ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ

Transkript

1 EVROPSKÁ KOMISE V Bruselu dne COM(2016) 448 final ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ na základě článku 10 rámcového rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti CS CS

2 ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ na základě článku 10 rámcového rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti 1. ÚVOD 1.1. Souvislosti První kroky k postihování trestných činů spáchaných v souvislosti se zločinným spolčením byly podniknuty v Evropské unii v roce 1998 přijetím společné akce Rady 98/733/SVV, kterou se stanoví, že účast na zločinném spolčení je v členských státech Evropské unie trestným činem 1. Tento nástroj, který Rada přijala na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, zavedl do mezinárodního práva definici organizovaného zločinu. Následovala Úmluva Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (UNTOC), přijatá rezolucí Valného shromáždění OSN 55/25 ze dne 15. listopadu 2000, která se stala hlavním nástrojem v boji proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. Evropská unie (dříve Evropské společenství) se na vyjednání úmluvy podílela, podepsala ji a je její smluvní stranou 2. Dne 19. ledna 2005 předložila Komise návrh rámcového rozhodnutí Rady o boji proti organizované trestné činnosti 3. Jeho cílem bylo zajistit na základě výsledků společné akce 98/733/SVV a úmluvy UNTOC větší vzájemný soulad za účelem účinnějšího potírání organizované trestné činnosti na úrovni Evropské unie. Výsledek jednání byl méně ambiciózní než původní návrh. Komise se za podpory Francie a Itálie rozhodla vydat prohlášení 4 zpochybňující přidanou hodnotu nástroje z hlediska dosažení nezbytné minimální úrovně sblížení Hlavní prvky a účel rámcového rozhodnutí Rámcové rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti ve své preambuli zdůrazňuje, že cílem Evropské unie je zlepšit společné možnosti Unie a jejích členských států pro účely, mimo jiné, boje proti nadnárodnímu organizovanému zločinu. Tento cíl má být sledován v rámci politik EU justiční a policejní spolupráce v trestních věcech zejména prostřednictvím sbližování právních předpisů. Rozsah tohoto nástroje by proto měl zahrnovat trestné činy, které se obvykle páchají v rámci zločinného spolčení. Měl by rovněž stanovit sankce odpovídající závažnosti těchto trestných činů páchaných fyzickými a právnickými osobami Úř. věst. L 351, Rozhodnutí Rady 2004/579/ES, Úř. věst L 261, , s. 69. Návrh 2005/0003 (CNS), který vedl k přijetí rámcového rozhodnutí Rady 2008/841/SVV. Komise soudí, že rámcové rozhodnutí o boji proti organizované trestné činnosti nesplnilo cíl sledovaný Komisí v souvislosti se společnou akcí 98/733/SVV, kterou se stanoví, že účast na zločinném spolčení je v členských státech Evropské unie trestným činem, a v souvislosti s Úmluvou Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, která byla přijata dne 15. listopadu 2000 a jejíž stranou je Společenství ode dne 29. dubna Rámcové rozhodnutí neumožnilo dosáhnout minimální míry sblížení u trestných činů řízení zločinného spolčení nebo účasti v něm na základě jednoduchého pojmu spolčení, který navrhovala Komise a který byl již přijat v rámcovém rozhodnutí 2002/475/SVV o boji proti terorismu. Rámcové rozhodnutí dále umožňuje členským státům, aby nezavedly pojem zločinného spolčení, ale dále uplatňovaly stávající vnitrostátní trestní právo použitím obecných pravidel o spoluúčasti na určitých trestných činech a jejich přípravě. Komise je proto nucena konstatovat, že rámcové rozhodnutí nedosáhlo cíle sblížení právních předpisů o boji proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, jak je stanoveno v Haagském programu. 2

3 Hlavním záměrem rámcového rozhodnutí je postihování trestných činů spáchaných v souvislosti se zločinným spolčením (článek 2 rámcového rozhodnutí) podle definic uvedených v článku Účel této zprávy a metoda posouzení Evropský program pro bezpečnost 5, který přijala Evropská komise dne 28. dubna 2015, zdůrazňuje nutnost pomáhat členským státům při rozvíjení větší vzájemné důvěry, plném využívání stávajících nástrojů pro sdílení informací a podpoře přeshraniční operativní spolupráce příslušných orgánů. Uvedeného se má dosáhnout lepším uplatňováním právních nástrojů EU a jejich prováděním ve vnitrostátním právu. Jakožto strážce Smluv proto Komise sleduje provádění příslušných nástrojů EU ve vnitrostátním právu. Na základě článku 10 rámcového rozhodnutí 6 musely členské státy přijmout nezbytná prováděcí opatření a oznámit je jak Radě, tak Komisi do 11. května Na základě těchto informací měla Komise vypracovat zprávu. Rada pak měla do 11. listopadu 2012 vyhodnotit, zda členské státy přijaly nutná opatření, aby dosáhly souladu s rámcovým rozhodnutím. K poslednímu dni lhůty na provedení ve vnitrostátním právu, tj. 11. květnu 2010, předaly Komisi své oznámení pouze čtyři členské státy (BE, CY, IE a NL). Ostatní členské státy sdělily svá prováděcí opatření po tomto dni. Od 1. prosince 2014 neplatí rámcové rozhodnutí pro Spojené království, poněvadž uplatnilo své právo podle čl. 10 odst. 4 protokolu č. 36 připojeného ke Smlouvám tento právní nástroj neuplatňovat. Ačkoliv Spojené království v minulosti přijalo vnitrostátní právní provedení rámcového rozhodnutí a oznámilo to Komisi, zpráva tento členský stát nezahrnuje. Dánsko je vázáno rámcovým rozhodnutím podle článku 2 protokolu č. 22 o postavení Dánska, protože rámcové rozhodnutí bylo přijato před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Popis a analýza uvedené v této zprávě jsou v prvé řadě založeny na informacích poskytnutých členskými státy a doplněny o veřejně dostupné informace a zjištění externí studie 7. Po uplynutí přechodného období podle čl. 10 odst. 3 protokolu č. 36 připojeného ke Smlouvám, ke kterému došlo dne 1. prosince 2014, požádala Komise, aby členské státy oznámily vnitrostátní prováděcí opatření pro nástroje v rámci bývalého třetího pilíře acquis, včetně tohoto rámcového rozhodnutí, prostřednictvím databáze MNE ( Mesures Nationales d Éxecution ). V době vypracování zprávy oznámily tato opatření všechny státy. Zpráva se zaměřuje na analýzu článků 1 až 8. Nevěnuje se článkům 9 až 12, protože tato ustanovení nevyžadují provedení ve vnitrostátním právu. Jako kritéria posouzení přijala Komise pro účely této zprávy obecná kritéria přijatá v roce 2001 pro posuzování provádění rámcových rozhodnutí ve vnitrostátním právu (praktická účinnost, jasnost a právní jistota, plné uplatnění a dodržení lhůty pro provedení ve vnitrostátním právu) 8. Dále jsou rovněž použita kritéria, která jsou specifická pro toto rámcové rozhodnutí a jež jsou dále upřesněna v následující analýze jednotlivých ustanovení. V zájmu důslednosti jsou vnitrostátní ustanovení týkající se rámcového rozhodnutí posuzována odděleně pro státy, které v souvislosti s článkem 2 zakládají své systémy na samostatném trestném činu, a státy, které zaujímají odlišné přístupy COM(2015) 185 final. COM(2001) 771, , bod

4 2. POSOUZENÍ 2.1. Posouzení příslušných vnitrostátních ustanovení členských států, které zakládají své systémy na samostatném trestném činu Níže uvedený přehled nezahrnuje DK, SE a UK. Zpráva proto odkazuje pouze na zbývajících 25 členských států všude tam, kde uvádí všechny členské státy Definice (článek 1) V článku 1 jsou stanoveny dvě definice, které jsou důležité pro vymezení oblasti působnosti rámcového rozhodnutí, a to konkrétně definice zločinného spolčení a definice organizované skupiny. Pokud jde o definici organizované skupiny ( skupina, která není vytvořena nahodile, aby okamžitě páchala trestné činy, a jejíž členové nemusí nutně mít přesně vymezené úlohy a u níž není nezbytná kontinuita členství ani rozvinutá struktura ), tři členské státy (BG, HR, IE) sledovaly doslovné znění rámcového rozhodnutí, zatímco čtyři další (CZ, EE, LT, ES) uvádějí několik dalších prvků, a to hlavně rozdělení úloh nebo funkcí ve zločinném spolčení. Sedm členských států (BE, CY, FI, EL, LU, RO, SK) uvádí, že skupina musí být strukturovaná, a jedenáct členských států (AT, DE, FR, HU, IT, LV, MT, NL, PL, PT, SI) vůbec neodkazuje na definici organizované skupiny. Jedenáct členských států (AT, BE, BG, FI, EL, HU, LU, PT, RO, SK, ES) odkazuje na kritérium kontinuity ( existující po delší dobu ). V EE a LT odkazují vnitrostátní ustanovení na trvalou organizaci, což může případně omezovat oblast působnosti tohoto ustanovení, protože z ní vylučuje zločinné organizace bez trvalé existence. Zbývající členské státy (HR, CY, CZ, DE, FR, IE, IT, LV, MT, NL, PL, SI) tento prvek ve svých vnitrostátních právních předpisech vůbec nezmiňují. Pokud jde o členství ( skupina více než dvou osob..., která jedná ve shodě ), většina členských států (AT, BE, BG, HR, CY, EE, FI, EL, HU, IE, IT, LT, LU, PT, RO, SK, ES) přímo odkazuje na minimální počet tří osob. LV omezuje oblast působnosti na skupiny složené z nejméně pěti osob. Právní předpisy CZ odkazují na minimálně dvě osoby jednající ve shodě, zatímco šest členských států (DE, FR, MT, NL, PL a SI) toto kritérium ve svých vnitrostátních zákonech neuvádí. Pouze tři členské státy (BE, LU, SK) používají ve svých vnitrostátních právních předpisech kritérium výhody ( za účelem získání, přímo či nepřímo, finanční výhody nebo jiné hmotné výhody ). Uvedené znamená, že ve všech ostatních členských státech je definice širší, čímž se oblast působnosti tohoto ustanovení rozšiřuje rovněž na zločinné organizace, které nejsou nutně vedeny touhou po zisku. Pokud jde o predikativní trestné činy ( za které lze uložit trest odnětí svobody nebo opatření omezující osobní svobodu s horní hranicí sazby nejméně čtyři roky nebo vyšší trest ), nejnižší horní sazby odnětí svobody podle vnitrostátních právních předpisů jsou tyto: nejméně 3 roky ve třech členských státech (BE, CY, EE); více než 3 roky v pěti členských státech (AT, BG, HR, LT, SI); nejméně 4 roky ve čtyřech členských státech (FI, IE, LU, MT); FI dodatečně rozšířilo oblast působnosti na dva další trestné činy, u nichž je horní hranice sazby nejméně 4 roky; nejméně 5 roků ve dvou členských státech (FR a HU); více než 5 roků v jednom členském státě (SK); žádný údaj o sazbě u predikativních trestných činů v osmi členských státech (CZ, DE, IT, NL, PL, PT, RO, ES), což znamená, že oblast působnosti je rozšířena na všechny 4

5 trestné činy; DE omezuje oblast působnosti vyloučením některých zvláštních trestných činů proti demokratickému právnímu řádu; seznam závažných trestných činů, které jsou v EL a LV považovány za predikativní; v LV tento seznam nezahrnuje všechny trestné činy s horní sazbou nejméně 4 roků odnětí svobody a v případě EL není jasné, zda je zahrnuje či nezahrnuje Trestné činy týkající se účasti na zločinném spolčení (článek 2) Rámcové rozhodnutí pojednává především o trestním postihu jednání souvisejícího s účastí na zločinném spolčení. Článek 2 ukládá členským státům, aby zajistily, že za trestné činy bude podle vnitrostátních právních předpisů považován alespoň jeden z následujících způsobů jednání: a) jednání jakékoli osoby, která se úmyslně a se znalostí buď cíle a obecné činnosti spolčení, nebo záměru spolčení dopustit se předmětných trestných činů aktivně účastní trestné činnosti spolčení, včetně poskytování informací nebo hmotných prostředků, získávání nových členů i jakékoli formy financování jeho činností, přičemž je jí známo, že tato účast přispěje k uskutečnění trestné činnosti tohoto spolčení; b) jednání jakékoli osoby, které spočívá v dohodě s jednou nebo několika osobami týkající se výkonu určité činnosti, která by v případě, že by byla provedena, vyústila ve spáchání trestného činu uvedeného v článku 1, i když se tato osoba neúčastní vlastního výkonu činnosti. Míra provedení článku 2 ve vnitrostátním právu je tato: Čtyři členské státy (BG, HR, EL, MT) počítají s oběma trestnými činy (čl. 2 písm. a) a b)). Dvacet jedna členských států (AT, BE, CY, CZ, DE, EE, FI, FR, HU, IE, IT, LV, LT, LU, NL, PL, PT, RO, SK, SI, ES) postihuje pouze čl. 2 písm. a), a za trestný čin tak považuje účast na zločinném spolčení. Vnitrostátní právní předpisy BE omezují uplatnění trestného činu účasti na zločinném spolčení okolnostmi, které zahrnují použití zastrašování, hrozby, násilí, podvodů, korupce nebo komerčních struktur. Pokud jde o provedení čl. 2 písm. a) ve vnitrostátním právu: Šest členských států (BG, FR, LT, LV, PL, SI) obecně odkazuje na účast/zapojení, aniž rozvádějí, jaká forma činností se tím míní (spáchání trestného činu či jiných činností, které nutně nejsou zločinné povahy). Osm členských států (BE, CY, CZ, IE, IT, LU, RO, SK) se výslovně v definici odvolává na zahrnutí jiných činností do rozsahu jednání, které představuje účast, nebo učinily trestným podílet se na zločinném spolčení nebo jej podporovat. Dalších osm členských států (AT, DE, EE, EL, ES, MT, NL, PT) zmiňuje více či méně zvláštní případy jiných činností zahrnutých do rámcového rozhodnutí (jako je poskytování informací nebo hmotných prostředků, získávání nových členů a financování činností zločinného spolčení). Tři členské státy (HU, HR, FI) výslovně omezují oblast působnosti vyloučením skutečného spáchání predikativního trestného činu (HR) nebo trestných činů stejně závažných nebo závažnějších než samostatný trestný čin (FI) či jeho omezením pouze na přípravu (HU). Všechny členské státy až na čtyři (CY, FR, HU, IE) postihují některé ze závažnějších forem účasti na zločinném spolčení, jako je jeho zřízení, řízení, organizování, podpora atd. 5

6 Devět členských států (AT, BE, HR, CY, EL, FI, IE, LU, SK) výslovně zahrnuje odkazy na úmysl a/nebo znalost pachatele buď cíle a obecné činnosti a/nebo záměru spolčení dopustit se predikativních trestných činů. Pokud jde o trestný čin podle čl. 2 písm. b): Dva členské státy (EL, MT) trestně stíhají spiknutí v souvislosti s jakýmkoliv trestným činem (kromě trestných činů způsobilých k odlišnému trestu než odnětí svobody a v případě MT také trestných činů spadajících pod tiskový zákon). EL vylučuje predikativní trestné činy spadající do rámce trestného činu účasti na zločinném spolčení, ale zahrnuje přečiny, pokud je pachatelovým záměrem získat finanční nebo jiný hmotný zisk či zaútočit na lidský život, fyzickou integritu nebo reprodukční svobodu, nejsou-li trestány méně než jedním rokem odnětí svobody. V případě dvou členských států (BG, HR) je oblast predikativních trestných činů omezena na trestné činy trestané více než třemi roky odnětí svobody. Další omezení se v souvislosti s BG týká záměru hmotného zisku nebo získání nedovoleného vlivu na orgány státní správy nebo místní samosprávy Odpovědnost právnických osob (článek 5) U tohoto ustanovení se jedná o standardní doložku obsaženou v řadě nástrojů EU. Všechny členské státy (s výjimkou CY) mají právní předpis pro trestní nebo jinou odpovědnost právnických osob zapojených do trestných činů v souvislosti s účastí na zločinném spolčení (článek 2). CY sice ratifikoval úmluvu UNTOC, ale neprovedl příslušná ustanovení do svého vnitrostátního právního řádu. První odstavec postihuje odpovědnost za trestné činy uvedené v článku 2 spáchané ve prospěch právnické osoby jakoukoliv osobou, která tuto právnickou osobu zastupuje, přijímá rozhodnutí jejím jménem nebo vykonává kontrolu v rámci této právnické osoby. Všechny členské státy mají v tomto ohledu příslušná ustanovení, ale pouze patnáct z nich (AT, CZ, DE, FI, EL, HU, IE, IT, LV, LT, PL, PT, SK, SI, ES) výslovně odkazuje na odpovědnost za nedostatek dohledu nebo kontroly ze strany osoby uvedené v odstavci 1, který umožnil spáchání některého z předmětných trestných činů (čl. 5 odst. 2). V některých členských státech může taková možnost pramenit z flexibilního výkladu základních ustanovení, která postihují jednání právnických osob, jež spočívají nejen v provedení, ale také v opomenutí: např. v NL a BE potvrdil tento výklad Nejvyšší soud. Všechny členské státy mají definice právnické osoby a uznávají, že odpovědností právnických osob podle odstavců 1 a 2 není dotčeno trestní stíhání fyzických osob, které jsou pachateli některého z trestných činů uvedených v článku 2 nebo spáchání těchto trestných činů napomáhají Tresty (články 3, 4 a 6) Tresty pro fyzické osoby (článek 3) Podle čl. 3 odst. 1 zajistí každý členský stát, že trestné činy uvedené v článku 2 bude možno potrestat trestem odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně dvou roků nebo v případě dohody o spolupůsobení v organizované trestné činnosti trestem odnětí svobody se stejnou horní hranicí sazby jako trestný čin, který je cílem dohody. V souvislosti s trestným činem účasti na zločinném spolčení (čl. 2 písm. a)) jsou horní hranice trestu odnětí svobody za základní trestné činy podle vnitrostátních právních předpisů tyto: Do 2 roků ve FI Do 3 roků v AT a HR 6

7 Od 1 do 3 roků v BE, LU a ES Do 5 roků v DE a FR Od 1 do 5 roků v HU, IT, PT a RO Od 3 měsíců do 5 roků v PL a SI Do 6 roků v NL Od 1 do 6 roků v BG Od 2 do 7 roků v MT Do 10 roků v CY a EL Od 2 do 10 roků v CZ Od 5 do 10 roků v SK Od 3 do 12 roků v EE Do 15 roků v IE Od 3 do 15 roků v LT Od 8 do 17 roků v LV. Pouze čtyři členské státy (BG, HR, EL, MT) dodatečně předjímají trestný čin spiknutí při organizované trestné činnosti v souvislosti s čl. 2 písm. b). Podle vnitrostátních právních předpisů MT závisí trest na trestném činu, který je cílem dohody. BG stanoví horní sazbu trestu na 6 roků a HR na 3 roky. V EL je trestný čin spiknutí při organizované trestné činnosti trestán odnětím svobody ve výši nejméně 6 měsíců (nejméně 3 měsíců, pokud se jedná o přečin trestaný odnětím svobody ve výši nejméně 1 roku). Je nutno zdůraznit, že většina členských států překračuje své základní povinnosti a trestá vyššími tresty zvlášť závažná jednání, která rámcové rozhodnutí v souvislosti s hlavními trestnými činy uvedenými v článku 2 neupravuje: v závislosti na úloze dotyčné osoby ve skupině organizované trestné činnosti, např. zakladatelé, rozhodovací subjekty nebo vedoucí zločinného spolčení (BE, BG, DE, HR, EE, EL, IT, LT, LU, LV, MT, NL, PL, PT, SI, ES); kvůli závažnosti predikativního trestného činu (CZ, DE, FR, IT, PL, RO, ES); kvůli zvláštním okolnostem, jako je použití specifických nástrojů nebo nebezpečných látek (EL, IT, LT, PL); kvůli vysokému počtu osob podílejících se na zločinném spiknutí (IT, MT) Přitěžující okolnosti (čl. 3 odst. 2) Podle čl. 3 odst. 2 zajistí členské státy, aby spáchání predikativního trestného činu v rámci zločinného spolčení bylo možné považovat v rámci jejich vnitrostátních systémů za přitěžující okolnost. Vnitrostátní systémy všech členských států se obecně vyznačují zásadou individualizovaných trestů, což znamená, že každý trest za trestný čin může být případně zpřísněn nebo zmírněn podle individuálních okolností, o nichž se rozhoduje případ od případu. Uvedené zahrnuje rovněž zvláštní případ spáchání trestného činu v rámci zločinného spolčení. Z hlediska právních ustanovení, která se konkrétně týkají přitěžujících okolností, byly zjištěny tyto přístupy: Vnitrostátní právní předpisy IE považují spáchání trestného činu v rámci zločinného spiknutí za přitěžující okolnost, která se uplatňuje pouze u trestných činů s horní hranicí trestu nejvýše 4 roků, což je přesně minimální rozmezí požadované v čl. 3 odst. 2. V SI se přitěžující okolnost uplatňuje u trestných činů s horní hranicí trestu nad 3 roky odnětí svobody. 7

8 Ve vnitrostátních právních předpisech šesti členských států (HR, CZ, FI, HU, LT, PL) je spáchání trestného činu v rámci zločinného spolčení obecně považováno za přitěžující okolnost u každého trestného činu (a nikoliv pouze u závažných trestných činů). Jedenáct členských států (AT, BE, BG, CY, DE, IT, LV, MT, PT, SK, ES) používá ve svých vnitrostátních právních předpisech zvláštní odkaz na přitěžující okolnosti v souvislosti se seznamem predikativních trestných činů, které se považují za nejzávažnější, protože byly spáchány v rámci zločinného spolčení. Není jasné, zda seznam zahrnuje všechny trestné činy stíhané odnětím svobody v délce nejméně 4 roků. Vnitrostátní právní předpisy šesti členských států (EE, EL, FR, LU, NL, RO) výslovně nezmiňují spáchání trestného činu v rámci zločinného spolčení jako přitěžující okolnost Možnost zmírnění trestu nebo osvobození pachatele od trestu (článek 4) Bez ohledu na volitelnou povahu článku 4 ( Každý členský stát může... ) stanoví všechny členské státy okolnosti, za jakých může dojít za polehčujících okolností k osvobození od trestní odpovědnosti či trestu nebo k zmírnění trestu, které platí pro trestné činy uvedené v článku Tresty ukládané právnickým osobám (čl. 6 odst. 1 a 2) V souladu s čl. 6 odst. 1 bude jednání právnické osoby podle čl. 5 odst. 1 (případy vedoucího postavení na základě oprávnění zastupovat, pravomoci přijímat rozhodnutí a vykonávat kontrolu) postihováno pokutou trestní nebo jiné povahy či případně jinými tresty, než jsou tresty uvedené v tomto ustanovení. V souvislosti s čl. 5 odst. 2, a to v případech nedostatečného dohledu nebo kontroly, je v čl. 6 odst. 2 uvedena pouze povinnost postihu účinnými, přiměřenými a odrazujícími sankcemi nebo opatřeními. Pokud jde o trestné činy podle článku 2, všechny členské státy (s výjimkou CY, který v souvislosti s právnickými osobami neuvedl žádné zvláštní pokuty) uplatňují v souvislosti s jednáním právnických osob pokuty trestní nebo jiné povahy. V souvislosti s možnými jinými sankcemi a nevyčerpávajícím seznamem uvedeným v čl. 6 odst. 1 uplatňují všechny členské státy až na pět (AT, DE, EE, FI, IE) rovněž jiná opatření než pokuty: (a) (b) (c) (d) (e) zbavení nároku na pobírání veřejných výhod nebo podpory provedlo do svého vnitrostátního práva čtrnáct členských států (HR, CZ, FR, EL, HU, IT, LU, LV, MT, PL, PT, RO, SI, ES); dočasný nebo trvalý zákaz provozování obchodní činnosti provedlo do svého vnitrostátního práva patnáct členských států (BE, HR, CZ, FR, EL, HU, IT, LT, LV, MT, PL, PT, RO, SI, ES); uložení soudního dohledu provedlo šest členských států: (FR, IT, MT, PT, RO, ES); zrušení rozhodnutím soudu provedlo do svého vnitrostátního práva třináct členských států (BE, HR, CZ, FR, HU, LT, LU, LV, MT, PT, RO, SI, ES); dočasné nebo trvalé uzavření provozoven použitých ke spáchání trestného činu provedlo do svého vnitrostátního práva sedm členských států (BE, FR, LT, MT, PT, RO, ES). 8

9 Šestnáct členských států (BE, BG, HR, CZ, FR, HU, IT, LT, LV, LU, NL, PL, PT, RO, SK, SI) navíc stanoví opatření, jež nejsou uvedena v čl. 6 odst. 1, a to hlavně zabavení majetku a zveřejnění rozsudku Soudní příslušnost a spolupráce při trestním stíhání (článek 7) Článek 7 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby se jejich soudní příslušnost vztahovala alespoň na ty případy, ve kterých byly trestné činy uvedené v článku 2 spáchány. První kritérium je povinné a týká se činů spáchaných zcela nebo částečně na území členského státu nezávisle na tom, kde je zločinné spolčení usazeno nebo kde provádí svou trestnou činnost. Všechny členské státy dosáhly souladu s tímto ustanovením přijetím základní zásady teritoriality, která je ve většině případů rozšířena na lodě a plavidla. Druhé kritérium, a to soudní příslušnost u činů spáchaných jejich státními příslušníky mimo jejich území, přijaly rovněž všechny členské státy. Tato skutečnost znamená, že všechny členské státy splnily zároveň požadavek uvedený v čl. 7 odst. 3, kterým se ukládá povinnost buď stanovit svou soudní příslušnost pro trestné činy, které spáchali jejich státní příslušníci mimo jejich území, nebo je vydat. Třetí kritérium se týká činů spáchaných ve prospěch právnické osoby usazené na území členského státu. Jasný odkaz na toto ustanovení je obsažen ve vnitrostátních právních předpisech čtyř členských států (CZ, IE, IT, NL). Pokud jde o omezení soudní příslušnosti u posledně dvou uvedených situací (čl. 7 odst. 1 písm. b) a c)) určitými okolnostmi v případě, kdy ke spáchání trestných činů došlo mimo jejich území, žádný z členských států tento přístup nepřijal. Ustanovení čl. 7 odst. 2 se týká povinnosti spolupráce členských států při přeshraničních případech (spory o příslušnost). Všechny členské státy mají vnitrostátní právní nástroje ohledně koordinace v boji proti závažné přeshraniční trestné činnosti s možností využít podporu Eurojustu k posílení koordinace a spolupráce vnitrostátních orgánů. Úkol Eurojustu podporovat členské státy v této oblasti je rovněž součástí nyní projednávaného návrhu nařízení o Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust) Neexistence požadavku na oznámení nebo obvinění osobami, které jsou oběťmi trestných činů (článek 8) Článkem 8 rámcového rozhodnutí se členským státům ukládá, aby se přesvědčily, zda vyšetřování nebo trestní stíhání, které se týká trestných činů uvedených v článku 2, nezávisí na oznámení nebo na obvinění osobou, která je obětí trestného činu, alespoň pokud jde o jednání, k němuž došlo na území členského státu. Soudní řízení ex officio v případech trestního stíhání trestných činů uvedených v článku 2 je dnes zásadou ve všech členských státech. Uvedené vyplývá jednak přímo z vnitrostátních právních předpisů nebo lze odvodit ze skutečnosti, že v některých členských státech nejsou stanoveny žádné podmínky, podle nichž by trestní stíhání záviselo na takovém oznámení nebo obvinění Posouzení příslušných vnitrostátních ustanovení členských států, které nezakládají své systémy na samostatném trestném činu Provedení rámcového rozhodnutí Dánskem Dánské vnitrostátní právní předpisy neobsahují samostatný trestný čin v souvislosti s článkem 2 nebo související definice uvedené v článku 1. 9 COM(2013) 535 final. 9

10 Trestně stíhají obecně každý pokus o spáchání trestného činu a různé formy účasti na těchto činech, přičemž tresty závisí na konkrétním jednání. U všech trestných činů se uplatňuje obecná přitěžující okolnost založená na spáchání trestného činu více osobami jednajícími ve spolčení. DK uplatňuje rozsáhlé polehčující okolnosti u všech trestných činů a má systém trestního práva založený na horizontální odpovědnosti právnických osob u všech trestných činů, a to s příslušnými pokutami. Obecné předpisy o soudní příslušnosti rovněž obsahují zásadu teritoriality a soudní příslušnost pro trestné činy spáchané jeho státními příslušníky mimo jeho území. Soudní řízení ex officio bez oznámení nebo obvinění ze strany obětí trestného činu je obecným pravidlem trestního stíhání v DK Provedení rámcového rozhodnutí Švédskem Švédské vnitrostátní právní předpisy neobsahují samostatný trestný čin v souvislosti s článkem 2. Trestně stíhají přípravná jednání a ve většině případů pokusy o spáchání některého ze seznamu trestných činů, které jsou považovány za typicky páchané v rámci zločinného spolčení a které jsou zároveň páchány za účelem zisku a trestány odnětím svobody s horní hranicí nejméně 4 roků. Trest za přípravu trestného činu musí být nižší než horní hranice a může být nižší než spodní hranice u spáchaného činu a nemůže přesáhnout 2 roky odnětí svobody (pokud se u spáchaného trestného činu počítá s odnětím svobody v délce nejméně 8 roků). Vnitrostátní ustanovení počítají s přitěžujícími okolnostmi při spáchání trestného činu ve zločinném spolčení, které lze použít u každého trestného činu. Za tímto konkrétním účelem se používá definice organizované trestné činnosti. Systém švédského trestního práva je založen na horizontální odpovědnosti právnických osob při všech trestných činech s odpovídajícími pokutami a dodatečnými sankcemi. Obecné předpisy o soudní příslušnosti rovněž obsahují zásadu teritoriality a soudní příslušnost pro trestné činy spáchané jeho státními příslušníky mimo jeho území. Většina trestných činů je trestně stíhána ex officio bez oznámení nebo obvinění ze strany obětí trestného činu. 3. ZÁVĚRY A DALŠÍ KROKY Přehled provedení rámového rozhodnutí do vnitrostátního práva v členských státech poukazuje na řadu odlišností, které lze do značné míry přisoudit odlišné právní tradici v jednotlivých členských státech. Komise zastává názor, že rámcové rozhodnutí nedosáhlo nezbytné minimální úrovně sblížení, pokud jde o řízení zločinného spolčení nebo účasti na něm, na základě jednotného pojetí takového spolčení. Komise tudíž soudí, že rámcové rozhodnutí umožňuje členským státům, aby nezavedly pojem zločinného spolčení, ale nadále uplatňovaly stávající vnitrostátní trestní právo použitím obecných pravidel o spoluúčasti na určitých trestných činech a jejich přípravě. Uvedené může mít za následek, že při praktickém provedení rámcového rozhodnutí ve vnitrostátním právu vzniknou další odlišnosti. Zatímco většina členských států přijala samostatný trestný čin v souvislosti s účastí na zločinném spolčení v souladu s článkem 2, dva členské státy tak neučinily. Všechny členské státy, které uplatňují samostatný trestný čin, postihují účast na zločinném spolčení (čl. 2 písm. a)), zatímco několik z nich navíc postihuje trestný čin dohody na organizované trestné činnosti (čl. 2 písm. b)). Žádný členský stát se nerozhodl pro trestní stíhání pouze trestného činu dohody na organizované trestné činnosti (čl. 2 písm. b)). Řada členských států jde nad rámec minimálních požadavků. Některé z nich rozšířily vnitrostátní ustanovení tím, že neodkazují na všechny prvky definice organizované trestné činnosti, např. nezmiňují kritérium zisku nebo rozsahu predikativních trestných činů. Výsledkem je, že vnitrostátní právní řády používají širší škálu trestných činů, např. rovněž trestné činy, které nejsou nutně páchány kvůli zisku (nebo u nichž zisk alespoň není nutno dokázat), nebo případy, u nichž je rozsah rozšířen za hranici závažných trestných činů. Kromě 10

11 trestných činů podle článku 2 řada členských států používá opatření, která nejsou vůbec zahrnuta do rámcového rozhodnutí, např. souběžné trestné činy, kterými se řeší zvláštní typy organizovaných skupin definovaných jejich cílem nebo pomocí jejich modu operandi. Za jiný příklad vnitrostátních standardů, které přesahují rámcové rozhodnutí, lze považovat úroveň základních trestů, která je vyšší než úroveň, s níž počítá rámcové rozhodnutí, a která se v některých případech dále zvyšuje např. v důsledku zvláštního jednání nebo úlohy ve spolčení. Je rovněž nutno poznamenat, že volitelná ustanovení, jako jsou polehčující okolnosti nebo tresty pro právnické osoby, byla provedena do vnitrostátního práva v široké míře. Existuje řada otázek, které mohou vyžadovat dodatečné ujasnění ohledně řádného provedení rámcového rozhodnutí ve vnitrostátním právu. Tyto otázky se především týkají potenciálně omezené oblasti působnosti definice zločinného spolčení a řádného provedení článku 5 o odpovědnosti právnických osob ve vnitrostátním právu. V souladu s Evropským programem pro bezpečnost, který vyzývá k zajištění lepšího uplatnění a provedení stávajících právních nástrojů EU ve vnitrostátním právu, Komise podpoří členské státy při zajišťování uspokojivé úrovně provedení rámcového rozhodnutí ve vnitrostátním právu. Komise bude rovněž nadále sledovat soulad vnitrostátních opatření s nástroji EU. Posouzení rovněž zohlední, zda tyto otázky měly dopad na řádné provedení rámcového rozhodnutí ve vnitrostátním právu. Komise naváže dvoustranné kontakty s dotčenými členskými státy a bude-li to nutné, použije svých donucovacích pravomocí podle Smluv. Tato práce rovněž přispěje k posouzení nutnosti a vhodnosti revize rámcového rozhodnutí. 11