Šumava I Editorial. Ing. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava Vážení čtenáři,

Transkript

1

2 Šumava I Editorial Ing. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava frantisek.krejci@npsumava.cz Vážení čtenáři, připravili jsme pro vás další vydání časopisu Šumava. Novým vzhledem našeho čtvrtletníku chceme jednak zkvalitnit jeho grafickou úpravu a jednak chceme tímto způsobem upozornit na částečnou změnu jeho obsahu. Náš časopis bude nyní více zaměřen na populárně-naučné články, kterými chceme lépe přibližovat odborná východiska ochrany přírody na Šumavě v širším (koncepčním) i užším kontextu. Ochrana přírody je dnes vedením Správy chápána vedle citlivého rozvoje obcí a služeb v oblasti cestovního ruchu jako významná část lidských aktivit na Šumavě. Naši práci chceme vykonávat tak, aby byl obecně zřejmý její užitek a logika. Pro získání lepšího přehledu o naší činnosti uvádím přehled základních témat, kterým se nyní systematicky věnujeme: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca. 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům předat zelenou Šumavu. Proto se zaměstnanci Správy a řada dodavatelů intenzivně věnují pěstování a výsadbě jedlí, buků, jeřábů, javorů a borovic. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy připravujeme nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z vás. Proto i toto zvířecí téma dostalo na naší Správě zelenou. Tato nosná témata naší práce budou a jsou zajišťována různými provozními, odbornými a výzkumnými projekty a prezentována i v našem časopisu, novinách, odborných publikacích, ale i přímo v území. Budeme se vždy snažit aktuálně vás upozornit použitím daného loga na některé z výše uvedených témat, abyste postupně získávali ucelený obraz o systematické a odpovědné péči o území NP.

3 Šumava I Obsah 01 I 2008 VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, Vimperk tel.: , fax: sumava@npsumava.cz REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta Radovan Holub David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Dana Zývalová - Šafrán bělokvětý FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Jiří Kadoch GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o. DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: Šumava je velká Evropská zahrada Rozhovor s Bedřichem Moldanem. 08 Seznamte se s šumavskými horskými smrčinami Na Šumavě se vyskytují nejrozsáhlejší ucelené horské smrčiny v České republice. 12 Hledání genetických kořenů původních šumavských smrčin Systematické mapování genofondu smrku ztepilého v oblasti NP Šumava. 14 Národní park Bavorský les - vstup dovolen... Volnost pohybu v NP Bavorský les v kontrastu s omezeními pohybu v NP Šumava. 16 Vzácná hadilka objevena na centrální Šumavě Nález, které svým významem přesahuje hranice Šumavy. 18 Archipelago - souostroví Nejrozsáhlejší ze čtyř finských mořských národních parků. 20 Kde přezimují netopýři na Šumavě? Často jsou jen stínem, který se mihne kolem lampy veřejného osvětlení. 24 Teplá Vltava - rodinné stříbro Šumavy Přírodní bohatství jedné z nejcennějších českých řek. 26 Splouvání Vltavy Intenzivnější ochrana vodního toku je nezbytná. 28 Rankelský Sepp - šumavský obr a silák Trocha pravdy o bájné postavě z Klostermannova románu. 30 Batohy jdou do módy Schengen přinesl změnu pro hledače krás nejen Šumavy, ale 32 Šumavský poutník I. Cestou z Filipovy Huti přes Lovčí skálu až pod Luzný 34 Aktuality Datum vydání: Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. 04 Šumava je velká Evropská zahrada 16 Vzácná hadilka objevena na Šumavě 24 Teplá Vltava jaro

4 Šumava I Rozhovor s Bedřichem Moldanem Text Radovan Holub ŠUMAVA je velká evropská zahrada Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., sehrál rozhodující roli při tvorbě české ekologické legislativy po listopadu roku V letech 1990 až 1991 byl prvním českým ministrem životního prostředí. Je zakladatelem a ředitelem Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. V roce 2004 byl zvolen senátorem Senátu Parlamentu České republiky. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor analytická chemie. V roce 1964 se stal kandidátem chemických věd a v roce 1992 docentem Univerzity Karlovy v oboru geochemie. V roce 1997 byl jmenován profesorem v oboru ochrana životního prostředí. Je autorem více než stovky knih a článků, mezi nimiž jsou: Geologie a životní prostředí (1974), Ekologie, demokracie, trh (1992), Příroda a civilizace - životní prostředí a rozvoj lidské civilizace (1997). 04 jaro 2008

5 Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. ( v Praze) český geochemik, ekolog, publicista a politik Foto Jiří Kadoch Pane profesore, k čemu dospěla během několika let práce expertní skupina NUTS II, která se zabývá Šumavou? Jaké jsou hlavní závěry pro Národní park? Musím říct, že nejsem zcela spokojen s výsledky práce expertní skupiny. Kritika padá především na mou hlavu jako předsedy této skupiny. Nechci to vůbec na někoho svádět, je to asi do velké míry zaviněné tím, že skupinu vedu špatně. Co nejdřív definitivně schválíme nebo aspoň vezmeme na vědomí soubornou práci Analýza NPŠ za uplynulých 15 let, kterou vypracoval kolektiv Přírodovědecké fakulty UK pod vedením Radima Perlína. Z Analýzy by měly vyjít určité závěry. Založili jsme pracovní skupinu ve složení Zdenka Lelková, František Krejčí a Bedřich Moldan, která by měla vypracovat konkrétní doporučení pro další směry vývoje parku. Dohodli jsme se, že priorit musí být málo, hlavně se na těchto doporučeních musíme shodnout a předložit je expertní skupině NUTS II. Mohl byste vyzdvihnout jedno téma z této souborné práce, které považujete za mimořádně důležité? Několik věcí je absolutně klíčových. Především to je důkladná a upřímná spolupráce mezi obcemi na straně jedné a parkem na straně druhé. Jestliže hovořím o obcích, tak nemám na mysli jenom jejich starosty, ale především jejich obyvatele a podnikatele, kteří jsou tam činní. Za rozhodující aktivitu na území obcí v parku považuji turistický ruch. Ten je hlavní ekonomickou silou, která je pro celé území parku rozhodující. Samozřejmě jde i o jiné aktivity, například o lokální výrobu. Zdůraznil bych v této souvislosti třeba speciální ekologické potraviny ze Šumavy. Nesmíme zapomenout ani na těžbu dřeva. To jsou velké finanční objemy, nicméně si myslím, že turistika je klíčovou věcí a že té musí být podřízena celá ekonomická aktivita a infrastruktura obcí. Dalším důležitým bodem je spolupráce s oběma kraji, protože ty jsou nadřízenými orgány obcí. Klapat musí i spolupráce s Ministerstvem životního prostředí, protože MŽP řídí Správu parku. Do této struktury vstupuje široká skála nevládních organizací a nejrůznějších subjektů včetně vědeckých ústavů, které reprezentují ochranu přírody, biodiverzitu a přírodní fenomény. Jak byste charakterizoval vztah mezi Správou parku a obcemi? V zásadě je tento vztah definován rozporem v české legislativě. Podle zákona č. 114 o ochraně přírody a krajiny odpovídá za celé území NPŠ stát reprezentovaný Správou parku, který má prosazovat zájmy ochrany přírody. Tak to je vytesáno do kamene. Není prostě možné, aby se park choval jinak, než jak mu ukládá zákon. Na druhé straně obce a kraje mají v různých zákonech (např. zákon o administrativním zřízení ČR) jednoznačně napsáno, že zodpovídají za katastrální území, které je jim vymezeno. Z toho je jasně vidět, že tady je zaděláno na střet. A v posledních letech se tento střet prohluboval a polarizoval, protože nebylo dosaženo souladu mezi oběma subjekty. Je to vážná věc. jaro

6 Šumava I Rozhovor s Bedřichem Moldanem Jak z toho ven? Pořád ještě věřím, že je možné ještě se domluvit. Domluva by spočívala v tom, že jakékoliv záměry obcí nebo parku by se musely vytvořit společně. Neznamená to, že jedna strana udělá koncepci a strategii, pak na ní bude sama pracovat, zkonzultuje ji se svými odborníky a předloží druhé straně. To je špatně. Záměr, ať už se týká nové silnice, infrastruktury, ochrany lesa, nebo výstavby sjezdovky, je nutno od samého počátku konzultovat s druhou stranou a prezentovat ho jako společný projekt. A jestliže nedojde k dohodě hned na počátku, tak záměr přepracovat, protože jinak nebude průchodný. To se nedaří? V současné době obě strany pokračují v zablokované pozici, ale vidím snahu ji odblokovat. Jediná možnost, jak překonat základní legislativní rozpor, je spolupráce na základní úrovni při vzniku návrhů. Předpokladem je vzájemná důvěra. Často se v minulosti stávalo, že obě strany sporu o Šumavu tvrdily svou pravdu a tyto pravdy se nikde neprotnuly. Nyní nastává éra partnerství. Také nejsem pesimista. Nikdy jsem od šumavských obcí neslyšel, že by chtěly zmenšit park nebo ho zrušit. Podle ekonomických analýz je národní park pro obce ekonomicky přínosný. Čili rozvoj šumavského parku je společným zájmem. Celý ten šumavský konflikt je způsoben většinou jednotlivostmi! Víte, asi by byla nutná osobnost někoho, kdo má celostátní důvěru a je schopen najít kompromis mezi oběma stranami. Mám na mysli konkrétně Jana Stráského. Je to člověk s mandátem i autoritou. Věřím, že právě současný ředitel Správy František Krejčí by si s ním mohl porozumět a že by mezi nimi mohla vzniknout důvěra. Park má ve své vizi napsáno, že je místem pro přátelské setkávání lidí s divokou přírodou. Mně se ta teze líbí. Nicméně může dojít k dílčím problémům při zpřístupňování turistických stezek mezi oběma parky a tím i setkávání návštěvníků s divokou přírodou Národního parku Bavorský les, protože na bavorské straně je jejich síť hustší. Je to podle vás problémový bod? Myslím, že věcí první důležitosti jsou hraniční přechody mezi oběma parky. Důležitá je i sportovní infrastruktura a lyžařské sjezdařské areály, mám na mysli Hraničník a západočeský Špičák. Celou situaci rozhodně vidím na kompromis. Nelze vycházet z pozic jedné nebo druhé strany. Musíme si uvědomit jednu důležitou věc: za řešení sporných záležitostí nesou v konečné instanci odpovědnost nikoli odborníci, ale politici. Vezměme si příklad přechodu Modrý sloup. Nejde ani tak o to, jestli profesor Bejček udělá expertízu na tetřeva v Luzenském údolí, ani tak o to, jak dobrý má záměr podnikatel, který chce co nejkratší cestou dostat české lyžaře na rakouský Hochficht. Tady je třeba politické rozhodnutí. V tomto případě musí rozhodnout Martin Bursík, Jan Zahradník a Petr Zimmermann. Jinak to nevidím. Jak se díváte na problém kolem schnoucích stromů v lese? Jeho výměra činí jen cca 2% z rozlohy NPŠ a bývá nadhodnocována. Vidíte kolem Březníku změnu opět k zelenému lesu? Samozřejmě že tam změna je. Základní problém je v tom, že všichni by chtěli, aby tam byl zdravý les, který by byl co nejpodobnější původnímu ekosystému. A zároveň všichni víme, že původní ekosystém tam skončil před 06 jaro 2008

7 několika staletími a že cesta zpátky k němu nebude jednoduchá. Otázka zní, jak nejlépe po stránce přírodní, ekonomické a turistické dospět ke kompromisu. Viděl jsem porosty Národního parku Bavorský les a věřím, že tam nový les vyroste. Ale na to, jaký bude, neexistují jednotné názory ani mezi odborníky. Ano, měli bychom se přiblížit původnímu ekosystému. A odpovědět si přitom na dvě otázky. Za prvé: Jaká byla skutečná podoba tohoto původního ekosystému? Musíme vzít v úvahu celý ekosystém se všemi patry primárních producentů a výskytem konzumentů. Zároveň musíme vidět, že mezi konzumenty hraje zásadní roli spárkatá zvěř. Takže jestli tam chceme mít původní ekosystém a nepustíme tam medvědy, rysy a vlky, tak co budeme dělat s přemnoženou jelení a srnčí zvěří? S tím mají problémy všechny národní parky na světě. Medvědi, to je krásný nápad, ale byl by s nimi problém. Za druhé: Vezměte si, jak velký je jejich areál. V Norsku, v Itálii, všude v Evropě jsou kolem toho konflikty. Aby původní ekosystém mohl fungovat, musel by mít obrovskou plochu, na kterou Šumava prostě nestačí. Je tu nutný určitý lidský management. Ale národní park musí mít něco specifického. To přece není hospodářská jednotka! Ale já nemluvím o hospodářském lesu, mluvím o speciálním managementu parku, který je podřízený jednak ochraně přírody a jednak turistům. A obě věci musí fungovat v souladu, proto příroda i v národním parku musí nějak vypadat. Nemůžete ji ohradit a zakázat tam vstup. Nemůžete vyhnat ani turisty, ani myslivce, ani lesníky. Vraťme se k obcím. Jedni tvrdí, že se tam staví až moc a druzí říkají, že šumavské obce stagnují, že obyvatel je buď méně, nebo stejně. Jaký je váš názor? Na šumavské obce nelze brát stejná měřítka jako na obce ve středních Čechách. Jsou to obce v Národním parku nebo v Chráněné krajinné oblasti a tím je dán jejich oficiální statut. Ale vztah obou subjektů musí být vyvážený. Šumavské obce by se měly rozvíjet, ale ne za každou cenu. Rozhodně by se mělo využít, že na Šumavě je víc přírody, která vyžaduje vysoký stupeň ochrany. Většina původních nemovitostí dávno zanikla a nemá smysl snažit se o jejich obnovu. Výstavba na území parku by měla být finančně i jinak náročnější než jinde. Nelze na druhé straně požadovat, aby na Šumavě dostala absolutní přednost divočina, která se ohradí a zakáže se tam vstup lidem. Šumavu beru jako metaforu zahrady. Velké evropské zahrady. Je to anglický park, který má kus stříhaného trávníku a zároveň má i kus co nejvíc přírodní. Ale přece jen to není pravá, divoká příroda. Uvědomme si, že máme určité planetární cykly, mění se klima a biogeochemické cykly. Máme cyklus dusíku, máme přirozenou eutrofizaci. Chudé, málo úživné půdy jsou věcí minulosti. Ekosystémy se přirozeně mění a nám chybí pro kritéria návratu k původnímu ekosystému jakékoli vodítko nebo model v minulosti. To je naprosto zásadní faktor. Takže ten tak zvaně přirozený ekosystém si stejně budeme muset vyprojektovat. Bude to naše rozhodnutí, jak bude vypadat. Radovan Holub Správa NP a CHKO Šumava radovan.holub@npsumava.cz Foto Adam Jirsa jaro

8 Šumava I Horské smrčiny Text Aleš Kučera a Miroslav Černý Každý návštěvník Šumavy je po chvíli, co opustil práh svého příbytku, obklopen lesem. Lesy jsou bohatství, podle kterého Šumava dostala své jméno, neboť od nich pochází ve staroslovanském jazyce slovní základ šuma. Od nepaměti tyto hluboké a těžko proniknutelné hvozdy na hranicích Českého království plnily důležité obranné funkce a byly proto ve své celistvosti chráněny. SEZNAMTE SE s šumavskými horskými smrčinami 08 jaro 2008

9 Když po procházce lesem vystoupáme na vyhlídku, upoutá nás přívětivá krajina Šumavy svými měkkými liniemi táhlých horských hřbetů s namodralým odstínem. Až k obzoru, kam oko dohlédne, jsou šumavské lesy tvořeny převážně smrky. A jsou to právě tyto otužilé stromy, které Šumavě dodávají převládající namodralý odstín i jistou vážnou zádumčivost horského hvozdu. Při sestupu z kopců otevírají svou věčně zelenou náruč a poskytují chladivý stín a přítmí horského lesa. CO JSOU ŠUMAVSKÉ HORSKÉ SMRČINY Horské smrčiny na Šumavě najdeme ve vrcholových polohách nejvyšších hřbetů v nadmořských výškách od cca 1200 m n. m. V nižších polohách se s nimi setkáme v drsných klimatických podmínkách Šumavských plání, kde často leží sníh ještě v květnu a koncem července zde již opět mrzne. Jak už napovídá sám název, v horské smrčině je dominantní dřevinou otužilý smrk ztepilý s vtroušeným nenáročným jeřábem ptačím a ojedinělou jedlí bělokorou, bukem lesním a javorem klenem. Pro tyto přimíšené dřeviny je zde již příliš zima, a tak nedorůstají úrovně mohutnějších smrků, ale krčí se v podúrovni. Na těžko přístupných hřebenech a prudkých svazích zůstaly zachovány přírodě blízké smrkové horské lesy starší 150 a více let. I když z dálky připomínají rozsáhlé stejnověké hospodářské smrkové lesy středních i nižších poloh, nebyly nikdy člověkem zcela pozměněny. Při bližším pohledu však zjistíme, že přírodě blízké smrčiny jsou více rozvolněné, někdy pomístně, ve větších i menších skupinách, rovněž věkově rozrůzněné s ojedinělým hloučkovým podrostem smrku na tlejícím dřevě. Jistě nás upoutá i vyšší množství stojících souší a odumřelého rozpadajícího se dřeva ležícího na zemi. To v uklizených hospodářských lesích prakticky chybí. Přitom právě tlející dřevo je substrát, který je pro přirozené zmlazování smrku v horských smrčinách velmi důležitý. Velmi cenné jsou zbytky původních pralesovitých horských smrčin, které se dochovaly na některých místech Šumavy. Příkladem může být Trojmezenský prales v okolí Plešného jezera, ale i nejstarší porosty v okolí Poledníku, Ždánidel a Plesné. SMRK ZTEPILÝ - DOMINANTA HORSKÝCH SMRČIN Tento stále zelený jehličnatý strom s průběžným přímým kmenem může dorůstat až 50 metrů. Velmi dobře snáší nízké teploty a vyžaduje značnou vzdušnou vlhkost. Jehlice na větévkách vytrvávají za normálních podmínek zpravidla 6-9 let. Má plochý kořenový systém bez hlavního kořene, kořeny se rozrůstají ve vrchních horizontech půdy. Proto jsou smrky náchylné k vyvracení. Také při déle trvajícím nedostatku srážek a následném poklesu hladiny spodní vody v půdě je mělce kořenící smrk jako první ze všech dřevin oslaben suchem a tím je snížena i jeho schopnost bránit se útokům přirozených nepřátel, například kůrovců. Smrk dosahuje fyzického věku zpravidla let, na Šumavě až 500 let, ojediněle i více. V České republice se smrk původně vyskytoval od vrchovin až po subalpínský vegetační stupeň. Na vrchovinách se smrk vyskytoval zejména v chladných údolích, roklinách, na podmáčených půdách a na rašelinách. Ve vyšších polohách rostl ve smíšených lesích spolu s bukem lesním, jedlí bělokorou a dalšími dřevinami. S narůstající nadmořskou výškou a zkracující se vegetační dobou se jeho zastoupení v porostech zvyšovalo. Od určité výškové hranice vytvářel prakticky přirozeně čisté smrkové porosty - horské klimaxové smrčiny. V současné době potkáváme smrk v nepřirozeně vysoké míře i v nížinných lesích, kde značně trpí sušším klimatem a nedožívá se svého přirozeného věku. Jeho současné, nepřirozeně vysoké zastoupení v lesích je důsledek lidských aktivit v minulosti. (Jako příklad je možné uvést zastoupení smrku na území Národního parku Šumava. Současné zastoupení je 84%, přirozené by mělo být 51%). Proto je nutné stále připomínat rozdíl mezi horskými přirozenými smrčinami nejvyšších poloh Šumavy a mezi uměle zakládanými nepřirozenými porosty smrku v nižších polohách Šumavy. CO JSOU PŘÍPRAVNÉ DŘEVINY? Přípravné nebo také pionýrské dřeviny, jako jsou bříza, vrba, jeřáb, osika, olše, borovice, se vyznačují rychlým růstem v mládí, kratším fyzickým věkem a především přirozenou schopností osídlit dočasně odlesněné plochy i v oblasti horských smrčin. Jsou to světlomilné dřeviny rostoucí na velkých pasekách nebo větších světlinách, kde příznivě ovlivňují mikroklimatické podmínky. Jejich hlavním úkolem je svými hlubšími kořenovými systémy prokořenit vyčerpanou půdu a opadem dodat živiny do povrchových humusových vrstev. I smrk se ovšem mnohdy chová jako pionýrská dřevina a osídluje rozsáhlé paseky nebo odcloněné plochy pod odumřelým horním stromovým patrem. Nejprve vytváří řídké přípravné nárosty, které jsou postupně doplňovány dalšími náletovými dřevinami. Tyto nárosty zastíněním a krytem připravují vhodnější mikroklimatické podmínky pro náročnější dřeviny závěrečného lesa, jako jsou jedle bělokorá, buk lesní, javor klen a smrk ztepilý, který zde převládá. ODUMŘELÉ (TLEJÍCÍ) DŘEVO A JEHO NENAHRADITELNÁ ÚLOHA V HORSKÉM LESE Tlející dřevo je nezastupitelnou součástí lesa. Pro mnoho organismů představuje zdroj potravy i místo pro život. Najdeme zde mnoho druhů bakterií, hub, lišejníků, mechů, kapradin i semenáčků dřevin, ze živočichů pak kroužkovce, hmyz, pavouky, plže, plazy, obojživelníky, ptáky i savce. Vedle půdy je odumřelé dřevo druhově nejbohatším místem lesního ekosystému. V konkrétním případě horských smrčin je tlející dřevo velmi důležité pro růst a přežívání mladých stromků. Tlející dřevo je vhodným substrátem, poskytuje dostatek vláhy i živin. Navíc chrání malé stromky před konkurencí trav a kapradin i před tlakem sněhu. Pokud mluvíme o tlejícím dřevě, musíme se zmínit o dřevožijných houbách. Dřevožijné houby mají v lese velmi důležitou úlohu. Jejich úkolem je rozkládat organickou hmotu, v našem případě dřevo. Význam dřevožijných hub pro les a jeho funkci je tedy ohromný a nezastupitelný. Rozkladem dřeva umožňují houby využití tohoto substrátu dalšími organismy, podílejí se významně na koloběhu živin. Nejnápadnějším zástupcem dřevožijných hub v šumavských horských smrčinách je troudnatec pásovaný. Vegetační pásmovitost na Šumavě (Jiří Kadoch)

10 Šumava I Horské smrčiny JAK SE RODÍ HORSKÉ SMRKOVÉ LESY Smrk ztepilý je dřevina, která svým kyselým špatně rozložitelným opadem jehličí napomáhá k přesunu živin do spodních vrstev půdy a přispívá k dalšímu ochuzování mělkých kamenitých horských půd. V drsném horském klimatu se smrk nejlépe zmlazuje na mrtvém trouchnivějícím dřevě svých předků. Odumřelé dřevo mladým smrčkům - semenáčkům poskytuje více živin a vody, pomáhá jim přežít v konkurenci trav a vytváří příznivější mikroklimatické podmínky, především více světla a tepla. Malé smrčky pak přikrčeně čekají i několik desítek let v přítmí dospělého porostu, který je chrání, ale i vychovává. Jakmile se ale nad nimi uvolní zástin odumřením jednoho nebo více starých stromů, rychle startují vzhůru za světlem a vyplňují uvolněný prostor - dotvářejí tím bohatou mozaiku přírodního lesa. Opakující se koloběh zrození a umírání, střídání různověkých stadií obnovy a přirozeného rozpadu v měnících se přírodních podmínkách a za spolupůsobení přírodního výběru umožňuje vývoj místních ekotypů smrku. Tito otužilí původní usedlíci si nesou generacemi vytříbené genetické vlohy, jež jim umožňují přežít a rozmnožovat se i v místních drsných klimatických podmínkách. Lidským hospodařením docházelo často k přetržení tisícileté nitě evoluce - opakujícího se zápasu o přežití. Odvozem dřevní hmoty z horských porostů se zhoršují podmínky prostředí pro následnou přirozenou obnovu přeživších jedinců. I když člověk ve snaze napodobit přírodu zalesní vytěženou holinu sazenicemi smrku kolem pařezů, vznikne sice také smrkový les, ale vnitřně zcela jiný než ten, který se přirozeně vyvíjel celé generace. JAK SE VYVÍJEJÍ HORSKÉ SMRKOVÉ LESY Dynamika vývoje horských smrčin je již po tisíce let poměrně dramatická. Čas od času dochází k maloplošnému nebo i velkoplošnému narušení porostů ať už v důsledku působení větru, sněhu, nebo namnožení kůrovce. Na rozsáhlých, často souvislých plochách rozpadajících se porostů probíhá obnova horské smrčiny podstatně déle než v klimaticky příznivějších podmínkách smíšených lesů nižších poloh Šumavy. Čím jsou uvolněné plochy větší, tím jsou i drsnější klimatické podmínky. Proto se zde zpravidla nejprve uchycují pionýrské - přípravné dřeviny a až později následují dřeviny klimaxové - tady pouze smrk ztepilý. Zatímco narušování porostů způsobovaná větrem, sněhem nebo namnožením některých druhů hmyzu existovala v přirozeném horském lese od nepaměti, byl v minulých desetiletích vývoj horských smrčin silně negativně ovlivněn spadem kyselých dešťů a intenzivním hospodařením, včetně odstraňování veškeré využitelné dřevní hmoty (Krušné hory, Jizerské hory). SITUACE NA ŠUMAVĚ Také na Šumavě zhruba od začátku 19. století byla lidmi negativně ovlivněna struktura lesů. V důsledku těžeb, vyklízení dřeva a jednorázového zalesňování rozsáhlých ploch byly vytvořeny příhodnější podmínky pro 10 jaro 2008

11 Šumava I Téma následný rychlejší převážně velkoplošný rozpad lidmi vysázených kulturních smrčin i v horských podmínkách. Právě jejich nízká stabilita, stejnověkost a stejnorodá struktura, bez tlejícího dřeva a přirozeného zmlazení jsou jednou z příčin rozsáhlých rozpadů vysokohorských lesů, ať už orkánem Kyrill, nebo následným namnožením kůrovce. Tato situace je také příležitostí k poučení a důvodem k rozhodnutí ponechat části polomových ploch přirozené sukcesi včetně veškeré dřevní hmoty velmi důležité pro následnou přirozenou obnovu. Při ponechání dostatečné části území samovolnému vývoji můžeme sledovat vývoj a změny lesních ekosystémů (např. šíření původních dřevin do vyšších nadmořských výšek) a především tímto způsobem umožníme obnovu přírodě blízkých lesů s přirozeně bohatší strukturou a rozvolněným zápojem, které budou moci lépe odolávat obtížně předvídatelným změnám klimatických podmínek. PŘÍSTUP K HORSKÝM SMRČINÁM NA ÚZEMÍ NP ŠUMAVA Na Šumavě se vyskytují nejrozsáhlejší ucelené horské smrčiny v České republice, i když jsou do jisté míry ovlivněné lidským hospodařením v minulosti. Jedná se o výskyt evropského významu, který si zaslouží ochranu prostřednictvím národního parku a bezzásahového managementu. Význam a jedinečnost horských smrčin je vyjádřena jejich zařazením do seznamu chráněných ekosystémů v rámci EU. Národní park Šumava s ha horských smrčin spolu s Národním parkem Bavorský les s ha horských smrčin představují největší souvislý areál tohoto typu lesa ve střední Evropě. Horské smrkové lesy české i německé Šumavy jsou tedy jedním z významných evropských přírodních fenoménů. Jsou domovem řady chráněných a kriticky ohrožených druhů, například rysa ostrovida, datlíka tříprstého nebo tetřeva hlušce. Šumavští tetřevi tvoří zatím jedinou životaschopnou populaci tohoto kriticky ohroženého druhu v rámci České republiky. Na základě dosavadních zkušeností řady lesníků a ochránců přírody jak z území Národního parku Šumava, tak i z jiných států střední Evropy je nejlepší ochranou pro horské smrčiny jejich ponechání bez přímých zásahů člověka. Chránit přírodu, v našem případě les, neznamená chránit za každou cenu jen stromy před jejich nepřáteli a brát přitom na lehkou váhu negativní následky z toho plynoucí. Chránit horský smrkový les v národním parku znamená chránit celý lesní ekosystém - vývoj a procesy, které v něm probíhají. Dříve prosazovaná aktivní ochrana snažící se zakonzervovat a udržet určitý stav ekosystému je v měnících se podmínkách klimatu už ze své podstaty neudržitelná. Oblast horských šumavských smrčin musí být místem poučení, místem, kde má naše lidská pokora přednost před krátkozrakou exploatací přírody. Titulní foto - Interiér původní horské smrčiny na Trojmezné. Foto Zdenka Křenová. Foto na str Ekotyp vysokohorského smrku v I.zóně Trojmezná nedaleko zážitkové trasy mezi Plešným jezerem a vrcholem Plechého. Foto Aleš Kučera. Foto na str. 11 odshora Světlina po vývratu s odrůstajícími přirozenými nárosty smrku na tlejícím dřevě v okolí Modravských slatí. Foto Aleš Kučera. Přirozené nárosty smrku a jeřábu na osluněných plochách po rozpadu horního stromového patra v I. zóně Trojmezná. Smrk společně s jeřábem se zde chová jako pionýrská dřevina. Foto Aleš Kučera. Troudnatec pásovaný na kmeni smrku v bezzásahové zóně nedaleko Pytláckého rohu. Foto Aleš Kučera. Ing. Aleš Kučera Správa NP a CHKO Šumava ales.kucera@npsumava.cz Ing. Miroslav Černý Správa NP a CHKO Šumava miroslav.cerny@npsumava.cz jaro

12 Šumava I Genetika smrku Text Jiří Mánek Fenomén lesa vždy byl a vždy zůstane šumavským tématem číslo jedna. Není divu, vždyť je to právě les, který přímo či nepřímo ovlivňuje veškeré složky životního prostředí Šumavy, nevyjímaje rostlinstvo, živočišstvo, vodní poměry, půdní poměry, klimatické poměry, ale ani obyvatele Šumavy, kteří jsou nedílnou součástí jejího životního prostředí. Všechny tyto složky jsou šumavskými lesy ovlivněny, jsou na nich více či méně závislé. Jedním z často diskutovaných témat Šumavy v odborných i laických kruzích je problematika genetiky šumavských smrčin. Zůstaly v šumavských lesích uchovány geny původních pralesů? Jsme schopni je uchovat pro příští generace? Jsme vůbec schopni je rozpoznat? HLEDÁNÍ genetických kořenů původních šumavských smrčin 12 jaro 2008 Foto Jiří Kadoch

13 PODĚKOVÁNÍ NA ÚVOD Když jsem se v roce 1995 poprvé začal ucházet o práci hydrobiologa u Správy NP Šumava, byl to tehdejší náměstek ředitele ing. Vladimír Hladilin, který mě vzal do laboratoře na vimperském zámku. Tam ing. Karel Kaňák již dříve na základě přizvání ke spolupráci tehdejším ředitelem ing. J. Kecem a jeho náměstkem ing. F. Krejčím prováděl terpenové analýzy a snažil se studovat genofond šumavského smrku. Místo hydrobiologa pro vás nemám, ale bylo by fajn, kdyby jste pokračoval v tom, co začal inženýr Kaňák, řekl Hladilin. A to byl začátek mé cesty za poznáním genetické struktury šumavských smrčin. Dnes, po deseti letech studia genofondu smrku v celé ČR a zejména na Šumavě, je zřejmé, že původní populace šumavského smrku mají své specifické genetické znaky a my jsme schopni je identifikovat. To, co se na počátku zdálo jenom snem, se tak začíná naplňovat. A proto bych chtěl osobně tímto článkem právě v časopise Šumava poděkovat dvěma mužům, kteří stáli na počátku. Ing. Karlu Kaňákovi (in memoriam), který jako první začal v ČR i na Šumavě používat genové márkery ke studiu lesních dřevin a se kterým jsem měl tu možnost vést na dané téma mnohé diskuse, a ing. Vladimíru Hladilinovi, který obrátil mé zaměření směrem k lesnické genetice. GENETICKÁ MOZAIKA ŠUMAVSKÝCH LESŮ Šumava reprezentuje vůbec nejlesnatější komplex ve střední Evropě, který můžeme po právu považovat za národní poklad. Přes významné historické změny ve struktuře původních lesů a jejich genofondu se v prostoru Národního parku Šumava dodnes dochovaly zbytky původních či přirozených porostů. Proto jsou dnešní lesy Šumavy složené z mozaiky lesů původem většinou neznámých, původních, nepůvodních až lesů geneticky zcela nevhodných. Je ale vůbec možné tyto populace od sebe odlišit? Klasickými lesnickými praktikami, které se opírají o vizuálně hodnotitelné znaky a historické studie, to možné není, nebo jen velmi omezeně. Stejně tak nemají klasické lesnické metody nástroje, jak identifikovat specifické znaky dílčích populací, natož kvantifikovat jejich genetickou rozdílnost. NOVÉ, SYSTEMATICKÉ VYUŽITÍ MODERNÍCH METOD Takové nástroje poskytují moderní vědní disciplíny, jako je molekulární biologie a genetika, které pracují se znaky, které jsou pod plnou genetickou kontrolou a nejsou ovlivňovány životním prostředím jedince. Tyto metody se s úspěchem používají již desítky let nejen při studiu genetických aspektů člověka, zvířat a zemědělských plodin, ale také při studiu populací lesních dřevin. Jednou z nejpropracovanějších metod pro praktické využívání v lesnické genetice jsou tzv. isoenzymové genové márkery (speciální bílkoviny). Orientační přehledová mapka NP Šumava s vyznačením populací smrku ztepilého u kterých byla doposud provedena isoenzymová analýza. Proto se na sklonku roku 2006 vedení Správy NP Šumava s podporou současného ředitele ing. Krejčího rozhodlo využít těchto metod a zahájit komplexní systematické mapování genofondu smrku ztepilého v oblasti NP Šumava. Přednostně je zkoumáno 18 populací vytipovaných ve studii ing. Josefa Jelínka Historický průzkum, ověřování genofondu smrku ztepilého na vytipovaných lokalitách NP Šumava. SLEDOVANÉ POPULACE A METODY HODNOCENÍ Velkou výhodou pro projekt nového a systematického monitoringu genofondu šumavského smrku je široká vstupní databáze informací o genetické struktuře více než 60 populací z celé ČR. Tyto jsme získali v průběhu posledních 10 let, zejména za finančního přispění Ministerstva životního prostředí. V oblasti NP a CHKO Šumava bylo zatím zkoumáno celkem 16 dílčích populací smrku ztepilého a pro ukončení této etapy to bude ještě dalších 9 původních populací. Z každé populace zkoumáme jedinců. Genetická struktura populací je hodnocena na základě studia 16 genetických znaků. Výsledky laboratorních analýz pak postupujeme náročnému hodnocení s využitím počítačových programů. SPECIFIKA ŠUMAVSKÉHO SMRKU V případě všech původních šumavských populací jsme pozorovali vysokou vnitropopulační variabilitu, která ukazuje na přirozený vývoj populace. U přirozených populací jsme vysledovali genetickou variabilitu mnohem větší než u populací uměle založených či intenzivně obhospodařovaných. Tento fakt potvrzuje důležitost přirozeného vývoje populací lesních dřevin, protože velká genetická rozmanitost pak lépe umožňuje populaci reagovat na změny životního prostředí. V případě nízké variability je přizpůsobení změnám omezeno, a proto jim podléhá větší podíl jedinců - ať již jsou to extrémní teploty, vítr, kůrovec, či různé patogeny. Díky množství informací o genetické struktuře 60 dříve studovaných populací smrku v celé ČR, jsme byli schopni rozeznat unikátnost znaků sledovaných právě na Šumavě. Objevili jsme, že v případě původních populací se také vyskytuje celá řada znaků v mnohem větší míře než u populací původem sporných. Z našich dosavadních výsledků se zdá, a téměř se potvrzuje, že jsme objevili jeden konkrétní znak, který je identifikačním znakem původních šumavských smrčin. Jedná se o specifickou alelu enzymu leucin aminopeptidázy, která se nevyskytuje téměř nikde jinde v ČR. Je to velmi významným objevem, a proto jej budeme muset do budoucnosti ještě hlouběji studovat a prokázat, zejména výzkumem většího množství nepůvodních populací na Šumavě. GENETICKÁ MAPA Dosavadní výsledky vzrušujícího bádání a hledání genetických kořenů šumavského smrku položily reálný základ pro odlišování zbytků jeho původních populací v oblasti celého NP Šumava. Proto máme na obzoru nový cíl, ve kterém bychom chtěli využít dosud získaných poznatků a postupně vytvořit komentovanou Mapu genetického potenciálu šumavského smrku, která odrazí minulost, ale i budoucnost jeho vývoje. Jiří Mánek TYCHON, v.v.i., 1. máje Vimperk, jiri.manek@tychon.cz jaro

14 Šumava I Národní park Bavorský les: vstup dovolen Text Maria Husslein Překlad Michal Valenta NÁRODNÍ PARK BAVORSKÝ LES: vstup dovolen Zásady usměrňování pohybu atraktivní naučná a zotavovací zařízení a okružní turistické trasy především na okraji území NP, pravidelná obsluha nejdůležitějších nástupních a konečných míst vycházek do NP veřejnou dopravou - autobusy či železnicí, pravidelná údržba a přehledné značení nabízených tras, jasné vymezení území se statutem zvláštní ochrany, informační servis k NP i dohled nad dodržováním pravidel. V souvislosti s přístupem ČR do Schengenského prostoru se velmi aktuálním stalo zdůrazňování volnosti pohybu v sousedním NP Bavorský les v kontrastu s omezeními pohybu v NP Šumava. Před nadcházejícm jarem - již uvnitř Schengenu - popsala situaci v sousedním NP Bavorský les ve svém příspěvku pracovnice Správy NP, odboru ochrany přírody v Grafenau, paní Maria Husslein. Vysvětlivky k mapce 14 jaro 2008

15 Jedním z cílových poslání NP Bavorský les je probouzet v návštěvnících nadšení pro ideu NP ( přírodu nechat přírodou ) a umožňovat zážitky z vnímání přírody, aniž by přitom docházelo k vážným narušením života a vývoje přírodních společenstev a citlivých druhů. To odpovídá jak právním předpisům v ochraně přírody a nařízení o NP Bavorský les, tak i mezinárodním kritériím pro národní parky podle IUCN, kdy NP se kromě přednostního poslání ochrany přírody zpřístupňují i obyvatelstvu k získávání ekologicko-vzdělávacích a zotavovacích zážitků. Nejdůležitějšími zásadami usměrňování pohybu návštěvníků v našem NP jsou: Značené turistické trasy umožňují hostům NP návštěvu turistických atraktivit, návštěvnických středisek i nejvyšších vrcholů, ale nabízejí i šance získávat zážitky z přírody a velkoplošně se zde rozvíjející lesní divočiny. Současně je pro uchování této přírodní jedinečnosti důležité zachovat či znovu obnovit dostatečně rozlehlé, souvislé, komunikačně nerozřezané celky území parku, poskytující dostatečně klidná refugia zvláště ohroženým a na vyrušování citlivým druhům. V porovnání s evropskými NP je síť turistických tras v NP BW poměrně hustá. Jako jedna z podmínek pro (od r již pátou) úspěšnou obhajobu prestižního ocenění Rady Evropy - Evropského diplomu pro příkladně spravovaná chráněná území - za dalších 10 let (v r. 2016) bylo proto NP Bavorský les v r uloženo, že stávající síť turistických tras nesmí být rozšiřována....ale PODLE PRAVIDEL V NP Bavorský les o rozloze ha neplatí obecně omezení možnosti pohybu jen na vymezené trasy, jak je tomu v četných NP světa. Snaha Správy NP vyjít vstříc požadavkům a přáním návštěvníků parku i obyvatel regionu se v praxi uskutečňuje formou územních a ve speciálních případech i časových omezení práva vstupu na základě limitů ochrany přírody. Omezení práva vstupovat na území NP platí již od 80. let zhruba na 40 % plochy NP Bavorský les. Zejména se týká výše ležících poloh (podél hraničního hřebene s českým národním parkem Šumava), poměrně vzdálených od sídel, ale i oblastí citlivých na jakékoli rušení (tzv. jádrová území či území ochrany divoce žijící fauny - Kerngebiet, resp. Wildschutzgebiet). Vstup je omezován zejména: k ochraně živočichů citlivých na vyrušování (zejména lesní kurovití ptáci), k zabránění poškození dřevin okusem, který může ve zvýšené míře působit spárkatá zvěř (jelení, srnčí) právě v důsledku jejího rušení, k ochraně vegetace a půdních povrchů citlivých na sešlap (zejména rašeliniště), ke snížení rušivých vlivů spojených se sběračskými aktivitami člověka (lesní plody, houby apod.), k omezení plíživých změn přirozené flóry Bavorského lesa v důsledku vnášení živin do přírody parku a dopadů sběračských aktivit. Vstupovat či vjíždět do jádrových, resp. klidových oblastí NP je v zásadě obecně zakázáno - s výjimkou značených turistických tras pro pěší, cyklisty a lyžaře, jež mohou být využívány celoročně. Pro letní sezonu (resp. léto - podzim) od 1.7. do tuto možnost doplňují tzv. ostatní cesty a stezky, specifikované nařízením o omezení práva vstupu v NP Bavorský les z r. 1997, resp. z r (Bližší přehled - viz mapku značených turistických tras). Omezením možnosti vstupu jen na značené cesty je tak vymezena i možnost sběru lesních plodin. Na ostatních částech NP, v nichž stejně vesměs v blízkosti sídel leží tradiční lokality sběru plodin, je pak sběr lesních plodů či hub možný při dodržování běžných předpisů jako jinde v krajině nechráněné. Pro turistické využití NP Bavorský les jsou nejvýznamnějšími aktivitami - podobně jako na Šumavě - pěší turistika, cykloturistika a v zimě lyžařská turistika na běžkách. PĚŠÍ TURISTIKA Tradičně nejpočetnější skupinou návštěvníků parku jsou pěší turisté. Současně je pěší turistika i nejlepší formou, jak poznávat přírodu co nejšetrněji. V systému zpřístupnění NP Bavorský les proto mají pěší trasy nejvyšší prioritu. Jejích síť o délce cca 300 km vede v parku např. k většině důležitých přírodních pozoruhodností, aniž by však přitom zpřístupňovala každý vrchol či rašeliniště. Průběh tras je volen tak, aby cíl NP - fascinace přírodou - nabízel nejen cíl, ale i průběh trasy, a tak byla vlastně tlumena potřeba vyhledávat další místa, nezpřístupněná značenými trasami. Trasy jsou ale nabízeny i mimo lokality turistických atraktivit, aby i klid hledající hosté se mohli vyhnout frekventovaným turistickým trasám (vždy však při zachování výše uvedených zásad priority ochrany přírody v NP). Pro odlehlé části NP platí proto stejně jako pro cenné lokality rašelinišť či pralesovitých porostů povinnost vstupu pouze po cestách. Přitom určitou automatickou ochranu proti nepřípustným vstupům mimo značené trasy nabízí dnes v NP na velkých plochách probíhající proces samovolné, pouze taktovkou přírody dirigované, přirozené obnovy lesa. I malý počet návštěvníků, kteří vědomě nechtějí využívat nabízené trasy, totiž ohrožuje koncept jádrových nebo klidových území ochrany, protože citlivé druhy si na takové rušení zvykají hůře než na pravidelnou frekvenci na značených trasách (To je mj. dávno zažitá zkušenost z nejstaršího evropského NP Engadin ve Švýcarsku - jeho hlavní, v celé Evropě známou a vyhledávanou turistickou atraktivitou jsou jinde nenalezitelné možnosti pozorování či fotografování horské zvířeny (relativně) zblízka, z turistického chodníku. To garantuje již desítky let striktně strážci parku kontrolovaný princip omezení pohybu návštěvníků na značené trasy, na které je již zvěř navyklá a zůstává v klidu, pokud návštěvník nepřekročí rušivou útěkovou vzdálenost - pozn. redakce). Předpokladem funkčnosti tohoto modelu je samozřejmě přehledné značení a kvalita cest včetně údržby. V NP Bavorský les je takto vymezená síť značených tras v zásadě přístupná celoročně, tedy i lyžařům - běžkařům, ale i (nemnoha) skialpinistům anebo vyznavačům chůze na sněžnicích. CYKLISTIKA Zpřístupnění cyklotrasami v porovnání s pěšími turisty mj znamená vyšší frekvenci oblastí vzdálenějších od výchozích míst turistů. Cyklisté se tak mohou zdržovat i po soumraku v místech, jež už pěší turisté odpoledne opustili. Při zpřístupňování takových odlehlých oblastí cyklotrasami je proto třeba zdrženlivosti, má-li zůstat zachována ochrana druhů citlivých na rušení klidu v jejich prostředí. V NP Bavorský les - stejně jako na Šumavě - je proto jízda na kole povolena jen po značených cyklotrasách. Cyklotras je v celém NP Bavorský les cca 175 km, vesměs v okrajových částech. Dojezd k jádrovým územím umožňují jen ve velmi omezeném rozsahu. Pozornost je věnována i co možná důslednému oddělování tras pro cyklisty a pěší s cílem omezit konflikty či nehody. Jen ojediněle, na přehledných místech, jsou trasy vedeny souběžně.v případech pochybností má přednost trasa pro pěší. U atraktivních cílů v jádrových územích jsou k dispozici na místech křížení s trasami pěšími parkoviště pro kola. Kombinace cyklotrasy s kratší okružní pěší trasou se těší v parku stále větší oblibě (např. k horským atraktivním loukám Schachten či k vrcholu Roklanu). DOSLOV I z výše uvedeného vyplývá, že ani NP Bavorský les není zcela volně přístupnou arénou pro neomezené aktivity moderního člověka. Za desítky let postupně vytvořený vyvážený systém zpřístupnění území NP dává člověku jak možnosti, tak ale i omezení. V kombinaci s relativně typickou ochotou na druhé straně hranice respektovat daná pravidla nevedl i dosavadní, jinak poměrně značné možnosti nabízející systém k přetížení citlivých území a umožnil tak dosud NP Bavorský les uchovat i řadu odlehlejších oblastí - zejména při hranici s NP Šumava - v relativně velmi nenarušeném stavu. Oba NP tak společně v odlišných historicko - společenských podmínkách a v podstatě i na bázi regulovaného zpřístupnění dochovaly poměrně rozsáhlé přírodní území jako základ dnes v Evropě velmi ceněných oáz přírody pro člověka i přírodu. Takový společný kapitál mnoho evropských parků - zejména ve střední Evropě - již nemá. Pamatujeme na to i v euforii po Schengenu? Neměla by asi vést k tomu, aby byl tento kapitál překotně, neuváženě prohospodařen jenom proto, že Šumava leží na schengenské hranici, zatímco v jiných chráněných územích, jichž se Schengen netýká, běžně platná omezení vesměs nikoho z klidu nevyvádějí. Ing. Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava michal.valenta@npsumava.cz jaro jaro

16 Šumava I Vzácná hadilka objevena na centrální Šumavě Text a foto Libor Ekrt Šumava byla dlouhou dobu botanicky nepříliš prozkoumaným územím. I přes zvýšenou intenzitu botanického průzkumu v posledních desetiletích se zde neustále daří nacházet nové a překvapující nálezy, které svým významem často přesahují hranice Šumavy. Jakékoliv vědecké poznání stejně jako průzkum biodiverzity tak velkého území, jakým Šumava bezesporu je, není nikdy dílem okamžiku, ale je to vždy dlouhodobý a bez nadsázky nikdy nekončící proces. VZÁCNÁ HADILKA objevena na centrální Šumavě 16 jaro 2008

17 NENÁPADNÁ KAPRADINA Hadilky jsou podobně jako vratičky velmi nenápadné a skrytě rostoucí kapradiny. Hadilka patří do starobylé čeledi hadilkovitých (Ophioglossaceae), která se morfologicky velmi nápadně liší od běžně se vyskytujících druhů kapradin např. z rodů kapraď, papratka či osladič. Jedná se o velmi jednoduše členěné, asi 15 cm vysoké byliny, které jsou tvořeny zpravidla jediným celistvým listem, resp. sterilní částí listu, a někdy vytvořeným stvolem nesoucím výtrusnice, tedy plodnou (fertilní) částí listu. Na celém světě je známo asi 50 druhů hadilek rostoucích převážně v tropech a z menší části v mírném pásmu Eurasie. Na území České republiky roste však pouze druh jediný, a to hadilka neboli hadí jazyk obecný (Ophioglossum vulgatum). Hadilka obecná je průvodcem slatinných, podmáčených a vápníkem bohatých luk a pastvin, případně světlých lesů zejména olšin. Jedná se o kalcifilní druh rostoucí kromě vápencových oblastí také na místech, kde je půda obohacena vápníkem vymývaným ze silikátových hornin puklinovou vodou. V jižních Čechách je druh v současné době znám jen vzácně z několika lokalit (Chán 1999). ŠUMAVSKÝ KLENOT Hadilka obecná je v České republice zákonem chráněný druh. V Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky je zařazena do kategorie C2 mezi silně ohrožené druhy a podle Červeného seznamu Šumavy je považována za druh kriticky ohrožený (C1). Tato vzácná kapradina byla na Šumavě historicky známa pouze z jediné lokality, a to na loukách u Huťského Dvora u Horní Plané. Výskyt hadilky zde byl v r zaznamenán W. Hirschem (Procházka & Štech 2002), ale pak již dále nikým nepotvrzen. Vzhledem k regulaci vodního režimu v oblasti lokalita zřejmě zanikla. Další šumavskou lokalitu ve Svatotomášské hornatině nalezl asi po 60 letech v roce 1996 A. Pavlíčko na dně starého vápencového lomu u zaniklé osady Kyselov na úpatí Sovího vrchu na pravém břehu Lipenské přehradní nádrže (Procházka 1998), kde roste dodnes. V roce 2002 a 2006 byly v centrální Šumavě nalezeny dvě nové lokality. První se nachází v oblasti Boubínsko-stožecké hornatiny na vrcholu kopce Spáleniště u obce České Žleby a druhá byla zaznamenána na Šumavských pláních na luční enklávě bývalé obce Zhůří u Nové Hůrky. V těchto oblastech, ani nikde jinde na Šumavě, nebyl zmiňovaný druh nikdy v historii botanického průzkumu Šumavy již zaznamenán. VÝJIMEČNOST LOKALIT HADILKY V CENTRÁLNÍ ŠUMAVĚ Obě nově nalezené lokality hadilky v oblasti centrální Šumavy se svým charakterem výrazně odlišují od dalších lokalit známých na území České republiky. Lokalita na kopci Spáleniště u Českých Žlebů byla nalezena v r (not. L. Ekrt & D. Půbal) v pralesovitém fragmentu na vrcholu kopce, který spadá do I. zóny NP Šumava. Byly zde nalezeny stovky jedinců hadilky obecné v podrostu zapojeného bylinného patra pod starými jasany. Charakter porostu na této lokalitě by se dal stručně charakterizovat jako přechod mezí vegetací suťového lesa a horskou klenovou bučinou. Výskyt hadilky na Spáleništi je zřejmě podmíněn několika faktory. Jednak je to relativní bazicita (zásaditost) podloží - podloží tvoří hornina durbachyt - a jednak to může zřejmě být také výrazný vliv jasanů dominujících ve stromovém patře porostu. Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) může příznivě podmiňovat existenci hadilky obecné - zřejmě vlivem mykorhizních vztahů (úzké soužití hub a vyšších rostlin). Tento vztah by nebyl ojedinělý, protože jak již bylo zaznamenáno na jiných lokalitách, tak zřejmě podobnou souvislost můžeme nalézt mezi jasanem a neméně vzácnou drobnou kapradinou vratičkou heřmánkolistou (Botrychium matricariifolium) (Boublík & Lepší 2001). Vzhledem k existenci řady dalších lučních druhů na lokalitě se nabízí otázka, zda enkláva (jasenina) nebyla v minulosti enklávou luční. Podíváme-li se však do historických lesnických map, tak je jisté, že v minulosti (mapová díla z let 1853, 1881, 1932) ani v době blízké současnosti tomu tak nebylo a na ploše současné jaseniny existoval vždy lesní porost. Není však pochyb, že porosty jasanu zde byly v minulosti vysazeny uměle. Zajímavý je také výskyt hadilky na druhé lokalitě, nacházející se na luční enklávě při obvodu bývalé vojenské střelnice, na místě zaniklé obce Zhůří nedaleko Nové Hůrky (různé mikrolokality na luční enklávě not K. Průcha; 2006 L. Čepa & E. Hofhanzlová; 2006 L. Ekrt). Hadilka se zde vyskytuje na suchých, druhově velmi bohatých smilkových trávnících. Je jistě zajímavostí, že na ploše 4 x 4 m tu společně s hadilkou roste asi 52 dalších druhů cévnatých rostlin, což je počet velmi vysoký, téměř se rovnající druhové bohatosti některých luk např. v Bílých Karpatech. Uvedený druh zde roste asi na čtyřech místech (mikrolokalitách) opět ve stovkách hojně plodných jedinců, a to vždy v okrajových částech enklávy, vždy ne dále než m od okraje lesní cesty na rozhraní lesa a luční enklávy. Zamyslíme-li se nad existencí hadilky na lokalitě, najdeme jistě několik možností, které by mohly podmiňovat výskyt tohoto druhu u Zhůří. Hadilka jako bazifilní druh by nikdy nerostla na kyselém podloží. V rámci uvedené lokality se zde nachází řada zajímavých biotopů od kyselých vrchovišť po mírně bazická luční prameniště a rašeliniště s řadou bazifilních druhů. Výskyt hadilky na suchých okrajích enklávy však zřejmě není ovlivněn těmito prameny. Další možnost představují navážky krystalického vápence v minulosti. Vápencový štěrk byl totiž v době existence vojenského prostoru Dobrá Voda s oblibou používán ke zpevňování cest na území cvičiště. Existenci hadilky vhodně podmiňuje také pastva skotu na lokalitě. Skot spásá vegetaci v okrajových částech enklávy s větší frekvencí než v části centrální a selektivně se hadilce vyhýbá. Hadilce evidentně rozvolnění a okus okolní vegetace prospívá. Téměř všechny mikrolokality hadilky jsou v současné době na Zhůří ohroženy rychlým zarůstáním smrkovými nálety a v dalších letech bude úkolem ochrany přírody co nejdříve přikročit k jejich výrazné redukci. Vlevo: Hadilka obecná (Ophioglossum vulgatum) je drobná, asi 15 cm vysoká kapradina s listem rozděleným na část sterilní a část fertilní (štět nesoucí výtrusnice). Na této straně odshora: Na vrcholu kopce Spáleniště u Českých Žlebů byly v roce 2006 nalezeny stovky jedinců hadilky obecné v podrostu pod jasany Hadilky jsou podobně jako vratičky velmi nenápadné a skrytě rostoucí kapradiny řazené do samostatné starobylé čeledi hadilkovitých (Ophioglossaceae). Na lokalitě Zhůří druh rostě v porostech rozvolněných, druhově velmi bohatých smilkových trávníků, které jsou spásány skotem. Plochy s hojným zastoupením hadilky na luční enklávě u bývalé obce Zhůří silně zarůstají nálety smrku. O jejich redukci by se měla Správa NP postarat v následujících letech. Mgr. Libor Ekrt Správa NP a CHKO Šumava libor.ekrt@npsumava.cz jaro

18 Šumava I Archipelago - souostroví Text a foto Jana Slonková ARCHIPELAGO souostroví Přírodní bohatství tohoto území na jihozápadě Finska bylo diskutováno již ve čtyřicátých letech minulého století. Myšlenka zřídit národní park se objevila v letech šedesátých a v roce 1983 byl Národní park Archipelago vyhlášen. O jedenáct let později zde byla ustavena Biosférická rezervace Archipelago. Chráněné území zahrnuje správní území obcí Houtskär, Korpo, Nagu a Dragsfjärd. Je nejrozsáhlejším ze čtyř mořských národních parků ve Finsku (přibližně ha), přičemž jeho dva tisíce ostrovů a ostrůvků zabírá z celkové výměry jen tři tisíce ha. Žije tu obyvatel, ale přes letní sezonu se počet lidí několikanásobně zvyšuje. Stejně jako to známe ze Šumavy. Švédsky zde mluví 80 % obyvatel, i když všichni samozřejmě umí také finsky a většina i anglicky. Jádro parku je ve vlastnictví státu, nicméně většina země i vodní plochy uvnitř biosférické rezervace je v soukromém vlastnictví. Za management v biosférické rezervaci odpovídá Regionální environmentální centrum. Tento úřad úzce spolupracuje s krajským úřadem Aboland, který reprezentuje obce v oblasti Archipelago. Jejich spolupráce v rámci sítě M&B je podporována vládou. Správou území na vodě i na zemi je pověřen Národní park Archipelago, řízený Jihofinskou přírodní službou, což je část státní Správy lesa a parku - Metsähallitus. Národní park Archipelago byl založen k ochraně ekosystémů, udržení tradičního způsobu využívání přírodního prostředí, zachování ostrovních komunit a tradiční kultury této oblasti ve smyslu udržitelného rozvoje a také k podpoře environmentálního výzkumu a prosazování veřejného zájmu. V Národním parku Archipelago můžete kamkoliv s výjimkou oblastí, kde jsou pohyb osob a kotvení lodí v období hnízdění ptáků zakázány, nebo břehů hájených jako tulení oblasti. Najdete zde značené stezky a infopanely s důležitými informacemi - o okolí, dosažitelných kotvištích, kempech, toaletách či o místech, kde je možno rozdělat oheň. Je zde také několik informačních středisek, například Sinisimpukka / Blamusslan (slávka) Centrum - ve vesnici Kasnäs (Dragsfjärd) nabízí návštěvníkům informace o přírodní rozmanitosti a vývoji Baltického moře, v Korpoström Archipelago Centrum na ostrově Korpoo si můžete prohlédnout rozsáhlou expozici o historii a tradičním způsobu života na ostrovech. Zdejší příroda se nám může zdát pustá, neúrodná, s holými skalnatými ostrůvky a s kamenitými srázy porostlými borovicovými lesy, avšak biologická rozmanitost této oblasti je unikátní. Najdete zde více než 360 ohrožených, či kriticky ohrožených druhů 18 jaro 2008

19 rostlin, hub a zvířat. Z rostlin například prstnatec bezový, slanobýl draselný, kakost krvavý, tolita lékařská a jabloň planá, ze zvířat typické druhy ptáků, jako kajka mořská, racek bouřní, rybák dlouhoocasý, alkoun obecný, linduška skalní, mezi ohrožené druhy patří jespák obecný, orel mořský, racek žlutonohý, rybák velkozobý. Na konci jara tu můžete vidět několik tisíc tuleňů šedých a přibližně dvě stě tuleňů kroužkovaných. Ochranné programy jsou také cíleně zaměřeny na zachování tradičního venkovského krajinného rázu, tvarovaného po staletí působením lidského osídlení a tradičním způsobem života. Vliv člověka na souostroví vrcholil v 19. století a během 2. světové války. Tehdy byla využita všechna místa vhodná ke kultivaci, následkem vysoké poptávky stavebního i palivového dříví byly valem káceny lesy. Na krajinný ráz měl na mnoha místech velký vliv také chov dobytka. Na spásání a sušení sena na zimu doplatila vegetace na mnoha ostrovech i ostrůvcích. Tím jak po 2. světové válce přibývalo pustých ostrovů a ubývalo pastvin, zmenšoval se také počet chovaného dobytka. Tato skutečnost zase přinejmenším urychlila zpětné zarůstání luk, které jsou dnes znovu pro souostroví typická. Údržba tradičního venkovského krajinného rázu vyžaduje stálou péči, a to především spásáním jako za starých časů. I dnes tak můžete vidět loď plnou ovcí vyhlížejících čerstvou pastvu. Tady ostatně plavou z ostrova na ostrov odnepaměti všichni - ovce, lidi i divoká zvířata. Vlevo: Archipelago je rájem pro mechy (ploník, dutohlávka). Na této straně zleva doprava: 1. Na nejvyšším místě ostrova Korpo stojí meteorologická stanice. 2. Některá místa mohou připomínat Šumavu. 3. Lišejníky (terčovka otrubičná) potkáte na každém kroku. 4. Severská příroda je překvapivě barevná. 5. Mapka souostroví. 6. Malé převýšení láká k projížďce na kole. Ing. Jana Slonková Správa NP a CHKO Šumava jana.slonkova@npsumava.cz jaro

20 Šumava I Kde přezimují netopýři na Šumavě? Text Libor Dvořák I Foto Oldřich Vojtěch Netopýr brvitý je vzácným druhem, který byl na Šumavě nalezen pouze v několika exemplářích v okolí Kašperských Hor. NETOPÝŘI Kde přezimují na Šumavě? S netopýry se během svého života setká prakticky každý, obyvatele Šumavy nevyjímaje. Často je to jen stín, který se mihne ve vsi či městě kolem lampy veřejného osvětlení během lovu nočního motýla či jiného hmyzu. Někomu se poštěstí vidět netopýra zblízka: na půdě během léta, v domě, když tam náhodně zalétne, nebo ve sklepě v době zimního spánku. Přestože žijeme v 21. století, zůstávají netopýři pro mnohé mysteriózními zvířaty opředenými mnoha pověrami. Jejich opravdový život je ale ještě mnohem zajímavější. 20 jaro 2008

21 Šumava I Příroda Na území Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava bylo dosud nalezeno 18 druhů netopýrů. Při této rozmanitosti není divu, že se od sebe liší barvou, velikostí, druhem potravy nebo také místem, kde tráví svůj zimní spánek. Pojďme se na ten spánek podívat blíže. Během podzimu jsou netopýři velmi aktivní a poletují krajinou. Snaží se sehnat co nejvíce hmyzu a nastřádat na zimu podkožní tuk, hledají vhodná místa na zimování a na krátký čas se usazují na nejrůznějších místech. To je období, kdy se nejčastěji zatoulají do lidských obydlí, často i do obytných místností. S příchodem mrazíků a snížené aktivity hmyzu (obvykle v listopadu) začínají netopýři přezimovat. Na vhodném místě se usadí, a když je nic nevyruší a mají dostatečné zásoby podkožního tuku, vydrží zde až do příchodu jara (březen). Sníží teplotu, dýchání i krevní oběh na minimum a téměř zastaví metabolismus. Každé probuzení znamená velké ztráty drahocenné energie, a tak často netopýři nepřečkají zimu, pokud si nedoplní zásoby lovem hmyzu. To se může stát jednak při oteplení, kdy vyletí i přezimující hmyz a netopýři mají co lovit, jednak též mohou netopýři prolétnout zimoviště a sbírat přezimující hmyz tam. Jednou i vícekrát za zimu se mohou také probudit a změnit zimoviště, pokud jim to současné přestane vyhovovat, nejčastěji svou teplotou. NAŠE NEJČASTĚJŠÍ DRUHY Netopýr velký (Myotis myotis) je naším největším druhem a také jedním z nejhojnějších. Využívá různé podzemní prostory, na Šumavě je nejčastější ve větších štolách. Tvoří nápadné shluky, tak zvané klastry, tvořené v našich podmínkách maximálně 20 kusy. Společně s ním se vyskytuje i přezimuje příbuzný netopýr řasnatý (Myotis nattereri). Je o něco menší a na Šumavě přezimuje nejčastěji také v opuštěných štolách. Zajímavostí tohoto druhu je, že na podzim a v časné zimě (konec října až polovina prosince) se dá na zimovištích nalézt více jedinců než během zimy. Kam se vytrácejí na zimu, zůstává nezodpovězenou otázkou. Blízkých příbuzným netopýra řasnatého je netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Je to rezavě zbarvený druh, který je svým výskytem vázán pouze na vápencové oblasti a na Šumavě byl nalezen velmi vzácně jen v některých štolách nedaleko Kašperských Hor. Velmi zajímavým druhem je netopýr velkouchý (Myotis bechsteinii). Je podobný netopýru řasnatému, podobné velikosti, ale má, jak jeho jméno napovídá, nepoměrně vetší uši. Jedná se o poměrně vzácný druh vázaný na zbytky listnatých a smíšených lesů, kde také přezimuje ve stromových dutinách či budkách. Nálezy ze sklepů nebo opuštěných štol jsou výjimečné. Velmi hojným druhem je netopýr vodní (Myotis daubentonii). Jméno má od toho, že se často zdržuje v okolí vod, nad jejichž hladinou obvykle loví. Je to druh schopný přezimovat ve stromových dutinách, sklepech, štolách i jeskyních. Od tohoto druhu se často hůře odlišují dva blízce příbuzné druhy, netopýr Brandtův (Myotis brandtii) a netopýr vousatý (Myotis mystacinus). Oba dva se vyskytují zejména v oblastech s vyšším zastoupením listnatých a smíšených lesů a zimují jednak ve stromových dutinách a jednak v opuštěných štolách. Odborník s dostatečným cvikem tyto dva druhy odliší s poměrně velkou spolehlivostí podle zbarvení a velikosti, jinak se liší ale pouze vzájemným velikostním poměrem dvou zubů a podle tvaru samčích genitálií. To jen na okraj, aby si čtenář udělal představu, jak složité může být jen prosté pozorování netopýrů. DALŠÍ DRUHY Kromě tohoto druhově rozmanitého rodu Myotis žije na Šumavě mnoho dalších druhů netopýrů. Zajímavý je netopýr černý (Barbastella barbastellus), nezaměnitelný svým vzhledem, díky kterému má v mnoha řečech jméno mops. Je vázaný na listnaté a smíšené lesy ve středních a vyšších polohách. Na Šumavě přezimuje ve štolách, sklepech, ale i skalních štěrbinách. Poměrně blízce příbuzným druhem je netopýr ušatý (Plecotus auritus). Žije prakticky kdekoliv mimo nejvyšší polohy Šumavy, přezimuje na nejrůznějších místech včetně starých vojenských bunkrů. Extrémně velké uši na zimovišti skládá pod přední končetiny, aby jimi neunikalo teplo a energie. Velice podobný je netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus), který nebyl ještě před 50 lety od netopýra ušatého odlišován. Netopýr dlouhouchý obývá zejména mozaikovitou krajinu poblíž lidských sídel do nadmořské výšky asi 700 m. Přezimuje obvykle ve sklepech, kde často sedí na omítnutých zdech. Mezi šumavskými netopýry najdeme i striktně stromové druhy, které v dutinách starých listnáčů nalezneme jak v létě, tak i v období zimního spánku. Patří mezi ně zejména dva velké, rezavě zbarvené druhy, konkrétně netopýr rezavý (Nyctalus noctula) a netopýr stromový (Nyctalus leisleri). Žijí často ve stejných lesích či parcích, netopýr stromový se ale častěji vyskytuje ve vyšších polohách Šumavy. S těmito dvěma druhy se ale téměř nikdo nesetká, pokud nebude cíleně prohlížet staré vykotlané stromy. Ve sklepech či štolách nepřezimují. Poměrně blízce příbuzní k těmto druhům jsou naši nejmenší netopýři, spíše rezavě zbarvený netopýr hvízdavý (Pipistrellus Vrápenec malý. Významný a snadno rozeznatelný druh netopýra.. pipistrellus) a šedavější netopýr parkový (Pipistrellus nathusii). Oba druhy zimují ve stromových dutinách, různých štěrbinách, řidčeji i sklepech nebo štolách. Zajímavé je, že netopýr parkový byl velmi vzácným druhem na území Čech, ale v posledních několika letech se rychle šíří a místy je zejména v okolí vod nebo v některých alejích velmi častý. Zajímavým druhem je netopýr pestrý (Vespertilio murinus). Obývá zejména vyšší polohy, kde přezimuje ve skalních štěrbinách, ovšem velmi často se ukrývá v domech - ve štěrbinách panelových domů, ve dvojitých střechách a podobně. Patří k našim vzácnějším druhům. Netopýr večerní (Eptesicus serotinus) je dalším štěrbinovým druhem. Jedná se o dosti velkého netopýra, rezavě hnědě zbarveného, který se čas od času objevuje kromě skalních a panelákových štěrbin i ve sklepech a štolách. Patří mezi nejběžnější městské netopýry. Jemu blízce příbuzný je netopýr severní (Eptesicus nilssonii), mnohými považovaný za našeho nejkrásnějšího netopýra. Jedná se o chladnomilný horský až podhorský druh, který zimuje ve štolách a chladnějších sklepech. NEJBIZARNĚJŠÍ DRUH NAŠEHO NETOPÝRA Je jím vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Je zástupcem dosti odlišné skupiny než naši ostatní netopýři. Liší se na první pohled už na zimovišti - celý se balí do létacích blan a vypadá jako malá hruška nebo švestka. Je to vzácný druh vázaný na vápencové oblasti a na Šumavě zimuje pouze v okolí Kašperských Hor, a to v jeskyních, štolách a teplejších sklepech. jaro

22 Šumava I Kde přezimují netopýři na Šumavě? 1 Vyjmenovali jsme si všechny druhy netopýrů, které byly nalezeny na Šumavě. Jejich sledování na zimovištích, zejména ve štolách a sklepech, není vůbec snadné. Často jsou to místa vysoko v kopcích a dostat se k nim závějemi sněhu není vždy příjemné. Navíc někteří netopýři sice visí výhradně (vrápenec malý) nebo nejčastěji (netopýr velký) volně na stěnách či stropech, jiní jsou často zalezlí ve štěrbinách (netopýr vodní) nebo jim dokonce dávají přednost (netopýr řasnatý). Pravidelné sledování všech zimovišť, a to zejména těch největších, dá po letech poměrně zajímavý obraz o změnách početností netopýřích druhů, což je důležité zejména u druhů chráněných, např. v rámci Natura Například na největším šumavském zimovišti stoupají počty netopýrů (a zejména vrápenců malých) každým rokem, což je velmi potěšitelným výsledkem. Důležitá je ochrana zimovišť jak před rušením netopýrů při zimním spánku (uzamčení vstupů), tak celých oblastí, ve kterých se zimoviště nalézají, Mnohé z nich jsou uvnitř I. zón národního parku či v přírodních rezervacích. Za zmínku stojí i fakt, že již několik let dochází k výměně informací s bavorskými kolegy. Každoročně je provádíme některými našimi zimovišti a oni nás na oplátku zvou na jejich významné zimoviště v dole na vrchu Silberberg, kde pravidelně přezimuje až k 1000 netopýrů. Ale o tom možná někdy příště. 1 Netopýr velký. Tento druh tvoří na zimovištích nejčastěji tak zvané klastry o více jedincích. 2 Netopýr řasnatý dává na zimovištích přednost úkrytům ve štěrbinách různého typu. 3 Netopýr černý, nezaměnitelný druh svou buldočí hlavou. 4 Netopýr severní, náš nejkrásnější druh. 5 Na straně vpravo: Netopýr dlouchouchý, běžný druh v městech a obcích. Dlouhé uši má složeny podél těla pod létacími blanami, aby nedocházelo k tepelným ztrátám. 6 Jedna ze štol, ve které netopýři pravidelně přečkávají zimu. 2 Libor Dvořák Správa NP a CHKO Šumava libor.dvorak@npsumava.cz jaro 2008

23 5 Píďalka jeskynní (Triphosa dubitata) Především v nižších a středních polohách široce rozšířený druh nočního motýla, jehož housenka se živí listím mnoha druhů dřevin z čeledi růžovitých. Motýl přezimuje hromadně, až v desítkách kusů, zejména v teplejších opuštěných štolách, o něco řidčeji v jeskyních a sklepech a vzácně též ve vojenských bunkrech. Text Libor Dvořák Foto Oldřich Vojtěch 6 Počty netopýrů za posledních 10 let na největším šumavském zimovišti, kterým je komplex dvou větších štol propojený šachtou. Pravidelně zde zimuje 6-7 druhů netopýrů. Velmi zřetelný je nárůst počtů netopýrů a velmi důležitý nárůst počtů vzácných vrápenců malých. jaro

24 Šumava I Teplá Vltava - rodinné stříbro Šumavy Text Eva Zelenková TEPLÁ VLTAVA rodinné stříbro Šumavy Vltavský luh je řazen k nejcennějším územím Šumavy. Je součástí vyhlášené Ptačí oblasti Šumava v rámci soustavy Natura 2000, patří k významné botanické oblasti a také je zahrnutý v ramsarské lokalitě Šumavská rašeliniště z důvodu mezinárodní ochrany mokřadů. Kromě toho je většina jeho území zařazena do I. zóny NP Šumava. Tato ocenění jsou podmíněna neobyčejnou rozmanitostí přírodního bohatství, které tady můžeme nalézt. 24 jaro 2008 Foto Petr Kahuda

25 Trsy rostlin na dně toku tvoří pestrobarevný koberec. 2. Střevle potoční se při tření výrazně vybarví. 3. Pstruzi bystře mizí pod kameny či vymleté břehy. 4. Vývojový cyklus perlorodky je závislý hlavně na pstruzích. 5. Rostliny na mělčinách jsou nejzranitelnější. Snímky 1, 2, 3 - Jiří Kadoch, 4 - archiv Správy NP, 5 - Věra Kladivová Zúžíme-li pohled pouze na řeku a její obyvatele máme před sebou jednu z nejcennějších českých řek z pohledu biologického, i když námitky proti jejímu přírodnímu stavu by se určitě našly - ať už je to přehradní nádrž Lipno, zbytky kamenné stabilizace jejích břehů, nebo určité znečištění, které se do toku dostává ze sídel. Přesto je tato řeka velmi unikátní. V horním úseku mezi Lenorou a Novou Pecí (cca 30 km), který je považován za přírodně nejzachovalejší, řeka volně meandruje a je poměrně široká (cca m). Střídají se mělčiny s hlubšími úseky a dno řeky je převážně štěrkovité. Co je v průzračné vodě na první pohled nápadné, jsou bohaté, podle různých odstínů zelené snadno odlišitelné, trsy rostlin na dně, vytvářející na mnohých místech až souvislé podvodní louky. Tvoří je vzácný stolístek střídavokvětý, lakušník vzplývavý, hvězdoš háčkatý, místy vodní mor kanadský a silně ohrožený druh rdest alpský. Z vodních mechů je nejhojnější pramenička obecná. Ale rostliny nejsou jedinými živými organismy, které řeka hostí. Možná nejnápadnější jsou plaší pstruzi, kteří mizí pod vymleté břehy, jakmile zaznamenají sebemenší náznak nebezpečí. Těžko zahlédnete drobnou vranku obecnou, která svým dokonalým maskováním zcela splývá se štěrkem na dně. Přestože vzrůstem malá, patří mezi evropsky významné druhy, stejně tak jako kruhoústý živočich mihule potoční. Mihule tráví většinu času jako tzv. minoha v bahnitých nánosech řeky a vidět ji v proudu je možné pouze jako dospělého jedince, který spěchá na místo, kde ho čeká svatební rej a pak smrt. Velmi skrytě žije hbitý mník jednovousý, obývající nejhlubší části toku. Naopak při tření krásně se zbarvující rybka, střevle potoční, má ráda mělké a klidné vody říčních zátočin. Poplach mezi vodním osazenstvem dokáže způsobit vydra říční, která přichází k řece jako k hodovnímu stolu. Do jejího jídelníčku se kromě ryb a hmyzu může dostat i rak říční nebo vzácněji různé škeble, které mívají velmi komplikovaný životní cyklus. Mezi ty nejvzácnější patří dlouhověká perlorodka říční, která je závislá na pstruzích, na jejichž žábrách se její mikroskopické zárodky vyvíjejí. Ale ani po opuštění hostitele nemají maličké škebličky vyhráno - zahrabány v říčním dnu totiž hledají potravu, kterou tvoří drobounké, napůl rozložené částečky podvodních rostlin. Teplá Vltava se svými nárosty je jedinou českou řekou, která takto dokáže mladé perlorodky uživit, a jednou z mála, kde vůbec perlorodka přežívá. Rozmanitá škála vodního hmyzu, ať již trvale, nebo dočasně žijícího ve vodě, doplňuje obraz složitého života řeky. Počet druhů vodního hmyzu alespoň desetkrát převyšuje počet druhů všech ostatních vodních živočichů dohromady. Kdo by neznal rozmanité schránky chrostíků, jejichž larvy si je staví z kamínků, ze stébel nebo listů? Možná i na kameni přichycenou plochou jepici nebo některou z pošvatek, které patří k organismům nejcitlivějším na znečištění, pozná milovník mokrého živlu. Ještě mnoho druhů by mohlo být popsáno a mnoho zajímavých vzájemných vazeb. A jak do tohoto obrazu zapadá člověk? Je tím, kdo leští rodinné stříbro a pečlivě jej opatruje, aby ho mohl předat další generaci? Zdá se, že se zatím řídíme živelnou poptávkou a nabídkou - zvětšující se zájem o splouvání Vltavy zvýšil počet půjčoven lodí na Vltavě. Za slunečného letního dne je téměř nemožné ocitnout se na řece sám - až 400 lodí propluje Vltavským luhem. V případě, že je méně vody, zejména za sušších letních a podzimních měsíců, pod vodou skryté rostliny dosahují až k hladině řeky, nebo dokonce začínají vyčnívat. Na mnohých místech je pak těžké se mělčinám vyhnout a je nutné s obtížemi poposkakovat i s lodí po dně nebo vystoupit a přetáhnout loď do hlubší vody. Pádly, která vodák zanořuje do vody, a mnohdy do dna nebo koberce rostlin, je způsobeno nejvíce škod, zvlášť když si uvědomíme délku jejich záběrné plochy a množství rukou, které je drží - křehké stonky se lámou a plují proudem. Brodění přes mělčiny je dalším prostředkem, kterým je možné vytrhat i celé trsy rostlin a kromě toho fyzicky likvidovat případné obyvatele dna. Rušení živočichů je prakticky nepřetržité, a to jak pohybem, tak i hlukem. Pstruzi jsou po většinu dne schováni v úkrytech. Nebylo by opravdu lepší uzavřít řeku pro masovou turistiku a jen hrstce opravdových zájemců umožnit splutí pro poučení a požitek z tichého výletu nad němým vodním světem? Nedokáže ani nadávat ani plakat, sám se bránit neumí - snad jen tím, že zmizí. To snad ale přece nikdo nechce! Místo řeky a jejích obyvatel promlouvají ti, kterým záleží na tom, aby v přírodě zůstala místa, kde můžeme pocítit dotek něčeho výjimečného, krásného a nezávislého na člověku. Zkusme jim alespoň trochu naslouchat a neřadit se po bok těm, kteří ve všem vidí potenciální zisk a prospěch pro sebe. Zkusme se alespoň občas zastavit a s pokorou vnímat tlukot divokého srdce Evropy. Zkusme i my prokázat v rámci EU, že jsme národ respektující námi obývanou a využívanou přírodu. Autorka je odborná pracovnice Sekce výzkumu a ochrany přírody Správy NP a CHKO Šumava a zároveň aktivní vodák. Ing. Eva Zelenková Správa NP a CHKO Šumava eva.zelenkova@npsumava.cz jaro jaro

26 Šumava I Splouvání Vltavy Text Eva Zelenková SPLOUVÁNÍ Vltavy Splouvání vodních toků v národních parcích je ze zákona o ochraně přírody zakázané mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Místa vyhrazená v NP Šumava jsou stanovena Návštěvním řádem vydaným Správou NP a CHKO Šumava. Návštěvní řád zároveň stanoví některé omezující podmínky pro splouvání Vltavy a Otavy, na jiných tocích není provozování vodních sportů povoleno. 26 jaro 2008

27 Že v současné době platné omezující limity pro splouvání Vltavy na území NP jsou nedostatečné pro její vlastní ochranu, o tom ze zasvěcených dnes pochybuje již málokdo. Tvrdí to již dlouho odborníci, kteří se zabývají výzkumem řeky Vltavy, i lidé, pro které je ochrana přírody na prvním místě. Připouští to i lidé, kteří v regionu bydlí, a dokonce i ti, kteří využívají řeku pro své podnikatelské aktivity. Na nedávno konaném setkání pracovní skupiny pro vodáctví se všichni shodli na tom, že určitě první, co z řeky musí zmizet, jsou rafty a případně jiná vícemístná plavidla. Obecně bylo konstatováno, že s pravidly pro splouvání se musí něco dělat - ať již se to týká výšky hladiny pro splouvání, nebo denního počtu lodí, které se na řece v létě objevují. Liší se však názory na míru omezení. Zatímco zástupci Správy NP a CHKO Šumava se přidržují přísných doporučení odborných studií, zastánci vodáctví se snaží hájit co nejmenší omezení. A o čem to tu vlastně mluvíme? Intenzivní studie, vyvolané potřebou seriózních údajů pro stanovení limitů pro splouvání, se začaly zpracovávat v roce 2004, kdy si Výzkumný ústav vodohospodářský vybral rostliny rostoucí na dně řeky jako jeden z citlivých indikátorů změn ve vodním prostředí. O tom, že k ničení podvodních nárostů dochází v důsledku splouvání zejména při nízké hladině, svědčily girlandy vadnoucích vodních rostlin zachytávaných na větvích stromů a keřů zasahujících do vody. Cílem studie bylo zjistit, do jaké míry je množství těchto úlomků závislé na výšce hladiny a množství projíždějících lodí. Poměrně šokující byl výsledek, že teprve za stavu vody 73 cm na vodočtu Chlum (= cca 58 cm v Lenoře a cca 61 cm na Soumarském Mostě) nedochází k prokazatelnému poškozování podvodních rostlin. Zhruba ve stejné době, v letech , byla zpracována studie o ptácích, protože tak, jak je Vltavský luh bohatý na rostlinné druhy, tak je rozmanitý v živočišné říši. Ačkoli se v okolí Vltavy vyskytuje velké množství vzácných druhů ptáků, je jich relativně málo vázáno přímo na řeku a vliv vodáctví na ptačí osazenstvo není tedy prokazatelný. Oproti tomu studie hodnotící vliv vodáctví na ostatní ohrožené druhy živočichů přímo vázaných na řeku (zpracovaná v roce 2007) konstatuje různou míru negativních vlivů na tyto živočichy. K jejich ochraně doporučuje stejnou výšku hladiny jako studie o rostlinách a kromě toho ještě časově omezuje možnost splouvání. V letním období, od začátku června do konce srpna, doporučuje pouze omezené poznávací výpravy s vyškolenými průvodci. Abychom vyčerpali výčet odborných studií o Vltavě, je nutné se zmínit ještě o jedné, která se příliš nezabývá přírodními hodnotami území, ale využitelností splavnění Vltavy z pohledu turistiky. Věnuje se především vybavenosti vodácké trasy, informačním prostředkům, případně finančním zdrojům a zmiňuje i možnost zpoplatnění splouvání. Všechny zmíněné studie je možné v plném znění prostudovat na webových stránkách Správy NP a CHKO Šumava ( u odkazu na vodácké trasy. A jaké tedy jsou v konkrétních číslech navrhované podmínky pro splouvání, které zaručují ochranu všech složek ekosystému Teplé Vltavy? Je to zákaz splouvání raftů a jim podobných plavidel v úseku Lenora - Nová Pec, zvýšení povolené hladiny splouvání o 16 cm na vodočtu na Soumarském Mostě oproti stávajícímu limitu (tj. na hodnotu 61 cm) a omezení denní doby a počtu lodí v období od poloviny června do poloviny srpna (max. 24 lodí denně ve formě řízených poznávacích výprav s průvodci), a to na úseku Lenora (resp. Soumarský Most) - Pěkná. Podle dlouhodobých průměrných průtoků znamenají takovéto podmínky omezení splouvání přibližně na 20 % současného stavu. Je zřejmé, že taková pravidla prakticky vyloučí komerční využití řeky a v létě bude možné splouvat jen za výjimečně zvýšeného stavu vody. Z celkové délky vodácké trasy, která je 33 km, se nejpřísnější doporučení týkají 17 km úseku ze Soumarského Mostu do Pěkné. Tento úsek si pravděpodobně do budoucna sjedou jenom opravdoví vodáci, kteří i teď stejně jezdí většinou na jaře, aby se vyhnuli velkému množství lidí v letním období a využili vyšší hladinu vody. V současné době se připravuje nový Návštěvní řád Národního parku Šumava a vodácké trasy jsou samozřejmě jeho součástí. Vedou se intenzivní diskuse nad závěry studií a zvažují se možná řešení. Začalo se opět diskutovat i o zpoplatnění splouvání. Jestli znamená tato situace opravdu konec vodáků na horní části toku Vltavy, to ukáže až čas. Přes mělčiny se rafty zásadně přetahují. (Foto Věra Kladivová) Meandrující řeka s pomalu tekoucí vodou je pro vodáky nenáročná. (Foto Petr Kahuda) Ing. Eva Zelenková Správa NP a CHKO Šumava eva.zelenkova@npsumava.cz jaro

28 Šumava I Rankelský Sepp - šumavský obr a silák Text Josef Jiřička RANKELSKÝ SEPP šumavský obr a silák Čtenářům díla Karla Klostermanna pravděpodobně utkvělo v paměti jméno Rankelský Sepp - jedné z postav románu V ráji šumavském. Jeho život i výjimečné činy rovněž zaznamenal německy píšící autor Hans Kollibabe v díle: Geschichten vom Rankl-Sepp, dem letzten Böhmerwaldriesen und anderen seltsamen Waldleuten des Reichensteiner Landes; Bergreichenstein (Historie o Rankl-Seppovi, posledním šumavském obru a jiných neobyčejných lesních lidech kašperskohorského kraje; Kašperské Hory 1930), odkud převážně čerpá tento příspěvek. Letos je tomu už 120 let, co zemřel tento neobyčejný člověk staré, tehdy německé části Šumavy. RANKLOV, JEHO DOMOV Jmenoval se vlastně Josef (podomácku Sepp) Klostermann a narodil se jako nejstarší syn v rodině Matthiase Klostermanna na tak zvané Ranklovské rovině u Zlaté Studny a pokřtěn byl v kostele v Nicově. Jeho otec byl svobodným sedlákem na Ranklově čp. 4. Jak tehdy bylo na Šumavě obvyklé, přešlo jméno dvora také na pozdější vlastníky, takže i Sepp byl jednoduše jmenován Rankl-Sepp. Zde se tedy usadil po smrti svého otce jako největší a nejsilnější ze všech devíti sourozenců, v hluboké samotě a v nejlepším souladu se svými blízkými a s trpkým a drsným světem hor, se kterým se musel usilovně rvát o své živobytí. Stavení stálo na okraji rozlehlé louky obklopené lesem, v drsné Zhůřské pláni prostoupené močály, napůl cesty mezi Zlatou Studnou a Horskou Kvildou. V této šuměním lesa provázené odloučenosti se zakládá jeho plachost před větší, hlučnější společností, jeho málomluvnost, ale také hluboké náboženské cítění a jeho skoro dětská láska k dobrým lidem a také k jeho zvířatům. Byl otužilý vůči povětrnosti, střídmý v jídle a pití, nesmírně pilný a spořivý. Za svého života nestonal a byl neustále v dobré náladě přestože se svou o mnoho mladší ženou Cecilií, rozenou Krickelovou z nedalekého Zhůří, musel živit devítičlennou rodinu. Sepp byl vyhledávaným formanem pro dopravu dřeva a křemene a se svým potahem si vydělal slušných pár peněz. Žili si tak společně ve skromném blahobytu. Každý rok tento zbožný muž obětoval svému farnímu kostelu v Nicově tučnou martinskou husu, na Vánoce pořádnou vánočku s mnoha rozinkami, na Velikonoce jehně a na Prokopa (4. července) dokonce tele. Jeho šaty byly nanejvýš prosté. Nosil neustále krátký šerkový kabát, kalhoty ze stejné látky, k tomu vysoké kožené boty, široký kulatý filcový klobouk a v ruce třímal mohutnou, 1,5 metru dlouhou hůl. Ve zjevném protikladu k jeho mohutné postavě byl skoro chlapecký, vysoko položený hlas a dobrosrdečný výraz v jeho přívětivém, rovném obličeji venkovana. Je známo, že byl levák. Jedl pouze levačkou, sice ne u stolu se svými lidmi, ale na lavici u kamen. PŘESTĚHOVÁNÍ DO JÁCHYMOVA Seppův dvůr stál uprostřed Kašperskohorských území a z minulosti byl obdařen mnoha služebnostmi. Měl například právo pást 25 kusů 28 jaro 2008

29 hovězího dobytka na pozemcích kašperskohorských. Proto se městská rada snažila majetek získat, a nabízela mu za jeho pozemek slušnou cenu. Dlouho se Sepp rozmýšlel. Tu konečně když zestárl a zeslábl, ustoupil naléhání rady města a městu svůj majetek za zlatých prodal. Právě v tu dobu byl na prodej dvůr v české vsi Jáchymov u Stach, koupil ho a přesídlil tam. (Dnes patří Jáchymov do místní části Michalov obce Stachy.) Když se ale bylo třeba rozloučit se svobodnou horskou výšinou, s do výše čnějícími lesy a jeho milovanou otcovskou hroudou, tu on, celým srdcem v zemi svého domova zakořeněný muž, usedl na kamennou zídku vedle domu a hořce plakal. V Jáchymově se necítil dobře, neznaje ani slova česky. Nejvíce mu vadilo, že nerozuměl kázání ve stašském kostele, a tak putoval pak už jako starý muž, jak byl na to od mládí zvyklý, znovu každou neděli do vzdáleného Nicova, aby zde mohl poslouchat kázání německého duchovního P. Johanna Jungbauera. Často si mu stěžoval na svůj bol a chodil si k němu pro útěchu. Také své děti posílal do nicovské německé školy. Jako z hnízda vyhnaný a o svou svobodu připravený horský orel žil zde bez klidu a pohody až do , kdy ve dvě hodiny po půlnoci zavřel své oči navždy, stár 69 roků. Jeho kostru chtělo za peníze získat vídeňské muzeum. Ani bohatá nabídka nebyla s to pohnout jeho manželkou a dětmi, aby k tomu daly souhlas. Jeho manželka ho přežila ještě o plných 40 roků a byla pohřbena do hrobu svého muže. Jejich hrob se původně nacházel u hřbitovní zdi vlevo od vchodu do hřbitova. V roce 2001 nechala obec Stachy hrob přemístit proti vchodu do hřbitovního kostela. Seppův majetek v Jáchymově později přešel do cizích rukou. Usedlost na Pomník na hřbitově ve Stachách. (Foto Josef Jiřička) Vlevo: Jediné foto Rankelského Seppa. Dole: Seppova usedlost na Ranklově. (Foto z archivu Emila Kintzla) Ranklově byla přeměněna v hájenku a ta pak byla po roce 1945 stržena. Dochovaly se už jen zbytky zdiva. Usedlost v Jáchymově čp. 132 se nyní nachází v majetku manželů Bořilových, kteří památku Rankelského Seppa starostlivě opatrují. Jim patří poděkování za laskavé poskytnutí cenných informací, které byly použity v tomto příspěvku. Poděkování patří rovněž panu Emilu Kintzlovi z Kašperských Hor za laskavé zapůjčení dobových pohlednic, které jsou zde reprodukovány. JEHO JEDINÁ FOTOGRAFIE Kašperskohorští radní jednou přišli za Seppem a chtěli obra vyfotografovat. Vy věříte tomu, že bych nechal ze sebe udělat blázna? křikl a zmizel. O pár týdnů později mu napsali dopis s napodobeným podpisem českobudějovického biskupa a prosbou, že tento veledůstojný pán by rád chtěl mít od něj obrázek. Tu zbožný Sepp ještě ten samý den sešel ze samoty do Hor a s obličejem vyzařujícím radost řekl: Tak pánové, protože to chce pan biskup, nechám se ve svém nejlepším šerkovém oděvu fotografovat! Horským ale na tuto kličku nepřišel. Řekl jen: A už mě víc dejte pokoj. Jeho jedinou existující fotografii tehdy pořídil českobudějovický fotograf Josef Moldan. JEHO NEOBYČEJNÁ SÍLA Rankelský Sepp svou výškou přes dva metry převyšoval ostatní o dvě hlavy a jedna jeho dlaň byla tak velká, jako dvě dlaně ostatních lidí. Však v nich měl také neobyčejnou sílu. Hans Kollibabe zaznamenal z vyprávění jeho nejstaršího syna Karla, vrchního učitele Josefa Webera z Nicova a několika dalších důvěryhodných občanů z Kašperských Hor řadu příběhů, kdy Rankelský Sepp užil svou úžasnou sílu nejen k pobavení ostatních, ale byl vždy ochoten přiložit ruku tam, kde ostatním lidem síla selhala. Vícekrát zvedal zpátky na cestu celý povoz i s těžkým nákladem poté, co uvízl v příkopu, jednou v Kašperských Horách o pouti stiskl siloměr jako nikdo dosud tak, až se v něm polámalo pero. Jeho sílu si s ním na Ranklov přišel změřit zápasník až z Bavorska, jindy tam v kočáře z Kašperských Hor přivezli dokonce i černocha, který se vydával za nepřemožitelného zápasníka. V sázce bylo tentokrát sto zlatých. Poté, co se Sepp nechal k utkání vůbec přemluvit, s každým z nich nakonec udeřil o zem tak silně, že dotyčný nemohl odejít po svých. Zvláště v broučkových časech tvořilo samostatnou kapitolu jeho účinkování v krocení rvaček v okolních hospodách. V Horské Kvildě u Pollaufů jednou povstala bitka mezi vznětlivými Italy, kteří tam tou dobou stavěli novou silnici, jindy k ní došlo v hostinci u Heislera ve Zhůří o pouti na sv. Bartoloměje. Poté, co hostinský a jeho lidé už nebyli s to zjednat pořádek, poslali pro Seppa s prosbou o pomoc. Po jedné, jím ukončené rvačce na Zlaté Studni, byl dokonce předvolán k soudu do Písku. Vypravil se tam pěšky, a sotva vcházel do města, viděl, jak lidé prchají z ulice do domů před splašeným býkem. Jemu odtud naznačovali, aby to udělal také tak. On místo toho odhodil hůl, šel býku naproti, popadl ho za rohy, mrštil jím na záda a držel ho tak dlouho, dokud zvíře nespoutali. Tento statečný čin zapůsobil na pány od soudu tak silně, že dál už nebylo potřeba nic projednávat a Seppa poslali spánembohem zpátky domů. Písek si ulehčeně oddechl a užasl nad šumavským obrem. Rankelský Sepp, i když neuměl číst ani psát, nebyl nějaký veskrze zaostalý člověk z lesní divočiny. Bylo tomu právě naopak. Jeho v jádru čestná a vřelá povaha působila, že byl vždy rád viděn a nadšeně vítán, zvláště v Kašperských Horách, kde měl mezi Němci mnoho přátel. Hans Kollibabe ho rovnou nazval nezapomenutelným miláčkem kašperskohorského lidu a k tomu ještě připojil: Jeho jméno a vzpomínka na něj přežívaly v srdci horalů, kteří ho ctili jako jednoho z nejlepších z nich, jako vyzdvižený vzor oněch dobrých dávno zaniklých časů zelené Šumavy v její hrdé odloučenosti od světa. Tehdy ještě přirovnávané k tichému ostrovu blaženosti, postavenému na zbožném smyslu pro pospolitost, čistotě jednání, připravenosti pomoci, neškodném humoru a vřelém přátelství lidí bez závisti, kteří prozařovali její existenci. Karel Klostermann v románu V ráji šumavském přidělil Rankelskému Seppovi roli nekompromisního obhájce odvěkého mravního řádu, který v broučkových časech mladí i staří pod vlivem dočasného blahobytu tak překvapivě rychle opouštěli. Nezapomněli na něho ani čeští Stacháci, kteří mu na věčnou paměť nad místo jeho posledního odpočinku pořídili pamětní desku. Ing. Josef Jiřička Správa NP a CHKO Šumava josef.jiricka@npsumava.cz jaro

30 Šumava I Batohy jdou do módy Text a foto Vladimír Silovský BATOHY JDOU Tři dny před Štědrým večerem měla přijít zima. Nepřišla. Už podruhé za sebou. Asi si budeme muset zvyknout. Tři dny před Štědrým večerem měl přijít Schengen. Přišel a měli bychom si zvyknout. Volná prostupnost hranice je v nahlížení na naši šumavskou krajinu změnou, jež nenachází žádný příměr v horizontu uplynulých desetiletí. Na skutečnost, že pro překonání hranice s našimi sousedy již nemusíme hledat ono oficiální jediné místo, si asi zvykneme rychle. Nicméně národní park je natolik přírodně cenným územím, že kdekoliv to asi nepůjde. Po složitých jednáních v regionu, jež nyní probíhají, však bude jistě nalezen přijatelný kompromis a zvědavým turistům se otevřou vytoužené možnosti podívat se na některá dosud obtížně dostupná místa bez nutnosti objíždět území z jedné či druhé strany. Jaká je realita? VELKÁ OČEKÁVÁNÍ Zkusme se podívat na problém pohledem na nejdiskutovanější střetový bod - Březník. Několik hromadných průvodů z Březníku na Luzný organizovaných jakožto ekologické vzdělávací akce v předloňském létě a individuální brouzdání německých turistů ve směru opačném ukázaly, že vzájemný zájem o návštěvu atraktivit blízkých hranici byl a DO MÓDY zřejmě i bude značný. Po desítkách let nepřístupnosti zcela pochopitelný. Bude však takový i nadále? Výrazná většina turistů volí k cestě na Březník kolo a téměř nikdy jej neopouští. Ti, co přijdou pěšky, odpočnou, využijí nabízené občerstvení, nahlédnou do expozice v hájence a jdou zpět do Modravy. Cesta z Modravy k vrcholu Luzného a zpět je o více než polovinu delší než cesta z Prášil na Poledník. Kdo nechodí pěšky po šumavských lesních asfaltkách, neví, o čem je řeč. Očekávání a realita se často v mnohém liší. Před několika lety otevřený přechod pro pěší na Gsengetu u Prášil dnes nepatří k nejfrekventovanějším místům v obou sousedících národních parcích, ve využívání přechodu na Bučině hraje klíčovou roli autobus. V době mimo provoz sezonní linky padá frekvence návštěv z české strany strmě dolů. Stejně tak se počáteční vysoký zájem o Luzenské údolí zmírní a pro budoucí udržitelnost turistiky v Luzenském údolí budou důležité zcela pragmatické věci jako doba povoleného vstupu v rámci roku, přístup k cykloturistům v lokalitě (v bavorském parku se stejně příliš nesvezou) a zejména zachování její nedostupnosti pro motorová vozidla všeho druhu. PLÁN PRO ŠUMAVU Jedním z fenoménů, pro něž hosté na Šumavu přijíždějí, je spontaneita přírodního vývoje. Živelnost vývoje v turismu by mohla být jednou z příčin jejich ztráty. Prvotní impulz pro nutnost smyslupného plánování turismu na Šumavě byl rozpoznán již před více než deseti lety, kdy z popudu Regionální rozvojové agentury Šumava vznikl dokument o směřování cestovního ruchu na Šumavě - Cestovní ruch na Šumavě, koncept rozvoje a akční program. Obnovy se dočkal před sedmi lety, na začátku nového tisíciletí. Turismus však představuje natolik dynamické odvětví, že bylo nezbytné přistoupit k aktualizaci, jež bere v úvahu aktuálně se měnící trendy v turismu. Nový koncept, zpracovaný krok za krokem s regionem, staví na dvou základních principech - kvalitě a udržitelnosti. Obojí je klíčové pro udržení hosta v regionu. Zatímco požadavek kvality bereme jako téměř samozřejmý, pod pojmem udržitelnosti si většinou představujeme pouze ochranu přírody, a tudíž udržitelnost přírodního prostředí. Aktivity ochrany přírody však musí jít ruku v ruce s udržitelností socio-ekonomickou nebo jinak s akceptací regionem a rovněž s udržitelností ekonomickou. Porušení této rovnováhy ve stylu vítěz bere vše, zítra může být jinak přináší krátkodobou výhodu pro jednu skupinu reprezentující určitý zájem, dlouhodobě je však ztrátou pro region jako celek. Nový koncept udržitelného rozvoje pro Šumavu se o tuto vyváženost poctivě snaží. ŠANCE PRO PODHŮŘÍ Ještě v něčem je plán nový. V mnohem větší míře se snaží nabídnout šumavské 30 jaro 2008

31 Pestřenka trubcová (Eristalis tenax) podhůří jako dosud nevyužitý potenciál pro šetrné formy turistiky. Toulání se pěšky, na kole nebo nově třeba na koni šumavskou přírodou s přirozeným kulturním aspektem je zcela rovnocennou alternativou k přírodě národního parku. Konkrétní aktivity uvedené v akčním plánu jsou příležitostí pro samosprávy, podnikatele v cestovním ruchu, organizátory volného času. Posílení potenciálu podhůří by se mělo stát společným regionálním zájmem vyjádřeným konkrétním směřováním investic do tohoto území. Aktuálně zpracovávaná regionální přeshraniční organizace cestovního ruchu je připravována pro roli koordinátora aktivit cestovního ruchu Šumavy jako celku. Ve prospěch hostů území stejně jako domácích obyvatel. ŠETRNÝ TURISMUS Domácí výrobky, doprovody místními znalci, garance klidu a přírodního prožitku, nabízené na Šumavě, představují aktivity, jež jsou stále více žádány na trhu volného času. Nepředstavují v žádném případě lacinou alternativu k de facto velmi jednoduchému masovému turismu majícímu jeden, stejný, víceméně neosobní scénář pro všechny klienty. Individuální, osobní přístup v nabídce výrobků a služeb je jistě náročnější, Šumava však za to stojí. Schengen přinesl změnu, je třeba na ní reagovat. Dole: Podhůří je k turistům vlídné. Krajina v okolí Zbytin. Nahoře vlevo: Na stezkách nejste nikdy sami. Nahoře vpravo: Pěšky s batohem na zádech krajině porozumíte nejsnáze. Vladimír Silovský Regionální rozvojová agentura Šumava vladimir.silovsky@rras.cz Běžný druh mouchy z čeledi pestřenkovitých. V létě jsou všechny druhy pestřenek ke spatření zejména na okoličnatých květech, známé jsou tím, že dokáží při letu stát ve vzduchu. Larvy pestřenky trubcové mají dlouhou dýchací trubici, žijí v rozkládajícím se materiálu, často v močůvce. Dospělé pestřenky přezimují na nejrůznějších místech, ve štolách, sklepech nebo i opuštěných vosích hnízdech, často v agregacích několika set jedinců. Text Libor Dvořák Foto Jiří Kadoch jaro

32 Šumava I Šumavský poutník I. Text Vladimír Just Foto Jiří Kadoch Rozdíl mezi turistou a poutníkem už vlastně vymezil Josef Čapek svou geniální metaforou Kulhavého poutníka. Je to někdo, komu příroda kus ubrala (má kratší nohu), ale zase i kus přidala: oč pomaleji kráčí krajinou (životem), o to víc vidí. Kolem frčí povozy, kulhavý poutník se však může kdykoli zastavit, má čas pokochat se broukem, motýlem, květinou, panoramatem kopců, má čas prostudovat z výšky strukturu i zblízka detail (neuniknou mu na Šumavě třeba nenápadné stopy dávných osídlení, zbořenice, zbytky hradišť i meliorací, sejpy a další vrypy dávných i nedávných dějů). Jindy zase objeví čerstvé stopy vandalismu, erozní rýhy od traktoru v chráněné slatinné oblasti, pařezy bez kmenů tam, kde stromy měly úředně zůstat ležet k zetlení. I. ŠUMAVSKÝ POUTNÍK 32 jaro 2008

33 Turista nic z toho nevidí: spěchá, polyká kilometry, je otrokem času, rychlosti a kvantity. Kulhavý poutník na spousty zážitků rezignuje, ale kvantitu nahradí kvalita. (Moderním sloganem řečeno, rozdíl mezi turistou a poutníkem je velmi podobný rozdílu mezi turismem tvrdým a měkkým.) Vždycky jsem tvrdil, že Šumava se svými slatěmi, tajemnými močály, světélkujícími pahýly mrtvých stromů, hlubokými jezery a zbytky pralesů je přímo rájem pro tyto pěší hledače tiché kvality. Je to pohoří, které se nevnucuje. Pohoří, které nás z dálky neomračuje vztyčenými prsty čtvrtohorních štítů, z naší, české strany jako by se krajina dlouho nemohla rozhodnout, zda být horami, nebo náhorní plošinou. Déšť tu jakoby odnikud nepřichází ani neodchází, vystačí si sám v uzavřeném koloběhu - je přece známo, že zaprší-li opravdu, na Šumavě prší i zespoda. A žízeň tisícileté houby, v niž se při deštích mění tyto hory, je nekonečná (teprve lidským zásahem, erozními rýhami a nepoučitelným odlesňováním pohraničních hvozdů sjede i ze Šumavy velká voda jak po střeše do okapu Vltavy či Otavy: z toho pak bývá povodňová mela až v Praze). Toto pohoří nikterak mužsky ( falicky ) netrčí, spíše jen žensky, tj.milostně, kontemplativně spočívá. Je - jak dobré víno - samo v sobě. Jeho nejhlubší ledovcová a slatinná tajemství si musíte vydobýt mnohahodinovou túrou. Následující řádky chtějí být - pokud se rozhodnete být šumavskými poutníky - vaším průvodcem na některé z nich. ZÁHADA LOVČÍ SKÁLY Vyjdeme z Filipovy Huti (Philippshütten). Kouzlo roztroušené, až na výjimky původní šumavské zástavby naruší poslední novostavba vlevo od cesty, jíž jakoby nestačil tvar tradiční šumavské chalupy. Potřebuje se zviditelnit vysutými prosklenými balkony, jimiž si marnivě hraje na vilku. Jinak skýtá obec nejhezčí mně známý výhled na vztyčená prsa centrální Šumavy - oblé hroty Roklanů (Grosser Rachel 1453 a Kleiner Rachel 1399 m n. m.). Vyrazíme pěšky - v zimě na běžkách - po žluté značce směr Ptačí nádrž a Březník. Za těch třicet let, co sem jezdím a dívám se fascinovaně k hraničnímu pásmu (do r jsem se odtud mohl maximálně právě jen dívat) se několikrát proměnilo panorama: pamatuji ještě zalesněnou Malou Mokrůvku (1330 m n. m.) a Studenou horu (1299 m n. m.), o modravě zalesněných Roklanech nemluvě. Pak přišel v polovině devadesátých let tvrdý vrtulníkový úder proti kůrovci, jemuž padlo za oběť od té doby holé temeno Malé Mokrůvky i protější Studená hora. K vrtulníkům se přistoupilo, když se na Mokrůvce traktory bořily do vlhké půdy a nepomohl ani bezprecedentní pokus o její zpevnění navážkou ze smetiště (1997). Na bavorských Roklanech neřádila mechanizace, ale o to volnější pole tam měl kůrovec: při mohutné zimní pokrývce, jež spolehlivě zakryje bohatý podrost a ukazuje jen uschlé vršky, zdají se být zdálky i Roklany olysalé Po 2 kilometrech narazíme na záhadu zvanou Lovčí skála. Podle turistické cedule jsme ve výšce 1093 m n. m. (blízký romantický skalní vrchol vpravo, k němuž takřka nestoupáme, má mít 1141 m n. m.). Pak ale celé tři kilometry prokazatelně klesáme - na lyžích to poznáme tak, že většinu cesty jedeme zadarmo - a když sjedeme dolů ke křižovatce žluté a červené na Černohorské nádrži, jsme kupodivu o 17 metrů výš! (Podle cedule 1110 m n. m.) Jak že to říká Mefisto ve Faustovi - čím víc klesneš, tím více vystoupíš? Ne nadarmo nejbližší zdejší kopec vlevo, zalesněný až pod skalnatý vrchol, je právě Čertův vrch (1244 m n. m.): plochý vrchol tvoří s okolními skalkami jakýsi magický kruh, odkud nepochybně ďábel o Valpuržině noci vzlétal jak ze startovací rampy, aby mátl počty geodetů na turistických cedulích. Jindy zase posílal tajuplné helikoptéry, které tu z blízké Ztracené slatě (nomen omen!) před deseti lety odvážely desítky smrků z I. zóny neznámo kam. Zhruba ve 2/3 cesty mezi Lovčí skálou a Černohorskou zdrží opět jen čert mohl někomu našeptat, aby vlevo od cesty otevřel porostní stěnu západnímu větru - o výsledku sirkového efektu se můžete přesvědčit sami. Nedalo se na varování Karla Klostermanna: Pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny, a povídám vám, rázem ji položí! (Ze světa lesních samot). ODEPŘENÝ VÝLET DO BUDOUCNOSTI? Naším cílem však není minulost, nýbrž výlet do budoucnosti. Takže mineme vlevo cestu na Malou Mokrůvku a tam, kde žlutá narazí na modrou, pustíme se podél modravského potoka na Březník (Pürstling). Vpravo nádherně divoký potok, vlevo nás bude provázet uschlé horní patro lesa: tady mi schází alespoň základní informační cedule, která může změkčit celkový otřes, jaký může mít poutník když je tu poprvé. Zvláště, když mu z Březníku ukážeme - opět jen zdálky - krajinu pod Luzným, a nevpustíme ho přes Modrý sloup či jinudy do jádra sousedního parku, aby se zblízka přesvědčil, co dokáže příroda, když ji člověk nechá - dlouhodobě a souvisle - na pokoji. Statisíce spontánně obnovených malých stromků (většinou smrků a jeřábů) jsou statisíce pádných argumentů pro myšlenku národního parku! V Bavorsku, kde s tím začali o nějaké to desetiletí dříve, to vědí - a proto vás pustí až k hraniční ceduli (tady kupodivu tetřevovi nevadíte - nebo mi chcete namluvit, že rozezná státní hranici?). Až do doby, kdy tento výlet i do naší budoucnosti pěším poutníkům umožníme, navrhuji - poté, co sleze sníh - výlet od březnické hájovny (Klostermannovo muzeum) směrem k té roklanské. Vpravo na úbočí Studené hory uvidíte výsledek inženýrského myšlení (vyholená stráň, odvoz veškerého dřeva + nová výsadba), vlevo uvidíte přírodu, jíž člověk předal slovo (je to slovo nekonečně rozmanitější a šťavnatější, a budete-li se dívat víc pod sebe a před sebe než nad sebe, i zelenější). Sami se na té cca tříkilometrové trase můžete rozhodnout, jakou Šumavu chcete Vlevo: Hájenka na Březníku. Na této straně: Pohled do Luzenského údolí. Příroda si žije podle svých pravidel. Vladimír Just spisovatel, publicista vjust@tiscali.cz 3jaro

34 Konference EURO MAB 2007 Silva Gabreta V turecké Anthalyi se ve dnech 12. až 16. listopadu 2007 uskutečnila evropská konference o biosferických rezervacích (BR) Evropy a jejich využití jako mostu mezi člověkem a přírodou. Hlavním motivem a ústředním heslem konference se stal slogan: BR PROPOJENOST VĚDY A SPOLEČNOSTI Vlastní konference se také zúčastnili zástupci BR ČR a zástupce českého výboru MaB. Celkem zde bylo zastoupeno 32 zemí v počtu 123 účastníků. Součástí konference byla i jednodenní exkurze do Olimpos - Beydaglari National Park a představení aktivit pro turistiku a rekreaci. Hlavní témata konference se řešila v 5 sekcích s těmito výsledky: 1. Využívat BR při výuce trvale udržitelného rozvoje a přispět k vzdělání. Využít dekádu OSN pro udržitelný rozvoj. 2. Prostřednictvím BR snížit rizika změny klimatu. Zvýšit kapacitu a únosnost ke změnám vytvářením stabilnějších ekosystémů uvnitř BR. 3. Diferencovanou zonací BR a aktivitami v nich přispět k trvale udržitelnému rozvoji. 4. Přispět formou marketingové značky a činností v území k ekonomickému a sociálnímu rozvoji. 5. Uplatňovat zásady a činnost BR při transformaci životního prostředí, urbanizaci a migraci. Za hlavní a nejdůležitější výsledky a dokumenty je možné označit, že delegáti konference připravili společný Evropský akční plán a materiály pro světový kongres MaB, který se uskuteční v Madridu Obdobně lze hodnotit vytvoření Komunikační strategie pro vytvoření efektivní sítě EURO MaB (evropských biosferických rezervací). Jako významný pro budoucnost je také vytvořený návrh na partnerství, spolupráci a společné aktivity Euro MaB na poli vědy, rozvoje, vzdělávání a k utváření kapacit pro diskusi o politických tématech. Další informace v plném znění a anglickém jazyce na: Alois Pavlíčko Odešel ekolog tělem i duší Ivan Dejmal ( ) studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze, odkud byl vyloučen po zatčení za činnost ve studentském hnutí. Studia mohl dokončit až po roce Byl aktivistou Pražského jara 1968, pracoval v ekologické komisi Charty 77. Po čtyřletém vězení za podvracení republiky v sedmdesátých letech pracoval postupně jako závozník, metař, myč oken, výrobce náhrobních kamenů, údržbář, skladník, strojník čerpacích zařízení, a to až do konce roku Porevoluční doba ho rehabilitovala a stal se v letech dokonce ministrem životního prostředí. Ministrem, který za dva roky dotlačil ke schválení všechny klíčové resortní zákony. Šumavu znal dobře, jezdil sem, věděl o jejích bolavých místech. Park viděl vždy v mezinárodním měřítku: Po našem vstupu do Schengenského prostoru se Šumava i pro návštěvníka stane hranicí neděleným územím a to bude vyžadovat jednotnou úpravu a správu rekreačního a turistického využívání území, řekl. Dejmal vždycky upozorňoval na dvojakost ochrany přírody. Odborné a politické hledisko tu nejde oddělit. Ochrana přírody je odbornou i společenskou disciplínou. Bez vůle a přijetí myšlenky ochrany prostředí nejširší veřejností nelze nic z cílů ochrany přírody prosadit. Byl to muž, jehož téma vztahu přírody a člověka zaměstnávalo celý život. Radovan Holub Fotosoutěž "Šumava, jak ji vidím JÁ" Správa NP a CHKO Šumava ve spolupráci s Centrum Foto Škoda Praha vyhlašují II. ročník fotosoutěže k 45. výročí založení CHKO Šumava Kategorie: 1) Horská smrčina 2) Šumavský domov 3) Šumavská řeka Datum vyhlášení: , uzávěrka: Bližší informace na Pro publikaci šumavských výzkumů vydává Správa NP a CHKO Šumava mezinárodní sborník obsahující publikované recenzované vědecké práce a krátké informační zprávy se vztahem k regionu Šumavy. Širokooborové pojetí umožňuje publikování prací z oblasti přírodní historie a celého spektra přírodovědně orientovaných vědeckých disciplín. Preferovaným publikačním jazykem je angličtina, ale publikované jsou i příspěvky v německém a českém jazyce s anglickými abstrakty. Zájemci o sborník si jej mohou zakoupit - předplatné / rok 400 Kč na adresách: Správa NP a CHKO Šumava Sušická 399, , Kašperské Hory Knihovna BÚ AV ČR a BF JU, Branišovská 31, České Budějovice Žežulka V závěru roku 2007 vyhlásila Správa NP a CHKO Šumava další přírodní rezervaci. Jmenuje se Žežulka a leží v Pekelském údolí v mokřinách a prameništích kolem Pstružného potoka. Svou rozlohou 54 ha se sice neřadí k plošně největším chráněným územím, avšak její délka plných 2,5 km ji řadí mezi těžko přehlédnutelné. Hlavním společenstvem, které je zde chráněno, je ekosystém olšin, olše lepkavé a olše šedé v nivě Pstružného potoka, jehož tok divoce meandruje v zamokřené nivě. Do rezervace jsou zařazeny i některé výše položené říční terasy se staršími smíšenými lesy, tvořenými smrkem, bukem, jedlí, břízou, javorem a lískou. Ačkoli údolí v rezervaci nepřekonává nijak výrazný výškový rozdíl, přece jsou společenstva ve spodní části rezervace v údolí nad Chlumem zřetelně bohatší a teplomilnější než společenstva u Žežulky v nejvyšší části rezervace. Ve spodní části rezervace se v olšinách vyskytují duby, které se zcela vytrácejí s rostoucí nadmořskou výškou, a lísky, kterých také s nadmořskou výškou zřetelně ubývá. Pavel Hubený 34 jaro 2008

35 Foto Oldřich Vojtěch netopýr černý Barbastella barbastellus netopýr parkový Pipistrellus nathusii netopýr velký Myotis myotis netopýr vodní Myotis daubentonii netopýr severní Eptesicus nilssonii netopýr ušatý Plecotus auritus netopýr Brandtův Myotis brandtii netopýr dlouhouchý Plecotus austriacus vrápenec malý Rhinolophus hipposideros netopýr vousatý Myotis mystacinus netopýr velkouchý Myotis bechsteinii netopýr řasnatý Myotis nattereri

36