Ročenka. Jizersko-ještědského horského spolku

Transkript

1 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2006 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

2 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2006 HORSKÝ SPOLEK

3 Důlní skály na Ještědu

4 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Redigoval Marek Řeháček předseda redakční rady JJHS PÁTÝ ROČNÍK 2006 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK Liberec 2007 Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členů vydal Jizersko-ještědský horský spolek Graficky zpracovalo Nakladatelství Petr Polda, Liberec PETR POLDA NAKLADATEL

5 Ing. Vladimír Moc předseda Jizersko-ještědského horského spolku Liberec 2007 ISBN ISSN

6 Slovo předsedy spolku Vážení členové Ještědsko jizerského horského spolku, vážení čtenáři a vzácní přátelé. Rok s rokem se sešel a blíží se další členská schůze, a tak je čas rok 2006 zhodnotit. Hlavní činnost Horského spolku a jeho výboru byla zaměřena, kromě jiného, na několik důležitých bodů. Hned na počátku minulého roku bylo nutné zajistit nové prostory pro kancelář a její přestěhování z Bažantí ulice. Od jara, které v roce 2006 začalo neobvykle dlouho, se obdobně jako v letech předcházejících rozběhly práce sekce ochrany přírody na činnostech prospěšných přírodě, k jejímu zkrášlení a také směřující k zlepšení životního prostředí nás všech. V současnosti sahají naše aktivity mimo Jizerské hory a Ještědský hřeben. Kromě těchto uvedených území spočívala v minulém roce nejvýznamnější činnost spolku v Českém ráji. Akce sekce jsou také základním zdrojem a východiskem k veškerým dalším aktivitám, které spolek vykonává. Během kalendářního roku vydala propagační sekce spolku dotisk knihy Daleké obzory, svoji čtvrtou ročenku a knihu Tři iseriny. Spolkovou činnost v období od března do prosince prezentoval výbor spolku vydáním čtyř zpravodajů. V nich výbor informoval všechny své členy a příznivce o své činnosti a především o dokončených a připravovaných spolkových akcích. Koncem uplynulého roku se také podařilo uzavřít dohodu o spolupráci s přáteli na polské straně Jizerských hor. Towariszstvo Izerskie a Jizersko-ještědský horský spolek tím položily základní kámen k další možné spolupráci v propojení zajímavých míst Jizerských hor a v oblasti ochrany přírody na obou stranách státní hranice. V neposlední řadě měl před sebou výbor práce spojené se zajištěním zdárného průběhu oslav 10letého výročí založení spolku. Akce k této oslavě proběhla s velkým úspěchem na Prezidentské chatě v Jizerských horách. Tam se 14. října 2006 sešla více než stovka členů a příznivců Horského spolku a toto naše výročí řádně oslavila. Vážení členové horského spolku. Velice Vám děkuji za přízeň, kterou jste mi projevili v minulém roce svojí volbou. Opravdu si této pocty velice vážím, avšak okolnosti, které nastaly, mě nutí, abych svoji činnost jako předseda spolku i jako člen výboru ukončil. Zcela jistě se najde někdo mladší a nadějnější, kdo Horský spolek povede spolehlivě dál v duchu ochrany přírody, jejího zvelebování a samozřejmě i zodpovědnosti za jeho další vývoj. Na závěr mi dovolte, abych poděkoval všem aktivním členům za práci v sekci ochrany přírody, za jejich odpovědný a vstřícný přístup. Poděkování za přízeň a podporu, kterou našemu spolku věnují, si zaslouží i sponzoři a všichni ostatní členové a v neposlední řadě i naši příznivci. Vladimír Moc V Liberci 28. února

7 Úvahy redaktora ročenky Hodně jsem musel zalovit v paměti, abych si vzpomněl na svůj vstup do Horského spolku i na to, jak jsem se stal na krátký čas jeho předsedou a jak jsem celý náš spolek, jeho činnosti a lidi v něm vnímal. A nakonec jsem musel konstatovat, že mi z toho všeho zůstaly v hlavě spíše než nějaké přesné informace jenom křehké pocity a vjemy. Vzpomínám si na okamžik v létě 1998, kdy jsem se stal členem spolku. Bylo to ve velebném místě, v hejnickém barokním klášteře, kam jsem přijel na kole v rozedrané košili a kde mne oslovili Šimon Pikous s bratrem Honzou, a po dvou skleničkách puškvorcové (dodnes mám její chuť a vůni v mysli, přestože již jen matně tuším, že tu horskou kořalu tehdy uvařil přítel Herbert Endler) mne pod pohrůžkou něžného násilí donutili vyplnit přihlášku. Do spolku jsem tedy vstupoval pod blaženými dojmy z barokní hejnické krásy podpořené puškvorcovou, tedy zcela slepě a především z úcty a obdivu k našim horám a lidem, kteří je měli a mají rádi a chtěli a chtějí je zvelebovat i chránit. Dlouhou dobu jsem pak dostával poštou tehdy ještě jen kopírované informační materiály spolku se soupisy jmen lidí, které jsem jen pramálo znal, a společných akcí, kam jsem se zdráhal chodit. Do aktivní činnosti ve spolku mne přivedl až Honza Pikous a Leoš Vašina a opět si vzpomínám jen na náladu té chvíle. Seděli jsme tehdy na Velké Jizeře před chatou, bylo teplo, pili jsme pivo z lahví a až k nosům nám vlál odér suchých záchodků. A pak ještě Šimon Pikous, s nímž jsme dali dohromady znovuzrození Soutěže stovkařů a opětovné přijetí Ještědu do naší zájmové oblasti. Od těch dob se ve spolku událo mnohé; spousta dobrého, ale i to, na co se spíše rádo zapomíná. Zdá se mi, že spolek je tak trochu jako člověk; vyvíjí se, zraje a někam spěje, mnohdy rozerván nejistotou správnosti svého cíle, zmítán láskou i rozpory o smyslu vlastní existence. A jakkoliv jsem do spolku vstoupil kdysi spíše pod dojmem barokní krásy a divoké rozmařilosti bratrů Pikousů a lihovarnického umu Herberta Endlera, nikdy ani v časech, kdy se ne vše dařilo jsem nepřemýšlel o tom, proč v něm vlastně jsem. Spolek jsem vždy vnímal jako různorodé společenství lidí, které sjednotila síla úcty a obdivu k horám. Někteří si v nich hledají čas k relaxaci a honí v nich kilometry pěšky či na kole; odškrtávají si počty vylezených skal či o nich jen hluboce a citlivě básní, sbírají razítka z horských chat, milují rozhledny a pomníčky; tancují okolo starých pověstí, zlátnoucích bučin a zurčících potoků, překládají století staré básně, které už nikdy nikoho neměly zajímat; tetelí se nad kvítky na rašeliništích a hnízdícími ptáky; sázejí do hlíny stromky a do sebe pivo. Lidé různých vzdělání, profesí i jazyků. Všichni v horách i ve spolku mají právo na svoji existenci, nikoho z nich neodsuzuji a všech si vážím. Patřím k nim, tu k jedněm, jindy k druhým. Jsem o to radši, že spolková ročenka vznikla na stejném principu spojení nejrůznějších zájmů a lidí; tak trochu mi to připomíná heslo rakouského mocnářství, ono VIRIBUS UNITIS čili SPOJENÝMI SILAMI. A je třeba říci, že v ročence, vycházející již pátým rokem, je stále mnoho z původního nadšení a nezištné bláznivosti. Seděli jsme kdysi s Petrem Ferdyšem Poldou a Pavlem Schmudlou Schneiderem a vymysleli návrat ke starým ročenkám, ve stejném rozměru a obsahu, jaký kdysi tisknul starý horský spolek. A díky podpoře tehdejšího výboru a mnoha členů a příznivců spolku se projekt, který napoprvé vypadal hodně podivuhodně a ne úplně perspektivně, opravdu vznikl a přežil. Věřte, nebylo to úplně jednoduché, sehnat tehdy lidi, kteří napíší smysluplné a zajímavé články, další autory, kteří k nim dají kvalitní 6

8 fotografie, nadšence, kteří udělají namáhavou redakci a korektury textů, články vysází, a v neposlední řadě též mecenáše, kteří zaplatí tisk. Pětkrát se to zatím podařilo, ale je třeba říci, že to nelze brát jako samozřejmost, byť to přesně takto vypadá. Nebýt ochoty sazeče Ferdyše, korektorky Máty Strnadové, redaktora prvních ročenek Pavla Schneidera či autora velké části obrazového doprovodu Honzy Pikouse, kteří práci na ročenkách považovali a považují za potřebnou námahu bez nároku na odměnu, nevyšla by ročenka ve více než jednom, možná snad dvou ročnících. Znám tu náladu, která panuje ve Ferdyšově bytě posledních pět let v každém únoru a březnu; střídají se tam autoři textů a obrázků, korektoři, redaktoři; volá se sponzorům, vymýšlejí nové věci a Ferdyšova žena Ála všem nosí čaje, piva a obložené chleby. Diskutuje se, hádáme se, usmiřujeme a vymýšlíme další vylepšení. Ročenka se rodí a já si moc dobře uvědomuji, že to je tak nádherně křehké; jak se všechny ty spojené síly autorů textů a fotografií, redakce a korektorky, grafika, sazeče a tiskaře nádherně spojují se silou sponzorů, kteří ročence umožňují vznik. Ročenka 2006 se narodila a jejím hlavním tématem je na rozdíl od předchozích let, kdy velkou část tvořil vlastivědný obsah jen Jizersko-ještědský horský spolek a jeho desetiletá existence v našich horách. Snažili jsme se do ní zařadit pestrý kaleidoskop článků o tom, co spolek za deset let své existence vykonal, jak to vnímali lidé z okolí či jak to cítili sami členové. Pátý ročník ročenky a desátý rok existence spolku dokazují, že děláme činnost, která má smysl, minimálně pro nás samotné. Ale zdá se, že čím dál tím více i pro řadu dalších. Přeji Vám proto příjemné počtení Marek Řeháček předseda redakční rady JJHS Marek Řeháček (narozen roku 1975 v Liberci), vzděláním právník, momentálně pracuje jako tajemník libereckého magistrátu, kam přišel po svém působení v sekretariátu Euroregionu Neisse Nisa Nysa v Liberci a Žitavě. Ve volném čase nadšený liberecký patriot, publicista a vlastivědný badatel. Napsal řadu regionálně zaměřených publikací s tematikou Libereckého kraje a přilehlých oblastí Saska (mj. průvodce po Liberci, Jizerských horách a po Ještědí); obzvláště se zaměřuje na místní pověsti a historky. Člen JJHS od roku 1998, v krátkém období jeho předseda, od roku 2005 redaktor Ročenky. 7

9 O čestných členech Je tomu tak a není to nic nového: na společenské události se sluší zvát čestné hosty, sdružení a spolky jmenují čestné členy, města a obce udělují významným lidem čestná občanství. Také já žiji ve městě, které má své čestné občany. Sotva se ale budu mýlit, budu-li tvrdit, že nikdo neví, kolik jich je a kdo všechno se mezi ně v minulosti zařadil. Jinak tomu ale je v našem Horském spolku, který v roce 2006 oslavil mladé, teprve desáté narozeniny! Po několika telefonátech jsem měl všechny tři pohromadě. Těžší už to bylo s odpovědí na můj dotaz odkdy a za co? Tak tedy: čestnými členy Jizersko-ještědského horského spolku jsou zatím tři muži (na ženy ta sláva zřejmě teprve čeká) Libor Ambrozek, bývalý ministr životního prostředí, Ivan Moucha, který navrhl spolkové logo a odznak, a Miloslav Nevrlý, který napsal dosud nepřekonanou Knihu o Jizerských horách. Pro klidné svědomí jsem je seřadil podle abecedy. Důvody ke jmenování mohou být všelijaké. Snad proto se stává, že po jedněch jako by se za pár let zem slehla, druzí nadlouho vyčnívají z řady a zůstávají nezapomenuti třeba po několik generací. Nejhůře na tom jsou asi politici. V určitý čas jsou významní, jenže ta doba bývá pomíjivá a obvykle končí s jejich mandátem. Miloslav Nevrlý je mužem, kterého známe všichni. V roce 2006 poskytl obsáhlý rozhovor pro Kalmanach 2006/2007, prestižní ročenku vydávanou Klubem libereckých autorů. Se souhlasem vydavatele a autorů předkládáme tento rozhovor v plném rozsahu čtenářům jubilejní ročenky. S naším čestným členem si povídal Jan Šebelka. Otakar Simm 8

10 Rozhovor s Miloslavem Nevrlým Nic nemůže být vykonáno bez boží pomoci Jan Šebelka Liberec 9

11 Miloslav Nevrlý (nar. 1933) se nepovažuje za spisovatele, přesto je z těch libereckých dozajista nejznámější. Při vyslovení jeho jména se devadesáti lidem ze sta vybaví Kniha o Jizerských horách, která svým významem daleko překročila hranice regionu. Je však také autorem dalších desítek odborných publikací i čistě literárních textů. Přimět tohoto individualistu a samotáře, jak se sám kdysi nazval, k obsáhlému rozhovoru nebylo nijak snadné. V dopise, kterým odpovídal na moji žádost o rozhovor, se přiznal, že trpí celoživotní nechutí svěřovat čtenářům svoje pocity a názory prostřednictvím jiných lidí a obecně i nechutí k tomu, co se nazývá popularita. Původně jsem chtěl začít tím, jestli se ještě pamatujete na svou publikaci Ježek a lidská péče, což jsem nejdříve četl, a dost mě to mátlo, jako Ježek a lidská práce, kterou vydal v roce 1989 liberecký Svaz ochránců přírody. Nicméně ta otázka musí počkat. Zajímá mě totiž, co myslíte tou popularitou? Ježky tedy nechme na později, i když jsou mnohem zajímavější než můj názor na popularitu. Je to ale asi ta nejtěžší otázka pro začátek rozhovoru, který vypadá, že bude tak důkladný, že bude spíš generální zpovědí než pouhým interview pro literární časopis. Přitom odpověď na to, proč nemám rád to, co se možná nepřesně nazývá popularita, je vlastně prostá a možná mi ani neslouží ke cti. Aniž bych se chtěl zaštiťovat prastarou Epikurovou devízou Prožij svůj život v skrytu, dávám jen přednost tomu, být co nejméně mediálně známý. Jít po ulici, myslet na svoje věci a nemuset se na nikoho zubit, nemám-li na to náladu. Také možná i proto, abych nedával špatný příklad: udělám-li někde něco pohoršujícího, chci, aby mě poznalo co nejméně lidí. Je v tom přirozeně rozpor, protože i mě těší, když se dozvím, že se moje texty někomu líbí nebo mu přinesou poučení. Měl jsem velkou radost, když mně kdysi neznámá žena napsala, že jediná kniha, kterou si s sebou vzala na rok do Ameriky, aby jí tam připomínala domov, byla Nejkrásnější sbírka. Jindy za mnou bez ohlášení přišel starý neznámý muž se sklenicí medu. Omlouval se, že neví, co lepšího by mně mohl dát za Knihu o Jizerských horách než med svých včel. Pak tiše odešel. To mě velice dojalo. Nevím už, jak se jmenoval, ani odkud byl, nikdy ho již neuvidím. Taková nevtíravá popularita je krásná. Medová! Žijeme v podivném světě. Stejně jako vy odmítám slovo popularita a všechno, co s sebou nese. Nicméně není pochyb o tom, že co se neobjeví v bulváru, v televizi, co není z Prahy, prostě neexistuje. S tím nemohu souhlasit, dokonce bych řekl, že je to naopak: právě to, co se v bulváru lhostejno, zda v tom tištěném, nebo v onom na obrazovce neobjeví, existuje tím trvaleji. Takové dílo žije ke svému prospěchu jen skrytějším životem a musí být o to dokonalejší. Snad by bylo možno i parafrázovat dávného autora: Prchavosti, tvé jméno jest bulvár! Je kormutlivé pozorovat, kolik prchavého úsilí muselo dát třeba zpěvákovi na obrazovce, aby se pomaloval, postrojil, propíchal si kovovými předměty obličej, rozcuchal se a nabarvil si vlasy tak, aby vypadal jinak než ten, který zazpívá po něm. Jen proto, aby si ho přelétaví diváci na několik měsíců, dnů, někdy i jen hodin zapamatovali. Ale proč? Vždyť nejvěhlasnější díla a nejslavnější vynálezy jsou anonymní! A Praha? Ani ta nemá s trvalostí a dokonalostí nějakého díla nic společného. Možná se na její vzdálenost od svého bydliště jen vymlouvají ti, kdo nejsou doma spokojeni sami se 10

12 sebou. Tehdy je dobré si vzpomenout na slova chůvy dávného ruského básníka. Když chlapec dospíval a dychtivě hleděl na mraky, které plynuly nad jeho rodnou stepní vsí do cizích krajů, do opojného neznáma, utěšovala ho stará chůva: Dívej se, dušinko, dívej, ale pamatuj, že kdo není šťastný v naší tiché vsi, nedojde štěstí ani v újezdě. Odejde z městečka a brzy ho začne dusit marnost i v guberniálním městě. A až ho znudí gubernie, odjede daleko, daleko, až do carova sídla. Ale takovému člověku se i Petrohrad brzy omrzí. Do Paříže pak, holoubek, zamíří a tam mu stejný kámen duši zalehne jako v naší stepi. Ale kam potom z Paříže, dušinko? A tak k čemu bulvár, k čemu Praha? Liberec je stejně dobrý. Hic Rhodos, hic salta, tady ukaž, jak umíš tancovat! Nad Horním Polubným na jaře 1959 Vycházím také z toho, že se v médiích objevují stále stejné tváře. Někdy mám dojem, jako by v Česku žilo jen několik desítek lidí, kteří stále omílají totéž dokola. To je jeden z důvodů, proč jsem vás požádal o rozhovor. Jsem přesvědčen, že zajímavých lidí je u nás mnohem víc a zajímavějších než takzvaně populárních osobností. Nevím, máte-li na mysli vzhledem k tomu, že Kalmanach je literární časopis pouze oblast literární tvorby, nebo týká-li se vaše otázka obecného problému. Ti nejvytrvalejší a zároveň nejsterilnější omílači se totiž nerekrutují z literátů, ale z politiků. Je tísnivé a bolestné pozorovat, jak plíživě, ale nezadržitelně se při tom mění i jejich vzezření. Jak například někteří politici a to, jak se módně říká, napříč politickým spektrem se začínají nejen svými proslovy, ale i svou fyziognomií čím dál tím víc podobat svým komunistickým předchůdcům. Přibývá vypasených sněmovních břich a tlustých senátorských zadnic, stále častěji se na obrazovce objevují místo dřívějších jasných obličejů bahnité tváře s hroším pohledem, v němž se zračí lhostejná povýšenost. Nenažranost tělesná i duševní. Přitom kočebráckost jejich práce je často úděsná některé zákony, které vyplodí, je nutno až osmdesátkrát předělávat. To je velmi smutné. Ale to už jsem se mimoděk pustil na tenké neliterární ledy, omlouvám se. Je třeba věřit, že svět je řízen jinak. Že i v této generaci kdesi skrytě žijí lamed vav cadikim. Třicet šest spravedlivých, kteří podle Talmudu chrání svět před zničením. Anonymně, bez jakékoli popularity, a dokonce aniž to o sobě a ani lidé o nich! vědí. 11

13 Za největší úskalí tohoto rozhovoru jsem již dopředu považoval téma Jizerských hor. Napsal jste o nich řadu knih a mnohokrát o nich do médií i na veřejnosti mluvil. Nicméně se tomuto tématu jen stěží mohu vyhnout. Vzpomenete si přesně na den, kdy jste se poprvé s Jizerskými horami setkal? Bylo to něco jako zjevení, nebo váš vztah k nim rostl postupně s tím, jak jste se s nimi seznamoval? Proč by Jizerské hory měly být úskalím? Napsal jsem o nich jen jednu knihu. Sice velkou a tlustou, ale jednu. Map, průvodců, textů k fotografiím a pohlednicím, bibliografií nebo odborných či naučných publikací o netopýrech, ptácích, rašeliništích, skalách jsem sice napsal dost, a k tomu ještě novinové články, a také jsem toho hodně napovídal na přednáškách, ale za vyjádření svého niterného vztahu k Jizerským horám považuji pouze Knihu o Jizerských horách. Na den, kdy jsem se s těmi lesnatými horami setkal poprvé, se pamatuji úplně přesně. Bylo to o Velikonocích před padesáti sedmi roky, na Velký pátek 15. dubna Necelé čtyři roky po velké válce. Bylo mi patnáct a půl roku a toho dne jsem poprvé přijel s rodiči z Prahy do Horního Polubného, téměř vylidněné horské obce na východě hor. Poslední sníh, sluncem proměněný v divokou vodu, opouštěl horské stráně a stékal po slehlých travách do údolí. Ve vzduchu se vznášela vůně, kterou člověk cítí jen v mládí, kdy očekává od života ještě všechno, vůně nekonečné svobody. Nad probouzející se zemí se svolávali tažní ptáci. Pak se jejich hejno naráz zvedlo a zamířilo přes zelené lesy do Skandinávie, k severským tajgám a tundrám. Do kraje, po kterém jsem toužil, ale o kterém jsem v těch časech, kdy se Československo podobalo vězení, obehnanému ostnatým a elektřinou nabitým drátem, mohl jen snít, ale nikdy jej spatřit. Ten okamžik prvního výsostného setkání s Jizerskými horami, s prvním dotekem svobody nekonečných liduprázdných lesů, jsem se až po mnoha letech neuměle snažil popsat v úvodní dubnové kapitole ke Knize o Jizerských horách. Brodění Jizerky v červenci

14 Několik příštích letních prázdnin jsem pak prožil na faře v Horním Polubném. Ten prastarý barokní dům získal po válce na čas pražský pěvecký spolek Křížkovský, v němž můj tatínek desetiletí zpíval. Byly to nádherné prázdniny. Na svých osamělých výpravách jsem začal s těmi lesnatými horami pociťovat jakousi hlubokou vnitřní sounáležitost, která stále sílila. Opuštěné lesy, severská rašeliniště, dřevem a tlením vonící horské chalupy, to všechno souznělo s mojí introvertní samotářskou povahou. Proto jsem do srpnové úvodní kapitoly Knihy o Jizerských horách mohl po letech stejně nedokonale popsat i dávné bloudění šestnáctiletého chlapce tím nejkrásnějším místem na světě, které ten mladík kdy poznal, rašeliništěm Velké jizerské louky. A to je všechno. Zdá se, že úskalí vaší první horské otázky máme šťastně za sebou. Jak došlo k tomu, že člověk, který se narodil v Praze, vystudoval tam gymnázium a zoologii na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze, se ocitl v roce 1957 v Severočeském muzeu v Liberci? Stát měl tehdy povinnost se absolventům vysokých škol postarat o zaměstnání. Ti zase ale byli povinni jakoukoli anonymní umístěnku přijmout, ať už se jim přidělené místo a povolání zamlouvalo, nebo ne. Nezaměstnanost se netrpěla, byla trestána jako příživnictví. Bylo to možné ale obejít tak, že si student sehnal místo sám a budoucí zaměstnavatel požádal školu o vystavení umístěnky na jeho jméno. To se tolerovalo. Jeden z mých fakultních spolužáků byl z Liberce a dozvěděl se, že tamní muzeum hledá zoologa. Souhlasil jsem, umístěnka dorazila na děkanát. Proč jsem souhlasil? Vlastně nevím, možná proto, že míst pro systematické zoology bylo tehdy velice málo, prakticky žádná, a bezpochyby i proto, že Jizerské hory, které mě jako chlapce okouzlily, byly blízko. To, že se ale zvedají hned za posledními libereckými domy, jsem nevěděl, nikdy předtím jsem v Liberci nebyl. Nastoupit do muzea bylo nutno ihned. Přijel jsem se proto představit již 1. března, tedy ještě před promocí, a už jsem v Liberci i v muzeu zůstal. Zaměstnání jsem tedy měl, ale žádná výhra to nebyla. Tak zvaní kulturní pracovníci, mezi které jsem se přijetím muzejního místa zařadil, byli tehdy československým státem honorováni velice nízko. A z nich nejnižší platy měli právě muzejníci, služebníci neužiteční. Když jsem tehdy prozradil mamince, jakou mzdu budu v muzeu pobírat, vstoupily jí do očí slzy. Dodnes si pamatuji, že řekla: Na takový plat jsi, Miloušku, nemusel ale tak dlouho študýrovat. Přežil jsem ale celoživotní žebráckou mzdu ve zdraví a hlady jsem také nezahynul. V muzeu byla ale svoboda a ta byla tehdy důležitější a lepší než peníze! Promiňte, že připomínám váš věk, ale letos vám bude třiasedmdesát let, a máte tak už od svých začátků dostatečný odstup, abyste třeba mohl uvažovat i o osudových křižovatkách, které ovlivnily váš život. Nepřemýšlel jste někdy o tom, co byste dělal, kdyby vaší první a vlastně i poslední štací nebyl právě Liberec? Přesněji: jestli vám Jizerské hory nebyly třeba nějak předurčeny? Uteklo to v libereckém muzeu rychle, to je pravda, ale já vlastně nikdy neuvažuji o tom, co mohlo být, a není. Tím méně, abych se tím trápil. Byla by to jen vanitas vanitatum, marnost nad marnost. Jsem víceméně jako zvíře vděčný a spokojený s tím, co právě je. Jinak bych se zbytečně soužil, vždyť aniž si to uvědomujeme v každém okamžiku života 13

15 S rodiči, sestrou a babičkou na promoci 2. července 1957 S manželkou na promoci dcery Sylvy v létě

16 nás potkávají a míjejí věci, lidé a příležitosti, které by nám mohly zcela změnit život, kdybychom se jich chopili. A my nic, nevšímavě jdeme, lákavé a třeba osudové křižovatky míjíme, krásné cesty vlevo ani vpravo nerozpoznáváme. Ale pokud věříme, že život každého člověka je jedinečný, a navíc směřuje k dobrému konci, pak nás to nemusí mrzet, protože víme, že žádná lidská osudová křižovatka ve skutečnosti neexistuje. Asi jsem se pustil do zbytečně dlouhého a navíc mudrlantského úvodu jen proto, abych řekl, že nevím, jestli mně byly Jizerské hory souzeny, nebo ne. Naprostou náhodou (nevím ale vlastně, byla-li to náhoda, a nebyl-li to naopak Osud, fatum, kismet?) jsem se octnul v roce 1957 sám v Liberci, v kamenném germánském městě, kde jsem neznal živou duši. Náhoda či osud mi tehdy přidělily muzeum, ale zároveň také dost času a trpělivosti číst v této velebné budově staré německé vlastivědy, kroniky, knihy a časopisy. Ty se tam po poválečných svozech povalovaly po chodbách a psalo se v nich o Jizerských horách. Z neznámého důvodu mě to bavilo. Ještě krásnější ale bylo toulat se po horách a všechno poznávat, ukládat do paměti, zapisovat do deníku. To byly dvě nejdůležitější, základní věci. Byly-li osudové, nevím. To, že jsem pak o Jizerských horách víceméně na výzvu a přání dobrých lidí napsal knihu, je až druhá věc. Musím totiž po pravdě přiznat, i když dokázat to nemohu, že kdybych tehdy (jinou osudovou náhodou) dostal zaměstnání například v třeboňském muzeu, pravděpodobně bych asi stejně nadšeně obcházel a sepisoval jihočeské rybníky místo jizerskohorských rašelinišť a zkoumal ryby místo netopýrů. Jak by to na Třeboňsku bylo s pytláckými a dřevorubeckými pomníčky, které si v Knize o Jizerských horách získaly takovou oblibu, ale nevím, a možná by se tam ani nenašel člověk, který by mě požádal o napsání Knihy o jižních Čechách. A kdybych žil v 18. století v Saskatchewanu, možná bych sepisoval kanadské Indiány nebo zkoumal medvědy baribaly. Víc se k tomu nedá říci. Jen nevím, jestli si teď dokážete z mojí odpovědi na vaši osudovou otázku vybrat něco kloudného. Vystudoval jste zoologii. Vím o vás, že jste se na přírodovědeckou fakultu přihlásil proto, že jste jako kluk miloval, chytal a kroužkoval ptáky. Co vás k nim přivedlo a co vás na nich fascinovalo? Touha létat? Já jsem kvůli této touze stavěl v dětství modely letadel... Dodnes nechápu, co mě na tom tak lákalo. Letadlo totiž není můj oblíbený dopravní prostředek. Co mě k ptákům přivedlo, vím také docela přesně. Byly to dvě stránky z úplně neznámé a náhodně přečtené knihy Hrad na Podlesí. Vyšla roku 1932, napsal ji člověk jménem Josef Pavel a našel jsem ji v tatínkově knihovně; četl jsem tehdy všechno, co se mi dostalo do rukou. Psalo se v ní, jak se za letního jitra vydal kdesi v Pošumaví venkovský chlapec do lesa na lov černohlávka, černohlavé pěnice. Byly to jen dvě bezvýznamné a pro děj knihy nedůležité stránky, ale okouzlily mne! Pražskému klukovi, který po vyučování jen kopal s kamarády na ulici do mičudy a bloumal městem, se otevřely během několika okamžiků četby nové, netušené, nádherné světy: bylo mi čtrnáct let nejlepší doba změnit život. Ale kdo by mně mohl poradit, jsem neměl tušení. V Pražské informační službě na Národní třídě byli mým dotazem překvapeni, ale potom kamsi dlouze telefonovali, a nakonec mně řekli, že o ptáky se u nás stará Československá ornitologická společnost, a sdělili i adresu jejího jednatele. Napsal jsem tedy neznámému 15

17 pánovi, že bych se chtěl naučit znát a chytat ptáky. Obratem a laskavě odpověděl a pozval mě k sobě na přírodovědeckou fakultu. Byl tam všemi váženým docentem zoologie, ale tehdy jsem nevěděl, ani co je to fakulta, ani docent. Proto mám ve svém chlapeckém deníku ke dni 27. října 1948 zapsáno jen, že k obědu jsme měli povidlové taštičky a po nich jsem šel navštívit do Viničné ulice č. 7 pana Waltra Černého. Byl hodný, dal mi knížku o Krkonoších a v pracovně měl hrdličku. Bylo to dva dny před mými patnáctými narozeninami a mně se změnil život. Od té doby jsem už na fakultu chodil pravidelně. Pan docent mě seznámil s tehdejšími studenty zoologie, např. s pozdějším dlouholetým ředitelem pražské zoologické zahrady Zdeňkem Veselovským, a s nimi i s panem docentem jsem pak jezdíval i na fakultní ornitologické exkurze. Až dnes si uvědomuji, jak nesmírně je tehdy S potápkou malou na stanici Přírodovědecké fakulty UK v Blatné v jižních Čechách v září 1952 musely znechucovat a popuzovat neustálé dotazy a vyptávání neodbytného patnáctiletého kvintána. Přesto byli ke mně všichni laskaví a vstřícní. Hltal jsem půjčené odborné knihy a všechno si z nich pamatoval. Znal jsem tak brzy stovky druhů ptáků i jejich latinská jména, patrně mnohem víc než vysokoškoláci. Na exkurzích jsem pak od studentů i od pana docenta vyžadoval zcela bez postranních úmyslů nebo snahy je jakkoli zkoušet! třeba určení letícího ptáka až do poddruhu, věc velice nesnadnou i u vycpaného ptáka. Možná právě proto, že se pamatuji na svoji tehdejší nevycválanou dychtivost, jsem se snažil chovat se stejně laskavě a chápavě ke klukům, kteří za mnou o půl století později přicházeli do libereckého muzea a kladli mi podobné naivní a nezodpověditelné otázky, jaké jsem kdysi já pokládal panu docentovi a jeho studentům. Jak vypadala vaše další cesta od záliby patnáctiletého kluka k povolání zoologa v libereckém muzeu? Cesta byla hladká a rovná, téměř nalinkovaná: od patnácti let jsem se považoval za ornitologa. To proto, že celou kvintu, sextu, septimu i oktávu i letní prázdniny jsem prožil chytáním ptáků. Kroužky, které jsem uloveným ptákům připevňoval na nohy, mně umožňovaly, abych svoji mužskou loveckou vášeň mohl halit do vědeckého hávu. Za ptáky jsem jezdil nejen do širého pražského okolí, ale také po celé republice; málokdo znal Slovensko tak dobře jako já. Kvůli ptákům jsem nebyl jako jediný ze třídy! ani na maturitním večírku. Místo toho jsem jel do jižních Čech na rybník Malý Tisý kroužkovat mláďata bukačů. Dnes se ti ptáci jmenují kvakoši noční. 16

18 Pozorování ptáků na Velkém Pálenci u Blatné v jižních Čechách v září Muž v klobouku vpravo je docent Walter Černý. Po maturitě jsem se v roce 1952 bez valného rozvažování a zcela samozřejmě přihlásil přitom jsem nikdy nebyl vědecký typ! na přírodovědeckou fakultu ke svému milovanému docentu Černému. I když jsem neměl kvůli otci dobrý kádrový posudek, ředitelství gymnázia mě ke studiu přesto doporučilo. Možná proto, že do dotazníku, který tehdy umožňoval maturantovi uvést tři vysoké školy, na kterých by chtěl studovat, jsem vyplnil na rozdíl od většiny spolužáků třikrát jen přírodovědeckou fakultu, o nic jiného jsem neměl zájem. Vystudoval jsem tedy systematickou zoologii, ale můj niterný vztah k ptákům nepřerostl jak by se u vysokoškolského studenta asi očekávalo a slušelo do objektivního zájmu vědeckého, ale vlastně až do dneška zůstal na té krásné chlapecké úrovni, kdy mě na těch okřídlených tvorech okouzlovala jejich svoboda nedbající hranic států ani světadílů, jejich krása a zpěv i schopnost postarat se, v životě i ve smrti, sami o sebe. Byl jsem proto asi i velice špatným muzejníkem. Dnes je to naštěstí již trochu jiné, ale ještě před půlstoletím se od muzejního zoologa víceméně očekávalo, že hlavním cílem jeho práce a snad i smyslem života bude lovit, tedy zabíjet, zvířata a až do úplného zahlcení plnit jejich mrtvolami muzejní depozitáře. Zabíjet živé tvory jen proto, abych byl v muzeu hoden mzdy své se mi ale příčilo, považoval jsem to za nízké. Nikdy jsem proto žádného ptáka nezabil. Možná, že to nebylo úplně správné, ale nelituji toho, a hlavně už s tím nic nenadělám. Za sebe jsem se s tím vyrovnal v Karpatských hrách ve Hře na nevinné spolubratry. A teď mi nezbývá než čekat, přijdu-li po smrti do muzejního pekla, nebo do ptačího ráje. Trochu odbočím. V Liberci jste se důkladně věnoval netopýrům. Většina lidí, a musím přiznat, že k nim patřím také, se jich štítí. Laicky se zeptám, co je na nich tak zajímavého? To je dobrá otázka a docela vhodné odbočení. S netopýry to bylo úplně jiné než s ptáky. Nemiloval jsem je, ale zato jsem je zkoumal. Sebeméně jsem se jich samozřejmě neštítil, proč také, i oni jsou krásní, ale vadilo mi na nich, že žijí ve tmě a v chladu, kam já za nimi musím chodit. Začal jsem se o ně profesionálně zajímat až jako muzejní zoolog, hlavně proto, že jsem v Jizerských horách objevil jejich zimoviště v podzemí Protržené přehrady. Dnes existují ve světě desítky chiropterologických spolků, které se těmito podivuhodnými 17

19 Po kroužkování netopýrů na Protržené přehradě v únoru 1977 savci zabývají, ale před půlstoletím se v Československu dali na prstech jedné ruky spočítat lidé, kteří zkoumali život těch nočních tvorů. Málo se proto vědělo o jejich rozšíření, přestože v tehdejším Československu žilo přes dvacet druhů netopýrů. Třeba netopýr pobřežní, kterého jsem objevil v přehradní štole, nebyl v té době z Československa vůbec znám. Nevědělo se také, jak dlouho netopýři žijí, kam a kdy odlétají ze zimovišť na léto, spí-li celou zimu, nebo ne, mnoho dalších věcí. Lakoval jsem proto po večerech netopýří kroužky různými barvami a pak je připevňoval netopýrům na předloktí. Mohl jsem tak rozlišit jednotlivé netopýří spáče, aniž bych je musel znovu probouzet. Do podzemí Protržené přehrady jsem tak chodil čtvrt století a stejného věku se tam dožili i někteří netopýři; přilétali tam každou zimu a žilo jich tam jedenáct druhů. Ale vždycky jsem se zase těšil, až ze štoly vylezu ven na slunce. Podobné to bylo i se staletými cínovcovými štolami na Rapické hoře a na Měděnci i s galenitovými doly v Ještědských horách. I z nich jsem vždy rád znovu vycházel na boží světlo a nechával v jejich chladném temném nitru netopýry spát a čekat na jaro. Kniha o Jizerských horách, která vyšla v roce 1976, 1981 a 1996, vás proslavila. Nechci se ptát, jak a proč vznikla, myslím, že to jsou dostatečně známé skutečnosti. Spíš mě zajímá váš názor na to, jak se ty hory od doby, kdy jste na své knize před třetinou století pracoval, změnily. Zdá se mi totiž, že romantika, tajemství, poezie a nostalgie, které z vaší knihy a tehdy i z Jizerských hor 18

20 vyzařovaly, zmizely. Jako by dnes, kdy do sebe lidé v létě na horských kolech a v zimě na běžkách začínají takřka vrážet, mizel i genius loci těch kdysi opuštěných hor. To je bezpochyby pravda, alespoň já to tak vnímám zcela jistě, a nejsem proto v těch horách už tak častým hostem jako kdysi. Považuji to ale za svoje minus a za svůj generační problém. I z toho důvodu již odmítám účast na přednáškách a besedách o Jizerských horách. Myslím si totiž, že bych svým stařeckým nebojme se toho slova! skuhráním, halením se do tógy pamětníka a poukazováním na to, jak jinak a krásněji vypadaly Jizerské hory před půlstoletím, posluchače spíš rozladil a nepředal bych jim nic pozitivního. Nemám právo nikomu vnucovat svoji normu romantiky, tajemství a poezie, jak jste je uváděl ve své otázce. Zbyla by pak jen ona nostalgie, marné lkání po něčem, co se již nevrátí. Každá generace si musí svoje normy, ať už jakékoli, vytvářet sama, a nebylo by správné jí to ztěžovat. Proto obdivuji lidi, kteří se dnes nenechávají odradit holinami, které zůstaly po vyrubaných jizerských lesích, ani vysycháním rašelinišť, novými asfaltovými cestami ani současnou explozí letní i zimní turistiky a pracně a poctivě se snaží napravovat chyby, které Jizerským horám způsobilo a stále způsobuje chamtivé a krátkozraké lidské nakládání s horskou přírodou. K předchozí otázce ještě jeden doplňující provokativní dotaz. Nemáte někdy výčitky, že jste to byl právě vy, kdo svojí Knihou o Jizerských horách odstartoval zájem o tyto hory a stal se tak i jednou z příčin jejich dnešní přeplněnosti? Kdysi to tak možná trochu skutečně bylo. Když Kniha o Jizerských horách poprvé vyšla (letos to bude už třicet let!), vydávaly se do hor stovky lidí, kteří podle knihy hledali pomníčky, rozhledny, lovecké chaty, zřícená letadla, skály a vnikali do novoměstských dolů, o kterých předtím nikdy neslyšeli, i do podzemí Protržené přehrady a budili tam netopýry. Mělo by mě asi spíš těšit než rmoutit, že po vydání Knihy o Jizerských hrách založili zájemci o pomníčky spolek, který pracuje dodnes, čtyřikrát do roka vydává časopis a věnuje těm památkám zašlých časů takovou péči, jaké se jim nikdy nedostávalo. Jiní lidé se začali zajímat o horské rozhledny, a to mnohem důkladněji, než jsem to dělal já, další začali sbírat staré pohlednice Jizerských hor, odborně zkoumat historii cínovcových dolů, mnoho dalších věcí. Takový zájem Jizerským horám nijak neškodil, ale přesto byl z jedním důvodů (nebo spíš výmluvou), proč jsem se vzdal myšlenky napsat se svým přítelem podobnou knihu o Českém Švýcarsku, kraji tehdy stejně opuštěném a tajemném, jakým kdysi bývaly Jizerské hory. Občas se ke mně sice doneslo, že si někdo stěžoval, že vinou mé knihy u nějakého jizerskohorského pomníčku kohosi potkal, a nebyl tam tedy úplně sám, ale většinou to říkali lidé, kteří před četbou Knihy o Jizerských horách neměli o existenci pomníčků ani potuchy, a měli tedy obviňovat spíš sebe, že rozmnožují řady hledačů pomníčků a ruší ticho těch míst. Ale ty doby, myslím, již minuly. Za dnešní turistický či spíš pseudoturistický boom ale zodpovědný nejsem, ten do Jizerských hor přinesla až poslední dvě desetiletí. Kniha o Jizerských horách za něj nemůže. Myslím si totiž, že většina dnešních turistů, kteří po stovkách zběsile ujíždějí na bicyklech po panelových cestách nebo po tisících pádí na běžkách po ratrakem vyříznutých lyžařských stopách, hory okolo sebe ani nevnímá. Nepotřebují je: romantika, tajemství 19

21 20 S Gustavem Ginzelem při rýžování safírů na Jizerce v červnu 1975

22 a poezie Jizerských hor (abych se i já vrátil k vaší předchozí otázce) je jim asi lhostejná, zdržovala by je. Na téma Jizerských hor mi dovolte ještě jednu otázku. Nelezou vám už otázky o nich lehce na nervy? Není to traumatizující, když se řekne jméno Nevrlý, a hned každý přitakává, no jó, Jizerský hory! Tolik přitakávačů zase kolem sebe nevidím, myslím, že jich už ubývá. Otázky, rozhovory, interview, besedy a další mediální šumy mě sice sužují, ale spíš proto, že desetiletí se neustále opakující stejné dotazy mě vlastně vhánějí do patové situace. Pokud pojedenácté odpovím na otázku pravdivě, a tedy stejně jako v předchozích desíti rozhovorech, čtenář si pomyslí, že jsem ňouma, který neumí nic jiného než mlít dokola stále jen totéž. Pokud odpovím jinak, mohu být považován za nevěrohodného mluvku, který říká, co mu zrovna slina přinese na jazyk. Ale většinou to není tak zlé. Horší je, že se na mne, snad jako na jakéhosi jizerskohorského doyena či koryfeje (přestože dnes je již mnoho větších znalců těchto hor než já!), obracejí lidé s prosbou o předmluvu či úvod nebo doslov k tomu, co napsali nebo nafotografovali v Jizerských horách oni. Snažím se jim vysvětlit, že všechno, co jsem o těch horách věděl a co jsem v nich prožil, jsem už lidstvu sdělil a na nic lepšího se už nezmůžu. Ale většinou to vysvětluji marně a vypadám jako neochotný děd. Vraťme se ale k psaní. Vzpomenete si ještě na knížku Ježek a lidská péče? Ten název mě upoutal ve vaší bibliografii, vůbec tu knížku neznám. Ani ji znát nepotřebujete, pokud totiž nesbíráte před zimou malé podměrečné ježky, aby venku nezmrzli, a nestaráte se o ně pak až do jara. Není to ostatně knížka, jen silnější sešit, a byl jsem jen jeho spoluautorem. Já sice ježky nesbírám, ale vážím si lidí, kteří se nezištně starají o ty bezbranné třetihorní tvory; kteří se vůbec starají o něco, o co by nemuseli. Vyhověl jsem proto přání ochránců přírody a napsal jsem jako muzejní zoolog o životě ježků několik kapitol do příručky, která radila ježkomilům, jak se o pichlavá zvířata starat tak, aby v jejich domácnostech utrpěla co nejmenší úhonu. Toť vše. Měl jsem pak dobrý pocit, že jsem se alespoň na chvíli stal služebníkem užitečným. Již několikrát jste se vyjádřil, že se nepovažujete za spisovatele. To jsou paradoxy, jak říká sládek v Havlově hře Audience, když v této kategorii, tím myslím spisovatele, nemáte v popularitě, podle mého názoru, v kraji konkurenci. O popularitě a slávě jsme už hovořili, nebudu se k tomu vracet. Přiznávám, že být nazýván spisovatelem mě trochu irituje nebo spíš přivádí do rozpaků. Nevím ale proč. Možná proto, že si naivně myslím, že spisovatel by měl být člověk, který psaní považuje za smysl života, nemůže bez něj být, a je na něm snad i existenčně závislý. Asi proto se tomu poctivému obrozeneckému označení bráním. Zejména proto, že si uvědomuji, že ani jednu ze sedmi knih, které vyšly pod mým jménem, jsem vlastně nenapsal sua sponte, tedy z vlastního nutkání. Nebo, jak se také nehezky říká: do šuplíku. Vždycky tady byl někdo, kdo napřed projevil zájem a dal k mému psaní popud, impuls a více či méně mě k psaní přinutil. Nebo kdo texty, které jsem napsal, pak shromáždil, utřídil a obětavě knižně vydal. Některým impulsům jsem samozřejmě podléhal raději, jiným jsem se snažil vyhovět spíš jen z pocitu povinnosti prospět dobré věci. 21

23 V zátoce Bílého pavouka na Velké Jizerské louce v létě 1974 Většina lidí, s nimiž se ve spisovatelské branži stýkám, mluví o svých začátcích především tak, že v sobě měli určité přetlaky, touhu být slavný, což nikdo ovšem nahlas nepřizná, nebo si mysleli, že za to jsou balíky peněz... Co vy? Opět: slávu vynechme, a pokud se peněz týká, pak většinu textů jsem napsal buď úplně zadarmo, nebo za honorář, kterému se spíš říká za hubičku, tedy za minimální. Možná, že to ale byly právě moje nejlepší texty, mohu-li se odvážit je hodnotit. Jindy byl honorář v nedohlednu: když mě na začátku sedmdesátých let vyzval tehdejší ředitel Severočeského nakladatelství, abych napsal o Jizerských horách knihu, otevřeně mi řekl, že autorskou smlouvu se mnou nesepíše. Důvod byl srozumitelný: kdyby budoucí knihu, která pro něj představovala příslovečného zajíce v pytli, odmítla doporučit k vydání ediční rada, kontrolovaná ideologickým oddělením KV KSČ, musel by mi podle smlouvy zaplatit třetinu autorského honoráře z vlastní kapsy. Zcela jsem ho chápal, a tak jsem psal a psal bez jakékoli naděje na honorář. Dopadlo to ale dobře, ředitel námitky o propagaci revanšismu, feudalizmu a náboženství, které se ideologové domnívali v Knize o Jizerských horách nalézat, prý tehdy šťastně ustál, takže po čtyřech letech povalování rukopisu v nakladatelství a v tiskárně kniha nakonec v roce 1976 vyšla. Ještě naposledy k balíkům peněz z vaší otázky: psaní knih je těžce prodělečná činnost. Alespoň takových, jako je třeba vzpomenutá Kniha o Jizerských horách. Kdybych sečetl hodiny strávené patnáctiletým studiem knih a chozením po horách (bez studia ani bez 22

24 chození by obstojná kniha nemohla vzniknout), přičetl k nim hodiny vlastního psaní knihy a tím obludným číslem vydělil svůj autorský honorář, politoval by mne každý bezdomovec. A proto o penězích už ani slovo víc. Složitější je to s přetlakem. Skutečně se někdy dostaví taková blahoslavená chvíle, kdy nelze nepsat. Zní to možná velkohubě, ale existují takové rozumem ani vůlí nezadržitelné, ale ani nepřivolatelné okamžiky. Jsou velevzácné a nemají nic společného ani se slávou, ani s penězi. Poprvé se mi to přihodilo v roce 1966, kdy jsem se celé týdny toulal Slovenskem s Marcelem Safírem, starým maďarským Židem a naším nejlepším fotografem hmyzu. Za války dvakrát unikl v Maďarsku popravě, pak jej zajali Rusové a jako jediný ze zajatců přežil roli živých odminovačů, které Rusové hnali do útoku před sebou. Celá jeho rodina zahynula v koncentračním táboře. Měl velice zvláštní vidění světa a svoji lásku věnoval hmyzu. Tábořili jsme na březích Bodrogu na jihovýchodním Slovensku, Marcel střídavě vyprávěl a mlčel a tehdy, zcela neočekávaně, přišla ta chvíle. Téměř jsem se ulekl nutkání, které mě přimělo vzít tužku a chrlit na papír záznam těch několika týdnů s oním podivuhodným člověkem. O rok později ty neumělé texty vyšly v ústeckém Dialogu pod názvem Cestovní zpráva čarodějova učně. Podruhé se podobná extáze (opět: velkohubé, ale pravdivé slovo) dostavila při psaní některých her a popisů rumunských pohoří pro knihu, kterou jsem nazval Karpatské hry. Během čtvrtstoletí, které uplynuly mezi jejím prvním až šestým vydáním, mně od čtenářů přišly stovky dopisů; zdá se tedy, že jakási blahoslavená extáze, svatý přetlak, existuje a lidé jej při četbě vnímají. Za poslední odstavec se omlouvám, ale byl jste to vy, kdo se ptal na přetlak. Já sám bych se o něm nikdy neodvážil začít hovořit. V souvislosti s vaší poslední knihou Kryštofovo Údolí, putování časem a krajinou, jste mně napsal, že si jen málokdo uvědomí, kolik práce, shánění starých vlastivěd, čtení německých kronik, překládání, excerpcí, ověřování údajů, jednání a běhání po archivech, pamětnících i lesích dá psaní takové knihy. Že její autor je většinou odsouzen jen k namáhavé dřině. Jak jste to vlastně myslel? Nevyjmenoval jsem, co všechno musí autor před napsáním takové knihy absolvovat, proto, že bych si snad stěžoval. Uváděl jsem to naopak jako důkaz toho, že v podobných případech se nejedná o žádné spisovatelství nebo extatické chrlení myšlenek, ale o šedivou nimravou práci. Při ní se na jedné straně na nic nesmí zapomenout, na druhé straně je nutno eliminovat údaje, které by už knihu zahltily. Protože trpím maximalismem a chtěl bych proto uvést do knihy všechno, co jsem se při studiu dozvěděl nebo prožil, je pro mne taková eliminace velice bolestivá. S tím bezpochyby souvisí i akribie, snaha po přesnosti a pečlivosti. Je to zvláštní: nechal bych si vrtat koleno, abych se dopídil přesného letopočtu třeba vzniku nebo zániku nějaké kryštofodolské hospody, ale tatáž věc je mně u sousední machnínské hospody naprosto lhostejná. Zároveň se studiem starých německých vlastivěd je nutné přemýšlet a to opět bez jakéhokoli tvůrčího přetlaku, o kterém byla řeč v předchozí otázce, jak budoucí knihu rozčlenit, aby byla zajímavá a lišila se od jiných podobných knih. Přemýšlet stále naléhavěji, třeba celý rok, a nejen ve dne, ale i v noci; za tmy přicházejí ty nejlepší nápady a řešení. Takže a to jsem mínil onou dřinou vlastní psaní knihy je až to poslední, nejsnadnější. To, co jsem teď napsal, se netýká samozřejmě jen vzpomenuté kroniky Kryštofova 23

25 V chatě Severočeského muzea na Jizerce v listopadu 1981 Údolí, ale i mých ostatních vlastivědných publikací. Třeba turistického průvodce Jizerskými horami nebo naučnou stezkou, map Jizerských hor i Ještědského hřbetu, textů k dobovým pohlednicím a vlastně i Knihy o Jizerských horách. Možná právě proto, že studium tisíců stránek německých knih a časopisů se mi zdálo kdysi málo tvůrčí, jsem do této knihy napsal i oněch dvanáct měsíčních kapitol, abych v nich svobodně a nezávisle na starých vlastivědách vyjádřil svůj niterný vztah k horám. Nejnamáhavější dřinou abych použil výraz z vaší otázky, kterou jsem kdy podstoupil, byl asi překlad skoro sedmi set německých pomístních názvů pro české vydání proslulého Panoramatu Ještědu. Faksimile kruhového výhledu z vrcholu této hory vyšlo roku 1994 po sto deseti letech od německého vydání. Jsou na něm krajinné tvary, které byly kdysi vidět z Ještědu až do vzdálenosti 120 kilometrů. Byla to dřina, ale při překladu jsem alespoň nemusel po nocích přemýšlet, jak knihu rozčlenit. Takže vlastně jaképak spisovatelství, jen práce a zírání do map a turistických průvodců. Jak blaživé a snadné je proti tomu psát pouhé vlastní texty! Stačí se jen posadit ke stolu a začít. Rem tene, verba sequentur. Drž se věci a slova přijdou sama, to platí již tisíciletí. Takovou radostí, opakem dřiny, bylo třeba psaní doslovu ke knize Ptačí údolí, o který mě předloni požádal její autor a můj přítel Bohumil Nuska. Chtěl, abych v doslovu vzpomínal na své mládí podobně, jako on vzpomínal v té knize na svoje, ale neřekl mi, kdy mám skončit. To byla chyba. Poprvé v životě neomezen počtem požadovaných stránek jsem začal psát a stále jsem psal. Andělsky lehce. Když jsem byl u třicáté stránky, paní nakladatelka velice zdvořile vzkázala, že doslov se už jí zdá být dostatečně dlouhým. Skončil jsem tedy; ale kdyby nevzkázala, psal bych možná dodnes. Teď už tedy rozumím, co jste mínil autorskou dřinou. V tomto směru obdivuji 24

26 Na hrázi Bedřichovské přehrady v lednu 1974 V Krkonoších na oddílové výpravě v únoru 1975 turistického průvodce Jizerské hory, který vyšel v Olympii v roce 1983, jehož jste autorem. Jenže to je jedna stránka věci. Ta druhá je váš poetický jazyk, zvlášť v těch pasážích, k nimž máte osobní, niterný vztah. Vzpomenu například Nejkrásnější sbírku, Chvály Zadní země nebo skvělou Zašlou chuť morušek. Kde se ve vás ta poetika vzala? Má cosi společného s vaším vztahem k přírodě? Je to ona, která je tím inspiračním fundamentem? A napadlo vás někdy v mládí, že budete psát knihy? Děkuji vám za krásná slova. Potěšila. Moje odpověď bude ale velice krátká: kde se ve mně vzalo pokud se vzalo to, co nazýváte poetikou, samozřejmě nevím. Zdá se mi, že píšu jen tak, jak mi zobák narostl. Myslím to zcela upřímně, bez jakékoli předstírané skromnosti. Měl by a může tak psát každý, kdo se rozhodl lidem něco pravdivě sdělit. Důležité ale je, alespoň pro mne, nestydět se vyjádřit svůj, jak jste to nazval, niterný vztah k tomu, o čem píše. To já ale dokážu jenom písemně, tedy o samotě, jen sám pro sebe, beze svědků. Měl-li bych stejný niterný pocit vyjádřit týmiž slovy, ale tváří v tvář posluchačům, budu koktat, stydět se za nemístné exhibování, všechno zlehčovat. Jsem proto velmi špatný řečník a vyhýbám se veřejným vystoupením tak, jak to jen jde. Stejně důležité je ale vědět, že za svoje slova, tedy za svoje knihy, přebírám i odpovědnost. Z dopisů, které jsem od čtenářů dostal, jsem si uvědomil, že konečným smyslem psaní by měla být jen snaha či touha probouzet v lidech to, co je v nich krásné. Snažit se je vést 25

27 k dobru nebo k poznání. Ostatní je prach a popel. Je proto zbytečné a možná i hříšné vést čtenáře k povrchnostem, jalovostem nebo ke sprosťárnám; ne že by na nich bylo něco špatného, vůbec ne, jen je škoda papíru a času pro jejich popisování. Povrchní sprosťárny znají lidé i bez knih, bezpochyby líp než spisovatel. Mělo by platit: ať ví ten, kdo na sebe bere vedení duší, že se musí připravit na skládání účtů. Tak to napsal do své řehole svatý Benedikt na Monte Cassinu v roce 529. A jestli má moje psaní něco společného s mým vztahem k přírodě? Bezpochyby ano, nikdy jsem vlastně nepsal o ničem jiném než o krajině a jejích dětech, kamenech, rostlinách a zvířatech. Ale jestli se příroda podílela přímo na poetice mého psaní, to nevím. Také mě nikdy nenapadlo, že někdy napíšu nějakou knihu. Možná, že k psaní ale nechtěně přispělo i to, že jsem v mládí kromě chytání ptáků a hraní na kytaru nedělal ve volném čase nic jiného, než že jsem četl knihy. Stovky, tisíce knih. Takže ideální nahrávka k další otázce: jaké knihy jste četl v mládí a jaké dnes? V mládí všechno, na co mně padl zrak. Nasával jsem slova a myšlenky jako houba vodu. Uměl jsem číst alespoň rodiče to později tvrdili už od pěti let. Tatínek mě zásoboval poctivými českými knihami: plakal jsem, když Božena Němcová nechala svoji Babičku zemřít, a miloval Aloise Jiráska. Od něj jsem přečetl úplně všechno, co napsal; stejně jako o deset let později celé dílo Dostojevského. Hltal jsem knihy o cizích zemích, byla to tehdy jediná možnost, jak poznat daleké kraje. Pokud byly ty knihy i duchovně umocněny a navíc oděny do literárního roucha, pak byly nedostižné: dlouho jsem považoval Bílou velrybu Hermana Melvilla za nejkrásnější knihu světa. Udělal jsem si seznam knih, které mě nejvíc okouzlily, a každý rok do něj připsal jednu, toho roku nejkrásnější. Před půlstoletím jsem opovážlivě napsal dopis nositeli Nobelovy ceny Hermannu Hessemu, jak mě učaroval jeho Knulp. Odpověděl mi stařec již téměř slepý i podepsanou fotografii poslal. Měl jsem období německé, americké, severské, francouzské; konce by to nemělo, nutno proto s výčtem skončit. Závěrem: myslím, že nejhlubší vliv na mě v mládí měla díla ruských spisovatelů; na ně nedám dopustit. Očarovaný poutník N. S. Leskova: nádhera! A dnes? Zdá se, že houba je slovy a myšlenkami téměř nasátá. Ptáky již nechytám, na kytaru nebrnkám a neodbytné nutkání k četbě knih se také nedostavuje, a když, tak už jen zřídka. Je nutno jen louskat v podstatě nesmyslně povrchní denní tisk, a ani přírodovědných a zeměpisných časopisů neubývá; konce to nemá. Řadu knih také již nejsem schopen dočíst do konce, věc, která se mně dřív nestávala: jako by cosi ve mně si mimovolně uvědomovalo, že čas se krátí a je stále vzácnější. Z knih ke mně proto přicházejí v čase noční četby nejčastěji chasidští rabíni; spisovatelé mimo čas a prostor. Četba historických románů je už vyloučena. Přesto: Umberto Eco, zprvu odmítaný, byl nakonec podivuhodný, sám se tomu divím. Při čtení věty jeho knihy, že jedna z žen byla pulchra et terribilis ut castrorum acies ordinata pro mladého mnicha pro svou krásu strašná jako vojsko pod praporci jsem opět pocítil dávné okouzlení jedinečností a nádherou slov. Nejčastěji dnes otvírám ale jenom kompendia, manuály, atlasy, souhrny, přehledy, naučné slovníky. Je to úpadkový, ale asi zákonitý konec. Punktum. Teď zase na trochu jiné téma. Jak jde dohromady vaše známé samotaření s tím, 26

28 Na letním táboře tomíků se synem Ondrou na řece Švarcavě u Kaplice v létě 1975 že jste společně se spisovatelem, skautem a velkým asketou Milošem Zapletalem vedl dvacet let nejdříve skautský a po zákazu skautingu v roce 1970 i turistický oddíl mládeže, tomíky? Vidím v tom trochu rozpor. Pravda, trochu se to vylučuje, a také jsem se proto dlouho Milošovi vykrucoval, ale v roce 1969 jsem se už nevykroutil. Natolik jsem si vážil jeho snahy vštípit duchovně nedotčené a roky socialismu zpustlé mládeži ideály, kterým věřil, že jsem se rozhodl mu pomáhat. Pouze pomáhat, duchovním i skutečným vůdcem byl on, já jen zástupcem. Sice jsem vymyslel pokřik pro náš 12. chlapecký skautský oddíl, Řádíme jak černej mor, dvanáctka z Jizerskejch hor!, Miloš ale zase vymyslel slovo SPERHO. Byla to Společnost pro exploataci rumunských horských oblastí. S jejími členy, staršími tomíky, jsem pak sedm roků jezdil každé léto na třítýdenní puťáky do rumunských Karpat. Byly to krásné časy, vznikla z nich i kniha Karpatské hry, ale také je pravda, že jak z měsíčních skautských táborů, tak později i z rumunských vandrů jsem se už těšil domů na svoji samotu. Až teď si uvědomuji, že na samotu jsem se těšíval už jako pražský třináctiletý skautík, když jsem se vracíval domů z dávných oddílových výprav. Na nich skauti chodili ještě v trojstupech a s družinovými vlajkami na tyči. Zpívali do kroku a nejmenšímu skautovi se na konci zástupu houpala na ruksaku petrolejová lampa. Miloš byl během oněch roků ale spiritus rector, řídící duch, nejen pro mládež, ale i pro mě. Právě pokud se psaní týká. Byl to on, kdo mě tehdy nutil, abych začal psát články a povídky pro skauty a později pro mladé lidi vůbec. Nechtělo se mi, ale nakonec mě k tomu přiměl. V píli a ve vytrvalosti se mu ale ani zdaleka nemohu rovnat! Zdaleka ne! Dnes jsem mu za jeho dávná nucení vděčen. Vždyť v knížce mých starých textů, kterou loni vydali pražští roveři a nazvali ji Větrné toulání, je hodně přes polovinu stránek, které by bez Miloše nevznikly. Nakonec i knihy Nejkrásnější sbírka a Chvály Zadní země vznikly 27

29 Velikonoce 1971 na Smědé u Černous se třemi vlastními dětmi (dole) a s rodinou Miloše Zapletala původně jako texty pro skautské časopisy. I tak mám ale před Milošem celý život špatné svědomí: kdysi mi s vážnou tváří prorokoval, že pro svou lenost psát a nevyužívat své nadání přijdu do pekla. Tehdy jsem se ulekl. Když to říkal, vypadal jako železný rytíř, komtur, který vynáší neodvratný soud nad neblahým hrdinou jedné Mozartovy opery. Z vaší minulé odpovědi i z těch předchozích je zřejmé, že jste měl při tvorbě kolem sebe řadu zajímavých lidí. Zdá se také, že jste měl štěstí na dobré přátele, spolupracovníky, nakladatele. Bezpochyby ano. Mám vůbec jako nedělňátko v životě nezasloužené štěstí. O tom, že většinu toho, co jsem napsal, iniciovali jiní lidé, jsem se již zmínil. Zbývají nakladatelé. V mládí jsem si o nich myslel, že to jsou vydřiduši, kteří jako pijavice vysávají chudé a bezbranné spisovatele. Až dnes vím, že to není pravda. Většinou jsou to oni, kdo nosí kůži na trh a investují do vydávání cizích slov a myšlenek vlastní čas, nadání a schopnosti (které často spisovatel nemá) i svoje peníze. Alespoň ti, které jsem dosud potkal. Podobají se tak mluvcům ze starých pohádek: teprve oni dokážou oživit němého, neznámého autora a nechají jej promluvit k lidem, k lidstvu. Jen málokterý spisovatel by si dokázal vydat svoji knihu sám. Vaše bibliografie, tedy seznam titulů článků, publikací a knih, které jste napsal, 28

30 má třicet dlouhých stran. Jste věhlasný znalec Jizerských hor, Karpat, Labských pískovců, ornitolog, specialista na netopýry, spisovatel, horolezec, cestovatel, skaut. To jsem ještě zapomněl na politiku v roce 1989 jste se angažoval v Občanském fóru. Prožil jste bohatý život a udělal jste toho zatím tolik, co by se mnohým nepodařilo stihnout za několik stejně dlouhých. Čeho z toho si nejvíc vážíte a co dalšího máte ještě v plánu? Zadržte! O jakém mně neznámém člověku to hovoříte? Takhle asi vznikaly legendy o hrdinech. Doufám, že tenhle váš výčet mých vlastností a skutků se nedostane do ruky mým přátelům, ohýbali by se při četbě smíchy. Většina z toho, co jste uvedl, se sice hezky poslouchá, ale je to jen polopravda, spíš čtvrtpravda. Patrně právě z obavy, aby neupadl do legendových osidel, odmítá jak jste mně napsal žádost o podobné rozhovory Miloš Zapletal. Možná právě proto jste ho nazval v jedné z předchozích otázek asketou. Já jsem nebyl tak železně důsledný jako on, a proto teď musím číst o sobě takové nezasloužené chvály. K vašim otázkám: vážím si možností a příležitostí, které mně byly v životě dány. Muzejní svobody, sice skoupé na peníze, ale bohaté volným časem. Lidí, které jsem v Liberci a v Jizerských horách poznal. Také cítím vděčnost za to, že jsem mohl lidem sdělit v knížkách to, co jsem v životě poznal krásného a o čem jsem se dozvěděl a dočetl. A co mám v plánu? Nevím, zvykl jsem si, že příležitosti přicházejí samy. Téměř tak jako kdysi ve východní Haliči k reb rebe Michaelovi: jeho život byl požehnán tím, že nikdy nic nepotřeboval dřív, než se mu toho dostalo. Vaše vidění světa mně usnadňuje vám položit i poslední eschatologickou otázku tohoto dlouhého rozhovoru. Určitě jste ve svém životě poznal místa, která vám přirostla k srdci. Já mám takové v Portugalsku na Cabo Sao Vicente. Kdykoli si na něj vzpomenu, naplní mě to zvláštním, těžko popsatelným rozechvěním, touhou sedět na tom vysokém útesu a pozorovat slunce zapadající do Atlantiku. Takže: existuje někde místo, kde byste chtěl být pochován, a věta, kterou byste chtěl mít vytesanou na svém náhrobku? Skutečně jsem několikrát přišel do míst, ze kterých vyzařovala krása, celistvost a dokonalost, ke kterým již nic nelze přidat. Místa, na kterých by bylo možno zemřít s pocitem naplněnosti života. Ale být tam pohřben? To ne, jejich dokonalost by přestala být dokonalou. Pravda ale je, že o podobných funerálních otázkách nepřemýšlím a doufám ani nikdy nebudu. Hrob? Nebi nejbližší jsou možná orientální věže mlčení : slunce na ně svítí a draví ptáci tam hodují; zemřelý se tak vrátí do koloběhu hmoty dřív než v chladné tmavé zemi. Lákavý je i oheň a po něm svobodný vichr, ženoucí popel po dalekých stepích. Dodaleka rozvátý popel ale znemožňuje mít náhrobek a na něm nápis. Když už ale nápis, pak ten nejpravdivější jsem kdysi viděl na jednom starém hrobě. Hrob byl anonymní, nápis latinský. Opsal jsem si jej. Na kameni stálo: Nihil sine ope divina effici potest. Myslím, že to znamená, že nic nemůže být vykonáno bez boží pomoci. (Ptal se a pozorně naslouchal Jan Šebelka) RNDr. Miloslav Nevrlý se narodil 29. října 1933 v Praze, ale jeho bohatá badatelská 29

31 Oběd ve Valea Rea v rumunském Retezatu v srpnu 1976 Po blaživé koupeli v léčivých pramenech Šapte Izvoare v jižním Rumunsku v srpnu 1976 Na jednom z říčních ramen Dunajské delty v létě

32 činnost patřila dlouhá léta Severočeskému muzeu v Liberci. Čtenáři a milovníci přírody jej znají spíše jako znalce a obdivovatele Jizerských hor. Miloslav Nevrlý žil až do roku 1957 s rodiči v Praze. Studoval reálné gymnázium v Ječné a Londýnské ulici, v roce 1952 maturoval a stal se posluchačem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Specializoval se v oboru vyšší obratlovci na katedře systematické zoologie. V roce 1957 se stal jako promovaný biolog pracovníkem Severočeského muzea v Liberci. Roku 1969 získal na pražské univerzitě doktorát přírodních věd (RNDr.) rigorózní prací Zimoviště netopýrů v Jizerských horách. V muzeu se stal vedoucím přírodovědného oddělení. Od roku 1968 je činný také ve skautském hnutí, kam jej získal spisovatel Miloš Zapletal. Jeho junácký oddíl s několika dalšími od roku 1970 do roku 1989 existoval jako Turistický oddíl mládeže (TOM). Sblížení s mladými milovníky přírody a nabádání Miloše Zapletala jej vedlo k tomu, aby své odborné zkušenosti z pobytu v přírodě začal uplatňovat při psaní textů a povídek pro mládež. Naučné články publikoval již od roku 1954 v odborném tisku, v celostátních a regionálních časopisech a denících. Jeho bibliografie obsahuje několik stovek titulů. Jde o práce beletristické povahy (knihy, povídky, populárně-naučné texty), dále topografické studie, bibliografie, zvl. Jizerských hor, české a německé průvodce, práce vlastivědné povahy, odborné zoologické studie, články z denního tisku i časopisů a překlady. Nejvydávanějším titulem jsou Karpatské hry (sedm vydání, první 1982) a Kniha o Jizerských horách (první vydání 1976). Oblibu si získaly i další tituly jako Cestovní zpráva čarodějova učně (1967). Nevrlého poznatky o přírodě, ale také o věcech všeobecně lidských jsou zveřejňovány v řadě časopisů: Dialog, Sešity, Krkonoše, Junák, Skauting, Lidé a země, ABC mladých techniků a přírodovědců, Živa, Vesmír a další. Čtenářsky nejvděčnější je Kniha o Jizerských horách, zachycující zážitky a zkušenosti podložené studiem vlastivědné a speciální odborné literatury. Je to dvanáct kapitol (Květen Duben), v nichž beletristicky pojatá úvodní partie úmyslně kontrastuje s věcným, konkrétním a historickým pohledem do Jizerských hor v kapitolách Příběhy a pověsti, Pomníčky, Vypravování. Jde o jedinečnou knihu, která nemá konkurenci v žádném průvodci ani jiné publikaci o českých pohořích. Druhá, hodně čtená práce nás zavádí do jiného, méně známého romantického prostředí. Nese záhadný název Karpatské hry, ale jde v ní o zajímavý vhled do přírody rumunských Karpat s miniaturami charakteristik karpatských pohoří. Při cestě krajinou autor medituje a vydává poselství bližním. Těm, kteří chtějí žít co nejzdravěji, fyzicky i mravně, a poznat co nejvíce, radí: Čím svobodněji půjdeš, tím lépe. Víc zkusíš, víc prožiješ! V posledních letech se Nevrlý pokusil shromáždit do ucelených publikací některé své časopisecky publikované cykly. Dal jim beletristicky přitažlivou podobu a nakladatelé je doplnili vynikajícími fotografiemi nebo kresbami. Tak vznikly knihy Nejkrásnější sbírka (2001), mapující přírodní krásy národních parků, a chráněných krajinných oblastí českých zemí a Slovenska a Chvály Zadní země (2002), podněcující v nás úvahy o zapadlých koutech Labských pískovců. Zašlá chuť morušek (2003) nezapře spisovatelovu odvěkou lásku k přírodě (v této knize jde o Krkonoše) a jeho schopnost přiblížit až lyrickými postupy vnitřní bohatství prožitků samotného autora. Posledním poutavým vypravováním o odlehlém, ale nesmírně zajímavém koutu Liberecka je kniha Kryštofovo Údolí, putování 31

33 časem a krajinou (2005). S autorem prožijete zcela nový pohled na krajinu a život v ní ze čtyř světových stran. Mnohovrstevnatou a rozsáhlou činnost obsaženou v časopisech připomíná poslední publikace Větrné toulání (2005). Tvorba RNDr. Miloslava Nevrlého, ať odborná, populárně-vědecká, zvláště pak vlastivědná a beletristická, si získala čtenáře a je vyhledávána přírodovědci, turisty i ochránci přírody. Kritika na ní oceňuje nejen odborné kvality, ale především kladný etický náboj, který ji přibližuje reflexivní beletrii. Jiří Janáček Výzkum rašelinných blänků na Malé Jizerské louce v červnu 1968 Jan Šebelka se narodil v roce 1951 v Děčíně. Vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scenáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel a v letech 1993 až 2000 byl novinář. V roce 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárníkovou knihu Kdy s Lunou do postele. Ve stejný rok vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha. Druhý díl, Smrt podle Marka, vyšel v roce 2002 (všechny Nakladatelství Erika, Praha). Na podzim 2003 třetí román s názvem Perpetuum mobile aneb Vládcové (Nakladatelství Bor, Liberec). Je spoluautorem knihy rozhovorů Petr Pávek: Mám vizi (Nakladatelství Dialog, 2004). Na jaře roku 2006 vyšel jeho nový román Koktejlový úkrok Otýlie B. Žije v Liberci. Člen KALu. 32

34 JJHS slavil 10 let Pavel Schneider Liberec 33

35 Prezidentská chata praskala při oslavách 10 let JJHS ve švech V sobotu slavil Jizersko-ještědský horský spolek na Prezidentské chatě v Jizerských horách výročí 10 let od svého založení. Akce se zúčastnila necelá stovka členů JJHS a další hosté z řad sponzorů a příznivců spolku. Přítomni byli také všichni předsedové spolku, kteří se za uplynulých 10 let v této významné funkci vystřídali. Současný předseda Ing. Vladimír Moc setkání zahájil a u mikrofonu ho záhy vystřídal historicky první šéf JJHS MUDr. Tomáš Klimovič, který zavzpomínal především na dobu zakládání Horského spolku. Jak je viděn spolek zvenčí, přednesl vedoucí Správy CHKO Jizerské hory Ing. Jiří Hušek a celé setkání bravurně moderovala RNDr. Blažena Hušková. Průřez spolkovou činností představil na svých diapozitivech Jan Pikous ml. a poté došlo na další velkou společenskou událost dne křest knihy Tři iseriny autorů Otokara Simma, Miloslava Nevrlého a Jana Pikouse ml. Všichni tři autoři byli přítomni a každý z nich představil knihu ze svého pohledu. Poté odpovídali na všetečné dotazy moderátorky i publika a na závěr nádhernou publikaci pokřtil vodou z Jizery zasloužilý člen spolku a také jeden z pětice mužů, kteří stáli při zrodu JJHS Jan Škoda. Většina účastníků akce si tu zakoupila alespoň jeden výtisk knihy, aby tak mohli najednou získat cenné podpisy všech tří autorů. Obrovský zájem budila pochopitelně především přítomnost Miloslava Nevrlého. Publikace Tři iseriny o osadách Jizerka, Velká Jizera a Orle o 152 stranách přináší množství barevných fotografií Jana Pikouse ml. a obsahuje také historické pohlednice a fotografie vztahující se k přírodě a lidem v předmětné lokalitě. Fotografie doplňuje množství vlastivědného a historického textu, jehož autorem je Otokar Simm a na který 34

36 navazují pasáže s osobními zážitky z poznávání této oblasti před téměř padesáti lety od Miloslava Nevrlého. Kniha je určena širokému spektru čtenářů především všem milovníkům a obdivovatelům Jizerských hor, pro které se jistě stane nezbytnou součástí jejich knihovničky. Více o publikaci se dozvíte v článku Otokara Simma. Křest knihy Tři iseriny Mezi účastnky oslav byly i významné osobnosti... 35

37 U příležitosti setkání k desátému výročí spolku bylo vydáno pamětní razítko, pamětní odznak, který obdržel každý účastník akce, a dále byly k zakoupení keramické pivní korbely se znakem spolku, které byly vyrobeny v chráněné dílně občanského sdružení Fokus Liberec. Ve večerních hodinách přešlo setkání plynule ve volnou zábavu, ke které hrála bluegrassová kapela Namodro z Liberce. Celou akci provázela velice příjemná atmosféra, kterou velmi ocenili všichni zúčastnění. Většina z nich se jistě těší na další podobné akce, konané snad nejen při oslavách dalšího spolkového desetiletí. Na oslavách zahrála bluegrassová kapela Namodro Pavel Schneider se narodil v roce 1977 v Liberci. Vystudoval ČVUT Praha, fakultu stavební, obor inženýrství životního prostředí. Od roku 2003 až do současnosti pracuje na Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, oddělení vodoprávní úřad. Od roku 2002 je členem Jizersko-ještědského horského spolku, v letech byl jeho předsedou. 36

38 Sekáči na Jizerce aneb udržování cenných jizerskohorských luk Pavel Vonička Liberec 37

39 Stalo se již dobrou tradicí, že se každoročně na přelomu července a srpna sjíždějí členové Jizersko-ještědského horského spolku v horské osadě Jizerka, aby zde společně strávili několik pracovních dní. Horský spolek tu již řadu let na objednávku Správy CHKO Jizerské hory kosí cenné louky v Přírodní rezervaci Bukovec. Sobotní ranní ticho, předzvěst horkého letního dne, je ukončeno svištěním a broušením kos, bzučením strunových sekaček i vrčením traktoru. Luční porosty na Pralouce i Upolínové louce se pokládají pod ostřím všech použitých nástrojů. Za sekáči nastupují další jednotky, vyzbrojené vidlemi, hráběmi a plachtami, na kterých je posečená tráva stahována k cestě. Zde ji nejsilnější členové pracovní skupiny nakládají na vůz a je odvážena na předem určené místo, kde v tichosti zetlí. Na tomto místě může nezasvěceného čtenáře napadnout otázka: k čemu je dobré toto snažení, když posečená hmota není smysluplně zužitkována? Při hledání odpovědi na tuto otázku se nejdříve vypravíme do dob dávno minulých. Před příchodem prvních osadníků byl zcela převažujícím přirozeným vegetačním pokryvem Jizerských hor les, který do středověku zaujímal téměř sto procent jejich rozlohy. Zbývající plochy přirozeného neboli primárního bezlesí se vyskytovaly pouze na rašeliništích, některých prameništích, mokřadech a přirozených vodních plochách, na skalních výchozech a suťových polích. Otázka původnosti bezlesí na omezené části Pralouky pod Bukovcem zůstává stále otevřena. Všechny ostatní současné bezlesé plochy, z nichž největší rozlohu zaujímají louky, pastviny a samozřejmě zastavěná území, vznikly uměle odlesněním v souvislosti s postupným osídlováním hor. Pokud nejsou tyto plochy pravidelně obhospodařovány, mají tendenci samovolně zarůstat dřevinami, a pokud budou dlouhá staletí ponechány svému přirozenému vývoji, postupně se přiblíží k tzv. klimaxu, což je přirozený lesní porost, podobný tomu, který zde existoval před jeho vyklučením. Slůvko podobný je vloženo úmyslně, neboť současné klimatické podmínky, poněkud odlišné od dob středověku, vliv znečištění ovzduší i absence některých druhů dřevin v okolních porostech, odkud by se mohly přirozeně rozšířit, by patrně neumožnily vznik lesa naprosto stejného složení. Dlouhá staletí se na uměle vytvořených bezlesých plochách hospodařilo tradičním způsobem. V oblasti Jizerských hor s drsným klimatem, značně členitým terénem a vyšší nadmořskou výškou bylo v minulosti zemědělství vždy pouze doplňkovým způsobem obživy k hlavnímu příjmu z řemeslné a průmyslové výroby. Louky se většinou dvakrát ročně kosily, neexistovala umělá hnojiva. Pastva probíhala extenzívně, jednotlivá zvířata byla rozptýlena na velké ploše, dobytek se vyháněl na pastvu přes den, na noc zpět do chléva, kde došlo i k hlavní defekaci. Pastviny nebyly zatěžovány vysokou koncentrací zvířat, která by zde trávila i noc, spojenou s přebytkem dusíkatých látek, a v podmáčených místech nebo za deštivého počasí s rozšlapáváním povrchu. Na druhé straně bylo vše zužitkováno, neboť dobytek byl částečným zdrojem obživy místního obyvatelstva. Ti majetnější vlastnili krávu, chudší alespoň kozu nebo ovce. Opatřit zvířeti dostatek potravy a zejména na dlouhé zimy usušit dost sena bylo často předpokladem jeho dalšího bytí. Tento systém, který zachovávaly desítky generací, prospíval i řadě rostlin a živočichů, kteří původně žili na značně omezených přirozených bezlesých stanovištích nebo se do naší krajiny rozšířily ze vzdálenějších oblastí. 38

40 Na Jizerce v době pasteveckého zemědělství ve 30. letech 20. století Základním přelomem ve způsobu hospodaření na loukách a pastvinách bylo období po druhé světové válce, spojené s odchodem původního obyvatelstva. Odsunem Němců byla uvolněna převážná část zemědělské půdy i domovního fondu. Čeští dosídlenci zabydlili jen část uvolněných usedlostí a půdy, výraznou část (ovšem mnohde bez zemědělských pozemků) získali rekreanti chalupáři z Liberce, Jablonce nad Nisou, Prahy a dalších českých vnitrozemských měst. Neobsazené domy a hospodářské objekty byly organizovaně zbourány. Politický vývoj znemožnil obnovu rodinného hospodářství na půdě, socializace podřídila převážnou část zemědělské půdy centrálně řízené zemědělské velkovýrobě. Té nevyhovovalo původní selské členění pozemků (meze, cesty, tarasy, remízky, povrchový vodní režim apod.) ani terénní konfigurace části horských luk a pastvin. Důsledkem bylo zcelování terénně snadno přístupné zemědělské půdy pro těžkou zemědělskou mechanizaci a její meliorace, srovnáním toků na jedné straně a ponecháním terénně nepohodlných svažitých pozemků ladem či jejich zalesněním na straně druhé. Toto období se rovněž vyznačovalo existencí rozsáhlých pastevních areálů s vysokou koncentrací hovězího dobytka, který zde trávil prakticky celé vegetační období. Rozsáhlé plochy luk a pastvin tedy byly nadále obhospodařovány, ale zcela jiným způsobem s použitím těžké mechanizace a hnojiv. Výsledkem byl rychlý ústup citlivých druhů rostlin a živočichů a především celkové snížení druhové rozmanitosti lučních společenstev, vedoucí často až k jejich degradaci. Jedním z pozitivních faktorů byla převažující celková údržba krajiny, která omezovala např. šíření invazních druhů rostlin, a také to, že potřeba sena pro dobytek vedla státní statky a zemědělská družstva k výkupu sena od chalupářů. Mnozí z nich kosili své nevelké pozemky tradičním způsobem nebo lehkou mechanizací a udržovali tak v krajině ostrůvky druhově bohatších luk. 39

41 Rudolf Hubka při sekání Upolínové louky v létě 1999 Sekání Upolínové louky v osadě Jizerka 3. srpen

42 Sekání louky na Václavíkově Studánce v srpnu 2005 Po roce 1989 nastává poslední etapa vývoje zemědělské krajiny, zejména v horských oblastech. Zemědělská výroba zde zaznamenala výrazný útlum, ovlivněný změnami zemědělské politiky státu, vlastnických vztahů k půdě a ekonomickými podmínkami. Došlo k rozpadu velkých zemědělských podniků hospodařících na státní půdě, zemědělská družstva byla zlikvidována nebo došlo alespoň k jejich značné redukci. Pozemky ve vlastnictví státu převzal z větší části Pozemkový fond ČR, pouze část z nich pronajal nově vzniklým zemědělským subjektům. Dlouhodobé střety s ochranou přírody z minulých let, vznikající snahou zemědělských podniků o neustálou intenzifikaci zemědělské velkovýroby melioračními a rekultivačními opatřeními, přestaly být aktuální. Naopak se začaly projevovat důsledky absence hospodaření na pozemcích dříve intenzívně využívaných a se zásobou dusíkatých látek v půdě. Postupně došlo k šíření invazních druhů plevelů (šťovíky, pcháč, kopřiva), některé louky a pastviny zarostly náletovými dřevinami. Tento stav trvá v některých územích dodnes. Radikální snížení stavů hovězího dobytka vedlo k tomu, že o posečenou trávu ani o seno nemá nikdo zájem, neboť doprava na místo spotřeby je příliš drahá a farmáři mají dostatečnou plochu svých pozemků v blízkosti ustájení zvířat. Zde se dostáváme k nerudovské otázce kam s ní, tedy k problému nastíněnému na začátku tohoto článku. Vždyť i na Jizerce, kde byli ve Staré sklárně léta chováni koně, je dnes pouze pár ovcí, pro které postačí posekat a usušit pouze nejpřístupnější rovinaté plochy v osadě. Posekaná hmota se tedy naloží na vůz a odveze na pokud možno nepříliš vzdálené místo, které je předem dohodnuto s vlastníkem či správcem pozemku. Tím správcem bývá nejčastěji místní hajný, tím místem opuštěný zemník po těžbě štěrku na opravy lesních cest nebo nevyužívaná manipulační plocha, kde bývalo složeno dříví na odvoz. Je to náhradní řešení, ale kam s ní, když ji nikdo nechce? Správa CHKO Jizerské 41

43 42 Pralouka 31. července 2005 Jitka Felcmanová při nakládání posekané trávy

44 hory se tak snaží udržovat v optimálním stavu alespoň ty nejcennější a nejvýznamnější louky a mokřady, které jsou většinou chráněny v přírodních rezervacích nebo přírodních památkách. Členové Jizersko-ještědského horského spolku vedle luk v rezervaci Bukovec pečují ještě o další cenné luční a mokřadní enklávy. Jsou to prameniště a mokřady na Václavíkově Studánce, v Bílém Potoce pod Smrkem, Přírodní památka Fojtecký mokřad nebo vlhké louky v Horním Polubném. V roce 2000 byl při JJHS založen pozemkový spolek, jehož hlavním posláním je přímá ochrana vybraných lokalit s významnou přírodní či kulturní hodnotou. Spolek se ve své činnosti zaměřuje zejména na přírodně hodnotné louky a mokřady se vzácnou flórou a faunou, které jsou ohroženy postupnou degradací z důvodu absence obhospodařování nebo různými stavebními záměry. Závěrem ještě několik slov k loukám v Přírodní rezervaci Bukovec. V posledních letech je posekána a odvezena vždy polovina plochy Upolínové louky a polovina Pralouky. Nezasvěceného pozorovatele zcela logicky napadne, že je to z důvodů nedostatečné kapacity lidí nebo prostředků a že správné by bylo pokosit každoročně vše. Ale opak je pravdou. Střídání kosených ploch má své opodstatnění vyplývající z komplexního pohledu na ekosystém jako celek. Z hlediska cenné květeny by bylo optimální každoroční sečení všech luk v rezervaci, ale z pohledu ochrany fauny je tento způsob nevhodný. Vývojová stádia mnoha druhů i celých skupin hmyzu, jako např. housenek motýlů, larev brouků, nymf kobylek a sarančí a dalších zástupců nepřeberného množství drobných bezobratlých tvorů, jsou nenávratně zničena, pokud nemají možnost se přesunout na náhradní stanoviště. A jelikož jde o druhy luční, často potravně vázané na jediný druh rostliny, tak pokud jim posekáme celé plochy, kde tyto rostliny rostou, nemají šanci přežít. Proto proběhla mezi botaniky a entomology diskuse, která nakonec vyústila ve změnu v plánu péče o Přírodní rezervaci Bukovec, ve kterém je střídání sečených a nesečených ploch obsaženo. Odpočinek po dobře vykonané práci 43

45 Upolínová louka 22. července V pozadí přestavba bývalého penzionu Stará celnice. Ing. Pavel Vonička se narodil v Mladé Boleslavi. Po absolvování Gymnázia v Turnově v roce 1981 vystudoval v letech Vysokou školu zemědělskou v Praze Agronomickou fakultu, obor zootechnický. V tomto roce nastoupil do zaměstnání v Zemědělském družstvu Březina u Mnichova Hradiště jako zootechnik, později jako vedoucí střediska živočišné výroby. V letech působil na Správě CHKO Jizerské hory v profesi zoologa, kromě státní správy v ochraně přírody se věnoval výzkumné a publikační činnosti, monitoringu, vyhlašování managementu maloplošných chráněných území aj. V letech zastával funkci zástupce vedoucího Správy CHKO, v letech byl pověřen vedením Správy CHKO. Od roku 2005 je zaměstnán v Severočeském muzeu v Liberci, kde pracuje v přírodovědném oddělení jako entomolog a kurátor sbírek bezobratlých živočichů. Zabývá se především faunistikou a ekologií brouků, v menší míře i obratlovců a ochranou jejich biotopů. Provádí zoologické průzkumy a biologické hodnocení lokalit, inventarizační průzkumy chráněných území aj. Je autorem řady odborných i populárních publikací a článků. Je činným členem České společnosti entomologické při AV ČR a České společnosti ornitologické. Zúčastnil se několika zahraničních zoologických expedic (Malé Antily, Maroko, Turecko, Madagaskar aj.). Členem JJHS je od roku 1997, několik volebních období je členem jeho výboru, je spoluautorem několika publikací vydaných Horským spolkem. Je ženatý, od roku 1993 žije s manželkou, synem a dcerou v Liberci. 44

46 Ochrana lesa v Jizerských horách Jiří Hušek Liberec 45

47 Les je naprosto dominantním přirozeným vegetačním pokryvem Jizerských hor. Do středověku zaujímal téměř sto procent jejich rozlohy. Nepatrné plochy přirozeného bezlesí se vyskytovaly pouze v extrémních polohách suťových polí a skalních výchozů, na rašelinných loukách a snad i na omezených lokalitách typu pralouky pod Bukovcem. Za posledních 8 až 10 tisíc let, po době ledové, se ze severské tundry přes keřová společenstva s lískou vyvinul les až do podoby odpovídající současnému středoevropskému klimatu. Byl to smíšený prales, ve kterém převažoval buk s jedlí. Od středních poloh byl ve zdejším lese běžně přítomen také smrk, netvořil však nikdy určující složku ekosystému. Výjimkou byly nejvyšší vrcholy hor, řazené dnes částečně do sedmého a především do osmého lesního vegetačního stupně. Ve výškách nad 950 metrů nad mořem se vyvinuly klimaxové horské smrčiny s menším podílem ostatních dřevin, buku, javoru klenu a zejména jeřábu. Přirozené smrčiny se omezeně vyskytovaly také na rašeliništích. Přírodní skladba lesa se začala radikálně měnit až s příchodem člověka, tedy po polovině 13. století, ale především s rozvojem průmyslové výroby od století šestnáctého. Tehdy do Jizerských hor vtrhlo sklářství, energeticky mimořádně náročná výroba dříví bylo základní surovinou pro provoz sklářských pecí a spotřeba byla obrovská. Hutě se postupně stěhovaly za dřívím až do samotného centra hor a původní smíšené lesy mizely pod sekerami dřevorubců. Po nějakou dobu stačila zajistit obnovu lesa jeho přírodní vitální síla, přirozené zmlazení pod mýcenými mateřskými porosty. Později však samoregulační schopnost ekosystému nestačila na náhradu těženého lesa a z ekonomických důvodů se ukázalo výhodnějším nahrazovat stávající dřeviny rychle rostoucím a dobře obhospodařovatelným smrkem. Přirozená obnova tak byla nahrazena obnovou umělou, výsadbou předpěstovaných sazenic, která v 19. století zcela převládla. Velmi rychlým Torza stromů zničených exhalacemi s úspěšně odrůstajícími podsadbami 46

48 výsledkem pak byla úplná přeměna druhové skladby zdejších strukturně bohatých lesů na stejnověké smrkové monokultury. Lesnická genetika byla tehdy neznámou disciplinou, a tak se navíc do Jizerských hor masově vysazoval smrk z geograficky velmi vzdálených oblastí a nevhodných vegetačních stupňů. Lesníci začali hospodařit v lese věkových tříd, kde se schematicky pracuje s velkými plochami stejnověkých porostů. Hospodařilo se pasečným způsobem a běžným prvkem lesa se stala holoseč. Les radikálně přeměněný ve své struktuře druhové, věkové i prostorové se stává velmi nestabilním a citlivým vůči všem negativním vlivům a bez trvalé péče člověka není schopen další existence. Členové JJHS staví svoji první oplocenku na Vápenném vrchu u Raspenavy 20. září 2003 Příběh jizerských lesů pokračuje dále. Po mnoho desetiletí setrvává v jisté labilní rovnováze, když na jedné straně na porosty působí různí abiotičtí i biotičtí škodliví činitelé, které se na straně druhé lesníci usilovně snaží omezit. To trvá do doby, kdy do hry vstupuje ve druhé polovině 20. století kritické znečištění ovzduší. Oxidy síry a fluoru z tepelných elektráren v Polsku a někdejším východním Německu jsou vlivem, se kterým se potenciálně citlivé smrkové monokultury již nedokážou vyrovnat. Velmi rychle chřadnou a vytvářejí ideální prostředí pro kalamitní přemnožení hmyzích škůdců specializovaných na jehličnany. Rozsáhlá kalamita obaleče modřínového na jizerských smrcích byla umocněna teplotním šokem při skokovém ochlazení o více než 35 stupňů na Nový rok Následovaly kalamity ploskohřbetky smrkové a posléze kůrovce, lýkožrouta smrkového, který během osmdesátých let dokonal zkázu lesů na náhorní plošině. Bohužel jako jistý druh kalamity lze vnímat také lesnické hospodaření v poslední fázi socialistické plánovité ekonomiky. Zcela převládl exploatační přístup a průmyslová těžba dříví s užitím těžké mechanizace. Z hor se stala měsíční krajina, posléze zalesněná opět smrkem a geograficky nepůvodními náhradními dřevinami, především severoamerickým smrkem 47

49 Příprava vsupu do oplocenky u Krásné Maří 20. června 2006 pichlavým. Porosty dnes odrůstají a vyžadují mnoho peněz a kvalifikované energie odborníků k postupné přeměně na nový, stabilnější a přírodě bližší les. To už je ale jiná kapitola... Přírodní les, prales, je schopen samovolného vývoje, jeho jednotlivé složky jsou udržovány v rovnováze a vůči vnějším vlivům je velmi odolný. Naproti tomu kulturní hospodářské lesy jsou systémem s narušenými vazbami a schází jim schopnost dostatečné samoregulace. Mezi základní lesnické disciplíny proto nutně patří ochrana lesa a ochrana mladých lesních kultur. Tradiční přístup spočívá v kontrole škodlivých vlivů, přiměřené prevenci a technologickém řešení následků. Dlouhodobě účinnější a výhodnější však může být pouze přístup, který řeší bazální příčiny vzniku škod, vychází ze zásad trvale udržitelného hospodaření v lesích, snaží se v nejvyšší míře navrátit lesu jeho přírodní charakter a přirozenou odolnost. Také jizerskohorské lesy jsou dnes na jisté křižovatce svého dalšího vývoje. Dlužno přiznat, že s ohledem na staletý životní a produkční cyklus lesa a na jeho aktuální stav nemůže být změna skoková, ale bude trvat mnoho desetiletí. Přeměněný les obtížně odolává bořivým větrům. Velké větrné kalamity postihovaly naše hory již od 19. století. Mnozí pamětníci si ještě vzpomenou na ohromnou kalamitu z roku 1966, kdy v pruhu od Ptačích kup po Jizerku popadaly stovky tisíc kubických metrů smrkového dříví. Lesníci se snaží předcházet větrným škodám promyšleným postupem 48

50 těžeb, umísťováním obnovních prvků s ohledem na převládající směr větru nebo vkládáním zpevňujících žeber z odolnějších dřevin. Pokud však přijde silný vítr z neobvyklého směru, bývá tato technologická úprava lesa málo účinná. Nejspolehlivější je proto i v tomto případě změna prostorové a druhové skladby porostů. Polomy nebo vrškové zlomy vlivem těžkého sněhu či extrémní námrazy bývají ve zdejších horských podmínkách poměrně časté. Lze jim do jisté míry předejít opět volbou odolnějších dřevin, u smrku potom důsledným výběrem vhodných horských populací pro umělou obnovu. Horské smrky jsou dobře adaptovány na zdejší drsné podmínky a jejich poškození bývá velmi malé. Homogenní monokultury jsou ideálním prostředím pro kalamitní množení některých druhů potravně specializovaného hmyzu. V příznivých klimatických podmínkách se opakují gradace kůrovců a dřevokazů, ploskohřbetek, dříve také bekyně mnišky. Mohou se objevit i kalamity způsobené druhy dosud prakticky neznámými dobrým příkladem je výše zmíněný obaleč modřínový. Ochrana lesa zná velmi propracovaný systém chemických přípravků a jejich aplikace. Jsou velmi účinné a dokážou se vypořádat i s masivním náporem škůdců. Nebývají ovšem selektivní, a tak společně s cílovými druhy hyne většina Usazování sloupu oplocenky u Krásné Maří 20. června

51 50 Oplocenka u Krásné Maří Jan Škoda sází mlabé boučky 21. října 2006

52 Montáž podpěr sloupů oplocenky u Krásné Maří 20. června 2006 ostatních bezobratlých živočichů včetně parazitů a predátorů škůdce. Cestou potravního řetězce pak jsou zasaženi také hmyzožraví obratlovci včetně zpěvných ptáků. Paradoxně jsou tak likvidováni přirození nepřátelé škůdce a ten vlastně bez opětovných zásahů člověka má volný prostor pro další gradace. Zejména po velkoplošných leteckých postřicích trvá návrat k normálnímu stavu desítky let. Používání chemické ochrany by se tedy mělo omezit na nejmenší možnou míru, naopak co možná nejvíce je žádoucí podpora nepřátel škůdců. Velmi dobrým příkladem je podpora hnízdění hmyzožravých ptáků vyvěšováním budek nebo ochrana a rozšiřování mravenců rodu Formica. Obojí se v Jizerských horách již řadu let úspěšně provádí za dobré spolupráce profesionálních i amatérských ochránců přírody a lesníků. Velkým škůdcem, především pro mladé výsadby stromků, jsou myšovití hlodavci. Rozsáhlé holiny na odlesněné náhorní plošině, zarůstající třtinou chloupkatou a dalšími travami, vytvářejí skvělé podmínky pro hlodavce. Kalamitním škůdcem se tak stal hraboš mokřadní, druh, který byl donedávna velmi vzácný a vyskytoval se hlavně na malých přirozených bezlesích. Receptem na utlumení jeho gradací opět bývá použití chemických přípravků, jedů. Stejně jako v případě hmyzu s negativními následky na přirozené nepřátele škůdce. Důležitým doplňkem a co nejdříve i alternativou kladení jedovatých návnad musí 51

53 Napínání pletiva oplocenky nad skalní stěnou Nos 28. října 2006 být ochrana drobných šelem a především podpora hnízdění dravých ptáků a sov. Nejúspěšnějším druhem je sýc rousný, jehož stavy se v uplynulých letech po systematické péči zmnohonásobily. Dnes je tato malá sova významným pomocníkem lesníků a patří ke dvěma hlavním druhům, pro něž byla v Jizerských horách vyhlášena ptačí oblast soustavy Natura Za zmínku jistě stojí ochrana proti buřeni, jak jsou nazývány vitální rostliny utlačující výsadby lesních dřevin. Jediným účinným a přiměřeně šetrným způsobem ochrany je mechanické vyžínání, a to buď srpem, nebo křovinořezem. Provozní použití chemických prostředků, herbicidů, je třeba hodnotit jako slepou uličku s mnoha škodlivými vlivy a nebezpečími pro ekosystém lesa. Letecká aplikace herbicidů pro zpomalení růstu jednoděložných rostlin, která se v našich horách prováděla v osmdesátých letech dvacátého století, je v těchto souvislostech nepřijatelným excesem. Do vzdálené budoucnosti je možné ochranu proti buřeni zásadně omezit jedině změnou hospodaření v lesích a maximální náhradou pasečného způsobu hospodaření způsobem podrostním. Zlatým hřebem ochrany lesa je ochrana proti škodám působeným zvěří. V podmínkách Jizerských hor je to převážně zvěř spárkatá, zejména jelení a srnčí, a v omezené míře i mufloní a daňčí. Před více než dvěma stoletími i v Jizerských horách člověk úspěšně vyhubil svoje potravní konkurenty, velké šelmy. Vlk a medvěd jsou nenávratně pryč, rys se v poslední době opatrně vrací, otázkou je, obstojí-li před puškami pytláků v mysliveckých 52

54 kamizolách. Člověk tedy na sebe přebral odpovědnost jediného predátora velkých býložravých savců, v tomto bodu však totálně zklamal. Výsledkem trestuhodného mysliveckého hospodaření ve druhé polovině 20. století bylo zvýšení početních stavů zvěře. Desetinásobek stavů, které lze považovat za únosné, byl příčinou zcela katastrofálních škod v lesích. Loupání kůry a především okus mladých stromků s preferencí listnáčů prakticky znemožnily náležitou obnovu jizerských lesů. I dnes, přestože stavy zvěře po intenzivnějším lovu v posledních deseti letech klesly na trojnásobek normy, zůstávají limitem Bukový les nad Oldřichovem v Hájích 53

55 pro vnášení jedle a listnáčů do monokultur smrku ztepilého a náhradních porostů smrku pichlavého. Lesníci se snaží ochránit mladé kultury nátěry proti okusu, ale především individuálním nebo skupinovým oplocením. Znamená to statisíce drátěných nebo plastových ochran a desítky nebo stovky kilometrů oplocenek. Účinnost je velmi omezená, nároky na lidskou práci vysoké a náklady ohromné. V devadesátých letech představovaly peníze vynaložené na ochranu proti zvěři padesát procent celkových nákladů na pěstební činnost, tedy včetně pěstování sazenic, jejich výsadeb nebo prořezávek. V Jizerských horách je také zřízeno 6 zimovacích obůrek, do kterých se část zvěře v zimním období zavírá a krmí. Zřízení a provoz obůrek jsou velmi drahé a efekt pouze dílčí. Jediným účinným způsobem ochrany lesa proti zvěři je radikální snížení jejích stavů intenzivním odstřelem, a to dočasně i pod stavy normované. To však vyžaduje odvážné politické rozhodnutí pod tlakem vlivné myslivecké lobby a obávám se, že takové řešení je dosud v nedohlednu. Jizersko-ještědský horský spolek spolupracuje se Správou CHKO Jizerské hory na celé řadě praktických opatření, která mají zlepšit přírodní prostředí hor. Těžko se tak může vyhnout lesu a široké škále činností, které souvisejí s jeho ochranou. Mnohdy jsou to práce poměrně náročné, vyžadující kvalifikovanou rutinu a odbornost. V posledních letech se velmi pozitivně projevila částečná profesionalizace členů spolku, kteří se zabývají péčí o přírodu. Jsou nyní schopni zajišťovat větší zakázky v přiměřených termínech a stávají se v dobrém slova smyslu důstojnou konkurencí specializovaným lesnickým firmám. Především ochrana proti zvěři patří mezi práce dosti složité, horský spolek se však třeba se stavbou oplocenek vyrovnává velmi profesionálně. Oplocenky v přírodní rezervaci Vápenný vrch, přírodní památky Pod Smrkem nebo na horní hranici NPR Jizerskohorské bučiny u Nosu a Krásné Maří patří k těm nejlepším, které můžeme v Jizerských horách vidět. Ing. Jiří Hušek, narozen 5. srpna 1958 v Liberci. V letech absolvoval Gymnázium v Liberci., poté nastoupil ke studiu na Vysoké škole zemědělské v Brně, fakultě lesnické. Obor lesní inženýrství ukončil v roce 1982 státní závěrečnou zkouškou. V období pracoval u Severočeských státních lesů Teplice na lesním závodu Frýdlant v několika technických funkcích (lesní, technik střediska, vedoucí střediska, vedoucí technolog závodu, vedoucí odbytu). Po transformaci lesního hospodářství v roce 1992 působil u Frýdlantské lesní, a. s. jako obchodní náměstek a poté výrobně technický náměstek, zástupce ředitele společnosti. Od roku 1997 zaměstnán u Správy chráněných krajinných oblastí ČR (dnes Agentura ochrany přírody a krajiny ČR) jako vedoucí Správy chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Svoji lesnickou odbornost uplatňuje zejména při komplexní ochraně a revitalizaci lesů Jizerských hor, například při záchraně a reprodukci genofondu lesních dřevin. Podrobněji se zabývá také aspekty rekreačního a sportovního využívání chráněné krajiny. Publikoval řadu odborných a populárních textů s tematikou lesnictví a ochrany přírody a krajiny. Působí v odborných pracovních skupinách v rámci České lesnické společnosti, Libereckého kraje a struktur státní ochrany přírody. Je členem vědecké sekce Rady KRNAP a členem redakční rady časopisu Krkonoše Jizerské hory. Je ženatý a od roku 2000 žije s manželkou a třemi dospělými dětmi v Oldřichově v Hájích. 54

56 O rezervacích nejen v Jizerských horách Pavel Vonička Liberec 55

57 Jedním z významných okruhů činnosti Jizersko-ještědského horského spolku je péče o maloplošná chráněná území v Jizerských horách, na Ještědském hřbetu, v Českém ráji a Pojizeří, na Frýdlantsku i Českolipsku. Tato chráněná území jsou často jednoduše nazývána rezervacemi, přestože ne všechna do této kategorie spadají. V tomto příspěvku nemám v úmyslu podrobně popisovat jednotlivá chráněná území v Libereckém kraji, jejich přírodní hodnoty a důvody ochrany. Pokusím se jen stručně seznámit čtenáře s historií vzniku rezervací v České republice, na Liberecku a podrobněji pak v Jizerských horách, kde je jejich síť nejhustší a jejich počet představuje téměř čtvrtinu z více než stovky chráněných území v rámci Libereckého kraje. V další části je zmíněn způsob označení současných chráněných území, na jehož obnově se podílejí členové našeho spolku, a některé ochranné podmínky. Pohled do historie Ve starších dobách byla naprostá většina tzv. ochranářských opatření jen nařízeními majitelů panství na ochranu jejich majetku (zvěře, lesů apod.). Teprve s prudkým rozvojem průmyslu a s tím spojenou devastací rozsáhlých oblastí na počátku 19. století se setkáváme s prvními uvědomělými myšlenkami o nutnosti ochrany přírody. Zpočátku se toto hnutí spokojovalo pouze s poněkud romantickým úsilím o záchranu některých ojedinělých význačných zjevů v přírodě, např. stářím či velikostí významných stromů. Ty byly označovány jako přírodní památka, později byla náplň tohoto pojmu rozšířena na všechny živé i neživé výtvory v přírodě i na vzácné nebo vymírající druhy živočichů a rostlin. Časem bylo zřejmé, že nelze vystačit s takto pojatou ochranou přírody, není-li současně chráněno i životní prostředí ohrožených druhů, jejich stanoviště. Proto bylo, zejména z důvodů vědeckých, přikročeno k ochraně menších i větších území, v kterých bylo zajištěno uchování původního přírodního prostředí. Tato chráněná území dostávala název přírodní rezervace, který se zachoval dodnes. V roce 1872 byl v USA vyhlášen první národní park na světě Yellowstonský. V naší ochranářské literatuře je většinou citován Majestas Carolina ze 14. století, tedy z doby panování Karla IV., a dekret krále Zikmunda z r o ochraně zvěře v královských lesích v Čechách jako první snahy o ochranu přírody na našem území. Šlo o ochranu královského majetku před poddanými, za porušení nařízení byly stanoveny velmi přísné tresty. Další obdobné zákonné normy byly vydávány na jednotlivých panstvích v průběhu století. Až teprve začátkem 19. století pronikají i do českých zemí uvědomělé snahy o ochranu přírody, motivované nejčastěji romantismem a podmíněné estetickými a etickými pohnutkami. Rychlému rozvoji průmyslu ustupuje množství památných a vzácných přírodních zvláštností. Rovněž zemědělství, zvláště vynález výroby řepného cukru, způsobuje přeměnu dosavadní zemědělské krajiny. Kácí se lesy, které jsou nahrazovány rychle rostoucími monokulturami smrku a borovice, vysušují se rybníky, močály, slepá říční ramena, údolní nivy se přeměňují v ornou půdu. Přírodovědcům tak mizí před očima mnoho nalezišť nápadných a vzácných druhů rostlin a živočichů. Všechny tyto změny připravují i v kruzích našich vzdělanců půdu pro vznik a rozvíjení ochranářských myšlenek a činů. Uvědomělá opatření k ochraně přírody se postupně začala uskutečňovat 56

58 i u nás. Tak roku 1800 vydává Josef Schwarzenberg nařízení o ochraně medvědů na krumlovském panství. Ke zřízení prvních chráněných rezervací v Čechách došlo 28. srpna 1838, když Jiří Augustin Longueval-Buquoy nařídil uchovat určité části pralesů svého panství Nové Hrady. Tato chráněná území dodnes existují první jako národní přírodní rezervace Žofínský prales, druhá jako národní přírodní památka Hojná voda. Vyhlášení prvních přírodních rezervací v Novohradských horách nezůstalo dlouho osamoceno. V roce 1858 zakládá Jan Schwarzenberg pralesní rezervaci na Boubíně, která rovněž přetrvala do dnešní doby jako NPR Boubínský prales, v roce 1884 byla v Čechách zřízena další pralesová rezervace Buky u Vysokého Chvojna na Pardubicku, dnes stejnojmenná přírodní rezervace. Další rozsáhlé chráněné území první na Moravě bylo z rozhodnutí vlastníka Jana Lichtensteina vyhlášeno v Hrubém Jeseníku v roce 1903 a o rok později byla z nařízení Jana Harracha vyloučena z obhospodařování rozsáhlá oblast pralesovitého charakteru Na Svahu v Labském dolu v Krkonoších. V roce 1909 byla zřízena další rezervace na Moravě Javořina u Strání v Bílých Karpatech. Po 1. světové válce a vzniku samostatné Československé republiky lze zaznamenat určitý obrat i v ochraně přírody. Byly vyhlašovány další přírodní rezervace, jejichž počet v roce 1938 dosáhl v Čechách 113 a na Moravě 29. Ale vraťme se nyní do našeho regionu. Prvními rezervacemi, zřízenými na území dnešního Libereckého kraje, byly současné NPR Novozámecký rybník a Břehyně Pecopala na Českolipsku, vyhlášené již v roce NPP Čertova zeď u Osečné byla sice prohlášena rezervací až v roce 1964, určitý ochranný režim ale požívala již od roku 1932, obdobně jako PR Hradčanské rybníky u Mimoně, vyhlášené v roce 1967, které měly částečnou ochranu již od roku Zhruba polovina ze současného počtu 110 maloplošných chráněných území Libereckého kraje byla zřízena v letech , tedy za období 40 let, zbývající polovina byla vyhlášena po roce 1989, tedy během pouhých sedmnácti let. Životopis jizerskohorských rezervací Výnosem, přesněji sedmi výnosy tehdejšího Ministerstva školství a kultury ČSR ze dne 21. června 1960, bylo v Jizerských horách zřízeno 19 státních přírodních rezervací k ochraně porostů, květeny, krajinných útvarů a u některých rovněž k ochraně rašeliny, jak je uvedeno ve výše jmenovaném dokumentu, uveřejněném v Úředním listu Republiky československé. Vyhlášení těchto prvních chráněných území předcházelo mnohaleté úsilí přírodovědců a ochránců přírody o zajištění ochrany nejcennějších částí Jizerských hor. První snahy spadají již do 19. století, kdy byla některá rašeliniště ze strany tehdejších šlechtických majitelů a jejich lesníků dobrovolně ušetřena tehdy značně rozšířeného odvodňování a zalesňování. Podle vlastivědných knih o Jizerských horách tak ochrany bez zákonných opatření požívala např. rašeliniště U Širokého kamene, Klečové louky, Na Čihadle, Černá jezírka a obě Jizerské louky. Pokusy o uzákonění územní ochrany Jizerských hor jsou datovány na počátek existence samostatné Československé republiky. Osvícenecké úsilí milovníků přírody se 57

59 konkretizovalo v roce 1922 návrhem profesora Karlovy university v Praze PhDr. Františka Schustlera na ochranu Rýchor, Krkonoš a Jizerských hor, který však nebyl realizován. V předválečném období tak byla od května 1933 jediným chráněným územím v Jizerských horách tehdejší pruská strana Velké Jizerské louky. Na dodržování zákazu stavění budov, tabulí a nápisů, lovení a znepokojování zvěře, opouštění vyhražených cest, pálení ohňů a vaření, znečišťování, házení kamení a koupání dohlíželo Krkonošsko-jizerské zemské středisko pro péči o přírodní pamětihodnosti v Jelení Hoře. Po druhé světové válce byl v roce 1946 zveřejněn návrh Masarykovy akademie práce na vytvoření Krkonošsko-jizerského národního parku, v roce 1955 byl dokonce připraven návrh zákona pro vyhlášení celého území Krkonoš, Rýchor a Jizerských hor za národní park. Než ale došlo k jeho vyhlášení v roce 1963, byla jizerská část vyňata. První a jedinou vyhlášenou přírodní rezervací na české straně Jizerských hor tak byla od roku 1948 louka s výskytem šafránů v Lukášově u Jablonce nad Nisou. Po dlouhých průtazích bylo tedy až v roce 1960 zřízeno následujících 19 státních přírodních rezervací: Bukovec, Černá hora, Černá jezírka, Frýdlantské cimbuří, Holubník, Klečové louky, Na Čihadle, Nová louka, Oldřichovský Špičák, Paličník, Poledník, Prales Jizera, Ptačí vrchy, Rašeliniště Jizerky, Rašeliniště Jizery, Smědavský vrch, Smrk, Štolpichy a Tišina o celkové ploše ha. Tento stav byl podroben v následujících pěti letech revizi, která chráněná území uvedla do souladu jak s ochranářskými, tak i těžebními hledisky rezervace Smrk a Smědavský vrch byly zrušeny a čtyři další byly nově vyhlášeny: Na Kneipě, Rybí loučky, U Posedu a Vlčí louka. Původní rezervace Oldřichovský Špičák byla rozdělena na dvě chráněná území Špičák a Stržový vrch. Tím byla zajištěna ochrana Přírodní rezervace Na Čihadle 58

60 Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny nejhodnotnějších území rašelinišť, vrcholových smrčin a svahových bučin. V roce 1967 vzniklo ještě chráněné naleziště tisů Pod Dračí skálou. V roce 1967 (s účinností od 1. ledna 1968) byla výnosem Ministerstva kultury a informací ČSR zřízena Chráněná krajinná oblast Jizerské hory a statutem CHKO, vydaným Severočeským a Východočeským krajským národním výborem spolu s Ministerstvem kultury a informací ČSR, byla s účinností od 1. září 1968 zřízena Správa CHKO Jizerské hory pro přímé organizační zabezpečení ochrany oblasti. Začleněna do Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem byla tato správa vyšetřovatelem činností v CHKO včetně rezervací, bez výkonné pravomoci, s možností pouze se vyjadřovat k záměrům a činnostem v těchto územích. Výkonným orgánem státní správy v ochraně krajinné oblasti bylo samo ministerstvo kultury a informací. Jemu správa předkládala prostřednictvím Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody žádosti týkající se záměrů a činností v maloplošných chráněných územích uvnitř oblasti. Žádosti mohla správa doprovázet odborným vyjádřením a návrhem. Postupně, zvláště pak v 80. letech, se do tohoto předkládajícího procesu proložilo Krajské středisko později Ústav památkové péče a ochrany přírody, jako krajský cenzor odborných stanovisek správy. Jaký vývoj zaznamenaly rezervace v dalším období, zejména v letech, kdy se plně projevily důsledky negativního vlivu imisí a hmyzích kalamit? Rozpad a odtěžování lesních porostů náhorní plošiny se částečně nevyhnulo ani maloplošným chráněným územím. Částečné vytěžení a žalostný stav zbývajících smrkových porostů v SPR Holubník vedly v roce 1987 k rozhodnutí tuto rezervaci zcela zrušit, téhož roku byla plocha SPR Černá hora zredukována více než o polovinu původní rozlohy. V tomto období vzniklo 59

61 Jizersko-ještědský horský spolek poprvé značí rezervace PR Ptačí kupy 27. červen 1998 pouze jediné nové chráněné území studijní plocha Pod Smrkem o výměře 1,68 ha, vyhlášená v roce Nejvíce byla postižena území, která byla zřízena k ochraně horských neboli vrcholových smrčin, tedy již zmiňovaný Holubník, Černá hora a dále Prales Jizera a Ptačí kupy. Z původních rozsáhlých smrkových porostů zbyla jen torza s jednotlivými živými stromy, ale na mnoha místech s přirozeným zmlazením, dávajícím mírnou dávku optimismu ohledně dalšího vývoje těchto území. Rovněž rašelinné rezervace se oproti období vyhlášení značně změnily. Odtěžením převážné části rašelinných a podmáčených smrčin v jejich ochranných pásmech, stavbou nových lesních cest a svážnic, vznikem erozních rýh při těžbě a přibližování dřeva došlo ke zvýšení odtoku vody z vrchovišť a tím ke zrychlení jejich vysychání a snižování vodní hladiny v jezírcích a tůních. Některá rašeliniště (např. Na Čihadle a Klečové louky) tak zcela změnila svoji tvář. Relativně nejméně se za uplynulých 45 let změnily jizerskohorské bučiny, potažmo rezervace, které se zde nacházejí. Z porostů sice téměř vymizela jedle, ve vyšších polohách došlo k odumření vtroušeného smrku, ale buky zde stále stojí ve své plné kráse. Se změnou společenských poměrů po roce 1989 došlo i ke změnám v organizaci státní ochrany přírody. Základním mezníkem bylo přijetí nového zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., kterým byl mj. Správě CHKO Jizerské hory svěřen výkon státní správy v ochraně přírody a krajiny. 60

62 Nový zákon umožnil správě vyhlásit nová chráněná území, navržená k ochraně často řadu let. Byly zřízeny přírodní rezervace Jedlový důl a Klikvová louka (1992), Malá Strana (1994), přírodní památka Klečoviště na Smrku (1995), později přírodní rezervace Vápenný vrch (1999), přírodní památky Fojtecký mokřad a Jindřichovský mokřad (2002), rozšířena byla přírodní rezervace Bukovec. Vypracován byl návrh na vyhlášení národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, která byla ministerstvem životního prostředí zřízena v roce Spojením původně sedmi rezervací na severních svazích hor a jejich propojením ochranným pásmem tak vznikl celistvý chráněný komplex horského smíšeného lesa. V současné době se tak na území CHKO Jizerské hory nachází celkem 24 maloplošných chráněných území, z toho 3 národní přírodní rezervace (NPR), 13 přírodních rezervací (PR) a 8 přírodních památek (PP). Kompetence a také nezbytné finance poskytované Správě CHKO Jizerské hory umožňují více ovlivňovat další osud maloplošných chráněných území, směřující u lesních rezervací v budoucnu k jejich přirozenému vývoji, obhospodařovat cenné louky a mokřady v chráněných územích, zřizovat a udržovat zařízení jednak k usměrňování pohybu stále se zvyšujícího počtu návštěvníků, jednak k poskytování informací o chráněných územích. Vznik dalších rezervací na Liberecku a Jablonecku Po jizerskohorských rezervacích došlo k vyhlášení nejcennějších území na Ještědském hřbetu, zejména smíšených a listnatých lesních porostů s přirozenou skladbou dřevin. Současně s již zmíněnou Čertovou zdí následovaly ale nejprve další geologické zajímavosti pískovcový útvar Bílé kameny u Jítravy, nazývané někdy také Sloní kameny, v roce 1964 a vypreparovaný vrchol čedičové kupy Stříbrník u Křižan, vyhlášený v roce Obě území jsou dnes přírodními památkami. Pro ještědská území se ale stal přelomovým rok 1972, kdy došlo ke zřízení čtyř rezervací: Dlouhá hora, Hamrštejn, Karlovské bučiny a Velký Vápenný, zahrnující nejcennější horské kyselé i květnaté bučiny, suťové lesy i dubohabřiny. Rodinu ještědských rezervací doplňuje PP Terasy Ještědu, zřízená v roce 1995 k ochraně vrcholových partií hory Ještěd s rozsáhlými sutěmi a řadou významných geomorfologických útvarů. Frýdlantský výběžek, ač území s řadou přírodně cenných území, byl dlouhá léta zcela opomíjen a neexistovalo zde jediné chráněné území. Teprve po roce 1990 se díky úsilí tehdejšího referátu životního prostředí Okresního úřadu v Liberci podařilo vyhlásit několik rezervací i na Frýdlantsku. Nejprve to byla v roce 1991 přírodní památka Kamenný vrch u Horní Řasnice lokalita s mimořádně silnou populací mravenců Formica polyctena, v roce 1996 následovaly přírodní památky Bílá skála u Srbské, zajišťující ochranu regionálně unikátní vypreparované křemenné žíly, PP Kodešova skála u Heřmanic, představující čedičový masiv se sloupcovitou odlučností, a přírodní rezervace Křížový vrch u Frýdlantu, kde je chráněn přirozený svahový listnatý les s bohatým výskytem vzácné lilie zlatohlavé. V roce 1998 byla po dlouhých přípravách a složitých jednáních vyhlášena nejcennější a nejrozsáhlejší přírodní rezervace na Frýdlantsku Meandry Smědé, 61

63 zahrnující nivu řeky od Předlánců po Černousy včetně rybníku Dubák a svahového lesa na pravém břehu. O této rezervaci bylo podrobněji napsáno v Ročence JJHS Konečně v roce 2002 byla zřízena přírodní památka Hadí kopec u Raspenavy k ochraně části meandrujícího toku říčky Lomnice a okolního smíšeného lesa. Z Jablonecka, pokud vynecháme Jizerské hory, jejichž rezervacím již byla věnována celá kapitolka, zbyde pouze nepříliš rozsáhlá část jizerskohorského podhůří a Maloskalska. Nejznámějším chráněným územím tohoto regionu je národní přírodní památka Suché skály, vyhlášená již v roce 1956, unikátní útvar vzniklý zvětráváním cenomanských pískovců. V roce 1989 vznikly dvě přírodní památky s neobvyklými názvy Rádlo nad koupalištěm a Zásada pod školou. Obě zahrnují mokřadní lokality (louky, prameniště, rašeliniště a olšinu) s cennou květenou. Přírodní rezervace Bučiny u Rakous, vyhlášená v roce 1995, zasahuje do jabloneckého okresu jen částečně na území obce Koberovy, zbývající část na území obce Rakousy patří již Semilsku. Chráněny jsou zde zachovalé květnaté bučiny v údolí řeky Jizery. Posledním chráněným územím Jablonecka je přírodní památka Ondříkovický pseudokrasový systém, nacházející se mezi obcemi Roudný a Ondříkovice, zřízená v roce Předmět ochrany je patrný již z názvu. Současný stav a způsob označení zvláště chráněných území Jak již bylo uvedeno výše, v Libereckém kraji se v současné době nachází 110 maloplošných chráněných území různých kategorií, které stanovil zákon o ochraně přírody a krajiny z roku Z původních státních přírodních rezervací, chráněných přírodních výtvorů, chráněných nalezišť a chráněných studijních ploch se staly národní přírodní rezervace (NPR), přírodní rezervace (PR), národní přírodní památky (NPP) a přírodní památky. Nejcennější a většinou i nejrozsáhlejší území významná v národním či mezinárodním měřítku jsou chráněna v národních přírodních rezervacích, kterých se v kraji nachází sedm: již zmíněné prvorepublikové rezervace Břehyně Pecopala a Novozámecký rybník na Českolipsku, dále Jezevčí vrch v Lužických horách, Karlovské bučiny na Ještědském hřbetu a Jizerskohorské bučiny, Rašeliniště Jizerky a Rašeliniště Jizery v Jizerských horách. Národních přírodních památek je o jednu více, tedy osm, a zahrnují území menší rozlohy, většinou nejvýznamnější geologické a geomorfologické útvary nebo nejbohatší naleziště chráněných a ohrožených druhů rostlin regionu. Zejména útvary neživé přírody jsou chráněny v NPP Bozkovské dolomitické jeskyně u Semil, Čertova zeď u Křižan, Kozákov, Panská skála u Kamenického Šenova, Strážník u Jilemnice a již zmiňované Suché skály na Maloskalsku, ohrožená společenstva vzácných rostlin jsou chráněná v NPP Peklo u České Lípy a Swamp u Máchova jezera. Následují přírodní rezervace, kterých je 36 a které zahrnují většinou středně velká území s přírodními hodnotami významnými v nadregionálním či regionálním měřítku. Největší počet zaujímají přírodní památky, kterých je v současné době 59 a které představují území menší rozlohy, zejména geologické a geomorfologické útvary, naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů rostlin a živočichů s regionálním významem. 62

64 Značení Přírodní rezervace Rybí loučky 4. června

65 64 Značení v Českém ráji památný strom Semtínská lípa u Sobotky. Značení hranic Chráněné krajinné oblasti Český ráj 22. listopadu 2006.

66 Jak poznáme, že se nacházíme na území rezervace? Hranice každého maloplošného zvláště chráněného území je v terénu označena dvěma červenými pruhy o šířce cca 5 cm, které jsou umístěny na hraničních sloupcích nebo stromech. Horní pruh probíhá po celém obvodu sloupku, dolní pouze po takové části obvodu, která odpovídá výseku území nechráněného. Jinými slovy pokud přicházíme k chráněnému území, vidíme oba červené pruhy a naopak, nacházíme-li se uvnitř chráněného území a přiblížíme se k jeho hranici, měli bychom spatřit pouze jeden červený pruh. Vedle tohoto označení po celé délce hranice se dále používá tabulí se státním znakem. Ty jsou umísťovány na sloupky na vhodných místech, zejména na přístupových cestách k rezervacím. Tabule jsou dvojího druhu. K označení národních přírodních rezervací a národních přírodních památek se používají tabule s velkým státním znakem České republiky. Přírodní rezervace a přírodní památky jsou označeny tabulí s malým státním znakem České republiky. Pod státním znakem je vždy uvedena kategorie chráněného území a pod tabulí může být doplněn název příslušné rezervace, eventuálně další doplňující informační text. Ze zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývají pro návštěvníky maloplošných zvláště chráněných území, tj. pro běžné turisty, sportovce apod., některá omezení. Nejpřísnější podmínky ochrany požívají pochopitelně národní přírodní rezervace, ve kterých je zakázáno vjíždět motorovými vozidly, vstupovat mimo vyznačené Leoš Vašina ml. při značení Přírodní památky Terasy Ještědu 17. října 2006 cesty (tím se rozumí cesty s turistickým značením), provozovat horolezectví, létání na padácích a závěsných kluzácích a jezdit na kolech mimo silnice, místní komunikace a vyznačené cesty, sbírat či odchytávat rostliny a živočichy včetně sběru lesních plodů (borůvky, maliny, houby aj.), tábořit mimo vyhrazená místa a samozřejmě jakkoliv poškozovat a měnit dochovaný stav přírodního prostředí. Na území přírodních rezervací je zakázáno sbírat či odchytávat rostliny a živočichy kromě sběru lesních plodů. Není zde tedy zároveň přímo ze zákona zakázán vstup mimo vyznačené cesty, může být ale obsažen v bližších ochranných podmínkách, které stanoví příslušný orgán ochrany přírody ve vyhlášce o zřízení rezervace. Obdobně jako u NPR je obecně zakázáno poškozovat a měnit dochovaný stav přírodního prostředí. V národních přírodních památkách a přírodních památkách je zcela obecně zakázáno jejich poškozování, vstup ani jiná omezení ze zákona nejsou, mohou být ale rovněž obsažena ve zřizovacím dokumentu. Jizersko-ještědský horský spolek již od svého založení vyvíjí intenzívní spolupráci se Správou Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory na poli péče o zvláště chráněná území 65

67 v Jizerských horách. Rovněž na Ještědském hřbetu a na Frýdlantsku provádějí členové Horského spolku řadu let některá managementová opatření v chráněných územích, včetně vyznačování a údržby jejich hranic. Do doby zániku okresních úřadů JJHS na tomto poli úzce spolupracoval s referátem životního prostředí Okresního úřadu v Liberci. Se vznikem Krajského úřadu v Liberci se tato činnost rozšířila prakticky na území celého kraje, úspěšně se rozvíjí rovněž spolupráce se Správou CHKO Český ráj. Vedle praktických opatření v rezervacích, k nimž patří kosení horských luk a mokřadů, odstraňování náletových dřevin, stavba oplocenek k ochraně sazenic, údržba a obnova skalních vyhlídek a povalových chodníků, likvidace invazních rostlin, budování naučných stezek a další tzv. managementové práce, o kterých je pojednáno v jiných příspěvcích, členové spolku provádějí obnovu značení celé řady chráněných území. Někdy to není úkol zcela jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Některé rezervace jsou těžce přístupné, často je zde nesnadná orientace v terénu i podle lesnické porostní mapy, některé měly značení značně zanedbané a již zcela nečitelné a bylo proto nutné najít v terénu hranici znovu. V jiných lesních porostech byly hraniční stromy s pruhy pokáceny nebo podlehly povětrnostním či jiným vlivům. Na šéfa pracovní skupiny, který dává pokyny pracovníkům, jakým směrem postupovat, to často klade značné nároky; musí mít dobrou místní znalost a orientaci v terénu a umět pracovat s podrobnou lesnickou mapou. Značení některých úseků hranic, např. NPR Rašeliniště Jizery, když ještě v mělké pánvi Jizery padne mlha a viditelnost se sníží na několik metrů, je orientačně dosti náročné, podobně na strmých svazích v oblasti Frýdlantského cimbuří při obnově hranice NPR Jizerskohorské bučiny. V Jizerských horách, na Ještědském hřbetu, ale i v dalších oblastech existuje dosti hustá síť lesních cest, po kterých je možné přivézt materiál pomocí terénního vozu. Existuje ale také mnoho dalších míst, kam se prostě dojet nedá. Zde nastupuje lidská síla: na rameno hraniční kůl, do ruky madonku se smaltovanou tabulí, která není nejlehčí, v dalším kole kbelík s betonem. A když se značí hranice rašelinné rezervace, také kameny na utěsnění kůlu, neboť ty na rašeliništích nejsou. Členové Horského spolku tak během uplynulých deseti let označili desítky kilometrů hranic chráněných území. A další desítky je čekají v letech následujících. Použité prameny KOPECKÁ V. & VASILOVÁ D. [eds.] (2003): Seznam zvláště chráněných území ČR k Ústřední seznam ochrany přírody. Agentura ochrany přírody a krajiny, Praha. MODRÝ M. & SÝKOROVÁ J. (2004): Maloplošná chráněná území Libereckého kraje. Liberecký kraj, resort životního prostředí a zemědělství, Liberec. VESELÝ J. (1954): Příroda Československa a její vývoj. Orbis, Praha. VONIČKA P. a kol. (2002): Chráněná území CHKO Jizerské hory, s In: MACKOVČIN P., SEDLÁČEK M. & KUNCOVÁ J. [eds.]: Chráněná území ČR Liberecko, sv. III. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha. 66

68 Jak jsme čistili meandry Smědé Pavel Schneider Liberec 67

69 Ve dnech 22. a 23. dubna 2006 pořádal Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS) úklid odpadků v Přírodní rezervaci Meandry Smědé na Frýdlantsku. I přesto, že šlo teprve o její druhý ročník, zapsala se tato akce nesmazatelně velkými písmeny do spolkového kalendáře. Tradiční kosení luk na Jizerce tak jistě získalo rovnocenného konkurenta v množství zúčastněných, aktivně pracujících členů. Není se čemu divit, obě akce mají několik společných jmenovatelů. Vzhledem k charakteru práce se do ní mohou zapojit opravdu všichni a obě se konají v nádherných jedinečných přírodních lokalitách. Přírodní zajímavosti meandrů Smědé již zevrubně vylíčil ve svém článku v Ročence JJHS 2005 Pavel Vonička, takže se zde jimi už nebudeme podrobněji zabývat. Poprvé v roce 2005 Myšlenka na uspořádání této akce se zrodila v hlavách členů JJHS Marka Řeháčka a Jana Pikouse v roce A ačkoliv cesta od myšlenky k činu bývá mnohdy velmi dlouhá a spletitá, hned v dubnu roku 2005 se ji podařilo naplnit. Na žádost o spolupráci kývla obec Višňová, která se zavázala zajistit likvidaci nashromážděných odpadů, a Krajský úřad Libereckého kraje, odbor rozvoje venkova, zemědělství a životního prostředí, který na akci poskytl finanční příspěvek. Kromě členů JJHS přislíbili účast také členové ZO ČSOP Armillaria a Turistického oddílu Kletr. 23. dubna se na smluvené místo poblíž železniční stanice Filipovka sjelo přibližně 60 dobrovolníků, na louce si postavili tábor a pustili se do čištění obou břehů řeky Smědé od mostu v Předláncích směrem po proudu. Vše, co nemělo na březích či ve vodě co dělat, jsme sbírali do jutových pytlů, kterých jsme nakonec naplnili 135. Vedle toho jsme, ať už přímo z koryta řeky, nebo jeho bezprostředního okolí, vytahali 74 pneumatik. Sběr odpadků na březích Smědé v roce

70 Vzhledem k tomu, že akce sklidila nebývale velký všeobecně kladný ohlas, bylo už na jejím konci jasné, že bude třeba ji zopakovat. Navíc se nám v roce 2005 i přes veškeré vynaložené úsilí podařilo vyčistit pouze přibližně polovinu toku řeky, ležící v přírodní rezervaci. Bylo tedy rozhodnuto, že akce se bude konat pravidelně i roky následující. Druhý ročník V dubnu roku 2006 se nás opět přibližně padesát sešlo v Přírodní rezervaci Meandry Smědé. Práci nám trochu ztěžoval stav vodní hladiny, která byla o pár desítek centimetrů výše než v roce Z hor stále ještě nestačila odtéci všechna voda z tajícího sněhu, jehož bylo tu zimu nebývale velké množství a který se ve vyšších partiích držel velmi dlouho. Oproti předchozímu roku tak bylo přístupné menší množství odpadků a v některých místech bylo nemyslitelné vytahovat věci přímo z koryta. V hlubších partiích neměl šanci ani Petr Fouqué ve svých gumových kalhotách, v roce 2005 tak nepostradatelných. Vzhledem k vyššímu množství protékající vody byla zákonitě vyšší také její rychlost, což kladlo pochopitelně větší nároky na obsluhu gumových raftů. Ty jsme měli zdarma zapůjčené od libereckého Adrenalin centra už dva. Osvědčená posádka z roku 2005 obsadila první raft, na kterém svážela pytle naplněné odpadky z těžko přístupných míst. Raft číslo 2 zůstával na souši nejprve osamocen, což nám přišlo trošku škoda, a tak jsme vytvořili druhou posádku. Do zadní řady kormidelníků se posadil Ruda Černý a já Mezi brigádníky je i náš člen Francis Samra z Velké Británie (vlevo) 69

71 Posádka raftu č. 1 při ládování jutového pytle a dopředu jsme umístili zátěž v podobě Marka Řeháčka a mého bratra Petra. Navzájem jsme si sdělili své, a jak se ukázalo, velice sporé, vodácké zkušenosti a plni očekávání jsme odhodlaně odrazili od břehu. Již první vteřiny na vodě nám naznačily, že plavba rozhodně nebude nedělní projížďka výletní loďkou. Proud byl opravdu znatelně silnější než rok předchozí a ovládání raftu, kterým jsme museli křižovat mezi břehy a nakládat pytle, shromážděné sběrači, pohybujícími se po březích, nebylo nejsnadnější. Raft se pomalu plnil a místa pro posádku stále postupně ubývalo. Bylo nám pochopitelně líto pytle s odpadem nechávat na místě, a tak jsme se snažili co nejvíce využít volného místa na raftu. Po chvíli jsme už seděli pouze nalepeni na bočnicích a ovládání lodi se stávalo stále komplikovanější. V jednom takovém obtížnějším místě se naše jinak velice dobrá posádka poněkud nezkoordinovala a plavidlo narazilo do kmene trčícího do koryta řeky. Tato situace měla bohužel za následek to, že jsme ztratili Rudu, který už vzhledem k akutnímu nedostatku místa pádloval s oběma nohama ven z raftu, a nedokázal tak zabránit tomu, aby vypadl do studené vody řeky Smědé. Naneštěstí se vše odehrálo v úseku s poměrně hlubokou vodou a nebylo možné jednoduše zastavit. Instinktivně jsem jednou rukou chytil Rudu plavajícího ve vodě a ve druhé ruce jsem držel pádlo. Tím se však stal náš raft absolutně neovladatelný a my pouze doufali, že nás proud brzy odnese na nějakou mělčinu. Což se naštěstí také stalo, ale pro Rudu plavajícího za raftem to jistě byla docela dlouhá doba. Nicméně i po tomto nepříjemném zážitku se Ruda i v mokrém oblečení a s bolestivou zkušeností s vodáckými schopnostmi naší posádky rozhodl hrdinně pokračovat dále. Poté jsme již vcelku bezproblémově dojeli na místo, odkud bylo možné autem odvézt pytle i raft. 70

72 Jutových pytlů vysokých přibližně 1 m se nám podařilo naplnit odpady přesně jedno sto. Převažovaly pochopitelně lehké věci jako PET lahve, různé plastové obaly a kelímky, a především nejrůznější plastové folie, které se zachytily ve větvích stromů a keřů a vytvořily tak na nich nevzhledné ozdoby. Z náplavů jsme vytáhli dokonce i jednu ledničku, několik bot nebo různé kuchyňské nádobí. Byl objeven dokonce i jeden platný technický průkaz motorového vozidla. Celkově bylo množství nashromážděného odpadu menší než v roce předchozím. Bylo to pravděpodobně způsobeno vyšší hladinou vody a možná také tím, že jsme čistili část toku více vzdálenou od civilizace. To však nic neměnilo na tom, že většina z nás byla na konci dne pořádně unavená. Velký obdiv patří samozřejmě dětem z Turistického oddílu Kletr, bez nichž by se nám jistě tak velký kus řeky nikdy nepodařilo vyčistit. Odkud se berou? Jak se ale takové množství odpadů může dostat do meandrů řeky Smědé, které jsou od civilizace poměrně vzdálené a z větší části jen těžko přístupné? To je otázka, již si jistě položil snad každý účastník naší akce. Jak se sakra může dostat zadní pneumatika od traktoru do bahna ve slepém ramenu řeky, když tam není žádná cesta? A jak se tam dostane lednička? Nebo skříň? Asi nikdo nezná přesné odpovědi na tyto otázky, lze však obecně odvodit, jak se převážná část odpadu do těchto míst dostává. Meandry Smědé se nacházejí v dolní části toku, kde voda ztrácí svoji rychlost a začíná ukládat to, co si vzala v horních partiích. Na prudkých svazích voda nabírá na rychlosti a převládající hloubková eroze vymílá především dno svého koryta. Všechen materiál pak bere s sebou až do míst, kde již nemá takovou sílu, a začíná vytvářet nánosy. Takovým místem je právě území Přírodní rezervace Meandry Smědé. Řeka tu začíná tvořit přirozené meandry a hloubkovou erozi začíná střídat eroze boční, která vydutý (konkávní) břeh vykusuje a na vypuklém (konvexním) náplavovém břehu ukládá naplaveniny. V PR Meandry Smědé se vyskytují přirozeně vzniklé štěrkopískové náplavy, které sem řeka přinesla z vyšších částí toku. S postupným rozvojem civilizace však řeka s sebou přináší čím dál víc věcí antropogenního (lidského) původu. Člověk se tlačí k řekám stále blíž a blíž, a upravuje si tak jejich koryta podle vlastních představ, což někdy nebývá zrovna šťastné řešení. Obce na horním toku se snaží, aby voda odtekla z jejich území co nejrychleji, a řeka pak má velice málo míst, kde by se mohla bezpečně rozlít, aniž by ohrozila životy či majetek. Snažit se, aby voda rychle odtekla dále po proudu, je však pouze odsouvání problému jinam a odnášejí to obce na dolním toku řeky, jako je například Višňová, která již má s povodněmi velice bohaté zkušenosti. Jedním z mála míst, kde se může řeka nerušeně rozlít, je právě PR Meandry Smědé. Zdejší biotop je na pravidelné záplavy přizpůsobený. Bohužel ale není přizpůsobený na obrovské množství odpadků, které často končí právě tady. Odpady se do řeky přirozeně mohou dostat různými způsoby. Někdo je může do řeky přímo hodit, což je snad méně častý případ, nebo si je voda při vyšších průtocích vezme sama z míst, kde je nezodpovědní lidé nechají. Nějaké černé skládky mohly v minulosti pochopitelně vzniknout přímo na území přírodní rezervace. Jaký je příběh traktorové 71

73 pneumatiky nebo ledničky, už asi nikdy nezjistíme. Zajímavý by možná mohl být původ spodního prádla nebo plného plata antikoncepčních pilulek, které jsme v rezervaci našli spolu s dalšími odpady v roce Pokud bychom v náplavech meandrů kopali, jistě bychom našli i spoustu dalších zajímavých věcí. To už ale není v našich silách a ani to není účelem této akce. Snažili jsme se uklidit pouze věci viditelné, s odpady ukrytými pod náplavy si už příroda musí poradit sama. Řeka Smědá odvodňuje území skoro celého Frýdlantského výběžku a severní svahy Jizerských hor. Její povodí má na území České republiky 273,8 km 2 a teoreticky z celého tohoto území mohou odpadky skončit právě v krásných meandrech řeky Smědé pod obcí Višňová. Můžeme pouze apelovat na každého z nás, aby s odpady nakládal zodpovědně a ukládal je na místa k tomu určená. Při povodňových stavech může řeka odnést i to, co by nás normálně ani nenapadlo třeba onu starou ledničku. Jsme rádi, že akci alespoň symbolicky finančně podpořila i města Frýdlant, Raspenava a Nové Město pod Smrkem. Ukázala tak, že si uvědomují svůj díl zodpovědnosti za stav v PR Meandry Smědé, který nese každý z nás. Akce na čištění meandrů se v příštích letech bude zaručeně konat také, takže kdo se nezúčastnil prvních dvou ročníků, nemusí zoufat. Každá pomocná ruka bude využita. Jako odměna za vynaložené úsilí se vám třeba naskytne možnost spatřit některého z vzácných živočichů žijících v meandrech, tak jako my jsme v roce 2006 měli to štěstí dlouho pozorovat krásnou užovku v písčitých náplavech řeky. V dubnu 2006 bylo odpadem naplněno více než 120 jutových pytlů 72

74 O invazních rostlinách Cizinci nejsou u nás vždy vítáni Jarmila Sýkorová Liberec 73

75 Hned v úvodu bychom ovšem měli naši nepohostinnost uvést na pravou míru konstatováním, že se v tomto článku budeme pohybovat ve světě rostlin a tam, ať chceme, nebo nechceme, platí trochu jiná pravidla než v lidské společnosti. Řeč totiž bude o invazních druzích rostlin. Již samotné slovo invaze navozuje představu jevu, který silně vnímáme jako negativní, jevu spojeného s aktuálně hrozícím nebezpečím. Znamená nežádoucí vpád někoho nebo něčeho do cizího teritoria, a to obvykle ve velkém množství. Biologické invaze jsou dnes již samostatným vědním oborem. Této problematice je ve světě věnováno množství vědeckých i populárních publikací nebo článků, a to hlavně pro nebezpečí, které je s invazemi spojeno ať už se jedná o přímé nebezpečí pro člověka, nebo nebezpečí nepřímé, hrozící primárně přírodním ekosystémům, v konečném důsledku ale opět se obracející proti člověku samotnému jako původci tohoto jevu. Všeobecně známé jsou příklady z Austrálie, kam člověk zavlekl některé druhy zvířat nebo rostlin, které se v nové zemi velice rychle adaptovaly na místní podmínky a v prostředí bez přirozených nepřátel se brzy přemnožily na úkor druhů původních, domácích. Podobná alarmující situace je známa z Jižní Afriky nebo z Nového Světa. Jedná se totiž o oblasti s dosti specifickou faunou a flórou, proto jsou tu změny ekosystémů spojené s invazemi velmi dobře patrné a sledovatelné. V našich domácích podmínkách jsme na tom (prozatím!) sice lépe, ale i u nás nabývá tento jev na intenzitě a dostává se mu tudíž i větší publicity. Vizuálně dobře pozorovatelné jsou zejména rostlinné invaze. Problémy s nimi spojené můžeme shrnout do několika následujících bodů: 1. Vytlačují domácí druhy a celá společenstva z jejich původních stanovišť, čímž způsobují jejich ústup až úplné vymizení z krajiny. Tím dochází jak k ochuzení druhové biodiverzity rostlinné složky, tak k ústupu živočichů na původní vegetaci vázaných. 2. Některé se mohou křížit s domácími příbuznými druhy a opakovaným křížením je postupně až geneticky pohltit (tzv. eroze genofondu). Kříženci se často v ekosystému chovají stejně agresivně jako rodičovský druh. 3. Podporují erozi půd, což může činit velké problémy zejména v březích vodních toků. S tím souvisí i komplikace v protipovodňové ochraně území. 4. Mohou být zdrojem nových chorob našich pěstovaných plodin. 5. Některé invazní druhy přímo ohrožují zdraví člověka (poškození kůže, pylové alergeny). 6. Ztěžují obhospodařování zemědělských pozemků nebo v lese zalesňování stanovištně vhodnými druhy. Ztěžují údržbu ostatních pozemků kolem komunikací vysoké, nepřehledné porosty zde je třeba odstraňovat, protože snižují bezpečnost dopravy. 7. Snižují rekreační potenciál území, poněvadž jejich porosty v krajině jsou člověkem vesměs negativně esteticky vnímány. V České republice je v současné době intenzivně sledováno asi 20 invazních druhů rostlin. Následující řádky budou věnovány těm, které patří k nejproblémovějším v našem regionu. Někdy v 70. letech minulého století se hodně psalo a mluvilo o obrovských porostech bolševníku velkolepého v západních Čechách, především v oblasti Slavkovského lesa. Fotografie z té oblasti a doby ukazují mohutné kvetoucí exempláře bolševníku, vedle nichž 74

76 se člověk téměř ztrácí. Poučeným čtenářům sci-fi vyvstávala v té souvislosti analogie s literárními trifidy, méně zasvěcení se spíše bavili podobností slova bolševník s jiným tehdy dosti frekventovaným slovem z oblasti politické terminologie. Tento rostlinný druh s latinským pojmenováním Heracleum mantegazzianum se k nám dostal z oblasti Kavkazu jako okrasná rostlina poprvé byl vysazen v r v západočeských Lázních Kynžvart a brzy poté ještě na několika dalších místech Čech a Moravy. Je totiž velice dekorativní a nápadný nejen svým vzrůstem (za květu dosahuje 4 5 m výšky), ale i celkovým vzhledem: při zemi vytváří růžici velkých, lesklých, ostře vykrajovaných listů, silná brázditá lodyha nese několik menších listů a na vrcholu mohutné okoličnaté květenství, tvořené množstvím drobných bílých květů. Můžeme si představit něco jako značně přerostlou kvetoucí mrkev, do jejíhož příbuzenstva druh ostatně patří. Podobně jako jiné miříkovité (dříve mrkvovité) rostliny, jde i v tomto případě o rostlinu dvouletou, která během prvního roku života vytvoří listovou růžici a nahromadí dostatek živin do kořene, jímž přezimuje a z něhož pak v průběhu dalšího roku čerpá živiny při tvorbě mohutné lodyhy, květů a semen. Těch dokáže bolševník za sezónu vytvořit obrovské množství (v literatuře se uvádí číslo až ) a právě v této schopnosti spočívá hlavní strategie jeho šíření. Dokonce i když kvetoucí lodyhu nad zemí odsekneme, stačí se obvykle ještě do konce vegetační sezóny vytvořit náhradní (byť menší) okolíky, které do zimy stihnou vysemenit a tak se postarat o dostatečně početné potomstvo. Semena nejčastěji vypadávají a poté vyklíčí v nejbližším okolí, jindy jsou ale roznesena daleko do krajiny ptáky nebo jinými živočichy, v blízkosti vodních toků pak funguje princip splavování. Bolševník se u nás v polovině 20. století pěstoval i jako pícnina. Vysévání pro tento účel ještě umocnilo proces invaze, který již v té době intenzivně probíhal. Kromě toho, že souvislé porosty bolševníku totálně likvidují původní společenstva rostlin a živočichů a tak ochuzují naši přírodu (což obecně platí pro všechny invazní druhy, rostlinné i živočišné), působí tento druh člověku ještě jiné vážné problémy, a to zdravotní. Rostlina totiž obsahuje značné množství látek ze skupiny furanokumarinů (furokumarinů), jejichž toxický účinek je aktivován slunečním zářením. V kontaktu s lidskou pokožkou a při působení UV záření dochází k vytvoření bolavých popálenin až puchýřů. Ještě dlouho po odeznění akutní fáze zůstává popálené místo ztmavlé, u citlivých jedinců dokonce i po několik let. Každý si domyslí, o jak nepříjemnou záležitost se může jednat např. při popálení obličeje nebo jiné běžně nezakrývané části těla. Na Liberecku se bolševník naštěstí vyskytuje dosti vzácně větší porosty jsou evidovány např. v okolí Jílového u Hodkovic nad Mohelkou (zde se právě jedná o pozůstatek dřívějšího pěstování) nebo v hraničních částech Vítkovského a Oldřichovského potoka na Hrádecku. Vzhledem k výše popsané strategii šíření je ale i ojedinělý výskyt potenciálně velmi nebezpečný tak např. před časem pěstovaný exemplář u rekreačního objektu na Pláních pod Ještědem se postaral o roztroušený výskyt dalších jedinců v blízkém okolí. Každý takový exemplář, nebyl-li včas objeven a zlikvidován (tj. vyryt i s kořenem), může být zárodkem budoucích velkých problémů, spojených též s nemalými finančními náklady na likvidaci. K velice agresivním cizincům z rostlinné říše u nás patří zástupci rodu křídlatka (Reynoutria sp.), jejichž více či méně souvislé porosty můžeme vidět hlavně v okolí větších vodních toků (což je pro ni typické náhradní stanoviště), ale také podél komunikací, roztroušeně v městské zástavbě nebo po čase obvykle všude tam, kde se přemisťují větší 75

77 Kvetoucí lodyha křídlatky japonské objemy zemin. Svědčí jí zejména otevřené, prosvětlené plochy. Tato rostlina z čeledi rdesnovitých může někomu vzdáleně připomínat bambus. Má nejčastěji 2 4 m vysokou, v horní části větvenou lodyhu, uvnitř dutou, porostlou řapíkatými listy s velkou čepelí. Koncem léta vytváří křídlatka bílá latovitá květenství. Semena u nás dozrávají jen v omezeném množství a jen za příznivých klimatických podmínek. Rostlina je ale pro své přežití nezbytně nepotřebuje, protože k úspěšnému šíření využívá zcela jinou strategii než bolševník: šíří se vegetativně oddenky, čili podzemními stonky. Ty jí rovněž slouží jako zásobní a přezimovací orgány. Křídlatka patří mezi rostliny dvoudomé, což znamená, že samčí a samičí květy se vyvíjejí odděleně na různých jedincích. Za normálních okolností se trsy zvětšují pouhým rozrůstáním oddenkového systému, podobně jako to známe u pýru nebo bršlice z našich zahrádek. Jiná situace nastane při přemisťování oddenky kontaminované zeminy. Stačí i jen malý úlomek, abychom při transportu zeminy nechtěně pomohli rostlině obsadit zcela nové stanoviště, kam by se jinak jen obtížně dostávala. Proces zabírání nového teritoria je pak již velice rychlý, protože křídlatka mimo jiné vyniká i schopností vytvořit v krátké době velké množství biomasy, ať již podzemní (nové oddenky) nebo té nadzemní (lodyhy s listy), a je tak velmi úspěšná v konkurenci s domácími druhy. U nás rostou dva botanické druhy křídlatek k. sachalinská (R. sachalinensis) a častější k. japonská (R. japonica). Hlavními rozlišovacími znaky mezi nimi jsou velikost a tvar listové čepele (listy křídlatky sachalinské jsou větší, až 30 cm dlouhé, s čepelí na bázi výrazně srdčitou, křídlatka japonská má bázi čepele spíše rovně uťatou). Jak již názvy napovídají, původ prvé musíme hledat na Sachalinu (roste ale i na blízkých Kurilách), druhá je domovem ve východní pevninské Asii a v Japonsku. K nám se oba druhy dostaly výsadbami v parcích a zahradách někdy ve 2. polovině 19. století, k jejich invazi do krajiny ale došlo až téměř po 100 letech. Kontaktem obou druhů v Evropě vznikl 76

78 kříženec, pojmenovaný podle země, odkud byl poprvé popsán, jako křídlatka česká (Reynoutria bohemica). Od 2. poloviny 20. století lze sledovat masivní průnik křídlatky hlavně podél některých větších toků, kde místy vytvořila souvisle zapojené porosty, pochopitelně na úkor původní břehové vegetace. V čem vlastně spočívá škodlivost tohoto druhu, že je mu věnována taková pozornost, a konkrétně v našem kraji, jak se dále dočteme, je vynakládáno i takové úsilí a takové prostředky na likvidaci? Pomineme-li obecně platné, ale v případě křídlatky zřejmě prioritní vytěsňování domácích druhů a s tím související snižování biodiverzity, bylo prokázáno, že porosty podél toků narušují pevnost břehů, komplikují údržbu toků a protipovodňová opatření, ztěžují obhospodařování zemědělských pozemků, porosty podél komunikací snižují bezpečnost dopravy apod. Nebezpečí této invaze konkrétně pro Liberecko jsem si sama intenzivněji uvědomila po seznámení se studií, která byla věnována právě problematice šíření podél toků a z níž vyplynulo, že povodí Lužické Nisy patří k vůbec nejzasaženějším v republice (Adamec & Prach 1993). Od tohoto zjištění již nebylo daleko k podrobnějšímu regionálnímu mapování a následnému praktickému řešení situace, do něhož se kromě mého tehdejšího zaměstnavatele, Okresního úřadu Liberec, brzy zapojily i další v regionu působící instituce správy CHKO, Povodí Labe, Lesy ČR, některá města nebo nevládní organizace. Křídlatka se hlavně v našem regionu stala velkým diskusním tématem přelomu století. Uskutečnily se konference, prezentace některých projektů, celostátně byla diskutována úprava legislativy nebo vhodných dotačních titulů v programovém financování péče o krajinu aj. Díky těmto aktivitám nejen že se problematika šíření a likvidace křídlatky dostala do širšího povědomí veřejnosti, ale zájem na řešení se postupně přenesl i k našim sousedům za hranice. Souběžně s českými projekty se tak rozběhly první podobné v německé části euroregionu. Po vzniku krajů se na Liberecku podařilo pro dobrou věc získat i tuto instituci, nejprve jako koordinátora pro území kraje, později také jako velmi aktivního partnera. V současné době z iniciativy a za spolufinancování kraje na Liberecku běží např. velký, několikamiliónový projekt nazvaný Likvidace invazních rostlin v povodí Nisy, finančně podpořený Evropskou unií. Jedná se o projekt svým rozsahem u nás mimořádný, a jistě proto bude velmi zajímavé seznámit se po čase s jeho výsledky (projekt byl vypsán jako dvouletý pro období s tím, že po vyhodnocení výsledků by na něj mohlo být vhodně navázáno i v letech dalších). A na závěr, na tomto místě spíše jen pro zajímavost a úplnost, chci zmínit několik o křídlatce méně známých faktů. Bylo zjištěno (Patočka 2005), že tento druh je velmi odolný proti plísním a různým chorobám jeho listy totiž obsahují antioxidanty flavonoidy a antrachinony a dosud neznámou fungicidní látku, působící zvláště účinně proti různým druhům padlí či jiných plísní. V tomto směru se do budoucna nabízejí velké možnosti praktického využití. Křídlatku lze mimoto úspěšně využívat jako energetickou plodinu, dobře se osvědčila při dekontaminaci půdy zamořené jedovatými látkami, např. kadmiem, probíhají i pokusy s využitím stonků pro výrobu papíru nebo izolačních materiálů. Dalším druhem, masově se šířícím hlavně v březích našich vodních toků a v jejich nivách, je původem himálajská netýkavka žláznatá, dříve známá jako Royleova (Impatiens glandulifera). Tuto svým vzhledem opět velmi dekorativní rostlinu možná znáte ze zahrádek, kde se někdy pěstuje jako okrasná letnička. I v tomto případě jde o velice mohutné rostliny, dosahující až 3 m výšky. Lodyha je silně dužnatá, dutá (často 77

79 Květ netýkavky žláznaté i v dutině plná vody) a je porostlá široce vejčitými, kopinatými, na okraji zubatými listy, s protistojným až přeslenitým uspořádáním. Kvete ve všech odstínech růžovofialové barvy, vzácně se najdou i bělokvětí jedinci. Semena jsou ze zralých tobolek doslova vystřelována do okolí. Sílu tohoto tlaku můžeme ucítit, dotkneme-li se prstem dozrávající tobolky ta bezprostředně reaguje prudkým zkroucením, prasknutím a vymrštěním semen. Semena, která se dostanou do tekoucí vody, jsou proudem unášena při dně a za vyšších stavů vody jsou potom vyplavována na břeh. Přijde-li povodeň v době vrcholící produkce semen, může druh v krátké době nově obsadit celé kilometry toku, protože produkce semen je podobně jako u bolševníku obrovská. Naneštěstí pro naše domácí druhy si semena zachovávají klíčivost po dlouhá léta, takže ani včasné zlikvidování porostu netýkavky ještě neznamená, že jsme se rostliny v daném místě zbavili. Pokud již došlo k vysemenění, pak je třeba se na jedno místo vracet opakovaně po více let, dokud se semenná banka v půdě nevyčerpá. Při likvidaci nestačí rostlinu odříznout nad zemí, protože má schopnost znovu ze zbytku lodyhy obrazit. I samotná odříznutá část, je-li ponechána ve vlhkém prostředí, může z kolének zakořenit a pokračovat dále v růstu. Jak vidíme, má rostlina vybudovánu řadu mechanismů, které jí pomáhají nejen přežít, ale činí ji mimořádně úspěšnou při šíření do krajiny. V naší liberecké oblasti patří zřejmě k nejzasaženějším tokům Jizera a některé její přítoky nebo střední a dolní tok Smědé. Porostů netýkavky ale přibývá i v údolí Lužické Nisy, pomístně silně je zasaženo i povodí Ploučnice. K invazním druhům náleží ještě jeden druh ze skupiny rostlin netýkavkovitých, a to žlutě kvetoucí netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora). Na rozdíl od své velké příbuzné, která je silně světlomilná, obsazuje tato jen do 0,5 m vysoká bylina zastíněná stanoviště v lesích, hlavně těch v nižších nadmořských výškách. Pro zajímavost vůbec prvními centry šíření tohoto původem středoasijského druhu v Evropě byly botanické 78

80 zahrady. To platí i pro Čechy, kde rostlina do volné přírody unikla v polovině 19. století po Vltavě z původní univerzitní botanické zahrady v Praze na Smíchově. Do našeho regionu se ale mohla dostat i severní cestou ze sousedního Německa, např. šířením z botanické zahrady v Drážďanech. Plošná likvidace vzhledem k masovosti rozšíření na území ČR prozatím nepřipadá v úvahu, smysl má ovšem sledovat šíření a případně zabránit obsazení nové části lesa včasným vytrháním rostlin (tj. ve fázi před tvorbou semen). Zvláště pokud se jedná o les přírodně kvalitnější s botanicky pestřejším podrostem. Vlčí bob mnoholistý, lidově lupina, je nepůvodní okrasná rostlina, která často zplaňuje. Dno opuštěného čedičového lomu v PR Bukovec. Vraťme se ale zpět k nelesní krajině. Podél břehů Smědé a v její říční nivě (ovšem nejenom tam) působí ochranářům starost dvě vysoké, žlutě kvetoucí rostliny, obě původem ze Severní Ameriky. Jde o třapatku dřípatou (Rudbeckia laciniata) a slunečnici hlíznatou (Helianthus tuberosus), známou spíše jako topinambur. Obě se u nás dosud hojně pěstují v zahradách jako okrasné trvalky, topinambur byl v minulosti často vysazován i jako rostlina užitková pro jedlé, bramborům podobné hlízy, tzv. sladké brambory. Jako krmivo pro černou a vysokou zvěř jej dosud pěstují hlavně myslivci. Obě rostliny patří do čeledi hvězdnicovitých. Vytrvávají podzemními částmi, kořeny či hlízami, s jejichž pomocí se vegetativně rozmnožují, obě ale mimoto tvoří hojnost semen, roznášených pak do okolí vodou, větrem nebo živočichy. Obě dokáží vytvořit husté, souvislé porosty, které ztěžují obhospodařování zemědělských pozemků. Kdy se k nám tyto druhy dostaly, se přesně neví. Pěstování pro okrasu je velmi starého data, v případě třapatky na Smědé jistě napomohlo i zavlečení semen společně se surovinami dováženými ze Severní Ameriky do místních textilek. Třapatka se stala pro Smědou po čase natolik 79

81 typickou rostlinou, že ji místní lidé pojmenovali wittigblume podle německého jména řeky (Wittig). K invazi obou druhů došlo až v 2. polovině 20. století, a to pravděpodobně v souvislosti s poválečnými změnami v obhospodařování nivních luk, v posledním desetiletí pak spíše v souvislosti s jejich neobhospodařováním. Podobně, co do způsobu šíření, se chovají i další dva severoamerické druhy, zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) a zlatobýl obrovský (Solidago gigantea). Vypadají na první pohled stejně: do 1,5 m vysoké, hustě listnaté lodyhy nesou na vrcholu žluté, široce jehlancovité latovité květenství. První druh má ale při detailnějším pozorování lodyhy a listy na rubu odstále chlupaté, druhý je lysý. Zlatobýly se šíří zejména na úhorech nebo jiných stanovištích s narušovaným půdním krytem, ale i na dlouhodobě nekosených loukách a nevyužívaných pastvinách. Takových ploch u nás enormně přibylo v 90. letech 20. století to vysvětluje nápadnou expanzi obou druhů v posledním desetiletí. Podobně jako v předchozích případech, i zlatobýly se někdy pěstují pro okrasu na zahrádkách, odkud se pak šíří do okolní zástavby. V malém množství a pod kontrolou člověka pochopitelně ničemu nevadí. V dnešní době jde spíše jen o regulaci přebujelých populací ve volné krajině, což by při rozumném znovunastolení zemědělského hospodaření neměl být zásadní problém. Na podobných stanovištích jako zlatobýly, nejčastěji ale na silničních a železničních náspech, se šíří západoamerická lupina mnoholistá neboli vlčí bob (Lupinus polyphyllus) z čeledi rostlin bobovitých. Je to bylina s typickými mnohočetnými listy a s velkými hrozny modrofialových květů. Tmavé pukavé lusky obsahují několik oblých semen, jimiž se druh rozmnožuje. Jde o vytrvalou bylinu, nenáročnou na živiny, vodu nebo teplotu, která je Vytrhávání vlčího bobu v lomové stěně v PR Bukovec 80

82 proto úspěšná i na stanovištích málo vhodných pro kolonizaci jinými druhy. Do volné krajiny se rozšířila zejména díky dřívějšímu zemědělskému pěstování na polích (pícnina pro dobytek), čemuž ještě napomohlo vysévání myslivci (píce pro lesní zvěř). Na Liberecku nepatří dosud tento druh k problematickým, tj. nevyžaduje cílených likvidačních opatření. Samozřejmě kromě přírodních rezervací a památek, v nichž je výskyt jakýchkoliv nepůvodních druhů vždy mimořádně rizikový a tudíž nežádoucí. Je ale dobré o potenciálním nebezpečí vědět a situaci sledovat, protože jinde v republice, zejména v některých vojenských prostorech, se druh masivně šíří a je tam již vážnou hrozbou pro biodiverzitu. Invazní druhy nalezneme i mezi dřevinami. Na tomto místě blíže zmíníme alespoň dva, které u nás patří k nejproblémovějším. Prvním, myšleno co do nebezpečnosti pro stabilitu a biodiverzitu lesních porostů, je borovice vejmutovka (Pinus strobus). Tento druh borovice, vyznačující se velmi jemnými, sivozelenými, do 10 cm dlouhými jehlicemi, uskupenými v pětičetných svazečcích, pochází z východní části Severní Ameriky. Ve své domovině vytváří smíšené i čisté porosty, podobně jako u nás v některých oblastech příbuzná borovice lesní. Daří se mu zejména na vysýchavých, skalnatých stanovištích. K nám byla tato borovice dovezena jako lesnická dřevina již koncem 18. století. Až zhruba do poloviny 20. století jí trval proces adaptace na místní podmínky; poté, zvláště od 70. let, dochází k masivnímu šíření. Tento rychlý nástup zřejmě souvisí s určitým oslabením našich jehličnatých lesů v důsledku imisní zátěže, jehož projevy v té době kulminovaly. Zvlášť palčivě vnímají problémy s vejmutovkou ochranáři v lesích severočeských pískovcových skalních měst, např. v NP České Švýcarsko nebo v CHKO Labské pískovce, řeší se ovšem i v nám bližší CHKO Český ráj. Před pár lety jsem mohla na několika místech pozorovat nastupující invazi tohoto druhu v oblasti Hamru na Jezeře. Úspěšnost invaze je dána značnou produkcí a dobrou klíčivostí semen a v neposlední řadě i rychlým růstem a odolností vůči znečištění ovzduší a jiným nepříznivým vlivům z okolí včetně odolnosti proti hmyzím škůdcům. Proč nám tento druh v lesích vadí? Proč jeho zmíněných dobrých vlastností naopak nevyužít? Husté nálety vejmutovky nepropouštějí dost světla a hromadí se pod nimi vysoká vrstva jehličnatého opadu. V takových podmínkách postupně odumřou všechny ostatní druhy. Vzniká monokultura svou kvalitou ne nepodobná té smrkové, o jejíchž slabinách snad již v dnešní době není třeba mezi jen trochu ekologicky poučenou veřejností diskutovat. Z lesnického hlediska je nevýhodou (a naopak dobrou zprávou pro ochranu přírody), že druh často trpí rzivostí. To je asi hlavní důvod, proč se ve většině evropských zemí od vysazování v lesích postupně upustilo či upouští. Další severoamerická dřevina, která se u nás rovněž až příliš úspěšně zabydlela, je trnovník akát (Robinia pseudacacia). Botanicky patří do skupiny rostlin bobovitých, tedy do příbuzenstva zde již zmíněné lupiny. Vzhled asi netřeba popisovat, tento strom se zpeřenými listy všichni známe. Květy, které jsou podobné květům hrachu, jsou uskupeny do převislých bělavých šišticovitých květenství. V jarním období nás nejspíše zaujme jejich silná vůně. Tento strom se u nás vysazuje již od 19. století, nikdy tu ale nedosáhl takového rozšíření jako v některých teplejších částech Evropy, kde akátiny místy porůstají obrovské plochy. Kvetoucí akáty při dopravních tepnách tam patří k místnímu koloritu a přiznejme si, nám jako turistům se líbí. Hospodářsky se cení zejména jejich výhřevné dřevo, ekonomicky výhodná krátká reprodukční doba a včelaři je hodnotí jako nektarodárnou 81

83 rostlinu. Akát se u nás často vysazuje ve městech jako odolná a dekorativní dřevina. Vzpomínám si, že v době mých pražských studií to byl právě akát u zdi Voršilského kláštera, který jako jediná vzrostlá dřevina vydržel extrémní podmínky dopravně silně frekventované Národní třídy. Nevím, zda tam dosud roste. Nebezpečí invaze akátu do volné krajiny spočívá v jeho negativním vlivu na ostatní vegetaci: při rozkladu listí se do půdy uvolňují látky, které omezují klíčivost semen jiných druhů rostlin, stanoviště se mimoto postupně eutrofizuje a je osidlováno plevelnými druhy na úkor původní, botanicky hodnotnější vegetace. Podél pozemních komunikací působí silničářům a železničářům ekonomické problémy, spojené s nutností pravidelného odstraňování náletu. Ostatní dřeviny s invazním chováním prozatím v našem regionu nevnímáme jako zvláště nebezpečné, protože tu (zejména pro svou teplomilnost) nejsou příliš rozšířené. Příkladem může být pajasan žlaznatý (Ailanthus altissima), původem z Číny, javor jasanolistý (Acer negundo), pocházející ze Severní Ameriky, nebo další čínský druh, keř kustovnice cizí (Lycium barbatum). Prozatím spíše jen zajímavostí je novodobé šíření popínavého loubince pětilistého (Parthenocissus quinquefolia), a to hlavně ve městech, kde je nejvíce pěstován. Závěrem ještě několik shrnujících slov o tom, co mají invazní rostliny společné a co je v našich podmínkách činí tak úspěšnými v konkurenčním boji s ostatními druhy. Jak již bylo řečeno, jde o druhy cizí, u nás nepůvodní, které zde nemají přirozené nepřátele, tedy v případě rostlin zejména na ně adaptované škůdce nebo potravně zaměřené specialisty, kteří by dokázali jejich populace účinně regulovat. K tomu přistupuje značná odolnost vůči klimatickým podmínkám nebo vůči chorobám a široká tolerance ke stanovištním podmínkám, přestože jednotlivé druhy některé typy stanoviště výrazně preferují. Invazně úspěšné rostliny produkují značné množství biomasy (bývají statné a rychle rostou), často vytvářejí souvislé porosty, které nepropouštějí dostatek Slunečnice hlíznatá se pěstuje nejen jako okrasná rostlina, ale i pro jedlé hlízy topinambury světla, čímž likvidující konkurenci v nižších vegetačních patrech. Tomu může napomáhat i změna chemizmu půdy v nejbližším okolí, ať cílená (vylučování inhibitorů kořenovým vlášením), či pasivní (např. zmíněný rozklad listí akátu). Dobře se množí vegetativním způsobem, případně vynikají obrovskou plodností, přičemž semena si dlouho uchovávají klíčivost. Jmenované vlastnosti se nejčastěji vhodně kombinují a doplňují podle druhu a typu kolonizovaného stanoviště. Tyto vlastnosti odlišují invazní 82

84 Likvidace porostu celíku kanadského v PR Vápenný vrch u Raspenavy 4. srpen 2000 rostliny od jiných, u nás rovněž nepůvodních druhů, kterých k nám od starověku bylo úmyslně či neúmyslně postupně zavlečeno velmi mnoho některé z nich se časem adaptovaly na místní podmínky a staly se trvalou součástí domácích společenstev, takže je dokonce už ani jako cizí nevnímáme (např. mnohé polní plevele, tzv. archeofyty). Podobně jako invazní druhy se ale mohou projevovat i některé naše domácí rostliny. K tomu dochází, pokud se významně změní podmínky, na které byly druhy předtím dlouhodobě adaptovány a které je do té doby udržovaly takříkajíc v patřičných mezích. Pro odlišení označujeme tyto naše druhy jako expanzivní. V horských polohách, na místech velkoplošného odlesnění, v posledních desetiletích např. expandovala tráva třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), v nížinných a pahorkatinných polohách se na člověkem pozměněných stanovištích podobně chová jí příbuzná třtina křovištní (Calamagrostis epigejos). Paradoxně stejným způsobem se projevuje i tráva ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius). Jistý paradox v tomto posledním případě lze spatřovat v tom, že suché ovsíkové louky jsou v Evropě jako vzácné travinobylinné společenstvo na ústupu a jsou předmětem zvýšené ochrany. Zatímco ale společenstvo mizí v důsledku ústupu pastvy a tradičního zemědělského hospodaření v krajině, ovsík samotný bez pravidelné redukce na těchto stanovištích expanduje na úkor ostatních, konkurenčně slabších bylin. Jak je vidět, expanze určitého druhu vždy signalizuje, že je v příslušném ekosystému něco v nepořádku, a to něco následně vychýlilo jazýček pomyslných vah u jinak obvyklé druhové pokryvnosti. 83

85 Rostlinné invaze rozhodně nejsou novým jevem, přesto je kolem nich dosud mnoho nezodpovězených otázek. Nevíme například, co přesně je spouštěcím mechanismem invaze. Proč se jeden u nás dlouhodobě aklimatizovaný druh invazně chová, a druhý ne? Souvisí to spíše s časem, potřebným k dokonalému přizpůsobení novému prostředí a snad i k určité genetické modifikaci, nebo spíše se změnami, probíhajícími v samotné krajině? Nezodpovězená zůstává i prognóza dalšího chování těchto druhů, a to včetně otázky jejich možného zapojení do domácích společenstev, jako se to již v minulosti opakovaně stalo v případě zmíněných archeofytů. A pokud invaze akceptujeme jako nutný doprovodný jev globalizace světa, má pak vůbec smysl proti nim něco podnikat? Některé otázky nám další výzkum jistě brzy zodpoví, na jiné ale lidstvu spolehlivou odpověď poskytne teprve čas. Literatura: ADAMEC L. & PRACH K. (1993): Expanze křídlatky (Reynoutria japonica) podél toků a možnosti jejího omezování. Msc, depon. Krajský úřad Liberec. PATOČKA J. (2005): Křídlatka obtížný plevel nebo perspektivní surovina. Vesmír, Praha, 8: 465. PYŠEK P. & TICHÝ L. (2001): Rostlinné invaze. Brno. RNDr. Jarmila Sýkorová se narodila v Havlíčkově Brodě. Po absolvování zdejšího Gymnázia studovala v letech Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, obor botanika. Již během posledních měsíců studia začala pracovat jako samostatný odborný pracovník botanik ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy, kde působila až do roku 1984, kdy se z rodinných důvodů přestěhovala do Liberce. Po přechodném působení v liberecké městské knihovně V. Kopeckého nastoupila ještě téhož roku do dnešní Severočeské botanické zahrady, kde vykonávala profesi botanika, spojenou s propagací tohoto zařízení ve sdělovacích prostředcích. Později zde současně vedla odborné oddělení, zabezpečující průvodcovskou službu a úsek Indexu Seminum, tj. úsek mezinárodní výměny rostlin a semen. Od roku 1993 působí ve státní správě, kde se profesionálně věnuje ochraně přírody a krajiny. Nejprve na Okresním úřadě v Liberci, po zrušení okresních úřadů od roku 2003 na Krajském úřadě Libereckého kraje. Výsledky své práce, zejména regionálně zaměřených floristických průzkumů, již od počátku své profesní kariéry publikuje v botanických nebo všeobecně odborně zaměřených periodikách, je autorkou či spoluautorkou řady časopiseckých populárně naučných článků a publikací a věnuje se též přednáškové činnosti s cílem propagovat ochranu přírody a krajiny. Je dlouholetou členkou České botanické společnosti při AV ČR, v posledních letech aktivně působní zejména v její severočeské pobočce. Je vdaná, má dva dospělé syny. 84

86 JJHS ve světle správních řízení Aleš Kočí Liberec 85

87 Od roku 2000 JJHS sehrál hlavní úlohu ve správních řízeních v kauze mezinárodní motocyklové soutěže Šestidenní ISDE 2002 Účast nevládních neziskových organizací ve správních řízeních je často představiteli veřejné správy a politiky vnímána jako něco negativního, nepatřičného a mnohdy i nebezpečného. Ve zdravé demokratické společnosti je nutné, aby fungovala dostatečně veliká, pestrá a aktivní občanská společnost, která by měla být uznávaným a rovnocenným partnerem všem (například státní správě, samosprávě, odborným organizacím, podnikatelům, politikům...)! Zde se názorově rozcházím například s naším současným panem prezidentem. Jizersko-ještědský horský spolek se od svého založení snaží být platným členem takovéto moderní české společnosti. Jizersko-ještědský horský spolek má zakotvenu ochranu přírody a krajiny ve svých stanovách jako jeden z hlavních cílů své činnosti (stanovy JJHS: 5, odst Programové cíle spolku: Programovými cíli spolku je ochrana přírody a krajiny, ekologická výchova dětí, mládeže a dospělých a osvětová činnost). Toto své poslání, či lépe tento programový cíl, aktivně plní JJHS od svého počátku například účastí ve správních řízeních. První velikou kauzou, ve které JJHS aktivně vystupuje ve správním řízení, je SKI 2003, později SKI 2006 a nakonec i SKI Do této kauzy se zapojil JJHS od roku Právě zapojením organizací, jako je JJHS, Děti Země, ČSOP..., do celého dění (rozhodovací procesy, schvalovací řízení, konzultace...) se podařilo vytlačit trasy plánovaného 86

88 mistrovství světa v klasickém lyžování z velmi přírodně cenných lokalit v Jizerských horách a tím zmírnit dopad takovéto akce na přírodu a krajinu v zájmovém území našeho spolku. Také se touto kauzou spolek poprvé ukázal jako odborný partner pro diskusi nad podobnými záměry a problémy. Cíl zapojení JJHS byl tedy splněn, akce se bude konat s menšími dopady na přírodu a krajinu, než jaké by původní záměr patrně způsobil. Od roku 2002 se pak JJHS účastnil mnoha dalších správních řízení. Pár jich uvádím pro ilustraci pestrosti a náročnosti této činnosti, která sice JJHS nepřináší finanční užitek, ba nepřináší ani vydání nových publikací o horách, které máme tak rádi, ani pro členy tolik potřebnou a žádanou relaxaci v přírodě, ale přináší spolku prestiž v očích veřejnosti a ostatních kolegů z okruhu ochranářů a vymezuje jeho roli a pozici nejen v Liberecké kotlině. Co je však hlavní, umožňuje nám zapojovat se do veřejného dění, do rozhodování o tom, jaký bychom Liberecký kraj chtěli mít v budoucnosti. Od roku 2000 JJHS sehrál hlavní úlohu ve správních řízeních v kauze mezinárodní motocyklové soutěže Šestidenní ISDE JJHS spolu s dalšími organizacemi nesouhlasil s konáním akce v některých lokalitách Liberecka a Jablonecka. Byla vyvolána mnohá jednání s pořadateli, zástupci samospráv, státní správy, policií... Nakonec se podařilo tratě závodů vytlačit mimo CHKO Jizerské hory a další přírodovědecky a krajinářsky hodnotné lokality. Závodníci a někteří černí jezdci však způsobili mnohé výrazné škody, ze kterých se příroda dlouho vzpamatovávala. Vysílač Rádia Černá hora u konečné lanovky na Černém vrchu rozhodně dle našeho názoru narušil krajinný ráz Ještědského hřebene. To je případ správního řízení, kde se nám nepodařilo stavbě zabránit (rok 2002), a možná to byl jeden z momentů, který předznamenával osud Ještědského hřebene, bohužel. Podobně jsme neuspěli v kauze golfového hřiště Fojtka (rok 2003). Další drobnější správní řízení, ve kterých se JJHS angažoval do roku 2005: vykácení dubové aleje u Raspenavy (2003), výstavby rodinných domů v k. ú. Rašovka nebo v k. ú. Horní Suchá u Liberce (2004), kácení topolů v k. ú. Rochlice (2004). Kauza SMRK, respektive záměr výstavby lyžařského areálu a doprovodných zařízení na nejvyšší hoře české části Jizerských hor Smrku, si zaslouží více pozornosti. Od roku 2005 se JJHS zapojil do správních řízení týkajících se tohoto záměru. Jizersko-ještědský horský spolek ctí právo všech obcí na rozvoj a plně chápe snahu obcí Frýdlantského výběžku řešit vysokou nezaměstnanost. Zároveň však (dle stanov sdružení) zaujímá negativní stanovisko k záměru vybudovat lyžařský areál SMRK a hodlá proti tomuto záměru aktivně postupovat i nadále. Smrk je doposud velmi málo zasažen lidskou činností a byla by škoda jej ztratit podobně jako Ještěd. Stane se Smrk novým centrem zimních sportů na Frýdlantsku? Město Frýdlant, Nové Město pod Smrkem a Lázně Libverda hledají rozvoj Frýdlantska v podpoře zimních sportů. Studie lanovek a dvou sjezdovek na úbočích Smrku, které na objednávku obcí zpracoval ateliér SIAL, představují rozsáhlý záměr odlesnit severní svahy Smrku a vybudovat zde areál zimních sportů. 87

89 Snaha obcí Frýdlantského výběžku hospodářsky slabé oblasti, kde nezaměstnanost tradičně vysoko přesahuje průměr Libereckého kraje vytvořit přitažlivou nabídku, která na Frýdlantsko přivede solventní klientelu, je pochopitelná. Záměr však vzbuzuje stejné pochybnosti jako podobné aktivity ve všech přírodně cenných územích. Zde o to víc, že jde o území dopravně obtížně přístupné a vzdálenější od českého vnitrozemí než liberecký areál na Ještědu, jižní svahy Jizerských hor a Krkonoš s tradičními lyžařskými centry. V polském příhraničí navíc vyrůstá další konkurence v areálu Swieradów Zdrój. Dosud nebyla provedena žádná analýza potenciálního zájmu návštěvníků a ekonomického přínosu, který by mohl vyvážit plánované zásahy do přírodního prostředí. Ty jsou rozsáhlé: jde o odlesnění části svahu Smrku, s nímž souvisí zásah do vodních poměrů a hrozba odkrytí podloží. Sněhové podmínky severních svahů Jizerských hor jsou pro sjezdové lyžování nepříznivé a celý areál by musel být většinu sezóny uměle zasněžován zásah do vodního hospodaření celé oblasti by tedy byl ještě výraznější. Stav lesa a půdního krytu severních svahů Jizerských hor přitom ovlivňuje vodní poměry v celém Frýdlantském výběžku čím méně vody je schopen zadržet les v pramenné oblasti, tím více se jí rychle objeví v záplavových oblastech na dolním toku Smědé a jejích přítoků. Navržený areál navíc zasahuje i do ochranných pásem vodních zdrojů a mohou tedy být potencionálně ohroženy i zdroje pitné vody pro místní obyvatele. Záměr naráží na limity ochrany přírody a lesa, důsledky vybudování areálu by ovlivnily i obce na dolním toku Smědé. Přesto však Nové Město pod Smrkem a Lázně Libverda zahájily projednávání změn svých územních plánů tak, aby v nich areál byl zahrnut. Nebude to pro Frýdlantsko další frustrující špatná zkušenost? Ing. Aleš Kočí se narodil , vystudoval VŠZ, agronomickou fakultu a DPS na Univerzitě Karlově (ped. fakulta) obor environmentální výchova. Absolvoval studijní kurzy Ekologie člověka a Člověk a prostředí. Od roku 1989 je aktivní v nevládních neziskových organizacích zabývajících se environmentální výchovou, ochranou životního prostředí a udržitelným rozvojem. Je jedním ze zakladatelů Ekologického centra hlavního města Prahy Toulcův dvůr, členem výkonného výboru SSEV Pavučin a pracuje v meziresortní komisi ministerstva životního prostředí pro EVVO a od roku 2000 je členem Jizersko-ještědského horského spolku. Nyní je vedoucím Městského střediska ekologické výchovy při ZOO Liberec DIVIZNA. 88

90 Kamenobijci z Horského spolku Otokar Simm Jablonec nad Nisou 89

91 90 Historická pohlednice skalní vyhlídky na Ořešníku

92 Skalní vyhlídky patří jistě k nejnavštěvovanějším místům našich hor. Většina z nich byla zpřístupněna již před jedním stoletím, některé i dříve. Žebříky, zábradlí i kamenná schodiště přetrvaly řadu turistických generací. Zatímco kamenné schody na Ořešníku, Kočičích kamenech či smržovské Vyhlídce jsou téměř věčné, ostatní doplňky a prostředky je třeba čas od času obnovit. Na přelomu 70. a 80. let uplynulého století se toho ujali členové Horské služby. Dalších dvacet let pak byla údržba spíše výjimkou. To se ale mělo změnit s příchodem nového tisíciletí. Koncem ledna roku dvoutisícího se Honza Pikous s Davidem Kofrem vypravili na památný výlet. Jednalo se vlastně o úplně obyčejný výlet do skal, památným se teprve měl stát. Chlapi se brodili hlubokým sněhem Zahradní strání a nakonec vystoupili po zasněženém schodišti na skalní ostroh Ořešníku. Začátkem roku 2007 jsem si o vyhlídkách nechal vyprávět. Sešli jsme se s Honzou a Ferdyšem Petrem Poldou. Davidovi do toho na poslední chvíli cosi přišlo, a proto se nemohl zúčastnit. Vyptával jsem se na to, jak ke všemu došlo, proč se Jizersko-ještědský horský spolek ujal skalních vyhlídek, co všechno se pro to udělalo. Jak to všechno začalo? Vyprávět začal Honza: Zábradlí na Ořešníku bylo na některých místech rozviklané a volné, některé vzpěry chyběly, spolehlivou oporu jsme hledat nemohli. V té chvíli v nás uzrála myšlenka, že se sem vrátíme a zábradlí opravíme. Dole v hospodě jsme potom kuli plány. David, čerstvý člen spolku, se hlásil k tomu, že by chybějící kusy vyrobil. Když slezl sníh, vrátili jsme se a na místě si zaměřili potřebné díly. Během pravidelných návštěv restauračních zařízení se povedlo pro věc získat další lidi a hlavně také výbor spolku. Myšlenka nacházela podporu i jinde, a tak se podařilo domluvit se Správou CHKOJH, že uhradí potřebný železný materiál. David díly vyrobil a 7. června se k nám přidal brácha Šimon a Leoš Vašina a vše jsme zabudovali. Nakonec bylo zábradlí natřeno zelenou, dnes již charakteristickou barvou. Přečíst jsme si o tom mohli v naší první ročence z roku Tak se zrodila myšlenka. O povedené věci se mluvilo mezi kamarády ve spolku a pomalu uzrával nápad, že by se Jizersko-ještědský horský spolek mohl skalních vyhlídek ujmout, stát se jakýmsi jejich novým patronem a dávat je postupně do pořádku. V roce 2001 se začalo s přípravami. Bylo třeba vymyslet nějakou koncepci, připravit dokumentaci, vyvíjel se názor na to, jakým způsobem je opravovat. V roce 2002 již byla připravena první, opravdu spolková akce toho druhu oprava vyhlídky na Krásné Maří. Na Krásné Maří bylo třeba rozlousknout mnohem tvrdší oříšek. Co tam bylo všechno uděláno? Tady se už jednalo doslova o generální opravu. Vyměněny byly všechny sloupky i podstatná část zábradlí. Protože jsme to ještě tak neuměli, museli jsme i všelijak experimentovat. Dovezli jsme tam dokonce elektrocentrálu, která nám práci částečně 91

93 Skalní vyhlídka Kočičí kameny v Jizerských horách v první polovině 20. století usnadnila. Všechny díry, kterých je kolem dvacítky, jsme prohlubovali na přibližných 30 cm, což byl zhruba dvojnásobek původního zapuštění. Díry jsme pak těsnili kameny a nakonec je postaru zalévali sírou, což byla práce nepříjemná, protože to smrdělo jak bolavá noha, přiblížil pracovní atmosféru Honza. V kamenobijce se proměnili lidé zvyklí na těžkou ruční práci i intelektuálové. Vrtačka zlobila, a tak musely pomoci údery perlíků do ocelových sekáčů a nechtěně i do kloubů rukou. Bušení do skály a hluk agregátu se v těch deštivých říjnových dnech ozýval nad štolpišským údolím a přehlušoval občas i hukot horské bystřiny, zatímco další, převážně ženská část účastníků akce zabezpečovala zázemí na Tetřeví boudě. Jmenovat nikoho nechceme, neboť je snadné na někoho nechtěně zapomenout, a to by bylo špatné. Konečně dohledat si všechno můžete ve spolkové kronice. A to byla v roce 2002 jediná akce? Ve stejném roce členové Horského spolku opravili i další vyhlídky. Kromě zmíněné hlavní akce byla provedena údržba zábradlí na Kočičích kamenech, Hajním kostele a na Paličníku. Zatímco na Kočičích kamenech šlo o výměnu několika detailů, na ostatních se jednalo zejména o nátěry. Kdo vybíral vyhlídky, které se měly opravit? V té době jsme je tipovali především společně s Davidem, do akce se pak aktivně zapojil i Mára Řeháček. Později již výběr vznikal spontánně a kolektivně, většinou při akcích v předchozím roce. 92

94 Ořešník se stal první vyhlídkou opravenou členy JJHS 7. červen

95 Co tedy následovalo v roce 2003? Honza pokračuje ve vzpomínání a očividně jej to těší: V roce 2003 jsme pokračovali generálkou na vrcholu Jizery. Na sto dvacet děr tady bylo nezbytné ručně vyvrtat do stávajících traverz za účelem připevnění dřevěných lávek. Od té doby tady provádíme každé dva roky běžnou údržbu. Podobnou práci jsme odvedli také na Sněžných věžičkách, tady se ovšem jednalo o mnohem menší rozsah, jelikož vyhlídková plošina má mnohem menší rozměry. Toho roku Horský spolek provedl také úpravy vyhlídkové plošiny na Ještědu. Tady ale byl charakter práce jiný, šlo spíš o zemní práce. Na podzim se také začalo mluvit o Martinské stěně. Krásná Maří 5. října 2002 Pavel D. Vinklát Jizera 27. června 2002 Pavel Janda Kdo přišel na to opravit Martinskou stěnu, vyhlídku zcela zapomenutou a známou jen několika místním znalcům? Do diskuze se teď poprvé zapojuje Ferdyš. Vyprovokoval to vlastně Pavel Déčko Vinklát svým článkem, ve kterém psal o zaniklém přírodním divadle nad údolím Černé Nisy. K iniciátorům pak patřil Martin Sivek. Vyhlídka byla úplně zarostlá, nebyl z ní prakticky žádný rozhled. Zábradlí bylo zničené a zbývaly z něj jenom torza. Tady nebylo možné dodržet přesně jeho původní rozsah, protože skála byla na některých místech zvětralá a bylo by to nebezpečné. Staré tyče jsme použili, chybějící jsme podle nich vyrobili. Na podlážky se tentokrát použily smrkové fošny, na dubové jsme totiž nesehnali dost peněz. Výroby náhradních částí se ujal Miloš Lorenc z Raspenavy, typický všeuměl, jaké spolek potřebuje. 94

96 Honza k tomu ještě dodává: Nemilosrdně nás tenkrát tlačil termín, protože vše muselo být hotovo do oslav Slavností slunovratu, které dnes už také patří k významným spolkovým akcím. Těsně před slavností se ale podařilo všechno šťastně dokončit. Dík za to patří více než desítce členů spolku. A zase spolkoví kamenobijci bušili do majzlíků i do svých rukou a znovu odletovala a sirně páchla štípaná žula a kapala krev z rozbitých kloubů a popraskaných puchýřů. Ferdyš podrobně vysvětluje, jaké tady byly použity technické postupy, jak se v závěru finišovalo. Dřevorubci pokáceli po dohodě se spolkem část okolních buků a na granitové stěny mohly po desetiletích stínu znovu dopadnout sluneční paprsky. Co na tom záleží, že výhledy do dálav nejsou dokonalé, vždyť hledět lze se zalíbením i do bližšího okolí. V budoucnu sem snad povede i značená turistická cesta. To už ale účastníci prací pokukovali také přes údolí, kde se nachází mnohem známější vyhlídka skalní hrádek Jezdec. Zůstaňme ale ještě u roku Co se ještě v tom roce povedlo? Toho roku jsme ještě provedli větší práce na Hajním kostele, kde jsme vyměnili část poškozeného zábradlí. David Kofr i tentokrát vyrobil chybějící části. Pokračovalo se též na Paličníku, kde byla provedena rekonstrukce mostku. Ten je nyní vyroben z dubových hranolků a fošen a měl být poměrně trvanlivý, sděluje Honza. Hlavní akcí dalšího roku byla generálka Jezdce. Jak to tady před opravou vypadalo? Na Jezdci zbylo z původního zabezpečení snad nějakých 15 %. Z opravy se stala akce značného rozsahu a spotřebovalo se tady dosud největší množství kovového Obnova vyhlídky na Martinské stěně v roce

97 Montáž vrcholové plošiny na skalní vyhlídce Martinská stěna v červnu 2004 materiálu. Problémy vznikly i při dopravě, a tak jsme museli nejdřív začít s úpravou cesty. Byly tady provedeny i poměrně značné zemní práce včetně úpravy přístupu k vyhlídce vzpomíná Ferdyš. Za chvíli ještě dodává: Spali jsme tehdy přímo na místě, protože jsme nechtěli všechen ten cajk nakládat a odvážet a další den ho znovu komplikovaně dopravovat zpátky. V tom roce provedli členové spolku také údržbářské práce na Sněžných věžičkách, Jizeře, Krásné Maří a Ořešníku. Zbývá nám už jenom rok Je ještě co opravovat? Slovo si iniciativně bere opět Jan. Tváří se vážně a nasazuje úřední tón: Pro rok 2006 si členové spolku předsevzali opravu vyhlídky na Dračím kameni. Prováděly se tu drobnější úpravy na zábradlí, neboť vyhlídka nebyla příliš poškozená, menší terénní práce a samozřejmě i nátěr všech kovových částí. Tady bych rád zdůraznil, že určitým symbolem vyhlídek opravených a udržovaných Horským spolkem se stala speciální antikorozní barva, tzv. jizerská vyhlídková zeleň. Hlavním sponzorem tentokrát byla Nadace Preciosa. 96

98 Frýdlantské cimbuří Ruda Černý při pečlivém nátěru žebříku 23. září

99 Určité vylepšení jsme toho roku provedli též na Hajním kostele, opět s nátěrem zmíněnou barvou. Údržbářské práce jsme zajistili na Paličníku, kde jsme dotahovali šrouby podlážky, odstranili spadlý strom a natřeli jsme také žebřík a zábradlí na Frýdlantském cimbuří. Po chvilce přemýšlení říká: Většinu vyhlídek jsme už skutečně opravili a nadále bychom chtěli zajišťovat hlavně jejich údržbu. Časem jistě někdo přijde s dalším nápady i s dalšími vyhlídkami, ale zatím nemáme žádnou konkrétní vybranou. Za poskytnuté informace jsem oběma kamarádům poděkoval a zbývalo už jen všechno hodit na papír. Při psaní mne nejvíce zaujalo to, jak ze spontánního rozhodnutí dvou lidí, kteří chtěli učinit něco pro milované hory, vznikla rozsáhlá spolková iniciativa. A to považuji za přínosné nejen pro hory, ale také pro spolek. Přehled akcí v jednotlivých letech 2000 Ořešník 2002 Krásná Maří, Kočičí kameny, Hajní kostel, Paličník 2003 Jizera, Sněžné věžičky, Ještěd 2004 Martinská stěna, Hajní kostel, Paličník 2005 Jezdec, Sněžné věžičky, Jizera, Krásná Maří, Ořešník 2006 Dračí kámen, Hajní kostel, Frýdlantské cimbuří, Paličník, Jezdec Podporu těmto akcím dosud poskytli: Nadace Preciosa, Preciosa, a. s., Správa CHKO Jizerské hory, Magistrát města Liberce, Knorr-Bremse, Ferona, a. s., Krajský úřad Libereckého kraje. Jiří Frýgo Novák při opravě vyhlídky na Hajním kostele 12. června 2004 Otokar Simm narozen 1946 v Jablonci nad Nisou, absolvent zdejší strojnické průmyslovky. K jeho největším koníčkům patří turistika, hory, vlastivěda. Pracuje jako redaktor radničního zpravodaje na Městském úřadu v Jablonci nad Nisou. Je autorem či spoluautorem řady vlastivědných publikací a článků v různých časopisech, mezi tím i spolkem vydaných titulů. Od roku 2000 je členem JJHS. 98

100 Chodník nad řekou Riegrova stezka Jan Pikous Liberec 99

101 Nad míru příjemnou jest procházka touto cestou, která rovněž Riegrovo jméno nese. Kráčíte tudy jako v parku, a přece jste v lůně čisté přírody, jejíž vzhled změnila ruka lidská jenom zřízením železniční trati na druhé straně údolí. Ta však celkovému dojmu krásna ni v nejmenším nezdá se vaditi. Rozkošně se vám tu dýchá v nezkaženém lesním ozónu i usedáte tu a tam na lavičky, jichž po cestě dosti naseto, nechávajíce své myšlenky doprovázeti ladnou hudbou dovádivých jizerských vlnek. Mile lahodí oku sytá zeleň úzkého koberce bučiny táhnoucí se mezi stezkou a břehem vody jizerské. Jan Kamenický ( ), semilský propagátor turistiky a literát Vrtání do skály aneb trocha historie S masovým rozvojem turistiky na počátku 20. století se zájem nadšenců zaměřoval na další a další místa severu Čech. Pozornosti nemohlo pochopitelně ujít ani úzké údolí Jizery mezi Semily a Železným Brodem. Zvláště zajímavým se ale zdál romantický kaňon od Bítouchova po soutok Jizery s Kamenicí. Po levém jizerském břehu vedla již od roku 1859 trať Liberecko-pardubické dráhy. Ta soutěsku překonávala soustavou čtyř tunelů těsně za sebou. Tyto tunely na třech kilometrech trati jsou skutečným unikátem na českých železnicích. Na pravém břehu byla roku 1903 Klubem českých turistů upravena cesta ze Železného Brodu k ústí Kamenice do Jizery. Dál byl břeh Jizery již neprůchodný. Dne 8. února 1909 byl i v Semilech ustanoven Klub českých turistů a události se hnuly vpřed. Železniční trať Liberec Pardubice na levém břehu Jizery pohlednice z roku

102 V červnu stejného roku byla tedy klubem zadána stavba atraktivní turistické stezky. Trvala tři měsíce a bylo při ní vystříleno 304 kg dynamitu. Součástí stavby bylo i vybudování Böhmovy vyhlídky 50 m nad Jizerou. Nepracnější však bylo vyražení 12 m dlouhého tunelu, které trvalo 6 týdnů, a hlavně zřízení 77 m dlouhé visuté galerie. Touto galerií ve výšce 5,5 m nad hladinou stezka překonávala kolmou stěnu spadající do řeky. Nese ji 20 železných nosníků zasazených 70 cm do skály. Po vší úmorné dřině byla stezka slavnostně otevřena 10. října Nese jméno jednoho z nejslavnějších semilských občanů, Františka Ladislava Riegra vlastence, politika a literáta, který se narodil v místním mlýně a po rušném životě zemřel roku 1903 v Praze. Stavební námaha se bohatě vyplatila stezka byla od samého počátku hojně navštěvována, a tak je tomu ostatně dodnes. Vzhled i nálada místa se podstatně změnily v letech , kdy byla ve Spálově postavena vodní elektrárna. Jizerskou vodu k ní přivádí metrů dlouhý tunel, který začíná u mohutného jezu, postaveného ve stejné době jen kousek pod galerií. Pod jezem je tedy řečiště, zvláště v sušších obdobích téměř vyschlé. Naopak nad ním stoupla hladina o několik metrů, takže poutníci přecházející galerii se pohybují jen nevysoko nad hladinou. A právě tento chodník nad řekou se měl stát na jeden květnový týden naším působištěm. Týden nad vodou Do Semil přijíždíme již v neděli 14. května odpoledne. Skládáme z nákladní Avie první fůru masivních dubových fošen. Ubytováváme se v panelákové podnikové ubytovně místní textilky. V pondělí přijíždíme časně na místo. Pákami začínáme rozebírat původní podlahu galerie. Na odkryté nosníky se hned téměř nedočkavě vrhá naše dvojice čističů a natěračů David Kofr a Lukáš Hampl. Drátěné kartáče se jim v rukou jen míhají. Na hladinu dva metry pod nimi padají celé chomáče rzi. Decimetr po decimetru se pohybují vpřed. Ukrajují z té 77metrové vzdálenosti. Připadá nám nekonečná. Kartáče pak střídají štětce se zelenou antikorozní barvou. David vydrží celé hodiny sedět v horolezeckém úvazku v prostoru a čistí a natírá konstrukci zespoda. Zadnice ho ale musí bolet! Vylézá, jen když potřebuje dávku nikotinu. Natřené traverzy zakrýváme novými fošnami. Připravujeme je s Leošem Vašinou a Pepou Kolouchem. Na straně k vodě jsou rovné, na druhé kopírují rozeklanou skálu. Pak je natíráme karbolou. Večer holdujeme ve vkusně opraveném hotelu Národní dům plzeňskému pivu. Je báječně ošeřené! Už ani nevím, při kolikáté sklenici zjišťujeme, že nám práce moc rychle nejde. Že vlastně jde docela pomalu. Ráno se po můstku pohybujeme malinko nejistými kroky. Přichází však vítaná posila hejnický kovář, zámečník, traktorista, dřevař a vůbec všeuměl Miloš Lorenc. Nedělá s námi poprvé. Na sever přišel před lety z Hradce Králové. Hned se chytá práce. Pozorujeme po očku toho svérázného chlapíka. Nikdy ho snad nikdo neviděl vymydleného a oholeného. Jen ale vezme do ruky pilu či jiné nářadí, je to koncert. Máme se co učit. Jde nám to teď od ruky daleko lépe. Odpoledne skládáme další fůru dřeva. Poznáváme v těch dnech, že Riegrovka je pro místní i pro vandrovníky opravdovým pojmem. Navštěvují nás nad řekou Jizerou novináři z několika deníků a žádají informace a rozhovory. Dostavuje se 101

103 102 David Kofr vydržel při čištení konstrukce viset v horolezeckém úvazku celé hodiny

104 dokonce štáb s kamerou. Turisté se snaží projít, i když je cesta uzavřena. Když není rozebraný příliš dlouhý úsek, pouštíme je. Ručkují po zábradlí. Je to pro ně dobrodružství. Dokonce přenáším asi 10 metrů po podélném nosníku malého psíka. Ani nekňučí. Přichází i starý sympatický pán. Prý se už léta o Riegrovku stará. Uklízí odpadky, zametá z galerie listí. Pouštíme se s ním do řeči. Vypráví, že poslední taková oprava proběhla v roce Takže fošny vydržely celých 33 let, a to byly silné jen 3,5 cm. Naše jsou silné celých 5 cm, takže musí vydržet o mnoho déle. Nejstarší z nás, Honza Škoda, to komentuje se suchým humorem: Tak tedy já už podruhé ty prkna určitě vyměňovat nebudu! V duchu počítáme roky. Máme Honzu rádi, ale smějeme se jeho lehce morbidnímu vtipu na celé kolo. Přichází i déšť. Balancujeme po mokré konstrukci. Pracovat nepřestáváme. Sledujeme dopady kapek na hladinu pod námi. Její výška se během dne mění snad o metr. Podle toho, jak na jezu pouštějí vodu do spálovské elektrárny. V pátek začínáme s prací velmi časně. Blížíme se k cíli. Umístěná prkna stahujeme kovovými pásy a připevňujeme stovkami šroubků. Pokládáme poslední fošny. Před polednem jedna z nich vyklouzává Milošovi z rukou a padá do vody. S údivem sledujeme, jak v mžiku mizí pod hladinou, jako by ani nebyla ze dřeva. Obáváme se, zda nebude chybět, ale nakonec vše vychází. Objednávka dřeva byla opravdu přesná a Miloš vše dobře rozměřil. Končíme. Nářadí balíme už potmě. Po týdnu nad vodou míří dodávka Pepy Koloucha s námi na palubě nocí k Liberci. Za 14 dní předáváme dílo zadavateli Krajskému úřadu Libereckého kraje. Vše probíhá k oboustranné spokojenosti. V následujících letech by měla rekonstrukce pokračovat až do Spálova. Takže se na Riegrovce snad zase sejdeme. Jan Pikous se narodil 12. listopadu 1963 v České Lípě. Pracoval jako automechanik, asfaltér, řidič náklaďáku, autobusu a jako jeřábník. Poté byl zaměstnán v knihkupectví a v redakci časopisu Jizerské a Lužické hory. Od roku 1998 je samostatným fotografem a vydavatelem. Vydal a svými fotografiemi vypravil regionální publikace, například: Jizerské hory včera a dnes, Poezie jizerské žuly, Turistický průvodce Jizerské hory a další. Podílí se na vydavatelské činnosti JJHS (Jizerskohorské bučiny, Ročenky, Daleké obzory, naposledy Tři iseriny). Publikuje rovněž v časopisech a regionálních novinách. Rekreačně se věnuje horolezectví, toulání a pití piva. Od ledna 1999 je členem JJHS. 103

105 104 Příprava nosníků k položení nových fošen

106 Jizersko-ještědské naučné stezky Pavel Vonička Liberec 105

107 Naučné stezky, jak je již z názvu patrné, slouží k poučení návštěvníků, turistů, účastníků školních výletů i cílených exkurzí. Sestávají většinou z tabulí, rozmístěných v určité trase, na nichž jsou uvedeny důležité nebo zajímavé informace o přírodě či historii území, kterým stezka prochází. Ty bývají doplněny zdařilými či méně zdařilými fotografiemi a ilustracemi. Důležité je, aby na tabulích nebylo příliš mnoho chyb a omylů, aby návštěvníci, kteří se chtějí opravdu poučit, dostávali pravdivé a smysluplné informace. Ne vždy se to zcela podaří. Stezkou nás obvykle vedou značky ve tvaru bílého čtverce se šikmým zeleným pruhem, které jsou v místech jednotlivých zastavení označeny i příslušným číslem. V Libereckém kraji je podle brožury Naučné stezky Libereckého kraje, vydané Krajským úřadem před několika lety (rok vydání není bohužel uveden), 24 naučných stezek. Podle vlastních zkušeností z terénu vím, že ne všechny jsou v takovém stavu, aby dle svého poslání odpovídajícím způsobem sloužily veřejnosti. Problém je jednak v tom, že někdy jsou k dispozici pouze jednorázové prostředky, který zřizovatel či zhotovitel stezky investuje do jejího vybudování, a nezbývá na další údržbu. Na druhé straně v přístupu některých spoluobčanů k těmto zařízením a jejich bezdůvodné ničení vandaly. Je opravdu velké hrdinství, namísto přečtení textu a tím nabytí určitých poznatků, rozřezat informační ceduli nožem, rozbít sekyrou celou dřevěnou tabuli, prostřílet ji z pistole nebo ji prostě ukrást. Tyto devastační choutky některých občanů se z větší části projevují u tzv. příměstských naučných stezek a okruhů, naštěstí mnohem méně ve vzdálenějších územích, zejména v horách, kam lidé tohoto ražení většinou nedorazí. Naučná stezka Terasy Ještědu zastávka u Machovy skály 106

108 Čtenář mi snad promine tento poněkud pesimistický úvod, ale setkal jsem se během své praxe v ochraně přírody s mnohými z výše uvedených zásahů, a nemohu se o tomto problému nezmínit. Stále jsem ale přesvědčen o tom, že naučné stezky mají svůj smysl, a pokud jsou pravidelně udržované a informace na tabulích nejsou zastaralé, jsou dobrým zdrojem okamžitého poučení o navštívené oblasti pro širokou veřejnost. Ale vraťme se k našim jizersko-ještědským stezkám. V Jizerských horách se jich v současné době nachází osm. Nejstarší a asi nejznámější z nich je NS Bukovec Jizerka Rašeliniště Jizerky, vybudovaná dobrovolnými ochránci přírody v Jablonci nad Nisou již v roce Na třinácti zastávkách seznamuje návštěvníky s rozmanitostí a bohatstvím přírody i s historií tohoto pozoruhodného území. Začíná u prvního domu na jižním okraji Jizerky, v místech, kde silnice z Horního Polubného vychází z lesů, a končí u vyhlídky do vrchoviště v Národní přírodní rezervaci Rašeliniště Jizerky. Na šesti kilometrech prochází Přírodní rezervací Bukovec, starou zlatokopeckou, sklářskou a dřevorubeckou osadou Jizerka a pokračuje územím již zmíněné NPR Rašeliniště Jizerky. Na trase, kterou pohodlně projdeme přibližně za 2 až 3 hodiny, se dozvíme, co to je pralouka, podíváme se do starého čedičového lomu, zhlédneme panoráma západní části Krkonoš, z vrcholu Bukovce zjistíme, že nedávno zubožené horské pláně opět postupně zarůstají lesem, na okružní cestě nás překvapí suťová pole s jilmem horským a bujným podrostem kapradin. Na zastávce nad Jizerkou se na jaře můžeme pokochat zlatými květy upolínu a snadno přehlédneme celou osadu, do níž sestoupíme po horské silničce. Zde se seznámíme s historií osídlení nejvýše položené osady v Jizerských horách a můžeme zhlédnout zajímavou expozici o historii i současnosti Jizerských hor, umístěnou v informačním středisku ČSOP ve Staré škole. Stezka pokračuje na hranice NPR Rašeliniště Jizerky, pojmenované podle říčky, která rezervací protéká. Po povalovém chodníku dojdeme k mostu, odkud přehlédneme podstatnou část chráněného rašeliniště. Během 35 let od svého otevření prošla stezka určitým vývojem. Původně měla 18 zastavení, dnes je jich na trase 13. K otevření stezky v roce 1971 byl vydán průvodce, sepsaný přírodovědci a znalci Jizerských hor M. Nevrlým, T. Sýkorou a I. Honsou. Ten byl po několika letech rozebrán, a proto byl v roce 2001 vydán průvodce nový, ve kterém jsou použity některé původní texty aktualizované P. Voničkou a F. Vítem. Tento průvodce je k dispozici v muzeu Jizerských hor ve Staré škole na Jizerce. Známá a hojně navštěvovaná naučná stezka se nachází v západní části Jizerských hor a nese název Oldřichovské háje a skály. Byla vybudována v letech členy Českého svazu ochránců přírody v Liberci, dobrovolného strážního aktivu Správy CHKO Jizerské hory, dětského oddílu Mladí ochránci Jizerských hor a Horské služby. V roce 2004 byla stezka Správou CHKO zrekonstruována a byly změněny či aktualizovány texty. Návštěvníky seznamuje s přírodními poměry a zajímavostmi nejzápadnější části Jizerských hor, která je součástí Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Toto území patří k nezachovalejším a přírodně nejcennějším v CHKO Jizerské hory. Vedle rozsáhlých smíšených lesů s převahou buku se zde nachází řada pozoruhodných skalních masívů, věží a skalních vyhlídek. Na přibližně devíti kilometrech stezky ve tvaru osmičky je umístěno 15 tabulí, na kterých najdeme informace o geologii a geomorfologii tohoto území, o lesních porostech, flóře a fauně Jizerskohorských bučin, ale i o historii osídlení a lidové architektuře oblasti. Současně byly z druhé strany jednotlivých tabulí přidány texty 107

109 a obrázky, které jsou určeny hlavně dětem. Tuto část vybavení stezky vytvořila obecně prospěšná společnost Suchopýr, která provozuje i centrum ekologické výchovy v nedalekém Oldřichově v Hájích, a je tak dětmi využívána v rámci výukových programů. Stezka je určena pouze pro pěší, nachází se zde řada schodů a žebříků na skalní vyhlídky, a proto je naprosto nevhodná pro cyklisty. Na rekonstrukci této stezky se významným způsobem podíleli členové Jizersko-ještědského horského spolku. V předchozích letech byl JJHS pověřen výměnou mostu přes rokli v trase stezky, největší díl práce ale členové Horského spolku odvedli právě v roce 2006, při budování nového schodiště a zábradlí na skalní vyhlídku Špičák. Těžkou železnou konstrukci odnosili brigádníci po částech ze sedla pod Špičákem až těsně pod jeho vrchol po úzké stezce, proplétající se mezi skalami. Tím ale práce neskončila. Bylo třeba dopravit sem i láhev s acetylenem a kyslíkem ke svaření schodů a další materiál. Do tvrdé žuly byly vyvrtány otvory pro ukotvení železného žebříku a kramle utěsněny sírou a olovem. Krátká naučná stezka, která nese označení Fojtecké tisy, se nachází v méně navštěvované části Jizerských hor, poblíž osady Fojtka, mimo hlavní turistické trasy. Na trase 500 m prochází Přírodní památkou Pod Dračí skálou, která byla zřízena v roce 1977 k ochraně zdejšího naleziště vzácné dřeviny tisu červeného. Na ploše 0,8 ha zde v současné době roste cca 500 tisů, z toho cca 400 semenáčků. Nejstarší tisy dosahují stáří kolem 400 let. Naleziště je oploceno, vstup je umožněn po žebříku. Informace na čtyřech panelech jsou věnovány pochopitelně zejména tisům jejich výskytu v rámci ČR, ekologickým nárokům i historii tisů ve Fojtce. Seznámíme se rovněž s dalšími zajímavými druhy rostlin, které rostou v tomto chráněném území. Stezku vybudovaly v roce 1980 děti z oddílu Mladých ochránců Jizerských hor. Je určena zejména pro praktickou výuku školní mládeže v přírodě, ale i pro dospělé návštěvníky. Zřizovatelem předchozích tří stezek je Správa CHKO Jizerské hory, která se zároveň stará o jejich provoz, údržbu a bezpečnost. V roce 2000 byla síť naučných stezek provozovaných Správou CHKO doplněna o tematickou trasu s názvem Lesy Jizerských hor. Stezka si klade za cíl poskytnout široké veřejnosti co nejúplnější informace o velice specifické problematice rozsáhlé revitalizace jizerských lesů po nedávno proběhnuvší ekologické katastrofě. Na dvou úvodních tabulích a jedenácti zastaveních je možné se seznámit s vývojem lesa v Jizerských horách, jeho proměnami i rozpadem v závěru dvacátého století, se škodlivými činiteli v lesích, záchranou genofondu lesních dřevin, obnovou a ochranou porostů. V místech, kde stezka prochází Národní přírodní rezervací Jizerskohorské bučiny, se texty zabývají v ekologických souvislostech lesnickým hospodařením v tomto přírodně hodnotném a zachovalém území. Přes zachování potřebné míry populárnosti jsou texty psány v relativně odborné rovině tak, aby byly schopny postihnout celou šíři popisovaného problému. Cílovou skupinou, kterou chce naučná stezka především oslovit, je zejména středoškolská mládež a částečně poučená veřejnost. Celková délka této stezky je dvanáct kilometrů, začíná v Bedřichově a pokračuje po Vládní cestě na Novou louku, Hřebínek a do Ferdinandova. Záměrně je vedena po stávajících širokých lesních cestách, turisticky značených a s vysokou návštěvností. Není koncipována jako cyklistická, ale její trasování a dispozice jednotlivých zastavení zohledňuje masový nárůst cykloturistiky v posledních letech. Vybavení naučné stezky bylo podle scénáře a odborných podkladů Správy CHKO Jizerské hory vybudováno ve spolupráci s občanským 108

110 Naučná stezka Oldřichovské háje a skály oprava můstku 9. října 1999 sdružením Suchopýr a Společností pro Jizerské hory, o. p. s., a s jejich finanční spoluúčastí. Podobný obsah, ale v poněkud odlišném provedení a zejména délce a umístění, má Lesní naučná stezka Harcov, nacházející se na jižním úpatí Jizerských hor, v dosahu městské hromadné dopravy. Byla vybudována občanským sdružením Společnost přátel přírody a na trase o délce 2,8 km a jedenácti zastaveních provádí historií i současností jizerských lesů. Je součástí výukových programů pro děti a mládež, připravovaných tímto občanským sdružením. Návštěvník si může mj. prohlédnout i malou lesní školku, ve které stezka končí. Společnost pro Jizerské hory, o. p. s., ve spolupráci s Nadací pro záchranu a obnovu Jizerských hor a Správou CHKO Jizerské hory připravila a realizovala další naučnou stezku, která vznikla v roce Naučná stezka Jedlový důl prochází stejnojmennou přírodní rezervací po turisticky značené cestě údolím Jedlové s počátkem na kraji obce Josefův Důl. Na šesti barevných tabulích jsou informace pro návštěvníky o přírodních hodnotách zdejšího chráněného území, důvodech jeho ochrany a způsobech péče o lesní porosty. Procházka romantickou lesní roklí se skalami a vodopády po opraveném chodníku je velmi inspirativní. Přírodní rezervace Jedlový důl byla vyhlášena v roce 1992 na ploše 12,5 ha. Je zde chráněno hydrologicky a geomorfologicky významné údolí s přirozenými nebo přirozenému stavu blízkými lesními porosty, tvořenými převážně smrkem, bukem a jedlí s cennými rostlinnými a živočišnými společenstvy. Osu chráněného území tvoří říčka Jedlová s přirozeným horským balvanitým korytem, která zde vytvořila vodopády a kaskády. 109

111 110 Instalace stojanů s tabulemi na NS Ještědské vápence v Padouchově 1. května 2003

112 Historicko-přírodovědná stezka Nové Město pod Smrkem, kterou vybudovalo Novoměstské občanské sdružení, se poněkud vymyká z tradičních naučných stezek. Je rozdělena na tři okruhy, odlišené barvou značení. Vedle informačních tabulí jsou zde umístěny i různé překážky k procvičení těla. Bohužel, po řadu let nebyla tato stezka udržována, a tak zde zbylo pouze její torzo. Snad se v posledních letech blýská na lepší časy, v trase stezky se začínají objevovat obnovené informační tabule, graficky pěkně zpracované. Zbývá nám poslední z jizerskohorských stezek. Jmenuje se Protržená přehrada na Bílé Desné v Jizerských horách a již z názvu je patrné, čemu se stezka věnuje. Seznamuje návštěvníky nejen s tragickými následky protržení přehrady v roce 1916, ale rovněž s jejími technickými parametry a nezapomene také na informaci o významném zimovišti netopýrů, které se nachází v přepouštěcí štole mezi Bílou a Černou Desnou. Stezku vybudovali v letech členové Oddílu ochránců přírody Trollius, dnes Osada Jizera. Na rozdíl od Jizerských hor nebyla na Ještědském hřbetu dlouhá léta naučná stezka, nepočítáme-li krátkou stezku Rádlo o délce 0,5 km, vybudovanou v roce 1996 z vlastního podnětu M. Chaloupkou. Tato stezka prochází Přírodní památkou Rádlo nad koupalištěm a na pěti zastávkách seznamuje s květenou a zvířenou tohoto plošně velice omezeného území. V roce 2001 Jizersko-ještědský spolek ve spolupráci s tehdejším Okresním úřadem v Liberci připravil a vybudoval naučnou stezku Terasy Ještědu. Její trasa vede stejnojmennou přírodní památkou z Výpřeže k chatě Ještědka a odtud po hřebeni přes Černý vrch k chatě Na Pláních, odkud se po tzv. Dělané cestě vrací kolem Červeného kamene a Kamenných vrat zpět do výchozího bodu. Je zaměřena především na geologii a geomorfologii Ještědského hřbetu, seznamuje rovněž s vegetací a zvířenou jeho centrální části a na místech s dalekými výhledy přibližuje i okolní kraj s jeho historií. Na trase naučné stezky je v současné době umístěno celkem deset zastávek s informačními panely, celý okruh je dlouhý asi 10 km. Původně měla stezka ještě odbočku od sutě nad chatou Ještědka na vrchol Ještědu se dvěma dalšími zastávkami u horní stanice kabinkové lanovky (text byl věnován lanovce) a přímo na vrcholu. Historii i technickým parametrům lanovky je ale v objektu horní stanice věnováno několik panelů, vytvořených přednostou lanové dráhy P. Vurstou, a v interiéru horského hotelu na vrcholu Ještědu je o jeho stavbě i historii předchozích objektů pro návštěvníky k dispozici také dostatek informací. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, že tyto dvě zastávky nebudou již při opravě stezky obnovovány. Na nástupním místě na Výpřeži (Tetřeví sedlo) je umístěn panel se základními informacemi o celé trase. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků v roce 2001 bylo zvoleno levnější provedení informačních tabulí tisk na kartonu a laminace. Tato technologie má ale v extrémních klimatických podmínkách vrcholové části Ještědu poměrně krátkou životnost. Stezka byla slavnostně otevřena dne , ale již po několika měsících od její instalace a otevření bylo několik tabulí značně poškozeno vandaly. Tabule byly na náklady JJHS na jaře 2002 opraveny. V roce 2005 již byly tabule ve špatném stavu, a proto se JJHS rozhodl provést jejich rekonstrukci. Některé dřevěné podkladové desky nevyžadovaly ale úplnou výměnu, postačilo pouze vyměnění poškozených dílů a jejich nátěr a zhotovení nových aktuálních 111

113 tabulí s delší dobou životnosti. Byly připraveny nové aktuální texty, ilustrace i fotografie, pro informační tabule jsme zvolili desky z trvanlivějšího materiálu Forex s UV vrstvou, které jsou odolnější vůči zdejším drsným klimatickým podmínkám. Dřevěné podkladové tabule a stojany byly začátkem listopadu 2005 v terénu sejmuty a během zimního období v truhlářské dílně opraveny a poškozené díly vyměněny. V květnu 2006, tedy na začátku letní turistické sezóny, byly všechny opravené stojany s deskami umístěny na jednotlivá zastavení naučné stezky a opatřeny novými naučnými tabulemi včetně jejich překrytí ochrannou deskou z plexiskla a upevnění lištami. Stezka tak může v dalších letech plnit svůj účel a sloužit návštěvníkům této hory, která je i určitým symbolem Liberce. Druhá naučná stezka na Ještědském hřbetu, jejíž realizaci zahájil Jizersko-ještědský horský spolek v roce 2002, byla dokončena a uvedena do provozu slavnostním otevřením, které proběhlo dne Nese název Ještědské vápence a je zaměřena především na vápencovou oblast Ještědu. Návštěvníky seznamuje s geologickými zajímavostmi, krasovými jevy, historií těžby vápenců i s flórou a faunou této části Ještědského hřbetu. Pozornost je věnována rovněž lidové architektuře a národopisu Podještědí i vztahu některých míst k dílu spisovatelky Karoliny Světlé. Její trasa o celkové délce 12 km vede od železniční zastávky v Pilínkově údolím Plátenického potoka k Panskému lomu a dále na Pláně. Odtud stezka pokračuje přes Vápenici a Velkou Basu do Padouchova a dále přes Skalákovnu do Rozstání, kde u autobusové zastávky končí. Stezka má 10 zastávek s informačními panely a dva panely se vstupními informacemi a mapou. Poněkud odlehčené vyprávění autora tohoto příspěvku o průběhu budování NS Ještědské vápence včetně přehledu jednotlivých zastávek a mapky bylo již otištěno v Ročence JJHS Na závěr mi dovolte jednu úvahu, týkající se případného dalšího rozvoje naučných stezek v našich horách. Myslím si, že není vhodné ani účelné, aby každou přírodní rezervací, geomorfologicky zajímavou trasou či jinak pozoruhodným územím procházela naučná stezka. Neustálé přibývání různých tabulí v přírodě, počínaje obrovskými reklamními bilboardy kolem dálnic a hlavních silnic a konče tabulkami se zákazem vstupu do obnovovaných lesních porostů v Krkonoších, hyzdí naši krajinu. Příkladem mohou být známá místa v Jizerských horách. Na křižovatkách turistických cest jsou vedle rozcestníku a velké mapy Klubu českých turistů také tabule s trasami jizerské magistrály pro lyžařskou turistiku, informační tabule Euroregionu Nisa, dopravní značky, případně další podivné cedule, u nichž málokdo ví, kdo a proč je tam vlastně instaloval. V horských obcích a osadách se to hemží různými reklamními cedulemi s často exotickými názvy penzionů a hotelů. A tímto plastovým bludištěm ještě nedej bože prochází naučná stezka. Současná síť naučných stezek v Jizerských horách a na Ještědském hřbetu je podle mého názoru dostačující a je třeba tato zařízení pouze udržovat ve stavu, aby sloužila svému účelu poučení o hodnotách a nutnosti ochrany nejkrásnějších území našeho kraje. 112

114 Rozhovor s Miloslavem Nevrlým (str. 9). Miloslav Nevrlý na Jizerce v září

115 Rozhovor s Miloslavem Nevrlým (str. 9). Mezi první a zatím poslední výpravou do Jizerských hor uplynulo celé půlstoletí. 10 let JJHS (str. 33). Autoři Jan Pikous, Otokar Simm a Miloslav Nevrlý při křtu jejich knihy Tři iseriny v rámci oslav 10. výročí vzniku JJHS na Prezidentské chatě 14. října

116 10 let JJHS (str. 33). Zpívánky s kytarou a bujarý taneční rej na Prezidentské chatě. 115

117 Kosení louky na Václavíkově Studánce 7. srpna V pozadí zchátralý dům, který se v zimě zřítil. Sekáči na Jizerce (str. 44). Nakládání posečené trávy na Upolínové louce v srpnu

118 Sekání a úklid tužebníku jilmového v horní části Upolínové louky v srpnu 2005 Sekáči na Jizerce (str. 44). Kosení a shrabování trávy na Pralouce v srpnu

119 Sázení mladých boučků v oplocence u Krásné Maří 21. října 2006 Ochrana lesa v Jizerských horách (str. 45). Pavel Janda připravuje dubové sloupky k rekonstrukci oplocení Přírodní památky Pod Smrkem září

120 Ochrana lesa v Jizerských horách (str. 45). Stavba přelezky do oplocenky u Krásné Maří 20. června

121 120 Ochrana lesa v Jizerských horách (str. 45). Zdena Felcmanová a Eva Nosková napínají pletivo při stavbě oplocenky nad skalní stěnou Nos 28. října 2006.

122 O rezervacích (str. 55). Leoš Vašina při údržbě hraniční tabule Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny při Viničné cestě 23. května

123 122 O rezervacích (str. 55). Jan Škoda upevňuje hraniční tabuli CHKO Český ráj 22. listopad 2006.

124 Úderná skupina členů JJHS na Černé hoře 9. října 2001 O rezervacích (str. 55). Pavel Janda při značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny v oblasti Srázy (2005). 123

125 Jak jsme čistili meandry Smědé (str. 67). Při druhém ročníku čištění PR Meandry Smědé jsme opět nasbírali neuvěřitelné množství odpadků. Na úklidu se vedle členů JJHS podílely i děti z Turistického oddílu Kletr Liberec. 124

126 125

127 126 Jak jsme čistili meandry Smědé (str. 67). Na břehu Smědé trčela z náplavu i stará lednice.

128 Křídlatka japonská lodyha v květu Křídlatka sachalinská s typickými velkými listy se srdčitě vykrojenou bází O invazních rostlinách (str. 73). Likvidace křídlatky japonské v nivě Štolpichu pod Ferdinandovem 19. srpna

129 Kvetoucí netýkavka žláznatá Slunečnice hlíznatá O invazních rostlinách (str. 73). Zničující útok na porost křídlatky na březích Jizery u Železného Brodu 20. září

130 Terénní úpravy na skalní vyhlídce Jezdec v Kateřinském údolí Kamenobijci z Horského spolku (str. 89). Práce na Jezdci často pokračovaly dlouho do noci říjen

131 130 Kamenobijci z Horského spolku (str. 89). Zchátralý můstek na skalní vyhlídce Paličník v Jizerských horách duben 2002.

132 Kamenobijci z Horského spolku (str. 89). Stejný můstek po rekonstrukci provedené členy JJHS v roce

133 132 Chodník nad řekou (str. 99). Galerie na Riegrově stezce na pohlednici z roku Po výstavbě jezu hladina řeky Jizery sahá přibližně o tři metry výše.

134 Chodník nad řekou (str. 99). Pepa Kolouch připravuje dubové fošny pro výstavbu nového chodníku. 133

135 134 Chodník nad řekou (str. 99). Celkovou rekonstrukci galerie provedli členové JJHS v roce 2006.

136 135

137 Povalový chodník na NS Bukovec Jizerka Rašeliniště Jizerky v 70. letech 20. století Jizersko-ještědské naučné stezky (str. 105). Jan Škoda a Pavel Vonička instalují opravené stojany na NS Terasy Ještědu. 136

138 Stovkařská olympiáda (str. 155). Závodníci ve vynášení sudů piva na Ještěd těsně po startu 15. července

139 138 Slavnosti slunovratu (str 165). Slavnasti slunovratu U Šámalů 25. června 2005.

140 Na Slavnostech slunovratu v roce 2006 byla zlatým hřebem programu Divadelní společnost Kejklíř Slavnosti slunovratu (str 165). Slavnasti slunovratu na Martinské stěně 24. června

141 Exkurzní jednodenní výlet do štoly na Protržené přehradě 18. prosince 1999 Vícedenní výlety JJHS (str. 175). Senohrábkovi na spolkovém výletu v Jeseníkách 29. září

142 Velká Deštná v Orlických horách spolkový výlet 29. října 2005 Vícedenní výlety JJHS (str. 175). Členové JJHS v sedle pod Libereckou špicí v rakouských Alpách 6. července

143 142 Zpráva o činnosti (str. 207). Celková rekonstrukce schodů na Oldřichovský Špičák 31. října Miloš Lorenc svařuje nosné konstrukce.

144 Oprava odpočívadla u Machovy skály při NS Terasy Ještědu 28. listopadu 2006 Terénní úpravy a dokončovací práce na skalní vyhlídce Jezdec 22. října

145 144 Zpráva o činnosti (str. 207). Tradiční ples JJHS v restauraci U Košků v Liberci 18. února 2006.

146 Meteorologické budky Pýcha horských spolků Marek Řeháček Liberec 145

147 Skrze obětavost obyvatelstva Liberce a pro čilou podporu ze strany chvályhodné správy města, direkce Liberecké spořitelny a spolku Přátelé přírody se výboru horského spolku zdařilo k dokončení přivésti zřízení domečku na počasí od pana Wilhelma Lambrechta Göttingenu díla, které výbor již delší dobu zaměstnávalo, jemuž tento svoji činnost a péči věnoval, a kterému nyní úspěchem tímto došlo odměnění. Tak básnil Josef Matouschek, známý tajemník barona Liebiega, milovník hor a kartograf, v článku popisujícím otevření liberecké meteorologické budky. Domeček na počasí, jak stavbičku půvabně nazývá, byl odhalen 9. března 1898 u zadní stěny tehdy téměř nové radniční budovy; a neváhám použít ten humorný příměr: budka byla postavena doslova u zadnice liberecké radnice a tam stojí stále. Okolo domečku se špičatou věžičkou dnes chodí řada lidí, nakonec včetně mne, ráno do práce, mnozí tu v příjemném pohledu na protější budovu divadla čekají na autobus. Jen málokoho však meteorologická budka dnes upoutá natolik, že by si ji prohlížel jako něco výjimečného či ji každodenně používal pro předpověď počasí. Domeček na počasí v neorenesančním hávu se ale stal jednou z krásných kulis běžného libereckého života. Liberečané se na konci 19. století cítili neuvěřitelně silní: jejich město vzkvétalo, dokončili honosnou a přepychovou radnici, všude se přestavovalo, dokonce i v okolních horách rostly jako houby po dešti rozhledny a nové chaty. Liberec najednou chtěl mít všechno, co patří k velkoměstu, a chtěl to mít v největší možné velikosti a kvalitě. Vlivné liberecké osobnosti sdružené ve výboru německého horského spolku podnikaly tehdy leccos pro větší slávu města a zdejších hor a patrně to byl patrně sám osvícený Josef Matouschek, kdo přišel v polovině 90. let 19. století s myšlenkou zřídit v Liberci meteorologickou budku s přístroji, které by obyvatelům města sdělovaly aktuální stav počasí a co více uměly jej i předpovídat. I při podobných příležitostech se tehdy úřadovalo po rakousko-uhersku, tudíž důkladně a co nejvíce oficiálně; pro zřízení domečku na počasí bylo zřízeno slavné Comité, v němž zasedal člen výboru spolku Naturfreunde (Přátelé přírody), jeden zástupce magistrátu a dva členové Gebirgsvereinu (horského spolku) jako iniciátora projektu. Personální obsazení bylo vskutku velkolepé: předsedou Comité byl profesor Franz Hübler za horský spolek, za Naturfreude byl jmenován profesor Dr. Josef Gränzer, zástupcem města byl JUDr. Ludwig Grasse; zapisovatelem byl jmenován právě Josef Matouschek. Na několika zasedáních Comité se tito pánové radili, jak má domeček vypadat a hlavně jakými měřícími instrumenty pro poučení i užitek Liberečanů má být vybaven. A po úspěšném dokončení celé akce nezapomněli nakonec dodat: Tak nyní Liberec vstoupil do řady všech větších měst, které mají společně s lázeňskými místy domečky či sloupy na sledování a předpověď počasí. A protože Liberečané chtěli opravdu to nejlepší, byl jako dodavatel meteobudky osloven göttingenský podnikatel Wilhelm Lambrecht, tehdy již slavný a po celé Evropě známý tvůrce meteorologických zařízení. Německý mechanik a tvůrce přístrojů Lambrecht ( ) byl typický podnikatel své doby, který se vypracoval z tovaryše a vybudoval na své píli a různými cestami získaných vědomostech velkopodnikání. V roce 1859 si zřídil v Einbecku dílnu jemné mechaniky, roku 1864 ale přestěhoval svoji výrobu do středoněmeckého města Göttingenu, kde vyvinul thermohydroskop a další zařízení, která spojil s barometry do svého vynálezu telegrafu na počasí, pozdější neodmyslitelné součásti jeho 146

148 Meteobudka Horského spolku u liberecké radnice meteobudek. Na konci 19. století kdy obliba meteorologie a předpovídání počasí neuvěřitelně vzrostla a o tyto původně výhradně vědecké obory se začala zajímat i široká veřejnost začala mohutná prosperita Lambrechtova podniku. Nejprve lázeňská města a místa, kde počasí a klima hrálo nejdůležitější roli, později však takřka každé město a městečko muselo mít meteobudku či alespoň menší meteosloup. Lambrechtova továrna proto zahájila v 90. letech sériovou výrobu, vydávala katalogy s jednotlivými typy budek, nabízela je a osazovala po celé Evropě. Budky a sloupy byly v Bruselu, Berlíně, Bonnu, Wiesbadenu, Zürichu, ale také v malých městech v Čechách, Rakousku, Švýcarsku a Slezsku. Vedle známých metropolí bývala podle dochovaných snímků Lambrechtova budka i v lázeňském městečku Ciechocinek mezi Poznaní a Varšavou či v městečku Bad Neunahr u Bonnu, a obě překvapivě jako by právě z oka vypadly své liberecké sestře. Ceny těchto přesných zařízení byly ovšem závratné, navíc v archivu dodnes existující Lambrechtovy továrny na meteorologické přístroje je dochován údaj, že liberecká budka, která pouze vycházela z katalogového modelu XI., byla označená jako luxusní model. Na pořízení budky byla proto samozřejmě vyhlášena sbírka: přispělo nejen město, spořitelna a zúčastněné spolky, ale i řada občanů města, v jejichž čele nemohli chybět továrníci Liebieg a Ginzkey. Lambrechtovy budky byly vyráběny sériově, pouze s dílčími úpravami pro místní podmínky a dle přání a solventnosti zákazníka. Firma dodala všechny meteorologické přístroje, korpus budky a ozdobnou střechu přímo z Göttingenu, slavné Comité pouze uhradilo rakouskému 147

149 148 Meteobudka v Lidových sadech sloužila zároveň jako turistický rozcestník

150 eráru 90 zlatých cla za přivezení všech součástí do Liberce. Pouze kamenný podstavec byl podle standardů firmy vyráběn vždy v místě dodání: šestiboký sokl ze šedivé žuly byl proto na zakázku dodán zdejším kameníkem Elstnerem. To vyvrací veškeré spekulace o tom, že autorem architektury liberecké budky byl autor radnice Franz von Neumann; i když styl provedení snad i kvůli časové blízkosti dokončení obou staveb je velice podobný. Liberecká budka byla v době zřízení vybavena samopíšícím barografem, samopíšícím thermografem, normálním barometrem, Lambrechtovým polymetrem, teploměry zachycujícími maximální a minimální teplotu a samozřejmě jako všechny ostatní Lambrechtovým telegrafem na počasí, který se bohužel do dnešních dnů nedochoval. Budka sloužila svému účelu celá desetiletí; po válce bylo zčásti poškozené zařízení poprvé obnoveno v 70. letech z chvályhodné iniciativy spolku Česká beseda a nadšenců ze střední průmyslové školy stavební. Roku 1987 byla navíc malá stavbička, neodmyslitelně patřící k atmosféře prostoru mezi radnicí a divadlem, prohlášena za kulturní památku. Přesto i poté chátrala a kompletně obnovena byla až v 90. letech. Tehdy došlo k demontáži jejího korpusu, liberecká firma Jaster vyrobila přesnou kopii stříšky s detaily slunečnic a špičkou zakončenou symboly měsíce a slunce. Liberecký výtvarník Jiří Gdovín vyčistil a opravil jak zdobné kované a odlívané prvky, tak měřicí přístroje. Liberecká meteobudka v čase, kdy předpovědi počasí řídí počítače a jsou chrleny médii na všechny strany v každém okamžiku naší existence, ztratila původní poslání a stala se především krásnou památkou na touhy našich předků posunout Liberec mezi velkoměsta. Za více jak století, co budka u zadnice radnice stojí, se nepochybně naplnil německy rýmovaný reklamní slogan Lambrechtovy firmy, tištěný na jeho katalozích meteobudek: Nejen pomník ze železa a kamene, ale jednou i srdeční záležitost pro spoluobčany! Německý horský spolek postavil krásnou meteobudku přímo u radnice, a dále přemýšlel, kam by rozšířil okruh svých meteozájmů. Logicky se nabízely Lidové sady. V dobách 1. republiky zde měl na konečné tramvajové trati umístěné velikánské dřevěné tabule s popisem značených tras do Jizerských hor, ale to rozhodně nebylo dostatečné pro tuto honosnou část města, která se stala díky přítomnosti městské dopravy navíc i ideálním nástupním místem pro horské túry i nedělní procházky. Horský spolek proto snil o nějakém dalším a důstojném rozcestníku všech značených tras v tomto místě. A tak v roce 1924 byla naproti budově Lidových sadů postavena zvláštní stavbička připomínající meteorologickou budku a také donedávna za meteorologickou budku považovaná. Jednalo se ovšem o svérázný víceúčelový rozcestník. Projekt stavbičky nakreslil stavitel Alfred Koschek a stavbu na popud horského spolku provedlo ze železobetonu město Liberec v celkové ceně korun a 12 haléřů; přičemž ovšem spolek zajistil sponzorské dary v podobě cementu od Stavební společnosti pro železobetonové stavby; železných prutů od Johanna Andrease Franka; klempířské práce na stříšce provedl zadarmo Johann Wenzel z Dolního Hanychova; zasklení všech čtyř výkladů budky dodali Julius Gotscher, Karl Hanzlik a Rudolf Klaus; nátěr provedl Wenzel Biczik. Rozcestník nesl na třech stranách tabule se směrovkami, cílovými místy a údaji o vzdálenosti; čtvrtá, hlubší nika budky byla věnována meteopřístrojům umístěn zde byl barometr a teploměr, který měl sloužit turistům při plánování výletů. Dochovaly se zprávy, že byl rozcestník v dobách před druhou světovou válkou ještě jednou opraven a znovu natřen. Liberecké turisty a jejich oblíbené výlety do Jizerských hor však rozprášila válečná léta; záhy po válce pak rozcestník upadl 149

151 v zapomnění až nemilost; německy psané cedule byly odstraněny, přístroje zmizely, skla ve všech okénkách byla rozbita. Nicméně bytelná železobetonová konstrukce přežila až do prvních let 21. století, kdy protější budova Lidových sadů slavila stoleté výročí své existence. Tehdy jsem při pátrání po původním vzhledu důstojné secesní budovy narazil i na zešedivělou budku beze skel a jasné historie. Byl jsem velmi rád, že se její obnovy velice rychle a vcelku symbolicky chopil Jizersko-ještědský horský spolek, sdružení, které pokračuje v některých činnostech, které provozoval spolek, který v Lidových sadech zřídil kamenný rozcestník i rozcestníkovou budku. V roce 2002 vyrobili na zakázku spolku učni pavlovického stavebního učiliště pod vedením Vladimíra Moce repliku stříšky, budka byla vyspravena a nově vyštaficírována do žluto-zeleného kabátu; zasklena byla všechna okénka, kryjící turistické informace; do nejhlubší niky byly opět umístěny meteopřístroje. Snad až za historickou telepatii lze považovat, že bez znalosti historie budky sem tehdejší tajemník horského spolku Pavel Schneider umístil teploměr a barometr. Přesně tak, jak tomu bylo v dobách vzniku této hezké stavbičky. V případě starodávného rozcestníku, vybudovaného díky Německému horskému spolku pro Ještědské a Jizerské hory na zakázku městem Liberec, se historie opět krásně opakuje. Budku obnovil Jizersko-ještědský horský spolek a město Liberec mu ji roku 2006 převedlo do jeho vlastnictví. Lambrechtův polymetr a teploměr z budky u radnice 150

152 Soutěž stovkařů Marek Řeháček Liberec 151

153 Stovkaři se pravidelně zúčastňují i Novoročního výstupu na Ještěd Ještěd byl vždy vyhledáván osobitými milovníky hor z široka daleka, z nichž největší a neváhejme říci až citový vztah k jeho vrcholu měli nepochybně stovkaři. Tito lidé mohou dnes leckomu připadat jako pošetilci a blázni, ale ve své době byli vysoce uznáváni a dekorováni odznaky z drahých kovů. Stovkaři byli především soutěžící, jejichž hlavním úkolem bylo pěšky vystupovat na Ještěd, a to kupodivu i poté, co byl vrchol od roku 1933 lehko dosažitelný novou lanovou dráhou. Čím vícekrát, tím lépe. Soutěž organizoval Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory. Cílem bylo co nejvíce výstupů v tom kterém roce a také absolutní rekord v počtu zdolání Ještědu nehledě na čas. Některým se to podařilo stokrát, jiní byli úspěšnější. Liberecká závodnice Lilly Flassak se vydala na tuto namáhavou cestu během roku krát, absolutní ověřený rekord drží jiná žena, Frieda Mandelik, s 5000 výstupy, která tohoto čísla dosáhla též v roce Komické ovšem je, že původně nešlo až tolik o sportovní podnik celou slavnou stovkařskou mánii, kterou před 2. světovou válkou zlí jazykové nazývali ještědským bacilem, začal liberecký tlouštík Adolf Trenkler, který chtěl pravidelným vystupováním na Ještěd shodit přebytečná kila. Každý stovkař měl v chatě na Ještědu půllitr se svým jménem a počtem výstupů, připraveny byly i odznaky za stý, dvoustý, pětistý, tisící, pěti- a desetitisící výstup. Zlatý odznak za výstupů však patrně nebyl nikdy udělen, dodnes se jako rarita dochoval jen stříbrný trojúhelníček se stylizovanou siluetou vrcholu a pro mnohé magickým číslem 5 000, patřící patrně právě Friedě Mandelik. Bylo spočítáno, že držitel odznaku z ryzího stříbra musel na Ještěd stoupat každodenně po dobu více jak třinácti let. Soutěž zanikla v průběhu 2. světové války a po ní se o ní psalo jako o určité kuriozitě jen ve vlastivědných knihách o Ještědu a okolí. 152

154 Nová historie soutěže stovkařů začala velmi nenápadně. Když se stal tajemníkem Jizersko-ještědského horského spolku Šimon Pikous, začal se spolek vedle ryzí ochrany přírody zaobírat také vlastivědnou a okrašlovací činností. V roce 2000 jsme se sešli v nějakém dnes již zapomenutém libereckém hostinci (tuším, že šlo o oblíbený výčep U Tří mušketýrů v ulici Na Svahu) společně se Šimonem a velkým fandou starodávných spolkových činností Vladimírem Navrátilem a vymýšleli jsme vlastivědné projekty. Opravdu jen nesměle vyřčené myšlenky na obnovu klání stovkařů se ovšem oba chytili s buldočí zarputilostí a již druhý den Šimon aktivoval novináře, já sepisoval závazné regule pro soutěžící a grafik Láďa vytvářel design materiálů soutěže, průkazku a podobu stovkařského odznaku. Tehdy se v duchu navazování na tradice okopíroval odznak původní ve tvaru trojúhelníčku s vypouklými stranami a místo zkratky starého spolku DGV napsal Láďa v grafickém programu do rohů písmena JJHS; a protože rohy byly pouze tři a písmena čtyři, jsou dodnes v levém horním růžku dvě J. S původní siluetou starého Ještědu si pak už poradil hravě, v počítači jí přidělal současnou špičku a návrh byl hotov. Vůbec jsme nemohli tušit, zda soutěž na začátku 21. století někoho osloví a natištěné stohy průkazek a závazných regulí nezůstanou jen makulaturou, která se bude ve spolkové kanceláři válet bez užitku tak dlouho, dokud ji někdo zežloutlou nevyhodí. My tři jsme se ovšem dále nadšeně scházeli U Tří mušketýrů a velkolepě jsme plánovali výrobu odznaků. Láďa byl ve věci nejzběhlejší a plánoval výrobu matrice a ražbu prvních stovkařských odznaků. Jako problém jsme ovšem nevnímali, že není prozatím komu je dávat, protože soutěž neměla ještě své závodníky (snad kromě nás já se do soutěže přihlásil 19. května 2000 a na dosažení sta výstupů a odznak jsem si počkal až do července 2006). Hlavní problém jsme ale cítili v tom, že nebudeme mít prostředky na výrobu raznice; což se ovšem ukázalo být opravdu fatální, neboť v okamžiku, kdy se do soutěže začali hlásit první zájemci, všichni se vyptávali, jak Každý z oficiálních stovkařů si své výstupy zaznamenává do průkazu bude vypadat ten slavný stovkařský odznak. Láďa je protřele uspokojil tím, co bylo natištěno na zadní straně průkazky a co bylo použito na zmenšeninu na malém razítku umístěném se stovkařskou knihou na recepci horského hotelu. Marně jsme přemýšleli, jak problém neexistujícího odznaku a nedostatku peněz na jeho výrobu vyřešíme. Poté nás napadla spásná myšlenka místo odznaku uděláme nášivku. Takže náš spolek nahradil a řekl bych, že ku spokojenosti stovkařů původní bronzové a stříbrné odznaky hadrovou nášivkou s vyšitým Ještědem, číslem 100 a písmeny JJHS. 153

155 Soutěž se stala jedním z hlavních témat Jizersko-ještědského horského spolku na Ještědu. Byla jakýmsi základem pro disciplíny olympiády, která je již každoročně na Ještědu pořádána díky píli Pavla Schneidera v rámci červencových oslav hory. Stovkařů postupně přibývalo, a ukázalo se, že stará myšlenka dokázala oslovit i nové lidi, mezi nimi řadu aktivních sportovců, ale i obyčejných ještědských fandů. Díky pochopení provozovatelů horského hotelu Petra Šmause a Petra Beitla mají navíc soutěžící opět některé staré výhody v restauraci na vrcholu stovkařský půllitr se svým jménem a pivo zdarma. Když se mezi sportovci stovkaři objevil pes Geron, který chodil na Ještěd se svým pánem a stovkařem Jirkou Šimkem, dostal i on v hotelu svoji stovkařskou misku. Absolutní stovkařské dokonalosti a opravdového návratu k tvrdošíjnosti starodávných stovkařů dosáhli přátelé Ježek a Mánek, kteří začali dosahovat ve stovkaření takových výkonů, že se přiblížili Lilly Flassak a Friedě Mandelik a stali se pravidelnými miláčky novinářů. Soutěž stovkařů se tedy za 7 let své existence vrátila díky našemu spolku zpět na Ještěd i do povědomí lidí, kteří rádi chodí do hor. Stala se oblíbenou natolik, že v současné době se v Horském spolku objevují názory, že podobné soutěže by se mohly zřídit i na Smrku, Černé studnici, na Pláních či U Šámalů, všude tam, kam nadšení sportovci pravidelně vystupují a kde již stovkařské soutěže byly v minulosti. Řada neznalých se ovšem i dnes ptá po smyslu existence tohoto podniku; dokonce je opět považován za ztřeštěnou bláznivost způsobenou ještědským bacilem. Kdo však sám stovkařem nebyl, nemá šanci pochopit, v čem tkví krása pravidelných výstupů na Ještěd. Krása absolutní různosti a proměnlivosti důvěrně známých míst ve všech ročních obdobích, časech a náladách; krása námahy výstupu a klidného spočinutí u vrcholových skal a dřevěného kříže. Soutěž stovkařů je zkrátka filosofie svého druhu. Kdo jí jednou propadne, je ztracen a nezbývá mu než stoupat a stoupat. Stovkaři z JJHS u Rohanského kamene 154

156 Stovkařská olympiáda Již počtvrté na Ještědu Pavel Schneider Liberec 155

157 V sobotu 15. července 2006 se již počtvrté na Ještědu sešli účastníci Stovkařské olympiády, pořádané Jizersko-ještědským horským spolkem (JJHS). Olympiáda se skládá ze dvou základních soutěží závodů ve vynášení sudů piva na Ještěd a soutěže Výstup na Mt. Everest. Závody ve vynášení sudů piva spočívají jednoduše v tom, že soutěžící vynášejí na zádech 50litrové sudy piva od spodní stanice lanovky na vrchol Ještědu. Výstup na Mt. Everest spočívá v osmi výstupech na vrchol Ještědu v tento jeden den, buď pěšky, nebo na kole. Převýšení přibližně odpovídá výstupu na nejvyšší horu světa ze základního tábora. Start je tradičně u dolní stanice lanovky, kde každý závodník obdrží razítko. Druhé razítko dostane na vrcholu Ještědu. Počátek Stovkařské olympiády Historie této poněkud zvláštní, pro někoho možná i trochu nesmyslné akce sahá do roku Tento rok slavil horský hotel Ještěd 30 let od svého otevření a pronajímatel hotelu, společnost Ještěd, spol. s r. o., spolu se statutárním městem Liberec a Libereckým krajem připravovaly k tomuto významnému výročí patřičné oslavy a správně pochopily, že takováto akce by se těžko obešla bez Jizersko-ještědského horského spolku. Pozvánky účasti na oslavách jsme si samozřejmě vážili a rozhodli jsme si vzít si na starost tu tzv. měkkou část oslav. Základem všeho byla již od roku 2000 znovu probíhající Soutěž stovkařů na Ještěd, kterou jsme se pokusili trochu oživit nějakou společnou akcí, aby účastníci soutěže měli možnost se jednou do roka setkat a ti, kteří by o to měli zájem, se utkat v nějakých stovkařských disciplínách. Po krátkém rozmýšlení bylo rozhodnuto o dvou základních závodech soutěž ve vynášení sudů piva a výstup na Mt. Everest. První Petr Schneider s 50litrovým sudem na zádech při výstupu na Ještěd v roce

158 soutěž byla inspirována výstupem na Ještěd se sudem piva na zádech, který v roce 2001 uskutečnil člen JJHS Šimon Pikous. Druhá soutěž byla určena též pro fyzicky zdatné, nicméně byla již relativně přijatelnější pro širší okruh potencionálních závodníků. Pro celou soutěž byl vymyšlen název Stovkařská olympiáda. Přípravu akce pochopitelně provázelo na jedné straně velké očekávání, na straně druhé napětí a strach, zda vymyšlené disciplíny nejsou přece jenom příliš scestné a můžou-li přilákat odpovídající počet závodníků. Velmi laciná vábnička pro média v podobě příslibu několika siláků snažících se vyvléct sudy piva na vrchol Ještědu 300 výškových metrů se nám mohla krutě vymstít, pokud by na start žádný závodník nedorazil. Všechny přísliby účasti znějí krásně, ale dokud závodník nestojí s krosnou na zádech připravený na startu, nelze se na ně nikdy stoprocentně spoléhat. Naše obavy se však naštěstí nevyplnily a na start se 12. července roku 2003 dostavilo 5 vynašečů sudů a 8 statečných, kteří se rozhodli vystoupit na Mt. Everest. Všichni sudaři svá břemena nahoru vynesli a pouze dva Mt. Everesťáci nedokončili potřebný počet osmi výstupů na vrchol. Celá akce se setkala s všeobecným velmi pozitivním ohlasem, a to nejen část pořádaná JJHS, ale také ostatní části oslav. Proto se pořadatelé rozhodli z podobné události udělat tradici a každé léto Ještěd oživit nějakou zajímavou akcí. A tak se ze Stovkařské olympiády stal každoroční regulérní závod. Soutěž se postupem let stává stále populárnější a ačkoliv pořád zůstávají dvě základní disciplíny, závodníci pokaždé přijdou s nějakou inovací. Vše začal již při první Stovkařské olympiádě Petr Schneider, když spojil oba závody dohromady. V roce 2004 zase František Párys vystoupil na vrchol třináctkrát. Každý rok padne nějaký zajímavý rekord a Stovkařská olympiáda tak vždy slibuje něco zajímavého. Všechny výsledky jsou pro budoucnost pečlivě zaznamenávány v ročenkách JJHS. A jaké to bylo v roce 2006? Závodů ve vynášení sudů piva se 15. července 2006 zúčastnilo pět závodníků a všech pět také soutěž zdárně dokončilo a vyneslo 50litrový sud, vážící přes 62,5 kg, na zádech až na vrchol Ještědu. V naprosto neuvěřitelném čase 39 minut zvítězil závodník Milan Marhan a o dvacet minut tak překonal dosavadní rekord Petra Schneidera z roku 2003, který byl 58 a půl minuty. Druhý skončil Ondřej Pleštil v čase 54 minut a třetí Petr Bruckner v čase hodina osmnáct minut. Poprvé v historii na startu chyběl vinou zdravotních problémů doposud každoroční účastník závodu Petr Beitl. Nádherné počasí působilo evidentně příznivě na účastníky soutěže Výstup na Mt. Everest. I zde padlo hned několik rekordů první a druhé místo obsadili ve shodném čase 4 hodiny 50 minut bratři Petr a Milan Mikuláškové. Tímto časem překonali rekord Daniela Malého z roku hodin a 5 minut. Pouhých osm výstupů však bratrům Mikuláškovým nestačilo a rozhodli se dál pokračovat ve stoupání na Ještěd. Přestali až v 19:55, kdy dokončili svůj patnáctý výstup a překonali tak v jeden den již druhý světový rekord, který držel František Párys se třinácti výstupy za den v červenci Na 15 výstupů jim stačilo pouhých 11 hodin 36 minut, zatímco František Párys svých 13 výstupů zvládl v čase 13 hodin 57 minut. 157

159 I ostatní závodníci dokončili závod ve velice dobrých časech, padl také rekord v ženské kategorii Jana Chocholoušková (v roce 2005 ještě Jana Komrzý) překonala svůj loňský rekord 9 hodin a 2 minuty o více jak 2 a čtvrt hodiny a stále navíc zůstává jedinou ženou, která závod dokončila. Na Ještědu bylo možno vidět i několik zajímavých mimosoutěžních výstupů. V rámci dlouhodobé Soutěže stovkařů dokončil svůj výstup Vladimír Ježek a stal se tak rekordmanem v novodobé historii soutěže, která začala v roce Bylo to však pouze na pár měsíců, než jeho rekord překonal Jiří Mánek, který si u příležitosti akce na Ještědu připsal svůj 487. výstup, a jelikož se jednalo o slavnostní příležitost, vyšel nahoru bos. Již výše zmiňovaný František Párys si na rok 2006 připravil také něco originálního přišel na Ještěd ze Sněžky. Vyrazil v pátek 14. července před polednem a na Ještěd dorazil v sobotu kolem desáté hodiny dopolední. V průběhu cesty mu stačily pouhé dvě hodiny spánku. Milan Marhan vítěz soutěže ve vynášení sudů v cíli Oficiální výsledky soutěže ve vynášení 50litrových sudů piva na vrchol Ještědu konané Pořadí Jméno Čas 1. Milan Marhan 0:39 2. Ondřej Pleštil 0:54 3. Petr Bruckner 1:18 4. Ladislav Vyšohlíd 1:25 5. Marek Řeháček 2:13 158

160 Bratři Mikuláškové po osmém výstupu Oficiální výsledky soutěže Výstup na Mt. Everest konané Pořadí Jméno Začátek Konec Celkový čas Milan Mikulášek* 8:19 13:09 4: Petr Mikulášek* 8:19 13:09 4:50 3. Petr Krejčí 8:00 13:12 5:12 4. Matěj Slouka 8:54 15:21 6:27 5. Stanislav Jelínek 7:15 13:53 6:38 6. Jana Chocholoušková 8:07 14:52 6:45 7. Pavel Schröter 8:00 14:53 6:53 8. Michael Kraus 8:19 15:51 7:32 9. Vladimír Šáfr 5:30 13:44 8: René Jelínek 8:00 16:34 8:34 * celkově 15 výstupů, konec v 19:55, celkový čas 11:36 159

161 Závodníci, kteří nevystoupili všech 8 výstupů: Počet výstupů Jméno 6 Tomáš Fotr 5 Jan Vokurka 4 Marta Vokurková Stovkařská olympiáda zaujala ve spolkovém kalendáři už své pevné místo a myslím, že se do budoucna můžeme těšit na mnoho dalších zajímavých rekordů. Ale přestože se v souvislosti se Stovkařskou olympiádou převážně mluví o rekordech, ty ale rozhodně nejsou podstatou celé akce. Jsou nepochybně prostředkem, jak k soutěži přilákat pozornost, účel akce spočívá především v tom, že každý účastník závodu překoná sám sebe. Někomu postačí ke spokojenosti třeba pouhých pět výstupů na vrchol. Stovkařská olympiáda v žádném případě není určena pouze vrcholovým sportovcům nebo závodním běžcům či cyklistům. Ba právě naopak: je otevřeným závodem pro každého bez rozdílu věku či pohlaví, kdo chce okusit netradiční soutěž. Takže pokud vás soutěž zaujala, neváhejte a přihlaste se v některém z příštích ročníků i vy! 160

162 Lilly Flassak 1937 Jiří Mánek Jablonec nad Nisou 161

163 Před několika lety jsem se při práci průvodce dočetl o historii výstupů na Ještěd. Je to opravdu zajímavá historie a ze všeho nejvíc mě zaujal rekord Lilly Flassakové z roku 1937, která během tohoto roku vystoupila na vrchol Ještědu celkem 709krát. Dle RNDr. Nevrlého (Panorama vom Jeschken 1884 vysvětlivky 1994) tento rekord bezpochyby již nikdy nebude překonán, a rekord skutečně vydržel neuvěřitelných 69 let! Chodím na Ještěd od roku 1949 a mám tento kopec nad Libercem rád, přestože jsem z Jablonce. Pokušení tento starý rekord překonat ve mně nějakou dobu hlodalo a nakonec jsem se dne rozhodl ke svému neuváženému pokusu tento záměr realizovat. Začal jsem zjišťováním potřebných informací, konzultoval lékaře, snažil se získat sponzory a podnikl šest cvičných výstupů. Výstupy mi obvykle trvaly okolo jedné hodiny a dva výstupy denně by neměly být problém. S rezervou na výpadky vlivem počasí, možné nemoci a další nepředvídané důvody maximálně tři výstupy za den. Více jsem se ale obával zdravotních potíží (je mi 66 let a mám na obou nohou kyčelní endoprotézy, rovněž psychika při dlouhodobé akci na jednom kopci mohla hrát negativní roli). Ani lékaři mě nepotěšili, primář jablonecké ortopedie MUDr. Žák mi to velmi důrazně rozmlouval. Leč touha po překonání předválečného rekordu byla silnější. Nešlo ani o to, že Flassaková byla žena nebo že byla Němka, ale fascinovalo mě to, že celých 69 let se o to nikdo ani nepokusil, a přitom bláznivých soutěží od tahání lokomotiv v zubech po pojídání švestkových knedlíků je u nás nepřeberně. Rekord Flassakové je za kalendářní rok 1937, začal jsem tedy v noci na s předpokládaným ukončením na Silvestra Akci jsem nazval Ještěd 710, ale předpokládal jsem překonat rekord o víc než jen jeden výstup, uvažoval jsem s číslem 737 (Boeing). Záměr jsem předem nahlásil vedení JJHS a dohodli jsme podmínky s tím, že kontrola bude za použití průkazek Soutěže stovkařů s orazítkováním na vrcholu po každém výstupu. Rovněž jsem informoval vedení LD ČD a HS v Hanychově a správce lyžařského areálu. Noční výstup a následný sjezd na ježdíku byl zajímavý, novoroční oslavy byly bujaré a ještě po 3. hodině ráno jsem potkával rozjařené skupiny a dokonce jednoho sjezdaře s čelovkou. Důležité ale byly první týdny, nevěděl jsem, co udělá dlouhodobá zátěž s klouby a jak to zvládnu psychicky. Dopadlo to ale lépe, než jsem čekal. Každodenní výstupy stále na stejný kopec vůbec nebyly jednotvárné, jak mi mnozí předpovídali. Kopec byl každý den jiný (počasí, sníh, rozhledy), potkával jsem různé lidi a prožíval zajímavé situace. Jednou mě asi v polovině kopce předběhl chlapeček 3,5 roku starý a ani rodiče mu v tempu nestačili. Jindy zase jsem se marně snažil dohonit jednu seniorku z Liberce, která svižně stoupala ve věku 82 let. Na samostatnou kapitolu by vydalo povídání o nálezech na svazích Ještědu. Jelikož jsem se během roku z časových důvodů nemohl zúčastnit jiných akcí spolku, chtěl jsem se alespoň nějak zapojit do ekologické činnosti a začal sbírat při výstupech rozmanitý odpad, zanechaný turisty v lese. Je mi jasné, že touto mravenčí snahou Jizerky nezachráním, ale kdyby se ke mně jen pár lidí přidalo, pár se zastydělo a přestali z přírody dělat smetiště, eventuelně v tomto duchu začali vychovávat své potomky, budu mít dobrý pocit, že jsem na ten kopec nelezl úplně zbytečně, jenom pro razítka a pro rekord. Zatím si vedu podrobnou evidenci všech nálezů a po skončení zpracuji seznam včetně fotodokumentace. Bude to přes položek a některé jsou skutečně kuriozní. Mám ve sbírce např. hasicí přístroj, 162

164 Vrchol Ještědu v zajetí zimy dva kbelíky, 3 plastové kabelové chráničky, několik kanistrů, ale našel jsem i 2 kompletní kola z osobního auta, dámské vložky Always Ultra, punčocháče, košili, téměř plnou láhev fernetu, lopatu atd. Mnozí o mně říkají, že jsem blázen, a musím přiznat, že něco na tom je. Ale říkám si, někdo ke svému štěstí potřebuje vykouřit cigaret denně, mně stačí 2-3 Ještědy, ušetřím peníze a zdraví, nezanechávám po sobě vajgly a nikoho tím neobtěžuji. Je to sice časově náročné, ale jiní prosedí denně hodiny v restauracích, u hracích automatů, zkrátka každej jsme nějakej, jak říkal svého času Jan Werich. Jules Werne kdysi napsal Dva roky prázdnin a pro mnoho školáků to byl utopistický sen. Já jsem si udělal rok dovolené a prakticky jsem dělal totéž jako při každoročních pobytech v Dolomitech nebo na Korsice, pouze náklady byly nižší než dovolená s CK. Jednotvárnost řeším tím, že chodím různými trasami, po turistických značkách, sjezdovkách, po silnici na kole, v zimě na lyžích i saních, skalnatým i lesním terénem, kde kromě odpadků lze někdy najít i houby. Během roku jsem zhubnul o 10 kg a cítím se o 20 let mladší. Kromě dvou miniúrazů (bodnutí hmyzem a pohmoždění kotníku ne na trase, ale při česání jablek na chalupě!) jsem nebyl nemocen a rovněž jsem přestal používat viagru. Tudíž ten rok zdaleka nepovažuji za ztracený a kromě zlepšení kondice jsem se za tu dobu naučil docela obstojně francouzsky. Zjistil jsem, že domácí úkol se dá napsat i v tramvaji, pokud je místo k sezení. A času na opakování slovíček a gramatiky bylo skutečně dost. Svého cíle, 710 výstupů, jsem dosáhl již v září. V rámci Soutěže stovkařů mě ale zaskočil liberecký kardiak Vladimír Ježek, s kterým jsem se pravidelně na kopci potkával. Tento borec s trojnásobným bypassem a se započtením více než 200 výstupů z roku 2005 dosáhl v červenci celkových výstupů a tím nastavil laťku podstatně výše. S ohledem na nevyjasněné podmínky, na vytčený cíl a sponzorské smlouvy na překonání rekordu Flassakové 163

165 jsem musel tedy také trochu přidat a stanovil jsem si konečnou metu na výstupů, což symbolicky odpovídá výšce ochozu na ještědském vysílači, kam až se dá (s povolením radiokomunikací) vystoupit a vychutnat si jedinečný pohled na krásný Liberec. V roce 2007 budu na Ještěd chodit již jen občas a rekreačně. Jsou ještě jiné kopce, jiná místa, doma i v zahraničí. V rámci Soutěže stovkařů chci ještě dosáhnout celkového počtu výstupů (výška Jizery), tato kóta je spojena s další plánovanou akcí Jizerín, ale to bude zase o něčem úplně jiném. Pevně věřím, že během dalších výstupů potkám někdy na Ještědu jediného psího stovkaře Gerona a potřesu mu packou (zatím jsem na něj neměl štěstí). Ale hlavně bych rád na svahu opět potkal svého spoluputovníka, Vláďu Ježka, který již několik měsíců bojuje se zákeřnou nemocí. Přeji mu tímto brzké uzdravení a realizaci jeho vysněného cíle celkového počtu výstupů na Ještěd. Jiří Mánek se narodil v roce 1940 v Turnově. Vystudoval ČVUT, fakultu stavební v Praze. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století pracoval jako stavbyvedoucí v podniku SILNICE KNV Praha a Ústí n. L. a poté u PRAGO BUILDERS LTD, Lusaka, Zambia. Dále pracoval jako samostatný pracovník technického rozvoje v podniku IPS Praha, samostatný odborný referent v podniku STROJEXPORT PZO Praha a referent investičního odboru, vedoucí odboru mezinárodní přepravy a referent logistiky ve společnosti PRECIOSA, a. s., Jablonec n. N. V letech pracoval jako stavbyvedoucí v SRN pro společnosti ARIES MOSTY, s. r. o., Praha a SANBAU LIBEREC, s. r. o. Dále pracoval pro CYKLOŽITNÝ Jablonec n. N. a od roku 2004 se živí příležitostnými překlady, tlumočením, průvodcovskou činností apod. 164

166 Slavnosti slunovratu Pavel Schneider Liberec 165

167 Třetí lesní představení V sobotu dne 24. června 2006 proběhlo na místě bývalého lesního divadla u vyhlídky Martinská stěna v Liberci-Kateřinkách divadelní a hudební představení nazvané Slavnosti slunovratu. Šlo již o třetí podobné představení, které tu uspořádal Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS). Na Slavnostech slunovratu vystoupila divadelní společnost Kejklíř s loutkovým představením Tři zlaté vlasy děda Vševěda, děti z folklórního souboru Šafránek předvedly lidové písně a tance z Podještědí, Podkrkonoší a Pojizeří a k poslechu i tanci zahrála skupina Namodro. Před začátkem představení si mohli všichni malí návštěvníci projít pohádkový les, který jim připravil Turistický oddíl Kletr. Vstup pro všechny byl již tradičně zcela zdarma, jelikož akce byla finančně podpořena z Kulturního fondu statutárního města Liberec. Představení přišlo zhlédnout několik desítek návštěvníků všech věkových kategorií. Ačkoliv divadelní představení bylo svým žánrem určeno především menším divákům, pobavilo bezpochyby i diváky dospělé. Celá akce pak plynule přešla za zvuku kapely Namodro ve volnou zábavu. A jak to všechno začalo? Již dlouhou dobu kolovala mezi členy Horského spolku myšlenka na uspořádání nějaké horské slavnosti v čase slunovratu podle starodávných tradic. Poprvé došla tato myšlenka uskutečnění 21. června roku 2003, kdy se uskutečnily historicky první Slavnosti slunovratu 166 Taneční vystoupení dětského tanečního souboru Šafránek

168 V červnu 2003 pořádal JJHS slavnosti slunovratu na Pláních pod Ještědem na louce na Pláních pod Ještědem. Oslavy slunovratu byly spojeny se slavnostním otevřením Naučné stezky Ještědské vápence. Průvod členů a příznivců tehdy prošel po první polovině trasy naučné stezky od úvodní tabule na železniční zastávce v Pilínkově až na Pláně. Tady byla připravena velká vatra jeden ze základních charakteristických prvků Slavností slunovratu a začala ta pravá horská zábava. Nová tradice lesních představení V roce 2004 dostaly Slavnosti slunovratu novou dimenzi. JJHS dokončil kompletní rekonstrukci vyhlídky na Martinské stěně, nacházející se v hlubokých bukových lesích na strmých svazích údolí Černé Nisy v Liberci-Kateřinkách. Od roku 1926 bylo pod vyhlídkou lesní divadlo, které však zaniklo s příchodem druhé světové války. Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století byla tradice lesních představení na několik sezón obnovena, místo však opět zůstalo pusté až do 19. června roku To se v prostoru pod vyhlídkou konaly Slavnosti slunovratu spojené se slavnostním otevřením zrekonstruované vyhlídky Martinská stěna. Bývalé lesní divadlo oživila Divadelní společnost Kejklíř svým představením Stolečku, prostři se! a poté pobavil diváky kouzelník a vše ukončila bluegrassová kapela B-styl (dnes Namodro). Na charakter akce a místo konání poměrně velmi slušný zájem návštěvníků v nás utvrdil přesvědčení, že je třeba podobná představení zopakovat a nenechat dnes už opravdu doslova lesní divadlo v unikátní lokalitě znovu utichnout. Zrodila se tak nová tradice lesních představení, která se, doufejme, udrží ještě hodně dlouho. V roce 2005 se Slavnosti slunovratu přesunuly opět na Ještědský hřeben. 25. června vzplála na louce v blízkosti hospody U Šámalů nad Rašovkou obrovská vatra, kterou bylo možné díky výhodné poloze spatřit jak ze strany od Liberce, tak z Podještědí. Zábavu pak na místě rozproudila spolu s výborným pivem točeným v hospodě U Šámalů také hudební skupina Hazard. 167

169 V lesním divadle u Martinské stěny se však i tento rok konalo představení tentokrát nazvané Podzimní slavnosti. Dne 1. října tu vystoupil Folklórní soubor Šafrán s lidovými písněmi a tanci z Podještědí, Podkrkonoší a Pojizeří, svůj um předvedla šermířská skupina Sethanon a pro dobrou náladu zahrála skupina Pakáž. Původně ohlášené divadlo DIF bohužel nedorazilo vzhledem k nemoci jedné z hlavních představitelek. Přesto se slavnosti i díky příznivému počasí setkaly se všeobecným pozitivním ohlasem. Kde se budou konat Slavnosti slunovratu a podobné akce v příštích letech, zatím není rozhodnuto, nicméně mohu slíbit, že Jizersko-ještědský horský spolek se zasadí o to, aby ani tradice Slavností slunovratu ani tradice lesních představení u Martinské stěny nebyly přerušeny. Také i proto, aby ještě existovala alternativa k umělohmotným technologickým druhům zábavy v podobě různých multikin, lunaparků, aquaparků, videoheren a podobně, které stále více a více pronikají do našich životů. Takže každý, kdo se chce dostat pryč ze špinavého hlučného města někam ven do přírody a pobavit se na zajímavé akci, je vítán na příštích Slavnostech slunovratu. Na slavnostech zahrála bluegrassová kapela Namodro 168

170 Spolkaři u Šámalů aneb hospodská kultura na Ještědském hřebeni Svatopluk Koudela, hostinský U Šámalů Proseč pod Ještědem 169

171 Zimní nálada před hostincem U Šámalů No nazdárek, parťáci, vodkaď dneska deme? Vypadáte sedřeně. Čááu, už to toč osm kousků, hele, to zas byla šichta Jaká šichta? Dyť máte neděli, a co já vím, tak ta se světí! Možná U Šámalů 1, ale my, my nasazujeme život za tvoje rodný Podještědí ty vlasteneckej patriote! Šámalíku, to je doba, než to natočíš! Klídek, trochu to pění, zrovna sem narazil sud A holky si daj? Taky pivečko tomu rozumím jasně Tak co vás tak zmohlo, už se to konečně dovím? Mezitím nesu orosené půllitry svijanské jedenáctky 2 té zaprášené, zpocené chase, která mi je s rozzářenýma očima a blaženým úsměvem ve tváři rve přímo z rukou, aniž by počkali, až jim rozdám podtácky. Naprosto přesně se vžívám do jejich pocitů, když se po přátelském ťuknutí na zdraví rozřinčí půllitry po staré šenkovně a oni se přisají jako ty věčně nenasytné rybniční pijavice. 1 Hostinec U Šámalů na prosečských Horách, v jižní části Ještědského hřebene, je historickou krčmou mající svůj původ již v 19. století (historie je popsána v ročence JJHS 2003). Od roku 1998 je hospoda znovu otevřena a záhy se stala takřka kultovní pro milovníky staré tváře hor; Jizersko-ještědský horský spolek zde uspořádal několik akcí Ples JJHS (2004) či Slavnosti slunovratu (2005); řada členů zde spolu tráví nejednu volnou chvilku v blaženém rozjímání. 2 Ještě v roce 2006 byl horský hostinec U Šámalů nejvýše položeným šenkem, jenž měl na čepu svijanské pivo; v tomto roce byl ovšem překonán poté, co svijanský pivovar začal zavážet svými produkty krkonošské horské výčepy. 170

172 Mockrát jsem se přistihl, jak je v tom okamžiku pozoruju, a musím se přiznat, že jim tak trochu závidím. Když se ovlaží prvními doušky, půllitry dopadají na masivní starý stůl. Chlapi si otřou pěnu pod nosem celým předloktím a blahodárným vydechnutím dají najevo momentální nepopsatelné blaho, na rozdíl od něžného pohlaví, které si otírá decentně koutky úst hranou dlaně, nicméně také spokojeně. Usazovali jsme tabule naučný stezky Znáš to v Padouchově, né? Tak u Havelků na tom rozcestí a v Base. Příště se pokračuje na Výpřeži. S Pláňákem 3 tam budeme věšet mariánskej svatej obrázek a bělskej farář ho vysvětí. No supr, tak tady máte každej pivo na hospodu Co říkáš? Nerozumím, Máto 4, pivo už ne? Že si dáš čaj? Jo, jakej? Černej, ovocnej, zelenej...? Černej s citronem a žlutou ze zdi, rozumím, jasně! Dobráda nálada U Šámalů se někdy neobejde bez erární kytárky, i když má občas méně strun Mám přečtenou tu dobráckou partu. S přibývajícím počtem piv přijde i chuť na jídlo a i když každý za ty roky ví, že jim nabídnu pokaždé tři stejná jídla, vždycky se zeptají: Ty, Svatiku, co nám dneska nabídneš k jídlu? Už to beru jako rutinní samozřejmost, patřící ke koloritu téhle bandy, a tak jim nadšeně odpovídám, že dneska jim mohu výjimečně nabídnout párky, naložený sýr nebo utopence. 3 Pláňákem je v Ještědských horách nazýván Jirka Pavlů z Plání, taktéž člen JJHS. 4 Máta neboli Martina Strnadová, členka JJHS a korektorka ročenky JJHS, je velice častou návštěvnicí a velkou obdivovatelkou hostince U Šámalů. 171

173 Červené muškáty patří k osobité náladě letních dní U Šámalů To je nečekaný! Tak já bych zkusil určitě párečky Klabák 5 si dá utopený, jo a ajsbombu 6! (hurónský smích na celou šenkovnu ). Klabák, Klabák, tak to tě zabije!...já bych zkusil zase něco jinýho, třeba sejrečky, říká Šmudla 7 zcela vážně, skromně a tiše. A tak ta jednotlivá dějství hrajeme už celé týdny, měsíce a roky. A když začnou létat sněhuláci, tak vím, že to není na hodinu, ale do půlnoci, že si Klaby nechá nalít na cestu křehkou dvoudecku na vysoké nožičce, a i když nikdy nevěřím, že ji někdy přinese zpátky, vždycky mě za pár týdnů překvapí, když ji donese nerozbitou. Neuvěřitelné kousky dokážou, když šenkovnou prolétnou magická slova: Dáme si mražený hruštičky! 8 Ani na chvíli mne nezamrzí, že už se určitě do rána moc nevyspím, ale zcela určitě vím, že si nakonec Ferdyš 9 bude chtít nechat zavolat taxík (samozřejmě, kdo by ve tři ráno hledal cestu na konec světa, do hospody na mýtince?!), aby stihnul dokreslit svá velkolepá díla. A nikomu samozřejmě nevadí, že ten taxík 10 tak dlouho nejede, a tak se čeká do ztracena, až se nakonec zvednou a za neutuchajícího jásotu se pomalu vytrácejí z hospody, aby se 5 Klabák, Klabík či Klabrdón je osobitá přezdívka Jana Pikouse, známého člena JJHS, nadšeného návštěvníka hostince, proslaveného objednáváním hruškovic a odnášením hostinského skla s nápoji tzv. na cestu. 6 Z němčiny Eisbombe zmrzlinový pohár gigantických rozměrů. 7 Šmudla, někdy psáno také Schmudla, je člen a bývalý předseda JJHS Pavel Schneider, pojídající U Šámalů toliko pokrmy vegetariánské. 8 Extrémně podchlazený hruškový destilát. 9 Ferdyš, celým jménem Petr Ferdyš Polda, významný člen JJHS a autor sazby ročenky a hudební mág, hrající U Šámalů i na kytaru s pěti strunami. 10 Pokud vůbec někdy nějaký taxík na Ferdyšovu objednávku dorazí, je to Avia Furgon pilotovaná členem JJHS Frantou Gálikem, schopná pojmout řadu členů spolku na nelehké cestě z hor do civilizace. 172

174 v té nejtemnější tmě, v dešti, teplém ránu, chumelenici či za měsíčního svitu ztratili z dohledu na cestě k Bergšustru 11 A stojím dlouho na schodě zádveří, než zanikne na obzoru jejich znavený, leč stále hlasitý humor. Jsou to neúnavní a nezničitelní nezmaři. Můj děda by řekl: Herdek, chlapi, co vy toho vyzunkáte, to by vola muselo zrouna poraziť, dyť ty tě vydržej jako koně! Ale bodejť, dyť ta vomladina si potřebuje drobet voraziť a povejsknouť, co ty se toho nadělaj a vodřou, všade a za nic za dobrý slovo, a snať z toho mají i radosť, že kde co pospravujou, zavonačej a vochráněj, však jim to dopřejtě! Parťáci, věřte, že kdykoliv se objevíte ve dveřích staré šenkovny u Šámalů, budete vítáni. Vážím si Vás a Vaší práce nejenom pro moje milované ještědské svahy, ale i pro široké okolí Liberce a Jizerek. Držím Vám palce! Svatik Šámalů Pátek 9. února 2007, hodin. PS. 12 Dnes ve hodin mi přišla výstižná SMS zpráva: Svatiku, nezapomeň. Zítra odpoledne si doktor Solfernus přijde pro tvůj úpis! Máro, teď už věřím, že jsem poslední, kdo nedodal letošní příspěvek do ročenky. Tak zítra! Vysvětlujícími poznámkami opatřil Marek Řeháček 11 Bergšustr je zkomolený název pro starou hospodu Bergschusterbaude (U Horského ševce), která stávala kdysi 10 minut chůze na cestě od Šámalů k Liberci; právě u ní byla tzv. jazyková hranice, oddělující české ještědské horské oblasti od území s německým obyvatelstvem; bouda zanikla ve 40. letech 20. století. 12 Autor článku slovutný hostinský a nadějný písmák Svatopluk Koudela je známý nejen svojí skvělou pohostinností, ale také tím, že svoje texty do ročenky JJHS poskytuje pouze pár hodin před jejich sazbou; jako jedinému (a opravdu jedinému!) je mu tolerováno to, že je nedává v elektronické verzi, ale v nejrůznějších sešitech, napsané jeho krasopisem, připomínajícím ušlechtilé doby 1. republiky (tento článek byl napsán do sešitu s nápisem Dlužní kniha, do níž byly původně zapisované v hotovosti dočasně neuhrazené útraty hostů). 173

175 Svatopluk Koudela se narodil 31. srpna 1961 v Liberci, ač sám sebe považuje za rodáka z Podještědí; jeho rod je pokračovatelem prosečských rychtářů s kořeny až v 16. století. Povoláním mechanik měření a regulace, absolvent Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v Liberci. Od roku 1988 pracuje jako technik v libereckém Severočeském muzeu. Šťastně ženatý, má syna Jana. Je vášnivým vlastivědným badatelem a sběratelem historií, zejména z české části Ještědských hor. Zde v v zimě 1998 obnovil horácký hostinec U Šámalů, který tradičně patřil jeho příbuzným. 174

176 Vícedenní výlety JJHS Pavel Janda Liberec 175

177 Za 10 let existence Horského spolku jsme připravili pro členy řadu vícedenních výletů. Navštívili jsme národní parky a chráněné krajinné oblasti po celé České republice. V mnoha případech jsme měli doprovod místních členů Stráže přírody, kteří nám ukázali zajímavosti místní přírody. Také nás seznámili se svými problémy při její ochraně. První výlet byl do CHKO Labské pískovce s ubytováním v objektu CHKO v Chřibské. Ubytováni se nám tak líbilo, že si Helena Folcová ponechala omylem klíče na památku. Prošli jsme okolí Jetřichovic, Kyjovské údolí a sousedící CHKO Lužické hory, vrchy Studenec s chátrající rozhlednou, Zlatý vrch s kamzíky, Chřibský vrch a další. Jeden z prvních jednodenních výletů JJHS do polských Jizerských hor 21. června 1997 Večer jsme vyprahlí spěchali do hostince (to bylo na všech výletech stejné). Ale ouha, hospoda se nějak moc černala. Chtěli jsme hledat jinou, ale hospodský nás ubezpečil, že se nemáme čeho bát. Cikánská zábava se nám všem líbila. Nic se nestalo, jen jedna mlaďoučká cikánečka se tak zakoukala do našeho předsedy, že ji raději odvedli domů. V roce 1999 jsme jeli do Krkonoš. Vlakem do Trutnova a autobusem na Pomezní boudy a dále pěšky přes Sněžku na Labskou boudu, kde jsme měli ubytování. Bylo nás 17 a spali jsme v malé místnosti s palandami. Cestou přes Úpské rašeliniště jsme pozorovali slavíka modráčka. Druhý den jsme v doprovodu dvou strážců šli na skálu Słonecznik, dále na největší krkonošské skály Pielgrzymy a na horská oka Wielky a Maly Staw. Po celou dobu bylo i v těchto výškách okolo 30 C. Při návratu z Luční boudy jsme se rozdělili. Část šla přes hory do Harrachova na vlak a ostatní na vlak do Malé Úpy. Ve dnech října 1999 byl zorganizován výlet do CHKO Blanský les. Ubytování bylo ve Vyšném u Českého Krumlova. Za pěkného počasí navštívilo 18 účastníků okolí Lipna na Šumavě a v CHKO horu Kleť (1 084 m), klášter Zlatou Korunu, zámek Červený Dvůr a zachovalou barokní vesnici Holašovice, zapsanou v seznamu UNESCO. V Krumlově se jim líbila cikánská hospoda a noční město. Doprava byla auty. 176

178 V následujícím roce, 2000, a to , jsme se vypravili do Novohradských hor. Spali jsme ve vlastních stanech v kempu Veveří. Veveří byla vesnice v pohraničním pásmu, kde po odsunu Němců zůstala stát pouze škola, která až do sametové revoluce sloužila pohraničníkům. Na tomto výletě jsme navštívili rezervaci Červené bláto, technickou památku Buškův hamr, tvrz Žumberk a další zajímavá místa v okolí. V Novohradských horách jsme navštívili Žofínský prales a vyšli na horu Kamenec (1 072 m). Také jsme se zajeli podívat i do Rakouska, kde jsme toho projezdili pod vedením Ctibora Vimra víc, než jsme měli v plánu. Na podzim tohoto roku, ve dnech , jsme navštívili blízký Máchův kraj. Bylo nás jen pět, protože v pátek pršelo a na víkend to nemělo být lepší. Chatu jsme měli půjčenou od Agentury ochrany přírody a krajiny v Ústí nad Labem, která je přímo v rezervaci Břehyně Pecopala. Naštěstí se počasí zlepšilo a my jsme mohli prochodit Polomené hory. Ve dnech jsme vyrazili do CHKO Křivoklátsko. Jeli jsme auty a naše spolková škodovka, ve které jel náš předseda s juniorem, Jarda Krupauer a Radovan Valent, si pořádně prohlédla Prahu. Ubytování bylo vynikající přímo na Správě CHKO v Křivoklátě. Pod vedením Libora Slavíka jsme podnikali dlouhé pochody a navštívili jsme i hospodu U Rozvědčíka. Výlet do Krkonoš července

179 V létě tohoto roku byl výlet do CHKO Bílé Karpaty. Z vesnice Suchovské Mlýny jsme podnikali výlety na Velkou Javořinu a jinam do hor. Když jsme se chtěli podívat na větrný mlýn u Kuželova, jeli jsme do poslední české stanice Javorník nad Veličkou (podle Ctibora Vimra). Ale je to první slovenská stanice. Jediný, kdo neměl ani občanku, byl Ctibor. Slovenští pohraničníci však nedělali problémy a my jsme se vrátili do Čech přes silniční přechod. Navštívili jsme i Čachtické podhradí a Horní Bradlo na Slovensku. Byl to nejdelší výlet. A do třetice v tomto roce byl výlet do CHKO Jeseníky. V bývalém sídle správy v Malé Morávce jsme spali v kancelářích na zemi. Podnikli jsme výlet do Karlovy Studánky a dále údolím Bílé Opavy na Ovčárnu a na Praděd. Při zpáteční cestě část výletníků uvízla v restauraci na Ovčárně a do Malé Morávky přijeli autobusem. O víkendu jsme vyjeli do nedaleké CHKO Lužické hory. Horácká chata v Horní Světlé byla východiskem našich výletů na Jedlovou, Tolštejn a do skal nedaleko Jonsdorfu. Slavonice v České Kanadě nás uvítaly Spali jsme v bývalém klášteře ve velké místnosti na zemi (kvůli ceně), ale majitel nám vycházel vstříc, protože studoval v Liberci. Slavonice se nám líbily, a to i v podzemí. Výlety jsme podnikali do Rajchéřova, na hrad Landštejn, do Klášteru a Nové Bystřice. Podívali jsme se i do Jindřichova Hradce a projeli se úzkokolejným vláčkem. A nezapomněli jsme ani na Telč. V říjnu jsme navštívili CHKO Broumovsko. Ubytováni jsme byli na správě v Polici nad Metují. Za vlhčího počasí jsme prošli Broumovské stěny. Standa Linda se svým dámským doprovodem objevil plakát oznamující, že v nedaleké vesnici Velké Petrovice se koná zábava. Místní hasiči byli potěšeni, protože jsme jim zvedli tržbu. Při návratu Standa s doprovodem navštívil trampský bar v Polici a rezervoval ho na příští večer. Druhý den jsme procházeli Adršpašské skály, ale pro silný déšť jsme se vrátili a odpoledne věnovali spánku. Večer v trampském baru jsme si zazpívali při klavíru a dobré slivovičce. Po návratu jsme zjistili, že se nám ztratil jeden člen. Podnikli jsme záchranou výpravu, ale mezitím se sám vrátil, i když v dost zuboženém stavu. Nebudu ho jmenovat, protože na rozdíl od jiných členů se mu to stalo opravdu výjimečně. Ve dnech jsme byli v CHKO České středohoří. Do bývalého pionýrského tábora v Mentaurově nás poprvé dovezl Pepa Kolouch, od té doby náš dvorní dopravce. V doprovodu zaměstnanců správy jsme viděli mnoho zajímavostí; kamenné pole na Kamenci, Kamenná slunce, vyhlídku v Dubici a jiné. Vyšli jsme na Lovoš a Milešovku. V meteorologické stanici měl náhodou službu příbuzný Tomáše Klimoviče, který nám stanici ukázal a přidal odborný výklad. Večer nám Zdenda Horáček uvařil vynikající guláš. Na podzimní výlet do CHKO Pálava se podařilo zajistit autobus, který sponzorsky zaplatila firma ASA Liberec. Bydleli jsme v rekreačním objektu Povodí Dyje v Dolních Věstonicích. Prošli jsme Pálavu do Mikulova a tam jsme se zastavili na správě CHKO, kde jsme měli domluvenou malou přednášku. Večer následovala návštěva sklípku v Horních Věstonicích. Druhý den jsme za krásného slunečného dne obdivovali zámek a park v Lednici. Pouze dvoudenní výlet do Krkonoš se konal Jeli jsme autobusem na Horní Mísečky. Tam se nás řidič ptal, jestli s ním nepojedeme dolů, protože pršelo. Nevzdali jsme to a udělali jsme dobře. Na Pančavské louce už bylo po dešti a v pohodě jsme došli na 178

180 Bradlerovu boudu, kde jsme se ubytovali. Odpoledne jsme dorazili na Petrovku a museli tam zůstat, protože opět pršelo. Libereckým členům to moc nevadilo a věnovali se pivu. Pražáci stáli u dveří a čekali, až přestane pršet. Počasí přálo Libereckým. Druhého dne jsme sešli do Sněžných Kotlů v Polsku a pak pozvolna stoupali na Szrenicu. Přes Voseckou boudu jsme sešli do Harrachova na vlak. Členové spolku ve společnosti velkých revolucionářů v jižních Čechách v roce 2000 V létě 2004 jsme s Pepou Kolouchem jeli do CHKO Beskydy. Ubytováni jsme byli na chatě místního ČSOP v Bystřičce. Z Pusteven, kam nás Pepa dovezl, jsme šli na Radhošť a dále do Frenštátu pod Radhoštěm. Na Lysou horu byl nástup z Bílého Kříže a konec výšlapu v Ostravici. Když jsme šli ze Soláně do Valašské Bystřice, přepadla nás bouřka a pomalejší z nás byli nejenom promočeni, ale měli i strašidelný zážitek s padajícími stromy. A na závěr jsme si nechali rožnovský skanzen. Výlet se vydařil včetně počasí. Pepa nám dělal perfektní servis. Ráno nás všechny naložil (trochu jsme se zmáčkli), dovezl na místo a večer na nás čekal na konci trasy. Podzimní výlet , jsme podnikli do CHKO Žďárské vrchy. V terénní stanici CHKO se nás ubytovalo osm. Jedno auto z Liberce a jedno z Prahy. Stanice je stará ubytovna, která před zákazem těžby rašeliny sloužila k ubytování dělníků. Je na samotě, na krásném místě u rybníka a vůbec nám nevadilo, že ji s námi obývaly myšice. Zelená Hora, Velké Dářko, Devět skal, Žákova hora i rozhledna Rosička se nám líbily, ale celý výlet byl o sbírání hub. Takové množství jsem ještě nikdy neviděl. V roce 2005, , nás vezl opět Pepa, ale tentokrát autobusem, do národního parku Šumava. V ekologickém centru ve Stožci jsme museli spát i na palandách, protože většinou slouží školákům. Cestou jsme v Praze koupili velký hrnec, aby měl Zdenda Horáček v čem vařit dobroty pro nás. Na Plešném jezeře nám strážce přírody něco řekl o ochraně přírody na Šumavě. Viděli jsme Plechý, Trojmezí, Třístoličník, Boubín s novou rozhlednou, Schwarzenberský kanál a také jsme se svezli historickým vlakem. Protože poslední den 179

181 180 Před Libereckou chatou v Alpách 8. července 2006

182 Spolkaři na vrcholu Liberecké špice (3 030 m n. m.) 6. července 2006 pršelo, měli jsme přednášku o přírodě Šumavy. Pepa Kolouch nejraději vzpomíná na to, jak si se synem a Helenou Folcovou půjčili loď a sjížděli Vltavu. Od té doby nás přemlouvá, abychom vyrazili někam na vodu. Za pěkného podzimního počasí nás přivítal Dobrošov. Ve státní svátek jsme si prohlédli Dobrošovskou pevnost a druhý den navštívili Orlické hory. Na nejvyšší hoře Velké Deštné (1 115 m) má být podle mapy rozhledna, ale je to dřevěný posed. Cestou domů jsme se zastavili v Babiččině údolí a v pevnosti Josefov. Vloni jsme vyrazili do CHKO Železné hory. Ubytování jsme byli v budově Správy CHKO v Nasavrkách. Prošli jsme Kaňkovy hory, údolí Doubravy a Chrudimky (přírodní rezervace Strádovské peklo a Krkanka). Navštívili jsme zříceniny hradů Lichnice a Vildštejn a také skanzen Veselý Kopec. Do Abertam v Krušných horách jsme vyjeli Poznávali jsme Horní Blatnou s rozhlednou na Blatenském vrchu, Plešivec, Klínovec, rozhlednu na Tisovském vrchu, přírodní park Jelení, Jáchymov a Boží Dar. Večery byly zpestřeny promítáním o rozhlednách v okolí, které přes den pořídil můj kolega z práce Matěj Kolman. Cestou zpět jsme se zastavili v Ostrově a na hradech Hauenštejn a Hasištejn. Jak se už stalo pravidlem, opět nás vezl Pepa Kolouch. Ve stejném termínu, a to , se uskutečnil velký výlet členů JJHS (autobus byl plně obsazen) na Libereckou chatu ve Vysokých Taurách v Rakousku pod vedením Honzy Pikouse. Libereckou chatu postavil německý horský spolek, na jehož dobré tradice se snažíme navázat, a proto jsou i naši členové na této chatě vítáni a mají zde slevu. 181

183 Celkem jsme podnikli 21 vícedenních výletů, na kterých nám většinou přálo počasí. Poznali jsme mnoho krásných míst, ale mnoho krás naší přírody nás ještě čeká, a proto již máme další plány a tipy na výlety. Spolkaři v Broumovských stěnách 27. října 2002 Pavel Janda se narodil v Nové Pace, po základní škole vyučil nástrojařem. Oženil se po vojně a nastoupil na inzerát do závodu LIAZ Liberec, od kterého dostal byt. Do Liberce se tak dostal náhodou, ale byla to šťastná náhoda. Nejdříve začal poznávat Ještěd a jeho okolí a poté i Jizerské hory. V roce 1997 se v časopise Jizerské a Lužické hory dočetl o Jizersko-ještědském horském spolku, přihlásil se do něj, aby poznal lidi, kteři mají také rádi Jizerské hory a chtějí pro ně něco dělat. V roce 1999 se stal členem Stráže ochrany přírody při CHKO Jizerské hory. Kromě toho, že hodně volného času tráví v Jizerkách, rád poznává i jiná místa naší krásné země. Již deset let se také věnuje genealogii. Momentálně pracuje ve firmě SKLOPAN jako montér sklářských strojů. 182

184 Publikace vydané Jizersko-ještědským horským spolkem 183

185 Ročenky JJHS tradice od roku 1891 Po 62 letech, navíc vůbec poprvé od zániku Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, vydal Jizersko-ještědský horský spolek v roce 2003 ročenku. Svým formátem i členěním kapitol navazovalo již první vydání na původní ročenky, tisk byl zvolen, podobně jako před více jak půl staletím, černobílý, se dvěma osmistránkovými barevnými přílohami. Publikace, kterou redigoval tehdejší sekretář JJHS Pavel Schneider, přinesla na 192 stránkách množství zajímavých článků nejen o činnosti Horského spolku, ale také například unikátní a velice podrobnou stať znalce hor Oty Simma o osadě Velká Jizera, odborné články o přírodě našeho kraje a o chráněných druzích v jizerských horách, o hraničním opevnění v Jizerských horách z let , o lezení na pískovcových skalách, o jizerskohorských pomníčcích či skalních vyhlídkách a jejich rekonstrukcích. Pozoruhodným zjištěním bylo, že financování vydání ročenky bylo úplně stejně jako před 100 lety zajištěno inzerenty a sponzory. Každý člen JJHS měl nárok na jeden výtisk ročenky zdarma, pro ostatní byla za 100 Kč k dispozici v kanceláři JJHS. Stejně jako u vydání reprintu Matouschkovy mapy či u znovuoživení Soutěže stovkařů šlo do jisté míry o velice riskantní podnik, u kterého bylo ještě horší to, že měl zajištěno financování pouze jednorázově, ale tvářil se a tak byl také upřímně myšlen jako zahájení velkolepé pravidelnosti, navazující navíc na starou tradici. Další čtyři ročníky periodika, které je vydáváno vždy jako souhrn informací o činnosti Horského spolku v předchozím roce, doplněný navíc z valné většiny rozsahu o zajímavé články s vlastivědnou, přírodovědeckou či historickou tématikou, ukázaly, že i z určité naivity může vzniknout trvale udržitelný projekt. Jako autory se pro jednotlivé ročníky podařilo získat celou řadu známých osobností a znalců hor, příkladem je možné uvést například Miloslava Nevrlého, Siegfrieda Weisse, Otokara Simma, Pavla D. Vinkláta, Pavla Voničku, Jiřího Huška a další. Povzbudivé je, že na ročence doslova vyrostlo několik dalších autorů, kteří svoje mnohdy až překvapivě dobré a zajímavé texty publikovali poprvé právě zde; namátkou uvedu například Svatopluka Koudelu, hostinského od Šámalů, s jeho půvabným vlasteneckým povídáním prokládaným podještědským dialektem či třeba i redaktora prvních čísel ročenky a předsedy Horského spolku Pavla Schneidera, který již dnes díky práci na ročence jednoznačně patří mezi regionální publicisty. Je potěšující a milé, že ročenka i nadále vychází díky podpoře sponzorů a mecenášů, kteří hradí její tisk; všechny ostatní práce na ní jsou prováděny členy spolku a bez nároku na odměnu. Ročenka slouží především jako informační materiál pro členy spolku, kteří ji dostávají i nadále každoročně na výroční členské schůzi zdarma; část nákladu je poté rozdávána jako propagační materiál spolku a část je i prodávána v knihkupectvích. Marek Řeháček 184

186 Daleké obzory Příliš vzdálené obzory. Tak by se klidně dal nazvat můj postoj coby postoj spoluautora textu publikace o jizerských vyhlídkách; první opravdu vázané knihy vydané roku 2003 Horským spolkem jako druhý titul po brožovaných publikacích Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny (2000) a Přírodní park Ještěd (2001). Ten nápad vznikl snad v hlavách Honzy a Šimona Pikousových již někdy v roce 2000, ale realizace knížky, popisující všechny významné jizerskohorské skalní vyhlídky, na sebe nechala čekat několik let. Mělo jít o první opravdovou spolkovou knihu, nákladnou na přípravu i výrobu, a všichni jsme z toho proto měli trochu strach. Měl jsem však tu čest psát text v autorském tandemu s pečlivým a moudrým Otou Simmem; Ota přitom popisoval vyhlídky v centrální části hor a v malebném jabloneckém podhůří, já zase Liberecko a frýdlantskou stranu. O fotografický doprovod se podělili bratři Pikousové; Honza navíc zajišťoval s Pavlem Akrmanem celou sazbu a výrobu knihy. Zajímavé bylo, že vydání vesměs romantické publikace s povídáním a náladovými fotografiemi předcházela ještě zvláštní práce na katalogizaci všech vyhlídek. Tu jsme pro Liberecký kraj dělali za náš spolek společně s Pavlem Schneiderem. Byla to opravdová šlechtická činnost, rozvážně jsme jezdili celé léto na kolech po všech vyhlídkách, počítali vytesané schůdky, měřili tyče zábradlí, pořizovali náčrtky a fotografie a navrhovali opatření na opravu jednotlivých poškozených míst. Horský spolek se zrovna v té době stal jakýmsi dobrovolným patronem jizerských skalních vyhlídek, ale opraveny tehdy byly jen málokteré; většina se pomalu rozpadala, neboť od oprav členy Horské služby 185

187 186 Jizerskohorská rašeliniště jsou v pořadí čtvrtou knihou vydanou JJHS

188 v 70. letech jim již nebyla věnována pozornost a velké opravy proběhly teprve v letech pozdějších. Nejrůznější nálady a postřehy z těchto cest, společně s historií a pověstmi, to vše bylo nakonec včleněno do textů o jednotlivých vyhlídkách. Připravoval jsem se na ně více jak rok, napsal jsem je poté všechny během jediného týdne a dodnes si vzpomínám, že jsem při tom popíjel darovanou láhev australského vína. Temně rudá barva a sladko-trpká chuť mi bůhví proč ze všeho nejvíce neustále připomínaly jizerský podzim a žulové skály. A snad ještě o jedné zajímavosti ze zákulisí vydání Dalekých obzorů bych mohl vyprávět. Kniha měla před samotným vydáním ještě jednu, zdánlivě malichernou, ale z pohledu autorů ovšem opravdu až snad tragickou komplikaci. Neměla totiž jméno. Při celé přípravě se pracovalo s jakýmsi provizorním názvem Jizerské vyhlídky, ale všem nám bylo jasné, že půvabně graficky zpracovaná kniha s romantickými texty a fotografiemi by neměla mít pouze takto strohý název. Usilovně jsme tehdy všichni přemýšleli, jak že to naše dílko, ono společné papírové děťátko, pojmenovat. Mně se rodily v hlavě samé básnické ale patrně opravdu nepoužitelné názvy jako například Kamenné oči hor, které ovšem byly mými společníky přecházeny s odmítavým mlčením. Nakonec přišel Ota s jménem Daleké obzory a nápadem pracovní název Jizerskohorské skalní vyhlídky přesunout do podtitulu. Jakkoliv jsem tím nápadem nebyl příliš nadšen, dneska vím, že byl pro knížku s 35 jizerskými vyhlídkami ten nejlepší. A tento pohled sdílí asi i čtenáři, neboť první tři tisíce kusů knihy byly rozebrány velmi rychle, a proto následovalo začátkem roku 2006 druhé vydání. Marek Řeháček S žebříkem po torfowiskach Již delší dobu jsme s mým přítelem Mirkem Jóžou, vynikajícím fotografem, amatérským botanikem a znalcem netopýrů, přemýšleli o tom, že bychom naše poznatky získané při toulkách i cílených badatelských exkurzích po jizerskohorských rašeliništích shrnuli do ucelené publikace a Mirek je doplnil množstvím vydařených snímků. Dlouho jsme o tom diskutovali v mé pracovně na Správě CHKO i na společných výpravách do štol u Nového Města pod Smrkem a na Bílou Desnou při zimním sčítání netopýrů. Návrh na vydání knihy o rašeliništích jsem předložil začátkem roku 2003 vedení Jizersko-ještědského horského spolku, které ji zařadilo do svého edičního plánu hned v následujícím roce. V té chvíli přestaly být veškeré naše diskuse akademické a vyvstaly důležité otázky. Jak vlastně knihu uspořádat věnovat ji pouze popisu jizerskohorských rašelinišť, nebo zařadit i obecnou část o vzniku, vývoji, rozdělení rašelinišť, o jejich vegetaci a fauně? Nakonec zvítězila druhá možnost vytvořit publikaci, která nebude sloužit pouze odborníkům, ale širší veřejnosti, ale na druhé straně shrne základní obecné informace o středoevropských rašeliništích včetně výkladu některých odborných termínů a jevů a zároveň poslouží jako průvodce všemi významnějšími rašeliništi Jizerských hor v české i polské části. Na shromáždění veškerých podkladů a sepsání publikace jsme měli necelé dva roky. Při tvorbě textů jsme vycházeli vedle vlastních poznatků z literárních zdrojů, v obecné části hlavně z polské a německé literatury. Vodítkem k vyhledávání méně známých rašelinišť nám byla dnes již klasická Topografie živých rašelinišť Jizerských hor z roku 187

189 1962 od M. Nevrlého. Bylo nám ale jasné, že na takto pojatou publikaci naše znalosti nestačí a že se neobejdeme bez pomoci dalších spoluautorů. Požádali jsme proto o spolupráci na textech své kolegy odborníky na houby, lišejníky, pavouky, křísy, motýly: Jana Holce, Janu Kocourkovou, Františka Krampla, Antonína Kůrku, Pavla Lauterera a Richarda Višňáka. Na obecných textech, ale zejména na topografii polských rašelinišť s námi spolupracovala Joanna Potocka, kolegyně ze správy polského krkonošského národního parku. Pojednání o ztvárnění jizerskohorských rašelinišť malíři ochotně sepsal Miloslav Nevrlý. O historické snímky, ještě z období před odumíráním jizerskohorských lesů, a také o záběry některých živočichů i polských rašelinišť jsme požádali Siegfrieda Weisse, Miloslava Nevrlého, Františka Mrvu, Josefa a Lubomíra Hláskovy, Rudolfa Hrabáka, Joannu a Jacka Potocké a další spolupracovníky. Zdařilé kresby některých význačných zástupců hmyzu nakreslil Radek Beran. Podstatný díl fotografického vybavení knihy ale zůstal na bedrech Mirka. Bylo třeba mnohé lokality ještě nafotit. Absolvovali jsme desítky výprav na jednotlivá rašeliniště, celodenní exkurze jsme plánovali na dny, kdy Mirek zrovna nesloužil jako strojvedoucí na některé ze železničních tratí. Počasí jsme si tedy nemohli příliš vybírat. Neúnavně přicházel na správu s plnou terénní výbavou, obsahující několik fotoaparátů, stativ a desítky filmů, často rovnou z noční směny. Díky pochopení a podpoře Jiřího Huška, vedoucího Správy CHKO Jizerské hory, jsme někdy měli k dispozici terénní auto, Nissana, do kterého jsme naložili i skládací hliníkový žebřík. S ním jsme se pak prodírali porosty kosodřeviny na vrchovištích a zapadali do hlubokých pramenišť. Žebřík jsme používali k pořizování celkových záběrů rašelinišť z nadhledu tak, že jsme jej vždy opřeli o vhodně umístěný (často téměř rozpadlý) strom, Mirek vylezl tak vysoko, kam stav stromu dovoloval, a já jsem jej dole jistil. Jindy jsem běhal po rašeliništi s entomologickou síťkou a pokoušel se ulovit některý druh vážky, jehož fotografie nám v archívu ještě chyběla. Rád na ta dvě léta, společně strávená na jizerskohorských rašeliništích, vzpomínám. Vedle toho, že splnila svůj účel, tedy že jsme získali potřebný materiál pro knihu, přinesla nám také spoustu nových poznatků a zážitků z těchto ostrovů zachovalé jizerskohorské přírody. Jak se blížil termín vydání knihy, musely být dokončovány práce na rukopise. Nastalo období práce pro grafika Pavla Akrmana, který také vytvořil dle dodaných náčrtků schémata všech uvedených typů rašelinišť a zároveň dolaďování textů a výběr snímků. Absolvovali jsme také konzultace s Joannou Potockou, kterou jsme s Mirkem navštívili v jejich bytě v Jelení Hoře. Nekonečné dny včetně sobot a nedělí jsme pak s Mirkem a Pavlem strávili před monitorem jeho počítače a společnými silami vytvářeli konečnou podobu publikace. Nakonec spatřila světlo světa počátkem prosince Nakolik se povedla, to ať posoudí čtenáři. Pavel Vonička 188

190 Pohádka o Třech iserinech Bylo nebylo. Jednou se u mne zastavil moudrý Honza (rozuměj Pikous), řka: Chtěl bych udělat knížku o Jizerce. Seš ochotnej ji napsat? Kdo jiný by také s takovým nápadem mohl přijít! Bez přemýšlení jsem odpověděl: To by bylo dobrý, to tady ještě nebylo! O Jizerce se toho spousta napsalo, ale vlastní knížka, ta jí chybí. Konečně už před časem mne žádal majitel Panského domu o to, abych o Jizerce něco napsal. Hned jsem také začal Honzu přesvědčovat o tom, že by bylo dobré téma rozšířit o Velkou Jizeru. Proti tomu neměl podstatné námitky. Je-li něco vzdálené, nelámu si s tím příliš hlavu starostí mám vždycky dost se sliby, jejichž plnění už klepe na dveře. Přesto jsem ale začal zvolna hromadit a pročítat všechno, co jsem o Jizerce dokázal sehnat. Při přípravě jsem ale brzy dospěl ke zjištění, že nejlepším zdrojem informací o Jizerce je jak jinak? Kniha o Jizerských horách. To mne přivedlo k myšlence, že by bylo správné, kdyby nejstarší historii zpracoval i pro tuhle knížku Miloslav Nevrlý. Při nejbližší příležitosti jsem se odvážil Míly zeptat a poprosit jej o účast. K mému, věřím, že skrytému, údivu se ani moc nebránil, a já jsem z toho měl velikou radost. Čas pak plynul zrovna tak zběsile jako vždycky jindy a Honza pomalu začínal tlačit na pilku. On už konečně ví, že je toho v mém případě třeba. Tak se přiblížil čas první schůzky. V podkroví domu na okraji Liebiegova městečka jsme se sešli všichni tři. Jan promítal a ukazoval fotky, které chtěl do knížky zařadit, a během téhle seance jsme domlouvali koncept knížky. Shodli jsme se na tom, že bychom měli zahrnout ještě třetí osadu, ležící na horním toku Jizery tedy Orle. Česky o ní zatím nebylo napsáno skoro vůbec nic. 189

191 Po delší odmlce bylo to už z kraje roku 2006 svolal Jan další schůzku. Naivně se ten dobrý muž domníval, že jak já, tak Míla píšeme, až se z nás čoudí. Ale nečoudilo! K tomu nás ještě Náčelník tak prý Mílovi říkají skauti překvapil nečekaným sdělením, že k tomu, co už jednou napsal, se nemíní vracet. Cítil jsem, že se mu do práce moc nechce. A to bylo v době, kdy jsme už mezi členy spolku vypustili zprávu o tom, kdo se bude na publikaci autorsky podílet. Po delším vzájemném vysvětlování toho, co má knížka sledovat a co má být jejím smyslem, jsme všichni tři našli společnou řeč: Míla bude vyprávět vzpomínky na krásné chvíle prožité na Jizerce a v jejím blízkém okolí, na mne zbude vše ostatní psané a Honza Pikous dodá fotky ze současnosti. Hned jsme také začali spřádat plány o tom, co vše do knížky zařadíme, kde seženeme staré, pokud možno nepublikované obrázky. Honza konečně přiměl nás dva psavce k činnosti. Zvěst o připravované knížce dokonce předhonila skutky, neboť v době, kdy jsem ještě ani pořádně nezačal ťukat do klávesnice, volal mne pan učitel Kareš z Horního Polubného a sděloval, že by mi rád o Jizerce leccos pověděl. To jsem konečně s radostí přivítal. Termín byl neúprosný knížka měla být hotova a připravena na podzimní oslavy desátých narozenin Horského spolku. Tak začaly vznikat první kapitolky. Vysedával jsem po nocích, a to tím častěji, čím více se blížil podzim. Dokonce i na jednu z mých dovolených jsem s sebou táhl vypůjčený notebook a hromadu literatury a po večerech datloval do kláves. Přítel Nevrlý na tom byl o poznání lépe, neboť podstatnou část své práce měl už dávno odevzdanou. V té době už do akce vstoupil také Pavel Akrman, který na sebe vzal břímě grafické přípravy. Dny a týdny s Honzou vybírali a rovnali fotky i staré obrázky, skenovali a opravovali je, řadili texty. Bylo třeba nenásilně a harmonicky skloubit vyprávění dvou autorů, kteří sice psali o jedné věci, ale každý z jiného pohledu, svým stylem. Podobně, jako když dva pěvci pějí jednu písničku, ale každý jiným hlasem. Značná část textů i obrázků už byla dávno srovnaná, ale stále jsem se s Janem nemohl shodnout na názvu knížky. Žádná kloudná myšlenka, jalové nápady, kudy jsem chodil, tam mne to strašilo. Až náhle, při jedné z nedělních vycházek, mne múza osvítila a na mysl mi přišly iseriny! V textu je o těch černě matných polodrahokamech zmínka, jejich místní název je spjat se jménem řeky Jizery i celého horstva. Také tři pojednané osady odedávna spojovala i rozdělovala Jizera a lze je přirovnat k polodrahokamům. Nevydržel jsem to a musel jsem se s Honzou o tu myšlenku alespoň telefonicky podělit. Věděl jsem, že bude potřebovat pár dní na rozmyšlenou, ale hrubý odpor nekladl, a to bylo dobré znamení. Netrvalo to pak už dlouho a na názvu knížky jsme se všichni shodli. Poslední týdny a dny byly hektické. Začátek knížky už byl připravován pro tiskárnu a na druhém konci jsem ještě dopisoval kapitoly o Orle. Text o výtvarnících jsem měl naštěstí už hotový. Jan s Pavlem zařizovali jazykovou korekturu, tisk, dolaďovali konečný vzhled obálky, domlouvali termíny, upřesňovali počet stran i cenu a měli na starost ještě kupu dalších věcí. Pár dnů před spolkovou slavností na Prezidentské chatě byly přivezeny první tři stovky výtisků. Vše bylo připraveno na křest knížky vodou, která odnepaměti v Jizerce omývá iseriny. Za všemi, kdo se na knížce nějak podílel, zůstal pořádný kus práce. A jak dopadla? To ponechávám na posouzení vás čtenářů. Teď je ale už nejvyšší čas, aby zazvonil zvonec, neboť pohádky o Třech iserinech je konec Ota Simm 190

192 Matouschkova mapa Když byl v roce 2000 vydán reprint slavné Matouschkovy speciální mapy Ještědských a Jizerských hor z roku 1927, jednalo se opravdu o revoluční vydavatelský počin Horského spolku; symbolický především proto, že se jím spolek přihlásil k dílu Josefa Matouschka, tajemníka barona Liebiega, významného člena starého horského spolku, vynikajícího turisty a milovníka hor. Matouschkovi se v jeho době podařil čin nesmírně úctyhodný do speciálních map Jizerských hor a okolí, spojených do jednoho díla, zakreslil neuvěřitelné množství údajů, které nikdy předtím nebyly takto souhrnně k dispozici. V mapě se objevila nejen mnohá místní jména a detaily v lesních porostech a zástavbě, ale také takové drobnosti jako pomníčky, rašeliniště, lovecké chaty či skály. Na rozdíl od ostatních německých map vydávaných před válkou je v té Matouschkově zobrazena i česká část hor se stejnou detailností a dokonce bez většího zkomolení českých názvů, což je po posledních objevech v oblasti autorova života možné připsat jeho českému původu. S trochou nadsázky lze říci, že kvalitě Matouschkovy mapy se vyrovnaly teprve speciálky z edice Klubu českých turistů, vydávané od 90. let 20. století; tedy až po neuvěřitelných šedesáti letech! 191

193 Současné mapy jsou sice již věrnější s ohledem na vývoj v území, možná jsou i bohatší na detaily, přesto ovšem vedle nich stará speciálka nevypadá na rozdíl od mnoha svých stejně starých sestřiček zastarale. Navíc je dnes již považována za jistý druh uměleckého díla, který by každý milovník Jizerských hor a Ještědu měl mít doma, nejlépe na zdi. Horský spolek připravil v roce 2000 podklady pro vydání mapy; Šimon Pikous z pozice tajemníka spolku zajišťoval spolupráci s jabloneckým informačním centrem, které bylo nositelem projektu, v jehož rámci byla mapa vydána a podpořena z evropských prostředků. Ze starého exempláře, který mi léta visí nad postelí, nascanoval Vladimír Navrátil jednotlivé díly mapy; Pavel Akrman je graficky sesadil, celý obraz počítačově vyčistil a připravil pro tisk. Na zadní stranu tehdy Miloslav Nevrlý napsal krásné povídání o Josefu Matouschkovi a jeho ojedinělém díle; ze staré ročenky byla vybrána kartografova podobenka a tuším, že Ota Simm dal tehdy pro ilustraci k dispozici předválečnou fotografii svých rodičů, kráčejících ve starém turistickém oblečení na cestě z Rochlice k Ještědu. Na mne ovšem čekala ještě strašlivá práce: celá polovina zadní strany reprintu je potištěna starými německými názvy a jejich současnými německými a polskými ekvivalenty; celé dny jsem kvůli tomuto textu tehdy ležel v mapách a vyhledával jednotlivá jména. Problém byl tisk, protože liberecká stiepelovská tiskárna s velkoformátovými stroji, kde byla původní mapa vytištěna, již v době vydání reprintu tisk nemohla zajistit. Po řadě shánění bylo nakonec přistoupeno k tomu, že celé dílo bylo vytištěno na 4 díly, které byly poté slepovány. Nakonec se to neukázalo sice jako příliš vhodné, ale hlavní bylo, že reprint vůbec vyšel. Brzy byl ovšem nadšenými milovníky hor rozebrán a výbor Horského spolku rozhodl o vydání dalších dvou tisíc kusů mapy; která ovšem již byla vytištěna vcelku na jednom archu. Přiznám se, že jsem to tehdy nepovažoval za dobrý nápad; připadalo mi, že okruh zájemců o dílo půl století mrtvého kartografa je omezený a že snad každý již slovutnou mapu má. Opak byl ovšem pravdou, neutuchající zájem o koupi reprintu Matouschkovy mapy dokazuje, že staré a troufám si říci kultovní dílo má stále co říci novým a novým zájemcům o starou tvář Jizerských hor. Marek Řeháček Spoluautor následujícího článku, Ing. Jaroslav Lubas, narozen 21. srpna 1972 v Jablonci nad Nisou, vystudoval SPŠ strojní v Jablonci, poté Technickou univerzitu v Liberci obor konstrukce sklářských a keramických strojů. Pracuje jako vývojový pracovník ve společnosti Škoda-Auto, a. s. Ve volném čase se zabývá historií a současností Nové Vsi nad Nisou a Černostudničního hřebene a genealogií a historií oblasti severního Železnobrodska, publikuje především v novoveském Zpravodaji od pramene Nisy, podílel se mimo jiné na obnově okolí Pramene Nisy. S rodinou žije v Nové Vsi nad Nisou. Od ledna 2001 je členem JJHS. 192

194 Josef Matouschek Zanícený propagátor turistiky v Jizerských horách a tvůrce podrobných turistických map severních Čech Příspěvek k poznání historických kořenů této známé regionální osobnosti Jaroslav Hrách Držkov (spolupráce Jaroslav Lubas Nová Ves nad Nisou) 193

195 Kořeny Matouschkova rodu vyrazily z ryzí české půdy, v jedné z nejstarších, nejseverněji položených českých vsí, v Držkově na navarovském panství. O nejstarších příslušnících rodu máme zprávy ze 17. století. V soupise obyvatel nazvaném Reystra U zapsani děti lidskych a syrotkuw zalozeny Letta vystupuje z pramenných temnot doby třicetileté války Gira Mataussku s dětmi Václavem, tehdy pětiletým, tříletým Matějem, ročním Janem a po roce 1637 ještě narozenou Annou v navarovské vsi Lhotce. Když byl soupis roku 1662 aktualizován, zmíněný Jíra Matoušek se nachází již ve farní vsi Držkově i s manželkou Kateřinou a dětmi. 2 V nejstarší písemné památce fary v Držkově, matrice pokřtěných od roku 1651 do roku 1668, se nacházejí zápisy křtů dětí Matěje Matouška z Držkova a jeho manželky Doroty od roku Sám Matěj však vystupuje již roku 1656 jako kmotr při jednom z křtů držkovských spoluosadníků. Rod Matouškův se již koncem 17. a počátkem 18. století rozrostl na mnoho rodin usazených v Držkově i blízkých obcích. 3 Přenesme se nyní o století blíž a všimněme si rodiny, ze které vzešlo více vzdělaných mužů. Na konci 18. století náležel domek čp. 74 v Držkově, tehdy obecně zvaný U Jírů, Josefu Matouškovi. Domek vystavěný na části selského gruntu však měl jen malou výměru přináležících pozemků. A tak přesto, že byl Matoušek veden mezi sedláky, žilo se mu s manželkou Ludmilou, dcerou zdejšího osadníka Václava Vondráčka, a dětmi poměrně hůře než ostatním vícekorcovým. Vždyť tehdy platilo dvojnásob, čím více půdy, tím více dřiny, ale větší jistota uživení rodiny. Píše se rok Dne 30. prosince přinesli do kostela sv. Bartoloměje v Držkově z domku U Jírů ke křtu chlapce, jemuž dali jméno Petr Ignác Matoušek. Když vnímavý hoch dosáhl školního věku, nečinilo mu učení žádné potíže. V držkovské farní škole tehdy působil učitel Augustin Bredler, rodák ze Železného Brodu, zeť zvěčnělého držkovského kantora Josefa Antonína Šourka vynikajícího muzikanta a regenschoriho zdejšího chrámu. On a tehdejší farář Jan Palánek, zdejší rodák, přesvědčili otce Petrova, aby synovi umožnil dále studovat. Otec prodal dům a část peněz věnoval na synovo vzdělání. Petr Matoušek se stal učitelem. Nejprve učil v Rakousích u Malé Skály, potom v Zásadě a nakonec vedl farní školu ve Zlaté Olešnici. Za svého působení v Zásadě se oženil s Barborou Kopalovou, narozenou v Zásadě čp. 34. Spolu vychovali sedm dětí: I. Marie Matoušková ( ). Provdala se za Antonína Nesvadbu, rolníka a vdovce ve Zlaté Olešnici. Jejich synové František a Josef Nesvadbovi byli hudebníky v carském Rusku. II. Josef Matoušek ( ). Otec našeho MATA. 1. Přepis originálu, nalézajícího se v soukromých rukou, provedený učitelem Antonínem Pršalou z Plavů v roce 1955, uložený dnes v SoKA v Jablonci n. N., fond Pozůstalost A. Pršaly, karton Matějem, Janem, Annou, Pavlem, Mariannou, Jakubem, Danielem, Dorotou, Mandalenou a dvojčaty Kateřinou a Alžbětou. U všech dětí je uvedeno stáří, jehož v onom roce, 1662, dosáhly. V porovnání stáří prvních tří dětí (bez Václava, který tu již uveden není) však shledáváme nejméně osmiletý rozdíl oproti jejich zapsání v roce 1637 ve Lhotce. Jelikož se již v roce 1662 ve Lhotce nikdo z Matoušků nenachází a jména se nápadně shodují v obou rodinách, muselo dojít při jejich zapsání v Držkově k omylu v odhadu věku. U jména Matěje s poznámkou hospodář, což znamená, že po otci převzal grunt, je jeho věk odhadnut na dvacet let. V té době mu však bylo již nejméně 27 nebo 28 let. 3. V letech jsem napočítal ve farním obvodu držkovského kostela 13 rodin Matoušků, z toho 6 rodin v samotném Držkově. Jedná se o období zachycené ve II. dochované matrice pokřtěných a oddaných. 194

196 III. IV. Petr Matoušek ( ). Učitel ve Zlaté Olešnici, potom kapelník vojenské hudby v Praze, Solnohradě a v Tridentu, kde zemřel. Děti: Marie, vdaná Volfová, Barbora Matoušková a Antonín Matoušek, narozený r v Solnohradě. František Matoušek ( ). Katolický kněz, nejprve kaplan v Železném Brodu, pak katecheta v Turnově a od r farář v Újezdě pod Troskami, kde též zemřel. V. Barbora Matoušková, provdaná za Josefa Ceé, vysloužilého šikovatele vojenské hudby v Praze, rodem ze Zlaté Olešnice. Žili v Praze, pak v Olešnici a nakonec v Haraticích. Po předčasném úmrtí manžela na souchotiny ji vzal na držkovskou faru kněz Jan Kořínek, kde v roce 1883 zemřela. Jejího syna Josefa Ceé nechal Kořínek na své náklady vystudovat učitelský ústav v Jičíně. VI. Františka Matoušková, farská hospodyně P. Jana Kořínka, faráře a osobního děkana v Držkově. Zde v roce 1896 zemřela. VII. Jan Matoušek ( ). Učitel ve Zlaté Olešnici, pak v Bohdalovicích a v Železném Brodě. Zde mu zemřela manželka a jediný syn. Roku 1874 se žení znova s Marií Pěničkovou ze Spálova u Žel. Brodu. Od roku 1879 je řídícím učitelem v Košťálově u Semil. Děti: JUDr. Josef Matoušek (nar. 1875), soudce v Semilech a v Praze, poslanec Národního shromáždění ČSR a ministr obchodu též otec PhDr. Josefa Matouška Náves v Držkově (asi 1920) Nalevo hostinec čp. 90, vystavěný rodinou Matouškových v 30. letech 19. století. Vikýř pochází až z doby výstavby okresní silnice železnobrodsko-tanvaldské (1864). Ve středu snímku fara čp. 5, jejíž spodní část byla vystavěna roku 1676 téměř současně s kostelem Marií Angelou z Nounklu roz. Lamotte z Frintroppu paní na Navarově. Na ní dožila u své dcery babička Josefa Matouška Barbora. Napravo kostel sv. Bartoloměje s první zmínkou z r. 1352, věž pochází z kostela postaveného r. 1670, po zbourání staré lodi r nová loď vysvěcena r

197 (nar. 1906), soukromého docenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, popraveného nacisty , Marie Matoušková, Jan Matoušek (nar. 1884), František Matoušek ( ). Jan Matoušek zemřel v Praze u syna Josefa, tehdy již ministra v Masarykově vládě, roku Otec těchto dětí, Petr Matoušek, učitel ve Zlaté Olešnici, byl zároveň regenschorim vedoucím chrámové hudby v místním kostele sv. Martina. Z této funkce mu plynuly významnější příjmy, než jakým byl jeho učitelský plat, který mnohdy nestačil k uživení početné rodiny. Matoušek ovládal nejen varhany, ale též housle, klarinet, lesní roh i basu nejběžnější hudební nástroje, které se v chudých horských vsích vyskytovaly. Když v roce 1858 zemřel, nedostala vdova Barbora ani celých sto zlatých penze. V nouzi a bídě dostudovali Matouškovi synové. Později matka vedla domácnost synovi Janovi, učiteli v Haraticích. Po dvou letech nato se stal syn František katechetou v Turnově a matka zase pomáhala jemu. Poslední léta dožila na držkovské faře u dcery Františky, farské hospodyně. Zemřela v roce 1893 v požehnaném věku 88 let, přeživši většinu svých dětí. O ní bylo známo více veselých historek, zvláště její písničky, prý tak málo vhodné pro prostředí katolické fary. Sedávala na vysokém křesle a celý den pletla punčochy. Odtud také vydávala rozkazy, kterých však nikdo nedbal. Ráda také ukládala cukr pod slamník své postele. Když ji jednou farář Kořínek při jejím hlasitém zpěvu napomenul, jestli by raději neměla pamatovat na poslední hodinku a rovnat své účty s Pánem Bohem, než přijde před soudnou stolici Boží, odvětila mu na to rezolutně: Nevím, nevím, pane faráři, kdo bude mít ten pytlíček hříchů větší, jestli já, nebo vy! Josef Matoušek starší ( ), otec MATA Také Josef Matoušek st. zvolil dráhu učitelskou po otci. Již v roce 1848 zastával místo podučitele na soukromé německé obecné škole Liebigově 4 ve Svárově u Tanvaldu. Po absolvování učitelského ústavu v Praze následně vstoupil do dvouleté varhanické školy. Tu sice ukončil s vyznamenáním, ale marně se ucházel o místo ředitele kůru v Praze nebo jiném větším městě. Dne byl prozatímně ustanoven učitelem hamerským, definitivně potvrzen byl V Hořením Hamře vyučoval v nedostatečných místnostech při hlavní silnici 5. Dne se co učitel odstěhoval do Zásady. Následně nastoupil službu v kanceláři Liebiegovy přádelny bavlny ve Svárově u Tanvaldu. V roce 1861, kdy byl již ve funkci účetního, se 21. ledna žení poprvé s Anežkou Patočkovou z Vysokého nad Jizerou. Spolu měli jedinou dceru Pavlínu (později provdanou za Josefa Ducháčka, učitele v Jílovém, pak v Bystré u Semil). Po předčasné smrti manželky se znovu oženil s Ludvikou, dcerou Aloise Pěničky ze Semil. Spolu měli tři děti nejstarší z nich, Josef, náš MATO, se narodil 4. října 1867 v továrním domě ve Svárově, s popisným číslem šumburským 122. Přesný záznam o jeho narození a křtu se nachází v matrice fary příchovické, na listu 193, uložené dnes pod signaturou L 124 / 8 v SOA v Litoměřicích. Z něj se dozvídáme, že MATO přišel na svět ve 3 hodiny ráno, za asistence porodní báby Anežky Bartošové z Hamru. 10. října jej vlastní strýc, tehdy kaplan železnobrodský, František Matoušek, pokřtil v kostele sv. Víta na 4 Z kroniky školy ve Svárově se dozvídáme, že prvním učitelem po založení školy v roce 1848 byl Josef Matoušek z Olešnice, mládenec tehdy šestnáctiletý, učitelskou schopností nadaný. Z kroniky však nevyplývá, kde se tato stará škola ve Svárově přesně nalézala. 5 Z kroniky školy v Horním Hamru (od r a zpětně) 196

198 Svárov (před r. 1886) Pohled na svárovskou přádelnu a tkalcovnu fy. J. Liebieg před rokem 1886 ještě před požárem přádelny ( ). Chalupa stojící za továrními budovami nejvíc nalevo je původní šumburské stavení čp. 122, v němž žila rodina Matouškova a v němž se narodil i náš MATO. V pravé části snímku nad tovární budovou je vidět větší zděný dům čp.30/47, nazývaný lidově Chachule 6, stojící již na bohdalovických pozemcích. Přádelna a tkalcovna bavlny byla ve Svárově založena r. 1845, r přibyla ruční přádelna pro speciální druhy látek, roku 1855 mechanická tkalcovna a tovární plynárna. Příchovicích. Za kmotry mu rodiče vybrali další z českých zaměstnanců svárovské textilky, Jana Šilhána, účetního, a jeho manželku Annu. V téže matrice jsou i záznamy o jeho dalších dvou mladších sourozencích: Františkovi a Marii Matouškových. František Xaver Matoušek, narozený rovněž v továrním domě čp Pokřtěn opět strýcem Františkem Matouškem, nyní již katechetou turnovským. Kmotry mu byli Josef Nesvadba, učitel ve Svárově, s manželkou Marií. Sestra Marie se narodila , též v domě čp Při křtu dostala ještě jméno Ludvika po matce. Křtil František Matoušek, katecheta v Turnově. Kmotry se stali Jan Kořínek, farář držkovský, a jeho hospodyně: Františka Matoušková teta kmotřenky. MATO vyrůstal spolu se sourozenci ve smíšeném národnostním prostředí. Ačkoliv rodina byla ryze česká, zaměstnavatel otcův, Liebieg, vyžadoval od svých úředníků, aby své děti dávali do školy s vyučovacím jazykem německým. Děti dělníků pak byly do německé školy lákány na tehdejší dobu neobvyklými pravidelnými dary školních pomůcek a potřeb. 6 Chachule dle lidového podání v tomto domě sídlila kdysi škola. Díky odlehlosti od domovské osady by mohlo jít o starou svárovskou školu, název Chachule by pak mohl být parafrází na německé Schule. Jedná se však prozatím pouze o domněnku autorů. 197

199 Několik zmínek o Josefu Matouškovi st. se objevuje i v souvislosti se známou svárovskou stávkou roku V protokolech k procesu s účastníky svárovské stávky je uváděn jako manipulant, je zmiňován jako překladatel při vyjednávání mezi deputací dělníků, ředitelem Palmem a baronem Liebiegem, den před stávkou prostřednictvím něj má být propuštěným dělníkům vyplacena zbývající mzda, před vyšetřovací komisí osvětluje důvody rozdílného odměňování textilních dělníků ve Svárově a v Haraticích Díky svému slušnému postavení v tovární hierarchii stranil samozřejmě spíše vedení továrny, díky čemuž se z části i na něj snesl hněv postiženého dělnictva. Po odchodu vojska ze Svárova je kupříkladu psáno: Vojsko bylo tedy odvoláno a s ním odešli i Liebiegovi přisluhovači Palme a Matoušek. O nenávisti místního převážně českého dělnictva k Josefu Matouškovi st. v té době vypovídá i krátce po svárovské stávce vydaná jarmareční píseň O Svárově 7 následujícího znění: 1. Svárovská továrna je u vody, kdo tam v noci půjde, ten se bojí. 2. Copak ty, Žbrunclíku, co tu děláš, že ty z malých dětí kůrky cumláš? 3. Dělníci tady málo platu mají, Žbrunclák na ně kouká křivolatý. 4. Žbrunc je u potaha mnoho dlužen, on tam žral kunďáky s koňským masem. 5. Pol tu na něj křičí: Ty Žbruncáku, zaplať ty mně drštkovou polévku! 6. Copak tys, Matoušku, dělníky trápil, jdeš na žebrotu, pytel sis opatřil. 7. Měl to pytel z fabrické zástěry, flákal ženský v sále na potkání. 8. Utíkej, Matoušku, utíkej pryč, ať tě tu svárovský neviděj víc. 9. Jestli tě, Matoušku, dostaneme, tak ti holej záda namažeme. 10. Až budeš dostávat s touto holej, tak se ti rány nezahojej. 11. Pohrobnej držkovskej vrátil truhlu, teď z toho Matoušek má jarmaru. 12. Palma, ten má smutek, kdepak on je? Už dělníky okrádat nebude. 13. Tak této písničce konec dělám, všechny svárovský napomínám. 14. Svárovský dělníci, se nedejte, a před těma pány nesmekejte a okrádat se jim nedejte! Když Josef Matoušek starší v roce 1882 zemřel, dostala vdova Ludvika od Liebiega slušnou penzi. Nadto nechal továrník oba syny na své náklady dostudovat. Bylo tedy samozřejmostí, že vyšší vzdělání obou chlapců proběhlo v německých školách. Mladší František, později již Franz Matouschek, se stal učitelem na německém gymnáziu v Liberci, starší Josef byl úředníkem Liebiegovým. Dnes už můžeme jen spekulovat, kam by vedly životní dráhy obou sourozenců v případě, že by se o jejich vzdělání postaralo třeba vlastní české příbuzenstvo, jako tomu bylo v případě jejich bratrance Josefa Ceé. V osobě Josefa Matouschka by však zcela určitě ztratila jizerskohorská turistika jednoho ze svých největších propagátorů. 7 Píseň o Svárově vydal a sepsal Václav Honis (zřejmě V. Vonis) vlastním nákladem, tisk K. Kostránka v Novém Bydžově. Píseň známe ze sbírky Rudolfa Hlavy. Jedná se o jediný známý exemplář, píseň byla zřejmě krátce po otištění pro svůj urážlivý obsah konfiskována. Jaroslav Hrách se narodil 6. října 1971 v Jablonci nad Nisou, vystudoval SPŠ bižuterní v Jablonci obor rytec kovů. Pracuje jako rytec ve společnosti Jablonex Group v divizi Česká mincovna. Ve volném čase se zabývá regionální historií a genealogií oblasti Jizerských hor a Pojizeří, prostřednictvím svých kreseb a fotografií zachycuje mizející lidovou architekturu v tomto regionu. S rodinou žije v Držkově. 198

200 Z minulosti Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory Otokar Simm Jablonec nad Nisou Před 120 lety byla se slávou otevřena rozhledna na Seibthübelu dnešní Slovanka. Při té příležitosti vydal jablonecký odbor německého horského spolku Pamětní list na slavnost otevření železné vyhlídkové věže na Seibthübelu dne 14. srpna Spis neobvykle velkého formátu A3 o 24 stranách přinesl, mimo řadu jiných zajímavostí, zprávu o doslova bouřlivém rozmachu nedávno založeného horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Růst členské základny je z dnešního pohledu sotva uvěřitelný. Jelikož se k odkazu tohoto spolku hlásíme (nebo alespoň mnozí z nás), přinášíme překlad jednoho ze zveřejněných článků. Při čtení je třeba vzít v úvahu dobu vzniku i euforii provázející spolkovou činnost. Autor textu není uveden. Pro Ročenku Jizersko-ještědského horského spolku 2006, vydanou v březnu 2007, přeložil Otokar Simm 199

201 Bylo to v létě roku 1884, kdy se několik nadšených přátel naší krásné horské přírody zaobíralo myšlenkou, jak získat obyvatele ještědské a jizerské oblasti pro dílo, které by nepřinášelo zábavu, zdraví a znalosti vlastního domova jen jednotlivcům, nýbrž by přispělo ku všeobecnému blahobytu lidu a nabízelo mu i hmatatelné výhody. Zejména přilákáním cizích turistů by bylo možné dosáhnout úspěchů, a to kdyby vše opomíjené a zanedbané bylo rychle napraveno. Ještědské a Jizerské hory jsou bohaté na jedinečné krásy. Ještěd (1 013 metrů) můžeme považovat za Rigi severních Čech, a přestože Sněžka ho významně převyšuje, je výhled z něho krásnější a vděčnější, jelikož z něj shlížíme do hustě obydleného údolí Nisy, kterému se nemůže rovnat žádný krkonošský důl; mohutné hřbety Jizerských hor a Krkonoš sice rozhled uzavírají, ale při pohledu do Saska a do Čech se oku nabízí množství kuželů a kopců, zatímco ze Sněžky horské vrcholy a hřebeny nenacházejí takového uplatnění, jelikož jsou všechny nižší a vystupují jen coby zvlněné vyvýšeniny. Jizerské hory (do metrů) se svými rozlehlými lesními plochami, idylickými loukami, svéráznými horskými mechy rostoucími v oblasti kosodřeviny, s vyhlídkovými vrcholy musí na každý pád uchvátit každého návštěvníka. Přátelé našeho krásného horského kraje si proto vytýčili vděčný úkol a pojali úmysl získat pro něj zdejší obyvatele a vzbudit zájem u cizích turistů. Bylo jasné, že nejlépe toho lze dosáhnout prostřednictvím založení spolku, a tak byla po vzoru jiných, již existujících horských spolků svolána 13. července 1884 do sálu Střelnice schůze, která se uskutečnila za předsednictví městského zastupitele Fr. W. Jarische, a v jejím průběhu byly dohodnuty stanovy. Jejich schválení městským zastupitelstvím proběhlo 21. srpna a 13. října se uskutečnila zakládající schůze, která ještě vykazovala velmi slabou návštěvu. Koncem roku 1884 měl spolek teprve 217 členů s ročním příspěvkem 380 zlatých. Ve volbách byl zvolen první výbor, ve kterém zasedli tito pánové: městský zastupitel F. W. Jarisch, obchodník Em. Bogner, profesor Hübler, továrník Emil Schmidt, obchodník K. Gube, spořitelní úředník Ferd. Ginzel, knihkupec J. Fritsche, továrník W. F. Ulbrich, profesor Friedrich Maschek, obchodník Adolf Klinger, spořitelní úředník Eduard Schär, advokát Dr. Kumpfe a obchodník Gustav Frank. Z tohoto výboru byli zvoleni do funkcí: zastupitel Jarisch předsedou, pan továrník E. Schmidt místopředsedou, pan profesor Maschek prvním a Dr. Kumpfe druhým jednatelem, pan spořitelní úředník E. Schär prvním a pan G. Frank druhým pokladníkem. Zvolený výbor před sebou měl, jak jsme se již zmínili, vděčnou, ale současně těžkou práci; muselo se totiž nejprve vše uspořádat, maličkostmi počínaje a velkými věcmi konče, protože dosud nebylo o pohodlí turistů skoro vůbec pečováno. Lákavé cesty i rozcestníky chyběly, ubytovací poměry byly i na samotném Ještědu málo vábivé, řada významných vyhlídkových bodů mohla být dosažena jen s nasazením života. Již v zimě výbor jednal o pracích chystaných na léto, a když byla informace o tom zveřejněna, nastal okamžitý velkolepý příliv nových členů, který koncem roku 1885 stoupl na více než Z výnosu členských příspěvků, výtěžku bálu konaného 10. ledna 1885 a některých darů zahájil výbor první práce: byla postavena skleněná veranda na Ještědu, otevřená slavnostně 17. května; vylepšena byla cesta na vrchol; vybudována lávka přes Nisu pod hamrštejnským viaduktem, zřízeny vyhlídky na černostudničních skalách u Jablonce, které byly posvěceny při lidové slavnosti; byly vyznačeny cesty na Císařský 200

202 kámen a v hraběcích Desfourských hvozdech z Maxova Huyerovým koutem na Jizerku, Smědavu a Marienthal 1 ; postaveny rozcestníky; vydány turistické tabulky a založen vlastní časopis pro spolkové potřeby. Za tyto práce bylo zaplaceno zlatých 51 krejcarů a zbylo saldo zlatých a 62 krejcarů. Velké uznání zaslouží to, že obyvatelé našeho krásného ještědsko-jizerského kraje okamžitě s přičinlivostí novou věc přijali a téměř ve všech obcích se hlásili noví členové. Již v roce 1885 byly založeny místní odbory (Ortsgruppen), a to v Hejnicích (3. května), horním údolí Smědé (3. května), Kořenově (31. května), Jablonci (27. června) a v Potočné (27. srpna). V roce 1886 vznikly další odbory: Horní údolí Kamenice (10. ledna), Kryštofovo Údolí (21. března), Hodkovice (11. dubna), Tanvald (15. května) 2, Janov n. N. (16. května). Mezi nimi měly odbory Kořenov, Horní údolí Kamenice a Jablonec přes 100 členů. Většina z těchto odborů zdatně spolupracovala na společném díle a úspěšně podporovala snahy hlavního výboru v Liberci. V roce 1886 chtěl výbor pokračovat v některých významných akcích, jmenovitě na Ořešníku u Hejnic, na Císařském kamenu u Dlouhého Mostu a na Štěpánce u Kořenova. Mezitím narazily žádosti o stavby rozhleden na potíže u vrchnosti a s projekty se muselo vyčkat, až pominou vrchnostenské obavy z turistického hnutí. Výbor se proto musel zabývat jinými pracemi, ke kterým povolení získal. Zmínit se můžeme o zhotovení panoramatu na ještědské rozhledně a o založení nové cesty z Výpřeže na Ještěd. Návštěvnost Ještědu stoupá rok od roku. V roce 1885 bylo v ještědské návštěvní knize zaznamenáno již hostů. V roce 1886 činil počet záznamů a letos zřejmě ještě výrazně stoupne. Uvážíme-li, že se sotva polovina návštěvníků zapíše, pak můžeme odhadnout, jak oblíbeným se Ještěd coby vyhlídkový bod stal. Podobné je to s vyhlídkovou skálou na Černé studnici, která je za hezkých nedělních dnů navštěvována stovkami výletníků, zatímco dříve sem přicházelo o prázdninách nanejvýš pár studentů z nejbližšího okolí. Dále jmenujme založení cesty údolím Baierova potoka, postavení rozcestníků odbory Kořenov, Horní údolí Kamenice a Hejnice a založení spolkové knihovny. Na rok 1887 se připravují tyto práce: cesta k Belvederu, která zaúsťuje do stezky u Baierova potoka a je již hotová, a také cesta Karolinkami, na které by se mělo začít. Dále byla postavena dřevěná věž na Humboldtově výšině, odboru Hejnice byl povolen příspěvek 300 zlatých na výstavbu rozhledny a jako nejvýznamnější dílo byla dnes posvěcena rozhledna na Seibthübelu (Slovanka), vybudovaná se značnými náklady ve spolupráci odborů Jablonec, Janov n. N. a Horní údolí Kamenice. V této oblasti byly též postaveny rozcestníky a vyznačeny cesty. Na schůzi delegátů z odborů konané 15. května 1887 v Liberci bylo rozhodnuto o zřízení studentských ubytoven a došlo již také k realizaci; při té příležitosti byla též projednána záležitost prázdninových kolonií. Tak je spolek v plném rozkvětu, díky činnosti hlavního výboru, v jehož čele stále ještě stojí zasloužilý předseda pan F. W. Jarisch. Zejména jeho zápalu pro věc je třeba děkovat za to, že spolek v krátké době dosáhl tak významných výsledků; téměř ve všech částech našich hor se setkáváme s důkazy spolkové práce. Také výborům odborů, které se na pracích významně podílely, patří velká část chvály a uznání. 1 Snad je míněna Mariánská Hora (Marienberg). 2 Některé odbory později zase zanikly. 201

203 Zmiňme se také o tom, že: jak hlavní výbor, tak i výbory odborů uspořádaly četné výlety, které přinesly členům spolku poučení a zábavu; na valných hromadách spolku se nabízí možnost vyslechnout zajímavé přednášky; členové spolku dostávají zdarma Zprávy (Mittheilungen) 3, redigované profesorem Maschkem, které přinášejí rozmanité, kritikou uznávané články; rakouská Severozápadní dráha poskytuje na požádání členům spolku při spolkových akcích slevy. Zmiňujeme se tímto jen o výhodách jednotlivců, plynoucích jim z členství. O našich pohořích začínají již také důkladně informovat cestovní průvodce a různé noviny po obou stranách hranice, takže nescházejí ani materiální úspěchy. Protože činnost spolku neochabne a ústupky vrchnosti jsou na dohled, dá se očekávat, že důkazy o spolkové aktivitě budou patrné ve všech částech našeho kraje. Je proto povinností každého člena spolku, aby vytrval při opodstatněných akcích a, byť i zdánlivě s malými silami, při velkém počtu členů vydatně podporoval cíle spolku. V jednotě je síla!, to musí zůstat i naším heslem; jeho prostřednictvím vykonáme ještě nejedno dílo, které poslouží naší krásné vlasti ku cti a slávě. První předseda Horského spolku (DGVJI) F. W. Jarisch 3 Mittheilungen, předchůdce dobře známých ročenek horského spolku, vycházely do roku

204 Seznam členů JJHS k Titul Příjmení Jméno Obec 36/02 ZO ČSOP Liberec RNDr. AMROZEK Libor Praha ANTL Jiří, DiS. Liberec RNDr. BAREŠ Martin Liberec MUDr. BÁRTÍKOVÁ Irena Liberec BÁRTOVÁ Eva Liberec Ing. BEITL Petr Jablonec nad Nisou Ing. BENEŠ Luděk, PhD. Praha BLÁHA Zdeněk Jablonec nad Nisou BLIML Jiří Liberec Ing. BODLÁK Petr Praha Ing. BÖNISCH Radek Liberec Ing. BOUDA Zdeněk Huť BRANDEJSKÁ Marie Stráž nad Nisou BRÁZDA Vlastimil Liberec Ing. BROŽEK Zdeněk Liberec BŘACH Tomáš Liberec MVDr. CVRČEK Zdeněk Liberec ČÁP Karel Liberec ČÁP Radim Liberec ČÁP Jakub Liberec ČÁP Karel Praha ČÁPOVÁ Jindra Liberec Ing. ČECH Michal Praha ČERNOHOUS Jan Liberec ČERNOHUB Josef Liberec Ing. ČERNÝ Rudolf Liberec ČERNÝ Pavel Liberec DAVIDOVÁ Alena Liberec DEDECIUSOVÁ Jana Liberec Ing. DOLEŽAL Václav Jablonec nad Nisou DOLEŽAL Jiří Liberec DOSTALÍKOVÁ Zuzana Liberec DRAHOŇOVSKÝ Milan Liberec DRAŠAROVÁ Martina Proseč nad Nisou DROBNÝ Milan Praha DUDA Jiří Liberec DUŠEK Jiří Liberec Ing. DVOŘÁK Bořek Skalice u České Lípy EISENMANN Jan Praha EISENMANNOVÁ Dagmar Praha ENDLER Herbert Jiřetín pod Bukovou ENGELMANN Isa Verona-Poiano EXNER Petr Liberec Ing. FAJGL Pavel Jablonec nad Nisou FELCMANOVÁ Zdena Raspenava FELCMANOVÁ Jitka Raspenava FIALA Milan Nová Ves nad Nisou FLEKNA František Liberec FOLCOVÁ Helena Liberec Mgr. FORMAN Petr Jablonec nad Nisou FOUQUÉ Petr Liberec GÁLIK František Liberec PhDr. GRUNT František Hostivice Mgr. GUMOWSKI Andrzej Gdynia Ing. HAJAŠ Josef Hrádek nad Nisou Ing. HAJÍČEK David Liberec HAMPL Lukáš Liberec HANZLÍK Karel Česká Lípa HASENÖHRL Jan Praha HIKL Tomáš Liberec HLOUŠKOVÁ Hana Liberec HLUŠTÍKOVÁ Ivana Liberec HOLADA Miroslav Osečná HORÁČEK Zdeněk Liberec HORÁK Antonín Liberec Ing. HRADECKÁ Gabriela Mníšek u Liberce Bc. HROMÁDKA Radek Liberec HRUBEŠ Michal Liberec HUBKA Rudolf Hejnice Ing. HUDCOVÁ Alice Praha HUDCOVÁ Eliška Praha MSc. HUGHESOVÁ Gladice Liberec HULÁK Jiří Frýdlant v Čechách Ing. CHALOUPKA Josef, PhD. Liberec Ing. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. Horách INDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. Horách JÁGROVÁ Lenka Liberec JAKOUBEK Martin Smržovka 203

205 JANDA Pavel Liberec JANDÍK Jiří Liberec JANEČEK Allan Liberec JANEČKOVÁ Daniela Liberec JARCHOVSKÝ František Liberec JASCHEK Jürgen Osečná JERSÁKOVÁ Marta Liberec JIRÁSEK Zdeněk Praha JIROUDEK Jiří Liberec JUDOVÁ Helena Liberec Ing. KABÁTEK Pavel Světlá pod Ještědem KALIŠ Karel Lázně Libverda KALIŠ Jakub Praha KALIŠOVÁ Vladana Praha KALPAKCIS Pavel Jablonec nad Nisou KAPLOVÁ-JÍROVÁ Věra Nové Město pod Smrkem KARLOVÁ Milada Liberec KAŠKA Miroslav Liberec KELLNER Petr Lázně Libverda MUDr. KLIMOVIČ Tomáš Liberec Ing. KNEITSCHEL Helmut Schnaitsee Mgr. KNĚZÁČKOVÁ Lenka Liberec Ing. KOCOUREK Miroslav Stráž nad Nisou Ing. KOČÍ Aleš Liberec Mgr. KOČÍ Jana Liberec KOČÍ Martin Liberec KOFR David Liberec KOLAŘÍK Petr Liberec KOLAŘÍKOVÁ Jaroslava Liberec KOLDOVSKÁ Eva Liberec KOLOUCH Jan Liberec KOLOUCH Josef Liberec KOLOUCH Josef, ml. Liberec Ing. KOVÁŘOVÁ Zdena Liberec KRAUSE Petr Jablonec nad Nisou KRAUSE Werner Jablonec nad Nisou KREBSÖ Jarmila Hejnice KREBSÖ Mads Hejnice KREBSÖ Katja Hejnice KREJCAROVÁ Cecílie Frýdlant v Čechách Ing. KREJČÍ Jaroslav Český Dub KRUPAUER Jaroslav Liberec KŘÍSTEK Adam Praha KUBERKA František Stráž nad Nisou Ing. KUDRNA Daněk Litoměřice KURTIN Petr Jablonec nad Nisou Mgr. LACINA Lubor Jablonec nad Nisou LÁLA Jan Liberec LÁLOVÁ Milena Liberec LÁSKA Ondřej Semily LINDA Stanislav Stráž nad Nisou LINHARTOVÁ Jana Liberec Mgr. LORENOVICZ Vítězslav Liberec LOUDA Jiří Jablonec nad Nisou LOUMA Stanislav Velké Hamry LOUTHAN Miloš Kladno Ing. LUBAS Jaroslav Nová Ves nad Nisou MAJER Jiří Liberec MALÝ Daniel Liberec Ing. MÁNEK Jiří Jablonec nad Nisou MAREK Darrin Brukunga, Austrálie MATĚJKA František Praha Ing. MATOUŠEK Miloš Liberec Mgr. MELÍŠEK Michael Praha MELOUN Jaroslav Hejnice MENZEL Günter Liberec MITBAUEROVÁ Natálie Liberec Ing. MOC Vladimír Liberec MODRÁ Eva Liberec MOIDL Zdeněk Liberec Mgr. MORÁVKOVÁ Květa Liberec MOUCHA Ivan Praha Mgr. MRÁZKOVÁ Jitka Liberec Ing. MRSKOŠOVÁ Iva Liberec Ing. MUSIL Stanislav Liberec Ing. MUSÍLKOVÁ Daniela Liberec NÁDENÍK Karel Nové Město pod Smrkem Mgr. NÁDHERA Bohumil Liberec NAVRÁTIL Vladimír Liberec NECHVÍLE Martin Jablonec nad Nisou NECHVÍLOVÁ Dana Jablonec nad Nisou NEUMANOVÁ Nikola Liberec Ing. NEUMANOVÁ Iveta Liberec RNDr. NEVRLÝ Miloslav Liberec NOSKOVÁ Eva Liberec NOVÁK Frýgo Jiří Liberec NOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁ Kateřina Praha Mgr. NOVOTNÝ Martin Pardubice Mgr. OLYŠAR Petr Liberec ORAVEC Tomáš Jablonec nad Nisou Mgr. OUHRABKA Karel Liberec PÁRA Boleslav Liberec PÁRYS František Liberec PÁRYSOVÁ Terezie Liberec PAŘÍZKOVÁ Bohdana Liberec PAVLŮ Jiří Liberec PAWLASOVÁ Libuše Hradec Králové PELC Jiří Tanvald PELDA Martin Čáslav PETR Radek Praha PETR Vojta Praha 204

206 PETROVÁ Lenka Praha PETROVÁ Kateřina Praha RNDr. PETŘÍK Petr Praha PEUKER Pavel Jindřichovice pod Smrkem PIKOUS Jan, ml. Liberec PIKOUS Šimon Liberec RNDr. PIKOUSOVÁ-DOLEŽALOVÁ Jana Liberec MUDr. PIVRNCOVÁ Marta Liberec Bc. PIVRNEC Martin Liberec PODHORA Jan Hejnice POLDA Ferdyš Petr Liberec POSPÍŠIL Jiří Liberec POŽÁRSKÝ Vlastimil Liberec PRAJZLEROVÁ Marcela Liberec PREISLER Jiří Liberec Mgr. RECHTOŘÍK Jaroslav Brno REICHERT Radek Děčín Ing. REJLEK Martin Liberec Ing. RICHTER Vít Chrastava RYCHLÍK Zdeněk Liberec ŘEBÍČKOVÁ Alena Brozany nad Ohří JUDr. ŘEHÁČEK Marek Liberec ŘIČÁNEK Miloslav Praha SADÍLEK Vojtěch Frýdlant v Čechách SAMAŠ Ján Liberec SAMAŠOVÁ Olga Liberec SAMRA Francis Canterbury, V. Británie SEDLMAYER Jiří Liberec SENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz. Horách SENOHRÁBKOVÁ Ivana Desná v Jiz. Horách Ing. SCHNEIDER Pavel Liberec Ing. SCHNEIDER Petr Liberec Ing. SCHNEIDER Vlastimil Liberec Ing. SCHÖTTA Ivo Jablonec nad Nisou SIMM Otokar Jablonec nad Nisou Ing. SIVEK Martin Klatovy SLÁDEK Petr Liberec SLADKOVSKÝ Oldřich Liberec Ing. SLAVÍK Libor Roztoky u Prahy SLEZÁK Petr Stráž nad Nisou PhDr. SLUKA Tomáš Praha MUDr. SLUKOVÁ Renáta Praha SOBOTKOVÁ Dana Liberec SOKOLA David Jablonec nad Nisou RNDr. SPRINZ Marcel Liberec STANĚK Jaroslav, DiS. Liberec STANGE Walter Zittau Mgr. Ing. STANKIEWICZ Wojciech Poznaň STEHLÍKOVÁ Miluše Liberec Bc. STEJSKAL Libor Liberec STRÁNSKÝ Zdeněk Liberec STRNAD Tomáš Josefův Důl STRNÁDEK Milan Jablonec nad Nisou STRNÁDKOVÁ Irena Jablonec nad Nisou Mgr. STRNADOVÁ Martina Liberec Bc. STRNADOVÁ Lenka, DiS. Liberec SUCHL Jan Liberec SVÁROVSKÝ Miroslav Dobrovice SVÁTKOVÁ Renata Jablonec nad Nisou SVOBODA Jiří Světlá pod Ještědem Doc. Ing. ŠÁLEK Jan, CSc. Liberec Ing. ŠÁMAL Tomáš Český Dub ŠEBEK Josef Stráž nad Nisou Mgr. ŠEFČOVIČ Dušan Liberec Ing. ŠIMEK Jiří Liberec Mgr. ŠÍP Ondřej Liberec ŠÍROVÁ-MOTYČKOVÁ Kamila Praha ŠKODA Jan Liberec ŠKODA Richard Liberec ŠKODOVÁ Milada Liberec ŠKODOVÁ Lucie Liberec ŠKRABÁKOVÁ Petra Liberec ŠLECHTOVÁ Šárka Světlá pod Ještědem ŠLESINGER Vladislav Liberec ŠMÁKAL Roman Liberec ŠMAUS Petr Bedřichov ŠNÁBL Karel Police nad Metují ŠOLC Robert Liberec RNDr. ŠOLC Jan Malá Skála Ing. ŠPITÁLNÍK jiří Praha ŠREK Jakub Liberec ŠTEINFEST Milan Liberec ŠTENCL Václav Jenišovice TESÁREK Miloš Liberec TESÁRKOVÁ Věra Liberec TRŽICKÝ Martin Praha TŘEŠŇÁK Tomáš Český Dub TUREK Josef Jablonec nad Nisou ULMAN Otto Liberec URBANOVÁ Petra Liberec VALENT Radovan Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Marie Nové Město pod Smrkem VÁŇOVÁ Markéta Český Dub VAŠINA Leoš Liberec VAŠINA Leoš, ml. Liberec VČELIŠ Vladimír Fojtka VIMMER Ctibor Liberec VINAŘ Michal Česká Lípa Mgr. VINKLÁT Pavel Liberec 205

207 VLČKOVÁ Eva Jablonec nad Nisou MVDr. VOLF Bohumil Praha VOLKERT Fredy Helfried Hrádek nad Nisou VONDROUŠ Miroslav Liberec VONIČKA Martin Liberec Ing. VONIČKA Pavel Liberec VONIČKOVÁ Monika Liberec VONIČKOVÁ Pavlína Liberec Ing. VRŇATOVÁ Petra Liberec VYŠOHLÍD Ladislav Liberec Ing. WALDE Thomas Eckartsberg WANKA Petr Liberec WANKA Klaus Liberec WANKOVÁ Marie Liberec ZAJÍC Stanislav Semily ZAJÍČKOVÁ Jana Praha ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc.Liberec ZELENKOVÁ Kateřina Liberec ŽIDŮ Jiří Brno Nechápu, proč ještě nejste členy Jizersko-ještědského horského spolku! 206

208 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE ZPRÁVA O ČINNOSTI 2006 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK 207

209 Zpráva o hospodaření za rok 2006 MAJETEK ZA ROK 2006 peníze v hotovosti peníze na bankovních účtech dlouhodobý majetek drobný hmotný majetek publikace na skladě propagační materiál na skladě majetek celkem HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK náklady celkem výnosy celkem ztráta náklady celkem kancelář nájem, telef., poštovné, kopír., kancel. potřeby materiál a služby k pracím v terénu tisk a distribuce publikací, autorské honoráře mzdy, soc. a zdrav. pojištění nákup drobného majetku a software nákup propagačních materiálů, knih a časopisů kuturní produkce a slavnosti povinné ručení, silniční daň, pojištění opravy auta odpisy dlouhodobého majetku bankovní a ostatní poplatky potraviny, občerstvení neuplatněné DPH z dotací výnosy celkem členské příspěvky dary nadační příspěvky dotace ÚP příspěvek na mzdu prodej publikací a propagačních materiálů příjem z reklamy poštovné, balné, různé služby změna stavu skladu publikací práce v přírodě úroky z běžného účtu

210 Jizersko-ještědský horský spolek Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS), založený v roce 1996, je v současné době jedním z nejvýznamnějších občanských sdružení v Libereckém kraji se zaměřením na přírodu a historii Jizerských hor a Ještědského hřebene. Zabývá se především ochranou přírody (značení rezervací, kosení biologicky cenných luk atd.), turistikou (výlety) a propagací hor (výstavy, Soutěž stovkařů), vydává přírodovědné a vlastivědné publikace (reprint tzv. Matouschkovy mapy z roku 1927, publikace NPR Jizerskohorské bučiny, Přírodní park Ještěd, Daleké obzory jizerskohorské vyhlídky, Jizerskohorská rašeliniště, Tři iseriny). V roce 2006 měl JJHS cca 300 členů. JJHS je občanským sdružením otevřeným spolkem přijímajícím své členy se zájmem o přírodu, historii, kulturní tradice a osvětovou a propagační činnost bez ohledu na věk či státní občanství. V současné době JJHS pracuje v těchto sekcích: Sekce ochrany přírody Propagační sekce Pozemkový spolek V průběhu roku 2006 změnil Jizersko-ještědský horský spolek své sídlo. Kancelář se nyní nachází nad pivnicí Černý kůň na Nerudově náměstí č. p. 108 v Liberci. 209

211 210 V říjnu 2006 proběhla rekonstrukce schodů na Oldřichovský Špičák. Leoš Vašina vrtá díry pro oka k připevnění zábradlí.

212 Úklid pokosené trávy z Upolínové louky při pravidelném kosení v osadě Jizerka Sekce ochrany přírody Svoji činnost zaměřujeme především na praktickou ochranu přírody, která spočívá v práci v terénu, zejména v péči o chráněná území v Jizerských horách a na Ještědském hřbetu, ale i v Českém ráji a v dalších částech Libereckého kraje. Vyznačujeme hranice rezervací, kosíme horské louky se vzácnými druhy rostlin, vyřezáváme náletové dřeviny, likvidujeme nepůvodní invazní druhy rostlin apod. Kromě toho se zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státní správy s možností ovlivnit rozhodování o připravovaných zásazích do přírody a krajiny regionu. V jisté míře působíme i ekologicko-výchovně. Při své činnosti spolupracujeme zejména se Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj a Libereckým krajem. Propagační sekce Vydáváme publikace týkající se Jizerských hor a Ještědu, které se svým námětovým a estetickým pojetím snaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků, posílit v nich vztah k na - šemu kraji, rozšířit jejich poznatky o kulturním i přírodním bohatství regionu a ne - násilnou formou apelovat na nutnost ochrany tohoto dědictví. Budujeme naučné stezky, které přímo v terénu vysvětlují návštěvníkům přírodní a kulturní zajímavosti našeho regionu. 211

213 Další důležitou součástí činnosti spolku je rekonstrukce a údržba vyhlídkových míst v Jizerských horách a okolí. Od roku 2003 také vydáváme ročenku Jizersko-ještědského horského spolku, obsahující nejen informace o činnosti JJHS, ale také mnoho zajímavých tématických článků o oblasti Jizerských hor a Ještědu. Zabýváme se zejména hlubším poznáním zajímavých míst v regionu z pohledu historického, kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědné exkurze, seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářet a pěstovat vztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám, a tak i naplňovat motto turistikou za poznáním. Současně se snažíme o obnovu drobných zapomenutých památek na významné události v regionu, jejich připomenutí a zapsání do povědomí veřejnosti. Pozemkový spolek Pozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech, původně nazvaný Severák, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku. V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002 byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky v ČR, které splňují podmínky a ctí pravidla vydaná Radou Národního pozemkového spolku. Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybraných lokalit 212 Rekonstrukce odpočívadel na Ještědském hřebeni

214 s významnou přírodní či kulturně historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděna nabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem (dlouhodobý pronájem, vlastnictví) a následnou odpovídající péčí o ně. Pozemkový spolek prováděl v roce 2006 managementové práce na pronajatém pozemku na Václavíkově Studánce s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, na mokřadní louce, bývalé přechodně chráněné ploše v Bílém Potoce a kosila se také část cenné louky s výskytem upolínu nejvyššího v Horním Polubném ve vlastnictví paní Slavíkové. Tradice horského spolku Roku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky Adolfa Hoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s členy ve 25 sekcích. Již brzy po založení se z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrníci a významné osobnosti politického i kulturního života. Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značil v ho - rách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny a horské chaty. Od roku 1885 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informací o Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu, dokončeného roku 1907 (shořel roku 1963). Náš Jizersko-ještědský horský spolek je moderní organizací, která chce navazovat na dobré tradice DGV a přitom se jasně distancuje od jeho směřování po roce Výroční členská schůze ve vratislavickém pivovaru 1. dubna

215 Členská základna a struktura občanského sdružení Počet členů a jeho změny V roce 2006 bylo přijato 38 nových členů. Jizersko-ještědský horský spolek měl tak k celkem 299 členů. Výbor Horského spolku Činnost spolku je v období mezi jednotlivými členskými schůzemi řízena výborem. V roce 2006 pracoval výbor JJHS v následujícím složení: Ing. Pavel Schneider (předseda do , zapisovatel od , vedoucí sekce pozemkový spolek) Ing. Vladimír Moc (předseda od , člen výboru do ) Ing. Martin Rejlek (hospodář od ) Petr Polda (místopředseda, vedoucí propagační sekce) Jaroslav Krupauer (zapisovatel do ) Leoš Vašina (místopředseda, vedoucí sekce ochrany přírody) Jan Pikous Ing. Pavel Vonička Josef Kolouch Helena Folcová (od ) Výroční členská schůze ve vratislavickém pivovaru 1. dubna

216 Revizní komise Ing. Martin Rejlek (do ) MUDr. Tomáš Klimovič Jiří Pelc Milada Škodová (od ) Ing. Rudolf Černý (od ) Zaměstnanci Dana Nechvílová Leoš Vašina Dne se konala výroční členská schůze v pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou. Činnost Jizersko-ještědského horského spolku v roce 2006 Realizace projektů v ochraně přírody a krajiny Realizovaná managementová opatření v roce 2006 Stejně jako v předchozích letech, i v roce 2006 jsme prováděli řadu managementových prací zadaných Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj nebo Libereckým krajem, zejména v maloplošných chráněných územích v CHKO Jizerské hory a Český ráj, ale i mimo ně. Obnova značení hranic NPR Karlovské bučiny, PR Černá hora, PR Prales Jizera, PR Nová louka, PP Terasy Ještědu Kosení Upolínové louky a Pralouky v Přírodní rezervaci Bukovec, kosení části Přírodní památky Fojtecký mokřad, kosení pronajaté plochy na Václavíkově Studánce a v Bílém Potoce pod Smrkem a louky v Horním Polubném pravidelný management lučních ekosystémů s výskytem vzácných a ohrožených rostlin (upolín nejvyšší, kropenáč vytrvalý, prstnatec májový, vachta trojlistá); ruční kosení mokřadů a podmáčených luk, sekání sušších ploch mechanizací; úklid posečené hmoty a odvoz biomasy mimo území rezervace. Likvidace křídlatky v povodí řek Smědé, Jeřice a Černé Nisy a podél Jizery mezi Železným Brodem a Líšným Výřez dřevin na Upolínové louce v ochr. pásmu PR Bukovec Výroba a instalace inf. panelů na parkovišti pod Troskami Obnova značení, zprůchodnění stezky a odstranění odpadků v PP Kaňon potoka Kolné Rekonstrukce Riegrovy stezky, oprava lávky v tzv. Galerii Likvidace vlčího bobu v PR Bukovec Oprava cesty u Ořešníku Výstavba oplocenek v blízkosti Krásné Maří Ožínání sazenic a likvidace celíku a komonice v PR Vápenný vrch Instalace kovových schodů před vrcholem Oldřichovského Špičáku Výsadba jedlí, buků, jilmů a tisů do oplocenek u Krásné Maří Značení památných stromů v CHKO Český ráj Obnova značení CHKO Český ráj 215

217 216 V říjnu 2006 jsme opět opravovali skalní vyhlídku Jezdec nad Kateřinským údolím. Na tuto vyhlídku je velice obtížné dopravovat materiál a nářadí.

218 Instalace informačních a hraničních tabulí k přírodnímu parku Maloskalsko Stavba oplocenky v blízkosti skalního útvaru Nos Výroba cedulí na značení památných stromů pro Lomnici nad Popelkou Označení památného stromu ve Starých Pavlovicích v Liberci Úklid PR Meandry Smědé O víkendu pořádal JJHS úklid odpadků v Přírodní rezervaci Meandry Smědé na Frýdlantsku. JJHS PR Meandry Smědé uklízel poprvé v roce 2005 a rozhodl se čistit tuto lokalitu od odpadků pravidelně. Jarní období je na čištění řeky a okolí nejvýhodnější, jelikož vegetace ještě nemá listí a terén je tak prostupnější a odpadky je snadnější odhalit. Tento rok však situaci mírně komplikovala vyšší hladina vody, a bylo tak složitější čistit samotné koryto řeky. Letos se na místo dostavilo asi 50 dobrovolníků z řad členů JJHS, dětského turistického oddílu Kletr a ZO ČSOP Armillaria. Vydali se čistit tu část rezervace, kterou nestihli vyčistit minulý rok. Použity byly také dva rafty zapůjčené od Adrenalin centra Liberec, jejichž posádky zajišťovaly sběr odpadků z nepřístupných míst a také transport plných pytlů ze vzdálenějšího břehu řeky. Po obou březích dobrovolníci sbírali do jutových pytlů veškerý odpad, který nalezli v řece, na jejích březích a v okolí. Brigádníkům se podařilo naplnit přibližně 100 jutových pytlů vysokých 1 m a kromě toho nashromáždili také několik pneumatik. Převažovaly pochopitelně lehké věci jako PET lahve, různé plastové obaly a kelímky, a především nejrůznější plastové folie, které se zachytily ve větvích stromů a keřů a vytvořily tak na nich nevzhledné ozdoby. Z náplavů Při letošním úklidu PR Meandry Smědé vydatně pomohly i děti z Turistického oddílu Kletr 217

219 se podařilo vytáhnout dokonce i jednu ledničku, několik bot nebo různé kuchyňské nádobí. Byl objeven dokonce i jeden platný technický průkaz motorového vozidla. Toto vše bylo lidmi do vody přímo vhozeno nebo ponecháno na místech, kde si je voda sama vzala. Jutové pytle s odpady byly svezeny na lehce přístupné shromaždiště, odkud budou od vezeny obcí Višňová k likvidaci. Akce byla finančně podpořena Krajským úřadem Libereckého kraje, městy Nové Město pod Smrkem, Frýdlant v Čechách a obcí Raspenava. K důkladnému čištění břehů a koryta řeky jsou nezbytné pevné čluny se silnou posádkou. Čluny nám pro tuto akci opět zapůjčilo Adrenalin centrum Liberec Okrašlovací činnost v roce 2006 Oprava a údržba skalních vyhlídek v Jizerských horách V roce 2006 byla Jizersko-ještědským horským spolkem provedena oprava zábradlí na Hajním kostele a nátěr zábradlí na Frýdlantském cimbuří a Paličníku. Dále byla provedena oprava zábradlí na vyhlídce Dračí kámen a drobné opravy zábradlí na vyhlídce Jezdec. Oprava a údržba odpočívadel na Ještědském hřbetu Na základě objednávky Lesů ČR byly provedeny opravy, doplnění a nátěry zařízení sloužících veřejnosti Program Konkrétně se jednalo o tyto práce: oprava odpočívadla Nad lomem výroba a instalace nového stolu, nátěr zábradlí 218

220 Na skalní vyhlídce Jezdec jsme v roce 2006 prováděli zejména terénní úpravy cestiček a prostranství. Bylo i nutné přidat sloupek pro zpevnění zábradlí. 219

221 výroba a instalace lavičky u Horní buldozerky oprava odpočívadla u Dělané cesty výroba a instalace nové stříšky, nátěr celého zařízení oprava a doplnění odpočívadla U zelené lavice oprava a nátěr původní lavičky a instalace nové oprava studánky Pod Tříklážníkem oprava odpočívadla v Kryštofově Údolí výroba a instalace nové stříšky, nátěr oprava studánky Na pastvinách nátěr odpočívadla U Dánských kamenů Vlastivědná a publikační činnost, práce s veřejností Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2005 Začátkem dubna 2006 vyšla Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Šlo již o čtvrtý ročník publikace, která se snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Jednalo se o sborníky dodnes sloužící jako významný zdroj informací o horách v našem regionu. Vydávání této ročenky skončilo se zánikem DGV ve čtyřicátých letech minulého století. Jizersko-ještědský horský spolek se v roce 2002 rozhodl tuto tradici obnovit a v březnu 2003 vydal svou historicky první ročenku, která svým pojetím vychází ze svých předchůdkyň vydávaných DGV. V Ročence JJHS 2005 je možné nalézt mnoho článků nejen o činnosti JJHS, ale také o zajímavostech Ještědského hřbetu, Jizerských hor a okolí. Čtenáři se tu dočtou například Výměna cedulí a opravených stojanů na NS Terasy Ještědu 220

222 o vyhlídce na Smrku, o přírodní rezervaci Meandry Smědé, o Prezidentské chatě, o vy - hlídce na Jezdci a spoustě dalších přírodních i vlastivědných témat. K autorům článků patří mimo jiné i takové osobnosti jako Otokar Simm, Marek Řeháček nebo Pavel D. Vinklát. Součástí ročenky je i vložené panorama výhledu z hory Smrk. Naučná stezka Terasy Ještědu obnovena JJHS vybudoval v roce 2001 první naučnou stezku na Ještědském hřbetu Terasy Ještědu, pojmenovanou podle přírodní památky, kterou stezka prochází. Během uplynulých pěti let byly naučné tabule s texty a obrázky vlivem počasí, nízkou kvalitou materiálu, zimní údržbou komunikace z Výpřeže na Ještěd i vandalismem některých návštěvníků v žalostném stavu. Proto se v roce 2005 JJHS rozhodl stezku zrekonstruovat. Z pros tředků grantu poskytnutého Krajským úřadem Libereckého kraje a za přispění Nadace Preciosa byly připraveny texty, fotografie a obrázky k informačním tabulím. V listopadu roku 2005 byla stávající zastavení NS demontována, během zimního období byly stojany a podkladové desky opraveny a opatřeny ochranným nátěrem. Naučné tabule graficky zpracoval Petr Ferdyš Polda, který také poskytl řadu svých kreseb. Tabule jsou vytištěny na fólii opatřené vrstvou odolnou proti slunečnímu záření a nalepenou na forex desky. V první dekádě června 2006 byly informační tabule připevněny na rekonstru - ované podkladové desky a stojany, opatřeny ochranným plexisklem a umístěny v trase naučné stezky. Oproti původní trase nebyly již obnoveny tabule u horní stanice lanovky a na vrcholu Ještědu. Dostatek informací o historii i technických parametrech lanovky je k dispozici přímo v objektu horní stanice, rovněž o horském hotelu na vrcholu Ještědu nalezneme uvnitř řadu textů i fotografií. Začátkem letní sezóny tak měli návštěvníci možnost opět získat informace o přírodě i historii nejnavštěvovanější části Ještědského hřbetu. Výstava Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny V průběhu srpna roku 2006 byla česko-německá výstava s názvem Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny vystavena v Turistickém informačním centru v Li - berci-horním Hanychově. Publikace Tři iseriny V říjnu 2006 vyšla nová kniha vydaná Jizersko-ještědským horským spolkem a nazvaná Tři iseriny o osadách Jizerka, Velká Jizera a Orle od autorů Miloslava Nevrlého, Otokara Simma a Jana Pikouse ml. Publikace o 152 stranách přináší množství barevných fotografií od fotografa Jana Pikouse ml. a obsahuje také historické pohlednice a fotografie vztahující se k přírodě a lidem v předmětné lokalitě. Fotografie doplňuje množství vlastivědného a historického textu, jehož autorem je Otokar Simm, na který navazují pasáže s osobními zážitky z poznávání této oblasti před téměř padesáti lety od Miloslava Nevrlého. Kniha je určena širokému spektru čtenářů především všem milovníkům a obdivovatelům Jizerských hor, pro které se jistě stane nezbytnou součástí jejich knihovničky. Publikace v pevné vazbě na křídovém papíře byla pokřtěna za přítomnosti autorů 14. října 2006 na Prezidentské chatě při příležitosti setkání k 10. výročí Jizersko-ještědského horského spolku. 221

223 222 Vernisáž výstavy Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny v informačním centru v Horním Hanychově dne 1. srpna 2006

224 Internetové stránky Jizersko-ještědský horský spolek provozuje svou vlastní webovou prezentaci na adrese Je možno zde nalézt informace o činnosti JJHS včetně mnoha fotografií, ale také třeba inventarizaci vyhlídek v Jizerských horách nebo popisy naučných stezek na Ještědu. Odborné a poznávací exkurze pro členy JJHS se věnuje také pořádání jednodenních výletů a tématických exkurzí s přírodovědným i historickým zaměřením pod vedením místních odborníků a znalců regionu. V roce 2006 se konaly následující výlety a exkurze: Výlet za pomníčky směr Poledník Výlet do Krušných hor Výlet do rakouských Alp na Libereckou chatu Cyklovýlet Frýdlantským výběžkem Výstup na Libereckou chatu v rakouských Alpách 5. července 2006 Další uskutečněné akce Tradiční ples Horského spolku V sobotu dne se uskutečnil šestý tradiční ples Jizersko-ještědského horského spolku, tentokrát v restauraci U Košků v Liberci. K dispozici byla bohatá tombola a k tanci a poslechu hrála skupina Sešlost. 223

225 Slavnosti slunovratu V sobotu dne proběhla na místě bývalého lesního divadla u vyhlídky Martinská stěna v Liberci-Kateřinkách divadelní a hudební představení nazvaná Slavnosti slunovratu. Na Slavnostech slunovratu vystoupila divadelní společnost Kejklíř s loutkovým před sta - vením Tři zlaté vlasy děda Vševěda, děti z folklórního souboru Šafránek předvedly lidové písně a tance z Podještědí, Podkrkonoší a Pojizeří a k poslechu i tanci zahrála skupina Namodro. Před začátkem představení si mohli všichni malí návštěvníci projít pohádkový les, který jim připravil Turistický oddíl Kletr. Soutěž stovkařů Stovkařská olympiáda V sobotu pořádal Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS) čtvrtý ročník Stovkařské olympiády v rámci akce Ještěd Olympiáda se skládá ze dvou základních soutěží závodů ve vynášení sudů piva na Ještěd a soutěže Výstup na Mt. Everest. Závodů ve vynášení sudů piva se zúčastnilo 5 závodníků a všech 5 také soutěž zdárně dokončilo a vyneslo 50litrový sud, vážící přes 62,5 kg, na zádech až na vrchol Ještědu. V čase 39 minut zvítězil závodník Milan Marhan. Druhý skončil Ondřej Pleštil v čase 54 minut a třetí Petr Bruckner v čase hodina osmnáct minut. V soutěži Výstup na Mt. Everest obsadili první a druhé místo ve shodném čase 4 hodiny 50 minut bratři Petr a Milan Mikuláškové. Tímto časem překonali rekord Daniela Malého z roku hodin a 5 minut. Pouhých osm výstupů však bratrům Mikuláškovým nestačilo a rozhodli se pokračovat ve stoupání na Ještěd. Skončit se rozhodli až v 19:55, kdy dokončili svůj patnáctý výstup a překonali tak v jeden den již druhý světový rekord, který držel František Párys se třinácti výstupy za den v červenci Na 15 výstupů jim stačilo pouhých 11 hodin 36 minut, zatímco František Párys svých 13 výstupů zvládl v čase 13 hodin 57 minut. I ostatní letošní závodníci dokončili závod ve velice dobrých časech, padl také rekord v ženské kategorii Jana Chocholoušková překonala svůj loňský rekord 9 hodin a 2 minuty o více jak 2 a čtvrt hodiny a stále navíc zůstává jedinou ženou, která závod dokončila. Jizersko-ještědský horský spolek slavil 10 let V sobotu slavil Jizersko-ještědský horský spolek na Prezidentské chatě v Jizerských horách výročí 10 let od svého založení. Akce se zúčastnila necelá stovka členů JJHS a další hosté z řad sponzorů a příznivců spolku. Součástí byl i křest knihy Tři iseriny od autorů Otokara Simma, Miloslava Nevrlého a Jana Pikouse ml. Ve večerních hodinách přešlo setkání plynule ve volnou zábavu, ke které hrála bluegrassová kapela Namodro z Liberce. 224

226 225 Společné foto výroční členská schůze ve vratislavském pivovaru 1. dubna 2006

227 Seznam vyobrazení Fotografie a vyobrazení ČTVERÁČEK Karel 113 DAVIDOVÁ Alena 96 DOSTALÍKOVÁ Zuzana 171 DRAHOŇOVSKÝ Milan HAMPL Lukáš 103, 134 KOČÍ Aleš KOLOUCH Josef 95 MODRÝ Martin 73 78, 82, 127/1 2, 128/1 2 PIKOUS Jan ml. obálka, 40/2, 42 44, 47 53, 63, 64/1, 65, 70 72, 83, 94, 97 98, 102, 104, 110, 116/1, 117/2 122, 124/1, , 128/3, , 133, 135/, 141/2 143/1, 160, , 210, 212, 225 PIKOUS Šimon 93 POLDA Petr 35/2, 59, 67, , 114/3, 117/1, 123/2, 124/2, 136/2, , 154, 166, 206, 211, , 220 ŘEHÁČEK Marek 169, 172, 174 SCHNEIDER Pavel 33, 35/1, 36, 41, 68 69, 115, 129, , 144, , 165, , 209, , 219, 222 SCHNEIDER Petr 143/2, 223 STRNADOVÁ Martina 34, 170, 173 VAŠINA Leoš 64/2 VAŠINA Leoš ml. 116/2 VONIČKA Pavel 179 VYSKOČIL Stanislav 24 WEISS Siegfried 136/1 Archiv JJHS 7 8, 40/1, 55, 58, 60, 79 80, 109, 123/1, 127/3, /1, 145, 150, 153, , , 199, Vladimíra Moce 4 Miloslava Nevrlého 9 22, 25 32, 114/1 2 Otokara Simma 202 Historické pohlednice ze sbírky Petra Kurtina 37 39, 89 Jaroslava Lubase Jana Pikouse 90 92, , 132, Kresby POLDA Petr 2,

228 Obsah Slovo předsedy Vladimír Moc 5 Úvahy redaktora ročenky Marek Řeháček 6 O čestných členech Otokar Simm 8 Rozhovor s Miloslavem Nevrlým Jan Šebelka 9 JJHS slavil 10 let Pavel Schneider 33 Sekáči na Jizerce Pavel Vonička 37 Ochrana lesa v Jizerských horách Jiří Hušek 45 O rezervacích Pavel Vonička 55 Jak jsme čistili meandry Smědé Pavel Schneider 67 O invazních rostlinách Jarmila Sýkorová 73 JJHS ve světle správních řízení Aleš Kočí 85 Kamenobijci z Horského spolku Otokar Simm 89 Chodník nad řekou Jan Pikous 99 Jizersko-ještědské naučné stezky Pavel Vonička 105 Barevná příloha 113 Meteorologické budky Marek Řeháček 145 Soutěž stovkařů Marek Řeháček 151 Stovkařská olympiáda Pavel Schneider 155 Lilly Flassak 1937 Jiří Mánek 161 Slavnosti slunovratu Pavel Schneider 165 Spolkaři u Šámalů Svatopluk Koudela 169 Vícedenní výlety JJHS Pavel Janda 175 Publikace 183 Josef Matouschek Jaroslav Hrách 193 Z minulosti Otokar Simm 199 Seznam členů JJHS 203 Zpráva o činnosti 207 Seznam vyobrazení 226 Foto na obálce: Skalní vyhlídka Paličník v Jizerských horách Všichni autoři textů, fotografií a vyobrazení poskytli své příspěvky bez nároku na honorář. Zdarma pracovali také členové redakčního týmu a sazbu zdarma provedl Petr Polda. 227

229 Děkujeme všem členům a příznivcům spolku za podporu spolkových aktivit, zvláště pak těm, kteří se aktivně účastní akcí pořádaných spolkem. Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2006 děkujeme těmto organizacím a jednotlivcům: Adre nalin centrum Liberec Pavel Akrman Epicentrum Auto Enge, a. s. Balerina Petr Prokůpek, Mnichovo Hradiště Botanická zahrada, Liberec Bydop Lenka Erbr tová, Mnichovo Hradiště Elitronic, s. r. o. Envigea, s. r. o. Feromax, a. s. Ferona, a. s. Petr Fouqué GRAPHIS DTP studio, s. r. o. Jan Hořovský výroba dřevěných hraček, Hejnice Jablotron, s. r. o. Ještěd, s. r. o. Jaroš propagace Jizerské pekárny, s. r. o. Jonsdorfer Gebirgsverein 1880 e. V. Kalendář Liberecka, spol. s r. o. KNORR-BREMSE, systémy pro užitková vozidla, ČR, s. r. o. Lesy ČR, s. p. Liberecký kraj Likto, s. r. o. MEDIABOX, spol. s r. o. Město Frýdlant Město Nové Město pod Smrkem Město Raspenava MITON CZ, s. r. o. Nadace Preciosa Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor NOWACO Czech Republic, s. r. o. O CONSULT, s. r. o. Obec Višňová Ornela, a. s. sklárny Desná v Jizerských horách Pivovar Hols Vratislavice Pivovar Svijany, s. r. o. POBOZAM, s. r. o. RIA Reality, a. s. SATON Liberec, spol. s r. o. Severochema, družstvo pro chemickou výrobu, Liberec SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o. Skloatelier Evans Společnost pro Jizerské hory, o. p. s. Správa CHKO Český ráj Správa CHKO Jizerské hory Statutární město Liberec Jan Šťovíček, Příšovice Tarmac Severokámen, a. s. Tiskárna Geoprint Turistický oddíl Kletr Liberec ZO ČSOP Armilaria 228 Kontakty Jizersko-ještědský horský spolek, občanské sdružení IČO: Sídlo: Nerudovo náměstí 108/1, Liberec 1 Tel.: horskyspolek@volny.cz URL: Bankovní spojení: GE Money Bank, pobočka Liberec Č. ú.: /0600 Členské příspěvky je možné uhradit zasláním složenkou nebo na účet spolku č /0600 u GE Money Bank Liberec (jako variabilní symbol je třeba uvést rodné číslo, konstantní symbol je 0558) nebo v hotovosti v kanceláři JJHS (úřední dny úterý a středa 8 12 a hod). Minimální roční příspěvek činí 200 Kč, čestní členové a členové starší 70 let jsou zproštěni povinnosti hradit členské příspěvky.

230 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku vznikla s finanční podporou: Jablotron, s. r. o. JIZERSKÉ PEKÁRNY, spol. s r. o., Liberec tel.: , fax: , Dodává kompletní sortiment pekařských a cukrářských výrobků. Výhradní dodavatel výrobků bezlepkové diety v ČR. 229

231 230

232 231

233 232

234 233

235 234

236 235

237 236

238 NOWACO C+C Liberec, s. r. o. České mládeže 462, Liberec 6 tel.:

239 RIA REALITY, a. s. člen ARK ČR nabízí kompletní servis na trhu nemovitostí prodej a pronájem nemovitostí za tržní ceny poradenské služby v oblasti převodu nemovitostí odborné posouzení technického stavu nemovitostí zajištění znaleckých posudků inženýrskou činnost správu nemovitostí kanceláře: Železná 248/10, Liberec tel./fax: , Podhorská 7, Jablonec nad Nisou tel./fax: , webové stránky: ria@ria.cz Likto, s. r. o. U Kolory Liberec 25 tel.: fax: likto@likto.cz Průmyslové čištění (výrobních hal, komunikací a budov) Čištění lakoven (komplexní servis + čištění technologie) Obsluha vodního hospodářství Odpadové hospodářství (odvoz a likvidace i nebezpečných odpadů) Regenerace plastů (mletí, granulování, barvení) Termické odlakování (pomocí nízkotepelné degradace) Prodej a servis úklidové techniky firmy FLOOR Zámečnictví (kalibrace, drobná výroba) Pronájem a obsluha skladových prostor 238

240 Kompaktní regulační rozvaděče pro řízení provozu: malých, středních i velkých kotelen plyn, olej, elektro domovních a průmyslových výměníkových stanic ucelených topných soustav včetně ohřevu TUV vzduchotechniky pro obytné i výrobní prostory kombinovaných otopných soustav s netradičními zdroji Výrobní možnosti: 2 x SMT linka Samsung Aut. sítotisk SP450V, ruční sítotisky SMT automaty CP45 FV (2 x), CP20 (1 x) Reflow SMT Quattropeak 3 N2, Heller 1707 ESD prostory, bezolovnaté pájení v Reflow osazování DPS, strojní pájení SEHO 8250/N2 kusové, střední i velké série výroba mechanických celků, modelů a prototypů vývoj elektroniky v oblasti hardware a software klimatická, solná komora, vibrační stolice U Šamotky 736, Liberec Proseč nad Nisou tel.: , 033 fax: obchod@elitronic.cz 239

241 240

242 241

243 242

244 243

245 Neue Reichenberger Hütte der Alpenvereinssektion Reichenberg Das Hochgebirgsschutzhaus der 1893 in ihrer Heimat gegründeten Sektion wurde im Jahr 1926 als Ersatz für die Reichenberger Hütte" bei Cortina d`ampezzo von bergbe - geisterten Mitgliedern in den osttiroler Alpen erbaut. Den Platz hatte Rudolf Kauschka, der bekannte Bergpionier des Jeschken- und Iser - gebirges ausgewählt, der das Gebiet in den folgenden Jahren auch touristisch erschloss und bekannt machte. 650 Bergfreunde betreuen und erhalten unser 1982 erweitertes und modernisiertes Haus im Nationalpark Hohe Tauern", das ständig an die aktuellen Bedürfnisse und an Umwelt - schutzvorschriften angepasst werden muss. Damit setzen die Nachkommen der Gründer die in der Heimat begonnene Arbeit fort. Neue Reichenberger Hütte, m im Gemeindegebiet von A 9963 St. Jakob in Defereggen, Osttirol Kat.1, bewirtet Mitte Juni bis Ende September, Winterraum mit AV-Schlüssel zugänglich 20 Betten, 40 Lager, 20 Notlager Hüttenwirt: Johann und Christine Feldner, A-9974 Prägraten, St. Andrä 54/A Tel./Fax: (Hütte während der Bewirtschaftung) +43(0)4873/ neue.reichenbergerhuette@utanet.at Zugänge: von St. Jakob/Defereggental (1 389 m) 3 4 Std. von Hinterbichl/Virgental (1 331 m) 3 4 Std. Besitzer: OeAV Sektion Reichenberg, Vereinssitz St. Jakob i.d. Tel./Fax: +49(0)8074/330 avreichenberg@aol.com Internet: 244

246 Nová Liberecká chata sekce Reichenberg Alpského spolku Vysokohorská chata sekce Reichenberg (Liberec), založené roku 1893 v Čechách, byla postavena nadšenými členy v roce 1926 ve východotyrolských Alpách jako náhrada za Libereckou chatu u Cortiny d Ampezzo. Místo pro chatu vyhledal Rudolf Kauschka, známý průkopník turistiky a horolezectví v Ještědských a Jizerských horách. Ten se též v letech následujících zasloužil o to, aby oblast vešla do povědomí turistické veřejnosti. Na 650 přátel hor pečuje a udržuje v současnosti naši chatu, která se nachází v národním parku Vysoké Taury. V roce 1982 byla chata rozšířena a modernizována a musí být i nadále trvale přizpůsobována aktuálním požadavkům a předpisům ochrany přírody. Takto potomci zakladatelů pokračují v započaté práci. Nová Liberecká chata, m Neue Reichenberger Hütte na území obce A 9963 St. Jakob in Defereggen, Osttirol kat. 1, obhospodařovaná od poloviny června do konce září zimní prostor je přístupný s klíčem Alpenvereinu 20 postelí, 40 v ubytovně, 20 v nouzové ubytovně Chatař: Johann und Christine Feldner, A-9974 Prägraten, St. Andrä 54/A tel./fax: (chata v době provozu) +43(0)4873/ neue.reichenbergerhuette@utanet.at Přístupy: ze St. Jakobu/Defereggental (1 389 m) 3 4 hodiny z Hinterbichlu/Virgental (1 331 m) 3 4 hodiny Vlastník: OeAV Sektion Reichenberg, sídlo spolku St. Jakob i. D. tel./fax: +49(0)8074/330 avreichenberg@aol.com 245

247 velkoobchod hutním materiálem Oldřichovský Špičák Podporujeme rekonstrukce skalních vyhlídek v Jizerských horách Jaroš propagace Lidové sady 425/1, Liberec výlep plakátů pronájem pódií a stánků 246

248 247

249 Tato ročenka byla opět vytištěna s laskavým přispěním a pod odborným vedením pana Jiřího Bílka, majitele tiskárny GEOPRINT

250 NABÍZÍME NEZISKOVÝM ORGANIZACÍM SLUŽBY NAŠICH ZKUŠENÝCH AUDITORŮ, DAŇOVÝCH PORADCŮ A DALŠÍCH ODBORNÍKŮ PŘEZKOUMÁNÍ HOSPODAŘENÍ ORGANIZACE KONTROLA ÚČETNICTVÍ OVĚŘENÍ VÝDAJŮ PROJEKTŮ FINANCOVANÝCH Z GRANTŮ A DOTACÍ ZPRACOVÁNÍ ÚČETNICTVÍ A DAŇOVÝCH PŘIZNÁNÍ Můžete nás kontaktovat na adrese O CONSULT, s. r. o., Liberec 1, Baarova 4 telefon: , fax: , o-consult@o-consult.cz 249

251 Sazba knih a časopisů Černobílé ilustrace k vlastivědným tématům PETR POLDA NAKLADATEL ferdys.polda@tiscali.cz Stará 24, Stráž nad Nisou Svárov výroba a prodej čistících hadrů ubytovací služby penzion info: tel:

252 251

253 Jeden z nejvût ích dodavatelû tûïeného a drceného kameniva v âr Rumjancevova 3, Liberec 1 Tel.: Turistický oddíl KLETR pro děti od druhých tříd Nabízíme celoroční zajímavou činnost všem dětem, které chtějí zažít spoustu dobrodružství při družinových a oddílových akcích na schůzkách v oddílové klubovně, výpravách jednodenních i vícedenních do krásných, tajemných a drsných krajů, na letním třítýdenním táboře pod stany, na zimním přechodu některých českých hor i na náročných zahraničních expedicích. Veškeré informace se dozvíte na telefonních číslech , , 252

254 253