Skladby pro fagot českých autorů 20. století

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Hra na fagot Skladby pro fagot českých autorů 20. století Bakalářská práce Autor práce: Kateřina Kmínková, DiS. Vedoucí práce: MgA. Jaroslav Kubita Oponent práce: doc. Mgr. Roman Novozámský Brno 2015

2 Bibliografický záznam KMÍNKOVÁ, Kateřina. Skladby pro fagot českých autorů 20. století [Bassoon compositions by czech composers of 20th century]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta hudební, Katedra dechových nástrojů, rok s. Vedoucí diplomové práce MgA. Jaroslav Kubita. Anotace Diplomová práce Skladby pro fagot českých autorů 20. století pojednává o dílech, která vznikla od roku 1900 zhruba do roku 2000 pod pery českých autorů. V práci najdete informace k nejzákladnějším a nejčastěji interpretovaným skladbám, která v tomto období v českých zemích vznikla. Práce se věnuje také skladbám, které vznikly na objednávku soutěže Pražského jara. V diplomové práci naleznete i rejstřík dohledaných českých děl 20. století pro fagot. Annotation This final thesis "Bassoon compositions by czech composers of 20th century" overviews compositions of czech authors, written since 1900 until Inside this thesis you are going to find informations about the most basic and most commonly interpreted compositions, written in czech countries during this time period. Thesis is also dedicated to the compositions, that has been created especially for the order of the Prague Spring competition. In the thesis you will also find index containing found czech bassoon compositions of 20th century. Klíčová slova Fagot, 20. století, čeští skladatelé, fagot a klavír, fagot solo, fagot a orchestr, česká tvorba, současná hudba. Keywords Bassoon, 20 th century, Czech composers, bassoon and piano, solo bassoon, bassoon and orchestra, Czech music, contemporary music.

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 4. května 2015 Kateřina Kmínková

4 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce MgA. Jaroslavu Kubitovi, který se mnou práci průběžně konzultoval, ale také dalším fagotistům, kterými jsou například doc. Mgr. Roman Novozámský, Mgr. Michal Verner, MgA. Tomáš Františ, prof. Jiří Seidl a mnoho dalších, kteří mi poskytli nejen množství materiálů, vědomostí a zkušeností, ale i osobních rad, bez kterých by tato práce jen těžko vznikala.

5 Obsah PŘEDMLUVA... 1 ÚVOD HISTORIE FAGOTU V ČESKÉ REPUBLICE. ČESKÁ FAGOTOVÁ ŠKOLA O FAGOTU PRAŽSKÁ KONZERVATOŘ A JEJÍ FAGOTOVÉ ODDĚLENÍ, HLAVNÍ PŘEDSTAVITELÉ PRAŽSKÉ FAGOTOVÉ SCÉNY... 6 Gabriel Rauch a Josef Bettlach... 6 Vojtěch Gross... 7 Ludvík Milde... 7 František Dolejš a Josef Füger... 8 Otto Weber a Karel Pivoňka... 8 Karel Bidlo Jaroslav Řezáč a Jiří Formáček BRNĚNSKÁ KONZERVATOŘ A JEJÍ FAGOTOVÉ ODDĚLENÍ, JAMU V BRNĚ Josef Jakubec Jiří Nykodým František Svoboda ČESKÁ FAGOTOVÁ ŠKOLA DNES: JIŘÍ SEIDL, FRANTIŠEK HERMAN, ONDŘEJ ROSKOVEC, MICHAL VERNER, TOMÁŠ FRANTIŠ, JAROSLAV KUBITA, ROMAN NOVOZÁMSKÝ, MARTIN PETRÁK, VÁCLAV VONÁŠEK, LUMÍR VANĚK, LUBOŠ HUCEK, MILAN MUZIKÁŘ, VÁCLAV FÜRBACH, SVATOPLUK ČECH AJ Profesoři František Herman a Jiří Seidl Lumír Vaněk Michal Verner Jaroslav Kubita Roman Novozámský Ondřej Roskovec a Tomáš Františ Martin Petrák Václav Vonášek VLIV ROZMACHU ČESKÉHO HUDEBNÍHO ŠKOLSTVÍ V 19. A 20. STOLETÍ NA ČESKÉ HUDEBNÍ SKLADATELE 20. STOLETÍ SKLADBY PRO SÓLOVÝ FAGOT BÁCHOREK MILAN ŠEST CAPRICIÍ PRO FAGOT SÓLO Milan Báchorek (*1939) Šest capricií pro fagot sólo BODOROVÁ SYLVIE LUGARICIO FOR SOLO BASSOON Sylvie Bodorová (*1954) Laugaricio for solo bassoon HÁBA ALOIS SUITA PRO FAGOT SÓLO, OP Alois Hába ( ) Suita pro fagot sólo, op KURZ IVAN SÓLO PRO PANA DULCIANA Ivan Kurz (*1947) Sólo pro pana Dulciana ŠESTÁK ZDENĚK PĚT VIRTUOSNÍCH INVENCÍ PRO FAGOT Zdeněk Šesták (*1925) Pět virtuosních invencí pro fagot SKLADBY PRO FAGOT S DOPROVODEM KLAVÍRU GEMROT JIŘÍ RAPSODIE PRO FAGOT A KLAVÍR Jiří Gemrot (*1957) Rapsodie pro fagot a klavír HLOBIL EMIL DIVERTIMENTO PRO FAGOT A KLAVÍR... 30

6 Emil Hlobil ( ) Divertimento pro fagot a klavír LUCKÝ ŠTĚPÁN INTRODUKCE A CAPRICCIO PRO FAGOT A KLAVÍR Štěpán Lucký ( ) Introdukce a capriccio pro fagot a klavír MÁCHA OTMAR SONÁTA PRO FAGOT A KLAVÍR Otmar Mácha ( ) Sonáta pro fagot a klavír SIMON LADISLAV CONCERTO PRO FAGOTTO E ORCHESTRA DA CAMERA Ladislav Simon ( ) Koncert pro fagot a orchestr SLUKA LUBOŠ SONÁTA PRO FAGOT A KLAVÍR Luboš Sluka (*1928) Sonáta pro fagot a klavír TEML JIŘÍ TEATRO PICCOLO PRO FAGOT A KLAVÍR Jiří Teml (*1935) Teatro piccolo pro fagot a klavír SKLADBY PRO FAGOT S DOPROVODEM ORCHESTRU NEBO JINÉ VĚTŠÍ NÁSTROJOVÉ SKUPINY FUČÍK JULIUS STARÝ BRUČOUN Julius Fučík ( ) Starý bručoun, op KALABIS VIKTOR CONCERTINO PRO FAGOT A DECHOVÉ NÁSTROJE Viktor Kalabis ( ) Concertino pro fagot a dechové nástroje, op LUKÁŠ ZDENĚK KONCERT PRO FAGOT A SYMFONICKÝ ORCHESTR Zdeněk Lukáš ( ) Koncert pro fagot a smyčcový orchestr PAUER JIŘÍ KONCERT PRO FAGOT A ORCHESTR Jiří Pauer ( ) Koncert pro fagot a orchestr SKLADBY PRO FAGOT VZNIKLÉ NA OBJEDNÁVKU SOUTĚŽE PRAŽSKÉHO JARA FESTIVAL PRAŽSKÉ JARO, VZNIK SOUTĚŽE MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽ PRAŽSKÉHO JARA V OBORU FAGOT ZÁVĚR POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE SEZNAM ILUSTRACÍ SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHY... 1

7 Předmluva Skladeb pro fagot, které vznikly v 20. či 21. století pod perem českých autorů, není zdaleka tak málo, jak by se mohlo zdát. Fagotista se může setkat s více než dvěma sty tituly, které vznikaly od počátku 20. století až do současnosti. Mezi ně patří skladby různé náročnosti i povahy. Velké rozdíly jsou i v technické stránce interpretace: existují skladby, které mohou být předneseny i začátečníkem, jsou pak ale i takové, které jsou oříškem i pro ty nejzkušenější hráče na fagot. Pro mnohé fagotisty nastává potíž při pokusu se v oněch skladbách zorientovat. Mnoho ze zmiňovaných skladeb se již roky nehrálo, některé noty nebyly nikdy vydány, u většiny skladeb potom neexistují ani profesionální zvukové záznamy. Jak má tedy student konzervatoře či vysoké školy možnost prokouknout do moderního světa české fagotové tvorby? Jak může poznat hudbu, která se psala a píše v naší vlasti pro nástroj, na který již roky hraje, který je jeho studijním oborem a nástrojem, který ho bude jednou živit? Všechny informace si musí student pečlivě posbírat jako střípky. Mým záměrem je sepsat práci, která by mohla posloužit jako příručka při vybírání skladeb, které se chystá hráč interpretovat, aby sloužila i jako malý pomocník při nácviku skladeb, aby pomohla fagotistovi s pochopením vnitřního významu skladby a osvětlila mu podmínky, při kterých skladba vznikala. Nejdůležitější myšlenkou práce ovšem je, že v ní hráč najde všechny informace pohromadě a celistvě. Výběr tématu by se mohl zdát nepříliš vhodný pro fagotistku v mém věku. Vždyť sama jsem při přípravě práce teprve poznávala jména mnohých skladeb i některých autorů a mé zkušenosti s interpretací skladeb českých autorů 20. století nejsou příliš rozsáhlé. Nicméně jsem měla chuť probojovat se četnými tituly a poznat pro mne dosud neznámé a opomíjené pole. Zajímala mne i otázka, proč se vlastně díla českých autorů neinterpretují častěji. K samotné interpretaci bývá hráč student často donucen až podmínkami českých interpretačních soutěží. Původní záměr napsat práci o všech skladbách pro fagot českých autorů 20. století mi však zkomplikoval fakt, že skladeb daného určení je několikanásobně více, než jsem při výběru tématu odhadovala. Zpracovat toto téma v celé jeho šíři, jak jsem původně zamýšlela, by dalo materiálu a stran na kvalitní disertační práci. Byla jsem tedy především z rozsahových důvodů nucena práci zúžit a vymezit konkrétní výběr zpracovávaných skladeb. 1

8 Byla bych moc potěšena, kdyby moje práce vnukla ideu mým kolegům na vysokých školách i našim následovníkům interpretovat skladby pro fagot českých autorů 20. století častěji. 2

9 Úvod Cílem této práce není zdokumentovat všechny skladby pro fagot, které ve 20. století pod rukama českých skladatelů vznikly. To pravděpodobně ani není reálné, neboť ne všechny skladby, které kdy spatřily světlo světa, je možné dohledat. Mým cílem je uvést především skladby, které se ukotvily v repertoáru českých fagotistů, ty skladby, které poznamenaly českou fagotovou školu, nebo zaujaly nějakou důležitou pozici v historii české fagotové tvorby. Postupně jsem prošla notový archiv Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, archiv Akademie múzických umění v Praze, archiv Pražské konzervatoře, seznam děl pro fagot v Ústřední knihovně v Praze, prostudovala jsem online katalog knihovny Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě, soukromé archivy fagotistů Pražské konzervatoře 1 a pečlivě si zaznamenala název každé dohledané skladby českých autorů, která ve 20. století pro fagot vznikla. Půjčila jsem si k prostudování veliké množství pramenů převážně not a partitur, z čehož některé byly originální vydané publikace, jiné staré i nové kopie, špatně čitelné xeroxy, některé ručně psané originály či přepisy. Z celkového množství dohledaných skladeb jsem potom vybrala 16 děl, kterým se budu věnovat zásadněji. Pro samotný výběr oněch skladeb jsem sestavila dotazník zaměřený na fagotisty všech věkových kategorií. Dotazníkem jsem se snažila zjistit četnost provádění jednotlivých skladeb a jejich ukotvení v povědomí fagotové veřejnosti. Práci jsem rozdělila do více částí. V první kapitole se snažím nastínit situaci, která v českých zemích fagotové tvorbě předcházela, jak vypadala česká fagotová škola a co mohlo spustit trend psát mnohem častěji sólová díla pro fagot. V druhé části práce se postupně věnuji samotným skladbám a jejich autorům. Skladby v této pasáži pro větší přehlednost rozděluji do tří kapitol skladby pro sólový fagot, skladby s doprovodem klavíru a skladby pro fagot a orchestr či jinou větší nástrojovou skupinu. V páté kapitole jsem nechala prostor pro seznámení se s historií soutěže Pražského jara, především co se fagotu týká, neboť hlavně tato soutěž se zasazuje o interpretaci děl českých skladatelů 20. století (dnes již i 21. století). 1 Především archiv Michala Vernera, který má u sebe velikou část sbírky not po svém předchůdci J. Formáčkovi. 3

10 S pomocí notových materiálů, nahrávek, bookletů z CD, záznamů koncertů, rozhovorů se staršími kolegy fagotisty, rozhovorů se samotnými skladateli a také použitím mnoha publikací jsem sestavila závěrečnou práci svého studia. 4

11 1 Historie fagotu v České republice. Česká fagotová škola. 1.1 O fagotu Použití dvouplátkových nástrojů má ve světě velikou tradici. Již ve středověku se používaly hluboké dvouplátkové nástroje, které si dnes můžeme prohlédnout v některých muzeích. Jsou to například nástroje basový bomhart nebo raket. Dnes se vědci přiklánějí k názoru, že fagot vznikl v Itálii v 16. století a jeho přímým předchůdcem je dulcian. Můj pohled na fagot je, že ani dnes se mi nástroj nejeví příliš dokonale a nástrojaři i v dnešní době vymýšlejí nové techniky výroby a hledají způsoby, jak interpretům hru na fagot ulehčit. Není tedy divu, že v 16. století nebyl fagot nikterak dokonalý. Zvuk prvního fagotu nebyl příliš konkrétní, byl spíše bzučivý a nebyl tak kulatý jako dnes. Rozsah měl výrazně menší než dnes, což bylo dáno i tím, že fagotisté měli tehdy k dispozici pouze tři klapky. Fagot procházel různými úpravami a údajně již v roce 1578 norimberský nástrojař Zikmund Schnieler vyráběl fagoty sériově. Kolem roku 1790 měl fagot 5 klapek, ale již na začátku 19. století opět prošel úpravou a přidáním několika klapek se podařilo rozšířit jeho rozsah. V té době se na fagot dalo hrát poměrně dobře v tóninách F, B, C a G dur, g moll a e moll. V roce 1831 vznikla v Biebrichu nad Rýnem slavná nástrojařská díla, kde se vyrábějí fagoty až do současnosti, jejím zakladatelem byl Johan Adam Heckel. Fagot je jediný z dřevěných dechových nástrojů, u kterého se nevžilo použití Böhmova systému, nýbrž ve většině Evropy se používá systém Heckelův (oproti francouzskému systému je jeho tón silnější a kulatější). Oproti dřívější době se fagot technicky velice zdokonalil, ačkoli i dodnes je mnoho tónů intonačně nepřesných a některé spoje jsou na fagotu velmi obtížné. Přesto skladatelé 20. století opouští do té doby velkými mistry používané fagotové tóniny s b (F dur, B dur) a skládají s oblibou díla, která jsou mnohdy technicky, rozsahově i zvukově pro interprety velmi náročná. 5

12 1.2 Pražská konzervatoř a její fagotové oddělení, hlavní představitelé pražské fagotové scény Pražská konzervatoř je nejstarší školou svého typu ve střední Evropě. V době před vznikem konzervatoře se mohli studenti a mladí lidé vzdělávat jen soukromě u starších hudebníků a počet profesionálních hráčů byl velmi nízký i na to, aby v Praze mohl hrát třeba i jeden orchestr. Dne 25. dubna 1808 bylo českými šlechtici podepsáno povolání, ve kterém oznamovali, že se sdružují za účelem pozvednutí hudby v Čechách, která v té době byla na velikém úpadku. Jejich záměrem bylo angažovat pro každý nástroj výborného interpreta a umělce, který by nejen hrál v orchestru, nýbrž i vychovával a vzdělával skupinu žáků. Nabízeli se za to zaplatit ročně dohromady 2700 zlatých. Tento spolek nesl úřední název Jednota pro zvelebení hudby v Čechách a jejich povolávací listina je považována za zakládací listinu Pražské konzervatoře. První školní rok byl zahájen 24. dubna 1811 a učilo se nejdříve v bytech samotných učitelů, na podzim roku 1811 již v budově dominikánského kláštera sv. Jiljí. Prvním ředitelem byl Friedrich Dionys Weber 2. Gabriel Rauch a Josef Bettlach Společně se vznikem Pražské konzervatoře se dá mluvit i o vzniku české fagotové školy. Prvním pedagogem ústavu ve hře na fagot byl Gabriel Rauch. Vyučoval denně dvě hodiny a měl roční plat 600 zlatých. Svůj úřad nastoupil 8. března 1811 a vzdal se jej již za rok ze zdravotních důvodů. Dalším fagotistou, který na Pražské konzervatoři vyučoval, byl hráč Německého divadla (dnes Stavovské) Josef Bettlach. Josef Bettlach se stal autorem první české školy hry na fagot, která by měla být dodnes zachována v archivu Pražské konzervatoře. Za 36 let své kariéry vychoval 28 fagotistů (1. Ant. Gellert, který se jako výborný sólista uchytil v zahraničním orchestru v Petrohradě; dále např. Alois Kössl a Fr. Straka, kteří účinkovali při odhalení pomníku W. A. Mozarta v Salcburku v roce 1842; Václav Neukirchner, komorní virtuos ve Stuttgartu, první z českých fagotistů, který se živil sólovým vystupováním, autor mnoha skladeb, etud a škol pro fagot). V roce 1858 se konala veliká slavnost u příležitosti 50. výročí od založení Pražské konzervatoře. Byli 2 Friedrich Dionys Weber, také Bedřich Diviš Weber, nar. 9. října ve Velichově u Karlových Varů, zem. 25. prosince 1842 v Praze, byl hudební skladatel, hudební vědec a pedagog, stal se prvním ředitelem Pražské konzervatoře, mj. byl také ředitelem Pražské varhanické školy. 6

13 pozváni všichni členové Jednoty, zástupci konzervatoří z Paříže, Bruselu, Milána, Vídně, Lipska, Neapole a Mnichova. Mezi významnými umělci, kteří na slavnosti koncertovali (mj. J. Joachim, G. Rossini) byli požádáni o sólové vystoupení dne 7. června nejlepší žáci konzervatoře, mezi kterými byl i fagotista Václav Neukirchner. Největší dojem na obecenstvo učinil slavný mistr a komorní virtuos na fagot Václav Neukirchner svým nedostižitelným přednesem vlastní skladby Fantasie pro fagot. Jeho reprodukční umění bylo jistě mistrovské, dokázal-li v tak velké konkurenci tehdy slavných virtuosů získat tohoto úspěchu. 3 Tehdejší tisk psal, že Praha jistě ještě tak velkolepý koncert nezažila. V těchto dnech se stala Praha hudebním centrem Evropy, bylo zde přítomno 165 umělců z Evropy i Ameriky. Vojtěch Gross V roce 1848 po odchodu J. Bettlacha nastupuje na učitelské místo fagotisty jeho žák Vojtěch Gross. Učí zde celých 38 let až do roku V době jeho nemoci v roce 1875 jej zastupoval kolega z Německého divadla Antonín Crha. Mezi jeho nejslavnější žáky patří Ludvík Milde a František Dolejš, kteří se později oba stali pedagogy Pražské konzervatoře. Ludvík Milde Ludvík Milde se narodil 30. dubna 1849 v Praze, jeho matka byla Němka a otec Čech. Na Pražské konzervatoři studoval nejdříve obor fagot ( ), později studoval klavír a kompozici na varhanické škole u profesora Skuherského ( ). Po studiích si našel místo učitele fagotu na konzervatoři v Bukurešti, v roce 1886 však uspěl u konkurzu na místo pedagoga fagotu v Praze, kde učil nejen na fagot, ale od roku 1889 i hře na klavír. Pravděpodobně po odmítnutí nabídky k sňatku s dcerou tehdejšího ředitele Pražské konzervatoře se odstěhoval zpět do Bukurešti, kde žil nejspíš až do roku Později se léčil se srdeční chorobou v Teplicích a v Německu, kde také roku 1913 zemřel. Místo zpopelnění není známo. Ludvík Milde byl podle vzpomínek jeho žáka Josefa Fügera elegantní muž, který o sebe dbal. Osvojil si aristokratické chování a se svými studenty příliš nemluvil. 3 BEDNÁŘ, Jaroslav. Vznik a vývoj české fagotové školy. Praha, Diplomní úkol. HAMU v Praze. 7

14 Ačkoli byl Ludvík Milde na Pražské konzervatoři poměrně krátce, českou fagotovou školu velmi proslavil. Napsal tři alba fagotových studií a dvě alba koncertních etud, podle kterých se dodnes ještě učí po celém světě. Mezi jeho nejslavnější skladby pro fagot se řadí Koncert f moll pro fagot a klavír, Koncert a moll a Andante a Rondo. Mezi jeho nejslavnější žáky se řadí Julius Fučík (skladatel, fagotista, kapelník) nebo Jan Horník (údajně fenomenální fagotista, angažován v Oděse, později vojenským kapelníkem, zahynul záhy v ruské revoluci roku 1905). František Dolejš a Josef Füger František Dolejš, hudebník a vzdělaný člověk, nastoupil na Pražskou konzervatoř 10. listopadu Zajímavostí je, že mu byla udělena lhůta jednoho roku ke cvičení, neboť v té době již 25 let na fagot nehrál. Na konzervatoři působil do roku 1925 a vychoval 20 absolventů (Jan Fišnar působil v Americe, František Hon ve Finsku a Švédsku, Otto Weber). Pedagog Pražské konzervatoře K. Hofmeister ve svých vzpomínkách uvádí, že F. Dolejš fagot nenáviděl. Byl spiritista a vegetarián. Josef Füger se narodil 24. ledna 1877 v Bělé pod Bezdězem. Na Pražské konzervatoři studoval hru na fagot u Ludvíka Mildeho a skladbu u Karla Steckera a Karla Knittla 4. Za svého života působil jako fagotista v Helsinkách, Petrohradu, ve Stockholmu a ve Vídni. Na Pražské konzervatoři vedl fagotovou třídu a učil na nižším klavírním oddělení. Zastával také funkci sólofagotisty orchestru opery Národního divadla v Praze. Z politických důvodů musel v roce 1939 odejít do výslužby. Od roku 1948 pak působil jako učitel hry na fagot na Akademii múzických umění v Praze. Mezi jeho nejvýznamnější žáky se řadí Karel Pivoňka (později sólista Národního divadla v Praze, pedagog konzervatoře a AMU v Praze) a Karel Bidlo (hráč České filharmonie). Otto Weber a Karel Pivoňka Otto Weber byl pedagogem Pražské konzervatoře od roku Dříve byl angažován v orchestru Svobodného divadla v Rusku. Po návratu působil jako první fagotista v Národním divadle v Brně, později přijal již zmíněné místo na Pražské 4 Karel Stecker ( ) byl český hudební skladatel a pedagog na konzervatoři v Praze. Karel Knittl ( ) byl český hudební skladatel, dirigent, sbormistr, pedagog. Od roku 1904 byl ředitelem Pražské konzervatoře, kde připravil podrobné učební osnovy. Zavedl například i pedagogickou přípravu pro budoucí učitele. 8

15 konzervatoři. Bohužel nebyl pedagogem příliš dlouho, neboť v roce 1944 se na konzervatoři přestalo vyučovat. Na konci války v roce 1945 se Otto Weber osmělil vyjít z úkrytu, byl polapen německými vojáky a před vlastním domem zabit. Karel Pivoňka ( ) začal učit hře na fagot na Pražské konzervatoři na jaře Byl žákem Josefa Fügera a Františka Dolejše, poté členem orchestru Národního divadla v Záhřebu, od roku 1928 fagotistou orchestru opery Národního divadla v Praze. Od roku 1946 vyučoval na nově založené AMU v Praze. Mezi jeho nejvýznamnější žáky se řadí R. Komorous 5, M. Masier (fagotista Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, pedagog HAMU v Praze), J. Řezáč, J. Formáček, J. Brožek (učitel na ZUŠ v Havlíčkově Brodě, ke studiu na konzervatoři připravil desítky fagotistů, klarinetistů či hobojistů; jeho dcera Jana Brožková je významná česká hobojistka), V. Horák (známý především jako výborný výrobce fagotových a kontrafagotových strojků), J. Seidl, F. Herman, J. Meszáros (významný fagotista, narozený na jihovýchodě Slovenska, studoval v Čechách u Karla Pivoňky, později emigroval a působil ve Švýcarsku na Konzevatorium Winterthuru a v Musikkollegium Winterthur; jeho syn Gabor Meszaros je také fagotistou), J. Spěvák (pedagog fagotu na konzervatoři v Teplicích) či L. Vaněk. Karel Pivoňka nahrál v Českém rozhlase na padesát sólových relací. Byl významným sólistou a s Orchestrem hl. m. Prahy FOK nahrál mj. Koncert C dur J. A. Koželuha. S touto nahrávkou sklízel úspěch nejen u nás, ale i ve světě. Pro své žáky napsal Školu hry na fagot, Vývojové etudy, Malé etudy, Variace v moll stupnicích, Rytmické studie a Virtuosní etudy. Při oslavách šedesátých pátých narozenin se sešli jeho žáci pod balkonem jeho pražského bytu a hráli na fagoty. Kvůli sešlosti byl dokonce policisty v ulici přerušen provoz. Karel Pivoňka zemřel ve věku nedožitých osmdesáti let. 5 Rudolf Komorous (nar v Praze) je český významný fagotista a skladatel. Po studiích na Pražské konzervatoři a HAMU (fagot u K. Pivoňky, skladba u P. Bořkovce) se stal fagotistou Smetanova divadla. Studoval v Pekingu, založil soubor Musica Viva Pragensis (zaměření na soudobou hudbu). V roce 1969 emigroval do Kanady, kde žije do současnosti. Stal se ředitelem University of Victoria v Kanadě a School for the Contemporary Arts na Simon Fraser University ve Vancouveru. 9

16 Karel Bidlo Karel Bidlo se narodil roku 1904 v Hluboké nad Vltavou v nehudební rodině jako nejstarší z šesti dětí. Od šesti let se učil hře na housle a klavír. V šestnácti letech mu zemřela matka a Karel Bidlo se rozhodl pečovat sám o sebe, zamířil tedy na vojnu k hudbě, kde poprvé přišel do styku s fagotem. Po třech letech vojny a jednom roce působení v divadle v Záhřebu se rozhodl nastoupit na Pražskou konzervatoř. Po výborných koncertních výkonech ho sám Václav Talich pozval ke konkurzu do České filharmonie, který splnil. Ačkoli si přál hrát kvůli nedostatku zkušeností fagot druhý, byl dirigentem a svým učitelem Josefem Fügerem přesvědčen, ať přijme post sólofagotisty. V roce 1950 se stal Karel Bidlo pedagogem Pražské konzervatoře. Karel Bidlo byl jedním z nejdůležitějších představitelů české fagotové scény. Natočil množství nahrávek a premiéroval koncerty M. Spisaka či J. Pauera. Za své zásluhy byl několikrát během svého života oceněn. Karel Bidlo zemřel v roce 1992 v Praze. Jaroslav Řezáč a Jiří Formáček Jaroslav Řezáč se narodil roku Studoval u Karla Pivoňky, působil ve Smetanově divadle v Praze a především v Českém nonetu. Působil na Pražské konzervatoři, mezi jeho nejvýznamnější žáky se řadí Jaroslav Kubita, Svatopluk Čech, Pavel Langpaul, Martin Petrák a další. Jaroslav Řezáč zemřel roku Jiří Formáček se narodil roku 1931 a byl významným fagotistou už za svých studií, kdy získal řadu významných ocenění. Stal se pedagogem hry na fagot na Pražské konzervatoři, mezi jeho nejslavnější žáky můžeme zařadit například Josefa Ketnera, Michala Vernera, Ondřeje Roskovce aj. Pro své žáky napsal Školu násobného staccata. Jiří Formáček působil jako sólofagotista České filharmonie. Zemřel roku Brněnská konzervatoř a její fagotové oddělení, JAMU v Brně V roce 1919 vzniká druhá konzervatoř v České republice Státní konzervatoř Brno. Hned od vzniku školy učil hře na fagot František Bříza, působil zde však pouze do roku Místo po něm převzal Otto Weber, který zde učil do roku 1940, poté však 10

17 odešel vyučovat na konzervatoř pražskou a místo po něm převzal Jan Fürst, který zastával post pedagoga fagotu od roku 1940 do roku Následujícím učitelem hry na fagot byl Václav Souček, který však působil pouze do roku Od vzniku konzervatoře do roku 1945 absolvovalo školu pouze pět fagotistů. Josef Jakubec Veliká změna přichází s novým učitelem hry na fagot Josefem Jakubcem. Josef pocházel z početné rodiny patnácti dětí. Byl odmalička výborným muzikantem, od patnácti let studoval na fagot v Zadaru (dnes Chorvatsko, školu zvolili z finančních důvodů). Postupně zastával místo prvního fagotisty v Olomouci, v rozhlasovém centru v Ostravě a v symfonickém orchestru v Brně. Po vzniku Janáčkovy akademie múzických umění v Brně vyučoval Jakubec hru na fagot i tam. Mezi jeho nejdůležitější žáky se řadí František Svoboda, Jiří Nykodým, Pavel Zatloukal (pedagog Státní konzervatoře Brno, ředitel Konzervatoře Evangelické akademie Olomouc). Jiří Nykodým Jiří Nykodým se narodil roku 1938 v Olešnici na Moravě. Studoval na Státní konzervatoři Brno pod vedením Josefa Jakubce, u kterého pokračoval i později na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 1962 působil jako fagotista v orchestru Janáčkovy opery. Za svého života vyučoval na Státní konzervatoři Brno v letech Byl zakládajícím členem souboru Fagoti Brunenses. Mezi jeho nejúspěšnější žáky se řadí Vlastimil Hrda (fagotista Moravské filharmonie Olomouc), Tomáš Františ a Marie Dunglová (orchestr Národního divadla v Praze). Dnes tráví úspěšný fagotista a pedagog Jiří Nykodým svůj důchodový čas na chalupě na Vysočině. František Svoboda František Svoboda se narodil roku 1935 v Brně v Husovicích. Od šesti let hrál na housle a na klavír, jako samouk na klarinet a saxofon. Přijímací zkoušky na konzervatoř skládal František Svoboda v oboru klavír, nakonec byl však přijat ke studiu hry na fagot u Josefa Jakubce. Již po třech letech se stává prvním fagotistou ve Zpěvoherním orchestru Státního divadla v Brně, po roce nastupuje do Brněnského 11

18 rozhlasového orchestru lidových nástrojů. O další dva roky později v roce 1956 nastupuje do nově vzniklé Státní filharmonie Brno na post sólofagotisty. František Svoboda natočil řadu rozhlasových snímků. Od roku 1963 vyučoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně po boku svého učitele Josefa Jakubce a v roce 1966 po něm fagotové oddělení převzal. Vyučoval také na brněnské konzervatoři, v roce 1990 byl jmenován docentem, v roce 1993 předkládá k profesorskému řízení práci Vibrato ve hře na fagot, jelikož však náhle umírá, je mu profesura udělena in memoriam v roce Po Františku Svobodovi se uvolňuje místo fagotisty na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění a postupně se na pozici pedagoga hry na fagot vystřídali Jiří Nykodým, Vavřinec Špaček a Dušan Drápela 6. V roce 1998 uspěl u konkurzu fagotista Roman Novozámský, který je dodnes docentem a vedoucím katedry na JAMU v Brně. 1.4 Česká fagotová škola dnes: Jiří Seidl, František Herman, Ondřej Roskovec, Michal Verner, Tomáš Františ, Jaroslav Kubita, Roman Novozámský, Martin Petrák, Václav Vonášek, Lumír Vaněk, Luboš Hucek, Milan Muzikář, Václav Fürbach, Svatopluk Čech aj. Dnes českou fagotovou školu tvoří bohatá a široká základna učitelů fagotu na základních uměleckých školách, pedagogů na konzervatořích a hudebních gymnáziích a profesorů hry na fagot na vysokých uměleckých školách. Tuto pedagogickou sféru ještě rozšiřují další fagotisté, kteří svým koncertováním, nahráváním sólových skladeb a vzorovými přednesy skladeb na koncertních pódiích přispívají do hudebního vzdělávání mladých fagotistů. V neposlední řadě jsou to také fagotisté a profesionální hráči, kteří neučí na žádné z českých škol pravidelně, ale pořádají letní kurzy hry na fagot. Takových vzorů a představitelů české fagotové školy jsou v České republice desítky a jistě by o nich mohla vzniknout zajímavá práce. Z důvodu jiného zaměření práce se nemohu zmínit o všech, zkusím však 6 Vavřinec Špaček, fagotista, studoval na JAMU v Brně. Dušan Drápela, fagotista, člen Státní filharmonie Brno. 12

19 udělat stručné shrnutí, jak to v dnešní době s fagotovým školstvím v České republice vypadá. Budu přitom vycházet z teorie, že základnu hudebního vzdělání tvoří především Pražská konzervatoř, Státní konzervatoř v Brně, Akademie múzických umění v Praze a Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Ačkoli zmínit i jiné fagotisty, jako například J. Spěváka, který dlouhá léta vychovával úspěšné fagotisty na konzervatoři v Teplicích, M. Křiváčka (konzervatoř v Plzni), Z. Fintese (konzervatoř a Hudební fakulta Ostravské univerzity v Ostravě), Z. Halouna (Konzervatoř České Budějovice), M. Kubáče (Konzervatoř Pavla Vejvanovského v Kroměříži) by bylo snad alespoň zdvořilou nutností. Profesoři František Herman a Jiří Seidl Ti, kdož dnes učí na konzervatořích a hudebních fakultách akademií v Praze a v Brně jsou veliké osobnosti fagotu a špičkoví muzikanti. Například František Herman a Jiří Seidl, oba titulovaní profesoři Hudební fakulty Akademie múzických umění, dlouholetí hráči České filharmonie, dodnes nejuznávanější fagotisté v České republice. Jejich jména si většina předních českých fagotistů spojuje s velmi přísným a nekompromisním přístupem k výuce, což se sice vrylo do paměti nejednomu žákovi, zato však daly jejich pedagogické metody vzniknout celé řadě špičkových hráčů a virtuosních fagotistů. Lumír Vaněk Současníkem prof. Františka Hermana a prof. Jiřího Seidla je Lumír Vaněk, významný český fagotista původem z Horní Lhoty ve Slezsku. Za svého života byl hráčem Orchestru hl. m. Prahy FOK, ale také spolupracoval s Pražskou komorní filharmonií a od roku 2007, kdy odešel z FOK, hraje s Českým národním symfonickým orchestrem. Lumír Vaněk nahrál mnoho sólových skladeb, mezi něž patří například Koncert C dur J. A. Koželuha, Koncert pro fagot a orchestr L. Simona, Hindemithova Sonáta pro fagot a klavír aj. Michal Verner Michal Verner byl studentem Jiřího Formáčka na Pražské konzervatoři a Františka Hermana na HAMU. Působil jako fagotista Symfonického orchestru Československého rozhlasu a jako pedagog Pražské konzervatoře. Věnuje se 13

20 především barokní hudbě, se svou hudební rodinou založil Verner collegium, se kterým pravidelně nastudovává řadu převážně barokních skladeb. Jaroslav Kubita Jaroslav Kubita se narodil roku 1966 v Olomouci. Studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Řezáče, později na HAMU u prof. Františka Hermana a J. Seidla. Hrál v orchestru Smetanova divadla v Praze, později byl členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu, v roce 1996 udělal konkurz na post sólofagotisty do orchestru České filharmonie. Jaroslav Kubita v současné době vyučuje na Janáčkově akademii múzických umění. Natočil řadu sólových i komorních skladeb. Premiéroval například koncert J. Lokaje 7. Roman Novozámský Společně s Jaroslavem Kubitou učí na JAMU v Brně Roman Novozámský, který v současné době vede dechové oddělení zdejší Hudební fakulty. Roman Novozámský taktéž učí na Státní konzervatoři Brno a od roku 1993 do roku 2004 (s roční pauzou vojenská služba) byl členem Státní filharmonie Brno. Je významným pedagogem a uznávaným muzikantem. Společně s Pavlem Zatloukalem představují dnes brněnskou část české fagotové školy. Ondřej Roskovec a Tomáš Františ V Praze momentálně tvoří důležitý díl české fagotové školy Ondřej Roskovec a jeho kolega a přítel Tomáš Františ. Ondřej Roskovec studoval na Pražské konzervatoři u Jiřího Formáčka a na HAMU u prof. Františka Hermana a prof. Jiřího Seidla. Roku 1995 vyhrál konkurz do České filharmonie, kde po odchodu Františka Hermana do důchodu v roce 2006 zastává post sólofagotisty. Ondřej Roskovec je spoluzakladatelem dechového kvintetu Afflatus a od roku 2002 je úspěšným pedagogem Pražské konzervatoře. Tomáš Františ původem z Vrbátek u Prostějova studoval na Státní konzervatoři v Brně u Jiřího Nykodýma, později na Akademii múzických umění u profesorů Františka Hermana a Jiřího Seidla. Tomáš Františ byl od svých 18 let sólofagotistou Brněnské filharmonie, později byl sólofagotistou 7 Jakub Lokaj (nar. 7. července 1752 v Cítolibech, datum úmrtí neznámé) byl český hudební skladatel období klasicismu. 14

21 Pražské komorní filharmonie a v současnosti působí jako hráč České filharmonie. Tomáš Františ premiéroval v České republice koncerty A. Joliveta, či J. Francaixe a Z. Lukáše. V letech 2003 až 2007 byl pedagogem JAMU v Brně. Momentálně působí jako učitel fagotu na Pražské konzervatoři. Martin Petrák Havlíčkobrodský rodák Martin Petrák se učil hře na fagot u Josefa Brožka, později na Pražské konzervatoři ve třídě Jaroslava Řezáče a na Akademii múzických umění u profesorů Františka Hermana a Jiřího Seidla. Věnuje se především interpretaci barokní hudby, od roku 2005 je členem České filharmonie a pedagogem na Hudební fakultě Ostravské univerzity v Ostravě. Václav Vonášek Václav Vonášek studoval na konzervatoři v Plzni u Matouše Křiváčka a později na Akademii múzických umění u profesorů Františka Hermana a Jiřího Seidla. Za svůj život získal mnoho soutěžních ocenění, mezi které patří i 1. místo a titul laureráta na soutěži Pražského jara z roku 2009 či 3. cena na Mezinárodní soutěži ARD Mnichov v roce Je významným českým sólistou, propaguje fagot jako sólový nástroj. Působí v České filharmonii a věnuje se i pedagogické aktivitě je lektorem Mistrovských kurzů v Domažlicích. Všichni tito pedagogové tvoří společně s dalšími fagotisty velmi širokou základnu pro vzdělávání v oboru fagot v České republice. Působí společně s dalšími předními interprety, sólisty, orchestrálními hráči, kterými jsou například Václav Führbach (1. fagotista Pražské komorní filharmonie a Orchestru hl. m. Prahy FOK, lektor akademiků PKF), Milan Muzikář (sólofagotista Symfonického orchestru Českého rozhlasu, premiéroval koncerty O. Kulaka či A. Pavlorka), Luboš Hucek (1. fagotista orchestru Národního divadla v Praze , 1. fagotista Orchestru hl. m. Prahy FOK), Lukáš Kořínek (sólofagotista Pražského komorního orchestru bez dirigenta, pedagog Gymnázia a hudební školy hlavního města Prahy), Svatopluk Čech (sólofagotista Orchestru hl. m. Prahy FOK), Pavel Langpaul (sólofagotista 15

22 Symfonického orchestru Českého rozhlasu). Nejen oni, ale i další nejmenovaní fagotisté představují zástupce české fagotové školy dnes. 1.5 Vliv rozmachu českého hudebního školství v 19. a 20. století na české hudební skladatele 20. století Shrneme-li si, jak se vyvíjelo české hudební školství, je zřejmé, že došlo k velikému rozmachu české fagotové školy a fagotu v českých zemích vůbec. Od doby, kdy v roce 1811 vznikla první hudební střední škola na území dnešní České republiky, uplynulo již více než 200 let. Za tu dobu povstaly konzervatoře po celém českém území, tři vysoké hudební školy (Praha, Brno, Ostrava), pravidelně se pořádají letní mistrovské kurzy hry na fagot. Je zřejmé, že se zvyšujícím se počtem hudebních škol dochází i k nárůstu hráčů na fagot. Rozmach se projevuje samozřejmě ve všech oborech. Na začátku 19. století stěží fungoval jeden stálý orchestr v Praze, dnes jich jsou v celé České republice desítky. Již za doby Václava Neukirchnera či Ludvíka Mildeho bylo zapotřebí vytvořit studijní publikace a vznikaly první české školy hry na fagot. Problém byl taktéž s nedostatkem notových materiálů pro sólový fagot. Vznikala tedy postupně i díla pro fagot a klavír či fagot a orchestr. Jistý vliv na celý proces mělo i České národní obrození, které probíhalo právě na začátku 18. století. Hlavní nárůst počtu fagotistů však přichází společně se vznikem vysokých škol a dalších konzervatoří na našem území. Pro větší počet fagotistů bylo zapotřebí více studijních materiálů, aby se díla při studiích stále neopakovala, navíc byla poptávka i po dílech větší náročnosti a dílech soudobé hudby. Zejména ve 20. století vznikají nové kompozice pro fagot na přání předních českých fagotistů, navíc je vidět tendenci propagovat a podporovat českou hudbu (Pražské jaro a jiné festivaly a soutěže). Potřeba vzniku nových děl pro fagot, chuť interpretovat českou hudbu, inspirace skladatelů skvělými českými virtuosy ve hře na fagot, to vše dalo pokyn ke vzniku stovkám českých skladeb pro fagot. 16

23 2 Skladby pro sólový fagot 2.1 Báchorek Milan Šest capricií pro fagot sólo Rok vzniku/vydání: 1981 Vydavatelství/nakladatelství: Český hudební fond Přibližná délka skladby: 9 min Milan Báchorek (*1939) Český hudební skladatel, pedagog a sbormistr Milan Báchorek se narodil ve vsi Staříč, která těsně přiléhá k Frýdku-Místku. Studoval hru na klavír na Vyšší hudebně pedagogické škole v Ostravě u Milady Šlachtové 8, později skladbu u Miroslava Klegy 9 na ostravské konzervatoři. Ve svém životě věnoval hodně času nejen skladbě, ale také pedagogické profesi. Učil na Lidové škole ve Frenštátě pod Radhoštěm a na ostravské konzervatoři, kde byl později od roku 1992 do roku 2004 jejím ředitelem a zasloužil se o vybudování nového kulturního areálu školy. Mimo to se věnoval publikování hudebních recenzí (Hudební rozhledy, Nová svoboda aj.), sbormistrovství, pracoval pro ostravský rozhlas. Zastával post předsedy Tvůrčího centra Ostrava, byl členem rady Asociace českých hudebních umělců a vědců. Milan Báchorek se nechal inspirovat hudbou lidovou a folklorní, hudbou z podhůří Beskyd a navazoval na klasiky 20. století. Další etapu jeho tvorby zahájilo Ritornello per orchestra z roku 1969, jež je orientováno modernisticky. Mezi jeho nejvýznamnější skladby se řadí melodramatický obraz Lidice pro zpěvní sóla, recitaci, mužský a ženský sbor, bicí nástroje a orchestr či Hukvaldská poéma pro soprán, baryton, dětský a ženský sbor a orchestr. Jeho skladby bývají melodické, zvukově barevné a široké. Převážná část Báchorkovy tvorby byla nahrána a vydána na CD nosičích. 8 Milada Šlachtová ( ) byla klavíristka a hudební pedagožka. Hru na klavír vyučovala od roku 1950 na Pešatově hudební škole Leoše Janáčka v Ostravě, později od roku 1953 na Vyšší hudebně pedagogické škole v Ostravě. 9 Miloslav (Alexej) Klega ( ) byl český hudební skladatel a pedagog, podílel se na spoluzaložení Vyšší hudebně pedagogické školy v Ostravě. 17

24 Šest capricií pro fagot sólo Skladba je rozdělena do šesti krátkých plynule na sebe navazujících částí. Ve skladbě jsou výrazně slyšet prvky folklorismu, ačkoli využívá i moderních skladatelských technik. První část je ze začátku ostře rytmicky členěná, po chvíli však přechází do části pomalé až melancholické, aby se zase začáteční téma mohlo vrátit a utvořit tak kontrast mezi jednotlivými díly věty. Druhý díl skladby je v pomalém metru. Třetí a čtvrtý díl jsou krátké, nepříliš rozvinuté motivy, které se vyznačují především hravostí a veselostí. Pátý díl je melancholickým zamyšlením, pohybuje se v delších hodnotách a frázích. Autor zde často využívá vysokého rejstříku fagotu. Šestý a poslední díl skladby se vyznačuje opět spíše rytmickou stránkou a je velmi krátký. Autor o skladbě píše: Šest capriccií pro sólový fagot vzniklo na popud fagotisty Miloslava Masiera pro jeho studenty na pražské Akademii múzických umění. Kompozice byla často zařazována jako povinná skladba pro interpretační soutěže: Chomutov 1983, Pražské jaro 1983, Soutěž dvouplátkových nástrojů v Olomouci 2000, nebo Přehlídka konzervatoří v Ostravě Nástrojově efektní Capriccia jsou jakýmsi protějškem klarinetových Epigramů. Koncepce kompozice řeší na ploše miniatury nejrozmanitější problémy nástrojové techniky i výrazové možnosti fagotu. Šest capriccií poprvé zaznělo v aule ostravské Pedagogické fakulty v podání Miloslava Masiera. Skvělým pokračovatelem nástrojových interpretačních kreací je fagotista a člen Pražského dechového kvinteta Miloš Wichterle, který Capriccia natočil pro Český rozhlas Bodorová Sylvie Lugaricio for solo bassoon Rok vzniku/vydání: 1994/1994 Vydavatelství/nakladatelství: Alliance Publications, Inc. Přibližná délka skladby: 7min. 10 Z ové komunikace s autorem Milanem Báchorkem, duben

25 Sylvie Bodorová (*1954) Narodila se v Českých Budějovicích a začala skládat již v sedmi letech. V roce 1972 nastoupila na Bratislavskou konzervatoř, kde se učila hře na klavír u A. Hirnerové a také skladbě u J. Pospíšila 11. Mezi léty studovala skladbu na JAMU v Brně u C. Kohoutka. Sylvie Bodorová po JAMU pokračovala na HAMU v Praze (v roce 1980) u C. Kohoutka a dále v roce 1981 v Itálii u F. Donatiho. Na stáži byla také v Polsku a Amsterdamu. První zaměstnání přišlo ještě během studií a to v letech , kdy byla asistentkou na katedře skladby JAMU v Brně. Během svého života získala mnoho různých ocenění za díla, která napsala. Při skladbě preferuje tonální a modální postupy. Snaží se o uspořádání hudebních složek tak, aby vše bylo podřízeno celkovému tvaru ve smyslu zvukového zjednodušení. V roce 1996 založila spolu s Lubošem Fišerem, Zdeňkem Lukášem a Otmarem Máchou tvůrčí skupinu ''Quattro'', působila v nadaci Ochranného svazu autorského a v umělecké radě Národního divadla. V její tvorbě se objevují různé typy modality v horizontále i ve vertikále. Inspirovala se i oblastí romské (vlastní studium v terénu) nebo židovské hudby (studijní pobyt na kantorských školách v Izraeli). Nachází inspiraci i v soudobém přístupu k lidové (zejména východoevropské) hudbě, ale i k dalším segmentům soudobé hudby. Patří k nejvyhledávanějším a nejhranějším českým autorům, její skladby se prosadily v zahraničí a reprezentují soudobou českou hudební kulturu na významných pódiích a festivalech. 12 Laugaricio for solo bassoon Laugaricio je latinský název starověkého města z 2. století n. l., které stálo na území dnešního Trenčína. Z této doby se dochoval římský nápis na trenčínské hradní skále, což je důležitým svědectvím vlivu římské říše na území dnešního Slovenska. Václav Vonášek ve své disertační práci Repertoár pro sólový fagot bez doprovodu a jeho 11 Jiří Pospíšil, nar. 1931, český skladatel, v letech 1955 až 2002 působil jako Pedagog v Bratislavě. 12 BODOROVÁ, Sylvie. Životopis. Sylvie Bodorová [online] [cit ]. Dostupné z: 19

26 interpretační specifika zveřejnil část ové komunikace s autorkou Sylvií Bodorovou: Často jsem na svých cestách na Slovensko jezdila kolem známé trenčínské skály a jejího nápisu. Osud římských legií, které se do tohoto»zadunajského barbarika«dostaly a zanechaly zde svědectví, mne přitahoval, stejně jako drtivá pomíjivost a relativnost všeho pozemského. I tato obrovská říše, daleko větší než je dnešní území EU, se nakonec rozdrolila a zůstalo po ní kromě hmotných památek něco daleko cennějšího, byť zdánlivě neuchopitelného. Myšlenky a duchovní odkaz, které jsou aktuální i dnes. A tak i tato skladba je takovým malým zamyšlením nad silou ducha v době, v níž zdánlivě vítězí konzum a hmota»na všech frontách.«13 Obrázek 1: Hlavní téma skladby Sylvie Bodorové Laugarici;, zdroj: BORODOVÁ, Sylvie. Laugaricio: Solo Bassoon [Noty]. USA: Alliance Publications, Inc., 1994 [cit. leden 2015]. Sedmi minutová skladba Laugaricio pro sólový fagot v úvodu představí nástroj v nejvyšších polohách, které rozsahově sahají až po tón es 2. Autorka velice citlivě vystihuje možnosti fagotu a po krátkém úvodu rozvíjí majestátní synkopické téma označené italským slovem degnamente důstojně. Po tomto pomalém a poněkud i melancholickém hlavním tématu přichází urgentní rychlá část v nepravidelném metru 13 VONÁŠEK, Václav. REPERTOÁR PRO SÓLOVÝ FAGOT BEZ DOPROVODU A JEHO INTERPRETAČNÍ SPECIFIKA. Praha, Disertační práce. Akademie múzických umění v Praze. Vedoucí práce Prof. František Herman, str

27 a rytmu. Ačkoli trioly střídají synkopy a v zápisu se střídají jedenácti, dvanácti a čtrnácti osminové takty, je i tato část velmi melodická a příjemně hratelná. Na závěr zazní opět hlavní téma, tentokrát však o kvintu výš (od tónu d 2 ) a v silné dynamice. Skladba postupně končí a utichá, stejně tak, jako kdysi skončila významná éra římského impéria. Interpretační náročnost skladby spočívá především v hojném využití fagotu v nejvyšších polohách, přičemž několikrát fráze začíná od tónu es Hába Alois Suita pro fagot sólo, op. 69 Rok vzniku/vydání: 1950/1960, 1978, 1980 Vydavatelství/nakladatelství: Český hudební fond, Filmkunst-Musikverlag München Přibližná délka skladby: 10 min. Alois Hába ( ) Alois Hába je významný český skladatel, který se proslavil především mikrotonální hudbou. Narodil se ve Vizovicích, Pražskou konzervatoř vystudoval u Vítězslava Nováka, poté studoval ve Vídni u Franze Schrekera 14 a v Berlíně. Alois Hába ve své hudbě vycházel z Vítězslava Nováka a Arnolda Schönberga. Vydává se cestou protitradičních postupů, hledá nové zvukové i formové možnosti. Je považován za zakladatele čtvrttónové hudby, skládal však i v menších intervalových systémech (pěti-, šestitónová hudba aj.). Na Pražské konzervatoři založil mikrotonální oddělení, kde vyučoval od roku 1923 do Je průkopníkem také v tzv. atematickém slohu. V 50. letech byl ovlivněn komunistickou ideologií a skládal budovatelské písně. Ačkoli byl inovátorem světového měřítka, dodnes je jeho hudba pro posluchače mnohdy těžko stravitelná. Alois Hába však komponoval i v tradičním půltónovém systému, ve kterém je napsaná i Suita pro fagot sólo. Suita pro fagot sólo, op. 69 Skladba je komponovaná v tradičním půltónovém stylu. V melodiích Suity pro fagot solo může posluchač rozeznat nápěvky moravské lidové hudby, tak jako ostatně i 14 Franz Schrecker ( ) rakouský hudební skladatel a dirigent, ve Vídni založil Filharmonický sbor, se kterým uvedl mnoho premiér významných skladatelů. Pro svůj židovský původ byl před druhou světovou válkou stíhán nacisty. Zemřel na mrtvici. 21

28 v jiných Hábových skladbách. Vzpomínky na rodný kraj z okolí Vizovic lze rozlišit v podobě moravské intonační a frázové praxe. Skladba je rozdělena do čtyř částí: 1. Moderato. Poco animato, 2. Andante con moto, 3. Tempo di Polka, 4. Allegro risoluto. Zápis skladby je jasný a dobře čitelný. Nad taktové čáry autor občas vepisuje tlustou krátkou a svislou čárku. K ní však uvádí, že to není cesura, jedná se o ohraničení melodického úryvku. První větu zahajuje pomalé téma začínající na tónu c 1, celý osmitaktový úvod je ve slabé dynamice. Záhy však nastupuje druhá část první věty Poco animato. Zde se rytmus tříští na menší hodnoty, často se objevuje rytmus, ve kterém jsou na dobu dvě noty šestnáctinové a jedna nota osminová. Téma této části působí vesele a hravě. Ke konci věty se rytmus proměňuje v delší hodnoty, a ačkoli se tempo nemění, první část skladby svým charakterem postupně utichá. Věta druhá nese ducha klidného nápěvu, postupně však graduje, až citlivě dospěje k přirozenému vrcholu. Končí v přirozené dynamice mezzoforte. Věta třetí má celkově charakter lidového tance polky. Tato část se dá hrát v různých tempech, neboť i z praxe známe polky klidnějšího i rychlejšího charakteru. Interpret si tedy může vybrat tempo, které mu vyhovuje, ačkoli by věta měla působit především lehce, hravě a humorně. Klasickou polku autor kopíruje i stavbou věty, neboť zhruba v polovině přichází klidnější část Trio, po které se skladba vrací Da Capo al Fine. Obrázek 2: Alois Hába - Suita pro fagot solo, 3. věta; zdroj: HÁBA, Alois. Suita pro fagot sólo [Noty]. Praha: Český hudební fond, 1960 [cit. březen 2015]. Věta čtvrtá má risolutní charakter, pohyb, který je stavěn především pohybem v osminových hodnotách, působí až vojenským dojmem. Rozvíjí téma, které se ve větě několikrát opakuje i v pozměněné podobě. Rytmus se ke konci zahušťuje a skladba vrcholí majestátním závěrem. 22

29 2.4 Kurz Ivan Sólo pro pana Dulciana Sólo pro pana Dulciana Rok vzniku/vydání: 1995/1995 Vydavatelství/nakladatelství: Panton Přibližná délka skladby: 8min. Ivan Kurz (*1947) Ivan Kurz je rodákem z Prahy. Během studií na gymnáziu se soukromě učil skladbě u Karla Risingera, po maturitě nastoupil na Akademii múzických umění, kde se učil skladbě u E. Hlobila. Po roční vojenské službě pokračoval ve studiích na AMU u V. Dobiáše. 15 Od roku 1977 na Akademii múzických umění skladbu vyučuje. Během svého života pracoval také pro Českou televizi, dnes zastává místo v radě OSA a je dozorčím rady Pražského jara. Do širšího povědomí se zapsal především jako autor hudby divadelní a filmové. Mimo jiné jeho tvorba tkví především v hudbě komorní a orchestrální, věnuje se i hudbě elektroakustické. Sólo pro pana Dulciana Skladba vznikla na objednávku soutěže Pražské jaro jako povinná kompozice pro ročník Je technicky velmi náročná. Autor o skladbě píše: Co se týče Vašeho dotazu na Sólo pro pana Dulciana, respektive na citaci písně, konstatuji, že o citaci se nejedná. Je to taková prostá melodie, která ve svém kontrastu s okolní hudební plochou má zdůraznit zranitelnou duši hudebního nástroje, jakým je fagot. Skladbu jsem psal asi měsíc a protože požadavek Pražského jara byl, aby byla technicky náročná. snažil jsem se uplatnit i prvky méně obvyklé (tremola - ty, která jdou, nelehkou figuraci - viz pasáž právě s onou výše zmíněnou prostou melodií, virtuosní techniku apod.). Název skladby vychází z historického typu - předchůdce fagotu (renesanční dechový nástroj s dvojitým plátkem a dvojitým kónickým vývrtem. Je považován za přímého 15 Václav Dobiáš (22. září 1909, Radčice 22. května 1978, Praha) byl český hudební skladatel, pedagog, organizátor, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. 23

30 předchůdce fagotu. V jiných jazycích ho nacházíme pod názvy curtal (anglicky), dulzian (německy), doulçaine (francouzsky), bajón (španělsky) a fagotto (italsky). Tento nástroj prožil období největšího rozkvětu mezi léty 1550 a 1700, poté byl postupně nahrazen barokním fagotem. Pouze ve Španělsku přežil v omezené míře až do 20. století). 16 Obrázek 3: Ivan Kurz - Sólo pro pana Dulciana (úryvek); zdroj: KURZ, Ivan. Sólo pro pana Dulciana [Noty]. Praha: Panton, 1995 [cit. únor 2015]. 2.5 Šesták Zdeněk Pět virtuosních invencí pro fagot Rok vzniku/vydání: 1974/2002 Vydavatelství/nakladatelství: Panton International Přibližná délka skladby: 16 min. Zdeněk Šesták (*1925) Hudební skladatel Zdeněk Šesták se narodil v Cítolibech u Loun a pochází z hudební rodiny (matka zpívala ve sboru, otec hrál na violoncello). Po studiích na reálném gymnáziu v Lounech navštěvoval Pražskou konzervatoř, kde studoval skladbu u Emila Hlobila a Miroslava Krejčího. Své vzdělání si současně doplňoval studiem hudební vědy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy u J. Huttera a J. Němečka. 16 Z ové komunikace s autorem Ivanem Kurzem, duben

31 Za svého života působil jako flétnista u Vojenské divizní hudby ve Slaném, v Ústředním domě lidové tvořivosti, v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a Ústředním domě armády. Pracoval také jako dramaturg v Českém rozhlasu či na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1957 se věnuje téměř výhradně kompozici a muzikologickému bádání. Objevil a zhodnotil doposud neznámá díla Václava Jana Kopřivy, jeho syna Karla Blažeje Kopřivy a jejich současníků, kteří v 18. století působili v Cítolibech. Šestákův hudební výraz je zvukově plný, přesvědčivý, v jeho skladbách lze cítit snahu po líbivosti. Nepropadá trendům v hudbě, veliké množství jeho skladeb má vážný filozofický podtext. Píše díla, která mnohdy vychází z básnických textů. Za svůj život získal mnohá ocenění, mezi něž patří i cena Ministerstva kultury České republiky z roku 2008 za celoživotní přínos české kultuře v oblasti hudby. Pět virtuosních invencí pro fagot Jak je již obsaženo v názvu, skladba má pět částí. Jsou to: I Recitativo, molto rubato, II Allegro giocoso, III Seriosamente pensieroso, IV Molto allegro, quasi adiratamente, V Recitativo, molto inquieto e rubato. Sám autor uvádí u skladby poznámku: Invence je možno hrát buď jako cyklickou komposici nebo i jednotlivě, dvě či tři invence, jako výběr podobně tak, jak je zvykem u skladeb tohoto typu. Skladba je věnována fagotistovi F. Štěňhovi, který byl fagotistou Symfonického orchestru Československého rozhlasu. První díl skladby Recitativo, molto rubato nedrží žádný pravidelný rytmus. Skladba se hned od prvního tónu zrychluje a zase zpomaluje, jednotlivé části jsou oddělovány korunami a pauzami. Často se zde vyskytují trioly. Obrázek 4: Zdeněk Šesták - Pět virtuosních invencí pro fagot, 1. část; zdroj: ŠESTÁK, Zdeněk. Pět virtuosních invencí pro fagot [Noty]. Praha: Panton, 1986 [cit. duben 2015]. 25

32 Druhá část Allegro giocoso již drží pravidelné tempo, kdy čtvrťová hodnota se rovná cca Motivy jsou postavené na šestnáctinových hodnotách, úvodní motiv části se ve skladbě několikrát opakuje v různých podobách. Obrázek 5: Zdeněk Šesták - Pět virtuosních invencí pro fagot, 2. část; zdroj: ŠESTÁK, Zdeněk. Pět virtuosních invencí pro fagot [Noty]. Praha: Panton, 1986 [cit. duben 2015]. Tětí invence Zdeňka Šestáka nesoucí název Seriosamente, pensieroso je pomalého charakteru. Invence je napsaná v tří-osminovém metru a je poměrně dlouhá. Největším rizikem pro interpreta v této větě je náročnost na výdrž nátisku. Obrázek 6: Zdeněk Šesták - Pět virtuzních invencí pro fagot, 3. část; zdroj: ŠESTÁK, Zdeněk. Pět virtuosních invencí pro fagot [Noty]. Praha: Panton, 1986 [cit. duben 2015]. Čtvrtá invence Molto allegro, quasi adiratamente je rozsáhlá invence v rychlém tempu, zapsaná v šestnácti-šestinovém taktu. Nastupuje rychlým staccatovým pohybem fagotu, který je plný dvaatřicetinových legatových běhů. Invence má formu A-B-A, jelikož po rychlé části nastupuje část lyrická, kde se rytmická stránka invence zklidňuje a jejíž melodie je doplněná častými nátryly. Po dílu B nastupuje opět díl A, který je však trochu pozměněn. 26

33 Pátá invence Recitativo, molto inquieto e rubato svým začátkem připomíná invenci první, po podobném začátku však nastupuje motiv s označením Lento. V celé větě se potom střídají krátké a rychlé motivy s označením Allegro, které mají tečkovaný rytmus, s částmi, které jsou pomalé s rovným rytmem značené Lento. Skladba na vrcholu přechází do pomalého Andante a utichá v pianissimu posledním Lentem. Obrázek 7: Zdeněk Šesták - Pět virtuzních invencí pro fagot, 5. část; zdroj: ŠESTÁK, Zdeněk. Pět virtuosních invencí pro fagot [Noty]. Praha: Panton, 1986 [cit. duben 2015]. 27

34 3 Skladby pro fagot s doprovodem klavíru 3.1 Gemrot Jiří Rapsodie pro fagot a klavír Rok vzniku/vydání: 1986/1989 Vydavatelství/nakladatelství: Editio Supraphon Praha Přibližná délka skladby: 11 min. Jiří Gemrot (*1957) Pod vlivem profesionálně hudebně činných rodičů navštěvoval od sedmi let hodiny klavíru u Emy Doležalové 17. Později studoval i na pražské konzervatoři, kde si ke klavíru (opět E. Doležalová) přivzal ještě skladbu u J. Z. Bartoše. Jeho tvorbu ovlivnil též skladatel J. Pauer, v jehož třídě studoval na AMU v letech Po základní vojenské službě, pracoval od roku 1982 jako režisér Československého rozhlasu. Jelikož však odmítl vstoupit do komunistické strany, odešel do vydavatelství Panton. Při práci hudebního režiséra se podílel na nahrávání mnoha českých i zahraničních CD. Na Pražské konzervatoři se věnuje výuce skladby a instrumentace. Jiří Gemrot se často nechal inspirovat hudebními výkony umělců a komorních souborů, kterým pak věnoval svá díla (např. Violoncellový koncert pro Marii Hixovou, Klavírní sonáta č. 2 pro Milana Langera nebo Letní studie pro Pražské saxofonové kvarteto). Komponuje díla komorní i orchestrální, která bývají prováděna po celém světě (USA, Japonsko). Píše hudbu i k rozhlasovým hrám a pohádkám. Rapsodie pro fagot a klavír Rapsodie pro fagot a klavír vznikla na objednávku Českého hudebního fondu pro Soutěž dechových nástrojů Chomutov. Soutěžní určení skladby kompozici charakterizuje, part fagotu je velice virtuosní, brilantní a vynalézavě se snoubí především po zvukové stránce s doprovodem klavíru. Skladba je vděčným repertoárovým číslem pro fagotisty i pro jejich klavírní partnery. 17 Ema Doležalová ( ) česká klavíristka, pedagožka. V literatuře je udávána také jako Emma Doležalová Havránková. Je autorkou několika skladeb a učebnic hry na klavír. 28

35 Fagotový part konzultoval Jiří Gemrot s fagotistou Milošem Wichterle, který koncert společně s klavíristkou Marií Neofitidu dne 2. prosince 1986 na komorním koncertě Svazu českých skladatelů a koncertních umělců v Savarinu v Praze premiéroval. Hudební jazyk autora je ve skladbě tonálně zakotvený a autor si výjimečně s citem pro fagot pohrává s lyričností i groteskností nástroje. Začátek skladby by mohl připomínat Svěcení jara I. Stravinského, neboť fagot začíná v nejvyšším rejstříku od tónu c 2 pomalým sólem, ke kterému se až později připojí klavír. Obrázek 8: Jiří Gemrot - Rapsodie pro fagot a klaví; zdroj: GEMROT, Jiří. Rapsodie pro fagot a klavír [Noty]. Praha: Editio Supraphon, 1989 [cit. leden 2015]. Autor o skladbě píše: Když jsem měl napsat fagotovou Rapsódii, požádal jsem tehdy kamaráda fagotistu Miloše Wichterleho (laureáta soutěže Pražského jara) o konzultaci a předvedení možností fagotové hry. Miloš byl tehdy ve fenomenální hráčské kondici, proto je moje Rapsódie tak obtížná a začíná extrémně vysokou 29

36 polohou, kterou mám velmi rád pro její úžasnou barvu. Miloš pak skladbu mnohokrát uváděl na takzvaných koncertních besedách, které pořádaly Kruhy přátel hudby a kam jsem jako autor jezdil. Hrál tehdy většinou s Rut Sochorovou. Tehdy ve mně vzklíčila myšlenka napsat rapsódie pro všechny dřevěné nástroje. Brzy po fagotové vznikla Rapsódie pro hoboj a klavír (hrával Jan Adamus) a po mnoha letech jsem loni napsal Rapsódii pro klarinet a klavír, která měla premiéru teď v dubnu ve Wroclawi. Flétnová chybí... :-) Hlobil Emil Divertimento pro fagot a klavír Rok vzniku/vydání: 1948/ 1953, 1959, 1972 Vydavatelství/nakladatelství: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Supraphon Praha Přibližná délka skladby: 13 min. Emil Hlobil ( ) Skladatel a učitel hudby Emil Hlobil se narodil ve Veselí nad Lužnicí. Hudbě se učil u Jaroslava Křičky na Pražské konzervatoři, kde později i vyučoval. Dále pokračoval ve studiu v mistrovské škole Josefa Suka, studium však musel po roce přerušit kvůli vojenské službě, školu dokončil až o několik let později. Studoval taktéž na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Během svého života učil na vysokých školách jako aprobovaný profesor filozofie, češtiny a němčiny. Po uzavření vysokých škol za druhé světové války začal vyučovat kompozici na Pražské konzervatoři. V roce 1958 přešel vyučovat skladbu na Akademii múzických umění v Praze. Za téměř šedesát let jeho tvůrčí činnosti se umělecky stále vyvíjel. V encyklopedické knize Čeští skladatelé současnosti se o Hlobilově rukopisu píše: osobité melodicko-rytmické myšlení, které nacházelo výraz v tvorbě drobnějších motivických tvarů, umění dynamizovat formu skladeb nepřetržitým obsahovým děním, potlačování nadbytečných návratů exponovaných myšlenek Z ové komunikace s autorem Jiřím Gemrotem, duben MARTÍNKOVÁ, Alena. Čeští skladatelé současnosti. Pavel Jeřábek. Praha 1: Panton,

37 Jiří Seidl ve své diplomové práci Emil Hlobil a jeho Divertimento pro fagot a klavír o autorovi píše: Když pečlivě studujeme tvorbu Emila Hlobila, shledáváme tendenci po řádu věcí. On sám přece říká svým žákům hudba se skládá. To tedy právě znamená oddělování, omezování látky nesličné a pusté, důraz na tvorbu. Tendence vyjádřit minimem not maximum hudby. V partiturách je řád, jsou přehledné a jasné jak na poslech, tak vizuálně. Nikde si nehraje na giganta, ale své práci dokonale rozumí. 20 Divertimento pro fagot a klavír Forma skladby je jednoduchá a pevně stavěná. Začíná osmitaktovým úvodem označeným Sostenuto, záhy již nastupuje rychlá část s označením Allegro con agilita. Druhá část má čistě divertimentní charakter, je lehká, rondová. Střídají se tu plochy staccatové s kontrastním melodickým tématem. Klavírní doprovod je velmi úsporně napsaný, což slouží sólovému partu, neboť nehrozí zvukové ani barevné překrytí fagotu. Skladba ve své podstatě vystihuje Hlobilův skladatelský styl, je přehledná, obsahově i formově čistá, bez nucených komplikací. Obrázek 9: Úvod Divertimenta Emila Hlobila; zdroj: HLOBIL, Emil. Divertimento pro fagot a klavír [Noty]. Praha: Supraphon, 1953 [cit. únor 2015]. 20 SEIDL, Jiří. Emil Hlobil a jeho Divertimento pro fagot a klavír. Česká republika - Praha. Diplomová práce. Akademie múzických umění. 31

38 3.3 Lucký Štěpán Introdukce a capriccio pro fagot a klavír Rok vzniku/vydání: 1977/1981 Vydavatelství/nakladatelství: Panton Přibližná délka skladby: 6 7 min. Štěpán Lucký ( ) Český hudební skladatel, publicista a umělec Štěpán Lucký se narodil v Žilině. Když dokončil studium na žilinské reálce, odešel studovat do Prahy na konzervatoř. Zde se věnoval skladbě u Albína Šímy 21 a u Aloise Háby. Po vypuknutí 2. světové války se zapojil do odboje a byl postupně vězněn v Budapešti, Ilavě (Slovensko), v Osvětimi a v Buchenwaldu. Po skončení války se ještě učil u Jaroslava Řídkého 22 a vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Štěpán Lucký pracoval nějaký čas pro Českou televizi, učil i na AMU, většinu života však působil ve svobodném povolání. Jako klavírista skládal hudbu pro klavír, ale i pro sólové nástroje (např. violoncello), orchestr, skládal hudbu vokální (písně, opery), psal i hudbu scénickou. Významnou část svého života se věnoval tvorbě pro film. Nejčastěji spolupracoval s režiséry Vladimírem Čechem a Jaroslavem Machem. Štěpán Lucký zemřel 5. května 2006 v Praze. Introdukce a capriccio pro fagot a klavír Tato kompozice Štěpána Luckého je velmi kvalitní dílo, které se ukotvilo v repertoáru nejen českých, ale i zahraničních fagotistů. Jak je možné zvědět již z názvu, skladba má dvě části. První je pomalá Introdukce s tempovým označením Andante. V Andante začíná klavír v 5/4 taktu a po dvou taktech se připojuje fagot. Introdukce má pouze 31 taktů. Tato část je příjemně hratelná, fagot se v ní představí klidnou melodií ve všech polohách. Druhá část Capriccio nastupuje po části první attacca a nese tempové označení Vivo. Začíná 9/8 taktem, je celá ve stejném rytmu a má scherzový charakter. Klavír ze začátku podkládá trioly ve fagotu pouze secco akordy na první dobu, postupně pak chvílemi trioly přejímá a fagot ideálně doplňuje. Klavírní part není nikterak složitý a 21 Albín Šíma ( ), klavírista, prof. Pražské konzervatoře (klavír) od roku Jaroslav Řídký ( ), český hudební skladatel, dirigent, pedagog, harfenista, na Pražské konzervatoři učil od roku

39 je úsporně napsaný, fagot svým obsahem nijak nezastiňuje. V průběhu skladby dochází ke gradaci, doprovodné akordy se zahušťují, po největším vypětí, kdy fagot hraje přes dva takty dlouhý trylek dis 1 -e 1, přichází náhlé šestnácti-taktové zklidnění. V osmitaktovém závěru se skladba navrací v původním scherzovém charakteru druhé věty, avšak o něco rychleji. Skladba je vyhledávaným číslem do programu koncertů. Obrázek 10: Část capriccio z Introdukce a capriccia Štěpána Luckého; zdroj: ŠTĚPÁN, Lucký Introdukce a capriccio [Noty]. Praha: Panton. 3.4 Mácha Otmar Sonáta pro fagot a klavír Rok vzniku/vydání: 1966/1982, 2002 Vydavatelství/nakladatelství: Panton Přibližná délka skladby: cca 15 min. Otmar Mácha ( ) Otmar Mácha byl synem horníka a kamnáře z Ostravy. Nejdříve studoval na gymnáziu, po maturitě odešel dále studovat na Pražskou konzervatoř do třídy 33

40 Jaroslava Řídkého. Působil v Českém rozhlase jako režisér, dramaturg a redaktor symfonické redakce. Otmar Mácha vychází z české hudby první poloviny 20 století. Do hudebního světa pronikl skladbou Odkaz J. A. Komenského. Mezi jeho nejznámější skladby patří pravděpodobně Variace na téma a smrt Jana Rychlíka pro symfonický orchestr z roku 1964, které bývají prováděny i v zahraničí. Touto skladbou Mácha uctil náhle zemřelého přítele. Otmar Mácha se nechává inspirovat literárními díly, například díly V. Vančury (Jezero Ukreve). Těžištěm jeho tvorby je však také komorní a písňová tvorba. Sonáta pro fagot a klavír Sonáta pro fagot a klavír Otmara Mácha má dvě věty, které jsou velmi úzce propojeny. Ačkoli je název skladby Sonáta, připomíná spíše vazbu preludium a toccata. První věta Adagio je rozdělená do tří částí, které vznikají rozvíjením jednotlivých motivů, třetí část je v podstatě překomponovaná část první. Pro tuto větu je charakteristická především hojnost ligatur, sekundové postupy, pozvolné rozvíjení příbuzných stavebních motivů, prodlevy na jednotlivých tónech. Celkově věta Adagio nabízí melodicky i dynamicky svázané delší plochy hudby. Díl A čítá 17 taktů a je tvořen ozdobováním centrálních tónů (a 1, b 1, des 2 ). Klavírní part je oproti sólovému partu rytmicky zahuštěnější, ve své podstatě je ale tvořen podobně. Díl B graduje nejen dynamicky, ale také zahuštěním a zkrácením frází, oproti dílu A vybočuje i do větších intervalových rozdílů. Záhy po klimaxu věty nastupuje díl C, který skladbu staví opět do vážného světla, zklidňuje ji a dodává důstojnosti. Konec první věty svým způsobem uvozuje větu druhou. Druhá věta Allegro je plná různých kontrastů, které nejen že charakterizují tuto větu, nýbrž jsou charakteristické pro hudbu Otmara Máchy vůbec. Rytmické členění, triolové pasáže, drobné kadence, to vše čeká ve druhé větě na interprety. Skladba je napsána s velikou citlivostí pro fagot, a ačkoli je druhá věta v tempovém značení 1=152, virtuosní staccatové pasáže lze zahrát jistě a suverénně. Je však zapotřebí kontrolovat zvuk, jelikož v některých částech 2. věty snadno dochází k překrytí fagotu klavírem. Snad větším problémem, než věta druhá, může být věta první, která je nátiskově velmi vyčerpávající. Fráze se nesmí rušit dýcháním či 34

41 dynamickými boulemi, celkově musí být klidná, hráč by měl dbát opatrnosti, aby v žádné části neutíkal, gradaci zde formálně, harmonicky i strukturálně staví už sám autor. Hráč musí dbát na rozložení sil, neboť po dlouhé, vyčerpávající ploše věta vrcholí opakovanými tóny d 2 a es 2. V tomto místě udělal autor po konzultaci s fagotistou K. Pivoňkou změnu a fagotový part posadil o tón níž, čímž lze při interpretaci docílit spolehlivější ozev i celkovou interpretaci. 3.5 Simon Ladislav Concerto pro fagotto e orchestra da camera Rok vzniku/vydání: 1991/1991 Vydavatelství/nakladatelství: Český hudební fond Přibližná délka skladby: 9 min. Ladislav Simon ( ) Rodák z Klánovic studoval klavír na Pražské konzervatoři u K. Jiránkové a skladbu u A. Háby. S hrou na klavír pokračoval později na Akademii múzických umění v Praze u F. Raucha. Byl také posluchačem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval hudební a divadelní vědu a fonetiku. Ve svém životě vystřídal několik hudebních profesí: byl hudebním redaktorem Československého rozhlasu, zvukovým režisérem, hudebním dramaturgem a skladatelem České televize, později byl 11 let skladatelem, dirigentem a hudebním dramaturgem divadla na vinohradech. Ladislav Simon byl činný i v Národním divadle jako dirigent a dramaturg. Roku 1970 zde založil komorní jazzový orchestr činohry. Je také zakladatelem a ředitelem Pražské komorní filharmonie. Mimo jiné se věnoval i práci pedagogické na DAMU, Státní konzervatoři Ostrava, či na Státní konzervatoři v Praze. Oženil se s režisérkou Svatavou Simonovou. Ve své skladatelské práci byl velmi ovlivněn jazzovou hudbou. Skládal díla symfonická, komorní, koncertní i vokální, v 60. letech minulého století se věnoval i skladbě pro film. Mezi jeho nejznámější televizní znělky patří znělka k Večerníčku. Ladislav Simon zemřel po těžké dlouhé nemoci v květnu roku

42 Koncert pro fagot a orchestr Koncert pro fagot a orchestr, který poprvé uvedl fagotista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Lumír Vaněk, pochází z roku Spadá do blízkého časového sousedství autorova druhého klavírního koncertu a dechového sextetu s klavírem a na rozdíl od houslového koncertu vzniklého o tři roky dříve opět znovu plně vychutnává okouzlení jazzem. Počíná pregnantně vyprofilovaným, až symfonicky zatěžkaným marcatem, jehož vstupní model posouvá sólový fagot do vysokých poloh se skluzem do nádherně jazzově okouzleného cantabile, provázeného v orchestru mistrovsky načasovanými záblesky, jakoby bodově rozházenými, a z nástroje do nástroje rotujícími v opojení se swingem. O tom, že si zde přetlak invence sám vynucuje formu, svědčí od obvyklých neoklasicistních schémat hodně vzdálený závěr věty, který postupuje jakoby zrcadlově od cantabile k připomínce vstupního modelu. Druhou větu začíná sólový fagot na sordinovaném podkladu smyčců jakousi tápavou tematickou introdukcí, táhlý základní tón f je obalován rafinovaně načasovanými dvaatřicetinami v půltónových posunech směrem nahoru i dolů. Vlastní jímavá kantiléna, využívající rytmického efektu jazzově lepkavých triol, se z tohoto úvodu vyloupne až po čtyřech taktech, aby otevřela brány nádherně pozvolné evoluci. Ze vzrušujícího druhého oddílu Un poco piu mosso se pak vyloupne další cantabilní téma, které ve fortissimu přejímají žestě. Jde o sugestivní zdvih, který jako by oznamoval finální rozřešení. A to opravdu přijde krátké polyfonické Molto trieste espressivo smyčců ústí do spontánní kadenční spirály se subtilní dohrou. Závěrečnou větu otevírá ve Vivace proud tepajících osminek, samozřejmě umocněných jazzově okouzleným drivem rafinovaných akcentů, střídavě na druhé a páté a první a čtvrté osmině. Sólový fagot navazuje na tento sršatý rej, v němž hraj důležitou roli pohybově augmentované plentum žesťů, se strhující posedlostí až ke kontrastnímu Lento lamentoso, obdařenému vemlouvavou melodickou linkou, posouvanou až do vyhrocené expresivní polohy, přičemž úplný závěr patří opět sršatému reji rozdováděných osminek. Jde o počin nápadně šťastné invence. Ódu na narativní koncertantní swing, do jehož světa jako by tak klasický nástroj, jakým fagot je, odjakživa patřil SIMON, Ladislav Koncerty [CD - booklet]. Praha: Radioservis. 36

43 3.6 Sluka Luboš Sonáta pro fagot a klavír Rok vzniku/vydání: 1971/1972 Vydavatelství/nakladatelství: Supraphon Artia Přibližná délka skladby: 17 min. Luboš Sluka (*1928) Luboš Sluka se narodil v Opočně. Nejdříve studoval na reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Po ukončení studií pracoval v otcově knihtiskárně, která však byla v roce 1950 násilně zničena a Sluka odešel na studia do Prahy. Na konzervatoři vystudoval tři obory dirigování, skladbu a bicí nástroje. Akademii múzických umění absolvoval ve dvou oborech prvním je skladba a druhým filmová a scénická hudba. V roce 1951 byl také přijat ke studiu u Artura Honeggera a zároveň jej přijal Georges Auric jaké svého asistenta, nicméně Sluka z politických důvodů nemohl vycestovat, tudíž studia v Paříži neabsolvoval. Luboš Sluka za svého života působil například jako dramaturg u České televize, byl také šéfredaktorem Pantonu, od roku 1994 je členem tzv. Pondělníků. Jedná se o velice tvůrčího autora, psal hudbu instrumentální, komorní, orchestrální, vokální a především se věnoval tvorbě filmové. Napsal hudbu k 85 filmům. Jeho tvorba čítá více než 130 děl. Věnoval se i tvorbě pro studijní účely. Jeho hudba vychází především z klasiků 20. století, jako jsou např. Leoš Janáček, Josef Suk nebo Bohuslav Martinů. Ačkoli velmi dobře zná moderní skladatelské techniky, jeho styl skládání jim nepodlehl a autor dbá především na melodiku, hlubokou senzibilitu, dramatičnost a především přirozenou muzikálnost skladeb. Sonáta pro fagot a klavír Skladba vznikla transkripcí violoncellové sonáty Luboše Sluky. Celá sonáta je semknuta v pevný celek, ačkoli je rozdělena do dvou vět. První věta vyniká v krásné kantiléně a melodičnosti. Je svým charakterem velmi klidná a zpěvná, není rozsáhlá, spíše připravuje větu druhou Allegro energico, která nastupuje attacca. Druhá část začíná velmi dramatickým triolovým tématem ve fagotu, který se postupně proměňuje. Chvíli se hudba zklidní, aby zase mohla vypuknout ve vší dramatičnosti. Místa klidu a vřavy se střídají, hudba se drobí a vyhrocuje. 37

44 Co se týká technické náročnosti interpretované skladby, je zde mnoho úskalí. Především je skladba celkově delšího charakteru, a proto se interpret musí soustředit na rovnoměrné rozložení sil. Na konci se skladatel vrací k myšlence první věty a může být obtížné poslední stránku skladby nátiskově ustát, neboť se jedná o melodii v dlouhých nízkých tónech. Skladba je jinak náročná i po rytmické stránce a je potřeba ji řádně secvičit s doprovodem klavíru. Obrázek 11: Vstupní téma druhé věty Sonáty pro fagot a klavír Luboše Sluky; zdroj: Luboš Sluka - Sonáta pro fagot a klavír [Noty]. Praha: Editio Supraphon, Teml Jiří Teatro piccolo pro fagot a klavír Rok vzniku/vydání: 1983/1986 Vydavatelství/nakladatelství: Panton Praha Přibližná délka skladby: 13 min. 38

45 Jiří Teml (*1935) Rodák z Vimperku původně studoval obchodní akademii a vyšší ekonomickou školu, hudbu studoval pouze soukromě u Bohumila Duška a skladbu později u Jiřího Jarocha 24, ke kterému dojížděl na konzultace. Jiří Teml ze začátku své tvorby hledal inspiraci především v hudbě Igora Stravinského, Bohuslava Martinů, později také Leoše Janáčka či Miloslava Kabeláče. Postupně však autor studoval nové kompoziční metody (především tzv. polskou školu) a svůj skladatelský směr pozvolna změnil. Zpočátku si nové kompoziční metody ověřoval na dílech komorní hudby (např. Tři bagately pro housle, hoboj, klarinet a klavír z roku 1977), snažil se do naučených teoretických postupů vložit svůj vlastní osobitý styl skládání, který je velmi barvitý a uvolněný. Později se Jiří Teml snažil dodat svým skladbám i český nádech, který se pokoušel vložit převážně do melodické a rytmické stránky kompozice. Nicméně jakousi českost hledal i v kombinaci různých nástrojů. V tomto období napsal například Fantasii koncert pro housle, harfu a orchestr (1983). Jiří Teml se věnuje i skladbám vokálním a vzhledem ke spolupráci s převážně amatérskými sbory a zpěváky často vychází z hudby folklorní a lidové. Píše i dětské opery, v roce 2006 byla uvedena opera Císařovy nové šaty v nastudování Kühnova dětského sboru, v roce 2008 měla premiéru další opera Kocour v botách. Skladby Jiřího Temla bývají uváděny i v rámci festivalu Pražské jaro. Teatro piccolo pro fagot a klavír Skladba Jiřího Temla Teatro piccolo pro fagot a klavír je velice náročnou skladbou pro interpreta i pro klavírní doprovod. Jedná se ve své podstatě o skladbu, která uplatňuje aleatorické postupy. Často se střídají pasáže, kdy hraje klavír sám a poté ho střídá zase sólový fagot. Někdy hrají oba nástroje přes sebe, ale drží každý odlišnou melodii, která spolu vzájemně nesouhlasí. Skladba je rozdělená do pěti částí aktů, kterým předchází pomalý úvod Rubato v klavíru. První akt skladby nese název Molto rubato, Patetico, Dramatico. Jedná se o ostře rytmicky profilovanou část, plnou staccatových skupinek a běhů. Díl není rozčleněn takty a končí afektovaným výstupem not delších hodnot od a 1 po d 2. Druhý akt nese 24 Jiří Jaroch ( ) byl český hudební skladatel a violista. Skladbu studoval u Jaroslava Řídkého. Pracoval jako programový pracovník, hudební režisér a dramaturg. Působil mj. i jako dirigent u Kmochovy hudby v Kolíně. 39

46 označení Recitativo, Moderato a opět je zde obvyklé, že se klavír s fagotem střídají po frázích. Znovu zde autor skladbu nerozděluje do taktů, ale občas naznačí přerušovanou taktovou čáru, která slouží především jako oddělovník mezi jednotlivými frázemi a úseky skladby. Druhá část je mírnější než část první a končí zahuštěnými akordy v klavíru. Třetí část Scherzando, Allegro, Con umore začíná pohybem ve fagotu, díl je plný staccatových pohybů a je opět výrazně rytmicky členěný. Po závěru Misterioso v klavíru, který se ještě na moment navrací ve strettě do Allegra, přichází část čtvrtá: Amoroso, Andante. Opět se v kompozici střídá klavír s fagotem, přičemž vždy jeden nástroj zatím setrvává na fermatě, dokud se zase nevystřídají. Uprostřed dílu přichází zahuštěnější díl Appasionato, po kterém se akt vrací opět do původního charakteru. Teprve akt pátý Finale, Allegro molto e ritmico je rozčleněn do jednotlivých taktů. Skladba v této části graduje melodicky, dynamicky i harmonicky, běhy se zahušťují, klavír s fagotem nakonec hrají přes sebe. Krátkou codou Comodo nakonec fagot skladbu uzavírá. 40

47 4 Skladby pro fagot s doprovodem orchestru nebo jiné větší nástrojové skupiny 4.1 Fučík Julius Starý bručoun Rok vzniku/vydání: 1907/1910 Vydavatelství/nakladatelství: Apollo Verlag Berlin Přibližná délka skladby: 4min. Julius Fučík ( ) Julius Fučík, narozený v Praze, byl vojenský kapelník a skladatel. Na konzervatoři studoval nejprve hru na housle, poté hru na fagot (u L. Mildeho v letech ) a hudební teorii. Na základě svých studijních úspěchů byl vybrán do skladatelské třídy Antonína Dvořáka. Ve svém životě působil u mnoha orchestrů a hudeb jako kapelník či jeho zástupce, ale také jako fagotista, např. v operním orchestru Německého divadla v Praze nebo v divadle v Záhřebu. Stal se významným kapelníkem, vedl například městský orchestr v Sisku, v Sarajevu či v Budapešti. Pilně se věnoval komponování, šířil českou hudbu za hranicemi naší země, v Berlíně si založil hudební nakladatelství, svými pochody a valčíky patří k nejvýznamnějším, nejpopulárnějším a nejhranějším českým skladatelům. Julius Fučík dokázal mistrně pracovat s orchestrací pro dechový i symfonický orchestr, jeho díla jsou živelná, nápaditá a melodicky i zvukově propracovaná. Skladby jako Florentinský pochod, Vjezd gladiátorů, Marinarella či Ideály snů se staly hity mnoha českých i zahraničních orchestrů. Melodie jeho nejslavnějších skladeb jsou nejen v českých zemích všeobecně známé. Mezi jeho nejslavnější díla se řadí i polka pro fagot a orchestr s názvem Starý bručoun. Julius Fučík zemřel náhle na rakovinu ve 44 letech v Berlíně, pochován je na Vinohradském hřbitově. Starý bručoun, op. 210 Skladba vznikla roku 1907, v době, kdy Julius Fučík působil jako kapelník u 86. pěšího pluku rakousko-uherské armády v Budapešti. Toto období patří mezi jeho nejplodnější, v roce 1907 vznikla například i významná skladba Florentinský 41

48 pochod. Fučík se o skladbě vyjádřil, že jej k napsání skladby inspiroval velitel pluku. Skladba byla premiérována samotným Fučíkem na Silvestra v důstojnickém klubu v přestrojení. Údajně z toho měl Fučík u velitele malér. Jaroslav Bednář ve své diplomové práci Vznik a vývoj české fagotové školy uvádí: Pan obrst si Fučíka zavolal, řádil a hrozil, ale když se Fučík klidně přiznal a objasnil, že ve skladbě není nic zesměšňujícího, ba naopak, že z ní vane roztomilá a usměvavá pohoda, pan obrst se poněkud uklidnil a broukl: Uvidíme! Ještě jednou si to poslechnu a potom teprve a při tom významně vztyčil ukazovák pravé ruky. Když si pak druhý den skladbu skutečně poslechl, zavolal si znovu Fučíka a podával mu s úsměvem ruku: Fučík, oni jsou kolosální machr! No, podle toho bručení bych to mohl být já, ale dodal s úsměvem kdybych ve skutečnosti takhle melodisch bručel, to by si ze mne vojáci nic nedělali. 25 Jedná se o drobnou, zato velice významnou skladbu v repertoáru českých fagotistů. Skladba není hráčsky příliš náročná, i když její zrychlující se konec se může dovést do virtuosního provedení. Původně byla napsána pro dechový orchestr, dnes se hrává i za doprovodu orchestru symfonického. 4.2 Kalabis Viktor Concertino pro fagot a dechové nástroje Rok vzniku/vydání: 1983/1987 Vydavatelství/nakladatelství: Český hudební fond Přibližná délka skladby: 13 min. Viktor Kalabis ( ) Viktor Kalabis se narodil v Červeném Kostelci, v okrese Náchod. Pochází z hudebnické rodiny, jeho praděda byl jedním z prvních absolventů pražské varhanické školy. Viktor Kalabis hrál od dětství na klavír, hru později dotáhl k virtuosním výkonům. Vystudoval gymnázium a po maturitě během 2. světové války učil na odborné škole, na konci války byl nasazen v továrně na letecké součástky. Po válce studoval na Pražské konzervatoři u Emila Hlobila a později na 25 BEDNÁŘ, Jaroslav Vznik a vývoj české fagotové školy. Praha. Diplomní úkol. HAMU v Praze. 42

49 AMU u Jaroslava Řídkého. Souběžně studoval na Univerzitě Karlově hudební vědu a psychologii a soukromě také dirigování u Pavla Dědečka 26. Titul PhDr. Získal Viktor Kalabis až v rehabilitačním řízení roku 1992, jelikož mu v době komunistického režimu nebylo umožněno absolvovat s připravenou prací o Igoru Stravinském a Bélovi Bartókovi. Za svého života pracoval jako sbormistr Pěveckého a hudebního spolku Mělník, byl redaktorem hudební redakce vysílání pro děti a mládež v Českém rozhlase, s Helenou Karáskovou spoluzaložil mezinárodní rozhlasovou soutěž Concertino Praga. Oženil se s cembalistkou Zuzanou Růžičkovou. Viktor Kalabis na počátku své skladatelské dráhy vychází z klasiků 20. století, především z Paula Hindemitha, Igora Stravinského, Arutra Honeggera a dalších. Jeho tvorbu charakterizuje vnitřní logika skladeb, řád díla, mistrovská technika instrumentace, či propojenost všech částí díla. Viktor Kalabis nikdy příliš nepodléhal módním trendům v hudbě, vyhýbal se experimentům. I přesto mají jeho díla novátorský výraz, což je dáno skladatelovou invencí, úspěšně hledající nová řešení. Concertino pro fagot a dechové nástroje, op. 61 Autor díla, který byl nejen vynikající klavírista, dirigent, ale také hráč na klarinet a saxofon, problémům i potřebám fagotu dobře rozuměl. Velmi ho zajímala interpretace díla, kterou bral, jako relevantní součást skladby a tím pádem nahlížel na interpreta jako spolutvůrce. Obrázek 12:Viktor Kalabis Concertino; zdroj: KALABIS, Viktor Concertino pro fagot a dechové nástroje. Praha: Český hudební fond. 26 Pavel Dědeček ( ) byl český dirigent, pedagog AMU a Pražské konzervatoře. Dirigoval Českou filharmonii ( ) a operu v Plzni, kde byl později také ředitelem. 43

50 Skladba je plná netradičních harmonií a závažných a nečekaných zvratů. Fagot v ní za doprovodu dalších dechových nástrojů vypovídá příběh, který je chvíli vypjatý, veselý, či melancholický. Po interpretační stránce se jedná o velice náročný koncert nejen pro interpreta, ale i pro skupinu dechových nástrojů. Z hlediska sólisty i doprovodné skupiny se zdá být koncert náročný především po rytmické stránce, jelikož je plná rytmických i tempových změn. Provedení vyžaduje přítomnost opravdu virtuosního hráče na fagot a velmi spolehlivých hráčů na doprovodné dechové nástroje. Concertino pro fagot a dechové nástroje natočil fagotista Jiří Formáček za doprovodu Dechové harmonie českých filharmoniků pod vedením dirigenta Miloše Formáčka 27 v sále Městské knihovny v Praze dne 22. března Lukáš Zdeněk Koncert pro fagot a symfonický orchestr Rok vzniku/vydání: 1975/1981 Vydavatelství/nakladatelství: Český hudební fond Přibližná délka skladby: 21 min. Zdeněk Lukáš ( ) Zdeněk Lukáš se narodil v Praze a studoval na učitelském ústavu. Později pracoval několik let jako učitel, dále v Československém rozhlase v Plzni. Při této práci se začal věnovat výrazněji komponování, jeho skladby mu v té době mohl uvádět Plzeňský rozhlasový orchestr. Založil sbor Česká píseň, který potom dvacet let vedl. Hudebně se vzdělával sám, později však dojížděl na konzultace k Miloslavu Kabeláčovi. Krátký čas působil na konzervatoři v Praze a v Československém státním sboru písní a tanců. V jeho díle zaznívají především prvky folklorismu a lidového umění. Nevyhnul se však ve svém životě ani období, kdy skládal v novodobých kompozičních technikách. Jeho tvorba je velice rozsáhlá. Ačkoli je znám především jako autor vokálních děl, napsal i dvacet děl symfonických, díla 27 Miloš Formáček, nar. 1956, je syn Jiřího Formáčka, v současné době je ředitelem Severočeského divadla 44

51 komorní hudby a také mnoho skladeb pro sólový nástroj s doprovodem klavíru nebo orchestru. Koncert pro fagot a smyčcový orchestr Třívětá skladba vznikla na přání fagotisty Františka Hermana, jako závažná ale i koncertantně vděčná skladba. Skladba je technicky velmi náročná nejen pro sólistu, ale i pro doprovázející orchestr a dirigenta. Fagotistovi dává prostor pro uplatnění virtuozity a představení nástroje a všech jeho výrazových možností. V prvních dvou částech koncertu doprovází sólistu pouze smyčcová část orchestru. Autor dělí orchestrální doprovod na jednotlivé nástroje a jednotlivé hráče, čímž vznikají různobarevné plochy, nad nimiž zpívá nástroj různé meditativní plochy a vykresluje všelijaké hudební obrazce. Hudba působí aleatoricky, doopravdy je ale vše do poslední noty vypsané a nic není ponecháno náhodě. Střední část koncertu má charakter scherza a je pro sólistu velmi náročná, především svou vypjatou polohou. V závěrečné části se poprvé představí celý symfonický orchestr. V úvodu zazní dechové nástroje dřevěné i žesťové bez doprovodu smyčců, avšak s výrazným rytmickým doprovodem bicích nástrojů. To vytvoří nečekaný kontrast mezi prvními dvěma větami skladby a větou třetí a přitáhne to tak výrazně pozornost publika. Navíc v tuto chvíli má sólista po náročné scherzové větě prostor pro nabrání nových sil k dokončení náročné interpretace skladby. V poslední části skladba graduje a autor těží především z pohyblivosti nástroje, interpret zde dostává opět možnost prokázat své virtuosní umění. 4.4 Pauer Jiří Koncert pro fagot a orchestr Rok vzniku/vydání: 1949/1958, 1967 Vydavatelství/nakladatelství: Státní nakladatelství krásné literatury hudby a umění Přibližná délka skladby: 26 min. Jiří Pauer ( ) Český skladatel Jiří Pauer se narodil v Libušíně u Kladna v rodině horníků. Nejdříve studoval učitelský ústav v Kladně, kde v roce 1938 maturoval. Během druhé světové 45

52 války učil na národních školách, což mu bylo velikou zkušeností. Během učitelství studoval skladbu a později se dostal na konzervatoř v Praze (Alois Hába) a na HAMU (Pavel Bořkovec). Ačkoli pronikl i do světa novodobých směrů a mikrotónové hudby, zjistil, že melodie je základním výrazovým prostředkem hudby a tím, že se nejlépe dotkne posluchačů. Ačkoli Jiří Pauer prošel za svého života mnohými funkcemi (min. školství a kultury, Ochranný svaz autorský, umělecký ředitel České filharmonie, ředitel Národního divadla v Praze), byl vždy především skladatelem. Během svého života nepřestal nikdy tvořit, soustředěně a plynule zasazoval skladby do významu v jeho vlastní tvorbě i v kontextu celé doby. Jiří Pauer byl také skladatelem velice všestranným, zkomponoval díla symfonická (Rapsódie pro orchestr), komorní (houslová Sonatina), operní (Zuzana Vojířová) a napsal i několik instrumentálních koncertů. Koncert pro fagot a orchestr Tradiční třídílný Koncert pro fagot a orchestr vznikl jako absolventská práce během Pauerových studií na HAMU v Praze. Koncert byl po jeho vzniku uveden 13. června Později však autor koncert velmi radikálně přepracoval. V nové podobě byl uveden za doprovodu České filharmonie 4. prosince Sólistou byl Karel Bidlo. Obrázek 13: Jiří Pauer - Koncert pro fagot a orchestr, I. věta Allegro, vedlejší téma; zdroj: PAUER, Jiří Koncert pro fagot a orchestr [Noty]. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 46

53 Zajímavostí je, že Karel Bidlo se během generálky před koncertem domluvil s dirigentem Karlem Šejnou 28, že třetí větu uvedou místo v legatu ve staccatu, což získalo velký ohlas u publika i fagotové veřejnosti. Koncert sestává ze tří vět: Allegro, Adagio a Allegro giocoso. V první větě sonátové formy bez dlouhé předehry nastupuje fagot hlavním rytmickým tématem, které však záhy utichá a nastupuje lyrické, melodické a lehko zapamatovatelné téma druhé, které svou důležitostí ve větě zastíní téma první, neboť překračuje pravidla sonátové formy a hraje ve větě hlavní roli. Třetí téma, které se ve větě objevuje, je hrdinského a váženého charakteru. Druhá věta představuje velmi klidnou, meditativní náladu, svou stavbou tvoří oblouk, který se klene z klidu a zpěvné nálady přes část aktivnější, připomínající dobrodružství, opět zpět k smířlivému klidu. Obrázek 14: Jiří Pauer - Koncert pro fagot a orchestr, 3. Věta Třetí věta je veselá, rytmicky ostře profilovaná, plná rychlých staccatových pohybů ve fagotu. Celkově je skladba velmi příjemně poslouchatelná a možná i proto se na rozdíl od jiných skladeb pro fagot podobného data vzniku těší veliké oblibě. 28 Karel Šejna ( ) byl český dirigent a kontrabasista České filharmonie. Od roku 1937 působil v ČF jako druhý dirigent, po emigraci Rafaela Kubelíka a před příchodem Karla Ančerla byl krátce uměleckým ředitelem ČF. 47