TIBETSKÁ KNIHA O ŽIVOTĚ A SMRTI

Transkript

1 SOGJAL RINPOČHE TIBETSKÁ KNIHA O ŽIVOTĚ A SMRTI Jubilejní vydání k 20. výročí Připravili Patrick Gaffney a Andrew Harvey

2 SOGJAL RINPOČHE TIBETSKÁ KNIHA O ŽIVOTĚ A SMRTI Jubilejní vydání k 20. výročí Z anglického originálu The Tibetan Book of Living and Dying, vydaného nakladatelstvím HarperCollins, přeložil Dušan Zbavitel. Přebal, vazbu a grafickou úpravu navrhl Pavel Růt. Odpovědný redaktor prvního vydání z roku 1996 Zuzana Ondomišiová. Aktualizaci textu provedla a nově doplněný text přeložila Zuzana Ondomišiová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, Praha 3, argo@argo.cz, roku 2017 jako svou publikaci. Sazba Vladimír Fára. Vytiskla tiskárna PB tisk. Vydání čtvrté, v Argu třetí. ISBN Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS, sklad: Za Halami 877, Horoměřice, tel.: , fax: , odbyt@kosmas.cz, Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví

3 1. V ZRCADLE SMRTI Svou první zkušenost se smrtí jsem zažil, když mi bylo asi sedm. Chystali jsme se opustit východní vysočinu a cestovat do středního Tibetu. Samten, jeden z osobních asistentů mého mistra, byl obdivuhodný mnich, který byl ke mně v dětství moc hodný. Měl jasný, kulatý, boubelatý obličej, vždycky ochotný rozzářit se v úsměvu. V klášteře ho měli všichni rádi, protože byl tak dobrosrdečný. Můj mistr každý den předával učení a iniciace a vedl praxe a obřady. Kvečeru jsem shromáždil své kamarády a pořádali jsme malé divadelní představení, při němž jsme si přehrávali dopolední události. Samten mi vždycky půjčil šatstvo, které měl mistr ráno na sobě. Nikdy mě neodmítl. Potom Samten najednou onemocněl a bylo zřejmé, že nepřežije. Odjezd jsme museli odložit. Na následující dva týdny nikdy nezapomenu. Nad vším visel jako mrak pach smrti; cítím ho znovu, kdykoli pomyslím na onu dobu. Klášter byl prosycen intenzivním vědomím smrti. Nebylo to však vůbec morbidní nebo děsivé; v přítomnosti mistra nabývala Samtenova smrt zvláštního významu. Stala se lekcí pro nás všechny. Samten ležel na lůžku u okna v chrámku mistrovy rezidence. Věděl jsem, že umírá. Občas jsem vešel a sedl si k jeho loži. Nemohl mluvit a já jsem byl otřesen změnou jeho obličeje, který byl te vychrtlý a stažený. Uvědomoval jsem si, že se nás chystá opustit a že ho už nikdy neuvidíme. Bylo mi z toho moc smutno a cítil jsem se opuštěný. Samten neměl lehkou smrt. Zvuk jeho těžkého dechu nás pronásledoval všude a cítili jsme, jak se jeho tělo rozkládá. S výjimkou jeho oddechování bylo v klášteře naprosté ticho. Všechno se soustře ovalo na Samtena. Ale ačkoli bylo v Samtenově dlouhém umírání tolik utrpení, všichni jsme viděli, že hluboko v jeho nitru vládne mír a důvěra. Napřed jsem si to nedovedl vysvětlit, ale pak jsem si uvědomil, z čeho pocházejí z jeho víry 21

4 a výcviku a z přítomnosti našeho mistra. A ačkoli mi bylo smutno, věděl jsem, že když je tu náš mistr, všechno bude v pořádku, protože bude s to pomoci Samtenovi k vysvobození. Později jsem se dozvěděl, že je snem každého praktikujícího umírat v přítomnosti svého mistra a mít to štěstí, že ho smrtí povede mistr. Když Džamjang Khjence klidně vedl Samtena jeho umíráním, seznamoval ho postupně se všemi etapami procesu, kterými prochází. Přesnost mistrových vědomostí i jeho jistota a klid mě ohromovaly. Pokojná důvěra mého mistra, byl-li přítomen, povzbudila i nejvystrašenějšího člověka. Te nám Džamjang Khjence odhaloval svou nebojácnost vůči smrti. Ne že by kdy bral smrt na lehkou váhu; často nám říkával, že se jí bojí, a varoval nás, abychom se k ní nestavěli naivně nebo samolibě. Co to však umožňovalo mému mistrovi čelit smrti způsobem, který byl současně střízlivý i veselý, tak praktický a přece tak tajemně bezstarostný? Ta myšlenka mě fascinovala a stále jsem se jí musel zabývat. Samtenova smrt byla pro mne otřesem. Už v sedmi letech jsem poprvé zahlédl mohutnou sílu tradice, jejíž součástí jsem se stával i já, a začínal jsem chápat účel duchovní praxe. Praxe umožnila Samtenovi smířit se se smrtí a pomohla mu jasně pochopit, že útrapy a bolest mohou být součástí hlubokého, přirozeného procesu očisty. Praxe přinesla mému mistrovi úplné poznání toho, co je to smrt, a přesnou techniku, jak člověka smrtí provést. Když Samten zemřel, vydali jsme se na koních na tříměsíční strastiplnou cestu do Lhasy, hlavního města Tibetu. Odtamtud jsme pokračovali ve své pouti k posvátným místům ve středním a jižním Tibetu. Jsou to svatá místa světců, králů a učenců, kteří od 7. století přinášeli do Tibetu buddhismus. Můj mistr byl emanací mnoha mistrů všech tradic a pro svou pověst byl všude, kam jsme přišli, okázale vítán. Pro mne byla cesta nesmírně vzrušující a zůstaly mi na ni krásné vzpomínky. Tibe ani vstávají časně, aby plně využili přirozeného světla. Spát jsme chodili za soumraku a vstávali jsme před 22

5 svítáním; při prvním úsvitu už vyráželi na cestu jaci se zavazadly. Bouraly se stany, jako poslední kuchyně a stan mého mistra. Napřed šel průzkumník, aby našel dobré tábořiště, a kolem poledne jsme se zastavili a na zbytek dne se utábořili. Rád jsem tábořil u řeky a poslouchal zvuky vody, nebo seděl ve stanu a naslouchal bubnování deště na střeše. Byli jsme nevelká skupina s asi třiceti stany. Přes den jsem jezdil na zlatavě zbarveném koni po mistrově boku. Při jízdě mě učil, vyprávěl mi příběhy, praktikoval a sestavoval mnohé praxe zvláš pro mne. Když jsme se jednoho dne přiblížili k posvátnému jezeru Jamdrogccho a zahlédli tyrkysovou záři jeho hladiny, začal umírat další lama v naší skupině, Lama Ceten. Smrt Lamy 1 Cetena byla pro mne další silnou lekcí. Byl to učitel Khandro Cering Čhödrön, duchovní manželky mého mistra. Mnozí ji pokládali za nejpřednější tibetskou praktikující ženu, za skrytého mistra; pro mne byla ztělesněním oddanosti, vyučující ostatní prostotou své milující přítomnosti. Lama Ceten byl nesmírně lidská a dědečkovská povaha. Bylo mu přes šedesát, byl dost vysoký, měl šedivé vlasy a vyzařovala z něho nenucená laskavost. Byl také vynikajícím mistrem meditace a jen být v jeho blízkosti mi dodávalo pocit klidu a vyrovnanosti. Někdy mě huboval a já jsem se ho bál, ale ani při občasné přísnosti nikdy neztrácel svou vřelost. Lama Ceten zemřel neobyčejným způsobem. Ačkoli byl nablízku klášter, odmítl tam jít s odůvodněním, že jim nechce zanechat mrtvolu, kterou by museli odklízet. A tak jsme se utábořili a rozbili své stany do kruhu jako obvykle. Lamu Cetena ošetřovala a obsluhovala Khandro, protože byl jejím učitelem. Ona a já jsme byli sami v jeho stanu, když ji najednou zavolal k sobě. Říkával jí láskyplně a-mi, což v jeho nářečí znamená dítě moje. A-mi, poj sem! řekl jí něžně. Už je to tady. Nemám už pro tebe žádnou další radu. Jsi dobrá taková, jaká jsi, mám z tebe radost. Služ svému mistrovi stejně jako doposud. Okamžitě se otočila, aby vyběhla ze stanu, ale chytil ji za rukáv. Kam jdeš? zeptal se. Jdu zavolat rinpočheho, odvětila. Neobtěžuj ho, není třeba, usmál se. Když jde o mistra, neexistuje žádná vzdálenost. S tím se prostě zadíval k obloze 23

6 a zesnul. Khandro se vyprostila z jeho sevření a pospíchala, aby zavolala mého mistra. Já jsem tam seděl neschopen pohybu. Ohromilo mě, že někdo, kdo stojí tváří v tvář smrti, může mít tolik důvěry. Lama Ceten mohl nechat zavolat mistra, aby mu osobně pomohl něco, po čem by zatoužil kdekdo, ale nepotřeboval to. Te už chápu proč. Již realizoval přítomnost mistra v sobě. Džamjang Khjence byl stále s ním, v jeho mysli a srdci; ani na okamžik se necítil od něho odloučen. Khandro šla přece jen zavolat Džamjang Khjenceho. Nikdy nezapomenu, jak se předklonil, když vstupoval do stanu. Jen jednou se podíval na tvář Lamy Cetena, pak se mu zahleděl do očí a pousmál se. Vždycky mu říkával la gen, starý lamo ; byl to projev jeho náklonnosti. La gen, řekl te, nezůstávej v tomto stavu! Dnes už chápu, že viděl, že Lama Ceten provádí zvláštní druh meditace, v níž praktikující nechává přirozenost své mysli splynout s prostorem pravdy a může v tomto stavu setrvat po mnoho dní. La gen, jsme poutníci. Jsme na cestě. Nemůžeme čekat tak dlouho. Poj, já tě povedu. S ustrnutím jsem pozoroval, co se dělo dál, a kdybych to nebyl viděl na vlastní oči, nikdy bych tomu neuvěřil. Lama Ceten ožil. Potom si můj mistr sedl vedle něho a provedl ho phowou, praxí pro vedení vědomí v okamžiku před smrtí. Je mnoho způsobů, jak to provést, a ten, kterého použil mistr, vyvrcholil jeho trojím vyslovením slabiky A. Když ji vyslovil poprvé, slyšeli jsme, jak ho Lama Ceten zcela slyšitelně doprovází. Podruhé už byl jeho hlas méně zřetelný a potřetí nastalo ticho; byl mrtev. Samtenova smrt mě poučila, jaký je účel duchovní praxe; smrt Lamy Cetena mě poučila, že pro praktikující jeho kalibru není ničím neobvyklým skrývat během života své pozoruhodné schopnosti. Někdy je skutečně projeví jenom jednou, v okamžiku své smrti. Ačkoli jsem byl ještě dítě, pochopil jsem, že je nápadný rozdíl mezi Samtenovou smrtí a úmrtím Lamy Cetena, a uvědomil jsem si, že je to rozdíl mezi smrtí dobrého mnicha, který po celý život praktikoval, a skonem praktikujícího, který dosáhl mnohem dokonalejšího stupně realizace. Samten zemřel obyčejně a v bolestech, a přece s důvěrou, kterou mu dodávala víra. Skon Lamy Cetena byl projevem duchovního mistrovství. 24

7 Brzy po pohřbu Lamy Cetena jsme se přesunuli do jamdogského kláštera. Jako obvykle jsem spal vedle svého mistra v jeho pokoji a vzpomínám si, že jsem oné noci pozoroval, jak po zdi tancují plamínky máslových lamp. Zatímco všichni ostatní tvrdě spali, bděl jsem a celou noc plakal. Oné noci jsem pochopil, že smrt je něco skutečného a že budu muset umřít i já. Když jsem tam tak ležel a přemýšlel o smrti a svém vlastním skonu, začal se z mého žalu vynořovat hluboký pocit smíření a spolu s ním odhodlání věnovat svůj život duchovním cvičením. A tak jsem začal čelit smrti a tomu, co z ní vyplývá, už jako velmi mladý. Tehdy jsem si ještě nedovedl představit, kolik smrtí různého druhu bude následovat. Smrt, kterou byla tragická ztráta mé vlasti Tibetu po čínské okupaci. Smrt, kterou je vyhnanství. Smrt ztráty všeho, co jsme já a moje rodina měli. Naše rodina Lakar Cang patřila k nejbohatším v Tibetu. Už od 14. století byla proslulá jako jeden z nejvýznamnějších mecenášů buddhismu, podporovala Buddhovo učení a pomáhala velkým mistrům v jejich práci. 2 Nejotřesnější ze všech smrtí měla však teprve přijít skon mého mistra Džamjang Khjenceho. Ztrativ jeho jsem cítil, že jsem ztratil základ své existence. Pro Tibe any byla smrt mého mistra druhou zničující ranou. A pro Tibet vyznačovala konec jedné epochy. Smrt v moderním světě Když jsem poprvé přišel na Západ, otřásl mnou kontrast mezi postojem ke smrti, v němž jsem byl vychován, a postojem, který jsem našel tady. Přes všechny technické výdobytky chybí západní společnosti opravdové chápání smrti nebo toho, co se při smrti a po smrti děje. Zjistil jsem, že dnes se lidé učí odmítat smrt a vykládá se jim, že smrt neznačí nic než zničení a ztrátu. To znamená, že většina světa žije bu v odmítání smrti, nebo v hrůze před ní. I mluvení o smrti je považováno za morbidní a mnoho lidí věří, že pouhá zmínka o smrti ji na mluvčího přivolává. 25

8 Jiní pohlížejí na smrt s naivní, bezmyšlenkovitou bodrostí a domnívají se, že z nějakého neznámého důvodu smrt pro ně dopadne dobře a že si s tím netřeba dělat starosti. Kdykoli na ně pomyslím, vzpomenu si, co řekl jeden tibetský mistr: Lidé se často dopouštějí omylu, že si lehkovážně myslí:,no dobrá, smrt potká každého. Není to nic zvláštního, je to přirozená věc. Bude to v pořádku. To je hezká teorie, ale jen dokud člověk neumírá. 3 Z těchto dvou postojů ke smrti jeden pojímá skon jako něco, před čím je třeba prchat, a druhý jako cosi, co se postará samo o sebe. Jak jsou oba vzdáleny pochopení pravého smyslu smrti! Všechny největší duchovní tradice světa, samozřejmě včetně křes anství, nám jasně říkají, že smrt není konec. Všechny dochovaly a předávají vizi jakéhosi života, který přijde, což dodává tomuto životu, který prožíváme, posvátný smysl. Ale navzdory jejich učení je moderní společnost většinou duchovní pouští, ve které si většina představuje, že tento život je všechno, co existuje. Bez opravdové nebo autentické víry v posmrtný život žije většina lidí bez nějakého nejvyššího smyslu. Došel jsem k názoru, že katastrofální důsledky odmítání smrti daleko přesahují jedince působí na celou planetu. Tím, že v podstatě věří, že existuje jedině tento život, nevytvořili si moderní lidé žádnou dlouhodobou perspektivu. Nic jim proto nebrání plenit naši planetu pro vlastní bezprostřední účely a žít sobeckým životem, který může být pro budoucnost osudný. Kolik potřebujeme dalších varování, jako jsou slova bývalého brazilského ministra životního prostředí, zodpovědného za deštné pralesy Amazonie? Moderní průmyslová společnost je fanatické náboženství. Rozvracíme, otravujeme, ničíme všechny životní systémy naší planety. Podepisujeme směnky, které naše děti nebudou moci zaplatit... Jednáme, jako bychom byli poslední generací na této planetě. Bez radikální změny v srdci, mysli a výhledu do budoucna skončí Země jako Venuše, spálená a mrtvá. 4 26

9 Strach ze smrti a nevědomost o posmrtném životě živí ono ničení našeho životního prostředí, které ohrožuje životy nás všech. Není tedy čím dál víc zneklidňující, že nikdo lidi nepoučuje o tom, co je to smrt a jak umřít? Ani jim nedodává naději v to, co je po smrti a co opravdu leží za životem? Může být něco ironičtějšího než to, že mladí lidé jsou tak hluboce vzděláni ve všech oborech s výjimkou toho, který skrývá klíč k celému smyslu života a snad i našemu přežití? Často mě udivovalo, jak někteří velcí buddhističtí mistři, které znám, kladli lidem, kteří za nimi přicházeli pro poučení, jedinou prostou otázku: Věříte v život po smrti? Neptali se jich, jestli v něj věří z filozofického hlediska, ale jestli tu víru cítí hluboko v srdci. Mistr ví, že uvěří-li lidé v život po smrti, bude celé jejich pojetí života jiné a budou mít jasný pocit osobní zodpovědnosti a morálky. Mistři jistě vědí, že je tu nebezpečí, že lidé postrádající silnou víru v život po smrti vytvoří společnost, která se upíná jen ke krátkodobým výsledkům a příliš neuvažuje o důsledcích svého jednání. Nemůže to snad být hlavní důvod, proč jsme vytvořili brutální svět, v němž te žijeme, svět s nedostatkem opravdového soucitu? Někdy si myslím, že ty nejzámožnější a nejmocnější země rozvinutého světa jsou jako říše bohů popisovaná v buddhistickém učení. Bozi prý žijí v bájném přepychu, oddávají se kdejakým radovánkám a vůbec nepomyslí na duchovní rozměr života. Všechno jde dobře, dokud se nepřiblíží smrt a neobjeví se nečekané známky rozkladu. Potom se už ženy a milenky bohů neodváží ani se k nim přiblížit a jenom z dálky na ně házejí květiny s modlitbami, aby se opět znovu zrodili jako bohové. Žádná z jejich vzpomínek na štěstí a blahobyt je te nemůže zaštítit před utrpením, jež se před nimi objeví; je jen tím prudší. A tak jsou umírající bohové ponecháni, aby zemřeli sami v bídě. Osud bohů mi připomíná to, jak se s přestárlými, nemocnými a umírajícími zachází dnes. Naše společnost je posedlá mládím, sexem a mocí, a před stářím a rozkladem uhýbá. Není děsivé, že odhazujeme staré lidi, když je jejich pracovní život u konce a už nejsou užiteční? Není znepokojivé, že je strkáme do starobinců, kde umírají opuštěni a zapomenuti? 27

10 Není také načase, abychom se znovu podívali na to, jak se někdy zachází s těmi, kdo trpí nevyléčitelnými chorobami, jako je rakovina a AIDS? Znám mnoho lidí, kteří zemřeli na AIDS, a viděl jsem, jak často s nimi jednali jako s vyvrženci i jejich přátelé a jak je stigma lpící na této chorobě odsuzovalo k zoufalství a vnukalo jim pocit, že jejich život je odporný a v očích světa už skončil. I když umírá někdo, koho známe nebo milujeme, zjiš ují lidé často, že nemají ani ponětí, jak mu pomoci; a když už je mrtev, nikdo nás nevybízí myslet na budoucnost zesnulého, na to, jak bude pokračovat nebo jak bychom mu mohli nadále pomáhat. Každý pokus myslet tímto způsobem nese s sebou fakticky nebezpečí, že to bude odmítnuto jako nesmysl a jako něco směšného. To všechno nám s bolestnou naléhavostí ukazuje, že te víc než kdykoli dříve potřebujeme od základů změnit svůj postoj ke smrti a umírání. Naštěstí se už tyto postoje začínají měnit. Například hospicové hnutí koná znamenitou práci tím, že poskytuje praktickou i citovou péči. Ale ani praktická a citová péče nestačí; umírající potřebují lásku a starostlivost, ale potřebují také něco hlubšího. Potřebují odhalit skutečný smysl smrti i života. Jak jim bez toho můžeme poskytnout poslední útěchu? Pomoc umírajícím musí tedy zahrnovat i možnost duchovní péče, protože jen s duchovním poznáním můžeme opravdu čelit smrti a chápat ji. Povzbudilo mě, jak v posledních letech otevřeli celé téma smrti a umírání na Západě průkopníci jako Elisabeth Kübler-Rossová a Raymond Moody. Elisabeth Kübler-Rossová podrobila hlubšímu pohledu způsob, jakým pečujeme o umírající, a ukázala, že s bezpodmínečnou láskou a osvícenějším postojem může být umírání pokojnou a dokonce přetvářející zkušeností. Vědecké zkoumání různých aspektů domnělé smrti, které následovalo po odvážném díle Raymonda Moodyho, vyzdvihlo před lidstvem živou a silnou naději, že život smrtí nekončí a že skutečně existuje život po životě. Někteří lidé bohužel opravdu nepochopili plný význam těchto odhalení o smrti a umírání. Zašli do druhého extrému tím, že 28

11 oslavují smrt jako něco nádherného, a slyšel jsem o tragických případech mladých lidí, kteří spáchali sebevraždu, protože uvěřili, že smrt je krásná a je únikem ze skličujícího života. Ale a už se smrti bojíme a odmítáme se jí postavit tváří v tvář, nebo ji romantizujeme, je to zlehčování smrti. Jak zoufalství, tak euforie ze smrti jsou útěkem. Smrt není skličující ani vzrušující; je to prostě životní skutečnost. Jak je smutné, že většina z nás si začíná vážit svého života, teprve když je na pokraji smrti! Často myslím na slova velkého buddhistického mistra Padmasambhavy: Ti, kdo věří, že mají dost času připravit se na smrt, až když přijde její čas, jsou pak drásáni lítostí. Ale není to už příliš pozdě? Jaký může být mrazivější komentář k modernímu světu než to, že většina lidí umírá nepřipravena na smrt, jako žila nepřipravena na život? Cesta životem a smrtí Podle Buddhovy moudrosti můžeme skutečně využít svého života k tomu, abychom se připravili na smrt. Nemusíme čekat, až nás bolestná smrt někoho nám blízkého nebo otřes z nevyléčitelné nemoci přinutí podívat se na svůj život. Ani nejsme odsouzeni k tomu, abychom kráčeli ve chvíli smrti s prázdnýma rukama vstříc neznámu. Můžeme začít nalézat smysl svého života už tady a nyní. Můžeme proměnit každý okamžik v příležitost ke změně a k tomu, abychom se připravili celým srdcem, důkladně a s klidnou myslí na smrt a věčnost. Podle buddhistického pojetí tvoří život a smrt jediný celek, v němž je smrt začátkem další kapitoly. Smrt je zrcadlo, ve kterém se odráží celý smysl života. Toto je ústřední názor učení nejstarší školy tibetského buddhismu. Mnozí z vás už asi slyšeli o Tibetské knize mrtvých. V tomto díle se pokouším vysvětlit a rozvést Tibetskou knihu mrtvých ve snaze pokrýt nejen smrt, ale i život, a doplnit podrobnosti celého učení, jehož je Tibetská kniha mrtvých pouhou částí. V tomto podivuhodném učení nacházíme celý život a smrt podány společně jako sérii neustálých proměnných přechodo- 29

12 vých skutečností známých pod pojmem bardo. Tohoto slova se běžně používá k označení přechodového stavu mezi smrtí a znovuzrozením, ale ve skutečnosti se barda vyskytují neustále po celý život i smrt; jsou to významné kritické chvíle, kdy je výrazně zvýšena možnost osvobození či osvícení. Barda jsou obzvláště mocné příležitosti k osvobození, protože, jak říká učení, existují jisté okamžiky, které jsou mnohem mocnější než jiné a jsou víc nabity možnostmi, kdy všechno, co děláme, má základní a dalekosáhlé důsledky. Uvažuji o bardu jako o momentu, kdy přistoupíte k okraji propasti; takovým okamžikem je například okamžik, kdy mistr seznamuje žáka se základní, původní a nejvnitřnější přirozeností jeho mysli. Ale největším a zcela jistě nejmocnějším z těchto všech momentů je okamžik smrti. Z hlediska tibetského buddhismu tak můžeme rozdělit celou svou existenci na čtyři vzájemně nepřetržitě spojené skutečnosti: 1) život, 2) umírání a smrt, 3) etapu po smrti a 4) znovuzrození. Ty jsou známy jako čtyři barda: 1) přirozené bardo tohoto života, 2) bolestné bardo umírání, 3) zářivé bardo dharmaty a 4) karmické bardo vznikání. Vzhledem k rozsáhlosti a obsažnosti učení o bardech byla tato kniha pečlivě uspořádána. Povede vás etapu za etapou rozvíjející se vizí cesty života a smrti. Naše zkoumání nezbytně začne úvahou o tom, co znamená smrt, a o mnoha ploškách drahokamu pravdy o pomíjivosti úvahou onoho druhu, který nám umožní bohatě využít tohoto života, dokud je ještě čas, a zajistit si, abychom jednou umírali bez lítosti a sebeobviňování, že jsme svůj život promrhali. Jak říká slavný tibetský básník a světec Milarepa: Mým náboženstvím je žít a zemřít bez lítosti. Hluboké zamyšlení nad skrytým poselstvím pomíjivosti nad tím, co skutečně leží za pomíjivostí a smrtí povede přímo k srdci starobylého a mocného tibetského učení: k uvedení do základní přirozenosti mysli. Poznání přirozenosti mysli, kterou lze nazvat naší nejvnitřnější esencí, té pravdy, po níž všichni pátráme, je klíč k pochopení života a smrti. Nebo v okamžiku smrti dochází k tomu, že obyčejná mysl a její klamy umírají, a v oné mezeře se odhalí neomezená, obloze podobná povaha naší mysli. 30