Microsoft Word (opakování formátování textu)

Transkript

1 Základní škola a Mateřská škola Dolní Hbity, okres Příbram Microsoft Word (opakování formátování textu) Mgr. Radka Hlaváčová VY_32_INOVACE_Inf.Hl

2 Předmět: Informatika Stupeň vzdělávání: druhý stupeň / 6.roč./ Téma: Základní funkce textového editoru M. Word formátování textu Očekávaný výstup : pracuje s textem a obrázkem v textovém editoru uplatňuje základní estetická a typografická pravidla pro práci s textem a obrázkem Druh učebního materiálu : úprava textu v programu M. Word Anotace: Opakovací cvičení Využití v hodině: cvičení pro opakování a ověření znalostí práce s nástroji textového programu M. Word formátování textu Zdroje: září

3 Vlastní práce: Opakování Microsoft Word 1. Zkopírujte si z disku K na svůj disk do složky Dokumenty soubor s názvem Kultura baroka 2. Upravte soubor podle následujících instrukcí: Odstavec termín baroko. - vel.18, Arial, barva červená,1,5 řádkování, tučná kurzíva Odstavec baroko vzniká. - vel.15,times New Roman, barva červená, pozadí žluté, kurzíva, přeškrtnutá jednou čarou Odstavec- z uvedeného dění.- vel.13, Bookman Old style, podtržené, modrá barva písma, stínované, zarovnat na střed, z textových efektů neony v Las Vegas Odstavce mluvit o baroku.- vel.17, Arial Black, tučné,dvakrát přeškrtnuté, barva písma zelená Odstavec Barokní literatura vel.19, Impact, barva levandulová, podtržené dvojitá vlnkovaná čára zelená Odstavec barokní hudba vel.21, Lucida sans unicode, barva tyrkysová, reliéf, podtržená čárkovanou čarou černou, jiskřící text z textových efektů Odstavec Výtvarné umění v baroku vel.26, Comic sans MS, barva failová, pozadí žluté,všechna velká, kurzíva Odstavce Barokní architektura vel.23, tučné,centura gothic, barva písma - oranžová, podtržení zelenou barvou tečkovaná čára Za odstavec Barokní architektura vložte vhodný obrázek z Klipartu text nechte obtékat za textem Za celý text vložte pomocí automatických tvarů smajlíka vybarvěte ho žlutě Smajlíkovi vložte popisky dle vlastní volby a dovnitř mi napište jakýkoli vzkaz Nad celý text vložte pomocí WordArtu nadpis Kultura baroka formát Wordartu je libovolný, ale musí být čitelný! Vše uložte na svůj disk a pošlete jako přílohu na mou adresu HODNĚ ŠTĚSTÍ - 3 -

4 Výsledky : Neupravený text: Termínem baroko se označuje kulturní a umělecká epocha asi od druhé poloviny 16. století místy až do poloviny 18. století. Původ pojmenování bývá odvozován od portugalského slova barroco tj. nepravidelná perla, ale někteří uměnovědci je odvozují i z řeckého baros = tíha, hojnost. Tento pejorativní název dali slohu teoretikové klasicismu, kteří ho odsuzovali jako projev zvráceného vkusu. Baroko je totiž opakem renesanční touhy po uzavřené formě, harmonických proporcích, klidu a jednotě. Rozbíjí ucelenou renesanční formu, porušuje renesanční zákony tektonické rovnováhy, vnáší do obrazové kompozice nezvyklý pohyb, ruch a napětí, používá silných dramatických efektů světelných, aby diváka ohromilo a otřáslo jím.tyto výklady sice nemusí být jediné možné, vystihují však vhodně chápání baroka jako nové vývojové etapy ve významu něčeho zvláštního, umělého a odlišujícího se od předchozího stavu. Baroko vzniká jako reakce na renesanční optimismus, na jeho racionalismus a důvěru v neomezené možnosti člověka. Rozvoj vědy a poznávání nových neznámých krajin vedly ve svých důsledcích k závěru, jak málo člověk o světě ví a jak málo v něm znamená. Takové pocity nabyly intenzivní podoby poté, co lidé zažívali tíži sociálních bouří a krutost dlouhotrvajících válek. Konkrétní historickou situaci určovala tvrdá ofenzíva katolicismu proti výsledku reformačního úsilí, zahájená tridentským koncilem a realizovaná především působením jezuitského řádu. Tak se vytvořil prostor pro nástup evropské protireformace století. Náboženské konflikty byly i jednou z příčin třicetileté války, jejíž evropský rozsah ovlivnily mocenské ambice jednotlivých zemí. Z uvedeného dění se zrodily typické barokní motivy nicoty, skepse k pozemskému životu a intenzivního návratu k Bohu. Barokní chápání života a světa přitom nebylo pouhým opakováním středověku, či úplným popřením renesance její podněty jsou vstřebávány, přetvářeny a spojovány s novými postupy. Na rozdíl od středověku baroko ve vztahu k duchovnu zvýrazňuje smyslovost jako dědictví renesance: Kristus bývá v návaznosti na teologický výklad biblické tzv. Šalamounovy písně zživotňován jako milenec lidské duše toužící po splynutí s ním. Takový význam je obsažen v termínu barokní mystická erotika. Vypjatá smyslovost, konkretizovaná např. motivem lidské duše toužící dostat se ke svému milenci Kristu co nejdříve, se projevuje v tvorbě Terezie z Avily. Rozporuplnost, životní tragika a zvýraznění tématu smrti, označované někdy jako barokní znaky na rozdíl od harmonického a optimistického vidění světa spojovaného s renesancí, se objevovaly již v renesační literatuře, např. u Villona a Michelangela. Od motivů tohoto druhu je však třeba termín baroko odlišit jako historicky vymezenou epochu. Mluvit o barokní společnosti jako o homogenním, jednolitém a jednoústrojném celku by bylo nepochybně pošetilé. V čem spočívají znaky, které tomu vtiskují sociální zvláštnost? Tyto znaky již mají původ z velkých zámořských objevů Kolumba, jeho současníků a jeho následovníků. Tyto objevy přinesly nepochybně silný vzrůst hospodářské moci španělských králů a otevřely cestu k utváření nového typu státu a státní společnosti, který byl vybudován ve vertikálním směru a vrcholil v panovníkovi, závislém daleko méně než předtím na ochotě poddaných podepírat jeho moc, a naopak uváděl svým bohatstvím stále ve stále větší závislost na sobě jak šlechtu, tak nepoddajné městské - 4 -

5 stavy. Z tohoto panovníka, rozhodujícího prostě z titulu své dědičné moci, se pak postupem času vyvinul monarcha jedinovládce, jehož profil vystihoval známý výrok Ludvíka XIV. : L état c est moi! Stát jsem já! Monarcha, charakteristický pro evropskou barokní společnost. Tak by asi bylo možné v hrubých rysech nastínit výklad o vzniku barokní evropské společnosti v XVI. století a jejím dalším vývoji. Pro představu panovníka v baroku je příznačná její tuhá vázanost s představou ceremoniálu. Ceremoniál se ovšem uplatňoval už dávno v tzv. středověku, ale nikdy nedosáhl takového rozkvětu, jak tomu bylo právě v období baroka. Působení ceremoniálu zasáhlo zejména osobu panovníka. Vstává li ráno, je obklopen okamžitě řadou lidí, kteří ho podle přesně určeného řádu oblékají, přichází jeho holič, kadeřník a zase v náležitém ceremoniálním rituálu upravuje jeho vzezření; zasedá li ke stolu, aby posnídal, je jeho snídaně opět určována pevným výběrem obsluhujících osob a jejich úkolů. Ceremoniál se dokonce uplatňoval i v mluveném projevu a je dochováno mnoho historických zápisů, že právě ceremoniál a jeho uplatňování vedl mnohdy k docela vážným konfliktům. Baroko zasahovalo i do takových odvětví lidské činnosti, jakou byla a je politika. Barokní politika se snaží podrobit vedení církve svému vlivu, a to jak v samotném církevním ústředí, tak uvnitř svých vlastních státních hranic, kde se obsazování jednotlivých biskupství stává věcí jejího rozhodování. Zesiluje se suverenita státní moci panovník se dostává v blízkost Boha. Barokní literatura Hlavním principem barokní literatury se stává kontrast (antiteze) světa pozemského (lidského) a světa duchovního božího (nadzemského, tj. transcendentálního). Kontrastem souvisejí další základní prostředky uměleckého vyjádření. Často se vyskytuje hyperbola a symbol. Frekventovaným tématem je smrt, líčená na jedné straně a naturalistickými detaily jako hrůzný zánik tělesného života, na druhé straně jako vytoužený cíl duše na její cestě k bohu. Existuje dlouhá řada obecných definic podstaty baroka : antitecký životní pocit (Arthur Hubscher), přiblížení se Bohu skrze tento svět (Zdeněk Kalista), krize pocitu životní jistoty (Václav Černý) aj. Tyto výroky jsou samy o sobě pravdivé, neboť postihují rysy, jimiž se evropské literatury 17. století skutečně vyznačují. Mění se i postavení hrdiny. Jak se vlastně utvářel hrdina v baroku? Navazoval nepochybně na renesanční koncepci tohoto pojmu. Barokní hrdina však nebojuje ve světě jako jeho renesanční předchůdce, nýbrž se světem, jehož životní prostor není daný a nehybný. V tom smyslu jistě zůstane typem barokního hrdiny Cervantesův tragikomický Don Quijote. Duchovní tematika je pro baroko určující. Obohatila především rozvoj poezie. Barokní tvorba je rozrůzněna z hlediska autorské pozice: v katolických zemích podporovala do značné míry protireformační tendence a v opozici proti nim se vytvářela literatura neoficiální. Baroko se však uplatňuje také v zemích protestantských. První náznaky barokního slohu se objevují v české literatuře už před Bílou horou, především v raných dílech Komenského. Realitou českých literárních dějin 17. století je literární činnost evangelické emigrace, jejíž tvořivé síly ochabují po prvním půlstoletí, a domácí katolická barokní literatura, která má i době svého největšího rozkvětu typické rysy nerozvinutosti, dobře patrné, srovnáme li ji se sousední literaturou německou a s barokní literaturou v jiných evropských zemích. Převážnou část české barokní poezie tvoří kancionály, tj. soubory duchovních písní určené především pro zpěv v kostele, převážnou část české barokní prózy tvoří postily, tj. soubory kázání, převážnou část domácí dramatické produkce tvoří latinské školní hry. Chybí reflexivní, příležitostná poezie, román, v dramatické produkci tragédie a tragikomedie

6 Barokní hudba Hudba, která je převážně smyslovou záležitostí, našla v baroku nejširší uplatnění. Barokní hudba je hodně zdobná s bohatou texturou v porovnání se svými předchůdci. Na počátku baroka se vyvinula nová hudební forma opera. Tato forma kombinuje poezii, divadelní hru, výtvarné umění a hudbu. Schopnost hudby vyjádřit lidské emoce a zobrazit přírodní fenomény byla objevena právě v éře baroka. Vivaldiho soubor koncertů Čtvero ročních dob je toho nejznámějším příkladem. Ačkoli imitační polyfonie zůstává velmi podstatná, homofonie se stává stále více a více důležitá. Homofonická hudba předkládá jasný rozdíl mezi melodickou linkou a podružnou doprovodnou částí. Na počátku barokní éry vznikl také orchestr, který se vyvinul z doprovodu operní a vokální hudby. Nejoblíbenější barokní hudební formou bylo concerto, ve kterém hrál sólový instrumentalista (nebo malá skupina sólistů) proti orchestru, čímž vznikají zajímavé kontrasty v dynamice a melodii. Výtvarné umění v baroku Baroko se vlastně dělí na tři slohové proudy a to na barokní realismus, barokní klasicismus a radikální barok. Vedle patrných rozdílů mají tyto proudy i společné znaky. Jedním z nejdůležitějších je iluze, která prostřednictvím divadelních efektů útočí na smysly, city i rozum diváka. Barokní malířství pokračovalo po stránce námětové, technické i formální v dědictví renesance, přetvořilo však tuto tradici ve smyslu svých slohových vlastností. Rozvoj barokního umění souvisel ideologicky a společensky s protireformačním katolictvím a posílením vlivu a moci feudální šlechty, proto barokní sloh nalezl uplatnění především v Itálii, Španělsku, Portugalsku a ve střední Evropě v Rakousku a českých zemích a v Novém světě. Barokní malířství si libovalo v líčení velkolepých mytologických a alegorických výjevů, oslavujících v podobě antických bohů nebo hrdinů, či v sugestivním zobrazování ukrutných scén mučení křesťanských světců. V nich mohl barokní malíř rozvinout svou zálibu pro vyjadřování mocných duševních hnutí, typický je sklon k nadsázce a přepínání, k divadelní efektnosti. Vznikala díla plná dramatičnosti, v nichž přímou linii nahradila křivka, v níž se bohatě uplatňoval prostor a účinky světla. V Itálii se poprvé objevil i jiný přízračný rys barokního umění, a to nový, bezprostřední vztah ke smyslové skutečnosti a reálnému světu, vztah, který výrazně poznamenal tvorbu s tradiční náboženskou a mytologickou tématikou, a který sehrál prvořadou úlohu v malbě podobizen, krajin, zátiší a výjevů z každodenního života. Kostely přestaly sloužit meditaci, začaly se budovat prostorné síně nebo sloupoví, dobře rozvržené, vhodné pro kázání a společné modlitby. V obrazech se využívá temnosvit, tj. hlavní postava obrazu je osvětlena jasným světlem a okolí mizí ve stínu. Jedním z charakteristických znaků je dokonalý až matematický přísný řád. Ten dal vzniknout tzv. ideální krajině, což je spojení reálné krajiny s vymyšlenými útvary sestavených do kompozičního řádu. Barokní architektura Evropské stavitelství ovládalo baroko skoro 200 let. Zatímco renesance upřednostňovala přímé linie a hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy - 6 -

7 a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychem a okázalostí. Stavěly a přestavovaly se nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy. Důležitým znakem bylo, že místo kruhového půdorysu se využívá půdorys elipsovitý. Baroko rozvíjí prostor do hloubky, klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a zakřivené linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré tvary. Jedním z hlavním znaků je dynamika. Nábytek se vyznačoval esovitými nohami, šroubovitě stočenými sloupky, bohatstvím dekoru a všelijakými technikami zdobení (intarzií = vykládání dřevem, marketérií = vykládání mosazí, slonovinou atd.) Typická byla komoda, barokní sekretář se spoustou zásuvek, dále rozšířil sedací nábytek s luxusním čalouněním a repertoár stolů od jídelních, přes čajové, až po noční stolky. Pro módu bylo charakteristické, že jak k pánskému, tak k dámskému oblečení náležela paruka. Upravený text podle zadání: Termínem baroko se označuje kulturní a umělecká epocha asi od druhé poloviny 16. století místy až do poloviny 18. století. Původ pojmenování bývá odvozován od portugalského slova barroco tj. nepravidelná perla, ale někteří uměnovědci je odvozují i z řeckého baros = tíha, hojnost. Tento pejorativní název dali slohu teoretikové klasicismu, - 7 -

8 kteří ho odsuzovali jako projev zvráceného vkusu. Baroko je totiž opakem renesanční touhy po uzavřené formě, harmonických proporcích, klidu a jednotě. Rozbíjí ucelenou renesanční formu, porušuje renesanční zákony tektonické rovnováhy, vnáší do obrazové kompozice nezvyklý pohyb, ruch a napětí, používá silných dramatických efektů světelných, aby diváka ohromilo a otřáslo jím.tyto výklady sice nemusí být jediné možné, vystihují však vhodně chápání baroka jako nové vývojové etapy ve významu něčeho zvláštního, umělého a odlišujícího se od předchozího stavu. Baroko vzniká jako reakce na renesanční optimismus, na jeho racionalismus a důvěru v neomezené možnosti člověka. Rozvoj vědy a poznávání nových neznámých krajin vedly ve svých důsledcích k závěru, jak málo člověk o světě ví a jak málo v něm znamená. Takové pocity nabyly intenzivní podoby poté, co lidé zažívali tíži sociálních bouří a krutost dlouhotrvajících válek. Konkrétní historickou situaci určovala tvrdá ofenzíva katolicismu proti výsledku reformačního úsilí, zahájená tridentským koncilem a realizovaná především působením jezuitského řádu. Tak se vytvořil prostor pro nástup evropské protireformace století. Náboženské konflikty byly i jednou z příčin třicetileté války, jejíž evropský rozsah ovlivnily mocenské ambice jednotlivých zemí. Z uvedeného dění se zrodily typické barokní motivy nicoty, skepse k pozemskému životu a intenzivního návratu k Bohu. Barokní chápání života a světa přitom nebylo pouhým opakováním středověku, či - 8 -

9 úplným popřením renesance její podněty jsou vstřebávány, přetvářeny a spojovány s novými postupy. Na rozdíl od středověku baroko ve vztahu k duchovnu zvýrazňuje smyslovost jako dědictví renesance: Kristus bývá v návaznosti na teologický výklad biblické tzv. Šalamounovy písně zživotňován jako milenec lidské duše toužící po splynutí s ním. Takový význam je obsažen v termínu barokní mystická erotika. Vypjatá smyslovost, konkretizovaná např. motivem lidské duše toužící dostat se ke svému milenci Kristu co nejdříve, se projevuje v tvorbě Terezie z Avily. Rozporuplnost, životní tragika a zvýraznění tématu smrti, označované někdy jako barokní znaky na rozdíl od harmonického a optimistického vidění světa spojovaného s renesancí, se objevovaly již v renesační literatuře, např. u Villona a Michelangela. Od motivů tohoto druhu je však třeba termín baroko odlišit jako historicky vymezenou epochu. Mluvit o barokní společnosti jako o homogenním, jednolitém a jednoústrojném celku by bylo nepochybně pošetilé. V čem spočívají znaky, které tomu vtiskují sociální zvláštnost? Tyto znaky již mají původ z velkých zámořských objevů Kolumba, jeho současníků a jeho následovníků. Tyto objevy přinesly nepochybně silný vzrůst hospodářské moci španělských králů a otevřely cestu k utváření nového typu státu a státní společnosti, který byl vybudován - 9 -

10 ve vertikálním směru a vrcholil v panovníkovi, závislém daleko méně než předtím na ochotě poddaných podepírat jeho moc, a naopak uváděl svým bohatstvím stále ve stále větší závislost na sobě jak šlechtu, tak nepoddajné městské stavy. Z tohoto panovníka, rozhodujícího prostě z titulu své dědičné moci, se pak postupem času vyvinul monarcha jedinovládce, jehož profil vystihoval známý výrok Ludvíka XIV. : L état c est moi! Stát jsem já! Monarcha, charakteristický pro evropskou barokní společnost. Tak by asi bylo možné v hrubých rysech nastínit výklad o vzniku barokní evropské společnosti v XVI. století a jejím dalším vývoji. Pro představu panovníka v baroku je příznačná její tuhá vázanost s představou ceremoniálu. Ceremoniál se ovšem uplatňoval už dávno v tzv. středověku, ale nikdy nedosáhl takového rozkvětu, jak tomu bylo právě v období baroka. Působení ceremoniálu zasáhlo zejména osobu panovníka. Vstává li ráno, je obklopen okamžitě řadou lidí, kteří ho podle přesně určeného řádu oblékají, přichází jeho holič, kadeřník a zase v náležitém ceremoniálním rituálu upravuje jeho vzezření; zasedá li ke

11 stolu, aby posnídal, je jeho snídaně opět určována pevným výběrem obsluhujících osob a jejich úkolů. Ceremoniál se dokonce uplatňoval i v mluveném projevu a je dochováno mnoho historických zápisů, že právě ceremoniál a jeho uplatňování vedl mnohdy k docela vážným konfliktům. Baroko zasahovalo i do takových odvětví lidské činnosti, jakou byla a je politika. Barokní politika se snaží podrobit vedení církve svému vlivu, a to jak v samotném církevním ústředí, tak uvnitř svých vlastních státních hranic, kde se obsazování jednotlivých biskupství stává věcí jejího rozhodování. Zesiluje se suverenita státní moci panovník se dostává v blízkost Boha. Barokní literatura Hlavním principem barokní literatury se stává kontrast (antiteze) světa pozemského (lidského) a světa duchovního božího (nadzemského, tj. transcendentálního). Kontrastem souvisejí další základní prostředky uměleckého vyjádření. Často se vyskytuje hyperbola a symbol. Frekventovaným tématem je smrt, líčená na jedné straně a naturalistickými detaily jako hrůzný zánik tělesného života, na druhé straně jako vytoužený cíl duše na její cestě k bohu. Existuje dlouhá

12 řada obecných definic podstaty baroka : antitecký životní pocit (Arthur Hubscher), přiblížení se Bohu skrze tento svět (Zdeněk Kalista), krize pocitu životní jistoty (Václav Černý) aj. Tyto výroky jsou samy o sobě pravdivé, neboť postihují rysy, jimiž se evropské literatury 17. století skutečně vyznačují. Mění se i postavení hrdiny. Jak se vlastně utvářel hrdina v baroku? Navazoval nepochybně na renesanční koncepci tohoto pojmu. Barokní hrdina však nebojuje ve světě jako jeho renesanční předchůdce, nýbrž se světem, jehož životní prostor není daný a nehybný. V tom smyslu jistě zůstane typem barokního hrdiny Cervantesův tragikomický Don Quijote. Duchovní tematika je pro baroko určující. Obohatila především rozvoj poezie. Barokní tvorba je rozrůzněna z hlediska autorské pozice: v katolických zemích podporovala do značné míry protireformační tendence a v opozici proti nim se vytvářela literatura neoficiální. Baroko se však uplatňuje také v zemích protestantských. První náznaky barokního slohu se objevují v české literatuře už před Bílou horou, především v raných dílech Komenského. Realitou českých literárních dějin 17. století je literární činnost evangelické emigrace, jejíž tvořivé síly ochabují po prvním půlstoletí, a domácí katolická barokní literatura, která má i době svého největšího rozkvětu

13 typické rysy nerozvinutosti, dobře patrné, srovnáme li ji se sousední literaturou německou a s barokní literaturou v jiných evropských zemích. Převážnou část české barokní poezie tvoří kancionály, tj. soubory duchovních písní určené především pro zpěv v kostele, převážnou část české barokní prózy tvoří postily, tj. soubory kázání, převážnou část domácí dramatické produkce tvoří latinské školní hry. Chybí reflexivní, příležitostná poezie, román, v dramatické produkci tragédie a tragikomedie. Barokní hudba Hudba, která je převážně smyslovou záležitostí, našla v baroku nejširší uplatnění. Barokní hudba je hodně zdobná s bohatou texturou v porovnání se svými předchůdci. Na počátku baroka se vyvinula nová hudební forma opera. Tato forma kombinuje poezii, divadelní hru, výtvarné umění a hudbu. Schopnost hudby vyjádřit lidské emoce a zobrazit přírodní fenomény byla objevena právě v éře baroka. Vivaldiho

14 soubor koncertů Čtvero ročních dob je toho nejznámějším příkladem. Ačkoli imitační polyfonie zůstává velmi podstatná, homofonie se stává stále více a více důležitá. Homofonická hudba předkládá jasný rozdíl mezi melodickou linkou a podružnou doprovodnou částí. Na počátku barokní éry vznikl také orchestr, který se vyvinul z doprovodu operní a vokální hudby. Nejoblíbenější barokní hudební formou bylo concerto, ve kterém hrál sólový instrumentalista (nebo malá skupina sólistů) proti orchestru, čímž vznikají zajímavé kontrasty v dynamice a melodii. VÝTVARNÉ UMĚNÍ V BAROKU BAROKO SE VLASTNĚ DĚLÍ NA

15 TŘI SLOHOVÉ PROUDY A TO NA BAROKNÍ REALISMUS, BAROKNÍ KLASICISMUS A RADIKÁLNÍ BAROK. VEDLE PATRNÝCH ROZDÍLŮ MAJÍ TYTO PROUDY I SPOLEČNÉ ZNAKY. JEDNÍM Z NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH JE ILUZE, KTERÁ PROSTŘEDNICTVÍM DIVADELNÍCH EFEKTŮ ÚTOČÍ NA SMYSLY, CITY I ROZUM DIVÁKA. BAROKNÍ MALÍŘSTVÍ POKRAČOVALO PO STRÁNCE NÁMĚTOVÉ, TECHNICKÉ I FORMÁLNÍ V DĚDICTVÍ RENESANCE, PŘETVOŘILO VŠAK TUTO TRADICI VE SMYSLU SVÝCH

16 SLOHOVÝCH VLASTNOSTÍ. ROZVOJ BAROKNÍHO UMĚNÍ SOUVISEL IDEOLOGICKY A SPOLEČENSKY S PROTIREFORMAČNÍM KATOLICTVÍM A POSÍLENÍM VLIVU A MOCI FEUDÁLNÍ ŠLECHTY, PROTO BAROKNÍ SLOH NALEZL UPLATNĚNÍ PŘEDEVŠÍM V ITÁLII, ŠPANĚLSKU, PORTUGALSKU A VE STŘEDNÍ EVROPĚ V RAKOUSKU A ČESKÝCH ZEMÍCH A V NOVÉM SVĚTĚ. BAROKNÍ MALÍŘSTVÍ SI LIBOVALO V LÍČENÍ VELKOLEPÝCH MYTOLOGICKÝCH A

17 ALEGORICKÝCH VÝJEVŮ, OSLAVUJÍCÍCH V PODOBĚ ANTICKÝCH BOHŮ NEBO HRDINŮ, ČI V SUGESTIVNÍM ZOBRAZOVÁNÍ UKRUTNÝCH SCÉN MUČENÍ KŘESŤANSKÝCH SVĚTCŮ. V NICH MOHL BAROKNÍ MALÍŘ ROZVINOUT SVOU ZÁLIBU PRO VYJADŘOVÁNÍ MOCNÝCH DUŠEVNÍCH HNUTÍ, TYPICKÝ JE SKLON K NADSÁZCE A PŘEPÍNÁNÍ, K DIVADELNÍ EFEKTNOSTI. VZNIKALA DÍLA PLNÁ DRAMATIČNOSTI, V NICHŽ PŘÍMOU LINII NAHRADILA

18 KŘIVKA, V NÍŽ SE BOHATĚ UPLATŇOVAL PROSTOR A ÚČINKY SVĚTLA. V ITÁLII SE POPRVÉ OBJEVIL I JINÝ PŘÍZRAČNÝ RYS BAROKNÍHO UMĚNÍ, A TO NOVÝ, BEZPROSTŘEDNÍ VZTAH KE SMYSLOVÉ SKUTEČNOSTI A REÁLNÉMU SVĚTU, VZTAH, KTERÝ VÝRAZNĚ POZNAMENAL TVORBU S TRADIČNÍ NÁBOŽENSKOU A MYTOLOGICKOU TÉMATIKOU, A KTERÝ SEHRÁL PRVOŘADOU ÚLOHU V MALBĚ PODOBIZEN, KRAJIN, ZÁTIŠÍ A VÝJEVŮ Z KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA. KOSTELY PŘESTALY SLOUŽIT

19 MEDITACI, ZAČALY SE BUDOVAT PROSTORNÉ SÍNĚ NEBO SLOUPOVÍ, DOBŘE ROZVRŽENÉ, VHODNÉ PRO KÁZÁNÍ A SPOLEČNÉ MODLITBY. V OBRAZECH SE VYUŽÍVÁ TEMNOSVIT, TJ. HLAVNÍ POSTAVA OBRAZU JE OSVĚTLENA JASNÝM SVĚTLEM A OKOLÍ MIZÍ VE STÍNU. JEDNÍM Z CHARAKTERISTICKÝCH ZNAKŮ JE DOKONALÝ AŽ MATEMATICKÝ PŘÍSNÝ ŘÁD. TEN DAL VZNIKNOUT TZV. IDEÁLNÍ KRAJINĚ, COŽ JE SPOJENÍ REÁLNÉ KRAJINY S

20 VYMYŠLENÝMI ÚTVARY SESTAVENÝCH DO KOMPOZIČNÍHO ŘÁDU. Barokní architektura Evropské stavitelství ovládalo baroko skoro 200 let. Zatímco renesance upřednostňovala přímé linie a hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychem a okázalostí. Stavěly a přestavovaly se nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy. Důležitým znakem bylo, že místo kruhového půdorysu se využívá půdorys elipsovitý

21 Baroko rozvíjí prostor do hloubky, klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a zakřivené linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré tvary. Jedním z hlavním znaků je dynamika. Nábytek se vyznačoval esovitými nohami, šroubovitě stočenými sloupky, bohatstvím dekoru a všelijakými technikami zdobení (intarzií = vykládání dřevem, marketérií = vykládání mosazí, slonovinou atd.) Typická byla komoda, barokní sekretář se spoustou zásuvek, dále rozšířil sedací nábytek s luxusním čalouněním a repertoár stolů od jídelních, přes čajové, až po noční stolky. Pro módu bylo charakteristické, že jak k pánskému, tak k dámskému oblečení náležela paruka

22 Hodně štěstí