Názor dítěte z pohledu účastníka soudního řízení v opatrovnické věci

Transkript

1 Názor dítěte z pohledu účastníka soudního řízení v opatrovnické věci JUDr. Oldřiška Luňáčková S postupně se rozšiřujícími právy nezletilých dětí, jak faktickými v rámci rodinných společenství, tak v rámci postavení dítěte jako subjektu práva, je zajímavé sledovat, kam se bude další vývoj v rozsahu práv a ochrany dětí ubírat. V tomto článku se zaměřím na práva dětí vyjádřit svůj názor na záležitost, která se jich dotýká, při jejich aplikaci, jak k ní dochází při rozhodování opatrovnických sporů soudy. Současně si dovolím upozornit na některá úskalí, se kterými jsem se jako právní zástupce účastníků opatrovnických řízení setkala, a to z pohledu účastníků těchto řízení. Je v zájmu nejen rodičů jako účastníků řízení, ale především jejich nezletilých dětí, aby v soudních řízeních byla názoru dítěte přikládána odpovídající pozornost, současně ale aby na dítě nebyla přenášena odpovědnost za rozhodnutí soudu a nebyl vytvářen v dítěti dojem, že ono rozhoduje. Kupříkladu v situacích, kdy soud dojde ke zjištění, že oba rodiče jsou schopni vytvořit dítěti v zásadě stejně dobré výchovné podmínky a prostředí, jak se často stává, fakticky následuje rozhodnutí soudu, jež se rovná verbalizovanému názoru dítěte, když dítě je mnohdy postaveno před volbu mezi rodiči. To sice může znít zcela logicky, současně však zobecnění tohoto postupu může vést ke svádění rodičů názor dítěte zmanipulovat, se zvýšenou intenzitou právě v předpokládané době slyšení dítěte v rámci soudního řízení. Manipulace je možná mnoha způsoby, často velmi obtížně odhalitelnými. A bude-li dítě předem vědět, že před soudem vyslovený názor jenž však vůbec nemusí být názorem dítěte, který jinak samo dítě běžně rodiči sděluje, nebo který by si vytvořilo, pokud by nebylo zmanipulované, bude tím nejdůležitějším pro rozhodnutí soudu (což může dítě dovodit například z chování rodičů), může dojít ke zcela neadekvátnímu psychickému tlaku na nezletilé dítě a jeho neúměrnému zatížení odpovědností za rozhodnutí soudu. Zvláště za situace, kdy je důraz kladen na rozhodnutí, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče a kterému bude stanoveno výživné, namísto hledání řešení, jak si rodiče péči o dítě rozdělí. V ustanovení 875 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je stanoveno: Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu. Přesto se stává, že když jsou rodiče v rámci své účastnické výpovědi soudem tázáni, zda s dítětem o tom, že se koná řízení ve věci jeho budoucích poměrů s ohledem na rozchod rodičů, hovořili, je kladná odpověď často již předem vnímána negativně a spíše považována za nevhodné ovlivňování dítěte. Přitom každá výchova je ovlivňováním vychovávaného, tedy určitou manipulací, jen je velký rozdíl v jeho míře, účelu a prospěšnosti pro dítě. Pro soud rozhodně není snadné toto rozlišit s ohledem na nejlepší zájem konkrétního dítěte. Často ale soudy na rozlišení míry, účelu a prospěšnosti vlivu JUDr. Oldřiška Luňáčková je advokátkou 8/2018 1

2 rodičů na děti, tedy na ono zjišťování ovlivňování, předem rezignují, případně se spokojí se zjišťováním spíše formálním. A pokud nejde o manipulaci zcela zřejmou, vycházejí soudy zřejmě z předpokladu, že tam, kde probíhá spor o dítě, je snaha dítě ovlivňovat v zásadě u obou rodičů. Podle ustanovení 867 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: (1) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. (2) Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost. K tomu, jakou váhu mají soudy přikládat názoru nezletilého dítěte, se vyjádřil Ústavní soud již například ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 288/04 ze dne takto: I když právo nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, je jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší dospělým, resp. v projednávané věci obecným soudům, které musí korigovat představy i názory nezletilého o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. Obecné soudy ve smyslu ustanovení 100 odst. 3 občanského soudního řádu tedy vyslechnou nezletilého, ale k názoru nezletilého přihlíží právě s ohledem na věk, rozumovou a citovou vyspělost nezletilého. Občanský soudní řád v ustanovení 100 odst. 3 stanoví: V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti. Ve zjišťování názoru nezletilých dětí vidím jedno z největších úskalí opatrovnických řízení vůbec. A to i z důvodu značně rozdílných přístupů jednotlivých soudů či soudců ke způsobu kým a jak názor dítěte zjistit, a též v interpretaci názoru dítěte a jeho posouzení s ohledem na věk, rozumovou a citovou vyspělost a též relevanci při srovnání s ostatními zjištěními soudu. Možnost soudu zjistit skutečný názor dítěte za situace, kdy dítě nežije s oběma rodiči ve společné domácnosti, ale pouze s jedním z nich, je značně problematická. Od rizika nevědomé nebo i vědomé manipulace dítěte, kupování si jeho přízně, vytváření citové závislosti i citového vydírání až po riziko vytváření pocitu odpovědnosti v dítěti za případné upřednostnění jednoho rodiče před druhým, a tím přenášení pocitu odpovědnosti za konečné rozhodnutí soudu na nezletilé dítě. Nehledě k tomu, že momentální názor dítěte zdaleka nemusí být v souladu s jeho skutečnými dlouhodobými zájmy a korekce vysloveného názoru dítěte soudem by v takovém případě měla být namístě. 2 8/2018

3 Značný problém spatřuji již v samotném způsobu, jak soudy ke zjišťování názoru nezletilých dětí přistupují. Na základě zkušenosti z praxe se domnívám, že soudy nezletilé děti běžně neseznamují s tím, že dítě má právo (nejde o povinnost dítěte, a proto může své vyjádření i odmítnout zejména pro případy, že by mu taková výpověď mohla způsobit frustrující zážitky nebo z obavy, že se jeho verbalizované přání nebude některému z rodičů líbit) vyjádřit svůj svobodný názor, že k jeho názoru soud přihlédne, ale současně, že za výchovu dítěte odpovídají především oba jeho rodiče a o konečném výsledku řízení rozhodne soud. Z některých řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí se vyvinou složitá soudní řízení s obsáhlými spisy, obsahujícími mnoho listinných důkazů (vyjádření zástupců mateřských nebo základních škol či gymnázií, trenérů různých sportů či vedoucích zájmových kroužků, dětských lékařů, orgánů sociálně-právní ochrany dětí, odborných vyjádření psychologů, psychiatrů, pracovníků pedagogických poraden, znaleckých posudků, fotografií atd.), a přesto, že názor dítěte není klasickým důkazem, může soud názor dítěte upřednostnit před jinými zjištěními a listinnými důkazy provedenými v řízení, jež s názorem dítěte nejsou v souladu. Značným úskalím však je, že pro zjištění názoru nezletilého dítěte je mnohdy rozhodující kdo, kdy a jakým způsobem názor dítěte zjišťuje, když tyto faktory mají značný vliv na to, jaký názor dítě sdělí. Soudy ke zjišťování názoru nezletilých dětí přistupují ve skutečnosti velmi rozdílně. I při vědomí, že každý případ, a zejména každé dítě vyžaduje jiný, a proto individuální přístup, se lze setkat s velmi rozdílnými přístupy soudů, aniž by se nabízelo rozumné vysvětlení takových zásadních rozdílů. Tak bylo například slyšeno šestileté dítě v soudní síni před senátem odvolacího soudu. A slyšení trvající zhruba 10 až 12 minut zcela otočilo rozsudek soudu prvního stupně, odůvodněný mimo jiné i zjištěným názorem tohoto nezletilého dítěte v rámci vypracovaného znaleckého posudku s podstatně hlubším a podrobnějším šetřením, a korespondující se stanoviskem kolizního opatrovníka. Odvolací soud ve svém rozsudku na jednu stranu uvedl, že dítě je křehkou osobností, když posuzoval jeho věk a psychickou vyspělost oproti jeho vrstevníkům, a na druhou stranu v konečném důsledku na to samé dítě přenesl odpovědnost za výsledné hodnocení věci, které tak v podstatě založil na vyjádření dítěte, učiněné pro něj v neznámém prostředí, vůči jemu zcela neznámým lidem v několika minutách. Účastníci následně (neboť slyšení nebyli přítomni rodiče ani jejich právní zástupci) z rozsudku vyrozuměli, že slyšení dítěte bylo rozhodující pro zásadní změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, když jiné dokazování ve věci, oproti řízení prvoinstančnímu, nebylo odvolacím soudem provedeno. V jiném případě se dítě starší 13 let vyspěle a jednoznačně vyjádřilo před kolizním opatrovníkem a následně před soudem, že si přeje být v péči druhého rodiče, než je doposud (s uváděnými důvody, které lze shrnout jako podporu při vzdělávání a povahovou kompatibilitu s tímto druhým rodičem), a soud přesto nařídil vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění názoru tohoto dítěte, čímž sice došlo k dalšímu potvrzení zde pevného a setrvalého názoru dítěte, ovšem s prodloužením soudního řízení o několik měsíců a s nemalým navýšením nákladů řízení. Příkladmo a zjednodušeně uvedené, ale i další příklady z praxe ilustrují, že v některých řízeních je jedno aktuální vyjádření dítěte (zde ve věku 6 let) značně přeceněno a v jiných naopak názoru dítěte (zde ve věku 13 let), vyslovenému před samotným soudem i před 8/2018 3

4 kolizním opatrovníkem, soud zřejmě nedůvěřuje, aniž by však současně jakkoli zpochybnil vyspělost a věrohodnost názoru dítěte. Z hlediska zásady volného hodnocení důkazů lze rozdílným postupům soudů, kdy je třeba postupovat v záležitostech péče o nezletilé s ohledem na specifika každého případu, zřídka účinně cokoli podstatného vytýkat, z hlediska pohledu účastníků řízení jsou však rozhodnutí, resp. i procesní postupy soudů, značně nepředvídatelné a vykazují až příliš velkou míru subjektivního pohledu soudce. Z hlediska přijetí rozhodnutí soudů účastníky řízení vidím obecně v rámci současné praxe soudů jako důvěryhodnější zjišťování názoru dítěte prostřednictvím znaleckého posudku (i za cenu, že jeho vypracování soudní řízení prodlouží a prodraží a kvalita znaleckých posudků také bývá rozdílná), který v naprosté většině případů obsahuje pro účastníky mnohem podrobnější informace a závěry, na jejichž základě mohou účastníci snáze pochopit či přijmout rozsudek, včetně jeho odůvodnění, pokud se na závěry znalce odvolává. Pokud znalecké šetření provádí nestranný kvalitní odborník a je s dítětem zacházeno šetrně s ohledem na jeho věk, osobnost a momentální rozpoložení, je podle mé zkušenosti názor dítěte zjištěn nejvěrohodněji a nejobjektivněji. Je-li názor dítěte zjišťován prostřednictvím kolizního opatrovníka, velmi záleží na empatii, na schopnostech a na objektivitě daného pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který s nezletilým hovoří (s jiným opatrovníkem než pracovníkem OSPOD se lze setkat naprosto výjimečně). Bohužel se často stává, především u řízení probíhajících v Praze, že v průběhu několika měsíců se pracovník zastupující zájmy nezletilého dítěte v pozici opatrovníka několikrát změní, ten pozdější pak není dobře seznámen s celým obsahem spisu, dítě k němu nepojme potřebnou důvěru a namísto názoru dítěte je soudu předloženo stanovisko, odpovídající spíše pocitu dotyčného pracovníka. A nestává se tak často, že soud rozhodne jinak, než jaké je závěrečné stanovisko opatrovníka dítěte, mnohem častěji soudy stanovisko opatrovníka přebírají, případně upravují pouze dílčím způsobem. V rámci prováděného dokazování jsou ale účastníci alespoň seznámeni se zjištěními, která opatrovník učinil, a to včetně vysloveného názoru dítěte, někdy zjišťovaného i opakovaně, a ke kterým mají právo se vyjádřit a argumentovat případně jinými důkazy. Vícekrát jsem se setkala se situací, kdy bylo pro účastníky řízení nejméně pochopitelné a srozumitelné rozhodnutí soudu, pokud soud zjišťoval názor dítěte sám bez prostředníka (což je zákonem preferovaný způsob zjišťování názoru nezletilého dítěte), zejména v případě dětí nižšího věku. V těchto případech často účastník řízení, tedy rodič (když se účastníci a jejich právní zástupci z rozhodnutí soudu obvykle slyšení nezletilého z důvodu jeho ochrany nemohou účastnit), nemá možnost zjistit, jaké otázky byly nezletilému dítěti kladeny, jakou formou, v jaké atmosféře, jak nezletilé dítě reagovalo, zda pochopilo položené otázky a vůbec zda vyjádření dítěte odpovídá tomu, co je ze strany soudu účastníkům následně sděleno. Účastník řízení rodič pak může mít velkou nedůvěru v postup soudu, a domnívat se, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když se například po slyšení nezletilého dítěte, navštěvujícího 1. třídu základní školy, u soudu pouze dozví, že dítě dostalo občerstvení, a stručné shrnutí soudu o povídání si s nezletilým, z něhož není zřejmý doslovný průběh provedeného slyšení, ale z něhož vyplývá, že dítě se vyjádřilo zcela jinak, než se vyjádřilo před soudem stanoveným znalcem a než se dítě běžně vyjadřuje před svým rodičem. Pro tohoto rodiče je velmi obtížné smířit se s rozhodnutím soudu, 4 8/2018

5 založeném na takovémto zjištění názoru nezletilého. A pokud se tak stane u soudu odvolacího, nemá rodič ani možnost se proti takovémuto postupu soudu řádnými opravnými prostředky jakkoli bránit. Dalším úskalím při slyšení dítěte a zjišťování jeho názoru přímo soudem může být laická interpretace psychického vývoje vyslýchaného dítěte či psychologického rozboru jeho aktuálního stavu v odůvodnění rozsudku, o kterou se občas soudy pokouší, ke kterým však postrádají odbornou kvalifikaci. Sdělení, resp. verbalizované přání nezletilého dítěte, které může být ovlivněno mnoha faktory, jak již výše uvedeno, nepostačuje pouze soudem mechanicky převzít, ale je třeba je vyhodnotit, a je otázkou, do jaké míry jsou soudy nadány odbornými znalostmi, potřebnými k posouzení věrohodnosti vyjádření dítěte, a to zvláště u dětí nižšího věku. Byť ojedinělé, ale jsou i případy, kdy zjištění a závěry soudu v hodnocení psychického stavu dítěte jsou v rozporu se zjištěními, ke kterým dospěl soudní znalec z odvětví pedopsychologie. K uvedenému si dovolím upozornit na nálezy Ústavního soudu ČR (byť zde v trestněprávní oblasti), například na nález ze dne , sp. zn. III. ÚS 1330/11, kde je uvedeno: Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených principy tzv. spravedlivého procesu) se totiž uplatní názor, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (přičemž není ani podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje)., a nález ze dne , sp. zn. III. ÚS 1414/16: Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených výše k principům tzv. spravedlivého procesu) se uplatní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž není podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje. Opatrovnická řízení neprobíhají právě ojediněle, jejich účastníci sledují obdobná soudní řízení svých známých, příbuzných, prezentované v klasických sdělovacích prostředcích či na sociálních sítích a samozřejmě je porovnávají s těmi svými. Za velmi důležité považuji, aby z odůvodnění rozhodnutí soudů dostatečně a jednoznačně vyplývalo, jaké úvahy a okolnosti vedly soudy k jejich konkrétnímu rozhodnutí, proč určité důkazy a zjištění měly pro soud větší váhu než jiné, do jaké míry a proč rozhodly v souladu nebo naopak v rozporu s vysloveným názorem dítěte. Přepis podání účastníků, obecné odkazy na zákonná ustanovení, a jeden či dva odstavečky, že soud vzal v úvahu určité skutečnosti (aniž by podrobně vysvětlil, proč nepřikládal stejnou váhu skutečnostem jiným) a rozhodl v zájmu dítěte, v odůvodnění rozhodnutí soudu mnohdy způsobí, že je pro účastníka řízení s takovým rozhodnutím velmi obtížné se psychicky vyrovnat. Pokud je ale rozhodnutí soudu srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, je pro účastníky řízení snadnější přijmout i jiné rozhodnutí, než jaké očekávali nebo si přáli. Kromě toho, že nedostatečně odůvodněné rozhodnutí, jehož důsledkem je nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu, může vést k jeho zrušení Ústavním soudem ČR z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, nedostatečná či nepříliš srozumitelná odůvodnění 8/2018 5

6 rozhodnutí soudů rozhodně nepřispívají k posilování právního vědomí občanů, k respektu k rozhodnutím soudů, a tím i k ochotě dobrovolně je akceptovat. Osobně bych považovala za nejvíce splňující požadavky na řádné zjištění názoru dítěte, a to v přiměřeném čase, postup soudu, při kterém by slyšení nezletilého dítěte prováděl odborník z oblasti psychologie, psychiatrie, nebo případně pedagogiky za osobní přítomnosti soudce, jenž by tak mohl zvážit, zda otázky, kladené dítěti, nejsou sugestivní či kapciózní. Soudce by tak mohl s jistým odstupem přímo sledovat, jak dítě reaguje na každou otázku, zda mu dotazující pomáhá vyjádřit názor, event. zda názor za dítě neformuluje sám, jak i dotazující reaguje na odpovědi dítěte a zda tím nepředjímá jeho další odpovědi, zda vhodnými dotazy pomůže dítěti vyjasnit případné rozpory v jeho dosavadním jednání či vyjádřeních, zda například netlačí dítě k vyjádření za každou cenu, když je zřejmé, že ono nechce volit mezi variantami, které mu dotazující nabízí atp. Domnívám se, že názor či přání dítěte zjištěné naznačeným způsobem by pak bylo možné považovat za zásadní vodítko při hledání nejlepšího zájmu dítěte jako nejvyššího imperativu, a současně by bylo značně eliminováno nebezpečí, že by soud vyjádření dítěte bez dalšího převzal a své rozhodnutí založil toliko na jeho momentálním verbalizovaném přání a nikoli na pečlivém a komplexním posuzování zájmů dítěte, jak předjímá i Ústavní soud, když se k posuzování přání dítěte obecnými soudy opakovaně vyjádřil, například ve svým nálezech ze dne sp. zn. I. ÚS 2482/13 či ze dne , sp. zn. I. ÚS 1708/14. Jsou rodiče, kteří se nedokáží smířit s jiným rozhodnutím soudu ve věci úpravy poměrů svých nezletilých dětí, než s takovým, které sami považují za správné a které sami navrhují. Je však nemálo rodičů, kteří si přejí pro své děti klidné a spokojené dětství i za cenu, že rozhodnutí soudu nebude takové, jaké původně předpokládali a jaké si přáli. Pokud však porozumí hodnotícímu pohledu soudce, porozumí odůvodnění rozhodnutí soudu, je pravděpodobnější, že rozhodnutí soudu přijmou bez pocitu nespravedlnosti či křivdy, což zase může mít pozitivní vliv na faktické vztahy mezi rodiči, kteří již nejsou životními partnery, ale zůstávají rodiči svého společného dítěte. Současně se domnívám, že by obecně srozumitelnější a pečlivější odůvodnění rozhodnutí soudů přispěla k větší důvěře občanů k justici jako takové. Software pro komplexní správu advokátní kanceláře v souladu s GDPR! ZKUSTE ZDARMA NA 3 MĚSÍCE 6 8/2018