D Ě J I N Y E V R O P Y

Transkript

1

2 DĚJINY EVROPY

3 EVROPA po roce1945 J. ROBERT W EGS R OBERT L ADRECH VYŠEHRAD

4 Poprvé vydáno ve Spojených státech nakladatelstvím Bedford/St. Martin s, Boston, Massachusetts. Všechna práva vyhrazena. First published in the United States by Bedford/St. Martin s, Boston, Massachusetts Copyright 1996 by Bedford/St. Martin s. All Rights Reserved Translation Radka Edererová, 2002 Odborná revize PhDr. Břetislav Daněk, 2002 ISBN

5 Obsah Předmluva ] BIPOLÁRNÍ SVĚT Vzestup supervelmocí Sovětský svaz na konci války Vztahy mezi Východem a Západem za druhé světové války Teherán, Jalta a Postupim Německo: Reparace, nebo rozdělení? Okupace Německa Železná opona se spouští Roztržka se prohlubuje Válka v Koreji Konec první poválečné dekády ] STUDENÁ VÁLKA A SOVĚTIZACE STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPY Sovětské cíle ve střední a východní Evropě Koaliční vláda v Polsku Koaliční vláda v Rumunsku Sovětské vztahy s Bulharskem Koaliční vláda v Ma arsku Koaliční vláda v Československu Vzpoura generálních tajemníků Lidové demokracie Roztržka mezi Jugoslávií a Sovětským svazem Konec nacionalisticko-pravicových úchylek ] ZPRAVA DOLEVA: EVROPSKÁ POLITIKA V LETECH Velká Británie: Počátky sociálního státu Francie: Čtvrtá republika Itálie: Nějak se už protlučeme Španělsko: Konec ostrakismu Portugalsko: Nepřerušený mír

6 [8] Obsah Malé státy: znovuobnovení pořádku Řecko: Od okupace k občanské válce Obliba levice ] HOSPODÁŘSKÉ OŽIVENÍ ZÁPADNÍ EVROPY Charakteristika evropského hospodářského oživení Marshallův plán jako stimul obnovy Obchod jako stimul obnovy Demografický stimul obnovy Nový kapitalismus Koncentrace průmyslu a znárodňování Rozvoj zemědělství Francie: Hospodářský vývoj SRN: Hospodářský vývoj Británie: Hospodářský úpadek? Itálie: Hospodářský vývoj Poválečné modely vývoje ] POLITICKÁ SITUACE V ZÁPADNÍ EVROPĚ OD ROKU 1948 DO KONCE ŠEDESÁTÝCH LET Politická situace v Itálii Politická situace ve Spolkové republice Německo Politická situace ve Francii Politická situace v Británii Politická situace ve Skandinávii Politická situace ve státech Beneluxu Politická situace v Rakousku Politická situace v Portugalsku a Španělsku Role ekonomiky v politice ] KONEC EVROPSKÉHO KOLONIÁLNÍHO IMPÉRIA Etapy na cestě k nezávislosti Národní osvobozenecké hnutí v Indii Hnutí za nezávislost v Číně Hnutí za nezávislost v Indočíně Hnutí za nezávislost v Indonésii Hnutí za nezávislost na Středním východě Hnutí za nezávislost v Africe Model nacionalismu

7 Obsah [9] 7] SOVĚTSKÝ BLOK V PADESÁTÝCH A ŠEDESÁTÝCH LETECH: NOVÝ KURS A POLYCENTRISMUS Poválečná společnost za vlády Stalina Poválečné hospodářství Výběr Stalinova nástupce Chruščovova vláda Polský říjen Ma arská revoluce Polycentrismus Chruščovův pád ] EVROPSKÁ UNIE Počátky sjednocení Rada Evropy Evropské společenství uhlí a oceli Evropské obranné společenství Evropské hospodářské společenství Evropská unie: Od jednotného trhu k Maastrichtu a dál ] POVÁLEČNÁ EVROPSKÁ SPOLEČNOST: ŘÍZENÁ Třídní struktura Evropy Mzdy a sociální výhody Postavení zaměstnaných žen Postavení přistěhovalců Životní úroveň Pracovní doba a dovolená Odborové hnutí Stírání sociálních rozdílů Politické postoje a společenská třída Protesty dělnické třídy Shrnutí ] POVÁLEČNÁ EVROPSKÁ SPOLEČNOST: MANAŽEŘI. 184 Nová vládnoucí elita Složení elity Ženy a moc Noví manažeři Vzdělání vládnoucí elity Aristokracie Plutokraté Bydlení a životní styl vládnoucí třídy Poznámka na závěr

8 [10] Obsah 11] EKONOMIKA A SPOLEČNOST V KOMUNISTICKÉM SVĚTĚ, Sovětská ekonomika Chruščovova decentralizace Ekonomická politika Kosygina a Brežněva Modernizace hospodářství v socialistických zemích Problémy v zemědělství Zemědělství ve státech střední a východní Evropy Životní úroveň Sociální status Role žen ve společnosti Sociální struktura Změny ve vzdělání Elita Počátky pluralismu? ] 1968: ROK KRIZÍ Studentské nepokoje v Itálii a Německu Studentské protesty v SRN Protestní akce ve Francii Nepokoje v Československu: Pražské jaro Společná témata protestů ] SOVĚTSKÝ SVAZ A OSTATNÍ SOCIALISTICKÉ STÁTY V SEDMDESÁTÝCH, OSMDESÁTÝCH A DEVADESÁTÝCH LETECH: HLEDÁNÍ LEGITIMITY SELHÁVÁ Brežněvova éra ( ) Fenomén Gorbačov Polsko: Solidarita a další vývoj Ma arsko NDR: Od komunistické ortodoxie ke sjednocení Československo: Od sametové revoluce k sametovému rozvodu Bulharsko: svědomitý spojenec Rumunsko: Pád poslední bašty stalinismu Jugoslávie: Od Tita přes chaos až k rozpadu Závěr ] POLITICKÉ A HOSPODÁŘSKÉ TRENDY V ZÁPADNÍ EVROPĚ OD ŠEDESÁTÝCH LET Konec autoritářských vlád v jižní a jihovýchodní Evropě Evropská nezávislá zahraniční politika

9 Obsah [11] Evropské problémy: Konec rychlého ekonomického růstu Německo: Od západního spojence k evropské velmoci Politické změny ve Francii Politické změny v Itálii Vatikán Politický vývoj ve Velké Británii Konflikt v Severním Irsku Politická situace v menších státech ] MYŠLENÍ A KULTURA PO ROCE Filosofie Literatura Film Výtvarné umění a architektura Hudba Kultura a masmédia Shrnutí ] VSTŘÍC DVACÁTÉMU PRVNÍMU STOLETÍ Vývoj po roce Nacionalismus Nespokojená a konformní mládež Byrokracie Ztráta osobitosti Výhled do budoucna Literatura Výběrový seznam literatury použité při překladu Poznámky odborného recenzenta Seznam zkratek Rejstřík

10 Předmluva Od třetího vydání knihy Evropa po roce 1945: Stručné dějiny došlo ve střední a východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu k obrovským změnám. Tyto změny si vynutily některé podstatné úpravy dalšího, v pořadí už čtvrtého vydání. Reformy probíhající v bývalém sovětském bloku chápeme jako výsledek dlouhodobé opozice proti leninskému a stalinskému ekonomickému a politickému systému, nikoli jako pouhou reakci na Gorbačovovy iniciativy v letech 1985 až Velmi významný je také odklon od procesu znárodňování a prosazování štědrého sociálního státu na Západě. Další změna v tomto vydání se týká většího množství zachycených událostí. Rostoucí počet monografií zabývajících se poválečným obdobím poskytuje bohatství podrobných údajů a interpretací, které při přípravě starších vydání nebyly k dispozici. Ačkoli toto čtvrté vydání už není tak stručné jako předcházející edice, nebo obsahuje řadu faktů, které mnozí čtenáři dřív postrádali, a i když je především doplněním vydání minulého, události devadesátých let mu dodávají nové významné perspektivy. Kniha Evropa po roce 1945 je uspořádána chronologicky i tématicky. Zatímco kapitoly věnované politické situaci poskytují chronologický přehled, další kapitoly, hlavně tématické, jsou zařazeny tam, kde mohou rozšířit poznatky následujících kapitol. Například první dvě kapitoly o vzniku bipolárního světa a studené války a o sovětizaci střední a východní Evropy jsou nepostradatelné pro pochopení kapitoly třetí, pojednávající o evropské politické scéně v letech 1945 až Všechny kapitoly zaměřené na politický vývoj spojuje společné sociální a ekonomické téma, které považujeme za hlavní určující faktor politických změn či kontinuity. Vývoj poválečné Evropy chápeme jako vyvrcholení řetězce událostí, jejichž kořeny tkví už na přelomu 19. a 20. století. Pochopitelně jsme nemohli opominout značný dopad druhé světové války na dění současného světa. Například konfrontaci studené války mezi Sovětským svazem a Spojenými státy vysvětlujeme jako výsledek dlouhodobého procesu, během něhož od sklonku 19. století vznikala a sílila nová mimoevropská mocenská centra (Japonsko a Spojené státy), a jako důsledek boje mezi komunismem a kapitalismem, který probíhal na mezinárodní politické scéně od roku Včlenění Evropy do bipolárního světa po roce 1945 podle této interpretace pramenilo především z toho, že hlavními dvěma supervelmocemi se během 20. století sta-

11 [14] Předmluva ly Spojené státy a Sovětský svaz. Neopomíjíme ani slábnoucí vliv Německa, který napomohl vzniku mocenského vakua ve střední Evropě, jež mohly zaplnit jen zmíněné supervelmoci. Analýza zániku evropských koloniálních říší sice přesahuje evropské hranice, je však nutná k osvětlení třístupňového modelu poválečného vývoje států třetího světa, které bojovaly za svou nezávislost téměř celé jedno století. Pokud měla dekolonizace nějaký podstatný dopad na vnitropolitickou situaci, jako tomu bylo v případě francouzského Alžírska, je tento fakt zmíněn i v kapitolách věnovaných vývoji vnitřní politiky jednotlivých států. V kapitolách zaměřených na ekonomický a sociální vývoj doprovázejí demografické a statistické údaje také teorie, vysvětlující vývoj evropské poválečné společnosti. Velká pozornost je věnována takovým jevům, jako jsou změny struktury zaměstnání, šíření blahobytu, přetrvávání rozdílných sociálních vrstev a vládnoucí elity. Zde jsme se soustředili i na menší evropské země, které byly často prvními vlaštovkami v určitém procesu, například při budování sociálního státu. To se týká především Skandinávie, jejíž vývoj je nezbytný k pochopení vlivu sociálněekonomické politiky, kterou od konce druhé světové války prosazovala většina západoevropských států. Rovněž jsme sledovali dopad hospodářské modernizace a komunismu na společnosti ve státech bývalého sovětského bloku. V celé knize jsme dávali přednost stručnosti a srozumitelnosti před přílišným důrazem na detaily, abychom co možná jednoduše vysvětlili podstatné modely a teorie. Každou kapitolu doprovází i stručný seznam doporučené literatury, který má studentům a čtenářům usnadnit další studium. Rádi bychom na tomto místě poděkovali M. C. Rosenfieldovi (University of Massachusetts, Dartmouth), Stevenovi Kaleovi (Washington State University), Robertu Kentu Donovanovi (Kansas State University), Philipu Cookovi (Louisiana Tech. University), Kim Munhollandové (University of Minnesota), Barbaře Ann Barbatové (Webster University) a Danielu Rogersovi (University of South Alabama) za jejich připomínky a cenné rady ke čtvrtému vydání. Dále bychom chtěli poděkovat Nielsi Aaboemu, Louise Wallerové, Patricii Phellanové, Scottu Lavelleovi a Josephu McNicholasovi z vydavatelství St. Martin s Press za konečnou redakci knihy. J. Robert Wegs Robert Ladrech

12 7] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech: Nový kurs a polycentrismus Srdce Leninova soudruha a tvůrčího pokračovatele Leninových idejí a cílů, moudrého učitele a vůdce strany a lidu, přestalo bít. Stalinovo jméno je nekonečně drahé naší straně, sovětskému lidu, pracujícím na celém světě. Pravda, 5. března 1953 Uvedené oznámení signalizovalo konec jedné éry, než však začal být zřejmý charakter éry nové, muselo uplynout ještě několik let. Od Stalinovy smrti v březnu 1953 do odsouzení tzv. kultu osobnosti, k němuž přistoupil na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 Nikita Chruščov, zuřil mezi stalinisty a zastánci nového kursu nesmiřitelný mocenský boj. Stalinisté i nadále podporovali rozvoj těžkého průmyslu, kolektivizaci zemědělství a tuhou centralizaci v ekonomickém plánování, zatímco v zahraniční politice nepřestali nepřátelsky vystupovat proti Západu. Stoupenci tzv. nového kursu zdůrazňovali nutnost vyšší produkce spotřebního zboží, prosazovali růst lehkého průmyslu, decentralizaci ekonomického řízení, uvolňování vnitropolitické kontroly a dosažení mírového soužití se Západem. Vnitřní rozpory v SSSR, spojené s národním komunistickým hnutím a s tím, co sovětští ideologové nazývali revizionismem, vedly k oslabení sovětské nadvlády ve střední a jihovýchodní Evropě. Ačkoli v šedesátých letech měl SSSR stále ještě většinu této oblasti pod vojenskou kontrolou, sovětské satelity si získaly jistou míru nezávislosti. A k tomu se připojil ještě jeden faktor zatímco před rokem 1948 existoval jen jediný uznávaný vůdce světového komunismu, do šedesátých let vznikla přinejmenším tři centra, tj. Sovětský svaz, komunistická Čína a Jugoslávie. Poválečná společnost za vlády Stalina Během druhé světové války Stalin poněkud zmírnil své diktátorské metody ve snaze získat si masovou podporu pro boj s nacisty. Po rozsáhlých stranických čistkách v třicátých letech, v nichž zahynuli téměř všichni staří bolševičtí funkcionáři, přinesla válečná léta částečnou úlevu a ztlumila všeobecné pocity strachu a nejistoty. Hlavním kritériem společenského uznání se stala

13 Poválečná společnost za vlády Stalina [129] spíš loajalita ke státu než ke Stalinovi, zdůrazňovala se láska k matičce Rusi a dávným ruským hrdinům. Za války unikala perzekucím i ruská pravoslavná církev. Když v roce 1943 komunistická strana zjednodušila podmínky pro přijímání nových členů, vzrostl jejich počet z 3,4 na 6 milionů. Také v armádě se poměry uvolnily poté, co byly kompetence stranických komisařů, kteří se až dosud formálně podíleli na velení spolu s důstojníky, omezeny jen na poradní roli. Díky této relativní svobodě doufala řada sovětských občanů, že se v poválečném období kvalita jejich života ještě zlepší. Čekalo je však kruté vystřízlivění, nebo po válce se represe vrátily. Namísto uvolnění museli občané čelit znovunastoletí bývalých poměrů, návratu k naprosto ortodoxním názorům. Období bezprostředně následující po skončení války bývá nazýváno ždanovovština po protiintelektuálně zaměřeném stranickém byrokratovi Andreji Ždanovovi, který společnosti opět vnutil předválečnou ideologickou uniformitu. Tajná policie NKVD v čele s Lavrentijem Berijou zatýkala všechny, kteří byli označeni za nepřítele státu, a posílala je do vyhnanství na Sibiř, do gulagů řízených NKVD. Váleční hrdinové jako například Kliment Vorošilov 13 nebo Georgij Žukov byli odklizeni na méně významná místa a strana znovu v plné míře obnovila svou kontrolu nad ozbrojenými silami. Toto vše odráželo zjevný Stalinův strach, že by složitá společnost s mnoha mocenskými centry ohrožovala jeho autoritativní vládu. Stalin se domníval, že Sovětský svaz zvítězil nad fašismem jen a jen jeho zásluhou a zejména těžce nesl chválu, jíž se dostalo generálům. Tím, že je ponižoval přinutil například Vorošilova, aby pokaždé žádal o povolení účastnit se zasedání politbyra zároveň posiloval vlastní pocit důležitosti. V umění bylo poválečné období poznamenáno návratem k socialistickému realismu. Jakákoli kreativita byla obětována ve prospěch vše prostupující uniformity. Literatura musela opěvovat sovětskou společnost a komunistickou stranu. Spisovatelé, humanitní vědci a dokonce i přírodovědci museli dodržovat stranickou linii. Jedním z největších hříchů byl kosmopolitismus ; skladatelé Dimitrij Šostakovič a Sergej Prokofjev a filmový režisér Sergej Eizenštejn byli za tento zločin odsouzeni. KSSS ve všech oblastech zdůrazňovala Stalinovu roli spasitele. A právě toto uctívání hodné římských císařů Chruščov později odsoudil jako kult osobnosti. Stalin před svou smrtí zřejmě plánoval další velkou čistku. Předehrou k ní bylo zatčení a uvěznění několika prominentních lékařů, většinou Židů, za spiknutí, jehož cílem mělo být zavraždění významných vládních činitelů. Stalin údajně řekl ministrovi státní bezpečnosti Ignatijevovi: Jestli nedonutíš obviněné k přiznání, sám přijdeš o hlavu. Chruščov uvedl, že mezi obě mi měli být někteří přední straničtí funkcionáři, například Anastas Mikojan, Kliment Vorošilov a Vjačeslav Molotov.

14 [130] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech Poválečné hospodářství Sovětský svaz prožíval poválečnou restauraci stalinismu nejen ve společnosti, nýbrž i v ekonomice. Stejně jako ve třicátých letech byly nabídka, poptávka i investice direktivně určovány přebujelým byrokratickým aparátem v Moskvě. Stalin opět stavěl do popředí těžký průmysl na úkor zemědělství a spotřebního průmyslu. Kapitál nutný pro rozvoj průmyslu mělo poskytovat zemědělství: na HDP se podílelo jednou třetinou, avšak dostávalo jen 15 % celkových investic. Údaje o průmyslové výrobě, které byly až do konce padesátých let vždy úmyslně zkreslovány, tvrdily, že úroveň výroby z roku 1940 byla dosažena v roce Navzdory tomuto růstu patřil životní standard v SSSR k nejnižším v Evropě. Reálné mzdy sice vzrostly o 83 % (podle nepřesných sovětských statistik), avšak na Západě se v letech 1950 až 1966 zdvojnásobily. A navíc zaměření na průmyslovou výrobu způsobilo vážný nedostatek spotřebního zboží. Například chléb byl na příděl až do padesátých let. Nadto většina průmyslových výrobků byla bu nekvalitní nebo nemoderní. Příčina tohoto stavu spočívala v tom, že neexistovala konkurence a výrobce se nemusel ucházet o přízeň zákazníka. Dalším důvodem bylo, že centrální plánování určující většinu výrobních kvót nutilo ředitele továren vyrábět jen podřadné zboží. Podle Chruščova si většina sovětských politiků tyto problémy uvědomovala, ale bála se odporovat Stalinovu názoru, podle něhož mohlo být hybnou pákou ekonomiky pouze centrální řízení a plánování. To vedlo k tomu, že místní podnikoví ředitelé byli zbaveni jakékoli možnosti svobodně rozhodovat. Výběr Stalinova nástupce V době Stalinovy smrti neměl nikdo z jeho spolupracovníků dostatečnou podporu, aby mohl sám zaujmout jeho místo. Když sovětští představitelé žádali obyvatelstvo, aby nepropadalo panice, sami tím odhalili vlastní strach a nervozitu. Nikita Chruščov později poznamenal: Kdybyste všech nás patnáct /členů prezidia/ postavili do řady vedle sebe, Stalin by z nás nebyl. V tomto okamžiku nikdo netušil, zda se dalším nejmocnějším z mocných stane někdo ze stranického či ze státního aparátu, nebo Stalinův despotismus autoritu strany vážně poškodil. Záhy bylo zřejmé, že převahu mají stoupenci nového kursu. Nejbližší Stalinovi spolupracovníci v boji o moc prohráli. Šéf tajné policie Berija, který měl nejlepší předpoklady nastoupit na Stalinovo místo, byl na základě skutečných i vykonstruovaných obvinění odsouzen a popraven. Avšak další ze Stalino-

15 Výběr Stalinova nástupce [131] vých nejvěrnějších, Molotov, se měl na vrcholu stranické i vládní hierarchie udržet až do roku 1955, kdy byla jeho nekompromisní zahraničněpolitická linie konečně poražena. Sovětští vůdci brzy začali prosazovat princip kolektivního vedení. Stalinovým nástupcem ve funkci tajemníka ÚV KSSS a předsedy Rady ministrů se stal Georgij Malenkov, ale ÚV KSSS jej po krátké době z funkce tajemníka odvolal. Tento krok signalizoval hlubší prolínání moci a obnovení role komunistické strany jako vrcholného rozhodovacího orgánu. Stalin s pomocí tajné policie totiž její vliv zredukoval natolik, že se stala jen poslušným nástrojem jeho vůle. Po odstranění Beriji to však byla právě NKVD, jejíž pozice byla vážně oslabena. Do doby, než získal dominantní postavení Chruščov, veškerá rozhodnutí provádělo prezidium ÚV KSSS. Stranické orgány po celá padesátá léta rozdělovaly vládní funkce a určovaly politickou orientaci země. Chruščov si význam strany velmi dobře uvědomoval. Když v roce 1957 přijalo prezidium usnesení namířené proti němu, odvolal se k ústřednímu výboru a tam své protivníky porazil. O sedm let později o jeho odvolání rozhodla většina členů jak prezidia, tak i ústředního výboru. Někdy byla věc vyřešena ještě před schůzí vedoucích orgánů, nikoli však definitivně, jak o tom svědčí změna usnesení prezidia z roku Chruščovův mocenský vzestup probíhal současně s Malenkovým ústupem ze slávy. Nejprve se Malenkovova obhajoba nového kursu střetla s Chruščovovou tradiční tezí o rozvoji těžkého průmyslu a zemědělství. Malenkov zdůrazňoval nutnost zlepšit životní úroveň podporou lehkého průmyslu, výstavbou bytů a zajištěním dostatku spotřebního zboží. Sliboval pracujícím spoustu jídla a lehkému průmyslu suroviny během dvou či tří let. Poté se mezi oběma rivaly rozpoutala bitva o ekonomické problémy jako takové a nakonec o vedení KSSS. Malenkovův program by býval vyžadoval zásadní změnu ekonomických priorit a tím snížení investic do těžkého a zbrojního průmyslu. Chruščov však dokázal přesvědčit většinu stranických činitelů, že by tento krok ohrozil sovětskou bezpečnost, nebo pro rozvoj oceláren a zbrojovek a současně i zemědělství a lehkého průmyslu neměl stát dostatek finančních prostředků. Navíc Chruščov tvrdil, že velké investice do strojírenství jsou nezbytné, mají-li se zúrodnit obrovská, dosud neobdělávaná území (tzv. celiny) v Kazachstánu a na západní Sibiři. Ačkoli tento projekt rozorávání celin nakonec ztroskotal, poskytl Chruščovovi argumenty, jak Malenkova porazit. Když Chruščov získal podporu většiny svých stranických kolegů, byl v září 1953 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSSS a nakonec donutil Malenkova, aby v únoru 1955 rezignoval na funkci předsedy Rady ministrů, tedy

16 [132] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech funkci předsedy vlády. Jeho nástupcem se stal Nikolaj Bulganin. Tím si Chruščov zajistil rozhodující převahu. Po Stalinově smrti propukly mocenské boje i v řadě dalších socialistických států. K oddělení stranických a vládních funkcí, jež nejprve proběhlo v Sovětském svazu, došlo pod tlakem Moskvy v roce 1953 také v Československu a Ma arsku a v roce 1954 v Bulharsku a Polsku. V Ma arsku zůstal tajemníkem strany Matyás Rákosi, zatímco premiérem se stal stoupenec nového kursu a reformátor Imre Nagy. Zjevné rozpaky a nerozhodnost politických představitelů v Sovětském svazu i v jiných zemích budily všeobecný dojem, že vedení státu je oslabeno. Rozkol mezi stranickými funkcionáři přispěl v roce 1953 k dělnickým protestům v Československu, NDR a v Bulharsku. 14 Na radu Kremlu začali východoněmečtí komunisté prosazovat politiku nového kursu, nedokázali se však shodnout na šíři reforem. Nezrušili například tvrdé pracovní normy, které vedení SED schválilo v květnu Když vláda v čele s takovými stalinisty, jako byl generální tajemník SED Walter Ulbricht, odmítla protesty dělníků, stávkující rozšířili své požadavky nejen na odvolání norem, ale i na vypsání svobodných voleb, obnovení parlamentní demokracie a sjednocení se SRN. Poté, co se policii nepodařilo nepokoje potlačit, zasáhla sovětská vojska a povstání zlikvidovala. Chruščovova vláda Jakmile Chruščov získal v SSSR moc, pokusil se nalézt nové způsoby, jak v satelitních státech upevnit sovětskou hegemonii. Bylo mu jasné, že má-li se zde zabránit masovému odporu veřejnosti proti režimu, musí dojít k jistému uvolnění stalinských poměrů. Proto v letech 1955 a 1956 zahájil kampaň, která měla postavit Sovětský svaz do čela tohoto procesu. Nejprve musel potlačit vliv Tita, nebo Jugoslávie jako první v roce 1953 upustila od kolektivizace, zavedla dělnické samosprávy působící ve vedení průmyslových podniků a komunistickou stranu změnila v širší, lidovější organizaci nazvanou Svaz komunistů Jugoslávie. Chruščov zahájil svou ofenzivu na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956, kde v projevu o dvaceti tisících slovech odsoudil Stalina a jeho kult osobnosti. Oficiální zprávy ze sjezdu nepřinesly nic neočekávaného. To, že Chruščov bude akceptovat jugoslávské odlišné formy přechodu k socialismu, se obecně očekávalo. Avšak v tajném referátu předneseném na uzavřeném zasedání sjezdu Chruščov obvinil Stalina z vražd nejvěrnějších členů strany. Tím, že ho označil za viníka všeho zlého, chtěl sejmout břímě odpovědnosti ze současného sovětského vedení a zároveň zdiskreditovat své odpůrce. Tento postup byl pochopitelně nebezpečný, nebo jakákoli kritika bývalých představi-

17 Chruščovova vláda [133] telů se nutně musela odrazit jak na Chruščovově vlastní pozici, tak i na pozici KSSS. Dokonce i někteří západoevropští komunisté, jako například Palmiro Togliatti, vyjádřili znepokojení nad ostrým tónem Chruščovova vystoupení. Ten ostatně zarazil i sovětský ústřední výbor KSSS, který se obával, aby se mu nevymklo vše z rukou, a proto 30. června Stalina částečně rehabilitoval s tím, že vypjatá doba si žádala tvrdou disciplínu a centralizaci. V dubnu 1956 Chruščov rozpustil Informbyro, čímž splnil slib daný Titovi, že socialistickým zemím nebude vnucována ideologická uniformita. U příležitosti státní návštěvy Tita v SSSR vyhlásil Chruščov 20. června doktrínu různorodosti, která vlastně zpečetila souhlas Moskvy s možností existence různých cest k výstavbě socialismu. Došlo k tomu krátce předtím, než byla Chruščovova nová politická linie podrobena těžké zkoušce. Polský říjen Pouhých osm dní po Chruščovově setkání s Titem vypukly v Poznani nepokoje. Nebyly však jen pouhým důsledkem Chruščovovy politiky. Dělníci tady protestovali především proti své nízké životní úrovni, která pramenila mimo jiné z tlaku Sovětů na rozvoj těžkého průmyslu. Malenkovův nový kurs, který nutil polské vedení ke zlepšení vztahů s masami, ve skutečnosti rozdělil polskou PSDS na stalinisty a stoupence reforem, což zároveň urychlilo požadavky dělnictva na zlepšení jejich ekonomické situace. Důvěryhodnost polských stalinistů zdiskreditovala odhalení o praktikách polské bezpečnosti a zpráva o Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS. Zde Chruščov oznámil, že v roce 1938 sovětští agenti zlikvidovali vedení polské komunistické strany a znovuvytvořili stranu bezvýhradně poslušnou Moskvě. Tato informace následovala vzápětí po zveřejnění výpovědí agenta polské tajné policie, který v roce 1954 utekl na Západ a vypovídal o rozsáhlé korupci, teroru a protekci panujících mezi příslušníky polské stranické elity.* Tato fakta vedla k čistce v řadách bezpečnostního aparátu v roce 1954 a k propuštění Władysława Gomułky z vězení. Dokonce ještě před Chruščovovým útokem proti stalinismu v roce 1956 začali polští intelektuálové stále ostřeji kritizovat tvrdou linii svých představitelů. S nástupem nového kursu diskutovali o nevhodnosti kolektivizace pro polské zemědělství i o malé účasti dělníků na řízení podniků. Na polskou debatu měla nepochybně vliv jugoslávská úchylka v zemědělské a průmyslové politice. * Šlo o zástupce náčelníka X. správy ministerstva veřejné bezpečnosti Józefa Swiatła, pozn. překl.

18 [134] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech K pozoruhodným důsledkům polské revolty patří skoncování s kolektivizací a vytvoření dělnických rad v továrnách. Vzpoura dělníků za lepší životní podmínky a svobodu a neochota policie a armády proti nim zasáhnout postavily polskou vládu před dvě možnosti: bu vyhovět požadavkům obyvatel, nebo se spolehnout na sovětské jednotky, že povstání potlačí. Reformní hnutí přineslo své ovoce. Polští představitelé se vůbec poprvé omluvili dělníkům za to, jak bídně žijí, a slíbili jim, že zahájí reformy. Na plenárním zasedání PSDS, které se konalo od 18. do 28. července za účasti sovětských komunistů Nikolaje Bulganina a Georgije Žukova, se snažili nalézt kompromis mezi dvěma zcela nežádoucími extrémy: protikomunistickou revolucí, či sovětskou intervencí. Bulganin jim řekl: Každá země smí hledat svou vlastní cestu k socialismu pokud tím ovšem nerozbije sovětský blok. Na jednání byl tento názor odmítnut, stal se však základem pro konečné řešení. Během následujících tří měsíců dospěla polská vláda k závěru, že krizi může vyřešit pouze návrat národního komunisty Gomułky do vedení PSDS. Zatímco stalinisté si ho přáli využít jen pro uklidnění momentální napjaté situace, sám Gomułka prohlásil, že se vrátí na politickou scénu jedině tehdy, bude-li moci realizovat svůj program. V této době Polsku vyjádřila podporu i komunistická Čína, když se jí dostalo ujištění, že polská cesta není totožná s jugoslávskou. Sověti také museli vzít na vědomí rostoucí masovou podporu katolicismu poté, co se za účasti mnoha tisíců věřících konala pou do kláštera Jasna Góra, kde si Poláci připomněli osvobození od útlaku jiné cizí armády před třemi sty lety. Na počátku října se díky zásahu dělníků podařilo překazit pokus stalinistů o státní převrat. Po jejich porážce se Moskva rozhodla, že je nejvyšší čas dohodnout se s reformními silami v zemi. Dne 19. října přiletěla do Varšavy neohlášená delegace nejvyšších představitelů KSSS, jejímiž členy byli Chruščov, Lazar Kaganovič, Anastas Mikojan a Vjačeslav Molotov. Ještě před jejím příjezdem jmenovalo polské vedení Gomułku prvním tajemníkem strany, aby tak uklidnilo veřejnost a zachránilo polský komunismus. Chruščov obvinil polské soudruhy, že jej o vnitropolitické situaci informovali mylně, avšak čerstvě rehabilitovaný Gomułka ho ujistil, že Polsko zůstane součástí sovětského bloku a že protistalinské nálady v Polsku nejsou o nic radikálnější než v samotném Sovětském svazu. Dále se ho snažil přesvědčit, že pro polský lid je přijatelná jen polská cesta. Chruščov jeho ujištění přijal, nebo nechtěl v Polsku zasáhnout ve stejnou dobu jako v Ma arsku, nehodlal obětovat své zlepšující se vztahy s Titem a nemohl najít vhodnějšího kandidáta, který by v Polsku zachránil komunismus, aniž by rozpoutal občanskou válku nebo sáhl k sovětské intervenci. Když v listopadu 1956 Sověti rozdrtili ma arské povstání, Poláci pochopili, že nemohou své požadavky dále stupňovat a musejí se spokojit s tím, čeho dosáhl Gomułka. Ten ve snaze přesvědčit občany, že mají přistoupit na kom-

19 Polský říjen [135] promis, propustil z klášterní internace katolického primase, kardinála Stefana Wyszyńského. Návštěva sovětské delegace vůbec nebyla zbytečná. Vzhledem k tomu, že Chruščov už předtím vyhlásil tezi připouštějící různé cesty k socialismu a akceptoval jugoslávské revizionisty, Moskva se dala uchlácholit slibem, že Polsko bude podporovat sovětskou zahraniční politiku a PSDS udrží situaci v zemi pod kontrolou. I přes sovětský souhlas s požadavkem Polska na zastavení kolektivizace a odklonu od orientace na těžký průmysl bylo jinak v polské politice jen málo revizionistického. Gomułka až do svého pádu v roce 1970 sledoval jasně prosovětský kurs. Uvědomoval si, že geografická poloha Polska vyžaduje úzkou spolupráci se SSSR a navíc osobně neměl rád žádné radikální změny. Po celou dobu ostře nesouhlasil s Titem a jeho stylem vlády, ani s liberalizací polského tisku. Nakonec umlčel všechny hlasy požadující větší uvolnění poměrů, neboli Polské jaro, které se v tomto případě odehrávalo v říjnu. Jeho ortodoxní politika přesáhla i hranice Polska. Připojil se k odsouzení ma- arské revoluce, k níž došlo vzápětí po polském povstání, které ji paradoxně alespoň do jisté míry inspirovalo, a v roce 1968 napomohl porážce Pražského jara. Ma arská revoluce Na rozdíl od polské revolty představovala ma arská revoluce mnohem větší zpochybnění hegemonie SSSR. Zatímco v Polsku pouze hrozilo, že zde bude nastolen vlastní, polský směr národního komunismu, události v Ma arsku ohrožovaly samotnou existenci ma arské komunistické strany. Polsko i nadále akceptovalo nadvládu Sovětského svazu, Ma arsko si však kladlo za cíl co nejvíc se od něho odpoutat a tak dosáhnout neutrálního kursu. Kdyby toto povstání smělo zvítězit, mohlo by vyvolat podobné revoluce v celém sovětském bloku. Ma arský politický a hospodářský vývoj před rokem 1956 byl věrným obrazem situace v Sovětském svazu. Malenkovův nový kurs reprezentoval v Ma arsku Imre Nagy. Nagy byl v červenci 1953 na nátlak Sovětů jmenován ministerským předsedou, aby se pokusil napravit ty nejhorší důsledky stalinismu. Svůj hlavní úkol spatřoval v obnovení hospodářské stability a důvěry v komunismus. Jeho předchůdce v premiérském křesle Matyás Rákosi, který zůstal generálním tajemníkem Ma arské dělnické strany (MDS), přivedl svou orientací na rozvoj těžkého průmyslu na úkor ostatních odvětví Ma arsko na pokraj ekonomické katastrofy. Nagy začal směrovat zdroje do lehkého průmyslu a zastavil násilnou kolektivizaci zemědělství.

20 [136] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech Hospodářské uvolnění vedlo i k uvolnění společenskému. Intelektuálové zahájili debatu nejen o povaze změn ma arského komunismu, nýbrž i samotné hodnotě komunismu jako takového. Řada z nich se sdružila v tzv. Petöfiho klubu. Byl pojmenován po ma arském národním básníkovi Sándorovi Petöfim, žijícím v 19. století, a založen v březnu 1956 s podporou MDS jako neškodný únikový ventil pro názory intelektuálů. Na jeho půdě se diskutovalo o možnosti dosáhnout demokracie v komunistickém státě. Nagy a reformní intelektuálové byli zjevně ovlivněni nezávislým postupem Jugoslávie a věřili, že je možný i v Ma arsku. Nagyovým plánům učinil přítrž pád jeho sovětského ochránce Malenkova v únoru Rákosi dostal šanci opět získat kontrolu jak nad státem, tak i nad stranou a znovu zavést tvrdou stalinskou linii. Nagy se vzdal bez boje; snad doufal, že Rákosi se svým pokusem o nastolení ideologické konformity neuspěje. Sotva mohl očekávat, jaké zemětřesení v sovětském bloku vyvolá Chruščovovo odsouzení Stalina a jeho kultu osobnosti na XX. sjezdu strany v únoru Zatímco se Rákosi pokoušel znovu získat moc, očistil Chruščov Bélu Kuna, bývalého národního komunistu a Rákosiho rivala. Ma arští intelektuálové povzbuzeni Chruščovovými činy požadovali prošetření Rákosiho minulosti a především jeho role, již sehrál při likvidaci dalšího národního komunisty, bývalého ministra vnitra László Rajka, který byl obviněn z revizionismu a popraven během stalinských čistek v roce Rákosi v březnu 1956 uznal Rajkovu nevinu. Pod vlivem Gomułkova úspěšného postupu v Polsku začal o tři měsíce později Svaz ma arských spisovatelů spolu s Petöfiho klubem otevřeně kritizovat Rákosiho politiku na stránkách stranického listu Szabad Nép. Moskva se postavila proti Rákosiho plánu umlčet opozici zatčením Nagye a dalších čtyř set intelektuálů. Obávala se, že by mohl ztroskotat a rozhodně by nepřispěl k popularitě ma arské komunistické strany. Rákosi měl svázané ruce Sověti požadovali znovuzavedení stalinských ekonomických priorit, ovšem bez použití stalinských teroristických metod, jež by takové změny umožnily. Kreml žádal, aby byl do čela MDS postaven oblíbenější vůdce, a za Rákosiho nástupce si vybral Ernö Geröa, jenž však byl pro většinu protistalinských intelektuálů nepřijatelný. Podle Titova názoru vedla nedůvěra Sovětů k Nagymu k chybnému rozhodnutí Moskvy, která určila podmínku, že Rákosi odejde, jen zůstane-li Gerö. A to byl omyl, nebo Gerö se od Rákosiho v ničem nelišil. Kdyby v tomto okamžiku podpořili Nagye, který měl stále ještě šanci postavit se do čela reformních sil, zabránili by mnohem radikálnějším krokům Ma arů, jež pak následovaly. První etapa revoluce začala poté, co 23. října 1956 ma arská policie střelbou rozehnala shromáždění demonstrující údajně na podporu polských refo-

21 Ma arská revoluce [137] rem. Petöfiho klub už předtím zorganizoval několik masových akcí, jejichž účastníci žádali svolání sjezdu MDS a Nagyův návrat do politiky. Například o tři dny dříve pochodovalo Budapeští téměř dvě stě tisíc lidí zpívajících Petöfiho verš: Už nikdy z nás nebudou otroci. Ma arští revolucionáři se mylně domnívali, že nástup Gomułky v Polsku znamená porážku Sovětů a triumf reformních sil ve střední a jihovýchodní Evropě. V onen osudný den, kdy Gerö povolal sovětská vojska, aby zastavila nepokoje, se dopustil té nejvážnější chyby. V očích většiny Ma arů totiž tento čin zcela zdiskreditoval komunistickou stranu a posílil jejich touhu žít ve svobodném Ma arsku zbaveném komunistů. Ačkoli sovětské intervenční jednotky zastavily svůj postup v okamžiku, kdy zjistily, že se na stranu demonstrujících studentů přidali i dělníci, jejich přítomnost vyvolala zuřivou reakci. Po celém Ma arsku dělníci v továrnách zakládali protisovětské a protikomunistické dělnické rady. Na venkově spontánně vznikaly studentské parlamenty a socialistické revoluční výbory požadující svobodné volby, stažení sovětských jednotek a rozpuštění tajné policie. Když se k povstání připojila také část ma arské armády, Moskva dospěla k rozhodnutí, že v této situaci obstojí jen komunistická vláda v čele s Nagyem jako premiérem a s Jánosem Kádárem jako prvním tajemníkem strany. Sověti předpokládali, že Kádár uspokojí i ty ortodoxnější komunisty a navíc dokáže mírnit Nagye s jeho radikálnějšími plány. Dne 28. října se začala sovětská vojska stahovat z Budapešti a Nagy se pokoušel sestavit novou vládu. V této chvíli však nenávist vůči SSSR a komunistické straně dosáhla takové intenzity, že i pro Nagye bylo obtížné vytvořit čistě komunistický kabinet, by by o to usiloval sebevíc. A tak nejenže povolil znovuzaložení opozičních stran, nýbrž i jmenoval koaliční vládu sestavenou z představitelů sociálních demokratů, malorolníků a národních rolníků. Dne 31. října Ma arsko vystoupilo z Varšavské smlouvy, vyhlásilo neutralitu a požádalo o ochranu OSN. Tyto kroky jen potvrdily Chruščovovy obavy a nedůvěru vůči Nagyovi. Ma arsko jimi zpochybnilo sovětskou velmocenskou autoritu natolik, že už to nebylo možné dále ignorovat. Jestliže by Moskva Ma arům dovolila pokračovat, mohla by zanedlouho čelit vyhlídce na další protikomunistická povstání v celé střední a východní Evropě, která by znamenala konec sovětské hegemonie v tomto regionu. V listopadu už i Tito souhlasil s potlačením ma- arské fašistické kontrarevoluce, nebo Nagyův program začal ohrožovat samotnou existenci komunistické strany. Navzdory statečnému odporu většiny ma arského obyvatelstva sovětská armáda revoluci záhy rozdrtila. Nagy byl za svou účast v povstání 16. června 1958 oběšen. Před popravou věštecky poznamenal: Mám-li položit život za to, abych dokázal, že všichni komunisté nejsou nepřátelé lidu, pak se s radostí obětuji. Vím, že jednou proběhne další proces, který mě rehabilituje. A také vím, že budu znovu po-

22 [138] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech hřben. Mám jenom strach, že smuteční řeč pronesou titíž lidé, kteří mě te zradili. Jeho druhý, slavnostní pohřeb se konal 16. června Jeho organizátoři nebyli jeho zrádci, ale členové Výboru historické spravedlnosti, kteří léta usilovali o jeho očištění. Další první tajemník MDS János Kádár, který požádal Sověty o pomoc při potlačení revoluce, si vysloužil pověst muže, jenž navždy potupil pamě a pýchu národa. Když ale revoluce skončila, vedl zemi vlastním směrem k národnímu komunismu. Za Rákosiho byl vězněn za svůj nacionalismus, a proto dobře znal přání lidí. Porovnáme-li podmínky v období let 1960 až 1989 v Ma- arsku a v Polsku, kde Gomułka nastolil režim mnohem tvrdší, můžeme si položit otázku, kdo v roce 1956 vlastně vyhrál zda Poláci, či Ma aři. Kádár zbavil stranu stalinistů a soustředil se na rozvoj hospodářství a zvyšování životní úrovně. V sedmdesátých a osmdesátých letech tak Ma aři v důsledku zlepšující se ekonomické situace Kádára akceptovali; krize let osmdesátých však vedla k jeho pádu. Ma arská revoluce vážně poškodila Chruščovovu pozici v Sovětském svazu. Náklady na její potlačení a financování obnovy Ma arska zpomalily domácí ekonomický růst. Někteří z Chruščovových odpůrců včetně Bulganina využili finanční krize a ma arských událostí k tomu, aby zpochybnili Chruščovovo postavení. Ten se snažil bránit a z hospodářských neúspěchů naopak obvinil vysoce centralizovaná vládní ministerstva. Jeho návrh na přenesení pravomocí z centra na regionální ekonomické rady nazvané Sovnarchozy získal v únoru 1957 souhlas většiny ÚV KSSS. Místní straničtí funkcionáři měli dostat větší pravomoci v ekonomických otázkách, a proto tento plán podporovali. Avšak v červnu 1957, když byl Chruščov na návštěvě Finska, podařilo se jeho protivníkům v čele s Molotovem a Bulganinem získat v prezidiu ústředního výboru převahu. Po Chruščovově návratu na něho zaútočili s kritikou, že svými reformními zásahy působí hospodářské problémy a porušuje princip kolektivního vedení. Chruščov se však nezalekl a koncem června prosadil svolání plenárního zasedání ÚV KSSS, kde se mu podařilo nad jeho odpůrci zvítězit. Ti byli označeni za protistranickou skupinu a včetně Molotova, Bulganina a Kaganoviče vyloučeni z prezidia ÚV. Toto uplatnění stranické demokracie, od Leninových dob nevídané, naznačilo jisté změny ve stylu stranické politiky. Polycentrismus Chruščov musel čelit i vážnému zpochybnění vedoucí role Sovětského svazu v mezinárodním komunistickém hnutí, k čemuž napomohly události v Ma- arsku a Polsku i jugoslávská úchylka. Mezinárodní komunismus se v padesátých letech de facto rozpadl na tři směry na revizionisty, dogmatiky

23 Polycentrismus [139] (stalinisty) a národní komunisty. Toto rozdělení komunistického světa vedlo ke vzniku několika mocenských center a k situaci zvané polycentrismus. Revizionisté, hlavně jugoslávští komunisté, odmítali sovětský model jako celek a argumentovali, že to byl Sovětský svaz, nikoli Jugoslávie, kdo se odchýlil od pravého marxismu-leninismu. Začali s decentralizací moci jak ve sféře ekonomické, tak politické, aby tak dokázali, že se blíží Marxově vizi komunistické společnosti víc než vysoce centralizovaná diktatura v SSSR. Jugoslávští komunisté byli označováni za revizionisty a úchylkáře, a to především ze strany dogmatiků, tedy Číny a Albánie. Dogmatici v mezinárodních otázkách podporovali pokračování boje proti kapitalismu a zuřivě se bránili jakékoli formě mírového soužití. Na domácí politické scéně pak odmítali uvolnění stalinských zásad. Proto také považovali všechny Chruščovovy snahy o destalinizaci společnosti za revizionistické. Národní komunisté v čele s Gomułkou zdůrazňovali komunistickou solidaritu v zahraniční politice, tvrdili však, že každý stát by měl mít možnost dosáhnout komunismu vlastní cestou. Prohlašovali, že kvůli tolik odlišným místním podmínkám je vyloučené automaticky přejímat sovětský hospodářský a sociální model, aniž by byl modifikován. V praxi však většina států, kde vládli národní komunisté, sovětský model přijala. Revizionismus v Jugoslávii Byla to právě Jugoslávie, která sovětský model zpochybnila nejvíc. Vznik Svazu komunistů Jugoslávie částečně omezil tuhý stranický centralismus zasahující do všech sfér života společnosti. V ekonomice byla přijata celá řada kapitalistických metod, které měly stimulovat hospodářský rozvoj. Proto někteří komunističtí kritici nepovažovali titoismus za nic víc než za sociální demokracii západního typu. Neortodoxní prolínání komunistických a kapitalistických postupů v Jugoslávii většinou pramenilo z naléhavé potřeby bránit se obvinění z úchylky a dále ze zásadně pragmatického přístupu ke komunistické hospodářské praxi. Zdálo se, že Chruščovovo odsouzení stalinského kultu osobnosti a potvrzení teorie o odlišných cestách k socialismu přispěje k normalizaci vztahů obou zemí. Sovětská intervence v Ma arsku, z níž jedni obviňovali druhé, a následné snahy dosáhnout větší jednoty komunistického bloku však utvrdily Tita v přesvědčení, že musí i nadále přísně zachovávat zásadu národní nezávislosti. Chruščov ignoroval Titův požadavek, aby Sovětský svaz zasáhl proti stalinistům ve vedení jednotlivých států sovětského bloku. Po ma arských událostech nabyl stalinismus v tomto regionu dokonce ještě zkostnatělejší podoby. Například NDR v čele s Waltrem Ulbrichtem nebo Československo v čele s Antonínem Novotným zaujímaly mnohdy dogmatičtější postoje než samotný Sovětský svaz. Útoky na Jugoslávii ve sdělovacích prostředcích některých socialistických států spolu se zvýšeným ekonomickým tlakem nutily Tita přijmout militantnější ideologickou pozici.

24 [140] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech Návrh nového programu Svazu komunistů Jugoslávie schválený na sjezdu v roce 1958 tvrdil, že Jugoslávie se přiblížila idejím marxismu-leninismu víc než Sovětský svaz. Se systémem dělnické samosprávy a přenesením části politických pravomocí na regionální úroveň měl podle tohoto programu Svaz komunistů Jugoslávie postupně a dlouhodobě uzavírat svou existenci, tak jak se budou rozvíjet a sílit všem přístupnější formy přímé socialistické demokracie. Program navíc prohlašoval, že komunistické strany nejsou jedinými tvůrci socialismu. To byl zřejmý pokus upevnit postavení Jugoslávie jako jakéhosi mostu mezi Východem a Západem a naznačit, že také západní sociální státy hledají vlastní cestu k socialismu. I když program nepřinesl žádné podstatné změny jugoslávské politiky, v Číně, Albánii a Rumunsku vyvolal ostrý odpor. Dogmatismus v Číně To, co čínské vedení pokládalo za revizionizmus hýčkaný Chruščovem, se stalo bezprostřední příčinou rozdělení komunistického světa na tři hlavní centra Sovětský svaz, Čínu a Jugoslávii a na mnoho center menších. Vývoj směřující k čínsko-sovětsko-jugoslávské roztržce však byl patrný po dlouhou dobu. Čína s nelibostí sledovala Chruščovovu politiku už od chvíle, kdy v roce 1956 odsoudil Stalinův kult osobnosti. Navíc dlouhodobě nesouhlasila s územními zisky SSSR v Asii, s jeho hospodářským mocenským monopolem v rámci bloku ani s jeho politikou mírového soužití. Mao Ce-tung sice vždy postupoval nezávisle na Sovětském svazu, ale převzal stalinské diktátorské metody, aby se udržel u moci. Proto jakékoli odsouzení či kritiku Stalina vnímal jako odsouzení vlastní vlády. Čína odmítala zejména nadřazené ekonomické postavení SSSR mezi ostatními socialistickými státy. Moskva se k ní totiž chovala stejně jako ke všem ostatním sovětským satelitům, tedy jako k hospodářsky závislé zemi, téměř jako ke kolonii. Podle názoru Kremlu byla Čína povinna dodávat do SSSR levné suroviny a sloužit jako odběratel jeho nekvalitního zboží. Moskva se navíc stavěla rezervovaně k čínskému jadernému výzkumu. Peking proto odmítal přijmout svou podřízenou roli a začal propagovat myšlenku, že by SSSR měl pozdvihnout všechny ostatní komunistické země na svou ekonomickou úroveň. Stalin i Chruščov se mnohem víc starali o rozvoj své vlastní země než o podporu světové revoluce, a proto je rozvoj Číny ani příliš nezajímal. Ve skutečnosti se jí však oba báli víc než Západu. Sovětská protičínská propaganda silně připomínala carskou propagandu z konce 19. století, kdy západníci varovali před žlutým nebezpečím. Čína i SSSR si nárokovaly tatáž sporná území Sin- iang, Amur, Sachalin a Zabajkalsko což pro oba státy představovalo bezprostřednější nebezpečí než hrozby Západu. Neochota Sovětského svazu účinně podpořit Čínu v čín-