editorial editorial Vážení a milí čtenáři!

Transkript

1 1

2 2

3 editorial editorial Vážení a milí čtenáři! Vítáme vás na stránkách předvánočního vydání časopisu Literární fórum. Pro staré Řeky nebyly umělecké výkony dílem jejich autora, nýbrž pocházely z božské inspirace. Múzy Kaliopé s krásným hlasem, Euterpé obveselující, Erató láskyplná, Thaleia sváteční, kvetoucí, Melpomené zpívající, Terpsychoré tančící v kruhu, Kleió oslavující, Úrania nebeská a Polyhymnia mnohozpěvná poskytovaly autorům její zdroj. Naproti tomu výtvarné umění bylo pro svoji potřebu fyzické práce považováno za pouhé řemeslo a Múzy nemělo. Svět se však mění a my dnes už víme, že i literatura je pořádný kus řemesla a naopak výtvaré umění se bez dobré Múzy také neobejde. Přesvědčit se o tom můžete ve většině článků tohoto vydání. O svém řemeslu zde vypráví například akademický malíř Dalibor Říhánek, tvůrce plakátů Radomír Postl nebo významný český sochař Milan Doubrava. No a Múzy? Těmi se to na stránkách jen hemží. Naleznete na nich ty divadelní, muzické, ale zejména literární, kterým je náš časopis předurčen. Přinášejí nám nejen množství informací o dění v regionu, ale také o akcích, které jihočeské hranice překračují. Samozřejmostí je i veliká porce recenzí nových knih a literárních ukázek. A protože se blíží Vánoce, nezbývá mi, než abych vám popřál jejich příjemné prožití se svými blízkými a také s největším přítelem člověka - s knihou. Věřím, že i náš časopis přispěje svým dílem k té pravé předvánoční a nakonec i vánoční pohodě. Tak ať jsou šťastné a veselé! Fanda :-) Tylšar Literární fórum časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje redakce.forum@centrum.cz Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jiří Sivok, Vladimír Sulek 1

4 obsah dění Jaroslava Pixová Dvě stovky let od narození Jana Cimbury... 4 Hanka Hosnedlová Ejhle, knihy na kolejích... 5 František Tylšar Jak si básníci dobíjejí baterie... 6 Miloslav Král Český Pozvánka na výstavu... 7 Hanka Hosnedlová Opustil svůj bájný hliněný svět... 8 Zdeněk Bednář Po stopách soch Milana Doubravy... 8 Hanka Hosnedlová Vzpomínka na otce točny Radka Velková Jubileum s knihou literatura Literáti jsou na trati již počtvrté - více na str. 20 Obrazový doprovod čísla - Dalibor Říhánek - více na str. 12 Radka Velková Dopoledne četníci, odpoledne kriminálka František Tylšar Kola se točí dál! Hanka Hosnedlová Nové knihy Hanka Hosnedlová Sny si plní v důchodu Hanka Hosnedlová Nejen pro patrioty z Palačáku Hanka Hosnedlová Rybníky, vodníci a spisovatel Radka Velková Za unikátními jihočeskými mlýny a osudy jejich obyvatel Dušan Žárský Jindřich Malšínský - Světlo na konci tunelu č umění Dalibor Říhánek Vyznání barevnému řemeslu Miloslav Král Český, Ivana Bednářová Ticho a stín Hanka Hosnedlová Vavříny pro Jihočeské divadlo Miloslav Král Český Být sám sebou toť odpověď Písecký básník Richard Uher oslavil jubileum - více na str

5 obsah autorská tvorba - poezie Eva Brabcová Ať žije poezie! František Tylšar Rozverná Vladimír Sulek Když slyším silné básně Břetislav Kotyza Moji přátelé Alen Malina Jízda sanitkou Ivana Bednářová, malířka štětcem i duší - více na str. 14 autorská tvorba - próza Hanka Hosnedlová Žalm pro normální sobotní dopoledne Jiří Hovorka Hodně šťastnej a veselej Jan Bauer Ďábel Valdštejn Ladislav Beran Písecká galerka na lopatkách Jindřich Malšínský Jubilant Jaroslava Pixová Vzpurnost hoslovických mlynářů František Niedl Království meče Z internetu Je to ještě čeština? Ostatní Ukázky z knih jihočeských autorů- více na str František Tylšar Fotohumor, Vánoční přání Stáhněte si elektronickou verzi našeho časopisu zdarma na: webnode.cz/novinky/ nebo na blogu JčKOS: Milan Dubrava a jeho stopy - více na str. 8 3

6 dění jižní Čechy Dvě stovky let od narození Jana Cimbury Jaroslava Pixová, foto autorka Při vyslovení názvu obce Putim se mnohému vybaví dvě jména: Josef Švejk a Jan Cimbura. Obě literární postavy tuto obec proslavily. Postava sedláka a legendárního siláka Jana Cimbury je však na rozdíl od Švejka skutečná. Z rodných Semic se do Putimi přiženil k vdově po Františku Pixovi v roce Vrátil se tak vlastně na původní statek svých předků, neboť tento grunt se už v 16. století nazýval Cimburovským. V červnu tohoto roku uplynulo 200 let od narození Jana Cimbury, a tak Putimští považovali za vhodné si tuto osobnost připomenout. Příležitost se naskytla při každoročních Švejkových slavnostech, jež každým druhým rokem, a také letos, nesou podtitul Cimburovo sečení. Putimská kronikářka Jaroslava Pixová vedla besedu o postavě sedláka Jana Cimbury i o stejnojmenném románu Jindřicha Šimona Baara. Dle zaznamenaného vypravování pamětníků zaujal Jan Cimbura už svým mohutným vzezřením. Měřil 192 cm, ruce měl dlouhé až po kolena, prsty na rukou třikrát silnější než u normálního člověka chodidla extrémně velká. Proto chodíval občas i do kostela v dřevácích, protože si nemohl boty koupit na jarmarku jako každý jiný soused. Musel si je dávat šít na míru a ty se pak šetřily, aby dlouho vydržely. Jeho syn Martin vzpomínal, jak ho otec v těchto botách nesl do Nových Dvorů a jak kvočna vyseděla kuřátka v tatínkových dřevácích. O Cimburově síle se vyprávělo také mnoho historek. Sousedé ve vsi si ho často volali na pomoc. Stalo se, že spadla kráva do řeky. Cimbura vlezl do vody, opřel se ramenem o zadek krávy a vytlačil ji z řeky. Jindy zajeli s fůrou sena dále od vikýře a potřebovali vůz přistavit o kousek blíž. Cimbura si lehl pod vůz na záda, nohama fůru nadzvedl a posunul. Vypráví se také, že sedlák býval velký masojídek. Koupil na podzim hubenou krávu bez rohů za 12 zlatých, vykrmil ji, zabil, maso naložil a přes zimu ho snědl. Samozřejmě, že takový nevšední muž zaujme pozornost. A protože v Putimi byl farářem Josef Baar, který měl k literární činnosti vřelý vztah a k tomu ještě synovce - nadějného spisovatele - k napsání románu o jihočeském sedláku už byl jen krůček. Ale první impuls a inspirace k této myšlence přišly trochu oklikou. V píseckém archivu je uložena pozůstalost po faráři Františku Kunoviánkovi, který jistou dobu na putimské faře působil a zapsal si v roce 1954 vzpomínky zdejšího souseda, tehdy už dvaadevadesátiletého Josefa Máry: V roce 1904 se konala velká slavnost k odhalení pomníku rychtáře Kubaty na zbudovských Blatech. I z Putimi se tam vypravila hlavně omladina na třech ověnčených vozech. Poněvadž nikdo neznal cestu, vedl nás šenkýř Říha na tehdy vzácném a drahém dopravním prostředku na kole, ještě se mnou a sousedem Pelikánem. Při odhalení pomníku mluvil spisovatel Klostermann. Účast byla veliká a slavnost se všem líbila. První zpět do Putimi jsme se vrátili my tři na kolech. Domů jsme nešli, nýbrž hned do hospody u Říhů. V hospodě už čekal farář Josef Baar a hned se tázal, jaké to tam bylo. Vylíčili jsme, jaké to bylo pěkné a jak Kubata byl vyzdvihnut jako vzor neohroženosti a nebojácnosti. P. Baar pozorně vše vyslechnuv, začal chodit po lokálu. Najednou se zastavil u Martina Cimbury sedícího u kamen a pravil: Martine, Chodové mají Kozinu, na Blatech Kubatu. Což kdybychom něčím takovým udělali tvého tátu? Martin se smál a s ním se dali i ostatní do hlasitého smíchu. Jen se nesmějte! Což kdybychom z něho udělali vzor jihočeského sedláka! Já ho znám a dám to nějak dohromady. Potom to řeknu Jindrovi a ten už to upraví tak, aby tvůj otec byl vzorem jihočeského sedláka. Tolik z archivního dokumentu. Farář Josef Baar opravdu nelenil a hned začal Jindřichovi připravovat podklady. Vlastní zpracování románu a vytvoření děje už bylo na samotném spisovateli, jak dokládá jeho dopis strýčkovi: Dosud mám hotový pouze první díl. Ve druhém dílu, který píši, líčím Cimburu sedláka, ve třetím dá-li Pán Bůh Cimburu výměnkáře. Vy jste mi o Cimburovi napsal všeho všudy půl aršek, a tak to vážím ze sebe sedlák teď ve mně žije a vůni domova cítím kolem. Napište mi ještě co víte o Cimburově a) síle (mládí), b) dobrotě (mužný věk), c) moudrosti (stáří) protože ty tři ctnosti jsou vůdčími ideami mé trilogie Cimburovské. Román se začal psát šest let po Cimburově smrti a nevznikal, jak se mnozí domnívají, na základě rozhovorů spisovatele s tímto hrdinou. Sedlák Jan Cimbura je vypodobněn ve zidealizované podobě, aby vyhovoval představám a záměrům spisovatele. Vydání románu se však farář Josef Baar už bohužel nedočkal. Současně s korekturou posledních archů došel Jindřichovi 15. prosince 1907 telegram o jeho náhlé smrti. Román poprvé vyšel v roce 1908 a dočkal se několika desítek vydání i překladů do cizích jazyků. Tato vesnická idyla slavila u čtenářů obrovský úspěch. Tolik vydaných knih je asi snem každého spisovatele. Například při 20. vydání v roce 1968 bylo vytištěno 90 tisíc knih nebo při 22. vydání v roce 1985 krásných 82 tisíc. Besedu o sedláku Janu Cimburovi doprovázela výstava s názvem Z truhly našich prababiček. Celé vyprávění bylo proloženo zpěvem Dobrovolného sboru příležitostných zpěvaček z Putimi, které zazpívaly oblíbené písně legendárního sedláka. 4

7 dění jižní Čechy Ejhle, knihy na kolejích Hanka Hosnedlová / foto prachatická knihovna Letošní jubilejní, desátý ročník projektu Ecce libri na kolech se vrátil zase na koleje. Tentokrát vedla trasa z Prachatic přes Vodňany a České Budějovice do Nového Údolí, kde stačilo jen pár kroků a ocitli jste se v Německu. Však také tato akce, pravidelně pořádaná Městskou knihovnou Prachatice ve spolupráci s Jihočeským klubem Obce spisovatelů, má již dlouhodobé krédo spojovat nejen čtenáře a spisovatele, ale i českou a německou kulturní společnost. Přizváni tak byli nejen jihočeští spisovatelé, ale i autoři pražští a němečtí. Hlavně prachatické knihovně je ale třeba vyslovit dík za pečlivě připravený bohatý program jak během cesty vlakem, tak přímo na místě, kde byl postaven velkokapacitní stan bez stěn pro produkci hudební i literární. Kromě toho návštěvníky vítala i řada stánků s díly knižními, ale i kulinářskými či s ukázkami řemesel. Zvláštní pozornost byla tentokrát věnována i dětem, pro něž už ve vlaku byla připravená tvůrčí výtvarná dílna a čtení z dětských knih či šikovný a vtipný klaun Hugo. Ani přímo na místě však nebylo na nejmenší v programu zapomenuto. Oživením pro návštěvníky byla nesporně výstava sklářské hutě, nabídka šumavské literatury, muzeum Pošumavské železnice či Národního parku Šumava a další přitažlivé zajímavosti. V úvodu po hudením pořadu nechyběla ani vystoupení představitelů německé strany, jak ze správních orgánů, tak ze spisovatelské obce. Literární čtení bylo odstartováno již ve vlaku, speciálně vypraveném pro tuto příležitost. Škoda jen, že soupravu tvořily současné klasické vagony s uzavřenými oddíly. Ačkoliv se pořadatelské týmy snažily plánované autorské čtení na mostech a viaduktech, kde vlak zastavoval, ozvučit, do vzdálenějších kupé bohužel hlasy spisovatelů nedolehly. Větší úspěch v tomto směru měla hudební uskupení, dua a písničkáři, rozesetí po jednotlivých vagonech. Lepšího ozvučení se pak dočkalo literární čtení v Novém Údolí, kde se pod střechou velkého stanu soustředili jak literáti samotní, tak jejich příznivci. Ovšem neovlivnitelným problémem bylo to, že čáru přes skvělé plány udělalo nepříznivé deštivé počasí, které odradilo i řadu návštěvníků. Tak doufáme, že snad příště bude svatý Petr pořadatelům i spisovatelům více nakloněn... 5

8 dění literární akce Jak si básníci dobíjejí baterie František Tylšar, foto z archivu autora Snad nejlepším způsobem, jak načerpat energii pro další poetickou tvorbu, jsou vzájemná setkávání. Jedno z nich proběhlo o uplynulém víkendu v rámci XVIII. Dnů poezie v Broumově. Setkání, které se uskutečnilo za podpory královéhradeckého kraje, města Broumova, Agentury pro rozvoj Broumovska a také Centra kultury v polském Mieroszowě, se stalo součástí Česko-polských dnů kultury a 13. Východočeského podzimního uměleckého maratónu pořádaného Střediskem východočeských spisovatelů. Jeho cílem bylo obohatit kulturní život Broumova, přiblížit žákům a studentům broumovských škol současnou poezii a její tvůrce, vytvořit prostor k vzájemnému poznávání a prezentaci tvorby zúčastněných autorů, obohatit jejich tvorbu o novou inspiraci a přispět ke zkvalitnění jejich tvorby i ke vzájemné spolupráci na mezinárodní úrovni. V rámci akce se sešlo několik desítek básníků z Česka, Slovenska, Polska, Ukrajiny a Bulharska, aby zde prezentovali svoji tvorbu, ale zejména, aby si předávali své literární zkušenosti. Jihočeský klub Obce spisovatelů zde zastupovali František Tylšar a Petr Šulista. Jejich verše zazněly v historických prostorách broumovského kláštera i za státní hranicí v polském městě Mieroszów. Při práci v křinických poetických dílnách vzniklo mnoho nových básní, upevnila se přátelství a věřím, že toto inspirativní setkání povede také k dalšímu rozšíření spolupráce na mezinárodním poli. Vždyť i dnes někteří autoři z ciziny publikují v Čechách a naopak. Společná fotografie autorů před křinickou školou, ve které akce probíhala Básníci v akci - Petr Šulista (vlevo) a Jaroslav Schnerch Setkání probíhalo i za hranicemi - v polském městě Mieroszów 6

9 dění pozvánka Výstava vánoční, a přece nadvánoční... Ticho a stín cyklus obrazů Ivany Bednářové Těžítka 2017 z cyklu Objektáže Miloslava Krále Českého ART Galerie Present, České Budějovice Malá ochutnávka - ze subcyklu Těžítka

10 dění nekrolog Opustil svůj bájný hliněný svět Hanka Hosnedlová Svébytný svět jedinečných plastik, soch a kreseb zanechal po sobě jihočeský sochař Tomáš Proll, který zemřel po krátké nemoci v první zářijové dekádě. Bylo mu pouhých 66 let. Tomáš Proll byl budějovickým rodákem a svůj jihočeský patriotismus dokumentoval mimo jiné i tím, že většina jeho děl nalezla své místo právě ve zdejší krajině a interiérech. Bylo příznačné, že se po vysokoškolských studiích v Praze vrátil zpátky do jižních Čech, a na střední školu keramickou v Bechyni, kterou v mládí absolvoval, nastoupil v pozdějších letech pak jako pedagog. Své zkušenosti a um předával víc než deset let rovněž studentům Střední umělecké školy sv. Anežky v Českém Krumlově. Prollovo umění si získalo dlouhou řadu věrných příznivců, ale i četná odborná ocenění a uznání. Nesmazatelně se vryl do povědomí kulturní veřejnosti jedinečnými výstavami v tuzemsku i v zahraničí, drobnějšími praktickými realizacemi v architektuře měst a obcí, ale i kurzy pro veřejnost pořádanými v jeho ateliéru. Kromě jiného byl více než dvě desítky let členem IAC (Mezinárodní keramická asociace v Ženevě) a celostátního sdružení výtvarníků. Typický pro díla a dílka Tomáše Prolla byl nezaměnitelný tvůrčí rukopis a určitá groteskní nadsázka se symbolickým sdělením. S graciézní lehkostí a nápaditostí dokázal propojit lidský a zvířecí svět v metaforickém odkazu a do hlínou vyprávěného příběhu zařadit i své bájné tvory. Polidštění ptáci, prase s křídly, slastně se tvářící kočka při siestě a stovky dalších soch a reliéfů odcházely do světa vždy pokřtěné originálním evokujícím názvem, ponechávajícím ale prostor i pro divákovu fantazii. V Prollově ateliéru a dílně v Habří u Českých Budějovic vznikaly plastiky, sochy, reliéfy, se kterými se můžeme setkávat na spoustě míst nejen v jihočeské metropoli, ale i daleko za jejími hranicemi. Jmenujme namátkou keramické reliéfy pro kulturní dům Vltava, Akademii věd, domov důchodců nebo prodejnu Jednoty, jihočeská muzea či Alšovu galerii, pamětní desky, bustu Petra Hanuse v Jihočeském divadle, kašnu v Úsilném, ale třeba i fontánu v Norimberku Jednou z nejznámějších Prollových prací je okřídlená soška Jihočeské Thálie, udělovaná každoročně již téměř dvě desetiletí jihočeským hercům. Všechny pak budou ale navždycky připomínat skromného charismatického umělce, který vhnětl do hlíny svou duši a svůj život spojil s jižními Čechami. Po stopách soch Milana Doubravy Zdeněk Bednář / foto Dana Vitásková Prvního září zemřel významný český sochař Milan Doubrava, inspirovaný a bytostně spjatý s krásou jihočeského regionu. Na jeho pohřbu se sešlo takové množství lidí, že se sotva vešli do barokního kostela v Podsrpu. Sochař si během svého života získal pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti a účast tolika lidí znovu připomněla starou pravdu, že umění vede ke vzájemnému sdílení a komunikaci přináší zážitek sounáležitosti, zážitek společného osudu, jemuž hrdě a na úrovni čelíme. Úspěch nadaného umělce je ve skutečnosti úspěchem a ziskem nás všech. Nadání není pouze soukromou záležitostí. Sochaři vynikají mezi výtvarníky mimořádnou a někdy až překvapivou upřímností, a to může do dialogu vnést pocit osvobozující úlevy. Jelikož sochař ve své samotě loví na hlubokých vodách, dokáže jej setkání s manipulativní povrchností světa vyvést z míry. Rozhovor s ním vždycky ukázal, že disponuje nevšedním vzděláním jak ve svém oboru, tak v literatuře a poezii obecně, a jeho cesty za uměním po celé Evropě uvedené kvality ještě umocnily. Milan však nepatřil k těm, kteří získáním vzdělání ztrácejí instinkt. Někdy fyzicky mimořádně náročná práce vyžaduje řemeslný a intelektuální fortel, a to v souvislostech a událostech, ve kterých jste osudově osamoceni, protože řečeno s Holanem od verše k básni se leze po kolenou. Odtud už je jen krůček nejen k filozofickému hloubání, ale i k přijetí křesťanské vize světa, na které je ostatně naše civilizace založena. Vždyť i dávný a úctyhodný Sokrates byl vyučeným sochařem, ale do dějin vstoupil jako filozof. Výtvarné nadání se u Milana projevilo už v dětství. S chutí kreslil, ale nekonečný obzor výtvarného světa se mu otevřel až studiem na keramické škole v Bechyni. Bylo to setkání osudové. Všední život osvíce- 8

11 dění nekrolog ný vzpomínkami na dětství v Hrdějovicích a tajemný a uhrančivý duch jihočeské krajiny se postupně staly základními strunami i příčinami jeho tvorby. Vždyť předmětem umění není jednoduchá pravda, ale složitá krása. Když se po dlouhém pobytu v Českých Budějovicích, v Tylově ulici 13, kde vznikly v sedmdesátých letech jeho první pozoruhodné sochy a kde v noci voněla Malše, trvale usadil v Modlešovicích u Strakonic, nastala nejplodnější etapa jeho tvorby. Napřed zmodernizoval a proměnil dispozice celého domu, protože byl řemeslně a manuálně velmi schopný. Nakonec vytvořil i galerii své tvorby, která opravdu stojí za návštěvu. Pokud vůbec lze nějakou pasáž v lidském životě považovat za idylu, tak zmíněná část Milanova života se k ní velmi blížila. Jeho žena Andulka, opravdu dobrý anděl jeho života, a milovaný syn Jakub s rozrůstající se rodinou byli dobrou základnou jeho tvůrčího rozletu. Na konci zahrady, kde se naskýtá nádherný pohled do kraje směrem ke Štěkni, Milan postupně vysázel dubový háj. Malé doubky z nejrůznějších částí kraje kdysi téměř zakrývala vysoká tráva, ale dnes tvoří nepřehlédnutelný dubový les. Tento dubový parlament představuje spolu se sochami na téže zahradě Milanův svět v malém. Podobně kdysi renesanční sběratelé koncipovali své sbírky jako zmenšený obraz světa. Výhled směrem ke Štěkni jsme často sdíleli s empatickým psem Artem, který obdivoval krajinu libovolně dlouhou dobu, nenudil se a my jen litovali, že nám nemohl sdělit své dojmy. Cestou zpět jsme prošli kolem sochy Oko nad stolem a za stodolou na zápraží už čekala kočka jménem Kočíček. Ale tvorba je často bolestný proces plný zvratů a nadějí a život přinese ledacos. Svět zaplněný hromadou zákazů za totality, kdy Milan nebyl ani členem Unie výtvarných umělců, ale také anonymní soutěž na pomník bratří Čapků, kde první a druhá cena nebyly uděleny a o třetí se dělil Milan se dvěma prominentními umělci. Po roce 89 zase účast na různých sympóziích včetně toho českobudějovického ve Stromovce, kdy významní sochaři jako Seifert nebo Koblasa obdivovali Milanovy trojrozměrné plastiky a divili se nejrůznějším materiálům, jež použil, ať už to kromě dřeva byl beton, drát, cihla, kost či popílek, se kterým měl zkušenost jako bývalý topič. Jeho rozměrná díla začala zaplňovat veřejný prostor jak v rámci města, tak ve volné krajině. Jeho dřevěný mnich s kamenným prvkem s názvem Ora et labora (Modli se a pracuj) zdobí klášterní chodbu v Č. Budějovicích a jeho Velikonoční brána s 12 lavicemi vytvořená ze dřeva a kamene je organickou součástí krajské nemocnice. Ale mezi jeho výtvory ve volné krajině pro mne vynikají tři. Jedná se především o Modlitbu v návrší za Modlešovicemi, která je vytvořena z betonu, ale Milanův materiál je na dotek příjemný jako lidská pleť a krajina s Modlitbou komunikuje, jako by se znaly odedávna. Lidé ji berou jako samozřejmost. O tom svědčí i fakt, že místo je oblíbeným úložištěm tzv. kešek. Že si dal sochař Modlitbu k šedesátinám a že ji měl moc rád, není všeobecně známo. Janusovská lampa umístěná poblíž skiareálu Lipno rovněž vyniká dokonalým umístěním v krajině a svým námětem navíc komunikuje přes velké časové plochy se starou civilizací čínskou, ale především s kulturou starořímskou. Když se však díváme na poslední Milanovo sousoší s názvem Šumava Adalberta Stiftera, jež je umístěno na farmě Slunečná na dohled od Želnavy, uvědomujeme si, že sousoší vstoupilo do poutavého dialogu s jinak nepřístupnou Šumavou na obzoru a že jako šperk zkrášluje a spoluvytváří nový intimní prostor a krajina ochotně umocňuje specifickou krásu Milanova dokonalého díla. V té souvislosti mne napadá stará pravda, že v umění pokračuje akt stvoření a že naše Modrá planeta podléhá stejným silám jako tvůrčí síla pokorného umělce. Vždyť dokonalému dílu se daří nahlédnout do pomyslné svatyně, kde ve věčném a prapůvodním sjednocení jakoby jedním plamenem plane to, co je běžně v přírodě a ve světě lidí neúprosně odděleno. Skrze svět našich smyslů na chvíli prosvítá, jako poloprůzračnou mlhou země obraznosti, po níž toužíme. A v tu chvíli už skoro mluvíme o hudbě. Těžké betonové sousoší je náhle obklopeno akustickým oparem a my musíme myslet na panesthesii některých prokletých básníků, kdy vnímáme dokonalé dílo všemi smysly najednou. Ne náhodou se Milan v posledním období zabýval poslechem vážné hudby a rád o ní se mnou hovořil. Znali jsme se od počátku sedmdesátých let a byl jsem svědkem organického růstu jeho lidských i uměleckých schopností. Byli jsme přátelé a Milan byl pro mne na dálku jednou z lidských jistot. Na konci roku jsem se vždy těšil na jeho novoročenku s Andulčinou grafickou úpravou a v létě jsme vedli dlouhé rozhovory a probrali kde co. Od 70. let však uběhlo hezkých pár desetiletí a nastal nečekaný rozvoj komunikačních technologií, jež nezůstaly bez podstatného vlivu na psychiku zejména mladé generace. Einstein kdysi řekl, že to bude technologie, která zničí lidstvo, a náš filozof Klíma se vyjádřil, že čím větší technický vynález, tím menší dělá lidičky. Ne nadarmo vznikl pojem digitální diskontinuita, který označuje změnu v mentálním postoji nejen ke vzdělání, ale k mezilidské komunikaci vůbec. I když se obecně méně čte, zdá se, že výtvarné umění je na tom o dost lépe. Je naděje, že tudy možná povede cesta k zachování kulturní kontinuity. Milan Doubrava tomu věřil a měl pro to doklady v ohlasech na své výstavy a plastiky ve veřejném prostoru. Můj přítel, sochař Milan Doubrava, zemřel a v zármutku nás všech, kteří ho měli rádi, nám zbývá nacházet útěchu a inspiraci v jeho tvorbě, jež bude nepochybně ještě více oceněna, než je tomu dosud. Ale po příteli Milanovi zůstane bolestně prázdné místo, jež nelze zaplnit. 9

12 dění jižní Čechy Vzpomínka na otce točny HankA Hosnedlová / Foto Národní muzeum Za zcela nevšední lze označit letošní podzimní výstavu, jednoduše nazvanou Joan Brehms, která byla instalována v nevelkém, ale kulturně stále významnějším lotyšském městě Liepaji. Tam se totiž Joan Brehms ( ), který je české veřejnosti znám jako úspěšný divadelní scénograf, malíř a grafik, ale především jako otec českokrumlovského unikátu - divadelní točny, narodil. S nápadem představit dílo tohoto umělce, který spojil většinu svého života s jižními Čechami, v jeho rodném městě, přišel senátor Jiří Šesták. A lotyšská strana myšlenku prezentovat osobnost svého rodáka s nadšením přijala. Kurátor výstavy Vojtěch Poláček z Národního muzea započal s přípravnými pracemi již na počátku tohoto roku, ale velkou měrou k realizaci náročného projektu přispěli jihočeští výtvarníci Michal Tůma a Dana Vitásková, jinak správci archivu s Brehmovým uměleckým odkazem. Znamenalo to připravit a zrestaurovat Brehmsovy divadelní modely, zejména pak unikátní model s otáčivým hledištěm, ale i další dokumentaci a podklady pro připravovanou expozici. Zahájení výstavy, nad níž se záštity ujalo mimo jiné velvyslanectví ČR v Rize, se zúčastnila lotyšská ministryně kultury a zástupci obou zemí, včetně malé jihočeské delegace v čele s Michalem Tůmou a Danou Vitáskovou. Součástí slavnostní vernisáže bylo pak rovněž menší symposium věnované dílu a osobě Joana Brehmse. Další prezentační zastávkou této mimořádné výstavní expozice se stala Riga. Zbývá jen doufat, že se s tímto unikátním dílem v komplexní sestavě budeme moci seznámit i my v jižních Čechách. Jubileum s knihou Radka Velková / Foto autorka Pětasedmdesáté narozeniny oslavil letos v květnu člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů písecký básník a prozaik Richard Uher. Oslavy pochopitelně probíhaly na několik etap, ale náš článeček se týká setkání oslavence s přáteli a kolegy v penzionu U Malířských v Písku. Ke svému významnému životnímu výročí si Richard nadělil jedinečný dárek, a to knihu povídek a veršů Vyberte si, prosím, kterou půvabnými ilustracemi doprovodila manželka jubilanta - Marcela Uhrová. Autor ve své v pořadí čtvrté knize zachytil příběhy ze svého mládí, v nichž nechybí ani historky se známými píseckými postavičkami, které svérázně dotvářející kolorit města nad Otavou. Nad knihou Vyberte si, prosím, si rádi zavzpomínají nejen dříve narození, kteří si dobře pamatují popisovaná místa, lidi i i události, na jejichž pozadí se děj zachycené v knize odehrává. Zajímavým obrazem doby a neotřelým exkurzem do minulosti jistě bude tato publikace i pro mladou generaci, neboť v ní mimo jiné ožívají místa, která již dávno zmizela z mapy města. Knihu Richarda Uhra Vyberte si, prosím pokřtil pivem majitel penzionu Karel Malířský. 10

13 ilustrační doprovod Hudební karneval, suchá jehla - ilustrační doprovod čísla: Dalibor Říhánek 11

14 umění výtvarno Vyznání barevnému řemeslu Podle prezentačního textu Dalibora ŘÍhánka Akademický malíř Dalibor Říhánek se narodil v Plzni. V současnosti žije a pracuje v Písku. Je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze v roce 1971, v atelieru prof. Fr. Jiroudka, a Academie di belle Arti v Římě, v atelieru prof. Emilia Greca. Ve své profesionální výtvarné činnosti se věnuje malbě, kresbě, grafice, textilu, keramice a realizaci do architektury... oblasti výtvarného umění nevěřím na V tzv. lásku na první pohled. Věřím, že milovaný obraz nejprve dráždí. Specielně myslím na obrazy Fillovy či Picassovy. Moderní umění není vůbec pohodlná záležitost, která přijde k lidem a oni jej pochopí. Je to jako s počítačem nebo novým strojem. Koukám, svádějí mne všechny páčky, ale nerozumím tomu. Je třeba o tom něco vědět. Totéž platí o umění. V základních školách se přestala učit poctivá výtvarná výchova. Je to jen hraní a bohužel to pokračuje i na středních výtvarných školách. Studenti ani nechtějí solidní základ, vše je jen o efektu a být co nejdříve slavný. Malíř musí mít jistotu kresby, musí znát barvy a její účinky, jak s ní zacházet. Musí vědět a znát, jak vypadá předmět, a vše o něm vědět, předmět, který zobrazuje. Nakonec musí než vidět, víc vědět a s pomocí toho všeho o něm říci celou obsažnou pravdu, která se jenom neshoduje s viděnou pravdou a skutečností. A ani to nestačí. Člověk před plátnem je zatížen jako dědičným hříchem, svým Nebem, pod kterým žije. Celým národem a dobou, ve které žije. Toto vše už je v ruce, která se blíží k plátnu v celém pohybu ruky, než udělá první čáru. Mám předem nedůvěru k tomu, co zavání rychlým uděláním a povrchností. Zásadně nevěřím v malbě nějakým rafinovaným postupům a metodám, kterými se vyrábějí finty. Jsem prostě řemeslník, který vychází i ze starých letitých receptů na šeps - podklad pod malbu. Různé nalepeniny a stříkané zázraky mě nezajímají. Vždy jsem toužil vytvořit na obraze krásnou pleť, dbám na to, aby obraz byl symfonií - prostě hudební skladbou. Správný obraz má mít podle mě nejen lazuru, ale i pastu, prostě jako hudební opus má piano i forte. Vždy žasnu nad povrchem díla umělců, jako byl Courbet, Delacroix nebo náš Kremlička, Slavíček nebo Bauch. Jak se ten povrch dělá? Usilovnou prací. Ze smyslového opojení, když před malbou zkypřím barevnou hmotu špachtlí, rozliji a rozválím požadovaný tón štětcem a napojím lazurovacími laky. Malovat růži podle pravítka nelze. Maluji růži jako ženu, musí vonět nahotou a otvírat plátky jako, jako žena náruč, musí s ní lomcovat horký a prudký vítr, jako dech ženy v objetí. Vždy snáším raději obrazy - děti usmrkané a zdravé než umělé a studené, ty dokonale řemeslné naturalistické mumie bez života. Nemohl jsem nikdy propadnout prázdné, byť virtuózní abstrakci. K abstrakci se pochopitelně můžete dopracovat, ale vždy bude znát, jestli ovládáte kresbu a malířské řemeslo. Velkým příkladem jsou naši Kupka nebo Šíma. Výtvarník vlastně nedělá nic jiného, než že se celým svým komplikovaným dílem desítky let namáhavě prodírá k sobě samému. Chodit k nedokončenému plátnu je stejné jako chodit do arény, někdy zvítězit, ale většinou prohrávat. Jsou chvíle, okamžiky, kdy před plátnem člověk zažívá meditaci, vrcholné okamžiky života, ale také bezmoc, hrůzu a nejistotu. To vše k tvorbě patří, je to asi trochu prokletí, sobecká samota a přílišné zahledění do sebe, ale jinak to prostě nejde. Jsme pro okolí asi divní lidé, protože neustále číháme svými smysly-anténami na život. Cit a rozum a honem do své dílny, kde zkoumáme, co se nám ze zážitku hodí. Člověk nikdy nemůže říct, že našel co hledal a teď je to konečně ono. Ví, jak na to. Neví to nikdy a věčně hledá, a přesto musí umět i nevidět a neslyšet a hledat sebe. Ze své práce udělat dobrodružství, jinak by z obrazu či celého díla byla pouhá zpráva ze života o povrchu věcí. Obraz není popisem něčeho, co malíř vidí a přenáší na plátno, ale je umělou skladbou, kde je všechno vázáno myšlenkami a logikou výtvarných vztahů. Proč maluji nejvíce akty? Myslím, že namalovat ženský akt je jedna z nejtěžších malířských disciplín. Cítím nahou ženu jako prazáklad všech tvarů a jako nikdy nekončící drama. Nechci ztratit nic z animálnosti, z magické erotické přitažlivosti tvarů ženského těla. Ale pochopitelně cítím éros jako zdroj všech lidských energií. Žena plodí neustále život. Je v ní mohutnost aktu plození i rození. Je hmotná a těžká, je i útlá a křehká a nedosažitelně krásná. Zároveň však i tragická. V jejím mateřství se opakují všechny základní děje světa. Největší oddanost, jaké je člověk schopen, je v matce tisknoucí dítě k hrudi. Je v tom zároveň obava a strach z vraždění neviňátek. Zároveň je v ženě krása i hrůza lásky. Nejde mi o popis, ale o zápas hmot a dějů vlastně o život sám. Sonáta o malířství Jsi jako nádherná loď, má drahá, plavící se po průzračné modři moře. Stokrát do tebe nasedám, neptám se proč, a nevím, kam míří směr tvé cesty. Nebojím se ani vln, ani záhad a závratných hlubin. Jsi nejbezpečnější a nejlaskavější lodí, která se plavila po vodách člověka. Úchvatný je ten směr, kterým pokaždé odplouváš, ten jediný neznámý a nepřístupný všem divům tohoto světa. Nikdo se konečně neplavil ještě do vesmíru člověka, do jeho duše, do jeho nitra, a neznám žádnou krásnější cestu, než jakou ukážeš všem, kteří dovedou nastoupit. Je to snad nejcennější z tvých darů, že s tebou jsem schopen objevovat v sobě neobjevené, oživovat zdánlivě neexistující, posilovat slabé. Dáváš podobu a tvář tomu, co cítívám, dáváš svou nehmotností neviditelné tělo všemu, co slova nedostihnou, co ani naplněné mlčení nestačí vyslovit s úplností. Teprve v tobě končívá můj hlad a moje touha po vyjádření, touha po vyslovení všeho, co v sobě znám i tajím, tuším i očekávám, v co doufám a o čem sním. Na tvé palubě se vracím zase zpět, tišší a silnější obdarován. 12

15 umění výtvarno Olejomalby Grafika - linoryty Kresby Grafika - suché jehly Ukázky z díla Dalibora Říhánka tvoří obrazový doprovod tohoto čísla. 13

16 umění metarecenze Ticho a stín Miloslav Král Český, Ivana Bednářová Může se stát, že obraz je signován ženským jménem. A proč by ne? Autorem přece může být žena. Jeden (jedna) z důkazů tvoří i žije v Římově. Je to Ivana Bednářová (35,7 C), malířka štětcem i duší. To číslo může někomu připadat záhadné, ale o překlep se nejedná. Zkrátka to tak je. A vysvětlení příslušných Mudr-ců je celkem bezvýznamné pro toho, kdo má názor svůj. Já osobně to vnímám jako srozumitelné dotvrzení faktu, že autorka není nositelkou horké hlavy. Záhadou je pro mě něco jiného; ta zatvrzelá setrvačnost v používání slovního spojení ženské jméno. Jde o dávný prohřešek české jazykotvorby, jakýsi nespravedlivý dluh. Proč místo toho nebyl dosud zaveden pojem dámské jméno? Nebo aspoň souběžně s tím ženským? Opravdu to nikomu nechybí? Zvlášť v situaci, kdy je kdejaké roztřesené a rezavé kolo pro ženy docela pokrytecky nazýváno kolem dámským? Kdo to náhodou ještě nevěděl, tak si teď už jistě domyslel, že IB není žádný zbrklý a přemládlý budoucí talent/talentka ( ty naše gendery české...). Ona však není ani všechnoužvědoucí stařenou se zpomalenými pohyby a bez vyhlídky na nějaké směřování. Ale zároveň není ani nic mezi tím, spíš jako kdyby byla nad tím vším. To však asi není pro její tvorbu tím určujícím. Nebo je? Pro verbální sondu do jejích barevných cca 2,8D-meditací se mi jako nejvhodnější bytost jeví ona sama. A je náhoda i štěstí zároveň, že mám uvnitř svého vychytralého mobilu takovou speciální přídavnou nanoštěnici. Ta se totiž umí tajně napojit na představy, libovolné úvahy, nebo klidně i na tvůrčí sebezpověď zvolené osoby. Zvolené... zvolené... Snad je všem jasné, jak to myslím. Že to není tamto druhé ( zase ta zrádná mlhotvornost našeho jazyka...). No a ty úvahy se mi potom přes vestavěný objektivizační modifikátor zobrazí v psané formě. Schválně to teď zkusím... Tááák a už se nám to ukazuje: Ticho a stín je pojmenováním v pořadí druhé výstavy připravené malířkou Ivanou Bednářovou pro galerii Nová síň Praha (říjen 2017). Současně je to název jednoho z obrazů cyklu pláten s tématikou přírodního lyrismu s lehce surrealistickým laděním. Cyklus vznikal v ateliéru během let Inspirací pro malířku byla převážně krajina místa, kde žije. Každodenní kontakt s nádhernou přírodou jižních Čech vytvořil silné pouto původem městského člověka s živými věcmi v okolí. Zdánlivě obyčejné se proměnilo v pro ni neobyčejné, a v tomto novém stavu bylo postupně přinášeno do ateliéru. Jeho ticho bez typicky městských rušivých zvuků a jakýsi stále přítomný stín pak autorku spolehlivě uváděly do zvláštního usebrání... Zatím to celkem sedí, snad jen taková drobnost: Malířky normálně nelžou, jenom jsou uvyklé rozdělovat akcenty na různé jevy nerovnoměrně je to nakonec jejich posláním. Něco pak může vyznít i zkresleně. Potom si ovšem někdo snadno může představovat autorku jako osůbku s obličejem v barvě lomené do stěnové bledi, s výrazem jezevce objednaného k zubaři a navíc chorobně závislého na přítulné pseudovůni svého brlohu... Přitom skutečnost je odlišná. Kdyby Ivana Bednářová nosila někde nad lopatkama podobnou monitorovací vysílačku jako dostává kdejaká bludná čápice, jistě by se nad začmáranou satelitní mapou kdekdo podivil, kam všude ji už její perutě donesly. A zasvěcená výpověď pokračuje: a užasnutí nad tím, co je často míjeno bez povšimnutí v rychlém sledu každodennosti, kdy věci, které jsou starší než lidstvo samo, přestávají člověka udivovat a stávají se mnohdy pouhou kulisou pro jeho činnost a zábavu. Stromy, kořeny, plody a vegetace vůbec, kameny, vláha, pavučiny, ptáci, nebe, noc a den, svítání i stmívání, les a jeho vůně, ticho a stín jsou v životě autorky spolu s hudbou nejenom zdrojem inspirace, ale také tajemným světem, do kterého člověk může jen nahlédnout bez možnosti skutečného poznání. Ještě to pro jistotu zkusím přepnout do režimu Faktografické dodatky. Aha, tak přece něco tady vidím: Obohacení expozice nad rámec cyklu: Série monotypů z různých tvůrčích období malířky a dvě díla jako ukázka z připravovaného cyklu obrazů z její cesty po Toskánsku. Vypínám mobil. Jsem zrovna na ukřičené pláži a marně se pokouším najít aspoň kousek stínu. Asi jsem se trochu přehřál, vůbec si nemůžu vybavit nic, co bych k tomu vyznání měl ještě doplnit. Jak se to někdy dělává, takové ty multibilanční řečičky; třeba že paní autorka je zjevem, nebo jak moc je plodná a jak dobře se vystavuje, a taky jestli je nebo není prodejná, eventuelně že postupně dozrála jako kdyby snad měla v nejbližších hodinách už upadnout... Ne! A dost! Končím. Už mě ta nedůstojná dvojvýznamovost některých českých slov unavuje. Asi začnu psát v jiném jazyce. Jistě, čínština to nebude, ta je na tom podobně. Uvidím dobře vybrat znamená nechvátat. A tak teď budu nějaký čas jenom v klidu naslouchat i ty nejtenčí a nejvzdálenější ozvěny této novosíňské výstavy. Kéž doznívají dlouho, dlouho, předlouho

17 umění divadlo Vavříny pro Jihočeské divadlo Hanka Hosnedová, Foto Nová divadelní sezona, při níž se hovoří o nových inscenacích a projektech, začíná vždy s podzimem, ale pro dnešní malé shrnutí úspěchů Jihočeského divadla se musíme vrátit ještě do předchozích měsíců. Samozřejmostí jsou v letním období výjezdní představení mimo českobudějovickou scénu, ale i četné prezentace na scénách pražských či zahraničních. Například baletní soubor JD zabodoval na scéně multifunkčního divadelního prostoru Jatka 78 v Praze. Bylo to s inscenací Dekkdancers na jihu, stejně jako v německém Pasově či Giessenu. Pasovské divadlo se pak s Jihočechy dohodlo na koprodukci při realizaci baletní inscenace pro podzim příštího roku. Ta by kromě domácí scény baletu měla pak být uvedena i v devíti představeních ve třech německých městech. Ke stému výročí Jihočeského divadla je připravována další spolupráce Pasova a Českých Budějovic, a to v podobě opery o životě Nicholase Wintona, kterou komponuje skladatel a dirigent Mario de Rose. Její uvedení je plánováno na konec roku 2019 a vedení obou divadel v současnosti hledá do projektu ještě třetího partnera ve Velké Británii. Také Malé divadlo si utrhlo své vavříny v Drážďanech s představením Jenom tři mušketýři, realizovaného v koprodukci s londýnským divadlem Emergency Exit. Díky titulkovacímu zařízení se povedlo odstranit i jazykové bariéry, což zřejmě hrálo roli i pro aktuální jednání s divadlem v Marseille a Londýně. Další představení v mezinárodní spolupráci, tentokrát s norským Teatret Värt a maďarským divadlem Kolibri, bude mít premiéru v příštím roce. Úspěch letošní letní sezony na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově překonal i loňský rok, návštěvnost této speciální scény vykázala přes padesát pět tisíc diváků, pokud nepočítáme téměř půl druhého tisíce návštěvníků veřejných generálních zkoušek. Pro nepřízeň počasí byla zrušena pouze dvě představení z plánovaných devadesáti. Otáčivé hlediště je navíc nejnavštěvovanější letní scénou v republice. Ani to rozhodně není k zahození. Novinkou letošního léta pak byla možnost zapůjčit si do hlediště tablet, kterých divadlo zakoupilo pět desítek. Umožňují využití titulkovacího softwaru, využívaného nejen pro operní vystoupení, ale letos i pro baletní představení Valmont, doprovázené libretem, či při činoherní inscenaci Dekameron s anglickými a německými titulky. Předprodej vstupenek na sezonu roku 2018 započalo divadlo již letos v září a diváci se mohou těšit nejen na osvědčené činoherní tituly jako Dekameron, Pes baskervillský, opery Rusalka, Trubadúr a Příhody lišky Bystroušky, na balet Valmont, ale i na premiérové uvedení Draculy v režii Martina Glasera a titul Ztracený svět v podání Malého divadla. Určitý přehled o vkusu a názorech diváků získalo Jihočeské divadlo zpětnou vazbou v podobě dlouhodobějšího průzkumu prováděného u různorodých diváckých skupin. Na otázky odpovědělo přes devět set respondentů. Byla tak potvrzena obliba komediálních představení u všech věkových kategorií, u starší generace prioritně zvítězila opera. Střední věková kategorie dává pak po komediích přednost současným divadelním hrám. Nejmladší skupina sice nespecifikovala své nejoblíbenější žánry, ale podle průzkumu by měla zájem vidět jak klasická dramata, tak operu a balet. Bez zajímavosti není ani zjištění, že největší oblibu si získalo populární Otáčivé hlediště, naopak nejméně bodů nasbírala scéna v DK Metropol. Ovšem příjemným překvapením i povzbuzením je také skutečnost, že odpovídající v daleko větší míře upřednostňovali divadlo před návštěvou kina či koncertu. Takže ať žije divadlo! Jihočeské divadlo - Don Giovanni naplnil Landestheater v Pasově 15

18 umění výtvarno Být sám sebou toť odpověď Miloslav Král Český, foto z archivu Radomíra Postla Nejméně 3 ze 4 základních barev hlasitě tvrdí, že má-li plakát zatahat za rukáv chvátajícího chodce, musí být barevný (ne ten chodec). Plakáty Radomíra Postla to sice slyší, ale myslí si své... Samotné provedení plakátu v barvě není žádným špatnočinem. Například takový Alfons Mucha se s barvami přátelil velice a docela mu to šlo. I víc než docela. Nakonec to došlo tak daleko, že kromě nevidomých už jenom mizivá submnožina ignorantů a závistivců může říkat, že na jeho plakátech nic nevidí. Druhová rozmanitost A nešlo jenom o plakáty. Mucha se zabýval (aniž o tom věděl) grafickým designem vůbec. Ani tuto zjevnou roztříštěnost, roztěkanost a tématickou nesoustředěnost mu nelze vyčítat. Může to sice působit dojmem jakési nerozhodnosti, ale zrovna tak to může být ukazatelem jeho všestrannosti. Respektive vícestrannosti. A právě ta rozvětvenost jeho talentu ho přivedla až k tomu nejpříjemnějšímu k navrhování bankovek. Mám na mysli příjemnost ve smyslu obecně občanském, jistě nešlo o autorovu rafinovanou přípravu pro vstup na padělatelskou dráhu. Odkudže to vím? Já to nevím, jenom si to myslím. No co, to snad můžu, ne? Věřím, že on by mi to rád potvrdil. Kdyby mohl. Kdyby jednoho dne v krušném roce 1939 nepřešel i on do modu Silent Musae, a to natrvalo. Postl Muchův (ne)pokračovatel Stalo se však, že naše zemička měla při tom všem i kousek štěstí. Ještě snad ani neuvadly pohřební věnce, a narodil se maličký Radomír Postl. Pro roli Muchova pokračovatele byl v tom začátku samozřejmě nepoužitelný. A jaké predikce vyslovilo trojsdružení tradičních sudiček? Tak po tom jsem nepátral, a důvod jistě pochopí každý. Sudičky patří do říše pohádek pro dětičky, a nikoliv do seriózní esejistiky. Naopak budiž zapamatováno městečko jeho narození, a to kvůli n e s k r ý v a n ě s l i b u j í c í m u n á z v u P o č á t k y. Ale: Mistrovým přímým pokračovatelem se Postl nestal ani později. Dění všude okolo mělo přece jen svůj vývoj; století si měnilo na každé další dějství kulisy, v přírodním vakuu vesmíru se začala pohybovat roztodivná nepřírodní tělesa, Muchova pohledná partnerka secese přišla do důchodového věku, na scéně se objevila Asociace jihočeských výtvarníků, potom i pravidelné mezinárodní výstavní Intersalony, a to jsem určitě ještě něco vynechal. Takže je vlastně nanejvýš přirozené, že se RP ke svému výtvarnému stylu postupně protvořil sám. Veškerá příbuznost DNA šroubovic obou Mistrů je (kromě té těkavé vícesměrnosti) v tom, že oba oblékli kategorii plakát do nového, dobu předbíhajícího a dobře poznatelného kabátu. Černobílá pestrost Když je švec majitelem většího počtu kopyt, může si vybírat, kterého z nich se bude v té které chvíli držet. Aby nedošlo k neřízenému chaosu, ovládá skladbu svých činností průběžně vlastní vůlí a nespoléhá pouze na její primární přednastavení. Tušíš-li, ctěný čtenáři, že nejde o ševce, ale o přirovnání, tušíš správně. R. Postlovi není snad žádná odrůda výtvarného umění cizí. Vyjmenovávat by ale znamenalo vyjmenovávat už víckrát jinde vyjmenované, a tak možná bude přínosnější přičinit toto malé doporučení: Fakt, že užité umění je zároveň i užitečné, je nezpochybnitelný. Přesto by neměl být nadměrně a opakovaně zdůrazňován, aby to zbytečně nesvádělo k tázání, jakéže potom jsou všechny ty ostatní odnože umění... Ani recipient ševcových produktů nemusí být monokopytníkem. A i on může mít své preference. Kupř. ony plakáty hýřící svou černobílostí, přestože zrovna u nich se běžně předpokládá jakýsi kamikadze-efekt. Mají splnit svou informační povinnost, to se logicky v jistém okamžiku dovrší, a začíná smrt se vší svou neodvolatelností. Zkušenosti to však nepotvrzují. Plakáty si klidně žijou dál. Nejspíš v tom má své štíhlé dlouhé prsty dobrá víla Estetika... Teď úplně jasně slyším ty hlasy že víly přece neexistujou, nebo že taky patří jenom do pohádek. No ano, patří, ale přece to teď nebudu zase odvolávat. Uděluju tedy sám sobě výjimku. Mimochodem tak trochu jako z pohádky mi připadlo povídání RP o posmrtném životě některých jeho plakátů. Nebo o zcela náhodném(!) zjištění, že někde jimi mají vyzdobeny své prostory. Přičemž zohlednění autora bylo převtěleno do jakési extratajemné ohleduplnosti, vycházející asi z obavy, že by to nerad viděl. Jde o pouhý zájem? Nebo o sběratelský, strategicko-obchodní, případně i o utajený zájem...? (Můžu dosvědčit, že autor byl při těchto úvahách korektní, ani jednou nebouchl do stolu.) 16

19 umění výtvarno Vhled do časů budoucích A teď konečně nadešla chvíle k prozrazení, jakých úprav se dočká ta prvotní funkce plakátu v blízké budoucnosti. Jeho info-zvací poslání se totiž stane zbytečností hned od první vteřiny. Každá osoba nad 6 roků věku bude totiž vybavena čipem pod pokožkou na zápěstí. Ten zajistí svému čiponosiči přísun potřebných informací ve zvukové formě, a to s volitelnou sladkostí hlasu. A připravuje se i druhogenerační model s nočním škrtičem hlasu. No, idyla! Respektive první krok k ní. Ještě se to celé musí provozně prověřit. Předpokládá se, že atributy idyly budou specifikovány v záručním e-listu, a to dosud nikdo nevyzkoušel. Co kdyby náhodou... mohlo by se... například... Ale to by bylo na delší vysvětlování. A vůbec co se stane, když dokončení nechám na jindy? Nic? To je dobře, dokonce se mi to hodí. Zbylé místo využiju na popis jednoho pro mě nezapomenutelného vytržení. Umění ohnout realitu Stalo se to už před několika lety: Výstava členů AJV na téma Živly... Strohá fotografie od Radomíra Postla s několika obyčejnými hřebíky... Ovšem ohnutými, jako kdyby od větru... Jak jednoduché... A přitom jak výmluvné... Výsostně poetická odrůda ohýbání skutečnosti *)... Excelentní (a nespravedlivě upozaďované) dílko. Když se setkám s podobně provzdušněnou imaginací, vždycky mě to nadchne. Jako když se rosa snáší na vysušenou náladu, i dávno zasuté chmury se rozpouštějí. Víc si ani nelze přát. Duše se osvěží a dílo zůstane celé. Dech se stává volnějším, získává na hloubce, dochází k posílení ochablých a unavených lidských doufání. A těch je přece vždycky dost. Namátkou třeba hm nebo ne... Ne, že by to pro nicotná intimní doufáníčka neplatilo, ale ta fotka si zaslouží, abych jmenoval osvěžení většího kalibru. Takže uvedu takovou málem resuscitaci jednoho mého už polochcíplého doufání: Zase jsem začal věřit, že ta naše neposedná a od přírody hádavá sedmimiliardová veledružina přece jen ještě má nějakou naději, že v dohledné době nedojde k její nenadálé implozi do jediného trpasličího hustomolekulárního blbečka... Na pravou míru Jenomže známe ošidnost náhle vzniklých nadšení. Při nich dvojnásob platí, že dělat chyby je snadné. Nechal jem se totiž navíc unést doprovodným příjemným pocitem, že autor použil tento způsob vnímání jenom a jenom kvůli mně. Přesněji řečeno na mé (ač nevyslovené) přání. Naštěstí mi tato úchylně sebežravá představa vydržela jen několik vteřin. A tak hned jak jsem sestoupil (spadl) z výšin naivního přeludu zpátky na podlahu nikdo si toho zaplaťpánbu nevšiml můj pocit se jaksi odkošatil. Ohledně nadpřirozené schopnosti odečítat na dálku něčí přání jsem Postla nechtěně přecenil. Prostě ji nemá. (A asi je to dobře. Jinak by třeba zbytečně ztrácel čas kdovíjakými kejklířskými výstupy na poutích nebo v kabaretech.) A tak mé konečné konstatování bylo už podstatně střízlivější, zato objektivní: Radomír Postl je genius! O tom, jestli byl tento můj výrok otištěn coby titulek článku v prestižním obtýdeníku Příjemnost, existuje tuze mnoho pochybností. A přibývá jich a přibývá. Ani já sám si už nemůžu vzpomenout. Na to se celkem přirozeně nabaluje otázka, co vlastně dělají moji rádcové, a jestli už něco aspoň trochu podobného našli. Ale já bych sem ty pohádkové figury už nezatahoval. A teď popravdě nikde to publikováno nebylo. Což ovšem zas tak moc nevadí, protože potéúplněnejvícrelevantnípravdě to platí i bez otištění *) Pozor na záměnu: Ve sférách mimokumštýřských vznikají při ohýbání reality rizikoplodné zárodky! To byl ale vítr, pánové! 17

20 literatura jižní Čechy Dopoledne četníci, odpoledne kriminálka Radka Velková / Foto autorka Spisovatel Ladislav Beran na počátku září pokřtil svoji v pořadí již čtyřiatřicátou knihu s názvem Námluvy se zločinem a jak během autogramiády prozradil, v brněnském nakladatelství MOBA mu příští rok vyjdou další tři. Čtenáři se mohou těšit nejen na četníky a prvorepublikové příběhy, ale i na své oblíbené hrdiny z písecké kriminálky Studničku s Machem. Nakladatelství MOBA má přitom v plánu vydat v reedici dalších dvanáct knížek krimi-povídek úspěšného píseckého autora, což svědčí o stálé přízni čtenářů. Kde Ladislav Beran nejraději tvoří a kde čerpá inspiraci, jsme si povídali v útulné chalupě v malé obci Březí nedaleko Písku, kterou si manželé Beranovi pořídili před více než čtyřiceti lety a sami ji přestavěli. Pobývají zde od jara do zimy a tráví tu s dětmi a vnoučaty rádi i Vánoce. Mám tady svoji pracovnu s výhledem do zahrady, když je zima, tak si zatopím, a to je úplně jiné teplo než doma z radiátoru. A co je důležité, můžu tady i kouřit, pochvaluje si Ladislav Beran. Jak dodává, s výhledem na protější paneláky z okna píseckého bytu se to nedá srovnat. Mám rozepsané vždy tak tři čtyři povídky najednou a jakmile některou dopíšu, předávám ji ženě ke korektuře. Ta si hned na začátku sepíše osoby a obsazení, aby se zorientovala v ději, a také si důsledně všímá i hodností četníků i současných kriminalistů, aby náhodou nedošlo k jejich degradaci. Láďa takové detaily neřeší a žije samotným příběhem, na mně pak je, aby hlavní hrdina byl Pepík na začátku i na konci příběhu, popisuje Milena Beranová, která je tak zároveň prvním čtenářem, od ní Ladislav Beran získává zpětnou vazbu. Ráno začínám křížovkou, pak do oběda četníky, odpoledne Studničku s Machem. U psaní vydržím do pěti nebo do šesti večer, někdy i déle. Všechny ty krimi-příběhy jsou 18

21 literatura jižní Čechy skutečné a také dvojice kriminalistů má reálný předobraz, říká Ladislav Beran. U prvorepublikových příběhů četnické pátračky čerpá z policejních archivů a také z dobového tisku. Tam jsou hotové perly, mám toho tak dvě tři kila, to ani nestihnu všechno sepsat, prozrazuje autor zdroj inspirace. Jako bývalý kriminalista nemá nouzi ani o současné kriminální případy, které řešil on sám nebo jeho kolegové. Večery bývají na chalupě ve Březí někdy televizní, někdy čtenářské. Žena vždy přečte televizní program a mám hned jasno. Pro mě tam dost často nic zajímavého není. České krimi to mě nebere. Hodně nových seriálů je šmrncnutých Amerikou, ty příběhy jsou přitažené za vlasy, často velmi vzdálené realitě. Kriminalisté v nich nežijí ničím jiným než zločinem. Nesmějou se, nepadne tam žádný vtip, zkrátka chybí tomu člověčina, posteskne si Ladislav Beran. Výjimky, které ale i zkušený kriminalista rád sleduje, se najdou třeba divácky oblíbené Případy 1.oddělení nebo Malý pitaval z velkého města. Na ten seriál, když ho reprízují, se vždy rád podívám. Celá ta parta je tam pěkně vykreslená, ti kluci si ze sebe dokážou navzájem dělat šoufky, nechybí tomu humor. A bez něj by se tahle práce ani nedala dělat, říká spisovatel Beran. A když zklame televizní program, sáhne Láďa Beran po knize: Čtu moc rád, mým oblíbeným autorem je Ota Pavel. Jak to je jen trochu možné, do nějaké svojí povídky ho propašuju. Moje generace vyrůstala na rodokapsech, navzájem jsme si je půjčovali, četli jsme ty příběhy pod lavicí a učitelé nám je zabavovali. A samozřejmě válečná literatura, ta nás také nemohla minout. Čemu jsem ale na rozdíl od ostatních spolužáků nikdy nepropadl, to byly legendární Rychlé šípy. A to už asi nedoženu, i když jsem nedávno dostal několik sešitů od naší paní učitelky. K Beranovým velkým literárním vzorům patří Jiří Marek a Hříšní lidé města pražského. A prestižní Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román se mu podařilo získat hned dvakrát v roce 2003 za Vraždy v afektu a o čtyři roky později za knihu Četnická pátračka hlásí. V roce 2014 k těmto cenám Ladislav Beran přidal i další trofej - Číši Petra Voka za celoživotní dílo. Ladislav Beran se psaním začínal již v době studií, publikoval nejprve v časopisech, první kniha Aukce mu vyšla v roce 1987 a půvabnými obrázky ji doprovodil František Doubek, který pak ilustroval další dvě desítky knih Ladislava Berana. Autor dodnes vzpomíná na doby, kdy rukopisy vznikaly na psacím stroji, v několika kopiích a text se pořád opravoval a škrtal. Moje velká učitelka Milena Brůhová (písecká spisovatelka, nazývaná jihočeskou Agátou Christie) mi vždy říkala: Škrtat, škrtat, škrtat. A měla pravdu. Dnes se ovšem škrtá daleko jednodušeji, na počítači je to raz dva. Ale ta nostalgie, kdy se ťukalo do kláves mechanického stroje, ta zůstala, doznává L.Beran. A jako připomínku té doby na chalupě opatruje několik stařičkých exemplářů psacích strojů. Jsem antitechnik, nebaví mě učit se pořád nové počítačové programy, to nechávám radši jiným, v tomhle ohledu mi dokážou dobře poradit i moji vnuci ještě školou povinní. Já dost často počítači nadávám, že mi přepisuje slova. Když pak zanadávám doma v paneláku, kde je všechno slyšet, sousedi si možná říkají, co jsme to za rodinu. Tady na chalupě to slyší akorát vrabci na střeše. I proto tady píšu nejradši. A když je počasí, že by psa nevyhnal, to je na psaní vůbec nejlepší, uzavírá naše povídání autor, který napsal na šest set povídek a náměty na spoustu dalších nosí v hlavě. Na obrazovce počítače má rozepsaný další příběh s názvem Stáří není pro sraby, pane štábní. Kmotrem knihy Námluvy se zločinem se stal emeritní ředitel ústavu pro postižené děti v Mačkově Alois Klíma, kterého pojilo dlouholeté přátelství s Františkem Doubkem, dvorním ilustrátorem knížek Ladislava Berana. Fanda ilustroval moji první knížku Aukce a pak devatenáct dalších, chtěl jsem, aby se na něj prostřednictvím Aloise Klímy vzpomnělo, uvedl Ladislav Beran. 19

22 literatura literární dění Kola se točí dál! František Tylšar Tomáš Garrigue Masaryk, Václav Havel, Miloš Zeman, mongolský prezident Cachjagín Elbegdordž a mnoho dalších významných jmen, na konci jejichž seznamu nalezneme skupinu autorů knihy Literáti na trati Co mají tato jména společného? Každý z nich navštívil a byl hostem v Císařském salonu, později nazývaném prezidentský, a nyní vládní. Tyto vzácné secesní prostory historické budovy pražského Hlavního nádraží jsou normálně pro veřejnost uzavřené. Svým přepychovým vzhledem plně odpovídají významu vzácných hostů, kteří se tu dodnes přijímají. A právě zde, díky spolupráci s Českými drahami, Odborovým sdružením železničářů a Mezinárodní federací pro kulturu a volný čas železničářů (FISAIC), se zde dne 11. října 2017 již počtvrté sešli literární autoři, jejichž Múzou je rychlost a vůně dálek odpočítávaná klepáním kol železničních vozidel, aby zde pokřtili již čtvrtý díl železniční antologie Literáti na trati aneb Kola se točí dál. S nápadem vytvořit knihu, sestavenou z ukázek literárních děl železničních zaměstnanců a autorů, kteří o železnici píší, přišel před pěti roky František Tylšar, spisovatel a také železničář. Z původních osmnácti autorů, kteří publikovali svá dílka v první knize, se stala lokomotiva, která vlak plný písmenek táhne již čtvrtým rokem. A vagonů tvořených jednotlivými autory stále přibývá. Přesně před rokem pokřtili knihu s padesáti autory a v té dnešní je jich dokonce sedmdesát dva. A to jen těch literárních, jak říká v úvodu knihy realizátor projektu. Velkou měrou se o to zasloužila i literární skupina FISAIC, která byla založena v loňském roce. Díky ní a FISAIC vůbec se do knihy zapojily i další skupiny. Jsou to fotografové a malíři, kteří přispěli k obsahu svými fotografiemi či obrázky. Skupina esperantistů zase rozšířila jazykovou pestrost publikace. Takže kromě již obvyklé slovenštiny a polštiny v ní letos nalezneme i ukázky v neprávem opomíjeném celosvětovém jazyce. Samozřejmě také s příslušným překladem Po představení autorů přečetla ukázku z poezie a prózy spisovatelka Alena Vávrová. Její opravdu pečlivý výběr ukázek, spojený s profesionálním přednesem, byl odměněn dlouhým potleskem. V následující části popsala Jarmila Šmerhová organizaci FISAIC a její činnost. Hovořila o dvouleté činnosti literární skupiny i o tom, jak v praxi probíhá úspěšná spolupráce s ostatními skupinami. Připomněla předchozí díl Literátů na trati, kterým se Odborové sdružení železničářů úspěšně prezentuje i na mezinárodní úrovni. Jak s potěšením podotkla: Pan prezident má vždy nějakou knihu s sebou. Dále přítomné seznámila se společným projektem literární a foto skupiny PHOTOLITERA Jedná se o putovní výstavu fotografií spojených s krátkými literárními texty, která již proběhla v Příbrami, Pardubicích a v Praze a která sklízí i od odborné veřejnosti mnohá pochvalná uznání. K vlastnímu křtu byly letos vyzvány dvě sudičky. A obě reprezentovaly literární organizace České republiky, které sdružují mnohé známé autory. Za Obec spisovatelů ČR a Unii českých spisovatelů Václav Franc a za český Pen club Alena Vávrová. Z úst obou sudiček zaznělo mnoho pochvalných slov k obsahu i zpracování knihy. Vysoce byly oceněny čas a nasazení, potřebné k zorganizování a vytvoření díla takového rozsahu. Oba moc dobře věděli, o čem hovoří, protože Václav Franc je organizátorem literární soutěže humoru a pobavení Řehečská slepice Přibližně polovina autorů knihy na společné fotografii Martiny Tylšarové. 20

23 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová a Alena Vávrová organizuje uznávaný mezinárodní festival Literární Františkovy lázně. Snad nejkrásnější přání do startu knihy zaznělo z úst západočeské sudičky na závěr: Milá kniho Literáti na trati IV aneb Kola se točí dál. Buď mrcha! Buď dobře prodejná! Bouchl špunt šampaňského, fotografové vytvořili společné foto a následovala část, ve které bylo rozdáno mnoho autorských podpisů, navázána nová přátelství a všichni se dobře bavili. Aby ne, když jim k tomu vyhrávala světově proslulá kapela Řehečské kvarteto, která je již tradičním partnerem akce. Poděkování též patří odborářům, kteří připravili malé, ale dobré pohoštění, a všem, kteří se na přípravě a průběhu akce podíleli. Na závěr se sluší ještě připomenout, že podtitul knihy Kola se točí dál byl naplněn. Už nyní je jasné, že čtyřkou Literáti na trati nekončí. V příštím roce se nechystá další kniha, ale rovnou dvě. Bude vydána zvlášť kniha poezie a zvlášť kniha prózy. Tak ať vám to píše a za rok ve zdraví na shledanou! Na zdraví všem literátům na trati! Zleva: Jarmila Šmerhová, Alena Vávrová, František Tylšar a Václav Franc. Foto: Marek Velebný Ladislav Beran Rendez-vous s vrahem MOBA, 2017 Ne, že bych zrovna stála o důvěrné osobní setkání s vrahem, ale s kriminalistickými povídkami z pera píseckého autora Ládi Berana se setkávám velice ráda. Ani nejnovější Beranův knižní počin s názvem Rendez-vous s vrahem z nakladatelství Moba není výjimkou. Hned při otevření prvních stránek knížky jsem měla pocit, jako bych se vracela do důvěrně známého prostředí mezi známé tváře, k osobitému, hluboce lidskému vyprávění o zločinu a zaslouženém trestu. Jako bych se třeba v útulné písecké hospůdce setkala s dvojicí vyšetřovatelů Machem a Studničkou, kteří se již trvale, společně se svými dalšími spolupracovníky, zabydleli v Beranových příbězích ze života galerky i kriminálky. Ke schůzce s vrahem se dostaneme sice až ve druhé povídce, ale zklamaní nebudete ani z úvodního vyprávěného příběhu o Tajemství dobrého poldy, kde zjistíte, že i policejní vyšetřovatel někdy podlehne. Ta stokrát proklamovaná Beranova člověčina čiší tady z každého řádku, stejně jako ve všech dalších zařazených krimi-historkách. Že se autor nevyhýbá žádným stránkám běžného života svědčí nejen lidově syrový styl vyprávění, ale i názvy dalších kapitol - třeba Sex na jednu noc, A neříkej mi debile, ty vole, Nepovedená noc či Vybydlené alibi. Ovšem i romanticky znějící titulky dalších povídek jako Neber mi můj sen, poldo, Dáma v šachu, Zlodějská romance, Džentlmenská dohoda nebo Diskrétní vzdálenost, navzdory jisté poetičnosti v sobě ukrývají zločin, který nezůstane neodhalený a také nepotrestaný. Hlavní Beranovo umění však spočívá v jeho stylu vyprávění. Není to pouhá reportáž a výčet faktů z případů, které autor čerpá ze skutečných událostí. Mistrovsky dovede příběh rozvinout do detailů s jedinečnou znalosti prostředí jak přímo na písecké kriminálce, tak v píseckých ulicích, čtvrtích či hospůdkách, bez křečovitého roubování do textu umí využít policejní terminologii stejně jako drsnější pouliční žargon. I když jeho příběhy zrovna nehýří obvyklými potoky krve, zazobanými drogovými dealery a neuvěřitelnými komploty s nejvyššími místy, nechybí jim jistá míra drsné přesvědčivosti, napětí, překvapující momenty ve vývoji a zejména žoviální lidový humor. A ten Láďovi Beranovi jistě vydrží i do budoucna... 21

24 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Martina Málková Dvojitý gambit Knižní klub, 2017 Kdybych bezpodmínečně musela knižní novinku Martiny Málkové s názvem Dvojitý gambit zařadit do některé z dosavadních žánrových škatulek, asi bych ji nejspíš definovala jako ženský román. Současný, moderní ženský román. V žádném případě bych ale tento titul nepřiřadila k těm, které zastupuje červená knihovna, harlekýnky nebo zfilmované romány Rosamunde Pilcherové. Marně byste totiž na jejích stránkách hledali onu nyvou sladkobolnost a průhlednou zápletku s nezbytným happyendem. Navíc si zmiňovanou knihu, již druhou z autorské dílny Martiny Málkové, nesporně s chutí přečtou i muži. Autorka zvolila působivou ich-formu, která líčenému, nenásilně se odvíjejícímu ději dodává naléhavou hodnověrnost, ale zároveň překvapuje svou syrovou otevřeností a nevtíravě erotickým nábojem. Ztotožňuje se tak se svou knižní hrdinkou Violou, ženou středního věku, která ani zdaleka nezabouchla dveře před aktuálními milostnými vztahy. Nečekané setkání s jejím idolem z dívčích let, hercem Petrem, však posune její někdejší platonické vzpomínky do nečekané, dramatické současné reality, která nabírá na obrátkách i na citové intenzitě. Jako skokanský můstek k navázání vztahu s Petrem však Viole pomůže lež, postavená na omylu spojeném s Petrovou minulostí. Ta pak řetězí další a další předstírání a následně i vršící se problémy, a to nejen na straně Violy vtažené do víru střemhlavě se řítících událostí. Velkou předností knihy je její svěží styl a neotřelé, nezřídka i drsné metaforické obrazy, typičtější spíš pro muže než pro ženské autorky. Viola ve svém vyprávění ovšem nešetří ani sama sebe, bez rozpaků a zábran odkrývá své soukromí, své myšlenky i názory, odvážně otevírá své třinácté komnaty. S téměř drásavou upřímností naturalisticky líčí svoji minulost, ne právě standardní vztahy s bývalým bohémským manželem, s neprůbojným vedoucím z pracoviště či zvědavou kolegyní. A nevyhýbá se ani erotickým scénám, které však nepůsobí ani lascívně, ani sentimentálně, spíše jaksi samozřejmě a přirozeně. K nesporným kladům knihy lze přičíst i stupňující se napětí, které plynoucí děj neustále a zdařile umocňuje. Pochopitelně, že každý logicky očekává, kdy a jak se provalí Violina lež, což se nakonec skutečně stane, ale ani to není vrcholný okamžik knihy. O ten se postará netušené další odhalení související s minulostí a šokující závěr, který je naprostým překvapením. Pavel Petrách, Hanka Hosnedlová Rozmluva se stromy Epika, 2017 Asi nemusím nikoho přesvědčovat o tom, jak krásně se dá rozmlouvat se stromy. Ať už pohledem, pohlazením, slovy, verši, hudbou, obrázky anebo fotografiemi A právě fotografické rozpravě se stromy je věnována nová knížečka s názvem Rozmluva se stromy, vydaná v jindřichohradeckém nakladatelství Epika. Vznikla na základě stejnojmenné výstavy, uspořádané na konci loňského roku v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích a na jaře roku letošního převezené do Kulturního domu v Protivíně. Na obou místech se těšila pozornosti širší veřejnosti a právě ohlasy návštěvníků byly pobídkou a inspirací pro realizaci této skromné publikace, která vznikla výběrem z více než stovky prezentovaných fotografií s použitím původních doprovodných veršů. Je mimo jiné i v podstatě trvalou vzpomínkou na autora snímků Pavla Petrácha, který by se byl v roce premiérového uvedení výstavy dožil sedmdesáti let. 22

25 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Patřil k lidem se širokým srdcem a také širokým záběrem pohledu na svět. Vystavované barevné fotografie byly dokladem jeho vřelého vztahu k přírodě. Při fotografování se na svých toulkách zaměřoval zejména na stromy, na přírodou formované groteskní zbytky kmenů, které ho fascinovaly nenapodobitelnou fantazií tvarů, a na pařezy, s nimiž se občas v nadsázce rád srovnával. Miloval lákavé výzvy cest za obzor, tichounké šumění lesa s vůní pryskyřice, pěšinky ztrácející se v zeleném koberci trávy, zurčení potůčků a řek, namodralé kontury kopců a hor, ale především, jak bylo již řečeno - stromy... Okouzlovaly ho stále znovu a znovu stinnou pohostinností své náruče, vytrvalou houževnatou samozřejmostí, s níž se rvaly o své místo na slunci, urputností, díky níž dokázaly zapustit kořeny i ve tvrdé skále. Vyhledával je jako nevšední zelené solitéry a srůstal s nimi v tichém souznění svých samotářských výprav. Obdivoval je a neúnavně si ukládal jejich inspirující výjimečnost do rámečku paměti i do duše. To vše v reflexi slov akceptují doprovodné verše Hanky Hosnedlové, které doprovázely Petráchovy fotografie jak v expozici, tak nyní v knize a dokonale souznějí s vizuálním vkladem snímků. Ivan Nový Davídek, II. díl - Ve škole Grayling and Trout Publishing, 2017 Už před časem jsme na našich stránkách informovali o tom, že se českobudějovický nakladatel Karel Křivanec rozhodl vrátit mezi současné čtenáře alespoň některá literární díla z pera šumavského spisovatele Ivana Nového. Nyní aktuálně přichází již se druhým dílem vyprávění o malém chlapci Davídkovi ze Šumavy, který vyrůstá na vesnici a jehož nejoblíbenějším hřištěm je okolní příroda. V této knize mu však už do života vstupuje škola, nové povinnosti, ale i nová poznání a nová přátelství. To by ovšem nebyl správný kluk, kdyby k jeho denním zážitkům nepatřily i různá dobrodružství a ryze chlapecké nápady, které nejednou končí průšvihy. Děj knihy, určené pro malé čtenáře do dvanácti let, se odehrává zhruba v polovině minulého století, kdy byl život na vesnici ještě poklidný a k dětským hrám postačila fantazie, louky, les, řeka Davídek jako syn hajného má k přírodě a ke zvířátkům ještě blíž. Není tedy divu, že figurují ve spoustě jeho denních příhod a ne vždy s dobrým koncem. Setkává se také se zajímavými osobami tehdejšího venkova, jejichž vyprávění a životní styl podněcují jeho bujnou fantazii, stejně jako řada bájí a vyprávění, která k drsnému šumavskému regionu neodlučně patři. Jeho důvěřivost a upřímnost sem tam sice utrží i nějaký šrám, včetně prvního zamilování a roztržky v kamarádství, ale Davídkovo dobré srdíčko nakonec vždycky všechno překoná. Do jeho denního rytmu zasahují pochopitelně různé školní novinky a aktivity, odhalená tajemství, která přestávají být tajemná, konfrontace se světem dospělých, ale i nečekané okolnosti, jako třeba hospitalizace v nemocnici. Při své návštěvě města si však uvědomí jednu důležitou skutečnost - že by svůj život na vesnici za ten městský i se spoustou lákadel nikdy nevyměnil. A ještě jedna zajímavost na závěr: na konci knížky je malý slovníček nepříliš známých výrazů, které se dnes již nepoužívají, anebo jen místně. 23

26 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Ladislav Beran Námluvy se zločinem MOBA, 2017 Téměř dvě desítky povídek s kriminámětem obsahuje nová kniha píseckého autora Ladislava Berana, jehož knižní tituly se s úspěchem rozběhly po celé republice. A to přesto, že vytrvale zůstává u své regionální, písecké kriminálky i jejího protipólu tamější galerky. Beranův věrný čtenář už zná téměř důvěrně nejen žoviální dvojici vyšetřovatelů Studničku a Macha, ale dokáže se také docela spolehlivě orientovat i v píseckých ulicích, zákoutích a hospodách. A to je pro spisovatele skutečná pocta, když jeho postavy a kulisy vstupují do života po můstcích z písmenek. Hned první povídka v nové knize s názvem Ďábelský plán se věnuje aktuálnímu tématu, a to drogám. Beran v zajímavě nastartovaném ději odkrývá čtenáři zákulisí jak oné části galerky, pro níž se drogy staly zásadním artiklem, tak kriminalistů, kteří jsou nuceni se v novodobé trestné činnosti orientovat a poznávat její anabázi z různých stran. A když se k tomu přidají ještě krádeže v kostelích a chatových objektech, má tým vyšetřovatelů docela zamotanou hlavu. Je ovšem nad slunce jasnější, že naši dva šikulové z kriminálky rozmotají i tohle zašmodrchané klubko zločinů. Ačkoliv problematika zločinu a trestu, notoricky známá už z literární klasiky, prostupuje všemi Beranovými knihami, tentokrát toto sousloví má co dělat se ženou, jak se dozvíme už z nadpisu další povídky ve zmiňovaném sborníku. A ženská postava, i když staršího ročníku, pak hraje roli i v takřka úsměvné kapitolce s půlnočním blues. Z příběhů, které autor vypráví svým jadrným čtivým způsobem, snadno přístupným každému čtenáři, můžete vytěžit i různá ponaučení třeba, že se nikdy nevyplácí nedržet slovo, co všechno se může ukázat jako nejistá investice nebo jak může selhat i dobře zaplacené alibi. A tak by se dalo pokračovat ještě pěknou chvíli, ale jsem si jistá, že čtenář bezpečně odhalí tyto životní pravdy sám, i bez mého upozornění. Vždycky si u nové knihy z pera Ládi Berana říkám, kdy už vlastně vyčerpá studnici své kriminalistické inspirace. Vždyť tolik zvláštních a zajímavých případů se snad v jednom regionu ani stát nemohlo. Většina zpráv o trestných činech přejímaných z novin, rozhlasu či televize mi obvykle přijde běžná, celkem nezajímavá, pouze odsouzeníhodná. Ale Beran dokáže i té nejfádnější krimiudálosti vdechnout úplně jiný život, polidštit zločince i vyšetřovatele, zabrnkat na city a vložit do příběhu něco mimořádného, něco přitažlivého. A právě proto se budu k jeho knihám ráda znovu a znovu vracet, protože jsou o životě a o lidech... Za osudy klapajících perliček Jaroslava Pixová Blanice, 2017 Šestnáct svědků minulosti, šestnáct jihočeských mlýnů, šestnáct zastavení v historii představuje nová kniha Jaroslavy Pixové, které tento námět doslova učaroval. Výpravnou publikaci se spoustou dokumentárních fotografií vydala putimská autorka ve svém nakladatelství Blanice a nazvala ji Za osudy klapajících perliček. Díky systematickému pátrání J.Pixové se dozvídáme o těchto klasických stavbách na vodních tocích na Strakonicku, Prachaticku, Písecku i Sedlčansku spoustu historických faktů a zajímavostí, které by jinak zanikly společně s aktivní činností mlýnů. Autorka se však neomezuje pouze na mlýny samotné, ale zaznamenává i osudy jejich majitelů, které rekonstruuje jak ze získaných archivních a muzejních materiálů, tak z vyprávění pamětníků. Ovšem pečlivě sestavené kapitoly o vybraných mlýnech ne- 24

27 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová stojí jen tak ve vzduchoprázdnu, jejich kulisy tvoří nejen slovní obrazy okolní přírody, ale i faktografické detaily o tehdejším společenském a kulturním životě v dané lokalitě včetně ekonomických podmínek, chronologicky mapujících sledovanou dobu. Za velké plus této knihy bych označila i skutečnost, že se autorka kromě jiného věnuje také popisům technického vybavení mlýnů, doprovázeným příslušnou fotodokumentací, takže si čtenář může vytvořit naprosto jasnou představu o tom, jak mlýny vypadaly a jak fungovaly i uvnitř. Jaroslava Pixová tak vytváří nejen historicky cenný dokument a plastický obraz doby zasazený do konkrétního prostředí, ale v podstatě i rodové kroniky mlynářských rodin. Navíc se dá říci, že každý z mlýnů zařazených do této publikace je něčím unikátní ať už stavbou, technickým vybavením, zachováním vzhledu, muzejními exponáty, životy jeho provozovatelů či svým významem pro danou lokalitu. Jmenujme třeba mlýn Hoslovický, dnes přitažlivý cíl turistů, mlýn na kámen v Česticích, Koželuhovský mlýn, kam se krajánci vraceli ještě v době socialistického budování, starý mlýn Strnadův, Hromádkův mlýn, kde se skrýval generál Gajda, Kovářův mlýn ve Stachách, a tak bych mohla ještě pokračovat. Tato publikace je přitažlivá nejen pro milovníky mlýnů, mlynářství a historie jako takové, ale i pro čtenáře z uváděných lokalit. Jejím prostřednictvím se totiž dozvědí o minulosti míst a lidí, které znali. Bonusem prezentovaného knižního titulu je pak příloha barevných snímků ze současnosti mlýnů a v neposlední řadě i soubor laskavých obrázků jihočeského malíře Valentina Horby, samozřejmě rovněž na téma českých mlýnů. Jan Bauer Ďábel Valdštejn Čas, 2017 Pozoruhodný osud vévody frýdlantského tak zní podtitul nové knihy pilného vodňanského autora Jana Bauera, která vyšla v nakladatelství Čas. A nutno dodat, že si Bauer tentokrát v knize se silně evokujícím názvem Ďábel Valdštejn ukousl skutečně velké a nelehké sousto, protože o této postavě českých dějin toho bylo napsáno zasvěceně i nezasvěceně, ale rozhodně hodně. Lze ještě vůbec odhalit něco nového a nečekaného v životě frýdlantského vévody a generalissima císařských vojsk Albrechta z Valdštejna? Myslím, že Bauerova publikace dává na tuto otázku dostačující a přesvědčivou odpověď. Valdštejnovy osudy jsou už samy o sobě mimořádné, představují vzrušující mix dramatu a napětí, v nichž najdete i jakési rozechvívající odkazy tajemna. A to bez ohledu na to, že podle dochovaných podkladů mnohé z jeho zásadních životních milníků a zvratů předpověděl ve svém vypracovaném Valdštejnově horoskopu tehdejší uznávaný astronom a astrolog Johann Kepler, který byl mimo jiné také výborný matematik. Valdštejn už za svého života nasbíral přes dva a půl tisíce čestných a mocenských titulů, jak uvádí jeho bibliografie, a ani po smrti nebylo jeho jméno dlouho zapomenuto, ať už z jakéhokoliv důvodu. Valdštejnovy kroky postupně směřovaly až k nejvyšším příčkám slávy a uznání, ale rovněž nepopiratelné moci. Mohl se stát nejsilnějším vojevůdcem v třicetileté válce, možná by se mu podařilo získat i český trůn. Nakonec ale bylo všechno jinak. Byl označen jako zrádce a říšský rebel, takže s cejchem vyvrhele nemohl očekávat nic jiného než smrt. Že se mu dostane tohoto trestu zákeřnou formou, vražednou rukou irského nájemného vojáka, bylo zřejmě překvapením i pro něho. Autor nové Valdštejnovy životopisné knihy však dokázal najít i mezi těmito notoricky známými skutečnostmi mezery, které mistrně zaplnil jak dalšími získanými faktografickými prvky, tak z daných reálií a souvislostí skvěle vyfabulovanými rozšířeními všeobecného povědomí o této historické osobnosti. Nepopírá sice známé linie Valdštejnova obrazu nadmíru domýšlivého a bezohledného člověka, ale dovedl odhalit i jeho dosud neprezentovaná pozitiva, která pak v komplexním celku vytvářejí představu zcela jiné osoby, než jaká nám byla dosud historiky předkládána. 25

28 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Kolektiv básníků Řeka úsvitu Paper Jam, 2017 Knížka v sytě oranžové obálce, která přede mnou leží na stole s neskrývanou výzvou, skutečně odpovídá svému názvu. Tedy jeho části. Je opravdu jakousi řekou - řekou písmenek, řekou básní, řekou básníků, řekou forem A také, asi jako každá voda, bude zrcadlit, tentokrát ale ne obrázky těch, kdož se do ní dívají, ale názory a postoje. Názory čtenářů, příznivců poezie - odborníků i laiků Už nejednou jsem se nad podobnými antalogiemi a almanachy zamýšlela, co vede jejich tvůrce k těmto krokům. Chci věřit, že je to snaha poskytnout solidní platformu těm, kdož se chtějí o své verše podělit se čtenáři, kdož jsou ochotni nést svou kůži na trh, riskovat pohlazení i poplivání. V současné době poezie rozhodně nemá na růžích ustláno a většina nakladatelství se brání jejímu vydávání, protože téměř s jistotou nezaručuje komerční přínos. A přesto je tolik lidí, kteří svou duši vkládají do veršů a nabízejí ji na stránkách knih, časopisů či pouhých ručně psaných listů všem očím, které mají otevřené branky do srdce. Nedělám si iluze, že by se sborník Řeka úsvitu stal bestsellerem, ale zcela určitě je další příčkou v žebříčku, který je namířený ke hvězdám, k naplněným přáním a touhám, k souznění. A když se aspoň v jednom případě ze sta tak stane, je to malý zázrak - zázrak sdílení a pochopení. A to je nejen dnes opravdu vzácný jev. Mezi zhruba stovkou autorů v tomto sborníku najdete renomované básníky, také jména, která sice nejsou tak zvučná, ale s nimiž se opakovaně setkáváte na literární scéně, ovšem nechybějí ani začínající veršotepci, kteří teprve luští kód ke klíči Pegasovy stáje. A ti všichni v nesourodém souladu společně tlačí dál tu káru popelky Poezie, za což jim nesporně patří smeknutí širáku, i když ho nebudete odhazovat vdál... Kolektiv autorů Literáti na trati IV aneb Kola se točí dál Epika, 2017 Je neuvěřitelné, kolik zanícených příznivců dokáže oslovit železniční téma, ať už na straně autorů nebo čtenářů. Železnice je prostě fenomén, který nezná hranic ani těch skutečných, ani oněch pomyslných, ať už jde o věk, muže či ženy. Však také mezi sedmi desítkami autorů ve sborníku Literáti na trati IV najdete víc než třetinu žen a také zástupce různých věkových kategorií. Rovněž žánrovost obsahu je velice rozmanitá a vedle povídek, pohádek, životopisných črt a vyprávění, esejů, reportáží či odborných pojednání se zde setkáte s poezií, fotografickou tvorbou nebo kresbami. Ačkoliv pestrost náplně této poměrně objemné knihy svým způsobem zaujme, přikláním se spíše k plánům realizátora tohoto literárního počinu - Františka Tylšara, který hodlá v příštím ročníku oddělit do samostatných dílů prózu a poezii. Bude to nesporně k prospěchu věci, zejména z hlediska čtenářského. Tentokrát se tedy na stránkách knihy, která propojuje koleje, dunění vlaků a modravé dálky na obzoru s psaným slovem, prezentuje na sedm desítek autorů a dokonce ve čtyřech jazycích. Vedle češtiny a slovenštiny se můžete pokochat také polštinou a navíc i esperantem, samozřejmě s příslušnými českými překlady. Některá autorská jména spolehlivě najdete ve všech čtyřech dílech almanachu, jiná se střídají, a zákonitě tak přibývají i jména stále nová. Potěšujícím mimo jiné shledávám i fakt, že český jih je v této publikaci zastoupen skutečně početně a nejedno jméno lze spojovat i s Jihočeským klubem Obce spisovatelů. Jako další plus v tomto projektu vidím zařazení stručných životopisů a fotografií zapojených autorů. Čtvrtý písmenkový vlak v knižní vazbě dorazil do stanice již na podzim, nyní záleží na tom, kolik pozorných čtenářských cestujících do něj nastoupí. Nepochybuji ovšem o tom, že v pořadí pátý knižní expres už nyní naplňuje vagony pro svou novou cestu po literární trati

29 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová František Niedl Království meče MOBA, 2017 Po zvolení Ludvíka Bavorského římským králem roste i vliv Jana Lucemburského ve Svaté říši římské. Nicméně problémů v Království českém neubývá, ba naopak. Aby se král Jan mohl vypravit na tažení proti zpupnému Matúšovi Čákovi Trenčanskému, který se snaží rozšířit své državy až na Moravu, musí se Jan zbavit svých věrných rádců, kteří jsou však českými pány považováni za cizáky a jim samotným brání v podílu na moci v království. Všichni by chtěli vládnout, třeba i bez krále, jelikož kořistnictví by se tak stalo snadnějším. Ať jsou to Jindřich z Lipé, Jan z Vertemberka, Vilém Zajíc z Valdeka, Petr z Rožmberka a mnoho dalších. Nejvyšší zemské funkce získává a nejvýše se dostává právě Jindřich z Lipé. Z velkých výšin však následuje o to větší pád, ke kterému přispěje i královna Eliška, nenávidějící jeho milenku, někdejší královnu Rejčku. Jindřich z Lipé končí ve vězení na hradě Týřově. Wolfram Katzinger z Olšové, někdejší johanita, jehož jediným majetkem je jeho meč, vynikající kůň, statečnost a umění boje, stojí věrně ve službách krále Jana. Beneš z Vřesova pokračuje dál ve stavbě svého hrádku Vřesova. Jelikož jenom pevné zdi, prozíravost a snad i močály svírající Vltavu na pomezí z Bavorskem ho mohou uchránit před opakujícími se nájezdy bavorského šlechtice, který je v Čechách znám spíše pod přezdívkou Hanz Křivák. Jako Rožmberkův man, kterého si mladý vladař i přes vzájemnou rozepři velice cení, musí Vřesov opouštět a účastnit se bojů jak s vnitřními, tak s vnějšími nepřáteli na obranu krále. Nebo proti němu? To podle toho, na které straně Rožmberk zrovna stojí. Tomáš Sterneck Smrt budějovického hejtmana MOBA, 2017 Na scéně českého historického románu se objevuje nové jméno Tomáš Sterneck. To je nesporně potěšující skutečnost, stejně jako fakt, že tento autor se nejenže řadí mezi Jihočechy, konkrétně mezi budějovické rodáky, ale navíc i děj jeho první knihy, vydané nakladatelstvím MOBA, se váže k Českým Budějovicím. Svědčí o tom i titul Sterneckovy knižní novinky Smrt budějovického hejtmana. Objemná publikace nás hned v první kapitole zavádí do jihočeské metropole první poloviny sedmnáctého století, do rodiny bývalého budějovického primátora Kašpara Teindlesera. A již od počátku je vidět, že se autor ve středověkých Budějovicích spolehlivě vyzná i podle názvů jednotlivých ulic, náměstí, tržišť či bran. V ději pak rozplétá tehdejší složitou politickou situaci, postavení jednotlivých vládnoucích kruhů na trůnech evropských zemí a další souvislosti s tím, co se v oné době dělo na mezinárodním poli. Všímá si nejen vzájemných dílčích vztahů, ale zabývá se prostřednictvím svých postav fiktivních i skutečných také vlivem církve na celkové dění a v neposlední řadě i na ekonomické poměry v zemi. Detailní popisy a znalost globálních i dílčích historických událostí spadajících do sledovaného údobí působí na čtenáře fundovaně, nenásilně a věrohodně. To podtrhuje i užívání dobových a odborných výrazů v textu a dialozích, jejichž význam pak autor vysvětluje v příloze s názvem Glosář. Orientace v něm je jednoduchá, protože slova a sousloví jsou zde řazena abecedně. Ději nechybí samozřejmě ani napětí a dobrodružství. To přináší nejen hledání pravdy o nečekané smrti budějovického hejtmana Jana Aulnera, který byl 27

30 literatura recenze zároveň císařským solním úředníkem, ale i cesta jeho pobočníka Jeronýma do Vídně, kde měl vyhledat Aulnerovu vdovu. Tam jej poslal jeho kmotr Kašpar Teindleser v domnění, že svého kmotřence uchrání před podezřením, ale netušil, že ho tak vystavuje dalším nebezpečím. Jak to všechno dopadne, vám ale neprozradím, protože rozhodně stojí zato si tuto novou knihu přečíst. A snad vás napadne to, co mne - že jihočeští spisovatelé věnující se žánru historickému románu a historické detektivky mají v Tomášovi Sterneckovi dalšího souputníka. Sny si plní v důchodu Hanka Hosnedlová Celý život až do odchodu do důchodu se Pavel Řehák, jinak inženýr ekonom, věnoval práci ve svém oboru, která vyplňovala naprostou většinu jeho času. Po revoluci dokonce s otcem otevřeli přepravní firmu, které se dařilo s úspěchem překonávat konkurenční boj i problémy vytvářejícího se trhu. Pak se ale rozhodl vyskočit z tohoto rozjetého vlaku, a tehdy vstoupilo do jeho života něco naprosto odlišného literatura! A to z druhé strany plotu tedy z pozice autora. Jako kluk vyrostl na knihách Karla Maye a Jula Vernea, ve studentských letech objevil Steinbecka, Hemigwaye, Remarqua, ale i Dostojevského, Tolstého, Raise a další Tenkrát ještě v roli čtenáře. Touha vyjádřit své názory, postoje, prožitky možná již vzklíčila, aniž si to uvědomoval, ale zrála velice pomalu, aby vydala své plody až mnohem později. Na literární kolbiště oficiálně vstoupil roku 2013 prvním dílem trilogie Ocelový klan. Název svazku - Osamělý běžec - poměrně přesně specifikuje obsah tohoto sci-fi thrilerového románu, v němž Pavel Řehák představuje svého hrdinu úspěšného inženýra Paula. Ten se sice pohybuje ve světě byznysu, fandí technickému a vědeckému pokroku, ale v podstatě se snaží uvést do souladu duchovní stránku života s pohlcující závislostí lidí na technickém boomu a najít optimistický výhled ze současného bludiště do přijatelné budoucnosti. Je téměř zákonité, že do akčního a napínavého děje vkládá i autobiografické prvky a využívá své četné zkušenosti z mezinárodního obchodu, z cestovatelských poznatků či motorismu. Knihu sám přeložil do němčiny a vydalo ji německé nakladatelství ve Frankfurtu nad Mohanem, díky jehož prezentační strategii vystupoval se svým románem na čtyřech autorských čteních ve Frankfurtu a na třech v Lipsku. Román vydal pod pseudonymem J.S. Cash, čímž mimo jiné vzdal poctu i svému velkému hudebnímu idolu country music. Rád by však vydal tuto knihu i v češtině, takže v současnosti hledá vhodného nakladatele. Připravené má už i další dva díly trilogie pod názvy Noe a Rodina. Zvažuje, zda publikace v češtině nevydat pod svým jménem. Ve stádiu zrodu je již i další kniha - Česká rapsodie, jejíž ústřední postavou je zanícený český emigrant, který v Americe založil českou komunitu z technicky zdatných krajanů, vynálezců a vědců. A jak Pavel Řehák prozradil, přemýšlí i o dětské knize z pohádkových vyprávěnek, ale ani tím jeho literární plány zdaleka nekončí. 28

31 literatura recenze Nejen pro patrioty z Palačáku Hanka Hosnedlová Jméno Milana Bindera je neodlučně spjato s úspěšnými knižními publikacemi o Českých Budějovicích, kterých má na kontě už víc než dvě desítky. Ve druhé polovině letošního roku přišla na pulty knihkupectví další zajímavá kniha, tentokrát o Palackého náměstí, již čtvrtá z edice Buděj(ovi)cký místopis. Myšlenkou na tento knižní projekt se Milan Binder zabýval už více než čtyři roky, ale teprve letos nápad uzrál do realizace. Možná, že v tomto případě hrál roli i Binderův lokální patriotismus, protože na Pražském předměstí vyrůstal a i dnes tam žije. Zákonitě tedy k této lokalitě přilnul. Jako obvykle se na textové části knihy podílel i Daniel Kovář z okresního archivu a historik Jan Schinko. Vycházel jsem samozřejmě jako vždy z dokumentace, dochovaných fotografií, ale především ze vzpomínek, vyprávění a dokladů pamětníků, kteří se každoročně scházejí v tamní hospodě U Kalicha a připomínají si minulost této městské části. Mnozí tady prožili celý svůj život, jiným Palačák zalezl pod kůži prostřednictvím sportování, protože tato oblast skutečně byla kolébkou budějovického sportu. Ať už je řeč o tenisu, fotbalu, hokeji... Dokonce tam byl i plavecký bazén, ve kterém se pak v zimě bruslilo. Bohužel mám fotografie až z etapy jeho likvidace, z aktivní doby jen jeho části vždy s nějakou osobou v popředí, upřesňuje M.Binder. A neúnavný fotograf a obdivovatel jihočeské metropole už má pro své příznivce připravené další projekty, jako například netypické budějovické pexeso spojující historii a současnost, každoroční kalendář Když století městem proletí, v němž je připravená lahůdka v podobě montáže Pražské brány do snímku současné Krajinské ulice. Ve stadiu rozpracovanosti pak je kniha o podnikatelském rodu Lannů, ale ještě koncem roku se můžeme těšit na výstavu druhé části nerealizovaných projektů v Českých Budějovicích včetně výkresů a obrázků. Z loňské i letošní výstavy pak do konce roku vznikne velká kniha, která rozšíří řadu Binderových publikací věnovaných jeho velké lásce - svému městu. Rybníky, vodníci a spisovatel Hanka Hosnedlová Miniknížečkou lze nazvat půvabnou skoropohádku, kterou napsal písecký autor Richard Uher. Jmenuje se Rybníky a vodníci U Vodáka a světlo světa spatřila díky donátorovi Karlovi Malířskému. Osmistránková brožurka se rozběhla do světa na začátku podzimu a potěšila stejně jako předchozí Uhrovy literární počiny. Děj knížečky je umístěn do jižních Čech, speciálně do lokality U Vodáka, kde se nacházejí čtyři rybníky - Trubka, Bašta, Tichávek a Beran. A nový domov v nich našli čtyři vodníci Koukal, Houkal, Broukal a Všudebyl. Knížečku doprovodil veselými ilustracemi Jiří Hovorka, další člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů. A aby byly kresbičky ještě veselejší, okolorovala je zdařile barvičkami Marcela Uhrová. Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem. Jan Ámos Komenský český barokní spisovatel a filozof

32 literatura recenze Za unikátními jihočeskými mlýny a osudy jejich obyvatel Radka Velková, foto Autorka Čtenářům a příznivcům regionální literatury se právě dostává do rukou nová kniha Jaroslavy Pixové - Za osudy klapajících perliček, v níž se autorka opět vrací k historii mlýnů. Na toto téma vydala již několik knih, vždy se ale jednalo o mlýny, které se nacházely na stejném vodním toku. Tentokrát ale vybrala mlýny napříč několika okresy, které jsou unikátní svou architekturou, vybavením nebo zajímavými osudy mlynářských rodin. Mlýnské perličky rozeseté na Strakonicku, Prachaticku, Písecku i Petrovicku u Sedlčan mají nejen velice zajímavou historii, ale i současnost. Jaroslava Pixová čerpala poznatky o mlýnech nejen v archivech a muzeích, ale naslouchala i vyprávění pamětníků a fakta poutavě dokreslila autentickým vyprávěním a vzpomínkami. Putování začíná u unikátního středověkého mlýna v Hoslovicích, kde se díky velmi konzervativním posledním majitelům takřka zastavil čas. Doškové střechy, zachovalé staročeské mlýnské složení, světnice s kachlovými kamny a pec, ve které se dodnes peče voňavý chléb, to jsou důvody, proč mlýn, který byl v roce 2008 prohlášen národní kulturní památkou, navštívit. V nedalekých Česticích u Volyně se čtenáři podívají prostřednictvím vyprávění Jaroslavy Pixové do Trojanova mlýna i sousedního puchru, kde se zpracovával kámen. Také k těmto objektům se váží velmi zajímavé životní příběhy. Cesta za mlýnskými perličkami pokračuje dále k šumavským hvozdům i starobylé Dobrši, kde se nacházejí dva zajímavé mlýny Strnadův a Pravdův. K tomu prvnímu se váže legenda o knížeti Oldřichovi a zrodu Dobrše i rodu Koců z Dobrše, druhý je spjatý se jménem legendárního generála Rudolfa Gajdy, jenž mlýn nějaký čas vlastnil. Kovářův mlýn ve Stachách, který před více než sto lety zapálil žhář, nebo mlýn v Bělči u Prachatic, jemuž se také nevyhnul ohnivý kohout, nelze minout, a osudy rodin, které na těchto mlýnech žily a dobové fotografie, jež se autorce podařilo shromáždit, dokreslují obraz života v pohraničí. Ze Šumavy se čtenáři společně s autorkou vydají na sever a podívají se do sgrafity zdobeného Kabelíkova mlýna u Sedlice. V Srlíně na Písecku pak navštíví pohádkový mlýn s vodním kolem i hastrmanem a další v Prachově u Veselíčka, na jehož dvoře byly objeveny části renesančních kachlů. Takzvaný zpívající mlýn v Dolních Nerestcích dostal svůj název díky svému majiteli houslovému virtuózu a dirigentu Oldřichu Vlčkovi. Muzeum mlynářství, zemědělství a pekařství pak vzniklo v bývalém Šerhantově mlýně v Božeticích u Milevska. A to už se dostáváme až na samý okraj Jihočeského kraje, do romantické krajiny Petrovicka s mnoha půvabnými roubenkami. Zde se nachází unikátní roubený Křížkův mlýn, další se staročeským složením stojí v Brodě, barokní Radášův mlýn u Týnčan a Hadáčkův mlýn v Kojetíně. Ten dnes obývá František Mikyška a provozuje zde staré sekernické řemeslo. Nahlédnout do jeho dílny, kde vznikají obrovská mlýnská kola, je skutečným zážitkem. Kromě fotografií knihu doplňuje barevná obrazová příloha. Jedná se o obrazy zmiňovaných mlýnů, jejichž autorem je Valentin Horba. Současní nebo bývalí majitelé některých mlýnů se ujali křtu knihy. Byli mezi nimi i nestoři mlynářského řemesla, Vladimír Souhrada, mlynář ze Srlína, Rozálie Vítová, dcera mlynáře Rudolfa Pernekra z Bělče, a nechyběl ani houslový virtuóz a dirigent Oldřich Vlček, který vlastní mlýn v Dolních Nerestcích. Křtilo se symbolicky moukou ze mlýna v Hoslovicích. 30

33 literatura recenze Jindřich Malšínský - Světlo na konci tunelu č. 23 Dušan Žárský Když mne pan Jindřich Malšínský požádal o vydání knihy Světlo na konci tunelu, povzdechl jsem si: to asi bude smutné čtení o posledních věcech člověka, ale mýlil jsem se. Následně mi přišel text knihy, kde byla za titulem uvedena ještě číslovka č. 23, o níž jsem už vůbec netušil, co může znamenat. Pochopil jsem, až když jsem si přečetl obsah a v něm jako názvy kapitol třiadvacet ženských jmen: Ágnes, Beatrix. Claudie, Denisa... Začal jsem knihu graficky zpracovávat, a protože literární styl pana Malšínského přímo nutí začít hltat příběh už jen ve chvíli, kdy oči přeletí několik vět, trvalo mi mnohem delší dobu knihu zalomit do stran než obvykle. Děj se odehrává v azylovém domě, kde si své krátké a někdy až neuvěřitelné životní příběhy vypráví dvacet tři žen. Teodora, jejíž manžel zahyne při předávání peněz vyděračům, Olme, kterou dostala na dno vypočítavá sestra, či Uršula, kterou přivedla na scestí despotická matka. Říká se, že každý svého štěstí strůjcem. Charlotta na konci svého příběhu konstatuje, že tomuto přísloví nelze věřit, a ostatní potvrzují, že v životě každé z těchto žen se vyskytl někdo další, kdo jejich osud krutě změnil: Chalupu jsme prodali a dalo by se říct, že jsme byli za vodou. Čekala jsem slova uznání nebo alespoň poděkování, ale chyba lávky. Místo toho mi vyčetl, že jsem se s ním měla poradit a mohlo to dopadnout daleko líp. To víte, že mě to naštvalo a řekla jsem mu poprvé, přesto velmi opatrně, co si o něm myslím. Bouchnul do stolu až půllitr s pivem poposkočil a šel to spláchnout do hospody. Do knihovny, jak toto zařízení nazýval, chodil stále častěji a vracel se unavený, že padl do postele tak, jak přišel. Druhý den ho dokonce přivedli dva kamarádi špinavého a od krve. S roztaženýma rukama udělal krok, zapotácel se a spadl na zem. Snažila jsem se ho dotáhnout z chodby na koberec a přikryla dekou. Ráno jsem šla do práce, a když jsem se vrátila, snažil se mě obejmout. Strčila jsem do něho a přitažlivost zemská opět vykonala své. Vstal a začal mi nadávat, on že je pán někdo a já nula, která chodí holit blázny a do starobince dědky. Já? Já chlastám za svoje, řval na mě a několikrát to opakoval. Toho chlapa zabít a zakopat je málo. Další ženy naletěly krásným slovům mužů-podvodníků, některé ke svým špinavým plánům zneužil nadřízený nebo i někdo z blízkých. Všechny tyto nešťastné ženy však mají jedno společné: I v temnotě tunelu, v němž se právě ocitly, vidí na jeho konci světlo naděje, které je přivede zpět k normálnímu životu. Kontrasty, suchá jehla - ilustrační doprovod čísla: Dalibor Říhánek 31

34 autorská tvorba povídka Žalm pro normální sobotní dopoledne Hanka Hosnedlová Seděl u okna, pohled přišpendlený na chomáček opelíchaných stromů v parku, který se boxoval o přízeň rozječené drobotiny s betonovými skružemi a kovovými prolézačkami. Čtveřice obstarožních Brouků z Liverpoolu mu spolehlivě cupovala duši na kousky a hlavou mu táhla hejna stěhovavých myšlenek, kroužkovaných jeho melancholií. Skalpel telefonního zvonku prořízl ticho pokoje a sluchátko mu zatlouklo do hlavy hřeb ze slitiny zklamání a bolesti. Zamordování neduživé naděje trvalo přesně půl minuty. Takřka štítivým gestem odložil telefon jako zapáchající rybu a ruka mu mrtvě klesla do klína. Barevná lentilka těšení ztratila barvu i chuť; tak tedy výlet se zase nekoná... Znovu zavěsil pohled do pavučiny uprášené zeleně na protější straně ulice, kde zrovna hrozen rozeřvaných fakanů testoval odolnost spodních větví. Dveře zakňouraly jako kočka, když jí šlápneš na ocas: Nepotřebuješ něco, brácho? Eva v zástěrce voněla sobotním obědem a starostlivou zvědavostí. Dejte mi všichni pokoj a nechte mě bejt, ulil ze své sklenice octa. Zašprajcnutý knedlík v krku zadusil další slova a pomalu se stěhoval do žaludku. Eva uraženě trhla ramenem: To mám za všechno, že se o tebe starám, že se snažím... Ani se neotočil za demonstrovaným vzlykem a prásknutím dveří. Tupá bolest znovu hrábla studenou rukou za hrudní kost a s gustem zmáčkla pomuchlaný chuchvalec srdce. Vykřičník pečlivě sbaleného batohu s tečkou těhotné jídelní tašky se zaklesl za letmý pohled a jako rudá čára bolestivé připomínky projel přes panoramatické plátno vědomí. Znovu zavrzaly dveře a mezi futry se zjevila nazrzlá kštice, která měla svůj protipól na oválu brady: Ty, šváro, nemoh bych si vzít tyhle turistický boty? Tobě už stejně na nic nebudou... Záda u okna strnula jako němá výhružka. Soráč, šváro, já to tak nemyslel, dyť mně znáš, zařadil zrzek zpátečku a vycouval z obdélníku světla. Jak se dá utéct z té fakirské zahrady, kde zraňuje už jen samotné bytí, kam se schovat před nálety vlastních myšlenek, znovu a znovu zarývajících ostré drápy do rány, na které ještě nestačila ani oschnout krev? Opřel se předloktími o parapet - ze sedmého patra by to bylo asi jisté. Ale dokázal by to? Nalehl na lok ty a mírně se nadzvedl. Nesmělé kňournutí dveří ho vrátilo do sedu. Stlejdo, ze tě můzu otlavovat, ze jo? blonďáček mu vylil čokoládový pohled do obličeje a šoural se od dveří k jeho křeslu. Na tričko, suplující jídelníček v barvách, tiskl tlustou knížku s olámanými rohy. Pojedeme zase na výlet? položil mu knihu na kolena a s očima zavěšenýma na jeho rtech, které křečovitým semknutím doslova zbělely, ji namátkou otevřel. Absence odpovědi ho nijak nevykolejila. Az budu velkej, taky polezu na skály jako ty, ze jo, stlejdo? buchtičku levé ručky mu zabořil do hustých vousů, připomínajících merino, a zabodl usmolený ukazováček s černým rámečkem špíny za růžovým nehtíkem do jednoho z barevných obdélníčků. Na fotografii se usmíval kudrnatý vousáč v golfkách a větrovce, se smotaným lanem přes rameno - jenomže to měl ještě obě nohy... Hodně šťastnej a veselej Jiří Hovorka Pretl junior, přišel s návrhem, že bychom mohli příchod nového roku oslavit u nich na chatě. Že mají chatu na Lipně, že řekne tátovi, vezmeme ňáký holky a že to bude velký. Starej Pretl byl známej cholerik a rapl, a proto jsme tomu nápadu moc nevěřili, ale stalo se. Jelo nás celkem deset ve dvou autech, halb und halb, pět kluků, pět holek. Byl Silvestr, pár hodin do půlnoci, holky chtěly klid na přípravu pohoštění a my kluci, už trochu nacamraný, se rozhodli, že si ještě dáme fotbálek na nekonečné zamrzlé ploše jezera a představovali si, že to není nic menší než Estádio do Maracanã, sto tisíc lidí v ochozech a mexická vlna k tomu, na ploše že nás vítají nahatý brazilský krasavice ohnivou sambou se pštrosíma pérama na zadku a my vbíháme na pomyslnej trávník toho slavnýho stadiónu jako Pelé, Didi, Vava, Silva či Garrincha. Bylo minus dvacet, a takovej mráz vás vrátí do reality razdva. Ale přesto, Novej rok za dveřma, mimořádná chvíle před náma a ta si žádá mimořádný činy. Klouzalo to, několikrát jsme sebou praštili o led a několikrát vstali, neustále hledali mičudu, když přišel nápad: Já nám k tomu, kluci, posvítím, řek Pepa a šel pro auto. Led byl jak zrcadlo a tma černá jako močka, když jsme potleskem přívitali svítící auto na ledě. Pepa to pojal velkoryse. Vzal to velkým obloukem, cestou si zkusil školu smyků, když tu se ozvalo zlověstné svist. Slyšels to? To není dobrý, lekal se Vladimír, který dělal potápěče u hasičů. Nezdálo se nám to? Pak se to ozvalo znovu, svist, a ještě potřetí. Led praskal. To bylo vážný. Prudce jsme gestikulovali, aby jel Pepa k nám, ke 32

35 autorská tvorba povídka břehu, kde stojíme, a nesvítil někde až u Tajvanu. Pakovali jsme se i s míčem z ledu a čekali, až se světla přiblíží, řvali na něj přidej vole, a když už byl blízko, ozvalo se to svist ještě jednou a taky rup a těžkej zadek Škody 120 se probořil. Světlomety olizovaly nebe, jako by čekaly nálet. Běželi jsme k autu. Tak jsem dojezdil, smál se ten blb. Stočil si okýnko a frajersky z něj vystrčil loket. Vylez ven, vole, než tam zahučíš i s autem. Pár utopenejch jsem už z vody tahal, křičel Vladimír. Auto pomalu klesalo, brzy už led nedovolil otevřít ani jedny dveře, a tak musel Pepa ven staženým okýnkem. Sotva jsme ho vytáhli, auto tiše vklouzlo pod led a klesalo ke dnu. Svítilo když sedalo, a když dosedlo, ze dna se vydralo několik bublin, světla zhasla a bahenní plyn zasmrděl. Táta mě zabije, pronesl nad sebou ortel Pepa. Nikdo mu to nerozmlouval. Při prchlivosti starýho Pretla to byla skoro jistota. Já si ho pamatoval ještě z autoškoly. Dělal se mnou motorku. Jeli jsme přes koleje. Vzal jsem to svižně, skoro jsem si překous jazyk. Bylo mi sice divný, že starej Pretl mi už asi deset minut nic nehuláká do ucha, jak měl ve zvyku, přeřaď, uber, přidej, brzdi vole, a přičítal jsem to svý šikovnosti, ale jen, než jsem kouk přes rameno dozadu a zjistil, že jedu sám. Instruktor vzadu jaksi chyběl. Jak já se lek! Hamst jsem na to, otočil a rychle zpátky. Oddech jsem si, až když jsem ho uviděl sedět opřenýho o značku nechráněnej železniční přejezd. Kouřil. Pane Pretle, nezlobte se, já to neudělal schválně, omlouval jsem se, celej nešťastnej. Na to se vyser, měl jsem se pořádně držet. Hlavně že nejel vlak, řek mi tenkrát, a když dokouřil, pokračovali jsme v krasojízdě. Teď jsme chvíli postáli u díry v ledu jako plačky u hrobu a mráz už kreslil na vodě první květy. Vrátili jsme se do chaty a nálada byla mizerná. Po půlnoci usoudil Vladimír, že nečinnost nás zabije, a tak jsme spolu vyjeli do Budějc pro jeho neopren, kyslíkový bomby, brejle, lano, pilu, sekeru a něco cajků, že auto ráno vytáhneme. Mrzlo až praštělo, v autě zima, my ztuhlí jak sobolí trus, všude uvnitř jinovatka, jak topení nefungovalo, a snad proto jel Vladimír jako k ohni, takže s náma stejšn na zledovatělý silnici lehce ustřelil, chvíli jsme lítali od pankejtu k pankejtu a pak trefili strom. Ticho, co nastalo, bylo slyšet. Odnesly to světla. Zhasly. Auto bylo náhle celý zafuněný, jak se nám zvedal adrenalin. Tak jsme došli, řek jsem a vzpomněl si na ten vtip, jak vede jednooký slepýho lesem za babičkou, a když mu větvička vyšvihne to jediný zdravý oko, řekne právě to, co já: Tak jsme došli. A ten slepej v domnění, že už jsou na místě, pozdraví ahoj, babi. Vladimír ten vtip znal a jindy by odpověděl tak, jak se má, ale tohle nebyl ten správnej čas na humor, a na blbej už vůbec ne. Zkusili jsme nastartovat, motor běžel. To bylo dobrý znamení. Moh bys mi laskavě posvítit, požádal, když vycouval zpátky na silnici. Čím ti mám asi tak posvítit? Očima, né? Byli jsme hodně podrážděný. Asi baterkou, ty vole, podával mi Vladimír výkonnou lampu, protože on měl v autě vždycky všechno. Vystrčil jsem ruku se světlem z okýnka, a ta mi mrazem vturánu zkřehla a ochrnula, že by stačilo jen do ní cvrnknout, nebo kdyby přišel silnější poryv větru, má ruka by odpadla. Jen by to cinklo. Pohledem jsem kontroloval, jestli baterku ještě držím. Jeli jsme spíš po paměti. Rukávem mi táhlo, jinovatku jsem měl i v podpaží. Ale nad ránem jsme byli zpátky v chatě. Všichni byli vzhůru a střízliví, opilej byl jen Pepa. Chápal jsem ho. Ztráta auta a strach z táty, nevím, co bych dělal já. Ale teď jsem měl jiný starosti. Zmrzlou ruku jsem měl už dobrou hodinu vraženou v kýblu studený vody a čekal jsem, kdy a jestli se do žil vrátí krev a ruka přijde k sobě, nebo jestli o ni přijdu. Když se rozednilo, šli jsme k vodě. Díra v ledu byla už zamrzlá. Vladimír měl hlavní slovo. Musíme udělat v ledu koridor až k autu. Pak potřebujeme traktor. Já pod vodou přivážu lano k autu, budu ho okýnkem řídit a traktor ho vytáhne tou prosekanou cestou na břeh. Sekerou jsme mlátili do ledu a voda na nás mrzla. Pak se pila zakousla do ledu. Zpráva, že jsme utopili auto, se šířila rychle a solidárnost lidí byla překvapující. Z okolních chat přicházeli sousedé, co tu taky vítali Nový rok. Uvolněný kry jsme zasouvali pod led. Trvalo to dlouho a byly to galeje. Pak si Vladimír oblík neoprén a vklouznul do vody. Dvě desítky dobrovolníků usoudili, že střízlivýho traktoristu najdeme těžko a chopili se lana. Scéna připomínala slavnej obraz Ilji Jefimoviče Repina Burlaci na Volze. Moje zlatý autíčko, volal ožralej Pepa, když se auto objevilo na břehu, hnal se k němu a otevřel dveře. Ledová voda, co se z něj vyvalila, ho povalila na zem a opilost byla tatam. Nahoře u chaty zastavilo auto. Vylez z něj chlap, prudce gestikuloval a rovnou k nám. Fotr, zasténal Pepa, přimrzlej k zemi, když viděl tátu, co nás přijel nečekaně zkontrolovat, jak si vedem, jak vypadají ty holky, co s náma byly, jestli třeba s náma nejsou po silvestru těhotný a jestli chata navyhořela. Byl zastáncem hesla důvěřuj, ale prověřuj. Juniore můj zlatej, cos dělal, seš celej mokrej, celej zmrzlej, objímal dojatě táta syna, div na něj nedejchal, ale jen, než poznal svoje auto a usoudil, že je na odpis. To je naše auto? Juniore, ty blbče, cos to proved, ty vole, pane bože, to je vůl, neříkej, že jsi spad s autem do Lipna, to mi neříkej, protože takovej vůl přece nejseš! A je to vůl, je to vůl, je to vůl, tvrdil potom starej Pretl v restauraci Vatikán kamarádům, když přinejmenším potřetí vypravoval, jak jeho kluk utopil auto. Toho naděláš s autem, hlavně že se ti kluk neutopil, na auto se vyser! Auto ti vyschne, pak ho prodáš ňákýmu joudovi a koupíš si jiný, ale novýho kluka si ty už těžko uděláš, jen se na sebe podívej chlácholil ho jeden. Máš pravdu, novýho juniora bych už dneska nesved, řek Pretl a pak už o tom nikdy ani necek. Ukázka z knihy Světlo z trubky 33

36 autorská tvorba ukázka z knihy Ďábel Valdštejn Jan Bauer Několik měsíců po uzavření libeňského míru si nechal Albrecht z Valdštejna vypracovat svůj horoskop od císařského hvězdáře a matematika Johanna Keplera. O jeho zprostředkování se zřejmě postaral šlechtic nizozemského původu Gerhard Taxis. Nevíme jistě, zda se Valdštejn s geniálním astronomem, který pobýval na pražském dvoře Rudolfa II., tehdy sešel, ale vzhledem k tomu, jak Kepler při sestavování horoskopů postupoval, se to zdá pravděpodobné. Podivínský císař si sice na učence náramně potrpěl, rád pobýval v jejich společnosti, ale jeho kancelář je vyplácela velmi nepravidelně a opožděně. A tak i Keplerovi se často nedostávaly peníze a musel si přivydělávat vypracováváním horoskopů pro šlechtice a bohaté měšťany. Na sestavení horoskopu by astrologovi mělo stačit přesné datum narození. Z výpočtu postavení planet a hvězd v čase příchodu dotyčné osoby na svět se pak předpovídá její budoucnost. Keplerovi však pouhé datum narození nestačilo. Ve snaze po zvýšení spolehlivosti své předpovědi se snažil co nejvíce dozvědět o člověku, jehož horoskop sestavoval. A to zřejmě vyžadovalo i osobní setkání. Samozřejmě je to jen moje spekulace. Leccos se mohl hvězdář dozvědět od Valdštejnových přátel. Nicméně jeho postřehy a předpovědi týkající se budoucího frýdlantského vévody jsou obdivuhodně trefné. Ze seskupení hvězd při Valdštejnově narození vyvodil Kepler závěry o bystré a inteligentní osobnosti s vysloveně asociálními sklony, píše Josef Janáček. Jeho klient projevoval neskrývaný odpor ke všemu všednímu a naopak velkou touhu po výjimečnosti Valdštejn byl předurčen k pohrdání lidskou konvencí i křesťanskými zásadami Bude považován za samotáře, ba dokonce za opovrženíhodného netvora, psal Kepler, bude lakotný, ukrutný k poddaným, vrtkavý a svárlivý, nepozná ani manželskou, ani bratrskou lásku, k nikomu nenajde bližší vztah Kepler předpovídal Valdštejnovi, že dojde vysoké hodnosti a bohatství. Na jedné straně si musel Valdštejn v cestě za kariérou proti sobě popudit mnoho nepřátel, s nimiž bude muset neustále zápasit, na druhé straně si však mohl získat i oblibu u velkého počtu lidí Horoskop to tedy nebyl pro Valdštejna právě lichotivý, nicméně mu sliboval slávu, bohatství a závratnou kariéru. A to mladého teprve pětadvacetiletého šlechtice nadchlo do té míry, že ho nosil stále při sobě a stal se pro něj jakýmsi průvodcem v životě. Stále se k němu vracel a osobně si zaznamenával, jak se předpověď vyčtená z postavení planet a hvězd kryje se skutečností. Astrologie byla tehdy brána velmi vážně, lidé věřili, že jejich osud předurčují hvězdy. Valdštejn tedy nebyl v tomto ohledu výjimkou. Nicméně v jeho případě se důvěra v hvězdopravectví stávala až maniakální posedlostí. Nikdy neodkládal zvláštní astrologický amulet a jeho sluhové museli všude s ním z jednoho polního ležení do druhého stěhovat zavazadla s astro nomickými a astrologickými přístroji. Svůj horoskop si v dalších letech nechával Keplerem dále zpřesňovat a bezmezně mu důvěřoval. S trochou nadsázky můžeme říci, že slavný astronom a také astrolog Albrechta z Valdštejna svým způsobem vlastně stvořil, respektive vytvořil tu podobu, v níž byl a je frýdlantský vévoda obecně přijímán. Vytvořil ďábla Valdštejna, který hnán bezmeznou ctižádostí byl ochoten jít až na vrchol moci a slávy, a to i s vědomím rizika, jež ho může strhnout do propasti. Kdo ví, co by se stalo, kdyby Valdštejn nepotkal Keplera, kdyby ho už od počátku zastoupil italský astrolog Giovanni Battista Senni, který byl ve Valdštejnových službách na konci jeho dramatického života? Možná by jím vypracovaný horoskop mladého Albre chta tolik nenadchl, možná by se jím tolik neřídil a počínal si uvážlivěji. Ale to je samozřejmě jen hypotetická úvaha. Valdštejnův pozdější blízký přítel a důvěrník Adam Erdmann Trčka z Lípy o něm uvedl, že všem těm hvězdopravcům tolik věří; hvězdáři že mu toho tolik předpovídají, jak velkým pánem se má státi; že vše se stane, až přijde čas. Ukázka ze stejnojmenné knihy, která vyšla v letošním roce Ilustrační doprovod čísla Dalibor Říhánek 34

37 Písecká galerka na lopatkách Ladislav Beran autorská tvorba ukázka z knihy Kdyby se měla písecká galerka ke konci třicátých let oznámkovat stupnicí, jako se známkuje ve škole, tak na pomyslnou jedničku by si rozhodně nesáhla. A to přesto, že se mohla pochlubit případy, o kterých psal dokonce republikový tisk, a z její řady byla známá jména kasařů, jako byl Katolický vulgo Máca, Lukášek, Špirhanzl nebo Žofka. A měla i slušný počet velkých podvodníků, kapsářek, ale i padělatelů peněz, sklepařů, půdařů, našli by se v ní dokonce i vrazi. Bylo to s ní ale jako na houpačce, jednou se galerce docela zadařilo, jindy zase skončila na lopatkách. Kdyby dostala dvojku, byla by jó moc namyšlená, takže to bylo spíš na dobrou, protože jí písecká četnická pátračka pořádně zatápěla a šlapala jí na paty. Mockrát se galerka od věže, která se scházela na Drlíčově v hospodě U Šímů, přesvědčila o tom, kdo je v Písku pánem. V té době šéfoval Okresní četnické stanici v Písku major Knobloch a četnické pátrací stanici velel štábní kapitán Votruba. Oba zkušení četníci si uměli se zdejší galerkou lehce poradit, a i když se v Písku čas od času objevil někdo z cizí galerky, tak mu tady pšenka dlouho nekvetla. Brzo skončil po zásluze ve věznici nad řekou s výhledem na splav, kde byl sice v létě slušný výhled na řeku Otavu, ale v zimě to v lapáku od řeky pořádně táhlo. Ke konci roku sedmatřicet, konkrétně patnáctého listopadu, bylo četnické pátračce oznámeno vloupání do Živnobanky v Karlově ulici, a to z parku. Po pachateli zůstal na místě dlouhý žebřík, který byl opřený pod rozbitým oknem v prvním patře. Pachatel se k nedobytnému trezoru nedostal, protože nepočítal s tím, že když vylomí dveře na chodbu, naproti v pokladně narazí na silný katr, na který neměl, protože na něm byly tři dozické zámky, navíc každý na jiný klíč. To sice Živnobanku zachránilo, ale už ne tak četnickou pátračku, které toto vloupání přidělalo spoustu práce. Že si na Živnobanku vyšlápl kasař a ne žádný upocený sklepař nebo půdař, o tom nebylo pochyb. K tomu dospěli četníci z pátračky hned na místě a jen co se vrátili na pátračku, začalo u velitele pátračky štábního kapitána Votruby velké mudrování, kdo z galerky by mohl mít toto vloupání na svědomí. Z kasařů, co nebyli v lapáku a drali peří na Borech v Plzni, byl doma pouze starý kasař Jan Landsinger, který měl svá dobrá kasařská léta za sebou už ke konci dvacátých let, a ten nepřipadal v úvahu. Přestože v minulosti už Živnobanku s mladým kasařem Lukáškem udělal, teď sotva chodil a byl rád, že je rád. Měl sice syna Emila, což byl známý půdař, ale ten se zmohl akorát tak na to udělat nějakou půdu, kde vypáčil dveře a ukradl tu prádlo, které hned běžel prodat do frcu. A o nějakém nedobytném trezoru, jaký byl v Živnobance, si mohl nechat jen zdát. Podle štábního strážmistra Hřebejka připadal v úvahu nějaký cizí kasař, který tam šel lidově řečeno na blind a netušil, co ho u pokladny v Živnobance čeká. Jak už to v takových případech bývá, začal Hřebejk na nádraží u ajznbonů a zajímalo ho, jestli si nevšimli někoho cizího, který by v den, kdy došlo k vloupání, v noci přijel do Písku s aktovkou nebo s kufříkem, ve kterém by mohl mít kasařské nádobíčko. Výpravčího Slavíka, který nastupoval v deset večer, sice už nezastihl, ale narazil tu na pokladního Lojzu Petráška, který mu řekl, že takový chlap si kupoval ráno před čtvrtou dva lístky do Plzně a zdál se mu dost podezřelý, neboť se pořád otáčel ke dveřím, jako by někoho ještě čekal. Popis, který Hřebejkovi dal, mu nic neříkal, ale když mu pokladní řekl, že když si muž položil kufřík na zem, že to v něm, pořádně zachrastilo, to bylo pro něho zajímavé. A protože to Hřebejkovi nedalo, vydal se do Sadové ulice za výpravčím Slavíkem domů. Výpravčího Slavíka zastihl štábní strážmistr na dvorku, kde zametal listí z břízy, které mu vítr kradl z hromady nameteného listí. Když spatřil Hřebejka, hned se k němu rozběhl. Proboha, snad se nestal na nádraží nějaký malér, pane štábní? spustil na Hřebejka. Malér máme my, pane Slavík. A pořádnej. Nějakej hajzl, vypadá to spíš, že byli dva, nám udělali v noci Živnobanku. Jdu za vámi, jestli jste si nevšiml, že by včera z posledního vlaku od Plzně vylezli dva chlápci, a jeden z nich měl v ruce kufřík? A víte, že jsem si všiml, pane štábní? Tím vlakem do Písku už moc lidí nepřijíždí. Vystoupily tu dvě ženský, ty obě jsou z Písku, a pak ti dva. Právě ten s tím kufříkem se mě ptal, v kolik jede ráno první vlak do Plzně, začal výpravčí Slavík s popisem dvou mužů, a když skončil, tak se zamyslel a řekl Hřebejkovi, že mu připadalo, že je to táta se synem. Oba byli, pane štábní, blonďáci a byli si fakt dost podobný. Tomu mladýmu bych víc jak sedmnáct nehádal. Jak říkám, táta se synem. Kolik tam toho sebrali? Na trezor se nedostali. To byla taky pro Živnobanku klika. Skončili před katrem, na kterej neměli. A hergot! Takže kasaři. Poptejte se, pane štábní, v pokladně. Náš Lojzík je dost všímavej, ten bude vědět, jestli odjeli tím ranním vlakem. Už se stalo, pane Slavík. Odjeli. Toho druhýho sice pokladní neviděl, ale ten s tím kufříkem kupoval dva lístky do Plzně, hodil Hřebejk okem na vysokou břízu, kde byla ještě spousta listí. Bříza je hezkej strom, ale listí je z něho pořád dost, co? ukázal Hřebejk na hromadu listí. Toho je, pane štábní, dobře půlka u souseda. Každej rok jí na podzim vyhrožuju, že půjde do kamen, ale nějak na to nemám srdce, protože ji zasadil můj otec. Tak ať ty lupiče, pane štábní, chytnete, vrhl se výpravčí Slavík znovu na listí, které mu vítr z kopice za tu dobu rozehnal po dvoře, a to už štábní strážmistr Hřebejk víc nepotřeboval. Dalo se čekat, že když se vrátil štábní strážmistr Hřebejk do kanceláře, že si nechal hned spojit od služby plzeňskou četnickou pátračku. Jen co se mu ozval zástupce velitele štábní strážmistr Damr, Hřebejk mu vysvětlil, proč volá, a hned mu popsal ty dva noční návštěvníky v Písku. Kasaři, dva blonďáci, táta se synem? To mi, pane štábní, nic neříká. Plzeňáci to určitě nejsou, ale poptám se tady kolegů a četníků v Klatovech a ve Stříbře, ty tam mají ráfky, co jsou všeho schopný. Vyrazit na Živnobanku, to už chce, hergot, kus odvahy. To nebudou žádný začátečníci, pane štábní. Moh se jim tam někdo cizí nastěhovat. Teď 35

38 autorská tvorba ukázka z knihy mě vlastně napad Franta Stavinoha z Rokycan. To je blonďák. Ale že by měl Franta už tak starýho kluka? odmlčel se zástupecký a bylo slyšet v telefonu, jak se štábní strážmistr Damr s někým domlouvá. Zavolám i do Rokycan vrchnímu strážmistru Matějkovi a ozvu se, slíbil zástupecký z plzeňské pátračky Hřebejkovi a zavěsil. Hřebejk si napsal na papír Klatovy, Stříbro a Rokycany, a protože mu to nedalo, sebral se a zašel do hospody na Drlíčov k Šímům, kde se scházela galerka od věže. Je asi zbytečné připomenout, že domácí galerka, pokud šlo o zlodějnu, drže la při sobě a jen tak četníkům nikoho nepráskla. Ne, že by se v ní takoví občas nenašli, to ano, zvláště, když si to chtěl někdo u četníků pořádně vypiglovat, což nebylo nikdy k zahození. Výjimka byla u vraždy, tam žádná galerka neznala bratra. Když ale zjistila, že jí do podsvětí zavítal někdo cizí a udělal tam pořádnou ránu, tak na to byla každá galerka sakra hajsavá a s četníky ráda spolupracovala. Proto, když se štábní strážmistr Hřebejk objevil v hospodě U Šímů, kde sedávali hned za dveřmi nejen štamgasti této písecké Jedové chýše, ale i štamgasti pátračky, a nadhodil tu koho hledá a že to vypadá na to, že do Písku zavítal někdo cizí a udělal Živnobanku, byli všichni samá ochota. Samozřejmě je tu nejvíc zajímalo, kolik si toho ti dva nahrabali. V Živnobance nejsou nikdy malý prachy. To není venkovská kampelička, blafoval Hřebejk, protože se s ředitelem Živnobanky dohodli, že zatají tisku, že nedošlo při vloupání k odcizení peněz. A aby štamgasty u stolu jo nabudil, přidal si, že ředitel Živnobanky vážně uvažuje o tom, vypsat na zadržení pachatele odměnu deset tisíc. To už bylo pro galerku od věže pořádné lákadlo, které mělo probudit jejich zájem. Hřebejk tu dokonce naznačil, že by se mohlo jednat o kasaře buď z Klatov, Rokycan nebo ze Stříbra, a než odešel, nechal si tu od Šímové natočit pivo, které tu měli vždycky jako křen, protože se o něj hostinský Šíma velmi dobře staral. Že se tahle informace rozběhne po celé galerce rychlostí blesku, s tím mohl štábní strážmistr Hřebejk téměř s jistotou počítat, a netrvalo dlouho a už se k němu dostávaly z galerky zaručené zprávy o tom, kdo by mohl připadat v úvahu. Bohužel, všechno to byla takříkajíc samá voda a k ničemu to nevedlo. Štábní strážmistr Damr z plzeňské pátračky se neozýval, a tak uplynulo čtrnáct dnů a Hřebejk se musel zabývat jinou zlodějnou, protože se pomalu blížily Vánoce a kradlo se všude ostošest. První opravdu zajímavá informace se dostala ke štábnímu strážmistru kolem Mikuláše, kdy se vrátil z Pankráce bytař Franta Zelenka, v galerce přezdívaný Švihák, který dostal kromě dvou let za vykradení vily doktora Čížka v Nuslích i zákaz Prahy, a o odměně ředitele Živnobanky se dozvěděl v hospodě U Šímů. Den před Mikulášem se objevil na četnické pátračce a chtěl mermomocí hovořit se štábním strážmistrem Hřebejkem. Když si ho Hřebejk vyzvedl u služby a zavedl ho k sobě do kanceláře, jeho první bylo, jestli už ředitel Živnobanky vyhlásil tu odměnu deset tisíc za dopadení pachatelů. Franto, co vím, tak je to v běhu, blafoval Hřebejk a čekal, co ze Šviháka vypadne. Možná bych, pane štábní, o takovým frajerovi ze Stříbra věděl. Kasař to tedy vyloženě není, je to bytař jako já, ale když jsem s ním seděl na Pankráci, tak se mnou dělal v zámečárně. Na Pankráci v tu dobu seděl pražskej kasař Pajer a to byli, pane štábní, moc velký kámoši. Nemluvili tam spolu o ničem jiným než o trezorech. Pajer je prvotřídní klasa na trezory, udělal Švihák dramatickou pauzu, a když viděl, že Hřebejk zabral, tak pokračoval. Vlasta Pajer na Pankráci ještě sedí, má za tu poslední káču v Čelákovicích kroutit ještě rok, ale Eda Valenta měl posledního října výstup. Dostal jako já zákaz Prahy, takže určitě mazal zpátky do Stříbra, nechával si Švihák to nejdůležitější pro sebe. A pokud jde, pane štábní, o Valentu, tak co vím, tak to v Písku dobře zná, protože tu sloužil na vojně. Je to blonďák a ruce má zatraceně šikovný. Podle mě, pane štábní, ten tip na Živnobanku dostal sichr Valenta od Pajera, protože ten tu Živnobanku v osumadvacátým tady udělal s Vlastou Kaplanem, mám pravdu? řekl si Švihák o cigaretu. A to už se Hřebejk zvedl a šel si to ověřit k veliteli pátračky, protože v té době v Písku ještě nesloužil. Když se vrátil, vyndal ze šuplete u stolu krabičku zorek, kterou dal před Šviháka, protože to vypadalo na hodně dlouhé povídání. Z připravované knihy Spala jsem s vrahem! Jubilant Jindřich Malšínský ědku, měl byste sebou hodit, čas Dletí a vy si tady sedíte u cigárka jakoby nic. Zastavil se ředitel domu seniorů u lavičky v parku, kde si pokuřoval šedivý stařec s vrásčitým obličejem a lišáckým úsměvem. Třásl se zimou, ale to ranní potěšení si nemohl odpustit, i když mrzlo až praštělo Za chvíli tady budou hosté a vy jste se ještě neoholil. Neoholil, Václave, neoholil. Ale na všechno času dosti. Nic se nesmí uchvátat. Kdo pospíchá, nemá štěstí. Dědku, snídaně! Ozval se ženský hlas a stařec vstal a pomalu se odšoural do jídelny. Jmenoval se Josef Tůma, ale na jeho přání mu všichni říkali dědku. On všem tykal. Dokonce i řediteli. Ředitelé se střídali, on zůstával. Jménem oslovoval všechny sestry a další zaměstnance, včetně uklizeček. Vykal pouze vedoucí kuchařce. Nějak si vzájemně nepadli do oka. Ona mu jako jediná říkala pane 36

39 autorská tvorba ukázka z knihy Tůmo, on jí paní Novotná. Kuchařka byla menší zavalité postavy, bez krku, tváře víc než baculaté, vlasy rovné a mastné a místo prstů neforemné žluté špalíčky od nikotinu. To vše by mu nevadilo. Nesnesl rozvařenou rýži, nedovařené brambory a popraskané párky s nedochucenou čočkou. Dědek měl dnes významný den. Narodil se 29. února roku tisícího dvanáctého. Přes vysoký věk tvrdil, že narozeniny slaví teprve po pětadvacáté, a měl pravdu. Po snídani se oholil a postříkal voňavkou, kterou dostal před pěti lety. Trochu se omočil, aby se neřeklo, připravil si sváteční košili a oblek, dárek od dospělých dětí ke zlaté svatbě. V pětasedmdesáti ovdověl a z pěti dětí mu zůstal syn, který žije v Americe a v dopisech si nepřeje nic jiného než složit hlavu ve své rodné zemi. Sedl si do ošuntělého křesla, pustil si v rádiu písničky na přání, chvíli klimbal, chvilkami tloukl špačky a nebýt sestřičky, která mu přinesla léky a inzulín, tak zaspal i oběd. Na přání oslavence uvařila vypasená kuchařka polévku s pravými kulatými knedlíčky, což ji dožralo, protože to dá hodně práce. Hlavním jídlem byla bramborová kaše, obalené rybí filé a mrkvový salát. Po obědě dědek vědom si toho, co ho očekává, zvážněl. Pomalu se začal oblékat. Na dveře pokoje zaklepal ředitel: Tak jak, dědku, dobrý? No, dobrý. zas tak moc dobrý ne, Vašíku. Říkám si, že nějak bylo a nějak bude, ale do zpěvu mi není, odpověděl stařec a požádal ředitele, aby mu uvázal vázanku. Před druhou hodinou se začali v salónku scházet babky. Dědové měli pořád času dost, pokuřovali na chodbě a dohadovali se, jestli přijede tu slávu natočit televize. Babka Ježková se zase ptala sousedky, co se bude promítat, a litovala, že film dnes nebude, protože dědek má narozeniny. Tak, chlapci, začínáme, zatleskala paní vrchní a nahnala kuřáky do květinami vyzdobené místnosti, kde starý Macháček hrál na heligonku a hlasitě zpíval: Na břehu Blanice stojí Maletice, vesnička má milená. Protože se k němu nikdo nepřipojil, postavil se a přešel před předsednický stůl, zmáčkl ty své zednické varhany a mávl pravou rukou, aby se všichni připojili. Když zazněla slova cesta k Protivínu netrvá hodinu, stromkama je sázená, vešla do místnosti delegace v čele s ředitelem a několika dalšími osobami. Za potlesku přivedla paní vrchní dědka, který se postavil vedle harmonikáře, u klonil se a spustil: Tam já jsem se zrodil, osm let jsem chodil do Myšence do školy. Ředitel vstal, aby představil všechny přítomné, ale záhy si opět sedl, protože dědek s Macháčkem pokračovali: Pryč jsou mladá léta, hlava stříbrem vzkvétá, srdce nad tím zabolí. Teď už toho měla dost energická vrchní sestra, zaklepala pouzdrem od brýlí na stůl, aby všechny umravnila, a předala slovo svému nadřízenému. Ten počkal, až se jubilant usadí, přivítal pana starostu, krajského poslance, matrikářku a blondýnku za sbor pro občanské záležitosti. Potom předal slovo starostovi, který ve svém krátkém vystoupení popřál oslavenci pevné zdraví a spokojenost do dalších let, a blondýnka mu předala květiny, obálku a velkou bonboniéru. Květin dostal tolik, že by si mohl otevřít květinářství. Poslanec mu pevně stiskl ruku a předal knížku s obrázky krajského města s mapou, aby tam prý nezabloudil. Podle slov paní vrchní dědek dostal snad všechno, co nestvořil Bůh, ale bylo vyrobeno v Číně. Babka Ježková se znova zeptala sousedky, jak se jmenuje ten film, co teď budou promítat, ale to už přicházeli do salónku osvětlovači, kameraman, režizér, klapka, zvukaři a mladá moderátorka. Na první pohled bylo vidět, že je to sehraná parta, protože každý něco stavěl a znova přestavoval na jiné místo. Režizér se šel pozdravit se členy delegace a redaktorka si stranou povídala s jubilantem. Dozvěděla se jeho jméno i to, že mu všichni říkají dědku. Vysvětlila mu, že v době, co se ho bude na něco ptát, kameraman natočí šot do večerních zpráv televize. Nemusí se ničeho obávat, protože když se něco nepovede, tak to vystřihnou. Režizér zatleskal a natáčení mohlo začít. Kamera se rozjela, klapka a moderátorka spustila stavidla své výřečnosti. Vážení diváci, jsme v městečku N, kde v domově důchodců slaví své významné životní výročí pan Josef Tůma. Je to neuvěřitelné, ale dědek, jak ho tady všichni na jeho přání oslovují, slaví dnes své sté narozeniny. Kamera na pokyn šéfa najela na předsednický stůl a zblízka zabrala jubilanta. V další půlhodince režiér režíroval, klapka klapala, osvětlovači svítili a kamera švenkovala, zatímco moderátorka se potila. Neměla to s dědkem lehké. Na její zvídavé otázky, jak střídmě žil, neodpovídal podle jejich představ. A tak se dověděla, že měl rád tučné maso, zabijačkové pochoutky, chleba se sádlem a škvarky, pivu a kořaličce v jakémkoli množství se nevyhýbal a baby střídal jak na běžícím pásu. Kouřil jak tovární komín, a to vše miluje dodnes. Jen s těmi babami je to horší. Líbí se mu mladé, štíhlé a krásné a konec dozpíval: Kdepak je to moje zlaté mládí, zapadlo a nevrátí se víc. Moderátorka se obrátila na režizéra, pokrčila rameny a špitla: Moc se nám to, rejžo, nepovedlo. Z toho si, slečinko, nic nedělejte. Od chyby se člověk učí. Dnes se to nepovedlo, zítra to bude lepší. Přijďte za pět let, to už budete mít praxi a všechno vám půjde jako na drátku. Poznamenal dědek, mávl na Macháčka a spustili tu svou: Ty třeboňský luka jsou v rovině, roste tam travička jen se vine. Jen se vine, jen se válí, po ní mě má milá doprovází. Z celého natáčení moderátorka ve večerních zprávách uvedla, že Josefu Tůmovi z domova důchodců je dnes rovných sto let a na obrazovce dědek s harmonikářem zazpívali kousek o třeboňských lukách. Ukázka z knihy Zpackané reportáže aneb Střepy zrcadla doby 37

40 autorská tvorba ukázka z knihy Vzpurnost hoslovických mlynářů Jaroslava Pixová Mlynář František Harant byl nemluva, stále zamračený, svérázný, konzervativní, který se nijak nehodlal podřizovat jakýmkoliv nařízením. Za druhé světové války skončil provoz malých mlýnů se zastaralou technologií - koncem roku 1941 dle vyhlášky ministerstva zemědělství. Mlynář si ale ze zákazu nedělal těžkou hlavu a po nocích mlel dál rolníkům obilí. Ve mlýně nikdy nesplnili válečné dodávky státu a také nikdy nepřijali potravinové lístky či šatenky. Řídili se heslem: Od nikoho nic nechceme a nikomu nic nedáme. Dělali si všechno sami jak kolem mlýna, tak i hospodářství. Ovládali sekernické práce, opravovali si ve mlýně, co bylo třeba, a dělali si sami i došky na střechu, které se vyráběly ze žitné slámy. Domácí kurýrování zlomené nohy skončilo smrtí Odmítali i ošetření lékaře, když to situace vyžadovala. Mlynář by ještě neumřel, ale šel ze stodoly dolů, bylo náledí, nebylo posypáno, a on uklouzl a zlámal si nohu. Nešli ani pro doktora. Franta mu to kurýroval sám. Řekl, aby ležel za kamnama a neslejzal dolů. Protože přestal chodit, dostal zápal plic a byl konec, popisoval událost Karel Švec. Mlynář František Harant zemřel v lednu roku 1944 v 78 letech. Jeho manželka Marie, dle pamětníků velká a silná panímáma, o dva roky později ve věku 67 let. Nejoblíbenější mlynářův syn nástupcem Hospodářství se na přání otce ujal nejmladší syn Karel, kterému bylo 27 let, se starším jednačtyřicetiletým bratrem Františkem. Jejich bratr Václav měl být ve mlýně ve Slaném. Karel byl nejoblíbenějším dítětem otce Františka a otci prý byl stále nablízku. Uměli spolu mlčet. Byl pro něj zřejmě vzorem a jak z dalších událostí vyplývá, také po něm zdědil či přebral mnoho vlastností a vzorců chování. Vzpurnost Harantů dráždila úřady Drama této rodiny nastalo začátkem padesátých let, kdy se po nich žádalo, aby vstoupili do JZD. To odmítli a úplně se stáhli do ústraní a přestali komunikovat nejen s úřady, ale postupně i s lidmi ve vsi. Když za nimi někdo přišel, nepustili ho ani na dvůr, a když přišel na pole a mluvil na ně, nereagovali, tvářili se, jako by tam nikdo nebyl, otočili se a obraceli seno dál. Protože se jejich pozemky ocitly uprostřed družstevních, byly jim vyvlastněny a dány náhradní. Zarputile si dál obhospodařovali své původní rodové, třebaže už byly uprostřed družstevních lánů, a úřady si s nimi už nevěděly rady. Nerespektují členy MNV ani nikoho jiného. Při jednání o vstupu do JZD neodpovídají, takže není s nimi možné tuto otázku řešit, napsal předseda místního národního výboru na okres. Korunu všemu nasadili tím, když příslušníku národní bezpečnosti nakydali hnůj na boty: Oba bratři rozhazovali hnůj na poli, kde už mělo družstvo nasetý oves. Přišel tam za nima četník a nejdřív po dobrým jim povídá: Co to, pane Harant, děláte, vždyť je tady zaseto. Oni dali hlavy dolů a začali zase rozhazovat ten hnůj a hodili mu ho i na boty. To ho naštvalo, tak do toho jednoho z bratrů vrazil, a ten se skutálel z meze dolů. Oni nedali pokoj a jezdili tam znova, snad to chtěli orat, tak je odvezli pryč, vyprávěl soused Karel Švec. Za trest k pétépákům Bratři byli posláni do pracovního tábora k tzv. pétépákům do Komárna. Tam strávili dva roky, ale odmítali pracovat jinak než dohromady. Když je chtěli roztrhnout, lehli si na beton a nikdo s nimi nic nesvedl. Když se vrátili, psal se rok 1954 a hoslovická kronikářka zaznamenala toto: V tomto roce se vrátili z pracovního tábora v Komárně bratři Karel a František Harantové z čp. 36. Oba byli v létě 1952 pro soustavné neplnění dodávek a časté narušování HTÚP (hospodářsko-technické úpravy pozemků) povoláni na mimořádné vojenské cvičení. Jmenovaní jsou zvláštní lidé. Jsou již starší, svobodní a jejich sestra se jim stará o domácnost. Všichni jsou samotářští, nespolečenští, přitom pobožní, konzervativní a podle jejich mínění spravedliví. Od státu nic nepotřebují (podle vyprávění lidí prý po únoru 1948 nebrali ani lístky na cukr) a také státu nic nedají. Jsou to lidé, kteří se nikdy nezapojí do příští socialistické společnosti. Když byla v obci uskutečněna HTÚP a některé jejich pozemky spadly do družstevních honů, prostě tuto skutečnost nevzali na vědomí a stále jezdili na bývalá svá pole a nově přidělených si nevšímali. Stalo se třeba, že Harantové pokosili bývalou svoji louku v družstevním honu. Seno usušili a JZD jim seno naložilo a odvezlo do svého skladu. Když ovšem takové narušování družstevních honů bylo časté a k tomu ještě přibylo neplnění dodávek, byli oba bratři odvezeni do pracovního tábora. Pracovali na různých místech na Slovensku. Jejich sestra zůstala doma. Jejich pozemky byly přiděleny MNV soukromě hospodařícím zemědělcům do nuceného pachtu. Část dobytka (2 voly a 3 krávy) si vzalo zdejší JZD a ostatních 5 ks jaloviny přidělil ONV jiným družstvům. Ukázka z knihy Za osudy klapajících perliček Foto: Karel Harant se svojí matkou Marií. Archiv Muzea středního Pootaví ve Strakonicích 38

41 autorská tvorba ukázka z knihy Království meče František Niedl Wolfram krále neuposlechl, neboť po cestě na Lahneck nejel nejdříve najmout zbrojné do Koblence. Cestou na hrad měl totiž dost času na to, aby se nechal Oswaldem informovat o všem, co se tam dělo. A z jeho vyprávění usoudil, že posádka na hradě je alespoň prozatím dostatečná. Kromě toho nechtěl krále Jana přivést do situace, kdy by musel přiznat, že o situaci na Lahnecku věděl už ve chvíli, kdy od něj odjížděl. Takhle se můžou držet legendy, že nejdříve vystoupil z králových služeb a žoldnéře k obraně Lahnecku najal, až když se na místě seznámil se situací. Wolfram si musel přiznat, že přes všechnu svízelnost situace se na Lahneck těší. Avšak ne ani tak na ten pevný hrad, jako na Eleonoru, jeho paní. A čím víc se k Lahnecku blížili, narůstala i jeho touha po ní. A na návštěvu domova se těšil i Albrecht, její syn. V dobrém rozmaru se nacházel i Čeněk, který tu změnu uvítal víc, než by si mohl Wolfram myslet. I když, snad dočasně, přišel o výsadu pohybovat se v blízkosti krále, když se z pážete obyčejného rytíře stal pážetem královským. Čeněk přes všechno, co už ve svém krátkém životě prožil, zůstával čistou duší. Byl věrný a oddaný. Kámen, z kterého byl Lahneck postavený, byl tmavý až černý. I ta zamračenost působila na případné útočníky výhrůžně. Brána byla zavřená, ale mříž vytažená a most spuštěný. V případě ohrožení mohla být mříž spuštěna během mžiku a most zdvižen jen o něco déle. Ale stráže byly bdělé, ale také neuctivé, jak už to stráže někdy mívají ve zvyku. Když se čtyři jezdci zastavili před mostem, ozvalo se z věže nad branou: Co jste zač a co tu chcete? Nakopat ti zadek, Berte! vykřikl Oswald. Přijel tvůj pán, Albrecht z Lahnecku, ty moulo, a jestli ho nepoznáváš, tak ti asi někdo nachcal do vočí. O tom si ještě promluvíme, ty paznechte, kdo komu nachcal do vočí, nechtěl přijít o poslední slovo Bert. Nicméně brána se začala otvírat. Vjeli na nádvoří, kde dusot kopyt jejich koní znásobovala kamenná dlažba a budovy kolem. Předali otěže a všichni kvapně vystupovali do schodů každý z jiného důvodu. Oswald chtěl oznámit splněný úkol, Albrecht se těšil na matku, Wolfram, protože Setkali se s ní v hodovním sále, do kterého vstoupila chodbou, vedoucí od jejích komnat. Wolframovi se až zatajil dech. Byla snad ještě krásnější, než když se s ní minulý rok loučil. Štíhlá, vysoká, s havraními vlasy, jen zpola zakrytými umně tvarovaným čepcem, ze kterého jí padal na záda lehký šlojíř. Byla oděna do splývavých šatů vínové barvy, jejichž živůtek stahovalo šněrování. Přední část, jakož i rukávy, byla ozdobena krumplováním a drobnými perličkami. Albrecht se navzdory veškeré etiketě rozběhl ke své matce a objal ji. Eleonoře se zaleskly oči dojetím. Wolfram stál vpovzdálí, nehodlal rušit tu chvíli rodinného štěstí. Ale všiml si, že Eleonořin pohled k němu několikrát zaletěl. Když byla volná, přistoupil k ní a poklekl na jedno koleno. Má paní, řekl zastřeným hlasem. Vstaň, pane Wolframe. Ani nevíš, jak často jsem se vroucně modlila za tuhle chvíli, příteli. Je situace tak zlá? Také, v obličeji jí zacukalo potlačovaným úsměvem. To bylo víc než výmluvné. Takže se nic na jejich vztahu nezměnilo, zauvažoval Wolfram a cítil, jak se v něm zvedá touha. Eleonora nechala přinést jídlo a vyptávala se na všechno možné, na krále, na to, jak se Albrechtovi líbí u českého dvora. Jen o svých potížích se nezmínila. Až Wolframa na chvíli napadlo, že ho pozvala pod smyšlenou záminkou jen proto, aby ho přivedla zpátky na Lahneck. Ale tu myšlenku vzápětí odehnal, protože to by Eleonora při své přímé povaze neudělala. Když se najedli, vyzvala je, aby si šli všichni odpočinout. Avšak Wolframa ještě zastavila. Když dovolíš, ráda bych s tebou ještě chvíli pohovořila. Jsem ti k službám, paní. Až když osaměli, vyzvala ho, aby ji následoval do jejích komnat. Přijímací předpokoj, ložnice, vše důvěrně známé, nic se nezměnilo. Zabouchla za ním dveře a opřela se o ně zády. Díval se na ni jako na obraz namalovaný na deskovém obraze. Wolframe Katzingere, jak jsi mohl to odloučení vydržet? Čas jsem si krátil bojem. To pomáhá odvést myšlenky. Takovou možnost já sice neměla, ale obávám se, že i to může brzy přijít. Eleonora udělala několik chvatných kroků k Wolframovi a pak ho vroucně objala. Začali se líbat a Wolfram pod svýma rukama cítil velice živoucí tělo, které se chvělo. Pak se od ní odtáhl. Páchnu, konstatoval. Vím, že tohle ti vadí. Ty chvíle blízkosti mi za trochu toho zápachu stojí. Ukázka z knihy Františka Niedla Království meče 39

42 ilustrační doprovod Žabí perspektiva, suchá jehla - ilustrační doprovod čísla: Dalibor Říhánek 40

43 autorská tvorba poezie Ať žije poezie! Eva Brabcová Ať žije limerik! Edward Lear by se radoval, kdyby si nesmrtelnost zachoval, že děti mýty o vyšlém z módy boří a samy hravé limeriky tvoří, svou přízeň by jim věnoval. / poznámka-edward Lear , anglický spisovatel, autor limeriků / Málokdo si dá do souvislosti s poezií mladé lidi. V dnešní době jsou pro ně verše přece přežitek. Všichni ale nemusí zastávat stejný názor. Studenti Gymnázia v Jírovcově ulici v Českých Budějovicích se nechali zlákat limeriky. Smysl nevidí jen v jejich čtení, přestože jsou to verše veselé a hravé, ale začali je i sami tvořit. Poezie pak nemusí být nuda a hra se slovy se stane zábavou. Poezie je pro ně P- okusem O E - stetické - Z obrazení I - nspirac - E A p o ř á d plat í, kd o s i hra je, n ez lo b í! V přírodě Ukázky z tvorby: Svatoušci Viděla jsem kosa, za stromem zas pštrosa, když vyskočil mlok, dostala jsem šok, pak mě ďobla vosa. Ludmila Šnejdová / sekunda / Ztráty Děda zase ztratil brýle a hledal je dlouhé chvíle. Zřejmě nohy na ramena vzaly, dědečkova nosu se už vzdaly a uběhly dlouhé míle. Lota Mihulková / sekunda / Louka Jedno hezké místo znám, každý den tam chodívám. Je to louka za chalupou, kde si koně šťastně dupou, moc ho ráda mám. Úprk Zuzana Mašková / sekunda / Kůň rychle cválá, za ním mladá dáma křičí na něj, zastav, kůň má ale nakvap, běží do neznáma. Alena Siegelbauerová / sekunda / Když jsme byli na chatě, roztrhly se nám gatě. Mamka doma zuřila, když to jednou zjistila, my tvářili se svatě. Hana Horázná / sekunda / Úlovek Včera pravěcí lovci ulovili pěknou ovci. Nestihli se domluvit, kterak stádo ulovit, ostatní už jsou za kopci. Nela Preisová / tercie / Podzim Na podzim padá listí, tím si můžete být jistí. Kdo tomu nevěří, ať vyjde ze dveří, sám to zjistí. Popleta Tereza Kubešová /tercie / Jednoho dne Honza vstal, na budík se podíval. Ukazoval osm třicet, Honza začal strašně křičet: Ó,můj bože, já zaspal! Tereza Kubešová /tercie / 41

44 autorská tvorba poezie František Tylšar Vladimír Sulek Rozverná Když slyším silné básně Miloval jsem učitelku Na tom nic zvláštního není. Jenže ona při pondělku napsala mi vysvědčení. Prospěch jsem měl dobrý. Vcelku. A pak jsem miloval selku Voněla ženstvím a medem. Cítil jsem i petrželku, v níž jsem byl ke hříchu sveden při letním chytání lelků. Miloval jsem knihovnici Byla jak pivo ve džbánku. Chutná, řízná Ve světnici, i na louce na heřmánku orosená, dlužno říci. Tak si říkám, chce to změnu. A co takhle vlastní ženu? Když slyším silné básně Jana Zahradníčka, slyším též svištět srp a bušit kladivo. Vidím jak z pionýrských šátků rudla líčka chlapcům, kterým šla páteř vlevo (nakřivo). Když slyším velký hlas malého Karla Kryla, vím, že tu naslouchám Božímu poslovi. Vzpomenu beznaděj, která nás zahalila, když Husák došišlal své lživé proslovy. Vidím ty fabriky... šedivé... s hvězdou rudou. Rudou jak přezrálá nahnilá malina. A vím, že jak tu byli, tak tu jsou, i budou! Oddaní synáčci tatíčka Stalina. I hvězdy, soudruhu, tu byly, jsou a budou. Je Bohu, naštěstí, jen stěží zabavíš! Jen hvězda tvá může mít barvu sytě rudou, když barvou natřeš ji... nebo ji zkrvavíš. Jak dnes je vidím, tváře hrdých úderníků, hrdiny práce, šťastné zemědělce s klasy. Vidím též oběšence! Generála Píku! Hrdinu zabitého na nádvoří basy. Ač vše je relativní, jedna věc je jistá. Za pravdu dají mi snad zotročené masy. Ať už jsi nácek či kovaný komunista, jsi hlavně zločinec. Grázl na věčné časy! 42

45 autorská tvorba poezie Až někdy řekneš, jak byl komunismus skvělý, polož si otázku, (když leb tvá nerozžata), proč z něj tak usilovně lidé odcházeli? Někteří dobrovolně, jiní rukou kata?! Proč pravé hrdiny čekala šibenice? Proč chytrý student vzplál jak světlo ve tmě zloby? Proč lidé vzdělaní stavěli železnice a osvícený muž jim v špíně kopal hroby? Dobře žil udavač, pochlebník, přisluhovač. Ohnutý hřbet vždy projde pod kyvadly zvůle! Sedláky nahradily kobylky a snovač, trubci se povýšili nad královnu (v úle). Mění se vlády a i svět se s nimi mění. Jednou má navrch levá, jindy zase pravá. Pořád se ale všichni rvou jen o moc, vliv a jmění a verbež rvoucí se, je stále stejně žravá. Národ si dokola sám tyrany své tvoří, když si je vlastní volbou pošle ke kormidlu. Pak národ skuhrá, že ho žerou predátoři, když předtím na talíř sám zchystal se jim k jídlu! Je pravdou osvědčenou, co se dávno říká, že není pomoci těm, kterým není rady. Volič sám hraje si na blázna (služebníka), jenž vše dá pánům a pak řve, že trpí hlady! Je silný národ, který ohne se jak proutí? Který, jak pán mu píská, tancuje a skáče? Národ, jenž pitvorně se před boháčem kroutí a panské psy si nechá hryzat do koláče? Národ, jenž polyká pak s mákem i psí slinu, servilně kývajíce panstvu na zákony? To panstvo z kývalů má užitek - i psinu! Na vzpurné nekývaly pořádá však hony. Není již v politice české Masaryků! Není dnes v církvi Hus. Komenský v učení. Od vlády neslyšet než dobytčího ryku, z kostela kňourání a ze škol bučení Nechci jak vzteklý kocour prskat a se ježit. Chci, ať je každý placen adekvátním platem. Ať ten, kdo do špíny a tmy jde uhlí těžit, ten ať je za svou dřinu odměňován zlatem, a ten, jenž od mládí se v křesle povaloval (Mistr Lhář přiopilý v poslaneckém klubu), ten ať má základní mzdu, kterou odhlasoval, a strava nejlevnější, ať mu ucpe hubu! Vím, že se historie stále opakuje. A stádo, jak lze vidět, je již na to zvyklé. Kdo vládne, aby vládl dále, pikle kuje, a opozice? Jak jej svrhnout, kuje pikle. Honosné zlaté dveře, to je politika. Dřevo v nich zpuchřelé je, rozkládá se, hnije, a na těch dveřích vždy jen mocenská je klika! Za dveřmi? Poroba, útlak a tyranie. Jedni tě krotí zbraní... jiní ideami. Bankéř má za bič hlad a ztrátu důstojnosti. V principu tyrany však jsme si vždy my sami, neb diktát vzklíčí vždy jen z hnoje lhostejnosti... 43

46 autorská tvorba poezie Břetislav Kotyza Alen Malina Moji přátelé Moji přátelé přichází s půlnocí bez pozvání V křeslech posedávají nahlíží přes rameno společně s kibici a popíjí vínečko bílé co od mé milé je Moji přátelé promlčí celou noc já s nimi Po koberci polehávají čtou Útržky hovorů a popíjí vínečko rudé co od mé druhé je Moji přátelé odchází nad ránem bez rozloučení Jen nedopité skleničky a pach starých tenisek dosvědčí že byli zde Přes rameno kibicovali vstoupili do mých básní a znova se objeví až vínečko bílé a vínečko rudé dozraje v sudech Ku přečtení Jízda sanitkou Možná i já se někdy svezu ne, že bych o ten taxík stál; už drahně let se z kopce vezu. Pak silnic, ulic byl bych král jen, možná, o tom nevěděl bych. Možná bych jel i naposled. Mít taxi vleže, kdo by nezpych. Provoz by měnil slovosled fičel bych středem, na červenou, i v protisměru, jakkoli. A stáli by ti na zelenou. Všem zadrhnul bych soukolí. V úctě by stranou klidili se a jejich závist šla by pryč. Cestou by z auta zněla píseň, co nepřejí se. Žádný kýč. srpen

47 ilustrační doprovod Dívka, suchá jehla - ilustrační doprovod čísla: Dalibor Říhánek 45

48 ilustrační doprovod Bolest v krku, suchá jehla - ilustrační doprovod čísla: Dalibor Říhánek 46

49 autorská tvorba aktuální téma Je to ještě čeština? Zdroj: Internet Do našeho jazyka proniká tolik nových slov, že pokud bychom se díky nějakému stroji času mohli potkat se svým dřívějším já, nedokázali bychom se sami se sebou domluvit a nestačili bychom se divit. Zcela rutinně googlujeme, skypujeme, mailujeme, surfujeme po netu, uploadujeme a stahujeme aplikace, remastrujeme, esemeskujeme, chatujeme a blogujeme. Nemít písíčko nebo mobil může jen naprostý debil, bez tabletu a facebooku jste outsider, kdo neví co je instagram nebo twitter, jako by ani nebyl, stejně jako ten, kdo neumí stáhnout fotky z rajčete. Kolik účtů na sociálních sítích dnes máš, tolikrát jsi člověkem. Anebo kolik statusů denně na svůj profil umístíš... dřív byl důležitý hlavně politický profil, dnes je hlavním životním cílem a největším challengem lidí udělat si při každém prdu sel fie, best of pak vyvěsit na zeď a získat co nejvíce lajků a smajlíků od svých followerů. Kdo není online a neumí jezdit na in-line bruslích je nula, stejně jako ten, kdo nemá vlastní webovou stránku, permici do fitka, nějakou tu kérku nebo piercing. To je snad horší než být trash-youtoober, houmlesák, anorektik, feťák, stalker nebo bulimik. Anebo když někdo termíny hardware a software zamění za hardporno a softporno. Ikdyž občas to dnes splývá, protože to, co se dnes vidí v reklamních spotech a písničkových videoklipech, by bylo ještě nedávno považováno za porno... Kapsy máme plné simkaret, v hlavě zase piny od debetních a kreditních karet, protože platit cash je out. Jiný level je bezkontaktní platba či internetové bankovnictví. Současný slovní maglajs se netýká jen technologií, i v oblastech běžného života děláme věci, které kdybych vyprávěla svému dvacetiletému já, vůbec bych nechápala o co go. Dnes například nepřikládáme léčivé náplasti, ale tejpujeme (tape-páska), nekupujeme oblečení ale outfity, nedbáme na vzhled ale na look nebo image, nechodíme do obchodů, ale shoppů, shopping center, outlejů, secondhandů, hypermarketů, megastorů, oblíbený je také teleshopping a E-shoppy, I-shoppy. Hlavně nekoupit fake, ale jen originál. To je must. Nechodíme na kurzy nebo školení, ale na workshopy, nejsme pracanti ale workholici, nejsme vyčerpaní, ale máme syndrom burn-our, nejsme váhavci, ale trpíme prokrastinací, umělci nemají dílny nebo výstavní ateliéry ale showroomy. Jediní, kdo je nepotřebuje, jsou sprejeři, street-artisti a outdooroví performeři, ti mají showroom všude openair. V televizi nás nebaví zpěváci a herci, ale showmani, megastars a celebrity z oblasti showbyznysu, sledujeme sitkomy, one-man show, stand-up-comedy, reality show. Remaky jsou v žebříčcích sledovanosti nuber one. Papapláše nahradili vipáci, o naše vlasy a zevnějšek se nestará kadeřník a kosmetička, ale stylista a vizážista, popřípadě vlasoví mágové, kteří jediní vědí, co je IN. Pokud je neposlechnete, jste zcela OUT. Pleťová voda je taky out, lepší je micellární lotion, místo natírání kůže tělovým mlékem aplikujeme bodymilk. Klasické salóny krásy, kde jste se mohli nechat vylepšit, nahradila beauty-centra, kde vás nevylepší, ale zcela předělají. Hitem je permanentní make-up, lifting, botox, ultrazvukové liposukce a galvanické žehličky na pleť, detox je spolehlivým evergreenem. Top jsou mezzonitě. Mění se i profesní složení společnosti - dříve neznámí ajťáci nebo hackeři jsou dnes velmi početnou skupinou, stejně jako exekutoři či podomní obchodníci zvaní šmejdi, a kteří vás svými předraženými faky zcela vyfuckují. Klasického holiče nepotkáte - výše zmínění vlasoví mágové a stylisté je zcela převálcovali, maskéry nahradili make-up artisté. Podnikatel byl po revoluci velmi prestižní povolání, dnes je to spíše nadávka. Poslíčky nahradili kurýři, popeláře zas technici v nakládání s odpadem, šlapky nahradily call-girls. V této souvislosti se dnes používá i výraz sociální pracovnice, což mi vůči skutečným sociálním pracovnicím připadá dost nespravedlivé. Ale je to vtipné. Novinkou jsou třeba kreativci, ožívají téměř vyhynulé vědmy a kartářky, oblíbení jsou koučové a lektoři čehokoliv. Sekretářky se změnily v asistentky, ředitelé v manažery, vedoucí v lídry, hudební skupiny mají své frontmeny, kteří se stávají pro teenagery novodobými bohy. Nebo spíš ikonami a idoly. Nedávno jsme všichni vyhazovali VHS kazety, abychom je nahradili cédéčky a ty posléze dývídýčky... no a teď už jen stahujeme, legálně či ilegálně, takže tu máme další současnou profesi - novodobé piráty... Když kouříme, tak cigarety light, colu pijem taky light, dámské vložky máme dokonce ultra light. Ultralighty jsou také letadélka, tak pozor, aby se to nepletlo, protože dnes i menstruační vložky mají křidélka. Takže čarodějnice už nepotřebují létat na koštěti... mimochodem nedávno v jedné oblíbené talkshow nějaká dáma tvrdila, že má na čarodějnictví živnostenský list. Než klasické manželství, žijeme radši singl, většina matek otci svého dítěte neříká manžel ale přítel, populární je také registrované partnerství. Žádný neverending love story, na to není čas. Existence bez handsfree je vyloučená, na hambáč a kapučíno chodíme do mekáčů, rosticerií, pizzerií a pubů, hlavně aby tam byla wi-fi free zone a non smoker area. Neodpočíváme, ale relaxujeme, letenky nezamlouváme, ale bookuje, nejlépe u low cost společností. Dovolenou kupujeme last moment nebo first minute a zásadně all inclusive, neradíme se, ale konzultujeme, nejčastěji s tetičkou wikipedií nebo strýcem googlem, nemáme znalosti a dovednosti ale know-how (v době nezaměstnanosti je nám ale i to best know-how zcela na houby). Hlavní je mít správný životní feeling a selfcouching, neztratit self- control a mít všechno vytuněný, vymazlený, vychytaný a právnicky ošetřený. Na drink chodíme nejradši v době happy hours, abychom ušetřili money, místo inteligentní konverzace se spolusedícími pak čumíme na displeje inteligentních phonů, a pokud už dojde na výměnu informací, tak maximálně o tom, jaké je zde heslo na wifinu, jakou apku kdo má, jakou platformu a nejnovějšího androida, vyčendžujeme si flashky nebo USB, posíláme multimediální zprávy. Místo večírků pořádáme party, kde posloucháme popík, haus, oldies či elektro, dýdžejové naše uši zásobují různými remaky. Do sebe pak na rautech ládujeme finger food, bagety, sendviče, tacos, burritos, hotdogy, churritos, burgery, popcorn, cheescaky, pannacottu. Obsluha bývá nahoře bez, nebo místo oblečení mají slečny na těle body-painting. Jsme přece světoví. 47

50 výtvarno fotohumor, vánoční přání No nekupte to! Foto: František Tylšar Budu slavit Vánoce ve svém srdci a snažit se je tam udržet celý rok. Charles Dickens - anglický spisovatel a společenský kritik Kéž slova klasikova platí pro každého z vás!

51 49

52 50