MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2009 JAN VAŠÁK

2 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Analýza chovu levharta skvrnitého (Panthera pardus ssp.) v České republice a na Slovensku Diplomová práce Vedoucí práce: Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Vypracoval: Jan Vašák Brno 2009

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci s názvem Analýza chovu levharta skvrnitého (Panthera pardus ssp.) v České republice a na Slovensku vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne podpis autora......

4 PODĚKOVÁNÍ Rád bych touto cestou poděkoval všem zúčastněným, díky nimž mohla tato práce vzniknout a díky nimž má tuto výslednou podobu. Jmenovitě to je pan Prof. Zdeněk Laštůvka, který mi umožnil na tomto tématu pracovat. Dále bych rád poděkoval kolegům ze zoologických zahrad za zpřístupnění některých špatně dostupných nebo dohledatelných informací, případně poskytnutí fotografií. Za všechny bych asi vyzvedl paní Juttu Heuer ze Zoo Halle za její osobní intervenci při dobývání dat z lokálních německých zooparků. Můj největší dík však patří mojí partnerce Janě Smejkalové, která nejenže celou dobu trpělivě snášela mojí vytíženost při kompletování práce, ale sama se na dlouhé hodiny měnila podle potřeby na sekretářku a recenzentku. dne podpis autora......

5 AUTORSKÝ REFERÁT Cílem práce Analýza chovu levharta skvrnitého (Panthera pardus ssp.) v České republice a na Slovensku bylo zhodnocení stavu chovů jednotlivých poddruhů levhartů skvrnitých na základě současné klasifikace druhu a podle jejich stavu v přírodě. Pro chov by měly být preferovány ty poddruhy, jejichž stavy v přírodě jsou nízké. Tato fakta byla porovnána s aktuálním stavem v jednotlivých regionech. Bylo zjištěno, že doporučení k chovu v Evropě jsou poměrně logická, a to na základě ohroženosti, dostupnosti zvířat a tradice. Severní Amerika má v chovu levhartů značnou rezervu, protože je zde doporučen k chovu pouze jediný poddruh. Jsou jisté výhrady k negativnímu doporučení k chovu kriticky ohroženého levharta jávského. Problémem je však velmi omezená dostupnost zvířat k založení a udržení životaschopné populace. Česká a Slovenská republika představují významný region v rámci Evropy; na našem území jsou chovány všechny poddruhy doporučené pro náš kontinent. Můžeme říci, že UCSZ (Unie českých a slovenských zoologických zahrad) tradičně patří mezi aktivní chovatele vzácných poddruhů levharta skvrnitého. Klíčová slova: Panthera pardus, chov, status, paralelní populace, poddruh.

6 SUMMARY The objective of the thesis Analysis of Common or Spotted Leopard (Panthera pardus ssp.) breeding in the Czech Republic and Slovakia was the evaluation of the status of Spotted Leopard subspecies breeding on the basis of current taxonomy of the species and their status in the wild. Subspecies occurring in low numbers in the wild should be preferred for breeding. These facts have been compared with the current status in individual regions. The results have shown that the recommendations for breeding in Europe are quite logical, considering the degree of the threat of extinction, the availability of animals, and tradition of breeding. North America has the possibility to breed more Leopards than its current status, as there is a positive recommendation for breeding of only one subspecies. There are some doubts about the negative recommendation for critically endangered Javan Leopard breeding. However, there is a problem with the availability of animals to found and keep a vital captive population. The Czech Republic and Slovakia represent an important region in Europe; all subspecies recommended for our continent are bred in our territory. We can say that UCSZ (The Union of Czech and Slovak Zoos) traditionally ranks among the active breeders of the rare subspecies of Spotted Leopard. Key words: Panthera pardus, breeding, status, parallel population, subspecies.

7 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Taxonomie druhu Začlenění druhu do systému Vnitřní klasifikace druhu Černý levhart Biologie druhu v přírodě Velikost teritoria Značení teritoria Potrava v přírodě Početní stavy v přírodě a rozšíření druhu Početní stavy jednotlivých populací a areály výskytu Afrika Zanzibar Severní Afrika Asie Arabský poloostrov Střední a západní Asie Indie Srí Lanka Jáva Zadní Indie Čína Dálný východ Chov v zoologických zahradách Levharti afričtí Levhart arabský Levhart perský Levhart indický Levhart cejlonský Levhart indočínský Levhart jávský Levhart čínský Levhart mandžuský MATERIÁLY A METODIKA VÝSLEDKY A DISKUZE Chov levhartů z globálního pohledu Levhart zanzibarský Levhart berberský Levhart arabský Levhart perský Levhart indický Levhart cejlonský... 59

8 5.1.7 Levhart indočínský Levhart jávský Levhart čínský Levhart mandžuský Chov v České republice a na Slovensku Nedeterminovaní a hybridní levharti v UCSZ Afričtí levharti v UCSZ Levhart perský Levhart cejlonský Levhart čínský Levhart mandžuský ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA... 89

9 1 ÚVOD Levhart (Panthera pardus) je nejrozšířenějším zástupcem velkých kočkovitých šelem (Pantherinae). Obývá prakticky všechny typy biotopů v Africe, jižní a východní Asii v tropickém, subtropickém a částečně i mírném klimatickém pásmu s výjimkou bezvodých pouští (obývá ale i některé typy pouští v závislosti na výskytu vhodné kořisti). Na takto rozsáhlém areálu vytváří levhart několik poddruhů, jejichž klasifikace však stále není zcela jednotná. Tento fakt však může komplikovat snahu o ochranu ohrožených populací s ohledem na jejich výskyt v přírodě (zejména v politicky nestabilních zemích), protože takto není ohrožena pouze jedna populace (druh), ale několik geneticky odlišných populací (poddruhů). Jednou z forem ochrany je rovněž tvorba paralelních populací v péči člověka tzv. ochrana ex situ, kdy je účelem držet životaschopné populace v zoologických zahradách a dalších zařízeních, které participují na chovných programech. Je velmi žádoucí, aby v chovech nedocházelo k mísení genů mezi jednotlivými poddruhy a aby bylo možné použít genetický materiál reprezentovaný chovanými zvířaty i na případnou reintrodukci u nejohroženějších populací v přírodě. K tomu jsou však nezbytné znalosti o taxonomii druhu (k zamezení hybridizace a genetické eroze vlivem chovatelů) a pro naplnění cíle, k němuž by záchranné programy měly sloužit, také znalosti o početních stavech jednotlivých poddruhů (aby nedocházelo k chovu zvířat v přírodě široce rozšířených na úkor zvířat ohrožených, případně kriticky ohrožených). 10

10 2 CÍL PRÁCE Cílem práce je shrnutí dosavadních znalostí o taxonomii levharta a na jejich základě navrhnout prioritní poddruhy k tvorbě paralelních populací, případně udržování populací již existujících. U populací, které se v zoologických zahradách již nacházejí, je vhodné zhodnocení perspektivy jejich přežitelnosti podle dostupných demografických dat. Součástí práce by měl být i určitý návrh participace českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZ Unie českých a slovenských zoologických zahrad) na chovu levhartů se zaměřením na priority druhu a tradice jednotlivých členů unie. V případě členských zoologických zahrad (UCSZ) byla rovněž provedena dlouhodobější historická analýza chovu jednotlivých druhů na území ČR a SR. Kromě historické analýzy jsou rovněž nastíněny možné perspektivy do budoucna. Důležitým faktorem pro chov je biologie druhu v přírodě, z níž by vždy měly vycházet podmínky pro chov v zoologických zahradách. Z pohledu této práce je však toto téma okrajové, protože levhart patří mezi druhy, které se daří v podmínkách zoologických zahrad úspěšně rozmnožovat, a důraz by měl být kladen na dobře vedené chovy, které se snaží vyhnout příbuzenské plemenitbě a které se věnují přednostně zástupcům ohrožených populací. Kvalitní péče, která zvířatům zajišťuje dlouhověkost a úspěšné rozmnožování, tímto není odsunuta do pozadí problematiky vlastního chovu, ale měla by představovat zcela samozřejmý standard. 11

11 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Taxonomie druhu Začlenění druhu do systému Levhart skvrnitý (Panthera pardus) je zástupcem podčeledi velkých koček (Pantherinae) patřící do čeledi kočkovitých šelem (Felidae). Tato podčeleď se od ostatních zástupců kočkovitých šelem odštěpila přibližně před 10,8 miliony let a zahrnuje druhy rodu Panthera: lva (Panthera leo), tygra (Panthera tigris), jaguára (Panthera onca), levharta (Panthera pardus), irbise (Panthera uncia) a rovněž 2 druhy obláčkových levhartů Neofelis nebulosa a Neofelis diardii (Johnson et al., 2006). Irbis bývá různými autory řazen do rodu Panthera nebo do monotypického rodu Uncia Vnitřní klasifikace druhu Jak již bylo uvedeno, levhart je druhem s velmi rozlehlým geografickým areálem, což má za následek velkou vnitrodruhovou variabilitu. Z tohoto území, které zahrnuje prakticky celou Afriku s výjimkou Sahary (ale včetně oblastí ležících severně od Sahary) a části pouště Kalahari, arabský region s výjimkou pouště Rub al Khálí, Malou Asii, kavkazské země včetně ruského území v tomto pohoří, Írán, historicky i Irák, Afghánistán, Pákistán, středoasijské republiky, Indii, Srí Lanku, Nepál, Bhútán, země poloostrova Zadní Indie, Jávu, Čínu, ruský Dálný východ a Korejský poloostrov, bylo historicky popsáno velké množství poddruhů, především na základě morfologických dat. Poddruhy byly také klasifikovány na základě odstínu zbarvení a tvaru, distribuce a zbarvení rozet, načež různé prameny uváděly jejich různý počet. Můžeme se díky tomu setkat s členěním na 21 (Mazák, 1980), ale také 26 (Alderton, 1998) poddruhů. Damen et Sliwa (2008) uvádějí, že v letech bylo popsáno celkem poddruhů levharta, zatímco Miththapala (1992) uvádí celkový počet popsaných poddruhů číslem 33. S rozvojem molekulární genetiky začalo docházet k přehodnocení náhledu na vysoký počet popsaných poddruhů. I z logiky věci a velkých migračních schopností levharta (ale i dalších druhů velkých koček) vyplývá, že hranice mezi popsanými poddruhy jsou mnohdy velmi nejasné a vlivem migrace dochází v mnoha oblastech ke 12

12 zcela přirozenému volnému mísení genů mezi jednotlivými populacemi, které byly popisovány jako poddruhy. Miththapala (1992) doporučuje na základě analýzy mitochondriální DNA a morfologických znaků sloučit všechny africké poddruhy do jediného Panthera pardus pardus, asijské potom redukuje na saxicolor, fusca, delacouri, kotiya, melas, japonensis a orientalis. Jako vyhubené Miththapala uvádí ostrovní poddruh ze Zanzibaru adersi a populaci ze Sinajského poloostrova jarvisi. U vyhubených poddruhů ale nebyla provedena analýza (nebylo ji z čeho provést), byly pouze převzaty z předchozí klasifikace. Tento pohled na klasifikaci levharta byl však průlomový. Přestože byla provedena analýza na základě mitochondriální DNA, která může být poněkud zavádějící u druhů, kde dochází především k migraci samců, zatímco samice (a tudíž mitochondrie v populaci) zůstávají spíše blízko místa, kde se narodily, jednalo se o zásadní změnu dosavadní klasifikace, která je v současném pohledu pouze upravována. Dalším problémem ale může být omezený počet analyzovaných vzorků, se kterým se potýkají i další publikace zabývající se tímto tématem. Na základě následujících analýz byla navržena reklasifikace levharta na 9 poddruhů (Obr. 1): pardus (africký), saxicolor (perský), nimr (arabský), fusca (indický), kotiya (cejlonský), delacouri (indočínský), japonensis (čínský), orientalis (mandžuský) a melas (jávský). Autoři této reklasifikace ale zmiňují fakt, že zejména u afrických populací nebyl k dispozici dostatečný počet vzorků a že některé tyto poddruhy mohou být v budoucnu doloženy jako oprávněné (Uphirkina et al., 2001, Miththapala et al., 1996). Oproti předchozí studii je počet poddruhů zvýšen o levharta arabského (Panthera pardus nimr), který byl v předchozí práci řazen do poddruhu saxicolor (perský). U levhartů arabských byla navíc doložena bližší fylogenetická příbuznost k populacím africkým než středoasijským, k čemuž by napovídala morfologie i tělesná velikost zvířat, která jsou velmi malá na Arabském a Somálském poloostrově a naopak velká v oblastech střední Asie (Mazák, 1980). Studie z roku 2001 (Uphirkina et al., 2001) navíc zohledňuje kromě mitochondriální DNA rovněž jadernou DNA. 13

13 Obr.1 Současně uznávaná klasifikace levharta (Uphyrkina et al., 2001) Dá se říci, že v současnosti můžeme považovat taxonomii levharta za dosud neuzavřenou kapitolu, která se zdá být uspokojivě vysvětlena u asijských populací, ale u afrických je stále více otázek než odpovědí. Je ale zřejmé, že pokud se prokážou některé africké poddruhy jako relevantní, tak jejich počet bude podstatně nižší, než se uvádělo v minulosti. Genetické výzkumy z Tanzanie, která má velmi silnou populaci levhartů (až jedinců), ukazují na vysokou míru heteryzogotnosti. Jedná se tedy o velkou genetickou variabilitu této lokální populace, jejíž životnost při nezměněném trendu populační dynamiky je odhadována na několik tisíc let (Sprong et. al, 2000). Je velmi pravděpodobné, že v rámci této populace dochází k přirozené imigraci a emigraci. Tento fakt by podporoval teorii, která považuje všechny levharty v Africe za příslušníky jednoho poddruhu Černý levhart V rámci klasifikace levharta je vhodné zmínit existenci černého zbarvení některých jedinců tohoto druhu (Obr. 2). U tohoto zbarvení se nejedná o žádnou samostatnou taxonomickou jednotku ale o tzv. melanismus, který se vyskytuje napříč spektrem poddruhů (obzvláště v tropických oblastech) a který je u kočkovitých šelem poměrně běžně rozšířený. Vyskytuje se však výhradně u této čeledi a zdá se, že u různých druhů kočkovitých má nezávislý původ. Dědičnost melanismu je doložená u kočky domácí 14

14 (Felis catus) a levharta (Panthera pardus) jako autozomálně recesivní a u jaguára (Panthera onca) jako autozomálně dominantní. Velmi malé statistické vzorky jsou také u dalších druhů, u nichž bylo možno ověřit genetické založení této mutace, a to kočka bažinná (Felis chaus) autozomálně dominantní, přičemž tato mutace se vyskytuje i v chovech některých evropských zoologických zahrad, a kočka pampová (Oncifelis colocolo) autozomálně recesivní. Melanismus je popisován u více druhů kočkovitých, přičemž je doložen, kromě výše zmíněných druhů (fotografiemi nebo videozáznamem), ještě u rysa červeného (Lynx rufus), servala (Leptailurus serval), kočky slaništní (Oncifelis geoffroy), které se objevily např. v chovech v USA, ocelota stromového (Leopardus tigrinus), kočky tmavé (Oncifelis guigna) a kočky Temminckovy (Catopuma temminckii). Neoficiálně je výskyt melanismu uváděn u kočky divoké (Felis silvestris), lva (Panthera leo), tygra (Panthera tigris), irbise (Panthera uncia), levharta obláčkového (Neofelis nebulosa, resp. N. diardii), geparda (Acinonyx jubatus), pumy (Puma concolor), kočky bengálské (Prionailurus bengalensis), karakala (Caracal caracal) a kočky zlaté (Profelis aurata). Dosud však nebyl studován ekologický význam ani zásadní genetický mechanismus melanismu (Eizirik et O Brien, 2003). Černé zbarvení levhartů je vázáno prakticky výhradně na tropické oblasti Asie, jen velmi málo Obr. 2 Melanistická forma levharta ( záznamů melanismu u levharta pochází z Afriky. V těchto případech se především jedná opět o oblasti lesních porostů např. v Kamerunu, Etiopii, Gabunu a Keni. Nepodložené jsou zprávy o černě zbarvených levhartech z jižní Afriky, které byly dokladovány i fotografiemi, na nichž ale byla normálně zbarvená zvířata (Anonym, 2003b). 3.2 Biologie druhu v přírodě Levhart je typickým oportunistickým predátorem, který dokáže využít v podstatě jakýkoliv vhodný potravní zdroj, a vzhledem k jeho rozšíření v naprosto rozdílných 15

15 biotopech na jeho obrovském areálu výskytu si můžeme udělat představu o jeho značné adaptabilitě. Velikost kořisti se pohybuje zpravidla mezi 10 až 40 kg, přičemž signifikantně nejpreferovanější je kořist o hmotnosti 23 kg (Hayward et al., 2006). Levharti žijící v oblastech, které jsou chudé na jakékoliv potravní zdroje, preferují spíše menší kořist, kterou je snadnější usmrtit, aby tak maximalizovali energetickou bilanci ve svůj prospěch (Bothma et Coertze, 2004). Dá se říci, že výskyt vhodné kořisti je nejzásadnějším limitujícím faktorem pro výskyt levharta. Voda, jejíž přítomnost je také zásadní, limituje podstatně více výskyt právě těch druhů, které mohou levhartovi sloužit jako potrava. Levhart má poměrně malou potřebu vody, jelikož je schopen tuto potřebu částečně saturovat z tělesných tekutin kořisti či metabolickou vodou. V pouštních oblastech jižní Kalahari bylo zjištěno, že dospělí samci buď pijí nebo zabíjí kořist v intervalu 2,7 dne, resp. 39,7 km. U samic bez mláďat byl zjištěn interval 2,2 dne, resp. 29,4 km a u samic s mláďaty 1,6 dne, resp. 23,6 km. Levharti nepravidelně využívali jako zdroj vody také sukulentní rostliny, případně pouštní melouny. Rovněž voda z vrtů posloužila k napití, ale pouze v případě, kdy se období žízně mohlo projevit na jejich zdraví, případně ohrozit jejich mláďata (Bothma, 2005). Populační hustota druhu velmi úzce souvisí s typem biotopu, který dané zvíře obývá, a samozřejmě s výskytem vhodné kořisti a její populační hustotou. Nesmíme opomenout ani možnou kompetici s jinými druhy velkých predátorů, jakými mohou být lvi (Panthera leo), tygři (Panthera tigris), irbisové (Panthera uncia), hyeny (Hyaenidae), případně vlci (Canis lupus), dhoulové (Cuon alpinus) nebo psi hyenoví (Lycaon pictus). Podobné kompetice se nepotvrdily u levhartů v rezervaci Khosrov v jižní Arménii, kde se kromě levharta vyskytuje rys, který zde ale loví převážně zajíce (Lepus europaeus), a medvěd hnědý (Ursus arctos), jehož potrava je prakticky vegetariánská. Levhart loví více než z 90 % kozy bezoárové (Capra aegagrus), alternativními druhy kořisti jsou prasata divoká (Sus scrofa) a zajíci (Lepus europaeus). Levharti se v této rezervaci zdržují především v lesních formacích, ale jejich výskyt byl zaznamenán i v aridních a alpinských travních formacích (Khorozyan et al., 2003) Velikost teritoria Velikosti teritorií, jak už jsem zmínil výše, se mohou značně lišit v závislosti na okolnostech vnějšího prostředí a není výjimkou, že se liší i u téhož rezidentního jedince v různé období roku např. v závislosti na srážkách v souvislosti distribuce vhodné 16

16 kořisti. Je zcela logické, že levharti žijící v otevřené krajině, která má navíc značně limitovanou nosnou kapacitu prostředí, potřebují k úspěšnému přežití podstatně větší teritoria, než levharti, kteří se vyskytují v oblastech tropického lesa (zvlášť pokud v takovém prostředí žijí kromě menších zvířat i větší druhy býložravců, zejména kopytníků). Největší teritoria byla u levhartů zaznamenána v oblasti jižní Kalahari, kde dospělí samci obývali domovský okrsek o rozloze km 2. U subadultního samce mělo teritorium velikost km 2, u dospělých samic se jeho velikost pohybovala od km 2 (Bothma, 1997). Velká teritoria mají i levharti žijící v oblasti severovýchodní Namibie, kde byla zjištěna velikost km 2 u samců a km 2 u samic (Sander et al., 1997). Obě oblasti je možné považovat za krajinu s aridním klimatem s minimálním vegetačním krytím, kde je i nízká nabídka druhů vhodných jako potravní zdroje. Lze si jen těžko představit krajinu s ještě menší populační hustotou. V tomto případě, je nutné si uvědomit, že zmíněné údaje představují data ze zcela marginální oblasti výskytu druhu. Naproti tomu levharti obývající tropický prales mají poměrně velkou potravní nabídku a mnohem více přirozených úkrytů pro odchov mláďat, odpočinek i lov, takže jejich populační hustoty mohou dosahovat podstatně vyšších hodnot. V pralese Ituri v Zairu je popsána velikost teritorií u samce 86 km 2, u dvou samic potom 29 km 2 a 22 km 2, přičemž se ale teritoria mohou překrývat. V jednom případě dokonce leželo celé teritorium samice v teritoriu samce. Odhadovaná populační hustota v této části Afriky je přibližně 1 levhart na 9 14 km 2, čímž je zpochybněn předchozí odhad populační hustoty levhartů v tropických pralesních biotopech, který uváděl až 1 levharta na 1 km 2 (Jenny, 1996). Je rovněž dobré si uvědomit, že teritoria levhartů nemají konstantní velikost, ale mohou se měnit jak v závislosti na konkurenčním tlaku příslušníků vlastního druhu, tak v závislosti na sezónních změnách klimatu. V době dešťů se mohou teritoria u dospělých samců zvětšit na více než 70 km 2, zatímco v době sucha jsou teritoria asi 55 km 2. Tato disproporce by mohla mít poměrně logické vysvětlení ve větším rozptýlení kořisti v době dešťů a zároveň větší koncentrací zvířat kolem vodních zdrojů v době sucha. U samic potom dochází ke změnám ve velikosti teritorií přirozeně během odchovu mláďat a jejich osamostatňování, a to zejména u dcer, které zpravidla využívají část teritoria matky, dokud se úplně neosamostatní. Velikosti teritorií se u samic mohou pohybovat na hodnotách kolem 20 km 2. Data uvedená v tomto odstavci byla lokalizována v západním Thajsku, kde je biotopem sezóně suchý opadavý les (Simchareon et al., 2008). Uvedená data, jsou navíc zatím největšími zjištěnými 17

17 hodnotami pro velikost teritorií levhartů v Asii. Ze stejné oblasti byly lokalizovány v dřívějších studiích podstatně menší velikosti teritorií, které byly u samic okolo 10 km 2 a u samců do 30 km 2 (Rabinowitz, 1989), resp. do 20 km 2 (Grassman, 1999). Změny byly zjištěny i u levhartů žijících v Nepálu, kde u dvou samců a jedné samice byly zaznamenány velikosti teritorií 47 km 2, případně 48 km 2, u samců a u samice 17 km 2. Území teritoria se u samice během odchovu mláďat zmenšilo na 5,2 6,6 km 2, což jsou hodnoty potvrzující tendenci samic během péče o mláďata zdržovat se na menším území (Odden et Wenge, 2005). Ještě menší velikost teritorií je pak zaznamenána ze západní Jávy, kde se uvádí i menší teritoria než 7 km 2 (Anonym, 2007). Avšak údaje z Jávy mohou být poněkud zkreslené kvůli vysoké lidské populaci a značné fragmentaci areálu levharta. To může do značné míry omezit migraci zvířat z malých, uzavřených oblastí, kde se narodila, a mohou tak dosahovat zcela hraničních populačních hustot. Vysokých populačních hustot mohou (a pravděpodobně i historicky mohli) dosahovat levharti na Srí Lance, kde je levhart primárně vrcholovým predátorem, a tudíž zde nedochází ke kompetici s dalším druhem velkého masožravce. V letech byla ve zhruba 5 km 2 velkém (či spíše malém) fragmentu lesa ležícího v blízkosti stotisícového města Candy zaznamenána přítomnost rezidentní samice s šestiměsíčním mládětem a stejnou oblast navštěvoval i rezidentní samec. V téže oblasti pak byli v letech ilegálně zabiti minimálně 3 levharti, což svědčí o přítomnosti rezidentní populace a samozřejmě velké adaptabilitě druhu (Watson et Kittle, 2004). Poměrně vysoké přirozené hustoty zde mohou levharti dosahovat pravděpodobně díky absenci dalších velkých predátorů, ale také díky poměrně velké potravní nabídce. V místech, kde je levhart na tomto ostrově chráněn, mohou populační hustoty dosahovat poměrně vysokých hodnot, a to až 1 levhart na 5 6 km 2 (Santiapillai et al., 1982). Skutečná velikost teritorií bude vzhledem k faktu, že se u jednotlivých zvířat překrývají, ve skutečnosti o něco vyšší. I v relativně otevřené krajině však levhart může dosahovat poměrně vysokých populačních hustot, pokud je velká potravní nabídka a zároveň chybí tlak ze strany člověka. Ve významném refugiu Lolldaiga Hills v Keni se nachází na ploše 200 km 2 celkem 25 levhartů, kdy se velikosti teritorií pohybují od 14 km 2 u rezidentních samic do 32,8 km 2 u rezidentních dospělých samců. Samci vzájemně do svých teritorií nevstupují, což ale neplatí u zvířat různého pohlaví (Mizutani et Jewell, 1998). Problémem pro praktickou ochranu druhu je ale fakt, že většina studií zabývajících se populační hustotou levhartů pochází z chráněných oblastí, které mohou značně 18

18 zkreslovat naše představy o celkových počtech těchto zvířat, protože populační hustota je vždy pozitivně korelována potravní nabídkou a negativně velikostí teritorií. Pouze minimum studií se zabývá analýzou populační hustoty z nechráněných oblastí, kde jsou tyto faktory pro velké predátory podstatně méně příznivé než v chráněných (a více prostudovaných) oblastech (Marker et Dickman, 2005) Značení teritoria Levharti označují svá teritoria několika způsoby. Akustické značení, které je známo jako typické levhartí kašlání, často slyšíme i v zoologických zahradách. Mezi další způsoby patří kombinace mechanického narušování kůry stromů pomocí drápů či rozhrabávání substrátu (obzvláště pískového nebo štěrkového) doplněné pachovými značkami močí (Obr. 3), které levharti při svých obchůzkách neustále obnovují. U zvířat, která žijí v málo úživné krajině (jižní Obr. 3 Samec levharta indického při značení teritoria ( Kalahari) a musí si uhájit poměrně velká teritoria, bylo pozorováno, že zatímco samci Obr. 4 Levhart perský při značení teritoria (škrábání kůry, rozhrabování substrátu a močení) (Ghoddousi et al., 2008) 19

19 užívají mechanické poškození kůry i pachové značky, samice pachové značky ke značení teritorií téměř nevyužívají (Bothma et le Riche, 1984, 1993). Naproti tomu z oblasti jižního Íránu (národní park Bamu) je stejný způsob značení popisován u obou pohlaví. Frekvence značení škrábáním, rozhrabováním substrátu i močením (Obr. 4) se v této krajině se značnou sezónní amplitudou (a sezónností rozmnožování) výrazně zvyšuje v zimním období, kdy se levharti páří (Ghoddousi et al., 2008) Potrava v přírodě Potrava levhartů již byla lehce nastíněna výše, avšak jednalo se o zvířata žijící v Arménii a tato potravní ekologie je samozřejmě poplatná potravní nabídce v rezervaci Khosrov. V Arménii však kromě již uvedené kořisti loví také srnce (Capreolus capreolus) a dikobrazy (Hystrix indica). V Íránu levharti (stejného poddruhu jako v Arménii) loví mimo výše zmíněné druhy zvířat také gazely perské (Gazella subgutturosa), což je prokázáno v jihoíránském národním parku Bamu (Ghoddousi et al., 2008). V západním Kopetdagu na jihu Turkménie loví levharti větší množství různých druhů zvířat, ale majoritním druhem kořisti je zde uváděno prase divoké (Sus scrofa) (Lukarevsky, 1993). Na Srí Lance se v potravním spektru levharta vyskytuje jelen axis (Axis axis), sambar (Rusa unicolor), buvol arni (Bubalus arnee), prase divoké (Sus scrofa), muntžak (Muntiacus muntjak) a také dikobraz (Histrix indica) (Watson et Kittle, 2004). V rezervaci Wolong v čínském S Čchuanu je nejvíce frekventovanou kořistí levharta muntžak chocholatý (Elaphodus cephalophus) následovaný v početnosti hlodounem čínským (Rhizomys sinensis). V této lokalitě levharti využívají 15 druhů především menších a středně velkých savců (Johnson et al., 1993). V blízkosti lidských obydlí se často kořistí levhartů stávají domácí psi (Canis familiaris) (Kissui, 2008), kteří mohou tvořit v některých oblastech zcela zásadní složku potravy. Psi podle zjištěných údajů mohou mít až 70% podíl v levhartem predované biomase (Edgaonkar et Chellam, 2002). 20

20 V otevřené africké krajině často loví impaly (Aepyceros melampus), zelené kočkodany (Chlorocebus sp.), paviány (Papio sp.), ale alternativně i další druhy zvířat (Bailey, 1993). K časté kořisti se mohou řadit zejména menší druhy antilop, např. chocholatky (Sylvicapra sp., Cephalophus sp.) (Balme et al., 2007). Obr. 5 Příklady velikostní různorodosti kořisti levharta ( V pralesních formacích Afriky tvoří majoritní podíl kořisti různé druhy primátů včetně šimpanzů (Pan troglodytes), ale samozřejmě i menší druhy jako kočkodani (Cercopithecus sp.) a guerézy (Colobus sp., Procolobus verus) (Zuberbühler et Jenny, 2002). Podle jiných studií i v pralese dominují mezi kořistí levharta kopytníci (více než 1/2) oproti primátům (cca 1/4), přičemž denních terestrických primátů je více než denních arboreálních (Hart et al., 1996). Tyto podíly kořisti jsou podobné i v Gabunu, kde je u levhartů žijících v pralese ještě vyšší podíl kopytníků na úkor primátů a hlodavců. Pravděpodobně je tento fakt způsoben výskytem větších druhů např. štětkounů (Potamochoerus porcus) a buvolů pralesních (Syncerus caffer nanus), kteří tvoří v této oblasti výrazný podíl potravy levhartů (Henschel et al., 2005). Menší a středně velcí kopytníci, hlodavci a primáti tvoří většinu potravního spektra i u levhartů žijících na Pobřeží slonoviny, ale jsou popsány i minoritní potravní zdroje, kterými jsou ptáci a dokonce i plazi (Bodendorfer et al., 2006). Dá se říci, že lovecké chování levharta v lesních biotopech je odlišné od chování levhartů v otevřené krajině, kde byla 21

21 provedena většina studií a kde je levhart aktivní převážně v noci. V lesních biotopech v tropickém pásmu se levhart jeví jako denní lovec, který aktivuje v závislosti na aktivitě své kořisti (Jenny et Zuberbühler, 2005). V jihoafrické provincii jižní Kapsko bylo popsáno jako kořist levharta celkem 18 druhů zvířat. Nejfrekventovanějším druhem byl bahnivec horský (Redunca fulvorufola), dále jako potrava levhartovi posloužily druhy jako např. myš lamelozubá (Otomys irroratus), lesoň pestrý (Tragelaphus scriptus), damani (Procavia sp.) a další (Ott et al., 2007). V oblastech Arabského poloostrova levhart využívá jako kořist zejména několik druhů zvířat. Jedná se o kozorožce núbijské (Capra nubiana), gazely arabské (Gazella gazella), damany skalní (Procavia capensis), zajíce africké (Lepus capensis), dikobrazy (Hystrix indica), ale také ježky pustinné (Paraechinus aethiopicus) a paviány pláštíkové (Papio hamadryas) (Judas et al., 2006). Uvedené potravní chování levharta dostatečně dokládá jeho adaptabilitu na velmi různorodou kořist (Obr. 5), kterou je schopen využít podle aktuální nabídky v místě svého výskytu a určitě by se dalo uvést více možností potravního spektra tohoto druhu v závislosti na lokalitě. V rámci této kapitoly je vhodné zmínit, že druhy, které levhart loví, mají vyvinuté různé antipredační strategie. Zejména u těch, které se vyskytují v lesních biotopech, se jedná především o vokalizaci, která informuje příslušníky vlastního druhu a sekundárně i další živočichy, kteří se potenciálně mohou stát kořistí, o přítomnosti predátora. U makaků kápových (Macaca radiata) stačí k vyvolání antipredační reakce pohled na typický vzor levhartí srsti (Coss et al., 2005). V západoafrickém pralese působí vztah v ohlašování predátorů, kterými jsou v této oblasti levhart a orel korunkatý (Stephanoeatus coronatus), kdy se vzájemně varují zoborožec hrubozobý (Ceratogymna atrata) a kočkodan Dianin (Cercopithecus diana) a Campbellův (Cercopithecus campbelli) (Rainey et al., 2004). 3.3 Početní stavy v přírodě a rozšíření druhu Levhart je kočkovitá šelma s největším areálem výskytu (Obr. 6), proto je hned v úvodu této kapitoly vhodné poznamenat, že údaje o početních stavech druhu je poměrně problematické analyzovat. A to právě vzhledem k faktu, že levhart je druh, 22

22 který žije velice skrytě. Dalším problémem v analyzování početních stavů je to, že většina studií zkoumá populační hustoty a velikosti teritorií v chráněných oblastech, zatímco analýzy z nechráněných území, kde je nepochybně nižší populační hustota, prakticky chybí (Marker et Dickman, 2005). Obecně lze říci, že trend populace levhartů v přírodě je dlouhodobě sestupný. Příčiny tohoto trendu jsou tradičně způsobeny Obr. 6 Mapa současného výskytu levharta ( 2008) konfliktem člověka zemědělce a chovatele domácích zvířat s velkou šelmou. Domácí zvířata vytlačují druhy, které představují kořist levhartů, a ti pak přirozeně využívají tento zdroj jako náhradu za původní kořist. Levharti preferují v těchto případech menší a středně velké druhy domácích zvířat jako jsou kozy a ovce. Loví ale i telata skotu a velmi frekventovanou kořistí je pes (Kissui, 2008). Tento problém je velmi výrazný zejména u malých farem, kde predace domácích zvířat levhartem může představovat velmi významnou ztrátu (Schleiss-Meier et al., 2007). Postupující urbanizace, zvláště v místech, která prodělávají větší ekonomický rozvoj, rovněž ubírá prostor primárně druhům, které levhart loví, a následně způsobuje také úbytek levhartů. Zjevný je zejména sekundární efekt, kdy zpřístupnění dříve neobydleného území lidem způsobí tlak lidí na dříve nevyužívané území a z toho plynoucí konflikt člověka s velkou šelmou (Ngoprasert et al., 2007). V těchto zemích je důležité zakládání chráněných území, kde je výskyt velkých šelem, které mohou být reprezentovány právě levhartem. Tyto druhy 23

23 slouží jednak jako indikátory integrity chráněných území a jednak mohou sloužit jako vlajkové druhy, díky nimž přežívají další, méně nápadné druhy mající menší prostorové nároky (Alzan et Sharma, 2006). Významným faktorem, zejména u asijských poddruhů levharta, je ekonomicky sílící Čína, která využívá kosti, ale i další části těl velkých koček, do své tradiční medicíny. Ekonomický rozvoj Číny způsobuje kromě růstu ekonomiky země také značné zvýšení koupěschopnosti obyvatel, kteří představují významný trh pro deriváty z velkých kočkovitých šelem. Tomu napomáhá značně korupční prostředí v řadě zemí, kde se levharti vyskytují, a zvířata se tak dostávají pod velký tlak, který může mít u malých a fragmentovaných populací zcela katastrofální následky. Levhart je v současnosti vůbec nejpronásledovanějším druhem velké kočkovité šelmy, u něhož zcela chybí jakýkoliv výzkum z oblastí, kde je tento druh dosud považován za běžný (Daly et Friedman, 2006) Početní stavy jednotlivých populací a areály výskytu V předchozím textu jsem se zmiňoval o obecných problémech ohrožení levhartů bez ohledu na jejich taxonomické členění. Pro chovatelskou práci, respektive management paralelních populací, je však nezbytné zjistit údaje, které se týkají jednotlivých populací v jednotlivých oblastech (Tab. 1). Nemělo by ale dojít ke zcela striktnímu dodržování taxonomie, která se neustále vyvíjí a která bohužel pracuje s velmi omezeným počtem vzorků, z nichž by bylo možné přesně analyzovat status jednotlivých poddruhů (Uphyrkina et al., 2001). V následujícím textu, který se bude týkat početních stavů jednotlivých populací, tedy budu uvádět standardním způsobem poddruhy obecně uznávané, zatímco populace, které žijí izolovaně od ostatních a status poddruhu jim doposud uznán nebyl, budu uvádět v uvozovkách. 24

24 Tab. 1 Početní stavy jednotlivých poddruhů levhartů (IUCN Red List, 2008) Poddruh Odhad stavu Status (IUCN Red list) Panthera p. pardus NT (Near Threatened) Panthera p. nimr 200 CR (Critically Endangered) Poznámka Panthera p. saxicolor EN (Endangered) Panthera p. fusca NT (Near Threatened) Panthera p. kotiya EN (Endangered) Panthera p. melas CR (Critically Endangered) Panthera p. delacouri? NT (Near Threatened) Panthera p. japonensis? NT (Near Threatened) Panthera p. orientalis CR (Critically Endangered) Panthera p. "panthera" 250 NT (Near Threatened) Žádná subpopulace není větší než 250 ks 200 v aktivní reprodukci, žádná subpopulace není větší než 50 ks Není potvrzen status poddruhu Afrika Jak již bylo řečeno, všechny dříve popisované poddruhy levhartů v Africe byly sloučeny do jednoho poddruhu (Miththapala, 1992, Miththapala et al. 1996, Uphyrkina et al., 2001). V tomto případě je třeba si uvědomit, že pravděpodobně skutečně dochází k toku genů v rámci prakticky celé kontinentální populace. Dokládá to velká genetická variabilita lokální populace v Tanzanii, která je početně odhadovaná na jedinců (Sprong et al., 2000). Avšak musíme mít na paměti, že i v rámci afrického kontinentu může dojít k výjimkám. Celková populace levhartů v Africe je v současnosti odhadována až na jedinců, což je číslo poměrně optimistické, budeme-li akceptovat současné taxonomické členění (tzn. sloučení afrických levhartů do jediného poddruhu). Bohužel poslední celkový odhad populace v Africe pochází z roku 1988 (Breitenmoser et al., 2008). Z různých zdrojů je u levhartů potvrzena klesající tendence jak u lokálních populací, tak i v celkovém počtu. Extrémně vzácný je levhart v oblasti tropického pralesa západně od řeky Niger (Angelici et al., 1998), kde je ale zaznamenáván celkově velký tlak člověka na ekosystém, a to zejména v důsledku těžby ropy a silné dřevařské lobby. Problémem této oblasti je značná devastace a fragmentace původního biotopu a je možné ji označit za jedno z nejohroženějších ohnisek diverzity na Zemi. Západoafrická 25

25 populace je patrně pod značným tlakem člověka, každopádně je jenom málo studií, které by mapovaly velikost populace v těchto oblastech. Je také poměrně alarmující, že 92 % respondentů (z těch, kteří levharta znají) oslovených ve státě Guinea Bissau, tento druh také loví (Brugiere et al., 2005). Poměrně běžný se naopak zdá být ve východní a jižní Africe. V této oblasti je možné lovit levharta také legálně, kdy se jedná o odstřel pro získání trofeje nebo při konfliktu s člověkem. Jednotlivé země mají stanovené kvóty pro vývoz levhartích kůží (Anonym, 2003a). Tato kvóta činila v roce 2002 celkový počet 2335 levhartích kůží z 11 afrických zemí. Levhart je v Africe obecně považován za běžný druh, který je všudypřítomný. Jako lovec domácích zvířat, stejně jako stále více komerčně využívaných antilop v tzv. Game Reserves, je pronásledovaný lidmi. Na druhou stranu se nikdo podrobněji nezabýval výzkumem jeho početnosti v Africe (Daly et Friedman, 2006). Jedinou ochranu v Africe nachází na území národních parků a přírodních rezervací. Status levharta v Africe podle IUCN Red List je NT (Near Threatened blízko ohrožení). Izolovaně žijící populace si dovoluji uvést nad rámec této kapitoly, která se týká levharta afrického (Panthera pardus pardus Linnaeus, 1758) Zanzibar Velmi pravděpodobně již dnes nezjistíme, jestli levhart zanzibarský (Panthera pardus adersi Pocock, 1932) (Obr. 7) byl oprávněným nebo redundantním poddruhem. Levharti byli na ostrově izolováni v posledních tisících let, což podle mnoha autorů je nedostatečné období k vytvoření poddruhu. Jako příklad, který by měl tuto hypotézu potvrdit, se uvádí chocholatka zanzibarská (Cephalophus adersi). Vyskytuje se na ostrově, ale i na malém území pobřeží kontinentu, avšak obě populace se od sebe nijak neliší. Levharti vyskytující se na ostrově se od ostatních populací z Afriky lišili extrémně hustými a drobnými rozetami a nápadně menšími tělesnými rozměry (Lupták, 2009). Je velmi pravděpodobné, že ve velmi malé ostrovní populaci došlo vlivem genetického driftu k velmi rychlému odlišení, což může být vysvětleno jednak jako proces speciace (tedy oprávněnost poddruhu) a jednak jako zakladatelský efekt. Ten je založen na tom, že na tvorbě populace se od začátku podílí malé množství jedinců, jejichž genetická výbava v relativně krátkém čase ovlivní genotyp a tím i fenotyp následujících generací. Další výhradou ke srovnání případu chocholatky a levharta může být i fakt, že zatímco chocholatka zanzibarská žije na ostrově a také 26

26 v malé populaci na pevnině blízko ostrova, levhart žil v malé izolované populaci na ostrově a prakticky na celé pevnině. Migrace zvířat (a jejich genů) byla v případě populace na pevnině zcela otevřená, ale v ostrovní populaci naopak zcela vyloučená. Levhart na Zanzibaru byl vždy pronásledovaným druhem, jelikož jej domorodci považovali (a dodnes považují) za společníka kouzelníků, kteří zodpovídají za všechno zlo seslané na obyvatelstvo. Od roku 1919 byl vyhlášen britskou správou levhart na ostrově za chráněného, od roku 1950 byl dokonce zakázán jeho lov. Bohužel, po vyhlášení nezávislosti na koloniální správě v roce 1964, byla tato opatření zrušena. Najednou byl levhart označen národně-osvobozeneckou vládou Zanzibaru za škůdce a původce čarodějnictví. Ve vyhlášené kampani Kitanzi bylo dokonce cílem levharta na ostrově zcela vyhubit. Ještě v 90. letech levharta lovili vesničané i vládou podporovaná národní asociace lovců. Úplně poslední zmínka o výskytu levharta je z roku 1996 (mapa posledního výskytu viz. Příloha 2), kdy byl na několika místech spatřen, slyšen nebo byl zaznamenán jeho trus (Goldman et Walsh, 2002). Od té doby nikdo výskyt levharta na ostrově Zanzibar nepotvrdil. Paradoxně právě vláda Zanzibaru nedávno vyhlásila odměnu za vyvrácení domněnky o jeho vyhynutí na území ostrova. Odměnu si ale dosud nikdo nevyzvedl (Lupták, 2006, 2009). Obr. 7 Jediný současně známý exemplář levharta zanzibarského na ostrově (foto P. Lupták, 2006) Severní Afrika Stejně jako byla izolovaná populace od ostatních levhartů v Africe na ostrově Zanzibar, tak byla pravděpodobně obdobně oddělena i populace na sever od Sahary. Pokud bychom předpokládali, že izolace a evoluce proběhla u levharta stejně jako u lva, pak by levharti žijící v severní části Afriky byli fylogeneticky bližší asijským levhartům než subsaharským. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit velkou adaptabilitu druhu, který je schopný přežívat i ve velmi nehostinném prostředí. Je možné si takto představit migraci levhartů přes západní pobřeží severní Afriky, stejně jako podél toku Nilu. 27

27 Sahara však představuje i pro tak adaptabilní druh poměrně významnou migrační bariéru, která tok genů mezi populacemi zcela zastavuje či velmi významně omezuje. Levhart berberský (Panthera pardus panthera Schreber, 1777) (Obr. 8), budemeli respektovat tuto klasifikaci, přežívá v reliktní populaci v marockém Atlasu. Pozorováni byli také na marocko-alžírském pomezí a zcela nově byli objeveni v Ahaggaru v jihovýchodním Alžírsku, odkud předtím nikdy popisováni nebyli. Je vhodné doplnit, že populace v Ahaggaru může být geneticky příbuzná více levhartům subsaharským než marockým. Vyhubení jsou nejspíše v Egyptě. Stále je však možný jejich výskyt ve Východní poušti mezi Nilem a Rudým mořem (Breitenmoser et al., 2008). V případě levhartů žijících v tomto pásmu může jít o zvířata genotypově bližší levhartům obývající arabský region, resp. Somálsko. V Maroku obývá levhart horské oblasti porostlé cedrovými lesy, kde často leží sníh, ale pohybuje se i v otevřené krajině (Lupták, 2005). Často dokonce vystupuje do oblastí s nadmořskou výškou přes m n.m. (Nowell et Jackson, 1996). Ať už je severoafrická populace levharta samostatným poddruhem či nikoli, stavy zvířat jsou zde poměrně málo známé (Breitenmoser et al., 2008). Svým fenotypem připomíná tento levhart spíše levharty perské (Panthera pardus saxicolor) než zvířata ze subsaharských populací. Jeho systematické zařazení by si pravděpodobně zasloužilo další výzkum, který by potvrdil nebo vyvrátil oprávněnost tohoto poddruhu. Pokud by se jako poddruh potvrdil, jednalo by se v současnosti o jeden z nejvzácnějších taxonů levharta vůbec. Obr. 8 Levhart berberský ( Asie Zatímco africké populace levhartů nejsou členěny do poddruhů a dá se říci, že jejich klasifikace je stále otevřená, u asijských poddruhů se zdá být taxonomické členění uspokojivě vysvětleno. Analýza DNA se v podstatě shoduje s přirozenými bariérami migrace zvířat, případně alespoň odděluje populace, mezi nimiž jsou relativně malé 28

28 styčné plochy. Tudíž i v případě, že by zde docházelo k hybridizaci, byl by takový tok genů z jedné populace do druhé poměrně omezenou záležitostí Arabský poloostrov Levhart arabský (Panthera pardus nimr Hemprich et Ehrenberg, 1833) obývá pobřeží Arabského poloostrova, přičemž podle genetických studií je tento poddruh bližší levhartům z afrického kontinentu než populacím asijským. Uspokojivým vysvětlením tohoto faktu by mohla být významná izolační bariéra v podobě pouště Rub al Khálí, která zabraňuje migraci do Asie, a naopak blízkost Afriky, která byla s Arabským poloostrovem několikrát propojena během ledových dob. Tomu by nasvědčovalo i to, že levhart arabský je velmi malým poddruhem (dospělí samci mezi kg), stejně jako levharti žijící na Somálském poloostrově tzv. levhart somálský (Panthera pardus nanopardus Thomas, 1904) což by mohla být indicie fylogenetické příbuznosti těchto populací žijících na opačných stranách Rudého moře. Naproti tomu levharti vyskytující se ve střední Asii (levhart perský), o kterých bude řeč později, patří mezi všemi poddruhy k největším a dospělí samci mohou dosáhnout až 75 kg (dvouletý samec v Jihlavě měl hmotnost 64 kg). Naopak poddruh, který byl popsaný ze Sinajského poloostrova (Panthera pardus jarvisi Pocock, 1932) a který byl vyhuben, byl pravděpodobně pouze severozápadním okrajem výskytu levharta arabského (Spalton et Hikmani, 2006). Sinajský poloostrov tedy mohl být v historických dobách rovněž možnou migrační trasou pro levharty mezi Afrikou a arabským regionem. Obr. 9 Typický habitat levharta arabského (Jemen) ( V současnosti je levhart arabský rozšířen ve státech Saúdská Arábie, Jemen, Omán, okrajově zasahuje i do Izraele a Spojených Arabských Emirátů (viz. Příloha 3). V Jordánsku potvrzen nebyl, ačkoliv během několika let byl zaznamenán dočasný průnik levhartů ze Saúdské Arábie (Quarquaz et Baker, 2006). Problémem je ovšem dlouhodobě stále nízký počet zvířat, kterých je pravděpodobně méně než 200 (Tab. 2), a jejich fragmentovaný výskyt (Edmonds, 2003, Spalton et Hikmani, 2006, Al-Johany, 29

29 2007). Podle posledních studií je lokalizován do tří hlavních známých populací v poušti Negev, v horách Wada a v Jemenu a Dhofar v Ománu (Breitenmoser et al., 2008, Mallon et al., 2008). V Izraeli byl potvrzen výskyt levhartů neinvazivní metodou (extrahování DNA z trusu), a to v Negevu (4 samci, 1 samice) a v poušti Judea (1 samec, 2 samice) (Perez et al., 2006). Saúdská Arábie momentálně zaujímá nejvýznamnější část areálu levharta arabského. Podle historických záznamů se od začátku 19. století do dnešních dnů tento areál výskytu zmenšil o 90 %. V současnosti je zaznamenán výskyt levhartů v Saúdské Arábii v pohoří Asir mezi Al Baha a Abbah ve výškách mezi m n.m., kde je poměrně dobrá potravní základna a přítomnost stálých vodních ploch. Dále je popisován ze sušších hor Hijaz severně od Madinah, což jsou polohy nad m n.m. Celková plocha, která je vhodná pro výskyt levharta v Saúdské Arábii, zaujímá km 2. Tuto plochu potenciálně může obývat jedinců (Judas et al., 2006). Údaje z Jemenu nejsou dostatečné, a proto je zde jejich rozšíření zobecňováno. Podle zaznamenaných pozorování se zdá, že levhart zde žije v 5 víceméně izolovaných lokalitách (Obr. 9). Patří mezi ně severní část západních pohoří (Wada a, Kufl Shammar a oblast mezi Sa dah a Saúdskou hranicí), centrální část západních pohoří (Al Hayma, Jebel Raymah a patrně Jebel Bura a), jihozápadní Jemen (oblast od Radfan po Al Kaur, možná až do blízkosti města Ta iz), centrální jižní Jemen (Wadi Hajar, Hadhramaut) a Al Mahara ve východním Jemenu, odkud zabíhají do sousedního Ománu (Al Jumaily et al., 2006). V Ománu nebyli levharti zaznamenáni mezi roky (Spalton et al., 2006a), nicméně se objevovali v blízkosti jemenské hranice v pohoří Dhofar (Obr. 10). V části tohoto pohoří byla zřízena přírodní rezervace Jabal Samhan, která se stala pro tento taxon významným refugiem (Spalton et al., 2006a, 2006b). V letech bylo z tohoto území pořízeno celkem 251 fotografických záznamů levhartů, na kterých bylo rozlišeno celkem 17 jedinců 9 samic, 5 samců, 2 dospělí jedinci neznámého pohlaví a 1 mládě (Spalton et al., 2006b). Obr. 10 Levhart arabský v Ománu ( 30

30 Ve Spojených Arabských Emirátech pravděpodobně nežije více než 5 10 jedinců v severní části státu a na poloostrově Musandam. Kapacita prostředí pro levharta v SAE však není vyšší než na jedinců. O primárním a marginálním habitatu levharta v SAE je známo velmi málo a předpokládá se, že levharti přes toto území pouze přecházeli z pohoří Al Hajar v Ománu na Musandam a zpět. V současnosti se má za to, že levhart na pohoří Al Hajar vyhynul (Edmonds et al., 2006a). Status levharta arabského v IUCN Red List je CR (critically endangered = kriticky ohrožený). Tab. 2 Odhady počtu levhartů arabských v přírodě Území Odhad počtu Poznámka Jordánsko 0 Občasný průnik ze Saúdské Arábie Izrael 8 Saúdská Arábie Odhad podle vhodného biotopu Jemen? Výskyt prokázán, ale není kvantifikován Omán 17 Spojené Arabské Emiráty Střední a západní Asie Z oblasti střední a západní Asie bylo v minulosti popisováno minimálně 3 6 poddruhů levharta. Tradičně byl z oblasti Malé Asie uváděn levhart anatolský (Panthera pardus tulliana Schreber, 1777), z Kavkazu potom levhart zakavkazský (Panthera pardus ciscaucasica Satunin, 1914), z oblasti Íránu, Iráku a Afghánistánu a středoasijských republik levhart perský (Panthera pardus saxicolor Pocock, 1927). Z Pákistánu byl popisován levhart balučistánský (Panthera pardus sindica Pocock, 1930), v centrálním Íránu pak poddruh Panthera pardus dathei (Zukowsky, 1959) a konečně z Arménie Panthera pardus transcaucasica (Zukowsky, 1964). Toto členění je z dnešního pohledu neopodstatněné a levharti z celé oblasti jsou uváděni jako jediný poddruh. Název, který přetrvává levhart perský (Persian Leopard, Nordpersiche leopard...) je poněkud zavádějící, když uvážíme celý areál výskytu. Jedná se však o zavedený pojem a pro účely této práce není tato otázka podstatná. U použití vědeckého názvu jsou rovněž určité pochyby. Vzhledem k tomu, že nejdříve popsaným poddruhem ze všech, kteří jsou slučováni do jednoho, byl poddruh tulliana, měl by být 31

31 v současnosti uváděn levhart z centrální a západní části Asie pod tímto názvem (Khorozyan, 2008). Je vhodné připomenout, že názory na tuto klasifikaci nejsou zcela jednotné. Khorozyan et. al (2006) doporučují rozlišovat na tomto území celkem 3 poddruhy na základě kraniometrických údajů vycházejících z analýzy 40 lebek levhartů se známým původem z tohoto regionu (nutno dodat, že analýza se týká i arabského regionu a Sinajského poloostrova, což zmenšuje statistický soubor pro střední Asii a Blízký východ). Nejzápadnějším poddruhem by podle této studie byl levhart žijící v oblasti Malé Asie (přesněji jihozápadní Turecko) ssp. tulliana. V Severním Íránu a v oblasti Kavkazu doporučují rozlišovat ssp. ciscaucasica, který by zahrnoval dříve popisované poddruhy saxicolor, ciscaucasica, transcaucasica. V jižním Íránu a Pákistánu navrhují uvádět poddruh sindica, což představuje dříve popisované poddruhy sindica, dathei Obr. 11 Mapa výskytu levharta perského (Khorozyan et al., 2005) a pravděpodobně i millardi (levhart kašmírský ). Otázkou však zůstává oprávněnost tohoto členění. Levhart žije v tomto regionu na velkém území a populace je poměrně fragmentovaná. Teoreticky se tak může v malých populacích projevovat zakladatelský efekt. Ve východní části areálu (Pákistán, Kašmír) může rovněž procházet i přirozená hybridní zóna poddruhů (podle současného členění) saxicolor a fusca. Je téměř jisté, že v nedávné minulosti, která je zcela zanedbatelná z pohledu procesu speciace, byla populace levharta v tomto regionu víceméně kontinuální a stýkala se s populací indickou. Z tohoto pohledu a též s přihlédnutím ke značným migračním schopnostem 32

32 levhartů bych se tedy spíše přikláněl k řazení všech zvířat z této oblasti k jedinému poddruhu. Celá populace perských levhartů v přírodě je odhadována na jedinců, kteří jsou ovšem rozptýleni po obrovském území (Obr. 11) v často izolovaných populacích (Breitenmoser et al., 2008). Z různých zemí je možné získat různě relevantní data o početních stavech (Gavashelishvili et Lukarevsky, 2008). Pokud se jedná o oblasti, kde se tento druh vyskytuje, tak v ruské části severního Kavkazu (Obr. 12) je lokalizován v Dagestánu na horních tocích řek Avarskoje Koisu a Andijskoje Koisu. V Kabardino-Balkarjanské republice možná přežívá v kaňonu řeky Čegem, v Ingušské republice je lokalizován v rezervaci Ezri a údolí řeky Assa, v Severní Osetii-Alanii v povodí řeky Armkhi a v Čečensku na horních tocích řek Šaroargun a Argun (Breitenmoser et al., 2008). V Gruzii se levhart objevil (podle fotografií) v roce 2004 poprvé po více než 50 Obr. 12 Levhart perský v ruské části Kavkazu ( letech (poslední prokazatelný záznam této země pochází z roku 1952). Zmíněný návrat byl zaznamenán ve státní rezervaci Vashlovani blízko hranic s Ázerbajdžánem (Anonym 2004a). V této rezervaci jsou dnes levharti potvrzeni. Jejich výskyt v Gruzii je dále vázán na povodí řek Arkhoti a Assa a horní tok řeky Andijskoje Koisu. Nepodložené jsou záznamy z jihozápadní Gruzie, kde se může jednat o zvířata migrující ze severozápadního Turecka (Breitenmoser et al., 2008). V Arménii nežije více než 20 jedinců (včetně mladých migrujících levhartů), kteří jsou ale součástí populace v severním Íránu (Khorozyan, 1998; Khorozyan pers. com., 2005). Nejvýznamnějším refugiem levhartů v Arménii je rezervace Khosrov. Směrem k hranici s Íránem levharti obývají vrchoviny Geghama, Zangezur, Aiotsdor, Bargushat a Meghri. Výskyt v Arménii ohraničují na severozápadě řeka Azat, na severu hřeben Vardenis, na západě údolí Ararat (Obr. 13) a na jihu povodí řeky Arax podél státní hranice s Íránem (Breitenmoser et al., 2008). V Azerbajdžánu je výskyt zaznamenán jak v pohoří Talysh v jihovýchodní části země, tak na hřebenech Akhar-Bakhar na severozápadě a Zanghezur v blízkosti státní 33

33 hranice s Arménií (Breitenmoser et al., 2008). V Náhorním Karabachu byl levhart pozorován v letech V současnosti je nemožné potvrdit nebo vyvrátit jeho výskyt v této oblasti vzhledem ke stávající geopolitické situaci. Je ale možné a dosti pravděpodobné, že Náhorní Karabach funguje jako koridor mezi severní a jižní částí Kavkazu (Breitenmoser et al., 2008). V Íránu žije levhart prakticky v celé zemi. Relativně početný je v pohoří Albroz a v národních parcích Tandooreh, Sarigol, Bafgh, Bolestan, Bamu, Kolah ghazi, Touran, Kavir, Khojir a Khabr. Vyskytuje se i v přírodních refugiích Jahan Nama, centrální Albroz, Varjin, Arabsaran, Dena a Bahram gur, následně pak i v některých nechráněných územích jako Chapur-Ghoymeh, Safee Abad-Dozain, Ramsar, Khaeez a Darestan-Rudbar (Breitenmoser et al., 2008). V Turecku je výskyt levharta momentálně poměrně nejistý (Breitenmoser et al., 2008). Poslední prokazatelný záznam o jeho přítomnosti je datován k roku 1992, kdy byl objeven jeho čerstvý trus. Pátrání po levhartech v Turecku probíhalo nejnověji v pohoří Východní Karadeniz, kde nebyli levharti pozorováni od roku V letech bylo prověřováno celkem 46 vhodných míst k výskytu levhartů. Pouze na 16 z nich, mezi pohořími Capans na západě a Karcal na východě, byly objeveny stopy větších kočkovitých šelem (větší než stopy rysů ostrovidů, kteří se zde rovněž vyskytují) (Baskaya et Bilgilli, 2004). Rozšíření ve středoasijských republikách je málo známé. Historicky levharti žili poměrně hojně v Turkménii, zasahovali i do Uzbekistánu a Tádžikistánu. V Turkménii se prokazatelně vyskytují v pohoří Kopetdag a v rezervaci Badchyz. V Kopetdagu je odhadována jejich populace na jedinců (Lukarevsky, 1993). Vůbec poprvé byl levhart zaznamenán v lednu 2000 v Kazachstánu, kdy se jednalo o zastřeleného starého samce blízko města Toguskem v poušti Mujunkum u řeky Tallas. Toto místo je 600 km vzdálené od neprokázaných lokalit výskytu levharta v Tádžikistánu a Uzbekistánu a km od prokázaného výskytu v Turkménii (Shakula, 2004). V následující tabulce (Tab. 3) jsou uvedené odhady populací levhartů perských v oblasti střední a západní Asie (Khorozyan, 2008). Obr. 13 Typický habitat levharta perského v Arménii s horou Ararat v pozadí (foto A. Malkasyan, 2005) 34

34 Tab. 3 Odhady počtu levhartů perských (Khorozyan, 2008) Území Odhad počtu Írán Afghánistán (?) Turkménie Arménie Azerbajdžán Náhorní Karabach 3-4 Gruzie 5 Ruská část Kavkazu 10 Turecko 5 Problematická je u tohoto poddruhu zejména fragmentace obrovského území, na němž se vyskytují poměrně malé lokální populace. Tento problém by měl být eliminován pomocí koridorů, které by umožnily migraci zvířat mezi jednotlivými fragmenty a zabránily by tak ztrátě genetické diverzity (Gavashelishvili et Lukarevsky, 2008). Otázkou je, nakolik je tato potřeba realizovatelná při současné geopolitické situaci v regionu. Status perského levharta v IUCN Red Listu je v současnosti EN (endangered = ohrožený) Indie Indický subkontinent obývá poddruh levhart indický (Panthera pardus fusca Meyer, 1794) (Obr. 14). Z celkového počtu států (35) v Indii jich celkem 25 uvádí výskyt levhartů. Populační trend má zde v posledních letech v souvislosti s přijatými ochranářskými opatřeními vzestupnou tendenci. Druh se díky své adaptabilitě vyskytuje víceméně ve všech typech krajiny, včetně krajiny kulturní, případně v její blízkosti. Semiaridní zónu představují státy Gujarát, Rajastán a Haryana, kde se v letech odhadovala Obr. 14 Levhart indický ( populace levhartů na kusů. Ve stejném období byl odhad populace ze sezónně 35

35 opadavých lesů zahrnující státy Andhra Pradesh, Goa, Dadara-Nagar Haveli, Madhya Pradesh, Chatish-gadh, Maharashtra, Uttar Pradesh, Uttaranchal, Himachal Pradesh, Jamu a Kashmir celkem jedinců. V zóně vyšších srážkových úhrnů, která představuje vlhčí a víceméně vždyzelené lesy, kam patří státy Bihar, Jharkhard, Orissa, Karnataka a Tamil Nadu, byl zaznamenán odhad populace jedinců. Z míst s velmi vysokým srážkovým úhrnem, tedy v zóně vždyzelených vlhkých lesů, což představuje státy Ássam, Arunachal Pradesh, Mizoram, Nagaland, Tripura West Bengal a Kerala, činil odhad počtu levhartů 781 jedinců. Jako státy, kde se levharti nevyskytují, jsou uváděny Punjab, Andamany, Nicobary, Lakshdweep, Delhi, Pandichery, Chandigadh, Daman, Diu, Meghalaya, Manipur a Sikkim. Celkový počet indických levhartů byl v letech odhadován na jedinců (Singh, 2005) (Tab. 4). Tab. 4 Odhady početních stavů indických levhartů (Singh, 2005) Typ habitatu Odhad počtu Semiaridní zóna Suché opadavé lesy Vždyzelené lesy Vlhké lesy 781 Celkem Ekologickou plasticitu dokládá fakt, že v severovýchodní Indii je levhart znám z rozmezí nadmořských výšek m n.m. (Choudhury, 2003). Avšak oblast severovýchodní Indie může zahrnovat výskyt jak levharta indického, tak také indočínského. Případně může jít o přechodnou oblast, kde se oba tyto poddruhy setkávají a mísí. Přes uvedená a poměrně optimistická data o výskytu levharta v Indii je třeba zmínit, že pro všechny druhy asijských velkých kočkovitých šelem představuje problém obrovský potenciální trh ekonomicky sílící Číny, stejně jako korupční prostředí zemí, kde se tato zvířata vyskytují (včetně Indie). Tomuto ohrožení napomáhá jednak zvýšená poptávka po derivátech z velkých kočkovitých šelem používaných v tradiční čínské medicíně (Anonym, 2005a), jednak také zvýšená poptávka po tygřích a levhartích kůžích (Anonym, 2004b, Wright, 2004, 2005). V neposlední řadě je toto riziko umocňováno také tradičními cestami nelegálního obchodu mezi Indií a Čínou. Vzhledem k vysoké hustotě zalidnění v Indii je zde rovněž nesmírně aktuální otázka 36

36 konfliktu člověka s velkými masožravci, a to včetně levhartů (Anonym, 2005b), a velká míra fragmentace areálu. Je velmi složité problém řešit efektivně, jelikož prostředí, které levharti mohou obývat, je fragmentované a jeho kapacita v podstatě naplněna (Belsare et al., 2004). V současnosti nemá v rámci druhu tento poddruh v IUCN Red listu žádný zvláštní ochranářský status Srí Lanka Na tomto ostrově je zaznamenán samostatný poddruh levhart cejlonský (Panthera pardus kotiya Deraniagala, 1956), který má fylogeneticky logicky nejblíže k levhartům indickým (Miththapala, 1992, Miththapala et al., 1996, Uphyrkina et al. 2001). Levhart cejlonský je takto historicky omezen na malé izolované území, kde mohlo dojít poměrně rychle k procesu speciace a kde bude vždy velmi zranitelný v souvislosti se stálým nárůstem lidské populace (Obr. 15). I v této oblasti je hlavní příčinou úbytku populace levhartů právě růst lidské populace, což doprovází ztráta přirozeného prostředí. Ve druhé polovině 19. století bylo Obr. 15 Areál výskytu levharta cejlonského ( zalesněno 80 % území Srí Lanky (Lewis, 1895), na přelomu 19. a 20. století to bylo už okolo 50 % (Clark, 1901). Populace levharta cejlonského měla tehdy podle odhadu jedinců. V současnosti je zalesněno jenom kolem 23 % plochy ostrova a lidská populace vzrostla na současných 19 miliónů (Santiapillai et Jayewardene, 2004). V 19. století byl levhart na Srí Lance poměrně silně perzekuován a za jeho zastřelení byly vypláceny odměny. V důsledku toho bylo v letech jenom v oblasti Mannar District zabito podle oficiálních údajů celkem 293 levhartů. Během let je uváděn počet zabitých levhartů číslem 289. V oblasti Vanni District bylo zaznamenáno v letech zabitých jedinců. Navíc budou tyto hodnoty pravděpodobně silně podhodnoceny, a to vzhledem k faktu, že byl oficiálně vyplácen příspěvek za odevzdané kůže. Vezmeme-li v úvahu, že kvalitnější kůže bylo výhodnější prodat mimo tento oficiální přehled a že příspěvek 37

37 byl využíván více u poškozených kůží, u kterých se takovýto prodej vyplatil (Santiapillai et Jayewardene, 2004), mohou být skutečné počty zabitých levhartů z tohoto období až několikanásobně vyšší. Levhart cejlonský obývá na Srí Lance všechny zde existující typy krajin. Vyskytují se zde oblasti aridní (do mm srážek ročně), suché ( mm srážek ročně) a vlhké (nad mm srážek ročně). Vlhká zóna je na ostrově lokalizovaná v podstatě pouze do výše položených oblastí, případně do přímého okolí vodních ploch. Většina výše položených lokalit ale byla přeměněna na čajovníkové plantáže. Jediným souvislejším územím vlhké zóny, které nebylo přeměněno a které je navíc chráněné, je Obr. 16 Levhart cejlonský v Národním Parku Yala (farm1.static.flickr.com) Sinharaja rain forest (Watson et Kittle, 2004). Územím s největší souvislou populací levharta na Srí Lance je v současné době národní park Ruhuna (Yala) ležící v suché zóně ostrova (Obr. 16), v němž se v současnosti vyskytuje většina levhartů na Srí Lance. Současné odhady skutečného stavu levharta cejlonského nejsou zcela jednotné. Zatímco dřívější odhady jsou v rozmezí jedinců (Santiapillai et al., 1982, Santiapillai et Jayewardene, 2004), podle posledních údajů by měl být jeho stav o něco vyšší, v rozmezí jedinců (Kittle et Watson, 2008). Poslední údaje vychází z aktuálních stavů levhartů ze známých chráněných území a přepočtu z nechráněných území, kde je výskyt dokázaný nebo pravděpodobný a kde se počítá s poloviční populační hustotou než v chráněných územích (výsledkem je 834,4 jedinců). Problémem je zejména velmi fragmentovaný výskyt druhu na ostrově, přičemž žádná subpopulace na ostrově není větší než 250 jedinců (Kittle et Watson, 2008). Status levharta cejlonského podle IUCN Red listu je EN (endangered = ohrožený) Jáva Levhart jávský (Panthera pardus melas Cuvier, 1809) (Obr. 17) je podle genetických analýz velmi vyhraněným poddruhem v rámci celého druhu (Uphyrkina et al., 2001). Od kontinentální populace se pravděpodobně oddělil již ve středním 38

38 Pleistocénu (před zhruba lety). Od kontinentálních levhartů je lze také prokazatelně rozlišit podle kraniometrických údajů (Meijaard, 2004). Podle dostupných indicií byl levhart (spolu s tygrem) rozšířen na ostrovech Sumatra, Jáva a Bali ještě na konci poslední doby ledové. Tehdy se tygr udržel na všech zmíněných ostrovech, zatímco levhart pouze na Jávě (Wilkinson et O Regan, 2003). Tento fakt je často připisován absenci velkých kopytníků na Sumatře a Bali a vzájemné kompetici tygra a levharta (Meijaard, 2004). Obr. 17 Levhart jávský v Tierparku Berlin (foto K. Rudloff, 2009) Levhart dosahuje v chráněných oblastech na Jávě poměrně vysokých populačních hustot, a to 1 levhart na 6 6,5 km 2. V národním parku Halimun Salak byla prokázaná populační hustota 1 jedinec na 6,7 km 2, což jsou srovnatelné hodnoty. Dlouhodobým problémem je přelidněnost Jávy a konverze prakticky celého ostrova na kulturní krajinu, což dělí již tak malou populaci na ještě menší fragmenty (Gippolity et Meijaard, 2007). Prokazatelně se levharti na Jávě vyskytují v národních parcích Ujung Kulon na západě ostrova, kde je vůbec nejsouvislejší (respektive jediný) zachovalý prales na ostrově, Gunung Gede Pangrango, Gunung Halinum-Salak, Ceremai, Merbabu, Merapi, Bromo, Tengger Semeru, Meru Betiri, Baluran a Allas Purvo. Celková plocha, kterou levharti na Jávě obývají, má rozlohu mezi 2 267, ,3 km 2. Na této ploše jsou odhadované počty zvířat z různých zdrojů mezi , resp jedinci. Navíc není žádná z fragmentovaných populací větší než 50 jedinců a celkový počet reprodukceschopných zvířat není vyšší než 250 jedinců (Ario et al., 2008). Populační trend je sestupný a v IUCN Red listu je levhart jávský kategorizován jako CR (critically endangered = kriticky ohrožený). 39

39 Zadní Indie Z oblasti poloostrova Zadní Indie, resp. z Indočíny, je popsán levhart indočínský (Panthera pardus delacouri Pockok, 1930) (Obr 18). Tento poddruh není považován v rámci celého druhu za nijak ohrožený. Je však poměrně překvapivé, že nejsou prakticky žádné studie, které by počet levhartů v celé oblasti sumarizovaly. Prakticky všechny publikace sledující levharty v této oblasti se zabývají ekologií levharta, ale početnost neřeší ani jedna. Přítomnost levhartů je nicméně známá ze všech států Obr. 18 Levhart indočínský v Zoo Melaka (foto P. Brandl, 2007) v regionu, což zahrnuje jižní okraj Číny, Myanmar (Barmu), Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodžu a Malajsii. Lokálně vyhubený je ale levhart v Singapuru (Breitenmoser et al., 2008). V Malajsii je uváděna přítomnost levhartů jak v primárním pralese, tak i v sekundárním (Azlan et Sharma, 2006). V rámci druhu mu není v současnosti přisuzován žádný vyšší ochranářský status. Sympatricky s levhartem se v regionu vyskytuje rovněž tygr (Panthera tigris), který byl původně popisován jako jediný poddruh tygr indočínský (Panthera tigris corbetti). Genetické analýzy vycházející z omezených možností migrace zvířat z Malajského poloostrova na zbytek pevniny prokázaly rozdílnost zvířat z Malajského poloostrova oproti ostatním zvířatům z poddruhu corbetti. V důsledku tohoto zjištění se z původně jediného poddruhu corbetti vyčlenil další samostatný poddruh tygr malajský (Panthera tigris jacksoni) (O Brien et al., 2005). Avšak podle kraniometrických údajů někteří autoři považují poddruh jacksoni za redundantní. Pokud by se prokázala oprávněnost členění tygra v tomto regionu na 2 poddruhy, mohlo by to znamenat podobné změny v reklasifikaci levharta v rámci poddruhu delacouri. Zejména uvážíme-li, že geografické podmínky obou druhů jsou zde totožné, jediným rozdílem může být vyšší adaptabilita levharta. 40

40 Čína Výskyt levharta v této zemi je poněkud komplikovaný z pohledu členění kapitol v této práci, protože v jednotlivých kapitolách jsou popisovány lokality podle výskytu jednotlivých poddruhů, případně oddělených populací. V rámci Číny ale můžeme objevit areály 3 poddruhů: delacouri, který zasahuje svým severním okrajem do jižní, resp. jihovýchodní Číny, japonensis (Obr. 19) vyskytující se v centrální a severní části východní Číny (a jichž se týká tato kapitola) a orientalis zasahující do úplného severovýchodního okraje Číny na pomezí s ruským Dálným východem a Korejským poloostrovem. Početní stavy levhartů čínských (Panthera pardus japonensis Gray, 1826) jsou vzhledem k dlouhodobé izolaci Číny v současnosti zcela neznámé a můžeme o nich pouze spekulovat. Bylo by vhodné zajistit populacím levhartů z této oblasti lepší ochranu před obchodem s jejich kůžemi a kostmi (Breitenmoser et al., 2008). V současnosti nemá v rámci druhu tento poddruh v IUCN Red listu žádný zvláštní ochranářský status. Obr. 19 Samice levharta čínského v Rosamondu ( Dálný východ Dálný východ, což zahrnuje severovýchodní část Číny, Korejský poloostrov a jihovýchodní část Ruska (Poamuří a Primorsko), je severovýchodním extrémem výskytu levharta. V současnosti se tento areál bohužel omezil pouze na oblast Vladivostockého zálivu, kde přežívá poslední populace levharta mandžuského (Panthera pardus orientalis Schlegel, 1857) (Obr. 20), která již několik let stagnuje na počtu okolo 35 (Christie, 2008), resp jedinců (Uphyrkina et al., 2002) (Tab. 5). 41

41 Tab. 5 Vývoj početních stavů levharta mandžuského v přírodě (Jackson et Nowell, 2008) rok počet jedinců dospělí mláďata Na reliktní populaci se doposud neprojevují známky ztráty fitness (Christie, 2008), nicméně ztráta genetické variability divoce žijící populace je zřejmá (Uphyrkina et al., 2002). Příčinou velmi nízkých počtů levhartů mandžuských byl kromě ztráty prostředí dlouhodobě lov, a to nejen přímý lov levhartů, ale i snižování početního stavu levhartí kořisti. Aktuálnost této hrozby se potvrzuje i v současnosti, kdy jsou zabavovány kůže levhartů. Od dubna 2002 do dubna 2003 bylo například zabaveno celkem 6 levhartích kůží (Hötte, 2003). Úspěšná akce byla hlášena z roku 2007, kdy byla zatčena skupina pytláků (Christie, 2008). Zatím poslední velmi vážnou hrozbou pro zbývající divoce žijící levharty mandžuské byl plán vybudovat ve Vladivostockém zálivu terminál ropovodu. Ten měl citelně zasahovat do biosférické rezervace Kedrovaja Paď, kde se levhart mandžuský dodnes vyskytuje (Anonym, 2005c). Momentálně je připraven projekt na reintrodukci (viz. Příloha 4) mandžuských levhartů do oblastí, kde se dříve vyskytovali. Na území rezervace Lazovskij Zapovědnik by měla být mimo kontakt s člověkem umístěna vybraná zvířata z evropských zoologických zahrad. Ta by se měla v polopřirozených podmínkách rozmnožit a následně vrátit zpět do chovného programu. Tímto způsobem by mělo dojít k rozmnožení více zvířat, přičemž reintrodukováni nebudou levharti odchovaní v zoologických zahradách, kde je vazba na člověka a hrozil by tak dříve či později jejich konflikt s lidmi, ale potomci těchto levhartů, kteří se s člověkem během svého odchovu vůbec nesetkají. Mláďata by totiž měla být odchována ve velmi prostorných výbězích Obr. 20 Mladý levhart mandžuský v biosférické rezervaci Kedrovaja Paď ( a přivykána na zajistění si potravy přirozeným lovem vypuštěných jelenů, kteří zde 42

42 budou jediným potravním zdrojem. Rodičovská zvířata by neměla vyprodukovat více než 1 vrh a následně by měla být nahrazena jinými, aby byla podpořena co nejvyšší genetická variabilita nově vznikající populace (Christie, 2008). I přes nadějně se vyvíjející situaci v posledních letech je levhart mandžuský stále nejvzácnějším taxonem kočkovité šelmy vůbec. Jeho status v IUCN Red Listu je CR (critically endangered = kriticky ohrožený). 3.4 Chov v zoologických zahradách Na začátku je třeba poznamenat, že v počátcích chovu, dalo-li se vůbec hovořit o chovu, byla často spojována zvířata bez ohledu na jejich původ a ani chovy determinovaných subspecií nijak řízené nebyly. Často tak docházelo k nekontrolovatelné hybridizaci, případně páření blízce příbuzných zvířat. S těmito fakty se bohužel potýkají v současnosti prakticky všechny populace levhartů v zoologických zahradách. Vzhledem k tomu, že se tato kapitola týká rovněž vlastní náplně práce, bude tento přehled jen velmi schematický a stručný. Celá problematika je podrobněji analyzována ve vlastní práci. Je vhodné se zmínit také o historii držení levhartů v zajetí, jelikož se občas dostávali i do římských cirků a zvířetnic středověkých panovníků. Dohledat konkrétnější údaje ale dnes již nebude možné. Můžeme se pouze domnívat, že (v podmínkách Evropy) vzhledem k geografické dosažitelnosti muselo jít o zvířata ze severní Afriky, případně z Blízkého východu. Pravděpodobná je také přítomnost levhartů na dvorech starověkých čínských panovníků. Z dnešního pohledu se jedná spíše o zajímavost, protože zvířata nebyla chována v pravém slova smyslu, ale pouze držena pro účely zápasů v arénách, resp. vystavování za účelem demonstrace moci Levharti afričtí Z této populace (nebo populací) je z dnešního pohledu zajímavý vlastně pouze severoafrický levhart (Panthera pardus panthera ), o kterém existují záznamy v některých chovatelských zařízení v USA. Je ale diskutabilní, nakolik jsou údaje o jejich původu relevantní. Velmi stará samice severoafrického původu Dexter žila 43

43 velmi dlouho v zoologické zahradě v Denveru. Její geny jsou dnes pouze v dceři Levra, jejíž otec byl blíže nespecifikovaný africký levhart (Lupták, 2005). Levharti s jihoafrickým původem byli chováni rovněž v České republice, a to v zoologických zahradách v Ústí nad Labem, Olomouci a v Lešné, přičemž poslední zvíře bylo evidované ještě v roce 2002 v Olomouci Levhart arabský Historie chovu tohoto poddruhu je poměrně krátká. Poprvé se tento taxon levharta začal chovat v roce 1980 v chovném centru v Muscatu v Ománu, kde se v roce 1989 podařil první odchov. Vlastní chov začal akcelerovat až v 90. letech, kdy se do chovu zapojilo chovné centrum v Sharjahu (SAE). Od té doby má populace setrvale vzestupnou tendenci (Budd, 2001). Poddruh je doporučen i pro evropský region, ale zatím není k dispozici Levhart perský První importy levharta perského proběhly v roce 1955, další potom ještě v 60. letech 20. století, přičemž chov vznikal v zoologických zahradách v Hamburgu, Münsteru, Cincinnati, Lipsku a Kolíně nad Rýnem. Poslední zvíře, které bylo importováno a které se rozmnožilo, byla samice chovaná v Chicagu (Lincoln Park) v letech (Shoemaker, 1989). V současnosti žijí ještě 2 samci narození v přírodě v zoologické zahradě v Novosibirsku, avšak k jejich rozmnožení zatím nedošlo. Aktuálně je tento taxon chován vlastně pouze v Evropě pod managementem EEP (European Endangered Species Programm). Tato populace stagnuje (100 jedinců) a limitující je zejména nezájem chovatelů (Raffel, 2005). V Severní Americe je populace levharta perského řízena směrem k vymření a přežívají zde pouze stará zvířata, která se již nerozmnožují. Poslední odchovy v tomto regionu byly zaznamenány v 90. letech. Dnes jsou tito levharti na hranici biologické životnosti a k reprodukci jsou teoreticky využitelní pouze jednotliví samci. V bývalém SSSR je situace podobná v reprodukčním věku jsou prakticky pouze samci. Perspektivu má aktuálně pouze Novosibirsk, který k samcům pocházejícím z přírody dostal z EEP 2 mladé samice. 44

44 Z dalších regionů stojí za zmínku prakticky jenom Japonsko, kde bylo v roce 2002 chováno celkem 11 zvířat v 5 institucích (Shoemaker, 2002). V současnosti již populace stárne a nebude-li doplněna zvířaty z Evropy, je v budoucnosti neudržitelná. V Austrálii byl tento taxon chován a rozmnožován ještě v 90. letech 20. století, ale momentálně už zde žádní perští levharti s perspektivou reprodukce nejsou. Česká a Slovenská republika je významným regionem v chovu tohoto poddruhu již od 70. let, kdy se dostal 1 pár do Dvora Králové nad Labem. Ten je i v současnosti významným chovatelem spolu s Jihlavou a historicky i Bojnicemi, které svůj chov obnovují Levhart indický Tento taxon je již tradičně chován v indických zoologických zahradách, kam se dostávají z přírody odchycení konfliktní jedinci. Indický levhart je v místních zoologických zahradách velmi početně zastoupen a zvířata jsou nejenom držena, ale probíhá zde i aktivní rozmnožování, ačkoliv se nejedná o prioritní záležitost. V Evropě je chován 1 pár těchto levhartů ve Wuppertalu. Vzhledem k nedostatku prostoru je ale nedoporučeným taxonem pro náš region. V 60. letech 20. století jsou indičtí levharti uváděni také v Gdaňsku. Historicky byli indičtí levharti chováni mimo svojí domovinu v USA, a to už od 20. let 20. století. K pravidelným odchovům docházelo v San Diegu, Milwaukee, Cincinnati, Racine, Coloradu Springs a některých dalších. Poslední zvířata z těchto chovů se rodila na přelomu 80. a 90. let 20. století a byla prodávána subjektům mimo evidenci ISIS, takže je možné, že některá (nebo jejich potomci) ještě v severoamerických chovech přežívají Levhart cejlonský Tradičním chovatelem tohoto taxonu je národní zoologická zahrada Colombo na Srí Lance, kde je ovšem problematické dohledat historické záznamy. Mimo svou domovinu se cejlonský levhart objevil v 60. letech 20. století ve Wassenaaru, Maintalu (soukromý chov p. Scheffela) a Coloradu Springs. Přestože se všechna zvířata rozmnožila, jejich geny se do dnešních generací levhartů v chovu nedostaly. Z pohledu dnešní populace jsou zásadní až zvířata dovezená do Evropy v 70. letech (Krefeld), resp. na konci 45

45 80. let. Na těchto jedincích dnes stojí celá populace levhartů cejlonských v zoologických zahradách. V současnosti je tento taxon pod managementem EEP. Na tomto programu participuje i zoo Singapore a nadějně se vyvíjí i možná spolupráce s národní zoo Colombo. České chovy jsou již dnes tradiční a jsou zastoupené zoologickými zahradami v Ostravě, Brně a Jihlavě. Slovensko se připojilo k programu zoologickou zahradou v Bratislavě a zájem o chov levharta cejlonského má i další regionální zástupce, zoo Hodonín Levhart indočínský Stejně jako je tomu u levharta indického, tak i tento taxon je zastoupen v chovech ve své domovině, kam se dostávají konfliktní jedinci, kteří se dále rozmnožují. Bohužel, většina těchto institucí je mimo jakoukoliv evidenci, takže je možné prokázat pouze zvířata v Melace a Khao Kheow. Od 60. let se tito levharti dostávali také do Evropy a Severní Ameriky, kde se rovněž rozmnožovali. Momentálně v Evropě přežívají pouze 4 stará zvířata v Bochumi a Hoyerswerdě, která pocházejí z chovu v Nordhornu. Levharti tohoto poddruhu byli chováni v Evropě také v Drážďanech, Hannoveru, Halle a Budapešti. V současnosti, vzhledem k nedostatku prostor, není levhart indočínský pro náš region doporučen Levhart jávský Podobně jako levhart indický a indočínský je tento poddruh velmi pravděpodobně chován v indonézských zoologických zahradách, kam se opět budou dostávat konfliktní jedinci. Naneštěstí evidence ve většině těchto zařízení buď zcela chybí, nebo je vedena pouze místně. Největší počet těchto zvířat v jedné instituci je držen v Taman Safari na Jávě (Gippolity et Meijaard, 2007), kde je až 10 jedinců v reprodukčním věku a kondici. Mimo svou domovinu se vlastně dostali tito levharti pouze do Evropy, kde se jejich chov poměrně dařil. Chováni byli ve Wuppertalu, Kolíně nad Rýnem, Lipsku, Karlsruhe, Tierparku a zoo Berlín, kde jsou ještě v současnosti 2 staří samci (v každé zoo jeden). Problémem byl malý počet zvířat, z nichž chov začal, avšak momentálně je možné tato zvířata, pocházející z odchovů Taman Safari, přivézt. Kromě 2 samců 46

46 v berlínských zahradách snad probíhá chov ještě v Aywaille, což je soukromé zařízení v Belgii. V severní Americe nebyl tento taxon nikdy chován a v Evropě není doporučen Levhart čínský Situace v zoologických zahradách v jeho domovině je, vzhledem k tradiční uzavřenosti Číny, neznámá. Mimo svou domovinu se dostalo jen několik zvířat, která dala základ současné malé populaci levharta čínského v chovech. Problémem je velmi nízký počet zakládajících zvířat, navíc jedno z nich bylo jiného původu než japonensis (pravděpodobně delacouri). Chov začal už v 50. letech 20. století a podílely se na něm Lipsko, Tierpark Berlín, Londýn a v 60. letech i San Diego a Omaha. Bohužel linie ze San Diega je hybridního původu a tato hybridní kombinace na sebe váže 2 zakládající zvířata. Do San Diega se dostal ještě nepříbuzný samec z Chengdu, který se sice zapojil do reprodukce, ale nemá žádného potomka v Evropě. Potomci páru z Londýna z chovu zcela vymizeli, takže zbytek evropské populace je tvořen potomky pouhých 6 zvířat. Chov v Omaze po úhynu chovné samice z původního páru použil spojení otec x dcera, které v populaci přetrvává. V Severní Americe není tento poddruh doporučen, ale přesto je chován v soukromém zařízení Rosamond v Kalifornii (USA), kde jsou poměrně hodně zastoupeni potomci ze San Diega (po nehybridním samci v kombinaci se zástupci evropských linií). Evropská populace je pod managementem EEP. Naneštěstí není stále vyjasněn náhled na použití hybridních zvířat, která stárnou a jejichž možnost využití bude velmi brzy nemožná. Čistokrevná populace je poměrně malá a velmi inbrední. Chov je v České republice poměrně tradiční, již od 50. let byli levharti čínští chováni v Liberci a v Lešné, později rovněž v Olomouci. V současnosti jsou v našich chovech zástupci levharta čínského po delší době opět k vidění, a to v Liberci a v Plzni (v Plzni je samice hybridního původu) Levhart mandžuský Tento, v současnosti nejvzácnější, taxon kočkovité šelmy je v zoologických zahradách evidován od roku 1961, přičemž toto první zvíře (samec) žilo v zoo Praha. 47

47 Bohužel se nepodařilo ho dopárovat samicí téhož poddruhu, takže jeho přínos dnešní populaci byl nulový. Vlastní chov poté začal v 60. letech v zoo Frankfurt a později v Lipsku. Jedno z frankfurtských zvířat bylo jiného původu (japonensis) a právě tento jedinec je naneštěstí v dnešní populaci velmi významně zastoupen (Christie, 2008). Pozdější importy do tehdejšího SSSR, Tierparku Berlín a Prahy sice situaci poněkud vylepšily, ale potomky zakladatele čínského poddruhu nebylo možné z populace eliminovat. Potomci čistokrevných levhartů mandžuských z reliktní korejské populace (importy z let) byli zřejmě vzájemně úzce příbuzní, protože se po jejich spojení velmi často objevovaly genetické defekty. V současnosti se počítá s využitím levhartů hybridního původu, přičemž se eliminují zvířata s vyšším podílem čínského levharta (maximální podíl je 41 %). V Evropě je chováno více než 120 jedinců, z nichž více než 80 je vhodných pro použití k reprodukci z hlediska hybridizace. Situace v Severní Americe je o něco horší. Zde je chováno méně než 100 jedinců a podíl čínského levharta je v severoamerické populaci vyšší. V Evropě je levhart mandžuský pod managementem EEP, v Severní Americe je pod managementem SSP (Survival Species Programm). Jedná se o jediný poddruh levharta, který je v Severní Americe doporučen k chovu. Je velmi pravděpodobně také chován v Číně, ale přesná situace není, vzhledem k uzavřenosti této země, známá. Ještě v 90. letech se levharti dostávali do Moskvy a Prahy ze zoologické zahrady v Pchjongjangu. Dnešní situace v této instituci je neznámá. Situace v České republice je poměrně unikátní, jelikož se u nás nachází poslední 2 známí čistokrevní levharti (narozeni v zoologických zahradách) v reprodukčním věku a kondici. Jedná se o samce v Praze a samici v Ústí nad Labem. Kromě těchto dvou chovatelů je levhart mandžuský úspěšně chován i v Olomouci. 48

48 4 MATERIÁLY A METODIKA Informace a materiály, které jsem použil ke zpracování tohoto tématu, jsem získával z plemenných knih, výročních zpráv EEP, mezinárodního systému evidence zvířat (ISIS), účastí na výročních konferencích EAZA a na setkání odborných komisí UCSZ. Důležitá je také ová komunikace s kolegy z jiných zoologických zahrad a dalších zařízení. Obecné informace jsem čerpal z literatury uvedené v referencích. Údaje, z nichž jsem ve své práci vycházel, jsou založeny na těchto zdrojích: Výroční zprávy EEP pro jednotlivé poddruhy levharta Mezinárodní a regionální plemenné knihy pro jednotlivé poddruhy levharta Výroční zprávy UCSZ z let Regional Collection Plan for EAZA Region ová nebo přímá komunikace s kolegy v rámci odborných skupin UCSZ a v rámci EEP pro jednotlivé poddruhy levharta (významné především i moje členství a možnost lepší komunikace v Sri Lankan Leopard EEP committee) Tabulky vytvořené na základě zjištěných informací Problémem při kompletování některých údajů je např. časová nekompatibilita mezi jednotlivými populacemi v závislosti na tom, jak vedoucí plemenných knih aktualizují data. Rovněž aktuální nemožnost získat data z některých regionů (Indonézie, Čína) může poněkud zkreslovat globální přehled v chovu levhartů. Údaje v rámci regionu UCSZ by nicméně měly být vzhledem k dobré komunikaci a přehlednosti situace kompaktní. Při zpracovávání jednotlivých kapitol jsem v textu označil podle plemenné knihy (č. PK) pouze ta zvířata, která jsou pro tuto práci důležitá. Zvířata, která se dále nerozmnožovala nebo nebyla chována na území UCSZ, jsou z tohoto pohledu zanedbatelná, a tudíž jsou zmíněna jen okrajově. 49

49 5 VÝSLEDKY A DISKUZE 5.1 Chov levhartů z globálního pohledu V této kapitole je analyzována situace v chovu levhartů ve světových zoologických zahradách včetně historického přehledu. Z tohoto pohledu je poněkud obtížné obsáhnout danou problematiku komplexně zejména proto, že je prakticky vyloučeno dohledat záznamy z řady institucí, případně ověřit relevantost záznamů. Řada institucí rovněž není kompatibilní s mezinárodní evidencí (ISIS), a tudíž je velmi nesnadné dohledat zvířata, která jsou mimo populace monitorované (plemenné knihy) nebo řízené (chovné programy). Z výše zmíněných důvodů proto neanalyzuji veškeré záznamy o chovu levhartů v lidské péči. Analýze podrobuji pouze populace, které prokazatelně existují (nebo alespoň existovaly) v chovech, případně populace, jejichž status v přírodě by paralelní populaci vyžadoval jako možnou alternativu k přežití a zachování genofondu alespoň ve formě ex situ. Ostatní populace (poddruhy) si dovoluji zanedbat, jelikož nejsou pro vlastní analýzu důležité. Jejich uvádění by pouze neúměrně zvětšilo rozsah práce a relevantost uvedených dat by byla, vzhledem ke zdrojům, poměrně diskutabilní Levhart zanzibarský V dostupných pramenech se nenachází žádné záznamy o chovu tohoto levharta v lidské péči. Populace této formy (poddruhu?) žila na příliš malém území, aby byla schopna přežít tlak expandující lidské populace, zejména když došlo ke kampani na jeho cílenou likvidaci. Příklad zanzibarského levharta ukazuje, jak zásadní roli by, v případě malých populací žijících v politicky nestabilních zemích, mohly zoologické zahrady hrát. A to zejména u takových druhů, které se daří rozmnožovat bez zásadních problémů. V případě zanzibarského levharta se jedná bohužel o rovinu pouze teoretickou, protože chován nikdy nebyl. 50

50 5.1.2 Levhart berberský Oficiální záznam o chovu tohoto poddruhu se týká pouze 3 samic, které se měly narodit v roce 1979 v Center Hill na Floridě a chovány byly v zoologické zahradě v Denveru. Údaje o případných rodičích samic Ambi, Sinister a Dexter však zcela chybí a záznamy z chovatelského zařízení Center Hill obecně vzbuzují i jisté pochybnosti o relevantnosti těchto dat. Samice Ambi a Sinister uhynuly v roce 1992, aniž by zanechaly potomstvo. Samice Dexter (Obr. 21) uhynula v roce 1998, přičemž se po jejím spojení s blíže nespecifikovaným samcem afrického levharta podařilo odchovat v roce 1990 samici jménem Levra (ve vrhu byla spolu se samcem, který uhynul v roce 1994). Podle údajů z ISIS Levra (Obr. 21) stále přežívá (ke dni ). Pro případnou paralelní populaci však v současnosti tento jedinec, i v případě importu zvířat z přírody, nemá vzhledem k věku žádný význam. Obr. 21 Samice levharta berberského : Dexter (vlevo) a její dcera Levra (vpravo) ( Pokud je mi známo, nebyli levharti z této populace nikdy blíže analyzováni z hlediska taxonomické příslušnosti. Ani případná analýza DNA samice Levry by, vzhledem k možným pochybnostem o původu její matky Dexter, nemusela přinést uspokojivé výsledky. Tato velmi omezená a geograficky (velmi pravděpodobně) izolovaná populace by tak zasluhovala podrobení analýze, aby byl potvrzen, případně vyvrácen, její poddruhový status. Kdyby došlo k potvrzení oprávněnosti tohoto poddruhu, byl by levhart berberský vážným uchazečem na vytvoření paralelní populace, pokud by bylo možné získat zakladatele chovu z přírody. V případě analýzy by rovněž bylo nutné zohlednit případné vzorky z populace žijící v marockém Atlasu a z populací, které se vyskytují v alžírském Ahaggaru a dalších oblastech severní Afriky (Egypt, Východní poušť). 51

51 5.1.3 Levhart arabský Při současném vývoji situace u tohoto poddruhu (Tab. 6) je vhodné podotknout, že narozdíl od dalších populací levharta, které vznikaly víceméně náhodně ze zvířat importovaných nekoordinovaně do zoologických zahrad, byl chov levharta arabského cíleně založen jako alternativa pro jeho přežití. Jeho chov je tedy ukázkovým příkladem toho, jak mohou zařízení typu zoologických zahrad sehrávat pozitivní roli v záchraně genofondu ohrožených druhů. Avšak k mnohým zařízením, která arabského levharta chovají, můžeme mít, vzhledem k dosavadním výsledkům v chovu, určité výhrady vůči jejich kvalifikaci. Při kompletování dat u tohoto poddruhu jsem bohužel narazil na problém, který představuje časová nekompatibilnost záznamů z jednotlivých chovů. Tři zařízení chovající levharta arabského na území Spojených arabských emirátů: Sharjah, Albustan a Al Ain jsou členy ISIS (International Species Information System). Vývoj v jejich stavech je možné sledovat podle toho, jak je jejich zaměstnanci aktualizují, prakticky on-line. U ostatních zařízení, která chovají arabské levharty, jsem byl odkázán na poslední vydání regionální plemenné knihy pro tento poddruh, kde jsou data aktuální k (viz. Příloha 5). Omezeně jsem využil také speciální vydání časopisu Cat News (2006). Časová nejednotnost získaných údajů tedy může být poměrně zavádějící. Podle historických dat je levhart arabský chován od roku 1980, kdy se dostal 1 samec a 2 samice do ománského chovného centra v Muscatu. Zde se také v roce 1989 podařil vůbec první odchov, který byl ovšem umělý. Přirozeného odchovu dosáhli v téže instituci o rok později po stejných rodičích. Matka s jednou z dcer byla v roce 1996 převezena do momentálně nejvýznamnějšího chovatelského zařízení pro tento taxon Obr. 22 Samice levharta arabského s mláďaty v Sharjahu ( levharta, Sharjahu (SAE). Celkem se v Muscatu narodilo během let

52 (přesněji do roku 1997) 10 arabských levhartů. U dvou z nich se jednalo o inbrední spojení (otec x dcera) a 3 mláďata z tohoto počtu byla odebrána k umělému odchovu. Pravděpodobně nejvýznamnějším odchovem v této instituci byla samice (č. PK 6), o jejímž transportu do Sharjahu jsem se zmínil výše. Tato samice je jedním ze základních kamenů chovu v Sharjahu a dnes už můžeme říci, že i celé populace tohoto levharta v lidské péči (viz. Příloha 6). Stav k byl v Muscatu 3,2, v roce 2006 je uváděn stejný počet zvířat (5 jedinců), ovšem bez bližšího určení pohlaví, původu a věku (Edmonds et al., 2006b). Tab. 6 Vývoj počtu levhartů arabských v chovu Instituce Stav 2001 Stav 2006 Muscat 5 5 Sharjah Ta' iz Sana' a 3 6 Ta' if 3 4 Celkem V Sharjahu se levharti arabští začali rozmnožovat od roku 1996 a do roku 2001 se v této instituci narodilo celkem 9 mláďat (vždy po stejných rodičích zmíněné samici z Muscatu a samci pocházejícímu z přírody z Jemenu). Jedno z nich bylo odebráno na umělý odchov. Kromě dvou samic (matky a dcery) z Muscatu, chovného samce (původ Jemen) a odchovaných zvířat z výše zmíněného spojení se do Sharjahu dostali do roku 2001 ještě 2 samci z přírody. Jeden z nich (původem ze SAE) se do reprodukce nikdy nezapojil, zatímco druhý samec (původem ze Saúdské Arábie) do chovu zasáhl, ale až po posledním dostupném vydání plemenné knihy. O tomto zvířeti a dalších údajích ze Sharjahu se podrobněji rozepisuji níže. Stav ke v Sharjahu byl 5,5. V roce 2006 pak toto zařízení uvádělo celkový počet levhartů arabských ve svém stavu číslem 20 (bez rozlišení pohlaví). V roce 2005 sem byla přesunuta i zvířata z Abu Dhabi kvůli zapojení se do chovného programu (Edmonds et al., 2006b). Dalším zařízením, které začalo levharty chovat, byl Ta if National Wildlife Research Center v Saúdské Arábii, kam se dostali v letech 1997 a 1998 nejprve 2 samci. Jeden z nich byl poskytnut do Sharjahu (viz. výše). V letech 2000 a 2001 přišly postupně 2 samice (dospělá a velmi mladá). Dvě zvířata (1,1) sem byla odeslána z odchovů v Sharjahu, ale to bylo opět po posledním dostupném vydání plemenné 53

53 knihy. Stav ke byl 1,2, přičemž všechna zvířata pocházela z přírody a byla v perspektivním věku. Do roku 2006 se zde vůbec žádné mládě nenarodilo (Judas et al., 2006), takže význam tohoto zařízení spočívá pouze ve spolupráci se Sharjahem (poskytování zvířat původem z přírody do reprodukce). V Jemenu je tento poddruh levharta chován od roku 1999 v Ta iz zoo a od roku 2000 v Sana a zoo. Zatímco v Ta iz bylo zastoupeno 6 zvířat (2,4) z přírody, v Sana a to byla pouze 3 zvířata (1,2) z přírody. Ze 6 zvířat v Ta iz se do reprodukce do roku 2001 zapojili 2 samci a 1 samice, ale bohužel se v obou případech jednalo o sourozence. Navíc byla jejich mláďata odchována buď uměle, nebo pod kojnou fenou. Stav v těchto institucích byl k v Ta iz 5,6, v Sana a již zmíněných 1,2. V obou institucích se narodila mláďata v roce 2003, ale nepodařilo se je odchovat až na jednoho samce v Ta iz. V roce 2004 se podařilo odchovat mláďata v Sana a (Al Jumaily et al., 2006). V roce 2006 bylo uváděno v Ta iz 11 jedinců a v Sana a 6 jedinců levharta arabského (Edmonds et al., 2006b). Celkový počet zvířat byl v roce 2006 uváděn v počtu 48 (25,23) jedinců v 5 institucích (Muscat 5, Sharjah 20, Ta iz 11, Sana a 6 a Ta if 4). Jejich rozmnožení se podařilo do této doby (2006) ve výše zmíněných institucích (Muscat, Sharjah, Sana a a Ta iz). O skutečně cíleném a dobře zvládnutém chovu se ale dá hovořit pouze v případě Sharjahu. Podle výše zmíněné mezinárodní evidence (ISIS) je dnes možné dohledat levharty arabské ve 3 institucích v SAE. Jednou z nich je již zmíněný Sharjah, kde se v současnosti ( ) nachází celkem 27 (17,10) levhartů arabských. Dále jsou chováni v zoologických zahradách v Albustanu, kde je celkem 5 (3,2) jedinců pocházejících z odchovů v Ta iz. Zvířata v Albustanu (viz. Příloha 7) jsou si vzájemně příbuzná (navíc i po inbredním spojení) a k tomu ještě odchovaná uměle (resp. kojnou fenou). Jeden samec z odchovu v Sharjahu je v zoologické zahradě v Al Ain. Přestože se chov levharta arabského velmi slibně vyvíjí, nelze opomenout, že se systematickému a úspěšnému chovu věnuje prakticky jenom Sharjah. Ostatní instituce dosahují spíše sporadických a náhodných odchovů. Jednoznačně je pozitivní, že se daří do reprodukce dostávat více zvířat z přírody, což je důležité pro pozdější management populace. Bude však nezbytné zapojit do aktivního chovu více institucí, což by se mohlo podařit navázáním bližší spolupráce se Sharjahem. Zde působí několik specialistů z Evropy a chov tohoto druhu je již víceméně rutinní záležitostí. To by mohlo mít pozitivní dopad zejména pro práci u jemenských chovatelů, kde by mělo 54

54 dojít k externímu vyškolení specialistů pro chov a pro veterinární problematiku (Al Jumaily et al., 2006) Levhart perský Historie chovu levharta perského v lidské péči se datuje do období 50. let 20. století. Celkem 5 (2,3) jedinců se dostalo do zoologických zahrad v Hamburgu, Münsteru a Cincinnati. Samice v Cincinnati uhynula, aniž se zapojila do reprodukce, a byla nahrazena další samicí, která přišla z Íránu v roce Zbylých 5 jedinců se rozmnožovalo. V Cincinnati se zapojil zmíněný pár (samec č. PK 4 a samice č. PK 11), jehož potomci byli potom inbredně pářeni v dalších generacích. V Münsteru a Hamburgu se množil samec (č. PK 1) se dvěmi samicemi (č. PK 2 a 3), ale potomci jedné ze samic (č. PK 2) se do dalších generací v chovu nezapojili. V Münsteru byl spojován syn s matkou. V letech 1965 (resp. 1967) se dostal nový pár zvířat z přírody do Lipska (samec č. PK 21 a samice č. PK 26). Samice (č. PK 26) byla pářena rovněž samcem pocházejícím z odchovu Zoo Münster. V roce 1968 se dostala 1 samice z přírody do Kolína nad Rýnem (č. PK 29). V roce 1969 přibyl k této samici sourozenecký pár (opět z přírody), z něhož se však do dalšího chovu zapojil jenom samec (č. PK 30). Zbylá zvířata se zde dařilo velice úspěšně rozmnožovat. Dnes jsou tito 2 zakladatelé nejvíce zastoupenými zvířaty v populaci. Sourozenecké páry z Kolína nad Rýnem se rozmnožovaly v Berlíně a v Rotterdamu. V roce 1975 se ještě dostaly 2 samice z přírody do Lincolnova Parku v Chicagu. Jedna z nich po roce uhynula a druhá (č. PK 67), po spojení se samcem právě zmíněného kolínského chovu, odchovala 1 mládě samičího pohlaví. Tato samice se potom množila se dvěma samci v Lincolnově parku a v San Diegu. V Evropě v současnosti přežívá pouze kombinace z Chicaga. Posledním importem z přírody jsou 2 samci (sourozenci č. PK 531 a 532), kteří se dostali v důsledku zastřelení matky do Novosibirsku v roce Bohužel se je dosud nepodařilo zapojit do reprodukce. Celkem se dostalo do zoologických zahrad z přírody 15 zvířat, ale rozmnožit se jich podařilo pouze 10. Potomci jedné ze samic vymizeli z populace, takže všichni perští 55

55 levharti v chovu jsou dnes potomky pouhých 9 zvířat. Kromě toho jsou ještě zmínění samci z přírody v Novosibirsku, jejich rozmnožení se ale zatím nepodařilo (Tab. 7). Chov tohoto poddruhu levharta se stal poměrně úspěšným a poměrně brzy se rozšířil v Evropě a USA. Poté se jeho chovu začali věnovat i chovatelé v Austrálii a v Japonsku. V 80. letech 20. století se ale projevila kapacita chovatelských zařízení (narozená zvířata nebylo v tuto dobu kam umisťovat), takže řada chovatelů přestala levharta perského rozmnožovat, případně o něj ztratila zájem. V 90. letech tak byl levhart perský stále v zoologických zahradách poměrně početný. Vzhledem k zastavení rozmnožování byla ale velmi nepříznivá demografická struktura v populaci, kde převažovala stará zvířata. V severoamerickém regionu byl pro levharta perského následně doporučen management vedoucí k jeho vymření (úplné zastavení rozmnožování). Aktuálně v tomto regionu přežívá pouze několik starých nebo velmi starých jedinců. Asi jediným nadějným zvířetem v USA je momentálně samec (č. PK 420) držený v Rosamondu v Kalifornii. Tento jedinec je potomkem samice importované do Lincolnova Parku (pravnuk), v kombinaci, která v Evropě není zastoupena (San Diego). Je otázkou, jestli se toto zvíře podaří dopárovat, jelikož vzhledem k jeho věku (16 let) je důležitým faktorem jeho životnost. V Austrálii a v Japonsku chov prakticky skončil, nenacházejí se zde žádná zvířata v reprodukčním věku, v případě Japonska žádné samice. Velmi důležitým regionem pro tento poddruh bylo tradičně Rusko, tedy státy bývalého SSSR. Zde se momentálně nachází jediný perspektivní chovatel, který je i historicky velmi úspěšný (Novosibirsk). Přítomnost dvou samců z přírody a dvou mladých samic z evropské populace by mohla dát naději na rozšíření úzké genetické základny tohoto taxonu v lidské péči. Odchov se ale bohužel zatím od zmíněných zvířat nedaří. Z přehledu vyplývá, že levhart perský je ve formě ochrany ex situ odkázán zcela na evropský region (management EEP). Regionální evropská populace stagnuje na počtu zhruba 100 jedinců a její další rozvoj je limitován pouze nezájmem dalších chovatelů o tento taxon. Nadějně by se mohla situace vyvinout v případě spolupráce s dalšími chovateli mimo Evropu. O participaci na tomto chovném programu má zájem Rosamond, jehož kapacita by mohla být velmi přínosná. V současnosti je pro Rosamond vybrána ke starému samci (původem ze San Diega), který představuje v Evropě nereprezentovanou kombinaci, mladá samice z Beauval (Francie). Celá 56

56 záležitost je momentálně ve stádiu zařizování potřebných formalit pro transport zvířete z Evropy do USA. Významnými chovateli jsou v tomto případě jak historicky, tak i aktuálně, chovatelé v regionu UCSZ, což podrobněji popisuji v kapitole 5.2. Tab. 7 Výpis zakladatelů populace levharta perského v chovu (tučně = jedinci, kteří se rozmnožili, barevně = jedinci, kteří jsou dodnes v populaci zastoupeni) Jedinec Č. PK Pohlaví Období chovu 1 1 M Instituce Hamburg, Münster Rozmnoženi s č. PK 2, 3 Poznámka potomci po samici č. PK 2 vymizeli z chovu 2 2 F Hamburg, Berlin 1 nezastoupena v dnešní populaci 3 3 F Münster M Hamburg, Cincinnati F Hamburg, Cincinnati 6 11 F Cincinnati M Leipzig F Leipzig 21, F Köln M Köln F 1969 Köln F Chicago F Chicago M dosud Novosibirsk M dosud Novosibirsk přítomnost mladých samic z EEP přítomnost mladých samic z EEP Levhart indický Situaci v chovu levharta indického jsem již naznačil v předchozích kapitolách. Indičtí levharti byli chováni mimo svou domovinu v severoamerických zoologických zahradách. Poslední mláďata se zde rodila na přelomu let a odcházela mimo mezinárodně dohledatelnou evidenci (ISIS). Je možné, že ještě v současnosti některá z těchto zvířat, případně jejich potomci, přežívají. Nejvýznamnějším chovatelem tohoto 57

57 poddruhu mimo Indii bylo už od 20. let 20. století San Diego. Na tento chov později navázaly zoologické zahrady v Milwaukee, Cincinnati, Racine, Coloradu Springs a další. Chov v Severní Americe prakticky skončil na začátku 90. let. V Evropě se objevili indičtí levharti v Gdaňsku v 60. letech 20. století, kam se dostal 1 pár, který se ovšem dále nerozmnožoval. V současnosti je pár těchto levhartů chován ve Wuppertalu. Jedná se ale o starší zvířata, u kterých již otázka rozmnožování není aktuální. Pro náš region (Evropa) není tento poddruh doporučený, a to vzhledem k jeho statutu v přírodě (méně ohrožený, a tudíž není prioritní pro tvorbu paralelní populace) a také k populaci, která se nachází v indických zoologických zahradách. Jako zajímavost je vhodné uvést, že řada levhartů, kteří se dostali do chovů v Evropě bez určení původu, mohla mít svůj původ právě v Indii. V příloze 8 je uveden přehled základních dat o levhartech chovaných v indických zoologických zahradách. Přestože jsou data téměř jistě nekompletní, počty za jednotlivá období na sebe zpravidla nenavazují a navíc není k dispozici žádný bližší monitoring analyzující příbuzenské vztahy zvířat, věkovou strukturu apod., můžeme si z daného přehledu udělat poměrně jasnou představu o celkové situaci v chovu levharta indického v jeho domovině. Počty levhartů u indických chovatelů dosahují stabilně poměrně vysokých hodnot. V některém období je dokonce celkový počet levhartů až 400 jedinců. Počty příchozích zvířat vždy přesahují počty odchozích, tzn. že zoologické zahrady pravidelně dostávají do svých kolekcí mnoho konfliktních levhartů. Některá zvířata jsou pravděpodobně repatriována do vhodných lokalit a nezůstávají v kolekcích chovatelů. Počty narozených levhartů jsou potom vždy nižší než počty uhynulých zvířat, ale přesto populace stagnuje, případně ještě narůstá díky přílivu konfliktních jedinců z přírody. Z daných údajů můžeme usoudit, že zoologické zahrady nehrají v chovu levhartů v Indii primárně alternativu vytvoření ex situ populace, ale slouží jako záchytná centra pro umisťování zmíněných konfliktních zvířat. Rozmnožování je potom pravděpodobně spíše náhodné než cílené a lze se domnívat, že prostorová kapacita pro levharty v indických zoologických zahradách bude zřejmě dlouhodobě naplněna, ne-li spíše překračována. Obzvláště vezmeme-li v úvahu fakt, že se v některých zařízeních počet levhartů pravidelně pohybuje kolem 40 jedinců (Sakkarbaung), častěji mezi jedinci. Z evropského pohledu je určitě v některých případech aktuální problém welfare zvířat (Obr. 23). Právě problém naplněné kapacity prostředí vhodného pro levharty v přírodě a přelidněnost Indie nahrává konfliktu člověka s velkou šelmou. Za daných podmínek je takřka nemožné vytvořit dostatečné prostory pro problémová a konfliktní 58

58 zvířata, což vede k trvalému překračování kapacity takových zařízení. V důsledku zmíněné situace si ale asi těžko lze představit lepší alternativu. V případě indického levharta lze konstatovat, že je pravděpodobně nejpočetnějším asijským levhartem (teoreticky mohou podobných počtů dosahovat poddruhy delacouri či japonensis). Objektivně proto nepatří mezi prioritní taxony k tvorbě paralelních populací. Kapacita indických zoologických zahrad, které se v současnosti nevěnují cílenému rozmnožování, systematickému představuje možnost dostatečného prostoru pro vlastní chov v případě, že by se začal populační trend v budoucnosti v přírodě negativně měnit. Obr. 23 Podmínky některých indických institucí mohou být velmi provizorní (cache.daylife.com) Levhart cejlonský Chov tohoto taxonu levharta je třeba hodnotit zejména z pohledu evropského regionu, přestože je jeho významným chovatelem Národní zoologická zahrada Colombo na Srí Lance. Tato instituce přijímá konfliktní, handicapovaná či konfiskovaná zvířata a evidence, zejména historických dat, je zde poměrně problematická. Avšak prakticky všichni levharti, kteří založili (či zakládají) evropskou populaci, přišli právě prostřednictvím zoologické zahrady v Colombu. První záznam o chovu levhartů cejlonských je z roku 1965, kdy se dostal 1 pár do Wassenaaru. Zvířata se zde dařilo množit, stejně jako další páry těchto levhartů u pana Scheffela a v Colorado Springs. Přestože se podařilo z těchto spojení mláďata odchovat až do reprodukčního věku, jejich geny se v populaci neudržely. Proto tato zvířata nemají pro dnešní populaci žádný význam. Naopak zásadní pro populaci chovanou v zajetí byly 2 samice (sestry, č. PK 33 a 34), které se dostaly v roce 1974 do Krefeldu. K nim se o rok později dostal ještě 1 samec (č. PK 40). Spojení těchto zvířat dala základ vznikající evropské populaci cejlonských levhartů. Je zajímavé, že první odchovy po těchto zakládajících zvířatech (polosourozenecký pár) se dostaly do Ostravy, kde se je 59