LEGIONÁŘI RYCHNOVSKA VE VÍRU I. SVĚTOVÉ VÁLKY A PO NÍ LEGIONNAIRES FROM RYCHNOV NAD KNĚŽNOU DURING THE WORLD WAR I AND LATER

Transkript

1 Orlické hory a Podorlicko 25/1 2: (2018) 2018 MGOH Rychnov n. Kn., ISSN , ISBN LEGIONÁŘI RYCHNOVSKA VE VÍRU I. SVĚTOVÉ VÁLKY A PO NÍ LEGIONNAIRES FROM RYCHNOV NAD KNĚŽNOU DURING THE WORLD WAR I AND LATER Jaroslav Šůla Severní 728, Hradec Králové III, jakubnevidsky@seznam.cz Abstract: The article introduces the most famous names of legionaries living close to Rychnov nad Kněžnou and their bibliography. Keywords: East Bohemia, legionaries, Confederacy, World War I V mnoha podorlických obcích stojí pomníky se jmény rodáků a letopočty Dnešní mladá generace již skoro neví, komu jsou tyto pomníky věnovány a proč na pomníku vyjmenovaní muži umírali v dalekých krajích... Je třeba si zopakovat české dějiny XIX. a XX. století. Za svoji věrnost habsburskému trůnu v roce 1866 byli Češi odměněni rakousko- -uherským dualismem (1867) a slibem Františka Josefa I., že se nechá korunovat na českého krále ( ); svůj slib nikdy nesplnil, naopak Vídeň nastoupila cestu preference německé menšiny v českých zemích. Není divu, že čeští politici měnili svoji orientaci a sbližovali se s Ruskem. Do Ruska odcházeli čeští umělci a inteligence, učitelé i podnikatelé (např. Otakar Červený z Hradce Králové 1/ ), kteří tam vytvářeli krajanské skupiny (v Kyjevě, v Petrohradě) a stali se později oporou naší exilové akce, diplomatické i vojenské. Odcházeli tam v druhé polovině XIX. století i čeští zemědělci-bezzemci, kteří zejména na Volyni získávali půdu a zakládali zemědělské podniky. Jejich potomci ve třetí nebo čtvrté generaci pak významně zasáhli v roce 1944 do osvobozovacích bojů Čechů a Slováků. V roce 1914 Vídeň a její militaristicko-feudální kruhy štvaly české muže na jatka rozpoutané světové války. Český národ se však předchozím vývojem poučil a odmítal bojovat za cizí zájmy. Povolanci do války odjížděli na frontu a své přesvědčení vyjadřovali zpěvem písničky: Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč, jedeme na Rusa, nevíme proč Zato němečtí branci se těšili do války a hrozili Čechům, jak si to s nimi vyřídí, až se po této vítězné válce vrátí do Čech! Většina českých mobilizovaných mužů, zejména sokolové, odcházela na frontu s odhodláním nebojovat za Rakousko-Uhersko, takže jak jen to bylo možné, přecházela na stranu států bojujících proti vojskům tzv. Trojspolku a vytvářela zde vojenské oddíly československé legie: v Srbsku, Rusku, Francii a Itálii. Nebylo výjimkou, že se v legionářských plucích setkávali otec se synem, bratranci nebo dva bratři. 1/ Pobýval u něho v roce 1917 i T. G. Masaryk srv.: Jiří PAVLÍK, Václav František Červený. Doba, život, dílo. Praha 2006, s

2 Orlické hory a Podorlicko 25/1 2: (2018) Vzácnou výjimkou byli sourozenci Petrové z Dobrušky: František Petr byl desátník 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, jeho starší bratr Josef Petr byl příslušníkem téhož pluku ruských legií a jejich bratr Antonín Petr bojoval v italském legionářském pluku. V minulém roce jsme vzpomínali na slavnou bitvu u Zborova 1917 (2. VII. 1917) a letos slavíme sto let od vzniku Československé republiky (28. X. 1918), kdy se domácímu a zahraničnímu diplomatickému a vojenskému odboji podařilo po staletích obnovit bývalý český stavovský stát a začít budovat stát republikánský, založený na demokratických základech. Svůj podíl na zahraničním odboji měli i vlastenci z území dnešního rychnovského okresu. Desetiletí však pomalu smývají z vědomí zejména nejmladší generace hrdinské činy předchozích generací, a tak bude jistě vhodné pozastavit se v rámci kulatého výročí a ohlédnout alespoň letmo zpátky. 2/ Základní poznatky přináší významné fundované třísvazkové dílo z pera tehdejšího ředitele Státního okresního archivu v Rychnově nad Kněžnou, kterým byl pilný a zasloužilý JUDr. Josef Juza, 3/ z jehož díla budu vycházet. Díl první (s ) přináší všeobecné historické údaje o československém protihabsburském odboji (s ), následují dějiny ruské legie (s ), srbské legie (s ), francouzské legie (s ) a italské legie (s ). Nato jsou zařazeny rejstříky legionářů (důležitý je rejstřík účastníků významných bitev, padlých a zemřelých v Rusku, Francii, Itálii a na Slovensku), abecedně uspořádaný regionální rejstřík legionářů podle místa narození nebo příslušnosti k domovské obci (s ), výběrový seznam použité literatury (s ), soupis archivních zdrojů (s. 441) a odkaz na osobní vzpomínky a dokumentaci (s. 441). Druhý díl (407 stran) a třetí díl (449 stran) obsahuje číslované (č. 1 až 1184) a alfabeticky seřazené biografické medailonky všech příslušníků legionářských armády (A L, M Ž), takže čtenář dostává do rukou hutný přehled účastníků našeho I. odboje a kronikáři a rodopisní badatelé základní podklady k dalšímu výzkumu. 4/ Předesílám, že toto dílo je založeno na pečlivém studiu archivních fondů československých legionářů, uložených ve Vojenském historickém archivu Praha (zejména osobní spisy jednotlivců). 5/ Autor striktně dodržuje dvě kritéria: do své publikace zařazuje pouze ty, kteří se narodili na rychnovském okrese v jeho hranicích z roku 1960, nebo měli do některé lokality v tomto okrese domovskou příslušnost. Nezahrnuje ale ty legionáře, kteří tato kritéria nesplňují, i když po I. světové válce na Rychnovsku 2/ Přehled událostí let podává v širokém záběru v mezinárodních souvislostech, ještě bez ideologických vložek z druhé poloviny XX. století, syntéza zahrnující domácí odboj, zahraniční diplomatickou a vojenskou akci: Československá vlastivěda. Doplněk I. Dějiny 1 (Doba nejnovější, Boj o politickou samostatnost za světové války ( ), Praha 1933, s ; končí však naplněním odbojové akce vznikem republiky 28. října / Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou I. III. Rychnov nad Kněžnou Dílo je bohatě fotograficky doplněno. 4/ Biogramy jsou průběžně číslovány, takže když budu uvádět konkrétní jméno, odkáži na toto a uvedu i místo narození. 5/ Měl jsem tu čest autorův rukopis pročítat a poté o něm referovat (srv.: Muzejní a vlastivědná práce, roč. 36 Časopis Společnosti přátel starožitností 106, Praha 1998, s ; Východočeské listy historické, 13 14, Hradec Králové 1998, s ; Národní osvobození, č. 19/1999, Praha, s. 6). 124

3 Šůla J.: Legionáři Rychnovska ve víru I. světové války a po ní pracovali. 6/ Navíc autor upozorňuje na vzpomínky legionářů, např. Františka Potočka z Ostašovic, účastníka bitvy u Zborova (804), 7/ na Životopis brigádního generála Josefa Petříka z Dobrušky (770) 8/ a tiskem vyšly i vzpomínky ruského legionáře Jindřicha Hušáka z Chábor (351) Čtyři roky mého života. Dá se předpokládat, že můžeme ještě dnes objevit vzpomínky či zápisky dalších legionářů z Rychnovska. Úvodem několik statistických údajů. Kniha zachycuje 1184 legionářů ze 165 lokalit rychnovského okresu, kteří se dobrovolně přihlásili do československých legií a měli nárok na vydání tzv. Osvědčení o legionářské službě. Toto Osvědčení získali i vojáci českého původu, kteří se z různých důvodů nemohli dostat k československé armádě v Rusku, Itálii nebo ve Francii, ale bojovali ve spojenecké armádě. 9/ Osvědčení legionáře obdrželi ale i ti Češi, kteří se ve spojeneckých zemích po vypuknutí války zdržovali, podali si přihlášku do československého vojska, ale z různých důvodů se k němu nemohli dostavit, většinou pro nepochopení úřadů, které je jako občany s rakousko-uherskou státní příslušností internovaly a teprve po vzniku ČSR je propustily. V následujícím textu odkazuji pro základní přehled při citování jednotlivých účastníků zahraničního vojenského odboje přednostně na jejich rodnou obec, teprve poté na jejich domovskou obec. Při vypuknutí I. světové války vstupovali Češi dobrovolně do spojeneckých armád, do srbského vojska, do ruské nebo do francouzské armády (v rámci její Cizinecké legie). 10/ Tak např. ve slavné rotě Nazdar 11/ ve francouzské armádě bojoval Bohuslav Hastrdlo (266; Pohoří), který padl 9. května 1915, zatímco akademický malíř František Kupka (563; Opočno; nakreslil předlohu pro Československý válečný kříž 1918) válečné běsnění přežil. 12/ 6/ Sem patří např. ruský legionář Bohumil Šindler ( ), učitel na menšinové české škole v Rokytnici v Orlických horách, kde v letech působil (Jaroslav ŠŮLA, Paměti hronovského legionáře Bohumila Šindlera. Náchodsko od minulosti k dnešku. 7. Náchod 2012, s ), nebo major zdravotní služby v ruských legiích a velitel 5. nemocnice v Omsku, MUDr. Bohuslav Bouček, který studoval na gymnáziu v Rychnově a zde 1905 maturoval; posmrtně byly vydány jeho válečné deníky z let (v letech byl vězněn nacisty jako rukojmí srv: Radovan DRAŽAN Josef JUZA, Věznění, propuštění a osvobození občané okresu Rychnov nad Kněžnou Rychnov nad Kněžnou 2004, s. 114). Rovněž Jaroslav Novák, rodák ze Skřeněře u Nového Bydžova. Byl to praporčík 2. střeleckého pluku ruských legií, v roce 1938 bydlel v Rokytnici v Orlických horách jako velitel pevnosti Hanička a velitel hraničářského pluku. Po okupaci byl velitelem Obrany národa na Českomoravské vysočině, včas před zatýkáním odešel do zahraničí, bojoval ve Francii a v Anglii; dne 31. prosince 1948 byl z československé armády propuštěn (Josef JUZA Josef PTÁČEK, Občané okresu Rychnov nad Kněžnou v zahraničním odboji v předválečných a válečných letech Rychnov nad Kněžnou 1993, s ). 7/ Viz ukázku in: J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s / TAMTÉŽ, II., s , tamtéž, I., s / Např. Jan Fultner (238; Pulice), bojoval v anglické armádě; Miloslav Jelínek (404; Kostelec nad Orlicí), bojoval v anglické legii; Josef Kunc (561; Javornice), který bojoval jako střelec 31. pluku americké armády; Vilém Langr (574; Solnice) se přihlásil do srbské armády; Rudolf Matějus (644; Velká Čermná), anglická armáda; Adolf Novák (70; Rychnov nad Kněžnou), bojoval v Rudé armádě, ze které byl propuštěn 31. prosince / Jejich seznamy uvedeny in J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s. 368 ad. 11/ Jaroslav BOHÁČ, Kronika československé legie ve Francii Rota Nazdar Praha / O Františku Kupkovi existuje rozsáhlá literatura, týkající se jeho života a uměleckého díla. Upozorňuji zejména na publikace: Platon DĚJEV, Výtvarníci legionáři. Praha 1937, s ; Prokop 125

4 Orlické hory a Podorlicko 25/1 2: (2018) Z bojovníků srbské legie 13/ je nejznámější František Kryštof (533; Týniště nad Orlicí), u jehož životopisu je nutno se zastavit. Narodil se 29. března 1891 v Týništi, v Hradci Králové studoval na gymnáziu a již tehdy se projevovalo jeho slovanské cítění, bohémská povaha a literární, především básnické vlohy. Vojenskou službu v rakousko-uherské armádě si odsloužil u dělostřeleckého pluku v Kotoru, zaměstnání našel jako bankovní úředník v Bělehradě. Dne vyhlásilo Rakousko- -Uhersko všeobecnou mobilizaci a vyzvalo své záložníky k nástupu k plukům, když vyhlásilo válku Srbsku. František Kryštof odmítl vrátit se do Rakousko-Uherska a navíc se již 27. července přihlásil dobrovolně do srbské armády (byl proto později nazýván prvním československým legionářem). Hned po nástupu byl jmenován poručíkem. V únoru 1916 byl zařazen do zpravodajských a výzvědných služeb u generálního štábu srbské armády. Roku 1918 odejel do Francie, byl zapsán do základního stavu 21. československého střeleckého pluku. V září 1918 se účastnil bitvy u Terronu. Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána francouzských legií, účastnil se bojů na Slovensku, od 1. března 1919 byl přidělen k francouzské vojenské misi jako přednosta překladatelského oddělení. Krátce poté demobilizoval, ale 8. května 1924 se vrátil do armády. Od 1. ledna 1935 velel těžké dělostřelecké brigádě v Táboře, do hodnosti brigádního generála byl jmenován 1. ledna 1936 a stal se velitelem dělostřelectva 5. sboru v Trenčíně. To již byl ženatý se slečnou Jiřinou Šupkovou, dcerou majitele tiskárny v Hradci Králové. V průběhu okupace ČSR žil v Brně a Olomouci, roku 1944 byl zatčen a vyšetřován gestapem. Po skončení války byl aktivován, ale 31. prosince 1947 byl propuštěn ze svazku československé armády. Dne 6. července 1950 mu byla vojenská hodnost brigádního generála odňata a byl degradován na vojína v záloze a poté internován ve věznici Mírov. Z vězení (Opava, Nový Jičín, Ostrava) byl propuštěn roku 1953, vyhoštěn z olomouckého bytu a živil se jako noční hlídač. Vojín v záloze František Kryštof zemřel v Hradci Králové 20. února 1960, dnes je pohřben na hřbitově v Pouchově, hrob je označen díky péči královéhradecké jednoty ČsOL. Byl nositelem vysokých československých, francouzských, srbských, černohorských řádů a medailí. Vydal vzpomínky Lovčen. Nástin historie černohorské účasti ve válce (Hradec Králové 1927) a sbírky básní Legie ze Srbska (Olomouc 1926) a Francouzská legie (Brno 1934). V roce 1990 byl rehabilitován. Posmrtně bylo vydáno jeho poslední básnické dílo, které vznikalo ve vězení a bylo z pozůstalosti vdovy deponováno ve Státním okresním archivu v Hradci Králové. 14/ Počátky ruských legií musíme klást do roku 1914, kdy 15. srpna vznikla tzv. Česká družina při ruské carské armádě. Zpočátku ji tvořili příslušníci krajanské kolonie TOMAN Prokop H. TOMAN, Nový slovník československých výtvarných umělců. 1. Praha 1947 (reprint Praha 2000, s ); Ludmila VACHTOVÁ, František Kupka. Praha 1968; Slovník českých a slovenských výtvarných umělců VI. Ostrava 2001, s ; Karel MICHL, František Kupka v Opočně a v Dobrušce. Hradec Králové 1972; Sborník z konference František Kupka. Hradec Králové / Seznam dobrovolníků, kteří přišli ze srbského vojska do ruských a francouzských legií, viz: J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s / František KRYŠTOF, Loutna z mříží a jiné verše. Výbor uspořádali a do tisku připravili, vstupní studii (s ) a ediční poznámku (s ) napsali Josef RODR a Jaroslav ŠŮLA. Hradec Králové 1999, stran

5 Šůla J.: Legionáři Rychnovska ve víru I. světové války a po ní v Rusku, později byli do ní začleňováni dobrovolníci, hlavně sokolové, z řad prvých rakousko-uherských válečných zajatců. Tato Česká družina 15/ se stala později základem československé ruské legie. I občané původem z Rychnovska byli příslušníky České družiny vlastně byli jedněmi z prvých československých legionářů v Rusku. Byli to následující dobrovolníci: Václav Bajer (13; Častolovice), Boleslav Blažek (60; Rychnov nad Kněžnou; bojoval v bitvě u Zborova, v říjnu 1919 smrtelně onemocněl a je pochován na Československém hřbitově v Irkutsku), Václav Čeřenský (114; Častolovice; zraněn v bitvě u Zborova), Jindřich Dusil (170; Vamberk), Jaroslav Forejtek (223; Potštejn), František Hlavatý (294; Vamberk; bojoval též v bitvě u Bachmače), Antonín Krsek (519; Vamberk; bojoval v bitvě u Zborova), Petr Michalička (660; Pěčín), Jan Opočenský (733; Klášter nad Dědinou), Josef Praus (814; Potštejn; zemřel na následky zranění utrpěného při výzvědné akci), Josef Štěpán (1007; Rovenské Šediviny; účastnil se bitvy u Zborova), Josef Urban (1070; Slatina nad Zdobnicí), Karel Vašátko (1097; Litohrady; podílel se na přípravách k nekrvavému přechodu 28. pražského pluku do ruského zajetí dne 3. dubna 1915; těžce zraněn v bitvě u Zborova, zemřel po operaci 9. ledna 1919; byl jedním z mála nositelů všech 4 stupňů kříže sv. Jiří), 16/ Václav Vašátko (1098; Litohrady; bratr legionáře Karla Vašátka; rovněž těžce zraněn v bitvě u Zborova), Josef Vavroch (1100; Borohrádek), Josef Věrtelář (1113; Klášter nad Dědinou) a Jan Zaňka (1155; Hřibiny- -Ledská; náhoda ho zanesla do armády generála Antona Ivanoviče Děnikina, velitele ruské Dobrovolnické armády, ale koncem dubna 1920 se vrátil do vlasti). Jan Zaňka (1155; Hřibiny Ledská), *1881, byl obchodně zdatný podnikatel, strojník, zřídil si závod v Častolovicích, v roce 1911 filiiálku v Bělehradě a 1912 v Rostově na Donu v Rusku. Před vypuknutím války byl 5. července 1914 upozorněn okresním hejtmanem v Rychnově nad Kněžnou, že je politicky podezřelý z rusofilství a že mu hrozí zatčení. Okamžitě odejel s manželkou do Rostova na Donu, již 1. září 1914 se hlásil do České družiny a byl jako střelec zařazen do její 3. roty, dne 28. září 1914 skládal slavnostní přísahu, jako podporučík byl příslušníkem 1. československého střeleckého pluku Mistra Jana Husi. Vykonával výzvědnou a tlumočnickou činnost, v lednu 1916 byl převeden do štábu 9. ruského armádního sboru. Po návratu do vlasti sloužil u zbrojního oddělení. Osudy každého z členů České družiny jsou pozoruhodné a dramatické, vstupem do vojska čelili snad každým dnem zranění a smrti, mnohdy zažívali při rozvědkách a bojových akcích neuvěřitelné příběhy. Za všechny uveďme blíže osudy jednoho z nich. Václav Čeřenský se narodil 6. května 1882 v Častolovicích, po studiích vyučoval v Rusku tělocvik. Dne 30. srpna 1914 byl zapsán do stavu 3. roty České družiny v hodnosti četaře. Z rozkazu štábu III. ruské armády odešel 25. listopadu 1914 s tajným posláním do Čech a Rakouska. Při této cestě byl 3. prosince 1914 zajat a odvezen do zajateckého Novinové články o F. Kryštofovi se vztahem k jeho osobě a dílu shrnuly Jarmila BENÝŠKOVÁ a Jana ŠAUROVÁ (Legionáři a Československá obec legionářská na Královéhradecku. Bibliografie. Hradec Králové 2001, s ). 15/ Vojtěch PRÁŠEK, Česká družina. Praha / Sb., usp. Fr. SEIDL a Fr. SYŘIŠTĚ, Zborovský hrdina Karel Vašátko. Životopis a korespondence. Vzpomínky přátel a spolubojovníků. Brno

6 Orlické hory a Podorlicko 25/1 2: (2018) tábora v Rakousku, odkud se mu podařilo 17. prosince 1914 uprchnout. Když vyřídil 23. prosince 1914 v Praze tajné poslání, vracel se přes švýcarské hranice zpět. Ale opět byl chycen a uvězněn. Podařilo se mu i tentokrát utéct a přes Francii, Anglii a severské státy se vrátil 10. září 1915 do Ruska, kde pracoval do 3. prosince 1915 při ruském generálním štábu v Petrohradě. Vrátil se k České družině, kde byl zařazen jako mladší důstojník, poté do 1. československého střeleckého pluku. Bojoval u Zborova, kde byl zraněn. Koncem roku 1917 byl poslán jako vojenský zástupce na rumunskou frontu s tajným poselstvím T. G. Masaryka ke spojencům v Jassách. V Rumunsku byl do konce února 1919, po návratu do republiky byl přijat prezidentem ČSR, T. G. Masarykem. Byl vyznamenán ruskými, zahraničními i československými řády a medailemi, z legií byl oficiálně propuštěn až 15. dubna / Dne 6. dubna 1917 ruská válečná rada schválila statut pro vytváření československé armády v Rusku. Cesta ke svobodné republice se otevírala, pluky naší armády byly intenzívně budovány a doplňovány. U štábu 8. armády generála Lavrentije Georgijeviče Kornilova byla vytvořena rota československých dobrovolníků, kteří plnili úlohu rozvědčíků, z nichž mnozí se později dostali k československému 4. střeleckému pluku. I u Kornilova byli bojovníci z Rychnovska: František Dvořák (177; Merklovice), Jiří Minaříček (662; Rychnov nad Kněžnou) a Antonín Schreiber (890; Opočno). 18/ Přiblížila se slavná Zborovská bitva 2. července 1917, kdy Československá střelecká brigáda nastoupila proti plukům rakousko-uherské armády. 19/ Měla pro její mezinárodní ohlas zásadní význam pro československé osvobozenecké hnutí. Účastnilo se jí 66 bojovníků z Rychnovska 20/, proto uvádím pouze lokality, odkud zborovští vítězi pocházeli: Bohdašín (929), Borohrádek (11, 583), Častolovice (114, 555, 580, 823, 923), Čestice (790), Dobruška (270, 505, 770), Dobříkovec (421), Doudleby nad Orlicí (252, 570, 1080), Hoděčín u Olešnice (423), Hroška (1107), Janov (265), Javornice (1016), Kostelec nad Orlicí (28, 515, 584, 778), Kvasiny (96), Liberk (398), Litohrady (1097, 1098), Lukavice (527, 945, 1014), Merklovice (535, 477, 488), Městec u Očelic (1153), Olešnice (826), Opočno (338, 372, 664, 797), Ostašovice (804), Peklo nad Zdobnicí (203, 524), Pěčín (52), Pohoří (183), Potštejn (349, 981), Přepychy (893), Pulice (171), Rovenské Šediviny u Dobrého (1007), Rychnov nad Kněžnou (60, 362, 567, 593), Slatina nad Zdobnicí (546, 588), Sněžné (15), Solnice (418, 976), Šachov (445), Tis u Janova (81), Týniště nad Orlicí (779, 886), Vamberk (184, 519, 987) a Voděrady (252). V bitvě u Zborova byli raněni Pavel Prediger (823; Častolovice), Matěj Václavík (1080; Doudleby nad Orlicí), Josef Cvejn (96; Kvasiny), Karel Vašátko (1097; Litohrady), Václav Vašátko (1098; Litohrady), Jan Mlada (664; Opočno), Robert Sejkora (886; Týniště nad Orlicí). Padli: František Feigl (203; Peklo nad Zdobnicí; je pochován v Bratrské mohyle v Cecové-Kalinivce), Josef Hudousek (349; Potštejn), Vladimír Sklenář (893; Přepychy; pohřben v Bratrské mohyle) a Antonín Balcar (15; Sněžné). 17/ J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s / TAMTÉŽ, s / Naposledy o ní sborník Zborov Praha / Jejich seznam uvádí TAMTÉŽ, s

7 Šůla J.: Legionáři Rychnovska ve víru I. světové války a po ní I někteří bojovníci od Zborova měli smůlu, či štěstí v neštěstí. Ve zmatcích vzniklých po ruských revolucích v roce 1917 a po uzavření brestlitevského míru se dva bojovníci od Zborova nechtěně vrátili do Rakousko-Uherska. Matěj Václavík (* 22. února 1886; 1080) byl u Zborova raněn, převezen do vojenské nemocnice, v roce 1918 byl vyzván, aby se vrátil do zajetí nebo vstoupil do sovětského vojska. Rozhodl se vrátit se mezi rakouské zajatce, při výměně zajatců byl převezen na rakouské hranice do Lvova, odtud se dostal na Moravu, kde ho zastihlo vyhlášení ČSR. Žil poté v Doudlebách nad Orlicí. Dobrušský rodák Jan Hejcman (*15. srpna 1892, 1968), střelec 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova (270), po bitvě u Zborova onemocněl, na jaře 1918 dostal dovolenou, ze které se nevrátil. Po letech, kdy již bydlel v Jasenné u Jaroměře a začal psát 12. dubna 1951 obecní kroniku, uvedl: Roku července jsem se zúčastnil boje, kde jsem byl u Zborova raněn. Jako raněný jsem se dostal do Moskvy do nemocnice, kde jsem strávil 8 neděl. Po 8 nedělích jsem se dostal do Volyňské gubernie jako rekonvalescent. Při nástupu Němců na Ukrajinu nás Němci zebrali a odváželi nás do Rakouska. Ovšem nesměli vědět, že jsem byl v legii. Domů jsem přijel 1918, 14. října. Po vyhlášení naší samostatnosti jsem byl na vojně u strážního praporu v Trutnově. 21/ V době zmatků roku 1917 bylo rozhodnuto převézt naše legie k pokračování bojů ve Francii a posílit tak tamní rodící se francouzskou legii. 22/ První transport odplul 16. října 1917 z Archangelska do New Castlu ve Velké Británii a odtud do Francie. Odjelo 10 důstojníků, 1100 příslušníků mužstva a 100 absolventů důstojnického kurzu z Borispolu. Z rychnovského okresu to bylo 25 vojáků 23/ (kteří se z ruských dobrovolníků rázem změnili na francouzské dobrovolníky), z těchto obcí: Bohdašín (8, 595), České Meziříčí (936), Čestice (161, 162, 163), Hraštice (980), Jaroslav (710), Kostelec nad Orlicí (702, 883, 1118)), Kostelecká Lhota (932), Křovice (956), Netřeba u Podbřezí (896), Olešnice v Orlických horách (1056), Pohoří (1004), Potštejn (272, 650), Pulice (744), Rychnov nad Kněžnou (498, 684), Štěpánovsko (321), Tutleky (182) a Vamberk (287, 543). Většina legionářů z tohoto transportu byla zařazena do 21. pluku francouzských legií. Mnozí z nich bojovali za vlast na čtyřech frontách, jako např. Jaroslav Skuček (896; Netřeba): v Rusku, ve Francii, v ČSR proti Polsku, na Slovensku proti Maďarsku (a někteří ještě dokonce i na Podkarpatské Rusi). Dobrovolníci této posily z Ruska se zapojili do bojů na francouzsko-německé frontě. V bitvě Terronu ( října 1918) byl těžce zraněn Jiří Němec (684; Rychnov nad Kněžnou), dvakrát zraněn byl Josef Horák (321; Štěpánovsko); dále zraněn a 29. října zemřel Rostislav Andrš (8; Bohdašín), v boji padli i Rudolf Sehnoutka (883; Kostelec nad Orlicí) a Josef Šenkýř (956; Křovice). 24/ Druhý transport našich dobrovolníků z Ruska 25/ do Francie odjížděl 25. listopadu 1917 ze Žitomiru přes Murmansk do Velké Británie a na půdu Francie dorazil 3. dubna 21/ Státní okresní archiv Náchod, Archiv obce Jasenná, nezpracováno, kronika obce č / Základ francouzských legií se skládal z místní krajanské kolonie, nebyly tam zajatecké tábory s českými vojáky, poněvadž rakousko-uherská armáda nebyla nasazena na francouzskou frontu. 23/ Jmenný seznam in: J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s / Josef PTÁČEK Jaroslav ŠŮLA, Legionář Josef Šenkýř z Křovic. Panorama, Z přírody, historie a současnosti Orlických hor a podhůří. 7, Dobré 1999, s / Jmenný seznam in: J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I.,, s

8 Orlické hory a Podorlicko 25/1 2: (2018) 1918 (cca 500 mužů). Rychnováků bylo již méně, pocházeli z Kostelce nad Orlicí (285), z Křovic (572), Olešnice (241), Opočna (1114, 1120) a z Pěčína (1157). Zraněni v bojích byli Karel Hess (285; Kostelec nad Orlicí) a Josef Veverka (1114; Opočno). Transport vedl Hynek Gibiš z Olešnice (241), kde se narodil 10. března V ruských legiích byl prozatímním velitelem 3. československého pluku, jako podplukovník vedl transport do Francie, kde byl přidělen k 21. čs. pluku, poté byl odvelen do Itálie, kde formoval tzv. československé domobranecké prapory. 26/ Po návratu do vlasti byl jmenován náčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství v Brně a poté v Praze. Dne 20. července 1921 byl povýšen do hodnosti generála a jmenován velitelem 1. československé divize v Praze. Předtím se zúčastnil bojů na Slovensku, určitý čas zastával funkci přednosty Vojenské kanceláře prezidenta T. G. Masaryka. Byl vyznamenán několika řády a medailemi, československými i zahraničními. Do výslužby odešel dne 1. ledna 1924, zemřel 30. července 1936 v Praze. Do Francie přijeli naši občané i z USA, kteří jako dobrovolníci posílili naše legionářské pluky. Byli původem z Houdkovic (85), Ještětic (1024), Kostelce nad Orlicí (247), Rovného (19), Rychnova nad Kněžnou (22) a ze Slatiny nad Úpou (169). Po okupaci Ukrajiny odcházely československé pluky na východ. Ve dnech března 1918 se 4., 6. a 7. pluk střetly s nastupujícími německými jednotkami u Bachmače, 27/ kde bránily spolu s formujícími se útvary Rudé armády železniční uzel a umožnily všem našim jednotkám průjezd na východ. Celkem 157 legionářů z Rychnovska se této důležité vojenské operace zúčastnilo, mnozí z nich si svůj bojový křest v minulých letech již prodělali. Pocházeli z těchto lokalit: Albrechtice nad Orlicí (1, 996, 1072, 1133), Bílý Újezd (988), Bolehošť (732, 1132), Borohrádek (11, 139, 299, 326), Brocná (699), Čánka (748), Častolovice (254, 412, 608, 611, 1134), České Meziříčí (688), Čestice (1161), Dlouhá Ves (1013), Dobré (111), Dobruška (770, 221), Dobřany (909), Doudleby nad Orlicí (40, 471, 504, 665), Hlinné (713, 793), Hoděčín (1079), Houdkovice (343), Hroška (820, 972), Chleny (159), Chlístov (938), Janov (262, 263), Jaroslav u Javornice (1137), Javornice (259, 379, 380, 998, 1012), Jeníkovice (320), Ještětice (382, 666, 690), Ježkovice (18), Jílovice (689), Kamenice (587), Klášter nad Dědinou (864, 985), Koryta u Kostelce n. O. (152), Kostelec nad Orlicí (64, 145, 281, 484, 623, 680, 759, 811, 1142, 1143), Kostelecká Lhota (153), Kostelecké Horky (917, 940), Kozodry (438), Kounov (857), Králova Lhota (130, 837), Ledce (958), Lično (517, 965), Lípa (335), Lokot (140), Lukavice 640, 949, 1014), Malá Čermná nad Orlicí (682), Masty (1172), Merklovice (188, 370), Mokré 1009), Nová Ves u Voděrad (671), Očelice (830), Olešnice v Or- 26/ Domobranecké prapory v Itálii byly jednotky našeho zahraničního vojska, vytvářené od konce roku Jejich příslušníky se stali hlavně zajatci italské říjnové ofenzívy, kteří se po dobrovolně přihlásili do československé armády. Do konce roku 1918 vzniklo 9 praporů, do léta 1919 dalších 46. Během jara 1919 byly přepraveny do ČSR v 86 transportech, obsazovaly naše pohraničí, částečně zasáhly do bojů na Slovensku; od příslušníků legionářských pluků se lišili hlavně pokrývkou hlavy (František BEDNAŘÍK Otakar VANĚK, V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Italii Praha 1927, s ). 27/ Jmenný seznam in: J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s Srv. též sborník: Od Zborova k Bachmači. Památník o budování československého vojska na Rusi pod vedením T. G. Masaryka. Praha 1948 (II. vydání). 130

9 Šůla J.: Legionáři Rychnovska ve víru I. světové války a po ní lických horách (1018), Opočno (323, 338, 372, 594, 1003, 1119), Osečnice (3), Panská Habrová (195), Pěčín (485, 905, 1075), Petrovice u Týniště n. O. (1167), Podbřezí (723, 1039), Pohoří (325), Potštejn (727), Přepychy (228, 249), Pulice (366), Radostovice (1094), Rohenice (79), Roveň (197), Rybná nad Zdobnicí (415, 915, 1076), Rychnov nad Kněžnou (92, 251, 260, 479, 496, 532, 593, 1087), Skršice (1096), Skuhrov nad Bělou (846), Sněžné (121), Solnice (291, 740, 1048), Svídnice (334), Trnov (284), Třebešov (1006), Týniště nad Orlicí (113, 1131), Uhřínovice (1078, 1136), Vamberk (94, 149, 294, 310, 521, 704), Velká Čermná (990), Voděrady (353), Vojenice (389), Vrbice (663), Vyhnanice (186), Záhornice (393, 835), Záměl (205, 232, 290) a Žďár nad Orlicí (34, 131, 200, 672, 867). Legionáři z Rychnovska přečkali boje u Bachmače relativně dobře, s minimálními ztrátami. Zraněni byli Jaroslav Šmerda (965; Lično) a Jan Brych (79; Rohenice), padl Václav Dohnal (140; Lokot). Z legionářů z Rychnovska, kteří se zúčastnili bojů u Bachmače, je snad nejznámější Josef Petřík (770), rodák z Dobrušky (* ). Na východní frontu odešel jako voják rakousko-uherské armády 21. srpna 1914, přihlášku do České družiny si v Rusku podával 2x, byl zařazen do 1. československého střeleckého pluku. Účastnil se rozvědek v jižní Bukovině, postupoval v hodnostech. Účastnil se bojů u Zborova i Bachmače, bojoval proti sovětským útvarům na Sibiři. Dne 5. ledna 1920 byl převeden ke štábu Československých vojsk na Rusi. Ve vlasti přijal nabídku stát se aktivním důstojníkem, prošel několika velitelskými funkcemi u ženijního vojska, v roce 1938 dosáhl hodnosti plukovníka. Byl dekorován mnoha československými, ruskými a dalšími vojenskými vyznamenáními. Pluky ruských legionářů, které zůstaly v Rusku zmítaným občanskou válkou, se musely přepravovat do Vladivostoku. Byl vtaženy do války a napadány rudými gardami, ve kterých bojovali bývalí němečtí, rakouští a maďarští zajatci, kteří se chtěli vrátit domů a pokračovat ve válce. Obsazením sibiřské magistrály československými pluky bylo těmto bývalým zajatcům znemožněno odejet na západ, a tím pádem se jim nepodařilo posílit trojspolková vojska a prodlužovat I. světovou válku, což byl významný počin, oceněný po skončené válce dohodovými vládami. 28/ Během této anabáze umírali v bojích i legionáři z Rychnovska. 29/ Mezitím probíhaly boje ve Francii. Prakticky již na sklonku I. světové války byly českoslovenští legionáři zařazeni do bojů na úseku u Terronu ve dnech října / I tam se bojů účastnili a čestně bojovali občané Rychnovska (i bývalí ruští legionáři) z obcí: Bohdašín (8, 595), České Meziříčí (936), Dlouhá Ves (498), Dobruška (340, 1171), Doudleby nad Orlicí (472), Houdkovice (388), Ještětice (1024), Kostelec nad Orlicí (883, 1177), Křovice (572, 956), Netřeba (896), Olešnice (817), Olešnice v Orlických horách (913, 1056), Opočno (1120), Petrovice (967), Pěčín (168, 904), Potštejn (272), Pohoří (1004), Pulice (744), Rybná nad Zdobnicí (862), Rychnov nad Kněžnou (219, 271), Týniště nad Orlicí (533) 28/ Srv.: Za svobodu. Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi Vyd. Otakar VANĚK a Vojta HOLEČEK a Rudolf MEDEK. Praha / Jejich jmenný seznam: J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s / Jejich jmenný seznam tamtéž, s

10 Orlické hory a Podorlicko 25/1 2: (2018) a Záměl (182). Byli to legionáři střeleckého pluku č. 21. V bojích byl těžce zraněn bohdašínský rodák Rostislav Andrš (8), který svému zranění 29. října 1918 podlehl, v boji padli pěčínský rodák František Durchánek (168), kostelecký rodák Rudolf Sehnoutka (883) a křovický rodák Josef Šenkýř (956). O něco později, ve dnech října 1918, vypukly boje s německými vojsky u Vouziers. Bojovali tam Rychnováci z 22. střeleckého pluku, 31/ a to z těchto lokalit: Častolovice (705), Čestice (161, 162, 163), Houdkovice (85), Hraštice (980), Jaroslav u Javornice (710), Ještětice (781), Kostelec nad Orlicí (247, 285, 702, 1118), Kostelecká Lhota (475, 932), Kvasiny (1023), Malý Uhřínov (511), Nová Ves (1122), Opočno (1089, 1114), Pěčín (1157), Polom u Sedloňova (385), Potštejn (650), Rybná nad Zdobnicí (76), Rychnov nad Kněžnou (684), Slatina nad Zdobnicí (169), Sněžné (405), Štěpánovsko (321), Tutleky (769) a Vamberk (2287, 309). V bojích byl zraněn Karel Hess (285) z Kostelce nad Orlicí, Josef Veverka (1114) z Opočna, Jiří Němec (684) z Rychnova nad Kněžnou a Josef Horák (321) ze Štěpánovska. Padli Josef Plíštil (781) z Ještětic, Josef Kořízek (745) z Kostelecké Lhoty, Rudolf Petrlák (769) z Tutlek a Bohumil Holoubek (309) z Vamberka. V Itálii byly vhodnější podmínky pro zakládání československých legií, neboť monarchie vstoupila do války s Rakousko-Uherskem až roku 1915 a v zajateckých táborech se ocitlo větší množství Čechů. Ti, kteří nahlásili českou národnost, byli soustředěni v zajateckém táboře v Santa Maria Capua Vetere a od léta 1917 v zajateckých táborech v Padule, Sulmoně a Avezzanu. 32/ Z těchto táborů potom odcházeli dobrovolníci do československých pracovních oddílů a od jara 1918 do legií. Pluky italských legionářů svedly dvě velké bitvy proti rakousko-uherským vojskům: v červnu 1918 v prostoru Santa Dona di Piave 33/ (převážně 1. prapor 33. československého střeleckého pluku) a v horském prostoru u Doss Alto ve dnech září / Na Piavě bojovalo 22 legionářů z lokalit Rychnovska: 35/ Bolehošť (613), Brocná (943), Dobruška (635, 955), Kostelec nad Orlicí (426, 928), Kounov (773), Králova Lhota (966), Lično (156), Litohrady (289), Lukavice (780), Malá Čermná nad Orlicí (431), Mokré (1145), Nová Ves (87, 734), Opočno (907), Pěčín (1071), Rybná nad Zdobnicí (1042), Slatina nad Zdobnicí (42, 1149), Vamberk (222) a Zdelov (464). Po boji 19. června zůstal nezvěstný Rudolf Kaplan (431), pravděpodobně zemřel, 36/ a Ladislav Svatoš (928) byl již předtím 15. června 1918 zabit nebo zraněn a popraven rakouskými vojáky. 37/ 31/ Jejich jmenný seznam tamtéž, s / Frant. BEDNAŘÍK, Československý dobrovolnický sbor v Santa Marii C. V. a Padule (17. ledna května 1918). Praha / F. BEDNAŘÍK O. VANĚK, V boj!, s. 587 ad. 34/ TAMTÉŽ, s. 782 ad. Je třeba připomenout jednoho z italských propagátorů myšlenky obnovy českého státu, který psal o bojích našich pluků: byl to levicový novinář Benito Mussolini ( ), kterému za zásluhy o československou věc udělil prezident T. G. Masaryk v roce 1926 Řád Bílého lva. 35/ J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s / F. BEDNAŘÍK O. VANĚK, V boj!, s / TAMTÉŽ, s ,

11 Šůla J.: Legionáři Rychnovska ve víru I. světové války a po ní Bojů v prostoru horského masivu u Doss Alto v září 1918 se zúčastnilo již mnohem více dobrovolníků z Rychnovska, a sice z měst a vesnic: 38/ Albrechtice nad Orlicí (590, 995, 1061, 1064, 1073), Bačetín (407, 743), Bartošovice v Orlických horách (1154), Bílý Újezd (116, 746, 910), Bohdašín (629), Bolehošť (613), Borohrádek (210, 244, 322, 628, 631, 892), Brocná (500, 943), Bystré 123, 1032), Častolovice (452, 509), Černíkovice (456, 585), Česká Rybná (29), České Meziříčí (843), Čestice (757), Číčová (643), Dlouhá Ves (970), Dobruška (211, 635, 889, 1102), Doudleby nad Orlicí (556, 815, 898), Hraštice (78), Chábory (14), Chleny (430), Chlístov (308, 685), Javornice (23, 24, 786, 876), Jílovice (564), Kačerov (562), Kostelec nad Orlicí (202, 283, 361, 426, 455, 668, 836, 931, 1154), Kostelecké Horky (899), Kounov (4, 773, 1151), Králova Lhota (966), Křivice (865), Kvasiny (499, 548), Ledce (709), Lično (432, 378), Lípa (433), Lokot (136), Lukavice (698, 780, 993), Lupenice (381), Malá Čermná nad Orlicí (226), Mokré (592, 742, 1144), Nedvězí (395), Nová Ves (402, 734, 1083), Olešnice v Orlických horách (576), Opočno (470, 907), Orlické Záhoří (416), Peklo nad Zdobnicí (523), Pěčín (216, 397, 1071), Potštejn (231), Přepychy (615, 1128), Přestavlky (810), Pulice (798), Roveň (751), Rybná nad Zdobnicí (1042, 1043), Rychnov nad Kněžnou (425, 695, 806, 1052), Sekyrka (122), Semechnice (986), Slatina nad Zdobnicí (133, 154, 174, 313, 408, 495, 946, 1149), Solnice (1019, 1022), Svídnice (658), Tutleky (1160), Třebešov (944, Týniště nad Orlicí (481, 536, 756), Val (392), Vamberk (36, 386, 480, 924), Velká Ledská (618), Zákraví (853), Záměl (198, 204, 575), Zdelov (46, 464, 840) a Žďár nad Orlicí (1035). V bojích byli zraněni Antonín Bednařík (46; Zdelov), Josef Morávek (668; Kostelec nad Orlicí) a František Šabata (943; Brocná). Při výzvědné akci byl zajat Rudolf Vondráček (1129; Velká Čermná), který byl 15. června 1918 popraven rakouskými katany v údolí před zraky svých spolubojovníků. 39/ Nelze však přehlédnout dva legionáře, kteří se sice nezúčastnili nejvýznamnějších bitev v Itálii, ale proslavili se jiným způsobem, a jejich jména každý z italských dobrovolníků znal: Bohumil Brkl a Bohumír Petrla. Bohumil Brkl (75; Rychnov nad Kněžnou) je legendární postavou italských legií. Narodil se 3. března 1890 v Záchlumí na Orlickoústecku ale jeho domovskou obcí se stal Rychnov nad Kněžnou. Povoláním byl strojní mechanik. Roku 1909 byl zařazen do rakousko-uherského námořnictva na Jadranu, 27. července 1914 nastoupil do vojenské služby u námořního velitelství v Pule a byl přidělen na torpédový člun Tb-11 jako druhý torpédista. Bohumír Petrla (765; Rychnov nad Kněžnou) se nenarodil v Podorlicku, ale 3. listopadu 1887 v Čejči u Hodonína, i jeho domovskou obcí se později stal Rychnov nad Kněžnou. Byl povoláním strojmistr. Dne 25. července 1914 nastoupil na torpédovku Tb-11, která byla určena k ochraně přístavu a kde se setkal s Bohumilem Brklem. Oba jako sokolové byli stejného vlasteneckého smýšlení, názorově se shodli a připravili akci. 38/ Jejich jmenný seznam J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s / F. BEDNAŘÍK O. VANĚK, V boj!, s. 827, 829, 844; Josef LOGAJ, Oběti. Praha 1922, s

12 Orlické hory a Podorlicko 25/1 2: (2018) Po předchozí dohodě dne 5. října 1917 paralyzovali za pomoci dalších slovanských námořníků německou a uherskou posádku torpédovky a odpluli k italským břehům, kde byli překvapenými vojenskými orgány uvězněni, i když jim předali mapy zaminovaných polí v rakouských vodách. Oba ještě v prosinci 1917 podali přihlášku do československého vojska, byli 16. dubna 1918 přijati a nakonec zařazeni do 39. pluku Výzvědného. B. Petrla se vrátil domů, usadil se v Rychnově nad Kněžnou, oženil se a po dlouhá léta zde pracoval jako prodavač, zemřel 12. srpna 1974 v Rychnově. Bohumil Brkl prodělal s plukem ještě válečnou ochranu slovenských hranic, dne 29. května 1919 byl v boji zraněn, léčil se do 8. října 1919 v nemocnici v Komárně. Po válce se oženil a žil pak v Hradci Králové. V Hradci Králové se roku 1936 ustavila odbočka Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu, jejímž II. předsedou byl zvolen právě B. Brkl. 40/ Tento výjimečný čin dvou vlasteneckých Čechů je dnes skoro pozapomenutý. Ve své době způsobil však ve Vídni zděšení, referovaly o něm v Evropě i v USA novinové zprávy, probíral se ve Vídni na půdě parlamentu a němečtí i maďarští šovinisté se předháněli v nadávkách Čechům a Slovákům, pro které měli nejčastěji ohodnocení: Velezrádci!. Únos rakousko-uherské torpédovky dvěma Čechy však významně posílil pozici T. G. Masaryka a celé naší odbojové akce v rámci Dohody, dokázal vůli českého národa po rozchod s Rakousko-Uherskem a po samostatném státě, a čestně se řadí po bok vítězných bitev našich legií v Rusku, ve Francii a v Itálii. 41/ Válka ještě neskončila, ještě ani nebylo dohodnuto příměří, ale už přišel slavný 28. říjen 1918, kdy byl prohlášen náš samostatný stát. Vyvstaly však nové problémy. Německá menšina v českém, moravském a slezském pohraničí viděla, že ztratí dominantní postavení nad českou většinou, pokusila se o puč a prohlásila území jí obývané za součást sousedních rakouských a německých zemí. Situace byla kritická, naše vojsko-legie stále bojovalo v dalekém zahraničí, stát neměl ještě zákonnou vládu a prezidenta, politická reprezentace a vojenská síla byly v zahraničí. Puč byl zlomen dobrovolníky útvary sokolů a českých příslušníků již bývalé rakousko-uherské armády. 42/ Za dvacet let byl tento puč obnoven s novou silou a rozpoutal II. světovou válku. 40/ Za nacistické okupace byl pochopitelně zrušen a jeho jmění (a hlavně písemnosti a hmotné památky) bylo zabaveno a zřejmě zničeno. 41/ F. BEDNAŘÍK O. VANĚK, V boj!, s , 706; Dušan TOMÁŠEK Miloslav MOULIS, TB 11 se nevrací. Praha 1984; Adolf ZEMAN, Piráti svobody. Román italských legií. První kniha legionářské trilogie. Bouře. Praha 1935; F. I. PRAŽSKÝ-SLAVKOVSKÝ, I Torpédový člun TB (Na druhou stranu). Brno 1939; Jiří KONÁR, Československá obec bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu odbočka se sídlem v Hradci Králové. 42/ Dne němečtí poslanci z Moravy a ze Slezska v čele s R. Freisslerem proklamovali vytvoření severomoravské provincie Sudetenland a její připojení k Německému Rakousku; dne zástupci německého obyvatelstva na jižní Moravě proklamovali utvoření provincie Deutschmähren a její připojení k Německému Rakousku. Separatistické pokusy německého obyvatelstva byly pak ukončeny vyhlášením provincie Böhmerwaldgau v jižních Čechách. Ale dne české vojsko obsadilo Most a zahájilo tak vojenskou likvidaci 4 německých provincií v pohraničních oblastech Čech a Moravy, které Rakousko zákonem z prohlásilo za svou državu (navíc ještě Brno, Jihlava a Olomouc). Dne 14. prosince byl obsazen Liberec, Znojmo a Opava. To byl konec vzpoury německých nacionalistů a jejich pokusu o roztrhání historického českého území. Viz dále např.: Miroslav CHAUER, Německá iredenta r v oblasti Orlických hor. Orlické hory a Po- 134

13 Šůla J.: Legionáři Rychnovska ve víru I. světové války a po ní Současně se objevily problémy tam, kde nebyly čekány, a to ze strany slovanských Poláků. Je zákonité, že když se na území, kde se stýkají dva jazyky stejné jazykové skupiny indoevropských řečí, se tyto vzájemně prolínají a vznikají dialekty, které je těžko přiřadit k určitému národu a problém se musí řešit dle historického vývoje. Na území Těšínska docházelo historickým vývojem k takovému jevu, k prolínání české a polské řeči, a na území Slovenska (Oravsko, Spišsko) rovněž k prolínání obou řečí a vzniku tzv. goralského dialektu. Na část těchto slovenských území, příslušejících do té doby k uherskému státu, si činil nárok vznikající polský stát a spor nakonec přerostl koncem roku 1918 ve vojenské střety, byli první padlí. Do českého pohraničí v té době přijížděly první pluky armády ČSR, byly to legionářské pluky z Francie a Itálie, které byly umísťovány v pohraničí. Obsazování těšínského území se zúčastnili i legionáři z Rychnovska, bylo jich 14 z následujících obcí: České Meziříčí (936), Dobruška (1171), Doudleby nad Orlicí (472), Houdkovice (388), Hraštice (980), Kostelec nad Orlicí (285, 702), Králova Lhota (686), Netřeba (896), Petrovice (967), Rokytnice v Orlických horách (61), Rychnov nad Kněžnou (498, 684) a Štěpánovsko (321); všichni byli příslušníci 21. a 22. střeleckého pluku francouzských legií (jen Fr. Němeček z Královy Lhoty byl příslušník 35. střeleckého pluku italských legií). Literatura uvádí, že žádný z účastníků bojů na Těšínsku při obraně historického českého a slovenského území nebyl raněn ani nepadl. Tato území však musela Československá republika odstoupit většímu Polsku (které sousedilo se sovětským územím a bylo tedy důležitější než ČSR), poněvadž naši západní spojenci tak rozhodli na pařížské mírové konferenci. 43/ Spor však zanechal v českém národě negativní pachuť, zejména, když se znovu v tragických mnichovských dnech v roce 1938 opakovaly polské nároky na další československé území a jejich reminiscence ještě roku / Po skončení těšínského tažení však vyvstal problém na Slovensku, kde se představitelé slovenského politického života sešli již 30. října 1918 v Turčianském S. Martine, zvolili Slovenskou národní radu a přijali deklaraci o začlenění Slovenska do vznikajícího československého státu. Na Slovensku vznikl chaos, Maďarsko ať republikánské či bolševické se ho nechtělo vzdát (Slovensko nemělo své historické hranice, území bylo nazýváno Horní Uhry, připojované území se muselo charakterizovat dle národnostní hranice). Bránit je museli nejprve čeští dobrovolníci, kteří začali 2. listopadu 1918 Slovensko obsazovat, a poté přijíždějící legionářské pluky z Francie a Itálie; významnou účast na obraně tohoto československého území měli opět legionáři z Rychnovska, kteří většinou již prošli boji v Itálii. 45/ Byla stanovena prozatímní demarkační čára, která však nebyla maďarskou stranou respektována, a na slovenském dorlicko. Přírodou Dějinami Současností. Sborník vlastivědných prací. 5. Rychnv nad Kněžnou 1973, s / Blíže o tomto střetnutí a jeho negativním výsledku pro Československo: Čeněk M. KADLEC, Hry o hranice. Chrást u Poříčan 2001, s / Čeněk M. KADLEC, Hry o hranice, s / Jejich jmenný seznam J. JUZA, Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou, I., s ,

14 Orlické hory a Podorlicko 25/1 2: (2018) území 46/ vypukly boje, které byly ukončeny v roce 1919; 4. června 1920 byla podepsána s Maďarskem mírová smlouva. Hranice na jihu Slovenska se dolaďovaly ještě v roce Dodatečně byla Československu přiznána obec Petržalka. 47/ Bojů na Slovensku se zúčastnili legionáři z těchto podorlických obcí: Albrechtice nad Orlicí (590, 1061, 1064), Bačetín (407, 743), Bartošovice v Orlických horách (1145), Bělá (342), Bílý Újezd (116, 746), Bohdašín (595, 629), Bolehošť (613), Borohrádek (210, 244, 322, 628, 631, 661, 892), Brocná (500, 943, 947), Bystré (123), Častolovice (452, 509, 705, 612), Černíkovice (192, 456, 1106), České Meziříčí (231, 843, 936, 1176), Čestice (161, 162, 163, 757), Číčová (643), Dlouhá Ves (760), Dobruška (250, 635, 889, 951, 955, 1102, 1171), Doudleby nad Orlicí (59, 556, 815, 898), Houdkovice (85), Hraštice (78), Chábory (14), Chleny (430), Chlístov (308, 685), Javornice (23, 24, 345, 876), Kačerov (562), Kostelec nad Orlicí (126, 202, 283, 361, 426, 455, 531, 627, 668, 702, 836, 931, 1154, 1177), Kounov (773, 1151), Králova Lhota (686, 966), Křovice (572), Křivice (865), Kvasiny (499, 513), Lično (156, 378, 432, 1159), Litohrady (289), Lukavice (698, 780, 993), Lupenice (381), Malá Čermná nad Orlicí (226), Mokré (592, 742, 1144), Nedvězí (277, 395), Netřeba (896), Nová Ves (87, 402, 734, 1083, 1121, 1122), Olešnice (241, 817), Olešnice v Orlických horách (576), Opočno (207, 470, 667, 907, 1120), Orlické Záhoří (416), Pěčín (189, 216, 397, 1071, 1157), Peklo nad Zdobnicí (523), Petrovice (71, 967), Potštejn (231), Přepychy (615, 1128 ), Pulice (744, 798), Rohenice (257), Roveň (751, 819), Rovné (19), Rybná nad Zdobnicí (862), Rychnov nad Kněžnou (75, 229, 425, 684, 695), Sekyrka (122), Slatina nad Zdobnicí (133, 135, 154, 169, 174, 313, 408, 495, 655, 1149), Sněžné (721), Solnice (48, 559), Svídnice (146, 658), Trnov (199), Třebešov (944), Tutleky (904, 1160), Týniště nad Orlicí (756), Vamberk (36, 172, 222, 386, 480, 802, 924), Val (392), Velká Ledská (618), Vojenice (358), Vrbice (427), Záhornice (1178), Zákraví (853), Záměl (198, 204, 575) a Zdelov (46, 464, 840). Během bojů byli raněni František Bárta (23), Jan Bek (48), Josef Brandejs (71), Bohumil Brkl (75), Václav Dolana (146), Jaroslav Hejzlar (277), Josef Holeček (308), Josef Hrušovský (342), Josef Hrůza (345), Josef Janoušek (386), Rudolf Kalvach (425), Alois Kaňka (427), František Lavička (576), Josef Martínek (631), Josef Pařízek (742), Josef Pazourek (757), Jan Sajbrt (876), František Šabata (943) a František Šabata (944). V boji za československou státnost obětovali své životy Jaroslav Dytrt z Pěčína (189), František Krejzl z Kvasin (513), František Němeček z Královy Lhoty (686) a Pavel Filip z Rovně (751). Skončila I. světová válka, skončily boje. Mladá republika uzavírala se sousedními státy mírové smlouvy a právně si zajišťovala své hranice. Dne byla podepsána mírová smlouva s Německem ve Versailles. Německo uznávalo nezávislost Československé republiky, odstupovalo jí Hlučínsko a zavazovalo se poskytnout na 99 let svobodná pásma v přístavech Hamburk a Štětín; smlouva vstoupila v platnost 46/ Václav CHALOUPECKÝ, Zápas o Slovensko Praha 1930; Pavel J. KUTHAN, V těžkých dobách. Boje na Slovensku Praha / Čeněk M. KADLEC, Hry o hranice, s

15 Šůla J.: Legionáři Rychnovska ve víru I. světové války a po ní 10. ledna Územní zisk Hlučínska s česky/moravsky mluvícím obyvatelstvem byl vlastně jediný, 48/ neboť úsilí o přičlenění Lužic 49/ a Kladska 50/ ztroskotalo. Smlouva s nově vzniklou Rakouskou republikou 10. září 1919 rovněž uznávala nezávislost a územní nedotknutelnost Československé republiky a přinesla Československu malé území na jihu Čech (Vitorazsko) a Moravy (Valticko). Vstupovala v platnost / Na přání rusínské emigrace v USA byla připojena k ČSR tzv. Podkarpatská Rus, jejíž soužití s Československem nepřežilo dvacet let. 52/ Po skončení I. světové války se legionáři z Rychnovska (tak jako jiní) rozešli. Odešli do svých domovů k občanským zaměstnáním, někteří zůstali v československé armádě. Splnili svoji povinnost vůči svému národu. Po dvou desetiletích, ve třicátých letech, však došlo k ohrožení a následnému zániku Československé republiky, za kterou i českoslovenští dobrovolníci z rychnovského okresu bojovali. Legionáři z Rychnovska se opět samozřejmě zapojili do úsilí za osvobození českého a slovenského národa, za obnovení Československé republiky. Byl to však krutý boj s odvěkým říšskoněmeckým nepřítelem, kterému napomáhala německá menšina na českém a moravském území (včetně území Orlických hor a Podorlicka), která přijala za svou nacistickou ideologii. Tato menšina znala dobře českou řeč, reálie, prostředí a obyvatele. Boj českých vlastenců za takových poměrů byl velice obtížný, ale legionářské bratrstvo to neodradilo. Následně uvádím kněženskorychnovské legionáře, kteří v boji s nacistickým režimem bojovali a někteří i také padli, přičemž je třeba říci, že masa československých legionářů, nepostižených nacistickými represemi, vyvstala hrdinně v Květnovém povstání českého národa Tento níže uvedený přehled asi není úplný, snad bude někdy doplněn. V současné době můžeme tedy uvést pouze některá jména představitelů odbojových organizací a akcí. Italský legionář Bohumil Brkl (75; Rychnov nad Kněžnou), příslušník 39. pluku Výzvědného, po skončení bojů na Slovensku a po demobilizaci pracoval nějakou dobu v Rychnově nad Kněžnou, později se oženil a žil v Hradci Králové. Zapojil se do protinacistického odboje, dne 13. listopadu 1944 ho zatklo gestapo a dokázalo mu držení tajné vysílačky a zpravodajskou činnost pro československou vládu v Londýně. Byl vězněn v Hradci Králové a v Terezíně; přežil, opět vstoupil do královéhra- 48/ Čeněk M. KADLEC, Hry o hranice, s / Jaroslav ČÁP Jaroslav ŠŮLA, Dotaz českých spisovatelů a politiků na situaci v Lužici v květnu Pro Lusatia. 14. Opole 2015, s / Štěpán GILAR, Československé nároky na kladské území na Pařížské mírové konferenci. Kladský sborník VI (dále jen: KlSb), Hradec Králové 2005, s Viz též: Zdeněk FILIP, Aktivita Severomoravského národního výboru ve sporech o Kladsko po říjnu KlSb II, Hradec Králové 1998, s ; Jan KLÍMA, Kladsko po první světové válce a v období Výmarské republiky ( ); Kladský sborník III, 1999, ; Zdeněk VÁCHA, Československé Kladsko? Pokus o nástin politicko-odborných snah o připojení Kladska k ČSR během I. světové války a po ní. KlSb VII, 2006, s ; Ladislav HLADKÝ, Příspěvek Náchodska k úsilí o připojení tzv. Českého koutku v Kladsku k Československu po první světové válce. In: Český koutek v Kladsku. KlSb 5. supplementum. Hradec Králové 2008, s / Čeněk M. KADLEC, Hry o hranice, s / TAMTÉŽ, s