ANATOMIE VČELY. Trávicí soustava. Oběhová soustava. Souhrn: Průvodce vnitřními orgány včely medonosné.

Transkript

1 ANATOMIE VČELY Vnitřní anatomie včely medonosné (Jamie Ellis, Gaham Endowed, Associate Professor of Entomology, Výzkum včely medonosné a rozšířená laboratoř, Dept. of Entomology and Hematology, University of Florida, American Bee Journal, 2015, č. 9, s ) Souhrn: Průvodce vnitřními orgány včely medonosné. V tomto článku obrátím pozornost na vnitřní anatomii včely medonosné. Do článku jsem chtěl vložit fotografie každého orgánu, o kterém v článku budeme diskutovat ve vysoké kvalitě tak, aby vnitřní anatomie byla výstižně zobrazena. Nicméně takové fotografie je velmi těžko opatřit a téměř vše ve včele je krémově bílé nebo se jeví jako čiré. Tudíž vnitřní anatomie včely postrádá vizuální stimulaci, ačkoliv jednotlivé části fungují podivuhodně. Místo vkládání barevných fotografií, kterým by bylo těžko porozumět, jsem se rozhodl použít schématické obrázky některých základních vnitřních orgánů. Nepoužiji obrázky všeho, o čem budu diskutovat. Místo toho vás pozvu prozkoumat dokumenty, které jsou uvedeny v rubrice Doporučená literatura v originálu článku. Všechny jsou fantastickými odvolávkami, které vám pomohou porozumět a představit si všeobecně včelí vnitřní anatomii. Některé prameny jsou dokonce k dispozici zdarma, on line. Jako poznámka na závěr: všechny anatomické funkce, o kterých se budu zmiňovat, uvedu tučným písmem, aby bylo jasné, co se snažím vysvětlit. Oběhová soustava Včely mají otevřený oběhový systém. To zjednodušeně znamená, že hemolymfa (včelí krev) není žilami pumpována, ale spíše volně protéká tělními dutinami včely medonosné. Hemolymfa nedopravuje kyslík, ale spíše nese živiny a hormony do různých tělních tkání. Navíc hemolymfa sbírá odpadní produkty a dopravuje je do vylučovacích orgánů. Hemolymfa také slouží jako zásobárna potravin a může pomáhat přenášet uvnitř včely teplo. Jak se hemolymfa dostane k jednotlivým orgánům? Hmyz všeobecně a včely zvláště mají jeden systém, který vede z břicha skrz hrudník do hlavy. Tento systém je zařízen dorsálně, což znamená, že vede zadečkem. Část, která se objevuje v břiše, se nazývá hřbetní srdce, zatímco část, která je v hrudníku se nazývá hřbetní aorta. Hřbetní srdce, část, která je v břiše, má na stranách malé dírky. Tyto dírky se nazývají ostia. Hřbetní srdce pulzuje, tlačí hemolymfu skrz ostii do systému a čerpá ji skrz hřbetní aortu do hrudníku a dále do hlavy. Z hlavy hemolymfa prosakuje přes hrudník zpět do břicha. Tím omývá cestou zpět do břicha různé vnitřní orgány. Když je zpátky v břiše, absorbuje živiny získané během trávení. Potrava znovu proniká do hřbetního srdce, čímž cyklus začíná znovu. Trávicí soustava Trávicí soustava sestává ze tří hlavních částí: stomodeum (přední část střeva, k ústům), mesenteron (střední část gastrointestinálního traktu) a proctodeum (zadní střevo). Dosti zajímavé je, že se tři sekce trávicí soustavy během včelího vývoje formují odděleně. Přední část střeva, k ústům (první třetina zažívacího traktu) a poslední třetina zažívacího traktu se tvoří invaginací (= proces, kdy se obrací naruby nebo přehrnuje na sebe a tvoří dutinu nebo váček) z jednoho či druhého konce vyvíjející se včely. Představte si to jako balónek, který držíte ukazováky vašich obou rukou s prsty na opačných stranách balónu. Pokračujte dále tak, že tlačíte prsty proti sobě a balon stlačujete na obou stranách směrem ke středu. To je správný vzor, abyste si představili, jak se formuje zažívací trakt včely. A jako výsledek je to, že přední střevo a trávicí trakt jsou vyloženy stejným materiálem, jaký je na vnější straně včelího těla (pokožka), stejně jako obě prolákliny na balónku jsou spojeny jeho vnějším povrchem. Prakticky to znamená, že přední část střeva a trávicí trakt nejsou místy pro vstřebávání živin, neboť živiny nemohou překročit příčný směr kutikulárního spojení kterékoliv sekce. Naproti tomu střední část gastrointestinálního traktu není propojena s pokožkou, což dělá absorpci živin její primární funkcí. Vzhledem k tomu, že přední část střeva a trávicí trakt jsou spojeny pokožkou, spojení obou se ztratí během larválního vývoje. Přední část střeva u včely sestává z úst, jícnu s hltanem a volete (obr. 1). Potrava vchází do zažívacího traktu ústy a cestuje jícnem do volete. Jícen je prostě trubice, která vede skrz hrudník do volete v břiše. Vole neboli medový váček, jak je někdy včelaři nazýváno, je kulovitý orgán v břiše a slouží jako místo pro skladování nektaru, který včely nasbírají na květech, pro cestu zpět do úlu anebo počáteční místo na trávení potravy. Vole se může značně roztáhnout, když je plné medu nebo nektaru, a to tak moc, jak jen to břicho snese. Přední část střeva 1

2 a střední část gastrointestinálního taktu (žaludek) jsou od sebe odděleny přepážkou, která se nazývá proventriculus (česlo) a je umístěna na konci volete. Přepážka může drtit a rozmělnit části potravy (např. pyl) a vyfiltrovat ho z obsahu volete. Potrava prochází přes česlo do střední části gastrointestinálního traktu neboli ventriculu (obr. 1). Střední střevo žaludek - je primárním místem enzymatického trávení potravy a absorpce živin. Není spojeno pokožkou, ale spíše peritrofickou membránou. Tato membrána pravděpodobně chrání trávící buňky (buňky, kterými je vyložen vnitřní povrch žaludku), když dovolí absorpci živin přímo do hemolymfy. Protože žaludek je částečně propustný (je to jeho hlavní funkce), je to zároveň místem, kde viry a další včelí patogeny pronikají do hemolymfy. To se plně potvrzuje v případě patogenů nosemy (N. apis a N. ceranae) a některých virů. Dalším důležitým orgánem jsou Malpighiovy žlázy (obr. 1) Ty se objevují na konci žaludku a jsou, v podstatě prodloužením, ne nepodobným špagetě, traktu, který volně vstupuje do tělních dutin včely. Malpighiovy žlázy odstraňují z hemolymfy odpadní látky. Produkují zrníčka kyseliny močové a pomáhají osmoregulaci (vodnímu hospodářství) ve včelím těle. Trávicí trakt neboli konečná sekce trávicího systému, se skládá z ilea (tenké střevo), obr. 1 a konečníku (obr. 1). Ileum, někdy nazývané jako tenké střevo, je krátká trubice, která spojuje žaludek s konečníkem. Konečník je důležitý pro absorpci vody, soli a jiných prospěšných látek před vyměšováním A jícen, B vole, C proventriculus, D ventriculus (žaludek), E Malpighiovy žlázy, F ileum, G konečník, H ganglia (shluk nervových buněk), I vaječníky, J žihadlové ústrojí, K žihadlová šachta, L jedový váček. Kresba od Kay Weigela, University of Florida, Publikováno v Ellis, J. D. Atkinson, E. B., Graham, J. G., 2014 Biologie včely medonosné In: W. Rittter (ed) Zdraví včel a veterináři. OIE Světová organizace pro zdraví zvířat, Paris, France. Pp Obr. 1: Vnitřní anatomie včely medonosné. 2

3 odpadu. Na konečníku jsou malá místečka, která se nazývají rektální podložky. Tyto sekce reabsorbují > 90 % vody, která byla zpracována Malpighiovými žlázami, aby posbíraly odpad, což je důležitá funkce. Včely, stejně jako většina hmyzu, se snaží udržet z potravy, kterou snědí, co nejvíce vlhkosti. Tudíž nevylučují dusíkaté odpady v podobě moči, jako je to u lidí. Místo toho reabsorbují většinu vody obsažené v potravě a mají snahu vyloučit mírně tekuté až suché výkaly. Systém žláz Žlázový systém včely medonosné má čtyři základní funkce: (1) vnitřní (uvnitř těla) a vnější (mimo tělo) komunikace, (2) zpracování potravy, (3) obranu a (4) výrobu vosku. Tento systém zahrnuje množství žláz umístěných všude v těle. Tyto žlázy jsou orgány sestávající ze shluků buněk, které vytvářejí a vylučují různé produkty. Žlázy s vnitřním vyměšováním se nazývají endokrinní žlázy, zatímco žlázy, které vylučují chemikálie kanálky mimo tělo, a vyvolávají změnu jiných organizmů mimo tělo, se nazývají žlázy s vnější sekrecí. Chemikálie, které jsou uvolňovány žlázami s vnitřní sekrecí dovnitř těla pro vnitřní signalizaci, jsou hormony, zatímco chemikálie uvolňované na povrch těla žlázami s vnější sekrecí se nazývají feromony. Nejznámějšími žlázami produkujícími hormony jsou korpusy allata a prothoratická žláza. Korpusy allata je párová žláza umístěná za mozkem a její výměšek juvenilní hormon nebo JH jde do včelí hemolymfy. Juvenilní hormon je pro včely velice důležitý. Přispívá k rozvoji, rozmnožování, determinaci samičího obsazení atd. Výměšek prophoratické žlázy ekdyson je tzv. svlékací hormon, který je považován za důležitý regulátor procesu přeměny jednotlivých stadií vývoje včel. Pozoruhodné žlázy s vnější sekrecí zahrnují mandibulární žlázy u matek, Nasonovy žlázy blízko špičky horní strany břich dělnic, žlázy spojené s obranou včel a žlázy spojené se včelími feromony stopy. Všechny tyto žlázy vylučují produkty, které udržují sklon k relativně stabilní rovnováze mezi vzájemně závislými prvky, zejména co se týče udržení fyziologických procesů včelstva. Mandibulární žlázy matky jsou žlázy, které jsou umístěny kolem úst matky, které vydávají značný počet složek, které matka předává dělnicím, když ji krmí. Tyto směsi inhibují vývoj nové matky, potlačují rozvoj vaječníků u dělnic. Mimo úl vábí trubce, přispívají ke stabilizaci roje a podporují krmení a vývoj plodu kromě mnoha dalších předpokládaných úkolů. Existuje spousta feromonů, které včely produkují a které slouží jako signály polohy pro ostatní včely. Nasonovy žlázy jsou aktivovány u vodních lokalit, u česna, u rojového hroznu atd. V podstatě Nasonovův feromon je naváděcím feromonem. Používá se na svolání včel na jedno místo. Vyšlapané nebo stopovací feromony o nich se má za to, že je včely produkují a zanechávají na místech, kterých se dotknou při chůzi. Není o nich známo, v jaké části včelího těla vznikají a jaké žlázy je produkují. Včely také produkují dva různé poplachové feromony, jeden z mandibulární žlázy (některý z přívěsků obklopujících ústa včely) a druhý z žihadlové žlázy (která se nachází v zadní části včely). Mandibulární žláza dodává 2-heptanon, zatímco žihadlová produkuje isopentyl octan. Posledně zmiňovanou substancí je označena oběť po vbodnutí žihadla, což ostatním útočícím včelám lokalizuje místo, kam soustředit další útok. Plod produkuje řadu feromonů z různých žláz. Tyto feromony sdělují dělnicím potřebu potravy. Feromony plodu také pomáhají inhibici vývoje vaječníků včelích dělnic. Je dokonce možné, že feromony, které produkují starší larvy, sdělují dělnicím, že jejich buňky by měly být zavíčkovány. Žlázy uvnitř včelího těla jsou důležité pro tvorbu a zacházení s potravou. Kojičky vylučují potravu, kterou larvy spotřebovávají. Tato potrava je většinou vylučována hypofaryngálními a mandibulárními žlázami umístěnými na včelí hlavě. Hypofaryngální žlázy jsou největší v těle dělnice. Jsou velice dobře vyvinuty u kojiček. Produkují některé složky včelích slin a mateří kašičky. Dospělá dělnice, trubec a včelí matka mají velké slinné žlázy, které se nacházejí na hlavě a v hrudníku. Ty vyměšují směsi, které napomáhají trávení potravy. Konečně včely mají voskové žlázy, které vyměšují včelí vosk na různých voskových destičkách, umístěných pod břichem. Tyto žlázy vylučují vosk, který je používán jako hlavní stavební materiál. K tomu ovšem včely obvykle nejdříve potřebují masivní nektarovou snůšku jako stimulant vylučování vosku. Nervový systém Nervový systém je podobný jako u ostatního hmyzu. Sestává z mozku, který je umístěn v hlavě a nervové šňůry, která je umístěna na ventrální (spodní) straně včelího těla (obr. 1). Včelí mozek je většinou středem smyslového vnímání a zpracování. Sestává z různých laloků nebo úseků nervových buněk, které sjednocují zpracování a reakce na určité typy informací. Téměř vše, co včela vnímá z okolního světa, je spojeno s mozkem. Např. hlavní oddíly mozku jsou tykadlové laloky (ty dostávají informaci z tykadel), oční laloky (jsou mozková centra, která dostávají informace z očí), a houbová tělíska (jejich rolí je to, aby se včela učila, pamatovala si a konala dle informací). Informace, která je mozkem vnímána, vyvolá odpověď, která pošle signály do ventrální nervové šňůry prostřednictvím jedné či více ze sedmi ganglií (nervových center obr. 1), které se nacházejí v celém těle od hlavy až po břicho. Tyto ganglie koordinují včelí reakci na jakýkoliv stimul, který obdrží. Všeobecně je možno konstatovat, že ganglie 3

4 kontrolují funkci nervů v článkovitém těle tam, kde se příslušná ganglie nachází. Např. subesofageální ganglion je shluk nervových buněk ve včelí hlavě, který je připojen k různým součástem včelích úst, které kontrolují jejich pohyby a funkci. Jsou zde i další ganglie, které se nacházejí v různých částech těla a zde většinou kontrolují včelí pohyb či pohyb všeobecně. Svalový systém Včely se pohybují a pohyb potřebuje svaly. Mají svaly na celém těle s větší koncentrací tam, kde je zajišťován včelí pohyb. Oblasti, kde je vyšší koncentrace svalů, zahrnují nohy, hlavu (aby pohybovaly částmi úst) a hrudník (na pohyb křídel). Samozřejmě, že svaly se nacházejí i na zbytku těla, ale většina je v uvedených oblastech. Svalový systém má více funkcí. Je to podpora těla, udržování figury, pohyb končetin a křídel, pohyb, otevírání a zavírání průduchů (otvorů na straně těla, které umožňují, aby vzduch vcházel a vycházel do/z těla), ovládání pump např. jedových žláz a tvorba tepla chvěním. Hrudník je vyplněn svalem, jenž hlavně pohybuje křídly, které zajišťují včelí let. Svaly na hrudníku nejsou přímo spojeny s křídly, ale spíše s vnitřní stranou hrudníku. Na tyto svaly je odkazováno jako na nepřímé letové svaly, neboť přímo neobsluhují křídla. V podstatě na hrudníku jsou svaly, které jsou uspořádány horizontálně i vertikálně. Vertikální svaly táhnou horní část hrudníku dolů a tím způsobují, že se křídla zvedají. Horizontální svaly stlačují hrudník zezadu dopředu a křídla jdou dolů. To znamená, že za letu se rychle mění tvar včelího hrudníku. Rozmnožovací systém Ve včelstvu jsou tři typy včel a z nich dva jsou považovány rozmnožovací neboli ty, které přispívají k reprodukci. Těmi jsou matka a trubci. Dělnice jsou třetím typem včel. Jsou samice a mají schopnost přispívat k reprodukci, ale o nich se má za to, že tuto funkci zastanou za velmi přísných podmínek: v případě, že včelstvo si neuspěje vychovat novou matku. Matka je reprodukční samice, která je ve včelstvu a má speciální a rozšířené anatomické struktury na podporu rozmnožování. Za prvé v břiše má dva velké vaječníky (obr. 2). Vaječníky sestávají ze zhruba 150 ovariolí. Ovarioly jsou dlouhé kanálky, které obsahují vývojová stadia vajíček a spojují se do vejcovodů. Čím méně je zralých vajíček nebo vajíčkových buněk, které se objevují na konci ovarioly směrem ke včelí hlavě, tím se více vyvinutá vajíčka spouštějí ovariolou proti konci vaječníku a jsou nasměrovaná proti vzdálenějšímu konci včelího břicha. Zralé vajíčko prochází z ovarioly přes příslušný boční vejcovod do středového vejcovodu. Když se vajíčko dostane až sem, matka může kontrolovat, zda je oplozeno spermatem, které poskytl trubec či nikoliv. Matka má ve svém břiše speciální orgán, který se nazývá spermatéka (obr. 2) Spermatéka uchovává a vyživuje všechno sperma, které matka nasbírala od několika trubčích partnerů. Matka má speciální chlopeň, kterou může otevřít a uvolnit sperma ze spermatéky, aby oplodnila vajíčko, které prochází do středového vejcovodu. Dělnice má značně menší vaječníky, které obsahují kolem pěti ovariol. Jen výjimečně mají spermatéku, ačkoliv dělnice některých poddruhů včely medonosné (jako je včela kapská) mít spermatéku mohou, dokonce dosti velkou. Trubec neboli samec včely, má poněkud složitý reprodukční systém. Nedospělý trubec má velká varlata - orgán, který produkuje spermie (samčí pohlavní buňky) a který sestává z kanálků, ve kterých se tvoří a zraje sperma. Trubci dosahují pohlavní zralosti kolem dne po vylíhnutí. Do té doby se varle značně zmenší, neboť sperma se přestěhovalo do semenných váčků. Tyto váčky ve tvaru párku se zvětšují tak, jak do nich přitéká a naplňuje je sperma z varlat. Váčky jsou domovem spermatu do doby, než je vyloučeno při kopulaci matky. Břicho trubců také obsahuje endophallus (obr. 2). To je ekvivalent penisu u savců. Endophallus je uložen uvnitř trubčího těla. Během uschování je obrácený naruby. Endophallus je vytlačen z břicha, když trubec kopuluje s matkou. V tom okamžiku se to, co bylo uvnitř endophallusu, když byl uvnitř těla, dostane po vytlačení ven. Trubec na vytlačení penisu z těla spotřebuje mnoho hemolymfy. Otočením orgánu naruby je trubec paralyzován a nakonec zemře. Dýchací systém Včely, jako ostatní hmyz, dýchají. Dýchání je jednoduchá výměna plynu. Včely dýchají, ale ne tak jako lidé a ostatní savci. Nemají plíce a ani nemohou aktivně vdechovat. Namísto toho je jejich dýchání pasivní. Vzduch bohatý na kyslík vchází do včelího těla malými otvory, které se nazývají průduchy, nacházejícími se na obou stranách dolní části včelího těla. Včela má tři páry průduchů na hrudníku a sedm na břichu. Průduchy vedou do malých průdušnic, které se rozšiřují a tvoří vzduchové vaky. Vzduchové vaky jsou umístěny v hrudníku a břichu. Tyto velké vzduchové vaky slouží jako měchy vhánějící vzduch do těla a ven. Malé odbočky nebo trubičky vycházejí ze vzduchových vaků a nazývají se průdušnice (větší) a tracheoly (menší) s tím, že v tracheolách se vyměňuje kyslík. Průdušnice jsou vyztuženy spirálovým zakončením kutikuly (taenidia), zatímco tracheoly takové vyztužení nemají. Závěr Je tady ještě spousta vnitřních anatomických funkcí, které jsem nezmínil zejména proto, že mám 4

5 A břicho matky (boční vnitřní pohled), B břicho trubce (vnější pohled s pohlavními orgány naruby), C vaječníky, D spermatéka, E vejcovod, F žihadlové ústrojí, G endophallus. Kresba od Kaye Weigela, University of Florida. Zveřejněno v Ellis, J.D., Atkinson, E.B., Graham, J.G., Biologie včely medonosné. In: W.Ritter (ed) Zdraví včel a veterináři. OIE Světová organizace pro zdraví zvířat, Paris, France. Pp Obr. 2: Reprodukční anatomie matky a trubce. pocit, že diskuse o těchto vedlejších částech není vhodná ke všeobecnému pohledu na včelí vnitřní anatomii. Nicméně studium, které jsem doporučil, obsahuje úžasné fotografie a kresby prostřednictvím výkladu všech hlavních vnitřních a vnějších funkcí včely. Věřím, že znalost anatomie včel je pro včelaře užitečná, neboť pomáhá porozumění základních systémů, které včelám a celému včelímu společenství pomáhají k životu. Věřím, že budete toto téma zkoumat dál, zejména pokud chcete být udiveni ohromujícím stvořením, se kterým přicházíte často do styku. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK 5

6 APITERAPIE Možnosti léčení hyperplazie prostaty pomocí včelích produktů (Bogdan Kędzia, Elżbieta Hołderna-Kędziová, Pasieka, 2016, č. 1, str ) Souhrn: Několik praktických receptů k zamezení zvětšování prostaty u mužů středního a vyššího věku. Jednou z nejčastějších nemocí postihujících muže je benigní hyperplazie prostaty (lat. hyperplasia prostatae, ang. BPH benign prostatic hyperplasia), což je nezhoubné zvětšení předstojné žlázy na rozdíl od zhoubného onemocnění tohoto orgánu čili rakoviny prostaty. Charakteristika nemoci a její léčení Někdy se pro tuto nemoc používá termín hypertrofie prostaty, ale to je chybné. Hypertrofie je označení pro růst orgánu vlivem zvětšování objemu buněk, které tvoří jeho tkáň, zatímco při hyperplazii postižený orgán roste z důvodu dělení buněk, tudíž zvýšení jejich počtu. Choroba se rozvíjí postupně a rozlišují se čtyři stadia jejího průběhu: První stadium (I) benigní hyperplazie prostaty charakterizuje častější nucení na močení v nočních hodinách (nykturie). Nemocný člověk následně začíná pociťovat nepříjemný tlak v rozkroku a podbřišku, hlavně při močení. V močovém měchýři začíná zůstávat nevelké množství moči. Začátek druhého stadia (II) je spojen s oslabením svaloviny měchýře, takže jej pacient není schopen úplně vyprázdnit. Četnost močení se zvyšuje nejen v noci (třikrát až pětkrát), ale už i během dne. Proud moči je slabší a pomalejší především na začátku močení a po jeho dokončení je ještě moč po kapkách vylučována z močové trubice. Pacienta obtěžuje pocit neúplného vyprázdnění močového měchýře. Postupně se zvětšuje objem moči zadržované v měchýři, takže se v něm mohou usazovat a množit bakterie způsobující záněty. Ve třetím stadiu (III) hyperplazie prostaty množství moči zadržené v měchýři ještě vzrůstá. Napětí svalstva močového měchýře je stále slabší, až nakonec prakticky zanikne, důsledkem čehož se stěny měchýře roztahují a dochází k jeho přeplnění. V krajních případech může pojmout až 2,5 l moči. Nemožnost vyprázdnění měchýře a zvýšení hydrostatického tlaku v močovodech a ledvinových pánvičkách narušuje normální proces vylučování moči a způsobuje atrofické změny parenchymu ledvin. Tlak v močovém měchýři navíc překoná odpor svěrače močové trubice a moč začíná po kapkách mimovolně unikat ven. Čtvrté stadium (IV) se projevuje výrazným selháváním funkce ledvin. Často dochází k prudkému zadržení moči. Pacienta trápí žízeň, dušnost, někdy zvracení. Ztrácí se chuť k jídlu, což se projevuje znatelným hubnutím. Tyto projevy jsou následkem zvyšování hladiny toxických metabolitů v krvi, konkrétně močoviny, kyseliny močové, kreatininu a rovněž extrémně toxických oligopeptidů. Selhání ledvin a chronická otrava organismu může zavinit smrt pacienta. Léčení benigní hyperplazie prostaty pomocí přírodních léčivých přípravků se zaměřuje na zpomalení, a dokonce zastavení výše popsaného procesu. Je to možné pouze v prvních třech stadiích (I III) onemocnění. Úspěšná terapie se projevuje zlepšením a menší četností močení. K léčbě této nemoci existuje řada preparátů z léčivých rostlin, jako např. palma serenoa plazivá (Serenoa repens), slivoň africká (Prunus africana), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) nebo tykev obecná (Cucurbita pepo). Ke stejnému účelu lze aplikovat rovněž včelí produkty, hlavně květový pyl, propolis a měl. Často se používá komplexní terapie včelími produkty. Možnosti jejich využití k léčbě hyperplazie prostaty jsou následující: Květový pyl Při léčbě hyperplazie prostaty se někdy podává přírodní květový pyl ve formě včelích rousků (corbiculum). A. F. Sinjakov (2008) navrhuje dávkování: jedna čajová lžička (cca 7,5 g) rousků 1,5 2 hodiny před jídlem třikrát denně. Doporučená doba léčby je šest týdnů, po dvou týdnech přestávky lze terapii opakovat. 6

7 O. I. Tichonov a kol. (2008) podávali rousky mužům ve věku let jako preventivní prostředek proti zvětšení prostaty v dávkách po půl čajové lžičky rousků dvakrát až třikrát denně. Tato kúra trvá čtyři týdny a má se opakovat dvakrát až třikrát do roka. N. Mihailescu (1988), který prováděl výzkum za účasti 95 mužů s hyperplazií prostaty ve věku let, konstatoval, že pylové rousky podávané po jedné až třech čajových lžičkách v čaji třikrát denně po dobu dvou měsíců výrazně zlepšily zdravotní stav 48 (50,5 %) sledovaných osob. Kombinace léčby květovým pylem ve spojení s chemoterapií přinesla pozitivní výsledky u všech (100 %) pacientů, kteří se účastnili experimentu. Navíc byla tato metoda rychlejší než léčba samotným květovým pylem a měla též trvalejší efekt. V lékařské praxi je k léčbě hyperplazie prostaty ordinován preparát z květového pylu pod názvem Cernilton. Obsahuje 60 mg vodní báze a 3 mg lipidového extraktu z pylu žita setého (Secale cereale) v jedné kapsli. A. C. Buck a kol. (1990) uskutečnili klinické zkoušky tohoto preparátu na 60 pacientech s hyperplazií prostaty ve III. stadiu. Tito nemocní čekali na chirurgickou operaci zvětšené předstojné žlázy, která jim měla umožnit lepší močení. Muži ve věku let byli rozděleni do dvou skupin. Zkoumané skupině byl podáván preparát Cernilton po dvou kapslích denně před jídlem po dobu šesti měsíců, zatímco kontrolní skupina mezitím dostávala placebo. Výsledky experimentu (tabulka č. 1) ukazují, že šestiměsíční aplikace Cerniltonu pacientům ve III. stadiu nemoci pomohla 60 % z nich k snadnějšímu močení a 57 % z nich k lepšímu vyprazdňování močového měchýře. Při podávání placeba hlásilo zlepšení močení 60 % pacientů a lepší vyprazdňování měchýře 10 % pacientů. Kromě toho při léčbě Cerniltonem dosahoval objem moči zadržované v měchýři průměrně 101,9 ml a sagitální (zepředu dozadu) průměr prostaty činil průměrně 23,8 mm. U nemocných dostávajících placebo činily tyto hodnoty 113,4 ml a 26,7 mm. Na základě těchto údajů je možno konstatovat, že působení Cermiltonu je příznivé a do značné míry zlepšuje močení a vyprazdňování močového měchýře dokonce i u pacientů ve III. stadiu hyperplazie prostaty. T. Inada a kol. (1967) dospěli k podobnému závěru po klinických testech, při nichž podávali Cernilton dvanácti mužům ve III. stadiu nemoci, jimž hrozil operativní zákrok. Po čtyřech týdnech terapie byly její pozitivní výsledky zaznamenány u pěti pacientů (41,7 %), uspokojivé u dalších pěti pacientů a poslední dva pacienti (16,6 %) nezpozorovali žádný léčebný účinek. Celkem šest pacientů (50,0 %), všichni s pozitivními výsledky a jeden s uspokojivými výsledky, se po této léčbě nemuselo podrobit operaci odstranění předstojné žlázy. Dobré terapeutické účinky vykazoval rovněž preparát Cernilton N obsahující 23 mg standardizovaného vodního výluhu květního pylu (L-aminokyseliny) a 0,23 mg lipidového extraktu (fytosteroly). Becker a Ebeling (1988) provedli jeho klinický výzkum za účasti 70 mužů ve věku let ve II. a III. stadiu hyperplazie prostaty. Terapie trvala dvanáct týdnů, v jejichž průběhu bylo zkoumané skupině 33 pacientů podáváno po dvou kapslích třikrát denně, zatímco kontrolní skupina 37 pacientů po tuto dobu dostávala placebo. Jejich studie (tabulka č. 2) byla zaměřena noční nucení na močení (nykturie), časté močení během dne a pocit neúplného vyprázdnění močového měchýře. Z pacientů léčených Cerniltonem N hlásilo zlepšení v těchto bodech 68,8 %, Tabulka 1. Léčba pacientů ve III. stadiu hyperplazie prostaty Cerniltonem (Buck a kol. 1990) zlepšení zdravotního stavu pacientů po léčbě Cerniltonem (%) urologické údaje zkoumaná skupina kontrolní skupina močení 60,0 30,4 vyprazdňování měchýře 57,0 10,0 objem moči zadržované v měchýři (ml) 101,9 113,4 sagitální průměr prostaty (mm) 23,8 26,7 Tabulka 2. Léčba pacientů ve II. a III. stadiu hyperplazie prostaty Cerniltonem N (Becker a Ebeling 1988) zlepšení zdravotního stavu pacientů po léčbě Cerniltonem N (%) urologické údaje zkoumaná skupina kontrolní skupina noční močení (nykturie) 68,8 37,2 denní močení 65,8 43,9 pocit zadržování moči v měchýři 71,4 48,1 7

8 65,8 % a 71,4 %, z pacientů dostávajících placebo udávalo zlepšení v uvedených bodech 37,2 %, 43,9 % a 48,1 %. Z toho vyplývá, že pacientům ve II. a III. stadiu nemoci pylový preparát Cernilton N výrazně zmenšil četnost denního i nočního močení a omezil pocit zadržování moči v měchýři, což značně zlepšilo životní komfort těchto osob. Během dalšího výzkumu se zjistilo, že průtok moči močovou trubicí se zvýšil průměrně o 3,3 ml, a objem zadržované moči v měchýři se zmenšil o 24,3 ml. U pacientů dostávajících placebo činily tyto hodnoty 0,3 ml a 3,7 ml. Kromě toho se u členů léčené skupiny velikost předstojné žlázy a jejího prokrvení zmenšila o 88,5 %, kdežto u členů kontrolní skupiny stěží o 69 %. Tyto výsledky svědčí o vhodnosti Cerniltonu N k léčení II. i III. stadia benigní hyperplazie prostaty. Propolis Mihailescu (1988) použil pilulky s extraktem z propolisu k léčení 95 pacientů s hyperplazií prostaty. Nemocní dostávali jednu až tři tablety třikrát denně po dobu dvou měsíců. Ke znatelnému zlepšení zdravotního stavu došlo u 57 (60 %) osob. Současně nasazená chemoterapie rychle a trvale zvýšila účinnost léčby až na 100 %. Podle Sinjakova (1998) dává dobré výsledky orální příjem 10% etanolového extraktu z propolisu, který se nemocným podává v množství 30 kapek v 50 ml převařené vody třikrát denně půl hodiny před jídlem. Kúra má trvat jeden měsíc a lze ji opakovat po desetidenní přestávce. Později (2008) Sinjakov dodává, že ke stejnému účelu lze použít rovněž vodní extrakt z propolisu, který se podává po jedné polévkové lžíci denně opět třikrát denně půl hodiny před jídlem. V tomto případě trvá kúra čtyři až šest měsíců a opakovat ji lze po třech až čtyřech týdnech. Tentýž autor ( ) doporučuje k léčbě hyperplazie prostaty čípky obsahující 100 mg etanolového extraktu z propolisu. Čípky se zavádějí do konečníku dvakrát až třikrát denně po dobu dvou měsíců a po měsíční přestávce lze léčbu obnovit. Tkačuk a Bojko (2006) uvádějí, že jedna z kyjevských lékáren každý den přijímá deset receptů na propolisové čípky k léčení hyperplazie prostaty. Tyto čípky obsahují 250 mg koncentrovaného etanolového extraktu z propolisu. G. I. Seržantov (2008) ve své publikaci informuje o úspěšné léčbě hyperplazie prostaty čípky Propolis D, které vedle etanolového extraktu propolisu obsahují rovněž DMSO (dimethylsulfoxid). To je organosírová substance, která usnadňuje pronikání propolisu sliznicí konečníku a snižuje odolnost mikroorganismů vůči propolisu a antibiotikům. Z tohoto důvodu jsou čípky mimořádně účinné, pokud se aplikují současně s antibiotiky, uroseptiky a vitamíny. Čípky Propolis D se aplikují dvakrát denně po dobu 20 dnů. Měl Měl je biologický spad včetně uhynulých včel, který se zvláště v zimě tvoří na dně úlu. Včelaři tam při první jarní kontrole obvykle nacházejí mrtvé včely nezřídka v množství až g na jeden úl. Příčiny tohoto úhynu mohou být různé: slabá včelstva, nepříznivé počasí (dlouhé předjaří), nemoci (varroáza, nosemóza), špatná kondice včelích matek, špatné uložení zásob v úlu nebo jejich vyčerpání. K léčebným účelům je pochopitelně nutno vybírat výhradně takové včely, které nejeví příznaky nákazy roztoči, bakteriemi ani plísněmi. Mrtvé včely se mírně dosuší, poté rozdrtí a uskladní na suchém a chladném místě v neprodyšně uzavřených nádobách do doby přípravy léčebného přípravku. Takto upravená surovina si své léčebné vlastnosti zachovává rok. Podle Sinjakova (1998, 2008) je odvar z uhynulých včel jedním z nejúčinnějších včelích preparátů k léčbě hyperplazie prostaty. K tomuto účelu se jedna lžička přípravku zalije půl litrem vroucí vody a ponechá se na mírném ohni vřít další dvě hodiny. Pak se odvar nechá při pokojové teplotě jednu až dvě hodiny chladnout, načež se přecedí. Odvar se užívá po dvou polévkových lžících dvakrát až třikrát denně po dobu jednoho měsíce. Po jednom až dvou měsících přestávky lze kúru opakovat. Odvar zmenšuje zbytnělou prostatu, normalizuje její funkci a výrazně zmenšuje obtíže při močení. Někdy se léčba může protáhnout na 2,5 3 roky, ale většinou omezí růst prostaty a zprůchodní močové cesty natolik, že není zapotřebí chirurgického zákroku. E. A. Ludjanskij (1993) popisuje vlastní preparát k léčbě hyperplazie prostaty, jehož základem je 10 20% etanolový extrakt z mrtvých včel. Jejich louhování trvá dnů a kapalinu je třeba denně alespoň 10 minut protřepávat. Po přefiltrování se extrakt užívá denně po dobu jednoho roku. Doporučené dávkování je jedna kapka na jeden kilogram tělesné hmotnosti. Léčebný efekt extraktu je podobný jako při užívání odvaru. Přeložil: Stanislav KOMÁREK 8

9 Apiterapie a rakovina (Prof. Dr. Karsten Münstedt, Ortenau Klinikum; Prof. Dr. Franz-Josef Prott, RNS Gemeinschaftspraxis; Karl Philipp Münstedt; Dr. Jutta Hübner, Deutsche Krebsgesellschaft, Deutsches Bienen-Journal 2015, č. 11, str ) Souhrn: Po přednášce o apiterapii na Bádenských včelařských dnech v roce 2015 vznesl jeden z autorů tohoto příspěvku otázku, zda by se někdo z přítomných během závažného onemocnění, např. rakovinou, nechal léčit pomocí apiterapie. K jeho obrovskému úžasu se přihlásil nezanedbatelný počet z přítomných. Tato okolnost se stala pohnutkou k tomu, aby se za pomoci studia příslušné literatury pokusil vysvětlit souvislost mezi apiterapií a zhoubným nádorovým onemocněním. Vznik rakoviny Průběh života člověka je dán jeho dědičnou výbavou. V průběhu vývoje od vajíčka až k dospělosti je plán života nesčetněkrát znovu a znovu vyvoláván a kopírován. Ovšem jestliže se dělá kopie opět z kopie (nikoliv z originálu), tak podobně jako u fotokopií se kvalita následných kopií stále zhoršuje. Analogicky k tomu dochází k chybám v genetickém kódu buňky. Aby se takové chyby daly korigovat, existují různé opravné systémy. Ovšem i ty mnohdy selžou a pak následné procesy dají vzniknout nádorům. Tvorba nádorů je nadto ovlivněna vnějšími faktory, přičemž nadváha, nesprávné stravování a kouření mají největší význam. Klasický začátek Léčení rakoviny v klasické medicíně stojí na několika základních pilířích. Kromě jednotlivých léčebných postupů sem patří i prevence, včasné rozpoznání choroby a následná péče. Základními formami léčení jsou operace, ozařování, chemická a hormonální terapie. V posledních letech k tomu přistoupily na základě nových poznatků i další metody jako imunoterapie pomocí protilátek nebo léčení pomocí takzvaných malých molekul. Celkově se u rakoviny prognózy vyléčení v posledních letech výrazně zlepšily. U rakoviny prostaty je to kupříkladu až 89 %. Přesto jsou vyhlídky na uzdravení stále ještě málo uspokojivé. Alternativní léčba Od klasické medicíny je třeba odlišit jiné terapeutické směry, které - vždy podle daného hlediska - jsou označovány pojmy jako jsou zkušenosti, doplňková nebo alternativní medicína nebo jednoduše jako šarlatánství. Až dosud neexistují žádná přesvědčivá data o tom, že jejich metody by mohly při léčení rakoviny klasickou medicínu nahradit. Namísto toho dosavadní analýzy zřetelně ukazují, že pacienti mají horší šance na vyléčení, jestliže se nechají ošetřovat výlučně postupy alternativní medicíny. Jestliže odmítnou operaci nebo opatření jako je chemoterapie ve prospěch alternativních postupů, vystavují se nebezpečí, že opravdovou šanci na vyléčení nenávratně promarní. Při zohlednění základních principů školní medicíny však byly objeveny v minulosti některé doplňkové postupy, které na bázi přírodního léčitelství zlepšovaly šanci na vyhojení. Vitamin D, selen a zelený čaj jsou příklady substancí, které s přihlédnutím k druhu nádoru a stadiu jeho vývoje mohou být účinně nasazeny. Ovšem při souběžném uplatnění školní medicíny a doplňkových léčebných metod se stále musí dávat pozor na možné vzájemné působení medikamentů. Právě tato skutečnost může vést k tomu, že doplňkové léčebné postupy mohou účinky hormonální, chemické či imunologické terapie ovlivnit, tj. zesílit, zeslabit, prodloužit nebo zkrátit. Prevence pomocí apiterapie Existuje bohatá škála důkazů pro přímé účinky medu a propolisu proti nádorovým buňkám. Výzkumy v této oblasti se však prozatím omezily pouze na laboratorní podmínky a obecně se z nich tedy nedá vyvozovat, že včelí produkty dokáží zamezit vzniku nádorů. V jedné studii užívali pacienti, u nichž byly odstraněny střevní polypy (které mohou být předstupněm zhoubného onemocnění střeva) po tři měsíce kapsle s propolisem. Ukázalo se, že kapsle nezabránily vzniku nádorů, namísto toho se objevily dokonce nežádoucí efekty, jako je poškození srdečního svalu. S odvoláním na různé knihy o apiterapii je prý u včelařů mnohem nepatrnější riziko, že onemocní rakovinou. Přitom se poukazovalo na jednu studii, která údajně pochází z Ruska - přesný zdroj údajů však není znám. Tato studie zahrnující 580 chovatelů včel však nedokázala nalézt žádné důkazy o nižší náchylnosti včelařů k onemocnění. Celkově lze říct, že doporučení pro prevenci rakoviny za pomoci včelích produktů nejsou oprávněná. Léčba pomocí apiterapie Různým včelím produktům, zvláště propolisu a včelímu jedu (méně často také medu) jsou připisovány protirakovinné účinky - a to i přesto, že i zde se odkazuje pouze na laboratorní studie. Zatímco na internetu se opakovaně objevují informace o léčbě rakoviny pomocí včelích produktů, v lékařské databázi se až dosud neobjevily žádné informace o pacientech s rakovinou, kteří byli vyléčeni pomocí 9

10 apiterapie. Z toho důvodu došla také Americká společnost pro boj s rakovinou k závěru, že dosud předložené důkazy v žádném případě nejsou dostačující pro doporučování apiterapeutické léčby. Na pozadí toho, že pacienti léčení alternativní medicínou mají horší šance na vyléčení, je léčba rakoviny pomocí apiterapie striktně odmítána stejně tak dlouho, jak dlouho její přímluvci opomíjejí dokázat své údajně pozitivní zkušenosti. Laboratorní experimenty však obecně nesmějí být v žádném případě základem pro doporučení léčby, neboť pouhé výsledky ve zkumavkách nejsou bez dalšího přenosné na člověka. Apiterapie jako doplněk V některých knihách o apiterapii se uvádějí její zmírňující efekty v případě nepříznivých vedlejších účinků léků. Přitom se používají typické výrazy jako detoxikace či imunostimulace. Jejich význam je však v rámci léčby rakoviny pochybný - jen zřídka má rakovina nějakou souvislost s otravou. Neřízená imunostimulace nemá žádný kladný efekt, spíše jsou jí možné přisoudit nežádoucí vedlejší účinky. Apimedicína Vedle apiterapie se už mezinárodně etablovala další oblast, která se snaží postavit léčbu včelími produkty na vědeckou základnu. Aby se už od začátku distancovala od dřívější nevědecké apiterapie, má se pro ni používat pojem apimedicína. Lékařům pracujícím se včelími produkty se již podařilo nalézt odpovídající prostor pro nasazení včelích produktů v rámci klasické léčby rakoviny. V dalším textu zmíníme některé z problémů, které jsou spojovány s léčbou rakoviny a představíme možné apimedicínské léčebné postupy. Problémy při operacích Operace směřují většinou k tomu, aby byl nádor dokonale odstraněn. Problémy způsobené operací souvisí vždy s danou částí operovaného těla a jednou z možných komplikací jsou potíže s hojením rány. V těchto případech může med působit podpůrně, aby se zamezilo infekci. Právě u ran, které jsou napadeny zárodky rezistentními na antibiotika, se ukázal med v mnohých studiích jako účinný. V tomto smyslu může být med při poruchách v hojení ran po operacích rakoviny efektivně nasazen. Problémy se sliznicemi Řada studií se zabývala účinky včelích produktů při problémech se sliznicemi jako následek chemoterapie. Přitom se ukázalo, že med nebo směs medu kupříkladu s olivovým olejem nebo mletou kávou stejně tak jako mateří kašička mohou pomoci při hojení zánětů ústní sliznice. Jejich efekt byl se standardními metodami srovnatelný nebo dokonce lepší. Naproti tomu se zdá, že propolis se k tomuto účelu nehodí. Navíc statistická analýza celkových hodnocených dat došla k závěru, že pro léčbu zánětu sliznice jako následek ozařování je použití medu nejvhodnějším léčebným postupem. Med by se měl během ozařování dostat do ústní dutiny vícekrát denně - samozřejmě je přitom nutné dbát na správnou ústní hygienu. Bohužel jsou studie částečně zatíženy poměrně vážnými metodickými nedostatky. Z tohoto důvodu není databáze výsledků v žádném případě v uspokojivém stavu. Přesto dává dobré důkazy pro to, že včelí produkty mohou být v této oblasti pomocníkem. Protože riziko a zatížení pro pacienta jsou jen nepatrné, jeví se doplňkový experiment se včelími produkty na přání pacienta jako oprávněný. Poškození srdce a nervové soustavy Při léčbě pomocí chemoterapeutik ze skupiny antracyklinů, ale také jinými medikamenty může dojít k poškození srdečního svalu. Propolis při experimentech na zvířatech ukázal, že toto poškození lze zmírnit. Pokusy na lidech nebyly až dosud publikovány. Ona dříve zmíněná studie týkající se střevních polypů naopak obráceně ukázala, že propolis může srdeční sval poškodit. To v každém případě volá po opatrnosti. Případová studie s jedenácti pacienty popisuje zřetelné účinky takzvaného sladkého včelího jedu v případě nervového poškození po chemoterapii. Jako sladký včelí jed se označuje jed, který je zbaven alergenních komponentů. Sestává v podstatě z melitinu, který je podáván injekčně při akupunktuře. Širší použití sladkého jedu musí být však podpořeno ještě dalšími studiemi. Předčasný přechod Následkem chemoterapie nastupuje často u žen přechod, což v mnoha případech zhoršuje kvalitu života pacientek. Na nádory nesouvisející s hormony a pro poruchy přechodu existuje široká nabídka léčiv jak z palety konvenční medicíny, tak z přírodních léčiv i alternativní medicíny pozitivní data ze studií se týkají zvláště rostlinných estrogenů (fytoestrogeny). V oblasti včelích produktů se hlásí o své právo na využití pyl a pylové extrakty ty jsou však většinou získané z pylů travin. V současnosti je na německém trhu uznaný produkt Sérélys, ke kterému jsou zpracovány opravdu kvalitní studie. Pokročilé nádory Mnohdy čekají pacienti se zhoubným onemocněním příliš dlouho, než se odhodlají zajít k lékaři. Mohou se pak nacházet již ve stadiu, kdy nádor prorazí kůži. To vede k velmi nepříjemnému zápachu, v jehož důsledku se pak postižení uzavírají před svým okolím. Léčba tohoto problému medem se doporučuje již více než 30 let. V jedné nedávno prezentované studii se u celkem 69 pacientů srovnávalo použití obvazů s medem a obvazů s vrstvičkou stříbra. Výsledkem bylo, že se nenalezl žádný 10

11 podstatný rozdíl mezi oběma metodami, což hovoří jednoznačně pro med. Podle toho se může léčba medem vyzkoušet právě u zhoubného rakovinného onemocnění s porušenou kůží a překvapivě se zdá, že zmenšení plochy rány může pozitivně ovlivnit i dobu přežití pacienta. Toto konstatování však v žádném případě nemůže sloužit jako odůvodnění pro primární léčbu zhoubného nádoru medem. Shrnutí Někteří zastánci apiterapie doporučují stále znovu včelí produkty k léčbě rakoviny. Ovšem neopírají svůj názor o žádné vědecké argumenty, které využití této metody dokládají. Dokud se tak nestane, je třeba tyto léčebné postupy striktně odmítnout, neboť možné zpoždění nástupu smysluplné terapie může zhoršit šance na vyléčení a přežití. Tento postup v nejhorším případě může skončit pro postiženého jedince smrtí. Zdá se, že opakovaně rozšiřovaná tvrzení vedla k tomu, že část včelařské obce je přesvědčená o vhodnosti využívání apiterapie při těžkém onemocnění. Proto je důležité, aby byli právě včelaři seriózně informováni o skutečných možnostech apiterapie a přitom také o jejích hranicích. U rakoviny může použití včelích produktů klasickou medicínu jen podpořit, nikoliv nahradit. Plnou verzi příspěvku najdete na našich webových stránkách Knihu Včelí produkty v medicíně od prof. dr. Karstena Münstedta jsme představili v DBJ č. 10/2015, str. 56. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 11

12 CHOV Stáří trubců a kvalita spermatu N. Gulov, A. V. Borodačev, A. S. Berezin, Pčelovodstvo 2015/9, strany 24 26) Souhrn: Při hodnocení kvality spermatu trubců z hlediska pohyblivosti byla zjištěna jeho nejvyšší aktivita u trubců ve stáří 30 dní. Zkoumané ukazatele nepochybně ovlivňují oplodňovací schopnost spermatu, což je třeba mít na zřeteli při instrumentálním oplodňování včelích matek. Existující údaje o spermatogenezi trubců jsou spojeny s výzkumy spermatozoidů v semenných váčcích umístěných v břišní dutině. Ve stáří dní jsou trubci aktivní, dobře ejakulují, lze u nich v semenných váčcích pozorovat maximální kumulaci životaschopného spermatu s vysokou koncentrací. Spermatozoidy získávají vysokou metabolickou aktivitu od 7. dne po vylíhnutí imaga. Maximáln í pak je 10. den života. Při výzkumu chování trubců v trubčích včelstvech zjistil V. D. Brovarskij počátek produkování spermatu a tvoření růžků váčků jasně žluté nebo růžové barvy den. Podle jeho názoru lze pro odběr spermatu používat trubce ve stáří nad 9 dní. Je třeba říci, že ve svých výzkumech V. D. Brovarskij používal umělé stimulace vysunutí endophallu s následnou ejakulací, jak to stanoví technologie instrumentálního oplodnění včelích matek. Již v polovině minulého století byly získány výzkumné údaje ohledně pohlavní potence trubců. Podle těchto údajů nejvyšší počet pohlavně vyzrálých trubců, kteří energicky vysouvají pohlavní orgán vystřikující semeno a sliz a jsou schopni spáření s matkou, bývá ve stáří nad 20 dní. Na druhé straně pozdějšími výzkumy J. Woykeho a Z. Jasinského, kteří oplodňovali kavkazské matky v průběhu tří sezón za sebou, byla zjištěna vzájemná souvislost mezi stářím trubců a koncentrací spermatozoidů v příjmových váčcích matek. Například v průběhu třetí sezóny oplodnění představovala koncentrace spermatozoidů 14denních trubců 4,097 mln., ale od 36denních jen 3,175 mln. J. Rhodes a S. Harden zkoumali vzájemnou souvislost mezi produkcí spermatu trubců, jejich stářím, obdobím roku a příslušností k určité selektivní linii. Při tom zjistili nejvyšší koncentraci spermatozoidů u trubců ve stáří 21 dní. Přitom 40,5 % ze všech zkoumaných trubců neprodukovalo sperma při umělé stimulaci vysouvání endophallu. Jedním z úkolů výzkumu bylo studium dynamiky ukazatelů pohlavní zralosti trubců v závislosti na jejich stáří. Při odběru spermatu u pohlavně vyzrálých trubců při instrumentální inseminaci včelích matek inseminátor zároveň hodnotil pohlavní potenci vysouvání endophallu s následnou ejakulací. Zajímavý byl fakt, že někteří trubci sami od sebe vysouvají endophallus a okamžitě ejakulují při sebemenším doteku rukou inseminátora na bříško. Současně je ale odběr spermatu z celé řady příčin velmi pracným procesem. Podle technologie instrumentálního oplodnění včelích matek se doporučuje odebírat z trubčích včelstev maximálně 60 samčích jedinců najednou. Toto množství trubců je dostatečné pro oplodnění jedné až tří matek. Přitom kvůli nedostatečné pohlavní vyzrálosti nebo fyziologickému stavu ne všichni trubci sperma produkují. Dříve byla při odběru spermatu pro instrumentální oplodnění včelích matek pozorována částečná nebo úplná nepřítomnost semene na konci endophallu (tab. 1). Tabulka 1: Vliv stáří trubců na jejich pohlavní vyzrálost Stáří trubců (dny) Odebráno trubců (ks) ks % Počet trubců majících sperma na konci endophallu Koncentrace sperm. (mln/µl p=5) ,26±0, ,5 3,01±0, ,5 2,23±0,4 V roce 2015 byla na včelnici FGBNU VVÚ včelařského provedena srovnávací analýza pohlavní potence trubců ve stáří 17 a 30 dní (tab. 2). K okamžiku provádění jarní prohlídky pokusná včelstva Tabulka 2: Kvalita pohlavně vyzrálých trubců v závislosti na stáří Stáří trubců (dny) Odebráno trubců (ks) Počet trubců majících sperma na konci endophallu ks % , ,7 měla v úlech 9-10 kg krmného medu, 7 uliček, 3-4 rámky s různě starým plodem. Používaly se následující metody: živou hmotnost trubců zjišťovali 12

13 vážením na laboratorní elektronické váze GR200 s váhovým rozpětím 0, g, stáří se určovalo formou označování trubců, koncentrace spermatozoidů se určovala metodikou F. Ruttnera (1976), aktivita dehydrogenáze spermatu metodou využívající metylénovou modř podle N. P. Šergina. Biometrické zpracování výsledků výzkumu se provádělo metodami variační statistiky s kontrolou spolehlivosti výsledků s pomocí kritérií Studenta a úrovně hodnoty P podle učebnice Biometrické zpracování dat v biologických výzkumech s pomocí programu Excell. Relativní počet trubců ve stáří 17 dní, kteří mají na konci endophallu sperma, je o 6 % nižší než analogičtí trubci ve stáří 30 dní. To znamená, že pohlavně vyzrálí trubci ve stáří 30 dní musí mít vyšší pohlavní aktivitu a potenci. Další výzkumy tento předpoklad potvrdily (tab. 3). Tabulka 3: Kvalita spermatu různě starých pohlavně vyzrálých trubců typu Pookský Středoruského plemene včel (p=5) Stáří trubců (dny) Koncentrace spermatozoidů (mln/mkl) Aktivita dehydrogenáz (c) M+/-m td M±m td 17 3,06±0,3 80,3± ,9±0,7 2,4 24±0,6 2,2 30 5,9±0,4 5,7 28±1,2 2,0 Analýza údajů uvedených v tab. 3 umožňuje konstatovat, že nejlepší ukazatele kvality vykazovalo sperma u trubců ve stáří 30 dní, a to jak co do koncentrace spermatozoidů, tak i co do aktivity dehydrogenáz. To znamená, že při srovnání koncentrace spermatozoidů u 30denních a 17denních trubců bylo zjištěno: td=5,7, tst=2,02 při V=33 a u 22denních a 17denních td=2,4, tst=2,09 při V=20. Rozdíly ve srovnávaných ukazatelích jsou spolehlivé, přičemž v prvním případě s vysokým stupněm spolehlivosti. Srovnávací analýza aktivity dehydrogenáz spermatu 30 a 17denních trubců ukázala: td = 2 = tst = 2,02 při V = 32, 22 a 17denních td=2,2 tst=2,1 při V=18. To znamená, že rozdíly jsou spolehlivé i podle ukazatele kvality spermatu aktivity dehydrogenáz. Při analýze experimentálních údajů ohledně kvality spermatu trubců bylo zjištěno těsné spojení mezi koncentrací spermatozoidů a aktivitou dehydrogenáz ( dýchání spermatu) (obr.). Obrázek: Vzájemný vztah mezi aktivitou dehydrogenáz a koncentrací spermatozoidů trubců plemenného typu Pookský středoruského plemene včel. Získaná hodnota (r = 0,75) svědčí o záporné těsné korelaci mezi koncentrací spermatozoidů a aktivitou dehydrogenáz, protože t f =2,775 tst=2,02, r xy =0,75 r st =0,30 při V=40 a P=0,95 hodnota koeficientu korelace je hodnověrná. Koeficient determinace r 2 =0,567 ukazuje, že aktivita dehydrogenáz z 57 % závisí na obměňování koncentrace spermatozoidů. To znamená, že dýchání spermatu je tím aktivnější, čím vyšší je koncentrace spermatozoidů. Jak ukázaly výzkumy koncentrace spermatozoidů, vykazuje tendenci se zvyšovat podle stáří trubců. Při hodnocení kvality spermatu trubců z hlediska pohyblivosti byla zjištěna jeho nejvyšší aktivita u trubců ve stáří 30 dní. Zkoumané ukazatele nepochybně ovlivňují oplodňovací schopnost spermatu, což je třeba mít na zřeteli při instrumentálním oplodňování včelích matek. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ Vliv teploty na rozvoj matky od vajíčka po imago (E. K. Jeskov, M. D. Jeskova, Pčelovodstvo 2016/1, strany 24 26) Souhrn: Matky vyvinuté při optimální teplotě dostanou do vínku největší počet ovariol ve vaječnících. Matky vyvinuté při nižších teplotách se sice rodí s vyšší hmotností, ale po oplození méně přibývají. Nehledě na to, že délka života matky může dosáhnout až 8 let (Betts, 1946), její vysoká plodnost korelující se sekrecí mateřské látky se realizuje během omezeného období života (Shearer et al., 1970). Obyčejně nepřesahuje jeden rok. Tím je podmíněna nezbytnost každoroční výměny matek a jejich umělá reprodukce, přičemž tento proces je možný pouze v optimálních podmínkách ve stadiu vajíčka, larvy a kukly. Největší vliv na rozvoj matek má teplota a relativní vlhkost vzduchu. 13

14 Stadium vajíčka Proces vývoje vajíčka ve vaječnících představuje dvě po sobě jdoucí fáze dělení jádra vaječné buňky. V každém stadiu se jedno z nových jader stává jádrem vajíčka a druhé pohltí. Výsledkem prvního dělení je, že soubor chromozomů přechází do každého jádra. Při druhém dělení se chromozomy štěpí tak, že se jejich počet v jádře vajíčka snižuje na polovinu (z 32 na 16). Tím proces zrání končí. Spermatozoidy migrující ze semenného váčku se setkávají s vajíčkem putujícím vejcovody. Každý z nich obsahuje 16 chromozomů. V důsledku spojení spermatozoidu s jádrem vaječné buňky se počet chromozomů nakonec vrátí k počtu 32. Matka se podobně jako včely dělnice vyvíjí z oplodněného vajíčka. Zárodečný vývoj probíhá uvnitř vaječných plen. Průběh embryogeneze je určován dědičným aparátem buněk. Jednotlivé geny kódují stavbu bílkovin, které dále ovlivňují vznik všech znaků vyvíjejícího se organismu. Buňky zárodku při dělení získávají úplný soubor genů. Ale v každé tkáni se formují pouze ty, které jsou určeny syntézou pro ni specifických bílkovin. Životnost embryí závisí na teplotě a vlhkosti vzduchu. Optimální teplota je ohraničena úzkým rozpětím od 32 do 33 C (obr. 1), při relativní vlhkosti min. 45 %. Neoplodněná vajíčka, z nichž se rodí trubci, potřebují stejné podmínky. Na teplotě závisí délka embryonálního vývoje. Změna teploty od 30 do 38 C vede ke zkrácení embryonálního vývoje 1,66, při 38 C je ukončen v průměru za 69 hodin, při 34 C za 80 hodin, při 30 C za 114 hodin. Obr. 1: Závislost úhynu vajíček na teplotě (podle svislé osy počet uhynulých vajíček nacházejících se při uvedených teplotách v průběhu celého období embryonálního vývoje). Embrya vydrží krátkodobé ochlazení. V případě ochlazení na 0 C v průběhu 1 2 hodin hyne % embryí, ale ostatní dovrší vývoj vyloupnutím larev. Stadium larvy Přeměna vyvíjející se larvy v dělnici nebo v matku je podmíněna dietou. Její modifikační role vede k tomu, že u dělnic nedojde k úplnému vyvinutí orgánů spojených s plněním reprodukční funkce a dojde k hypertrofii dělohy. Následkem toho se odlišují i svou vahou. Matka zase nemá orgány pro sběr pylu, sekreci mateří kašičky a vosku. V optimálních podmínkách (při C) délka larválního stadia činí (120±6) hodin. Před jeho ukončením včely zalepí matečník, larva se narovná a zaujme vertikální nebo skoro vertikální polohu. Vyvíjející se larva se krmí mateří kašičkou, kterou včely čas od času do matečníku doplňují. Larva v něm plave, obrací se podle toho, jak ji spotřebovává. Bohatá výživa mateří kašičkou zajišťuje rychlý růst. Zhruba za pět dní se její hmotnost zvýší asi 3000 a dosáhne mg. Stadium kukly Vývoj matek od stadia před kuklou až po imago probíhá v uzavřených matečnících a trofické zajištění vyvíjejících se matek je přerušeno. Z faktorů okolního prostředí jejich vývoj ovlivňuje hlavně teplota a o něco méně vlhkost a plynné složení vzduchu. V rámci vitálního rozpětí pro vývoj matek, pohybujícího se od 31 do 38 C, se sumární délka stadia před kuklou a kukly prodlužuje asi o 2,5 dne. Při 31 C je vývoj matek v uzavřených matečnících ukončen v průměru za 234 hodin, při 34 C za 190 hodin a při 38 C za 176 hodin (obr. 2). Obr. 2: Doba vývoje matek v závislosti na teplotě v uzavřených matečnících. Na teplotě ve stadiu před kuklou a kukly závisí hmotnost rodících se matek. Vlivem snížení teploty od horní hranice vitálního rozpětí k nižší o více než 10 % roste hmotnost matek, ukončivších postembryonální vývoj. Například v případě vývoje při 37 C hmotnost matek bezprostředně po opuštění matečníku činí v průměru (196±9) mg, při 34 C (211±11) mg a při 31 C (221±12) mg. Vliv periodických výkyvů teploty na hmotnost odpovídá jejich zprůměrovaným hodnotám. Například u matek vyvíjejících se při denních výkyvech teploty od 31 do 38 C (v krajních polohách se držela teplota přibližně po dobu 11,5 hodiny) tělesná hmotnost činila (207±42) mg. U jejich sester vyvíjejících se ve stejný čas při (34±0,1) C hmotnost činila (209±2,6) mg. Ve stadiu imaga v průběhu přeměn spojených s vývinem vaječníků a ovulací hmotnost matek vzrůstá. Hodnota, o kterou se zvětšují, závisí na teplotě inkubace. Nejmenšími změnami prochází hmotnost matek vyvíjejících se blízko dolní hranice vitálního rozmezí, největšími pak ty u horní hranice. Je to doprovázeno určitou hypermorfií orgánů, 14

15 které zůstávají v rozvoji ve stadiu před kuklou a stadiu kukly v důsledku zrychleného tempa ontogenetických přeměn stimulovaných vysokou teplotou. Po opuštění buněk byla hmotnost matek vyvíjejících se při teplotě 31 C vyšší než při teplotě 37 C, a to v průměru o 33 mg. Po uplynutí 1,5 měsíce života ve včelstvech (v průběhu této doby se matky spářily s trubci a kladly oplodněná vajíčka) se hmotnost matek vyvíjejících se při teplotě 31 C zvýšila o 13 mg, při 34 C o 34 mg a při 37 C o 58 mg, čili o 5,4, 13,9 a 22,9 %. Křídla dosahují největších rozměrů v případě vývoje při optimální teplotě. Snížení teploty inkubace z 34 na 30 C se odráží ve zmenšení délky křídel o 2,1 %, při zvýšení na 36,5 C o 1,2 % (P 0,9). Podobně se mění vlivem teploty šířka křídel (obr. 3 a 4). Obr. 3: Délka předního křídla u matek vyvíjejících se ve stadiu před kuklou při různé teplotě. Obr. 4: Šířka předního křídla u matek vyvíjejících se při různé teplotě. Podobně jako křídla i hřbetní destičky zadečků (tergity) dosahují největší velikosti u matek, které se vyvíjely při teplotě C. Se zvýšením či snížením teploty o 2 2,5 C se rozměry tergitů zmenšují o 1,8 3,5 %. Na obou hranicích vitálního rozpětí lze pozorovat tendenci k nepatrnému zvětšení čtvrtého tergitu. Teplota ovlivňuje rovněž vývoj vajíček. Jejich počet dosahuje maxima u matek, které se vyvíjely v oblasti teplotního optima. U vrchní hranice vitálního rozpětí se zmenšuje více než u spodní. Například u matek, které se vyvíjely při 34 C, obsahoval každý vaječník (220±23) ovariol. Se snížením teploty v období vývoje před kuklou až po imago na 30 C se počet ovariol snižoval o 12 %, při zvýšení na 38 C o 24 %. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ Rasy včely medonosné chované v Polsku (Mgr inž. Cezary Kruk; Pszcelarstwo, 2015, č. 10, str. 5 6) Souhrn: Přehled ras medonosných včel vyskytujících se na polském území. Vývoj včely medonosné Současná flóra i fauna Evropy vyplývá z klimatu, jaký vytvaroval tvář našeho kontinentu. Poslední zalednění, které částečně sevřelo Evropu, se odbylo před 10 tisíci lety. Oteplení klimatu způsobilo, že tundra, která se rozkládala téměř na celé ploše Evropy, porostla medonosnou stepí a medonosným pralesem. Do Evropy se dostaly nové druhy zvířat, mezi nimi také včela medonosná (Apis mellifera). Včely, které začaly osídlovat Evropu, pocházely z Afriky a Malé Asie. Dodnes jsou biologové a genetici schopni rozlišit původ různých ras včel původem z Asie a Afriky. Odlišné klimatické podmínky a odlišné zdroje potravy způsobily, že během evoluce se uvnitř druhu včely medonosné vyvinulo mnoho ekotypů přizpůsobených místním klimatickým a potravním podmínkám. Má se za to, že uvnitř druhu včely medonosné můžeme rozlišit minimálně 25 různých poddruhů a geografických ras. Chov včel v Polsku V současnosti je v Polsku chováno několik včelích ras. Chov v rámci státu řídí Státní centrum chovu zvířat (KCHZ). Do poloviny 70. let 20. století byl chov včel rozdělen do regionů. Nyní se od rozdělení do regionů upustilo a rozhodnutí o výběru rasy včel je na včelaři. KCHZ doporučuje v Polsku chov 3 základních ras včel: středoevropské, kavkazské a kraňské. V praxi však polští včelaři mají zaklád svých včelstev postaven na jiných včelích rasách, včetně exotických a uměle vytvořených. V Polsku se chovné rasy nazývají tradičně chovnými liniemi. Cílem tohoto článku je prezentace charakteristických rysů hlavních ras včel chovaných na polských včelích stanovištích a v rezervacích. Včela středoevropská je přiřazována k poddruhu včely medonosné pravé. Původně obývala oblasti dnešní Francie, Švýcarska, Německa, Polska, Běloruska a převážnou část Ukrajiny a Ruska. Do konce 60. let minulého století se vyskytovala na asi 80 % rozlohy Polska. Včely středoevropské mají dobrou snůšku, jsou málo rojivé, dokonale přizpůsobené našemu podnebí, dosti velké, tmavě zbarvené, mají krátký jazýček (délka přibližně 6,0 mm). Vážným 15

16 nedostatkem této rasy je přílišná plachost a velká agresivita. Od 60. let minulého století je tato rasa vytlačována rasami včel značně mírnějšími. V předválečném období byla v Evropě velmi populární švýcarská chovná linie Nigra, která patřila k rase středoevropské. Během okupace byla německou vládou ve velkém zaváděna na polská včelí stanoviště. Mimo to, že se úloha včel rasy středoevropské stále zmenšuje, dají se stále nalézt horliví nadšenci pro její chov. Tvoří spolu mezinárodní Svaz chovatelů včely tmavé a pravidelně organizují konference a setkání popularizující její chov. V Polsku existuje několik chovných linií včely středoevropské: Asta, Kampinoska, Severní a Norská. Stále mnoho včelařů, rovněž i profesionálů, má za základ své výroby medu tyto včely. V Polsku též existuje, ve světovém měřítku unikátní, rezervace udržovacího chovu včely středoevropské. Je to Uzavřená oblast včely kampinoské, která se převážně rozprostírá na teritoriu Kampinoského národního parku. Organizační dohled nad udržovacím chovem včely kampinoské má SHiUZ Parzniew. Udržovací chov v rezervaci čítá asi 500 včelstev. Včela lesní, která je též nazývaná včelou borůvkou a řadíme ji jako poddruh včely medonosné pravé. Tato geografická rasa je blízce příbuzná se včelou středoevropskou. V minulosti se vyskytovala v severovýchodním Polsku, Bělorusku a na severu Ruska. V současnosti tato rasa mizí. Chována je v Uzavřené oblasti chovu včely augustovské. Organizační dohled nad udržovacím chovem včely lesní má ShiUZ Olecko. Udržovací chov v této rezervaci má název včela augustovská a čítá asi 1000 včelstev. Úspěchy v udržovacích chovech endemických ras (vyskytujících se v určité oblasti) dosažené v Polsku mají velké uznání vědců a chovatelů. Včela vřesová, které se také říká včela vřesovka, je rasou geograficky blízce zpřízněnou se včelou středoevropskou. V minulosti se vyskytovala na Britských ostrovech, ve Skandinávii a v pobřežním pásmu od Kanálu La Manche po ústí Němenu. Tyto včely byly tmavé, agresivní a silně rojivé. Ve starší literatuře se uvádí, že vřesovky obývají oblasti severního Polska. Avšak v novější literatuře se uvádí, že výskyt této rasy se v Polsku zmenšuje a nejsou pozorovány žádné behaviorální rozdíly oproti popsané včele středoevropské. Včela kavkazská. Poddruh včel kavkazských vysokohorských má několik geografických ras. Tyto včely byly popsány v roce 1916 Gorbačovem. Tyto včely mají nejdelší jazýčky, o délce do 7,0 mm, což jim umožňuje opylování a sběr nektaru z květů s velmi dlouhými okvětními trubkami. Včela kavkazská má tmavý pancíř a šedé chloupky. Včely tvoří nepříliš silná včelstva a velmi silně tmelí hnízda. Vyznačují se ohromnou pracovitostí. První včely kavkazské se dostaly do Polska v malých počtech již ve 20. a 30. letech minulého století. Ale opravdu jejich masové dovážení se začalo teprve v 60. letech dvacátého století. Křížení včel kavkazských s naší místní včelou středoevropskou mělo za následek nezvykle silný heterozní efekt. Včelstva kříženců pokolení F1 dovedla vyprodukovat dokonce i 5krát více medu než místní včely. Včely kavkazské ale mají také nedostatky. Jsou náchylné na nakažlivé průjmové onemocnění způsobené Nosema apis a taktéž hůře zimují. V 70. a 80. letech dvacátého století většina našich komerčních stanovišť byla založena na včele kavkazské. V současnosti po zkřížení s naší původní včelí populací se kříženci včely kavkazské s místními trubci již nevyznačují tak silným heterozním efektem, jako v minulosti. I když jsou včely kavkazské vytlačovány včelami kraňskými, těší se tato rasa mezi polskými včelaři velké poularitě. V současnosti se v Polsku chová 9 chovných linií této rasy, pro které byly otevřeny chovné knihy. Výchozím materiálem pro všechny tyto linie byl dovezený materiál. Včela kraňská má několik geografických ras. Přirozený geografický výskyt kraňky jsou Alpy, Karpaty, Balkán, Panonská nížina a stepní část Ukrajiny. Ještě v 60. letech minulého století se tato rasa vyskytovala pouze na 10 % území Polska. V minulosti byl její přirozený výskyt omezen pouze na hornatou část jižního Polska. Velmi populární se stala tato rasa v 80. letech minulého století. V současnosti je nejrozšířenější rasou včel chovanou v Polsku. Kraňka nemá jednolité zbarvení. Má dost dlouhý jazýček, asi 6,5 mm, což jí umožňuje sbírat nektar z červeného jetele. Charakteristickým znakem kraněk je intenzivní rozvoj a poměrně velká rojivost. Včasný rozvoj a rychlé sílení včelstev způsobí, že tyto včely jsou schopny velmi dobré včasné snůšky a dokonale se hodí ke zvětšování počtu včelstev. V současné době pro většinu progresivních stanovišť mají včelaři za základ včely kraňské. V polsku je zaregistrováno 40 chovných linií této rasy, pro které byly otevřeny chovné knihy. Polský chov včel kraňských byl založen především na chovech původem z dovozu z Rakouska, Jugoslávie a Rumunska. Jediná chovná linie včely kraňské s čistě polským rodokmenem je linie Dobra z chovu Jana Smotra z Tymbarku. Mimo ras doporučovaných KCHZ polští včelaři mají na svých stanovištích též rasy exotické a rasy syntetické. K nim počítáme včely rasy Buckfast (syntetická rasa), Zlatá americká (syntetická rasa), italské, kyperské, americké, africké, maloasijské nebo primorské. Celkový podíl včel Buckfast a jiných exotických a syntetických včel na polské včelí populaci můžeme odhadnout na maximálně 10 %. Mezi nimi stojí za pozornost Buckfast, ke které se pojí mnoho emocí zastánců i odpůrců této rasy. Buckfasty jsou v současné době využívány na mnoha velkých komerčních farmách. Buckfast vznikla mnohonásobným křížením mnoha ras s určitým poměrem krve včely italské a kavkazské. Italský původ zajišťuje matkám této rasy výjimečně vyso- 16

17 kou plodnost a podíl krve kavkazské má za následek obrovskou pracovitost včel. Vznikají tak velmi silná včelstva. Včely Buckfast se osvědčují na stanovištích, která se těší bohaté a stálé snůšce a na kočovných stanovištích. Je možno je doporučit pro stanoviště, která se zabývají tvorbou oddělků. Včely Elgon. Během posledních let se stávají populární kříženci včel Buckfast s východo-africkými horskými včelami (Apis mellifera monticola). Název Elgon má původ v názvu hory Elgon (Mount Elgon), vulkanického horského masívu ve východní Africe, na hranicích Keni a Ugandy, severně od Viktoriina jezera. Kříženec včel těchto ras je objevem švédského včelaře Erika Osterlunda. Včely Apis mellifera monticola jsou původem z východní Afriky. Žijí v nadmořských výškách od 2000 do 3000 m. Pro křížence Apis mellifera monticola se včelou Buckfast je typický velmi silný heterozní efekt, včelstva jsou velmi silná s velmi dobrými výnosy. Zastoupení jiných exotických včel v polském včelaření je minimální. Při výběru včel pro chovné účely i pro chov na snůšku se polští včelaři často řídí módou nebo touhou hledání dokonalé včely. Často je to touha vlastnit originální, exotické včely, které se liší originálním zbarvením. Jindy je motivem hledání včel odolných varroáze. Je dobré si pamatovat, že chov exotických včelích ras pocházejících z teplejších klimatických oblastí se může negativně odrážet na přezimování v našich zeměpisných šířkách. Je pravděpodobné, že zimní ztráty, které se zvětšily za posledních 10 let, mohou být způsobeny nepřízpůsobivostí včel, které mají podstatný podíl krve od cizích ras pocházejících z jihu, a které se v našich podmínkách nedostatečně aklimatizovaly. Tyto včely dovedou vychovávat plod v období podzimu a zimy, což však může mít pro včelstvo v zimě tragické následky. Přeložil: Ing. Vítězslav ŠIGUT 17

18 KOMUNIKACE VČEL Jak včely vnímají zvukové kmity (E. K. Jeskov, Pčelovodstvo 2015/9, strany 34 36) Souhrn: Včela vnímá zvuk prostřednictvím speciálních chloupků umístěných na hlavě. Vlivem příchozí zvukové vlny se chloupky ohýbají, čímž generují elektrický signál, který je dále zpracováván mozkem. Rychle se adaptující trichoidní sensilly (C.t.a.) jsou mechanické receptory reagující na nízkofrekvenční akustické a elektrické pole. Nacházejí se na hlavě včely laterálně mezi fazetovýma očima a týlním švem. Roli prvotních měničů zvukových kmitů vzduchu plní chloupky pohyblivě (pružně) umístěné v kutikulárních dutinách (kapslích). Chloupky jsou zpravidla ohnuté. Nejčastěji se ohyb nachází ve střední části chloupku. Méně často mívá vlnkovitou formu (několik ohybů). Rovina maximálního ohybu procházející vrcholem a základnou chloupku tvoří vůči směru týlního švu úhel rovnající se nebo téměř se rovnající 90. Délka chloupku činí u včely dělnice µm, v průměru pak (640±41) µm. Povrch chloupku je pokryt šípovitými výrůstky (osinkami). Jejich počet se od vrcholu k základně chloupku postupně snižuje, ale délka se zvětšuje. V souladu s tím se zvětšuje i průměr chloupku. U vstupu do kutikulární kapsle dosahuje (9,7±0,54) µm. Těsně před vstupem do kapsle se zužuje a vytváří krček o průměru (5,4±0,25) µm. Základna chloupku se nachází v kapsli. Má kuželovitý tvar o průměru (9,2±0,43) µm. Chloupek je uchycen v kapsli pomocí kloubní membrány. Začíná u kořínku chloupku v tom místě, kde se otevírá vnitřní kanálek chloupku. Od něho se membrána zvedá směrem ke vstupu do kapsle a ohýbá kořínek chloupku. U vstupu jeho krčku tvoří kloubní membrána záhyb. Ta částečně vystupuje nad okraje vstupu chloupku do kutikulární kapsy. Vnější stranou přiléhá kloubní membrána ke stěnám kutikulární dutiny, jejíž vnitřní průměr činí (24,1±1,07) µm. V důsledku vyčnívání kutikuly v průběhu formování chloupku se v dolní části po obvodu kapsle tvoří kutikulární váleček. V jím tvořené dutině se nachází krček chloupku. Otvor ve válečku slouží jako průchod do dutiny kapsle. Forma vnějšího kutikulárního válečku není stejná ze všech stran obrácených směrem ke chloupku: váleček je nejvyšší na straně protilehlé maximálnímu zanoření krčku chloupku. Tím je omezen úhel odklonu chloupku. Každý chloupek je inervován jedním bipolárním neuronem, který se nachází pod kutikulární kapslí. Délka buňky činí (23±1,8) µm, šířka (9±0,7) µm. Její jádro má oválný tvar: velký průměr činí (5,1±0,23) µm, malý průměr činí (4,4±0,19) µm. Dendrit receptorové buňky vstupuje do kutikulární kapsle otvorem ve vnitřním (proximálním) válečku a upevňuje se k chloupku tak, že proniká kanálkem do jeho kořene. Axon senzitivní buňky ohýbá vnitřní váleček kutikulární kapsle a tím směřuje podél stěny kutikuly (Jeskov, 1986). Vnitřní stěnu kutikuly pokrývají doprovodné buňky. Ty stejně jako receptorové buňky se barví kresolovou violetí domodra. Z hlediska velikosti jsou tyto buňky mnohem menší než receptorové (délka 5 10 µm, šířka 1,5 3 µm). Doprovodné buňky oddělují receptorovou buňku od endokutikulární vrstvy a obepínají dendrit v tom místě, kde vstupuje do kutikulární kapsle. Dovnitř kapsle doprovodné buňky nepronikají. Chloupek se pohybuje pod vlivem zvuků o určitém kmitočtu a intenzitě, odklání se od rovnovážného postavení ve fázi stlačení vzduchu zvukovou vlnou ve směru od zdroje akustických kmitů. Ve fázi uvolnění tlaku se chloupek naklání na opačnou stranu. Síly pružnosti kloubní membrány omezují úhel odklonu chloupku pod vlivem tlaku vzduchu. S tím je spojeno přemístění základny chloupku v kutikulární dutině, kde se spojuje s výrůstkem (dendritem) nervové buňky. Úhel odklonu chloupku od rovnovážné polohy roste se zvýšenou intenzitou zvuku a závisí na jeho kmitočtu. Vysokofrekvenční mez zvukových kmitů o intenzitě do 80 db, která odklání chloupek o 1, se nachází v rozmezí Hz. Nízkofrekvenční rezonanční maximum vysokofrekvenčních chloupků činí Hz. V této oblasti se odklánějí o 1 pod vlivem zvuků o intenzitě kolem 64 db. Rezonanční maximum nízkofrekvenčních chloupků je nižší než 100 Hz. Při kmitočtu 100 Hz se tyto chloupky odklánějí o 1 pod vlivem zvuků o intenzitě maximálně 55 db. Nízkofrekvenční zvukové kmity vyvolávající odklon chloupku vytvářejí netlumené elektrické kmity (mikrofonový efekt). Odpovídají kmitočtu vibrací chloupku. Amplituda těchto kmitů nemá jasně vyjádřený práh. Závisí graduálně na intenzitě působení zvuku. Na sinusoidní zvuky o intenzitě 80 db v roz- 18

19 mezí Hz činí amplituda elektrických kmitů receptoru kopírujících tvar zvukové vlny µv. Při stejné intenzitě působení zvuku, ale při kmitočtu zvýšeném na Hz, se amplituda nepřetržitých elektrických kmitů odváděných z receptorů snižuje 2,5. Původ mikrofonového efektu a jeho role při vnímání zvuků zatím nemá přesvědčivé vysvětlení. Ohledně jeho původu lze předpokládat, že je možná spojen s posunem mikrostruktur receptorových elementů, motivovaným pohyby chloupku. Pokud přistoupíme na to, že kloubní membrána má piezoelektrické vlastnosti, pak její vibrace mohou rovněž vyvolávat elektrické kmity, kopírující tvar zvukové vlny. Nehledě na původ, mikrofonový efekt může mít vztah k transformaci mechanických kmitů chloupku v nervové podráždění. Neuron odpovídá generováním impulzů na nízkofrekvenční kmity chloupku, které jej odklánějí od rovnovážné polohy minimálně o 1. Spontánní impulzace neuronů nebyla pozorována. Fixace chloupku v libovolné poloze odlišné od prvotní (rovnovážné) polohy nestimuluje nervovou buňku, aby generovala potenciál aktivity, což principiálně odlišuje fungování C.t.a. od receptoru gravitačního pole. Amplituda potenciálů aktivity generované neuronem na prahové hodnoty vibrací chloupku činí (765±31) µv. Doba kladné části potenciálu představuje (1,2±0,06) ms. Základem k tomu, aby tyto elektrické kmity byly zařazeny do skupiny potenciálů aktivity, je, že jejich struktura nezávisí na charakteru stimulu (jeho amplitudě a kmitočtu). Ale na charakteru zvukového působení vyvolávajícího kmity chloupku závisí počet impulzů v odpovědi neuronu, délka intervalů mezi nimi, latentní doba, která přechází impulzaci, a rychlost obnovení citlivosti sensilly na předcházející stimulaci. Rozdíly mezi chloupky podle rezonančních vlastností podmiňují kmitočtovou diskriminaci signálů stejné intenzity a délky. Konkrétně S.t.a., jejichž chloupky zaujímají podle svých rezonančních vlastností určité přechodné místo mezi vysoko a nízkofrekvenčními, reagují snížením počtu odpovídajících impulzů od (7,2±0,41) do (2,2±0,20) na zvýšení frekvence působení zvuku o délce 100 ms od 150 do 350 Hz. Intenzitu působení zvuku projevuje S.t.a. v počtu a frekvenci impulzace neuronů. Tyto ukazatele jeho aktivity se podstatně odlišují při působení zvukových polí stejné frekvence a délky, ale různé intenzity. Například, při zvýšení intenzity periodicky se opakujících zvuků (délka 125 ms, frekvence 250 Hz) od 78 do 83 db počet odpovídajících nervových impulzů trichoidní sensilly vzroste 15. Současně se zkracují intervaly mezi impulzy: při 78 db činí ms, při 83 db pak ms. Délka adekvátních stimulů se projevuje v charakteru zpomalení impulzace. Přitom počet impulzů závisí na délce stimulu. Prodloužení délky zvukového působení frekvencí 250 Hz, intenzitou 78 db od 0,12 do 1,15 je provázeno zvýšením počtu odpovídajících impulzů neuronu v průměru 6 (od 2 do 11 13). Zvýšení intenzity zvuku podstatně ovlivňující aktivitu neuronu tento poměr mění jen nepatrně. Například, při 83 db uvedená změna délky zvuku vyvolává zvýšení počtu v průměru 7 (od 3 do 20 22). Doba adaptace S.t.a. je spojena s intenzitou a časovou strukturou působení zvuku. Na nepřetržité zvukové kmity s frekvencí Hz při intenzitě 75 db se receptor adaptuje za 0,6 1,0 s. Se zvýšením intenzity zvuku na 85 db se doba adaptace zvýší 2 3. Velkou roli hraje rovněž časová struktura působení zvuku. Jeho působení v režimu impulzů zvyšuje dobu adaptace. Například, na zvukové impulzy, jejichž intenzita se blíží prahové hodnotě, při délce 100 ms a frekvenci opakování 5 Hz, odpověď receptoru zůstává prakticky nezměněna po dobu 4 7 s. To takřka 7 překonává dobu adaptace na působení zvuku o stejné frekvenci a intenzitě, ale ve formě nepřetržitých sinusových kmitů. Rychlost obnovení citlivosti a délka trvání latentní periody odpovědi fonoreceptorů se nachází v opačné závislosti na intenzitě zvuku. Po adaptaci na zvuky o intenzitě kolem 75 db a frekvenci Hz receptor odpovídá na opakovanou stimulaci nejdříve za 0,3 s. K obnovení odpovědi na zvuk o intenzitě 80 db se tato pauza prodlouží 2. Co se týče latentní periody, její délka se zkracuje z (80±9) na (35±2) ms při zvýšení intenzity působení zvuku s frekvencí 250 Hz ze 73 na 83 db. Nevelký vliv na počet odpovídajících impulzů receptoru má teplota, jejíž změny se pohybují v rozmezí mezi teplotou uvnitř úlu a mimo úl, v období, kdy včely vedou aktivní život. Tak při zvýšení teploty z na C počet impulzů generovaných receptorem na zvukový stimul o délce 240 ms (frekvence zvuku 250 Hz, intenzita 76 db) roste z (3,7±0,2) na (4,5±0,3). Svérázná je odpověď trichoidní sensilly na ohýbání chloupku. Projevuje se generováním řady impulzů, jejichž počet a doba impulzace závisejí na úhlové rychlosti a konečné velikosti úhlu odklonu chloupku. Při odklonu chloupku o o při rychlosti například 100 o /s, receptor generuje (9±0,5) impulzu. Se zvětšením úhlu odklonu na o vzroste počet impulzů na (20±1,1). Délka pauz mezi impulzy jako odpověď na takovou stimulaci činí (13,5±0,4) ms. Specifická funkcionální zvláštnost S.t.a. spočívá v tom, že odpovídají generováním impulzů pouze během pohybu chloupku jeho odklonu od rovnovážné polohy nebo vrácení do původní polohy. To podstatně odlišuje S.t.a. od chloupků citlivých na pohyb vzduchu (vítr) u sarančí (Sviderskij, 1973) a receptorů gravitačního pole (Thurm, 1963), které generují impulzy po dlouhou dobu poté, co se chloupek odklonil od rovnovážné polohy. 19

20 U vos a čmeláků byly objeveny chloupky stejné jako u včel z hlediska vzhledu a umístění na hlavě. U lesních vos a polních čmeláků se chloupky odklánějí od rovnovážné polohy o 3 5 vlivem zvuků o intenzitě 75 db a v rozmezí 100 až 300 Hz (Jeskov, 1979). Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ Působení elektromagnetických polí vytvářených elektrickým vedením na včely (část 1) (Prof. dr. hab. Tadeusz Wibig; Pszczelarstwo, 2015, č. 12, str. 6 8) Souhrn: Včely jsou schopné prostřednictvím speciálního orgánu obsahujícího feromagnetické částice vnímat magnetické pole. Téma působení elektromagnetických polí velmi nízkých frekvencí (anglická zkratka ELF EMF extremely low-frequency electromagnetic field) na živé organismy je mimořádně široké a je diskutováno na různých grémiích, která mají rozmanité, někdy i protichůdné zájmy. Proto je obtížné dosáhnout všeobecné shody a dokonce i jasně podat souhrn faktů a výsledků výzkumů týkajících se tohoto složitého problému. Proto se zaměřím na problém více speciální, ačkoli pro některé skupiny zásadní: vliv ELF EMF na včely. Veřejná diskuze týkající se tohoto tématu se také nejčastěji soustředí na negativní účinky. Elektromagnetická pole v prostředí člověka Panuje všeobecné přesvědčení o tom, že existence v prostředí elektromagnetických polí vznikajících v důsledku lidské činnosti má škodlivé účinky na lidi a živočichy včetně včel. V diskuzích se můžeme setkat s pojmy elektromagnetické rušení či elektrosmog, které se týkají především elektromagnetického záření o vysokých a velmi vysokých frekvencích (mobilních telefonů a bezdrátové komunikace). Ujasněme si, o čem hovoříme Od konce 19. století nejsou elektromagnetická pole ničím neobvyklým. Řídí se fyzikálními zákony, které známe už ze školy, a jsou využívána v nespočetném množství zařízení. Připomeňme, že frekvence ELF (60 Hz v případě elektrické sítě) se od frekvencí polí užívaných v telekomunikacích (2 GHz) liší krát. Energie (a informace) v případě vysokofrekvenčních polí je přenášena způsobem charakteristickým pro elektromagnetické záření, jestliže hovoříme o vzdálenostech větších než délka vlny, která je v těchto případech v řádu několika nebo několika desítek centimetrů. Pro pole měnící se s frekvencí 60 Hz činí délka vlny několik tisíc kilometrů, tudíž mluvit o elektromagnetickém záření těchto frekvencí má smysl pro účinky v globálním měřítku a větší. Z hlediska jednotlivého člověka, jeho zahrady, úlu a včely jsou ELF pole kvazistacionární kombinací pole elektrického a magnetického, generovaných v případě elektrických vedení přechodně nekompenzovanými elektrickými náboji a proudy probíhajícími ve vodičích. Efekty související s magnetickým polem Člověk má pět smyslů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Žádný z nich neinformuje o magnetických polích přítomných v prostředí, ve kterém se pohybujeme. Abychom o nich mohli něco říci, musíme použít měřicí přístroje. Někteří živočichové však reagují na stálá magnetická pole srovnatelná s typickým geomagnetickým polem (~500 mgs miligausů) a menší. Příčinou může být evoluční adaptace na prostředí, ve kterém by určování směrů nezávisle na běžných smyslech, především zraku, přinášelo praktické výhody. Nebylo tedy velkým překvapením, když byly v roce 1975 v usazeninách na dně moře, kde je obtížné určit světové strany jiným způsobem, objeveny magnetické bakterie. Podobný problém mají také oceánské ryby, které se pohybují v roz- Obr. 1: Schematický nákres feromagnetických molekul a jejich postavení v těle včely (podle Hsu a kol., 2007). 20

21 sáhlých pustých oblastech, kde je těžké najít nějaké orientační prvky. Existují domněnky, že magnetický smysl mají také žraloci a rejnoci. Magnetický smysl se může hodit také organismům žijícím v koloniích, pro které předání informace o směru ke zdroji potravy je cennou dovedností leckdy rozhodující o přežití. Takovými živočichy mohou být včely. Od 60. let minulého století existují zprávy o tom, že tomu tak skutečně je. Biofyzikální, biochemické a neurologické výzkumy naznačují, že nejpravděpodobnějším mechanizmem, který včelám umožňuje vnímat magnetická pole, je působení těchto polí na mikroskopické feromagnetické částice obsažené v orgánech hmyzu. Každá včela má v sobě asi miliardu takových magnetických granulek o velikosti méně než 1 mikron, z nichž každá obsahuje přibližně tisíc feromagnetických molekul reagujících na velmi malé na úrovni několika procent změny geomagnetického pole. Takové částice se snaží zaujmout polohu vždy ve směru vnějšího pole, přičemž fungují jako střelka kompasu. Granulky obsahující magnetické molekuly jsou stlačovány nebo roztahovány, v závislosti na směru, kterým se vzhledem k vnějšímu magnetickému poli včela pohybuje. Magnetické molekuly rozmístěné rovnoběžně s polem (obr. 1) se od sebe odpuzují, jestliže včela letí ve směru pole, nebo se k sobě přitahují, jestliže letí příčně k poli. To způsobuje napětí v buněčných stěnách, což se může projevit vylučováním iontů vápníku [Ca 2+ ] ven a v souvislosti s tím být bezprostředním zdrojem odpovídajícího nervového impulzu. Tímto způsobem včela během letu vytváří v paměti mapu směrů k jednotlivým předmětům a současně směrů návratu do úlu, což se nazývá směrovým mapováním (obr. 2). Feromagnetické materiály, které plní tuto funkci, byly objeveny u velmi nepočetných organismů, mimo jiné u včel. Jestliže tento mechanizmus skutečně zodpovídá za magnetickou orientaci včel, pak stojí za to si povšimnout, že setrvačnost a existence mechanických odporů způsobují, že tento mechanizmus reaguje na pole dosti pomalu a nelze předpokládat, že by se tímto způsobem daly zaznamenat změny polí, ke kterým dochází rychle (například oscilace s frekvencí 60 Hz, které se zprůměrují na nulu v časech delších než doba kmitu, která činí 1/60 sekundy). Již na konci 60. let minulého století byla věnována pozornost možnosti, že včely využívají geomagnetické pole k orientaci, a stalo se to hned po objevení a rozluštění jazyka včelího tance, kterým včely komunikují o poloze zdrojů potravy (Karl von Frisch Nobelova cena v roce 1973). Lokální poruchy magnetického pole, způsobené například existencí elektrických vedení, by mohly způsobit ztrátu informace o směru obsažené ve zprávě vyjádřené tancem. Pomineme-li kontroverze kolem samotné existence jazyka včel, Lindauer a Martin prozkoumali potenciální efekty související s magnetickým polem již ve své práci (Lindauer a Martin 1968). Autoři prokázali, že změna (redukce) geomagnetického pole v oblasti úlu působí na nepravidelnost včelího tance. Navíc se ukázalo, že náhodné změny pole na úrovni 0,1 Gs také mohou ovlivňovat zprávu vyjádřenou tancem. Desetinásobné zvýšení hodnoty magnetického pole v úlu způsobuje větší zkreslení při vyjadřování směrů tancem. Walker a Bitterman (1985) se rozhodli dokázat v laboratorních podmínkách, že včely jsou schopny detekovat existenci magnetického pole. Za tím účelem sestavili zařízení skládající se ze dvou zdrojů potravy (v jednom byla čistá voda, v druhém roztok cukru ve vodě) a cívek, kterými bylo možné pouštět proud a modifikovat magnetické pole poblíž napajedel. V experimentu byla používána magnetická pole v úrovni mgs. Obr. 2: Směrové mapování 21

22 Graf 1: Proces učení včel podle Walkera a Bittermana (1985). Graf 1 ukazuje proces učení včel vracejících se ke zdrojům a vybírajících jedno ze dvou napajedel. Po několika návštěvách včely rozpoznávaly (podle přítomnosti magnetického pole), ve kterém je cukr a ve kterém není. Kirschvink a Kobayashi (1991) zopakovali experimenty provedené Walkerem a Bittermanem, přičemž chtěli v první řadě verifikovat a potvrdit, že včely jsou skutečně vybaveny mechanizmy, které jim umožňují vnímat existenci magnetických polí. Tyto experimenty byly ještě rafinovanější. Spočívaly však také v pokusu vytvořit u včel mechanizmus podmíněného reflexu korelujícího zdroj atraktivní potravy s lokálními anomáliemi magnetických polí. Za tím účelem používali speciálně zkonstruovaná, počítačově řízená stanoviště s potravou, a také labyrinty označené magnetickým polem a řízené čidly infračerveného záření. Ve svých experimentech používali pole, která dosahovala hodnoty 1 Gs. Zjistili podobné chování včel (jako dříve objevené), avšak pouze v případě polí orientovaných svisle, což je zajímavé. Nevysvětlitelné bylo, že včely nereagovaly na magnetické anomálie polí, jestliže vektor intenzity magnetického pole byl horizontální. Podobně nezaznamenali žádné efekty, když zkoušeli vyvinout mezi včelami kýžené efekty chování v labyrintech (volba vpravo/vlevo). Byly také zaznamenány podivné reakce na impulzní pole, kterým byly včely vystavovány v některých experimentech. Kirschvink ve svých výzkumech pokračoval již s jinými spoluautory a provedl experiment (Kirschvink a kol., 1997), který měl vymezit hranice polí, která mohou být vnímána včelami. Zjistil přitom, že tyto hranice závisejí na frekvenci změn pole, používáme-li pole nízkofrekvenční (ELF), v tomto případě o frekvencích 10 a 60 Hz. Experimenty byly prováděny s využitím složitého systému dávkujícího potravu včelám vybírajícím dávkovač umístěný v generované magnetické anomálii. Ze začátku se včely učily správnému výběru, a to při použití pole o hodnotě kolem 15 Gs. Poté bylo pole zmenšováno na 5 Gs, 1 Gs, 500 mgs, 100 mgs, 50 mgs a 10 mgs a zjišťovalo se, kdy dříve naučená včela ztratí schopnost vnímání pole a příslušné reakce na ně. Podle výsledků měření v případě stálého pole včely reagují na pole v úrovních řádu 10 mgs. Pro frekvence změn pole 10 Hz taková pole nevyvolávají u včel žádnou reakci. Sotva 1/10 nejcitlivějších včel reaguje na pole 100 mgs, polovina ztrácí schopnost vnímání pole, jestliže jeho hodnota (při frekvenci 10 Hz) klesá pod 500 mgs. Pro pole o frekvenci 60 Hz, tedy takové, jako je frekvence v elektrických vedeních, asi 1/3 včel vnímá pole o hodnotě 10 Gs. Tyto výsledky ukazuje graf 2. Magnetické pole je na něm vyjádřeno v jednotkách T (tesla), resp. mikrotesla (1 μt = 10 mgs). Autoři konstatovali, že není možné, aby takzvané elektromagnetické znečištění ( elektromagnetické rušení ), obvykle menší než 10 mgs, mohlo být včelami vnímáno, byť i v nejmenší míře. Graf 2: Citlivost na magnetické pole pro stacionární pole (d.c.) a pro nízkofrekvenční pole o frekvencích 10 a 60 Hz (podle Kirschvinka a kol., 1997). V jiné práci (Korall, Leucht a Martin, 1988) autoři vystavovali včely krátkým, asi 20 ms trvajícím impulzům dodatečného magnetického pole orientovaného podél pole geomagnetického, o frekvenci 250 Hz a hodnotách A-A dosahujících 10 mgs. Způsobovalo to nepravidelnosti ve včelím tanci a vedlo k chybám při určování směru, které dosahovaly 10. Autoři dokonce určili, jak tato úhlová dezorientace závisí na velikosti dodatečného magnetického pole. Přeložil: Aleš CIMALA 22

23 Účinky elektromagnetických polí vytvářených elektrickým proudem na včelí organismus (část 2) (Prof. Dr hab. TADEUSZ WIBIG; Pszczelarstwo, 2016, č. 1, str. 2-3) Souhrn: Zdá se, že včely reagují na přídavné magnetické pole zhoršením prostorové orientace způsobené ovlivněním frekvence třesení při orientačních tancích. Martin, Korall a Förster, pokračujíce v dřívějších výzkumech sledujících působení magnetických polí na včely, prezentovali v další studii (1988) výsledky pokusů s včelími úly umístěnými uvnitř systému osmi velkých dvoumetrových Helmholtzových cívek (pojmenovaných podle německého lékaře a fyzika Hermanna von Helmholtze / ) napájených proudem v řádu ampérů, po dobu několika hodin denně. Po více jak dvou měsících pozorování zjistili, že magnetické pole působí na fyziologii včel několika způsoby: mění se tempo tanečků včel, v střídavém poli (5 Hz) o síle 1 Gs se intenzita tanečků dramaticky zpomaluje, zmenšuje se rovněž celková aktivita měřená množstvím výletů z úlů za potravou (změna o 40 %) a zároveň se prodlužuje délka jejich života o 60 %! Délka života včel závisí na koncentraci lipofuscinu (buněčného barviva - pozn. překl.) v organismu. Byly zaznamenány její změny, ale výsledky nejsou jednoznačné. Na grafu 4 je vidět, jak magnetické pole deformuje předávání informace pomocí včelích tanečků. Rychlost vykonávání dalších kruhů je závislá na vzdálenosti od zdroje potravy. Při experimentu byla tato vzdálenost vždy 400 m od úlu, nicméně tanečky včel vykonávané pod působením zvýšeného střídavého magnetického pole (po dvou hodinách v poli 5 Hz) odkazovaly po určitém čase na potravu vzdálenou 700 m. Graf 3: Diagram věku dělnic v přirozeném magnetickém poli Země a v přídavném poli 5 Hz o síle 1Gs (Martin, Korall a Förster, 1988). Graf 4: Vzdálenosti odečítané z tance včel vystavených působení různých magnetických polí (dle Martin, Korall a Förster, 1988). 23

24 Obr. 1: Uložení Helmholtzových cívek v pokusech Lambient a jiní. (2012). Podobné výzkumy proběhly nedávno v Kanadě (Lambert a spol., 2012). Autoři zhotovili systém Helmholtzových cívek pro kompenzování zemského magnetického pole s velkou (2%) přesností. Systém je patrný z obrázku 1. Tento systém dovoloval obracet úl a kontrolovat uměle vznikající magnetické pole, ve kterém bylo pozorování podrobeno okolo 2000 včel. Při experimentech byl otáčen úl i plásty v něm, na kterých včely prováděly tanečky ve směru server-jih a východ-západ. Zdroj atraktivní potravy byl umístěn 200 m severně od úlu. Všechny experimenty byly prováděny podobným způsobem. Dvě hodiny byly vyhrazeny na zátěžové měření a dvě na kontrolní měření, kdy nebylo nijak manipulováno s magnetickým polem v okolí úlu. V čase měření bylo přirozené magnetické pole v okolí úlu redukováno na 2 % normálních hodnot, nebo se měnil jeho směr, zachovávaje deklinaci (odchylku) a hodnotu samotného pole. V pokusech bylo sledováno množství včel, které navštívily zdroj potravy. Jejich počet byl podřízen efektivitě komunikace, čili přesnosti označení zdroje potravy za pomoci tanečků včel, které navštívily zdroj jako první. Nebyla zaznamenána žádná změna v souvislosti se zeslabením zemského magnetického pole, ani při změně jeho směru. Nejnovější výzkumy Pereira-Bomfima, Antonialli-Juniora a Acosty-Avalose (2015) se vlastně netýkají včel, ale tropické vosy (Polybia paulista) žijící ve Střední a Jižní Americe. Přesto má smysl je zacitovat, kvůli magnetorecepci (orientaci dle magnetického pole) mezi zvířaty. Dle autorů tyto pokusy dokázaly, že vosy jsou citlivé na působení magnetického pole. V experimentu připevnili k čtyřem koloniím vos trvalé magnety vytvářející dodatečné dvoupólové magnetické pole v hodnotách do 10 Gs a do dalších pěti jiných kolonií připevnili Helmholtzovy cívky vytvářející v celé kolonii kontrolované a stálé pole o síle 5 Gs. Autoři sledovali četnost výletů a návratů vos do hnízd, čili jejich motorickou aktivitu a také reakci na útok na jejich hnízdo. Zjistili, že vosy vystavené působení stálých magnetů jsou jakoby ochotnější bránit své hnízdo, zatímco hnízda vystavené působení Helmholtzových cívek nevykazují žádné změny v chování. Dle názoru autorů zmiňované práce se prokazuje, že vosy reagují na přídavné magnetické pole (20krát silnější, než jaká je běžná hodnota zemského magnetického pole v místě pokusu). Tento závěr se ale jeví jako pochybný. Přeložil: František GLOMBEK Působení elektromagnetických polí vytvářených silovým elektrickým vedením na včely (část 3) (Prof. dr. hab. Tadeusz Wibig; Pszczelarstwo, 2016, č. 2, str. 2 3) Souhrn: Elektromagnetická pole o intenzitách, které se vyskytují pod vysokonapěťovými vedeními, neovlivňují negativně chování včel. Efekty spojené s elektrickým polem V rámci tématu působení elektrických polí na včely (zvláště pak polí, vytvářených silovým vedením), je potřeba v této souvislosti uvést čtyři nejdůvěryhodnější a nejčastěji citované práce věnované této tematice, které provedla skupina vědců z Chicaga (Bindokas, Gauner a Greenberger). Ti se věnovali efektům působení elektrických polí ELF (60 Hz) vytvářených vysokonapěťovým vedením 765 kv na včely. V první práci autoři (Greenberg, Bindokas a Gauner, 1981) porovnávali včelstva umístěná v různých vzdálenostech od elektrického vedení a potvrdili, že při větších hodno- 24

25 tách elektrického pole je i vyšší motorická aktivita včel a frekvence jejich vletů a výletů (což vede k růstu teploty v úlu). Zvětšuje se také tmelení propolisem, včely staví více matečníků, s čímž souvisí jejich větší ztráty a snížení počtu buněk s plodem a také se zhoršuje zimování včel. Vědci zkoumali úly nacházející se v místech, ve kterých byla intenzita el. pole od 7 kv/m do 1 kv/m. Pro úly v místech s intenzitou el. pole menší než 2 kv/m se všechny charakteristiky včelstev shodovaly s kontrolními včelstvy, umístěnými mimo el. pole. Nejpřekvapivějšího výsledku dosáhli při zkoumání rychlosti plnění plástů. Plásty v úlech, umístěných v el. polích s intenzitou menší než 2 kv/m byly zaplněny až po 25 týdnech. Avšak tam, kde intenzita el. pole dosáhla 7 kv/m byly plásty zaplněny za týden, v poli 5,5 kv/m za 2 týdny a v poli 4,1 kv/m za 11 týdnů. V další práci se autoři (Bindokas, Gauner a Greenberger, 1988) zamýšleli nad mechanizmem změn chování včelstev v blízkosti silového el. vedení 765 kv v místech, kde intenzita el. pole dosahovala hodnoty 7 kv/m. Vědci objevili dva mechanizmy. Jeden spočíval v bezprostředním působení pole na včelu uvnitř úlu a druhý v působení indukovaných proudů v těle včely. Vědci zjistili, že pole působí jen na včely, které se pohybují - vstupují do úlu, jehož komponenty jsou z vodivého materiálu. V jiné práci stejní autoři (Bindokas, Gauner a Greenberger, 1988) pokračovali ve zkoumání v laboratorních podmínkách s úlem, na který působilo el. pole o podstatně větší intenzitě (téměř 100 kv/m). V suchém prostředí a při nevodivém vstupním prostoru úlu probíhalo sledování 1400 hodin (2 měsíce). V chování včelstva nebyly pozorovány žádné změny či vzrušení. Ve vlhkém (vodivém) prostředí již bylo vzrušení zaznamenáno. Zvýšila se úmrtnost včel, vzrostlo tmelení a vzrostly příznaky neklidu ve včelstvu. To vše jednoznačně ukazuje na mechanizmus vlivu proudů, indukovaných v nohách a zadečku včely. K podobnému vzruchu došlo při podráždění včel krátkými indukčními impulsy, vyvolanými el. proudem. Při indukovaných proudech okolo 300 na byl pozorován neklid několika jedinců. Při proudech na se zvyšovala produkce mateří kašičky. Ve čtvrté práci (Bindokas, Gauner a Greenberger, 1989) byly včely umísťovány do polí s intenzitou větší než 150 kv/m (60 Hz). Zde již bylo pozorováno chvění křídel, tykadel a celého těla. Také byly zkoumány reakce na podložky s různou vodivostí. Podle Ohmova zákona byl měřen proud procházející včelou (240 na při poli 100 kv/m) a tím bylo určeno, že včela má odpor asi 1 MΩ. Zároveň bylo zjištěno, že se včelám na vodivé podložce v polích nad 300 kv/m snižuje pohyblivost. Byla pozorována ještě další zajímavá chování včel, ta však příliš nevypovídají o vlivu skutečných polí vytvářených silovými vedeními na chování včel. Jiné publikované zdroje informací o vlivu elektromagnetických polí na včely Práce představené v tomto článku jsou reprezentativním přehledem výsledků, publikovaných na téma vlivu elektrických a magnetických polí nízkých kmitočtů na včely. Shrneme-li závěry těchto prací, pak můžeme potvrdit, že silová vedení nepředstavují reálné ohrožení včel, včelstev anebo včelnic, a tím bychom mohli celou záležitost ukončit. Ovšem k tomuto tématu jsou k dispozici ještě jiné zdroje informací. Nejsou sice vědecky ani jiným způsobem podložené, avšak jsou zde a nezřídka mají i větší moc ovlivňovat společnost. Je to částečně dáno způsobem podání ale také jejich obsahem. Senzační zprávy emocionálně podané utkví snáze v paměti než nudná ujištění, že se nic nestalo. Vedle seriózních vědeckých časopisů existují i časopisy méně seriózní. Bohužel ty druhé jsou - i z jazykových důvodů - pro polského čtenáře podstatně dostupnější. Nechci vyvolávat neužitečnou osobní polemiku, proto bez uvedení jména autora ocituji článek Vliv elektromagnetických polí na flóru a faunu, uveřejněný v jednom z polských časopisů, který kladně ohodnotil i ministr pro vědu a vyšší školství. Zde je citát z článku: Vnější magnetické pole nízkého kmitočtu o indukci 25 μt silně porušuje magnetoorientaci migrujících zvířat a pravděpodobně proto se hmyz snaží uniknout z míst se zvýšenými hodnotami tohoto pole. Toto tvrzení není podepřeno odkazem na konkrétní výzkumy. Primární zdroj této informace není znám. Naproti tomu v mém článku je dokázáno, že si včely s těmito i vyššími poli samy umí výborně poradit. V jiném polském časopise ve článku Včely a vedení vysokého napětí se objevilo tvrzení: Při výzkumech, kdy si včely mohly vybrat mezi nádobkou s vodou nebo cukrovým sirupem mělo prostředí intenzitu magnetické indukce vyšší než 4300mG při frekvenci 60 Hz podstatný vliv na jejich volbu. (Místo jednotek pro magnetickou indukci G, příp. Gs se dnes v soustavě SI používá jednotka T v převodu 1G=2, T - pozn. překl.). Magnetická složka vlnění, vytvářená vedením může včelám ovlivňovat vnímání magnetického pole Země a rušit je tak např. při vyhledávání zdrojů potravy. Včely sběratelky při popisu lokalizace potravy podávají při svém tan- 25

26 ci informace o vzdálenosti a směru letu. Jak je vidět, autorka zde komentuje práci Kirschvinka a kol. (1997). Cituje ji však jinak, než jak to vyplývá třeba jen z publikovaného diagramu. Ve skutečnosti se v té práci dokazuje, že pole s intenzitou 5 Gs jsou hraniční pro přežití včel. Slabší pole včelám neškodí. Ale vyvozování závěru, že silová vedení ruší chování včel, není vůbec opodstatněné, protože hodnota intenzity magnetické indukce 5 Gs je asi stokrát větší než hodnoty, které se mohou vyskytnout pod silovým vedením (a desetinásobně překračuje hodnoty indukce zemského magnetického pole). Práce proto evidentně dokazuje, že silová vedení nemohou ovlivňovat chování včel. Časopis, ve kterém byl tento text uveřejněn, má charakter hobby a je určen hlavně pro včelaře, což však neomlouvá autorovy nepřesnosti. Bohužel ten, kdo nemá čas sledovat odbornou literaturu a kdo dokáže uvěřit pár citátům, se pak může cítit nesvůj, když míjí vedení vysokého napětí. Prověření tištěné informace není totiž vždy zcela jednoduché a snadné. Internet Vedle těchto ne zcela zaručených tištěných informací v periodikách existuje ještě ohromná spousta internetových zpráv, které nás stále více zahlcují. Na internetových fórech lze nalézt libovolnou informaci z libovolného tématu nebo ji můžete sami vytvořit, napsat a umístit na síť. Diskuze na téma vlivu elektromagnetických polí na včely nejsou výjimkou. Na první pohled se zdá, že zdrojem věrohodných informací musí být hobby fóra lidí spojených se včelami. Na britském včelařském fóru uk/ jsem nalezl Johna Hardinga, odborníka na působení elektromagnetických polí na včely a autora knížky A Holistic Way in Saving the Honeybee. Zeptal jsem se ho, co může říct jako praktik s velkými zkušenostmi o vlivu silového elektrického vedení na včely. Ukázalo se, že mé otázce ne zcela porozuměl. V odpovědi nejprve potvrdil, že se včelařství věnuje přes 30 let a že objevil vlastní metodu ochrany včel před náhlým vymíráním včelstev. Hardingova metoda je mezi včelaři známá (je popsána v jeho knížce) a snad i funguje. Ve stručnosti spočívá v umístění generátorů elektromagnetického pole nízkého kmitočtu (ELF EMF) do úlů. Na opakovaný dotaz na silová vedení potvrdil, že ta nejsou nejlepším řešením. Nejspíš se domníval, že navrhuji vyřešit problém náhlého kolapsu včelstev umístěním úlů poblíž polí silových vedení. Když jsem pak Johna Hardinga požádal o vědečtější zpracování výsledků svých bádání, odpověděl jen nelichotivými slovy na adresu vědců, a tím i naše korespondence skončila. John Harding je nepochybně vynikajícím praktikem a fakt, že nepozoruje problém negativního vlivu silových vedení (spíše přímo naopak), může o lecčems svědčit, je to však stále jen ojedinělý fakt a jako takový je jej nutno posuzovat s patřičnou opatrností. Avšak zjištění, že na včelařských fórech se neobjevují žádné alarmující informace o destrukčním vlivu silových vedení na život a činnost včel, není již informací ojedinělou a můžeme se pokusit si z toho udělat vlastní závěr - ale opatrně. «««Vážení, jestliže jsou mezi čtenáři včelaři, které zaujal problém uvedený v článku a po jeho přečtení by se chtěli podělit o své zkušenosti nebo pomoci v experimentálním hledání odpovědí na některé z uvedených otázek, prosím o kontakt prostřednictvím redakce. Třeba se podaří společně se včelaři i vědci z oblasti včelařství provést důležité vědecké výzkumy, jejichž cílem bude shromáždění nových faktů a sledování problémů nutných pro ujasnění mnoha otázek spojených s tématem působení elektromagnetických polí na včely. Přeložil: Ing. Ladislav DLOUHÝ Vůně tance (Saskia Schneider, Deutsches Bienen-Journal,2016, č. 4, str. 62) Souhrn: Američtí badatelé objevili vůni, kterou vydávají pouze tančící létavky a ve včelstvu má neuvěřitelné účinky. To, že včely využívají vůni jako signál při snůšce, není nic nového. Při návratu do úlů s sebou přinášejí celý koktejl vůní z květů i z míst snůšky, která navštívily. Předáváním vzorků potravy dalším dělnicím na ně přenášejí současně spolu s nektarem i její vůni. Ta pak slouží společně s tancem jako upozornění na vydatný zdroj snůšky. Kromě vůně květů zaznamenal tým vědců vedený Corinou Thomovou z University Williama Patersona v USA ještě další složky vůní, které identifikovali pouze na včelím tanečním parketu. Jedná se přitom o signální látky, takzvané feromony, které včely samy produkují. Ve srovnání s jinými feromony nevznikají však ve žlázách, nýbrž subkutikulárně, tedy pod chitinovým krunýřem včel. Tyto feromony údajně slouží ke vzájemnému rozpoznání včel z téhož úlu. Tančící létavky ho produkují zvlášť velké množství výzkumníci ho na nich našli až třikrát víc než na jiných včelách. Aby dokázali pochopit, jakou roli tyto voňavé signální látky hrají, nechali vstříknout uměle vytvořenou vůni tance do včelstva a děly se úžasné věci: vůně nabudila včelstvo ke zvý- 26

27 I starší, už neaktivní létavky opět sbírají, když nasají vůni tance. Tančící létavky přináší svým sestrám nejen informaci o zdroji snůšky - předávají navíc signální látky, které další včely motivují k výletu. šené sběratelské horlivosti. To znamená, že nejen že se zvýšil počet výletů včel, ale také se zvýšil počet tanců i počet jednotlivých tanečních otáček dotyčných včel. Motivace ke snůšce Vědci kromě toho konstatovali, že byly nabuzeny a motivovány k výletu i starší, už neaktivní létavky ve včelstvu. Navštěvovaly pak nejen nově objevené zdroje snůšky, nýbrž i stanoviště jim už známá, která měla uložena ve vzpomínce jako bohatá. Taneční vůně na rozdíl od přinášené vůně nektaru a květů neobsahují žádné informace o nalezeném zdroji potravy. Informují druhé včely všeobecně o tom, že podmínky sběru jsou právě příznivé a říkají jim: V této chvíli se vyplatí vyletět! Řadu včelařů nyní asi napadne: nemohla by se vůně, která dokáže nabudit létavky ke sbírání, využít také ke zvýšení sběratelské aktivity u mých vlastních včel? Teoreticky by to sice mohlo fungovat, v praxi by ale takový pokus asi neměl smysl. Bylo by to vlastně jen doporučení, kdy jsou sběratelské podmínky pro včely příznivé ale v takovém případě je i tak dost taneční vůně ve včelstvu. Naopak při nepříznivých podmínkách by to znamenalo zvýšené riziko, že právě starší létavky by se už nemusely jednou z výletu vrátit, a tak by to vedlo spíš ke ztrátám na včelách než ke zvýšení sběratelského výkonu. Nadto slouží vůně dalším včelám v úlu pravděpodobně také k identifikaci zvlášť motivovaných tanečnic. Tato domněnka musí ale být ještě dále zkoumána. A také stále ještě není jasné, jestli jednotlivé složky vůní předávají při osmičkovém tanci kontaktem s jinými včelami anebo jestli se přenášejí uvnitř úlu vzduchem. Jedno je však jisté hrají důležitou roli v celkové souhře signálů a informací v chování včelstva při sběru potravy a otevírají novou oblast při výzkumu tance včel. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 27

28 Mapa v hlavě Nové poznatky o navigačních schopnostech včel (Prof. Dr. Randolf Menzel, Freie Universität Berlin, Institut für Biologie-Neurobiologie, Königin-Luise-Strasse 28/30, Berlin, menzel@neurobiologie.fu-berlin.de, Imkerfreund/Biene 2015, č. 10, str ) Souhrn: Podle nových poznatků musí mít včely, i přes to, že jsou pouhým hmyzem, ve svém mozku uložený nějaký obraz okolního prostředí charakteru mapy. Od dob Karla von Frische víme, že včela medonosná svým osmičkovým tancem ukazuje svým sestrám v úlu, kde je zdroj snůšky a v jaké je to vzdálenosti. Profesor Randolf Menzel a jeho tým si chtěli ověřit ještě podrobněji, jak se včely vzájemně navigují a jak to souvisí s jejich komunikací tancem. Včely se pravidelně a s jistotou vrací do úlu. To samo o sobě je obdivuhodné, protože létají nezřídka až několik kilometrů na místo snůšky a svoji leteckou dráhu neustále mění, protože se musí přizpůsobovat měnící se nabídce potravy. Kromě toho umí svoji trasu ještě zprostředkovat tzv. osmičkovým tancem svým družkám. Od dob slavných experimentů Karla von Frische a jeho žáků víme, že k tomu používají sluneční kompas a že své letecké trasy měří. Vnitřní hodiny Když chcete k navigaci použít sluneční kompas, potřebujete funkční hodiny, protože slunce přece putuje po otáčející se Zemi po celý den od východu přes jih na západ, naproti tomu zdroj snůšky zůstává na svém místě. Tím se neustále mění úhel mezi nasměrováním ke slunci a leteckou trasou ke zdroji potravy. Právě takové přesně jdoucí hodiny včela má. Používá je také k tomu, aby v různou denní dobu nacházela různé cíle, když i nabídka potravy na květech se mění v závislosti na ní. Vzdálenost není pro její pozorovací systém prioritní, okolní svět (především prostor pod sebou) vnímá jako celek. Mimo jiné se zaměřuje také na počet pozemních orientačních bodů (nápadné krajinné body), které cestou míjí. Obr. l: Příklad pro prvních šest výletů mladé létavky. Barevně je označeno pořadí letů, jak následovaly po sobě. Google-mapa ukazuje podélné struktury na louce, které vznikly kosením. Tmavé čáry vpravo a vlevo (od jihozápadu na severovýchod) jsou úzké odvodňovací strouhy. Radar stojí v blízkosti řady keřů, úzké cesty a potůčku. 28

29 Obr. 2: Levé vyobrazení ukazuje příklad pro let včely, která byla nasměrována z úlu (H) na místo snůšky (F) vzdálené 200 m východně od úlu, pak při odletu zpátky domů byla odchycena a odvezena na otevřené místo R7. Tady byla opatřena transpondérem pro radar a letěla dál. Červená stopa (vede z bodu R7 přibližně vodorovně) udává zachycený vektorový let, modrá čára (bloudění mezi orientačními body vlevo) průzkumný let a zelená čára (svislá čára k bodu H) přímý let domů. Trojúhelníky vyznačují místa, na nichž stály čtyři metry vysoké stany simulující významné krajinné prvky. Pravé vyobrazení ukazuje deset letů domů, které nevedly přímo k úlu, nýbrž nejprve přes místo snůšky. Jen jedna z deseti včel tam přistála. Nyní by se člověk mohl domnívat, že tyto obě měrné veličiny směr letu relativně ke slunečnímu kompasu a vzdálenost vystačí k tomu, aby to zaručilo bezpečný návrat do úlu. Tato navigační metoda se nazývá integrace dráhy, poněvadž dílčí části letu v jeho aktuálním směru a vzdálenosti jsou načítány jako dílčí vektory a tak ke každému časovému úseku je možné přiřadit přímý zpáteční let takovým způsobem, že ke každému načtenému vektoru se přidá 180. Je to skutečně velmi důležitá metoda k tomu, aby včela dokázala najít svůj domov ovšem jen na začátku jejího života, kdy není létavkou. Později přibírá mnoho dalších informací z okolního prostředí. Mapa v mozku Rád bych v následujícím textu ukázal, které informace to jsou, jak se do její paměti okolní svět ukládá a jak tyto informace její paměť využívá. Základní otázka zní, zda všechny informace o okolním prostředí ukládá do jakési centrální společné paměti, která by mohla být označena jako kognitivní (mentální) mapa. My lidé máme jakousi představu o nám známém okolním světě a prožíváme ji jako mapu, o které umíme hovořit a kterou umíme popsat. Přitom nemusí všechno naprosto přesně souhlasit, ale přece jen zahrnujeme do toho alespoň částečně geometrické souvislosti mezi výraznými body v krajině, podle kterých jsme se orientovali. I mnohá zvířata mají paměťovou strukturu jimi poznaného životního prostoru a my jsme se již mezitím dozvěděli opravdu přesně, jak a kde mozek savců (ale také ptáků a plazů) tyto vědomosti ukládá. Letos obdrželi tři badatelé (John O Keefe, May-Britt Moserová a Edward Moser) Nobelovu cenu za objev paměťové struktury v hipokampu mozku savců. To, jestli i včely mají podobnou kognitivní mapu ve svém opravdu malém mozku, je v současné době předmětem intenzivní a kontroverzní diskuze. To právě činí úvahy o navigačních schopnostech včel napínavými. Obr. 3: Triangulace jako možná alternativa ke kognitivní mapě. Na místě S si včela vzpomene na přímý směr domů a na trasu z úlu (H) k místu snůšky (F). Z těchto dvou vektorů by mohla vypočítat nový vektor, který vede na místo snůšky (plná čára). Tato triangulace ji může vést na různá místa v krajině, na nichž si může v paměti vyvolat vektor letu domů. Modrá šipka nahoře ukazuje, že všechny vektory se vztahují ke slunečnímu kompasu. Jak včely zkoumají své okolí Od té doby, co používáme při práci radarový přístroj - což nám umožňuje sledovat jednotlivé včely v letu až na dvoukilometrové trase - víme opravdu přesně, jak během svého prvního letu prozkoumáva- 29

30 jí své okolí. Jak ukazuje obr. č. 1, využívá k tomu včela strategie, která ji vede i přes rostoucí vzdálenosti v různých směrech. Během prvních tří až pěti orientačních letů nesbírá ještě žádnou potravu, nýbrž naopak informace o okolním prostředí v blízkosti úlu. Kalibruje určitým způsobem sluneční kompas a své vnitřní hodiny dalo by se říci, že cejchuje hodnoty naměřené vzdálenosti a používá metodu integrace dráhy, aby se spolehlivě zase navrátila zpět do úlu. Kromě toho získává speciální znalosti v bezprostřední blízkosti úlu a v jeho širším okolí. Když někdo pozoruje předehru mladých včel v okolí vchodu do úlu, tak vidí, že včely nejprve vyletí kousek před úl, pak se otočí a před úlem poletují sem tam ve vzdálenosti asi 1 3 metry. Přitom si plní obrazovou paměť vzhledem bezprostředního okolí úlu. Poté již vystřelí dál a to jsou právě ty lety, které sledujeme na radaru. Na těchto dalších letech sledovaly včely podle našich pozorování především půdní strukturu, protože jinak nebyly k dispozici žádné výrazné objekty a ani horizont nenabízel žádné záchytné body. Když jsme pak tyto včely po jejich návratu do úlu odchytili a vrátili je zpět do prostoru, který právě prozkoumaly, vrátily se s jistotou a rychle zpět do úlu. To je pozoruhodné, neboť přemístění proběhlo v tmavé nádobě, takže včely nemohly využít integrace dráhy (vždyť samy neletěly!). Jestliže jsme je však přemístili do prostoru, který předtím neprozkoumaly, cestu zpátky do úlu nenašly buď vůbec, nebo až po delším hledání. Tyto výsledky ukazují, že charakteristické znaky (v našem případě zvláště půdní strukturu) zaznamenaly a uměly je využít k tomu, aby určily relativní polohu svého momentálního stanoviště k úlu. Během orientačních letů se tedy vytváří obrazová paměť krajiny, ve které se ukládají charakteristické topografické prvky. Jak je krajinná paměť využívána Prováděli jsme tedy experimenty podle následujícího schématu: skupina zkušených létavek byla nacvičena na snůškové místo, např. 200 m východně od úlu. Poté byla jedna včela odchycena v momentě odletu ze snůšky a přenesena na nějaké otevřené místo, např. 250 m jižně od úlu. Tam dostala transpondér a její další let už sledoval radar. Tento případ vidíme na obr. č. 2. Včely letěly nejprve ve směru a do vzdálenosti, kterou by bývaly letěly, kdyby nebyly přemístěny. Využívají tedy paměť, kterou by byly využily v momentě odletu na snůškové místo (nazýváme to vektorový let). Toto chování je už dlouho známé a bylo proto používané jako indicie, že včely nemají žádnou prostorovou paměť. Takový závěr byl ale zřejmě předčasný. Po průzkumném letu na závěr tohoto vektorového letu zamířily přímo zpátky do úlu. Tento přímý návrat se konal i ze vzdáleností, které vylučovaly, že odtud mohly úl vidět. Ani vůně nehraje žádnou roli, jak dokázaly kontrolní experimenty. Kromě toho přímé návraty mohou být provedeny ze všech směrů kolem dokola úlu, ale jen uvnitř prostoru, který včely při orientačních letech prozkoumaly. Zvláště napínavé je, že včely se mohou rozhodnout, zda poletí zpět do úlu přímo nebo naberou směr přes zdroj snůšky (to udělala většina, aniž tam přistála). To ukazuje, že buď prostorovou paměť používají, nebo přidávají vektory dlouhých tras (tzv. triangulace, viz obr. č. 3). Narkóza to osvětlila Teď se to trochu zkomplikuje: triangulace je možná jen tehdy, jestliže včely mají k dispozici všechny vektory na slunečním kompasu. Tato souvislost nám umožní ověřit, zda provádí triangulaci. Kdyby se nám tedy podařilo kompas nastavit, mohli bychom vyzkoušet, zda včely najdou cestu domů i přesto, že sluneční kompas by jim ukazoval chybný směr. Jak už z našich vlastních leteckých cest víme, dosáhneme cíle ležícího na východě nebo západě s odlišným Obr. č. 4: Let domů včely uspané na šest hodin (časový posun včely) ve srovnání s kontrolními včelami, které byly uspané jen krátce. Obě skupiny včel byly z úlu (zelený bod) nacvičeny na místo snůšky (F). Byly pak zanechané na místě R. Podle očekávání letěly časově posunuté včely nejprve ve svém vektoru otočeném o cca 90 na severovýchod, zatímco kontrolní včely letěly na severozápad. Pak ale časově posunuté včely nezměnily let domů ve směru, který jim sděloval (zkreslený) sluneční kompas (červená čára, značení slovem NE), nýbrž zahájily opravdu přímý let zpět do úlu (červená dráha značená slovem ANO). místním časem. Naše vnitřní hodiny se upraví až za několik dní. Takovéto situace dosáhneme u včel tím způsobem, že je na dlouhou dobu (v našem případě na šest hodin) uspíme. Letí pak nejprve chybným směrem (posunutým východně o 90 ), pak se ale vydají přímým směrem do úlu (obr. č. 4). Z toho lze udělat závěr, že podle očekávání řídicím prvkem je vektorový let podle slunečního kompasu, nikoliv prostý let domů. Vysvětlením je právě použití triangulace. Včely se musí řídit podle naučené geometric- 30

31 1. Včela z našeho pokusu nese transpondér, se kterým může velmi dobře létat, protože váží pouhých 18 mg. ké struktury přelétávané krajiny. To jim umožňuje identifikaci místa pobytu na konci vektorového letu relativně k místu, kde je jejich domovský úl. Takový výkon lze vysvětlit jedině existencí kognitivní mapy, neboť jiná vysvětlení, jako např. korekturu vnitřních hodin v rozmezí pár minut nebo orientaci podle obrazu horizontu můžeme vyloučit. Kognitivní mapa i v případě osmičkového tance? Karl von Frisch zjistil, že osmičkovým tancem včela sděluje, v jakém směru a vzdálenosti je zdroj snůšky nebo nové hnízdiště. My jsme se ptali, zda následovnice tančící včely si tyto vědomosti o krajině uložily do paměti natolik, že mohly letět přímým letem z jim známého místa do nového místa předaného tancem. Taková přímá trasa mezi dvěma místy v obdělávané krajině se v psychologii považuje za kognitivní mapu. Aby se tato otázka dala ověřit, nacvičili jsme skupinu včel na místo snůšky, které po dvou až třech dnech bylo opět uzavřeno. Protože se experimenty prováděly na podzim v místě, kde prakticky nebyl k dispozici žádný jiný zdroj nektaru ani pylu, následovaly včely tanečnici, která jim ukázala jiné místo. Ukázalo se, že včely skutečně letěly přímou trasou mezi známým místem a místem naznačeným tancem. Z tohoto výsledku jsme 2. Radar ke sledování letů jednotlivých včel. 31

32 odvodili, že sdělení předané osmičkovým tancem lze také považovat za kognitivní mapu. Tento vzrušující závěr už je blízko názoru, že osmičkový tanec nesděluje jen směr a vzdálenost letu (leť v udaném směru a do udané vzdálenosti), nýbrž že udává přímo určité místo. V takovém případě by následovnice tanečnic pravděpodobně svoje vlastní znalosti krajiny promyslela a až pak rozhodla, zda k tomu či onomu místu poletí. Konec konců osmičkový tanec předává i další informace, jako např. vůni zdroje nektaru nebo pylu a chuť nektaru. Všechny tyto informace dohromady by mohly u další včely vyvolat vědomosti o jejích zkušenostech z daného místa nebo jí sdělit, že o tom místě naopak žádné vědomosti nemá. Mohla by pak svůj výlet plánovat s ohledem na vlastní zkušenosti. Napínavé poznatky Naše experimenty ukázaly, že navigace a komunikace u včel je mnohem bohatší a komplexnější než se dosud za to mělo. A i když včely mají mozek malý, přesto je schopen vytvářet vysoce strukturované a integrované znalosti. Tyto vědomosti umožňují ukládat zkušenosti do rámce prostorových a časových souvislostí. Na základě toho pak mohou volit mezi možným způsobem chování v závislosti na očekávaném výsledku. Samozřejmě zůstávají stále hmyzem, a když používáme kognitivní pojmy jako promyslet, rozhodnout se a plánovat, míníme přirozeně opravdu jednoduché procesy na úrovni jejich paměti. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 32

33 NEMOCI, ŠKŮDCI Klimatické podmínky ovlivňují rozmnožování roztoče varroázy (Peter Schweizer; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 11, str ) Souhrn: V rámci své bakalářské práce autor článku zjišťoval, zda lze ovlivnit klima v nástavkových úlech a tím omezit nárůst populace roztočů varroázy. Výsledky naznačují, že aktivní kontrola vzdušné vlhkosti může zpomalit vývoj varroázy. Laboratorní zkoušky ukázaly, že plodnost a počet potomstva roztočů ovlivňuje teplota a vlhkost vzduchu. Optimální teplota pro líhnutí roztoče se pohybuje mezi 32,5 až 33,4 C. Při teplotě vyšší než 36,5 C se rozmnožování prudce zpomaluje! Vzhledem k tomu, že teploty v plodišti původního hostitele roztoče včely indické (Apis cerana) a evropské včely medonosné (Apis mellifera) jsou téměř identické (34,5 C), má roztoč i u našich včel optimální podmínky. Rozhodující vliv na míru reprodukce Černě natřené nástavkové úly umístěné na slunci. Nástavky ve stínu. 33

34 roztočů má vedle teploty také vlhkost vzduchu. Reprodukce se zvyšuje při relativní vzdušné vlhkosti od 40 do 70 %, potom prudce klesá. Při relativní vzdušné vlhkosti nad 80 % už k reprodukci prakticky vůbec nedochází. Vliv stanoviště Nevíme, jaký vliv mají na teplotu a vlhkost ve včelstvu klimatické podmínky a jak tyto dvě veličiny může ovlivnit včelař výběrem stanoviště a typem konstrukce úlů, aby omezil vývoj populací roztočů. Včelstva, jejichž teplota a vlhkost se však pohybuje v hodnotách pro roztoče nevhodných, by měla být odolnější. Tato bakalářská práce proto zkoumá vliv venkovní teploty, slunečního svitu, výběru materiálu a barev úlů na teplotní a vlhkostní poměry v plodišti. Hlavním cílem bylo zjistit, jak tyto faktory působí na rychlost rozmnožování populace roztočů. Průběh pokusů Experiment ve švýcarském kantonu Thurgau trval deset týdnů. Jedna pokusná skupina devíti včelstev v nástavkových úlech byla postavena na slunce Regulace teploty na česně. Senzor umístěný na plástu. 34

35 Graf 1: Zobrazuje úhrn přirozeného úhynu roztočů během celkové doby trvání pokusu (zelená) a po zimním ošetření kyselinou šťavelovou (modrá). Včelstva 1 až 9 stála na plném slunci, včelstva 10 až 18 ve stínu. Graf 2: Znázorňuje počet roztočů vzhledem k relativní vzdušné vlhkosti. Regresní analýza ukazuje signifikantní korelaci (p=0,021). a druhá do stínu. Pro zvýšení účinku slunečního svitu byly na slunci umístěné úly natřeny černou barvou. Teplota a vlhkost se měřily v každém včelstvu ve čtyřech uličkách mezi plásty s plodem vždy po deseti minutách. Nakonec autor pokusu porovnal týdenní přirozený úhyn roztočů s počtem zbývajících roztočů po zimním ošetření kyselinou šťavelovou. Udržování teploty v úlech Včelstva na slunci udržovala navzdory výraznému zahřívání černého povrchu úlů konstantní teplotu. Teplota se zvyšovala jen krátkodobě a brzy se opět vyrovnala. To je důkazem mimořádné regulační schopnosti včel a je příčinou rozšíření včelích populací v různých klimatických zónách. Pokud jde o teplotu v plodišti, nelišila se od včelstev umístěných ve stínu. Proto nás také nepřekvapí podobná rychlost růstu populace roztočů v obou pokusných skupinách. Avšak ve všech pokusných včelstvech se projevila velká variabilita ve velikosti populací, kterou nelze vysvětlit jen teplotními rozdíly (graf č. 1). Je proto nepravděpodobné, že by vnější teplota ovlivňovala vývoj populace roztočů. Vlhkost vzduchu Druhá měřená veličina, relativní vlhkost, ukázala velké výkyvy v průměrné vlhkosti vzduchu nezávisle na stanovišti, přičemž nabídka snůšky i včelařské zásahy byly u všech včelstev stejné. To znamená, že vlhkost vzduchu v úlu včely regulovat nedovedou. 35

36 Statistická analýza srovnává jednotlivá včelstva nezávisle na stanovišti a ukazuje výraznou souvislost mezi nárůstem populace roztoče a vlhkostí vzduchu: čím vyšší je vlhkost, tím rychlejší je vývoj populace roztoče (graf č. 2). To potvrzují výzkumy v suchých oblastech nebo v letech s velmi malým množstvím srážek. V jednom pokusu v USA, který trval deset let, bylo naměřeno ve třech nejsušších letech nejmenší napadení včelstev varroázou. Na vlhkost vzduchu v úlu působí řada faktorů. Je-li například teplota příliš vysoká, přinášejí včely do úlu vodu, kterou odpařují pohybem svých křídel. Naopak dovedou úl zahřát vibrací létacích svalů. Aktivní vytváření tepla je konečným produktem látkové výměny kysličníku uhličitého a vody, což zároveň zvyšuje vlhkost v úlu. Velký vliv na klima v úlu má rovněž proces zahušťování medu. Protože všechna pokusná včelstva byla umístěna na stejném stanovišti, mohli jsme vyloučit lokální faktory, například rozdíly ve snůškových poměrech. Do jaké míry mohou včely aktivně regulovat vysokou vlhkost v úlu nebo zda je geneticky daná a jaký má vliv na včelí plod bude předmětem dalších výzkumů. Zásahy včelařů Pokud by měla vlhkost v úlu opravdu vliv na vývoj varroázy, nabízí se otázka, zda ji může včelař ovlivnit svými zásahy. Jednou z možností je volba materiálu a umístění úlů. Profesor Jürgen Tautz upozorňuje, že velký význam při regulaci vlhkosti má mrtvé dřevo, které včely vyhledávají ke stavbě svého přirozeného příbytku. Mrtvé dřevo na sebe totiž váže vlhkost, avšak je otázkou, do jaké míry by snížilo vlhkost vzduchu. Pokud bychom uměli vlhkost v úlu snížit a tím omezit šíření varroázy, aniž by docházelo k poškozování včel, znamenalo by to pro včelaře velkou výhodu. I nepatrný posun prahové hodnoty škod by byl výhrou v boji proti varroáze. Zpomalení vývoje populace roztoče, která by zůstávala pod prahovou hodnotou, by mohlo zjednodušit ošetření proti varroáze. Pokusy byly prováděny ve Švýcarsku v rámci bakalářské práce na odborné škole pro aplikované vědy ve Wädenswilu ve spolupráci s centrem pro výzkum včel v Bernu. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ Možnost užití probiotik při léčení zvápenatění včelího plodu (T. F. Domackaja, Pčelovodstvo 2016/1, strany 32 34) Souhrn: Pokusy ukázaly, že přípravky s probiotiky mohou zvýšit odolnost včelstva proti zvápenatění plodu. Zvápenatění včelího plodu (askosferóza) je infekční onemocnění včelstev doprovázené úhynem včelího i trubčího plodu. Uhynulé larvy a kukly se mění v šedobílé mumie. Iniciátorem onemocnění je vřeckatá houba Ascosphaera apis. Nemocná včelstva prudce slábnou a jejich rozvoj se opožďuje, snižuje se jejich produktivita, při vysokém stupni nakažení může dojít i k úhynu. První popis patogenní houby jako původce onemocnění včel byl uveřejněn začátkem XX. století, následně byly objeveny faktory, které vedou ke vzniku a rozšíření choroby: zvýšená vlhkost místa (nížiny), nedostatek krmiva, přílišné prochladnutí včelstev, porušení veterinárně-hygienických pravidel chovu včel. Nehledě na rozšířenost, nemoc nevyvolávala žádné větší škody a často docházelo k samovolnému vyléčení včelstev. Ale masové rozšíření varroázy v 70. letech minulého století vedlo k prudkému poklesu rezistence včel vůči jiným chorobám, včetně askosferózy. Jak ukázala pozorování, v současnosti již k samovolnému vyléčení včelstev od mykózy nedochází. Léčení fungicidy snižuje stupeň nakažení včelstev jen na krátkou dobu, potom zpravidla dochází k recidivám, a proto musí být hledání prostředků a metodiky boje s mykózou zaměřeno nejen na zničení původce, ale také na podporu imunitní soustavy včelstev. Jedním z moderních prostředků, které mají léčebné-preventivní vlastnosti a stimulují imunitu, jsou probiotika, široce používaná v živočišné i rostlinné výrobě. Vysvětlením role mikroorganismů pro odolnost včelstev vůči chorobám se zabývá jen velmi málo výzkumů, které ale přesto potvrzují velkou perspektivnost takových studií. K přípravkům nové generace patří probiotika, vytvořená pracovníky Institutu experimentálního veterinárního lékařství S. N. Vyšelesského (Republika Bělorusko) na bázi živých bakterií rodu Bacillus, a to apibakt a baktovet. Antibakteriální a antifungicidní vlastnosti preparátů jsou podmíněny schopností v nich obsažených bakterií zastavit růst a množení mikroorganismů, které vyvolávají infekční patologie u včely medonosné. Kladné výsledky používání probiotik byly získány při výzkumu antagonistické aktivity přípravku Tang proti původcům evropské hniloby: potvrdilo se jeho příznivé působení na včelstva, a to díky bakteriím, které obsahuje a které vyvíjejí stopové prvky, vitamíny, aminokyseliny a další látky, ale i to, že probiotikum je efektivní terapeutický prostředek a může být používán ve formě krmení i postřiku. Krmení probiotikem na bázi Bacillus subtilis 11 V VKM-2218D v cukerném sirupu stimuluje fyziologickou aktivitu a životaschopnost včelstev. Bylo rovněž zjištěno, že 36

37 zkoumaný kmen vykazuje antagonistickou aktivitu vůči druhům bakterií a kvasinek, které jsou pro včely patogenní, například proti Paenibacillus larvae a Aspergillus niger, a lze jej využít jako léčebně-preventivní prostředek. Cílem našeho výzkumu bylo prostudovat vliv probiotik vetom-1,1 a vetom-3 na včely a stupeň nakažení včelstev zvápenatěním plodu. Probiotikum vetom-1,1 je imobilizovaná vysušená biomasa spor bakterie Bacillus subtilis L. kmene VKPM Přípravek vykazuje vysokou antagonistickou aktivitu vůči širokému spektru patogenních a podmíněně patogenních mikroorganismů a aktivitu antivirovou. Brání rozvoji dysbakterióz, podává se kvůli korekci imunodeficitních stavů u zvířat. Přípravek je prášek bílé barvy, sladké chuti, bez zápachu, lehce rozpustný ve vodě. Vetom-3 je imobilizovaná biomasa spor bakterie Bacillus subtilis kmene VKPM V Jde o prášek bílé barvy, sladké chuti. Díky vlastnostem Bacillus subtilis vykazuje preparát vysokou antagonistickou aktivitu vůči širokému spektru patogenních a podmíněně patogenních mikroorganismů. Ve veterinárním lékařství se používá k prevenci a léčení nemocí trávicího traktu se syndromem diarei, nemocí trávicích orgánů a imunodeficitních stavů. Působení preparátů na délku života včel jsme studovali v laboratorních podmínkách. Pro výzkum jsme použili jednodenní včely z jednoho včelstva, které jsme usadili do klícek po 50 jedincích. První skupina (3 klícky) byla krmena 10 ml cukerného sirupu obsahujícího 10 mg přípravku vetom-1,1, druhé bylo podáváno analogicky 10 ml krmiva s 10 mg přípravku vetom-3, kontrolní skupina dostávala sirup bez přípravků. Každodenní evidenci uhynulých jedinců jsme vedli tak dlouho, dokud počet živých jedinců nedosáhl 50 % výchozího počtu. Výzkum jsme opakovali třikrát po sobě. Délka života se stanovovala podle metody S. A. Strojkova a A. M. Smirnova (1977). Získané údaje se matematicky zpracovávaly podle metodiky Sadovského (1975). Vliv probiotik na včelstva trpící zvápenatěním se zkoumal ve dvou pokusech a za použití dvou způsobů použití: metodou krmení a metodou rosení. K uskutečnění prvního pokusu bylo na včelnici vybráno 9 včelstev trpících prvním stupněm zvápenatění (max. 10 buněk na plástu), která byla rozdělena do tří skupin podle jejich síly. Pokusy probíhaly v srpnu. Včelstva první skupiny třikrát v intervalu dvou dnů dostala po jednom litru cukerného sirupu s 2 g vetom-1,1. Včely druhé skupiny byly krmeny analogicky cukerným sirupem s 1 g vetom-3 v jednom litru. Kontrolním včelstvům jsme podávali cukerný sirup bez preparátů. Včelstva byla sledována po dobu 40 dnů, především z hlediska spotřeby krmiva, chování a úmrtnosti včel. Zimování včelstev probíhalo volně venku. Na jaře po proletu pozorování pokračovala. Pro druhý pokus bylo vybráno 10 včelstev s prvním stupněm zvápenatění, stejně silných a se stejnými zásobami. Probiotikum vetom-1,1 v množství 4 g jsme rozmíchali v jednom litru dvacetiprocentního cukerného sirupu. Včelstva první pokusné skupiny (3 včelstva) jsme rosili připraveným roztokem z rozprašovače o objemu 10 ml na rámky plástů, které jsme postupně vyjímali z plodiště i se včelami, larvami a medem. Druhou skupinu (3 včelstva) jsme ošetřili přípravkem vetom-3 stejným způsobem. Připravili jsme si předem roztok 2 g probiotika v jednom litru dvacetiprocentního cukerného sirupu. Kontrolní skupinu (4 včelstva) jsme rovněž rosili cukerným sirupem, ale bez preparátů. Ošetření se provádělo v červnu třikrát v intervalu tří dnů. Před ošetřením a po něm probíhala pozorování všech včelstev ve všech skupinách s ohledem na množství plodu a sílu včelstva. Zvláštní pozornost byla věnována stavu otevřeného plodu a projevům klinických příznaků zvápenatění. V laboratorních podmínkách životnost včel s použitím přípravku vetom-1,1 činila (11,3±0,97) dne a přesvědčivě překonala stejný ukazatel kontrolní skupiny (td = 3,6), jejíž včely žily v průměru (6,5±0,90) dne. Včely přikrmované cukerným sirupem s přípravkem vetom-3 se délkou života nelišily od včel kontrolní skupiny. V prvním pokusu se včelstvy jsme stanovili, že pokusná včelstva krmivo s probiotikem ochotně konzumovala. Úhyn včel a odchylky v chování nebyly pozorovány, klinické příznaky zvápenatění se projevovaly ve všech třech skupinách až do vylíhnutí plodu. Přezimování těchto včelstev proběhlo dobře. První prohlídka včelstev se konala v dubnu, příznaky onemocnění nebyly zaznamenány ani u jednoho včelstva. V červnu bylo zvápe- Tabulka: Rozvoj včelstev v závislosti na rosení probiotiky Č. Skupina Síla (rámky) Před ošetřením Po ošetření Množst. zavř. plodu (cm 2 ) Síla (rámky) Množst. zavř. plodu (cm 2 ) 1 Pokusná 1 (vetom-1,1) 9,8±0,7 2731,2±176,4 15,2±0,2 2425,0±71,0 2 Pokusná 2 (vetom-3) 10,0±0,5 2260,0±194,4 15,1±0,9 2520,0±254,3 3 Kontrolní (CC) 10,2±0,6 2050,0±185,4 14,2±0,8 2737,5±325,6 37

38 Souhrn: Malý úlový brouk naštěstí zatím nepředstavuje pro naši zeměpisnou šířku aktuální nebezpečí. Pro zájem včelařů však autor uvádí přehled strategie a osvědčení metody jeho likvidace. I když se v Německu ještě lesknáček úlový (malý úlový brouk, tumida) ještě neobjevil, je zájem o strategie jeho likvidace velký. 83 % účastníků ankety požádalo o článek na toto téma. Co se týká lesknáčka, není žádný důvod k panice. Silná a zdravá včelstva udrží zpravidla brouka sama v šachu. Včely odeženou vetřelce od zásob a eventuelně sežerou existující vajíčka a larvy brouků. Přitom lze dobrou včelařskou praxí včelstva podpořit a ta je tou nejlepší likvidační strategií Do pasti (Dr. Sebastian Spiewok; DBJ 2016, č. 2, s ) natění zaznamenáno ve dvou včelstvech kontrolní skupiny (první stupeň). V pokusných skupinách bylo zasažení zvápenatěním nevýznamné zasažení (jednotlivé buňky po jednom včelstvu ve skupině). Během provádění druhého pokusu nebyl pozorován úhyn otevřeného ani zavíčkovaného plodu. Včelstva všech skupin se aktivně vyvíjela a nelišila se mezi sebou ani z hlediska síly. Přitom klinické příznaky zvápenatění prvního stupně se projevovaly ve dvou kontrolních včelstvech. Výsledky pokusu jsou uvedeny v tabulce. Námi provedené předběžné výzkumy dokázaly, že užívání probiotik vetom-1,1 a vetom-3 v pokusných dávkách k ošetření včelstev metodami krmení a rosení napomáhá ke snížení stupně nakažení plodu původcem zvápenatění a nemá škodlivý vliv na fyziologický stav včelstev. Ve výzkumech v tomto směru je nutné pokračovat. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ proti broukům. Patří k tomu i to, že budete znát jejich životní cyklus. Dobrá včelařská praxe Je důležité, aby plástové plochy s plodem a zásobami odpovídaly prostoru obsednutému včelami. Včely musí být početně v situaci, kdy udrží brouky dál od kritických plástů. Aby dělnice měly přístup ke každému místu v úle, mělo by se odstraňovat divoké dílo a mezery mezi plásty udržovat na správné vzdálenosti. V opačném případě se tam brouci mohou vetřít a naklást tam svá vajíčka. Úly by měly být pokud možno bez všelijakých štěrbin a děr, ve kterých by se mohli brouci skrývat. Dno udržujte bez měli, pokud včely z jakéhokoliv důvodu měl neod- Správná včelařská praxe je nejlepší metodou proti broukům. 38 Obr. 1: Tady vytéká už zahleněný med z česna k tomu nesmí dojít. Slabá včelstva se musí včas zrušit.

39 Obr. 2: Mezera mezi rámky musí odpovídat, jinak kladou brouci vajíčka na plásty (v kroužku). Obr. 3: AJ s Beetle Eater se zavěšuje do plástových uliček. V Austrálii se plní křemelinou. Ta potřebuje stejně jako pesticidy schválení. straňují, protože brouci se i v ní mohou rozmnožovat. Platí to zejména, když pod sítěným dnem máme zasunutou podložku a měl se shromažďuje tam. Nemusíte se zříkat používání výkluzů, měly by ale být v úle nejvýše dva dny, obecně stačí jeden den k tomu, aby medník zůstal bez včel. Oddělky by měly být hlídány především. Pokusy jakož i zkušenosti australských chovatelů matek ukazují, že tyto malé jednotky jsou snadno napadnutelné. Mají totiž zpravidla nepříznivý poměr mezi počtem včel a plástovou plochou. Navíc se musí oddělek jako jednotka teprve homogenizovat. Pozorovat by se měla i včelstva, ze kterých v létě z důvodu stanoviště, úlu nebo dusného počasí včely delší čas vyléhají před česnem. Chybějí tady totiž dělnice k obraně uvnitř úlu, který je v této době často dobře zásoben. V létě byste měli prověřit i slabá včelstva, která při velkém objemu úlu částečně ještě slábnou. Zúžení česen nezabrání broukům se do úlu vetřít, spíše ztěžuje práci včelám. Tuto metodu můžete vynechat. Kyselina mravenčí, šťavelová a mléčná, právě tak tymol, které jsou v Německu přípustné proti varroáze, se bohužel ke kontrole lesknáčka nehodí. Laboratorní pokusy sice připouštěly zpočátku něco ji- 39

40 ného, ale pokusy v terénu ukázaly, že metody užívané k tlumení varroázy nemají na lesknáčka žádný efekt. Pokud se brouci přece jen ve včelstvu rozmnoží, měli byste bezpodmínečně zabránit larvám se přestěhovat do půdy a úly vyklidit. V opačném případě si na stanovišti vybudujete velkou populaci lesknáčků, která se teprve pak stane nepříjemnou. Slabá včelstva byste měli preventivně spojit s jinými. Princip pastí V podstatě je trvalé nasazení pastí zbytečné. K jejich nasazení u včelstev, která jsou fit, dojde, pokud objevíte v úlu příliš mnoho brouků, aniž jste je speciálně hledali. Nějaká prahová hodnota škod nebo návod, kdy ošetřovat, neexistuje. Našli jsme včelstva s 2000 brouky, která nevykazovala žádné náznaky problémů, zatímco v jiných včelstvech s méně než 100 exempláři se brouci už rozmnožovali. Jak jsme se zmínili už na začátku, nejvýše pravděpodobně zde hrají své role zdraví včelstev a poměr počtu včel a plástové plochy. Komerční pasti na brouky, které se používají uvnitř úlu, pracují podle téhož principu. Mají díry nebo štěrbiny, kterými se brouci dovnitř protáhnou, ale včely ne. Pasti nabízejí broukům domněle bezpečný úkryt. Vnitřek je však plněn např. jedlým olejem, ve kterém se brouci utopí, nebo opatřen insekticidem. Pasti se liší především formou a umístěním. Dosud neexistují žádné významné výsledky, které by potvrzovaly, že právě to které umístění pasti ve včelstvu je efektivnější. Musí však vám být jasné, že žádná past není účinná na 100 % a že žádnou pastí se včelstvo brouků úplně nezbaví. Závěsné pasti Existuje celá řada velmi podobných závěsných pastí, které se zavěšují seshora do plástových uliček. Jmenují se AJ s Beetle Eater, Beetle Blaster, Apipolice a Baitable Beetle Trap. U všech se jedná o podlouhlou plastovou krabičku. Např. Beetle Eater je 20 cm dlouhá a jen 2 cm hluboká. Obsahuje 30 ml tekutiny. Brouci vniknou dovnitř štěrbinou ve víčku. Tento Obr. 4: West Beetle Trap pokrývá celé dno. Obr. 5: Apithor je malá past na dně, pracuje s pesticidem. 40

41 Obr. 6: Neměly by se uskladnit plásty se zásobami v nechlazeném skladu. Ani tehdy, když jsou po vytáčení vlhké od medu. typ pasti je efektivní a do včelstva se snadno vkládá. Z důvodu malé velikosti není potřeba více tekutiny, ale na druhé straně tam není moc místa pro větší počet mrtvých brouků. Vedle toho existuje ještě Hood Beetle Trap, který připomíná starý odpařovač. Tyto pasti se přišroubují na dolní loučky rámků a zavěsí do včelstva. Výsledky z této pasti jsou různé. Navíc tato past není moc oblíbená, protože zabírá místo pro jeden plást. Na dně úlu Dále existují pasti, které se umísťují na dno úlu. K nim patří West Beetle Trap, který zaujímá celou plochu dna. Vypadá jako velký plastikový tablet, který je krytý včelotěsnou posuvnou mřížkou. Je velmi efektivní, ale potřebuje relativně mnoho jedlého oleje. To platí i pro past Freeman Trap, která však tvoří kompletní dno, pod jehož mřížku se zasouvá hluboký tablet jako podložka. Tak se nemusí úl vůbec otvírat. Podobně funguje Beetltra, u něhož štěrbiny ve dnu jsou omezeny na krátký úsek, takže se tam zasouvá jen malá nádobka. Aby olej neutíkal, musí úly stát pokud možno těsně a pasti se před kočováním odstraňují. Pasti s pesticidy Mnohé maloobjemové pasti pro dna, jako Apithor, Beetle Barn, Beetle Hotel a DE Beetle Trap, nemají žádný rezervoár pro tekutiny. Místo toho pracují s pesticidy. Např. Apithor používá fipronil účinnou látku, kterou mnozí včelaři chtějí vidět v zemědělství jako zakázanou. Její používání ve včelstvu by silně zapůsobilo na hodnověrnost včelařství. Pasti se konstrukčně liší jen nepatrně, především délkou štěrbiny. Podle jednoho pokusu obstojí Beetle Barn v krátkém časovém úseku docela dobře. Časem však včely zatmelí úzké vstupy, čímž pasti ztrácejí svou účinnost; samozřejmě pokud nejsou pravidelně čištěny. Základní vzor těchto pastí si někteří včelaři dělají sami z obalů CD, na nichž olámou z okrajů malé kousky. Do nich použitý jed proti švábům však rovněž obsahuje fipronil. Navíc vedou tyto vadné vlastní konstrukce k tomu, že se do pastí dostávají včely a tam se otráví. V USA byl zpočátku úspěšně a často používán produkt Checkmite Plus. Jedná se o pásky impregnované účinnou látkou kumafos. Tato látka byla původně míněna proti varroáze. Proti broukům byly pásky upevněny na spodní stranu vlnité lepenky z plastu, kam se brouci na dně úlu ukrývají. Produkt je ale známý tím, že zanechává ve včelích produktech vysoká rezidua. V případě, že produkt bude v Německu povolen, musí dojít k tomu, že při chybném použití by mohlo dojít ke zvýšeným reziduím kumafosu ve včelích produktech. Vábení Při hledání včelstev se brouci orientují podle pachu. Vůně včel, pylu a medu je pro ně velmi atraktivní. Proto může směs pylu s medem posloužit jako vábidlo. Směs pylu s medem je ještě atraktivnější, pokud se do ní přimíchají kvasinky Kodamaea ohmeri. Tyto kvasinky nesou ovšem brouci na svém těle a jsou příčinou, že med při rozmnožování brouků začíná kvasit a stává se slizovitým. Pokusy ukázaly, že pasti jsou účinnější, pokud jsou osazeny naočkovanou medopylovou pastou. Kvasinky však produkují plyny, které jsou typické pro kvašení. K nim patří ovšem také isopentylacetát, poplachový feromon včel. Použití kvasinek v úle je tedy pochybné a jak se zdá, nemají tyto kvasinky ve včelařství použití. Jejich použití se jeví jako smysluplné jen mimo včel- 41

42 stva pro monitoring. Ovšem tyto monitorovací pasti nemohou konkurovat atraktivitě včelstev. Jednoduché řešení V Austrálii se osvědčila jednoduchá odchytová metoda pomocí kuchyňské utěrky. Utěrka se přeloží pod mateří mřížku a položí na horní loučky plodiště. Včely začnou utěrku cupovat. Brouci, kteří v ní hledají úkryt, zůstávají ve vláknech viset. Utěrka se musí po zhruba čtyřech týdnech vyměnit. Alternativou je vinylová podložka s chlupatou stranou nebo plst. Mezitím bylo toto jednoduché řešení komercionalizováno: jednoduché kuchyňské utěrky se prodávají pod názvem Beetle Bee-Gone. Ve skladu Lesknáčci mohou být snadno s plásty zavlečeni do vytáčírny nebo do včelařského skladu. Bez včel mají brouci na uskladněných medných nebo zásobních plástech, nebo i na vytočených plástech se zbytky pylu, volné pole působnosti. Kdo nevytočí ještě tentýž den, měl by plásty uskladnit při nejvýše 15 C. Při této teplotě jsou brouci těžkopádní a jejich vajíčka a larvy se už nevyvíjejí. Relativní vzdušná vlhkost pod 50 % a konstantní průvan vedou k tomu, že choulostivá vajíčka vyschnou. Zde může pomoci nasazení sušiček vzduchu a ventilátorů. Odpařování kyseliny octové potlačuje brouky nanejvýš k tomu, aby se nerozmnožovali. V pokusech kladli někteří brouci svá vajíčka dokonce pod švédské utěrky. Prostředek proti molům Bt501 je rovněž neúčinný. Brouky je také možno lapat pomocí světelných pastí bez prostředků k jejich vábení. Nesmí do země Pokud se putující larvy dostanou do půdy, používají se v zahraničí k sanaci půdy chemikálie jako např. permethrin. Prostředek však působí nespecificky a tedy proti většině půdních organismů. Už sice byly proti lesknáčkovi úspěšně testovány houby žijící v půdě a hlístice, zatím však na evropském trhu neexistuje žádný komerční produkt. Nadto pokusy provedené v USA ukázaly, že účinek hlístic silně závisí na vlastnostech půdy a na nezastíněných stanovištích je menší. Laboratorní pokusy ukázaly, že určitá forma křemeliny známé také jako silikagel nebo rozpuštěné vápno v půdě může potlačovat zakuklení larev. Jejich nasazení ovšem není vždy bezpečné, dosud chybí pokusy v terénu, které by potvrdily jejich účinné použití na včelích stanovištích. Vaničky před vstupem do úlu k zachycení putujících larev jsou zbytečné a obracejí naši pozornost špatným směrem. Pokud se objeví putující larvy, jsou škody už nasnadě. Tady už by měl včelař nejvyšší čas zasáhnout. Ani kamenné desky pod úly nepomohou, protože larvy putující v noci se mohou doplazit až 100 metrů daleko, než najdou vhodnou půdu k zakuklení. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Pořád jsou tady (Dr. Sebastian Spiewok; ADIZ 2016, č. 3, s. 9) Souhrn: Boj proti lesknáčkovi v Itálii se zdá ztracený. Obraz, který se při návštěvě postižené oblasti Kalábrie ukázal, se od oficiálních prohlášení liší. Není překvapující, že malý úlový brouk byl ústředním tématem letošního kongresu Spolku italských profesionálních včelařů AAPI. Setkání se také ne náhodou odbývalo v Kalábrii. V rozhovorech se včelaři slyšel člověk řadu verzí historie lesknáčka v Itálii, ale přece z toho vykrystalizovaly dva důležité detaily: zveřejněné počty brouků neodpovídají skutečnosti a brouci jsou tady pořád. Tři včelaři mi v osobním rozhovoru potvrdili, že tento rok už viděli brouky ve svých včelstvech, ale veterinářům to hlásit neměli. Z každého čtvrtého včelařství existují aktuální fotografie, na kterých byli brouci vidět. Mimoto se larvy brouků prožraly i plackou náhradního pylového krmení. Na internetové stránce National Referenzlabors (tinyurl.com/jg33sxg) si můžeme stáhnout tabulky s oficiálními počty brouků na postižených včelnicích. V těchto tabulkách se uvádí nejvýše 27 brouků na stanoviště, většinou je ale vykázáno méně než deset jednotlivců. Takové počty vyvolávají domněnku, že vyhubení lesknáčků pomocí rigorózních opatření je ještě možné. Mnozí včelaři však v interview potvrdili, že v r napočítali zřetelně více brouků. Navíc hovořili o larvách brouků na plástech. Nic z toho v oficiálních zprávách nenajdete. Na fotografiích z napadených včelstev u tohoto článku z r je vidět skoro tolik brouků, kolik oficiální tabulka uvádí celkem. Jak se ale k těmto falešným číslům došlo? Veterinář Giovanni Guido v rozhovoru vysvětlil: Kontrolorům stačí uvidět jednoho jediného brouka. Pak uzavřou včelstvo a zorganizují spálení včelnice. Skutečný stav napadení nezjišťují. Patrně také nebyl hlášen od včelařů každý případ napadení. Problém je ovšem v tom, že všechna doporučení k potírání, právě tak i modelové kalkulace Evropského úřadu pro bezpečnost potravin jsou založeny na oficiálních číslech. Klamný klid do září Do konce r bylo oficiálně zkontrolováno 1257 včelnic v Kalábrii a na Sicílii. Z toho bylo 60 pozitivních. V r pak zůstávalo všechno dlouho 42

43 Na včelnici jednoho onemocnělého kolegy našel kalábrijský včelař v r mnoho lesknáčků. Byly vidět už i larvy. v poklidu, takže se zdálo, že lesknáček byl zlikvidován. Teprve až v září byly hlášeny napadené včelnice, pak ovšem ráz na ráz. I pro tuto okolnost měl veterinář vysvětlení: Kontroly byly nařízeny začátkem roku s ohledem na proběhlou zimu. Nakonec proběhly jenom na papíře, protože někteří včelaři proti pálení protestovali. Kontroloři měli strach o ztráty, které by spálením vznikly v případě, že by nakonec včelaři měli pravdu. Proto se nakonec včelnice nekontrolovaly. Francesco Panella, předseda italského včelařského svazu UNAAPI, si stěžoval, že dosavadní strategie potírání lesknáčka jsou až příliš založeny na pálení včelnic. Pokud je nějaká včelnice zrušena, neměly by se nakonec rovnou zkontrolovat okolní včelnice? A pokud je postižena nějaká včelnice nějakého včelařství v regionu, neměly by se zkontrolovat včelnice v okolních regionech? Tolik k zamyšlení. Panella vidí ve špatně provedených opatřeních důvod pro rozšíření brouků. Rovněž jednání některých včelařů vyhubení brouků právě neumožnilo. Např. jeden profesionální včelař nerespektoval nařízení kontrolorů, aby s napadenými včelstvy nekočoval. Transportoval dále své medníky uvnitř uzavřené zóny a pak i mimo ni. Panella požadoval skončit s pálením. Místo toho by se mělo soustředit na opatření, které podpoří včelaře v zacházení s broukem a zabrání jeho dalšímu šíření. Carmela Barbalace, referentka kalábrijské regionální vlády z oddělení pro hospodářský rozvoj, chce tento požadavek podpořit. Oznámila, že už žádná včelstva v regionu nemají být pálena a budou hledány jiné alternativy. Jakou rozhodovací moc v tomto případě má region a kdy budou předloženy nějaké alternativy, zůstává otevřeno. Zdá se nepravděpodobné, že lesknáček bude v Itálii vyhuben. Víceméně je otázkou, zda jeho existence je stále ještě omezena jen na uzavřenou oblast. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Ďábelský cyklus Paenibacillus larvae (Prof. Dr. Elke Genersch; ADIZ 2016, č. 3, s ) Souhrn: Výzkum ukázal, že na genetické úrovni existují 4 genotypy Paenibacillus larvae, které mají různě rychlý a různě destruktivní účinek na včelstvo. Všeobecně rozšířené jsou dva z těchto 4 genotypů. Původce moru včelího plodu je bakterie Paenibacillus larvae. Jednou z jeho rozhodujících vlastností je schopnost tvořit spóry. Při podmínkách jemu nepříznivých, např. nedostatek potravy, se bakterie přestávají rozmnožovat. Místo toho vzniká z každé bakterie spora rezistentní vůči okolnímu prostředí. Takové spóry mohou přetrvávat mnohá desetiletí, aby znovu vyklíčily v rozmnožování schopné bakterie, když nastanou příznivé podmínky. Pro P. larvae znamenají příznivé podmínky, že jsou nějakou mladou včelí larvou sežrány a přijdou do jejího střeva. 43

44 Infekce včelstva morem začíná vnosem spór. Může k tomu dojít např. nakrmením včelstva kontaminovaným medem. Švédští badatelé Ingemar Fries s kolektivem prokázali, že onemocnění se šíří prostřednictvím loupeže velmi efektivně, protože med z nemocného včelstva vždy obsahuje spóry P. larvae. Loupežící včely zanesou pak spóry i do do té doby zdravého včelstva. Včelstvo je pak infikováno, i když bude nějaký čas trvat, než se projeví příznaky nemoci. Jakmile přijdou spóry do plodiště a mladé larvy jsou nakrmeny, začíná ďábelský cyklus moru včelího plodu. Z jedné přinesené spóry mohou vzniknout miliardy nových. Larvy, které v prvních 36 hodinách po vylíhnutí přijmou spóry, onemocní morem včelího plodu. Spóry vyklíčí během několika málo hodin ve středním střevě do rozmnožování schopných bakterií. Tam se také rozmnožují, dokud nevyplní téměř celé střevo. V této fázi se P. larvae živí především potravou larvy, ale také částmi tzv. peritrofické matrix, vrstvy obsahující chitin, která má za úkol ochránit vnitřní stěnu střeva. Když přestává potrava přijímaná od larvy stačit bakterie živit, peritrofická matrix je odbouraná, začíná útok bakterií na buněčnou stěnu střeva, tzv. střevní epitel. To současně značí smrt larvy. Ještě po smrti larvy se bakterie rozmnožují. V této fázi se živí tkáněmi mrtvé larvy. Přitom se mrtvolky rozloží do hmoty táhnoucí se jako vlákno. Až když je potrava úplně spotřebována, přecházejí bakterie do formy spór. Hmota, schopná se vytáhnout do dlouhých vláken, vysychá a vytvoří strup, který je tvořen jen nově vzniklými spórami. Tak mohou vzniknout z jedné spóry miliardy nových. Včely, které před dalším zakladením zkusí buňku vyčistit od strupu, se spórami kontaminují. S potravou pak spóry dospějí do dalších larev a ďábelský cyklus je uzavřen. S každou infikovanou larvou vznikají nové spóry, které vedou k nákaze a smrti dalších larev. Někdy je onemocnělé včelstvo rozeznatelné i pro včelaře a cyklus lze přerušit. Spóry z morového strupu se nedostanou jen k larvám. Stálým kontaktem mezi včelami je nákaza rozprostřena po celém včelstvu. Pokud kontaminované včely zpracovávají med, pak se spóry dostávají tam. Švédští badatelé mohli proto prokázat P. larvae mj. v medu, na létavkách, na souších a na rámcích. To je největším nebezpečím moru včelího plodu. Celé včelstvo a veškerý materiál, který se dostal s nákazou do kontaktu, je potenciálním zdrojem infekce. Tím se mor včelího plodu stal vysoce nakažlivým onemocněním plodu, které se i při nepříznivých podmínkách může rozšířit velmi rychle. K příznivým podmínkám šíření patří příliš pozdní diagnóza nebo i bohužel běžné včelařské činnosti, jako častá výměna včel, nástavků a plástů mezi včelstvy. P. larvae byl izolován r americkým včelařským badatelem Gershomem Franklinem Whitem jako Bacilus larvae z mrtvých larev. Muselo však uplynout dalších 100 let, než byla bakterie konečně klasifikována. Od té chvíle také víme, že P. larvae je jeden druh bacilu, který sice nemá poddruhy, může se však rozdělit na čtyři genotypy, které se liší ve vzhledu i své biologii. Metodou, s jejíž pomocí byly tyto čtyři genotypy definovány, je molekulární nástroj s názvem ERIC. Podle ní byly ony čtyři 44

45 Vlevo zbarvený řez tkanivem ukazuje, jak buňky střevní stěny (1, tmavá) ve zdravých larvách jsou chráněny tlustou peritrofickou matrix (2, světlá). Slouží jako mechanická bariéra proti poškození zevnitř střeva (3). V latvách infikovaných P. larvae (obrázek vpravo) peritrofická matrix chybí. genotypy pojmenovány ERIC I, ERIC II, ERIC III a konečně ERIC IV. Všechny čtyři genotypy jsou původci moru včelího plodu a žádný není neškodný. Liší se ovšem ve své nebezpečnosti pro larvy a pro včelstvo. Různé kmeny bakterií, které patří ke genotypům ERIC III a IV usmrcují larvy extrémně rychle, takže během čtyř až pěti dnů po příjmu spór jsou všechny infikované larvy mrtvé. Od obou jmenovaných genotypů existují jen historické vzorky v mikrobiologických sbírkách; genotypy samy nebyly v posledních desetiletích ve včelstvech nalezeny. Důležité pro praxi jsou tedy naproti tomu ERIC I a ERIC II, které byly izolovány z nemocných včelstev celosvětově. Mohli bychom za posledních deset let prokázat, že oba genotypy se v Německu vyskytují zhruba stejně. Oba se podílí na onemocněních asi 50 %. Smíšené infekce se skoro nevyskytují. Oba se však mohou vyskytnout na stejné včelnici u různých včelstev. Pro praxi a klinickou diagnostiku je rozhodující rozdíl mezi genotypem ERIC I A ERIC II v tom, že P. larvae ERIC I zabíjí infikované larvy pomaleji než ERIC II. Tak umírá okolo 90 % larev infikovaných P. larvae ERIC II ještě před zavíčkováním, zatímco u genotypu ERIC I je to %. Pokud včely larvy uhynulé před zavíčkováním velmi efektivně vyklidí, může se včelstvo s infekcí ERIC II sociální imunitní odpovědí bránit lépe a déle než u infekce ERIC I. Naopak rychlejší odumírání při infekci P. larvae ERIC II vede k tomu, že jen deset procent infikovaných larev se dožije zavíčkování. Naproti tomu u infekce P. larvae ERIC I se tohoto stadia dožije % infikovaných larev. V zavíčkovaných buňkách může P. larvae nerušeně dokončit své rozmnožování a mrtvolku přeměnit v smradlavou a táhnoucí se hmotu, protože včely pod víčkem mrtvou larvu hned sotva zjistí a vyklidí. Tak také za stejný čas vzniká u P. larvae ERIC I čtyřikrát až šestkrát více spór než při infekci genotypem ERIC II. Tím také probíhá infekce s ERIC I v rámci včelstva častokrát rychleji než u infekce ERIC II. Protože u ERIC I zůstává stát více infikovaného plodu, objeví se také klinické symptomy rychleji. Zamoření genotypem ERIC II se může táhnout několik let, aniž by měl postižený včelař reálnou šanci onemocnění rozeznat. Právě v těchto případech je to často diagnóza z monitoringu moru včelího plodu, která poskytne první podnět. Arzenál zbraní Paenibacillu larvae Naše analýzy celkového genomu P. larvae ukazují, že tyto druhy bakterií mají mnoho prostředků jak epitelové střevní buňky napadnout. Patří k nim i enzym, který stráví peritrofickou matrix. V tomto případě bychom mohli identifikovat centrální virulentní faktor P. larvae. Pokud tento enzym není schopen funkce nebo vůbec neexistuje, ztrácí tento patogen schopnost usmrcovat larvy úplně. Navíc P. larvae vytváří různé toxiny, které poškozují střevní buňky, které se pak ze svazku buněk uvolní. Vznikají tak ve střevě díry, kudy bakterie vnikají do tělní dutiny. Pro dva z těchto toxinů bylo experimentálně prokázáno, že jsou rovněž důležitými virulentními faktory P. larvae. Mimoto jsme našli u P. larvae nějaký povrchový protein, kterým se bakterie navážou na buňku střevního epitelu předtím, než ji napadnou. Naše pokusy rovněž prokázaly, že P. larvae bez tohoto proteinu může jen hůře napadat infikované larvy. Překvapivé bylo zjištění, že v genomu P. larvae jsou geny pro enzymy, které mohou odbourávat více či méně specifické proteiny. Také když dosud pro žádnou z těchto tzv. proteáz nebyla potvrzena žádná speciální funkce, zdá se být nejpravděpodobnější, že hrají důležitou roli v přeměně larvy v táhnoucí se hmotu. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK 45

46 Nové zprávy o malém úlovém brouku (C. A.; Abeille de France, 2016, č. 3, s ) Souhrn: Zdá se, že opatření proti šíření malého úlového brouka v Itálii byla prováděna nedůsledně a že jeho další šíření se nepodaří zastavit. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA, European Food Safety Agency) vydal v polovině prosince zprávu týkající se nového evropského příchozího AETHINA TUMIDA; titulek zprávy zní: Přežití, šíření a usazení se malého úlového brouka (Aethina tumida) 1. Jde tedy o vyhodnocení rizika šíření tohoto druhu; co tedy víme? Malý úlový brouk (Lesknáček úlový) je parazit, který napadá opylovače (včely, čmeláky a dokonce i bezžihadlé včely). Zjištěn byl v září 2014 na jihu Itálie, s tím že polovina zamořených včelnic patřila jednotlivci a tudíž by se jeho přítomnost na italské půdě mohla jevit jako předvoj. Mohl by přežívat ve členských státech Evropské unie a rychle se šířit na velké vzdálenosti, kdyby se zamořené úly přemísťovaly. Zavedená omezení přemísťování včel, čmeláků a odvozených produktů ze zamořených oblastí do nezasažených by měla být dodržována až do vymýcení, aby se zabránilo šíření tohoto patogenu v Evropské unii. Odborníci na zdraví zvířat vypracovali dva matematické modely potenciálního šíření malého úlového brouka ze zasažených do nezasažených oblastí. Jisté nedostatky: kočování se včelstvy (srov. opylovací služba) nebylo před objevením malého úlového brouka bráno v potaz. Stejně jako mimovolné přesuny v oblastech, kde nebyly přesuny zakázány. Modely počítají s rozptýlením včelnice od včelnice se vzdáleností v rozptylu maximálně 30 km. Tato vzdálenost je podložena údaji založenými na zkušenosti při pozorování toho, jak daleko doletí brouček, i když pořád ještě není jasně stanovena maximální délka letu. Autoři rovněž vycházejí ze zásady, že zamořené včelstvo je objeveno okamžitě; lokalizace je nezávislá na čase. Výsledky Model vzdálenost a potomstvo předpokládá, že by malý úlový brouk potřeboval v průměru 22,7 roku (mezi 22,3 až 23,1 roku) aby se dostal do Abbruzzes. Naproti tomu kdyby se malý úlový brouk přemísťoval sám, potřeboval by více než 100 let, aby se přirozeným způsobem přemístil z Kalábrie do Abbruzzes (250 km). Přemísťování zamořených úlů tedy podstatným způsobem urychluje tento proces. Určujícím faktorem je teplota. Teplota prostředí působí na malého úlového brouka a to ve všech etapách životního cyklu: při méně než 10 C se vývoj všech forem života zastavuje. Teploty vyšší než 35 C vedou k vysokému procentu mortality a experimentálně, vystavení teplotě nižší než -1 C po dobu jedné hodiny Aethina tumida zabíjí. Důraz je kladen na to, že přežití a usazení závisí na typu půdy, vlhkosti a teplotě půdy. A. tumida se daří přežívat na velmi chladných místech, jako jsou některé státy Spojených států nebo v Kanadě. Schéma vhodné příležitosti ukazuje, že jak se jednou brouček dostane do Evropy, celý životní cyklus může zvládnout od května do září EFSA také vyhodnotila faktory zmírnění nebezpečí, které by mohly být efektivní pro zajištění bezpečnosti v obchodování s živými včelami, výrobky a odvozenými výrobky včelařství v EU. Zde je několik návrhů: Posílit vizuální kontrolu (ukazuje se jako velmi účinná a realizovatelná pro všechny matky; Vydávat zdravotní průkaz matkám obchodovaným v rámci EU; Zvolit používání sítě s drobnými oky (díry maximálně o velikosti 2 mm) a vyhnout se tak kontaminaci během přepravy (účinné pro všechny matky, pro úlové produkty určené k používání ve včelařství, pro plástečkový nevytočený med stejně jako pro včelařský použitý materiál; Uplatňovat v praxi mražení, tepelné ošetření a sušení úlových produktů a použitého materiálu k snížení rizika přenosu. Co se týká včelnic, jsou následující opatření k tlumení rizika účinná pro kontrolu PCR (polymerázová řetězová reakce) v zasažené oblasti, kde úplné vymýcení už není na pořadu dne: osvojit si správné včelařské dovednosti a dodržovat čistotu v úlech; provádět důkladnou vizuální kontrolu, která umožňuje identifikovat nejenom škody zaviněné PCR, ale i samotné škodlivé organismy v různých životních etapách; ošetřovat půdu insekticidními prostředky na bázi pyretroidů. Pozor, tyto pesticidy smějí být aplikovány pouze tehdy, když jsou škody na plástech pozorovatelné a kdy je v dotčeném členském státě jejich použití dovoleno. Je nutné vyvarovat se zasažení necílových druhů pyretroidy. Pozorování ve volné přírodě jasně prokázalo zamoření obchodovaných čmeláků (Bombus impatiens) v koloniích umístěných v blízkosti zamořených včel. Zatím nebyly publikovány žádné údaje o tom, jaké je zamoření čmeláků v přírodě. Proto, aby se zjistilo, jestli může dojít k přenosu na Bombus terrestris (který by se stal hostitelem), což by nepo- 46

47 chybně urychlilo šíření, je nutné provést potřebné studie 1 EFSA Journal 2015, 13(12);4328. Zpráva, v angličtině, může být odeslána na následující adresu: Zdá se, že válka k vymýcení AETHINA TUMIDA v Itálii je prohraná Zpráva o průzkumu vedeného na místě Sébastianem Spiewokem, šéfredaktorem včelařského časopisu Deutsches Bienen Journal březen Nepřekvapuje, že malý úlový brouk byl hlavním diskutovaným tématem v průběhu ročního kongresu profesionálních italských včelařů (AAPI). A evidentně to není náhoda, že se tento kongres konal v Kalábrii. Během rozhovorů se včelaři vyplouvá na povrch mnoho verzí epizody malý brouk v Itálii, ale na závěr vykrystalizovaly dva závažné momenty: Oficiální čísla nesouhlasí se skutečností a malý brouk tam opravdu je. Během soukromých rozhovorů tři včelaři přiznali, že opravdu ve svých úlech našli brouky, což veterináři nikdy nenahlásili. Od čtvrtého včelaře jsme si mohli vypůjčit fotky, na kterých naprosto zřetelně vidíme promenovat se brouky a množství larev pochutnávajících si na placičkách k podněcování na bázi pylové náhražky. Na webových stánkách referenční národní laboratoře (tinyurl.com/jg33sxg) si můžete zkopírovat tabulky uvádějící podrobná oficiální čísla o broucích napočítaných v zamořených včelnicích. V těchto tabulkách zaznamenáváme maximálně 27 brouků na úl; v průměru méně než 10 jedinců. Tato čísla vyvolávají naději, že je možné Aethina tumida vymýtit, pokud bude intervence rázná a cílená. Hodně dotazovaných včelařů však tvrdí, že v roce 2015 napočítali ve svých úlech velké množství parazitů. A navíc je dost těch, kteří potvrzují, že na rámcích viděli larvy. Oficiální údaje tato pozorování nepotvrzují. Jak se tedy k těmto nepřesným číslům dospělo? Zvěrolékař Giovanni Guido vysvětluje: Revizorům stačí spatřit jednoho jediného parazita, aby zavřeli úl a nařídili spálení celé včelnice. Nezjišťují skutečnou míru zamoření. Někteří včelaři docela určitě přítomnost malého brouka ve svých včelnicích také nenahlásí. Zdánlivý klid až do září Koncem roku 2014 bylo v Kalábrii a na Sicílii zkontrolováno 1257 včelnic, z nich 60 bylo kontaminováno. V průběhu roku 2015 vše vypadalo relativně klidně a tak se uvěřilo tomu, že byl brouček zlikvidován. Až od září u některých včelnic bylo nahlašováno napadení a hlášení přicházela jedno po druhém. Pro tento fenomén měl zvěrolékař následující vysvětlení: Předpokládané kontroly z počátku roku byly odloženy z důvodu zimy. Nakonec ale proběhly pouze na papírech, protože někteří včelaři vznesli stížnost proti spálení úlů. Kontroloři se obávali toho, že budou obviněni z podplácení za tyto likvidace v případech, kdy včelaři dostali odškodnění. Od té doby už žádnou včelnici nezkontrolovali. Francesco Panella, předseda italských včelařských odborů UNAAPI, projevil nesouhlas s tím, že léčebná strategie byla až do současnosti velice často zaměřena pouze na vypalování včelnic. Neměla by, potom, co se likviduje nějaká včelnice, následovat odpovědná kontrola všech okolních včelnic a zbavit včelaře nejistoty? je třeba dodat. A pokud je zamořena jedna včelnice včelařské provozovny, neměly by se zkontrolovat také všechny včelnice v ostatních regionech? Panella si myslí, že obrovský rozvoj výskytu brouka vychází z neobratných rozhodnutí. Navíc, chování některých včelařů, kteří nerespektují rozhodnutí hygienických orgánů, jde proti likvidaci parazita. Tak se například zachoval profesionální včelař, který dostal od kontrolorů instrukce, aby nekočoval s úly. Nicméně podle svých vlastních hlášení medníky převážel do zakázané zóny a pak je odvážel. Panella požaduje, aby se s vypalováním přestalo. Nejdříve je zapotřebí se zaměřit na opatření, která včelaři v ohrožení broukem pomohou a tak zvládnout šíření epidemie. Carmela Barbalace, mluvčí Regionální vlády Kalábrie odboru ekonomického rozvoje, se tohoto názoru zastává. K tomu, že se žádný úl v regionu nemá pálit, by se připojila, v případě epidemie jsou zapotřebí uvést do praxe jiné metody ošetřování. Otázka: jakou má kraj skutečnou rozhodovací pravomoc v případě epidemie a kdy se začnou uplatňovat alternativní metody? Je více než pravděpodobné, že v žádném případě se Aethina Tumida nepodaří úplně vymýtit. A navíc je otázkou, zda bude možné uhlídat jeho šíření ve vymezeném prostoru. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ 47

48 Tropilaelaps další roztoč (Sebastian Spiewok, Deutsches Bienen-Journal 2015, č. 12, str. 17) Souhrn: Na základě nových nálezů v Itálii se malý úlový brouk opět skloňuje ve všech pádech. V souvislosti s tím padne mnohdy i méně běžné jméno dalšího škůdce: roztoče Tropilaelaps. Jestliže jde o včelí nákazu s ohlašovací povinností, je řeč většinou o moru plodu. Přesto napadení malým úlovým broukem a roztočem Tropilaelaps patří k sobě. V podstatě každý včelař podle ustanovení veterinárního zákona je povinen sledovat aktuální nákazovou situaci u včel. To platí také, co se týká úlového brouka i roztočů, dokonce i když se dosud na území Německa nevyskytli. I když popravdě řečeno roztoče Tropilaelaps zná jen málokterý včelař. Právě proto se pokusím tohoto parazita na tomto místě blíže představit. Jeden milimetr velký Tropilaelaps má podlouhlé tělo a tím je poměrně snadno odlišitelný od roztoče Varroa oválného tvaru - i když jsou oba podobně zabarvení dohněda. Záměna je spíš možná s pylovými roztoči, kteří se mnohdy pohybují ve spadu na dně úlu. Oblast hlavního rozšíření Tropilaelaps je subtropická a tropická Asie, kde parazituje na medonosné včele obrovské a včele skalní. Ale už v šedesátých letech minulého století přeskočil tento roztoč na západní včelu medonosnou - jen krátce poté, co se tam objevila v chovu. V důsledku toho včelaři rozšiřovali Tropilaelaps do dalších částí Asie, například do Íránu nebo do Koreje. Stejně jako u roztoče Varroa existují i u Tropilaelaps různé poddruhy. Až dosud jsou známé čtyři, z nichž Tropilaelaps clareae a Tropilaelaps mercedesae může natropit ve včelstvech západní včely medonosné značné škody. Oplodněná samička roztoče se vetře do plodové buňky krátce před zavíčkováním, naklade tam tři až čtyři vajíčka a už po jednom týdnu má dorost. Roztoči se na- Oba druhy roztočů napadají včelí plod. Známý roztoč Varroa (vlevo) je širší než Tropilaelaps (vpravo). 48

49 bodnou do včelího plodu, přičemž mohou přenášet viry jako je například virus deformace křídel. Při silném napadení může včelí plod uhynout ještě v buňce. S vyklízeným plodem nebo s líhnoucími se včelami opouští roztoč buňku, aby se asi tak dva dny zdržoval na včelách nebo přímo na plástu. Pak napadne další buňky. Z tohoto důvodu může populace Tropilaelaps v jediném včelstvu razantně narůstat - množí se 25x rychleji než Varroa. Při silném napadení se může v jediné buňce nacházet až tucet roztočů. Proto je Tropilaelaps považován v některých asijských regionech za ještě nebezpečnější než Varroa. Důvod pro to, aby Tropilaelaps tak rychle sestoupil znovu do plodové buňky, je současně jeho slabou stránkou - oproti roztoči Varroa není schopen prokousnout tělesnou schránku dospělé včely. To znamená, že bez včelího plodu zahyne hladem, na těle dospělé včely by podle odhadu mohl přežít nejvýše devět dní. Z tohoto důvodu se v oblastech se zřetelnou pauzou v plodování hodnotí nebezpečí napadení jen jako nepatrné - roztoč by měl být po zimě opět vyhuben. Podobně účinným opatřením proti tomuto roztoči je plodovací přestávka v létě za pomoci uložení matky do klícky na tři týdny. Vedle toho může být patrně Tropilaelaps ošetřován týmiž medikamenty jako Varroa. Přinejmenším byl už účinek kyseliny mravenčí i mléčné potvrzen. Rovněž vyřezávání trubčího plodu by mělo přinést výsledek, i když trubčí plod - oproti dřívějším domněnkám - není přednostně napadán. Poněvadž Tropilaelaps usedá na včely jen krátkodobě, hraje přelet včel při šíření roztoče slabší roli než u roztoče Varroa. Jeho hlavní cesta šíření záleží tak jako odjakživa na tom kterém včelaři, jak střídá plásty mezi včelstvy a jak se svými včelami cestuje. Významnější rozšíření bylo až dosud pravděpodobně omezeno skutečností, že Tropilaelaps nepřežije dlouhou cestu v paketu včel nebo v mateří klícce bez plodu. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Očkování včel (Sebastian Spiewok, Deutsches Bienen-Journal 2016, č. 1, str. 13) Souhrn: Před šesti lety jsme se dozvěděli o plánu dr. Matthiase Gieseho vyvinout očkovací látku proti varroáze. Od té doby už bylo ticho po pěšině. Dotázali jsme se proto přímo dr. Gieseho. Dobrý den, dr. Giese, jak to vypadá s očkovací látkou? Dr. Matthias Giese: Věc je zastavena žádná očkovací látka neexistuje. Podal jsem na Spolkové ministerstvo zemědělství návrh projektu s rozpočtem 1,3 milionu euro pro tým dvanácti lidí. Záměrem bylo vyvinout v průběhu tří až pěti let produkt připravený pro trh. Projekt však nebyl za velmi zvláštních okolností schválen. Jak měla očkovací látka působit? Spolu s DNA očkovací látky se do včely propašuje takzvaný plasmid s určitými geny jde o malý, okrouhlý útržek dědičné výbavy. Tyto geny by měly zaprvé řídit imunitní systém včely, který byl narušen roztočem Varroa, a zadruhé by měly tvořit bílkovinu, která specificky napadne trávicí systém roztočů. Vy jste už připravil studii proveditelnosti. Ano, základ tvořila očkovací látka pro koně, kterou jsem vyvinul. Mechanismus DNA očkovací látky působí u všech organismů s buněčnými jádry stejně. Proto funguje i u včel to, co funguje u koně. To jsme prokázali. Poté jsme bílkovinu propašované testovací DNA nalezli nejen v pokusných včelách, ale i v nasedlých roztočích, kteří ji přijali spolu se včelí krví. DNA očkovací látka se může podávat včelám s běžným cukerným roztokem. Dá se skutečně mluvit o očkovací látce? Včely konec konců nemají žádný imunitní systém, jak ho známe od lidí. Je třeba upustit od zastaralého obrazu očkovací látky. Nové molekulární očkovací přípravky působí docela jiným způsobem. Regulují se jen určité části imunitního systému. Pojem očkovací látka jsem zvolil z důvodů srozumitelnosti. Pracujeme zde s terapeutickými molekulami, které mají v buňkách specifické úkoly. Je ta očkovací látka pro včely bezpečná? Medikament byl zcela přesně zaměřen na dědičnou výbavu roztoče Varroa, takže ani včelám ani jiným organismům by nemohl uškodit. Pracuji už 25 let s DNA a nezaznamenal jsem až dosud žádné problémy při použití plasmidů. Kromě toho by musela očkovací látka před schválením k použití podstoupit stejné kontrolní testy na bezpečnost tak jako každý jiný medikament. V USA a Kanadě byly první DNA očkovací látky pro veterinární medicínu povoleny úřady už v roce Mellifera e. V. a někteří včelaři váš projekt ostře kritizovali. Dozvěděl jste se o tom tehdy? Ó ano, byl jsem na internetu přímo křižovaný. Dost jsem tím tehdy trpěl, jak jsem byl od některých samozvaných DNA-expertů hanoben. Po síti se šíři- 49

50 ly všelijaké nesmysly a já jsem neměl šanci se proti těmto útokům bránit. Útoky vycházely z odporu proti genetickým zásahům. Včelaři se obávali, že by vznikla geneticky pozměněná včela. Byl to tento případ? Ne, toto tvrzení je nesmysl. Cizí DNA by nic nevytvořila v dědičné výbavě včely a nezůstala by tam navždy. To je dokazatelné. Plasmid se - jako každá cizí DNA - ve včele odbourává. Sice by byl medikament zhotoven za pomoci genové techniky, ale to je případ i jiných léčiv, jako je např. insulin - přesto se nestávají tímto z léčených pacientů žádné nové bytosti. Další sporný bod byl, že cizí dědičná výbava by se dostala do životního prostředí a tam by mohla způsobit škody. Jaké škody by to měly být? Obecně jsme zjistili, že očkovací látka nevstupuje do výkalů včely. Přece kdyby např. pták sežral včelu, našla by se v jeho těle cizí dědičná výbava rozmělněná jako müsli. To je osud každé cizí DNA. Neexistují nadto žádné integrační signály, na jejichž základě by mohla být zabudovaná do dědičné výbavy jiných buněk. Člověk přichází prostřednictvím potravy neustále do kontaktu s cizí dědičnou výbavou, aniž by se cokoliv stalo. Monsanto (nadnárodní americká společnost podnikající mj. v oblasti geneticky modifikovaných potravin-pozn. překl.) koupil v roce 2011 izraelskou firmu, která testovala očkovací látku proti viru izraelské akutní paralýzy. A odtud už také nebylo slyšet nic dalšího. Podle zpráv z internetu se prý nachází v počáteční fázi vývoje. Na začátku rozhovoru jsem hovořil o časovém rámci, který jsem stanovil pro svůj projekt. Takže analogicky podle toho by Monsanto musel mít případný produkt už dávno v klinické fázi. Mohu se jen domnívat, že vznikly nějaké problémy. Izraelci pracovali s určitou metodou pod názven RNA-interference, kdy by se očkovací látka musela neustále dokrmovat. Proto je úspěch tohoto postupu otázkou. Existují ale i jiné alternativy, které by mohly působit dlouhodoběji. Vy jste svoji vlastní metodu nechal patentovat, patent jste ale později stáhl. Je tím cesta i vývoji komerční očkovací látky jednou provždy zablokována? Vývoj očkovací látky by stál jakoukoliv firmu spoustu peněz, jenže bez patentové ochrany by následně směli konkurenti lék jednoduše kopírovat. To je pak problém. Mám ale v hlavě nápad, který by mohl vést k novému patentu. Musela by se ale najít firma, která by byla připravena investovat do vývoje peníze. Předběžné práce jsou už udělány. Jsem si jist, že během několika let je vývoj efektivního, biologicky bezpečného, úřady testovaného a cenově přístupného léčiva možný. S takovouto očkovací látkou by bylo možné porazit i včelí viry. Děkuji za rozhovor. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Souhrn: Opakovaný postřik včelstev na horní loučky roztoky na bázi směsí esenciálních olejů v některých případech potlačil prudký rozvoj varroázy. Naše práce se v roce 2015 zaměřily na účinnost esenciálních olejů proti varroáze po zjištění, že závažným způsobem ztrácí účinnost celá skupina léčiv přítomných na evropském trhu. Cílem bylo zjistit, v jaké míře by mohly působit na vývoj včelstev a rozvoj patogenů (virů, varroázy). Předkládáme pouze některé předběžné výsledky, aniž bychom zacházeli do podrobností, abychom naznačili, jaký vliv mohou mít některé oleje na naše včelstva. Udělali jsme dva testy: jeden test s pravidelným rozprašováním na horní loučku rámku a druhý se sirupem před zakrmením. 50 Esenciální oleje podávané ve slabých dávkách (Etienne Bruneau; Abeilles & Cie, 2016, č. 1, s ) Esenciální oleje při pravidelném postřiku Test byl prováděn v CARI od začátku sezony na třech včelnicích s 12 včelstvy. Na základě doporučení rumunské pracovní skupiny, která nám dodala esenciální oleje, jsme připravili tři směsi obsahující tři nebo čtyři různé oleje: Typ A: 2 kapky (K) majoránky (antibiotický efekt), 2K máty peprné (antitoxický), 2K pomeranče (posiluje imunitu), 2K čajovníku (působí na roztoče a infekce). Typ B: 3K tymiánu (efekt antibiotický), 3K levandule (antitoxický), 3K Di-Gize (střevní stimulant). Typ C: 3K kadidla (antibiotický efekt), 3K borovice (antivirový efekt), 3K hřebíčku (antiparazitní efekt).

51 Celkový spad varroa Graf č. 1: Vliv směsi esenciálních olejů použitých při postřiku Získaná data Graf č. 2: Včelnice, kde byly použity esenciální oleje Ověření s Bee Vital Hive Clean Spad varroa Celkový spad varroa Dny Graf č. 3: Léčebné prostředky Melrose + Beevital Hive Clean (proběhlo 3 ) Těchto 8 nebo 9 kapek (kapka = 0,05 ml) olejů bylo vmícháno do 100 ml roztoku koloidního stříbra v koncentraci 30 ppm. Pro kontrolní skupinu byl použit pouze roztok koloidního stříbra. Roztoky byly uchovávány v malých ručních rozprašovačích. Rozprašovány byly na horní loučku rámků při každé návštěvě (jeden až dva týdny) od dubna do konce června. Pravidelně byli počítáni 51

52 Graf č. 4: Léčebný prostředek Melrose odebrání plodu A0 kontrolní úl Celkový spad mrtvých varroa Spad varroa/den Graf č. 5: Léčebný prostředek Melrose vyjmutí plodu A0 kontrolní úly s ověřením Api Bioxal roztoči padající na podložky. Údaje sbírané v průběhu jara jsou uvedeny v grafu 1. Vývoj křivek se liší podle směsi olejů. Pouze kontrolní skupina má exponenciální vývoj spadu, což odpovídá tomu, co je běžně pozorováno. Jen u jedné léčené včelnice bylo použito k ověření BeeVital HiveClean (graf 2). Pouze křivka u roztoku B vykazuje spad menší než 600 roztočů, zatímco všechny ostatní včelstva (včetně kontrolních) mají spad překračující 1000 roztočů. Esenciální oleje v sirupu Tento test byl proveden na 86 včelstvech včelnic CARI a u osmi včelařů. Kontrolní léčení bylo provedeno s BeeVital HiveClean. Způsob provedení byl velmi jednoduchý: rozpustit 4 kapky esenciálního oleje Melrose v 200 ml vody a pak je smíchat se 100 g medu. 300 ml roztoku bylo podáno včelám v krmítku koncem července. Esenciální olej prodávaný pod názvem Melrose obsahuje následující esenciální oleje: čajovník, myrtový olej, rozmarýn, hřebíček. Kontrolní léčení bylo prováděno po 21, 28 a 35 dnech. Průměrná účinnost ve vztahu ke kontrolnímu léčení byla 29 %, což je velmi slabé. Navíc byly ve výsledcích zjištěny obrovské rozdíly (započítané výsledky se pohybovaly mezi 2 a 89 % s odchylkou podle typu 26 %). Naproti tomu u dalších léčebných prostředků počet roztočů stoupal den po dni, po tom, co tři dny po léčení dosáhl spad prvního vrcholu (graf 3). Když porovnáme tento způsob léčení s kontrolními neléčenými úly nebo úly, ze kterých byl zcela odebrán plod a poté byly přeléčeny kyselinou šťavelovou (Api Bioxal ), průběh křivky leží uprostřed (graf 4). Koncem roku po zimním léčení (začátek prosince) to vypadá stejně, i když nárůst roztočů se v porovnání s ostatními způsoby léčení zdá umírněnější (graf 5). V této situaci je velmi obtížné porozumět tomu, jak určité esenciální oleje použité ve slabých koncentracích působí. Nevypadá to, že by působily přímo na roztoče, ale přesto se zdá, že ovlivňují jejich reprodukci. Jak je vidno, jejich vývoj u velkého počtu včelstev se zdál být narušen. V roce 2016 budou probíhat nové testy, abychom upřesnili skutečný potenciál těchto olejů používaných v dávkách, které nejsou pro úlové produkty problematické. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ 52

53 Klíckování matek letní metoda v boji proti varroáze? (Benoit Droz, Vincent Dietemann, Laurent Gauthier, Jean-Daniel Charriére, Agroscope, Zentrum für Bienenforschung, 3003 Bern-Liebefeld, Schweizerische Bienen-Zeitung 2016, č. 1, str ) Souhrn: Klíckování matek společně s následujícím přeléčením včelstva kyselinou šťavelovou je účinná metoda v boji proti varroáze. Kyselinu mravenčí ale stejně nepřekonala. V létech 2012 až 2013 byl jako součást boje proti varroáze proveden pokus s klíckováním matek spolu s následným ošetřením kyselinou šťavelovou. V tomto článku představujeme výsledky v sezóně 2013/14, kdy byla prověřována účinnost tohoto postupu. Zároveň se sledoval vliv na včelstva v dalším roce a navíc jsme ještě hodnotili možnost, že zaklíckovaná stará matka by se vyměnila za novou mladou matku. K čemu je dobré klíckování matky? V rámci alternativních postupů při léčbě varroázy se koncem léta ošetřovalo kyselinou mravenčí nebo thymolovými produkty. Obě tyto metody jsou závislé na teplotě a vlhkosti vzduchu, a proto při nich docházelo mnohdy při hodně vysokých teplotách ke ztrátě matky nebo za studena a vlhka k nedostatečnému působení léčby, čímž mohlo být včelstvo ohroženo. Klíckování matky a následné přeléčení kyselinou šťavelovou včelstva bez plodu mohlo být zajímavou alternativou, už třeba jen proto, že by se snížila závislost na vnějších podmínkách. Jestliže je už plod všechen vylíhnutý, roztoči jsou usazeni na mladých včelách a lze je tedy zničit kyselinou šťavelovou. Použití této kyseliny v zimním období vykazuje účinnost %. Takže se rovněž daly očekávat dobré výsledky, jestliže by se kyselina šťavelová použila po letním vytáčení do včelstva bez plodu. Letní ošetřování kyselinou šťavelovou se zimním přeléčením by mohlo představovat novou léčebnou strategii, která by dokázala ve včelstvu rychle snížit zatížení varroázou. Jedním z příznivých důsledků by byl vývoj zdravějších zimních včel. K ověření efektivity tohoto léčebného postupu je třeba jak srovnání se stávajícími metodami, tak také posouzení její účinnosti na roztoče a také vlivu na včelí populaci. Pokusy v terénu Zhodnocení účinnosti léčby a jejích důsledků na včelí společenství: Koncem léta 2013 bylo 32 včelstev v úlech typu Dadant-Blatt rozděleno na dvě místa v Seelandu (Bellechasse II a Witzwil). Na obou stanovištích byly vytvořeny dvě skupiny v závislosti na síle včelstva a stupni napadení varroázou. Na každém z nich byly v osmi včelstvech matky zaklíckované a včelstva přeléčena kyselinou šťavelovou (skupina označená klícka+kyselina šťavelová ). Obr. 1: Klícky použité k oddělení matky (Var-Control und Scalvini). Umístí se do plodových rámků. 53

54 Osm kontrolních včelstev bylo jako obvykle léčeno kyselinou mravenčí (značení kontrolní skupina ). Aby se dali mrtví roztoči spočítat a tak účinnost metody měřit, byly včelí úly po celé ploše dna opatřeny mřížkou. Pod ní byla zásuvka pokrytá pečicím papírem nasáklým rostlinným olejem ten měl zamezit tomu, aby mrtvé roztoče sežrali mravenci. Matky ze skupiny klícka+kyselina šťavelová byly po dobu 21 dní - od 31. července do 21. srpna - uzavřeny v běžných klíckách (obr. č. 1). Tím bylo včelstvo po 21 dnech bez plodu. Poté, co byla matka vypuštěna, byl každý obsazený plást postříkán 3-4 ml roztoku kyseliny šťavelové o koncentraci 2,1 % (30 g hydrátu kyseliny šťavelové v 1 litru vody). Případné trubčí buňky byly při ošetřování odvíčkovány. Spad roztočů v průběhu 14 dnů po postříkání roztokem tak lze považovat za spad vyvolaný ošetřením. Kontrolní skupina byla podle návodu ošetřena pomocí odpařovače FAM kyselinou mravenčí. První ošetření proběhlo ve dnech 10. až 19. srpna a druhé od 11. do 29. září. Počet roztočů, kteří během probíhající léčby a dále ve dvou následujících týdnech byli nalezeni a spočítáni na podložce, se považoval rovněž za spad vyvolaný daným způsobem léčby. Dne 18. prosince 2013 následovalo ošetření kyselinou šťavelovou u všech včelstev v obou skupinách. Na jeden obsazený plást byly nastříkány 3 4 ml 2,1% kyseliny šťavelové. Spad se sbíral v dalších dvou týdnech. Během celého pokusu byl spad roztočů týdně zaznamenáván, aby se účinnost léčby dala měřit podle níže uvedeného vzorce: Účinnost letního = ošetření Spad roztočů během letního ošetření Spad roztočů během letního + zimního ošetření x 100 Kromě toho byla síla včelstva ohodnocena Liebefelderovou metodou ještě před léčbou (30. července 2013), začátkem zimy (24. října 2013) a koncem zimy (14. března 2014) tak, aby se zjistil vliv zastavení plodování i léčby na sílu včelstva. Přijetí nové matky: V průběhu sezóny 2014 jsme prověřovali akceptaci nově přidané matky po zaklíckování. Jedenáct včelstev bylo rozděleno na tři stanoviště, dvě v Seelandu a jedno v Joratu. Po třítýdenním klíckování byla původní matka odstraněna a dodali jsme novou klícku s mladou oplodněnou matkou. Jakmile včely vykousaly cukrové těsto, byla matka volná. Abychom zjistili, zda nová matka byla přijata a zda také klade vajíčka, včelstva jsme zkontrolovali o deset dní později. Výsledky Posouzení účinnosti léčebné metody a jejího vlivu na včelstvo: Srovnání pokusné skupiny klícka+kyselina šťavelová s kontrolní skupinou kyselina mravenčí se ukázalo, že účinnost první metody je slabší než účinnost metody druhé (55 % proti kontrolní skupině se 73 %, vyobrazení č. 2). Při klíckování matky je i přes započtení standardní odchylky (černé sloupce) větší variabilita než při léčení kyselinou mravenčí. Výsledky jsou u všech zkoumaných stanovišť srovnatelné. V průběhu následujícího zimního ošetření spadlo o 60 % roztočů více ve skupině klícka+kyselina šťavelová než v kontrolní skupině kyselina mravenčí. To ukazuje na větší napadení varroázou, z čehož plyne, že zimní včely byly oslabeny. Během pokusu byla síla včelstev v obou skupinách podle očekávání spíš klesající. V kontrolní skupině ošetřované kyselinou mravenčí byl tento vývoj v období od července do října s minus 13 % poněkud výraznější než u pokusné skupiny klícka+kyselina šťavelová, u níž v průměru byl pozorováno mírné posílení (kolem 3 %). Od října do března byl vývoj v obou skupinách srovnatelný (tab. č. 1, vyobrazení č. 3). Na začátku pokusu byla včelstva podle síly a stavu nákazy rovnoměrně rozdělena. Při první fázi ošetřování jsme však pozorovali nepatrný rozdíl v úrovni napadení varroázou. Po letním ošetření kyselinou šťavelovou se nejprve snížila úroveň nákazy v pokusné skupině klícka+kyselina šťavelová z 5,6 na 0,4 roztoče za den a opět pomalu stoupala až do konce října zase až na 1,3 do doby, než opět klesla v důsledku zimního přeléčení. V kontrolní skupině léčené kyselinou mravenčí klesl přirozený spad roztočů po prvním ošetření asi na poloviční úroveň mezi 7,5 až 3,8 roztoče na den. Po druhém ošetření byl zjištěn další pokles až na 0,8 roztoče, což je o něco víc než jedna pětina původního stavu. (vyobrazení č. 4). Ztráty na matkách byly v obou skupinách srovnatelné. Za celé pokusné období zemřelo v obou skupinách po třech matkách. U skupiny klícka+kyselina šťavelová dvě v průběhu léčby, jedna během zimy a u kontrolní skupiny jedna během léčby a dvě během zimy (tab. č. 2). Tab. č. 1: Pokles nebo přírůstek počtu včel ve včelstvech na stanovišti a celkový průměr Klíckování + kyselina šťavelová Dvě ošetření kyselinou mravenčí Červenec/říjen Říjen/březen Červenec/říjen Říjen/březen Bellechasse II 8 % -28 % -6 % -25 % Witzwill -2 % -24 % -21 % -17 % Průměr 3 % -26 % -13 % -21 % 54

55 Obr. 2: Střední hodnota všech včelstev ukazuje účinnost léčby podle jednotlivých stanovišť. Standardní odchylky (černé linky) upozorňují na rozptyl v účinnosti. Obr. 3: Průměrný počet včel ve včelstvu podle skupin před (červenec) a po (říjen) ošetření a dále na konci zimy (březen). Standardní odchylky (černé linky) upozorňují na rozptyl v počtech. Chov plodu byl v kontrolní skupině ošetřované kyselinou mravenčí ukončen dříve než v pokusné skupině, v níž ještě 2. října všech 16 včelstev plodovalo. Ve srovnání s tím k tomuto datu pět ze šestnácti včelstev s kyselinou mravenčí už nemělo žádný plod. Žádné z pokusných 32 včelstev neuhynulo kromě včelstev, která byla na začátku předjaří bez matky a tedy se mohou považovat za ztrátová. Přijetí nové matky: Přijetí nově vložených matek po ošetření kyselinou šťavelovou nebylo příliš úspěšné (45 % odmítnutých matek). Mezi různými stanovišti byly zjištěny zřetelné, i když ne příliš jasné rozdíly. (Tab. č. 3). Závěry Jaký vliv má klíckování na sílu včelstva? Měření síly včelstva neukazuje v podstatě žádné výrazné rozdíly. Lze však pozorovat v rozmezí července až října poněkud silnější propad v kontrolní skupině. Proto se dá vycházet z toho, že přerušení kladení vajíček nemá ani při zazimování ani po zimě negativní účinek na počet včel. To ukázal také už dřívější výzkum ve Středisku pro výzkum včel prováděný P. Flurim a A. Imdorfem. Lze tedy až na další předpokládat, že léčba kyselinou šťavelovou je stejně dobře tolerována jako léčba kyselinou mravenčí. Jako jediný rozdíl mezi oběma metodami se při prohlídce včelstev na začátku října ukázala delší doba plodování u pokusné skupiny klícka+kyselina šťavelová. Po zimním ošetření se však tato diference zase vyrovnala. Jak účinná je léčba kyselinou šťavelovou ve včelstvu bez plodu? Ve srovnání s kontrolní skupinou kyselina mravenčí je účinnost léčby u skupiny klícka+kyselina šťavelová s průměrem 55 % (62 % v roce 2012) oproti 73 % (71 % v roce 2012) nižší a vykazuje nadto větší rozptyl. Pokusná včelstva mají vyšší míru nákazy varroázou při zazimování a vyšší spad roztočů při zimním ošetření než kontrolní včelstva. Tato slabá účinnost kyseliny šťavelové v bezplodém včelstvu během letní sezóny je překvapivá, poněvadž už vícekrát byla potvrzena účinnost víc než 95 % při zimním ošetřování. Mohou k tomu vést různé důvody: zaprvé letní přeléčení pokusných včelstev bylo ukončeno 21. srpna, zatímco druhé ošetření v kontrolních včelstvech se konalo až 29. září. Tím zůstala pokusná včelstva celý měsíc bez léčby. V tomto čase se mohli roztoči znovu pomnožit nebo mohlo dojít k reinvazi. Zadruhé, k posouzení účinnosti letního ošetření kyselinou šťavelovou byl proveden jen malý počet šetření. Účinnost pravděpodobně závisí na teplotě nebo je rovněž ovlivněna aktivitou včelstva. Studie z Itálie tuto domněnku podporují. Nelze ani vyloučit, že opakované použití kyseliny šťavelové v létě nebo vyšší dávkování může její účinnost zvýšit. Co se týká přirozeného spadu, ukázalo se, že nákaza pokusných včelstvech po ošetření klícka+kyselina šťavelová rychle spadla pod 0,5 roztoče za den, takže to v září umožnilo odchov generace zdravějších zimních včel. Později bylo pozorováno mírné zvýšení denního spadu. Při léčbě pomocí kyseliny mravenčí klesal přirozený spad pomaleji a až do začátku října se držel relativně vysoko. Obezřetnost při silné úrovni nákazy: Výstupy ze sledování účinnosti doplněné naším pozorováním v sezóně 2014 se dají ještě rozšířit o doporučení na další rok. Včelstva se zaklíckovanou matkou vykázala i přes léčbu silné zvýšení po- 55

56 Obr. 4: Průměrný vývoj přirozeného spadu roztočů před a po různých metodách léčby na obou stanovištích. Tab. 2: Ztráty na matkách v pokusné a kontrolní skupině po 16 včelstvech po letním a zimním ošetření. Existence plodu ke konci sezóny. Klíckování + kyselina šťavelová n = 16 Dvě ošetření kyselinou mravenčí n = 16 Usmrcené matky během ošetření 2 1 Kladoucí matka v předjaří Přítomnost plodu 2. října Přítomnost plodu během zimního ošetření 1 1 Tab. 3: Přijetí nových matek přidaných po ošetřování Počet včelstev Přijaté matky Odmítnuté matky Witzwil Bellechasse Jorat Celkem čtu roztočů a koncem října dosáhla průměrného napadení 7,2 roztoče denně. V několika včelstvech obnášel denní spad dokonce více než 10 (vyobrazení č. 5). Tak vysoké hodnoty mohou ohrozit přezimování včelstva a vyžadují dodatečné přeléčení. Jak velký je v tomto případě vliv přirozené reprodukce parazitů, opětovného vzplanutí nákazy či nedostatečné účinnosti léčby, nechá se jen obtížně posoudit. Potvrzuje to však, že pozorování přirozeného spadu po léčebném zásahu je důležité k tomu, aby se při nástupu problémů mohlo včas zakročit. Může se tato metoda použít k výměně matky? Měřeno našimi výsledky zřejmě nemá smysl měnit matku v průběhu léčby. V našem pokusu jsme testovali domněle nejjednodušší metodu: odstranili jsme starou matku a nahradili ji novou v klícce. Včely vykousaly cukrové těsto a osvobodily matku z klícky. Postup by byl pravděpodobně úspěšnější, kdyby se s nasazením nové matky počkalo jeden až dva dny po odstranění matky staré nebo kdybychom matku uvolnili z klícky po dvou až třech dnech ručně. Obr. 5: Průměrný denní přirozený spad roztočů (v pěti včelstvech) před a po ošetřování metodou klíckování a kyselinou šťavelovou na podzim Lze klíckování matky doporučit jako metodu v boji proti varroáze? Závěrem se dá říct, že tato metoda v kontextu alternativních způsobů boje s varroázou má uspo- 56

57 + - Zaklíckování matky + ošetření kyselinou šťavelovou v bezplodém včelstvu Rychlý pokles počtu roztočů během léčení. Nepatrná závislost na klimatických podmínkách. Nutnost najít matku. Riziko pozdní medové snůšky a ovlivnění kvality medu. Jediné ošetření nepostačuje k zabránění reinvaze a reprodukce roztočů. Dvojí ošetření kyselinou mravenčí Dvojí ošetření eliminuje. roztoče důkladněji. Není potřeba hledat matku. Silná závislost na klimatických podmínkách. Riziko ztráty matky při vyšších teplotách. Pomalá účinnost. kojivé výsledky. V obou pokusných rocích byly podobné. Neukázaly se žádné podstatné rozdíly co se týče přežití včelstva nebo matek. Také nebyly pozorovány ve srovnání s obvyklou léčbou kyselinou mravenčí žádné negativní účinky na sílu včelstva ani na začátku ani ke konci zimy. Konečně poukazuje slabý přirozený spad roztočů během zimy na to, že bojová strategie pomocí kyseliny šťavelové v návaznosti na přerušené plodování v létě a další ošetření kyselinou šťavelovou v zimě vystačí k tomu, aby se vytvořily dobré podmínky pro vývoj včelstva v následujícím roce. Tato léčebná metoda však není ve srovnání s léčením kyselinou mravenčí žádnou revolucí a jde spíš o rovnocennou alternativu a nelze ji chápat jako náhradu. Zůstávají určité pochybnosti, zda účinnost pouze při jediném léčebném zásahu je při silném napadení dostatečná. Proto doporučujeme včelařům, kteří by tuto metodu rádi použili, aby po ošetření kontrolovali přirozený spad roztočů. Při problémech se musí jednat rychle, aby se určilo s jistotou, zda varroáza není opět na vzestupu. Aby se dala ověřit skutečná účinnost této metody, čekají nás další pokusy v širším měřítku, při kterých se musí přizpůsobit či upravit koncentrace, způsob ošetření a počet aplikací kyseliny šťavelové. Cílem je stabilní účinnost v regionech s rozdílnými klimatickými podmínkami. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Úhyn včelstev v roce 2014 (A. V. Korolev, docent, kandidát hospodářských věd; Pčelovodstvo 2015/3, s. 3 5) Souhrn: Rovněž v Ruské federaci začíná docházet k masovým úhynům včelstev a místní úřady se snaží alespoň zmapovat ztráty, případně zjistit příčiny. V období jara až podzimu roku 2014 byl zpozorován velký úhyn včelstev bez zjevných příznaků jakýchkoliv nemocí. Včelín je umístěn 200 km na jihovýchod od města Rjazaň v lesostepní zóně. Žádná ošetření chemickými látkami v okruhu produktivního letu včel ani v přilehlých oblastech prováděna nebyla. Základní medonosné rostliny oblasti: jíva, černoklen, hadinec, lípa, lesní a luční trávy. Každý rok je ve včelíně na konci května začátku června nahrazováno až 80 % matek, vytříděna 1/3 plástů. Včely jsou drženy v úlech Dadana-Blatta. V roce 2006 byly do včelína pořízeny matky karpatského plemene, v roce 2013 byly získány pakety včel lokálního plemene. Každoročně se na jaře provádí preventivní dezinfekce úlů, na podzim se včelstva ošetřují proti roztoči Varroa akaricidním preparátem Bipin podle návodu na použití. V období hlavního sběru medu (konec června červenec) činila hmotnost včelstev od 2,5 do 5 kg, v průměru 4,2 kg. Znatelné snížení síly bylo zaznamenáno na konci července začátku srpna dle oslabení letu včel některých včelstev při probíhajícím sběru medu. Prohlídka jejich hnízd ukázala přítomnost plodu různého stáří (5 7 plástů) i volných plástů vhodných ke kladení vajíček matkou. Ke konci srpna se hmotnost značné části včelstev snížila na g. V některých úlech včely chyběly; nebyly uhynulé ani na dně, ani poblíž úlů (obr. 1). Prohlídka hnízd ukázala přítomnost plně vytvořených zásob potravy na zimu (obr. 2) kg na včelstvo. V některých hnízdech se na centrálních plástech nacházel zavíčkovaný plod (obr. 3) mající pestrou podobu, typickou pro konec léta. V ojedinělých včelstvech byl plod celistvý. Absence hnijících larev, kukel a nepříjemného zápachu vyloučila takové nemoci, jako jsou hniloba a mor včelího plodu. Nebyly tam ani příznaky askosferózy (zvápenatění včelího plodu mumifikovaných larev na plástech s plodem, na dně úlu a letáku). Ve včelíně také nebylo pozorováno větší množství včel s deformovanými křídly a trupem, což by mohlo charakterizovat vysoký stupeň napadení včelstev roztočem Varroa. K zimování přežilo 10 včelstev z 54, která byla ve včelíně na jaře, to znamená, že uhynulo více jak 80 % včel. Podobné jevy byly pozorovány v roce 2014 ve včelínech Moskevské, Penzenské, Lipecké, 57

58 Voroněžské, Belgorodské, Klužské a Tverské oblasti zaznamenaný úhyn od 15 do 90 % včelstev. Analýza zahraniční i domácí literatury nedává jednoznačnou odpověď na otázku o příčinách úhynu včelstev bez symptomů nemocí. Mnozí výzkumníci konstatují ve vzorcích včel přítomnost následujících aktivátorů: Nosema ceranae (nový původce nosemózy), Malpighamoeba mellificae (vyvolávající amebiázu), Varroa destruktor (varroáza), různé druhy virů. Někteří zahraniční autoři se domnívají, že příčinou úhynu včelstev je používání nových druhů pesticidů (konkrétně neonikotinoidů), které bezprostředně působí na nervovou uzlinu, v důsledku čehož nemohou včely najít svůj úl (ztrácí se). Jiní výzkumníci hovoří o negativním vlivu GMO (geneticky modifikované organismy), elektromagnetických vln (telefonní vysílače) atd. Negativně mohou na včely působit velké plochy medonosných rostlin pěstovaných v monokultuře, protože pyl jednoho druhu rostlin nemůže zabezpečit bílkovinnou rozmanitost, nutnou pro normální životní činnost včelstev. V posledních desetiletích jde ruku v ruce se zvýšením lidského působení na životní prostředí jeho intenzivní znečištění, což se negativně projevuje na životní činnosti rostlin i živočichů. Snížení imunity vede k výskytu nových onemocnění, častěji virové etiologie. Jejich šíření nutí vědce vyvíjet nové, modernější metody diagnostiky. Nejširší využití nachází ve včelařství molekulárně genetické metody výzkumů s použitím PCR (polymerázové řetězové reakce), IFA (imunofermentní analýza), RID (reakce imunodifuze), RIF (reakce imunofluorescence), RDP (reakce difuzní precipitace) a jiných. Cena takových výzkumů je v dnešní době dosti vysoká a ne všechny laboratoře jsou připravené je realizovat. Jak naznačují ruští i evropští vědci, je úhyn včel v poslední době prakticky vždy svázán s přítomností patogenních virů v organizmu včel. Momentálně je odhaleno okolo 20 druhů virů, z nich je sedm považováno za patogenní (virus deformovaných křídel, viry akutní i chronické paralýzy, virus černání matečníků, virus pytlíčkového plodu, kašmírský virus a vzácněji izraelský virus). Z těchto sedmi virů vyvolávají tři viditelné symptomy onemocnění u včel jen při různých druzích stresů (prudká změna počasí, nedostatek potravy, vysoký stupeň napadení patogeny atd.). Přítomnost viru pytlíčkového plodu ve včelstvech lze zpozorovat dle úhynu starších larev v květnu začátku června. Uhynulé larvy leží v komůrkách na zádech a mají gondolovitý tvar. Při napadení virem chronického paralýzy jsou pozorovány dospělé včely se zmenšeným zadečkem a chvějícími se křídly. Včely ztrácejí srst, stávají se lesklými. Virus deformovaných křídel se projevuje u kukel i dospělých včel nevyvinutými nebo zakrnělými křídly. Je nutné říct, že se viry v organizmu včely medonosné mohou nacházet dlouhou dobu ve skryté (latentní) formě a přenášet se z jedince na jedince bez příznaků onemocnění. Včelař tedy kupuje do svého včelína včely (včelstva, pakety, matky) navenek úplně zdravé. Za nějakou dobu umírá jedno ze získaných včelstev a jeho zásoby jsou rozkrádány jinými včelami. Spolu s potravou se viry roznáší po okolních včelstvech, postupně se infikuje a shodou nepříznivých faktorů, hyne většina osazenstva včelína. Virová onemocnění se ve včelíně mohou šířit při posilování včelstev (včelami nebo plodem), krmení infikovaným medem (přidáváním zavíčkovaných zásob i vytočeným), migraci včel (zvláště silně se projevuje, když jsou úly rozmístěné blízko), krmení včel infikovaným trubčím homogenátem atd. Nebezpečnější je z tohoto hlediska prodej infikovaných včel z chovných včelínů, které se nacházejí v jižní části našeho státu. V těchto případech se nemocné včely v podobě plemenného materiálu dostávají do mnoha regionů státu. Dochází k infikování včelínů severních oblastí. V souvislosti s výše zmíněným vyvstává nutnost informovat o všech obdobných případech Alexandra Viktoroviče Koroleva z Moskevské veterinární akademie, za účelem zjištění a zpomalení šíření masového úhynu včelstev. Při tom je třeba povinně uvést: 1. Umístění včelína (obec, okres, oblast, republika). 2. Základní medonosné rostliny. 3. Celkový počet včelstev ve včelíně a počet uhynulých. 4. Možné plemeno včel. 5. Rok a místo posledního získání matek nebo včelstev. 6. Dobu, četnost ošetření a název preparátu, který používáte při ošetření včelstev proti varroáze. 7. Formy aplikace preparátu (proužky, fumigace, roztok). Údaje jsou potřebné kvůli statistice a zpracování opatření pro boj s masovým úhynem včelstev. Přeložila: Lucie PIKLOVÁ 58

59 OBECNĚJŠÍ INFORMACE Nová klasifikace mitotypů úseku COI-COII mtdna včel evoluční větve M (Apis mellifera mellifera, Apis mellifera iberiensis) (R. A. ljasov, A. V. Poskrjakov, A. V. Petuchov, A. G. Nikolenko; Pčelovodstvo, 2015/9, strany 29 33) Souhrn: Ve velmi odborně pojatém článku se autoři pokoušejí navrhnout nové členění poddruhů včel na základě konfigurací určité specifické části genomu včely. Nová metoda by měla zpřehlednit a zjednodušit zařazování poddruhů utvořením menšího množství skupin vzájemně blízkých poddruhů. Tmavá lesní včela Apis mellifera mellifera L. je jediná ze současných 29 poddruhů včel ideálně přizpůsobených k životu v podmínkách ostře kontinentálního klimatu severní Evropy. Tmavá lesní včela patří do evoluční větve M, kam spadá i včela iberská A. m. iberiensis, což je evolučně zformovaná přechodná forma mezi africkými včelami a evropskými. K dnešnímu dni se areál rozšíření A. m. mellifera značně zúžil vlivem hybridizace introdukovanými poddruhy včel z jižních oblastí: A. m. caucasica, A. m. carnica, A. m. carpatica, A. m. armeniaca, A. m. ligustica, tedy zástupci evoluční větve C. Pro úspěšnou selekci a rozmnožování A. m. mellifera je nezbytná čistota genofondu a kontrola poddruhové příslušnosti exportovaných a importovaných včelstev. Mezigenový úsek (lokus) COI-COII mtdna umístěný mezi geny 1 (COI) a 2 (COII) podjednotek cytochrom C oxidázy se již dávno využívá jako genetický marker při hodnocení mezidruhové mitochondrické struktury včel A. mellifera. Úsek je tvořen zvláštními opakujícími se nukleotidovými posloupnostmi (sekvencemi) 1 element P a od 1 do 5 elementů Q a je charakterizován vysokou úrovní variability nukleotidové posloupnosti (sekvence), podmíněné přítomností mnoha jedno nukleotidových výměn (SNP), spojení a dělení. Metodou Dral restrikce úseku COI-COII mtd- NA včel bylo do dnešní doby objeveno 91 mitotypů evoluční větve M (analýza 6633 včelstev), 30 mitotypů evoluční větve A (analýza 1745 včelstev), 5 mitotypů evoluční větve C (analýza 1621 včelstev) a 7 mitotypů evoluční větve O (analýza 83 včelstev). Většina mitotypů byla určena pouze metodou vizuální detekce při elektroforéze v polyakrylamidovém nebo agarovém gelu. V evoluční větvi M se nejčastěji objevovaly mitotypy M4 a M4, za nimiž následovaly mitotypy M17, M7, M6, M19, M8 a M17. Ostatní mitotypy byly velmi málo zastoupené. Použití polymorfizmu nukleotidových posloupností (sekvencí) při mitochondrické klasifikaci včel evoluční větve M jako doplněk Vzorky poddruhu A. m. mellifera z Uralu (Republika Baškortostan a Permský kraj) Č. v Gen. bance Obec Region KF Osipovka Republika KF Pečenkino Baškortostan KF Kondakovka Birskij okres KF Šestykovo KF Uguzevo KF Ležebokovo KM Kagarmanovo Republika KM Kaga Baškortostan KM Sermeněvo Beloreckij okres KM Galiakberovo Republika KM Jaumbajevo Baškortostan KM Igrizly Burzjanskij okres KF Starosubchangulovo 1 KF Starosubchangulovo 2 KM Kustarevka Republika KM Sabanči Baškortostan KM Ujadybaš Tatyšlinskij okres KM Poršakova 1 Permský kraj KM Poršakova 2 Krasnovišerskij okres KM Nytva Permský kraj Nytvenskij okres 59

60 Obr. 1. Mediánová síť evolučních vzájemných vztahů mitotypů evoluční větve M včely medonosné: uralské vzorky referenční vzorek k Dral restrikčnímu polymorfizmu vedlo k neomezenému růstu počtu variant mitotypů. Podle současné dohody se mitotypy se shodnými vzorci označují stejnými čísly. To ovšem neumožňuje odlišit vzorky s různým počtem prvků Q. Proto bylo rozhodnuto používat symboly: pro tři Q jeden apostrof ( ), pro čtyři Q dva apostrofy ( ), pro pět Q tři apostrofy ( ). Mitotypy s jedním a dvěma Q se odlišují podle vzorců a mají různá čísla. Vzorky odlišující se jedním či dvěma nukleotidy se po dohodě označují písmeny a, b, c, d, e. Klasifikace s číselným a písmenným značením s apostrofy velmi znesnadňuje analýzu a chápání, proto je výhodnější držet se jedné analytické metody sekvenční, protože spojení jeho využití s restrikční metodou vyvolávalo množství chybných interpretací klasifikace. Ale používání nejčastěji se vyskytujících jedno nukletidových výměn (SNP) při klasifikaci mitotypů současně s anulací zřídkavých neinformativních stránek umožní přejít na novou, přesnější a jednodušší úroveň analýzy. Byla vydělena nukleotidová sekvence (posloupnost) mezigenového úseku COI-COII mtdna umístěného mezi geny 1 (COI) a 2 (COII) podjednotek cytochrom C oxidázy včel poddruhu A. m. mellifera u 20 různých včelstev z 18 včelnic rozmístěných v sedmi okresech Republiky Baškortostan v Perském kraji (Jižní a Střední Ural) (tab.). Extrakce DNA z tkáně hrudních létacích svalů včelích dělnic se prováděla s použitím sady DNA- -EXTRAN 2 společnosti SYNTOL ( ru). Polymerázová řetězová reakce (PŘR) se prováděla reaktivním SILEXem a primery E2 (5 -GGCA- GAATAAGTGCATTG-3 ) a H2 (5 -CAATAT- CATTGATGACC-3 ), syntetizovanými ve společnosti SYNTOL v amplifikátoru Tercik MC2 podle protokolu společnosti SILEX ( Amplifikáty se čistily a oddělovaly v automatickém sekvestoru APPLIED BIOSYSTEMS ve společnosti SYNTOL a deponovaly v Mezinárodní genetické bance GenBank ( Srovnávací analýza nukleotidové posloupnosti (sekvence) mezigenového úseku COI-COII mt DNA lokalizovaného v pozici p.n. s referenční sekvencí mitotypu M4a (KF274638) byla provedena za použití počítačového programu MEGA 4.1 mezi 110 vzorky včel evoluční větve M, z nichž 20 vzorků bylo uralských, 86 vzorků evropských populací tmavé lesní včely poddruhu A. m. mellifera a 3 vzorky španělské populace iberské včely poddruhu A. m. iberiensis. Při srovnávací analýze mezigenového úseku COI- COII mtdna 110 vzorků včel bylo zjištěno 36 jedno nukleotidových výměn (SNP), 12 transverzí a 24 přechodů. Na základě údajů srovnávací analýzy výskytu SNP byla sestavena mediánová síť vyjadřující maximální mitotypické rozdíly, ukryté na úrovni genotypického a restrikčního polymorfizmu (obr. 1). Na mediánové síti vidíme dvě velká centrální jádra a celé spektrum paprsků s unikátní SNP. Naku- 60

61 pení velkého počtu včelích zástupců z různých populací ve dvou skupinách je ukazatelem jejich značné homogennosti a jednotného původu. Ale jak vidíme, většina zástupců tmavé lesní včely uralské a evropské populace se dostává do různých skupin, které se od sebe liší přechody G A v poloze 912. S uralskými tmavými lesními včelami je ve skupině evropská tmavá lesní včela mitotypu M10 (HQ337443). Podle staré klasifikace lze předpokládat, že tmavé lesní včely uralské populace patří do skupiny mitotypů M10, ale v Evropě nejrozšířenější slupina mitotypů M4 v dané populaci nebyla zjištěna. Ve fylogenetice se za informativní považují pouze ty změny, které jsou přítomny ve všech vzorcích více než jednou. Tento fakt jsme využili při vytváření následné litotypové klasifikace a při oddělování mitotypových skupin. Jednonuklidové výměny (SNP) vyskytující se pouze u jednoho vzorku byly prohlášeny za neinformativní, protože neexistuje důkaz o tom, že nejsou chybné. Z důvodu hyper variability mezigenového úseku COI-COII mtdna lze pozorovat vysokou úroveň genetické různorodosti v rámci jedné evoluční větve M. Tento jev vede k nepřetržitému zvyšování počtu mitotypů, takže dokonce jedna jednonuklidová výměna podle principu klasifikace bude včele přiřazovat unikátní mitotypové číslo s písmeny. Spojování Dral restrikční klasifikace se sekvenční vedlo ke značnému zvýšení počtu mitotypů a k chybovosti klasifikace (obr. 2). My navrhujeme nový princip molekulární mitotypické klasifikace poddruhů včel evoluční větve M, založený na SNP úseku COI-COII mt DNA. Vytvořili jsme osm skupin vzorků včel, a to na základě nejčastěji se vyskytujících informativních SNP (obr. 3). Největší základní skupina I sdružuje 67 zástupců včel, kteří nemají informativní změny ve srovnání s referenční posloupností (sekvenci) mitotypu M4a (KF274638). Ve skupině II se ocitlo 22 vzorků včel s informativním přechodem G A v pozici 912 oproti referenční posloupností (sekvenci) mitotypu M4a (KF274638), které patří převážně ke skupině tmavé lesní včely uralské populace. Do téže skupiny patří i zástupci mitotypů M10 (HQ337443), M12 (HQ337445) a M18 (HQ260345). Jeden zástupce včely uralské populace z Běloreckého okresu Republiky Baškortostan (KM242632) se dostal do skupiny I a nachází se v těsném příbuzenství se zástupci jiných evropských populací tmavé lesní včely. Skupina III spojuje sedm zástupců včel různých mitotypů M, které jsou charakterizovány přítomností přenosu C T v pozici 817 ve srovnání s referenční posloupností (sekvenci) mitotypu M4a (KF274638). Ve skupině IV je pět zástupců včel různých mitotypů M charakterizovaných přítomností přenosu T A v pozici 938 ve srovnání s referenční posloupností (sekvenci) mitotypu M4a (KF274638). Ve skupině V jsou tři zástupci včel evoluční větve M s přechodem C T v pozici 857 ve srovnání s referenční posloupností (sekvenci) mitotypu M4a (KF274638). Každá ze tří posledních skupin (VI, VII, a VIII) zahrnuje dva zástupce s přenosem T C v pozici 510, C T v pozici 555 a 803 ve srovnání s referenční posloupností mitotypu M4a (KF274638). Abychom se při klasifikaci vyhnuli různým výkladům a zvyšování počtu mitotypových skupin, je důležité držet se posloupnosti analýzy SNP: 1) G A v poloze 912, 2) C T v poloze 817, 3) T A v pozici 938, 4) C T v pozici 857, 5) T C v pozici 510, 6) C T v pozici 555, 7) C T v pozici 803, 8) chybí všechny uvedené výměny. Prvních pět skupin vykazuje značnou spolehlivost, protože obsahují od 3 do 67 vzorků s určitými jednonuklidovými výměnami, což znamená, že se seskupují podle stupně vzrůstající spolehlivosti. Poslední tři skupiny obsahují pouze po dvou zástupcích, proto se seskupují podle vzrůstajícího čísla umístění SNP v nukleotidové posloupnosti. Při objevení (v řídkých případech) dvou různých SNP najednou (přechodné formy) upřednostníme tu výměnu, která je v přehledu jako první, se zařazením do příslušné skupiny. Myslíme si, že takový přístup ke stanovení pravidel upřednostnění SNP podle stupně spolehli- Obr. 2. Stará klasifikace mitotypů včel poddruhu A. m. mellifera a A. m. iberiensis evoluční větve M, založená na polymorfizmu délky fragmentů Dral restrikce úseku COI-COII mtdna a počtu opakování elementu Q. Horizontální linie mezi dvěma uzly označuje jeden rozdíl ve fragmentech restrikce nebo vymazání či vložení, vertikální linie změnu počtu opakujícího se prvku Q. 61

62 Obr. 3. Nová molekulárně genetická klasifikace zástupců včel evoluční větve M, založená na jedno nuklidových výměnách úseku COI-COII mtdna: uralské vzorky referenční vzorek. vosti umožní při zařazování do skupin přiřadit málo časté formy do již existujících skupin. Například na obrázku 1 je vidět, že zástupce včely mitotypu M18 (HQ260345) obsahuje přenos G A v pozici 912, podle něhož patří do skupiny I, a přenos G A v pozici 817, podle níž patří do II. skupiny. Protože se upřednostňuje přenos G A v pozici 912, bude tedy zvolena skupina I. Druhé dva vzorky včel uralské populace z Birského okresu Republiky Baškortostan evoluční větve M (KF970918) a (KF970919) obsahují přenos G A v pozici 912, takže patří do skupiny I, a přenos C T v pozici 803, takže patří do VIII. skupiny. Ale protože přenos G A v pozici 912 je jako první, upřednostníme jej a tyto včely zařadíme do skupiny I. Zástupci takových včel se vyskytují dosti zřídka, většina obsahuje v zásadě pouze jednu z osmi námi stanovených jedno nuklidových výměn. Navrhujeme nazvat těchto osm skupin (I VIII) SNP-mitotypy mezigenového úseku COI-COII mtdna a dát jim následující označení: M-I, M-II, M-III, M-IV, M-V, M-VI, M-VII, M-VIII. Postupně bude možné opustit starou Dral restrikční mitotypovou klasifikaci s 91 mitotypem a přejít na novou SNP-mitotypovou klasifikaci s osmi mitotypy. Nedokonalost Dral restrikční mitotypové klasifikace lze předvést na příkladu našich uralských vzorků tmavých lesní včel, které by podle staré klasifikace všechny měly různé mitotypy, protože každý vzorek obsahuje alespoň jeden odlišný nukleotid, a celkový počet mitotypů M by vzrostl o 20, takže by jich bylo celkem 111. Proto starý způsob mitotypové klasifikace není dokonalý a jedním z možných přístupů k řešení daného problému je využití SNPmitotypové klasifikace. Vypracovaná klasifikace mitotypů je nový přístup k hodnocení genetické různorodosti mitochondriálního genomu založený na SNP. Umožňuje vytvořit primery pro detekci pouze těchto SNP bez sekvencování úplné nukleotidové posloupnosti úseku (lokusu), což zlevňuje a zjednodušuje proces analýzy. Analýza mitotypové různorodosti včel uvnitř evoluční větve M umožňuje vypracovat nový přístup k uchovávání genetické pestrosti tmavé lesní včely, kterou nelze detekovat ani morfologickými, ani Dral restrikčními metodami analýzy. Tato klasifikace umožňuje systematizovat dnes známých 91 mitotypů M a stabilizovat jejich počet. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ 62

63 Včely v oblacích (ADIZ-die Biene-Imkerfreund, 2016, č. 4, s ) Souhrn: Německy mluvícím včelařům se nabízejí profesionální programy sloužící jako náhrada nebo alternativa ke klasickému vedení poznámek tužkou v bloku. Výhodou je, že data jsou umístěna na centrálně spravovaných serverech, takže je možné s nimi pracovat nejen přímo na včelnici prostř. tabletu nebo mobilního telefonu, ale i později doma na stolním počítači při provádění vyhodnocení nebo statistik. Digitální pokrok se nezastavil ani před včelařstvím. Zatímco klasičtí včelaři ukládali v minulosti své operační programy a data do svého laptopu nebo počítače, svěřují dnes svá data profesionálnímu systému správy dat, známému pod anglickým názvem Cloud neboli česky Oblak. V něm se nabízejí pro německy hovořící včelaře nové programy: Meinbienenstand (moje včelnice), který vyvinuli ve Včelařském institutu v Celle a BeeInTouch (včela na dotek), který vyvinuli dva softwaroví vývojáři v Hamburgu, Jan Bischoff a Sebastian Titze. BeeInTouch Jan Bischoff už deset let včelaří, ale nikde nenašel software, který by odpovídal jeho potřebám. Potřeboval program, který by umožnil, aby se data do něho dala vkládat přímo online. Prostě, žádné záznamy, deníky či pořadače. Požádali jsme pana Bischoffa, aby nám stručně vysvětlil výhody programu BeeInTouch: Pracujete jako uživatel online se svým tabletem nebo chytrým telefonem přímo na včelnici nebo doma u svého počítače. Všechna data a funkce máte stále k dispozici. Nejste nijak vázáni a stále můžete být online, ať jste kdekoliv. Na interaktivní, snadno ovladatelné mapě uvidíte všechna stanoviště. U každého si můžete vložit libovolné množství včelstev a mít o nich dokonalý přehled. Když kliknete na nějaké stanoviště, vyjeví se podrobný pohled na ně. Každému včelstvu je přiřazen čarový QR kód. Ten můžete připevnit na úl. Do systému můžete vkládat další stanoviště, nebo v něm včelstva přemísťovat, vše ovšem virtuálně. Co konkrétně je každému včelstvu přiřazeno? Jeho číslo, zda je matečné nebo oddělek, barva matky a kdy byla přidána. V dolním rohu mapy uvidíte současné počasí na místě a jeho třídenní předpověď. Na mapu lze uvést další podrobnosti, jako typ úlu, rasu a rodokmen matky, co se se včelstvem provádělo a s jakým výsledkem, stěhování úlu, krmení, výměna matky, doba a výsledek medobraní, data prohlídek, protivarroázní opatření atd., atd. Systém vypočítá i průměrný denní spad roztočů v jednotlivých úlech a zvolené údaje zobrazí v diagramech. Dokáže program vést i skladové hospodářství? Ovšem. Obsáhne jak pracovní pomůcky, tak i produkci. K tomu slouží položky jako med a jiné výrobky, krmivo, materiál apod. U medu pak údaje jako viskozita, obsah vody, datum vytočení, cena a další. Vše se dá libovolně uspořádat. Co dalšího software zvládne? Je to například odchov matek. Když uvedete datum přelarvení, systém vás upozorní, že je čas přenést matečníky do oplodňáčku atd. Den předem dostanete s přesnými pokyny. Pomůže mi systém i s vedením záznamníku? Samozřejmě. Podle německých veterinárních předpisů je každý chovatel povinen vést záznamy o léčebných zákrocích a použitých léčivech a tyto záznamy uchovat po dobu pěti let od posledního zápisu. Počítačové údaje mají průkazní hodnotu. Systém vám pomůže i se založením a vedením tzv. medné knihy. V ní jsou všechny užitečné a předepsané položky, jako datum vytočení, datum vyskladnění, minimální trvanlivost a další. Pomůže mi i s vedením financí? Jistěže. Vede vám pokladní deník a hodnotu skladovaného materiálu. 63

64 1. Na mapce stanovišť je vidět jejich geografické rozložení, stav počasí. Údaje o včelstvech lze vyvolat. 2. Úlové karty dají rychle přehled provedených úkonů. Jak jsou moje data chráněna? Toto máme neustále na paměti. Všechna data jsou uložena na serveru německé firmy IαI. Firma zaručuje jejich ochranu podle platných německých standardů. Data jsou před třetími osobami chráněna 256bitovým zámkem a Vám je přidělen speciální přístupový kód. Kolik stojí účast na BeeInTouch? Pro zájmového včelaře, který má jen dvě stanoviště a na nich jen osm včelstev, je software zadarmo. Pro profesionální včelaře máme ceny odstupňované od 2,37 do 14,99. Dík, pane Bischoffe, a doufáme, že vaše nabídka bude mít u včelařů kladný ohlas. Mein Bienenstand Při rozsáhlých vědeckých výzkumech zaměřených na zdraví včel vznikl jako vedlejší produkt speciální internetový portál pro včelaře. Pomocí našeho odborného informačního systému mohou soukromí včelaři dokumentovat a vyhodnocovat vývoj svých včelstev, aniž by museli do svého počítače instalovat speciální software. Když se programu přístupného prostř. internetového prohlížeče zadají požadovaná data o včelstvu a stanovišti, dají se z nich vytvořit příslušné datové karty. Tyto jsou přehledné a dají se archivovat. Z diagramů lze vyčíst vývoj včelstva, provedené úkony, použitá léčiva, a to vše vždy k určitému datu. Záznamy o jednotlivých včelstvech i stanovištích možno porovnávat. Jednotlivá stanoviště lze kliknutím myši zanést do mapy. Stejně jednoduše lze vyvolat jejich geografická data, zemské včelařské spolky, veterinární instituce apod. Uživatelé našeho systému z Dolního Saska oceňují jeho snadnou přístupnost a jeho možnosti. V jiných spolkových zemích tato možnost zatím není k dispozici. Náš portál bude až do konce roku 2017 financován včelařskými svazy Weser-Ems a Hannover a Spolkem přátel Včelařského institutu Celle. Proto je pro včelaře bezplatný. Dále viz Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK Člověk využívá včelu medonosnou už let (Jürg Vollmer, Chur (info@juergvollmer.ch), Schweizerische-Bienenzeitung 2016, č. 1, str ) Souhrn: Nejstarší důkaz o využívání včel člověkem je let stará hrudka vosku z jižní Afriky. V Evropě byla až dosud nejstarší stopou let stará skalní malba. Nyní badatelé objevili v 9000 let starých hliněných nádobách z Anatolie stopy vosku a tím nejstarší ručně vyráběný důkaz pro využívání včely medonosné v Evropě. Nejstaršími nálezy široko daleko, které dokazují využívání včely medonosné, leží na africkém kontinentu. Například let staré hrudky včelího vosku v jedné jihoafrické jeskyni, které byly používány pravděpodobně ke zhotovování šípů nebo oštěpů. A v celé Africe na jih od Sahary se nalezly nákresy včelích úlů na prehistorických skalních malbách. 64

65 Apis mellifera mellifera potomek tmavé včely, která u nás byla před 7500 lety domovem. V Evropě je nejstarším známým zobrazením let stará skalní malba lovce včel z Cuevas de la Araňa u Bicorpu ve španělské provincii Valencie, která představuje sběr medu a vosku. Je na ní pravděpodobně žena na stromě, která jednou rukou sahá po medu ve stromové dutině a v druhé ruce drží sběrnou nádobu. V té době pokrývala Švýcarsko tlustá vrstva ledu. Během poslední doby ledové byly naše včely medonosné vytlačeny na francouzské pobřeží Atlantiku a do nejjižnějších regionů Evropy. Teprve s jejím ústupem se vrátily zpátky do zaalpského prostoru a severnějších oblastí. Známý obrázek jeskynní malby ze Španělska (sběrač medu, Cueva Araňa u Bicorpu). V oblasti Alp se včely medonosné využívaly už 7500 let To, že člověk v tomto prostoru včely využíval, dokazují vědecké výsledky mezinárodního týmu soustředěného kolem Mélanie Roffet-Salque na anglické Universitě Bristol, který prozkoumal zbytky vosku z 6400 hliněných nádob z oblasti Přední Ásie, Severní Afriky a Evropy. Včelí vosk zůstává zachovaný jako jakýsi druh chemických otisků prstů na střepech hliněných nádob, v nichž se spolu s voskem med vařil nebo se zpracovávaly voštiny. Případně také na hliněných střepech z lamp, v nichž se používal včelí vosk jako palivo. Badatelé našli i za Alpami stopy po využívání včely medonosné člověkem: nejstarší stopy včelího vosku na hliněných střepech našli v Brunnu jižně od Vídně a v Niederhummelu severně od Mnichova. Tyto první doklady svědčící o využívání včely medonosné v oblasti Alp konkrétně se jedná o tmavou evropskou včelu medonosnou (Apis mellifera mellifera) jsou staré okolo 7500 let. Většina nálezů včelího vosku se ale nacházela na celkem 6400 kusech prozkoumaných hliněných nádob nalezených v Řecku, Rumunsku a Srbsku. V případě 5,5 % analyzovaných hliněných střepů v tomto regionu navíc zjistili, že jsou bohaté na nerostné suroviny tuto 65

66 informaci uvedl odborný časopis Nature v listopadu Za 57. stupněm severní šířky už naproti tomu vědci nenalezli žádné stopy včelího vosku. Severně od linie Anglie Kodaň Moskva Bajkal Vladivostok by měla být ekologická hranice tehdejšího rozšíření včely medonosné. To, že se stopy nalezly i v Anglii v Irsku a Skotsku naproti tomu už ne jednoznačně odporuje názoru, že včela medonosná dospěla na Britské ostrovy až později. Nejstarší stopy včelího vosku na náhorní planině v Anatolii Asi 200 km jižně od tureckého hlavního města Ankara jihovýchodně od města Konya na anatolské náhorní rovině leží sídliště z mladší doby kamenné Catalhöyük. Toto sídliště zahrnovalo víc než 200 domů s 2500 obyvateli a považuje se za milník prehistorické archeologie. Tam badatelé odkryli nejstarší pozůstatky včelího vosku v hliněných nádobách, které jsou staré až 9000 let. Včelaři v tomto regionu sklízeli med a vosk od anatolské včely medonosné (Apis mellifera anatoliaca). Tato včela je mimořádně vitální, dlouhověká, je vybavená dobrým orientačním smyslem, má velký dolet a skromné nároky na potravu. Při teplotách pod 18 C má ale tato včela výrazně zvýšenou bodavost. Odebírání medu nebylo tedy zřejmě pro včelaře mladší doby kamenné, kteří nebyli vybavení žádným ochranným oděvem, vůbec jednoduché. Místo vykopávek v 7500 let starém sídliště z mladší doby kamenné Catalhöyük. Hliněné nádoby z mladší doby kamenné na sídlišti Catalhöyük, v nichž byly nalezeny pozůstatky vosku. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 66

67 Bzučící balíčky (Sebastian Spiewok, Deutsches Bienen-Journal 2016, č. 4, str ) ODJINUD Souhrn: I když paketová včelstva jsou v Německu kontroverzním tématem, přesto je stále o ně zájem. Dva italští distributoři těchto paketových včelstev nám vyprávěli, jak jejich obchody fungují. Na vysokozdvižném vozíku vyváží Daniele Greco věž rojáčků ze skladu a vyzvedává ji na ložnou plochu nákladního auta. V jeho vnitřku už stojí tři další věže připravené. Vždy 105 rojáčků s celkem asi 1,7 milionu včel je natěsnáno na jedné paletě. Dříve vyrážel náklaďák vždy večer z Apulie regionu, který tvoří špičku italské boty, aby po asi dvanácti hodinách dosáhl severních hranic Itálie. Odtud pokračoval dále do různých zemí k velkoobchodníkům. Teď už ale do ciziny téměř nevyváží: Od té doby, co se v Itálii objevil malý úlový brouk, se poptávka po italských paketových včelách zhroutila. Nyní mnozí producenti prodávají už jen v Itálii, ale i tady je poptávka po paketových včelách malá. Včelařské konsorcium, ke kterému patří Greco, se stará přibližně o 4000 včelstev a před nástupem malého úlového brouka rozesílalo kolem 5000 balíčků ročně. Nyní prodávají podle jejich vlastních údajů už jen pár stovek balíčků ročně. Přitom tržní podíl u paketových včel z Itálie zpočátku výrazně stoupal. Poté, co úlový brouk byl zavlečen do Austrálie, tamější včelaři měli zákaz odesílat paketové včely do EU. To mělo za následek, že jen v Itálii se ročně vyprodukovalo kolem paketů včel ročně, vypráví Luca Bonizzoni. Včelař s hustou kudrnatou bradkou a sluncem ožehnutým obličejem odesílal až do roku 2014 ještě přibližně 800 paketových včelstev ročně. Odhaduje, že v Itálii je kolem 20 producentů paketových včelstev. Většina jich pracuje v Apulii. Další jsou usazení v Ligurii, na Sicílii nebo Sardinii. Nějaké další podniky se nacházejí v Kalábrii. Ale další paketová včelstva dodává také Španělsko, Francie, Řecko a balkánské regiony. Ovšem tmavé Včely v paketech čekají na naložení do nákladního auta. 67

68 Producenti paketových včelstev Luca Bonizzoni (vlevo) a Daniele Greco. Včelnice Daniela Greco pro produkci paketových včelstev. španělské včely jsou relativně agresivní a výrobci v Řecku a na Balkáně nejsou tak dobře organizovaní. Nadto jsou jejich včely méně zajímavé pro severní Evropu. Bonizzoni a Greco se proto rozhodli namísto paketových včelstev připravovat předběžně jen oddělky, po kterých je v Itálii větší poptávka. Člověk se musí umět přizpůsobit, protože trh není stabilní. Podniky, které se specializovaly výhradně na paketová včelstva, mají teď problémy, vysvětluje Bonizzoni. Paleta výrobků, které jeho podnik nabízí, je naproti tomu velmi široká. Prodává kolem matek ročně, k tomu nabízí mateří kašičku, pyl a med. Z jeho 1500 včelstev je určeno přibližně 700 k produkci medu, ostatní včelstva slouží buď k výrobě paketových včelstev, nebo právě oddělků. Včelnice má na jihu země, zatímco hlavní sídlo podniku se čtyřmi zaměstnanci leží v Lombardii, asi 30 km jižně od Milána. Zpočátku začínal Bonizzoni sezónu vždy na Sicílii, ale od té doby, co se odtud nesmí žádné včely vyvážet, začíná s výrobou na Sardinii. Začínám kolem 20. března. Většinou už převládá velká poptávka po oddělcích nebo paketových včelstvech. První kupci si berou bezmatečné pakety včel na posílení svých včelstev. Greco začíná s přípravou paketových včelstev v Apulii už v prvních březnových týdnech. Asi od poloviny dubna nabízí pakety s matkou, popřípadě oddělky s mladou matkou a třemi plodovými plásty. Kupce nejvíc zajímá původ matky. Rasa dělnic nehraje naproti tomu při v poptávce po paketových včelstvech téměř žádnou roli, vypráví Greco. Vyrábí okolo 3000 matek druhu Apis mellifera ligustica ročně a podílí se jako prezident italského chovatelského svazu AIAAR na jeho chovatelském programu. Ke zhotovení paketových včelstev existují různé metody. Paketové včely nejsou ve své podstatě nic jiného než umělý roj, říká Bonizzoni, proto i jejich příprava odpovídá tvorbě umělého roje. Jedni setřesou včely klasickým způsobem z plástu do rojáčku, jiní k tomu používají smetací stroje. Další zase vypuzují dělnice kouřem přes mateří mřížku do horního nástavku a přefoukají je potom do rojáčku. Včelaři přitom pracují raději s oddělky než s velkými včelstvy. Hodí se lépe pro výrobu paketových včelstev, protože rychleji rostou a prohlídka je u nich jednodušší, vysvětluje Greco. Asi po dvou až třech týdnech jsou včely dostatečně připravené k tomu, aby se z nich zhotovily nové pakety. V prvním kole můžeme paket naplnit včelami z jednoho jediného oddělku. Později vytvoří včely ze tří oddělků zpravidla dva pakety. Část včelstev, které se používají k tvorbě 68

69 paketů, mohou výrobci dokonce ještě využít pro sběr pozdní snůšky jako je např. nektar z eukalyptů. Okolo 1,5 kg včel tvoří hotový paket. K nahrazení ztrát, ke kterým nutně dojde do doby dodání do místa určení, přidává Greco a Bonizzoni okolo 10 % včel navíc. Aby měly včely dostatek vzduchu, boční stěny rojáčku tvoří pletivo. Jako potravu na cestu dostanou včely sirup, který si mohou odebírat přes krmítko. Matka se zavěsí do paketu v klícce, takže včely mnohou kolem ní vytvořit chumáč. Mnohdy bývají matky posílané i odděleně. V takovém případě dostanou včely jako náhražku trubičku s mateří kašičkou, která voní umělým mateřím feromonem. Paketové včely musí být odeslány co nejdříve po jejich sestavení, aby nemusely být zbytečně dlouho skladovány. Transport probíhá v chladicím voze s teplotou do 8 C, aby se včely sesedly do co nejtěsnějšího chumáče. Doprava a logistika jsou opravdu komplikované, proto prodáváme paketová včelstva prostřednictvím velkoobchodníků, informuje nás Bonizzoni. Nejsme schopni prodávat tu jeden, tu deset paketů. Musíme vypravovat naráz větší počet kusů. Velkoobchodníci sídlí především ve Velké Británii, Řecku, Francii, Rakousku a Finsku. Dělali s námi vždycky dobré obchody. Dostaneme 40 až 70 euro za jeden paket, oni pak prodávají včely dále za dvojnásobnou cenu. Ale samozřejmě platí zákony trhu. Velcí nákupčí čekají dlouho, než objednají a zkoušejí nejdříve různé ceny. Když pak náhle chtějí 500 paketů do deseti dnů, máme samozřejmě určitý problém. Abychom dokázali splnit velké objednávky, vypomáháme si s jinými producenty navzájem. Velkoobchodníci rozdělují včely částečně ještě v den dodání, přičemž někteří z nich neposílají pakety dále, nýbrž si přímí odběratelé pro ně sami přijedou. Jakmile včely dorazí ke konečnému odběrateli a jsou uloženy na místo, trvá 21 dnů, než se vylíhne první plod, který si včely přinesly s sebou, a včelstvo začne růst. Podle údajů velkoobchodníků jsou jednotlivé objednávky spíš menší. To ukazuje, že kupujícím je zájmový včelař, který včas a případně skrytě před zraky kolegů včelařů chce vyrovnat ztráty na vlastních včelstvech. Včelař z povolání se u mě prakticky nevyskytuje, říká obchodník Helmut Prenzyna, to by výdaje na včelaření neměly konce. Sice neexistují žádná přesná čísla, ale údajně zahraniční poptávka po paketových včelstvech je stále dost vysoká i přes snahu Německého včelařského svazu i jiných včelařských spolků, aby včelaři od nákupu těchto včel upustili. Přitom se poukazuje na přednosti přizpůsobených místních včel. K tomu se přidává varování před možností zavlečení nemocí toto varování ještě zesílilo po objevení malého úlového brouka. Většinou jsme my obchodníci veřejně kritizováni, ačkoliv my sami jsme nejvíce zainteresováni na tom, aby všechno běželo v pořádku, namítá Prenzyna. Ale co se všemi těmi včelaři, kteří cizí matky převážejí tajně v kapse z dovolené nebo si obstarávají nelegální dovozy z východní Evropy? Sice se najde i pár producentů, kteří nabízejí oddělky a paketová včelstva z Německa, avšak mohou je dodat nejdříve v červnu. Zdá se, že tak dlouho nikdo nechce čekat a amatérští včelaři nadto ani nevyvíjejí žádný hospodářský tlak na domácí produkci. A tak doznívají tyto výzvy většinou nevyslyšeny a včelaři jeví nadále zájem o nabídky z ciziny. Přeložila Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ GRAMA MIHAI více než jen BIO (Etienne Bruneau; Abeilles & Cie, 2016, č. 1, s ) Souhrn: Grama Mihai je profesionální včelař a chovatel naslouchající přírodě. Jeho výsledky jsou velmi povzbudivé: včely tolerantní vůči varroáze, dlouhověké matky, včelstva s velmi silným rozvojem, vysoká produkce medu. V Rumunsku je mnoho dobrých chovatelů matek ale Grama Mihai je z nich znám jako jeden z nejlepších. Jeho karpatské matky se prodávají mnohem dráž než matky většiny jeho kolegů. Měli jsme to štěstí setkat se s ním na jeho letním stanovišti v pohoří Marichel na východ od Cluje. Grama Mihai patří do kategorie včelařů průkopníků. Začal tím, že si v roce 1988 setřásl ze stromu svůj první roj. V Bukurešti vystudoval střední školu, kde se školí profesionální včelaři, a diplom získal v roce I když jeho rodiče nevčelařili, znal včely od nejútlejšího dětství díky prarodičům z otcovy i matčiny strany. Dnes, ve svých 41 letech chová 200 včelstev. Včelstva zimují ve výšce přibližně 700 m na úpatí pohoří. Zde nacházejí všechen pyl nezbytný k jejich jarnímu rozvoji (lísky, vrby, dříny). Včely zimují jen na několika plástech (5 6). Jakmile začne sezona, rozvoj je velmi rychlý a počet se během dvou týdnů zdvojnásobí. Při neustávajícím rozvoji je řešením zvyšovat počet plástů, aby se předešlo vyrojení. V plné sezoně mohou mít včelstva až 30 plástů (ležany). Bez váhání vyrovnává sílu různých včelstev, které sdružuje po 80 na přívěsech na letních stanovištích, jakých je v Rumunsku k vidění mnoho. V létě má k dispozici dvě místa vybavená stejným způsobem. To, co ho zajímá, je sklizeň medu. Poprvé kočuje k akáciím rostoucím na úpatí hor. Nikdy neriskuje kočovat do oblastí intenzivně obhospodařovaných kultur. Časem převáží dva přívěsy do hor do oblasti 69

70 Osmiletá matka Marichel (místa, kde jsme ho potkali). Odtud má med z vrbovky, ostružiníku a vřesu, stejně jako z medovice. Produkce na úl je 70 kg. Med vytáčí v přední části přívěsu k tomu vybavené. Grama Mihai je především znám kvalitou matek. Chov začíná v polovině května a končí koncem prvního týdne v srpnu a podle průběhu sezony, někdy v něm může pokračovat až do září. Přesto ročně neprodá více než 250 matek. Technika chovu je založena na přirozeném rozvoji včelstev. Plemenné matky se vybírají na základě výsledků předcházejícího roku. Každoročně vybere 3 až 4 nejlepší včelstva, v nichž probíhá odběr plemeniva. Pracuje s miskami z vosku a ne z plastu. Co se týká chovných včelstev, výběr zaměřuje na ty s rojovou náladou, u nichž, než do plodiště vloží 35 až 50 misek a zlikviduje matečníky. Matka ve včelstvu normálně pokračuje v kladení. Když jsou buňky zakladeny, odejme je, aby je vložil do jiného včelstva sestaveného z plástů vyndaných z velmi silných včelstev. Vyjmutý rámek je pak nahrazen dalším s novými miskami. Jeden z mnoha rámků s plodem 70

71 Jedna z včelnic na přívěsu Misky na loučkách Formy na voskové misky Zavíčkované chovné buňky Když chce obměnit matku ve včelstvu, pracuje s tichou výměnou (koexistence dvou matek v jednom včelstvu). Proto, na úl určený k přidání matky, položí další díl spojený s prvním, s vlastním česnem a vloží do něj matečník. Jeho matky žijí dlouho, obvykle 4 5 let ale některé tuto dobu mohou překročit. Šampionka žila 8 let. Jeho práce s genetikou je také hodně překvapivá. Každoročně odchází vyhledávat divoké roje, které přežívají v přírodě ve výšce nad 1000 m. Není bez zajímavosti, že v září býval podle tradice svátek, právě v době sběru těchto rojů. V září nebo v říjnu odchází do lesa vyhledat divoké roje. Aby je našel, bere si malou voskovou plástev s medem. Když uvidí létavku, dá ji na plást a označí bílou tečkou. Ví, že rychlost pohybující se včely je v průměru 16 km/ hod. Čas potřebný k tomu, aby se vrátila na místo, odkud vyletěla, mu dává představu o vzdálenosti. Když přiletí podruhé, dostane červenou tečku. Tak si může upřesňovat vzdálenost až k dutině, kterou včelstvo obývá. Když létavky nevidí, zapálí vosk, což je rychle přivábí. Takový způsob se může provádět i na začátku sezony, ale v té době je zapotřebí kouř, vosk a med k přilákání lupiček. 71

72 Včelstvo odebrané ze stromu Prohlídka včelstva Mšice s medovicí Když už Grama potřebný strom najde, používá kouř spálené houby (pýchavky) k uspání včel. Vydlabe malý otvor. Odebere jenom matku s několika včelami. Tato matka bude vložena do nového včelstva a po celou včelařskou sezonu bude testována, než bude zařazena do chovu. Proto by nová včelstva měla být lepší, než ty co už má. V praxi to znamená, že si každoročně z deseti včelstev pocházejících z různých oblastí přírodní rezervace ponechá maximálně každou druhou matku. Naprosto zarážející je, že nikdy neprovádí žádné léčení proti varroáze. Neváhal odvíčkovat trubčí plod, aby nám to dokázal. Pravda je, že všechna včelstva dobře odolávají bez jakékoliv léčby. Tento přirozený přístup by nás měl vést k zamyšlení. Jedno je jisté, v jeho případě a v těchto přírodních podmínkách, kde včely nejsou vystavovány žádným jedovatým látkám, je respekt k pravidlům přírody přínosem. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ 72

73 Včelař na cestě kolem světa první zastávka: Austrálie (Felix Mrowka Schweizerische-Bienenzeitung, 2016, č. 4, str ) Souhrn: Včelařem jsem už tři roky a užívám si každý den strávený se včelami. Pro svou cestu krátce po maturitě jsem si naplánoval mimořádný zážitek: během jediného roku pomáhat při včelaření ve čtyřech zemích světa. První zpráva líčí moje zážitky z Austrálie. Na programu jsou příští zastávky na Novém Zélandě, v Kanadě a Americe. Moje cesta začala třicetihodinovým letem z Hamburgu přes Kodaň, Londýn a Hongkong do Melbourne, kam jsem dorazil 3. září. Z letiště mě odvezl mladý včelařský pár (členové včelařské skupiny Raw Honey ) ze severovýchodu státu Victoria. V Austrálii bylo jaro. To je nádherná roční doba vhodná nejen k tomu, abych při velkém náporu úkolů a prací koukal místním včelařům přes rameno, nýbrž také abych se seznámil s tamní vegetací přímo na místě. Vlivem klimatických podmínek je včelařská sezóna v jižní Austrálii dvakrát tak dlouhá než můj důvěrně známý včelařský rok v severním Německu. Existují zde nespočetné druhy eukalyptů, které rostou vždy ve skupinách - červené, šedé, žluté nebo dlouholisté. Svým podílem 95 % na celkovém výskytu stromů jsou zde nejdominantnějším druhem stromů a představují tím základ medné produkce. Rovněž kultury ostružiníků a pomerančovníků dodávají nektar pro oblíbené a chutné druhy medu. Zatímco ostružinový nektar je i u nás známou součástí medu z letních květů a připomíná tím domov, med z pomerančových květů chutná pro náš jazyk poněkud neobvykle. Během včelařské sezóny se vytáčí různé druhy medu, a to z eukalyptů, mandlovníků, ostružiníků, jetele nebo pomerančovníků. Vyčerpání celého potenciálu rozličných druhů medu se však neobejde bez kočování. Včelař ze skupiny Raw Honey obhospodařuje asi 450 produkčních včelstev, k nimž je třeba ještě přičíst dobře 100 oddělků. Oddělky se tvoří dělením produkčních včelstev a slouží k založení nových, ale i k vyrovnání zimních ztrát, které bohužel zde také jsou i přesto, že varroáza ještě do Austrálie nebyla zavlečena. Včelařský rok začíná s květy madloní Krátce po mém příjezdu do Austrálie začala včelařská sezóna opylováním mandloňových plantáží, což je podstatná součást každé včelařské sezóny. Tyto plantáže se nacházejí severněji, dobře šest hodin autem severovýchodně od Victorie. V Novém Jižním Walesu je klima pro mandloně optimální, neboť těmto stromům se daří nejlépe v horkém létě a chladnější zimě. Dorazili jsme na plantáže po dlouhé jízdě právě při západu slunce. Bylo příjemně teplo a stromy se už začínaly zelenat, zatímco jejich narůžovělé květy už pomalu opadávaly. Práce včel byla zde vlastně ukončena a my jsme je mohli zpátky odvézt do blízkosti našeho včelařského stanoviště. Opylování mandloňových plantáží nabízí australským včelařům důležitý zdroj příjmů, a to právě již před plnou vlastní sezónou s ruchem kolem rojení a produkce medu. Už dlouho je poptávka po včelstvech k opylení mandloňových plantáží vyšší než nabídka. Z tohoto důvodu se dá v příštích letech očekávat pokračující nárůst opylovacích prémií, které se mohou pohybovat ve výši až 150 $AUS (cca Kč) na jedno včelstvo. Nepřetržitá snůška S klidnou jistotou, že i bez sklizně medu - mandloňové květy produkují totiž relativně málo nektaru - má včelař finančně zabezpečený dobrý start, začíná pak vlastní včelařská práce ve včelstvech. Z mandloňových plantáží jsme včelstva odvezli do polí řepky, která leží v blízkosti včelařského stanoviště. Tady včelstva zesílila a přinášela nektar a pyl v bohaté míře. První prohlídka v nové sezóně byla za dveřmi. Boční rámky v plodišti, které byly zaplněné medem, se převěsily do medníku a nahradily se vytočenými rámky z medníku. Nebezpečí, že by mohly být zaplněny medem z cukrového roztoku, prakticky neexistuje: díky klimatu je produkce medu dostatečně vysoká, takže včelám se med z poslední snůšky ponechává, a proto se nemusí zakrmovat. Záleží na konkrétním způsobu včelaření, ale v Austrálii je docela dobře možná produkce medu v průběhu celých 12 měsíců v roce. Taková včelařství mají samozřejmě víc medu než jiná, která se věnují produkci medu jen v období 8 a 10 měsíců. Průměrná snůška na včelstvo a rok závisí tedy velmi na klimatu a snůškové situaci. Kevin McGibbon, prezident Victorian Apiarist s Association, jehož dcera společně s životním partnerem je rovněž členem včelařské skupiny Raw Honey, mi vyprávěl o svých více než třicetiletých včelařských zkušenostech. Podle něho mohou být i takové časy, že včelař za určitých okolností může vytočit za pět dní ze dvou medníků pouhých 12 až 15 kg medu. Způsob včelaření Způsob včelaření podle pravidel skupiny Raw Honey předpokládá, že včelstva s jedním plodištěm končí zimu v ideálním případě jako dvouná- 73

74 Květy eukalyptu Yellow Box bohatě včelám servírují chutný nektar. Různé druhy stromů kvetou v různou dobu a už jen jeden jediný strom nabízí v době květu obrovskou hostinu pro včely. stavková, tedy disponují vždy jedním plodištěm a jedním medníkem. Tyto dva nástavky osazené po osmi rámcích v míře Langstroth jsou oddělené mateří mřížkou. Po první prohlídce a s ohledem na sílu včelstva jsou pak během včelařské sezóny držena jako třínástavková, takže vždy se plný medník nachází nahoře pod víkem a uprostřed čeká prázdný Tento úl je výborně hlídaný. Kromě veškeré práce se včelami by si měl člověk udělat čas, aby se jednoduše jen divil, co včely dělají, jak horlivě přilétají i odlétají. nástavek na naplnění medem. Dokonce i za nepříznivého počasí mají včely k dispozici dostatečné zásoby krmiva. V průběhu sezóny, když včelstva zesílí, se mění matky. To je předpokladem pro optimální výkonnost kladení vajíček po dobu šesti až deseti měsíců. Výměnu matky jsem sledoval s obzvláštním zájmem: jakmile je matka určená k výměně nalezena a kvůli jejím vlastnostem už s ní včelař nechce pokračovat, usmrtí ji stiskem mezi rozpěrákem a prsty. Poté se zadeček mrtvé matky otře o klícku s přidávanou matkou a mrtvé tělíčko se dá do plodiště včelstva, kde probíhá výměna matky. Tento postup má zaručit lepší šanci na přijetí nové matky ve včelstvu. Současně s výměnou matek se dělají i oddělky. Přiměřeně síle včelstva se dávají do oddělku dva plodové plásty, jeden plně zavíčkovaný a jeden s dostatkem potravy plus jeden až tři plásty s nasedlými včelami z medníku. Matky pro oddělky pocházejí buď z produkčních včelstev tzn., že v tomto případě nebyly zlikvidované a bylo jim dopřáno druhé služební období nebo se koupí u chovatele matek. V Austrálii se chovají hlavně včely italské (Apis mellifera ligustica) nebo kraňky (Apis mellifera carnica). Po více než čtyřech týdnech řepka odkvetla, medníky byly naplněné a potřebný počet mladých včelstev vytvořen. Tato mladá včelstva zůstávají na domácím stanovišti až do doby, než se s produkčními včelstvy přemístí na nové místo snůšky. Tentokrát to šlo více severněji do vedlejšího státu, kde kvetly pomerančovníky. Trvá to dva až tři týdny, než se objeví malé zelené plody jako výsledek předchozí práce včel. Během květu a při teplotách až přes 30 C se tady dá mluvit o řece medu: ideální teploty a neustávající sluneční svit umožňují pomerančovníkovým Tak toto jsou květy pomerančovníků! Představte si celé město plné pomerančovníkových květů, vůně je zahaluje a pro samotné včely musí být sběr nektaru v takové příjemné vůni lákavý. 74

75 Je působivé si prohlížet různé barvy jednotlivých druhů medu, které se mohou v Austrálii vyprodukovat. květům tvořit spoustu nektaru. V těchto vysokých teplotách musí včely podávat vyšší výkon, aby med vyzrál jediná nevýhoda je nutně zvýšená spotřeba vody a energie včel ke chlazení úlu. Začátkem listopadu jsou pomerančovníky odkvetlé. Tím také pro nás včelaře skončily velmi namáhavé práce na plantážích v Griffithu v Novém Jižním Walesu (NSW). Jenže jaro v Austrálii teprve začalo. V listopadu jsme téměř všech 450 produkčních Jednou za měsíc jsme zabalili všemožné druhy medu, přibrali dva stoly a plachtu a vyjeli do Melbourne. Byla to dobrá příležitost dát se s lidmi do řeči o včelaření. včelstev opět převezli o hodně blíž k domovskému sídlu. Potřebovali jsme k tomu tři nákladní auta včetně přívěsu, abychom převezli největší část včelstev. Poslední jízda trvala dalších osm hodin a potřebovali jsme ji k odvezení posledního nákladu včel z Griffithu. Jde o velké vzdálenosti k plantážím, ale má to svoje dobré důvody, poněvadž ve zmíněných oblastech se pěstitelé maximálně vyhýbají postřiku stromů. Pomerančovníkové plantáže ležící poblíž by byly dosažitelné sotva za hodinu jízdy, jenže bychom se odtud vrátili spíš s menším počtem včelstev než s větším množstvím medu a všemi včelstvy. S problémy, které by mohly vzniknout s nastupujícími nemocemi, jako jsou mor nebo evropská hniloba plodu nebo také zvápenatění plodu, jsem nepřišel do styku. Naproti tomu může malý úlový brouk natropit u slabých včelstev škodu, i když i zde To jsem já při práci kolem dvou stovek oddělků. Je to opravdová radost pozorovat, jak včely z ještě docela bílého vosku staví nové buňky, aby je mohly naplnit čerstvým nektarem a pylem. Za pěkného počasí byly včely docela klidné. 75

76 platí, že u silných včelstev je náchylnost včel nižší, popřípadě téměř nulová. Kvůli velkému počtu včelstev je souběžné vytáčení všech medníků pro včelaře v Raw Honey nemyslitelná věc. Vytáčecí prostory, které mají k dispozici, jsou příliš malé a dosluhující. Mladý včelařský pár však hodně investuje do zbrusu nové třicetimetrové haly. Ta nabízí dostatek místa pro novou vytáčecí linku včetně potřebného včelařského příslušenství. Kromě práce kolem včel jsme se už od mého příjezdu také zabývali právě vnitřním uspořádáním haly a jejím vybavením. Je velmi působivé vidět, jaké možnosti se tady včelařům nabízejí k podpoře jejich práce. Po úspěšném dokončení haly je už pak v zásadě potřeba jen strkat plné medníky do stroje a vytočené rámky na druhém konci zase vkládat do nástavků. Skutečný zlatý hřeb a zařízení hodné obdivu je dvanáct solárních panelů, které při slunečním záření dodávají až 36 kwh. Současně s 20kilowatovým akumulátorem si celá vytáčecí linka vystačí se zelenou energií, čímž je tento med ještě zdravější než už je beztoho sám od sebe. Krátce před mým odjezdem jsme převezli včely do australského buše. Tam sbíraly nejdříve med z ostružiníků a následně nektar z nejrůznějších eukalyptových květů. Austrálie je tak velká a nabízí tolik možností pro včelaření. Pokaždé, když jsme včelstva převáželi, byl naším velkým pomocníkem jeřáb namontovaný na nákladním autě tady je to vidět při transportu včel z mandloní na řepku. 76

77 Nová vytáčecí linka v budoucnosti velice zjednoduší vytáčení velkého počtu plástů. Do té doby, než bude linka provozuschopná, shromažďují se jednotlivé součásti a musí se dobře naplánovat časový harmonogram. Včely ukončily svoji práci na mandloňových plantážích a připravily tím základ pro bohatou úrodu mandlí. Je opravdu zajímavé se zamyslet nad tím, co všechno vlastně na opylování tímto malým hmyzem závisí. Po celkem asi pěti až šesti vytáčecích cyklech každý cyklus sestává z asi 110 medníků jsme dokázali za den vytočit 1,5 tuny nejčistšího pomerančovníkového medu. Je to až neuvěřitelné, jak mnoho medu tato včelstva nahromadila z řepky nebo z pomerančovníků. Medobraním se uzavírá kruh, který v případě medu z pomerančovníků začal cestou do Griffithu, zahrnul prohlídku včelstev a vytáčením končí. I když, pravda, končí teprve při mlsání velice sladkého a intenzivně po květech vonícího medu z pomerančovníků. Tak budu u každé snídaně vzpomínat na uplynulé týdny a těším se současně na další působivé zážitky na mé cestě kolem světa. Zatímco jsem už dorazil na Nový Zéland, nacházejí se australská včelstva v buši a pilně sbírají nejdříve na ostružinách a pak hned následuje snůška na různých druzích eukalyptů. V únoru vždy končí pro australské včelaře sezóna a nastává čas, kdy plánují sezóny příští. Pro mě však naopak právě začíná další etapa na jižní polokouli na Novém Zélandě a už se těším, až budu o této době informovat v některém dalším čísle Schweizerische Bienen-Zeitung. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 77

78 PŘÍRODA OCHRANA Užitečné organismy a škůdci z pohledu včelaře (Alfred Höhener; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 12, s. 8) Souhrn: Vosy, slunéčka, pestřenky množství tohoto hmyzu ovlivňuje lesní snůšku příštího roku. Zatímco různé druhy mšic jsou pro zahrádkáře pohromou, pro včelaře jsou zdrojem snůšky. Spolubydlících je ve včelstvu mnoho. Většinu z nich nevidíme rádi. Na druhé straně jsou škůdci, jichž není nikdy dost. Ve včelíně i okolo je klid. Při kontrole česen nacházím malé drobečky polystyrenu. Máme tady nějakého tichého spolubydlícího? Otvírám zadní dvířka úlu a moje podezření se potvrzuje. Nějaká myš se v úle uhnízdila. Opatrně odstraňuji hnízdo a kontroluji, zda mřížka na česně je nastavena na 5 mm. Šrouby upevňující mřížku musí být pevně utaženy, protože volnou mřížku může myš bez problémů nadzvednout. Podložka mi koná dobrou službu: neřádstvo od myši mohu odstranit, aniž bych včelstvo rušil. Podložka po vyčištění se vloží zpět. Myši umí úl pořádně zrychtovat. Pokud nějaká nezjištěná myš zůstane v úle do jara, vyloví se potom. Plásty jsou ale ponejvíce rozežrány a smrdí močí. Neklid ve včelstvu během zimy včelstvo poškozuje. Po vyzimování je zesláblé a rozlezlé. Silnému včelstvu se plásty ihned vymění. Co teď: škůdce nebo užitečný tvor? Mšicosaví (Sternorrhyncha) jsou často obávaní škůdci. Ale ne u včelařů! To platí nejméně pro ty, kteří nám poskytují medovici. Po bezsnůškovém roce 2014 nám rok 2015 poskytl bohatou medovou sklizeň. Mšice k tomu významně přispěly. Proč ale existují roky s lesním medem a roky, kdy mšice k medu skoro nepřispějí? Jako často i jinde v přírodě vedle jiných faktorů hraje vztah populací škůdců a užitečných tvorů důležitou roli. Takže vlhké počasí v r mělo nejen přímý negativní vliv na výnos medu, ale nepřímo pozitivně ovlivnilo následující rok. Nedostatek vos, slunéček, zlatooček a pestřenek tedy všechno škůdců mšicosavých způsobilo, že vajíčka medovnic (lachnidy) i medovnice samotné byly méně poškozeny parazity. Pro r byly tím vytvořeny dobré předpoklady pro jejich vývoj. Rozmnožování medovnic podobně jako většiny ostatních mšicosavých je speciální. Medovnice přezimují jako vajíčka na letorostech v paždí jehličí jedlí a líhnou se krátce před vypučením jehličnanů. Právě vylíhlá generace neklade žádná oplozená vajíčka, ale rozmnoží se v krátkém čase partenogeneticky, což za ideálních předpokladů dovoluje silný a rychlý nárůst populace medovnic. Mšicosaví žijí zhruba čtyři týdny a podle literatury mají během roku okolo 20 generací. Teprve pohlaví posledních generací se rozpomenou na svůj úkol a vajíčka položená k přezimování jsou už oplodněná. Tato vajíčka jsou mrazuvzdorná a bez problémů snášejí -20 C. Na internetu lze nalézt spoustu informací o lesní snůšce. Pod pod pojmem Trachtbeobachtung (pozorování snůšky) je představen rytmus puklic, který předpovídá lesní snůšku od r až do Kolonie medovnice velké (Cinara piceae) na kmenu smrku. 78

79 Rok 2015 nepřinesl jen hodně medu, ale na podzim i pohromu v podobě vos a v mém včelíně se nacházel nespočet slunéček východních hledajících místo pro přezimování. Kdopak je pak z pohledu lesníka respektive včelaře škůdce a kdo užitečný tvor? Vosy a slunéčka jsou špatné předpoklady pro bohatou snůšku v nadcházejícím roce. Nebo snad ne? Po ukončení zimního zakrmování se během několika dnů zase objevila lesní snůška. To je známkou toho, že všechny mšice zničeny nebyly. Před rokem jsem měl příležitost své zkušenosti a dojmy z pozorování česna, úlu a jeho okolí přenést na papír. Reakce čtenářů byly skrz naskrz pozitivní. Přál bych si, aby všichni mí včelařští kolegové a kolegyně měli více času na pozorování svých miláčků a jejich okolí. Sbírat zkušenosti a pozorování si správně vyložit. Pozorovat a nerušit. Přeložil: Ferdinand SCHENK Insekticidy ovlivňují plodnost a kvalitu matek (Aline Troxler a kol.; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 12, s ) Souhrn: Insekticidy ze skupiny neonikotinoidů mají vliv na spermie obsažené ve spermatékách matek. To by mohl být důvod k předčasné výměně takových matek. Matka je centrálním prvkem včelstva. Stará se o obnovu včelstva a pomocí vonných látek o jeho soudržnost. Badatelské práce, které jsme provedli v Liebefeldu uprostřed října a zveřejnili ve vědeckém časopise Scientific Report ukazují, že dvě substance z nynější kontroverzně diskutované třídy insekticidů neonikotinoidů mohou narušovat plodnost matek. Pyl a nektar kontaminovaný těmito substancemi a přinesený do úlu sběratelkami je tam zkrmen. Tuto situaci jsme do naší studie zahrnuli tím, že jsme zkušebním včelstvům po několik týdnů každý den podávali sice velmi malá, ale ve srovnání s polními podmínkami reálná množství dvou z těchto neonikotinoidů. Tato studie byla provedena pod vedením fakulty veterinární medicíny university v Bernu ve spolupráci s Agroscopem (centrum Spolku pro zemědělský výzkum) a universitou Acadia z Kanady. Zvláštnosti včelí matky Ve srovnání s dělnicemi opouští matka úl, vyjma rojení, jen na začátku života, když absolvuje svůj snubní let. Tam naplní svou spermatéku semennými buňkami na celý život. Stupeň naplnění spermatéky rozeznají pravděpodobně dělnice podle změny vydávaných vonných látek a pokud vnímají naplnění velmi malé, může to vést k rozhodnutí matku vyměnit. Množství spermií a tím snubní výlet jsou velmi důležité, protože neoplodněná matka může klást jen trubčí vajíčka. Snubní výlet je však pro včelstvo neodhadnutelným rizikem. V případě, že by se matka z výletu nevrátila, bylo by to pro včelstvo fatální, protože ve včelstvu už nejsou žádné vhodné larvič- Obr. 1: Dělnice se živí na pylomedové směsi položené na horních loučkách. 79

80 Obr. 2: Návrat matky s charakteristickým oplozovacím znaménkem na konci zadečku. Jedná se o část pohlavního orgánu (endophallus) posledního trubce, kterým se matka nechala oplodnit. Včely jej odstraní ihned po návratu matky do včelstva. Obr. 3: Spermatéka naplněná semennými buňkami odpovídá velikostí špendlíkové hlavičce. V ní jsou uskladněny spermie trubců na celý život matky. Můžeme vidět, jak je spermatéka obetkaná jemnou tracheální sítí. Ta zajišťuje přívod kyslíku do tkáně. ky k výchově další náhradní matky. Během výletu může být matka napadena ptákem nebo sršněm, nebo se může zaplést do pavučiny. Nebo se prostě může zmýlit a do svého včelstva už se nevrátí. Tento způsob rozmnožování plný rizik si příroda zvolila, aby vyloučila spáření s příbuznými trubci uvnitř včelstva. To by vedlo nutně k incestu. Podle badatelů Nikolause a Gudrun Königerových existuje další mechanismus k minimalizaci incestu v tom, že trubci a matky téhož včelstva nalétávají na různá trubčí shromaždiště. Matka absolvuje v průměru dva 15 30minutové snubní výlety a při každém z nich se spáří s více trubci. Po snubním výletu putuje část spermatu do spermatéky. Trvá to dva až tři dny. V závěru začíná matka klást. Ve včelstvu je matka dobře chráněná a s vnějším světem už nepřichází přímo do styku (s výjimkou rojení). Dokonce i její potrava, mateří kašička, je vysoce hodnotná potrava bohatá na proteiny produkovaná krmnými žlázami dělnic. Takže matka nepřichází přímo do styku ani s rostlinami z okolí. Tato organizace chrání včelstvo před možným nebezpečím z vnějšku. Neonikotinoidy Neonikotinoidy reprezentují speciální skupinu insekticidů, které působí cíleně na nervový systém hmyzu. Vesměs jsou nasazovány proti škůdcům 80

81 Počet spermií ve spermatéce v milionech Kontrola Insekticidy Graf: Počet spermií ve spermatéce matek, které během svého vývoje nebyly vystaveny působení insekticidů (kontrolní skupina), nebo které byly exponovány (skupina: insekticidy). Rozdíl je statisticky významný (t-test, P-hodnota = 0,03). Po oplození by matka měla mít spermatéku naplněnou min. čtyřmi miliony spermií. Můžeme tedy u matek postižených insekticidy očekávat jejich předčasnou výměnu. v zemědělství a zahrnují řadu nutných vlastností: jsou rozpustné ve vodě a v životním prostředí stabilní. Na základě specifického působení jsou pro hmyz extrémně jedovaté, zatímco pro savce (a tedy i pro člověka) jsou daleko méně toxické. Ve srovnání s jinými insekticidy, které byly v minulosti používány, je to výhoda. V rostlinách působí neonikotinoidy systémově, to znamená, že substance se rozdělí do celé rostliny a tak tvoří druh ochrany proti sajícímu i požerovému hmyzu. Ve srovnání s postřikem umožňuje tato vlastnost ekologicky vhodné použití formou mořeného osiva. Což ovšem znamená, že i pyl a nektar takto ošetřených rostlin obsahuje tyto substance, se kterými přijde do styku i užitečný hmyz, např. opylovači. Stabilita a rozpustnost ve vodě vedou dodatečně k dlouhé životnosti substance v půdě a ve vodě a následně k rozšíření do okolí. Nebezpečí plynoucí z neonikotinoidů pro včely a další opylovače je v současnosti tématem velmi kontroverzní diskuse. Existují početné odkazy z výzkumů především z laboratorních studií že neonikotinoidy mohou mít na včely škodlivý vliv. Z důvodu nejasné správy dat bylo v EU silně omezeno povolení zacházení se zvláště účinnými neonikotinoidy (imidacloprid, thiamethoxam a klothianidin) na dva roky. Koncem roku 2015 byla situace i aktuální stav vědomostí znovu hodnoceny. Doposud nebylo známo, jaký vliv mohou mít neonikotinoidy na matky. S touto otázkou jsme vstoupili do tímto prezentované studie. Výzkum vlivu insekticidů na včelí matky Vliv neonikotinoidů na matky byl zkoumán na dvou substancích thiamethoxam a klothianidin. K tomu účelu jsme vytvořili dvě skupiny po třech včelstvech, zkušební skupina byla exponována neonikotinoidem a kontrolní skupina ne. Včelstva byla po dobu pěti týdnů krmena směsí čerstvého pylu a medu (obr. 1). Do pylové směsi zkušebních tří včelstev byly přimíchány dva insekticidy v dávkování odpovídajícímu polním podmínkám. Do vstupu každého včelstva byl umístěn pylochyt, aby byl minimalizován přínos pylu z venku. Během krmení pylovou směsí s obsahem neonikotinoidu byly v prvních čtyřech týdnech nasazeny právě se vyvíjející včely a pozdější krmičky zkušební (tj. s insekticidy neonikotinoidy) skupiny. Během pátého a posledního týdne krmení byly v exponovaných včelstvech vychovány matky. Ty byly insekticidům vystaveny přímo nejen během vývoje ale i nepřímo vlivem exponovaných krmiček. Souběžně byly vychovány matky v kontrolních včelstvech, krmených pylovou směsí bez insekticidů, které pak byly porovnány s exponovanými matkami. 81

82 Po vylíhnutí byla každá matka zkušebního resp. kontrolního včelstva umístěna do oplodňáčku. Pozorovali jsme snubní výlety těchto matek, stejně jako jejich následnou činnost. Čtyři týdny po nasazení do oplodňáčku byly matky pitvány (obr. 3). Tak bylo možno zjistit počet spermií ve spermatéce a ověřit jejich vitalitu. Výsledek Porovnání matek exponovaných neonikotinoidy a matek kontrolní skupiny ukázalo, že malé množství matek, které byly vychovány pod vlivem insekticidů, přežilo snubní výlety a bylo životaschopných. Naproti tomu nebyl mezi skupinami zjištěn žádný rozdíl v počtu a trvání snubních výletů. Navíc počet spermií ve spermatéce matek exponovaných neonikotinoidy je menší (viz diagram) než u kontrolních matek. Tím jsme mohli dokázat, že i matky mohou být těmito substancemi postiženy, přičemž je ovlivněna především plodnost matek, ale není postiženo jejich chování a orientace (při snubním výletu). Mnozí chovatelé nás informovali o problémech s kvalitou matek a s tím spojeným důsledkem, že tyto matky jsou během několika týdnů, nejvýše měsíců dělnicemi vyměněny. Naše studie ukázala, že matky vzdor své ochraně ve včelstvu mohou být zkoumanými insekticidy poškozeny. Nabízí se přinejmenším částečné vysvětlení časté, včelaři pozorované výměny matek. Ovšem kvalita matek silně závisí i na jiných faktorech, jako např. na počasí při snubním výletu. V budoucnu jsou v každém případě nutné ještě další studie, abychom přesně pochopili, jaký vliv mají neonikotinoidy na nervový systém a hormonální rovnováhu matek. Přeložil: Ferdinand SCHENK Chov čmeláků a včel ohrožuje jejich divoké příbuzné (Eva Sprecher; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 12, s ) Souhrn: Paraziti a viry chovaných čmeláků a včel mohou napadat také divoké včely. Badatelé už zjistili, že v blízkosti skleníků s chovem čmeláků, ale i v okolí, kde je chováno mnoho infikovaných včelstev, byly i v divokých včelách prokázány nebezpečné zárodky. Kanadští vědci zkoumali u divokých čmeláků, žijících v blízkosti komerčních skleníků na jihu Kanady, výskyt nemocí. V těchto sklenících jsou chováni chovní čmeláci k opylování užitkových rostlin. Zjistilo se, že tito chovní čmeláci v sobě nesou často škodlivé a vysoce nakažlivé parazity, především čilé bičíkovité jednobuněčné Crithidia bombi. Stává se často, že čmeláci ze skleníku vylétnou a mohou své divoké druhy přes květ nakazit. Podle výzkumu byla polovina divokých čmeláků z bezprostřední blízkosti skleníků nositeli těchto parazitů. Čím dále od skleníků, tím méně byli čmeláci nakaženi. Badatelé přenesli tyto poznatky pomocí laboratorních experimentů a matematických modelů na včelu medonosnou. Simulovali tak rozšíření ne- Nakažlivý čmeláčí parazit ze skupiny Tripanosomen je bičíkovitý jednobuněčný Crithidia bombi. Napadá především střevo a rozšiřuje se výkaly. 82

83 Spory nově zavlečené Nosema ceranae napadají také střeva čmeláků (vlevo). Preparát spor Nosema apis (nahoře); střevo včely onemocnělé Nosemou apis je tmavé s mnoha sporami (uprostřed) a dole je světlé střevo zdravé včely. moci ze včely medonosné na její divoké druhy. Výsledky nasvědčují tomu, že podobné epidemie jako u včely medonosné, by se mohly velmi rychle rozšířit. Jiný badatelský tým vyšetřil 48 čmeláčích společenství od evropských chovatelů čmeláků. Všechna byla deklarována jako prostá nemocí a parazitů, ale 77 % z nich bylo parazity nakaženo. Prokázáni byli paraziti čmeláků Crithidia bombi, Nosema bombi a Apicystis bombi, paraziti včely medonosné Nosema apis, Ascosphaera apis (vápenatění plodu) a Paenibacillus larvae (mor plodu) jakož i paraziti Nosema ceranae a virus deformovaných křídel, který napadá nejen včely, ale i čmeláky. Tito původci nemocí jsou pro divoce žijící čmeláky a včely velmi nebezpečné. Paraziti mohou hostitele změnit Mnozí parazité jsou specificky orientovaní na hostitele a mohou žít jen s ním. Jiné druhy zvířat nejsou jimi napadány. Do roku 2004 byla známa jen Nosema apis u včely medonosné a Nosema bombi u čmeláků. Nosema apis nebyl pro čmeláky nebezpečný a naopak Nosema bombi nepředstavoval žádné nebezpečí pro včely. V r se ale ukázalo, že třetí parazit, Nosema ceranae, který se dosud nacházel na asijských včelách Apis cerana, se neočekávaně objevil na evropské včele medonosné. Konala se změna hostitele. Nosema ceranae se zatím rychle rozšířil po celém světě. I u čmeláků a v jejich hnízdech byla už Nosema ceranae nalezena. Nebylo ovšem jasné, jak se parazit mohl rozšířit, nebo zda byl přenesen potravou. Pak badatelé došli ke strašnému nálezu. Zjistili, že změna hostitele na čmeláky byla už v plném běhu. Nosema ceranae byla prokázána po celé Anglii u sedmi různých druhů čmeláků. Z vyšetřených zvířat bylo 21 % nositeli tohoto parazita. Také u čmeláků byl průběh nákazou Nosema ceranae smrtelný. Ze zvířat, která byla vystavena jen malé dávce Nosema ceranae, hynulo 38 % v méně než sedmi dnech. Nosema ceranae je tím přenesena nejen na evropskou včelu medonosnou, ale napadá i čmeláky. Jednobuněčný parazit Nosema ceranae patří k mikrosporidiím. Nosemóza má zhoubné následky, protože včelám rozrušuje střevní buňky, takže potrava už není správně zpracována a vede to k silnému oslabení. Následky nemoci jsou často smrtelné. Paraziti mohou s hostitelem manipulovat Další cizopasník patřící k hrbolkovitým je drobná severoamerická muška Apocephalus borealis, která žije na čmelácích a vosách. V USA změnila svého hostitele a teď přechází na včelu medonosnou přivezenou z Evropy. Tato muška přistává během dvou až čtyř vteřin na hostiteli a naklade do jeho těla až 13 vajíček. Z nich se vylíhnou larvy, které mohou úplně změnit chování hostitele, např. čmeláků. Tito zmanipulování čmeláci létají proti své přirozenosti v noci, slétají se k pouličnímu osvětlení a snaží se dostat dovnitř. Umírají o málo později, larvy mušky vylezou z mrtvého těla a zakuklí se mimo ně. Později se líhnou plně vyvinuté mušky. Badatelé zjistili, že medonosné včely jsou pro tuto americkou mušku podstatně vhodnějším hostitelem, protože vytváří dlouhodobá společenství. Navíc včelaři stavějí úly vedle sebe, čímž vycházejí tomuto parazitu vstříc. Přenos nemocí přes květy Badatelé mohou prokázat paralelní geografické šíření infekce mezi včelami medonosnými a čmeláky (Bombus spp.). Pak už není daleko k podezření, že včely čmeláky nakazí. Laboratorní i terénní pokusy dokládají, že riziko pro čmeláky pochází z jejich pří- 83

84 buzných, ze včel. Ekonomický význam opylujícího hmyzu je vysoký a odhad jen v evropském zemědělství činí 22 miliard euro. Podle jedné studie opylují včely ve Velké Británii jen třetinu polních plodin, o zbývající dvě třetiny se dělí čmeláci, včely samotářky a pestřenky. Více než 2500 druhů divokých evropských včel může létat i za nižších teplot. A přece hrozí těmto důležitým opylovačům neodhadnutelné nebezpečí od kulturních medonosných včel. To, že včely svou sběrnou oblast sdílí s jiným opylujícím hmyzem, by mohlo přenos původců nemocí usnadnit. Pokud tentýž květ, který navštívila infikovaná včela, navštíví čmelák a saje nektar, pak to představuje možné nebezpečí nákazy. Badatelé jsou toho názoru, že přenos nemocí v oblastech, kde jsou chována včelstva, je hlavní příčinou úbytků čmeláků a jiných divokých včel. Nebezpečí nákazy posiluje a k rozšíření epidemie přispívá globální obchod se včelstvy a komerční chov čmeláků. Je tedy velmi důležité, aby import včelstev a hygiena byly přísněji kontrolovány. Nebezpečný virus deformovaných křídel se šíří i mezi čmeláky Virus deformace křídel (DWV) se přenáší především prostřednictvím roztoče varroa (Varroa destruktor). Virus přenáší paraziti na larvy, kukly a dospělé včely. Infekce virem deformovaných křídel je nebezpečná. Při silném zamoření viry může plod odumřít. Mladé včely se vyznačují neúplnými, nevyvinutými, zmrzačenými křídly, což v krátkém čase vede k jejich smrti. Dospělé infikované včely slouží hlavně jako rezervoár virů. Za škody, které nastupují v souvislosti s napadením roztoči varroa, je často a masivně odpovědný virus deformovaných křídel. Badatelé ve Velké Británii ukázali, že virus deformovaných křídel je nejen přenášen od včelstva ke včelstvu, ale napadá i čmeláky. Takovýto přenos byl laboratorně prokázán. V terénním pokusu ve Velké Británii bylo zkoumáno, zda v regionech, kde společně žijí včely medonosné a čmeláci je virus rozšířen na obě zvířata. Výsledek to podle očekávání potvrdil. Kde se vyskytuje mnoho včel infikovaných virem deformovaných křídel, existuje také vysoký počet infikovaných čmeláků. Jak přímo probíhá přenos infekce, bude ještě tématem výzkumu, hlavní příčiny přenosu a šíření nákazy jsou však známy. Kde se setkávají včely medonosné s divoce žijícími čmeláky a samotářskými včelami, vzniká nebezpečí nákazy. Také při loupeži zásob v jiném včelstvu se mohou původci nákazy přenášet a rozšiřovat. Mimoto je možné, že infikované včely při opylování přenášejí zárodky na květy. Včely tvořící kolektivy jsou celkově náchylnější k nemocem, protože zárodky se díky stálému mikroklimatu v úle mohou snáze rozšiřovat. Náchylnost k onemocnění zvyšuje také velký počet jedinců a neustálý vzájemný kontakt ve včelstvu. Samička mušky Apocephalus borealis klade vajíčka do zadečku včely (nahoře). Dvě larvy mušky A. borealis v posledním larválním stadiu se líhnou mezi hlavou a částí prsou ze včely (dole). Odborné znalosti pomáhají včelám i včelaři Světově rozšířený obchod se včelami a chov ke komerčním účelům vedou k rozšiřování nemocí. Je to zřejmé, když uvážíme, že jak roztoč varroa, tak zárodky jednobuněčné Nosema ceranae pochází původně z Asie. Poznatky ze zmíněných studií se dají přenést do různých zemí a kontinentů. Je velmi obtížné stanovit a předložit nějaká globální pravidla, např. vyšší hygienický standard pro obchod se včelami. Včelaři se musí s relevancí tématu seznámit a osvojit si odborné znalosti a poznatky o kontrole infekčních nemocí. Nepomohou jen včelám, ale i jejich příbuzným, čmelákům. Přeložil: Ferdinand SCHENK 84

85 Řepka dobrá i špatná (Dr. Klaus Wallner; ADIZ 2016, č. 3, s. 12) Souhrn: Řepka je v nemálo regionech jeden z nejdůležitějších snůškových zdrojů. Na druhé straně opatření k ochraně rostlin nezůstávají bez nežádoucích vedlejších účinků na včely i med. Problémy mohou být v budoucnu ještě větší. Už několik let Landesanstalt für Bienenkunde v Hohenheimu v rámci projektu Fit-Bee provádí během květu řepky pokusy s odstupňovanými dávkami prostředků na ochranu rostlin. Cílem je minimalizovat vnos účinné látky do květů. K tomu existuje množství analytických dat, které jasně ukazují, že obsah reziduí v řepkovém medu se drasticky mění podle aplikační techniky. Někdy i do neměřitelného rozsahu (viz ADIZ/db/IF 05/2013, str. 15). Problém postřiku do květu Projekt Fit-Bee se zaměřil na omezení konfrontace včel s postřikovými prostředky a snížení obsahu reziduí v pylu, nektaru a medu. Do kvetoucích porostů se sice smějí používat jen prostředky klasifikace B4, tedy prostředky včelám ne nebezpečné, ale mnohé pokusy v terénu ukazují, že včely vracející se domů přinášejí v nektaru a pylu relativně vysoká množství účinných látek. Především v den postřiku, ale i v obou následujících dnech jsou koncentrace účinných látek vysoké. Ošetření květů řepkových porostů se používá v prvé řadě proti houbovému onemocnění, proti hlízence (Sclerotinia). Postřik se provádí včelám neškodným prostředkem klasifikace B4 pro likvidaci houbových onemocnění (fungicidy). Navíc se během kvetení řepky používají insekticidy. Např. preparát Biscaya s rovněž včelám neškodnou účinnou látkou thiacloprid. Problém reziduí Thiacloprid je v současnosti důležitá účinná látka pro porosty plodin. Je používán proti žravému a savému škodlivému hmyzu, především na řepce ozimé, ale také v různých ovocných sadech (preparát Calypso). Zemědělci jej rovněž klasifikují jako důležitý, protože jiné účinné látky se z důvodu rezistence staly neúčinnými. V prvé řadě to platí o pyretroidech, které dlouhá léta pokrývaly široký rozsah účinnosti a dnes mizí z trhu. Podobné zkušenosti s touto skupinou účinných látek má právě včelařství. Apistan (tau-fluvalinát) a Bayvarol (flumethrin) jsou, popř. budou momentálně neúčinné proti roztočům Varroa. Thiacloprid může v porostech tuto mezeru vyplnit, a je proto nasazován v širokém rozsahu. Jedno další hřiště pro jeho využití vzniká kvůli jeho klasifikaci jako včelám neškodného preparátu. Takto se může ošetření do květu proti krytonosci popř. proti bejlomorce provádět i přes den. Jedna obrovská výhoda, především pro velké řepkové provozy malá možná rezidua v medu. Nová nejvyšší hodnota reziduí Nové ustanovení Evropské komise včelařství a zemědělství by mohlo v budoucnu přinést velké problémy. Od půlky února 2016 byla snížena příslušná nejvyšší hodnota rezidua thiaclopridu v produktech sklizených z ošetřených zemědělských ploch, ale paralelně i v medu z 0,2 mg/kg na 0,05 mg/kg. Odůvodnění lze nalézt ve Výnosu (EG) č. 2015/1200. V plodech a některých druzích zeleniny byla nejvyšší mez reziduí vyhodnocena jako riziko pro spotřebitele. Thiacloprid se v několika posledních letech stále znovu vyskytuje v medech s vysokým podílem řepky. Naměřená hodnota leží zpravidla ve stopových množstvích pod 0,05 mg/kg, nacházejí se ale také vyšší zatížení, v jednotlivých případech až 0,15 mg/kg a to i přes řádné dodržení postupu zemědělci. Hodnota pro med 0,2 mg/kg platná do začátku tohoto roku (2016) nebyla hrozbou pro prodejnost medu, s novým pravidlem se ale toho můžeme obávat. Jak to bude dál, je otevřená záležitost. Problém je diskutován na všech úrovních my musíme tedy zůstat nablízku. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK 85

86 Vyhodnocování rizika pesticidů pro včely: Znovu a lépe! (Béatrice Robrolle; Abeille de France, 2015, č. 12, s ) Souhrn: Francouzští vědci se pokoušejí zvrátit zaběhnutou praxi, kdy nebezpečnost pesticidu pro včely se stanovuje na základě tzv. letální dávky LD50, což znamená, že 50 % jedinců po vystavení této dávce umírá. Nová metodika pro dokonalejší vyhodnocování ve prospěch včelařství Pohroma, která se projevila na včelnicích po tom, co bylo ve Francii uděleno povolení k uvedení na trh pro systémové insekticidy používané při obalování semen, vyjevila alarmující dysfunkci v homologačních procesech a neuvěřitelné selhání hodnocení rizika, odhalené a uveřejněné v mnoha studiích vícero francouzských vědců, pracujících ve veřejných a nezávislých laboratořích. Proto, aby tato pohroma nezůstala bezvýznamnou epizodou v historii včelařství zemědělské politiky a přispění k tomu, aby se to neopakovalo do nekonečna, velmi rychle zareagovala asociace TERRE D ABEILLES (1) tak, že se konkrétně zapojila a to jak do pranýřování tohoto obrovského zdravotního skandálu v rámci evropské a národní politiky, tak tím, že navrhla nezbytná opatření, která se musí realizovat k trvalé ochraně včel a ostatního opylujícího hmyzu. Tři roky přípravných prací podložených argumenty k nutnému dokonalejšímu vyhodnocování rizika. Mezi těmito opatřeními se okamžitě jako nevyhnutelná pro včelařské postupy podle zástupců TE- RRE D ABEILLES ukázala změna vyhodnocování rizika působení pesticidů vůči včelám, pokud bude schváleno používání vysoce toxických chemických prostředků k ochraně rostlin. Konec roku 2010 podařilo se jim přesvědčit Nadaci MACIF/MUTAVIE, aby zafinancovala vědeckou studii, zaměřenou na prokázání nedostatečné důvěryhodnosti některých kritérií hodnotících riziko a navržení kritérií nových a vhodných. Konec roku 2011 studijní práce zahájeny, svěřeny p. Yannicku POQUETOVI, mladému doktorandovi, pod vedením Dr. Luce BELZUNCESE, ředitele Výzkumné laboratoře Enviromentální toxikologie na INRA v Avignonu. Převratná změna v tom jak přistupovat k riziku pro včely Výsledky těchto prací byly publikovány v několika mezinárodních časopisech zejména Plos One a Environmental Toxicology & Chemistry. Představeny jsou vám níže, shrnutí zpracoval Yannick Poquet a Dr. Luc BELZUNCES. Výsledky těchto prací budou mít přímý dopad pro včelaře, zejména při diagnostice otravy analýzou reziduí ve včelách v případě podezření na otravu, vysvětluje Dr. Luc BELZUNCES. Především zpochybněné proslulé hodnotící kritérium LD50, naprosto sporné v případě včel, bylo nahrazeno dávkou bez efektu. Tyto výsledky drasticky změní hodnocení rizika pro včely. Bude se dělat jako u lidí nebo vodních organismů, pro které je referenční dávka dávkou bez efektu. Vyhodnocování rizika bude mnohem přísnější, protože mimo doporučenou dávku (bez efektu), bude každá úroveň vystavení pesticidům považována za smrtelnou pro včelu. Oblast dávky od 0 do LD50 bude považována jako včelu poškozující, což až do nynějška neplatilo. Až do současnosti se nikdo nechtěl vyjadřovat k možnému zapletení pesticidů do úhynů včel pro všechny úrovně reziduí pesticidů u včel menší než LD50. Podle této studie míra reziduí včetně výše mezi 0 a LD50 může být použita k diagnostikování otravy pesticidy. ( ) Navrhujeme postup, jednak jak odhadnout tuto novou referenční hodnotu a jednak novou metodu, jak vyhodnocovat riziko, které představují pesticidy pro včely. Je to převratná změna v přístupu k riziku pro včely, zdůrazňuje Dr. Luc BELZUNCES. Následná doporučení budou připravována v AN- SES a EFSA. Přehodnocený přístup k posouzení rizika, které představují pesticidy pro včely Apis mellifera L.: Specifikace expozice a biologické odpovědi vzniklé jako následek ošetřování postřikem. Resumé Včelaři i vědci již po třicet let sledují, jak stoupají počty úhynů včelstev. Narůstající úmrtnost zásadním způsobem oslabila zaběhlé včelařské postupy. Včela je jak chovným produkčním hmyzem tak i polylektickým (2) opylovačem. Díky tomuto dvojímu statutu je včela součástí organizmů, pro které jsou zvažována rizika pesticidů před jejich uvedením na trh. Základy vyhodnocování rizika pro včely byly položeny v 80. letech, poté revidovány v roce 1998 a 2010, potom, co nastoupila nová generace insekticidů používaných při obalování semen. Proces vyhodnocování rizika pro včely je v současnosti znovu zpochybňován, hlavně kvůli neshodě s vědeckými poznatky. Úprava na úrovni procedur již probíhá, pracuje na tom hlavně EFSA, která v letech 2012 a 2013 zveřejnila několik vylepšujících návrhů, které mohou být zakomponovány do vyhodnocování rizika pro včely. 86

87 Tyto přípravné práce jsou v souladu s tím, s čím by mohla pracovat EFSA, pokud využije nové vědecké přístupy. Tato práce je zaměřena přesně na ten případ, kdy jsou včely vystaveny působení pesticidů při práškování. Cílem je identifikovat možná vylepšení a navrhnout vhodné alternativy současné procedury, podle které se řídí homologace fytofarmaceutických výrobků. Nejprve se nám podařilo prokázat obrovskou variabilitu LD50 ve vztahu k pesticidům. To nás přivedlo k tomu, navrhnout, aby byla používána nová kritická toxikologická hodnota (Benchmark dose) s větší ochranou. Následně, co nás zajímalo, bylo vystavení včel rozstřikovaným pesticidům. Byla definována plocha zasažení jedné včely (1,05 cm 2 /vč), což umožňuje výpočet dávky expozice na jedince na základě počtu dávek na hektar. Pak byl zkoumán i charakteristický případ zasažení pesticidy prostřednictvím křídel, vykazující vysoký potenciál v modelech možného zasažení. Prokázali jsme, že včela reaguje rychlou látkovou přeměnou pesticidů, přesně opačně, než bychom si mohli myslet vzhledem k množství zakódovaných detoxikačních genů, identifikovaných při rozluštění jejího genomu. Odezva na výsledky naší práce První zveřejněný článek (*) se vztahuje k charakteristice expozice včely, která byla zasažena postřikem pesticidů. Až do současnosti byla expozice včel vyjadřována v dávce na hektar. Kvocient nebezpečnosti (HQ) odpovídal poměru dávky na hektar/ld50 vyjádřené v dávce na včelu. Tak se došlo k HQ s jednotkou vyjádřenou jako včela/hektar, což nemělo žádnou toxikologickou hodnotu, protože tento poměr neporovnával stejné objekty. To vedlo k zadání limitů hodnoty hraniční HQ, která byla naprosto rutinní a která neumožňovala správně vyhodnotit riziko pro včely. Při stanovení zátěže rizika se totiž běžně dělí expozice (v dávce na jedince) toxicitou (rovněž vyjádřenou v dávce na jedince); z čehož vychází zátěž bez jednotky, která se vztahuje k počtu dávky (dávek) ze které je vyvozována toxicita, přijatá na jedince. (Př. jestliže HQ=3, jedinec je zatížen 3x dávkou, ze které je toxicita odvozována.) Tyto práce umožnily na základě výzkumných studií změnit dávky na hektar v dávky na včelu tak, že určily plochu odpovídající jedné včele. EFSA se pokoušela určit plochu odpovídající jedné včele ale na základě empirických pozorování. V současnosti je možné rozpoznat dávky, které dostaly včely zasažené při ošetřování pesticidy postřikem což dříve možné nebylo a stanovit odpovídající míru rizika. (*) Publikováno v časopise Plos One 9(11): Volně přístupné Druhý zveřejněný článek (*) se vztahuje k toxicitě odvozené z kontaktu pesticidu s křídly. EFSA uvažovala s možností přímo souvisejících a tudíž největších dávek získaných při letu včely v oblaku pesticidů, aniž by brala v úvahu, že pro pesticidy jsou v první řadě vstupní branou křídla. Nejprve jsme prokázali, že kontakt s křídly může vyvolat takovou toxicitu, jaká je po kontaktu s hrudí (nebo s kutikulou). Poté jsme ukázali, že dávky přijaté včelou létající v oblaku pesticidu, nebo nehýbající se a zasaženou mrakem pesticidu a tu která vzlétla, významně stoupají v porovnání s dávkami přijatými nehýbající se včelou. Zdůraznili jsme fakt, že v procesu vyhodnocování rizika představovaného pesticidy pro včely musí být brána v potaz toxicita přijatá letící včelou v kontaktu s pesticidem (pesticidy). Doporučení, aby se počítalo s křídelní toxicitou, budou navržena Francouzskému úřadu pro potraviny, životní prostředí, bezpečnost a ochranu zdraví (ANSES) a Evropskému úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA). V homologačním procesu se budou opírat o argumentaci expozice v plném letu (koncentrace pesticidu, čas strávený včelou v mraku pesticidu ) pro poletující včely nebo ty, které vyletí do mraku pesticidu. (*) Publikováno v: Environmental Toxicology &Chemistry (DOI: /etc.3014). Třetí článek se vztahuje ke změně toxikologické referenční hodnoty v hodnocení rizika představovaného pesticidy. V současnosti je referenční hodnota LD50 a ne dávka bez účinku jak je praktikováno u lidí a mnoha jiných druhů. LD50 je dávka, která vede k 50% úmrtnosti a sebenepatrnější odchylka od této referenční hodnoty může vést k velmi vysoké mortalitě. Dávka bez účinku je víc ochranářská, protože i velká odchylka dávky nemá větší účinky. Navíc, také by umožnila využívat výsledky analýzy pesticidů, jejichž koncentrace pesticidů ve včele jsou menší než LD50. To v současnosti neplatí, protože nikdo nenajde odvahu vyjadřovat se k dávkám menším než je LD50 nalezeným ve včelách. Nejprve jsme prokázali, že LD50 je velmi variabilní a tudíž nespolehlivá. Poté jsme upřesnili vliv variabilnosti LD50 na mortalitu. V druhé fázi jsme se zabývali problémem, jak stanovit novou referenční hodnotu (jejíž účinek se blíží nule) a vztah mezi touto novou hodnotou a LD50, tak, aby ti, co rozhodují, mohli používat starší údaje a převést je do dávky bez účinku. Doporučení na změnu referenční toxikologické hodnoty budou navržena Francouzskému úřadu pro potraviny, životní prostředí, bezpečnost a ochranu zdraví (ANSES) a Evropskému úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA). Budou vycházet z toho, že věci prospěje používání jediné referenční 87

88 toxikologické dávky blížící se dávce bez účinku, jediné procedury i k využití starších toxikologických údajů a ze skutečnosti, že se pracuje s nespolehlivými toxikologickými údaji. (*)Článek se připravuje (1) Sdružení podle zák. 1901, založena v roce 2002 Site internet: (2) včela sbírající pyl na různých rostlinných druzích Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Princezna na hrášku (Henrike Lüderitz, Deutsches Bienen-Journal 2016, č. 4, str ) Souhrn: Vyučený cukrář se vrhnul na výrobu čmeláčích hnízd z keramiky a má úspěch. Popravdě řečeno jedná se vlastně o královny. A hrášek se v čmeláčích koulích Roberta Muttenhammera spíš také nenajde. Zato je tam vystýlka z konopí a mechu, protože tak je to pro jejich obyvatele opravdu pohodlné. Všechno to zavinili vlastně psi. Krátce poté, co si je Robert Muttenhammer opatřil (border kolii a australského ovčáka), koupil dům se zahradou na okraji Dachau. Zde budou moci jeho hlídací psi konečně rozpustile dovádět, těšil se nyní 34letý Bavorák, který je trenérem a fyzioterapeutem pro psy a vedle toho ještě provozuje bar. A zahrada tomu byla i přizpůsobena. Co nejvíc přírodní vzhled, rozhodl se Muttenhammer. Vysel proto spoustu rostlin atraktivních pro včely, jako je včelí strom (Tetradium daniellii Ampák Danielův), vrby, slunečnice a lupiny. O opylovačích toho v této fázi také přirozeně hodně četl měl totiž v úmyslu je rovněž do své zahradní říše integrovat. Jeho první volba však nepadla automaticky na včelu medonosnou. Místo nich to měli být čmeláci. Dlouho brouzdal na internetu, aby přišel na to, jak je úspěšně usídlit na zahradě. Nehledal jen ryze účelová čmeláčí obydlí, nýbrž pátral také po něčem, co by přirozeně zapadlo do jeho zahradního ráje. Nenašel ale nic, co by mu skutečně padlo na první pohled do oka. Nakonec se rozhodl pro čmeláčí sídlo z polystyrénu. To se však už prvním rokem doslova rozpadlo, a tak trvalo ještě dlouho, než dospěl k tomu, že si musí vymyslet něco sám. A nemohl by je nakonec i sám vytvořit? A co třeba na hrnčířském kruhu? O hnětení a pečení vyučený cukrář něco věděl a modelování z hrnčířské hlíny ho fascinovalo odedávna. Když se pak jedna jeho sousedka na kurs keramiky přihlásila, šlo náhle všechno rychle. Brzy se už podílel i on na hnětení, formování a modelování. Aby jeho výtvor byl perfektní, objednal si pro sebe vlastní vypalovací pec na keramické zboží. V ní se materiál hlína a šamot rozpálí na 1220 C a tím dosáhne mrazuvzdorné pevnosti. A teď už mohl Muttenhammer konečně začít pracovat na projektu čmeláčí koule. Vlastníma rukama vytvářel různé varianty, až ve finále dostala koule následující vzhled: sestává ze dvou polovin; spodní má průměr 31,5 cm a díky plochému dnu vypadá jako šálek. V něm se nachází okrouhlý vstupní otvor pro čmeláky včetně předsunutého přistávacího prostoru a stříšky proti dešti. Vchod je uzavřen průhlednou destičkou z plexiskla, která slouží jako záklopka. Takové záklopky (větši- Vyrovnané, jak perly na šňůrce, stojí Muttenhammerovy čmeláčí koule připravené k prodeji. 88

89 1. Horní polovina čmeláčí koule, kterou Muttenhammer vyzdobil zcela mimořádně. 2. Uvnitř vidíme větrací kanálky. 3. Hadička jako myší chodbička vede až ke vstupu do čmeláčího hrnce. 4. Čmeláčí hrnec je umístěný v kouli. 5. Hnízdo polního čmeláka. 6. Čmeláci na vstupu do koule. 7. Hotová čmeláčí koule na podstavci. Muttenhammerova psa evidentně víc zajímá zahrada ke skotačení než čmeláci. nou ze dřeva) jsou u mnoha alternativních příbytků pro čmeláky už dávno standardem. Chrání hnízdo před vetřelci jako je například zavíječ voskový. Čmelák ale tuto překážku zvládá bez problémů klapku, která má na spodním konci zvednutý okraj, hlavou nadzvedne a vzniklým otvorem se protáhne. Za ním klapka opět spadne dolů. Na vchodu je upevněna 20 cm dlouhá černá plastová hadička. Ta simuluje čmelákům představu, že se nachází v myší díře. Vede přímo do druhé hliněné nádoby, která je umístěná uvnitř koule: do tzv. čmeláčího hrnce. V něm je konečně čmeláčí hnízdo. Aby je co nejvíc zaujalo, je 89

90 vystlané vlnou z konopí, kapokem a mechem. Tím zvláštním zlatým hřebem ale je staré myší hnízdo. To ve správném čmeláčím pelíšku nesmí chybět, vysvětluje Muttenhammer. Zaručuje čmeláčí matce důvěrně známý pach hnízda. Myší pelechy jsou prý totiž pro určité druhy čmeláků, které chtějí tvořit vlastní kolonie, velice atraktivní. Štěstí, že mám psy, kteří mi taková hnízda vyhrabou, raduje se milovník psů. Víko čmeláčího sídla má několik malých otvorů. Ty zajišťují cirkulaci vzduchu uvnitř hnízda a výměnu vzduchu s vnějším prostředím. Aby pach hnízda nemohl přilákat zvnějšku např. zavíječe voskového, je pod otvory umístěn pachový filtr s aktivním uhlím. Má za úkol podobně jako odsávač par v kuchyni zachycovat pachy. Na spodní část čmeláčí koule se na závěr nasadí horní díl. Má průměr 36 cm a tři nosy na vnitřní straně, které zabraňují sklouznutí. Rovněž na vnitřní straně kupole vymodeloval Muttenhammer pět malých větracích tunýlků. Na vnější straně vypracoval třírohé listy s trošku nadzvednutou dolní špičkou. Tím může vzduch zvnějšku proudit volně dovnitř i ven déšť však zůstává venku. Na zahradě jsou čmeláčí koule umístěny na soklu. Pro svou váhu a kulatý tvar je konstrukce velmi stabilní. Ještě jsem nezažil, že by ji vítr, bouře nebo silný déšť vyvrátil, vždy zůstala uchráněná, říká Muttenhammer. Čmeláčí koule prodává Muttenhammer včetně čmeláčího hrnce, soklu a vystýlky za 200 euro. A jak se čmeláci tváří na nákladně zhotovené sídlo? Jeden polní čmelák se okamžitě usídlil do koule, která ještě stála na vypalovací peci, vypráví Muttenhammer. Byla prý rezervována pro jednoho zákazníka a stála tam sotva tři dny. Když si zákazník chtěl kouli odvézt, přiletěla právě čmeláčí matka s pylem ke vchodu, říká. I zemní a luční čmeláci tam rádi hnízdí. Částečně ale usídloval Muttenhammer čmeláky do hrnce i cíleně, což se většinou podařilo. A ano, jen u čmeláků jako opylovačů nakonec Muttenhammer přece jen nezůstal. Mezitím se stal včelařem. Jeho úly 25 včelích koulí nejsou z hlíny, ale ze dřeva. Zatím! Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Včely ve stresu (Dr. Annely Brandt & Dr. Ralph Büchler; ADIZ Die Biene - Imkerfreund, 2016, č. 4, s ) Souhrn: Neonikotinoidy jsou už delší dobu podezřelé z toho, že včelám škodí. Ve výzkumném ústavu v Kirchhainu byly provedeny laboratorní testy, jak dalece konzumace tří účinných látek z této skupiny může ovlivnit obranyschopnost včel proti chorobám. V posledních letech došlo leckde k velkým ztrátám včelstev. Všeobecně se mělo za to, že vinu nese roztoč Varroa a jím přenášené choroby. V současné době se včely setkávají ve svém životním prostředí s množstvím chemikálií. Většinou jde o prostředky k hubení plevelů a k ochraně porostů před chorobami. Včely pak nechtěně tyto látky vnesou spolu s nektarem a pylem do hnízda. Chemické analýzy vyhodnotily, že se jedná o 30 chemikálií obsažených v insekticidech, herbicidech a fungicidech. Podezření padá i na nervové jedy Neonikotinoidy patří mezi nejdůležitější účinné látky v ochraně rostlin před škůdci. Působí konzumačně i kontaktně. Aplikují se jako mořidlo sadby nebo postřikem rostlin. Pro moření semen řepky a kukuřice bylo užití neonikotinoidů Imidacloprid, Klothianidin a Thiamethoxam na doporučení evropské komise pro bezpečnost potravin dočasně omezeno. Důvodem pro to bylo podezření, že neonikotinoidy i v subletálním, tj. ne ve smrtelném dávkování, mohou nepříznivě ovlivnit chování a zdraví včel. Obr. 1: Hemocyty pod elektronovým mikroskopem (A). U včel, které byly v klíckách ošetřovány Thiaclopridem, Imidaclopridem nebo Klothianidinem, je počet hemocytů v jednom mikrolitru (µl) zřetelně redukovaný (B). 90

91 Obr. 2: Včele jsme implantovali do zadečku kousek průhledného rybářského vlasce (A). Po 4 hodinách jsme černě zbarvený konec vlasce vyčnívající z rány změřili (B, C). Už první šetření ukázala, že neonikotinoidy ve včelách podporují rozmnožování virů a tím i dalších virů, které roztoči roznášejí. Pro zdraví včel je nejdůležitější zneškodnění parazitů a nositelů nákaz. Jestliže je jejich obranyschopnost vinou životního prostředí snížena, pak včely těžko odolávají jak nemocem, tak i parazitům. Proto jsme zkoumali, zda neonikotinoidy Thiacloprid, Imidacloprid a Klothianidin mohou imunitní obranu včel oslabit. Imunitní obrana včel Podobně jako všechna zvířata mají i včely obranné mechanizmy proti parazitům a původcům chorob. Krvi podobná kapalina, která koluje ve včelích tělech, se nazývá hemolymfa. Tato má v imunitní obraně včel rozhodující roli. Obsahuje aktivní imunitní buňky, tzv. hemocyty. Když do včelího těla vniknou cizí tělíska, např. bakterie, hemocyty je napadnou, obklopí a zapouzdří. Tito zneškodnění vetřelci jsou pak ještě potaženi vrstvou černého melaninu. Tento na nich vytvoří krustu (strup), který zabrání tomu, aby z rány unikala hemolymfa a vnikaly do ní další nežádoucí tělíska. Vliv na počet hemocytů Při pokusech jsme dělnice držené v klíckách krmili cukernými roztoky, které v různých koncentracích obsahovaly neonikotinoidy. Poté, co včelám byly 24 hodin aplikovány neonikotinoidy Thiacloprid, Imidacloprid a Klothianidin, se počet hemocytů snížil (obr. 1 B). Vliv na hojení ran Roztoč Varroa vykouše do včelích těl otvory a jimi vysává hemolymfu. Při tom do rány vnáší viry a různé látky, které oslabují imunitní systém včely. Abychom napodobili kousnutí roztočem, implantovali jsme do zadečku jedné včely kousek průhledného rybářského vlasce (obr. 2A) a místo vniku vlasce do těla jsme zbarvili černě kvůli pozorování pod mikroskopem. Všechny tři testované neonikotinoidy Obr. 3: Hemmhofův test: U včel ošetřovaných neonikotinoidy je antimikrobiální aktivita hemolymfy redukovaná (A: menší bezbakteriální okruhy). (B: Graficky znázorněný účinek neonikotinoidů na antimikrobiální aktivitu hemolymfy.) 91

92 redukovaly tvorbu krusty na vstupním místě (obr. 2 C). Vliv na imunitní obranu Aktivita antimikrobiálních peptidů (malých proteinů s antimikrobiálním účinkem) jsme sledovali metodou Hemmhof. Hemolymfu jsme nakapali na mikroskopové sklíčko. Během 24 hodin vznikl v bakteriálním poli kolem kapky čistý prostor. Pokusy ukázaly, že hemolymfa odebraná včelám ošetřovaným neonikotinoidem má zřetelně méně antimikrobiální aktivity, než u kontrolních včel takto neošetřených (obr. 3B). Vyhodnocení těchto zjištění Naše výzkumy dokazují zřetelný vliv neonikotinoidů na imunitní systém jediné včely. Zatím není jasné, zda tyto změny budou mít podstatné účinky na nemocnost včel. U dvou testovaných neonikotinoidů Imidacloprid a Klothianidin Evropská instituce pro bezpečnost potravin dočasně zrušila jejich přípustnost, aby mohla jejich rizikovost znovu vyhodnotit. Zajímavé bylo, že i třetí chemikálie Thiacloprid vykazovala podobné účinky na imunitní systém. Thiacloprid byl pro svou nízkou jedovatost zařazen do skupiny pro včely neškodný. Každopádně byl Thiacloprid často a v nejvyšších koncentracích nalezen v kontrolních vzorcích včelích krmných zásob. Nejvyšší koncentrace Thiaclopridu byly zjištěny v r. 2012: 498 µg/kg, 2013: 240 µg/ kg. V r. 2014: Imidaclopridu 5,7 µg/kg, Klothianidinu 2,59 µg/kg. Zatím stále nevíme, jak dalece změněná imunitní obrana jedinců může ovlivnit zdraví celého včelstva. Tyto otázky a různé souvislosti budeme zkoumat v dalších studiích. Tato práce byla financována z prostředků EU a spolkové země Hessensko. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK Milostný život květů bez včel (Sylla de Saint Pierre, Kerstin Neumann; ADIZ-die Biene-Imkerfreund; 2016, č. 4, s ) Souhrn: Při pěstování hrušní používají čínští sadaři neregulované množství pesticidů, takže včely umírají. Včelaři v době kvetení hrušní převážejí svá včelstva do bezpečné vzdálenosti a opylení obstará najmutá lidská síla. V posledních letech se čínští sadaři zaměřili na intenzivní produkci hrušek a začali pěstovat hrušně ve velkém. To však vedlo k enormnímu rozšíření jejich škůdců. Sadaři na to reagovali masivním nasazením pesticidů. Včelaři hned pochopili, že včely a jakost jejich medu jsou tím ohroženy. Proto vyvážejí svá včelstva počátkem doby kvetení z údolí do vyšších poloh. V hrušňových sadech pak ale chybí hmyz, který by květy opylil. Aby se dosáhlo bohaté úrody hrušek, musí ho zastoupit opylovatelé lidští. 92

93 Okres Hanyuan v centrální čínské provincii Sichuan je hornaté pásmo. Má teplé až subtropické klima a je centrem pěstitelství hrušní. Se svými 2,388 km 2 je tento region skoro tak velký jako Sársko. Putování proti času Známý francouzský fotograf Éric Tourneret tam byl právě v té době spolu se svou manželkou Sylla de Saint Pierre. Jemu se podařilo celou situaci zdokumentovat a píše: Jakmile jsme přijeli do Hanyuan, začalo všechno běžet velmi rychle. Doba kvetení hrušní zde trvá pouhý týden, takže na svou práci jsem měl jen dva až tři dny. Měl jsem totiž umělecký záměr barevně fotograficky zaznamenat přírodní proměny krajiny ve vegetační době. Se svým mladým čínským asistentem jsme šli hledat vhodná místa pro moje motivy. Tak jsem shledal, že zde jsou mnohé rodinné podniky, ve kterých se muži i ženy intenzivně věnují opylování hrušní. Mnohdy jim v tom vypomáhali nádeníci z chudších horských oblastí. Byli spoře oblečeni a měli bezvýrazné obličeje. S kouskem chleba od místního pekaře jsme fotografovali, pokud nám to denní světlo dovolilo. Stejný boj s časem sváděli místní sadaři, kteří v několika dnech museli provést opylení svých hrušní. Přesto nás pozorovali s úsměvem. Bylo jim divné, proč je chceme fotit, ale nakonec pózovali docela rádi. Hrušková sezóna Pohoří Hanyuan je celé bílé kvetoucími hrušněmi. Člověk si připadá jak ve staré Číně. Ale zde rýžová pole ustoupila ovocným sadům. Velký zvrat způsobila počátkem osmdesátých let nová agrární reforma, která dovolila zemědělcům, aby se svou půdou nakládali podle vlastního uvážení. Důvodem k tomu byla tíživá situace, kdy tato obrovská země nebyla schopna si zajistit svou výživu. A najednou tu byly hrušky, které slibovaly pětkrát větší finanční výnosy než rýže. Rýžová políčka rychle ustupovala hrušňovým sadům a region se stal největším producentem hrušek v provincii Sichuan a jedním z největších v celé Číně. Každý sadař zde jich prodá ročně na pět tun, což činí asi polovinu jeho ročních příjmů. Stinná stránka tohoto intenzívního sadařství Pěstování hrušní ve velkém stylu vedlo k rychlému šíření parazitů hrušňových vší, blech a červených pavoučků. Sadaři reagovali stupňující se aplikací pesticidů, a to bez jakékoliv úmluvy a bez znalostí o jednotlivých produktech, jejich užití a účincích. Tak se stalo, že některé stromy byly během jednoho roku osmkrát až desetkrát postříkány pesticidy a (ze 70 %) insekticidy. To vedlo k tomu, že opylující hmyz vymřel. Dnes bychom v tomto moři květů nenašli včely ani jiný hmyz. Proto včelaři vidouce, jak jim včely mizí, opouštějí údolí, jakmile hrušně začnou rozkvétat a stěhují své úly do hor. K tomu se ještě sadaři z míst- 93

94 ních druhů přeorientovali na importovaný, zvláště výnosný druh. Tento však je odkázán na cizí opylení. Vládní agrární experti proto přišli s myšlenkou nahradit hmyzí opylovatele lidmi. Během několika let se tato metoda prosadila v celé provincii Sichuan. Dnes ji zde každý sadař perfektně ovládá. V hrušňovém sadě rodiny Chen Su panuje čilý ruch. Pyl určený k opylování se získává z květů hrušní, které rostou kolem celé usedlosti a kvetou dříve. Při tom se musí vystihnout ten správný okamžik. Pyl musí být zralý, ale nesmí ještě opadat. Prašníkové květy se odstřihnou. Pak se z nich opatrně vyberou prašníky s tyčinkami. Ty se pak suší v kartonových krabicích při teplotě 20 až 25 C. Často se do krabice zavěsí žárovka. Za 24 hodin je pyl dostatečně suchý a přenese se do nádobky. A nyní se čeká na správný čas, kdy květy jsou připraveny k opylení. Pozná se to podle barvy jejich kalichů. Teď manželé opylují jeden květ po druhém. Paní se věnuje přízemním větvím a muž stoje na žebříku pracuje v koruně stromu. Při slunečném a teplém počasí může být jeden strom zcela opylen za jediný den. Při chladnějším počasí se doba kvetení může protáhnout až na deset dnů. Pak je nutno opylování urychlit. Intenzivní ruční opylování vede někdy k tomu, že stromy nasadí tolik plodů, že vice než polovinu z nich je nutno ručně odstranit, aby zbylé hrušky měly správnou velikost a tvar. Ruční opylování: Co se nám zprvu zdálo absurdní, není v Číně nic neobvyklého. Také jablka, broskve, švestky, kiwi a ginkgo vyzrají dík ručnímu opylení. Výhody: Postačí méně opylovacích stromů, takže je vice místa pro stromy plodné. Například na 80 až 100 hrušní plodné sorty postačí jen tři až pět stromů sorty opylovací. Plodování je jisté. Časové rozmezí mezi dobami kvetení obou sort je tím překlenuto. Plody jsou větší a mají pěkný tvar. Nevýhody: Je pracnější a tedy dražší. Stromy nasadí mnoho plodů, z nichž velká část musí být odstraněna. Pěstování omezeného množství druhů vede ke zúžení biodiverzity. 1. Každoročně se doba kvetení hrušní očekává s napětím, neboť příjmy jejich pěstitelů jsou závislé na tom, jak budou jejich květy opyleny. 2. (vlevo v kroužku) Odstřižené pylodárné květy se prodávají nebo rozdávají přátelům a příbuzným. 94

95 Každý strom je čtyřikrát až pětkrát opylen. Práce s tím spojená je nejen namáhavá, ale také nebezpečná. Neustále dochází k pádům se stromu nebo žebříku. V čas kvetení hrušní přicházejí do Hanynuanu tisíce turistů. Nové problémy: Během deseti let cena hrušek klesla, zatímco náklady na ruční práci stoupají. Současný model sadaření je čím dál tím více nehospodárný. Na druhé straně poptávka čínského obyvatelstva po zdravém ovoci stoupá a lidé jsou ochotni si za ně připlatit. Vláda se nyní pokouší používání pesticidů omezit. A také producenti hrušek hledají alternativní řešení. V oblasti pohoří Hanyuan se má zavést nový režim pro užívání pesticidů, ale celá problematika 95

96 Pyl je připraven ve speciální skleničce. Do ní se opylovací nástroj vnoří a na něm ulpělým pylem se opylí 20 až 50 květů. Pyl z květů speciálních stromů, které kvetou dříve, je pečlivě sebrán a usušen. Pak je dopraven ke stromům a pomocí opylovacího nástroje aplikován do květů. se tím neřeší. Tak se znovu uvažuje o včelách, které se v opylování osvědčily. Ostatně v jiných regionech včely slouží běžně a bez přestání. V současné době včelaři zvažují nabídku producentů hrušek, aby jim své úly do jejich sadů pronajali. Jenomže včelaři se obávají o zdraví svých včelstev. Při tom je problém v tom, že hrušňové květy skýtají sice hojnost pylu, ale žádný nektar. Proto by svá včelstva museli přikrmovat cukrem, což by jim nájemné nepokrylo. Úplný návrat k přirozenému opylování je zatím v nedohlednu. Teprve až ovocnáři budou ochotni používání pesticidů podstatně zredukovat, mohlo by se podařit včely do regionu vrátit. Zde k opylení slouží péřová prachovka na dlouhé bambusové tyči. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK 96

97 Předcházení rojení (Randy Oliver, American Bee Journal, 2015, č. 9, s ) Souhrn: Přehled hlavních zásad pro předcházení rojení. Abyste minimalizoval rojení, můžete dodržovat nepřebernou řadu standardních doporučení. Nebo ještě lépe, můžete si vytvořit svoje vlastní rozhodnutí, jak včelstva vést, pokud pochopíte faktory či narážky, které se podílejí na vytváření rojového impulsu. Změňte jeden či více z těchto faktorů a překážek a možná budete schopen zabránit, zastavit nebo dokonce obrátit rojové impulzy. VČELAŘOVO DILEMA Čím je populace ve včelstvu větší, je větší i poměr dělnic, které mohou být zapojeny do snůšky nektaru, stavby buněk a přeměně nektaru v med. Tudíž větší včelstva vyrobí více medu, přepočteno na jednu včelu, než včelstva slabší. Silná včelstva jsou, bohužel, náchylnější k jarnímu rojení. Pro včelaře je to náročný úkol, aby byl schopen jeho či její včelstva vést tak, aby dosáhla maximální síly v ten správný čas, kdy začíná hlavní snůška, ale na druhou stranu se musí snažit, aby předešli vyrojení během tohoto procesu. REPRODUKČNÍ NUTKÁNÍ Stále mějte na paměti, že dříve, než umělé rozdělování včelstev, které provádí včelař, jedinou možností, jak se rozmnožovat, bylo pro včely rojení. Rojový impuls je podivné, vrozené chování. A vyzkoušejte, jak bychom mu mohli, což je nepravděpodobné, úplně zabránit. A máme štěstí, že rojení se stěží vyskytuje pouze náhodně. Přírodní výběr včelstva nemilosrdně trestá za to, že nemají dopředu vše seřazeno. Rojení je vysoce rizikové chování kolonie, které může mít za následek smrt mateřského včelstva nebo roje, pokud není schopno dostatečně růst, aby přežilo nadcházející zimu. Pro včelstvo je lepší vše znovu zvážit a posunout rojovou náladu, než riskovat možnost, že všechny činitele nebudou příznivé. Pak záleží na nás, abychom pochopili, jak mysl včelstva určuje, zda a kdy podmínky přispějí k úspěchu, což znamená, že zachrání včelstvo, stejně jako roj v daných podmínkách. Důsledkem je, že neexistuje žádná evoluční výhoda pro včelstvo, aby si uložilo více medu, než je nutné pro přežití v případě nedostatku nebo v zimě. Je to jen přínos pro včelaře, aby vybral přebytek medu. Proto pěstujeme včelí linie, které Rozvoj včelstva sleduje dostupnost pylu Přebytek pylu Rozvoj včelstva ROJENÍ Počet včel Období 1 Období 2 Období 3 Obr. 1: Stylizovaný obrázek pro názorné vysvětlení, jak rozvoj včelstva sleduje dostupnost pylu, spíše než kalendářní datum. Hojnost pylu závisí na místní fenologii rostlin, což je zapříčiněno teplotou a vlhkostí. V mírných klimatech k nízkému počtu včelí populace obvykle dochází během studené zimy, ve vyprahlém subtropickém podnebním pásmu se může objevit během suchého léta. A samozřejmě úspěšná pastva na tomto pylu je zcela závislá na příznivém počasí. 97

98 mají snahu uskladnit nepřirozené množství medu na rozdíl od toho, že se budou rojit. Praktické použití: protirojové vedení včelstev je něco jako přemlouvání našich včelstev k tomu, aby ukládala medu víc, než potřebují, místo toho, aby dodržovala svůj přirozený reprodukční pud. Opatření, jak předcházet rojům jsou založena na tom, že napálí včelstvo a přivedou ho k myšlence, že na rojení není vhodný čas. NEJDE JEN O VYTĚSNĚNÍ Samozřejmě, že včelstva mají snahu se rojit na jaře, když jsou plné včel. Ale ono to není zase tak jednoduché. Stejně jako u jiných rozhodnutí učiněných včelstvem, jsou konkrétní odpovědi na celou řadu faktorů či narážek spojených s tvorbou (nebo zrušením) roje impulsivní. Jsou velice dobře shrnuty Dr. Markem Winstonem v jeho knize Biologie včely medonosné (kterou by měl mít v regále každý opravdový včelař). Chov matek a rojení jsou zcela mimořádným komplexem funkcí, které zahrnují dobře načasované a koordinované činnosti tisíců individuí. Je velice pravděpodobné, že existují multifunkční podněty pro zahájení chovu matek na základě určitých vnitřních demografických faktorů ve včelstvu, které nejenže stimulují produkci královny, ale také přispívají k úspěšnému rojení. To se chovně shoduje s krátkým oknem v době, během níž podmínky ve včelstvu jsou nejvhodnější pro založení silného včelstva a většina z těchto charakteristik musí být shodná, nebo blízko jejich prahové úrovně, aby mohl začít chov matek. Praktické použití: rojová nálada se může odstartovat nebo zastavit v závislosti na některých kombinacích ve stále se měnících prazích ekologických i těch, které panují v úle. Tím, že porozumí, co se těmi prahy míní, bude včelař schopen manipulovat se včelstvem a přimět ho k myšlence, že podmínky nejsou zrovna vhodné pro rojení. POVELY A PRAHOVÉ HODNOTY, KTERÉ SE PODÍLEJÍ NA ROJENÍ Načasování Rojení dosahuje svého vrcholu v mírném klimatu na jaře, ale není nutně vázáno k určitému měsíci roku. Sezóna pro včelstvo není spojena s určitým měsícem, ale daleko více je vázána na fenologii místní květeny, která naopak není úplně závislá na délce dne, ale také na teplotě a dešťových srážkách. Uvažujte o následujícím: má se za to, že rojové přípravy rozhodnou a provedou dělnice, které možná nikdy neopustily temnotu a regulovanou teplotu v centru chomáče. Jaké záchytné body musí mít o tom, jak to vypadá venku? Samozřejmě, že mají okamžitý přehled o množství čerstvého nektaru a pylu přisouvaného do úlu. Sezónnost rozvoje a útlumu včelstva je celá založena na přísunu pylu a nektaru když je pylu hojnost, populace vzrůstá, když je ho nedostatek, včelstvo se zmenšuje (obr. 1). Počet dělnic nebo buněk plodu Jarní pokles (vymírání zimních včel) Rojení Podzimní pokles (posun k fyziologii zimních včel) 98 Obr. 2: Kmenové včelstvo může nejlépe nahradit ztrátu včel-průzkumnic pouze za předpokladu, že plodiště dosáhlo svého vrcholu (tečkovaná čára) a existuje spousta mladých dělnic, které se mohou zapojit do roje. Všimněte si také nízkého průměrného věku dělnic (spodní čísla na řádcích) během období jarního rojení. Originální data od Lloyd Harris.

99 Obr. 3: Kukly jsou naskládány jako palivové dřevo. Ale když se dělnice vylíhne, její tělo pokrývá zhruba tři buňky, což má za následek expanzi tři ku jedné. Vzhledem k této očekávané explozi ve velikosti chomáče, včelstvo se může nejlépe vyrojit, když zavíčkovaný plod dosáhne svého vrcholu. Praktické použití: v závislosti na vaší místní rostlinné fenologii a počtu včelstev, která chováte, se může rojová sezóna objevit hodně před začátkem a dokonce i během hlavní snůšky. A normální načasování může být úplně shozeno počasím. To vše znamená, že nikdo nemá přesný vzorec načasování úspěšného vedení rojové nálady. Pro širší pohled se zaměřme (udělejme si něco jako byznys plán) na evropskou včelu medonosnou. Byznys plán se bude sestávat ze dvou částí: (1) založení, při kterém roj objeví a zabere vhodnou dutinu. V případě, že následně úspěšně naplní dutinu plásty, včelami a medem nezbude nic jiného, než se přesunout do fáze 2) rozmnožování, sestává z vypěstování co největšího počtu trubců a rojů a obsadit jimi přilehlé oblasti bez toho, že se dostane do nebezpečí ohrožení sebe sama. Čerstvý nektar Obr. 4: Ve tmě vnitřku úlu, rozhraní mezi medem a plodem včely pečlivě sledují jako indikátor množství zdrojů a dostupnosti prázdných buněk v dutině. Včelař může číst v buňkách stejným způsobem, aby zjistil, co včelstvo zažívá. Produkce trubců a rojů je pro včelstvo velice drahá a všeobecně nezačne dříve, než je k dispozici dostatečně velká plocha plodu. Když se zdroje ztenčí, včelstvo reprodukci pozastaví a spotřebuje kteréhokoliv trubce či matku ve stadiu larvy nebo kukly. Ani včelstvo se nevydá na cestu reprodukce nahodile jen proto, že nastala doba jeho rozmnožování. Tento proces nastane pouze v době, když je největší šance na úspěch a navíc umožní obnovu kmenového včelstva. Navzdory tomuto varování a pravděpodobnosti teplotních výkyvů šance, že roj ve volné přírodě přežije přes příští zimu je dost nízká (i pro velké, časné roje které mají výhodu). Takový úspěch je většinou závislý na dostatečném přebytku pylových zásob a nektarové snůšky, která bude následovat po vyrojení. Roj obecně má s největší pravděpodobností naději na úspěch, pokud je na začátku sezóny (v příslušném grafu, na vzestupném toku pylu) nebo před příchodem podzimu, kdy je druhý (ale menší) vrchol v rojení. Ale i mateřské včelstvo musí uvažovat o svém vlastním přežití, které je závislé na obnově vlastní populace potom, co se včelstvo vyrojilo. Winston poznamenává, že: Přesvědčivá role vnitřních demografických faktorů včelstva při stimulaci přípravy roje je zapojení, které pro úspěšnou tvorbu a údržbu toho původního včelstva, umožňuje dělnicím načasovat rojení tak, že se shoduje s vhodnými podmínkami ve včelstvu a maximalizují možnosti, že změny budou úspěšné pro tvorbu a údržbu toho původního včelstva. Znovu se tedy vrátíme k demografii včelstva. Nejpříznivější období pro vyrojení včelstva je kulminující množství zavíčkovaného plodu a nejvyšší poměr mladušek. To nastává zhruba 6 8 týdnů po jarním prohození nástavků v průběhu lineární vzestupné fáze, ale dříve, než včelstvo dosáhne svého vrcholu. Znovu se podívejte na graf Harrisonových včelstev (obr. 2). PODMÍNKY V PLODIŠTI A MNOŽSTVÍ OTEVŘENÉHO PLODU Winston to shrnuje takto: Je významné, že odchov matek začíná přesně v okamžiku, když dělničí plod je na vrcholu a uprostřed plodiště v podstatě nejsou žádné volné buňky. A tak okamžik, kdy včelstva začnou pěstovat matky, se koná ve stejnou dobu, kdy je včelstvo na vrcholu síly a ničení matečníků může sloužit k tomu, že se včelstvo nevyrojí až do chvíle, než má dostatek dospělých jedinců a plodu, aby mohlo osídlit jak roj, tak i originální včelstvo. Praktické použití: Včelař může obelstít včelstvo, aby si myslelo, že ještě může dál sílit místo toho, aby se vyrojilo. To znamená rozšiřovat plodiště tak, aby stále obsahovalo neobsazené buňky. Tímto postupem může včelstvo přimět k tomu, že ho opustí rojová nálada a zničí již naražené matečníky. 99

100 Rojení se typicky neprojevuje, dokud úl není plný zavíčkovaného plodu (obr. 3) Zapamatujte si, že včely, které se vylíhnou z larev jednoho rámku zavíčkovaného plodu, obsednou přibližně tři rámky. Tato expanze tři ku jedné znamená, že vzroste nejen celková populace včelstva, ale zároveň rychle nahradí úbytek dělnic, které odlétly s rojem. Praktické použití: odstraňování zavíčkovaného plodu může zpomalit či zastavit rojové nutkání. Výrobci medu v plástvích rutinně vyjímají plod a stlačují matku a všechny dělnice do plodiště, které je plné medu a nad ně nasazují medníky. I když je to nacpané včelami a medem, včelstva se nerojí, neboť nemají dostatek zavíčkovaného plodu. Demareeho způsob: všechen plod se převěsí do vrchu úlu a matka se nechá dole. Vzhledem k tomu, že včely dole necítí přítomnost plodu, nebudou narážet matečníky. Včely nahoře začnou narážet spoustu nouzových matečníků. Když včelař přijde za 7 8 dní a velmi pečlivě vyřízne každý jeden matečník (obvykle je potřeba z plástu omést všechny včely, aby se žádný matečník nepřehlédl) a pokud tam není žádná vhodná larvička, která by se hodila k naražení nového matečníku, je rojení odvráceno. Jak se mladušky vylíhnou z bývalých plodových plástů, včely je zanesou medem. ZNOVUNAPLNĚNÍ Včelaře Walta Wrighta si cením za jeho výjimečná pozorování tohoto označení. Během jarní nektarové snůšky včelstvo přestane spotřebovávat zásoby medu nad a kolem plodového tělesa (tím uvolnilo další buňky pro jeho rozšíření) a začne znovu naplňovat buňky nektarem, který je k dispozici (obr. 4). V myšlení včelstva to je silná motivace, že včelstvo vyplnilo svoje mezery. Praktické využití: načasování výměny matky z velké části sníží rojovou náladu. Mnoho včelařů, kteří odvážejí včelstva z opylování mandloňových sadů, si může dopřát luxus toho, že mají dostatek času, aby ze včelstev ihned nadělali oddělky (s přidáním oplozených matek či matečníků) a znovu je dostali do plné síly dřív, než přijde hlavní snůška. To je osvědčená praxe, která jedním zásahem do včelstva minimalizuje rojení a dodá jim vitální mladé matky. Podzimní výměna matek má téměř stejný účinek. PŘÍZNIVÁ HOJNOST ZDROJŮ (NEKTAR A PYL) Včelstvo má averzi se rojit v případě, že naděje na přežití buď mateřského včelstva nebo roje je mizivá kvůli nedostatku zdrojů nebo špatnému počasí (v období nepříznivého počasí dělnice mohou zničit zavíčkované matečníky nebo držet po delší dobu neoplozené matky zaklíckované v matečnících. V případě, že buď kvetení, nebo počasí vážně sníží množství pylu a nektaru, včelstvo obrátí impulz k rojení. Nicméně rojení všeobecně méně závisí na dostatku zdrojů než na dynamice vývoje populace včelstva (viz obr. 2). Praktické využití: po příznivém počasí během kvetení mandloní, když vidím ve včelstvech rojové buňky, nechám včelstva trochu hladovět po opadání květových plátků. Včely rychle zruší naražené matečníky. Obr. 6: Tato stará matka s opotřebovanými křídly byla schopna vyletět s rojem, ale daleko se nedostala. Roj ji opustil před úlem. Obr. 5: Včelstvo s mladou matkou, která uvolňuje do svého okolí množství mateří látky, se bude rojit s menší pravděpodobností. Početná skupina doprovodných včel kolem matky vypovídá o dostatku uvolňovaného feromonu, Příliš silné včelstvo může být na překážku v šíření mateří látky. Té pak pro mnohé dělnice není dostatek a to je další ze signálů k vyrojení. NESPOLEHLIVÉ METODY VEDENÍ VČELSTVA S ROJOVOU NÁLADOU Vyřezávání matečníků: to může vést k tomu, že se včelstvo nebude rojit, ale nesmíte žádný vynechat! Ve skutečnosti, dokud neometete včely z každého jednoho plodového plástu a pečlivě je neprohlédnete, je celkem snadné přehlédnout jedinou rojovou buňku. Zastřižení křídel matce: matka se zastřiženými křídly může s rojem ulétnout, ale nebude daleko. Může se ztratit mimo úl (obr. 6). To ji zcela jistě zabrání odletět s rojem, ale včely od ulétnutí s první neoplozenou matkou neodradí. 100

101 POPULACE DOSPĚLÝCH DĚLNIC Studie o vlivu celkové velikosti chomáče (populace dospělých dělnic) na rojení poskytují protichůdné údaje, takže váhám generalizovat. Což znamená, že máme-li stejný objem dutiny, silnější včelstva mají snahu více se rojit, než včelstva slabá. Omezení buď populace dospělých včel, nebo nějakým způsobem rozdělení včelstva je účinný způsob, jak snížit rojení. Bohužel taková redukce velikosti včelstva jde na úkor produkce medu (jak jsem se sám přesvědčil, když jsem před léty změnil zaběhnutou migrační praxi. Vzhledem k velké místní variabilitě v načasování doby rojení, fenologii rostlin, dostupnosti matek a trubců, pěstitelským záměrům a načasování snůšky, nemáme jednoznačné doporučení, jak dosáhnout perfektní rovnováhy mezi předcházením rojům a výrobou medu. Ale je tady spousta možností. SNÍŽENÍ DOSPĚLÉ POPULACE Ometení včel: Komerční včelaři z jihu USA a Kalifornie na jaře dělají smetence (buď jako prevenci rojení anebo jako zdroj příjmů) a prodávají je ostatním včelařům. Každý si může udělat smetenec (což je skvělý způsob, jak omezit varroázu). Další metodou, která se uplatňuje zejména v Evropě je namést včelstvo, které má rojovou náladu na Taranovu desku, aby se včely rozdělily podle věku a poté umístit smetený roj s rojovými včelami a starou matkou do jiného úlu. Zbylé staré včely se nechají s plodem a zralými matečníky. Jiným jednoduchým způsobem, jak vyjmout část dělničí populace ze silného včelstva je jednoduše na zahradě kamkoliv přemístit úl a oslabené včelstvo ponechat na místě. Na původní místo je ovšem potřeba umístit prázdný úl, aby se měly létavky kam vracet. Tento způsob má své kouzlo v tom, že nemusíte ani otevírat úl a můžete to udělat kdykoliv během dne či noci. Přeleták: to je metoda lenochů, jak udělat nárůst jednoduše tím, že rozdělíte jedno včelstvo na dvě a necháte bezmatečné polovičce narazit nouzové matečníky. Ačkoliv bezmatečná polovina typicky narazí nouzové matečníky (některé ze starších larviček) a obvykle je dobře krmí před líhnutím a oddělek bude mít matku v dobré kvalitě (samozřejmě za předpokladu, že měl dobré plemenivo). V případě, že bezmatečný oddělek dobře odchová matku, čerstvá vajíčka uvidíte během dní. Tahle metoda vyžaduje jen velice malé včelařské zkušenosti, ale samozřejmě, že má některá úskalí, zejména v tom, že včelstvo je dlouho bez plodu (ačkoliv to pomáhá snižovat varroázu), ale nepodaří-li se včelstvu vychovat matku, objeví se tam dělnice, které budou klást. Proto si musíte včelstvo pohlídat Obr. 7: Klíčovým bodem je mít starou matku na původním stanovišti spolu s několika rámky plodu. Je-li dostatečně teplo pro let, všechny ostatní včely mohou být přesunuty do oddělku, protože dostatečné množství starších včel se vrátí do mateřského včelstva, kde převezmou péči o plod. Bezmatečný oddělek může být umístěn buď nahoru, nebo vedle jako nástavek k mateřskému včelstvu a v případě, že v něm nejsou rojové matečníky, přidejte matečník nebo oplodněnou matku. Jakmile hlavni rojová sezóna odezní (během níž obě matky kladou), můžete jednoduše obě včelstva znovu spojit a ponechat na včelách, kterou matku si ponechají. 101

102 (některá z dělnic bude klást už za 21 dní v případě, že včelstvo je beznadějně bezmatečné). Winston upozorňuje na některé další nedostatky této metody. Je to velká úmrtnost plodu a silný oddělek se může vyrojit a uletět s objevením se první neoplozené matky. Tomu se dá pomoci tak, že se do bezmatečného včelstva přidá vybíhající plod z jiných včelstev a zlikvidují se všechny naražené matečníky s výjimkou jednoho jediného. A to jste zpět u sympatické další odborné včelařské práce. Winston doporučuje, aby včelař používal sofistikovanější techniky při dalším rozšiřování počtu (ale já musím souhlasit, když čelíme bezprostřednímu nebezpečí rojení v našich včelnicích, nemáme čas se s tím správně zaobírat, často jsme nuceni udělat narychlo tento přeleták). ROZDĚLENÍ VČELSTVA: V případě, že včelstvo vykazuje známky rojové nálady, říká vám, že se samo chce rozdělit. Proč byste tedy vy neměli jednoduše kontrolovat tento proces? Vyjmutí oddělku: Ukradení plodových rámků na tvorbu oddělku (a jejich nahrazení mezistěnami) může obrátit rojové nutkání. Rada, jak odpadne potřeba vyhledávat matku: vyndejte několik plástů s plodem a medem, omeťte z nich všechny včely, poté je umístěte do plodového tělesa v úle nahoru, nad mateří mřížku. Během hodiny budou plodové plásty obsednuty mladuškami (ale matka tam nebude) a nástavek můžete přenést na libovolné místo, přidat matečník nebo oplodněnou matku (není nutno přidávat rámek s rojovým matečníkem). Praktické využití: včelnice s vyrovnanými včelstvy se daleko lépe vede. Během období, kdy se kolonie lineárně rozrůstá, můžete klidně vyndat plodové plásty a přidat mladušky ze včelstev, která by dosáhla velice brzo svého vrcholu do včelstev, která zaostávají. Posilování včelstev oddělky: Obvykle, po mandloňové snůšce, rozdělujeme silná včelstva na 4 oddělky, které prodáváme nebo na 2 silnější, které použijeme na snůšku. Podle mých osobních zkušeností mohu říci, že včelstva, která se vrátila z mandloňové snůšky, nemají snahu narážet rojové matečníky do chvíle, než včelstvo zaplní oba nástavky. Naše včelstva posuzujeme tím, že zdvihneme víko a podle jejich síly děláme oddělky slabší včelstva ještě nějakou chvíli necháme stavět. Už máme vyzkoušeno, že dělat oddělky ze slabých kolonií je ztráta času, protože nemají dostatek plodu, aby rozdělení bylo účinné. Dělení a spojování Další možností je rozdělení včelstva, abychom zamezili rojení a posléze jejich spojení, když rojové období pominulo. To je v podstatě úprava Demareeho metody s přidanou výhodou tvorby silnějšího včelstva (v případě, že tento krok můžete udělat před hlavní snůškou) stejně jako v době výměny matky. Způsob jsem zobrazil na obr. 7. Samozřejmě, že máme mnoho dalších způsobů, stejně tolik, kolik je včelařů, jak dělit včelstva, abychom zamezili rojení. Vyzkoušejte některé, abyste viděli, jak to funguje při vašem vedení včelstev, zeměpisné šířce, načasování nektarové snůšky a jiných podmínkách. Při mé vlastní činnosti používám každé jaro několik různých způsobů, které jsou závislé na okolnostech a našich záměrech. Praktické využití: v závislosti na tom, kdy je vaše hlavní medová snůška a zda je vaším prvořadým cílem rozšiřování, prodej včelstev, výroba medu, podle toho se musíte sami rozhodnout, která volba je tím nejlepším, co můžete udělat, abyste zabránili vyrojení. Zpětným dopočtem, jak silná včelstva potřebujete mít v kterémkoliv okamžiku před započetím hlavní snůšky, budete schopni přizpůsobit jejich sílu, čímž na jedné straně minimalizujete šanci, že se vám vyrojí a zároveň jim umožníte rozvinout se tak, aby jejich síla byla optimální v době produkce medu. ZABALIT Uvědomte si, že pokud se týče intelektu včelstva, tak je to pouze život v dutině stromu a rozhodnutí prováděná na základě tisíciletého vývoje před tím, než se objevil první včelař. Včelstva se vyrojí, když cítí, že zaplnila dutinu a že podmínky jsou příznivé pro úspěšné přežití jak roje, tak i kmenového včelstva. Chápejte, že první impuls včelstva vyrojit se vznikne v naprosté tmě uvnitř úlu. Jako včelař, který je schopen změnit smyslové vjemy, které vyvolávají rojovou náladu, budete schopen rojení zabránit nebo jej dokonce zvrátit. Rojení konec konců není špatná věc a mnoho včelařů nechává, aby se jejich včely volně rojily. Roje, které jdou jednoduše sebrat, umístí do úlů a zbytku zamávají na rozloučenou. Uvědomte si prosím, že takovéto roje, když se usídlí v sousedově kůlně, mohou způsobit nepříjemnosti. Dále tyto roje mohou neúmyslně zavléci roztoče a patogeny divoké včelí populaci a zcela jistě budou u zdrojů potravy konkurencí vašim včelstvům. PODĚKOVÁNÍ Jsem dlužníkem Dr. Marka Winstona (a jeho spolupracovníků) za jeho výzkum a podrobnou recenzi o rozmnožování včelstev a Dr. Tomu Seeley za jeho zevrubný výzkum chování včely medonosné. A také hodně čerpám z velkolepé práce Lloyda Harrise o populační dynamice včelstva. Nemohl bych zkoumat tyto články bez velkorysé pomoci mého partnera ve zvědavosti Petra Borsta. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK 102

103 ROSTLINY Trvalá krása: slaměnky (Helmut Hintermeier; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 11, str ) Souhrn: Kdo by neznal nádherné slaměnky (Helichrysum), které poslední dobou opět přicházejí do módy? Vždyť květy slaměnek vydrží léta samozřejmě v sušených kyticích a podobných vazbách. Rostlinný rod Helichrysum z početné če ledi složnokvětých rostlin (Compositae) zahrnuje asi šest set druhů, které jsou domovem převážně ve Starém světě, zvláště v Jižní Africe, na Madagaskaru a v Asii. Rodové jméno Helichrysum vzniklo z řeckých slov helios (slunce) a chrysos (zlatý) a označuje zářivě zlatožluté květy různých druhů. Slámově lesklé listeny mohou být i bílé, oranžové, růžové, červené až do hněda a fialové. Terčík uprostřed je většinou žlutý. Rostlina jako symbol Slaměnky symbolizují věčné vzpomínky, často je proto vídáme na francouzských hřbitovech, kde tyto květiny nazývají immortelle čili nesmrtelné. Zvyk zdobit hroby slaměnkami může souviset i se smyslem Francouzů pro praktičnost, neboť květy si uchovávají svou krásu a zářící barvy po celou zimu. Německý výraz Ewigkeitsblume čili věčná květina svědčí o tom, že i ve Švýcarsku se slaměnky často používají do věnců. Proto byly z divoce rostoucích slaměnek vyšlechtěny zahradní různobarevné odrůdy, které prodejci řezaných květin pěstují na rozlehlých polích. Jediný domácí druh Jediným domácím druhem v našich zeměpisných šířkách je smil písečný (H. arenarium), který je rozšířený zvláště v severním Německu v dunách, borovicových porostech a na okrajích cest. V Rakousku roste volně v Burgenlandu a Dolním Rakousku, ve Švýcarsku se ve volné přírodě nevyskytuje. Malé žluté hlavičky 10 až 30 cm vysokých rostlin rostou v hustých trsech a kvetou od července do září. Květy se dříve používaly jako přípravek podporující růst vlasů a také na dnu, revmatismus a chronický zánět žlučníku. Každá evropská země dává přednost jinému druhu slaměnek. Plinius doporučoval slaměnky (H. italicum) jako lék proti angíně a příušnicím s ujištěním, že se nemoc již nikdy nevrátí. Oblíbené zahradní květiny Jednoletá zahradní slaměnka (H. bracteatum) se vyskytuje v Austrálii na požářištích a zásypech a v našich zeměpisných šířkách se pěstuje už od roku Všechny zahradní druhy se časem vracejí do této původní podoby. Byl vyšlechtěn pře- Ploskočelka chrastavcová s oblibou navštěvuje složnokvěté rostliny, kam patří i slaměnky (vlevo). Čalounice patřící mezi divoké včely sbírají pyl speciálními kartáčky na břiše (vpravo). 103

104 Včely využívají květů slaměnek od června do září jako zdroj nektaru a pylu v době chudé na snůšku. Dělnice čmeláka skalního (Bombus lapidarius) navštěvují květy od dubna do konce září (vlevo) a na stéblech smilu písečného (Helichrysum arenarium) sbírá vlnařka obecná (Anthidium manicatum) vlákna pro stavbu plodových buněk (vpravo). devším druh Monstrum, který dorůstá do výše 40 až 100 cm a žluté, oranžové, bílé, růžové, červené a fialové květy mívají až 8 cm v průměru. Druh Nanum se vyskytuje v různých barvách a vyrůstá až do výše 30 až 50 cm. Jen 30 cm vysoký je druh Bikini. Dva další druhy jsou H. cassianum z Jižní Afriky s mnoha hvězdicovitými růžovými květy o průměru asi 1,5 cm se žlutým středem na četných rozvětvených výhoncích a H. subulifolium, asi 60 cm vysoká rostlina z Austrálie s asi 2 cm velkými zlatožlutými 104

105 Vzácný a částečně ohrožený druh zlatohlávek tmavý (Oxythyrea funesta) tráví hostinou na pylu hodně času. Pestřenka (Eristalis pertinax)má ústní ústrojí přizpůsobené sběru nektaru i pylu. Modrásek podobný (Plebejus argyrognomon), babočka paví oko (Inachis io), babočka kopřivová (Aglais urticae), babočka síťkovaná (Araschnia levana) a babočka admirál (Vanessa atalanta) sbírají pouze nektar. 105

106 květy na dlouhých pevných stoncích. Od června do srpna kvete jen asi 5 cm vysoký zakrslý druh H. milfordiae. Růžice tohoto vytrvalého, jihoafrického druhu jsou porostlé stříbřitými chloupky a tvoří husté polštáře. Nápadně velké květy o průměru asi 5 cm mají karmínově růžovou barvu a později zbělají. Rovněž jihoafrický keřovitý druh H. splendidum dosahuje až metrové výšky. Výhonky jsou hustě porostlé silnými bíle plstnatými listy a na vrcholcích jsou žluté trsy květů, které jen trochu zahnědlé vydrží až do zimy. Oblíbenou trvalkou tvořící polštáře vysoké až 25 cm je H. thianshanicum s plstnatými lístky. Od července do srpna se otevírají aromaticky vonící, husté chocholíky sdružených kanárkově žlutých až zlatohnědých květů druhu Goldkind. Podobný druh zvaný Schwefellicht potěší svými kyticemi tmavožlutých květů barvy síry a kompaktním asi 25 cm vysokým vzrůstem. Včely, čmeláci, pestřenky a motýli Zahradní druhy slaměnek vyhledávají od června do září včely a čmeláci jako zdroje pylu a nektaru. Pylem smilu písečného (H. arenarium), který kvete až do října, zásobují své plodové buňky dva druhy hedvábnic (Colletes daviesanus, C. fodiens) specializované při sběru pylu na složnokvěté rostliny. Pestřenky, hlavně druh Eristalis rupium, sbírají pyl i nektar. Z motýlů můžeme na zahradních slaměnkách pozorovat babočku paví oko (Inachis io), babočku kopřivovou (Aglais urticae), babočku síťkovanou (Araschnia levana), babočku admirál (Vanessa atalanta), okáče lučního (Maniola jurtina) nebo okáče lipnicového (Pyronia tithonus). Vhodné stanoviště a rozmnožování Slaměnky mají rády stanoviště na přímém slunci a lehce propustnou trochu chudší půdu. Množí se výsevem. V teplejších polohách můžeme začít s výsevem přímo na venkovní záhony začátkem května, obvykle však vyséváme ve skleníku nebo v pařeništi od začátku dubna. Takto předpěstované rostlinky jsou zvlášť silné a odmění se nám časnými květy. Po ledových mužích je můžeme přesadit do záhonu. Zahradní slaměnky jsou většinou jednoleté, existují však i odolné druhy, kterým první mrazík neuškodí. Novější odrůdy jsou vyšlechtěny jako mrazuvzdorné. Správný způsob sušení Usušené slaměnky vydrží velmi dlouho a nepozbývají nic ze svých zářivých barev, neboť nemají pravé okvětní lístky, nýbrž slámě podobné listeny. K sušení se používají řezané květy na dlouhých stoncích, které jsou jen lehce rozvité, se srdíčkem ještě zavřeným. Příliš rozvité květy mívají tmavý střed a pro sušení proto nejsou z estetických důvodů vhodné. Po odstranění lístků sušíme jednotlivé květy nebo jejich svazky zavěšené na stinném a vzdušném místě. Jednotlivé květy bez stonků sušíme rozložené na látce. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ Neznámí, ale efektivní pomocníci (Christoph Jakob-Luthy, Weier I. E.; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 12, s ) Souhrn: Aniž bychom o tom věděli, dělají nám občas rybáři dobrou službu tím, že našim včelám zlepšují snůškové podmínky. V našem časopise už bylo zmíněno, že vylepšování břehů křovinami je hodnotný přínos pro časnou snůšku i pro překonání snůškových pauz. Jednotlivci, rodiny, skupiny nebo včelařské spolky dosahují bez velkých nákladů velkého účinku a nejen pro včely. Často se jedná o pomocníky, se kterými my, včelaři, běžně nejsme ve styku. Jsou to členové rybářských spolků, kteří už po celá desetiletí zhodnocují každoročně kilometry vodotečí. U nás v Ementálu jim říkáme Studehicker (těžko přeložitelné, Kočičky plné pylu jsou včelami pilně oblétávány. 106

107 Krásná neznámá: plná květů a plná včel. jedná se o lidi prořezávající křoviny a mladé stromky pozn. překl.). Zhruba polovina větví vrb, olší, jasanů, lískových ořešáků a jiných rostlin se upraví zářezy a hustě se jimi pokryje půda až do vody ve směru toku. Vzniknou tak pro ryby přirozené úkryty. Navíc jsou břehy chráněny před velkou vodou. Proudění totiž vtlačuje větve a kmínky pevně do půdy, čímž je chráněna. Rybáři nám včelařům tím dělají neúmyslně velkou službu: na březích takto obložených proutím vyženou výhony nejen ležící kmeny, ale stovky metrů podél potka jsou v jednom květu. Tím tvoří našim včelám pylový a nektarový ráj. Navíc jsou břehy prosvětleny a mezi ležícími keři mohou vyrůstat kvetoucí rostliny. Tady se nabízí unikátní možnost pro oba spolky, které si tak mohou vzájemně poděkovat a zorganizovat společnou akci. Rybáři by udělali na březích prořezávku, zatímco příznivci včel by vysázeli ve vzniklých prolukách kaliny, dřín, bez, javory, zimolez, trnky a jiné včelařsky významné rostliny. (Ten výčet se mi nelíbí. Trnku jsem např. na břehu potoka ještě neviděl, včelu na bezu také ne - pozn. překl.). Přitom by si aspoň včelař sáhl na pilu a rybář na lopatu. Při této součinnosti by to mohlo chráněncům obou spolků být jen k dobru. Včelařský časopis, ale i místní tisk, by o tom určitě příznivě své čtenáře informoval. Krásné neznámé Před lety mi jeden známý přinesl jednu vrbovou sazenici s poznámkou, že neví, co je to za druh. Ještě před ním jsem ji označil za medovou vrbu. Sazenice mi vyrostla do sedmimetrové výše. Stará kůra je šedá a hladká, není strupovitá a popraskaná jako u většiny vrb. Víceleté větve jsou olivově zelené, jednoleté výhony hnědé. Listí se objevuje s kočičkami koncem dubna. Jak větve, tak listy jsou neobrvené. Rostlina je samčí a pylové kočičky zespod bílé. Shora jsou kryty tmavou čepičkou, barva květu je spíše žlutá. Ve vzduchu se vznáší lehká vůně a začínají se objevovat včely, ale také čmeláci, motýli, mouchy a i samotářské včely. Vícekrát jsem měl už pocit, jako by tam visel roj. S rozkvětem této medové vrby začíná u nás, podle mého pozorování, snůška květového medu. Skutečně bych rád věděl, jak se tato vrba jmenuje. 107

108 Vykácené keře jako ochrana břehů (jsou viditelné zářezy v kůře kmenů).. se změní už v nadcházejícím jaru v plnohodnotné snůškové rostliny. Často si pohrávám s myšlenkou pozvat na radu nějakého odborníka a také nechat udělat pylovou analýzu. Proč jsem to do dneška zanedbával? Často sám u sebe pozoruji, že při identifikaci nějaké rostliny, např. no jo, tak to je zimolez, zařadím rostlinu do nějakého kvazi-šuplíčku a ztrácím zájem o jiná pozorování. U té medové vrby na druhé straně stále znovu pozoruji listy, žebrování listů, okraje listů, květy, dobu kvetení, tvorbu proutí, tvorbu kořenů u sazenic a stále znovu se snažím hledat v nových odborných knihách. Dodnes je to pro nás krásná neznámá. Přeložil: Ferdinand SCHENK 108

109 TECHNIKA, RADY Nový způsob zatavování mezistěn (V. V. Lobanov, Pčelovodstvo 2016/1, strany 60 61) Souhrn: Ruská firma představuje přípravek na efektivnější přípravu minirámků pro výrobu plástečkového medu. Naše výrobní společnost Progalskij, s.r.o. se zabývá otázkami získávání a balení sekčního plástečkového medu. Vypracovali jsme několik technologií jeho získávání a speciální rámky. Někdy včelaři k našim doporučením, radám a článkům přistupují skepticky, jako k obyčejné reklamě. Ale nyní existuje nezávislá organizace zabývající se otázkami plástečkového medu. Meziregionální svaz nezávislých včelařských hospodářství Plástečkový med (dále jen Svaz ) je mladá a rychle se rozvíjející organizace, která byla založena skupinou iniciativních chovatelů včel, zainteresovaných na sériové výrobě sekčního plástečkového medu a jeho společném odbytu po celé zemi. Členové si vyměňují zkušenosti, technologie a triky při výrobě plástečkového medu, navzájem si pomáhají při organizaci odbytu, ale i při hledání odpovědí na jakékoliv tematické otázky. Jsou mezi nimi kolegové z mnoha regionů země, takže si lze vyměňovat znalosti a čerpat zkušenosti. Svaz spolupracuje s mnoha domácími výrobci včelařských pomůcek a některými internetovými obchody pro včelaře. Členové, kteří je nakupují, si vyměňují názory a seznamují se s dosaženými výsledky. Takže i nám hned nabídli spolupráci a své nápady ohledně zatavování mezistěn do minirámků. V roce 2011 podobnou technologii popsal zkušený chovatel včel V. S. Volkov (Čeboksary). Samostatně si nakoupené minirámky přizpůsobil pro sekční med a dosáhl pohodlnějšího a rychlejšího zatavování mezistěn ve srovnání s klasickou technologií (Pčelovodstvo, č. 1/2011) a výborných výsledků při výrobě sekčního medu. Jeho technologie byla publikována společně s fotografiemi a komentáři na stránkách Bohužel, v té době naše technologická základna nemohla zajistit sériovou výrobu minirámků s nezbytnou úpravou, ale dnes se vše změnilo. Výrobu jsme nově vybavili, takže prakticky všechny úpravy naší produkce se pro nás staly přijatelnými. Díky těsné spolupráci se členy Svazu se objevily nové minirámky na sekční plástečkový med a technologie jejich vkládání do včelstev. Stali jsme se generálním dodavatelem Svazu. Především je nutné minirámky rovněž a správně smontovat. Dodáváme je ve formě rozložených destiček s přesnými zářezy odpovídající hloubky. Odlamovat destičky je třeba na okrajích povrchu s pravým úhlem, stačí materiál ohnout o o. Před montáží je třeba vyrobit trámeček s 90 o úhly, který musí odpovídat vnitřním rozměrům minirámku. Včelaři ze Svazu navrhli zdokonalit jeho konstrukci tím, že se na něm udělá zářez, jehož rozměry a hloubku lze měnit. To proto, že jedinou styčnou plochu minirámku je pohodlnější sešít nevelkou kancelářskou sešívačkou, stačí dvě sponky. Zářez musí mít takové rozměry a hloubku, aby se do něho vešla ta část sešívačky, do níž se při sešívání opírá sponka. Ulámané rámky se obkládají kolem trámku a sešívají sponkami. Důležité je použít sešívačku menší velikosti. Poté, co včely zaplní minirámeček medem, je snadné sponky odstranit. Pokud je všechno správně připraveno, dokonce i lidé, kteří se pokoušejí minirámeček složit poprvé, dosahují zdárných výsledků. Samozřejmě, zkušení včelaři se obejdou i bez dodatečné úpravy. Když jsou všechny minirámky složeny, lze přistoupit k zatavování mezistěn. U modernizovaných minirámečků jsou na přední straně připraveny drážky, které částečně přesahují i do bočních stran (viz obr.). Ty umožňují prostrčit úzký plátek mezistěny skrz celou řadu minirámků. Plátek je třeba si připravit předem, jeho výška musí být o něco větší než hloubka drážky. Šest minirámků položíme do jedné řady, protáhneme plátek a poté vše upevníme do zásobníkového rámku. Zatlačením na minirámky se přesah voštiny ohne a zafixuje v zásobníkovém rámku. Takové upevnění udrží nezbytné zatížení. Minirámky ve dvou řadách lze upevnit do spojovacích rámků o rozměrech mm. Pro rámky o rozměrech mm vyrábí náš podnik minirámky odpovídající velikosti, které se rovněž upevňují ve dvou řadách. Instruktážní video o montáži takových minirámků a zatavování mezistěn je umístěno na stránkách Podrobný popis všech našich technologií, úplný katalog produkce a další doporučení zasíláme při objednávce výrobků. Včelařům, kteří se nemohou podívat na video na internetu, zasíláme po předběžné dohodě na požádání spolu s objednaným zbožím i CD s instruktážním videem. 109

110 Zmíníme se o některých výhodách představované technologie montáže a zatavování mezistěn do minirámků ve srovnání se starou metodou. Při využívání této metodiky je nižší spotřeba mezistěn. To šetří prostředky a v hotových plástečcích bude mnohem méně silné mezistěny takový med je příjemnější jíst. Mezistěnu není třeba řezat na malé kousky pro každý minirámek. Odpadá také operace s drátkováním a s následným odstraňováním drátků, což zkracuje dobu přípravy minirámků a šetří prostředky. Včely vystavují a zaplňují minirámky medem současně, takže chovatel včelstva neruší ani v brzkém jarním období, kdy se sbírá med z vrbovitých rostlin. Minirámky a technologie jejich použití byla rozpracována vloni na jaře a prověřena členy Svazu a našimi klienty. Na základě výsledků lze zformulovat některé poznámky. V souvislosti se vkládáním úzkých pásků mezistěny mají včely více práce s vystavováním minirámků, je na to potřeba více času než při plném pokrytí. Kvůli tomuto pásku mezistěny ve vrchní části se vystavená část v dolní části u některých může zdát poněkud zúžená. Na obchodní vzhled to nemá velký vliv, plásteček vypadá přirozeně a lákavě. Tato technologie získávání sekčního plástečkového medu se velmi osvědčila. Doplnila soupis způsobů a metodik získávání takového prospěšného a výjimečného produktu, jakým je plástečkový med. Doufáme, že každý chovatel včel dokáže najít svůj způsob a vyhovující minirámky pro získávání plástečkového medu v sekcích a udělá tím radost sám sobě, svým blízkým i svým klientům. Podrobné informace o našich technologiích jsou publikovány v časopise Pčelovodstvo (č. 10/2009, č. 1/2011, č. 1/2012, č. 1/2013) a na webových stránkách Konzultace a objednávky vybavení pro získávání a balení sekčního medu lze vyřídit telefonicky na čísle: Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ Zprávy z éteru Co všechno dnes zmůže úlová váha (Jürgen Schwenkel; ADIZ 2016, č. 3, s ) Souhrn: Nejen kočující včelaře, ale i včelaře na stálých stanovištích zajímá, jak probíhá snůška na jednotlivých stanovištích. Existují k tomu rozmanité nabídky digitálních úlových vah s různými možnostmi využití. Porozhlédli jsme se po nich a porovnali je. Zájem o to, zda včelstva na váze přibírají nebo ubývají, nemají včelaři teprve od včerejška. Asi od r existují pravidelné záznamy o denních přírůstcích a sklizených množstvích, které umožňují porovnávání stanovišť i let. Nové je, že dnes si můžeme vytvořit obrázek o snůšce a počasí hodinu po hodině a tedy o pracovních podmínkách včelstev. Přitom je úplně jedno, zda máme včelstva umístěna na zahradě nebo stovky kilometrů daleko. Ještě před několika lety se muselo např. ve Schwarzwaldu každodenně jet na kočovné stanoviště jen proto, aby se odečetla data z mechanické váhy. Dnes lze zjistit tyto údaje na počítači, na mobilu nebo smartphonu v pohodlí domova. Údaje se přitom nemusí omezovat jen na váhové přírůstky nebo úbytky. Současné digitální váhy obsahují také malé meteorologické stanice informující o teplotách, vlhkosti vzduchu a množství srážek. 25 let razantního vývoje V lednovém čísle ADIZ 1990 popisuje odborný poradce Armin Spürgin na světě vůbec první použití váhy s plně elektronickým přenosem dat v Alsasku v Maseveauxu. Přenos byl uskutečňován po telefonní lince na obrazovku Minitel, kterou poskytovala francouzská pošta účastníkům zdarma. Každý včelař, který to měl, mohl si údaje prohlédnout. Spürgin k tomu konstatuje: ve Francii už budoucnost ve věci služby hlášení snůšek začala! A doufá, že s elektronikou tajnosti o přírůstcích na váze, které jsou mezi včelaři běžné, skončí. U váhy Zeidler-Memo od Manfreda Raffa se mohly údaje už v r přečíst na displeji nebo laptopu. 110

111 Zatímco ve Francii bylo vícero úlových vah napojeno centrálním počítačem na Meteorologický úřad ve Strassburgu, který bylo možno obvolat, v Německu nic podobného nebylo. Zde experimentovali komerční včelaři Walter Obermüller a Rolf Müller s elektronickou osobní váhou a telefonem v síti D1, kterou bylo možno zavolat. Váha sdělovala krátkými zvukovými údery do mluvítka přírůstky nebo úbytky na váze v krocích po 500 gramech. To byl stav techniky v letech Asi o dva roky později vyvinul počítačový odborník Gerhard Rüthers z Eislingenu k váze počítač schraňující údaje o hmotnosti a počasí. Tyto údaje se pak odesílaly v určité denní době přes odesílací modem a radiotelefon do domácího počítače a tam se mohly zpracovat popsal opět Armin Spürgin v ADIZ / die Biene 04/ 1996, str. 27. Docela určitě experimentovali i jiní, především v jižním Německu. Zatímco se nektarová snůška v místě dala předvídat podle rozkvětu snůškových rostlin, u lesní snůšky se místo a trvání snůšky dost dobře předpovědět nedá. Úlová váha má tedy největší význam ve včelařství s medovicovou snůškou. SMS způsobila průlom Inovační posun přišel pak rovněž ze Schwarzwaldu od bratří Christopha, Guida a Stefana Kochových z Oberkirchu společně s Rudi Maierem z Waldkir- Konstrukce váhy, která posloužila jako předloha pro většinu dnešních modelů. Zdánlivě se změnilo jen zpracování údajů. Začátkem 90. let byly testovány prototypy vah Capaz. Jako zasílací jednotka sloužil mobil chráněný před vlhkostí jednoduchým plastikovým sáčkem. Na bádenském včelařském dnu 2004 v Zell-Unterharmersbachu představil Stefan Koch váhu Capaz jako novinku pro sledování snůšky. 111

112 Váha typ Firma Biene&Natur GmbH CAPAZ Emsystech Základní vybavení (dodatečné měření k měření hmotnosti) venkovní teplota, vlhkost vzduchu venkovní teplota, vlhkost vzduchu venkovní teplota Rozšíření 4+ systém pro počty vystavených palet nebo včelstev srážky, senzor plodiště srážky, vlhkost vzduchu, senzor plodiště Citlivost vážení, váživost 20 g / 200 kg 100 g / 200 kg s dataloggerem 10 g 10 g / 200 kg Cyklus měření hodinový volitelný až hodinový hodinový Baterie, akumulátor baterie min. 1 rok, příp. solární panel / powerbank olověný akumulátor min. 200 dnů standard, AA Mignon baterie 1 2 roky GPS hlídání (krádež) navigace přes policii možná Transfer dat SMS / GPRS / 3G SMS SMS / GPRS SMS alarm vysoká změna hmotnosti (zač. snůšky, rojení, krádež), vybitá baterie vysoká změna hmotnosti (zač. snůšky, rojení, krádež) vysoká změna hmotnosti (zač. snůšky, rojení, krádež) Software pro hodnocení dat na vlastním PC PC (volit.) a aplikace pro Android Smartphone k přímému čtení a nast. váhy mobil, Smartphone, Windows PC, Mac PC- windows, Mac Linux Webové vyhodnocení dat přístup s internet. prohl. / Smartphone přístup s internet. prohl. / Smartphone přístup s internet. prohl. / Smartphone Obsluha na dálku ano ano ano Výrobce SIM karty ano, nutně evropský Roční náklady bez poplatků za server, 7-15 ročně (podle poskytovatele) 28,75 poplatek za server, při jedné SMS denně à 9 centů = 33 za rok (volit.) 25 popl. za server, 15 Penso-SIM, (paušál, 3 přenosy za den, volba sítě) Cena (zákl. vybavení) vč. DPH Internet Poznámky, všechny váhy jsou konfigurovány k okamžitému použití Existují další modely od této firmy Home od 279, Pure 495, Professional a Science od Systém je použitelný jako datalogger. Systém je použitelný nezávisle na výrobci. 112

113 Bienenstockwaage Bornträger GmbH WE-GRO Wolf-Waagen venkovní teplota, vlhkost vzduchu venkovní teplota venkovní teplota srážky, senzor plodiště, síla větru, alarm vloupání anténa GSM s 3metrovým kabelem kombinovaný senzor teplota & vlhkost (bezdrátově), srážky (bezdr.), senzor plodiště (kabel), solární panel 10 g / 200 kg 10 g / 140 kg 10 g / 200 kg volitelný až hodinový 2 denně až 1 týdně hodinový 5min. alarm lithiová baterie až 10 let akumulátor li-ion min 180 SMS speciální akumulátor li-ion měs. ano, navigace GSM SMS / GPRS SMS SMS / GPRS vysoká změna hmotnosti (zač. snůšky, rojení, krádež), mobil PC správní software pro Windows - PC přístup s internet. prohlížečem / Smartphone krádež data z SMS načíst do excelu a zpracovat vysoká změna hmotnosti (zač. snůšky, rojení, krádež) rozsáhlý software pro vyhodnocení v excelu přístup s e broker, optimalizováno také ipad ano ano, automatická aktualizace ano, nutně evropský cca 30 poplatek za server, při 1 SMS / den á 9 cent = cca 33 / rok při 1 SMS / den à 9 cent = cca 33 / rok 24 poplatek za server, 15 Wolfův SIM autom. volba sítě, 9 cent SMS-alarm nebo optilog-b je stejný jako XLOG bee- Waage od Micro-el (Chorvatsko) jinde nabízený kompletní nabídka s akumulátorem i připojením a instruktáží Dvě vážící buňky pro optimální stabilitu, krycí deska s integrovanou ochranou proti myším 113

114 chu. Spolu vymudrovali systém, při kterém je váha vybavena mobilem, který odesílá zprávy pomocí SMS na mobil nebo do schránky u. Jako francouzský Minitel, poskytuje váha CAPAZ-SMS nejen výkyvy v hmotnosti ve volitelném časovém taktu, ale také nejnižší a nejvyšší teploty, vlhkost vzduchu a velikost srážek. Software vyvinutý Rudi Maierem může údaje vyvolat z u a být spravován z počítače. Přehled nejběžnějších nabízených úlových vah Je možné přejímat údaje z různých stanovišť a evidovat denní vývoj, popř. vývoj v sezoně a zobrazit graficky. V r byl systém už tak dalece vyvinut, že přišel na trh. Údaje dosažitelné odkudkoliv Mezitím také existuje CAPAZ-Direct. U této služby nepotřebuje uživatel na svém počítači žádný vlastní software. Jen se přihlásí svým heslem přes internetový prohlížeč na jakémkoliv počítači nebo smatphonu na CAPAZ-Direct. Údaje tam leží zakódovány a zajištěny běžnou rutinou před výpadkem systému. Hlášení váhy mohou být vloženým software přímo vyhodnocena i porovnána jednotlivá stanoviště. Mohou také být uložena do vlastního počítače, tam vyhodnocena a zajištěna. CAPAZ-Direct nabízí také možnost, výsledky z váhy zpřístupnit, popř. snůšková hlášení sloučit do skupin. Konkurence oživuje obchod Od r se nabídka úlových vah zmnohonásobila a není vůbec jednoduché se v tom vyznat. Váhy alternativně k SMS posílají své údaje už i pomocí služby GPRS. Při tomto přenosu v mobilní síti se dají přenášet podstatně větší balíčky dat a za výhodnou cenu. Firmy Wolf-Waagen a odnedávna také Emsystech nabízejí včelařům vlastní SIM karty, které se automaticky přihlásí na nejvhodnější evropské síti. Téměř všichni výrobci mají vedle vah odpovídající software k vyhodnocení údajů na počítačích. Nabízejí také téměř všechno, co bylo napsáno o CAPAZ-Direct a využití webu získat za roční servisní poplatek. Někteří prodávající mají sortiment vah s rozličným vybavením. Tak přenáší Penso-Professional od Emsystech údaje přes GSM box a využití serveru je bezplatné, zatímco tento servis u nákladově výhodné Penso-Basic může být účtován zvlášť. Jeden jednoduchý, nákladově výhodný model je od WeGro a firma BeeWatch nabízí pět různých modelů pro jakýkoliv požadavek zákazníka od včelaře na stálém stanovišti po vědecké použití. Ve včelařském obchodě je dosažitelná váha XLO- Gbee. Pochází od chorvatské firmy Micro-el a byla vyvinuta ve spolupráci s německou firmou Bornträger GmbH, která nabízí konstrukčně stejnou váhu Optilog-b. Muka rozhodování Dešťoměr, senzor plodiště, teploměr a vlhkoměr vzduchu jsou podle základního vybavení váhy v ceně, nebo váha může být dovybavena. Podle toho se pak může porovnávat. Zrovna tak je pro rozhodnutí důležité, jak si zájemce dokáže poradit se současným software. Někteří výrobci nabízejí na svých webových stránkách vedle všeobecných informací také demo přístup. Tak je možno se ještě před nákupem seznámit s funkcemi a vyhodnocením údajů. Na internetu lze skutečně nalézt také nabídky z Polska, Maďarska, Česka a také první z Číny. V naší rešerši jsme se omezili jen na váhy nabízené v Německu. Tento příspěvek má sloužit k první orientaci. Další informace jsou na internetu, nebo je lze získat osobním pohovorem s výrobcem. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Vybavení de luxe nové přístroje pro včelaře (Deutsches Bienen-Journal 2015, č. 12, str ) Souhrn: Co je nového na včelařském trhu? Oslovili jsme různé odborné obchody a požádali je, aby nás seznámili s novinkami. Z toho jsme vybrali ty nejzajímavější, abychom vám je mohli představit. Sice stojí nějaké peníze, ale třeba byste si mohli k Vánocům přece jen dopřát některý z nich. Odvíčkováno čtyřmi tahy Roky s dobrou snůškou medu jsou požehnáním pro včelaře! Pro jejich pomocníky už to neplatí tak obecně. Nejpozději u čtvrtého nástavku bolí klouby na ruce od monotónního pohybu při odvíčkování. Profesionální vybavení je pro lidi, kteří včelaří ze záliby nebo to mají jen jako vedlejší zaměstnání, většinou příliš velké a drahé. Nyní existuje také zajímavé řešení pro včelaře, pro které je tato činnost sice jen koníčkem, avšak počet jejich včelstev není zase až tak zanedbatelný: firma Alwafix vyvinula ručně obsluhovaný přístroj, s nímž lze odvíčkovat plást za 30 až 40 sekund. Plást se zasune do přístroje a upevní, pomocí páčky se pohybuje odvíčkovací vidličkou, která jediným pohybem zbaví polovinu buněk vosku. Dvěma tahy 114

115 páčkou je hotová jedna strana, jednou otočit, operace se opakuje a už je plást připraven k vytáčení. Přístroj je konstruován na míry Zander a Dadant, pro jiné rozměry plástů jsou dostupné adaptéry. Jak práce s Alwafixem probíhá, můžete sledovat v krátkém videu na na odkazu so funktioniert es (takto to funguje pozn. překl.) Rozškrábnutí namísto odvíčkování Alternativou k odvíčkování vidličkou je rozškrabání plástu. Podle firmy Steffens Imkereibedarf není vůbec potřeba vosková víčka odstraňovat z buněk plástů dokonale stačí, když se rozškrábnou. Plást se zavěsí do přístroje a pak projede válcem, který víčka otevře, aniž je celkově odstraní. Jak hluboko se škrabací válce zaříznou do buněk, lze ručně nastavit. U nepravidelně vystavěných plástů je to seřízené tak, že nejprve jsou otevřené buňky na hrbolcích, pak teprve rovné plochy. K čištění sundáte prostě válce z držáku. Opracování plástu trvá podle údajů výrobce asi 30 sekund. Stačí jeden pracovní průchod a víčka buněk jsou otevřená na obou stranách plástu. Rozměr válců si můžete objednat podle šíře plástu. Odkaz: tel. (08245) Cena: 799 euro Stojí jak přibitý Který včelař by rád zajistil svým úlům stabilní ukotvení, pro toho je nabídka včelařských stojanů od Adolfa Lutze (výškově nastavitelných a zabezpečených proti mravencům a myším) velmi dobrým řešením. Namísto betonových základů se stojan zašroubuje cm hluboko do země. I na nerovném terénu stojí úly vodorovně a přitom neleží na zemi. Odkaz: Cena: 78 euro při délce 1 m, 88 euro při délce 1,50 m Odkaz: info@steffen-imkereibedarf.de, telefon (05223) Cena: 985 euro Vůně úlu pro požitkáře Odér ze včelího úlu nemusí být jen příjemný, měl by být také zdravý. Přinejmenším existují zprávy o zkušenostech, které vůni po vosku a medu, která se line ze včelstva, připisují uklidňující účinky při astmatu a bronchitidě. I přesto, že u takových vyjádření zákazníků nejsme naproti tomu nikdy dost opatrní mnohý včelař rád sám přísahá na dobrý vzduch ze včelstva. Kdo se příště nechce vzdát inhalace včelího odéru a nechce přitom včelstvo rušit, může si pořídit sadu na dýchání vzduchu z úlu. Firma Kunesa nabízí systém pro různé typy nástavků. Odkaz: Kunesa GmbH, tel. (06876) 7060 Cena: podle typu systému mezi 107 a 122 euro 115

116 Pohled do tepla Digitalizace jde stále kupředu i u včel. S termokamerou od firmy Biene&Natur lze nyní sledovat chumáč včel a teplotu ve včelstvu i v zimě, aniž by se musel úl otevírat. Přístroj Beewatch Thermo se nasadí na chytrý telefon, pak se senzor nasměruje na úl. Infračervená technika zachytí tepelné záření vycházející ze včelstva a přemění je na obrázek. Tak se dá poznat, kde se včelí chumáč v úlu nachází. Dají se navolit různá zobrazení. plotének. Do této palety přístrojů ulehčujících práci Niemaeier nově nyní zakomponoval mobilní míchací zařízení. Skládá se z jednoho spínače pro levostranný a pravostranný běh a z dalšího pro míchací šnek (ten se našroubuje). Průmyslový motor pracuje s příkonem 250 W a může být regulovaný pomocí běžných spínacích hodin (nejsou zahrnuty v ceně). Když je domícháno, zvedne se šnek do horní polohy k okapání. Nádoba stojí na otočném talíři s kuličkovým ložiskem. I průhledné víko na nádobě s medem je nastavitelné do strany i do výšky. Nádherný kus pro perfekcionisty! Přístroj můžete vidět v chodu na Odkaz: Biene&Natur, (v době redakční uzávěrky nebyl přístroj ještě k dispozici na webové stránce), tel. (09502) Cena: 279 euro Pohodlně promícháno Heinrich Niemeier už vymyslel všelijaké zvedací přístroje pro včelaře. Jeho vlastní vytáčecí prostor je tak vybaven kladkostrojem s navijákem, který odbourává všechnu zbytečnou zátěž meziobratlových Odkaz: Heinrich Niemeier tel. (0151) Cena: míchací přístroj 750 euro, míchací šnek 75 euro Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Drží bez ohledu na počasí (Pia Aumeier a Thorsten Deunert, Deutsches Bienen-Journal 2016, č. 1, str. 55) Souhrn: Kdo si rád dělá poznámky přímo na včelnici, stojí mnohdy před protivníkem, který všechno odplaví, dokonce i písmo: je to déšť. Westfálsko, listopad, zase jako obvykle prší. Přestávka v Dortmundu. Včelař je mokrý, podklady jsou rozpité. Další jízda do hor, tam -2 C, první sníh na úlech. Jak se dají za těchto podmínek dělat poznámky? Moje metoda: Opakování procvičuje paměť. Jistější však je, když se všechna důležitá data zachytí písemně. Údaje o vývoji včelstva. Rojivost a výnos medu. Napadení varroázou a její léčení zaznamenávám u ka- 116

117 Mnoho firem nabízí pera, s nimiž se dá psát dokonce i ve stavu beztíže. To ovšem není vůbec nutné. Použitelnost pro psaní pod vodou je pro včelaře naprosto dostatečná. ždého včelstva trvale na papír. Úlová karta mi nabízí příliš málo místa, takže každou návštěvu stanoviště zapisuji na formulář zvlášť pro každou sezónu a vozím poznámky, chronologicky seřazené, vždy v autě sebou. Tak nepřijdou cenné poznatky vniveč a také si tím udržuji přehled o všech včelstvech. Doma si mohu podklady prohlédnout a v klidných zimních dnech si vybrat pro chov v dalších letech ta nejlepší včelstva. Obtíže: Psaní poznámek přímo na místě na včelnici není vždy úplně jednoduché. Při manipulaci se včelstvem se vždy někde lepí med nebo zimní krmení. Propolis přilepí nedobrovolně prsty k propisovačce. Ještě ke všemu ve vlhké střední Evropě lije častěji než je včelaři milé. Na vlhkém papíře se rozpíjí dokonce i ta nejkvalitnější propisovačka. Jestliže je co nejdříve nezachráním, rozpustí se i předchozí poznámky na nečitelné rozplizlé fleky. Měkké tužky se sice hned nerozmažou při kontaktu s vodou a také píší ještě i na lehce vlhký papír silnější spršku však vydrží jen voděodolný, drahý speciální papír, jaký používají potápěči. K tomu na zlost: poznámky tužkou na mokrém papíře jsou po uschnutí jen těžko k rozluštění, poněvadž velmi zesvětlely. Pastelky nebo voskovky jsou příliš tlusté a rychle vyblednou. Diktafon vás po styku s mokrými prsty ohrozí na životě, i když ho schováte pod pláštěnku. Chytrý telefon nebo tablet s odpovídajícím vybavením by při styku s mými propolisovými prsty tak jako tak dlouho nepřežily. Alternativa Psaní bez potíží: Jestliže všude kape a všechno se lepí, je spolehnutí jedině na nějaké pero odolné proti nepříznivému počasí. A to existuje: firma Tombow prodává už od tří euro za kus Air Press Pen, firma Faber Castell pak Uni-Ball Powertank Kugelschreiber a rovněž firma Fischer nabízí elegantnější, ovšem také zřetelně dražší Space Pen. Běžně k dostání je provedení s náplní černou, modrou nebo červenou o síle 0,7 nebo 1,0 mm. Přes malé průhledné okénko se dá na peru sledovat stav náplně. Zvláštností na těchto propisovacích tužkách je to, že náplň je natlakována pomocí plynové patrony. Malý váleček tlačí na speciální inkoust podobný gelu. Na rozdíl od běžných propisovaček už není nutné respektovat zemskou gravitaci nebo hlídat, aby psací podložka neklouzala. Psát je možné ve všech polohách, dokonce hlavou dolů a - na včelnici to bude spíš zřídka i ve stavu beztíže. Otravné občasné váznutí toku inkoustu, rozmazávání nebo kapání jako u běžných propisovaček nepřipadá u této techniky stlačeného vzduchu v úvahu. Psaní je stejnoměrné až do poslední kapky náplně i na hladkém povrchu jako je kupříkladu úlová podložka z umělé hmoty. Papír umazaný mastným voskem, medem nebo propolisem není pro toto pero žádný problém. A zlatý hřeb pro všechny, kteří nemohou čekat na pěkné počasí: ani na papíře promoklém skrz naskrz v proudech deště se nerozmaže jediná čárka. Může se dokonce psát v kbelíku naplněném vodou a papír se nepoškodí. Doma papír uschne - zůstane sice poněkud zmačkaný, ale poznámky zůstávají nadále v pořádku a trvale čitelné. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 117

118 Ať je v úlu příjemně! Plachetka ze včelího vosku jako přikrývka pro včely (Norbert Poeplau, Mellifera e. V., Imkerfreund/Biene 2015, č. 10, str. 17) Souhrn: Jako nejpřirozenější přikrývka plástů v různých úlových systémech jsou plachetky nasáklé tekutým včelím voskem. Ve včelařství Fischermühle je používají už 30 let. Včelařský mistr Norbert Poeplau je přiblíží našim čtenářům. Jednoduché ke zhotovení Z hustě tkané, ne příliš tenké bavlněné nebo lněné látky nastříháme kusy podle vnějšího rozměru úlu, ve kterém visí rámky. Látka, kterou my používáme na plachetky, má gramáž 260 g/m². Protože Včelí vosk si vyrábějí včely samy a jako stavební materiál je pro včelstvo naprosto zásadní. I z tohoto důvodu profesor Tautz nadepsal kapitolu o stavbě plástů jako Mistrovské dílo včelího společenství. Včelí vosk patří do každého včelstva a má svůj vlastní podíl na jeho zdraví. Množství aromatických látek z pylu, propolisu a medu mu propůjčuje jeho zvláštní příjemnou vůni, kterou si tak mnozí lidé cení i na svíčkách z pravého včelího vosku. 3. Když přestanou vystupovat bublinky, je látka dostatečně nasáklá voskem. 4. Plachetka se vytahuje z horkého vosku pomocí tenkého drátu. 1. Vosková plachetka v akci na úlu typu Dadant. 2. Hrnec s voskem se nachází ve vodní lázni v zavařovacím hrnci - teplotu vody řídí termostat. Přirozené klima Ve Školním a pokusném včelařství Mellifera e. V. už 30 let pracujeme s našimi vlastními voskovými plachetkami jako přikrývkami na rámky našich nejrůznějších úlových systémů. Včelí vosk nezabraňuje propouštění mírné vlhkosti a může regulovat teplotu. Působí tím jako vyrovnávací element na mikroklima v úlu. Jestliže jsou voskové plachetky zhotoveny správně, mají velmi dlouhou životnost a včely je jen zřídkakdy prohryzají či jinak znehodnotí. Máme mnohé plachetky v provozu už více než deset let. V létě jsou velmi hebké, v zimě trochu pevnější, ale stále se s nimi dobře manipuluje. Jsou také v souladu s filozofií našeho způsobu podnikání pod značkou Demeter (jde o alternativní způsob zemědělského hospodaření tzv. biodynamické zemědělství- pozn. překl.). při průmyslovém textilním zpracování se používají různé chemikálie, mělo by se při koupi látky ověřovat, zda nebyla nějak chemicky ošetřena (seznam dodavatelů vám sdělí na adrese mail@mellifera.de). I pevné prostěradlo, které už bylo vícekrát přeprané, se docela dobře hodí. Včelí vosk musí být přečištěný (viz např. příspěvek v č. 2/2013, str. 22) a pro výrobu plachetky se musí zahřát na výrazně vyšší teplotu než je bod tání, jinak je voskový roztok příliš hustý a vosk se proto dostatečně nenasaje do vláken látky. U nás pracujeme s C horkým voskem. Zahříváme ho v nerezovém hrnci, který je zavěšený ve vodní lázni v zavařovacím hrnci opatřeném termostatem. Do hrnce pak ponoříme nastříhanou látku a čekáme tak dlouho, dokud nepřestanou vystupovat bublinky, což signalizuje, že už je dostatečně nasáklá. Látku je možné v hrnci promíchávat dřevěnou tyčí. Tenký drát ve dvou rozích plachetky zabraňuje tomu, abychom si při vytahování látky popálili prsty když vosk po pár okamžicích začne chladnout, drát se vyjme. Kdo má k dispozici vosku málo, může ho také zahřívat jen na pečicím plechu; ale pozor, tekutý včelí vosk má zcela jiné vlastnosti než voda a překypění horkého vosku může vést k úrazům! Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 118

119 THE FLOW HIVE Úl systému med z úlu přímo do sklenice nestranná kritika (Des Cannon, The Australasian Beekeeper, 2016, č. 3, s ) Souhrn: Fenomén Flow Hive sice nezpůsobil revoluci v metodách včelaření, ale přilákal pozornost široké veřejnosti a přitáhnul ke včelaření (zatím jen amatérskému) tisíce zájemců po celém světě. Podařilo se mu tak to, co žádné vládě nebo včelařské organizaci. ÚL PROSTŘEDÍ Na úvod článku malý anglicko-český slovníček doplněný redakcí a překladatelem: Flow Hive - doslova snůškový úl nebo třeba úl s přímým výtokem medu je výraz používaný pro úlový systém, který umožňuje čepovat čerstvý med z úlu přímo do sklenice. Odpadá klasické vytáčení medu. Crowdfunding doslova davové financování - praxe financování projektu nebo podniku tím, že se posbírá mnoho drobných finančních příspěvků od velkého počtu lidí. K tomu je ovšem potřeba dosti výmluvným způsobem tyto davy přesvědčit o kvalitě projektu a o tom, že se jim vynaložené prostředky vrátí. Typickým prostředím pro crowdfunding je internet. Startup doslova začátečník je výraz používaný pro zpravidla menší začínající firmy s atraktivním výrobním programem, který slibuje nadprůměrné zhodnocení vložených prostředků. Indiegogo internetová stránka com, která sdružuje crowdfundingové projekty anglicky mluvících podnikatelů a podporuje spuštění kampaně. YouTube internetová stránka com provozovaná společností Google, která sdružuje amatérská videa nejrůznějšího zaměření. Umožňuje vyhledávání videí podle názvu, kategorie atd. a samozřejmě umožňuje i umístit vlastní video. Teď se zdá, že je vhodná doba podívat se na Flow Hive a podrobit ho nestranné kritice a přezkoumat jeho pro a proti. Kdokoliv má nějaké spojení s okolním světem, zvláště prostřednictvím internetu, stoprocentně slyšel o Flow Hive. Největší crowdfundingový fenomén roku 2015, kdy Stuart a Cedar Andersonovi chtěli do fondu nového startupu získat dolarů, ale podařilo se jim získat více než 12 mil. dolarů (4 miliony už během prvního týdne kampaně) a vzbudit tak celosvětový zájem a uznání. Způsob propagace vynálezu, který proniknul prostřednictvím internetu mezi miliony lidí doslova jako virová nákaza, se setkal s velkou odezvou tradiční včelařské veřejnosti ve smyslu silné kritiky, ať už se o něm diskutovalo kdekoliv. Na začátek bychom ale měli uvést dvě skutečnosti, které vlnu kritiky vzbudily: 1. Jak velká část kritiky byla zapříčiněna závistí? Závistí způsobenou nejen ohromným mediálním ohlasem, ale i částkou, kterou otec a syn Andersonovi byli schopni opatřit. A po pravdě řečeno, naprostá většina mimořádného mediálního ohlasu vznikla právě jako odezva na fenomenální sumu peněz, kterou investoři získali crowdfundingem. Taková závist úplně ignoruje realitu, že Stuart a Cedar Andersonové strávili 10 let na vývoji a zlepšování svého objevu a jsou to oni, kteří mají právo být odměněni za svou letitou snahu. 2. Kritika Flow Hive také pomíjí fakt, že otec a syn Andersonové dosáhli něčeho velmi cenného - zachytili zájem a fantazii obrovského množství potenciálních včelařů, kteří by rádi nějak s chovem včel začali. Abychom citovali Frankie Sprangera Úplně to mění způsob smýšlení mas o chovu včel. Jako by se tady vytvořila armáda nebo dokonce tsunami aktivistů Flow Hive Med z úlu přímo do sklenice. Když kdosi přinesl Flow Hive do Sprangerova domu, jeho manželka Claudia a našich pět dětí vyběhlo, když slyšelo, že u nás je někdo s tímhle úlem. Byli uchváceni a ztuhli v němém úžasu jako by viděli poprvé auto či televizi. Na tom něco musí být naše děti neběží jen tak k nějakému z tuctu langstrothů, které mám na včelnici Flow Hive vytvořil takový druh zájmu po celém světě a nejen mezi včelaři. A zároveň tady vzniká ohromná příležitost pro tradiční včelařství. 1. A je to dobrá příležitost pro zasílatelské firmy, které jsou zainteresovány v tradičním vybavení včelařských provozů, pro ty, 119

120 kteří pořádají včelařské kurzy, pro členství ve včelařských spolcích, pro prodej oddělků atd. 2. Je to příležitost pro tradiční včelaře i skupiny, aby se zapojily do Flow Hive spolků. Ze už objednaných úlů k datu vzniku tohoto článku více než jich bylo objednáno z USA a Kanady (Aktuální informace z internetových stránek výrobců uvádí k lednu objednávek pozn. redakce). Více než jich bylo prodáno v Austrálii. Většina jich je určena do velkých měst a jejich předměstí. Kupující jsou ve velké většině buď hobby včelaři, kteří včelaří na své zahrádce a jsou bez zkušeností, nebo to jsou úplní začátečníci (což také znamená, že jsou nezkušení). Samozřejmě, že jsou vzrušení, nadšení a ekonomicky dobře situovaní. Všichni budou potřebovat pomoc, ale většina z nich to ještě neví. Med z úlu přímo do sklenice je zaujal, protože média se posledních 10 let zaměřují na CCD a mizející včely a jsou v této propagandě tak úspěšná, že tito lidé chtějí pomoci včelám přežít, což je dobrá myšlenka. Máme je nechat jít po vedlejší koleji? Nebo jim máme podat pomocnou ruku, vrátit je na palubu a pomoci jim přežít jako včelařům? Postoj Stuarta Andersona to shrnuje dobře: Buď můžeme této ohromné skupině městských a příměstských včelařů pomoct uspět s tím, co zaujalo jejich představivost nadějí stejně tak jako je CCD zaujalo strachem nebo můžeme dopustit, aby se jim přihodily potenciálně nebezpečné neúspěchy, protože tito lidé chyby prostě dělají. 3. Z místa, kde teď sedím (jako redaktor The Australasian Beekeeper) vidím, že ohromný zájem tradičních včelařů se týká záležitostí biologické bezpečnosti kolem Flow Hive. Tito lidé, kteří si kupují úl Med z úlu přímo do sklenice (a dovolte mi být upřímný zatím to nejsou včelaři), si budou myslet, že všechno, co budou muset udělat, je zastrčit do úlu trubičku. Že nebudou muset úl ani otevřít, že nikdy nedostanou žihadlo. Tak právě tito lidé budou bez další pomoci podporovat v těchto zanedbaných úlech semeniště nemocí, což bude jen další komplikace pro všechny tradiční včelaře. Můžu vám sdělit tajemství? Za 40 let, co včelařím, jsem viděl mnoho tradičních včelařů, kteří se nikdy nepodívali pod mateří mřížku. A také jsem viděl spoustu nových včelařů, kteří byli odrazeni a se včelařením skončili (nebo ještě hůře, zapomněli na své úly, jako někteří noví farmáři odešli ze své farmy a nechali tam zdivočet 500 koz). Otec a syn Andersonovi nikdy neprohlašovali, že jejich objev zachrání včely a od počátku uznávají, že nakoupené Flow Hive budou potřebovat mentora. Video na YouTube, které vzbudilo veškerou pozornost dříve, než byl zahájen provoz stránky Indiegogo, bylo pouze upoutávkou, nikoliv vysvětlením. Podíváte-li se na odkaz často kladené otázky na webové stránce Flow Hive com, dozvíte se, jak se s úly manipuluje, jak je třeba se starat o bezpečnost matky, jak je možno monitorovat sklizeň. A Andersonovi soustavně doporučují kupujícím, aby si jednak předplatili včelařský časopis ADN a vstoupili do místního včelařského spolku. Stále jim opakují myšlenku, že Flow Hive ze včelařů nesnímá povinnost kontrolovat, porozumět a starat se o zdraví jejich včelstev a že budou potřebovat včelařskou kombinézu a klobouk, stále bude potřeba otvírat úly, jen že je nebudou muset otevírat tak často. Ačkoliv lidé, kteří včelaří ve Flow Hive, nemusí kvůli vytáčení medu otevírat včelstvo, svoje včely musí dokonale znát a (v Austrálii) alespoň dvakrát ročně zkontrolovat, nejsou-li včelstva napadena morem plodu a v případě, že se v okolí vyskytuje, je nutno kontroly provádět častěji. A co si od toho Andersonovi slibují? Čeho dosáhnou? Poznávají, že demograficky jsou schopni oslovit každého počínaje zkušenými včelaři až k lidem, kteří o včelách nemají ani potuchy. Stuart Anderson si uvědomuje, že lidé, kteří si koupili Flow Hive spíše koukají na video, než čtou. A v tom zase vidí ohromnou příležitost vzdělávat lidi a propagovat pořady o včelách, které se týkají zdraví včel a životního prostředí. Zcela jistě máme po celém světě síť, okamžitě reagující síť včelařů a potenciálních včelařů. Doufám, skutečně doufám, že to můžeme dobře využít pro zdraví a udržitelnost našeho světa. A to je to, o co nám jde. Když tohle řekl, tak si dobře uvědomil, že před deseti lety včelaři plakali: Není dost mladých včelařů, kteří do oboru přicházejí, a opravdu se obáváme o budoucnost včelařství. A víme, že pokud se týče opylování a dodávek potravin jsou to komerční včelaři, kteří dělají ten rozdíl A my opravdu potřebujeme lidi, kteří budou zapáleni do včel, dokud se z nich nestanou komerční včelaři. Komerční včelaře opravdu podpořit potřebujeme. A Anderson zdůrazňuje, že se zároveň musí zlepšit komerční včelařství: Když bude mít komerční včelař dost prostředků, jeho včely budou zdravé. To všechno, co jste si mohli doposud v tomto článku přečíst, jsou klady včelaření s úlem MED Z ÚLU PŘÍMO DO SKLENICE. A jaká jsou negativa tohoto způsobu? 1. Jedním důvodem kritiky je použití plastů v úle. Důvodem znepokojení je tzv. estro- 120

121 genní aktivita, tj. vyluhování plastů do prostředí úlu, které by tam mohlo ovlivnit hormonální hladinu, ale na druhou stranu se plastové rámky a mezistěny používají už léta. 2. V případě, že vám spadne Langstrothův úl z dodávky nebo náklaďáku, tak máte-li ho dobře stažený popruhem, je velká naděje, že se nerozbije. i kdyby vám měl spadnout na asfaltovou silnici (což se mi jednou stalo a bylo to v pátek v noci na hlavní ulici v Canberře, třínástavkový úl to přežil a dál jsem ho používal!). Ale starost u Flow Hive vyvolává to, že plastové součástky v rámcích to nevydrží, nástavek je křehčí než tradiční dřevěný. Ale to nevydrží ani starší plastové úly. Když spadnou, tak se určitě v rohu zlomí. 3. Ze včelstva v úlu systému Flow Hive nemůžete jednoduše udělat oddělek nebo ho rozšířit. 4. Jedním z opravdových problémů jsou medy, které rychle krystalizují vezměte si řepku a tea tree tyto medy nepůjdou z rámku, když je dáte do medometu ale to samé se stane, jestliže je med v tradičních voskových mezistěnách a běžný venkovský včelař je mimořádně naštvaný, když přijde do styku s touto květenou. Žádný med, který zkrystalizoval v rámku, z něj není možno dostat (pokud nepoužijete uvolňovací stroj takový, jaký se používá na Novém Zélandu na vytáčení medu Manuka Honey ). Stuart Anderson ladí rámky do Flow Hive, aby to vyzkoušel a problém překonal. 5. Objevily se obavy o vliv malého úlového brouka a zavíječe voskového na tyto rámky. Andersonovi žijí blízko zálivu Byron Bay velice dobře si uvědomují vliv malého úlového brouka a zároveň si uvědomují, že musí minimalizovat mezery, ve kterých se brouci mohou ukrývat a vytvořit místa, kde je včely mohou dostihnout. Zkusili navrhnout Flow Hive, ve kterém by nebyly mezery, do kterých by se brouci mohli dostat, a zdá se, že uspěli. Když ovšem nasadíte na Flow Hive medník, jsou tam stovky malých na půl vystavěných buněk, ve kterých brouci naleznou útočiště. Ale včely se k nim dostat mohou a stále je pronásledují. Zavíječ voskový je spíš problém vytočených plástů uskladněných mimo úly. Silných včelstev se problém zavíječů netýká. 6. V říjnu na Tocal Field Day měl jeden z řečníků pocit, že včelám bude nějaký čas trvat, než se adaptují na rámky Flow Hive a že pro silnější včelstva to nutně neznamená, že se přizpůsobí rychleji. Moje vlastní zkušenost s plastovými rámky je taková, že včely vystaví dílo jen za předpokladu, že je silná nektarová snůška. Ale moje zkušenost, kterou jsem udělal s Flow Hive (před tím, než jsem v březnu 2015 psal pro Australasian Beekeeper tento článek) říká, že včely se mu bez problémů přizpůsobily i během slabé nektarové snůšky na trnkách. Následující snůška z tea tree byla problematická, protože med v rámcích rosolovatěl. Ale to je hodně podobné tomu, co je popsáno v bodu 4. Poslední myšlenky Úl systému MED Z ÚLU PŘÍMO DO SKLENI- CE udělal to, čeho nebyly schopny dosáhnout žádná včelařská organizace či vláda získal si srdce lidí, kteří se chtějí starat o včely, upozornil na vážnost situace včel všude na světě a to si zaslouží uznání. To je v souladu s poptávkou po včelách, jejich produktech a dodávkách. Jak uvedla Mary Montaut, redaktorka časopisu Irský včelař v jeho červencovém vydání v roce 2015: Historie včelařství je plná průkopnických úlů a dnes to není jiné. Slyšeli jste o úlu ZEST? ZEST je zkratka pro Udržitelné s nulovou energií Ten úl je vyroben z lehkých izolovaných stavebních desek v plastovém příhradovém rámci, kde včely táhnou divoké plásty. To objevil Bill Summers, který chtěl úl, který zajistí lepší izolaci a ventilaci, než poskytují dřevěné úly a který by byl zároveň vhodný do rozvojových zemí, kde je dřevo a ostatní materiály nedostatkové. (Včelaření v ZEST od Billa Summerse, 2012) Dále jsou to úly Oscara Perona v Argentině (2010), které jsou popisovány jako mimořádně velké vertikální nástavkové úly, které mají po celý rok stejnou velikost s prostorem pro včely dole a včelařovým nahoře. Velký objem tohoto úlu dovolí včelám rozvoj do super včelstva. Teoreticky se včelí prostor (plodiště) nikdy neotevře žádným včelařovým zásahům. Oba tyto objevy jsou zamýšleny jako zlepšení zdravotního stavu a přirozenější vedení včelstev, než je tomu ve standardních úlech. Ale v minulosti už tu byly úly vyrobené ze všech možných druhů materiálu od tradičních slaměných a proutěných úlů, hliněných trubek starého Egypta, úžasných košnic vědeckých včelařů, jakými byl např. John Evelyn sedmnáctého století a stejně úchvatnými sklepními úly se skleněnou střechou, které v devatenáctém století byly oblíbené v USA, protože včely mohly být navedeny, aby ukládaly med do odnímatelných skleněných bání, které byly navrchu sklepa. Úl systému MED Z ÚLU PŘÍMO DO SKLENI- CE je tedy dalším krokem této vyvíjející se historie včelařských inovací. V rozvoji tohoto systému vidí světová veřejnost (ne ta včelařská) něco nadějného, co se pro včely dělá a vítá to jako přínos po té, co se média léta zaměřovala pouze na syndrom hromadného vymírání včelstev a mizení včel. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK 121

122 Poznámka redakce OVP: Důkazem odtažité reakce včelařské veřejnosti je i fakt, že od roku 2015, kdy byl Flow Hive poprvé inzerován, jsem v oficiálních včelařských časopisech, ke kterým mám pravidelný přístup (německé, polské, francouzské, jeden švýcarský, slovinský, americký a australský a některé další) nenašel jediný odkaz na Flow Hive (nebo jsem ho musel přehlédnout). Tento článek je prvním o tomto tématu v seriózním včelařském plátku. Sám jsem před 2 lety, když jsem poprvé viděl propagační fotografii nebo možná i video Flow Hive na internetu, nevěnoval tomuto vynálezu žádnou mimořádnou pozornost. Ale tento článek ve mně vyvolal zájem podívat se, jak to vlastně funguje. 35 tisíc vyrobených úlů snad už prostě nemůže být omyl nebo úplně slepá cesta vývoje. Takže jen velmi stručně. Pro česky mluvícího zájemce je vhodná cesta, navštívit stránku cz/dekonstrukce-flow-hive, kde se dozvíte zajímavý údaj, že skutečným vynálezcem systému je Španěl Juan Bizcarro Garriga, který jej nechal patentovat v roce Otec a syn Andersonovi patentovali velmi podobný systém o ¾ století později. Na stránce jsou umístěny i odkazy na přesné popisy obou patentů vč. dokumentace. Princip je ten, že každý kompletně umělohmotný plást (tedy nejen mezistěna, ale i buňky) je rozdělený na svislé sloupce, z nichž každý obsahuje poloviny dvou sousedních sloupců buněk. Dva sloupce přiložené pevně k sobě tedy tvoří jeden sloupec kompletních buněk, který má po obou stranách poloviny dalších dvou sloupců buněk. Obrázky viz výše zmíněná stránka. Takto je sestaven celý plást, který je v místě horní loučky vybaven vačkovým hřídelem. Pootočením hřídele dojde ke vzájemnému posunu sloupců o polovinu výšky buňky, takže celý sloupec buněk (a díky vačkovému hřídeli a propojenému systému sloupců tak i celý plást) se stane průchodným pro tekutý med, který může vytéct do sběrného žlábku na spodku plástu a odtud dále ven z úlu. Úl jsem v reálu neviděl, takže nevím, co se děje v okamžiku posunu částí buněk se včelami, které mohou být uvnitř původně kompletních buněk, jak je ošetřené, aby se včely v úlu v tekoucím medu netopily, jak se to chová v období loupeže, kam včely ukládají vosk, který v období snůšky produkují atd. Ale obchod se hýbe. Koho to zajímá natolik, že by si úl chtěl prohlédnout v reálném provozu, může si jej objednat za 700 amerických dolarů + poštovné. Kromě kompletního úlu nabízejí Andersonovi také medníky systému Flow Hive, které svými rozměry jdou nasadit na klasický Langstrothův úl. Takový medník stojí 340 dolarů. Jedině praxe ukáže, jestli se nejedná o další slepou větev vývoje. Na inzertním serveru Aukro.cz jsem našel už propadlý inzerát na prodej Flow Hive. Je tedy pravděpodobné, že nějaký exemplář máme už i v Čechách. Bylo by zajímavé, kdyby se majitel podělil o zkušenosti. Za redakci OVP: Ing. Aleš VOJTĚCH, CSc. 122

123 Jak je to s čichem u včel (Dr. Heike Ruff, heike.ruff@ .de, Imkerfreund/Biene, 2016, č. 1, str ) Souhrn: Geny projevující se v tykadlech určují hygienické chování včel v boji s varroázou. S vědomím tohoto faktu se francouzští vědci snaží vyšlechtit hygienické včely. Paul Jungels v prosincovém sešitě představil, jak se chovatelé snaží vyselektovat včelstvo, které bude mít výrazné chování typu VSH (Varroa-sensitive-Hygiene, tj. hygienické chování cílené na varroázu). Francouzský tým výzkumníků nyní objevil, že za toto chování jsou zodpovědné geny projevující se v tykadlech včel. Dr. Heike Ruff shrnuje poznatky. Jak známo, roztoč Varroa se živí hemolymfou včel. Napadené larvy ubývají na váze, dorostou jen nepatrné velikosti a mají výrazně kratší životní cyklus. Kromě toho mohou těmito rankami proniknout do těla hmyzu nebezpečné viry i příp. další původci onemocnění. Zbrzděný vývoj roztočů Včelaři bojují s roztoči vyřezáváním trubčího plodu a ošetřováním včelstev organickými kyselinami a jinými látkami. Evropské včele (Apis mellifera) chybí bohužel čisticí chování její asijské kolegyně. Východní včela medonosná Apis cerana má už tisíce let vyvinutý způsob chování, který jí umožňuje silně omezit šíření roztoče. Dělnice se navzájem čistí a tím odstraňují roztoče z těla svých družek ( grooming behavior, tj. péče o vzhled pozn. překl.). Kromě toho jsou schopny roztoče v plástových buňkách rozpoznat a ihned odklidit ( hygienic behavior, tj. péče o hygienu pozn. překl.). VARROATOLERANCE Vůně buněk I mezi evropskými včelami medonosnými se mnohá včelstva vypořádají s napadením roztoči lépe než jiná. Zřejmě v takových včelstvech jsou jedinci, kteří dokáží poznat, zda se roztoč v zavíčkovaných plodových buňkách množí. Poté, co dělnice buňku otevře, vykouše plod včetně roztoče ve všech stadiích vývoje. Tím se přeruší vývojový cyklus škůdce a roztoč se nemůže dále šířit. Ukázalo se, že metoda VSH ( Varroa sensitive Hygiene ) je velmi účinná a včely s VSH vlastnostmi dokáží množícího se roztoče v buňce doslova vyčenichat. Jaký pach nakonec dá impuls k otevření plodové buňky, ještě není zcela jasné, ale tyto pachové látky množících se roztočů, jeho potomků nebo dokonce už poškozených včelích larev by mohly být schopny vyvolat žádoucí hygienické chování VSH včel. Jisté je zatím to, že alarmující pach je přijímán čichovými orgány, jimiž jsou smyslové buňky uložené v tykadlech včel (obr. č. 1 a 2). Dělají to geny Vědci ve Francii nyní dokázali, že určité geny v tykadlech včel jsou zodpovědné za to, zda včela VSH chování má či nemá. Z genetické analýzy tykadel VSH včel vyplynulo, že v nich přinejmenším 285 genů funguje odlišně, než je tomu u včel bez VSH vlastností. Některé tyto tykadlové geny hrají důležitou roli jako chemosenzorické bílkoviny (CSPs) nebo tzv. vůni tvořící bílkoviny (OBPs viz poslední odstavec textu) při vnímání vůní včelami (olfaktorický, tj. čichový systém). Jiné mají funkce Citlivý nos v úle 123

124 Obr. 1: Hmatový chloupek na včelím tykadle v průřezu. Do každého vedou nervové receptory (neurony), které umožňují rozpoznání specifické pachové látky. Obr. 2: Pachové molekuly ze vzduchu dospějí přes póry do smyslové lymfy. Bílkoviny schopné vázat pachové látky se napojí na pachové molekuly (1) a přenesou je k receptorům v čichovém nervu. Ten pak přemění chemický vzruch na elektrický signál (2). Po nervových drahách putuje čichová informace ke speciálním mozkovým strukturám a tam se zpracovává. Přitom se v lymfě speciálního hmatového chloupku vyskytují různé typy proteinů, které umí pachové látky na sebe navázat a přenášet. v látkové výměně nebo ovlivňují motoriku stejně tak jako nervové funkce. Genově aktivní VSH profil se vyskytuje především u krmiček a zřetelně se odlišuje od tykadlových genů létavek. To znamená, že genová aktivita včel se může měnit v závislosti na pracovním zařazení (a stáří). Šance na chovatelský výběr Rozklíčování genů v tykadlech včel s VSH vlastnostmi je důležitou podmínkou, aby se mohlo pokročit v boji pro roztoči Varroa. I když kompletní čistota od roztočů není dosažitelná, mohly by VSH včely přinejmenším za stavu omezeného napadení škůdcem zřetelně úspěšněji žít a přežít. S těmito poznatky chtějí badatelé nyní přirozeným výběrem cíleně vychovat takové kmeny, které by byly schopny předat VSH vlastnosti na potomstvo. Jak vlastně včely čichají Na rozdíl od savců nemá hmyz své čichové orgány umístěné uvnitř těla, nýbrž zevně pachové molekuly z vnějšího prostředí nasává totiž svými 124

125 tykadly. Na horní ploše tykadel je velký počet specializovaných smyslových buněk (Sensillum), které průběžně registrují informace o pachových látkách v okolním prostředí. Slouží tak k přijímání pachů, reagují ale také na vlhkost, teplotu, proudění CO 2 a mechanické dráždění. Existují hmatové chloupky (S. trichodea) a neurony štětinek (S. chaetica), kuželovité neurony (S. ampullaceum, S. coeloconicum, S. basiconica), pórovité destičky (S. placodea), papily (S. campaniform), koncové šišinky (S. styloconica) a šupinkovité neurony (S. squamiformia). U hmyzu začíná čichový proces vstupem pachových molekul drobnými póry do smyslových nervových buněk (neuronů). Každý jednotlivý neuron včelího tykadla funguje jako malý nos, neboť obsahuje tzv. čichové receptory (nervy), které jsou příslušné pro vystopování pachových molekul. Srovnatelně s naší nosní sliznicí jsou neuronové receptory v hustém bílkovinném roztoku v tzv. smyslové lymfě. Přenos pachových molekul ke specializovaným receptorům v čichovém neuronu není ovšem vůbec jednoduchý. Spočívá v tom, že pachové látky (odoranty) mají většinou velmi nízkou rozpustnost, a proto nemohou dospět přes vodnatou smyslovou lymfu do receptorů. Příroda však tento problém zřejmě vyřešila vynalezením bílkovin schopných vázat pachové látky (OBPs), popř. speciálních feromonů vázajících proteiny (PBPs), které jsou obsaženy ve smyslové lymfě. Ty působí jako pomocníci při přenosu, protože umožňují transfer pachových molekul přes lymfu ke specifickým receptorům v čichových neuronech. Na obou tykadlech včely medonosné je umístěno asi takových čichových receptorů. Poté, co se pachové molekuly navážou na neuronové receptory, přemění se na elektrický signál. Nervové buňky předají data do center ve včelím mozku (čichový lalok), která zpracovávají čichové vjemy a tam v kuželovitých strukturách (olfaktorické glomeruly) probíhá první zpracování informací. Podél dvojité nervové dráhy se pak pachové signály předávají dál do vyšších struktur mozku (houbovité tělísko a laterální výběžek) a tam se zpracovávají. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Blížíme se cíli (Paul Jungels; ADIZ/die Biene/Imkerfreund; 2015, č. 12, s ) Souhrn: Nadace ARISTA sdružuje chovatele matek, kteří se snaží v Evropě vyšlechtit včely se zvýšeným čisticím pudem (VSH). K zajištění přenosu této vlastnosti na potomstvo používají metodu oplodnění matky jedním trubcem. Výklad pojmů Pro selekci včel odolných proti varroáze byly zaznamenány a mezinárodně definovány dvě vlastnosti: VSH Varroa Sensitive Hygiene (čisticí pud zaměřený na roztoče Varroa) Jestliže včely otvírají a vyklízejí zdánlivě zdravý plod v larválním stadiu, je to příznak VSH. SMR Suppressed Mite Reproduction (potlačená, omezená reprodukční schopnost roztoče) Tyto zkratky se vžily a pro stručnost je budeme používat. Dědičné vlohy pro VSH se vyskytují u mnohých původních včelích druhů. Američtí badatelé objevili šest genomů se dvěma chromozomy, které tomuto chování napomáhají. Působí aditivně, to znamená, čím více těchto vloh ve včelstvu je, tím výrazněji se VSH projeví. Šlechtění na VSH je nesrovnatelně obtížnější než na všeobecný čisticí pud. Už jenom proto, že propočet celé akce, výběr a vyhodnocení včelstev každoročně na konci sezóny, jsou velmi náročné. Včelstvo je živoucí společenství Optimistické naděje, že se vyšlechtí včelstva odolná proti varroáze, končívají zklamáním. Aby se vyvinula strategie cílevědomého spáření, je nutno poznat a pochopit včelstvo jako živoucí organizmus, jeho rody a odrůdy, hlavně co se týče matky a spermatu trubců, kteří ji oplodnili. Ne všechny sourozenecké skupiny téhož včelstva nutně vykazují a dědí vlastnosti, které vykazuje včelstvo jako celek. K tomu nutno mít na paměti, že člověk je součástí přírody, a musí se podřídit jejím zákonům i rozmarům. Jak těžké bylo například uprostřed léta 2013 rozpoznat reakce včelstev na zvýšené napadení roztočem, když jeho výskyt byl na konci srpna na všech stanovištích skoro nulový. Jak snadno se pak vloudí 125

126 chyba do vyhodnocení sezóny. Zcela protichůdný extrém jsme zažili v podletí Šlechtitelský záměr Nejelegantnější způsob, jak určitou vlastnost vnést do šlechtěné populace, je nasazení cíleně vyšlechtěných trubců, kontrolované spáření a toto opakovat po více generací. V mnohých šlechtitelských programech se pracuje se sourozeneckými skupinami, s následným šlechtěním už vyšlechtěného včelstva, které skýtá žádoucí trubce. Ale ne každá matka z takto vyšlechtěného včelstva, které vykázalo rezistenční mechanizmus, získala tyto dědičné vlohy. Často lze zaznamenat jen některé viditelné příznaky. Z určitého počtu sourozenecky vyšlechtěných včelstev by pak muselo být možné najít ta, která získala žádoucí dědičné vlohy. V naší ústřední šlechtitelské stanici máme všechna sledovaná včelstva usazena ve stejných klimatických a fyziologických prostředích. Pak výsledky našich pokusů budou srovnatelné a budou mít vypovídací schopnost. Oplodnění jediným trubcem Jestliže panenské matky pocházející ze včelstev, která v podletí vykázala stopy VSH, byla oplodněna pouze jediným trubcem pocházejícím ze stejných včelstev, pak teprve můžeme opominout nežádoucí okolní vlivy. Asi 3 miliony spermií jednoho trubce jsou vzhledem k jejich partenogenetickému původu identické. Pak na základě vyhodnocení jejich potomstva bude možno definovat, zda a kolik dědičných vloh se sešlo v jejich včelstvech, případně v jejich následném potomstvu. Takto omezeně oplodněné matky lze chovat jen v malých včelstvech. Tak zvané mini úly jsou pro to velmi vhodné, protože pravá úlová atmosféra panuje i zde. Kromě toho lze v nich úspěšně přezimovat tato malá včelstva a teprve v následném roce pokračovat v jejich šlechtění. Toto větší časové rozmezí umožní vyhledání a výběr dalších důležitých vlastností. Kromě toho celý projekt může pokračovat v klidu. Oplodnění jediným trubcem má ale i nepříjemné a nežádoucí následky, jako např. krátká životnost úlových dělnic nebo náchylnost k vápenatění plodu. Pokusné linie 2014 a 2015 Výchozím materiálem těchto linií v našem podniku byly matky šlechtěné od roku 2002 ze včel Primorski-Buckfast a VSH včel dovezených z Baton Rouge. Další kolegové ze šlechtitelského svazu nadace ARISTA se soustřeďují na čisté buckfastské linie. Začátkem května se, jako vždy pod koordinací nadace, provádí přelarvování vzorků z různých linií, které vykazují VSH. Matky se oplodňují vždy jediným trubcem vybraným ze včelstva se zřetelným čisticím pudem. Technika inseminace jediným trubcem je už tak vypracovaná, že matky hned začnou klást. Poté v červenci už jsou všechny dělnice v malých včelstvech potomky takto oplodněné matky. Jejich plod uměle infikujeme varroázou. K přirozeně se vyskytujícím roztočům přidáváme další. To děláme tak, že dáme matkám v mini úlech prázdné světlehnědé plásty do středu plodového věnce a ty je během 36 hodin kompletně zakladou. Několik dní předem zaklíckujeme matky v běžných produkčních včelstvech. Po týdnu v těchto produkčních včelstvech bez nového otevřeného plodu dramaticky vzroste počet roztočů, neboť plod s roztoči se průběžně líhne. Poslední roztoči už nenacházejí plod, do kterého by se zahnízdili. Vyšetřením stovky včel bylo v těchto úlech vyčísleno napadení mezi 19 a 24 procenty. Na včel tedy připadalo asi roztočů. Těmto, roztoči enormně napadeným včelstvům jsme dočasně přidali otevřený plod z pokusných včelstev. Roztoči se v něm tedy mohli volně zahnízdit. Vyškolení dobrovolní pomocníci sčítají roztoče na plodu. 126

127 Přesně o týden později byl povětšině zavíčkovaný plod v zamořených včelstvech zbaven včel a vrácen do původních testovaných mini včelstev. S plodem se do nich dostali i roztoči. Koncem srpna byl veškerý infikovaný plod zinventarizován, a to za pomoci zaškolených spolupracovníků z nadace ARIS- TA. Při tom byla s plodových buněk odňata víčka Všechna plodová stadia jsou pečlivě zdokumentována. a zjištěna nákaza varroázou. Až do 17. dne larválního stadia k žádnému množení roztoče nedošlo. Co to ale znamenalo? Byli roztoči z nejasných důvodů bez potomstva, nebo byli množící se roztoči včelami rozpoznáni a z buněk odstraněni? Výsledky z let 2014 a 2015 V roce 2014 bylo šest z deseti včelstev od jednoho trubce vyhodnoceno jako 100 % VSH. To znamená, že v žádné nakažené buňce nedošlo až do 17. dne larválního stadia k rozmnožení roztočů, nebo byli tito z buněk vyklizeni. Od čtyř matek z těchto včelstev jsme rozchovali další potomstvo za účelem nových zkoušek. Letošní práce na projektu VSH začaly izolací trubčiny pro založení nové generace. Základem byla jak linie Buckfast, tak i včelstva, která v předchozích letech vykázala 100 % VSH. Všechna očekávání se ve všech ohledech splnila: I ve druhé generaci jsou včelstva, která ve svém plodu nestrpí jediného roztoče. Jejich úlové dělnice odstraní i samičky roztočů bez potomstva. Po opakovaném umělém přidání roztočů se v těchto mini včelstvech nacházeli mrtví roztoči jak v potravních zásobách, tak i pod sítovým dnem. V plodu však ani jeden. Čtyři další mini včelstva byla vyhodnocena jako 100 % VSH, neboť v nich byli v dospělém plodu nalezeni jen roztoči bez potomstva. 13 dalších mini včelstev s 87,5 %, resp. 75 % VSH byla vyhodnocena jako absolutně nevhodná pro další šlechtění na VSH. Také výsledky z Belgie a Francie byly velmi povzbudivé: ve druhé generaci bylo několik čistě buckfastských mini včelstev se 100 % VSH fenotypem. Z nich byly ještě letos zřízeny následné chovy. Naději skýtá také místní spáření a oplodnění Oplodnění spermatem jediného trubce je nepřirozené a považuje se za přechodné speciální opatření k uskutečnění určitého šlechtitelského záměru. Konečná hodnota této šlechtitelské práce se vyjeví až později při dalším místním spáření. To spočívá v tom, že mladé matky se nechají vyletět a volně se spářit s trubci z téhož stanoviště a blízkého okolí. V roce 2015 jsme měli v okruhu naší šlechtitelské stanice na více stanovištích rozmístěna včelstva vyšlechtěná z VSH ověřených matek z loňska. Jejich matkám jsme umožnili vyletět na snubní lety za nejbližšími libovolnými trubci. Zatímco v pokusných včelstvech docházelo v průběhu roku k vyklízení napadeného plodu, tak u včelstev na témže stanovišti, jejichž matky byly oplodněny trubci normální (na VSH nevyšlechtěné) buckfastské linie, jsem toto chování nepozoroval. Jedno z mladých včelstev s matkou oplodněnou na stanovišti trubci vyšlechtěnými na VSH jsme silně infikovali roztoči. A tento plod byl pak pečlivě vyšetřen. Počet roztočů k 18. srpnu klesl pod hranici škodlivosti a včelstvo bylo zařazeno do 100 % VSH K selekci se používají miniaturní rámečky s plástem, který se vloží do včelstva silně zamořeného varroázou, aby se plod silně a rovnoměrně nakazil. fenotypu, tj. bez rozmnožujících se roztočů až do 17. dne. Je zajímavé, že na vzniku tohoto včelstva se podíleli z celkových trubců jen asi čtyři trubci z VSH chovů. Pro včelařskou praxi by toto mohlo znamenat, že by ve včelstvech mohlo stačit několik geneticky plnohodnotných sourozeneckých VSH skupin k tomu, aby se v nich míra zamoření udržela po delší dobu pod hranicí škodlivosti. Včelaři, kteří pracují se včelstvy vyšlechtěnými metodou místního páření, by po několik let nemuseli toto pečlivě sledovat. Z popsaných šlechtitelských aktů mají užitek i obyčejní včelaři. 127

128 My budeme tuto problematiku v příštích letech dále sledovat a vyvíjet nové metody, včetně umělého oplodňování. Toto je otevřený plod v mini rámečcích ve stadiu infekce. Výzva Šlechtitelská činnost směřující k varroa rezistenci je náročná na čas i náklady. V našem včelařství zabere práce na projektu VSH asi tři týdny v nejrušnějším období. Pokud nám někteří šlechtitelé vypomohli, nemůžeme jim náklady ani ztráty nikterak hradit. Poptávce po matkách zatím nemůžeme vyhovět. Ale naděje na úspěch šlechtitelských prací sledujících ozdravění včelstev a ulehčení práce včelařů nás už teď uspokojuje. Mým cílem je získat další diskutéry a oponenty. Nadace ARISTA byla založena v prosinci 2013 a má za cíl vyšlechtění varroa rezistentních včel. Skládá se ze čtyřčlenné nadační rady a sedmičlenného vědeckého výboru. Patří k ní i mnozí dobrovolní podporovatelé (jak vědci, tak i šlechtitelé včel) z celé Evropy, kteří spolupracují na četných projektech. Těmto projektům bohužel chybí podpora finanční, která by mohla možnosti nadace zmnohonásobit. Jenom nesčetný tým spolupracovníků nadace ARISTA cestoval po šest dnů po Lucembursku, Belgii, Nizozemí a Francii, aby byl nápomocen stejně smýšlejícím šlechtitelům. K tomu se nyní přidává velká skupina zájemců ze Španělska. Náš dík za nezištnou pomoc zaslouží: Renaud Lavend Homme, Jacques Delhez, Céline Gobin, Didier Brick, J-P Demonceau, Michael und Jean-Marie Desaulty, Jos Guth, Bart Jan, Ireen a Bas Fernhout, Stijn Jacobs a nadace ARISTA, jakož i Ministerstvo zemědělství USA, a obzvláště Bob Danka. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK Přidání kavkazských rysů do genofondu americké včely medonosné (Brian Elsasser, American Bee Journal, leden 2015, str ) Souhrn: Do USA byl po určitou dobu zakázán dovoz živých včel. Odborníci Washingtonské univerzity nyní importovali sperma trubců kavkazské včely, aby rozšířili místní genofond a zvýšili obranyschopnost místních včelstev. V červenci genetičtí výzkumníci včely medonosné Susan Cobey a Steve Sheppard z Washingtonské Státní University (WSU) vycestovali do Gruzie, kde sbírali obchodně významná množství spermatu včel Apis mellifera caucasica. Po návratu do USA se kavkazské sperma důkladně testovalo na viry. Genetici z WSU pak inseminovali nespářené matky importovaným spermatem, které mělo kavkazské rysy a zlepšilo genofond amerických včel medonosných, jak uvedla pí Cobey. Kavkazské horské včely mají několik žádoucích rysů, o kterých se genetici z WSU domnívají, že zvýší u včel ve Spojených státech schopnost přizpůsobit se a přežít. Vzhledem k tomu, že včely z Kavkazu jsou adaptované na studené klima, budou létat ve studeném mrholení, které se obvykle vyskytuje v ořešákových sadech střední Kalifornie, když stromy v únoru a březnu kvetou. Také jsou schopny vyrábět značné množství propolisu z pryskyřice těchto stromů. Propolis zároveň slouží jako vlastní léčivo proti patogenům. Kavkazské včely mají vyvinutý extrémně dlouhý sosák, který jim umožňuje sbírat nektar ze široké škály květů. V roce 2006 syndrom hromadného vymírání včelstev (CCD) začal celosvětově záhadně vyprazdňovat úly. Varroa destructor, více virulentní Nosema, přílišné či špatné používání pesticidů, chudá strava nebo nedostatečné přikrmování byly některými zjevnými příčinami tohoto jevu. Genetici měli v USA k dispozici pouze limitované možnosti včel, jak těmto environmentálním problémům čelit. V USA nejsou žádné včely, které by tam byly domorodé. První importy, které se do Států uskutečnily, byly včely, které si s sebou přivezli evropští kolonisté a byla to výhradně německá černá včela Apis mellifera mellifera. Zhruba v letech 1860 až 1922 si američtí včelaři z Evropy dovezli včelu italskou, kraňku a včelu kavkazskou. Tento malý výběr, který byl ve zmíněném období do USA dovezen, se stal základem amerického včelařského průmyslu. Nicméně Nařízení Kongresu USA z roku 1922 uzavřelo americké hranice před dovozem včel. Toto Nařízení mělo za úkol ochránit americkou včelu medonosnou před morem tracheálních roztočů, 128

129 Apis mellifera ligustica, italská včela. Apis mellifera caucasica, kavkazská včela. který devastoval včelstva na ostrově Wight ve Velké Británii. Samozřejmě že uzavření amerických hranic před importy včelstev mělo své výhody i nevýhody. Invaze tracheálních roztočů, kteří ničili včelstva tím, že napadali jejich vzdušnice, se zastavila. Samozřejmě po roce 1922 výrazně klesl genofond amerických včel. Divoké evropské včely, které zůstaly na americkém Jihu, poskytovaly životně důležitý genofond, kterým američtí včelaři zlepšovali vlastnosti amerických včel, aby vůbec přežily. Ale v roce 1987 invaze roztočů Varroa, která postihla celé Spojené státy doslova vymetla většinu divokých včel. Genetické zúžení bylo dokonale utěsněno. USDA vydalo v roce 2008 WSU povolení dovézt včelí sperma. Odebírání včelího spermatu je jednoduchý proces. Když odebírající chytne trubce, je to v podstatě opatrné smáčknutí břicha a semeno se objeví a následně se vtáhne do injekční stříkačky. 129

130 Kavkazské inseminované matky byly vypuštěny z karantény koncem srpna. Tým z WSU rozdělil tyto Trubec. matky do spolku Heitkam Honey Bees (v Orlandu, Calif.) a včelnic v Strachan (Yuba City, Calif.). Tito spolupracující pěstitelé matek nyní dodávají potomstvo americkému včelařskému průmyslu, dodala paní Cobey. Genetici z WSU zároveň odebrali včelí sperma od poddruhů v Itálii a Slovinsku, které sousedí se severní Itálií, aby rozšířili další možnosti křížení. Patrick Heitkam, majitel firmy Heitkam Honey Bees uvedl, že po té, co od pí Cobey obdržel inseminované kavkazské matky, dále je rozmnožil a poskytl dalším padesáti komerčním včelařům. Na závěry je ještě brzy, ale nezdá se to být špatné. Nedostali jsme zatím žádnou špatnou zprávu sdělil pan Heitkam. Včelaři až do příští sezony nebudou přesně vědět, jaký rozvoj budou mít včely s novým genofondem a jaký bude jejich medný výnos. Nové kavkazsko-americké včely budou použity v únoru na opylení ořešáků v severní Kalifornii, dodal Heitkam. Tým z WSU také vytvořil první světový unikát: úložiště genofondu včely medonosné, uvedla paní Cobey. Včelí sperma je uloženo v tekutém dusíku. Výzkumníci budou pravidelně vzorky rozmrazovat, aby dolaďovali a čistili genetickou výbavu amerických včel v USA. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK Biologie a regulace Varroa destructor (P. Rosenkranz, Pia Aumeier, B. Ziegelmann; Journal of Invertebrate Pathology, 2010, č. 103, s ) Souhrn: Tento přehled poskytuje posouzení znalostí v hlavních oblastech výzkumu roztoče Varroa a zahrnuje jak biologii roztoče, tak i poškození hostitele a jeho toleranci a léčení varroázy. Předně uvádíme obecný pohled na morfologii a biologii roztoče s důrazem na interakci hostitel parazit během reprodukce samiček roztoče. Patologická sekce popisuje škody způsobené hostiteli na úrovni jak individuální, tak i včelstva a zahrnuje problematiku přenosu sekundárních infekcí roztoči. Znalost biologie a patologie roztoče je podstatná pro pochopení mechanizmu tolerance včely medonosné jako hostitele. Na několika případech přirozené tolerance A. mellifera hodnotíme přístupy k selekci tolerantních včel k roztočům Varroa. Nakonec je uveden rozsáhlý výčet kritického hodnocení chemických a biologických metod léčení zamoření včelstev varroázou. Ektoparazit Varroa destructor byl původně omezen jen na východní včelu Apis cerana. Po přesunu na nového hostitele Apis mellifera během první poloviny minulého století se tento parazit rozšířil po celém světě a v současnosti se stal největší hrozbou včelařství. Škody způsobené varroázou jsou rozhodující pro ztráty včelstev jak v Evropě, tak i v USA, a pravidelné léčení včelstev je proto v těchto zemích nezbytné. Proto se výzkum roztoče Varroa nezabývá pouze vztahem hostitel parazit, ale má také zodpovědnost za nalezení trvalého řešení pro včelařství. 1. Úvod Varroa destructor je stále největší hrozbou pro včelařství. Žádný jiný patogen neměl srovnatelný vliv na včelařství a včelařský výzkum během jeho dlouhé historie. Zde je několik důvodů pro unikátní postavení roztočů Varroa: a) V. destruktor je nový parazit na včele A. mellifera. Tudíž postrádá rovnovážný vztah hostitel parazit a včelaři nemají zkušenosti, jak zacházet s tímto škůdcem. b) V. destruktor se rozšířil téměř po celém světě během krátké doby a je těžké najít nezamořené včelstvo vyjma Austrálie. c) Bez léčení proti varroáze většina včelstev mírného pásma hyne během 2 3 let. d) Pravidelné léčení zvyšuje náklady včelařů a riziko chemických reziduí ve včelích produktech. e) Roztoč Varroa je považován za rozhodující faktor snižování počtu včelařů a včelstev v Evropě; spolu se snížením kvality opylování se mohou dále zhoršit i podmínky pro opylování jako takové. Výzkum varroázy je výzvou pro vědecké pracovníky ve včelařství, v patologii hmyzu i roztočů. Po- 130

131 skytneme obecný pohled na biologii roztoče Varroa se speciálním důrazem na nedávné výsledky zkoumání vzájemné interakce hostitel parazit a výsledky chovu včelstev pro toleranci a léčení zamoření varroázou. 2. Taxonomie, morfologie a geografické rozložení Roztoč, který je zodpovědný za klinické symptomy varroázy u Apis mellifera, patří ke druhu V. destruktor, který byl do konce r považován za Varroa jacobsoni a všechny články z minulého století referující o V. jacobsoni se týkají ve skutečnosti V. destruktor. Rod Varroa je reprezentován nejméně čtyřmi druhy ektoparazitických roztočů. (Tabulka 1) V. jacobsoni Oudemans byl poprvé popsán jako ektoparazitický roztoč na východní včele A. cerana na Jávě a byl velmi rozšířen na této včele po celé Asii a Apis nigrocincta v Indonésii. V. underwoodi byl poprvé popsán v Nepálu V. rindereri byl popsán na Borneu u Apis koschevnikovi V. destruktor byl popsán u A. cerana (původní hostitel) a A. mellifera (nový hostitel) dříve chybně klasifikován jako V. jacobsoni V. jacobsoni a V. destruktor: redefinice a rozšíření po celém světě I když roztoči Varroa z různých populací jsou si fyzicky podobní, jejich virulence k A. mellifera není stejná. Největší rozdíly jsou u V. jacobsoni původem z Jávy, u kterého byly jeho druhy popsány poprvé. Tito roztoči postrádají schopnost reprodukovat se na A. mellifera a jejich genová sekvence mitochondriální DNA (mtdna), cytochrom oxidáza I (CO- 1) se liší od fenotypicky podobných roztočů, kteří se reprodukují na A. mellifera v Evropě. Jiné zprávy také oznámily rozdíly mezi populací V. jacobsoni a to, že u něho existuje více druhů (tab. 1). Tato hypotéza byla později potvrzena Andersonem a Truemanem v r (1) V. jacobsoni je komplex druhů se dvěma rozdílnými příbuzenskými druhy a byl redefinován na základě velikosti těla a mtdna genové sekvence. Průměrná délka těla je 1063,0 (±26,4) mikrometru a šířka 1506,8 (±36,0) mikrometru. Genová sekvence mtdna CO-1 se liší o 6,7% od V. destruktor. Je popsáno nejméně 9 haplotypů, které parazitují na A. cerana. V. jacobsoni je pouze zatoulaný host na A. mellifera. (2) V. destruktor, nový druh, je reprezentován roztoči japonsko/thajské vietnamské odnože. Roztoči korejského haplotypu parazitují na A. mellifera po celém světě a jsou podstatně větší a reprodukčně izolovaní od haplotypů V. jacobsoni. Je popsáno nejméně šest jiných haplotypů, ze kterých pouze japonsko/thajský infikují a reprodukují se na A. mellifera. Tento haplotyp má omezenější distribuci než korejský haplotyp a je méně virulentní. Korejský typ je rozšířen na A. mellifera celosvětově, zatímco japonsko/thajský typ byl zjištěn pouze v Japonsku, Thajsku a obou Amerikách. Nebyl nalezen žádný polymorfizmus mezi těmito dvěma haplotypy, a tak jsou považovány za něco jako klonální strukturu populace. Jediný V. destruktor, který má hospodářský význam, byl úspěšně přenesen z původního hostitele A. cerana na A. mellifera. Není překvapující, že nový hostitel postrádá rysy, které obvykle má stabilní vztah hostitel parazit jako u A. cerana, který se vyvinul za dlouhou dobu koevoluce. Přenos roztoče se pravděpodobně uskutečnil v době, kdy včelstva A. mellifera byla převážena na Dálný východ v první polovině minulého století a došlo zde k zamoření nového hostitele. Roztoč Varroa byl nalezen v regionech na východním pobřeží SSSR v r. 1952, v Pákistánu r. 1955, Číně r. 1959, Bulharsku r. 1967, Paraguayi r. 1971, Německu r První odhalení v USA je v roce Dnes je V. destruktor téměř kosmopolitní a nebyl zjištěn pouze v Austrálii Morfologie Pokud jde o biologii, je o V. destruktor a o jeho genitální a smyslové orgány parazita zvláštní zájem. Roztoč Varroa ukazuje odlišný sexuální dimorfizmus s mnoha adaptacemi ke svému hostiteli (obr. 1). Obvyklé rysy obou pohlaví jsou rozděleny Tabulka 1: Druhy a haplotypy rodu Varroa parazitující na včele medonosné. Pouze Varroa destructor se dvěma haplotypy na A. mellifera je ekonomicky důležitý. Parazit Hostitel Haplotypy Patogenita Varroa destructor Apis mellifera Japonsko / Thajsko + Korea ++ Čína - Apis cerana Japonsko / Thajsko - Nepál, Vietnam - Varroa jacobsoni Apis cerana Ambon, Bali, Borneo, Flores, Java - - Sumatra, Malajsie, Sumbawa, Lombok

132 Obr. 1: Normální složení rodinky roztočů uvnitř včelí plodové buňky přibližně 11 dnů po zavíčkování buňky. Horní řada zleva: protonymfa, deutonymfa, deutochrysalis. Spodní řada: čerstvě svlečená samička, samička roztoče, dospělý sameček roztoče. Reprodukce a páření v zavíčkované plodové buňce REPRODUKČNÍ Napadení plodu před zavíčkováním FÁZE FORETICKÁ Šíření prostřednictvím dezorientovaných nebo loupících včel Obr. 2: Zjednodušený životní cyklus roztoče Varroa. Samičky roztoče v přechodu mezi foretickou fází na reprodukční fázi uvnitř zavíčkované plodové buňky. Roztoč ve stavu nymfy a samečci mají krátký život bez foretické fáze mimo buňku. na těle v dobře definované části, a to na vlastní tělo a končetiny. Vlastní tělo má jeden hřbetní štít a jeden odlišný břišní štít. Samička roztoče má ploché, elipsoidní tělo, širší než delší. Nohy má krátké a silné a mají speciální strukturu přilnavosti k hostiteli. Hřbetní a břišní štít jsou silně sklerotizovány a mají červenohnědé zbarvení. Slabé a pružné membrány mezi štíty umožňují roztoči, aby je při krmení a kladení vajíček rozšířil. Sameček je hruškovitého tvaru a vykazuje slabší sklerotizaci, která je hlavně na nohou a hřbetním štítu. Samečci jsou během celého vývojového cyklu zřetelně menší než samičky. Nohy samečků jsou delší vzhledem k rozměrům těla a také delší než nohy samiček. Druhý pár končetin je situován ventrálně a tvoří ústní část, která se skládá ze dvou smyslových makadel a dvou párů končetin, které jsou tvořeny ze tří segmentů, spodního, středního a z distálních prstů. Poslední prst je u samiček pohyblivý a má dva malé zuby. U samečků je pohyblivý prst transformován na spermatodaktyl, který dovolí přenést sperma do genitálního traktu samičky. Genitálie samičky jsou rozděleny do dvou systémů. První je tvořen vaječníkem, dělohou a vaginou, která ústí do genitálního otvoru, kterým se uvolňují vajíčka. Genitální otvor je umístěn mezi druhým párem nohou. Druhá část genitálního systému dovoluje příjem a dozrání spermatu. 132

133 Genitální systém samečků je tvořen jediným varletem v zadní části těla. Sperma prochází osmi stadii dozrávání, šest probíhá v těle samečka a dvě po páření v inseminované samičce. Smyslové orgány samiček roztočů uvádí podrobně Dillier a spol. (2006). Celé tělo i s nohama a ústní částí je pokryto různými druhy chloupků; přinejmenším některé mají mechanické a chemické receptivní funkce. Přední nohy bývají jen vzácně použity k pohybu, ale vztyčují se do vzduchu jako tykadla u hmyzu. 3. Biologie roztoče a jeho chování Vyhledávání hostitele a reprodukční chování roztoče V. destruktor je základem pro pochopení dynamiky populace parazita a má také svou důležitost pro včelařskou praxi. Určité podněty pro orientaci roztočů by mohly být použity pro vývoj biologických metod jejich kontroly jako např. různé pasti, odpuzovače nebo rušení páření pomocí určitých feromonů. Kontrola reprodukce parazita je obecně považována za klíčový bod pro stabilitu vztahů hostitel parazit. Znalost faktorů, které spouštějí reprodukci roztočů, může pomoci selektivnímu chovnému programu tolerantních medonosných včel Životní cyklus V. destruktor je těsně spojen se svým hostitelem včelou medonosnou a postrádá svobodný životní stav. Existují dvě rozdílné fáze v životním cyklu samiček roztoče V. destruktor: foretická fáze na dospělých včelách a reprodukční fáze uvnitř zavíčkovaného trubčího nebo dělničího plodu (obr. 2 4). Samečci a roztoči ve stavu nymfy žijí krátce a mohou být nalezeni pouze v zavíčkovaných včelích buňkách. Samičky Varroa jsou transportovány na včelí plod pro další reprodukci nebo se šíří lety včel za potravou nebo jejich rojením. Na dospělých včelách se samičky roztoče ukrývají pod hrudníkem. Roztoči sají podstatné množství hemolymfy jak z dospělých včel, tak i z larvy v zavíčkované buňce Orientace roztočů a hledání hostitele Mimo přesuny v rojích nebo při létání včel za potravou roztoči Varroa stráví celý svůj život v úlu převážně uvnitř zavíčkovaných buněk. Roztoči Varroa Obr. 3: Foretická samička roztoče na hrudníku včely. Napadení plodové buňky Protonymfa Deutonymfa Dospělý sameček Vajíčko Vajíčko Vajíčko Vajíčko Vajíčko Páření Dospělá samička Roztočí matka se dvěma dcerami opouští dělničí buňku Obr. 4: Reprodukční cyklus V. destruktor uvnitř zavíčkované buňky v normálním pořadí potomků roztoče. Samička roztoče vstoupí do buňky krátce před zavíčkováním, přibližně o 3 dny později je kladeno samčí vajíčko, následuje kladení čtyř samičích vajíček. V závislosti na odvíčkovací periodě jedna nebo dvě dospělé dcery opustí plodovou buňku spolu s matkou a vylíhlou včelou. Čísla na šipce odpovídají dnům po zavíčkování buňky. 133

134 jsou schopni vnímat světlo a vibrace. Nejsou ale zprávy, že by tyto smysly používali pro orientaci nebo hledání hostitele. Možná jsou citliví k teplotě. Dávají přednost teplotě mezi C, což je podstatně méně, než normální teplota v plodovém hnízdě, kde je 34,5 35 C. Roztoči Varroa jsou schopni rozlišovat teplotní rozdíly okolo 1 C. Předpokládá se, že samičky roztoče Varroa přednostně napadají chladnější plodové buňky na periferii plodového hnízda. Bezpochyby hraje chemická orientace klíčovou roli po celou dobu životního cyklu roztoče. Je to zřejmé podle preferencí, které má samička roztoče pro určitá vývojová stadia hostitele, a to že se buď přichytí na dospělou včelu, nebo zůstane v plodové buňce. Pro úspěšnost reprodukčního cyklu jsou kritické dva stavy: vhodná dospělá včela transportuje roztoče do nezavíčkované plodové buňky a pětidenní instar stadium larvy v buňce krátce před zavíčkováním. Pokud jde o dospělou včelu, je zřejmé, že samička roztoče je schopna rozeznat věk a (nebo) funkci dospělé včely. Krátce po opuštění buňky na mladé včele roztoči dávají přednost přesunout se na kojičky, které je přenesou do dalších plodových buněk. Čerstvě vylíhnuté včely jsou pro roztoče méně atraktivní, a tak včely středního věku jsou ve včelstvu nejvíce zamořeny. Předpokládá se, že pro výběr optimálního hostitele používá samička roztoče věk a (nebo) složení specifického obrazu kutikulárních uhlovodíků dospělých včel. Ale potvrzení, že roztoči používají složení uhlovodíků včelí kutikuly pro výběr hostitele, není dostatečné. Jsou známy i další detaily týkající se rozpoznávání vhodných larev hostitele: osmi až desetinásobně vyšší zamoření trubčího plodu. Uvnitř včelstva jsou dělničí larvy zamořeny 15 až 20 hod. před zavíčkováním buněk a trubčí plod 40 až 50 hod., což může být důvod pro vyšší invazi roztočů na trubčí plod. Další fakt, který přispívá k tvrzení, že trubčí plod je častěji a intenzivněji napadán roztoči je, že roztoči a ošetřovatelky plodu mají více příležitostí dosáhnout na pětidenní instar stadium plodu trubce než u larvy v dělničí buňce. V různých bio analýzách byla potvrzena atraktivita samiček roztoče Varroa k různým frakcím extraktu z kutikuly larvy. Le Conte a spol. jako první popsal efekt trimetyl- a etylesterů, které byly potvrzeny dalšími experimenty. Tyto estery mastných kyselin působí také jako feromony plodu a vyvolávají zavíčkování buněk včelami. Sekrety larev vykazují zřetelné maximum těchto esterů pátý den instar stadia během víčkování buněk. Trubčí larvy produkují poněkud vyšší množství sekretů po delší dobu, což také podporuje teorii preferování jejich zamoření roztoči. Měřením specifických pohybů roztočů během aplikace těkavých substancí zjistil Rickli a spol. pouze slabé reakce k metylpalmitátu, ale silnou reakci ke kyselině palmitové. Salvy a spol. odhalil rozdíly v profilu kutikulárních uhlovodíků mezi zamořeným a nezamořeným hostitelem, ale nemohl odpovědět na otázku, jestli tyto rozdíly jsou rozhodující pro zamoření nebo jsou pouze efektem vlastního zamoření. Aumeier a spol. potvrdil, že uhlovodíkové schéma čtvrtého a pátého dne instar stadia larvy se významně liší a mohlo by být použito pro chemotaktickou rekognoskaci stavu vhodnosti hostitele. Nejen larva samotná, ale také chemikálie ze zámotku a potravy larvy mají atraktivitu pro samičky roztoče. Alifatické alkoholy a aldehydy o délce řetězce od C 17 do C 22 extrahované ze zámotků larev vyvolávají u roztočů silný zájem. Nazzi a spol. dokázal atraktivitu potravy larvy použitím biotestu. Atraktivní sloučeniny byly analyzovány jako několik karboxylových kyselin s nízkou molekulovou hmotností. Jedna z těchto sloučenin, 2-hydroxyhexanová kyselina, má dokonce výraznou atraktivitu pro roztoče, když je aplikována do plodových buněk včelstva. Zřejmě existují také přírodní sloučeniny, které se vyskytují v plodovém hnízdě včel a které mají repelentní efekt na samičky roztoče. Larvy včelí matky a jejich extrakt byly mnohem méně atraktivní než dělničí a trubčí plod a mateří kašička měla dokonce repelentní účinek. Toto bylo potvrzeno u oktanové kyseliny, která je přítomna ve velkém množství v mateří kašičce, ale ne v potravě larev dělnic a trubců. To může částečně vysvětlovat mimořádně nízké zamoření u matečníků. Avšak zamoření samičkami Varroa je také ovlivněno některými dalšími nechemickými faktory. Silný vliv má velikost, výška a stáří samotných buněk. Mělčí buňky, to znamená menší vzdálenost mezi larvou a horním okrajem buňky, jsou častěji napadány roztoči než umělé prodloužené buňky. Tento efekt byl potvrzen použitím různých metod manipulace s plodovými buňkami ve včelstvu. Také velikost buňky a relativní velikost larvy k velikosti buňky má vliv na invazi roztočů. Plodové buňky evropských včel jsou obecně více napadány, než poněkud menší buňky afrikanizovaných včel uvnitř téhož včelstva. Trubčí plodové buňky, které obsahují dělničí larvy, jsou méně infikovány než normální dělničí plodové buňky a pravděpodobně zde působí efekt velkého prostoru mezi larvou a stěnou buňky. Starší plodové buňky, které obsahují zámotky z několika plodových cyklů, jsou také více napadány, než je tomu u nových buněk. V tomto případě u poněkud menší staré buňky je to kompenzováno silným pachem zámotku. Hledání hostitele samičkami roztoče Varroa závisí na různých faktorech, a to i fyzikálních parametrech, ale vhodný hostitel je nakonec nalezen podle těkavých chemických látek vylučovaných dospělými včelami nebo jejich larvami. Biologická aktivita různých chemických směsí byla předvedena v laboratorní bio analýze a zahrnovala také různé frakce z extraktů zámotků larev a potravy larev. Stále jsme 134

135 Obr. 5: Nedávno zavíčkované trubčí plodové buňky s pětidenním instar stadiem larvy mnohonásobně zamořené roztoči. však neidentifikovali skutečnou vůni hostitele z pětidenního instar stadia včelí larvy: ani jediný experiment nebyl úspěšný a nepřilákal samičku roztoče z dospělých včel na vzorek složený z různé směsi extraktů ani v laboratoři ani ve včelstvu. Ve všech experimentech byly vždycky atraktivnější dospělé včely než larvy. To odporuje situaci ve včelstvu, kde podstatně více roztočů je uvnitř zavíčkovaného plodu než na dospělých včelách. Během léta může být až 90 % roztočí populace uvnitř buněk. Závěrem musíme konstatovat, že pokud výzkum roztoče Varroa nezjistí, jak se roztoč přesunuje ze včely na larvy včelího plodu, bude vývoj pastí na roztoče Varroa nerealistický Reprodukce Když samička roztoče Varroa vnikne do buňky larvy během pětidenního instar stadia larvy, přesune se mezi ní a stěnou buňky dolů a uvízne v potravě larvy. Přibližně pět hodin po zavíčkování buňky larva spotřebuje potravu a roztoč začne sát hemolymfu z larvy a přibližně za 70 hod. po zavíčkování buněk začne samička roztoče klást vajíčka. První vajíčko je neoplozené a díky haplo-diploidnímu pohlavnímu systému se vyvine v haploidního samečka. Další vajíčka jsou už oplodněná a kladená v 30 hod. intervalech. Až pět vajíček v dělničí buňce a až šest vajíček v trubčí buňce je považováno za normální reprodukční program. Normální sled reprodukčního cyklu je ukázán na obr. 4. Larva roztoče se vyvíjí uvnitř vajíčka během prvních hodin po nakladení a doba vývoje je okolo 5,8 a 6,6 dne pro samičku a samečka. Samečci jsou menší než samičky po celou dobu vývoje a mají delší nohy ve vztahu k velikosti těla. Samičky roztoče se mění během jejich vývoje z obdélníkovitého tvaru do elipsoidního a mají červeno-hnědou barvu. V kontrastu konečný tvar těla samečka je trojúhelníkový a má světle žlutou barvu (obr. 1). Roztoči Varroa jsou pohlavně dospělí okamžitě po posledním svlékání. Samečci dosahují dospělosti dříve než samičky, které dospějí asi o 20 hod. později. Jelikož reprodukce se může uskutečnit pouze uvnitř buňky, páření nastává okamžitě, jak samička vyběhne Neplodnost a nízký reprodukční stupeň samiček roztoče Varroa Je obtížné měřit skutečný stupeň reprodukce (= počet životaschopného dospělého potomstva na jednu roztočí matku), což mimo jiné závisí na plodnosti roztočů (reprodukce, ano nebo ne) a množství potomstva za reprodukční cyklus v přírodních podmínkách. Martin (1994, 1995) kalkuluje reprodukční stupeň na 1,3 1,45 na jednom zamořeném dělničím plodu a 2,2 2,6 na trubčím plodu. Jeden příklad pro dospělost dvou dcer samiček roztoče ukazuje obr. 4. Během svého života samička roztoče může mít až 7 reprodukčních cyklů; v přírodních podmínkách je průměrná hodnota 2 až 3 reprodukční cykly. U původního hostitele A. cerana je reprodukce u trubčího plodu omezena, a to z dosud neznámých důvodů. Tento fenomén je považován za rozhodující moment pro rovnováhu vztahu hostitel parazit u A. cerana. Dva haplotypy V. destruktor, které jsou schopny reprodukce na A. mellifera, jsou schopny reprodukce jak na dělničím, na tak trubčím plodu. Avšak určité procento samiček Varroa neklade vůbec žádná vajíčka. Toto procento samiček roztoče, které nejsou schopny reprodukce, je lehce variabilní podle druhu a podruhu hostitele a klimatických podmínek a mohlo by přispět jako výběrové kritérium u tolerance hostitele u evropské včely. U podruhů evropské včely zůstává 5 až 20 % roztočů neplodných po jejich invazi do plodových buněk dělnic a trubců. Vysoký stupeň neplodnosti roztočů je u afrikanizovaných včel A. mellifera v Brazílii. Během období 15 let byla neplodnost v průměru až 50 %. Přesun roztočů Varroa mezi různými včelími poddruhy v Brazílii byl potvrzen s tím, že nízká plodnost roztočů šla spíše na vrub hostitele, než že by byla vlastností parazitů. Předpokládá se, že nižší plodnost samiček Varroa ve včelích buňkách reprezentuje adaptaci hostitele k hranici reprodukčního stupně parazita a že mohutnější populace afrikanizovaných včel v tropické Americe podporuje takovou adaptaci. Avšak afrikanizované včely v jiných oblastech Jižní a Střední Ameriky neukazují tyto rysy. Nedávné zprávy ukazují, že i v afrikanizovaných včelstvech v Brazílii se 135

136 stupeň plodných roztočů na dělničím plodu zvýšil na podobnou úroveň jako u evropských včel. Afrikanizované včely v Brazílii jsou stále tolerantní k varroáze a její léčení se neprovádí. Tento příklad může ilustrovat, že (i) je zde stále určitá flexibilita v adaptaci hostitel parazit u populací žijících v přírodních podmínkách, a (ii) že varroatolerance nezávisí na jediném faktoru. Bohužel důvody, proč jsou samičky Varroa neplodné, jsou neznámé. V minulosti se předpokládalo, že neplodná samička Varroa je taková, která byla neúspěšná v kopulaci během jejího dospívání, a tak předpokládáme, že ztratila svoji reprodukční schopnost. Ale dvě pozorování odporují této hypotéze: v populaci roztoče na dospělé včele téměř všichni roztoči měli plné spermatéky a neplodní potomci roztočů, kteří byli uměle vpraveni do zavíčkovaných plodových buněk včel, byli stále schopni reprodukce. To ukazuje, že dočasná neplodnost samiček roztoče je indukována určitými faktory hostitele. Je důležité uvážit, že ne všechny plodné samičky roztoče, to znamená samičky, které nakladly alespoň jedno vajíčko, se ve skutečnosti nemusejí reprodukovat úspěšně. Produkce jedné dospělé životaschopné dcery vyžaduje přinejmenším jednoho dospělého samečka a jednu samičku a samozřejmě páření. Tudíž samička roztoče kladoucí pouze jedno vajíčko nebo samička s opožděným začátkem kladení nemůže zajistit růst populace roztočů. Např. v % plodových buněk je nedostatek samečků roztoče. Úmrtnost populace roztočů se zdá být hlavním faktorem pro rozdíly v reprodukčním stupni a mění se podle klimatu, roční doby a poddruhu včely. Divná věc v úmrtnosti roztočů je popsána u pseudo klonu A. mellifera capensis v Jižní Africe: úmrtnost populace Varroa v plodových buňkách A. mellifera capensis je poněkud vyšší než u A. mellifera scutellata kvůli efektu léčky v horní části větší plodové buňky A. mellifera capensis. Reprodukční stupeň závisí na zamoření každé jednotlivé buňky; v násobné invazi trubčího a dělničího plodu (obr. 5) je reprodukční stupeň samiček roztoče značně redukován Spouštěcí mechanizmus reprodukce roztočů Varroa Reprodukce roztočů Varroa je úzce synchronizována s vývojem plodu hostitele. Dokonce i posloupnost kladení vajíček samečka a samičky roztoče závisí na signálech od odpovídajícího stavu larvy hostitele a kukly. Úspěšnost reprodukce jednotlivé samičky roztoče může být definována počtem dospělých, spářených a životaschopných dcer, které roztoč vyprodukuje během reprodukčního cyklu uvnitř plodové buňky včely medonosné. Úspěšnost reprodukce závisí na počtu samičího potomstva, které se úspěšně spáří před vylíhnutím včelího plodu. Trvání vývoje plodu je limitující faktor pro vývoj roztoče. Toto vytváří silný selektivní tlak na rozmnožující se roztoče z hlediska rychlosti zrání vajíček a rychlosti pohlavního dospívání. Foretičtí roztoči jsou dobře připraveni pro reprodukci přítomností množství zárodečných buněk, které se vyvinou v první vajíčka. Určité proteiny hemolymfy hostitele jsou schraňovány přímo ve vaječnících roztočů. Okamžitě po invazi plodových buněk je aktivována tvorba vajíček těkavými látkami z larvy hostitele. Výsledky nové bio analýzy ukazují, že pouze polární frakce z extraktu kutikuly čerstvě zavíčkovaných larev byly schopny iniciovat zrání vajíček roztoče Varroa. Je to první důkaz efektu uvolňování signálů z hostitelského hmyzu. Existují také inhibitory reprodukce roztočů uvnitř plodových buněk. Několik autorů popsalo méně reprodukujících se roztočů a méně potomstva v mnohonásobně zamořených buňkách než v jednotlivě zamořené buňce. V umělých plodových buňkách, které byly ošetřeny extraktem hexanu z mnohonásobně zamořených plodových buněk, byl střední počet potomstva Varroa roztočů významně redukován a aktivní substance ze zamořených plodových buněk byla identifikována jako (Z) 8-heptadecen. V laboratorních testech tento izomer ukázal významný vliv na plodnost samiček Varroa. Když byl tento izomer aplikován na čerstvě zavíčkovaný plod, ve včelstvu zredukoval počet potomků Varroa a počet dospělých životaschopných dcer. Předpokládalo se že (Z) 8-heptadecen je produkován při stresu při mnohonásobném zamoření, ale ukázalo se, že tento uhlovodík není produktem zamořených larev. Závažnost foretické fáze pro reprodukční cyklus roztočů Varroa není jasný. V laboratorních podmínkách jsou samičky roztoče úspěšně přenášeny z buňky na buňku bez foretické fáze; v polních podmínkách se zdá, že starší roztoči napadají plodové buňky mnohem rychleji než samičky, které ještě vajíčka nekladly. Zdá se, že speciálně v nepříznivých podmínkách může mít foretická fáze negativní efekt na reprodukční kapacitu roztoče Varroa: po dlouhé foretické fázi okolo 5 týdnů a více nebo hladovění 7 18 hod. byl počet neplodných roztočů 2 3krát vyšší než u kontrolních vzorků Populační dynamika Po prvním napadení nového včelstva jsou roztoči schopni vytvořit mohutnou populaci během několika let. Růst populace je vysoce variabilní a závisí na vlastnostech hostitele a parazita a má vliv na reprodukci a úmrtnost roztočů. Rysy parazita, které ovlivňují růst populace, jsou reprodukční kapacita během života roztoče a jeho délka života. Rysy hostitele jsou: dostupnost plodu, přítomnost trubčího plodu, rojení a úroveň obranného chování. Některé rysy hostitele, které mají vliv na růst populace roztočů, jsou dodatečně spouštěny vnějšími faktory, jako je klima a úroveň snůšky. Přesný vliv individuálních parametrů na dynamiku populace není znám a většina těchto parametrů se vzájemně ovlivňuje. Někteří autoři se pokoušeli extrahovat většinu nejdůle- 136

137 žitějších faktorů použitím multifaktoriální analýzy. Potvrdili významnou vzájemnou souvislost mezi množstvím plodu a / nebo plodností roztočů a růstem populace; předpověď, k jakému množství začínající populace roztočů od jara do podzimu vzroste, je ale stále nemožná. Další problém je, že jsou zde velké rozdíly mezi volně žijícími včelami a včelstvy umístěnými v úlech na včelnicích. V oblastech s vysokou hustotou zavčelení je dynamika populace ovlivněna permanentní výměnou roztočů při létání včel za potravou nebo zalétáváním trubců do cizích úlů a loupeží včel. Tzv. opakovaným zamořením některá včelstva roztoče ztrácí a jiná je získávají. Je zajímavé, že loupežící včely roztoče získají od včelstva, které vylupují a které je často zeslabeno vysokým zamořením roztoči a že efektivní vzdálenost loupežení je více než 1 km. Toto chování znamená, že během období s nízkou snůškou může u včelstev s vysokou aktivitou loupeže značně vzrůst populace roztočů. Několik prací potvrzuje, že při mírném podnebí neléčená včelstva mohou kolabovat po 3 až 4 letech od počátku zamoření. Existují zde značné rozdíly mezi dynamikou populace v mírném klimatu a subtropickém/tropickém pásu s jasnou tendencí pro nižší růst populace roztočů v tropickém klimatu. Tento nižší růst populace je nápadný, protože v tropických podmínkách včelí plod ve včelstvu existuje během celého roku a reprodukce roztočů není přerušena, jako je to v mírném klimatu v období zimy. Toto demonstruje možná výměna mezi dostupností plodu, množstvím parazitů a úmrtností roztočů: vlivem mírného klimatu se poškození včelstva objeví během podzimu a zimy, kdy se sníží síla včelstva a relativní zamoření se zvýší, a tudíž dlouho žijící včely jsou infikovány a silně poškozeny. Jestliže akceptujeme, že skutečnou hrozbu představuje krátkodobé snížení populace hostitele spíše než vzrůst populace roztoče, pak vyšší dostupnost plodu v tropických podmínkách může být tímto faktem kompenzována. Rozhodující a nevyřešená otázka úmrtnosti roztočů Varroa je u letního a zimního včelstva. Např. extrémní fluktuace včel v silném včelstvu během léta může také zvýšit fluktuaci roztočů parazitujících na dospělých včelách. 4. Patologie 4.1. Poškození na individuální úrovni Individuální včela je poškozována různým způsobem, a to zejména u vyvíjející se larvy a kukly, které reprezentují nejcitlivější stavy hostitele. Ztráta hemolymfy během vývoje uvnitř plodové buňky značně sníží váhu líhnoucí se včely. Ztráta váhy závisí na množství samiček a reprodukci roztoče, ale dokonce i jednotlivé zamoření jediným roztočem způsobí u líhnoucí se včely ztrátu tělesné váhy v průměru okolo 7 %. To bylo také dokázáno u trubců, kde jsou ztráty % jejich tělesné váhy v závislosti na stupni zamoření. Dělnice, které byly zamořené během jejich vývoje, začínají dříve létat za potravou a mají značně redukovanou životnost. Zamořené létavky vykazují sníženou schopnost společného učení, prodlouženou nepřítomnost ve včelstvu a nižší stupeň návratů do včelstva, což může být v důsledku snížené schopnosti navigace Roztoči Varroa a viry včely medonosné V. destruktor přenáší nejrůznější viry včely medonosné. Dosud bylo izolováno 18 různých virů a mnoho z nich mohou přenášet roztoči. Bylo to Obr. 7: Plodové buňky obsahující kukly poškozené infekcí varroázy byly otevřeny hygienickými včelami. Samička Varroa opouští otevřenou plodovou buňku. 137

138 Obr. 6: Mladá včela se zmrzačenými křídly a zkráceným zadečkem pravděpodobně po varroáze a viru deformovaných křídel. dokázáno u kašmírského včelího viru (KVV), u viru pytlíčkového plodu včel (SBV), u viru akutní paralýzy včel (AVPV), u izraelského viru paralýzy (IAVP), viru deformace křídel (VDK). Před objevením roztočů Varroa nebyly viry považovány za žádný zdravotní problém pro včely. Přímé zavedení virů do včelí kukly vyvolává aktivaci latentní virové infekce s typickými symptomy nemoci. Nejlépe je známý virus deformace křídel způsobující zmrzačení křídel a zkrácení zadečku. Některé viry jsou přenášeny horizontálně i vertikálně a podporující skrytou infekci u včelstva. Navíc roztoči Varroa mohou způsobit potlačení imunity v zamořené kukle a tak aktivovat tuto skrytou virovou infekci. Předpokládá se, že konečné zkolabování včelstva s typickým syndromem poškození jako je roztroušené plodové hnízdo, zmrzačená křídla včel (obr. 6 a 7), ztráta koordinace sociálního chování a ztráta přítomnosti matky, jakož i rychlá ztráta včelí populace je způsobeno spíše virovým onemocněním, než působením přímého vlivu zamoření roztoči Varroa. Např. po čtyři roky monitorovaná včelstva (1250 včelstev) v Německu odhalila vzájemnou souvislost zimních ztrát se (i) zamořením roztoči (ii) a s rozšířením viru deformace křídel. Souvislost mezi detekcí virů, úrovní zamoření roztoči Varroa a úmrtností včelstva není tak jasná, jak se očekávalo Synergický efekt Nedávné ztráty včelstev v Evropě a USA vyvolaly otázku o efektu vzájemného působení jako příčině poškození a ztrát včelstev. Tyto faktory mohou zahrnovat několik včelích patogenů speciálně V. destruktor a Nosema ceranae, faktory životního prostředí zahrnující pesticidy, klimatické změny a zvláštnosti vedení včelstev. Nejvíce známý příklad pro možnou interakci několika problémů je tak zvaný kolaps včelstva (CCD). Přímá příčina náhlé vysoké úmrtnosti včelstev v USA v roce 2006 nebyla dosud zjištěna. Vědci a včelaři jsou si vědomi toho, že včelstva jsou vystavena hrozbě jako je varroáza, viry, nové druhy nosemy a změny životního prostředí. Je to jasně jiná situace než před rozšířením V. destruktor. Bohužel, efekt vzájemného působení jde velmi těžko analyzovat experimentálně, ale kvantifikace efektu vzájemného působení je požadavek pro budoucí výzkum Škody na úrovni včelstva Reprodukční kapacita a dobrá kondice včelstva zamořeného roztoči Varroa jako superorganizmu je redukována ve dvou směrech, i když je zamoření slabé: trubci, kteří byli napadeni roztoči během svého vývoje, mají výrazně nižší šanci se pářit a zamořené včelstvo produkuje méně rojů. Z hlediska včelaření zde existuje jistý práh pro ekonomickou škodu a pro včelstvo vznikají nevratné škody. Při nízkém zamoření klinické symptomy nejsou viditelné a zamoření často zůstane neodhaleno. Slabé zamoření může redukovat růst populace včelstva a také medný výtěžek, ale klinické symptomy nemusí být viditelné. Kroky k nevratným škodám 138

139 včelstva jsou malé, jestliže speciálně během podzimu se populace roztoče zvyšuje, zatímco populace hostitele se snižuje. Konečné zhroucení včelstva je spojeno s typickým parazitickým syndromem roztoče jako je rozptýlený plod, plazící se nebo dokonce zmrzačené včely, výměna matky a nevysvětlitelné snížení včelí populace. Práh škody na včelstvu nesouvisí se zafixovaným počtem roztočů ve včelstvu. Ten je vysoce proměnlivý a závisí na populaci včel a plodu, roční době a přítomnosti virů. V podmínkách Německa stupeň zamoření zimních včel více než 7 % může vést ke kolapsu včelstva. Delaplane a Hood (1999) navrhli výrazně vyšší práh pro jižní USA, a to roztočů na včelstvo. Fries a spol. a Rosenkranz a spol. zjistili nezávisle na sobě, že neošetřovaná včelstva, která překročí 30% zamoření dospělých včel během léta, nemají šanci přežít zimu. 5. Tolerance k varroáze 5.1. Přirozená selekce Pozoruhodný příklad rovnováhy vztahu hostitel parazit je vidět na hostiteli A. cerana a V. destruktor/jacobsoni. Na tomto druhu hostitele jsou popsány tři druhy výjimečných faktorů hostitele, které zřejmě stačí ke kontrole růstu Varroa populace a tak je možné předcházet viditelným škodám u zamořeného včelstva: vůbec žádná reprodukce dělničího plodu, takže reprodukce roztočů je limitovaná počtem plodu trubců, efektivní grooming a hygienické chování, pohřbený trubčí plod. Mnohonásobně zamořené trubčí kukly, které jsou příliš slabé, aby si otevřely víčko zámotku, a umírají uvnitř plodové buňky. Okolo jedné čtvrtiny reprodukovaných roztočů může být usmrceno pohřbením v buňce. Situace A. cerana Varroa má pouze omezenou cenu v pochopení vztahu mezi V. destruktor a A. mellifera. Dva faktory tolerance, žádná reprodukce dělničího plodu a pohřbení trubčích larev jsou jedinečné a nevyskytují se u A. mellifera. Aktivní obranný mechanizmus známý u A. cerana existuje i u A. mellifera, ale zřejmě pouze v menším rozsahu. V konečném ohodnocení tolerančního faktoru brání nedostatek srovnatelných pokusů u obou druhů hostitele. Příklady přirozené selekce byly hlášeny u nového hostitele A. mellifera a k vyřešení Varroa problému bylo provedeno několik pokusů. Nejlépe zdokumentovaný doklad přišel z tropických zemí Afriky o afrikanizovaných včelách. Speciální zájem byl o situaci v Brazílii, kde bylo provedeno hodně dlouhodobých pozorování u afrikanizovaných volně žijících včelích populací, a byly dány důkazy, že tolerance k roztoči Varroa existuje. Případy přirozené tolerance k varroáze, jak se zdá, vedou k silným, volně žijícím včelím populacím v tropické oblasti. V mírném teplotním pásu se tyto volně žijící populace zdají být značně slabší než v tropických zemích, takže přirozená selekce je pravděpodobně pro velký počet trubců a rojení těchto včelstev kontraproduktivní. A dále mají tropické podmínky vliv na dynamiku včel (viz sekci 3, 4), která dává, jak se zdá, přednost rozšířeným poddruhům včel v Africe, které jsou již k Varroa rezistenci adaptovány. To je pravděpodobně cena za speciální obranné chování, a proto je varroáza v tropických podmínkách menším problémem než v mírném klimatu. První důkaz o dlouhodobé toleranci evropských včel byl oznámen z ostrova Fernando de Noronha, Brazílie. Izolovaná populace evropských včel (A. m. ligustica) přežila bez léčení více než 25 roků. Bohužel, matky z tohoto ostrova nepotvrdily v Německu Varroa toleranci. Ale z více regionů mírného pásu jsou slibné signály o pokusech s přirozenou selekcí. Jestliže volně žijící včelstva existují, je první pokles populace po zamoření roztoči značný, ale po několika letech se včelstvo vzpamatuje. Nedávno bylo zaznamenáno přežití neošetřované populace ve Francii a USA. Další kmen zvaný Primorski, včely z Dálného východu, byl použit pro chovný program. Tyto včely původem z oblasti s rozšířenou včelou A. cerana a A. mellifera si vytvořily toleranci k roztoči Varroa během dlouhé doby koexistence. Experimenty selekce byly uskutečněny na ostrově Gotland v Baltickém moři. Tak zvaný Bond-Projekt začal v r se 150 zamořenými včelstvy, která byla vedena bez léčení proti varroáze po dobu 10 let. Po dramatickém zeslábnutí včelstev během tří let se několik včelstev stabilizovalo a přežilo bez léčení. Včelstva měla zřetelně redukovaný růst roztočů ve srovnání s evropskými kontrolními včelstvy a potvrzovala spíše selekci hostitele než málo životaschopné roztoče. Tato včelstva také měla v průměru poněkud menší rozlohu plodu a slabě vyšší převahu nemocí plodu (což mohlo redukovat absolutní množství roztočů přítomných na jaře) a byla trochu ostřejší. Přirozená selekce může vést k neočekávaným výsledkům týkajícím se výkonnosti včelstva a včelař si musí uvědomit, že silná a mírná včelstva s vysokou produkcí medu nenaplní jeho přání ohledně zdravotního stavu a nové vlastnosti jsou právě důsledkem takové selekce. Vtírá se základní a důležitá otázka, totiž zda pozorování vztahu hostitel parazit má větší vliv na hostitele nebo parazita. Bezpochyby selekce působí na oba a podle hypotézy o vývoji vztahu hostitel parazit závisí hlavně na prostředcích přesunu. Obecně patogeny, které se hlavně spoléhají na horizontální přenos, se vyvinou ve virulentní vztahy hostitel parazit, zatím co vertikální přesun straní více mírným vztahům. Většina včelí populace v podmínkách mírného klimatu je periodicky léčena, a proto se přirozená pravidla pro koevoluci nemusí uplatnit. 139

140 Někteří autoři se domnívají, že nižší virulence, tj. reprodukční kapacita specifické populace Varroa je kritickým faktorem pro toleranci k varroáze. Jakkoli tyto zprávy referují o problémech různých druhů parazitů, nebyly před rokem 2000 objasněny. Jediné haplotypy Varroa na A. mellifera byly korejský a japonský a ty byly považované za méně virulentní kvůli redukované reprodukční kapacitě. Ani v Jižní Americe nebyla posledními analýzami roztočů potvrzena výlučná dominance japonského haplotypu, protože v Brazílii byl naopak potvrzen výlučně korejský typ. Zřejmě právě korejský haplotyp s předpokládanou hypotézou klonální struktury se expandoval po celém světě. Můžeme shrnout, že přirozená selekce k varroa toleranci u včel je možná a v některých případech byla částečná tolerance již potvrzena. Bohužel žádný z popsaných případů neukazuje vzájemnou souvislost tolerance ke specifickému faktoru hostitele. Zůstává proto nejasné, zda studie o těchto tolerantních populacích bude užitečná ke stanovení faktoru tolerance. Může však být užitečná z hlediska introgrese tolerantních volně žijících včelích populací pomocí distribuce zárodečného plazmatu s novými genetickými rekombinacemi Faktory tolerance Podmínky životního prostředí Jako obligátnímu parazitu včely medonosné jsou podmínky životního prostředí pro roztoče V. destruktor zabezpečeny hostitelem a odrážejí ve velké míře podmínky uvnitř včelího úlu. Mikroklima uvnitř včelstva je ovlivněno vnějšími faktory, jako je teplota, vlhkost nebo dostupností pylu a nektaru. To může nepřímo ovlivňovat proporce roztočů, kteří nejsou schopni reprodukce. Prodloužením foretické fáze roztočů během zimy nebo období sucha se snižuje jejich schopnost reprodukce. Na druhou stranu stupeň zamoření dospělých afrikanizovaných včel se zvýšil ze 4 % na 11 % po jejich převozu z teplejšího do chladnějšího klimatu v Brazílii. Naproti tomu Rosenkranz a Engels (1994) uvádějí, že neplodnost roztočů u afrikanizovaných a evropských včelstev nezávisí na plodovém hnízdě nebo okolní teplotě. Přesto se předpokládá obecná závislost dynamiky populace V. destruktor na klimatu. Je pravděpodobné, že faktory životního prostředí působí nepřímo přes hostitele na parazita např. modulací množství včelího plodu, poměrem trubčího a dělničího plodu nebo rozsahem hygienického chování včel Aktivní obranné chování V kontextu vzájemného sociálního působní včely předvádějí široký rozsah dovedností. Dvě z nich, grooming a odstraňování zamořeného plodu (hygienické chování), mohou oslabit přežití a reprodukci V. destruktor. A. cerana předvádí jedinečné chování pohřbívání v zamořených plodových buňkách trubců a tím zároveň předchází i vylíhnutí parazita Grooming Včelí dělnice se samy hřebelcují groom (auto-grooming) a také hřebelcují jiné příslušníky plodového hnízda (allo-grooming). Peng a spol. (1987) oznámil, že u původního hostitele A. cerana bylo čistění prováděno rychle a efektivně: 98 % roztočů ze včelstev A. cerana bylo odstraněno z těl včel a následně zabito a vyneseno z úlu během několika minut. Tak bylo chování groomingu doporučeno pro chovný program ke snížení zranitelnosti včelstev A. mellifera. Důležitost groomingu je ale nutno hodnotit opatrně. U A. mellifera se zdá, že v rozsahu groomingu existují rozdíly u specifických ras. Chování groomingu je velmi proměnné, což by mohla být přednost pro selektivní chov. Výsledky ale silně závisí na metodách použitých ke kvantifikaci těchto vlastností. Např. Aumeier (2001) ve svém biotestu stanovil nižší rozdíly u rasových specifik v aktivitách groomingu mezi afrikanizovanými a evropskými včelami. Nadále jsou zde ale konfliktní zprávy o dědičnosti vlastností groomingu u evropských včel. Není známo, jak je specifické chování groomingu vyvoláno. Allo grooming může být vyvolán groomingovými tanečky, ale včely mohou také rozpoznat specifický pach roztočů. Je zajímavé, že roztoči Varroa mají podobný uhlovodíkový profil jako jejich hostitelská včela a že tento uhlovodíkový model je variabilní a je použitý pro chemické mimikry speciálně když jsou roztoči v plodové buňce. Obecný problém reprezentuje komparativní kvantifikace groomingu. Často používaný faktor počet poškozených roztočů na dně úlu se zdá být ne zcela spolehlivým údajem o groomingu probíhajícím ve včelstvu. Často se hodnotí předpokládané poškození horního štítu těla roztoče. Určitá část zmrzačených roztočů však mohla být poškozena až po jejich přirozené smrti uvnitř zavíčkovaných plodových buněk Hygienické chování Hygienické chování je popsáno jako odvíčkování buněk a odstranění mrtvého, nemocného nebo napadeného plodu s parazitem. Rothenbuhler (1964) předpokládá 2-loci model pro odvíčkování a odstranění nemocného plodu. Tento model byl přehodnocen Moritzem (1988), který navrhl komplex 3 a více loci modelů pro chování při odstraňování plodu. Varroa specifické hygienické reakce se zdají být dokonce komplexnější a zahrnují opakované odvíčkování a znovu zavíčkování zamořených plodových buněk. To může být způsobeno zapojením několika geneticky rozdílných dělnic, které jsou specializovány k různým hygienickým úkonům. Odstranění zamořeného plodu nemusí nutně zahrnovat smrt roztočů; zdá se, že hodně roztočů uteče otevřenou 140

141 buňkou během procesu odstraňování napadeného plodu. Odstraňování roztočů z plodu vede k přerušení reprodukčního cyklu parazita a prodlužuje foretickou fázi nebo vede ke smrti roztočů. U včelstva A. cerana naočkovaného roztoči dělnice odstranily 97 % Varroa roztočů během několika minut. A. mellifera odstranila zamořené kukly pomaleji, ale stále ještě ve značném množství. Odstranění plodu zamořeného roztoči představuje hlavní faktor pro selektivní chov evropských včelstev tolerantních k roztočům. Bylo popsáno několik metod, jak kvantifikovat hygienické chování včelstva, ze kterých se nejvíce používá test se zamražením plodu nebo usmrcením propíchnutím jehlou; po definovaném časovém úseku je zaznamenáno procento odstraněných mrtvých buněk plodu a výsledek se použije ke stanovení hodnoty hygienického chování. Přesto zde existují určitá omezení pro úspěšnou selekci hygienického chování proti roztoči Varroa: Není jasné, zda mechanizmus detekce mrtvého plodu je stejný jako mechanizmus pro detekci zamořených buněk roztočem a jestli je zde dostatečná vzájemná souvislost mezi usmrceným plodem a odstraňováním buněk zamořených roztočem Varroa. Buňky zamořené roztočem nejsou vnímány zřejmě jen prostřednictvím specifických těkavých signálů roztoče, které jsou polární frakcí určitých metyl alkanů, ale také prostřednictvím nespecifických stresových reakcí samotné kukly. Hygienické chování je silně ovlivněno životním prostředím a vnitřními úlovými faktory. Genetické rozdíly a dědičnost těchto vlastností musí být ještě stanoveny Populační dynamika hostitele Je pravděpodobné, že dynamika populace hostitele tj. včelstva má značný vliv na dynamiku populace roztoče Varroa. Množství plodu během roku, časový vzorek dostupnosti plodu, procento trubčího plodu, rojení a období bez plodu během zimy a sucha má vliv na reprodukci populace roztoče Varroa. Bohužel dosud nerozumíme a nemůžeme kvantifikovat parametry těchto multifaktoriálních vztahů. Některé modely jsou dostupné, ale jejich použití je limitováno pro nepřesnou znalost některých parametrů. Tento problém mohou ilustrovat dva příklady: Rojení se zdá být slibnou strategií pro hostitele, protože na několik týdnů (i) rozdělí populaci parazita a (ii) sníží jeho reprodukci. Pokus na izolovaném ostrově však ukázal, že ke konci roku roj a mateřské včelstvo měly stejný nebo vyšší stupeň zamoření. Tento neočekávaný výsledek mohl nastat, protože roj je produktivní a nabízí ideální podmínky pro roztoče, zatímco bezplodé období mateřského včelstva a možné škody způsobené vysokým zamořením snižují růst populace roztočů. Kratší doba období zavíčkovaného plodu snižuje počet dospělých dcer roztoče. Ale kratší doba vývoje plodu během zavíčkování zároveň dovoluje pravděpodobně jeden cyklus plodu navíc během roku, což může kompenzovat snížený počet dcer roztoče v jednom cyklu plodu. Kratší doba zavíčkování pravděpodobně také selektuje rychlejší vývoj roztoče. Dodatečná komplikace je, že od určitého prahu zvýšená populace roztočů redukuje růst hostitelské populace, což znovu může redukovat reprodukční možnosti roztočů. Jestliže uvažujeme o takovém efektu, pak dopad včelích virů na sekundární infekci musí být zahrnutý do takového modelu Kontrola reprodukce roztočů Kontrola reprodukce roztočů je považována za nejefektivnější nástroj pro hostitele k zabránění růstu roztoče Varroa ve včelstvu. Různé přístupy včelího hostitele mohou zabránit úspěšné reprodukci roztoče Varroa: Nízkou atraktivitou plodu může redukovat stupeň invaze samiček roztoče. Pokusy v Mexiku ukázaly, že plod evropských včel je dvakrát atraktivnější než plod afrikanizovaných včel. Podstata různé atraktivity plodu je neznámá. Aumeier ve svém biotestu nenašel žádná rasová specifika pro rozdíly v atraktivitě individuálních včelích larev. Udělal závěr, že různé rozdíly v zamoření včelstev nejsou spojeny s individuální atraktivností larev, ale spíše jsou způsobeny vlivem jiných specifických faktorů dané rasy na úrovni včelstva. Plodnost a úrodnost roztočů se ukázala být různá podle životního prostředí a specifik hostitele (viz sekci ). Pokud jde o stupeň neplodnosti roztočů, bylo poukázáno na to, jak rozlišit toleranci mezi afrikanizovanými včelami a včelami evropskými, a rasová specifika zmizela pro neznámé důvody. Dnes nemáme příklady o populacích nebo poddruzích A. mellifera, které by významně snižovaly plodnost roztočů. Toto se dá aplikovat na plodnost a úmrtnost samiček roztoče v plodových buňkách. Tyto faktory ukazují variabilitu, kterou můžeme vysvětlit přinejmenším částečným rozdílem mezi snadno ovlivnitelnými a tolerantními včelstvy. Objektivní srovnání mezi publikovanými údaji je téměř nemožné, protože technika kvantifikace není standardizovaná. Dostupnost včelího plodu, speciálně trubčího, který poskytuje lepší reprodukční podmínky pro roztoče, je rozhodující faktor 141

142 pro úspěšnou reprodukci samiček roztoče Varroa. Proto doba trvání výchovy plodu jakož i množství trubčího plodu významně ovlivňují dynamiku populace roztočů. Doba trvání zavíčkované fáze plodu limituje čas potřebný pro vývoj potomstva roztoče. Simulace indikují, že zkrácení doby po zavíčkování okolo 10 % může snížit růst populace roztočů o 30 %. Afrikanizované včely jakož i některé africké poddruhy mají značně kratší dobu zavíčkovaného plodu než evropské včely. Přesto Martin (1998) neočekává značný efekt od zkrácení času pro vývoj včelího plodu, jelikož se počet plodových cyklů během roku může zvýšit; někteří (Bienefeld a Zautke, 2007) dokonce očekávají negativní vliv kvůli snížení vitality líhnoucích se včelích dělnic. Menší rozměr buněk u některých poddruhů včely pravděpodobně ovlivňuje stupeň invaze, jakož i reprodukci roztoče. Tyto údaje byly získány z pokusných včelstev, kde oba typy plodu byly zkoumány ve stejnou dobu. Dosud nejsou důkazy, že by v přirozených podmínkách menší buňky byly rozhodujícím faktorem tolerance (viz sekci 3.2. a 6.3.). Můžeme shrnout, že reprodukci roztoče Varroa reprezentuje silná snaha vytvořit stabilní vztah hostitel parazit, ale jasné příklady dlouhodobého vzájemného vztahu mezi tolerancí hostitele A. mellifera a sníženou reprodukcí zatím neexistují. Hlavní problém je, že metody, které jsou v současné době dostupné, nestačí přesně kvantifikovat detaily reprodukce roztoče Varroa Chov tolerantních včel Selektivní chov včel tolerantních k roztoči Varroa je považován za jediné dlouhodobé řešení problému varroázy. Z toho důvodu bylo provedeno mnoho pokusů jak vědci, tak i organizacemi zabývajícími se chovem včel. V mnoha případech chybí nezávislé důkazy o rezistentních liniích a je často velmi těžké doporučovat matky pro komerční účely. Jeden dlouhodobý pokus selekce tolerantních včel byl představen jako ruské (primorské) včely. Po 10 roků byla prováděna selekce s multifaktoriálním přístupem 18 tolerantních kmenů. Různé zprávy během posledních pěti let potvrdily alespoň částečnou toleranci těchto chovaných linií a byla potvrzena rezistence ruských včel k tracheálním roztočům. Tolerance proti roztočům Varroa byla připisována různým faktorům jako např. nižší atraktivitě plodových buněk, snížené reprodukci roztočů a prodloužení foretického období roztočů. Ani po deseti letech selektivní chovný program nenarazil na problémy příbuzenské plemenitby. Ovšem výsledky dvouleté spolupráce německé skupiny s primorskými včelami z USA nenaplnily původní očekávání. Poněkud snížený růst populace roztočů u primorských včel byl potvrzen, ale i množství plodu a produkce medu byly značně nižší. Primorské matky nebyly v Německu doporučeny pro včelaře. Podobné výsledky s nižší produkcí primorských včel získal i Tarpy (2007) při testech u 250 včelařů. Jiný přístup ve Spojených státech je spíše než na povšechných změnách v populaci roztočů založen na selekci specifických charakteristik včel. Byla zkoumána místní včelstva v různých klimatických oblastech a ta s pravděpodobným potenciálem pro varroa rezistenci byla použita pro další umělé křížení inseminací. Testy takto selektovaných plemen ukázaly dostatečnou dědičnost pro určité charakteristiky a byl vyvinut systematický přístup zahrnující několik typických znaků (např. počáteční a konečná populace roztočů, úroveň reprodukce a počet reprodukčních cyklů. Běhen desetiletého zkoumání Harris a spol. (2003) potvrdil, že některé parametry reprodukce roztočů ukazují mnoho variací dynamiky jejich populace a také poukázal na to, že počasí může parametry reprodukce značně pozměnit. Existují dva charakteristické znaky, které se používají u různých tolerantních kmenů včel, a to buď odděleně, nebo v kombinaci: hygienické včely (HYG) a potlačená reprodukce roztočů (SMR). Hygienické chování bylo diskutováno jako vhodná charakteristika selekce po více než 10 roků. Hygienická včelstva dokázala udržet nižší zátěž roztočů speciálně při mírném zamoření a tento rys byl dokonce měřitelný u F1 generace. Harrisovi a Harbo (2000) se podařilo zvýšit množství zamořených plodových buněk bez životaschopného Varroa potomstva a zjistili, že tato včelstva jsou mnohem více rezistentní, než ta, která nebyla selektována. I tato vlastnost byla stabilní u generace F1. Zřejmě je zde nějaké spojení mezi HYG a SMR vlastnostmi. SMR včely odstraňují reproduktivní roztoče častěji než nereproduktivní. To znamená, že roztoči, kteří zůstali v plodových buňkách, dávají iluzi vysokého, ovšem nereproduktivního zamoření. Harris (2007) se domnívá, že existuje nějaká zvláštní citlivost SMR včel k zamořenému plodu. Nicméně Ibrahim a Spivak (2006) srovnali SMR a HYG včely a našli v SMR včelstvech vyšší stupeň odstraňování zamořených kukel a navíc i nižší reprodukční stupeň roztočů, když zamořený plodový plást přesunuli do inkubátoru. Zřejmě plod od SMR včelstev potlačuje reprodukci roztoče Varroa. V dalších experimentech, byla včelstva selektovaná jak pro HYG tak i SMR srovnána se včelstvy selektovanými jen na HYG a se včelstvy neselektovanými kontrolními. Včelstva selektovaná pro obě vlastnosti měla značně méně roztočů jak na včelách, tak v plodu. Překvapením bylo, že reprodukční parametry roztočů se mezi jednotlivými skupinami nelišily. Otázka, které vlastnosti a v jakém rozsahu se podílejí na toleranci k roztoči Varroa, zůstávají stále těžko postižitelné. 142

143 Dlouhodobý projekt byl také odstartován v Německu. Ve spolupráci se včelaři plán zahrnoval selekci na bázi hygienického chování, zkoumání rozdílů mezi populací roztočů na začátku a na konci sezony a stanice pro páření s neléčenými včelstvy k výchově trubců. V pářicích stanicích se měla uplatnit přirozená selekce, kdy včelstva méně citlivá k varroáze budou produkovat více trubců. Ale v delším časovém horizontu může produkce většího množství trubců vést ke zvýšené úmrtnosti úspěšně reprodukujících včelstev, protože velké množství trubčího plodu ve včelstvu podporuje populaci roztoče uvnitř včelstva. Můžeme konstatovat, že směry šlechtění zde uvedené, nezaručují dlouhodobou a bezpečnou toleranci vůči roztočům. Včelaři, kteří využívají koupené tolerantní matky, by měli monitorovat úroveň zamoření roztoči a používat nutné léčení. Novým přístupem je hledání faktorů tolerance na individuální úrovni srovnáním jednotlivců z tolerantních plemen. Za využití publikovaného genomu včely medonosné mohou být identifkovány jednotlivé části genomu a genové mapy. Viz bee-shop/index.html. Použitím techniky mikro polí (microarray) mohou být analyzovány rozdílné geny individuálních kukel. Podle Navajas a spol. (2008) jsou tolerantní včely k roztoči Varroa charakterizovány rozdílnou expresí genů regulujících nervovou citlivost, čichové vjemy a rozvoj nervové soustavy. To může souviset s rozdílným groomingem a hygienickým chováním. 6. Tlumení varroázy První oficiální detekce roztočů Varroa v zemi je obvykle následována intenzivními aktivitami odpovědných vědců a veterinárních autorit za účelem kontroly rozšíření roztočů a předcházení kolapsu včelstev. Selekce včelařů se uskuteční během prvních deseti let, a to podle toho, jestli chtějí nebo jsou schopni zařadit léčení do své včelařské praxe. Ti, kteří to neudělají, ztratí svá včelstva. Po několika letech se situace stabilizuje. Přesto ztráty až 30 % a více u včelí populace většinou během přezimování stále trvají a zdají se být nevyhnutelné. Předpokládá se, že varroáza způsobila velké ztráty ve Spojených státech a několika evropských zemích. To podporuje názor Nguyena, který prověřoval nedávné ztráty a zjistil, že akaricidy už jsou buď zakázány, nebo neefektivní proti roztoči Varroa. Říká, že obvyklé léčebné metody používané včelaři jsou pro kontrolu roztoče často neadekvátní. Bezpochyby většina včelstev A. mellifera v mírném klimatu bude poškozena nebo během několika roků zkolabuje, jestliže nebude prováděno žádné nebo neadekvátní léčení. V současné době včelaři používají široké spektrum nejrůznějších chemikálií a další techniky a metody k udržení roztoče pod kontrolou Tvrdé akaricidy Během posledních 15 let představovala většina syntetických akaricidů používaných proti V. destruktor organofosfáty jako kumafos, pyretroidy tau-fluvalinát, flumethrin a rovněž amitraz. Většina těchto pesticidů je snadno aplikovatelná, ekonomicky praktická a nevyžaduje znalosti o biologii roztoče. Jako lipofilické (v tucích rozpustné) sloučeniny jsou organofosfáty absorbovány hlavně včelím voskem a tak přímo neohrožují med. Jsou ale chemicky stabilní a akumulují se opakovaným používáním. Tyto látky mají ale některé nevýhody: když jsou včely vystaveny současnému působení jiných látek ve vosku, mohou jim způsobit poškození, mohou kontaminovat med a jiné včelí produkty, kontaminace včelího vosku přetrvává i po komerční recyklaci, protože několik typů reziduí ve vosku může mít vliv na roztoče v zavíčkovaných buňkách, pravděpodobně se tak vytváří rezistence k akaricidům, která dále může způsobit vážné škody ve včelstvu. Již před 15 lety se stal V. destruktor rezistentní k fluvalinátu. Zřejmě je zde i křížová rezistence k jiným pyretroidům, jako je acrinathrin a flumethrin. Také pro organofosfáty jako je kumafos a amitraz byla zaznamenána rezistence některých populací roztoče. Rezistentní populace roztočů mohou narůst a rozšířit se s nepředvídatelnými následky. Vývoj akaricidů na bázi nových aktivních látek není pravděpodobný a stále není v dohledu. Rotace při použití různých akaricidů podle plánu rezistence může být pouze krátkodobým řešením. Proto je nutné zahrnout do často neobjektivních způsobů strategie tlumení varroázy i další alternativní metody Měkké akaricidy organické kyseliny a esenciální oleje Organické kyseliny a esenciální oleje, zejména kyselina mravenčí, kyselina šťavelová, kyselina mléčná a tymol reprezentují rámec přírodních sloučenin používaných k tlumení varroázy. Bylo zpracováno nesmírné množství studií týkajících se detailů jejich aplikace v různých klimatických podmínkách, koncentrací, termínů a počtu léčení atd. Obecné výhody těchto přírodních sloučenin jsou tyto: dostatečná účinnost proti V. destruktor: kyselina mravenčí je jediný akaricid, který je schopen usmrtit i roztoče uvnitř zavíčkovaných buněk, nízké riziko reziduí a akumulace ve včelích produktech; většina těchto sloučenin je rozpustná ve vodě a těká a navíc jsou i přirozenými ingrediencemi medu, takže poškození kvality medu a vosku je nepravděpodobné, nízká pravděpodobnost vyvolání rezistence po opakovaném použití. 143

144 Tabulka 2: Souhrn chemické, biotechnické a biologické léčby používané v současné době a část nedávných výzkumných aktivit. Jsou uvedeny různé aktivní látky a biologické metody tlumení a obecné hodnocení metod a postupů. Typ léčení Název a aktivní látka, způsob aplikace Hodnocení Chemické léčení Tvrdé syntetické chemikálie Měkké chemikálie (organické kyseliny, esenciální oleje) Rostlinná činidla a jejich modifikace Propolis 144 Checkmite, Asuntol, Perizin (aktivní komponenta organofosfát kumafos) jsou inhibitory enzymu acetylcholin sterázy, Apistan, Klartan, Mavrik (pyretroid tau-fluvalinát), Bayvarol (flumethrin) s účinkem na iontovou permeabilitu, Amitraz, Miticur (formamidin), Apitol (cymiazol), Folbex-VA (brompropylát) a další. Aktivní látkou jsou včely krmeny nebo se provádí aplikace fumigací, či permanentní styk včel s impregnovanými pásky. Látky působí systematicky nebo kontaktně. Kyselina mravenčí (v koncentraci 60 % a více). Aplikovaná v několika kratších nebo v jednom dlouhém ošetření v několika odpařovačích, miticidně působí při odpaření, způsob účinku na roztoče je nejasný, pravděpodobně účinkuje na metabolický a dýchací systém roztoče. Kyselina šťavelová, vodný roztok (3 % 3,5 % Oxuvar). Aplikovaná pokapáním, ve spreji, fumigací nebo jako krystaly (sublimuje zahřátím), podává se s cukrem nebo bez cukru, akaricidní účinek je připisován silné kyselosti, přesný princip účinnosti nejasný, pravděpodobně se distribuuje přímým kontaktem. Kyselina mléčná, vodný roztok (cca 15 %). Dvakrát postříkat včely sprejem na všech plástech. Apiguard, Thymovar, Magic3, Frakno nebo přímo krystaly (tymol); Api Life Var (tymol a jiné esenciální oleje). Kombi-Am (majoránkový olej a kyselina mravenčí). Používají se jako fumigant, prášek, postřik emulzí nebo absorbované do vhodné nasákavé hmoty, jejíž bloky se umisťují na horní loučky plástů; pravděpodobně inhibují krmení, růst, orientaci a reprodukci roztočů prostřednictvím jejich dlouhotrvajícího repelentního efektu. Ostatní oleje (např. libavková silice = metyl salicylát, kafr). Způsob účinku je neznámý. Ester oktanoát sacharózy (sucrodice), dusí nebo vysušuje cílový hmyz. Terpeny (např. Neem, Pichtin) s různým akaricidním účinkem. Rotenone (extrakt z kořene Lonchocarpus nicou) ruší v mitochondrii transportní elektronový řetězec. Extrakty nebo kouř z např. samčí kapradiny (Dryopteris spec.), řeřichy (Tropaleoum spec.), tabáku (Nicotiana spec.), vlašského ořechu (Juglans. spec.) způsob účinku převážně neznámý. Polární extrakt (4 %) při 40 C působí na metabolickou aktivitu roztočů. Látky jsou většinou rozpustné v tucích (vyjma cymiazolu), syntetické a stálé, s vysokým rizikem tvorby reziduí ve včelích produktech (speciálně nepolární látky aplikované v páscích) a podporují tak vznik rezistentních roztočů. Jediný akaricid, který je účinný jak proti foretickým, tak i proti roztočům uvnitř buněk, neakumuluje se ve vosku, protože je rozpustná ve vodě. Stopy možno objevit v medu jako jeho přirozenou složku. Kontaminace pouze v případě špatného použití, minimální nebezpečí rezistence. Účinnost větší než 90 % v bezplodém včelstvu, menší než 60 % s plodem, účinnost nezávisí na teplotě, negativní účinky na plod a včely při vícenásobném použití v krátkých intervalech. Vysoce efektivní pro ošetření rojů (více než 95 % roztočů je usmrceno), v bezplodém včelstvu kolem 80 %. Pokapat % rozlohy plodu. Pracná aplikace. Jasné varroacidní vlastnosti (až 90 procentní redukce zamoření) prokázány jen u odpařovaného tymolu, jinak výsledky proměnlivé, pravděpodobně v závislosti na teplotě. Může vyvolat otravu včel. Protože jsou rozpustné v tucích, mohou se hromadit ve vosku, ale nejsou stabilní. Pokud nalezeny v medu, tak ve většině případů pod prahem chuťové rozlišitelnosti. Účinek sporný nebo jen v kombinaci s jinými faktory jako je teplo. Vysoká variabilita toxicity ke včelám a roztočům, je nutný další výzkum nebo nové způsoby aplikace. Schopnost krátkodobě zvýšit úmrtnost roztočů, ale neredukuje efektivně populaci roztoče. Neem a ostatní: nízká efektivita po několika postřicích, repelentní pro včely, toxické pro plod. Vysoce proměnlivá úmrtnost roztočů, letální účinek na včely a na plod, rezidua ve vosku, toxický pro obratlovce. Protichůdné výsledky. Některé extrakty (tabák) nebo kouř (ořech) mohou způsobit zvýšenou mortalitu roztočů nebo snížení jejich populace. Někdy nejsou roztoči zcela usmrceni a mohou se vzpamatovat. Narkotický a letální efekt, způsobující 100% úmrtnost foretických a až 68% úmrtnost reprodukujících se roztočů; pouze v kombinaci s vysokou teplotou.

145 Biologické a biotechnologické metody Odchyt roztočů Využití přirozeného chování roztočů, jejich vyhledávání v plodových dělničích nebo MiteZapper), kyselinou mravenčí nebo odstraněním celé- hostitele; uvěznění roztoči jsou usmrceni teplem (např. trubčích buňkácho plástu. Použití syntetických včelích feromonů Použití přírodních repelentů Šlechtění tolerantních včel Použití drátěných sít na dnech úlů Použití specializovaného dna úlu Energetické vlny Zmatení roztočů vyhledávajících hostitele vypařováním syntetických těkavých látek napuštěných v páscích (např. PheroVar). Narušují proces napadení buňky roztočem. Některé přístupy viz kapitola 5. Roztoči, kteří spadnou náhodně nebo v důsledku čisticích aktivit včel, propadnou na podložku. Polyetylenové trubice na dně úlu happykeeper způsobují zvýšený spad roztočů. Až 95 procentní účinnost v jinak bezplodých včelstvech, 50 % roztočů se odstraní odebráním trubčího plodu, žádné škodlivý vliv na vývoj včelstva, rezistence roztočů je nepravděpodobná. Zkoušky v terénu zatím nebyly provedeny, nekonzistentní výsledky laboratorních pokusů. Odpuzující aktivita mateří kašičky, účinnost v terénu stále nejasná. Pravděpodobně žádný nebo jen malý účinek na zamoření roztoči, ale přínosný prostředek pro včelaře ke sledování přirozeného spadu roztočů. Nebyl potvrzen žádný účinek. Např. Bio-Energetic Bee-Vitalizer aktivuje schopnost groomingu u netolerantních včel. Neoficiální zprávy od včelařů amatérů, účinek vědecky nepotvrzen. Práškový cukr Poprášením roztočů na plástu uvolní sevření na včelách. Po přímém poprášení se v laboratorních podmínkách pustí až 99 % roztočů, při praktickém použití nízká účinnost, i když se poprášení provádělo každé 2 týdny po 11 měsíců za použití 120 g cukru pro jeden zásah. Voda Roj se na 5 minut ponoří do vody. Za kontrolovaných podmínek neúčinné. Teplo Aplikace zahřátím izolovaného plástu s plodem nebo celého včelstva. Účinné (zejména na roztoče na plodu v zahřátých plástech), ale náročné na čas a vybavení. Ultrazvuk Akustické vlny ruší orientaci a komunikaci roztočů. Za kontrolovaných podmínek žádný vliv na včely ani roztoče. Plastické plásty s umělými buňkami Zmenšená velikost buněk Rotace plodových plástů Buňky s kónickými stěnami, ruší invazi roztočů do plodových buněk. Mohou mít vliv na chování roztočů uvnitř buněk, roztoč se může zaklínit. Přerušení reprodukce roztočů. Nevyzkoušeno v terénu. Slibné zprávy od amatérských včelařů, ale při kontrolních pokusech nezjištěn žádný vliv velikosti buněk na reprodukci roztočů. Zprávy o radikálním účinku (když se ošetření doplnilo přeléčením na konci sezóny), vědecky se nepodařilo ověřit. Biologičtí nepřátelé roztoče Neškodné Reprodukce roztočů je ovlivněna konkurencí ve zdrojích haplotypy varroázpulace Varroa by mohlo indukovat potlačení reprodukce v násobně zamořených buňkách. Založení neškodné po- virulentního typu. Predátoři a paraziti Nespecifické entomo patogenní houby Viry, bakterie (BT), prvoci, hlístice, rickettsie Např. pseudo škorpion může konzumovat roztoče. Aplikace spór (např. Bioblast, Mycar) na včely postřikem, kapáním nebo impregnovanými pásky způsobuje roztočům smrtelnou infekci. Patogeny způsobují smrtelnou infekci roztočů. Až dosud pouze teoretická možnost, zkoušeno na modelu, nejsou vyřešeny metodické problémy (naočkování včelstev). Byla by nutná izolace neškodného a virulentního haplotypu roztoče. Vztah pseudo škorpion včela není prozkoumán, jsou jen sporadická pozorování přímo v úlech, podmínky úspěchu, šlechtění škorpionů a očkování predátora do včelstva zatím neprozkoumáno. Dosud byly testovány jen nespecifické houby, protikladné výsledky týkající se vlivu na roztoče, včely a plod. Některé kmeny Bacillaceae a Micrococcaceae zvyšují mortalitu při testech in vitro. Dosud nebyly objeveny varroa specifické kmeny bacilů. 145

146 Avšak existují zde také některé nevýhody těchto přirozených sloučenin. Kyselina šťavelová a mléčná musí být používány bez přítomnosti plodu, a proto nejsou vhodné v oblastech bez přestávky v zimním plodování. Efektivita některých sloučenin závisí na odpařování uvnitř včelstva. Proto musí být klimatické podmínky a podmínky uvnitř úlu a způsob aplikace pečlivě vyladěny pro optimální efekt. Zásadní terapeutický index zde tvoří rozsah mezi efektivností působení na parazita a toxicitou pro hostitele, který není příliš velký. Musí se to vzít v úvahu pro vývoj léčebných metod, které budou zahrnovat tyto sloučeniny. Obecně to znamená, že efekt organických kyselin a esenciálních olejů je často hodně variabilní ve srovnání s registrovanými akaricidy Biotechnické a biologické metody Biologické metody, které zahrnují zvláštnosti biologie hostitele a parazita, jsou trvale udržitelné přístupy k léčení varroázy. Skutečně efektivní biologické léčení dosud neexistuje. Přesto se zdá, že existuje určitý potenciál pro budoucí využití chemicko-ekologických rysů roztočů. Uvěznění roztočů v buňkách bylo již úspěšně použito jako biotechnický přístup. Princip spočívá v odstranění roztočů, kteří jsou uvnitř zavíčkovaných buněk, ze včelstva. Tento způsob může být docela efektivní díky nerovnoměrnému rozdělení mezi počtem roztočů na plodu a roztočů na včelách. Většina aplikací se přednostně zabývá odstraňováním trubčího plodu, který může být eliminován bez negativního efektu na sílu včelstva nebo produkci medu. Odstranění 3 4 kompletně zavíčkovaných trubčích plástů na začátku sezóny sníží konečnou populaci roztočů zhruba na %. Technika uvěznění roztočů v dělničích buňkách vyžaduje dočasný přesun matky na vybrané plásty, jejich následný přesun, odstranění plodových plástů, selektivní usmrcení roztočů a vrácení plástů do včelstva. Je pracovně a časově náročná a doporučovaná pouze v oblastech s pozdní snůškou, avšak může léčit silně zamořená včelstva bez použití chemikálií. Jiné nechemické metody zahrnují aplikaci tepelného léčení, metody bez dostatečně potvrzené efektivnosti (malé buňky, práškový cukr atd.), dále exotické látky (akustické vlny elektromagnetické pole). Příklad slibné metody je použití mezistěny se základem menších buněk (viz sekce 3.2 a 5.2.4). V terénu nebyl dosud výrazný vliv malých buněk potvrzen. Dokonce ani předpovídaná efektivita otevřeného úlového dna nebyla potvrzena. Ve srovnání s léčením akaricidy, smýváním alkoholem nebo detergenty u dospělých včel a plodu, měření úmrtnosti roztočů je snadné, laciné a rychlé. V závislosti na sezóně a množství plodu přirozený spad 0,5 10 roztočů na dno odpovídá prahu pro základní potřebu léčení. Toto odpovídá absolutnímu počtu roztočů, což je považováno za ekonomický práh. Celkově jsou pro zvládnutí škůdců použitelné esenciální sloučeniny. Další slibný způsob, jak se vypořádat s varroázou, je použití antagonistických, parazitických nebo pro roztoče patogenních organizmů. Tento způsob přirozené kontroly škůdců by mohl být aplikován bez obav o zamoření včelích produktů. Tito antagonisté by mohli být šířeni autonomně mezi včelstvy s dlouhodobým účinkem. Avšak údaje jsou stále nedostatečné a s protichůdnými výsledky. Podstatné úsilí bylo vyvinuto na pokusy s použitím entomo-patogenních hub a plísní, které jsou přirozenými regulátory některých typů roztočů. Shaw a spol. vyzkoušeli smrtelný účinek spór (asexuální spóry) na V. destruktor v laboratorních testech. Dodatečná zpráva podporuje naději včelařů, že při nejmenším v bezplodém období je efektivní tlumení bez vedlejších účinků možné. Jiní výzkumníci však neodhalili významný vliv těchto nespecifických entomo patogenních kmenů plísní na roztoče. Do dnešního dne není v prodeji žádný biologický komerční výrobek na varroázu. Na dalším výzkumu je požadováno, aby identifikoval a vyjasnil taxonomickou příslušnost plísní a hub účinkujících na roztoče Varroa Koncepce léčení K předejití výskytu syndromu parazitických roztočů ve včelstvech zamořených roztoči je vyžadováno kombinované léčení přizpůsobené místním klimatickým podmínkám a způsobům včelaření. Jako nejlepší v současné době by tato koncepce měla zvážit následující aspekty: léčit periodicky v závislosti na růstu populace roztočů a neriskovat reinfekci od jiných neléčených včelstev, neprovádět žádné léčení během snůšky, je-li to možné, používat akaricidy s přírodními látkami a preferovat biotechnické metody, v prostředí mírného klimatu dát přednost léčení před produkcí zimních včel, protože pouze zdravé zimní včely, které nebyly zamořeny během svého larválního vývoje, jsou dlouhověké s šancí přežít do příštího jara, používejte vhodnou diagnostiku pro určení optimální doby pro léčení, kontrolujte účinnost léčení a rozpoznejte neočekávanou reinfekci roztočů, je třeba kombinovat různé účinné látky s různými způsoby aplikace, aby se předešlo rezistenci roztočů a aby se zvýšila účinnost léčení. 7. Shrnutí a výhled do budoucna Roztoči Varroa jsou pro včelařství problém již okolo 40 roků. O deset roků později, kdy zamořili Evropu, zasáhli Jižní Ameriku a o dalších deset let 146

147 později Spojené státy. Díváme se teď zpět na 30 roků intenzivního výzkumu nejrůznějších aspektů biologie, patologie a vedení včelstev za přítomnosti roztočů Varroa. Můžeme konstatovat, že jsme významně rozšířili znalosti o rozšíření roztočů, jejich patogenitě, interakci hostitel parazit a v efektivním použití některých způsobů léčení. Ve většině zemí je situace ohledně varroázy stabilizovaná; včelaři se naučili s varroázou žít a většina z nich už si nedovede představit včelaření bez roztoče Varroa. Musíme také konstatovat, že jsme nedosáhli původního cíle, a to zbavit se roztoče úplně. Neexistuje léčení, které by splnilo kritéria bezpečné, efektivní a snadno aplikovatelné a ani včela medonosná, která by si udržela toleranci k roztočům Varroa v podmínkách mírného klimatického pásma. Spíše teď máme před sebou nové problémy se sekundárními nemocemi a poškozením u včelstev způsobené synergickým efektem varroázy a dalších patogenů nebo faktorů životního prostředí. Neexistují žádné údaje, které by ukazovaly, že by se varroáza stala méně virulentní nebo že by včelstva selektovaná pro toleranci k roztočům přežila bez léčení. Tyto aspekty si udrží tlak na včelstva a včelaře speciálně mimo tropické oblasti se značným rizikem pro opylovací služby. To znamená, že varroázu je třeba dále zkoumat a že vědci mají odpovědnost podporovat aplikovaný výzkum. Na základě našich pokusů v dosavadním výzkumu varroázy by se mělo uvažovat o těchto budoucích projektech: 1. Budoucí vědecké aktivity by se měly zaměřit na nejdůležitější výzkum v terénu. To zahrnuje (i) vývoj a optimalizaci bezpečné a efektivní koncepce léčení, která by zahrnovala nové přístupy k biologickému boji s varroázou (ii) a lepší porozumění patogeneze varroázy spolu se sekundárními infekcemi a synergickým efektem, (iii) detailní studii o faktorech hostitele snižujících růst populace roztočů a (iv) použití těchto znalostí pro selektivní chov tolerantních plemen. 2. Potenciální prospěch z výsledků pro včelařskou praxi je třeba odhadovat realisticky. Je naivní věřit, že hlavní problém varroázy jako je efektivní léčení nebo tolerance hostitele může být vyřešen během několika let. 3. Dlouhodobé řešení vyžaduje dlouhodobý projekt a více mezinárodní spolupráce (i) k zabránění duplicitních přístupů a (ii) dále podporu úsilí vědců ze souvisejících výzkumných programů ve zkoumání patologie včely medonosné. Přeložil: Ing. Jindřich HORÁK Obranné chování včely medonosné proti roztočům Varroa jacobsoni Oud. (Otto Boecking, Institut fur Landwirtschaftliche Zoologie und Bienenkunde der Universität,Melweg 42, Bonn, Germany; Marla Spivak, Fakulta Entomologie, 219 Hodson Hall, Univerzity of Minnesota, St. Paul, MN 55108, USA; Apidologie, 1999, č. 30, str ) (Obdrženo 15. září 1998, přijato 9. ledna 1999) Souhrn: Hřebelcování (grooming) a hygienické chování jsou vlastnosti s odlišným způsobem dědění, takže šlechtěním na hygienické chování nedochází automaticky ke zkvalitňování groomingu. I když hřebelcováním odstraňují včely roztoče ze svých těl, není jasné, zda tento mechanizmus přispívá k potlačení celkového zamoření. Abstrakt Tento článek pojednává o obranných mechanizmech včely medonosné působících proti nákaze plodu a parazitickým roztočům o hygienickém chování a hřebelcování. Studie ukazují, že včelstva Apis mellifera dokáží odstraňovat z plodiště dělničí plod napadený roztočem Varroa jacobsoni (hygienické chování) a prostřednictvím hřebelcování (grooming) odstraňují roztoče z dospělých včel. Toto chování je nicméně výrazně rozvinutější u původního hostitele V. Jacobsoni Apis cerana. Vzhledem k tomu, že se jedná o potenciální mechanizmy rezistence proti V. Jacobsoni, jsou tyto vlastnosti intenzivně zkoumány. Studie na téma hygienického chování zahrnují odstraňování plodu experimentálně či přirozeně napadeného, měření dědičnosti, odvíčkovávání a opětné zavíčkovávání buněk obsahujících kukly a také detekci napadeného plodu. Studie o hřebelcování zahrnují procesy, při kterých hřebelcující včela detekuje a poškozuje roztoče nacházející se na ní, či na jiné včele, metody kvantifikace chování a problémy s těmito kvantifikačními metodami. Nakonec jsou diskutovány nevyřešené otázky týkající se vlivu hřebelcování a efektů hygienického a nehygienického chování na omezení populačního růstu V. Jacobsoni. Inra/DIB/AGIB/Elsevier, Paris 1. Úvod Včelaření se včelou Apis mellifera L. je celosvětově ohroženo ektoparazitickým roztočem Varroa jacobsoni Oud. Forenzní roztoči napadají nová včel- 147

148 stva tak, že se přichytávají na slídící, či loupící včely. Roztoči se živí hemolymfou dospělých včel a plodu. Množí se v plodových buňkách. Objem, který roztoč za den zkonzumuje (0,25 μl podle Moritze) pravděpodobně nemá negativní vliv na jinak zdravou včelu. Pro včely napadené více roztoči během metamorfózy je typická degenerace, nedostatečně vyvinuté hltanové žlázy a kratší život. Roztoči mohou navíc působit jako přenašeči sekundární infekce (virů a bakterií), případně mohou způsobit jejich aktivaci. To je také nejčastější příčinou úhynu včelstev napadených V. jacobsoni. Pokud není populace roztočů regulována včelařem, hynou obvykle včelstva A. mellifera napadená varroázou během několika let. Vzhledem k tomu, že chemické léčení má své vlastní problémy a omezení, je kladen velký důraz na šlechtění včel odolných proti těmto roztočům. Šlechtění nabízí dlouhodobé řešení k současné krizi ve včelařství. Szabo uvádí, že výzkum pro toto řešení je nejvíce komplexní, časově náročný a ekonomicky významný pro včelařský průmysl. S použitím známých obranných mechanizmů A. cerana revidujeme současné znalosti o obranných mechanizmech včely medonosné A. mellifera proti V. jacobsoni. Tyto individuální obranné mechanizmy mohou formovat komplexní chování, které se bude podílet na celkové rezistenci včel. 2. Mechanizmy sloužící ke snížení onemocnění a parazitů Divoké i domestikované včely vyvinuly propracované obranné mechanizmy k obraně sebe a své potravy proti patogenům a invazi parazitů. Obranné mechanizmy jednotlivých včel slouží k minimalizaci hrozby pro celé včelstvo. Konstituční obranné mechanizmy, jako chitinová kutikula sloužící jako bariéra mezi interním a externím prostředím a střevní mikroflóra zažívacího ústrojí chrání každou individuální včelu proti infekčním onemocněním. I buněčné obranné mechanizmy (hemocyty) a humorální reakce (enzymy a atimikrobiotické faktory) se mohou podílet na rezistenci proti infekci. Česlo umožňuje včelám filtrovat pozřené spóry, což slouží jako mechanizmus fyziologické rezistence proti nemocem. Tyto individuální reakce, v kombinaci s krátkým životem a rychlou obměnou za zdravé jedince mohou omezit šíření nemocí mezi včelami ve včelstvu. Tento článek je zaměřen především na obranné chování včel, které omezuje šíření nemocí a parazitů. Hygienické chování a hřebelcování jsou příkladem takového obranného chování včel. Hygienické chování je jedním z hlavních mechanizmů, díky kterým A. mellifera odolává onemocněním plodu jako je mor včelího plodu (Paenibacillus larvae) a vápenatění plodu (Ascosphaera apis). Hygienické dělnice včely medonosné jsou schopné detekovat nemocný plod, odvíčkovat jej a odstranit nakaženou larvu či kuklu. Účinek hygienického chování na šíření nakažlivého onemocnění je maximalizován, pokud k němu dojde před tím, než škůdce dosáhne fáze, kdy může vypustit infekční spóry. Hygienické chování včel je určeno dvěma komponentami, odvíčkováním a odstraněním mrtvého plodu. V přírodě vykazuje hygienické chování jen velmi málo včelstev (10 % či méně). Nicméně šlechtění na tyto vlastnosti lze provádět řízeným výběrem tak, že včelstva přímo naočkujeme příslušným patogenem nebo roztočem. Hřebelcování umožňuje individuálním jedincům či skupinám včel ve včelstvu zbavovat se prachu či pylu ulpívajícího na těle, dále šíření feromonů a také odstraňování ektoparazitů. Hřebelcováním se rozumí kousání, olizování, případně pohyby druhého a třetího páru končetin. Tykadla jsou opatrně čištěna pomocí čističů tykadel na prvním páru končetin. Mnoho samohřebelcujících aktivit je možné spatřit na květinách, při letu, při sběru pylu i ve včelstvu. Vzájemné hřebelcování může být vyvoláno hřebelcujícím tancem, který poprvé popsal u A. mellifera Haydak. Včela předvádějící tento tanec je následně hřebelcována sestrou ze včelstva pomocí druhého a třetího páru nohou. U včel s geneticky danou rezistencí proti tracheálním roztočům (Acarapis woodi) působí hřebelcování jako hlavní obranný mechanizmus. 3. Obranné mechanizmy A. cerana proti V. Jacobsoni Původní hostitel V. Jacobsoni, A. cerana, žije v rovnováze s tímto ektoparazitickým roztočem. Rovnovážný vztah mezi A. cerana a V. jacobsoni je možné vysvětlit omezenou reprodukcí roztočů na tomto druhu včely a také mechanizmy obranného chování včel proti těmto roztočům. Odstraňování roztoči napadeného dělničího plodu, neboli hygienické chování je jedním z těchto obranných mechanizmů A. cerana proti V. Jacobsoni. V některých případech dělnice A. cerana otevírají roztoči napadené plodové buňky, aniž by odstranili plod. Roztoči poté opustí otevřenou buňku, nebo jsou odstraněni včelami. Poté je plodová buňka opětovně zavíčkována. Průzkumy podle Rosenkranze a kol. naznačují, že množství napadených kukel odstraněných z experimentálně napadených buněk může být nižší než z předchozích reportů, jelikož zdroj roztočů použitých pro experimentální napadení ovlivňuje reakci včel. Tak např. při vystavení včel roztočům z jiných včelstev (buď byli použiti roztoči odebraní v jiném včelstvu A. cerana, nebo mezidruhově v jiném včelstvu A. mellifera) se množství odstraněného plodu zvýšilo (asi o 60 %). Při použití roztočů z téhož včelstva bylo množství pouze asi o 10 % vyšší. Dělnice A. cerana neodstraňují napadený trubčí plod, protože jsou tyto buňky zavíčkovány silnější vrstvou vosku. Jedná se o strukturu, která se objevuje u tohoto druhu a také u včely A. koschevnikovi. 148

149 Trubci napadení větším počtem roztočů jsou oslabení a nejsou tak schopni sami se dostat ze zavíčkované buňky. Tito trubci umírají spolu s roztoči uvnitř buňky, jelikož dělnice tyto buňky z vnějšku neotevřou. Fungují tedy jako past na roztoče. Při počáteční intenzitě napadení dvou roztočů na buňku může dojít ke snížení počtu vylíhnutých trubců až na 30 %. Boecking nedávno objevil, že včely A. cerana dokonce v některých případech uzavírají voskem centrální pór napadené trubčí buňky a tím roztoče v buňkách pohřbívají. Výsledkem tohoto opatření je omezení možnosti rozmnožování roztočů V. jacobsoni v trubčích buňkách, což vede k celkovému snížení intenzity parazitování. Dalším známým obranným mechanizmem těchto asijských včel je hřebelcování. Sebehřebelcování a hřebelcování ostatních u A. cerana je chování závislé na schopnosti detekovat roztoče a úspěšně ho odstranit z těla včely. Je možné pozorovat včely, jak zachytávají, či rozmačkávají roztoče pomocí kusadel. Pokud se včele nepodaří zbavit se vlastního roztoče, může předvést hřebelcující tanec, při kterém rychle třese bříškem. Tento tanec láká ostatní včely k provedení hřebelcování. Takto dochází k vyrušení a někdy i k usmrcení roztočů. Fries a kol. uvádí, že hřebelcování nemusí být tak efektivní, jak uvádí předchozí studie. Použitím včel A. cerana a A. mellifera v klecových experimentech, pozorovacích včelstvech a v běžných včelstvech autoři objevili, že poměr živých roztočů s viditelným poškozením z hřebelcování byl kolem 30 % u A. cerana v porovnání s 12,5 % u A. mellifera. Fries a kol. uvažoval pouze případy úspěšného hřebelcování, kdy byli roztoči poškozeni, v kontrastu s Pengem a Buchlerem, kteří zahrnovali i případy pohybu roztočů z jedné včely na druhou a případy, kdy pozorovatel ztratil roztoče z dohledu kvůli hřebelcování. Roztoči V. jacobsoni jsou specificky přizpůsobení svým hostitelům. Vyhledávají místa na těle včely, která jsou obtížně dosažitelná a ztěžují tak hřbelcování. Pokud se roztoče nepodaří odstranit, může na včele přežívat po dlouhou dobu bez reprodukce (až 7 měsíců) a v případě slídících včel se může dostat také do jiného včelstva. Úroveň zamoření dosahující až několika stovek samiček roztočů ve včelstvech A. cerana demonstrují, že V. Jacobsoni dokáže ve včelstvech přežít a je velmi dobře přizpůsobený svému hostiteli. Je třeba zdůraznit, že hygienické chování a hřebelcování A. cerana jsou faktory, které přispívají k udržení rovnováhy ve vztahu hostitel-parazit. Přesto, vzhledem k tomu, že se roztoči nerozmnožují nebo mají jen omezenou možnost rozmnožování v dělničím plodu, hřebelcování a hygienické chování nemusí být jako mechanizmy rezistence tak důležité. Fries a kol. uvádí, že omezená reprodukce V. jacobsoni na sezónně se objevujícím trubčím plodu u A. cerana je dostačující k vysvětlení tolerance včel vůči roztočům. 4. Obranné mechanizmy A. mellifera proti roztočům V. Jacobsoni Pokud použijeme vztah mezi V. jacobsoni a A. cerana jako model pro hledání přirozené rezistence proti tomuto parazitovi u A. mellifera, je evidentní, že obranné mechanizmy asijských včel (hygienické chování a hřebelcování) jsou přítomny i u včel evropských a severoamerických. 4.1 Hygienické chování A. mellifera také odstraňuje roztoči napadené kukly ze zavíčkovaných buněk, ovšem jen do určité míry v porovnání s A. cerana. A. mellifera také odstraňuje plod napadený roztočem Tropilaelaps clareae. Podle většiny publikací byl pro kvantifikaci tohoto chování použit plod experimentálně napadený živými roztoči V. Jacobsoni. Data týkající se přirozeně napadeného plodu jsou mizivá. Afrikanizované včely v Mexiku odstranily 32 % plodu přirozeně napadeného roztoči ve srovnání s 8 % u evropské včely za stejných místních podmínek. Včely A. m. intermissa v Tunisku odstranily průměrně kolem 15,5 % plodu přirozeně napadeného roztoči a A. m. carnica odstranily 16,6 % plodu. Průměrné procento odstraněného plodu experimentálně napadeného 1 žijícím roztočem na buňku ze 76 včelstev neselektovaných pro hygienické chování bylo 23,5 ± 18,2 %. Pouze 9,2 % těchto včelstev odstranilo více než 50 % napadených buněk. Včelstva A. m. Ligustica, která byla vybrána pro hygienické chování v USA (celkem 28 včelstev) odstranily v průměru 52,1 % (± 25,6 %) experimentálně napadeného plodu, ve srovnání s 17,4 % (± 14,7 %) u včelstev, která nebyla pro hygienické chování šlechtěna (19 včelstev celkem). Na rozdíl od nemocného plodu nemusí larvy a kukly napadené roztoči nutně zemřít. Otevřené plodové buňky obsahující zdravé kukly mohou indikovat část procesu odstraňování. V některých případech jsou buňky odvíčkovány a poté opět zapečetěny voskem, aniž by došlo k poškození plodu. V takovém případě může roztoč buňku opustit, tak, jak bylo pozorováno u A. cerana. Při otevření a opětovném zavření buňky včelou je možné pozorovat jistou změnu ve struktuře víčka. Pečlivé zkoumání 643 buněk experimentálně napadených jedním žijícím roztočem odhalilo, že 69 (10,7 %) víček vykazovalo jasné známky toho, že dělnice otevřely a opět zavřely buňku minimálně jednou během 10 dnů zkoumání, aniž by odstranily plod. Přestože vložený roztoč měl možnost opustit buňku během jejího otevření, stalo se tak pouze ve 4 případech (5,8 %). Videozáznam pořízený Boeckingem také potvrzuje, že odstranění roztočem napadeného plodu nezahrnuje vždy striktní sekvenci detekce odvíčkování odstranění napadeného plodu. V některých případech byla víčka napadeného plodu odstraněna a po nějakém čase (150 minut) byla buňka opět zavíčkována. Později byly tyto buňky opět odvíčkovány, teprve následně včely odstranily kuklu. Ve většině případech roztoči 149

150 neopustili plodovou buňku, dokud včely neodstranily většinu larvy či kukly. Je možné vidět individuálně označené včely, jak opakovaně detekují a odvíčkovávají roztoči napadené buňky. Jiné včely tyto buňky opakovaně zavíčkovávají, přestože roztoči jsou stále uvnitř. Thakur a kol. pozoroval prostřednictvím infrakamery několik individuálních dělnic odvíčkujících napadené buňky a odstraňujících roztoče. Tato pozorování naznačují, že různé sesterské linie včel v jednom včelstvu se specializují na různé typy chování. Nedávné studie na téma hygienického chování naznačují, že hygienické včely jsou geneticky specializovány. Smíšené skupiny hygienických a nehygienických dělnic projeví hygienický fenotyp pouze v případě, že je hygienická skupina tak velká, aby se mohla starat o všechny odvíčkovávací a čistící práce. Experimentální včelstva skládající se ze skupiny včel z různých otcovských linií odvíčkovala více mrtvých plodových buněk (usmrcených mražením) ve srovnání se včelstvy složenými z čistých sester. Je známo, že projev hygienického chování je značně ovlivňován faktory okolního prostředí. Například nedostatečný přísun nektaru, případně nedostatečná síla včelstva vede ke sníženému odstraňování roztoči napadeného, případně mrtvého plodu. Nedávné zkoumání hygienického chování ukázalo, že mladé hygienické včely odstraní veškerý nakažený plod bez ohledu na přísun nektaru, zatímco včely starší než 4 týdny odstraňují nakažený plod, jen pokud mají přísun nektaru. Pokusy na dvou hygienických včelstvech složených ze včel 11 věkových kategorií (v rozsahu od 3 do 33 dní) ukázaly, že průměrný věk včel, které odvíčkovávaly a odstraňovaly mrazem uhynulý plod, byl 15 a 16 dní. Průměrný věk létavek v těchto včelstvech byl značně vyšší, 22 a 20 dní. To značí, že hygienické včely jsou středního věku, mají zkušenosti s výchovou plodu, ale zatím nevyletují. Boecking a Drescher nedávno objevili, že hodnota dědičnosti pro odstraňování plodu experimentálně nakaženého jedním roztočem na buňku, založená na vztahu matka dcera je h 2 = 0,18 ± 0,27. Hodnota dědičnosti pro odstraňování mrtvého plodu (usmrceného jehlou) je h 2 = 0,36 ± 0,30. Opakovatelnost tohoto měření je podle statistické analýzy w = 0,24 (4 opakování, 97 včelstev, 11 včelnic, 297 záznamů) pro odstraňování roztoči napadeného plodu a w = 0,46 (6 opakování, 114 včelstev, 11 včelnic, 421 záznamů) pro odstraňování mrtvého plodu. Tyto hodnoty zdůrazňují, jak moc ovlivňovalo prostředí projevy hygienického chování v použité experimentální populaci včel. Kromě toho výsledky demonstrují, že intenzita odstraňování plodu napadeného roztoči, případně mrtvého plodu v konkrétním včelstvu, není konzistentní mezi jednotlivými pokusy, přestože tyto pokusy byly prováděna za stejných podmínek. Kvantitativní genetické studie hygienického chování využívající laboratorních testů ukazují pouze střední odhad pro genetickou varianci, h 2 = 0,14 pro odvíčkovávání a h 2 = 0,02 pro odstraňování mrtvého plodu. V kontrastu s tím Harbo a Harris spočítali dědičnost hygienického chování na základě odstraňování plodu usmrceného mrazem na h 2 = 0,65 ± 0,61. Mezi mírou odstraňování roztoči napadeného plodu a mrtvého plodu (usmrceného mrazem, nebo jehlou) je přímá úměra. Včelstva vybraná pro silné hygienické chování na základě schopnosti odstranit plod usmrcený mrazem odstraňovala značně více plodu experimentálně napadeného roztoči v porovnání s nehygienickými včelstvy. Včely dokáží detekovat i jen jedinou buňku obsahující abnormální, mrtvou, nebo nakaženou larvu či kuklu v jinak zdravém plodovém hnízdě. Mechanické a chemické podněty, včetně feromonů plodu, umožňují včelám rozeznat zdravý plod v plodovém hnízdě. Přesto stále není jasné, jak dokáže včela určit, že larva či kukla v zavíčkované buňce je mrtvá či napadená roztočem. Ritter a Boecking zjistili, že včely odstraňují více plod experimentálně nakažený roztoči, kteří přenášejí, případně spouštějí infekci viru akutní paralýzy (APV 56,7 %) ve srovnání s roztoči, kteří tento virus nepřenášejí (průměrně 12,2 %). Signály, které včelám umožňují detekovat roztoči napadenou plodovou buňku, mohou být odlišné od signálů, používaných k detekci plodu uhynulého z důvodu nákazy. Předběžné studie ukazují, že pouze živí roztoči v plodových buňkách vyvolávají reakci vedoucí k odstranění plodu, na rozdíl od mrtvých roztočů (usmrcených zmražením, či etanolem) či jiných neživých částic (filtrační papír, eukalyptová semínka nebo staniolové kuličky). Buňky napadené více roztoči vyvolávají u včel silnější reakci než buňky napadené pouze jedním roztočem. Rosenkranz a kol. ukázal, že odstraňování roztočů včelou A. cerana závisí na cizím pachu roztoče na rozdíl od A. mellifera. Výsledky naznačují, že pach roztočů není pro A. mellifera nejspíš důležitý. Není jasné, jaké podněty včely používají k detekci roztoče v plodové buňce. Jednou z hypotéz je, že včely používají k detekci roztočů akustické signály. Testy s laserovým interferometrem však tuto hypotézu nepotvrdily. Gramacho a kol. ukázal, že průměrná tělesná teplota mrtvé kukly (usmrcené jehlou) uvnitř plodové buňky při podmínkách plodového hnízda, je výrazně nižší (o 0,3 0,7 C) než u živé kukly. Ovšem měření infračervenou termografií, které umožňuje kontinuální měření teploty zavíčkované plodové buňky bez fyzického kontaktu, neodhalilo žádné rozdíly v teple uvolněném skrz víčko buňky obsahujícího zdravou kuklu, mrtvou kuklu (usmrcenou jehlou) či kuklu napadenou roztočem. Vzhledem k tomu, že včely vnímají teplotu přes víčko buňky, zdá se, že se nejedná o způsob, jakým včely určují stav plodu. Kukly, na které byla aplikována hemolymfa, či tělesná tekutina silně stimulovaly včely k otevření 150

151 buňky a odstranění kukly. Dokonce i včelstva, která nevykazují hygienické chování, mohou být tímto způsobem stimulována, aby se chovala hygienicky. Včely mohou používat pachové vjemy k detekci nemocného či parazitem napadeného plodu. Předběžné studie užívající podmiňovacího reflexu protažení sosáku ukazují, že individuální včely vybrané ze včelstev s hygienickým chováním mají nižší práh vnímavosti vůči pachové stimulaci asociované s vápenatěním plodu, než včely vybrané z nehygienických včelstev. Tyto výsledky naznačují, že rozdíl mezi hygienickými a nehygienickými včelstvy se ukrývá v jejich odpovědi na pachovou stimulaci spojenou s nakaženým plodem. Bohužel, žádný publikovaný výzkum zatím neodhalil přesnou podstatu podnětů, které umožňují hygienickým včelám detekovat plodové buňky napadené roztoči. Chování vedoucí k odstraňování roztočů může teoreticky vést k omezení populačního růstu roztočů V. jacobsoni třemi cestami: Za prvé, nedospělí roztoči, kteří se začali vyvíjet v plodových buňkách jsou usmrceni, čímž se snižuje průměrný počet potomků na jednu roztočí matku. Za druhé, odstranění roztočích samiček prodlužuje foretickou fázi těch roztočů, kteří přežijí proces odstranění. Za třetí, odstranění roztočů zvyšuje úmrtnost roztočích matek. Experimenty na efekt odstraňovacího chování na přežití jednotlivých roztočů odhalil, že většina dospělých roztočích samiček, které utekly z plodových buněk po odstranění napadeného plodu, opět napadly další plodovou buňku. V jednom experimentu 104 individuálně barevně označených roztočů opustilo plodovou buňku během odstranění napadeného plodu včelami. 61,3 % těchto roztočů napadlo novou plodovou buňku a 14,6 % přešlo do foretické fáze na dospělé včele. 24,6 % bylo nalezeno na dně včelstva a 10,9 % bylo zabito včelami. Celkový efekt hygienického chování na populaci roztočů ve včelstvu je stále neznámý. Nicméně Spivak a Reuter demonstrovali, že včelstva šlechtěná pro hygienické chování (na základě odstraňování mrazem usmrceného plodu) měla po 1 roce bez léčení méně roztočů než komerčně dostupná včelstva nešlechtěná pro hygienické chování. Tato včelstva měla také nižší výskyt vápenatění a moru plodu a vyprodukovala více medu než běžná komerční včelstva. Tyto výsledky demonstrují důležitost šlechtění hygienického chování u včel. 4.2 Hřebelcování Hřebelcování foretických roztočů včelou A. mellifera není tak výrazné jako u A. cerana. Na tento rozdíl jako první upozornil Peng a kol. A později byl potvrzen dalšími výzkumníky. Je zřejmé, že A. mellifera je schopna usmrtit roztoče během hřebelcování, jelikož stále pohybliví roztoči byli nalezeni na dně úlu v měli. V těchto studiích bylo zajištěno, aby se do měli nemohl dostat žádný další hmyz či mrchožrout, který by mohl roztoče poškodit. Nejčastější druh poškození způsobený hřebelcováním je amputace či zmrzačení jedné či více končetin. Poškození hlavy či těla jsou poměrně vzácná. Na videozáznamech je možné pozorovat včely, jak uchopují a rozmačkávají roztoče v kusadlech. Tak jako u A. cerana si roztoči vybírají místa pro přichycení na tělech A. mellifera. Nejčastěji je to na 3. a 4. článku těla ze spodu či z boku a mají značnou preferenci volit levou stranu, což naznačuje určitý druh adaptace proti hřebelcování. Použitím infračerveného videozáznamu Thakur a kol. potvrdil, že včely skutečně používají jako obranu proti roztočům aktivní hřebelcování, včetně uchopování a rozmačkávání roztočů v kusadlech. Pozoroval několik individuálních včel předvádějících opakované hřebelcování. Obecné studie na hřebelcování včel (bez ohledu na jeho efekt na roztoče) ukazují, že některé včely se na hřebelcování specializují. Chování je předurčeno geneticky a je specifické pro určitý věk včely. Moore a kol. pozoroval včelu vysoce specializovanou na hřebelcování ve věku od 4 do 31 dní. Tato včela trávila hřebelcováním 84 % svého času a nikdy se z ní nestala létavka. Není známo, jak hřebelcující včela dokáže detekovat roztoče na včelím těle. Pozorování vzorců chování hřebelcujících včel indikuje, že začnou hřebelcovat jiné napadené včely po té, co zaznamenají hřebelcující tanec. Někdy bylo pozorováno, že včela hřebelcovala jednu včelu za druhou v rychlém sledu. Během hřebelcování drží hřebelcovaná včela svá křídla kolmo k ose těla a hřebelcující včela se věnuje částem těla, na které si hřebelcovaná včela sama nedosáhne. Přesto se ne vždy podaří hřebelcující včele roztoče objevit. Bylo pozorováno, že roztoč včelu během hřebelcování opustil, což naznačuje, že hřebelcující včela nemusí nutně být schopna detekovat samotného roztoče. Předpokládá se, že hřebelcování je dědičnou vlastností. F1 včelstva chovaná ze včelstev, která vykazovala silné, či slabé hřebelcující chování vykazovala stejnou vlastnost, jako jejich mateřské včelstvo. Nicméně, přesná dědičnost této vlastnosti dosud nebyla vyčíslena. Tak jako hygienické chování je i hřebelcování značně ovlivňováno faktorem prostředí. Moosbeckhofer pozoroval ve stejném včelstvu nízký počet poškozených roztočů v březnu (11 %), ale výrazně vyšší počet v červnu (42 %). Navíc míra poškozených roztočů v jednom včelstvu, přestože měřena za stejných podmínek, není mezi snůškami vždy konzistentní. Potenciál hřebelcování včelstva může být měřen sečtením živých a poškozených roztočů, kteří spadli z napadených včel na chráněný list umístěný pod plodovým hnízdem. Pozorování dospělých včel naočkovaných roztoči v pozorovacím včelstvu poskytují informace o vzorcích chování hřebelcujících a napadených včel, ale není to dobrá metoda pro hodnocení celkové hřebelcovací schopnosti včelstva. Data z klecových experimentů a laboratorních zkoušek odhalují, že některé gene- 151

152 tické linie včel reagují na roztoče silněji (třesením a kousáním roztočů) ve srovnání s ostatními liniemi. Je ovšem obtížné tato data srovnávat s chováním celého včelstva. Průzkum Rosenkranze a kol. ukazuje, že počet poškozených roztočů může dosáhnout poměrně vysokých čísel, i přesto, že včelstvo nebylo vybráno pro tuto vlastnost. Roztoči byli odebíráni v 8 včelstvech A. m. Carnica z chráněných podložek každých 12 hodin po 12 dní. Přibližně 46 % usmrcených roztočů (n = 3917) a přibližně 11 % živých roztočů (n = 889) na těchto podložkách bylo poškozeno. Část živých nepoškozených roztočů, kteří spadli na spodní desku, po té, co byli vloženi do čerstvě zavíčkované plodové buňky, byla schopna se dále rozmnožovat. Přestože počítání zraněných roztočů na podložce ve včelstvu ukazuje potenciální hřebelcující chování včelstva, roztoči mohli být poškozeni jinak než hřebelcováním. Roztoči, kteří jsou již mrtví, mohou být poškozeni sekundárně a nedospělí roztoči mohou být poškozeni při odstraňování napadeného plodu (hygienické chování). Larvy zavíječe voskového mohou také roztoče poškodit. Navíc počet roztočů spadlých na dno je silně spojen s přítomností a stadiem vývoje plodu. Loob a Martin objevili silnou závislost mezi počtem spadaných roztočů a líhnutím plodu. Ukázalo se, že asi polovina spadlých roztočů pocházela z roztočů, kteří uhynuli uvnitř zavíčkovaných buněk. Druhá polovina zemřela krátce po vylíhnutí včely. Počet roztočů spadlých z dělničích buněk byl 2krát až 3krát vyšší, než z trubčího plodu. Poškození roztoči pocházející z líhnoucího se plodu by neměli být započítáváni k hřebelcujícímu chování včelstva, přestože je obtížné je rozlišit. Beocking a Drescher srovnávali počet poškozených roztočů nalezených na spodní desce, aby určili roztočí populaci foretických roztočů na dospělých včelách. Ve 113 včelstvech bez plodu bylo průměrné procento poškozených roztočů zachycených na podložce během 3 po sobě jdoucích dní 21,5, 15,6 a 11,7 %. Celkově bylo zachyceno 337 roztočů. V kontrastu s tím bylo po chemickém ošetření včel, které následovalo poslední sběr roztočů, sebráno průměrně 744,6 roztoče na včelstvo (rozsah od 91 do 2157 roztočů na včelstvo a celkem roztočů). Ošetření efektivním akaricidem umožnilo určit populaci roztočů ve foretické fázi během testování. Srovnání počtu poškozených roztočů, kteří spadli na dno včelstva s počtem foretických roztočů na včelách ukázalo, že relativní frekvence poškozených roztočů v těchto včelstvech během 3 dnů byla 0,08, 0,06 a 0,03 %. Je stále nejasné, zda počet poškozených roztočů na dně včelstva je použitelným kritériem pro hodnocení úspěšnosti hřebelcování. Jelikož procento poškozených roztočů se může značně lišit mezi včelstvy a vzhledem k obtížnosti měření úspěšnosti hřebelcování není jasné, zda je hřebelcování účinným obranným mechanizmem proti roztočům. Nicméně, modelová situace ukazuje, že kontrola populace roztočů závisí na frekvenci a efektivitě schopnosti včel hřebelcovat a je teoreticky možné, že i mírný nárůst úmrtí roztočů by mohl vést ke genetické rezistenci včel proti V. jacobsoni. 5. Úvahy a nevyřešené otázky Šlechtění přirozené rezistence proti V. jacobsoni je zatím v zárodku. I přes značný výzkum hřebelcování a hygienického chování je stále nejasné, jak moc jsou tyto mechanizmy efektivní proti roztočům. Obecně panuje přesvědčení, že včely, které důrazně třesou a silně koušou roztoče, jsou v hřebelcování nejefektivnější. Na druhou stranu, toto vyrušení včelami může motivovat roztoče k další invazi. Tuto možnost je ještě třeba otestovat. Stejně tak panuje přesvědčení, že včelstva, která rychle odvíčkovávají buňky a odstraňují napadený plod, jsou více odolná proti onemocněním a roztočům. Bylo dokázáno, že šíření infekčního onemocnění je minimalizováno, pokud hygienické včely odstraní nakažený plod předtím, než původce dosáhne infekční fáze, kdy může produkovat spóry. Přesto Spivak a Gilliam zvážili možnost, že nehygienické chování včely medonosné může být pro včelstvo výhodné. Pokud včely ponechají nemocný plod zavíčkovaný, mohou se vyhnout kontaktu s patogenem uvnitř. Zatím není jasné, zda se nehygienické včely aktivně vyhýbají nakaženému plodu, nebo zda na něj pouze nereagují. Ukázalo se, že včely z nehygienických včelstev mají tendenci zavíčkovávat plod, který je částečně odvíčkován a obsahuje mrazem usmrcené kukly a také zavíčkovávat plod původně odvíčkovaný jinou včelou. U A. cerana je toto chování mnohem výraznější. Odvíčkují buňku, odstraní plod napadený V. Jacobsoni, ale mají tendenci neodstraňovat trubčí plod napadený více roztoči, případně bakteriálním onemocněním. Včely navíc zapečetí víčko trubčí buňky voskem zvenku. Neodstraňování napadeného trubčího plodu a uzavírání centrálního póru dělnicemi izoluje roztoče, případně infekční buňky v hnízdě. Když včely A. mellifera odstraňují roztoči napadený plod, není jasné, v jakém bodě by měly včely toto chování provést, aby došlo k co nejsilnějšímu omezení růstu populace V. jacobsoni. Aby bylo co nejnegativněji ovlivněno průměrné množství potomků na jednu roztočí matku, odstranění by mělo začít poté, co zakladatelka položí do plodové buňky celou snůšku. V tu chvíli dojde při odstraňování kukly k odstranění všech potomků a zakladatelka před napadením další buňky musí opět přejít do foretické fáze. Ve vysoce napadených včelstvech nemusí být výhodné odstraňovat všechen napadený plod. To by vedlo ke snížení dospělé populace včelstva. Hygienické chování včel může být zobecněnou adaptací pro znovupoužití buněk, tedy konflikt mezi riskováním infekce odstraněním nakaženého plodu a potřebou vyčistit prostor pro kladení vajíček. A. cerana 152

153 může používat jinou strategii pro vyhnutí se roztočům. Mají tendenci opustit hnízdo, pokud jsou pod silným tlakem nákazy či parazitů. Predátoři jako zavíječ voskový poté zničí opuštěné dílo, čímž je infekce potlačena. Linie A. mellifera demonstruje jiný stupeň náchylnosti vůči V. jacobsoni. Pokud včelstva začínají se stejným množstvím roztočů, nejvíce rezistentní včelstva jsou ta, která mají na konci testovacího období nejméně roztočů. Nicméně číselná data udávající pouze nárůst, či pokles populace roztočů během testovacího období a neposkytují žádnou informaci o mechanizmu, který tyto trendy ovlivňuje. Během šlechtění rezistentních včel je kritické určit přesnou povahu vlastností podílejících se na rezistenci a ujištění, že jsou měřitelné a dědičné. Hlavní genetické parametry, které ovlivňují projev hygienického chování, jsou maternální a heterózní efekt, které dominují přidanými genetickými efekty. V kontrastu s tím je hřebelcování ovlivněno přídavným genetickým efektem, jako jsou různé kombinace maternálních a paternálních včelích linií. Taková kombinace, která favorizuje hygienické chování, nebude favorizovat hřebelcování a obráceně. Bylo zdokumentováno, že včelstva, která vykazovala vysoký stupeň odstraňování roztoči napadeného plodu, nemusí být nutně lepší v hřebelcování. Zdá se, že vysoká genetická variabilita a heteróza neposilují rezistenci proti V. jacobsoni, přestože tyto faktory zvyšují produktivitu včelstva. Během dvouletého šlechtitelském programu zaměřeného na hybridní včelí matky se ukázalo, že charakteristiky spojené s rezistencí proti nákaze a částečně také proti V. jacobsoni (úroveň zamoření, délka fáze zavíčkování plodu, hygienické chování a počet poškozených roztočů) jsou výrazně slabší u včelstev ze smíšených linií, ve srovnání se včelstvy ze separátních linií. Tyto výsledky odporují teoretickému předpokladu, že posílení rezistence proti nákazám lze dosáhnout zvýšením genetické variability mezi dělnicemi. Na závěr je nutno připomenout, že strategie šlechtění včel rezistentních proti V. jacobsoni by měly být založeny na znalosti mechanizmů rezistence a jejich potenciálu pro snižování růstu roztočí populace a jejich dědičnosti. Zároveň by měla být brána v potaz schopnost roztočů adaptovat se na změny u jejich hostitele. Přeložila: MVDr. Tereza VOJTĚCHOVÁ Hodnocení metody kontroly populace Varroa jacobsoni založené na odchytu v plodu včely medonosné použitím modelu (J. N. M. Calis*, W. J. Boot, J. Beetsma; Apidologie, 1999, č. 30, str ) Souhrn: Teoretické simulace množení roztočů ukázaly, že jako nejúčinnější pro odchyt roztočů v plodu se jeví metody popsané v textu jako simulace 5 a 11, tj. dvojnásobné tepelné ošetření zavíčkovaného plodu a odchyt v trubčím plodu v době, kdy není přítomen dělničí plod. Abstrakt Biotechnické metody kontroly populace roztočů Varroa jsou založené na principu odchytu roztočů uvnitř plodových buněk a následném odstranění ze včelstva. Pro určení a porovnání efektivity různých metod odchytu roztočů v buňkách je v této práci použit model založený na analýzách míry invaze roztočů. Odchyt do dělničího plodu je náročný na práci, jelikož je třeba pro odchyt velké množství plodových buněk. Navíc, odchyt s použitím dělničího plodu obvykle zahrnuje proces selektivního usmrcení roztočů, jelikož včelař chce ušetřit zdravý plod. Odchyt roztočů v trubčím plodu vyžaduje méně plodových buněk pro dosažení žádoucí efektivity a destrukce trubčího plodu s odchycenými roztoči je běžnou praxí. Navíc, příprava odchytových plástů s trubčími buňkami může být integrována do metod prevence proti rojení. V takovém případě vyžaduje jen o málo více času. 1. Úvod Pro udržení zdravých včelstev včely medonosné (Apis mellifera L.) napadených parazitickým roztočem Varroa jacobsoni Oud (čeleď: Varroidae), je třeba zavést léčebná opatření. Léčba včelstev pomocí akaricidů, tak jak je provozována na celém světě, efektivně snižuje populaci roztočů, ale může kontaminovat včelí produkty a navíc u roztočů postupně vzniká rezistence. Environmentálně šetrnější akaricidy, jako kyselina mravenčí, mléčná a šťavelová mohou být pro kontrolu roztočů Varroa účinně aplikovány také. Problém je, že může stále docházet ke kontaminaci a díky jejich korozivní podstatě není jejich použití zcela bez rizika. Kontrola roztočí populace bez aplikace chemikálií je nejšetrnější volbou k životnímu prostředí. Roztoči mohou být odchyce- 153

154 ni uvnitř plodových buněk a odstraněni ze včelstva. Tento princip je podstatou biotechnických metod kontroly roztočí populace. Původní metoda odchytu používala pro odchyt roztočů co nejméně plodových buněk, jelikož odchytové rámky byly ničeny a včelaři chtěli omezit ničení plodu. Maul vyvinul systém, ve kterém se matka odchytí do klícky, která obsahuje jen jeden prázdný plást s dělničími buňkami. Během 9 nebo 7 dní se matce plást třikrát nebo čtyřikrát vymění. Po zavíčkování se plást spolu s odchycenými roztoči zničí. Bohužel, několikaleté testování tohoto postupu ukázalo, že populace roztočů stále narůstá. Dělničí plod používaný k odchytu může být zachráněn, jelikož odchycení roztoči mohou být selektivně usmrceni vysokou teplotou nebo kyselinou mravenčí. Selektivní eliminace roztočů uvnitř buněk otevřela cestu ke zlepšení metod odchytových plástů s použitím dělničího plodu, díky prakticky neomezenému množství plodu, který je možno použít. Na druhou stranu je možné použít odchytové plásty s trubčím plodem. Více roztočů se obecně nachází v trubčích plodu, než v plodu dělničím. Boot a kol. objevil, že míra invaze roztočů do trubčích buněk je asi 12krát vyšší, než u dělničího plodu. Odchytové plásty s trubčím plodem jsou používány ve včelstvech, která aktivně vychovávají plod. Přestože se touto metodou podařilo snížit růst populace roztočů, efektivní kontroly nebylo dosaženo, pravděpodobně v důsledku přítomnosti jiného plodu. Efektivita odchytových plástů je nízká ve včelstvech, která vychovávají plod ze dvou důvodů. Za prvé, většina roztočů se nachází v plodových buňkách a nemohou být odchyceni, dokud se nevylíhne jejich hostitel. Za druhé, vychovávaný plod ve včelstvu v běžných plástech je pro roztoče také atraktivní a bude tedy soupeřit s odchytovými plásty. Toto pochopení vedlo k zavedení metody trubčích odchytových plástů ve včelstvech bez plodu. Tato metoda dosahuje výrazně lepších výsledků. Efektivita metody odchytových plástů závisí na podílu roztočů, kteří napadají plod v odchytových plástech. Boot a kol. objevil, že míra invaze roztočů do plodových buněk je úměrná poměru mezi počtem atraktivních plodových buněk a počtem včel ve včelstvu. Calis a kol. integroval tato pozorování do modelu, který může přesně předpovědět efektivitu metody odchytových plástů užívající dělničí a trubčí plod. V tomto článku používáme tento model pro určení a srovnání efektivity různých biotechnických metod kontroly. 2. Materiály a metody 2.1. Model odchytových plástů Obecně Calis a kol. ověřil model odchytových plástů založený na práci Boota a kol. popisující míru invaze roztočů do plodových buněk. Efektivita metody odchytových plástů užívající dělničí či trubčí plod byla předpovězena na základě velikosti včelstva a počtu plodových buněk v odchytových a běžných plodových plástech. Tento model byl použit k určení a srovnání efektivity různých metod odchytových plástů. Na základě původního množství 100 roztočů distribuovaných na dospělých včelách, dělničím plodu a trubčím plodu model vypočítal: 1) počet roztočů napadajících dělničí a trubčí plodové buňky v odchytových a běžných plodových plástech; 2) počet roztočů, kteří se vylíhnou z plodu standardního včelstva každý den v období, kdy včelstvo vychovává plod. Tyto kalkulace simulovaly období 70 dnů pro dosažení nejlepšího srovnání hodnocených opatření biotechnické kontroly. Zatímco odchyt roztočů pomocí dělničího plodu může být aplikován během celé chovné sezóny, odchyt po- Obr.1: Počet dělničích a trubčích plodových buněk potřebných k odchycení 95 % roztočů ve vztahu k hmotnosti včelstva bez plodu. 154

155 mocí trubčího plodu by měl být synchronizován s obdobím rojení, aby byla zajištěna dostatečná produkce trubčího plodu Míra invaze roztočů do plodových buněk Boot a kol. odvodil empirický vztah mezi mírou invaze roztočů do plodových buněk (r w a r d pro dělničí a trubčí buňky) (w odpovídá anglickému worker tedy dělnice a d anglickému drone tedy trubec), poměrem dostupných buněk (počet buněk zavíčkovaných každý den) a množstvím dospělých včel. Tento vztah může být vyjádřen takto: r w = 0,56 C w /W a r d = 6,49 C d /W Kde C W a C d jsou počty dostupných dělničích a trubčích plodových buněk a W je hmotnost dospělých včel ve včelstvu. V závislosti na hmotnosti včelstva roztoči napadnou specifický počet plodových buněk, které jsou zavíčkovány během 1 dne: kde M 0 je počet foretických roztočů a M i je počet roztočů vstupujících do plodových buněk daný den. Vzhledem k tomu, že roztoči napadají oba typy buněk současně, r w a r d jsou sečteny pro dosažení míry invaze pro všechny plodové buňky. Roztoči jsou rozděleni mezi dělničí a trubčí plodové buňky v poměru odpovídajícímu hodnotám r w /(r w + r d ) a r d /(r w + r d ). Typickou vlastností tohoto modelu je, že s rostoucím počtem trubčích plodových buněk, které jsou zavíčkovány, klesá počet napadených dělničích buněk. Další vlastností tohoto modelu je negativní exponenciální vztah mezi mírou invaze a počtem roztočů napadajících plodové buňky, což může vysvětlovat, proč i přes velký rozsah (různě velká množství) trubčích buněk je efektivita odchytu prakticky stejná. V našem modelu roztoči napadají plodové buňky v odchytových plástech, případně v běžných plodových plástech. V prvním případě jsou roztoči odchyceni a odstraněni ze včelstva. V druhém případě se roztoči vylíhnou z plodových buněk po jejich odvíčkování. Předpokládá se, že z dělničí respektive trubčí buňky se vylíhne 1,6 respektive 2,5krát více roztočů. Pro dosažení efektivity odpovídající standardnímu léčení (to jest okolo 95 % při použití Perizinu) je třeba dosáhnout relativní míry invaze do plodových buněk ln(0,05) = 3 na časovou jednotku, za předpokladu, že všichni roztoči jsou na včelách ve foretické fázi. Časová jednotka odpovídá periodě, během které jsou roztoči odchyceni. Použitím vztahu pro míru invaze můžeme spočítat, že 3/0,00056 = 5350 dělničích plodových buněk, nebo 3/0,00649 = 462 trubčích plodových buněk, je třeba pro odchycení 95 % roztočů ve včelstvu o hmotnosti 1 kg bez plodu. Když včelstvo obsahuje více včel a tedy jeho hmotnost je vyšší, je třeba úměrně navýšit počet plodových buněk pro dosažení stejné efektivity odchytu (obrázek 1), nehledě na délku jejich zavíčkování. Teoreticky je možné zpomalit invazi do plodových buněk ve včelstvu rozprostřením roztočů do větší plochy. V závislosti na míře redistribuce roztočů se dá očekávat vyšší míra invaze, budouli plodové buňky dostupné delší dobu. Boot a kol. však objevil, že rozdílná doba dostupnosti plodových buněk nemá na míru invaze žádný vliv. Pro trubčí plod zaznamenali Schmidt-Bailay a Fuchs sníženou míru invaze v případě, že bylo dostupné vysoké množstvích plodových buněk na včelu během kratšího období. Pokud zvážíme výrazně nižší počet plodu zavíčkovaného v naší simulaci na včelu a den, lze očekávat, že proces redistribuce roztočů vyrovná vliv doby přístupnosti buněk a míra invaze tak nebude ovlivněna. Volný růst M i = M 0 = (1 e -(rw + rd) ) Počet roztočů Teplo Volný růst Volný růst Volný růst Obr. 2: A-D) Simulace populace roztočů během období 70 dní s a bez opatření biotechnické kontroly. Během každé simulace jsou roztoči odchytáváni buď v trubčím nebo dělničím plodu během období značených tečkovanými čárami d, respektive w (d = drone tedy trubec, w = worker, tedy dělnice pozn. překladatele). A) V simulaci 12 je třetí odchytový plást trubčí a matka je uvězňována na prázdných plástech počínaje 25. dnem. B) Tepelné ošetření zavíčkovaného plodu C) Odchytávání trubčím plodem uvnitř plodového hnízda. D) Odchytávání trubčím plodem v období bez plodu. Teplo Čas (dny) 155

156 Tabulka 1: Shrnutí výsledků modelu Číslo simulace Metoda odchytových plástů Předpověď redukce velikosti populace (%) Předpověď efektivity (%) 1 uzavření matky 25. den bez odchytu roztočů 54,5 2 tři dělničí plásty, na kterých je matka postupně během tří 9denních intervalů od 25. dne vězněna, odchytávání od 33. do 60. dne 90,7 79,5 3 odchytové plásty připraveny běžnou produkcí plodu od 25. dne. Odchyt prováděn od 33. do 60 dne (27 dní) 98,8 97,4 4 tepelné ošetření zavíčkovaného plodu 25. den 78,7 68,2 5 tepelné ošetření zavíčkovaného plodu 25. den následováno druhým tepelným ošetření 37. den 99,6 99,0 6 jeden plást s trubčím plodem umístěn do plodového hnízda 1. den. Odchyt od 11. do 18. dne 26,7 30,4 7 dva plásty s trubčím plodem umístěny do plodového hnízda 1. den. Odchyt od 11. do 25. dne 50,5 50,9 8 tři plásty s trubčím plodem umístěny do plodového hnízda 1. den. Odchyt od 11. do 32. dne 64,1 61,7 9 vložení 2 plástů s trubčím plodem (simulace 7). Následně tři dělničí plásty se zaklíckovanou matkou vyprodukovány během 9denních intervalů (simulace 2) 95,3 85,5 10 jeden plást s trubčím plodem v období bez plodu (matka odebrána 25. den), odchyt od 50. do 57. dne 96,6 92,5 11 dva plásty s trubčím plodem v období bez plodu (matka odebrána 25. den), odchyt od 50. do 64. dne 99,7 99,4 12 matka vězněna od 25. dne postupně na dvou dělničích a jednom trubčím plástu během tří 9denních intervalů, odchyt od 33. do 60. dne 98,5 96, Standardní včelstvo a odchytové plásty Imaginární standardní včelstvo v naší simulaci se skládá ze včel (3,75 kg) a plodového hnízda, které zabírá stejné množství buněk, z nichž 4 % obsahují trubčí plod. Pro tyto 2 typy plodových buněk jsme z dat tohoto imaginárního včelstva odvodili počet plodových buněk, které včely každý den zavíčkují a počet včel, které se každý den vylíhnou. Podle modelu jsme určili počáteční distribuci roztočů na dospělých včelách, dělničím plodu a trubčím plodu v poměru 29:48:23. Pokud matka klade oplozená vajíčka do odchytových plástů, normální produkce plodu se zastaví. Když do odchytových plástů klade neoplozená vajíčka, běžná produkce plodu pokračuje. Předpokladem je, že odchytové plásty obsahují 5000 dělničích buněk, případně 1500 trubčích buněk Hodnocení odchytových metod Model byl použit ke kalkulaci počtu odchycených roztočů a přeživších roztočů ve standardním včelstvu v okamžiku odebrání posledního odchytového plástu. Procento odchycených roztočů je bráno jako měřítko efektivity (tabulka 1) a je použito pro vyhodnocení tohoto výzkumu. Na druhou stranu, použití metody odchytových plástů často implikuje nepřímé efekty, protože odchycení roztoči se nemohou podílet na populačním růstu. Díky modelu můžeme dosáhnout srovnání populace roztočů po použití biotechnického opatření a populace bez použití biotechnického kontrolního opatření. Pokud rozběhneme model bez odchytových plástů, populace roztočů roste exponenciálně (obrázek 2). Druhým měřítkem efektivity je relativní redukce velikosti populace na konci simulace v důsledku biotechnického kontrolního opatření. 3. Výsledky a diskuze Výsledky simulace populace roztočů, na kterou bylo aplikováno biotechnické kontrolní opatření, jsou znázorněny na obrázku 2. Křivky odrážejí množství roztočů ve včelstvu během simulace a roztoči jsou ze včelstva odebráni ve chvíli, kdy napadnou odchytový plást. Efektivita metod je shrnuta v tabulce 1. Každá simulace je vyznačena odpovídajícím číslem použitým v textu, v tabulce 1 a na obrázku Odchyt roztočů v dělničích buňkách Ve všech simulacích používajících odchytové plásty s dělničím plodem (tabulka 1: simulace 2, 3, 9, a 12), byla matka uvězněna 25. den na prázdných plástech. U odchytových plástů je plod produkován konstantní rychlostí a roztoči jsou odchytáváni ode 156

157 dne, kdy je v odchytovém plástu zavíčkován první plod. Populace roztočů přestane růst ve chvíli, kdy je matka uvězněna v klícce na jednom z plástů a poslední roztoč opustí svého hostitele ve zbývajícím plodovém hnízdě (simulace 1). Uzavření matky omezuje kladení vajíček na jediný plást. Tři takovéto plásty zakladené v po sobě jdoucích 9denních intervalech (simulace 2) odchytí 79,5 % roztočů přítomných ve standardním včelstvu. Jelikož odchycení roztoči se nemohou podílet na populačním růstu, populace je dále redukována na 90,7 % ve srovnání s volně rostoucí populací roztočů. Použití více plodových buněk zvýší efektivitu odchytu roztočů s dělničími buňkami. Taková varianta je schůdná, jelikož roztoči mohou být selektivně usmrceni a dělničí plod zachráněn. Fries ukázal, že zavíčkovaný dělničí plod mezi 9 a 18 dny starý může být bezpečně zbaven roztočů použitím kyseliny mravenčí vně včelstva. V souladu s tím, Calis a kol. připravil várky plodu s odchycenými roztoči pro ošetření kyselinou mravenčí vně včelstva tak, že uzavřel matky na tři 9denní intervaly do medníků obsahujících 10 plástů, nebo do klícek se 3 plásty. Produkce plodu nebyla omezena počtem buněk a tak předpokládáme (simulace 3), že dělničí plodové buňky použité pro odchyt roztočů jsou produkovány rychlostí spočtenou ze standardního včelstva. Dá se tedy předpokládat, že simulace 3 zredukuje populaci roztočů o více než 95 %. Při testování této metody byla dosažena o něco nižší efektivita. Nižší efektivita se dala očekávat, jelikož poměr plodu a včel byl nižší v porovnání se standardním včelstvem vybraným zde (kolem 0,65 respektive 1 obsazená plodová buňka na včelu). Při aplikaci ošetření teplem (simulace 4 a 5) je možné vyhnout se manipulaci potřebné k výběru správně starých dávek plodu díky kompletnímu ošetření plodového hnízda. Jedno léčení (simulace 4) usmrtí všechny roztoče uvnitř plodových buněk a tedy značné množství roztočů. Toto ošetření je znázorněno odečtením usmrcených roztočů z roztočí populace (obrázek 2). Pokud je druhé ošetření aplikováno dříve, než se vylíhnou nově zavíčkované plodové buňky, většina roztočů, kteří zůstali na včelách po prvním ošetření, bude usmrcena, protože napadnou nově zavíčkované plodové buňky (simulace 5). Odchyt roztočů pomocí dělničích plodových buněk je náročný na práci, kvůli velkému množství plodu potřebném k efektivní kontrole roztočů. Navíc, odchyt pomocí dělničího plodu vyžaduje léčení zavíčkovaného plodu kvůli selektivnímu usmrcení roztočů Odchyt roztočů trubčím plodem Ve všech simulacích užívajících odchytové plásty s trubčinou ve včelstvech aktivně vychovávajících plod (simulace 6 9), jsou do včelstev od prvního dne v týdenních intervalech vkládány prázdné trubčí plásty. Předpokládáme, že tyto trubčí plásty obsahují 1500 buněk trubčího plodu, který je zakladen během týdenní periody ještě navíc vedle existujícího plodového hnízda, a že roztoči jsou odchytáváni od prvního dne, kdy jsou trubčí buňky zavíčkovány. Když včely vychovávají trubčí plod v plástech, které jsou odebrány předtím, než se trubci vylíhnou (simulace 6 8), může být odchyceno značné množství roztočů. Rozdíly mezi redukcí populace a efektivita odchytu (tabulka 1) nejsou ovlivněny jen odchycenými roztoči, kteří se nemohou podílet na populačním růstu, ale také předpokladem modelu, že roztoči se množí, když se vylíhnou z plodové buňky. V této situaci, při odstranění jednoho odchytového plástu s trubčím plodem, je efektivita odchytu vyšší, než populační redukce, jelikož většina roztočů, kteří zůstávají ve včelstvu, pokračuje v reprodukci v plodových buňkách. Redukce populace ve srovnání s efektivitou odchytu se opět zvyšuje, když je odebráno více odchytových plástů s trubčím plodem (tabulka 1). Odebrání odchytových plástů s trubčím plodem na čas zastaví populační růst roztočů. Fries a Hansen objevili, že odebráním trubčích plástů před odchytem s dělničími plodovými buňkami s použitím klícky pro odchycení matky na jednom plástu, dojde ke značnému zlepšení této techniky. Předpověď tohoto zásahu můžeme vidět na modelu (simulace 9). V této simulaci jsou nejprve odebrány 2 odchytové plásty s trubčím plodem. Poté, 25. den, je na plástech obsahující dělničí buňky odchycena a zaklíckována matka. Mnoho roztočů ovšem napadá zbývající plodové buňky a vyhýbá se odchytovým trubčím plástům. Odchyt roztočů trubčími odchytovými plásty je vhodný zejména v období, kdy je včelstvo bez dělničího plodu. V takovém případě je možné využít vyšší míry invaze roztočů do trubčiny a kombinovat odchyt roztočů s protirojovými opatřeními. Ze simulace situace, v níž byla matka odebrána ze včelstva (25. den) je zřejmé, že vložením jednoho plástu s trubčím plodem pro odchyt roztočů (simulace 10) poté, co se vylíhly poslední včely z plodových buněk plodového hnízda (od 50. dne), je efektivně redukována populace roztočů, zatímco druhý plást trubčího plodu (simulace 11) populaci roztočů prakticky eliminuje. Umělý roj bez plodu oddělený od včelstva bude obsahovat pouze část foretických roztočů přítomných v původním včelstvu a odchytové plásty s trubčím plodem většinu těchto roztočů odchytí. Současně, když je matka odchycena do klícky na jednom plástu a během třetího 9denního intervalu je umístěna na trubčí plást, efektivita metody odchytových plástů (simulace 2) se dramaticky zvýší (simulace 12). Při srovnání s dělničím plodem je zřejmé, že odchyt trubčím plodem vyžaduje méně trubčích odchytových buněk a odebírání a destrukce trubčího plodu s odchycenými roztoči je běžnou praxí. Příprava odchytových plástů s trubčím plodem může 157

158 být snadno zaintegrována do existujících technik protirojové prevence. Calis a kol. úspěšně využili znalostí invazivního chování roztočů k predikci efektivity kontrolních metod založených na odchytových plástech. Zde jsme dokázali, že náš model může být využit pro hodnocení scénářů kontroly roztočů zahrnujících rozmanitosti systémů včelaření. Vzhledem k tomu, že napadání plodových buněk je kritické pro rozmnožování roztočů, základní znalost procesu invaze do plodových buněk také pomáhá modelovat dynamiku populace V. jacobsoni v širším smyslu. Integrace znalostí invaze do plodových buněk do modelu dynamiky populace Friese a kol. umožnila realističtější modelování populace V. jacobsoni a poskytuje nástroj k simulaci nejen metod biotechnické kontroly, ale také odpovědí roztočí populace na klimatické podmínky a vlastnosti včely medonosné. Dodatek: Detailní popis modelu odchytových plástů Počet plodových buněk zavíčkovaných podle typu plodu na den v plodovém hnízdě byl odvozen z celkového množství plodových buněk standardního včelstva. Dělničí odchytové plásty (5000 plodových buněk) použité v naší simulaci byly zakladeny během 9denních intervalů matkou odchycenou v klícce, zatímco trubčí odchytové plásty (1500 plodových buněk) byly zakladeny během týdenní periody. Počáteční rozdělení 100 roztočů na včelách, dělničím plodu a trubčím plodu bylo určeno poměrem 29:48:23. Pro výpočet míry invaze roztočů do plodových buněk, počtu foretických roztočů napadajících plodové buňky a rozdělení roztočů do obou typů plodových buněk na odchytových plástech nebo na plástech v plodovém hnízdě (běžných plodových plástech) byl na začátku každého dne simulace využit počet plodových buněk, které byly zavíčkovány během dne a velikost včelstva (3,75 kg). Na rozdíl od roztočů napadajících buňky v plodovém hnízdě, jsou roztoči napadající odchytové plásty odstraněni ze včelstva. Vylíhnutí roztočů a jejich potomků (rovno počtu napadajících roztočů krát 1,6 pro dělničí buňky a krát 2,5 pro trubčí buňky) následuje sekvence analogická k invazi, která je zpožděna o trvání zavíčkované fáze plodu. Vylíhnutí roztoči jsou na konci dne simulace zařazeni mezi foretické roztoče. Poté začíná v simulaci nový den. Kalkulace byly provedeny pomocí tabulkového procesoru. Ve chvíli, kdy je ze včelstva odebrán poslední odchytový plást, je spočteno procento odchycených roztočů. Po 70 dnech byla spočtena velikost populace roztočů a mohla být srovnána s volně rostoucí populací. Byly použity následující vzorce: 1) Míra invaze do dělničích plodových buněk: r w = 0,56*C w /W kde r w je míra invaze do dělničích plodových buněk na za den, C w je počet dělničích plodových buněk zavíčkovaných během 1 dne a W je hmotnost včelstva v gramech. 2) Podobně je vypočtena míra invaze do trubčích plodových buněk: r d = 6,49*C d /W 3) Počet roztočů napadajících plodové buňky: M i = M*(1 e -(rw + rd) ) kde M je počet foretických roztočů a M i je počet roztočů napadajících plodové buňky každý den. Plodové buňky na odchytových plástech i na běžných plástech v plodovém hnízdě jsou napadány v poměru odpovídajícímu počtu zavíčkovaných buněk na obou typech plástů. Roztoči, kteří napadají odchytové plásty, jsou ze včelstva odstraněni, zatímco roztoči napadající běžné plásty se rozmnoží. 4) Roztoči napadající dělničí plod: W i =M i *r w /(r w + r d ) kde W i je počet roztočů, kteří napadnou dělničí plodové buňky za jeden den. 5) Roztoči, kteří se vylíhnou z dělničího plodu: W e = 1,6*W i,t - 12 kde W i je počet roztočů, kteří se vylíhnou každý den z dělničího plodu. 6) Podobně vypočítáme počet roztočů napadajících trubčí plod: D i = M i *r d /(r w +r d ) 7) Roztoči, kteří se vylíhnou z trubčího plodu D e = 2,5*D i,t-14 Přeložila: MVDr. Tereza VOJTĚCHOVÁ 158

159 Včelstva, která přežila varroázu (Yves Le Conte, Gérard de Vaublanc, Didier Crauser, Francois Jeane, Jean-Claude Rousselle, Jean-Marc Bécard; Apidologie, 2007, č. 38, s ) Souhrn: Dokumentujeme schopnost populace včel ve Francii přežít varroázu bez jakéhokoliv jejího potlačování. Srovnali jsme úmrtnost včelstev, která přežila varroázu (VSB) se včelstvy která byla ošetřena látkami typu insekticidů. Zamoření varroázou nevyvolalo úmrtnost u VSB včelstev. Některá z původních včelstev přežila více než 11 roků bez ošetření a průměrná doba přežití experimentálních včelstev byla 6,54±0,25 let. Rojení bylo v průměru 41,5 %±9,94 % v závislosti na roku. Produkce medu byla výrazně vyšší (1,7krát) u ošetřených včelstev než u VSB. Poprvé od doby, co se ve Francii objevila varroáza, naše výsledky poskytují důkazy, že místní neošetřená včelstva mohou přežít roztoče, což může být základ pro integrovanou organizaci léčení proti varroáze. 1. ÚVOD Úmrtnost (%) VSB Kontrola Obr. 1: Úmrtnost neošetřovaných VSB včelstev ve srovnání s léčenými včelstvy za sedm roků. Čísla nahoře udávají počet použitých včelstev při pokusech. Rok Varroa destructor je hlavní škůdce včely medonosné po celém světě. V typických podmínkách životního prostředí neošetřená včelstva přežijí jeden až čtyři roky a populace roztočů dosáhne počtu až 8000 roztočů na včelstvo (Ritter, 1981; Korpela a spol., 1992; Fries a spol. 1994). Neošetřená včelstva zamořená roztoči Varroa destructor přežívají jeden až dva roky ve Francii (Robaux,1986; Jéanne a spol., 2002) a od osmi měsíců do jednoho roku v prostředí středomořského klimatu (Branco a spol., 1999). Ve Francii neošetřená a divoce žijící včelstva zmizela převážně během několika let po napadení roztočem v roce Kmeny včel odolných varroáze jsou předmětem velkého zájmu, protože by se mohlo snížit používání chemikálií ve včelstvech. Jedna cesta, jak získat odolné včely, je provádění intenzivní selekce s cílem vybrat u včel takové charakteristické vlastnosti, které sníží růst počtu roztočů ve včelstvu. Tento přístup může přinutit adaptaci roztoče omezující genetický vývoj získaný chovatelem. Jiná možnost je monitorování přirozené selekce u neorganizované populace včel. Výhoda přirozené selekce je v tom, že selektuje rovnováhu hostitel parazit, což může být vhodnější než selekce prováděná člověkem pro jednotlivé charakteristiky. Z tohoto důvodu jsme vybrali posledně jmenovaný postup. V r byla nalezena první skupina 12 včelstev, která přežila varroázu na dvou různých místech Francie. Byla to volně žijící včelstva nebo včelstva na opuštěných včelnicích, která nebyla léčena proti varroáze. Tato práce pojednává o schopnosti těchto včelstev a několika dalších, která byla nalezena během průzkumu a také o schopnosti jejich potomstva přežít ve Francii bez jakékoliv formy léčení proti varroáze. 2. MATERIÁL A METODY 2.1. Výběr včelstev V roce 1994 byla vytvořena první skupina včelstev, která nebyla během posledních tří let ošetřována proti roztočům. Šest bylo shromážděno poblíž Le Mans a šest v Avignonu. Byla obhospodařována na jedné včelnici a ve stejné lokalitě, ve které byla nalezena. Rojení (%) VSB Kontrola Rok Obr. 2: Procento vyrojených včelstev u VSB populace ve srovnání s léčenými včelstvy mezi lety 2000 až Čísla nahoře udávají počet včelstev použitých při pokusech. Následně jsme v roce 1998 shromáždili druhou skupinu 42 včelstev a 28 včelstev v roce Včelstva nebyla ošetřována proti roztočům nejméně dva roky a měla normální rozvoj. Tato včelstva byla přidána k první skupině včelstev, která byla studována od r Celkově 52 včelstev bylo umístěno na naší včelnici v Avignonu a dalších 30 zůstalo na původním stanovišti blízko Le Mans. Tak jsme měli dvě různé skupiny včelstev a dvě různé lokality, kde byla umístěna. Včelstva byla umístěna do standardních 10rámkových úlů Dadant. Pouze zdravá včelstva, která 159

160 neměla žádné jiné symptomy onemocnění než zamoření varroázou, byla selektována pro zahrnutí do experimentu. Pozorování byla zaměřena na aktivitu výletů včel za snůškou a každý rámek včelstva byl sledován se zaměřením na nemoci včel a plodu. Mimo volně žijící včelstva chovaná v původních stromových dutinách, byly matky označeny. Včelstva ze vzdálených včelnic byla přemístěna do nových úlů Dadant podle potřeby Pozorování Sledovali jsme životnost našich nashromážděných neléčených včelstev ve srovnání s kontrolními, která byla léčena jednou ročně během podzimu Apivarem. V r bylo 36 kontrolních včelstev umístěno ve dvou různých včelnicích ve vzdálenosti 0,5 a 2,5 km od experimentálních včelstev v Le Mans a 54 kontrolních včelstev v Avignonu ve vzdálenosti 0,1 a 1,3 km od pokusných včelstev. Produkce medu (kg) VSB Kontrola Rok Obr. 3: Produkce medu u VSB včelstev ve srovnání s léčenými kontrolními včelstvy za období sedm roků. Čísla nahoře udávají počet včelstev použitých při pokusech. Pozorování bylo prováděno jak u neošetřovaných tak kontrolních včelstev nejméně jednou měsíčně. Po otevření včelstva s pohyblivými rámky jsme sledovali nenormální vývoj, přítomnost matky, rojení, přítomnost roztočů, jiné nemoci a mimo jiné i symptomy moru plodu a silné zamoření roztoči Varroa. Aktivita volně žijícího včelstva (n = 3) byla sledována dvakrát měsíčně, abychom měli jistotu, že přežije zimu a také jsme sledovali rojení, aby na jaře včelstvo nezesláblo. Mimo měsíční kontroly, přidávání nástavků a také sklizeň medu jsme žádné zásahy do včelstev neprováděli. Předcházení rojení jsme prováděli přidáním nástavků podle potřeby. Sklizeň medu od každého včelstva, které překonalo varroa zamoření (VSB) byla zvážena a zaznamenána každý rok od r do r a v letech 2003 a 2004 také u léčených včelstev Dynamika populace roztočů Abychom odhadli populaci roztočů ve včelstvech, kontrolovali jsme úmrtnost roztočů vyšetřením jejich spadu na dno úlu. Všichni mrtví roztoči spadlí na dno úlu byli počítáni jednou až třikrát týdně v závislosti na množství plodu ve včelstvu. Monitorování bylo prováděno průběžně po dobu jednoho roku. V Avignonu od října 2002 do srpna 2003 byla přirozená úmrtnost roztočů pozorována ve 12 VSB včelstvech a v 16 včelstvech náhodně vybraných z našich včelnic. 3. VÝSLEDKY 3.1. Přežívání včelstev Vezmeme-li dvě různé lokality (Le Mans a Avignon) dohromady, úmrtnost neošetřovaných včelstev se pohybovala v rozmezí 9,7 % a 16,8 % za roky 1999 až 2005 (obr. 1). Ve srovnání s ošetřenými včelstvy byla podstatně větší úmrtnost u neošetřených včelstev pouze v r (x 2 =4,52, P< 0,05). Po dobu sedmi let, co pokusy trvaly, nezjistili jsme podstatné rozdíly mezi úmrtností za jeden rok u VSB (12,46 ± 0,92) a ošetřovanými včelstvy (9,57 % ± 1,59) (x 2 = 0,42, P =0,52). Procento výchozích včelstev, která přežila po sedmiletém období, se statisticky nelišilo mezi VSB (45,1 %) a ošetřovanými včelstvy (56,5 %) (x 2 = 0,70, P = 0,40). V první skupině u VSB včelstev 5 z 12 původních včelstev přežilo více než 11 let bez léčení a průměrná doba přežití byla 9,8 ± 0,7 roku. Ve druhé skupině včelstev průměrná doba přežití byla u VSB včelstev 6,54 ± 0,25 roku a 5,86 ± 0,21 roku v západní Francii (n = 30) a v Avignonu (n = 52). U ošetřovaných včelstev byla průměrná doba přežití 6,63± 0,3 roku a 6,78 ± 0,2 v západní Francii (n = 30) a v Avignonu (n = 55). Uvedené doby přežití jsou minimální hodnoty a minimální odhady, protože pokusná včelstva žila dál ještě v r a doba života včelstev před prováděním experimentu zahrnuta nebyla. Během doby provádění pokusů jsme nekontrolovali symptomy moru plodu, viry a jiné patogeny a ani jsme z pokusů nevyloučili včelstva s vysokým zamořením roztoči. Ztráty včelstev byly většinou zaviněny úhynem matek během zimy a následnou neúspěšnou výchovou náhradní matky Rojení Počet vyrojených včelstev se lišil podle jednotlivých roků (obr. 2). Maximum bylo v r. 2002, a to 85 %, minimum v r. 2003, a to 17 %. Mezi roky 1999 a 2005 bylo průměrně 41,5 % vyrojených včelstev. Vyjma roku 2002 a 2003 nedošlo k žádné statistické odchylce v počtu rojení mezi VSB a ošetřovanými včelstvy. V r bylo u VSB podstatně více rojení ve srovnání se včelstvy ošetřovanými (x 2 = 7,46, P < 0,01) a opačné výsledky byly získány v r (x 2 = 6,03, P < 0,05) Produkce medu Mezi roky 1999 a 2005 byla roční medná produkce u VSB 6,9 ±1,02 kg (v r. 2003) a 18,2 ± 1,23 kg 160

161 v roce 2004 (obr. 3). Produkce medu u ošetřovaných včelstev byla výrazně vyšší než u VSB včelstev (Mann-Whitney test na průměrnou roční produkci, Z = 2,61, P < 0,01) a kontrolní včelstva produkovala po celou dobu hodnocení 1,7krát více medu Stupeň zamoření přeživších včelstev Počet roztočů shromážděných na dně úlu u VSB včelstev byl výrazně nižší (3 331,25 ± 465,68) než u kontrolních včelstev (10 278,45 ± 642,32; P < 0,001). 4. DISKUZE Naše výsledky jasně ukazují, že některá včelstva mohou přežít bez proti varroázních opatření déle než 1 nebo 2 roky, jak již dříve oznámil Robaux (1986). V první skupině bylo sledováno 12 včelstev, která přežila v průměru nejméně 9,8 roku a 5 z nich dokonce 11 roků. Během posledních 9 roků provádění pokusů byla úmrtnost ve druhé skupině (VSB) mírně odlišná od ošetřovaných včelstev. Úmrtnost mezi 5 a 10 % je považována včelaři ve Francii za akceptovatelnou. Můžeme konstatovat, že zamoření roztoči Varroa u neošetřovaných včelstev nezpůsobilo během devítiletého období větší ztráty ve srovnání se včelstvy léčenými Apivarem. Stupeň zamoření VSB včelstev odvozený od spadu roztočů na dno úlu byl zvláště nízký třikrát nižší než u kontrolních včelstev. To ukazuje, že VSB včelstva si vyvinula mechanizmus omezující růst populace roztoče Varroa. Tudíž VSB včelstva zřejmě získala rovnováhu mezi hostitelem a parazitem bez selekce včelařem ale pouze přirozenou selekcí. V současnosti neznáme mechanizmus nebo příčiny rovnovážného stavu mezi hostitelem a parazitem. Uvažuje se, že VSB včelstva mohou mít lepší schopnosti v rozpoznávání roztočů (Martin a spol., 2001), a tak stihnou odstranit více roztočů (Peng a spol., 1987) ze zamořených buněk. Rojová aktivita, jak se zdá, nehraje hlavní roli (Fries a spol, 2003) u VSB a kontrolních včelstev nebyly markantní rozdíly. Dále se zdá nepravděpodobné, že by se vyvinulo selekcí více neškodných kmenů roztočů (Navajas a spol., 2002; Solignaca spol., 2003). Můžeme uzavřít tím, že Korejský haplotyp, který reprezentuje populaci roztoče Varroa v Evropě, je jediný invazivní klon, který vykazuje velmi malé genetické variace. Nicméně si myslíme, že prostředí a zemědělské metody mohou hrát svoji roli. Na území, ve kterých experimenty probíhaly, jsou mimo hlavní zemědělské oblasti Francie a jsou velmi vhodné pro rozvoj včelstev. Se včelstvy se minimálně manipulovalo a nepřesunovala se nebo neobhospodařovala podle rad profesionálních včelařů, a tak nebyla vystavena žádnému stresu, což mohlo mít příznivý vliv na jejich přežití. Ostatní včelí populace, jak bylo hlášeno, byly v minulosti přirozeně rezistentní k varroáze. Tolerance evropských včelstev byla hlášena z Uruguaye a pak i z Brazílie. V mnoha studiích se uvádí i tolerance afrikanizovaných včelstev k roztočům (Marti a Medina, 2004) ze severní Argentiny (Eguaras a spol., 1995) a z Brazílie až po Mexiko. Nedávno zjistil Seeley (2006), že několik volně žijících včelstev na severovýchodě Spojených států přežilo tři roky bez léčení. Ritter (1990) popsal toleranci Apis mellifera intermissa k Varroa roztočům v Tunisu. Kefuss a spol. (2004) objevili toleranci ve Francii u Apis mellifera intermissa importovaných z Tuniska. Existují také důkazy rezistence k roztočům u A. mellifera z Dálného východu (Primorská oblast) původně dovezených v polovině let 1800, které mají silnou, geneticky zakódovanou rezistenci k roztočům (Rinderer a spol., 2001). Konečně Fries a spol. (2006) zjistili, že včelí populace umístěná na ostrově v Baltickém moři (5 až 50 včelstev) zamořená roztočem V. destruktor přežila více než 6 roků bez léčebných zásahů. Poprvé ve Francii demonstrují naše výsledky schopnost neošetřovaných včelstev koexistovat s V. destruktor po delší dobu bez léčení. Naše pozorování nás vede k závěru, že námi izolovaná včelstva jsou tolerantní k roztočům (Rosenkranz, 1999). Skutečně, i když mají nepatrně nižší produkci medu, naše včelstva se mohou stát integrální částí programu obhospodařování včelstev při existenci varroázy ve Francii, který bude zahrnovat biologické nebo biotechnické metody léčení proti roztoči V. destruktor. Přeložil: Ing. Jindřich HORÁK 161

162 Produkce medu a zamoření afrikanizovaných včelstev s vysokým a nízkým hygienickým chováním roztočem Varroa (C. A. Medina-Flores, E. Guzman-Novoa, C. F. A. Flores, H. G. Banuelos, J. I. Aguilera-Soto; Rev. Mex. Cienc. Pecu, 2014, č. 5, s ) Souhrn: Cílem této studie bylo srovnat výnosy včelstev a úroveň zamoření Varroa destructor mezi včelstvy afrikanizované včely medonosné (AHB) (Apis mellifera) a ukázat vysoké a nízké hygienické chování (HB) v Mexiku na vyprahlé náhorní plošině. Stupeň HB 57 včelstev byl měřen použitím techniky zmrazení plodu kapalným dusíkem. Včelstva byla zařazena do dvou skupin: vysoké HB (> 95%) a nízké HB < 50% odstranění mrazem umrznutého plodu po 48 hod). Produkce medu byla hodnocena na podzim a na jaře a úroveň roztočů Varroa na dospělých včelách byla stanovena před a během sklizně medu. Včelstva s vysokým HB produkují podstatně více medu než včelstva s nízkým HB pouze na jaře (21,4±4,7 vs. 13,4±5,0kg; P < 0,01). Nebyly žádné významné rozdíly mezi dvěma skupinami včelstev, pokud jde o zamoření V. destruktor (P > 0,05). Tyto výsledky ukazují, že patrně HB nehraje hlavní roli při potlačování růstu populace roztočů Varroa u AHB. Ukazují také, že vysoký stupeň HB přispívá ke zvýšení medné produkce u AHB včelstev během roční doby, kdy je snůška omezená. Úvod Hygienické chování (HB) medonosných včel (Apis mellifera) je schopnost některých dělnic detekovat, odvíčkovat a odstranit nemocný, mrtvý nebo plod s parazitem uvnitř včelích buněk. Tento mechanizmus přeruší cyklus některých onemocnění a limituje jejich schopnost dalšího šíření. HB ve včelstvu je ovlivněno takovými faktory jako poměr počtu a věk včel, které provádí hygienické úkoly, množstvím nektaru a pylu shromažďovaného včelami a sílou včelstva. Nejdůležitější faktor, který ovlivňuje toto hygienické chování je ale genetická komponenta. Bezpočet studií ukázal, že genetický efekt ovlivňuje toto chování více než působení životního prostředí. Publikované hodnoty dědičnosti pro hygienické chování jsou proměnné, ale dost vysoké (>0,5), aby se tato vlastnost mohla použít ke stanovení měřítka selekce v chovném programu. Identifikace včelstev pomocí HB je provedena tak, že vyvoláme onemocnění a smrt plodu ve včelích buňkách a hodnotíme čas, který včely potřebují k odstranění tohoto poškozeného plodu. To bylo provedeno infikováním plodu sporami P. larvae, propíchnutím víčka buňky špendlíkem a zamrznutím zavíčkovaného plodu v buňkách. Použitím této techniky byl u komerčních včelstev evropské včely medonosné zjištěn nízký výskyt (10 20 %) takových, která měla vysoké HB (odstranily >95% zmrzlého plodu za 48 hod). HB je považováno za důležitý mechanizmus rezistence a tolerance u nemocí včelího plodu, poněvadž bylo pozorováno, že včelstva s vysokým HB mají méně případů nemocí plodu jako např. mor a zvápenatění plodu. Důkazy o důležitosti HB při regulaci varroázy v různých částech světa ukazují rozdílné výsledky. Jak již bylo řečeno, afrikanizované včely (AHB) z Jižní Ameriky mají nižší úroveň zamoření V. destruktor než evropské včely a existují spekulace, že tolerance AHB k roztočům může jít částečně na vrub jejich vysokému hygienickému chování. Nicméně je třeba další studium, aby se odhalil relativní vliv, který má HB na varroa toleranci u afrikanizované včely medonosné v Mexiku. Vysoká úroveň HB ve včelstvu by mohla teoreticky zvýšit produkci medu, protože by nebyl ve včelstvu nemocný včelí plod. I když je ale množství důkazů o důležitosti HB na kontrolu houbových a bakteriálních nemocí, vztah tohoto chování k produkci medu není dosud jasný, i když několik prací už bylo provedeno s evropskou včelou. Nejsou dosud žádné práce, které by ukázaly vliv HB na produkci medu a stupeň zamoření V. destruktor ve včelstvech afrikanizovaných medonosných včel. A navíc je třeba mít více znalostí o procentu vysoce hygienických včelstev u AHB populací z různých regionů, aby bylo možno zavést chovný program, který by mohl přispět ke zvýšení rezistence a produkce medu. Úkolem této práce bylo stanovit frekvenci AHB včelstev, která mají vysoké a nízké hygienické chování a jestli jsou zde významné rozdíly mezi těmito skupinami včelstev pro zamoření varroázou a přínosem medu na náhorní plošině v Mexiku. Materiál a metody Lokalizace Tato práce byla prováděna v laboratořích a úlech Veterinary Medicine Academic Unit v Autonomous 162

163 Unversity of Zacatecas. Experimentální včelnice byla instalována v Jalpa, Zacatecas, Mexiko v nadmořské výšce 1380 m. Průměrná roční teplota v Jalpe je 21,2 C a průměrné srážky 700 mm. Hodnocení hygienického chování (HB) HB bylo hodnoceno u 57 včelstev umístěných úlech jumbo. Abychom ustavili vztah mezi velikosti populace včelstev s vyjádřením HB během doby testování (dva měsíce před podzimním vytáčením), byl zaznamenán u každého včelstva počet plástů obsazených včelami. Stupeň HB včelstev byl měřen podle metody Spivak a Reuter, která zahrnuje podchlazení plástů se zavíčkovaným plodem kapalným dusíkem. Každé včelstvo bylo testováno dvakrát, a to během dopoledne mezi 10 a 13 hod. se sedmidenní periodou mezi testy. V každém včelstvu byl k testování vybrán plodový plást s 3 až 5 dnů starými larvami, protože je to nejvýhodnější pro stanovení HB. Plást byl nejprve označen číslem včelstva a pak byl vložen na plochu plástu, kde bylo asi 200 zavíčkovaných plodových buněk, kovový válec o průměru 8 cm a výšce 10 cm otevřený na obou stranách. Do válce jsme nalili 300ml kapalného dusíku (- 195 C), čímž jsme zmrazili a zabili larvy. Pak byl válec odstraněn a spočítán počet zmrzlých buněk. Konečně byl každý plást vrácen do původního včelstva. Za 48 hod. po zmrazení byly plásty ze včelstev vyjmuty znovu, aby se zjistil počet umrznutých zabitých larev, které byly odstraněny včelami. Procento HB bylo vypočteno podělením počtu larev, které byly odstraněny s celkovým počtem buněk, které byly zmrazeny, a výsledek byl násoben 100. Včelstva, která ve dvou testech odvíčkovala a odstranila 95 % a více zmrzlého plodu, byla klasifikována jako včelstva s vysokým HB, zatímco ta, která odstranila 50 % a méně, byla klasifikována jako včelstva s nízkým HB. Podle výsledků tohoto hodnocení byly vytvořeny dvě skupiny jedna měla 18 včelstev (vysoké HB) a druhá měla 11 včelstev s nízkým HB. Matky každého vybraného včelstva byly označeny na hrudníku. Z důvodů potvrzení, že jde o afrikanizované včely, byla provedena morfometrická analýza včelstev. Hodnocení medné produkce u včelstev s vysokým a nízkým HB Proto, abychom mohli identifikovat možné spojení mezi hygienickým chováním a mednou produkcí, byl počet plástů s medem shromážděný z medných nástavků od každého včelstva během podzimu a jara zaznamenán. Celkové množství získaného medu (kg) bylo děleno celkovým počtem shromážděných plástů a tak byla získána průměrná váha medu na jeden plást. Tato průměrná váha byla znásobena počtem plástů vytáčených od každého včelstva, abychom odhadli individuální výnos včelstev. Vyhodnocení úrovně zamoření roztočem Varroa destructor Úroveň zamoření roztočem V. destruktor u každého včelstva byla stanovena u dospělých včel pro obě skupiny včelstev 60 dnů před vytáčením medu a během něho podle de Jonga a spol. Tato technika dovoluje shromáždit vzorky přibližně o 300 dospělých včelách do lahvičky obsahující 75% etanol; roztoči jsou odstraněni ze včel mechanicky a celkový počet roztočů a včel je zaznamenán. Stupeň zamoření byl stanoven dělením počtu roztočů počtem včel a pak vynásobením výsledného počtu číslem 100. Statistická analýza Za účelem normalizace údajů na procenta pro HB a pro úroveň varroa zamoření byla data transformována druhou odmocninou arkussinus. Analýza získaných dat byla provedena použitím statistického softwaru SAS. Ke srovnání dvou skupin včelstev co do počtu plástů s plodem a včelami, medné produkce a úrovně zamoření varroázou byl použit Student t test. K doplnění shora uvedených údajů byl použit Pearsonův korelační test, abychom stanovili vztah mezi počtem plástů s plodem a včelami a hodnotou HB a abychom dále určili vztah mezi hodnotami prvního a druhého HB testu. Výsledky Výsledky morfometrické analýzy ukazují, že všechna experimentální včelstva byla afrikanizovaná. Po provedení dvou testů na HB byla u 57 včelstev zaznamenána pozitivní vzájemná souvislost HB mezi prvním a druhým testem, a to (r = 0,62, n = 57, P = 0,0001), což ukazuje, že včelstva, která odstranila vysoké procento zmrzlého zabitého plodu v prvním testu se chovala stejně i ve druhém testu. Z celkového počtu testovaných včelstev 31,5 % (18 z 57) mělo vysoké HB (> 95%), zatímco 19,2 % z nich (11 z 57) ukázalo nízké HB (<50%). Průměrná úroveň HB v obou testech pro 57 včelstev byla 75±3,24% v rozsahu od 19 do 100 %. Žádná vzájemná souvislost mezi HB a počtem plástů s plodem (r = 0,15, n = 57, P = 0,47) nebo mezi HB a počtem plástů obsazených včelami nalezena nebyla (r = 0,16, n = 57, P = 0,44). Navíc nebyly detekovány žádné výrazné rozdíly mezi dvěma skupinami včelstev vzhledem k počtu plástů s plodem (t=1,58, df= 23, P=0,52); včelstva s vysokým HB měla 9,31±0,14 plástů s plodem, zatímco včelstva s nízkou hygienou měla 9,29±0,23 plástu s plodem. Podobně počet plástu obsednutých včelami se nelišil (t=1,26, df=23, P=0,77) u včelstev s vysokým (6,6±0,5) a nízkým HB (6±0,09) což dovoluje spojovat rozdíly v produkci medu s HB a ne se sílou včelstva. 163

164 Tabulka 1: Průměrný výnos medu (kg ± std. odchylka) včelstev s vysokou (HHB) a nízkou (LHB) úrovní hygienického chování během podzimní a jarní snůšky v Zacatecas, Mexiko. Období vytáčení HHB (n=16) LHB (n=9) DF t P Podzim 27,48±18,9 21, ,61 0,50 Jaro 21,65±14,9 13,45±6,4 23 6,95 0,01 Tabulka 2: Průměrné množství roztočů V. destruktor (roztoči/100 včel ±s) na včelstvo s vysokou (HHB) a nízkou (LHB) úrovní hygienického chování 60 dnů před a během podzimní a jarní sklizně medu. Období vytáčení HHB* (n=16) LHB* (n=9) DF t P Před vytáčením 2,69 ± 0,18 1,9 ± 0, ,59 0,55 podzim Podzimní vytáčení 6,79 ± 0,23 7,79 ± 0, ,51 0,61 Před vytáčením jaro 6,58 ± 0,27 7,72 ± 0, ,86 0,39 Jarní vytáčení 5,27 ± 0,24 5,75 ± 0, ,37 0,71 * netransformované hodnoty t a P hodnoty získané po transformaci dat Období sklizně medu má vliv na jeho produkci, na podzim je produkce medu nejvyšší (t=9,51, df=48, P<0,001). Včelstva s vysokou hygienou produkují mnohem více medu než včelstva s nízkou pouze při jarním vytáčení (t=6,29, df=23, P=0,001). Výsledky produkce medu ukazuje tabulka 1. Průměrné zamoření včelstev roztočem V. destruktor je u včelstev s nízkou hygienou 5,3±0,03 % (rozsah: 0,0 do 17,2 %) a u včelstev s vysokou hygienou to bylo 6,7 ±0,08 (rozsah: 0,4 do 31,3%), Mezi oběma skupinami včelstev nebyly zjištěny žádné významné rozdíly před a během sklizně (tabulka 2). Diskuze U úrovně hygieny hodnocených včelstev byla zjištěna značná variabilita; bylo pozorováno podobné procento mezi prvním a druhým testem HB, důkaz, který podporuje spolehlivost a rozlišující schopnost testu kapalným dusíkem. Procento včelstev s vysokou hygienou bylo 31,5 %. Je to více, než bylo publikováno v jiných zemích u evropské medonosné včely. Oldroyd sdělil, že 20 % včelstev testovaných v Austrálii mělo vysokou úroveň hygienického chování, zatímco toto procento bylo pouze na hodnotě 10 % v jiné práci v USA. Výsledky podobné těmto (12%) byly zjištěny u AHB v Zukatanu (Mexiko). Je těžké zjistit, jaké je skutečné reprezentativní množství včelstev s vysokou hygienou v celé populaci vzhledem k malému počtu včelstev ve vzorku (n=57) naší studie, i ve vzorcích ostatních zde uvedených studií s počty ve vzorku menšími než 50. Budoucí práce by to měly potvrdit mnohem přesněji. Jak bylo sděleno, hygienické chování je částečně závislé na různých negenetických faktorech, např. síle včelstva. V této studii nebylo HB ovlivněno tímto faktorem, protože zde nebyly žádné rozdíly v síle mezi včelstvy s vysokým a nízkým HB a nebyla také žádná korelace mezi HB úrovní a počtem plástů pokrytých plodem a dospělými včelami. Tyto výsledky dovolují mnohem objektivnější analýzu spojení HB s produkcí medu a s úrovní zamoření včelstev roztočem V. destruktor. Nelze spekulovat o tom, že rozdíl v projevech hygienického chování mezi oběma testovanými skupinami by snad mohl být ovlivněn sílou včelstev. Všechna včelstva byla vedena stejným způsobem na stejné včelnici. Možné vlivy okolního prostředí na HB byly limitovány a pozorované rozdíly mezi dvěma skupinami včelstev jsou způsobeny spíše genotypickým efektem. Během jarní sklizně produkovala skupina včelstev s vysokým HB mnohem více medu (23 %) než skupina s nízkým HB. Tyto výsledky souhlasí s těmi, které uveřejnil Spivak a Reuter, kteří zjistili, že včelstva selektovaná na vysoké HB s přirozeně oplodněnými matkami produkují o 26 % více medu než komerční včelstva, která nebyla selektována pro toto chování. V jiné práci, ve které uměle oplodněné evropské včely byly selektovány pro vysoké a nízké HB, bylo také zjištěno, že včelstva s hygienickým chováním produkují znatelně více medu než včelstva bez HB. Bylo také zjištěno, že u HB včelstev je také menší množství onemocnění plodu. HB u včelstev může nepřímo působit na získání většího množství medu snížením výskytu nemocí včel. Jak bylo oznámeno, u nehygienických včel může být vyvoláno zvýšení HB vlivem silného vlivu životního prostředí. Když je např. vysoká snůška nektaru a pylu, hodnota hygienického chování se zvýší, protože je třeba více buněk pro ukládání zásob a také to stimuluje matku ke zvýšenému kladení a i ta potřebuje více čistých buněk. To souhlasí s výsledky této studie, poněvadž během podzimu (období s intenzivnějším přínosem nektaru než na jaře) bylo získáno o 16,4 % více medu než na jaře, ale nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi dvěma porovnávanými skupinami včelstev. Z toho vyplývá, že vysoké HB 164

165 může mít větší vliv na produkci medu v případě, že přínos nektaru není příliš intenzivní. Za podmínek uvedených v této práci nebyly detekovány žádné rozdíly mezi včelstvy s vysokým a nízkým HB zamořených V. destruktor. V současné době je těžko říci, jestli zvýšená hygiena propůjčuje včelstvům odolnost proti V. destruktor. Dokonce i u plemene selektovaného po několik generací pro vysoké HB s použitím umělého oplodnění byly nalezeny rozdíly mezi včelstvy v rezistenci proti V. destruktor, což bylo vysvětlováno různým okolním prostředím nebo metodologickými podmínkami každé práce. Některé práce prováděné s evropskou včelou došly k závěru, že hygienické chování není jediný mechanizmus rezistence proti varroáze. Např. experimenty provedené v USA, kde včelstva byla vyhodnocována na hygienické chování, délku periody zavíčkovaného plodu, potlačování reprodukce V. destruktor a grooming bylo zjištěno, že jediným mechanizmem rezistence, který je spojený s růstem populace roztočů, je potlačení reprodukce samiček roztoče. Bylo také zmíněno, že HB je efektivní proti roztočům pouze tehdy, když včelstvo má tuto vlastnost na velmi vysoké úrovni. Varroáza byla příčinou rozsáhlých ztrát včelstev v mírném klimatickém pásu a eliminovala celé populace včel. V částech světa, kde je rozšířena afrikanizovaná včela, se to ale nezdá být velký problém. V současné době je zde nízké zamoření varroázou. Na základě výsledků uvedených v této práci je možno spekulovat o možnosti, že tolerance včel proti V. destruktor má jiný mechanizmus nežli zvýšené hygienické chování. Faktory, které přispívají k rezistenci včel proti Varroa, nemusí být stejné pro všechny včelí populace. Malá plodnost byla uvažována jako hlavní mechanizmus tolerance v USA; v jiných zemích ukazují spojitost s nízkou úrovní zamoření V. destruktor nízká atraktivita plodu pro roztoče, grooming a vysoká úroveň hygieny. Některé vlastnosti, které mají velký vliv na toleranci proti roztočům ve včelí populaci v určitých oblastech světa, nemusí mít tentýž vliv v jiných. Tato práce předkládá důkazy o možném vlivu vysoké úrovně hygienického chování na produkci medu u včelstev afrikanizované včely medonosné. Jestliže se tyto výsledky potvrdí, může být selekce včelstev na vysoké HB alternativou ke zvýšení výtěžku medu u včelstev v prostředí, kde kvetoucí rostliny nedávají dostatek nektaru. HB dělnic se dědí hlavně po matce pravděpodobně mimo nukleární dědičností, takže bude možné zavést selektivní chovné programy s použitím vhodných matek, které lze snadno získat od chovatelů matek v Mexiku. Závěry a možné důsledky Na základě získaných výsledků můžeme říci, že 31,5 % včelstev mělo vysokou úroveň hygieny (>95%) a tato vlastnost nebyla způsobena silou včelstva. Úroveň zamoření dospělých včel varroázou ve včelstvech s vysokým a nízkým HB se v podstatě nelišila. Během jara včelstva s vysokým HB produkují mnohem více medu než včelstva s nízkým HB. Tyto výsledky nepodporují závěry, že HB včel má významný vliv na stupeň zamoření roztočem V. destruktor, i když to může mít nějaký vliv na produkci medu při podmínkách s limitovaným přínosem medu. Přeložil: Ing. Jindřich HORÁK Adaptace hostitele snižuje úspěšnost reprodukce Varroa destructor u dvou odlišných populací evropské včely (Barbara Locke, Yves Le Conte, Didier Crauser a Ingemar Fries; Ecology and Evolution, 2012, č. 2 (6), s až 1150) Souhrn: Studie se neúspěšně snaží odhalit důvod vzniku rezistence k roztočům u dvou geneticky rozdílných populací včelstev ve dvou lokalitách. Rezistence objektivně existuje, ale důvod a vysvětlení nejsou známé. Shrnutí Včelstva Apis mellifera, ektoparazitický roztoč Varroa destructor a viry včely medonosné, kteří jsou přenášeni roztoči, tvoří komplexní systém interakce hostitel-parazit. Koevoluce přirozenou selekcí v tomto systému byla u včely medonosné zabrzděna, protože ve včelařské praxi se roztoči ze včel odstraňují léčebnými zásahy. U silně zamořeného včelstva narůstá zvýšený přenos virů, který rychle přerůstá v kritickou infekci, což končí uhynutím včelstva. Je pozoruhodné, že několik subpopulací v Evropě přežilo zamoření roztoči po dobu 10 let bez ošetřování a tato skutečnost nabízí možnost studovat jejich přirozenou koevoluci hostitel-parazit. Naše studie ukazuje, že dvě z těchto přirozených včelích populací v Avignonu, Francie a Gotlandu, Švédsko si vyvinuly fakticky rezistentní vlastnosti a snižují 165

166 schopnost roztočů rozmnožovat se a tím také snižují množství parazitů ve včelstvu a vylučují šíření virové infekce. Schopnost reprodukce roztočů byla u obou populací snížena okolo 30 %. Detailní prověření parametrů rozmnožování roztočů u těchto geograficky a geneticky rozdílných populací naznačuje různé mechanizmy rezistence u těchto včelstev, i když byly pod stejnou zátěží zamoření roztočem V. destruktor. Srovnáním vzájemně nepříbuzných kontrolních včelstev ve stejné lokalitě v Avignonu byla zjištěna vyšší hladina neplodnosti roztočů, zatím co na Gotlandu bylo větší procento samiček roztočů, které měly opožděný začátek kladení vajíček. Možná vysvětlení těchto pozorování jsou probrána v této studii. Úvod Koevoluční teorie studia interakce hostitel parazit ukazuje, že antagonistický reciproční tlak na selekci povede k závodům kdo s koho se sérií adaptací a protiadaptací mezi hostitelem a parazitem (Thomson, 1994). Takové antagonistické interakce ve skutečnosti zrychlují molekulární evoluci ve srovnání s tlakem změn prostředí na selekci (Paterson a spol. 2010). Evoluční dynamika koevoluce hostitel a parazit může vést k relativně stabilnímu vztahu, tak že prostřednictvím přirozeného procesu selekce se optimalizuje kondice pro hostitele a / nebo parazita (Schmid Hempel, 2010). Ektoparazitický roztoč Varroa destructor (obr. 1), způsobuje relativně malé škody na jeho původním hostiteli Asijské včele medonosné, Apis cerana, která svým chováním a fyziologickými vlastnostmi limituje růst populace roztoče (revue Ratha, 1999). Dlouhý evoluční proces s přirozenou selekcí formoval tento stabilní vztah mezi hostitelem a parazitem. Roztoči Varroa byli přeneseni na Apis mellifera před více než 30 lety a stali se největší hrozbou včely medonosné po celém světě. Tento roztoč je odpovědný za globální ztráty včelstev a způsobil ekologický a ekonomický tlak na biodiverzitu rostlin a úrodu (Potts a spol., 2010). Koevoluční proces vyžaduje vytvoření vzájemných vztahů koexistence mezi parazitem a jeho novým hostitelem, který postrádá jak čas, tak selektivní tlak, poněvadž ve včelařské praxi se roztoči likvidují. Proto studování přirozené selekce hostitel parazit v tomto novém systému není možné. Roztoč Varroa je vysoce specifický parazit, který pro svoje přežití a rozmnožování kompletně spoléhá na biologii svého hostitele. Roztoči se živí včelí hemolymfou a rozmnožují se v buňkách na larvách včel. Roztoč je důležitý prvek ve virulenci některých virů včel jako jsou další mikro paraziti v tomto komplexním systému interakce mezi hostitelem a parazitem. V nepřítomnosti roztočů Varroa se včelí viry mohou vyskytovat bez příznaků skrytě uvnitř včelstva, ale v přítomnosti roztočů Varroa je nový způsob přenášení uskutečněn biologicky roztočem (Martin, 2001; Shen a spol. 2005; Gisder a spol., 2009; de Miranda a Genersch, 2010). Podle teorií v evoluční epidemiologii má přenašeč nositel přenosu často za následek ještě vyšší virulentní infekci (Ewald, 1994). Jak roste populace roztoče ve včelstvu a zvyšují se možnosti přenosu, vede to ke zjevnému vývoji virové infekce, jejíž konečný výsledek je uhynutí včelstva během jednoho až tří let, pokud není populace roztoče včelařem redukována (Martin, 2001; Boecking a Genersch, 2008). Virulence roztočů je proto považována za nepřímý důkaz jejich schopnosti přenášet viry. Viry se získáním nového způsobu přenosu stávají ještě více virulentní, poněvadž jejich virulence obecně závisí na množství roztočů. Včela africká A. m. scutellata a v Jižní a Střední Americe původně africká (afrikanizované včely) jsou výjimkou v konečné úmrtnosti spojené s infekcí způsobené roztoči (Rosenkranz, 1999; Allsopp, 2006). Divoká a volně žijící včelstva si pod tlakem přirozené selekce vyvinula rezistenci a jsou schopna předat tyto vlastnosti dalším včelstvům přirozeným pářením (Rosenkranz, 1999). Bohužel přesný mechanizmus jejich rezistence zůstává nejasný. Divoká a volně žijící včelstva jsou vzácná jak v Evropě, tak i v Severní Americe kvůli rozšíření roztoče; nicméně několik skupin evropské včely bylo vystaveno přirozené selekci za dlouhodobého vlivu roztočů jako protiváha selektivnímu chovnému programu. Je pozoruhodné, že tato přirozená včelstva přežila zamoření roztoči dlouhou dobu, některá až 10 roků bez jakéhokoli ošetřování (De Jong a Soares, 1997; Rinderer a spol., 2001; Kefuss a spol., 2004; Fries a spol., 2006; Le Conte a spol., 2007; Seeley, 2007). Tyto populace umožňují poprvé možnost studia přirozené selekce hostitel parazit v koevoluci mezi evropskou včelou a roztočem Varroa. Nedávno dlouhodobé přežití včelstev navzdory zamoření roztoči na ostrově Gotland potvrdilo správnost cesty dát přednost adaptaci hostitele než redukovat virulenci roztočů (Fries a Bommarco, 2007). V těchto přirozených populacích bylo rovněž pozorováno snížení reprodukční úspěšnosti roztoče Obr. 1. Varroa destructor na hrudníku trubce včely medonosné 166

167 (Locke a Fries, 2011). Zůstává otázkou, zda si i jiné včelí populace v Evropě vyvinuly rezistenci k roztoči Varroa a jestliže ano, jestli mají stejný mechanizmus rezistence. Schopnost hostitele potlačit reprodukční úspěšnost parazita a jeho rozmnožení má velký význam a byla by efektivní strategií k vyvinutí rezistence hostitele. Úspěšná reprodukce roztočů vyžaduje, aby minimálně dvě vajíčka roztoče v buňce dozrála a aby se sameček roztoče spářil se sestrou v buňce (Rosenkranz a spol., 2010). Vylíhnutí samečci roztoče zahynou, když včelí mladušky opustí buňky, ale oplozené sestry samečků roztoče se přidají k populaci roztočů ve včelstvu, aby našly nové plodové buňky pro reprodukci. Tato práce zjišťuje rezistenci roztočů v přirozené včelí populaci v Avignonu, Francie, zkoumáním reprodukčních parametrů roztočů. Tato populace přežila zamoření roztoči bez ošetřování po dlouhou dobu. Reprodukční parametry roztočů jsou srovnány se zjištěními předchozí studie provedenou s populací na Gotlandu Lockem a Friesem (2011), a to zda strategie adaptace roztočů Varroa byla stejná nebo odlišná mezi dvěma geneticky a geograficky oddělenými populacemi, které byly podrobeny stejným tlakům selekce. Materiál a metody Úspěšná reprodukce roztočů je námi definovaná jako schopnost samičky roztoče vyprodukovat nejméně jednu životaschopnou dceru ve včelí buňce dříve, než se vylíhnou z kukel mladušky. Takže samička roztoče, která během reprodukční fáze neklade vajíčka vůbec, nebo naklade pouze jedno, nebo se nevylíhnou žádní samečci, nebo začne s kladením pozdě vzhledem k vývoji včelí larvy, nepřispěje k rozšíření populace roztoče. Hodnoty získané u populace v Avignonu, která přežila od r. 1999, byly shromážděny v září 2009 a červenci 2010 ve Francii. Hodnoty získané od přeživších populací z Gotlandu, Švédsko, které byly použity pro srovnání s francouzkou populací byly shromážděny v červenci a srpnu v r a 2009 (Locke a Fries, 2011). Obě populace byly srovnány s kontrolními včelstvy ve stejné lokalitě, aby byly stanoveny významné rozdíly v reprodukčních parametrech roztočů. Tato kontrolní včelstva měla jiný genetický základ a byla vedena běžným způsobem včetně ošetření proti varroáze během podzimu před provedením experimentů. Detailní popis metody zkoumání reprodukční úspěšnosti roztočů popsali Locke a Fries (2011). V krátkosti, dělničí larvy v rozmezí stáří přibližně 190 hodin, ale ještě před opuštěním buňky přibližně 280 hod. (Martin 1994), byly laboratorně vypreparovány z buněk. Stav rozvoje každé larvy byl zaznamenán podle vzhledu podle Martina (1994). Ze zamořených buněk byla vybrána samička roztoče pomocí jemného kartáčku a vyšetřena pomocí stereomikroskopu a výsledky zaznamenány. Ve Francii bylo zkoumáno 430 buněk zamořených jednou samičkou roztoče v 16 přeživších včelstvech a 211 takových buněk bylo zkoumáno u osmi kontrolních včelstev. Ve Švédsku bylo zkoumáno 614 buněk ve 23 přeživších včelstvech a 592 buněk ve 21 kontrolních včelstvech. Pozorování bylo prováděno většinou u 30 buněk na jedno včelstvo, ale měnilo se od 10 do 35 buněk pro včelstva, u kterých nebylo dostatečné množství zamořených buněk. U každé buňky byly zaznamenány následující údaje: plodnost (zda samička roztoče klade vajíčka); počet nakladených vajíček; přítomnost nebo absence samečků roztoče v buňce; počet mrtvých samečků roztoče; výskyt zpožděného začátku kladení samičkou roztoče srovnáním stáří roztoče v buňce a larvy včely. Žluté zbarvení hrudníku larvy je začátkem její sklerotizace a je nejdelším obdobím trvajícím od 190 do 230 hod. Sameček roztoče v buňce nedospěje dříve, než larva dosáhne stáří okolo 210 hodin (Martin, 1994). Abychom vyloučili neobjektivní záznamy, každá infikovaná larva se žlutým hrudníkem, na které nebyl pozorován dospělý sameček roztoče, byla zaznamenána jako nejistá, poněvadž nedospělého samečka roztoče je velmi těžké rozlišit od nedospělé samičky. Individuální reprodukční parametry roztoče zaznamenané Francem byly srovnány s výsledky získanými ve Švédsku (Locke a Fries, 2011). Všechny statistické analýzy byly uskutečněny na programu SAS 9.1 Windows. Rovněž k testování efektu, který přeživší včelstva měla v poměru úspěšné reprodukce roztočů a individuálních reprodukčních parametrů roztoče (α = 0,05) vzhledem ke kontrolním včelstvům, byl použit SAS Proc Mixed model. Tento model byl také použitý ke srovnání reprodukčních parametrů mezi včelstvy v Avignonu a Gotlandu. Předpoklady normálnosti a stejných odchylek byly ověřovány analysou reziduí (Litell a spol., 1996). Výsledky Průměrné procento úspěšně reprodukovaných roztočů Varroa bylo značně nižší ve včelstvech, která přežila ve srovnání s kontrolními jak v Avignonu (F 1,21,9 = 116,25, P < 0,0001; obr. 2), tak na Gotlandu (F 1,41,4 = 75,78, P < 0,0001; obr. 2). Je zajímavé, že podobné rozdíly v reprodukci roztočů byly zjištěny jak v Avignonu (včelstva, která přežila proti kontrolním včelstvům (x ± SE) 0,59 ± 0,02 versus 0,90 ± 0,02), tak na Gotlandu (0,48 ± 0,02 vs. 0,78 ± 0,02 pro včelstva která přežila vs. kontrolní včelstva; obr. 2). Náhodné efekty zahrnuté ve statistickém modelu, tj. datum a lokalizace, neposkytly významné rozdíly v žádném z těchto srovnání. Výzkum individuálních parametrů nám dovoluje v celkové reprodukci roztočů odhalit rozdíly mezi včelstvy, která přežila a včelstvy kontrolními v každé lokalitě a rovněž rozdíly mezi dvěma včelstvy, 167

168 Tabulka 1. Průměrné hodnoty a standardní odchylky (SE) různých reprodukčních parametrů roztočů zjišťovaných společně s pravděpodobnými hodnotami významných rozdílů mezi včelstvy přeživšími (SC) a kontrolními (CC) v jednotlivých lokalitách a porovnání mezi lokalitami. Počet hvězdiček ukazuje stupeň důležitosti. V rámci lokalit průměr (odchylka), pravděpodobnost Avignon, Francie Gotland, Švédsko mezi lokalitami P Reprodukční parametry SC CC P SC CC P SC CC roztočů Neplodnost 0,15 (0,02) 0,04 (0,01) 0,0002*** 0,08(0,01) 0,04(0,01) 0,0259* 0,0002*** 0,8679 Mrtvé potomstvo 0,08 (0,01) 0,02 (0,01) 0, 014* 0,13 (0,01) 0,06 (0,03) 0,0050* 0,0203* 0,0554 Nepřítomnost samečků 0,04 (0,01) 0,004 (0,01) 0,0186* 0,07 (0,01) 0,03 (0,01) 0,0104* 0,0653 0,1590 Opožděné kladení 0,13 (0,02) 0,03 (0,02) 0,0015** 0,20 (0,02) 0,08 (0,01) <0,0001*** 0,0131* 0,0410* Celk. repr. schopnost 3,1 (0,09) 4,1 (0,01) <0,0001*** 3,7 (0,09) 4,3 (0,08) <0,0001*** 0,0006*** 0,2810 která přežila zamořená roztoči (tab. 1). I když všechny údaje poskytovaly statisticky významné rozdíly mezi skupinami v jednotlivých lokalitách, několik z nich je podstatných a biologicky zajímavých. V Avignonu je to významný stupeň neplodnosti roztočů a vysoké procento roztočů se zpožděným kladením vajíček, což se zdají být rozhodující parametry ve snížení rozmnožovací schopnosti roztočů (tabulka 1). Na Gotlandu bylo procento roztočů se zpožděným kladením vajíček prvním nejvýznamnějším parametrem a jako druhý v pořadí byla vyšší úmrtnost populace roztočů. Celková produkce potomstva byla nižší u přeživších včelstev v obou lokalitách, ale tento parametr nemusí přímo souviset s reprodukčními schopnostmi roztočů. Představuje pouze počet nakladených vajíček, ale nepočítá s tím, zda potomstvo dožije dospělosti. I tak může celková produkce potomstva souviset s výskytem zpožděného kladení vajíček, protože každá matka roztoče, která začíná s kladením vajíček opožděně, jich naklade méně. Reprodukční schopnosti roztočů byly vyšší u včelstev, která přežila v Avignonu než u včelstev na Gotlandu (F 1,17.8 = 17,57, P = 0,0006; obr. 2). Když ale srovnáme obě lokality, včelstva v Avignonu ukazují významně vyšší stupeň neplodnosti roztočů a nižší hodnoty celkové produkce potomstva než kontrolní včelstva na Gotlandu (tab. 1.). I reprodukční úspěch roztočů v kontrolních včelstvech v Avignonu byl vyšší než u kontrolních včelstev na Gotlandu (F 1,26 = 12,41, P = 0,0016; obr. 2) a obě lokality se jen mírně lišily v opožděném kladení vajíček roztočem. Tyto výsledky ukazují, že přeživší včelstva v obou lokalitách jsou jedinečná a liší se od běžných včelstev v parametrech zahrnujících snížené reprodukční schopnosti roztočů. Diskuze V interakci hostitel-parazit je tolerance hostitele definována jako schopnost redukovat vliv parazita, zatímco rezistence hostitele je schopnost redukovat fyzickou kondici parazita (Schmid Hempel, 2010). Dosud byly populace z Avignonu a Gotlandu považovány za tolerantní k V. destruktor, a i když byli roztoči přítomni, škody způsobené infekcí roztočů byly omezené. Jinými slovy, úhyn včelstva nenastal, ale mechanizmus přežití včelstva zůstal námi nepochopen. Naše studie představuje dvě včelí populace, které si de facto vyvinuly schopnost rezistence, která jim umožnila redukovat fyzickou kondici roztočů měřenou jako jejich reprodukční schopnost. Nicméně ve většině případů spolu rezistence a tolerance souvisí (Lipstich a spol., 1996; Schid Hempel, 2010). Roztoči Varroa jsou stále přítomni v těchto včelstvech v počtech, při kterých by normální včelstvo bylo na prahu uhynutí, a tak zde pravděpodobně působí současně jak tolerance, tak rezistence, aby umožnily dlouhodobé přežití těchto včelích populací. V Avignonu a Gotlandu varroa rezistentní včelstva redukují průměrnou reprodukční úspěšnost roztočů o 30 % ve srovnání s místními kontrolními včelstvy. I když tyto rezistentní populace nejsou geneticky příbuzné a byly od sebe vzdáleny přes 2000 km, výsledkem přirozené selekce v obou případech byla snížená reprodukční úspěšnost parazitujících roztočů. Hlavní příčina úmrtnosti včelstev ve vztahu k vysokému zamoření roztoči je virová infekce přenášená roztoči, zvláště pak virem deformovaných křídel (Martin, 2001; Boecking a Genersch, 2008). Schopnost potlačit reprodukční úspěšnost roztočů pravděpodobně zpomaluje nebo omezuje růst populace roztočů ve včelstvu. To současně omezí šíření virových infekcí na méně efektivní ces- 168

169 ty přenášení virů, které vedou jen málokdy k zániku včelstva jako celku. Takovou méně efektivní cestou je např. vertikální přenos přes infikovaná včelí vajíčka nebo horizontální přenos na larvy krmené včelami zamořenou potravou (Chen a spol., 2006; de Miranda a Genersch, 2010). Není známo, co by mohly znamenat pozorování provedená v této studii pro evoluci virů. Z hlediska evoluční perspektivy je roztoč Varroa striktně závislý na biologii hostitele a způsobuje snížení jeho fyzické kondice parazitickou infekcí a silný selektivní tlak vedoucí ke koevolučnímu boji kdo s koho. Ve většině případů koevoluce mají parazité evoluční výhodu nad hostitelem pro jejich rychlejší vývoj, jehož příčinou je kratší generační doba (Hafner a spol., 1994); Schmid Hempel, 2010). V tomto konkrétním případě je roztoč Varroa v Evropě původem klon s malými genetickými variacemi (Solignac a spol., 2005). Navíc včela medonosná má 10 vyšší genetickou úroveň rekombinace než jakýkoliv jiný buněčný řád, který byl dosud analyzován (Beye a spol., 2006). Tyto aspekty mohou zajistit včele medonosné evoluční výhodu v zápase kdo z koho s roztočem Varroa. Protiváha adaptace by mohla být očekávána na základě koevoluční teorie (Thompson, 1994; Schmid Hempel, 2010), ale s nedostatkem genetické diverzity mezi roztoči by to trvalo velmi dlouho. Na druhou stranu adaptovaná rezistence u dvou včelích populací se přírodní selekcí vyvinula neuvěřitelně rychle. Mechanistické vysvětlení včelí schopnosti potlačit reprodukci roztočů zůstává neznámé. Obě populace v Avignonu i Gotlandu byly pod stejným selektivním tlakem zamoření roztoči, což je jedinečné ve srovnání s většinou jiných ošetřovaných evropských včelích populací a obě populace si vyvinuly podobnou úroveň rezistence proti roztoči Varroa. Tyto populace mají různé vlastnosti a různé faktory životního prostředí, které by měly být zahrnuty v jejich adaptibilitě vůči roztoči Varroa. Vyvinuté mechanizmy, které stojí za schopností potlačovat reprodukční schopnosti roztočů, se mohou u těchto dvou rozdílných populací různit. Obecně řečeno, je možné očekávat rozdílné vlastnosti v rozdílných populacích žijících v rozdílném životním prostředí, i když se stejným tlakem přirozené selekce, zejména ve vlastnostech zahrnutých do koevolučních vztahů (Thompson, 1999). I když si tyto dvě populace vyvinuly schopnost snižovat reprodukční úspěšnost roztočů, rozdíly mezi populacemi jsou nejasné. Je další detailní výzkum k objasnění vzniku rezistence u dvou sledovaných populací včely medonosné. Navrhovaný mechanizmus, který by mohl redukovat reprodukční úspěšnost roztočů, by mohlo být na příklad chování dospělých včel známé jako varroa senzitivní hygiena (VSH), které zahrnuje od- Obr. 2. Průměrné procento úspěšně reprodukujících samiček roztoče ve včelstvech, která přežila a v kontrolních včelstvech v Avignonu ve srovnání se včelstvy na Gotlandu. 169

170 víčkování nebo odstranění zamořeného plodu z buněk (Harbo a Harris, 2005; Ibrahim a Spivak, 2006). Toto by mohl být potenciální mechanizmus populace z Avignonu ve světle pozorovaného stupně vysoké neplodnosti roztočů. Protože populace z Gotlandu nevykazovala hygienické chování (Locke a Fries, 2011) ani znatelné procento neplodných roztočů, není důvod se domnívat, že VSH je hlavním mechanizmem. Potlačení reprodukční úspěšnosti roztočů u včelstev na Gotlandu může být vlivem jiného mechanizmu jako např. účinkem těkavých látek ze včelích larev, které mohou inhibovat kladení vajíček roztočů (Garrido a Rosenkranz, 2003; Milani a spol., 2004). Potlačování reprodukční úspěšnosti roztočů u obou odolných populací v této studii se mohlo vyvinout díky tomu, že nebyly neošetřované proti roztočům Varroa, což umožnilo uplatnit přirozenou selekci. Tento třívrstvý komplex mezi hostitelem a parazitem (vícestupňový organizmus s vysokou genetickou rekombinační rychlostí včelstvo), roztoč Varroa (s malou genetickou proměnlivostí) a viry (přenášené roztoči), které zamořují jak včely, tak i roztoče (de Miranda a Genersch, 2010), je výzvou základní koevoluční teorii a nebyl dosud plně využit evolučními biology jako model pro studium vzájemného působení hostitel-parazit. Hlubší pochopení vzájemného soužití včela medonosná-parazit a porozumění mechanizmu a vlastnostem této koevoluce je potřeba k vytvoření optimální a dlouhodobé strategie vedení včelstev k udržení jejich zdraví. Přeložil: Ing. Jindřich HORÁK Biotest pro zefektivnění groomingu afrikanizovaných a kraňských včelstev proti roztočům Varroa destructor (Pia Aumeier; Apidologie, 2001, č. 32, str ) Souhrn: Grooming je považován za faktor tolerance k varroáze u afrikanizovaných včelstev (AHB), ale toto chování lze těžko hodnotit přímo uvnitř včelstva. Byl vyvinut laboratorní biotest k měření intenzity a efektivnosti groomingu jako reakci včelích dělnic uměle zamořených roztoči Varroa. V této studii prováděné na stanovišti v tropické Brazílii bylo porovnáváno sedm velmi dobře definovaných reakcí groomingu proti roztočům původem z různých včelstev. V celkovém množství 226 testů je zřejmé, že afrikanizované včely reagují podstatně rychleji a mnohem intenzivněji než kraňské. Ale nebyly zde žádné statistické rozdíly v odstraňování roztočů, pokud jde o typ včel. Dokonce ani extenzivní grooming nikdy nekončil poškozením nebo smrtí roztočů. V této práci je probráno možné využití biotestu k hodnocení groomingu. 1. Úvod Grooming je široce rozšířená strategie mezi obratlovci a členovci k odstraňování ektoparazitů. Včely medonosné mohou provádět vzájemný grooming nebo autogrooming, aby odstranily parazity z povrchu svých těl. Toto chování je považováno při obraně proti parazitickému roztoči Varroa destructor za důležitou vlastnost, jak ukazuje jeho původní hostitel Apis cerana. Vysoká efektivita groomingu by mohla přispět také k varroa toleranci u Apis mellifera L. a speciálně u afrikanizovaných včelstev v Brazílii. Grooming byl doporučen pro programy šlechtění, aby se snížila zranitelnost včelstev A. mellifera od zamoření V. destruktor. Proto jsme provedli tuto srovnávací studii v Brazílii. Chování včel zamořených roztočem je při groomingu obtížné pozorovat přímo v úlu plném včel. Přímé pozorování groomingu v pozorovacích úlech je časově velmi náročné a často používané stanovení procenta poškozených roztočů shromážděných na podložce ve spadu odráží pouze částečně aktivní grooming včel proti žijícím roztočům. Zranění roztoči mohou být také výsledkem odstraňování zamořeného plodu z buněk (hygienické chování). Vyvinul jsem biotest za účelem kvantifikování různých komponent chování při groomingu v krátkém intervalu a při stejných podmínkách okolního prostředí. 2. Materiál a metody Včely a roztoči Všechny experimenty byly provedeny v r na University of Sao Paulo v Ribeirao Preto v Brazílii. Bylo použito původních osm afrikanizovaných včelstev z místních rojů a šest včelstev kraňských včel Pollmann. Kraňská včelstva vznikla po přidání oplozených matek z Hohenheimu (Německo) do afrikanizovaných včelstev. Nově vzniklá kraňská včelstva byla použita pro experiment po generační výměně dělnic. Proti afrikanizovaným včelstvům, která v tomto regionu přežila bez velkého poškození více než 20 roků, kraňská včelstva se ukázala v podmínkách mírných teplot jako vnímavější k varroáze. 170

171 Dokonce i v Brazílii, kde převažuje mírnější japonsko/thajský haplotyp roztoče V. destruktor, prokazovali roztoči vysokou reprodukční rychlost a vysoký stupeň zamoření dělničího plodu (40 50 %) po 2 až 3 měsících. Foretické samičky roztoče jsme sesbírali z pěti místních afrikanizovaných a pěti kraňských včelstev. Všichni roztoči byli odebráni nahodile z plodových plástů. Jako C roztoče jsme označili samičky nasbírané v kraňských včelstvech a jako A roztoče samičky z afrikanizovaných včelstev. Roztoči byli jemně smeteni z uspaných včel jehlou a uloženi v petriho miskách při teplotě 27 C a vysoké vlhkosti na vlhkém filtračním papíru po dobu jedné hodiny po jejich odběru, kdy byli použiti k experimentům Biotest Pro účely testu jsme vytvořili osm sérií afrikanizovaných a šest sérií kraňských včel. Včely použité v sériích byly odebrány z osmi afrikanizovaných a šesti kraňských včelstev. Každou sérii včel pro biotest jsme uspali oxidem uhličitým a vložili do skleněné petriho misky a přikryli perforovanou plastickou fólií. Po 30 min. a při 30 C v inkubátoru v temnotě včely ožily; pily oslazenou vodu a vzájemně se krmily. Použil jsem tyto zjevně normální včely ke zkouškám. Pokud byly včely i po 30 min. stále paralyzovány nebo vykazovaly prudké pohyby (běhání, větrání), byla celá série z pokusů vyjmuta. V 10 zkouškách s afrikanizovanými a kraňskými včelami byl zaznamenán spontánní grooming bez kontaktu s roztoči. K provedení experimentu bylo třeba nadzvednout plastickou fólii jen tak, aby bylo možno vsunout jednoho roztoče sedícího na špičce jehly na hrudník z jedné ze tří včel. Celkově jsme uskutečnili 115 pokusů s afrikanizovanými včelami (43 C roztočů a 72 A roztočů) a 111 pokusů s kraňskými včelami (58 C roztočů a 53 A roztočů) při červeném světle. Chování všech včel bylo sledováno po tři minuty Zaznamenané údaje Trvání a intenzita chování byla zařazena do následujících skupin: Slabé čistění a slabé setřepávání : chování charakterizované lenivým otíráním tykadel nebo krátkým třepáním bříška trvající méně než 5 s Intenzivní čistění nebo intenzivní třepání : mnohem prudší chování po dobu více než 5 s. Intenzivní třepání pravděpodobně souvisí s tanečky groomingu prováděnými včelami napadenými roztoči s cílem vyvolat allogrooming u sousedních včel. Další typ intenzivní reakce byl kousání roztočů válení a dělání kotrmelců a honění roztočů použitím všech párů nohou nebo pokusy o létání Zaznamenali jsme hodnocení času trvání groomingu, počet zásahů groomingu během a po prvních 30 s. Toto hodnocení bylo uskutečněno u třech pokusných skupin (41 pokusů) s afrikanizovanými včelami a čtyř pokusných skupin (68 pokusů) s kraňskými včelami. Úspěšnost reakcí groomingu byla hodnocena počtem roztočů, kteří byli odstraněni (i) včelami nebo aktivně opustili hostitele nejméně jednou (ii), ale znovu se na ně usadili a (iii) konečně ti, kteří to vzdali a po 3 min. a byli nalezeni, jak sedí v petriho misce. Každý spadlý roztoč byl zkontrolován pod mikroskopem se 40násobným zvětšením, aby se zjistilo jeho poškození. Když roztoč změnil hostitele, pozorování bylo přerušeno a vzorek byl vyloučen z pokusů, protože mě zajímali pouze reakce včel, ke kterým byl roztoč přidán původně Údaje testů Údaje jsou ukázány jako průměrné a standardní odchylky u různých sérií (n = 8 pro afrikanizované včely a n = 6 pro kraňské včely odpovídající osmi a šesti včelstvům), aby ilustrovaly rozsah aktivit a úspěšnosti v odstraňování roztočů. Vliv typu roztočů na reakci afrikanizovaných a kraňských včel byl testován x 2 analýzou. Údaje relativní četnosti pro různé znaky chování byly transformovány prostřednictvím arcsinus z druhé odmocniny pro srovnání dvou typů pomocí Studentovy t-analýzy. 3. Výsledky Spontánní chování při groomingu Nezamořené afrikanizované a kraňské včely nikdy neuskuteční více než dvě slabá čistění během tří minut Autogrooming versus allogrooming Během tříminutového testu byla převažující reakce u obou typů včel osobní čistění. 93 % afrikanizovaných a 87 % kraňských včel provádělo autogrooming. Pouze 4 ze 115 afrikanizovaných včel (3 %) a žádné kraňské včely neprováděly allogrooming. Allogrooming nikdy neodstranil žádného roztoče Původ roztočů I když byli roztoči původem ze dvou typů včelstev (A a C roztoči), nevyvolali různé reakce ani u afrikanizovaných, ani i kraňských včel (p = 0,1 pro afrikanizované a p = 0,3 pro kraňské x 2 ). V průměru afrikanizované včely uskutečnily 8,7 ± 8,3 reakce groomingu proti C- roztočům (n = 43) a 7,4 ± 6,8 proti A roztočům (n = 72). U kraňských včel jsme zaznamenali 3,6 ± 2,7 reakcí proti C roztočům (n = 58) a 3,3 ± 3,2 proti A roztočům (n = 53). Proto jsme data A-roztočů a C roztočů sloučili. 171

172 3.4. Četnost reakcí groomingu V průměru provádějí afrikanizovaná včelstva grooming častěji než kraňky ve všech jeho podobách (obr. 1). Zvláště reakce jako intenzivní čistění a intenzivní setřepávání, které především vedly k odstranění roztočů v laboratorní analýze, byly mnohem zřetelnější u afrikanizovaných včel než u kraňských včelstev (p = 0,02 a 0,01; t-test). Navíc AHB (afrikanizované včely) prováděly opakovaně některé groomingové reakce častěji než kraňky: až 13% (±21 %) u AHB v kontrastu k pouze 2% (±3%) u kraněk a prováděly opakovaně grooming více než pětkrát. Když uvažujeme všechny komponenty a celkový počet reakcí, byl 2 větší u AHB než u kraňky (obr. 1). Rozdíly mezi těmito dvěma typy včel byly značné (p = 0,03, t-test) Časový průběh groomingu Téměř 90 % všech uměle zamořených AHB, ale pouze 66 % kraňských včel reagovalo během 30 sekund po přidání roztoče (obr. 2: kontinuální reakce a okamžitá reakce, obr. 3). Proto kraňky provádějí zpožděný grooming (po 30 s, obr. 2). 63 % okamžitě reagujících AHB provádí více než dvě reakce groomingu během těchto prvních 30 s, ale stejnou reakcí má méně než 25 % kraňských včel (obr. 3). O 20 % více AHB než kraňských včel čistí samy sebe více než 2 během 3 minut. Okamžitě reagující včely normálně prováděly grooming po celou dobu analýzy ( kontinuální reakce, obr. 2). Ve vzácných případech byly aktivity groomingu limitovány na 30 s testu ( okamžitá reakce a okamžitá reakce způsobující slezení roztoče ). Také byly významné roz- Počet reakcí napadené včely Afrikanizované Kraňské slabé čištění slabé třesení intenzivní čištění intenzivní třesení kousání převalování pokus o vzlet suma reakcí Obr. 1. Průměrné množství různých prvků autogroomingu. Po dodání jednoho roztoče AHB ukázala více groomingových reakcí než kraňská včela ( suma reakcí, p = 0,03, t- test), zvláště v intenzitě reakcí (p = 0,02 a 0,01 pro čistění a setřepávání, t-test, n = 14) Afrikanizované Kraňské Napadené včely (%) kontinuální reakce jen okamžitá reakce okamžitá reakce způsobující odpadnutí roztoče pouze opožděné reakce Obr. 2. Začátek a trvání reakce na grooming po kontaktu s jedním roztočem. Zde je tendence pro vyšší počet AHB, které reagují okamžitě (výjimečně do 30 s po začátku testu) nebo během celé periody testování (kontinuální reakce). Proti tomu kraňské včely prováděly opožděnou reakci začínající až po 30 s. 172

173 Afrikanizované Kraňské Napadené včely (%) Frekvence hygienických reakcí Obr. 3. Frekvence reakcí groomingu u AHB a kraňských včel do 30 s a během 3 min. po přidání jednoho roztoče. Reakce jsou sečteny během celé doby groomingu. Během 3 min. vyšší procento AHB reagovalo častěji (p < 0,01, t-test, n = 7). díly v maximálním počtu reakcí uskutečněných různým typem včel: více než 30 % AHB, ale pouze 3 % kraňských včel reagovaly s více než 10 reakcemi během tří minutové doby testu (obr. 3; p < 0,01, t-test) Efektivnost odstraňování roztočů groomingem Grooming včel vyvolává intenzivní pohyby roztočů lnoucích ke včelám. AHB donutí v průměru více roztočů slézt z hostitele, než tomu je u kraňské včely (obr. 4). Avšak u obou typů včel okolo 80 % již jednou odstraněných roztočů se usadí na včelách znovu. Smetení a znovu usazení se děje opakovaně (až 5 ) u obou typů včel. Nakonec pouze 21 (ze 115) a 10 (ze 111) roztočů nemá žádný další kontakt se včelami obou typů, když už byli jednou setřeseni. Tyto rozdíly mezi oběma typy včel v odstraňování roztočů nebyly významné (p = 0,08; x 2 ). Žádná fyzická poranění u těchto odstraněných roztočů nebyla viditelná, i když některé včely roztoče divoce setřepávaly a kousaly je. 4. Diskuze 4.1. Vyhodnocení laboratorních biotestů Intenzitu a efektivitu groomingu proti roztočům Varroa je těžké hodnotit. Studie v úlech plně obsazených včelami nebo v pozorovacích úlech jsou velmi náročné na přípravu a ani pak nelze garantovat průběžný záznam každého jednotlivého chování včel. Na druhou stranu spolehlivost nepřímých metod, jako např. vyhodnocení podílu poškozených roztočů v měli na dně úlu, je sporná. Poškození nemusí být nutně přisuzováno groomingu dospělých včel, ale může mít původ v hygienickém chování včel u plodu nebo v poškození již mrtvých roztočů, kteří zůstali na vycházejících včelách, ale byli usmrceni již uvnitř zavíčkovaných buněk, nebo tato poškození mohla být způsobena jinými parazitujícími a mrchožravými organizmy. Můj laboratorní biotest mně umožňuje studovat různé komponenty groomingu u včel zamořených roztočem jednoduchým a ekonomickým způsobem. S ohledem na údaje z pozorovacích úlů v Mexiku byl čas pro laboratorní test omezen na 3 min. Vandame a spol. (1999) se zmínil, že téměř všechny AHB a více než polovina evropských včel se okamžitě rozruší po té, co na ně byl roztoč umístěn, ale s aktivitou, která během 8 min. rychle klesá téměř až k nule. Tato dočasná reakce hostitele je pravděpodobně způsobena roztoči, kteří rychle hledají takové místo na těle včely, na kterém by nestimulovali groomingovou reakci včel. Můj systém testu dovoluje exaktně kvantifikovat většinu proměn chování, která jsou popsána v literatuře, a vylučuje vnější vlivy, jako je množství včel nebo plodu nebo změn vnějšího prostředí. V kontrastu k pozorovacím úlům usnadňuje biotest záznam aktivity a kondice roztočů. Takže jsem nejen pozoroval, jak včely koušou roztoče a otřásají se, jak popsal ve svém infračerveném vi- 173

174 deu Thakur a spol. (1997), ale navíc jsem mohl vyhodnotit i následky pokousání pro roztoče. Allogrooming byl detekován pouze ve vzácných případech, domnívám se, že důvodem byl umělý systému biotestu a velmi malé skupinky včel. Naproti tomu se zdá, že vzájemný allogrooming včel v úlu má u Apis mellifera jen malou důležitost oproti autogroomingu, protože sousední včely jsou zřídkakdy přitahovány roztoči na cizích včelách, takže % roztočů nejméně jednou odstraněný roztoč Afrikanizované Kraňské odstraněný roztoč, který se nevrátil zpět na hostitele Obr. 4. Úspěšnost groomingu: většina jednou odstraněných roztočů se vrátila na včelu. AHB byly stejně efektivní jako kraňské včely (p = 0,08, x 2, n = 14). v pokusech jiných autorů se cizí včely o allogrooming vůbec nepokoušely a ani nebyly úspěšné v odchytu škodícího roztoče Afrikanizované včely provádějí grooming lépe Do určité míry jsou moje údaje konzistentní s údaji Vandame a spol. (1999) a Moretto a spol. (1993). Poslední zmiňovaný zaznamenal, že AHB jsou v groomingu v průměru 7 efektivnější než evropské včely. V mojí laboratorní bio analýze reagovaly AHB při aplikaci roztočů mnohem energičtěji než kraňské včely. U AHB byly pozorovány rychlejší reakce a větší procento včel provádějících mnohem více obranných reakcí. Téměř všechny včely provedly během tříminutové zkoušky nejméně jednu komponentu z groomingu. Poněvadž včely podrobené zkouškám byly náhodně vybrány do vzorků z plodových plástů, nemůžeme zodpovědět, zda grooming obecně je úkolem určitého věku včel nebo specializované genetické linie. Pravda je, že v afrikanizovaných včelstvech jsou včely v groomingu vytrvalejší a intenzivnější. Včely ignorovaly roztoče, kteří se pohybovali po petriho misce a kteří slezli z hostitele. Dokonce i ti roztoči, kteří extrémně znepokojovali jejich hostitele, byli ignorováni, když včelu opustili. Dodávám, že reakce včel a stupeň odstraňování roztočů v naší práci byly nezávislé na původním včelstvu, ze kterého pocházeli roztoči. U A. cerana je situace zřejmě jiná, protože tam původ roztočů ovlivňuje reakci včel Má efektivní grooming včel vliv na dynamiku roztočů Varroa? Přímé pozorování testovaných roztočů odhalilo, že ani energický útok hostitele nezmrzačil ani nezabil žádného roztoče, což se potvrdilo při našich biotestech a souhlasí s předchozími pracemi pozorování u ras A. mellifera. Kromě toho grooming neodstraší roztoče, aby se neusadili na hostiteli znovu. Výsledky získané v Mexiku a Brazílii potvrzují pohled, že i vysoká aktivita groomingu včel má pozoruhodně malý efekt na celkový počet roztočů vypuzených ze včelstva (11 % a 8 % po 8 min. v Mexiku pro AHB a evropské včely, 16 % a 8 % po 3 min. v Brazílii pro AHB a evropské včely). I když včely jsou schopné zranit roztoče, neznamená to, že zranění roztočů vede k jejich efektivní eliminaci. Musíme ale vzít v úvahu, že i když roztoči nejsou zraněni, vizuálně mohou být stresováni kontinuální aktivitou groomingu, což může snížit jejich kondici. Moje práce může být užitečná pro jednoduché a rychlé testování různých plemen včel na grooming jako reakci na zamoření roztoči. V každém případě musí být prokázáno ještě u normální velikosti včelstva, zda se pozorované rozdíly v aktivitě groomingu u dvou typů včel podílejí na jejich různé citlivosti a náchylnosti k varroáze. Přeložil: Ing. Jindřich HORÁK 174

175 Chemické látky uvolňované z plodových buněk zamořených roztoči Varroa destructor jsou příčinou hygienického chování včel Apis mellifera (Francesco Nazzi, Giorgio Della Vedova, Mauro D Agaro, Apidologie, č. 35, s ) Souhrn: Hygienické chování včel vůči plodu zamořeného roztoči souvisí s tolerancí některých druhů včel k roztočům Varroa destructor. Impulzem k nastartování hygienického chování jsou čichové podněty vycházející z buněk se zamořených plodem jejich identita je ale stále neznámá. Po potvrzení schopnosti včel detekovat a čistit buňky zamořené roztoči jsme studovali uvolněné těkavé látky z buněk uměle zamořených pomocí SPME-GC-MS. Identifikované látky byly následně podrobeny biologické analýze srovnáním hygienického chování k buňkám, do kterých byly injektovány sloučeniny o množství 1 mikrogramu s kontrolními buňkami, ve kterých bylo pouze rozpouštědlo. Z-(6)-pentadecen významně zvyšoval počet buněk vyčištěných včelami. 1. Úvod Tolerance včely medonosné vůči Varroa destructor souvisí s několika faktory, mezi kterými hygienické chování včel k zamořenému plodu hraje významnou roli (Boecking a Spivak, 1999). Z toho důvodu byl výzkum zaměřen na zjištění příčin tohoto chování. Impulsem, který spouští hygienické chování, jsou pravděpodobně čichové podněty emitované z buněk nemocného plodu, ale jejich identita je stále neznámá. Výsledky výzkumu, které uvádí Aumeier a Rosenkranz, předpokládají, že sloučeniny uvolněné z kutikuly roztočů mohou spouštět hygienické chování. Spivak a Downey (1998) a Gramacho a spol. (1999) ukazují, že tělní tekutiny zamořeného včelího plodu jsou silným stimulantem pro včely, aby jej odstranily z buněk. Programy selekce chovu tolerantních včel potřebují efektivní metody kontroly včel nebo včelstev ke zjištění jejich specifických vlastností. V současnosti je hygienické chování včelstev hodnoceno časově zdlouhavou analýzou tohoto chování. Masterman a spol. (2001) poukazuje na to, že tyto vlastnosti souvisí s reakcí včel na čichové podněty pocházející z nemocného plodu. V případě identifikace vylučovaných látek ze zamořeného plodu, které spouštějí hygienické chování včel, by mohly být vyvinuty jednodušší metody bio analýzy ke zjištění zamoření včel a včelstev. Cílem tohoto výzkumu bylo ověřit existenci a pak identifikovat chemické látky, které způsobují hygienické chování včel k buňkám zamořených roztoči. 2. Materiál a metody 2.1. Biologické materiály Byla použita místní včelstva Apis mellifera L. získaná v Udine (severovýchodní Itálie). Roztoči Varroa destructor, které jsme používali pro všechny experimenty, byli odebráni z místních včelstev; roztoči byli získáni z plodových buněk zavíčkovaných nejdéle 15 hod. před pokusem Pokusy Byly provedeny tři pokusy Hygienické chování včel k plodovým buňkám zamořených roztoči Abychom prověřili schopnosti včel detekovat a vyprázdnit buňky zamořené roztočem V. destruktor, byly porovnány dvě série buněk z přirozených včelích plástů. Použité buňky byly připraveny tak, že do nich byli umístěni roztoči pomocí jemného štětečku jeden roztoč do buňky dělničího plodu zavíčkovaného 0 15 hod. předem přes otvor ve víčku, který byl po vložení roztoče uzavřen. Kontrolní Tabulka 1. Detaily bioanalýzy sloučenin: 6C15:1 = (Z)-6pentadecen, 7C15:1 = (Z)-7-pentadecen, 8C17:1 = (Z)-8-heptadecen, C15 = pentadecen. Sloučenina Počet včelstev Opakováno Počet buněk ošetřených kontrolních 6C15: C15: C17: C

176 Poměrný počet buněk vyprázdněných včelami Vyprázdněné den Vyprázdněné do 5 dnů úl 1 úl 2 úl 3 úl 4 úl 5 sumární data Obr. 1. Hygienické chování včel k dělničím plodovým buňkám s nebo bez roztoče V. destruktor. Poměrný počet uměle zamořených plodových buněk, které byly vyprázdněny do 5 dnů a mezi 5 10 dny byly srovnány s nezamořenými buňkami, které byly vyprázdněny během stejné doby. Ošetřené buňky (T) obdržely jednoho živého roztoče; kontrolní buňky (C) byly otevřeny a znovu zavíčkovány bez přidání roztoče. Významné rozdíly v poměrných počtech zamořených a nezamořených buněk vyprázdněných po 10 dnech jsou označeny hvězdičkou (*P <0,05, **0,01 < P < 0,05, ***P<0,01). Napadené larvy Síla signálu Larvy retenční doba (min) Obr. 2. Příklad analýzy těkavých sloučenin na SPME-GC-MS emitovaných z pěti plodových buněk obsahujících včelí larvu, které byly nebo nebyly zamořeny jedním roztočem (C15:1 = pentadecen; C15 = pentadecan). Horizontální a vertikální škála centrální sekce GC stopových množství byla zvýšena 10 a 25krát s cílem ukázat rozdíly ve velikosti vrcholu odpovídajícímu ve dvou případech pentadecenu. buňky byly odvíčkovány a znovu zapečetěny bez vložení roztoče. Roztoči použití k zamoření plodových buněk pocházeli od jiného včelstva. K vyloučení rušivých vlivů pachu po roztočích na chování včel byly použité plásty po experimentu přemístěny do třetího úlu. Odstranění roztočů z buněk bylo testováno u pěti včelstev. V každém včelstvu byl pokus opakován dvakrát. Experimenty byly prováděny od května do srpna ve dvou různých letech. K pokusům bylo použito 25 až 55 buněk pro jednotlivé úly. Počet buněk, které byly vyčištěny od roztoče včelami, byl zjišťován pátý a desátý den po provedeném pokusu Identifikace sloučenin uvolněných ze zamořených buněk Sloučeniny uvolněné ze zamořených a nezamořených buněk dělničího plodu byly studovány pomocí SPMEGC-MS. Umělé buňky byly připraveny, tak že dělničí larva (nezamořená) nebo dělničí larva 176

177 a roztoč byly dány do želatinové buňky. Včelí larva a roztoč byli získáni z buněk zavíčkovaných nejdéle 15 hod. předem. Umělé buňky byly pak přemístěny do inkubátoru s teplotou 34,5 C a 75% relativní vlhkostí. Po 24 hodinách bylo pět buněk každého typu vzduchotěsně zapečetěno ve zkumavkách a SPME vlákna byla exponována po dobu jedné hodiny látkami emitovanými ve zkumavce. Tyto látky zachycené na SPME byly analyzovány plynovou chromatografií a hmotovým spektrometrem. SPME-GC-MS analýza zamořených a nezamořených buněk byla opakována šestkrát za stejných podmínek s použitím různých skupin pěti buněk při každém opakování pokusu. Rozdíly v množství sloučenin uvolněných ze zamořených a nezamořených buněk byly vyhodnoceny srovnáním velikosti odpovídající vrcholům křivky pomocí SPME-GC- MS analýzy. K hrubému odhadu množství sloučenin uvolněných ze zamořených a nezamořených želatinových buněk byly tyto ošetřeny jedním mikrogramem sloučeniny a analyzovány, jak je popsáno shora. Pak byla velikost vrcholu zjištěného analýzou na SPME-GC-MS zamořených buněk srovnána s velikostí stejného vrcholu u nezamořených buněk, které byly ošetřeny se známým množstvím sloučeniny Hygienické chování včel k buňkám ošetřených čistými sloučeninami Hygienické chování včel k buňkám ošetřených jedním miligramem čistých sloučenin bylo srovnáváno s chováním včel k buňkám ošetřených pouze rozpouštědlem. Pokus byl proveden tak, že jeden mikrolitr roztoku obsahující 1mikrogram od každé sloučeniny rozpuštěný v hexanu byl injektován pomocí Hamiltonovy injekční stříkačky do dělničí buňky zavíčkované během předcházejících 7 hodin. Jako kontrola pro nezamořené buňky byl použit jeden mikrolitr hexanu. Všechny buňky byly označeny pro uchování dat. Množství alkenů uvolněných z přirozeně zamořených buněk nemohlo být stanoveno, takže byl získán pouze odhad množství alkenů uvolněných ze zamořených umělých buněk. Pro bioanalýzu byla proto vybrána vyšší dávka, aby se vyrovnaly ztráty způsobené absorpcí ve vosku, což se pravděpodobně stává i v přirozených buňkách. Protože testované sloučeniny byly dosti prchavé, byl počet buněk vyčištěných včelami v tomto pokusu kontrolován pouze jednou po pěti dnech po ošetření. Byly testovány čtyři sloučeniny: (Z)-6-pentadecen (6C15:1), (Z)-7-pentadecen (7C15:1), (Z)- 8-heptadecen (8C17:1) a pentadecen (C15) (tab. 1). Pentadecen a heptadecen byly testovány proto, že jsou uvolňovány ve větším množství ze zamořených buněk. Žádné rozdíly nebyly zjištěny mezi zamořenými a nezamořenými buňkami u pentadecanu ten byl použitý jako kontrolní látka vzhledem k podobnosti s pentadecenem. 3. Výsledky 3.1. Odstranění živých roztočů Podstatně více zamořené kukly byly odstraněny dříve než nezamořené: celkově, 17 % uměle zamořených buněk bylo včelami odvíčkováno a vyprázdněno do deseti dnů ve srovnání se 4 % v kontrolní skupině (obr. 1). Rozdíly mezi včelstvy byly bezvýznamné (P = 0,581). V jednom případě byly rozdíly při opakování testů u stejného včelstva (včelstvo 4) velmi značné (P = 0,03). Poměrný počet buněk vyprázdněných včelami po více než 5 dnech Ošetřené (1 µg 6C15:1 v 1 µg rozpouštědla), Kontrola (1 µg rozpouštědla) úl 1 úl 2 úl 3 úl 4 úl 5 sumární data Obr. 3. Hygienické chování včel k plodovým buňkám ošetřeným nebo neošetřeným jedním mikrogramem (Z)-6-pentadecenu. Proporce buněk ošetřených jedním mikrogramem (Z)-6-pentadecenu, které byly vyprázdněny včelami do 5dnů byly srovnány s buňkami, které dostaly pouze rozpouštědlo a byly vyprázdněny za stejnou dobu. Významné rozdíly jsou označeny hvězdičkou (*P<0,05, **0,01<P<0,05, ***P<0,01]. 177

178 Počet ošetřovaných buněk vyprázdněných včelami se zvyšoval od jednoho pozorování k dalšímu. Mezi různými úly stupeň odstranění po deseti dnech kolísal od 12 % do 22 % Identifikace sloučenin uvolňovaných ze zamořených buněk Analýza těkavých látek, které se uvolnily ze zamořených a nezamořených buněk, pomocí SPME- GC-MS byla v podstatě stejná, ale zamořené buňky uvolňovaly více nenasycených uhlovodíků s kratšími řetězci. Zvláště vyšší kvanta pentadecenu byla detekována v zamořených buňkách ve většině provedených analýz (obr. 2). U některých analýz byly zjištěny rozdíly u heptadecenu uvolňovaného ze zamořených buněk ve srovnání s nezamořenými. Srovnání mezi zamořenými a nezamořenými buňkami při jejich ošetření známým množstvím pentadecenu ukázalo, že ze zamořených larev z želatinových buněk se uvolnilo množství 1 10 nanogramů této sloučeniny Biologická analýza sloučenin uvolněných ze zamořených buněk Procento buněk ošetřených (Z)-6-pentadecenem bylo vyprázdněno včelami do pěti dnů (28 %), což bylo podstatně více (P=0,004) než při použití rozpouštědla samotného (16 %) (obr. 3). Rozdíly mezi včelstvy nebyly významné (P = 0,766); také rozdíly při opakovaných pokusech u jednotlivých včelstev byly bezvýznamné. Izomer (Z)-7-pentadecen byl příčinou nepatrného zvýšení stupně odstranění roztočů včelami (ošetřené buňky byly vyprázdněny po pěti dnech = 14 %, kontrolní buňky byly vyprázdněné po 5 dnech = 10 %; 0,090). Ani (Z)-8-heptadecen (ošetřené buňky byly vyprázdněny po 5 dnech =15 %, kontrolní: 14 %) ani pentadecen (ošetřené buňky vyprázdněné po 5 dnech = 18%; kontrolní = 17 %) neukazují žádný významný účinek na hygienické chování včel. 4. Diskuze Výsledky získané při použití živých roztočů k zamoření plodu potvrzují dřívější výsledky o schopnosti včel rozpoznat zamořené buňky a vyprázdnit je. Zvýšení stupně odstraňování roztočů napovídá, že podnětem jsou pachové látky ze zamořených larev, které také souvisejí s rozpoznáním zamořených buněk včelami. Je skutečností, jak již dříve poukázal Martin a spol. (2001), že kdyby stimulující faktor pocházel přímo od roztočů, dala by se předpokládat okamžitá reakce včel při vložení tohoto parazita do buňky. Prchavé chemikálie uvolňované ze zamořených buněk byly dosti podobné těm, které byly uvolněny z nezamořených buněk pouze s nepatrnými rozdíly v množství u nenasycených uhlovodíků s kratším řetězcem. Tato zjištění byla již zmíněna Nazzim a spol. (2002); ten však nestudoval uhlovodíky s menším počtem uhlíkových atomů, kratší než 21 atomů uhlíku. Prchavé chemikálie uvolněné ze zamořených buněk byly zkontrolovány do 48 hod. po zamoření, takže nejsou dostupné žádné údaje o chemikáliích uvolněných v následujících hodinách. Skutečnost, že zamořené buňky byly vyprázdněny mezi 5 10 dny ukazuje, že stimul, který spouští odstraňování roztočů, není omezený na první hodiny po zavíčkování buněk. U většiny alkenů, které studoval Nazzi a spol. (2002), byla dvojná vazba zjištěna u devíti uhlíků od konce řetězce, takže tato informace není dostupná pro pentadecen. Z toho důvodu byly pro bio analýzu čistých sloučenin přítomných v úlu použity (Z)-8- heptadecen, (Z)- 6-pentadecen a (Z)-7pentadecen. Pouze pentadecen významně zvyšuje stupeň odstraňování roztočů u ošetřovaných buněk. Ani podobný alken heptadecen ani alkan se stejnou délkou řetězce nevyvolal významné zvýšení stupně odstraňování roztočů při použitím těchto chemikálií. To ukazuje, že pentadecen může být specifická chemická látka, která spouští hygienické chování u včel. (Z)-6-pentadecen je aktivnější než jeho izomer (Z)- 7-pentadecen. K odstranění plodu z buněk bylo použito samotné rozpouštědlo a vzorek podroben bio analýze alkenů v rozsahu 11 až 17 %. Toto procento bylo vyšší než 5 % u neošetřovaných kontrolních buněk pozorovaných u prvního experimentu s tím, že rozpouštědlo mohlo mít vliv na odstraňování roztočů včelami. Množství alkenů uvolněných ze zamořených buněk není známé a byl získán pouze odhad těchto látek ze zamořených umělých buněk, zatímco koncentrace použitá při bioanalýze říká, že byly libovolně vybrány. Nicméně předběžné výsledky ukazují, že množství 100 nanogramů (Z)-7-pentadecenu na buňku může mít biologický efekt (ošetřené buňky odstraněny po 5 dnech = 0/70, kontrolní buňky odstraněny po 5 dnech = 0/70; P = 0,013, zatímco žádné zvýšení biologické aktivity nebylo dosaženo, aniž by byla zvýšena koncentrace na 10 mikrogramů pro buňku. Přeložil: Ing. Jindřich HORÁK 178

179 Úmrtnost roztoče Varroa destructor v bezplodých afrikanizovaných a Apis mellifera L. včelstvech (Geraldo Moretto; Interciencia, 2002; č. 12, s ) Souhrn: Zamoření roztoči Varroa destructor se mění podle klimatu a rasy včel. Afrikanizované včely mají větší toleranci k roztočům Varroa ve srovnání s evropskými rasami. Reprodukční schopnosti samiček roztočů, hygienické chování a schopnosti groomingu jsou důležité faktory v dynamice rozvoje tohoto parazita. Tato studie se zabývá stupněm úmrtnosti roztočů V. destruktor u afrikanizovaných a kraňských včelstev v jižní Brazílii. Poměr denní úmrtnosti živých a mrtvých roztočů spadlých na dno úlu byl stanoven po té, když celá populace roztočů byla odstraněna z dospělých včel. U afrikanizovaných včelstev byl denní poměr mrtvých roztočů 6,3%, zatímco u kraňských včelstev byl 2,11 %. Denní poměr živých roztočů na dně úlu byl 2,45 % u afrikanizovaných včelstev a u kraňských včelstev to bylo 0,82 %. Úvod Roztoč Varroa destructor se po napadení včel Apis mellifera rychle rozšířil po celém světě a způsobil vážné škody v zemědělství. Rozšíření roztočů Varroa v různých částech světa je charakterizováno různou populační dynamikou v místech, kde se roztoč nachází. Stupeň zamoření se mění od regionu k regionu podle klimatu a rasa A. mellifera je faktor, který ovlivňuje rozvoj parazita. Afrikanizované včely vykazují větší toleranci k Varroa než evropské rasy. Reprodukční schopnosti samiček roztoče jsou nižší u afrikanizovaných včel než u evropských včel (Camazine, 1986). Nicméně různá reprodukční schopnost roztoče u různých kmenů A. mellifera se nezdá být jediným faktorem odpovědným za různou virulenci roztočů. Hygienické chování včelstev je také důležitý faktor ovlivňující populační dynamiku těchto parazitů. Moretto a spol. (1993) prokázal, že 40 % z 20 uměle zamořených afrikanizovaných včelstev, bylo schopných zbavit se roztočů bez jakéhokoli dalšího zásahu včelaře. V případě, že afrikanizované a evropské včely byly chovány společně v jednom úlu, tak evropské včely byly mnohem více zamořeny (Gúzman-Novoa a spol., 1996; Moretto a Mello, 1999). Correa-Marques a spol. (2000), ve své studii o roztočích shromážděných ze dna úlu afrikanizovaných včelstev pozoroval výskyt poškození různých částí těl indikující možné útoky včel. Podobná zjištění byla získána i u jiných podkmenů Apis mellifera (Bienefield a spol., 1999; Zaitoun a spol., 2001). Cílem této práce bylo vyhodnotit stupeň úmrtnosti roztočů V. destruktor u afrikanizovaných a kraňských včelstev. Materiál a metody Studie byla provedena na experimentální včelnici oddělení přírodních věd Oblastní univerzity Blume- Tab. 1: Denní procento živých (L) a mrtvých (D) roztočů shromážděných ze dna úlů u afrikanizovaných včelstev * Včelstva Den D L D L D L D L 1 4,62 2,10 6,10 3,03 4,83 1,10 13,70 10,80 2 3,19 1,60 6,69 8,33 2,19 0,73 19,48 2,60 3 1,12 0,00 16,30 0,00 1,50 2,26 6,67 0, ,53 5,50 9,30 0,00 3,13 2,34 9,43 0,00 5 3,13 0,50 5,13 0,00 8,26 12,48 2,08 2,08 6 1,86 0,00 5,41 0,00 6,60 2,83 0,00 0,00 Průměr 4,08 1,62 8,16 1,89 4,41 3,62 8,56 2,66 St. odch. 3,38 2,09 4,25 3,39 2,64 4,41 7,28 4,13 *Celkové procento množství roztočů shromážděných v daném včelstvu před a po léčení akaricidy 179

180 Tab. 2: Denní procento živých (L) a mrtvých (D) roztočů shromážděných ze dna úlů kraňské včely* Včelstva Den D L D L D L D L 1 1,94 0,50 4,18 0,60 3,87 0,16 0,69 1,61 2 1,81 0,50 3,45 0,63 4,33 0,00 2,92 1,25 3 1,35 0,16 2,29 0,00 0,32 1,21 5,65 0,87 4 1,08 0,10 1,00 1,00 0,97 1,33 3,60 1,35 5 1,19 0,50 2,73 1,,02 1,00 1,00 2,80 3,74 6 0,91 0,10 0,69 0,70 1,02 1,39 0,92 0,00 Průměr 1,38 0,31 2,39 0,66 1,92 0,85 2,76 1,47 St. odch. 0,41 0,21 1,36 0,37 1,72 0,61 1,83 1,25 *Procento celkového počtu roztočů shromážděných v daném včelstvu před a po léčení akaricidy nau ve státě Santa Catarina v Brazílii. Experimenty byly prováděny s použitím 4 včelstev o 4 rámcích osazených afrikanizovanými včelami získaných z přirozených rojů oblasti Blumenau a 4 včelstev (oddělky) kraňských včel, jejichž matky byly importovány z pokusné včelnice Túbingenské univerzity, Německo. Po přidání kraňských matek do afrikanizovaných včelstev bylo zamoření dospělých včel roztoči stejné (přibližně 2 %) jako u včelstev s afrikanizovanými matkami. Experimenty začaly asi pět měsíců po přidání matek, až populace včelstva měla pouze kraňské včely. Denní počet mrtvých a živých roztočů spadlých na dno úlu byl stanoven, až celá populace roztočů byla na dospělých včelách. Experimenty byly prováděny po izolaci matek, když u 8 včelstev (4 afrikanizovaná a 4 kraňská) byly pouze dospělé včely. Když každé včelstvo bylo úplně bez plodu, byly denně počítáni, a to 6 dnů po sobě, živí a mrtví roztoči nalezení na dně úlu. Abychom zabránili kontaktu včel s roztoči na dně úlu, oddělili jsme je mřížkou s oky N 8. Po šesti dnech počítání byla všechna včelstva ošetřena Bayvarolem, abychom usmrtili zbylé roztoče přítomné ve včelstvech. Poněvadž každé včelstvo mělo pouze dospělé včely, byl použit pouze jeden pásek s akaricidem umístěný mezi plásty. Roztoči Varroa (živí a mrtví) nalezení na dně úlu byli počítáni od prvního dne po léčení až do třetího dne, kdy nebyl detekován žádný další roztoč. Takže počet roztočů shromážděných během 6 dnů před léčením Bayvarolem spolu s počtem roztočů shromážděných po léčení považujeme za celkový počet roztočů v jednotlivých úlech za dobu experimentu. Byl zjišťován denní spad živých roztočů na dno úlu a také počet mrtvých roztočů. Míra úmrtnosti a poměr živých roztočů spadlých na dno úlu byl stanoven dělením počtu denního spadu mrtvých a živých roztočů celkovým počtem roztočů v úlu. Obě zjištěná denní procenta byla kalkulována pouze ze skutečného počtu roztočů ve včelstvu. Za účelem stanovení denního procenta byl počet mrtvých a živých roztočů shromážděných za předešlý den vyloučen z celkové populace. Ke stanovení rozdílů mezi mírou úmrtnosti a počtem spadlých živých roztočů v úlech afrikanizovaných a kraňských včel byl použit Studentův test. VÝSLEDKY A DISKUZE Průměrný počet roztočů v afrikanizovaných včelstvech byl 182 (91 416), ve včelstvech kraňské včely to bylo 501 ( ) roztočů. Tabulky 1 a 2 ukazují počet mrtvých a živých roztočů registrovaných na dně úlů afrikanizovaných včelstev a v úlech včely kraňské. Průměrné denní procento mrtvých roztočů bylo 6,30 % v afrikanizovaných včelstvech a 2,10 % u včelstev kraňské včely (t= 3,36; P= 0,00). Průměrné procento živých roztočů na dně úlů bylo 2,45 % pro afrikanizované včely a 0,82 % u včely kraňské (t= 5,58; P=0,00). Obecně lze říci, že zamoření roztoči je nižší u afrikanizovaných včelstev než u evropských včel. Úspěšnost reprodukce samiček roztočů Varroa je považována za důležitý faktor v dynamice rozvoje roztočů u různých včelích ras, nicméně různá reprodukční schopnost nemůže být jediným faktorem zahrnujícím různé stupně zamoření roztoči Varroa. U evropských včelích ras v mírných klimatických podmínkách matematický model odhaduje denní úmrtnost roztoče V. destruktor v rozsahu 0,2 do 0,4 % během zimy období s malým nebo žádným plodem ve včelstvu (Fries a spol., 1994; Martin, 1998; Calis a spol., 1999; Fries a Pérez, 2001). Vyšší úmrtnost V. destruktor u afrikanizovaných včelstev může sloužit jako limitující faktor v rozvoji tohoto škůdce. V této studii byla denní úmrtnost a denní počet živých roztočů nalezených na dně úlů u afrikanizovaných včelstev třikrát vyšší než u kraňské včely. Mezi celkovým počtem mrtvých roztočů u těchto dvou včelích ras v naší studii musí být i počet mrtvých roztočů, kteří zahynuli přirozenou smrtí. Nicméně různý denní počet mrtvých roztočů po- 180

181 zorovaný u dvou skupin včel svědčí o přítomnosti mechanizmu, který redukuje životaschopnost parazita mezi afrikanizovanými včelami. Grooming, jehož mechanizmus poprvé popsal pro Apis cerana Peng a spol., (1987) a později pro A. mellifera Boecking a Ritter, (1993) a Moretto a spol., (1993), může být odpovědný alespoň částečně za různé stupně úmrtnosti V. destruktor u afrikanizovaných a kraňských včel. Během úplné absence plodu jak dělničího tak trubčího byla denní úmrtnost u afrikanizovaných včel přes 6 %. Můžeme proto předpokládat, že existence populace roztočů může být ve včelstvu eliminována během 15 až 20 dnů v případě absence plodu. Ale u kraňské včely, kde je úmrtnost roztočů okolo 2 % za stejných podmínek, odhadujeme dobu potřebnou k eliminaci roztočů okolo 50 dnů. Tento odhad může být vyšší, když budeme brát v úvahu živé roztoče. Část těchto roztočů by mohla být v přirozených podmínkách schopna reinvaze, i když část z nich by asi zemřela v krátké době. V podmínkách tropického klimatu, jaký má Brazílie, neexistuje prodloužené období absence plodu ve včelstvech tak, jak je pozorováno v oblastech mírného klimatického pásu. Přesto několik období nízké snůšky, které se vyskytují během roku díky suchu nebo silným dešťům, vedou k drastickému snížení množství plodu ve včelstvech. V těchto obdobích, kdy jsou roztoči koncentrováni na dospělých včelách, zřejmě dochází k redukci množství roztočů na nižší hodnoty. Úmrtnost roztočů Varroa u kraňských včelstev je v této studii uváděna asi 20 vyšší, než je uváděna u evropských včel v podmínkách evropského klimatu (Fries a spol., 1994; Martin, 1998; Calis a spol., 1999; Frie a Pérez Escala, 2001). V podmínkách tropického klimatu je z nějakého důvodu hladina zamoření nižší než v podmínkách mírného pásma (Moretto a spol., 1991; De Jing a Soares, 1999). Takže klimatické podmínky ovlivňují nejen reprodukci roztočů Varroa, ale také jejich úmrtnost. Přeložil: Ing. Jindřich HORÁK 181

182 VČELÍ PRODUKTY Sladké zlato bezžihadlých včel (Ndemi Arnold, Mexiko, Schweizerische-Bienenzeitung 2016, č. 4, str ) Souhrn: Med bezžihadlých včel stejně tak jako med včely medonosné využívali lidé už dávno v dějinách. Oba typy medu až dodneška slouží jako sladidlo a léčivo. Přesto je mezi nimi určitý rozdíl. V zásadě platí, že med včely medonosné i včely bezžihadlé vzniká stejným způsobem: včely sbírají na květech nektar a zahušťováním a přídavkem enzymů ho přemění ve svém medném váčku a plástových buňkách na med. Oba medy jsou sladké a tvoří je především cukry glukóza a fruktóza. Největší rozdíl ve složení medů představuje vysoký podíl vody a kyselin v medu bezžihadlé včely, což se zřetelně projevuje na chuti i konzistenci. Med bezžihadlých včel je za normálních okolností spíš vodnatý, příjemně sladký (ovšem méně než med včely medonosné) a má osvěžující, lehce nakyslou chuť. Med bezžihadlých včel má navíc celkově nižší aktivitu enzymu diastázy a kromě glukózy a fruktózy obsahuje ještě další druhy cukrů. Včely medonosné uskladňují med jak známo v buňkách plástů. Bezžihadlé včely naproti tomu používají k uskladnění medu takzvané hrníčky. Tvoří je cerumen, směs z čistého vosku a pryskyřic různých rostlin. Tento fakt je důležitý, protože med bezžihadlých včel začíná už v hrníčcích lehce kvasit a tím se rozpíná. Zatímco med včely medonosné se pojmenovává jednoduše med, med bezžihadlých včel bývá nazýván různými jmény, která mnohdy připomínají právě způsob jeho skladování. Aboriginové v Austrálii ho nazývají Sugarbag (cukrová taška), v Mexiku můžeme slyšet mezi jiným jména jako Miel Virgen (panenský med), Miel de Palo (stromový med) a s nástupem latinských jmen pro různé druhy bezžihadlých včel se můžeme setkat také často se jménem Miel de Melipona. Medobraní Různorodá struktura hnízd má samozřejmě vliv i na odebírání medu bezžihadlým včelám. Široká druhová paleta těchto včel různých velikostí a různých typů hnízda ale také různé kultury, v nichž tyto včely byly původně chovány vedou samozřejmě i k různým metodám medobraní. Nejstarší způsob je dekantování. Při tomto způsobu se dřevěný špalek, ve kterém sídlí včelstvo, na jedné straně otevře a hrníčky se rukou rozškrábnou nebo napíchnou nějakým dřívkem. Následně se špalek nakloní na bok, aby med vytékal do předem připravené nádoby. Druhá možnost spočívá v tom, že med se z hrníčků odsaje. To se děje buď za pomoci jednoduché stříkačky, nebo sací pumpičky, tak jak se to často používá v Brazílii. Nejjednodušší je medobraní u těch včelích druhů, které jsou chovány v dřevěných úlech a disponují odděleným medníkem. Při odebírání medu se medník jednoduše oddělí, hrníčky nějakým nožem napíchnou a pak se medník položí dnem vzhůru na nějakou nádobu, aby med vykapal. Skromná úroda závratná cena Množství medu, které může být získáno, je závislé na druhu včel. Je však vždycky výrazně nižší než u včely medonosné. Z jednoho včelstva lze za rok získat sotva jeden až šest litrů medu. Toto malé množství by žádnému chovateli bezžihadlých včel nedovolilo se uživit, kdyby zde neexistovala státní cena pro tento med. Je to různé podle konkrétních zemí, ale cena může 3, 4, 10krát nebo dokonce 25 převýšit cenu za med včely medonosné. Důvod pro tuto vysokou cenu je dvojí - jednak jeho omezené množství a jednak také jeho léčivé vlastnosti. Díky spisům Mayského kodexu a také na základě etnografických studií víme, že obyvatelé Ameriky už v předkolumbovské době znali léčivé vlastnosti medu a uměli ho ocenit. V mnohých zemích je místní obyvatelstvo přesvědčeno o tom, že med bezžihadlých včel má vyšší léčebné účinky než med včely medonosné ze stejného regionu. Tento fakt byl také nyní potvrzen testy na antimikrobiální vlastnosti v laboratořích různých zemí Ameriky, v Japonsku a v Thajsku. Jak účinkuje Jak med včely medonosné tak také med bezžihadlých včel, oba byly atestovány na antioxidační a antimikrobiální vlastnosti. Medy nacházejí využití při hojení ran a zmírňování vnitřních i vnějších infekcí zažívacího traktu, dýchacích cest a pokožky. Způsob účinku obou typů medu proti bakteriím je stejný: na jedné straně vlivem osmotického vysoušení a peroxidu vodíku se bakterie usmrtí a na druhé straně obsah kyseliny zamezí jejich opětovnému růstu. Osmotické působení je důsledkem vysokého obsahu cukru v medu a peroxid vodíku vzniká působením 182

183 Bezžihadlé včely uskladňují med v tzv. hrníčcích z cerumenu. Nejsnazší odebírání medu je z úlů, u kterých lze oddělit medník. enzymu, který dělnice přidávají do medu. Rovněž substance různých léčivých rostlin, které včely zanesou do medu přes nektar, mohou hrát roli při hojivých účincích medu. Proč ale má med bezžihadlých Medobraní z hrníčků hnízda bezžihadlých včel pomocí injekční stříkačky. včel silnější léčebné účinky, není stále docela jasné. Existuje domněnka, že své antibakteriální, antimykotické (namířené proti houbám) a antivirové vlastnosti by do medu mohl navíc přenášet propolis vázaný v cerumenu skladovacích hrníčků. Bylo také prokázáno, že vlivem přirozené fermentace, kterou med bezžihadlých včel prodělává už ve skladovacích hrníčcích, získává silnější antioxidační účinky. Je možné, že i různé mikroorganismy, které se zabydlely v medu bezžihadlých včel, mají vliv na léčebné působení tohoto včelího produktu. Je ještě mnoho výzkumných úkolů na téma med bezžihadlých včel a zůstává nezodpovězena celá řada otázek týkajících se jeho léčebných účinků. K tomu ještě přistupuje, že u bezžihadlých včel víme o asi 500 různých druzích a i jejich med může mít odlišné fyzikální a chemické vlastnosti. Chybějící kvalitativní parametry Četnost druhů je také důvodem, proč pro med bezžihadlých včel na rozdíl od medu včely medonosné dosud neexistují žádné oficiální kvalitativní parametry. V roce 2004 byly sice navrženy kvalitativní standardy pro medy dvou různých plemen Med složení Standard kvality Apis mellifera Melipona Scaptotrigona obsah vody (g/100g ) maximal 20,0 maximal 30,0 maximal 30,0 redukovaný cukr (g/100g) maximal 65,0 maximal 50,0 maximal 50,0 ovocný cukr{g /100g ) maxima! 5,0 maximal 6,0 maximal 2,0 obsah kyseliny (meq/100 g ) maximal 40,0 maxim al 70,0 maximal 85,0 minerální látky(g /100g ) maximal 0,5 maximal 0,5 maximal 0,5 HMF (mg /kg ) maximal 40,0 maximal 40,0 maximal 40,0 aktivita enzymu diastáza (DN) minimal 8,0 minimal 3,0 minimal 3,0 183

184 Nejprve se hrníčky proříznou nožem... V Brazílii se med bezžihadlých včel často odebírá pomocí sací pumpičky. bezžihadlých včel (viz tabulka). Je potřeba ale ještě mnoho času, peněz a dobře koordinovaných projektů k tomu, aby se mohly provést dostatečné analýzy medu teprve pak se budou moci definovat kvalitativní standardy pro různé skupiny bezžihadlých včel. Tento nedostatek prakticky znemožňuje odlišit pravý, správný a čistě vyrobený med od padělku nebo od medu špatné kvality. Bez toho se samozřejmě vůbec nedá uvažovat o exportu do jiných zemí. Ale také na domácím trhu to vede k problémům, protože vysoká cena medu bezžihadlých včel může být zneužívána a svádí k pančování přídavkem medu včely medonosné nebo k ředění cukrovým sirupem. To se stává především ve městech, kde obyvatelé nejsou s chutí a způsobem použití medu bezžihadlých včel tak dobře seznámeni. Většina medu bezžihadlých včel se přinejmenším v Peru, Guatemale a Mexiku stále ještě prodává hlavně na místních trzích a využívá jako léčivý prostředek. V horách mexického státu Puebla, v nichž chov těchto včel má dlouhou tradici, nebyl med ještě donedávna většinou ani prodáván, spíš darován, zvláště jestliže byl určen pro medicínské použití. Pokus o standardizaci medů dvou plemen bezžihadlých včel ve srovnání s kvalitativními požadavky na med západní včely medonosné... a poté se medník otočí dnem vzhůru, takže med může kapat do sběrné nádoby. Lahodné pálení Med bezžihadlých včel se v různých zemích používá na různé choroby také v kombinaci s jinými přirozenými substancemi. Asi nejrozšířenější je léčení očí tímto medem jako prevence proti šedému zákalu, jako obvaz při kožních zánětech a k čištění a vyplachování očí všeobecně. Kapka tohoto medu do očí sice trochu pálí, ale přesto ujišťuji lidi zde v Mexiku: Sice pálí, ale pálí lahodně. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 184

185 ZAJÍMAVOSTI Hi-tech na stopě vymírání včelstev (Niels Gründel; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 12, s. 9) Souhrn: Prostřednictvím čipu upevněného na zádech sledují vědci pohyb individuálních včel a snaží se o sběr dat o stresových faktorech. Australská výzkumná instituce Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation (C- SIRO) vyzvala vědce celého světa k účasti na Global Initiative for Honey bee Health a na záchraně včely medonosné. Od hi-techu (hi-tech je označení pro nejpokrokovější dostupnou technologii pozn. překl.) ve včelstvu se očekává zjištění stresových faktorů, kterými včelstva trpí. K tomu, aby bylo možno proniknout do světově rozšířeného problému, vyvolala CSIRO globální iniciativu pro zdraví včel medonosných. Jedná se o mezinárodní spolupráci vědců, včelařů, zemědělců, průmyslu i technologických podniků. Cílem je lépe porozumět, co včelám škodí a současně nalézt řešení pro bezpečná použití přípravků na ochranu rostlin. Zemědělská produkce je také v Austrálii významnou měrou závislá na opylovací činnosti včel včetně divoce žijících včelstev. Rozhodujícím prvkem tohoto projektu je užití mikro senzorů, které se na včely upevňují ručně. Cílem je moci sledovat průběh jejich dne. Odpovídající strategicky umístěné přijímače mohou pak identifikovat každou jednotlivou včelu, její místo pobytu a pohyb okolo úlu. Tato miniaturní technologie pomáhá vědcům analyzovat důsledky stresových faktorů včetně nemocí, pesticidů, znečištění vzduchu i vody, výživy i extrémního počasí na opylovací schopnost včel, potud prof. Paulo de Souza, vedoucí vědec v CSIRO. Včela s čipem na plástu. Senzor je umístěn na zádech trubce. I trubci jsou v rámci projektu sledováni. Vědci pracují s prvním značeným včelstvem v Huon Valley v Tasmánii. 185

186 Zjišťujeme, které klíčové faktory nebo jejich kombinace vedou k masovému umírání včelstev. Senzory použité vědci pocházejí od výrobce čipů Intel. Ty pracují srovnatelně jako letové rekordéry letadel. U vstupu do úlu se umísťuje Intel Edison Breakout Board Kit, který přebírá funkci sběrače dat, když tudy projde včela. Každá včela je opatřena individuálním miniaturním čipem RFID (2,5x2,5x4 mm) vážícím 5,4 mg. Dá se z toho odvodit, kolik času stráví včela na cestách ve včelstvu i mimo úl. Současně lze vysledovat podmínky teplot, vlhkosti i UV záření. Vědec CSIRO Dr. Saul Cunningham je přesvědčen, že Austrálie se naštěstí dosud může bránit, protože zůstává ušetřena varroázy. Včelstva v jiných zemích světa naproti tomu tímto významným stresovým faktorem trpí. Tím je Austrálie v dobré výchozí pozici jako bezvarroázní kontrolní skupina, tolik Dr. Cunningham. CSIRO udělala už první test v Hobartu, hlavním městě spolkového státu Tasmánie. Přitom bylo včel opatřeno čipy RFID. Cílem je, aby tuto technologii v této formě použili vědci celého světa, aby získaná data bylo možno porovnávat. Čas dozrál pro cílený koordinovaný národní a mezinárodní výzkum, aby byl vyřešen globální problém vymírání včelstev dřív, než bude pozdě, vysvětluje prof. de Souza. Přeložil: Ferdinand SCHENK Tepelné včelařství: pohled do zapáleného dýmáku (Dr. Wyatt A. Magnum, University of Mary Washington Fredericksburg, Virginia; American Bee Journal, 2016, č. 2, s ) Souhrn: Horký dýmák očima termokamery Obr. 1 Zamazaný hrncový dýmák Povšimněte si háku na horním okraji plechovky a kovové smyčky vespod, které mají za úkol oddělit horké sálající dno od úlu. Standardní moderní úlová pomůcka (rozpěrák opřený vlevo) je na ukázku poměru velikostí. Včelaři, dříve než měli dýmák, používali všelijaká zařízení, aby nad včelstvem při jeho kontrole zvítězili. Obr. 1 ukazuje příklad, ale také utrpení, které včelaři museli podstoupit, když kouř nešlo usměrnit. Tenhle velký začouzený hrnec byl obrácen ke včelstvu na návětrné straně úlu. Kouř do úlu mohl vniknout, když náladový vítr dovolil zařízení, aby pracovalo. Samozřejmě víme, že z horkého kouře a popele se může stát táborák, je-li zavěšen na úlu a tím je na problém zaděláno. A potom dýmající mašinka, jak tento přípravek včelaři hanlivě nazývali, najednou skončil svoji stěžejní úlohu, když se od roku 1873 začalo objevovat moderní slovo pro modernější zařízení. Moses Quinby objevil praktický dýmák. Nedal si ho patentovat a dal ho včelařům k dispozici. Jeho design se postupně přeměnil v moderní provedení dýmáku tak, jak ho známe dnes (ob. 2). Obvykle pouze několik bafnutí dýmu je schopno včely uklidnit, vyhnat je z míst, kde by mohly být rozmačkány mezi nástavky, odradit je od bodání a dráždění ostatních včel. Včelaři mají ale snahu používat kouře hodně. Používání dýmáku jde ruku v ruce s prohlídkou včel. Když kontroluji včelstvo, pozoruji a naslouchám včelám a jsem ostražitý k jejich eventuálním obranným náladám. Jak provádím prohlídku, pozoruji místa nahoře v nástavcích, protože tam včely ukazují svoji pohotovost a obranné postoje, které znamenají, že jsou připraveny k výpadu. To jim přeruším jen malým bafnutím kouře. Nefoukám oblaka horkého dýmu mezi horní loučky. Takhle je to spíš jako chirurgické pokouření. Jestliže včely začnou odlétat bez zjevné provokace, znamená to, že si se včelařem rozumí. Potom je třeba ještě několik bafnutí, abychom nad nimi získali úplnou kontrolu. Jestliže se musí pokouření opakovat, znamená to, že jsme v prvopočátku použili moc kouře anebo se musíme naučit včely více pozorovat (anebo to je tím, že včely jsou velice útočné). Když 186

187 prohlížíte včelstvo a upadne vám plást nebo do něj omylem vrazíte a sklepete včely, čímž je rozzuříte, dým překryje jejich feromony strachu, což bude mít za následek pozitivní zpětnou vazbu, uklidnění včelstva. Vodní sprej, který někteří včelaři používají místo dýmáku, nezastaví agresivitu včelstva, zejména u létajících včel. Obr. 2 Originální Quinbyho dýmák zhruba z roku 1874 (vlevo) a moderní Dadantův dýmák (vpravo). Dýmák zapaluji vždycky, i když dělám jen ty nejjednodušší zásahy, jako je usazování jarního roje, kdy ostatní včelaři tvrdí, že dýmák potřeba není. Proč? Včely chovám skoro 50 let a viděl jsem je v nejrůznějších situacích. A vyzkoušel jsem mockrát, jak je zklidnit. A tady je příklad. Usazování jarního roje před zvědavým davem dává včelaři, zejména nováčkovi, pocit, že je odborník. Včelařova znalost chování roje by měla být hluboká a opatření, která je nutno přijmout, by mělo být mnoho. Potom bude v očích veřejnosti jeho sláva větší než neslavná odměna. V takovém případě nejen že si zapálím dýmák před tím, než manipuluji s rojem, ale také roj pozorně prohlédnu, abych se ujistil, že včely nejsou hladové. Hladový roj se vyskytuje velice zřídka, ale obvykle i původně mírný roj, je-li hladový a vyrušený, se stane agresivním. Celá biologie hladového roje není známá, ale několik jsem jich viděl při odchytu bezpočtu rojů v Severní Karolíně (jen letošní jaro jsem jich usazoval 17). Když náhodou narazíte na roj, jehož rojový chumáč je neklidný (ale roj se nepřipravuje k odletu), jednotlivé včely nejsou nasáté medem (mají malá bříška) a počasí nedovolilo v několika uplynulých dnech včelám prolet, v hlavě vám musí naskočit alarm: neusazujte takový roj, nebo jej bezpodmínečně nakrmte. Dýmák budu mít blízko, budu s ním opatrně pohybovat v blízkosti včel, ale nebudu do nich přímo kouřit (chci si včely prohlídnout zblízka a to je jako očichávat bombu). Když setřesete z větve malý a vyhladovělý roj, začnou včely létat a bodat. Dým vám pak poskytne krytí ústupu (dýmejte zezadu, abyste donutili včely, které vás pronásledují, vrátit se). Dým přeruší poplašné feromony, které létající včely uvolňují. Postříkání vodou je v tomto případě na nic. V případě, že jsou včely počasím uvězněny ve svém táboře, spotřebují zásoby potravy a jejich povaha se změní z mírné na útočnou. Rutinní včelaření je pryč. Je potřeba trochu zkušeností. Nakrmte roj před tím, než ho budete setřásat. A tady je dobré použít rozprašovač s přislazenou vodou. Hrozen trochu postříkejte a to opakujte tak dlouho, dokud se včely nezačnou čistit. Aby se znovu zklidnily, musí něco pozřít. Buďte trpělivý. Pokuste se do roje umístit závěsné krmítko s invertním roztokem, aby se včely ještě více nakrmily. V případě, že včely do rojáku mohou nějak vlézt, umožněte jim to a nechte je, ať se zařídí po svém (nesetřásejte je). Podle obecného pravidla včely raději lezou, než létají. Co dělá pokročilý včelař v této situaci je to, že rozpozná chování hladového roje a ví, jak používat dýmák v případě, že se něco špatného přihodilo. Jinak může být vážně poštípán. Obr. 3 Tři velikosti Dadantových dýmáků. 187

188 Obr. 4 Řeřavý velký dýmák, který je rozpálený ohněm uvnitř. Obr. 5 Velký dýmák, který je ukázán v různých barevných stupnicích. Povšimněte si dlouhé červené skvrny, která je vpředu. Bílá je nejteplejší (ale na tomto obrázku není) následovaná červenou, žlutou, zelenou a modrou. Povšimněte si, že dlouhá teplá skvrna vpředu se objevuje i na obrázku 4. Na obou obrázcích 4 i 5 se oheň slušně rozhořel a pokryl celé dno dýmáku. včelařské náčiní. Velikost dýmáku závisí na počtu včelstev. Rutinně používám velký dýmák, protože má velkou kapacitu na palivo (jako komerční včelař, který je na náklaďáku po celý den). Menší dýmáky mám jako zálohu na různé situace. Termografy dýmáků nám mohou ukázat jemné detaily vzorků ohně, které jsou uvnitř. První termograf ukazuje velký dýmák v ohni oranžové záře. Světlejší záře vyjadřuje více tepelné radiace, která obvykle znamená, že vnitřek je teplejší (viz obr. 4). Horní část dýmáku se jeví jako chladnější, protože jsem do něho naložil palivo, které ještě nezačalo hořet, což je výhoda větších dýmáků. Na obr. 5 je ten samý dýmák v jiné teplotní škále. Ačkoliv to není tak umělecké, jako obr. 4, je obr. 5 více informativní, protože ukazuje různé teplotní úrovně v různých barvách. Povšimněte si dlouhé teplé skvrny vpředu dýmáku naproti měchu, který byl také na obr. 4. Když se podíváte na umístění tohoto teplého místa, které se objevuje poměrně konzistentně hned po rozdělání ohně, myslím, že se to nestalo náhodou alespoň ne v mém případě. Je to způsobeno mým způsobem zapalování s pomocí borových jehliček. Podívejte se na obr. 6, který jsem vystřihnul z videa, které jsem pořídil při zapalování. Uvědomte si, že bílá znamená nejvyšší teplotu. Jak jsem mačkal měch, rostla přesně naproti měchu nahoru přes mřížku bílá teplá skvrna a ukazovala, jak se oheň šířil. Dokonce i menší dýmák vykazuje stejný způsob hoření. Obr. 7 ukazuje děsivé scény, kde se zdá, že oheň uvnitř dýmáku tvoří horké kanály zpět k měchu. Rozumné vysvětlení pro šíření ohně by mohl být pohyb vzduchu uvnitř dýmáku, když se topí borovými jehličkami. Ač je to velice zajímavé, nemyslím, že tento model pro šíření ohně v dýmáku je univerzální. Hoření probíhalo jinak, když jsem ve velkém dýmáku jako podpal použil kuličky novinového papíru a navrch jsem položil cedrové třísky. A neviděl jsem to ani v malém dýmáku, kde jsem zapálil borové jehličky, což bylo zapříčiněno tím, že dýmák je velmi malý (viz obr. 8). Podívejme se teď na moderní provedení dýmáku a na fotografie. Uvidíme teplotu uvnitř. Konec konců to hlavní, co dělá dýmák dýmákem je doutnající oheň, který je uvnitř a včelaři poskytuje dým. Místo toho, abychom použili viditelné světlo, jsou zde termografy a barevná škála odpovídající různým teplotám. Musíme začít tím, že včelaři mají různé metody, jak dýmák zapálit a různá paliva. Budu používat malé, střední a velké Dadantovy dýmáky, ve kterých topí sušenými borovými jehličkami a malý zapalovač (viz obr. 3). Jedná se o spolehlivé Obr. 6 Zapaluji dýmák. Stále do něj dávám palivo. Tvoří se bílá teplá skvrna, jak mačkám měch. 188

189 Vlevo obr. 7 Čerstvě zapálený středně velký dýmák začíná hořet odzadu směrem k měchu. Vpravo obr. 8 Malý dýmák (nalevo) a střední napravo. Malý dýmák se zdá, že je stejně rozpálený, jako střední, ale střední má vpředu odlišný teplý bod. Teplota je více než 120 C. Nikdy jsem u malého dýmáku neviděl vpředu horké místo, tenhle obrázek byl udělán po té, co dýmáky chvíli hořely. Horké místo na přední straně středního dýmáku je stále patrné a pořád je to nejteplejší místo v dýmáku. Myslím, že oheň se v dýmáku nakonec rozhoří vždycky. V některých situacích to možná trvá déle a nové termální oči to odhalí. Termální kamera pro mě začíná být velice důležitá, a proto si myslím, že se stane mým novým včelařským náčiním, protože objevuje svým způsobem nové divy. Pokud chcete vidět více termálních snímků a videí zapálených dýmáků, navštivte odkaz Hot Bee Smokers na TBHSbyWAM.com Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK Včely se učí ve spánku (Dr. Hanna Zwaka; DBJ 2016, č. 3, s ) Souhrn: Podařilo se prokázat, že včely, které při určitém podnětu byly navíc stimulovány vůní, si tento podnět uložily do dlouhodobé paměti, pokud byly ve fázi hlubokého spánku stimulovány stejnou vůní. Pravděpodobně skoro každý zná tu historku ze školních let, že údajně pomůže, když si na noc před zkouškou položíme slovníček pod polštář. Ale sotva kdo věří, že by to skutečně pomohlo. Před několika lety udělala pracovní skupina okolo Prof. Jana Borna na univerzitě v Lübecku jeden napínavý pokus. Zkoušeli, zda nějaká vůně při spánku může skutečně zlepšit paměť. V pokusu, během něhož si zkušební osoby vštípily pozici páru karet na obrazovce počítače, byly vystaveny vůni růží. V noci, když hluboce spaly, byla tatáž vůně ještě jednou použita. Příští den si tyto osoby lépe vzpomněly na postavení karet, než ty pokusné osoby, které v hlubokém spánku nebyly vystaveny žádné vůni. Badatelé se domnívají, že naučené skutečnosti, které jsou během spánku povzbuzené vůní, se v mozku aktivují a tím se lépe ukládají do paměti. Z pokusů s krysami se ví, že naučená látka se ve spánku znovu přehraje. Až do tohoto pokusu nebylo jisté, zda tento fenomén skutečně slouží k upevnění paměti. Vědci mohli tímto pokusem ukázat, že nové vyvolání naučeného ve fázi hlubokého spánku přispívá k jeho upevňování. Už více než třicet let je badatelům známo, že i včely spí a přitom probíhají různé fáze spánku. Pracovní skupina, ve které pracuji, se už delší dobu zabývá tématem spánku a paměti včel. Neboť se zdá, že stejně jako u savců tady existuje nějaká souvislost. Dosud mohlo být u včel prokázáno, že zvířata, která spí málo či vůbec ne, si hůře vzpomínají na to, co se naučily nebo mohou mít horší orientaci. Mne obzvláště zajímalo, zda a jak fáze hlubokého spánku včel přispívají k upevňování paměti. Pokud tady existuje bezprostřední souvislost, mohlo by to znamenat, že tento mechanismus je evolučně velmi starý a spánek u rozdílných organismů od hmyzu po člověka má podobný účel. Včely se dobře hodí k výzkumu souvislostí mezi učením a pamětí. Mají zakódované způsoby chování: výjimečně dobře se mohou orientovat na širokých prostranstvích, navzájem si sdělují, kde je zdroj bohaté potravy, mohou se naučit poznávat barvy, tvary a vůně spojené s odměnou. Tuto formu učení jsme použili v našich pokusech. Posloužili jsme si tzv. klasickým kondicionováním, to znamená, že jsme zvířata vystavili současně mnoha podnětům. 189

190 Sběratelky si musí vůně jednotlivých sladkých zdrojů naučené během dne zpracovat ve fázi hlubokého spánku. Jen tak se tyto vůně upevní v dlouhodobé paměti. Včely ve spánkové laboratoři: videokamera hlídá fáze bdělosti a spánku. Díky náročné konstrukci může být každé zvíře stimulováno vůní jednotlivě. Včely jsou drezírovány na určitou vůni cukrovou vodou. V našem případě to byly vůně, teplota a cukr. Mnohým je tento druh učení znám od ruského fyziologa Ivana Pavlova a jeho psů. Pavlov při krmení psů zvonil na zvonek. Po několika opakováních začali psi už při zvuku zvonku slintat, i když žádné žrádlo neměli. Naučili se spojovat ten tón se žrádlem a zřetelně jim tekly sliny v jeho očekávání. V našem experimentu jsme vystavily včely proudu vůně. Po několika sekundách jim byl přidržen blízko hlavy teplý kousek kovu a odměna ve formě cukerného sirupu na konci párátka. Po několika opakováních se včely naučily spojovat tepelný podnět s odměnou za přítomnosti kontextní vůně. Učení mohlo být, podobně jako u Pavlovových psů, potvrzeno následujícím pozorováním: v očekávání odměny vysouvaly včely svůj sosák, už když ucítily teplo, ačkoliv odměna přišla až několik sekund nato. Společně s mou kolegyní Ruth Bartels jsme experiment nastartovaly s jednoduchou webkamerou v kartonové krabici, pozorovaly včely v noci a hledaly různé fáze spánku. Věděly jsme už, že u včel je 190

191 jedna fáze, která se z vnějšku podobá fázi hlubokého spánku člověka. Včely jsou při ní zcela klidné a jejich tykadla se nepohybují. S podporou studenta bioinformatiky Jacoba Gory jsme vyvinuli program, jak tyto fáze poznat a dokumentovat. Jednu část zvířat jsme stimulovali vůní, kterou už znaly z učební situace. Příští den jsme opět vystavily včely tepelnému podnětu a zaprotokolovaly, kolik z nich v očekávání potravy vystrčí sosák. Ještě než jsme měly první údaje, byly jsme nadšeny. Opravdu si ty včely lépe vzpomněly a spojily tepelný podnět s potravou, když v noci ucítily známou vůni. Tehdy jsme se rozhodly vyvinout aparaturu, kterou bychom mohly pozorovat současně mnoho zvířat. V té aparatuře se dá každá včela ve fázi hlubokého spánku stimulovat vůní individuálně. Zjistily jsme, že vůně zlepšují paměť jen ve fázi hlubokého spánku, ale vůbec ne, když byla zvířata bdělá. Neznámé vůně neměly na paměť žádný vliv. Některé takové kontrolní pokusy byly nutné, aby se prokázalo, že kontextní vůně může ve fázi hlubokého spánku zlepšit paměť stejně jako u člověka. U mnoha pokusů jsme byly vděčné za úzkou spolupráci našich studujících. Obzvláštní dojem na mne udělaly výsledky našeho posledního pokusu. Už jsme věděly, že jedno jediné spojení podnětu a odměny u včel nestačí k tomu, aby se vytvořila dlouhodobá paměť. Teprve po mnoha opakováních se u včel formuje tzv. dlouhodobá paměť. Nahradily jsme proto v našem posledním experimentu ta opakování už po prvním učebním průběhu proudem vůně v noci. Výsledky ukázaly, že včely si vytvářely dlouhodobou paměť, zrovna jako ty, které absolvovaly tento průběh víckrát za den. Vůně pravděpodobně znovu aktivovala u včel v mozku učební situaci a tak pomohla naučené převést do dlouhodobé paměti. Naše pokusy ještě více prokázaly, jak je spánek důležitý. Já sama si dávám pozor na to, abych především v době intenzivní práce měla dostatek spánku. A ne vždy se mi to v posledních týdnech mé doktorské práce daří. Proto jsem si před obhajobou podkládala text pod polštář v naději, že to zkompenzuje nedostatek spánku a že si vzpomenu na každé slovo. Jsem si jistá, že to pomohlo! Přeložil: Ferdinand SCHENK Umějí nejen létat (Dr. Heike Ruff; ADIZ/die Biene/Imkerfreund, 2015, č. 12, s ) Souhrn: Vše, co se dosud o robotických včelách napsalo, bylo jen z oblasti science fiction. Nové výzkumy ale ukázaly, že byly sestrojeny umělé včely, jejichž pomocí lze dokonce živé včely zkoumat. Co všechno umělé včely dokáží: Dokáží bzučet, vibrovat i vydávat pachy. Dokáží napodobit tančící včely a přítomné létavky naladit k tomu, aby vyletěly ke zdrojům potravy. A právě poslední schopnost hodlají vědci využít k tomu, aby včelí tanečky důkladněji prozkoumali a využili k tomu, aby svého včelího robota naučili s létavkami přímo komunikovat. Další výzkumné projekty se zaměřují na to, jak podle včelího mozku zkonstruovat řídicí jednotku včelího robota. Německý projekt Robotbi Už slavný Aristoteles vypozoroval, že včely se před svým výletem za potravou vzájemně informují pomocí tanečků. Biolog Karl von Frisch dostal za rozluštění tanečních kreací v roce 1973 Nobelovu cenu. Jak ale včely ony tancem sdělené informace zpracovávají, je zatím stále nejasné. V roce 1989 sestrojil dánský biofyzik Axel Michelsen počítačem řízenou včelí atrapu. Tuto pak po pět letních sezón zkoušel Frischův žák Martin Lindauer na univerzitě ve Würzburgu. Jeho Robotbi byla z mosazi a křidélka měla z kousků holicí čepelky, kterými pohyboval elektromagnet. Umělá včela byla řízena počítačem, ve kterém byly zaprogramovány směry a vzdálenosti. Dokázala i předávat ochutnávky nabídnutých krmiv. I když tento robot nedokázal úlové včely přimět k tomu, aby se účastnily tanečků, měl svůj podíl na zjištění, že při tanečcích hraje svou úlohu i akustika. Tančící informátorky vybuzují svými křídly skřípavý zvuk, kterým sdělují vzdálenost nalezeného zdroje. Kromě těchto zvuků vyluzují také dozadu směrované vzdušné proudy, které také dávají informaci o zdrojích krmě. Americký projekt RoboBee Také ve Spojených státech pracují vědci už od roku 2003 na vývoji robotické včely. Poslední prototyp je vybaven miniaturním počítačem, lehkou baterií a má keramická křídla, která nezávisle na sobě mávají frekvencí 120 kmitů za sekundu. Jeho tělo je vytvořeno z karbonových vláken, jeho miniaturní klouby z umělých hmot a váží 80 miligramů. Měl by se používat k vyhledávání osob a hlavně k vojenským účelům. Mohl by se využít také k monitoringu klimatu a počasí. Jedna patentní přihláška je založena na myšlence, využít ho k umělému opylování. Tančící RoboBee Vice než 20 let po té se skupině výzkumníků ze Svobodné university v Berlíně poštěstilo přijít na to, na čem jejich Robobi ztroskotal. Začali v roce

192 Robotická včela RoboBee z Harvardu je maličká jako její přírodní vzor. Po 12 letech vývojových prací se výzkumníkům z Harvardské university podařilo, že jejich RoboBee dokáže létat. s vývojem maličkého včelího robota, který by měl napodobit včelí tanečky. Neurobiolog Randolf Menzel a odborník na umělou inteligenci Raúl Rojas pak pomocí RoboBee sledovali, které signály vydávané při tanečním rituálu jsou důležité. Analyzovali nesčetné tanečky, podle nichž vedoucí bio robotické laboratoře Tim Landgraf zanesl do počítače program, kterým pak umělou včelu ovládal. Mezitím už RoboBee uměla tanečky předvádět, mávat při tom křídly, rozptylovat pachy a dokonce jiné včely krmit. Tím se jí dařilo úlové kolegyně obelstít tak, že ji následovaly. Neuro-Copter Mimoto pracují Landgraf a jeho kolegové na vývoji létajícího robota, který se umí autonomně orientovat. Digitální řídicí jednotka, mozek tohoto robota, má být tak komplexní jako mozek včelí, aby se uměl sám učit, vnímat okolí a samostatně najít svou cestu. Necelých 90 cm velký a 1,5 kg těžký Neuro-Copter umí bzučet, vibrovat a dokonce vylučovat pachy skutečné včely. Vycházeje z nervových procesů ve včelím mozku měl by brzy být schopen vytvořit si vlastní mapu. Pomocí umělého hmyzího jedince chtějí vědci včelu přilákat ke zdrojům krmiva a pomocí toho objasnit podstatu včelích tanečků. Komplexní navigační schopnosti včely by se daly využít pro výzkum a vývoj navigační technologie budoucnosti. Bioinformatici Tim Landgraf (uprostřed), Ben Wild a Adam Tarach při zkušebním letu jejich neuroptéry. 192

193 takže ten dokázal trubcovy lety řídit. Mozek se bude zdokonalovat tak, aby prototyp uměl myslet, cítit a chovat se jako skutečná včela. Zkusme si představit, jak veliká je kapacita včelího mozku ve srovnání s jeho nepatrnými rozměry. Vždyť on dokáže řídit fyziologické funkce jedince, jako jsou svalová činnost, termoregulace, a navíc koordinovat dělbu práce v celém včelstvu. Robotická včela z Berlína obalená voskem létat nedovede. Jejím jediným úkolem je tančit jako včela skutečná. Trubec Quadrocopter (Umělý trubec vybavený čtyřmi v téže rovině působícími rotory neboli vrtulemi) Dalekosáhlejší cíl sledují britští vědci. Chtějí vyvinout umělý digitální včelí mozek, sestavený z neuronů a synapsí. Ten by měl jejich Quadrocopter samostatně řídit. Dva roky po zahájení projektu Green Brain (Zelený mozek) vyvinuli jako první informatici James Marshall z univerzity ve Sheffieldu a Thomas Nowotny z univerzity v Sussexu digitální včelí mozek. Až dosud jakýkoli umělý mozek uměl sice vidět, ale neuměl rozpoznávat tvary a barvy. První zkušební lety prototypu jsou prý slibné. Kamery trubce byly propojeny s umělým mozkem, RoboBee byla tenkou tyčinkou navedena do středu plástu, aby tam, jsouc řízena počítačem, předváděla tanečky, a tím své kolegyně vyzývala k výletu za potravou. Vědci, kteří tento výzkumný projekt řídí, si kladou za cíl hlouběji pochopit celou biologii včely a poznatky pak využít k rozvoji informatiky, umělé inteligence a dalších disciplín. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK 193

194 ZIMOVÁNÍ A KRMENÍ Doba odběru krmiva včelami v závislosti na koncentraci v něm obsažených těžkých kovů a insekticidů A. E. Chomutov, V. V. Jagin, D. A. Chomutov; Pčelovodstvo 2015/9, strany 26 28) Souhrn: S rostoucím obsahem škodlivých látek v krmivu zkracují včely dobu konzumace takto kontaminovaného krmiva. V současné době výzkumníci věnují velkou pozornost otázce migrace těžkých kovů a insekticidů v řetězci půda rostlina včelí produkty těla včel. Na základě provedených výzkumů lze konstatovat, že obsah těžkých kovů v květech medonosných rostlin je několikrát nižší než v půdě, na níž rostou, a v tělech včel několikrát nižší než v rostlinách. Nejvyšší množství se jich kupí v produktech, které neprocházejí organizmem včel (propolis, pyl), a nejnižší je v produktech zpracovávaných a syntetizovaných včelami (med, vosk), přičemž koncentrace toxických prvků ve vosku probíhá již mimo organizmus včely. Přesto se podle našeho názoru v těchto výzkumech nezohledňuje reakce včel na vysoké koncentrace těžkých kovů a insekticidů v rostlinách. Již dříve jsme ukázali, že počet včel na krmítku s cukerným roztokem se prudce snižuje, přidáme-li vysoké koncentrace těžkých kovů a insekticidů. Je pravda, že metodika používaná v citované práci neumožňuje zhodnotit délku doby odběru krmiva včelami, která ve velké míře závisí nikoli na čichovém, ale na chuťovém ústrojí hmyzu. Délku doby odběru krmiva jsme registrovali s pomocí zařízení sestávajícího z komory z průzračného organického skla, v níž byla umístěna Petriho miska s cukerným roztokem. Víko komory je odnímatelné. V boční stěně je otvor, jímž může prolézt jedna včela. Při příletu včel byl otvor otevřený, dokud nebylo v komoře deset včelích jedinců. Po uzavření otvoru započal odpočet času, během něhož se včely krmily roztokem. Po té, co poslední včela opustila krmítko, byl odpočet ukončen a bylo sňato víko komory, odkud včely volně vylétly. Jako ekotoxické látky přidávané k cukernému roztoku se používaly těžké kovy: zinek, olovo, rtuť, kadmium, kobalt a stroncium a insekticidy proti zemědělským škůdcům: decis, insekt-alfa, koloidní síra. S každou z těchto látek byl připraven cukerný roztok v několika koncentracích: 0,0001, 0,001, 0,01, 0,05, 0,1, 0,5, 1, 5, 10 a 15 %. Jako kontrola sloužil cukerný roztok bez přísad. Délka krmení (219,8 ± 4,3) s. Všechny varianty byly opakovány 3 4. Získané údaje byly statisticky zpracovány metodou párového srovnání podle kritérií Studenta. Při zvýšení koncentrace všech sledovaných těžkých kovů je zjišťováno zákonité zkrácení doby spotřeby krmiva. Ale různé prvky vyvolávají reakci. Například odběr cukerného roztoku s přídavkem Tab. 1: Průměrná délka příjmu krmiva včelami v závislosti na koncentraci v něm obsažených těžkých kovů, sekundy Koncentrace, % Olovo Zinek Rtuť Kadmium Kobalt Stroncium 0, ±2,9* 191+2,2* 191+3,6* 179±3,2* 189+2,0* 193+2,4* 0, ,2* 173+1,2* 183+2,6* 128±2,7* 156+3,1* 179+2,7* 0, ,3* 140+3,7* 93±2,8* 100+1,6* 127±2,7* 153+3,1* 0,05 113±1,2* 137+1,1* 37+2,5* 5,4±4,3* 90±3,6* 122±2,4* 0,10 94±5,2* 120+3,6* 13+3,3* 4,1±1,1* 70±2,2* 90+2,6* 0,5 70+1,7* 107+2,5* 4,5±2,5* 3,3±0,6* 52+3,8* 67±3,2* 1,0 59±1,4* 87±2,9* 2,7+4,0* 0, ,3* 20+2,6* 5,0 37+2,7* 69±2,5* 0,00 0, ,2* 10+4,6* 10 0, ,0* 0,00 0, ,2* 6+2,0* *Rozdíly mezi kontrolní a experimentální skupinou jsou statisticky významné (p méně či rovno 0,05). 194

195 Tab. 2: Průměrná délka příjmu krmiva včelami v závislosti na koncentraci v něm obsažených insekticidů, sekundy Koncentrace, % Koloidní síra Decis Insekt-alfa 0, ,3+2,3* 187,3+4,2* 194,7+2,4* 0, ,7±2,1* 183,2+2,1* 172,1 ±4,7* 0,01 131,7±1,2* 170,1+1,3* 163,7±3,2* 0,05 103,4+3,2* 160,1 ±1,3* 150,5±1,4* 0,10 69,8+2,5* 152,9±3,2* 158,9±1,2* 0,5 45,7+4,0* 150,4±2,3* 162,9±4,2* 1,0 45,7+3,2* 132,0±1,2* 152,0+3,1* 5,0 20,3+2,1* 126,1 ±3,7* 136,1 ±2,4* 10 3,0+0,9* 102,4±5,3* 90,0±5,2* *Rozdíly mezi kontrolní a experimentální skupinou jsou statisticky významné (p méně či rovno 0,05). To byla situace, jakou jsem dosud za celou dobu svého včelaření nemusel řešit. Věděl jsem, že musím svá včelstva příští tři měsíce krmit, pokud nechci utrpět těžké ztráty. Ke krmení jsem zvolil těsto, protože se dá položit na zimní chumáč, včely k němu mají snadný přístup a na rozdíl od sirupu nezvyšuje vlhkost v úle. Nejdůležitější je, že při teplotách pod bodem mrazu se dají sáčky s těstem vložit rychle a je možné otevřít úl jen na krátkou dobu. Těsto se dá také snadno sbalit do batohu a přenést i na včelnici zasypanou sněhem. Jednou z velkých výhod těsta je jeho tvárnost. Dá se snadno přizpůsobit ke krmení oddělků, ke krmení v nízkých nástavcích anebo ve Warré úlech. Dokonce se dá i vložit místo rámku. Největší nevýhodou těsta je, že včely mají sklon vystavět v mezekadmia je ukončen při jeho 1% obsahu, rtuti při 5% a olova při 10% obsahu. Zároveň po přidání zinku trvá odběr krmiva včelami (40±4,0) s dokonce i při 10% koncentraci a soli kobaltu při stejné koncentraci zkracují proces příjmu potravy na (13±2,2) s, u stroncia na (6±2,0) s (tab. 1). Stejný obrázek byl registrován i při výzkumu některých insekticidů. Zvýšení koncentrace koloidní síry, decisu a insekt-alfa v cukerném sirupu je provázeno zkrácením doby příjmu krmiva včelami (tab. 2). Při maximální koncentraci (10 %) decisu se délka příjmu krmiva zkracuje celkem 2. Decis je pyretroidní insekticid na základě betacytflutrinu, patří do 2. třídy nebezpečnosti. Při hodnocení kontaktního účinku na včely s použitím rostlin řepky ošetřených 2,5% roztokem přípravku (2,5 g deltametrinu na 1 litr) byl decis zahrnut mezi relativně bezpečné přípravky za podmínky izolace včel po dobu 3 hodin po aplikaci, u rostlin bavlníku patřil mezi málo nebezpečné přípravky za podmínky izolace včel po dobu 1 2 dní. Letecké ošetření v dávkách 5 kg aktivní látky na 1 ha kvetoucí řepky nevyvolávalo žádné změny aktivity, množení a ni v sanitárním stavu včelstev, ačkoliv v laboratorních podmínkách byl tento přípravek hodnocen pro létající včely jako vysoce toxický při orálním užití a jako viditelně toxický při kontaktním užití. Tedy podle údajů L. A. Osincevové patří decis do 2. třídy nebezpečnosti s nevelkou toxicitou pro včely, ale podle našich poznatků se vyznačuje minimální reakcí na averzní chování včel. Korelace mezi koncentrací těžkých kovů a insekticidů přidávaných do cukerného roztoku a délkou příjmu krmiva včelami umožňuje hovořit o tom, že značné koncentrace uvedených látek v rostlinách vyvolávají averzní reakci včel, což zajišťuje pouze částečnou kontaminaci včelařské produkce a včelího organizmu těžkými kovy. Přeložila: Lenka DAŘBUJANOVÁ Zimní krmení (Andrew Jones; American Bee Journal 2015, str ) Souhrn: K přikrmování během zimního období doporučuje autor krmné těsto aplikované v plastikových uzavíratelných sáčcích, aby nevysychalo. Vyschlé těsto včely neodeberou. Včelařskou sezónu 2014 si budou včelaři pamatovat ještě dlouho kvůli krizovým zásahům, které bylo potřeba udělat ve velké části střední Pensylvánie. Zimní ztráty v této oblasti byly katastrofální. Sezóna začala špatně jaro přišlo příliš pozdě a aby toho nebylo málo, podzim se přihlásil brzy. Po té, co odumřely květy, přišlo ještě mnoho teplých dnů, než teploty klesly k nule a než se včely stáhly do chumáče. Protože včelstva zůstala dlouho aktivní, zásob potravy ubývalo. Uprostřed prosince už mělo mnoho včelstev problémy. 195

196 rách kolem něj plást. To se dá minimalizovat tak, že přes těsto položíte jutový pytel a každé dva nebo tři týdny včelstvo kontrolujete. Ve stavbě plástů včelám zabrání i umístění těsta do velkého uzavíratelného zip-lock sáčku, který zakrývá většinu povrchu horních louček. Další nevýhodou těsta je, že jakmile vyschne, včely ho nevyužijí. Je sice možné ho případně rozpustit ve vodě, ale je to kontraproduktivní. Je tedy důležité zabránit jeho vyschnutí. Toho dosáhnete umístěním těsta do uzavíratelného plastového sáčku. Pro přípravu těsta potřebujete jen rovný povrch (dobře fungují dva nástavky, přes které položíte teleskopické víko), sáček pylové náhražky, například AP23 od Dadant and Sons, anebo Ultra Bee Dry od Mann s Lake, plastikové uzavíratelné sáčky a mačetu. Ta za pokojové teploty snadno překrojí blok těsta. Místo, kam položíte ostří mačety, posypejte pylovou náhražkou. Rovnoměrně zatlačte na mačetu směrem dolů, pak ji vytáhněte, a pokud se těsto lepí na čepel, znovu nasypejte pylovou náhražku. Jakmile odkrojíte z bloku plát, překrojte ho napůl, posypejte obě strany a konce a vložte plát do velkého uzavíratelného sáčku. Posypání pylovou náhražkou brání přilepení těsta na stěny sáčku. Uzavřete sáček, ale nezavírejte jej úplně. Těsto je velmi tvárné - můžete je rozplácnout a sáček tak zcela zaplnit. Když to uděláte, vytlačte přebytečný vzduch a sáček zcela uzavřete. Tím zabráníte vyschnutí těsta a můžete je skladovat i několik měsíců. Teď máte sáčky připraveny k použití. Je nezbytné mít v úle distanční rámeček (někdo říká podložku), abyste mohli těsto položit nad chumáč. Já jsem si vyrobil podložky vysoké dva palce (50,8 mm). Pokud netíhnete k výrobě vlastního vybavení, Dadant nabízí distanční rámeček o tloušťce 1 a ½ palce (38,1 mm), který tento účel dobře splňuje. Po nějaké době budete schopni odhadnout, kolik těsta potřebujete k vyplnění prostoru vymezeného rámečkem a můžete naplněné sáčky v rámečcích tvarovat. Než sáček Tenké lišty pod sáčky brání pomačkání včel. Včely vybraly těsto a sáček opustily, aniž v něm uvízly. Prázdné sáčky brání včelám stavět na horních loučkách. Udělejte na spodní straně sáčku řez ve tvaru V, který je orientován kolmo k rámkům. 196

197 Posypání pracovní plochy pylovou náhražkou urychlí práci a zabrání lepení těsta. Když si na sáček napíšete jeho hmotnost a datum, pomůže vám to určit, jak rychle včely těsto odebírají. Sáčky s těstem se snadno přizpůsobí tvaru distančního rámečku. Včelstva v úlech, zasypaných sněhem, se dají těstem rychle nakrmit s minimálním vyrušováním včel. Tyto čtyři oddělky začátkem května značně zesílily a byly přesunuty do vysokých nástavků. Začátkem dubna jsem byl schopen plně posoudit kondici většiny včelstev, která jsem krmil. Ani jeden z oddělků krmených těstem, nejevil známky stresu, stejně jako většina produkčních včelstev. Ať už příští zima v této oblasti přinese cokoliv, mám v plánu mít po ruce zásobu těsta pro případ nouze. Rychlá kontrola odhalí, kolik krmiva v sáčku zbývá. S kondenzací vody v sáčcích nebyl problém. Přeložila: MVDr. Ivana PAPEŽÍKOVÁ, Ph.D. položíte na rámky, udělejte do něj na spodní straně řez ve tvaru V, orientovaný kolmo k rámkům. Včely se do sáčku snadno dostanou a těsto odeberou. Jak se sáček postupně bortí, včely si najdou cestu ven. Prázdný sáček zabrání včelám ve stavbě plástu na horních loučkách. Pokračujte v krmení, dokud nemají včely dost zásob na to, aby vydržely do jarní nektarové snůšky. 197