Ústavní institut milosti a amnestie

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Marcel Bednář Ústavní institut milosti a amnestie Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Kateřina Janstová, Ph.D. Katedra ústavního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Prohlášení Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne Marcel Bednář

3 Poděkování Děkuji své vedoucí práce, paní JUDr. Kateřině Janstové, Ph.D., nejen za cenné rady a připomínky, které mi při psaní práce poskytovala, ale také za vstřícný a trpělivý přístup. Rodině a blízkým děkuji za podporu při studiu.

4 Obsah 1. Úvod Pojmové vymezení Základní rozlišení Milosti individuální Milosti hromadné Formy milosti a amnestie Abolice Agraciace Rehabilitace Účel institutu milosti a amnestie Současná právní úprava Mezinárodněprávní závazky Ústavněprávní rámec Trestněprávní rámec Milosti Přenesení pravomoci na ministra spravedlnosti Řízení o udělení milosti Žádost o milost Vyřizování žádostí Mezitímní rozhodnutí Udělení milosti Podmíněné udělení milosti Problematické aspekty řízení Prezidenti ČR a udílení milostí Prezident Havel Prezident Klaus Prezident Zeman... 62

5 6. Amnestie Prezidenti ČR a vyhlašování amnestií Prezident Havel Prezident Klaus Amnestie z Soudní přezkum amnestie Žaloba pro velezradu Prezident Zeman Přestupková amnestie Sporné momenty institutu milosti a amnestie Problém zneužívání Kolize s principem rovnosti před zákonem Problém nadužívání Kolize s principem neodvratitelnosti trestu Kolize s principem demokratického právního státu Problém odpovědnosti Komparativní pohled Země střední Evropy Ostatní evropské země Úvahy de lege ferenda de constitutione ferenda Závěr

6 Bibliografie Odborné právní publikace Sborníky Odborné články Diplomové práce Internetové zdroje Abstrakt Abstract Klíčová slova Key words Seznam použitých zkratek

7 1. Úvod Institut milosti a amnestie je institutem pradávným. Existoval ve všech společnostech se systémem trestní spravedlnosti, a to i ve společenstvích, která stát nezaložila 1. Nejstarší dochované záznamy o institutu milosti pocházejí ze starověkého Egypta, a to zhruba let př. n. l., kdy se o amnestii v egyptském Karnaku zmiňuje tzv. Stéla vyhnanců 2. Ve starověkém Římě císaři udělovali milost gladiátorům na přání davu; podobně Pilát Pontský nechal rozhodnout lid o tom, zda bude milost udělena Ježíši, nebo Barnabášovi 3. Fascinující je nejen skutečnost, že institut milosti a amnestie je starý přibližně 5 tisíc let a dochoval se až do dnešních dob moderního demokratického právního státu, ale i fakt, že se promítl do běžného života lidí, když se v některých rodinách stalo udělování milosti kaprovi tradicí na Štědrý den 4. Tomu se podobá zajímavý zvyk v USA, kde prezident přede Dnem díkůvzdání slavnostně omilostňuje krůtu původně určenou na hodovní stůl 5. Institut milosti a amnestie však rozhodně není jen jakýmsi pozoruhodným reziduem minulosti, nýbrž velmi aktuálním tématem, budícím vášně nejen mezi politiky a veřejností, ale i odbornými kruhy. Tématu milostí a amnestií je věnována značná mediální pozornost. Tak například amnestie 1 CHALUPOVÁ, Jana a Pavel ŠÁMAL. Hlava XXIII. Amnestie a milost. MUSIL, Jan, Vladimír KRATOCHVÍL a Pavel ŠÁMAL. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str PAVLÍČEK, Václav. O ústavních problémech milosti a amnestie v České republice. In: MUSIL, Jan a Marie VANDUCHOVÁ. Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám. 1. vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, str Viz např. článek Kapr se neutopil, dostal milost, ze dne , dostupný z 5 Viz např. video Obama pardons turkeys and tells dad jokes for Thanksgiving tradition, ze dne , dostupné z - thanksgiving-turkey-pardon-video [1]

8 vyhlášená prezidentem Klausem několik týdnů (ne-li měsíců) plnila titulní strany novin a internetových serverů. Mediální spekulace o tom, zda nejznámější český vězeň Jiří Kajínek dostane milost, jsou už novinářským evergreenem. Z milostí a amnestií se stalo politikum 6. Téma silně rezonovalo především v předvolebních debatách před první přímou volbou prezidenta republiky, když jednotliví prezidentští kandidáti předkládali své představy o výkonu pravomoci prezidenta republiky spočívající v udílení milostí a vyhlašování amnestií. Politické strany a jejich představitelé se pravidelně vyjadřují k udělení milosti či vyhlášení amnestie prezidentem republiky. To se promítá do činnosti zákonodárců, neboť návrhy na změnu Ústavy ČR, týkající se institutu milosti a amnestie, patří k poměrně častým. Dalo by se říci, že milosti a amnestie se staly nejen tématem politickým, ale také celospolečenským. Téma práce bylo zvoleno nejen pro výše uvedené, ale také s ohledem na autorovu osobní zkušenost s institutem milosti, když po celý rok 2014 autor pracoval (nejdříve jako stážista 7, poté jako zaměstnanec) na oddělení milostí Ministerstva spravedlnosti, kde prováděl šetření žádostí o milost a zpracoval několik návrhů na udělení milosti předložených k rozhodnutí prezidentu republiky. Diplomová práce proto není výhradně prací teoretickou, ale je 6 MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str Z písemného hodnocení absolvované stáže: V rámci stáže Marcel Bednář prováděl šetření o žádostech o milost; tvůrčím způsobem posuzoval důvodnost podaných žádostí ve vztahu k výsledkům šetření, charakteru trestné činnosti a celospolečenskému i zahraničněpolitickému zájmu; zpracovával návrhy na udělení či neudělení milosti, sloužící jako podklad pro rozhodnutí prezidenta republiky, a návrhy rozhodnutí o bezdůvodných žádostech; zajišťoval komplexní přípravu řízení o udělení milosti. Předmětem jeho činnosti byly rovněž mediálně známé a komplikované případy. (Mgr. Radomír Adámek, vedoucí oddělení milostí Ministerstva spravedlnosti, dne ). [2]

9 obohacena o poznatky z praxe a o popis problémů, se kterými se autor při svém působení na oddělení milostí Ministerstva spravedlnosti setkával. Hypotézou práce byl zvolen výrok, že institut milosti a amnestie by měl být v českém právním řádu zachován, neboť se jedná o institut vhodný, zdůvodnitelný a svým způsobem nenahraditelný. Ověření tohoto výroku je důležité, neboť může poskytnout odpověď na často vznášenou otázku, zda institut milosti a amnestie není jen jakýmsi monarchistickým přežitkem, postrádajícím v dnešní době jakéhokoliv opodstatnění. Vytyčená hypotéza je hlavním důvodem, proč je v práci věnován prostor účelu institutu milosti a amnestie. Ke stěžejním kapitolám patří také kapitola 5., kde je v podrobnostech popsán proces řízení o udělení milosti, a to včetně jeho problematických aspektů. Vyzdvihnout lze rovněž kapitolu 7., pojednávající o sporných momentech institutu milosti a amnestie. Důležitou součástí práce je kapitola 9., která rozebírá úvahy de lege ferenda de constitutione ferenda nad institutem milosti a amnestie. Práce je dále doplněna o komparativní pohled. Ačkoliv jsou na několika místech zmíněny historické souvislosti, ucelený výklad historického vývoje institutu milosti a amnestie práce neobsahuje, neboť se jedná spíše o oblast právních dějin. Nelze však vyloučit, že historickým aspektům institutu milosti a amnestie bude věnována některá z příštích prací autora. [3]

10 2. Pojmové vymezení Nelze se kvalifikovaně zabývat institutem milosti a amnestie, aniž by se přesně vymezily pojmy daných institutů. V první řadě je však třeba odlišit milost a amnestii od zákonů: zákony zpravidla působí do budoucnosti, milost a amnestie vždy do minulosti. Zákony se přijímají, aby stanovily pravidla pro budoucí jednání subjektů, nemají být proto retroaktivní, milost a amnestie řeší naopak důsledky předchozích jednání lidí, jež byly v rozporu se zákonem 8. Přesto však především u amnestie jistou podobnost se zákony můžeme nalézt, a to v její normativní povaze 9, 10 : amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky jsou akty aplikace práva sui generis, které vykazují určité normativní prvky. Rozhodnutí o amnestii jsou zveřejňována ve Sbírce zákonů a jsou závazná pro všechny orgány činné v trestním řízení. Občané mají vynutitelné právo na její realizaci. 11. Také podle Jelínka jsou amnestijní rozhodnutí normativními akty sui generis, přičemž je třeba je odlišovat od udělení milosti, tedy aktu aplikace práva 12. Flegl pak uvádí, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii je 8 PAVLÍČEK, Václav. O amnestiích, zákonu č. 115/1946 a aktech odporu proti nacismu. In: PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti. Úvahy a polemiky: 1) Český stát a Němci. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2002, str Podle Drgonce amnestijní rozhodnutí splňují základní znaky normativních aktů: a) jsou vydané na základě zplnomocnění uděleného Ústavou, b) zavazují všechny orgány, především pak orgány činné v trestním řízení, c) upravují osobitá práva občanů a d) jejich realizaci je možné vynutit orgány státní moci, konkrétně pak orgány činnými v trestním řízení. Amnestijní rozhodnutí mají navíc strukturu podobnou právní normě. Viz DRGONEC, Ján. Amnestia v slovenskej právnej teórii a praxi. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, Brno, 1999, 7(3), str Srov. podkapitolu Soudní přezkum amnestie. 11 KANTOŘÍKOVÁ, Jana. Hesla Amnestie, Milost. KLÍMA, Karel a kolektiv. Encyklopedie ústavního práva. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, str JELÍNEK, Jiří. Kapitola III. Trestně-procesní normy, jejich výklad a působnost. JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 60. [4]

11 normativním aktem, právně závazným ve specifické sféře vztahů, které vznikají při aplikaci trestního práva hmotného a procesního 13. Zaujme jistě i názor Hasenkopfa, podle kterého je amnestie fakticky speciální, jednorázovou novelou trestního zákona, v některých případech i trestního řádu 14. Nutno poznamenat, že právní teoretici se občas přou o to, zda je milost pojmem ústavního či trestního práva. V tomto směru však nelze než souhlasit se Šámalem, podle kterého je milost především pojmem ústavněprávním, neboť je zakotvena v Ústavě a jen v podrobnostech upravena zákonnými předpisy (zejména trestním řádem) 15. Zajímavým se však zdá být i pohled, podle kterého se jedná o instituty jak ústavněprávní, tak trestněprávní povahy, přičemž až do doby vyhlášení amnestie či udělení milosti se jedná o instituty práva ústavního, zatímco po vyhlášení amnestie či udělení milosti se jedná o instituty trestněprávní, neboť v této fázi je stěžejní zabezpečení realizace rozhodnutí hlavy státu 16. V odborných textech lze rovněž nalézt dlouhotrvající teoretické spory o to, zda zařadit milost a amnestii mezi instituty práva hmotného či procesního. Přestože se jedná o spory trvající mnoho desetiletí, jednoznačný závěr o této otázce učinit nelze. Následující text popisuje základní rozlišení institutu na milosti individuální a milosti hromadné, následně se zabývá formami milostí a 13 FLEGL, Vladimír. Amnestie jako právní prostředek trestní politiky. Právník. Praha: Ústav státu a práva ČSAV, 1973, 112(5), str HASENKOPF, Pavel. O amnestii aneb kde se vzala ta osmiletá lhůta. In: LOUŽEK, Marek. Spor o amnestii. 1. vydání. Praha: Institut Václava Klause a Centrum pro ekonomiku a politiku, 2013, str ŠÁMAL, Pavel. Opravné prostředky v trestním řízení: stížnost pro porušení zákona, obnova řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str DRAŠTÍK, Antonín. Kapitola XI. Amnestie a milost. NETT, Alexander, Antonín DRAŠTÍK, Jana ZEZULOVÁ a Marek FRYŠTÁK. Trestní právo procesní. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Brno, 2005, str. 80. [5]

12 amnestií tedy především rozdíly mezi rozhodnutími aboličními, agraciačními a rehabilitačními Základní rozlišení Pojem milost můžeme použít jak v užším, tak širším smyslu. Zatímco v užším smyslu se jedná jen o akty individuální, v širším smyslu máme na mysli rovněž akty hromadné. Slovem milost, vnímáme-li jej ve smyslu odpuštění, lze tedy označit i amnestijní rozhodnutí Milosti individuální Milost v užším slova smyslu lze definovat především jako individuální akt, kterým prezident republiky zasahuje do moci soudní 17. Jedná se o odpouštění či zmírňování trestů a nezahajování trestního řízení či nepokračování v trestním řízení v jednotlivých případech 18. Tento individuální právní akt se vyznačuje tím, že směřuje k jedné konkrétní osobě 19 a zhodnocuje konkrétní případ a konkrétní situaci tohoto jednotlivce (individuální osud) 20. Výstižnou definici nabízí Púry a Syllová: milost je rozhodnutím, kterým prezident republiky individuálně promíjí nebo zmírňuje trest (resp. 17 PAVLÍČEK, Václav. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. PAVLÍČEK, Václav a Jiří HŘEBEJK. Ústava a ústavní řád České republiky: 1. díl: Ústavní systém. 1. vydání. Praha: Linde, 1994, str MIKULE, Vladimír a Vladimír SLÁDEČEK. Milost a amnestie. In: VANDUCHOVÁ, Marie a Tomáš GŘIVNA. Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: ASPI, 2008, str ODEHNALOVÁ, Jana. Komentář ke čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j) Ústavy ČR. KLÍMA, Karel a kolektiv. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str FILIP, Jan. Komentář ke čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j) Ústavy ČR. BAHÝĽOVÁ, Lenka, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Milan PODHRÁZKÝ, Radovan SUCHÁNEK, Vojtěch ŠIMÍČEK a Ladislav VYHNÁLEK. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2010, str [6]

13 jeho důsledky), uložený konkrétnímu pachateli trestného činu anebo nařizuje nezahajovat nebo zastavit jeho trestní stíhání 21. Právo milosti je obvykle spojeno s osobními vlastnostmi nebo individuálními důvody pachatele zvláštního zřetele hodných, přičemž motivem 22 bývá často humanitární aspekt Milosti hromadné Amnestie jsou na rozdíl od milostí v užším slova smyslu hromadným promíjením a zmírňováním trestů a právních následků odsouzení, jakož i právem nařizovat, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo 24. U hromadných milostí přitom nejde o konkrétní osoby, neboť se neamnestují osoby, ale trestné činy; záleží na povaze těchto trestných činů 25. Přesněji řečeno, amnestie se týká osob, které splní její kritéria 26. Těmito kritérii může být například výše uloženého trestu, druh trestného činu, forma 21 PÚRY, František a Jindřiška SYLLOVÁ, Heslo Milost prezidenta republiky. HENDRYCH, Dušan a kolektiv. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str Viz kapitolu 3. Účel institutu milosti a amnestie. 23 Drgonec in LENGYELOVÁ, Jana. Amnestia a jej úskalia. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2013, 17(9-10), str PAVLÍČEK, Václav. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. PAVLÍČEK, Václav a Jiří HŘEBEJK. Ústava a ústavní řád České republiky: 1. díl: Ústavní systém. 1. vydání. Praha: Linde, 1994, str FILIP, Jan. Komentář ke čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j) Ústavy ČR. BAHÝĽOVÁ, Lenka, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Milan PODHRÁZKÝ, Radovan SUCHÁNEK, Vojtěch ŠIMÍČEK a Ladislav VYHNÁLEK. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2010, str SVOBODA, Cyril. Komentář ke čl. 62 a čl. 63 Ústavy ČR. HENDRYCH, Dušan, Cyril SVOBODA a kolektiv. Ústava České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1997, str [7]

14 zavinění, případně ohled na osobu potrestaného (těhotné ženy, starší lidé, osoby trpící závažnou chorobou) 27. Obdobně například Herc: amnestie je rozhodnutím, které se nevztahuje ke konkrétním osobám, proti nimž má být zahájeno nebo je vedeno trestní řízení, respektive které byly odsouzeny, ale k individuálně neurčenému počtu osob, které jsou vymezeny abstraktně nebo obecnými znaky osob, kterých se má týkat 28. Pavlíček v této souvislosti uvádí, že amnestie je opatřením všeobecným, objektivním, týkajícím se individuálně neurčených pachatelů trestných činů určitého druhu 29. V okamžiku vyhlášení amnestie je okruh osob, na které se vztahuje, anonymní; teprve činností orgánů činných v trestním řízení při realizaci amnestie dochází k vymezení osob a činů, na které se amnestie vztahuje 30. Flegl poznamenává, že amnestie je generálním aktem adresovaným osobám identifikovatelným až při jeho provádění 31. Amnestie tedy blíže nepřihlíží ke konkrétní povaze trestných činů (u mladistvých provinění), konkrétním okolnostem jejich spáchání, ani k individuálním osobním a jiným poměrům pachatele SLÁDEČEK, Vladimír. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str HERC, Tomáš. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. RYCHETSKÝ, Pavel, Tomáš LANGÁŠEK, Tomáš HERC, Petr MLSNA a kolektiv. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str PAVLÍČEK, Václav. O amnestiích, zákonu č. 115/1946 a aktech odporu proti nacismu. In: PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti. Úvahy a polemiky: 1) Český stát a Němci. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2002, str DRAŠTÍK, Antonín. Kapitola XI. Amnestie a milost. NETT, Alexander, Antonín DRAŠTÍK, Jana ZEZULOVÁ a Marek FRYŠTÁK. Trestní právo procesní. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Brno, 2005, str FLEGL, Vladimír. Amnestie jako právní prostředek trestní politiky. Právník. Praha: Ústav státu a práva ČSAV, 1973, 112(5), str PROUZA, Daniel a Michal GALÁT. Kapitola 13. Milost, amnestie, rehabilitace. FRYŠTÁK, Marek a kolektiv. Trestní právo procesní. 3. vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2012, str [8]

15 2.2. Formy milosti a amnestie Jak institut milosti, tak institut amnestie, se může projevit v několika různých formách, které podle účinků daného rozhodnutí nazýváme buď abolicí, agraciací nebo rehabilitací. V praxi je však někdy takové teoretické rozlišení neostré, neboť dochází ke kombinaci jednotlivých forem Abolice Držíme-li se toho, jakým způsobem je abolice zakotvena v Ústavě ČR 33, pak se jedná o rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Lze tedy říci, že se jedná o milost nezahájením nebo nepokračováním v trestním řízení 34. Abolice je nejméně častou formou institutu milosti a amnestie, protože je z hlediska dělby moci poměrně problematická: hlava státu disponuje pravomocí zasáhnout do trestního řízení ještě před jeho zahájením nebo v jeho průběhu, aniž by nutně došlo ke stanovení viny 35. Abolice je přitom ze všech forem institutu milosti a amnestie intervencí nejširší, když zasahuje jak do pravomoci policejního orgánu, tak státního zastupitelství i soudu Pravomoc prezidenta republiky k aboličnímu rozhodnutí je zakotvena v čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy ČR. V minulosti tato pravomoc byla řazena mezi nekontrasignované pravomoci, novelo u ústavního zákona č. 71/2012 Sb., ze dne , však došlo ke změně a aboliční rozhodnutí prezidenta republiky nyní kontrasignaci podléhá. 34 KANTOŘÍKOVÁ, Jana. K otázce prezidentských milostí. Právní fórum. Praha: ASPI, 2004, 1(1), str FILIP, Jan. Komentář ke čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j) Ústavy ČR. BAHÝĽOVÁ, Lenka, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Milan PODHRÁZKÝ, Radovan SUCHÁNEK, Vojtěch ŠIMÍČEK a Ladislav VYHNÁLEK. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2010, str SLÁDEČEK, Vladimír. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str [9]

16 Agraciace Odpouští-li či zmírňuje-li prezident republiky tresty uložené soudem, jedná se o formu milosti zvanou agraciace. Agraciace spočívá v tom, že prezident republiky svým rozhodnutím promine dosud nevykonaný trest uložený pravomocným rozsudkem soudu 37. Zajímavou definici podává Drgonec: Agraciace je příkaz hlavy státu příslušnému soudu, aby jeho jménem odpustil nebo zmírnil právoplatně uložený trest v trestním řízení za trestný čin 38. Prezident republiky buď promine trest zcela, nebo odpustí jeho část (v takovém případě hovoříme o zmírnění trestu). Zmírněním se patrně rozumí i přeměna nepodmíněného trestu na podmíněný; není však možné nahradit uložený trest trestem jiným, byť z pohledu prezidenta republiky mírnějším 39. Agraciační právo prezidenta republiky se nevztahuje na ochranná opatření, výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích, výrok o vydání bezdůvodného obohacení nebo například rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady trestního řízení 40. Jak uvádí Herc, odpuštěním trestu dochází k jeho zániku, tedy k zániku povinnosti vykonat trest nebo jeho zbytek, nikoliv však i ke zrušení nebo změně rozsudku, kterým byl tento trest uložen ŠČERBA, Filip. Kapitola XX. Zánik trestněprávních sankcí a zánik jejich právních následků. JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str DRGONEC, Ján. Amnestia v slovenskej právnej teórii a praxi. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, Brno, 1999, 7(3), str SLÁDEČEK, Vladimír. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str ŠKVAIN, Petr. Komentář k a Trestního řádu. ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní řád: Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str HERC, Tomáš. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. RYCHETSKÝ, Pavel, Tomáš LANGÁŠEK, Tomáš HERC, Petr MLSNA a kolektiv. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str [10]

17 Rozdíl mezi abolicí a agraciací pak spočívá v tom, že agraciace představuje zásah prezidenta republiky do činnosti moci soudní až po pravomocném rozhodnutí soudu Rehabilitace Rehabilitací označujeme zahlazení trestu či odsouzení, které je spojeno s tím, že na danou osobu se hledí, jako by nebyla odsouzena 43. Rehabilitací je tedy odstranění nepříznivých následků uloženého nebo vykonaného trestu 44. Po zahlazení odsouzení se odsouzený pokládá za bezúhonnou osobu, nepřekáží-li tomu jiné, dosud nezahlazené odsouzení. Osoba, jejíž odsouzení bylo zahlazeno, se řadí mezi bezúhonné jedince, což má pozitivní dopad na její osobní život i pracovní uplatnění 45. Podle Lengyelové zahlazením odsouzení dochází k odstranění jeho nepříznivých následků, které přetrvávají i po vykonání trestu a které by mohly odsouzenému stěžovat jeho další uplatnění v budoucnosti 46. Hencovská poukazuje na to, že rehabilitace znamená rovněž navrácení předcházejícího společenského postavení odsouzeného 47. V odborné literatuře se lze setkat s jistými výhradami k pojmu rehabilitace, mluvíme-li o milosti, resp. odstranění nepříznivých následků 42 BARTOŇ, Michal. Hesla Abolice, Agraciace. KLÍMA, Karel. Encyklopedie ústavního práva. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, str FILIP, Jan. Komentář ke čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j) Ústavy ČR. BAHÝĽOVÁ, Lenka, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Milan PODHRÁZKÝ, Radovan SUCHÁNEK, Vojtěch ŠIMÍČEK a Ladislav VYHNÁLEK. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2010, str ODEHNALOVÁ, Jana. Komentář ke čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j) Ústavy ČR. KLÍMA, Karel a kolektiv. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str HERC, Tomáš. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. RYCHETSKÝ, Pavel, Tomáš LANGÁŠEK, Tomáš HERC, Petr MLSNA a kolektiv. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str LENGYELOVÁ, Jana. Amnestia a jej úskalia. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2013, 17(9-10), str HENCOVSKÁ, Mária. Milosť a amnestia v československom právnom poriadku: Zošit 3 internej publikácie. 1. vydání. Bratislava: Právnický ústav Ministerstva spravodlivosti SSR, 1986, str. 37. [11]

18 trestu 48. Důvodem je, že existuje i tzv. rehabilitace v širším slova smyslu zde se ovšem jedná nejenom o zahlazení odsouzení z hlediska trestněprávních důsledků, ale i náhradu způsobených morálních a materiálních újem spojených s odsouzením (tj. nápravu křivd) MIKULE, Vladimír a Vladimír SLÁDEČEK. Milost a amnestie. In: VANDUCHOVÁ, Marie a Tomáš GŘIVNA. Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: ASPI, 2008, str CHALUPOVÁ, Jana a Pavel ŠÁMAL. Hlava XXIII. Amnestie a milost. MUSIL, Jan, Vladimír KRATOCHVÍL a Pavel ŠÁMAL. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str [12]

19 3. Účel institutu milosti a amnestie V interpretaci práva je jednou z nejčastěji používaných výkladových technik tzv. teleologický výklad, který klade důraz na účel a smysl právní normy. Hledisko účelu a smyslu však není důležité, jen pokud se týká interpretace práva. Rovněž zabýváme-li se ústavním institutem milosti a amnestie, je třeba se vypořádat s otázkou, jaký je účel udělování milostí a vyhlašování amnestií. Zvláště v podmínkách demokratického právního státu je tato otázka vysoce důležitá, neboť prezident republiky není neomezeným monarchou. V případě, že by prezident republiky uděloval milosti a vyhlašoval amnestie zcela svévolně a excesivně, přičemž by zjevně institut milosti a amnestie zneužil, nabízí se úvaha, zda by se jeho jednání nedostalo do rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR 50, který stanoví, že Česká republika je demokratický právní stát 51. V krajním případě by se pak mohlo teoreticky stát, že by došlo k ústavní žalobě proti prezidentu republiky pro velezradu nebo hrubé porušení Ústavy na základě čl. 65 odst. 2 Ústavy ČR 52. Nutno ovšem říci, že situace, kdy by prezident republiky udílel milosti a vyhlašoval amnestie excesivně bez jakéhokoliv zdůvodnění, pravděpodobná příliš není, a to i vzhledem k prezidentově politické odpovědnosti. Je zjevně v politickém zájmu prezidenta republiky alespoň rámcově odůvodnit udělené milosti a vyhlášené amnestie. Obzvláště přímo volený prezident republiky bude mít tendenci využití institutu milosti a amnestie občanům (resp. voličům) vysvětlit, především pak uchází-li se o znovuzvolení či má-li zájem na 50 Čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.. 51 Blíže viz kapitolu 7. Sporné momenty institutu milosti a amnestie. 52 Čl. 65 odst. 2 Ústavy ČR: Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.. [13]

20 nepoškození své reputace. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že institut milosti a amnestie se stal politickým tématem a součástí politického boje 53. Úvaha o tom, že by prezident republiky měl alespoň v hrubých rysech udělené milosti a vyhlášené amnestie odůvodnit a do jisté míry obhájit před veřejností, je opřena nejen o fakt, že přímo volený prezident republiky v politické rovině občanům skládá účty, ale především o to, že občané od státní moci (resp. represivního aparátu státu) oprávněně očekávají, že potrestá spáchané trestné činy. Využije-li prezident republiky svých Ústavou daných pravomocí udělit milost či vyhlásit amnestii, oprávněný požadavek občanů na trestní postih pachatelů trestných činů nebude zcela naplněn a prezident republiky by měl alespoň v základech objasnit, jaké důvody jej k rozhodnutí vedly. Výše uvedené pregnantně vyjádřil Musil: Není všeobecně akceptovatelné, jestliže samotný stát (reprezentovaný svými orgány), přistupuje k realizaci své trestní pravomoci selektivně, jestliže některé trestné činy vědomě nestíhá a netrestá, aniž by byl schopen srozumitelně vysvětlit, proč tuto selekci provádí 54. Navíc je-li využití institutu milosti a amnestie vážným zásahem do systému trestní spravedlnosti, přičemž jednou z důležitých zásad trestního řízení je zásada veřejnosti 55 (jakožto princip bránící vzniku tzv. kabinetní justice), lze v politické rovině implikovat veřejný zájem na tom, aby prezident republiky uvedl své důvody k udělení milosti či vyhlášení amnestie. 53 Po lednové amnestii prezidenta Klause v roce 2013 se relevantní strany politického spektra různě vymezovaly k vyhlášené amnestii a prezidentští kandidáti v první přímé volbě prezidenta republiky často čelili otázkám na způsob využívání institutu milosti a amnestie v případě jejich zvolení do funkce. 54 MUSIL, Jan. Amnestie a trestní právo: Novoroční amnestie 2013: motivy, okolnosti, důsledky. Kriminalistika: čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2013, 46(2), str Zásada veřejnosti je stanovena v 2 odst. 10 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním: Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně. [14]

21 Přestože ústavní institut milosti a amnestie je zakotven v ústavním pořádku téměř všech vyspělých demokratických států, důvody udělených milostí a vyhlášených amnestií se mohou různit, a to v závislosti na právních a politických tradicích té které země 56. Účel institutu milosti a amnestie je odvislý rovněž od politické kultury a společenské situace dané doby. Nahlédneme-li do historie udílení milostí na našem území, zjistíme, že zatímco v dvacátých a třicátých letech měly největší význam milosti udělované z důvodu korekce trestněprávního systému (omilostnění odsouzených k smrti), v sedmdesátých a osmdesátých letech šlo často o důvody politické (např. omilostnění stovek lidí odsouzených za opuštění republiky), pak v devadesátých letech zjevně převažují důvody humanitární 57. Jak plyne z uvedeného, významným faktorem ovlivňujícím účel udílení milostí a vyhlašování amnestií jsou společenské změny, neboť každé období naší historie ospravedlňovalo udělení milosti či vyhlášení amnestie jinými důvody. Vymezení toho, jaký je účel milosti a amnestie v dnešní době, je úkolem velmi těžkým, především pak proto, že odborná literatura se v názorech na účel institutu milosti a amnestie rozchází. To je zřejmě způsobené různými ideovými východisky. Podstatné je ovšem vymezit důvody milostí a amnestií nejen pozitivně, ale i negativně jinými slovy, co by účelem milostí a amnestií být nemělo či co je jako účel přinejmenším sporné. 56 Blíže viz kapitolu 8. Komparativní pohled. 57 CHALUPOVÁ, Jana a Pavel ŠÁMAL. Hlava XXIII. Amnestie a milost. MUSIL, Jan, Vladimír KRATOCHVÍL a Pavel ŠÁMAL. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str [15]

22 Mikule a Sládeček uvádějí, že smyslem milosti a amnestie by nemělo být (účelově) nahrazovat rozhodování a konání soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení ani napravovat justiční omyly 58. Právě náprava justičních omylů je ve starší právnické literatuře uváděna jako sporný důvod omilostnění. Například Scholz uvádí, že náprava případů, kdy vina nebyla nad vší pochybnost prokázána, má se díti pořadem práva 59. Obdobný názor zastává Novotný, podle kterého posláním hromadného či individuálního udílení milosti není napravování soudních přehmatů, neboť v těchto případech je nutno vždy jít cestou stížnosti pro porušení zákona či cestou obnovy řízení 60. Většina odborné veřejnosti a především praxe se v dnešní době přiklání spíše k názoru, že by účelem institutu milosti a amnestie náprava justičních omylů být za určitých okolností mohla: institut milosti a amnestie je, nazíráno tímto pohledem, jakýmsi pojistným ventilem práva nebo nutným korektivem, a má odstraňovat možné justiční chyby a omyly 61. Wintr se například domnívá, že i v demokratickém a liberálním státě je účelem milosti v jednotlivých případech zabránit excesům moci soudní 62. Velkou zastánkyní toho, že justiční omyly mají být důvodem k omilostnění, je Marečková, která mluví dokonce o kategorickém imperativu tam, kde selhaly všechny opravné mechanismy a pojistky trestního řízení, 58 MIKULE, Vladimír a Vladimír SLÁDEČEK. Milost a amnestie. In: VANDUCHOVÁ, Marie a Tomáš GŘIVNA. Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: ASPI, 2008, str SCHOLZ, Otto. Heslo Abolice, Amnestie. HÁCHA, Emil, Antonín HOBZA, Jiří HOETZEL, František WEYR a Karel LAŠTOVKA. Slovník veřejného práva Československého. 1. vydání (reprint). Praha: Eurolex Bohemia, 2000, str NOVOTNÝ, Oto. O trestu a vězeňství: studie o funkcích trestu v soudobé naší společnosti. 1. vydání. Praha: Academia, 1967, str MUSIL, Jan. Amnestie a trestní právo: Novoroční amnestie 2013: motivy, okolnosti, důsledky. Kriminalistika: čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2013, 46(2), str WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, str [16]

23 včetně justice samé 63. Dále pak uvádí, že ústavní institut milosti a amnestie je tam, kde systém trestní spravedlnosti nefunguje bezchybně, posledním možným korektivem a pojistkou proti jeho fatálním omylům a nesprávným rozhodnutím, která mohou mít sama kriminální pozadí 64. Marečková argumentuje mj. protokolem 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod 65, který ve svém čl. 3 hovoří o justičním omylu v souvislosti s udělením milosti 66. Názor Marečkové na to, že důvodem k omilostnění je i přesvědčení, že se justice dopustila omylu, je postaven také na argumentu, že může nastat situace, kdy mimořádné opravné prostředky selžou, neboť justice je málokdy ochotna přiznat vlastní chybu 67. Tomu přisvědčuje i Koudelka, podle kterého justice často není schopna přiznat své pochybení ani při revizi procesu, přičemž poukazuje na dvě kauzy minulosti nespravedlivá odsouzení Dreyfuse a Hilsnera 68. Argumentace Marečkové a Koudelky je jistě zajímavá a stojí za zamyšlení, nicméně její hlavní slabinou je, že nikoliv prezident republiky, ale orgány činné v trestním řízení disponují prostředky, jak spolehlivě určit pachatele trestného činu a spáchaný trestný čin do všech detailů objasnit. 63 MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (signována , ratifikována a následně publikována pod č. 209/1992 Sb.). Čl. 3 protokolu 7 Úmluvy (Právo na odškodnění v případě justičního omylu) stanoví, že je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově zjištěná skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž je vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo zcela nebo částečně vinou této osoby. Dostupné z 66 MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str KOUDELKA, Zdeněk. Kajínek a prezident. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 19(1), str. 2. [17]

24 Prezident republiky má v rámci řízení o udělení milosti pouze omezené prostředky, jak ověřit tvrzení uvedená v žádosti o milost. Paradoxně sama Marečková tuto skutečnost uznává na jiném místě své knihy, kde se věnuje praktickým aspektům řízení o udělení milosti: Někdy bylo prošetřením zjištěno, že (žádosti o milost) obsahují nepravdivé a zkreslené údaje, jindy nebylo možné dostupnými prostředky pravdivost tvrzení zjistit 69. Jak uvádí Kantoříková, soud má mnohem lepší prostředky a možnosti (než prezident republiky) se seznámit se všemi okolnostmi případu, a to jak s těmi, které svědčí ve prospěch pachatele, tak ovšem i s těmi, které hovoří v jeho neprospěch. Soud má prostor (a povinnost) všechny tyto okolnosti pečlivě hodnotit a na základě tohoto hodnocení dojde k výroku o vině či nevinně pachatele. Pokud dospěje k výroku o vině pachatele, má mnoho prostředků pro to, aby byl uložen trest maximálně spravedlivý a pro konkrétního pachatele také nejvhodnější. Naopak prezident republiky nemá zdaleka takové možnosti jako soud, nemůže sám celý případ do detailů přezkoumat, a přesto má právo vynést trest jiný (mírnější), případně tres t odpustit 70. Z výše uvedeného vyplývá, že justiční omyly mohou být za určitých, spíše však krajních, okolností důvodem k omilostnění. Avšak v situaci, kdy prezident republiky nedisponuje prostředky, které by mu umožnily učinit kvalifikovaný závěr o tom, že se justiční omyl opravdu stal, nelze než doporučit prezidentu republiky, aby postupoval nanejvýš zdrženlivě a opatrně v omilostňování tzv. justičních omylů. Pouhý dojem prezidenta republiky o justičním omylu, aniž by byl opřen o přesvědčivé důkazy, může být značně iluzorní a je třeba jej odmítnout jako důvod pro omilostnění, nemá-li být rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti svévolí odporující principům demokratického právního státu. 69 MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str KANTOŘÍKOVÁ, Jana. K otázce prezidentských milostí. Právní fórum. Praha: ASPI, 2004, 1(1), str. 32. [18]

25 Co by však rozhodně účelem institutu milosti a amnestie být nemělo, je dání najevo prezidentova názoru na trestní postih konkrétního jednání, jak uvádí Marečková, která dává za příklad omilostňování konzumentů marihuany 71. Ponecháme-li zcela stranou diskuzi, zda by měla být konzumace marihuany kriminalizována, resp. dekriminalizována, v ústavněprávní rovině je myšlenka, že by prezident republiky mohl pomocí institutu milosti a amnestie jisté druhy trestných činů pouze na základě své libovůle dekriminalizovat, neakceptovatelná a odporující principu dělby moci. Prezident republiky by svým rozhodnutím nepochybně zasáhnul do moci zákonodárné, která je nadána pravomocí 72 prostřednictvím trestních zákonů stanovit, které jednání má být spojeno s trestněprávními důsledky. Bohužel obdobně zcestný názor rozvíjí i Koudelka: Milost je nástrojem toho, že hlava státu se chce postavit soudní moci, jelikož jej nepřesvědčila. Prezident republiky má mimořádnou společenskou i mocenskou autoritu a má právo svůj názor prosadit i cestou milosti. 73. K tomu lze snad uvést jen tolik, že byť je přesvědčivost soudního rozhodnutí důležitým znakem kvalitní práce soudů, není primárním úkolem justice přesvědčovat prezidenta republiky; soudní moc není v podřízeném postavení k prezidentu republiky. Má-li prezident republiky potřebu vyjádřit svůj názor de lege ferenda, týkající se kriminalizace či dekriminalizace určitého jednání, měl by využít jiných možností, které mu Ústava ČR poskytuje, než pravomoci udělit milost či vyhlásit amnestii 74. Snad s jedinou výjimkou v případě politických či 71 MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str Čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR stanoví, že zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu. 73 KOUDELKA, Zdeněk. Kajínek a prezident. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 19(1), str Například podle čl. 64 odst. 1 Ústavy ČR má prezident republiky právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá. Dále pak podle odst. 2 má prezident republiky právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Pomineme-li neformální politický vliv prezidenta republiky, zmíněné ustanovení Ústavy ČR dává [19]

26 socioekonomických změn, které mění nazírání společnosti na nebezpečnost určitých druhů trestných činů a na trestní zákonodárství vůbec, amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky může takovou změnu velmi rychle a efektivně reflektovat 75. Příkladem může být amnestování politických trestných činů po 17. listopadu Pokud jde o amnestijní rozhodnutí, dalším z nanejvýš sporných účelů, se kterým se lze setkat v odborné literatuře, je přeplněnost věznic. Myšlenka, že amnestie je jednoduchým pragmatickým řešením, které vyřeší přeplněné věznice, vychází z toho, že přeplněnost věznic bývá na prvním místě mezi důvody vzpour ve vězení 76, jakož i z ekonomických důvodů, neboť 1 den odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody stojí veřejné finance zhruba 1000,- Kč 77. Vzhledem k vysokým nákladům vězeňské soustavy finanční argumenty jistý smysl dávat mohou, naprosto lichým argumentem je však předcházení vězeňských vzpour, neboť naopak vyhlášené amnestie mohou vzpouru vyvolat, když mezi vězni budou kolovat pouze kusé mediální informace a zavládne atmosféra všeobecného očekávání propuštění na svobodu 78. Jak však správně uvádí Hasenkopf, amnestie k regulaci počtu vězňů sloužit nemají: z amnestie by se pak stal jen ventil trestní politiky státu, dostatečný prostor prezidentu republiky vyjádřit jeho názor nejen na otázky kriminalizace či dekriminalizace konkrétního jednání. 75 FLEGL, Vladimír. Amnestie jako právní prostředek trestní politiky. Právník. Praha: Ústav státu a práva ČSAV, 1973, 112(5), str MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str LENGYELOVÁ, Jana. Amnestia a jej úskalia. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2013, 17(9-10), str K takovým vězeňským vzpourám došlo v několika věznicích při první Havlově amnestii. Viz např. článek Vzpoura vězňů v Leopoldově před 20 lety: plamenomety a barikády ve věznici, ze dne , dostupný z Citováno z článku: Vše odstartovala paradoxně amnestie Václava Havla, díky které věznici opustilo několik set vězňů. Vzpouru rozpoutaly dvě stovky mužů, na které se amnestie nevztahovala. [20]

27 přiznání jeho neschopnosti 79. Dalším aspektem je, že přestože amnestie může v krátkodobém horizontu ulevit vězeňské soustavě, v dlouhodobém horizontu však neřeší vůbec nic, neboť obvykle netrvá dlouho, než se věznice znovu naplní, a stejný problém se opět objeví. Vedle nekoncepčnosti, kontraproduktivity a rezignace na hledání dlouhodobých a udržitelných řešení je temnou stránkou amnestijních rozhodnutí, jejichž cílem je řešení přeplněných věznic, rovněž fakt, že se dostávají na hranu ústavnosti, když taková rozhodnutí mohou kolidovat se zásadou rovnosti před zákonem a neodvratitelnosti trestu, jakož i principem demokratického právního státu. Není bez zajímavosti, že v minulosti se amnestie vyhlašovaly z důvodu přeplnění věznic a dlouhé čekací doby na nástup do výkonu trestu především v USA a Kanadě v 80. letech 20. století. Kritika takové praxe posléze vedla v tamních podmínkách k redefinici prostředků a cílů trestního práva 80. V současné době se tzv. tichými amnestiemi snaží problém s přeplněností věznic řešit Polsko 81. Pokud se týká pozitivního vymezení účelu ústavního institutu milosti a amnestie, odborná literatura nabízí nepřeberné množství účelů a definic. Přesto však může být jistým problémem, že důvody milosti nejsou nikde v zákoně explicitně stanoveny; Pavlíček v této souvislosti vidí sporný 79 HASENKOPF, Pavel. O amnestii aneb kde se vzala ta osmiletá lhůta. In: LOUŽEK, Marek. Spor o amnestii. 1. vydání. Praha: Institut Václava Klause a Centrum pro ekonomiku a politiku, 2013, str CHALUPOVÁ, Jana a Pavel ŠÁMAL. Hlava XXIII. Amnestie a milost. MUSIL, Jan, Vladimír KRATOCHVÍL a Pavel ŠÁMAL. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str VRANKOVÁ, Eva. Ústavná úprava udeľovania milosti a amnestie vo vybraných štátoch Európskej únie. In: MEDLEŇÁKOVÁ, Lucia a Lucie PIECHOWICZOVÁ. Zahraniční vlivy na vnitrostátní právo. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 88. [21]

28 moment, a to konkrétně ve střetu institutu milosti s principem neodvratitelnosti trestu a rovnosti před zákonem 82. Zajímavý pohled nabízí Hencovská, podle které je nutno důvody pro udělení milosti porovnávat s polehčujícími okolnostmi 83 trestného činu určenými v trestním zákoníku, vykládat je ale přitom šířeji a benevolentněji 84. V případě milosti může být účelem odstranění tvrdosti zákona. V tomto ohledu již prvorepublikoví právní teoretici uznávali, že právo milosti by mělo být využito v případech, kdy potrestání sice vyhovuje formální spravedlnosti, zákonu, ale nevyhovovalo by buď vůbec materiální spravedlnosti, nebo by se jevilo aspoň příliš přísným 85. Jak ostatně uvádí Wintr, obecný zákon, jímž jsou soudci vázáni, nemusí být s to spravedlivě postihnout všechny okolnosti individuálního osudu člověka 86. Za pravdu dává Wintrovi Herc, podle kterého účel odstranění nespravedlnosti opodstatňuje zachování institutu milosti i v podmínkách demokratického právního státu: prostřednictvím milosti lze totiž poskytnout ochranu jednotlivci před důsledky trestního řízení nebo potrestání, které by na 82 PAVLÍČEK, Václav. O ústavních problémech milosti a amnestie v České republice. In: MUSIL, Jan a Marie VANDUCHOVÁ. Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám. 1. vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, str Polehčující okolnosti trestného činu stanoví 41 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a patří mezi ně vliv okolností na pachateli nezávislý; rozrušení, soucit a nedostatek životních zkušeností; tlak, závislost či podřízenost; hrozba nebo nátlak; tíživé osobní nebo rodinné poměry; věk blízký věku mladistvých; odvracení útoku nebo jiného nebezpečí; právní omyl; způsobení nižší škody nebo jiného menšího škodlivého následku; odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolné nahrazení způsobené škody; oznámení vlastního trestného činu úřadům; přispění k objasňování trestné činnosti spáchané členy organizované skupiny; upřímná lítost nebo řádný život před spácháním trestného činu. 84 HENCOVSKÁ, Mária. Milosť a amnestia v československom právnom poriadku: Zošit 3 internej publikácie. 1. vydání. Bratislava: Právnický ústav Ministerstva spravodlivosti SSR, 1986, str SCHOLZ, Otto. Heslo Abolice, Amnestie. HÁCHA, Emil, Antonín HOBZA, Jiří HOETZEL, František WEYR a Karel LAŠTOVKA. Slovník veřejného práva Československého. 1. vydání (reprint). Praha: Eurolex Bohemia, 2000, str WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, str [22]

29 něj vzhledem k jeho osobním poměrům dopadly nepřiměřeně tvrdě 87. Obdobný názor zastává například Kantoříková, podle které má milost napravovat tvrdost způsobenou důslednou aplikací zákona soudem, která vzhledem ke konkrétní životní či zdravotní situaci obviněného může nabývat nepřiměřené intenzity 88. Důraz na spravedlnost klade rovněž Filip, podle kterého může být akt milosti považován za projev spravedlnosti, resp. autokorekturu spravedlnosti 89. Šámal pak vidí jako účel milosti nápravu nedostatků, jimž se trestní spravedlnost realizovaná moderním státem nemůže do všech důsledků vyhnout 90. Výstižnou definici účelu milosti nabízí také Kantoříková: právo udílet milost by mělo zmírňovat křivdy a nespravedlnosti způsobené obecnými soudy, případně zmírňovat osobní situaci dotčených osob, a tímto zajišťovat jakousi obecnou spravedlnost ve smyslu zásad ekvity 91. Zajímavý pohled má Svoboda, který vidí institut milosti a amnestie jako důležitý nástroj, jak napomáhat humanitě a lidské spravedlnosti tam, kde ji černo-bílý svět práva hledá těžko HERC, Tomáš. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. RYCHETSKÝ, Pavel, Tomáš LANGÁŠEK, Tomáš HERC, Petr MLSNA a kolektiv. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str KANTOŘÍKOVÁ, Jana. Hesla Amnestie, Milost. KLÍMA, Karel a kolektiv. Encyklopedie ústavního práva. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, str FILIP, Jan. Komentář ke čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j) Ústavy ČR. BAHÝĽOVÁ, Lenka, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Milan PODHRÁZKÝ, Radovan SUCHÁNEK, Vojtěch ŠIMÍČEK a Ladislav VYHNÁLEK. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2010, str ŠÁMAL, Pavel. Opravné prostředky v trestním řízení: stížnost pro porušení zákona, obnova řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str KANTOŘÍKOVÁ, Jana. K otázce prezidentských milostí. Právní fórum. Praha: ASPI, 2004, 1(1), str SVOBODA, Cyril. Komentář ke čl. 62 a čl. 63 Ústavy ČR. HENDRYCH, Dušan, Cyril SVOBODA a kolektiv. Ústava České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 99. [23]

30 V odborné literatuře snad nejčastěji uváděnými důvody k udělení milosti jsou důvody humanitárního charakteru, ať už se jedná o důvody zdravotní, rodinné či sociální 93. Tyto důvody se však mnohdy dají podřadit pod důvod odstranění tvrdosti zákona či nastolení spravedlnosti. S důvody humanitárního charakteru úzce souvisí udělení milosti v zájmu třetích osob, velmi často dětí a dalších závislých osob 94. Důležitým účelem institutu milosti a amnestie je reedukace pachatele spočívající v dání příležitosti žít řádným životem a prevence trestné činnosti. Tím, že prezident republiky dá možnost pachatelům vrátit se předčasně do občanského života, vytváří společenské očekávání, že se pachatelé v budoucnu již trestné činnosti nedopustí 95. Jistý společenský tlak může přispět k tomu, že se pachatelé napříště škodlivého jednání vůči společnosti zdrží. Marečková považuje udělení milosti za určitou pojistku proti recidivě, neboť pravděpodobnost recidivy je zde nižší, než u ostatních prostředků zmírň ujících uložený trest (např. podmíněné propuštění) 96. Důležitost institutu milosti a amnestie lze vidět rovněž v řešení bezpečnostních krizí, tedy například za situace, kdy dojde k teroristickému útoku a zajetí civilistů, přičemž nelze vyloučit, že požadavkem útočníků bude výměna zajatců. Koudelka zajímavě argumentuje, že právě v takové situaci je možnost využití institutu milosti a amnestie neocenitelná, neboť poskytuje velice rychlý nástroj a možnost, jak celou situace vyřešit. Poukazuje přitom na 93 Viz např. SLÁDEČEK, Vladimír. Komentář ke čl. 62 a 63 Ústavy ČR. SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str. 96 a HENCOVSKÁ, Mária. Milosť a amnestia v československom právnom poriadku: Zošit 3 internej publikácie. 1. vydání. Bratislava: Právnický ústav Ministerstva spravodlivosti SSR, 1986, str. 3 a MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti: ohnisko lidství v trestním právu. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, str. 19 a 23. [24]