A2.4.5 LESNÍ EKOSYSTÉMY

Transkript

1 Obsah A2.4.6 Nelesní ekosystémy >> Další (A2.4.7 Přehled literatury) A2.4.5 LESNÍ EKOSYSTÉMY Lesy zaujímají významnou část území kraje - dle evidence nemovitostí úhrnem kolem 140 tisíc hektarů, což představuje 44,1 % celkové rozlohy kraje. Jde o hodnotu značně vyšší, než odpovídá celorepublikovému průměru (33 %) a současně o největší míru lesnatosti ze všech krajů. Vysoká lesnatost odráží přírodní podmínky, které jsou většinou nevyhovující pro intenzivnější zemědělskou výrobu. Proto nejrozsáhlejší lesní komplexy nalezneme v horských a svažitých polohách (Jizerské hory, Krkonoše, v menší míře Ještědský hřbet, Lužické hory a Kokořínsko) a na půdách chudých živinami, často se sklonem k vysýchání (bývalý vojenský újezd Ralsko). Naopak v rovinatých terénech s úrodnějšími půdami je podíl lesů minimální (Turnovsko, Hrádecká pánev, zčásti Českolipsko a Frýdlantsko). Tabulka 12: Rozsah lesní půdy v Libereckém kraji okres rozloha lesnatost Česká Lípa ha 46,3 % Liberec ha 41,9 % Jablonec nad Nisou ha 55,3 % Semily ha 37,0 % Liberecký kraj ha 44,1 % Obrázek 16: Lesy na území kraje Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 107

2 Poznámka. Pod označením lesní ekosystémy jsou zde pojednány všechny souvislejší stromové porosty, které mají z ekologického hlediska alespoň částečně charakter lesa bez ohledu na to, zda jsou jako les evidovány v katastru nemovitostí či v lesních hospodářských mapách. Druhová skladba Zastoupení dřevin v hospodářsky evidovaných lesních porostech je zachyceno v následující tabulce. Z tabulky je patrné výrazně dominantní zastoupení hospodářsky preferovaných jehličnatých dřevin ve všech okresech: v celkovém úhrnu jde o 80,7 % přepočtené lesní plochy, což je nad průměrem České republiky (76,5 %). Podíl smrku ztepilého v celém kraji činí 50,0 % (v ČR 54,1 %), podíl borovice lesní 25,4 % (v ČR 17,5 %), modřínu 2,5 % (v ČR 3,8 %), ostatní jehličnaté (převážně exoty, méně kleč) mají zastoupení 2,8 % (v ČR pouze 0,2 %). Rozšíření jedle bělokoré (v ČR 0,9 %) je na území kraje marginální. Z listnatých dřevin je nejvíce zastoupen buk 6,0 % (v ČR rovněž 6,0 %) a bříza 5,2 % (v ČR 2,9 %), dále pak dub 2,7 % (v ČR 6,4 %). Naznačené odchylky od celostátního průměru jsou do značné míry odrazem specifických přírodních podmínek, zároveň však indikují určité hospodářské zvláštnosti. K nim náleží především katastrofický rozpad lesů zejména v Jizerských horách a částečně i v Krkonoších, Ještědském hřbetu a Lužických horách vlivem imisní zátěže a navazujících hmyzích kalamit v letech. Velkoplošné odlesnění si vyžádalo neobyčejně náročné zalesňovací práce (v tomto rozsahu dosud známé pouze z podobně postižených Krušných hor), často v podmínkách pro obnovu lesa kritických. Při umělé obnově byly ve velké míře uplatněny jehličnaté exoty (především smrk pichlavý) a další tzv. náhradní dřeviny, jako nouzový a z dnešního pohledu již pouze dočasný prostředek. V důsledku trvale neúnosných stavů spárkaté zvěře (zejména jelení v Jizerských horách) pak nebylo možné do porostů zavést ekologicky žádoucí příměs melioračních a zpevňujících dřevin. Výsledkem jsou porosty takřka výhradně jehličnaté, se značným podílem dřevin geograficky nepůvodních. Jako náhradní dřevina pak byla v exponovaných horských polohách hojně využívána i kleč, v první etapě nepůvodní provenience (jednalo se zejména o křížence blatky a kosodřeviny, někdy i o blatku samotnou). V Krkonoších se vzhledem k přísnějšímu ochrannému režimu i menšímu rozsahu poškození lesů neuplatnily náhradní dřeviny v tak veliké míře. Specifické podmínky hospodaření panují i na Českolipsku, především v rozsáhlém lesním komplexu bývalého vojenského újezdu Ralsko. Zde je zcela převažující dřevinou borovice, která je tu do značné míry i dřevinou přirozeně hojnou, místy až dominantní. Tradičně se zde využívalo velkých holosečí a mechanické přípravy půdy hlubokou orbou. Umělá obnova na holinách pak vedla ke vzniku uniformních borových monokultur, často bez jakékoliv účasti listnatých dřevin. Na příznivějších půdách se uplatnily smíšené porosty borovice a smrku pěstované v etážovitých útvarech označovaných jako valdštejnská směs. Hospodaření v borových lesích na Dokesku lze označit za přírodě značně vzdálené, neprospívající biodiverzitě. Na jeho velkoplošném rozšíření se podepsal i typologický systém donedávna aplikovaný ve vojenských lesích, který nepřiměřeně stranil borovici, částečně i smrku. Po přechodu na typologický systém ÚHÚL byly představy o přirozeném složení lesa korigovány, což umožňuje alespoň dílčí zlepšování dřevinné skladby (výraznější zavádění melioračních a zpevňujících dřevin). Strana 108 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

3 Tabulka 13: Aktuální druhová skladba lesů podle okresů Dřevina Česká Lípa Liberec Jablonec n. N. Semily kraj celkem smrk ztepilý 27,9 % 50,9 % 74,8 % 71,8 % 50,0 % borovice lesní 49,9 % 15,1 % 4,5 % 6,5 % 25,4 % modřín evropský 2,3 % 3,3 % 1,5 % 2,7 % 2,5 % kleč 0,0 % 0,2 % 0,9 % 2,0 % 0,4 % smrkové exoty 0,1 % 4,6 % 5,6 % 0,2 % 2,2 % ostatní jehličnaté 0,1 % 0,1 % 0,2 % 0,3 % 0,2 % Jehličnaté celkem 80,3 % 74,2 % 87,5 % 83,5 % 80,7 % duby 4,0 % 3,0 % 0,3 % 1,5 % 2,7 % buk lesní 4,5 % 10,3 % 3,8 % 4,8 % 6,0 % habr 0,4 % 0,2 % 0,2 % 0,3 % 0,3 % javory 0,5 % 0,9 % 0,7 % 1,3 % 0,8 % jasan ztepilý 0,7 % 0,6 % 0,3 % 1,1 % 0,7 % bříza bělokorá 6,1 % 6,2 % 3,5 % 3,1 % 5,2 % olše 1,4 % 1,5 % 0,7 % 1,8 % 1,4 % lípy 0,4 % 0,5 % 0,0 % 0,1 % 0,3 % topoly 0,4 % 0,3 % 0,2 % 0,4 % 0,3 % ostatní listnaté 0,2 % 0,7 % 1,0 % 0,8 % 0,6 % Listnaté celkem 18,6 % 24,2 % 10,7 % 15,2 % 18,3 % Holina 1,1 % 1,6 % 1,8 % 1,3 % 1,0 % Zdroj: Správa o stavu životního prostředí Libereckého kraje Prezentované údaje se týkají pouze evidované porostní půdy, lesy většinou vzniklé spontánně v rámci jiných kultur, zde nejsou zahrnuty. Vzhledem k tomu, že tyto porosty jsou tvořeny převážně listnatými dřevinami (nejvíce břízou, olší a osikou, místně ale i jasanem, javorem, dubem či lípou), je reálný poměr listnatých a jehličnatých dřevin poněkud příznivější. Z krajinářského hlediska se v tomto ohledu rovněž uplatňuje skutečnost, že listnaté dřeviny běžně vystupují v porostních pláštích či liniových útvarech sledujících vodní a cestní síť či meze. Díky tomu je krajina opticky listnatější než by vyplývalo z celkového podílu dřevin. Další údaje k druhové skladbě porostů jsou podány v rámci popisů přírodních lesních oblastí. Věková struktura lesů Z připojených dvou grafů, vyplývá značná nevyrovnanost věkové struktury v porovnání s normální rozložením věkových stupňů a rozdílnost situace v jednotlivých okresech. Při rozumném hospodaření jsou těžby dlouhodobě vyrovnané a mezi zastoupením jednotlivých věkových tříd či stupňů nejsou podstatné rozdíly. K odchylkám od normálu dochází typicky při velkých kalamitách, kdy jsou předčasně těženy postižené porosty a následně vznikají ve velkém rozsahu porosty mladé. Tak tomu bylo v 80. letech v horských polohách kraje, kdy značná část zdejšího lesa byla plošně odtěžena. Jejich místo dnes zaujímají nejmladší porosty (1.-) věkového stupně 1. Jak je však patrné z vysokého podílu 7. věkového stupně (v současnosti jde již o 8. stupeň), docházelo k velkým nahodilým těžbám i v dřívější minulosti; v daném případě se jedná o žír bekyně mnišky na smrkových porostech ve 20. letech minulého století. Pokalamitní původ lesa nakonec významně ovlivnil i rozsah nedávné ekologické katastrofy v Jizerských horách a v dalších oblastech. Postižené porosty zde totiž byly ± stejnověké, blízké mýtnímu věku. (Tato situace se dnes víceméně opakuje.) 1 Tabulky a graf odrážejí stav zhruba před 10 lety, proto je nutné mít na mysli posun o jeden věkový stupeň. Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 109

4 Nápadně zvýšený podíl nejstarších porostů na okrese Semily se týká především kosodřeviny. K nejstarším porostům náleží rovněž bučiny (nesouvisle rozšířené v Lužických horách, Ještědském hřbetu a Jizerských horách, v menší míře i v jiných územích), jejichž obnově nebyla dlouhodobě věnována pozornost. V jistém smyslu to bylo i dobře, neboť dosud praktikované postupy obnovy zájmům ochrany přírody zpravidla příliš nevyhovovaly. V současnosti se ovšem mnohé porosty jsou blíží hranici svého fyzického věku, aniž by u nich docházelo k přirozené obnově. Místně slabé zmlazování buku je obvykle redukováno až eliminováno přemnoženou zvěří. Tento stav si žádá pěstební řešení. Obrázek 17: Věková struktura lesů podle okresů (dle Zprávy o stavu ŽP Libereckého kraje) Strana 110 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

5 14,0 12,0 Věková struktura lesů kraje v porovnání s normálem 10,0 8,0 6,0 4,0 2,0 0, Obrázek 18: Věková struktura lesů souhrn za celý kraj (dle Zprávy o stavu ŽP Libereckého kraje) Charakteristika lesů v rámci přírodních lesních oblastí Území ČR se z hlediska příbuznosti přírodních, růstových a lesnicko-hospodářských podmínek člení na přírodní lesní oblasti (PLO). Hranice PLO sledují přirozená ekologická rozhraní a vytvářejí tak alternativní systém přírodního členění ČR vůči systému bioregionů, fytogeografických či geomorfologických jednotek. Přírodní lesní oblasti jsou i rámcem bližšího popisu lesů na území Libereckého kraje. Zasahuje sem celkem 8 PLO, jak vyplývá z následující mapky obr. 19. S výjimkou PLO 21 jsou všechna uvedená PLO zastoupena na území kraje pouze částečně, v některých případech dokonce výrazně menšinově. Tak je tomu u PLO 5, 17, 23, méně než poloviční měrou zasahují na území kraje i PLO 19 a 22. V následujícím textu je rámcový popis dotčených PLO upraven tak, aby odpovídal situaci na území Libereckého kraje, ovšem při zdůraznění specifických rysů celé PLO. Stanovištní podmínky Jednoduchým a přitom dostatečně výstižným vyjádřením stanovištních poměrů v jednotlivých PLO jsou nadstavbové jednotky typologického systému lesní vegetační stupně (zkratka lvs) a ekologické řady. Příslušnost území (či přesněji jednotlivých jeho úseků, přiřazených k určitému lesnímu typu) k lesním vegetačním stupňům je především odrazem klimatické charakteristiky. Vzhledem k tomu, že vegetační stupňovitost je modifikována i půdně-geologickými podmínkami, je zde zohledněn i tento aspekt. Zvláštností typologického systému ÚHÚL je vyčlenění samostatného borového stupně ( nultého ), který ovšem ve skutečnosti zaujímá široké rozpětí klimatických podmínek, na území Libereckého kraje zhruba v rozsahu lvs. Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 111

6 Obrázek 19: Vymezení přírodních lesních oblastí (PLO) na území Libereckého kraje: 5 České středohoří, 17 Polabí, 18 Severočeská pískovcová plošina (=18a) a Český ráj (=18b), 19 Lužická pískovcová vrchovina, 20 Lužická pahorkatina (20a Šluknovská pahorkatina, 20b Frýdlantská pahorkatina, 20c Žitavská kotlina), 21 Jizerské hory (=21a) a Ještěd (=21b), 22 Krkonoše, 23 Podkrkonoší. Z tabulky 14 je zřejmé hojné zastoupení 0. lvs v PLO 18 (zejména 18a) a 19, tj. v typických pískovcových oblastech. 1. (dubový) lvs se na území kraje vyskytuje jen v azonální či intrazonální podobě, vysoká hodnota u PLO České středohoří se týká termofytika v Ústeckém kraji. Také 2. (bukodubový) lvs je v rámci Libereckého kraje zastoupen menší měrou, než by odpovídalo tabulce, která zachycuje i poměry v sousedních, teplejších regionech. Naopak 3. (dubobukový) lvs má dominantní zastoupení v pahorkatinném stupni (mimo oblast převládajících borů), tj. v Českém středohoří, Českém ráji, Žitavské kotlině a Frýdlantské pahorkatině. 4. (bukový) lvs byl u nás donedávna vymezován výhradně na vodou ovlivněných stanovištích, teprve nově je rozlišován i na zonálních ekotopech to je i případ PLO Podkrkonoší, kde má nejrozsáhlejší zastoupení (z hlediska rekonstruované vegetace je ovšem vymezení čistého bukového stupně v hercynských podmínkách diskutabilní). 5. (jedlobukový) stupeň je charakteristický pro vrchoviny a nižší stupně hornatin největší měrou je proto rozšířen v Lužických horách, Ještědském hřbetu a Podkrkonoší, okrajově též v Jizerských horách. 6. (smrkobukový) lvs má dominantní podíl v rámci Jizerských hor a Krkonoš, dále pak zahrnuje nejvyšší polohy Lužických hor a Ještědského hřbetu, jinde se vyskytuje pouze na intrazonálních (vodou ovlivněných) stanovištích. 7. (bukosmrkový) a 8. (smrkový) lvs jsou až na výjimky doménou Jizerských hor a Krkonoš, 9. (klečový) lvs má značné rozšíření v Krkonoších, zatímco v Jizerských horách zaujímá jen relativně malé plochy na vrchovištích. Strana 112 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

7 Tabulka 14: Zastoupení lesních vegetačních stupňů (lvs) v jednotlivých PLO, resp. podoblastech PLO 0. lvs 1. lvs 2. lvs 3. lvs 4. lvs 5. lvs 6. lvs 7. lvs 8. lvs 9. lvs 5 0,5 8,7 30,0 48,8 8,0 4,0 18a 55,4 2,5 12,9 24,7 3,7 6,8 + 18b 22,9 0,8 17,4 52,5 4,6 1, , ,7 1,4 29,7 21,9 1,9 20b 10,8 0,1 0,7 64,9 13,7 0,5 9,3 20c 3,6 0,3 90,1 5,8 0,2 21a 0,2 2,7 8,2 19,3 40,8 12,9 15,7 0,2 21b 0,3 + 15,9 18,6 38,1 24,7 2,1 0, ,6 41,6 19,7 21,2 10,9 23 1,8 0,1 6,2 25,2 30,4 31,3 4,8 + Lesní vegetační stupně: 0 borový, 1 dubový, 2 bukodubový, 3 dubobukový, 4 bukový, 5 jedlobukový, 6 smrkobukový, 7 bukosmrkový, 8 smrkový, 9 klečový. PLO 17 (Polabí) není do přehledu zařazena z důvodu zcela marginálního výskytu Druhá tabulka (č. 15) znázorňuje frekvenci výskytu ekologických řad v PLO. Ekologické řady jsou vyššími systematickými jednotkami, které slučují tzv. edafické kategorie. Ty jsou pak komplexním vyjádřením půdní charakteristiky (v geobiocenologickém systému slouží témuž účelu kombinace trofické a hydrické řady). Extrémní řada sdružuje ochranná stanoviště na nevyvinutých půdách (litozemích, rankerech a rendzinách) její největší podíl je tudíž ve vysokohorských polohách Krkonoš, ale i na pískovcových skalních výchozech a hrubých zvětralinách neovulkanitů v PLO 18b a 19. Kyselá řada je v celostátním měřítku nejběžnější, neboť kyselé horniny v podloží lesních půd zcela převažují. Zvýšenou měrou to platí pro lesy v Libereckém kraji, kde zvláště vysoký podíl kyselé řady je v PLO 18a (Severočeská pískovcová plošina); protikladem je PLO 5 (České středohoří), kde jsou kyselá stanoviště relativně vzácná. Živná řada slučuje půdy s vyšším podílem dostupných živin, v našich podmínkách jde ale většinou o přechodné typy ke kyselé řadě (edafická kategorie S). Dvoutřetinové zastoupení má živná řada v Českém středohoří (zde je naopak kategorie S v menšině), ve velké míře je zastoupena i v Ještědském hřbetu a v Podkrkonoší. Naopak nejmenší podíl živné řady je v pískovcových oblastech a ve vyšších hornatinách. Řada obohacená se dělí na podřady obohacenou humusem a obohacenou vodou. Obě se vyznačují zvýšeným podílem živin a humusu, druhá z nich pak i sklonem k zamokření. Tato stanoviště jsou vázána na úpatní polohy svahů či různé poklesliny (dna údolí, úžlabiny, svahové prohyby, rokle). Relativní hojnost těchto typů je podobná jako v případě živné řady. Stanoviště oglejené, podmáčené a rašelinné řady jsou naopak vázány většinou na mělké sníženiny v málo členitém reliéfu se špatně propustným podložím, zpravidla s pramennými vývěry, případně jde o náhorní polohy v perhumidních územích. Oglejená (správněji pseudoglejová), ale i podmáčená řada má nejvýraznější zastoupení ve Frýdlantské pahorkatině (ještě hojnější je na Šluknovsku), což koresponduje s paleobotanicky doloženým velkoplošným rozšířením jedlin v tomto území. Naopak v omezené míře jsou tyto řady přítomny v Českém středohoří a Ještědském hřbetu, nepříliš hojné jsou v Krkonoších. Rašelinná stanoviště jsou nejvíce zastoupena v Jizerských horách, s odstupem následují Krkonoše a dále Severočeská pískovcová plošina (oblast mezi Hradčany, Doksy a Jestřebím). Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 113

8 Tabulka 15: Zastoupení ekologických řad v jednotlivých PLO, resp. podoblastech PLO extrémní kyselá živná obohacená humusem obohacená vodou oglejená podmáčená rašelinná 5 2,8 8,0 65,8 16,4 4,7 2,1 0,2 + 18a 4,5 71,5 14,7 2,5 0,9 4,1 1,0 0,8 18b 8,7 56,3 20,4 3,0 4,3 6,3 1, ,5 66,6 12,7 1,9 1,7 4,7 3,7 0,2 20b 0,2 56,4 15,4 1,5 3,8 15,2 7,0 0,5 20c 0,9 64,3 22,8 2,3 4,9 4,5 0,3 21a 7,0 55,6 20,7 1,6 0,9 4,3 5,6 4,3 21b 2,2 45,8 40,3 2,8 6,6 1,8 0,5 0, ,7 55,2 13,3 3,3 5,5 1,3 3,0 1,7 23 0,6 44,7 39,9 4,8 4,9 4,4 0,2 + Druhové složení Rozdílné poměry v jednotlivých PLO nám ilustruje následující graf (připomínáme, že jde o souhrnné vyjádření druhové skladby za celé PLO, které zahrnují širší území než Liberecký kraj). 100% PLO 18 PLO 19 PLO 20 PLO 21 PLO 22 PLO 23 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% LIST2 LIST1 BK DB oj. MD BO JD SM 10% 0% Př Akt Př Akt Př Akt Př Akt Př Akt Př Akt Obrázek 20: Přirozená (Př) a aktuální (Akt) druhová skladba lesů v hlavních přírodních lesních oblastech (PLO) Libereckého kraje. PLO 18 Severočeská pískovcová plošina a Český ráj, PLO 19 Lužická pískovcová vrchovina, PLO 20 Lužická pahorkatina, PLO 21 Jizerské hory a Ještěd, PLO 22 Krkonoše, PLO 23 Podkrkonoší. Údaje se vztahují na celou rozlohu příslušné PLO. PLO 5 České středohoří a PLO 17 Polabí nebyly do grafu vzhledem ke svému okrajovému a nereprezentativnímu zastoupení na území LK zařazeny. Zkratky dřevin: SM smrk ztepilý, JD jedle bělokorá, BO borovice lesní, MD modřín evropský, oj. ostatní jehličnaté (kleč a jehličnaté exoty), DB dub letní a zimní, BK buk lesní, LIST1 javory, lípy, jasan, olše, jilm, LIST2 bříza, jeřáb, topol, dub červený, ostatní listnaté. Strana 114 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

9 Z grafu je patrný značný deficit listnatých dřevin v aktuální druhové skladbě, především v PLO 20 a PLO 23, které zaujímají převážně lesní vegetační stupeň, s potenciální dominancí buku. Přitom je nastíněný obraz ještě do jisté míry idealizován v tom smyslu, že v přirozené skladbě PLO 18 a 19 je dle našeho názoru poněkud nadhodnocen podíl borovice a v PLO 21, částečně i PLO 22 je nadsazen podíl smrku. Ve všech PLO je v současné druhové skladbě výrazně preferován smrk nejvíce v PLO 20 a 23, ale i v PLO 18, kde je jeho zastoupení v modelu přirozené skladby minimální (1,8 %). Zcela okrajové zastoupení (do 0,1 %) má ve všech PLO jedle, která by v přirozené druhové skladbě měla zastoupení kolem 20 %. Přitom tento podíl je ještě značně střízlivý historicky doložené rozšíření jedle je často ještě vyšší a uvažovaný podíl 3,8 % v PLO 18 nelze jistě pokládat za realistický. Značný podíl má v současné druhové skladbě některých PLO modřín v PLO 19 je to 6,6 % a v PLO 23 5,6 %. Z jehličnatých exotů je nejvíce rozšířen smrk pichlavý v PLO 21 (7,3 %), k tomu je ovšem třeba přičíst i 0,5 % kleče nad rámec jejího přirozeného rozšíření. Vzhledem ke stavu lesů v Jizerských horách lze vyslovit pochybnost, zda jsou tato čísla aktuální. Jehličnaté exoty jsou zde totiž všeobecně rozšířeny (vedle smrku pichlavého v omezené míře i borovice pokroucená /Murrayova/, smrk omorika a smrk černý) a přestože se v posledních letech již nevysazují, namísto nich je hojně zaváděna stanovištně nepůvodní kleč. Z listnatých dřevin je potenciálně nejhojnější buk, jehož aktuální zastoupení je pouze zlomkové, zvláště v PLO 20 a 23, ale i 18 a 22. Poněkud lepší je situace v PLO 19, kde na území Libereckého kraje bude situace ještě lepší, neboť sem zasahují pouze Lužické hory s relativně hojným bukem, zatímco převážně jehličnaté Labské pískovce již na území kraje nevstupují. Vyšší podíl buku v PLO 21 připadá jednak na bukové části Ještědského hřbetu, jednak na severní část Jizerských hor. Dub má větší potenciální rozšíření v PLO 18, 20 a 23, v aktuální skladbě je zastoupen ve čtvrtinovém až polovičním rozsahu. V PLO 22 z klimatických důvodů dub téměř chybí. Další listnaté dřeviny jsou do grafu zahrnuty souborně, neboť se na druhové skladbě s výjimkou břízy nepodílejí více, než 1-2 %. V aktuální skladbě jsou oproti modelu přirozené skladby zastoupeny zhruba stejnou měrou, byť s určitými odchylkami. Většinou nedostatečný oproti přirozenému stavu je podíl javoru a lípy, naopak vyšší je podíl jasanu a zejména olše. Zde je však třeba uvést, že model přirozené druhové skladby tyto vedlejší dřeviny nedoceňuje a respektuje je zejména tam, kde jsou zastoupeny ve větší míře. V souhrnu lze předpokládat, že je současný podíl těchto dřevin deficitní, byť nerovnoměrný. Do skupiny LIST2 byly vyčleněny dřeviny pionýrské (bříza, jeřáb, topol), k nimž byl přiřazen i dub červený a ostatní dřeviny. Ve většině PLO jsou tyto dřeviny přítomny v nadbytku, což se týká především břízy. Je to důsledek pasečného hospodaření, při němž se pionýrské dřeviny rozmáhají větší měrou než v přírodním lese. Ekologické důsledky pozměněné druhové skladby jsou zachyceny v následujícím grafu, který zahrnuje pouhé tři skupiny dřevin: (a) dřeviny listnaté s jedlí, (b) smrk s borovicí a (c) dřeviny geograficky nepůvodní, tj. exoty (jehličnaté i listnaté, včetně modřínu). Skupina (a) představuje zjednodušeně řečeno dřeviny stanovištně vhodné, s příznivým vlivem na ekosystém, skupina (b) pak zástupce hospodářsky protežovaných dřevin, do jisté míry přirozeně rozšířených, avšak s často ± degradačním vlivem na ekosystém, skupina (c) pak dřeviny z hlediska ochrany přírody problematické, které často působí degradačně a v některých případech mohou vykazovat invazní chování. Důvod, proč byla jedle přiřazena k listnatým dřevinám (a tím oddělena od smrku a borovice) je ten, že jedle má značně příznivější vliv na půdu i biocenózu než obě tyto hospodářské dřeviny a svým ekologickým chováním je tak blíže k listnatým dřevinám. Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 115

10 Z grafu je patrný značně tristní stav druhové skladby lesů prakticky ve všech zastoupených PLO, který se ovšem nijak diametrálně neliší od charakteru průměrného lesa v rámci celé ČR. 100% PLO 18 PLO 19 PLO 20 PLO 21 PLO 22 PLO 23 80% 60% Exoty SM+BO List+JD 40% 20% 0% Př Akt Př Akt Př Akt Př Akt Př Akt Př Akt Obrázek 21: Vzájemný podíl hlavních ekologických skupin dřevin v přirozené (Př) i aktuální (Akt) druhové skladbě dle jednotlivých PLO zastoupených v Libereckém kraji. Rámcové charakteristiky zastoupených PLO PLO 5. České středohoří Oblast je na území kraje zastoupena pouze svou okrajovou východní částí, která není vzhledem k celé PLO příliš reprezentativní. Jedná se o pahorkatinné až vrchovinné terény ve 3. až 5. lesním vegetačním stupni, většinou na minerálně silném podloží neovulkanických hornin, podružně na křídových sedimentech a sprašových hlínách. Proto zde převládají stanoviště živné řady, značný je i podíl stanovišť obohacených humusem, popř. vodou. Naopak stanoviště kyselá jsou ve výrazné menšině, čímž se oblast zásadně odlišuje od ostatních v kraji. Dřevinná skladba je poměrně různorodá, se značným podílem listnatých dřevin. Vedle hojných typů smrkových (zpravidla však s listnatou příměsí) jsou rozšířeny porostní typy dubové, bukové i různorodé směsi listnatých dřevin. Kromě dubu a buku je častou dřevinou jasan, javor, místy lípa, habr, sporadicky jilm, k nepříliš hojným náleží i borovice, Lokálně sem již zasahují i teplomilné dřeviny, jako je břek a babyka. Z botanického hlediska patří přirozenější porosty do skupiny dubohabrových hájů, květnatých bučin a suťových lesů. Bylinné patro je velmi bohaté a odpovídá řádu Fagetalia a podřízeným syntaxonům. Vyskytuje se zde řada ochranářsky významných rostlin, typické xerotermní prvky jsou ovšem v této části Středohoří ojedinělé, stejně jako zde chybí plochy přirozeného bezlesí (skalní stepi). Strana 116 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

11 PLO 17. Polabí Oblast na území kraje zasahuje pouze nevýrazně, v podobě výběžku sledujícího nivu Jizery pod Turnovem. V tomto prostoru se nenacházejí prakticky žádné lesy. Tato velmi rozsáhlá, ale málo lesnatá PLO je charakterizována reliéfem typu roviny až pahorkatiny, s nadmořskou výškou obvykle do 300 m. Většina území spadá do lvs, okrajově je zastoupen i 3., popř. 4. lvs. Hlavními dřevinami jsou borovice a dub, místy přistupuje nepůvodní smrk, dále habr, lípa, topol, jasan aj. Vedle živných poloh na spraších a náplavových hlínách jsou zastoupena i kyselá stanoviště na podloží pískovců a terasových sedimentů, popř. i vátých písků, s charakteristickou psamofytní vegetací. Místně jsou dochovány porosty říčních tvrdých i měkkých luhů, častější jsou ovšem topolové kultury. PLO 18. Severočeská pískovcová plošina a Český ráj Rozlohou nejvýznamnější PLO na území Libereckého kraje se dále člení na dvě podoblasti: Podoblast 18a. Severočeská pískovcová plošina Tato podoblast zaujímá většinu českolipského okresu a menší část okresu Liberec, mimoto významně přesahuje na území Středočeského kraje. Zaujímá pahorkatinný, lokálně až vrchovinný terén na podloží svrchnokřídových pískovců, menší měrou na těžších sedimentech a neovulkanických tělesech. Na rozdíl od Českého ráje jsou jen lokálně vyvinuta skalní města (zejména na Kokořínsku, dále v Hradčanských stěnách a v okolí Sloupu), naopak častější jsou neovulkanicky podmíněné vrchy. Většina území se nachází ve 3. lvs, při jižním okraji (na přechodu do Středočeského kaje) je již vymezen stupeň 2., naopak ve vyšším stupni neovulkanitů (např. Ralsko, Tlustec) stupeň 4. a při jižním okraji Lužických hor (vč. Jezevčího a Zeleného vrchu) stupeň 5. Výrazně převažují stanoviště kyselé řady, která tu tvoří více jak 70 %, zhruba 15% zastoupení mají stanoviště živná. V druhové skladbě je hlavní dřevinou borovice, která dominuje hlavně na nejchudších písčitých půdách na Dokesku. Celkový podíl borovice činí asi 60 %, smrk má cca 20 %. Třetí nejrozšířenější dřevinou je bříza, po ní následuje dub a nakonec buk. Ten je rozšířen zejména na živnějším podloží neovulkanických těles. Ostatní dřeviny mají nevýznamné rozšíření. S touto jednoduchou druhovou skladbou koresponduje i uniformní bylinný podrost většiny lesů. Rozšířeny jsou nepočetné acidofyty, v nejchudších polohách zejména borůvka, případně brusinka. Pestřejší podrost mají květnaté bučiny až suťové lesy na Ralsku, Tlustci, Tisovém vrchu, Slavíčku, Jezevčím vrchu aj. Z hlediska ochrany přírody jsou velmi cenné podmáčené a rašelinné polohy v prostoru mezi Hradčany, Břehyní, Doksy a Jestřebím. Zde jsou lokálně rozšířeny mokřadní olšiny, rašelinné bory a podmáčené až rašelinné smrčiny v inverzní kotlině s nadmořskou výškou do 300 metrů. Celá tato širší oblast je mimořádně hodnotná z hlediska výskytu vzácné a ohrožené květeny a rostlinných společenstev. Ochranářsky významná jsou i další dílčí území a lokality, o čemž svědčí skutečnost, že do PLO zasahuje řada ZCHÚ, včetně 2 CHKO Kokořínsko a Lužické hory. Specifikem jižní části území je nedávná existence vojenského prostoru, která zde vedla k rozsáhlým zásahům do krajinné struktury a vzniku četných antropogenních fenoménů. Samotného lesa se ovšem dotkla jen v omezené míře. Výsledkem je nicméně stav, kdy tyto lesy i deset let po zrušení vojenského újezdu obhospodařuje státní podnik Vojenské lesy a statky. Způsob hospodaření ve svěřeném území přitom není z hlediska ochrany přírody ideální, neboť většinou pracuje pouze s borovicí a smrkem a praktikuje nešetrné holosečné postupy s přípravou půdy, a to i v členitých terénech náchylných k erozi. Absolutní převaha borovice ve velké části území pak zvyšuje riziko požárů, které pak upevňují velkoplošně holosečný a bioticky neobyčejně fádní ráz lesů. Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 117

12 V oblasti se rovněž nachází zařízení uranových dolů v okolí Stráže pod Ralskem a Hamru. To leží částečně na bývalé lesní půdě. Negativním zásahem bylo zejména vybudování soustavy vrtných plošin ve východním úbočí Ralska, spojené s odlesňováním. Zasažena byla rovněž rašelinná pánev při Ploučnici. Velké škody na lesích, zejména z hlediska biodiverzity, znamenala těžba kamene na Tlustci, Maršovickém a Tachovském vrchu, v dřívější době též na Kamenickém vrchu a Lipce. Na Tlustci byly přitom zasaženy velmi cenné semenné porosty lípy velkolisté i srdčité, svého druhu ojedinělé v celých Čechách. Negativní dopad má rovněž těžba štěrkopísků v okolí Srní a Provodína, která se odehrává částečně na místě lesů. Podoblast 18b. Český ráj Tato podoblast se nachází ve 2. a 3. lesním vegetačním stupni, na nehomogenním reliéfu křídových sedimentů, místy s kvartérními překryvy. Nejvýraznějším fenoménem jsou zde pískovcová skalní města, která kontrastují s níže položeným akumulačním reliéfem na podloží těžších usazenin (slínovců, jílovců aj.). V pískovcovém terénu je převažující dřevinou borovice, místy dobře prospívá smrk, který je v chladných roklinách dřevinou původní. Častou dřevinou je dub a zejména buk, který vykazuje značnou vitalitu a chová se jako dřevina potenciálně ve velké části území dominující. K místním zvláštnostem patří hojné zastoupení introdukovaných jehličnanů, zejména douglasky, jedle obrovské a kavkazské. (Z dendrologického hlediska je pozoruhodné arboretum v přírodě na Hrubé Skále.) Stanoviště jsou převážně kyselá, na skalních hranách extrémní. Bylinný podrost je proto druhově velmi chudý, tvořený jen nemnohými acidofyty. Pestřejší květena se objevuje v údolních systémech a při úpatí pahorkatiny, zejména v podmáčených polohách. Na východě, kde vystupuje několik samostatných pískovcových komplexů (Maloskalsko, Klokočské skály, Borecké skály), jsou místy významně rozšířeny bučiny, které mají zčásti květnatý charakter. V pramenných roklinách se maloplošně vyvinuly formace lužního typu. Z hlediska ochrany přírody je stav lesů vcelku uspokojivý, nedostatkem je vysoký podíl borovice, popř. smrku. Většina území je součástí CHKO Český ráj a má dlouhou tradici rekreačního využití. Z tohoto důvodu jsou zde nepřijatelné intenzivní formy hospodaření, které složitý reliéf ani příliš neumožňuje. PLO 19. Lužická pískovcová vrchovina Tato rozsáhlá oblast zahrnuje dva poměrně rozdílné celky: na západě Děčínskou vrchovinu, rozloženou při obou březích Labe, na východě Lužické hory. Do území zasahují pouze Lužické hory, a to neúplně. Následující popis se týká jen tohoto území. Území se vyznačuje značnou výškovou členitostí, v rozpětí cca m n. m. V jádrové části převládá 6. lvs, v nižších polohách a na východě 5. lvs, okrajově je rozšířen i 4. a 3. lvs, Geologickou stavbu území tvoří nevápnité pískovce svrchní křídy, jimiž prostupují četná a dosti velká tělesa neovulkanických hornin, zejména trachytů a znělců, na západě pak převážně čedičů. Převládají stanoviště kyselé řady, živná řada je zastoupena převážně edafickou kategorií S, poměrně častá jsou i extrémní stanoviště na balvanových rozpadech neovulkanitů, vzácněji na pískovcových konvexích. Hlavní dřevinou oblasti je smrk, v nižších polohách na pískovcích je hojná až dominantní borovice. Velmi rozšířen je i buk, především na podloží neovulkanitů, kde je často jedinou dřevinou. Na bazaltoidech pak přistupuje klen, mléč, jasan, zbytkově dosud jilm (nejlépe prospívá na Pěnkavčím vrchu, kde probíhá záchrana jeho genofondu). Pouze jednotlivě se místy vyskytuje jedle. Vrcholová část pohoří, zejména v úseku mezi Ptačincem a Luží a dále severně od Plešivce byla v minulosti zasažena imisemi a vznikly zde kalamitní holiny značných Strana 118 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

13 rozměrů. Pro jejich zalesnění byly použity mj. i smrk pichlavý, modřín a lokálně též borovice pokroucená. Z botanického hlediska jsou lesy Lužických hor dosti monotónní, na jejich podrostu se v bučinách snad ještě více než v porostech jehličnatých podílí jen několik acidofytů, zejména třtina chloupkatá a rákosovitá, metlička křivolaká, borůvka a hasivka. Dlouhodobým problémem je obnova bukových lesů, která troskotá především na vysokých stavech zvěře (v západní části se vedle početné jelení zvěře udržuje i velké stádo kamzíků). I v lokalitách s převažujícím bukem bývá mnohdy používána umělá obnova, kterou je nutno chránit, bohužel ne vždy s pozitivním výsledkem. Celá zájmová část PLO se nachází na území CHKO Lužické hory. PLO 20. Lužická pahorkatina Jde o nespojitou oblast, která se dále člení na tři podoblasti: Šluknovskou pahorkatinu, Frýdlantskou pahorkatinu a Žitavskou pánev. Z nich se na území Libereckého kraje vyskytují v plném rozsahu poslední dvě. Podoblast Frýdlantská pahorkatina se nachází ve stejnojmenném geomorfologickém celku, převážně ve 3. lesním vegetačním stupni, okolí vrchu Vyhlídka je již řazeno do 4. lvs. Nepříliš členitý reliéf převážně na podloží kyselých žulových hornina rul s rozsáhlými překryvy glacifluviálních sedimentů podmiňuje specifické stanovištní podmínky. Ty jsou charakterizovány nadpolovičním zastoupením kyselé řady a vyrovnaným podílem (kolem 15 %) řady živné a oglejené, při relativně významném zastoupení řady podmáčené. V potenciální přirozené vegetaci se tyto skutečnosti projevují výrazným (historicky až velkoplošně dominantním) zastoupením jedle, v podmáčených terénech je místy přirozeně rozšířen smrk. Ten je také nejčastější dřevinou aktuální skladby, následován borovicí, břízou a modřínem. Buk se vyskytuje spíše jako dřevina slabě přimíšená, hojněji na neovulkanických tvarech (Chlum) a zejména při severním okraji lesního masivu Jizerských hor, který do oblasti rovněž zasahuje. Pestřejší druhové složení s převahou listnatých dřevin mají lesy na bazaltoidech západně od Frýdlantu, v průrvě Harty a v krátkých svazích nad Smědou, kde jsou místy pěkně zachované dubohabřiny (resp. lipové doubravy) s bohatým bylinným patrem. Jinak je z hlediska ochrany přírody většina lesů oblasti málo zajímavá, s přirozeně sníženou biodiverzitou a zpravidla bez hodnotnějších květenných prvků. K významnějším lokalitám patří mj. Poustecká obora, v níž bylo vymezeno nadregionální biocentrum. V Žitavské pánvi jsou lesy zastoupeny jen v omezeném rozsahu. Největšími lesními komplexy jsou tu Bažantnice v údolí Václavického potoka u Grabštejna a les Boreček severně od Bílého Kostela. Další porosty jsou spíše rázu drobných remízků v zemědělské či urbanizované krajině. Reliéf je nepříliš členitý, pahorkatinný až rovinný, v oblasti 3. lvs, okrajově v rámci 4. lvs. Horninové podloží tvoří zčásti žula, převážně však kvartérní překryvy, včetně glacifluviálních sedimentů na Hrádecku. Dominuje kyselá řada, pomístně hojná je i řada živná. Porosty jsou značně různorodé, většinou s převahou smrku, místně s borovicí, ve vyšší části pánve i s místně převažujícím bukem, na severu s převahou lípy a dubu. Z botanického hlediska jsou cenné právě tyto smíšené listnaté háje mezi Hrádkem a Bílým Kostelem, které se vyznačují nezvyklou druhovou garniturou.. Rozloha lesů je snižována těžbou štěrkopísků v okolí Václavic a Grabštejna. Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 119

14 PLO 21. Jizerské hory a Ještěd Podoblast 21a. Jizerské hory Toto typicky horské území se z větší části kryje se stejnojmennou CHKO, navíc ale přibírá i oblast Jindřichovického hřebene na Frýdlantsku. Značnému gradientu nadmořských výšek odpovídá i rozpětí 3. až 9. lvs, přičemž většina území leží nad 800 m a tedy v lvs. (9. lvs je rozšířen pouze maloplošně v podobě klečových porostů na vrchovištích). Reliéf je nevyrovnaný: severní a zčásti i západní svahy jsou velmi příkré, s četnými skalními výchozy, zatímco jižní svahy jsou mírnější, rozčleněné do soustavy krátkých údolí. Jádro hor tvoří rozsáhlá parovina, nad níž vystupují poměrně nízké hřbety a izolované vrchy. Geologický podklad je uniformní, představovaný žulou, okrajově i kyselými krystalickými horninami (ruly, svory). Nepříliš členitý reliéf náhorní planiny s vysokými srážkovými úhrny podmínil vznik četných rašelinných lokalit či podmáčených ploch. Kyselá řada je zastoupena nadpoloviční většinou, živná řada má podíl kolem 20 %, většinou však jde o kategorii S. Zhruba vyrovnaně jsou zastoupeny řada podmáčená, oglejená a rašelinná. Hlavní dřevinou oblasti je smrk, který je zde do jisté míry přirozenou dřevinou. S výjimkou nejvyšších poloh a vodou ovlivněných půd by ovšem většinu území ovládal buk s příměsí jedle a smrku. Dle evidence leží cca 20 % území v 5. lvs a 40 % území v 6. lvs, tedy v pásmu převážně bukových lesů (v nižších stupních se nachází dalších 11 % lesa), přitom rozsah 8. lvs se jeví jako mírně nadsazený. Současné zastoupení buku činí více než 10 %, většina jeho výskytu se ovšem týká severní a severozápadní části oblasti, kde bučiny obsazují exponované svahy zřetelně ochranného rázu. Ve vrcholové oblasti buk téměř chybí a v jižních svazích je rozšířen nerovnoměrně, často jen jako dřevina slabě přimíšená. Z dalších dřevin se lokálně objevuje klen, v nižších polohách i mléč, jilm a lípa velkolistá, jednotlivě je dosud přítomna jedle. Lesy Jizerských hor byly po rozsáhlých imisních škodách a následných hmyzích kalamitách v 70. a zejména 80. letech na velké ploše vytěženy. Na holinách byl vysazován smrk ztepilý, často ale i smrk pichlavý, popř. další jehličnaté exoty, v novější době též kleč a bříza karpatská. Těmito prostředky sice byly v rámci možností zvládány enormní zalesňovací úkoly, zároveň však vznikla složitá situace z hlediska ochrany přírody. Ta měla svůj počátek již v naddimenzovaných těžebních zásazích, kdy nebyla využita možnost ponechat les alespoň v klimaticky nejexponovanějších polohách na dožití a obnovu realizovat v jeho cloně a s případným využitím zmlazení. Namísto toho byl zvolen standardní holosečný postup, který ovšem výrazně zkomplikoval možnosti obnovy a vedl mj. k rozsáhlým narušeným stavu půd a vodního režimu. Z hlediska ochrany přírody je také nanejvýš kontroverzní hromadná výsadba kleče, kdy v prvních letech byl využíván zcela nevhodný genofond zřejmě původem z Krušných hor (v botanickém smyslu šlo tedy i o jiný taxon!), čímž je reálně ohrožena genetická čistota jizerskohorské populace kleče, která je zcela ojedinělá. Zcela nevhodně také byly klečí zalesňovány plochy přirozeně bezlesé na rašeliništích, suťových polích a skalách, což může vést až k jejich zániku. Přetrvávajícím problémem jsou dále vysoké stavy jelení zvěře, které nedovolují efektivní zavádění ekologicky žádoucích listnatých dřevin do obnovovaných porostů. Situace tak neodvratně spěje k tomu, že následné porosty budou z hlediska druhové skladby stejně nestabilní, jako porosty, které se staly obětí ekologické katastrofy v 80. letech. Značné prostředky investované do individuálně chráněných výsadeb jeřábu, buku a břízy karpatské se zatím neukazují jako příliš efektivní, neboť pro zvěř tyto ochrany nepředstavují zásadní překážku. Přes uvedené nedostatky a problémy jsou Jizerské hory oblastí, která má vysoký přírodní potenciál, jenž spočívá především v rozsáhlých bučinách na severu hor a v rašeliništních Strana 120 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

15 komplexech, na nichž alespoň místy dochází ke zdárné regeneraci lesa i bez přispění člověka (někdy spíše jemu navzdory). Podoblast 21b. Ještěd Nevelké, ale ekologicky značně svérázné území tvoří příkře vystupující hrásťový hřbet, s amplitudou nadmořských výšek kolem 700 metrů. V geologické stavbě se střídají různorodé krystalické horniny převážně typu fylitů, méně svorů, kvarcitů, krystalických vápenců, zelených břidlic aj., při okrajové účasti granitoidů, pískovců a paleovulkanitů. Vegetačně spadá Ještědský hřbet do lvs, přičemž většina území leží v 5. a 6. lvs. Z hlediska stanovišť mírně převládá kyselá řada nad živnou, v níž jsou zastoupeny i vápencové polohy; charakteristický je zvýšený podíl stanovišť obohacených vodou (svahová a úžlabinová prameniště). Převažují smrkové porosty na kyselých substrátech, ve značné míře jsou rozšířeny porosty listnaté, s dominantním bukem, často i s jasanem a klenem, méně s dalšími dřevinami. Bučiny jsou soustředěny především do severní části podoblasti, kde zaujímají jak živná stanoviště (mj. krystalické vápence), tak i kyselé substráty. V Hlubockém hřbetu jsou rozšířeny především ve vápencových polohách (Padouchov, Hluboká). Porosty mají značnou vitalitu a na bohatších substrátech jsou cenné i z hlediska biodiverzity, což dokládá existence několika vyhlášených rezervací, jakož i návrhy na zřízení dalších maloplošných ZCHÚ. Z této charakteristiky se poněkud vymykají nejvyšší polohy Hlubockého hřbetu s vrcholem Ještědu a s pokračováním přes Černý vrch na Pláně. V těchto klimaticky namáhaných partiích je přirozeně rozšířen smrk s jedlí, zatímco potenciál buku je oslaben. Na periglaciálních sutích přežil původní genotyp smrku, který zde vytváří specifický poléhavý habitus. Vlivem imisní zátěže zde smrk z větší části odumřel a po jeho vytěžení vznikly kalamitní holiny podobného charakteru, jako ve vrcholové části Jizerských hor. Při jejich zalesňování i zde byl ve větším měřítku použit smrk pichlavý (místně též borovice pokroucená). Výhledově budou jehličnaté exoty eliminovány a na jejich místo bude vedle geneticky vhodného smrku zaváděn i jeřáb, buk a klen. Negativním jevem z hlediska lesů a ochrany přírody je areál zimních sportů na Ještědu, který zasahuje do přírodovědně cenné oblasti a narušuje stabilitu porostů. PLO 22. Krkonoše Tato PLO zahrnuje nejvyšší pohoří České republiky a územně se kryje s vymezení Krkonošského národního parku a jeho ochranného pásma. Nadmořská výška oblasti se pohybuje od cca 400 m (na Jizeře u Horní Sytové) po 1600 m na vrcholu Sněžky, většina území leží nad 800 m. Zastoupeny jsou polohy lvs, podružně i 3. lvs, většina pohoří spadá do 6. lvs (přes 40 % plochy), po cca 20 % území pak přísluší do 7. a 8. lvs, přes 10 % do 9. lvs. Reliéf je velmi členitý, místy až velehorský. Tvoří jej Pohraniční (Slezský) hřbet, vnitřní Český hřbet a k jihu vybíhající nižší rozsochy, které vytvářejí systém dlouhých údolí. Pohraniční hřbet je nejvyšší a má zarovnaný povrch ve výšce m, z něhož vystupují výraznější elevace, jako je Sněžka, Vysoké Kolo či Violík. Jeho geologickou stavbu tvoří žula. Český hřbet je budován z větší části méně odolnými svory až fylity, na území Libereckého kraje do něj spadají mj. Kotel (1435) a Lysá hora (1344 m). Krkonošské rozsochy jsou budovány krystalickými horninami, na území Libereckého kraje převážně silurskými fylity, s lokálními vložkami krystalických vápenců. Pro nejvyšší polohy jsou charakteristické glaciální formy reliéfu, které na našem území reprezentují především dvojkar Kotle a kryogenní půdní formy v oblasti Labské louky. Z hlediska stanovištních typů je nadpoloviční většinou zastoupena kyselá řada, po ní následuje řada extrémní (v subalpínských polohách a v příkrých, často zasuťovaných svazích), dále pak řada živná, zatímco ostatní ekologické řady nemají výraznější zastoupení. Oproti Jizerským Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 121

16 horám jsou v mnohem menší míře rozšířeny podmáčené a rašelinné polohy, které jsou přítomny zejména v náhorních polohách nad 1100 m. Obrázek 22:Lesní vegetační stupně v Krkonošském národním parku (hranice kraje vyznačena červeně) V aktuální druhové skladbě absolutně převládá smrk, který zde má podíl kolem 85 %, tj. nejvíce ze všech PLO na území kraje. Tento vysoký podíl je do jisté míry odrazem stanovištních podmínek, ale i skutečnosti, že k přeměně druhové skladby lesů docházelo v Krkonoších již od 14. století, kdy zde bylo ve velkém rozsahu těženo dříví pro kutnohorské doly. Vliv člověka sílil v 16. století, kdy docházelo k vytváření rozsáhlých bezlesích enkláv pro tzv. budní hospodaření. Z této doby pochází rovněž likvidace velké části klečových porostů, v rozsahu cca 1000 ha. Na konci 19. století a zejména v 50. letech století následujícího pak byla kleč do subalpínských poloh znovu navracena, neboť byl rozpoznán její význam pro regulaci hydrického režimu a ochranu půdního fondu. Přitom však došlo k dílčímu zalesnění ploch primárně nelesních. Na přelomu 70. a 80. let se i v Krkonoších výrazně projevovaly imisní škody, které vedly k odtěžení velké části porostů převážně v lvs. Na vzniklé holiny byla vedle smrku ztepilého vysazována často i kleč, jejíž podíl v lesích je tak oproti přirozenému stavu značně zvýšený. V exponovaných polohách byl využit i smrk pichlavý, řidčeji též další jehličnaté exoty, ovšem v míře podstatně menší, než v Jizerských horách. Pro zalesňování nižších poloh (ve III. zóně NP) byl jako přípravná dřevina používán též modřín a bříza. Podíl buku v krkonošských lesích je velmi nízký, oproti přirozenému rozšíření pouze zlomkový. Nejčastěji se buk vyskytuje v nižších údolních polohách na jihu a na západě hor. Vtroušeně se tu zachovala i jedle, která zde má v rámci Libereckého kraje nejhojnější výskyty. Z dalších dřevin se lokálně objevuje klen, bříza, jeřáb, podružně jasan a jilm. Z botanického hlediska má většina lesních porostů charakter bučiny až smrčiny s třtinou chloupkatou. V nižších polohách jsou poměrně často rozšířeny květnaté bučiny s kyčelnicí Strana 122 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

17 devítilistou a kostřavou lesní. Větší rozšíření mají i suťové lesy, jež jsou výše vystřídány klenovými bučinami a ještě výše papratkovými smrčinami. Přírodovědně nejcennější je komplex společenstev subalpínského a alpínského stupně, který zahrnuje řadu arkto-alpínských prvků, v případě vegetace ledovcových karů též s účastí subtermofilních druhů. Navzdory existenci národního parku (od r. 1963) není stav krkonošských lesů a dalších ekosystémů bez problémů. Vedle vyznívání imisních škod je trvalým problémem nadměrné rekreační využití, jehož zřejmě nejdestruktivnější formou je lyžařské sjezdování. Budování lyžařských tratí, vleků a lanovek bylo spojeno se značným odlesňováním, provoz těchto zařízení pak přináší narušování půdního povrchu a vegetace, včetně mladých porostů. PLO 23. Podkrkonoší Rozsáhlá oblast, která na území kraje zasahuje pouze svou menší, západní částí. Reliéf je pahorkatinný až vrchovinný, v nadmořské výšce zpravidla m, s dominantním uplatněním lvs. Menší měrou jsou zastoupeny i 0., 2. a 6. lvs, zcela okrajově pak 1. a 7. lvs. V geologické stavbě dominují permokarbonské usazeniny, jimiž často prostupují paleovulkanity (melafyry), podružně (na severu) vystupují silurské fylity (popř. kvarcity a krystalické vápence), mimo území kraje též svrchnokřídové sedimenty. Ve stanovištní mozaice dominuje kyselá řada, jen o málo menší zastoupení má živná řada, doprovodně jsou rozšířeny řada obohacená humusem a vodou a řada oglejená. V druhové skladbě zcela převládá smrk (téměř 70 %), významné zastoupení má borovice a modřín. Z listnatých dřevin jsou jen slabě rozšířeny buk s dubem, naopak relativně hojný je jasan, javor mléč i klen a lípa. Vyšší podíl těchto dřevin souvisí s častými polohami suťových lesů. Místy velmi hojné jsou pionýrské dřevin osika, bříza a jeřáb, protože však rostou převážně mimo lesní půdu, nejsou v evidenci reprezentativně podchyceny. Lesnatost oblasti je poměrně nízká a porosty jsou zřetelně výrazně ovlivněny kulturou. U mnohých porostů se zdá, že vznikly teprve v novější době na uvolněné zemědělské půdě. Tento specifický ráz krajiny je podmíněn silnou exploatací zdejších lesů ve středověku, kdy sloužily potřebě komorních panství a kutnohorských dolů, kam se dříví plavilo po Labi (po vyčerpání zdejších zásob se těžební zájem přesunul do Krkonoš, kde následkem toho byl mj. značně zdecimován buk). Ve zbylých lesích se pak rozšířila lesní pastva, jež vedla k preferenci jedle na úkor buku. Dnes tak nacházíme rozsáhlá území (např. v okolí Košťálova), kde je buk ± vzácnou dřevinou. Kulturní smrčiny oblasti byly ve 20. letech minulého století postiženy rozsáhlou mniškovou kalamitou, která zasáhla % těchto lesů. I v následně obnovovaných lesích pak byla podržena absolutní dominance jehličnanů. Z hlediska ochrany přírody mají proto větší význam především lesní porosty v údolí Jizery (místně se zachovalým bukem), svahové háje v dalších údolích (Oleška, Vošmenda) a remízky v četných erozních roklích. Tyto porosty jsou převážně listnaté, s hojným jasanem, javory, místy i lípou (vč. lípy velkolisté) a s poměrně zajímavou garniturou podrostových druhů (především na paleovulkanitech). Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 123

18 Přehled lesních biotopů na území Libereckého kraje podle Katalogu biotopů České republiky (CHYTRÝ, KUČERA & KOČÍ 2001) Skupina biotopů L lesy L1 Mokřadní olšiny (Alnion glutinosae) Tento typ olšin je rozšířen na trvale zamokřených slatinných půdách (stagnoglejích aj.) v pobřeží rybníků či v bezodtokých pánvích. Vyskytuje se ostrůvkovitě zejména na Českolipsku (okolí Jestřebí, Dok a Stráže pod Ralskem, ale i jinde) a je charakterizována vysokým podílem ostřic v bylinném patře, případně dalších rostlin, rozšířených ve společenstvech rákosin a vysokých ostřic. Fytocenologicky jde o asociace Carici acutiformis-alnetum a C. elongatae-alnetum, poměrně časté jsou ale přechody k různým lužním olšinám, případně k rašelinným březinám. Na bažinné olšiny je vázána řada ohrožených druhů rostlin, např. Calla palustris, Cicuta virosa, Dryopteris carthusiana, Ranunculus lingua, Thelypteris palustris. L2 Lužní lesy L2.1* Horské olšiny s olší šedou (Alnus incana), Alnetum incanae L2.2* Údolní jasanovo-olšové luhy (Pruno-Fraxinetum, Stellario-Alnetum glutinosae, Carici remotae-fraxinetum, Piceo-Alnetum) L2.3 Tvrdé luhy nížinných řek (Ulmenion, Carici-Quercetum) L2.4* Měkké luhy nížinných řek (Salicetum albae) Skupina lužních lesů je bohatě zastoupena v nivách vodotečí, na prameništích a v podmáčených depresích od nejnižších až po horské polohy. Přestože značná část porostů vznikla teprve sekundární sukcesí na opuštěných zemědělských půdách (zpravidla vlhkých loukách), jde často o porosty fytocenologicky vyhraněné, s početně zastoupenými diagnostickými druhy. Nejrozšířenějším typem potočního luhu je as. Arunco sylvestris-alnetum glutinosae, která doprovází vodoteče převážně středních poloh, často v otevřené krajině. Charakteristický je zde mj. výskyt druhů Primula elatior a Valeriana sambucifolia. V teplejších polohách, zpravidla v úzce zaříznutých nivách, je lokálně rozšířena ptačincová olšina as. Stellario-Alnetum glutinosae. Rovinaté terény v nivách řek, na půdách typu fluvizemí, obsazují (většinou již jen potenciálně) střemchové jaseniny as. Pruno-Fraxinetum. V typické podobě jsou vyvinuty v dolních částech toků Ploučnice, Smědé a přítoků Jizery. Prameništní jaseniny as. Carici remotae-fraxinetum mají mnoho výskytů ve svazích i úžlabinách zejména ve Verneřickém středohoří, Lužických horách a Ještědském hřbetu. V těchto oblastech se vyznačují značnou floristickou bohatostí, která naznačuje přechody ke květnatým bučinám a suťovým lesům. Na inverzní údolí a horské polohy je vázána smrková olšina (Piceo-Alnetum), která je ostrůvkovitě rozšířena v Lužických horách, Ralské pahorkatině, Ještědském hřbetu, Jizerských horách a Krkonoších. Na oligotrofnějších půdách vytváří smrková olšina přechody k podmáčeným smrčinám as. Equiseto-Piceetum, rekonstrukčně i kdysi hojným podmáčeným jedlinám as. Carici remotae-abietetum. Zajímavostí jsou podmáčené doubravy as. Carici-Quercetum, které vytvářejí i sušší variantu s hojným bukem. Luhy olše šedé (Alnion incanae) jsou v typické podobě nehojně rozšířeny v Krkonoších, druhově nenasycené typy se vyskytují zejména v Ještědském hřbetu, podružně i v Jizerských a Lužických horách. Společenstva tvrdého a měkkého luhu nížinných řek jsou pouze potenciálně naznačena v doprovodu Jizery pod Turnovem, na dolní Smědé, popř. na Lužické Nise pod Hrádkem. L3 Dubohabřiny L3.1 Hercynské dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum, Stellario-Tilietum, Tilio-Betuletum) L3.2 Polonské dubohabřiny (Tilio-Carpinetum) Strana 124 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

19 Hájové formace ze svazu Carpinion jsou dominantní potenciální vegetací teplých pahorkatin. V Libereckém kraji jde převážně o nejteplejší území v jižní části Českolipska a Turnovska a nejnižších částí Žitavské pánve a Frýdlantské pahorkatiny. Protože jde většinou o polohy příznivé pro zemědělské zkulturnění, zachovaly se tyto formace jen ve značně omezeném rozsahu na půdách svažitých či jinak hospodářsky neatraktivních. Chladnější podnebí pak má za příčinu, že jde o porosty většinou přechodného charakteru, původně s významným uplatněním buku a jedle a se submontánními podrostovými druhy. Syntaxonomicky lze většinu porostů hodnotit v rámci as. Melampyro nemorosi-carpinetum (ovšem jen s lokálním zastoupením diagnostického druhu Hepatica nobilis), pouze v Hrádecké pánvi a ve frýdlantském výběžku jsou naznačeny přechody k polonské as. Tilio-Carpinetum. Charakteristický je zde i vysoký podíl tuřice třeslicovité (Vignea brizoides) a svízelu Schultesova (Galium schultesii). Nejlépe vyvinuté dubohabřiny (či lipové doubravy) nacházíme ovšem na strmých svazích doprovázejících vodoteče např. Smědou, Lužickou Nisu, Ploučnici či Jizeru. Zde je druhová garnitura nejúplnější, v závislosti na stanovištní mozaice jsou zde ale časté přechody k acidofilním doubravám či bučinám. V suťových terénech, zvl. na neovulkanických vrších (např. Skalický vrch, českolipský Špičák, Ronov) přecházejí dubohabřiny do habrové javořiny as. Aceri-Carpinetum. Porosty podobného přechodného zařazení jsou rozšířeny i na bazaltických výchozech v okolí Frýdlantu. L4* Suťové lesy Smíšené listnaté lesy ze svazu Tilio-Acerion jsou v území zastoupeny velkým počtem spíše maloplošných porostů. Jsou vázány na exponované polohy balvanových rozpadů, které jsou hospodářsky nevyužitelné a plní zde výraznou ochrannou úlohu. Díky tomu jsou porosty na většině potenciálních stanovišť v relativně zachovalém stavu. Na dřevinném složení se účastní javory, jasan, jilm, v teplejších polohách lípa a habr, v minulosti byla často přimíšena jedle, v chladnějších lokalitách přistupuje smrk. Z fytocenologického hlediska jde většinou o as. Mercuriali-Fraxinetum, v nejteplejších územích, popř. na termicky zvýhodněných svazích (často v říčních údolích) o as. Aceri-Carpinetum. Měsíčnicová javořina (Lunario-Aceretum) je rozšířena např. na Jezevčím vrchu v Lužických horách, na několika lokalitách v Ralské pahorkatině, Ještědském hřbetu a v Podkrkonoší. Značně vzácná je udatnová olšina (Arunco- Aceretum), pěkně vyvinutá např. v machnínské průrvě při Lužické Nise. V horských polohách přecházejí suťové lesy do klenových bučin as. Aceri-Fagetum. L5 Bučiny L5.1 Květnaté bučiny (Eu-Fagenion, Galio-Abietenion) L5.2 Horské klenové bučiny (Acerenion) L5.3 Vápnomilné bučiny (Cephalanthero-Fagenion) L5.4 Acidofilní bučiny (Luzulo-Fagion) Bučiny jsou nejvýznamnější jednotkou přirozené lesní vegetace v území. Potenciálně by zaujímaly rozsáhlé souvislé plochy od vyšších pahorkatin až po střední horské polohy. Květnaté bučiny jsou zastoupeny větším počtem typů, hodnocených jako samostatné vegetace. Nejobvyklejší je submontánní až montánní kyčelnicová bučina as. Dentario enneaphylli- Fagetum. Ve vyhraněné podobě se vyskytuje ale jen ostrůvkovitě od Verneřického středohoří přes Lužické hory a Ještědský hřbet až po Krkonoše. Většina porostů postrádá Dentaria enneaphyllos, mnoho bučin je i celkově druhově ochuzeno, což je zřejmě do značné míry důsledek acidifikace půd v posledních desetiletích. V Jizerských horách jsou květnaté bučiny rozšířeny jen v živnějších deluviálních polohách, častější jsou přechody k bučinám acidofilním. V Podkrkonoší mají bučiny největší potenciální rozšíření, jedná se ovšem o specifickým submontánní typ, který lze označit pracovním jménem Asaro-Fagetum. K poměrně hojným Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 125

20 typům náleží i kostřavové bučiny as. Festuco altissimae-fagetum, které jsou rozšířeny na balvanových rozpadech a tvoří tak přechod k suťovým lesům. Časté jsou např. v Lužických horách a v nižším stupni Krkonoš. Charakteristický je pro ně bohatý výskyt kapraďorostů. V západní části kraje je převážně na bohatších substrátech neovulkanických elevací značně rozšířena bučina se strdivkou jednokvětou (Melico-Fagetum), která vyznívá v krystaliniku Ještědského hřbetu a sporadicky též na křídovém podloží Ralské pahorkatiny. Teplomilnější typy květnatých bučin inklinují k lipovým bučinám as. Tilio cordatae-fagetum a Tilio platyphylli- Fagetum, jež jsou v území zastoupeny pouze v přechodných formách. Bučiny s Hordelymus europaeus v Lužických horách a Verneřickém středohoří vykazují afinitu k as. Violo reichenbachianae-fagetum, která má rozšíření v Krušných a Doupovských horách. Prakticky nezařaditelné jsou druhově velmi chudé bučiny s Calamagrostis epigeios v Hradčanské pahorkatině. V Krkonoších a roztroušeně i v Jizerských horách jsou rozšířeny klenové bučiny as. Aceri- Fagetum, s významným zastoupením druhů subalpínských vysokobylinných niv. Vápnomilné bučiny (as. Cephalanthero-Fagetum) mají ostrůvkovitý výskyt na karbonátech Ještědského hřbetu a Železnobrodského Podkrkonoší; charakteristický je pro ně mj. výskyt vstavačovitých rostlin. Acidofilní typy bučin jsou recentně i potenciálně hojnější než typy květnaté. Do submontánních poloh jde o bučiny z okruhu as. Luzulo-Fagetum, zpravidla však v metličkovém typu subas. deschampsietosum flexuosae. Typická biková bučina s Luzula luzuloides je rozšířena ponejvíce v Českém ráji, roztroušeně např. na Frýdlantsku nebo v Liberecké kotlině. Reliktní charakter má bučina se třtinou rákosovitou, která je rozšířena v příkrých, často balvanitých svazích. Ve vyšších polohách mají rozsáhlý výskyt třtinové bučiny as. Calamagrostio villosae-fagetum. V Lužických horách vynikají mimořádnou floristickou chudostí, kdy kromě třtiny v nich téměř chybí jakékoliv další druhy. Lokálně jsou zde rozšířeny i velmi chudé typy s Calamagrostis arundinacea (výjimkou je poněkud květnatější třtinová bučina na Klíči). K okruhu bučin as. Calamagrostio arundinaceae-fagetum lze řadit i přirozeně prosvětlené reliktní bučiny některých vrchů v Ralské pahorkatině, které se ovšem naopak vyznačují pestřejší druhovou garniturou. Zvláštní kategorii představují borové bučiny pískovcových podloží (Pino-Fagetum). Jejich současné výskyty zřejmě představují jen malý zlomek jejich původně hojného rozšíření zvl. v Ralské pahorkatině, ale i v Polomených horách, Lužických horách a Českém ráji. Na lepších půdách plynule přecházejí do ± nesmíšených bučin as. Luzulo-Fagetum, naopak ve vysýchavých oligotrofních polohách do borových doubrav až přirozených borů. L6 Teplomilné doubravy L6.1* Perialpidské bazifilní teplomilné doubravy (Pruno mahaleb-quercetum pubescentis, Lathyro versicolori- Quercetum pubescentis, Corno-Quercetum) L6.4* Středoevropské bazifilní teplomilné doubravy (Potentillo albae-quercetum, Brachypodium pinnatum-quercus robur spol.) L6.5 Acidofilní teplomilné doubravy (Sorbo torminalis-quercetum) S vegetací svazu Quercion petraeae (u nás donedávna pojímanou v rámci široce chápaného svazu Quercion pubescenti-petraeae) se na území kraje z klimatických důvodů setkáváme jen výjimečně a spíše v netypické podobě. Maloplošně vyvinuté teplomilné doubravy, zpravidla s dominancí Brachypodium pinnatum a Poa nemoralis jsou vázány jednak na teplé svahy v nejteplejších územích (zvl. v okolí Bělé pod Bezdězem a Rokyté při hranici kraje, jednak na neovulkanických vrších, kde mají výrazně reliktní charakter (Mlýnský vršek, Šroubený, Kraví hora, Bezdězy aj.). Velmi svérázné jsou vysoko položené reliktní doubravy pod vrcholem Klíče a Ralska. Pravděpodobný je i fragmentární výskyt teplomilných doubrav v zasahující části Strana 126 Jan Hromek LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy