PAMĚŤ MÍST. Konference pořádaná u příležitosti 100. výročí narození Jaroslava Vlacha a 125. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "PAMĚŤ MÍST. Konference pořádaná u příležitosti 100. výročí narození Jaroslava Vlacha a 125. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně"

Transkript

1 PAMĚŤ MÍST Konference pořádaná u příležitosti 100. výročí narození Jaroslava Vlacha a 125. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně

2 Foto: Jaroslav Hroudný

3 OBSAH: PhDr. Ladislav Valihrach: Milí Žarošáci, žarošičtí rodáci, krajané, přátelé Žarošic Slovo starosty Jiří Kacer, Petr Moleš: Sbor dobrovolných hasičů v roce 2013 Ing. Jana Mackrlová: O. s. HVK v Žarošicích v r Roman Muroň: Co nového v žarošickém muzeu Redakce: Pozdrav do Hvězdlic a velké upřímné poděkování Redakce: Blahopřání k životnímu jubileu letí do Břeclavi Doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc.: Vlastivědná konference v Žarošicích ke 100. výročí nar. J. Vlacha Jan Horák: Jak jsem znal Jaroslava Vlacha Mgr. Aleš Konečný: Místní akční skupina Kyjovské Slovácko v pohybu Mgr. Aleš Konečný: Podejme si ruce s historií tří regionů PhDr. Petr Hlaváček: Žarošice a kantoři PhDr. Ing. Mgr. Karol Frydrych: Příspěvek k hudební kultuře Žarošic; skladby věnované Žarošicím Mgr. Jaromír Šmerda: K nejnovějšímu archeologickému objevu v Žarošicích Mgr. Miroslav Dejmal: Technické zařízení objevené na dvoře muzea v Žarošicích Mgr. Jan Martínek: Výzkum historických cest Mgr. Matouš Jirák: Hraniční kameny v oblasti Ždánicka Pavel Foltýn: Smírčí kámen Pavel Foltýn: Významná dálková kupecká cesta jdoucí Šardickem Mgr. Ester Vratislavská: Pod pokličkou aneb Zápisky z historikovy kuchyně Klára Čudrnáková: Nevíme, po čem chodíme aneb I malé dědiny měly velké dějiny... Ing. Jiří Kotrman: Ke 105. výročí železniční trati Čejč Ždánice PhDr. Jan Mervart: Spolupatroni Evropy Cyril a Metoděj položili na Moravě základy slovanské knižní vzdělanosti PhDr. Jan Mervart: S archeologem doc. PhDr. Luďkem Galuškou, CSc. o výstavě Cyril a Metoděj Doba, život, dílo PaedDr. Jiří Jilík: Cyrilometodějská tradice v díle Františka Přikryla Antonín Vojtek: Každý někam patříme RNDr. Jiří Zahrádka: Setkávání Vladimír Selucký: Ocenění z krajiny révového listu je ve správných rukou Výbor HVK v Žarošicích: Návštěvou u podpálavských přátel RNDr. Milan Rivola: Žarošická větev rodu Rivolů Karla Bajerová: Setkání rodu Plachých Ing. Jaroslav Bajer: Osud bratrů Rudolfa Plachého v Americe Mario Zelený st.: Z generace mých předků Ing. Jaroslav Mihola: Našli jsme hrob strýce Ludvíka Svobody opět k rodinným kořenům Ing. Jaroslav Mihola: Slečna Růžena Fišerová z Ivančic a žarošický Josef Parák velký úspěch v pátrání Petra Kramářová: Ze zákopů na svatbu PhDr. Ladislav Valihrach: Po stopách R. Malíka II. část Vojenská přísaha Františka Zezuly Jaroslav Vlach: Zapomenutý žarošický hrdina František Růžička RNDr. Rostislav Nebola: Ještě něco k Schaffgotschům Rudolf Svoboda a výbor SK Žarošice: 80 let žarošického fotbalu PhDr. Ladislav Valihrach: Hospůdka, hospůdka malá a v ní životní jubileum paní hostinské PhDr. Ladislav Valihrach: Udělení kinematografické licence Žarošicím nebylo zcela bezproblémové Lubomír Vacek: Květinové asociace aneb Zapomenuté vůně mého žarošického dětství Františka Poláčková: Vzpomínky... Mgr. Šárka Prokešová: Městské muzeum a galerie Hustopeče uspořádaly odbornou konferenci o rekonstrukcích slavnostních krojů v praxi MUDr. Jiří Dunděra: Osmdesátka kyjovského rodáka Ivara Otruby, mezinárodně uznávaného zahradního architekta Bc. Eliška Vodáková: Pouť slavkovské farnosti do Žarošic PhDr. Ing. Mgr. Karol Frydrych: Druhý benefiční koncert pro nový královský nástroj ve Ždánicích Dušan Horáček: Mužský sbor Žarošané 2013 Michal Závodný, Susann a Jiří Kacerovi: Dětský folklorní soubor Laštověnka Mgr. Jana Horáčková: Činnost o. s. Sokolka v r Mgr. Sylva Klimešová: Hola, hola, škola volá! Mluvit, mluvit, mluvit PhDr. Ladislav Valihrach: Poslové jara aneb Nádherné divadlo přírody začíná PhDr. Ladislav Valihrach: Jubileum brněnského výstaviště a jak to vlastně bylo s mamutem MUDr. Ladislav Běhal: Galerie profesorů PhDr. Ladislav Valihrach: 100 let brněnské fotbalové Zbrojovky v záři úspěchů i nezdarů PhDr. Ladislav Valihrach: Kmotra kuna a anabáze s tygřím lejnem Aktuálně: Kdysi a dnes Redakce: Připomínáme ty,... Žarošické kalendárium Rozloučili se se životem Vzpomínkové,,Pel-mel Karla Florianová, roz. Křemečková: Setkání s uměnm Mistů Florianů Obrazová příloha

4 LIDÉ SLYŠÍ SLOVA, ALE NESLYŠÍ MYŠLENKY (z Oslovení moudrými) Vládnout sám sobě je největším vladařským uměním. Seneca (4 př. n. l. 65 n. l.) Lidé obyčejně odsuzují to, čemu nerozumějí. Quintilianus (35 96 n. l.) Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud. Seneca Pusť už z hlavy, co nejsi. Persius (34 62 n. l.) Způsob řeči je obrazem ducha. Seneca Vzdělání má hořké kořeny, ale sladké ovoce. Demokritos ( př. n. l.) Nejhorším druhem nepřátel jsou pochlebníci. Tacitus (asi n. l.) Je vlastností hlupáků vidět cizí chyby a na své zapomínat. Cicero ( př. n. l.) Žádná moc netrvá dlouho. Ovidius (43 př. n. l. 18 n. l.) Pravda je dcerou času. Gellius ( n. l.) Peníze ještě nikoho neudělaly bohatým. Seneca Skutečná přátelství jsou věčná. Cicero Škodlivé je všude to, co je přílišné. Seneca

5 MILÍ ŽAROŠÁCI, ŽAROŠIČTÍ RODÁCI, KRAJANÉ, PŘÁTELÉ ŽAROŠIC Uctivě Vás všechny zdravím s přicházejícím jarem 2014, kdy se Vám již tradičně dostává do rukou nové číslo Věstníku Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích, i když následující řádky mého entrée jsem psal jako každým rokem v čase vánočním: malý stromeček ozdobený ještě maminčinými, už jen matně se lesknoucími stříbrnými baňkami u nás vydrživší až do Hromnic, šedesát let starý papírový betlém od pana faráře Františka Hanzla za poctivé chození na roráty, velebné tóny Žarošické mše pastýřské s majestátem žarošických varhan a žarošických zvonů, z lucerničky vystupující magická zlatavá záře betlémského světla; k tomu důvěrně známé hlasy blízkých lidí u nás doma, ale i lidí po telefonu přejících požehnané Vánoce, nesčítaně vánočních ů, vánočních pohlednic a především zajetí vzpomínek na Vánoce mého žarošického dětství může být inspirativnější prostředí pro jakékoliv zamyšlení? V pokojné vznešenosti noci pak myšlenka střídá myšlenku, exploze asociací, zdá se, nemá konce k jejich utřídění jsou však potřeba i chvíle samoty (i když, jak praví jeden aforismus, i samota bývá někdy přelidněná ) a chvíle ticha zvláště to vánoční ticho, kdy noc se oblékla do svátečního černého sametu protkaného jiskřivými hvězdičkami má pro mne jako člověka žijícího hlubokým vnitřním životem svou povznášející specifickou krásu a poezii. Vzpomínám si, jak jsme kdysi dávno na žarošických muzikách tancovávali a zpívávali tehdy často hrávanou Vejvodovu valčíkovou píseň Psaníčko po létech, s příznačnou pro mé uvažování částí textu co dřív bylo, to dávno už není. Stále častěji (snad to není nic patologického) a s postupujícím věkem s vršící se mírou nostalgie listuji ve vzpomínkách a na virtuální procházku po místech mé mladosti se vydávám stále častěji vracím se do známých míst dnes už vypadajících úplně jinak, ke známým lidem a při návštěvách Žarošic strávím vždy nejvíce času na hřbitově, připomínaje si hrob po hrobu životní příběhy těch, kteří už nejsou mezi námi. Nenávratně zmizeli nejen lidé, ale třeba i stromy, staré usedlosti, mlaty, husí hejna na ulicích, drkotající žebřiňáky, hukot mlátiček, prašné polní cesty zmizel můj dětský žarošický ráj a s ním i kus mého života. Nadobro odešlo vždy s úctou slyšívané oslovení: stařečku, stařenko, kmucháčku, kmotřenko, tetičko, stréčku, velebné pane, slušné pozdravení: Pozdrav Pán Bůh, Pomož Pán Bůh, S Pánem Bohem, Pochválen Buď Ježíš Kristus či laskavé poděkování Pán Bůh zaplať. Každé místo Žarošic má svůj příběh a já je svými návraty do dětství oživuji a jakoby je již zapadlé v čase volám zpátky vzdálená ozvěna mně vzkazuje, že nastupující stáří je vlastně také dětstvím, ale již bez iluzí. Lidé tehdy takřka důvěrně znali svého holiče, ševce, pekaře, doktora, lékárníka, faráře, hospodského, trafikanta, učitele, obchodníka, pošťáka, kominíka, sousedy a vůbec všechny z dědiny dnes je to všechno jakýsi anonymní, divoký kaleidoskop kdysi poklidného a vskutku sousedského života i Žarošic. Příležitostně pročítám seznam a adresy odběratelů Věstníku rozsetých po celé republice mnohé z nich si vybavuji a vzpomínám třeba i na malé chvilky s nimi nebo aspoň v jejich blízkosti strávené. 5

6 Taktéž i při starých fotografiích, které Žarošičtí ochotně půjčují redakci k jejich následné reprodukci ve Věstníku. Při různých setkáních s krajany zjišťuji, že ani jim Žarošice jejich dětství nevymizely z paměti a že se na mnoho věcí, především však na Věstník a jeho poslání díváme stejnou optikou. Nechci být sebestředný, ani ne příliš osobní a nechci, aby má slova zněla nadutě jsem maximalista, člověk mnohdy s vlastní interpretací problému, ale myslím, že i s potřebnou dávkou sebereflexe a i ve zralém věku jsem posedlý tím, co dělám, ať je to cokoliv. Ke své redaktorské práci přistupuji s přiměřeným sebevědomím, značnou pokorou, ale i s určitou jistotou, že mé vynaložené úsilí, čas, prostředky mají smysl a že třeba Věstník najde své čtenáře. Nezaměňuji systém práce s nahodilostí, mám respekt k tomu, čemu nerozumím, nesnáším pokrytectví, aroganci, nespolehlivost, všeználky, patolízaly a vřiťpichy všeho druhu; duchaprázdno a šedivá clona otupělosti v očích některých mě irituje a děsí, ale i varuje. V dnešním světě vytrácející se sociální inteligence, kdy je upřímnost a skromnost společenským luxusem, kdy skomírá lidská přirozenost nahrazovaná prostoduchým pocitem mesiášství a posedlostí po manonu, musím některé lidi užívat jen po velmi malých dávkách. Mé vlastní pocity a instinkty naštěstí fungují docela spolehlivě a zrovna tak vcelku spolehlivě se orientuji v lidech což mně život na jedné straně ulehčuje, na druhé straně na všech frontách bojuji s tupostí a oslovstvím a s tím mám pak problémy. A opravdu však jen málo stačí, aby kalich mé trpělivosti přetekl. Přiznám se, že nejsem člověk přílišných kompromisů. Koncem roku si sám sobě skládám účty a žádná předsevzetí si však v souladu s mou životní filozofií nedávám už i ne proto, že si nejsem jistý, zda by mně je podivuhodné hříčky osudu umožnily naplnit. Jsem vyznavačem Čapkovy myšlenky, že na světě nejsou důležité věci, ale okamžiky ty počínaje početím a konče smrtí a vším, co je mezi tím, rozhodují o všem dalším. Odpusťte však toto moje malé,,confessio. Hned v úvodu Věstníku jste si jistě povšimli Pamětní medaile za rozvoj vlastivědné práce na Moravě udělené na zářijové dvoudenní konferenci Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně i Obecnímu úřadu Žarošice, Miladě Homolové a Leopoldu Kolaříkovi po zásluze byla oceněna žarošická vlastivěda, jakýsi skanzen v životě Žarošic. 6 Ani nevíte, jak lahodně mému uchu a mé duši znělo mnohokrát vyslovované slovo Žarošice už na brněnské části vlastivědné konference v Moravském zemském archivu, a to z úst mnoha autorit především díky tu vzpomínanému Jaroslavu Vlachovi, dřívějším sborníkům Od Hradské cesty, ale i je střídajícím Věstníkům. Bibliografie jsou stále cenným zdrojem informací i v době webu a internetu v Bibliografii dějin českých zemí měly Žarošice k říjnu 2013 na 457 záznamů, což jistě svědčí o mnohém. O Vlachových sbornících Od Hradské cesty, o jejich významu, poslání a zařazení do kontextu moravské vlastivědy, jakož i o něm samotném bylo již toho napsáno a vysloveno hodně. Brzy po roce 2000 se mně dostal do rukou text ze VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové z října 1999 autorů Josefa Bartoše, Jindřicha Schultze a Miloše Trapla Regionální dějiny stav, problémy a výhledy, jehož obsah je dodnes pro moji redaktorskou práci velmi podnětný a poučný. Věstník určitě není a ani nechce být kruciálním bodem žarošického vlastivědného konání a nechce svým leskem zaclonit slunce. Má určitý literárněkomunikační charakter, už z tradice to není jen čistá vlastivěda. Plní funkci i jakéhosi komunikačního kanálu zvláště pro ty, kteří třeba nezvládají či nemají možnost využití moderních sdělovacích technologií a nových mediálních prostředků. Atribut vlastivědný Věstník není proto zcela přesný raději Věstník Historicko-vlastivědného kroužku. Přece jen tam jistý významový odstín je. Věstník vzniká, jak již bylo nařeknuto, v rámci určitého systému práce, vzniká v amatérských podmínkách doslova na koleně a příprava každého čísla je záležitost nelehká a dlouhodobá (v hrubých rysech už má svou podobu i Věstník č. 24/2015). I když se mnohdy rodí na hraně mé míry trpělivosti a mých časových možností, přece si jen například od renesančního workoholika Michelangela Buonarrotiho, který si prý na noc nezouval boty, aby se ráno nezdržoval jejich obouváním já na noc si boty vyzouvám. Přesto si myslím, že to není nic chaotického, živelného a nahodilého v průběhu let se stal nedílnou součástí žarošického kulturního dění. Snad se v něm zrcadlí i určitá míra kreativity, která může i někoho pohoršovat, ba i zapříčinit jistou míru animozity k mé osobě. Vím, že některé moje myšlenky a redakční záměry možná i někoho

7 dráždí a Věstník tito lidé čtou (pokud ho vůbec čtou) již s určitou dávkou averze. Stal se spolu s muzeem institucionální podobou žarošických vlastivědných aktivit. Není zaměřený jen na historii, snaží se pojmout Žarošice a region ze širšího pohledu a je určený ve srovnání s klasickými vlastivědnými periodiky spíše dovnitř obce a regionu proto třeba i čtenáře neznalého prostředí a neorientujícího se v čase nemusí úzce lokální příspěvky zaujmout. Věstník je typem výlučně regionální literatury, i když přechází nejen svým obsahem, ale i svou distribucí do širšího geografického prostoru především má sloužit k poznání Žarošic a blízkého regionu. Není to práce určená okruhu odborníků, nýbrž široké veřejnosti sociální a vzdělanostní spektrum čtenářů je však velmi široké a najít kompromis je někdy složité. Regionální historie není jen historie jako taková, ale patří sem i zřetele etnografické, jazykovědné, demografické, topografické, patří sem příroda a vyznání se z lásky ke krajině, ekologie, ochrana památek či sakrální umění to je i můj koncepční záměr, zatím ne zcela pochopený a realizovaný. Zdá se, že ještě ne zcela vymizely některé problematické příspěvky strukturou i obsahem chaotické, nezáživné, s nedostatky věcnými i formálními. Snad potřebnou úroveň má už vypovídací hodnota příspěvků neomezujících se jen na výčet či popis akcí. Znovu podotýkám, že Věstník není žádnou rigorózní odbornou vlastivědnou publikací vychází z letité obsahové tradice i z jakési čtenářské společenské objednávky. Příspěvky, pravda, s někdy odlehčenějším stylem a způsobem interpretace, jsou volně koncipované, nikomu nepředepisuji, kolik toho má či může napsat; ustálila se jakási tvůrčí svoboda samozřejmě mající své hranice, což zpočátku vzbuzovalo u některých přispěvatelů, ale zpětně i u čtenářů určitou nevoli. Věstník je tradiční prací mnohdy se vymykající historickému řemeslu. V něm, ale i v předchozích sbornících, převažuje spíše rovina memoárová, vzpomínková, nežli ta klasicky vlastivědná. Sborník Od Hradské cesty vznikal kdysi v prostředí obce akademické, k jeho cti s dnes nesrovnatelnými možnostmi komunikace, grafického zpracování a vůbec tisku; vznikal ve starých časech datlovacích, kdy se o počítačích ani nesnilo. Musel čelit nástrahám různých, nejen okresních tajemníků. Byla tam téměř profesionální redakce s profesionálním autorským zázemím ale i tady byly okamžiky přemíry odbornosti a lidé sborník vykazovali. Přiznejme si, bylo tam však více toho žarošického snad se to už nevyčerpalo?! Popusťte uzdu své fantazie, vzpomínek, svých literárních ambicí, dejte průchod emocím a obohaťte Věstník svými příspěvky. Nová zamýšlená rubrika Touláme se vzpomínkami bude jen a jen Vaše. Zpětná vazba je stále výrazná občas se objeví i jízlivá slova zpochybňující úroveň Věstníku a poukazující na jeho cit.:,,staromilství, jen samé vzpomínání, lokální patriotismus, přetrvávající diletantismus či naopak přílišnou odbornost příspěvků, ba dokonce v očích některých je Věstník cit.:,,výrazem mého kultu osobnosti. Jsou i lidé, kteří Věstníkem přímo pohrdají ale i na to mají právo. Existuje něco jako věstníková rodina, což jsou nejen autoři a redakce, ale především čtenáři se svým vlastním úhlem pohledu na jeho obsah i formu. Vaše reakce jsou pro mě zavazující plně vnímám obtížnost úkolu vyhovět všem, což je ale iluzorní. Výrazným stimulantem je pro mě Váš zájem a Vaše ohlasy. Pocit, že lidé Věstník rádi čtou, mě vždycky zahřeje a moji sounáležitost se Žarošicemi, rodným krajem a jižní Moravou ještě více utvrzuje. Do Věstníku rád investuji mnoho sil a času, s Věstníkem jsem srostl a on integroval do života celé naší rodiny. Potěší, když dávní spolužáci nejen ze žarošické školy, ale třeba i z kyjovského gymnázia či brněnské fakulty za něj srdečně děkují s přáním pevného zdraví a ještě mnoha jeho dalších čísel, zrovna tak, jako když lidé volají a píší, že se vzpomínkou na Žarošice čtou Věstník pořád dokola a cítí se být i díky Věstníku, tichému společníku, méně osamělými i to je jeho smyslem. Jsem s Jarou na severu Moravy a Věstník a Vaše krásné články o Žarošicích jsou pro nás pojítkem s místy, která jsme měli rádi, s lidmi, kteří už nejsou mezi námi, ale jsou stále v našich vzpomínkách. Přejeme pevné zdraví, hodně sil, trpělivosti a hodně nových námětů, které zaujmou a chytnou za srdíčko. Ze Zábřehu u Šumperka Vás zdraví Karla a Jara Bajerovi. 7

8 Srdečné pozdravy z návštěvy u dcery ve Švýcarsku ta je pilnou čtenářkou Vašeho žarošického Věstníku, který jí přibližuje vzdálený domov. Jiří Dunděra Děkuji nejen za tato hřejivá slova díků tady si člověk uvědomí, jakým nesmírným darem je slovo, jakou má sílu, jaká obsáhlost je v něm; mějme na paměti, že jsou slova hojivá, ale i slova zraňující, a ta raději proto nevypouštějme z úst. Věstník se snaží neopomíjet, spíše vyzvedávat, poslání regionální historie, přes niž se dostáváme dál. Ta širší historie by měla být i ve škole přibližována školákům právě prostřednictvím regionálních dějin, coby zároveň prostředku k emočnímu zakotvení k jejich žarošickému domovu a rodnému kraji vůbec. I vlastivědné poznatky by měly být explicitně integrovány do programu školy tam, kam nesahají tradiční učebnice; před lety to byla na žarošické škole samozřejmost, snad to tam přetrvává?! Čím více graduje společenský vývoj, tím větší by mělo být povědomí žarošické minulosti jejích horších i lepších časů, osob ctěných i třeba ne zrovna oblíbených. Nepohrdejme jí, aby námi nepohrdla doba budoucí historické povědomí je přece důležitým segmentem současnosti. I žarošická část vlastivědné konference potvrdila, jak silné jsou v Žarošicích regionální vědomí, regionální identita Žarošáků a žarošická historická paměť, jak moc jsou Žarošice v nás. Snad má na tom špetku zásluhy i Věstník vždyť třídílný projekt o Rudolfu Malíkovi, příspěvky o historii školství a školy, Sokola, hospod, kina, obchodování, Vlachovy samostatné publikace Ochotnické divadlo, hudba a zpěv v Žarošicích či Materiály k vývoji průmyslu, obchodu, živností a řemesel v Žarošicích v letech , spousty článků různých autorů ve sbornících Od Hradské cesty, zrovna tak jako novodobější fundované příspěvky dr. Jilíka, dr. Dunděry, dr. Frydrycha, dr. Mervarta, dr. Hlaváčka, Mgr. Prokešové, Ing. Kotrmana, Pavla Foltýna, Mgr. Jiráka, Mgr. Martínka, doc. Kubíčka, Mgr. Dejmala, Mgr. Vratislavské, Kláry Čudrnákové, Vladimíra Seluckého, dr. Rivoly, Luboše Vacka, dr. Neboly, Mistra Vojtka, Václava Hanáka, Jaroslava Hroudného, Františky Poláčkové, Ing. Miholy, Milady Homolové, Mgr. Šašinky, dr. Flodra, opata M. R. Kosíka... jsou přece do značné míry popularizací regionálních dějin. Toto číslo je do jisté míry ve znamení významného výročí let od příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na území Velké Moravy se vším, co jejich mise nám přinesla příležitostná výstava k tomuto jubileu v brněnském Paláci šlechtičen rozhodně stála za zhlédnutí (viz na jiném místě Věstníku). Dovolte mně, abych využil přítomné chvíle a poděkoval Vám všem za přízeň, kterou k Věstníku chováte, autorům poděkoval za jejich příspěvky, výboru Historicko-vlastivědného kroužku za morální a představeným Žarošic i za finanční podporu; ani Věstník není v době neustálého zdražování všeho žádnou levnou záležitostí každoroční zvyšování DPH (2007 5%, %) se odráží v nákladovosti Věstníku; jeho současná 15% sazba zřejmě dále kvůli rozpočtovému schodku poroste. Cena papíru, který se dováží, ve srovnání s loňským rokem se zvedla o 10% a i listopadová intervence ČNB s cílem oslabení koruny se do nákladů Věstníku jistě promítne. Upřímně děkuji paní Karle Florianové, roz. Křemečkové za laskavé svolení k reprodukci díla Mistrů Florianů s jeho velkou hodnotou uměleckou, duchovní, kulturní, liturgickou, i dokumentární. Jaroslavu Hroudnému děkuji za následnou fotodokumentaci jejich tvorby a její možnou prezentaci v barevné příloze tohoto čísla Věstníku. Přeji Vám tu nejcennější životní hodnotu pevné zdraví, ale i hodně něhy a dobrého srdce, alespoň kousek toho obyčejného lidského štěstí, pohodu duše a smírný úsměv; víte sami, že ten trvá sice jen chvilku, ale někdy se na i jediný úsměv vzpomíná po celý život. Dívejme se na svět srdcem. Ke všemu co děláme, přistupujme s pokorou a každý den, který nám život dal, přijímejme s vděčností věřte, že život je velký dar a jeho smyslem není brát, ale dávat. Hezké počtení a snad i příjemné vzpomínání přeje Váš Laďa Valihrach Poněvadž nám odepřeno dlouho žíti, zůstavme něco, čím bychom potomstvu dokázali, že jsme žili. Plinius 8

9 OPRAVY, OMLUVY, DODATKY: Oprava ad/věstník 22: Pátrejte po tajemství vašeho rodu str. 16, zápisy o sňatku a úmrtí, nepřesnost v reprodukci ukázky (dvakrát uveden zápis o sňatku). Vzpomínka na Maříka str. 148, Přestože větší část života prožil s rodinou ve Znojmě Přímětcích. správně má být ve Znojmě- Příměticích Vzpomínka na otce str. 164, autor Doc. PhDr. Josef Konečný, Csc. nesprávně; doc. PhDr. Josef Konečný, CSc. správně Obrazová příloha str. 165, název obrazu Pohled od křížovníků na Malou stranu a Hradčany nesprávně; Pohled od křížovníků na Malou Stranu a Hradčany správně Redakce se čtenářům Věstníku omlouvá, zrovna tak se omlouvá i za ne redakcí zaviněné zpoždění úmrtního oznámení Bedřicha Černého, Jana Kostihy a Oldřicha Malíka. Dodatek: Posílejte své příspěvky, zprávy o úmrtí, připomínky, dopisy atd. přímo na adresu redakce, ať nedochází k jejich zpoždění či ztrátě. Prosím, dodržujte termín redakční uzávěrky ( ) po něm už Vaše příspěvky nelze zařadit do nového čísla Věstníku; to už je v grafickém studiu hotový rastr připravovaného čísla, je vytvořena obsahová posloupnost příspěvků, jsou umístěny a zformátovány fotografie a obrázky k textům je hotová vlastně celá grafika, do níž už nelze dodatečně vstupovat. Je to složitá a citlivá elektronická procedura předcházející následným pracím v tiskárně. Adresa redakce: PhDr. Ladislav Valihrach, U Velké ceny 14, Brno tel.: , mobil: ; Vysvětlení: V některých částech textů neodpovídá pravopisná norma normě současné z roku 1993 např. dobový tisk, starší materiály apod. Čeština se neustále vyvíjí, posunuje se význam slov i hranice vulgárnosti a zejména dochází k liberalizaci pravopisných pravidel. První poválečná pravopisná reforma se váže k roku 1957 vedoucím autorského kolektivu jazykovědců byl tehdy žarošický (i když rodák z Násedlovic) Jaromír Bělič pečovatel a ochránce čistoty a dokonalosti spisovné češtiny (ten by se dnes asi divil). Jakákoliv možná pochybení redakce konzultuje s jazykovou poradnou Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky v Praze (v Brně byla zrušena). Upozornění: Protože se ozývaly hlasy, zda zveřejňování úmrtí, především pak krátkých nekrologů, jakož i zveřejňování jubileí, je v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů, konzultoval jsem, abych nabyl právní jistoty, celou věc s tiskovou mluvčí a ředitelkou tiskového odboru Úřadu pro ochranu osobních údajů v Praze PhDr. Hanou Štěpánkovou, která na posouzení mého dotazu měla k dispozici i poslední číslo Věstníku. Základním právním předpisem upravujícím ochranu osobních údajů a činnost Úřadu pro ochranu osobních údajů je zákon č. 101/2000 Sb., jehož smyslem je,,listinou základních práv a svobod zaručené právo na ochranu občana před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a osobního života neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů. Citace dopisu ze dne 10. ledna 2014: Vážený pane doktore, stala se mi nepříjemná věc; Vaše žádost o vysvětlení situace se mně vyznačila jako nepřečtená pošta, a tak unikla mé pozornosti. Velice se Vám omlouvám a snažím se věc napravit. K problematice zveřejňování osobních údajů v médiích, kronikách a Vašem Věstníku: část nekrologová: O zásahu do osobního života zemřelého nelze hovořit zákon o ochraně osobních údajů není aplikovatelný na zemřelé osoby. Jiná věc je otázka zásahu do rodinného života pozůstalých. Nejjednodušším řešením ve vašem případě je s rodinou komunikovat s dotazem,

10 zda se zveřejněním informace o úmrtí jejího člena a jeho životopisem souhlasí. Pokud takový souhlas redakce získá, není vůbec pravděpodobné, že by mohlo dojít k jakýmkoliv námitkám. část jubileí: Pokud v případě výjimečných jubileí je použito podobného postupu, včetně žádosti o možnost zveřejnit věk jubilanta či jubilantky (toto si opravdu ne každý může přát dámě je 60, ale cítí se na 30), je ale jejich právo, aby tento fakt z jejich soukromí nebyl veřejně vyhlášen. Obecně je třeba mít na zřeteli, že zákon o ochraně osobních údajů zaručuje každému právo na rozhodnutí o tom, co chce uchovat ve svém soukromí a napomoci tomu, aby neztratil kontrolu nad informacemi, které jsou o něm veřejně přístupné (často i trvale při využívání internetu). Toto je důležité zejména v době tak snadného přenosu informací v digitálním věku. Zaručovat takový typ svobody, tj. svobody rozhodování o sobě samém, je smyslem zákona o ochraně osobních údajů; pak i řada velmi subtilních skutečností musí být brána na zřetel. Věřím, vážený pane doktore, že takové vysvětlení u Vás najde pochopení. Děkuji za pomyslnou kytičku sedmikrásek z Vaší sluncem zalité zahrady; já pořád hledím do počítače. Užijte si sluníčka, v Praze je naopak hodně šedo. Přeji Vám úspěšný rok 2014 a hodně zdraví. Se srdečným pozdravem PhDr. Hana Štěpánková Žijeme, teď jsem na rozpacích jestli bohudík nebo bohužel, v digitálním věku a i tady by se zákony měly ctít a respektovat, ať je jejich modifikovaný výklad konkrétního problému jakýkoliv proto v intenci výše uvedeného poučení bude redakce počínaje Věstníkem 24 postupovat. Redakce 10 SLOVO STAROSTY Vážení čtenáři, dovolte mi, abych Vám popřál do roku 2014 všechno dobré, pevné zdraví, štěstí, spokojenost a seznámil Vás v krátkosti s činností v naší obci za uplynulý rok V měsíci březnu byl jako každoročně schválen rozpočet obce na rok 2013 ve výši tis. Kč, včetně zůstatku z roku 2012 ve výši tis. Kč. Hlavní zdroje příjmů jsou následující: daňové příjmy tis. Kč daň z nemovitosti tis. Kč příjmy z vytěžené ropy tis. Kč správní a místní poplatky 610 tis. Kč ostatní příjmy ze státního rozpočtu tis. Kč ostatní příjmy tis. Kč Kromě těchto příjmů představují významnou položku dotace z evropských fondů, které nejsou zahrnuty v rozpočtu. V roce 2013 nám byly poskytnuty ve výši tis. Kč. Z důvodu administrativních opatření na SFŽP nebyla v roce 2013 profinancována dotace ve výši tis. Kč na nákup kropícího a zametacího stroje. Dotace budou poukázány na náš účet v měsíci březnu r Z Jihomoravského kraje byla poskytnuta dotace na zabezpečení akceschopnosti zásahové jednotky SDH v celkové výši 177 tis. Kč. Rozpočet obce musel pokrýt chod obecního úřadu, provoz ZŠ a MŠ, muzea, příspěvky na činnost organizací v obci a v neposlední řadě náklady na investiční činnost. Nejvyšší nákladovou položkou je zabezpečení provozu ZŠ a MŠ, která činila tis. Kč, včetně příspěvku na obědy žáků ve výši 270 tis. Kč. Hlavním úkolem v roce 2013 bylo přepracování a dokončení projektů na inženýrské sítě pro výstavbu rodinných domků v trati Oujezdky III. V současné době jsou již zpracovány projekty pro územní řízení a stavební povolení a jsou předány příslušným stavebním úřadům ke schválení. Předpokládaný termín zahájení stavebních prací je jaro 2014.

11 Další významnou investiční akcí je výstavba hospodářských budov za školou, kterou provádějí zaměstnanci obce. Do konce roku 2013 bylo proinvestováno tis. Kč. V současné době je akce před dokončením. Zbývá provést venkovní fasádu a odstavné plochy před garážemi. V roce 2013 bylo provedeno ošetření stromů v obci. Celkové náklady činí Kč, z toho poskytnutá dotace ve výši Kč ze SFŽP. Ve druhé polovině roku 2013 bylo realizováno zateplení obecního úřadu. Celkové náklady na tuto akci činily Kč. Poskytnutá dotace ze SFŽP Kč. Současně s tím byla provedena výměna topení v celé budově OÚ za Kč. Koncem roku, jak jsem Vás již informoval, byl zakoupen zametací a kropící stroj. Náklady na pořízení činí Kč, z toho poskytnutá dotace ze SFŽP je Kč. Další větší investiční akcí byla výměna oken a dveří ve čtyřech obecních bytech. Náklady na výměnu plastových oken představují částku Kč. V současné době probíhají dokončovací práce na opravě hasičské klubovny, kde se do konce roku 2013 proinvestovalo 323 tis. Kč. Před dokončením je také oprava společenského sálu akademického malíře Josefa Konečného. Na tuto akci máme rovněž schválenou dotaci ve výši Kč. Do konce roku 2013 se provedly práce za 363 tis. Kč. Mimo tyto větší akce byly zpracovány projekty pro provedení stavby ČOV ve výši 238 tis. Dále jsou zpracovány projekty na vnitřní rekonstrukci obecního bytu č. p. 316, který bude sloužit pro potřeby bydlení učitelů školy. V rámci programu Státního fondu rozvoje bydlení byly občanům poskytnuty nízkoúročené úvěry na opravy a rekonstrukce bytů v celkové výši 175 tis. korun. Je mnoho věcí, které se nám podařilo v roce 2013 splnit, ale jsou i takové, které jsme nedokázali, i když ne naší vinou, posunout dál. Je to především zajištění financování výstavby kanalizace a ČOV. Jak jsem Vás již informoval v minulém Věstníku, má obec vyřízeno stavební povolení. Z důvodu končících dotací na období , nebyly SFŽP vypsány již další dotační tituly, ve kterých by naše obec splňovala podmínky přijetí dotace. Bez nich je nemyslitelné, abychom zahájili výstavbu kanalizace a ČOV. Pro nové dotační období je předpoklad, že o ně můžeme žádat. Nezapomínáme ani na mladé rodiny a kromě možnosti získat nízkoúročený úvěr na opravy rodinných domků, přispíváme částkou Kč při narození dítěte. V roce 2013 jsme vyplatili příspěvek ve výši Kč. Dále obec přispěla 50 tis. nemocnici Kyjov na nákup sanitky a povodní postižené obci Božetice v jižních Čechách obec darovala 50 tis. Kč. Seniorům jsme minulý rok přispěli na stravování 168 tis. Kč. Obec finančně přispívá všem aktivním organizacím na jejich činnost. V roce 2013 to byla částka 944 tis. Kč. Jsme si vědomi toho, že kulturní, společenské a sportovní dění v obci je závislé na činnosti jednotlivých spolků a jsem rád, že v Žarošicích tomu tak je. Z kulturních akcí se zmíním jen stručně o těch největších. Jedná se o tradiční krojované hody za doprovodu dechové hudby Dambořanky a za krásného počasí se konaly ve dnech října. Stárkování se ujaly tyto páry: Pavel Vrzal Eliška Lisalová, Radek Konečný Martina Halasová, Lukáš Hořava Magdalena Plachá, Petr Řičánek Sylva Sněhotová, sklepníci: Adam Ždánský, Martin Šašinka, Honza Maleňák a Luboš Rozkopal. Po nedělní slavnostní mši svaté se stárci spolu s krojovanou mládeží, členy hasičského sboru a členy mužského sboru Žarošané přesunuli v krojovaném průvodu na Dolinu, kde zazpívali společně pod májó. Z dalších kulturních akcí bych připomenul krojovaný ples hasičů, ochutnávání klobásků, košt vína, Zlatou sobotu, kateřinskou zábavu, zpívání u živého betléma, vystoupení dětského souboru Laštověnka doprovázeného mužským sborem. Samozřejmě těchto akcí bylo daleko více, určitě vás podrobněji o tom seznámí vedoucí jednotlivých sdružení. Vážení přátelé, i v roce 2014 nás čekají nelehké úkoly. Kromě zajištění chodu obce jde především o zahájení budování inženýrských sítí v trati Oujezdky III pro výstavbu 26 rodinných domů. Letošní rok je rokem voleb do zastupitelstev obcí. Věřím, že se nám podaří plánované akce zrealizovat a i nadále pokračovat ve zvelebování obce v dalším volebním období. Chci poděkovat všem, kteří pracují pro veřejnost a mají zájem na tom, aby se nám v naší obci líbilo a byli jsme hrdi, že žijeme právě v Žarošicích. Václav Vágner, starosta Žarošic 11

12 Redakční poznámka: Volby do Poslanecké sněmovny na podzim 2013 jak volily Žarošice 1. místo KDU-ČSL 133 hlasů 26,76% 2. místo ČSSD 108 hlasů 21,73% 3. místo KSČM 67 hlasů 13,48% 4. místo hnutí ANO 60 hlasů 12,07% 5. místo TOP hlasů 8,04% 6. místo Strana práv občanů Zemanovci 26 hlasů 5,23% 7. místo ODS 18 hlasů 3,62% 8. místo Úsvit 17 hlasů 3,42% místo Česká pirátská strana 8 hlasů 1,60% místo Strana svobodných občanů 8 hlasů 1,60% 11. místo Strana zelených 6 hlasů 1,20% 12. místo Politické hnutí Změna 3 hlasy 0,60% 13. místo Koruna česká (monarch. strana) 2 hlasy 0,40% 14. místo Dělnická strana sociální spravedlnosti 1 hlas 0,20% Zapsáno: 862 voliči Počet vydaných obálek: 500 Počet platných hlasů: 497 Volební účast v Žarošicích: 58% ZE ŽIVOTA ORGANIZACÍ Sbor dobrovolných hasičů v roce 2013 Hlavní a zároveň téměř celoroční akcí loňského roku se pro celý Sbor dobrovolných hasičů v Žarošicích stala rekonstrukce a zateplení hasičské zbrojnice a obecního úřadu vzhledem k různým komplikacím vzniklých při opravách lze konec rekonstrukce odhadnout na jaro Práce byly a nadále jsou vykonávány odbornými firmami, přesto jsme museli častokrát sami přiložit ruku k dílu. Při nejrůznějších bouracích, přípravných a posléze úklidových pracích jsme strávili brigádami ve zbrojnici mnoho hodin. Největší podíl na koordinaci prací, organizaci brigád, ale také na odpracovaných hodinách měl velitel jednotky SDH Petr Moleš za to mu patří velký dík. A jak se lze dočíst ve zprávě jednotky SDH, podařilo se nám 12 udržet naši akceschopnost tak, aby ji ani probíhající rekonstrukce nenarušila. I přes výše uvedené skutečnosti však pokračoval Sbor dobrovolných hasičů Žarošice v činnostech spojených s rozvojem kulturního a společenského života v obci. První akcí roku konané po valné hromadě bývá již tradičně Hasičský krojovaný ples. O hudební doprovod se postarala dechová hudba Hovorané. V únoru se sbor podílel na konání masopustního průvodu a večerní zábavě. Hned další den jsme pořádali Dětský krojovaný ples. Na přípravě obou plesů se podíleli téměř všichni členové sboru, kterým byla odměnou vysoká návštěvnost, především dětského plesu. V poslední březnový den uspořádaly ženy-hasičky velikonoční zábavu. Jedinou dubnovou akcí byla naše spoluúčast na pálení čarodějnic na Sokolce. Na každoroční květnové pouti ke kapličce svatého Floriánka nám přálo počasí, což podpořilo dobrou náladu všech zúčastněných hasičů a poutníků. Mezi další akce, na kterých se členové SDH Žarošice podíleli, patřil Dětský den, Zlatá sobota, tradiční císařské hody, příprava živého betléma a zpívání u stromečku na Štěpána, stavění a strojení vánočního stromu. V prosinci se v prostorách haly ZŠ a MŠ Žarošice již podruhé konal silně obsazený turnaj ve stolním tenise. Sbor dobrovolných hasičů trvale spolupracuje s farním úřadem členové sboru pomáhali při úpravě prostranství za farním kostelem i při vánoční výzdobě kostela. V roce 2013 se všichni členové sboru zúčastnili okrskové soutěže v požárním sportu v Násedlovicích, kde sice nebyli tak úspěšní jako před rokem v Uhřicích, ale přesto důstojně reprezentovali svou domovskou obec. V roce 2013 zajišťovalo bezpečí nejen naší obce 18 členů zásahové jednotky, kteří procházejí pravidelným školením a účastní se různých druhů praktických výcviků. I přes pořádání společenských a kulturních událostí v obci nebyla porušena akceschopnost jednotky a vždy minimálně tři členové drželi pohotovost pro případ výjezdu. Nutno podotknout, že všichni členové jednotky vykonávají tuto činnost ve svém volném čase a bez nároku na jakoukoliv odměnu. Zásahovou jednotku v roce 2013 zaměstnávaly zejména dopravní nehody. Z celkového počtu 36 výjezdů bylo 21 dopravních nehod, 6krát jsme

13 hasili požáry různého typu, 3krát jsme poskytovali technickou pomoc (odstranění spadlého stromu, likvidace ohrožujícího hmyzu, apod.), 4krát jsme drželi pohotovost na stanici (zajištění hasebního obvodu z důvodu nepřítomnosti profesionální jednotky) a 2krát to byl planý poplach. Nehod, u kterých jsme vyprošťovali zraněné a pomáhali jim, bylo opravdu velké množství, a proto uvedu pouze ty nejzávažnější dne 3. září 2013, půl hodiny před půlnocí, jsme byli povoláni k nehodě cisterny převážející mouku. Cisterna po havárii ležela na boku v lese, v kabině zůstal zaklíněný zraněný řidič. Jeho vyproštění komplikovaly popadané a napnuté stromy kolem kabiny, které ohrožovaly jak samotného řidiče, tak i zasahující hasiče. Po zhruba padesáti minutách byl řidič pomocí hydraulického vyprošťovacího zařízení a motorových pil vyproštěn a předán do péče záchranné služby. Další, bohužel smrtelné zranění si vyžádala nehoda ze dne 1. července 2013 u obce Archlebov. Osobní automobil vyjel mimo komunikaci a několikrát se převrátil přes střechu. Cestovalo v něm pět osob, z nichž všichni utrpěli nějaká zranění. Přes včasný zásah a veškerou snahu všech zasahujících jedna osoba zraněním později podlehla. Zranění se v roce 2013 nevyhnulo ani nám zasahujícím hasičům. Při posledním uvedeném zásahu si jeden z hasičů přetrhnul Achillovu šlachu a musel podstoupit operační zákrok s následnou několikatýdenní rekonvalescencí. Všem za jejich obětavou a náročnou práci patří velký dík. Jiří Kacer a Petr Moleš 13 OBČANSKÉ SDRUŽENÍ HISTORICKO- VLASTIVĚDNÝ KROUŽEK V ŽAROŠICÍCH Vážení přátelé, během uplynulého roku 2013 jsme pořádali již tradiční akce jako jsou tvůrčí velikonoční a adventní dílny pod vedením Aničky Horákové a Marcely Buchlovské. Lidové umění předávané z generace na generaci jako je résování velikonočních kraslic a pečení z perníku (nejstarší doložené sladké pečivo provázející člověka staletími) neodmyslitelně patří také k Žarošicím. Pořádáním kurzů se snažíme zachovat a předat dále lidové zvyky a obyčeje. Proběhlo i Vzpomínkové odpoledne setkání nad starými fotografiemi ze Žarošic, beseda s Františkem Plachým na téma Léčivé včelí produkty, kurz malování na hedvábí pod vedením Lucie Schovancové, setkání spojené s ochutnávkou babiččiny recepty a další akce. Nebudu vás zatěžovat jejich výčtem, můžete se podívat na webové stránky obce Žarošice, kde si prohlédnete fotografie z jednotlivých akcí a nebo přijďte mezi nás rádi Vás v muzeu a komunitním centru přivítáme. Výstavy V měsíci březnu proběhla v komunitním centru vernisáž výstavy obrazů malířky Aleny Cikové s názvem Křížová cesta. Malířka vystavuje od roku 1990 po celé republice i v zahraničí. Vernisáž zahájila PhDr. Hana Pokorná a pan farář PhDr. Marián Červený, který přijel až z Bratislavy, kde se stejná výstava konala v lednu. Doktorka Hana Pokorná ve své předmluvě ke Křížové cestě píše: Kořeny této církevní tradice nacházíme již u prvotních křesťanů, procházejících ve zbožných vzpomínkách cestu, po které musel Ježíš nést svůj kříž. Později v západních zemích vznikla myšlenka vymalovat tyto bolestné události a umístit je v chrámu. Zásluhou františkánského řádu se tento zbožný zvyk rychle rozšířil.

14 A právě motiv silné duše Marie, plné čisté a jemné lásky, hluboce zasáhl malířku Alenu Cikovou. Proto přistoupila ke ztvárnění Křížové cesty nezaměnitelným a charakteristickým způsobem ženy a matky chápající sílu mateřské lásky i bolesti. Jejím pohledem věřícího srdce nacházíme v každém zastavení symboliku té, jež s mlčenlivým sdílením a pochopením chrání a provází svého syna na cestě utrpení a spásy. Toto malířčino umělecké a současně lidské uchopení odkazu Křížové cesty je pro každého z nás ukázkou toho, že je živou cestou, že naše setkání s ní nekončí a že náš vztah k Ježíšovi a Marii může být i naší cestou. 1 Soubor Křížová cesta je vytvořen pro budoucí kapli v obci Sázava ve farnosti Velká Losenice, okres Žďár nad Sázavou. Druhou stěžejní výstavou v uplynulém roce byla výstava manželů Marie a Jaroslava Žampachových z Hodonína. Tato restaurátorská dvojice vrací lesk starým obrazům, sochám i nábytku. Marie Žampachová se věnuje také vlastní umělecké tvorbě, hlavně portrétům. Na výstavě byly předvedeny zrestaurované exponáty pocházející převážně ze sbírek našeho muzea. Manželé Žampachovi pracovali také na kostele sv. Markéty v Kopčanech. Divadelní zájezdy Po návštěvě ochotnického divadla v Boleradicích a zhlédnutí hry Maryša v podání souboru Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice jsme souboru již zůstali věrní. Do konce roku jsme ještě zhlédli divadelní hry Revizor, Zapeklitou komedii aneb Kdosi brousí nad Paďousy a Noc pastýřů. Je záviděníhodné, že oproti většině vesnic se ochotnická divadelní tradice v Boleradicích nepřerušila a nezanikla. U nás štafetu ochotnického divadla převzala paní učitelka Mgr. Marta Kršková, která vede divadelní kroužek při ZŠ a MŠ Žarošice a jen její zásluhou divadelní tradice v Žarošicích pokračuje. Chodníčky Rok 2013 byl vyhlášen Rokem svatých Cyrila a Metoděje. Naším cílem jarních i podzimních chodníčků byla místa, kudy bratři ze Soluně procházeli, místa, která jsou spojena s Velkou Moravou, s naší historií. 1) Křížová cesta; mprimatur: Imprimatur: Mons. Ján Orosch, pomocný biskup generálny vikar, Ttrnava, 4. novembra 2011, č.8750/11 14 Cílem jarních chodníčků byla Nitra. Naše první zastávka na cestě nás však zavedla k nejstarší stojící, téměř kompletně zachované církevní stavbě ve střední Evropě ke kostelu sv. Markéty (Margity) Antiochijské v Kopčanech. Tento kostelík, který stojí opuštěný v polích na levém břehu řeky Moravy, stál dlouhá léta bez povšimnutí, byl považován za bezvýznamnou vesnickou kapli, původně gotickou, přestavěnou v období baroka. Je to takový malý zázrak, že nebyl zbourán. Archeologický tým pod vedením Petra Baxy, který v roce 2004 tu začal provádět systematický archeologický výzkum, našel hroby z velkomoravského období, z doby vlády Rastislava nebo jeho nástupce Svatopluka. Od roku 2005 probíhá digitalizace všech dat získaných při výzkumech od roku 1998 a následná podrobná dokumentace pomocí laserového skenování a fotogrammetrie. Kostel je označován jako XIII., patřící do Mikulčicko-kopčanské sídlištní aglomerace. Naším dalším cílem bylo starobylé město Nitra, ležící na stejnojmenné řece, které hrálo důležitou roli v dějinách Velké Moravy. Oblast dnešní Nitry byla nejdříve osídlena Kelty, Germány a nakonec Slovany. Říká se, že Nitra podobně jako Řím, byla založena na sedmi pahorcích na Zoboru, hradním kopci, Kalvárii, Čermáni, Borině, na Vršku a Martinském vrchu. Nitranské knížectví je spojeno s knížetem Pribinou, který byl roku 833 (836?) vyhnán Mojmírem I. (II.?, údaje se liší) z knížectví a toto území bylo natrvalo přiřazeno k Říši velkomoravské. Původ jména Pribina může být různý (Priuuinna, Priwina, Privina,), jak naznačuje francké označení jakýsi a význam jména (latinsky priwignus znamená levoboček) šlo patrně o místního údělního knížete a snad člena mojmírovské dynastie (L. E. Havlík 1996, s. 107) 2, dosud není potvrzeno. Část odborníků se přiklání spíše k názoru, že jméno Pribina vzniklo od slova pŕvina, prvorozený syn nebo je odvozeno od slova přibývat 3. Jeho život je dále spjat s územím Dolní Panonie kolem řeky Zaly západně od Blatenského jezera (Balaton), kde začal s výstavbou nového centra Blatnogradu. Jeho syn Kocel ( ), horlivý křesťan, nechal vystavět na třicet kostelů, které podléhaly pravomoci salcburského arcibiskupa. Po příchodu Cyrila a Metoděje se Kocel nadchl pro slovanské písmo a liturgii. 2) 3) MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. ISBN S.142.

15 Při cestě Konstantina a Metoděje v roce 867 z Moravy do Říma strávili nějaký čas u Kocela a na zpáteční cestě, když se Metoděj vracel z Říma na Moravu, jmenovaný papežem Hadriánem II. papežským legátem a arcibiskupem panonským a moravským se sídlem v Sirmiu, dnešní Sremska Mitrovica v Srbsku, opět strávil nějaký čas na jeho území. Kocel zemřel v roce 876, kdy padl v boji proti Charvatům a jeho území bylo připojeno za vlády knížete Svatopluka k Velkomoravské říši. Naším průvodcem byl přítel rodiny Schovancovy doc. PhDr. ThDr. Tomáš Pružinec, vysokoškolský pedagog na katedře filozofie v Nitře, člověk nadmíru vzdělaný, erudovaný, ale především člověk skromný, vyrovnaný, laskavý, člověk oplývající Boží láskou a pokorou. Spolu se svou manželkou měli pro nás přichystaný celodenní program. Naše první kroky vedly Horním městem Pribinovým náměstím na Nitranský hrad (z 11. století) vypínající se na skalnatém vrchu, sídlo nitranských knížat a biskupů. Navštívili jsme hradní katedrálu (architektonický triptych románský chrám sv. Emmerama, sv. Jimrama, z 11. století, horní kostel z let , dolní kostel z období ). Kasematy a Diecézní muzeum šperkovnici nitranských biskupů a vzácných historických dokumentů. Z Horního města jsme se cestou na Kalvárii a Misijní muzeum na chvíli zastavili v evangelickém kostele, kde nás velice ochotně, mile a přívětivě přivítal místní pan farář. Naše poslední zastavení vedlo příjemnou procházkou z obce Dražovce na vápencový skalnatý výběžek k dražovskému kostelíku sv. archanděla Michaela z první poloviny 11. století. Kostelík je řazen mezi nejkrásnější a nejčistší románské stavby na Slovensku a zároveň je jedním z nejstarších na celém území. Toto místo má neopakovatelné kouzlo před Vámi se rozprostírá nížina jihozápadního Slovenska a za zády se vypíná pohoří Zobor a Tríbeča. Kolem kostela jsou nahodile rozloženy balvany, které jsou náhrobními kameny; dodnes se pod některými nacházejí kosterní pozůstatky mrtvých z doby dávné minulosti. Nitra má své kouzlo a je jistě mnoho míst, která můžeme příště navštívit, ale nevím, zda jsem tak byla uchvácena Nitrou a jejími pamětihodnostmi, nebo ochotnými a laskavými lidmi, se kterými jsme se náhodou potkali a kteří nám ochotně pomáhali, nebo osobností našeho průvodce pana Tomáše Pružince. Výbor O. s. HVK v Žarošicích navrhl vrátit se k původní myšlence a záměru chodníčků to je navštívit místa, která nejsou od Žarošic nijak vzdálená, ale jsou tak trochu opomíjená, a proto se rozhodl pro podzimní chodníčky vybrat trasu Věteřov, Milotice, Náklo, Mikulčice, Valtice a Lednice. Věteřov duchovní správce R. D. Vít M. Červenka, O.Praem. nás seznámil s historií obce, kostela a fary 4. Paní místostarostka Dagmar Kostihová nás provedla muzeem. Muzeum je její srdeční záležitostí, zápal, nadšení a láska, byly z jejího výkladu cítit. Milotice navštívili jsme nově zrekonstruované zámecké zahradnictví v zámeckém parku, které zaujímá plochu 0,6 ha, a zámeckou konírnu s interaktivní expozicí Tradice na zámku tradiční řemesla a moudrost věků. Naším dalším cílem byl vrch Náklo (265 m n. m.) rozpínající se mezi Miloticemi a Ratíškovicemi. Samotný vrch je poznamenán těžbou lignitu, který zde provozovala firma Baťa ve 30. letech 20. století (pozůstatky dolů Žofie, Tomas, Josef a Franc de Paule). Dnes je porostlý převážně vinnou révou a na jeho úbočí jihozápadně od obce Milotice se nachází přírodní rezervace Horky (vyhlášena v roce 1989, rozloha 15,5 ha). Jedná se o jeden z posledních zbytků stepí na jižní Moravě s výrazně odlišnou stepní vegetací od nedalekých stepních lokalit v okolí Čejče (hlaváček jarní, hadinec červený, kavyl tenkolistý i vzácné pískomilné druhy jako pryskyřník ilyrský a divizna brunátná fialová). V posledních letech vrch Náklo zpopularizoval Jan Galatík svými články 5, kde dokazuje, že Veligrad, sídlo Rastislava, se rozkládal právě zde v kráteru Náklo (odbornou veřejností nepřijatelná a ničím nepodložená hypotéza). Cyrilometodějský spolek Náklo o. s. umístil během několika let na vrch Nákla sochu franského kupce Sáma, dřevěný liliový kříž a v letošním roce 2013 sousoší svatého Cyrila a Metoděje. Každoročně se na svátek sv. Cyrila a Metoděje na vrchu Náklo koná pouť u Liliového kříže. Slovanské hradiště Mikulčice Národní kulturní památka aspirující na zápis na Listinu světových kulturních památek UNESCO, základy knížecího paláce, 12 kamenných kostelů, zatím na 2500 objevených hrobů z období Velké Moravy 4) 5) 15

16 a doby předvelkomoravské, dodnes znatelný násep nad terénem v podobě mohutného valu přírodní rezervace Skařiny, meandry řeky Moravy to všechno zahrnuje toto nádherné mimořádné místo, které ještě zdaleka nevydalo všechna svá tajemství 6. Město Valtice je osadou velmi starou, první písemná zmínka je však doložena až ve 12. st., kdy z držby pasovských biskupů přešla do vlastnictví rodu ze Seefeldů listinou, vydanou v Řezně, stvrzenou císařem Jindřichem VI. v roce V roce 1387 šestinu podílu na Valticích získali Liechtensteinové, tím se započala dlouhá éra působení tohoto rodu na celé přilehlé území včetně Lednického areálu až do roku Dnes státní zámek Valtice byl od roku 1560 hlavním rezidenčním sídlem rodu Liechtensteinů a prošel mnohými stavebními proměnami. Konec druhé světové války znamenal velikou ztrátu, co nebylo odvezeno bývalými majiteli, to padlo za oběť rabování ztráta původního mobiliáře, gobelínů atd. Po válce část zámku sloužila jako tábor nucených prací pro ženy, další část jako sušárna chmele, a dokonce se uvažovalo o využití zámku jako továrny. Dnes je zámek opraven, nabízí několik prohlídkových okruhů a postupně je dovybavován mobiliářem zakoupeným z majetku Liechtensteinů. Zámek je obklopen nádhernou zahradou, která volně přechází do okolní krajiny doplněné drobnými stavbami. Celý Lednicko-valtický areál je nádhernou ukázkou symbiózy přírody a architektury a právem byl v roce 1996 zapsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO 7. Konference vlastivědných kroužků Po Zlaté sobotě, na svátek sv. Václava, se v Žarošicích již popáté, ale poprvé v Muzeu a komunitním centru Obce Žarošice konala konference vlastivědných kroužků Paměť míst, kterou pořádalo naše občanské sdružení ve spolupráci s Muzejní a vlastivědnou společností v Brně. Konference se konala k 100. výročí narození žarošického rodáka a zakladatele kroužku Jaroslava Vlacha a 125. výročí založení Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně. Zvolili jsme taková témata přednášek, která nás bezprostředně zajímají a která mají vztah k Žarošicím a našemu okolí. Účastníci konference byli mile překvapeni prostory komunitního centra a muzejní expozicí, děkovali nám za pečlivou přípravu, organizační zajištění, výběr témat a v neposlední řadě za skvělé pohoštění (viz Pamětní kniha muzea). Jednotlivé přednášky jsou publikovány v tomto čísle Věstníku. Koncert Na závěr roku jsme pozvali do muzea pěvecký sbor Collegium musicale bonum pod vedením sbormistra Karola Frydrycha. V jejich podání zazněly vánoční koledy a Žarošická mše pastýřská. Naše občanské sdružení tvoří lidé s láskou k historii, vlastivědě, lidovým zvykům, tradicím a obyčejům. Naším hlavním cílem a posláním je tyto zvyky a tradice nejen uchovat, ale především je předat další generaci. Jsme spolkem otevřeným, a proto budeme rádi, když se do naší činnosti zapojíte. Dovolte mi ještě ocitovat několik posledních zápisů z Pamětní knihy muzea a komunitního centra, které patří Vám všem: Děkujeme za čas věnovaný historii, obětavost a citlivost s jakou se o expozici staráte. To byla fantazie, vy jste šílenci, jací se hned tak nevidí. Tak ať vám to vydrží. Člověk bydlí za kopcem a netuší, že je to tady taková pecka. Jsme nadšeni. Tak se nám tu líbilo, že na to dlouho nezapomeneme. Opravdu si važte tohoto krásného místa. Klobouk dolů před Žarošickými. Poděkování všem našim členům, přátelům a sponzorům. Vážíme si Vaší důvěry a pomoci. Ing. Jana Mackrlová 6) 7) 16

17 CO NOVÉHO V ŽAROŠICKÉM MUZEU V průběhu loňského roku byly v muzeu podniknuty práce nejen v oblasti stavebních úprav, ale zejména i na zajímavých objevech. Stavební práce se zaměř na vnější fasádní sokl budovy muzea, který byl pro jeho stavebně technickou závadu dočasně odstraněn. Vedle běžné činnosti muzea se uskutečnily hliněné omítky a provedlo se historické dláždění dvorního prostranství před komunitním centrem. A právě při tomto dláždění došlo k nečekanému, ale o to překvapivějšímu objevu byl odhalen starobylý školní prevet zděná toaleta z první čtvrtiny 19. st. Na víkend jsem svolal dobrovolníky a dva kubíky sutě byly z jímky vybrány. Až na samotném dně jímky, zhruba ve dvou metrech, jsme pak našly zlomky školních břidlicových tabulek. Nicméně tato zemní památka musela být na nějaký čas zakonzervována, aby jí nakonec zcela odhalil brněnský archeolog Miroslav Dejmal z obecně prospěšné společnosti Archaia. Pustili jsme se do odkrytí zbylé sutě a náplav a Dejmal zdokumentoval, zakreslil a nafotil, co viděl. Já držel tyč. Taková dokumentace slouží pro budoucí vědomí o historické skutečnosti, pro potřeby studia a srovnávání podobných nálezů v širších souvislostech. Technická dokumentace je uložena v archivu v Brně, avšak v muzeu máme její kopii. Proto je dnes návštěvníkům muzea umožněn realistický pohled, jak taková toaleta někdy po napoleonských válkách ve vsi mohla vypadat a která se jen tak, široko daleko, jinde nedochovala: (článek Dejmal). Muzeum obce má také zájem o hmotné, ale i nehmotné doklady minulosti Žarošic, jako jsou zmizelé hliněné domy, stodoly, projevy lidové architektury třeba jen dochované ve fotografiích. A proto nás hlína, jako běžný stavební materiál minulosti naší vesnice nejen zaujala, ba dokonce inspirovala to té míry, že jsme se rozhodli experimentálně provést nějakou hliněnou omítku v prostorách muzea obce. Jako první hliněnou omítku jsme provedly na nevzhledném štítě v zahradě na byliny. Druhou hliněnou omítku jsme pak realizovaly v interiéru muzejní expozice černé kuchyně, kde takové hliněné omítky v minulosti byly, jak nám stavebně-historický průzkum, provedený Dr. Plačkem, dříve potvrdil. 17 Foto: Roman Muroň Přírodní hliněné omítky jsme připravovali v rámci vzdělávací, společenské a popularizační akce Oslava hlíny oslava života, která se již tradičně uskutečnila v letních měsících v muzeu obce a komunitního centra. Každý návštěvník měl příležitost pracovat s hlínou nebo si vytvořit vlastní hliněnou cihlu se znakem nejstarší pečetě obce Žarošice, kterou pro tuto příležitost nechal vyrobit a daroval Ladislav Barva ze Žarošic. Tato akce by však nemohla proběhnout bez každoroční podpory obec Žarošice, Kyjovského Slovácka v pohybu, o. s., partnera akce a v neposlední řadě mnoha dobrovolníků, kteří vypomohli s přípravou a organizací, za což jim všem patří náš upřímný dík. Foto: Roman Muroň Muzeum v Žarošicích tvoří, uchovává a dokumentuje svoji sbírku. Ale též se bez výhrad věnuje ochraně památek bezprostředně ohrožených trvalým zánikem. Tak se také na podzim roku 2012 nalezl poklad, jehož stáří dnes můžeme bezpochyby klást do mladší fáze střední doby bronzové. Nález odhalil množství keramických střepů, o kterých můžeme dnes už s jistotou říct, že jsou staré téměř 3500 let. Z nalezených keramických střepů, které čítaly na sovky kusů se v muzeu podařilo zrekonstruovat takřka třicet keramických celků (šálky, mísy, amfory) z nichž některé vykazují

18 značnou uměleckou úroveň zpracování. Takový archeologický nález, dle sdělení Mgr. Jaromíra Šmerdy z Masarykova muzea v Hodoníně je svou povahou výjimečný, jak se dozvíte v článku: (článek Šmerda). Při této příležitosti chci také poděkovat rodině Hořavových ze Žarošic, že nám na svém pozemku, v období před podzimním setím, tento záchranný archeologický výzkum umožnila provést a děkuji taktéž všem, kteří se s nadšením této záchranné akce po dobu 5 dnů bez úhrad zúčastnili. Roman Muroň Redakční poznámka: Pro zpožděné dodání text neprošel jazykovou úpravou čtenářům se omlouváme. POZDRAV DO HVĚZDLIC A VELKÉ, UPŘÍMNÉ PODĚKOVÁNÍ BLAHOPŘÁNÍ K ŽIVOTNÍMU JUBILEU LETÍ DO BŘECLAVI 10. ledna 1934 byla jižní Morava obdarována velkou měrou tehdy, před 80 lety, v hornobojanovickém domečku č. 116 přišel na svět Antonín Vojtek. Vážený Mistře, přijměte upřímné blahopřání k Vašemu životnímu jubileu, poděkování za Váš vřelý vztah k Žarošicím a hlubokou poklonu Vašemu malířskému kumštu. Redakce Věstníku VLASTIVĚDNÁ KONFERENCE V ŽAROŠICÍCH KE 100. VÝROČÍ NAROZENÍ JAROSLAVA VLACHA O svátku sv. Ludmily, 16. září 1923, spatřila v Žarošicích světlo světa Milada Bradová Homolová, pozdější duše zdejší kultury, vlastivědy, ochotnického divadla, organizátorka slavných sjezdů žarošických rodáků, redaktorka Věstníku Historicko-vlastivědného kroužku a agilní publicistka. Téměř celý svůj plodný život prožila v rodných Žarošicích, zdravotní problémy a částečná imobilita ji přivedly do péče Domova Hvězda ve Hvězdlicích na Vyškovsku. Srdečné poděkování za vlastivědnou práci, za krásné role na jevišti žarošického ochotnického divadla s přáním hodně zdraví a s prosbou stálé ochrany Panny Marie Žarošické jubilantce i prostřednictvím těchto řádků posílá redakce Věstníku. 18 Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Historicko-vlastivědný kroužek v Žarošicích uspořádaly ve dnech 27. a 28. září 2013 odbornou konferenci o vlastivědné práci na Moravě nazvanou Paměť míst. Podnětem k uspořádání konference bylo 125. výročí trvání Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a také 100. výročí narození žarošického rodáka a organizátora vlastivědné práce Jaroslava Vlacha. Na konferenci se podílela řada organizací Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Historický ústav a Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Matice moravská v Brně, Moravský zemský archiv a Kabinet literárněvědné komparatistiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. První den se konala konference v Moravském zemském archivu v Brně a byla zaměřena na možnosti institucí v regionálním výzkumu. Úvodní referát o pojetí regionalismu přednesl Libor Martinek a následovaly pohledy na současné postavení paměťových institucí. Ředitelka Moravského zemského archivu Kateřina Smutná uvedla úlohy archivů, Jaromír Kubíček úlohy knihoven a Václava Horčáková seznámila se zpracováním a stavem

19 Bibliografie české historie v souvislosti s excerpovanými vlastivědnými časopisy. Pohled na přístup památkové péče k ochraně památek podali manželé Božena a František Víchovi. Tyto práce byly již vytištěné v Supplementu 1/2013 Vlastivědného věstníku moravského, který byl u příležitosti konference vydán. Druhý blok přednášek v Brně zahájil Jiří Fiala z Olomouce pohledem na tradici i současnost zpracování literárních místopisů. Následovaly exkurze do problematiky nových poznatků od vydání příslušných svazků nové řady Vlastivědy moravské a to Josefa Jančáře z Uherského Hradiště jako autora Lidové kultury na Moravě a Jiřího Sehnala k novým výzkumům k Dějinám hudby na Moravě. K 50. výročí činnosti Kabinetu regionálních dějin FF UP postihl Miloš Trapl jeho dosavadní vlastivědnou práci a David Papajík pak seznámil s jeho záměry v současnosti. Zajímavý byl blok tematických skupin o možnostech ve využívání archivních fondů Moravského zemského archivu, o kterých informovali jejich správci. Umožnili tak nahlédnout na význam archiválií Pavel Fric o zemských fondech, Miroslava Kučerová a Petr Sychra o fondech politické správy, Jana Fasorová o soudních spisech, Daniel Štaud o finanční správě a katastrech, Eva Tichomirová o církevních fondech, Marie Kopečná o velkostatcích a lesních správách, Tomáš Černušák o pozůstalostech a spolcích, Lubomír Antl o průmyslových podnicích. Zpřístupnění archivních sbírek je na vysoké úrovni a vlastivědné bádání zasahuje do všech skupin archivního materiálu. Druhý den se konalo jednání konference v Žarošicích a šlo vlastně o XLIV. konferenci vlastivědných kroužků; pro konferenci připravil Jaroslav Šimandl bohatý obsah. Vzpomínkami na Jaroslava Vlacha přispěl Jan Horák a Jaromír Kubíček připomněl jeho záslužnou práci v kulturním místopisu Slovácka, v bibliografii vlastivědy, ochotnickém divadle, ve vydávání sborníku Od Hradské cesty, nebo v turistice. Příspěvky doplňoval film o návštěvě v domku u Vlachů ve Šternberku. O minulosti hudby v Žarošicích hovořil Karol Frydrych a jeho výklad doplnil minikoncert ansámblu Collegium musicale bonum třemi skladbami věnovanými Žarošicím: Kyrie (Lidové ordinárium poutníků moravských) od Antonína Láníka, Salmo 122 Zdeňka Zouhara a Regina coeli Vojtěcha Javory. Foto: Jaroslav Hroudný Kantory žarošické minulosti představil Petr Hlaváček. Se zajímavými topografickými přístupy ve zkoumání historických cest seznámil Jan Martínek ať již šlo o studium starých map, pozůstatků v terénu nebo moderní metody leteckého skenování. Podobně Pavel Foltýn podal význam Rezidence Šardice a shodně prokázal nedostatky prací o kupecké jantarové cestě podle Radana Květa na tomto regionu Slovácka. Také Ester Vratislavská seznámila s laserovým skenováním starých cest na katastru obce Dražůvek, studovala ovšem o tom také archivní prameny. S možnostmi ve využívání programů rozvoje regionu z centra Kyjovské Slovácko v pohybu a jeho praktickými výsledky seznámila Anna Čarková. Pomoc tohoto centra obcím a vlastivědným muzeím má značný význam a svou rozmanitostí je dobrým příkladem. Obě části konference měly nejen zajímavou odbornou úroveň, ale byly také společenskou akcí. Muzejní a vlastivědná společnost za práci na Vlastivědě moravské udělila jejím autorům pamětní medaile. Také v Žarošicích je obdrželi za příkladnou vlastivědnou práci Milada Homolová, Jan Horák, Leopold Kolařík a starosta pro Obec Žarošice. Vysoká účast zájemců na obou částech konference svědčí o značném zájmu nejen místních vlastivědných pracovníků. Referáty přinese Vlastivědný věstník moravský. Doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc. Redakční poznámka: Promluvy ze žarošické části vlastivědné konference obsahují strany

20 JAK JSEM ZNAL JAROSLAVA VLACHA Jaroslav Vlach ( ) Moje první seznámení s ním a jeho vlastivědnou činností bylo prostřednictvím deníku Lidová demokracie. Obdivoval jsem Vlachovy aktivity a trochu záviděl, protože v tehdejší době to nebylo vůbec lehké. Tehdejší zřízení a politické poměry takovou práci vytěsňovaly. Vzájemný osobní kontakt se uskutečnil na jeho popud, a to tak, že začátkem roku 1968 k mému překvapení mě vyhledal na pracovišti. Nevím, na základě jaké informace se tak stalo a jak zjistil, že mám k dispozici rukopisy zapomenutého spisovatele Františka Nováka, který napsal dvě črty týkající se Žarošic. Další náš kontakt se týkal pohlednic vydaných k Herbenovským oslavám v Brumovicích. Vlastnil jsem jich větší množství a on měl zájem využívat je při své rozsáhlé korespondenci a tak upozorňovat na náš kraj a velkého rodáka. Samozřejmě jsem mu je rád ponechal. Pak se už odvíjela naše korespondence a spolupráce. Nejprve při přípravě Kulturního místopisu Slovácka. Požádal mě o pomoc při získávání údajů z oblasti Kloboucka. Prostřednictvím přítele, bošovského rodáka Josefa Hložka, nás zval k návštěvě Šternberku. Po několikerém pozvání jsme tak učinili na jaře Návštěvy se zúčastnil i Jaroslav Šimandl, protože Jaroslav Vlach chtěl slyšet informace o záchraně bošovské tvrze. Našich návštěv se uskutečnilo několik a vždy se přidali naši známí, mající vztah k historii a vlastivědě našeho regionu. Všechny nás překvapovaly Vlachovy bohaté znalosti i ochota se o ně podělit. A těch témat bylo tolik, že nás Vlachovi nepustili ani do města k obědu. Ten vždy připravovala paní Vlachová a vždy nám chutnalo. Při obědě povídání pokračovalo. Při našich šábesech jsme měli k dispozici celou Vlachovu knihovnu (ta byla znamenitá) i dal- 20 ší jeho materiály. Vyvrcholením byla prohlídka půdy s množstvím bylinek paní Vlachové, ale především bohatství dalších materiálů, zejména jeho korespondence. Knihy a výstřižky nám ochotně zapůjčoval k prostudování a kopírování. Naše debaty byly srdečné a z rozzářených očí Jaroslava byla znát radost a potěšení ze setkání. Nazýval nás krajany z Kloboucka a při odchodu jsme byli opětovně zváni. To opakoval velice často i v naší korespondenci. Dodnes se z jeho korespondence line jeho zájem a erudice, srdečnost, dobré slovo a moudrost. Můj písemný styk se mimo jiné týkal například jeho znovuobjevování zapomenuté brněnské spisovatelky Augusty Skálové. Byla to i jeho pomoc a rady v mé snaze založit podobnou vlastivědnou instituci jako byla ta žarošická. Často si posteskl, že je přetížený korespondencí a redakčními pracemi a dokončováním rozpracovaných prací, které stejně nedokončím a nastávají velké starosti s mým archivem a knihovnou. Jindy: Z finančních důvodů jsem si nedal tisknout novoročenky a tak přes tři sta přání píši ručně na různé pohlednice. Nebo: přijeďte brzy, nechť si pobesedujeme, máme velký program, opravdu na celý den. Ale i: Čas života se krátí, proto musím šetřit s časem, než Charon zavolá na svou lodičku denně si uvědomuji hodnotu času a smrtelnost, proto se snažím pracovat na tom nejpřednějším. Já už, jak říká lidová moudrost, uklízím a nebuduji. Mnohé literární práce pohřbívám a nepracuji na nich, mnohé dokončené i nedokončené zůstanou v rukopisech dopoledne pracuji, odpoledne jdu na procházku a pak se pustím do čtení našich starých klasiků cestování je pro mne obtížné, hlavně nedoslýchavost a chození s holí. Často propadám lhostejnosti, duševně dovedu pracovat jen dopoledne a pak jsem bez zájmu mám mnoho materiálů a rád bych je zveřejnil, než z toho bídného světa odejdu Snažím se dát dohromady ještě jeden sborník za mé redakce, jako na rozloučenou. V dopise z napsal: Mám jedno velké přání, které se mně nemusí splnit. Dočkat se roku 1995, kdy to bude 50 let od založení Vlastivědného kroužku, jímž jsem byl hlavním spoluzakladatelem z návodu Otokara Leblocha, rodáka bílovského. Poslední jeho dopis mám z je velice obsáhlý, má mnoho rad, postřehů, názorů, ale jeho závěr končí opravdu pociťuji stáří, pořád něco hledám a nemohu si vzpomenout, kam jsem to založil i když jsem to měl před chvílí v ruce.

21 A v polovině října toho roku jsem z poštovní schránky vyndal dopis s adresou psanou jeho rukopisem. Po otevření v něm šokující obsah parte, oznamující jeho úmrtí. Tak skončilo krásné přátelství se skvělým člověkem. Mé vzpomínky na něho nikdy nevyblednou. Jan Horák MÍSTNÍ AKČNÍ SKUPINA KYJOVSKÉ SLOVÁCKO V POHYBU Masarykovo náměstí Kyjov tel.: Hlavní oblasti činnosti: Implementace programu LEADER Osvěta Poradenství, vzdělávání Facilitace Publikační činnost EKOPORADNA Animace území Projekty spolupráce Public relations Vlastní projekty a zakázky Dosavadní výsledky činnosti MAS Z programů LEADER podpořila MAS 251 projektů celkovou částkou ,- Kč. V letech zrealizovala MAS vlastní projekty v hodnotě ,- Kč. Celkově přinesla MAS svou činností do regionu více než ,- Kč. 21 PODEJME SI RUCE S HISTORIÍ TŘÍ REGIONŮ Dotační titul: PRV, osa: IV, opatření: IV.2.1 (LEADER), záměr: Projekty spolupráce Žadatelé: MASiF (koordinační MAS), MAS Kyjovské Slovácko v pohybu (partnerská MAS), MAS Český Západ místní partnerství (partnerská MAS) Celková výše dotace: ,- Kč (90%) Hlavní cíle projektu: a) spolupráce a sdílení zkušeností provozovatelů a majitelů venkovských muzeí ze všech tří regionů a zlepšením jejich profesních kapacit, b) zapojení do akcí upozorňujících na kulturní dědictví venkovských oblastí a spolupráce při pořádání vlastních prezentací, c) zvýšení zájmu veřejnosti o kulturní dědictví venkova a o spolupráci tří regionů d) spolupráce koordinační pracovní skupiny projektu a dalších členů MAS na vytváření místních sítí venkovských muzeí, sdílení metodik a zkušeností. Výstupy a aktivity projektu: 1) Zpracování databáze muzejních expozic na území každé MAS. 2) Společná školení moderních metod v muzejnictví a diskusní setkávání pro majitele a provozovatele venkovských muzeí ve všech partnerských MAS, společné setkání a diskuse o problematice provozování venkovských muzeí (exkurze, lokální semináře). 3) Zpracování studie Interpretace místního dědictví pro venkovská muzea. Samostatnou částí studie budou tři případové studie (po jedné z každé MAS) s návrhem konkrétního řešení pro venkovské muzeum. 4) Zpracování a publikování společné nabídky venkovských expozic ve všech partnerských MAS pro veřejnost (leták/brožura s mapou a informacemi o síti venkovských muzeí). 5) Zpracování speciálních programů pro školy např. výukový program pro interaktivní tabule, školní výlet na klíč, projektový den s tematikou místní historie. 6) Zpracování speciálních programů pro školy např. výukový program pro interaktivní tabule, školní výlet na klíč, projektový den s tematikou místní historie.

22 7) Informační panely k jednotlivým muzeím, se společnou grafikou partnerství MAS a s vizuální identitou sítě muzeí v každém regionu. 8) Tabulky informující o zapojení muzeí do sítě (stejné principy vizuální identity jako u předchozí aktivity) tabulky budou umístěny vně expozic a budou přístupné i mimo otvírací dobu muzeí. 9) Pořízení základního mobiliáře pro zapůjčování na dočasné výstavy, vybavení nové expozice Tradice vinařství Kyjovského Slovácka (Hotel Vinohrad, Šidleny 588, Milotice). 10) Pořízení základního mobiliáře pro zapůjčování na dočasné výstavy, vybavení nové expozice Tradice vinařství Kyjovského Slovácka (Hotel Vinohrad, Šidleny 588, Milotice). 11) Akce pro veřejnost: každý z partnerů bude projekt prezentovat při akci, která je zaměřena na propagaci kulturního dědictví. Partneři budou sdílet zkušenosti s organizací těchto akcí (vzájemné exkurze) a umožní propagaci celého projektu. 12) Pořízení 1000 ks drobných propagačních předmětů (kalendáře, tužky, čokoládky, bloky) + natočení propagačního filmu Muzea Kyjovského Slovácka. Mgr. Aleš Konečný ŽAROŠICE A KANTOŘI Díky neúnavné mravenčí práci badatelů, mezi nimiž vyniká zejména Jaroslav Vlach a v posledních letech například Karol Frydrych, je (nejen) téma žarošických kantorů zpracováno natolik, že bychom si mohli klást otázku, co dalšího bychom v tomto segmentu historie ještě mohli objevit. A přece, jak uvidíme, existují roviny a úhly pohledu, které dosavadní výsledky dokázaly příjemně obohatit. A jelikož o druhé polovině 19. století máme již informací poměrně dost, zaměříme svou pozornost spíše na dobu starší. V první řadě zjistíme, jak dopadlo lákání rozmnožit dosud nalezená jména o některá další, dále výsledky pokusu rozšířit povědomí u osob již známých o nová data či souvislosti a nakonec se aspoň heslovitě podíváme po kantorech například ze Žarošic pocházejících. Když pomineme rektora Jiřího z let , jehož příjmení se dosud nepodařilo zjistit, udává Jaroslav Vlach ve svém Příspěvku k dějinám školství 22 v Žarošicích do roku 1910 (Žarošice 1982) rektory v 17. století ještě Jana Rudolfa Kociana, Tomáše Skývu a Zikmunda Slivečku. Dnes k nim můžeme přiřadit ještě Víta Tkalce, zapsaného jako svědka v Dambořicích a Viléma Stujheje, jemuž se v Žarošicích narodila dcera Kateřina. O Slivečkovi nadto víme, že jeho službě v Žarošicích předcházela stejná služba v Podivíně, kde je doložen v roce Ze století 18 uvádí Vlach pro dobu před rokem 1717 Petra Fabiana a poté až od roku 1754 Christiana Weisera, 1758 Tomáše Blažka, 1760 Tomáše Dunaje, 1768 Josefa Portische a rok nato žarošického rodáka Josefa Adama. I zde nás novější výzkumy posunuly o kousek dál. Před Petrem Fabianem prokazatelně v letech zastával rektorskou službu v Žarošicích Ignác Jiří Kolumban, doložený v matrikách nejméně třikrát. Mimo Žarošice o něm nemáme zatím žádné zprávy, jeho jméno je však natolik neobvyklé, že si nelze nevšimnout jeho možných příbuzných jinde. Jako dosti pravděpodobnou se jeví myšlenka, že jeho příbuznými mohli být Jiří Kolumban, v letech rektor v Moravských Budějovicích či Jakub Kolumban, rektor v Prostějově. Petr Fabian přišel do Žarošic kolem roku 1706 prakticky jako 60letý stařec. O jeho mládí, natož původu, nemáme žádné zprávy. Dnes víme jen to, že kolem roku 1700 byl rektorem ve Ždánicích mezi rektory Ignácem Rychlým a Šimonem Kleinem, poté rektorem bučovickým a 1706 v Podivíně. Po jeho smrti byl rektorskou službou v Žarošicích pověřen Roch Augustin Gretzner. Byl natolik zdatným varhaníkem, že byl titulován častěji organista než rektor. V letech minimálně byl varhaníkem ve Ždánicích, poté kolem 1718 v Kyjově pod rektorem Holubem. Prostředí královského města v něm patrně zanechalo natolik silný dojem, že se do Kyjova nejpozději v roce 1734 vrátil jako městský rektor (rector civitatis) a zůstal mu věrný celé čtvrtstoletí až do smrti. Zmínku o žarošickém varhaníkovi Františku Stuchlíkovi, učiněnou v roce 1909 Janem Tenorou, převzal Antonín Kolek i Karol Frydrych. Je podivuhodné, jak se jinak velmi pečlivý badatel Tenora opíral o údaje zemského archiváře Antonína Bočka. Tenora sice v detailech poukazuje na Bočkovu nespolehlivost, nicméně s jeho daty pracuje. Co se týká Františka Stuchlíka (někdy psaného i jako Stehlík), jsou již u Tenory zachyceny časové rozpory, neboť se hovoří o Stuchlíkovi

23 v souvislosti s rokem 1708, zatímco v pramenech se objevuje až v letech Jelikož zmínka o jeho přesídlení do Žarošic pochází skutečně pouze z Tenorovy Vlastivědy a navíc, jak uvidíme níže, by v Žarošicích mohl působit jen krátce, kloní se autor k mínění, že tyto informace je nutno brát velmi rezervovaně. Jelikož nebylo možné zjistit, odkud pochází Vlachův údaj, že Tomáš Blažek působil v Žarošicích v roce 1758, bylo nutné jej prostě ponechat stranou, podobně jako výše zmíněná data Stuchlíkova, neboť v žarošických matričních údajích není Tomáš Blažek za života nikdy titulován jako rektor; to se stalo až po jeho smrti. V archivních pramenech figuruje jen v letech , pak nadlouho mizí. Další stopa je z roku 1754, kdy byl rektorem v Rakvicích. Tento kantorský postup z farní školy do filiální nemohl být způsoben ničím jiným, než velkým průšvihem ve službě nebo celkově slabým výkonem. Další nalezené indicie dávají za pravdu spíš druhé verzi, neboť i když při svatbě jeho dcery Barbory pamatuje zapisovatel na otce titulem někdejšího rektora, jeho syn je o čtyři roky později pohřben jako syn ševce. Z toho může vyplývat, že se Tomáš Blažek jako rektor nakonec neuživil a musel vzít zavděk řemeslem, ovšem jasno nám v tom mohou učinit jen další nalezená osobní data. V roce 1754 už byl v Žarošicích rektorem výše zmíněný Christian Weiser, který zde koncem května 1758 zemřel. Byl i na tehdejší poměry poměrně mladý, nedosáhl ani třicítky. Byl nejmladším synem Christiana Weisera v Bludově a strýcem pozdějšího bludovského rektora Antonína Weisera. Jeho nástupcem se s největší pravděpodobností stal Tomáš Dunaj, jenž u svého duchovního správce musel i s manželkou požívat úctu vyjádřenou v křestním zápise jeho dcery Tekly ( ) tituly Dominus a Domina. Pocházel z Nezamyslic. Žarošice patrně nebyly jeho prvním školním místem. Objevuje se zde sotva dvaadvacetiletý a po sedmi letech odešel hledat své štěstí v Podivíně po Václavu Partischovi. Josef Partisch (psán také Portisch nebo Bartisch) se v Žarošicích nezdržel dlouho, jen v letech To už měl za pomocníka zdejšího rodáka Josefa Adama, u něhož úřední prameny udávají vedení školy od roku V 72 letech věku jej už vedení školy a kůru vysilovalo natolik, že mu byl přidělen doživotní provizor Franz Luitz. Byť byl velmi schopný a rychle oblíbený dětmi, 23 rodiči i vrchností, jeho služební léta při konkurzu po Adamově smrti zdaleka nestačila na podstatně starší a zkušenější kolegy a na místo rektora byl přijat Josef Valenta. Řada žarošických rektorů se tedy opět poněkud rozrostla, ovšem potěšitelné jsou i nově zjištěné souvislosti a zpřesněná osobní data. Z kantorů v Žarošicích narozených jmenujme alespoň tři: Petr Sedláček po několika letech pomocnické řehole v Želeticích věnoval téměř tři desetiletí svého života školní a chrámové službě v Čejči. Syn Josefa Adama Josef kráčel sice v otcových stopách, ale jeho kvalit bohužel nedosáhl; po slibném začátku v Jesenci se začaly množit stížnosti na jeho pití a zanedbávání služebních povinností, takže nakonec z nouze přijal možnost komutace neboli výměny s Janem Vaverkou do Horního Štěpánova, kde také dožil. A poslední, syn žarošického čtvrtláníka Florian Novák, se v roce 1813 stal po Antonínu Vymětalovi rektorem v Koněšíně a této obci zasvětil i zbytek svého života. V červnu 1822 se spolu s dalšími dvanácti kantory ucházel o rektorskou službu po Josefu Adamovi, ale jak víme, nakonec uspěl Josef Valenta. Na chvilku se u tohoto konkurzu zastavme: 13 kandidátů skutečně nebylo málo, takový počet byl obvyklý spíš při konkurzech městských. Je proto velmi příjemné, že se zachoval Návrh na obsazení uvolněného místa triviálního učitele v Žarošicích z , který nám podává poměrně velmi přesný obraz ceny žarošické rektorské služby po dlouholetém působení Josefa Adama. Zájemci o místo neboli kompetenti byli zblízka i z míst poměrně vzdálených; díky výše zmíněnému žarošickému rodákovi Florianu Novákovi sloužícímu v Koněšíně činila průměrná vzdálenost přes 23 km. Návrh pořadí kandidátů byl dílem okresního školdozorce. Provizor Franz Luitz byl takříkajíc domácí, na druhé místo se dostal pomocník školy na Pekařské ulici v Brně Melchior Vladík, jenž se nakonec vypracoval na pozici učitele hlavní školy v Uherském Hradišti a nakonec v Olomouci. Hudební znalosti sice nejsou vypsány u všech, ale u farní školy v té době ještě naprosto nepřipadalo v úvahu, že by rektor nebyl schopen řídit chrámovou hudbu. Ve výčtu hudebních znalostí uchazečů nacházíme mimo zpěvní hlasy prakticky povinné varhany a housle, ještě například violoncello, klarinet, trubku, lesní roh, fagot a klavír; někdo uváděl, že ovládá všechny dechové nástroje, jiný se spokojil s prohlášením (které pisatel Návrhu, děkan

24 coby okrskový školní dohlížitel ověřoval), že jeho hudební znalosti a dovednosti dostačují provozu na dotyčném kůru. Dovolím si ještě pohovořit k Filipu Pavlíkovi a jeho rodině. V Žarošicích sice působil jen krátce ( ), ale po čase se ukázalo, že jeho osoba snese podrobnější studium. Filip Pavlík (* Křižanovice) odešel ze Žarošic v září roku 1856 do Lovčic a o osm let později pokračoval ve Veselí nad Moravou. V roce 1881 postoupil do Brna na Ústav pro zanedbanou mládež, kde setrval do odchodu na odpočinek v roce Dochoval se poměrně podrobný archivní materiál k jeho odchodu do Lovčic, který už sám o sobě prozrazuje nestandardní situaci, neboť téměř vždy, když byla prováděna výměna neboli komutace kantorů, musel být jeden z nich aspoň trochu ve výhodě a druhý poněkud tratit, protože skutečně rovnocenných míst najdeme poskrovnu. Pavlíkova výměna s Františkem Čičatkou byla totiž nucená a samotným Pavlíkem navržená a neuskutečnit ji by pro něj znamenalo nebezpečí možného většího postihu. V roce 1855 se totiž zapletl s 16letou dcerou vrchnostenského správce Františka Uvíry Bedřiškou, kterou měl vyučovat hudbě. Její rodiče bohužel nalezli kompromitující dopisy a případ okamžitě nahlásili okresnímu školdozorci, děkanu P. Karlu Klauderovi. Ten se snažil situaci vyřešit pokud možno diskrétně, neboť skandál by v důsledku poškodil všechny strany, takže vzal za slovo Filipa Pavlíka s jeho návrhem zažádat o výměnu s některým z okolních kolegů. Dokonce se mělo slibně rozbíhat jednání s rousínovským Mičkou, to ale posléze ztroskotalo. Když dostal děkan do rukou Pavlíkův dopis Uvírům, kde je poněkud neobratně žádá o odpuštění, smazání všeho předchozího a hlavně stažení obvinění, postoupil záležitost brněnské konsistoři. Tam se netajili ochotou použít soudní cestu a pod tímto tlakem v létě 1856 konečně našel Filip Pavlík ochotného komutanta v lovčickém Františku Čičatkovi. Tímto románkem si jinak velmi schopný Pavlík zkomplikoval svoji kantorskou kariéru, neboť následující roky se musel osvědčit jako napravený a místo v Brně získal až v padesáti osmi letech. Osudy jeho rodiny také nepostrádají zajímavosti. S manželkou Karolinou, rozenou Entnerovou, zplodil celkem 10 dětí, z nichž se dospělosti dožila polovina (zemřely všechny děti v pořadí 3. 7.: roční Kateřina Barbora Žarošice na zápal plic, stejně jako dvouměsíční Miloslav Bedřich ; Františka Karolina Veselí na ochrnutí srdce; tříletý Filip Jakub Lovčice na zápal plic, jakožto i měsíční Marie Josefa Lovčice). V otcových stopách kráčel prvorozený František Jan (* Žarošice Brno), který dlouhá léta působil na Moravskoslezském ústavu slepců v Brně, kam posléze přijal jako učitele hudebních předmětů svého bratra Osvalda (* Lovčice Brno), varhaníka ve Znojmě a posléze dlouholetého varhaníka farního kostela sv. Jakuba v Brně a hudebního pedagoga. Filipova dcera Filipina Karolina (* Lovčice) se provdala za učitele Emila Krebernika (* Bludov Brno), jenž po tchánovi převzal v roce 1892 vedení Ústavu pro zanedbané chlapce. Hudební aktivitu vyvíjel, jak je řečeno výše, hlavně Osvald Method. Hudební vlohy však zdědily i další výhonky rodu Franzova dcera Irene (* Brno sv. Tomáš) a Osvaldova dcera Helmtraut (* Brno sv. Maří Magdalena, Bruno von Jaksch * Wiener Neustadt) byly za 1. republiky operními zpěvačkami, ovšem nikoliv jako zaměstnankyně brněnských divadel. Co se týká národního cítění Filipa Pavlíka, je velmi pravděpodobné, že jsou správné úvahy Jaroslava Vlacha, že národní obrození prožíval na českojazyčné straně (svědčí o tom například jméno jeho syna Miloslava Bedřicha * v Žarošicích), ovšem postoje jeho potomků byly zcela opačné. Už nejstarší Franz se v roce 1879 oženil s Marií Stuart z rodiny brněnských Němců a dotáhl kariéru až k titulu císařského rady. Počátkem války se přihlásil k německé národnosti, zůstal ovšem politicky nečinný na rozdíl od svého syna Adalberta (* Brno sv. Tomáš), který sloužil v armádě a počátkem 2. světové války již byl členem NSDAP. Druhý nejstarší Filipův syn August Filip (* Žarošice) se odstěhoval do Vídně, kde se stal knihkupcem a do Brna přijížděl patrně hlavně za rodinou, zejména kvůli svému staršímu bratrovi, jehož dětem Marii a Margitě byl za kmotra. Osvald sice zemřel ještě před vypuknutím války, ale jméno jeho syna Ericha (* Brno sv. Tomáš, nějaký čas soudce ve Ždánicích a posléze v Jaroslavicích) a již zmíněné Helmtraud hovoří jasně. Nejmladší Filipův syn Hugo Josef (* Veselí Brno) se oženil s Augustou, dcerou úředníka státní dráhy ve Vídni Sigmunda Pokorného, jako tovární inženýr strávil

25 několik let v Budapešti a před smrtí stačil vstoupit do NSDAP. Jeho syn Hugo Karl August (* Ujpest u Budapešti) se v roce 1942 oženil s Friderikou Pavlu (* Wien) a stejně jako bratranec Adalbert se politicky angažoval. Německou národnost si zvolila i vdova Filipina Kreberníková. Je pravděpodobné, že většina těch, kdo se dožili konce války, včas vycestovala za svými příbuznými do Vídně. Na policejní kartě Huga mladšího (*1904) je poznámka z roku 1947, že byl v květnu 1945 odsunut neznámo kam. Snad byl jediným z celé rodiny, protože jen v táboře na Malé Klajdovce, největším ze šesti brněnských internačních táborů pro Němce, kde byli tito soustřeďováni do výsledných třinácti takříkajíc řádných odsunů uskutečněných v druhé polovině roku 1946 se objevilo jedno jediné příjmení Pavlik, a to bez vazby na rodinu někdejšího žarošického rektora. 8 Slovníček výše zmíněných kantorů: Josef Adam, * Žarošice Žarošice. Od roku 1769 školní pomocník v Žarošicích, pak do konce roku 1821 rektor. Josef Adam ml., * Žarošice Horní Štěpánov. Tkadlec. Do roku 1813 působil jako pomocník ve Frélichově. V letech kantor v Přemyslovicích, jesenecký rektor, pak kvůli nenapravitelnému holdování alkoholu nuceně komutoval do Horního Štěpánova. Tomáš Blažek, kolem roku 1746 rektor v Žarošicích, 1754 v Rakvicích. František Boháč, * Žumberk, preparanda Pardubice Pomocník v Hradci nad Svitavou (Greifendorf) , Želešicích , Otnicích , Šaraticích p. Zábrdovice , pak do smrti rektor v Šaraticích. Udával o sobě, že singt Baß, spielt Orgel, Violin, bläßt Clarinett, Horn. Peregrin Černý, zámecký učitel Ždánice * Výprachtice Ždánice. V letech 8) Nebyly ovšem podchyceny takzvané divoké odsuny těsně po válce, v jejichž víru se patrně ocitl i Hugo Pavlik. Mimo zmíněných 13 transportů bylo ještě vybaveno několik transportů mimořádných, například starých a nemocných osob, neschopných absolvovat cestu v režimu, určeném pro zdravé jedince. V každém transportu bylo do 40 vagonů umístěno průměrně 1200 lidí. V pozdějších letech byly vypravovány transporty nanejvýš o několika stech osob, hlavně propuštěných z vězení po odpykání trestů za činnost během války, působil jako zámecký učitel ve Ždánicích, po smrti Josefa Merlíčka se stal státním rektorem ve Ždánicích do své smrti, byl znám jako zručný varhaník. Tomáš Dunaj, * Nezamyslice Podivín V letech rektor v Žarošicích, poté do smrti v Podivíně. Petr Fabian, *1641? Žarošice v letech rektor v Žarošicích. Josef Friedel, * Zaječí Nikolčice; 1822 učitel Velké Hostěrádky, pak do smrti Nikolčice, zemřel na choleru. Antonín Fuchs, * Rousínovec Čechyně. Pocházel z kantorské rodiny byl exkurendním pomocníkem otce v Rousínovci pro Velešovice, samostatný kantor v Čechyni, další jeho osud není zatím znám. Roch Augustin Gretzner, *1679? Kyjov. V letech byl varhaníkem ve Ždánicích, pak 1718 v Kyjově, nejpozději v roce 1720 a nejméně do roku 1731 byl rektorem v Žarošicích. Poté se vrátil do Kyjova jako rektor a službu zastával až do smrti. Antonín Hofmann, * Německý Brod Borkovany. Preparandu ukončil zkouškou v Olomouci; poté pomocník Moutnice , Boleradice , Borkovany na panství Klobouky U Borkovany Píše o sobě, že singt Baß, spielt Orgel, Violin, bläßt Clarinet, Horn und Trompete. Josef Kalivoda, * Drnovice Lovčice. V letech kantor ve Větéřově na ždánickém panství, pak v Lovčicích. Jan Rudolf Kociánek, rektor v Žarošicích v letech Ignác Jiří Kolumban, rektor v Žarošicích jistě v letech Franz Luitz, * Grossau Hor. Rakousko. Pomocník Hostim , Líšeň , Čejkovice , Žarošice ; provizor Žarošice Ovládal oba zemské jazyky, hrál na varhany, housle, violoncello, všechny dechy, zpíval více hlasů. Na podzim 1822 neúspěšně usiloval o místo v Lovčicích po Josefu Valentovi, už jako bývalý školní pomocník, více o něm není známo. Florian Novák, * Žarošice Koněšín. V letech rektor v Koněšíně po Antonínu Vymětalovi, 1822 se neúspěšný kandidát

26 v Žarošicích po Josefu Adamovi. Roku 1836 zmiňuje inspekce jeho nižší vzdělání, 1838 je po školní vizitaci vybízen k větší píli. Josef Partiš, (Partisch, Portisch) v letech rektor v Žarošicích. Filip Pavlík, * Křižanovice Brno. V letech kantor v Žarošicích, pak v Lovčicích a Veselí nad Moravou, v Brně působil do roku 1892 na Ústavu pro zanedbané chlapce. Josef Odel, * Smidary okr. Jičín Rakvice. Preparandu odbyl v Pardubicích, pak působil jako pomocník v Černé Hoře , pom. Staré Brno , pom. Pozořice , pom. Slavkov , samostatný učitel Kobeřice , Rakvice. Jazykový utrakvista, byl vycvičen v chrámovém zpěvu, měl ovládat všechny hudební nástroje. Petr Sedláček, * Žarošice Čejč. Od roku 1855 pomocník v Želeticích, pak do roku 1890 rektor v Čejči. Tomáš Skýva, rektor v Žarošicích minimálně v letech Zikmund Leopold Slivečka, rektor v Žarošicích v letech Vilém Stujhej, rektor v Žarošicích kolem roku Antonín Tinderle, * Sklené Starovičky. Kolem roku 1804 byl pomocníkem v Sklenném, pomocník v Otnicích, kantor ve Velkých Hostěrádkách, Divákách, Starovičkách. Vít Tkadlec, rektor v Žarošicích v roce Josef Valenta, * Písařov Žarošice. Preparandu absolvoval v roce 1787 v Písařově, pak tamtéž působil jako pomocník Samostatný učitel v Lovčičkách , v Lovčicích , v Žarošicích ČN. Jeho hudební vybavenost je uváděna slovy singt Baß, spielt Orgel, Violin, bläßt Fagot, Clarinett, Horn und Klavier. Melchior Vladyka (od 20. let 19. století psán Wladik), * Petrovice u Mor. Krumlova Olomouc. Syn petrovického rektora Františka Vladyky ( ). Preparandu si odbyl v Pardubicích, zkoušku složil V době byl pomocníkem v Pasohlávkách, kolem roku 1817 pomocník v Brně 26 na Velké Nové ulici (dnes Lidická) ve farnosti sv. Tomáše, do roku 1821 na Starém Brně a pak na Pekařské ulici. Vypracoval se až na učitele hlavní školy v Uherském Hradišti (1841) a Olomouci (1860). Antonín Vlach, pom. Hodonín * Lovčice. Vysvědčení učitelské způsobilosti získal na brněnské normální hlavní škole (Normal- Hauptschule) Byl poté pomocníkem doma v Lovčicích, v Dubňanech, v Hodoníně se stal samostatným učitelem ve Větéřově. Po resignaci Josefa Merlíčka v červenci 1838 vyhrál konkurs mezi dalšími pěti uchazeči a získal místo na farní škole v Nížkovicích. Podle vlastní výpovědi ovládal hru na varhany, a to i podle generálbasu. V roce 1854 byl na základě udání svého heršpického pomocníka Františka Inčíka vyšetřován a pro hrubé nakládání s dětmi nakonec suspendován. Odešel do Slavkova, kde vlastnil dům, tam ale nejspíš nezemřel. Hrál na varhany (ovládal generálbas), housle, violu, klarinet, flétnu, fagot, lesní roh, klarinet; zpíval všechny hlasy (SATB), v roce 1830 udával, že ovládá všechny nástroje. Christian Weiser (i Weisser), * Bludov Žarošice. V letech žarošický rektor. Prameny, literatura: Archiv města Brna (AMB) fond 1/42 Ústředí pracovních středisek ; fond B 1/39 Kartotéka domovského práva ; fond Z 1 Policejní evidence obyvatel (1908) ; fond A 1/53 Německý národnostní katastr ; Österreichisches Staatsarchiv Wien Allgemeines Verwaltungsarchiv (OEStA-AVA) fond Studien-Hofkommission k. 85; Diecézní archiv Biskupství brněnského (DABB) fond Biskupská konsistoř v Brně sign. S 3 k fol. 20, 46; k fol. 101; sign. Z 29 k. 3068; Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein Wien (HALW) sign. Steinitz 3 k. 735; Moravský zemský archiv v Brně (MZA) fond B 1 k fol. 460; fond B 12 k. 20 č. 514; fond B 14 k fol. 329; k fol. 437; k fol. 633; k ff ; k fol.

27 141; k fol. 343; k fol. 270; k fol. 980; k ff ; k fol. 272; k ff ; k fol. 1416; fond E 67 kn. 5199, 5570, 5575, 5585, 5921, 5941, 6017, 6018, 6019, 6022, 6023, 6039, 6045, ; , , , , , , , ; Zemský archiv v Opavě, pracoviště Olomouc (ZAOO) matrika 7805 Bludov * fol. 429; MZA Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově (SOkA Mikulov) Školní kronika Nikolčice ; Dvorský, F., VM okr. Náměšť, Brno 1908 s. 189; Tenora, J., Z pamětí města Bystřice nad Pernštýnem. Brno 1909 ss ; Hlavinka, K., Noháč, J., VM okr. Hodonín, Brno 1926 s. 147; Vlach, J., Tomek, J., Od školy feudální ke škole socialistické. Žarošice 1982 s. 3 9; Frydrych, K., Žarošičtí varhaníci. Věstník historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích (VHVKŽ) 13/2004 s ; Frydrych, K., Učitel a regenschori Filip Pavlík. VHVKŽ 14/2005 s. 19; Kolek, A., Historie kostela Staré Matky Boží a rezidence na nynější Silničné, Žarošice 2005 s. 176; Frydrych, K., Doyen žarošských varhaníků František Stuchlík. VHVKŽ 15/2006 s. 25; několikrát proběhl sběr písní, započatý v roce 1958 pod vedením Roberta Smetany, zakladatele Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Významným příspěvkem k danému tématu je čtyřicetisedmistránková studie Hudba a zpěv v kultuře poutní vesnice Žarošice (Brno, 1991) Věry Frolcové, na niž tímto odkazuji. Nejvíce a nejdéle dá se říct celoživotně se žarošickými poutními písněmi zabýval učitel a spisovatel ANTONÍN KOLEK ( ), který je sbíral a studoval. Žarošice se dostaly do jeho hledáčku také díky pedagogickému úvazku v blízkých Ždánicích v letech Jako zdatný houslista dovedl s jistotou zapisovat písně, které interpretovali starší bratři (= předzpěváci a vedoucí poutních procesí). Dle sdělení šaratického faráře P. Antonína Láníka zaznamenal Kolek kolem dvou tisíc poutních písní, většinou v různých textových či melodických variantách. Nejzajímavější z nich (103 písní) pak soustředil do tištěné sbírky Radostná cesta k Staré Matce Boží Žarošské, jež má podtitul Starodávná baroková pouť (Brno, 1942). Melodie revidoval pozdější věhlasný dirigent Josef Veselka (viz Kosík, Marian, Rudolf. Radostná cesta šedesátnice. In: Věstník HVK v Žarošicích č. 12, 2003, s ). V letošním roce vyšla Radostná cesta v reedici péčí obchodní společnosti Dědictví Svatováclavské, spol. s r. o., Faměrovo nám. 26, Brno-Černovice (Internetový odkaz: radostna-cesta.html). PhDr. Petr Hlaváček PŘÍSPĚVEK K HUDEBNÍ KULTUŘE ŽAROŠIC; SKLADBY VĚNOVANÉ ŽAROŠICÍM Živým, nesmrtelným důkazem rustikální zbožnosti a úcty k žarošické Madoně jsou bezesporu poutní písně, jejichž studium však stálo díky nepříznivým politickým poměrům v letech stranou zájmu hudebních folkloristů. Také proto nebylo možno věnovat náležitou pozornost této problematice při přípravě monografie Žarošice, minulost a současnost vesnice v oblasti Ždánického lesa (Brno, 1986), přestože zde 27 Antonín Láník Foto: archiv autora Významné místo v souvislosti se žarošickými poutními písněmi zaujímá Reverendus Dominus ANTONÍN LÁNÍK (*1921), který se ztotožnil s idejemi Kolkovy Radostné cesty již v době bohoslovědných studií v Brně. Z titulu regenschoriho brněnského alumnátu upravil několik písní pro mužský sbor, jež interpretoval nejprve s alumnátním sborem, dále se sbory v Jaroměřicích

28 nad Rokytnou, v Šaraticích a Vážanech nad Litavou. Šaratický farář naučil poutním písním a baroknímu poutnímu rituálu také své farníky. Z podnětu živé mariánské úcty napsal Lidové poutní proprium (1971) pro dva předzpěváky, malou scholu, lid Boží obecný, varhany a Lidové ordinárium poutníků moravských (1972), které rovněž motivicky vychází z poutních písní. Kyrie autor zkomponoval na motiv písně Zdrávas dcero Boha, otce, v Gloria tento motiv ještě více rozpracoval a přidal k němu motivy písní Ó Maria, Císařovno a Pozdvihněte oči svoje, Marie milovníci, v Sanctus použil motiv písně Vítej, tisíckrát vítej, v Agnus zpracoval motiv písně Překrásná růžička líbezně voní, jež se líbila i Leoši Janáčkovi. V celostátní soutěži ordinárií získala tato kompozice od České liturgické komise čestné uznání v kategorii B (Praha, 1976). Ačkoli byla církevně schválena Kapitulním Ordinariátem v Brně již v roce 1973, a mohla se tedy zpívat při slavení liturgie, o větší popularizaci se zasloužil až hudební vědec František Malý, který ji zařadil do Salve Regina, Poutnického kancionálu (Brno, 1992). Posléze Malý vydal Septem ordinaria (Brno: Salve Regina, 2003), tedy všech sedm Láníkových ordináriií. Lidové ordinárium poutníků moravských je v repertoáru místních farníků (existuje též ve verzi pro dechovou kapelu), spolu Lidovým poutním propriem každoročně zaznívá také při poutní mši šaraticko-vážanské farnosti v Žarošicích. Posledním hudebním darem P. Antonína Láníka Matce Boží Žarošské je Věneček poutních písních (1995) k její papežské korunovaci de facto jde o hudební modifikaci a harmonizaci vybraných poutních písní z Radostné cesty, jež byly za upravovatelova varhanního doprovodu nahrány na hudební nosič Pouť & Vánoce v Žarošicích (viz Trojan, Jan. Pouť a Vánoce v Žarošicích. In: Opus musicum č. 2, 1997, s ). Na vzniku nových písní se podíleli také místní hudebníci, z varhaníků např. slepý Martin Plchut (viz Frydrych, Karol. Všestranný hudebník a varhaník Martin Plchut. In: Věstník HVK v Žarošicích č. 15, 2006, s ) či FRANTIŠEK NOVOTNÝ ( ), který jich pro potřebu svého sboru napsal více než šest desítek. Jednotným znakem Novotného vokální tvorby je dvojhlas vedený v terciích a sextách, v rozsahu 2 3 řádků, primárně postavený na harmonických funkcích: tónika, subdominanta a dominanta. Novotný zde reflektoval svoji činnost v dechové kapele, dílko je projevem vroucí, lidové zbožnosti. Autor těchto 28 řádků dedikoval památce žarošického děkana Tomáše Ždánského Ave verum a Tři duchovní zpěvy per canto e organo (viz Trojan, Jan. Tři duchovní zpěvy. In: Věstník HVK v Žarošicích č. 14, 2005, s. 40). Do hudebního bohatství Žarošic přispěli dále rodáci: dirigent Ústřední hudby Armády České republiky KAREL BĚLOHOUBEK (*1942) skladbou Feierabendpolka (1975), jež má podtitul Žarošická (viz Redakce. Plukovníku Karlu Bělohoubkovi k životnímu jubileu. In: Věstník HVK v Žarošicích č. 12, 2003, s ), a hudební skladatel, muzikolog, profesor brněnské konzervatoře ZDENĚK BLAŽEK ( ), který věnoval: Čtyři žalmy, op. 165a (1983) pro střední hlas a klavír nebo varhany, Zdrávas Maria (1921) pro zpěv a varhany, Vzpomínku na Žarošice (1958) pro klarinet a klavír, Moravské lidové písně (1971) pro tříhlasý ženský sbor a Dumku (1983) pro klarinet a klavír (viz Peduzzi, Lubomír. Zdeněk Blažek, Obraz života a díla. Brno, 1988). Mezi věrné ctitele žarošické Madony patří brněnský varhaník, improvizátor, skladatel, pedagog Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Církevní konzervatoře Opava DAVID POSTRÁNECKÝ (*1975), který se nechal inspirovat hymnou Zlaté soboty písní Před věky zvolená, Panno Maria, jež je zpívána při průvodu mariánských soch. Postráneckého instrumentální Preludium na starou poutní píseň (2012) je napsáno pro obsazení: flétna, 1. housle, 2. housle, viola, violoncello a kontrabas. Právě inspirace barokní písní koreluje s vlivem díla Johanna Sebastiana Bacha, proto je ve skladbě použita imitace a polyfonie. Uplatněn je též modus 1:2, tak jak jej známe z tvorby francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Opus začíná citací a imitacemi sloky uvedené písně v prvních houslích. Téma písně je tam však jen naznačeno, skryto. Premiéra se uskutečnila 21. června 2013 v Císařském sále znojemského hradu (viz Frydrych, Karol. Preludium na starou poutní píseň. In: Hlas od Panny Marie č. 3, 2013, s. 2 5). Žarošicím věnovali své kompozice také významní ředitelé kůrů, např. někdejší regenschori katedrály sv. Ducha v Hradci Králové JIŘÍ STREJC ( ), autor Prosby k Matce Boží Žarošické (2000) pro smíšený sbor a varhany na text Bohumila Mráze (1986) (viz Strejc, Jiří. Malé přemítání o Žarošicích. In: Věstník HVK v Žarošicích č. 10, 2000, s ) či regenschori kůru poutního

29 kostela Zvěstování Panny Marie v Brně-Tuřanech VOJTĚCH JAVORA (*1935), který přispěl skladbou Regina coeli (2013). Autor zhudebnil latinský římskokatolický hymnus (= Královna nebes), jenž ve velikonočním období nahrazuje modlitbu Anděl Páně. Jde o nepravidelné rýmované čtyřverší, jehož každý verš končí slovem alleluia. Skladba je napsána pro tříhlasý sbor a varhany, má 60 taktů, vyniká melodičností a lyrismem. Z brněnského chrámového prostředí věnoval Žarošicím skladbu Zdrávas Maria (2001) zábrdovický ředitel kůru a varhaník ZDENĚK HATINA (*1941), který vyjádřil tuto základní modlitbu katolické církve v melodickoharmonickém stylu na ploše 21 taktů. Kompozice je určena pro smíšený sbor a varhany v třířádkové sazbě. Stejný text modlitby, ale v jazyce církve latině zhudebnil brněnský pedagog VÁCLAV RÁJECKÝ (*1932). Jeho Ave Maria (2003) pro soprán a varhany je vystavěno na prosté melodice a harmonii. Varhanní part má homofonní fakturu, rozsah 38 taktů. K hudebně nejpůvabnějším skladbám napsaných pro Žarošický chrámový sbor bezesporu patří Velebí má duše Pána (2003) BOHUSLAVA KOREJSE (*1925). De facto jde o veršovaný chvalozpěv Magnificat anima mea Dominum z Evangelia sv. Lukáše. V liturgii je součástí nešpor. Skladba je napsána pro čtyř až šestihlasý smíšený sbor a capella. Je niternou výpovědí autora, který v ní zúročil celoživotní zkušenosti sbormistra, v posledních desetiletích zvláště ansámblu Schola Týnského chrámu v Praze. Harmonická struktura je velice jednoduchá, celý sbor se pohybuje pouze v G dur s modulacemi na e moll a mixolydické na d. Kompozici zdobí půvabná melodická linie a deklamace plně respektující ducha české řeči. Pro vyznění dílka je však nesmírně důležitá brilantní intonace jak v místech průsvitných, tak v úsecích zahuštěných. Bohuslav Korejs Foto: archiv autora Žarošickým bestsellerem z oblasti artificiální tvorby je bezesporu Žarošická mše pastýřská (1996) v úpravě brněnského skladatele, muzikologa a pedagoga ZDEŇKA ZOUHARA ( ). Mluvíme-li o vánoční mši s přízviskem žarošická, musíme mít na zřeteli, že existují tři verze: Žarošická mše koledová na půlnoční (Brno: Salve Regina, 2004) z pera anonymního autora patrně z 18. stol., dále úprava docenta církevního zpěvu brněnského alumnátu JOSEFA MARTÍNKA ( ) a modifikace Zdeňka Zouhara, jež je hudebně nejkvalitnější. Jelikož missa má z hlediska tektoniky descendentní charakter, přikomponoval k ní Zouhar ještě závěrečné Postludium. Martínek vydal partituru mše samostatným nákladem (Prace, 1952), verze Zdeňka Zouhara vyšla na hudebním nosiči Pouť & Vánoce v Žarošicích (Antiphona, 1996) nutno podotknout že nemalou zásluhou PhDr. Ladislava Valihracha a opata kanonie premonstrátů v Nové Říši Mariana Rudolfa Kosíka (viz Frydrych, Karol. Žarošická mše pastýřská v proměnách času. In: Věstník HVK v Žarošicích č. 17, 2008, s ). U příležitosti 200 let od posvěcení žarošického kostela sv. Anny napsal Zouhar skladby Salmo 122 a Preludio quasi una toccatina (2001). První kompozice zhudebňuje text žalmu 122: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme. Ve shodě s obsahem textu má slavnostní ráz. Je určena pro smíšený sbor a varhany. Mezi charakteristické znaky patří vybočování z tonálního centra F dur s použitím imitace do Es dur a Des dur. Skladba je dobře propracovaná a její linie jsou přesvědčivě logické, forma je ucelená a sevřená. Na Salmo 122 navazuje Preludio quasi una toccatina pro sólové varhany, jež je z hlediska hudební formy preludiem, má však tempo a prvky toccaty. Autor v ní imitačně zpracovává hlavní téma skladby Salmo 122 (viz Frydrych, Karol. Salmo 122. In: Věstník HVK v Žarošicích č. 11, 2002, s ). K nejlepším duchovním dílům napsaných pro Žarošice bezesporu patří Divotvůrkyni Moravy (2003) skladatele, pedagoga a varhaníka ZDEŇKA POLOLÁNÍKA z Ostrovačic u Brna. Opus vznikl na text básníka Františka Trtílka pro obsazení: šestihlasý smíšený sbor, dva ženské sólové hlasy a varhany. Pololáníkovo svěží minioratorium charakterizuje výborně vyřešená deklamace textu, invenční rytmika, bohatá pulzace a chromatické postupy. Na Divotvůrkyni Moravy navazuje varhanní Postludium (2003). 29

30 K NEJNOVĚJŠÍMU ARCHEOLOGICKÉMU OBJEVU V ŽAROŠICÍCH Zdeněk Pololáník Foto: archiv autora Zatím posledním příspěvkem jsou Tři písně (2013) brněnského skladatele a emeritního pedagoga JAMU FRANTIŠKA GREGORA EMMERTA (*1940) vyznamenaného u příležitosti oslavy letošního výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu řádem sv. Cyrila a Metoděje. Tři písně pro tříhlasý ženský sbor a capella zhudebňují modlitby sv. Efréma Syrského. Základem kompozice je meloharmonie technika založená na splývání tónů. Souzvuky lze nesnadno určit, jsou jakoby v pohybu. Modální okruhy jsou určovány jednotlivými tóny, např. v písni Zázrak, str.1 je tónem modálního okruhu,,c, na str. 2 tón,,es, na stranách 3 4 opět tón,,c. Druhá píseň Vůně tón,,a, třetí píseň Lilie tón,,c a,,es. Meloharmonie používá tóny v technice vyznívání, ale nejsou to prodlevy, je třeba je vytvářet jako živé, oživené tóny mohou mít i vlastní mikrodynamiku. Zpěvní linie je prosta všeho, co by mělo jen nádech efektnosti, ať melodice, citovém výraze či technické stránce projevu. Dílo vyniká svým čistým a vyrovnaným slohem, hudební stylizace plně respektuje ducha české řeči. Resumé Žarošice jsou jediným poutním místem naší vlasti, kde nebyla přerušena kontinuita lidového duchovního zpěvu ani hrůzami třicetileté války či totalitními režimy. Zatímco v minulosti vznikaly k poctě žarošické Madony lidové poutní písně, nyní jsou to převážně artificiálně pojaté kompozice ke slavení liturgie. Žarošice jsou v mnoha ohledech unikátem, např. i tím, že žádnému poutnímu místu naší vlasti nevěnovalo za poslední půlstoletí svoje skladby tolik autorů. PhDr. Ing. Mgr. Karol Frydrych Katastr obce Žarošice patří z archeologického hlediska k těm lépe probádaným oblastem v bývalém hodonínském okrese. Příhodné přírodní podmínky se odrazily v četnosti pravěkého a středověkého osídlení, které zahrnuje téměř celou škálu na Moravě dosud známých kulturních pospolitostí. Pro jednu z tratí, z níž je množství pozůstatků dávných lidských aktivit k dispozici fanouškům regionální historie vlastně již od prvopočátků jejich zvýšeného zájmu, se dodnes používá několik pojmenování nejčastěji je nazývána jako Nivky v Chobotě či U Floriánka. Intenzivní pozornost jí bude věnována také v tomto příspěvku navazujícím na dílo zapálených vlastenců a sběratelů starých památek a zároveň žarošických rodáků Václava Broukala a Silvestra Snášela. Výsledky jejich působení jsou publikovány v menším počtu statí odpovídajících svým odborným zpracováním samozřejmě duchu tehdejší doby. Ve stručnosti lze shrnout, že zejména díky tradičnímu zemědělskému obdělávání zdejších polí se ze zaniklých kulturních vrstev a zahloubených objektů dostaly na povrch jednotlivé artefakty svědčící o relativně hustém osídlení zejména v mladší a pozdní době kamenné, v době bronzové a v době římské. Geomorfologický a geologický ráz této části krajiny určuje výběžek nepříliš vysokého sprašového návrší zasahujícího do nivy v soutoku tří zdejších důležitých vodotečí, jde tedy o místo se zcela zjevným strategickým významem polykulturního sídliště na komunikačním uzlu. Každoroční přírůstek nové kolekce naoraných zlomků předmětů sledují poměrně pravidelně následovníci zakladatelů žarošického Památníku. Rozhodně tím nemám vůbec na mysli v posledních pár letech značně rozvinutou honbu za poklady, kdy se čas od času pár hledačů s detektorem kovů rozhodne informovat o vybraných nálezech také archeology anebo alespoň vedení příslušné obce. Žarošický objev je tak vlastně také ideální příležitostí k poněkud hlubšímu zamyšlení nad způsobem zacházení s dědictvím našich předků. Není totiž v silách jednotlivých pracovníků archeologické památkové péče, potažmo ani v personálních a ekonomických možnostech jejich mateřských institucí, sledovat všechny změny půdního pokryvu v průbě- 30

31 Pomaličku se tak dostáváme k okolnostem objevu, který se nerodil vůbec jednoduše, naopak jsme stáli před řadou objektivních i subjektivních překážek. Už samotné místo, jímž bylo stejně jako v řadě předcházejících případů v minulosti zorané pole, tentokrát však připravené na bezprostředně navazující setbu, vzbuzovalo řadu otazníků o možnostech a způsobech uskutečnění plošného archeologického výzkumu. V první řadě tu byl jednoduchý fakt, že totiž pravidelné kypření pluhem a přirozené půdní podmínky na temeni zdejší vyvýšeniny způsobily značné snížení úrovně ornice v daném prostoru, což mělo ve druhém říjnovém týdnu roku 2012 za následek vyorání nebývale rozsáhlých koncentrací keramických fragmentů. Mezi všemi ostatními vynikala zvláště jedna s velkými zlomky nádob, svědčící o výrazné devastaci zjevně objemnějšího celku situovaného na východním okraji temene. Denudace ornice zde evidentně dosáhla svého maxima, což bylo patrné na širokých i užších pásech žlutého zbarvení, indikujících, že podloží se zde nachází jen těsně pod povrchem. Situace byla ještě o něco víc komplikovanější, protože ve stejných dnech probíhala pod vedením Masarykova muzea druhá etapa rozsáhlého záchranného výzkumu kostrového pohřebiště ze starší doby bronzové v Hroznové Lhotě. Po zevrubné vizuální kontrole byl nejprve vybrán právě popsaný největší shluk keramiky alespoň pro drobnější sondáž až na podloží v ploše maximálně jednoho čtverečního metru nutno podotknout, že názory na dokumentaci podobných objevů v tzv. pohyblivé půdě nejsou jednotné ani v samotné archeologické obci. Každopádně je vždy žádoucí přistupovat k takovým lokalitám individuálně podle jejich aktuálního stavu. Oprávněnost plošného odkryvu podporovala nutnost zajistit co největší souvislý soubor informací, tedy nejen samotných artefaktů, z postupně rozorávaného objektu zahlubujícího se z již evidentně naprosto zničené kulturní vrstvy. Plánované začištění však vzhledem k překvapivým nálezům nutně muselo přerůst do rozměrnější sondy o rozměrech cca 5x3 m. Nakonec se podařilo domluvit urychlené provedení výzkumu v téměř šibeničním čtyřdenním termínu s majitelem pozemku, u něhož se počáteční nedůvěra v počínání archeologů proměnila v nepředstíraný zájem o nová zjištění pro historii obce. Po překonání výše zmíněných potíží, včetně rezignace na bezesporu zasloužené finanční zabezhu roku. Hlavní pozornost archeologické obce je až na výjimky nadále zaměřena na záchranné výzkumy bezprostředně ohrožených památek při stále nových a i přes současnou ekonomickou recesi neutuchajících stavebních prací. Proto patří k velkým zásluhám několika dalších nadšenců projevujících vřelý a bezelstný cit k dějinám a kultuře své obce či širšího regionu, že tuto vpravdě vlastivědnou činnost realizují a v případě větších objevů kontaktují příslušné odborníky schopné nálezy patřičně vyhodnotit a prezentovat široké veřejnosti. Díky jednomu z takových amatérských badatelů, tady prosím nechápejme slovo amatér v pejorativním smyslu, jak je dnes bohužel běžné, se podařilo zdokumentovat dosud zřejmě nejvýznamnější, ba dokonce ucelený soubor památek svého druhu. Řeč je o současném správci obecního muzea a komunitního centra Romanu Muroňovi, jemuž lze bezesporu připsat jedno z předních míst mezi osobami zasloužilými o zachování tohoto nejnovějšího nálezu. Dlouholetý přátelský vztah, jak v rovině profesní, tak osobní, panující mezi ním a autorem tohoto příspěvku, se odrazil i ve způsobu organizace záchranného archeologického výzkumu. Ostatně nebylo to poprvé, kdy jsme se my dva setkali doslova na poli badatelském. Naše spolupráce se pomalu rozbíhala od roku 2005 při diskuzích u výkopů základů pro nové rodinné domy v rozšiřující se obytné zóně na Oujezdkách, kde jsem jako čerstvý vedoucí archeologického oddělení Masarykova muzea v Hodoníně dokumentoval odhalené zásypy pravěkých objektů. O necelý rok později vše gradovalo realizací etapizovaného archeologického průzkumu v prostoru zaniklého církevního areálu na Silničné, jehož duchovním otcem byl Mgr. Zdeněk Šašinka. Stejně jako tehdy se také nejnovějšího výzkumu účastnili místní nadšenci i dobrovolníci odjinud bez nároku na honorář, protože u neinvestorské akce, při níž uživatel pozemku postiženého zemními pracemi nemá ze zákona povinnost hradit náklady s tím spojené, se finanční prostředky za současného stavu státních dotací organizacím památkové péče shání velmi obtížně. Za všechny bych rád jmenoval především paní místostarostku Žarošic Ing. Janu Mackrlovou a dlouholetého terénního technika archeologického pracoviště v Mikulčicích Aloise Schovance, kteří ve svém osobním volnu významně přispěli svou pomocí u pečlivého odkryvu a preparace dosti rozsáhlého nálezového celku. 31

32 pečení spolupracovníků, se tak na světlo světa mohl dostat nečekaný obsah jen velmi mělce do podloží zasahující jámy s téměř rovným dnem a s oválným půdorysem o délce cca 3 m a šířce cca 2 m. Stalo se tak téměř po třech a půl tisících letech. Jáma s depotem po preparaci v terénu Foto: autor Součástí šířeji pojatého sběru dat byl dnes již nezbytný detektorový průzkum, který mohl přinést lepší představu o případných kovových předmětech v prostoru jámy i v jejím okolí, ovšem vzhledem ke všeobecné známosti nálezově bohaté lokality na Nivkách všem možným typům hledačů, jsme si raději nedělali moc nadějí. Co se týče těchto očekávání, vyplnil se bohužel náš pesimistický názor, ovšem množství předmětů z nejčastěji užívaného materiálu už od úsvitu zemědělského pravěku, tj. keramiky, předčilo naše původní představy. Při odběru ornice dosahující zde mocnosti maximálně 20 cm byly hned na první začištěné úrovni patrné velké keramické kusy i kompletní tvary nádob rozprostřených v různých polohách, avšak až na výjimky vždy těsně u sebe, a to skoro po celé ploše jámy. Svrchní vrstvu tvořily hlavně mohutné rozpraskané střepy ze stěn velkých zásobnic často s hrubě brázdovaným povrchem a vodorovnou plastickou lištou s důlky či bez nich rozčleňující hrdlo a baňatou výduť, mezi nimiž vyčnívala jejich rovná dna obrácená vzhůru a zejména lépe rozpoznatelné a v mnoha případech velmi dobře dochované polokulovité šálky s odsazeným prohnutým hrdlem, které překlenuje ouško, případně amforky s vejčitou a leckdy plasticky zdobenou výdutí, na níž nasedá válcovité hrdlo. Poněkud mimo od hlavní koncentrace přimykající se k severní stěně se o přibližně 30 cm jižněji nacházel samostatný kónický hrnek s tulipánovitě rozevřeným hrdlem a ouškem pod okrajem položený dnem nahoru a 30 cm západněji nižší mísa s mírně odsazenou nožkou od oble kónické stěny s lalokovitými prohlubněmi po okraji a ouškem pod ním společně se šálkem. Zda je na tato okrajová místa položili dávní obyvatelé záměrně či sem byly posunuty pluhem při orbě nelze za současného stavu poznání rozhodnout. Po další preparaci první viditelné úrovně keramiky se ukázalo, že mezi torzy nádobí leží několik tvarů nejen dnem vzhůru, ale i na boku a není vyloučeno, že některé menší kusy byly původně uloženy uvnitř větších. V zastoupení jednotlivých typů nádob zcela jasně převažují různě tvarované šálky, jejichž počet se pohybuje okolo dvou desítek. Oblé dno a stěna, na níž se ostřeji napojuje nálevkovitě rozevřené hrdlo, přičemž vzájemný lom je občas zvýrazněn rytou výzdobou v liniové formě krátkých rýžek, svědčí jasně pro dataci do druhé poloviny střední doby bronzové. Další keramické tvary byly zastoupeny většinou po dvou kusech a kromě výše jmenovaných můžeme uvést esteticky výraznější amfory na duté kónické nožce s oble lomenou výdutí plasticky zdobenou čtyřmi hrotitými vypnulinami lemovanými podkovovitými žlábky nebo hluboké mísy opatřené plastickou lištou s prstovanými důlky na rozhraní mezi širokým hrdlem a spodní částí někdy s hrubě brázděným povrchem. Mnohem jednodušší výzor má vejčitý hrnec se dvěma protilehlými uchy na okrajích, nazývaný ve starším archeologickém pojmosloví také jako květináč nebo látka. Zvláště působivá je miniaturní nádobka se dvěma oušky pod okrajem, pro kterou bychom našli několik podobně modelovaných kousků po celou dobu trvání středního úseku epochy bronzu, takže pro konkrétní chronologické zařazení nemá valnou hodnotu. Samozřejmě je také nutné počítat s tím, že se při zasypávání i pozdější orbě přimíchaly do cíleného obsahu další artefakty, převážně střepy z okolní kulturní vrstvy a také z většího objektu, který naše jáma evidentně narušila na okraji. Tento objekt s keramikou ze starší doby bronzové a zvířecími kostmi však vzhledem ke stanovenému rozsahu výzkumu nebyl dále zkoumán, neboť zasahoval mimo vymezenou plochu. Především celkový tvar a povrchová výzdoba nádob jsou nejvhodnějšími ukazateli pro stanovení přesnějšího časového určení do mladšího stupně středodunajské mohylové kultury, v absolutní dataci jde o 14. století před naším letopočtem. V moravském nálezovém materiálu se skladbě, vzhledu i počtu jednotlivých nádob nápadně přibližuje keramický depot z Mutěnic, u něhož ale nejsou známy datum, ani okolnosti objevu, pouze 32

33 to, že ho jako součást sbírky jednoho z otců moravské archeologie I. L. Červinky koupilo Národní muzeum v Praze. V jednom z posledních dosavadních odborných pojednání o tomto druhu pramenného fondu figuroval mutěnický hromadný nález na prvním místě v počtu rekonstruovatelných nádob s číslem 37 jedinců, jak však autoři M. Salaš a H. Palátová uvádí, nejde o číslo konečné, neboť další vyzvednutá torza nebyla brána v úvahu, ovšem totéž se týká také žarošické deponie původně ještě rozhodně početnější. Víceméně shodnou dobou výroby, ne tak úplně již po typologické stránce, se k nim řadí dokonce dva menší depoty opět s množstvím dalšího střepového materiálu z odlišných míst na katastru Žarošicím územně blízkého Věteřova, objevené v první polovině 20. st. Na rozdíl od všech předchozích se žarošický depot vyznačuje jednoznačně přesnými terénními záznamy nálezových okolností, svoji negativní roli při určování definitivního počtu nádob po jejich laboratorním ošetření a náročné konzervaci zde bohužel sehrála druhotná narušení, i tak se snad může jednat o současného moravského vítěze v této kategorii. Část depotu po konzervaci Foto: autor Snad jen pro připomenutí můžeme zmínit také oba depoty dokumentované před necelou desítkou let archeologickým oddělením Masarykova muzea v Hodoníně na jednom polykulturním sídlišti v sousedních Dambořicích, z hlediska datace náležejícím až následnému přechodnému mohylovo-velatickému horizontu. Dalším přínosným zjištěním byla skutečnost, že řada z destruovaných i celých nádob musela podlehnout velkém žáru, o čemž svědčí typické oxidační oranžové zbarvení a rozpraskaný, případně roztavením oprýskaný povrch. Velmi důležitým nálezem z hlediska celkové interpretace 33 byly také relativně četné a rozměrnější zlomky dočervena propálené mazanice a černých dřevěných uhlíků roztroušené v podstatě v celé kumulaci prostoupené částečně popelovitým zásypem a také pod ní. Oheň tedy tvořil zásadní faktor pro životnost dané keramiky, která mu byla vystavena vzhledem k existujícím podobným objevům i jinde po celé střední Evropě spíše záměrně než jako náhodná součást blíže neurčené živelné pohromy na sídlišti. V prvním případě by konečné umístění tohoto keramického odpadu v jámě mohlo být spojeno s kultovní činností jako součást dnes jen s obtížemi definovatelného rituálu, ve druhém případě by šlo o pouhé uklizení sídliště po katastrofě dřevěné chaty s roubenými stěnami omazanými hlínou a typickou kuchyňskou či stolní sestavou. Zcela opustit můžeme dnes ostatně překonanou hypotézu o uložení hrnčířského, resp. obchodního skladu, kdy opatrnější zacházení s tehdy zřejmě nepříliš ceněným materiálem v našem případě vůbec nepřichází v úvahu. Málo pravděpodobná je také existence takto pompézně vybaveného žárového hrobu či tzv. kenotafu bez výskytu spálených zbytků lidského těla. Jen velmi malá část dna jámy, zhruba uprostřed, nesla dokonce stopy po vypálení, tudíž je velmi pravděpodobné, že k pyrotechnické aktivitě muselo dojít i nějakou dobu přímo uvnitř a nejen někde v blízkosti. K tomuto jevu známe velice příznačnou analogii na území Moravy již z období první republiky z katastru obce Lednice, kde byla při výkopu základů zachycena oválná jáma s více než dvaceti celými či roztlačenými nádobami, které svým charakterem zase zcela odpovídají těm žarošickým. Pro stanovení platného konečného výkladu jsme odebrali vzorky ze zásypu i z výplně zachovalejších nádob, které budou podrobeny přírodovědné analýze s důrazem na přítomnost rostlinných makrozbytků a dalších hmot. Jejich žádoucí provedení je však finančně náročné a proto prozatím nejsou k dispozici. I přesto všechny indicie v případě nejnovějšího objevu v Žarošicích ukazují na ukryté pozůstatky zničeného sakrálního inventáře i s jeho obsahem, obojí bylo nedílnou složkou zápalných náboženských obětí a s nimi konaných hostin. U prokazatelně příznivějších postdepozičních podmínek můžeme lepší zachovalost hromadných keramických nálezů nebo jednotlivých exemplářů v rámci destrukce připsat na vrub pietnějšímu zacházení účastníků těchto posvátných aktů. Záměr zničit samotnou keramiku nemusí být tak prokazatelný, mohlo jít až

34 o druhotný efekt při snaze o vyřazení něčeho, co patřilo bohům, z dalšího používání. Můžeme se jen domýšlet, kolik nádob přišlo nazmar soustavnou zemědělskou činností v minulosti, a hůř, o kolik unikátních keramických tvarů a informací s objektem souvisejících bychom se ochudili, pokud by devastace pluhem nadále pokračovala. Naštěstí všímavý pohled milovníků historie pomohl iniciovat oživení alespoň malé, ale rozhodně ne nepodstatné části dějin týkající se jak řemeslnických dovedností, tak duchovní podstaty našich předchůdců. Na východní straně byly tyto konstrukce porušeny zdivem vedeným v ose sever-jih. Na severní straně ústil do jímky otvor, kterým se napojoval cihelný kanálek ukončený cihelnou obdélnou vpustí. Mgr. Jaromír Šmerda TECHNICKÉ ZAŘÍZENÍ OBJEVENÉ NA DVOŘE MUZEA V ŽAROŠICÍCH Během zimy 2012/2013 byla při pracích v jižní části dvora muzea (č. p. 110) odhalena novověká kameno-cihelná konstrukce. V květnu 2013, kdy byl na místo povolán archeolog, došlo k znovu odhalení celé konstrukce a jejímu začištění a zdokumentování. Dotčený výkop se nachází na dvoře č. p. 110 v Žarošicích, v intravilánu obce. Výkop přiléhá na jižní straně k východní fasádě budovy. První písemná zmínka, která nepřímo poukazuje na existenci školy v Žarošicích, se váže k roku 1659, kdy je zmiňován žarošický rektor. K roku 1756 je školní budova lokalizovaná do č. p. 78. K roku 1783 je datována snaha přestavět starou budovu či vystavět novou. Nová školní budova (č. p. 110) byla pravděpodobně vystavěna mezi léty 1801 a Na nejstarších mapách stabilního katastru z roku 1826 již stojí. Budova dále sloužila potřebám školy až do konce 19. století, kdy v letech byla postavena nová škola. Uvolněné stavení se stalo sídlem četnické stanice a pošty. Dnes je v budově sídlo Muzea Obce Žarošice (J. Vlach 1982; M. Trapl 1986). Samotný výzkum sestával z dokumentace historické konstrukce, která byla již dříve obnažena pracovníkem muzea Žarošice Romanem Muroňem. Samotný výkop měl nepravidelné rozměry o maximu 3,6x2 m. Jižní část výkopu zaujímala kamenná jímka, na kterou nasedal cihlový věnec. 34 Foto: autor Základem celého zařízení je okrouhlá kamenná jímka (stratigrafická jednotka dále s. j. 900) o vnitřním průměru 1,4 m. Konstrukce byla pečlivě kladena na sucho z pískovcových bloků. Jímka dosahoval hloubky přibližně 1,3 m a byla vybrána až na dno, které bylo tvořeno místním podložním jílem. Na severní straně ústil do jímky otvor o rozměrech 0,6x0,4 m zaklenutý jednoduchým cihelným segmentem. Foto: autor Kanálek dále pokračoval k severu jako s. j Na samotnou jímku nasedal cihlový věnec s. j. 901 (o rozměrech cihel 30x15x7 cm) pojený žlutobílou písčitou maltou, který se dochoval ze tří stran. Na východní straně byl věnec i část jímky porušena kamenným zdivem s. j. 903 pojeným na místní jíl. Konstrukce kanálku s. j. 902 byla cihlová. Skládala se ze dvou částí. Z vlastního kanálku, který byl zaklenut cihelným segmentem, a dnem svažujícím se do jímky vyskládaným z cihel. Kanálek byl pojen částečně místním jílem, kterým byl i odizolován po stranách, a žlutobílou písčitou maltou. Druhá část konstrukce s. j. 902 byla tvořena obdélnou šachtou o vnitřním rozměru

35 0,9x0,4x0,7 m. Kanálek do této šachty přímo ústil otvorem o rozměrech 0,6x0,35 m. Dno šachty bylo opět vyskládáno z cihel. Celá konstrukce s. j. 902 byla vybudována z cihel o rozměru 30x15x7 cm a 29x14,5x6. Celková délka kanálku od ústí k ústí byla 1,2 m. Pokud se máme pokusit o interpretaci celého zařízení můžeme konstatovat, že konstrukce s. j. 900, 901 a 902 náleží jednomu zařízení. Napojení věnce s. j. 901 na jímku s. j. 900 je patrně současné a pozorovatelná spára je asi způsobena technologií výstavby. Zařízení se tedy skládá ze samotné jímky, věnce, který jí uzavírá, a šachty s kanálkem, jenž do jímky ústí. V podstatě jsou možné dvě interpretace funkce celého objektu. První, pravděpodobnější je, že se jednalo o fekální jímku s přilehlým shozem a šachtičkou. Samotné sociální zařízení neznámé podoby by se nacházelo nad šachtou, kterou by krylo. Kanálek by se nacházel pod úrovní terénu, nejspíše pod dlažbou, jak naznačují dva kameny na něm zachované. Samotná jímka pak byla kryta cihelným věncem, který ji mohl v podobě klenby celou uzavírat. Pravděpodobnější se zdá, že v této konstrukci byl vybudován otvor, který se nezachoval. Otvor by pak sloužil k vybírání fekálií po naplnění jímky. Druhou možností je, že konstrukce sloužila jako cisterna k uchovávání vody. Tato funkce je principiálně možná, jelikož dno jímky je zapuštěno do nepropustných jílů. Šachtou by se jímka plnila vodou, buď dešťovou svedenou okapy, nebo přímo čerpanou ze studny. Ze samotné jímky by se voda pak čerpala pomocí pumpy nebo otvorem v uzavíracím věnci. Za pravděpodobnější považujeme první variantu. Celé zařízení by zapadalo do kontextu školní stavby, kdy pro provoz školy bylo nezbytné mít sociální zařízení na adekvátní úrovni, zvláště když uvážíme, že škola měla někdy až 200 žáků 35 (J. Vlach 1982). Využití konstrukce jako cisterny by pak u školy pozbývalo smyslu. Tato zařízení známe z vesnického prostředí spíše z oblastí chudých na vodu a z hospodářských dvorů, kdy přítomnost velkého počtu dobytka nebo koní vyvolávala potřebu dostatečných zásob vody pro napájení. Jelikož ale budova č. p. 110 nebyla nikdy hospodářsky využívána, považujeme tuto variantu za nepravděpodobnou. K dataci částečně přispívají i nalezené artefakty. Samotná jímka byla zasypána sutí. Pouze u dna se nacházela tenká vrstva, která byla pravděpodobně uložena za provozu či těsně po zániku zařízení. Z této vrstvy pochází drobná kolekce nálezů, které lze rámcově datovat do 19. století. Bezprostředně s provozem školy souvisí dva úlomky břidlice a čtyři zlomky kamenných pisátek stilů. Dva zlomky břidlicových tabulek měly rozměry 7x4 cm a 10x4 cm a dochovaly se na nich stopy abstraktních obrazců. Břidlicové tabulky se tehdy hojně používaly při výuce k psaní, místo drahého papíru. K rytí se používala vybroušená kamenná pisátka stily, která se také podařilo nalézt. Celkem čtyři zlomky měly průměr 0,4 cm a délku 4 8 cm. Dále byly nalezeny čtyři úlomky skleněných nádob (dvě dna, jedno hrdlo a ucho). Reliéf dvou nalezených mincí je bohužel natolik setřený, že nejdou blíže určit. Dle velikosti střižku se pravděpodobně jedná o drobné nominály 19. století. Kolekci dále doplňují dva kančí kly. Veškeré předměty se do jímky dostaly jako druhotný odpad. Nálezy psacích potřeb jasně poukazují na existenci školy v přilehlé budově. K psacím potřebám může náležet i jeden zlomek skleněného dna, který může pocházet z kalamáře. Pro otázku datování celého zařízení je také důležitá superpozice jímky a věnce se zdí s. j Zeď s. j. 903 představuje patrně základové zdivo pojené na jíl vybudované z velkých kamenných bloků. Zdivo s. j. 903 celé zařízení jednoznačně porušuje. Pokud tedy můžeme spojit zdivo s. j. 903 s existencí přístavku, který v těchto místech stával. Vymezuje vznik přístavku zánik celého zařízení. Na indikační skice a císařském otisku stabilního katastru z roku 1826 tento přístavek neregistrujeme. Naopak na otisku stabilního katastru z roku 1877 a indikační skice stabilního katastru z roku 1893 již tento přístavek stojí. Můžeme tedy uvažovat, že celé zařízení zaniklo někdy před rokem Jelikož nejspíše bezprostředně souvisí s budovou školy, můžeme existenci celého zařízení rámcově datovat mezi léta

36 Odkrytý objekt nejspíše fekální jímka, patří k zajímavému konstrukčnímu řešení sociálních zařízení. Provoz školy a zvyšující se nároky na hygienu vedly patrně k nutnosti vybudovat složitější zařízení, než byly obyčejné fekální jímky s latrínami nad nimi či prosté kopy hnoje, které se na vesnici užívaly dlouho do 20. století. Jak bylo řešeno sociální zařízení školy po zániku námi zkoumaného objektu, nevíme. Patrně se nacházelo na jiném místě. Literatura: TRAPL, M., 1986: V období , In: FROLEC, V., (ed.): Žarošice, minulost a současnost vesnice v oblasti Ždánického lesa, 15 31, Brno, VLACH, J., 1982: Příspěvek k dějinám školství v Žarošicích do roku 1910, In: VLACH, J., TOMEK, J.,: Od školy feudální ke škole socialistické, Žarošice, 3 9. VRBAS, J., 1940: Z dějin Žarošic, Žarošice. Mgr. Miroslav Dejmal Prahou na české straně a Brnem a Olomoucí na moravské straně tedy mezi hlavními centry obou historických území. Předpokládá se, že studovaným územím probíhaly také dálkové transevropské stezky. V rámci řešení projektu je největší pozornost věnována terénnímu mapování dopravních reliktů, ať již uměle budovaných nebo vzniklých spontánním pohybem dobytka, soumarů a jezdců na koních nebo vozech v podobě svazků úvozů. I přes výrazné změny v krajině v průběhu staletí jsou tyto objekty ještě dnes v terénu stále rozpoznatelné. Výzkum napomáhá k lepšímu pochopení vývoje osidlování krajiny i k vysvětlení vzniku mnoha významných objektů jako jsou pravěká hradiště, středověké hrady, tvrze a dvorce, staré kostely, kláštery atd. K mapování reliktů starých cest je kromě pozemní prospekce využíváno také dálkového průzkumu země, především pak leteckého snímkování (barevného či infračerveného) a leteckého laserového skenování. V následujícím článku bude největší pozornost věnována technologii leteckého laserového skenování a jeho využití v rámci výzkumu historických cest. VÝZKUM HISTORICKÝCH CEST ÚVOD V České republice je od roku 2011 realizován projekt pod názvem Výzkum historických cest v oblasti severozápadní Moravy a východních Čech řešený v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), který byl vyhlášen a finančně podpořen Ministerstvem kultury ČR. Jedná se o společný projekt Centra dopravního výzkumu (hlavní koordinátor projektu), Archeologického centra Olomouc a Univerzity Palackého v Olomouci, realizovaný skupinou odborníků z oborů informatiky, geoinformatiky, geografie, geologie, archeologie a historie. Projekt je v daném oboru zcela jedinečný, a to nejen díky použitým novým technologiím, velkému rozsahu i podrobnosti studovaného území, ale také díky jeho multidisciplinárnosti. Pro účely studia starých cest byla vybrána oblast na rozhraní historických území Čech a Moravy, kudy procházely již od středověku hlavní trasy, z nichž nejvýznamnější zajišťovaly spojení mezi 36 ETAPY VÝZKUMU V RÁMCI PROJEKTU NAKI Výzkum je rozdělen do tří základních etap. První je přípravná část, během níž se provádí historický průzkum, studium pomístních jmen a mapových podkladů a jejich digitalizace v GISe. Následuje sběr dat v terénu, konkrétně terénní mapování reliktů cest a objektů při cestách s pomocí GPS, letecké snímkování, letecký laserscanning, geofyzikální prospekce a archeologické průzkumy. Nakonec je uskutečněno zpracování a vyhodnocení naměřených dat v PC. Veškeré prostorové informace jsou průběžně doplňovány do Digitální mapy starých cest a souvisejících objektů, a to v rámci open source programu Quantum GIS 1.8 Lisboa (k ). K prezentaci dat slouží aplikace VectorMap, která je vyvíjena speciálně pro účely projektu NAKI. LETECKÉ LASEROVÉ SKENOVÁNÍ JAKO ZÁKLADNÍ ZDROJ INFORMACÍ O STA- RÝCH CESTÁCH Pro potřeby detailního studia struktury úvozových cest a dalších souvisejících objektů se jako vhodný prostředek nejvíce osvědčila data z letec-

37 kého laserového skenování. Jedná se o relativně novou metodu dálkového průzkumu Země, s jejíž pomocí je možné vytvářet 3D modely zemského povrchu. Princip LLS spočívá v měření času, který uplyne mezi dobou, kdy byl laserový paprsek emitován, a dobou registrace odraženého paprsku senzorem. Výsledkem leteckého laserového skenování je soubor prostorových bodů tzv. mračen bodů reprezentujících místa odrazu laserového paprsku od jednotlivých překážek. Každý bod je opatřen 3D souřadnicemi a hodnotou intenzity odrazu. Pro účely sledování reliktů starých cest a souvisejících objektů je dostačující hustota bodů 3 až 4 laserové body na 1 m 2. Při tomto rozlišení je možné rozpoznat většinu sledovaných objektů, jako jsou např. cesty, úvozy, úvozové cesty, mělké deprese nad pohřbenými úvozovými cestami, náspy, příkopy, valy, zákopy, mohyly, rozory, terasy atd. Mračna bodů se následně převádí do rastrové podoby výškového modelu terénu. Vzhledem k hustotě bodů je doporučeno převést data na rastr s metrovým rozlišením. V případě větší velikosti pixelu je nutno počítat s částečnou ztrátou obrazové informace. S pomocí speciálních GIS nástrojů se nad těmito daty následně provádí analýzy terénu, nejčastěji analýzy stínovaného reliéfu (hillshade), sklonitosti (slope) a orientace (aspect). č. 1, stavbou nové císařské silnice byly úvozy přerušeny, čímž se patrně zamezilo jejich dalšímu užívání. Kromě dopravních objektů lze na obrázku rozpoznat také struktury polí (obr. 1. D), které jsou narušeny jednotlivými svazky úvozů. Lze tedy předpokládat, že většina úvozů je mladší než okolní terasy. Druhá větev sestupuje jihovýchodním směrem v početném svazku úvozů (obr. 1. E), který končí v údolí toku Podhrádek. Přímo nad místem bývalého brodu se nacházejí zbytky valů Líšnické tvrze (obr. 1. F), která patrně kontrolovala náročný sestup cest do údolí. Podobný model byl zjištěn i na dalších lokalitách. Tyto strážné objekty se nacházejí zejména v blízkosti důležitých cest, které ústí ze svažitých zalesněných ploch do starých sídelních oblastí nebo v místech přechodů cest přes vodní tok. INTERPRETACE DAT Z LETECKÉHO LASEROVÉHO SKENOVÁNÍ Jako ukázkový příklad byl vybrán Komunikační koridor mezi Moravskou Třebovou a Mohelnicí (potažmo Líšnicí) nacházející se v jižní části okresu Šumperk. Severně od zříceniny středověkého sídla Radkov probíhá nevelký systém cest, který je vyústěním komunikačního koridoru směřujícího z prostoru Mohelnické brázdy do oblasti Moravskotřebovska. Přibližně 1,3 km severovýchodně od hradu navazuje na tento systém již znatelně rozsáhlejší systém hlubokých úvozů, který v několika svazcích pokračuje severně nad Žipotínem směrem na Studenou Loučku, kde se trasa větví do dvou základních směrů jednak na Mohelnici a jednak na Líšnici. Na první větvi probíhající východním směrem lze rozpoznat hned několik vývojových fází cest počínaje nejstaršími úvozovými cestami (obr. 1. A), které byly v polovině 18. století nahrazeny císařskou silnicí v podobě serpentin (obr. 1. B), a konče současnou silnici 1. třídy R35 (obr. 1. C). Jak je patrné z obrázku 37 Obr.1. Líšnická tvrz při vyústění komunikačního koridoru směřujícího z Moravskotřebovska do prostoru Mohelnické brázdy. Stínovaný reliéf: červené šipky odkazují na popis v textu. Foto: autor ZÁVĚR V rámci projektu NAKI bylo za poslední dva roky objeveno velké množství reliktů starých cest, z nichž mnohé byly využívány již od raného středověku, což potvrzují i archeologické nálezy. Díky novým technologiím, především kombinaci

38 letecké prospekce a leteckého laserového skenování bylo možné rekonstruovat původní cesty často až v několikakilometrových souvislých úsecích. Aktuální výsledky výzkumu poukazují také na úzkou vazbu regionálních a dálkových cest na významné objekty (pravěká hradiště, středověké hrady, tvrze, dvorce, kostely, kláštery atd.), které byly záměrně budovány v blízkosti křižovatek, na hranicích starých sídelních oblastí nebo u přechodů přes vodní toky. Tyto poznatky nabízejí zcela nový pohled na vývoj starých cest i ostatních prvků krajiny. Mgr. Jan Martínek HRANIČNÍ KAMENY V OBLASTI ŽDÁNICKA Kameny byly dále velmi často číslovány pořadovými čísly. Hraniční kameny s písmeny H. S. Vycházíme-li z historických pramenů, především pak z indikačních skic stabilního katastru a popisů hranic katastrálních obcí z let , zjišťujeme, že zdaleka nejfrekventovanějším označením mezníků na bývalém ždánickém panství byla zkratka H. S. Byla to zkratka německého názvu panství: H. S. = H[errschaft] S[teinitz] panství Ždánice. Existovalo několik set hraničních kamenů s těmito písmeny. Byly to menší, nahoře půlkruhovitě zaoblené kameny, zhotovené zpravidla v letech Nad úroveň okolního terénu vyčnívaly opracovanou částí vysokou od 35 do 50 cm, na šířku měřily cm a jejich tloušťka nepřesahovala 15 cm. Jeden z těchto mezníků, datovaný rokem 1898, je uložen na faře v Bošovicích. Hranice panství, katastrálních území i parcel jednotlivých vlastníků byly v minulosti označovány různými způsoby například záseky v kůře hraničních stromů, mohylkami z kamení a hlíny, kůly či vyhloubenými příkopy. Zatímco většina jmenovaných hraničních znaků dnes již není v krajině patrná, zub času dosud zcela nezničil nejzajímavější strážce hranic hraniční kameny. 1 Setkáváme se s nimi většinou v lesích, méně již v polích, kde vzalo mnoho mezníků zasvé. Řada hraničníků je uložena rovněž v soukromých rukou, kam byly často přenášeny v době scelování pozemků v padesátých letech dvacátého století. V době, kdy byl kámen ceněn jako stavební materiál, stávalo se také nezřídka, že se některý z mezníků ocitl ve zdivu stavby. Dnes jsou hraniční kameny ohroženy lesní technikou a také různými nenechavci, kteří kameny neoprávněně přemísťují na své soukromé pozemky. S tímto počínáním nelze souhlasit, a to nejen proto, že tak z krajiny nenávratně mizí zajímavé památky, ale i proto, že nezdokumentovaná změna stanoviště obvykle znemožní pozdější určení významu nápisů a symbolů na hraničním kameni. Pomineme-li obyčejné hrubě přitesané mezníky bez označení, byly hraniční kameny opatřeny písmeny, čísly a symboly. Vyryté nápisy představovaly zkratky názvů panství nebo katastrálních obcí či iniciály feudálních držitelů území. Někdy byl připojen i rok, v němž byl daný mezník zhotoven. Hraniční kameny s nápisem H:S: z let 1798 a Číslice 9 je na těchto kamenech vyryta tak, že bývá mylně zaměňována s dvojkou. Kámen vlevo nahoře je uložen na faře v Bošovicích. Lichtenštejnské hraniční kameny Osudy ždánického panství byly od 17. století spojeny s šlechtickým rodem Lichtenštejnů, kteří po sobě zanechali hraniční kameny se zdobnými iniciálami. V oblasti Ždánicka nalezneme památky na dva členy tohoto rodu Maxmiliána Jakuba Mořice (syn knížete Hartmana z Lichtenštejna, panství spravoval v letech ) a Josefa Jana Adama z Lichtenštejna (správa panství v letech ). V časech Maxmiliánových byly tesány hraniční kameny s monogramem, který měl tento význam: FMVL = F[ürst] M[axmilian] V[on] L[iechtenstein] = kníže Maxmilián z Lichtenštejna. 38

39 Hraničníky s písmeny FMVL byly přibližně 60 cm vysoké, 38 cm široké a 15 cm silné. Pocházely z let 1678 a 1679, což vyjadřoval letopočet vyrytý na lícové straně. Těchto kamenů se dochovalo jen velmi málo. Na vnitřní straně jsou vyryta písmena HS = H[errschaft] S[teinitz]. Lichtenštejnský hraniční kámen z roku 1678, který stával při silnici Slavkov u Brna Hodonín nedaleko hájovny U Bílého vlka. Kresba převzata z práce Procházka, A.: Pamětní kříže a kameny. Mezníky. In: Vlastivědný sborník okresu vyškovského. Slavkov 1933, s. 20. Hraniční kámen s iniciálami JAFVL na hranici bučovického a ždánického panství. Vpravo dole půdorys kamene ve tvaru písmene L. V některých případech byl monogram Josefa Jana Adama zapsán ve tvaru I. A. F. v. L., jak je patrné na následujícím obrázku. Jiný hraničník s iniciálami FMVL a letopočtem 1679 (vlevo foto ze sbírky pana Jaroslava Šimandla z Bošovic). Další hraniční kameny pořízené za Josefa Jana Adama z Lichtenštejna jsou ozdobeny těmito iniciálami: JAFVL = J[osef] A[dam] F[ürst] V[on] L[iechtenstein] = Josef Adam kníže z Lichtenštejna. Jeden z těchto mezníků datovaný rokem 1725 označoval důležitý lomový bod hranice mezi panstvími Bučovice a Ždánice, jež obě náležela k lichtenštejnským majetkům. Půdorys kamene ve tvaru písmene L kopíroval pravoúhlý zlom hranice v tomto místě. Vnější strany hraničníku jsou označeny korunou, iniciálami JAFVL a zkratkou bučovického panství: HB = H[errschaft] B[utschowitz]. Hraniční kámen s korunou a iniciálami I:A:F. v. L z roku 1724 (autorem snímku z roku 1959 je pan Josef Hložek z Bošovic, fotografie je uložena u pana Jaroslava Šimandla, starosty obce Bošovice). Pozdější lichtenštejnské mezníky z druhé poloviny 19. století a počátku 20. století nesly již pouze jednoduché iniciály FL. Obvykle je zkratka provedena v podobě následující ligatury: FL = F[ürst] L[iechtenstein] = kníže Lichtenštejn. Těchto hraničníků se dochoval velký počet. Byly jimi označovány nejen hranice panství, ale i hranice panských lesů a polí. Kameny tohoto typu byly nalezeny například v Bošovicích, Milešovicích, Lovčičkách a Otnicích. Vyskytují se také na Bučovicku a Pozořicku. 39

40 Hraniční kameny s písmeny FL uprostřed a vpravo ve formě ligatury. Žarošické hraniční kameny Dějiny Žarošic byly po dlouhou dobu spjaty s ženským cisterciáckým klášterem Králové na Starém Brně. V roce 1724 byla část žarošických hranic osazena hraničními kameny se symbolem tohoto kláštera stylizovaným písmenem E. Druhá strana těchto kamenů, obrácená ke slavkovskému panství hrabat Kouniců, byla opatřena iniciálami hraběte Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Označení těchto hraničníků jsem podrobně popsal v minulém čísle Věstníku Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích. 2 Kámen s písmeny S K Z Jedním z nejstarších hraničních kamenů v oblasti bývalého ždánického panství je rozměrný kámen s písmeny S K Z a letopočtem 1679 na trojmezí obcí Bošovice, Otnice a Těšany. Kámen je nahoře zaoblen do půlkruhu. Jeho výška dosahuje téměř 1 m, šířka činí 78 cm a tloušťka je 16 cm. Prozatímní popisy hranic obcí Bošovice a Otnice z roku 1824 uvádějí, že tento kámen byl označen písmeny S. K:X:Z. 3 Definitivní popis hranic obce Bošovice se zmiňuje již pouze o písmenech S.K.Z. 4 Význam tohoto nápisu nebyl dosud uspokojivým způsobem objasněn. V průvodci Jihozápadním cípem Těšanky je například uvedeno označení S KMLZ s tímto výkladem: S = sever, KMLZ = Karel Maxmilián Lichtenstein Ždánice. 5 Toto vysvětlení je nepřijatelné z několika důvodů tím hlavním je, že v roce 1679 spravoval ždánické panství Maxmilian Jakub Mořic, v jehož iniciálách se písmeno K vůbec nevyskytuje. Jiný výklad podává školní kronika Otnic: S = Šinkvice, KZ = Klášter žďárský (Zábrdovice). 6 Ani toto vysvětlení však není správné, neboť v roce 1679 žádná z okolních obcí k tomuto klášteru nenáležela. Těšany v té době patřily ke statkům brněnských dominikánů. 7 Bošovice a Otnice byly tehdy již součástí ždánického panství s lichtenštejnskou vrchností. Význam zkratky S K.(X.)Z. tak zatím zůstává nerozluštěnou hádankou pro další badatele. Dvě strany žarošického hraničního kamene z roku Vlevo strana se symboly slavkovského panství, vpravo strana se symbolem kláštera cisterciaček na Starém Brně. V roce 1816 byly žarošické hranice doplněny několika novými kameny s písmeny GZ = G[ut] Z[iaroschitz]. Kromě těchto písmen a letopočtu je na nich obvykle vyryto i pořadové číslo, a to buď na boční straně, nebo na lícové straně nad ostatními nápisy. Hraniční kámen s písmeny S K Z a letopočtem Žarošické hraniční kameny s písmeny GZ a letopočtem

41 Závěr Tento příspěvek není vyčerpávajícím soupisem všech hraničních kamenů v oblasti Ždánicka. Cílem článku je přiblížit problematiku starých mezníků na příkladech kamenů, které jsou pro toto území charakteristické. Kromě typických hraničníků je popsáno i několik zajímavostí, k nimž patří například kámen s písmeny S K Z. Chtěl bych požádat čtenáře, kteří k tomuto tématu mohou přispět novými informacemi, aby mi své poznatky zaslali na ovou adresu: matous. Nové nálezy, fotografie, náčrtky kamenů i vzpomínky na již zaniklé mezníky mohou rozšířit znalosti o těchto zajímavých památkách. Kresba kamene s písmeny S K Z, jejímž autorem je otnický kronikář František Valný. Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna, fond Archiv obce Otnice, Obecní kronika díl I, , s. 161 Hraniční kámen s písmeny S K Z a letopočtem U kamene otnický kronikář František Rafaj. Fotografie převzata z knihy Králová, M.: Na dobré hodince v Otnicích. Otnice 2003, s. 10 Další hraniční kameny Kromě výše popsaných hraničních kamenů existovaly ještě další mezníky, které se však nedochovaly nebo dosud nebyly v terénu nalezeny. Příkladem může být kámen s písmeny V.X.W.H., který podle popisů hranic stával na hranici Otnic a Bošovic. 8 Význam uvedeného nápisu není autorovi znám. Podobných nevysvětlených zkratek se v pramenech vyskytuje více. Poznámky 1 Podrobněji k historii vývoje hraničních kamenů srov. Hánek, P.: K historii mezníku. In: Geodetický a kartografický obzor, ročník 40, č. 6, 1994, s Jirák, M.: Hraniční kámen v žarošickém muzeu. In: Věstník Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích, č. 22, 2013, s Moravský zemský archiv v Brně (dále jen MZA v Brně), fond D 12 Popisy hranic, karton 7, sign. 178 Gränzbeschreibungs Protokoll der Steuergemeinde Boschowitz, Tamtéž, karton 68, sign Gränzbeschreibungs Protokoll der Steuergemeinde Ottnitz, MZA v Brně, fond D 12, karton 7, sign. 178 Definitive Gränzbeschreibung der Gemeinde Boschowitz, Kol. autorů: Jihozápadním cípem Těšanky. Průvodce. Brno 1998, s MZA v Brně, Státní okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna, fond Národní škola Otnice, Pamětní kniha věnovaná od místní školní rady v Otnicích, Ves Těšany byla původně rozdělena na dva díly, z nichž jeden od roku 1377 patřil dominikánskému klášteru v Brně. Zbývající část dominikáni odkoupili roku 1666 od starobrněnských cisterciaček. Srov. Foltýn, D. a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s MZA v Brně, fond D 12, karton 7, sign. 178 Gränzbeschreibungs Protokoll der Steuergemeinde Boschowitz, Tamtéž, karton 68, sign Gränzbeschreibungs Protokoll der Steuergemeinde Ottnitz,

42 Hraniční kámen s písmeny GZ a letopočtem 1816 (foto Martin Jirák). Hraniční kámen z roku 1724 s iniciálami hraběte Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Hraniční kámen s iniciálami JAFVL na hranici bučovického a ždánického panství. Hraniční kámen s písmeny GZ a letopočtem Mezník s písmeny FL ve formě ligatury. Hraničník ždánického panství s nápisem No. H:S: 1798, uložený na faře v Bošovicích. Fota: autor Hraniční kámen s iniciálami JAFVL na hranici bučovického a ždánického panství. Mgr. Matouš Jirák 42 Hraniční kámen s písmeny S K Z a letopočtem 1679.

43 SMÍRČÍ KÁMEN Foto: Pavel Foltýn LÉTA PÁNĚ 1605 VE ČTVRTEK PO SVATÉM DUŠE ZABIT JEST OD NEPŘÍTELE TATARA, PROTI TOMUTO KŘÍŽI, POD TÍM MOSTKEM, BURIÁN, SYN JANA MACHACZE Z SSARDICZ, JEHOŽTO DUSSI PANBŮH RACZ MILOSTIV BEYTI. Psáno je na smírčím kameni, jenž čtyři sta let stával u Lúčkového potoka pod alejí směrem ke svaté Trojici a připomínal násilnou smrt Buriana Machače způsobenou pustošící hordou Bočkajovců pronikajících na Moravu z Uher. Burian schovaný pod mostkem nebyl zřejmě jedinou obětí, ale coby syn purkmistra Jana byl z těch lépe postavených. Šardice předbělohorské doby byly v držení augustiniánů prosperujícím městečkem s radním domem (pod Hradčany) i věznicí. Byli zde formani, kováři, řezníci, krejčí, obuvníci, kloboučníci a jiní řemeslníci. Lisoval se zde konopný olej a šenkovalo se. Bylo zde mnoho vinic rodících jakostní vína uložená ve sklepích na Drahách, Hradčanech a především v augustiniánském sklepě pod tvrzí. Vyváželi se i kapři. Pod břehem před hrází rybníka bývalého jezera, stála rybárna porybného. Dvůr, sýpka a váha za vodním příkopem byly z místních pálených cihel a stály na dubových pilotech. Na rozvoj obce působila příznivě i poloha na kupecké cestě. Vybíralo se zde mýto. Šardičtí však museli tyto staré cesty udržovat. Na Svobodné hoře Hejda (něm. pastva) se od nepaměti pásla stáda dobytka 43 z Uher a Hané hnaná k Hustopečím, Věstonicím, Břeclavi. Vyplatilo se tu čepování i muzicírování. Byl zde styk kultur a vlivů. Vyloučeno není ani pálení svatojánských ohňů. Hodonínsko, už tak v těchto letech sužované neúrodou a hladomorem, pustošila mezi květnem a srpnem 1605 vojska sedmihradského magnáta Štěpána Bočkaje. Uherské povstání bylo reakcí na okupaci Sedmihradska habsburským vojskem Rudolfa II. a Moravané se k povstání odmítli připojit. Obrana země byla nedokonalá. Tažení Bočkajovců Moravou bylo zastaveno s přispěním pomoci z Čech a Slezska. Bočkajovo vojsko bylo donuceno až v září ustoupit k Trnavě, kde bylo uzavřeno příměří. Tesáním a stavbou smírčího kříže-kamene byl ve středověku úkolován provinilec, který si tak podle tzv. smírčího práva odčinil svůj zločin. Odškodnil pozůstalé, které tím žádal o usmíření za vraždu člověka, kdy pohrdl Kristovou výkupnou obětí a darem stvoření. Šardický smírčí kámen je jediný na okrese Hodonín. Usiluji o možnost vystavit tuto památku na rezidenci a jeho repliku usadit na některém z navržených míst. Pavel Foltýn VÝZNAMNÁ DÁLKOVÁ KUPECKÁ CESTA JDOUCÍ ŠARDICKEM Průběhem významné kupecké cesty jdoucí mimo jiné Šardickem se v poválečném období zabýval Jan Zemek ( ), amatérský archeolog, kronikář, etnograf a sběratel. Nedokončené výsledky svého bádání o kupecké cestě nepublikoval ani nezapsal, ale předal ústní formou při mnohých setkáních právě mně a to i fyzicky na místě samotném způsobem prostým zrovna stojíme na významné kupecké cestě. Cestu projel na kole od Hané po pohraničí ještě před kolektivizací. I já ji projel a navíc sledoval na leteckých snímcích. Důkazů o její existenci a významu je mnoho, přesto tato cesta dosud nebyla náležitě zveřejněna. To, že první vozová cesta přes Šardice jde, se kromě kroniky Šardic (Rudolf Hurt,

44 Jan Zemek Otakar Mika 1986), dá vyčíst pouze z mapy Fritze Freisinga (Die Bernsteinstrase 1977) uvedené v německy psaném originálu. F. Freising popisuje cestu přes Šardice jako střední proud jantarové stezky z počátku období doby bronzové a železné. Nálezy kamenné industrie a množství surovin, četných opevněných návrší a rondelu dokládají výrazný dálkový styk na katastru Šardic však mnohem dříve. Souvislost s touto cestou mají také sídliště rozprostřená v zákrytu Strážovské akropole (Věteřov, Nechvalín, Sobůlky, Bohuslavice) a jiná dále a výše položená udržující dálkový strategický či obchodní styk. Optimalizovaný řízený průběh cesty přes Šardice (katastr), ovlivnil charakter terénu poloha Kobylského, Čejčského a neznámého Šardického jezera na pokraji vátých písků, před prostupy Ždánského lesa (k Brnu) a Chřibů k severu. Především k Hané a odtud suchou cestou středomoravskou do Polabí (severozápad), přes Štíty do Wroclavi (sever), nebo na Kroměříž a dále Moravskou bránou k Baltu (severovýchod). Cestu chápejme jako provazec jdoucí v širším pásmu. Proudil jak podél západního břehu Kobylského jezera, kde nad Násedlovicemi přešel do vyšších poloh a dal vzniknout mýtnici v Dražůvkách, tak podél Stupavy-Kyjovky. Což je cesta od Poddvorova k Mutěnicím, Jarohněvicím, Mokronovsku (Mokronovský mostek) k Mistřínu a Kyjovu. Významnou strážnou úlohu cesty a oblasti v jihovýchodním cípu Moravy měl Strážovský kopec (417 m n. m. od Hodonína), pod nímž leží na pomezí obcí Šardice, Nenkovice a Stavěšice kopec Hejda, zvaný také Svobodná hora (Heide něm. pastva 327 m n. m..) Svobodná hora byla od nepaměti jako volná pastva okolních, ale především stád hnaných na větší vzdálenosti od Uher a Hané nejen na trhy do Hustopečí a Věstonic. Na Svobodné hoře se dle kroniky vyplatilo pro putující honáky a kupce čepování piva, vína a pořádání muzik. 44 Praktikování pálení ohňů svatojánských zase dokládá styk kultur pronásledovaných běženců, poutníků i využití při vojenském tažení. Díky znalosti polohy Svobodné hory můžeme stanovit rytmiku a směr přesunu na další Svobodné pastvy, např. Svobodné pole u Hustopečí, Mastný kopec, Kraví horu a jiné. Kupeckou cestu z Rakous přes Šardice dokazuje listina krále Jiřího. Listina krále Jiřího Poděbradského z 18. dubna 1466 vyhotovená na základě žádosti králova příbuzného Jana Kuny z Kunštátu, nařizuje, aby se jezdilo po staré obchodní cestě Čejetské z starodávna vysazené jdoucí z Rakous od Břeclavi a Podivína přes Čejkovice, Čejč k Šardicím a dále Kelčanu hájku a Kyjovu. Mýto se platí buď v Šardicích nebo na hodonínském zámku. Pod zámkem Hodonínem šla cesta z Uher. Kdo zaplatil mýto v Hodoníně, tak v Šardicích dle královské listiny už nemusel, což dokazuje vysokou pravděpodobnost souběhu cest v Šardicích. Král Jiří vyloženě v listině přikazuje:,,aby silnice Čejetská za starodávna vysazená k užitku zůstala a jiným nově vznikajícím bráněno bylo, jež té staré cestě škodí, aby novými ježděno nebylo, aby přestaly a škoda nemalá na cle se neděla. Pouhý fakt, že král nazývá cestu starodávnou z Rakous ke Kyjovu cestou Čejetskou, potvrzuje zanedbání významu formulovaných slov v listině dosavadními badateli, kteří jsou dosud spokojeni s výkladem listiny mylně pojednávající o cestě ve směru Hodonín Čejč Brno. Břeclav, Čejkovice s komandou řádu templářských rytířů středoevropského významu, Šardice ve vlastnictví augustiniánů a Kyjov záměrně ležící na zmiňované cestě Čejetské jsou tak neprávem opomíjeny. Cestu od Břeclavi po Čejkovice můžeme nazvat také templářskou. Dosud nepublikovaná fakta o skutečném průběhu zmiňované cesty přes Šardice ponechávají tedy bohužel dosavadní, méně korektní trasy vyvozené z listiny krále Jiřího jako odborně přijatelné. Optimalizace dálkových tras terénem pro potřeby prvních uživatelů vozů podle pana Jana Zemka se rozcházejí s teoriemi, které sice dokládají užívání vozů v kulturách před naším letopočtem, ale nepotvrzují existence dálkových vozových cest. Výzkumy z posledních let díky moderním technologiím však nelze opomíjet a tvrzení pana Zemka o existenci upravených a rovnaných dávných vozových cest potvrzují. Uživatel znal pojem

45 času. Ukázku průběhu cest praktikuji v mapách se startem na Dunajském limitu při přednáškách a seminářích specializovaných na historické cesty. Vzhledem ke stále probíhajícímu výzkumu a s ohledem na Maltskou konvenci nemohu veřejnosti sdělovat podrobnější informace. Mým cílem je odborné přehodnocení průběhu cesty čejetské, jehož jste právě součástí, výzkum, publikování výsledků, s uvedením badatelů následovníků Jana Zemka, profesionálů i amatérů, kteří se stále na výzkumu podílejí. I vy můžete být součástí tohoto týmu a mít prostor k prezentaci poznatků. Kupecké cestě bude věnována část expozice v barokní rezidenci v Šardicích. Cesta je to, co nás spojuje. Pavel Foltýn Kontaktní informace na autora EXPOZICE REZI- DENCE ŠARDICE: Pavel Foltýn POD POKLIČKOU ANEB ZÁPISKY Z HISTORIKOVY KUCHYNĚ V roce 2011 byli osloveni pracovníci Masarykova muzea v Hodoníně ke spolupráci na publikaci věnované dějinám Dražůvek. Nebylo tehdy mnoho času, ale i tak se podařilo sepsat alespoň nástin dějin tohoto půvabného městečka. Už při vzniku sebraných příspěvků bylo jasné, že i malé dědiny mohou mít velké dějiny. Ve svém krátkém příspěvku se chci zaměřit především na technickou stránku bádání a samotné 45 výsledky ponechat na další publikaci. Ve sborníku Z historie Dražůvek jsem svůj příspěvek nazvala Městečko Dražůvky ve výpisu z několika urbářů. Bylo tak učiněno záměrně, protože hlavním tématem byl přepis urbářů z 16. a počátku 17. stol., přitom před údaji z urbářů následoval historický exkurz. Povězme si nyní, v jaké literatuře lze hledat případné informace a především jaké prameny nám mohou odhalit dějiny obcí a městeček v našem regionu. Fundamentální literaturou je pro nás Bibliografie okresu Hodonín, zpracovaná Jar. Vlachem v roce 1985; R. Hurt: Kyjovsko, 1970, dále Jakub Vrbas: Ždánsko, 1930, Ladislav Hosák Rudolf Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku, Karel Kůča: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, 1996, Rudolf Hurt: Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě, K dějinám hospodářským existuje poměrně značné množství literatury, konkrétně k Dražůvkám jsou to např. články Metoděj Zemek: Horenský urbář ždánického panství z roku 1636, vyšlo v Jižní Moravě roku 1977, František Matějek: Na ždánickém panství před třicetiletou válkou a po ní, Časopis Matice moravské K tématu zaniklých osad uvedu například práci Vladimíra Nekudy: Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu, Vraťme se však k pramenné základně neboli ad fontes. Při zpracovávání dějin dědin, které chtějí prokázat svou dlouhou historii i na základě písemných pramenů, je nutné probádat prameny, které jsou nám k dispozici. Pro nejstarší dějiny to budou hlavně edice diplomatického materiálu, a to Codexy české a moravské, většina z nich je přístupná i on-line na stránkách Filozofického ústavu Akademie věd, kde v oddílu centrum medievistických studií naleznete edice Codex diplomaticus Bohemicae, Codex diplomaticus Moraviae, desky dvorské, desky zemské, půhonné knihy, některé z půhonných knih nebyly dosud vydány tiskem, lze je však studovat např. v strojopise v Moravském zemském archivu v Brně. Po prozkoumání dostupných edic diplomatického materiálu je třeba se rozjet do archivu. K Dražůvkám stejně tak i okolním obcím je nutné začít ve Státním okresním archivu v Hodoníně, kde velmi cenným a na informace bohatým pramenem jsou purkrechtní knihy ze 16. století, stejně tak registra vinohradů. K dějinám ždánického panství je nutné využít i písemností uložených v Zemském archivu v Opavě, pobočka Olomouc. Zde jsou například ve fondu

46 Lenní dvůr Kroměříž uložena Registra trhová statku Želetického a Dražovského ze 16. st. Ve jmenovaném archivu se lze setkat i s nesrovnalostí, kdy u listin, o kterých víme, že náleží Dražůvkám na Kyjovsku, je mylně uvedeno, že patří Dražovicím na Vyškovsku. Už při zpracování nejstarších dějin Dražůvek bylo možné narážet na problematiku přesné lokalizace některých místních názvů. V archivu Olomouc je možné spatřit i originály listin, které známe ze zmiňovaných edic např. listinu, v níž roku 1341 dává Karel, markrabě moravský, klášteru v Pustiměři vesnice spadlé na markraběte úmrtím Bruna z Dražovic: tvrz Dražovice, ves Nynkovice, Šenhof, Přestavlky, Cvikov, Luhačovice a půl Lovčic s patronátním právem v Lovčicích. Na listině je přivěšena krásná jezdecká pečeť. Ve stejném archivu je i množství materiálu věnovaných církevním dějinám, a to ve fondu Olomoucká konzistoř a olomoucké arcibiskupství. Nepřeberné množství důležitých podkladů k dějinám Dražůvek, a nejen jich, najdeme v Moravském zemském archivu v Brně. Ve fondu Kounicové byly nalezeny již zmiňované urbáře ze 16. a 17. století. Velkým pomocníkem pro hledání urbářů jednotlivých obcí je kniha Jana Řezníčka Moravské a Slezské urbáře (2002), v níž uvádí i jejich uložení v archívu. V témže archivu jsou i velmi zajímavé údaje, např. o hradu ve Ždánicích z roku 1622, včetně ceny ždánického statku se vším příslušenstvím. Co se týče samotným map, lze si je prohlížet on-line např. na stránkách Moravský zemský archiv nabízí na svých stránkách zase indikační skici. Ve fondu sbírka map a plánů je možné nahlédnout na velmi důležitou mapu z roku 1895, která zachycuje výběrová místa mýta. Výše zmiňované sondy do historikovy práce jsou jen zrnka písku z pouštních dun. Již při přípravě publikace Z historie Dražůvek bylo jasné, že se otevírá možnost pro doplnění poznání dějin obce, která pravděpodobně posune naše dosavadní znalosti. Je však třeba soustavnějšího výzkumu hlavně starších dějiny, mapování cest, hledání geograficko-historických souvislostí, které by společně s výsledky archeologického výzkumu pomohly odpovědět na dosud nevyjasněné otázky. Dosažené poznání pak jistě bude patřičně publikováno a předloženo široké obci, ale to už se dostáváme k námětu pro další seminář. Mgr. Ester Vratislavská 46 NEVÍME, PO ČEM CHODÍME ANEB I MALÉ DĚDINY MĚLY VELKÉ DĚJINY V roce 2011 slavily Dražůvky výročí 670 let od první písemné zmínky. Historie Dražůvek nebyla do té doby nikde uceleně zpracována. Chtěli jsme tedy vydat knihu, která by dějiny naší obce popsala. Kniha je možná přehnané slovo, ale aspoň nějakou publikaci, sborník V duchu hesla drzé čelo lepší jak poplužní dvůr jsme oslovili historiky a archeology z Masarykova muzea v Hodoníně. Drzost to byla proto, že na zpracování a vydání knihy zbývalo půl roku. Omlouvala nás snad jedině naše neznalost a naivita, s níž jsme se do této práce pustili. Ale měli jsme štěstí všichni oslovení přislíbili spolupráci. A tak se začaly dávat dohromady střípky vědomostí o osadě zvané Dražovice městečku, ležícím na jedné z částí uherské cesty, která přicházela podél Trkmanky z jihu. U Dražovic se dělila a mířila dále dvěma směry jedním na severozápad k Brnu, druhým na severovýchod kolem hradu Cimburka ke Kroměříži. Co všechny staré majetkové listiny neopomínají zdůraznit je to, že na této cestě se v Dražovicích vybíralo mýto, tudíž to nebylo městečko jen tak ledajaké Bylo světským statkem, hlídala je panská tvrz i s hospodářským dvorem, konaly se zde pravidelné trhy; městečko samo bylo dobře ochráněno vodou z několika rybníků, na nichž stály dva mlýny. Mělo dokonce hrdelní právo, což už bylo cosi. Zdá se, že středověk tu probíhal v čilém ruchu a obchod vzkvétal, než přišly husitské a po nich česko-uherské války. Tyto dvě smrště udělaly z Dražovic Dražůvky, ale nezlomily je. Znovu byly vybudovány, znovu ožily obchodem, ale pak nastala katastrofa třicetiletá válka z městečka definitivně udělala malou ves a na tom už se nic nezměnilo. To je jen velmi stručný popis faktů, která byla na začátku našeho hledání známa. A potom ještě jedna stará pověst, ale to byla opravdu jen pověst Na nás, jako obec, po rozdělení úkolů zůstalo zpracovat období od začátku 19. století do současnosti. Na dva měsíce jsme se tedy stali nejčastějšími hosty Státního okresního archívu

47 v Hodoníně. Ochotní zaměstnanci nám snesli na hromadu všechno, co se Dražůvek týkalo. A byly to písemnosti, o jejichž existenci jsme dosud neměli žádné nebo jen mlhavé povědomí například školní kronika z 19. století, c. k. sčítací operáty, kde byl pro každý dům uveden mimo jiné i počet zvířectva a tak podobně Četli jsme, fotili a žasli, co všechno je možné se po tolika letech dozvědět. Byli jsme přesvědčeni, že víc se nám už toho podařit ani nemůže. Mgr. Ester Vratislavská, která pro nás zpracovávala dějiny středověku, na jedné pracovní schůzce navrhla: Kdysi tady stávala tvrz, to je známá věc. Možná by nebylo špatné nechat si udělat letecké fotky, třeba by se aspoň nějaký terénní náznak objevil Tak se i stalo. Při vhodném počasí nám piloti z Aeroklubu Kyjov naši dědinku z ptačího pohledu vyfotografovali. A najednou to, co z pohledu ze země vypadalo jako guča trávy a rákosu dostalo tvar, a ne ledajaký Znovu jsme se vrátili do archivu ke kronikám, protože v nich bylo zapsáno něco, co by zvláštní útvary mohlo, byť velmi těžko uvěřitelným způsobem, vysvětlovat. Ty staré kroniky jsou dvě: jedna školní z roku 1888, druhá, obecní, s datem prvního zápisu z roku Obě kroniky obsahují části, které jsou věnovány nejstarší historii. V obecní kronice je napsáno: Toto je opis z kalendáře, vydaného roku 1857: Četl jsem jedenkráte v jedné staré knize, že na tomto rozsáhlém místě, kde nyní kapři a štiky sem tam se prohánějí a salašníci (rákosníci) za jarního času po celé dny a noci švitořením svým obyvatele obveselují, totiž na místě nynějšího rybníka znamenité město (Dražejov) se skvostnými paláci, nádhernými chrámy a kláštery stávalo, které však následkem nešťastných v přírodě se vyskytujících událostí zahynulo. Na pastvisku vyskytující se pahrbek má býti pozůstatek někdejšího nádherného a pevného hradu, který za sídlo veliteli a panovníku toho města sloužil. Také i dosavadní pověsti mezi lidem tamějším kolující dosti o tom svědčí, a obyvatelé starší ještě vždy o některých okolních místech všelijaké bajky vypravují. Tak například prý za dávnějších časů na některých místech často buď peníze hořet buď černou svini rýpat aneb cos jiného vídali. Na přívrší Bečici, kdež se někdy nalézala skála, měl dle jedné pověsti bohatý klášter, dle jiné pak 47 nádherný palác stávat, v jehožto sklepích peníze a poklady v bečicích uschovány byly (odtud snad pole to Bečicí nazvali), které prý tam často hořeti vidívali. Toto napsal v 19. století do zmiňovaného kalendáře písmák jménem Archlebský, který Dražůvky osobně znal a místní kronikář jeho slova ocitoval. Velká škoda, že nezmínil také název té staré knihy Prakticky totéž píše školní kronika v roce 1890: Na místě nynějšího rybníka mělo dle pověsti před nepamětnou dobou státi velké město Dražejov, jež pak neobyčejnou pohromou přírodní zaniklo. Kde vzal tuto informaci pan řídící učitel, nevíme. Zapsal ji dřív než obecní kronikář A teď to hlavní, tedy kromě toho, že je to legenda více než zajímavá letecké snímky z jara roku 2011 nám sice nedokázaly, ale přece jen naznačily, že by na staré pověsti mohlo být zrnko pravdy. Na polích v místě bývalého rybníka (zrušeného až na samém konci 19. století), která se pro vysokou vlhkost už nějaký čas neobdělávala, se objevily struktury, jejichž obrysy připomínaly spíše dílo lidských rukou než náhodný shluk vegetace. Takovýchto míst se objevilo hned několik a i když někteří tvrdili, že máme bujnou fantazii, rozhodli jsme se na ně podívat víc zblízka. Pomohla nám jedna firma z Brna, která námi vytipované úseky prošla s georadarem a změřila anomálie, které půda vykazovala. Tehdy jsme měli radar nastavený na hloubku měření 2m, což dnes už víme, že bylo málo ale popořádku. Obrysy, vyznačené porostovými příznaky, se po vyhodnocení údajů opravdu vykreslily i pod georadarem. To bylo velmi povzbuzující, a tak jsme zkušebně za dohledu archeologů zkusili do jednoho z těchto míst (teoreticky to měl být bývalý Vodní kopec, ovšem jeho lokalizace není jistá) kopnout. Potřebovali jsme totiž najít a opravit drenáže tak jsme to spojili dohromady. Bohužel bez výsledku. Po půl metru jsme narazili na takové množství vody, že výkopy se okamžitě zaplnily. Stejně jsme však zkušebně nechali prohrábnout zeminu do hloubky dvou metrů, výsledek byl stejný voda, bahno z bývalého rybníka, žádný keramický střep, žádný náznak, že by v tom místě někdy něco stálo. Zklamání jsme se nedokázali ubránit aspoň že ty drenáže se nám podařilo opravit a znovu propojit až do potoka Teď, v roce 2013, už víme víc. Právě letos totiž bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že kdysi, nevíme kdy, došlo (směrem od dnešní

48 státní silnice na Kyjov) k obrovskému sesuvu zeminy v tloušťce minimálně 4 metrů. Takže si měření na Vodním kopci zopakujeme a tentokrát zaměříme antény o dost níž. Půdní sesuv totiž může naznačovat, že ta přírodní katastrofa, o které se obě kroniky zmiňují, tady možná opravdu kdysi proběhla Necháme se překvapit. Ale toto všechno byla od samého začátku jen jedna část. Ta druhá se odehrávala v šeru archivů a na stránkách všech možných knih, kde se autoři o Dražůvkách zmiňují. Tak jsme například v publikaci o městech a městečkách našli, že v původních Dražovicích stával kostel a fara. Následně to potvrdila Mgr. Ester Vratislavská, která našla listinu zmiňující faráře z Dražovic ve 14. století. A zcela určitě to byl farář od nás, protože listina pojednává o soudním sporu vedeném s mužem ze sousední vsi. Nejedná se tedy o jinou obec stejného jména. Změna jména to je vůbec jeden z největších problémů. Jak se předpokládalo a jak bylo nakonec opravdu zjištěno, při archivaci listin nikdo nepočítal s tím, že by se tak malá dědinka někdy mohla jmenovat jinak než dnes a tak jsou listiny patřící našim Dražovicím uloženy u Dražovic, které se tak jmenují dodnes. Díky Mgr. Ester Vratislavské například dneska prokazatelně víme, že jsme v roce 2011 slavili nesprávné datum první písemné zmínky objevila totiž zápis, který mluví o pánu na Dražovicích Brunovi už v roce 1340, tedy o rok dříve, než tohoto muže zmiňuje listina dosud považována za první ta z roku Ono je takovýchto listin povíc, i mnohem starších, jejich příslušnost k nám je však potřeba nejdříve bez pochybností prokázat. A Bruno z Dražovic nebyl žádný troškař, je známo, že byl donátorem velehradského kláštera, a dokonce tam byl na vlastní přání pohřben Klášter byl však zničen husity, proto je dnes tak těžké cokoliv dohledat. Vraťme se ještě k církevním stavbám kostel měl zaniknout za česko-uherských válek, fara definitivně za války třicetileté. Tu nepřežila ani tvrz Zmizely tedy v tu nešťastnou dobu všechny stavby, které připomínaly bývalou velikost Dražovic. Jen mlýny zůstaly, nebo snad byly znovu postaveny ty byly neustále potřeba a rybník nikam jinam přestěhovat nešel, jak se to stalo se sídlem vrchnosti. Dražůvky byly zabaveny spolu s ostatním zbožím odbojným Kounicům a skončily na tři staletí v rukou Liechtensteinů, kteří měli své sídlo 48 ve Ždánicích a neměli tudíž zájem o obnovu dalšího městečka v bezprostřední blízkosti. Paradoxně se nám díky ocenění panství potřebného pro přechod majetku k novému majiteli dochovala cenná zpráva finanční výnos z dražovského mýta, které je tak písemně doložené ještě roku 1622, což je opět zásluha naší spolupracovnice z kyjovského muzea. Tohle všechno, a ještě mnohem víc, se tedy díky přípravě knihy zjistilo o druhém tisíciletí. A když půjdeme ještě víc pozpátku? Pak se dostaneme kromě místní legendy o ztraceném městě ještě k tomu, že ve třicátých letech 20. století byl při opravě polní cesty údajně spláchnuté bouřkou, nalezen bohatě vybavený hrob keltského bojovníka z doby laténské, zhruba kolem roku 0. Muž byl pohřben s veškerou zbrojí, včetně meče a štítu. Místo nálezu však přesně neznáme. Hledání jehly v kupce sena Pan učitel Vrbas, známý ždánický rodák, ve své knize Ždánsko, z roku 1930 zmiňuje, že Dražůvky jsou nejbohatším archeologickým nalezištěm v okolí. Zřejmě tím myslel hlavně keramické střepy, popisuje jich spoustu druhů. Bohužel, od II. světové války se už sběru archeologického materiálu v katastru obce nikdo nevěnoval a výstavbou tak zcela určitě bylo znehodnoceno a ztraceno mnoho pozůstatků minulosti. Nutno říci, že tato lhostejnost byla alespoň částečně napravena a v současnosti někteří občané sbírají při polních pracích keramický materiál tu roztroušený. Sice v menších zlomcích, protože mechanizace vykonala své, ale díky bohu za ně. Máme už tímto způsobem zastoupený dlouhý úsek minulosti od kamenných industrií současníků neandrtálců, přes eneolit, dobu bronzovou, Kelty a Germány až po třicetiletou válku. Jen Velká Morava dosud chybí ale nemůžeme mít všechno, že? Zatím největší a nejzachovalejší části keramiky, mimochodem některé velmi krásně zdobené, byly objeveny letos při výkopu základů rodinného domu ve spodní části obce. Zajímavé je, že se na jednom místě sešlo tolik historických období najednou. Od pravěku po začátek 17. století, jak rozdělili nálezy archeologové z hodonínského muzea. Samotné zpracování nálezů teprve probíhá, nebudu tedy spekulovat o výsledcích. Jen o jednom mohu ten už je písemně doložený chemickým rozborem odborného pracoviště Univerzity Palackého v Olomouci struska nalezená v tomtéž místě pochází z procesu zpracování železa. Už nezjistíme,

49 jestli z tavící pece nebo z kovárny, každopádně v historicky doložitelných časech se o žádné kovárně na uvedeném místě neví. Homérovým bájím taky nikdo nevěřil a my netrváme na tom, že najdeme zrovna moravskou Tróju Buďme rádi za všechno, co ukáže, jak moc byl náš krásný kout Moravy oblíben lidmi od dávných dob. Třeba si při tom dokážeme uvědomit, čím vším jsme povinováni minulým i budoucím generacím a přestaneme se chovat stylem po nás potopa Klára Čudrnáková Foto: autorka Dá se říct, že od doby, kdy se v obci o starých nálezech začalo mluvit, tak jich přibývá lidé si všímají a občas se jim v rukou z nějakého šutru vyloupne kousek staré nádoby, který už bez povšimnutí nezahodí, ale předají dál. Za to jim všem patří velký dík A také někomu, kdo se ukázal naladěn na stejnou vlnu a poradil nám, kde vzít na pokračování našeho hledání finance. Na začátku roku 2012 jsme v úplně jiné záležitosti navštívili v Kyjově agenturu Slovácko v pohybu. Slovo dalo slovo a pracovníci agentury byli, velmi mírně řečeno, zaujati našim zájmem o vlastní historii. Na jejich doporučení jsme sepsali projekt pod názvem Nevíme, po čem chodíme aneb i malé dědiny měly velké dějiny. Podali jsme si žádost o finanční podporu ve výši půl milionu korun, uspěli jsme a ke konci roku 2012 byla podepsána smlouva, na základě které můžeme dva roky za tyto peníze hledat, co nás tolik zajímá Všechno přichází tak nějak v pravý čas. V zimě 2012 nás agentura pozvala na přednášku o leteckém laserovém skenování terénu, která se konala v Muzeu Žarošice. Nová metoda se zdála být přímo stvořena pro naše účely. Na jaře 2013 jsme si tyto práce u Geodisu objednali a posléze skeny předali odborníkům i s leteckými fotografiemi našeho katastru Výsledky hledání na jejich základě budou známy během roku Co říct dál? Snad už jediné přejme si hodně štěstí, třeba se zázraky dějí. 49 KE 105. VÝROČÍ ŽELEZNIČNÍ TRATI ČEJČ ŽDÁNICE Bylo tu, není tu, textem z jedné písně z legendárního muzikálu Balada pro banditu brněnského Divadla Na provázku můžeme uvést tento příspěvek do žarošického Věstníku, který připomene 105. výročí dnes již neprovozované lokálky z Čejče do Ždánic. Vzhledem k tomu, že o historii této dráhy bylo napsáno poměrně dost článků i brožur, podívejme se na její osudy v širších souvislostech a porovnejme ji i s osudy jiných lokálek v této oblasti jižní Moravy. Na jejich vývoji můžeme sledovat obecnou historii železnic na území naší republiky. Shodou okolností je Ždánka nejmladší z dále zmiňovaných železničních tratí, jedná se o jednu z posledních železnic vybudovaných na jižní Moravě. V následujících řádcích si dovolím určité zjednodušení, protože pro přehlednost budu uvádět dnešní názvy obcí a železničních stanic a zastávek. První parostrojní železnicí na našem území byla c. k. privilegovaná Severní dráha císaře Ferdinanda (zkratka KFNB). V březnu 1836 bylo vydáno císařské privilegium ke stavbě železnice z Vídně přes Moravu k solným dolům v Haliči a odboček do Brna, Olomouce a Opavy vídeňskému finančníkovi baronu Rothschildovi a následně byla ustavena akciová společnost za účasti významných vídeňských bankéřů. Dne přijely první oficiální vlaky do Břeclavi, byl slavnostně zahájen provoz na odbočce do Brna. V roce 1841 se vlaky rozjely proti toku řeky Moravy do Starého Města u Uherského Hradiště (1. 5.), Přerova (1. 9.) a Olomouce ( ) a následně postupovala dráha

50 z Přerova dále na sever. KFNB se stala jednou z nejvýznamnějších soukromých železničních společností v habsburské monarchii a významným způsobem ovlivňovala železniční dění na jižní Moravě. Od roku 1842 se věnoval stavbě železnic i stát. Výstavbu železnic soukromým kapitálem umožnil tzv. koncesní zákon z roku Stát podporoval budování soukromých železnic po finanční stránce, především formou zaručení minimálního zisku železničním společnostem. Budování hlavních drah, které prožívalo svůj boom (tzv. zakladatelská horečka) po roce 1866, udělal rázný konec krach na vídeňské burze v roce Následné období doprovázené hospodářskou krizí přežily jen finančně nejsilnější železniční společnosti. Stát finančně podporoval některé rozestavěné projekty, u jiných projektů mu nezbylo jiné řešení, než dostavět tyto železnice sám. Zhoršující se finanční situace většiny soukromých železničních společností a jejich finanční podpora státem se stávaly neudržitelné především z pohledu státní pokladny. Zestátňování, zpočátku zejména špatně hospodařících železničních společností, umožnil státu tzv. sekvestrační zákon z roku Zestátňování, které pokračovalo v našich zemích až do roku 1909, probíhalo tak, že stát řádně vykupoval tyto společnosti na základě přijatých konkrétních zákonů. I když tento způsob byl finančně značně náročný, vyšel státní pokladnu ve výsledku levněji než finanční podpora špatně hospodařících společností. Stát nejen železnice stavěl, ale následně i železnice sám provozoval. Na železniční scéně se v rakouské části monarchie začátkem 80. let 19. století opět objevily c. k. rakouské státní dráhy (zkratka kkstb). V roce 1882 bylo ve Vídni zřízeno ředitelství pro státní železniční provoz. V roce 1867 došlo k jedné důležité události. Vlivem rakousko-uherského vyrovnání se unitární Rakouské císařství změnilo v dualistické Rakousko- Uhersko. Autonomní Uhersko si spravovalo většinu hospodářských i politických oblastí samostatně, to se týkalo i železnic. Mělo vlastní ministerstvo veřejných prací a dopravy, které mělo v kompetenci železniční agendu, samostatnou železniční legislativu i nově zřízené samostatné uherské státní dráhy (zkratka MÁV). Výše popsaný stav vedl v podstatě k zastavení výstavby hlavních drah. Zůstaly však mnohá sídla a mnohé i rozsáhlé oblasti, které dosud železniční spojení nezískaly, a to se samozřejmě negativně 50 odráželo v jejich hospodářském vývoji a v jejich všeobecném zaostávání. Vláda, resp. vlády, a nejen v Rakousku-Uhersku, hledaly způsob, jak oživit budování železnic a tím pozitivně ovlivnit i hospodářský vývoj dopravně opomíjených oblastí. Řešení se nakonec našlo byly to místní dráhy. Jednalo se dráhy podružné, které měly řadu technických výjimek (např. nejvyšší stoupání, minimální poloměr oblouků, maximální rychlost, konstrukce staveb železničního spodku, jednodušší železniční svršek, požadavky na vybavení drah, provozní zjednodušení aj.) a umožnily železnice stavět a provozovat podstatně levněji. Průkopníkem v této oblasti byla Francie, kde první zákon o místních drahách v Evropě vznikl již v roce Myšlenka doplnění sítě hlavních drah tímto typem železnic klíčila i v rakouské části monarchie. První takové dráhy se zde objevily koncem 70. let 19. století. Jejich vznik však byl těžkopádný, protože každý případ musel být legislativně ošetřen samostatným zákonem s uvedením konkrétních podmínek včetně finančních záležitostí nebo v ojedinělých případech pro jednodušší postup byla dokonce zvolena i forma provizorní stavby. Budování místních drah však vyžadovalo systémové řešení jak po stránce technické, legislativní, administrativní i finanční. Prvním krokem k systémovému řešení, který zahájil masivní výstavbu místních drah, bylo v roce 1880 vydání zákona č. 56/1880 ř. z. (říšského zákoníku) z O poskytování výhod místním drahám. Tento zákon byl aktualizován a nahrazen novými zákony z let 1887, 1894 a Zákon zvýhodňoval místní dráhy úlevami při jejich stavbě, vystrojování i provozování. Také osvobozoval tyto dráhy od poplatků a na 30 let i od daní. Tato podpora prostřednictvím technických a finančních úlev byla označována termínem nepřímá státní subvence. Přímou finanční podporu však tyto zákony neřešily, ta se musela stanovit pro každý případ samostatně. Teprve zákon z roku 1910 uváděl možnost přímé finanční podpory budování místních drah státem. V prvním období budování místních drah, které můžeme datovat do období od roku 1880 do poloviny 90. let 19. století, se věnovaly stavbě místních drah především velké železniční společnosti, které pomocí těchto drah připojovaly ke své základní síti přepravně zajímavá místa, zejména ta s cukrovary. V námi sledované oblasti to byla především KFNB,

51 v menší míře i StEG. Objevily se však i železniční společnosti, které se věnovaly pouze výstavbě místních drah. K nim patřily i Brněnská společnost místních drah (tratě Mutěnice Kyjov a Břeclav Lednice) či vídeňská Společnost pro stavbu a provoz železnic (tratě Zaječí Hodonín a Čejč Ždánice). Druhé období budování místních drah, trvající od první poloviny 90. let do začátku I. světové války, je ve znamení budování svépomocných místních drah zajišťovaných místními zájemci. Již v polovině 80. let výstavba lokálek ochabovala vlivem nedostatku finančních prostředků. Vyvstala nutnost, aby do jejich budování finančně vstoupil stát nebo země. Na Moravě bylo rozhodujícím krokem vydání zemského zákona č. 54 z platného pro markrabství Moravské, čelící k tomu, by se podporovalo zřizování železných drah nižšího řádu. Zemská podpora mohla být poskytnuta čtyřmi způsoby. O jejím udělení rozhodoval zemský sněm na návrh Zemského výboru Markrabství moravského. Ten zkoumal předložené projekty, uzavíral potřebné smlouvy, měl vliv na stavbu a provoz těchto místních drah a měl právo kontrolovat jejich účetnictví. K plnění těchto úkolů byla při zemském výboru zřízena zemská železniční rada, která měla obvykle 16 členů. I zájemci o stavbu drah se zemskou dotací měli své povinnosti, zejména příslib finanční spoluúčasti. Zákon určoval, že takto zajištěné dráhy měly být akciovými společnostmi a v jejich devítičlenném představenstvu měly být dva zástupci jmenovaní zemským výborem. Období budování svépomocných místních drah bylo obdobím, kdy se i odlehlým regionům nabídla šance na zlepšení dopravního napojení a tím i možnost hospodářského i společenského a kulturního rozvoje. Bylo to však i období tvrdých bojů mezi místními zájmovými skupinami, kudy mají nové železnice vést, i bojů o finanční prostředky, bankovní úvěry a získání státní či zemské podpory. Tak došlo k vybudování některých lokálek, jejichž význam je dnes diskutabilní, a řada železničních tratí, které by měly opodstatnění v minulosti i dnes, se své realizace nikdy nedočkala. Vraťme se však zpět na jižní Moravu. O postavení první místní dráhy ve zdejším regionu se zasloužil Oskar hrabě Lazaroni, který v roce 1882 obdržel koncesi (z č. 128 ř. z.) ke stavbě železnice z Moravského Písku (tehdy stanice Bisenz (Bzenec) na hlavní trati KFNB) do Kyjova. Pravidelný provoz dne na ní 51 však zahajovala společnost StEG, která k lokálku od hraběte odkoupila. Společnost StEG, další významný hráč na jihomoravském železničním hřišti, má zajímavou historii svého vzniku. V roce 1854 se habsburská monarchie ocitla, zejména vlivem své zahraniční politiky, na pokraji státního bankrotu a zoufale potřebovala hotové peníze. Nakonec přistoupila k netradičnímu kroku, prodeji státního majetku, především státních železnic. Po náročných jednáních byla dne uzavřena kupní smlouva mezi státem a francouzskýmí finančníky v čele s bratry Pereirovými. Tak na začátku roku 1855 vznikla soukromá železniční společnost c. k. privilegovaná Společnost Státní dráhy (zkratka StEG), která od převzala získané tratě do vlastního provozu. Přestože měla ve svém názvu slovo státní, jednalo se o ryze soukromou společnost ovládanou zahraničním kapitálem. Postupně se stala jednou z nejvýznamnějších železničních společností v obou částech Rakouska- Uherska. Až zákon o místních drahách umožnil realizovat dlouhou dobu prosazovaný projekt česko-moravské transverzální dráhy z Domažlic přes Horažďovice, Tábor, Jihlavu, Brno, Uherské Hradiště na zemskou hranici u Vlárského průsmyku s dalším pokračováním do Trenčína. Moravskou část transverzálky se zavázala postavit právě StEG. Koncesi na železnici z Brna do Vlárského průsmyku obdržela dne č. 179 ř. z.. Pro svou trasu využila i dvou již postavených lokálek (vedle zmiňované Moravský Písek Kyjov i Staré Město u Uherského Hradiště Uherský Brod z roku 1883), které odkoupila od původních majitelů a následně upravila pro své potřeby. Na úseku Brno Kyjov byla zahájena doprava dne , na celé Vlárské dráze pak Úsek Brno Kyjov byl nejdelším lokálkovým úsekem na Moravě. Přestože Vlára vznikla jako místní dráha, po roce 1918 se stala hlavní dráhou a ve 30. a 40. letech minulého století byla v úseku Brno Veselí nad Moravou vybudována druhá kolej. Teprve v 90. letech 19. století vznikají místní dráhy na jižní Moravě ve větším počtu. V následujícím odstavci se krátce zmíníme pouze o některých z nich, které vznikly v blízkém okolí. Hodonín Holíč (první úsek Hodonín Hodonín tabáková továrna, délka 1,4 km, koncese udělena č. 47 ř. z., provoz zahájen , vlastník a provozovatel KFNB, zestátněn v roce

52 1906; druhý úsek odbočka u tabákové továrny zemská hranice Holíč na Moravě, délka 0,8 km a 3,5 km, provoz zahájen , moravský úsek: koncese nejvyšší rozhodnutí z a výnos min. obchodu z č. 184 ř. z., vlastník KFNB, zestátněn v roce 1906, uherský úsek: koncese výnos uherského ministerstva obchodu č /90.IV.19, vlastník Adolf Gmeyner a spol., provozovatel KFNB. Úsek zemská hranice Holíč byl zestátněn až v roce Celá trať byla provozována KFNB, od státními drahami). Šakvice Hustopeče u Brna (délka 6,8 km, koncese ze dne č. 91 ř. z., zahájení provozu , vlastník Společnost Hustopečské dráhy, provozovatel: do ve vlastní režii, KFNB, kkstb, ve vlastní režii, od ČSD, v letech DRB (německé Říšské dráhy); zestátněna v r Vranovice Pohořelice (délka 8,3 km, koncese č. 194 ř. z., zahájení provozu , vlastník a provozovatel KFNB, zestátněna v roce 1906). Hrušovany u Brna Židlochovice (délka 2,4 km, koncese č 194 ř. z., zahájení provozu , vlastník a provozovatel KFNB, zestátněna v roce 1906). Zaječí Hodonín (délka 38,1 km, koncese č. 165 ř.z., zahájení provozu , vlastník a. s. Místní dráha Zaječí Čejč Hodonín, provozovatel KFNB, od státní dráhy, zestátněna v roce 1931, resp. 1930). Mutěnice Kyjov (délka 15,8 km, koncese č. 136 ř.z., zahájení provozu , vlastník Brněnská společnost místních drah (BLEG), provozovatel KFNB, od státní dráhy, zestátněna v roce 1931, resp. 1930). Břeclav Kúty (zahájení provozu , úsek Břeclav zemská hranice délka 9,5 km, koncese č. 60 ř. z., vlastník KFNB, zestátněn v roce 1906; úsek zemská hranice Kúty délka 6,8 km, koncese II. dodatek z čís uherského ministerstva obchodu., vlastník Uhorská severozápadná miestna železnica, zestátněn v roce 1924; provozovatel celého úseku KFNB, od kkstb, od roku 1918 ČSD). Břeclav Lednice (délka stavební 7,9 km, koncese z č. 122 ř. z., zahájení provozu , vlastník Brněnská společnost místních drah (BLEG), provozovatel KFNB, od státní dráhy, mezi Břeclaví a Bořím lesem spoluužívala trať KFNB, z Bořího lesa využila v délce 1,3 km vlečky tehdejších Liechtensteinových keramických závodů, zestátněna byla v období , kdy byla v provozu DRB (německých Říšských drah). Nemotice Koryčany (délka 4,8 km, koncese z č. 88 ř. z., zahájení provozu (pouze nákladní doprava), vlastník Ludvík Wittgenstein, provozovatel StEG, od roku 1909 státní dráhy, 1945 uvalena národní správa a následně zestátněna, osobní doprava provozována v letech a červen 1942 až ). Provoz na místních drahách ve většině případů zajišťovaly státní dráhy nebo velké soukromé železniční společnosti na účet vlastníka na základě uzavřených smluv s vlastníky jednotlivých místních drah. Ve sledovaném regionu to byla především KFNB, po jejím zestátnění, na základě zákona z č. 212 ř. z. se zpětnou platností od , zajišťovaly provoz od c. k. rakouské státní dráhy (zkratka kkstb). Společnost StEG byla zestátněna na základě zákona z č. 46 ř. z. s účinností od Provoz na těchto zestátněných drahách (včetně jimi provozovaných soukromých místních drah) převzaly kkstb. Pro každou z těchto bývalých soukromých společností bylo zřízeno ve Vídni samostatné ředitelství státních drah. V době, kdy vznikaly výše uvedené místní dráhy, se již objevovaly myšlenky a plány na železniční napojení Ždánicka a Kloboucka se světem. Hnacím motorem byla snaha napojit se na železnici cukrovar ve Ždánicích, který byl uveden do provozu v roce Jak uhlí, vápenec, cukrovku a další suroviny, tak opačným směrem cukr se dosud musely vozit koňskými potahy z nejbližší železniční stanice v Bučovicích, před otevřením Vlárské dráhy ze stanice v Moravském Písku. V červnu 1899 vznikla rodinná společnost Cukrovar Ed. Seidl & spol. ve Ždánicích (Zuckerfabrick Ed. Seidl & Comp. in Steinitz), která převzala lichtenštejnský cukrovar a statky do nájmu od předchozího nájemce. O stavbu dráhy se zasazovali jak zemští, tak i říšští poslanci Tomáš Šilinger a František Weber. V roce 1897 byl založen přípravný výbor pro stavbu místní dráhy Čejč Ždánice a navázal spolupráci s akciovou společností Místní dráhy Zaječí Čejč Hodonín, která byla ovládána vídeňským kapitálem prostřednictvím Společnosti pro stavbu a provozování železnic ve Vídni (Vereinigte

53 Eisenbahn und Betriebsgesellschaft für Österreich in Wien). Tato akciová společnost byla následně rozšířena o připravovanou dráhu Čejč Ždánice. Ke slavnostnímu projednání a podepsání revizního projektu normálněrozchodné místní dráhy Čejč Ždánice došlo dne v Čejči. Další důležitou událostí bylo rozhodnutí Zemského sněmu Markrabství moravského, který svým výnosem č z poskytl na stavbu dráhy zemskou subvenci ve výši korun. Začátkem 20. století se pracovalo na podrobném projektu. V roce 1903 získal zájemce povolení c. k. ministerstva železnic ve Vídni k předběžným pracím, které přípravu detailního projektu trasy dráhy zintenzivnilo. V období květen až červenec 1904 proběhly politické pochůzky, které zohlednily některé připomínky. Lze však konstatovat, že společnost místní dráhy sledovala minimalizaci nákladů při vedení trasy a preferovala zájmy cukrovaru vedením železnice kolem zemědělských dvorů na úkor přiblížením k obcím k podpoře osobní dopravy. Důležitým krokem bylo vyhovění požadavku klobouckého zastupitelstva, aby nádraží v Kloboukách neleželo pouze na odbočce z Krumvíře, ale na hlavní linii Čejč Ždánice. Tím vznikla v Kloboukách provozně nepříznivá úvrať a došlo ke zhoršení sklonových a směrových poměrů na nové dráze. Stavební práce byly zahájeny po Velikonocích 1906 a začaly zemními pracemi na nejobtížnějších místech, na rozvodí Klobouckého a Spáleného potoka nad Krumvířem a ve Slaném dole pod Násedlovicemi. Stavbu, která byla rozdělena na čtyři stavební úseky, prováděla již dříve zmíněná vídeňská firma Společnost pro stavbu a provozování železnic. Výpravní budovy a další stavby na nádražích stavěli podle typizovaných projektů státních drah místní stavitelé. Železniční svršek byl položen během roku Ve Ždánicích byla současně postavena vlečka do zdejšího cukrovaru. Na naléhání cukrovarníka Seidla práce finišovaly tak, aby se železniční doprava mohla využít již pro řepnou kampaň Dne došlo k zahájení prozatímního provozu pouze pro nákladní dopravu. Současně se dokončovalo další potřebné vybavení dráhy. Na cukrovarskou vlečku ve Ždánicích byla zakoupena nová dvounápravová parní lokomotiva Steinitz, která byla vyrobena v roce 1908 v lokomotivce Krauss v Linci (v roce 1925 byla odprodána cukrovaru v Kelčanech). Všeobecný veřejný provoz, tzn. pro osobní i nákladní dopravu, na dráze Čejč Ždánice byl zahájen v sobotu Prvním pravidelným veřejným spojem byl smíšený vlak (nákladní vlak s osobními vozy) číslo 5051, který vyjel ráno v 5.40 hod. ze Ždánic do Čejče. Provoz na trati Čejč Hodonín, kterou vlastnila a. s. Místní dráhy Zaječí Čejč Hodonín, zajišťovaly na účet vlastníka kkstb (c. k. státní dráhy) prostřednictvím Ředitelství státních drah pro tratě bývalé společnosti Severní dráhy ve Vídni (tzv. k. k. Nordbahndirektion). Celková délka nové dráhy činila 25,2 km, přičemž v délce 1,3 km u Čejče byla společná s trasou do Zaječí, ze které odbočovala odbočkou na širé trati. Podařilo se prosadit, aby názvy stanic a zastávek byly uvedeny nejdříve česky a následně německy. Na nové trati ležely tyto stanice, zastávky a nákladiště: stanice Čejč (Czeitsch), zastávka Terezín (Theresiendorf), nákladiště Krumvíř-dvůr (Grumwirsch-Hof), stanice Krumvíř (Grumwirsch), stanice Klobouky (Klobouk), kde byla úvrať, zastávka a nákladiště Bohumělice (Bohumielitz), zastávka Dambořice (Damboržitz), stanice Uhřice-Násedlovice (Uhržitz-Nasedlowitz), nákladiště Želetice-panství (Schelletitz-Herrschaft), zastávka a nákladiště Želetice (Schelletitz), zastávka Dražůvky (Dražuwek) a stanice Ždánice (Steinitz). Vzhledem k tomu, že nádraží a zastávky v řadě případů byly daleko od obcí, vedly se v některých případech spory a diskuze, jak se má příslušné nádraží jmenovat. Je to případ i uhřického nádraží, o jehož název se dohadovaly obce Uhřice, na jehož katastru leželo, Násedlovice i Žarošice. Provoz byl zajišťován třemi páry smíšených vlaků denně s vozy II. a III. třídy, jejichž jízdní doba činila cca 100 až 105 minut. V čele vlaků se nejčastěji objevovala kmenová lokomotiva této dráhy s označením (u ČSD označena jako ), která byla dodána na čejčské lokálky v roce 1906 z lokomotivky ve Vídeňském Novém Městě (výrobní číslo 4913) a jezdila na ždánické trati až do 30. let 20. století. Objevovaly se zde zřejmě i ostatní lokomotivy společnosti místní dráhy i stroje sem předisponované státními drahami. Provoz většiny místních drah však byl ztrátový, protože ne vždy se naplnily optimistické předpoklady objemu nákladní dopravy a osobní přeprava byla většinou okrajovou záležitostí, proto se stát i země snažily provoz místních drah zlevnit. Jednou cestou byla snaha o unifikaci vozidel, což se vždy nedařilo, a snaha o co nejlehčí vozy, aby se snížila hmotnost vlaku a tím se omezila spotřeba paliva a dalších provozních hmot. Dalšími způsoby byl 53

54 omezený počet vlaků nebo úsporné personální obsazení. Státní železnice hledaly i efektivnější vozbu. Cestu viděly v zavádění parních motorových vozů, které v sobě slučovaly lokomotivu i osobní vůz, měly sníženou spotřebu provozních hmot a co bylo důležité, k jejich obsluze stačil pouze jediný zaměstnanec strojvedoucí. Měly i provozní výhodu, že umožnily vedení samostatných osobních vlaků. Také čejčské lokálky se staly zkušební oblastí, když sem v roce 1909 kkstb nasadily dva nově dodané třínápravové parní vozy se dvěma oddíly pro cestující. Vozy, které vyrobila Královopolská strojírna v Brně, zde jezdily pod označením a 1.302, avšak s nepříliš dobrými provozními výsledky. I když prošly rekonstrukcí pojezdu, dojezdily zde již v polovině 20. let minulého století a záhy byly přestavěny na přípojné osobní vozy. Již před I. světovou válkou se objevily plány na prodloužení trati ze Ždánic do Křižanovic na Vlárské dráze. Ještě na začátku 20. let minulého století byly snahy spojit trať ze Ždánic napojením na Vláru u dnešní zastávky Jestřabice nebo o spojení z Klobouk do Sokolnic na trati Brno Přerov. Žádný z těchto plánů se však bohužel nerealizoval, příčinou byl nedostatek financí a náročné terénní podmínky. V roce 1918 po vzniku samostatné Československé republiky převzaly provoz nově vzniklé Československé státní dráhy (ČSD), od roku 1919 prostřednictvím ředitelství ČSD v Brně. V období od do provoz na tratích Zaječí Hodonín a Čejč Ždánice zajišťovaly ČSD prostřednictvím Správy provozu v Kyjově, poté se tyto tratě opět vrátily pod přímé řízení brněnského ředitelství. Jedním z hlavních cílů železniční politiky nové republiky, který byl deklarován již v roce 1918, bylo zestátnění všech soukromých železnic. Soukromé měly zůstat jen nevýznamné malodráhy a městské kolejové provozy. Po zestátnění tří posledních soukromých hlavních drah, které se realizovalo v první polovině 20. let minulého století, se následně na základě vládního usnesení ze dne přistoupilo k zestátňování místních drah. To bylo naplánováno realizovat ve třech etapách, přičemž zařazení jednotlivých místních drah záviselo na jejich legislativních a dotačních poměrech. Místní dráhy na Moravě byly zařazeny do třetí etapy. Tímto rozsáhlým zestátňovacím programem sledoval stát celkové snížení státních výdajů na zajišťování železniční dopravy, ale také odstranění 54 nákladného a administrativně značně náročného smluvního zajištění, výkaznictví a účetnictví mezi státem, resp. ČSD a soukromými společnostmi. Poslední místní dráhy byly zestátněny až v roce Předtím však v letech 1919 a 1920 vstoupily v platnost dva nostrifikační zákony, které stanovily, že všechny soukromé železniční společnosti, které mají sídlo mimo republiku, mají za povinnost své sídlo přemístit na území Československa. Týkalo se to i akc. spol. Místní dráhy Zaječí Čejč Hodonín, která měla dosud své sídlo ve Vídni a na základě tohoto zákona přesunula své sídlo do Brna. Akciová společnost místní dráhy Zaječí Čejč Hodonín a trať Společnosti moravských místních drah (tak se v roce 1921 změnil název původní Společnosti brněnských místních drah) Kyjov Mutěnice byly zestátněny na základě zákona č. 96 /1931 Sb. v roce 1931, ve většině literatury a pramenů se však uvádí rok Velmi nepříjemný dopad na provoz a hlavně ekonomické výsledky ždánické tratě bylo uzavření cukrovaru ve Ždánicích po skončení kampaně 1924/1925. Jednou z příčin byla i pozemková reforma. V roce 1924 bylo zrušeno nákladiště Krumvíř-dvůr. Pouze částečnou náhradou byla přeprava výrobků z cihelny, která vznikla v blízkosti ždánické stanice. Téma zrušení cukrovaru se objevilo i v poslanecké interpelaci ve sněmovně, kdy bylo poukazováno na to, že podnikatel Seidl odmítl prodat budovy bývalého cukrovaru zájemci, který v nich chtěl provozovat kovovýrobu, a raději tyto objekty srovnal se zemí. Ve 2. polovině 20. let se objevila tvrdá konkurence automobilové dopravy. Ve Ždánicích a okolí působilo více než deset soukromých autodopravců, kteří zajišťovali provoz na linkách do Bučovic, Kyjova a Slavkova. Přímější a rychlejší spojení do spádových oblastí Kyjova a Brna podstatně snížilo železnici příjmy z osobní dopravy. Státní správa hledala možnosti, jak provoz nejen místních drah zlevnit. Čejčské lokálky se mohou chlubit jedním prvenstvím. Dne zde byl zařazen do provozu první motorový vůz v síti ČSD, který nesl označení M Jednalo se o zahájení pravidelného železničního motorového provozu na území naší republiky. Nový vůz pro dopravu osob byl vyroben firmou Deutsche Werke Kiel a byl vybaven šestiválcovým motorem Mercedes o výkonu 100 koní. U cestujících sice nebyl moc oblíben, ale jeho provoz přinesl ČSD cenné zkušenosti, které

55 byly využity v následujících letech při masivní motorizaci osobní dopravy. Jeho zdejší provoz, doprovázený dětskými nemocemi nové techniky, trval až do roku Zlepšení poměrů v osobní dopravě znamenal na konci roku 1932 příchod dvou spolehlivých motorových vozů řady M Umožnil oddělení osobní dopravy od nákladní a v neposlední řadě její značné urychlení. Nový jízdní řád v roce 1933 přinesl další pár osobních vlaků a smíšené vlaky omezil pouze na jeden pár denně. Dalším způsobem úspor byla racionalizace řízení dopravy. Dnem byla na trati Čejč Ždánice zavedena zjednodušená doprava. Za veškeré dopravní výkony ve stanicích i na trati zodpovídali vlakvedoucí. Služba výpravčích byla zrušena, objevovali se ve službě jen při řepných kampaních. Neutěšená situace místních drah se zhoršila vlivem hospodářské krize začátkem 30. let 20. st. Vedle racionalizace provozu se přistoupilo také k zastavování dopravy a dokonce i k rušení železničních tratí. V Československu byla tato akce oficiálně vyhlášena v roce 1933 na podzimním zasedání Ústřední železniční rady jako programové nahrazování kolejového provozu na některých místních drahách lacinější a pružnější automobilovou dopravou. Tato akce se přímo dotkla i ždánické trati, když od byla z důvodu nízké frekvence zastavena osobní doprava v úseku Klobouky u Brna Ždánice, zastavila se i nákladní doprava. Kusové zboží se dopravovalo nákladním automobilem ČSD. Objevily se protesty i interpelace, ale obnovení železniční dopravy to nepřineslo. Teprve vyhlášení mobilizace v září 1938 přineslo úseku Klobouky u Brna Ždánice od obnovení železničního provozu, který trval až do konce téhož roku. Změna hranic na podzim roku 1938 zapříčinila, že některé úseky hlavních drah (úsek Brno Břeclav přetínala nová státní hranice sedmkrát) i některé místní dráhy se ocitly na území Říše a byly spravovány německými Říšskými drahami (DRB). Bylo tomu tak například u lokálek Šakvice Hustopeče u Brna nebo Břeclav Lednice. Smutné období let však zde přineslo obnovení železniční dopravy na celé trati až do Ždánic, ke kterému došlo od ČSD nahradily Protektorátní dráhy Čech a Moravy (zkratka BMB-ČMD). Byly přemalovány státní 55 znaky a vlastnické značky. Dalším viditelným znakem bylo přejmenování stanic a zastávek, kde byl nejdříve uveden německý název, za kterým následoval název český. Zde je potřeba upozornit, že názvy v rakouské němčině se v řadě případů neshodovaly s názvy v říšské němčině. Tak tomu bylo v několika případech i na Ždánce: Čejč se nejmenoval Czeitsch, ale Tscheitsch, Dambořice místo Damboržitz Damborschitz, Uhřice místo Uhržitz-Nasedlowitz pouze Nasedlowitz a Dražůvky místo Dražuwek Draschuwek. V lednu 1945 byl koncový úsek před Ždánicemi zatarasen poškozenými vozy. V polovině února byl zastaven provoz na celé trati. V polovině dubna německá destrukční četa poničila některá zařízení ve stanici Ždánice, mimo jiné zničila i zdejší výtopnu. Krátce po osvobození, již pod hlavičkou ČSD, se začátkem července 1945 podařilo provoz na celé trati opět obnovit. Poválečné období znamenalo pro tuto lokálku oživení. Rozšířily se počty vlaků v jízdním řádu. V km 23,6 byla zřízena nová zastávka Věteřov, která sloužila i obci Archlebov. Zvyšování výkonů v osobní i nákladní dopravě iniciovalo i obnovení klasické dopravní služby, dopravny Klobouky, Uhřice a Ždánice byly opět obsazeny dopravními zaměstnanci a náčelníky stanic. V polovině 50. let minulého století byly do osobní dopravy zařazeny nové motorové vozy řady M 131.1, které zde spolehlivě sloužily přes dvacet let. Mezi nesporné zajímavosti patří oslavy 50. výročí zdejší trati, které se uskutečnily V čele zvláštních vlaků jezdila náležitě ozdobená parní lokomotiva Centrem oslav se stala stanice Uhřice u Kyjova. Večer se uskutečnila lidová veselice v Násedlovicích, které se zúčastnilo více než dva tisíce občanů. Oslavy výročí jednotlivých tratí nepatřily v té době k běžným událostem. V polovině 60. let minulého století dosáhl vrcholu počet přepravených cestujících, které přepravovalo až jedenáct párů osobních vlaků. Rostly i objemy v nákladní přepravě. K vykládce dojíždělo především uhlí. Do roku 1965 se ve Ždánicích nakládalo dřevo, poté byla jeho nakládka přemístěna do stanice Bučovice. Následně se hlavní přepravovanou komoditou staly cihly z obnovené cihelny ve Ždánicích, kterou v roce 1966 získalo Železniční stavitelství v Brně. Na místě bývalého ždánického cukrovaru byl vybudován strojírenský podnik Šroubárny, který začal využívat i původní vlečku. Ve Ždánicích se nakládalo i dřevěné uhlí.

56 V podzimním období oživila nákladní dopravu i přeprava cukrové řepy a řízků. Od roku 1966 začaly být v čele nákladních vlaků nahrazovány parní lokomotivy, tehdy zde již jezdila řada 433.0, novými motorovými lokomotivami řad T a T Šedesáté výročí trati bylo připomenuto vydáním spisu 60 let železniční trati Čejč Ždánice, jehož autory byly pánové Staša, tehdejší ždánický náčelník, a Chalabala. Se zavedením nového jízdního 1970/1971 dne byla z úsporných důvodů znovu zavedena zjednodušená dopravní služba. Dopravní zaměstnanci v dopravnách na trati byli zrušeni a dopravní provoz na celé trati řídil dirigující dispečer výpravčí ve stanici Čejč. Významná a nepříjemná událost postihla trať odpoledne , kdy oblast postihla silná bouřka doprovázená velkou průtrží mračen. Voda z rozvodněného potoka Trkmanka se valila od Ždánic, u zastávky Věteřov se spojila s dalším proudem valícím se tokem Lovčického potoka a pokračovala směrem na Dražůvky, Želetice, Násedlovice a Velké Pavlovice. Výška vody místy dosahovala až 1,5 metru nad koleje. Trať byla vážně poškozená na šestnácti úsecích, nezřídka v délce stovek metrů. I když se vzhledem k rozsahu poškození tratě uvažovalo, že nebude provedena její obnova a trať bude zrušena, nakonec bylo rozhodnuto o její opravě. K tomuto výsledku významně přispěl i zájem armády o zdejší trať. Oprava poničené trati začala a již byl obnoven provoz na úseku Čejč Uhřice u Kyjova. Náhlá povodeň uvěznila ve Ždánicích dva motorové vozy řady M 131.1, které byly následně dopraveny na silničních návěsech do Uhřic. Provoz na celé trati až do Ždánic byl obnoven přibližně za dva měsíce. Z historického hlediska je nutno připomenout, že kdyby výše uvedená povodeň přišla o něco později, možná by se osudy jubilující tratě mohly vyvíjet úplně jinak. V roce 1966 byla ukončena velká prověrka tratí ČSD, jejímž výsledkem byl seznam 93 železničních tratí se značně nerentabilním provozem, které byly navrženy k postupnému rušení. Návrh byl doplněn argumentem, že na km těchto tratí, které tvoří asi 10% železniční sítě v Československu, se realizuje pouze 0,66% celosíťových přepravních výkonů. Impulsem k realizaci tohoto plánu byly závěry XIV. sjezdu Komunistické strany Československa a jeho směrnice k pětiletému plánu na léta 1971 až Na základě usnesení vlády č. 295 z roku 1972 bylo 56 vybráno k postupnému rušení 45 nerentabilních tratí v Československu. Na každou trať byla zpracována technicko-ekonomická studie. Nakonec v rámci této akce byl zastaven provoz nebo došlo k jejich zrušení na 15 železničních tratích. V blízkém okolí byla zastavena osobní doprava na tratích Hrušovany u Brna Židlochovice (od ), Nemotice Koryčany (od ) a Břeclav Lednice (od ). Ke dni bylo zrušeno nákladiště Želetice-panství. V roce 1969 osobní vlaky začaly projíždět i zastávku Věteřov, která se objevovala v jízdním řádu až do roku V roce 1970 byla zrušena zastávka a nákladiště Bohumilice, která se od následujícího roce přestala uvádět v jízdním řádu. Ke zlepšení úrovně osobní dopravy došlo s nasazením nových motorových vozů řady M (dnes jsou označeny řadou 810). Jako první se zde objevil v pravidelném provozu vůz M , který první osobní vlaky na této trati odvezl V následujícím roce nastalo střídání i v nákladní dopravě, kam byly nasazeny z osobních vlaků uvolněné motorové lokomotivy řady T (nově řada 735), které zde sloužily až do konce května 1997, kdy je nahradily lokomotivy řady 742. Ve dnech 1. a se uskutečnily oslavy 75. výročí trati. Zvláštní vlaky vedla parní lokomotiva , na pravidelné vlaky byl nasazen motorový vůz M , který ještě v té době sloužil jako provozní záloha ve Ždánicích. K výročí vyšla brožura, kterou sestavil kolektiv autorů pod vedením Zdeňka Průši, vydaná pobočkou ČSVTS při Lokomotivním depu Břeclav. Další změny nastaly po roce Formální změnou byla v roce 1991 změna názvu funkce z náčelníků se staly opět přednostové. V roce 1992 došlo k aktivaci nového zabezpečovacího zařízení ve stanici Čejč, kde se nově objevila světelná návěstidla. V souvislosti s tím podstatnou změnou prošla i odbočka v km 1,3, která je nově dálkově řízena ze stanice Čejč, a proto bylo zrušeno její obsazení provozními pracovníky. Od v souvislosti s rozdělením Československa se nástupnickou organizací Československých státních drah (ČSD) staly České dráhy, s. o. (ČD). V květnu 1993 byla formálně zrušena strojová stanice ve Ždánicích, i když její prostory byly nadále využívány nocujícími vozidly. Dne proběhly oslavy 85. výročí zahájení dopravy na ždánické trati. Zvláštní vlaky vedla parní lokomotiva ,

57 jezdil zde i historický motorový vůz M Střediskem oslav se stala stanice Ždánice. Podle nového zákona o drahách č. 266/1994 Sb. a jeho prováděcích vyhlášek byly dráhy rozděleny na celostátní a regionální. Oficiálně od náležela mezi regionální dráhy i železniční trať Čejč Ždánice. S tím byla spojena v té době i snaha převést regionální dráhy na regiony, resp. na obce. Vzhledem k nevyjasněnému financování i legislativním návaznostem se nakonec převody až na ojedinělé výjimky neuskutečnily. V této době došlo pouze k privatizaci úzkorozchodných tratí z Jindřichova Hradce do Obrataně a Nové Bystřice a vzniku úspěšně fungující akciové společnosti Jindřichohradecké místní dráhy (JHMD). Po ničivých povodních v roce 1997 byla silně poškozena trať Šumperk Kouty nad Desnou/Sobotín. Ústřední orgány neměly o obnovu této tratě zájem, nakonec její obnova byla uskutečněna především díky zájmu a podpoře okolních obcí a tato obnovená železniční trať přešla do majetku Svazku obcí Desná. I 90. léta minulého století se nesla ve znamení snah o rušení tratí. Při zhoršující se finanční situaci ČSD po roce 1989, kdy docházelo především k poklesu nákladní dopravy, se hledaly rezervy a jednou ze zvažovaných cest bylo i rušení málo využívaných a ztrátových tratí. V roce 1991 bylo zkoumáno celkem 131 tratí s přepočteným zatížením nižším než 1 milion hrubých tunokilometrů (dohromady v osobní i nákladní dopravě) na 1 km tratě podle údajů za rok V Olomoucké oblasti ČSD, která tehdy zahrnovala oblast Moravy a Slezska, bylo vyhodnoceno 33 tratí v materiálu Vyhodnocení efektivnosti málo využitých tratí Olomoucké oblasti z května Ze zmíněných 33 tratí bylo v první etapě určeno ke zrušení 13 tratí, mezi nimi nechyběla ani trať Čejč Ždánice. Její zůstatková cena podle zmíněného materiálu činila 4,719 mil. Kčs, celková roční ztráta pak 7,692 mil. Kčs a náklady na potřebné opravy 2,5 mil. Kčs. Mezi 13 nejohroženějšími tratěmi je uvedena i navazující trať Zaječí Čejč Hodonín se zůstatkovou cenou 36,171 mil. Kčs a s roční ztrátou 16,807 mil Kčs. Změny společenských poměrů po roce 1989, rušení výrobních podniků, změny ve struktuře zaměstnanosti vedly i ke snižování zájmu o veřejnou hromadnou osobní přepravu. Hledání úspor uvnitř Českých drah vedlo i k omezování počtu spojů v osobní dopravě a následně i zastavování osobní dopravy. Podobná situace byla i na trati Čejč Ždánice. Od jízdního řádu 1996/1997 platného od byly vedeny pouze dva páry vlaků v celé trati jeden ranní vlak v úseku Klobouky u Brna Čejč a dva odpolední páry vlaků v témže úseku. Stále nižší počet cestujících a klesající počet osobních vlaků naznačovaly blížící se zastavení osobní dopravy. Při podzimní změně jízdního řádu 1997/1998 byly zrušeny všechny vlaky v relaci Čejč Klobouky u Brna. Definitivní konec pravidelné osobní dopravy na trati Čejč Ždánice nastal dne , kdy zde projel poslední pár osobních vlaků Os 14402/ Tyto vlaky měly posílenou soupravu, sestavenou z motorových vozů a a vloženého vozu Souprava byla ozdobena smutečním věncem a zvláštní tabulkou. V dubnu téhož roku vydala Společnost železniční Výtopna Veselí nad Moravou k této události Pamětní list vydaný u příležitosti 90. výročí zahájení provozu na regionální trati Českých drah č. 256 Čejč Ždánice a současně k ukončení zdejší osobní dopravy. Jiná situace byla v nákladní dopravě. Situaci pozitivně ovlivnila od 80. let se rozvíjející těžba ropy v okolí Dambořic a Uhřic. Vytěžená ropa z těchto vrtů byla sváděna do nově zřízené přečerpávací stanici v železniční stanici, resp. dopravně Uhřice u Kyjova, kde byla plněna do kotlových železničních vozů i automobilových cisteren. Po zrušení osobní dopravy od jízdního řádu 1998/1999 jezdil jeden pár manipulačních vlaků v trase Čejč Ždánice, dva odpolední páry v trase Čejč Uhřice a jeden pár přetahů Klobouky u Brna Uhřice u Kyjova. Ve Ždánicích fungovala Šroubárna se svou vlečkou, uhlí se vykládalo ve Ždánicích a Kloboukách. Na přelomu tisíciletí skončila přeprava uhlí a začátkem roku 2003 se zastavila výroba ve Šroubárně. Naopak v letech 2002 a 2003, kdy kulminovala nakládka ropy v Uhřicích, sem denně jezdilo až sedm párů nákladních vlaků. Koncem roku 2003 se však dokončila výstavba meziskladu ropy, který byl napojen na ropovod Družba, a přeprava ropy po železnici podstatně klesla. Nákladní vlaky do Uhřic jezdily v počtu dvou párů třikrát týdně (od středy do pátku). V roce 2006 nastal další pokles přepravy, kdy bylo měsíčně v Uhřicích naloženo pouze kolem dvaceti vozů. Nakládka stále klesala. Počátkem března 2006 vyjely v úseku Čejč Uhřice poslední pravidelné nákladní vlaky a to byl definitivní konec pravidelné dopravy na ždánické lokálce. 57

58 Provoz však ještě definitivně neutichl, protože po rezavějících kolejích občas projely služební nebo mimořádné vlaky. Dne došlo k transformaci Českých drah, státní organizace, kdy vedle Českých drah, akciové společnosti, vznikl nový subjekt Správa železniční dopravní cesty, státní organizace (zkratka SŽDC), které náleží i péče o stav a provoz státní železniční infrastruktury. SŽDC, s. o. zabezpečuje dle zákona o drahách funkci provozovatele dráhy. Na trati se prováděly pouze pravidelné prohlídky pro zachování její sjízdnosti. V letech 2004 až 2006 jezdil jednou měsíčně v celé trati motorový vozík Správy tratí. Omezený provoz a hrozba zrušení tratě sem lákaly příznivce železnic. Od roku 2003 projelo po trati Čejč Ždánice několik zvláštních neveřejných osobních vlaků. Tím posledním vlakem, který dojel do Ždánic, byl pár neveřejných osobních fotovlaků Os 33328/33329, objednaný firmou Hobby shop, s. r. o. Bohumín pro uzavřenou skupinu železničních fanoušků. Vlaky vezla motorová lokomotiva T , soupravu tvořily přípojné vozy a , všechna vozidla byla majetkem ČD, a. s.. V mezičase se řešil osud pravidelně neprovozovaného úseku Uhřice u Kyjova Ždánice. SŽDC, s. o. v roce 2005 nabídla možnost provozování drážní dopravy na tomto úseku i dalším subjektům mimo České dráhy. a. s., ale žádný z nich neprojevil o tento úsek zájem. Návrh na zrušení tohoto úseku podala SŽDC. s. o Ve správním řízení rozhodlo o zrušení regionální dráhy Ždánice Čejč v úseku Ždánice Uhřice u Kyjova dne Ministerstvo dopravy, odbor drah, železniční a kombinované dopravy. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne a tímto dnem byl definitivně zrušen metrů dlouhý úsek trati Ždánice Uhřice u Kyjova. Jediný účastník správního řízení, město Ždánice, podal negativní stanovisko, ostatní účastníci řízení buď souhlasili, nebo se ani nevyjádřili. Na jaře 2007 byla provozovaná a zrušená část této trati v km 16,750 oddělena kolejovou zábranou. K zajímavostem zcela určitě patří neoficiální zkušební jízda po zrušeném úseku tratě šlapací kolejovou drezínkou č. 2 z ratíškovické velodráhy, která funguje na části železniční vlečky z Rohatce do Ratíškovic. Kolejová zábrana byla odstraněna v květnu 2008 za účelem služebních jízd do Ždánic v rámci likvidačních prací na zrušené dráze. Drážní úřad České republiky vydal pod č. j. 2701/08 povolení k odstranění stavby, tj. železničního svršku a budov. Již předtím došlo k likvidaci poškozené budovy ždánického depa (v lednu 2007) a následně i výpravní budovy na zastávce Dražůvky (začátkem roku 2008). Během září 2008 byla snesena i vlečka Šroubárny ve Ždánicích. Až v roce 2010 začala intenzivní činnost na likvidaci zrušeného úseku tratě. Na přelomu dubna a května 2010 byla ve Ždánicích zbourána výpravní budova, dřevěné skladiště a objekt bývalého traťmistrovského okrsku. Posledním železničním vozidlem, které dojelo do Ždánic po kolejích, byl dne motorový vozík MUV Na trati se objevil ještě ve dnech 18. a při opravě přejezdů u bývalých zastávek Věteřov a Želetice. Definitivní likvidace trati se začala odehrávat v posledních týdnech roku 2010, kdy soukromá firma snesla železniční svršek a provedla úpravu štěrkového lože v úseku Dražůvky Uhřice a na nádraží ve Ždánicích, kam bylo soustředěno snesené kolejivo. Vytrhané pražce se shromažďovaly podél trati. Poslední kapitola se odehrála počátkem února 2011, kdy byl snesen poslední tříkilometrový úsek mezi Ždánicemi a Dražůvkami. Ze zlikvidovaného úseku železniční trati tak zbylo pouze několik pozůstatků drážních staveb, např. propusty, mosty, zbytky přejezdů či pár kilometrovníků. V Želeticích zůstala chátrající budova zastávky postavená v roce 1961 s můstkem pro pěší přes říčku Trkmanku, v bývalém nákladišti Želetice-panství můžeme najít betonovou rampu kdysi používanou pro překládku cukrovky a před Uhřicemi ještě zůstal již nesjízdný železobetonový nadjezd polní cesty. V roce 2011 bylo zahájeno územní řízení za účelem vybudování cyklostezky, kterou v trase bývalé železniční trati Ždánice Uhřice plánuje vybudovat mikroregion Ždánicko již od roku Z toho důvodu také odkoupil pozemky pod bývalou tratí. Realizace cyklostezky se zdržela kvůli nejasnostem v oblasti uhřického nádraží. Mikroregion měl zájem i o plochu zdejšího nádraží, s čímž nesouhlasila firma Moravské naftové doly, a. s. Mikroregion tak musel trasu cyklostezky před uhřickým nádražím odklonit a vykoupit další pozemky, což stavbu cyklostezky prodraží. Nyní jsou již všechny smlouvy o odkupech pozemků vyřízeny. Žádá se o dotaci na stavbu, která má být spolufinancována i z evropských fondů, a probíhá vyřizování stavebního povolení. Celá stavba by měla vyjít na několik desítek milionů Kč.

59 V roce 2008 zahájilo Ministerstvo dopravy na popud SŽDC, s. o. správní řízení na zrušení zbylého nevyužívaného úseku Čejč Uhřice u Kyjova. Pro negativní vyjádření ČD Cargo, a. s. bylo řízení zastaveno (ČD Cargo je dceřiná společnost Českých drah, a. s., zabývající se nákladní dopravou, která se k vyčlenila z Českých drah, a. s.). Zatím poslední mimořádný vlak se skupinou železničních příznivců, který byl veden motorovým vozem M , projel úsek Čejč Uhřice u Kyjova dne v odpoledních hodinách. Krátce před komunálními volbami v roce 2010 bylo zahájeno správní řízení o zrušení zbylého úseku trati. Po negativním vyjádření firmy MND, a. s. (ta zde podle svého tiskového prohlášení počítá od roku 2014 s obnovením přepravy vytěžené ropy po železnici) však bylo správní řízení dne na 90 dnů pozastaveno. Téměř okamžitě na žádost SŽDC, s. o., Drážní úřad ke dni vydal rozhodnutí o zastavení osobní i nákladní drážní dopravy. Na základě tohoto rozhodnutí byl vzápětí vydán zákaz nakládky, tzv. ZAN, pro tento úsek. Nastal tak stav, kdy dráha je sjízdná, ale provozovatel dráhy SŽDC. s. o. nemůže zájemcům přidělit potřebnou kapacitu dopravní cesty, aby zde byla možná jízda vlaku. Povoleny jsou zde pouze služební jízdy SŽDC, s. o. V roce 2012 byla opět oživena myšlenka prodeje nepotřebných drah soukromým provozovatelům. Vláda ČR dne schválila usnesením č. 416 materiál Pravidla převodu vybraných železničních drah v majetku státu s nímž má právo hospodařit Správa železniční dopravní cesty, s. o. na nové nabyvatele. SŽDC, s. o. vytipovala k prodeji celkem 21 železničních tratí, jejichž seznam ještě v témže roce odsouhlasila vláda. SŽDC, s. o. připravuje úplatný převod vybraných drah na nové nabyvatele. Kupující se má zavázat, že dráhu bude provozovat minimálně po dobu pěti let. Jediným rozhodujícím kritériem pro výběr nového vlastníka bude nejvyšší nabídnutá kupní cena, která nesmí být nižší než nabídková cena. V první vlně chce SŽDC, s. o. prodat sedm tratí, mezi než patří i úsek Čejč Uhřice u Kyjova. SŽDC, s. o. se staví negativně k zájmu především obcí, které žádají o bezúplatný převod. V červenci 2013 Správní rada Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) povolila prodej prvních dvou regionálních tratí, a to Čelákovice Mochov ve středních Čechách a Čejč Uhřice u Kyjova a pověřila generálního ředitele SŽDC, s. o., aby po jednání s ministerstvem dopravy vypsal 59 výběrová řízení na prodej těchto tratí. Dne Ministerstvo dopravy ČR rozhodlo o přerušení správního řízení o zrušení dráhy regionální Čejč Uhřice u Kyjova a to na dobu ukončení jednání o převodu předmětné dráhy. Jaký bude osud zbylého úseku,,ždánky, ukáže čas. O tom, že se zde v budoucnu obnoví železniční doprava, lze zřejmě pochybovat. V závěru článku se jen pro porovnání podívejme podrobněji i na poslední osudy regionálních drah Mutěnice Kyjov a Vranovice Pohořelice a stručně i na současnou situaci na zbývajících místních tratích, které byly zmíněny v úvodu. Mutěnice Kyjov Situace po roce 1989 se na této trati podepsala především na nákladní dopravě. Především v Dubňanech se odehrávala rozsáhlá nakládka, zejména lignitu pro hodonínskou elektrárnu. Ucelené uhelné vlaky však vzhledem k útlumu těžby v okolních dolech přestaly jezdit v červnu Od podzimní změny jízdního řádu 1997/1998 jezdily osobní vlaky pouze ve všední dny. Od začátku jízdního řádu 2002/2003 byla na trati zavedena zjednodušená doprava, což znemožnilo průjezd vlaků tzv. Mutěnickou spojkou, která umožňovala přímou jízdu mezi Hodonínem a Dubňany bez nutnosti zajíždět do stanice Mutěnice. Protože Jihomoravský kraj neobjednal na této trati osobní dopravu v rámci dopravní obslužnosti v závazku veřejné služby od začátku jízdního řádu 2004/2005, byla zde dnem zastavena pravidelná osobní doprava. Poslední pravidelné osobní vlaky po trati projely v pátek , jezdil zde i historický motorový vůz M Vzhledem k tomu, že v následujícím období nebyla na trati provozována pravidelná doprava s výjimkou několika zvláštních vlaků pro železniční fanoušky a služební jízdy pro kontrolu a údržbu trati, proběhlo správní řízení o zrušení dráhy. Přes negativní vyjádření obcí vstoupilo dne v platnost úřední rozhodnutí o zrušení regionální dráhy Kyjov Mutěnice. Současně vznikl dobrovolný svazek obcí Mutěnka, jehož snahou bylo vybudovat na tělese zrušené dráhy cyklostezku. Svazek obcí uzavřel se SŽDC, s. o. smlouvu o smlouvě budoucí o odprodeji pozemků pod zrušenou dráhou a současně uzavřel nájemní smlouvu na tyto pozemky. To umožnilo svazku obcí začít s přípravou a realizací stavby cyklostezky. První etapa začala v lednu 2012

60 snášením železničního svršku, které prováděly na třech úsecích tři firmy. V té době se na soud obrátilo občanské sdružení Klub přátel lokálek, aby předběžným opatřením zakázal trhání kolejí. Soud tomuto opožděnému návrhu nevyhověl a snesení svršku se po krátké nucené přestávce mohlo dokončit. Koleje zůstaly zachovány pouze na krátkém úseku u Kyjova, který umožňuje napojení provozované vlečky podniku Šroubárny Kyjov, kolejově zůstaly zachovány i části mutěnického trianglu na opačném konci tratě. Postupně zde došlo k odstranění některých výhybek a koncem roku 2013 i odstranění některých návěstidel a úpravě zabezpečovacího zařízení ve stanici Mutěnice. V druhé etapě stavby následovala úprava železniční pláně a položení povrchu cyklostezky, z něhož vrchní vrstva je z asfaltu. V sobotu dne byla slavnostně otevřena cyklostezka Mutěnka. Stála přibližně devatenáct milionů korun, přičemž pětasedmdesát procent z toho přispěl Státní fond dopravní infrastruktury a o zbytek se podělily obce svazku. V době otevření cyklostezky byl již převod pozemků schválen vládou, ale zatím nebylo k dispozici oficiální potvrzení. Frekventovaná a oblíbená cyklostezka se však záhy musela potýkat s nečekaným problémem. Na několika místech se začaly objevovat kočičí hlavy. Viníkem je nenápadná přeslička rolní. Tato rostlina prorůstá asfaltovým povrchem a deformuje ho. Byla provedena oprava a získán poznatek, že na obranu proti této úporné rostlině je vhodné položit do povrchu cyklostezky ještě jednu vrstvu. V současné době obce připravují odkoupení výpravních budov v bývalých mezilehlých stanicích, které chtějí následně využít pro rozšíření služeb pro cyklisty. Vranovice Pohořelice Již od roku 1924 začaly osobní dopravě na této trati konkurovat autobusové linky Brno Pohořelice. V rámci racionalizace provozu na místních tratích zde začal od jízdního řádu 1994/1995, jako na jedné z prvních na síti ČD, provoz 0/0-S. Znamená to, že vlak je obsazen pouze strojvedoucím, který také prodává a kontroluje jízdenky. Od jízdního řádu 1998/1999, tj. od , zde jezdily osobní vlaky pouze ve všední dny. V rámci rozšíření IDS JMK na Břeclavsko a Hodonínsko se začátkem jízdního řádu 2008/2009 byla ke zastavena na této trati osobní doprava. Poslední pravidelné osobní vlaky zde projely v pátek Jihomoravský kraj osobní dopravu na této 60 trati nezahrnul do objednávky dopravní obslužnosti v rámci závazku veřejné služby. Spojení Pohořelic s Brnem zajišťují dvě dálkové autobusové linky v rámci IDS JMK. Nákladní doprava je zde stále provozována, v Pohořelicích se nakládá kovový šrot. Jelikož snahy o zrušení tratě byly neúspěšné, došlo dne ke změně kategorie dráhy z dráhy regionální na vlečku ve vlastnictví SŽDC, s. o. Na trati se uskutečnilo několik příležitostných jízd zvláštních vlaků pro veřejnost, organizovaných zejména Společností moravských okresních drah, spol. s r.o. A ještě stručná rekapitulace situace na zbývajících tratích, které byly zmíněny v úvodu. Břeclav Kúty: Bývalá lokálka překračující rakousko-uherskou zemskou hranici se po roce 1918 stala důležitou hlavní tratí, v roce 1967 byla elektrifikována a dnes je tato koridorová trať, opět překračující státní hranici, součástí evropské železniční sítě TEN-T. Hodonín Holíč nad Moravou: Další místní dráha překračující rakousko-uherskou zemskou hranicí i dnes překračuje česko-slovenskou státní hranici. Na rozdíl od předchozího úseku je dnes bez železničního provozu, i když se jedná o elektrifikovanou trať (od r. 1987). Příležitostně slouží pro odklonovou dopravu (naposledy v roce 2005). V letech 2010 a 2011 po ní denně jezdila slovenská motorová jednotka, zajišťující dopravu v úseku Kúty Skalica na Slovensku, zbrojit naftou do strojové stanice Hodonín. Bylo to sem blíže než do Trnavy. Břeclav Lednice: Osobní doprava byla obnovena od Od jízdního řádu 1991/1992 začaly jezdit osobní vlaky pouze v turistické sezóně mimo zimní období. V roce 2004 zde začal sezónní provoz historickými železničními vozidly (motorovými vozy). Od roku 2009 tuto trať nezahrnul Jihomoravský kraj do hrazení dopravní obslužnosti v rámci závazku veřejné služby, sezónní historický provoz zůstal zachován, ale platí zde zvláštní tarif. V sezóně 2009 si zde bylo možno objednat vlakové taxi. Od jízdního řádu 2010/2011 se neuvádí v knižním jízdním řádu samostatná tabulka tratě č Šakvice Hustopeče u Brna: Přestože od jízdního řádu 2011/2012 je provozována osobní doprava jen ve všedních dnech, v rozvojových programech Jihomoravského kraje je uvažováno o její elektrifikaci. Nákladní doprava zde v současnosti není provozována.

61 Hrušovany u Brna Židlochovice: Přestože dnes není tato trať sjízdná, je u ní v rozvojových programech Jihomoravského kraje uvažováno s její obnovou, elektrifikací a v Židlochovicích prodloužením do nového přestupního terminálu. Nemotice Koryčany: V roce 1997 byla zrušená jako samostatná trať a stala se jen součástí železniční stanice Nemotice, a to jako vlečková kolej, která doposud slouží nákladní dopravě. Od roku 2008 buduje v Koryčanech své provozní centrum Klub přátel kolejových vozidel, který provozuje několik historických železničních vozidel. Hodonín Čejč Zaječí: Nákladní doprava je minimální. Osobní doprava je provozována v celém úseku. Ve výhledu je nejasný osud osobní dopravy v úseku Hodonín Čejč, resp. Kobylí na Moravě. Otázka místních drah je stále živá a po celou dobu jejich existence je snaha ji řešit, i když uspokojivé řešení se stále hledá. V době svého vzniku se sice našlo systémové řešení, které umožnilo jejich masivní budování, ale zároveň přispělo k jejich následujícím těžkostem. Vznik většiny lokálek doprovázelo obtížné shánění potřebných finančních prostředků, které již zavdávalo první záminky ke kompromisům, dále přistupovaly rozdílné zájmy jednotlivých obcí i možných investorů. Prvotním impulsem vzniku místních tratí bylo oživení hospodářství v daném regionu, což znamená, že dominantní oblastí byla nákladní doprava. Osobní doprava byla většinou pouze nepodstatným přívažkem, což se projevilo v řadě případů nepříznivým umístěním stanic a zastávek daleko od obcí. Ekonomické propočty efektivnosti jednotlivých drah byly ve většině případů příliš optimistické, skutečnost však byla většinou horší. Příslušné předpisy umožňovaly technické úlevy (sklonové a směrové poměry, nízká rychlost aj.), což se později negativně projevilo při provozování těchto drah s nepříznivým dopadem do ekonomiky provozu. Tak jako u řady hlavních železnic, tak i u většiny místních drah se ukázalo, že tyto realizované železniční projekty nejsou schopny z vlastních výnosů pokrýt splátky úvěrů i provozní náklady. Jejich věřitelé, v převážné míře stát nebo země, tak marně čekaly na návrat vložených prostředků. Zjistilo se, že železnice není všespasitelný fenomén k rozvoji průmyslu a hospodářství, zvýšení výroby a tím k potřebnému objemu přepravních potřeb v některých oblastech, aby se zde železniční doprava stala výnosnou. Státní a zemské rozpočty nezanedbatelně zatěžovaly 61 finanční závazky soukromých železnic. V době, kdy železnice byla jediným výkonným dopravním prostředkem, se tato negativa zatím výrazněji neprojevovala. První střetnutí s konkurencí rychle se rozvíjející automobilové dopravy přišlo ve 20. a 30. letech minulého století. Především místní dráhy tuto konkurenci pociťovaly, i když o přepravu hromadných substrátů jako uhlí, cukrovka, stavební materiály aj. železnice nepřicházela. Přesto nepříznivé hospodářské výsledky místních drah a jejich vliv na státní finance vyústil v jejich zestátnění a možnost řešení jejich ekonomiky v rámci unitární státní železnice. Extenzivní vývoj hospodářství od 50. let minulého století a plošná podpora rozvoje průmyslu i v odlehlejších oblastech, ekonomická přístupnost nejen železniční dopravy pro obyvatelstvo a neposlední řadě i vojenské zájmy v období studené války přinesly železniční dopravě a tím i místním drahám oživení. Útlum průmyslové výroby po roce 1989 se negativně projevil v nákladní železniční dopravě pochopitelným citelným dopadem právě na místní dráhy. Tento fakt je umocněn dominantním postavením silniční dopravy v nákladní dopravě a v neposlední řadě podstatným omezením některých v minulosti významných přepravovaných komodit, např. uhlí, cukrovka a ostatní zemědělské plodiny, umělá hnojiva, stavebniny. K oživení nákladní železniční dopravy na místních (regionálních) drahách nepřispívá ani současné diskuze o možnosti zrušení přepravy jednotlivých vozových zásilek, což je ekonomicky jeden z nejnáročnějších segmentů železniční nákladní dopravy. Na místních tratích tak v současné době dominuje osobní doprava, která však v řadě případů nemůže místní dráhu udržet při životě bez větších finančních dotací. Protože se podstatně změnil způsob života, v tvrdé konkurenci vítězí individuální osobní doprava nad hromadnou dopravou. Na poli veřejné osobní dopravy většinou vítězí autobusová doprava. Mezi negativa železniční dopravy patří především horší dostupnost (umístění železničních zastávek a stanic v řadě případů daleko od obcí nebo na jejich okrajích) nízká cestovní rychlost (směrové a sklonové poměry, velký počet především nechráněných železničních přejezdů, v řadě případů delší vzdálenost mezi příslušnými obcemi než po silnici). To, co vyhovuje účastníkům romantických zvláštních jízd, však neplní představy běžných cestujících. Charakter železniční osobní dopravy vyžaduje pro její ekonomické fungování dostatečně silné přepravní proudy cestujících, což

62 v řadě případů místních drah je nereálné, vzhledem k hustotě osídlení a rozmístění obcí. Situace se dá individuálně řešit zlepšením technických parametrů vlastní dopravní cesty, tak i nasazením moderních vozidel, což vyžaduje nemalé finanční prostředky, které však většinou nejsou k dispozici. V poslední době se však věnuje obnově a modernizaci vozidlového parku ze strany dopravců velká pozornost. Jedním z řešení je použití dostupných finančních prostředků pro systémové řešení dopravní obslužnosti dělbou mezi jednotlivé druhy dopravy v rámci například integrovaných dopravních systémů. Veřejná osobní doprava vzhledem k jejím možnostem nemůže beze zbytku splnit všechny individuální požadavky, výsledkem je určitý větší či menší kompromis v rámci daných možností. V naší republice navíc existuje nerovnost mezi silniční a železniční dopravou. Používání železniční dopravní cesty je totiž zpoplatněno. Znamená to, že za každou jízdu vlaku musí dopravce provozovateli dráhy zaplatit poplatek za přidělení kapacity dopravní cesty a za její použití (na základě projetých vlakových a hrubých tunokilometrů) a nejedná se přitom o zanedbatelné částky. Rušení místních drah není jen specialita České republiky. V masivním měřítku proběhlo rušení místních železnic nebo osobní dopravy na nich třeba ve Francii či Německu, Polsku, ale i Rakousku. Zde například v oblasti mezi Vídní a hranicí s Českou republikou není osobní doprava provozována ani na jedné místní železnici. Přesto však existují snahy některých obcí, regionů, občanských sdružení (v naší oblasti např. občanské sdružení Klub přátel lokálek se sídlem v Břeclavi) i dalších subjektů o záchranu některých ohrožených místních drah. Zlepšení parametrů některých regionálních drah se snaží prosadit i Jihomoravský kraj. Moje krátké ohlédnutí za historií jedné z lokálek řadu souvislostí pouze naznačilo. Místní dráhy ve své historii mají jak své nadšené příznivce, tak i zaryté odpůrce. Odkaz předků, mezi něž místní dráhy bezesporu patří, není možno hodnotit nekriticky pouze pozitivně či negativně. Musíme brát do úvahy v příslušných časových obdobích různé souvislosti, i ty, které na první pohled nejsou zřejmé. Tento článek si nečiní nárok na komplexní a vyčerpávající zpracování této zajímavé problematiky. Použitá literatura a prameny: Staša J. a Chalabala F.: 60 let železniční trati Čejč Ždánice, SZK ROH Ždánice, 1968 Průša Z. a kol.: 75 let železniční trati Čejč Ždánice, ČSVTS LD Břeclav, 1983 Kotík V.:100 let od uvedení železniční tratě Čejč Ždánice do provozu , Město Ždánice, 2008 Kotík V.: Železniční trať Čejč Ždánice, in Věstník č. 18 Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích 2009, str Tomančák L.: Nedožité století železnice ve Ždánicích, in časopis Dráha č. 11/2009, str Tomančák L., Řihánek M.: Ždánice vymazány z železniční mapy, in časopis Dráha č. 6/2011, str Ondrůj A.: Šedesát let místní dráhy Čejč Ždánice a života kolem ní, in Sborník Od Hradské cesty , Žarošice 1969, str Jelen M.: Zrušené železniční tratě v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Dokořán Praha, 2009 Pavlíček S.: Naše lokálky, Místní dráhy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Dokořán Praha, 2002 Kotrman J.: 150 let železnice na jižní Moravě , ČSD Brno, 1989 osobní poznámky a výpisky autora Ing. Jiří Kotrman SPOLUPATRONI EVROPY CYRIL A METODĚJ POLOŽILI NA MORAVĚ ZÁKLADY SLOVANSKÉ KNIŽNÍ VZDĚLANOSTI V loňském roce uplynulo 1150 let od příchodu cyrilometodějské mise na Velkou Moravu. K tomuto výročí byla v České republice připravena řada akcí. Na loňskou slavnost konanou ve Velehradě v den státního svátku 5. července bohužel papež František, jemuž v Římě odevzdal hned po loňském konkláve pozvání kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka, sice nepřijel, ale papežský legát ho noblesně zastoupil. A slavnosti se zúčastnili přední představitelé našeho církevního i politického života v čele s prezidentem republiky. 62

63 Jednou z nejvýznamnějších akcí byl vskutku pozoruhodný výstavní projekt připravený Moravským zemským muzeem ve spolupráci se Slovanským ústavem Akademie věd ČR. K vidění byl v loňském roce v Paláci šlechtičen v Brně. Je ovšem třeba dodat, že tento výstavní projekt je zároveň součástí většího projektu, který bude mít hlavní vyústění na přelomu let 2014 a Jedná se o projekt nazvaný Národní kulturní identita a jeho výsledkem bude reprezentativní výstava Velká Morava, jež bude věnována christianizaci ve střední Evropě a roli Cyrila a Metoděje v tomto procesu, ale zároveň ukáže význam prvního státního útvaru západních Slovanů. Poohlédněme se nyní za loňskou vskutku zaznamenáníhodnou výstavou. Sestávala ze čtyř tematických celků: část Cyril a Metoděj Doba, život, dílo nabídla archeologicko-historický pohled; reflexím cyrilometodějských tradic v umělecké tvorbě byl věnován oddíl Cyrilometodějské stopy v hudbě, divadle a literatuře; v etnografické expozici návštěvníci nalezli Ohlas cyrilometodějské tradice v lidové kultuře; poslední část nazvaná Z Velké Moravy do nepaměti a zpět pak byla autorská výstava fotografií Petra Francána, pořízených v celé řadě míst, která zůstanou už navždy spjata s misí věrozvěstů. Cyril a Metoděj Doba, život, dílo V rozsáhlé archeologicko-historické expozici se tvůrci výstavy rozhodli vyprávět poutavý příběh cyrilometodějské mise, příběh, který je ovšem zasazen do historického kontextu událostí, jež misi předcházely, i těch, které po ní následovaly. V samostatné části bylo možné zhlédnout půlhodinový dokumentární film Kronika Velké Moravy, natočený před časem Brněnskou soukromou televizí pro Krajský úřad Jihomoravského kraje (scénář: J. Mervart, odborná spolupráce: L. Galuška, producent: A. Friedmannová, kamera: H. Štangl, režie: V. Štursa), který vypráví o dějích na Moravě od příchodu Slovanů až po zánik Velkomoravské říše. Přitom ještě před zhruba půl stoletím by téměř nebylo co vyprávět. Od té doby však archeologové a historici vytvořili působivý obraz života velkomoravských předků, i když písemné prameny potřebné údaje spíše naznačují, než určují. Vnímavý divák si historické děje mohl sám složit do pestré mozaiky, vytvářené mnoha archeologickými nálezy, modely zejména sakrálních staveb, obrazovou 63 dokumentací, doprovodnými texty i písemnými památkami, a vytvořit si tak vlastně svůj vlastní příběh Říše velkomoravské. Z výstavy Cyril a Metoděj v MZM Brno, uprostřed model sakrálního areálu v Uherském Hradišti-Sadech. Foto: archiv MZM A jaký je to vlastně příběh? Zhruba následující: Éra Velké Moravy prvního státního útvaru západních Slovanů patří k významným obdobím středoevropských dějin. Příběh byzantské či cyrilometodějské mise pak patří k nejvýznamnějším událostem dějin České a Slovenské republiky. Výročí 1150 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu si připomínají nejen Češi, Moravané a Slováci, ale celá kulturní Evropa nejen proto, že někdejší věrozvěsty a dnešní světce prohlásil papež Jan Pavel II. právě v éře rozšiřování Evropské unie za spolupatrony Evropy, ale hlavně z toho důvodu, že na první státní útvar západních Slovanů navazovali jeho nástupci český, uherský a polský stát, takže následníkem Velké Moravy byla vlastně celá střední Evropa a od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény, kde se usadili, na kterém místě. Jako přišli a usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravané... Slova dávného letopisce Nestora připomínají příchod slovanských kmenů do středoevropského prostoru a jejich následné rozdělení. Nejstarší uvedení Moravanů tímto názvem se však objevuje dávno před Nestorem v roce 822, kdy Ludvík Pobožný svolal říšské shromáždění do Frankfurtu nad Mohanem. (Připomeňme, že termín Velká Morava Megalé Morabía poprvé použil v 10. století ve svém spisku byzantský císař Konstantin Porfyrogennétos, a to vedle termínu Morava bez přívlastku: odborníci se domnívají, že jméno Morava označovalo vlastní říší Mojmírovců, zatímco termín Velká Morava území obsazená expanzí.) Již předtím ovšem

64 přicházely do střední Evropy křesťanské mise. První misionáři, pocházející z bavorské církevní provincie hlavně ze Salcburku a Pasova, ale také z oblasti akvilejského patriarchátu, přinášeli překlady některých základních liturgických textů do Slovanům srozumitelné řeči a záhy se také pustili do stavby prvních zděných kostelů. Těmi byly kostel číslo 2 v Mikulčicích, kostel s křížovou dispozicí v Uherském Hradišti-Sadech a kostel v Modré u Velehradu, jehož podobu si dnes můžeme prohlédnout hned vedle místa původního objektu díky nedávno vystavěné replice. Po kostelích, stavěných na samém počátku 9. století, vznikla na hradisku Valy u Mikulčic rozměrná bazilika. Byla to největší a nejhonosnější sakrální stavba na celé Moravě, která byla později ještě rozšířena o nartex (předsíň) s funkcí školy a atrium (nádvoří). Stala se zřejmě kostelem bavorského archipresbytera. Už před polovinou 9. století totiž vznikl na Velké Moravě archipresbyteriát, církevní organizace, řízená pasovským biskupem. V té době také vznikly další kostely zejména ve Starém Městě, Mikulčicích či Břeclavi-Pohansku... Bylo by však omylem domnívat se, že ideje pohanství, vzývajícího své bůžky, už představovaly jen minulost. Představitelé církve je zčásti tolerovali, zčásti proti nim vystupovali a bojovali. Po Mojmíru I. byl v roce 846 na velkomoravský knížecí stolec dosazen z vůle panovníka Východofrancké říše, krále Ludvíka II. Němce, Mojmírův synovec Rostislav. Ten po několika letech začal proti vůli krále Franků prosazovat vlastní ambice: v roce 852 například poskytl azyl významnému franckému velmoži. V aktech mohučské synody je k tomu uvedeno, že uprchlík našel zastání u národa Moravanů, křesťanství dosud drsného ( rudis adhuc christianitas gentis Maraensium ). Rostislavova snaha o samostatnou politiku ovšem vyvolala nebezpečí častých střetnutí s východofranckými vojenskými výpravami, zvláště po vyhnání pasovského archipresbytera a bavorských kněží, kteří pochopitelně zcela nepokrytě stranili Rostislavovým nepřátelům. Rostislav se tak sice zbavil jakési páté kolony, ale tím i oslabil křesťanské společenství, což vyžadovalo zásadní řešení. Logicky se nejprve obrátil na římského papeže Mikuláše I. Ten se však nemohl postavit ani proti Ludvíku II., jenž mu poskytoval mocenskou oporu, ani proti vysokým představitelům bavorské církevní provincie, kteří 64 Moravu až majetnicky zahrnovali do sféry svého vlivu. Když tedy žádosti knížete Rostislava o vyslání kněží-učitelů nevyhověla hlava římského univerza, obrátil se kníže na nejvyššího představitele Byzance císaře Michala III. Byzanc v té době měla napjaté vztahy jak s papežem, tak s králem Ludvíkem, z politických důvodů se tedy rozhodli žádosti vyhovět. Císař i jeho patriarcha Fotios pak na Moravu vyslali učeného K(C)onstantina (jenž v roce 869 přijal v římském klášteře jméno Cyril) a jeho bratra, právně vzdělaného Metoděje (to bylo jeho řeholní jméno, jak se jmenoval předtím, není známo, ale asi na M, poněvadž křestní a řeholní jména jedince začínala zpravidla stejně). Bratry doprovázeli jejich žáci (prameny uvádějí Angelaria, Klimenta, Nauma, Sávu) a další doprovod. Oba věrozvěsti pocházeli z řecké Soluně, tehdy druhého největšího města Byzantské říše, kde byl jejich otec Lev vysokým správním hodnostářem, přičemž manželka tohoto zbožného a spravedlivého Řeka mohla být dokonce slovanského původu: v okolí Soluně totiž sídlily slovanské kmeny, které se v 6. a 7. století několikrát pokoušely Soluň dobýt, takže tu byla slovanská řeč dobře známa. Konstantin, narozený r. 827, byl v rodině nejmladší ze sedmi dětí, Metoděj přišel na svět někdy okolo roku 815. V roce 841 sice jejich otec zemřel, ale díky společenskému postavení se jim nabízela slibná kariéra. Nicméně po získání vyššího vzdělání se Metoděj zřekl své funkce správce jedné makedonské provincie a Konstantin odmítl i hodnost stratéga a zvolil výuku filozofie na univerzitě v Konstantinopoli, přičemž se ještě stačil střetnout s obrazoborci a obhájit proti nim uctívání svatých obrazů. Pro cestu na Velkou Moravu vytvořil Konstantin Filozof pro slovanskou řeč i odpovídající písmo tzv. hlaholici (jež později posloužila při vzniku cyrilice). Hlaholicí bylo napsáno jedno z prvních staroslověnských děl, Proglas Předzpěv a obhajoba i oslava překladu čtyř evangelií: Když konám svou modlitbu před Bohem, chci raději pět slov říci a svým rozumem vyložit, aby i všichni bratři rozuměli, než deset tisíc slov nesrozumitelných Nahé jsou všechny národy bez knih Pro nový spisovný jazyk využil Konstantin makedonský dialekt slovanského jazyka z okolí rodné Soluně, který ovšem lexikálně i syntakticky rozšířil a do něhož přeložil úryvky z evangelií předčítané při bohoslužbách. Byzantská mise dorazila na Velkou Moravu někdy ve druhé polovině roku 863.

65 Cesta to byla náročná: z Konstantinopole zřejmě směřovala do Soluně a pak do dnešního albánského přístavu Drač, odkud se výprava mohla lodí přeplavit do Benátek, kde začínala Jantarová cesta, po níž bylo možné dojít až na Moravu. Mluvenou podobu představoval tedy tzv. jazyk staroslověnský, v moravském prostředí srozumitelný. Po příchodu na Moravu založil Konstantin církevní učiliště, které navštěvovali budoucí domácí klerici. Oba bratři pak přeložili do staroslověnštiny všechny nezbytné liturgické texty, přičemž do nich zapracovali některé původní vžité termíny pocházející z doby před jejich příchodem zejména latinské a starohornoněmecké. Podle brněnského archeologa Luďka Galušky se usadili zřejmě v Mikulčicích u baziliky, kterou předtím musel opustit pasovský archipresbyter. Právě v jejím okolí se našel zlatý solidus Michala III., který cyrilometodějskou misii vyslal. Jenže už za rok po příchodu věrozvěstů byl kníže Rostislav v pevnosti Dowina (zřejmě Děvíně) obležen vojskem císaře Ludvíka a musel přijmout tvrdé mírové podmínky. Mezi ně podle Galušky pravděpodobně patřil i návrat bavorského duchovenstva, které by jistě vzneslo nárok na mikulčickou baziliku. V tom případě by bylo logické, že Konstantin s Metodějem by se odebrali do nového působiště, které představovala staroměstsko-uherskohradišťská sídelní aglomerace zřejmě Veligrad. Z nálezů i pramenů totiž vyplývá, že v období působila na Velké Moravě dvě křesťanská centra, jejichž soužití ale jistě nebylo bez problémů. Na byzantskou přítomnost v Uherském Hradišti-Sadech přitom ukazuje drobný závěsný olověný křížek, nalezený na místě jednoho ze srubů severně od kostela s nartexem. Na rubu křížku je rytina ukřižovaného Krista, na líci pak řecký nápis I(ESU)S CH(RISTO)S FOS ZOE NIKA (Ježíš Kristus Světlo Život Zvítězí). V roce 867 oba bratři svou moravskou misi ukončují; namísto zlata a stříbra, které jim chtěl Rostislav předat, požádali knížete o propuštění skoro tisíce zajatců a odebrali se do sídla blatenského knížete Kocela, syna Pribiny, jehož z Nitranska vyhnal už kníže Mojmír I. V Kocelově sídle Mosaburgu (na místě dnešního Zalaváru) na území bývalé římské provincie Panonie založili církevní školu. Po několika měsících pokračovali v cestě na jih, přičemž v Benátkách Konstantin dokázal nesprávnost názoru tzv. trojjazyčníků, jimž na výtku: My však víme jenom o třech jazycích, jimiž se sluší slavit Boha v knihách: hebrejsky, řecky a latinsky!, podle staroslověnské legendy Žitije Konstantina odpověděl: Cožpak nepadá déšť od Boha stejně na všecky? Nebo nesvítí slunce rovněž na všecky, ani snad nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Tak jak to, že vy se nestydíte brát v úvahu jen tři jazyky, ale všem ostatním národům a kmenům přikazovat, aby byly slepé a hluché? A citacemi z Bible, kupříkladu z listu apoštola Pavla Korintským, je zahanbil a opustil. V Benátkách oba bratry zastihlo pozvání od římského papeže Mikuláše I., který však před jejich příchodem do Říma zemřel, takže je přijal už nový papež Hadrián II. Byzantský křížek z Uherského Hradiště-Sadů. Foto: S. Doleželová 65 Výřez fresky z dolní části římské baziliky sv. Klimenta, 9. st. (dole zleva Konstantin a Metoděj, nahoře Kristus s anděly), Foto: archiv MZM Při snaze o papežské schválení slovanské bohoslužby jim určitě pomohl i fakt, že do Říma přinesli (stejně jako na Velkou Moravu) ostatky svatého Klimenta, které našli v dnes ukrajinském Chersonu na polostrově Krymu při své misijní cestě k Chazarům v letech Hadrián II. nakonec slovanskou liturgii schválil. Konstantin bohužel v Římě onemocněl, v předtuše konce vstoupil do jednoho z řeckých klášterů a přijal jméno Cyril. Zemřel 14. února 869 ve věku 42 let.

66 Výřez fresky z dolní části římské baziliky sv. Klimenta (zleva Konstantin, Hadrián II., Metoděj), 11. st. Foto: archiv MZM Metoděje, který neoslyšel bratrovu výzvu k pokračování v misijním poslání, Hadrián jmenoval papežským legátem pro slovanské země a vybavil ho listem pro Rostislava, Svatopluka a Kocela, v němž ho pro území těchto knížat potvrdil za právoplatného arcibiskupa. Proti jmenování Metoděje panonským arcibiskupem však silně protestovali bavorští biskupové, navíc Svatopluk se vzepřel svému strýci Rostislavovi, jehož zajal a vydal nepřátelům. Sám Svatopluk však byl později obviněn ze zrady a stálo ho hodně úsilí a přetvářky, než se dostal zpátky k vládě. Hrobová výbava velmože z hrobu v Mikulčicích, 9. st. Foto: archiv MZM Zajat nepřáteli byl i Metoděj, jehož z dvouapůlletého věznění ve Švábsku nakázal propustit až papež Jan VIII. Metoděj pak odešel ke Kocelovi, ale v roce 873 se vrátil na Velkou Moravu, kde mu staronový vládce Svatopluk předal do správy všechny kostely i s kleriky na všech hradech. Velmoži však těžko přijímali církevní předpisy, odsuzující například tehdy poměrně běžně praktikované mnohoženství. I proto se v praxi neméně těžko prosazovaly Metodějovy zákoníky Zakon sudnyj ljudem a Nomokánon. Absolutního postavení dosáhl Metoděj v roce 880, kdy se z rozhodnutí papeže Jana VIII. stal nejsvětějším arcibiskupem moravské církve, tedy metropolitou Velké Moravy. A vysílal mise do pohanských zemí. Pokřtil jak knížete polských Vislanů, tak i prvního historicky známého Přemyslovce českého knížete Bořivoje. Přetrvávající rozpory mezi Metodějem a západními kleriky ukončila až Metodějova smrt. Zemřel 6. dubna podle starého biblického datování roku šest tisíc tři sta devadesát tři od stvoření světa tedy roku 885. Kde byl pochován, víme podle legendy téměř detailně ve velkém chrámu moravském, po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky, ale bohužel neznáme místo, kde se tak stalo: v úvahu připadá po Mikulčicích zejména sakrální areál v Uherském Hradišti-Sadech. Před návratem Metodějova odpůrce, biskupa Wichinga, na Velkou Moravu mohla být rakev přenesena na jiné místo, ale hrob také mohl být nepřáteli rozkután a zničen. Kulturní odkaz cyrilometodějské misie však přetrval až do současnosti: v 9. století byly na Velké Moravě položeny základy celého slovanského písemnictví a dílo Cyrila a Metoděje našlo své pokračování zejména v Bulharsku a Chorvatsku. Cyrilometodějské stopy v hudbě, divadle a literatuře Bratrská dvojice Cyril a Metoděj položila základy slovanského písemnictví, které ovšem nevycházely jen z byzantských vlivů, ale i z kontaktů se západní vzdělaností. Přitom například jejich překlad evangelií dokládá jazykové znalosti a stylistické schopnosti věrozvěstů. Potvrzuje to kupříkladu Assemanův evangeliář, který tvoří 158 iluminovaných pergamenů s textem psaným hlaholicí. Rukopis je nazván jménem svého objevitele a originál je v současnosti uložen ve Vatikánské knihovně v Římě. I když se z doby velkomoravské vlastně žádné originální literární památky nedochovaly, známe řadu tehdejších děl z pozdějších opisů zejména jihoslovanské a východoslovanské provenience. Na výstavě v Brně si návštěvníci mohli prohlédnout třeba i Kyjevské listy, což je nejstarší dochovaný hlaholský rukopis, který vznikl na přelomu 9. a 10. století na Velké Moravě, ale možná i v Čechách, a Pražské zlomky hlaholské dva pergamenové lis- 66

67 ty s liturgickými texty východního obřadu, napsané v 11. století v Sázavském klášteře mnichem, který snad mohl být ruského původu. Přečíst si mohli i řádky ze zlomků charvátskohlaholského breviáře a žaltáře ze Slovanského (Emauzského) kláštera v Praze, které jsou staré téměř sedm století. Ve vitrínách byla k vidění ovšem také novější díla, která byla cyrilometodějskou tradicí inspirována například romány E. Štorcha, V. Martínka, A. Polácha, F. Neužila, H. Lisické Připomenuta byla i díla z dramatické a divadelní tvorby třeba hry Václava Klimenta Klicpery, Josefa Václava Friče či Františka V. Jeřábka. Pozornost byla věnována i inscenaci Svatopluk od Václava Martínka, kterou uvedlo roku 1918 Národní divadlo v Brně v režii Jiřího Mahena, stejně jako Wollmanovu třídílnému cyklu Velká Morava, který diváci mohli zhlédnout ve Svobodném divadle v Brně roku 1948 a jehož režisérem byl Jaroslav Novotný. Z hudebních ohlasů návštěvníky z panelů oslovila díla barokního skladatele F. B. Contiho, P. Křížkovského, E. Suchoně a hlavně jedna z vrcholných duchovních kompozic 20. století, slavná Glagolská mše Leoše Janáčka, která poprvé zazněla 5. prosince 1927 na brněnském Stadionu a jejíž autograf a Janáčkův opis původně církevněslovanského textu na výstavě také nechyběly. Ohlas cyrilometodějské tradice v lidové kultuře V lidových obyčejích, ale i v lidové slovesnosti či ve výtvarné kultuře zejména moravského venkova je cyrilometodějská tradice zapsána opravdu hluboce. Na výstavě se očím návštěvníků nabízely oltářní plastiky, malby na skle, dřevě i textilu, keramika, kříže, kancionály, ručně psané modlitby s vyobrazeními věrozvěstů, devocionálie (náboženské předměty), svaté obrázky, poutní tisky Po zásluze byla připomenuta i slavná Národní pouť, která se konala ve Velehradu roku 1863, do atmosféry velehradských poutí z počátku 20. století se pak návštěvníci mohli přenést prostřednictvím cyklu unikátních fotografií. Z Velké Moravy do nepaměti a zpět Putování po řadě míst, jež jsou spojena s cyrilometodějskou misí, nabídla výstava fotografií Petra Francána, vedoucího laboratoře práce s médii Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických 67 umění v Brně. Autorovi nejde o systematické zachycení těchto míst, ale spíše o přiblížení jejich atmosféry včetně duchovních a časových přesahů. I když jednotlivá zobrazovaná místa jsou od sebe vzdálena i tisíce kilometrů, přesto je zřejmá spojitost středoevropských lokalit s těmi, které se nacházejí na území s většinovým pravoslavím. A tak Francánovým prostřednictvím bylo možné cestovat z Čech a Moravy na Slovensko, do Bulharska, Srbska, Makedonie, Černé Hory, stejně jako do Albánie či Rumunska. Je potěšitelné, že cyrilometodějskému výročí byla a je věnována tak výrazná pozornost. Je potěšitelné, že cyrilometodějskými výstavami, shromážděními, slavnostmi i dalšími způsoby se potvrzuje prostoupení historie a dneška. A do pověstné třetice je potěšitelné, že cyrilometodějská tradice je stále živá. PhDr. Jan Mervart S ARCHEOLOGEM doc. PhDr. Luďkem Galuškou, CSc. O VÝSTAVĚ CYRIL A METODĚJ DOBA, ŽIVOT, DÍLO L. Galuška a herec M. Bahúl coby Rostislav Foto: archiv L. Galušky Moravské zemské muzeum nabídlo návštěvníkům velmi zajímavý, obsažný a inspirativní výstavní projekt věnovaný cyrilometodějské misi. Docenta Luďka Galušku, vědeckého pracovníka MZM a předního odborníka na období Velké Moravy jsem požádal o bližší údaje a pohled do zázemí výstavy, protože byl jedním z hlavních organizátorů celého výstavního projektu.

68 Co bylo hlavním cílem celého projektu a s jakými záměry jste přistupovali k jeho realizaci? Výstavní projekt nazvaný Cyril a Metoděj Doba, život, dílo byl pochopitelně inspirován zejména výročím příchodu byzantské mise na území Velké Moravy, v jejímž čele stáli velmi vzdělaní bratři Konstantin, jenž na sklonku života přijal jméno Cyril, a jeho starší sourozenec Metoděj. Ale tento projekt je zároveň součástí většího projektu, který bude mít hlavní vyústění na přelomu let 2014 a 2015, projektu označovaného názvem Národní kulturní identita, jehož výsledkem bude velká a velmi reprezentativní výstava Velká Morava. Ta bude prezentovat jednak téma christianizace ve střední Evropě a roli Cyrila a Metoděje v tomto procesu, ale zároveň chce ukázat význam prvního státního útvaru západních Slovanů, který v době obou bratří byl snad nazýván knížectvím Moravanů, či jen Morava, případně panství nebo království Rostislava a později Svatopluka, ale pro něhož se v historii ujalo označení Velká Morava, jež poprvé použil byzantský císař Konstantin Porfyrogennétos zhruba v polovině 10. století zřejmě pro státní útvar v době knížete Svatopluka ze druhé poloviny 9. století. Vraťme se ale k loňskému projektu. Výstavy na téma Velká Morava se pořádaly už dříve, sám se pamatuji na tu, která byla uspořádána v roce 1963 v brněnském Domě umění. Vycházela ta loňská rovněž ze starších vzorů? Musím říci, že výstava tematicky věnovaná životu a dílu obou věrozvěstů v České republice vlastně nikdy nebyla. Odkazy na Cyrila a Metoděje se samozřejmě objevovaly i dříve, ale vždy se jednalo o součást nějakého šířeji pojatého projektu. Vyplývalo to i z dobového kontextu: za bývalého režimu se otázka christianizace a Cyrila a Metoděje coby církevních představitelů moc nenosila. A v ještě dřívějším období tzv. První republiky zase nebyly k dispozici skoro žádné nálezy, i když ani dnes nemáme mnoho takových archeologických předmětů, které by byly bezprostředně spjaty s působením cyrilometodějské mise. V zásadě to lze konstatovat například u byzantské mince císaře Michala III. nebo křížku s řeckým nápisem, který asi těžko mohl nosit nějaký latinský církevní hodnostář či kněz z Bavorska nebo severní Itálie, případně lze uvést i úlomky skleněných lampiček, které jistě nepředstavovaly obchodní import, ale které si mise z Byzance dovezla sama. Symbolem spojení minulosti s dneškem, historické kontinuity a uvědomování si odkazu dějinných osobností je i místo uložení jejich ostatků. Zatímco místo Cyrilova hrobu v Římě je známo, veřejnost občas vzruší zpráva o tom, že na určité lokalitě byl zřejmě nalezen hrob Metodějův. Určují či alespoň napovídají v tomto směru něco bližšího nejnovější výzkumy? V Metodějově životopisu, jednom z nejdůležitějších hagiografických děl velkomoravské epochy, jehož autorem byl zřejmě někdo z učedníků obou bratří, se sice o hrobu Metoděje píše měl se nacházet ve velikém chrámu Moravanů, který byl zasvěcen svaté Bohorodičce, a to ve zdi po levé ale z jakého pohledu? straně za oltářem, další pramen vzpomíná, že byl pohřben v rakvi, ale podle těchto údajů se ono hrobové místo přesně lokalizovat nedá. Z doby Velké Moravy máme odkryto více než dvacet sakrálních staveb, z nichž v úvahu přicházejí zejména dvě: kostel č. 3 čili trojlodní bazilika s přístavbami v Mikulčicích-Valech nedaleko Hodonína jde o největší objevený kostel, a potom centrální kostel s přístavbami v sakrálním areálu na výšině v Uherském Hradišti-Sadech, v němž se nachází i samostatná stavba typu rotundy, dlouhá dřevěná halová stavba a sídliště o šestnácti srubech. Podle mého názoru nemáme na Velké Moravě pravděpodobnější místo pro Metodějův hrob, než jaké představuje uherskohradišťský kostel, v němž byla ve zdi za oltářem objevena zřejmě hrobová dutina. Ale jistotu nemáme. Byzantská mise bývá někdy kladena jen na jednu ze stran v rozdělení světa na Východ Západ, a to i v dnešní době prosazování ekumenických přístupů. Bylo toto černobílé rozdělení tak chápáno i před 1150 lety? Podle mého názoru takový přístup tehdy nesehrával v podstatě vůbec žádnou roli. Je to doba ještě vlastně nerozdělené církve, teprve se začínají vytvářet určité rozpory vedoucí k rozdělení církve na východní a latinskou západní. Vždyť tehdy třeba i byzantský patriarcha Ignatios uznával papeže Mikuláše I. za hlavu církve, i když ovšem stejný názor nezastával ani císař Michal III., ani patriarcha Fotios, jejichž podíl na cyrilometodějské misi byl rozhodující. Myslím, že oba věrozvěsti vyznávali prostě jednu víru, jedno křesťanství. Ostatně do staroslověnštiny klidně zapracovali již zažité latinské či staroněmecké výrazy, s nimiž se setkali v místě své mise. 68

69 Na závěr bych poprosil o upozornění na nějaký zajímavý a nedávno objevený předmět, který si návštěvníci mohli na výstavě prohlédnout. Zmínil bych například pozoruhodný nález ze Slovenské republiky, kam Velká Morava zasahovala. Jedná se o měděné pozlacené destičky z počátku 9. století, tedy ještě z předcyrilometodějského období, které pocházejí z hradiska Bojná u Topolčian na jihozápadním Slovensku, odkud pochází i bronzový zvon. Pozlacené plakety s vyobrazením Krista, andělů a poustevníka jsou asi severoitalské provenience, mají zhruba dvacet centimetrů v průměru a pravděpodobně tvořily obklad malého přenosného oltáře, případně relikviáře. A z moravského území, konkrétně z Hluku, bych zmínil pozlacený přívěsek s vyobrazením lidské tváře a postranními rohy zřejmě zpodobnění pohanského boha Velesa, pocházející z prostředí slovanského mohylníku z přelomu 8. a 9. století, který sice také není z éry cyrilometodějské, ale zato byl vystavený poprvé. Za rozhovor poděkoval: PhDr. Jan Mervart Cyrilometodějská tradice v díle Františka Přikryla Cyrilometodějský badatel P. Fr. Přikryl V roce 1905 vydal tehdy osmačtyřicetiletý farář v Lipníku nad Bečvou František Přikryl ( ) knížku nazvanou Svatí Cyrill a Method v upomínkách starožitných na Moravě doplněnou dvěma mapami a jedenadvaceti obrazy. Text je výsledkem již dlouholetého předchozího úsilí autora shromáždit, popsat a zaznamenat vše, co mohlo být důkazem pobytu věrozvěstů na Moravě a po- sléze i v dalších zemích. Kněz byl přesvědčen, že v přírodě kolem nás se zachovaly mnohé památky, starožitnosti, jak se jim říkalo v té době, jež svým původem sahají až do časů velkomoravských, do doby, kdy Moravou kráčeli soluňští bratři Konstantin a Metoděj a kázali slovo Boží. Vycházel při tom z úvahy, že si lid místa spojená s takovou událostí uchoval v paměti a předával z generace na generaci až do jeho současnosti. Proto pověsti a příběhy, vztahující se ke studánkám, křížům, kaplím, hradiskům a podobným lokalitám považoval věrohodný historický pramen. Ta vypravování nazývá živým podáním lidu. Dnes je užití metody, která pracuje s lidovou slovesností jako s historickým pramenem bez kritického zhodnocení a ověření z dalšího pramene ve vědecké práci nepřípustné, avšak ve 2. polovině 19. století tomu tak nebylo. Kritické dějepisectví jen pomalu a obtížně zdolávalo valy navršené v české i moravské historii z neověřených zpráv a domněnek středověkých legendistů a kronikářů, obrozeneckých představ i romantických hypotéz průkopníků archeologie. Františka Přikryla v jeho badatelských metodách ovlivnili dva badatelé z okruhu Vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci, a to dr. Jindřich Wankel a prof. Jan Havelka, kteří na živé podání selského lidu upozorňovali jako na vzácnou pomůcku dějezpytu dosud nedosti ceněnou. I pod jejich vlivem začal František Přikryl lidová podání sbírat a zabývat se jimi jako dokumentem o pobytu věrozvěstů na určitých místech. Silný motiv k této činnosti mu poskytlo první školní působiště Osvětimany, kam přišel v roce Jen čtvrt století před ním na tamní faře působil P. Vavřinec Jugan, který sbíral mezi lidem zkazky o Cyrilu a Metoději a jako jeden z prvních nadšených kněží vyzbrojen motykou a rýčem se vydal vykopat Velehrad do Chřibů. Františka Přikryla názory Vavřince Jugana zaujaly a vydal se v jeho stopách. Ty jej přivedly na horu sv. Klimenta, kde se mohl vlastníma rukama dotknout zbytků zdí pradávného kostela, který právě lidové tradice spojila s velkomoravskou a cyrilometodějskou tradicí. Když František Přikryl lokality, k nimž se živé podání lidu vztahovalo, zakreslil do mapy, všiml si, že vytvářejí souvislé řady podél starých středověkých cest hradských. Z toho usoudil, že jsou to cesty, po nichž se při svých misijních cestách pohybovali Cyril s Metodějem. Napsal o tom: Cestou shledáme kostely prastarého původu, maličké, většinou dřevěné, 69

70 nedávno teprve z kamene vystavěné. Vodítkem nám budou nízké kamenné kříže sotva 1 metr nad zem stojící, tu na pahrbku, tu na břehu úvozové cesty tisícileté; jsou většinou z hrubozrnného pískovce i tam, kde tohoto nerostu není. Jde najevo, že sv. Cyrill a Method, prosili naše zbožné předky, by postavili na věčnou památku takový kříž misijní. Zčernalé věkem, časem ohlodané, krčí se u dědin na místech, kde stáli sv. věrozvěstové, konajíce misie. Nikdy v samých dědinách a městech, snad proto, že je někde nepřijali, jinde, jak ukážeme, i vyhnali. Každý skutečný starobylý kříž nízké podoby byzantské u nás zasluhuje bedlivého povšímnutí, zvláště tenkráte, když se k němu zachovala pověst lidová k Soluňanům svatým se táhnoucí. Zprávy o křížích takových a nákresy jich věrné měly by se pilně sbírati všude Lze očekávati, že křížů takových po našich zemích jest počet velmi značný. Přesvědčil jsem se o tom za posledních dvou let očitě, nebo na potulkách svých po dobu prázdnin vypátral jsem řadu památek takových Půjdeme často mimo svaté vody, studánky to, jejíž vodu slavně posvětili ke křtu. Lid tyto studánky posud uctívá, putuje k nim, vodu až pověrčivým způsobem užívá k zahánění nemocí. Též i jiné památky nám budou vodítkem, kde prameny jiné mlčí... Ku přehledu jasnému doporučuje se použíti větší mapy Moravy, nebo speciální mapy a praporečky na špendlíku, pro každou misijní cestu sv. Věrověstů jiné barvy, označit místa, kde stojí misijní kříže kamenné, křížové kameny k jejich přání postavené, studánky posvěcené jimi ke křtu prvních křesťanů, kostelíčky prastaré, kulaté neb šestiboké centrální stavby, neb obdélníkové a jiné. Kde by snad se ještě ukrývala nějaká památka, zařadí se souhlasně do některé řady. Kamenný kříž v polešovických vinohradech Foto: J. Jilík Dnes je kritika pramenů neodmyslitelnou metodou historikovy práce a v jejím soudu by obstálo jen nemnoho cyrilometodějských starožitností Františka Přikryla coby skutečných památek z 9. století. Avšak nebylo by správné soudit Františka Přikryla současnými měřítky kladenými na vědce. Vždyť v jeho době ještě lidé na venkově věřili, že hliněné hrnce rostou v zemi jako brambory a neolitické kamenné klíny coby hromové kameny padají za bouřky z nebe na zem. Archeologie jako vědní disciplína byla u nás ještě v plenkách a metody její práce bez kvalitní dokumentace nálezové situace by dnešní archeolog mohl v nejednom případě považovat za likvidační. Na druhé straně bez Františka Přikryla bychom o desítkách zajímavých památek nic nevěděli a neznali bychom jejich příběhy; mnohé z nich známe již jen z jeho popisů, nákresů a fotografií. Vzaly během proměn venkova ve 20. století za své. Právě na základě svých sběratelských výzkumů pak P. Přikryl v několika knížkách vytvořil osobitý cestopis, v němž sleduje kročeje věrozvěstů a připomíná v terénu dochované skutečné i domnělé památky na věrozvěsty a jejich působení. A v konečné syntéze různorodých pramenů o pobytu a pohybu Cyrila a Metodě (nejen) na Moravě nám zjevuje příběh krajiny, v níž zaznívají zkazky, kterými ji po staletí opřádal člověk, jenž v ní žil a pracoval. Jak viděl František Přikryl velkomoravskou Moravu? Podívejme se jeho očima do míst, která považoval za centrum říše. Místo údajného sídelního hradu knížete Rostislava, jeho předchůdců a následovníků se nacházelo na Velehradě. Tak tomu věřil středověk až do konce 19. století. Velehrad s centrem velkomoravské říše ztotožnili již středověcí kronikáři. Připomeňme si za všechny kronikáře Přibíka Pulkavu, který ve své kronice sepsané po roce 1374 z popudu císaře Karla VI. mj. píše: Léta Páně 894, za časů císaře Arnulfa byl v městě Velehradě pokřtěn vévoda Bořivoj spolu se svou ženou blahoslavenou Ludmilou, od blahoslaveného Metoděje, arcibiskupa moravského, z návodu krále Moravy Svatopluka... a hlavním městem Moravského království bylo město Velehrad. Kritické hlasy, které se ozývají od poloviny 19. století, poukazující na skutečnost, že klášter byl založen tři staletí po zániku velkomoravské říše, nezněly příliš hlasitě a jejich hlasatelé byli často okřikováni, neboť zpochybňovat Velehrad bylo vnímáno jako útok na národní a náboženské cítění. 70

71 I František Přikryl v duchu církevní tradice věřil, že právě Velehrad byl sídlem velkomoravských knížat Mojmíra, Rostislava a krále Svatopluka a místem, kam přišli v roce 863 soluňští bratři. Chtěl však zjistit víc. Začal pátrat po jejich sídle. To se mělo nacházet v Háji u Velehradu, v lokalitách Horní a Dolní Hrádek. Jeho hradby s hlubokými příkopy měly zaujímat celé návrší. O místě píše ve svém rukopisném vlasteneckém díle z roku 1698, pojednávajícím o historii Moravy a velehradského kláštera, Historia quadripartita de regno, de marchionatu Moraviae et de monasterio Velehradensi, cisterciák Kristián Hirschmentzel. Uvádí: V pravdě já sám osobně a ze spatření vlastníma očima dovoluji si oznámiti, že nad klášterem velehradským a v jeho okolí nejvíce k jihu, to jest ke Zlechovu, hojně nacházejí se hradby, příkopy, zdi a stěny starodávných zřícenin a kromě převelikých hromad kamení lámaného a tesaného i stříbrné peníze. O těchto velehradských památkách se zmiňuje ve svém díle Sacra Moravia z roku 1710 Jiří Středovský. Ve své době viděl na Hrádku náspy, příkopy, podzemní prostory, hromady kamení, stopy zdí pod ornicí ukryté..., kdež se nejen velmi mohutné valy spatřují, ale také vykopávají se přečasto stopy velkolepé stavby. Já sám jsem nedávno vlastníma očima spatřil a svýma rukama ohmatával přisekaný kámen, vykopaný ze zřícenin paláce královského.... Hrádku se věnoval ve své Topografii Moravy (Topographie vom Markgrafthum Mähren) roku 1793 rovněž František Josef Schwoy ( ). Nejprve popsal rozsah Velogrodu, který měl stát již v časech, kdy zde ještě nesídlili moravští panovníci. Představoval si ho jako rozsáhlé město, jehož skvostné stavby, paláce a chrámy zabíraly prostor od Polešovic a Boršic přes Uherské Hradiště po dnešní Velehrad, kde měl stát centrální hrad. Po návštěvě Hrádku pak uvedl, že skutečně naleznouti lze tamtéž nějaké stopy zdiva pod zemí, které tomuto mínění nasvědčují. Nedaleko Hrádku se nachází Královská studánka. Přikryl o ní uvádí, že se nachází naproti klášterní prelatury, za potokem Salaškou u mlýnské strouhy a že má výbornou vodu, tak občerstvující, jako za krále Svatopluka, který prý z ní pil. Ve spisovatelově době byla ještě vyzděná, dveřmi a pumpou opatřená. Dnes vypadá poněkud prozaičtěji, jako vesnická studna s pumpou. Nachází se v místech, kde od 71 silnice na Tupesy odbočuje místní komunikace k vinnému sklepu na pokraji velehradského Háje. Od studánky je to jen pár kroků na oblý hřeben kopce směrem ke Zlechovu. V tomto prostoru se podle Františka Přikryla rozprostírala sídliště náležející k Děvínu od Boršic k Polešovicím, Starému Městu a Uherskému Hradišti, na jehož místě, kdysi ostrově řeky Moravy, stála největší tvrz obranná, z níž r král Přemysl Otakar II. učinil město Hradiště, jehož jméno naznačuje starý původ tvrze. V dolině pod Hájem na polích pod Vinohrádky ke Starému Městu zaznamenal Přikryl otesaný kámen půdorysných rozměrů cca 30x40 cm s vytesaným kolem, z něhož ze země ve své době vyčníval jen kousek o výšce 35 cm. V současnosti bychom kámen už hledali marně. Po Hrádku, sídle Rostislavově, byl nejdůležitějším místem velkomoravského Velehradu tzv. Rákoš, nalézající se asi dva kilometry nad vesnicí, poblíž dnes už neexistujícího Nového dvora, na kótě 352,8 m. Název podle Přikryla vycházel ze slovesa rokovat, radit a lokalita měla být v dobách Mojmírovců místem sněmu pod širým nebem, kde podle památek ústavy práva obyčejového rokovali král, kňazi (rozuměj vojenský náčelník kmene pozn. red.) a vladykové kmenů sdružených se zemany o provádění usnesení, pravd ve věcech obecních, kulturních, vojenských, finančních a soudních, sděluje spisovatel, který se opírá rovněž o Františka Palackého, píšícího o uherském Rákoši, coby o místě, kde měl být volen jen rodilý Uher na království uherské. Na horním Rákoši, zalesněném jako dnes, nalezl ještě pozůstatky valů v rozlehlém obdélníku. O několik desítek let později, v roce 1933, se na tento plochý vrchol vydal archeolog Antonín Zelnitius a šel najisto. Nejprve vykopal nedávno objevenou mohylu výšky asi jedem metr a průměru více než sedm metrů. Protože byla porušena chodbami zvířat, všechno zvětralo a rozpadlo se na prach. Nalezl jen dvě křesadla a pár drobností. Později pokračoval ve výkopu další hradištní mohyly, ze které vynesl rohovcové křesadlo, železný, po stranách přibroušený šíp s tulejkou. Dno bylo vyloženo kameny. Nemuselo jít původně o kostrový hrob, jak se domnívá badatel, ale o pohřeb žehem. Jihovýchodním směrem se lesní a polní cestou dostáváme na dolní Rákoš. Jde o oblý široký hřbet, na kterém se nachází pole. Zvláště při odpoledním a podvečerním slunci se z části úvozové cesty naskýtá poutavý pohled na velehradské údolí s věžemi

72 kostela a střechami někdejšího kláštera, zasazeného do zeleně a střech vesnice. Vše z jedné strany lemuje vzrostlý Háj a v dáli šedivá silueta Bílých Karpat. Podobný pohled se rozestíral i Františku Přikrylovi, když tudy sestupoval a pátral po dalších cyrilometodějských památnostech. Dolnímu Rákoši přiřazuje velkou historickou důležitost a odvolává se na nálezy archeologa Inocence Ladislava Červinky. Dnes už víme, že popisované území je bohaté na předměty spadající do celkem šesti pravěkých období od neolitu po Velkou Moravu. Z mladších časů je z dolního Rákoše známý nález pokladu bronzových předmětů, zlomky nádob z doby železné a laténské, která nás přivádí do počátku našeho letopočtu. Po Hrádku a Rákoši v hierarchii našeho průvodce byla třetím nejvýznamnějším pamětihodným místem Velehradu bazilika, tedy ta původní románská, která stála v místech dnešní, barokní. Z oné původní se dochovaly jen kamenné fragmenty, dnes vystavené ve velehradském lapidáriu. K jejich objevu a k objevu podzemních prostor pod bazilikou došlo v prvním desetiletí 20. století a František Přikryl u toho nemohl chybět. Románské kamenné zlomky se ovšem při zemních pracích v prostoru velehradského kláštera nacházely již dříve, ale byly spojovány právě s obdobím velkomoravským. Kostel a klášter byl založen na počátku 13. století Přemyslem Otakarem I. a jeho bratrem, moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem. Zakládací listina je z roku 1197, výstavba jednotlivých objektů probíhala na počátku 13. století. Na Velehrad přišli mniši cisterciáci z kláštera plaského u Plzně a s nimi kamenická huť, která prováděla vlastní stavbu. Jako stavební materiál byl používán ponejvíce pískovec, do něhož byly tesány zdobené hlavice, klenební žebroví, portály atd. Jenom z dochovaných pozůstatků si můžeme udělat představu o monumentalitě a kráse původní románské stavby. Do objevu podzemního Velehradu na počátku 20. století nikdo neměl představu o tom, jak původní stavba vypadala a František Přikryl a nejen on, ale i mnozí další badatelé byl přesvědčen, že cisterciáci stavěli románský kostel a klášter na místech Velehradu velkomoravského. A tak i některé kamenné fragmenty připsal František Přikryl Velké Moravě, zejména ty, které byly chronologicky obtížně zařaditelné. Tolik jen malá ukázka názorů cyrilometodějského nadšence a badatele Františka Přikryla. Archeologie nedala sice P. Františku Přikrylovi za pravdu v dataci archeologických objevů, nadšenému knězi však nemůžeme upřít skutečnost, že se významným způsobem podílel na vytvoření cyrilometodějského mýtu na Moravě. Vždyť Velehrad se právě zásluhou takových myšlenek a výkladů profiloval jako významné duchovní centrum, které každoročně obrací mysl tisíců poutníků a turistů k počátkům naší státnosti, do období Velké Moravy, kdy naši předkové vykročili na svou historickou pouť jako kulturní národ. Zdravá Voda u Žarošic byla podle P. Fr. Přikryla místem, kde Cyril a Metoděj křtili a také kostel v Uhřicích je spjatý s cyrilometodějskou legendou. PaedDr. Jiří Jilík 72

73 KAŽDÝ NĚKAM PATŘÍME Antonín Vojtek Foto: archiv autora Každý jsme někde doma. Možná, že někdy v budoucnu to tak cítit nebudeme, možná naším domovem bude celá planeta Země, možná bude všechno jinak. Budeme se po planetě potulovat a tam, kde nám bude dobře, tam se zastavíme, tam si vybudujeme to místo, kterému budeme říkat domov. Ale dnes, a zejména v minulosti jsme byli bytostně upoutáni k jednomu místu, k místu, kde jsme se narodili, k místu, kde jsme prožili dětství a mládí. A to místo vrostlo do nás a my sami se stali tím místem. To místo jsme pak celý život ctili, vraceli se tam, to místo jsme oslavovali a velebili. Co je svět světem, co je člověk člověkem, tak tomu doposud bylo. Naši krajané žijí třeba na opačném konci světa v Americe, v Austrálii a přece udržují svou řeč, své zvyky, své vzpomínky. I ve svých snech jsou doma Poznal jsem desítky zemí, cestoval jsem mnohými krajinami, zlézal hory, brodil se řekami, setkával se s lidmi. A ti lidé většinou s neklidem v duši hledali. Měl jsem pocit, že hledají nejen to místo, ale že chtějí najít sebe. Klid své duše. Já, bohudík, jsem už jako dítě vycítil, že jsem doma na jižní Moravě. Má rodná víska Horní Bojanovice se tiskla k údolí, obklopená kopečky se sady a vinohrady. Úrodná hnědozem hřála do bosých nohou a lány obilí vytvářely teplem sálající zlatavé polštáře. Tady se člověk musel cítit bezpečně a dobře. I toulal jsem se lesy, poli, vinicemi, sady a okusil všech plodů, které nabízela krajina. Kdo by si všímal malého kloučka, kdo by mu bránil, kdo by mu to nedopřál. Krajina vrůstala do mne. Sedával jsem na kopcích a snil o tajemstvích tam v dálce, tam v modrém oparu. 73 Tam, jihozápadním směrem se tu a tam zablýsklo, tam se rýsoval něžný ženský obrys nevysoké hory. Tam, z mého pohledu daleko, se vinula řeka Dyje, tam za ní v modrém závoji jsem tušil horu Venušinu Pálavu. Mé toulání krajinou se proměnilo ve vášeň a mé kroky mě nesly k vesničkám, k hájenkám, ke kamenným křížům, památným stromům vazům které tu byly od nepaměti. Toulal jsem se krajem nejen Masarykovým, ale také krajem Herbenovým, a zejména krajem bratří Mrštíků. Z toho kraje pocházeli moji předci. Nerozuměl jsem tomu, co dělám, ale srdce mě táhlo jít, stále jít polními a lesními cestami. A byť jsem byl za to trestán, že se vracím domů pozdě večer po klekání, ta touha poznat svůj domov byla silnější než trest. Do dnešních dnů, kdy je mi osmdesát let, cítím na jazyku sladkou šťávu hrušek, jablíček, lesních jahod, ostružin, zrnek vína, ale i rajčat, které se všude na zahradách a polích přímo nabízely k ochutnání či zahnání hladu. A pak asi patnáctiletý jsem na kole dojel až k té vysněné řece a stanul u velkých, pečlivě vytesaných jam v písku, uviděl kostry mamutů a kostry prapředků lidí mé krajiny. Fascinovalo mě to vědomí, to kouzlo místa, dýchala na mě minulost. Génius loci. Od řeky se Pálava tyčila jako obrovské pravěké zvíře a přitahovala a lákala. Bože, říkal jsme si, poznám ji někdy důvěrně? Může člověk za svůj život poznat a pochopit všechny své touhy? V té době jsem začal chápat i své spoluobčany, mladíky a děvčata, jak žijí paradigmatem svých předků. Jak v malovaných truhlicích mají uloženy své skládané suknice, pentle, krejzly, svůj kroj děděný po rodičích. Tehdy jsem začal rozumět mládeži, vnímal jsem, jak se od dávných věků v jejich furiantství mísí bolest s radostí, láska s nenávistí. Tehdy jsem poznal, že do této krajiny a k tomuto lidu náležím. V této době, coby studentík reálného gymnázia v Hustopečích jsem objevil fenomén knihu. Poznal jsem, že v knihách je ukryto mnohé svědectví a tajemství o mé krajině a o jejich obyvatelích, ale také úžasné poznání, že lze mnohé zachytit kresbou, malbou. A jako zvídavé dítě jsem to zkusil, a hle, ono to šlo. Dařilo se mi to!

74 SETKÁVÁNÍ Od těch šestnácti, sedmnácti let jsem se stal tulákem, či poutníkem se skicákem v ruce. A jsem jím dodnes. Možná připadám někomu staromilcem, možná málo světovým. Ale já cítím, že patřím tomuto kraji, této krajině, k těmto lidem. Vím, a ví to řada mých přátel, že jsem tolerantní k výstřelkům moderního světa, mnohé dokáži pochopit. Ve svých letech jsem ale dospěl k jakémusi poznání, které mladý člověk ani pochopit nemůže. Člověk, a říkám to se smutkem v srdci, je na tomto světa jen nakrátko. A stále více se mi zdá, že to není fér. Člověk, a znovu mě přepadá smutek, těžce bojuje s nemocemi a žel, mnohé si sám přivodí. Člověk se žene až stresově za majetkem a penězi, za mocí. Žije neklidem. Člověk stále více ztrácí radost ze života. Přestává se usmívat. A přece je to úsměv, kterým se lišíme od zvířat. Poznal jsem v mém kraji lidi bohabojné tím chci říct pokorné. A poznal jsem, viděl jsem, že umírali spokojení, v tichosti a vyrovnanosti. Dnes mnozí umírají v křeči, zlobě, nenávisti. Něco tady není dobře. Něco je špatně. A snad si to máme uvědomovat a žít pro krásu. Krásu úsměvu, krásu krojů, krásu setkávání. Vymyslel jsem do své knihy příznačné motto: Kdybychom nežili pro krásu, pro co bychom žili? Takže: S pokorou milujme, s pokorou se radujme, v pokoře žijme, stojí to za to! Antonín Vojtek Jsme sociální živočichové, podobně jako někteří jiní, jenže ze všech na Zemi žijících nejsociálnější. Matka příroda se s námi všemi víc než tři a půl miliardy let piplala, abychom my lidé, stojící na vrcholu jejích snah, žili ve společenství. Od slunka do slunka, od východu večernice po západ jitřenky jsme žili v blízkosti a stálém kontaktu s jinými příslušníky našeho druhu.nejsme stvořeni pro život v osamění, náš život získává smysl a cenu teprve v očích a myslích našich blízkých a našeho okolí. A náležitě nás pro tento způsob života vybavila dala nám úsměvy, pláč, gesta, paletu barev hlasů, kterými si sdělujeme vše o sobě a světě kolem nás, tisícerý způsob pohledů, kterými si beze slov předáváme svůj názor na toho druhého. A dala nám jazyk, kterým v osobním styku dovedeme popsat a vyjádřit celý svět v nás i okolo nás. To všechno tvoří naši biologickou podstatu a jsme tím vybaveni proto, abychom obstáli v konfrontaci s okolním světem, ale i sami se sebou. Všechny tyto prostředky vzájemné komunikace zabalila do balíčku emotivity, která nám umožňuje zažívat radost i smutek, dojetí i rozhořčení, pohodu i rozladění dala nám to všechno a jistě věděla proč. Kromě sociability a emotivity nás vybavila i inteligencí tady už si nejsem jistý, jestli věděla, co dělá. My jsme se svým darem inteligence naložili po svém za tisícovky generací jsme ho rozvíjeli a pilovali, až jsme vytvořili stále dokonalejší, a prý vyspělejší civilizaci. Technologie nám dávají všechno, dokonce i to, co příroda sama vytvořit nedokáže, a nám to dává pocit, že jsme něco nad ní. Už prý ji nepotřebujeme, už dovedeme stvořit a přetvořit všechno, co potřebujeme. Komunikační technologie nám umožňují komunikovat spolu, aniž bychom se setkávali. Jejich rozvoj je tak prudký a dynamický, že jsme jim ani nestihli dát jména ve svém krásném jazyce a zaneřádili jsme ho kosmopolitním výrazovým šuntem. Už neztrácíme čas, abychom se potkávali stačí si přece esemeskovat, mejlovat, četovat, skajpovat, brouzdat se na fejsbůku, surfovat a já nevím, co ještě. Ale esemeska se na mě neusměje, ajsikjů mně ruku nepodá a nestiskne, z mejlu na mě nepřeskočí jiskra pohledu. Jsme v kontaktu s celým světem a přitom čím dál tím víc sami na co jsou úsměvy, gesta, pohledy? 74

75 Osobní setkání se stávají výjimkami na přeplněných dálnicích neosobní komunikace, je jich v našem životě stále méně a méně. Proto si vážím a mám úctu k těm, kteří jdou proti proudu a vytvářejí příležitosti k setkání jednou z takových oáz jsou manželé Vojtkovi. Jejich galerie, vernisáže nebo křty kalendářů svolávají lidi k setkání. Lidi různé věkem a postavením, profesí i vzděláním, ale lidi naladěných na stejnou vlnu na vlnu úcty ke kráse, na vlnu pokoje a klidu. Setkává se nás u nich a s nimi spousty, většinou se ani neznáme podrobně, jen se několikrát do roku třeba potkáme, pozdravíme se, usmějeme se na sebe, s některými si podáme ruce a všichni cítíme, že patříme k sobě, že jsme nějak spojeni. Snad je to magie Vojtkových obrazů, určitě je v tom osobní kouzlo všech tří Vojtkových.. V podstatě je to jedno důležité je to, že cítíme potřebu těchto setkání a tohoto pocitu, který si z nich odnášíme, aniž ho často dovedeme vyjádřit slovy. Odnášíme si krásu a úctu k ní, klid a sílu rvát se se zmatky každodennosti. Krátké chvíle těchto setkání mají pro nás nevyčíslitelnou cenu, cenu návratu k přirozenosti v nás. Díky za ně,vojtkovi! RNDr. Jiří Zahrádka, CSc. OCENĚNÍ Z KRAJINY RÉVOVÉHO LISTU JE VE SPRÁVNÝCH RUKOU Podzim už vanul z blízkých vinohradů v okolí Velkých Pavlovic, když se v sobotu 26. října dopoledne do tohoto malebného městečka sjížděli hosté na slavnostní křest kalendáře 2014 s obrazy malíře jižní Moravy Antonína Vojtka. Mistr Vojtek není pro čtenáře Věstníku Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích osobností neznámou, své obrazy v Žarošicích vystavoval, Mistrova tvorba zdobí i stránky Věstníku, tajemstvím není ani jeho vřelý vztah k Žarošicím. Antonín Vojtek se narodil v roce 1934 na jižní Moravě a tomuto překrásnému kraji zůstává věrný kraji plnému přírodních krás, historických památek, ale i moderních staveb, kraji s první parostrojní železnicí na našem území z Břeclavi do Brna z roku 1839, dnes součástí 1. železničního koridoru. Sem sahá historie Velké Moravy a mise soluňských bratří Konstantina a Metoděje, od níž uplynulo 1150 let. V neposlední řadě kraji s více než 90% vinic na území České republiky tento kraj inspiruje Mistra Vojtka v jeho bohaté tvorbě. Tu zachycuje svým štětcem hřejivé sluneční paprsky pod Pálavou, hladící stín lužního lesa i vodu třpytící se v závanech větru, žluté květy slunečnic, krásu dívčího těla či hlavní žarošickou ulici s poutním kostelem zasvěceným sv. Anně Ale vraťme se do Velkých Pavlovic, jejichž počet obyvatel už přesahuje tři tisíce vzdušnou čarou jsou od Žarošic vzdáleny pouhých 18 kilometrů, po silnicích nebo cyklostezkách je to o pár kilometrů dál. Městečkem prochází cyklistická trasa Moravská vinná stezka ze Znojma do Uherského Hradiště o celkové délce 295 km. Nad Velkými Pavlovicemi, uprostřed vinohradů, se tyčí od května 2009 rozhledna Slunečná vysoká 18,6 m, na vyhlídkovou plošinu ve výšce 15 m vede 75 schodů. Překrásná je vyhlídka na blízkou Pálavu, ale také Ždánický les, poněkud vzdálenější Chřiby či na Bílé i Malé Karpaty a ta vám bude odměnou za trochu námahy. V turistické sezoně je u rozhledny otevřeno 75

76 občerstvení a v čase burčáku zde můžete ochutnat nefalšovaný nápoj vyrobený z plodů zdejších vinohradů. Evangelium podle Jana popisuje svatbu v Káni Galilejské, na kterou byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když došlo víno, tak Ježíš Kristus nechal naplnit šest kamenných nádob vodou a proměnil vodu ve víno. To byl počátek Ježíšových zázraků. Mnoho alchymistů a různých šizuňků se zejména v dnešních dnech marně snaží napodobit skutky zaznamenané v evangeliích. A tak často kupujeme a pijeme nebo jíme něco, co se vlastně k pití ani k jídlu nehodí a platíme za to nemalé peníze. U poctivých vinařů ve Velkých Pavlovicích tomu tak není. Dohlíží na to i sv. Urban patron vinařů, jehož dřevořezba na nás zhlíží z malé kapličky při cestě na rozhlednu Slunečná. Omlouvám se za malé odbočení od nadpisu mého příspěvku. Slavnostní křest kalendáře 2014 s obrazy Antonína Vojtka je již třináctým v pořadí a podruhé se uskutečnil v sále sokolovny ve Velkých Pavlovicích. Kmotrem při tomto křtu byl Moravský slavík Jožka Černý. Křest zahájil svým vtipným prologem spisovatel Jan Kostrhun, který mimo jiné citoval i ze Shakespearova Hamleta: Vymknutá z kloubů doba šílí Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí snášet schopný William Shakespeare žil v létech a od tvorby Hamleta uplynula již čtyři století. Nepřipomínají vám však jeho slova děje v naší společnosti poslední doby? Na tuto otázku si jistě odpoví každý sám, neboť životní zkušenosti každého z nás mohou být v zrcadle rychle ubíhající elektronické doby velmi odlišné. A když už jsem použil pro označení dnešní doby termín elektronická, tak dlužno dodat, že i popisované setkání při křtu ve Velkých Pavlovicích bylo svým způsobem také vymknuté z kloubů dnešní doby už jen tím, že se tu setkali skuteční lidé tváří v tvář, že si pohlédli do očí, usmáli se na sebe, uměli pozdravit, poděkovat, podat si ruce i rozloučit se. Tedy žádná videokonference, žádné SMS či MMS anebo y. Ke každému křtu kalendářů patří i jako výraz vážnosti, úcty a uznání ocenění několika pozvaných osobností Cenou Galerie 99 manželů Jitky a Antonína Vojtkových tentokrát mezi nimi byl i odpovědný redaktor žarošického vlastivědného Věstníku PhDr. Ladislav Valihrach. Udělení Ceny Galerie 99 právě jemu bylo odůvodněno takto: Máte rád vše krásné. Patříte mezi ty, kteří k životu potřebují umění. Máte rád váš kraj a znáte jižní Moravu, víte o jejich krásách. Máte rád naši Galerii 99, obrazy Mistra Antonína Vojtka a umění všeho druhu. Máte nezměrné zásluhy na vydávání Věstníku Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích a o vlastivědu jižní Moravy, o níž je na stránkách Věstníku vysoce kvalifikovaně psáno. Sedm oceněných osobností Foto: Ing. Renata Hasilová 76

77 Jsem přesvědčen, že Cena Galerie 99 tedy ocenění z krajiny révového listu, jak kraj pod Pálavou poeticky nazývá Jan Kostrhun, je ve správných rukou. Je samozřejmě i oceněním Věstníku HVK v Žarošicích, neboť jeho celková úroveň předčí i mnohé publikace, které mají pod každým otištěným příspěvkem uvedena vedle jména autora také jména renomovaných recenzentů. To díky jak autorům příspěvků, tak i díky PhDr. Ladislavu Valihrachovi vykonávajícímu svou redaktorskou práci s mimořádnou obětavostí, bez ohledu na čas a především zcela nezištně. Zbývá dodat, že slavnostní atmosféru křtu krásným způsobem zvýraznil i minikoncert Jožky Černého, při kterém na cimbál zahrála Bronislava Schoříková a na kytaru Vladislav Bláha oba umělci přijeli z Brna. NÁVŠTĚVOU U PODPÁLAVSKÝCH PŘÁTEL Přátelé z jižní Moravy Foto: Ing. Renata Hasilová V předešlých řádcích jsem použil citát z díla největšího světového dramatika všech dob. Dovolte, aby na úplný závěr promluvil William Shakespeare a jeho Hamlet ještě jednou: Ne, nemysli si, že ti lichotím. Pro jakou přízeň bych se kořil tobě, jenž kromě svého ducha nemáš renty, z níž bys byl živ? Nač pochlebovat chudým? Cukrový jazyk nechť líže paty velmožné hlouposti a křiví hřbet, kde z podlízání kyne prospěch. Slyšíš? Vladimír Selucký Laďa mezi svými Foto: Svatava Mendlová Poznat blíž sebe navzájem a i poznat třeba kraje nám ne zcela důvěrně známé bylo smyslem loňské srpnové návštěvy členů výboru Historickovlastivědného kroužku Žarošice u manželů Valihrachových na jejich starovičské chalupě, kde už vstupní hala se spoustou obrazů a obrázků nezapře, že Laďa je ze Žarošic. Na rozkvetlé zahradě nás přivítal bohatě prostřený stůl a my pak s plnými žaludky jsme debatovali o podobě nového čísla Věstníku, vzpomínalo se na zemřelé členy kroužku, ale i na ty žijící autorsky či jinak spoluvytvářející jeho čísla, povídalo se o nepřeberném množství rozmanitých akcí a aktivit Komunitního centra a žarošického muzea. Po plodné debatě odpoledne pokračovalo poznávací procházkou po Starovičkách malé vesnici uprostřed břeclavského okresu, obklopené rozsáhlými vinohrady, meruňkovými sady a pečlivě obdělávanými poli, na dohled s Pálavou a pod ní s třpytivou hladinou Novomlýnských nádrží. Laďa nás vybavil materiály o historii a pamětihodnostech obce, o níž první písemná zpráva sahá k roku V roce 1322 prodal Fricek z Egerberku Starovičky, zrovna tak jako třeba i Žarošice, královně Elišce Rejčce a ty se staly majetkem ženského cisterciáckého kláštera Aula Regia na Starém Brně. Od 17. století byly Starovičky majetkem Lichtenštejnů panství lednického. Prohlédli jsme si interiér starobylého jednolodního kostelíka sv. Kateřiny z 15. století, v exteriéru jsme obdivovali kamennou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1743 a bustu zdejšího rodáka, pátera Václava 77

78 Drboly, oběti babického případu z roku 1951 a kandidáta na blahořečení. ŽAROŠICKÁ VĚTEV RODU RIVOLŮ Popovídali jsme si s místními farnicemi pečujícími o květinovou výzdobu a úklid kostela, mimo jiné i o duchovním správci Mgsr. Václavu Fišerovi, který i v devadesáti letech vypomáhá v kněžské službě nejen tu, ale i při poutích u Panny Marie v Žarošicích. Po procházce dědinou jsme na pěkně upraveném hřbitůvku, kde mimo jiné odpočívají i oběti velkého železničního neštěstí u Šakvic o Vánocích 1953, pietně postáli u hrobu Laďovy milované dcerky Martinky, pozdravili ji kytičkou ze žarošické zahrádky a zapálenou svíčkou. Za hřbitovem jsme obdivovali ukázkový, moderní EKO (sběrný) dvůr vybudovaný z,,evropských peněz. Další putování nás žhnoucím srpnovým odpolednem vedlo kolem staré školy, kde žila se svým tatínkem a odkud přišla do Žarošic druhá manželka Rudolfa Malíka, Vlasta Kocmanová, mezi sklepy, kolem sklepa Jožky Šmukaře, po cyklostezce Moravská vinná a Andre, kolem unikátní památky nejen celého regionu, ale celé Moravy nově zrestaurované pozdně gotické boží muky až k rozhledně U Obrázku se zabudovanými panoramatickými panely a s neuvěřitelně krásným výhledem, jehož jsme se nemohli nabažit. Laďa nám ukázal pod vinohrady i místo s renovovaným křížem, odkud starovičští poutníci začínali svoji pouť na žarošickou Zlatou sobotu. Z návštěvy plné krásných letních barevných dojmů cítíme ještě dnes vůni rozpálené jižní Moravy. Zůstal v nás pocit naplněného přátelství s těmi, kteří milují svůj kraj, jeho historii i dny přítomné a dokáží o tom nekonečně dlouho vyprávět. Srdečný dík, Laďo a Zdenko Valihrachovi! Členové výboru Historicko-vlastivědného kroužku 78 Některé rody žijí v daném místě, v němž se kdysi usídlili jejich předkové po řadu generací, v časovém úseku mnoha staletí. K takovým v Žarošicích rozhodně nepatří rod Rivolů. Již z jeho jména je možné usuzovat, že jejich předkové nebyli původu nejen českého, ale ani německého, odkud se rekrutovala v minulosti řada obyvatel českého území. Z tohoto jména jasně zaznívá jeho latinský, tedy románský základ (rivulus = latinsky potůček, v českém prostředí bychom se tedy mohli jmenovat Potůčkovi), což nás vede k tomu, abychom jeho původ hledali v jižní Evropě, někde ve Francii nebo spíše v Itálii. A skutečně! V severní Itálii, v kraji Emilia-Romagna, na řece Adiži, najdeme městečko s názvem Rivoli. Městečko svou velikostí nepatrné (v současnosti necelé dva tisíce obyvatel), svým historickým významem však veliké. Jeho jméno je světově známé, objevuje se totiž v názvu jedné z hlavních pařížských ulic vedoucí podél Louvru rue de Rivoli, jeho jméno se objevuje spolu s datem 14. ledna 1797 na štítku rozměrného obrazu s válečným výjevem, umístěného v jednom ze sálů ve Versaille, kde jsou shromážděny výjevy ze všech vítězných Napoleonových bitev. Když jsem byl se svým synem Zdeňkem na dovolené v Nice na Côte d Azur i tam jsme se setkali s rue de Rivoli, ústící přímo na proslulou Promenade des Anglais a bydleli jsme v penzionu Rivoli. Ano, do historie se jméno tohoto městečka dostalo díky Napoleonově vítězné bitvě, která se v jeho blízkosti odehrála. A nebyla to bitva ledajaká. Neporazitelný Napoleon v ní měl namále. Nebýt neočekávaného návratu Massény (André Masséna, vévoda z Rivoli, kníže z Esslingu, francouzský maršál, narozený roku 1758 v Nice, který se vyznamenal nejen v bitvě u Rivoli, ale i v dalších bitvách u Zurichu, při obléhání Janova, u Esslingu a u Wagramu, nazývaný Napoleonem l Enfant chéri de la Victoire), který dokázal zdolat se svou armádou přesun z Verony vzdálené 148 km ve dvou dnech, byl by Napoleon Rakušany na hlavu poražen. Ovlivněn výše uvedenými skutečnostmi a blízkostí Slavkova jsem si kdysi v mládí vytvořil svou vlastní teorii o původu rodu Rivolů na jižní Moravě: jejich přítomnost zde jsem spojoval s napoleonským vojákem, který se po slavné bitvě tří císařů zahleděl do očí nějaké švarné Moravanky a založil tak ne-li

79 českou, tedy alespoň jihomoravskou větev našeho rodu. Tato moje teorie o původu rodu a jména Rivola v našem kraji není doložená vůbec žádnou reálií, mohlo to být a zřejmě také bylo jinak, protože jeden z našich prapředků (František, narozený snad v Bučovicích přibližně v roce 1775) žil v kraji podle vzpomínek mého stařečka Františka (*1861) již v závěru 18. století, zatímco bitva u Slavkova se konala až v roce Vždyť skutečně toto jméno mohlo k nám být přineseno nějakým Italem, jichž u nás zejména při stavbě tratí pracovala spousta, existovalo rovněž několik vln francouzských přistěhovalců. První z nich byli jistě francouzští vinaři, uvedení do Čech již Karlem IV. spolu s révou z Burgundska, náš kraj mohl zasáhnout také silný emigrační proud francouzských hugenotů po roce 1685 (zrušení Ediktu nantského Ludvíkem XIV.), pro nás nejzajímavější je pak přímá kolonizace zpustlých uherských statků v roce 1769 na nedalekém Čejči, ke které povolal správce císařských statků, svobodný pán Posch, francouzské rodiny z Lotrinska a kraje Franche-Comté. A tak se moje výše popsaná teorie stává romantickou smyšlenkou, v níž je historickou skutečností jen Napoleonova vítězná bitva u Rivoli. Že v našich žilách koluje alespoň kapka románské krve je však jisté. Svědčí o tom nejen naše jméno, ale i můj nedefinovatelný vnitřní pocit. Jsem totiž ze svého vnitřního založení frankofil, aniž bych k tomu měl sebemenší vnější důvod. Mé vnitřní puzení mě táhne do Francie a pokud tam jsem, je mi dobře, mám pocit, že tam patřím, že jsem tam doma. Než nechme stranou emoce a podívejme se na realitu historických materiálů. Digitalizace matrik provedená Moravským zemským archivem v Brně umožňuje jejich pohodlnější, i když ne zcela snadné studium. Nejsa školený historik a jen slabý znalec němčiny, byly pro mne obtížně čitelné (někdy až nečitelné) zejména kurentem psané německé texty. Podívejme se přesto, co se mi přečíst povedlo a co nám tedy žarošické farní matriky, které sahají až do roku 1657, mohou povědět o žarošické větvi rodu Rivolů. Nejstarší záznam o příslušníku rodu se mi podařilo najít v matrice zemřelých. Podle tohoto záznamu zemřel 22. září 1841 ve věku 66 let na selhání plic chalupník a bednářský mistr František Rivola z čísla popisného (čp.) 157. Přepočtem z data úmrtí a udávaného věku dožití dojdeme k přibližnému datu narození, tj. k roku V matrice narozených jsem však v tomto roku ani v letech sousedních zápis o jeho narození nenašel. Z této skutečnosti je možné usuzovat, že se v Žarošicích nenarodil a do Žarošic se přistěhoval. Potvrzovalo by to pravdivost vzpomínky mého stařečka Františka (*1861), že jeho stařeček, rovněž František, se narodil v Bučovicích. Tuto skutečnost exaktně potvrzenu nemáme, ale čirou náhodou jsem zjistil, že v Bučovicích se skutečně v té době jméno Rivola vyskytovalo. V bučovické matrice je totiž záznam, že se zde o Novém roce 1815 narodila tkalci Liboru Rivolovi a jeho ženě Veronice dcera Jenovefa a K. Rivolovi (jména nečitelná) téhož roku dcera Františka. Na jiném místě bučovické matriky je záznam z dubna roku 1775, kdy při křtu Kateřiny, dcery Matouše Rychvaldského (psáno Richwalzki ) byl jejím kmotrem čtvrtláník Jakub Rivola, v roce 1806 zase čtvrtláník Jan Rivola z Bučovic čp. 176 svědčil při svatbě Marie Anny, dcery Martina Maňouška, tkalce a čtvrtláníka z Bučovic čp Ostatně Rivolové žijí v Bučovicích dodnes. Bylo by tedy zřejmě potřeba pátrat v bučovických matrikách, jestli by byla nalezena návaznost rodu. To ovšem bude ještě obtížnější než pátrání v matrikách žarošických, protože bučovický farář v té době nebyl tak pořádný jako žarošický, a zatímco u matrik žarošických je každý svazek vybaven abecedním registrem jmen osob, o nichž jsou ve svazku záznamy obsaženy, bučovické matrice takový registr chybí. František (*asi 1775 viz výše), chalupník a bednářský mistr, se oženil s Josefou, dcerou obuvníka Františka Jursy ze Slavkova. Opět podle záznamu v matrice zemřelých Josefa, vdova po Františku Rivolovi, bednářském mistru ze Žarošic čp. 157, zemřela 27. prosince 1857 ve věku 74 let na stařeckou sešlost. A opět přepočtem z data úmrtí a udávaného věku dožití dojdeme k přibližnému datu narození, tj. k roku Věkový rozdíl mezi manžely byl tedy osm let, přičemž manželka svého muže přežila o šestnáct let. František (*asi 1775, ) a Josefa (*asi 1783, ) spolu měli 6 dětí: Marii, Bernarda, Jana, Josefa, Barboru a znovu Marii. Marie (*asi 1811, ), zemřela ve věku 17 let. Bernard (*1812,?), bednář, se oženil s Nepomucenou Snášelovou (*asi 1809, ve věku 57 let na choleru). V druhé polovině roku 1866 postihla Žarošice cholera, na kterou zemřelo v Žarošicích od srpna do konce roku 97 lidí. Lidé

80 umírali houfně, nebylo výjimkou i pět pohřbů denně. Epidemie zachvátila bez rozdílu mladé i staré, zemřela tak 57 let stará Nepomucena i dvouletá Josefa Marie (*asi 1863). Bernard měl s Nepomucenou 9 dětí: Josefa, Vincence, Antonína, znovu Antonína, Jana, Františka, dvojčata Petra a Marianu a Františku. Josef (*1836, ), bednář, se oženil s Františkou Válkovou (*asi 1843,?), dcerou Martina Války, domkáře ze Žarošic a Pauliny, dcery Ignáce Hermana, rolníka odsud. Tato se po ovdovění provdala za vdovce Antonína Machaně, domkáře ze Zdravé Vody. Josef zemřel na zápal plic. Havel [Gallus] (* , ) Mariana (* , ) Anna Magdalena (* ,?), Anna křtěná Anna Magdalena, dcera Josefa (*1836) a Františky Válkové, byla oddána v Žarošicích s Ferdinandem Singerem z Uhřic. Terezie (* ,?) Maria Lucia (* , ), zemřela na psotník. Alžběta Marie (* , ), zemřela na souchotě. Vincenc (*1838,?) se oženil s Barborou Matznerovou (*asi 1841,?) Antonín (*1840, ) Antonín (*1841, ) Jan (*asi 1844,?), syn bednáře Bernarda Rivoly ze Žarošic, se oženil s Antonií Vážanskou (*asi 1846) z Násedlovic, kam ji následoval. Měli spolu za 21 let 12 dětí, ale 10 z nich zemřelo v předškolním věku. Z údajů o místě narození dětí, co se týká domů, vyplývá, že pouze dvě děti ze všech sourozenců se narodily ve stejném stavení, zbývajících deset každé v jiném. Svědčí to o tom, že rodina neměla vlastní dům a že se zřejmě stěhovala stavení od stavení podle toho, ve kterém hospodářství otec jako podruh právě sloužil. Jejich dětmi byli: Antonie, Františka, znovu Františka, Josefa, Alžběta, Rosina, Marie, Metoděj, Jakub, Jan, Matěj a Josef. Antonie (* ,?), naroz. v čp. 33. Františka (* , ), narozena v čp.130, zemřela na psotník ve stáří 1 rok a 1 měsíc. Františka (* , ), narozena v čp. 19. Josefa (* , ), narozena v čp Alžběta (* , ), narozena v čp. 75. Rosina (* ,?), narozena v čp. 78, svobodná dělnice. Rosina byla dcera Jana (*asi 1844), podruha z Násedlovic, manželského syna po zemřelém Bernardovi (*1812), bednáři v Žarošicích a jeho manželky Nepomuceny, dcery Antonína Snášela, domkáře odsud. Matkou byla Antonie, nemanželská dcera Františky, manželské dcery po zemřelém Františku Vážanském, domkaři z Násedlovic a jeho manželky Kateřiny rozené Petrášové, dcery domkáře tamtéž. Měla nemanželského syna Františka (* ). František (* ,?), nemanželský syn, narozen v čp Marie (* , ), narozena v čp. 72. Metoděj (*1882, ), nar. v čp. 73. Jakub (* , ), narozen v čp. 72. Jan (* , ), narozen v čp. 3. Matěj (* , ), narozen v čp. 58. Josef (* , ), narozen v čp. 56. František (*1848, ). Petr a Mariana dvojčata (* , obě ). V matrice narozených nebyl zápis o narození dvojčat, jejichž otcem byl Bernard (*1812) nalezen. Pouze z matriky zemřelých se dovídáme, že zemřela dvojčata, chlapec a holčička Petr a Mariana, stará 11 dní. Františka (* ,?). Jan (*asi 1819,?) se oženil s Marianou (*1821), jméno nečitelné. Josef (* , ) se oženil s Jenovefou Skřičkovou (* , na rozedmu plic). Jenovefa Skřičková se narodila v Pustiměři, v domě čp. 126, jako dcera domkáře Kristiána Skřičky a Paulíny (Apolonie) rozené Brodské. Josef a Jenovefa spolu měli 8 dětí: Josefa, Františka, znovu Františka, Antonii, Františka Xaviera, Josefu Marii, Marianu a Barboru. Zřejmě si velmi přáli mít syna Františka. Když jim totiž velmi brzy po narození zemřel František, narozený v roce 1852 a podobně i další nositel tohoto jména, narozený v roce 1854, nevzdali se a pokřtili tak třetího, který se jim narodil v roce To byl můj stařeček František Xavier a ten se pak dožil 89 let a přivedl na svět se svou manžel-

81 kou Kateřinou deset dětí, mezi nimi i mého otce Františka (*1905). Zemřel na zápal plic. Josef (*1849, ). František (* , ). František (* , ). Antonie (* ,?). František Xavier (* , ), obuvník ze Žarošic, manželský syn Josefa Rivoly, domkaře ze Žarošic a Jenovefy rodem Kristián Skřička, čtvrtník z Pivína a Kateřina Válková (* ,? ), služebná v domě otcovském, manželská dcera Bernarda Války (* ), čtvrtníka ze Žarošic a Marie (* ) rodem Antonín Loubal, čtvrtník ze Žarošic, byli podle zkušebního protokolu ze dne po třech ohláškách a po přijetí přípravných svátostí a po zkoušce z náboženství dne oddáni. Co je třeba obdivovat, že tento vesnický švec poslal své dva nejstarší syny Josefa a Stanislava na studie do Vídně (v Brně ještě vysoké školy nebyly, Praha byla daleko a jižní Morava měla spád do Vídně). Josef (*1888) studoval farmacii a Stanislav (*1890) ekonomii. Po dobu vídeňských studií jim vedla domácnost jejich mladší sestra Hedvika (*1892), která ve Vídni, patrně jako mnoho jiných moravských dívek tehdejší doby, sloužila. František a Kateřina spolu měli 10 dětí: Františku, Josefa, Stanislava, Hedviku, Marii, Františka, Ferdinanda, znovu Marii, Annu a opět Františka. Františka (* ,?), se provdala za Františka Mazla z Uhřic. Měla snad dva syny, oba starší než já, mně v paměti utkvěl pouze Frantik a to proto, že měl nablýskané závodní kolo, na kterém občas do Žarošic přijel. Sestřenice Mařenka Bajerova mi však připomněla, že její druhý syn (vlastně první podle rodu) se jmenoval Bedřich a že tito bratři měli ještě dvě sestry Anežku a Marii. Tetin manžel byl švec, invalida z I. světové války. Josef (* ,?) byl magistrem farmacie. V době, kdy už byly zřejmé mé botanické zájmy, mi otec často říkal: Stréc Jozef tě negdy vezme sebó do Klášova a poví ti o každé rostlince, na co je. Ale nikdy se tak nestalo. Dodnes nevím proč a lituji toho. Jisté však je, že zachránil mou maminku. Maminka měla plicní tuberkulózu a nález kaverna velikosti třešně přišel v době války, kdy bylo velmi obtížné sehnat vydatnou stravu, natož pak účinné léky, které by pomohly. Po jednotlivých ampulích sháněl strýc Josef injekce od svých známých magistrů a lékařů a posílal je mamince. Díky těmto lékům a pneumotoraxu, na který 81 ještě dlouho maminka do nemocnice dojížděla, kaverna kalcifikovala a maminka se uzdravila. Až z dodatečného zápisu do matriky narozených jsem náhodně zjistil mi do té doby neznámou skutečnost, že strýc Josef byl dne oddán v kostele u sv. Antonína ve Vídni X. s Annou Chrapkovou. O jeho manželce se v rodině nikdy nemluvilo a kdož ví, jestli to vůbec někdo věděl. Pro nás k němu patřila teta Ada, se kterou se však nikdy neoženil. Snad, že stále trvalo jeho utajené manželství? Velké pozdvižení vyvolalo oznámení Okresní politické správy v Uherském Hradišti ze dne čís , které přišlo na žarošický farní úřad, že vystoupil z římsko-katolické církve a stal se člověkem bez vyznání. Když tuto skutečnost zjistila jeho matka, nelenila a rozjela se za ním tehdy do Brna a dosáhla svého: Josef byl v Zábrdovicích přijat do církve zpět. Stanislav (* , v Mukačevu) byl podle tehdejší oficiální nomenklatury dirigentem filiálky Agrární banky československé v Užhorodě, jak je patrné z jeho oficiální navštívenky, pořízené u příležitosti p. f. 1935, uložené v archivu rodiny Buryškovy. Oženil se v Brně s Elizabeth Pavelkovu (v opise německého dotazníku simulujícího rodný list je psáno Elizabeth Pawellek s tím, že ortografie příjmení je dodržena i u všech předků), narozenou v Přerově. Ta byla dcerou Josefa Pavelky, oficiála čsl. státních drah, narozeného v Römersdorfu (Rakousko) a Kateřiny Tomšíkové, narozené v Brně, jejichž svatba se konala v Kroměříži. Elizabetin dědeček ze strany otcovy se jmenoval Josef Pavelka (krejčí, narozený roku 1833 v Novém Dvoře u Opavy), babičkou byla Františka, rozená Reichlová, narozená Dědečkem z matčiny strany byl Vincenc Tomšík, pocházející z Brna, babičkou pak Josefina, rozená Novotná, narozená v Olešnici na Moravě. Stanislav a Elizabeth měli dvě děti, Jitku a Zdeňka (* , ). Stanislavovou zásluhou získal můj otec v době krize 30. let práci v Mukačevu (tehdejší Podkarpatská Rus), kteréžto období pak bylo, jak moji rodiče vzpomínali, jedním z nejšťastnějších v jejich životě. Hedvika (* ,?) utrpěla v dětství úraz, jehož trvalým následkem byla zdeformovaná páteř a následné zdravotní potíže, které způsobily, že zemřela mladá. Jak stojí již výše, starala se o své dva starší bratry po dobu jejich vídeňských studií. Zanechala po sobě památku sešit, do které-

82 ho si zapisovala texty tehdy oblíbených písniček (je mezi nimi i řada ne zcela známých písniček, které si prozpěvovala při práci i moje maminka). Zcela výjimečně se v tomto sešitě objevuje mimo textů písniček i kratičké povzdechnutí: V neděli 19. listopadu byl smutný den, pršelo celý den a bylo zima, takže jsem musela sedět doma, tu šly na mě divné vzpomínky na domov, co asi tam dělají, jestli jsou sami o samotě jako já? Ó ne, tam je veseleji. Nazdar, Žarošice. V neděli 19. listopadu Vídeň XII, Tivoligasse 5. III. 18. Hedvika. Od roku 1916 výjimečně i dříve (krátkodobé návštěvy?) zejména však zápisy po světové válce jsou již lokalizovány do Žarošic. Hedvika se patrně po válce do Žarošic vrátila. Mimo uvedené bytové adresy se v sešitě objevuje i tato další: Jos. Rivola, XIV., Sechshauserstrasse 9, Apoteke zum Erzengel Michael. Jaké postavení v této lékárně strýc Josef zastával nelze odhadnout. Nebylo by bez zajímavosti zjistit, zda by se ještě dnes podařilo tato místa, kde naši předkové žili, nalézt. Marie (* , ), zemřela na křivici. František (* , ). Ferdinand (* , ), syn obuvnického mistra Františka (*1861) a jeho manželky Kateřiny, dcery Bernarda Války, se oženil s Františkou Kellnerovou (* ), dcerou Václava Kellnera a Františky z rodu Františka Valenty. Stréc Ferdik, jak se mu v rodině říkalo, zdědil řemeslo po svém otci, byl tedy ševcem, pracoval v ústavu, jak vznešeně říkal blázinci (ústavu pro choromyslné) v brněnských Černovicích a mne, když jsem již studoval, škádlil tím, že se prohlašoval rovněž za botanika, neboť spravoval boty. Strýc Ferdinand měl se svou ženou Františkou dvě děti starší Marii a mladšího Stanislava. Marie (* , ) se provdala za stolařského mistra Josefa Bajera. Strýc Bajer vyrobil pro mé rodiče jako svatební dar nábytek do ložnice (postele ještě máme a užíváme na chalupě). Rád jsem ke strýci do sousedství do jeho stolařské dílny chodil, vonělo to tam dřevem, fermeží a barvami a odnášel jsem si odřezky dřev a laťky na výrobu mečů, draků či jiných hraček. Strýc (vážený občan a jeden čas i starosta obce) a teta Bajerovi měli tři děti: Josefa, Annu a Marii. Anna (* , ) se provdala za berního úředníka Jaroslava Kuliše, bydleli v Kroměříži. Narodili se jim dva synové Jaroslav a Vladimír. Bývala s celou rodinou u Bajerů častým hostem, zejména o prázdninách v čase zrání rybízu v Klášovce, kdy na něj byly podnikány rodinné výpravy. Nevím už při jaké příležitosti nás děti, všechny své synovce a neteře podělila stříbrnými prstýnky s vyrytým monogramem. Neměla však naše míry a zlatník špatně odhadl sílu našich dětských prstů, takže prstýnek mně byl veliký, ale dlouho jsem jej měl schovaný. Někam jej však odnesl čas. František (* , ), můj otec, vyučil se v obchodě Šimona Majera obchodním příručím. Oženil se s Františkou Prokopovou (* , ) ze známé žarošické muzikantské rodiny a měl s ní dva syny mě a mého mladšího bratra Jaroslava (* , ). V životě prošel mnoha zaměstnáními, to, kterému se vyučil, však vykonával ze všech nejméně. Byl podnikatelem, jak by se dnes řeklo, založil se svým kamarádem v Archlebově podnik Buchlovský a Rivola pražírna kávy. Tento podnik však neměl dlouhého trvání a zkrachoval. Po krátkém pobytu na Podkarpatské Rusi pak za protektorátu pracoval v konzervárně zeleniny v Dubňanech, po válce byl krátký čas národním správcem malé továrničky na kožedělné zboží v Dolních Beřkovicích, dělal nákupčího ve spotřebním družstvu Slovácká svépomoc v Hodoníně, skladníka v podniku Hlubna v Holubicích a skončil jako brigádník na plovárně Riviéra v brněnských Pisárkách, a to jsem jistě na některá jeho zaměstnání zapomněl. Jeho život se řídil básnickým vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Josefa Maria (*asi 1863, ). Mariana (* ,?). Barbora (* , ), zemřela na osypky. Barbora (*1827, ). Marie (*asi 1830, ). Nápadná je značně vysoká úmrtnost, zejména dětí v 19. století. Není proto divu, že u mnoha těchto případů neznáme mimo strohých životních dat o narození a úmrtí (mnohdy ani ty ne obojí) žádné další údaje o jejich životě. A tak žijí Rivolové se svými žarošickými spoluobčany svorně již více než 200 let. Žarošičtí Rivolové starých časů byli chalupníci, domkáři, drobní rolníci (čtvrtníci), z kolena na koleno se dědilo řemeslo bednářské, někteří byli ševci. 82

83 Těžko soudit, jestli naši předkové, kteří před časem přišli na jižní Moravu, si přinesli své řemeslo jak předpokládáme z vinorodých krajů jihoevropských, jisté však je, že to byli bednáři a že se toto řemeslo drželo v rodě nejméně tři generace. Ze studie Jaroslava Vlacha Materiály k vývoji průmyslu, obchodu, živností a řemesel v Žarošicích z roku 1976 se totiž dovídáme, že podle úplného předpisu o živnostenské dani z roku 1827 provozoval v Žarošicích v té době v domě čp. 137 bednářskou živnost František Rivola. V dalším období (po roce 1848) byla v Žarošicích zaznamenána další bednářská živnost a to Bernard Rivola, narozený v roce 1812, rovněž v domě čp. 137, jednalo se tedy zřejmě o syna předešlého. I dva Bernardovi synové, Josef, narozený roku 1836 v Boleradicích (zemřel ) a o dva roky mladší Vincenc, narozený tedy v roce 1838, byli bednáři. A aby těch bednářů nebylo málo, také Josef Rivola, bratr Bernardův, narozený v Žarošicích v roce 1822, je uváděn v rodných listech svých vnuků ( Stanislava *1890 a Františka *1905) jako domkář, vyučený bednář. Josefův syn František (*1861) byl ševcem a jeho řemeslo převzal jeho syn Ferdinand (*1899). Liší se i způsob psaní jména v matrikách: naprosto převažující je způsob Rivola, ojediněle se však můžeme setkat, zřejmě pod vlivem češtiny a českého pravopisu, i se způsobem Ryvola (Marie a Alžběta Marie *1870 a 1874, u většiny dětí Janových z Násedlovic * ) či dokonce Ryvula (Násedlovice *1883, 1884) v závislosti na konkrétní osobě matrikáře (křtícího). SETKÁNÍ RODU PLACHÝCH Řeka teče a léta plynou praví jedno z přísloví o člověku a čase. Metaforicky řečeno Každý den má svůj večer a člověk si tuto skutečnost uvědomuje hlavně tehdy, když ztrácí své nejbližší. Eliška Vachová, dcera již nežijící Elišky Konečné, rozené Plaché, byla původcem myšlenky setkání potomků rodu Plachých od těch nejstarších až po ty nejmenší, s tužbou vzájemného poznání, popovídání, zavzpomínání, pobavení a i obeznámení se s historií svého rodu. Eliška ctitelka rodových tradic a pravověrná Žarošanka se se svým nápadem svěřila Jarmile Bořecké, jedné z těch mladších potomků rodu Plachých, a pustily se do organizování rodového srazu. Osobní setkání, klasická pošta, telefon, mobil, internet to všechno vstoupilo do hry a podařilo se. Rodového setkání se 20. dubna 2013 v žarošickém Katolickém domě zúčastnila téměř stovka dospělých a i početná skupina drobotiny. Obě organizátorky přivítaly všechny v Žarošicích, následoval společný přípitek a slavnostní oběd pak se už rozproudila neformální zábava. Každý přímý potomek představil své nejbližší, prohlížely se rodinné fotografie. Pěkné a zajímavé bylo vzpomínání na stařečky Rudolfa a Marii Plachých a jejich děti. RNDr. Milan Rivola 83 Fota z rodinného alba Vzpomínek a historek z jejich života bylo opravdu hodně a moc dobře, i když trochu nostalgicky, se všem poslouchaly. Vzpomínalo se i na ty členy rodu, kteří odešli z rodných Žarošic za prací do ciziny, zapustili tam své kořeny a už se zpátky domů nikdy nevrátili zůstaly na ně jen vzpomínky. V dnešní době komunikačních kouzel se však dají jejich životní cesty dohledat, ať se ocitli v kterékoliv části světa.

84 Mnoha nám starším, kteří jsme z různých důvodů opustili naše rodné Žarošice, s přibývajícími lety se stále více vracejí vzpomínky na rodiče, rodný dům, sourozence, školu, učitele, kamarády či místa, s nimiž nás spojují nejen krásné, ale i ty smutnější prožitky. Vzpomínky na dětství a mládí nechť nás provázejí dalším životem a jsou jakousi posilou v okamžicích třeba ne zrovna lehkých. Milé a upřímné setkání se protáhlo až do pozdního jarního večera chutná večeře, cukroví, koláčky, vínečko, slivovička a blízcí lidé kolem, to všechno přispělo k dobré náladě. Čas ubíhá jako voda a uběhlo i krásné rodové setkání Plachých. Bylo nám spolu dobře, a aby nezůstaly jen pěkné vzpomínky na onen dubnový den roku 2013, v tradici rodových setkání budeme pokračovat. Účastníci setkání Foto: Jaroslav Hroudný Karla Bajerová, rozená Konečná OSUD BRATRŮ RUDOLFA PLACHÉHO V AMERICE Na přelomu 19. a 20. století vrcholila vlna přistěhovalectví z Evropy do USA. Jen během let se do Ameriky odstěhovalo z českých zemí na půl milionu obyvatel. Příčinou emigrační vlny byla především zidealizovaná představa o zdejším snadném životě, ale i informace šířené mnohými cestovními agenty majícími na zprostředkovávání cest do Ameriky založenou svou živnost. Není divu, že se k odchodu nechala zlákat i řada žarošických občanů, mezi nimi i oba starší bratři tesaře Rudolfa Plachého Jan a Tomáš. Rozhodnutí to bylo jistě velice nelehké, protože si byli vědomi 84 skutečnosti, že se do vlasti a do svých Žarošic již nikdy nevrátí a rodiny, které opustili, již nikdy neuvidí cena lodního lístku byla tak vysoká, že se na něj skládaly často celé rodiny. Nejdříve do Ameriky odešel mladší bratr Tomáš (*1879) a spolu s ním se vydali na dalekou cestu i další žarošičtí občané Jan Žilka, František Němec a jeho žena Josefa, Kašpar Krupička se ženou Terezií a dětmi Františkou, Antonínem, Václavem, Martinem, Albínou, Cyrilem a Janem. Nalodili se 21. června 1902 v německých Brémách a vypluli do New Yorku, který byl hlavní bránou do Nového světa jejich cílovou destinací byl ale Granger a nedaleko ležící Cameron v Texasu. O rok později se na cestu do neznáma vydal i starší bratr Jan (*1871) ten byl již ženatý s Annou Válkovou a měli dvě děti, Františka a Pavla. Jan se vydal na tu cestu sám a 4. června 1903 i on vyplul z Brém a do amerického přístavu Galveston Texasu připlul po třiadvacetidenní plavbě manželka s oběma syny za ním přijela o tři měsíce později. Nejmladší bratr Rudolf zůstal s rodiči v Žarošicích a pokračoval v tesařské rodové tradici. Dle vzpomínek některých pamětníků pamatujících si ještě na dopisy od bratrů z Ameriky, se jim příliš dobře nevedlo zpočátku se živili jako farmáři, což byla náročná a vyčerpávající práce, mladší Tomáš se později dal na obchodování s bavlnou a údajně zbohatl. Janova rodina se natrvalo usadila v Cameronu a v roce 1910 se jim narodila dcera Marie. Roku 1923 rodinu postihla tragédie, kdy mladší syn Pavel ve dvaceti pěti letech, zřejmě už ženatý zahynul při automobilové nehodě. Starší syn František se oženil s Annie Jekel mající také české předky (matka byla za svobodna Růžičková) a na svět přivedli čtyři děti Franka, Wilmu, Alvina a Lilian. Mladší sestra Marie se provdala za českého emigranta Fabiána Klečku a měli Dorothy a Fabiana. Mezi českými emigranty bylo poměrně časté, že si hledali životní partnery či partnerky v české přistěhovalecké komunitě, případně mezi jejich potomky. Jan zemřel v roce 1932 a pochován je v Cameronu. Jeho potomci dodnes žijí převážně v Dallasu a okolí. Tomáš se však tradice nedržel a oženil se s Američankou Margareth Chinik a měli spolu kupu dětí syny Toma, Joea, Franka, Antonyho a dcery Mary, Rose, Annie, Millie a Lillie. Tomáš zemřel v roce 1936 v Texasu a tamtéž se usadila většina dětí a vnoučat, někteří se přestěhovali na jih Missouri.

85 V současnosti žije v USA již pátá generace potomků bratrů Jana a Tomáše Plachých, většina stále v Texasu a okolních státech, někteří se usadili ve slunné Floridě, jiní v Kalifornii, New Yorku, ba dokonce i na chladné Aljašce. Část z nich se živí farmařením, jiní si splnili svůj americký sen a vypracovali se do vysokých pozic jsou mezi nimi renomovaní právníci či univerzitní profesoři. Někteří se jako členové různých krajanských spolků stále hrdě hlásí ke svému českému původu a ani z povědomí rodu žarošických Plachých se neztratili. Ing. Jaroslav Bajer Z GENERACE MÝCH PŘEDKŮ Redakční poznámka: Mařík Zelený, než nečekaně na jaře 2012 zemřel, vylíčil ve Věstníku č. 21 životní osudy svého dědy, posledního žarošického mlynáře na Horním mlýně, Vincence Machaně. Tehdy do redakce poslal i další vzpomínkové texty na své předky, kteří patřili nejen ke koloritu jejich mlýna, ale vůbec někdejších Žarošic, ale i na to, jak se do Žarošic dostala tu dosud neznámá příjmení. Moje babička Františka Machaňová, rozená Rumpelová (* ) Babičku jsem nezažil, zemřela o osm roků dříve, než jsem se já narodil. Ona přišla na svět v Pístovicích u Vyškova 24. července 1890 jako manželská dcera zdejšího tkalce Antonína Rampuly 85 a Františky, rozené Zachrlové. Byla pokřtěna hned druhý den po svém narození a po ní přišly ještě dvě sestry Marie a Božena. Nepodařilo se mně zjistit, která byla mladší a která starší jisté však je, že Božena měla syny Václava a Bedřicha a dceru Marii. Vena (* ), jak se mu říkalo, se pak přiženil do Žarošic, když si vzal za manželku Růženu Smysitelovou svatba byla v červnu Babička Františka i děda Machaň přišli do Žarošic z Vyškovska a tady se babička v Račicích seznámila s mlynářským mládkem Vincencem Machaněm. Jejich vztah nezůstal bez následků a v roce 1909 přišlo na svět děvčátko Bohumila moje mamka. Mladé, nesezdané mamince tehdy bylo 19 let, plnoletá však ještě nebyla (tehdy byla plnoletost až od 21 let), rodiče ani vztahu a ani sňatku nepřáli. Malá Bohunka byla sice legitimizovaná, ale vedena byla jako nemanželská. V únoru 1912 přece jen došlo ke svatbě a tady šla tříletá Bohunka rodičům za družičku. Babička v té době byla služebnou na račickém zámku. Děda v roce 1914 narukoval do války a ze zajetí se vrátil až s jarem Pro babičku to byly krušné časy, i když ze mlýna přece jen jakousi obživu měli a pomáhali i ostatním. Pamatuji si na lístky psané drobným, hustým písmem, aby se toho mohlo co nejvíce sdělit, které si děda s babičkou prostřednictvím Červeného kříže psali v době dědova zajetí. Pamatuji si na doma za kamny visící vyšívanou dečku s vyšitým: Tuto pokrývku jsem vyšívala, když jsem muže ve světové válce v Rusku zajatého měla, s letopočtem daroval jsem ji žarošickému muzeu. U babičky vyvstaly zdravotní problémy a hodně toho musela doma zastávat moje mamka. Začalo i stěhování po mlýnech jako správci i jako nájemci. V roce 1932 kupují mlýn v Žarošicích, rok nato se vdává dcera Bohunka a v roce 1937 se těší z vnuka Míly mého bratra. Ve čtyřiceti osmi letech 13. října 1938 babička umírá. I za těch nemnoho let se se Žarošicemi sžila a lidé ji měli moc rádi oba s dědou odpočívají na žarošickém hřbitově i s tetou Marií Rumpelovovou. Teta Marie Rumpelová (* ) I tu si Žarošice, a nejen ti, co chodili do mlýna, pamatují. Vlastně to ani moje teta nebyla, nýbrž prateta (byla sestrou mé babičky Františky, tedy tetou mé mamky). Nikdo z rodiny ji však jinak neoslovil než teta a tetou byla i pro Žarošáky byla to teta ze mléna.

86 Narodila se 16. listopadu 1892 v Pístovicích rodičům Antonínu a Františce Rumpelovým. Do obecné školy chodila v Račicích, do měšťanky v Lulči, potom se šla do Vyškova učit cukrářkou. Válka ji však nedovolila učení dokončit a i ona se stala služebnou na zámku v Račicích. Časem odešla do Brna a tu sloužila v herecké rodině Podlipných. Těsně před vdavkami jí ženich tragicky zemřel v horách byla to její životní láska. Pamatuji si, jak střežila svazek dopisů zrcadlících jejich vztah. Potom už žádný vážnější vztah neměla. Po roce 1925 se stává hospodyní v rodině MUDr. Jaroše (bratra generála Jiřího Jaroše, posádkového velitele ve Znojmě, popraveného nacisty). Když byli Machaňovi do roku 1930 nájemci bystrckého mlýna patřícímu ing. Petrovi z Klobouček, byla teta i v jeho rodině hospodyní. Po babiččině smrti na podzim 1938 přichází teta do Žarošic tady byla její pomoc mamce víc než žádoucí (domácnost, hospodářství, mlýn). Ve mlýně v těch válečných letech pobývala i služka Božena Králíčková z Klobouček a čeledín Ludvík z Bohumělic práce byla spousta. Teta hodně rozmazlovala mého staršího bratra Mílu tehdy ještě jedináčka, věčně nemocného. Já jsem se narodil až rok po válce. Tetu si pamatuji už z raných dětských let byla moc hodná. Spávala v pokoji hned za dveřmi a každý večer, než jsem šel spát, mně vyprávěla pohádky. Díky ní, dříve než jsem šel v září 1952 do 1. třídy, jsem už uměl číst a psát. Děda mě pak ještě naučil počítat a později mně pomáhal s ruštinou. Rád jsem se s jejím svolením přebíral v jejich pokladech v krabičce s bižuterií, sponkami, ozdobnými špendlíky, knoflíky... Mamce pomáhala hlavně v kuchyni. Nejčastěji zadělávala na chleba vždy až tři bochníky, a když zbyl kousek těsta, dala to doma do trouby a ten pecen byl pro mě. Byla silně 86 věřící v neděli chodívala na ranní a mamka na hrubou, aby se vystřídaly při vaření. Odpoledne pak ještě na požehnání a obyčejně někam na plk, často i s mamkou.ale i k nám chodívaly návštěvy častými hosty u nás byli Strachotovi z Heršpic; s paní Kristou teta kdysi sloužila. Její manžel byl velký botanik a zoolog, znal kdejakého brouka a kdejakou květinku. Navíc krásně maloval mám od něho v památníčku dva hezké obrázky. Teta chodívala i na svatby péct cukroví. Až jednou... U mlýna jsme měli pole s česnekem a toho červencového dne byl vskutku žňové horko. Stěžovala si, že se jí točí hlava, že snad z kapky vína po obědě. Šla si lehnout, taťka zavolal sanitku a 29. července 1955 v nemocnici usnula a už se neprobudila. Její čistá duše jistě našla své místo v nebi byla pohřbena do rodinného hrobu naproti spodní brány staré části hřbitova. Můj dědeček František Zelený (* ) a babička Veronika Zelená (* ) Tito oba moje prarodiče zemřeli dávno, než jsem se narodil a já toho o nich ani moc vlastně nevím třeba se časem ještě něco dozvím. František Zelený Děda František se narodil v Žarošicích 2. června 1855 jako syn Jakuba Zeleného a Roziny rodem Adam Ondřej a zemřel ve věku 75 let v roce Babička Veronika byla manželskou dcerou Bohumila Dršky, půlláníka v Borkovanech a Veroniky, rodem Navrátil Václav a narodila se v Krumvíři. Svatbu měli v Žarošicích v listopadu Bydleli při hlavní silnici v čísle popisném 214 dnes už tam jejich dům nestojí, je tam žarošický obchoďák. Babička zemřela 17. listopadu 1915 ve věku 49 let. Mám po ní kancionál se svatými obrázky a poznámkami. Manželé měli tři syny a dceru něco málo o nich vím. František se narodil 22.ledna 1891 v Žarošicích (v rodinném archivu jsem objevil fotografii z roku 1910, kde je první zleva). Byl to téměř dva metry

87 NAŠLI JSME HROB STRÝCE LUDVÍKA SVOBODY (opět k rodinným kořenům) vysoký elegán a byl v hledáčku mnoha žarošických děvčat jeho vyvolenou se nakonec stala Anna Mikulášková, učitelka v Žarošicích. Bydleli v Janově dvoře, kde si ze skladiště postavili hezký dům a František tam zastával místo správce Hospodářského družstva. V roce 1931 se i se synem Ivanem přestěhovali do Židlochovic i tady byl správcem Hospodářského družstva. Syn Luboš jim zemřel jako maličký. Tento vzdělaný člověk i s manželkou hrávali ochotnické divadlo. Okupace byla pro něho velkým ponížením, osvobození se však nedočkal zemřel v brněnské nemocnici roce Čtyřicetisedmiletá vdova se již neprovdala a zemřela v roce 1982 ve věku 85 let. Marie tu jsem znal a často vídal, ale ani o ní toho moc nevím. Narodila se v Žarošicích 14. září 1895, v roce 1931 se provdala do Slavkova za nějakého Procházku a zemřela v roce Bohumil můj taťka narodil se 27. ledna 1907 také v Žarošicích, s mou mamkou se oženil v roce 1933 a zemřel roku Bohumil Zelený Mario Zelený st. Redakční poznámka: Tady měl Mařík záměr v povídání o tatínkovi pokračovat. Foto: archiv autora Rodopis coby koníček se v dnešní době šíří téměř lavinovitě a stále více je nám k tomu nápomocen internet. V roce 75. výročí začátku II. světové války jsem přispěl do mého rodokmenu jednou vyřešenou kauzou boční větve rodinného stromu života. O co šlo? Začal jsem se zabývat tragickou smrtí jednoho ze švagrů mého otce (mého nepokrevního strýce), především nalezením místa jeho hrobu, o němž jsme věděli, že není na území naší republiky. Prostřední ze tří sester otce Marie ( ) se provdala za finance hraniční stráže Ludvíka Svobodu ( ). Ten v letech působil jako jeden ze členů tzv. Stráže obrany státu (SOS) známé pod přezviskem SOSÁCI. Ti měli za úkol podle zákona o obraně státu čelit prudce se rozvíjejícímu hnutí Konráda Henleina, zvláště pak provokačním akcím ordnerských tlup v sudetském pohraničí; rodina Svobodova se tak ocitla na Krnovsku (jejich syn Zdeněk můj bratranec, se narodil 25. června 1936 v Opavě). Mnozí z nás slyšeli o tzv. Liptaňské tragédii Liptaň je malá obec s nádherným gotickým kostelem v osoblažském výběžku, 12 km od Osoblahy a dnes mající 475 obyvatel. Před 75 lety tu žilo jen 87

88 11 Čechů, převážně státních zaměstnanců a německy mluvících obyvatel ve 267 domech. Dne 22. září 1938 byla v Liptani vyvražděna nacistickými ordnery česká posádka četnické stanice. Zdivočelí Sudeťáci zavraždili šest příslušníků SOS a mezi zastřelenými byl i devětatřicetiletý vrchní respicient finanční stráže Ludvík Svoboda. V první mně do rukou přišlé publikaci JUDr. Jana Brotánka, posledního čs. okresního hejtmana, kterážto v pamětech autenticky zdokumentovala události let , autor uvádí cit.: těla všech byla pohřbena v Německu na neznámém místě. Podrobněji se pak o události rozepisuje dále cit.: Když ordneři chtěli obsadit tamní četnickou stanici, rozpoutal se mezi resortními četníky, Sosáky, kteří se na stanici nalézali a ordnérskými tlupami boj. Naši bezpečnostní orgánové neubránili se velké přesile a byli v boji s ordnery všichni do jednoho postříleni. V roce 2010 vyšla publikace Jaromíra Bally Osoblažsko oknem úzkokolejky, kde se rovněž popisuje v kapitole Liptaň zmíněná tragédie cit.: Jejich těla převezli ordneři do tehdejšího Německa do Glubczyce, kde byli na místním hřbitově pohřbeni. Glubczyce (česky Lubšice, německy Leobschütz) dnes leží na území Polska, 18 km východně od Liptaně. Před návštěvou tohoto historického, kdysi českého, pak německého a dnes polského města, jsem si na internetu zjistil pro zvažovanou návštěvu radnice, matriky, muzea a hřbitova vše potřebné. Dnes ve městě žije na obyvatel. 24. července 2013 jsem s manželkou nejen Liptaň, ale i polské Glubczyce navštívil doba prázdnin a dovolených nám sice zrovna moc při našem pátrání nepřála ani na radnici, ani v místním muzeu. Nezvykle velký hřbitov, který si nezadá s rozlohou brněnského Ústředního hřbitova nás překvapil (mnohokrát zničené město s velkou komunitou Židů dostalo velkou ránu v průběhu osvobozovacích bojů Rudou armádou v květnu 1945). Vzorné uspořádání sekcí a očíslování hrobů (precizně vyvedené i na internetu) nás velmi brzy přivedlo ke hrobu s pomníkem se jmény šesti SOSÁKŮ včetně jména strýce Ludvíka Svobody. Ing. Jaroslav Mihola 88 SLEČNA RŮŽENA FIŠEROVÁ Z IVANČIC A ŽAROŠICKÝ JOSEF PARÁK VELKÝ ÚSPĚCH V PÁTRÁNÍ Na sklonku léta mně Laďa Valihrach poslal velmi starou fotografii s datem jejího vzniku mezi rokem s názvem U Vacků na dvoře a dalšími cennými údaji o bydlišti a ordinaci MUDr. Hamlische (později pak dům Marie Hasíkové) s notickou, že MUDr. Fischer a MUDr. Hamlisch byli (možná) příbuzní, či kamarádi nebo spolužáci??? Nejpodstatnější je na rubu unikátní fotografie ze dvora obuvníka Václava Vacka popiska fotografovaných osob: První děvče zleva v bílém ošacení teta Marie Vackové narozené 30.ledna 1892, pod ní strýc Václav Vacek narozený 5. února 1895, uprostřed Růžena Fischerová, pod ní sedící Oldřich Vičar, zcela vpravo stojící Růžena Vičarová a pod ní Jirka Fischer Laďa dostal fotografii při návštěvě Luboše Vacka. Já jen dodávám, že i o Růžence Vičarové psal Pepik Parák na konci dopisu z 20. ledna 1916 zveřejněném v předcházejícím Věstníku. Počítač si bohužel umanul a změnil její jméno z Vičarové na Fišarovou (což se pokoušel dělat i při transkripci tohoto příspěvku). Uvedené jméno bratra,,naší Růženky Fišerové (na fotografii Jirka Fischer) má v publikaci Víta

89 Šedivce Kniha rodu Bezručova podobu Svatík Fišer (i toto příjmení všech Fišerových se všude uvádí počeštěné, zatímco na popisce fotografie je psané německy). Já moc a moc Laďovi za fotografii děkuji, jistě i za všechny čtenáře Věstníku, neboť tato vzácná fotografie coby věc doličná vlastně objasnila zrod přátelských vztahů strýce Pepika a Růženky Fišerové už v jejich dětských letech. A ještě jeden z dopisů tehdy ještě MUC Paráka: Milá slečno R. Fišerová! 13. února 1916 Od osmi do osmi zapřažen jsem byl celých 14 dní v práci né moc příjemné v pathologii a na soudním. Včerá večer jsem se nějak uškrábnul o kost mrtvoly, tož dnes pitvat nemohu, tedy aspoň napíši Vám a všem, kterým již dlouho dopisy jsem dlužen. Vy máte ale pololetní prázdniny. Že? Snad ani v Brně nejste a dopis tento až někdy po dvacátém únoru číst budete. Máte to teď veselé studování. Není uhlí tedy prodloužení prázdnin. Nás zde nedostatek uhlí straší a studí také všude. V ústavech našich tak tak že trošičku zatopí a doma se dotopit nemohu vůbec. Ale nemám ani času doma si posedět. Jak ráno o půl osmé odejdu, nedojdu domů až večer o 9. hod. Tedy uhla nepotřebuji tak mnoho. Práce nám krásně ubývá a za týden pustím se již do rigorosa. Snad dovolí nám i celý květen ještě v Praze být, tož hejsa! Do divadla jsem posledních 14 dní ani nemohl se podívat, protože i večer kursy máme a dnes, když na rozích jsem červené plakáty četl, že národní zavřeno a všechna divadla jiná také, tož skoro radost jsem z toho měl. Zlomyslnost. Že? Ale nemrzí to tak někde v pitevně postávat, když vím, že večer divadla nejsou. Již měsíc mi utekl v Praze tož rychle, až hrozno pomyslit! Domů si zajet na několik dní, na to ani teď myslet nemohu, poněvadž každý den teď drahý. Snad až o svátcích nějaký den si ukradnu. Nevím. Mnoho práce, nedělám tedy ani na odjezd z Prahy žádné plány. Pražské ulice sotva byste dnes poznala. Koleje pouliční dráhy sněhem zanešeny, nevidět je elektrika nejezdí. Ulice tedy bez hluku a plné chodců. Elektrika nejezdí, zábavní podniky všechny zavřeny a přece v Praze jsem rád! Jsem v Praze! A těším se, až více času budu mít volného, že elektrika zas pojede a divadla se otevřou. 89 Byly ste v Žarošicích teď v únoru? Co nového tam? Sněhu mnoho? Sáňkování a bruslení dost? Žarošice stojí? Stojí? Srdečně Vás zdraví oddaný Jos. Ing. Jaroslav Mihola ZE ZÁKOPŮ NA SVATBU Můj dědeček Florian Kramář, bývalý voják z povolání, mi ten příběh vyprávěl už mockrát, až jsem si přestala uvědomovat jeho výjimečnost. Za těch patnáct let, co jsem na světě, mě ale nenapadlo si zjistit všechno okolnosti, důsledky Položila jsem dědečkovi pár otázek a již po několikáté se s ním vrátila do dob konce II. světové války. Začněme v prvních dnech války. Jižní Morava za druhé světové nebyla ve středu dění, jak jste se dozvěděli, že válka začala? Bylo mi skoro třináct let, ještě jsem chodil do školy. Právě 1. září 1939, tedy první den školy, nám naši učitelé oznámili, že Němci zaútočili na Polsko, že začala válka. Nedovedu si představit, jak by na to reagovala naše třída Nicméně, to by byl tedy samotný začátek. Jak se vás dotýkal průběh celé války? Jižní Morava je vzdálená od všech politických center, takže u nás válka jako taková neproběhla. Rolníci museli Němcům odvádět část úrody, brambory a tak, ale nikdo nemusel na frontu. Co si ale vzpomínám, vídávali jsme letadla mířící bombardovat Brno. Ale nic víc jsme nepocítili. Život u nás v Uhřicích pokračoval dál relativně beze změny. V roce 1944 už jsem se přesto těšil, že válka skončí. Viděli jsme, kam to spěje. Zaskočilo tě tedy, když ti v lednu 1945 přišlo předvolání do služby? Poměrně ano, ale ne na moc dlouho. Nebral jsem to jako nějakou velkou tragédii. Nepovolávali mě na frontu. Měli jsme jenom kopat zákopy, nešlo nám o život. A ty ses přesto rozhodl tam nezůstat. Proč? Měli jsme se já a moji asi čtyři kamarádi dostavit 15. ledna. No, a pětadvacátého se můj

90 bratr ženil. To se ví, že jsem na tu svatbu chtěl jít. Neplánoval jsem se zdržet dlouho (smích). Takže jsi měl plán od samého začátku. Podnikal jsi nějaká opatření i během cesty tam? Vědomě ne, ale osud mi přál už na začátku. Museli jsme se nahlásit do Kyjova to bylo tenkrát okresní město na úřad práce. Měli jsme dostat razítka do pracovní knížky, že patříme,,na zákopy. No, přijeli jsme do Kyjova, došli k úřadu a lidé nikde, všude ticho. Budovu zamkli a popsali protinacistickými hesly. Plni radosti jsme se tedy otočili a vrátili se domů. Pracovní knížky zůstaly prázdné, což se mi později neuvěřitelně hodilo. Jaké bylo loučení doma? Ani ne moc srdceryvné. Maminka mi nabalila hodně jídla, tatínek mně zase dal radu: Jeď tam, a jakmile se ti naskytne příležitost, uteč. Souhlasil jsem. Spořádaně jsem tedy s kamarády vyrazil vlakem. Nikdo nám neřekl kam, ale já to věděl. Ve škole nám na stěně visela podrobná mapa Moravy a o přestávkách jsme si zvykli si s ní hrát. Někdo řekl kupříkladu Fulnek a druhý to město hledal na mapě. Střídali jsme se a nevědomky se učili zeměpis. O několik let později, tedy když jsem jel vlakem neznámo kam, mi stačilo vídat názvy zastávek a hned mi přesně naskočilo, kudy jedeme. Nebýt dezorientovaný to byla vedle prázdné pracovní knížky obrovská výhoda. To byla tedy cesta. A co na místě? Nebýt tatínka a svatby, co myslíš riskoval bys a stejně by ses pokusil o útěk? Asi ano. Nehrozila nám sice smrt, ale byl leden. Třeskutá zima. Válka se chýlila ke konci a Němci ji prohrávali, při práci nás ani nikdo nehlídal. Na sto metrech čtverečních nás do zmrzlé půdy kopalo asi sto padesát a dohlížel na nás jeden stařičký německý voják. To se ví, že jsme se nenadřeli předstírali jsme práci, jenom když se dozor přiblížil. Ale ta zima byla k nevydržení. střeva, o inspiraci nebyla nouze. Prostě jsem došel za doktorem a prohlásil, že mě strašně bolí břicho. Když mě prohlížel, bylo snadné poznat, kdy zakřičet. Bez průtahů jsem tedy dostal propustku do vojenské nemocnice ve Valašském Meziříčí. Cestovat jsem měl opět vlakem a sám. Osud ti tedy byl nakloněn Já vím, že jsi necestoval sám, ale s kamarádem. Jak se to seběhlo? Kamarád se mnou chodil do třídy. Našich zeměpisných her se nezúčastňoval, o přestávkách si hrál s kuličkami. Ale když teď,,na zákopech viděl, že mám sbaleno a chystám se domů, prosil, ať ho vezmu s sebou. Prohlásil jsem ho tedy za svůj doprovod a utíkali jsme ve dvou. Bylo vám osmnáct let a cestovali jste do míst, kde jste nikdy nebyli, de facto s gestapem za zády. Jak se vám vůbec mohlo podařit dostat se do rodné vesnice? Právě teď přišly na řadu ty moje výhody. Prázdná pracovní knížka i kdyby mě Němci kontrolovali, nic by říct nemohli nepoznali by, že patřím,,do zákopů. Pak tady byl ten zeměpis. Pravda, v těch místech jsem nikdy nebyl nejdál jsem byl v Brně a Hodoníně, asi 30 kilometrů od nás ale jména všech těch stanic mi zůstala v hlavě ze školy. Jediné, na co jsme se ptali, bylo, kde je úplně první železniční stanice. Nacházela se v sousední vesnici. Vydali jsme se tam pěšky, jenže právě tudy procházelo gestapo. Byl leden, všude kolem závěje sněhu, a jediná cesta vedla skrz jámu lvovou. Tam jsme nemohli chytili by nás. Tak jsme se odhodlali a s batohy plnými jídla od maminek jsme se vydali na cestu vysokým sněhem. Na nádraží jsme dorazili znavení, ale živí. A následovala cesta vlakem. Koupil jsem dva lístky jeden do Valašského Meziříčí do nemocnice a jeden do Uhřic domů. V případě, že by nás kontrolovali, předložil bych ten do Meziříčí. Němci procházeli vlakem, ale nevšímali si nás. Štěstí nám přálo. Kdy ses tedy odhodlal? Brzy. Útěk i s plánem mi nemohl zabrat více jak deset dní, abych stihl tu svatbu. Jednal jsem rychle. Na tři sta mužů tam byl jeden doktor. A protože můj mladší bratr nedávno prodělal zánět slepého 90 Muselo to být strašné napětí chytí vás, nechytí A do toho ještě ta nejistota, kam to vlastně jedete Kamarád neměl tušení, kde se nacházíme, já to věděl přesně. Na naší trati bylo několik přestupů

91 a na Čejči, to byla tehdy taková křižovatka, se štěstí od nás odvrátilo. Vystoupili jsme z vlaku a zbývalo nám jedenáct kilometrů do Uhřic jenže co se nestalo. Trať byla uzavřená a obsazená německými vojenskými vlaky, byla neprůjezdná. Naše nohy tedy opět dostaly zabrat jedenáct kilometrů není moc, ale s nákladem a ve sněhu Počasí nám však přálo. Orientovali jsme se podle měsíce, zrovna byl úplněk. Nedávno jsem se díval na oblohu a ten měsíc je i teď, skoro po sedmdesáti letech, pořád stejný připomnělo mi to (zasní se). Cesta v noci musela být strašidelná, i s měsícem v zádech A byla ještě strašidelnější. Když jsme konečně došli k Uhřicím, už v dáli nás zaujaly skupiny lidí ve dvě v noci? Napadlo nás jediné gestapo. Páni Co jste dělali? Utéct zpátky asi šlo těžko Moc možností se nám nenabízelo. Ve dvě v noci v lednu být venku Podél cesty se táhlo stromořadí. Jak jsme se přibližovali, stromy nám sloužily jako skrýše. Šli jsme blíž a blíž a pořád nevěděli, o koho se jedná. Byla tma. Tváře nebylo možné rozeznat. Po pár minutách napětí jsme je ale poznali byli to naši spolužáci. Ti, co předvolání nedostali. Co pohledávali tvoji spolužáci ve dvě v noci venku? Na jižní Moravě sníh dlouho nevydrží. A když byl, chodilo se sáňkovat, lyžovat i v noci Oni lyžovali. Jakmile si nás všimli, přivítali nás s obrovskou radostí. Spadl mi kámen ze srdce. To je skoro jako z knížky Ve dvě v noci lyžovat Ti museli sníh opravdu milovat. Vpadnout však do domu uprostřed noci za války asi nebylo pro rodiče nejpříjemnější, ne? Já u domu zaklepal na okno. Rodiče si mysleli, že pro ně jde gestapo. Když zjistili, že to jsem já No, za celý život vojáka mě nikdy nikdo nikde nevítal tak radostně jako maminka s tatínkem tenkrát. Málem je tím šokem ranila mrtvice, ale o to větší pak byla ta radost. Ovšem netrvala dlouho. Pár dnů po mém návratu přišel dopis od kamarádů, co zůstali,,na zákopech hledali mě. Už věděli, že jsem do nemocnice nedojel. Tatínek zůstal v klidu. Řekl, že nesmím ven na ulici. Skrýval jsem se ve sklepě, spal v lednu vedle otevřeného okna a trnul, kdy mě přijdou zatknout. Proč jsi spal vedle otevřeného okna? Kdyby přišli v noci, abych mohl pak rychle utéct do nedalekého lesa Tenhle,,život Anny Frankové ti asi nedovolil jít na tu svatbu, ne? Ale kdepak, já tam šel! Nikdo mě tam neznal, zamíchal jsem se mezi ostatní svatebčany Tomu říkám odvaha Takže kromě svatby jsi skoro půl rok žil ve sklepě. Neustálý strach Nebál ses, že tě některý z kamarádů prozradí? Ne, to nikdy. Vědělo to dost lidí, ale my měli mezi sebou tehdy tak pevná pouta, že to nehrozilo. Bál jsem se, že Němci přijdou, to ano, ale že to zjistí sami. Válka se chýlila ke konci a oni prohrávali a jistě měli na starosti jiné věci než dva zběhy. Takže konec války jsi prožil v klidu domova i ve strachu Zakončeme to stylem, jakým jsme začali. Jak ses dozvěděl, že válka skončila? Na to nikdy nezapomenu při jedné z mála chvil, kdy jsem vyšel ze svého úkrytu, jsem na ulici potkal vojáka ne německého, ale sovětského. Byl konec války. Vnučka Petra Kramářová, Malostranské gymnázium Praha PO STOPÁCH RUDOLFA MALÍKA zemského, říšského a prvorepublikového poslance (II. část) Když jsem v létě 2013 na rodinné chalupě v podpálavských Starovičkách, kde mimo jiné žila a odkud přišla do Žarošic dcera místního nadučitele Františka Kocmana Malíkova přítele a poté tchána, a pak i on sám, Vlasta po smrti Stázinky jeho druhá manželka, z mnoha informačních zdrojů, včetně opět mých vlastních vzpomínek na setkávání se s ním, stylizoval tuto II. část Malíkova životního příběhu, měl jsem s prosbou o verifikaci, upřesnění 91

92 či doplnění některých údajů o něm rozepsaný dopis nejbližšímu a přímému účastníkovi Malíkovy životní cesty jeho synu Oldřichovi, žijícímu v severomoravském Brušperku. Současně jsem ho chtěl poprosit, zda by jeho vybrané fotografie z přírodních scenérií a nebeských metamorfóz obdivované na mnoha výstavách včetně doprovodného slova mohly vytvořit již tradiční barevnou obrazovou přílohu Věstníku č. 24/2015 a symbolicky tak završit mé povídání o Rudolfu Malíkovi; do rozepsaného dopisu přišla zpráva o Olově, jak se mu v Žarošicích říkalo, úmrtí (podrobněji viz nekrologová část Věstníku). Teď jsem v kontaktu s jeho manželkou a dvěma ochotnými a vstřícnými syny, společně rozvíjíme můj záměr a skládáme mozaiku i z ne zcela známých okamžiků a období života jejich dědy Rudolfa. Smyslem II. části Po stopách Rudolfa Malíka je průřezově, populárním a snad i zajímavým způsobem přiblížit tentokrát Malíka jako člověka pohybujícího se šestnáct let ve vysoké politice, jako noblesního poslance agrární strany s výraznou politickou kulturou v dnešní době nevídanou, s verbálními dispozicemi, analytickým myšlením a komplexním uvažováním, s velkými konexemi, značným vlivem a autoritou jak se dnes říká v těch nejvyšších patrech politiky. Nejde o žádnou odbornou studii, ale o obyčejné povídání o jednom z téměř zapomenutých Žarošáků, o tom, do jakých životních situací a do jakých prostředí se poslanec Rudolf Malík dostal, a tak těm, kteří už nepamatují tyto zašlé časy, jeho osobu a vůbec onu dobu připomenout. Byl zběhlý v jazyce ovládal na rozdíl od mnoha dnešních politiků, poslanců a bohužel i mnoha novinářů nejen přechodníky, ale i deklinační úskalí, modulační a skladební prostředky. Nešetřil expresivními výrazy, uměl slovem, bylo-li třeba i pohladit; silnou jeho devízou byla vynikající paměť (v kmetském věku se mu vybavovaly situace z dětských let až po léta žarošického důchodu; nedokončený autobiografický text, z něhož jsem i já čerpal Žaluji běh mého života v bleskovém záběru píše v roce 1956 jako jednaosmdesátiletý zrovna tak i Vlastní životopis ). Jeho neobyčejný zájem o povznesení sedláka ho přivedl k řešení veřejnoprávních problémů v obci, v okrese, na Moravě i na úrovni celostátní. Do vysoké politiky vstoupil coby poslanec zemského sněmu Markrabství moravského v červnu 1913, v listopadu téhož roku se stává poslancem 92 vídeňské Říšské rady a v nově vzniklé Československé republice se stává nepřehlédnutelnou osobností Poslanecké sněmovny až do vzdání se mandátu koncem května 1929 (jeho poslanecký život se úzce prolínal se životem rodinným proto i o obojím v textu). Mou snahou bylo, zejména v Žarošicích, pohled na Malíka zobjektivizovat a nevidět v něm jen jakéhosi antiklerikálního satana. Přiznám se, že bádání o něm mě stálo hodně úsilí, času, cestování, korespondence, mnoho hodin strávených v Moravské zemské knihovně, Moravském zemském archivu, Archivu města Brna, Státním okresním archivu Hodonín, archivu České pojišťovny (Pojišťovací banky Slavie), archivu a knihovně Parlamentu České republiky či archivu internačního tábora ve Svatobořicích bylo to však velmi zajímavé a poučné. Prošel mně rukama mnohý dobový tisk (Moravský venkov, Venkov, Den, Hostinské listy, Selské noviny, Lidové noviny, České slovo, Prager Presse, Vinařský obzor, Národní politika, Národní listy, Československá vzájemnosť), stenografické protokoly Poslanecké sněmovny (doslovné přepisy všech řečí pronesených v parlamentu), Parlamentní tisky (návrhy zákonů, interpelace, pozměňovací návrhy, usnesení výborů ), znovu Pamětní kniha obce Žarošice 1. svazek ( ), 2. svazek ( ), 3. svazek ( ), jakož i farní kronika (Protocollum domesticum Scharuchicz). Některé skutečnosti a poznatky, nejen o Malíkovi, jsou dnes již z různých důvodů nezjistitelné a neověřitelné, historické prameny nejsou úplné či jakoby se odmlčely nebo už neexistují vůbec. Prostřednictvím zmíněných materiálů jsem měl možnost nahlédnout do Malíkových životních příběhů, které v řadě případů zasahovaly do politického života ještě i habsburské monarchie, později Československa, Moravy, Kyjovska, Ždánicka i samotných Žarošic. Při svém bádání jsem našel spoustu zajímavého a historicky cenného materiálu a snažil jsem se o jeho snad srozumitelnou interpretaci; musel jsem selektovat a vybírat to skutečně, především pro Žarošice i čtenáře Věstníku podstatné, přitom nic malíkovského neopomenout a věcností i rozsahem příspěvku se vejít do periodika věstníkovského formátu (ještě šířeji a jistě i pro větší okruh konzumentů bude Malík představen v Českém rozhlase Brno).

93 Rovněž letos jsem (vyjma Vídně) navštívil všechna místa spojená s Malíkovým poslaneckým mandátem. Jako kontinuál mezi I. a II. částí Po stopách Rudolfa Malíka nechť nám poslouží citace z Věstníku č. 22/2013, s. 39: Malík dál šířil slávu Slováckých večírků až do léta 1902, kdy zase na čtyři měsíce odjíždí do Žarošic. Do Prahy se však v říjnu vrací a vydržel tam až do 2. května 1903, kdy Prahu, která mu tolik vzala, ale i tolik dala, jak si tehdy myslel, natrvalo opouští jak se však tehdy mýlil! 93 Začněme záměrně od konce, kdy po jeho odchodu z Prahy po složení poslaneckého mandátu v roce 1929 o jeho veřejné činnosti pochvalně píší téměř všechny české i německé noviny, zejména pak listy moravské: časopis Prager Presse ze dne 18. ledna 1929: Malík si dovedl získat v parlamentních kruzích dobré jméno svým přísně věcným jednáním Parlament, v němž se těší všestranným sympatiím, nerad se s ním bude loučit, neboť on si dovedl sympatie nejen získat, nýbrž i udržet. Lidové noviny ze dne 28. února 1929: Tento sympatický Moravan zanechává po sobě v parlamentě mimořádně dobrou vzpomínku. Patřil k nejaktivnějším, třebaže zároveň k nejskromnějším poslancům své strany, které bude moc chybět a není divu, že se jednalo dlouho, jak této ztrátě zabránit. Poslanec Malík svým taktem a smyslem pro nestrannost dovedl vždy dobře posloužit koalici. Svou osobní konciliantností zmírnil často nejkritičtější napětí ve sněmovně a zachránil tak leckterou nebezpečnou a vyhrocenou situaci. Budou ho dobře vzpomínat nejen jeho přátelé Malík neměl v parlamentu nepřátel. České slovo z 1. března 1929: S Poslaneckou sněmovnou rozloučí se v brzkém čase příslušník agrární strany poslanec Rudolf Malík. Patřil k dobrým zjevům poslaneckým a byl odpůrcem krajně slušným odchází na ředitelství Pojišťovací banky Slavie za zemřelého ředitele Daneše. Večer z 24. května 1929 (rubrika Z poslaneckých síní a chodeb): Včera se ve sněmovně poslanecké, jež se po prázdninách svatodušních opět sešla, mluvilo hodně o poslanci Rudolfu Malíkovi. Mluvilo se o něm chvalně a litováno je jeho odchodu, a to i v kruzích opozičních. Malík byl mužem tiché, pozitivní práce, do krajnosti seriozní a spolehlivý, pilný, byl všude oblíben. Dovedl se každému podívat zpříma do očí, nebál se nikdy ničeho ani referátů o předlohách zákonů, ač nutných, přece jen nepopulárních. Stál vždy stoprocentně za každou dobrou věcí. Prager Presse ze dne 26. května 1929: Poslanec Rudolf Malík definitivně opouští Poslaneckou sněmovnu a poslanci jeho klubu se s ním srdečně rozloučili. Stejně srdečně se s tímto vyrovnaným, prostým, příjemným člověkem musí rozloučit každý, kdo ho viděl v parlamentu při práci. Poslanec Malík je typem politika, který usiluje o dorozumění a dohodu, i když se do cesty staví ty nejrůznější překážky. Zlé hlasy upíraly sedláku a hostinskému politické kvality skutečnost však ukázala, že poslanec Malík, prostý sedlák a hostinský z Moravy, má pro požadavky demokratické politiky dorozumění daleko větší pochopení, než-li mnohý vědec a učenec. Svým vpravdě demokratickým jednáním, jež ve své funkci prokázal, postavil si v dějinách čsl. parlamentismu ctihodný pomník. On je příkladem ukazujícím cestu, kterou má býti parlamentismus odkázaný na koalici cestu skutečného porozumění. Připomeňme si, co tomu všemu předcházelo Osud nebo náhoda? Nedostudovaný právník, 28letý Rudolf Malík, žije po návratu z Prahy s rodiči v jejich hospodě U Zeleného stromu a stává se z něho v žarošickém prostředí sadař, vinohradník, vinař, včelař, hasič., na ženění zatím nemyslící. V májových dnech roku 1906 ho v Žarošicích našel coby Leutnanta der Reserve (poručíka v záloze) rozkaz k srpnovému nástupu na čtyřtýdenní vojenské cvičení. 8. srpna se hlásí u 13. setniny pěšího pluku č. 3 v Brně a následuje ranní abmarš přes Tuřany, Kobylnice, Prace, Křenovice, Slavkov, Bučovice (s občasnou vítěznou srážkou s nepřítelem ), Nesovice, Nemotice až nad Ždánice, kde operovali v místních lesích. Na trase dalšího pochodu ležela (a dosud leží) osudová dědinka Pornice a Malíkova setnina tam byla na noc v domě vdovy Holubové a jejích tří dcer ubytovaná. Sám Malík byl ubytován v sousedství a tam se mu donesla zpráva o zdejší hezké dívence Stázince o její kráse a půvabu se sám přesvědčil a osudově si padli do oka. Ráno se s ním rozloučila mávajícím šátečkem a ani na hřejivé slovíčko v kvapu kumpanie nebyl čas táhlo se směr Kroměříž. Malíkovo oficírské srdíčko začalo od těch chvil tlouci jen pro Stázinku z Kroměříže směřuje do

94 nedalekých Pornic lístek s pozdravem a pozváním na brzkou Zlatou sobotu. Z vojenského tažení do Slezska pak následuje Stázince jeden lístek za druhým. Lajtnant Malík měl i svého pucfleka Fanu, žarošického Farmačku, a ten lístky odnášel na poštu. I na manévrech, jak jinak, hraje Malík na klavír a oživuje si s odstupem pěti let situace, kdy byl zván na čajové dýchánky do předních pražských rodin, nejčastěji k profesoru Jaroslavu Gollovi. Pucflek Fana přinesl Stázinčinu odpověď z Pornic se slibem, že na pouť přijede. V dalších bojích sbor vídeňský nad krakovským vyhrál a císař pán byl spokojen. Malíkovy myšlenky však ani tak nemířily k císaři pánu ale ke Stázince do Pornic. Následoval zpáteční pochod, loučení s oficíry, vlak a 5. září byl Malík přes všechny štrapáce císařských manévrů, o kterých se záměrně obšírněji nezmiňuji, kdy procestoval stovky kilometrů za důstojnickou gáži, kdy poznal kus Moravy a Slezska a především, kdy poznal svou nastávající Stázinku Holubovou, za 14 měsíců svou milovanou manželku, doma v Žarošicích tehdy se začal psát krásný, láskyplný, i když měřeno pozemským časem nepříliš dlouhý román části Malíkova života. Stázinka na Zlatou sobotu i s maminkou přijela a následovalo pozvání i do Pornic při loučení padly první hubičky, dopis střídal dopis a intimita milostného vztahu sílila. Malík byl vždy duše poetická a citlivá (a tou, jak jsem ho znal, zůstal): Leť psaníčko, leť, ať jsi na místě hned, potěš moje potěšení, ať mu tolik smutno není proto sladkou hubičku přines pro mou Stázičku. Potom jakoby přišlo první výstražné znamení v podobě častého Stázinčina pokašlávání a i ona se ještě před svatbou svěřila mamince se zlým snem a následně častou myšlenkou, že milého Rudolfa brzy opustí, že jako její tatínek zemře na souchotě. K oltáři šla 29. října 1907 v morkovickém kostele s věnečkem Rudolf měl 32 let a 8 měsíců, ona 21 let a 1 měsíc. Byl však i duše vychovaná viz dopis s prosbou matince Stázinky: Má drahá maminko. Já, Váš nastávající syn a nastávající muž Vaší hodné dcery, prosím Vás zdvořile o ruku Vaší Stázičky. Vy víte, že se oba velmi rádi máme a víte, že majetek nějaký také máme takže můžeme si pěknou domácnost zařídit. I doufám proto, že prosbu mou vyslyšíte a Stázinku mně dáte. V případě tomto Vás prosím, abyste Stázinku k svatbě připravovala. Doufám, že z nás radost míti budete a že mateřského požehnání svého nám neodepřete. My pak vše vděčně Vám oplatíme a bezstarostné stáří Vám připravíme. V roce 1907 nastupuje Stázinka v brněnské Vesně tříměsíční kurz vaření, kde se mnohému naučila. 94

95 Stázinka se stěhuje do Žarošic a zvyká si na pro ni nové prostředí brzy nato Rudolf vydražil v exekuční dražbě obecní hostinec č. 43 (za K) a novomanželka se stala sličnou šenkýřkou (tomu však předcházela nákladná oprava zbědovaného objektu). V lednu 1908 jim byla udělena hostinská koncese a dařilo se jim víc než dobře hospoda byla stále plná (Malík vzpomínal, že na Zlatou sobotu najímal až 20 spolupracovníků na zajištění obsluhy). Zpočátku se tu svítilo petrolejem, potom bylo pořízeno acetylenové osvětlení (elektřina přišla do Žarošic v roce 1928 právě Malíkovou zásluhou). 9. srpna 1908 žarošický obvodní lékař Heřman Hamlisch ( ) a porodní babka Marie Žaroská přivedli na svět děvčátko Miladu, následně pokřtěnou farářem Františkem Hanzlem. Mladí manželé měli kromě živnosti hostinské i hospodářství (koně, krávu, drůbež a 2 ha pozemků z toho 1 ha v Klášovce, kde Malík vysadil v roce 1910 prvních 690 hlav vinohradu. Jako první v obci začal vysazovat vinnou révu na tzv. americké podložce s velkou nedůvěrou Žarošických a s poznámkami, že pokouší Pána Boha po čase měl už ve dvou Klášovkách a ve viničce v zahradě u obce hlav; začínal s šesti odrůdami a k nim přidal dalších šedesát, jak o tom píše on sám ve Vinařském obzoru v roce 1930 podrobněji viz Po stopách Rudolfa Malíka žarošického občana, III. část). Ovocnářství a vinohradnictví se staly jeho zamilovaným oborem a věnoval mu spoustu času. Stál v čele vinařských organizací a jeho jméno bylo známé u předních vinařů republiky. Sám o vinařství mnoho napsal, především ve zmíněném Vinařském obzoru (vycházel od roku 1907 jako Ústřední list pro zájmy vinohradnictví a sklepního hospodářství v republice Československé). Začal také včelařit (včelín měl za mlatem rodičů a míval až 25 včelstev). Nimrodil a stále pěstoval hudbu u Malíků se každý týden scházela vybraná společnost. Od roku 1904 byl členem Dobrovolného sboru hasičského v Žarošicích, později se stal jeho velitelem, předsedou a nakonec Čestným členem. 95 Masarykův realismus na venkově mnoho šancí neměl, ten byl ovládán klerikály. Malík, který ve své filozofii považoval rolnictvo za významnou složku národa, se rozhodl pro stranu agrární, která zrovna v té době začínala na venkově budovat své organizace. Jejím členem, soudě podle historických souvislostí, se stal na jaře Moje snaha zjistit přesně datum a místo vstupu Malíka do agrární strany vyzněla naprázdno, protože kartotéku a evidenci agrárníků zčásti zlikvidovali samotní agrárníci, aby se nedostala do rukou nacistů, o další se postarali právě nacisté a zbytek dokonala doba neblahých padesátých let. Snažil jsem se o to i v dobovém tisku, ale ani tam jsem hledaný údaj nenašel. Na Malíkův popud byla organizace agrární strany v Žarošicích založena 2. února 1919 a on stál mnoho let v jejím čele. Mladším čtenářům se sluší připomenout nezbytně nutné o agrární straně mající ve své době i v Žarošicích silnou pozici. Malíkův nejen politický život je spjatý s významnou českou a československou politickou stranou hájící zájmy zemědělství a hlásící se k národním tradicím, soustředící se na základní potřeby venkovského obyvatelstva stranou, která byla účastna všech vládních koalic v letech , stálicí naší tehdejší politické scény, stranou agrární. Počátky organizovaného moravského agrárního hnutí sahají do posledního desetiletí 19. století, ale až v roce 1905 dochází ke spojení jeho české a moravské větve od 6. ledna 1905 se na politické mapě objevuje Česká strana agrární, kromě statkářů stále více se orientující na střední a drobné rolnictvo (pak nese název Českomoravská strana agrární). Před I. světovou válkou měla na Moravě 125 okresních organizací, místních organizací s více než členy a ve volbách do moravského zemského sněmu v roce 1913, už s Malíkovým mandátem, získala 21 křesel. Byla po Českoslovanské socialistické straně dělnické druhou nejsilnější stranou (v roce 1919 opět změna názvu na Republikánskou stranu československého venkova). Pro ilustraci uvádím nárůst mandátů v době už Malíkova republikového poslancování: 1920 agrární strana získala hlasů tj. 9,7% = 28 mandátů ve sněmovně hlasů tj. 13,7% = 45 mandátů hlasů - tj. 15 % = 46 mandátů

96 (V. Dostál, Agrární strana její rozmach a zánik, Brno 1998, D. Uhlíř, Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu , Praha 1982.) K jejím hlavním rivalům patřila strana lidová, což platilo i v Žarošicích. V roce 1922 přijala název Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu předsedou byl Antonín Švehla, od roku 1935 Rudolf Beran. Symbolem strany byla zelená barva, znakem strany byl zelený čtyřlístek; vydávají své stranické noviny Venkov, Moravský venkov, Selské noviny. V roce 1938 je strana rozpuštěna (splynula se Stranou národní jednoty), v roce 1944 byla nakrátko obnovena v londýnském exilu, v roce 1945 ji IX. hlava Košického vládního programu zakazuje. Ještě malá statistika Poslanecké sněmovny Národního shromáždění z doby Malíkova poslaneckého vrcholu (1928): poslanecký klub republikánů (agrárníků) 46 mandátů profesní struktura agrárních poslanců profesionální politik (8) žurnalista (1) právník (3) duchovní (2 nepatřili k římskokatolické církvi, nýbrž k církvi evangelické a řeckokatolické) učitelé (3) úředníci (9) rolníci (16) živnostníci (2 sem patřil Malík) ostatní (2 svobodná povolání ) ze 300 poslanců bylo pouze 7 žen věková struktura agrárních poslanců průměrný věk agrárních poslanců v roce 1928 byl 47,8 roku; Malík měl 53 roků; (Josef Harna, Profesní a věková struktura členů Poslanecké sněmovny Národního shromáždění z období první Československé republiky, Historický ústav AV ČR, Praha 2001 příspěvek k typologii politických stran). Red. poznámka: aktuální průměrný věk poslanců v dnešní sněmovně po předčasných volbách na podzim 2013 je 49,9 roku, nejstarším jejím členem je 76letý Karel Schwarzenberg. Většina poslaneckých klubů stárla, ve funkcích včetně Malíka přežívali poslanci ještě z dob Revolučního Národního shromáždění z let ; až do roku 1938 jich v poslaneckých lavicích vydrželo Malíkův vstup do politiky Dominující životní kapitolou Malíkovou se stal rok 1913 prvním stupínkem následné politické gradace bylo jeho zvolení delegátem Zemědělské rady moravské (ta byla zřízena zákonem č. 40 z 19. května 1897 a jejím úkolem bylo zastupovat a hájit zájmy zemědělců jejím předsedou tehdy byl JUDr. Ludvík hrabě Belcredi, zemský poslanec a líšeňský velkostatkář). Právo vysílat delegáty do zemědělské rady měly spolky každého soudního okresu, které dle stanov podporovaly zemědělství a čítaly aspoň 30 členů. V soudním okresu Ždánice, v podmínkách Žarošic, to byl Místní odbor Národní jednoty (97 členů) a Štěpařsko-vinařský a zalesňovací spolek (32 členů). C. k. okresní hejtmanství v Kyjově obeslalo 43 kandidátů a pozvánku dostal i Rudolf Malík 23. října 1912 byl na ždánické radnici na volební období zvolen delegátem českého odboru zemědělské rady za českou spolkovou skupinu ždánického soudního okresu; byla to jeho první funkce přesahující hranice Žarošic. Malík zemským poslancem Od obdržení certifikátu v únoru 1913 stvrzujícího Malíka coby delegáta zemědělské rady uplynulo sotva pět měsíců a přišel termín voleb poslanců do moravského zemského sněmu. Malík byl už tehdy známým a uznávaným veřejným činitelem nejen v rámci okresu a z mnoha stran mu bylo doporučováno, aby se o mandát do zemského sněmu ucházel doporučovala ho i strana agrární. Na březnové schůzi předáků a důvěrníků strany z celé Moravy v Uprkově salonku brněnského hotelu Slávia, byl Malík navržen za kandidáta volebního okresu Bučovice a Ždánice. (Uprkův salonek a hotel Slávia na dnešní Solniční ulici, v Malíkových dobách Salzamtgasse, byly častým místem jeho pobytu při různých příležitostech. Byl to první český hotel v tehdy německém Brně, s příjemným prostředím kavárnou, hernou s kulečníkovým sálem, restaurací, dvěma salonky sloužícím spolkovým a stranickým setkáním, banketům a oslavám, ke konci Malíkova mandátu už měl 118 pokojů. Kolem něho často chodil coby brněnský gymnazián do sousedního Besedního domu do klavíru a ani ve snu netuše, že tu bude jednou slavit své volební vítězství a často tu pobývat. Noc tu tehdy stála 5 korun, bylo-li více nocí za sebou, pak se spalo za 4 koruny i tato

97 Foto hotel Slávia (1918) místa jsem si prošel a při vonící kávě v recepci jsem se snažil vnořit do atmosféry zdejších Malíkových pobytů, vyzvídaje, mají-li archivované Knihy hotelových hostů). Malík kandidátku přijal a v následných třech měsících zbývajících do červnových voleb navštívil 43 obcí v obou okresech (na Bučovicku 30, na Ždánicku 13) a veřejně tam ke svým voličům promlouval (vzpomínal, že na Bučovicko chodíval lesem pěšky). Jeho volební okres měl číslo 26 a první voličskou schůzi měl 16. března 1913 v Násedlovicích. Zemský poslanec Jan Konečný z Nových Hvězdlic ze strany katolicko-národní, zvolený v roce 1906, se však nezamlouval ani samotným klerikálům a na nové kandidátce se už neobjevil; Malíkovým protikandidátem za stranu katolicko-národní se stal rolník Václav Adamec z Uhřic. Malíkova setkání s voliči, přerušovaná častým potleskem ukazovala, že jeho šance na zvolení nejsou beznadějné. Byl předsedou Společenstva hostinských okresu ždánského, členem výboru okresní Jednoty živnostenských společenstev pro politický okres kyjovský a měl podporu většiny hostinských a živnostníků; navíc za ním stála i Centrální organizace hostinských a kavárníků pro Moravu a Slezsko. Jeho kandidaturu, jak jsem se přesvědčil za období březen červen 1913, vydatně podporovaly i Hostinské listy (Hostinské listy Odborný list zemského spolku hostinských a kavárníků pro Moravu věnovaný zájmům živnosti hostinské a kavárenské). Silnou podporu měl Malík vedle živnostníků i od hasičů obou okresů (v té době už byl předsedou Sboru dobrovolných hasičů v Žarošicích), od učitelů, lékárníků, pokrokových rolníků, včelařů i vinohradníků. Malík jako znamenitý, citlivý a temperamentní řečník na svých předvolebních schůzích mluvil vždy sám, zatímco jeho protikandidát Adamec moc 97 mluvit neuměl a nechával se zastupovat svými korteši (volebními náhončími) mluvícími za něho a vodícími ho po volebním okrese. I když každá fara pracovala všemožně ve prospěch svého kandidáta Adamce a vedla celou místní volební agitaci v duchu Malíkova osočování není to ani rolník, ani živnostník, je to zběhlý student, neznaboh, nevěrec, pohan, ničema, socialista (Katolicko-národní strana založena 1896, svůj zájem soustřeďovala především na drobné živnostníky a rolnictvo. Opírala se o římskokatolickou církev a obhajovala náboženství proti sílícímu liberalismu. Až do roku 1918 byla jednou z nejpočetnějších politických stran na Moravě ve volbách do moravského zemského sněmu v roce 1913 získala 19 mandátů, agrárníci 21 mandátů; moravské katolické strany se sjednotily ve stranu lidovou v říjnu 1918, k centrálnímu spojení došlo až v roce 1922). Malík, jak vzpomínal, se však vždy uměl obhájit a pomluvy vyvrátit argumenty k následnému aplausu (na schůzích ukazoval své maturitní vysvědčení, křestní list, živnostenskou licenci, oddací list, vojenský pas s jeho šaržemi či křestní list dcery Milady). Ve svých vystoupeních lidem vysvětloval i co je to vlastně ten zákonodárný zemský sněm, kolik má poslanců, obhajoval svá stanoviska k poměrům na Moravě i ve státě. Několik zdařilých schůzí měl i v Žarošicích každému voliči poslal osobní dopis poukazující na ne valné poměry v obci a končící: I ve Vašem zájmu je, abychom i my venkované měli na zemském sněmu zástupce vzdělané, čestné, nebojácné a ne komické figurky anebo pouhé kývaly. Na Vás záleží, kdo bude Vaším zástupcem na zemském sněmu to rozhodnete 17. června. Dostavte se všichni toho dne k volbě a volte tak, aby Vám to prospělo. To Vám ze srdce přeji! Pro ilustraci volby do moravského zemského sněmu 17. června 1913: Žarošice odevzdaly 122 hlasů Malík dostal 100 hlasů Adamec 22 Uhřice 68 hlasů Malík dostal 9 hlasů Adamec 59 Násedlovice 102 hlasy Malík 58 hlasů Adamec 44 Dambořice 198 hlasů Malík 98 hlasů Adamec 100

98 Archlebov 118 hlasů Malík 80 hlasů Adamec 38 Bučovsko hlasů Malík 683 hlasů Adamec 464 Ždánsko 980 hlasů Malík 508 hlasů Adamec 472 z celkového počtu platných hlasů Malík hlasů Adamec 936 (Lubomír Slezák, Moravský agrárník R. Malík a jeho vstup do politického života, Vlastivědný věstník moravský roč. 1994, č. 37). Václav Adamec zemřel v únoru 1956 ve věku 85 let. Rudolf Malík byl zvolen zemským poslancem Markrabství moravského ve III. kurii české volební skupiny za okres Bučovice a Ždánice a vždy zájmy svého volebního okresu prosazoval. Svým naturelem se velkou měrou podílel na kultivaci zemského a posléze i republikového parlamentismu. Nastoupil do XII. sněmovní periody (od roku 1861) a první sněmovní zasedání absolvoval června 1913 ve sněmovním sále zemské sněmovny, kdy složil poslanecký slib (dnes historicky chráněná novorenesanční budova Ústavního soudu v Brně, Joštova 8 i tam jsem nahlédl). Něco málo o moravském zemském sněmu Předchůdcem moderního parlamentarismu u nás byly zemské sněmy, jejichž tradice sahá hluboko do minulosti (13. století). Jednání moravského zemského sněmu probíhala zpočátku střídavě v Olomouci a v Brně, později jen v Brně. Moravský zemský sněm byl historickou, zákonodárnou institucí Markrabství moravského svolával ho císař tzv. Nejvyšším patentem. Jeho funkčnost narušila I. světová válka a pak už se zemský sněm nesešel. Malík zasedal v kurii venkovských obcí a v zasedacím sále, který známe z televizních přenosů z jednání Ústavního soudu, měl křeslo s číslem 67. Schůze nebyly časté byla zasedání letní a zimní. Ubytování bylo v nedalekém hotelu Slávia (bylo tu ubytováno přes 30 poslanců, z nichž polovina byli agrárníci, včetně Malíka). Klub moravských poslanců agrárních měl své kanceláře na Starobrněnské č. 13 dnes je tam prodejna a výstavní Galerie Díla, vinotéka a jedna poslanecká kancelář ODS. Z jeho volebního vítězství byla v Žarošicích velká radost a sláva, sjížděli se gratulanti z celého okresu, jedlo a pilo se v jeho hospodě a na jeho účet (vzpomínal, že se při oslavách hodně a hodně zadlužil). Žarošickou radost však nesdíleli všichni viz zápis faráře Jana Kani ve farní kronice z června 1913, kdy pod nadpisem Zlé znamení označuje R. Malíka jako zuřivého nepřítele církve katolické a katolického duchovenstva, který proti straně katolicko-národní nejvíce agitoval. Ve své kandidátské řeči mluvil celé dvě hodiny proti klerikálům a neopomenul ničeho, čím by proti nim poštval 98 Foto: Jan Šebetovský Seznámil jsem se s mnoha písemnostmi moravského zemského sněmu z Malíkova volebního období a z činnosti sněmu vůbec (fond A11 zemský sněm, inv. č. 57, kartony ). Viděl jsem Malíkům poslanecký slib s jeho podpisem. Slib poslance: Jakožto poslanec do sněmu zemského markrabství Moravského slibuji tímto Jeho c. a k. Apoštolskému veličenství, našemu nejmilostivějšímu císaři a králi: Na místě přísahy věrnost a poslušnost, zachovávání zákonů a svědomité plnění svých povinností. podpis: R. Malík

99 V Archivu města Brna jsem viděl volební certifikát předsednictva c. k. místodržitelství, voličské třídy venkovských obcí pro české okresy Bučovice a Ždánice opravňující Malíka vstoupit do zemského sněmu Markrabství moravského. Hledaje Malíkovy sněmovní aktivity jsem si přečetl protokoly ze schůzí české kurie ze dne 17. července 1913, kdy se konaly volby do sněmovních odborů (výborů), z nichž každý měl 12 členů, ale i protokoly ze schůzí dalších. Výborů bylo celkem 17 a Malík pracoval ve výboru finančním, živnostenském, pro vojenské záležitosti a ve výboru pro služební řád a už tady vystupoval jako jejich zpravodaj. Od začátku byl velmi činný a během krátké doby předložil sněmovně několik návrhů týkajících se potřeb jeho regionu: zajištění podpory pro obec Brankovice, okr. Bučovice, postiženou živelnou pohromou zajištění železničního spojení Ždánice Bučovice zřízení nouzové silnice ve Velkých Hostěrádkách, okr. Klobouky u Brna zajištění fondu podpory v nouzi pro obec Žarošice, okr. Ždánice rozšíření zdravotnického obvodu Žarošice zřízení nákladní stanice pro nakládání vagonů v osobní železniční zastávce na trati Čejč Zaječí zajištění dostatečného fondu podpory v nouzi pro okresy Břeclav, Hustopeče, Klobouky u Brna, Židlochovice, Bučovice a Ždánice Ne nezajímavá byla jeho reference ke zprávě zemského výboru týkající se zajištění podpory pro vdovy obvodních lékařů či ke zprávě téhož výboru o žádosti České ústřední jednoty hasičské o příspěvek na krytí provozních nákladů a pro organizování hasičských kurzů. Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech , Jiří Malíř a kolektiv, Brno 2012, 844 stran, 600 hesel shrnuje údaje o poslancích moravského zemského sněmu v jejich úplnosti a přibližuje jejich politické osudy. Publikace věnuje Malíkovi strany Strávil jsem nad ní v Moravské zemské knihovně jednu celou sobotu a trochu mě mrzí dvě autorská pochybení týkající se Malíka a Žarošic: 1. záměna Žarošic se Ždánicemi při boření sklepů, rekonstrukci a dláždění silnice v roce tvrzení, že Malíkovi byla po roce 1948 znárodněna jeho hospoda (Malík hospodu koupil v prosinci 1907 a Juliu Hausknechtovi ji prodal v červenci 1924, takže mu nemohla být znárodněna). Krátký exkurz do Malíkova osobního života 9. srpna 1913, v týž den jako před pěti lety dcera Milada, přišel na svět za asistence porodní babky Františky Kalové chlapeček Jaromír na světě byl páreček slavící pak narozeniny v jednom dni. Pokřtěný byl 21. srpna Malíkovým kolegou ze studií a žarošickým rodákem P. Bohuslavem Blažkem. Rok 1913, i když i se třináctkou, byl pro Malíka šťastný stal se zemským poslancem a otcem synáčka. Štěstí pokračovalo ale opět nepředbíhejme! Cesta do vídeňské Říšské rady Navazovalo to téměř na sebe ve stejný den, kdy se konaly pro Malíka vítězné volby do moravského zemského sněmu, zemřel ve věku 46 let říšský a zemský poslanec, člen výkonného výboru katolickonárodní strany, člen zemské školní rady, člen státní železniční rady, šéfredaktor Hlasu, čestný občan mnoha obcí a čestný člen mnoha moravských spolků, konsistorní rada P. Tomáš Šilinger, kněz řádu sv. Augustina kláštera Králové na Starém Brně (zvolen v roce 1911 ve volební skupině XXIX Břeclavsko, Hustopečsko, Kloboucko a Židlochovicko a opět zvolen 17. června 1913) jeho úmrtím se oba mandáty uvolnily. Úřední vyhláška stanovila termín doplňovací volby do Říšské rady ve zmíněné volební skupině XXIX na 28. října Protože tato volební skupina byla považována za nedobytnou baštu klerikálů, nikdo nepochyboval, že volebním vítězem bude opět katolicko-národní strana (při volbách do Říšské rady v roce 1911 dostal P. Tomáš Šilinger ze platných hlasů 9 424). Strana agrární měla původně v úmyslu kandidovat svého člověka z některého ze čtyř výše zmíněných okresů Malíkovo jméno však padlo jako blesk z čistého nebe. Klerikálové, jisti si svým volebním vítězstvím, navrhli jako kandidáta jejich strany vrchního 99

100 inspektora evidence katastru v. v. a vládního radu v Brně Josefa Maška. Sociální demokraté postavili jako kandidáta Josefa Konečného a sociální centristé Josefa Korandu. Závěr z důvěrného jednání funkcionářů moravské strany agrární s Malíkem: Malíčku, ty musíš, ať to dopadne, jak chce ty jediný můžeš vyhrát, dej se do práce! Zároveň z Ústředního sekretariátu moravské strany agrární v Brně putovaly do všech obcí čtyř již vzpomenutých okresů důvěrníkům strany materiály cit.: Doufáme, že pro kandidaturu Malíkovu uděláte, co Vám bude možno, neboť Malík jest velmi šikovný člověk, vzdělaný rolník a živnostník a navíc osoba naprosto spolehlivá a oblíbená. Apel byl zaslán i významným osobnostem obcí cit.: Zemský poslanec, hostinský a rolník ze Žarošic Rudolf Malík je mužem z lidu, pilný živnostník, poctivý a vzdělaný člověk, který zná praktický život a hodí se velmi dobře pro svou ušlechtilou povahu a píli na místo tak národně a hospodářsky důležité jako je Vaše říšská skupina. Prosíme Vás, velevážený pane, abyste přijal jeho kandidaturu v úvahu a svým vlivem se ve Vaší obci přičinil, aby mu voličové projevili důvěru a dali mu 28. října své hlasy. Rudolf Malík rozesílal i své vlastní dopisy cit.: Dávaje Vám k dispozici své schopnosti, jakož i poctivou a dobrou vůli prospěti jak našemu národnímu celku, tak zvláště našemu venkovu jsem s kolegiálním pozdravem a úctou Vám oddaný R. Malík, hostinský, rolník a zemský poslanec ze Žarošic. A rozpoutal se vpravdě zuřivý a nevybíravý boj o hlasy voličů z více než 70 obcí (v zemských volbách to bylo jen voličů). Podle prvotní atmosféry klerikálové brzy poznali, že jejich nedobytná pozice na věčné časy se kymácí, a proto do hry vstupuje jejich deník Den, vycházející v Brně mimo dny po neděli a svátcích od roku 1912 (cena 2 haléře) a mající i svou zvláštní Rubriku volebního ruchu. Den ze 17. června 1913 Zemřel P. Tomáš Šilinger. Těžká rána postihla naši stranu, náš národ a naši katolickou Moravu P. Tomáše Šilingera není více. V rámci volební agitace vycházel jeho mnohatisícový náklad, byla vydávána zvláštní čísla, rozdávána a zastrkována kamkoliv a kdykoliv, objevovaly se plakáty a letáky. Ostatní politické strany vedly proti klerikálům společný boj také i v dobovém tisku. 100 Klerikální tisk však nadále štval proti Malíkovi. Den z 1. srpna 1913 Malík je hotová nula, ignorant, analfabet, kterého stavět za kandidáta je velkou urážkou voličstva a potupou vzácné památky vysoce vzdělaného zesnulého P. Tomáše Šilingera. Pro Malíka to opět znamenalo objíždět jednotlivé obce a vzhledem k poměrně krátké, zhruba měsíční agitační době, absolvovat i tři schůze předvolební kampaně denně. Pomáhali mu kolegové a spolustraníci z Moravy i z Čech; přesto však vždy na celý týden opouštěl Stázinku, Miladku i Jarounka. Zrovna první voličská schůze 28. září 1913 v Bořeticích začala ostrou slovní potyčkou s místním farářem a kostelníkem. A následovaly další menší či větší dědiny Kobylí, Vrbice, Kašnice, Krumvíř, Morkůvky, Brumovice, Velké Hostěrádky, Bošovice, Bohumilice, Němčičky, Polehradice (dnes Boleradice), Diváky, Vranovice, Nosislav, Velké Němčice, Uherčice (tu opět došlo k ostrému střetu s místním farářem a k útoku na Malíka kameny s dozvuky u soudu v Hustopečích), Šitbořice (i tady boj s farářem), Šakvice (tady dostal při doplňovací volbě Malík jen 9 hlasů, jeho protikandidát Mašek 237 hlasů), Moutnice, Iváň (tu vyhodili Malíka z hospody, kde se schůze konala, starosta se mu pak omluvil), naopak víc než srdečná atmosféra byla v Rajhradě, Rajhradicích, Lanžhotě, Tvrdonicích, Kosticích, v Újezdu u Brna, v Těšanech (tady pro změnu vyhodili z hospody tajemníka strany katolicko-národní Červenku), v Lanštorfu (dnes Ladná) či v Moravské Nové Vsi. Silnou pozici měli klerikálové ve Velkých Pavlovicích, naopak pro Malíka velmi úspěšná předvolební schůze, poslední den před volbami proběhla v sousedních Štarvičkách (dnes Starovičkách), kde starosta František Kadrnka a nadučitel František Kocman ovládli v Malíkův prospěch celou obec (Mašek tu dostal jen 15 hlasů, zatímco Malík 121 hlas). A zase dochází jistě k nikým nečekané Malíkově osudové peripetii když Malík spěchal po poslední a pro něho velmi příznivé předvolební schůzi ke Stázince a dětem domů do Žarošic, v knize osudu bylo napsáno, že po smrti Stázinky se jeho druhou manželkou stane dcera starovičského nadučitele Kocmana Vlasta, maminka v úvodu vzpomínaného Oldřicha Malíka. I nadučitel Kocman se v penzijním věku stal Žarošákem a je pohřbený na žarošickém hřbitově. Vazba dědinky pod Pálavou na Žarošice

101 tak zesílila, že celé procesí poutníků ze Staroviček na Zlatou sobotu po léta spávalo u Malíků. Malík sám objel 40 obcí své volební skupiny, jeho spolupracovníci zbytek měl však detailní přehled o předvolebních schůzích, kterých se sám nemohl zúčastnit, mapoval celkovou atmosféru předvolebního klání přes brněnský stranický sekretariát. V samotném Brně byla jeho kandidatura přijímána s velkými sympatiemi. Volby do Říšské rady 28. října 1913 a Malíkův boj o říšský mandát R. Malík J. Konečný J. Mašek Kloboucko: 941 hlasů Hustopečsko: 958 hlasů Židlochovicko: hlasů Břeclavsko: hlasů Celkem: hlasy hlasů hlasů Malík s Konečným (tzv. pokrokové strany) získali hlasů a vedli o 923 hlasy. Nadpoloviční většina odevzdaných hlasů byla hlasů a té žádný z kandidátů nedosáhl byla nutná tzv. užší volba mezi Malíkem a Maškem, stanovená na 5. listopadu Už tato fáze voleb znamenala pro klerikály potupnou porážku šlo se znovu do předvolebního boje, ještě zuřivějšího než předtím. Bylo jasné, že o tom, kdo bude říšským poslancem rozhodnou při užší volbě hlasy sociálních demokratů (podle dohody mezi pokrokovými stranami mělo hlasů Konečného připadnout Malíkovi). Klerikálové stupňují zostuzování Malíka a prostřednictvím letáků se snaží získat voliče, kteří k první volbě 28. října nepřišli vydávají zvláštní číslo Dne, kde Malíka nehorázným způsobem tupili (znovu byl zloduchem, analfabetem, odchovancem Masarykovým, antikristem, socialistou, nevěrcem, neznabohem s kupou nemanželských dětí, který pochoval matku jako psa bez církevních obřadů jeho matka však v té době ještě žila, a další a další výmysly). Malík toto číslo Dne ve svém osobním archivu neměl, ač měl téměř všechny výstřižky, ale i celá čísla pojednávající o jeho poslanecké činnosti pečlivě vedené. Já jsem ho však v Moravské zemské knihovně vyhledal; nejen toto číslo, ale i některá další, v nichž se objevují nechutné útoky na Malíka: O mandát P. Tomáše Šilingera:,,Agitace dostupuje vrcholu a boj se vyostřil. Agrárník Malík 101 chce ve škopcích špíny utopit svého protikandidáta. Zahyne však ve vlastním kalu. Agrární kandidát Malík je kandidátem cukrobarona:,,cukrovar Viktora Bauera v Hrušovanech dělá všemožný nátlak na voliče, aby nevolili našeho kandidáta Maška, nýbrž Malíka. Dědictví poslance P. Tomáše Šilingera:,,Mysl se vzpírá myšlence, aby jméno zemřelého bylo zneuctěno jakýmsi Malíkem. Voličstvo však dá ráznou odpověď důstojným dědicem P. Tomáše Šilingera jest pan Josef Mašek, vládní rada v Brně. Těsně před užší volbou Malíka podpořilo telegramem i dopisem z Vídně i 37 agrárních poslanců Říšské rady, podpora přichází i z Klubu zemských poslanců agrárních. Znovu se jezdí a znovu se agituje po dědinách jihu Moravy Malík sám jezdí tam, kam se předtím nedostal (Velké Bílovice, Horní Bojanovice, Měnín, Moravský Žižkov, Stará Břeclava, Žabčice, Přísnotice, Olbramovice, Přibice, Hrušovany, Bratčice, Mělčany, Syrovice, Rebešovice, Otmarov, Křepice, Nikolčice ). Poslední den a noc před rozhodující volbou strávil Malík v hotelu Slávia. Ve středu 5. listopadu byla od rána plná lidí brněnská Rudolfova ulice (dnes Česká) čekajících před redakcí Lidových novin na informace o průběžném výsledku volby. Malík tento čas pobýval v sekretariátu agrární strany na Starobrněnské ulici č. 13, kde se soustřeďovaly dílčí zprávy z volební oblasti je konec napětí a očekávání, přichází hlášení z místodržitelství: Malík dostal hlasy, Mašek hlas (odevzdáno bylo hlasů, Malík byl zvolen říšským poslancem většinou 452 hlasů). Malík zemský a říšský poslanec Foto: archiv autora

102 Následovaly velké ovace v ulicích Brna, přicházely spousty gratulací, Malík se ocitá v zajetí gratulantů v hotelu Slávia. Ještě téhož dne následuje památná cesta ve dvou automobilech do Žarošic se zastávkou na prosbu jeho mnoha voličů v Újezdu u Brna a ve Slavkově. Triumfální byl vjezd a přivítání v jeho Žarošicích lampionový průvod na státní silnici u vjezdu do Žarošic, rány z pušek oznamující jeho příjezd, živá hudba. I přes pokročilou dobu spousty Žarošáků před jeho hostincem, seřazené obecní zastupitelstvo v čele se starostou Gallou a jeho uvítacím projevem, hasiči v parádním, učitelé, ba i farář Jan Kaňa, s nímž míval Malík časté ostré názorové střety, přípitky v jeho hospodě žarošickým vínem, ale i Malíkova nezastíraná únava a rozloučení se všemi konečně zůstal sám se svou Stázinkou, Miládkou, Jarounkem a rodiči. Je až nevíře, že o tom všem obecní kronika mlčí nejen o tomto Malíkově volebním vítězství, ale i o průběhu jeho poslaneckého období, o jeho nesporných zásluhách pro Žarošice vůbec. Pro ilustraci: První stručná zmínka o Malíkovi je z pera kronikáře Josefa Skulínka v 1. svazku Pamětní knihy Žarošic z roku 1925 cit.: Na kandidátce č. 22 pro poslaneckou sněmovnu byl na 1. místě zdejší dosavadní poslanec R. Malík. Z roku 1924 cit.: R. Malík založil Vodní družstvo pro meliorace a dal podnět k založení potravinářského družstva a družstva pro mlácení obilí. Ve 3. svazku obecní kroniky se kronikář Václav Broukal skoupým zápisem zmiňuje o jeho konci v roce 1969 cit.: Zemřel ve věku 94 let poslední člen rakouského parlamentu Rudolf Malík.?????????????????????????? Níže v textu se stručně zmíním, zejména směrem k mladším čtenářům Věstníku, o vídeňské Říšské radě ta měla zákonem č. 15/1907 Říšského zákoníku nově stanovený počet poslanců na 516 jedním z nich byl od listopadu 1913 i Rudolf Malík. Dlouho mně vrtalo hlavou (a vrtá stále), jak koncem roku 1969, kdy Broukal psal tento kronikářský zápis, 102 mohl vědět v době, kdy o informačních zdrojích dnešního formátu se tehdy ještě nesnilo, že Malík byl posledním členem rakouského parlamentu? Této jeho citace se pak používalo v mnoha příležitostných článcích. Nabízí se snad vysvětlení, že to mohl vědět od samotného Malíka ten, vzhledem ke svému intelektu, paměti, kontaktům, uspořádanému archivu se mohl i touto skutečností zabývat a úmrtí svých kolegů sledovat, ale přesto všech 516 poslanců Říšské rady bylo asi i pro Malíka zřejmě číslo vysoké. Verifikace této Broukalovy nejen pro mě, ale snad i pro Žarošice dlouho nevyjasněné glosy v obecní kronice mě nepřestávala tížit a přiznám se, že v permanentním návalu povinností a starostí jsem v té době na takovou doslova mravenčí práci ani neměl čas pomocnou ruku ochotně nabídl kamarád, který se pustil selektivní metodou do pátrání ve všech možných a mu dostupných formátech (čísla o ověřeném úmrtí říšských poslanců, pouhé indicie, ale i jména zcela bez informací ). V konečné fázi bádání jsme se obrátili na velmi ochotného prof. PhDr. Jiřího Malíře,CSc. z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a ten potvrdil, s odkazem na nejnovější publikaci pojednávající o dějinách rakouského parlamentismu, že žarošický Rudolf Malík zemřel opravdu jako poslední, a to nejen z českých členů Říšské rady (viz publikace Adlgasser Franc: Die Mitglieder der österreichischen Zentralparlament , Konstituierender Reichstag , Reichsrat , Ein biographisches Lexikon Wien, Wien 2014 a publikace Knauer Osvald: Das östereichische Parlament von 1848 bis 1966, Wien 1969). Podařilo se zjistit i dva další nejdéle žijící říšské poslance, z nichž jeden pocházel tak jako Rudolf Malík z jižní Moravy. Malík zemřel jako poslední říšský poslanec 10. prosince Před ním to byl od roku 1906 do roku 1935 sociálně demokratický poslanec a redaktor Rovnosti František Svoboda ze Šakvic ( ) a třetím nejstarším poslancem od roku 1907 do roku 1935 byl rovněž sociální demokrat František Biňovec z Míkovic u Kralup nad Vltavou ( ). Ani farní kronika (Protocollum domesticum Scharuchicz), kterou začal na příkaz brněnského biskupa psát první necisterciácký farář Martin Vaněk v roce 1789, Malíka jistěže nijak neglorifikovala, ani se o něm (i když hrál občas v kostele na varhany) alespoň kronikářsky nestranně nezmiňuje.

103 Deník Den těžko polykal Malíkovo volební vítězství a porážku svého kandidáta: Den 6. listopadu 1913 cit.: Dědictví P. Tomáše Šilingera potupeno nástupcem se stal agrárník Malík ze strany, která měla pro něho jen potupu a nadávky. Památka P. Tomáše Šilingera byla zneuctěna. (V Brně v průsečíku ulic Husovy a Pekařské je Šilingrovo náměstí tzv. Šilingrák.) Hned den po vzpomínaném příjezdu do Žarošic přichází Malíkovi telegrafická výzva k cestě do Vídně tady byl představen už s určitým renomé všem významným politikům a zvláště srdečně byl přivítán v Klubu agrárních poslanců. Jeho prvním gratulantem, jak vždy vzpomínal, byl říšský a zemský poslanec, předseda moravské strany agrární a předseda agrárních poslanců Říšské rady František Staněk, druhým gratulantem byl T. G. Masaryk. Malík složil v české i německé řeči poslanecký slib, a tak se dostává na půdu rakouského parlamentu. Odjel do Žarošic si zaslouženě odpočinout, prolistovat noviny a časopisy píšící o jeho volbě, přečíst dopisy, gratulace, telegramy. Archiv autora Archiv autora 103

104 Viděl jsem v jeho archivu nejen dopisy a telegramy blahopřejné, ale od klerikálních fanatiků i urážející a udavačské. Parlamentního vídeňského vzduchu si Malík moc neužil za pár měsíců vypukla válka a i on se ocitl ve válečné vřavě. Říšská rada byla 16. března 1914 tzv. odročena a vládlo se bez parlamentu. Pár slov k Říšské radě Byl to státní útvar existující od 8. června 1867 do 31. října (12. listopadu) Její vznik, coby poslaneckého orgánu, definovala, jak si jistě pamatujete z hodin dějepisu, oktrojovaná (vnucená) březnová ústava z roku Skutečným začátkem parlamentního života byl ale až rok 1860, kdy únorová ústava z roku 1861 stanovila, že Poslanecká sněmovna Říšské rady bude napříště volena. V letech byla nejprve poradním orgánem rakouského panovníka a vlády, od roku 1867, po tzv. rakousko-uherském vyrovnání, se stává parlamentem Předlitavska. Skládala se ze dvou komor Poslanecké sněmovny, kam volily své zástupce do roku 1873 zemské sněmy, pak začala éra přímých voleb (toho roku se zvýšil počet poslanců z původně 203 na 353, roku 1897 na 425, a jak již bylo vzpomenuto od roku 1907 na 516, pasivní volební právo bylo od 30 let) Panské sněmovny, jejíž členy doživotně jmenoval panovník. Během I. světové války po několik let nebyla Říšská rada svolávána 13. března 1914 dal císař František Josef I. na návrh vlády Říšskou radu tzv. odročit a její budova byla přeměněna ve vojenskou nemocnici. Obnovené zasedání svolal císař Karel 30. května 1918 a trvalo až do 12. listopadu téhož roku 104 (XXII. Session); pak přestala existovat a jak již bylo vzpomenuto a i potvrzeno, jejím posledním žijícím poslancem byl Rudolf Malík. Do Vídně jsem sice jezdit nemusel, ale viděl jsem stenografické protokoly Říšské rady. S kolegou RNDr. Rostislavem Nebolou vládnoucím perfektně němčinou jsme nahlédli v souvislosti s působením Malíka ve vídeňském parlamentu do materiálů vídeňského archivu Archiv des österreichischen Parlaments in Wien a viděli jsme Malíkův slib ze dne 6. listopadu 1913, sněmovní listy i dlouhý seznam členů předlitavské Říšské rady s Malíkovým jménem. V otázkách parlamentního života nás zorientovala i publikace Robert Luft: Parlamentarische Führungsgruppen und politische Strukturen in der tschechischen Gesellschaft; Tschechische Abgeordnete und Partein des österreichischen Reichstrats , München 2012, jakož i již vzpomenutá publikace Knauer Osvald: Das österreichische Parlament von 1848 bis 1966, Wien Malík vzpomínal, jak byla-li mezi poslanci moravského zemského sněmu jistá smířlivá nálada, v Říšské radě to bylo přesně obráceně a její zasedání byla plná kraválů. Poslanecké diety činily v té době 20 korun denně, ale jen pro dny, kdy Říšská rada zasedala se vzpomenutým jejím odročením byly pryč i diety (až od roku 1917 byly poslanecké diety nahrazeny platem K měsíčně, bez ohledu zda se zasedalo či nikoliv). Mezi poslanci byli i tehdy všelijací vtipálci, zpěváci a veršotepci útlocitný čtenář Věstníku nechť promine okřídlený veršík Malíkova poslaneckého kolegy ze sociální demokracie Rudolfa Bechyněho právě po tom odročení Říšské rady cit.: Snížek se nám chumelí, diety jsou v prdeli. Válečné intermezzo Přestože Rudolf Malík ve svém nedokončeném autobiografickém materiálu Žaluji (Běh mého života v bleskovém záběru), se zřejmě coby oficír věnuje válečnému období víc než obšírně; pro kontinuitu válkou přerušeného jeho poslancování uvádím v této chvíli jen opravdu to nejpodstatnější. Mobilizační vyhláška se vztahovala i na dvojnásobného poslance Rudolfa Malíka a Landšturleutnant Malík odchází 2. srpna 1914 bojovat za císaře pána a jeho rodinu.

105 a poslední leče, klavírní produkce, Malíkovo delegování na pohřeb císaře Františka Josefa I. (30. listopadu 1916) či na budapešťskou korunovaci císaře Karla I. (30. prosince 1916). Rok 1917 se chýlil ke konci a naděje na záchranu habsburské dynastie a Rakousko-uherské říše byly stále menší, zatímco obrysy samostatného československého státu byly stále patrnější. Malík, 1. listopadu 1917 povýšen na hejtmana, zjevné známky rozkladu říše na frontě i ve vnitrozemí vnímal víc než silně (jeho novým vojenským sluhou se stal severomoravský Florian Lakomý). Stázinčino foto Rudolfovi na vojnu Archiv autora Narukoval na haličskou frontu a tu během 226 dnů v zákopech zažil abmarše, alarmy, frontové Vánoce i poznání se s Jaroslavem Haškem, než byl 15. března 1915 převelen a sloužil pak v zázemí domobraneckého pluku č. 32 v Novém Sonči až do 18. května 1917, kdy byl povolán k zasedání rakouského parlamentu. Na frontu mu také přišla zpráva, že se stal Čestným občanem Bučovic. Čtyři dny po svém převelení se po 230 dnech dostává k rodině do Žarošic na čtrnáctidenní dovolenou ty pak byly v zázemí častější, opětovaly je i Stázinčiny návštěvy Malíka, byly i hony Stázinka s dětmi na návštěvě Malíka Archiv autora 105 Malík po povýšení Archiv autora Začátkem února 1917 je povolán do Vídně k poradám poslaneckého klubu (opět častější pobyty v Žarošicích) a 18. května z Nového Sonče odjíždí na zasedání Říšské rady po válečné odmlce se vídeňský parlament opět 30. května 1917 slavnostně sešel (vše začalo mší ve svatoštěpánské katedrále a následným přijetím císařem Karlem v Hofburgu podle protokolu, jak Malík vzpomínal, v černém fraku a s bílou kravatou). Svoláním vídeňského parlamentu pro Malíka vojna skončila byl už trvale v civilu a v Žarošicích byl víc než-li ve Vídni. Do Nového Sonče, kde strávil podstatnou část války, se chtěl s odstupem času vrátit, jak říkal za vzpomínkami, ale nějak se to nepodařilo. Ve válečných letech venkov trpěl nedostatkem pracovních sil sedláci byli na vojně, pole byla

106 neobdělávaná, hospodářské usedlosti pustly. Bylo nutné dožadovat se uvolnění zemědělců z vojny buďto častými dovolenými, nebo úplným propuštěním. Agrární kancelář ve Vídni realizovala tisíce intervencí za účelem propuštění vojáků rolníků z vojny. Malík sám už 5. července 1917 podává ve vídeňském parlamentu úspěšný návrh vyzývající vládu, aby vyvázala řemeslníky a rolníky z vojenské služby cit.: aby samostatní rolníci, případně řemeslníci pro účely hospodářské nezbytně potřební, kteří v obvodu armády a ve frontě slouží, v případech zvláště uváděníhodných, byli služby vojenské zproštěni, popřípadě delší dovolenou pro potřeby zemědělství uvolněni. Říšský poslanec Rudolf Malík sám pomohl nejen řadě Žarošáků a dostal je z vojny domů, ale i celé řadě moravských rolníků (měl u Zprošťovacího úřadu ve Vídni řadu kamarádů a značné konexe). Úsvit roku ledna 1918 byli předsednictvem Českého svazu pozváni všichni poslanci zemští i říšští do pražského Obecního domu k důvěrné poradě poslanec Vlastimil Tusar přečetl onu památnou Tříkrálovou deklaraci s nadšením pak přijatou po celé zemi, zazněly tóny písně Kde domov můj. 13. dubna 1918 se Malík účastní v Obecním domě schůze opět za účasti všech zemských a říšských poslanců a osobností kulturního, vědeckého a hospodářského života se společenskou přísahou cit.:,, Při památce předků dáme i životy za osvobození národa z tyranie Habsburků a jejich panství německo-maďarského. Na tuto chvíli vzpomíná Malíkův přítel, brumovický Jan Herben v Knize vzpomínek cit.: První zvedá ruku pro mluvčí národa Alois Jirásek a pak se slzami v očích všichni po něm Ve druhé polovině roku 1918 se karta nadobro obrátila 28. října 1918 byl Malík ještě ve Vídni a nato odjíždí domů do Žarošic. Malík poslancem nového československého parlamentu Pro Malíka byla silně emotivní ustavující 1. schůze Revolučního Národního shromáždění 14. listopadu 1918, nejvyššího zastupitelského a zákonodárného (v té době jednokomorového) orgánu v období 1918 až do voleb v dubnu Nutno podotknout, že tento orgán tehdy nevzešel z přímých voleb, ale z dohody předsedů existujících českých politických stran rozšířením Národního výboru původně měl 256 poslanců, potom 269 agrárníci tu měli 55 mandátů (i tady se dlouhý seznam jeho členů hemžil známými jmény). Místem první, ale i dalších schůzí byla stará budova zemského sněmu království Českého v Thunovském paláci na Malé Straně. Revoluční Národní shromáždění tu prohlásilo Habsburky za sesazené z trůnu (císař Karel se sice ještě pokusil o dva neúspěšné restaurační pokusy, ale v listopadu 1921 odjel na Madeiru a tu 1. dubna 1922 ve věku 35 let, zanechav po sobě vdovu se sedmi dětmi a s osmým na cestě, zemřel na španělskou chřipku s ním odešla tradice rodu Habsburků). Po nezbytných procedurách (volby předsedy a místopředsedů) následovala volba 16 členné vlády v čele s dr. Karlem Kramářem (viz pražská vládní Kramářova vila) včetně slibu a došlo i k volbě prezidenta T. G. Masaryk byl zvolen jednohlasně (ten se vrátil do republiky z New Yorku v sobotu 21. prosince a na týž den,, kdy se konala 13. schůze Revolučního Národního shromáždění se slibem prezidenta republiky a jeho proslovem, Malík vždy vzpomínal, že byl svému krajanovi jedním z prvních gratulantů). Masaryk další den pozval poslance na Hrad, aby vyslechli jeho první prezidentské poselství s přáním již na dveře ťukajících vánočních svátků V živé paměti Malík měl i 2. schůzi parlamentu 15. listopadu 1918, kdy se řešila tzv. slovenská otázka, kdy území Slovenska si nárokovala Budapešť (k osvobození Slovenska dochází až 30.listopadu 1918 a byl tu nutný i vojenský zásah, jehož se zúčastnila i tzv. Slovácká brigáda, jejímž spoluzakladatelem a velitelem 2. praporu byl Malíkův mladší bratr Antonín na Slovensko bylo tehdy vysláno 10 pěších praporů, 4 dělostřelecké baterie, jedna eskadrona a jeden obrněný vlak; těžké boje probíhaly u Nových Zámků viz Pavel J. Kuthan: V těžkých dobách, souborná studie 2004). Vánoce v nové republice trávil Malík s rodinou v Žarošicích a po Třech králích odjíždí do Prahy na důležité projednávání návrhu zákona o řádu volení do obcí, který se pak i Žarošic bezprostředně dotýkal Právo voliti do obecního zastupitelstva přísluší všem občanům Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21 rok věku. Zákon přiznává volební právo i ženám.

107 Poznámka: Obecní volby 15. června 1919 v Žarošicích majících tehdy obyvatel: 24 členů zastupitelstva starosta František Válka (agrárník, slabý starosta pod silným vlivem lidovců) agrárníci 9 mandátů lidovci 5 mandátů Malík byl už v této fázi mandátu poslancem velmi agilním a o jeho poslaneckých aktivitách bylo už příležitostně mnohé publikováno, a proto jen ve stručnosti připomínám: V lednu 1919 Malík vystupuje v parlamentu poprvé, zdaleka ne však naposledy jako vinařský odborník a podává návrh osnovy zákona na ochranu vinařství a ovocnářství (cit.: za války se konzum vína rozšířil a víno hroznové bylo prodáváno jako víno padělané ). Zemědělský výbor Revolučního Národního shromáždění jeho návrh projednal a ministerstvu zemědělství uložil patřičná opatření. (Malík o vinařství a ovocnářství nejen fundovaně mluvil, ale i hodně publikoval.) 26. března 1919 Na 39. schůzi Revolučního Národního shromáždění Malík coby zpravodaj branného výboru (během let tu vystoupil 58krát) přednáší zprávu o vládním návrhu týkajícího se změny přísahy československých vojsk ( Přísaháme při všem, co jest nám svato, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni presidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů presidentem a vládou ustanovených. Přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu. Přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských tak přísaháme.) Tato přísaha příslušníků československé armády platila až do roku září 1919 Malíkova interpelace na ministra pro zásobování a výživu lidu Fedora Houdeka cit.: V těchto dnech vydalo ministerstvo pro zásobování lidu nařízení, jímž se zakazuje výroba slivovice ze švestek, 107 ježto prý je letošní úroda švestek celkem slabá a sklizeň vystačí sotva ke krytí tuzemské potřeby. Zákaz tento je naprosto nevčasný a nevhodný. Majetníci modrého ovoce mají již spoustu padavek a jiného modrého ovoce vadného nasbíráno na mač, zejména na Moravě a na Slovensku a v tom se dozvídají, že výroba slivovice nebude letos povolena. Proto se táži: 1. Jest pan ministr ochoten přesně vyjádřit jakého ovoce se onen zákaz výroby slivovice týče zda pouze zralých švestek (kadlátek) vhodných k lidskému používání ve stavu surovém i v jiných úpravách (k výrobě povidel atd.) či oněch švestek napadaných, červivých, nedozrálých, shnilých či modrého ovoce vůbec? 2. Jest pan ministr ochoten onen nesmyslný zákaz vůbec odvolat? Následovala Malíkova interpelace na ministra veřejných prací Antonína Hampla o nedostatečném přídělu benzinu k pohonu mlátiček 10. prosince 1919 Malíkova interpelace na ministra železnic Jiřího Stříbrného pro neudržitelný jízdní řád na trati z Brna do Teplé a Trenčianských Teplic Řádné volby do Národního shromáždění mohly proběhnout, až byla přijata ústava ta byla přijata Revolučním Národním shromážděním za přítomnosti šesti parlamentních stran na jeho 126. schůzi 29. února Z čísla vyjadřujícího počet parlamentních schůzí je patrno, že poslanci zasedali dosti často (dle parlamentních tisků i nepřetržitě 20 hodin a třeba i do tří hodin do rána), takže Malík v Praze dlouho a často pobýval a byl Republikánskou stranou českého venkova navržen za kandidáta do Poslanecké sněmovny ve 13. volebním kraji (celkem kandidovalo 23 politických stran 11 českých a 12 jinojazyčných). Pro ilustraci výsledky voleb do Poslanecké sněmovny 18. dubna 1920: sociální demokraté 74 mandátů agrárníci (republikáni) 40 lidovci 33 národní socialisté 24 národní demokraté 19 živnostníci 6 ostatní strany 3

108 Jak volily do Poslanecké sněmovny Žarošice: lidovci dostali 244 hlasů agrárníci 226 čs. socialisté 155 sociální demokraté 63 živnostníci 24 národní demokraté 6 Komplikovaná Malíkova situace Přestože v Uprkově salonku brněnského hotelu Slavia znělo unisono Malíku, ty budeš poslancem!, situace se pro něho až do listopadu 1920 značně zkomplikovala. I přes politickou dohodu uvnitř strany, že poslancem bude Rudolf Malík, byl nakonec poslancem zvolen Viktor Stoupal z Brna a ve sněmovně, která už zasedala v Rudolfinu zavládly zmatky v květnu 1920 dostal Malík od předsedy vlády Vlastimila Tusara pozvánku na zasedání už nového Národního shromáždění na den 26. května. Přijel do Prahy, ve sněmovně si opatřil seznam zvolených poslanců, kde bylo i jeho jméno a zasedl na místo s jeho jménem. Těsně před zahájením schůze za ním přišel tajemník Poslanecké sněmovny s tím, že poslancem není on, ale vzpomenutý Viktor Stoupal, a ať opustí zasedací sál sněmovny. Disciplinovaný Malík odjel rozmrzele z Prahy do Žarošic a pak se dlouho nedělo nic poslancem byl i nebyl (olej do ohně přilil i neslavně končící župní sjezd republikánské strany v Uherském Hradišti v září 1920, kde docházelo ke skandalizaci Malíka, k intrikám a útokům jeho spolustraníků dělajících si nárok na jeho mandát především ze strany Jana Měchury ze Šardic, Josefa Navrátila z Komni a Martina Procházky z Tlumačova). Viktor Stoupal byl současně zvolen i přísedícím Zemského výboru moravského a nemohl tudíž být současně i poslancem. Až 8. listopadu 1920 poslal ministr vnitra Jan Černý (od roku 1926 předseda úřednické vlády a Malíkův spolužák z uherskohradišťského gymnázia) Malíkovi ověřující list zvolení do Poslanecké sněmovny 17. listopadu následoval jeho poslanecký slib a po Stoupalově rezignaci začíná jeho první volební období ( ) v nové Poslanecké sněmovně. Opět krátké smutné i radostné osobní intermezzo Malíkova poslaneckého období Začátek 20. let nebyl pro Malíka zrovna příznivý již vzpomenutá politická vojna, a daleko 108 horší vrcholící Stázinčina plicní tuberkulóza a její odchod z tohoto světa v nedožitých 35 letech. Už po vojenském cvičení v březnu 1915 si Malík povšiml, že Stázinka už nemá ten elán jako dříve, chřadla mu před očima a on, 46letý v rozpuku života se 13. ledna 1921 stal vdovcem. Ztratil jsem všechno, řekl tehdy. Stázinka byla pohřbena do rodinného hrobu na žarošickém hřbitově. Miladce bylo tehdy 13 let, Jaromírovi 8 let k tomu nemalé hospodářství, hostinec, poslanecké povinnosti a další veřejné funkce, pobyt velmi často mimo Žarošice. Bez nové hospodyně by to dál asi nešlo, navíc hospodyně, na kterou by bylo spolehnutí, že vše zvládne. Takovou se nakonec stala dcera starovičského nadučitele Františka Kocmana Vlasta. Byli to Malíkovi velmi vzdálení příbuzní. Vlasta k Malíkům často jezdívala nejen na poutě, ale pomáhala i při živnosti. Stázinka, Miladka i Jaromír ji měli rádi a říkali jí teta Vlasta. Byla výborná hospodyně, skvělá kuchařka, dobře si vedla i v hostinci. Když Stázinka zemřela, Malík ji poprosil, aby přijela do Žarošic a nahradila Stázinku nabídl jí manželství, i když mu to mnozí, především Žarošáci, měli za zneuctění tehdy ještě dvouleté doby smutku u vdovců a vdov zazlé. 30. srpna téhož roku je farář Tomáš Škoda v žarošickém kostele sezdal Rudolf měl 46 let, Vlasta byla třicetiletá. 26. května 1922 se novomanželům narodil synáček dle Vlastina bratra padlého ve válce pokřtěný jako Oldřich (o Vánocích, stejně jako Rudolf v roce 1969, zemřel v roce 1922 i jeho otec Antonín, matka Matylda manžela přežila o 10 let). Poznámka: František Kocman ( ) učil 17 roků ve Velkých Němčicích a 20 roků ve Starovičkách odchází do důchodu a stěhuje se za Vlastou do Žarošic. Bydlí v Malíkově domě č. 82 na Dolině, a když Vlasta postavila dům Na zábraní č. 20 (dnešní vilka Dohnalíkových naproti hřiště), přestěhoval se tam. Byl pochován vedle Stázinky na žarošickém hřbitově. Poslanecký mandát byl ve správných rukou Malík, coby již osvědčený zpravodaj, byl ve sněmovně zvolen do výboru sociálně-politického a referoval o nejzávažnějších předlohách sociálních zákonů (za zpravodaje ho navrhl tehdejší předseda vlády a předseda agrární strany Antonín Švehla). Před Vánocemi 1920 se opět vrací k problematice vinařské a mluví o změně zákona o všeobecné

109 dani nápojové a zvláštní dávce z vína v lahvích (16. prosince). V létě 1921 předkládá návrh zákona o zestátnění mlynářské školy v Břeclavi (19. července) a v témže měsíci interpeluje o vybírání všeobecné daně nápojové z vína pro vlastní potřebu určeného a dani nepodléhajícího (22. července). V srpnu téhož roku interpeluje v zájmu vinařů jižní Moravy cit.: Žádná kultura zemědělská nebyla v poslední době tak postižena jako vinařství. Jest toto bezpříkladné zdanění vinařství panu ministrovi známo? 17. ledna 1922 předkládá doplňovací návrh k osnově zákona o zákazu podávání alkoholických nápojů mladistvým. Nechci čtenáře zatěžovat výčtem a už vůbec ne komentovaným výčtem Malíkových poslaneckých aktivit poslanecký rok 1922 uzavírá coby zpravodaj promlouvající k úpravě požitků veškerých státních zaměstnanců (15. prosince). Jeho činnost coby parlamentního zpravodaje byla obsáhlá a ne vždy se týkala předloh zákonů zrovna líbivých s úsměvem jsem si přečetl Rudé právo z 16. prosince 1922 cit.: Ve sněmovně se měl před Vánocemi 1922 projednávat ne zcela vstřícný návrh zákona o úpravě požitků státních zaměstnanců. Se státními zaměstnanci si to však žádná z parlamentních stran nechtěla rozházet. Vyvstává otázka, kdo má být za těchto okolností zpravodajem a který parlamentní zpravodaj tento nelehký úkol zvládne? Dlouho se to ve sněmovně přehazovalo jak horký brambor, až předseda vlády Antonín Švehla rozhodl: Jedině Malík! Ten však zrovna v potřebné chvíli nepobýval v Praze rozezvučely se telefony po celé republice, až zastihly Malíka, kde jinde, než v brněnském hotelu Slávia. Nočním rychlíkem se vrací do Prahy, kde ho už na nádraží čekali parlamentní tajemníci s návrhem vládního zákona, o němž měl už ráno referovat v sociálně-politickém výboru. Ještě ke všemu ve vlaku zapomněl brýle a na text dost dobře neviděl. Brzy ráno poprosil optika na Václavském náměstí o pomoc v nezáviděníhodné situaci a pak v nedaleké kavárně měl hodinu času na prostudování předlohy háklivého zákona zvládl to! Po projednání návrhu i ve výboru rozpočtovém šel návrh do sněmovny. (Malík byl jeho zpravodajem a po schválení měl číslo 394 /1922 Sb.) V roce 1923 navrhuje změnu zákona o uhelném hospodářství (16. listopadu) a jako zpravodaj hovoří k návrhu zákona o stavebním ruchu (16. prosince) a než se poslanci rozešli na vánoční prázdniny i o stanovení hranice příjmu vylučující z návrhu na důchod válečné poškozence (19. prosince). Mikropohled do Žarošic Obecní volby 16. září místo lidovci 362 hlasů, 11 mandátů v obecním zastupitelstvu, starosta Josef Galla V roce 1924 vystupuje Malík jako zpravodaj v problematice zaopatřovacích požitků a jednorázové výpomoci učitelstvu nestátních škol na Slovensku (25. dubna), v záležitosti úpravy požitků některých veřejných zaměstnanců na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jakož i penzí po nich (12. prosince ) a v otázce úsporných opatření ve veřejné správě (18. prosince). V roce 1925 Malík-zpravodaj hovoří k vládnímu návrhu tzv. platového zákona (o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců), k předloze zákona o platových a služebních poměrech učitelstva obecných a občanských škol (tzv. učitelský zákon), k návrhu zákona o platových poměrech státních obecních a obvodních lékařů, každoročně se fundovaně vyjadřoval se státnímu rozpočtu. Rokem 1925 skončilo už pro zkušeného, uznávaného a respektovaného poslance Malíka první volební období. Volby do druhého volebního období byly vypsány na 15. listopadu 1925 tehdy už kandidovalo 29 politických stran a Malík se objevil na 1. místě kandidátky XIII. volebního kraje (už vnitřně relativně zkonzolidované župy uherskohradišťské). Výsledky voleb do Národního shromáždění 15. listopadu 1925: Odevzdáno platných hlasů strana republikánská hlasů tj. 46 mandátů komunisté lidovci sociální demokraté Jak volily Žarošice (předvolební Malíkovo provolání k občanům Žarošic slavilo úspěch): kandidátka Malíkovy strany č. 22 dostala z 806 odevzdaných hlasů 315 kandidátka lidovců č. 26 dostala 299 hlasů 109

110 A tak žarošický Rudolf Malík opět vstupuje do nově zvolené Poslanecké sněmovny Její 1. schůze se konala 17. prosince Ve svém druhém volebním období ( ) býval častým svědkem rušivých momentů zejména ze strany poslanců slovenské ľudové strany, německé národní strany či německé strany sociální politická kultura hrubě vázla. To však neznamenalo, že v prvním Malíkově poslaneckém období to byla selanka byl zvyklý na pískot a řev ve sněmovně, na cholerické výkřiky, na bušení do stolků, ba i na zuřivé vytrhávání papírů z rukou zpravodajů či neomalené verbální útoky (proto bylo přijato opatření takové, že překročil-li poslanec ve své řeči meze slušnosti, došlo ve stenozáznamu či v textu novin k tzv. zabavení slova a případný verbální úrok či jiná neomalenost se tam neobjevily). Malík s parlamentní přezdívkou šenkýř, byl opět zvolen do sociálně politického výboru a jako již osvědčený řečník se stal znovu zpravodajem předloh mnoha zákonů začala pro něho znovu nedoceněná, náročná práce (sarkasticky vzpomínal, jak jeho kolega ve vídeňské Říšské radě za zpravodajství návrhů zákonů byl povýšen do šlechtického stavu a ještě k tomu dostal krásný, velký statek). Pár slov k Rudolfinu a k poslancům z dob nejen Malíkových Český sněm, jak již bylo řečeno, měl své tradiční sídlo v Thunovském paláci na Malé Straně. Od roku 1920 je Národní shromáždění dvoukomorové Poslanecká sněmovna a Senát. Po rozpadu Rakouska- Uherska tu zasedal Senát, zatímco prvorepubliková první komora parlamentu jednala v budově Rudolfina v jedné z architektonicky nejvýznamnějších budov v Praze (pochází z let , architekti Josef Zítek a Josef Schultz). Byla postavena jako víceúčelový kulturní stánek, který na počest rakouského korunního prince Rudolfa dostal jméno 110 Rudolfinum. Otevřen byl 7. února 1885 a svému kulturnímu poslání sloužil až do roku 1919, kdy byl proměněn v Poslaneckou sněmovnu vznikla tu řada kanceláří, poslanecké kluby, bufet, jídelna, restaurace, poslanci tu měli svého lékaře i svoji poštu. Z koncertní síně musely být demontovány varhany a stala se z ní síň zasedací. Svou politickou funkci plnilo Rudolfinum až do března Dnes je sídlem České filharmonie, kde dlouhá léta působil jako její solocellista uhřický rodák Ladislav Pospíšil. V průběhu 20. století parlament měnil několikrát místo svého sídla od května 1946 se sídlem Národního shromáždění stala budova bývalé Plodinové burzy v blízkosti Václavského náměstí (v roce 1966 přestavěna, od roku 1968 sídlo Federálního shromáždění a nově vzniklá Česká národní rada zasedala v Thunovském paláci). Od roku 1993 se sídlem Poslanecké sněmovny stal Thunovský palác, Senát zasedá v nedalekém Valdštejnském paláci. Poslanci v dobách Malíkových chodili na jednání v obleku, k prezidentovi bylo oblečení protokolární. Sněmovnu svolával prezident republiky, na konci zasedání se poslanci vždy dozvěděli termín zasedání dalšího. Poslanecké prázdniny měli několikery a striktně je dodržovali svatodušní, letní, vánoční Zasedali téměř každý den (někdy i třikrát denně dvakrát ve svých poslaneckých klubech, jedenkrát v plénu sněmovny). Tzv. remunerace (poslanecké náhrady) v podobě cestovného a nocležného existovaly. Poslanci v Malíkově době neměli své rezidenční domy, ale spávali v pražských hotelích poblíž Karlova mostu, na Malé Straně, Starém Městě, Malém náměstí, náměstí Curieových, U Lužického semináře Pro srovnání: Dnes má mimopražský poslanec nárok buď na ubytování v jejich pražských rezidenčních domech v Nerudově ulici na Malé Straně 47 bytů, nebo v Rumunské ulici na Vinohradech 16 bytů, nebo na Kč jako příspěvek na bydlení, které si poslanec najde sám. Základní plat současných poslanců je Kč, vyšší platy mají místopředsedové sněmovny, šéfové výborů, poslaneckých klubů a jejich zástupci plat předsedy Poslanecké sněmovny činí Kč; mimoto poslanecké náhrady jsou v rozpětí od Kč do Kč, příspěvek na reprezentaci a stravování představuje Kč.

111 A ještě jedno srovnání: v levém sloupci jsou ceny v poslanecké kantýně, v pravém sloupci jsou běžné dnešní ceny. Z korun tehdejšího poslaneckého platu se strhávalo za neomluvenou neúčast (omluvy se četly na začátku zasedání a jejich pravdivost se neověřovala, věřilo se jejich čestnosti své omluvy poslanci tlumočili buď předsedovi Poslanecké sněmovny nebo předsedovi svého poslaneckého klubu). O imunitě, které také Malík požíval a která má své kořeny již v římském právu, v jeho době vymezené zákonem č.35 z 9. listopadu 1918 říkával, že je to nemístný přežitek z dob Rakouska- Uherska. Malík byl v parlamentu uznáván a ceněn jako odborník ve věcech vinařských a daňových, týkajících se právě vinařství. Připomínám jeho návrh zákona o dávce za šumivého vína (č. 233/1926 Sb.) či návrh zákona o zavedení průkazu způsobilosti pro živnost hostinskou a výčepnickou. V roce 1927 živelná pohroma poškodila vinice ve všech krajích Malík podává návrh zákona o státní pomoci ku zmírnění škod způsobených ve vinicích živelnými pohromami, zejména květnovými mrazy roku 1927 (sám byl jeho zpravodajem a jeho 111 přičiněním vláda a ministerstvo zemědělství zvýšilo dotace na vinařství). V roce 1928 byl nucen se pro nemoc vzdát veřejné činnosti Antonín Švehla, což byl velká rána jak pro československý stát, tak i pro agrární stranu to Malík těžce nesl, navíc ze strany uherskohradišťské župy zase přicházejí nenávistné útoky proti jeho osobě. Pohled do Žarošic Obecní volby 16. října 1927: Žarošice mají obyvatel, 912 oprávněných voličů, voleb účastno 853 voličů o 24 mandáty obecního zastupitelstva se ucházelo sedm politických stran na 1. místě republikáni (agrárníci) 226 hlasů na 2. místě lidovci 219 hlasů Poznámka: V roce 1790 bylo v Žarošicích 160 domů a 766 obyvatel, domů a 974 obyvatel, domů a obyvatel, domů a obyvatel, domů a obyvatel, čísel popisných a obyvatel (včetně Silničné a Zdravé Vody, domovní čísla byla zavedena od roku 1770). To už byl Malík nejen poslancem, ale i starostou Žarošic na to, aby zvládl úřad starosty a i poslance měl tajemníka, kterému platil korun měsíčně ze svého, obec platila Malíkovi za funkci starosty 30 korun měsíčně. V době jeho starostování vykazovala obecní pokladna velký finanční obrat jak na příjmové, tak i na výdajové stránce. Malík pro časté pobyty v Praze neměl čas na kontrolu a navíc bezmezně důvěřoval obecnímu pokladníkovi Josefu Kellnerovi ( stréc Pepin z Malé ulice, který funkci pokladníka vykonával už za Malíkova předchůdce Josefa Gally). Až když hlasy z dědiny sílily, že pokladník vysedává často v hospodě, aby si dal Malík na něho pozor, starosta Malík kontrolu udělal a zjistil v obecní pokladně manko ve výši korun. Okresní revident při následné revizi obecního hospodaření za roky zjistil schodek ve výši korun Malík jako starosta byl však odpovědný za obecní hospodaření. To se samozřejmě hodilo jeho žarošickým politickým odpůrcům a dochází k velkému poprasku nejen v Žarošicích, ale i k soudním tahanicím (podrobněji viz Věstník č. 24/2015

112 Po stopách Rudolfa Malíka žarošického občana, III. část). Znechucený Malík se proto v obecních volbách 27. září 1931, v nichž z 877 platných hlasů dostala jeho strana 272 hlasy (6 mandátů), rozhodl již nekandidovat starostou se stal pak až do roku 1938 učitel Josef Vlasák (po obecních volbách 1938, kdy výrazně zvítězili v Žarošicích lidovci a starostou se stává Jan Galla, zůstává Malík jako člen obecní rady; pak přišla válka, po ní institut národního výboru a jeho předsedové ale to už je jiná kapitola). Vraťme se však ještě k roku 1927, kdy se v Malíkově hlavě rodí myšlenka vzdát se poslaneckého mandátu a odejít nejen z vysoké politiky, ale vůbec do ústraní. Když přišel Malík s myšlenkou své rezignace a vzdání se poslaneckého mandátu na ústředí své strany, bylo mu řečeno, aby se svým záměrem ještě nějaký čas počkal že ho koalice bude ještě moc potřebovat a že se pak pro něho nějaká posada najde. Nezakrytě řečeno, že mu bude nabídnuta kandidatura na člena správní rady Pojišťovací banky Slavie. Malík vždy respektující stranickou disciplínu poslechl a zvažovanou rezignaci o jeden rok odložil. Už na podzim 1927 rozvířila veřejnou atmosféru vládní a poté parlamentní bomba v podobě návrhu novelizace zákona o sociálním pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (po schválení zákon č. 184/1928 Sb.) a to byla záležitost tak choulostivá, že sněmovna opět stojí před problémem, kdože by měl být zpravodajem návrhu zmíněného zákona No přece rozvážný a taktní Malík, ten v tom umí chodit. Je to kliďas, kterého nic a nikdo nerozháže, nerozčílí se a ani on nikoho nepodráždí, spíše horké hlavy uklidní psal Parlamentní zpravodaj těch dnů. A Malík to znovu dokázal a celá jeho řeč byla uveřejněna téměř ve všech novinách: Národní politika ze dne 29. září 1928 cit.: Skromný, bodrý, právnicky vzdělaný Malík si byl vědom tíhy, která byla na jeho bedra vložena a úloze své svědomitě dostál. Včerejší jeho referát odborné jeho pověsti plně odpovídal, nejen věcností a klidem přednesu, ale i rozumnou argumentací, jež posluchače nejen poutala, ale také přesvědčovala. Národní listy z 20. září 1928 cit.: Když poslanec sociálně-politického výboru R. Malík vcházel na tribunu, strhl se nakrátko pokřik v lavicích sociálních demokratů. Po několika nastalo však úplné uklidnění. Jestliže sám poslanec Malík vykonal na novele velký kus prospěšné práce, pak dnešním svým referátem své dílo korunoval. Venkov z 20. září 1928 cit.: Jestliže poslanec Malík v poslání svém dostál s neobyčejnou ctí a přispíval vydatně při projednávání novelizace k uklidnění neklidné atmosféry pak uznání, kterého se mu včera dostalo gratulacemi k jeho součinnosti na novelizaci a podanému o ní referátu, bylo jistě místné a opravdově míněné. I tak významná strukturální složka parlamentu jako bylo Sdružení parlamentních zpravodajů se zvláštním dopisem poklonila dokonalé zpravodajské činnosti Malíkově cit.: Vyslovujeme Vám, velectěný pane poslanče, nejušlechtilejší dík. (originál dopisu měl R. Malík ve svém archivu a často mně ho ukazoval). Splnění náročného Malíkova zpravodajského úkolu sledoval s napětím i prezident Masaryk pozval Malíka na Hrad na čajový večírek s tím, že s ním chce mluvit. Takové pozvání se samozřejmě neodmítá. Malík přišel přivítán Masarykovými srdečnými slovy My už jsme přece staří známí! ; oživili si vzpomínky na jeho přednášky na Právnické fakultě či na vídeňský parlament. Malík vzpomínal, že prezident s ním mluvil jako opravdu se starým kamarádem, až se všichni kolem těm důvěrnostem divili a vždy litoval poúnorového potlačení Masarykovy památky. Splnění daného slova a to jak ze strany Výkonného výboru republikánské strany zemědělské a malorolnického lidu, tak i ze strany Malíka, pro kterého byl 10. květen 1928 šťastným dnem dostal dopis od předsednictva Výkonného výboru strany se sdělením, že strana dostála svému slibu a usnesla se Malíka kandidovat za člena správní rady Pojišťovací banky Slavie (pak do jejího generálního ředitelství). Dopis z 20. února 1929: cit.: Předsednictvo Výkonného výboru republikánské strany zemědělské a malorolnického lidu ve schůzi své, konané 20. února 1929, usneslo se navrhnouti Vás na uprázdněné místo člena ředitelstva Pojišťovací banky Slávie, které se uprázdnilo úmrtím pana ředitele Daneše. Poněvadž volba Vaše podmíněna je vzdáním se mandátu v Národním shromáždění, žádáme, abyste zaslal předsednictvu strany rezignaci na Váš poslanecký mandát a tato rezignace 112

113 bude tudíž adresována předsednictvu Poslanecké sněmovny. Rezignace bude projednána až po Vaší volbě do ředitelstva banky Slavie. Byl-li pro třiapadesátiletého Rudolfa Malíka vzpomínaný 10. květen dnem šťastným, pak první jarní den roku 1929 byl pro něho dnem přímo památným byl zvolen členem generálního ředitelství Pojišťovací banky Slavie, když členem správní rady byl zvolen na valné hromadě (bez tohoto členství by jeho volba do generálního ředitelství nebyla možná). Značně si polepšil po stránce finanční a dá se říct, že nové jaro přišlo i do jeho osobního života. Jeho poslední vystoupení ve sněmovně bylo 28. února 1929, kdy byl zpravodajem zákona o státních starobních podporách. Koncem května 1929 složil poslanecký mandát, který držel šestnáct let byl známým a uznávaným člověkem a stal se výraznou osobností sněmovní politiky. V osobním archivu měl text, který prošel i tiskem: Svým voličům a přátelům na rozloučenou,,roku 1913 stávám se poslancem zemského sněmu moravského za venkovské obce okresu Bučovice Ždánice. Téhož roku v listopadu vstupuji na říšskou radu vídeňskou jako říšský poslanec za Hustopečsko, Kloboucko, Břeclavsko a Židlochovicko. Po převratě stávám se členem Národního shromáždění republiky Československé revolučního i voleného, za župu uherskohradišťskou. Koncem května 1929 skládám mandát poslanecký a opouštím parlamentní tribunu zda navždy, nevím. Šestnáct let působil jsem jako parlamentní zástupce skoro poloviny Moravy a v posledních letech vlastně celého státu. Těch šestnáct let mého poslancování byla věru nemalá robota. Byla to však robota poctivá žádná demagogie, žádný shon po popularitě a laciné slávě, ale práce kladná a vždy jen pravda. Odcházím s vědomím, že jsem poslancoval dobře. Můj odchod zpříjemňují nově slova uznání a díků rozhodujících činitelů ve státě, slova velmi lichotivá četných přátel a tisku nejen našeho, nýbrž i stran jiných. Odcházím rád i nerad. Nerad proto, že jest ještě mnoho práce nedoděláno, málo však schopných a obětavých pracovníků. Zejména dnes, kdy zemědělství prodělává krizi velmi vážnou, tento nedostatek dvojnásob se 113 pociťuje neloučím se proto s veřejnou činností. Za těch šestnáct let poznal jsem mnoho věcí i lidí hodných i nehodných, opravdových i šibalů. Havlíček znal pouze dvě strany stranu poctivců a stranu nepoctivců. Moje místo je, bylo a bude vždy v řadách těch prvních. V rukou těch spočívá osud našeho venkova a celého státu. Jim jsem vždy po ruce pro hospodářské, kulturní, sociální, politické povznesení našeho venkova a pro dobro a upevnění státu. K této užitečné spolupráci všechny lidi dobré vůle volám. Tisknu Vám všem ruku, srdečně Vás zdravím a jsem vždy Váš. Rudolf Malík bývalý poslanec PhDr. Ladislav Valihrach VOJENSKÁ PŘÍSAHA Přísaháme slavně Bohu, že budeme jeho Apoštolskému Veličenstvu svému císaři a králi Františku Josefu věrní a poslušní, že budeme i jeho generálům a všem svým představeným poslušní, že je budeme ctíti a jejich rozkazům a nařízením ve všech službách uposlechneme. Budeme proti každému nepříteli buď on, kdo buď a kdykoli toho vůle jeho Císařského Veličenstva požádá na zemi i na vodě, ve dne i v noci, v bitvách, v útocích i sečích a ve všelikých jiných podmínkách a vůbec v každém čase a na každém místě udatně a zmužile bojovati a svých vojsk nikdy neopustíme a s nepřítelem nikdy v nejmenší srozumění nevejdeme. Vždycky se zachováme tak, jak to zákony vojenské požadují a jak na řádné vojáky se sluší. Chceme čestně žíti a čestně umříti, k čemuž nám dopomáhej Bůh Otec, Syn a Duch svatý Amen. Z rodinného archivu Marie Maleňákové, rozené Zelené vojenskou přísahu 10. prosince 1907 před nástupem do císařských manévrů skládal František Zezula ze Silničné, narozený 9. února 1886.

114 ZAPOMENUTÝ ŽAROŠICKÝ HRDINA FRANTIŠEK RŮŽIČKA ( ) Od ukončení I. světové války roku 1918 uplynulo necelých sedmdesát let. Bohužel, ani za tak dlouhou dobu nebylo vzpomenuto vzdělaného žarošického rodáka Františka Růžičky, jehož život byl zmařen v odboji proti rakouské monarchii. Nezřídka těmto statečným hrdinům byly odhaleny pamětní desky, aby připomínaly jejich odvahu v boji proti nesvobodě. Není ke cti rodišti Františka Růžičky, že si neuvědomilo, jak odvážný hrdina se v jeho kolébce narodil. Činíme tak až letos při 100. výročí jeho narození. František Růžička se narodil 3. února 1885 jako syn Matěje Růžičky a Antonie, dcery Jana Blažka v čísle 30. Růžičkovi byli starý podsednický rod, který je na tomto čísle uváděn od roku 1749 a po přeslici v rodě Herodesů tam žije doposud. František Růžička se vyučil stolařem. Byl to inteligentní sebevzdělanec, člen Pěvecko-čtenářského spolku Lumír a nadšený divadelní ochotník, kterého si pro jeho schopnosti a svědomitost velmi vážil tehdejší režisér, učitel Method Čičatka. Po vyučení pracoval v bučovické továrně na nábytek. Domů se vracíval v sobotu, kdy se zapojoval do kulturního života a patřil k pokrokové generaci rodiště. Dne 23. ledna 1912 byl v Křižanovicích u Bučovic oddán s Marií Cenkovou. Roku 1914 se jim narodil syn Jaroslav. Až do odchodu do války měl Růžička v Křižanovicích nevelkou stolařskou dílnu. Do války odešel hned v roce 1914 na italskou frontu. V bojích se dal dobrovolně zajmout a byl zařazen do I. praporu 33. pluku čs. legií v Itálii. V bojích proti rakousko-německé armádě u San Done de Piave byl dne 19. června 1918 zajat a s ostatními legionářskými spolubojovníky popraven. Rakouská ofenzíva začala tehdy 15. června 1918 a trvala osm dní. Mezi českými legionáři bylo 9 mrtvých, 107 raněných, 18 nezvěstných a 14 popraveno oběšením; mezi oběšenými byl i František Růžička. Těla těchto hrdinů visela na stromech u silnice před Coneglianem potupně hlavou dolů pro výstrahu defilirujícím rakouským vojákům, zvláště Čechům. Mezi pochodujícím vojskem byl i rodák Alois Ťujík, pozdější žarošický občan Gustav Valášek, učitel Jan Skácel ze Strážnice a další krajané, kteří smutně pohlíželi na mrtvého hrdinu Františka Růžičku. Po převratu dne 24. dubna 1921 byly pozůstatky popravených odbojářů převezeny do vlasti a s poctami uloženy na pražském Olšanském hřbitově. V závěru vzdáváme poctu našemu rodáku Františku Růžičkovi, kterého řadíme mezi nejčestnější občany obce. Jsme na něho hrdi a alespoň symbolicky mu in memoriam udělujeme Čestné občanství obce Žarošice. Jaroslav Vlach Redakční poznámka: František Růžička ( ) patří mezi 47 žarošických obětí I. světové války z povolaných 323 místních mužů (ze Žarošic 269, ze Silničné 24, ze Zdravé Vody 30), jejíchž jména jsou uvedena na pamětních deskách v Lurdské kapličce vedle žarošického kostela sv. Anny. Účelově přetištěno ze sborníku Od Hradské cesty 1985, zejména pro mladší čtenáře Věstníku, v návaznosti na fotografii sochy Neposkvrněného Početí Panny Marie na Zápovědích coby jedné z posledních exteriérových pamětihodností Žarošic. 114

115 JEŠTĚ NĚCO K SCHAFFGOTSCHŮM Za zmínku stojí stavební činnost Schaffgotschů. V regionu vybudovali několik zámků a zářivým reprezentantem této stavební činnosti je pak jejich palác v Praze v Panské ulici na Novém Městě Hraběnka Arnoštka Schaffgotschová Je všeobecně známo, že žarošické panství v r získal rod Schaffgotschů a spravovala je hraběnka Ernestina (Arnoštka). Její činnost v Žarošicích a především ve Zdravé Vodě spolu se základním popisem tohoto šlechtického rodu byly již publikovány v příspěvku Jaroslava Řičánka Schaffgotschové v žarošickém sborníku OHC č. 11 z roku Chtěl bych nyní přidat některé další poznatky k rodině bývalých majitelů Žarošic a jejich působení na Moravě. (dnes Kounický palác čp. 890). V místě se zakoupil už Jan Arnošt roku 1663, ale teprve synovec Jan Arnošt zahájil roku 1716 po rozšíření staveniště koupí dalších okolních prostorů náročnou stavbu. Je pravděpodobné, že ji řídil Ital Santini-Aichl, neboť Jan Arnošt je uváděn v letech 1721 a 1723 jako kmotr Santiniho dětí. Palác byl ve vlastnictví Schaffgotschů až do roku Schaffgotschové patřili k nejstarším šlechtickým rodům, zaznamenaným již ve 13. století v německých markrabstvích Míšeň, Franky a Tyrolsko. Rozšířili se pak především do Slezska, kde vlastnili rozsáhlá panství na severním předhůří Krkonoš a Jizerských hor a později i Jeseníků (Svídnicko a Javornicko). Tato krajina už od doby krále Václava IV. (1392) byla součástí zemí České koruny. Jejich plný titul zní hrabata z Kynastu a Greiffensteinu a na Trachenbergu. Jsou to historická sídla Schaffgotschů v bývalém Pruském Slezsku (dnes ruiny středověkých hradů nad polskými obcemi Sobieszów, Proszówka a Žmigród) nedaleko dnešních českých hranic. Nebylo tedy pro Schaffgotsche nic obtížného a nenáležitého vyhledávat v Čechách nevěsty, zvláště když byly bohatě obvěněné a patřičně mohovité. Takové partie měla, až na výjimky, v oblibě mužská mládež i obstarožní vdovci z rodu, a to podle velmi praktické devízy Habsburků, kladoucí důraz na sňatkovou politiku: Ostatní ať vedou války, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj! 115 Stopu stavební činnosti Schaffgotschů v Praze nese i Malý Fürstenberský palác ve Valdštejnské ulici v Praze na Malé Straně, dnes součást sídla Senátu. V roce 1732 ho spolu se zahradou koupila Marie Barbora Černínová z Chudenic a započala s jejich přestavbou, při které byl nově vzniklý palác připojen k sousednímu Kolovratskému paláci. Tato přestavba probíhala podle projektu Ignáce J. N. Palliardiho. Koncem 18. století jej synovec hraběnky Černínové Jan Arnošt hrabě Schaffgotsch nechal stavebně oddělit. Roku 1866 objekt zí-

116 skal Maxmilián Egon III., kníže z Fürstenberka. Fürstenberkové budovu vlastnili do roku 1918, kdy jim ji zkonfiskoval československý stát. Slezská linie, která vlastnila největší uhelné doly v německé části Horního Slezska, se stala jednou z největších průmyslových dynastií v Německu. Česká linie s obrovskými majetky především v Královéhradeckém kraji byla považována za druhou nejbohatší rodinu v českých zemích před I. světovou válkou. Po II. světové válce byla většina členů rodiny Schaffgotschů vyhnána ze svých domovů, protože byli etnickými Němci, a komunisté jejich majetky zabavili. Nejstarší zástupci rodu používali základní rodový znak s obrazem ovce. Vychází to ze slovního základu příjmení,,schaff což v němčině znamená ovce. Později je tento znak součástí štítu rozděleného do osmi sloupců stříbrné a červené barvy, na něm stříbrná helma se stojící ovcí. Základní erb byl postupně doplňován a polepšován s rostoucí úrovní šlechtického stavu rodu. O doplnění znaku o čtyři červené pruhy na stříbrném pozadí vypráví následující pověst: Při obléhání Erfurtu Karlem IV. v roce 1377 statečně bojoval panoš Gotsch zvaný Schaff. Císař přijel poděkovat nejudatnějším bojovníkům a chtěl Gotschovi podat ruku, ale on nechtěl císaře pošpinit krví nepřátel, tak otřel rukavici o stříbrnou zbroj, na které zůstaly čtyři krvavé pruhy. Koncem 15. století se vydělila samostatná českomoravská větev rodu Schaffgotschů se sídlem v Bauselwitz (snad dnešní Boleslavice u Svídnice v tehdy ještě českém Slezsku). Psali se někdy i jako Schaffgotsche nebo Schaafgotsche. Příslušníci této větve se v 17. a 18. století vyskytují v okolí Hradce Králové (Třemošná, Sadová, Lázně Bělohrad) a v Praze. Rozšířili se i na Moravu v Brně je jako první uváděn Johann Ernst Maximilian Wenzel Joachim Gotthard Franz de Paula Adalbert, syn Ernsta Wilhelma Schaffgotsche z Prahy a Marie Maximiliany von Götzen. Tento první brněnský Schaffgotsch Jan Arnošt se zde narodil (byl pokřtěn v kostele sv. Jakuba) a rovněž v Brně zemřel. Také jeho dvě manželky hraběnka Maria Anna von Khevenhüller-Frankenburg z Vídně ( ) a hraběnka Johanna Nepomucena von Blümegen ( ) byly pohřbeny v Brně. Jan Arnošt byl významným činitelem rakouské říše. Zastával funkci c. a k. komořího a byl majorem v armádě. S první manželkou hraběnkou Marií Annou neměl děti, ale za tři čtvrtě roku po její smrti se v Brně znovu oženil s hraběnkou Janou Nepomucenou jemu bylo 48 let a jí 25 a dočkali se spolu ještě devíti dětí! Po první dceři Marii Anně se jim v Brně narodil první syn Johann Franz de Paula Gundakkar, pokřtěný v kostele sv. Jakuba, který byl oním hrabětem Františkem, manželem majitelky Žarošic Arnoštky. Hrabě František se také přičinil o zvelebování žarošického panství, mj. v r přikoupil,,horní hospodu na Silničné. Působil rovněž v rakouské armádě a dotáhl to až na generála, velitele jezdectva na Moravě a ve Slezsku. Za jeho činnost v Brně mu byla pořízena pamětní deska, která je dnes umístěna v Lapidáriu na Špilberku. Hraběnka Arnoštka byla rodem hraběnkou von Lamberg, což je také starý rakousko-uherský rod. Narodila se v Lublani ve Slovinsku. Za hraběte Františka se se vdala v chrámu na Petrově a měli celkem pět dětí: dva syny, první zemřel několik měsíců po narození v r. 1819, druhý jejich poslední, po otci František, narozený v Brně , se ve Vídni oženil s maďarskou hraběnkou a zemřel v Bratislavě. Jejich potomci žili v Rakousku a poslední Františkův vnuk Fridrich Karel zemřel v Salzburgu. Jedna z dcer se v Brně provdala za českého hraběte Jaromíra Černína, s nímž pak žila na zámku Petrohrad u Podbořan. Jako perličku jsem zjistil, že bratr Arnoštky Eduard Karel z Lambergu se narodil v Kvasicích (10 km jižně od Kroměříže), které Lambergové získali koncem 18. stol., a utonul v řece Moravě ve Veselí nad Moravou. Hraběnka Arnoštka zemřela v Brně , její manžel hrabě František ji přežil o osm let, zemřel v Brně na selhání plic oba byli pohřbeni na tehdejším městském hřbitově v místě dnešního Tyršova sadu (mezi ulicemi Antonínskou a Kounicovou). Řičánek podle svých pramenů uvádí, že po Arnoštčině smrti v r zdědil Žarošice její synovec František, který je později prodal Lichtenštejnům podle mých podkladů

117 žádný z jejích synovců se František nejmenoval a naopak syn manžel maďarské hraběnky, byl František. Bylo by proto logické, kdyby Žarošice podědil právě on. Díky ochotě a profesionalitě pracovnic Moravského zemského archivu se mi podařilo dostat k dokumentům pozůstalostního řízení po smrti Arnoštky z r Je to především její testament a soupis majetku, kde se uvádí jako hlavní podstata statky v Žarošicích a jako jejich dědic syn František. Hodnota statků je stanovena na zlatých. Provedený soupis pozůstalosti pak uvádí i ostatní majetek zemřelé Arnoštky. Dále je zde protokol o úmrtí, podle něhož Arnoštka zemřela v Brně v budově vojenského generálního velitelství (na Dominikánském náměstí v místě dnešního obchodního centra Špalíček) a mnoho dalších dokladů. Z nich lze například zjistit, že Arnoštka byla nositelkou Řádu hvězdového kříže, což bylo nejvyšší rakouské vyznamenání určené pouze ženám z vysokých aristokratických kruhů. Z dokumentů také vyplývá, že rodina Arnoštky žila na vojenském velitelství a ne v soukromém paláci nebo domě. Přitom její rodině von Lamberg patřil dům na náměstí Svobody č. p. 97 (dnes dům č. 3). Při sňatku pak Arnoštka uvedla do matriky jako bydliště palác na náměstí Svobody č. p. 86 (dnes známý jako Dům pánů z Lipé), patřící rodině její tchýně von Blümegen. Je ovšem velmi neobvyklé, že byla zřejmě vedena jako příslušník vojenské posádky a její pozůstalost vyřizovala vojenská správa. Také v žádné z brněnských církevních matrik není záznam o jejím úmrtí, rovněž tak ani o narození syna. Zajímavé je, že její manžel jako skutečně vojenská osoba při úmrtí o osm let později už má uvedenu civilní adresu posledního bydliště a zapsán je v úmrtní matrice kostela sv. Janů. Pro případné zájemce o podrobnější studium uvedených materiálů odkazuji na fond MZA C11/I, fascikl 66 s označením R-1858, složka 40 (je to hned druhá složka ve fasciklu, obsahující listin psaných rukou německy kurentem). Byl to zvláštní pocit, probírat se těmi starými dokumenty pokrytými staletým prachem a zavánějícími plísní. Vzhled celé složky listin ukazoval, že jsem byl možná první osobou, která je po více jak dvou stech letech měla v ruce. Dalším synem Jana Arnošta byl Jan Josef, švagr Arnoštky, který získal v roce 1816 pro rod Schaffgotschů na Moravě panství v Biskupicích u Jevíčka se zámkem a statky ve Vranové Lhotě 117 a Vranové. O tomto Josefovi se píše, že hrabě Schaaffgotsche byl mírný pán a dobrého srdce, také za času roboty byl svým poddaným přístupným. Proto též roku 1848, když byla robota zrušena a lidé na mnohých místech proti svým vrchnostem vystupovali, Biskupičtí šetrně se k němu zachovali, do Brna, kdež se přes zimu zdržovával, poslali deputaci se žádostí, aby jen do Biskupic přišel, že se jemu od Biskupických poddaných žádná křivda nestane. Když skutečně přišel, šli mu Biskupičtí naproti a slavně jej uvítali. Nejslavnějším synem Jana Arnošta byl ale jeho syn poslední Jan Antonín Arnošt, světící biskup olomoucký a biskup brněnský ( ), narozený v Brně Ten od mládí šel ve šlépějích svého strýce Jana Prokopa z Prahy, který se stal biskupem v Českých Budějovicích. Jeden z jeho předků Philipp Gotthard von Schaffgotsch ( ) se dokonce roku 1748 stal sídelním knížetem-biskupem vratislavským. Pro svou věrnost Rakousku se ale znelíbil pruskému králi Fridrichu II., který Slezsko obsadil a biskupa v letech držel v zajetí. Pak se Filipovi podařilo uprchnout do Javorníka ve Slezsku, kde zvelebil zámek na Jánském vršku. Setkávali se zde umělci z celého císařství zámeckým kapelníkem byl známý skladatel, houslista a dirigent Karel Ditters von Dittersdorf. Když se po krátkém období míru v roce 1778 rozhořela opět válka s Pruskem pro spory o dědictví v Bavorsku, biskup poučen ze svého pruského zajetí uprchl do Brna, kde setrval až do uzavření míru v Těšíně v roce Nyní ale zpět k brněnskému biskupu Janu Antonínovi studoval ve Vídni a v Brně, roku 1827 byl ve výše zmíněných Biskupicích vysvěcen na kněze. Pak působil ve Šternberku a Velkých Dyjákovicích, roku 1837 se stal sídelním olomouckým kanovníkem.

118 Titulárním biskupem aureliopolitanským a pomocným biskupem olomouckým byl jmenován a v souvislosti s tím se vzdal olomouckého kanonikátu. Biskupské svěcení přijal 20. října 1839 v Kroměříži. Brněnským biskupem byl jmenován 15. července 1841 a úřadu se ujal 5. května Byl dobře obeznámen s brněnskou diecézí, i když se zpočátku nedokázal dobře přizpůsobit národnostním požadavkům svých věřících české národnosti, což se později znatelně změnilo. Známá je například jeho stížnost z r. 1854, kdy ostře kritizuje poměry vládnoucí ve starobrněnském augustiniánském klášteře, kde v té době působil např. i J. G. Mendel, a to zejména proto,,,že se řeholníci i jejich opat příliš věnují nejrůznějším světským záležitostem ač vznešeným a veřejně užitečným a zanedbávají přitom řeholního ducha. Biskup zasáhl také do života dalšího zdejšího člena řádu augustiniánů hudebního skladatele, sbormistra a katolického kněze Pavla Křížkovského. Ten byl v této době ředitelem klášterního kůru a pod jeho řízením zpíval i mladý Leoš Janáček. Ačkoliv byl kromě studia hudební teorie v hudbě prakticky samouk, stal se virtuosem ve hře na varhany a skvěle hrál na i klarinet a klavír. Dirigoval koncerty v brněnské Redutě, hrál na violu ve smyčcovém kvartetu, založil Mužský pěvecký sbor v Brně a Besedu brněnskou. V obou tělesech působil i jako sbormistr a dirigent. Jeho životním úspěchem se stala kantáta komponovaná k Velehradským slavnostem v roce 1863 konaným na počest milénia příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. Vedle náboženského obsahu se do díla promítly i vlastenecké myšlenky národního obrození. Všechna tato aktivita však nebyla nijak doceněna nebo spíše naopak byla vyhodnocena jako církvi nepřátelská. Německé církevní kruhy v Brně jeho úspěchu vysloveně nepřály. Vrcholu bylo dosaženo, když jej pražské Prozatímní divadlo vyzvalo ke kompozici opery. Brněnský biskup hrabě Antonín Arnošt Schaffgotsche zakázal Křížkovskému jakékoliv skladatelské aktivity s výjimkou komponování církevních skladeb. Podřídil se. Napsal Rekviem, dvojí Te Deum a přesto byl v roce 1872 prakticky odsunut do Olomouce na místo kapelníka olomouckého dómu. I zde však našel sílu a čas a spolupracoval při založení Pěveckohudebního spolku Žerotín. Po mozkové mrtvici se vrátil do starobrněnského kláštera a zde na následky nemoci 8. května 1885 zemřel. Je pochován na Ústředním hřbitově v Brně (sk. 2/83). 118 Biskup Antonín Arnošt ovšem také zlepšil ekonomickou situaci biskupství, když získal statek Chrlice, který býval letním sídlem brněnských biskupů. Roku 1863 odstoupil 11 farností vyškovského děkanátu olomoucké arcidiecéze výměnou za stejný počet farností děkanátu Boskovice. Tato výměna byla schválena již před tím papežskou bulou 28. března Za jeho působení došlo i ke vzniku diecézní kongregace III. řádu sv. Františka sestry vincentky přišly do Brna roku Biskup se také ujal stavby chlapeckého semináře v Brně, který byl dokončen 1859 (dnes církevní domov Petrinum na Veveří ulici) a zavedl exercicie pro kněze. Podílel se i na založení sirotčince pro dívky na Dornychu roku 1855 dostal sirotčinec od brněnské rodačky Aloisie Braunové z Vídně peněžní dar ve výši zlatých, za které byl zakoupen nový dům na Cejlu čp. 84. Za okupace byla po biskupu Schaffgotschovi přejmenována ulice Poděbradova v Králově Poli, po válce se vrátil její původní název. V roce 1864 byl vyznamenán řádem Železné koruny I. třídy a o pět let později velkokřížem Leopoldova řádu. Zemřel 31. března 1870 v Brně a pochován byl na Petrově, odkud byl později přenesen na městský hřbitov v Brně. Nyní se ještě krátce podíváme na brněnské aktivity jiné rodiny Schaffgotschů, pocházející ze slezské větve. S předchozími brněnskými Schaffgotschi měli společného předka před mnoha a mnoha generacemi byl jím Hans I. Schaffgotsch, (syn Schaff Gotsche II. a Anny Škopkové z Dubé), který se oženil s Uršulou z Chotisnitz a zemřel někdy kolem roku 1464 nebo Koncem 18. století se v Brně, resp. v Králově Poli, objevuje Joseph Gotthard Anton Schaffgotsch, narozený ve Vídni V Brně se žení se svobodnou paní Marií Josefou Skrbenskou z Hrzistie, narozenou v Schönhofu (dnes Šenov u Ostravy, obsahující i místní část Skrbeň; přídomek je odvozen od tvrze Hříště na Olomoucku). Hraběnka Marie Schaffgotschová se ve 20. letech 19. století zasloužila o stavbu zámečku v Králově Poli na Kociánce. Na tomto místě stával původně knížecí, později přemyslovský dvorec. Král Václav I. jej daroval brněnskému měšťanovi Oldřichu Schwarzovi, od kterého ho dostala jeho příbuzná Herburga, představená kláštera augustiánek. V letech 1578 až 1773 patřil dvůr jezuitům, po zrušení řádu pak několika různým majitelům. V roce 1819

119 toto místo zakoupila hraběnka Marie a na starších základech nechala vystavět v r empírový zámeček. U pomístního názvu,,kociánka se většinou prameny odvolávají na brněnského měšťana Kotziana, který tyto pozemky údajně dříve vlastnil. Některé informace ale ukazují, že tomu tak nemuselo být, protože žádný měšťan tohoto jména v té době v Brně zaznamenán nebyl (dnes ovšem máme v Brně dokonce místostarostu Kotzina). Autoři (L. Bartoš, K. Kuča) uvádějí pravděpodobnější verzi vniku názvu ulice (i okolního prostoru) Kociánka ve spojitosti s obdobím Raabova aboličního systému. Antonín Kotzian, šlechtic z Kronenfeldu, byl totiž jedním z nástupců Františka Antonína Raaba a zaváděl tento systém na statku zrušeného kláštera kartuziánů v Králově Poli. Schaffgotschové zámeček obývali až do roku Ovšem původní spolumajitel Josef Schaffgotsch již zemřel a zůstala zde jen hraběnka Marie (přežila ho o 7 let, zemřela ) a některé z jejich dětí. Měli jich, jak bylo u Schaffgotschů zvykem v období let 1797 až 1816 celkem jedenáct! U některých z nich je sice uváděno jako místo narození slezské sídlo Schaffgotschů v Kravařích ve Slezsku, ale další, hlavně ty pozdější, se narodily opravdu v Brně (patrně v tomto zámečku) a některé z dětí a jejich potomků zde měly i svatbu nebo zde zemřely. V sousedství zámečku se nacházel původní královopolský hřbitov v Kotlůvku založený v roce 1785 po zrušení královopolského hřbitova kolem kostelíka sv. Víta na dnešním Mojmírově náměstí, který se původně nacházel v místech stojícího kříže. Hřbitov v Kotlůvku existoval 103 let a byl zrušen v roce 1888 po založení dnešního královopolského hřbitova na Myslínově ulici. U původního hřbitova dala hraběnka Marie zbudovat rodinnou hrobku hrabat Schaffgotschů. Ta zde zůstala i po zrušení hřbitova a odstraněna byla až v roce 1946 v souvislosti s budováním nové železniční tratě. Hrobku je vidět na soudobé pohlednici vpravo dole. Poslední informace o královopolských Schaffgotschích se vztahují ke vnukovi původních majitelů Emmo Schaffgotschovi, který v roce 1907 přišel s nabídkou na parcelaci svých pozemků tzv. Devadesátky, tj. polí o výměře 90 hektarů, na jejichž místě pak bylo vystavěno Slovanské náměstí a přilehlé slovanské ulice. Hrabě Emmo se sice již narodil i zemřel v Purgstallu v Dolních Rakousích ( ), ale alespoň jeho manželka Hermina Blasel se narodila v Brně Protože koncem 19. století již na zámečku z původní rodiny Schaffgotschů skoro nikdo nepřebýval, byl tento od r pronajat Královopolské strojírně a rodina si zde ponechala jen tři byty. Po I. světové válce objekt zakoupila Moravská agrární a průmyslová banka. Roku 1919 pak na popud dr. Alice Masarykové přešel zámeček s rozlehlým parkem do majetku tehdejšího Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě. Později zde byl zřízen Dětský ústav pro tělesně postižené, který roku 1958 přešel do správy Ústavu sociálního zabezpečení; byl rozšířen a roku 1961 byl v jeho sousedství vybudován Domov důchodců. A na závěr ještě jedna perlička v Brně probíhaly oslavy 200. výročí uhájení města před švédským vojskem. Vrcholem této velkolepé 119

120 čtyřdenní akce se stalo slavnostní svěcení nového praporu brněnského měšťanského a střeleckého ozbrojeného sboru. Mimo jiné slavné osobnosti se ho účastnil i brněnský biskup hrabě Jan Antonín Arnošt Schaffgotsche, který také sloužil děkovnou mši. Prapor věnoval sboru císař Ferdinand I., stuhu opatřila jako kmotra praporu císařovna Marie Anna, zastoupená na slavnosti baronkou Skrbenskou. Takže nakonec se zde oba tak vzdálení příbuzní setkali! Děkuji panu Svatoslavu Tonovi za poskytnutí některých doplňujících informací. RNDr. Rostislav Nebola 80 LET ŽAROŠICKÉHO FOTBALU Kolébkou už skoro dnešního fotbalu je Anglie 16. století, kdy tamní soukromé střední školy (public schools) začaly v té době přivádět své žáky ke sportu a i k jakési prafotbalové hře opět s nejednotnými pravidly. V roce 1848 se scházejí zástupci škol a vytvářejí první ucelenou soustavu hry tzv. cambridgská pravidla (ještě však bylo např. povoleno zachycení míče v poli i rukama ). První oficiální fotbalové sdružení (The Football Associalion) přivedlo na svět v říjnu 1863 sadu už fotbalových pravidel a dochází zároveň k odlišení ragby od fotbalu. Kuriozní byla však skutečnost, že tato fotbalová pravidla nestanovila ještě počet hráčů či tvar míče (na tom se museli soupeři dohodnout před každým utkáním). Popularita stále se vyvíjejícícho fotbalu však rostla a dosáhla i mimo Evropu Mezinárodní fotbalová asociace FIFA byla založena v roce 1904, Evropská fotbalová asociace UEFA až v roce První fotbalová soutěž Anglický pohár byla zahájena roku 1871 a z Anglie se pak fotbal šířil po celé Evropě a po celém světě první mistrovství světa se hrálo v roce 1930 v jihoamerické Uruguayi. Naše reprezentace se do historie šampionátu nejvýrazněji zapsala v letech 1934 (Itálie) a 1962 (Chile), kdy se dostala až do finále. První mistrovství Evropy se konalo v roce 1960 ve Francii (Československo se stalo vítězem EURA v roce 1976 v Bělehradě). U nás se fotbal začal hrát koncem 19. století 1901 vzniká Český fotbalový svaz, v 90. letech 19. st. byly založeny pražské kluby Sparta a Slávia, o něco později brněnská Zbrojovka (viz na jiném místě Věstníku). Na Slovensku míří první zmínky o fotbalu do Banské Bystrice a k roku Zelená je tráva, fotbal to je hra a ten míč kulatý věc je záludná O jeho záludnosti vědí své i generace žarošických fotbalistů ale pěkně popořádku; snad krátký exkurz do hodně vzdálené fotbalové minulosti. Hra téměř podobná fotbalu se objevuje už ve 2. století před naším letopočtem v Číně bylo to tzv. čínské kudžu. I v antickém Řecku a Římě se hrálo mnoho míčových her a některé z nich (třeba římská hra harpadum) se hrály právě nohama. Ve středověku se hry připomínající dnešní fotbal hrály už v převážné části Evropy jejich pravidla, pokud se to tak dá nazvat, se však lišila místo od místa. 120 A jak tomu bylo v Žarošicích? Tady sahá zrod fotbalu do 30. let minulého století. Zpočátku se však žarošický fotbal neprezentoval jako součást tehdejšího spolkového života obce měl podobu víceméně náhodných uličních mačů kluků ze Šibrova, Trávníků, Zápovědí v naprosto nefotbalovém vybavení. Zdá se, že výše vzpomínané římské finále inspirovalo i Žarošice, kde se už předtím cvičívalo Sokol používal po zrušení hostince U Zeleného stromu jako tělocvičnu jeho bývalý šenk, Orel měl svou tělocvičnu v nově otevřeném Kaťáku. Pionýrem žarošického fotbalu byl Osvald Plachý mladý sklenářský dělník pracující v Kloboukách u Brna a na neděli dojíždějící domů do Žarošic. S fotbalem měl už jisté zkušenosti coby aktivní

121 hráč Klobouk hrajících tehdy 1. B třídu a ten sestavil v Žarošicích první dorostenecké mužstvo. Samozřejmě, že potíže i se základním vybavením existovaly fotbalový míč měli v tehdejších prvorepublikových Žarošicích jen syn exstarosty a exposlance Rudolfa Malíka Oldřich a židovský synek Rudolf Maier. Ti sice míč ochotně půjčovali, ale nárokovali si tzv. mluvit do sestavy. Ke slovu však přicházely i vyřazené míče z Klobouk a fortel sedlářského mistra Františka Sedi a ševce Štěpána Plachého. V roce 1935 se z iniciace Osvalda Plachého konala ustavující schůze spolku, kde byl přijat i jeho oficiální název Sportovní klub Žarošice (SK). Prvním předsedou byl zvolen Josef Brada, jednatelem a pokladníkem Rudolf Zelina. Chyběla však dost podstatná věc a sice vyhovující hřiště. Na Trávníkách byl však bažinatý plácek o rozměrech zhruba 20x30 metrů, kluky už tehdy vytížený až do tmy, který hřiště vzdáleně připomínal ten se postupně upravoval, rozšiřoval, prodlužoval, navážel, až dostal finální podobu plochy 65x45 metrů. Později přibyla v horním rohu dřevěná bouda coby kabina a toto místo, z jedné strany lemované téměř za lajnou tekoucím potokem a z druhé strany cestou ke Zdravé Vodě, Klášovu a k lesu, se stalo na 15 let centrem veškerého žarošického sportovního dění, eldorádem žarošických kluků, ale i trávnických hus a kachen, především však náplní většiny nedělí mladých i starších Žarošáků. Nelze nevzpomenout ani počáteční averzi některých, v čele s farářem Františkem Hanzlem, pro rušení posvátného nedělního klidu (František Hanzl se však paradoxně v roce 1941 stává předsedou SK). Svým způsobem zlomovým byl rok 1936, kdy dochází k rozšíření členské základny klubu, do funkce čestného předsedy byl jmenován bývalý poslanec Rudolf Malík začíná se tvořit, i když ještě věkově i místně nesourodé l. mužstvo SK (hráči z Uhřic, Archlebova, Ždánic, Bučovic ), objevují se předepsané branky už i se sítěmi, první modrobílé dresy s bílými trenýrkami a černými štulpnami (kopačky však ještě stále ne, někteří hráči si je pořizovali ze svých peněz). Nikdy nekončícím problémem zůstává časté lovení míčů z přilehlého potoka. Hrajícím trenérem se stává Osvald Plachý; taneční zábavy a plesy byly skromným zdrojem potřebných financí. 14. března 1937 dochází k premiérovému utkání žarošického 1. mužstva (v průběhu roku 1937 došlo 121 i k sestavení 2. mužstva složeného z hráčů mladších 18 let) s SK Ždánice, s nímž byly kontakty velmi časté a přátelské. Postupně jsou sjednávány zápasy i s mužstvy na tu dobu ze vzdálenějších míst, kam cestování pěšky či na kole už nebylo možné ke slovu přichází Škrhákova a Ondráčkova autodoprava. Od roku 1938 se SK Žarošice po SK Ždánice a Morávií Násedlovice stávají třetím klubem na Ždánicku, který podal žádost o registraci hráčů a o vstup do ČAF (z toho však vyplynula spousta nových, zejména platebních povinností, kdy při jejich neplnění se mužstvům zastavovala činnost). Na rozvoji žarošické kopané nelze opomenout podíl Silničné a Zdravé Vody se jmény Antonína Pintery, Vladislava Flodra, Václava Vetra, Leopolda Kašuby či později bratří Žilků. 21. srpna 1938 se hrál první zápas už registrovaného mužstva, archiválie bohužel chybějí (pro malý počet registrovaných mužstev na Ždánicku tu nebyl ustaven samostatný okrsek a mistrovské zápasy se v té době nehrály). Mužstvo z roku 1938 Zleva: Černý B., Apoštol F., Zelina R. ml., Konečný F., Koutný M., Vetr V., Plachý O., Konečný K., Tuč B., Zelený S., Zelina R. st. Protektorát a válka znamenaly dočasné přerušení spolkové činnosti i v Žarošicích. K jistému oživení dochází v roce 1941, kdy se předsedou stává vzpomínaný P. František Hanzl. Mužstvo se opět přihlašuje do soutěže v přece jen ustaveném ždánickém okrsku za účasti SK Ždánice, SK Archlebov, SK Žarošice, SK Uhřice, SK Dambořice, SK Moravia Násedlovice, SK Krumvíř a SK Klobouky i o tomto období jsou zprávy velmi sporé. Po válce se začíná i sportovní život pozvolna znovu rozvíjet, zakládající generace odchází a do žarošického fotbalu nastupuje generace mladší.

122 V roce 1948 v rámci sjednocení tělovýchovy zaniká název SK a fotbal se hraje pod hlavičkou TJ Sokol Žarošice oddíl kopané. Začíná doba letních pohárových turnajů nedělního to svátečního odpoledne a velké události pro obec, kdy šla mužstva v dresech za řízného pochodu živé kapely z Doliny na trávnické Maracaná, doba nástupů obou mužstev na hřiště v čele s rozhodčím jeho Sportu a vlasti nazdar a sborovou odpovědí mužstev Zdar i s otočením se na obě strany coby pozdrav divákům. V první polovině 50. let mužstvo bojuje úspěšně jak v mistrovských soutěžích, tak i v Českém poháru (archiválie mluví o postupu Sokola Žarošice až do finále tehdejšího okresu Kyjov; finále se hrálo 24. června 1951 na Trávníkách s účastníkem 1. A třídy Morávií Kyjov, která tu zvítězila divokým výsledkem 10:5), přičemž žarošický Stanislav Žilka, František Nováček a Ladislav Válka byli pak nominování do okresní jedenáctky. Na podzim téhož roku se začíná s budováním nového hřiště u školy, sice stále ještě provizorního, ale hlavně mnohem většího, než bylo to trávnické (to už pak jen sloužilo nelítostným fotbalovým kláním mezi kluky obou Trávníků a o žních jako místo na mlácení). Na novém provizorním hřišti (upraveném poli, kolmém ke stávajícímu hřišti) se hrálo dva roky a v té době již brigádnicky, ve spolupráci s tehdy osmiletou střední školou se pracuje postupně na podobě hřiště současného to vešlo k používání v roce Ve druhé polovině 50. let se opět svépomocí staví v dolním rohu hřiště kabiny pro domácí i pro hosty, kultivuje se jak samotná plocha hřiště, tak i jeho bezprostřední okolí opět ve spolupráci s neúnavným a žarošickému fotbalu přejícím ředitelem školy Josefem Tomkem. Na podzim roku 1957 odchází do TJ Gottwaldov ze žarošického dorostu nadějný Zdeněk Farmačka (o jeho fotbalových osudech viz Věstník č. 21/2012). Sportovní činnost klubu se úspěšně rozvíjí a v sezoně 1962/63 se žarošický fotbal poprvé dostává do okresního přeboru, především velkou zásluhou někdejšího žarošického brankáře a v době postupu již trenéra Miroslava Zeleného byl to důstojný dárek k oslavám 30 let žarošického fotbalu. Zřejmě přestěhování se rodiny Mirka Zeleného do Brna a jeho odchod z funkce trenéra zapříčinily i pokles výkonnosti mužstva, dochází ke střídání trenérů (František Barva, Bertik Žilka, Stanislav,,Staří páni žarošického Sokola ze začátku 60. let Rivola ) a v okresním přeboru se daří střídavě oblačno po marné snaze o udržení sestupuje po třech sezonách žarošický fotbal opět do 3. třídy. Oživení přináší rok 1968 funkce trenéra se ujímá dělník fotbalu František Žilka a poctivá příprava přináší v roce 1969 opět postup do okresu po roce však opětovný sestup o třídu níže (využívalo se i posil z vojenské posádky v Nížkovicích). V roce oslav 40 let žarošické kopané (1973) se opět podařil postup do okresu, zase však jen na sezonu a od roku 1974 až do roku 1983 se žarošický fotbal se střídavými úspěchy zabydlel ve 3. třídě. Jak jistě bylo určitou motivací k postupu kulaté výročí třicátin a čtyřicátin, stejně tomu tak bylo i v roce výročí padesátého rok 1983 byl rokem postupu do okresního přeboru. Tak jako kdysi před lety měl trenér Miroslav Zelený velký podíl na historickém postupu mezi okresní fotbalovou elitu, nesporný podíl měl o třicet let později na probojování se mužstva žarošického Sokola do 1. B třídy středomoravské fotbalové župy žarošický odchovanec, poté hráč kyjovské Jiskry a nakonec hrající trenér SK Žarošice Stanislav Žaroský. Po epizodním názvu klubu Družstevník Žarošice, kdy místní JZD klub finančně podporovalo, se začátkem roku 1993 mění název na SK Žarošice. Nezajímavá není jistě skutečnost, že tak jak se ve zbrojováckých letech Zdeňka Farmačky proháněla po žarošickém hřišti v rámci propagačního fotbálku známá jména brněnských ligových fotbalistů, tak v roce 60. výročí posvětila žarošický trávník jedenáctka Klubu ligových kanonýrů Chvalovský, Levický, Čapkovič, Štrunc, Masný, Herda, Pavlovič, Janečka, Nehoda, ba i Pepi Bican. V sezonách devadesátých let i zkraje nového milénia mužstvo v tabulce oscilovalo kolem středových pozic. Po mnoha peripetiích hráčských, 122

123 trenérských i funkcionářských se objevila iluzorní myšlenka postupu do 1. A třídy co se zdálo být utopií, se podařilo a sezona na dokonale připraveném a udržovaném hřišti s patřičným zázemím coby účastníka 1.A třídy byla největším úspěchem žarošického fotbalu. Po sezoně 2007/08 začíná mužstvo opět v 1. B třídě v krajské soutěži se nedaří a po 17 letech přichází návrat do okresního přeboru. V okresním přeboru hrajeme dva roky a důležitá byla skutečnost, že 2. tabulkové místo SK Žarošice na jaře 2010 bylo postupové znovu se vracíme do krajské soutěže. Za zmínku jistě stojí, že na jaře 2012 byl žarošický SK z 86 mužstev dospělých Jm KFS s počtem 75 vstřelených gólů nejlépe střílejícím mužstvem (průměr 2,88 branky na zápas), a že v roce oslav 80 let žarošického fotbalu se v Žarošicích hraje krajská soutěž. Nedílnou součástí žarošického fotbalu je od samého začátku mládežnická kopaná dorostenecký fotbal tu byl už v dobách, kdy se s fotbalem začínalo (ne vždy se však hrála organizovaná soutěž, organizační řády však existenci dorosteneckých mužstev nařizovaly, ale příliš velká pozornost se jim nevěnovala). K jistému obratu dochází až v roce 1960, kdy se dorostu ujímá Bertík Žilka ze Silničné a z fáze jakési živelnosti se přechází k systémové práci (2krát týdně pravidelné tréninky, zimní příprava ve školní tělocvičně pod vedením Jaroslava Brychty a Františka Hlaváče) a dorost se stal opravdovou zásobárnou 1. mužstva. Svěřenci Bertika Žilky začátek 60. let Foto: František Frýbort Po Žilkově odchodu z trenérské funkce pro pracovní zaneprázdnění se systematicky mladým žarošickým fotbalistům věnuje Jan Pavlica, Mgr. Milan Křetínský, Stanislav Fronek, později pak Ctibor Strmiska, Václav Vágner, Michal Barva, Roman Pavlica, Ing. Pavel Schöfr i tady byly fotbalové sezony úspěšné i méně úspěšné. Lichotivé výsledky mužstva žáků jsou především dílem trenéra a současného ředitele žarošické školy Ing. Mgr. Tibora Zmrzlíka, dnes trenéra 1. mužstva. Integrální součástí žarošického fotbalu je i protipólná věková kategorie mužstvo seniorů (nad 35 let) od roku 2002 pravidelně hrající svá nesoutěžní utkání s mužstvy většinou mimo region (10 12 zápasů během roku). SK Žarošice má i dvě nohejbalová družstva pravidelně hrající soutěž turnajovým způsobem. K novodobější historii SK (od 1986) patřily i u žarošické veřejnosti oblíbené turnaje Mundižáro klání fotbalových mužstev různých částí Žarošic (pro termínovou kolizi s úpravou travnaté plochy hřiště v letní přestávce se zatím v této tradici nepokračuje snad zatím ). Oslavy jeho 80 let měly důstojný společenskosportovní rámec; vzpomínalo se na ledacos a ledaskoho, na časy dávno minulé, došlo i na diplomy okresního fotbalového svazu Hodonín i na diplomy výboru SK Žarošice. Centrem jistě zasloužené pozornosti a všeobecné úcty byl nejstarší účastník nejen oslav, ale současně i zakládající člen žarošického fotbalu dnes 93letý Leopold Kašuba ze Zdravé Vody. V roce jubilejních oslav má SK Žarošice 74 členů a velkou všestrannou podporu obce. Dnes dokonalá plocha hřiště s řízeným, počítačově ovládaným zavlažováním, pravidelným sečením, osvětlení areálu, zázemí kabin, mužstvo v krajské soutěži to všechno je kontinuál oněch 80 let obětavého funkcionářského zázemí klubu, jmenovaných i nejmenovaných pro žarošický fotbal zapálených lidí, trenérů, hráčů i vděčných fanoušků. Ke cti žarošického fotbalu nelze nepřipomenout, kromě již zmíněných, ať už v jakékoli dobrovolné funkci i jména Karla Konečného, Františka Mančíka, Jana Buryšky, Melichara Horňáka, Tomáše Hovadíka, Ferdinanda Viliše, Jaroslava Hroudného, Miroslava Šťastného, Mily Diváckého, Františka Konečného, Jaroslava Šeffra, Jaroslava Brychty, Oldřicha Pikoly, Antonína Sedláčka, Františka Žilky, Milana Vojtěcha, Františka Hlaváče, Stanislava Žaroského, Františka Kokorského, Oskara Sněhoty, Josefa Svatoše, Bohuslava Navrátila, Rudolfa Šťastného, Rudolfa Večeři, Josefa Konečného, Zdeňka Žaroského, Rudolfa Svobody, Jaroslava 123

124 Šmerdy, Václava Vágnera, Dušana Adamce jim všem patří velké poděkování a uznání. Současný výbor pracuje ve složení: Václav Vágner předseda, Dušan Adamec, Michal Barva, Stanislav Flodr, Ctibor Strmiska, Petr Svoboda, Rudolf Svoboda, Zbyněk Válka, Tibor Zmrzlík, Žaroský Petr. HOSPŮDKA, HOSPŮDKA MALÁ A V NÍ ŽIVOTNÍ JUBILEUM PANÍ HOSTINSKÉ Stojící zleva: Flodr Staňa (výbor), Válka Zbyněk (výbor), Vágner Václav (předseda SK); hráči: Maleňák Jan, Vágner Tomáš, Mároši Michal, Přikryl Lukáš, Žaroský Stanislav, Chromý Tomáš, Vrána Antonín, Žaroský Zdeněk, Hampl Zdeněk, Zmrzlík Tibor (trenér), Martinásek Pavel (hospodář), Svoboda Rudolf (výbor). V pokleku zleva: Žaroský Zdeněk (trenér), Večeřa Rudolf (výbor); hráči: Chromý Jakub, Sněhota Oskar, Hořava Tomáš, Kroutilík Radim, Poláček Zbyněk, Ždánský Adam, Strmiska Jan, Frýbort Tomáš, ležící brankář Holub Stanislav. P. S. Není posláním tohoto příspěvku podrobně popsat historii či současnost žarošického fotbalu ani průběhu oslav, nýbrž jen připomenout jeho mezníky, okamžiky slávy i nezdaru spojených s řadou ochotných, obětavých, talentovaných a pracovitých lidí kolem žarošického fotbalu určitě by si zasloužil samostatnou publikaci o jeho ne vždy slunných obdobích, ale naopak i o dobách plných slunce. Rudolf Svoboda a výbor SK Žarošice Kdysi v minulosti se těšila na dědině obecní úctě tři stavení kostel, škola a pak hned hospoda. Ponoříme-li se do historie žarošických hospod, dozvíme se mnohé. Jednou z nich byla ještě v roce 1994 na Panském konci nad kostelem vždy plná života, útulná, přívětivá, domácká hospůdka U Bílého kohouta v čísle popisném 52. Do roku 1794 byla v místech pozdější hospody panská zahrada s dosud zachovalým rozsáhlým sklepem. Téhož roku koupil zahradu Josef Adam a ten tu na tu dobu postavil velmi noblesní panský hostinec, který měl sloužit zejména vrchnostenským zaměstnancům z protějšího zámečku. To už nebyly Žarošice zbožím cisterciácké klášterní vrchnosti (ženský cisterciácký klášter Králové na Starém Brně byl josefínskými reformami v roce 1782 zrušen) a v průběhu dalších let se jejich vlastník několikrát měnil. Roku 1792 je převzal Náboženský fond a v jeho držení byly Žarošice až do roku 1825, kdy je koupila Arnoštka Schaffgotschová za zl. k. m., jak uvádí v publikaci Ždáňsko z roku 1930 Jakub Vrbas (o hraběnce Schaffgotschové a jejím šlechtickém rodu se píše na jiném místě Věstníku). Na návrh panských úředníků z vrchnostenského zámečku (dnes budova Frydrychova statku) pojmenoval Adam hostinec U Bílého kohouta. S odstupem času byl na náklad Štěpařsko-vinařského a zalesňovacího spolku zhotoven v Brně onen známý bílý kohout zdobící vchod do domu dodnes. I tady se měnili vlastníci po smrti Josefa Adama je uváděna majitelkou hostince vdova Anna 124

125 Adamová, dalším majitelem byl Jan Kučera, který v roce 1807 hospodu za zlatých prodal Janu Gregorovi. Dalšími vlastníky pak byli Josef Poncar, Jan Böhm, od roku 1814 Jan Poncar, o dva roky později přichází z Tasovic u Moravského Krumlova František Rosendorf, který tu jako první začal provozovat i řeznictví. Mezi lety 1829 až 1846 vlastnil hospodu Vincenc Hošek, následně ji koupili František a Tekla Rudlovi a i dále dochází k častému střídání jak majitelů, tak i nájemců (od roku 1867 Josef Šimandl, nakrátko František a Františka Kutschovi, rokem 1870 se uvádí jako majitelka Anna Svobodová z Louky u Uherského Hradiště, jejíž manžel byl knížecím hajným v Násedlovicích; ti dali hospodu do nájmu a během deseti let se tu vystřídali dva nájemci Antonín Vašíček a Adolf Bondy). V roce 1894 koupil hostinec od Anny Svobodové řezník František Parák ( ) s manželkou Josefou, oba pocházející z Chvalkovic u Bučovic. Po jejich smrti se stal dědicem hospody a řeznictví František Parák mladší ( ) mající hostinskou koncesi už od roku 1910 (on i jeho manželka Tereza jsou pochováni na žarošickém hřbitově). Od roku 1925 byla nájemkyní hostince Andělína Dubská, roz. Grycová ( ) ze Zdravé Vody (viz Jaroslav Vlach, Materiály k vývoji průmyslu, obchodu, živností a řemesel v Žarošicích v letech , Žarošice 1976). V roce 1928 prodal již zmíněný František Parák mladší hospodu svému bratru Rajmundovi ( ) a ten tu opět provozoval i živnost řeznickou. Rajmundovi a Albíně Parákovým se tu 14. května 1924 narodila naše milá jubilantka, stále svěží, nám všem dobře známá a staršími Žarošáky důvěrně oslovovaná Mařenka či Mařica Paráková, která, i když tu byla od roku 1952 do roku 1990 Jednota Hodonín, jejich hospodu vedla až do roku Za těch spoustu let toho tato stařičká, prostá a srdečná hospůdka jistě zažila hodně proslula i jako domovské místo žarošického ochotnického 125 divadla (divadlo se u Paráků hrálo od roku 1911 až do otevření nové budovy Katolického domu v roce 1931; o víceúčelovém sále Kaťáku v souvislosti se zahájením provozu žarošického kina se zmiňuji na jiném místě Věstníku). V létě 1925 navštívil Parákovu hospodu inkognito velmi vzácný host byl jím významný český básník Petr Bezruč ( ) toulající se jižní Moravou a zrovna putující, jak jinak než-li pěšky, z Kyjova do Slavkova. Bezruč se osobně znal s Rajmundovým bratrem Josefem působícím v Hradci u Opavy jako obvodní lékař a právě na jeho doporučení se v hospůdce zastavil o tom, že neznámým hostem byl básník Petr Bezruč, se Parákovi dověděli až za měsíc po jeho návštěvě, kdy přijel lékař Josef Parák do Žarošic na Zlatou sobotu. Vy starší, si možná vzpomínáte na tu pořádané krásné, společensky hodnotné plesy živnostníků, z nichž vynikal zejména ples řeznický, ale i plesy orelské, včelařské, lidovecké, Červeného kříže, na kateřinské zábavy, kdy zástěrka visící nad hlavami tančících párů symbolizovala ženské právo v podobě dámské volenky plativší jen na Kači, na úterní hodové muziky, které nikdy nekončívaly dříve než nad ránem. Hospoda, a my s ní pamatujeme i hezké a veselé silvestry, ostatky, družstevní doplatky či svatební čóhačky. Tančívalo se tu i o Zlatých sobotách a následnou neděli už dopoledne po mši. Za známou španělkou odstraněnou v 60. letech při kladení parketové podlahy a nahrazenou plyšovým závěsem nocovávali unavení poutníci, v neděli po ranní tam probíhaly schůze hasičů, včelařů, fotbalistů či bůhví jakých spolků. K Parákově hospodě neodmyslitelně patří i stařičký kulečník nejdříve karambolák, v roce 1938 nahrazený dírákem sloužícím svému účelu až do roku 1994 interiér hospody zdobící dodnes. Kuželna však už dříve dosloužila a dnes se již jen vzpomíná, že stála tam kdesi zkraje Parákova humna. Žíznivé hosty zásoboval většinou jarošovský pivovar, bylo však i období piva starobrněnského, břeclavského, vyškovského, dokonce krátkou dobu i piva kyjovského. Svá místa zde měli samozřejmě i karbaníci scházející se především v nedělním svátečním odpoledni na partičku mariáše či taroků sem přicházíval i pan ředitel Malík. Každá správná hospoda měla a má své štamgasty většinou jakési dobromyslné figurky, které se

126 s narůstajícím počtem piv, navíc prokládaným i něčím ostřejším, různě projevovaly. Někteří zpívali, někteří plakali, byli i štamgasti agresivní nebo naopak štamgasti spáči, některé z nich si chodily,,vyzvedávat manželky, někteří si dávali i v tom nejparnějším létě do piva ohříváček bylo to různé, ale všichni vytvářeli ten správný kolorit a atmosféru této milé hospůdky se vstřícnou a ochotnou paní hostinskou, která dokázala o žních i o půlnoci ohřívat kabanos vyhládlým a žíznivým kombajnérům a osvěžit je napěněným jarošovským pivem blízkost jak JZD, tak i traktorky z ní udělaly vlastně družstevní hospodu. Záměrně se vyhýbám výčtu jmen, abych se někoho nedotkl, že jsem na něho zapomněl. Byla to hospůdka mého mládí, a aniž bych byl bůhví jaký pijan, nějak jsem s ní srostl. Poslední štamgasti přece jen si jejich jména neodpustím, už i po jejím uzavření tam vždy v neděli po ranní z letitého zvyku chodili, i když už jen na to flaškový : kostelník Franta Pěnčík, Jožka Válka, Pepa Vach, Jožka Plachý... jako kdysi hodnotili úrodu, počasí, vzpomínali na kamarády a zašlé časy. Už nevzpomínají..., ze štamgastů jsem zůstal už jen já sám, jakýsi štamgast externista. Při každé návštěvě Žarošic se neopomenu ve své hospůdce stavit, s paní hostinskou si popovídat a rovněž zavzpomínat. Věřte, je to tam všechno na svém místě, jako kdyby se ráno mělo otevírat jen ten jarošov narazit! Sednu si ke svému stolu, který pořád stojí na stejném místě u okna před karmínovým závěsem dělícím šenk od zbylé části prostoru a rázem vidím všechno a všechny jako kdysi. Abych zcela nepropadl sentimentu, ale možná se právě proto do něho ještě více ponořím, vezmu si za dveřmi z položených tří kastlů piva ta svá dvě a s paní Parákovou v kuchyni vzpomínáme na hospůdku, na Žarošice let minulých a je nám v té chvíli moc dobře. Ctěná paní hostinská, vážená paní Paráková, milá Mařico, vždy vlídná Mařenko, laskavá Maři a usměvavá Marie (pamětníci si jistě vzpomenou, jak Vám kdo říkal) všechno dobré a hodně zdraví nejen za sebe přeje Laďa! PhDr. Ladislav Valihrach Redakce s lítostí oznamuje, že po redakční uzávěrce dne 15. února 2014 Marie Paráková ve věku nedožitých 90 let zemřela. UDĚLENÍ KINEMATOGRAFICKÉ LICENCE ŽAROŠICÍM NEBYLO ZCELA BEZPROBLÉMOVÉ Nejmenovaná družinářka ve funkci nedávné ministryně kultury by asi řekla, jako když se na televizní obrazovce ztrapňovala před národem na posvátném jevišti Národního divadla, že byly špatně nastavené procesy jak tomu tedy v těch 30. letech v Žarošicích bylo? V jednom z minulých čísel žarošického Věstníku jsem si jakoby posteskl, že soudě dle dochovaných Dokumentů k dějinám Žarošic v archiváliích bývalého okresního úřadu v Kyjově uložených ve Státním okresním archivu v Hodoníně až do doby poválečné žarošičtí radní a starostové příliš pečliví v práci s obecní agendou nebyli a moc se nám toho z ní nedochovalo. I v době, kdy obecní agenda začíná narůstat (od 80. let 19. st.), žarošičtí starostové mívali veškerý úřad doma. První obecní kancelář vznikla až v roce 1939 v budově hasičského skladiště na Dolině (později obchod s textilem, pak místnost spolku holubářů, dnes již neexistující objekt). Obci byl přidělen tajemník a ten, coby státní úředník byl placen ze státní pokladny prvním státem placeným žarošickým tajemníkem byl od roku 1940 Jan Rokyta. 126

127 Když jsem v hodonínském archivu v souvislosti s Rudolfem Malíkem účelově studoval svazek Materiály z internačního tábora Svatobořice, z vlastního interesu, ač tlačen časem, jsem nahlédl i do výše vzpomenutých Dokumentů k dějinám Žarošic (torza dokladů o obecní správě, o obecním majetku a hospodaření, doklady spolkové a shromažďovací, živnosti, otázky dopravní a hostinské koncese, kostelní konkurenční výbor , majitelé prvních telefonů ). Moji pozornost upoutal zažloutlý svazek Kinolicence Žarošic, Lidový dům , karton 301, inv. č a karton 354, inv. č I film a kinematografie mají svou historii do letošního roku četných jubileí sice nepatří (100. narozeniny slavily v roce 1995), ale do vzpomínek nás starších jistě patří. Jejich historie je mnohem více nežli historie ostatních umění spjata s technickými objevy a vynálezy. Tento druh syntetického umění má vzbudit v konfrontaci s autorem díla jakýsi subjektivní postoj diváka a vyvolat estetický účinek. První filmy byly černobílé a němé (doprovázel je klavír). S odstupem třiceti let vynález zvukového filmu změnil ve filmovém umění mnohé, následně se objevil film barevný. Co předcházelo tomu, než se i v žarošickém kině objevily první pohyblivé obrázky? Prvním průkopníky filmu byli francouzští průmyslníci Louis a Auguste Lumiérové ti ve své továrně na fotografické potřeby, tehdy největší v Evropě, sestavili první kinematografický přístroj natáčecí kameru, která byla zároveň i projektorem, patentovanou roku 1895 (16 obrázků natočených a promítnutých jejich přístrojem byla frekvence, při níž vzniká absolutně věrný dojem pohybu). První veřejné natáčení a promítání se konalo o Vánocích 1895 v Grand café na pařížském bulváru des Capucines a to je začátek historie filmu. Jejich vynález se stal na desetiletí nejpřitažlivější podívanou. Koncem 20. let minulého století přichází zvukový film a s ním souvisí i přebudovávání kin a ateliérů. U nás se konala první filmová projekce roku 1896 v Karlových Varech a ze školní dějepravy si jistě pamatujeme jméno našeho nejznámějšího kočovného kinematografisty Viktora Ponrepa ( ) vlastním jménem Dismas Šlambor, a zároveň i majitele prvního stálého kina v domě U Modré štiky v Karlově ulici v Praze. K rozmachu filmového podnikání u nás dochází až po roce 1918 a kromě umění hereckého se Foto: Jan Šebetovský Z brněnské výstavy Hvězdy stříbrného plátna. dostává na zřetel i umění kameramanské a režijní (Karel Lamač). Nástup a rozvoj zvukového filmu začátkem 30. let probouzí zájem o kinematografii i v Žarošicích (1933 zahájen provoz na Barrandově, vznikají vyzrálá filmová díla inspirující se moderní literaturou, český film se dostává na mezinárodní úroveň Martin Frič, Otakar Vávra, Vlasta Burian a další). V nedalekém Brně, kromě kin vznikajících a zanikajících, je nejstarším kinem Lucerna v Žabovřeskách (první název BIO ALADIN, název Lucerna od Vánoc 1917); Lucerna přežila konkurenci multikin a stále slouží s dnes univerzitním kinem Scala a kinem Art svému účelu. Zbývajících patnáct jednosálových brněnských kin zaniklo. Film v dnešní době dospěl k dokonalosti v uměleckém využití technických prostředků a v televizi nalezl jak uměleckého partnera, tak i distribuční 127

128 kanál umožňující, aby se s filmovým dílem mohly seznámit miliony diváků. V Žarošicích dochází k zajímavé situaci, kdy o udělení kinolicence usilují dva spolky Jednota čsl. Orla a Místní odbor Národní jednoty. Pamětní kniha obce Žarošice (1. svazek , kronikář Josef Skulínek) se kupodivu o začátcích žarošického kina nezmiňuje vůbec, ve 3.svazku ( ) si kronikář Václav Broukal posteskl, že žarošickému kinu konkuruje narůstající počet televizorů a ve 4. svazku ( ) připomíná kronikářka Marie Jarolímová požár kinosálu v dubnu 1975 a tím i definitivní konec žarošického kina. Žarošičtí se zpočátku k záměru zřízení kina stavěli zdrženlivě, ba až nesouhlasně nesouhlas převažoval i v obecním zastupitelstvu cit.: bude poškozovat živnostníky a svádět mládež k vyhazování peněz. Už v listopadu 1928 argumentuje Jednota čsl. Orla Žarošicemi jako jakousi vesničkou mou střediskovou a tím, že kino nikde v okolí není a jeho návštěvnost by byla zaručená. (Žarošice měly tehdy obyvatel, Násedlovice obyvatel, Uhřice obyvatel, Archlebov obyvatel.) Na schůzi zastupitelstva 11. března 1929 za řízení starosty Rudolfa Malíka bylo rozhodnuto, aby kinolicence byla ze zmíněných dvou žadatelů doporučena Místnímu odboru Národní jednoty (pro Jednotu čsl. Orla byl jen jeden hlas). Národní jednota v souladu se stanoviskem obecního zastupitelstva podala žádost o udělení kinolicence u Zemského úřadu v Brně podepsanou Petrem Vlachem: Program kinematografie bude v domě č. 43 a č. 44 (dnes dům Švábíků a sousední hospoda), název bude Kino Národní jednoty a kinografický aparát bude obsluhovat Jan Vymazal, nar. 10. června 1910 ve Slavkově, t. č. šofér Hospodářského družstva v Uhřicích-Žarošicích mající státní zkoušku kinooperátorskou. Tady zřejmě zasáhla diplomacie a známosti čelného představitele Orla a také pozdějšího vedoucího kina faráře Františka Hanzla ( ) a stanoviskem Zemského úřadu v Brně z února 1930 bylo udělení kinolicence Místnímu odboru Národní jednoty zamítnuto, když předtím Zemský úřad v Brně právoplatným výměrem ze dne 1. února 1930 č. 516/ III 6/30 uděluje spolku Jednota čsl. Orla v Žarošicích kinematografickou 128 licenci na vědomí starostovi Rudolfu Malíkovi a za Jednotu čsl. Orla Františku Hanzlovi. Měl jsem možnost nahlédnout do všech map, stavebních plánů původních i zkorigovaných, jakož i do stanovisek úřadů ke stavbě a následného využití Katolického a poutního domu v Žarošicích. Původní projekt mluví o spolkovém a divadelním sále 15x9 m v přízemí domu, sál měl být používán i jako hlediště o 195 místech k sezení. V předsálí měla být umístěna čekárna pro obecenstvo a šatna, záchody v přízemí domu oddělené podle pohlaví na pánský a dámský. V sále se projektovalo 15 řad po 13 místech, projekční stěna (promítací plátno) měla být v zadní části jeviště, vzdálená 7 m od první řady. Na galerii první řada u zábradlí být neměla, druhé dvě řady měly mít jedenáct míst, další tři řady po osmi místech. V sále nebudou místa ke stání ani navržena, ani zřizována. Sedadla budou sklápěcí (50x70 cm plocha pro jedno sedadlo). Název bude Lidové kino Žarošice. Vy, vážení čtenáři Věstníku pamětníci, kteří jste žarošické kino navštěvovali, víte, že nakonec jeho podoba byla přece jen trochu jiná. Pro jisté závady zjištěné při kolaudaci ani po již předchozích částečných úpravách projektu neschválil Zemský úřad v Brně Jednotě čsl. Orla v Žarošicích kinematografickou provozovnu (sál) v Katolickém a poutním domě, dokud nedojde k jejich odstranění a nápravě. Jsme-li u těch korekcí, archiválie hovoří i o roku 1942, kdy Lidové kino Žarošice v zastoupení vedoucího kina Františka Hanzla předkládá dne 10. dubna 1942 Okresnímu úřadu v Kyjově žádost, aby bylo povoleno rozšíření počtu sedadel z licenční smlouvou povolených 195 míst na celkem 256 míst se zdůvodněním, že cit.: míst často nestačí a to bývá příčinou různých nedorozumění. Někteří máte v živé paměti i první, ale i pozdější kinooperatéry: Petr Martinásek, č. 18, nar. 26. srpna 1918 Robert Hroudný, nar. 10. května 1898 v Dambořicích Josef Vach, č. 223, nar. 29. března 1920 Alois Fila, č. 274, nar. 15. listopadu 1904 Rozšíření počtu sedadel bylo povoleno s dodatkem: V poměrně malé venkovské obci budou pořádána představení jen v sobotách a nedělích, popřípadě ve svátek a to nejvýše jednou za večer. Toliko ve dnech poutních lze předpokládati, že bude denně

129 pořádáno více představení a mezi dvěma představeními musí být přestávka aspoň 30 minut. K dokreslení tehdejší atmosféry přikládám i zápis z četnické stanice Žarošice ze dne 23. února 1942 cit.: Bylo zjištěno, že 15. února 1942 o 21. hodině při promítání kinematografického představení Diry, zápasník s býky v kině Lidového a poutního domu v Žarošicích, jehož předsedou je římsko-katolický kněz František Hanzl ze Žarošic, byl dovolen přístup na představení Janu Haškovi, nar. 18. ledna 1927 v Žarošicích č. 213 a Janu Svobodovi, nar. 15. června 1927 v Opavě, Žarošice č. 225, ačkoliv nejsou starší 16 let. To bylo pozorováno i při dřívějších představeních, osoby se však pro nával obecenstva nepodařilo zjistit. Farář Hanzl byl již několikrát upozorňován na tuto nepřístojnost, avšak ve věci nezjednal žádnou nápravu a tuto nepřístojnost stále dovoloval. Žarošické kino až do konce 60. let opravdu nemělo o návštěvníky nouzi. V průběhu let se tu promítaly za lidové vstupné vděčným divákům filmy hudební, filmy s titulky, grotesky, pohádky a dětské filmy, filmy válečné, dobrodružné, kriminální, historické, psychologické, gangsterky, veselohry s pravidelným na plátně vstupním Vítáme Vás, s následným Týdeníkem i závěrečným zeleně nasvíceným Na shledanou. Máme v paměti i tzv. letní kina na žarošickém hřišti s pojízdnou kinematografickou maringotkou, s fošnami pod zadkem místo křesel, s návštěvníky ze širokého okolí a na tu dobu s těmi divácky nejatraktivnějšími filmy, ale i s podnikovými či družstevními patronáty nad jednotlivými filmy a slosovatelnými vstupenkami, kdy šťastný výherce si mohl nést domů pytel obilí nebo malé selátko. Chodilo se tam nejen na film, ale i na rande a byly to hezky strávené letní večery. Pravda, nebylo to kino, které voní, lehtá to jsou dnešní superprojekce celovečerních filmů v novém formátu 4 DX nabízející nevšední divácké zážitky a obohacení o další vjemy, kdy se dráždí smysly diváků třeba o vůně, mlhu, vítr, lehtání, spršku vody a sedadla se při akčních scénách mohou naklánět do všech směrů, ba i vyskakovat. Naše žarošické kino bylo místem, kde se před mnohými z nás otevíralo dosud nepoznané, kde jsme se dokázali upřímně rozesmát a zrovna tak i tklivě rozplakat, rozjitřit, vystrašit, ale třeba i se zamyslet. Bylo to místo, jemuž patřila přímo rituálně část našeho sobotního či nedělního svátečního odpoledne a večera. Vytratila se romantika těchto 129 milých chvil a s ní i kus žarošické historie dnes se na to už jenom nostalgicky vzpomíná. PhDr. Ladislav Valihrach KVĚTINOVÉ ASOCIACE ANEB ZAPOMENUTÉ VŮNĚ MÉHO ŽAROŠICKÉHO DĚTSTVÍ Věnováno památce mých rodičů, od nichž jsem převzal úctu a lásku k přírodě, bratru Vladimírovi, který mě zasvěcoval do tajů botaniky a umožnil mně tak nahlédnout do kouzelného světa rostlin. Poděkování mému kamarádovi Milanu Rivolovi, který se po smrti Vládi ujal funkce korektora a upravil text z botanického hlediska. Předmluva Psát o rostlinách nemusí vždy jen odborně vzdělaný botanik. Pojednáváno o nich může být z hlediska zahradnického, estetického, potravinářského, ovocnářského, krmivářského, obecně užitkového tedy technologického z hledisek, která můj přítel Vladimír zahrnoval termínem angewandte Botanik. Pravda, pro nás tento termín představovala při našich společných exkurzích především onu jejich část, která se věnovala sběru, konzumaci a kulinářskému zpracování nejrůznějších darů přírody, ať už rostly planě či byly pěstovány. Zcela specifické a myslím, že tím i zcela ojedinělé kritérium, dle kterého věnuje pozornost rostlinám, zvolil autor tohoto spisku. Ale skutečně si toto kritérium vědomě vybral? Myslím, ba jsem přesvědčen, že ne. Dětstvím prožitým na venkově a v rodině, která přímo lnula k přírodě (utilitárně, citově i odborně), byl ke svému vnímání přírody vůbec a rostlin zejména nutně přiveden. Rostliny, jejich tvary, vůně i chutě, místa, na nichž se s nimi

130 v dětství setkával, jsou u něj ve vzpomínkách emocionálně vázány na specifické, často i zcela konkrétní situace. Rozumím ti, kamaráde, vždyť i já jsem se přiznal, že i u mne to byl původně jakýsi citový vztah, který mne přivedl (Vladimírem podporován a usměrňován) k hlubšímu, odbornému zájmu o rostliny k jejich bližšímu poznávání. Ale vždy jsem za všemi těmi oddenky, bliznami, tvrdkami, okolíky a podobně viděl ony něžné dítky Flóry, onu pestrou poezii všedního světa, cosi blízkého, k čemu je možné se vždy uchýlit. Proto ti za tvé vzpomínání a povídání děkuji. Prožili jsme dětství ve stejných podmínkách, často v některých situacích úplně společně, a proto i ve mně řada tvých asociací vyvolává stejné vzpomínky, stejné pocity. Ještě jednou dík. Milan Rivola Nejdříve jsem se rozhodoval, že své dojmy seřadím podle nejsilnějších zážitků a vzpomínek, potom podle doby květu rostlin nebo podle ročních období, ale nakonec jsem zvolil nejjednodušší způsob uspořádání květin podle abecedy. Ve výběru jsou pak uvedeny rostliny divoce rostoucí v přírodě, pěstované a šlechtěné, pokojové a také rostliny zahradní. Poznámka: Pokud se tento materiál dostane do rukou odborníka botanika, velice se omlouvám, neboť jsem v tomto oboru naprostý laik, který si plete nejen pojmy rod, druh a čeleď. Jsou to v podstatě pouze vzpomínky, prožitky a dojmy z časů, kdy člověk vnímal přírodu plnými doušky, zejména v dětství, které touží stále po nových a nových poznatcích a objevuje svět. Z tohoto důvodu mohou být některá označení (názvy) rostlin velice nepřesná a vychází z místního pojmenování, případně lidových názvů. Své dětství a mládí jsem prožil na vesnici, obklopen přírodou s jejími hýřivými barvami, tvary a především vůněmi. Je zvláštní, že i v tom nejútlejším věku vnímá maličký človíček především vůně a pachy, které v něm i v pozdějším věku vyvolávají asociace (dojmy, prožitky, představy) vztahující se na určité události prožité v nejranějším mládí. Nevím, jestli má podobné životní zkušenosti každý člověk, ale já tento vztah vůně vzpomínka (prožitek) mám v sobě dokonale zafixovaný. Například vůně (či spíše pach) pelargonií (muškátů) ve mně vyvolává pocit nemoci. Vůně chryzantém (kateřinek) zase představují konec životní pouti smrt. Vůně smrkového jehličí je pro mě symbol pohřebního věnce. Přestože těmto představám se snažím bránit a vymazat je z podvědomí, neubráním se; v mém mozku jsou pevně uloženy. Znalosti o rostlinách a květinách jsem získával postupně, zejména od svých rodičů a sourozenců. V chlapeckých letech jsem pochytil spoustu informací ze světa flóry od svého bratra Vládi, který studoval botaniku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. 130 A Akát Sedím se svými věrnými kamarády na břehu žarošického potoka oddělujícího Hrubou od Malé ulice, kousek od lávky, která naopak tyto ulice spojuje. Za Kalužíkovým dvorem stojí v břehu potoka tři obrovské akáty, jejichž větve přetížené hrozny bílých květů visí kousek nad hladinou potoka. Nemáme zatím žádné povinnosti, do školy ještě nechodíme. Opojná vůně akátů nás láká neodoláme a každý z nás si trhá několik trsů květů. Postupně odtrháváme jednotlivé květy a labužnicky vysáváme sladký nektar, který připomíná chuť medu. Ani v dospělosti jsem neodolal a chtěl se vrátit do blaženého dětství. Šťáva je sice skutečně sladká ale jinak nic; je možné, že by tak člověk otupěl? B Bez černý Lidově bezinky, kozičky, hural (černý plod). Bylo to asi smetanově bílé květenství a typický kozí prk květu, který svedl lid k názvu keře kozičky. Pro nás děti byla zářívá květenství velikosti talíře příslibem nastávajícího léta a toužebně očekávaných prázdnin. Tyto obrovské keře vyrůstají prakticky všude, kde se najde místo, a člověk k tomuto keři vždy vzhlížel s úctou vzhledem k jeho léčivým vlastnostem. Vždyť i lidová moudrost praví: Před bezem smekni, před heřmánkem klekni! My jsme květy každým rokem sbírali

131 a sušili a v zimě používali jako čaj při nachlazení a kašli. Květ jsme také používali na výrobu osvěžující limonády, která se připravovala v pětilitrové láhvi od okurek z vody, cukru, nakrájeného citrónu a z pěti až šesti květenství bezu po asi týdenním vyluhování ve stínu a vychlazení to byl lahodný nápoj. Velká květenství se také připravovala k jídlu, když se obalila v řídkém těstíčku z vody, mouky a soli a prudce opekla na sádle, s hlávkovým salátem to byla pochoutka. Pro kluky byl však hural také materiálem pro výrobu foukaček. To se uřízla silnější rovná větev z keře, z dutiny se vydloubla duše a vznikla trubička, která sloužila jako foukačka. Jako střelivo se používal nejrůznější materiál, který příroda poskytovala. Z trsů tmavých, kulatých plodů vyráběly hospodyňky marmeládu. Okusil jsem ji u Skopalů a zaujala mě svou zvláštní chutí, která dlouho setrvala na jazyku. Blatouch (,,žaróšek ) Rostl ve velkém množství v Klášovském údolí, v místech, kde byl později vybudován rybník. Květ blatouchu mě vždycky přitahoval svým ostře žlutým květem a sváděl k natrhání kytice domů. Tatínek však nechtěl, abych květy trhal, protože jsou jedovaté. Dobře věděl, že cestou domů bych se napájel u všech studánek, které jsme míjeli (nejlepší voda byla z drenážky č. 12) a šťáva z blatouchu na rukou by asi nebyla nejlepším ochucovadlem. Blatouch kvete většinou brzy na jaře, kdy v přírodě ještě mnoho rostlin nekvete, později, kdy louky byly plné květů, už mě nelákal. Blín černý Každoročně vyrostl před plotem zahrádky u domu našich sousedů Plachých. Této nevzhledné rostliny bych si jako kluk ani pořádně nevšiml, ale vstoupila do mého podvědomí po následující události, kdy naše sousedka, stará paní Plachá, trpěla bolestí zubů. Některá dobrá duše jí poradila, aby si připravila odvar z blínu a tím si vyplachovala ústa, bolest prý zakrátko zmizí. Podle rady činila a výsledek se dostavil. Zmizela nejen bolest ale také zuby. Všechny jí vypadaly. A to asi mohla mluvit o štěstí, že se blínem neotrávila! Jinak mě blín vždy odpuzoval svým pachem, podivuhodným a tajemným květem, který jako by vyjadřoval svou poťouchlost. Když se nám blín občas objevil v zahradě jako plevel, nemilosrdně jsem jej vždy likvidoval. 131 Brambor Nepatří sice mezi květiny, ale jejich charakteristický pach jsem měl docela rád. Připomínal mi naše cesty se sourozenci na třešně, které jsme měli na poli v Nívkách, kdy jsme si zkracovali cestu po horním chodníčku mezi poli. A na tomto chodníčku se právě střídaly nejrůznější vůně polních plodin pěstovaných na úzkých políčkách byla to doba krátce před prázdninami. A v té době metalo obilí, kvetly máky, jetel a také brambory, vše se svými charakteristickými vůněmi. Pokud foukal vítr, obilí se vlnilo jako rozbouřené moře, mák vydával svou orientální vůni, jetelina sladce voněla a brambory se svými něžnými kvítky byly z vůní nejvýraznějších. Ale ještě jedna vzpomínka, mnohem ranější když naši chodili sklízet (kopat) brambory a mě jako dítě neměl kdo hlídat (kdo tehdy na venkově věděl něco o dětských školkách), brávali mě s sebou na pole. Tatínek mně z bramborové natě postavil takové nouzové přístřeší, které vystlal jutovými pytli, maminka mě zásobila,,proviantem a já se většinou bavil stavbou hradů a zámků z hrud, kterých byly v okolí spousty z této doby mám v sobě zafixovanou vůni bramborové nati. Č Čekanka Je typická rostlina prázdnin, ke kterým patří letní vedra a sucho jižní Moravy. Celá rostlina působí, jako by byla na pokraji sil stonek je sice pevný, ale vysušený jako houžev. Čekanka rostla ve velkém množství na okraji prašných polních cest, zejména však uprostřed cesty mezi kolejemi vyjetými od zemědělských povozů, dělila se o místo s truskavcem a s drobnými žlutými kvítky mochny husí. Ostatní rostliny mezi sebe nepustily. Hezké, modré květy čekanky mně byly velice sympatické, ale časem jsem zjistil, že někdy svou typickou barvu opustila a rozkvetla bílými, dokonce i růžovými kvítky. Po dešti se na polních cestách vytvářely kaluže kalné vody, v nichž tišila žízeň hejna různobarevných motýlů, která jsme pojmenovávali podle barevných křídel jako modrásky, žluťásky, bělásky a podobně. D Divizna velkokvětá Majestátní, až dvoumetrová sluneční hůl je skutečným skvostem mezi květinami. Roste na těch nejneobvyklejších místech, která si lze představit.

132 Vyrůstá nejen v úrodné půdě, ale najde si také místečko mezi vyschlými kameny a její jakoby sametem potažené listy na sebe upozorňují svým stříbrným povrchem. Oslnivě žluté zlato však vyrůstá na lodyze jako veliký hrozen květů, který je hojně navštěvován hmyzem, zejména včelami a čmeláky. Ale také člověk přišel na to, že květy mají čarovnou sílu. Květy se rozvíjejí postupně zdola nahoru a při sebemenším otřesu opadávají. Nejvhodnější doba sběru je brzy ráno, protože květy se rozvíjejí v noci a odpoledne již opadávají. Tatínek míval v zahradě své divizny a květy sbíral, sušil a používal společně s květy hluchavky bílé jako čaj na léčení astmatu. Z nostalgie nyní na své zahrádce také divizny opatruji a sbírám za rosy jejich žluté květy, abych si v nekonečném zimním období připomněl krásnou letní pohodu v podobě zlatého, teplého čaje. Dřín Je to jeden z prvních keřů, které na jaře rozkvétají malými, nepatrnými žlutými kvítky, jimiž jsou větvičky keře doslova obsypány. Dřín roste většinou v lese, zrovna jako jedovatý lýkovec, který kvete přibližně ve stejnou dobu koncem února a začátkem března. Květy jedlého dřínu (dřínek) vůbec nevoní, naopak květy jedovatého lýkovce voní omamně, dokonce způsobují bolest hlavy (podobně jako květy jasmínu, konvalinky a mařinky vonné). My jsme na rodinných výletech v podzimních dnech využívali hojné úrody keřů dřínů a sbírali jsme plody dřínky, které svým vzhledem připomínají šípky (růže šípkové). Červené, ale ještě nevyzrálé dřínky jsou trpké a kyselé, po uzrání však zesládnou a mají příjemnou nakyslou chuť. Uvnitř plodu je podlouhlá pecka. Dřínky jsme zavařovali jako kompot a používali coby přílohu k masitým jídlům. Posloužily jako náhrada za brusinky, které v našem kraji nerostou, většina lidí však dřínky nezná, a proto je nesbírá. 132 F Fialka Provoněla na jaře celé okolí našeho domu rostla v předzahrádce, na záhoncích i mimo ně, dokonce si našla místo i v pučící trávě. Nejvíce voněla po ránu, kdy jsme si po noci otevřeli okna od světnice a do místnosti okamžitě pronikla osvěžující sladká vůně fialek. V některých letech, kdy byla mírná zima, se modrá voňavá kvítečka objevila v zahrádce již koncem února. Tatínek dokonce ve svých zápiscích z let I. světové války píše, že v lednu 1916, kdy dostal z fronty dovolenou, v zahrádce před domem již fialky kvetly. Ve svých klukovských letech jsme s naším Foglarovým čtenářským klubem Zelená hvězda podnikali výpravy za poznáváním přírody. Všimli jsme si, že v lese mají fialky mnohem větší květy, některé dokonce bílé ale vůbec nevoněly. Lidově se jim říkalo fialky psí. Vůně fialek mi připomíná přicházející jaro i vůni domova, jak jsem ho poznal v dětství. H Heřmánek Přístupová cesta mezi ulicí a vraty k našemu rodnému domu v Hrubé ulici byla po celém povrchu porostlá kamilkama, jak jsme my tomuto kvítku jako kluci říkali. V tomto porostu jsme seděli a spřádali nejrůznější plány, které si splníme, a byly to plány velice dobrodružné samozřejmě většinou neuskutečnitelné. Ta dráždivá vůně, kterou kamilky vydávaly, se mně hluboko vryla do paměti a vybavuji si ji úplně jasně i po tolika letech. Později, při našich výpravách do přírody jsem zjistil, že existují ještě jiné rostliny velice podobné heřmánku. Jako plevel rostl mezi obilím nebo bramborami, ale jeho vůně byla jiná. Byl jsem poučen, že je to rmen, jinak také zvaný heřmánek římský. Ten náš, který rostl u našeho domu a vlastně všude před domy, byl heřmánek terčovitý. A ještě později jsem poznal heřmánek pravý, který si tatínek některé roky vyséval v zahradě a po vykvetení sbíral a sušil na čaj voněl úplně jinak, velice příjemně, ale jako čaji jsem mu nikdy nepřišel na chuť. Byl jsem zkrátka odkojen kamilkama, které voněly našimi dětskými sny. Hlaváček jarní Rostl pouze na jediném místě za dědinou, v úvozové cestě kopce Sokolka, jihovýchodně od Žarošic. Jeho květ mě natolik uchvátil, že jsem jej použil jako předlohu pro titulní list časopisu Laso, který jsem jako kluk vydával (samozřejmě v jediném exempláři a psaný ručně inkoustem a perem s násadkou). Hlaváčku rostl na mezi celý porost a tehdy jsem si ani neuměl představit, že jednou tato rostlina bude přísně chráněna, protože se bude z přírody pomalu vytrácet. Hloh Stromořadí hlohů mě doprovázelo cestou do i ze školy, pokud jsem šel po hlavní ulici. Stromky

133 hlohů totiž vysázel již v dobách I. republiky místní Okrašlovací spolek po obou stranách hlavní ulice z Doliny až ke kostelu. Stromky na jaře rozkvétaly něžnými růžovými květy a celá ulice zkrásněla. Také před domy si lidé udržovali plochy trávníku nebo květinové záhony, protože starosta obce, řídící učitel Vlasák, pečlivě dbal na vzhled obce a lidé to dodržovali. Také u našeho domu před zahrádkou uprostřed zatravěné plochy vysadil tatínek stromek hlohu. Na podzim jsem občas okusil jeho červené malvičky, ale moc mi nechutnaly dužniny tam bylo málo, zato pecka byla vzhledem k velikosti plodu obrovská. Kromě hlohu zde byly ještě dva stromky okrasných Azerolských jabloní žluté a červené. Tato jablíčka, která rostla v trsech jako třešně,,,ochutnávala všechna děcka jdoucí okolo. Obec vysázela kolem silnice v naší ulici keře pámelníků, jejichž plody bílé kuličky, jsme rozsypali po zemi a šlapáním s praskavým výbuchem likvidovali. Mezi keři byly vysázeny stromky javorů, které na jaře byly přechodným domovem spoustě chroustů a my jsme je v podvečer, kdy chrousti létali, sráželi košťaty a sbírali do lahví jako pochoutku pro slepice. Co vzpomínek a zážitků se vybaví a stačí říci pouhé slovo hloh. Hluchavka bílá Patří sice mezi plevel, ale je to tak hezká květinka, že mně bylo líto ji jako plevel trhat. Navíc pro tatínka to byla bylinka, kterou potřeboval a kterou využíval. Pro léčbu astmatu (dříve se říkalo záduchy) sbíral po ránu drobné bílé květy hluchavky, které sušil a používal na čaj (společně s diviznou velkokvětou). Naštěstí se hluchavce v zahradě dařilo a rostla mezi malinami, rybízem a na mezi pod lískovými keři. Zkuste si však nasbírat dostatečné množství květu hluchavky z plné hrsti květů vám po usušení zbude hromádka nevážící ani gram. Na Jetelově pachtě, naší jarní lokalitě smržů, jsem viděl hluchavky, které kvetly žlutě a červeně. To mi bylo divné a nechal jsem se poučit od Vládi, že se jedná o pitulník. Hluchavka pitulník kvete žlutě, hluchavka nachová kvete růžově až červeně. Léčivé účinky údajně nemají, a proto jsme květy nesbírali. Hvězdnatec zubatý Už název této rostliny je podivný a což teprve jeho vzhled. Vždyť kvítko má zelený květ a která rostlina kvete zeleně? 133 Setkal jsem se s touto rostlinou zatím na jediném místě a to opět na našem oblíbeném Jetelově pachtu ve Ždánickém lese. Květinka skutečně působí, jakoby měla zelený květ. Ale nechejme mluvit raději odborníka botanika. Vláďa mi podal odborný výklad: Hvězdnatec zubatý je vytrvalá bylina s bezlistými stvoly, které nesou hlávku žlutých kvítků podepřenou 5 8 velikými zelenými listeny, což činí dojem jediného velikého květu. V době, kdy rostly smrže, byl les těchto kvítků doslova plný. CH Chryzantémy Lidově,,kateřinky jsou to překrásné květiny nejrůznějších tvarů a barev, přesto ve mně vždy vyvolávaly představy konce života smrti. Asi proto, že měly pouze jediné použití jako dekorace hrobů na Dušičky. Maminka se v zahradě o ně pečlivě starala, vyštípávala některá poupata, aby zbývající květy byly vyvinuté, veliké a krásně zbarvené. Květy nevoní, spíše vydávají mně nepříjemné aroma a nemohu si pomoci odpudivé. Ale jsou to asi předsudky u mne zakořeněné. Chudobka sedmikráska Pod vlivem četby Karafiátových Broučků bylo pro mě v dětství toto drobné kvítečko téměř mystické vždyť pod každým květem odpočíval brouček, který nepřežil krutou zimu a pod kvítečky s růžovým lemováním zase odpočívala beruška. Doslova jsem se bál utrhnout některý z květů, abych tak neporušil klidný spánek broučků, kteří tak smutně skončili svůj život. Je zajímavé, jak sugestivní může být pro malé dítě četba a jak v tom malém dětském mozečku začíná působit představivost a fantazie. J Jasan Nepatří sice mezi květiny, ale můj dětský svět svou vůní ovlivnil velice intenzivně. Podél plotu v naší zahradě byla vysázená réva. Druhá strana plotu, od sousedů Plachých, bylo humno (abych se lapidárně vyjádřil, byla to holá plocha sloužící jako průjezd z horního mlatu stodoly dolů do dvora). Podél plotu z jejich strany rostlo několik mohutných stromů jasanu. V době, kdy strom nasadil listy, se na nich objevila obrovská spousta brouků puchýřníků lékařských, lidově nazývaných španělské mušky. Brouk vydával tak odpudivý zápach, že v té době byl pobyt v naší zahradě spíše utrpením, nežli požitkem. Nikdy jsem nechápal,

134 proč sousedi nevyužili místa v zahradě raději k výsadbě jabloní nebo jiných užitečných stromů. Jarní zem Ne, nedostal se sem ten název omylem jak voní jarní zem, kdy se příroda chystá k růstu všeho toho nádherného, co ze země vyroste, to stojí za zmínku. Ta vůně země na jaře nás vždycky vytáhla z tepla domova ven do přírody teplý, vlahý jarní větřík jenom tu vůni zdůrazňoval. A což teprve, když se chystal záhonek na setí zeleniny nebo květin. Země jakoby si oddychla od ledového krunýře, který ji celou zimu svíral, a připravovala se na veselejší období roku. Také les voněl mnohem intenzivněji na jaře než v průběhu celého roku. Podhoubí hub svou vůní dávalo tušit, že již brzy se objeví první hříbky, holubinky a spousta dalších hub. Dokonce jsem si vsugeroval, že cítím konkrétní houby, které zde vyrostou, a někdy se mi to opravdu vyplnilo. Jasmín Ju-nác-ká-hůl nebo jas-mín-bí-lý ( ) to je pomůcka pro zapamatování písmena J v Morseově abecedě. Ale k jasmínu mám samozřejmě také jiný vztah jako k opojně vonícímu keři. Rostl před naším domem a svou vůní nám někdy způsobil i bolest hlavy. Jasmín rozkvétal v průběhu června, někdy vydržel kvést i do začátku července. Tou dobou už přijížděl na prázdniny Vláďa a spávali jsme ve velké světnici do rána jsme měli otevřená okna a vůně jasmínu způsobila, že jsme se ráno probouzeli s pěkným bolehlavem. Kolikrát mě v noci probudily loudavé kroky a oddychování někoho neznámého a strachem jsem ani nedutal. Raději jsem probudil Vláďu, aby se šel podívat, kdo nám chodí po zahrádce. Ten však neprojevil zájem, protože věděl, že pod okny dupe nějaký ježek. Strach má velké oči. (Pozn. M. Rivoly: Botanicky správně pustoryl, který nemá s pravým jasmínem nic společného.) Jaterník Dodnes si pletu jaterník a kopytník, i když odborníci to nemohou pochopit. Jaterník lidově nazývaný,,podléška, je symbolem jara. Kvete nádhernými světlemodrými kvítky, ale vůní se moc neprojevuje. Jaterník si spojuji s výpravami naší rodiny do jarního lesa na první jarní houby smrže. V této době, kdy jsme chodili pravidelně na Jetelův pacht naše naleziště smržů, kvetly také plicníky, 134 prvosenky petrklíče a hvězdnatec zubatý, nazývaný v upomínku na botanika staříčka Adamce zelená kafétnica. Jehlice trnitá Poškrábané kotníky a lýtka to je první reakce, když uslyším název této rostlinky. Rostla (a roste) ve velkém množství na polní cestě Véhon severně od Žarošic, rostla i v bývalé cihelně, což bylo pro nás eldorádo v době našeho dětství. Jehlice je trnitý polokeř až 60 cm vysoký, jehož stonek je doslova obalen ostrými trny. Květy jsou růžové, někdy jakoby vybledlé, vůně nevýrazná, slabě nakyslá, zato účinky trnů výrazné. Nevím proč, ale tato rostlina mi vždycky připomíná naše klubovní výpravy do přírody. Jehličí To sem přece nepatří! Ale vůně jehličí (smrku, jedle, borovice, modřínu) ve mně vyvolávají silné asociace především jehličí smrku. Z té příjemnější stránky je to okamžitá představa vánočního stromečku, který provoněl celý domov. Z té pochmurnější stránky pak vůně pohřebních věnců. Jedle v našich lesích moc nerostla, byla spíše výjimkou. Borovice zato byla častější a vždycky jsem obdivoval každého jedince, neboť tvar koruny byl obvykle bizarní. Byl to také častý motiv ilustrací Jaroslava Foglara v knize Hoši od Bobří řeky a také jeho ilustrace v časopise Vpřed v rubrice Z bobří hráze. Z tohoto důvodu pohled na borovici ve mně vyvolával představy dobrodružství, modřín, náš jediný opadavý jehličnan představy příchodu jara. Trochu mladého jehličí modřínu jsme přidávali do našeho jarního čaje jarní směsi, který tak chutnal a uzdravoval. Jetel Nyní asi budu velice nepřesný v terminologii jetel se pro hospodářské účely pěstoval velice málo. Sela se převážně jetelina, asi správně,,vojtěška z toho důvodu, že dávala větší výnos. Vůni jeteliny jsem zbožňoval. Při hrabání uschlé píce a kopčení na sušáky, ale zejména, když jsem dostal za úkol krmit domácí zvířectvo (králíky a kozy). To jsem musel vylézt s košem na půdu, zde nabrat tu voňavou dobrotu a zásobit králíky v klecích a kozám dát do hrantu. Její vůně byla pro mě opojná a úplně jsem ji zbožňoval. Nevím, jaké esence obsahuje, ale byla pro mě přímo drogou.

135 Jitrocel kopinatý Kdo by neznal tuto rostlinu s typickými listy připomínajícími kopí, a samozřejmě jsme ji znali jako kluci. Vždyť co pomohlo nejvíc, když měl člověk odranou patu nebo rozbité koleno! Na odřenou patu se přiložil její list, který příjemně chladil a tlumil bolest odřené části nohy, a s listem v botě se mohlo dál pokračovat v chůzi. Na jiné poraněné místo (obvykle poraněné koleno nebo loket u ruky) se listy jitrocele rozemnuly a přiložily na ránu a bolest byla snesitelnější. V dobách, kdy ještě neexistoval englišflastr rychlonáplast, to byl osvědčený, všeobecně používaný prostředek. Kociánek Když se tatínek vypravil na lov prvních jarních hříbků, přinesl z lesa kytičku zvláštních květin se stříbrnou lodyhou a drobnými květy červeně, růžově nebo bíle zbarvenými. Aby se kytička cestou nepoškodila, nosil ji zavěšenou na provázku na knoflíku svého saka. (Takto nám nosíval i první zralé lesní jahůdky, případně kytice konvalinek, aby nepřišly k újmě.) Tato rostlinka rostla v dosti velkém množství, ale pouze na jediném místě a to v lese Ochozích, v archlebovské části Ždánického lesa. Květy voněly nakysle a byly často navštěvovány včelami. K Kaštan,,Jírovec maďal už to podivné jméno u mě vzbuzovalo obdiv k tomuto majestátnímu stromu, pod nímž jsme trávili hodně času s našimi dětskými hrami. Přímo v naší ulici stály dva mohutné stromy jako čestná stráž u kamenného kříže před domem našeho hospodáře Jaroslava Plachého. Samotný strom nás zajímal dvakrát v roce na jaře, kdy se rozvíjely obrovské řapíkaté listy a následně květy, které strom ozdobily bílými svícemi. Pohled na rozkvetlý kaštan a zvláštní vůně květů nás jako děti fascinovaly. Kaštan zajímal však nejen nás, ale také spoustu chroustů, kterým šťavnaté listy asi velice chutnaly. V dobách našeho dětství byli chrousti přemnoženi a večer, kdy začali létat, jsme na ně pořádali divoké hony s metlami nebo ulomenou větví. Na podzim, kdy uzrálé plody začaly padat na zem, jsme je sbírali a nosili do školy pro další využití. Nám však nablýskané kaštany sloužily jako materiál pro výrobu různých figurek lidí, zvířat, případně k imitaci čibuku. Často se materiálu nedostávalo a ráželi jsme ostnaté tobolky kamením a klacky to však nám dospělí nechtěli tolerovat. Kdoule Kdykoliv slyším název kdoule, v myšlenkách se vracím na Hraničky, což byly meze ohraničující archlebovské a žarošické polnosti tady rostly keře kdoulí, na jejichž plody jsme chodili s příchodem podzimu. Plody kdoulí mají tvar mezi jablkem a hruškou a nádherně voní proto jsme je trhali a doma dávali na skříně, kde krásně až do jara provoněly celou místnost. Někteří lidé si kdoule dávali do šuplotkostnů (prádelníků), aby jim vonělo prádlo. 135 Kokoška pastuší tobolka Je to rostlina, která roste téměř všude na mezích, na cestách i na poli. Proto nemohla uniknout pozornosti nás dětí, zejména její plody malé trojhranné šešulky, které nás lákaly k ochutnání. Rozhodně to však nebyla taková pochoutka jako plody slézu, kterým jsme říkali patáčky nebo tvarůžky. Plody kokošky pálily na jazyku a při větší degustaci jsme měli plná ústa slin. Bodejť by ne! Vždyť plody jsou slabě jedovaté. Ale dítě brzy zapomíná, a tak se,,ochutnávka opakovala i později. Kokořík Přestože se rostlina jmenuje kokořík vonný, zvláštní vůní se neprojevuje. Jako kluk jsem tuto rostlinu považoval za nějakou příbuznou konvalinky asi proto, že tvar listů je podobný a květy rovněž, přestože jsou podlouhlejší. Kokořík kvete později než konvalinka a kupodivu ke sběru (na rozdíl od konvalinky) lidi neláká. Asi proto, že tak výrazně nevoní. Když rozkvete kokořík, houbař už může v lese očekávat bohatší nálezy, dokonce i hub rourkatých (hřibovitých). Koniklec Nechápal jsem, jak se taková nádherná květinka může jmenovat koní klec V mém rodišti rostla pouze na jediném místě, a to pod Bradovým vinohradem pod Novýma horama. Kvete velice brzy na jaře a květ krásně voní po ovoci. Při vycházkách do přírody jsme se zde v době květu pravidelně zastavovali, abychom se pokochali pohledem na tuto krasavici. Občas jsem si jeden květ utrhl, ale cestou vždy velice rychle uvadl. Proto jsem později ani neuvažoval o tom, že domů přinesu celou kytici. To jsem tehdy ani nevěděl, že

136 je to státem chráněná rostlina. Přestože se krajina v Klášovském údolí podstatně změnila (spíše k horšímu), naštěstí lokalita konikleců stále přežívá. Snad proto, že místní lidé o ní neví a neodrývají si rostlinky jako sazenice na své zahrádky. (Pozn. M. Rivoly: Jméno je prý odvozeno od starého výrazu poniklec poniklý (nící) znamená převislý, dolů skloněný podle postavení květů.) Konvalinka vonná Dělá čest svému jménu voní tak krásně a intenzivně, že z ní rozbolí hlava, navíc je mrška jedovatá. Kvete koncem dubna a začátkem května, tedy v době, kdy jsme se vypravovali do lesa na smrže. Tvořila souvislé porosty v lese Za panským vinohradem, o čemž věděli všichni místní lidé a na konvalinku sem chodili. Byla a je to květinka velice oblíbená, osadníci ze Zdravé Vody na ni chodili, trhali ji ve velkém množství a jezdili s ní do Slavkova i do Brna, kde kytičky prodávali. Pokud kvete konvalinka, nerostou hříbky, říkával tatínek a měl pravdu. Některé houby v době květu konvalinky sice už ojediněle rostou, (holubinky, špičky travní, lišky kuřátka ), ale o hříbka nezavadíte. Vždycky jsme si z lesa kytičku konvalinky přinesli. Tatínek vždy svým osvědčeným způsobem kytičku na provázku, zavěšenou květem dolů na knoflíku svého saka, aby cestou domů neuvadla a nepoškodila se. Doma jsme ji mívali v malé světničce tedy ložnici; kytička však na noc putovala do sousední kuchyně, jinak jsme se ráno probouzeli s pořádnou bolestí hlavy. Konvalinka mi roste dokonce i na zahrádce. Kdysi ji tam babička vysadila a roste stále na stejném místě. Kopretina Na každé louce a na lesních mýtinách roste obvykle ve velkém množství je to velice dekorativní květina, proto také láká k trhání a ve společnosti jiných lučních květin se dají vytvořit velice krásné kytice. Takové kytice s oblibou dávala dohromady moje sestra Jiřka a byly často ozdobou domova. Jejich velikou výhodou je, že dlouho vydrží a nevadnou. Pro velkou oblibu kopretin byly vyšlechtěny zahradní velkokvěté kopretiny nejrůznějších barev. Kvetou mi také na zahrádce, ale nemám je moc v oblibě pro jejich netypickou vůni tedy vlastně pach. Ale v kytici, ve společnosti asparágu (chřestu), se vyjímají hezky. Kopřiva Proč se zrovna kopřiva ocitla mezi květinami? Asi proto, že jsem se s kopřivou setkával všude v přírodě. A když kvete, ona skutečně voní! Sice divně, tak nějak nakysle, až vyzývavě ostře ale přece voní! S kopřivou mám spojeny naše vycházky, dokonce až na Slavkovsko, kam rodiče chodili trhat kopřivy pro malá housata, aby dobře prospívala. Já jsem sice na těchto výpravách kopřivy trhat nemusel, ale chodil jsem rád, protože v té době rostly smrže a na ty jsem,,měl oči. Ale kopřivy se dají i v domácnosti využít. Pokud se neurodil špenát, mladé kopřivy jej nahradily krmně byla sice ostřejší, ale o to zdravější. Také jsme kopřivy sušili na čaj a ženské používaly vývar z listí kopřiv pro osvěžení vlasů. A potom se řekne pálivá kopřiva. Kosatec Jen když uvidím kosatec, mám divno v ústech. To chce vysvětlení maminka měla podél celé zahrádky u domu vysazeny kosatce. Kosatce mají nádherný modrofialový dekorativní květ. Ještě v době předškolní jsme sedávali s Vlastikem Adamcem, Jarinem Rivolou a Květou Kalužíkovou na schodech u našeho domu a všelijak se bavili. Při pohledu na záplavu květů kosatce jsme dostali nápad, že si z nich uděláme limonádu. Problém to nebyl, pumpa byla přímo u domu, pro hrníček jsem zašel do kuchyně a limonáda se mohla připravit. Květů jsme natrhali dostatek, aby byla zaručena kvalita, doplnili vodou a všichni jsme tu dobrotu vychutnávali. Výsledek se brzy dostavil křeče a zvracení byly výsledkem degustace. Od té doby nemám kosatce rád doslova. Jiné (nešlechtěné) kosatce rostly volně v přírodě u kobeřických Milešovských rybníků, na okraji vody a v podmáčeném okolí. Ty však měly barvu žlutou a rozhodně mě nelákaly k nějakým experimentům. Na takové výlety jsme chodili až později a to jsem už asi měl rozum. Kostival lékařský Když jsem se jako dítě dozvěděl jméno této rostliny, která nám každoročně vyrostla v zahradě u plotu sousedů Plachých, získal jsem k ní úctu a podvědomě strach. V klukovské hlavě se objevila představa, že vyrůstá z tlejících kostí a jenom dotyk může na mě zle působit. Dětská fantazie nezná mezí a nerad jsem s touto bylinou přicházel do styku. V pozdějších letech jsem si ji naopak velice oblíbil, 136

137 protože mi dělala společnost u klášovského potoka, kde rostla ve velkém množství. V potoce u našeho pole V Nívkách jsem lovil všelijakou vodní žoužel a doma ji pozoroval v akváriu. L Lékořice My jsme ji však jako kluci znali pod označením sladké dřevo Rostla planě v humnech domů a jejich oddenky se vyrývaly v době velikonoční šlahačky mrskutu, kdy sloužily jako náhrada pomlázky při vyplácení děvčat na velikonoční pondělí. Také u nás v zahradě rostlo mezi malinami. Má listy lichozpeřené a já vždycky myslel, že nám tam vyrůstá mladý akát. Fialový květ však mé pochybnosti vyvrátil. Kamarádi, kteří k nám chodili, si občas oddenek sladkého dřeva vyryli a žvýkali; já jsem této pochoutce nikdy nepřišel na chuť pro její odporně sladkou šťávu. Tatínek oddenky oškrábal, nakrájel na malé kousky a usušil. Přidával je do směsi bylinek jarní směsi a tak čaj sladil přírodním sladidlem. Lilie zlatohlavá Je to kráska prázdninových měsíců července a srpna. Roste ve Ždánickém lese (jak jsem někde vyčetl, s oblibou na vápencových půdách), na některých místech dokonce hojně, jinak je vzácná. Květenství tvoří hrozen červenofialových květů s tmavými skvrnami. Proč je nazývána zlatohlavá mi není jasné. Květina mi vždy připomínala krásnou dobu lenošení o prázdninách a bohaté houbařské výpravy tato lilie však nevoní. Zato zahradní bílé lilie, které se pěstovaly v každé zahrádce, voní tak omamně, že je člověk cítil v nose ještě v době, kdy byl od květů několik kroků vzdálen. V letních měsících býval vůní lilií prosycen každý kostel. V době našeho dětství byly kostely všude volně přístupné tehdy se v kostelích ještě nekradlo byla by to svatokrádež. Vůni pěstované bílé lilie si proto vždy spojuji s kostelem. Lípa Symbolický strom našeho národa také jej potkáváme na význačných místech v celé naší vlasti. Krásný, mohutný, košatý strom. V mých vzpomínkách však lípa vyvolává spíše kořistnickou asociaci, protože jako kluci jsme chodili trhat květ lípy. Z usušeného květu získáme odvar velice 137 voňavého zlatého čaje, který nám při nachlazení velice pomůže. (Zvláště s přidáním medu.) Při jedné takové výpravě na květ lípy mě varoval můj kamarád Vlastik Adamec, abych netrhal květy lipusu, protože ten je jedovatý. Byl jsem z této informace zmaten a žádal jsem vysvětlení prý,,lipus má velké listy a větší květy. Po konzultaci s Vláďou jsem byl poučen, že se jedná o lípu velkolistou (kvete dřív než lípa malolistá) a její květ rozhodně není jedovatý. Kdykoliv jdu kolem kvetoucích, vonících stromů lípy, vzpomenu si na Vlastika. Líska Květy lísky obecné se na keřích objevují již v únoru. Keře lísky jsme měly vysázeny po celé délce zahrady, na mezi u plotu a domu našich vrchních sousedů Hermanů. Při častých návštěvách zahrady jsem proto již brzy na jaře pozoroval na holých větvích lísek pupeny s červenou chocholkou a žlutohnědé jehnědy (tedy samičí a samčí květy). Při sebemenším vánku se z jehněd do vzduchu uvolňovaly tisíce zrníček pylu a i když se to zdá nepravděpodobné, jehnědy krásně voněly byla to vůně zvěstující příchod jara. Následně, během celé vegetace jsem keřům lísky nevěnoval pozornost. Zato na podzim, když plody lísky oříšky dozrávaly a padaly na zem, opět jsem jejich existenci objevil. Také z jejich rovných, velice pružných prutů jsme si jako kluci vyráběli luky a ze slabších prutů šípy. Lopuch Pod tímto názvem jsme tuto rostlinu neznali. Pro kluky byla zajímavá květenství této rostliny všeobecně nazývaná jako kotlačky. Rostlina je charakteristická svými mohutnými listy a vysokou lodyhou. Kulaté červené úbory jsou uspořádány v chocholičnatém květenství, lehce pokryté pavučinovým závojem (citaci jsem si vypůjčil z odborné literatury). A právě květenství i zaschlé plody této rostliny nám sloužily jako,,munice při klukovských bitvách. Pokud se do šarvátky zapojila i děvčata, mělo to pro ně nedozírné následky, protože pokud se jim,,munice zapletla do vlasů, trvalo dosti dlouho, než se jich zbavila. Také kluci však utrpěli újmu na kráse. Většina z nás měla na sobě protektorátní úbor vytahané tepláky, na něž se kotlačky velice dobře zachytily. A háčky z kotlaček vytahaly nitky z pleteniny a působilo to opravdu kouzelně.

138 Loubinec Všeobecně známý pod názvem psí víno. Rostl prakticky na většině dvorech a v zahradách jako popínavá rostlina. Také u nás porostl každoročně tyčkový plot, který odděloval zahradu ode dvora. Je to rostlina velice dekorativní. Vždy na podzim, kdy začal hýřit červenými barvami od zářivě červené po tmavě rudou, jsem si listy zvolil jako předlohu do předmětu kreslení a téměř vždy jsem uspěl, i když můj výtvor byl možná pestřejší než jej stvořila příroda. Také našim kozám se zřejmě psí víno líbilo, protože kdykoliv byly vypuštěny z chléva, jejich první cesta vedla k loubinci předníma nohama se opřely o plot a svými mlsnými jazyky okusovaly listy, které byly v dosahu. Přes tento brutální útok se vždy loubinec vzpamatoval a brzy obrostl novými výhonky. Lýkovec Při procházkách jarním lesem nás často upoutala nádherná vůně, přestože les se ještě neprobudil ze zimního spánku. Původcem té nádherné vůně byl keřík asi metr vysoký, obalený světle růžovofialovými kvítky lýkovec. Pokud bylo v okolí keříků lýkovce větší množství, často nás z té vůně rozbolela hlava. Po odkvětu dozrávají na lýkovci rudě červené plody, které jsou prudce jedovaté. Na to jsem byl již v útlém dětství tatínkem upozorňován, abych je náhodou neutrhl a nesnědl. Takové nebezpečí hrozí také u plodů konvalinky vonné. a tak mělo zajištěnu,,bohatou úrodu v příštím roce na všech okolních polích. Mák Obliba máku setého v naší vlasti je veliká. Buchty s mákem nebo ovocné knedlíky sypané mákem jsou pochoutkou. Jako kluci jsme na polích pajtlovali sotva zralé makovice a takový ještě nezaschlý mák má vynikající chuť. Mák se u nás naštěstí pěstuje a sklízí v době zralosti, tedy žádné úmyslné poškozování makovic, aby zde prýštila šťáva opia. O účinku makovic jsme se přesvědčili doma, kdy se vyklepané makovice sušily v bedně na dvoře a následně se pálily v kamnech (hospodařilo se ekonomicky i ekologicky, nic nepřišlo nazmar). Jednou došlo k tomu, že bedna se větrem převrátila a obsah se vysypal. Toho využilo stádo hus, makovice začaly okusovat a bohatě zapíjely vodou z koryta. Výsledek se brzy dostavil začaly se jako opilé potácet a usínaly jedna po druhé. Polní plevel mák vlčí, typický svými křiklavě červenými květy, to je trochu jiná kapitola. Dříve to byl obtížný plevel, který vytvářel zejména v obilí celé porosty. Květy rudého máku měly rády snad jen děti, zejména děvčata, která z poupátek vytvářela maličké panenky s červenými sukýnkami. Také hra na hádání kuře slípka kohout podle barvy plátků v nerozvitých poupatech byla častou. Postupnou chemizací v zemědělství se máky z polí přestěhovaly na louky a meze. Je to sice plevel, ale krajina s červeným mákem krásně oživne. M Máčka ladní Slovensky patřičněji nazývaná kotúč poĺný. Je to opravdu kotouč kutálející se po polích a vyzývavě křičící: Uhněte, nebo vás popíchám! S tímto plevelem jsme se setkávali velice často a to ve všech plodinách, které jsme pěstovali. V lidové mluvě se nazývá různě, jako např. stepní běžec, kulatý bodlák, kosačka, chlapská láska apod. V Žarošicích to bylo královo zelí kupodivu zajímavý název. Tento pichlavý plevel ve tvaru koule se po zaschnutí spodní části rostliny uvolní a při větru se dá do pohybu a kutálí se po polích do velkých vzdáleností. Nejhorší bylo, když rostl v obilí a dostal se do snopu. Tuhé ostny bolestivě zraňovaly ruce. Pokud se koule objevila zavčas, vyhodila se ze svazku obilí a,,královo zelí se okamžitě rozběhlo po strništi, hnáno silou větru. Přitom se z něj uvolňovala semena ve velkém počtu 138 Mařinka vonná Je skutečně vonná, ve velkých porostech až omamně vonná. Přidávali jsme malé množství této bylinky do směsi jarního čaje, ale nesmělo se to přehnat. V malém množství působí jako uklidňující prostředek, proti nespavosti, podrážděnosti a bušení srdce. Ve větším množství kumarin, který mařinka obsahuje, způsobuje bolesti hlavy. Ve Ždánickém lese mařinka vytváří husté, v některých částech lesa souvislé porosty vytlačující ostatní rostliny ze svého okolí. Že způsobuje bolest hlavy i pouhým vdechováním vůně při sběru jsem poznal z vlastní zkušenosti. Přesto mně vůně mařinky vonné připomíná jaro a naše vycházky po dlouhé zimě do jarní přírody. Máta Mátu peprnou jsme měli stále k disposici v zahradě na záhonku s léčivými bylinami. Používala se

139 při žaludečních potížích a kupodivu jako kluk jsem ji dost často používal, zejména když můj kachní žaludek už si nevěděl rady s kombinacemi jídel a pochutin, které jsem bez ladu a skladu požíval. Naštěstí čaj z listů máty má docela příjemnou chuť, takže tato medicína byla docela přijatelná. S mátou (asi mátou vodní) jsem se však častěji setkával při jiné příležitosti. A to tehdy, když jsem chodil na Nívku zalévat zeleninu vysázenou poblíž potoka. Tatínek vyhloubil ve dnu potoka prohlubeň a tím vytvořil umělou tůňku, z níž se voda konví nádherně nabírala. Zde jsem také strávil spoustu času pozorováním všelijaké vodní žoužele. Potok i břehy byly porostlé právě touto voňavou květinkou, a proto si vůni máty většinou spojuji s potokem v Klášovském údolí. Mateřídouška Tato drobná aromatická rostlinka se v našem kraji moc nevyskytuje, asi moc nemiluje vápenitou půdu. Rostla v malých trsech na západní stráni Klášovského údolí, v místech nad nynějším rybníkem. Často, když jsme se vraceli v parném dopoledni z lesa s úlovkem hub, jižní vánek k nám přivál její příjemnou vůni. Znal jsem přesně místo, kde na mezi rostla a občas jsem si pro pár větviček odskočil a přinesl domů. Dával jsem je na prádelník a ona krásně provoněla celou velkou světnici. O Obilí Poněvadž jsme pěstovali tři druhy obilí, každé s charakteristickou vůní, nedá mi to, abych se o nich nezmínil. Žito (v rodišti nazývané,,rýž ) se pěstovalo na žitnou mouku, z níž se pekl ten voňavý chlebíček (s přidáním pšeničné mouky). Tatínek mi vyprávěl, že v době jeho dětství museli někdy před mletím zrní přebírat, protože tam byla velká černá zrna pokud ta v obilí zůstala a pomlela se na mouku, byl potom chléb z takové mouky upečený nedobrý, a dokonce někteří lidé se po snědení chleba otrávili. Způsobovala to paličkovice nachová námel. Dnes se již vyskytuje minimálně, protože osivo se proti této houbové chorobě ošetřuje. Námel se nyní pěstuje uměle pro lékařské účely. Pšenice a ječmen se většinou využívaly jako krmivo pro drůbež, po sešrotování ječmene jako šrot pro pašíky. Pro domácnost se mlela pšeničná mouka a krupice, ječmen se omílal na kroupy. 139 Obilí krásně a omamně voní, když kvete a pohled na lán vlnícího se obilí je fascinující, připomínající moře, při silnějším větru je to pak rozbouřený oceán. Orsej jarní Již v březnu se objevila první ostře žlutá kvítka orseje jarního v zahradě každoročně na stejném místě mezi keři rybízu u plotu našich sousedů Hasíků. Žluté květy jsou složeny z korunních plátků, které vypadají, že byly uměle vyrobeny z vosku nebo plastické hmoty. Vždycky jsem tuto květinku obdivoval a pokaždé jsem nevěřícně hleděl, jestli je to výtvor přírody nebo tam někdo položil výtvor lidských rukou. Podobně na mě působí i květy zahradních slaměnek, které se používají do kytic a vydrží velice dlouhou dobu, aniž by ztrácely barvu květů. P Pampeliška Pro děti nádherný kvítek, pro dospělé obtížný plevel. Jako kluci jsme si ze stvolů vyráběli píšťalky. Věděli jsme, že z tenkých stvolů bude mít píšťalka vysoký tón, naopak z tlustých stvolů hluboký tón. Po ukončené hudební produkci pak zůstala nahořklá chuť v ústech, která však nebyla nepříjemná. Děvčata pampelišku využívala poetičtěji splétala si ze zářivě žlutých úborů věnce do hlavy, které však někdy děvčatům způsobovaly na čelech hnědé stařecké skvrny od zasychajícího mléka prýštícího ze stvolů. Dospělí se na pampelišku dívali jako na nepřítele. Jako plevel se často usadila v porostu jeteliny a musela se nožem vyrýpávat. Naštěstí se tento plevel dal využít jako krmivo pro králíky, slepice i kozy to byla pochoutka. Květy pampelišky se také využívaly při výrobě pampeliškového medu úbory se ve vodě nechaly vyluhovat, po scezení, přidání cukru a povaření se získal zlatý voňavý med. Také jsme si jej doma někdy dělali, pokud nebyl k sehnání včelí med. Pelargonie Lidově,,muškát maminka je měla v květináčích ve všech oknech, která vedla na ulici. Je to velice dekorativní pokojová květina různých barev, ale já jsem ji nesnášel. Připomínaly a připomínají mi dosud dobu nemoci. V době dětství, kdy jsem byl zdráv a vesel, jsem se doma v místnostech moc nezdržoval, moje působiště byla ulice a oko-

140 lí Žarošic. Zrada nastala, když jsem byl nucen ulehnout s nějakým neduhem, většinou provázeným horečkami. A to jsem maminku prosil (zejména v noci, kdy vůně květů byla nejvýraznější), aby ty muškáty z oken odnesla, protože jejich pach byl pro mě nesnesitelný. A zřejmě z tohoto důvodu se v naší nynější domácnosti pěstují nejrůznější pokojové rostliny, ale muškát u nás nenajdete. Petrklíč Prvosenka jarní, vyznačující se ostře žlutou barvou květu vonícího po ovoci tak mám ve své hlavě zafixovaný petrklíč. V době sběru léčivých bylinek na jaře jsme do této jarní směsi přidávali také několik květů prvosenek, která působí proti kašli. A dost často jsme mezi trsy petrklíčů nacházeli i jarní houby smrže. Někdy jsme si kytičku petrklíčů přinesli i domů a přestože cestou uvadla, když jsme ji dali do vázičky s čerstvou vodou, za chvíli ožila. Plicník lékařský Kvete ve stejnou dobu jako petrklíč a jeho květy i ochlupené listy jsme také trhali do směsi léčivých bylinek. Už podle jména se dá usuzovat, že rostlina působí léčivě na plíce a horní cesty dýchací, mírní dráždění při kašli. Přestože v dnešní době jsou mnohem účinnější léky vyrobené synteticky, z nostalgie používáme rostlinná léčiva, která nám poskytuje příroda. Barva květů je červenofialová a mění se postupně podle stáří květů. Vůně je nevýrazná, mírně nakyslá, trubkovitý kalich často vypadává. Podběl Pozoruji na dvoře zbytky sněhu, který se na ostrém jarním sluníčku pomalu ztrácí odpoledne jdeme na klubovní výpravu s Milou, Béďou a Jarkou, vzduch už je opravdu cítit jarem, je opojný, silný. Vydáváme se proti proudu potoka a směřujeme ke koupališti. Na břehu potoka nás upoutává výrazná žluť v suché trávě, otevírají se zde poupata posla jara podbělu. Všichni obdivujeme tuto krásu a pokračujeme do bývalé cihelny, našeho eldoráda. Při zpáteční cestě neodolám, dobývám ze země trs rostlin a spěchám domů, abych ho přesadil do naší zahrady. Přes moji péči, zalévání a denní pozorování však podběl uvadá změna stanoviště se mu nelíbila. Podhoubí Opět něco, co se připletlo mezi květiny. Ani odborníci si nejsou jisti, kam houby zařadit, zda mezi rostliny nebo živočichy. Tak proč bych sem nezařadil také podhoubí, které svou vůní mnohokrát překonává některé květiny?! Vůně podhoubí je pro mě droga. I když jdu lesem bez úmyslu houby hledat a sbírat, okamžitě zavětřím, když ucítím typické houbové aroma. A připadám si jako cvičený pes, který má vyhledat podzemní lanýže také taková úchylka. Ale musím se ovládnout a následovat společnost, s níž jsem se vydal na procházku. Místa, kde jsem cítil výraznou vůni podhoubí, si většinou pamatuji jako ten pes. Polní plevele Zde se otvírá pole neorané co máme považovat za plevel? Plevel roste tam, kde chceme pěstovat něco jiného. Pokud se plevelům nechá prostor, brzy vytlačí ze svého okolí veškerou konkurenci. Na zahradě a na obdělávaném poli je to otázka celkem jasná, tady si člověk poradí většinou sám. Ale což takhle na loukách, v sadech, lesních pasekách a podobně? Přestože některé druhy plevelů se již objevily v předcházejícím textu, rozhodl jsem se věnovat tuto stať pouze plevelným rostlinám. Ale nejsem si jist, že tento seznam bude přesný, navíc moje sklerotická mysl nebude asi schopna rozlišit, co je a co není plevel a co je původní rostlina a co rostlina k nám zavlečená. Podotkl jsem již v úvodu, že jsem v botanice naprostý laik a pokud náhodou bude číst tento elaborát odborník, velice se omlouvám. S plevely jsem se setkával celý život v dětství, když jsem pomáhal při polních pracích v zahradě a vinohradě, no a nyní coby zahrádkář bojuji s plevely stále (ovšem v menším měřítku) a podivuji se, že se objevují nové druhy plevelů, které se zde postupně s dovozem zemědělských produktů z celého světa usidlují. Jako děti jsme dostávali od rodičů i takové pokyny jako Vezmi si nůž a zajdi na Nívku, v jetelině je spousta pampelišky, tak ji vyrýpávej a dávej na hromádky, my za tebou přijdeme. Nebo Přijď za námi na Lán, pomůžeš nám likvidovat vostí, je tam toho v žitě spousta. Potom se hromádky plevelů pečlivě sebraly a dovezly domů jako krmení pro zvířata. Teď se tento způsob likvidace plevelů uplatňuje většinou mezi zahrádkáři, zemědělci používají na hubení plevelů chemické přípravky. I když i mezi zahrádkáři se najdou tací, kteří díky své 140

141 vlastní lenosti dávají přednost postřikům a pojídají pak zdravou zeleninu, plnou karcinogenních látek. Sestavil jsem abecední seznam plevelů, které se vyskytovaly na našich polích. Někdy jsme se jich velice obtížně zbavovali. V obilí se jejich život ukončil při žních, kdy byly pokoseny současně s obilím. Po brzké podmítce sice opět brzy vyrašily, ale následující orbou byly zlikvidovány. V okopaninách se plevel likvidoval mechanicky plečkováním (např. u řepy), okopáním (ve vinohradě) nebo rozhrnutím zeminy a,,okopčením (u brambor). Na polích v blízkosti potoků nebo na podmáčené půdě se plevelům samozřejmě dařilo lépe. Chrpa a koukol jsou sice krásné květinky, ale v obilí si často činily velký nárok na prostor. To máčka (,,královo zelí ) byla v obilí pohroma. Mléč (mlíčí) rostl většinou v bramborách a bylo nutno jej zlikvidovat před rozkvětem, později semena zamořovala okolí. Ohnice, která je velice podobná řepce nebo hořčici, se většinou rychle rozrostla v okopaninách. Pampeliška je velice odolný plevel a často zlikvidovala porost jeteliny, která se musela předčasně zaorat (většinou se nechávala na stejném místě po dobu tří roků). Velká svízel byla s pcháčem (,,vostí, ostí ). Je to velice agresivní škůdce, který se brání ostrými zbraněmi; po zaschnutí rostliny způsobují bolestivé poranění na nezakrytých místech těla. Přeslička rolní se objevovala v místech, kde měla dostatečně vlhké a stinné prostředí (např. v kukuřici, na loukách). Jeden z největších nepřátel mezi plevely je pýr (,,péř ) ten je nutno dobýt ze země i s oddenky, protože sebemenší kousek oddenku je životaschopný. Pokud to bylo možné, bylo pole po orbě povláčeno bránami, oddenky pýru se na bránách zachycovaly. Následně se kořeny nechaly uschnout a na poli se spálily. To byl nejúčinnější způsob likvidace tohoto plevele. Stračka naštěstí nebyla příliš rozšířený plevel a často končívala v kytici polních květin. Horší to bylo se svlačcem (slakem), který podobně jako pýr má dlouhé oddenky, pomocí nichž se také může množit. Často jsem obdivoval spirály z oddenků svlačce, které se dostaly do nějaké opuštěné myší díry na poli a dosahovaly často délky několika metrů. Nakonec jsem si nechal ozdobu obilních lánů vlčí máky, které krajinu ozdobily nádhernou červenou barvou. Vlčí máky převládaly v porostech obilí a děti je rády trhaly do kytic, společně s chrpami a koukolem. Samozřejmě by se daly vyjmenovat i další plevele, ale ty se tak houfně v zemědělských porostech nevyskytovaly (penízek, rmen rolní, kokoška pastuší tobolka, mochna, kopřiva a jiné). Mnohokrát, když jsme procházeli lesem, jsem měl dojem, že i les je napadán plevelem, zejména když jsou pro něj vytvořeny dobré podmínky (světlo nebo stín, mokro nebo naopak sucho apod.). Mnohde jsou okraje lesa doslova zamořeny porostem kopřiv. Většinou tam, kde jsou sousední pole a pozemky dobře hnojeny, protože kopřiva zbožňuje dusík v půdě. Na lesních pasekách, kde je dostatek světla, se výborně daří pcháči, jehož semena poletují ve velkém množství vzduchem a zamořují tak další a další plochy pasek. Totéž se dá říci o lopuchu, kterému se velice daří v okolí lesních cest. Často společně s houbami si přinesu z lesa i kotlačky, které se mi přilepily na oděv. A podobný neřád je svízel, příhodně označovaný jako svízel přítula. Se svízelem je skutečně svízel často v lese vytváří neproniknutelné porosty. V některým místech lesa, situovaných v blízkosti vody, se rozšířila netykavka, která také vytváří souvislé plochy. Při prodírání takovým porostem je člověk bombardován semínky, která při dotyku tobolky jsou vystřelována obrovskou rychlostí do okolí. Ale plevelem je někdy možno nazvat i vlastní pradávné obyvatele lesů jako je konvalinka nebo mařinka vonná. Kdykoliv jsme procházeli úsekem Ždánického lesa Za panským vinohradem, jediným rostlinným porostem byla jen a jen konvalinka. Ta dokonale ovládla celý úsek lesa o rozloze 300x300 metrů. Něco podobného je to s mařinkou vonnou, která zase okupuje les pod Lysovem a vytváří souvislou plochu porostu, jiné rostliny mezi sebe nepustí. Na Vysočině jsme se zase setkávali s neproniknutelnými houštinami ostružin nebo malin. Takto zarostlý les nepropustí žádného většího tvora, navíc svými trny bolestivě zraňuje. V těchto případech už lesní správa učinila pokusy s likvidací ostružin, ale používá bohužel chemické přípravky na hubení porostů, což asi není to nejšťastnější řešení. Na okraji takto likvidovaných porostů jsme pak viděli různě zdeformované plodnice hub a chemické přípravky se kromě toho dostávají do podzemních vod trochu jsem se vzdálil původnímu záměru, ale snad to nebylo ke škodě věci. 141

142 Popenec Může být také označován za plevel, poněvadž roste velice hojně a s oblibou si vybírá i záhonky na zahrádce. Je to bylinka, která ani v zimě nevymrzá, její plazivá lodyha je bohatě olistěná, příjemně, ale až vtíravě voní. Tatínek nám vyprávěl, že jeho maminka (pocházející z Vysočiny a byla tomu tak zvyklá z domova) chodila brzy na jaře do zahrady, kde snítky popence trhala a nasekané přidávala do polévky. Naši předkové, přestože asi o vitamínech moc nevěděli, si přesto uvědomovali, jak je důležité v zimních měsících (při nedostatku čerstvé zeleniny) něco dostupného z přírody přidávat do jídla. Tatínek tuto tradici dodržoval, ale popravdě řečeno, příliš chutný v polévce popenec není. Později začal pěstovat kadeřavou petržel, která v zimě také nevymrzá a nahradí popenec lepší chutí. Pupava Jako kluci jsme jí říkali zaječí kedlubna je to silně ostnatá rostlina, která má zakrnělou lodyhu, takže vypadá, jakoby květní úbor o průměru až 10 cm seděl přímo na zemi. Roste většinou na zatravněných místech, na mezích a pastvinách. Při našich klukovských výpravách o prázdninách jsme pupavě odřízli květní úbor, tuhé části odřízli a dužnaté lůžko pojídali. Chutí vzdáleně připomíná kedlubnu, ale má nahořklou pachuť, a proto ve větším množství jsme ji nejedli, navíc jsme se často popíchali o tuhé bodlinaté listy ale co by mládě neudělalo pro poznávání neznámého?! R Rmen Dlouho jsem jej považoval za heřmánek pravý, ale byl jsem poučen, že rmen nevoní tak příjemně. Ale přesto, pokud jsem nepřivoněl ke květu, nebyl jsem si jistý, o co se jedná. Rmen rostl často jako plevel v obilí, ale i v okopaninách. Pokud se dostal v píci do hrantu kozám, případně do klece králíkům, tito rmen jako potravinu neuznávali a zůstával bez povšimnutí. Koza je tvor nesmírně mlsný a při pastvě je zajímavé pozorovat, jak pečlivě si vybírá každé sousto. O heřmánku pravém a terčovitém už byla řeč v předcházejícím textu. velice lákavě zejména pro děti. Je to mohutná a vysoká rostlina, dosahující někdy výšky 170 cm. Kvete na začátku prázdnin a květy mají tvar hněděfialového zvonku, květ téměř nevoní. Po odkvětu se objeví zelená bobule velikosti třešně a po dozrání zčerná a její povrch má veliký lesk. Byli jsme od rodičů mnohokrát varováni, abychom se rostliny vůbec nedotýkali, poněvadž je celá jedovatá. Při houbaření v okolí Tišnova jsme často narazili na porost rulíku, a ten jsme museli velikým obloukem obcházet, abychom s rostlinou nepřišli do styku. Ř Řebříček Roste téměř všude na loukách, mezích, v lese i u cest. Všeobecně je nazýván jako žebříček. Voní nezvykle nahořkle, ale docela příjemně. V některých domácnostech lidé dávali usušený řebříček do skříní jako prostředek proti molům, prádlo zase příjemně provoněl. S vůní řebříčku jsem se seznámil velice důvěrně v dobách, kdy jsme ve škole dostali za úkol sbírat léčivé rostliny. Po usušení jsme řebříček donesli do školy, bylinky byly potom skladovány na školní půdě. Sbíralo se množství léčivek třeba list břízy, podbělu, malin, přeslička, lipový květ atd. Sbírali jsme také plody šípků, žaludů, kaštanů či bukvice. S Sléz Byl znám všemi dětmi jako pochoutka a taky měl podle toho hodně názvů: patáčky, tvarůžky, koblížky, syrečky, chlebíčky, koláčky, bochníčky. Rostl velice hojně na mezích, kolem plotů, na volných plochách u domů, na polních cestách a většinou všude, kde bylo hodně prachu, ale to nám tak nevadilo. Je to malá, skromná rostlinka, kvete drobnými kvítky a plod skutečně vypadá jako malý bochníček chleba nebo koblížek je uzavřen v kalichu, z něhož jsme jej vyloupli a labužnicky jedli. Zkusili jste to jako dospělí? (Ale faktem zůstává, že za našeho dětství těch pamlsků v obchodě moc nebylo, zejména za protektorátu, takže jsme vzali za vděk i tímto přírodním zákuskem.) Rulík zlomocný Už podle názvu je patrné, že se jedná o rostlinku s nedobrými vlastnostmi. Bohužel v některých místech roste velice hojně a jeho plody vypadají 142 Střevíčník pantoflíček Znali jsme v našem rodišti pouze dvě lokality, kde tato nádherná orchidej rostla ona místa jsme dlouho tajili; nyní už to mohu prozradit, protože obě místa jsou již opuštěná díky lidské bezohled-

143 nosti. Naše první naleziště bylo u cesty odbočující z kraje lesa Jetelového pachtu na Lysov každoročně jsme obdivovali něžné květy charakteristické svými břichatými žlutě zbarvenými pantoflíčky, uvnitř s purpurovými tečkami a žilkami. Někdo z místních toto místo objevil a vzácný drahokam vyrýpl a přesadil na svou zahrádku. Pochybuji, že v jiném prostředí rostl dál. Druhé stanoviště bylo u chodníčku vedoucího z kraje osady Zdravá Voda lesem za Nové hory. V 70. letech minulého století zde byly vykáceny staré duby a v místě, kde rostl střevíčník, byla složena hromada větví a spálena, takže místo bylo dokonale vypáleno. Samozřejmě od té doby se zde již tato vzácná rostlina neobjevila. Suchopýr Podle názvu bych předpokládal, že roste na suchých místech opak je pravdou. Tato rostlina si vyhledává jen vlhká stanoviště. V našem rodišti rostl na březích Klášovského potoka, nejvíc však v místech, kde byl později vybudován rybník. Bývala tu rozsáhlá bažina a zde rostl ve velkém množství. Jeho chmýří na dlouhém stonku vlálo ve větru a ten se postaral o jeho další šíření. V těchto místech se na vodě objevovaly mastné skvrny a tatínek na to upozorňoval, že asi v podzemí bude ropa. A měl pravdu! Mnohem později byl v Klášovském údolí prováděn geologický průzkum a na ropu se skutečně narazilo a dodnes se zde těží. Pokud suchopýr nemá plody (tedy pápěří ), je to rostlina, které by si člověk ani nevšiml. S velkými plochami suchopýru jsem se setkal při pobytu na Šumavě, kde jsou četná rašeliniště a zamokřené louky. Svízel Určitě jste to mnohokrát v životě zažili. Při návratu z lesa jste zjistili, že váš oděv (a dokonce šňůrky od bot) je obalen pichlavými kuličkami velikosti malých broků způsobila to semena rostlinky svízele. Roste jich u nás několik druhů. Jeden z nich má dokonce velice přiléhavý název svízel přítula. Tulí se k člověku (a nejen k němu, trpí tím i zvěř) velice upřímně a zbavit se ho je docela zdlouhavá záležitost. Mě však vždycky upoutal svou nádhernou vůní v době, kdy kvetl. Popínavé větvené lodyhy jsou doslova obaleny hrozny žlutých květů, které vydávají velice příjemnou, až omamnou vůni. Byl jsem však poučen, že takto voní pouze svízel syřišťový. Ostatní druhy kvetou bíle, fialově i jinými barvami, ale nevoní. Dokonce 143 i v době květu je to rostlina přítulná, protože i listy jsou pýřité a uchycují se na oděvu. Přesto mám vůni svízele rád a poněvadž kvete v době prázdnin, také mi prázdniny vždy připomínal. Š Šeřík Potkáváme jej v přírodě na všech možných místech. V mém rodišti to však nebyl šeřík ale chebzík, jinak jej nikdo nepojmenoval. Doma na dvoře jsme měli dva chebzíky, které vyrostly do velikosti stromů a výšky pěti metrů. První s modrofialovým květem, stál u kůlny na otýpky, druhý bílý, prorůstal střechou kůlny a kolem kmene byl vybudován ze dřeva rošt, aby při větru nebyla poškozena střecha. Také v zahradě v lesíku, jak jsme nazývali část zahrady s vysazenými tujemi a smrky, vytvářely keře šeříku dekoraci pro ukryté lavičky a stolek. Zde jsme při teplých dnech občas obědvali a vůně kvetoucích keřů jen zvýrazňovala pohodu při jídle. Šeřík si však v paměti spojuji s jarem 1945, které přišlo toho roku velice brzy již v polovině dubna šeříky kvetly, k Žarošicím se blížila fronta a na dvůr se občas dostala nějaká zbloudilá kulka nebo střepina granátu. Já jako zvědavý kluk jsem neodolal a válečnou trofej po dvoře sbíral (než mi to tatínek přísně zakázal). A právě tento dobrodružný sběr mám spojený s omamnou vůní šeříku, který provoněl celý dvůr. Šípek Když se objevily něžné, voňavé květy růže šípkové, bylo nám hej. Nastávala doba prázdnin, houbaření a sladkého nicnedělání. Květy nám voněly po celou cestu do lesa i nazpět, protože šípkové keře tvořily téměř souvislý porost na všech mezích. Tatínek si často utrhl voňavý květ, dal si ho do klopy kabátu a celou cestu jej provázela příjemná vůně. Se šípky mám také spojeny zážitky ze školních výprav, kdy jsme chodívali trhat zralé plody (ale také trhat náš oděv), které jsme doma nechali usušit a potom přinesli do školy. Také maminka chodívala na šípky s manželkou pana řídícího Běliče (tehdy už obě vdovy), aby si přivydělaly nějakou korunu. My jsme ve škole samozřejmě žádnou odměnu nedostávali. Každoročně si slibuji, že si natrhám šípky na čaj, který má tak vynikající chuť, ale obvykle zůstane jen u úmyslu moje škoda.

144 Šťavel Kdo by neznal zaječí salát?! Proč většina dětí tak ráda ochutnává v přírodě různé bylinky, aniž by si uvědomovaly, jaké nebezpečí to přináší. Můj otec i starší sourozenci naštěstí moje choutky hlídali a na tato nebezpečí včas upozorňovali. Listy šťavele obsahují kyselinu šťavelovou, která chutná docela příjemně, nakysle a je docela osvěžující. Ale jak se říká, všeho moc škodí. Platí to i v tomto případě a větší množství požvýkaných lístků zaječího salátu může způsobit slabší otravu. Většinou jsem to s tím množstvím nepřeháněl, přesto potají jsem něco ochutnal. meruňky, třešně a úplně nakonec jabloně a hrušně. Je to také první pastva po dlouhé zimě pro včely, které tyto drobné, bílé květy magicky přitahují. Mám odjakživa rád období, kdy plané trnky kvetou, poněvadž jaro se již pevně ujímá své moci. Že je to keř velice plodný, se můžeme přesvědčit na podzim, kdy větvičky jsou úplně obaleny drobnými, kulatými, tmavě modrými plody. Doslova lákají k ochutnání, ale výsledek je krutý. Svíravá, trpká chuť plodů je šokující a k další degustaci již neláká. Přesto je lidé sbírají v době, kdy prošly mrazem a připravují z nich domácí víno poměrně ucházející chuti. Šťovík Na vlhkých loukách roste ve velkém množství tato osvěžující rostlinka. Na rozdíl od šťavele je to rostlina robustní a její načervenalé lodyhy nás lákaly ke žvýkání a k zahánění žízně. Myslím, že šťovík znal každý kluk a jeho účinky také. Na vycházkách do přírody nám nahrazoval vodu, protože skutečně šťáva ze šťovíku na nějakou dobu žízeň zahnala. T Topinambury Rostly nám svého času v zahradě. Dostaly se k nám od sousedů Hasíků a šířily se v malinách jako plevel. Je to hezká rostlina se žlutým květem, připomínající slunečnici. Topinambury jsme znali pod názvem židovské brambory. Hlízy této rostliny dorůstají do velikosti menších brambor a konzumovali jsme je občas uvařené jako brambory mají však nepříjemně nasládlou chuť. Poněvadž jich někdy rostlo velké množství, dávali jsme je králíkům a ti si na nich pochutnávali. Později jsem ji pěstoval i na své zahrádce v Chrlicích, když manželka onemocněla diabetem a topinambury si připravovala vařené jako příkrm, protože obsahují inulin, který je vhodný pro léčbu cukrovky; ze syrových si připravovala salát. Chutí vzdáleně připomínají kedlubny, jsou však sladší. Trnka Je to úchvatný pohled na meze, na nichž rostou plané trnky v době, kdy kvetou. Pokud se díváte zdálky, připadá vám to, že celá mez je zaváta sněhem, který se ještě nestačil rozpustit. Tolik květů je na holých, zatím neolistěných větvičkách plané trnky. Keře trnky kvetou jako první z ovocných porostů a jejich vůně je naprosto opojná. Teprve po jejich odkvětu začínají kvést mandloně, broskvoně, 144 Truskavec Provází nás na všech cestách, po nichž kráčíme. Je to plevel, který roste na rumištích, u plotů i na polích, ale zejména na polních cestách. S truskavcem jsem se důvěrně seznámil, když jsem se vypravil s Božkem Skopalem na jeho sběr. Poněvadž doma chovali králíky a měli pouze malý kousek pole v Oulehlách, museli pro ušáky shánět krmení, kde se dalo. Božek si vzal koš a srp a vydali jsme se na polní cesty za koupalištěm a do Nívek, kde byly husté porosty truskavce uprostřed polní cesty. Božek občas přidal trs nějaké trávy z meze, aby krmení nebylo tak suché. Stejně jsem se divil tomu, že králíci truskavec žerou, protože je to rostlina velice houževnatá a suchá, navíc pokrytá vrstvou prachu z cesty. Když se člověk podívá na větevnatou lodyhu zblízka, zjistí, že téměř za každým lístkem je drobný, narůžovělý nebo bílý kvíteček a hned na vás zapůsobí sympatickým dojmem králíkům chutnal. Třezalka Při jejím sběru jsem se nejdříve přesvědčil, zda se jedná o třezalku tečkovanou (která je léčivá) pohledem na listy proti sluníčku. Třezalka má totiž v listech drobné tečky, připomínající kapky oleje, které obsahují léčivé látky. Také čaj, který se připravoval z usušené třezalky byl na povrchu pokryt povlakem, jako by rozpuštěným olejem. Třezalkový čaj je všeobecně používaný a uznávaný prostředek, podporující činnost trávícího ústrojí, jater, žlučníku a ledvin. Užíval se doma v rodině velice často a já si jej i nyní také občas uvařím. Jeho chuť i vůně je příjemná a připomene mi i místo, kde jsem si třezalku natrhal. Většinou, když se vracíme z nějaké houbařské výpravy a je zrovna v květu.

145 V Vlaštovičník Mezi kluky to byla vyhledávaná bylinka. Přitom je to nepříjemně páchnoucí jedovatá rostlina, ale podle kluků zázračná bylinka, která odstraní bradavice na rukou. Z utržených listů prýští oranžová šťáva, která se nakapala na bradavici a bradavice údajně za krátký čas zmizela. Věř tomu, kdo chceš! Dodnes nechápu, proč naše ruce v době mládí byly obdařeny tolika bradavicemi. Asi proto, že naše končetiny byly věčně černé jako ruce kominíků a na umytí byl většinou čas až před uložením do postele. V současné době bojuji s vlaštovičníkem na své zahrádce, kde se mu daří. Pokud si nevezmu rukavice, jsou mé ruce dokonale označkovány hnědými skvrnami od oranžové mléčné šťávy. Vraní oko Ještě štěstí, že ve Ždánickém lese nerostou borůvky. To by určitě přibylo otrav z požití plodů této zrádné rostliny vraního oka. A že zde vraního oka roste! Pod Lysovem, v Ochozích, pod Žlíbky pěkně vyzrálé modročerné bobule, jen je natrhat. Byla to jedna z prvních rostlin, u nichž jsem byl poučen o jejich jedovatosti. Vraní oko je typické tím, že má čtyři velké listy proti sobě a mezi nimi dozrává jediná bobule velikosti větší borůvky. Kdo však zná borůvky ví, že borůvka má drobné listy a hodně bobulí i když menších. Z Zahradní květiny Musím věnovat jednu kapitolu květinám, které zkrášlovaly naši zahradu a následně náš příbytek. Byla to doména naší maminky a naší sestry Jiřky, které s láskou a péčí opatrovaly a ošetřovaly tyto klenoty přírody. Přestože lidé na venkově měli stále co na práci, o ženách se dá říci, že opravdu nevěděly, kam dříve skočit, vždy si však našly chvilku, aby se věnovaly svým záhonkům s květinami, o které s láskou pečovaly byla to jejich pýcha a zároveň věc prestiže, byla to jejich vizitka, jakými krásnými květinami se mohou pochlubit. Kolik snahy a námahy museli naši předchůdci věnovat výběru a šlechtění květin, než se jim podařilo vypěstovat takové skvosty přírody. Pěstování zeleniny byla záležitost tatínkova a do květinářské zahrady mamince nezasahoval. Měla toho na starosti spoustu osazovala květinami zahrádky před domem včetně předzahrádek. Některé roky zkrášlovala i plochu u obecní pumpy, 145 která stála u našeho domu. Většinou zde vysázela řadu různobarevných jiřinek, jejichž hlízy přes zimu musela skladovat ve sklepě a na jaře vysazovat. Také při vstupu do zelinářské části zahrady byly záhonky s květinami v levé části zahrady byl dokonce záhonek s léčivými rostlinami jako šalvěj, máta peprná, maří list, meduňka apod. A nad tím vším se skláněly velké keře čajové růže s omamně vonícími bílými a žlutými květy. Sortiment zahradních květin byl velký, střídal se podle úspěchů při pěstování a také podle oblíbenosti a použitelnosti jednotlivých květin. Seřadil jsem pěstované květiny opět podle abecedy, u některých ani nevím, jak se správně botanicky nazývají, používám proto místní názvy. Astry byly oblíbené květiny a vyskytovaly se ve většině venkovských zahrádek. Přestože je to květina, která téměř vůbec nevoní, vynahrazuje to svou barevností. Kytice těchto barevných květin se často nosila na hřbitov, kde zdobila místo posledního odpočinku našich příbuzných. Květy ve váze s vodou dlouho vydržely. Zajímavé kvítko byla černucha, lidé ji však nazývali měchýřky. Tato květinka má květ podobný chrpě, má nádhernou světle modrou barvu a vyjímala se ve směsici jiných kvítek. Po odkvětu se objevil průsvitný měchýřek který po zaschnutí krásně zbělel. Hledíky takto nikdo nejmenoval byly to papučky. S touto květinou jsem se blíže seznámil velice důvěrně a bolestivě při zajímavé příhodě: Seděli jsme s kamarády klubu Zelená kvězda na schodech u našeho domu; předzahrádka byla v plném květu, navštěvována včelami a čmeláky. Béďa Černý zpozoroval, že čmeláky nejvíce lákají papučky, do jejichž květu lezou a nasávají nektar. Mezi čmeláky se objevovaly i druhy s kovově lesklým zbarvením těla (dodnes nevím, jaký druh to byl) a Béďa prohlásil, že tito čmeláci nemají žihadlo. Mám prý toho tvora, který vlezl do květu, stisknutím horní části papučku v něm uvěznit. Provedl jsem žádané a výsledek se dostavil dostal jsem pořádné žihadlo a palec mi po chvilce otekl do obrovských rozměrů. Od té doby mám před čmeláky respekt, přestože jsem se někde dočetl, že žihadlo mají pouze samičky (ale jak to mám poznat)? Voňavé hvozdíky všeobecně nazývané jako karafiáty jsem měl opravdu rád. Jejich vůně byla opojná a já jsem v pozdějších letech často kupoval toaletní mýdlo s vůní hřebíčku (slovenský název

146 karafiátů klinčeky hřebíčky). Tyto květiny pronikly i do politiky červenými karafiáty se zdobili účastníci prvomájových průvodů, za I. republiky národní socialisté, po válce sociální demokraté. Chryzantémy, lidově,,kateřinky jsem v lásce moc neměl. Byly to květy podzimu, jejich použití bylo účelové jako ozdoba hrobů při Všech svatých a Dušičkách; jejich pach mně není dodnes příjemný. Maminka však pěstování kateřinek věnovala velkou pozornost, aby květy byly velké a vyvinuté. Toho dosáhla vylamováním poupat, těch nechávala na lodyze menší množství. Nemohu si pomoci květy mi vždy připomenou hřbitov. Jiřinky sice také příliš nevoní, ale jsou to květiny pozdního léta a jejich bohaté a barevné květy byly ozdobou zahrady před domem. Často kolemjdoucí děvčata si nějaký květ utrhla, ale v tom množství, které tam rostlo, to ani nebylo poznat. Poněvadž také moje sestřička je nositelkou jména této květiny, byly mně jiřinky vždy sympatické a připomínaly mně prázdniny. V současnosti jsou vyšlechtěny plnokvěté odrůdy nádherných barev. O kosatcích byla řeč již v předcházejícím textu, proto se o nich již nebudu zmiňovat. Jako kluky nás zajímal spíš tvar listů než květ, často jsme si list utrhli a používali jako šavli. Zrovna tak jsem se již dříve zmínil o květech lilie jak pěstované, tak volně v přírodě rostoucí. Velice hojně pěstované byly macešky, nazývané mužíčci. Jejich květ skutečně připomínal tvář nějakého šotka mužíčka a pěstovaly se v nejrůznějších barevných odstínech. Maminka měla pro ně samostatný záhon a pěstovala je v jarních měsících pro výsadbu na hrob. Je to květinka velice skromná a sympatická a přestože se hodně používá jako dekorace hrobů, tuto asociaci u mě nevyvolává. Veliká pozornost byla věnována pěstování mečíků. Jejich cibulky se v zimě musely uschovat před mrazem a vysadit na jaře do proteplené půdy. Je to nádherná, vysoká rostlina s řadou květů a ve váze vypadá velice svátečně. Má většinou krásně vybarvené kalichovité květy a její listy mají skutečně tvar mečů. Pěstitelé těchto květin si často vyměňovali cibulky a před uložením k zimnímu spánku si je většinou třídili podle barev květů. Měsíček zahradní byl v záhonku květin spíše tolerován než pěstován, přestože jeho drobný květ byl hezký, výrazně žlutý, až oranžový. Měsíček byl většinou využíván pro jeho léčivé účinky. Z jeho 146 květů povařených v sádle se připravovala mast k léčení špatně se hojících ran a zánětů. Měsíček rozhodně vůní nevynikal, ale byl mi sympatický svou houževnatostí, kterou projevoval svým výskytem i tam, kam nebyl původně vyséván. Objeví se mi i nyní na zahrádce, často i v řádku zeleniny. Narcisy jsem zbožňoval jsou to kvítka jara. Ale ty naše původní s bílým květem lemovaným jasnou červení jsou už vidět na zahrádkách málokde. Vytlačily je vyšlechtěné velké žluté květy, které působí dojmem, že jsou vyrobeny z krepového papíru. Vždy si v těchto souvislostech říkám, proč nové kultivary jsou vnucovány pěstitelům a na staré se zapomíná. Je to určitě otázka obchodní, tedy zisku. A zrovna tak je to i u ovoce. Proč mizí ze sadů takové odrůdy jablek jako byly panenské, studniční, malináče, kožuchy, hrkáče apod.? Často si vzpomenu na úžasnou chuť panenských jablíček, které navíc vydržely šťavnaté často až do května ale to je jiná kapitola. Pivoňky mám spojeny s tábořením divná spojitost? To chce vysvětlení: Jako malý kluk jsem velice toužil strávit prázdniny na nějakém skautském táboře, to však z mnoha důvodů nebylo možné. Proto se Vláďa s naším kamarádem Božkem Skopalem rozhodli, že mi aspoň nějakou imitaci tábora umožní ze stanových dílců postavili stan áčko pod meruňkou vedle obrovského keře pivoněk, které zrovna kvetly. V tomto romantickém prostředí jsem strávil noc plnou silných zážitků. Strašidelné stíny na stěnách stanu (větrem se pohybující větve meruňky), záhadné kroky a oddychování v blízkosti stanu (lovící ježek) a nakonec bouřku, kterou jsem zaspal, a probuzení doma v posteli, protože mě rodiče v noci přenesli, aby mě voda ze stanu nevyplavila. Zbožňuji pivoňky! Slaměnky se pěstovaly na všech zahrádkách je to ideální květina pro výrobu dekorací na hřbitov. Při kvetení se slaměnky odstřihly a daly se do stínu usušit. Po uschnutí se z těchto dekorativních květin vyráběly kytice, věnečky, ale i různé jiné tvary pro ozdobu domova. Slaměnky vůbec nevoní, ale jejich květy jsou nádherné, různobarevné a působí jako vyrobené z vosku. Poměrně dlouho vydrží i jejich barevnost v usušeném stavu, je to rozhodně užitečná květinka. Srdíčka (srdcovka nádherná) rostla uprostřed kulatých květinových záhonů před domem i v zahradě. Na tuto nádhernou květinku, jejíž květ má tvar červeného srdce, mám ty nejkrásnější

147 vzpomínky. Byla to květina, z níž sestra Jiřka připravovala (společně s tulipány) kytičky, které jsme každoročně dávali mamince v květnové neděli na Svátek matek společně s nějakým vlastnoručně namalovaným obrázkem a naučenou básničkou maminka bývala vždy dojata, že jsme na ni nezapomněli a býval to den skutečně sváteční. Další v abecedě je tulipán. Nevím, jak vzniklo hanlivé označení někoho, že je tulipán. Vždyť toto kvítko ve tvaru kalicha je přece nádherné a rozhodně nepředstavuje nějakého kazisvěta nebo nešiku či popletu ale to je otázka pro jazykozpytce. Tulipány se u nás pěstovaly v mnoha barvách, nevýhodou těchto něžných květů je jejich brzký odkvět. V kytici se srdíčky však působily nádherně. Ještě na jednu rostlinu, která se objevila v zahradě jen v létě, jsem zapomněl. Byl to velký keřík mandarinky, který nám ve světničce voněl od podzimu do jara. Byl zasazen ve velkém květináči, nekvetl, protože nebyl naočkován (či naroubován), ale vůně jeho listů byla intenzivní. Přes léto jej tatínek přesadil do zahrady, kde se mu dobře dařilo a obvykle se jeho koruna rozkošatila. Na podzim se však musel přesadit zpátky do květináče a vrátit domů, jinak by zmrzl. A jak jsme k němu přišli? Jednoduše někdo z nás při konzumaci mandarinky (nebo pomeranče) zatlačil jádro do květináče s muškáty stojícími na okně a z něho vyrostl po přesazení pěkný stromeček. Zeměžluč Jak název sám napovídá, je to rostlinka pořádně hořká. Její kvítka růžové barvy jsou malá a něžná, voní dosti příjemně, roste většinou na sušších místech. Sbírali jsme zeměžluč každoročně, většinou na lesních cestách, kde se jí dařilo. Po usušení se používala v malém množství v nálevu, pokud měl člověk pokažený žaludek, což bývalo v mém dětství poměrně dosti často. Vždyť co jsme jako kluci všechno pojídali, to chtělo kachní žaludek. Čaj ze zeměžluče je odporně hořký, nesmí se v žádném případě ochutnávat, ale vypít najednou. Jeho účinek je však dokonalý. Po jeho požití se žaludek dostatečně vyčistil a míval jsem potom hlad jako vlk (abych opět použil užívaná přirovnání). Zeměžluč se dříve často sbírala pro domácí použití, nyní rostlinu málo lidí zná, navíc se v lékárně dají koupit syntetické přípravky k léčbě těchto neduhů. Zimostráz Pod názvem krušpánek zná tento keř většina lidí. Mezi květiny rozhodně nepatří, ale zmiňuji se o něm proto, že v jeho blízkosti jsme trávili mnoho času. Rostl jako keř ve tvaru obrovské koule v zahradě a sloužil často při hrách na schovávanou jako úkryt. Přestože odporně páchne (zejména když na jaře kvete), nějakým způsobem mě přitahoval. Byl to dominantní bod a často sloužil při našich šifrovaných hrách Honba za pokladem jako skrýš s ukrytou zprávou. Tatínek se snažil ze zimostrázu vytvořit živý plot na cestě od silnice k vratům domu. Několik let vysazoval na jaře zakořeněné větvičky do řádků kolem cesty, ale každoročně uhynuly. Dlouho nemohl přijít na to, proč se tak děje, ale nakonec tajemství bylo odhaleno potulující se psy pach krušpánku přitahoval magickou silou a ti zvednutím nožky a pokropením těchto větviček podepsali jejich rozsudek smrti. Zimostráz takovou zálivku nesnesl, zvadl a uschl po tomto zjištění tatínek už od další výsadby upustil. Zvonek Typická květina mezí a luk, vyhledávaná do polních kytic. Sice téměř nevoní, ale je to krásná rostlinka s něžnými zvonečky obvykle modré barvy. Zvonků u nás roste víc druhů, různých tvarů květů a velikostí. Často jsem jako dítě pozoroval květy zvonku, jak se kolíbaly ve větru a čekal, kdy zazvoní dítě má poetickou duši, dospělého člověka už něco takového nenapadne. Ale taková rozkvetlá louka s pestrou paletou květů snad nadchne každého. Místo závěru: Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nové, nádherné vydání. Hans Christian Andersen Lubomír Vacek 147

148 VZPOMÍNKY jsou to jediné, co nám nikdo nemůže zakázat ani vzít a jdou s námi celým životem až do smrti. Ráda bych se o ně podělila především o vzpomínky starých pamětníků, kteří se u nás scházívali na nedělních besedách; ze všech zemědělských prací jsem měla nejraději práce ve vinohradě, a tak jsem se zájmem poslouchala vyprávění právě o nich. Na Archlebsku byly nejcennější viničné tratě Malény byly rozděleny na tři části: Horní, Dolní a Zadní. Horní Malény oddělovala spodem cesta vedoucí od lesa Ochoze až po Panský vinohrad na Žarošicku; vrchem sousedily se selským lesem Ochoze, pak pokračoval les zvaný Kopánky až po Panský vinohrad. Dolní Malény rozdělovala na Dolní a Zadní hluboká strž Svodnica Dolní sousedily spodem s Výsadami, Zadní s Odměrkami, na konci Odměrek byly žarošické Pleštice. Jihozápadní poloha měla slunce celý den. Za starých časů, než začalo odvodnění pozemků, byly na Odměrkách a sousedních žarošických Nivkách močařiny, v několika místech vytvářející rybníčky. Výpary z nich měly velký vliv na jakost hroznů než révokaz vinice zničil, byly celé Zadní Malény vysázené vinicemi. Nejvíce byl vysazován řezlik, kterému se nejvíce chutí podobá Rýnský ryzlink. Bylo z něho dobré víno, vonělo po kvetoucí lípě. Hrozny z Malénů se lisovaly zvlášť, nemíchaly se s úrodou z jiných tratí. Také vrchnost, když vybírala desátky, malénské vybírala zvlášť za tímto účelem vyvlastnila dolní konce pěti začínajících Dolních Malénů. Jelikož Malény byly půdou rustikální a ještě svobodnou, majitel s ní mohl volně nakládat, protože nepatřila ke gruntům. Případný prodej nebýval častý říkalo se: Radši prodá dušu, než Malén. Majitelé protestovali, ale marně. Po zrušení roboty v roce 1848 mělo být výběrčí místo vráceno majitelům. Vrátilo se však jenom jednomu, který neprotestoval, zbylé čtyři parcely byly přidány k Výsadám, jak to lze dohledat na starší katastrální mapě. Majitelé těchto Malénů neměli přístup k cestě posledními jejich majiteli byli Metoděj Ždánský, Rudolf Duroň, Josef Holoubek a Josef Škrhák, pátým majitelem celého Malénu byl kovář Jakub Halas. Majiteli výběrčího místa byli Antonín Machálek, Oldřich Buchlovský a Josef Poláček. 148 Vrchnost vybírala desátek v hroznech nejen ze všech malénských tratí, ale i ze Starých hor, Hrbin či Světlých. Z ostatních tratí to byly Loktuše, Novosádky, Novosády, Ochoze a Bezděčné tady se desátky vybíraly v penězích. Viničná trať Dubová, kterou vlastnili téměř celou archlebovští občané, je již na katastru ždánickém. Protože Malény jsou svažité, dělaly se při regulaci každých deset až dvanáct greftů (řádků) mezky tzv. odruňky. Ty byly po celé délce vinice a dělily parcely. Byly travnaté a zabraňovaly splavování ornice při bouřkách a delších deštích. Vysazovalo se v příštím roce, až zem slehla. Odruňky i vymezovaly hranice majitelů a zabraňovaly zakopávání tažňů na sazenice dříve se sadily jen pravokořenné. Na Archlebovsku na výsadbu sazenic byly Výsady. Víno z Malénů mělo velice dobrou pověst a před I. světovou válkou jezdili pro malénský řezlik i hoteliéři z Vídně. Každý vinař měl své odběratele vždy se všechno prodalo a ani kolikrát nestačilo, i když proti vínům z okolních dědin bylo toto archlebovské víno drahé. Hrozny se neprodávaly. Z ostatních tratí však bylo víno levnější a bylo určeno především pro vlastní spotřebu. Žarošáci měli odbyt na víno hlavně o Zlaté sobotě šenkovali pod víchem ve sklepech. Hrozny i prodávali a vozili je na Hanou do Kroměříže, Vyškova, Olomouce Dávali je do vysokých dřevěných puten, tzv. fasuněk, v nichž se i nosily hrozny při vinobraní do nádob na vozech přistavených pod vinohradem. Na Hané Žarošákům říkali Válcí, protože toto jméno bylo v Žarošicích hodně rozšířené. Jezdívalo více povozů rázem a vždy se všechny hrozny prodaly. Můj tatínek, který v mládí také hrozny prodával, mně o tom často vypravoval. Žarošické víno však nikdy nedosahovalo takové jakosti jako víno archlebovské. Archlebané byli vyhlášení vinaři a sadaři v širokém okolí bylo tam nejvíce vinohradů i ovocných stromů; hlavně třešní, které tu dozrávaly o čtyři dny dříve než v okolí. Bylo to tím, že archlebovský katastr má jen jeden žleb jdoucí od lesa a jeho stráň se po levé straně od lesa stáčí k východu. Žleb mezi Malénami a Plešticemi začíná až pod cestou z Horních Malénů, zrovna tak i žleb mezi Světlými a Hrbinami nejsou ochlazovány nočním vzduchem a tak si udržují teplo po celou noc. Viniční trať Staré hory je obrácena k jihu, Hrbiny na jihozápad, Světlý na jihovýchod a všechny malénské tratě leží směrem jihozápadním. Žarošáci

149 říkávali, že archlebovské víno dělají crčáci ; říká se, že malénské víno má dlóhé ocas, že chuť a vůně z něho dlouho zůstává na jazyku. Františka Poláčková MĚSTSKÉ MUZEUM A GALERIE HUSTOPEČE USPOŘÁDALY ODBORNOU KONFERENCI O REKONSTRUKCÍCH SLAVNOSTNÍCH KROJŮ V PRAXI Dne 7. listopadu 2013 hostilo již potřetí v přednáškovém sále domu U Synků městské muzeum etnografy, výrobce krojů, konzervátory, restaurátory i veřejnost, která se zabývá krojovou tématikou. Konference s podtitulem tradiční oděvní kultura a její současná podoba navázala na dva předchozí semináře, které se uskutečnily v Hustopečích v dubnu a září roku 2009, tedy v roce, kdy MMG Hustopeče poprvé představilo odborné veřejnosti podobu rekonstrukce slavnostního kroje hanáckého Slovácka z první poloviny 19. století, kterou můžete vidět v muzejní expozici. V průběhu let, kdy se MMG Hustopeče rekonstrukcím krojů věnuje, vyvstaly nové otázky týkající se jejich realizací, funkce, uplatnění v činnosti folklorních souborů 149 i v individuálních aktivitách, přístupu k nim za strany odborníků, výrobců i zákazníků, k jejich podobě, systematice, funkci i terminologii. To vše přimělo realizátory k novému setkání s těmi, kteří se s takovými otázkami setkávají ve své praxi. Během dne zaznělo 10 diskusních příspěvků. Konferenci začal Bc. Michal Vejpustek (MMG Hustopeče) a seznámil přítomné s tím, co nosili Němci i Češi v Hustopečích v civilním životě i na slavnostech od 2. poloviny 19. století do počátku 21. století. PhDr. Blanka Petráková (Muzeum luhačovického Zálesí) ve své přednášce Východiska pro rekonstrukce historického oděvu a lidového kroje na příkladech z praxe rozebrala možný přístup k dědictví tradiční oděvní kultury, vysvětlila, jak vnímá termíny krojová rekonstrukce, stylizace a imitace. Seznámila přítomné se zásadami a postupy při rekonstrukcích, které vyznává a na příkladech od nás i ze zahraničí ukázala možné výsledky z praxe. Mgr. Šárka Prokešová (MMG Hustopeče) se věnovala osobnosti restaurátorky Yvety Petráskové, která již od roku 2007 spolupracuje s MMG Hustopeče právě při výrobě rekonstrukcí hanácko-slováckých slavnostních krojů, ale v poslední době také krojů brněnského venkova. Yveta Petráskové si otevřela na Dukelském náměstí v Hustopečích krojovou dílnu, kde by chtěla vytvářet nejen co nejkvalitnější výrobky z přírodních materiálů s respektem k původním technologiím, ale kromě přesahů do módy a to zejména při zpracování kůže, šířit i nenásilnou formou osvětu a obnovu tradičních technik především hanácko-slovácké výšivky v podobě různých tvůrčích balíčků, kurzů apod. Poté vystoupila Ing. Radka Trumpešová (vedoucí folklorního souboru Salajka Dambořice), která vysvětlila motivy, jež vedly členy souboru pořídit si rekonstruované kroje, jaký k nim mají vztah, jak se jim v nich vystupuje, jaké jsou na ně ohlasy přímo v prostředí souboru. Pokračoval Lukáš Stávek svou osobní zkušeností a hlubokou úvahou o tom, co právě jeho vedlo k pořízení rekonstruovaného kroje pro soukromé účely a jak on přemýšlí o tradiční lidové kultuře a jejích hodnotách v kontextu dnešní doby, jak sám vnímá působení původní lidové kultury v kontrastu se současným vnímáním naturalizovaného folkloru. Dopolední blok ukončil Pavel Košulič, vedoucí folklorního kroužku Hustopečské chasy, zase jeho pohledem na pořizování rekonstrukcí hanáckoslováckého kroje, svými zkušenostmi s jejich nepřijetím a úskalími těchto snah v kontrastu se

150 současnou podobou slavnostního kroje hanáckého Slovácka. Odpoledne zazněla v příspěvku Mgr. Soni Nezhodové, Ph.D. (MMG Hustopeče) charakteristika vývoje tradiční oděvní kultury v německy mluvících zemích střední Evropy a jejích soudobých projevů, kde se stejně jako u nás setkáme s kroji kontinuálně nošenými až do dnešní doby a s krojovými obnovami-rekonstrukcemi. Výjimečná je tzv. krojová móda (dirndly, lederhosen), která tam dnes zažívá nebývalou popularitu, a její projevy jsou tam značně různorodé: od kultivovaných oděvů z nejkvalitnějších materiálů po kýčovité výrobky z Číny. Hana Vyšinská je výrobkyní krojů žijící v Brně, ta představila svou činnost poté. Zabývá se mimo jiné i rekonstrukcemi krojů brněnských předměstí a čtvrtí stejně jako obcí brněnského venkova. Na bohatém obrazovém materiálu ukázala příklady méně či více zdařilých realizací, kde na výsledek má často neblahý vliv nepoučenost a nezodpovědný či necitlivý přístup zadavatele. Ředitelka krojové dílny tradice Slovácka, o. p. s. Blatnička Jana Smutná ukázala velmi kvalitní rekonstrukci kroje z Vnorov a přímo mezi účastníky přinesla originální původní vnorovský kroj i jeho rekonstruovanou podobu, využívanou pro souborovou činnost. Přednáškový blok ukončila konzervátorka lidového textilu z Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě hodně zdařilou ukázkou postupu rekonstrukce březovského kroje z roku Otázky, které byly na konferenci otevřeny, nebyly zdaleka všechny zodpovězeny a organizátoři si uvědomili, že problematika nejen rekonstrukcí krojů, ale celé krojové tématiky je tak široká a stále narůstá, že by chtěli pořádat podobná setkání další rok. Příští konference je již na příští rok rozjednána a pravděpodobně se bude konat v rámci etnografické komise Asociace muzeí a galerií České republiky. Mgr. Šárka Prokešová OSMDESÁTKA KYJOVSKÉHO RODÁKA IVARA OTRUBY, MEZINÁRODNĚ UZNÁVANÉHO ZAHRADNÍHO ARCHITEKTA Návrat ke kořenům rodu Málokdo se může pochlubit, že pokračoval v díle, které začal jeho praděd. Tuto zajímavou skutečnost mně připomněl bratr Ivara Otruby Vítězslav, když jsem shromažďoval materiál k životnímu jubileu jeho staršího bratra. Pozoruhodné je, že zahradnické kořeny sahají až k pradědovi z matčiny strany Arnoldu Růžičkovi, který se přestěhoval z Třebíčska do Veselí nad Moravou, aby tam upravil zámecký park hrabat Chorynských. Dodnes jeho pobyt ve Veselí nad Moravou připomíná půvabný zahradní domek, kde bydlel s rodinou. V posledních letech byl zrestaurován a dnes slouží k výstavním účelům. Jeho historie je zajímavá tím, že ho postavil zámecký pán pro svého zahradníka Arnolda, který jeho vinou přišel na honu o oko. Arnoldova vnučka Marie Žádníková (maminka Ivara Otruby) si našla životního partnera v kyjovském zahradníkovi Vítězslavu Otrubovi, který vlastnil v Kyjově květinovou síň, školku ovocných stromů a zahradnictví. Marie a Vítězslav Otrubovi měli dva syny staršího Ivara (1933) a mladšího Vítězslava (1942). Oba se stali vysokoškolskými profesory, i když cesta k dosažení této mety vyžadovala hodně houževnatosti. Ivar se stal renomovaným zahradním architektem, projektantem, vysokoškolským pedagogem a spisovatelem. Vítězslav, dlouholetý pracovník Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity 150

151 v Brně, se stal profesorem analytické chemie Hutnické fakulty košické univerzity. Jak se stát vyhledávaným zahradním architektem Ivar se narodil 18. srpna 1933 v Kyjově. Po ukončení měšťanky nastoupil do učení v zahradnictví svého otce a současně navštěvoval zahradnickou školu v Brně Bohunicích, pak Vyšší ovocnickovinařskou a zahradnickou školu v Lednici. Po maturitě pokračoval ve studiu na Zahradnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, která měla své detašované pracoviště v Lednici. Studia ukončil v roce 1958 diplomovou prací Návrh na rekonstrukci zámeckého parku Milotice ta předurčila jeho celoživotní zájem o krajinářskou tvorbu a rekonstrukci historických parků a zahrad. Po studiích se samozřejmě nemohl vrátit do rodinného podniku, který byl v roce 1948 znárodněn a tak mladý inženýr našel útočiště na Státním statku v Želešicích u Brna. Založil zde oddělení zahradní architektury, které se stalo během let odborným pojmem a postupně rozšiřovalo svoji působnost na severní Moravu (například sadové a parkové úpravy v Karviné, lázeňský areál v Karlově Studánce, zahradní úpravy na Ostravsku) a také do jižních Čech (například rekonstrukce zámeckého parku v Třeboni). Největší část projektu samozřejmě směřovala do Brna a jeho okolí (zahrada Paláce šlechtičen, sídliště Juliánov a Řečkovice, úprava výstaviště a zoologické zahrady). V těchto letech začíná i mnohaletá spolupráce s výstavištěm FLORA Olomouc. zájem studentů i respekt svých kolegů. Pokračuje dále v řešení rekonstrukce parků a v krajinářských projektech. Je mezi nimi i park v jeho rodném Kyjově a zámecký park s bažantnicí ve Veselí nad Moravou (kdysi dílo jeho praděda Arnolda Růžičky). Projektuje lesnickou stezku v Soběšicích, rekonstrukci terasovitých zahrad mikulovského zámku, úpravu dolního i horního Jeleního příkopu na Pražském hradě či rekonstrukci botanických zahrad (Průhonice pracoviště ČAV, Prostějov, Košice, Olomouc). Přichází ale rok 1968 a s ním pomoc bratrských armád, kterou následuje normalizace a kádrování. Na misce vah u architekta Otruby leží,,těžké prohřešky : příliš svobodné názory, obliba u studentů a samozřejmě živnostenský původ. Řešením je ukončení jeho pedagogické činnosti a přeložení (či lépe uklizení ) Otruby do brněnské botanické zahrady, která před jeho příchodem postrádala perspektivu a přímo si žádala o rekonstrukci. Potrestaný ale nebral nové místo jako ponížení, ale jako výzvu a novou příležitost. Pustil se do projektu přestavby a rozšíření botanické zahrady i arboreta. Přímo překypoval novátorskými nápady, pro které získal i své spolupracovníky. Lapidárně tuto dobu hodnotí jeho kolega, zahradní architekt Jaroslav Šubr: Za trest si vlastně vystavěl pomník. Měl jsem to štěstí, že mě Ivar před lety zahradou sám provázel a upozorňoval na řadu zajímavostí. Obdivoval jsem jeho dílo, které je nepochybně uměleckou tvorbou, kdy autor si pohrává s tvary a barvami květů, křovin, stromů, využívá modelaci terénu, hraje si s vodou a kameny, všem elementům dává novou dimenzi i poetický náboj. Nedivím se, že jeho brněnská botanická zahrada a arboretum se staly světově uznávanými pojmy. Přerušená pedagogická dráha Architekt Otruba měl velkou výhodu v širokém záběru teoretických znalostí, které mohl opřít o poznatky praktické, získávané systematicky od školních let. Není proto nic překvapujícího, že se stal odborným asistentem Ústavu okrasného zahradnictví Vysoké školy zemědělské. Dovedl si získat 151 Rehabilitace a návrat za katedru Po roce 1989 je architekt Otruba plně rehabilitován a stává se vedoucím Ústavu zahradní a krajinářské architektury v Lednici jako docent

152 a proděkan Zahradnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. V roce 1995 je jmenován profesorem a bez ohledu na ubíhající léta pokračuje ve svých projektech. Je členem Svazu architektů a České komory architektů a z jeho úsilí založit už v roce 1968 Svaz zahradních architektů vzniká dnešní společnost pro zahradní a krajinářskou architekturu. Už před sametovou revolucí je zván k účasti na mezinárodních výstavách v zahraničí, kde se mu dostává ocenění a to pokračuje i po roce 1989 (např. Tulln 1992, Stuttgart 1993, Vídeň 2003). V roce 2000 dostává Cenu města Brna za architekturu a urbanismus, v letech 2002 a 2004 Zlaté medaile na Floře Olomouc, kde v roce 2006 přebírá Cenu primátora města Olomouc a ocenění pokračují i v dalších letech. Šíře, v níž Otruba uplatňuje svůj talent, je obdivuhodná od zahrad rodinných, přes parky, městkou a sídlištní zeleň, rekonstrukce botanických a historických zahrad, krajinářské generely, práce a libreta pro výstavnictví, činnost pedagogická, literární a stavovská. Proto si velice vážím toho, že v roce 1973 mně jako kamarádovi nakreslil plánek zahrady i s osázením a sehnal stromky a konifery. I když jsem plánek do puntíku nedodržel, je pohled na zahrádku po celý rok potěšením pro oko a navíc po léta mně nahrazuje fitnesscentrum. Otrubova činnost literární si zaslouží aspoň krátké zmínky je výsledkem jeho cest po Evropě a úcty k historickým zahradám a k práci předchozích generací. Díky za to, že nám zanechal Krásy italských zahrad (Brno 2003), Krásy anglických zahrad (Brno 2005) a Krásy francouzských zahrad (Brno 2011). K nim můžeme přiřadit i 101 našich nejkrásnějších zahrad a parků (Praha 2007). Rozbor publikační činnosti by byl svým rozsahem vhodnější pro budoucí monografii. Epilog Ivarův kolega a přítel Ing. Jaroslav Šubr uvádí, že podle keltského stromokruhu je rodným stromem lidí narozených v období od 14. do 23. srpna (ale také od 9. do 18. února) cedr. Lidé narození ve znamení cedru působí sebejistě a rozhodně, mají tvůrčího ducha, Fantazii a často neobvyklé nápady. Proto se uplatňují jako umělci a vědci. Přebírají Vedoucí úlohu, vždy se zřetelem na konečný cíl a úspěch. Případný neúspěch překonávají Duševní rovnováhou, jasným postojem, pílí a pracovitostí. Tak to je skutečně Ivar Otruba. Tomu cedru věřím a po léta ho vždy znovu obdivuji při návštěvách Francie. Viděl jsem v Romanéche Thorins následky silné bouře, která vyvrátila z kořenů staleté stromy, ale cedry zůstaly netknuté. Je to jako s lidmi některým ani těžká životní bouře nemůže ublížit. MUDr. Jiří Dunděra POUŤ SLAVKOVSKÉ FARNOSTI DO ŽAROŠIC V den svátku Panny Marie Prostřednice všech milostí (8. května) se 16 odvážných poutníků (8 žen; 3 budoucí biřmovanci) seskupili v 10:00 před farním chrámem Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna (211 m n. m.) k 9. pouti (vznik roku 2004 zásluhou díky panu děkanovi Mgr. Milanu Vavrovi). Po modlitbě (čtení z 2. Listu sv. apoštola Pavla Korinťanům (5,6 10); přímluvy s příznačnou odpovědí: Bože, provázej nás na naší cestě ) a požehnání, jsme se mohli vydat pěšky na zhruba 20 km putování, převážně Ždánickým lesem. I když byl společný úmysl za budoucí biřmovance, nesl si každý v srdci ten svůj. V 10:50 na kopci u Staré Cihelny s předzpěvem Aničky Kotvrdové zazněla píseň Je stále přítomná, následovaly osobní přímluvy, píseň Ave Maria také Zdrávas. Od 11:05 do 11:35 nastalo silentium (k hlubšímu zamyšlení). V 11:45 nás uvítala obec Heršpice (německy Gerspitz 260 m n. m.), kde jsme si za odměnu snědli půlku svačiny. Na Jalovém Dvoře ( m n. m.) u Božích muk proběhla modlitba (píseň č. 407 z Kancionálu) a požehnání k zbylé svačině. Po nasycení a zjištění časové tísně (13:35) se odebíráme z Jalováku s fantastickým 152

153 navýšením o sedm poutníků! Od 14:00 do 14:20 slavný růženec se střídavým předříkáváním ženy muži. Ve Zdravé Vodě (14:50) vyčkáváme na autobus s dalšími poutníky, kde se modlíme Litanii loretánskou (15:20) a také se k nám přidávají dvě další rodiny. Slavnostně znějící zvony nás vítaly při příchodu (16:15) do Žarošic (212 m n. m.), kde jsme se připravovali na slavení mše svaté (17:00), kterou celebroval pan děkan Milan Vavro. Při úvodní písni Tisíckrát pozdravujeme Tebe bylo znát odevzdání se do rukou Panny Marie Žarošské. Z poutního místa odjíždíme s naplněným srdcem a důvěrou, že se opět setkáme. Závěrečné resumé? Počasí bylo proměnlivé, cesty bahnité, boty špinavé, poutníci fenomenální, Bůh milosrdný a milostivý. Bc. Eliška Vodáková DRUHÝ BENEFIČNÍ KONCERT PRO NOVÝ KRÁLOVSKÝ NÁSTROJ VE ŽDÁNICÍCH Prolog Stalo se samozřejmostí, že nic z toho, co se týká umění, není již samozřejmé ani v něm samém, ani v jeho vztahu k celku, dokonce ani v jeho právu na existenci, napsal ve své poslední nedokončené knize Estetická teorie před cca čtyřmi desetiletými slavný německý filozof, muzikolog a estetik Theodor Ludvig Wiesengrund Adorno. Nadčasovost Adornova citátu můžeme spatřovat i v případě ždánických varhan zatímco v politicky nepříznivých poměrech (1952) zde firma Organa Kutná Hora postavila nové třímanuálové varhany s pedálem pneumatické traktury a 23 rejstříky, jež dodnes drží primát největšího nástroje regionu Ždánsko, nyní se finanční prostředky shánějí velmi obtížně. Koncert Jednou z iniciativ napomáhajících sehnat potřebný finanční obnos je pořádání benefičních koncertů doposud se uskutečnily koncerty dva: 12. června 2011 vystoupil smíšený sbor a komorní 153 orchestr za řízení Jana Šprty a v pátek 4. října 2013 v hod. v místním kostele Nanebevzetí Panny Marie účinkovali Petr Špaček (violoncello), absolvent bostonské New England Conservatory, (synovec P. Michaela Špačka), a Stanislav Galin (klavír), doktorand VŠMU v Bratislavě. V jejich interpretaci zazněly první věty z Koncertu D-dur, No 2 Josepha Haydna, Koncertu h-moll č. 2, op. 104 Antonína Dvořáka a Variací na rokokové téma A dur, op. 33 Petra Iljiče Čajkovského. Pro nadšené obecenstvo zazněly přídavky: Don Quixote, op. 35 (Finale) Richarda Strausse a Ave Maria Charlese Gounoda, jež vzniklo na klavírní Preludium C-dur Johanna Sebastiana Bacha. Po doznění posledních tónů nastalo cca osm sekund příslovečné hrobové ticho, poté odměnili posluchači (jež zcela zaplnili prostory chrámu) interprety mohutným aplausem ve stoje. Hodnocení Výborná byla dramaturgie koncertu přednesené kompozice patří ke stěžejnímu violoncellovému repertoáru: Haydn zaujal klasicistním pojetím, Dvořák mimořádnou invencí a hudebním půvabem, Čajkovský virtuozitou. Z kompozičního hlediska mne nejvíce nadchl Koncert h-moll, napsaný v závěru Dvořákova působení na konzervatoři v New Yorku. Opus vyniká bohatou melodikou a silným citovým zabarvením. Je základním dílem violoncellového repertoáru, patří též do zlatého fondu světové hudební tvorby vůbec. Spolu s 9. symfonií se jedná o nejčastěji uváděné Dvořákovo dílo. Na koncertu zazněly náročné skladby, které mladí interpreti držitelé řady prestižních cen bravurně zvládli. Oslovila mne také úvodní i závěrečná promluva faráře P. Michaela Špačka. Epilog Přes výše uvedené primárním cílem není získat finanční prostředky, ale vytvořit koncertní tradici. Ždánický kostel má k tomu nejlepší předpoklady: vyniká nejen po stránce architektonické, ale též skvostnou akustikou nejlepší v regionu. Tento vklad v kombinaci s novým královským nástrojem by bezesporu mohl být atraktivní pro renomované umělce. A tak věřím, že tento krásný koncert byl slibnou předzvěstí celé řady dalších, na které se můžeme ve ždánickém kostele těšit. PhDr. Ing. Mgr. Karol Frydrych

154 MUŽSKÝ SBOR ŽAROŠANÉ 2013 Rok se s rokem sešel, a tak sedím nad těmito řádky a přemýšlím, jak o sboru něco napsat, co bylo v roce 2013 naší činností, kde jsme zpívali, aby to nebylo pouze strohé bilancování. A tak mi dovolte, Vás, kdo tyto řádky čtete, pozdravit naší zdravicí: DEJ VÁM PÁN BŮH ZDRAVÍ, V TOM ŽAROŠSKÉM KRAJI touto zdravicí Vás vítáme nejen při setkání s Vámi, ale i návštěvníky na našem webu. I já Vám přeji zdraví, stejně jako ho přeji všem členům sboru a jejich rodinám. Webové stránky sboru jsou novinkou, která se zrodila v roce Můžete se zde dozvědět bližší informace o našem sboru, prohlédnout fotografie či videa z našich vystoupení, která se již konala. Dále zde najde informace, kde nás můžete vidět či slyšet. V rubrice Kniha návštěv budeme rádi za Vaše názory, připomínky či pochvaly. To vše a snad ještě více naleznete na internetových stránkách www. zarosane-cz.webnode.cz Rok 2013 jsme začali v dubnu besedou u cimbálu přípravy se tentokráte netýkaly pouze zpěvu, ale snažili jsme se naučit i několik tanců, např. vrtěnou, skočnou, atd., abychom si k hezké písničce s Varmužovou cimbálovou muzikou mohli i zatancovat. Akce byla určena pro veřejnost a těšila se velké návštěvnosti nejen místních, ale i přespolních. Přijeli nás podpořit také zpěváci z mužského sboru v Dambořicích. Jelikož měla beseda u cimbálu, v Žarošicích spíše neobvyklá, kladný ohlas, chtěli bychom ji pojmout jako tradici a scházet se u cimbálu s hezkou písničkou a tancem i v dalších letech. V květnu jsme byli pozváni na májovou veselici do Ždánic, kde jsme vystoupili s pásmem pro Žarošice tak typickým ztvárněním Zlaté soboty. V červenci jsem pozval sbor, aby zazpíval na svatbě mé dcery bylo to úžasné, všichni svatebčané odcházeli s krásnou vzpomínkou a já sboru touto cestou ještě jednou děkuji. Léto se pro nás neslo v duchu odpočinku a nabírání nových sil. Setkání mužských pěveckých sborů se tentokrát konalo až v září, a to ve Strážovicích. V říjnu jsme nemohli chybět při tradičních císařských hodech, kterých jsme se v hojném počtu zúčastnili a to již od pátku při stavění máje, v sobotu na muzice, v neděli při průvodu do kostela a chození se stárkama pro klobóky. Závěr roku byl pro nás velmi pestrý na Mikuláše jsme přijali pozvání na malé, ale příjemné posezení ve vinařství Spielberg do Archlebova, kde jsme si v příjemném prostředí vinného sklípku zazpívali. 14. prosince nás přivítal hrad Bítov, na který jsme jeli zpívat a to díky pozvání pana kastelána. V rámci vánoční prohlídky hradu Bítova nás čekala dvě vystoupení v hradní kapli. Když na Štědrý den kostelní zvony odbily konec půlnoční mše a lidé se pomalu rozcházeli ke svým příbytkům, potěšili jsme je u rozsvíceného vánočního stromu několika koledami. Na Štěpána se stalo již tradicí zpívání u živého betléma. Rok 2013 jsme zakončili vánočním koncertem v sále Základní školy Žarošice společně s DFS Laštověnka. A jsem u konce mého ohlédnutí se za rokem Chci touto cestou poděkovat všech členům sboru za jejich píli a za to, že hezkou písničkou pomáhají ostatním oprostit se od všedních starostí. Jiřímu Kacerovi patří také velký dík za to, že pro nás po celý rok připravuje pěkné písničky a vede nás i přes některá úskalí notové osnovy. A tak ještě jednou DEJ NÁM PÁN BŮH ZDRAVÍ, V TOM ŽAROŠSKÉM KRAJI. Dušan Horáček 154

155 DĚTSKÝ FOLKLORNÍ SOUBOR LAŠTOVĚNKA Již od počátku roku 2013 jsme s dětmi připravovali pásmo písniček, básniček a dětských říkadel na téma pasení hus. Tento přibližně patnáctiminutový program děti nacvičovaly s nadšením a chutí, což se pozitivně projevilo na lehkosti, s jakou si osvojovaly nové písničky. Naší snahou je naučit děti písničkám a říkadlům především z naší oblasti, a proto jsme při nácviku kladli velký důraz na jazykovou čistotu přednesu. V těchto požadavcích jsme se mnohdy dostávali do rozporu se spisovnou češtinou, což občas děti mátlo máme v úmyslu v tomto trendu setrvat a i nadále zpívat, řečeno slovy jedné členky, jako babička. Naše první vystoupení jsme měli v Žarošicích na Dni matek. Bohužel jsme až na místě zjistili, že pódium je pro 30 najednou vystupujících dětí docela těsné. Ani toto omezení však děti nevyvedlo z míry a premiérově předvedly již nacvičené pásmo o husách. O dva týdny později jsme jako soubor byli pozváni do Ždánic na májovou veselici tam se děti na rozdíl od mužského sboru neúčastnily průvodu, ale až vystoupení v kulturním domě. I přes viditelnou trému děti celé pásmo krásně zazpívaly a přednesly. Poté si mohly zaslouženě užívat vystoupení dalších účinkujících. Jelikož tanec a zpěv jsou dva hlavní směry, které chceme u dětí rozvíjet, podporujeme je také při soutěžních vystoupeních jako jsou například kyjovská Vyletěla holubička. Této soutěže se zúčastnila tři děvčata, která se zároveň účastnila také pěvecké soutěže Zpěváček ve Ždánicích. Přes prázdniny má Laštověnka volno, a proto jsme se v měsících před a po nich zaměřili na všeobecnou taneční a pěveckou přípravu. Přesto se ještě na konci června mnoho dětí ze souboru zúčastnilo dětských hodů v Archlebově, kde vystupovaly s Hanáckou besedou. Na podzim vrcholily přípravy na císařské hody v Žarošicích. Na nich děti nevystupovaly jako soubor, nýbrž se jednotlivě zapojovaly do celého dění. To jsme u starších dětí podporovali především nácvikem tanců skočná a vrtěná. Asi nejvíce času v loňském roce nám zabrala příprava Vánočního koncertu, který se konal 29. prosince v sále Základní školy v Žarošicích a byl pořádán společně s mužským sborem Žarošané jeho součástí byla vystoupení jednotlivých dětí 155 s básničkami s vánoční tematikou, společný i sólový zpěv koled, ale také,,živý betlém. V současnosti v souboru působí 42 dětí. Stále trvá rozdělení na menší a větší, jelikož jejich věkový rozsah je od 2,5 do 15 roků. Soubor je otevřený všem zájemcům, a tak jsme rádi, že k nám obětaví rodiče vozí děti nejen ze Žarošic, ale také z Dražůvek nebo Násedlovic. Děkujeme za spolupráci a za podporu při zkouškách také rodičům a rodinám dětí. Michal Závodný, Susann a Jiří Kacerovi ČINNOST OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ SOKOLKA V ROCE 2013 Rok 2013 byl pro členy o. s. Sokolka velmi bohatým a pestrým. Na začátku roku jsme si vytyčili hned několik cílů. A to především udržovat již zavedené tradice a napomáhat jejich rozšíření mezi naše spoluobčany. Dalším cílem se stalo zvelebení lokality Sokolka a srubu na Sokolce. První akcí, na které jsme se organizačně podíleli, byl masopust. Ráno se všechny masky sešly u muzea a vydaly se na masopustní obchůzku po vsi. Velmi mile nás překvapila pohostinnost všech lidí, a tak jsme nemuseli mít strach, že bychom měli hlad nebo žízeň. 30. dubna se konalo pálení čarodějnic, kde se mohli malí čarodějové a čarodějnice vydovádět při různých soutěžích, prohlédnout si hasičská auta, opéct špekáček a společně s námi upálit čarodějnici. Nezapomněli jsme ani na Svátek dětí, kdy nám ovšem v původním termínu nepřálo počasí, proto musel přijít náhradní plán o týden později to se na nás i na děti a jejich rodiče již usmívalo sluníčko. Po dvou měsících prázdnin se děti začaly opět připravovat do školních lavic to jsme jim zpříjemnili akcí Ukončení prázdnin na Sokolce, které se neslo v duchu lovení bobříků. Největší úspěch sklidil bobřík odvahy stezka odvahy. V říjnu se konala tradiční drakiáda na Sokolce. Počasí bylo jako malované foukal vítr, který papírové draky vynášel k oblakům a pro lepší náladu svítilo i sluníčko. Ohlásil se listopad a s ním i lampionový průvod za účasti velkého množství

156 dětí i dospělých na konci průvodu na všechny čekalo malé občerstvení v podobě koláčků, čaje a svařeného vína (pro dospělé). Rok 2013 jsme zakončili mikulášským posezením. Během roku bylo uspořádáno i několik brigád, které se zaměřily na zvelebení lokality a srubu na Sokolce. V roce 2014 bychom chtěli pokračovat v započaté činnosti, podporovat tradice a zvyky, které se zde udržují i několik desítek let, ale i podporovat nově vznikající činnosti a akce. Velký dík patří všem členům, kteří pro činnost o. s. Sokolka věnují svůj volný čas; nelze také opomenout všechny ostatní, jež nám po celý rok pomáhají jak při organizaci akcí, brigádách, ale i všem návštěvníkům našich akcí a našim fanouškům. Mgr. Jana Horáčková HOLA, HOLA, ŠKOLA VOLÁ! Mluvit, mluvit, mluvit Komunikace hýbe světem. A vývoj moderních technologií mění komunikační způsoby. Kdo se v současné uspěchané době nezorientuje včas, okamžitě ztrácí na vedoucí pozice a těžko svůj skluz dohání. Informace se k nám dostávají nejrůznějším způsobem je dobré vědět, znát, orientovat se. Totéž platí o světě školním. Je třeba dát všem na vědomí, co se ve škole děje, jak probíhá výuka, jaké akce jsou naplánovány, čeho se žáci účastní, jak vypadá běžný den ve škole, co mimořádného děti zažijí. Školní proces není nic tajného, uzavřeného. Je to spousta aktivit a událostí, které se prolínají, doplňují a kombinují tak, aby se žáci učili způsobem, který je bude bavit a lákat k další činnosti. Čím transparentnější proces je, tím je čitelnější. Jasně 156 nastavené pokyny vedou ke zdárnému řešení. Pokud žáci, ale i jejich okolí vědí, co škola obnáší, mohou na veškeré školní dění patřičně reagovat. A právě zviditelnění veškerého dění ve škole je jednou z našich priorit. Je třeba informovat žáky, pedagogy i provozní zaměstnance uvnitř školy, ale neméně důležité je poskytnout dostatek informací široké veřejnosti. Chceme být otevřenou školou z hlediska komunikace ve všech oblastech školního života. Každý učitel v době konzultací umožňuje žákům přijít a řešit těžkosti s učivem, ale i problémy vztahů ve třídě, či cokoli jiného, co dítě trápí. Vedení školy se pravidelně schází s užším výběrem pedagogického sboru, aby společně probrali aktuální situaci ve škole, zařídili hladký průběh výuky i mimořádných akcí v nejbližších dnech. Schází se také celý sbor učitelů k projednání důležitých otázek, k řešení problémů, k naplánování budoucích dnů. Také provozní zaměstnanci mají svoje schůzky, na nich řeší organizační záležitosti běžného chodu školy, nákupy spotřebních materiálů, mimořádné investice, ale i součinnost s pedagogickým sborem. Vše, co se děje uvnitř, se ale musí dostat také ven, do vašeho povědomí. Proto denně přidáváme nové příspěvky na školní web, v němž se můžete dočíst, co se u nás aktuálně děje. Nově spolu komunikují i sami žáci na schůzkách školního parlamentu. Žáci 5. až 9. ročníku utvořili z řad svých spolužáků skupinu o 10 členech, kteří mají za úkol probírat palčivé otázky s vedením školy. Není to jen stěžovací klub, často žáci upozorní na skutečnosti, které učitelé nevidí, možná ani nemohou vidět. Přece jen je pohled žáků důležitý. Parlament může také navrhovat a organizovat akce, které podle jejich mínění ve škole chyběly. Včleňují se tak zásadním způsobem do celkového chodu školy, ovlivňují dění uvnitř a tím spoluutvářejí celkový vnější obraz školy. Také rodiče a okolí žáků jsou pro dobrou školu důležitou součástí. Proto jsme zřídili elektronickou žákovskou knížku jako rychlejší způsob komunikace mezi učiteli a zákonnými zástupci dětí. Tato webová aplikace neslouží jen k předkládání výsledků práce dětí, tedy k zapsání známek, touto cestou lze totiž i komunikovat se samotnými žáky a jejich zákonnými zástupci prostřednictvím zpráv, které mohou být odeslány jednotlivcům i celým skupinám. Nejúčinnější však stále je a vždycky bude komunikace tváří v tvář. Proto má u nás otevřené

157 dveře každý, kdo nám potřebuje něco sdělit, něco nabídnout, s něčím se poradit, něco vyřešit. Máte-li zájem, přijďte si s námi popovídat. Uděláme si na vás čas, vyslechneme si, co vás trápí, a bude-li to v našich silách, pokusíme se o řešení či nápravu. Otevřená komunikace je nejmocnějším hybatelem dění. Pokud se k nám informace nedostanou napřímo, od vás, těžko s nimi budeme moci pracovat a tím se zřejmě nesplní to, co byste si přáli. Proto máte-li nám co sdělit, přijďte a komunikujte. Forma je na vás, o to další se pak postaráme my. Mgr. Sylva Klimešová POSLOVÉ JARA ANEB NÁDHERNÉ DIVADLO PŘÍRODY ZAČÍNÁ (věnováno žarošickým školáčkům a mateřinkám) Jan Skácel: O čem se zpěvným ptáčkům zdá Zpívají ptáci celý den a mají hlásky jako len. Zpívají dnes tak jako včera po celý den až do večera. Až dozpívají, půjdou spát, sny krásné se jim budou zdát. O loukách, o voňavém kvítí a o měsíčku, který svítí celou noc ptáčkům do hnízda, když ticho na prst zahvízdá. (Ze sbírky Proč ten ptáček z větve nespadne, 1988) 157 Ve Věstníku č. 19/2010 (s.54 60) vzbudil dle zpětné vazby redakce značný ohlas článek Nebe nad Žarošicemi aneb Co nám létá nad hlavami o letadlech brázdících žarošickou oblohu (kam letí, jak vysoko letí, odkud letí, kolik jich letí ). Podívejme se tentokrát, kteří ptáčci zpěváčci nám létají nad hlavami a jsou ozdobou žarošického nebe a žarošické přírody. Pohádkový skřítek Racochejl nám odemkl jaro zaťukalo na dveře a už je má zcela otevřeny. Jaro se vrátilo i do Žarošic a jejich okolí, vítá ho celá jižní Morava. Pranostika Na svatého Kruta přichází zima krutá (19. ledna) se letos nenaplnila, první větší mráz jižní Moravu navštívil až koncem ledna. Ani o svaté Scholastice jsme si nemuseli, jak praví pranostika, navlékat rukavice (10. února) a na svatého Valentina, kdy podle další pranostiky zamrzne i kolo mlýna (14. února) bylo 7 C. Konec zimy bývá pro řadu ptáčků kritický, zvláště zhorší-li se počasí již téměř mířící k jaru; zejména napadne-li ještě sníh mnohdy i životem na to doplácejí nejen skřivánci, špačci či konipasi, kteří se k nám už vrátili, ale třeba i sýkorky nebo pěnkavy přezimující u nás. Tehdy byste měli zvlášť své malé kamarády přikrmovat (nejlépe slunečnicovými semínky nebo rozkrájenými jablíčky). Ale po letošní zimě-nezimě opravdové jaro přece jen přišlo přišel čas radosti a naděje. Příroda, v níž nacházíme své potěšení, se probudila ze zimního spánku a postupně se vrací ke své kouzelné pestrosti. Sluníčko se nám vrátilo na severní polokouli a začíná více hřát; na zahrádkách, v humnech, polích, na mezích, v lese, ale i nad našimi hlavami jsme už před časem přivítali posly jara. Po ještě v zimě fialově kvetoucím lýkovci a po něm hned jasmínu nahokvětém se k životu ve vašich zahrádkách osmělily bělostné sněženky, na svět za sluníčkem se draly krokusy, bledule, žluté petrklíče a hlaváčky, jichž kdysi bývala v Žarošicích plná Sokolka, z nesměle se zelenající trávy na nás mrkal podběl, bylo všude plno skromných drobných bílých sedmikrásek, hrozny žlutých květů zdobily keře zlatého deště (štědřence). S rychle postupujícím jarem raší šeříky, na stromech se objevují první lístečky, rozkvétají vznešené magnólie či žluťoučké pampelišky. Jistě jste si přivoněli k modrým fialkám, později pak ke konvalinkám. K jaru patří i modré, bílé či žluté kosatce, tulipány, kopretiny, nepřehlédnutelné kvě-

158 ty kaštanů, ale i rozkvétající meruňky, broskvoně, třešně, višně, hrušky, jabloně, meze zdobící šípkové růžičky, jakož i pole s náznaky letošní úrody. V červnu přichází krása a vůně růží, vonící lípy, skromněji vonící, žalující bílé akáty, o to výrazněji až omamně o sobě dávající vědět kvetoucí jasmíny to všechno najdete kolem vás. František Hrubín: Trávo, trávo Trávo, trávo jak jsi sladká pro kůzlátka pro housátka a co šťávy pro včeličky přichystaly jetelíčky. S prvními jarními paprsky vyletují včeličky, na dvorech štěbetávala housátka, káčátka, pípala kuřátka i hopsala bílá neposedná kůzlátka, pod nohy se pletla májová koťátka. Jaro přineslo chrousty, roháče, motýlky i dotěrné mouchy. S jarem se však pojí i ptačí zpěv oznamující jeho příchod a po dlouhé zimě nám vracející úsměv do tváří. Ptáčci-zpěváčci navlékli na sluneční paprsky opět krásné melodie, všude je plno nebeského trylkování, cvrlikání, štěbetání, pískání, čiřikání, kukání a všelikého koncertování od časného rána kolem nás poskakují, poletují, posedávají po větvích, střechách, komínech, televizních anténách Ptáčci však nezpívají jen pro radost sobě či nám, ale svého hlasu využívají i k vymezení a udržování vlastního teritoria pro čas svého hnízdění s dostatkem potravy pro sebe i pro budoucí potomstvo. Je to čas stavění a úklidu hnízd, začínajících ptačích námluv, čas mláďat, čas zrození přírody, kdy ani případné ochlazení ji nezastaví v jejím probouzení. Jistě máte vypozorované, že někteří ptáčci vám létají nad hlavami, cvrlikají kolem vás po celý rok a neopouštějí svá rodiště ani v době zimní, kdy zvlášť vyhledávají blízkost člověka. Nacházejí tu snadnější zdroj potravy a pak na jaře i vhodná místa k založení hnízd to jsou ptáci stálí. Jiní ptáci opouštějí každoročně na sklonku léta a na podzim své domovy a odlétají (migrují) třeba až do tisíce kilometrů od Žarošic vzdálených teplých končin, nejčastěji na svá africká zimoviště. Některým evropským ptákům stačí k přezimování mírná zima v jižní či jihozápadní Evropě, jiní letí přes Středozemní moře jen do severní Afriky, ti teplomilnější třeba vlaštovičky, odlétají až na samý jih afrického kontinentu to jsou ptáci tažní. Jak určitě víte z vlastní zkušenosti, nejčastějším ptáčkem i žarošických ulic, zahrad, humen je vrabec 158 domácí první ptačí druh, který se u člověka usadil trvale. Je to nejhojnější pták zeměkoule tokající už v únoru, přičemž rodičovský pár vrabčáků hnízdí až čtyřikrát do roka. V Žarošicích se to možná zatím tak nejeví, ale ornitologové tvrdí, že vrabčákůčimčaráků v přírodě ubývá (určitě i proto, že řídne drůbež ze dvorů, kde se vrabčáci přiživovali, utěsňují se stavby, kde hnízdili, všude je větší pořádek než kdysi). S umístěním, vzhledem či úklidem hnízda si rozhodně starosti nedělají (neučesaným a rozkořípaným klukům se přece říká, že mají vlasy jak vrabčí hnízdo). K člověku přilnul i náš každodenní průvodce kos černý až do začátku minulého století velmi plachý lesní pták, jehož vlastí je mimo její nejsevernější části celá Evropa. Teď na jaře, časně ráno ještě za tmy, můžeme slyšet melodický zpěv samečka sedícího na střeše, přes den šmejdícího, hrabajícího v zahrádkách a vytahujícího ze země žížaly. V podvečer nás znovu oblažuje svým hlasitým, horlivým, nádherným zpěvem. V zimě bývá častým hostem vašich krmítek a je-li všude bílo, můžete je na dálku vidět jako černé tečky hopsající na sněhu. Nepřehlédnutelná je i hrdlička zahradní ptačí přivandrovalec přebývající u člověka rovněž po celý rok. Její původní vlastí je Indie a jižní Čína. Odtud se dostává do Malé Asie, kde se stala chráněným ptákem sultánů a dokonce i vzácným korunovačním darem. Pak se zabydluje na Balkáně (někdy se jí v Žarošicích říká hrdlička balkánská ) a ve válečném roce 1943 byl zaznamenán její první výskyt i u nás. Dnes je jich tu kolem nás plno rychle se množí (hnízdí až čtyřikrát do roka) a nevadí jim ani krutá zima. Proč z teplé Indie přešla k nám do zimy zůstává záhadou? Její výskyt byl už zaznamenán i na daleko severnějším Islandu (hrdlička divoká hnízdí v celé Evropě a je tažná; odlétá přes Itálii a Sicílii do subtropické Afriky koncem srpna a vrací se na přelomu dubna května). Z drobnějších ptačích druhů se do blízkosti lidí celoročně nastěhovaly také sýkorka koňadra a modřinka ty bývají snad nejčastějším denním hostem vašich zimních krmítek a určitě jste si všimli jejich akrobatických kousků třeba při zobání loje nebo kůží. I ony dnes obývají celou Evropu, velkou část Asie i severní Afriku. Sýkorky patří k nejstarostlivějším rodičům ptačí říše před vyvedením mláďat z hnízda přilétají s housenkami v zobáčku až 800krát za den.

159 A tak bychom mohli pokračovat to byli opravdu ti nejznámější, s nimiž se denně setkáváte. K lidem má však blízko rovněž častý příchozí ke krmítkům a jeden z nejznámějších návštěvníků vašich zahrad, rychlý letec (52 km/hod) nebojící se dokonce sednout i na vaši ruku a nechající se krmit pěnkava obecná. Ve vaší blízkosti i přes zimu se zdržuje zvonek zelený a nesmíme zapomenout ani na nejmenšího, velmi čilého a stále při chuti evropského ptáčka žijícího v jehličnanech králíčka obecného. S koňmi, a těch kdysi v Žarošicích bylo, téměř zmizel i ze žarošických ulic a přímo z těch nejrušnějších míst dědiny chocholouš obecný zdrojem jeho potravy byl koňský trus (kobylence) a už jen koníčci Oskara Sněhoty situaci zřejmě nezvrátí (dodávám, že chocholouší pár se drží pohromadě po celý život a je příkladem manželské věrnosti). Ze stálých ptáků jižní Moravy a okolí Žarošic připomínám ještě i vám dobře známého strnada obecného od března do července se v polích a v zahradách ozývá příjemný, zvonivý zpěv samečků. Hnízdí dvakrát do roka a v zimě přicházejí blíž k lidem (strnad zahradní je stěhovavý a přilétá k nám z tropické Afriky v dubnu). Také čiperný, neposedný, v křovinách, parcích, lesích, humnech a zahradách žijící velmi drobný evropský ptáček (váží jen 8 g) střízlík obecný přilétá v zimním chladu také často k vašim krmítkům. V zimě z lesa až k vám zalétává mistr v rozlouskávání slunečnicových semínek, ptáček nápadně šplhající po stromech (umí to i hlavou dolů) brhlík lesní. Vaším společníkem bývá i ptáček s neobyčejnou silou v zobáčku umějící rozlousknout i tvrdé skořápky, pecky třešní či meruněk dlask tlustozobý. Říká se, že když se při stvoření světa v nebi ptáčkům rozdávaly barvy, přišel pozdě, a tak dostal už jen zbytky všech barev; určitě i tohoto loudálka znáte byl to tehdy stehlík obecný, jeden z nejpestřeji zbarvených našich zpěvných ptáčků; ptáček velmi opatrný a obezřetný zejména v době hnízdění, s hnízdem vždy pečlivě zamaskovaným a tak se prozrazuje vlastně jen svým zpěvem (vybarvení ptáčků se většinou u obou pohlaví různí samečci jsou pestřejší, jsou větší fešáci, samičky jsou naopak nenápadné, což je jejich přirozená ochrana v době hnízdění). 159 Jste-li na procházce poblíž pole, kde se zrovna oře, můžete za pluhem vidět menší či větší hejna toulavého racka chechtavého. Nad lesem i nad poli už od února krouží jeden z nejhojnějších a nejběžnějších evropských dravců káně lesní plachtí vysoko na nebi, náhle jakoby se řítí k zemi a vzápětí stoupá vzhůru. Hnízdo má v korunách stromů, toulá se po okolí a číhává u hraboších nor sedává i u silnice čekajíc na oběť auta. Moc jí vadí chemizace v polích, v regionu Ždánického lesa zdá se, že nestrádá. Domovem v celé Evropě, Asii i Japonsku je strakapoud velký v okolí svého hnízdiště se zdržuje po celý rok, jistě i ve vaší blízkosti. Na zahradách v kmenech starších stromů zobákem vyklovává dutiny coby své příbytky (nejčastěji v kmenech hrušní). Pozor však na venku volně položené brýle, prstýnky, náramky, lžičky a vůbec lesklé předměty před známou kleptomankou, ale přitom i doma vychovávanou zábavnou společnicí, kontrastně černobíle zbarvenou, dlouhým stupňovitým ocasem se chlubící, skřehotavou strakou obecnou často neoprávněně považovanou za škůdce plenícího ptačí hnízda. Má však nezastupitelné místo v přírodě loví hraboše a přezimující škodlivý hmyz. Hlavně v zimě můžete ve vašich zahradách zahlédnout k nám ze severních domovů zalétávajícího krásného, barevného, ne příliš upovídaného ptáčka táhnoucího krajinou hýla obecného. Na zimní krmítko občas zaletí i žluna zelená. Ve Ždánickém lese, ale i v lužních lesích jižní Moravy, bývá slyšet už od března mocné bubnování do pahýlů větví či dutin stromů, kde pak tento telegrafista datel černý hnízdí (jeho,,tesařské dílo trvá až 15 dní). Čížečku, čížečku, ptáčku maličký, pověz nám čížečku, jak sejou (plejou, sklízí) mák dětská písnička, kterou jistě z hodin hudební výchovy důvěrně znáte čížek lesní patří k potulným ptáčkům. Pokud jde o žarošickou krajinu, nesmíme zapomenout ani na našeho zimního hosta, který minulou zimu přiletěl na zimní návštěvu poměrně brzy pohádkového Rumburaka, havrana polního; naši havrani k nám s nastávající zimou přilétají až od ruského Uralu (v teplém konci října 2013 se objevili už na žarošické hody) a brzy na jaře, spíše na konci zimy, se tam ve velkých hejnech vracejí. Dožívají se až čtyřiceti let a z ptačí říše se jim a vránám

160 inteligencí vyrovnají pouze papoušci (mimo ptačí říši pak šimpanzi). Víme, že jejich zpěv nás nijak neuchvacuje. Žijí ve větších či menších společenstvích a umí se vzájemně dokonale informovat takže žádný zdroj potravy neminou, možné nebezpečí je okamžitě rozhlášeno, všechno pečlivě zkoumají. Dnes se už ze zemědělsky obhospodářovávané krajiny dostali i do měst (nocují však mimo lidská sídla v obrovských počtech na lesních nocovištích). Jak mě ujistili myslivci, je v revíru stále ještě dost sojek a vy, při procházce do přírody na ně jistě narazíte; je to však pták velmi obezřetný a po spatření člověka spustí halasný křik. Najdete však třeba aspoň sojčí pérko za klobóček se svými modrými pérky žije v lese, zahradách, parcích i v polích (část jich přece jen odlétá na zimu do jižní Evropy). Horší je to s bažanty, kterých je žalostně málo. Stejně je na tom i kdysi významný lovný pták doplácející na způsob dnešního zemědělského hospodaření dnes už vzácná koroptev polní. V našem žarošickém lese, na Ždánicku či na jižní Moravě zcela jistě neuvidíme a neuslyšíme největšího evropského kurovitého ptáka zdržujícího se ve svém lesním teritoriu po celý rok tetřeva hlušce, dnes zařazeného mezi živočichy s nejvyšší ochranou; je to kriticky ohrožený druh a Šumava je jednou z posledních lokalit jeho výskytu. Jsme-li dnes už vlastně u kuriozit našeho ptačího světa, patří se jmenovat i před lety na Pálavě nebo na Cimburku žijícího sokola stěhovavého, střemhlav dosahujícího rychlosti až 280 km/hod. Na jižní Moravě jsme mohli ještě před čtvrt stoletím vidět jednoho z největších létajících ptáků dropa velkého (v Božicích u Znojma hnízdilo několik párů; příčinou jejich ústupu bylo i tady intenzivní zemědělské hospodaření mechanizace, chemizace, nevhodná skladba plodin omezující potravní nabídku; dnes žije malá populace na rakouské straně hranice). Z již téměř virtuálního ptačího světa se vraťme přece jen raději do světa reálného ve Ždánickém lese byste mohli spatřit v sokolnictví nejvíce používaného, bleskurychlého dravce jestřába lesního, který je i přes přísnou ochranu všech dravců myslivci považován za škodnou. Jistě znáte i jednoho z našich největších ptáků, i když ve stojaté vodě klášovského rybníka se zatím asi neusadil sněhově bílou labuť velkou; hnízdí jedenkrát do roka, v České republice pravidelně hnízdí zhruba 700 párů. Samec bývá v době hnízdění dost agresivní a může se stát, že na vás při procházce kolem hnízdního teritoria zaútočí (i labutě jsou příkladem rodičovské starostlivosti a partnerské věrnosti po celý život mají jen jednoho partnera). Mluvíme-li o vodě, patří k ní i kachna divoká březňačka, naše největší plovací kachna, z níž byla později vyšlechtěna kachna domácí káchající na vašem dvoře. V České republice je rozšířena na většině území hnízdí v lužních lesích podél toku Dyje, ale i na rybnících. Dokáže přezimovat na nezamrzajících vodních plochách, u nás je vidět po celý rok. Dokáže vyvinout rychlost letu až 65 km/hod (dožívá se až 30 let, zatímco vaše kačeny jen do žarošických hodů). Jsem již ze Žarošic trvale pryč téměř padesát let tehdy však tu bývalo občas slyšet i houkání sýčka obecného dnes už tento toulavec odtud zmizel (dokázal se zatoulat až 200 km od domova). Vzpomínám si, že pověra (nebo možná taky ne) říkala, že jeho houkání zvěstuje v okolí smrt člověka. Zrovna tak si nejsem jistý, zda se kromě školního biologického kabinetu můžete dnes v Žarošicích setkat s důvěrnou přítelkyní čarodějnic z pohádek, ale i symbolem moudrosti, sovou pálenou ta si oblíbila lidská sídla (stodoly, půdy, věže kostela ) a dává jim přednost před původním domovem ve skalách; věrná jim zůstává i v zimě. I na největší evropskou sovu, až s patnáctikilometrovým revírem od hnízda, na samotářského, krutého a bezohledného, však chráněného nočního lovce výra velkého se budete muset asi zajet podívat do zoologické zahrady nebo do zoologické expozice Moravského zemského muzea s faunou jižní Moravy; zrovna tak i na nejmenší evropskou sovu kulíška nejmenšího či na nejhojnější sovu Evropy v zimě se stahující k lidem puštíka obecného. Všechny tyto sovy a ještě i sýce rousného můžeme slyšet i v Moravském krasu. Jak již bylo naznačeno sociální život ptačí rodiny je velmi složitý; mnohé páry jsou spolu po celý život, a to i mimo hnízdní dobu, u mnohých ptáčků-zpěváčků se v hnízdě rok co rok scházejí stejní rodiče, i když třeba dobu od podzimního odletu na africká zimoviště až do jarního návratu do žarošických hnízd tráví odděleně. Na druhé straně ptačí polygamie a nevěra nejsou u některých druhů ptáků žádnou vzácností. 160

161 V době hnízdění obývá každý ptačí pár vymezené území (tzv. hnízdní teritorium či ptačí okrsek), jehož velikost bývá různá u drobných pěvců je to jen např m kolem hnízda; když ptáčci obsadí své teritorium, vehementně to oznamují svému okolí usilovným zpěvem. Hnízdo si ptáčci staví poměrně rychle (několik dní) u malých ptáčků staví hnízdo většinou sama samička, jindy zase jen sameček a samička hnízdo vystýlá, někdy staví oba. Hned potom po námluvách snáší samička vajíčka někteří ptáčci hnízdí jedenkrát za rok, jiní dvakrát až třikrát, vrabci či hrdličky, jak jsem již předeslal, až čtyřikrát. I doba sezení na vajíčkách je různá u menších ptáčků v závislosti na teplotě prostředí je to rozpětí dní, větší ptáčci zahřívají svá vajíčka dní, někteří exotičtí třeba až 80 dní. Po osamostatnění mladí opeřenci obvykle domov opouštějí, ale rodiče zůstávají věrni svému hnízdu zahnízdí tam třeba ještě v témže roce nebo se tam za rok vracejí, jak to znáte třeba u vlaštoviček (hnízdění je zajímavý fenomén ukazující nejen na ptačí inteligenci, ale i na jejich sociální vazby třeba na péči o potomstvo). Ne všechna ptačí mláďata se však dožijí svého prvního hnízdění spousta z nich z různých příčin zahyne ještě v roce, kdy se vylíhla (např. u rehka kominíčka přežívá jen každé třetí ptáčátko, u sýkorky se dožije jara dalšího roku zhruba jen každé sedmé). Jedním z nejvýraznějších a nejnápadnějších projevů ptáčků je jejich různorodý zpěv co si to asi ti ptáčci mezi sebou či nám povídají?. Samečci zpěvem vábí samičky před začátkem hnízdění, vymezují jím i rozsah hnízdišť v průběhu hnízdění. Jejich zpěv však vyjadřuje i okamžitou náladu ptáčků, má i funkci výstražnou či kontaktní. (Vzpomínám si, jak nám kdysi ve 2. semestru dnes 84letý docent Čejka v úvodu do obecné lingvistiky a jazykovědné bohemistiky vysvětloval znakový charakter jazyka jako jedné z nejsložitějších civilizačních soustav ve své mluvené i znakové podobě a zdůrazňoval, že jisté znakové komunikační, i když primitivní prostředky mající ve srovnání s jazykem omezené sdělovací možnosti, můžeme pozorovat i u živočišných společenstev u včel, mravenců, delfínů, opic, ale i ptáků a uváděl nám zajímavý příklad s dorozumívání se mezi vránami). S nastávajícím jarem tažní ptáci opouštějí svá africká či jihoevropská zimoviště a vydávají se 161 na různě dalekou a nástrah plnou pouť i do svých žarošických hnízdišť zdaleka dnes, kdy dostáváte do rukou tento Věstník č. 23, však nejsou ještě všichni tady. Mají i svůj svátek druhý květnový víkend se stal Světovým dnem stěhovavých ptáků (World Migratory Bird Day). S těmi ptáčky otužilci, kteří u nás přezimovali, tvoří neodmyslitelnou a přirozenou součást zdejší přírody našich ulic, dvorů, zahrad, humen, polí, mezí, sadů, vinohradů, lesů Bez nich, bez jejich zpěvu či jen třeba tichého šveholení a nesmělého pípání, by bylo nebe nad námi smutné a pusté. Vždyť už před čtvrtou hodinou ranní, kdy vás čekají ještě tři čtyři veršíky klidného spánku a sladkých snů, začínají v rozpuklém jaru ptačí koncerty bydlím v Brně u lesa a letos už na Nový rok,,les zpíval, na Tři krále, kdy rtuť teploměru vyšplhala až na netříkrálových 13 C, koncertovali kosi a sýkorky už ve čtyři hodiny ráno. Tito, většinou malí, drobní, nenápadní, čilí, plaší či někdy i dotěrní (ale to jim promineme), pěkně zbarvení a krásně zpívající tvorečci stěhovaví i stálí se jistě už dávno stali i vašimi kamarády. Jen pomalu, krůček po krůčku, se daří odhalovat složité sociální chování ptačích párů, rodin, skupin, podstatu jejich migrace, kdy táhnou ze svých dalekých afrických zimovišť na tisícikilometrové vzdálenosti přes poušť, přes moře, přes vysoké hory, umí se orientovat v nepřehledném terénu a přece jen doletí do vašeho hnízda. Zkusme aspoň trochu přes řádky tohoto vám věnovaného příspěvku nahlédnout do jejich sociálně složitého života a mnohé z těchto tajů a záhad přírody pochopit je třeba je však umět vnímat. I já jsem vycházel ze svých vzpomínek na žarošické ptáčky-zpěváčky z dob mého dětského soužití s nimi, ale i ze současného vzájemného celoročního kontaktu a z jejich pozorování v místě našeho chalupaření či brněnského, do přírody posazeného bydliště, jakož i z dostupné literatury. Zajímavé a velmi poučné bylo pro mě za účelem verifikace toho všeho a i tohoto prostřednictvím Věstníku vám předestřeného příspěvku setkání při vínečku a povídání si u nás doma o životě ptáčků jižní Moravy, Kyjovska, končin Ždánického lesa i samotných Žarošic s nestorem českých ornitologů a předním evropským ornitologem (ornitologie je vědní disciplína zkoumající život ptáků) doc. RNDr. Karlem Hudcem, DrSc. (*1927)

162 zoologem a ekologem se specializací na ekologickou ornitologii, autorem několikadílného projektu Ptáci z ediční řady Fauna České a Slovenské republiky, spoluautorem unikátního Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v České republice a autorem dalších 300 odborných publikací, čestným členem řady ornitologických společností, laureátem Ceny Ministerstva životního prostředí za výrazný přínos české ornitologii. Jeho dědeček Martin s babičkou, rozenou Tesaříkovou, pocházeli z nedalekých Uhřic. Právě již vzpomenutá migrace ptáků patří k přírodním úkazům vzbuzujícím snad nejvíce naší zvědavosti a lidé si o její podstatě navymýšleli i spoustu teorií stále však existují nezodpovězené otázky. Mnohá tajemství velkého podzimního ptačího stěhování do teplých krajin, a zvláště, je-li zima dlouhá, opětovného toužebného očekávání návratu poslů jara už sice byla odhalena, ale zdaleka nevíme o tom jejich neuvěřitelném světě všechno třeba to zůstane navždy jen jejich tajemstvím. Vždyť někteří ptáčci-hmyzožravci nás opouštějí už v létě, kdy jsou třeba ještě hejna much a mají ještě potravy dostatek; jiní s odletem otálejí a zůstávají u nás téměř až do zimy (případně se snaží i přezimovat), ač hynou pak hladem a zimou. Zdá se, že potrava a teplo jsou sice důležitými, ale asi ne hlavními činiteli tažného pudu ptáků. Nebo naopak špačci, zejména však skřivánci, přilétají jako poslové jara už v únoru. Jistěže záleží na průběhu zimy návrat v souladu s pranostikami Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout (2. února) či Na svatého Blažeje pije skřivan z koleje (3. února) nemusí platit a většinou ani neplatí, může kolísat až o měsíc realita je jiná nežli pranostiky. Letos bylo na hromniční neděli jistě,,o hodinu více, ale skřivánci zcela jistě nevrzali a ani o den poté z koleje nepili. Ornitologové zkoumají migraci především pomocí tzv. kroužkování odhalujícího ze života ptáčků mnohé z populační dynamiky, z věrnosti k hnízdišti či k partnerům, z migračních tras, rychlosti tahu, odpočinkových míst, zimovišť (k prvnímu označení čápa kroužkem došlo už v roce 1880). Malé, lehoučké kovové kroužky s vyraženými kódy se upevňují ptákům na nohu a nesmí se jim při kroužkování byť jen vytrhnutím peříčka ublížit. Zachází se s nimi velmi opatrně a jemně a po okroužkování jsou ihned puštěni na svobodu 162 (v České republice se ročně pro vaši představivost okroužkuje na ptáků a počet zpětných hlášení je asi 10%). Dnes se některým ptákům připojují na tělo miniaturní vysílačky a signály přes satelity do pozemních stanic umožňují mapovat celou trasu jejich letu a určit místo, kde se onen pták zrovna nachází. V Evropě žije osmdesát sedm stěhovavých ptačích druhů když se v loňském roce dali tito cestovatelé na podzimní tah, radary na evropském území jich napočítaly kolem pěti milionů neúnavně mířících na jih. Na okřídlené poutníky čekají na daleké cestě mnohá nebezpečí a mnoho překážek cestu jim může zkomplikovat nepřízeň počasí, moře, vysoké hory, pouště, ale i pytláci (na Balkáně a i v Itálii se ptáci při tahu ve velkém chytají do sítí a prodávají se jako zvěřina; stejně tak i na severoafrickém pobřeží. V době tahu na ostrovech ve Středozemním moři hnízdící ostříž jižní likviduje zejména zrovna od nás letící vlaštovky). Jižní Morava, díky především výhodné geografické poloze, patří k nejvýznamnějším a také nejznámějším přírodním územím České republiky. Aktuálním číslem ornitologů vyjadřujícím počet známých ptačích druhů na zeměkouli je číslo asi 9 000, v České republice je to číslo 404 pravidelně jich u nás hnízdí 187 druhů, v žarošickém regionu 70 druhů. Ptáci jsou jedním z nejlepších indikátorů stavu přírody dle nejnovějšího sčítání ptáků v Evropě ubývá; populace dříve považované za zcela běžné se především díky intenzifikaci zemědělství a používání chemikálií, kdy dochází k ničení ekosystému i žarošické zemědělské krajiny, výrazně zredukovaly. Jak k nám najdou stěhovaví ptáčci správnou cestu??? Jejich kompasem je Slunce za denního světla je pro ně vodítkem jeho poloha a jas. Pro navigaci není nutné, aby ptáček slunce skutečně viděl, protože jeho světlo prochází polarizované (to vám pan učitel jistě vysvětlí) přes mraky a ptáčci jsou schopni je vnímat. Mají i schopnost najít střed rotace hvězd a v noci jim jako vodítko slouží jejich postavení na obloze zejména nejjasnější hvězdy v souhvězdí Malého vozu Polárky (tady jim však zamračená obloha zakrývající hvězdy orientaci velmi ztěžuje). Ne nevýznamné je i působení zemského magnetické-

163 ho pole, jehož siločar ptáčci využívají; důležitou roli hraje samozřejmě i jejich neobyčejně rozvinutá navigační schopnost, u některých druhů i čich a sluch, především však dokonalý zrak. U ptáčků je nejdokonalejším a nejdůležitějším orgánem právě oko vidí mnohem lépe nežli člověk a ostatní živočichové (je zjištěno, že ptáčci vidí jako člověk barevně). Zrakem sledují krajinu, nad níž letí a rozpoznávají místa, která už znají, mají i perfektní zrakovou paměť. Většina ptáků má schopnost navigace (určení směru a polohy při letu) s přesností km od cíle, kam míří. K dosažení konkrétního místa a třeba svého hnízda využívají orientačních bodů v krajině z ptačí perspektivy vidí a sledují krajinné prvky, které třeba pozemní pozorovatel vůbec nevnímá. Ptáčci si pamatují nejen nápadné útvary v okolí a dominanty krajiny (Pálavu, Strážovský kopec, rozhledny, věže kostelů, televizní vysílače, stožáry, tovární komíny, vodojemy, vodní plochy, aleje stromů ), ale do nejmenších detailů si třeba vlaštovky pamatují i umístění svého hnízda u vás na dvoře či ve chlévě. Je až neuvěřitelné, jak ptáčci vždy najdou po roce a po cestě třeba až z daleké jižní Afriky i svůj žarošický domov. Připomeňme si slovem a v příloze za textem i obrazem naše posly jara. Skřivan polní Pranostiky mířící ke skřivánkovi již byly vzpomenuty. On cítí jaro, kdy my ještě chodíme zachumlaní do bund a kabátů. Přilétá k nám ze Středomoří už na přelomu února a března, hned zahnízdí a hned se dá do zpěvu při procházce mezi poli můžete vidět třepetavě se vznášejícího na jednom místě ve výšce od 40 do 300 metrů, vytrvale, originálním způsobem trylkujícího a proměnlivě, lahodně zpívajícího skřivánka. On i jeho zpěv především patří k probouzejícímu se jaru. Odlétá od nás v září. I skřivánků v naší přírodě výrazně ubývá (muzikantům jistě nemusím připomínat virtuózní klarinetovou orchestrální polku Zpěv skřivana). Špaček obecný Špaček přináší zprávu o jaru, vlaštovky jaro a teplé dny říká jedna z pranostik. Tento, původně lesní pták mnohdy přilétá už koncem února. Neemigruje daleko a nevyžaduje tolik tepla zimuje jen v jižní Evropě a v severní Africe. 163 Je to upovídaný a hlučný pták se zvučným hlasem a imitačními schopnostmi, zdatný a rychlý letec (i chodec), pták velmi chytrý a přizpůsobivý stoupá počet těch, kteří u nás zůstávají i přes zimu. V době námluv ho nelze ani přehlédnout, natož pak přeslechnout dovede napodobit zpěv sedmi druhů ptáčků, a když ho posloucháme, máme pocit, že slyšíme celý ptačinec. Po vyhnízdění se špačci spojují ve velmi početná hejna (velké podzimní hejno čítá až několik desítek tisíc špačků), navštěvují sady, zahrady, vinohrady. Ornitologové rovněž tvrdí, že jich ubývá, vinohradníkům se to však nezdá tak jak ve svých zimovištích způsobují velké škody na olivách, tak je tomu i v našich vinohradech a zahradách. Nocují v rákosových porostech na jižní Moravě u lednických rybníků, ale i v povodí nedaleké Trkmanky. Odlétají jako jedni z posledních až na přelomu října a listopadu; od začátku září převažují na jižní Moravě skřehot a nálety špačků. Jistě jste již byli svědky úchvatné podívané na špaččí hejna tato nádherná přírodní představení však nejsou určena pro zábavu jich samotných či pro naše obdivné pohledy; jejich smyslem je zmást dravce a nedovolit mu zaměřit se na jedince. Vzpomenuté dva opeřence (skřivánka a špačka) asi vnímáte v žarošické přírodě a na žarošickém nebi dost výrazně méně možná, při vší úctě k vaší dětské všímavosti, další nositele jara, ale i oni jsou kolem vás. Kteří? No, třeba: Drozd zpěvný Je to docela statný, hlasitě zpívající pták přilétající k nám začátkem března. Je jedním z těch, kteří migrují v noci a možná vás jednoho, ještě chladného březnového rána cestou do školy upoutal nápadný flétnový zpěv oznamující, že samečci drozda se vrátili ze zimovišť v severní Africe. Samičky se vracejí později a vybírají si partnery už s hnízdním teritoriem pak se s nimi setkáváme celé léto. Odlétají koncem září. Poslem jara přilétajícím ze zimovišť od Středozemního moře a zpívajícím ve vašich zahradách, na jih odlétajícím už koncem srpna, hnízdícím zásadně na zemi s dokonale maskovaným hnízdem je budníček menší. Na svatého Řehoře čáp letí přes moře, žába hubu otevře, líný sedlák, který neoře říká další pranostika vážící se ke 12. březnu (letos tu byli ještě před svátkem sv. Řehoře).

164 S jeho velkým hnízdem na žarošických komínech jsme se s tímto krasavcem z řádu brodivých, myslím, nikdy nesetkali (snad někdy na obloze ano). Jeho život je spjatý se zemědělskou krajinou a on stále zůstává symbolem kdysi idylického venkova. Jeho život velmi záleží na ohleduplném hospodaření člověka, jehož přítomnost záměrně vyhledává a nijak se ho nebojí. Od maminky jste možná slyšeli, že vám přinese sestřičku nebo bratříčka je to čáp bílý, patřící k našim nejkrásnějším ptákům. Ani tady pranostika zcela neplatí k nám přilétá až začátkem dubna a do svého zimoviště v daleké střední či jižní Africe s denní dávkou 300 km odlétá už v srpnu. Také u něho dochází k úbytku populace od konce 80. let 20.st. poklesla v Evropě o více než 50 %. Pokud byste se chtěli blíže seznámit s jejich životem, vězte, že hnízdí v lužních lesích, velká čapí kolonie se nachází i u Mikulčic. Na jižní Moravě každoročně zahnízdí párů. Čáp se svou krásnou siluetou je mistrem v plachtění při svém dalekém tahu je závislý na stoupajících teplých vzdušných proudech, jichž dokonale využívá a na dlouhé cestě si tak šetří