Zahradnictví '90 aneb Pionýrský tábor Cidlina očima vedoucího Petr Matějka

Transkript

1

2

3 Zahradnictví '90 aneb Pionýrský tábor Cidlina očima vedoucího Petr Matějka

4

5 Věnováno Karlu Zahradníkovi + všem ze strany č. 303

6

7 Zahradnictví '90 Prolog Zase prázdniny. Kolikáté už? Zažíváme je od útlého dětství a jistě bychom je dokázali všechny spočítat. Ale proč vlastně? Vždycky je to období, kdy se školáci a studenti na pár týdnů zastaví, zregenerují své opotřebované údy i závity, a připraví je na další výzvy. Své fádní dny ve školních lavicích rádi vymění za vzrušující, krásné a nepoznané, aby se jimi nabili pro další rozšiřování svých obzorů. Říká se, že ty nejsilnější prožitky přicházejí v období dospívání, během proměny beztvarého prvoka v samostatného a zodpovědného jedince, který je schopen přežít v džungli drsné reality bez pohádek a kouzel, kde vítězství dobra nad zlem není vždy samozřejmostí. K této vlastní, mnohdy bolestivé, metamorfóze se pak vracíme po celý zbytek života, kdy potřebujeme nabrat sílu a žádná divočejší jízda nás už třeba nečeká. Uvidíme, zda je pravda, co se říká. Místem mých virtuálních návratů budou vždy dětské letní tábory, které mě do té mé džungle života nakoply asi nejsilněji. Sice s láskou, citem a jemnou falší, ale zároveň důrazně a účinně. Autory výjimečných kopanců bývají samozřejmě výjimeční hráči otisky jejich geniálních kopaček budu na svých hýždích cítit již napořád. Pokud je v následujícím povídání zabolí jejich geniální palce, nebude to náhoda. 7

8 Petr Matějka 8

9 Zahradnictví '90 I. Příjezd Nemůžu uvěřit, že jsme tady, říká Jana s okouzlenou tváří. Poslepu šmátrá po klice dveří vozu, kterým projíždíme táborovou branou a pomalu dobržďujeme u malého dřevěného srubu nad jídelnou. Nevěřícně se rozhlíží na všechny strany, jakoby se chtěla ujistit, že je to fakt pravda. Štípni mě, jestli se mi to nezdá, pousměje se a spiklenecky štípne ona mě, abych se prý přestal mračit. Auto je ještě v pohybu, ale jeho pravé dveře jsou už nedočkavě napůl otevřené. Počkej chvilku, než úplně zastavíme, říkám přísně. Nerad bych ti hned první den ublížil. Vozidlo s elegantním zhoupnutím zcela zastavuje a já mohu zatáhnout ruční brzdu, což je jasný signál k opuštění vozu. Jana neztrácí ani vteřinu a již stojí venku s rukama v bok, aby se dokonale zorientovala a do své paměti vepsala kouzlo prvního okamžiku. Všechno kolem je nezvykle klidné a neuspořádané před protější budovou se vyjímají vystěhované válendy, a vedle na loučce trůní prázdná pootevřená lednička s kabelem pohozeným v trávě. Malý dřevěný srub se právě přetváří v kancelář hlavního vedoucího a okolní rozházená scéna napovídá, že se tu v následujících dnech a týdnech něco semele. Tak tohle, že je ten Hampejz? ujišťuje se Jana a obdivně upíná své zraky na dřevěnou boudu s šikmou stříškou, jako na posvátnou Kaabu uprostřed mešity, po strastiplné pouti do Saúdské Mekky. Jó, to je von stojíš právě před ním, hasím její zvědavost, spojenou s neskrývaným okouzlením. Myslím, že bysme měli ohlásit příjezd, nasazuju prozaickou nótu, ale schválně tu magickou chvilku protahuju, abychom si to patetično náležitě vychutnali. 9

10 Petr Matějka Uvítání No hurá! přeruší naše rozjímání rázný hlas kdesi zevnitř. Tak už pojďte dál a vemte si buchtu. O majiteli hlasu není pochyb je to vedoucí tábora a náš šéf, Karel Zahradník. Ještě se s Janou podíváme vzájemně do očí a já pevně sevřu její dlaň s odhodlaným Pojď. Rozpouštím tak křehkou meditační vteřinu očekávání, se kterou mizí poslední rozpaky jak špatné svědomí. Lehkým kopnutím vzad opatrně dovírám bílého trabanta T-601 a jako první vystupuju na malou terásku před vchodem, přičemž Janu jemně táhnu za sebou. Dveře jsou dokořán, nalevo se vyjímá oprýskaná dřevěná schránka na dopisy s táborovou adresou a vpravo visí letitá rozpíchaná nástěnka s vybledlým denním řádem a povinnostmi vedoucího dne. Tak jsme tady, šéfe! hlásím kamsi do zakouřených útrob Hampejzu, přičemž strkám hlavu dovnitř, ve snaze se tam rozkoukat. Okamžitě mě uhodí do očí skříň u protější stěny, která tam rozhodně nepatří, protože zakrývá tapetu s podpisy a překáží venku čekajícím válendám. Že vám to ale trvalo, zvedá se pomalu od stolu u okna šéf Karel, aby nám podal ruku. To ste se venku dohadovali, jesli si to eště nerozmyslíte? Hned na to se však všichni objímáme, jako při setkání po letech. Tak tě vítám, ty bejku! plácá mě Karel po ramenou. Aby bylo jasno, pokračuje šéf při objímání s Janou, tady už nejseš na táboře v Harrachově a budeš poslouchat mě. S tím se počítá, šéfe, lísá se Jana způsobem, jaký u ní nesnáším. Šéf v tom ale pokračuje. A kdyby ti tady Péťa nějak ubližoval, tak víš, kde mě hledat! Přesně tyhle kecy mi lezou na nervy nejvíc když mezi nás někdo vstupuje. Vůbec mi to nepřipadá legrační. Proč bych jí měl jako ubližovat? To by si nedovolil, říká Jana koketně. Ale já určitě přijdu, i když mi zrovna ubližovat nebude. Mohla bych, šéfe? Beru to jako hru a vůbec mě nenapadá žárlit. Ani mě nenapadne, je mi to přece úplně jedno. Úplně! Naopak, jsem pyšný tak skvělou holku tady nikdo mít nebude. Připadám si trochu jako majitel vzácného obrazu, který jsem přijel zapůjčit na světovou výstavu. Ty můžeš přijít vždycky, Janinko, opětuje šéf její koketnost a symbolicky si ji tiskne na hruď, aby mě snad co nejvíc vytočil. Já zjišťuju, 10

11 Zahradnictví '90 že nakonec přece jen trošičku žárlím ale jen tajně. Musím bejt silnej mě žárlivýho nedostanou! Procházka Chtěla bych se tady trochu projít a seznámit se s táborem, oznamuje Jana a v jejím pohledu je výzva k odchodu. Trochu se do toho vpravit a nasát zdejší atmosféru. Janinko, komentuje její přání šéf, asi bys nenašla lepšího průvodce, než je tady Péťa. Možná vytušil, že mi ty jejich rádoby vtipné koketnosti vadí a chce to taktně napravit. Hm, anebo taky né. V každém případě nám teď uděluje chvilku volna. Jsme tu brzo a máme čas, než přijedou další, souhlasím a už se těším, až budeme sami. Můžeme se tady v klidu porozhlídnout. Já si to taky rád projdu, než se tábor zalidní a bude to už vo něčem jiným. Tak čím začneme, pane průvodče? ptá se Jana jakoby zvědavě, možná proto, aby mezi nás vrátila pohodu. Dyťs tady už byla, snažím se naoko zbavit toho břemene a předstírám zbytečnost otázky. Naposledy na tý podzimní brigádě, připomínám to dnes už symbolické setkání těsně před revolucí. Nó, to sice jó, dává si Jana na čas s odpovědí a špulí na mě své smyslné rtíky, ze kterých vyzařuje malé provinění, které mi na ní vždycky připadalo roztomilé, ale tenkrát jsem se na to dívala trochu jinejma očima. A taky se od tý doby hodně změnilo, však víš. Máš recht, Cecilko, souhlasím. Na brigádě jsem se na to taky díval z jinýho úhlu. Ten svět se nám mezitím kapku změnil. Během povídání přicházíme k terase pod jídelnou, která je pořád stejná už celé roky. Stejně rozbité schody, oprýskané zábradlí, pučící tráva v prasklinách betonu. Vždycky jsem ty tři schůdky bral najednou, abych nemusel šlapat na každý zvlášť, takže jsem na ten prostřední zřejmě nikdy nešlápl. Odsud je stejně nádhernej pohled, opře se Jana o zábradlí a zadívá se do kraje. Podívej se na tu siluetu kolem Jičína: Zebín, Brada, Prachov, prostě paráda. Takhle bych se vydržela koukat celý hodiny. Takhle se tu loni rozplýval Vinklář, když přijel dělat besedu pro děti. A támhle na lavičce rád sedává šéf, když pozoruje cvrkot, potvrzuju výjimečnost místa. Určitě se přitom taky nabíjí pohledem na krajinu. 11

12 Petr Matějka Tady se toho už muselo přihodit hodně, co? Hele, já to úplně vidím, trochu se zasním a přivírám oči. Tady se fakt psaly dějiny. A co se ti vybavuje třeba právě teď? ptá se zvědavě Jana. Když jdeme po týhle terase? Nepřemejšlej a řekni první, co tě napadne. Asi ta hladová zeď, odpovídám. Jak tu děti čekaly v dlouhý frontě na jídlo takovej had, co se táhnul přes celou tuhle dlouhou terasu. A proč? Kvůli kultuře stolování, zatvářím se učitelsky. Zkoušely se různý metody. Zpočátku seděly všechny děti uvnitř, dokud na jejich oddíl nepřišla řada. Jo, tydle vidle, uvažuje Jana nahlas. Kvůli kraválu v jídelně. To znám z Harrachova. No právě, přikyvuju. Představ si, jak dvě stě dětí mlátí do stolu příborem. Já si to nemusím představovat, já to znám, směje se. Stačí si vzpomenout. A každý dítě se tě třikrát zeptá, když už půjde na řadu. A dvakrát, jestli může na záchod, přidávám. A nakonec, jestli prdí taky hadi, doplňuje. Asi tak. Proto se to zkoušelo vymyslet jinak, vysvětluju. Třeba, že oddíly přicházely do jídelny postupně. Tam byl zase problém v přesným načasování; u okýnka byly prostoje, což zase kuchařky nenechaly bez připomínek. A jak jste to řešili? ptá se. Tou hadovou zdí? Hladovou, né hadovou. Říkals, že to byl had, takže hadová zeď, schválně mě vytáčí. Prostě to byl takovej kompromis, nenechávám se vyprovokovat. Vymysleli to už před devíti lety, když jsem tu ještě nebyl. Vůbec první hladovou zeď najdeš v kronice, vysvětluju. Postupný přicházení do jídelny se řešilo řazením oddílů do dlouhý fronty na terase. Ta, když se zmenšila, přiběhly další, sledujíce situaci od chatek. Řada dětí lezla do jídelny předníma dveřma rovnou k vokýnku. Kravál byl jenom venku, někdy i mírný strkanice, ale oproti bordelu v jídelně to bylo prd. Uvnitř sedělo jen pár dětí, který zrovna dlabaly a hned pak zas mazaly ven. A když pršelo? Tak byl v jídelně bordel, no, směju se. 12

13 Zahradnictví '90 Co vidíš dalšího, když stojíme tady na terase? nutí mě Jana do bolestivého přemýšlení. Postřehový závody a orienťáky jak tady startovaly, vysvětluju. Támhle na konci u vchodu do vestibulu jsme si k šéfově lavičce přidali dva stoly a posílali závodníky do terénu. Pěkně po dvou minutách. Děti s dupotem přeběhly celou terasu, za rohem zvolnily a kolem Hampejzu mířily k bráně. A jaký to tady bylo poprvý? šťouchá do mě Jana. Vzpomeneš si na to ještě? Kolik ti vlastně bylo? Bylo mi patnáct, to vím naprosto přesně, odpovídám s úsměvem. A bylo to jiný, než dneska? vyzvídá. Jasně! vyhrknu. Tenkrát jsem byl ze všeho vyplesklej a porovnával jen s tím, co jsem tu zažil jako dítě. No jo, rozdíl dítě a praktikant je markantní, přikyvuje. Dneska jsem vyplesklej už z jinejch věcí a na tyhle starý časy už jen s láskou vzpomínám. A co vidíš, když se za těma rokama poohlídneš jako vedoucí? nedává se odbýt. Takovou barevnou směsici všech předchozích táborů, kde ani nevím, co kam patří takovej cidlinskej Ein Kessel Buntes. Už je to fakt ňákej pátek, nechce se mi do toho. Na začátku jsem byl studentíkem průmyslovky, kde ty dneska děláš. No, to já vím, přerušuje mě, ale teď už seš skoro inženýrem, teda kdyby do toho nepřišel ten listopad. To je přece úplně jiný, ne? Je fakt, že nám ta revoluce trochu zamíchala kartama, dávám jí za pravdu. V posledním ročníku nám sice zrušili jeden předmět, čímž nám sice ulehčili život, ale propásli jsme toho tolik, že nám státnice s obhajobou diplomky vodsunuli až někam do listopadu. Ani na to nechci pomyslet. No nic, aspoň nemusím řešit volno přes prázdniny. To je dobře, pochvaluje si Jana. Já ho taky řešit nemusím, když dělám v tom školství. To víš, povzdechnu si, v mým věku už prázdniny nejsou taková samozřejmost. Ty důchodče, směje se Jana. Jáák důchodče!? zvyšuju hlas. Podívej se na mý vrstevníky, jak se zmítaj v pracovním procesu. Mně se jeden rok práce po maturitě sice taky nevyhnul, ale přijetí na školu mi ty radovánky o pět let prodloužilo. 13

14 Petr Matějka A co vám to vlastně zrušili za předmět? ptá se zvědavě. Občanskou výchovu, jó? Skoro ses trefila, chválím trefný odhad. Připravili nás o vědeckej komunismus, motýlku. To jste asi moc neprotestovali, co? Naopak! rozjasňuju tvář. My jsme tak strašlivě zapařili v Nuslích U Bansethů, že jsem pak poblil náměstí bratří Synků, ujela mi tramvaj k poslednímu metru na Pankrác a já musel na Jižňák potupným nočním autobusem č. 505, plným vožralů! Tak to muselo bejt hrozný utrpění, co? sklízím stejný posměch jako tenkrát od kamarádů, kteří to metro před půlnocí normálně stihli a poblili se až na Kačerově. Ach jo, posmutním. Kde jsou ty časy, kdy jsem na střední proháněl mladší baby. Nebo jak jsem doma v obýváku redisperem pižlal rysy, až jsem vzteky postříkal tuší tapety. Ty seš někdy dobrej nervák, popichuje mě škodolibě Jana. Sama jsem měla možnost to poznat. Chvilku se odmlčí, ale pak mi skoro vyčítá: Měs teda rozhodně neproháněl, takže nevím, jestli teď tak trochu nekecáš. Nebo mám začít žárlit? Neproháněl jsem tě, potvrzuju, protožes byla ve škole celebrita. Kluci si o tobě povídali, takže... takže zvítězila lenost, takhle to myslíš? přerušuje mě vyčítavě. O jaký celebritě to vlastně mluvíš, broučku? Tuhle slávu u čtvrťáků si umím živě představit: Ty vole, ta prvačka má kozy jako vozy, tu chci! Takhle nějak? Možná, připouštím, ale to není můj případ! Já hlavně nemám rád odmítnutí, proto se nikdy nepouštím do předem prohranejch zápasů. Z toho mi vychází, že seš tak trochu srab, uvažuje Jana, A já se setkala jen s těma sebevědomejma, co se nebáli odmítnutí. Čímž jsem logicky přišla o setkání s někým kvalitnějším, komu třeba jen chyběj lokty je to tak? To už nechám na tobě, dávám najevo svoji nelibost k tomuto tématu. Mé ego jásá i zuří zároveň, protože jsem se Janiným kostrbatým vyjádřením dostal na žebříčku mezi ty kvalitnější sraby. Stejně už je to v čudu, postesknu si. Nejde jenom o střední. Pravidelná docházka mi skončila už i v Praze. Však víš, jak jsem se pral s těma 14

15 Zahradnictví '90 posledníma semestrálníma zkouškama. Teď už jsou bezpečně v indexu a mě čeká už jen diplomka, státnice a pak a pak do práce, jako každej, přeruší mě úsečně Jana. Hele, přestaň skuhrat. Kdo to má poslouchat? Radši mi řekni, co se tady za ty roky odehrálo. Chtěla bych vědět, čeho všeho se tyhle chatky, baráky a stromy staly svědkama. Ještě zapomínáš na vojnu, ale to je jedno, oponuju a mávám rukou. Pojď, nejdřív sejdeme k bazénům. Souhlas? Jasně, tam to mám ráda vzhůru dolů! Prolézáme mezi chatkami za jídelnou a vstupujeme na nenápadnou lesní pěšinu, plnou kořenů a nerovností, která propojuje tábor s prostorem bazénů. Já začínám tahat z archivu své letité vzpomínky. 15

16 Petr Matějka II. Proti času Já nevím, jak ty, Jani, začínám ze široka, ale já jsem si těch táborů prošel asi deset. Třikrát jako dítě, třikrát v roli praktikanta, třikrát jsem byl oddílákem a loni jsem tu dělal sporťáka. A měnili se tady vedoucí hodně? Nebo jezděj furt stejný lidi? Třetí běhy maj od roku 81 jedinýho společnýho jmenovatele našeho šéfa. Jenom Karel může všechny ty srpny osmdesátejch let postavit vedle sebe. A to fakt neexistuje nikdo jinej, kdo tady byl se šéfem celou dobu? U vedoucích mě nikdo nenapadá asi né. U personálu zřizovatele, což je jičínskej Státní statek, možná hospodářka. Paní Lidickou najdeš na fotce v kronice už v jednaosmdesátým. Ostatní se obměňovali, střídali, někdo třeba rok vynechal, a pak se zase vrátil. Nebo se třeba stavil v sobotu na návštěvě. Nikdo tu ale nesloužil bez přestávky po celou dobu. Tohle střídání lidí ale muselo dost ovlivňovat tvář každýho běhu, né? uvažuje Jana. Taky že jo, potvrzuju a dodávám: To se ani nemuseli střídat a stejně to bylo jiný. S věkem se přece každej měníme, což platí i na ty skalňáky, jak je život za těch zbylejch jedenáct měsíců vomlel. Prostě: Co tábor, to originál. Já jsem do rozjetýho vlaku naskočil až ve třetí stanici, tedy v srpnu 83. Hm, to mi bylo třináct, přerušuje Jana moje vyprávění. Mě bys tady moh potkat leda jako holku v oddíle. Úplný začátky se starou gardou jsem teda nezažil a první dva běhy znám jen z vyprávění. Ale počínaje tím třetím jsem už prošel všema rokama, až doteď. Ten dnešek má ovšem se začátkama pramálo společnýho. No tak, děti jsou snad furt stejný, ne? vstupuje mi do toho Jana. Ale vím, jak to myslíš. Neměnnou svatou trojici tvořil šéf, hospodářka a Duch cidlinský. Přesně tak, s úsměvem souhlasím. Sám bych to neřek líp. 16

17 Zahradnictví '90 Docela pěkný shrnutí, Matěji, chválí mě. Ale takový moc stručný. Dokázal bys říct něco typickýho o každým běhu, kdy sems jezdil jako nepionýr? Myslíš jako né-chovanec, že jo? pokouším se ji opravit. Tak právě tomuhle slovu jsem se chtěla vyhnout, mračí se. Chovanec mi zní trochu jako debil z ústavu. Jó a šéf jako docent Chocholoušek, dodávám se smíchem. Asi tak, říká Jana s odlehčením, že jsem ji konečně pochopil. Prostě kdyžs tu byl s Karlem. Jo, jo, já tomu rozumím, směju se a beru ji za ruku. Nebudu už říkat chovanec. Cesta je nepřehledná a každou chvíli o něco zakopáváme. Překračujeme ostružiny, já upozorňuju na záludná místa a skryté díry, a už se blížíme k rezaté bráně do prostoru bazénů. Asi bych to měl vzít popořádku, uvažuju nahlas. Hmmm, to by bylo asi nejlepší, ironicky oceňuje moji úvahu. Ale kdyby tě to snad náhodou nudilo, tak mě přeruš, prosím. Jasně, spolehni se. Až budeš kecat dlouho, tak ti uteču a budeš mít pokoj, přičemž uléhá do trávy vedle bazénu a zavírá oči. Ale teď už povídej, já si to budu promítat na víčka. Chvilku na ni koukám a je mi krásně. Leží v trávě jako křehká cibuláková cukřenka, až se neudržím a jemně ji pohladím po ruce. Přitom si prohlížím tu scenérii kolem bazénů je to pořádný kus louky. Vzadu je velký prostor pro hřiště, kde se odehrávají fotbalové zápasy, od těch oddílových, až po táborové srandamače, a tady vpravo malý domeček s vodárnou, kam chodí jen údržbář. Celý prostor je obehnaný vysokým pletivem a pro veřejnost je nepřístupný. Lesní stezku od tábora mám za ty roky natolik prochozenou, že ji umím i poslepu z romantických procházek a nočních koupání. Petr a Wendy Nahoře u vrat najednou spatřuju blonďatou postavu, jak vchází a rozhlíží se kolem. Zdá se mi, že na nás civí. Kdo to sakra je? Jana má zavřené oči a poslouchá růst trávu, bzučet mouchy, kuňkat žáby a dupat mravence. Po přilehlé silničce to ruší rachot projíždějícího náklaďáku, mířícího do 17

18 Petr Matějka nedalekého lomu. Janě přistálo na ruce slunéčko a přimělo ji mírně zvednout ruku a vztyčit ukazováček aby mělo cíl. Ahoj lidi! Užíváte si klidu před bouřkou? přerušuje naši idylku Petr Kovář, který se také přišel projít. Nazdar, Pítrs, vyskakuju, abych mu podal ruku. Petra mé podání ruky trochu zaskakuje; původně chtěl jen pozdravit a pokecat. Pohotově si otírá ruku o kalhoty a dramaticky mi ji podává, s mírnou teatrální úklonou. Nejprve mu však pozdrav opětuje Jana, která mezitím vstala z trávy a způsobně si dlaní opucovala zadeček. Tak tě tady konečně vítám. Já jsem Petr. Čau, já jsem Jana, odpovídá s optimistickým úsměvem č. 3. Já vím, byli jsme spolu v listopadu na brigádě. Na to si pamatuju, podívá se Jana k velkému bazénu. Ještě teď mám zbytky mozolů od drhnutí tohodle špinavýho koupaliště rejžákem. Brala jsem to pěkně od podlahy, vlastně ode dna, a nachodila po něm asi deset kiláků. Snažila jsem se, aby to dno připomínalo podlahu u nás doma v kuchyni no a podívej se teď. Já jsem ho pro jistotu nečistil, podotýkám ironicky. Věděl jsem totiž, jak to dopadne. Nebudu vás rušit, mládeži, říká Petr a kráčí k malému bazénu. Jdeš hledat žáby? ptá se Jana s pobavením. Nějaký jsem tu před chvilkou zaslechla. Já vím, ty jsou támhle z toho rybníka, ukazuje Petr směrem k vesnici. Spíš koukám, jestli nám tu neplave nějaká ta myška. Cože myš?! trhne sebou Jana, načež se prudce otočí k malému bazénu a oklepe hrůzou. Brrrrr. Taky že jo! křičí Petr radostně a plácne do vody dlouhým klackem. Tak pojď, mršino! Tak teda pánové, nasazuje Jana významně nasraný tón. Tímto vám oficiálně oznamuju, že do tohohle bazénu nikdy nevlezu. A hodně si rozmyslím, jestli tam pustím děti. Vždyť to zvíře je mrtvý! Může přenášet nemoce! Děti se tě ptát nebudou, až je sem přivedeš, oponuju. Budeš mít co dělat, abys je chvilku udržela na břehu a pak je dostala z vody. Myš nemyš! My už sem jezdíme dlouho, viď Wendy? obrací se ke mně Petr. A těch myší jsme tady viděli už celý oddíly. 18

19 Zahradnictví '90 Jasně, potvrzuju. Vona se chudinka rozeběhne trávou a najednou hups do vody! Nemá žádnou překážku, tak tam hupsne, ani neví jak, souhlasí Petr. Nikdy se dětem nic nestalo. Voni jsou imunní nejen vůči hlodavcům, ale bohužel taky vůči nám vedoucím. To je jedno. Já tam prostě nevlezu! trvá si Jana na svém. Takový to bylo vždycky? Já sem s tátou jezdím od začátku, zamyslí se Petr, a špinavý to bylo pokaždý. To tady Wendy ještě nebyl. Ale byl. Jako dítě už od sedmdesátek, poučuju Petra. Čistotu vody jsem ale tenkrát fakt neřešil. Ty ji neřešíš ani dneska, uzemňuje mě Jana. A proč se ti tu vlastně říká Wendy? Copak si nevzpomínáš na scénku Šimka s Krampolem? Ahá, už vím! Krempoul jako australský moutokrosowý závodník Wendy Mathéjka, říká Jana s přehnanou englickou wýslouností. Jéés, tho jsem pšece já! napodobuju Krampola alias Wendyho Matějku. U nás v Austrália placka ani hrboulek. Tam kuásná pšíroda, kterou si obyvatelstvo chrání a moutokrosu nefandí, jinak búmerang udělá vizit na můj nous. Tady u vás jsem minulý thýden s moje Yamaha jel pšes pouzemek nejaké koulektiv fárm JZD, jak wy šikáte džej-zet-dý. Vouni chytli mňé a já myslel, že půjdu do vězení, ale vouni mě v hospodě pouplácali po zádech, že já s moje Yamaha vyoral první jarní brazda. Zmazali jsme se jak kloukani a pšeceda mi musel půjčit bílou hůl a vlčáka, abych trefil do houtel Alcron, kde mě dva mládenci ouvekslovali tak, že všechno fuč a já nahatý v každé ruce moudrý obrázek s Bedřichem Smetanou. Oupravdový bonbónek pro moutokrové jezdce jsou ale ty vaše železniční přejezdy ten když přejedete plnou rychlostí, tak si musíte nechat vyměnit tlumiče a prdel. Good bye! Vidím, že to máš v malíku, Wendy, komentuje Jana. Já jsem byl dřív taky v oddíle u nejstarších kluků, vzpomíná Petr. Měl jsem k nim jít ještě v třiaosmdesátým, ale těsně před táborem mě Medvěd s tátou povýšili na praktikanta, tak jsme tady s Wendym začínali nastejno, říká vítězně. Ale už vás fakt nebudu rušit. Jdu se mrknout do lesa, jestli nenarazím na ňáký vochomůrky do polívky. Nebo rulíky do salátu, co? volá za ním rozesmátá Jana. 19

20 Petr Matějka Premiérový 1983 Ten srpen 83 to bylo moje poprvé, začínám své vyprávění. Vzápětí si však uvědomuju, že některé věci musím zamlčet. Rozhodně nebudu rozmazávat choulostivé vzpomínky, které jsou jen moje takže žádné podrobnosti o vedoucí Alence. Ani o těch dalších. Byl jsem v půlce průmky, pokračuju. Na tábor jsem nastoupil jako patnáctiletej praktikant, teda podaufírák. V tý době jsem se zrovna seznamoval se světem dospěláků, zastavuju své mluvení a vzpomínám, že se to díky mé vedoucí Alence skoro podařilo. Nejenom, že jsem se naučil práci s cizím jazykem, s tím odporným slimákem v mé puse, ale taky si prohmatal LUPa s PUPem a pořádně si potykal s pivem. Hele, nevynechávej, prokoukla mě Jana. Po Honzovi Vrbatovi jsem se stal historicky druhým povýšeným praktikantem, neboli aufírákem, následovaným třetí Karlou. Mezi vedoucíma jsem poznal takový giganty, jako byl Láďa Vondráček, HoluP nebo Libor Hampl. V mejch očích to byly osobnosti, který mě na rozdíl od zbytku světa zaujaly daleko víc, než novej ruskej pohlavár Andropov, co v Kremlu nahradil lenochoda Brežněva. To si pamatuju, jak Brežněv umřel, ožívá Jana. Měl nejsilnější obočí na světě. Na základce jsme povinně drželi smutek. No jasně, přikyvuju. Všude byly černý prapory, smuteční nástěnky a nesmělo se chlastat. Však to nebylo naposledy, podotýká. Ale to jsem tě přerušila. Já jsem se svou tehdejší oddílačkou Alenou dostal nejmenší kluky. Měli jsme je ubytovaný na bloku»c«, přímo naproti chatkám nejstarších holek, což byl dar z nebes. Hodně jsem hrál na kytaru, holkám Novákovo Povídej a vedoucím Vekslácký blues, čímž jsem kromě zavedený pecky Marcel Hudba přispěl k takový neoficiální hymně vedoucích. Sporťák Libor mě pak v kronice přirovnal k Miru Žbirkovi, proti čemuž se rozhodně nedalo protestovat to snad chápeš. Z tábora jsem odjížděl už nafurt infikovanej Cidlinou. A proč myslíš, že jsem tady s tebou? pošťuchuje mě Jana a šimrá na nose kouskem trávy. Abys mě taky infikoval Cidlinou, přece! Takže příští rok ses vrátil, předpokládám. Hm, to řekla hezky infikovat bych ji teda vážně chtěl. 20

21 Zahradnictví '90 Polský 1984 Další léto jsem měl už po třeťáku, o nějakým Velkým bratrovi z Orwella samozřejmě ani potuchy, zaregistroval jsem jen jeho další výměnu v Kremlu, tentokrát Černěnka za vodpadlýho Andropova. A další státní smutek, přikyvuje Jana. A další černý nástěnky Přesně tak. Ale mně to bylo jedno já se celej rok těšil na srpen a ani na chvilku jsem nepřipustil, že se sem třeba nedostanu. Stala se z toho taková norma pro všechny další prázdniny, proto jsem šéfovu pozvánku bral jako samozřejmost. A dělals něco ještě před táborem? ptá se zvědavě. Byl jsem na brigádě v Prachovskejch skalách, zamyslím se. Jako prodavač vstupenek a průvodce výprav. Žes mě těma Prachovkama nikdy neproved, kdyžs byl ten průvodčí, pošklebuje se Jana, která ví o skalách daleko víc, protože po nich leze. To bylo dřív už jsem všechno zapomněl, vykrucuju se a pokračuju ve vyprávění: Poslední tejden v červenci jsem s jičínskejma turistama odjel na Šumavu, kde mi už v autobuse padla do oka patnáctiletá Monika, která mi nevědomky zamotala hlavu. Byla krásná, spontánní, kamarádská a veselá dokonce i příjmením. Tomu my, latiníci, říkáme Nómen-ómen, poučuje mě žertem Jana. Co tě na ní tak zaujalo, prosím tě? Byla taková svěží, vybavuju si. Jako čerstvej jižní vítr. Ahááá, to je pro mě zajímavá informace, zlehčuje mé skoro vyznání. Takže ses nechal ovívat čerstvou vichřicí. Jasně. Při šumavskejch túrách ze sebe chrlila úryvky z děl ňákýho českýho dramatika z Vídně. Já jsem tenkrát úplně slepě uvěřil v jeho existenci a začal se vážně zajímat o jeho dílo. Tohle Janě neřeknu, ale vzpomínám si na Moničiny úžasné sexy nohy, které ve mně asi doživotně probudily typického dolňáka. V zadní části autobusu byla sedadla proti sobě, na kterých jsme sedávali, bezděčně se dotýkali koleny a třeli stehny no bylo to naprosto k bláznění. Často jsem se kolem ní motal a nespouštěl oči z jejího zadečku v šortkách, když to chceš vědět. V jakejch šortkách zase? obrací oči v sloup. Ani nevím, jestli to chci slyšet. 21

22 Petr Matějka No, v takovejch těch vínovejch trenýrkách, co jsou lemovaný bílým proužkem, popisuju. Bylo to strašně moderní a u holek to podtrhovalo jejich křivky. Teda vy chlapi myslíte furt jen na sex, přerušuje mě Jana naštvaně. Skoro by mě překvapilo, kdyby sis u ní cenil třeba nějakejch názorů. To se jí lehce řekne, ale já jsem nedokázal myslet vůbec. Ač to bylo z mé strany platonické, k hormonální bouři a probuzení zájmu o ženské hadí plemeno to bohatě stačilo. To není pravda! lžu. Zajímaly mě přece ty její názory na Cimrmana. Dokonce jsem ji po návratu pod záminkou výpůjčky jeho gramodesek navštívil. Takže teďs to sám řek a prozradil se, zvedá Jana hlas. Tys to použil jen jako záminku, takže ses o její názory přece jen nezajímal! No tak asi máš pravdu, přiznávám. Já jsem se za ní stejně pak už neodvážil, takže naše kontakty nepokračovaly. Naštěstí pro oba se novýmu nadrženci mně blížil tábor na Cidlině. Když jsem měl doma asi stokrát sjetou desku Dlouhý, Široký a Krátkozraký, konečně se dostavila první srpnová neděle a já podruhý vyrazil směr tábor. A vzpomeneš si na něco, ty můj nadrženče? vyzvídá. Jasně, tábor byl ve znamení opravdový družby, protože nám Velkej bratr přihrál šedesát dětí z Polska. Jeli s nima tři vedoucí, kterejm jsem měl původně dělat praktikanta, průvodce a mluvčího prostě takovýho styčnýho důstojníka pro všechno. Po brigádě na Prachově mi však ty Poláci byli tak protivný, že jsem šéfovi napsal, aby mě dal normálně k českejm dětem. Vyhověl mi, k Polákům šoupnul dceru Karlu, a já se stal praktikantem 3. oddílu, s vedoucím Láďou Smolíkem z Hradce. A vyměnili se tam lidi? ptá se Jana stále ležíc na zádech v trávě se zavřenýma očima. Jako zástupkyni si šéf přivez kudrnatou Jarču, která prej uměla polsky, takže loňská učitelka z Hořic se už nekonala. Naše řady opustil Míra, ale praktikanty doplnila bejvalá chovanka 10. oddílu Draha alias Nádraží. Hergot, neříkej furt chovavka, zvedá Jana hlavu a mračí se jak úča. Takže tahle bejvalá pionýrka zahájila infiltraci Moravy mezi český vedoucí. Řady Jičína taky ještě posílila praktikantka Lenka a dvě zdravotnice, čímž bylo moje město zastoupený čtyřma lidma! S tou pionýrkou jsi to moc nevylepšil. A jaký slovo mám teda používat, abys už neprudila? 22

23 Zahradnictví '90 Tak za prvý: Neprudím! okřikuje mě. A za druhý: Můžeš říkat třeba holka nebo dítě. Dobře, snažím se implementovat novou radu. Řady praktikantů doplnila bejvalá holka Draha no to zní fakt úžasně. Oukej, takžes byl zase praktikantem, jo? utíná Jana debatu na téma chovanec-pionýr-dítě. Zase zase, potvrzuju. Ale výrazně stoupla naše úroveň, protože jsme ještě s Karlou a Honzou tvořili trojici povýšenejch aufíráků, tedy žádnejch nováčků. Já ti dám úroveň tohle vyvyšování je trochu dětinský, nemyslíš? zlobí se Jana. Tady se to bere vážně. Já s Honzou jsme si dokonce tajně brousili zuby na vrcholný povýšení do šlechtickýho stavu nadaufíráckýho, a nepochybovali o jeho brzkým uskutečnění. Tak trochu jsem si přál, abych se tím úplně prvním nadaufírákem stal právě já, protože Honza už jedno prvenství měl. Bohužel jsme pro to nic nedělali, což se nám záhy vrátilo jak bumerang. Přičinlivější Karla nás pěkně vyšplouchla a naše vysněný prvenství bylo v čudu. Výborně! křikne Jana a dělá na mě dlouhý nos. Já ti dám šlechtickej stav, ty veličenstvo aufírácký. Karlin povyšovací rituál přišel hnedka po začátku, takže se na nekonečnejch deset dnů stala jedinou existující nadaufíračkou pro nás s Honzou naprostá potupa. Byla z nás nejmladší a ještě k tomu ženská! To vám patří, chlapi ješitný! S tou Karlou bych se chtěla setkat, směje se škodolibě Jana. Těší mě, jak vám ženská vytřela zrak. Ponechávám jí to ženské morální vítězství, protože o ně děsně stojí. Karlu povyšovali Poláci v klubovně, vzpomínám. Jejich Helena četla polsko-českou poníženou žádost na dvoumetrovým vopáleným papíře s pečetí, kde místo Cidlina všude stálo Cedlina. Popíjel se šampus a během večera se strašně bombardovalo dokonce už ta zmíněná žádost obsahovala slovo sex-bomba, záměrně čtený jako dvě slova, abysme se všichni mohli válet po zemi. Na tu bombu jsem fakt zvědavá, říká Jana. Něco podobnýho jsme hráli na táboře v Harrachově, ale tam to byla potopa. A v čem potopa spočívala? neskrývám upřímnou zvědavost. Kdykoliv to někdo zařval, vysvětluje Jana, museli jsme si na něco stoupnout. 23

24 Petr Matějka Ta naše Bomba se hraje vlastně obráceně, uvažuju. Kdykoliv ji uslyšíš, musíš sebou fláknout vo zem přesně tam, kde zrovna stojíš. Tak už pokračuj, ty Cedlino, šťouchá do mě Jana. Jaký přijeli pomocníci docenta Chocholouška? Zasejc Láďa Vondráček s HoluPem, Vašek Špaček a osvědčenej sporťák Jirka Prokšík, co nahradil marodnýho Libora. Po pauze se vrátil Medvěd starší brácha Holuba biologická rarita, v civilu vystupující pod krycím jménem Mirek Jahelka, kterej ve dne spal a v noci hlídal. Tím nám odpadly ty děsný noční služby a my se konečně trochu vyspali. Prostě hlídací medvěd. Z ženskýho pokolení se na místo činu vrátila Ivana s Evou. Takže zbytek byli nováčci, předpokládám. Jo. Novej byl Láďa Smolík, přezdívaný Čmolda, hradecká zpěvačka Jana Písmenková a věčná kverulantka Dana Brokešová. A co ti Poláci? šeptá Jana se zavřenýma očima, za kterýma si mé vyprávění asi promítá na víčka. V čele polské části stál tamní námořní důstojník Tadeusz. Říkali jsme mu Tadeáš, což se mu zpočátku jako občanovi pobožnýho Polska moc nezamlouvalo hlavně proto, že v Čechách to bylo jméno pro pohádkovýho čerta. Nakonec v něm však jako v soudruhovi lidově demokratický armády zvítězil marxistsko-leninskej duch a při táborovým karnevalu šel právě za čerta. Třetí polská vedoucí byla mladší dlouhovlasá Iwona. Ukázalo se, že Poláci jsou skvělí a já se za svoje xenofobní pohnutky zastyděl což jsem od Poláků dostal sežrat tím povýšením Karly. Moh jsem to bejt já. Mile mě překvapuje, že to vůbec přiznáš, vstupuje do toho Jana. Taková hovadina, mít něco proti Polákům jen proto, že jsou to Poláci. Ale mě to dneska taky štve! zvyšuju hlas. Tenkrát jsem to viděl jinak. Kromě toho měli nádherný holky umocňovala to polská věková hranice patnácti let pro děti na táborech, což je u nás už věk praktikantů. To naprosto chápu, otevře Jana oči, vyzývavě se na mě podívá a provokativně si potěžká prsa: Já už od třinácti vypadám takhle, takže bych ten polskej limit ani nepotřebovala. To jsme měli z pekla kliku, dívám se na ni uznale. Jinak by půlka vedoucích už bručela támhle ve Valdicích. Děláte si to sami, chlapi vomezený, říká Jana pohrdavě a převaluje se ke mně zády. Mozek máte v trenkách no, mozek... Hele, ptala ses na ty vedoucí, utínám ženskou spekulaci o mužském mozku. Jelikož jich hodně přijelo znova, odpadlo nesmělý seznamo- 24

25 Zahradnictví '90 vání a my se mohli hned líbat, objímat a válet po sobě. Vůči nováčkům, hlavně holkám, to bylo takový machrování starejch zkušenejch pák. Byl jsem hodně rád za Drahu, která si to konečně vyzkoušela na živo, už né jako chovanka, vlastně pionýrka, vlastně dítě. Obzvlášť se těšila na Čangajška, Vlak družby, sirku a další ptákoviny. Díky Draze se do Hampejzu nenápadně propašovala typická moravská mluva, například Zdar jak sviňa a Rožni! Náhodou, moravština je roztomilá, pousměje se Janča. A řekneš mi, co je ten Čangajšek a Vlak družby? ptá se a provokativně pokrčí nohu v koleni, aby mě snad trochu obměkčila k vyzrazení tajemství. Na to zapomeň, vítězně odolávám pokušení. A nespolíhej se na ty vaše ženský zbraně. A na můj mozek v kalhotách. Tak jsem to aspoň zkusila, no, zatváří se vyčítavě. Ale ty mi to stejně řekneš přece mě nenecháš zesměšnit při nějaký stupidní hře? To nejsou stupidní hry, opět trochu zalžu. Zrovna u tebe bych nečekal, že budeš mít problém udělat si srandu sama ze sebe. Tak dobře, couvá, ač nerada. Vaše hry jsou jistě geniální a už se na ně hrozně těším. Spolu s infiltrací Jičíňáků, pokračuju, se příjemně snížil podíl Hradečáků v Hampejzu. Podaufíračku Lenku jsem znal od vidění už ze základky, protože mě jednou v jídelně při předbíhání kopla do zadku. To udělala dobře taky bych tě nakopla, pochvaluje si Jana. Ale nenech se přerušovat. To je v pohodě, přerušuješ pořád, rezignuju. A na těch nejblbějších místech! Tak si ty nejblbější místa odpusť a já nebudu mít důvod. To bych asi musel úplně mlčet, bráním se. O tom nakopnutí jsem nikdy s Lenkou nemluvil, tak jsem měl v zásobě aspoň jedno dobrý konverzační téma, třeba pro nějakou intimní chvilku. Doufal jsem, že taková brzy nastane už od prvního dne jsem na to myslel. Dvě nový zdravotnice, dlouhovlasý studentky ze zdrávky, Mirka a Irena, seděly v Hampejzu vedle sebe a byly na první pohled krásný. Během úvodní porady jsem se jich rádoby vtipně zeptal, jak je možný, že se z Jičína vůbec neznáme. Šéf mě ale utřel, že je to moje chyba, a že si to máme vyříkat jinde. V hlavě mi však něco říkalo: Na tyhle holky nemáš, kamaráde, tak se ani nepokoušej. To mě překvapuje takhle vy, chlapi, taky někdy uvažujete? diví se Jana. Já myslela, že jste mistři světa a do všeho se vrháte po hlavě. Že vám jsou poraženecký myšlenky cizí. 25

26 Petr Matějka Tak radši nemysli, protože se pěkně pleteš, předvádím svou morální převahu. Já přece nepoužívám sílu, ale intelekt. A hlavně se nepouštím do věcí předem ztracenejch. Už jsem ti přece říkal, že se vyhejbám odmítnutí. Já vím, intelekt to je tvoje, dává mi ironicky za pravdu. Seš takovej Woody Allen. Se svým vedoucím Čmoldou jsem se snažil vycházet po dobrým. Byl jsem tu však podruhý a některý věci bych dělal jinak. Na můj vkus byl hodně upjatej, na děti zbytečně křičel a věci řešil z pozice síly. Byly tam i nepříjemný situace, zvlášť u prohřešků a trestů. Autoritativní tvrdá ruka není nic pro mě. Ani pro mě, uvažuje Jana se zavřenýma očima. Na chvilku mezi námi nastává ticho, protože nemůžu přiznat, že na tomhle táboře jsem byl ještě panic. Ovšem už od začátku jsem měl jasnou ambici něco si tu začít potřeboval jsem nutně ženskou! Předchozí rok jsem toužil jen po povýšení a dívčí kůže mě nezajímala. Tohle se však po roce změnilo a já jsem byl permanentně nadržený. Šéf nám z obavy, aby se tábor nezvrhnul na mejdan vedoucích, neustále klad na srdce, že jsme tady výhradně kvůli dětem. Nabádal nás, ať všechny činnosti podřídíme zájmu dětí a naše soukromý problémy ať necháme za branou. Myslím, že většiny vedoucích se to dotklo, protože skutečně přijeli kvůli dětem, ale přesto někdo vymyslel zlehčující motto Vše pro dítě, ve zkratce VPD. Stala se z toho taková nepsaná bojovka pro vedoucí: Bacha, de sem šéf akce VéPéDé! My si to překládali, jako Vypít a Prchnout k Dětem. Předstírali jsme třeba, že si zrovna bereme ze skříně krepák a odcházíme k oddílu. Kdo měl míň fantazie, musel vystřelit okamžitě. To hromadný válení na pohovkách nás fakt bavilo, a tak se některý dvojice na polední klid radši přesouvaly do chatek. Neboli v očích šéfa byli u dětí, což vyhovovalo VéPéDéčku. Orientuješ se rychle, chválím bystrou reakci. Spíš jsem se zorientovala v tvým způsobu uvažování, stírá mě Jana. Mě totiž nepřekvapuje, že tě bavilo válení to máš furt. Při celodenním vejletu nechává hlavní šéf na soboteckým nádraží odjet vlak do tábora před očima dětí, protože si prej poplet směr odjezdu. Od kolegů se tak dočkal dárku v podobě jednoho balení Kalcia v tabletách, aby byl prej líp k poznání podle rašících rohů. Ujalo se heslo: Je to vůl a žere málo vápník. 26

27 Zahradnictví '90 Moje povýšení do hodnosti nadaufíráka přišlo až ke konci tábora, společně s Honzou. Oba jsme koupili po láhvi Cinzana za 90 korun, což zajistilo vysokou úroveň našich kolků. Povýšeno, schváleno a šup do posledního ročníku střední školy. Za rok zase tady už s maturitou. Ty to podáváš, jak Erben Kytici, otvírá Jana oči. Co rok, to báseň hezky se to poslouchá. Nato zvedá tělíčko z trávy a upne zrak na hladinu v bazénu: Fakt nevím, jestli do toho dokážu někdy vlízt. Pomaturitní 1985 Za rok se v Kremlu zase vystřídaly stráže, co? Já jsem byla v prváku a v hospodě se zase nenalejvalo. To mi povídej, potvrzuju. U nás ve čtvrťáku se chlastala první liga a ten Černěnko nám to zase narušil. Pak už se to neopakovalo, připomíná Jana novodobou historii. Už to jistil Gorbačov. Jak obcházíme bazény s plovoucí trávou, já se pokouším vzpomenout na červnové události kolem VI. spartakiády, kdy na všech strahovských značkách vystupovali naši kamarádi. Nejvíc mě zaujaly starší žákyně v červených trikotech s bílými pruhy, kterým se říkalo Poupata. Možná je ve mně kus pedofila, když se mi líbí třináctky, ale spíš za to můžou ty jejich sexy trikoty. Ale co si budeme povídat, taková pěkná žákyně je občas k zbláznění. Byl to můj maturitní rok, připomínám nahlas, takže se mi spartakiáda vyhnula. Tak to já jsem cvičila! chlubí se Jana. Za dorostenky. Ten šílenej fialovej úbor mám ještě doma. I se stuhou na tyčce. No, a já jsem místo toho dělal maturitu. Sice jsem získal střední vzdělání a spadnul mi velkej šutrák ze srdce, ale konec starostí to nebyl. Na vytouženej peďák mě nevzali, tak mý další kroky mířily do fabriky. Já jsem se na něj taky nedostala, chlácholí mě Jana. Možná proto jsem využila možnosti zůstat ve škole, abych nemusela do nějaký fabriky. Zases byl před táborem na brigádě? Ani náhodou, vyvracím s úšklebkem. Práce mě čekala po prázdninách, takže žádná brigáda. Ty prázdniny byly poslední a chtěl jsem si je užít. S klukama jsem odjel do kempu k dřevěnickýmu rybníku, kde jsem 27

28 Petr Matějka prožil krásný chvíle s Lenkou z Lenory, pro kterou jsem pak napsal ten svůj ploužák o zvláštní moci léta. Ten je fakt dobrej, zatváří se Jana uznale. To je zatím tvůj nejlepší kousek. Díky, seš hodná, pohladím ji lehce po hustých a dlouhých sametových vlasech. Já jsem už byl tenkrát členem Suterénu. Našeho divadla, ve kterým seš dneska i ty. Já to samozřejmě vím, odpovídá s povzdechem a teatrálně koulí očima. Už jsi mi to říkal asi stodvacetkrát. Takže před tou Dřevěnicí jsem se právě s tím naším Suterénem zúčastnil Loutkářský Chrudimi. O tom jsem slyšela úplný romány, přerušuje s otázkou v hlase. Jak jste si to tam užívali, a tak vůbec Až po práci, uvádím to na pravou míru. Nejdřív byl trénink, až potom ženy a zpěv. Dopoledne jsme docházeli na divadelní semináře, odpoledne na divadelní představení, a až potom se pařilo v hospodě Na sklepích. Tohle východočeský město jsem si oblíbil pro krásnej život v komunitě těch bláznů vod kumštu. Mám ráda blázny, zasní se Jana. A tu Chrudim ti závidím. Hrálo se tam hodně na kytary? Hrálo se fest. Největším tahounem s kytarou byl ňákej Petr Svatoš s neskutečnou razancí táhnul všechny mejdany. Při hraní šibalsky kulil oči a sytým hlasem přezpíval celou hospodu. Pecky od Pražskýho výběru kombinoval s moravskejma lidovkama. Byl to můj vzor vlastně pořád je. Je to na tobě vidět, když hraješ v hospodě, usměje se. Konečně vím, kdes čerpal inspiraci. Jana se na chvilku zamyslí a ještě se vrací k divadlu: Tenkrát jste zkoušeli toho France nebo Šotolu, viď? Ne, ty přišli až potom, opravuju ji. Zkoušeli jsme Steinbeckovo O myších a lidech, jak to náš principál upravil pod názvem O těch druhejch a o nás. Nehrálo se klasicky na jevišti, ale na čtvercovým placu, kterej ze čtyř stran obepínaly stoupající řady pro diváky. V každým rohu stojan s šatama, takovej němej sluha, což byly vlastně velký loutky, zezadu oživený hercema. Já jsem s kytarou seděl v první řadě mezi divákama a podbarvoval představení. Připravil jsem si pár melodií a dvě původní folkový písničky. Jednu hřejivou pro příjemný chvíle a druhou smutnou, když mentálně zaostalej Lenda udělal něco hroznýho. Staral se o něj kamarád Jiří, a ten mu někdy 28

29 Zahradnictví '90 vyčítal, že kvůli němu nemá vlastní život přesto ho měl rád. Oba měli sny o spokojeným životě na ranči ve vlastním domku, ale končí to smutně, vzpomínám s nostalgií. Během ty chrudimský přehlídky, vracím se k festivalu, se přihlašuju na seminář Kultura a technika řeči. Vede ho herečka z libereckýho Naivního divadla Jana Hladíková a pražská divadelnice Šárka Štembergová. Jsou to dvě zkušený ženský, energický, ale pokorný. S pozitivním náhledem na svět. Z pomyslnejch prken tak oslovujeme buď jednoho posluchače, nebo třeba tisícihlavej dav. Z dlaní před pusou si vytváříme hlásnou troubu a přes imaginární kopec voláme: Lidé plačte, vááš kráál je mrtev mrrtev je váááš krááál! Nakonec mě Šárka učí říkanku: Byla jedna bublina, bublila se, bublila. A jak rostla, místo jídla polykala vodu z mýdla. Prsk a prakla! To má z toho, že mi ani nenabídla Ty seš magor, usměje se Jana. Na závěr v městským parku pak rituálně zakopáváme flašku rumu, kterou vykopeme pouze v případě postupu do celostátního kola snad už za rok. Ale to je daleko; po prázdninách se chystám do továrny, což mi nesnesitelně připomíná Arnošt Pátek písní Jsou prázdniny, ty poslední. To chápu. Taky jsem zažila svý poslední prázdniny, povzdechne si Jana. Ještěže jsem ve škole zůstala aspoň v tom kanclu, abych o ně nepřišla. Ale přineslo mi to i jedno pozitivum: Moji šťastnější spolužáci, co se dostali na školu, museli v srpnu na chmel, ale já né-é! Nástup do rachoty byl až v září, tak jsem si moh dopřát pionýrák. Už jako vedoucí, ne? Bohužel né, odpovídám naštvaně. I když jsem měl v kapse maturitu i řidičák na auto, musel jsem se zase spokojit s praktikantem byl jsem jediným sloužícím nadaufírákem. Tábory jsou v srpnu a já vím, narozky máš v září. No právě, povzdechnu si. Takže se už potřetí ocitám v Hampejzu jako pouhej pomocník fousatýho kotlíkáře Standy, co nosí maskáče, klobouk, kanady, kudlu, kolem krku puntíkatej šátek jak Ferda Mravenec a má zálesácký manýry. Po Vaškovi jsme zdědili pátej oddíl, což 29

30 Petr Matějka jsou největší sígři v táboře. Kluci už nejsou závislý na mamince, ale na holky ještě nemyslej, takže na ně nic neplatí a a tím pádem jsou nezvladatelný. dokončuje Jana. Nejen voni, přikládám své polínko. Ukazuje se, že nějakej výchovnej dohled by potřeboval i sám Standa. Že by na tom byl někdo ještě hůř, než ty? pošťuchuje mě Jana. Promiň, to měla bejt legrace. A co další? Od Jičína se vrací aufíračka Lenka a podaufíráci Nádraží z Moravy, Petr z Hradce a Pavel z Jičína. Ale Nádraží s Petrem přece nebyli poprvé, stejně jako ta Lenka. Tak přece nemohli bejt zase podaufíráci, nebo jo? Ale klidně mohli. Narozdíl od jičínský Lenky je totiž nikdo nepovýšil. Ahá, vidíš, neskrývá Jana překvapení. Já si bláhově myslela, že hodnost se mění automaticky. To není za docházku, vyvracím Janin omyl a vzpomínám na další lidi: HoluP odletěl na vojnu někam ku Praze, taky chybí Medvěd, Špáča, Prokšík i Vondráček, což mění styl táborovýho humoru. Obzvlášť s nástupem Emila. A kdo je ten Emil, ptá se dychtivě Jana, že ses kvůli němu tak významně zatvářil? Emil je sporťák ve středním věku, někde od Trutnova. Je to natolik charismatická a silná osobnost, že si postupně získává všechny lidi na Cidlině a je s ním nekonečná sranda. Dokáže lecjakou ptákovinou zblbnout celej tábor, třeba novým rakouským hitem Live is Life. Během táborovejch akcí jako jsou závody, vejlety nebo olympiáda to vypadá, že hlavním vedoucím je Emil. Prostě ho nelze přeslechnout a je ho všude plno. Některý děti ho berou za nejvyšší autoritu. To zní skoro až nebezpečně, zamračí se Jana. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli bych se s ním snesla. No, vzpomínám si třeba, že při postřehovým závodě vymejšlel neexistující topografický značky, který když děti našly, tak je musely poznat a pojmenovat. Nebyla to úplná novinka, ale on to dotáhnul k dokonalosti. Byl rok 40. výročí osvobození, všude na nástěnkách, plakátech a transparentech trůnila čtyřicítka, tak v tom čísle všichni viděli politiku. Emil toho mistrně využil a udělal si z politiky takovou srandu, že to bylo až na hraně. V Rusku 30

31 Zahradnictví '90 byl ale u kormidla Gorbačov, kterýmu by to stejně asi nevadilo což jsme tenkrát ještě netušili. No jo, říká Jana. Ještě nebylo jasný, jestli bude pokračovat seriál Pohřby ruskejch státníků. S Gorbim už nic nehrozilo netušili jsme, že je konec tvrdý ruky Sovětů. Hm, velkej bratr začal slábnout, přikyvuju. A někdo další? nedá se Jana odbýt. Trochu ve stínu hulákajícího Emila se octnul inteligentní srandista Ivoš, kterej mi poprvé v životě nechal ve walkmanu poslechnout Trubkový zvony od Oldfielda. Pak jednou přijela na návštěvu Karla a hned si ho všimla, čímž mi potvrdila, že ten kluk stojí za pozornost. No vidíš, rozjasní Jana oči. Co nějaká táborová láska? Napadá mě snad jen hezká blonďatá Magda, o kterou se zajímal Hynek. Ten na první pohled trochu připomínal HoluPa, ale jeho nejtypičtější úchylka byla, že se hystericky smál zvukům prdů. Hmm, tomu říkám romantika, ťuká si Jana na čelo. A co ten noční hlídač? Měli jste ho zase? Už ne, odpovídám zklamaně. Zase jsme si tábor hlídali sami, podle rozpisu v Hampejzu. A co ten průserář, jaks mu dělal praktikanta? vyzvídá Janina. Jó, Standa. Ten si toho nashromáždil tolik, že ho šéf v posledním tejdnu posílá domů a oddíl svěřuje mně. Z něho se stává psanec, co tajně brousí kolem tábora a obtěžuje praktikantky. Ze mě se stává hvězda jsem nadaufírák s maturitou, což je samo o sobě něco jako plukovník mezi praktikantama a dokonce na postu vedoucího. Navíc mi je skoro osmnáct, tak kdo je víc? Tak už se nenaparuj, usměrňuje mě Jana. Máš přece ty nejhorší sígry v táboře, ne? Ani ne s klukama mi to překvapivě funguje a úspěch mi zvedá sebevědomí natolik, že si troufám na samotnou zdravotnici Danielu. Opakovaně ji navštěvuju na ošetřovně, abych jí zpíval s kytarou. Je starší a má za sebou už dva ročníky medicíny. Jak tak spolu sedíme na vyšetřovacím lehátku a já brnkám, tak ji po každý písničce letmo pohladím pokaždý o trochu víc. To bych si taky nechala líbit, slyším polohlasně. Hlazení a hudby není nikdy dost. 31

32 Petr Matějka V tom má Jana pravdu jen tak mezi námi chlapy však mi Danda ani jednou neucukla, dokonce se nechala hladit po stehnech, což byla naprostá bomba. Nejkrásnější byla pusa na dobrou noc, jako z filmu za naprostého ticha, bez jediného slůvka jsme se loučili nekončeným živočišným polibkem. Ještě se mi nestalo, aby mě tak strašně rozbolelo v podbřišku. Co to sakra je? říkal jsem si. Omámený jsem se dopotácel k Hampejzu, kde jsem přiblble čuměl do piva a bylo mi krásně. Kdyby mě u toho vyfotili, měli by fotku do kroniky: Nadrženec čumí do flašky. Pak následovala ještě druhá a třetí návštěva s podobným průběhem, a já jsem se s Dandou sblížil natolik, že jsem do toho spadnul až po uši. Prožil jsem snad tu úplně největší hormonální bouři v životě (aspoň do té doby), až bylo skoro dobře, že ten tábor zrovna končil. Samozřejmě k tomu zase nedošlo, ale strašně jsem po ní toužil. Z veleúspěšnýho tábora odcházím do práce beznadějně zamilovanej a ztracenej, pokračuju v povídání. První dny v práci chodím po výrobní hale jako ve snu a málem mě přejede ještěrka. Tohle ti zůstalo, vyčítá Jana. Někdy seš na průplesk. Už ti nic neřeknu, naoko se naštvávám, abych tuhle epizodu nemusel dopodrobna rozvádět. Pořád jsem byl ten nadržený panic se strašnou chutí na sex. Snil jsem o odstěhování za svou láskou do Hradce, kde bych pracoval třeba v Závodech Vítězného února! Cestou na potáborový sraz jsem se ještě stavil u Dandy doma. Ta mi ukázala rodinný domek Pod Zámečkem, kde měli v kredenci místo nožů skalpely inu doktorská rodina. Sraz se konal v Jaruščině vile Na rybárně, kde jsme dokončili vše, co předloni nestihla Alenka. Tímto jsem s definitivní platností vstoupil do světa dospělých, a pro příští tábor byl připraven plnohodnotný oddílák. Touto cestou děkuji celému vedení, za umožnění úspěšného složení mé zkoušky z dospělosti! Ale tohle je moje tajemství a nikdy ho nikomu neřeknu! Ty určitě myslíš na tu holku z Hradce, co? ježí se Jana. Ani nevím, jestli mě to zajímá. Některý podrobnosti si můžeš nechat. To je teda fakt hodná, že mi dovolila trochu soukromí, honí se mi hlavou a připitoměle se culím, abych dal své tajemství najevo. No a dál? přerušuje moje mlčení. Pokračovalo to? Chvilku jo, lovím v paměti. Moje návštěvy v Podzámčí však řídly. Já pomalu střízlivěl a přijímal realitu. 32

33 Zahradnictví '90 A to ti jako nedošlo, vítězně mě poučuje Jana, že pro starší medičku ve třeťáku nebudeš žádná partie? Zpočátku mě to vůbec nenapadlo, ale pak jsem musel uznat, že fakt nemá zájem. Během následnýho jara jsem se stejně přemiloval do Ilony z gymplu, a pak mě přijali na pražskou techniku, čímž moje aufírácká epocha končí. Kritický 1986 Měli bysme se už vrátit do tábora, říká Jana a utrhne na louce kopretinu, kterou si pečlivě šroubuje do vlasů. To asi měli, souhlasím. Už mi z toho mluvení začíná vysychat v krku. Ty myslíš na pivo, co? odhaluje mě. V tom dalším roce jsi byl ten pracující inteligent, že jo? Jasně, vzpomenu s láskou na rok v zaměstnání, po kterém mě čekalo další studium. K další výměně stráží v Kremlu už nedošlo, zato Velkýmu bratrovi vybouchla jedna atomová elektrárna. Jistě si to pamatuješ. Pamatuju si to, kroutí nechápavě hlavou. Není to zas tak dlouho, jsou to čtyři roky. No, a právě v tomhle roce docházím po práci na divadelní zkoušky hry od Anatola France, se kterou pak úspěšně brázdíme soutěže východních Čech. Taky si kupuju si ojetou panelku Jawa 250, na který vozím Ilonu. Těším se na další Cidlinu, ale prázdniny už nemám, takže si to volno musím zařídit malou lstí. Na studijní oddělení fakulty posílám potvrzení o zaměstnání, pročež nemůžu nemusím na chmel, a závodním výborům KSČ a ROH předkládám žádost o tři tejdny neplacenýho volna, ve prospěch pionýrskýho tábora. Finta se daří, nemusím ani do práce ani na chmel jede se na Cidlinu! Takže ani tady nebyla v létě žádná brigáda? vyzvídá Janina. Zaměstnanec nemůže bejt brigádníkem, aha? ťukám si významně na čelo. V červenci se opakuje loňskej scénář, takže jedeme na 35. loutkářskou Chrudim. Plníme si sen a jako vítězové kraje třikrát denně vystupujeme na prknech místního divadla jsme celebrity. V městským parku vykopáváme rituálně zakopanou flašku rumu, kterou jsme tu loni zahrabali pro případ úspěchu nebyla tam. Volíme jistotu a tuzemskou 33

34 Petr Matějka voňavou červeň likvidujeme v hospodě Na sklepích, kde paříme zase až do svítání nebo aspoň do němoty. Kytarovej šílenec Petr Svatoš přichází s novým hitem Černobyl, Černobyl, území nám zamořil. A pak zase Cidlina? Zase, zase, pokyvuju. Ale pojď pomalu nahoru, jinak snad zdechnu žízní. Jo, dáme pauzu, ať to můžu vstřebat, souhlasí Jana. Stejně se v tom už ztrácím. Jasně, souhlasím, ale mluvím dál. V srpnu přijíždím na motorce, ale jsem slepě zabouchnutej do Ilony. Na táboře to nikdo netuší, z loňska mám kredit dobrýho nadaufíráka, co nahradil vlastního vedoucího. Poprvé jsem opravdovým oddílákem a dostávám druhý nejmladší kluky, dokonce s vlastním aufírákem Pavlem z Jičína, jehož loňská vedoucí Jana Písmenková na povyšovací žádosti nazvala Umělohmoťáčkem. Oba chodíme ustrojený ve stylu Depeche Mode hlavně už nikdy jako kotlíkář Standa. Ty, a depešák? diví se Jana. Schválně se mrknu do kroniky. Pak ti ukážu fotku vedoucích, slibuju. V kronice ji totiž nenajdeš. Na to se pak ráda podívám, říká Jana. I když nechápu, proč není v kronice společná fotka. Pokud jde o táborový vztahy, pokračuju, tak Čmolda se dává dohromady s Bohunkou z Jičína, Karla už přijela s Ivošem, můj aufírák hučí do hradecký praktikantky Šárky a já každý večer tajně mizím na mašině za Ilonou do Valdic. Mám dobrý krytí šéf se marně pídí, kdeže to ten Péťa zase je. Od dobrejch duší se mu dostává cimrmanovské odpovědi: Teď tu byl! Museli jste se minout! Postupně mu dochází, že můj vztah k táboru už není jako dřív. Loňská láska Danda mě nakonec přirovnává k průseráři Standovi, k tomu lůzrovi z loňska. Potupa. Měla naprostou pravdu, komentuje to Jana. Ty nejdřív uděláš všechno pro to, aby ses sem dostal, a pak se takhle blbě zlikviduješ. To přece museli ostatní prokouknout, ne? Sporťák Emil to prokouknul jako první a protože rád ostatním prováděl ptákoviny, tak mi jednou tajně vymontoval z karburátoru šoupátko, abych nemohl odjet. Motorku jsem nenastartoval, tak jsem se v ní chvilku hrabal a našel příčinu. Když jsem se naštvaně vrátil do tábora a uviděl Emila, jak se divně uculuje, tak jsem na něho uhodil. On se sice zpočátku divil, že jsem na to přišel, ale pak mi šoupě bez problému vrátil. 34

35 Zahradnictví '90 To sis ale nenechal líbit, předpokládám, podotýká se Jana. Jasně, že né. Ptákoviny sice většinou vycházely Emilovi, ale i on se jednou stal obětí té naší. Na tábor přijel Škodou 100, kterou mu jednou v noci Čmolda s někým tajně odvezli do Železnice ke kinu s cedulí: Prodám za 3000 korun, a jako prodejce tam uvedli naši pomocnou kuchařku paní Žabovou z Valdic. Ráno Emil řval, že mu ukradli auto, a když zjistil, co mu provedli, docela to nezvládl. Třešničkou na dortu byla dcera paní kuchařky, která přijela hned ráno do tábora i s manželem a nic netušící kuchařce zle vyčinila, že to auto slíbila jim a teď k nim jezdí kupci. I když v tom byl šéf Karel nevině, stálo ho to flašku rumu, kterou šly dámy vypít do lesa. To je hezký, usměje se Jana. A na co si ještě vzpomeneš? V úterý dvanáctýho, když byla vedoucí dne Danda, byl v plánu rutinní vejlet do Prachovskejch skal. Celou noc i ráno byl takovej slejvák, že jsme to odpískali. Problém byl však v tom, že jsme měli na Turistický chatě už tradičně zamluvenej oběd. Bylo teda dohodnutý, že nám tu svíčkovou přivezou do tábora, ale tím natřásáním jim v autě cestou zkysla a šéf je s tím vyhodil. Nakonec jsme od nich odebrali aspoň knedlíky a dostali je k večeři s vajíčkem. Do skal jsme pak šli o dva dny pozdějc, když jsem dělal vedoucího dne já, ale s rezervací oběda jsme se museli rozloučit. Napořád. Od těch dob si už do Prachova nosíme celodenní proviant sebou. A co to tvý tajný odjíždění z tábora? To nikomu nevadilo? Ani né von to vlastně nikdo neřešil, protože jsem nebyl sám, kdo exceloval. Právě charismatickej Emil se obklopil některejma holkama a večer co večer se s půlkou vedoucích odebrali do sportovního skladu v chatce č. 1, kde měli takovej alkoholicko-sexuální spolek. A co tam jako dělali? ptá se zvědavě Jana. To nevím, já jsem do jejich lóže nepatřil, přiznávám. Asi nějakou tantrickou rituální činnost, ale spíš tam hlavně chlastali. Praktikanti reagovali utvořením vlastní skupiny a scházeli se po chatkách, kde se bavili v pubertálním duchu jednou jsem měl tu čest, když mě pozvali. Já se však po celou dobu díval na krásnou Pavlínku. Zbytek bezprizorních vždycky po poradě zmizel do soukromí svých chatek. Žádný večerní vysedávání v Hampejzu, skoro žádný akce v klubovně, jednotnej kolektiv neexistoval. A tobě to bylo jedno? ptá se šokovaná Jana. Vlastně jo, připouštím. Já jsem se potřeboval rychle dostat k Iloně a táborový tanečky mě nebraly. Motorku jsem si připravil fikaně do 35

36 Petr Matějka příjezdový zatáčky před tábor, abych ji moh nehlučně roztlačit z kopce a nastartovat až pozdějc. Divím se šéfovi, že tě sem vůbec někdy ještě vzal, komentuje Jana. Já bych to na jeho místě už neudělala. Vlastně ses trefila, chválím její úsudek. Na posledních pár dní přijíždí supermazák HoluP a podílí se na chodu tábora, dokonce je během karnevalu vedoucím dne. Emil ho přibírá do klubu a společně pak v říjnu organizujou sraz v hradecký restauraci U Čechů. Na pozvánku se podepisujou jako Vlk a Holup alias Mája a Vilík. Šéfovi se na sraz zpočátku nechce, nakonec ho však využívá k tomu, aby vybranejm vedoucím sdělil, že s nima už nepočítá včetně mě. Následuje rozčarování a blbá nálada. Táborový fotky jsou živelně rozebraný, včetně ty společný, a do kroniky zbydou jen ty, co nikdo nechce. Stejně ji už dva roky nikdo nepíše. Mně je to putna od září nastupuju do školy a budu mít jiný starosti. Tábory tím pro mě končej, stejně jako Ilona z Valdic. Svěží 1987 Tak tos mě docela zklamal, Matěji, říká Jana trochu sklesle. Jestli by to takhle mělo vypadat i s náma, musela bych tě zakousnout. Už jsme skoro v táboře, konstatuju a odvracím tuhle debatu. Ještě bych se chtěla podívat do těch obytnejch budov, kde budou bydlet nejmladší děti, prosí Jana. Takže tohle byl tvůj poslední tábor? To jsme to stihli akorát. Dalo by se říct, uvažuju o správné odpovědi. Nebo jsem si to spíš tenkrát myslel. Tomu zrovna dvakrát nerozumím, obrátí se ke mně nechápavě. Já ti dám naprosto jednoduchou otázku a ty mi odpovíš tak nejednoznačně. Můžeš to nějak vysvětlit? To můžu, ale chvilku nemluv, významně se na ni podívám a dám si prst před pusu. V tom následujícím roce ze mě vejška udělala Pražáka, kterej se do rodnýho města vrací jen na víkendy, aby tam zkoušel s kapelou a divadlem. Ale pořád nerozumím tomu, jestli ses na tábor vrátil nebo né. Dostals přece červenou kartu. 36

37 Zahradnictví '90 Nepředbíhej, ty karto červená, usměrňuju ji. Od šéfa mi žádná pozvánka nepřichází a já tuhle životní etapu házím za hlavu. Na tábor se tudíž netěším, žádnej mě nečeká. První ročník vejšky mám úspěšně za sebou, poslední zápočet skládám v červenci za účast na tělovýchovným kurzu v Herbertově, kousek pod Vyšším Brodem na Vltavě. Tam se učím hrát softball a na kánoi projíždím obávanou herbertovskou šlajsnu. To ti závidím, posmutní Jana. Taky bych si chtěla sjet řeku. A co je to ten softball? Něco jako línej tenis? Já jsem ale jenom projel šlajsnu, žádnou řeku. A to druhý je takovej malej bejzból má to menší hřiště, tlustší pálku, a snad ještě ňáký rozdíly v pravidlech. Aha, jak se tam vobíhaj ty mety, zamyslí se. Já vlastně ani neznám pravidla klasickýho baseballu. Já taky ne, ujišťuju ji. Prostě nahazovač hodí míček na pálkaře, ten se do něj musí trefit tlustým klackem a nějak šikovně ho vodpinknout, jinak ho chytí ten kečr, a to je špatně. Potom jsme nějak běhali do čtverce taky jsem tomu nerozuměl. Hlavně, že sis zahrál, ťuká si Jana na čelo. Je to ještě dlouhý? Ani ne, uklidňuju. Prázdniny se lámou v půli a já se poflakuju po Jičíně a Českým ráji. První srpnovou středu si v kině kupuju lístek na Smrt krásných srnců, ale předtím ještě odpoledne mažu do samoobsluhy, kde s žíznivým košíkem bloumám u regálu s chlastem, přičemž mi kdosi klepe na rameno. Divná věc, kdo to může bejt? Že by po mě někdo chtěl občanku? No a kdo byl teda v tom krámě? naléhá Jana. Otáčím se a BUM! Překvapením se nemůžu ani nadechnout. Sním či bdím? Štípněte mě někdo! Hele, Matěji, zlobí se Jana, jestli mi to okamžitě neřekneš, tak tě kopnu do zadku, jako ta Lenka. Zkrátka a dobře: Za mnou stojí šéf Karel se zástupkyní Jarčou, a než se stačím nadechnout k pozdravu, Karel mě oslovuje:,péťo, nechceš jet s náma na Cidlinu? a hned dodává:,já vím, že je to na rychlo, a že asi nemůžeš, ale onemocněla nám jedna vedoucí. Zrovna tam jedeme, a napadlo nás stavit se u tebe. Asi bys nemoh, co? Aniž bych něco promejšlel, pouštím košík na zem: Tak jedem! 37

38 Petr Matějka Šéfa to viditelně překvapuje, chvilku lapá po dechu, ale zachovává fazónu. Mně to taky dochází ještě chvilku, po jejímž uplynutí upřesňuju, že mám od šesti kino, a jestli nevadí pozdní příjezd.,no vadí, žertuje vítězně Karel. Ale co s tebou máme dělat?,my tě tam zatím omluvíme, směje se Jarča.,Přijedeš zase na motorce? vyzvídá šéf, aby měl představu, co ode mě může očekávat.,přijedu rodinným vozem a táta ho hned zas odveze! rozptyluju jeho zbytečný obavy. Nic se totiž nemůže opakovat a šéf to ví. Našeho trabanta jistě ocení, protože podobnýho krasavce, v červený barvě, má taky. Domluveno, ujednáno, vyřízeno není co řešit! Doma suše oznamuju, že mizím na Cidlinu a do otcova tráboše házím vaťák, kytaru a prachy. Žádný velký balení vzpomínám si na hlídacího Medvěda, jak nacouval až k chatce, vyházel z kufru baterku, kartáček a holení, zaklap kufr a vycouval. Takžes jel? slyším Janinu vítěznou reakci. A jak rád! Vzpomínám, jak sedím zabořenej v sedadle kina»svět«, sleduju Karla Heřmánka v úžasným Kachyňově filmu, ale duchem jsem už na táboře. Smutnej konec příběhu Oty Pavla je tak vyváženej radostí z blížící se budoucnosti. Obvyklý jedenáctiměsíční těšení se smrskává do dvou hodin a já si s každým kilometrem cesty uvědomuju sladkou realitu. Koho tam letos vlastně potkám? Úzkou silničku k táboru projíždím opatrně, aby mě nesestřelila bílá Dácie paní hospodářky, projíždím bránou a s napětím letím rovnou do Hampejzu. Jsem tu vůbec dobře? Tolik lidí nepoznávám. Měls víc štěstí, než rozumu, dívá se na mě Jana výchovně. Hm, asi jo, připouštím. Byl to blesk z čistýho nebe. A co ta nová sestava? S kýmže ses to už neměl setkat? Vidím pár jedinců z minula, ale jinak ten kolektiv osvěžuje hodně novejch tváří. Kdo by se chtěl dívat furt na ty stejný ženský? A na stejný chlapy, dodáva Jana. Dozvídám se, že šéf elegantně vyřešil noční hlídání. Přišel s funkcí takovýho žolíka, co každý ráno převzal oddíl, jehož kmenovej vedoucí po prohlídaný noci spal. Dostal to Čmolda, a možná to bude dělat i letos. Takže už konečně vím, co znamená ten pendl. 38

39 Zahradnictví '90 Jasně. Kromě pendla Čmoldy se po roce vrací ještě Nádraží, Míra, Lenka z Jičína, Petr Kovář, Šárka, Pavlínka a její mamka Jaruška zase jako zástupkyně. Na bidýlko sporťáka usedá tentokrát HoluP. A těch novejch ženskejch paráda! Jsou tu blonďatý praktikantky Radka s Nonou, vedoucí Renča z Hradce, Lenka a Renča z Ostravy a zdravotnice Ivana někde od Kolína. Praktikanti jsou sakumprásk nový: metalista Dan ze Znojma a Hradečáci David s Bořkem. HoluPův kámoš z fotbalu, nějakej Kolláč, srší srandou hned od první chvíle a zdravotník Franta se vyjímá nejen výtvarným střevem, ale i jemným inteligentním humorem, kterej nás dovádí ke směsici obdivu a záchvatů smíchu. Ještě je tu nenápadnej vojín Tomáš někde od Hradce, kterýho na tábor pustili z vojny. Narozdíl od vojína HoluPa, kterýho rok předtím pustili jen na dovču, připomíná Jana. To je fakt, přikyvuju a pokračuju. Ale už zase vidím páry: Ivana patří k pračlověku Frantovi a kolem praktikantky Šárky se významně motá Pavel z Hradce. Ale my jsme letos taky přijeli v páru, tak bacha! upozorňuje moje holka, Smiř se s tím, že žádný balení nebude. To je jasný, že nebude. Můžeš bejt klidnej, motýlku, ujišťuju Janu, i když to nezní moc přesvědčivě. Od šéfa a Jarušky se dozvídám, že zastupuju nějakou Zdenu, která na poslední chvíli onemocněla. Dostávám její smíšenej 13. oddíl, složenej z puberťáků kolem jedenácti až dvanácti let, a dokonce praktikanta Dana. Já budu mít letos taky smíšenou třináctku, přerušuje mě Jana. To je paráda, myslím si. Oproti minulosti dostává tábor novej ráz, stopy starejch pardů slábnou, ale táborový stříbro v podobě bomby, Čangajška, Vlaku družby a sirky nám zůstává. Tak už mi sakra řekni, co to je ten Čangajšek, znovu to na mě Jana zkouší, ale bez úspěchu. Pojítkem s minulostí je kromě šéfa a hospodářky už ten poslední pták, po něm my s Petrem, Mírou a Nádražím. Tentokrát mám hormony v klidu, žádnou lásku neprožívám ani nehledám, tak se můžu naplno oddat pouze táboru. Hrozně mě to baví a je to znát. K mýmu velkýmu smutku se po tejdnu vrací uzdravená Zdena a přebírá můj-svůj oddíl. Vůbec by mě nenapadlo, že se ještě objeví. Sakra, proč sem vůbec jezdila, když tu není od začátku? 39

40 Petr Matějka Budeš k ruce údržbáři Vackovi, sděluje mi stroze zástupkyně, čímž moje náhradnická role u oddílu končí. Bolí mě z toho u srdce, vždyť jsem se s nima už sžil. Zaplaťpánbůh tu aspoň můžu aspoň zůstat. Postupně si hledám uplatnění sám, kromě Vacka pomáhám sporťákovi s organizací závodů, stezky odvahy, turnajů a olympiády, a taky s doplňováním piva do lednice. Občas jedu do města pro nějakej nákup. Nakupuju všechno možný, co je potřeba, a co mi kdo nahlásí. Piva, limonády, krepáky, čtvrtky, dokonce i menstruační vložky a Spasmoveralgin. Pro vložky bych si žádnýho chlapa neposlala, podivuje se Jana. Něco tak intimního nepatří do ruky nikomu cizímu. Pro mě to byla taky premiéra, směju se. Aspoň jsem se s tímhle druhem zboží moh seznámit. Zakládám druhej svazek táborový kroniky a záleží mi na tom, abychom jí vrátili někdejší úroveň. Vytvářím ozdobnou hlavičku a do čistejch listů vpisuju první příspěvek, kterej nově podepisuju. Dřív se k článkům podepisovaly celý oddíly, třeba 1. oddíl Berušky, anebo taky nikdo. Dávám tím mustr následující přispěvatelce Lence, Nádraží a všem dalším. Články v kronice vtipně ilustruje zdravotník, pračlověk a budoucí zubař Franta. Já se ujímám táborovejch diskoték, na kterejch pouštím novinky jako Hegerový Levandulovou, Smolíkovo Až se ti jednou bude zdát a Jandovo Kde jsi. Ze západních hitů letí jídelnou Always on My Mind, Blackův Wonderful Life a Voyage, Voyage od Desireless. Vždycky však dojde i na Ringovu Perníkovou chaloupku, Uhlířovo Nádraží a Schellingerův Holubí dům. Tyhle starý věci jsou stejně nejlepší, uvažuje Jana. Vsadím se, že se budou hrát i za dvacet let. Nastává chvilka mlčení, protože si oba představujeme, jaký to vlastně bude. Po roce 2000 už tábory možná nebudou vůbec to nedokážeme domyslet. A budeme spolu my dva ještě chodit, nebo dokonce žít. Kdo ví. S mou tehdejší nástupkyní Zdenou jsme společně přišli na to, že máme úplně stejný datum narození den, měsíc i rok, vzpomínám a uvědomuju si, že nás spojovalo aspoň něco, když už byla Zdena taková unylá, neslaná a nemastná. Prostě chlapi mi teď rozumí byla s ní spousta práce. Na konci tábora se ukazuje další společný jmenovatel, který odhalilo Holu- Povo vyúčtování Chlastenbuchu. Vyplývalo z něho, že nejvíce piv jsem na táboře vychlastal já, za ženy zvítězila Zdena, a z praktikantů náš společný aufírák Dan. Však jsme taky Dana společně povýšili na aufíráka. Zřejmě slušnej oddíl, no. 40

41 Zahradnictví '90 Tenhle ročník byl v lecčem novej, trochu nesmělej, ale jinak čistej a svěží. Bude na co navazovat. V říjnu se srážíme v hradecký Paříži, abysme si poplakali, že nám to skončilo a mohli se těšit na příště. To stačí, Matěji, zazívá do nastalého mlčení Jana. Ty poslední dva roky už víceméně znám. Díky, že ses mi tak obětavě věnoval a zasvětil mě do zdejší košatý historie. Bylo to zajímavější, než jsem čekala. Až mě trochu mrzí, že osobně nepoznám třeba takovýho HoluPa. Možná ho poznáš, vyvracím její povzdech. Právě zmíněnej HoluP se tady každej rok stavuje na návštěvu. Já se ještě stavím v chatce, tak zatím čau, oznamuje mi suše. Sejdeme se v Hampejzu. Profesionální 1988 Vracím se na terasu, usedám na lavičku a nemůžu se ubránit dalším vzpomínkám, které naskakují samy jaksi proti mé vůli. V dalších měsících jsem se prokousal druhým ročníkem vejšky, včetně prvního roku na vojenské katedře, kde jsem poznal opravdovou komunistickou pakárnu. Každé úterý jsme si na koleji oblékli maskáče vzor 60 a na katedře v Konviktské či v Motole se modlili, aby na nás nějaký lampasák neukázal a neodsoudil ke dvěma letům vojny. Už si dokážu představit, že tu školu jednou dokončím jsem holt plnohodnotný vysokoškolák, navíc očekávaný vedoucí na Cidlině. Na tábor přijíždím tátovým trabantem a zkušeně brzdím přímo před Hampejzem. Vyhozené zadní sedačky ustupují dvěma velkým reprobednám pro diskotéku, jejíž organizátorství jsem si loni přivlastnil. Nacházím hlavně známé tváře a skoro nikdo mě nepřekvapuje. Z nových jsou tu dva vedoucí z Prahy, typičtí pražští blbci, dva medici zdravotníci, pardubická praktikantka Helča, hradecká manekýna Šárka a blonďatá Lenka z Poličky. Díky novým holkám se mé chování v Hampejzu stává prkenným a nepřirozeným. Zkouším se chovat kultivovaně, ale je to taková dřina, že to vzápětí vzdávám. S novickami si vyměňuju slibné pohledy a tělem mi klokotá oblíbené hormonální proudění, jak to mám rád. To je vončo, něco se tu semele. Jinak tu potkávám starou gardu: HoluP povýšil na zástupce, čímž po čtyřech táborech střídá Jarušku, se kterou zmizela i dcera Pavlínka. Vytratily se páry Šárky s Pavlem a zdravotníků Ivany s Frantou, kteří své vztahy po táboře legalizovali. 41

42 Petr Matějka Sporťákem se stává Kolláč a spolu s HoluPem a šéfem imitují trojici profesionálů CI5. Z HoluPa je Doyle, z Koláče je Bodie a z šéfa Cowley. Dokonalá akční trojka, vybavená vysílačkami a silným špionážním duchem. Během tábora se Bodiemu s Doylem daří překazit útěk jednoho táborníka, kterého na poslední chvíli vytahují v Železnici z autobusu a Cowleymu hlásí vysílačkou úspěšný konec akce. Poté, co si pak útěkář popovídá se šéfem a po pár dnech se skamarádí s dětmi a sžije s táborem, si pro něho přijíždějí rodiče s babičkou a odvážejí domů. Já jsem tento rok vyfasoval oddíl s číslem 10, poprvé bez aufíráka, zase smíšenou sestavu, pročež mám možnost nahlédnout do světa 12-13letých dívek. Jedním z mých svěřenců je Mírův brácha Marcel. Díky přítomnosti Pražáků se k stále diskutovanému rozdílu mezi češtinou a moravštinou přidává ještě pražština. Zatímco v Čechách děti jedí, na Moravě děcka jijou. V Čechách vědí, sedí, čumí, bulí, u nás ve východních dokonce věděj, seděj, čuměj, bulej, a na Moravě vijou, sedijou, čumijou, bulijou. A když jsme konečně našli společné slovo blijou, ozval se Pražák: Jak tó? U nás v Nuslích blijí. Kolektivu vedoucích představuju novou píseň Rohozec a marsky, která se stává novou nepsanou hymnou v Hampejzu. Ušil jsem ji na míru táboru, popisuju v ní táborové situace, jako třeba šéfovo ranní sezení na terase a s novými zážitky přidávám další sloky. Jednou z nových slov je Kovářovo zmrazené, a následně rozmrzlé mléko na lednici, které nateklo do lednice a na čas ohrozilo tábor málem nebylo chlazené pivo! Později se svým oddílem nacvičuju dětskou verzi Kakao a chleba a obohacuju hrátky v klubovně operou Rusalka se tópí, závolejte hásičéé, kterou si na rozdíl od Čangajška a Vlaku družby můžou zahrát všichni, protože ji neznají. Je to sice děsná ptákovina, ale šéfovi se líbí. Diskotéky jsou definitivně v mé režii, do jídelny stavím reprobedny naší kapely a na svůj pultík starší gramofon s novým tuzexovým kazeťákem. K dětem mluvím přes mikrofon jako diskžokej. Jedou staré pecky, ale i novinky, jako třeba Kocábova Cizí žena, Cézarova Vizitka, Sagvanovo Dávej, ber a Müllerovo Štěstí je krásná věc. Ze západu pak McFerrinovo Don't Worry, Be Happy. Cowleyho zástupce Doyle se letos vyznačuje dlouhou tlustou baterkou, kterou mu šikovná vedoucí Šárka při ploužáku nahmatává skrytou v kapse! Po večeři se dětem v jídelně promítá film O princezně Jasněnce a létajícím ševci, přičemž pro nás vedoucí má šéf připravenou komedii Copak je 42

43 Zahradnictví '90 to za vojáka, kde herec Langmajer exceluje v roli vojína Kouby. Všichni se hrozně smějí až na mě. Já to vojenské prostředí a zelené uniformy bytostně nesnáším. Je mi z toho přímo na blití. Aby toho nebylo málo, tak nás v den focení navštěvuje můj předloňský praktikant Pavel, zvaný Umělohmoťák. No, a protože je to hodný synek okresního náčelníka SNB, tak navštěvuje nějaký policejní učňák na Žižkově. Dokonce hrdě přijíždí na návštěvu v uniformě s hodností strážmistra, právě ve chvíli hromadného focení, čímž se dostává na společnou fotku. Ani nemám chuť se k němu moc hlásit, tak aspoň trochu předstírám. O příjemnější návštěvu se postaral spřízněný pionýrský tábor Roxana z Rokytnice nad Jizerou, který vede jistý Vašek Hrad s manželkou Hankou. Usídluje se dole u bazénů a oba tábory absolvují několik společných akcí. Všichni cidlinští samci své vilné oko zaměřují na Roxanskou krásnou a svůdnou Karolínu, které k dokonalosti chybí pouze zákonem stanovený věk. Tato všestranně vyvinutá blonďatá dlouhovláska motá hlavu všem. Teda až na mě já jsem totiž zamilovaný do vedoucí 2. oddílu, Lenky z Poličky! Tábor profesionálů z CI5 končí. Pro své šestileté působení na Cidlině jsem na podzim pozván do sídla Okresní odborové rady v Jičíně, kde slavnostně přebírám plaketu Za zásluhy o pionýrské tábory. Šmoulí 1989 Leden 89 není studentským láskám nakloněn. Politická situace v Praze vře tady to soudruh Gorbačov s tím opuštěním Brežněvovy doktríny trochu podcenil, když dal svým satelitům přílišnou volnost. Jenom doufám, že tam nevrazí zpátečku a nedá otevřít brány všudypřítomných sovětských kasáren, jejichž vojska na to již dvacet let čekají. S bráchou se účastníme protistátních demonstrací na Václaváku, z nichž na mě největší dojem dělá Palachův týden, kdy se dávají do pohybu fakt velké davy. Každý den na sebe v horní půlce náměstí tlačí obrovská masa lidí, vykřikujíc hesla, která bych předtím nedokázal vyslovit ani nad ránem, někde pod stolem v Hampejzu. Když se najednou z Vodičkovy a Jindřišské vyrojí autobusy plné esenbáků v helmách se štíty v rukou, a dav se za hysterického dívčího vřískotu namáčkne na prohnutou výlohu hotelu Jalta, dostávám vážně strach nejen o své zdraví, ale i status studenta. V jednom z kordonů mladých ozbrojených fízlů, tlačících nás do Opletalky, poznávám svého bývalého praktikanta Pavla, který náš poslední tábor 43

44 Petr Matějka v policejním hávu navštívil. I tenhle štít s helmou mu docela sekne. Stál sice hodně blízko, ale asi si mě nevšimnul. Přichází jaro a na Cidlině běží víkendové školení výchovných pracovníků pionýrských táborů. Poznávám se tu s Janou, kterou jsem do té doby znal pouze od vidění z průmyslovky. Připadá mi pohodová, příjemná, atraktivní a dobře se s ní zpívá při kytaře. Ona se sice v létě chystá na tábor do Harrachova, ale se šéfem ji lanaříme za rok k nám na Cidlinu. Taky se mu asi líbí, až se to skoro nelíbí mně je to přece Jičíňačka! Od šéfa se dozvídám, že náš letošní turnus proběhne v duchu Šmoulů, a že by nebylo špatné mít nějakou vlastní písničku na míru, něco jako Rohozec a marsky pro děti. Krátce po tom navštěvuju kámoše v Liberci, kde mě zaujme refrén studentské hymny Harcovských kolejí, inspirovaný slokou písně All My Loving od Beatles. Hned ho upravuju pro naše účely připisuju k němu dva hudební motivy pro sloku a mezihru, přidávám Šmoulo-Cidlinský text a společně s Janou Harrachov a několika jičínskými muzikanty ji v místním kulturáku nahráváme. S Janou zůstáváme v kontaktu, ona mě seznamuje s komunitou jičínských horolezců a folkových nadšenců, se kterými (včetně jí) se pravidelně scházíme při kytaře. Dokonce se rýsuje nějaká spolupráce s horolezci na naší Cidlině. Na konci školního roku mě od tábora dělí jedna obrovská pakárna, totiž absolvování závěrečného soustředění v rámci předmětu Vojenská příprava. Jedná se o 5týdenní pobyt v kasárnách tankového pluku ve Stříbře, kde musíme od konce června do začátku srpna strávit půlku léta pravým vojenským životem. Je to forma ukončení dvouleté docházky na vojenskou katedru VŠ, kde se stanu jejím absolventem a na základní vojenskou službu pak už nastoupím jako absík čili špagát. Během pobytu u útvaru VÚ Stříbro se nás političtí důstojníci, čili politruci, snaží přesvědčit, že vše sovětské a komunistické je nejlepší, a že naše útočné zbraně jsou na obranu. Televizní noviny a Rudé právo reagují na jakousi petici Několik vět a přinášejí články pod hesly Kdo seje vítr, s pokračováním Co mají za lubem o působení chartistů a jejich rozvracení republiky. Největší úspěch slaví titulek Demagogické šídlo v pytli. Tyto články se vylepují na tabuli pod hesla Kritizujeme a chválíme. Kolonka Slovo svazáka protentokrát zůstává prázdná. Ve volných chvílích uléhám v maskáčích do trávy, kde si dlouhé hodiny bezcílně listuju příručkou Hrajeme si s večerníčky aneb Správný Šmoula, kterou jsem předem obdržel od šéfa. Pomáhá mi to, abych se v myšlenkách odpoutal od toho příšerného 44

45 Zahradnictví '90 vojenského prostředí, kde nic nedává smysl tak aspoň v duchu bloudím po Cidlině. Brožurka je vyrobena podomácku, speciálně pro letošní tábor, a obsahuje činnosti oddílu pro každé počasí, s přihlédnutím k našemu táboru a letošnímu šmoulení. Už abych tam byl, tady je to nekonečné. Každá písnička má svůj konec a každé divadlo svoji oponu. Po pěti šílených týdnech úspěšně skládám závěrečnou zkoušku z politické, taktické, technické a pořadové přípravy. Podle výsledné známky se předem rozhoduje o nástupní vojenské hodnosti já dostávám do indexu dvojku, takže na vojnu nastoupím jako desátník-absolvent, tedy dvě pecky mezi kolejničkami. S nepopsatelnou úlevou opouštíme kasárna a na rozdíl od konce tábora není nikdo smutný. Zvláštním vlakem se pomalu suneme ku Praze a pohled z okna na ubíhající krajinu je tím nejlepším filmem na světě. Poslední překážku, dělící mě od pionýrského tábora, nechávám nenávratně za zády. Přijíždím domů a cítím se nekonečně svobodný a šťastný. Nechci se na nikoho vázat, chci si jenom užívat a nespoutaně blbnout. Mám na to právo! Bezpodmínečně civilně jsem extrémně alergický na uniformy, nástupy, pochodování, maskáče, kanady a vůbec na zelenou barvu. Končím s peprmintkou! Ani nevím, jak na táboře ustojím tradiční návštěvu lidových milicionářů, kteří přijíždějí besedovat, střílet ze samopalu vz. 58 a soudružsky se ožrat. Na kalendáři je pátý srpen a já nakládám aparaturu pro diskotéku, kytaru, vaťák a pár hygienických nepotřeb. Praporčíci, poručíci a podplukovníci jsou pryč, jsou tu jen Šmoulové a Šmoulinky, přičemž velitele pluku nahrazuje hlavní taťka Šmoula. Tentokrát opravdu hodně vytoužený tábor. Hned po příjezdu vyprazdňuju obsah trabanta do chatky a jedu ho vyměnit za svou novou motorku, červenou východoněmeckou MZ-150. Zastupičem hlavního vedoucího, neboli pohlavním taťkou Šmoulou se stává nějaký Bobo, šéfův kolega z práce. Jako zdravotnice se po dvou absencích do užšího vedení dostává Karla, spolu s jistou Hankou, kterou přivezl Bobo. Jako další se do mozaiky vedení dostávám já! Jsem sportovním vedoucím! Kdeže jsou ty časy, kdy jsem sporťákům jen vypomáhal a to sporťáctví jim tiše záviděl. Již v třiaosmdesátém, při přípravě postřehového závodu, jsem Liborovi asistoval při rozvěšování zelených fáborků, které v lese nebyly vidět. Teď bych si nějakého aufíráka mohl půjčovat zase já, jako si Kolláč loni bral Marka. 45

46 Petr Matějka Jinak ty personální změny nejsou velké. Z velkých jmen chybí HoluP a Kolláč s přítelkyní Janou. Ubyli dva nevýrazní praktikanti, z vedoucích dva blbci z Prahy, barbína Šárka a dva ospalí zdravotníci. Pro nemoc vynechává Petr Kovář, ale přibyla Naďa z Jičína a nenápadný Petr Husák, taky vrací se Tomáš Serbousek, který tu byl předloni jako záklaďák. Řady praktikantů doplnila rusovlasá Ivanka z Hradce, kterou jsem hned první den povozil na mašině a mlsně ji přitom hladil po stehně. Nakonec stavy praktikantů doplňuje bývalá chovanka Angelika. Zbytek zůstal. Zůstává i Lenka z Poličky, ke které se již od začátku chovám docela hnusně a ještě si v tom libuju. Nedělám to prvoplánově z touhy po pomstě, ale je to nějak nad moje síly. Když byla daleko, nic jsem k ní necítil, ale teď mi gesty i tónem hlasu nějak moc živě připomíná naše společné chvíle. Netušil jsem, že ještě není všechno zahojeno, že mi ta holka tak šíleně poleze na nervy. Naštěstí je tu Míra, který se jí ochotně ujímá. Trochu mi to připomíná Dandu před třemi lety, kdy jsem vedle ní existoval i následující rok ta byla však s Emilovým spolkem zalezlá na chatce č. 1, takže jsme se míjeli. Ve Šmoulím táboře se u některých vedoucích rozmáhá rektální alpinismus vzhledem k nejvyššímu vedení, tedy pouze k hlavnímu a pohlavnímu taťkovi, kteří si na nedostatek šveštiček z vlastních zahrádek nemohou stěžovat. Nejsnaživějšímu vedoucímu je vždycky na den propůjčeno putovní triko s nápisem Gorbi-Перестройка, tak se o něj mezi Čmoldou a Mírou strhává tak velká hujerovská pranice, že podléhá i Tomáš. Mě se to netýká, nejsem ani aktérem ani obětí tohoto plížení plazením-vpřed. Míra pak ve svém příspěvku do kroniky píše nenápadnou narážku, že kromě geniálního Karla s Bobem ve vedení už nic geniálního není. Mně se z těla vyplavují poslední zbytky vojenského brómu a v rámci soudržnosti zbytku vedení si významně rozumím se smyslnou zdravotnicí Kájou, která definitivně čeří stojaté vody mého hormonálního klidu. Prostě jsem Šmoula-sporťák bez předsudků a s novou motorkou, který kromě zásobení lednice dbá na přípravu soutěží, her, turnajů, olympiády a diskoték. Závisí hlavně na mně, jakou kvalitu budou ty akce mít. Například fotbalový srandamač na hřišti u bazénů, na který se bojovně přizdobily dva týmy vedené kapitány Danem a Mírou, je ozvučen velkými reprobednami a já jako rozhodčí jezdím po hřišti na mašině. Prostě blbneme podle svého jakáť to krása! Z táborových ampliónů, z chatek, od ohníčků a z diskoték se ozývá táborová hymna Cidlinský Šmoulové, kterou jsem v dubnu nazpíval 46

47 Zahradnictví '90 s Janou. Za různé splněné disciplíny shromažďují děti do svých šmoulích průkazek šmoulíky, přičemž kromě šmoulíka odvahy a šmoulíka mlčení lze získat také šmoulíka hudby za zpěv či recitaci táborové hymny. Nu což, bobříky nemají soudruzi rádi, ale šmoulíci jim nevadí. Zamilovává se do mě malá patnáctiletá kuchyňka, která o mě usiluje nejen na táboře, ale i po něm. Je to roztomilé, dělá mi to dobře, trochu s ní flirtuju a vytvářím v ní falešné naděje. Je to součást mé zákeřné taktiky jak dusit Lenku, jejíž letošní okázalou družbu s Mírou nemůžu vydýchat. V oddílu nejstarších děvčat se vyjímá jistá Monika z Jičína, která svými fyzickými proporcemi překonává některé praktikantky i vedoucí. Když k tomu přidá vyzývavé chování a oblékání, působí v řadách vedoucích poprask. Ten s nejvyšším postavením v našem týmu si dole u bazénů povšimne jejího rozvaleného tělíčka na dece a pronese památnou větu: Já se na to nemůžu koukat; ona se ještě pohne a ta buchta jí vyleze! Náhoda tomu chce, že při podezření na slepák vycházejí během rutinního lékařského vyšetření najevo Moničiny zkušenosti ze světa dospělých. Následná návštěva rozčarovaného tatínka a Nonin tvrdý zásah u brány, která ho vlastními nárazníky vytlačuje z tábora, celou záležitost koření: Kókejte vypadnót, my k vám též nelezeme! Během výletu do Prachovských skal, doprovázeného jičínskými horolezci, navštěvuje naše vedení herce Josefa Vinkláře na chalupě v Malé Jinolici, kterého úspěšně zve na návštěvu tábora a následnou besedu v jídelně. Inspektor Bouše skutečně přijíždí a nechává se slavnostně vyfotit před Hampejzem. Hercovo laskavé vyprávění je pro některé z nás největší atrakcí celého tábora. Poslední smutný den se rozcházíme s vědomím, že za rok zase tady, a že podzimní sraz uděláme taky tady. Mohli bychom ho spojit s menší brigádou a úklidem. Šmoulí tábor končí. 47

48 Petr Matějka III. Revoluční předehra Pár týdnů po táboře přijíždím do Prahy, kde se dozvídám, že 21. srpna proběhla na Václaváku demonstrace a další se chystá na 28. října mám docela strach tam jít, zvlášť po reakci na Palachův týden v podobě únorové novely č.10/89 pendrekového zákona. Nejsem takový hrdina. Vstupuju do posledního ročníku vysoké školy a stávám se studentem-mazákem. Studijní požadavky našich profesorů, docentů a odborných asistentů mi zní jako drzé obtěžování, dokonce ani nevím, zda mám v sobě tolik síly ještě něco dělat, či se snad dokonce učit. Naštěstí už bez vojenské katedry, ale zato s diplomkou. Na příští Cidlinu bych už měl přijet jako promovaný inženýr, ale než se k tomu dokopu, tak projdu ještě větším očistcem než v případě té loňské vojny. Do indexu si zapisujeme předmět Vědecký komunismus, jehož přednášky běží v pátek na Karláku, ale nikdo tam na ně nechce chodit. Na koleji domlouváme střídání se na přednáškách, aby v posluchárně vůbec někdo seděl a nějaký soudruh nás při zkoušce nevydusil po bolševicku. Petice, bojleři a trabanti Po celé škole v Dejvicích i kolejích Jižního města kolují fialové cyklostyly Několika vět, o kterých jsem vlastně nepřímo slyšel už při zprávách v kasínu. Teď mám možnost si to i přečíst a jsem trochu zklamaný. Čekal jsem něco drsnějšího, je tam však jen pár požadavků na vládu, které mi nepřipadají nijak hrozné. V každém případě to však nevypadá na vnitřní akci chartistů či skupinky na okraji společnosti, když už to podepsal Hrušínský, Svěrák, Bartoška a Lábus. Navíc mezi lidmi koluje nahrávka nějakého Jakešova neveřejného projevu k soudruhům někde z července, který prý odvysílala Svobodná Evropa a všichni si ho teď houfně nahráváme, protože je to děsná bžunda. Dozvídám se třeba, že v maďarské drůbežárně mají bojlery, že Zagorová je milá holka, ale bere víc než soudruzi a Jakeš je kůl v plotě. 48

49 Zahradnictví '90 To jsem zvědav, jestli se bude po vzoru Anticharty podepisovat zase nějaké odsouzení, třeba Několik antivět, jako třeba že u nás žádní političtí vězni nejsou. Mezi študáky se o té petici hodně diskutuje a odsuzují ji i chytrolíni, kteří ji nečetli. Asi chtějí být zajímaví nebo si pojišťují kádrový profil. Ve vzduchu visí divná atmosféra, při cestách po malostranských hospodách s klukama narážíme na hromady opuštěných trabantů se značkou DDR, jejichž majitelé stanují na zahradě západoněmecké ambasády. Jednoho dne jedu přes Újezd tramvají č. 22, která najednou zastavuje, aby dala přednost houkající žlutobílé Volze VB, následované několika přecpanými autobusy s východními Němci, směřujícími na Západ. Mávající ručky šťastných emigrantů v odšoupnutých okénkách po sobě zanechávají divnou trabantí pachuť, jako předzvěst čehosi. Je mi z toho úzko, protože takovou situaci nedokážu vyhodnotit. Napadá mě jen, že tohle přece nemůže dopadnout dobře, a že by ten rostoucí plamínek neuhasila ani armáda Cidlinských Šmoulů či samotné CI5. Zamrazí mě při myšlence na srpen 1968, sovětské tanky, Palacha a Zajíce, na Poučení z krizového vývoje a následnou normalizaci něco visí ve vzduchu. Sraz netušících Ve čtvrtek 16. listopadu odjíždím z Prahy domů, protože v pátek máme rektorský den, kdy se ve škole neučí a jsou tam jen konzultace. Neznám však nikoho, kdo by něco konzultoval prakticky to znamená volno s prodlouženým víkendem. Někteří spolužáci však zůstávají do pátku a chystají se dolů na Albertov, na nějaké shromáždění k 50. výročí těch poprav po Opletalově pohřbu. Na chodbě fakulty visí zvací letáček od Stuhy jestli je to ta benda studentíků smíchovské průmky, co se před týdnem na Petříně paktovali se svazákama, tak to vidím na nějakou lampiónovou trapárnu soudruha Mohority a radši se někde stavím na služební pivo. Na rozdíl od ledna, srpna a října se pak ani nepokračuje na Václavák, ale jen na Vyšehrad. Loni jsem na 17. listopadu zůstal v Praze a nic se nedělo radši si počkám na další Palachův týden v lednu to budou zase jinší grády! Tyhle rektorské dny nejsou ničím novým pod sluncem, máme je v každém semestru a sedmnácté listopady jsou na vysokých školách tradičně volné, přestože je jinak normální pracovní den. Ani tento pátek není výjimkou je přece obyčejný 17. listopad V Jičíně je večer taky celkem 49

50 Petr Matějka nuda, tak jdu aspoň s Radkem do Astry na jedno točený, když už v Praze chcípnul pes. Zítra spolu jedeme na Cidlinu Bobo tam na víkend svolal ten slíbený brigádo-sraz a Radek coby náš příští oddílák jede taky. V sobotu dopoledne se před Hampejzem scházíme v barevné podzimní atmosféře, jaká je pro letní tábor nezvyklá. Je listopadový, ale pěkný slunečný den a panuje tu příjemná pracovní nálada. Uklízíme obytné bloky, čistíme jídelnu, a rejžáky drhneme dno velkého bazénu. Přijela také kámoška Jana Harrachov, naše budoucí oddílačka, se kterou se tady velmi nečekaně sbližuju. Popravdě řečeno,»sbližuju«je slabé slovo. Já do toho padám až po uši v neděli odpoledne odjíždím s rozbušeným srdcem, naprosto ztracený. Přistihuju se dokonce, že žárlím na samotného šéfa, který se jí také věnuje, ale stará se až moc! Tedy na můj vkus já ji chci jen pro sebe, je tak krásná, chytrá, vtipná, muzikální, sexy no prostě hořím a jsem zase v prdeli. Převrat V pondělí ráno vystupuju standardně na nádraží Praha-střed z rychlíku Krakonoš a parčíkem táhnu těžký bágl k Hlavnímu nádraží, odkud beru krtka na ranní přednášku do Dejvic. V metru narážím na velké množství podivných plakátů a letáků, jaké jsem předtím neviděl. Jsou nalepené všude na zdech přestupních chodeb Muzea, v oknech vagónů metra, na sloupech a vůbec všech volných plochách. V Dejvicích na Kulaťáku už zdálky vidím, jak na baráku školy visí obrovský nápis Okupační stávka. Co to je vlastně okupační? To jako za války? Jsem docela slušně zmaten. Před vchodem do fakulty se vyhýbám obrovskému koši s nápisem: Zde vyhazujte průkazky SSM. Hodně svazáckých červených knížek je tam opravdu naházených, ale já takovou blbost po kapsách běžně nenosím, takže koš nenakrmím. Kromě toho jsem od prváku zapomněl platit členské známky, tak ani nevím, jestli jsem vůbec ještě členem. Ve škole je boží dopuštění: V posluchárnách neprobíhají žádné přednášky, v učebnách žádné semináře, na chodbách postávají skupinky diskutujících a cizích lidí s foťáky, kamerami a mikrofony. Zdi jsou polepené prohlášeními, výzvami a pamflety všeho druhu, včetně zakázaných Několika vět, o kterých jsem se ještě včera bál jen promluvit. Dochází mi, že jsem v pátek na tom Albertově přeci jen něco prošvihnul, a s tím učením jsem se 50

51 Zahradnictví '90 tahal zbytečně. Hlavní posluchárna je narvaná jako nikdy, protože tam místo přednášek o integrálech běží zajímavé besedy s ještě zajímavějšími lidmi; dveře si tam podávají známí herci, zpěváci, a dokonce se za katedrou objevují i dvě vnučky T. G. Masaryka. Pěkně rušno je i v centru města. Václavák je i s přilehlými ulicemi a pasážemi zaplněn víc, než o Palachově týdnu a každý večer z balkónu Svobodného Slova, čili Melantrichu, promlouvají umělci a význační Češi. Poprvé na živo vidím i slyším Kubišovou, Hutku, Dubčeka, Kryla a nějakého Havla. Všechna vystoupení provází laskavý hlas jakéhosi zakázaného kněze Malého, který ty osobnosti uvádí a občas naviguje sanitky skrz neprodyšný dav. Když Kubišová zpívá Motlitbu pro Martu, Hutka svoji Náměšť, Merta svoje Kecy, celý Václavák tiše přizvukuje a na konci zvoní svazky svých klíčů od baráku. Při naší státní hymně, samozřejmě už bez sovětského apendixu, zpíváme všichni jak o život a nad hlavami držíme hořící zapalovače dokonce se přistihuju, že mám mokré oči dojetím. Takovou atmosféru jsem nikdy předtím nezažil a nedá se to srovnat s prvními máji, ani lampiónovými průvody k výročí osvobození či VŘSR tohle je totiž pravdivé. Dokonce cítím upřímnou hrdost na svoji zem; snad i silnější, než po hokejovém mistrovství před čtyřmi lety. Nás studenty všude milují a index se mi stává vstupenkou na akce, na jaké bych předtím ani nepomyslel. Mezi dvěma panáky si tak odskakuju do Smetanovy síně Obecního domu na Mou vlast, abych si jen tak v džínách poslechl Českou filharmonií s Václavem Neumanem v čele. Všechno je jaksi naopak po odeznění šesti symfonických básní celé těleso vstává a tleská nám studentům. Opravdu není zač, chlapi, já jsem byl 17. listopadu v Jičíně na pivu. Jako tornádo se Prahou šíří informace i desinformace všeho druhu, jedna dementuje druhou, a třetí zase potvrzuje tu první. Jedna taková šeptanda přichází z Riegrových sadů, že jen tam je údajně ubytováno 17 autobusů Lidových milicí z jiných měst čemuž se smějeme jako hovadině, a druhý den se potvrzuje příjezd až čtyř tisícovek milicionářů. Nikdo však nezasahuje, Jakeš je prý odvolává a Praha se bortí jako domino. Bojím se to slovo vyslovit nahlas, ale napadá mě převrat, či snad dokonce revoluce. 51

52 Petr Matějka Revoluce a já Někteří studenti během týdne vyjíždějí do zbytku republiky, aby šířili ducha revoluce do těch nejzapadlejších koutů naší vlasti a napomohli tím rozpadu režimu v celé zemi. Já vyrážím se spolužáky do východních Čech přes Jičín, Hradec až do Litomyšle. Cestou rozdáváme tuny nafasovaných letáků, které již během cesty ztrácí na aktuálnosti. Občas na nějakém náměstí vylezeme na bedýnku a zdravíme davy. Všude je to jiné, z mé jičínské průmyslovky (kde teď pracuje i Jana) nás tvrdě vyhazují, ale na sousední ekonomce nás vřele přijímají. V Hradci nás dokonce místní studenti vytahují na pódium uprostřed velkého náměstí, abychom promluvili o situaci v Praze. Je tu strašný hlad po informacích, které vlastně nemáme, ale snad to ani nevadí. Jsme pražští vysokoškoláci, v dané chvíli polobozi, takže je fuk, co hlásáme. Užívám si nezasloužené popularity a cokoliv kváknu do mikrofonu, je to provázeno bouřlivým aplausem. Mrazí mě v zádech, když si uvědomím, že takhle nějak se manipuluje s davem; ať řekneš jakoukoliv hovadinu, tupé hlavy skandují. Následující pondělí se po celé zemi koná generální stávka a já v Jičíně, spolu s dvěma dalšími studenty z VŠE, šplhám na pódium přeplněného Gottwaldova náměstí, abych jménem pražských vysokoškoláků pozdravil masy pracujících na historickém Valdštejnském náměstí a s magneťákem v ruce s nimi zpíval Lennonovo Imagine. Opět se můj hlas rozléhá nad hlavami tisíců a pohrává si s rozvášněným davem. Zanedlouho se nejedno centrální městské náměstí přejmenovává na Masarykovo, jen Jičín dostává Valdštejnovo. Myslím si neskromně, že na tom mám svoji zásluhu; zvlášť když i tohle bylo před Vítězným únorem Masarykovo. Celou něžnou revolucí a následnými opojnými týdny už proplouváme společně s Janou, která je maximálně zklamaná postojem některých kolegů z okresní průmyslovky, a o to raději uniká za mnou do euforické metropole, dokonce přespává u mě na koleji Blanice. Jako v nějakém zrychleném snu hltáme revoluční atmosféru pražských náměstí, klubů a koncertů, setkáváme se s opravdovými celebritami a společně prožíváme nepoznanou radost. Cítíme se šťastní. 52

53 Zahradnictví '90 Svobodné jaro Po novém roce máme nového pana prezidenta a ve škole se všechno vrací do normálu. Tedy skoro všechno na studijním oddělení dostávám do indexu neobvyklé razítko se slovem»škrt«právě přes Vědecký komunismus, na který nikdo nechtěl chodit. Máme tedy o starost méně, jak během semestru, tak i před blížícími se státnicemi, a již získané politické zkoušky ztrácejí význam. Takže né jenom Jakeše do koše, ale s Miloušem tam letí i Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, Politická ekonomie socialismu a Marxistsko-leninská filozofie. Kdeže je ona Marxova nezvratná vývojová spirála dějin, začínající prvobytně pospolnou společností (kdy všechno bylo všech), vedoucí před otrokářský řád, feudalismus, kapitalismus a socialismus, až k vytouženému komunismu, ve kterém už nebudou existovat peníze (a zase všechno bude všech), a my budeme žít podle hesla z Kapitálu: Každý podle svých možností a každému podle jeho potřeb. Už jako dítě jsem se spolu se soudružkou učitelkou na ten komunismus hrozně těšil, protože jsme si s klukama představovali, že si v obchodu vezmeme, co potřebujeme: vláčky, autodráhu, čokoládu, vzduchovku, letadlo, prak a žvejkačku prostě přesně podle našich potřeb. Stejně jako ani Jeník ve Wolkerově pohádce O kominíkovi nedostal vytoužený zámek a pomeranč, tak ani my jsme se nedočkali nevyhnutelného ráje na zemi, který nám soudružky ve škole slibovaly. Do letního semestru už nastupuju s vědomím, že se do léta inženýrem nestanu, protože jsme díky listopadu zameškali tolik, že jsme vyfasovali jeden semestr navíc ani zrušení Vědeckého komunismu nám nepomohlo. Na jaře navštěvuju prodavačku v oddělení Mladá móda obchodního domu Kotva, Ostravačku Lenku, která s námi poslední tři roky jezdila na Cidlinu. Dozvídám se, že Bobo na Cidlině povede vlastní turnus. Údajně Lenku Mladou módu oslovil coby potencionální oddílovou vedoucí, podobně jako pár dalších. Mě prý ale neosloví, údajně pro mé loňské chování k Lence z Poličky. Sice mě to trochu zaráží, ale je to pravda a nevadí mi to. Mám přece svoji Janu. 53

54 Petr Matějka Západ V dubnu jedu poprvé v životě na západ konečně uvidím ten prohnilý kapitalismus. S naší katedrou Nauky o obrábění totiž na dva týdny vyrážíme do spřátelené Volkshochschule v dolnorakouském Mödlingu. Podle mapy spíš směřujeme na jihovýchod, ale na kouzlu nepoznaného západu to nic nemění je to cesta za železnou oponu. Bydlíme na školním internátě, s kantory navštěvujeme rakouské průmyslové závody, ale i poutní místo Mariazell v rakouských Alpách. Ve volných chvílích vyjíždíme do nedaleké Vídně, kde kromě chrámu Sv. Štěpána, Vídeňské státní opery a nezbytného Prátru obdivujeme nákupní zóny Shopping City Süd, Mariahilfer Straße a Mexico Platz, na jejichž tržnicích slintáme nad hromadami zboží, na které nemáme peníze. Nejvíc mě nadchnou prodejny Austria Tabak, ve kterých si můžu svobodně prohlížet porno-časopisy a nic si nekoupit to jsem ještě nezažil. Taky jsme navštívili sexshop, kde jsem teda ani nedýchal. Pro otravné prodavače jsme si nacvičili důležitou větu Danke, nur kúken, což prý v rakouštině znamená něco jako Děkujeme, my zde nekrademe, jen si prohlížíme. Po večerech brouzdáme městem a z přeplněných schránek i popelnic vybíráme reklamní letáky jsou strašně krásné! Prázdné láhve z českých staropramenů měníme za tvrdou rakouskou měnu v místní sámošce, kde na nás koukají jako na exoty, co nikdy neviděli flaškomat. Za naškudlené šilinky si kupuju vlastní kompaktní foťák Fuji, kávu, vlnu, šminky a pravé mýdlo Fa. To všechno si spolu s prázdnými plechovkami od Fanty a letáky z popelnic vezu slavnostně do Prahy. Hned po návratu musím na fakultu do Dejvic, kde horko těžko skládám poslední zkoušky letního semestru, na které jsem se měl během pobytu učit. U úplně poslední zkoušky neumím skoro nic, a přesto ji dostávám za 3. Je to taková ostuda, že bych sám sebe z fleku vyhodil. Nejsem však jediný a pan docent si už s námi zřejmě nechce špinit ruce. Rakousko mě nadchlo natolik, že se tam začátkem léta vracím na motorce s Janou, abych jí všechno ukázal. Přespáváme v rakouském lese pod širákem a na kapitalistické polňačce otvíráme socialistické vepřové konzervy. Cestou zpátky navštěvujeme Vídeň a víkend trávíme na 45. folklórním festivalu ve Strážnici. Prožíváme krásné chvíle jako opravdový pár a hodně si povídáme o Cidlině. Jaká asi bude, teď po listopadu? Mám o ni skoro strach, protože se všechno šmahem mění a budoucnost je ve hvězdách. 54

55 Zahradnictví '90 IV. Příprava Jak se nám ten tábor blíží, probouzí se ve mně ten stokrát prožitý pocit, který mívám jenom tam. Některé roky jsem se těšíval více, jindy méně, a letos to mám někde mezi. Posledních sedm srpnů jsem však netrávil jinak, než krásným blbnutím na táboře, proto si je neumím představit jinak. Ani moc nepřemýšlím, co se kdy stalo, mám z těch let v hlavě slušný guláš, ale jasně si pamatuju, jak jsem kdysi nastupoval a nic dopředu netušil. Vlastně jsem se ani jinak zvlášť netěšil nevěděl jsem, na co. Vždycky se mi při vzpomínce na tábor vybavují lidé, které s ním mám nerozlučně spjaté. Kromě šéfa Karla je to Vondráček s HoluPem, kteří, ač už nejezdí, pořád nás odněkud zpovzdálí sledují a občas se staví na kus řeči. Těch osobností bylo víc, taky bych moh přidat hlídacího Medvěda, Libora, a mnoho dalších, kteří se tu nějak zapsali. Je celkem jedno, kolik měli účastí, ale spíš jak zaperlili. Třeba takový Emil byl jen dvakrát, ale zapomenut rozhodně nezůstane. Ani pračlověk Franta, který byl jen jedinkrát, z mých vzpomínek nezmizí. U některých je možná dobře, že uměli včas odejít a nestát se nudným inventářem. Teď myslím na sebe, abych se přičinil o opak a něčím výjimečným se zapsal i letos. Však brzy dostanu příležitost. Socialistická koncepce Po fiasku v šestaosmdesátém se snažím vždycky něčím přispět, nějak se zapsat, abych byl pořád chtěný. Třeba operou Rusalka, písní Rohozec a marsky, Šmoulí hymnou nebo diskotékami. Chci, aby mě šéf stále potřeboval a pořád se mnou počítal. Letos mám obrovskou chuť, zahrát si s dětmi na minulý režim, na soudruhy, politická výročí prostě udělat z tábora takovou socialistickou karikaturu. Snad to nebude nuda, když už to není povinné. Bude mi hrát do noty, že si to všichni dobře pamatujeme, protože jsme v tom prožili celý dosavadní život, a pořád v sobě máme zbytky revoluční euforie. Kdoví, jak to bude za pár let děti už nebudou vědět, kdo byli soudruh a 55

56 Petr Matějka soudružka, a dětské tábory třeba úplně zmizí. Máme tedy jedinečnou šanci, naposledy se v tom vyblbnout. Nikdy jsme jako vedoucí neměli radost, když nás děti oslovovaly soudruhu, ale letos to budeme vyžadovat, ať je sranda. Díky Janě budu mít i perfektní proprietu ukázala mi totiž kouzlo recesistických důstojnických plesů, které mají na Jičínsku dlouholetou tradici, a na které se chodí v uniformě. Letos byl jarní důstojňák obzvlášť pestrý, protože kromě živého Lenina přibyly k tradičním uniformám z husitských, napoleonských a světových válek ještě Lidové milice, SNB a uniformy ČSLA. Ty vojenské sice stále platí, ale koho to dneska zajímá? Získal jsem tam výměnou mundúr plukovníka, tak ho beru na tábor. Však si dobře pamatuju všechny ty lampasáky z vojenské katedry a z kasáren, většinou kapitány, majory a podplukovníky. Takové hovado se třemi orámovanými hvězdami si zahraju s gustem plukovník byl vždycky raritou. Párování Abych na blížícím se táboře správně využil svých schopností a neopakoval chyby z minula, domluvili jsme se s Janou, že sice přijedeme jako pár, který nic netají, ale jinak budeme fungovat každý zvlášť; naše soukromí necháme před Hampejzem a nebudeme s ním otravovat. Abych byl fér, tak s tím přišla Jana a zpočátku mě to zaskočilo po chvilce šrotování mi však došlo, že se to vlastně hodí. Uvědomil jsem si potřebu vlastní volnosti, abych si mohl dělat svoje a předejít ocejchování žárlivcem či podpantoflákem. Nikdy jsem nebyl v situaci, že bych přijel v páru teď budu mít premiéru. Všelijaké páry tu už byly a vždycky je to nějakým způsobem omezovalo a znevýhodňovalo. Třeba pračlověk Franta přijel se svou partnerkou Ivanou, kterou si později vzal. Oba byli moc fajn, podíleli se na každé srandě, ale již dopředu se vyloučili z těch krásných namlouvacích tanečků, nejsilnějšího motivu mých stálých návratů. My s Janou tohle nechceme a možná máme dokonce stejný důvod pracovní volnost a soukromí. Žárlivec Z našich předtáborových setkání jsem nabyl nějakého majetnického dojmu, že Jana patří mně, šéf se o ni zajímá až příliš, a mně že to vadí. Ze svého pocitu jsem se mu vyzpovídal v dopise, i když jsem mu spíš potřeboval naznačit: Jana je moje, dej si pozor, soku! On mě samozřejmě obratem 56

57 Zahradnictví '90 ujistil, že je to sice nesmysl, ale že mě chápe a možná to tak nechtěně vypadalo. Uzavřel to s tím, že si teda dá pozor, aby to třeba náhodou zase tak nevypadalo, a já že ho můžu kdykoliv upozornit, kdyby náhodou jo. Hned jsem svého debilního dopisu zalitoval. Karel má úžasnou schopnost, či spíš dar, vzletnými až pochvalnými větami člověku mezi řádky napsat, že je vůl. Vůl, který se po přečtení cítí být dokonce polichocen. To se mu přirozeně povedlo a já si teď zaslouženě připadám jako vocas! Z toho důvodu jsem se zařekl, že už žádné přitroublé žárlení nebude i kdyby bylo! Dobytek Mám neodbytný pocit, že ani sám k sobě nejsem zcela upřímný, a že mé přání hrát tolerantního partnera už předem pokulhává. Lákadlo mé volnosti totiž nevychází z pouhé potřeby tvůrčí svobody při práci s dětmi. Kdesi v hloubi duše si přeju, aby se letos objevila Radka, Karla, Draha, Ivča nebo zase nějaká hebká patnáctka z kuchyně. No, možná úplně stejný důvod s Janou nemáme já někde hodně vzadu v myšlenkách připouštím, ba dokonce chlípně doufám v nějakou hlaďoučkou bokovku, kterou bych mohl někde potají ochutnávat. Takový jsem dobytek! Možná jsem ještě zcela nedospěl a tuhle holku si zatím nezasloužím. Focení Na letošní tábor beru poprvé foťák, nový kompaktní automat Fuji DL-60, ke kterému mi Jana ušila futrálek. S vyvoláváním fotek nebude problém, všude ve městech se objevují soukromé foto-obchody, které disponují chytrými stroji, takzvanými minilaby, kde si člověk může nechat vyvolat film a rovnou vyrobit fotky. A to v barvě! Já používám český film Equicolor o citlivosti DIN 21, který vydá na 36 obrázků a přijde asi na stovku. Jeho vyvolání pak stojí další kilčo a každá jedna fotka 10 korun, což je v součtu docela balík, když vezmu do úvahy můj měsíční pomaturitní plat 1 291,-- Kčs čistého. Takový praktikant si během tábora nevydělá ani na fotky z jednoho filmu. Já ovšem letos jedu zase jako sporťák, takže finanční starosti nečekám. Na táboře vždycky fotil někdo jiný, fotky byly většinou černobílé, i když první barevné pokusy se do kroniky dostaly již před pěti lety. Letos prostě fotím i já a bude nás určitě víc, protože moje Jana bere foťák taky, a možná i další vedoucí. Kronika bude zahlcena. 57

58 Petr Matějka V. Shledání Nemůžu uvěřit, že jsme tady, zní mi v uších Janina první věta, kterou pronesla ještě v autě, když jsme projeli táborovou branou. Po společném uvítání se šéfem a procházce k bazénům sedím na lavičce terasy a promítám si v hlavě soukromé táborové dějiny. Asi bych se už měl zvednout, protože mě po půl hodině rozjímání pěkně rozbolel zadek. Naposledy se pořádně protáhnu uááá a vstávám, abych si to namířil nad jídelnu, kde už určitě potkám někoho nově dorazivšího. Marek a Tomáš Ahoj, vy ptáci, křičím na Marka s Tomášem, kteří právě stěhují do Hampejzu lednici, ale v okamžiku ji pokládají do trávy, abychom se mohli přivítat. Rád tě vidím, Petře, říká Marek trochu úslužně, ale Tomáš se k němu přidává: Já taky, čau! Ale pták už nejsem, mám za sebou dvouletou vojnu ty ještě né, co? směje se škodolibě. Tomáše jsem sice dva roky neviděl, ale na jeho laskavou povahu se rychle upomínám. Také mi to usnadňuje jeho typické šlapání si na jazyk. To je dobře, že děláte tak záslužnou činnost a přeměňujete Hampejz v kulturní dům, chválím kluky, protože jinak je to jen vobyčejnej sklad. Petr s udírnou Jak ten Hampejz může fungovat bez ledničky? diví se Petr Jiránek, který letos poprvé přijel jako vedoucí. Už tu byl loni na návštěvě manželky Renaty, kterým jsem byl předloni v Hradci na svatbě tenkrát ještě s Renčinou kámoškou a mojí holkou Lenkou. Petr byl letos na tábor přizván proto, aby nezůstal doma sám a nechtěl třeba Renču nepustit. Po třech letech tak 58

59 Zahradnictví '90 vystřídá Čmoldu ve funkci putovního vedoucího, kterému se tady neřekne jinak, než pendl, v kronice označovaný jako The Pendel Bezprizor. Čau vole, přichází ke mně Petr a pevně chlapsky mi stiskne ruku. Já se tady budu hlavně starat vo udírnu a vobčas teda pohlídám nějaký ty smrady. Jaký smrady? okřikne ho zdálky Renča. Víš, cos mi slíbil! Udírna s Petrem O jakou udírnu? odvrátím hrozící manželskou hádku a podaruju Petra nechápavým pohledem, jako kdyby si jeden z nás spletl lokál. No tady vo tuhle, přece, nenechá se vyvést z míry a spokojeně ukazuje k trávníku naproti Hampejzu za asfaltovou cestou. Vedle tújí se tam poblíž šéfova modrého trabanta tyčí postříbřená plechová skříň s komínkem, teploměrem a rourou k malému ohništi vzadu. To koukáš, co, Péťo? přerušuje naši rozpačitou debatu šéf, který právě vylezl z Hampejzu, aby nepřekážel klukům s ledničkou, a hned mě nabádá: Pojď se podívat blíž, na tu krásu. Budeme mít vlastní uzenou flákotu, párky, prostě co budeš chtít. Pendl se bude starat, aby nikdy neustal čmoud z komínka, a aby byla pořád po ruce nějaká dobrota, dodává spokojeně šéf, přičemž se tváří obřadně, jakoby právě stříhal pásku k atomové elektrárně Temelín. A když někdo udělá něco hóódně záslužnýho, dodává, bude vyfotografován před čmoudící udírnou! Je potřeba uznat, šéfe, nasazuju vážnou tvář, že takovej nápad je vskutku originální. Nejenom já, ale všichni na nové táborové zařízení koukají jako na malý zázrak. Renča (od Petra s udírnou) To mrkáš na drát, Jičíne, co? volá na mě radostně Renča z Hradce a míří k nám. To teda čumím, dávám jí za pravdu a hned se vrhnu do vášnivého vítání: No nazdáár! vykřiknu a beru ji kolem krku. Hele, hele, uklidni se, nebo se neznám! slyším zezadu Petrův žárlivý a trochu vyčítavý hlas, i když zatím jakoby v legraci. 59

60 Petr Matějka Nebo nedostaneš flákotu, směje se Renča a dává mi přes manželovo napomenutí dlouhou pusu na přivítanou. Napadá mě, že si Petr přijel Renču asi pohlídat. Jana Seznámíš nás, Matěji? vstupuje na scénu Jana, která právě přišla od své chatky, kde se byla zabydlovat. Jasně, pojď mezi nás, dodávám jí odvahy a utvářím místo v neformálně se tvořícím kroužku mezi Hampejzem a udírnou i když upřímně řečeno, Jana rozhodně žádnou další odvahu dodávat nepotřebuje. Tak tohle je Jana z Jičína, sděluji všem trochu slavnostním tónem a obzvláště zdůrazňuju slovo Jičín. Byla tu s náma i loni a vy to možná ani nevíte. Jak to myslíš? ptá se jinak tichý a rezervovaný Tomáš, který jako první přistupuje k Janě, aby jí podal ruku. Čmolda Tome, vzpomínáš si loni na tu naši Šmoulí hymnu? vkládá se do hovoru malá postava, blížící se k nám od embéčka, které právě chcíplo u táborové brány. Ježíši, to je Čmolda! vykřikuje Renča a běží mu naproti, aby ho k Petrově nevoli nemravně přivítala. Už je to tak, jsem zase na Cidlině, potvrzuje svůj příjezd Láďa Smolík, který tu se mnou před šesti lety začínal u třetího oddílu, a který mě tenkrát povýšil na nadaufíráka. Pendl nám tady chyběl, říká vítacím hlasem Marek, kterého okamžitě přerušuje Péťa Jiránek: Tak hele, pendl sem tady já, bacha na to! Ahá, no vidíš, já myslel, že seš tady jen skrz tu flákotu v udírně, říká Marek přidrzle, aniž by předem ohodnotil Petrovu chlapáckou postavu. Šmoulové No a odkud se teda známe s Janou? vrací se k tématu Tomáš: Co ta má společnýho s tou Šmoulí vodrhovačkou? 60

61 Zahradnictví '90 Dávej si majzla na slova, kamaráde, usměrňuju oprsklého Serbouska a přemýšlím, jak ho vytrestat, aby mu spadnul hřebínek. Nic mě však nenapadá, ale jen počkej, zajíci, až si dám dvě piva prej vodrhovačka. No přece tam se mnou zpívala, doplňuju jeho chybějící vzdělání a sleduju, že je to novinka i pro ostatní. Jó, ten ženskej hlas, tos byla ty? diví se Tomáš. Loni to tady znělo furt pryč. To je fakt, potvrzuje Marek. Ta písnička se hrála na diskotékách, drnčela z ampliónů, zpívala se s kytarou recitovala se i bez kytary, doplňuje Renča. Její prokázaná znalost byla přece předpokladem pro získání Šmouly muzikanta. Vidíte, já sem tu nikdy nebyl a tu vaši Šmoulí hymnu znám taky, přichází k nám od jídelny Radek, který si doposud taky někde vybaloval. A dokonce znám všechny muzikanty, co ji nahrávali; já sem si tam střihnul basu, doplňuje a rozšiřuje velké kolo vedoucích před Hampejzem. Mlíkař Tak to by mě fakt ani nenapadalo, že se jednou osobně setkám s takovejma celebritama, přichází od spodních chatek Petr Kovář a hned dodává: Můžu se taky vecpat do vašeho meditačního kroužku? No čááu, Petřéé, tebe sem fakt dlouho neviděl, vyhrkne ze sebe Tomáš: Doufám, že sebou máš mlíko! No to snad né! vykřiknu s velkou naléhavostí a hrůzou v obličeji. Mám, Tome, neboj se! potvrzuje Petr moje nejhorší podezření a ještě si přidává polínko k pomyslnému balíčku trhaviny: Počítám s využitím lednice doufám, že tam nebudou překážet ty vaše pitomý piva. Tak to sis dovolil trochu dost, mladej, z Hampejzu se do debaty vkládá šéf Karel, aby odvrátil hrozící katastrofu, kdyby se mu ten kroužek vedoucích náhodou rozprchnul do lesů, ještě před začátkem. Ta tragédie z loňska se nesmí opakovat. Z předloňska, šéfe, opravuju. A co se předloni stalo? zpozorní Péťa Jiránek. Nic, co by se stalo? vykrucuje se Petr. Jen jsem si na lednici na chvilku odložil svůj pytlík a oni z toho tady udělali aféru, no. A ten pytlík sis tam nechal ležet bez dozoru? směje se Jana. 61

62 Petr Matějka Stejně byl zmrzlej, oponuje Petr, jako kdyby ten dvojsmysl nepochopil. Nemohlo se nic stát. Asi bys měl, Petře, říct, zase do toho promluví šéf, žes v tom pytlíku měl mlíko, jinak si tady Harrachov bude myslet, že tvůj vlastní zmrz a vodpad. No, ono to někdy může vypadat jako mlíko, libuje si Jana v dvojsmyslech. Cože mlíko? Fuj! ozve se pohoršený Jiránek, který o důležitých věcech nevtipkuje. On taky byl můj vlastní, nechápe Petr celou diskusi. Sám jsem si ho pořídil. Bohužel jsem na něj zapomněl a on mi tam roztál. Kdyby jenom roztál, doplňuje Marek. On ti pak hlavně vytek. Mě vůbec nenapadlo, že ten pytlík praskne, obhajuje se Petr. To víš, zákony fyziky jsou neúprosný, poučuje Radek. Voda při změně skupenství krystalizuje a zvětšuje svůj objem. Voda by mi nevadila, lamentuje Jiránek. Ale mlíko? Rozpíná se i mlíko, směje se Radek. To je vědecko-technicky dokázaný. Péťovi se to holt někdy rozpíná, no, dává tomu korunu Renča, jakoby to vysvětlovala tomu svýmu. Vy chlapi s tím furt naděláte. No prostě to rozmrzlo a nateklo do lednice, vysvětluju pointu příběhu. Ta nám pak přestala chladit a ohrozilo to celej tábor. Petr toho má viditelně dost a načuří se: Hele, já tady vůbec nemusím bejt, jestli vám vaděj takový maličkosti. Takže letos prostě žádný mlíko, mladej! utíná mléčnou debatu šéf Karel, z terásky před Hampejzem. Správně šéfe! zazní Čmoldův hujerovsky podlejzavý hlásek. Sám bych to neřek líp! Nona Zdar jak sviňa, děckáá! zaskřehotá ochraptělý ženský hlas od hřiště a jeho blížící se blonďatá majitelka hned ukazuje na Petra: A co ty máš s pytlíkem, Kovářu? Ale nic, říká trochu znechuceně Petr a obrací se k Radkovi. Tady Jičíňák mi jenom vysvětloval fyzikální zákony. 62

63 Zahradnictví '90 A ty sis to, Péťo, nechal zmrazit? pokračuje Nona a blíží se k hloučku. Tož to jako pro budoucí generace, né? Ahóóój, aufíračkóó! začne do nebe skákat Renča a hned se vášnivě vrhá na Nonu z Moravy, která se tu objevila nenápadně jako přízrak. Tož bacha na mňa, dcérko, jo? vyvádí Renátu z omylu: Letos už nejsu žádná praktikantka, včil su nefalšovaná oddílačka! A ty seš taky vod teho Jičína, ogare? ptá se překvapená Nona a se zalíbením si Radka prohlíží ze všech stran. Jo, jo, já jsem z Jičína, odpovídá se zpožděním evidentně překvapený Radek, který takovou roztomilou moravskou živelnost na dětském táboře nečekal. Tož to neva, že si vod Jičína, šak nikdo není dokonalý já su Nona z Moravy! rozplývá se nad svým vznešeným původem a dává Radkovi pusu. Vás jičínských je tu jako psů to su tu fakt jediná Moravačka? Naďa Hele holčičko, dej si pozor na pusinku, slyšíme veselý ženský hlas od zelené škodovky, která právě dorazila z Jičína k horním chatkám. No teda, Péťo! vykřikne Renča a obrátí se naštvaně na mně: Ty sems natáh snad půlku Jičína! Ale hned se obrací k Nadě, která se svým typickým úsměvem podpoří naše město, ale nejdřív se hrne k Hampejzu, aby pozdravila nejvyššího šéfa Karla. Ten se opět stihne vypotácet na terásku a s upřímným objetím Naďu vítá. Tož včil už vážně děcka kde sú té ogaři a dcérky z Moravy? trvá na svém neúprosná Nona nikdo se však nehlásí. Z jaký zase posraný Moravy? zvedá se nechápavě Jiránek, který se mezitím posadil k udírně, jakoby to slovo ještě nikdy neslyšel. To si kurňa děláte čurynu, děcka? podrážděně reaguje Nona, která tu předchozí tři roky měla kolem sebe několik Moraváků. To tady fakt nezabrósil jediný cyp vod Znojma, vod Třebíča nebo aspoň z Morbudek? Ani jedna zpřízněná duša, kurňa? A kde máš ségru? ptá se zvědavě Naďa, která si tu loni s Drahou hodně rozuměla. To s tebou letos nepřijela? No, já sice nejsem z Moravy, skočí jim do hovoru Radek: ale několikrát jsem tam byl a bylo to moc pěkný! Byli jsme s Matějem u Třebíče na Silvestra, nebo taky v Prušánkách ve sklípku pana Osičky. 63

64 Petr Matějka Tož ve sklépku aj u Třebíča? Tak dík, podívá se na Radka s jistým vděkem, viditelně se uklidní a pousměje. Tož kdybys chtěl, tak ti vo Moravě možu řéct aj víc, dodává. Só tam enem dobré borce. V jejich vyměněných pohledech nelze přehlédnout záblesk vzájemných sympatií. Hampejz Hele, vy bejci, práskne do naší bezduché konverzace silný hlas velkého šéfa od Hampejzu. Je tam sám a už nějakou dobu čeká, že půjdeme dál. Nechcete jít třeba náhodou dovnitř? Jasně, jdeme, reaguje okamžitě Čmolda a snaží se nás organizovat, abychom zrušili kolečko na silnici a nasoukali se dovnitř. Překvapuje mě jeho snaha, jak nás šikuje a postrkuje, jako nějaký nadřízený: Jdeme, jdeme, nikoho nechci vidět venku! Je to jasný? Co ten Láďa blbne? Pár let tady pendloval mezi oddílama a teď si nás plete s dětma, nebo co? Uvidíme, co mu přelítlo přes nos. Tož nepřeháňáš to, Čmolíku? ozývá se bojovně Nona, která jako jediná trochu pozvedá hlas a klade aspoň symbolický odpor. Nikdo se k ní však nepřipojuje, protože možná, stejně jako já, nechápou. Hampejz ještě není hotový, je tu málo pohovek, tak se Tomáš s Markem hned soukají zpátky proti proudu, aby donesli dvě válendy od protějšího baráku, které tam jsou celou dobu připravené a smutně čekají na nějakého dobrovolníka. Někam si sedněte, a kdo nemá kam, může chvilku postát, organizuje nás šéf. Venku jste si to stání natrénovali, tak vás neubude, když to ještě chvilku vydržíte. Pozóór, už se ozývá zvenčí, kde kluci již nesou válendu. Hlavně nás tady nezabij, křičí Renča na Toma, který si to ovšem nenechá líbit a vrací protiúderem: To se sem musíme všichni nacpat, když to tady ještě není hotový? lamentuje. Jó, pojďte mu udělat místo, říká Petr Kovář, a radši s tím pomůžeme, ať to je obyvatelný. Má pravdu, což pochopí většina z přítomných. Pozvolna vstáváme ze židlí kolem stolu a šouráme se zase ven. Bacha, upozorňuje Marek, ještě pošoupneme tu ledničku, ať ji můžeme zapojit a zprovoznit. 64

65 Zahradnictví '90 Nó, to jóó, chválím aufíráka, který přemýšlí úplně v mých intencích. Ale kde je ňáký to pivo? ptá se žíznivý Jiránek, a mně okamžitě dochází, že tohle přece zařizuje sporťák, což jsem letos zase já. Šéfe, obracím se na Karla. Potřeboval bych rychle někam dojet pro pár piv, ať to tady trochu zútulníme. Nejdřív si uděláme krátké úvodní představení, ať se vzájemně poznáme a přivítáme. Pak pro něco dojedeš, usměrňuje mě šéf, popohání ostatní a nabízí mi rychlé řešení. Zatím si vezmi tady jedno ode mě, sahá pod stůl pro modrou látkovou tašku s bílými puntíky a vytahuje z ní dvě hnědé flašky. Teda jestli vám nevadí, že nejsou zelený. Teď už chápu, že seš hlavní vedoucí, říká spokojeně Petr Jiránek. Máš cit pro důležitý věci. Hned si své hnědé otevírá o hranu stolu. Ozve se krátké syknutí piva a zátka odletí kamsi do kouta. Já se s pivem v ruce rozhlížím, jak bych si ho otevřel, ale v tom přiskakuje Marek a podává mi svoje klíče s malým otvírákem. Myslíš, že to s tím zvládnu? ptám se Marka spíš v legraci, ale on mi pivo opatrně odebírá a sám ho otvírá. Na chvilku jsem dostal strach, jestli mi ho nechce vypít, ale hned mi vrací odzátkovanou láhev. Překvapuje mě jeho přehnaná úslužnost nejsem na to zvyklý. Asi nezapomněl na dobrou spolupráci z loňska, když mi občas pomohl s nějakou sportovní akcí. V Hampezju se ještě šoupe pohovkami, aby co nejvěrněji napodobily své uskupení z minulých let. Tuhle skříň ven, hlásí Tomáš a hned ji s Markem naklánějí na bok, aby ji mohli čapnout a vynést. Ve skříni je slyšet, jak se tam přesypávají nějaké krámy, ale nikdo to nekomentuje. Dejte to ven a Péťa si to pak přebere, ukazuje šéf na mě, protože ve skříni budou nějaké sportovní potřeby pásmo, buzoly, rakety na líný tenis a tak. Hampejz je po zbytek roku přece sportovní sklad. Hergot, vždyť je to těžký jako kráva, hlásí Tomáš a lehce pootevře dveře, aby nahlédl dovnitř. No jo, vzduchovky, to sem si moh myslet. A kam to vlastně přijde? Ptá se Petr Kovář, a já si říkám, že dělá, jakoby nevěděl, kde míváme sportovní sklad my. Ty děláš, jakobys nevěděl, kde míváme sportovní sklad my, ukradne moji myšlenku sám velký šéf, který na to má samozřejmě právo. Přece do jedničky, beru si slovo a ukazuju na první chatku od brány, aby se tady úplně všechno neříkalo za mě. 65

66 Petr Matějka Skříň je pryč a nás všechny oslnila odhalená zadní stěna Hampejzu, na které se vyjímá světlá tapeta s podpisy všech vedoucích, co se tady na třetích bězích našeho šéfa vystřídali. Na té tapetě s imitací světlého dřeva je zaznamenaná historie devíti předchozích táborů. Jen málo podepsaných lidí jsem osobně nepoznal. Při pohledu na tu plejádu vzácných jmen mě na chvíli přepadá nostalgie a mám chuť si každého človíčka připomenout a vybavit si nějakou typickou situaci. Václav Né, abys tady teď začal vzpomínat, prokoukne mě Karel. To je první příznak senility. Neboj, dávám mu za pravdu. Máme před sebou spoustu práce, i když na vzpomínání se ten čas taky najde. Spoustu práácéé? Kdo to řek? ozve se zvenčí Hampejzu postarší Werichovský hlas: No tak kdo řek spoustu? Výborně! zakřičí Karel a dodává: Pojď dál, Vašku! Dobrý den, vespolek, říká poněkud objemná renesanční postava, jakoby od dvora Rudolfa II., která se právě prosmýkává úzkými futry dovnitř. Já sem Spousta! Tohle bude náš doktor, doplňuje Karel a vítá vzácného hosta. Já jsem tady Václava přemluvil, aby s námi jel jako zdravotník, libuje si. Takže přátelé, letos tu budeme mít opravdového lékaře. Ale mám jednu podmínku, přerušuje doktor. Vlastně dvě! Jó, já vím. Budeš potřebovat ze začátku na pár dní vodjet do Hradce, skáče mu do řeči šéf. Ale pro tyhle případy mám za tebe kvalitní záskok to brzo uvidíte. No to taky, ale teď mám na mysli něco jinýho, kontruje rozložitý lékař v brýlích, připomínající Jana Wericha, šmrncnutého Arnoštem Goldflamem. Postavou, vizáží i typickým humorem. No tak se vymáčkni, říká mírně nervózní šéf. O co jde? Tak za prvéé, zahajuje souhrn svých požadavků doktor: Budete mi všichni říkat Vašku. Jóó, to by šlo, křičí Renča a hned to zkouší: Ahoj Vašku, já jsem Renata! Ahój Renátko, zjihne Václav a přistoupí k ní, aby jí dal pusu, navzdory zamračenému Jiránkovi. 66

67 Zahradnictví '90 A za druhé, vááženíí přááteléé, zvedá Vašek doktorský ukazováček, nikdo nebude ve své mluvě užívat slovo spousta. To je jasný, proč bysme to říkali? zasvítí Janě oči a dává tomu korunu: Existuje přece spousta jinejch slov! Mnoho!! zlostně se doktor napřímí a důrazně opakuje: MNOHO! Slyšíte ten rozdíl? Né spousta slov, ale mnoho jiných slov. Tož ťa tu vítáme, doktore, přidává mu další pusu, až se Vaškovi zamlží brýle. Já su Nona z Moravy. Ten ze sebe vypraví jen: Věděl jsem, že se mi tu bude líbit. Myslím, Vašíčku, říká Karel, že lepšího přivítání se ti ani dostat nemohlo. Hned ale Nonu s něžným přivítáním následuje Jana s Radkou, holky jakoby se předháněly, která se s Vaškem přivítá lépe. I tyhle naše holky jsou novému zdravotníkovi velmi sympatické. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění! vykřikuje Vašek a dostává od Karla protekční pivo z modré puntíkované tašky. Hlavník Všichni si opatrně dosedají na válendy, kterými se stále trochu šoupá, aby byly na centimetry přesně na svých místech. Uprostřed Hampejzu jsou sraženy dva čtvercové stoly z jídelny, tvořící červený obdélník, plný různých krámů a igelitek, kolem jsou válendy potažené dekou, u dveří lednička a u okna šéfův velitelský stůl s psacím strojem a těžkým skleněným popelníkem. Lednička už spokojeně vrní, ale bohužel je ještě prázdná. To se však změní, až se po tomhle úvodním sezení zvednu a zajedu někam do civilizace pro první várku piv a limonád. Možná zajedu až do Jičína a pokusím se sehnat zase pivo Malý Rohozec, které je tady hodně oblíbené. Šéf se tradičně usazuje na své místo u stolu vlevo za dveřmi, hned pod oknem. Na stranu odhrnuje nepotřebné rekvizity a před sebe sune ten velký skleněný popelník, který v rychlosti vytírá ubrouskem. K tomu si zapaluje svoji marsku, která k táboru neodmyslitelně patří, a ke stropu se vznáší první modrý obláček dýmu seznamka může začít. Všem starým pákám nemohlo ujít, že jsou tu mezi námi nováčci, a že bude následovat představování a seznamování. Většina si v rychlosti taky zapaluje cigarety a na středovém stole se objevuje několik barevných plasto- 67

68 Petr Matějka vých popelníků. Holky kouří petry nebo sparty, uzenář si rozpaluje jednu startku bez filtru. Takže mě všichni znáte, začíná šéf, ale hned mu do řeči skáče neukázněná Nona: Tož, já ťa též znám, šéfe! Možu ti vraziť hudlana? Aniž by čekala na odpověď, prodírá se malým prostorem zaplněného Hampejzu a vrhá se na Karla, aby mu okázale padla kolem krku. Tak aby bylo jasno, milá Nono, vymaňuje se Karel z jejího objetí, nikdy nepřerušuj sklerotika, protože jinak ztratím nit a myšlenka je fuč. Promiň, šéfe, promiň! couvá poslušně Nona a uvelebuje se na gauči vedle Radka. Takže mě všichni znáte... Ale tos už řékal, šéfe, zazlobí znovu Nona. Pohlavník Šéf se nenechává vyvést z míry a pokračuje: Nono, jestli mě teď necháš chvilku mluvit, možná se dostanu až ke svýmu zástupci. A kde je vlastně Bobo? reaguje Renča, kterou viditelně překvapuje Bohoušova nepřítomnost. To už letos nebude zástupcem? Ona má vlastně pravdu, myslím si. Vždyť Boba tu letos opravdu nikde nevidím, ale co mi to v Praze říkala Mladá móda? Něco o Bobově samostatném táboře. Proběhlo to vůbec? Nemám žádnou informaci, ale sám se na to ptát nebudu, abych si nenabil čumák snad to nějak vyplyne později. Mým zástupcem letos bude ten, kdo tady má s dětmama asi nejvíc zkušeností, sděluje Karel a já cítím hypnotizující pohledy některých kolegů. Hampejzem se rozlévá nechápavé ticho, kterému nováčci asi nerozumí. Co se to děje? říkám si sám pro sebe. Šéf mluví o někom, kdo je tu nejdéle? Ale to jsem přece já tomu teda nerozumím. Vždyť letos mám být zase sporťákem, nebo mě snad čeká nějaké překvapení? Možná ano, vždyť kromě šéfa sem nikdo tak dlouho nejezdí, honí se mi hlavou. Že by byl někde za rohem schovaný HoluP? A takovým člověkem je, prodlužuje šéf tu chviličku napětí, ještě krátce natahuje čerstvou dávku nikotinu a spolu s vyfukovaným kouřem vychází z jeho úst ta netrpělivě očekávaná nominace letošního zástupce: Je to tady Čmolda! Bum! To je teda překvapení! Ještěže jsem mlčel a nedával najevo nějaké očekávání teď bych byl za vola. Takhle aspoň můžu předstírat, že 68

69 Zahradnictví '90 jsem o tom samozřejmě věděl a že mě to nepřekvapuje, což vlastně dělám. Ale což? Vždyť mi to vlastně opravdu nevadí, jen není nutné říkat, že má Láďa nejvíc zkušeností. Možná to šéf myslel tak, že tomuhle pendlovi prošlo rukama nejvíc dětí. Dvě stovky ročně, tak proti tomu jsem fakt břídil. Příštím zástupcem bude asi Péťa Jiránek. Sportovník V Hampejzu zavládne chvilka divného ticha, jako bych nebyl jediným překvapeným v místnosti. Šéf to ale utíná: Sporťáka si letos zopakuje tady Péťa z Jičína, protože mu to loni svědčilo. Ale pro něho mám ještě jedno překvapení. To jsem teda zvědavej, pronáším s jemnou ironií, ale ne moc nahlas, abych nevyprovokoval nějaký konflikt. Doufám, že bude aspoň příjemný. Péťa bude jako sporťák zajišťovat spoustu věcí Pozóór! vykřikuje potrefeně Václav. Mnoho věcí, MNOHO! Takže tady Péťa toho bude mít prostě hodně, opravuje se Karel, protože kromě standardních sportovních akcí bude mít na starosti lednici, diskotéky, výlety, noční hry, bombu, a tak podobně proto jsem se rozhodl dát mu letos k dispozici Marka. Joj, takže já budu mít vlastního aufíráka? viditelně pookřeju, protože je to fakt krásný překvapení. Dokonce naprosto zastiňuje celou Čmoldovu nominaci. Cítím se trochu jako šlechtic, kterému právě přidělili nového služebníka. To bude dobrý, mává na mě z druhého konce Hampejzu Marek. Spolu to tady rozjedeme, šéfe! hujerovsky mě tituluje bystrý aufírák, který o tom pravděpodobně věděl na rozdíl ode mě. Dělá mi dobře, když mi někdo říká šéfe. Dovoluju si podotknout, že to pořadí bylo správný, křičí Péťa Jiránek. Šéf říkal, že Petr bude mít na starosti lednici, no a potom nějaký další hovadiny. Zdravotník No, a tady spolu se zdravotníky Renátkou a Vašíčkem, pokračuje v představování Karel, budeme tvořit letošní vedení. 69

70 Petr Matějka A co ten záskok? ptám se šéfa, protože je ve hře stále někdo, o kom tu zatím ještě nebyla řeč. Vašíček má ještě nějaký povinnosti v ordinaci, odpovídá Karel. Proto bude v jeho nepřítomnosti vypomáhat doktor Hrubý z Jičína. Toho znám, vykřikne Naďa. To je ředitel jičínský hygieny. Přesně tak, doplňuje šéf. Každej rok nám sem jezdí dělat s hygienou kontroly, tak jsem ho letos ukecal, aby nám taky trochu vypomoh. To není úplně blbý, pochvaluje si Renča. Takhle nám tady hygiena nemůže moc škodit a my se nemusíme tolik snažit, když máme takovou protekci. Tak tohle jsem jako neslyšel, brání se šéf. Ty tady budeš fungovat úplně normálně, jen budeš mít vedle sebe skutečný odborníky. Snad tě nezklamu, Renátko, říká žertem Vašek: Když mě budeš vést a říkat co a jak, tak nemůžeme šlápnout vedle. Pak se ještě nahne k Renče a cosi jí šeptá. Ta jen koulí očima, pokyvuje a na tváři vykouzlí šibalský úsměv. Zdá se, že mají něco za lubem. Doufám jen, že mluvíte vo tom vašem vošetřování, přeruší debatu žárlivě Renčin Péťa, který bude zřejmě dohlížet na její manželskou disciplínu a neposkvrněnost. Pendlovník No není to vůl? brání se Renča, ale myslí to žertem. Jakej zase vůl? diví se šéf. Jo vidíš, ještě žes mi to připomněla. omlouvá se. Tady Péťa z Hradce bude letos dělat pendla. Marcel vstaň a ukloň se, pošťuchuje Renča manžela, aniž by mu to vysvětlila, ale k překvapení všech z gauče vstává úplně někdo jiný z druhého konce Hampejzu, přestože na něho ještě nepřišla řada. Nechápavě se rozhlíží dokola, ale šéf mu posunkem naznačuje, že jeho hvězdná vteřina teprve přijde, a ať si ještě laskavě sedne na prdel. Mezitím se důležitě zvedá Petr od Renči, mírně se uklání s dlaní na hrudníku a gestem vrací slovo šéfovi. Ten ani nehne brvou a pokračuje: Petr bude zároveň dohlížet na naši udírnu. Kdo jste ji ještě neviděli, tak to je ta stříbrná krasavice naproti Hampejzu. Na to ztichne a zadívá se spokojeně ze dveří, s požitkem potáhne cigaretu a vyfoukne dým směrem k udírně. Doufám, že se z ní co nevidět začne kouřit, Péťo, zvedá směrem 70

71 Zahradnictví '90 k pendlovi slavnostně obočí, jakoby mu právě svěřoval táborové korunovační klenoty krále Karla či cidlinskou bojovou zástavu. Jen, co to tady skončí, tak na to vlítnu, ujišťuje Petr. Ještě potřebuju dodělat vohniště, narovnat kouřovod a pak někde sehnat kus masa nebo aspoň párky na zkoušku. Péťo, to se pak domluv tady s Péťou, aby něco nakoupil, ukazuje Karel na mě a dodává: Možná se najde něco i v kuchyni. Plukovník Přátelé, není tady těch Péťů nějak priveľa? přerušuje debatu zmatený Václav, který patří k nováčkům, co tu nikoho neznají. To je fakt, dává mu šéf za pravdu. Budeme je muset nějak rozlišit, protože tu je taky náš mladej, ukazuje na Petra Kováře. Čísla jsou pitomost, to by každej chtěl bejt jednička, tak si to nějak vymyslete, než vám to určím sám. Tak tohle je spíš Matěj, né? říká o mně Jana. Né, to je Wendy, vkládá se do debaty Čmolda. Já mu budu říkat Máťa, ozve se neznámá vedoucí vedle kuchařek. Tohle je přece náš Jičín! vyvrací jim to Renča. A co jsem potom já, když jsem taky z Jičína? ptá se Jana, ale na to má šéf jednoznačnou odpověď: Ty seš Jana Harrachov, i kdybys byla stokrát z Jičína. A co já? ptá se Radek, který je taky z Jičína. My mu v partě říkáme Boris, doplňuju, ale nikdo to nekomentuje. To jsme v tom udělali pěknej guláš, obrací se šéf k Nadě z Jičína, viď, Naděnko? Jak je v Jičíně? Mám nápad! vstupuju do bezvýchodné situace: Původně jsem si to chtěl nechat na potom, až nás přepadne trudomyslnost, zahajuju řeč po cimrmanovsku. Ale teď, když víme, že je nás potřeba rozlišit, tak to řeknu hned: Mám tady sebou jeden komickej převlek! No a co to s tím má společnýho? nechápe Karel. Seš si naprosto jistej, že máš správný téma ve správnou chvíli? Vydrž, vydrž, hned jsem zpátky, čiší z mého hlasu naléhavost a už se prodírám ven z Hampejzu. Ostatní mi nechápavě dělají místo, abych mohl vyběhnout ven k přistaveného trabantovi. Prodírám se úzkým prostorem mezi stolem a válendami, a třu se o několik nových lidí, které ještě neznám. 71

72 Petr Matějka Nikde se však nezastavuju, s nikým cestou nekomunikuju, protože se strašně těším, až jim ukážu, co jsem si přivezl. Otvírám kufr od auta a prohrabuju se hromadou věcí, které jsem tam doma ledabyle naházel. Mám to vrchovatě nacpané, dokonce vezu snad víc věcí, než kolik jsme vozívali na rodinnou dovolenou na Zlaté písky. Tady to je! říkám si nadšeně pro sebe a vytahuju placatou čepici a zmamlaný vycházkový kabát vojáka z povolání se třemi orámovanými hvězdami, tedy v hodnosti plukovníka. Ihned si ho oblékám a vzrušením se mi chvějí kolena cítím dokonce, jak mi buší srdce. To bude fakt bomba, teda aspoň doufám. Zaklapuju víko kufru a s hlasitým dupáním pochoduju do Hampejzu. Hned po vstupu za dveřmi srážím paty k sobě, salutuju a chystám se podat hlášení. Ty bejku! vlétne do toho Karel, až se překvapením zakucká a začne podrážděně kašlat. To sis nemoh vybrat aspoň nějakou nižší hodnost? Soudruhu generále, oslovuji vyšší šarži, dovolte mi promluvit! hlásím úsečně vojensky. Chvilku ještě salutuju, potom úsečně odzdravím, švihem připažím a postavím se do pozoru. Všechna gesta lampasácky přeháním jako robot. Víš o tom, ty blbče, že já sem jsem to za celej život dotáh jen na kapitána?! překvapuje mě šéf, o kterém jsem si doposud myslel, že je pouhým vojínem, jako náš prezident Havel. Prepáčtě, súdruh geněrálmajor, som z teho volajaký zmätěný! paroduju majora Terazkyho z Černých baronů, což šéfa evidentně pobaví. No, to vidím, odpovídá šéf podle Švandrlíkova románu. Asi už budu vypadat natvrdle, vrací se k tématu, ale jakou to má souvislost s tím, že tady jste tři Petrové? Šéfe ty, a natvrdle? mísí se do toho ironizující Nona, ale já to okamžitě utínám, aby nedošlo k nějaké mrzutosti. Můžeš mi přece říkat soudruhu plukovníku! salutuju po vojensky v zeleno-zlatém mundúru a usedám k Janě na pohovku. Teda ty smrdíš, jak stará almara, nahýbá se ke mně Jana, ostentativně krčí nosík a odvrací se na druhou stanu. Dej si ten zatuchlej mantl aspoň přes noc na vzduch, jestli to vůbec pomůže. 72

73 Zahradnictví '90 Tajemník No, a aby se to nepletlo, dává tomu všemu korunu Radek, tady šéf bude náš soudruh generální tajemník. Teda já jsem věděl, že nezklamete, vy pitomci! Ale tohle? kroutí Karel nevěřícně hlavou a hned se otáčí ke mně: Čeká mě ještě nějaký další překvapení, soudruhu plukovníku? Pevně doufám, že ano, soudruhu generální! uklidňuju šéfa s radostí, protože ještě netuší, že tohle soudruhování a socialistické retro hodlám v příštích dnech dotáhnout až k absurdnu, že budou všichni rádi, až nám ta totalita skončí. Jak jsem v minulých letech tohle oslovení nesnášel, tak teď mám z něho radost už dopředu. Snad se to ujme a zblbneme tady co nejvíc lidí. Pro takovýho Emila by to byla hračka. Tak pokračujeme v představování, vrací se šéf k původnímu tématu, kvůli kterému jsme se vlastně teď všichni namáčkli do Hampejzu. Vezmeme to popořádku, jak sedíte, aspoň tím na někoho nezapomeneme, říká direktivně šéf. Ivča Takže já jsem Ivana, ujímá se slova na kraji sedící rusovláska. Už jsem tady byla loni, ale kdo mě ještě nezná, tak tě pozná, vtipkuje Láďa. Ale néé, obrací Ivana oči v sloup. Chtěla jsem jen říct, že jsem taky z Hradce a budu dělat praktikantku u malejch kluků. Tady Ivanka je dcera mýho kamaráda z Malšovic, upozorňuje šéf. Takže na ni budete hodný, to vám oznamuju. Slíbil jsem to rodičům. Tos zrovna nemusel, šéfe, tak malá zase nejsem, brání Ivana svou důstojnost, ale vyznívá to roztomile. Vzpomínám na loňský Šmoulí tábor, kdy měla Ivča spolu s Radkou na starosti nejmenší holčičky. Je moc hezká, ale trochu ztřeštěná, což je pro mě nebezpečná kombinace. Nebudeme to ďoubat, jo? reaguje na Ivaninu připomínku šéf. Tak kdo je tam další? Já jsem Láďa, ale mě už znáte, odpovídá Čmolda, který byl před chvilkou představen jako zástupce hlavního šéfa. Čmolda se mnou jezdí už od čtyřiaosmdesátýho, doplňuje Karel. Nejdřív dělal třikrát vedoucího oddílu a pak třikrát pendla. Až letos jsem ho 73

74 Petr Matějka tohodle pendlířskýho bříměte zbavil, když nám tady Renátka přivezla svýho Péťu. Renča Čímž se dostáváme ke mně, že jo? ujišťuje se Renča Jiránková, která sem kdysi přijela jako Šubrtová, ale už loni tady byla jako mladá paní, za kterou manžel Petr dojížděl o víkendech. Já nevím, co bych o sobě řekla. Jmenuju se Renáta a budu vám tady foukat na bolístky, jak mi budou síly stačit. No, já myslím, že nic hezčího jsi už ani říct nemohla, přebírá jí slovo šéf, čímž se přimlouvám, abys to teď už něčím dalším nekazila. Já s tím plně souhlasím, vmísí se do hovoru Renčin soused a manžel zároveň Péťa Jiránek. Vona toho nakecá tolik, že je lepší, když tady bude chvilku mlčet. Hele, uklidni se, jo? šťouchá demonstrativně do Petra, aby ukázala, kdo je doma pánem nebo spíš paní. Doma by mi tohlencto asi opravdu neprošlo, směje se Petr a zapaluje si další startku. Ale tady si ke mně nic nedovolí, tak toho musím rychle využít. Já bych na to moc nespoléhal, Péťo, varuje šéf. Tady Renátku znám už nějakej pátek a Tak jim vo sobě něco řekni, né? oboří se Renča na Petra. Já už to znám, tak bych si taky mohla zapálit jednu zdravotní. No, a co chcete vědět? ptá se Petr dotčeně. Jmenuju se Jiránek a upozorňuju, že vo co víc se tady budeme vykecávat, vo to dýl mi pak bude trvat, než se vyudí první vzorek, připomíná své hlavní poslání nový pendl. Knoflík s Katkou Takže teď bych asi měla pokračovat já, přebírá představovací štafetu neznámá tichá holka, které nemůže být moc přes osmnáct. Já jsem taky z Malšovic, jmenuju se Renata a A je to tady! vkládám se úsečně do debaty a otáčím se s otázkou na šéfa. Jak ty Renátky budeme od sebe odlišovat? Já ti to zkusím usnadnit, směje se na mě ta nová, protože mým největším koníčkem je fotbal. 74

75 Zahradnictví '90 Ty se jako ráda koukáš na fotbal? ptá se Jiránek. Nebo máš doma nějakýho fotbalistu? Ani jedno ani druhý, upřesňuje. Já totiž fotbal hraju za Hradec. Takže mi klidně můžeš říkat Panenka, a je to! Ale co, až jednou nebudeš? kéruje do ní Jana. Na táboře se toho semele Budeme ti říkat nějak neutrálně, třeba Knoflík. To už nechám na vás, ale Panenka je přece fotbalista, protestuje. V každým případě tady budu normálně jako vedoucí prvního oddílu, i když sama ještě přesně nevím, co to obnáší. To on se tady někdo určitě najde, kdo tě zaškolí, vtipkuje šéf. Nemám pravdu, pánové? Bude mít přece zkušenou praktikantku, né? ozývá se Ivča. Tak děkuju, říká Renča trochu rozpačitě a pokouší se té přílišné pozornosti zbavit. Tohle je moje kamarádka Katka. Tady jsem, říká ještě tišší holka vedle fotbalistky, která je jí tak podobná, až mám obavu, že si tyhle dvě holky budu plést už teď mám v těch nových zmatek. Děkujeme Katce, říká šéf. Bude mít šestej oddíl, středně starý děvčata. Koho tam máme dalšího? vyklání se dozadu i s židlí, aby se v té propletené změti těl na pohovkách trochu zorientoval. Radek s Nonou Tak to budu asi já, zvedá ruku Radek. Já jsem tady taky poprvý a budu mít 7. oddíl středně velkejch kluků. A taky vo tom vím prd, dodává. Jinak jsem z Jičína a už roky se znám tady s Matějem, teda vlastně plukovníkem, kterýho tímto zdravím. Soudruhem plukovníkem, opravuje ho důrazně Čmolda, který se pěkně dostává do role. Soudruhem! No a já su Nona z Moravy! vlétne Čmoldovi do řeči jediná zástupkyně Velké Moravy na Cidlině. Tož já tu budu letos krotit třetí nejstarší děvuchy, což je kurňa 8. oddíl. Nona? Co je to za blbý jméno, do prdele? ptá se netaktně Jiránek. Za to můžu já, vysvětluje šéf, protože neumím číst. Před třema rokama jsem v její přihlášce četl Nona, a taky jsem si říkal, co to je za divný jméno. Pak jsem si nasadil brelje a zjistil, že je tam napsaný Ivona. Ale mně se to líbilo a už jsem to tak nechal. Takže už zůstala jako Nona. 75

76 Petr Matějka Né, oponuje Nona, tys to viděl dobře, šéfe! To jenom já jsem tenkrát ještě neuměla psát. Tenkrát? pokládá řečnickou otázku Radek, načež ho Nona bolestivě dloubne mezi žebra se slovy: Tož jen počkaj, eště pocítíš, jak mám vypsanou ruku. To asi aby viděl, že s ní nebude žádná legrace. Kuchařky Já sem Božka! vyhrkne ze sebe bez varování snědá tlustší třicátnice, kterou si u dětí vůbec nedokážu představit. A tady s Káčou budeme úřadovat s hrncema v kuchyni. A taky se mnou, hlásí se vedle sedící Naďa, aby bylo zastoupení kuchyně co nejpřehlednější. Cože? ozývá se překvapená Renča. Ty nejseš letos vedoucí? Tady Naďa byla tak strašně hodná a vyšla mi vstříc, vysvětluje Karel, protože byla potřeba posila v kuchyni. Letos tady nemáme Marušku Kotlánovou, která se nám o bříška starala spous. vlastně mnoho let, takže tady Boženka s Naďou a Kačenkou budou mít letos na povel kuchyni. Ještě tam s náma budou dvě pomocný síly na škrábání brambor, hlásí Božka. Takže nás bude celkem pět ale nevím, proč tu nejsou. Ta Káča, co sedí mezi Božkou a Naďou, nemluví a usmívá se. Je to holka kolem pětadvaceti, která má vzadu na hlavě dlouhý ohon, patrně umělý příčesek, nebo jak se tomu říká. Vypadá trochu jako holka od houpaček a kolotočů, je divná, je zvláštní a něčím mě přitahuje. Ale na Káču bacha, mluví za ni Božka. Je to vdaná panička a ten její určitě přijede na kontrolu. Buď ticho, prosím tě, nenápadně ji ta Káča usměrňuje, ale jinak se do veřejného mluvení nehrne. Není to žádná Barbína, je trochu exotická, mírně vulgární, ale hlavně provokativně svůdná. Je to takový ten typ, co všechny rádoby slušné holky nesnášejí a pomlouvají. Něco mě na ní vzrušuje, ale nevím, jak to pojmenovat možná chtíč. Docela bych si na ni šáhnul, abych ji cítil škoda, že teď nesedím vedle ní. Ale nic je dobře, že sedím vedle Jany. Jsem tu přece s ní, tak co blbnu? Ty dvě další pomocný síly v kuchyni jsem zval taky, upřesňuje Karel, ale nechtěly mezi nás. 76

77 Zahradnictví '90 Asi když viděly ty vlčáky kolem, tak se nás zalekly, podotýká doktor, který si tím bere slovo: No, a já jsem Vašek! Budu se tady pod vedením Renátky starat o vaše tělesné blaho! To mě zajímá, to tělesný blaho, ozve se další neznámá vedoucí, která sedí hned vedle Vaška. No jak jsem řek, potvrzuje doktor. Zbytek se dozvíte na individuální konzultaci při vaší milé návštěvě na ošetřovně. Doktor opět mrká na Renču, což jen potvrzuje moji obavu, že mají za lubem nějakou ptákovinu. Inženýrka Já jsem Martina od Jičína, přebírá štafetu asi pětadvacetiletá holka vedle doktora. Povedu druhý nejstarší holky 10. oddíl. Cože?! Zase Jičín? frfňá Renča. Né, jenom vod Jičína, uklidňuje ji Martina. Jinak jsem ze Sedliček, což je asi dva kiláky za Jičínem. Vlastně je to spíš k Valdicím. Tak se k ní chovejte slušně, podotýká Karel. Hlavně ty, Péťo, ukazuje šéf na mě, jako bych byl nějaký neurvalec a násilník. A kde ses tady vyloupla, že tě neznám? ptám se udiveně. Byla jsem v Praze na škole, takže jsme se asi nemohli potkat. No tam jsem byl taky vlastně ještě pořád jsem, přiznávám barvu. Já jsem naštěstí už skončila, chlubí se Martina s evidentní úlevou. A cos dělala za školu, jestli se můžu zeptat, vyzvídám. Hele, mládeži, zlobí se Karel, nechcete si to náhodou vyříkat někdy jindy? A někde jinde? přikládá si polínko Nona. Nechej teď tady inženýrku na pokoji a jdeme dál, snaží se to šéf posunout kupředu. Cože? hrkne to ve mně. Ty seš fakt inženýrka? No, asi už jo, přiznává Martina. Dělala jsem hnojárnu. Bože, to ti tak závidím mě to všechno teprve čeká. Tak si to pak povíte, až budete někdy sami, trvá si šéf na svém. Nenápadně se dívám na Janu, jestli jí tyhle řeči nevadí, ale zdá se, že ani ne. Skoro mě to štve, že aspoň malinko nežárlí. Taky bych si trochu toho žárleníčka zasloužil. Škoda, no. 77

78 Petr Matějka Zoban Já jsem Jirka, bere si slovo mladej blonďák vedle inženýrky Martiny, ale hned ho Renča přerušuje: To je můj brácha, ale doma mu všichni říkáme Zoban. Hele, ségra, já z toho taky nejsem šťastnej, že tady budu s tebou, zlobí se a možná trochu i stydí. Takže náš novej aufírák, upřesňuje Karel. Bude pomáhat Láďovi se 3. oddílem. POD-aufírák, šéfe, upřesňuje ségra Renča. Jirka si už na začátku dával pozor, aby seděl vedle Radky z Hradce, což se mu nakonec podařilo. Nenápadně na ni zamilovaně kouká, ale připadá mi to jako nesmysl, protože Radka si tady snad nikdy s nikým nic nezačala. Jen loni se tu zadívala do jednoho jičínského horolezce. Radka Sedí vedle Zobana a všichni ji známe vždyť je tu s námi už počtvrté. U mě asi nic novýho. Pokud mě někdo nezná, tak jsem Radka a povedu nejstarší holky, což je 12. oddíl. Loni jsem měla malý holčičky, no a předtím jsem jezdila se šéfem jako praktikantka. Aufíračka, opravuju její špatnou terminologii. Když už jsme u toho, soudruhu plukovníku, tak jsem NADaufíračka, opravuje mě Radka se skromným tolerantním úsměvem. Ani si neuvědomuju, že byla Radka dvakrát povýšená, ale pro jistotu se pak podívám do kroniky, tam by to mělo být černé na bílém. Ale Radka by si to nevymyslela. Je to hrozně hodná holka, ale možná právě proto jsem si na ni nikdy nepomyslil. Asi mě víc lákají mrchy, které mě pak trápí. Promiň, nadaufíračko, posílám Radce omluvné gesto. Serebrousek Teď jsem asi na řadě já, říká Tomáš, který se už uvedl hned na začátku, když pomáhal se zútulněním Hampejzu. Jezdím sem už opakovaně, vzpomíná. Poprvé jsem tu byl jako záklaďák a bylo to hrozně příjemný. Ten druhej rok mě už z vojny na tábor nepustili. Pak jsem tady byl ještě vloni už 78

79 Zahradnictví '90 jako civil. Letos teda potřetí, jako vedoucí 9. oddílu druhejch nejstarších kluků. Jako aufírák jsem tu nebyl nikdy. Tož to taky není vo co stát, Tomášu, ozývá se Nona, která si své aufírácké období užila do sytosti. Jakžes to říkal, že se jmenuješ? ozývá se z davu nedoslýchavý pendlující uzenář. Něco jako Brousek? Teď je možná ta pravá chvíle pro mou odvetu, říkám si. Tomáš přece mluvil o mé písničce jako o vodrhovačce. Jen počkej, kamaráde, já ti teď ukážu, zač je toho loket: Tos špatně slyšel, Péťo, zahajuju svou sladkou pomstu. Jmenuje se Serebrousek, protože když sere, tak u toho brousí. Tak a máš to, myslím si. Tos teda nemusel, Petře, obrátí se na mě trochu překvapený a napůl uražený Tomáš. Ale říkejte mi, jak chcete. Já jsem Marcel, zvedá ruku hubený nenápadný vysoký kluk asi kolem dvacítky. Sedni si, ogare, okřikne ho šmahem Nona a rukou ho tlačí zpátky do gauče, aby se mohla zastat Toma. Tož u mňa budeš vždycky Tomášek, vůbec sa nestrachuj. A tuhlecten plukovník sere užaj mňa. Tak a máš to, Matěju, říkám si pro sebe. Harrachov, Marcel, Karolína a Petr Já jsem Marcel, zkouší to opět neznámý chlapec, ale šéf ukazuje pravítkem na Janu, která sedí vedle Tomáše. Tohle je Jana z Harrachova. Ale já jsem z Jičína, šéfe, hájí Jana svůj původ. V Harrachově jsem byla jen loni na táboře, jinak s ním nemám nic společnýho. Pro mě seš Jana Harrachov a hotovo, okřikuje Janu šéf. Odtamtud máš zkušenosti s vedením smíšenýho oddílu, takže 13. oddíl bude tvůj. No jo, ohradí se Jana. Ale proč zrovna třináctka? Protože je po dvanáctce, odsekává šéf. A už vo tom nebudeme diskutovat! Já sem Marcel! vstává už poněkud nervózně vysoký chlapec vedle Jany. Pravou ruku zvedá jenom napůl, jako kdyby čekal, že ho zase někdo přeruší. Všichni čekají, co z něho vypadne, tak po chvilce váhání nesměle pokračuje. Budu tady jako vedoucí oddílu Že jo? otočí se nejistě na šéfa, aby to potvrdil. V tom se strhne v Hampejzu skoro volná zábava, jako by to představování právě skončilo. 79

80 Petr Matějka Jo, jo, přikyvuje Karel. Kdyby snad někdo nááhodou nedával pozor, viď Nono a Renčo, podívá se naštvaně na vyrušující holky a bouchne pravítkem hlasitě o stůl tak, že se obě leknou a všichni zase ztichnou. Tak tohle je náš Marcel! Asi bych teď měl říct Marcel, vstaň a ukloň se, ale necháme to, až tady soudruh plukovník vezme kytaru. Marcel Charvát, 5. oddíl, ZDE! vyhrkne a napůl se skutečně ukloní. U některých to vyvolá tichý zadržovaný smích a jemné šeptání drbajících holek. Já se jmenuju Karolína, rázně si bere slovo neznámá štíhlá dívka s kratšími vlasy vpředu s patkou, která do Hampejzu opět vrací ticho a pozornost. Budu mít oddíl č. 2, druhý nejmladší holky. Na první pohled mi není moc sympatická připadá mi odměřená, taková frflena. Vypadá sice dobře a má i skvělou postavu, ale trochu se jí bojím. Uvidíme, jestli se pletu. No, a já jsem Petr Kovář. To už asi víte, že jo? pokouší se Petr trochu o srandu. Budu mít nejstarší kluky, což je 11. oddíl. Takže já myslím, že ses tady už uved dostatečně s tím mlíkem, potvrzuje šéf Karel. To se ale stalo už předloni, hájí se Petr. A kromě toho se nic nestalo. To vaše pitomý pivo vám nikdo nevypil a vůbec: tohle je normální diskriminace! Teď když máme tu demogracii, tak každej může mít v lednici, co chce. Ale to bacha Petře, beru si slovo. Není to demogracie, ale demokracie. Spojení demo-grácie by byla v překladu milost lidu, ale tohle je vláda lidu, a to jsme my se šéfem a Čmoldou. V každým případě, ani jedno není anarchie, takže brzdi. Já věděl, že to takhle dopadne. Že se stejně nic nezmění. Tady bude furt bírokracie tvrdá pivní totalita. Já to říkám pořád, vkládá se do toho šéf: Zlatej socík. Petra znám dobře, jezdí sem strašně roků, vlastně úplně od začátku, kdy byl ještě táborníkem, proto je tu jako doma. S tímhle táborem je srostlý stejně jako šéf. Je to hodný kluk, nikdy nezkazí žádnou srandu, a ani tady s tím mlékem to nemyslí úplně vážně. On moc dobře ví, že v lednici najde místo i pro své věci, ale je to taková součást jeho osobnosti, jak se dnes moderně říká image. Minule tu propagoval zdravou výživu, včetně pití mléka a na chatce si ve velké sklenici pěstoval kombuchu. Možná toho ví nejvíc z nás o zdravém životním stylu. Jinak je ale Petr úplně normální na 80

81 Zahradnictví '90 rozdíl od nás druhých. Myslím, že kdysi platonicky miloval Pavlínku, která už ale na tábory nejezdí. Enží a Láďa Mě asi už taky znáte, bere si slovo Angelika, která tady byla loni jako praktikantka. Já jsem Enží a budu letos vedoucí 4. oddílu. Od loňska mám jiné příjmení, protože jsem se mezitím stihla vdát. Tady vedle mě, to je můj manžel Láďa. Čau, tady Láďa, zvedá ruku usměvavý kudrnatý kluk takže tu letos máme další pár. Musím si to pak pořádně probrat, abych si ujasnil, kdo s kým. Budeme mít tady se Zobanem na starosti druhý nejmenší kluky, což je 3. oddíl, vysvětluje Láďa. Tak to snad zvládneme. O tom nepochybuj, že to zvládnete! zvedá Karel výhružně obočí. Musím si pak v klidu projít Chlastebuch, pěkně jednu holku po druhé, včetně kuchyněk, abych viděl, která je volná. Aby to nedopadlo tak, že tu nakonec budu fakt jen s tou jednou. Už jsme na konci? ptá se šéf. Nějak mi z toho představování vyschlo v krku. Já v tom mám taky pěknej čurbes, přiznává Péťa Jiránek. A stejně nevím, jak se kdo jmenuje, přičemž už notnou chvíli v ruce zahřívá prázdnou pivní láhev. Praktikantky Zvenčí je náhle slyšet zvuk auta, pravděpodobně škodovky, která vjela do tábora a zastavuje přímo před Hampejzem. Několik klapnutí dveří a bouchnutí kufru, šustění baťohů, šuškání na rozloučenou a trocha rodičovských rad. Po pár minutách škodovka opět startuje a odjíždí. Všichni jsme mezitím ztichli a čekáme, kdo nás přijel poctít svojí návštěvou. Dovnitř už nesměle nahlíží malá povědomá brunetka, tak kolem patnácti let. Puberťácky se uculuje a roztomilým teenagerským přízvukem á la Olda Kaiser všechny pozdraví: Dobrej déén, vy stéé pan Zahradník?? No hurá! vyhrkne ze sebe šéf a zakucká se. Tak nestůjte venku a pojďte dál, děvčata. 81

82 Petr Matějka Malá něžná dívenka vstupuje bázlivě dovnitř, nedůvěřivě se rozhlíží kolem a za ruku táhne kamarádku, která je ještě o něco menší. Obě se sunou dovnitř a malými krůčky postupují k šéfovi, sedícímu na své židli u pracovního stolu. Přistupují k němu tak těsně, že si na ně musí odložit své nové brýle, které se mu nečekaně mlží. Obě květinky mají natolik kratičké šortky, že jim z nich vylézají malé pevné zadečky, až celé pánské osazenstvo Hampejzu ztichne. Šéf se k nim natáčí celým tělem a nechává je přicupkat tak blízko blizoučko, že se ho určitě jemně dotýkají malými světlými chloupky na svých opálených stehnech. Přistihuju se, že mu tajně závidím, a že mě to vzrušuje jednou bych se taky chtěl stát takovou autoritou jako náš šéf. Buďto jsou to první chovanky nebo nové praktikantky, říkám si. Holky sebou natolik šijí a vrtí, že jsou na šéfovi vidět rozpaky, které se mu nedaří maskovat. Nedaří se to ani mně, ale zraky všech jsou naštěstí upnuty úplně jinam. Tenhle tábor bude asi hodně zajímavej, neskrývá šéf svoje zděšení v očekávání časů příštích, čímž roztíná dlouhou pauzu, jejíž konec všichni napjatě očekáváme. Tak vás tady vítám, děvčata! Šéfe, představíš nás? ptá se vilný Tomáš. Tohle jsou naše nový praktikantky, odpovídá s jistým uvolněním. Tady Pavlínka s námi byla na táboře už jako dítě stejně jako Angelika. Ale jak na ni tak koukám, tak se přeci jen na některých místech trošku změnila. Pavlínka se při tom představování kroutí a neví, jak se vlastně postavit, kam dát ruce a co říct. No, a tohle je Martinka, naše další praktikantka, jemně ji Karel pohladí po paži, jakoby měl strach, že se v tom kouřovém oparu rozplyne jak mýdlová bublina. Dvě drobné brunetky, nakrátko ostříhané, se v těsné šéfově blízkosti také červenají a vůbec jim není do mluvení. Připadají mi sice příliš křehké a dětské, přesto by se erotično dalo krájet. Tyhle praktikantky si šéf určitě zamkne na sedm západů, jak se to u podaufíraček sluší. Nakonec se přece jen osměluje Pavlínka a nejistě se snaží promluvit. Nóóó, já tady budůů, s malejmá holčičkamá. pubertálně intonuje a dál se stydlivě kroutí. Budeme mít s Pavlínou 2. oddíl, vysvobozuje ji úsečná Karolína. A já budu mít taky malý holčičky, osmělí se drobná Martinka. Se mnou 4. oddíl, doplní ji Angelika. Takže, aby se to nepletlo, tak ty budeš Martinka a vedoucí desítky bude indžinýrka, ať vás Martiny od sebe rozlišíme, rozhoduje šéf. 82

83 Zahradnictví '90 Já na tom titulu sice nebazíruju, kroutí se velká Martina, ale z praktickejch důvodů mě to zas tak moc neirituje. A kromě toho jsem zvyklá na oslovení Marťa. Myslím, že by se hodila pauzička, zachraňuje situaci šéf, aby tady Péťa, vlastně soudruh plukovník, moh zajet pro nějakej proviant. Zbytek si povíme po večeři. V kolik bude, Boženko? No jak chcete, ale myslela jsem, že tak v šest, odpovídá Božka. Tak se zatím běžte ubytovat, nařizuje Karel. A kdo to tady ještě nezná, tak si to nechte ukázat. Cestou se stavte u Lidický pro povlečení. A co si máme nechať vokázať, šéfe? křičí Nona. Noně nic neukazujte, ta toho už zná až moc, zvedá Karel ukazováček jako tatínek, co chce nabančit své nepošlušné školačce. Radku, vem si ji na starosti, nebo se neznám! A nemusíte si hned ukazovat všechno něco si nechte na zejtra. Nákup Tohle je výhoda sporťáka. Všichni budou dětem povlékat postele a já pojedu pro pivo a limču. To moje první povlékání probíhalo s Alenkou a bylo krásně vzrušující jak jsme se při něm občas dotkli a nenápadně o sebe otřeli. Za rok s Láďou Čmoldou, to už žádná romantika nebyla. No a pak se Standou jsme pro jistotu dětem nepovlékali vůbec, a myslím, že ani sobě. Standa byl zálesák a já jsem byl taky prase. Letos si ovšem povléknu, aby Jana nepřišla na to, že jsem tím prasetem zůstal dodneška. Naďo, ujišťuju se, pořád platí, že si můžeme u vás v učňáku půjčit nějaký ty sportovní potřeby? Jasně, Péťo, potvrzuje Naďa. Já s tím samozřejmě počítám, všechno je domluvený. Můžeme tam rovnou zajet, jestli teď jedeš pro pití. Domluveno. Sedáme do auta (pokud se teda takhle může říkat trabantovi) a vyrážíme na Jičín. Vůbec to nebudu zkoušet v Železnici, ale rovnou to napálím do jičínské hospody U Šuků, kam jsem loni jezdil pro Rohozec. Taky bych mohl pro pití jezdit do Lomnice, kam jezdili mí předchůdci, ale Jičín mám radši. Stejně tam musíme kvůli tomu sportovnímu náčiní do učňáku. Jedná se o strojírenské učiliště, umístěné přímo v podniku Agrostroj ano, v tom samém podniku, kam jsem po maturitě nastoupil a rok tam dělal. Pokud se mi podaří dodělat letos školu (v což teda pevně doufám), tak bych se tam měl vrátit do konstrukce. Upsal jsem se tam na pět 83

84 Petr Matějka let za pěkné měsíční stipendium. Pokud tam vydržím kratší dobu, budu muset část peněz vrátit. Někam stejně nastoupit musím. Dobrej den, šéfíku! volám žoviálně na výčepního U Šuků. Moh bych si tady u vás zarezervovat dvě basičky Rohozce denně? Bral bych je pro tábor na Cidlině, jestli to znáte. Ale jó, pamatuju si tě z loňska, směje se výčepák. To není problém, dvě basy ti půjčím a pak mi je vrátíš. Pro začátek si těch piv vem víc a uvidíš, jakou budete mít spotřebu. Zdá se, že hospodskej od Šuků má pro dětskou rekreaci pochopení. Beru rovnou basu limonád, aby taky holky měly sladko v puse. Některé z nich vůbec pivo nepijí. Vzpomínám si třeba, že Nádraží na žádném táboře vůbec nepilo pivo. Jsou holt věci mezi nebem a zemí, které prostě nikdy nepochopím. Zastavujeme na parkovišti státního podniku, na kterém jsem po maturitě parkoval motorku. Byl to vlastně jediný rok v mém životě, kdy jsem mohl okusit zaměstnání za socialismu, což se dnes už nikomu nepoštěstí. Tenkrát se mě třeba nikdo na nic neptal a rovnou mě přihlásili do odborů, což jsem zjistil až z výplatní pásky, když jsem se zajímal o srážku 1% na ROH. To mám štěstí, že s KSČ to bylo jinak tam se nepřihlašovalo automaticky. Naštěstí o mě tenkrát strana zájem neprojevila, což bych dneska asi těžko vysvětloval. Takhle můžu machrovat, že jsem si s komoušema nikdy nezadal, a že jsem čistej jak slovo Boží. Ale kdoví, jak by to dopadlo, kdyby sametová revoluce nepřišla nebo přišla o pár let později. Jednoho dne by si mě soudruzi pozvali na kobereček a oznámili, že pokud chci do budoucna vykonávat vedoucí pozici, tak k nim musím vstoupit. Z toho důvodu nemám rád, když se moji vrstevníci chlubí svou morální čistotou to se jim to mluví, když žádnému pokušení nemuseli čelit. Shodou okolností byli oba šéfové závodních organizací ROH i KSČ chlapi z našeho oddělení, tak šla spousta věcí lehce zařídit jako třeba to náhradní volno kvůli táboru. Dnes všichni podnikají a najednou jim nevadí, že někoho vykořisťují. Teď je všechno jaksi jinak, a co se ještě nezměnilo, změní se brzy proto se bojím i o náš tábor. Politické organizace na pracovištích zanikly, stejně jako Kádrový úsek a Zvláštní oddělení. A to nemluvím o Lidových milicích. Tato ozbrojená pěst dělnické třídy měla v továrnách jako tenhle Agrostroj velmi silnou členskou základnu. To už se dneska nezažije. 84

85 Zahradnictví '90 Procházíme vrátnicí a vstupujeme do chodby strojírenského učiliště se všudypřítomným zápachem oleje a zatuchlých stěn staré budovy. Mé čínské tenisky mazlivě plavou po mastné podlaze až ke sportovnímu skladu. Musím teda uznat, že toho tady mají fakt hodně. Hlavně bereme ty orienťácký kontroly, připomínám Nadě. To je jasný, Péťo, odpovídá Naďa. Já už jsem dala na stranu pár věcí, co by se nám mohly hodit. Tak na sebe věšíme čtrnáct červenobílých kontrol pro orientační běh, a také látková závodní čísla, kopací míč, badminton, líný tenis a několik dalších drobností. K autu přicházíme ozdobení jak vánoční stromečky a plníme jeho útroby až k prasknutí, neboť hodně místa zabírá ta baterie pivolimo. Cestou se ještě stavujeme v masně pro klobásky a masíčko k douzení. Hned za branou tábora nás netrpělivě očekává několik žíznivých nedočkavců. K smrti vyprahlý Jiránek mi jedno pivo bere hnedka z kufru a pár dalších mi ochotně pomáhá nastrkat proviant do lednice. Dej jich pár do mrazáku, ať nemusíme čekat, radí Petr a hned se ptá: Vezeš mi něco pro udírnu? Už jsem ji roztopil, pojď se mrknout. Teda kamaráde, chválím! plácám Petra po rameni. Máš to fakt krásný pojď se mnou do kufru, je tam něco k zavěšení. Marku, prosím tě, úkoluju aufíráka, nanosíme věci do jedničky, ať je ten náš sportovní sklad kompletní. Nejdřív do ledničky, pak do jedničky, směje se Petr od udírny. Teda šéfe, komentuje Marek náklad z Agrostroje. To je paráda. Ale bacha na ty věci, hrozí Naďa ukazováčkem. Některý jsou hodně drahý, tak abych to pak nemusela platit. Ručíš mi za ně, Péťo. Jasně, slibuju s vážnou tváří a dokonce to myslím vážně. Vždyť je skvělý, jak nám pomohla. Takovýhle vybavení jsme tady snad ještě nikdy neměli ani my ani tábory před námi. A to nepočítám výkonnou a moderní aparaturu pro diskotéku. Tady je Sporťákovo Chatka s číslem jedna je pro náš třetí běh již tradičně vyhrazena pro sportovní sklad. Už teď je úplně plná a neuklizená, jak to sem chlapi nastrkali z Hampejzu. Náš další úkol s Markem je tedy jasný: Uklidit a zprovoznit jedničku. Musí to být přehledné, věci se budou půjčovat a vracet pouze 85

86 Petr Matějka přese mě nebo přes Marka. Nesmí se nic ztratit, což platí jak o věcech místních, tak o těch půjčených z učňáku. Marku, přidávám aufírákovi další úkol, vyrob nějakej vkusnej Chlastenbuch a pověs ho na vnitřní křídlo skříně vedle lednice. Je to tvůj strategickej úkol. Ještě se obracím na všechny kolem: Vy všichni, co jste si teď vzali pivo, si tam ještě dneska uděláte čárku. Já si, Petře, moc dobře pamatuju, kdo si už vzal pivo, ujišťuje mě Marek. Pociťuju velkou úlevu, že mám aufíráka. Teď stačí, abych něco vymyslel, a můžu to zadat Markovi, který se taky bude podílet na vymýšlení akcí, přidávat své názory a vůbec budeme spolu tvořit tým. Hrozně se těším, že v tom nebudu sám, jako jsem byl loni. A to nejen já, ale každý minulý sporťák. Jasně šéfe, potvrzuje Marek a hned ze skříně vytahuje čtvrtku A3, pravítko a fixy. Já k tomu pak ještě pověsím tužku a otvírák na provázku, doplňuje Marek, čímž mi dělá radost, jak u práce přemýšlí. Hlavně tam dej pořádnou fungující propisku, připomínám. Žádnou obyčejnou tužku, co se dá gumovat. Letos bydlím opět na chatce č. 2, kterou mám společnou s Markem. Snad se tam poskládáme. Gramofon s magneťákem pro diskotéku mám v chatce, a oba přístroje jsou permanentně připojené k malým pokojovým reprobednám, zaimplementovaným do poliček. To bylo úplně první, co jsem udělal, abych se tu cítil jako doma. Mám tady hodně svých oblíbených gramodesek a kazet, které budu pouštět buďto na disku, nebo v chatce. První návštěva Na otočný talíř gramofonu pokládám desku Zuzany Michnové s názvem Rány, kterou mám fakt hodně rád. Uléhám na pravou spodní postel palandy a zavírám oči. V tom se ozývá jemné ťukání na dveře. Dále, zvedám mírně hlavu, abych viděl, kdo mě vyrušuje. Můžu dál, pohladí mě po duši Janin jemný hlásek, která mezitím už částečně vstoupila do dveří. Jasně, rozsvítí se mi oči a rozbuší srdce. Pojď dál, motýlku. Jana vstupuje do chatky a rozhlíží se kolem, jakoby chtěla okomentovat úklid. 86

87 Zahradnictví '90 To teda koukám, říká uznale. Tohle je tady na táboře jako normální? Ani ne, je to spíš sporťákovo privilegium, odpovídám a dělám jí místo na hraně postele, aby si mohla přisednout. Ostatní členové vedení maj zase svoje výsady. Zdravotníci spí v budově»a«, kde má svou Daliborku taky hlavní vedoucí. Koukám, že jdu právě včas, říká Jana přísně. Nechtěl sis teď, doufám, lehnout na tu nepovlečenou postel? Tak jsem neutajil, že jsem prase. Vstávám z postele a pomáhám Janě s povlékáním mé vlastní postele. Trochu se stydím, ale na to si budu muset zřejmě zvyknout, když mám holku. Šlo to rychle a povlékání bylo příjemné, jako kdysi před lety s Alenkou. Sedáme si konečně na postel a já ji hladím po dlouhých rozpuštěných vlasech. Intimní náladu navozuje praskající deska s úžasnou Pavlíčkovou kytarou s ještě úžasnějšími texty Zuzky Michnové, doplněnou bicími Klaudy Kryšpína a píšťalkou Jirky Stivína. To je nádherná písnička, zašeptá Jana. Poslouchals někdy ten text? Kdo to vlastně zpívá? Nikdy jsem to neslyšela. Ty neznáš Rány od Michnový? dělám světáka. Tak si to musíme spolu poslechnout celý, chceš? To je přece zbytečná otázka, usměje se Jana. Jasně, že chci. Michnovou znám z Marsyasu, ale tohle sólový album neznám. Gramofonová jehla pádí po drážkách jako o závod a celá první strana desky je brzy za námi. Celou tu dobu jsme vedle sebe seděli na posteli, poslouchali a nemluvili. Erotično by se dalo krájet. Neměla bejt teď někdy v jídelně večeře? ptá se Jana při letmém pohledu na mé hodinky. Hm, budeme to mít akorát. První večeře Zrovna ve chvíli, kdy opouštíme chatku, se z Hampejzu rojí banda dalších hladovějících. Uzenář Petr stojí u udírny a zvědavce odhání jako otravný hmyz: Běžte si na večeři. Cestou do jídelny se mi vybavuje ta moje úplně první večeře, jak Vondráček s HoluPem krájeli holkám párky na kolečka. Tenkrát jsem to nechápal ani vzdáleně. Byl jsem podaufírák, který nic chápat nemusel, ba ani nesměl. 87

88 Petr Matějka Tak co pro nás máte, děvčata? houkne na Božku do pootevřených kuchyňských dveří přicházející šéf. Ta právě vystrkuje várnici s čajem a nese plato namazaných chlebů. Dneska nejsou párky, Boženko? volám za ní. Ta si však jen něco mumlá a odchází do nitra kuchyně. Snad jsem se jí nějak nedotknul, říkám si. Měl bych se s ní naopak skamarádit, protože jako sporťák a člen vedení musím být s kuchyní jedna ruka. Už jen proto, že je tam ta Káča. Hergot, ta mě ale rajcuje. Je divná, je zvláštní jak zpívá Karamel. Trochu se za ty myšlenky stydím, ale neumím jim poručit. Přijel jsem přece jako zadaný, ale už teď nevím, jestli tu roli ustojím jestli ji umím. Na jednu stranu jsem pyšný na skvělou přítelkyni, na druhou stranu nemám s vážnými vztahy pražádné zkušenosti. A ty malé, co jsem měl, všechny zkrachovaly. Tady máš ten párek, otvírají se dveře od jídelny a Božka mi podává voňavou uzenou klobásu s hořčicí a chlebem. Tak tos mě teda překvapila, Boženko, neskrývám údiv. Moc ti děkuju. Upřímně řečeno, myslel jsem si původně, že mě poslala někam, ale ona mi zatím připravovala buřtíka. Asi i v demokracii platí, že výhodu má ten, kdo se umí ozvat. Za to neděkuj mně, říká polichocená Božka. Tohle je první ukázka z tý vaší z udírny. Poslal nám to Petr na ochutnání a Káča nechce bejt tlustá, popichuje. Buď zticha! ozývá se Kačena z kuchyně. Tohle o mě neříkej. Za chvilku Petr přinese další uzenou várku, volá ještě Božka. Přátelé, tohle není žádnej blbej párek, ohřátej v blbý vodě, komentuju tu úžasnou vůni. Tenhle kluk prošel udírnou. Byl tam sice jen chvilku, ochutnává mi šéf přímo z talíře, ale už ani takhle se to s žádným kupovaným nedonošencem nedá srovnávat. To si to někdo umí zařídit, závidí nahlas Petr mlíkař. Má pravdu zařídil jsem si to všechno sám. To víš, kamaráde, machruju po vojensku. Jaký si to uděláš, takový to máš. Přesně tak, potvrzuje vojín Tomáš. Voják se stará, voják má! přičemž to starání hned předvádí a bere mi z talíře poslední zbytek klobásy. 88

89 Zahradnictví '90 Kolaudace Ta jedna nožička byla opravdu jen nepatrnou ukázkou, zvlášť když mi ji skoro celou sežrali. Nelením a běžím se mrknout do udírny, abych na vlastní frňák zhodnotil aktuální stav těch voňavých předmětů, co uvnitř plandají na hácích. Copak, copak? Přímo ke zdroji? vítá mě s úsměvem Petr a přidává na ohniště poleno. No vlastně, koktám ze sebe, rád bych viděl, jak ta holka vypadá naplněná zevnitř. Petr slavnostně zapíská znělku stanice Hvězda (Pojď na panááká), zvedne petlici z tlustého plechu a otevře dvířka, na kterých se vyjímá teploměr. Krasavice je zvenčí pečlivě natřená stříbřenkou, uvnitř však očouzená. Hned po otevření se na můj nos vyvalí tak omamná vůně, jakou běžný smrtelník snad ani nepozná. Kurva, to je blaho, strkám hlavu skoro dovnitř. Stačilo by jen čuchat a přikusovat k tomu chleba. To si piš, voe přikyvuje spokojeně Petr. Nejlepší parfém na světě. Kam se sere Christian Dior. Uvnitř udírny jsou rozmístěny podélné tyčky, na kterých jsou navěšeny háčky ve tvaru písmene S s napíchnutými kousky masa. Zbytek místa vyplňují volně navěšené dvojice silnějších párků, z nichž jsem jeden už ochutnal před chvilkou v jídelně. Chceš ochutnat? ptá se Petr, když vidí, jak u toho slintám. Už jsem jeden dostal od Božky To je potvora, zlobí se Petr. To byla vochutnávka pro ni. A vona to dá tobě. Se z ní poseru. Hele, stejně mi to způlky sežral Tomáš. Ještě bude hodně příležitostí, jak to Božce vynahradit, neboj. To bylo účelový, vysvětluje Petr. Budeme potřebovat, aby nám dávala maso z kuchyně. Myslíš jako, co se ušetří na dětech? Takhle bych to nestavěl, oponuje Petr. Voni ty smradi stejnak maso nežerou a báby si to pak berou domů. Celá rodina pak má večeři. Letos to tak nebude, vyvracím. Tyhle kuchařky nikam jezdit nebudou. 89

90 Petr Matějka Jo voni tady budou chrápat? diví se Petr. To jako támhle v tý hranatý krabici? Přesně tak, potvrzuju. Budou bydlet v tom kontejneru, jak tam stojí ta Nadina zelená stodvacítka. To by ale znamenalo, zaleskne se v Petrově oku cosi šibalského, že můžu udit pro všechny a nikdo nebude nasranej. To asi jo, pokyvuju a mlsně koukám do udírny. A teď mi už dej ten vzorek. Mám to tam ale jen hodinu, jestli to nevadí. To ti řeknu až potom, směju se. Né, nevadí! V tom se z Hampejzu vynoří Karel, čichovým smyslem neomylně navigován přímo k nám. Co to tady provádíte s hentým oným, soudruhu plukovníku? Já už vás notnou chvíli pozoruju z kanceláře a říkám si, jestli mi taky kousek přineseš. A ty pořád nic. Áááue nif tu nepvovádíme, foudvuhu genevávní, opáčí moje mastná huba, která je tak plná horkého masa, že nemůže řádně artikulovat. Takže Péťo, obrací se šéf na Jiránka, vyber mi jednu reprezentační ochutnávku, ať to můžu konečně zkolaudovat. Tady to je, šéfe, podává mu Petr horkou kouřící klobásku. Hmm, takhle bych tu vydržel až do konce tábora, mlaská si šéf. Péťo plukovníku, šel bys mi, prosím tě, udělat čárku? Jasně generále, ihned pochopím, neboť jsme na stejné vlně. A mně taky jednu! křičí uzenář, a já tahám z lednice tři chladné lahve se žlutou etiketou Malý Rohozec 11. Takže tímto prohlašuju udírnu za zkolaudovanou, říká šéf slavnostním tónem, přičemž si udírnu ještě symbolicky poplácal, jako si kdysi Cimrmanův lékárník Vojtěch Šofr poplácal potaha Varla Frištenského. Šéf má pusu mastnou od klobásky, která už zmizela v jeho geniálních útrobách a od Petra ještě dostává nášup v podobě lesklé očouzené krkovičky, kterou střídavě zapíjí oroseným pivem. Takhle nějak si představuju ráj. Škoda, že zejtra přijedou ty kobylky, prohlašuje Petr, pro kterého to bude premiéra a z očekávaného příjezdu dětí není moc odvázaný. Bez nich by to tady nebylo vono, chlácholí ho Karel To bysme tady byli zbytečný a mohli se sejít rovnou v Hradci Pod strání. Tak vo tomhle lokálu mi nemluv, rozzlobí se Petr. Předvčírem jsem se tam tak vožral, že jsem nemoh najít cestu domů. Vždyť to máš za barákem, směje se Karel. 90

91 Zahradnictví '90 Tohle bych na tvým místě vůbec nepřipomínala, skočí nám do chlapského rozhovoru kolemjdoucí Renča, která ho jistě doma vítala. A no jó, porád, odsekne Petr velmi potichu, že to slyšíme jenom my. Každej chlap si vopčas potřebuje urovnat myšlenky. Šéfe, co to tady řešíte? přimotá se k nám Čmolda. Pojď na ochutnávku, Láďo, zve ho Karel. Ať si před letošním táborem ještě užiješ chvilku pohody. Je to fakt geniální, potvrzuje nový zástupce. První brífink Když vás tady mám oba tak pěkně pohromadě, nasazuje šéf vážnější, ale stále mastnou tvář. Bude potřeba zajistit, aby zítřejší příjezd dětí proběh bez problému. Péťo, v jakým stavu máš sklad? Máš to už převzatý a srovnaný? Ještě ne, přiznávám barvu. Musím to tam celý přerovnat, aby se ta chatka dala používat. Mám ji samozřejmě zamčenou, ale počítám s tím, že ji ještě dneska udělám. Dobře, odkývne Karel. Ale nechci tam vidět žádný lůžkový úpravy, žádnej alternativní Hampejz, žádnej tajnej šmajchlkabinet. Na bydlení máte s Markem dohromady dvojku. Teda, šéfe, za koho mě máš? zlobím se. No, nechej na hlavě, zvedá Karel varovný prst. Já vím svoje. Zřejmě naráží na Emilův ilegální spolek před čtyřmi roky, kde se scházeli jen vyvolení. Já mám ale opravdu v plánu udělat si z jedničky svoji tajnou komůrku, ale spíš jen pro sebe nebo nějakého opravdu dobrého kamaráda nebo kamarádku. O tom ale ani slovo, aby mi to šéf nezatrhnul hned zkraje. Hlavně ticho před Čmoldou, protože mám pocit, že se chystá na podobnou buzeraci, jako zástupec HoluP v roli Doyla. Musím se prostě udělat sám pro sebe a nikomu se nebudu svěřovat. Samozřejmě s výjimkou Marka k němu mám důvěru. A ty, Láďo, obrací se šéf ke Čmoldovi, vezmeš si na starosti ten zejtřek. Další dny si pak probereme všichni tři společně a naplánujeme společný akce. Jasně, šéfe, všechno bude klapat jako hodinky, vyskakuje Čmolda jako čamrda. Já se o to všechno postarám. 91

92 Petr Matějka Pojďte na flákotu, agituje Karel a volá na kolemjdoucí, kteří se vracejí z večeře a z ubytovacích prostorů, kde ještě povlékali dětem postele. Péťa uzenář pohotově otvírá stříbrná dvířka udírny a vybírá opravdu zralé kousky. Zrovna procházejí manželé Tykalovi, tedy Láďa s Angelikou, tak jim hned Péťa vytahuje jeden mastný šperk. Všichni se shodujeme v tom, že je škoda, že zítra přijedou děti, jen šéf raději odchází do Hampejzu na jedno zdravotní cigárko. Vidíš tu bohatou úrodu, soudruhu? ptám se přicházejícího Radka, který se vynořil s Nonou někde od chatek. Téééda, klobouk z hlavy dolů, sousede! křičí Radek na uzenáře, když vidí tu naditou šperkovnici. Petr to bere jako výzvu k okamžitému vytažení klobásky, kterou Radkovi a Noně bleskově nabízí. Radek si natlačil do pusy celou nožičku, že skoro ani nemůže vyslovit ta slova chvály, kterými by tu nekonečnou lábuž dokázal náležitě ocenit. Teda, sousede, komu čest, tomu čest! Moje řeč, sousede, souhlasím a pokračuju v Radkově parodování Brigády z Pražské pětky: Ta úžasná úroda, to obrovské pracovní nasazení! Hele, vy sousedi, vykukuje z Hampejzu Karel. Nechtěli byste se rozejít a jít něco dělat? Ale šéfíku, opáčí Nona a začne dlaněmi prosit. Jen tam včil strčíme jeden prstíček a hned zase půjdeme. První chatka Marku, oslovuju svého aufíráka, pomůžeš mi s tou jedničkou? Ani nečekám na odpověď, protože to je v podstatě příkaz a Marek to taky tak bere. Šmátrám v kapse po klíčku od chatky, která musí být permanentně zamčená, neboť obsahuje opravdu drahé a nebezpečné věci. Nejen ty místní táborové, ale i ty vypůjčené z učňáku. Takže všechno rovnáme do skříněk, poliček a na postel, vysvětluju. Jen tahle pravá spodní postel musí zůstat prázdná. Je mi to jasný, Petře, potvrzuje aufírák, že nebyl povýšen nadarmo. Hned si to jeho povyšování musím ujasnit. Kdo tě vlastně loni povyšoval? ptám se, protože si na to nevzpomínám. No přece Helena, odpovídá Marek. 92

93 Zahradnictví '90 Jo ták, Helenká, snažím se rozpomenout. Od tý bych to skoro nečekal. Sám si pamatuju, jak byla předloni ještě podaufíračka, kterou nikdo ani nepovýšil, ale jako vedoucí povyšovala hned. Jednou jsem se o ni pokoušel po večerce, vzpomínám. Ale byli jsme jen venku, tam dole v rohu mezi béčkem a chatkama. Praktikantky byly hned v tý první chatce. To jsem nevěděl, žes měl něco s Helčou diví se Marek. Ale tys tenkrát přece chodil s Lenkou z Poličky, ne? No, to chodil, tvářím se významně. Ale až po ňáký době. Hned po začátku tábora jsem se prostě jeden večer octnul s Helčou o samotě. Nějak jsme se k sobě předtím tulili na první diskotéce a to erotický tření nás tolik nabudilo, že jsme přečkali večerní poradu a z Hampejzu se spolu spontánně, ale nenápadně vytratili. Dovedl jsem ji až k chatce, ale dovnitř se nám nechtělo, protože v chatce bydlela další praktikantka Nona, a hlavně tam probíhaly kontroly, kvůli kterejm byla Helča strašně vystresovaná. Vzájemná přitažlivost však převážila a Nona nám slíbila, že nás bude hlídat a případně včas varovat. Tak jsme se chvilku hladili a líbali, ale po opakovaném falešném poplachu jsme to vzdali. Pak se Helča vrátila do chatky. Prostě tu řádilo CI5 a noční kontakt s praktikantkama byl skoro nemožnej. Ale aufíračky byly zakázaný ovoce vždycky, ne? Byly, ale dalo se to nějak udělat, vzpomínám. Když tady byl HoluP jako zástupce a Koláč jako sporťák, tak to prostě nešlo vůbec. To si možná myslíš, vnáší Marek do hovoru pochybnosti. Šéf ty praktikantky chodil do chatek kontrolovat, ale všechny je stejně neuhlídal. Tohle vím zase já. No a jak to vlastně dopadlo, jestli se teda můžu zeptat? vyzvídá Marek. Takhle se přesně tenkrát ptala Nona Helči, když se vrátila do chatky. Sice jsem to asi neměl slyšet, ale Nona šeptala natolik hlasitě, že jsem to slyšel. Říkala jí: Tak co? Bylo něco? No, a co jí Helča řekla? směje se Marek, který by taky rád věděl, jestli něco bylo. Nevím, co řekla Helča, ale já vím, že nebylo nic, co by stálo za zmínku, uklidňuju Markovu zvědavost. Asi jsem tě trochu zklamal, co? Spíš mě překvapuje, že to tak lehce přiznáš, zauvažuje aufírák. Já bych na tvým místě vyprávěl nějakej peprnej příběh, co všechno jsme tam spolu dělali. 93

94 Petr Matějka Tak TO jsme právě nedělali, vyvracím, protože detaily jsem už zapomněl a Helča tu s námi letos není. Loni ji tu hojně navštěvoval nějakkej její kluk z Pardubic. Lenka A jak to bylo s Lenkou? vyzvídá Marek, který tu před těmi dvěma lety byl právě poprvé. Já jsem se zpočátku zajímal právě o Helču, zkouším si vzpomenout. Tím sílila moje náklonnost k oddílu nejmenších holčiček, který tak trávily hodně času s mejma puberťákama. Došlo k zajímavýmu jevu, kdy starý klackové dobrovolně a rádi pečovali o malý berušky. Klidně by se mohly dělat oddíly z dětí různýho věku, jak to dělaj na táboře v Harrachově. Helča se mejm průzkumnickejm aktivitám sice nijak nebránila a nechala mě rozehrát zajímavou partii, nikdy jsme ale nedohráli. To bylo kvůli CI5, že jo? odhaduje Marek. Jasně, už sme vo tom mluvili, připomínám mu. Ten Cowleyho přísnej dohled nad praktikantkama vyžadoval takovýho bacha, že to nestálo za námahu. Můj někdejší vedoucí Standa na to tenkrát doplatil vyhazovem z tábora. Všim sem si, že ten 2. oddíl má přece taky vedoucí, na kterou se přísná ochrana CI5 nevztahuje. Najednou mi došlo, jak je ta Lenka krásná, vtipná, skvělá, žádoucí a jak ji strašně chci! Jednou jsem ji po večerní poradě vzal dolů k bazénům, zahrál na kytaru a přeskočila taková jiskra, že zažehla snad nejsilnější požár v mým tehdejším životě. A co ten klíček vod prázdný chatky? vyzvídá Marek. Jak vo tom zpíváš v Rohozci a marskách. Ten s tím souvisí, pokračuju. S Lenkou jsme to pak už neutajili, jak víš, ale stejně jsme se museli scházet skoro tajně. Hyperaktivní Doyle prováděl po večerce sexuální špionáž s baterkou a rentgenoval ženský chatky vedoucích nejenom praktikantek. Já jsem se jednou pod Lenčinou dekou modlil, aby mě ten pták nevyhmátnul. Byl to vopruz zlatý časy, kdy byl normálním oddílákem bez baterky. Tohle mě právě tenkrát dohnalo k požádání Cowleyho o klíček od chatky č. 23. Jasně, směje se Marek. Je tam furt cedule Rozmnožovna. Kdo chtěl vopravdovej komfort, vysvětluju, a měl to u šéfa dobrý, moh si mu říct o klíček. Ten pak trpěl falešným dojmem, že má vztahy pod kontrolou taková lidová kontrarozvědka proti CI5. Sám dobře víš, že 94

95 Zahradnictví '90 se to dá zařídit i jinak; takový noční koupání taky není k zahození. Můj historickej zážitek s Alenkou se taky odehrával dole u bazénu. Sice k ničemu nedošlo, protože jsem byl vůl, ale i tak to bylo krásný. Pozdějc jsem se tam párkrát vrátil i s praktikantkou, ale s předloňským CI5 to bylo neprůstřelný. Možná i pro Cowleyho hlídání praktikantek jsem si u stejnýho oddílu nakonec vybral jeho vedoucí. Ale pak jste se rozešli, né? ptá se Marek. Náhodou nám vydrželo docela dlouho, vzpomínám. Naše táborová láska pokračovala dál jen si přečti, jak se Lenka do kroniky na srazu v Paříži podepsala jako Matějková. Já jsem tomu definitivně podleh vlastně až po táboře. Pořád jsme po sobě toužili, často si psali a hodně se navštěvovali. Poznal jsem tak hradeckou kolej Na Kotli, město Poličku a Lenka zase Jičín. Do schránky pražský koleje Blanice mi denně chodily voňavý dopisy plný něhy, který jsem sotva stačil číst, natož opětovat. Tenhle pohádkovej románek bohužel neúprosně nahlodávalo naše odloučení, studijní povinnosti a moje žárlivost. Do konce roku se to všechno rozklížilo natolik, že velká láska změnila znamínko na stejně velkou nenávist. Kromě toho jsem se choval jako debil, což mě dodneška mrzí. To se holt stává. Diody a vysílačky Docela se těším, jak to tady spolu letos rozjedeme, šetří mě Marek bolestivých vzpomínek. Vždycky předtím jsem musel bejt u oddílu a nějaká pomoc sporťákovi byla nad rámec, když jsem měl zrovna volno, nebo když mě vedoucí pustila. No tak loni tě Helena se mnou pouštěla docela často, né? To jo, přikyvuje Marek. Neměl jsem s tím problémy. Možná pro tebe měla slabost, i přes toho svýho Pardubičáka. V tom kdosi klepe na pootevřené dveře a do chatky nesměle nakročuje podaufíračka Ivanka: Péťo, šéf ti posílá ještě tuhle tašku a máš se v Hampejzu stavit pro svoji vysílačku. Ojojoj, pochvaluju si. Letos máme zase vysílačky už si to tu bez nich ani neumím představit. Ani mi je nepřipomínej, zvyšuje Marek hlas. Předloni jsem zrovna Kolláčovi pomáhal trasovat šipkovanou a zrovna přijel na návštěvu Emil. A položil tě přes vysílačku na bombu, že jo? vzpomínám. 95

96 Petr Matějka Myslel jsem, že se zblázním, když mi pak řekli, že mu ji půjčil Čmolda, a pak se tomu v Hampejzu voba řáchali. To víš, varuju Marka, musíš bejt furt ve střehu. Letos už nepotřebujeme žádný CI5, můžeme si s těma vysílačkama otevřeně zahrát třeba na StB. Nebo na KGB, přiostřuje Marek. No, umíš si představit, pokračuju ve fantazírování, že můžeme naprosto svobodně hulákat v Železnici na náměstí třeba: Tady generál Lórenc, Bartolomějská! Máte už všechny ty svazky spálený, majore? Přepínám! Tady major Zivčák, Břevnovský klášter! Ještě se ohřívám u první správy ministerstva vnitra a pak přiložím toho Štěpána a Gustu s Vasilem. Konec! To bysme si netroufli ani při největší gorbačovský glásnosti, natož někdy předtím, libuju si v nově nabyté svobodě. To bude docela sranda, přizvukuje mi Marek. Copak mi to šéf posílá po Ivance? koukám do igelitky a hned mám jasno. Aháá, výbava na noční hru. Tam jsou ty plochý baterie s přiletovanejma svítícíma diodama, že jo? správně odhaduje Marek. Tahle stezka odvahy je stejně nejlepší. Přesně tak, souhlasím. Žádný okázalý strašení, děti si v nočním tichu projdou trasu jen podle těch mžouravejch světlušek na stromech. Jen tě poprosím, úkoluju aufíráka, abys vyzkoušel, jestli všechny diody fungujou, a jestli je v baterkách šťáva. Určitě to celej rok leželo někde u Zahradníků ve sklepě. Zhruba po půlhodince práce máme chatku číslo jedna už slušně uklizenou, přesně podle mého plánu. Vzduchovky a diabolky jsou zamčené ve skříni, a ostatní sportovní vybavení je viditelně rozmístěné po zemi, v poličkách a skříňkách, pod postelemi i na nich. Pravá dolní postel je ovšem volná, jak jsem chtěl. Ještě přes ni pro jistotu dáváme deku, která visí z horní palandy a celý ten spodní prostor zakrývá. Je z toho dokonale utajená šmajchlovna a ještě uvidím, jak s ní naložím. Jak jsem vylezl ven z chatky, tak mě oslnilo světlo, které v chatce chybělo. 96

97 Zahradnictví '90 První ošetření Kde jsou všechny holky? ptám se po vstupu do Hampejzu, kde je jenom pár kluků. Část lidí je u udírny, jak vidíš, sděluje mi Tomáš. A Renča s Nonou před chvílí odešly s Vaškem na ošetřovnu. Pokud je tam ještě taky Nona, tak mi to nevadí!" volá od udírny Petr. A taky s nima šla tvoje Jana, aby ti to nebylo líto, dodává škodolibě. Kupodivu mi to nevadí a jsem vlastně rád, že se tak upíchla a zapadla do kolektivu. Rozdělávám si pivo a přemýšlím, která barva byla pro Vondráčka tak důležitá. Zelená nebo hnědá? Ani nevím, a je to vlastně jedno já vypiju obě barvy se stejným gustem. Výborně, Marku, chválím aufíráka, když uvnitř skříně zahlédnu nový Chlastenbuch. S otevřením dveří skříně zarachotí visící otvírák a propiska. Krásnej zvuk, co? Nedal bys mi, šéfe, výjimečně cigaretu? dopouštím se drzosti, které by se ode mě dříve nikdo nenadál. Šéf mi ale bez mrknutí oka podává krabičku Mars a říká: Tu máš a taky mi jednu vyndej. Přestože jsem letos zase jenom sportovní vedoucí, cítím nějako větší odpovědnost za tábor, než tomu bylo dříve. Cítím se být více členem vedení a mám o tábor starost. Možná mám nějakou podvědomou obavu, že dvojice šéfa s podšéfem už není tak pevná, jako dřív. Hergot, neměla být už večerní porada? Marku, křiknu na praktikanta, zjisti mi, kde jsou ostatní a já zatím skočím pro holky na ošetřovnu. Jasně, jdu to dát dohromady, reaguje hbitě Marek a dá se do běhu. Jak se tak blížím k ošetřovně, slyším typický ženský vřískot. Mnohonásobně se překrývající výkřiky a neřízený smích, jakoby se tam holky vzájemně lechtaly. Vcházím do chodbičky a hned mě přes nos udeří typický nemocniční zápach. Již při prvním nahlédnutím do jednoho z pokojů je mi vše jasné: Děvčata sedí na vyšetřovacím lehátku, nad nimi stojí doktor, v ruce láhev s bezbarvou tekutinou, kterou jim dolévá do prázdných nastavených skleniček. Jéé, Péťo, co tu děláš? ječí Nona, která jich má dozajista už několik v sobě. 97

98 Petr Matějka Tak je to správné! volá na mě Vašek. Alkohol jen z rukou lékaře! Než se stačím vzpamatovat a vymyslet nějakou vhodnou slovní obranu, mám v sobě několik panáků výborné slivovičky. Ještě jednu, Václave, nastavuju skleničku, abych rychle dohnal holky. Zpočátku se mi zdálo, že je tam příliš velký hluk a přehnané veselí, ale teď už mi to tak nepřipadá. Petře, všude tě hledám! vráží do místnosti udýchaný Marek. Všichni jsou v Hampejzu a čeká se už jenom na vás. To jsem tomu dal původně jsem je šel sehnat pro poradu a nakonec jsem se sám chytil do nástrah a podlehl pokušení našeho pana doktora. To zas bude keců, vykoktá ze sebe Nona. Jako bych to včil už slyšála. My ostatní raději mlčíme, protože má pravdu. Tak jsem je už přived, šéfe, hlásím se v Hampejzu. Prosím tě, Péťo, sedni si někde a radši mlč! okřikne mě Karel mírně nasraným tónem. První porada Zítra nám přijedou děti, tak si rozdělíme povinnosti, začíná šéf věcně. Můj zástupce bude zítra vedoucím dne, tak vám k tomu může říct, jak si to představuje. Takže, bere si důležitě slovo Čmolda. Zejtra nechci nikoho vidět se poflakovat v Hampejzu nebo po chatkách! Všichni budou u svejch dětí! Mezi námi zavládlo zvláštní ticho, jak někteří ještě nechápou, co se děje a jiní už vydýchávají novou situaci. Jako každej rok je potřeba, aby někdo z vás odjel do Znojma pro moravský děti, vkládá se do toho šéf. Navrhuju, aby jel tady pendl a ještě někdo s ním. Zvládneš to, Petře? To je jasná zpráva, Karle, odpovídá a hned navrhuje. Vezmu si sebou našeho mladýho, přičemž ukazuje na Jirku zvaného Zobana, který je vlastně jeho švagrem. Ale oba jste tu nováčci, tak já vám pak ještě dám nějaký instrukce a seznamy dětí. Ale kdo se postará o udírnu? zalekne se upřímně Petr. Já myslím, že tyhle starosti mít nemusíš, uklidňuje ho šéf. Tady se kolem udírny motá tolik zvědavců, že spíš budeme muset vyhlásit nějakej konkurz na tvýho zástupce, protože jinak by se tam ušlapali, viď Tome? 98

99 Zahradnictví '90 Jasně šéfe, když jinak nedáš, já se o to postarám, reaguje Tom hbitě a tím se vlastně pasuje na zastupujícího uzenáře aspoň pro zítřek. Ale stejně k vám dám někoho zkušenějšího, mění šéf názor. Ať je rodina pohromadě pojede s vámi ještě tady Renátka, ukazuje Karel na zdravotnici Renču, která sice nevypadá na to, že by jí to nějak zvlášť potěšilo, ale možná v tom je skrytý význam, aby se jeden druhého natolik nabažili, že na manželství po zbytek tábora zapomenou. Ostatní budou čekat tady na své oddíly a budou si je postupně odebírat, říká šéf. Nejdřív dorazej autobusy z Jičína, doplňuje Čmolda. Pro mě je to sice samozřejmost, ale pár nových vedoucích to samozřejmě neví, tak do toho nikdo nezasahuje kupodivu i Nona mlčí. Sedí vedle Radka a mžourá očičkama, jako po těžké fyzické námaze. Pravděpodobně v tom bude mít prsty doktorova meducína, která mimochodem začíná pomalu účinkovat i na mě. Při pohledu na ostatní mi dochází, že těch návštěv na ošetřovně bylo asi víc, co jsem byl s Markem ve sportovním skladu. Ten doktor s námi pěkně zamával hned po příjezdu tomu říkám ántré. Teď předávám slovo sporťákovi, ukazuje Karel na mě. Takže, začínám neoriginálně, budeme pořádat několik celotáborovejch akcí, o kterejch vás budu vždycky předem informovat. A bude srandamač? ozývá se Tom. Bude nejen srandamač, pokračuju v monologu, ale taky stezka odvahy, olympiáda, postřehový závody, orienťák, turnaje ve fotbale a vybice, a spousta dalších akcí. MNOHO!! zakřičí doktor. Mnoho akcí! A diskotéky, doplňuje Marek. Samozřejmě, trochu ho okřikuju, protože mi skáče do řeči a krade myšlenky. Uváděl jsem jenom sportovní akce. Diskotéky budeme dělat taky a letos doufám, že mi bude pomáhat Radek. Co to? zbystří Radek, který asi poslouchal jen tak napůl. Jo, s tím rád pomůžu. Minimálně se zapojením a pak se uvidí. Aby taky né. Radek těm mým přístrojům rozumí stejně dobře jako já, dokonce je majitelem koncového zesilovače, který jsem vozil už dřív. 99

100 Petr Matějka Chlastenbuch A teď k občerstvení, zvedám prst a všichni se ztišují. V lednici máte piva a limonády. Jen každýho poprosím o čárku do Chlastenbuchu, kdo to nezná. Několikrát za tábor to sečtu a vždycky vás zkasíruju, abych měl prachy na další nákup. Za jednu limonádu počítám tři koruny a za pivo je za čtyři. Není to ňák moc? diví se Petr. Za jedenáctku dáš přece tři třicet. Je to zaokrouhlený nahoru, hájím se. Přebytek vám vždycky vyúčtuju a dáme ho do banku na příští nákupy. To samý platí o limonádách, protože v halířích se tady hrabat nebudeme. A co když budu chtít k pití něco jinýho, přidává se ostrá Karolína. Já nechci limonádu plnou sacharidů a umělejch barviv. Tak mi řekni, co piješ a já ti to přivezu, odpovídám s úsměvem. No to jsem teda zvědavá, zabručí si děvče nevrle pro sebe. Mám sto chutí ji poslat někam, ale zachovávám klid. Bomba A teď k bombě. Ááá jéé, ozve se Renča a Hampejzem to zašumí. Nejdřív se vás musím zeptat, zahajuju, jestli souhlasíte s tím, že ji letos budeme hrát. Anóó, já su próó! začne se intenzivně hlásit Nona a všichni postupně zvedají ruku, včetně těch, co tu s námi nikdy nebyli. I nepříjemná Karolína, a nakonec i šťouravá indžinýrka Marťa. Co je to vůbec za otázku? podiví se Tomáš a demonstrativně drží ruku nad hlavou. Jasně, že ji budeme hrát. To bude určitě zase nějaká trapárna, neodpustí si Marťa jízlivou poznámku. Jen to zopakuju, skáču jí do řeči. Každej, kdo uslyší slovo BOMBA, musí okamžitě zalehnout v místě, kde se právě nachází. Jinak zaplatí pokutu. Kromě jídelny a nástupu, doplňuje Čmolda, aby také něco řekl. Ale u jídelny pouze v časech jídla, upřesňuju. Na oplátku může každej z vás jednou za den tohle slovo říct. Za každý porušení pravidel se platí pět korun. 100

101 Zahradnictví '90 A nedáme radši deset? navrhuje Čmolda. Pak se z toho každej radši vyplatí, aby nemusel padat. Já jsem proti, brání se Marek. My aufíráci máme málo peněz a určitě si nebudeme zbytečně kupovat výjimky. Kdo bude hřešit, tak si prostě připlatí, vysvětluju. Podle toho mi to pak večer nahlásíte. To nikdo nepřizná, brblá indžinýrka, která bombu evidentně nezažila v praxi. To se neboj, Marti, uklidňuje ji sám šéf. Každej si dá móóc velkej pozor na to, abys to večer nahlásila. A každej bonzák to rád připomene, potvrzuje Nona. A může se to skloňovat? vyzvídá Jana. Ano, může, potvrzuju. Platí to ve všech pádech jednotného i množného čísla. Tak ještě dáme slovo našim zdravotníkům, ukončuje Karel začínající volnou zábavu. Já bych si vzala slovo, jestli můžu, hlásí se Renča za zdravotníky a její kolega Vašek spokojeně pokyvuje, aby to řekla i za něho. V ordinaci jsem sice šéf já, upřesňuje, ale tady jsem pouhej aufírák, Renátko. Tak soudružky a soudruzi, nasazuje Renča přísný tón. Projděte si přihlášky dětí, jestli tam maj zdravotní omezení nebo léky. Jak budou přijíždět, posílejte je rovnou na ošetřovnu. Vašek je prohlídne a zkontroluje, jestli si z domova nepřivezly nějaký breberky říkáme tomu filtr. Jak tě slyším, už se začínám drbat, Renčo, znervózňuje Jana. Já taky, já taky! přidávají se další vyděšené holky a viditelně se, společně s Janou, začínají drbat. Hlavně Nona, Karolína, Angelika a Radka. Takže děvčátka, zvedá se demonstrativně Vašek, všechny za mnou na ošetřovnu pro medicínku. Na tu tvoji medicínku jsem zvědavej, napomíná Václava šéf Karel, který u něho na ošetřovně ještě nebyl narozdíl od nás. Má ještě někdo něco? ptá se Karel všech. Nikdo mi ještě nepochválil žlábek mezi LUPem a PUPem, stěžuje si hlásící se Nona. Teda kromě Nony, samozřejmě, přičemž šéf vstává ze židle a jemně se k ní naklání, aby jí dal symbolicky přes prstíky. 101

102 Petr Matějka Šak já to řékám furt, obrací se Nona vedle k Radkovi. Holky těžší to maj. Prosím tě Radku, pak jí ho pochval a potěš, říká šéf. Dávám ti to jako svazáckej úkol. Provedu, zahlásí Radek. Sice nevím, vo co gou, ale Nona ti to pak vysvětlí, viď? Co bych pro tebe neudělala, šéfiku, provokuje Nona. První zpívání Takže, pokud skutečně nikdo nic nemá, vrací se šéf k původní myšlence, tak Péťo, dej mi jednu písničku pro začátek. Nenechávám se pobízet, zháším rozkouřenou cigaretu a beru do ruky svou letitou kytaru, která tady se mnou už párkrát byla. Rohozec a marsky, jestli můžu prosit, říká šéf. Já to neprotahuju a už držím v ruce akord G dur. Na louce u lesa je chatek pár, - Jsou malý, dřevěný, kdo je tam dal? - Ať to byl, kdo to byl, patří mu dík, - Šéfuje tam sám Karel Zahradník. -- Rohozec a Marsky a kytaru vem, -- A báječnou noc tady teď rozjedem, -- Rohozec a Marsky, co víc můžeš chtít, -- Budem kouřit a zpívat a totálně pít. Těch slok odzpíváme asi šest, včetně té nejpopulárnější, jak Petr položil na lednici mlíko. Při hraní zjišťuju, že ta zábava není tak spontánní, jak tomu bylo dřív. Mám pocit, že tu zábavu nějak moc tlačím dopředu, ve snaze pobavit za každou cenu, a je to takové umělé. Asi si příliš moc přeju návrat staré srandy, ale zřejmě se nic nedá opakovat. Tábor je holt živý organismus, žijící vlastním životem, a jedinec k tomu může jenom přispět, ale ne ho určovat však ono se to nějak rozjede. Dám teď jeden Holubí dům, pak Severní vítr, Nádraží a uvidíme. To jsem tady sám, kdo bude hrát na kytaru? Loni jsem tu měl Karlu a Drahu, ale s kým budu zpívat letos? Určitě pomůže Radek a Jana oba maj sebou přece sladký dřevo. A třeba se chytne někdo z těch nových. 102

103 Zahradnictví '90 Péťo, mám přání, přeruší mé myšlenky Nona. Chtěla bych zahrát od Brontíků Ptáčata. Jasně, vřele souhlasím a hned jedu: Na kolejích stála, za uchem květ, vlasy trávou zavázaný Skliečka Několik holek se mnou trochu zpívá a já dostávám nápad, jak to oživit. Šéf má na nose nové brýle a dělá důležitého. Vzpomínám si, jak jsme na koleji zpívali upravenou písničku Skliečka od Modusu, že bych ji pak dal. Nejsem si však jist, jestli se mu taková ptákovina bude zamlouvat aby se třeba neurazil. A teď jednu pro tebe, šéfe, podívám se Karlovi do očí, abych získal jeho pozornost, přičemž mu drze postrčím brýle ke kořeni nosu, až mírně ucukne. Než ovšem stihne cokoliv říct, svižně nastupuju: Rozbijem ti skliééčkáá, skliéčka motykou, - Zabijem ťa a budě mi fajn, - Celý svet nám niekam unikol, - Tak drž držku, už nič něhovor. Překvapeně sleduju Karla, který se navzdory mým obavám smíchy sune pod stůl, kde propukne v hysterický řáchot, až bronchitický kašel. Ty bejku, já zabijem těba! zakřičí zpod stolu, kde zůstává ve strnulé křeči smíchu a nemůže se zvednout. Všechno v pořádku, šéfe? naklání se pod stůl zdravotnice Renča. Nepotřebuješ první pomoc? Na všechno jsme připraveni, vráží do dveří Hampejzu doktor Vašek a sklání se k šéfovi pod stůl, aby mu k ústům přiložil malou placatou lahvičku s čirou voňavou tekutinou. Ten se s chutí napije, ještě napůl pod stolem a zase se začne smát, přičemž ze sebe stačí vykuckat další prosbu: Jen pokračujte! Doktor tedy pokračuje v léčbě a já v písni: Práve som sa zjebal zo schodou, - Něbolo to ozaj náhodou, - Zožratý ak prasa, zajtra buděm zasa, - Práve som sa zjebal zo schodou. A zase refrén: Rozbijem ti skliééčkáá 103

104 Petr Matějka Nakonec přidávám ještě druhou sloku a s radostí sleduju Karla, jak se svíjí smíchy, kucká, ubrouskem si utírá oči a chvílemi se schovává pod stolem. Pochopil jsem, že tahle písnička bude možná letošním hitem no sláva! Hned se trochu lépe dýchá a člověk si může dovolit starší hitovky, jako třeba Vekslácký blues, Markytánku a troufnu si i na Marcel-hudba. Piva střídají jedno druhé, lednička se pomalu vyprazdňuje a začínají se zvedat první odpadlíci. Když je na hodinkách asi půl jedné, zvedá se i šéf a důrazně připomíná, že nás čeká perný zítřek. Já nikoho nevyhazuju, pronáší šéf svou typickou větu. Ale běda, jak někdo bude zejtra padat na hubu. To bude mít pak co dělat se mnou! A co sa mu stane, šéfe? ptá se jakoby nechápavě Nona. Ptáš se mě, co se stane? vykulí šéf na Nonu oči. Rozbiju mu skliečka! To se stane! Tahle chvilka poté, co většina lidí opustí Hampejz, se dá využít všelijak. Buďto se dá pařit se zbytkem, podle toho, kdo tam zbyde, nebo se dá individuálně věnovat nějaké vedoucí či praktikantce. Šéf ty naše aufíračky ani neposlal do kanafasu, což myslím, že jenom zapomněl. Možná ale prověřuje zástupce Čmoldu, a možná prostě jenom trochu stárne. Tak se tu všichni mějte a dobrou, vstává z pohovky unavená Jana. No počkej, kam jdeš? vystartuju za ní z Hampejzu. Slyšel jsi, odpovídá suše. Jdu spát. Tak dobrou noc, reaguju nejistě a zvažuju, jestli jí mám nabídnout doprovod do chatky. Doprovázet mě nemusíš, díky, sebrala mi myšlenku a já se aspoň můžu s klidným svědomím vrátit. Při návratu do Hampejzu zjišťuju, že skoro všechny holky zmizely a zůstal tu jen Péťa Jiránek, Radek a Tomáš. Máme něco v udírně? ptám se a sahám do lednice pro pivo. Samozřejmě, zvedá se Petr opatrně z gauče a jde se podívat. Po chvilce se s dupotem vrací. Tady máš krásnej kousek teplý krkovičky, pokládá na zamaštěný tác pár kousků neuvěřitelně voňavého masíčka, po kterém se v několika vteřinách jen zapráší. Při pohledu do ledničky je mi jasné, že dvě basy na den stačit nebudou, protože už načínáme třetí. V Chlastenbuchu evidentně chybí několik čárek však já si na ty hříšníky zejtra posvítím. Nevíte, kdo tady hodně chastal a nedělal si čárky? ptám se zbytku osazenstva, ale Radek mě nečekaně uzemňuje: Jesli to nebudeš ty, Matěji. 104

105 Zahradnictví '90 VI. Začínáme Probuzení po první noci není ještě to pravé táborové, protože někteří stále nejsou plně zabydlení a dětské ubytovací prostory jsou zatím prázdné. Na dnešek byl stanoven budíček v 7:30, ale někteří si přivstali, aby odjeli do Jičína, odkud jeli s jičínskými táborníky na Vranov, a pak ve Znojmě nabrali naše malé Moraváky. Čas budíčku byl avizován drsným kohoutím kokrháním z amplionů, následovaným šéfovou spartakiádní muzikou. Pro někoho to zřejmě nic moc neznamená, obzvlášť nováčci se trousí na snídani až někdy kolem deváté hodiny. Ranní pivko Já jsem to zvládl jen chvilku po půl osmé a mé první kroky míří do Hampejzu. Z mé chatky je to asi jen pět metrů, dokonce mírně z kopečka, takže jako sporťák budu zřejmě začínat svůj den tady. Co je tohle za bordel? zakřičím na prázdnej Hampejz, kde je po včerejší poradě jak po výbuchu. V tu chvíli si uvědomuju, že úklid zajišťuje vedoucí dne, který včera nebyl a dneska ho má Čmolda. Otvírám lednici a vytahuju jednu z posledních orosených pivních lahví nejlepší zubní pastu. To jsme s tím včera zatočili, co? vchází dovnitř Radek. Čau, odpovídám a hned piju. Není nad dobrou snídani. Já jsem byl na snídani v jídelně, ale neměl jsem to dělat, stěžuje si. Je mi hůř než předtím. Tak si pojď jedno otevřít, ať se po včerejšku trochu spravíš. Dobrej nápad. Konečně vím, co mě sem tak táhlo. Jen si to užij, říkám škodolibě. Za chvilku tady máme autobus s prvníma dětma. Dyť já vím, pousměje se Radek nejistě, s čitelnou příchutí nervozity. Co s nima mám dělat? 105

106 Petr Matějka Děti v kočáře Hele, už jsou tady! přerušuju teoretickou debatu. Bůh s náma a zlý pryč, pronáší Radek a zbytek piva dává na ex. Do tábora vjíždí autobus ČSAD Hradec Králové a obtáčí Hampejz. Uvnitř skotačí asi třicet kluků a holek v teplákových soupravách a kšiltovkách. Před autobusem běží zástupce Čmolda a ukazuje řidiči, kde má přesně zastavit. Jen ten praporek v ruce mu chybí. Všichni vedoucí sem! křičí okolo sebe. Nikoho nechci vidět na chatkách nebo v Hampejzu! K autobusu se trousí ostatní vedoucí a pomáhají dětem i jejich kufrům ven z autobusu. Kufry dávej sem na stranu, instruuje Čmolda Marcela, který se mu omylem připletl do cesty. Mám něco dělat, šéfe? ptá se mě zezadu přišedší Marek. Neprudit! říkám ze srandy, ale je v tom skrytá rebelie proti Čmoldovi, kterou ovšem Marek okamžitě pochopí a jde mi rozdělat předposlední pivo z lednice. Sice jedu za chvilku pro další, ale jedno mi už neuškodí, říkám si napůl pro sebe. Policajti nikdy nedávaj dejchat v pondělí dopoledne, souhlasí Radek. To bys musel bejt úplně na plech. Snad má pravdu takhle budu jezdit asi častějc. U hloučku dětí se překřikují jednotliví vedoucí, jak čtou seznamy svých oddílů a rovnají si děti na stranu. Už je tam i Radek a vyzobává si svoje páťáky a šešťáky. Kdo to je? přikryje mi oči zezadu Jana. Dobré ráno, Motýlku, odpovídám a zachvěje se mi srdce. To nemá cenu, musíš chvilku jako hádat. Ale když já tě poznám po dechu, po doteku, po vůni. To máš velký štěstí, říká Jana, když se k ní otočím. Jenom jsem tě zkoušela. Musím přiznat, že je mi to strašně milé, když se mě hned po ránu dotkne tenhle krásný anděl a ještě k tomu se mnou laškuje. Pro takové chvilky to stojí za to žít. Jdu si vybrat nějaký dětí, víš? říká se svěžím smíchem a než se stačím rozkoukat, vybírá si podle seznamu asi pět bezprizorních kluků a 106

107 Zahradnictví '90 holek kolem jedenácti let. Živě s nimi o něčem diskutuje, vysvětluje a odchází dolů k chatičkám. Mám dojem, že odteď nám na společné chvilky zbyde už jen minimum času. To víš, takhle je to s ženskejma vždycky, přistoupí ke mně Čmolda a vezme mě soucitně kolem krku. Nejdřív jsou furt kolem tebe a pak se ztratěj, jakobys neexistoval. Asi mluví z vlastní zkušenosti. Před pár lety se tu seznámil se svou Bohunkou, která byla taky z Jičína a dělala v Hradci peďák. Podle toho, jak se tady zkouší realizovat, ho odhaduju doma na pěknýho podpantofláka. Takhle bych já skončit nikdy nechtěl. Jdu se projít na terasu a sleduju, jak tábor ožívá, a jak se to začíná hemžit dětma. Ta největší posila však dorazí z Moravy až navečer. I tak je to hned veselejší, i když mně je spíš smutno. Jsem vlastně taky takovej bezprizor, jako třeba ten náš pendl. Vždyť ani já nemám svůj oddíl, k nikomu nepatřím to už je úděl vedení. Děti na káře Na volejbalovém hřišti úřaduje několik vedoucích, kde probíhá nějaká neidentifikovatelná hra Král do boje táh, která svou brutalitou připomíná spíše snahu o snížení nadměrného počtu táborníků. Závora u brány je zatím trvale nahoře, protože v hlídací budce ještě nesedí žádná hlídka, čímž mají přijíždějící vozidla volný průjezd. Občas tudy projede nějaké auto se zásobováním, ale hlavně očekáváme další várku dětí. Občas se tam pro jistotu mrknu, aby mi ten okamžik neutekl. Můj další pohled mi najednou skýtá naprosto nevšední scénu: Do tábora vjíždí dvoukolák, tlačený starší babičkou, na jehož korbě jsou dva kufry a dvě děti. Kluk a holka kolem deseti let. Jsme tady správně na tom pionýrském táboře? volá ustaraná babička, zastavujíc s károu před Hampejzem. Rozhlíží se kolem, kdo se jí bude věnovat: Přivezla jsem vám tady dvě děti ze Železnice. Z Hampejzu vylézá ohromený Karel a seriózním tónem potvrzuje, že jsou tady naprosto správně, a že na tyto děti již čekáme. Umím si však živě představit, že se někde uvnitř může potrhat smíchy. Naštěstí se v té chvíli ozve typické lupnutí v amplionu, odkud zachrastí Čmoldův velitelský pokyn: Všichni vedoucí do Hampejzu! Opakuji: Všichni do Hampejzu! Babička se s dětmi rychle loučí, sundává jim z kárky 107

108 Petr Matějka kufry a šéfovi předává potřebné dokumenty. Za pár vteřin se od klubovny, kde je táborový rozhlas, vynoří sám Čmolda a míří k nám. Takže jsme všichni? ptá se. Kde jsou zase Jiránkovi? Jeli pro děti do Znojma, Láďo, připomínám. Ano, samozřejmě, přikyvuje. Vždyť já vím. Sodovka vs. sifon Hoď po mě jedno pivko, ozývá se z gauče Tomášův hlas. Už tady žádný není, hlásí škodolibě Petr Kovář. Aha, beru si slovo. Takže já to teď každýmu sečtu a hned mi přinesete peníze, jinak nemám za co kupovat. Další svoje prachy do toho vrážet nehodlám. Moment, hned jsem zpátky, zvedají se líně z pohovek skoro všichni vedoucí. Nevadí ti to, doufám, Čmoldo? ptám se, ale odpověď nečekám. Vadí mi, že po mně chceš prachy, směje se a vytahuje z kapsy zmačkanou dvacku. Za pár minut přibíhají všichni platící a hlavně žíznící konzumenti lahodného moku i limonády. Mně kup, prosím tě, několik sodovek, říká Karolína. 108

109 Zahradnictví '90 Ale tož sodovka je v lednici, brání mě Nona. V lednici je hnusná limonáda plná sacharidů a umělejch barviv, vysvětluje Karolína. Já chci neslazenou vodu s bublinkama, chápeš? Už je to tady, směje se Tomáš. Rozdíl mezi Čechou a Moravou. Moravsky sodovka je asi naše limonáda, odhaduje Jana. A co řeknu na Moravě, když budu chtít normální českou sodovku? ptá se Nony. Tož českou sodovku asi na Moravě nemajou, ale ty asi myslíš sifon, kurňa, směje se Nona. Tak mi prostě přivez deset sodovek, dává mi Karolína peníze. Pro Nonu sifon. U nás se toto hlavně prodává v ZONkách, ale vy Češi zase nevíte, co to je, brání se Nona, která už tak trochu poštuchuje Karolínu. Ale pro mňa normálně Rohozec, Matěju. A kasírujeme! A platíme! volám na všechny. Tomáš šestnáct, Radek dvacet, Ivanka devět, ať to sviští. Tak jestli jsme tady už všichni, bere si slovo Láďa. Chybí Jiránkovi! provokuje indžinýrka. A není tu Zoban, přidává se Nona. Všichni shromáždíte svoje děti v jídelně, pokračuje Čmolda. Chci je tady oficiálně uvítat a říct jim pár slov za vedení tábora. Já mám zatím jenom čtyři, hlásí se fotbalistka Renča. To já jich mám už pět, hlásí se Jana Harrachov. Právě Ti do smíšenýho oddílu přijely dvě děti na káře, směje se Karel. Tak si je tady můžeš převzít a hned jich máš sedm. Raději opouštím Hampejz, nakládám prázdné basy a Láďův proslov k dětem si nechávám ujít. Jede se mnou Marek, tak nám cesta pěkně ubíhá. V hospodě přibírám ještě tyčinky, brambůrky a slané sušenky, ať je na večer něco k zakousnutí. A deset sodovek ty po třech korunách neprodám, takže pro sodovku vymyslím nějakou značku do Chlastenbuchu. Kuchyňský holky Při návratu z nákupu vidím, jak za jídelnou sedí ty dvě holky z kuchyně, které nám ještě nebyly představeny to se musí napravit. Ahoj holky, neruším? Já jsem sporťák Matěj. 109

110 Petr Matějka Monika, říká mi ta vyšší, která vypadá na zakřiknutou květinku. Čau, já jsem Stáňa, říká ta menší s mírně proříznutou pusou. Jsou to příjemný holky, ale je vidět, že mají hodně práce, kterou chtějí zvládnout do příjezdu Znojemáků. To tady připravujete večeři pro 200 dětí? ptám se. Jasně, dneska žádnej oběd nebude. Děti maj na cestu balíčky. Jé, čau Péťo, vylézá z kuchyně menší tlustá tmavší holka, které může být tak dvanáct nebo třináct let. To je moje Helča, vylézá z kuchyně kuchařka Božka a představuje svou dceru. Já jsem Helena, podává mi ruku, abych ji asi políbil. Já jí s ní však symbolicky potřesu, až se trochu urazí. Ahoj, já jsem tady taky, rozhrne matku s dcerou Káča, na kterou jsem myslel už včera. Cítím, že bych se jí měl radši vyhýbat, nebo se stane neštěstí. Zdá se mi to, nebo je opravdu taková podbízivá? Ale my se známe už od včerejška, né? bráním se jejímu dotyku. Anis tam moc nemluvila. Copak? překvapuje nás zezadu neočekávaná, ale podvědomě chtěná Jana. Škrábeš tady brambory? Ani snad né, odpovídám s úsměvem a určitou úlevou. Dokonce pocítím chvilkové blaho, že se o mě Jana zajímá a vlastně i trochu chrání. Dámy, těšilo mě, odpovídám a loučím se se všemi kuchařkami a kuchtičkami. Doufám, že jsem na ně nebyl moc příkrý, abych pak neměl v kuchyni problémy. Ta Monika má docela pěkný nohy, to se musí nechat. Ale tahle svůdná Káča je časovaná bomba, to je mi jasný. Všechny racionální důvody mi říkají, že pro mě neexistuje. Ona je vdaná, já jsem zadaný, ona je divná, já jsem ještě divnější prostě to fakt nejde! Ale co když. né, nebudu na ni už myslet. Blíží se večeře, tábor je naplněn ani ne z poloviny a my čekáme příjezd tří autobusů od Znojma. V Hampejzu sedí Karel s Václavem a ukrajují si uzené. Ahoj pánové, vrazím dovnitř, ale jim to evidentně nevadí. Chvilku za mnou přichází Marcel, ale Karel ho okamžitě vrací zpátky k dětem. Dokonce stejně nakládá i s děvčaty, což se moc nelíbí Vaškovi. Ten má to ženské pokolení neskrývaně rád. Já vím, Vašku, okřikuje ho šéf. Ty bys je zase zavlek na ošetřovnu a už by se zpátky k dětem nedostaly. Tady seš na táboře to máš jako bys chlastal v ordinaci. 110

111 Zahradnictví '90 Ale Karlíčku, zamračí se Vašek. To není chlast, to je lék. Víš, co ty švestičky chytly na stromě sluníčka? Vím, oponuje Karel stroze. A právě proto zůstaneš tady a holky si půjdou po svejch. Večeře Od kuchyně se mezitím do Hampejzu dokolíbala načuřená Božka. A kdy jako chcete mít tu večeři? Řeklo se v šest, pokud vím! Ale ještě tu nemáme děti, jak vidíš, brání se šéf. No právě, že nevidím, odsekává. Péťo, skoč za Čmoldou, ať se jdou najíst ty děti, co už jsou tady, prosí Karel. Další tam naženeme, až přijedou. Ale běda, jestli někdo půjde dvakrát, vyhrožuje Božka. Mám to přesně vypočítaný a každýho podvodníka chytnu za flígr. Neboj se, Boženko ujišťuju ji. A co vlastně máme k večeři? Buřtguláš s bramborem, volá Božka při odchodu do kuchyně. Můžeš si to přečíst v hale na nástěnce. S tou to nebude lehký, to vám říkám, povzdychne si Karel. S těmahle babama si ještě užijeme. Tady trochu spoléhám na Naďu, protože Naďa je naše. Čmoldo, máme nahnat všechny přítomný děti do jídelny, dostihuju ho na terase. Kdo to řek? ptá se překvapeně. Karel. Šéf? Aha! Všichni na večéříí! začne kolem sebe mávat rukama, aby ho viděli hlavně vedoucí. Bohužel ho vidí převážně děti, které se živelně valí k jídelně, zaplňují terasu, vestibul a jídelnu, kde se staví do dlouhé 80hlavé fronty. Nikdo to neorganizuje a nastává typická táborová cochcárna ještěže to nevidí šéf. Paradoxně to celkem odsejpá, holky z kuchyně se činí a nandávají dětem docela velké porce bramborového guláše. Děti si sedají, kam chtějí a dlabou, až se jim dělají boule za ušima. Je vidět, že balíčky, které dostaly na cestu, je moc nezasytily. Talíře vylízávají do sucha. Prosím, přidat, začne se tvořit malá fronta otesánků, ale Božka je posílá pryč, protože tu ještě nebyly děti z Moravy. Prej už jsou tu další autobusy, soudruhu, překvapí mě malý špunt, který právě přiběhl zvenčí. Řekl mi soudruhu? Vlastně ano, chci tady přece 111

112 Petr Matějka to retro, tak se ani nebráním, i když mě ten chlapec takhle oslovil nevědomky, ze setrvačnosti. Kolem Hampejzu se opravdu omotávají tři další autobusy, plné malých kobylek a všude to tu smrdí zplodinami jako na autobusáku. Tož zme už tady, křičí špunti jeden přes druhého. Čmolda letí tryskem k nim, aby se ujal organizace. Zmačkaná Renča vylézá z autobusu a hned se ptá Čmoldy, jestli proběhl ten filtr. On je otázkou zaskočen a snaží se zamaskovat, že jsme na to všichni zapomněli. Rozhodli jsme se, že počkáme, až tu budou všichni, blafuje. Z organizačních důvodů. Renča mu to naštěstí věří a hned navrhuje, abychom to spláchli hned po večeři, než se breberky zabydlí i v čistých hlavičkách. To by šlo, souhlasí Čmolda. Teď je naženeme do jídelny, protože se tam udělalo akorát volno. Nejdřív si je snad rozebereme do oddílů, ne? vkládá se do toho Radka, která tu taky není poprvé a umí si představit, jaké by bylo, kdybychom tu neřízenou cochcárnu v jídelně opakovali s daleko větším počtem dětí. To je jasný, Radko, říká Čmolda a nařizuje vedoucím, aby si své děti zařadili do oddílů podle seznamů, a pak s nimi můžou do jídelny. Před Hampejzem se mezitím vytvořil takový mumraj a chaos, že trvalo skoro půl hodiny, než byly všechny děti odškrtnuty a rozebrány, aby mohly autobusy v klidu odjet. Tak a teď už je všechno na nás, říká spokojený šéf a vydává se pomalu s ostatními do jídelny. Nic nebude V tom vidím, jak se ke mně blíží Jana. Docela se mi po ní začalo stýskat, vždyť jsme na sebe skoro vůbec neměli čas. Mohli bychom spolu na chviličku zmizet do chatky nebo se jít projít do lesa. Matěji, půjčíš nám míč na volejbal? přeruší mé myšlenky. Chtěla bych si s oddílem něco zahrát. No jasně, pojď, vedu Janu ke sportovnímu skladu v chatce č. 1. Pojď dál, tady spolu budeme úplně sami. To tomu říkáš? Co tomu mám říkat? dej mi ten míč a možná taky línej tenis, jestli si můžu vymejšlet. 112

113 Zahradnictví '90 Chceš, abych zamknul? loudím. Můžeme si udělat hezkou chvilku, co říkáš? Ty ses asi zbláznil, viď? zaťuká si na čelo. Venku na mě čeká patnáct dětí a já si budu dělat pěknou chvilku? Jasně, že né, couvám a taktizuju. To byl jenom takovej fór. Jestli to byl fór, tak promiň, trochu Jana couvá. Já už myslela, že to myslíš vážně. Ale teď už mě pusť ven. Osiřel jsem v jedničce. V perfektním šmajchl-kabinetu, který je naprosto ideální pro intimní chvilky, přesto jsem tu sám. Mám sto chutí se tu zamknout, do sytosti se vyřvat a na všechno vykašlat. Tenhle tábor nevidím dobře. Mám tu sice holku, ale stejně nebudeme spolu, protože ona bude pořád u dětí. Ještěže jsou také noci doufám, že budou krásné a vášnivé. Nevadí, že bydlím spolu s Markem; to se nějak udělá. Když tak bych ho mohl poslat spát na jedničku a Janu si pozvat na dvojku. Nebo obráceně. Už se těším na večer. Filtr Tahle chvilka před večerkou je pro sporťáka volná a na rozdíl od oddílových vedoucích si svůj čas může zorganizovat dle svého uvážení. Vím, že můžu zůstat na chatce, ale lepší je neustále pozorovat cvrkot, abych věděl, co je v táboře nového. Obejdu si tábor. Oproti včerejšku a dnešnímu ráno je to pěkně zaplněné dětmi a tábor začíná opravdu dýchat. Před ošetřovnou se vytváří menší fronta dětí a jejich vedoucích, kteří se dozví drsný ortel zdravotníků. Mě kontrolovat nemusíte, křičí jedna puberťačka, která evidentně nechce podstoupit urážlivou proceduru, kdy se jí bude někdo hrabat v hlavě a hledat cizopasníky. Musíš, holčičko, říká mírně ostře Renča a většina dětí by s ní již nediskutovala. Ale já prostě vím, že vši nemám! začne křičet budoucí modelka. Tak pojď jako první, když sis o to řekla, panenko, uzemňuje ji Václav, na kterého si ješitná nezletilost netroufá. Už dost na tom, že ji nazval panenkou, ještě aby se u ní našly vši. Asi by tomu stejně nevěřila a hádala by se dál. Je to v pořádku, další, zní verdikt doktora, který tuto proceduru při svém povolání asi běžně neprovádí. 113

114 Petr Matějka Sem to říkala, děcka, cha! odchází s grácií, ale také viditelnou úlevou malá primadona. Holky, nemáte pocit, že se musíte pořád drbat? říká její oddílová vedoucí Katka a demonstrativně se drbe ve vlasech. Já to mám taky, směje se Radka, jejíž oddíl stojí hned za nimi. Jana souhlasí: Já se drbu vždycky, když je filtr. Ale co když to opravdu mám? znejistí Katka. Nemohla jsem to od někoho dostat? Třeba v jídelně nebo Hampejzu? Mohla, hlavně v tom Hampejzu, směje se Renča a zručně prohrabuje vlasy dalších děvčat. Další! Hele, jestli mi tam něco najdeš, já se snad zblázním, kňučí Katka. Musím se taky nechat prohlídnout? Teď už ano, zvedá prst doktor, protože čuje nějakou srandu. Musíš ale za mnou na ošetřovnu. Katka se podívá do země, aby sebrala odvahu, ale pak beze slova zahučí ve dveřích bloku»a«. Po dvou minutách vychází ven a je celá vyměněná. Veselá, uvolněná, a hlavně prověřená. Jsem čistá, křičí na celé kolo. Je to negativní! Sice tam bylo nějaké podezření, vysvětluje doktor Václav, ale vypálili jsme to. Kecá, brání se Katka. Prostě jsem dostala medicínu. Do první nohy, a hned do druhý nohy, a hned do třetí nohy! doplňuje Renča. Jak to víš? diví se Katka. Taky jsem byla na prohlídce, svítí Renče oči. Nesmíme podceňovat prevenci, děvčátka! volá doktor z ošetřovny a ukazuje prstem na Janu, aby ho také navštívila. U nejstarších oddílů děvčat i kluků se žádné vši nenašly, což je pro všechny velká úleva. Horší to asi bude u těch menších, ale já se jdu raději připravit na táborový nástup. První nástup Je to už takový kolorit, že se hned první večer nacvičuje nástup tábora. Dneska to vypadalo, že ho ani nestihneme, protože znojemské děti přijely až po šesté hodině, ale nakonec se to od půl osmé stihne, pokud všechny děti 114

115 Zahradnictví '90 projdou filtrem a nebude zjištěno velké zamoření našich hlaviček. Už před půlou se na hřišti hromadí děti, které si tam různě překážejí, protože se tam odehrává několik her najednou. Počínaje dětským mečováním, přes gumu, slepou bábu, schovávanou, až po cukr-káva-limonáda, čaj-rum-bum, bábo čum. Dříve jsem na nástupech stával jak oddílák vzadu za dětmi, teď stojím vepředu, společně s vedením. To je chvíle, kdy se cítím jako součást tábora, přestože jsem bez oddílu. V rámci vedení se řadíme na delší straně hřiště s jídelnou za zády, zbylé tři strany obsazují děti se svými vedoucími, pěkně od Renčiny klučičí jedničky až po Radčinu nejstarší dívčí dvanáctku a Janinu smíšenou třináctku. Po pravici mám zdravotníky Vaška s Renčou, Petra Jiránka a aufíráka Marka, který se letos poprvé dostal do čtrnáctého oddílu. Možná taky proto bych ho měl povýšit na nadaufíráka. Zezadu už přibíhají Čmolda se šéfem, kteří ještě o něčem diskutují. Kluci a holčičky, zahajuje šéf své obvyklé přivítání a vystupuje z naší řady o krok dopředu, blíž k dětem, které se naprosto ztišují. Srdečně vás všechny vítám tady v Českém ráji, na táboře Cidlina. Doufám, že tady spolu zažijeme spoustu krásných chvil, že tu potkáte spousty nových kamarádů a kamarádek, a že na náš tábor budeme ještě dlouho vzpomínat. Zprava nelze přeslechnout doktorovo ostré a podrážděné sykání, když opakovaně slyší své jméno, které nám včera zakázal používat. Šéf na to v tom hezkém rozpoložení před dětmi asi zapomněl. Asi nejsem sám, kdo pociťuje magické chvění po celém těle, když si šéf bere slovo na prvním nástupu. Prohlížím si jednotlivé oddíly a vlastně šéfa ani neposlouchám, protože jeho uvítací projevy dobře znám. Pochválí děti, jak pěkně nastoupily, trochu je přerovná, vysvětlí jim, jak se chovat při snímání vlajky a vyzve je, aby si zvolily předsedu oddílu a svého zástupce do táborové rady. Letos tady nevidím nikoho v pionýrském kroji, což je naprostá novinka. Už nikdy neuslyšíme pionýrský pokřik: K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven! S odpovědí Vždy připraven! Všechno bude ryze apolitické, žádné pionýrské symboly, žádné plameny a cesty, žádné kroje, žádné zdravení s rukou na čele. Jenom aby se s tím rušením všeho pionýrského nezrušily i zásady slušného chování, láska k přírodě a nezmizela úcta jednoho k druhému. čímž předávám slovo našemu sporťákovi, ozve se z šéfových úst, čímž mě vytrvává z úvah. Ani nevím, o čem teď vlastně mluvil. O čem je řeč? šeptám vedle stojícímu Markovi, abych se úplně neztrapnil. 115

116 Petr Matějka Řekni, co nás čeká, radí Marek. Něco na úvod. Vážení přátelé, ano! uvedu se trochu žertovně, čímž sklízím z některých částí polohlasitý smích. Připravte se na bojové hry, orientační závody a sportovní turnaje. Co stezka odvahy? zazní někde zepředu od Marcelova pátého oddílu. Bude nějaká? Bude! A nejen stezka odvahy, ale taky fotbalovej srandamač, a ještě jsem zapomněl na táborovou olympiádu, říkám hlasitým a úsečným sporťáckým, možná až vojenským hlasem. A diskotéka? ozývá se zprava, někde od nejstarších děvčat. Bude stejně boží jako loni? Pokud bude zájem, může bejt i diskotéka, říkám schválně, abych si vynutil nějakou hlasitější reakci. Anóó, prosíím! My chceme diskotéku! ozývá se ze všech stran, dokonce i od nejmenších oddílů po mé levici. A bude už dneska? Nechte se překvapit, volím neutrální odpověď, čímž způsobím jemné zklamané hučení. Víc jim stejně říct nemůžu, protože rozpis jednotlivých společných akcí ještě neznám. Čeká nás také karneval a celodenní výlety, bere si slovo Karel. Například do Prachovských skal. A taky budete s oddílem chodit na výlety do Železnice, do Jičína a po okolí, doplňuje Čmolda. No jo! Furt jen chodit, zamumlá někdo v davu. To už sem zažil. Tohle pochodování v minulosti vadilo nejen některým línějším dětem, ale i vedoucím. Předloni napsal vedoucí 9. oddílu Dan příspěvek do kroniky, kde první čtyři dny tábora nazval zlým pěchoturistickým snem. Na druhou stranu jsou pak na tyhle celodenní výlety ty nejhezčí vzpomínky. Některé děti se už vzadu hodně ošívají, tak se šéf rozhoduje, že to urychlí: Zítra si nacvičíme hlášení oddílů a snímání státní vlajky. Službu bude mít 12. oddíl, vedoucí dne bude Radka, takže její oddíl pozítří dopoledne přebírá tady soudruh pendl. Nevím, jak s tím soudruhem, bere si slovo uzenář, ale jinak jsem to já a pro všechny jsem Petr. Najdete ho u udírny, řekne polohlasem Marťa, která stojí za svými děvčaty z 10. oddílu. 116

117 Zahradnictví '90 Tábore pozor! bere si zpět slovo hlavní vedoucí. Všichni se zklidňují a opravdu se většinou postaví do pozoru, načež to šéf ukončuje: Tábore, rozchod! Proč dával pozor, když pak byl hned rozchod? ptá se Katka. To je vidět, žes nebyla na vojně, směje se Tomáš. Velká masa lidí se dává do pohybu a děti se neřízeně rozutíkávají po celém táboře. Začíná předvečerková cochcárna. Pro mě je to impuls k návštěvě Hampejzu a kontrole kvality našeho oblíbeného oroseného. Před večerkou Chybí tady HoluP, prohlašuje v Hampejzu Renča, která právě přiběhla z marodky s hrnkem kafe. Tak kafíčko, kafíčko? šťourám do ní, aniž bych to nějak myslel. Tys chtěl taky? ptá se Renča. To by nebyl problém, stačí říct. Já nejsem moc kafovej, přiznávám. Ale někdy se na tvoje kafčo zastavím na ošetřovně. Tak jo, hlavně tam nechoď s nějakou nemocí, zvedá Renča varovný ukazováček. Já ti udělám kafíčko a Vašek ti ho po doktorsku vylepší. Přátelé, nasune se do Hampejzu doktor, který zřejmě zachytil poslední slova našeho rozhovoru. Víte, podle čeho se pozná alkoholik? Asi podle toho, že si rád smočí čuníka, ne? hádá Renča. Nikolivěk, Renátko, odporuje Vašek. Alkoholik je člověk, který pije více, než jeho lékař: Tak se neflákej, Vašku, reaguje přicházející Karel. Koukej se pořádně napít, ať mě nemáš na svědomí, přičemž mu hned podává jedno pivo z lednice. Nemusíš mít obavy, oponuje doktor a hned si ho otvírá. Medikamentů se to netýká, zvlášť těch předepsaných lékařem. Tos mě teda uklidnil. Tohle je doufám taky na předpis, zvedá šéf nad hlavu zelenou Rohozce flašku a s viditelnou úlevou zjišťuje, kolik je hodin. Pomalu abych šel pustit Ovečku. Za deset devět, šéfe, hlásím pohotově. To je tak akorát, reaguje rázně šéf, položí rozpitou láhev na svůj pracovní stůl a zháší cigaretu. Tak jdeme na to, přičemž se ve dveřích sráží s Čmoldou, který zřejmě přišel něco zahlásit. Kam tak vystřelil? ptá se. 117

118 Petr Matějka To víš, příroda, žertuje doktor a ukazuje na šéfovo načaté pivo. Jsou chvíle, kdy se člověk neubrání. Šel pustit večerku, uvádí to Renča na pravou míru. Do Hampejzu přibíhá Marek a ještě udýchaný se ptá: Bude v devět porada? Porada samozřejmě bude, ale až děti usnou, opravuju. Takže to odhaduju na půl desátou, ale nikam už neutíkej. Kdes prosím tě byl, že máš jazyk na vestě? Byl jsem si proběhnout trať pro orienťák. Ještě nezávodíme, Marku, kroutím hlavou. Co tě to napadlo? Abysme byli připravený, šéfe, vysvětluje Marek nechápavě. Člověk nikdy neví, co se tu za ten rok změnilo. Zdá se mi, že tady budu jako sporťák trochu nadbytečnej, pokud si toho Marka neusměrním. On to sice myslí dobře, ale některý věci by přehánět nemuset. No, to seš hodnej, ukazuju striktně na válendu. Ale teď už si běž sednout. Ještě si odskočím do jedničky vrátit stopky, křikne Marek, když už je jednou nohou venku. Mávám nad ním rukou, když si pomyslím, že si přitom ještě měřil čas. Dá si někdo uzený? strká do Hampejzu hlavu Petr, který nás celou dobu poslouchal od udírny. Dáte si, né? Jasně, že si dáme, ukazuju mu rukou, ať to valí pod tlakem. Hoď nám sem něco pro chuť. Z dálky se už neukázněným táborem rozléhá Bláznova ukolébavka, která na některé děti působí tak, že teprve vybíhají z chatek do umývárny a na toalety. Jak znám šéfa, tak tohle se neobejde bez připomínek směrem k oddílovým vedoucím. Možná, že si to odnese i Čmolda, pokud bude sedět na zadku v Hampejzu. Neměl bys to jít trochu srovnat, Láďo? pobízím ho, aby se probral a čapnul šanci na šéfovu pochvalu. Koukej na tu cochcárnu. Hergot, to musím u všeho bejt? na oko nadává, ale jinak aktivně vystřeluje ven, kde ho venku slyším na někoho křičet, ať zapadne do chatičky, ať kouká mazat, ať zrychlí tempo a ať si ho nepřeje. To asi dostane kladnej bod do Hujerrdiagramu, pokud letos šéf nějakej zavede. 118

119 Zahradnictví '90 Po večerce Děcka, já su úplně rozvrkočená, vráží do Hampejzu Nona a bere si z lednice limonádu. Už jsem to málem nevydržela a nejradši bych tu drezúru přenechala aufíračce. Bohužel to budeš muset zvládat sama, když žádnou nemáš, komentuje šéf, který právě přišel z terénu a u svého pracovního stolu zažehnul marsku. Však ty si poradíš. Hampejz se postupně zaplňuje a všichni příchozí si na pohovky sedají beze slova a většinou tupě zírají před sebe. Někteří si nechávají poslat občerstvení z lednice, ale někdo ani to ne a třeba si jen zapaluje cigárko. Tak vidím, že vás ten dnešek nějak zmoh, směje se Čmolda. Pozóór! ozývá se Moničin hlas zvenčí a je jasné, že něco nese. Tady vám Božena posílá guláš od večeře. Na stůl uprostřed Hampejzu pokládá velký černý kastrol s kouřícím gulášem. Za ní vchází druhá kuchyňská pomocnice Stáňa s igelitovým pytlem nakrájených chlebů. No, to je úžasný, pochvaluje si Tomáš, který se právě vrátil od svých svěřenců. Trochu si to vylepšíme, říká Petr a dere se ven k udírně. Tady k tomu máte nádobí, hlásí vcházející Božka, která pokládá na stůl komín z hlubokých talířů. V závěsu za ní přichází Káča, aby vedle nich rozsypala lžíce. Tak se už někde uvelebte, ať můžeme začít, snaží se to urychlit Karel. Nono, přestaň rušit a už si někam sedni! Proč zasa já, šéfe? Šak už sedím a su jako pěna. Hoď po mě jedno pivo, hlásí se Radek, načež mu hned Petr jedno vytahuje. Já si taky jedno vytahuju a snažím se vecpat na válendu mezi Janu a Marťu. Tak vážení, nasazuje Karel vážný tón. Tady si dejte klobásky do guláše, uhni! přerušuje šéfa Péťa s voňavou nadílkou z udírny, kterou pokládá vedle hrnce s gulášem. Prosím tě, teď si sedni, nechce si šéf nechat přetrhnout nit. Tak ještě jednou: Dneska se mi to vůbec nelíbilo. Pořád stejný chyby bezprizorní děti, bezradný vedoucí, tápající aufíráci, typická cochcárna! Na to, jak tyhle tábory děláme dlouho, jsem už zažil lepší začátky. Souhlasím, vkládá se do šéfovy řeči Čmolda. 119

120 Petr Matějka Ty nemáš co souhlasit nebo nesouhlasit, Láďo. To je i tvoje vizitka, ale nebudeme to ďoubat, utírá ho šéf. Když už máš slovo, tak řekni, jak si to představuješ zejtra. Takže: od rána nechci vidět nikoho na chatkách nebo v Hampejzu! Všichni budete kmitat na place! Nikdo nebude postávat a kecat! Do oběda očekávám za každej oddíl jméno předsedy, místopředsedy a jednoho člena táborový rady. Po obědě mi je pošlete do klubovny a během poledního klidu tam dostanou instrukce k hlášení při nástupu a dalším činnostem. Samotná táborová rada si pak zvolí předsedu a stanoví si, jak se budou scházet. Petře, Tome, pokračuje Čmolda, vy máte nejstarší kluky. Dejte mi dohromady čtyři jména pro vlajkovou četu. A co holky? zlobí se Radka. To se budou pořád upřednostňovat kluci? Teď v demokracii? Dejte to do kupy i z holek, ať je to demokratický, vkládá se šéf. Že jo, soudruhu plukovníku? Já jsem pro diktaturu proletariátu, soudruhu generální tajemníku, odpovídám. Ale jinak souhlasím s tebou, že je třeba dát šanci i ženám. Jen vzpomeňte na soudružku Marii Kabrhelovou. Nebo na Marušku Kudeříkovou, hlásí se Marcel. Tyhle dvě bych asi opravdu nesrovnával, zklidňuju ho. Máte tam nějakou kozatou? ptá se uzenář. Ať je aspoň na co koukat, až pojede vlajka dolů. Tam se velí Vlajce hleď, né Kozám hleď, usměrňuje ho Renča. Jakobys toho neměl dost doma! Renča má pravdu. Její výbavu jsme poprvé hromadně obdivovali už při jejích osmnáctinách, kdy jsme ji v tričku hodili do bazénu. Ale na druhou stranu všechno se přejí, zvlášť když to má člověk denně doma. Hele, jestli jste si všechno vyříkali, vměšuje se šéf do manželského rozhovoru, tak to nechte Čmoldu doříct. Zejtra dopoledne budou mít oddíly individuální program, pokračuje zástupce. Tímto žádám oddíláky, aby si udělali vycházku do okolí, třeba do lesa, do Železnice, můžete děti seznámit s prostorem u bazénů a pokud se nezhorší počasí, tak se můžete i vykoupat. Po chvilce ticha se obrací nejistě na Karla: Můžou, né? Ale vykoupat a pryč, odsekává šéf, kterému se to sice moc nelíbí, ale nechce Čmoldu shodit. 120

121 Zahradnictví '90 Ano! Přesně tak! papouškuje Čmolík. Nikoho nechci vidět ležet u bazénů! Vykoupat a jít dál! Program na příští den budeme zase vyvěšovat v hale u jídelny, připomíná Karel. Od zejtřka ho budeme připravovat s dostatečným předstihem, aby byl zhruba hotovej už předchozí odpoledne. Takže bysme teď měli mluvit už o pozejtřku, dedukuju. Přesně tak, přikyvuje šéf. K čemuž zase poprosím Láďu. Na středu chystáme celotáborovej vejlet do Českýho ráje, hlásí Čmolda. Organizaci bude mít na starosti Péťa z Jičína, takže vám pak řekne, jak to bude. Nechtěls říct soudruh plukovník? hlásí se Radek. Vždyť říkám soudruh plukovník. Slyšeli jste snad něco jinýho? Lenin chraň! chytá se fotbalistka Renča. Všichni slyšeli pouze soudruh plukovník. No proto, zamumlá šéf a potáhne si z cigarety. Jak už bylo řečeno, beru si slovo já, ve středu vyrazíme se všema oddílama směr Prachovský skály. Klasika: mladší oddíly vlakem a starší od pětky nahoru pěškobusem. Ale jak víte, je to jenom psychologická záležitost, protože na kilometry je to zhruba stejný. Zejtra se, Čmoldo, stavíme u toho Vinkláře na chalupě, přerušuje mě šéf. Domluvíme zase tu besedu. Loni to s ním bylo výborný. Vy jste tady měli Vinkláře? žasne Karolína. Né, že bych měla Cvacha zrovna moc ráda, ale Náhodou, loni byl naprosto úžasnej, hájí ho Radka. Dokonce si se mnou povídal a nakonec se mi i podepsal. Máte to v kronice, dodává šéf. Je tam vyfocenej před Hampejzem, což je ta největší pocta i pro umělce z Prahy. Druhá nejvyšší pocta, opravuje Petr Jiránek. Nejvyšší vyznamenání je fotografie před kouřící udírnou. 121

122 Petr Matějka VII. První ráno s dětmi Dneska ráno je vlastně první probuzení dětí mimo své postele a postýlky, bez maminky a tatínka, bez všudypřítomných sourozenců a místních kamarádů. Malí špunti procitají do úplně neznámého prostředí a některým se určitě stýská po domově. Tady musí velikou roli zahrát vedoucí a praktikanti nejmladších oddílů, kteří jim tu chybějící rodinu nahradí. Dnešní vstávání jsem jaksi nezvládl a z pelechu vylézám až ve chvíli, kdy už venku z amplionů drnčí budíčková hudba. Naštěstí si toho nikdo nevšímá, tak nenápadně přebíhám z chatky do Hampejzu, kde se srážím se zaneprázdněnou Radkou s píšťalkou na krku, což je neklamné označení vedoucího dne. Ahoj Péťo, nestíhám, zdraví mě v běhu a letí k chatkám svých nejstarších děvčat, které žene na umývárnu a do jídelny na přípravu snídaně. Rozcvička Kolem Hampejzu právě proklusává několik oddílů, které v rámci rozcvičky směřují někam do lesa, nebo aspoň kousek za táborovou bránu, kde tvoří kolečko a cvičí. Vždycky jeden z oddílu předcvičuje a vedoucí obchází flákače, aby to nešulili. Čau Matěji, volá na mě dobře naladěná Jana, která se už se svou třináctkou dokonce přibíhá z rozcvičky. Ahoj Jani, mávám na její oddíl, ale oni jsou už kdesi na hřišti, odkud je Jana rozpouští do chatek. Při cestě k terase vidím pod jídelnou Radka, Nonu, Tomáše, indžinýrku, Petra a Marcela, jak s předstíraným nadšením vedou rozcvičku. Před obytnými bloky sleduju nejmenší oddíly, jak tvoří kroužky, ve kterých se děti hromadně pokoušejí o dřepy, upažují, předpažují, kroutí boky a kutálejí hlavičkami. Uvnitř těchto koleček předcvičují vedoucí a aufíráci. Pod céčkem u kluků se snaží fotbalistka Renča s Ivankou, i Láďa se Zobanem. Na 122

123 Zahradnictví '90 druhé straně pod béčkem cvičí Karolína s Pavlínkou, a také Angelika s Martinkou. Z terasy vše kontroluje šéf Karel, který přitom kouří oblíbenou marsku. V džínách, černém tričku a kopačkách pozoruje cvrkot z mokré lavičky, na které se mu v hrbolaté skleničce kolíbe kafíčko. To je koncert, co? pochvaluje si, když se k němu blížím. Jak je ten celej kolos v pohybu. Všichni dneska vyběhli včas? ptám se. To bys měl vědět jako sporťák hlavně ty, kárá mě. Všichni, až na Marcela ten evidentně zaspal. Jinak byli všecky naprosto vzorný. Šéfe, budeš mít dopoledne čas? ptám se. Potřeboval bych si projít všechny celotáborový akce, abych moh naplánovat závody, olympiádu, srandamač a diskotéky. Až všichni vypadnou z tábora, navrhuje, tak si sedneme s Čmoldou a dáme to dohromady. Mám to už přibližně v hlavě, ale něco je ještě rozjednaný. Jen se musíme přizpůsobit domluvenejm akcím zvenčí. Tak jo, přikyvuju. Až bude klid, sejdeme se v Hampejzu. Domluv se s Čmoldou a přijďte, navrhuje. Po terase se k nám blíží vedoucí dne Radka právě se Čmoldou a diskutují o rozmístění stolů v jídelně podle oddílů, včetně jejich označení. Hlavně posaďte vedoucí k jejich oddílům, mísí se jim do řeči šéf. S tím počítám, Karle, reaguje Čmolda a obrací se k Radce. Nechci vidět nikoho, že by seděl mimo oddíl. Čmoldo, plním dohodu se šéfem, po snídani se sejdeme v Hampejzu a naplánujeme společně táborový akce. Jasně Wendy, chytá se Čmolda. Já mám na to připravenej takovej velkej arch. No hurá! polohlasně zvolá šéf a dopřeje si další marsku. Dáš si jednu se mnou? obrací se šéf na mě a povytahuje s krabičky jednu vysušenou. Jestli to pro tvoji fajnovou hubu nebude moc obyčejný. Dám, díky, přistupuju a s děkovným ponížením si jednu vytahuju. Po chvilce se šéf zvedá a odchází do jídelny. Já ještě chvilku sedím, dokud se nedostanu k filtru. Sleduju oddíly, jak se trousí na snídani. Do jídelny vstupuju ve chvíli, kdy je asi z poloviny zaplněná. Všudypřítomný zmatek mě už jinak nepřekvapuje, zažil jsem tu ledacos. Dokonce je krásně patrné, kdo je zkušený vedoucí a kdo v tom tápe. Petr Kovář s Tomášem a Radkou to zvládají bravurně a nepotřebují žádnou pomoc, 123

124 Petr Matějka vměšování ani koordinaci. Naopak, berou si kus organizačního břemene na sebe a ukazují Karolíně, Marcelovi a Katce, kam se s dětmi posadit. Plánování Tak jsme tady, šéfe, vstupuju do Hampejzu společně se Čmoldou. Šéf sedí za svým pracovním stolem a kolem prostředního stolu sedí vedle sebe Petr s manželkou Renčou. On v ruce drží lahvinku s pivem a ona si míchá kafíčko. Pravděpodobně se šéfem probírali nějaká rodinná témata, protože všichni jsou Hradečáci a vzájemně se znají i z civilu. Čmolda je sice taky z Hradce, ale naše společná přítomnost má jasný cíl, tak se můžeme vrhnout na ten program. Já bych ty smrady poslal někam do lesa, ať si něco dělaj a byl by klid na pivo a na uzení, říká se smíchem Petr. Od zítřka ti to začíná, škodolibě se usmívá manželka Renča. No, to jo! potvrzuje Karel. V noci na dnešek hlídal tady Čmolda, ale od zítřka začínáš fungovat jako pendl. Hned ráno si převezmeš Radčin 12. oddíl, co má dneska službu. Po mě nemáš co přebírat, říká Čmolda, ale hned je přerušenej Renčou: Neměl bys teď náhodou spát, Čmolíku? Já spát nepotřebuju, machruje Čmolda. Já mám naspáno z domova až až. Však vono na tebe taky dojde, kamaráde, směje se Petr a utírá si pivní pěnu od pusy. Čmolda si mezitím udělal místo na prostředním stole, odhrnul popelníky a odklidil prázdné lahve, aby si sem mohl rozložit velkou čtvrtku A3 s připravenou tabulkou, rozdělenou svisle na 18 dnů a vodorovně na jednotlivé úseky dne. Dvě volná políčka dopoledne, jedno odpoledne po poledním klidu a organizovaném osobním volnu a jeden chlíveček po večeři. Ještěže sis tam nechal místo po večerce, chválím Čmoldu. To je pravda, souhlasí šéf. Nesmíme zapomenout na noční hry. Ty budou ale tajný, ne? připomíná Renča. To je sice pravda, souhlasím, ale uvádím na pravou míru. Přesto musíme dopředu vidět, kdy se to bude hodit a kdy nebude. Třeba dneska se to nehodí, potvrzuju, protože zejtra máme ten vejlet a brzo vstáváme. 124

125 Zahradnictví '90 Tak já to tam hned píšu, bere si Čmolda obyčejnou tužku a vpisuje do středy osmého celodenní výlet do Prachovských skal. A po večeři přijedou na besedu horolezci, co nás budou po skalách provázet, vzpomínám si. Jana tam má svoje známý, takže vím, že s tím kluci počítaj. A uděláme si ten seznamovací večírek, šéfe? prosí Renča. Když tady budou ty horolezci prosím, prosím. To jste se ještě neseznámili, bando? zlobí se Karel. A nebudete utahaný z vejletu? Nebudeme, slibuje Renča a ukazuje čestný pionýrský. A kromě toho má přece dorazit ten náhradní doktor, až dneska večer odjede Vašek. Na čtvrtek mi tam dej postřehovej závod pro starší oddíly, hlásím jako sporťák. Na odpoledne napiš M1. V pátek po večeři přijedou zase radisti, říká šéf. Udělaj nám besedu a možná nějakej jednodušší závod s vysílačkama. To jsou nějaký jiný vysílačky, než tyhlety naše? ptá se uzenář. V sobotu odpoledne pak přijedou udělat ukázku jičínský potápěči, hlásí Karel, a po večeři folková kapela Leporelo z Pardubic. Šéf si zapaluje marsku a otáčí stránky v notýsku: Na neděli ráno jsem domluvil s Petrem Sobotkou ze železnickýho kina jednoho Méďu Béďu, a večer by promítnul něco pro vedoucí v jídelně. Doufám, že nám zase nebude chtít promítat nějaký porno, směje se Renča a koulí přitom očima. Von je hroznej sexuální loudil. To se spolehni žádný prasárny nebudou, zvedá hlas Karel. Já už si promítače Péťu pohlídám. Mimoto, tyhlencty věci už teď po revoluci nejsou taková vzácnost. Takže, na nedělní večer tam píšu táborový ohníčky, říká Čmolda. Před pornem tam dej ohníčky a je to, vkládám se do plánování. A co diskotéka? Kam ji dáme? Kdyby bylo po mým, obešel bych se klidně bez ní, říká šéf. Naopak, nesouhlasí Renča. Tu bych tam dala co nejdřív. Tak pozjetří? ptá se Čmolda a čeká, jestli šéf nebude proti. Píšu ji teda na čtvrtek devátýho. Příští pondělí pošleme malý oddíly vlakem do Jičína, pokračuje Čmolda. A odpoledne bys moh dát nějakej závod, Wendy. Tak tam starším oddílům napiš orientační běh, souhlasím. A večer pak uděláme pro všechny druhou diskotéku. 125

126 Petr Matějka No, na úterý odpoledne dáme postřehovej závod pro mladší, hlásím. A ve středu hon na lišku pro nejstarší. Vytáhnu je na horu Tábor, jako kdysi HoluP. Jenže za to mu chtěly nejstarší holky vytrhat všechny chlupy a ponechat mu akorát jeden na zadku, připomíná Čmolda. Ty holky ho fakt chtěly zmlátit, doplňuje šéf Karel. Já vím, přikyvuju. Šel s nima zdravotník Franta a podle kroniky si chtěl HoluPa vychutnat v zubařským křesle. V pátek sedmnáctýho tam napiš celodenní výlet do Českého ráje, diktuje šéf Karel. Chtěl bych to letos udělat nějak nově. Na sobotu osmnáctýho přislíbila Naďa, že sem její manžel přijede s koňma, listuje šéf v notýsku. A pak v neděli přijedou Ruprechti. Já vím, pokyvuje Čmolda. Historickej šerm. Někdy na víkend bych chtěl dát srandamač, hlásím se o slovo. Bude stačit po večeři. Tak já ho zatím píšu na sobotu po těch koních, jestli to něčemu nevadí, zvedá Čmolda oči od papíru a čeká na připomínky. No, pokud se stačíme s dětma trochu přizdobit, uvažuju. Jo, to stačíte, mísí se do plánování šéf. To máte připravený za hodinu a ty koně tady nebudou půl dne. Dobře, říká si Čmolda pro sebe. Co tam ještě nemáme? Na pondělí dvacátýho tam strč karneval, radí Karel. A na úterý olympiádu, doplňuju já. Stihneme pak po olympiádě večer táborák? ptá se Čmolda. Musíme, potvrzuju. Kam jinam bys to chtěl nacpat? Takže závěrečnej večírek taky v úterý, říká Renča. To rozhodně, říká šéf. Na středu nic velkýho nedávejte to už budeme balit. A večer hlídat tábor, přidávám se. Kvůli Kanadě. Čmoldo, nech tu čtvrtku tady na stole, přikazuje šéf. Ještě si to projdu, aby tam něco chybělo. Můžeme s tím ještě trochu šoupat, ale pevně domluvený akce jsou neměnný. Tak si tady hezky šoupej, šéfe, směje se Renča. A já se jdu podívat na ošetřovnu, abych zkontrolovala Vaška. Já jdu přiložit pod udírnu, zvedá se Petr. Mám tam tenký párky. No, a já se pro jistotu podívám po táboře, jestli všechno klape, říká Karlovi Čmolda. Kdy pojedeme za tím Vinklářem? 126

127 Zahradnictví '90 Zkusíme ho odpoledne, jestli bude doma, plánuje šéf. A potom eventuelně ještě navečer. Denní rutina Hampejz se postupně vyprázdnil, vedoucí jsou s dětmi, šéf šel někam ke kuchyni, Petr hlídá udírnu a jeho manželka Renča s Čmoldou a vedoucí dne Radkou obcházejí chatky kvůli bodování pořádku. Tyhle kontroly úklidu jsou někdy hrozný nápor na nervy, ale člověk se tam může také dobře vyřádit. Verdikt závisí na tom, jakou má Renča zrovna náladu, jak Čmolda přimhouří oči a jak se vedoucí dne přimluví. Boduje se od jedné do deseti, přičemž desítka je nejvíce. Oddíl s nejlepším denním hodnocením obdrží na nástupu sluníčko a mistři bordelu získávají putovní prase. Průběžné výsledky se zapisují na nástěnku v hale a nejpořádnější oddíl čeká na konci tábora sladká odměna to je však za dlouho. Kontroluju obsah ledničky a nakládám do auta prázdné basy. Dvě pivní jsou už prázdné, jedna vypitá napůl a limonády jsou pryč úplně všechny možná bych jich měl brát víc. Před odjezdem do města si ještě počkám, až se dopijí poslední piva. V každém případě musím něco přikoupit i na zítřejší večírek, protože během celodenního výletu už nekoupím nic, a po návratu rozhodně nebudu střízliv. Obecně asi budu muset jezdit spíš dopoledne, abych nemusel celý den abstinovat. Na ten zítřek vezmu rovnou nějaké tyčinky, křupky, oříšky, preclíky, vína a k pití i něco tvrdšího. Petr stojí u udírny a přemýšlí, co by na ní ještě vylepšil. Obchází ji dokola, otvírá dvířka, kontroluje přikryté ohniště a zkouší klapku v komíně. Při jednom z opakovaných pohledů do jejích útrob se otáčí k Hampejzu a volá na mě, jestli bych ve městě nevzal něco na uzení. Já něco vezmu, ale budeme muset vybrat nějaký prachy, kroutím se, protože už mám trochu vítr v peněžence. Hodně jsem do toho dal ze svýho a každej si zatím jen bere a chválí bohatou úrodu. Já ti teď taky něco přidám. Máš ale pravdu, že s tím musíme něco udělat, souhlasí Petr. Samozřejmě počítám s nějakým vejvarem za piva a limči, uklidňuju ho a přicházím blíž k udírně, abychom nebyli moc slyšet. Ale stačit to nebude. Kolik tady účtuješ za jedno pivo? ptá se Petr. Čtyři koruny. 127

128 Petr Matějka Takže z každý jedenáctky máš 70 halířů, počítá Petr nahlas. To dělá 14 korun z každý basy. Překvapuješ mě, jaks to rychle vyčíslil, divím se. Já jsem to taky nespočítal teď, směje se Petr. To mám vynásobený už od včerejška. Při třech basách denně by to bylo 42 korun a k tomu asi 15 korun za limonády, doplňuju. To máme šedesát sedum, pohotově reaguje Petr. A za to už můžeš ňáký maso koupit. Já s tím počítám, že ho teď koupím, přikyvuju, ale za prvé to nemám od lidí vybraný, za druhý se nevypijou tři kasy každej den, a za třetí to nechci všechno utratit jen za maso, chápeš? A co ta bomba? zeptá se Petr nezištně, aniž by si uvědomil účinek tohoto slůvka. Ty blbče! lehám si na zem a spolu se mnou několik dalších vedoucích, co zrovna okouněli poblíž, včetně dětí. Dokonce je slyšet rachot židlí a šéfovo hromování z Hampejzu. Kurva, to se mi líbí, culí se překvapený Petr. Ale všichni spadli, takže z toho nekápne ani koruna, vstávám a oprašuju si kraťasy. Ledaže by zase někdo řek BOMBA, zakřičí nadšeně Petr. Tak, a máš to za bůra, směju a ukazuju škodolibě na Petra, který to vyslovil již podruhé. Takže si to sponzoruješ sám. A ty to máš taky za pět, kamaráde, protožes nespadnul! slyším vzadu ze země, jak na mě volá ležící Tomáš a z posledních sil ukazuje právě na mě. Gratuluju ke sponzorství. Zdar jak sviňa, děcka! přibíhá někde od lesa Nona se svými devčaty. Co sa tu včil zase děje? Ále, něco tady lítalo ve vzduchu, hlásí Tomáš a kolem Hampejzu se začínají srocovat vedoucí. Tož to kurňa mosela byť enem ta BOMBA, né?! pokládá Nona asi deset kolem lidí sebe až na Marťu. Přátelé, já na vás aijn-cvaj, pěkně z vysoka! směje se procházející indžinýrka a pohrdavě překračuje své ležící kolegy. Máš to ovšem za bůra, jestli ti to nevadí, směje se ležící Petr uzenář, který už pochopil, že právě takoví hříšníci nám plní kasu. 128

129 Zahradnictví '90 Hned večer vám to sečtu, přátelé, apeluju na svědomí těch, kteří podvádějí a nepadají. Oběd s vedením Čekám na Čmoldu a šéfa, abychom šli společně na oběd. Nějak tajně si přeju, abychom byli dobrá trojka, která táhne za jeden provaz. Takový čtrnáctý oddíl s jasným tahem na branku. Na druhou stranu už předem tuším, že se nám to asi nejspíš nepovede. Externí věci má na starosti šéf a interní Čmolda. Dokonce se mi zdá, že ho šéf z nějakého důvodu pověřuje i věcmi, které dříve dělal sám. Možná v něm chce posílit pocit, že je opravdu schopný. Nerozumím tomu, protože podobnou šéfovu přehnanou náklonnost k mé maličkosti nepociťuju. Je tedy fakt, že jsem nikdy neměl ambici tlačit se do vedení tábora, ani jsem za to v mezičase neloboval. Možná bych i mohl, ale neláká mě to. Navíc, člověk má tisíc jiných starostí a tábor je až do srpna kdesi na pozadí zájmu. Jediným člověkem, který během roku tábor připravuje, zůstává asi jen šéf. On je ten, kdo musí splnit různé předpoklady, o kterých nemá tady nikdo z nás ani páru. On je ten, kdo musí sehnat lidi a dát dohromady funkční kolektiv. On je ten, kdo se bude zodpovídat ze všeho, co se během tábora přihodí. Tyhle věci si vzdáleně uvědomuju, ale připouštím, že o nich nemám ani šajna nikdy jsem se o ně nezajímal, proto netoužím po táborové kariéře. Tak jdeme na oběd? přeruší mé rozjímání šéf, který právě vchází do Hampejzu. Seš nějakej zamyšlenej. Všechno v pořádku? ptá se, když si všimne mé nezvykle vážné polohy. Většinou se snažím dělat srandičky, jednat vtipně, bezproblémově a bezstarostně, čímž možná budím dojem nezodpovědnosti, až nespolehlivosti nevím. Nějaký rozdíl, který mluví v můj neprospěch, mezi mnou a Čmoldou existovat musí. Tyhle myšlenky ve mně vlastně probudily některé holky, třeba Renča s Nonou, které už na první poradě v neděli prskaly k letošnímu vedení. Nic mi není, šéfe, vytrhuju se z uvažování. Jen jsem se trochu zamyslel. Ty se tady moc nevídáš s Janou, co? snaží se mým náladám přijít na kloub. Všim jsem si, že si jedete každej po svý lajně a skoro tu nejste spolu. Né, to je fakt dobrý, uvědomuju si, že tohle téma jsem zatím neřešil. My jsme se tak domluvili ještě před táborem. 129

130 Petr Matějka Já vám do toho nebudu mluvit, je to vaše věc. Ale kdybyste se chtěli třeba sestěhovat na jednu chatku, nebyl bych proti, překvapuje mě. Vůbec jsem na to nepomyslel, přiznávám. Jana něco říkala? Né, vůbec jsem s ní o tom nemluvil, brání se Karel. Jen mě napadlo, že jste mě oba mile překvapili svým profesionálním přístupem. Teď už vím, že by to táboru neuškodilo předtím jsem si nebyl zcela jistej. Tak díky, já o tom popřemejšlím, říkám nejistě. Možná si o tom s Janou promluvím, snažím se to téma ukončit, protože vím, že by Jana byla proti. Jen by to porušilo křehkou rovnováhu našeho vztahu, který je ve skutečnosti jiný, než jak to vypadá. Čmolda je už tady, tak pojďte na to jídlo, uvolňuje šéf napětí. Možná si taky přeje, aby naše vedení fungovalo jako vyladěné soukolí, třeba jako v trojici CI5 s HoluPem a Koláčem před dvěma lety. Tam ale byl jeden zásadní rozdíl ti dva byli velcí kamarádi, hodně si rozuměli. HoluP si pak zase rozuměl se šéfem. Já se s Čmoldou sice znám už od roku 84, kdy jsem mu dělat aufíráka, ale náš vztah nikdy nepřekročil hranici služební povinnosti. Ani tenkrát, ani potom. Loni byl Karlovým zástupcem Bobo, oni si ten tábor připravili spolu už předem, a já jsem se podílel jen přípravou Šmoulí hymny. Ani jsem se tu loni necítil zodpovědný za chod tábora, protože byl řízen dvěma dobře připravenými hráči. Na přípravách jsem se nepodílel ani teď, takže tu letos žádná sehraná dvojice nebude. V rámci vedení nás k sobě vzájemně nic nepojí. Každý jsme jiný, sám za sebe a tábor jako takový nemá žádný podtitul, žádné centrální motto. Ani CI5, ani Šmoulové nic. V tomhle smyslu nemám iluze, že by v rámci vedení došlo ještě k nějakému zázračnému obratu. Medvědi Přicházíme do jídelny a jdeme k našemu vyhrazenému stolu. V jídelně to hučí jako v úlu, vedoucí dne Radka překřikuje děti a nabádá vedoucí, aby své svěřence krotili. Dneska máš ty předsedy a táborovou radu, že jo? obracím se na Čmoldu, abych navodil nějaké společné téma. No vidíš, zatím mám asi jen tři jména a řeklo se do oběda, trhne sebou Láďa jak péro v hodinách. Hlavně s nima nacvič to podávání hlášení, snímání vlajky a domluvte si schůzky táborový rady, připomíná šéf. 130

131 Zahradnictví '90 Nezapomeň, že tábor už není pionýrskej, doplňuju. Ale stejně, posteskne si šéf. Nebylo to pěkný, když se nastupovalo v těch krojích a slavnostně se zdravilo? Teď to bude taková cochcárna kapitalistická. Já to říkám furt zlatej socík. Děti maj rádi rituály, přikyvuju. Sám jsem ten kroj jako dítě rád nosil vůbec jsem si nepřipadal blbě. S tím už nic nenaděláš, Wendy, utěšuje mě Čmolda. Tak to zase zavedeme a hotovo! prohlašuju a bouchnu při tom do stolu, až nadskočí skleničky. Seš přece soudruh generální tajemník a já tvůj soudruh plukovník. To tady musí bejt takovej kravál, Radko? obrací se Karel ne vedoucí dne. Od čeho máš tu píšťalku? Kdybych měla k dispozici medvědy, šéfe, posteskne si Radka. A copak je nemáš?! rozzlobí se Karel. Nemám, nemám, odpovídá Radka, která nechápe otázku. No nejsem já vůl? vyskočí Karel jako čertík z krabičky. Vždyť já je mám sebou, někde v autě! Tys na no, šéfe, zapomněl, viď? řekne soucitně Radka. Všichni na sebe koukáme jako z jara, ale pak mě napadá, že vlastně vůbec není pozdě. Karle, medvědy představíme na večerním nástupu a mezitím dáme dohromady nějaký pravidla a odměnu za první místo. Radka to teď zatím vydrží bez nich hotovo, ukončuju problém. To je sice hezký, Péťo, ale já jsem takhle přišla o možnost medvědy rozdávat, dělá Radka smutný obličej. Ještě budeš vedoucí dne aspoň jednou, utěšuju ji. Neboj se, že o něco přijdeš. No jo, loni jsme místo nich rozdávali Šmouly, vysvětluje Karel. A medvědy jsem pro letošek musel posbírat z předchozích běhů. Dokonce mám dvě velikosti. To se ale výborně hodí, rozsvítí se mi oči. Můžeme jim přidělit různý nominální hodnoty, nebo rovnou stanovit směnnej kurz jako mezi korunou a tuzexovejma bonama. Nebo jako mezi západní a východní markou, navrhuje Čmolda. To je vono, souhlasí šéf. Západní a východní medvěd, kurz jedna ku pěti. Není lepší třeba jedna ke třem? snaží se Čmolda. Mám ještě lepší nápad, přerušuju je oba. 131

132 Petr Matějka Nejseš takhle trochu drzej? okřikuje mě Karel. Nikdo nemůže mít lepší nápad než generální tajemník. Já měl na mysli ten kurz, šéfe, snažím to zmírnit generálův spravedlivý hněv. My ten kurz budeme každej den měnit a naučíme děti myslet kapitalisticky a tržně. A budeme ho vyhlašovat vždycky na nástupu, vymýšlí Čmolda. A není to v rozporu s tím naším socíkem? ptá se Karel. Vůbec né, odporuju. Za socíku se přece taky vždycky vekslovalo se západníma markama a s bonama. Vzpomeň si na písničku Mám bony za šest a půl vočí. To je fakt. Bony se daly sehnat i levnějc, potvrzuje šéf. A teď už se s penězma nekšeftuje? Jasně, že kšeftuje, kýve Čmolda. S markama určitě. Takže to bude vlastně vzdělávající, zdůvodňuje si to šéf. Nikdy by mě nenapadlo, že tady budeme jednou učit děti myslet kapitalisticky. Tady ve stranickým školicím středisku. Tady je přece tábor, né? divím se. Jaký stranický doupě? A co myslíš, že tady se tady děje během roku? ptá se šéf. Proč myslíš, že opravili tu příjezdovou cestu k táboru? Kvůli dětem? No, myslel jsem si to, říkám trochu podrážděně a připadám si hloupě. Proto byl tady v jídelně vždycky nade dveřma ten obří rudej nápis V pevné jednotě KSČ a lidu za další úspěchy v budování rozvinuté socialistické společnosti? Teďs na to kápnul, Péťo kýve šéf. A všechny ty srpy, kladiva a hvězdy. Takže na dnešním nástupu vyhlásíme počáteční kurz jedna ku třem, navrhuju. No, a který nám budou docházet, tak ty zdražíme, aby bylo výhodný je prodávat. A děti si je budou moct oficiálně měnit, usmívá se šéf. U nás, u vedoucího dne, v Hampejzu, a tak podobně. A ten aktuální kurz by moh viset na nástěnce vedle denního programu, doplňuje Čmolda. Nejdřív bude nutný, pánové, vkládá se do toho Karel, abych je v tom autě našel. A pak nějaký počáteční množství dostat mezi děti. To je vončo, souhlasím. Zpočátku jich pár rozdáme za blbosti a pak přitvrdíme. 132

133 Zahradnictví '90 Domluveno, schváleno, zvedá se spokojený šéf a odchází do auta pro žluté kartičky. Nebyl to špatný oběd našli se medvědi, zrodila se burza. Domů na nákup Odpoledne nechávám tábor žít vlastním životem a odjíždím do Jičína na nákup. Docela mi to takhle vyhovuje a nejsem si jist, jestli bych chtěl mít ještě oddíl. Byly doby, když jsem to měl rád a nedokázal jsem si to tu bez vlastních svěřenců představit. Když jsem kdysi v pozici nadaufíráka dostal na starosti celý oddíl, byl jsem v sedmém nebi. Pak jsem vlastní oddíl třikrát vedl a docela mi to šlo. Loni jsem se stal sporťákem na volné noze a trochu jsem odvykl. Dnes už jsem natolik líný, že mě spíš baví manipulovat s většími celky, za které nezodpovídám, právě organizací závodů a sportovních podniků. Cestou se stavuju doma u našich a rád s nimi poklábosím. Tohle spojení s domovem se mi líbí a vlastně docela vyhovuje, protože si můžu leccos zařídit. Cestou navštěvuju svého kámoše, se kterým si u něj před barákem dávám cigárko. Mluvíme o akcích, které nás čekají po táboře. Naštěstí většina dalších kámošů není doma, tak se bez problému vracím do tábora a těším se mezi své drahé přátele, kteří se zase těší na plnou ledničku, na plnou udírnu, a možná trochu i na mě a na naše písničky. Do tábora se vracím docela pozdě, oddíly už mají své předsedy, tábor má svou radu a vlajka zas svou četu. Na příjezdové cestě přede mnou uskakují kluci z Radkova oddílu, kteří se vrací pravděpodobně z procházky do městečka Železnice. Radek hrozí od krajnice, že si to s tím pirátem silnic vyřídí, až dorazí do tábora. Před Hampejzem vidím nějaké srocení vedoucích, až se divím, že šéf takovou cochcárnu dovolí. Čau Petře, volá na mě nezvykle vlídně Karolína. Vezeš mi moji sodovku? Vezu, volám vítězně a hned ji vyndávám jako první ze zadního sedadla. Uvědomuju si, že ji nedokážu oslovit jménem. Mám před ní trochu trému, protože jsem si ji zpočátku zaškatulkoval do kategorie fiflena a teď mám možnost se k ní trochu přiblížit. Absence mé Jany to ve mně ještě víc umocňuje. Tahlencta Karolína má totiž moc pěkné tělo. Je štíhlá a má krásně dlouhé nohy, což je pro mě zásadní. Přistihuju se, že se jí bojím podívat do očí, abych své nenadálé rozpaky nevyzradil. Ona ale opravdu čeká jen na to 133

134 Petr Matějka svoje pití. Vytahuje si z basy objednanou sodovku a mizí v Hampejzu, udělat si čárku do Chlastenbuchu. Kde máme vlastně šéfa, ptám se alibisticky Marka. Že je tady taková cochcárna. Mám ti vzkázat, že jeli s Čmoldou za tím Vinklářem, pohotově reaguje aufírák. A že se pokusej vrátit do večeře. Nálet kolem Hampejzu Pocítím nezvyklou věc: odpovědnost za celý tábor. Co kdyby se teď něco stalo, když tady není hlavní ani pohlavní vedoucí? Mám já vůbec nějaké instrukce, co dělat v nenadálé situaci? Kdo by ji řešil? Pokud by šlo o zdraví, tak asi já s Renčou nebo doktorem. Ale kdyby to bylo něco jiného? Přepadení, požár, vzpoura, zřícení hlavní budovy? Existují tady nějaká nouzová opatření, nějaký evakuační plán? Kde jsou hasicí přístroje, jaká telefonní čísla se volají? Nebudu zmatkovat, je tu přeci ještě správce a hospodářka. Tedy doufám, že tu někde jsou. Za chvilku se ale šéfové musí vrátit, vždyť večeře není daleko. Když vás tady vidím tak pěkně pohromadě, sousedi, volá od brány Radek, tak myslím, že na vás právě letí BOMBA! Všichni se sunou k zemi a Láďa se Zobanem sebou ochotně plácnou do kaluže vedle trávníku, až se to rozstříkne kolem. Z Hampejzu se ozývají pochvalné hlasy, protože těch pár jedinců uvnitř se jenom lépe a kvalitněji rozvalilo na gaučích. Hele, chvátá se dovnitř podívat Petr Jiránek, neměli by si lehnout pořádně na zem? Dyť voni se tam jenom víc rochcápli! Jestli předtím na tom gauči seděli, potvrzuju správnost jejich počínání, tak si na něj musej lehnout. No a jakej to má pak smysl, když už předtím skoro leželi? zvyšuje Petr naštvaně hlas. Tož počkaj, až tu bude večer plno, křičí z Hampejzu Nona. Hmm, to bude na poradě asi pěkný hrobeso, co? směje Radek, který mezitím rozpustil svoje kluky do chatek. To musím dát bacha, kam si po večerce sednu, říká Tomáš. Hele Serebrousku, jak to myslíš? ozve se Renča zdravotnice. To by mě taky zajímalo, přidává se její mírně žárlivý manžel a na chvilku přestane sázet nové kousky do udírny. 134

135 Zahradnictví '90 Buď klidnej, Péťo, couvá Tomáš, který se sice směje, ale je trochu vyplašený. Takhle jsem to vůbec nemyslel. Tady máš něco na vochutnání, sahá Petr do udírny a vědom si svého přestřelení podává Tomášovi pěkný kousek krkovičky. Nemoh bych taky posoudit správnost vyuzení? přistupuje k Petrovi mlsně Radek. Hlavně mi sem kurva nechoďte po jednom, brblá Petr a hned se obrací na ostatní. Eště někdo něco? K udírně se vmžiku přihrne Láďa, Zoban a Marcel. Všichni dostávají po voňavém kousku prorostlého bůčku a Petr definitivně zavírá svou kouzelnou skříňku. Další bude až po večeři. Postupně se někteří klidí do Hampejzu a já je s pivní slinou rád následuju. Uvnitř probíhá nějaká debata Nony s Janou, Radkem a Tomášem. Nona leží na gauči vedle Radka a Marka, a v ruce drží rozkouřenou petru. Vedle sebe má na dece položený popelník, aby měla maximální komfort. Jana sedí u prostředního stolu s bublifukem, skrz který vyfukuje své bubliny do všech koutů Hampejzu. Tak něco takovýho jsem tady snad nikdy neviděl, komentuju ten roj líně poletujících bublin, které se rozprskávají o historickou stěnu s podpisy vedoucích. Pokusím se jich několik zachytit a zničit, ale nemám štěstí všechny se mi úspěšně vyhýbají. Zkus trefit Kovářa, nabádá Janu Nona. Jen, co ho najdu, směje se Jana a hned si plastový kroužek namáčí ve žluté lahvičce s bublotvorným roztokem. Tady ho máš, ukazuje vedle Jany sedící Tomáš na Petrův podpis. Tomáš dává přednost dřevěné židli vedle Jany před válením na pohovce. Tady před podpisem HoluPa. Jana vypouští asi dvacet malých bublinek směrem ke staré tapetě, o kterou se bublinky tříští, ale Petrovo jméno zůstává suché. Cvach? Necvach. Mezitím se zdálky ozývá krystalicky čistý zvuk šéfova modrého trabanta, načež se automaticky zvedá táborová brána. Proč to zvedáte? křičí na holky u brány Petr Jiránek. Copak víte, kdo to jede? Závora jde okamžitě dolů a přijíždějící šéfové musí zabrzdit před bránou. Oproti mému očekávání je Karel z auta chválí a holky zvedají závo- 135

136 Petr Matějka ru znovu. Osazenstvo Hampejzu se urychleně přestává válet, každý si způsobně sedá, někdo se dokonce chystá k odchodu, ale už to nestíhá. Teď su na šéfa zvědavá, říká Nona, zháší cigaretu, vrací na stůl popelník, rovná pod sebou deku a způsobně se usazuje na válendě. Trabant brzdí přímo před vchodem, hned z něho vyskakuje šéf se Čmoldou a oba míří dovnitř. Cochcárna? Srandičky? vychrlí ze sebe šéf, který má k dobré náladě daleko. Kde máte děti? Tož já su včil z teba celá rozvrkočená, šéfe! překvapuje Nona nečekaným protiútokem. Moje děcka sa připravujou na večeřu. Pusťte mě k lednici, rozhrnuje si Karel prostor a sahá pro jedno vychlazené. Ten mě ale naštval. Co se stalo? obracím se střídavě na Karla a na Čmoldu. Ptáš se, co se stalo? opakuje šéf mou otázku a přikládá si k ústům láhev piva, kterou ze dvou třetin vyprazdňuje na jeden zátah. To nebylo špatný, Karle, chválí ho Petr, který se líně přišoural od udírny, aby si vyslechl nové informace. Eště kousek a moh s ho udělat najednou. Tak si představte, otírá si šéf pěnu od pusy, že nás ten Vinklář v podstatě vyhodil. No, jo, potvrzuje Čmolda. Prej už na Cidlině letos byl a před měsícem tady besedoval. Takže nepřijede? ptá se Tomáš. No, jestli to chcete ještě někdo zkusit, tak prosím, říká šéf a zapaluje si marsku. Já už na to nemám. Sakra, to je škoda, přecedí Tomáš tiše přes zuby. To by mě ale zajímalo, otáčím se k šéfovi, kdy tady vlastně byl. Na to se můžeme zeptat Lídi, uvažuje šéf. Kdo je Líďa, ptá se Jana. Paní Lidická, odpovídám Janě namísto šéfa. Já se pak u ní stavím, až tady bude, rozhoduje se šéf. Protože tohle mi nedá spát. 136

137 Zahradnictví '90 Směnitelní medvědi Během večeře se budou rozdávat medvědi, hlásí Čmolda několika přítomným vedoucím. Kdo tady už někdy byl, tak víte, o co jde. Zbytku to vysvětlíme na nástupu. A co s nima jako máme dělat? ptá se Jana. Ať si je děti nechaj u sebe, odpovídá Karel. Někoho třeba pověřte. Máte už předsedy oddílů, ne? Maj je, skáče mu do řeči Čmolda. Vždyť jsem s nima měl odpoledne tu schůzku, přece. Medvědi jsou tady uvnitř, říká šéf a vytahuje zpod stolu papírovou krabici a pokládá ji nahoru. Můžete si je prohlídnout, kdo to neznáte. Vypadá to spíš jako prase, prohlíží si jednoho Petr Jiránek. Mohla bych si jich pár nabrat? přichází do Hampejzu vedoucí dne Radka. Chtěla bych je rozdávat při večeři při obědě jsi mi to slíbil, šéfe. Tady máš velký a tady malý, podává Karel Radce dva balíčky, které ještě omotává gumičkou. Malej je za bod a velkej za tři, připomínám. Ale tohle by se pak mělo vysvětlit na nástupu, až tam budeme všichni. To jako kurz koruny k východní marce? ptá se Marek. Spíš jako východní marka k západní, né? opravuje Petr. Dyť se tam teď přece marky měnily v poměru 3:1. 137

138 Petr Matějka To si určitě pleteš, protože jestli máš západní marku za 20 korun, tak nemůže bejt k východní v poměru 3:1, přece, zlobí se Marek. Vy si tady pletete několik věcí, přerušuje nás Tomáš. Západní měnu si přece normálně koupit nemůžeš, nebos aspoň nemoh tos neviděl Bony a klid? Tam se ale vekslovaly bony a dolary, né? přidávám se do debaty. A navíc falešný, jestli se nepletu. Marky ale taky, doplňuje Tomáš. Já nevím, jak to bude teďka, ale do loňska se dala západní marka sehnat nějak kolem 12 korun. Mně se to nezdá, oponuju Tomášovi. Kámoš z vejšky si už předloni kupoval západní marky od veksláka po dvaceti. Tak těch dvanáct bude spíš nákupní cena vod Skopčáků, ale veksláci ti ji prodávali za dvacku, brání se Tom. Ale ve východním Německu se letos daly jejich marky volně měnit za západní v pevným poměru 1:3 normálně v bankách. To bylo! vkládá se do debaty šéf. Teď od července si východní Němci můžou měnit v kurzu 1:1, pokud vím. To je mazec, říká Marek. Pro nás to asi neplatí, že jo? To platí jen pro ně. Myslím ale, že si takhle výhodně můžou vyměnit jen východních marek a zbytek už jen 1:2, upřesňuje šéf. A u důchodců je ta hranice 6 tisíc. Nevím ale, jestli to maj všichni našpórovaný pod polštářem. To by souhlasilo, říká Radek a ukazuje na mě. Před měsícem jsme byli s Matějem na Mácháči a bylo tam spoustu východních Němců, co machrovali se západníma markama. Měl bys řéct mnoho, sósede, napomíná ho Nona. Ináč ťa doktor neošetří a nedostaneš meducínu. Soused mluví pravdu, souhlasím. Já jsem za jedinou písničku Rosamunde dostal vod Dederóna západní pětimarku v korunách stovku. To je německá verze písničky Škoda lásky, vysvětluje Radek. Po pátým pivu vám ji Matěj zazpívá. Ty bys měl radši zazpívat Mám méďu za šest a půl vočí, nabádá mě šéf s připomenutím písničky Vekslácký blues o tuzexových bonech, kterou jsem tady dřív zpívával. Uvidím, jestli jsem nezapomněl slova, směju se. A taky jsme viděli Dederáky jezdit v trabantech se značkou D, namísto DDR. Některý měli jen škrtnutý první D a R, doplňuje Radek. 138

139 Zahradnictví '90 No jo, už jsem to taky viděl, směje se Tomáš a ukazuje směrem k šéfovu vozidlu. Vypadá to komicky. Tak bacha! máchá šéf omluvně rukama. Můj modrej ďábel má pořád CS, takže žádná změna. Žádná změna, říkáš? šťourá do šéfa Marek. Neměls náhodou dřív červenýho? No jó, dostali jste mě! směje se šéf. Měl jsem rudýho ďábla, ale převlíknul jsem kabát, jak sis správně všimnul. Mně na tom tvým vozidle přišlo něco divnýho, říká Marek. Už mi to překvlíkání kabátu vytýkali i u nás, přiznává šéf. A navíc mi ta modrá už prejská a klube se ta původní. A co tě k tomu vedlo, šéfe? vyzvídá Marek. Tak dost! bouchá šéf do stolu. Východní a západní medvěd v poměru 1:3. A vůbec, přitvrzuje Čmolda. Není tady vedoucí dne nějak moc dlouho? čímž nepřímo posílá nejen Radku, ale všechny, do terénu. Běžte si všichni k dětem! Nikoho nechci vidět mimo svůj oddíl! To s tím Vinklářem mě docela mrzí, říkám šéfovi poté, co jsme v Hampejzu zůstali jen ve třech. Taky mě to štve, přitakává Karel. Bral jsem to jako hotovou věc, zvlášť po tom úspěšným loňsku. Na druhou stranu se z toho nezblázníme. Už se těším na véču. Máme v záloze mraky jinejch věcí, utěšuju šéfa. Hlavou se mi honí, jestli ví šéf o tom, že Bobo chystal nějaký vlastní tábor. Možná bych to měl Karlovi říct. Ale blbost on to přece musí vědět. Nebudu dělat chytrýho za každou cenu. Medvědi v oběhu Jídelnou plnou dětí kmitá vedoucí dne Radka a v ruce třímá dva žluté balíčky, opásané gumičkami: jeden velký a jeden malý. Prochází jídelnou od stolu ke stolu a mezi děti pokládá jednu kartičku za druhou. Občas houkne na nějaký oddíl, aby se zvedl a postavil se do fronty k výdejnímu okénku. Kartičku s obrázkem medvěda dostává každý táborník, který aspoň trochu projeví snahu o zklidnění večeře. Děti ty kartičky skutečně dostávají skoro zadarmo a vlastně ani nechápou, proč. Nikdo je s významem medvědů neseznámil, nikdo jim nenalil do hlavy, že je potřeba shromáždit jich co nejvíc. 139

140 Petr Matějka Nikdo v nich ještě neprobudil sběratelskou vášeň to bude jedním z úkolů na večerním nástupu. Děláš to dobře, chválí Radku šéf a obrací se k Čmoldovi a ke mně. Vy taky dostanete medvědy. Máme už vymyšlený, co dětem nabídneme jako první cenu? ptá se Čmolda. Myslím za nejvíc medvědů. Ještě ne, odpovídá šéf. Nebudeme zatím mluvit o konkrétní věci a necháme si čas na rozmyšlenou. Jestli to bude dort, uvažuju nahlas, tak to musíme domluvit s kuchyní, ne? To teď nebudeme řešit, utíná naše zbytečné myšlenky Karel a mává na druhý konec jídelny na doktora Vaška Spoustu, který nás právě na pár dní opouští. Na večerním nástupu je dětem představeno udělování bodů za úklid, a celotáborová hra v podobě sbírání medvědů za vzorné chování, pomoc při soutěžích, a vůbec za všechno dobré. Vítězný oddíl dostane na konci tábora dort a možná nějaké další sladkosti. Karel upřesňuje, že sbíráme vlastně body, a že medvědi jsou pouze jejich nositeli. Čmolda vyhlašuje, že jeden malý medvěd bude vždycky za jeden bod a velký medvěd bude mít vyšší, ale proměnlivou hodnotu změna se bude vyhlašovat na nástupu. V první a poslední den celé hry bude mít západní medvěd hodnotu tří bodů. Vedoucí vám budou přidělovat medvědy podle svého uvážení, pokračuje Čmolda. Nemůžete si vybrat, kterého chcete dostat, ale můžete si je do večerky vyměnit v kanceláři nebo u vedoucího dne. Kancelář je Hampejz, vole, šuškají si nejstarší kluci. Na večer vyhlašuje šéf sanitární den, abychom byli svěží před zítřejším výletem a následným večírkem v klubovně. Pro vedoucí to znamená, že by po večerní poradě neměli v Hampejzu zůstávat přes jedenáctou, a měli by se odebrat do chatek, pokud možno svých. 140

141 Zahradnictví '90 VIII. Výlet do skal Dnes je středa, a tu strávíme celodenním výletem do Prachovských skal. Budíček je výjimečně naplánován už na půl sedmou, což je pro mě o prázdninách čas přímo vražedný. Náhodou se mi však daří probudit i vstát ještě před budíčkem. Marek ještě zařezává, tam pomalu otvírám dveře chatky č. 2 a nechávám se hned od první vteřiny hýčkat krásným dnem. Všude na zábradlích a stěnách chatiček je ještě rosa, která pomalu stéká a kontrastuje s ostrým ranním sluncem. Ranní Hampejz Po táboře ještě nechodí ani noha, tak se stavuju v Hampejzu a otvírám jedno pivo. Je to zvláštní, sám rozjímat na místě, které je většinou plné lidí, a kde se odehrávaly dějiny jako v prázdné škole či divadle. Vše je vzorně uklizeno, vypité lahve v basách a zbytky jídla z večera zlikvidovány. Však taky vedoucí dne byla Radka ta už z minulosti dobře ví, že se sluší po službě uklidit Hampejz. V klidu se rozvaluju na jedné ze tří válend, které lemují místnost, popíjím svoji zelenou kuželku a je mi krásně. Né nadarmo se říká, že jedno pivo po ránu je perfektní vyprošťovák. Stěny a nástěnky ještě nejsou zaplněné, protože kromě programu a denního řádu tu ještě nic není. Dokonce tu nevidím žádnou tabulku největších Hujerů a bonzáků, jak tomu bývalo dřív. Ani dneska se tu díky výletu nic nového neobjeví. Včera večer muset odjet doktor Vašek a dneska ho zastoupí doktor Hrubý z jičínského OHESu. Jsem na něho docela zvědav, protože při hygienických kontrolách na mě vždycky působil komisně, až nepřátelsky. Čau vole, ty už seš tady? objevuje se v Hampejzu Péťa Jiránek a hned sahá do lednice pro jedno. Nevíš, jak to bude dneska s udírnou, když jdu s váma na ten posranej vejlet? To teda nevím, odpovídám lhostejně. Prostě se nebude udit a my to vydržíme. 141

142 Petr Matějka Mám jít s nejstaršíma holkama, tak sem na ně zvědavej, těší se Petr. Doufám, že mě ty krůty nerozcupujou. No nic. Jdu obhlídnout terén, než se probudí tábor, sděluju přísně a vybíhám ven směrem k terase. Očekávám, že tam někde potkám šéfa, který každé ráno pouští z klubovny budíčkovou muziku. Nikde nikdo, lavička prázdná, klubovna taky. Co se děje? Spletl jsem se snad? Je přece budíček o půl hodiny dřív. Přece kvůli vlaku, aby ho mrňousové stihli. Pouštění budíčku Čau Péťo, přibíhá za mnou Marek. Posílá mě Petr Kovář, jestli je tady šéf. Čau chlapi, vchází do Hampejzu sám mlíkař s ručníkem kolem krku. Jako vedoucí dne bych měl bejt vzhůru dřív, než taťka. Asi ti to vyšlo, ujišťuju ho. Šéf tu není, hoši, tak se jdeme podívat k němu na Daliborku. Radši bych to neriskoval, varuje nás Petr. Po ránu bejvá nervní. Šéfe, seš tam? jemně bouchám na dveře Karlovy rezidence. Po chvilce se skutečně zevnitř ozývá rachot a bouchnutí dveří. Tak se mi zdá, že jsem trochu zapsal, otvírá rozespalý šéf, jednou rukou si mne oko a druhou skrývá zívání. Máme čas, nic se neděje, ujišťuju ho a pro jistotu koukám na hodinky. Je něco po čtvrt a všichni zatím spěj. Péťo, umíš pustit budíček? obrací se na mě, ještě s napůl zalepenýma očima. Seš technickej typ, pouštíš diskotéky, tak by to pro tebe neměl bejt problém. Zesilovač pustím, výstupy ven a na baráky zapnu, potvrzuju. Ale nevím, kde máš tu ranní znělku. Je tam zastrčená kazeta od včerejška, zní instrukce, provázená dalším zíváním. Takže jestli s tím někdo nemachroval, tak ji přetoč úplně na začátek a pusť kazeťák. Hlasitost zesilovače dej na minimum a postupně přidávej zhruba na polovičku ale to ti nemusím říkat. Tady máš klíče od kanceláře vedle klubovny. Jasně, šéfe, spolehni se, říkám úsečně a utíkám po terase do klubovny. Za mnou klopýtá Marek. Potřebuješ s tím nějak pomoct? volá Marek pět metrů za mnou. 142

143 Zahradnictví '90 Jasně, že potřebuju, křičím za sebe. Zahlásíš mi, jestli to venku správně hraje. Pohni, máme na to asi deset minut. Vrážím do osiřelé klubovny a vedle baru odmykám kožené dveře k vedlejší místnůstce s nápisem Kancelář, s obchůdkem sušenkami, kancelářským stolem, trezorkem a táborovým rozhlasem. Z druhé strany baru, na pultu za odšupovacím mléčným sklem, je postaven velký elektronkový zesilovač Tesla Music 130. Znám ho ještě ze základky, kde jsme ho týrali ve školní kapele vzpomínám si, že byl těžký jako kráva. Vstupní část má sice osazenou tranzistory, ale koncový stupeň je poctivě lampový. Na jeho zadní stěně se nachází šest vstupů s pětikolíkem a dva kytarové s jackem. Do prvního vstupu je zastrčený mikrofon AMD 210, zvaný buřt a ke vstupu č. 2 vede kabel od kazeťáku. Na zesilovači leží rozvodná skříňka, napojená na výstupní reproduktorové zdířky, opatřená vypínači jednotlivých částí tábora. Do pozice»1«cvakám tlačítko venkovních amplionů na terase, a také bloků»b«a»c«. Jídelnu a marodku»a«ponechávám vypnuté. Stahuju hlasitost na nulu a černým kolébkovým vypínačem pouštím samotný zesilovač, což je zvenčí provázeno slyšitelným lupnutím. Sleduju, jak se líně rozsvěcí magické oko neboli elektronkový indikátor vybuzení. Ještě přetočím těch pár minut kazety na začátek a budu ready. Zatím tam nic nehraje, vráží do klubovny Marek. Však jsem taky ještě nic nepustil, odbývám ho. Kolik je vlastně hodin? Ale přesně. Za dvě minuty a dvacet sekund půl sedmý, čte Marek ze svých nových digitálek Casio. To je skoro půla, tak jdeme na to, odpovídám a ještě jednou kontroluju všechna nastavení. Mačkám»PLAY«a kazeta začíná chroustavě odvíjet naváděcí pásek. Běž ven poslouchat, jestli to tam hraje, vyháním Marka a opatrně přidávám hlasitost až k polovině stupnice, jak mi nakázal šéf. Po chvilce se zvenčí line cosi neidentifikovatelného a hned přibíhá Marek s hlášením, že to venku hraje jako o život. Zakokrhal kohout a už je spartakiáda. Jde to určitě i na baráky, protože se začínaj trousit děti i vodtamtuď, říká udýchaně. Dobrý, Marku, díky, říkám s úsměvem. Vedoucího dne má dneska Petr, tak už to necháme na něm. 143

144 Petr Matějka Ranní lavička Vycházím ven a po táboře již kmitají vedoucí i děti. Je docela zábavné to hemžení pozorovat, tak si jdu sednout na lavičku, kam se mezitím usadil i sám hlavní vedoucí. Vidíš, jak to nestíhaj? říká mi naštvaně šéf. A to jsem jim včera klad na srdce, aby šli brzo spát. Já myslím, že šli hnedka po poradě, trochu lžu, abych je ušetřil šéfova večerního kázání. Dyť přece věděj, že dneska v klubovně plánujeme ten seznamovací večírek. Hele, jestli se naštvu, tak žádná merenda nebude, vyhrožuje Karel, ale ještě to nikdy neudělal. Ty si teď asi říkáš, že jsem to ještě nikdy neudělal, co? čte mi myšlenky. Přiznej se. Máš pravdu, fakt mě to teď napadlo, směju se. Teď sice nevím, jestli kecáš, ale nech mě při tom. Náhle šéf zvážní: Péťo, zvládnete to dneska beze mě? Cože? Ty s náma na ten Prachov nejdeš? neskrývám údiv. Pokud by vám to nevadilo, tak bych rád zůstal v táboře, přiznává šéf a do velkého stojanového popelníku odklepává popel. Není mi moc dobře a vím, že to zvládnete. Kromě toho má odpoledne dorazit Jaromír, tak ho chci přivítat a ještě s ním hodit řeč. Doktor Hrubej? ujišťuju se. Jo, přesně ten, přikyvuje Karel. Musím ho na to prostředí i lidi připravit. Už tu nebude na kontrole, ale octne se poprvé na druhý straně barikády. Aspoň Péťovi pohlídám udírnu, a jestli něco potřebuješ koupit na večer, dej mi seznam. Možná se s Naďou mrkneme do Jičína. Na place pod terasou se míhají cvičící oddíly, některé jen probíhají kolem, ale všichni si dávají záležet, aby byli vidět. Náástup na ranní hygienůů, křičí pendl před chatkami nejstarších holek, které mu odmítly cvičit, a na umývárnu se houfem plouží, jako by měly dneska umřít. Za nimi se klátí pár puberťáků z nejstarších oddílů, kteří holky před sebou častují nehezkými nadávkami. Přidejte, krávy, pokřikují kluci a zkoušejí dívky zezadu zasáhnout ručníkem. 144

145 Zahradnictví '90 Nech si to, jó, blbečkůů! brání se dvě vzadu, ale většina jimi natolik pohrdá, že vůbec nereagují. Že se s nima vůbec zahazuješ, Maruno. Jsou to debílci. Hudba z kazety dohrává a nastává zase příjemné ticho. Z kuchyně na druhé straně terasy se vyloupla Božka a pomalu se k nám kolíbe. Máte tam připravený ty balíčky, vychrlí bez pozdravu. Kam to chcete? Vedoucí si to vyzvednou při snídani, Boženko, odpovídá šéf. Jsem rád, že jste to stihly, holky moje. Však jsme se s tím patlaly do čtyř do rána, říká Božka trochu vyčítavě a je vidět, že toho moc nenaspala. Až všichni odejdou, můžete si ještě dáchnout, konejší ji Karel, který si dá zřejmě taky voraz. Ahoj šéfe, čau Wendy, blíží se k nám Čmolda. Bereme sebou ty vysílačky? Jen si je vemte, odpovídá šéf. Včera jsem je všechny zprovoznil a vyzkoušel. Bereme jich všech pět? ujišťuje se. Né, jednu mi tady necháte, odpovídá šéf. Ať jsme ve spojení. Takže s námi nejdeš? diví se Čmolda. A jakej to má dosah? To se právě musí vyzkoušet. Jednu vysílačku jsem připojil drátem ke stožáru u Hampejzu, říká Karel s klukovským zájmem o techniku. Do jídelny se trousí první skupinky, tak se zvedáme a jdeme se taky podívat, co nám Božka s holkama nachystala. V rohu jídelny, vedle dveří od kuchyně jsou naskládané přepravky s papírovými sáčky podle oddílů. Šéf míří k nim a kontroluje, co je uvnitř. Koulí očima údivem, pak něco žbrblá a jeden sáček si odnáší. Jdu si taky pro jeden a uvnitř nacházím smažený řízek mezi dvěma chleby, rohlík s centimetrovým kolečkem gothaje, sladkou tyčinku, ovocnou přesnídávku a jablko. Jsem docela zvědav, jak si s tím děti vystačí do večeře, protože žádná svíčková v restauraci na Turistické chatě nebude. Jediné, co od nás dostanou v restauračním zařízení, bude limonáda. Aspoň je to trochu vychová. Řazení Tak všichni ven z jídelny! Už se řaďte před závorou! volá Petr z pozice vedoucího dne. Hned ráno si od své předchůdkyně Radky převzal dva balíčky medvědů, které už nerozdává tak štědře, jako včera Radka. 145

146 Petr Matějka Všechny děti chtějí samozřejmě velké medvědy, ale bohužel (pro ně) dostávají především ty malé. Z jídelny se souká dlouhý had dětí, který se posléze mění v malé skupinky podle oddílů. Vedoucí si své ovečky počítají a většinou se už rovnou odebírají směrem Hampejz a čekají u táborové brány. Malé oddíly se přednostně derou dopředu a ve spěchu opouštějí tábor, aby stihly vlak v Železnici. Fotbalistka s Ivčou jdou s nejmenšími kluky jako první, za nimi hned v závěsu Karolína a praktikantka Pavlínka s malými holčičkami. Za malou mezerou pokračují druhé nejmladší oddíly pod vedením Ládi a Angeliky, kteří jdou jako manželé spolu. Praktikanti Zoban a Martinka zástup nejmenších uzavírají. Vy ostatní můžete vyrazit taky, volá od Hampejzu šéf Karel. Vedoucí dne Petr popohání svůj oddíl, který se trochu zdržel úklidem jídelny a já jdu dopředu k bráně, abych se domluvil s Čmoldou, kdo půjde první a kdo poslední. Protože chci jít s Janou, tak se dobrovolně hlásím do zadní části konvoje a Čmoldu tímto stavím do čela. Vysílačky máme samozřejmě mezi sebou a činíme první pokusy se s nimi komunikovat. Jednu mám já, druhou Čmolda, třetí má zdravotnice Renča a poslední vedoucí dne Petr. Pátou vysílačku má na svém pracovním stole šéf, který ještě v rychlosti kontroluje, zda je řádně propojena s neobsazeným stožárem vedle Hampejzu. Čmolda stojí u brány na začátku dlouhého zástupu a dává dozadu paží znamení, že se s dětmi dává do pohybu. Úplně na konci je se mnou zařazena Janina smíšená třináctka, se kterou si povídám a jsem rád, že se mi to povedlo. Čmolda na tebe mává, Matěji, říká mi Jana a ukazuje na mou vysílačku. Neměl bys reagovat? Máš pravdu, Jani, s nadšením souhlasím a pokouším se o spojení. Tady Wendy, tady Wendy, jak mě slyšíš, Čmolíku? Nic vysílačka neodpovídá. Zkus to ještě jednou, nabádá mě Jana. Tady Wendy, tady Wendy, je tam někdo? Příjem! Tady vedoucí dne, ozývá se Petrův hlas. Slyším tě výborně, ale nejsem Čmolda. 146

147 Zahradnictví '90 Vyrážíme Tak jdeme, říká svým svěřencům Jana poté, co se oddíly před námi dávají do pohybu. Držte se napravo a žádný mezery! Dobíháme! ozývají se povely ostatních vedoucích před námi, kteří se snaží o rychlou a svižnou chůzi. Cestou několikrát chrčí vysílačka, ve které slyším Renču, jak se pokouší o spojení se šéfem v Hampejzu. Šéfe, tady Renča, jak mě slyšíš? Přepínám! Tady Hampejz, tady Hampejz, ozývá se škrkání ze všech našich vysílaček. Slyším vás dobře. Jak to jde? Šéfe, vidíme kouř z udírny, bere si od Renči vysílačku uzenář Petr. Tady Čmolda, udírna skvěle čmoudí, příjem! Tady plukovník Matějka, potvrzuju čmoudíky! hulákám do chrčící krabice. To je dobrá zpráva, soudruhu generální tajemníku bude flákota! Hele, vy bejci, zadrnčí z vysílačky šéfův přísný hlas. Kdybyste si radši hleděli dětí a nestarali se o ptákoviny. Nálet na silnici Blížíme se rychle k městečku Železnice a už procházíme mezi malými domky. Míjíme kostel a scházíme k důležité odbočce, na které se odkláníme od cesty, vedoucí k nádraží. Asi dvě stě metrů za odbočkou se čelo štrúdlu zastavuje, abychom je doběhli zezadu. Tady Čmolda, tady Čmolda, ozývá se z mého bezdrátového přístroje. Jak mě slyšíte? Příjem! Slyšíme tě skvěle, ozývá se Renčin hlas. Tady Petr, chrčí z rádia. Taky tě slyším. Tak poslouchejte pozorně, bere si slovo Čmolda. BOMBA! To je blbec! křičí přede mnou Marcel, který pozorně poslouchal náš hovor a musel sebou plácnout o silnici. Okamžitě je následován dalšími vedoucími a skoro všichni už leží na teplém asfaltu. Pouze indžinýrka Marťa zůstává stát a opovržlivě mává rukou. Máš to za bůra! komentuje její špatnou disciplínu Tomáš, který se pomalu zvedá z vozovky. Mně to nevadí, protože jsem nic neslyšela, komentuje to Marťa. Taková trapárna! Však já vám to večer všechno spočítám, vyhrožuju. 147

148 Petr Matějka Všichni se postupně zvedáme a pokračujeme v cestě směr Zámezí a Jinolice. Děti se výborně baví a některé oddíly kolegiálně padají i se svými vedoucími. Pozor, Čmolda vytahuje anténu u vysílačky, křičí na všechny Marcel. Všichni si už hledáme místo, jak bychom mohli šikovně spadnout a nezaprasit se. Cesta je totiž bohatě posetá loužemi z nočního deště. Dobrý, už ji zastrkuje, uklidňuje nás Tomáš. Tady Renča, tady Renča, chrčí nám z vysílaček. To je dobře, že si to Čmolík rozmyslel, viď? A že na nás nespadla BOMBA, viď? Bum! Všichni zase padáme jako hrušky a Renča, která se vpředu chechtá, od nás zezadu schytává několik nelichotivých jmen. Padá dokonce i indžinýrka, která zřejmě nechce utratit všechny peníze během jednoho výletu. Nona s Katkou si lehají velmi pomalu a opatrně, aby se neušpinily. Bude ještě někdo vysílat? ptá se Radek, který pro jistotu zůstává sedět na silnici. Já jen, že bych si vod něj tu zkurvenou vysílačku půjčil. Cesta ubíhá jako na drátkách a starší polovina tábora už prochází vesničkou Zámezí, ve které padají další tři bomby. Všichni si dávají pozor na to, aby nepoužili přímo tohle slůvko, tak ho různým způsobem parafrázují. Například nálet, puma, granát, ale kupodivu se vžil bombarďák, což je na hranici, protože se to dá zneužít. Stačí jen říct bomba- a za chvilku dodat - rďák. Jestli se to bude zneužívat, tak to zakážu a bude po žížalkách. Čelo naší kolony se zastavuje před vstupem na silnici první třídy, vedoucí z Jičína do Turnova. Čmolda správně čeká na trousící se zbytky tábora, které uzavíráme my s Janou a její třináctkou. Chvilkami s námi šel i Petr Kovář s Tomášem, dokonce se mi zdálo, že je kolem Jany docela rušno. Nevadí mi to, protože tito kluci v pohodě prošli mou soukromou prověrkou. Jsem na sebe tajně pyšný, že nežárlím. Dokonce jsem část cesty šel s Renčou a jejím Péťou. Radek si našel spřízněnou v duši v Noně a jeho vtipné vypravěčské exhibice jsou mezi vedoucími takovým průvanem, že se všichni kolem chlámou smíchy a Nona se dokonce směje rychle jako kulomet. Čochtan Přebíháme stometrový úsek po hlavní silnici a zabočujeme na malou okresku vedoucí k Jinolickým rybníkům. Občas nás míjí pomalu jedoucí auto, ale jinak všechno v pohodě. Procházíme Malou Jinolicí, kde na nás vykoukne Vinklářova chalupa, po levici míjíme rybníky Vražda a Němeček, 148

149 Zahradnictví '90 a již se blížíme k první občerstvovací zastávce u rybníka Obora. Přední část našeho štrúdlu už přebíhá silničku a zahýbá vlevo do rekreačního komplexu u Oborského rybníka, kde na náš čeká oblíbená restaurace U Čochtana. Tady si dáme pivko, už se na něj strašně těším. Holky se těší na panáčka griotky, tak to budeme muset nějak skloubit. Zastavujeme auta z obou stran a celá naše skupina v rychlosti přebíhá vozovku. Už z dálky vidím, že Čochtan funguje, před vchodem stojí několik tabulí s bohatou nabídkou, jaká tu dříve v letech socialismu nebývala. Už to máme objednaný, volá na mě Čmolda. Sto třicet limonád. Svolávám rychlou poradu, volám vedoucí k baru. Čtrnáct fernetů, prosím, objednávám u paní vedoucí. Malejch nebo velkejch? ptá se šéfová. Jestli můžu prosit, tak malýho, hlásí se Marťa, ke které se přidává nevýrazná Katka. Prosím tě, malýho si dej doma, kvůli tobě se nebudou špinit dvoje skleničky, okřikuje Marťu zdravotnice Renča. Doktor říkal, že alkohol z rukou zdravotníka je lék. A chcete bejt doufám všecky zdravý, připojí se Radek a obrací se na Katku s Marťou. Paní vedoucí okolo třicítky už na pult pokládá tácek s panáky, do kterých pečlivě rozlévá celou čerstvě rozdělanou sedmičku likéru Fernet Stock. Na poslední skleničku zbývá trochu méně léčivého moku, tak ji chci nabídnout svému aufírákovi, ale Karolína ji stíhá čapnout jako první. Ještě jednou? ptá se paní barmanka. Ani nááhodou, prskají některé odpůrkyně zdravého způsobu života, ale my chlapi si ještě dáváme repete. A do toho pivo v papírovém navoskovaném kelímku. Tak sme došlíí, ozývá se zvenčí hospody praktikantka Ivča, spolu s kterou právě dorazily nejmladší oddíly od vlaku. Teda lidi, já jsem úplně grogy, volá už zdálky Láďa, který se hrne k našim rozpitým kelímkům s pivem a doráží Tomášovo rozpité. No děcka, tož já su z vás taky úplně rozvrkočená, přidává se Nona a bez varování dopíjí Radkův kelímek. To jsme si ale nedomluvili, dcérko, zlobí se jako na oko Radek. Tož chceš to vrátit, ogare? odbývá ho Nona a žene se k výčepu, kde obratem objednává pití pro vedoucí, kteří teď přišli od vlaku. Jedno nové chlazené tak dostává Láďa a Zoban. Karolína pije sodovku a ostatní si 149

150 Petr Matějka dávají s dětmi limonádu, protože křehké praktikantky pivo také nepijí a Enží alkohol nesmí, protože je ve stavu očekávání. HoluP A ještě do třetí nohy, vykřikuje Péťa Jiránek jako ve filmu o životě básníků. Hra na fernetovou vánici se mu líbí a už se staví k baru, kde poroučí další rundu. Tohle bude už ale bude za svý, křičím na uzenáře a prosím paní vedoucí o účet. Wendy, kde máme další zastávku? ptá se starostlivě Čmolda. Teď to vezmeme tady po hrázi rybníka a lesem vylezeme nahoru k občerstvení Český ráj, odpovídám. Vlastně Malý ráj. Proč se ptáš? Mám strach, aby nám vystačily peníze, přiznává Čmolík, který dostal od šéfa omezenou částku, se kterou musí vystačit po celý den. My tam ale občerstvení neplánujeme, nebo snad jo?? Stánky tam sice jsou, ale neboj, uklidňuju ho. Jen tam na sebe počkáme a hned budeme pokračovat do skal. Ale hoši, hoši, hoši, objevuje se ve dveřích lokálu nečekané překvapení. Vy neumíte rozpočítat panáky do limonád? HoluPe! Ty ptáku! vykřikne Renča a žene se k páru manželů Jahelkovitých, kteří se na nás přijeli podívat. Tys mi udělal radost! Vy hulváti! směje se HoluP s pusou od ucha k uchu. Můžu vás na něco pozvat, když neznáte kurz ferneta vůči limonádě? Sou nabídky, který se nevodmítaj, volám na toho ptáka a jdu se s ním pozdravit, pomačkat ruce a poplácat po ramenou. Tak nám to dejte ještě jednou, paní vedoucí, dává HoluP instrukci do baru. Zase to samý. Jak seš tady? ptá se Čmolda. Můžeš se napít? Mám sebou řidičku, usměje se HoluP na manželku Zdenu, která se zdá být smířená s údělem šoféra. To si to někdo umí zařídit, popichuje Nona a taky se hrne k tomu ptákovi. Tož vitaj, ogare! Postupně se s ním vítá Marek, Tomáš, Petr a Angelika. Ostatní, kteří se s ním ještě osobně nesetkali, na něho hledí jako na živoucí legendu našich táborů a mají zájem o seznámení, i za cenu vypití ferneta. A tak se s Holu- 150

151 Zahradnictví '90 Pem dávají do řeči i nové vedoucí, hlavně Marťa, Karolína a fotbalistka Renča. A kde máte Karla? ptá se HoluP a točí se dokola. Na poslední chvíli se rozhodnul zůstat v táboře, odpovídám. Já se tam pak budu muset stavit, říká polohlasně, spíše pro sebe. U Českýho ráje na nás čekaj horolezci, hlásí Jana, která s nimi domlouvala ukázku lezení. A mám pro vás taky jedno překvapení. U Malýho ráje, opravuju ji A prosím tě, hlavně žádný překvapovačky, jistím se předem. Kdoví, co má zase za lubem Jana je totiž hodně podnikavá a člověk se s ní nikdy nenudí. Soudruhu plukovníku, vyrazíme? ptá se Tomáš, který se asi těší na to Janino avízované překvapení. Vidím, že jsem trochu mimo mísu, kroutí hlavou Raymond Doyle, bývalý agent zvláštního cidlinského oddělení CI5. My teď jedeme udělat okruh ve skalách a možná se ještě potkáme. Malý ráj Dopijte a utvořte dvojice, reaguju na Tomášův dotaz, ale platí to pro všechny. Už včil aj já? Šak su úplně hotová a vyřízená, pyskuje Nona. Eště mám jazyk na vestě a už abych sa zasejc zvedala. Nezbývá jí však nic jiného, než aby se poohlédla po svých dětech a připravila svůj osmý oddíl na další cestu. Jdeme podél rybníka, některé děti škemrají, že by se chtěly radši vykoupat, a né jen furt chodit. Čeká nás úmorná cesta loukou a lesem, navíc hodně do kopce, tak raději mlčíme, žádné srandičky, schválnosti ani bomby Nechceme s dětmi moc diskutovat i ta fernetová smršť nás slušně otupila. Petře, moh bych si půjčit vysílačku? přibíhá ke mně Tomáš, který má nepochybně nečisté myšlenky. Cestou je totiž mnoho míst, kde ani v největším vedru nevysychá voda a bláto. Vysílačku mu odevzdávám, a protože tuším, co má za lubem, tak se od ostatních raději separuju. Zůstávám sedět na pařezu a nechávám Tomáše, a s ním celý tábor, trochu poodejít. Chci je mít kousek před sebou a užít si chvilky klidu. Z futrálku vytahuju svůj nový foťák, který jsem zatím zanedbával a rád bych to dnes napravil. Když jsem ho na jaře v Rakousku kupoval, myslel jsem právě na tábor a těšil se, jak budu konečně fotit. Je pořád nový, nepoškrábaný, a jsou na něm 151

152 Petr Matějka vyfoceny asi jen tři snímky. S pobavením sleduju, jak Tomáš přes vysílačku pokládá Renču, která coby zdravotnice jednu vyfasovala hned na začátku, aby byla ve spojení. Ona z ní nemá vůbec žádnou radost, je to pro ni zátěž, díky které se teď může vyválet v bahně. Lesem se ozývají neopakovatelné nadávky na Tomášovu adresu. Zpovzdálí se tomu člověk i zasměje. Ke stánkům s občerstvením se plazím hodně zdrchlaný a rovněž na obličejích ostatních vidím únavu. Většina se odevzdaně opírá o stolky k stání, na kterých jsou postavená piva a rozdělané balíčky s jídlem. U některých dětí vidím i limonádu. Už jsem po tobě chtěl vyhlásit celostátní pátrání, směje se Čmolda. Od čeho máme vysílačky? Jaktože tady děti pijou limonádu? divím se. To si koupily za svý, uklidňuje mě. Taky si pořídily stříkací pistole, pohlednice a plastový meče. Nic novýho pod sluncem, pousměju se. U jednoho ze stolků vidím postávat Janu se třemi jičínskými horolezci, omotanými lany, ověšenými karabinami, sedáky a dalším horolezeckým vybavením. Ahoj chlapi, přicházím je pozdravit. Čau Matěji, seš připravenej na výstup? překvapuje mě Skára, který nás na tomto výletě doprovázel už loni, kdy si tu něco začal s naší Radkou. Jak to myslíš, Skáro? ptám se poněkud překvapeně. No doufáme, že si taky zkusíš zlízt nějakou cestu, říká Jana. Seš přece sporťák, né? Prostě jsem ti to domluvila. No, to seš fakt hodná, odpovídám ironicky, protože cesta je v jejich hantýrce pomyslná trasa na vrchol skály. Ale co ostatní? Tady Tomáš jde do toho taky, viď? obrací se Jana na Serebrouska, který zdálky nadšeně přikyvuje. To je ale situace, honí se mi hlavou. Jestli Tom poleze na skálu, tak já musím jít taky, nedá se nic dělat. Jsem přece sporťák a u Jany musím potvrdit své kvality. Jen jsem si U Čochtana nemusel dávat tolik fernetů. Jasně, že do toho jdu, říkám s předstíranou samozřejmostí, protože se nechci nechat zahanbit. Na to zřejmě Jana sázela. Ale Čmolda poleze taky! To je moje podmínka! Moh bych to taky zkusit? přimotá se k nám Petr Kovář, a když to zaslechne Čmolda, tak souhlasí a začíná svolávat tábor. 152

153 Zahradnictví '90 Horolezecká přednáška Odchóód! pomáhá s organizací Petr Jiránek, který už se asi těší na občerstvení u Turistické chaty. Procházíme vstupní branou do skal, platíme hromadnou vstupenku a stoupáme po strmých kamenných schodech směrem k vyhlídkám. Už při tomto výstupu některé děti nadávají, že to snad nevyjdou, převážně nejstarší holky. Nahoře absolvujeme vyhlídky Hlaholská a Pěveckého sboru Křížkovský. Oddíly se ve stísněných prostorách vyhlídkových plošin pěkně střídají však to máme za ta léta dobře nacvičeno. Po vyhlídkách s námi chodí i kluci horolezci, jak to domluvila Jana. Ukazují nám různé skály, jak se jmenují, z jaké strany se na ně dá vylézt, a vysvětlují, že samostatná štíhlá skála, ze které se lze vrátit jen po laně, je věž nebo jehla. Jasně, jasně! Támhleta hubená skála je Prachovská jehla, volá jeden malý táborník z 5. oddílu. A ta druhá hned vedle Jehly se jmenuje Čapka. To je pravda, potvrzuje Čombo. Pak jsou tady různý oblasti, který maj svoje pojmenování. Třeba Skalní město, Mouřenín, Krkavčí skály, Hromová rokle, Ervínův hrad, Fortna, Dračí rokle a Americká sluj. Pokud se dá na skálu z jedné strany vyjít pěšky, říkáme jí masiv. Jako třeba tahle vyhlídka? ptá se Maruška ze 12. oddílu. Došli jsme sem přece pěšky. Přesně tak, slečno. Je vidět, že dáváš pozor, chválí dívku Čombo a pokračuje směrem k ní. Kde se dobře udržíš, to je křídlo, ucho, talíř nebo placka. Hladká skála bez stupů a chytů je plotna. Plošinky, na kterejch se dá normálně stát, jsou police nebo balkón. Horolezci pak dětem ukazují vrcholové knížky, což jsou sešity v plechových krabičkách na vrcholu, kam se horolezci zapisují. Skára nám předvádí vybavení: Základem je padesátimetrový lano a smyčky na jištění. Pak potřebujete karabiny, lezecký boty nebo aspoň tenisky, hrudní a sedací úvazky. Hodí se přilba a důležitá je taky lékárnička, kdyby se něco stalo. Mezi dětmi to zašumí, jestli je vůbec potřeba lékárnička, že když se prý spadne ze skály, tak je člověk stejně už mrtvej. Čombo dětem trpělivě vysvětluje význam některých horolezeckých slov. Pamatujte si děti, nasazuje vážný tón, až ztichnou. Horolezci horu 153

154 Petr Matějka zlézají, z vrcholů sestupují nebo slézají. Nikdy nešplhají! Lezou nebo postupujou, taky můžou traverzovat. Při sestupu strmejma úsekama slaňujeme, teda spouštíme se po laně. Když při lezení musíme někde přespat, tak bivakujeme. No, a když spolu horolezci mluvěj, pokračuje Skára, tak uslyšíte slova jako sedák, maglajz, což je bílej prášek magnézium, karáble neboli karabina. A při samotným lezení, bere si zase slovo Čombo, na sebe volaj třeba dober, když lezec hlásí, že má volný lano. Nebo povol, aby jistič věděl, že je lano příliš napnutý. Nebo zruš, dodává Skára. To když chci, aby přestal jistit. Prej jistič, smějou se starší kluci. Jako v elektřině. Drž hubu, debile, okřikuje pubertálního vrstevníka Maruška z oddílu nejstarších holek. A dá se na skále držet třeba jen jedním prstem? Jasně, že jo, odpovídá Čombo a podívá se na Marušku, která v rozpacích klopí oči. Takovýmu chytu se pak říká jednoprsťák. Chyt je místo, kde se udržíš rukama, vysvětluje Jana. Zapuštěnýmu chytu se říká zapušťák a když se držíš zboku, je to bočák. A výstupku, kde můžeš stát, se říká stup, dodává Skára. Postupně se s dětmi střídáme ještě na vyhlídkách Míru a Český ráj, a pak už po strmých schodech sestupujeme až k úpatí skal, kde se tábor shromažďuje na jedné ze startovních pozic horolezců. Vodsuď se leze, vysvětluje Skára a Jana to hned předvádí názorně. Nasadila si lezecké boty, kterým říká lezečky, navlékla se do sedáku a ukazuje chyty a stupy, jak se dá na skále udržet. 154

155 Zahradnictví '90 Nahoru stoupáme jenom po skále a né po laně, vysvětluje Skára. Pomocí lana se jenom jistíme, buďto kruhama nebo svejma smyčkama, popisuje systém lan, karabin, kruhů, smyček a všeho sloužícího k jištění. Druhý horolezec Čombo přitom Janu zespoda jistí a třetí Fugas pokračuje základními lezeckými pojmy. Dozvídáme se třeba, že směr horolezeckého výstupu je cesta a roh skály je hrana. Výčnělek, kam se dá zavěsit jisticí smyčka, je hrot nebo zobák. Velká trhlina ve skále, kudy se plazíme nahoru, je komín. Skoba ve skále se nazývá kruh, jako ten na dobytek a zapíná se do něj karabina. Kruh na vrcholu skály je slaňák, protože se po něm sestupuje dolů, neboli slaňuje. Trhlina ve skále, kam můžete strčit prsty nebo ruku, je spára. Do ní se dá proti pádu zaklínit smyčka, což je kus lana s uzlem na konci. Od jedničky po sedmičku Pak se řeč stočí na stupně obtížnosti lezeckých cest. Jednička značí, že horolezec potřebuje ke svýmu postupu ruku, vysvětluje Čombo. Dvojka bejvá lehký lezení, při kterým už začátečník potřebuje lano. Existujou ale takový dvojky, dodává Skára, při kterejch naskakuje husí kůže i nám třeba u některejch komínů. Trojka je pak znakem solidní cesty, říká Čombo, kde si zaleze opravdu každej. Pro nováčky to bejvá maximum, směje se Skára. A je tady nějaká trojka? ptá se Tom. Tohle před náma, odpovídá Skára. Nebo je to možná čtyřka. Čtyřka s pětkou jsou cesty pro rekreační horolezce, říká Čombo. Tohle bude spíš čtyřka. Šestky a sedmičky už vyžadujou trénink a častej pohyb ve skalách, říká Fugas. Ty jsou už jen pro trénovaný sportovce. A máte ňáký obecný pravidla lezení? ptá se Maruška z nejstaršího oddílu. Aby se ty skály taky trochu šetřily? Nesmí se lízt po mokrý nebo vlhký skále, říká Čombo, na podzim ani v zimě. Nesmí se dřít o skálu lanem, ani do ní vyškrabávat chyty, do starý cesty se nesměj přidávat nový kruhy. A zapomeňte na pohorky. Prostě se musí všemožně šetřit skála, dodává Jana. Leze se maximálně v pěti lidech. 155

156 Petr Matějka Většina dětí poslouchá, ani nedutá, ale některé se už začínají nudit a vedoucí je musí usměrňovat. První lezec Tak jo! zvolá náhle Čombo. Kdóó si to chce zkusíít? Jáá, jáá! překřikují se kluci z mladších oddílů a dokonce několik nejstarších děvčat, včetně Marušky, za které dneska zodpovídá pendl Petr, jakožto zástupce včerejší vedoucí dne Radky. Tak pojď, Matěji, usmívá se na mě Jana a podává mi sedací úvazek, neboli sedák. Nebo si snad netroufáš? Chvilka ticha nemám však na výběr. Musím holt jít a děj se vůle Boží. Odkládám vysílačku s foťákem, sundávám bundu a vstávám. Trochu se mi motá hlava, ale nesmím dát nic najevo. Čombo mi už pomáhá navléknout se do sedáku, do kterého lezu v džínách. Přede mnou je dvojice nevysokých skal, na sebe vzájemně namáčknutých, což vytváří takovou průrvu táhnoucí se až nahoru, připomínající vysokou řiť. Obě půlky jsou hodně členité a nabízejí nespočet chytů a stupů. Chytni se vlevo, radí mi Jana. Nade mnou se táhne lano, které Čombo udržuje mírně napnuté. Tak mě vytáhni, kurňa, volám a nemůžu věřit tomu, že se tam musím dostat sám. Já jsem jenom jistič, nejsem vejtah, směje se Čombo. Teď přešlápni doprava a tam se chytni. Přehoď si ty nohy, nebo pošlapeš sám sebe! volá Jana. Seš tam zamotanej jak pouťovej preclík. To se ti lehce řekne! volám dolů, ale snažím se postupně sám nacházet dobré chyty. Máš tam hodiny, volá Jana. Chytni si je. Na tý plošince si odpočiň, radí Čombo a pomalu k sobě přitahuje lano, jak stoupám vzhůru. Krůček po krůčku stoupám, ani nevím jak. Matěju, drž sa! volá na mě Nona. Já ťa fotím! Myslím, že ze mě všechen ten fernet rychle vyprchal a docela mi to jde mám radost. Pocit, že by mě při uklouznutí zachytilo lano, mě povzbuzuje k mírnému riskování. Daří se mi nacházet nové chyty a stupy, ale kdybych měl větší sílu v rukou a prstech, šlo by to daleko lépe. Na tohle musí 156

157 Zahradnictví '90 být asi fyzička jako prase. Jana mi jednou říkala, že někteří kluci mají doma ve futrech vyvrtané otvory pro prsty, na kterých se přitahují. Hele, už to stačí, ne? volám dolů ve chvíli, když jsem asi ve dvou třetinách nevysoké skály. Jak chceš, volá můj jistič. Nechceš si to vylízt až nahoru? To je dobrý, volám zpátky a bojím se podívat dolů. Už bys mě moh pomalinku spouštět. Tak se připráv, slyším zespodu. Lano nade mnou zapruží, zasviští a jemně pleskne o skálu. Pomalu sestupuj a neboj jistím tě. Cesta dolů je asi nějaké slaňování, či jak se ta metoda jmenuje. Držím se rukama lana a normálně kráčím po skále dolů a občas se odrážím. Je to docela zábavné. Konečně jsem dole, cítím pevnou zem a sklízím velký potlesk celého tábora. Tleskají i horolezci, včetně Jany. Teda soudruhu plukovníku, chválí mě Jana. Tos teda opravdu překvapil. Zasloužil bys medaili. Přesně tak! přidává se Radek a paroduje Pražskou pětku: Teda klobouk z hlavy dolů, soudruhu. To obrovské nasazení! No, to snad ani nemuselo být, soudruhu předsedo, pokračuju v parodii a odpovídám v rámci Vorlova filmu. Nač ta skromnost, soudruhu vedoucí, nedá se Radek odbýt. Komu čest, tomu čest! No, nebylo to špatný, sousedi, ale stačilo, říkám naprosto odevzdaně a s pokorou, kterou jsem před lezením postrádal. Musím uznat, že horolezci jsou fakt borci. Další lezci Můžu to zkusit taky? přistupuje k nám Petr Kovář, který mě už vysvléká ze sedáku, aby si do něj mohl vlézt sám. Jasně, pojď, říká Jana a pomáhá mu spolu s Čombem do postroje. Než se stačím rozkoukat, zkontrolovat vysílačku a vytáhnout foťák, Petr je už ve třetině skály. Je evidentně šikovnější než já a navíc výrazně střízlivější. Za chvilku dosahuje téměř vrcholu a už slaňuje, aby své popruhy předal Čmoldovi, který se nechce nechat zahanbit. Nebojte se výšek, soudruzi, volám na další čekající zájemce. Když na to přijde, strana vás podrží! Držte hubu, pitomci! volá ze skály zmatený a zauzlovaný Tomáš. 157

158 Petr Matějka Tož soudruhu plukovníku, my už asi vyrazíme napřed, hlásí mi Nona. Moje dcérky sa táhnú jako smrad, páč sú v blbém telecím věku. Spolu s Nonou se zvedá zdravotnice Renča z pískovcového balvanu, na kterém obě seděly, když mi hlídaly věci. Svůj oddíl následně svolává i Radek a několik dalších vedoucích, které žízeň táhne k Turistické chatě jako magnet. Radek si u toho notuje vojenskou agitační píseň, kterou zná z vojenské katedry liberecké techniky: -- Přes spáleniště, přes krvavé řeky, -- pluk za plukem jde neochvějně dál. -- Na naší straně srdce, právo, věky, -- jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val. Tuhle skladbu s názvem Směr Praha zná asi každý, kdo byl někdy na vojně a při pochodování musel zpívat. Dokonce i Tomáš visící na úpatí strmé skály začne hromovat a nadávat. Jeho poslední slovo, které se i s ozvěnou rozlehne skalním městem, je překvapivě jiné, než očekávaný refrén: BOMBÁÁ. Všichni sebou plácneme do jehličí, ve kterém se nikdo nemůže ušpinit, pokud to ovšem není Marcel a neotře se o strom s čerstvou pryskyřicí. Ty hovado, zařve nahoru uzenář Petr. Mám si pro tebe dojít? Tomáš se na skále tak řehtá, že mu až uklouzne noha a on zůstává viset na laně jako hruška. Děti si aspoň uvědomí, jak důležitý je jistič. Tak pojď a ukaž se, pendle zbabělá! směje se seshora Tomáš, který se mezitím už chytl skály. Pojď nahoru! Já v klidu počkám, až slezeš, reaguje Petr. Pojď ty dolů! Pojď ty nahoru! paroduje Tomáš pohádku o Popelce. Pojď ty dolů! směje se Petr a pomalu se ohlíží po svěřených dívkách, aby je svolal dohromady. Všem je jasné, že nahoru se může, ale dolů musí, takže malá slovní potyčka končí a Tomáš opatrně slaňuje. Několik děvčat z nejstaršího oddílu Péťu chvilku pošťuchuje, aby si to taky zkusil, ale ten jen mává rukou a dává povel k odchodu. Významná výročí Cestou k Turistické chatě tuším, že se něco děje, protože jsem ještě nevyšel z lesa a už slyším Nonu, jak se strašně rychle směje. Ještě v táboře jsme její smích přirovnávali ke kulometu, co do rychlosti i intenzity. 158

159 Zahradnictví '90 V přestávkách, kdy se Nona zrovna nadechuje, slyším slabě Renču, Radka a další, kteří se z chladného sevření skal vymanili dříve a nečekali na zakončení lezecké exhibice svých kolegů. Vycházím z lesa, přecházím parkoviště a mířím ke stolu, kde kromě jiných spatřuju opět HoluPa, který má opět pusu od ucha k uchu a náramně se baví. Kousek od nich sedí jeho otrávená manželka, která nemá pro táborové ptákoviny pražádné pochopení obzvláště, když si přítomné dámy důvěrně potykali s HoluPovou peněženkou. Místní ovzduší by se tak dalo definovat jako dusično až kořalečno. Teď pijeme na Vítězný Únor! křičí Renča a lupe do sebe velkého panáka becherovky. Teda soudružko, chválí Radek. Ta prvotřídní kvalita, to obrovské nasazení! Včil jednoho za Den tisku, rozhlasu a televize, navrhuje Nona a hned sahá po HoluPově peněžence, který má co dělat, aby ji uchránil. A teď za den učitelů, navrhuje Renča. Ale soudruzi, přidávám se do debaty. Nezapomněli jsme na Velkou říjnovou socialistickou revoluci? Ale samozřejmě, že ne, braní se Radek. My jsme čekali na tebe, soudruhu. Takovou slávu, jakou je VŘSR, jsme ti nemohli upřít. Tavárišči, vynucuju si pozornost. Da zdrávstvujet Balšája okťábrskaja socialistíčekaja revaljúcia. Ale k tomu potřebujeme vodečku, angažuje se HoluP. Pravou Stoličnou, ať je to stylový. Tož pro ňu dondi a my si včil jednu vyslópnem na osvobození, zvedá Nona panáčka s becherovkou. Myslíš květen nebo srpen, pošťuchuje ji Radek, ale děvčata už mají svůj léčivý třináctý pramen nenávratně v sobě. A teď na HoluPovýho syna, křičí Renča na HoluPa, který se vrací s táckem plným vodek, původně určeným pro připomenutí VŘSR. Tak na ty děti, říká Radek a hned ho do sebe otáčí. Jaký děti? zlobí se Renča. HoluP má syna, tak na něj! To já su vyřízená, směje se Nona, přičemž její smích přidává na rychlosti a intenzitě. Hele, Nona se směje už třikrát rychlejc, než normálně, konstatuje právě příchozí Tomáš a má pravdu. Dokonce se na nás pohoršeně dívají spořádané rodinky kolem. Pravděpodobně by v této chvíli své dítě na Cidli- 159

160 Petr Matějka nu neposlali, ale spíš si ani nevšimli, že se ocitli v bezprostřední blízkosti vychovatelů dětí a mládeže. A včil na MDŽ, děcka! vypadne z řičící Nony první souvislá věta po souvislé salvě kulometného smíchu, který sama nedokázala zastavit. Tak dost! brání se HoluP. Už nemám ani na benzín domů. Hele, HoluPe, oslovuje ho Renča. Příště bude potřeba, aby sis před tímhle vejletem vybral aspoň tři vejplaty dopředu. A nemám žádnýho syna, dodává HoluP, přičemž zasouvá svou peněženku do zadní kapsy kalhot. A na co jsme teda celou dobu připíjeli? ptá se překvapená Renča. Máš přece potomka, né? Mám dceru, usměje se hrdě HoluP. Ale už je jí rok a půl. Tak na malou Holubičku to je přece taky výročí, uzavírá Renča a sází tam dalšího prcka. Cesta zpátky Plac kolem Turistické chaty se pomalu zaplnil dětmi z celého tábora, které se nudí a posedávají všude, kde to jen jde. Mají oficiální přestávku na oběd, který někteří snědli už před hodinou. Takže někdo vytáhl Božčin smažený řízek a někdo se postavil se do fronty na limonádu, o kterou se už stará Čmolda. Jiné děti, které už neměly nic k jídlu, se postavily do fronty na suvenýry, kterých je tady oproti předchozím letům podstatně více. Opět jsou v kurzu dětské plastové meče, stříkací pistole ve tvaru kamery, dále pistole s vystřelovací vrtulkou, pistole s přísavkami, pistole na antiperle, pistole na poplašňáky a roztomilý dětský kulomet. Dětská kupní síla je obrovská. Při pohledu na hodinky vidím, že je nejvyšší čas, aby se mladší oddíly odebraly na vlak. Láďo, Karolíno, Renčo, Enží! Měli byste vyrazit, volám na příslušné vedoucí. Už nás zase vyhazujou, stěžuje si fotbalistka Renča. Tož já to říkám pořád, soucítí Nona. Holky těžší to maj. Jednička, nástup! volá Renčina podaufíračka Ivanka a spolu se Zobanem, Pavlínkou a Martinkou dávají dohromady všechny mladší oddíly. To je servis, co? směje se Láďa, který sedí s Enží u sousedního stolu a společně sledují práci svých aufíráků. Tak vstáváme, šup! povzbuzuje ostatní fotbalistka Renča a sama jde příkladem. 160

161 Zahradnictví '90 Hele, Knoflíku, nepřeháníš to trochu? brání se Angelika a natahuje ruku k Láďovi, aby jí pomohl vstát ze židle. Přední část skupiny nemladších oddílů se dává do pohybu a štrúdl mizí v lese. HoluP na ně mává a zřejmě se také odhodlává k odchodu, protože se nejistě potácí ke své mírně nabroušené choti. Tak se měj, ty ptáku, volá ještě Tomáš. A zase se ukaž! Přátelé, já nevím, jestli se chudák ještě ukáže, polituje ho zdravotnice Renča. Myslím, že teď s ním doma nepromluví ani to jeho Holoubě. My už taky půjdeme, zvedám se já a jdu za Čmoldou, abych s ním domluvil zpáteční trasu. Já radši půjdu s malejma, hlásí mi Čmolda, v rychlosti mi předává svou vysílačku a utíká za dětmi do lesa. Klobouk a hůl Vezmeme to tady spodem, né? zapojuje se Jana, která zná Prachovské skály lépe, než já. Tedy kromě přítomných horolezců, kteří se od nás trochu separovali, protože zůstali střízliví. Mohli by kluci přijít dneska na večírek? ptá se Jana. Trochu ve mně hrkne, protože většinou nemám rád cizí elementy v našem táborovém kolektivu. Možná to budu jenom já, mísí se do našeho hovoru Skára. Kluci ještě neveděj, jestli přijdou. Jani, to není problém, předstírám zájem, ale je ovlivněný tím, že chce přijít jenom Skára. Ten mi nevadí, pokud ovšem nebude vadit Radce. Hergot to mě nenapadlo, říkám si sám pro sebe. A co Radka? ptám se bez okolků. Co by? směje se. Rád ji zase uvidím. Už se v tom radši nebudu šťourat, abych nepíchnul do vosího hnízda. Ostatní oddíly se šikují na cestě a připravují k odchodu. Můžeme! hlásí zepředu od svého 9. oddílu Tomáš, který na mě mává původně mojí vysílačkou. Nechávám mu ji, protože mám teď v ruce tu Čmoldovu ani tu si však nenechám a předám ji Markovi. Ať si taky užije, protože Tomáš dneska jistě neřekl své poslední slovo. Kolikrát to už dneska použil? To budou penízky do bombového fondu! Cesta ubíhá jako po másle, obzvláště poté, co Renča vpředu zavedla oblíbenou pochodovou hru Jedna, a dva, a tři, a čtyři, a pět, a šest, a sedm, a 161

162 Petr Matějka osm, a devět, a deset, a klobouk, a hůl, a chleba, a sůl a kámízólá! Dopředu, dozadu, do strany, přísun! Mám aktuální variantu, volám na ni se svou troškou do mlýna. A jedna, a dva, a tři, a čtyři, a pět, a šest, a sedm, a osm, a devět, a deset, a klobouk, a hůl, a chleba, a sůl a Móhórítáá! Rumcajs, Manka, Cipísek, HoluP! Tak to já mám lepší, nechává se vyhecovat Renča a přemísťuje se ke mně dozadu, kde je i její Péťa s nejstaršími děvčaty. A jedna, a dva, a tři, a čtyři, a pět, a šest, a sedm, a osm, a devět, a deset! A klobouk, a hůl, a chleba, a sůl a Móhórítáá! Vasil, Gusta, jde to zhusta! Tak to já mám ještě lepší, zkouším vymyslet další verzi, ale k Renče přibíhá Nona s geniálním nápadem. Srát a brousit Děcka, vidíte to, co já? ptá se a škodolibě ukazuje dopředu na Tomáše, který stojí vedle silnice a v lesíku provádí malou potřebu. Všem hlídkám! dává si Renča k ústům svoji šumící vysílačku a zakřičí na celé kolo: BOMBÁÁ! Všichni kolem Renči se opatrně pokládáme do jehličí vedle cesty, ale zdá se, že Tomáš má spoustu jiných problémů, protože už měl namířeno a v okamžiku náletu již kropil smrček. Ani se nedá dobře popsat, co všechno Tomáš musí konat za pohyby, aby se nepotřísnil jak o smrkovou smůlu, tak o své odpadní produkty, aby nepoškodil vysílačku a hlavně, aby se nezesměšnil před dětmi. Má velké štěstí, že vpředu jdou pouze klučičí oddíly, protože odhalení před nejstaršími děvčaty by zřejmě nevydýchal. Renča to sice označuje za jedinou vadu na kráse této akce, ale já s Tomem naprosto soucítím, protože tohle si nezaslouží ani ten největší imperialista z USA. Až dorazíme do tábora, směje se Renča, zabírám si kroniku. Příští článek je můj. Ty chceš psát o týhle výpravě? ptá se trochu zaskočená Jana. Říkala jsem si, že o tom dnešku napíšu do kroniky já. Můžete o tom napsat obě, chlácholí ji Nona. Já prdnu jeden svůj článek mezi ty vaše, aby to nebylo nápadné. A jedem! zakřičí Renča na děti: A jedna, a dva, a tři, a čtyři, a pět, a šest, a sedm, a osm, a devět, a deset! A kladivo, a srp, a hvězda, a prd a Móhórítáá! Vasil, Gusta, jde to zhusta! 162

163 Zahradnictví '90 To ti nedaruju, Renčo, říká nachytaný Tomáš, kterého právě míjíme. Ještě si chudák sbírá svoje věci, které kolem sebe ve chvíli náletu v rychlosti poházel. Tož já ťa nechápu, Tomášu, šklebí se Morava. Nejdřív si vyplejtváš tolik pětikorun, když to slůvko několikrát zopakuješ, a teď sa málem pochčiješ, abys ušetřil bůra. Mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, že bych nespadnul, přiznává Tomáš. Prostě slyším BOMBA a jdu k zemi. Asi jako vy teď, cha chá! Ani se na něj nezlobím, protože jsme to všichni tak trochu čekali a byli na jeho odvetu nachystaní. To bude korunek, chválím si Tomášovu dnešní útratu. Dokonce i některé vedoucí kolem nás už nepadají a raději přispívají. Máte to za pět korun! volá Tom na Marťu a Katku, protože ani jedna na jeho zvolání nereagovala. Na to ještě mám, vy trapáci, ozývá se Marťa, která je svým negativním postojem k naší bombě známá. Návrat do tábora Zbytek cesty ubíhá bez dalších kolizí a náletů, všichni toho mají plné zuby. Petr jako vedoucí dne dokonce náhodně rozdává malé kartičky s východními medvědy všem, kteří pokorně šlapou a nestěžují si. Máme jich mezi dětma už hodně, chlubí se Petr. Škoda, že jsem sebou vzal jen ty malý, východní. Změníme kurz a dostaneme je zpátky, říkám. Čmoldo, na dnešním nástupu ty východní zdraž. Snad bych je měl spíš zlevnit, né? brání se Čmolda. Tak ale dětem musíme vysvětlit, že ty západní potom zase zdražej, přemýšlí Petr. Rozumím tomu dobře? Ani nevím, nějak jste to celý zamotali, přiznávám. Pak teda nevím, jestli to pochopí někdo z dětí, říká smutně Tomáš, když se v tom ztrácíme i my. V tom je právě smysl celý hry, vysvětluju. Aby se děti naučily pracovat s informacema. Musej se zajímat, kam se kurz pohne nejen zejtra, ale i pozejtří. Jo, a příští tejden, směje se Jiránek. To budou ve vejhodě ty nejvychcanější. 163

164 Petr Matějka Ale vo tom ten kapitalismus přece je, podporuje myšlenku Tomáš. Na začátku maj všichni stejný šance, ale počet bodů můžou zvyšovat nejen úklidem a přicmrdováním, ale taky spekulacema. Levně koupit, draze prodat, zamíchá se do hovoru Jana. Takže by děti měli mít po zlevnění západních medvědů zájem o jejich koupi. Tak jsme se ani nenadáli a už vcházíme do tábora. Mé kroky samozřejmě míří do Hampejzu, kde sedí Karel už se Čmoldou a právě příchozím uzenářem Péťou a Renčou. Vedle šéfa sedí jakýsi šedovlasý pán středního věku a pojíjí pivo. Tak pojďte dál a vemte si buchtu, vítá nás klasickým způsobem. Tak jak to probíhalo? Všecko bylo v pohodě, pokud vím, podívám se v rychlosti na Čmoldu, který už jistě referoval, a začnu ze sebe soukat průběh celého výletu, kde připomenu setkání s HoluPem, fernetovou vánici, Serbouskův padací koncert, naše lezení po skalách a Nonin trojnásobně rychlý smích. No hurá! pronese šéf a obrátí svou pozornost k neznámému návštěvníkovi: Tohle je náš zastupující zdravotník, Renátko. Ahoj, já jsem Jaromír, představuje se a zvedá nad hlavu symbolickou láhev s pivem. Všichni mi hlavně tykejte, ať si tu nepřipadám jako v práci. Jaromír pomůže Renátce, dokud se nám nevrátí Vašek, oznamuje šéf. Mimochodem, jestlipak víte, kdo sem dneska přijel na návštěvu? Přece HoluP, všechno víme, odpovídám hbitě. Jo ten se tu taky mihnul, přikyvuje šéf. Ale nebyla to jediná dnešní návštěva. Tak nás už nenapínej, šéfe, říká Renča. Kohos tady měl? Přijel se sem podívat Bobo Zachař, představte si to, konstatuje suše Karel. Já jsem koukal jako tydýt. To je zajímavý, že přijel zrovna dneska, říkám a v hlavě mi to šrotuje. Ale proč tady byl za tebou? To je právě to, usměje se Karel a odklepává si cigaretu. On nepřijel za mnou, ale za Janou Lidickou. Možná byl překvapenější, než já, když jsme se tu srazili ve dveřích. Von si někde zjistil, kdy bude celej tábor pryč, že jo? dedukuje Čmolda. Zjistil si to u Lidický. Je to tak? Zásah do černýho, chválí Karel jeho úvahu. No samozřejmě to proběhlo v naprostý pohodě. Poseděli jsme, pokecali, já jsem se dozvěděl, že 164

165 Zahradnictví '90 tady vedl první běh, a že tady s ním byl Míra, Nádraží, Lenka, druhá Lenka a taky Helča. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo, akorát jsem to předtím nevěděl, i když jsem něco tušil. Jana se mi to bála říct, což taky nechápu. Boba Cidlina naprosto uchvátila a využil příležitosti, když tady Pasák na prvním běhu skončil. Jinak jsme si nic neudělali, takže o nic nešlo. Jen jsme měli na některý věci trochu jinej názor toť vše. Čímž se vysvětluje i ten Vinklář, dodávám. Vypadá to tak, připouští šéf. Ještě se na to zeptám Jany. Jinak jsem při tom povídání nabyl názoru, že oni asi hodně kopírovali naše předchozí tábory, sportovní akce, srandamač, i ty naše vejlety. Proto navrhuju, jestli budete souhlasit, abysme letos vynechali Humprecht, Plakánek a Kost, a místo toho vymyslíme něco novýho. Ale půjdeš s námi, vyzývám šéfa. Souhlasíš? Rozhodně půjdu s váma, už tady sám nebudu, ujišťuje nás všechny. Asi bych to neměl říkat, abyste nezpychli, ale bylo mi tady smutno. Ještěže mi dělala společnost Radka teda než přijely ty dvě návštěvy, a pak tady náš Jaromír. Pro mě to nebude práce, říká Jaromír. Já si tady chci odpočinout. Sám mám doma ženu a pět ratolestí tady to určitě nebude horší. Tak to si možná fakt odpočineš, uklidňuje ho stále optimistická zdravotnice Renča, když to máš takhle. Je tu nějaké zdravotník? přichází do Hampejzu Nona. Vedu dcérku s vyvrtnutým kotníkem. A tady jedného ogara štípla sviňa vosa. Nech to na mě, kývne Jaromír na Renču, aby zůstala sedět. Jdu se na to mrknout. Už jsem se s Karlovým dovolením trochu seznámil s ošetřovnou. Tak pojďte, holky, načež se zvedá, děkuje Noně a s pár dalšími dětmi odchází na marodku. Jestli má doma pět dětí, tož to je dobré kolík, uznává Nona. Péťo, dopoledne jsem ti dojel nakoupit ty věci na večírek. Podle toho seznamu, cos mi tady nechal, obrací se na mě šéf a ukazuje ven na trabanta. Pak si to tam vezmi z kufru. Dlužíš mi tři stovky. Jestli to stačí večer, tak ti to pak dám najednou, odpovídám s úlevou. Dneska se totiž bude kasírovat. Hodně se střílelo? ptá se s pobavením Karel. Hodně, hodně, přikyvuju s dobrým pocitem. Jenom samotnej Serebrousek mi dluží aspoň padesát korun. 165

166 Petr Matějka Jestli tomu vašemu vyprávění dobře rozumím, chytá se šéf naší hry, tak tenhle soudruh stihnul najednou nejen srát a brousit, ale ještě močit, vysílat a padat! Je to dobrý soudruh, generální tajemníku, pokyvuju. A již předem souhlasím s případnou pochvalou před rozčouzenou udírnou. Udírnu jsem nechal vyhasnout, říká šéf. Stejně nebylo co udit. Nevadí, usmívá se uzenář Péťa, který tu s námi mlčky sedí a cucá pivo. Však já ji zase brzo roztopím. 166

167 Zahradnictví '90 IX. Seznamovací večírek Takže přátelé, oslovuju všechny přítomné v Hampejzu. Kdo máte nějaký resty za dnešní a včerejší nálety, tak mi to hlašte. Já nemám vůbec žádný, vchází dovnitř vedoucí dne Radka. A šéf Karel taky né. Vy jste tady vůbec nestříleli? ptá se s pobavením Čmolda. Ani né, Láďo, odpovídá šéf. A vůbec nám to nechybělo. Heleďte, zvedá Karel přísně hlas. Běžte si pomalu k dětem a uvidíme se na večeři. Odchod. Já se jdu podívat do Modrýho ďábla, cos nám nakoupil. Všechno, co sis napsal, ujišťuje mě šéf. Jdu ti pomoct, vyskakuje Marek. V šéfově trabantu je opravdu spousta věcí, o některých ani nevím, že byly na seznamu, ale tam si mohli napsat věci i další, kteří třeba dali šéfovi peníze, tak to bude určitě v pořádku. Pojď, nanosíme to do klubovny, říkám Markovi. No jo, von dneska vlastně bude ten seznamovací večírek, rozzáří se Marek. Jenom jsem nikdy nepochopil, že se dělá až po několika dnech, kdy už se všichni známe. To si jenom myslíš, kamaráde, že se všichni známe, odpovídám s pobavením na Markovu úvahu. Do klubovny bereme věci, které nemusí být studené, jako různé brambůrky, tyčinky a oříšky. Ostatní věci, hlavně basy s pivem stejně musíme flašku po flašce naskládat do lednice, aby se pořádně vychladily. Lednice je úplně narvaná, jak letos ještě nebyla. Je tam i pár lahví bílého vína a na mrazáku nějaké pozdravy s průzračnou tekutinou od doktora Vaška asi abychom na něho mysleli. 167

168 Petr Matějka Po večeři Během nástupu se hodnotí průběh dnešního výletu. Vedoucí tábora děkuje dětem za jejich ukázněné chování a vedoucím za zdařilou akci. Službu má zítra 8. oddíl a vedoucí dne bude Nona. Předseda dnešního služebního oddílu dostává od zástupce Čmoldy šest západních medvědů, což při současném kurzu činí 18 východních. Vyhlašuji kurz medvědů na zítra, pokračuje Čmolda. Protože máme málo východních medvědů, měníme kurz na 1:2. To je škoda, že jsme tu odměnu teď nedostali ve východních, ozývá se zklamání od jedenáctky. Mohli bysme je pak zejtra vyměnit na 9 západních. Večer po nástupu probíhá pod hřištěm beseda s horolezci. Jelikož máme s Markem konečně volno, dáváme se do přípravy kontrol na zítřejší postřehový závod M1. Chceme začít staršími oddíly a pro mladší to zopakujeme příští týden, přesně, jak jsme si to naplánovali. Stejně jako každý rok, vodovkami kreslíme červeno-bílé kontroly na čtvrtky A4, které zítra rozvěsíme po stromech. Možná, kdybychom si je nechali z minulých let, tak bychom si ušetřili hodně práce. Ale většinou se nám ty kontroly poškodí, nebo dokonce zmoknou, tak je používáme maximálně dvakrát třikrát na jednom táboře, ale pro příští léta si je nenecháváme. Tak jaký tam dáme letos topografický značky, Petře? ptá se mě Marek a kouká do mapy. Já nevím, odpovídám otráveně. Pořád stejný, jako vždycky. Zříceninu, pramen, jeskyni a tak. A mohli bysme vymyslet nějaký legrační, dodává Marek. Nějaký, co neexistujou. To necháme na ostatních, ať se taky trochu zapojej, odvracím hrozbu bolestivého přemýšlení. Třeba na večer poradě, nebo ještě během zejtřejšího dopoledne. Já taky něco zkusím vymyslet, mumlá si pro sebe Marek. Po večerce Táborem zní Bláznova ukolébavka. Jinou znělku si pro naši večerku ani snad nedovedu představit. Těším se na ostatní, jak se sejdeme v klubovně a pořádně zapaříme. Dneska nehrozí, že by šéf vyhlásil sanitární 168

169 Zahradnictví '90 den, protože nás ráno nečeká nic, kvůli čemu bychom museli jít brzy spát. S Markem už neseme dvě vychlazené basy do klubovny a cestou prosíme Radka, Tomáše a Radku, aby nám pomohli s přípravou klubovny. Na všechny stoly přijdou ubrusy, do rohu místnosti basy s pivem, limonádami, sodovkami a vínem. Hned u toho je potřeba pověsit Chlastenbuch, pro který Marek běží do Hampejzu. Dnešní večerní porada bude rovnou tady v klubovně, tak si dáme pivo rovnou tady. Jinak se v klubovně nesmí pít ani kouřit. Dnešek je výjimka. Můžu dál? říká doktor Jaromír, který zatím nemá moc práce, tak se přijel podívat. Jasně, pojď dál, Jaromíre, zvu ho dovnitř. Co se tady bude vlastně dít? ptá se zvědavě. To se radši ani neptej, směje se Marek, který si uvědomuje, že nováčky čeká v klubovně vždycky několik přijímacích rituálů. No, snad to přežiju, směje se Jaromír a bere si z basy jedno pivo. Musím ti tady v Chlastenbuchu udělat kolonku, když seš novej, upozorňuju našeho nováčka. Chceš nějakou zálohu, nebo jak se to tady dělá s placením? ptá se doktor opatrně. Nic se dopředu nedává, uklidňuju ho. Já si to potom vyberu. Ještě jsem skočil pro Bombograf, přibíhá do klubovny Marek. Bude tam po dnešku určitě spousta čárek. Marku! zvedám varovně prst. Víš přece, že nám doktor zakázal říkat slovo spousta. Proč bych vám to měl zakazovat? trhne to s Jaromírem. Ale né ty, vysvětluju. To nemá rád doktor Spousta, kterýho tady zaskakuješ. Á, tak to jó, směje se Jaromír. To já bych moh zakázat leda slovo hrubý, ale to se moc často nepoužívá, tak to nechám bejt. To je fakt, pokyvuju a směju se. Hrubý zacházení se spíš praktikuje, než by se o něm mluvilo. No právě, ale tady budu hrubej doufám jenom já, usměje se Jaromír a s gustem se napije svého chlazeného Rohozce. Můžem dál? ptá se opatrně fotbalistka Renča s Káčou, které právě přicházejí do klubovny. Všechny jste vítány, říkám s jistou obřadností v hlase, která je nenechává na pochybách, že je tady dneska večer čeká výjimečná událost. 169

170 Petr Matějka Po chvilce vchází dovnitř Nona s Radkem, Láďa s Angelikou, Radka se Zobanem, zdravotnice Renča se svým Petrem, Tomáš, Karolína, Marťa, dvě malé podaufíračky Pavlínka s Martinkou, podaufíračka Ivča a celé kuchyňské osazenstvo: Naďa, Božka, svůdná Kačena a obě pomocné kuchyňské síly, Monika se Stáňou. Je tady Jana Harrachov? ptá se přicházející Čmolda. Není, odpovídá Tomáš, ale já taky zbystřuju. Vona před Hampejzem ještě přemlouvá horolezce, aby šli do klubovny, ale voni asi nechtěj. Na horolezce jsem skoro zapomněl, ale upřímně řečeno, není nutné, aby tu s námi byli. Loni se s námi mejdanu zúčastnili a nebylo to špatné, ale pokud to nejsou vyložení srandisti, tak do rozjetého kolektivu nikdy úplně nezapadnou. Za chvíli Harrachov přijde, odpovídá šéf Karel, který se dostavuje pár sekund po Čmoldovi a hned to organizuje. Tak si různě posedejte, ať můžeme začít. První rozsazení nestojí samozřejmě za nic, protože malé praktikantky si sedají bázlivě k sobě, nové vedoucí holky také, což pro naše hry není úplně vhodné. My vás pak stejně rozsadíme, vyhrožuju a myslím tím taky na sebe, protože bych si s chutí sedl vedle kuchyňské Kačeny, ale nemůžu a raději dělám vedle sebe místo pro Janu. Tak si zatím dejte něco k pití. A nezapomeňte na čárky v Chlastenbuchu. Resty po náletech A když už mám slovo, pokračuju, tak bych si teď rád s vámi vyřídit nějaký resty. Ty myslíš jako bombu? ptá se nezjištně podaufíračka Pavlínka, číž posílá k zemi asi dvacet přítomných lidí. Pavlínko, zakřičí zlostně šéf. Uvědomuješ si, to říkáš? Teď už jo, šéfe, začervená se Pavlínka. Já už to neudělám. To je dobrý, směje se Jana Harrachov, která právě přichází a vidí výchovný personál na zemi. Aspoň to tady bude pěkně vytřený. Horolezci odjeli? ptám se zvědavě. Kluci se moc omlouvaj a přejou hezkou zábavu, sděluje Jana. Tak už si někde sedni, přikazuje šéf. 170

171 Zahradnictví '90 Jana si sedá vedle na místo, které jsem jí tam po celou dobu držel. Už předem myslím na zpívání s kytarou a na společenské hry, při kterých bych ji měl mít vedle sebe. Hoď po mě jedno vorosený, volá dopředu Péťa Jiránek a po něm ještě několik dalších pivařů. Tož já si dám to sluníčko, hlásí Nona. U nás tomu říkáme menstruační mňamňam, přidává se Jana. Taky si ho dám. Je to strašně nezdravý, a strašně dobrý. Já chci taky jednu griotku s vaječňákem, hlásí se Karolína, která jinak vůbec alkohol nepije. Tak já myslím, že byste mohli nejdřív něco říct o tom dnešku, zahajuje poradu šéf. Já jsem s vámi nešel, takže poprosím Čmoldu. Musím všechny pochválit, bere si Čmolda slovo. Hlavně tady plukovníka Wendyho, kterej to měl celou dobu od palcem. To je pravda, pochvaluje si Renča. Já jsem soudruhovi plukovníkovi hned u Čochtana naordinovala Fernetus Stockis a on ho v rámci prevence objednal všem ostatním. A hned třikrát, hlásí se Radek. Jenom dvakrát, soudruhu, bráním se. Toho třetího platil HoluP. Tož nejen teho, směje Nona. No, já jsem slyšel, jak jste mu vyluxovaly peněženku, říká Karel. Doufám, že jste aspoň dětem koupili limonádu. Samozřejmě, odpovídá Čmolda. Dokonce dvakrát. A soudruh plukovník se nepochlubil, že si zahrál na horolezce, vyzdvihuje Jana můj výkon. A taky Čmolda, Petr a Tom. Už se mi taky pochlubili ale zlý jazkové tvrděj, že měl Tomáš nějaký problémy při zpáteční cestě, vyzvídá Karel. Prej ses ani v klidu nevyčůral. Je to pravda? Tak o tom nic nevím, šéfe, vykrucuje se Tom. Nesmíš věřit všemu, co říkaj zlý jazykové. Ještě žes mi to připomněl, Serebrousku, beru si slovo. Do bombarďáckýho fondu jenom za dnešek dlužíš aspoň pade. Pouze čtyřicet pět korun, brání se Tomáš. A všichni ostatní, doplňuju, hlaste mi to taky. Já tam mám dva prohřešky, hlásí Radek. Takže za deset. Já za tu vaši trapárnu platím dvacku, hlásí se indžinýrka, které hned píšu čtyři čárky. 171

172 Petr Matějka To se nám to tady pěkně plní, pochvaluju si. Doufám, že to srovnáte zejtra do oběda. Nebude žádnej společnej program, takže budete nablízku, předpokládám. A co bude odpoledne? ptá se Marťa. Velký oddíly běžej postřehovej závod M1 a malý maj vlastní zaměstnání, doplňuje Čmolda. Po večeři je v plánu ta diskotéka. Na to se těším, říká Ivanka novým podaufíračkám. To si, holky, zatrsáme. Nerez Péťo, vem do ruky kytaru a dej tam nějakou písničku, obrací se ke mně Karel. Doufám, že to máš naladěný. Napadá mě, že bych teď mohl dát spolu s Janou Tisíc dnů mezi námi od Nerezu, protože to máme pěkně nacvičené. Všude jsme s tím sklízeli úspěch a sami ji rádi zpíváme. Máme vždycky radost, jak nám to jde. Zpívat něco od Nerezu považuju za věc prestiže a tady na táboře jsme to ještě nedali. Nikdo možná ani netuší, jak Jana pěkně zpívá, protože její zpěv znají jen z naší loňské táborové hymny, kde zase tolik nevyniká. Začínám známými tóny, které Jana hned poznává a po předehře začíná partem Zuzky Navarové: Ocelově modrou masku máš, pátý týden se ti bráním. Den za dnem si na nit navlékáš korálky s vůní našich dlaní. Světlo a tma - tak to jsem já, zhasni a dělej, co se dělat může. Světlo a tma - tak to jsem já, jestli chceš, nezůstane na mně ani kůůže, jestli chceš, nezůstane na mně ani kůůže. Touto písničkou na sebe okamžitě strháváme pozornost ostatních, protože tady na táboře je to úplně nová věc. Dál pokračuju já, partem Zdeňka Vřešťála z Nerezu: Tisíckrát vlasy rozcuchaný, vlasy rozcuchaný jako křoví máš. Sladká jak hrušky planý, v hlavě mám z tebe galimatyáš. 172

173 Zahradnictví '90 Na konci ta věc nádherně graduje a vzájemné posouvání a prolínání našich hlasů vypadá navenek hodně efektně, přičemž i my s Janou musíme dávat bacha, abychom to nezkazili. Je to radost, když se nám to nakonec povede. Vlastně nás každé takové odzpívání tohoto kusu sbližuje a já při něm pociťuju opravdové štěstí. To bylo ale fakt krásný, obrací se na nás po ukončení Radka, ale hned na to přicházejí podobná slova od Renči, Nony, Marti, Karolíny a skoro všech holek v klubovně. Teda klobouk z hlavy dolů, sousedi, hodnotí nás i Radek. Čekal jsem, že to na konci zkurvíte, ale vono nic. Ty seš ale cynik, jak to možeš řéct? okřikuje ho Nona. Tož včil chcu tu moju. Á jé, Brontíci, vrací jí Radek posměšný pohled. Kotlíkáři. Nona má na mysli Holky těžší to maj z desky Ptáčata, kterou mám taky rád, takže nemám problém jí to zazpívat. Je to jedna z věcí, které se hrají skoro u každého táboráku a na každém mejdanu. Nona se mnou zpívá jako o život a mrká při tom na Radka, který předstírá, že ho to znechucuje, ale je vidět, že si spíš dělá srandu. Tak, a teď zasejc tu moju, obrací se ke mně šéf a demonstrativně si sahá na své nové brýle, což si vyžaduje píseň Skliečka. Šéf se u toho zase svíjí smíchy, úplně stejně jako když ji slyšel poprvé. Mám dojem, že se z toho ještě nedostal, a že tuhle věc budu moct s úspěchem opakovat ještě několikrát. Ještě si od nás s Janou někteří vyžádají loňskou táborovou Šmoulí hymnu a pak už hrajeme několik našich oblíbených písní. Tento rok tu máme dokonce několik kytar, protože kromě mě si sladký dřevo přivezli ještě Jana a Radek. Oproti loňsku hrajeme taky ještě něco od Ježka, jak to má rád Radek, další věci od Nerezu, od Nohavici, od Dobeše a samozřejmě od Kryla, který je letos poprvé legální a už to není ono. I když na druhou stranu jsem rád, že jsem Kryla mohl slyšet na živo a mám od něho dokonce podepsané cédéčko o tom se mi ještě před rokem ani nesnilo. Jak hraju Slavíky z Madridu a ostatní je se mnou hulákají, tak rozvažuju, která společenská hra by měla přijít na řadu jako první. Pořád mám v hlavě své první podaufírácké působení před sedmi lety, kdy jsem tady v klubovně jako naprostý Neználek prošel všemi těmi přijímacími rituály. Letos tu máme několik úplně nových lidí, takže srandy bude dost. 173

174 Petr Matějka Pokud jde o Čangajška nebo Rusalku, tam stačí poslat nováčky na terasu a nezáleží na pořadí, v jakém je budeme zvát. Trochu je u toho zlijeme a bude hotovo. Janu bych ale chtěl vzít mezi prvními, aby to moc neodnesla a naopak si to užívala s námi. Na závěr si pozveme podaufíráky. Až budeme hrát Vlak družby, tak musíme zvlášť prostřídat kluky a holky mezi nováčky, a odděleně mezi služebně staršími k poslednímu vagónku se přece posílá pusa, vlastně celní kontrola. U sirky bude celkem jedno, kdo je nováček, tam bude stačit upravit zasedací pořádek a prostřídat kluky s děvčaty. Asi podle sympatií, které mi však nejsou ve všech případech úplně jasné dokonce ani u mě samého. Ještě totiž nevím, koho bych chtěl mít na druhé straně, tedy kromě Jany. Je tady hodně nových přitažlivých květinek. Chiang Kai-shek Možná je to nostalgií, možná nedostatkem fantazie, ale nevymyslel jsem nic jiného, než opakování scénáře, jaký jsem prožil na svém prvním seznamovacím večírku v srpnu 83, když se začínalo Čangajškem. Tak, a teď se ztišíme děcka, pronáším památnou větu tehdejší zástupkyně Marušky Čihákové, která za ni kdysi sklidila velkou nevoli a výsměch tehdejších mazáků HoluPa, Libora a Vondráčka. Tak trochu jsem čekal remcání, ale kupodivu zvedl obočí pouze šéf a ostatní poslechli beze slova. Dochází mi, že tady z nich tenkrát nikdo jiný nebyl. Pro moravskou Nonu je oslovení děcka dokonce naprosto normální. Kdo jste tady letos poprvé, tak se naposledy napijte a odeberte se na terasu. Jéé a próóč? vzpouzejí se hlavně podaufíráci, ale ani ostatní z toho nejsou moc na větvi. Tak jdeme, šup! popohání to Jana, která ví, že stejně nikdo nevyvázne tak to chce mít rychle za sebou. Marku, pověřuju aufíráka, běž tam s nima a pohlídej je. Jasně, šéfe, vyskakuje ze židle a vyhání všechny ven z klubovny. Karel sebou cukne a divně se na mě podívá, když pochopí, že tohle oslovení nebylo adresované jemu. Ty nemusíš, Jaromíre, volá šéf na našeho doktora, ten však vrtí hlavou, zvedá se a s úsměvem odchází s ostatními na terasu. My jdeme spát, prohlašuje najednou Božka a zvedá se i s děvčaty z kuchyně. Kromě Nadi, která tu s námi byla loni jako oddílačka a cítí se 174

175 Zahradnictví '90 pořád součástí party vedoucích. Odchází i ta kuchyňská Kačena, která ve mně probouzí hříšné myšlenky. Je to asi dobře, protože se bojím sám sebe, co by přišlo po pár skleničkách. To nás tady moc nezbylo, sousedi, děsí se Renča a zkouší nás spočítat. To nás je tu jenom jedenáct? S Markem dvanáct, opravuju. On se k nám pak připojí. Zkouším se taky dopočítat, jestli je to pravda. Kromě šéfa se Čmoldou je tu Renča s Nonou, Petr s Tomem, Radka s Naďou, Angelika s Ivanou a já s Markem. Renátka má pravdu, je nás dvanáct. Tož jako svatých na orloju! dodává Nona. A ty si svatý Matěj! A apoštol Marek je venku, upřesňuju. Začínáme Čajgajškem. Jóó Čajgajškem! mne si Nona škodolibě ruce. Já sa kurňa tak těším, děcka. Cítíte též to napětí a bojovnú náladu? Na jednom z odklizených stolů Nona v rychlosti zapaluje svíčku a zhášíme světlo. Nejdřív bysme mohli zvát starší vedoucí a aufíráky si nechat až nakonec, navrhuje Tomáš. Souhlasím. A ženy mají přednost, chytám Toma za slovo a myslím při tom na Janu, abychom ji moc nepoplivali. Dejte rychle stoly na stranu a běžte si všichni do umejvárny tankovat. V rychlosti, ale potichu přenášíme stoly ke zdi, abychom uprostřed vytvořili plac pro židli, na které bude sedět zajatec. Aby to venku nevypadalo nápadně, odcházejí si naplnit pusu jen někteří a další jdou až po nich. Při návratu už nikdo nemůže mluvit, tak je stavím do kroužku kolem židle. Jsem vlastně jediný s prázdnou pusou, abych mohl mluvit na zajatce. Tak už je můžu posílat? přibíhá Marek. Jo, pošli Janu. V klubovně je téměř tma, jen mžouravý plamínek svíčky naznačuje, že se k něčemu schyluje. Do místnosti nakukuje Marek a uvádí Janu, kterou posazuje na židli uprostřed našeho kroužku. Sám se vrací na terasu. Už cestou jí ten dobrák ze známosti dobře poradil, že na všechny otázky a rozkazy musí tvrdohlavě odpovídat Ne, jinak se jí zle povede. Jana sedí odevzdaně a pravděpodobně tuší, co ji čeká, protože jistě viděla to odbíhání do umývárny. Šou začíná a já mluvím přesně tak, jako kdysi Libor Hampl, a po něm Vondráček, HoluP a další ptáci. Začínáme tedy kolem Jany kroužit a všichni nosem vypouštejí melodii ruské písně Partyzán, ve stylu Skal a stepí divočinou, uhání vpřed partyzán, ale místo slov jen Hmmm hm 175

176 Petr Matějka hmm Zní to opět velmi zlověstně, jako vždycky to sborové brumendo má fakt sílu. Já pronáším úvodní větu: Jsme Rudá armáda a ty seš naše zajatkyně Mata Hari. Nemáš šanci a jediná tvá záchrana je vzdát se. Špiónko Mata Hari, vzdej se! Ne! odporuje Jana, jak jí poradil Marek. Kroužíme dál a já se ještě několikrát zajatkyně ptám, jestli se vzdá. Po několikátém Ne jí dávám ještě jednu šanci: Naposledy tě vyzývám, Čangajšku, vzdej se! Ale já jsem Mata Hari, brání se Jana. A jo vlastně, to byla finta fň! neobratně kecám a pokouším se opravit. Vzdej se, Mato Hari. Nikdy se nevzdám a už to neprotahuj, soudruhu plukovníku! překvapuje Jana drzou reakcí. Rudá armádo, zamířit, velím naštvaně, načež se kruh zastavuje, všichni ztichnou a otáčejí hlavu do středu. Rudá armádo, PAL! Všech deset plných úst prská na Janu svůj slizký a teplý obsah. Následný hurónský řev přehluší nakonec jenom Nona, která se směje nejrychleji, nejhlasitěji a nekonečně. Prosím tě, jaká Mata Hari? okřikuje mě šéf. Ani nevím. Napadlo mě, že ženská nemůže bejt generálem. Proč by nemohla? protestuje Nona. Já su doma taký generál, že bys čučal jak cyp. A to je jako všechno? ozve se Jana, která zřejmě chce naznačit, že je to pěkná pitomost. Já teda nejsem zrovna dobrá v dějepise, ale mohla se Mata Hari vůbec kdy potkat s Rudou armádou? Neďoubej to! Hlavně, že seš mokrá! okřikuje Janu šéf. Já to taky nevím a žiju? Žiju! Asi když to říká člen vedení, tak to bude v pořádku, ukončuje debatu Čmolda, ale Janu to moc nepřesvědčuje. Zavolejte doktora, ať to vodsejpá. Počkejte, já mám strašnou žízeň, prohlašuje Tomáš a otvírá si nové pivo. Teď jsem měl v puse pět minut vodu, kterou jsem nemoh spolknout. Fuj, voda! vyprskne šéf a nabádá Nonu s Renčou, aby něco udělali s tou kaluží pod židlí. Tady to Mata Hari nevydržela, tak to po ní ukliďte. 176

177 Zahradnictví '90 Po sobě si zásadně vytírám sama, nenechává se Jana zahanbit a bere do ruky hadr. Už se těším, jak se pomstím na Jaromírovi. My ostatní se urychleně vrháme po našich lahvích a skleničkách, abychom doplnili tekutiny. Šéfe, možu sa nabiť tú kyselú vodú, co ju v Čechách zovete víno? ptá se Nona. Ani nápad, odpovídá Čmolda. To bych chtěl vidět, jak to vydržíš nespolknout. Tož my Moraváci ty vaše české břečky aj tak neslópem, směje se Nona, ale nakonec odbíhá s ostatními do umývárny. Ale teď už normálně Čangajška, jo? prosí šéf o návrat ke klasice. Všichni jsou připraveni, Marek přivádí doktora a vše se opakuje podle stejného scénáře. Tedy s výjimkou jména zajatce, kterým je podle tradice náš známý generál Čangajšek. Pak už ale u některých nováčků Rudou armádu a zajatého generála zahrazují Lidové milice a chartista Petr Uhl, pak zase naopak demonstranti z Národní třídy zlijou soudruha Štěpána, nebo střední skupina sovětských vojsk pokropí Kocába, prostě cokoliv mě napadne. Jak ozbrojená složka přibírá další bojovníky, roste i její palebná síla. A tak Karolína už schytává větší dávku, ještě silnější pecku z vodních děl dostává Péťa Jiránek, pak to koupí indžinýrka, Láďa, fotbalistka, Radek, Katka a Marcel. Nejvíc to ovšem odnášejí podaufíráci Zoban, Pavlínka a chudák malá Martinka. Na druhou stranu to holkám po zásahu hrozně sluší, obzvlášť díky těm malým rozinkám pod trikem. Právě z toho důvodu jsme jim se šéfem zakázali, aby se šly do chatky převléct. Zobanovi jsme to sice nezakázali, ale tomu bylo jedno, že je durch. Vlak družby Po skončení hry uvádíme klubovnu do původního stavu a já dávám kultovní píseň Vézmu si tepláky, brejle a gumáky, a pojedu do Oděsy na bál. A celá Óděsa s úžasem zaplesá, jakej jsem já to supr elegán. Po ní pro změnu pár nových kousků od písničkářů, které jsem poznal až loni v listopadu, tudíž jsem je na táboře ještě nikdy nezpíval. Hrozně se mi zalíbila Hutkova Náměšť nebo Stůj, břízo zelená, Mertova Praha magická či Hey Jude od Kubišové. Za typické písničkáře listopadových událostí paradoxně 177

178 Petr Matějka nepovažuju Karla Kryla, protože jsme ho tady vesele pěli i za minulého režimu, včetně každého 21. sprna. Ty nové písně se mnou nejvíc zpívá Jana, protože jsme Sametovou revolucí prošli spolu. Dokonce tím evokujeme tu revoluční atmosféru a mezi písničkami se hodně vzpomíná. Buďto na naše staré tábory, a kdo je nezažil, ten vzpomíná na starý režim. Někdo ho haní a někdo zase chválí. Nikdy by mě nenapadlo, že na to bude někdo vzpomínat s takovou nostalgií. Sám šéf občas pronáší povzdech Zlatej socík, ale on to myslí z legrace. Teda asi protože nikdo neví, co to udělá s našimi tábory. Někdy se mi zdá, že tu porevoluční euforii se mnou už hodně lidí ani nesdílí, včetně mých vrstevníků. Možná je to tím, že jsem tu jediný, kdo už pátým rokem žije v Praze a náladu jiných měst neznám. Když jsme u toho vzpomínání, přerušuju nostalgickou debatu, jestlipak si někdo vzpomenete, co byly vlaky družby? Já to nevím, oznamuje suše Karolína. Tak se to brzo dozvíš, usměje se na ni Marek a opět žene nováčky na čerstvý vzduch. Jestli na mě budete zase něco flusat, tak nikam nejdu, vzpouzí se indžinýrka. To už je lepší ta vaše trapná BOMBA! Tos přehnala! křičí Tomáš, ale stejně jako všichni kolem, se i on pokládá přes hromadu těl ve stísněném prostoru klubovny. Ti, kteří už byli venku, z toho vyvázli. Ale Marku, bacha, připomínám mu potichu. Musíš teď posílat střídavě chlapy a ženský. To mám dávno vymyšlený, Petře, uklidňuje mě. Už na Čangajška jsem ti je vodil na přeskáčku. Ale na přeskáčku nestačí, nedávám se odbýt. Musíš je řadit jako na sirku, aby někdo neprskal odporem. Fakt věř mi, Petře, trvá na svém Marek. Nikdo prskat nebude. Důvěřuju mu. Na vláček družby se těší všichni opilci, protože při předchozí hře trpěli žízní, což se teď rapidně změní nikdo nezůstane střízliv. Dveře za nováčky zaklaply a my stavíme všechny skleničky, panáky a lahve na kraj stolů, které jsou zase pěkně uprostřed klubovny. Všechny nádoby doléváme, vytahujeme z basy nová piva a pokládáme je všude možně, kudy vlak pofrčí. Můžem to rozjet? ptám se dozadu, protože letos jsem tou hlavní tažnou mašinkou právě já. Jsme propojeni? 178

179 Zahradnictví '90 Ano, tady je první vagón, hlásí za mnou stojící Radka, následovaná šéfem, Nonou, Péťou Kovářem, Ivankou, Čmoldou, Naďou, Tomášem, Renčou a Angelikou. Zkoušíme si cvičně objet stůl a natankujeme si ze svých vlastních lahví a skleniček. Marku, můžeš zavolat Láďu! volám ven ze dveří, abych byl slyšet na terase. Posledním vagónkem je Angelika, tak si toho svýho profackuje sama, dodávám a už vítáme Láďu. Marku, ty tady zůstaň a postav se na konec mezi Renču a Angeliku, přikazuju. Láďa jde až na konec. Takže přátelé, zahajuju. Jsme vlak družby a míříme do všech koutů našeho socialistického tábora. Obíháme stůl a Láďa pěkně s námi jako poslední vagónek zatím je veselý a s chutí s námi popíjí. A zastavujeme, volá Nona, čímž se všichni s velkou chutí chopíme nejbližšího alkoholu, který leží na dosah. A pokračujeme, křičím a celý vlak se zase dává do pohybu. Jsou v něm vagóny první i druhé třídy, jeden dobytčák, jeden cirkusový, jeden co odváží ruské tanky, jeden je jídelní a jeden poštovní. A jsme na státní hranici, oznamuju, čímž se vlak opět zastavuje. Následuje pasové kontrola a celní prohlídka, hlásím dozadu a hned se otáčím k Radce, které dávám jemnou až cudnou pusu. Ta mé poselství posílá dál šéfovi, ten Noně, ta Petrovi, ten Ivaně, a tak dále, až se dostane přes Renču a Marka k Angelice. Ta se s ohněm v očích otáčí ke svému Láďovi a ještě ho nechá našpulit rty a přivřít oči v očekávání sladkého polibku. Daleko vášnivějšího polibku, než co tady předváděli ostatní, protože tito dva jsou přece manželé. Angelika si manžílka chvilku pěkně vychutnává, pak se rozpřáhne a vráží mu takovou pecku, až se sama lekne, jestli se právě neučinila vdovou. Láďa se však ani nehne a chvilku kouká jako omráčený. Děkuju, lásko, pronáší a sklízí velký potlesk. Přátelé, tomu říkám vášeň, křičí Tomáš. Tak Marku, skoč pro Jiránka, nařizuju, načež můj aufírák okamžitě startuje. Teď vidíš, o co jde, Láďo, informuju náš nový vagón. Máš jen nevýhodu, že to Angelice nebudeš moct vrátit. Marka už teď necháme venku a Renča se přesune na konec vlaku, aby si to mohla vyřídit s manželem. Angelika se tímto dostává za Tomáše a za sebou má svého Láďu a Renču. Po příchodu Péti Jiránka se všechno opakuje podle stejného scénáře s tím, že tím zfackovaným vagónem se stává Petr, který to bere stejně spor- 179

180 Petr Matějka tovně jako Láďa. Pořád doplňujeme tekutiny a Marek nám servíruje další oběti. Úděl posledního vozu si tak postupně vyzkouší Jana, Jaromír, Karolína, Radek, indžinýrka, Marcel, fotbalistka, Zoban a Katka. Chlapi však ty facky dávají ženám jen symbolicky a vypadá to spíš jako pohlazení. Za Katku se pro nedostatek chlapů připojuje Marek, který zve obě malé praktikantky najednou a připojuje je za sebe obě najednou. Při celní kontrole je obě pak jen velmi něžně pohladí, což mu trochu závidím. Obě mu ale dávají pusu, protože pochopí, že by už žádnou nedostaly, když jsou poslední. Sirka Když jsme v tom líbání, nedáme si rovnou sirku? volá překvapivě šéf, kterému se asi mezi Radkou a Nonou natolik zalíbilo, že v tom chce pokračovat. Aniž bych k tomu stihl cokoliv říct, tak si všichni sedají kolem stolu, ale sám si ovšem sedám vpravo k Janě, která má po levici Tomáše, Radek zase k Noně, čímž se vzájemné pořadí míchá. Postupně se kolem stolu usazujeme v pořadí Tomáš, Jana, já, fotbalistka, Karel, Naďa, Čmolda, Ivana, Petr Kovář, Angelika s Láďou, Renča s Petrem, Karolína, Jaromír, Nona s Radkem, indžinýrka, Marcel, Radka se Zobanem, Katka, Marek, Pavlínka a Martinka. Marku, Tomáši, nějak se tam u aufíraček prostřídejte, volám směrem ke dvěma dívkám vedle sebe. Spolehni se, šéfe, volá na mě Marek. Aufíráci držej spolu! Tož chybí nám tu Vašek Spousta, aby nás bylo akorát, vysvětluje Nona, proč je tu o jednoho chlapa méně. Samotné se však mezi Radkem a doktorem Jaromírem velmi líbí, stejně jako Petrovi a Láďovi u svých manželek a Zobanovi vedle Radky. Když si v rychlosti prohlédnu všechny kolem sebe, tak se zdá, že si tu nejlepší možnou pozici našli skoro všichni. Některé věci holt stačí nechat na lidech a oni si poradí. Má tady vůbec někdo sirky? ptám se. Sám mám jen zapalovač. Já su chudá a mám enem sirky, volá Nona a chrastí krabičkou, vkládá si do pusy zápalku a obrací se k Radkovi. Počkej, ulom z toho tu hlavičku, ať mě neotrávíš, brání se Radek. Nezdržuj, krotí ho šéf. Až bude chtít, votráví tě i bez hlavičky. No teda šéfe, já su strašně hodná dcérka, chválí se Nona a už Radkovi cpe sirku do pusy. Ten se s ní otáčí k inženýrce, ta ji předává Marcelovi 180

181 Zahradnictví '90 a tak dále. U podaufíraček pak Marek jednu z nich obíhá, dřívko projde přese mě s Janou, a když se dostane k šéfovi, tak přichází o půlku své délky. Hele, kdo je tady pendl? obrací se na Marka Péťa Jiránek. Na to zapomeň, napomíná ho Renča. Pendl seš jen ve dne. Marek je navýsost spokojený a osobně zkracuje sirku o třetinu. Další kolo, a další. Štafeta stále ztrácí na délce, už je asi jen milimetrová a pořád se předává dál. Čekání si krátíme udržováním hladiny alkoholu a já podvědomě čekám, že se někdo zeptá, kde ta sirka vlastně je. Zdá se však, že nikoho ani nenapadne hru ukončit, i malé praktikankty a Marcel to pochopili, dokonce ani kverulantky indžinýrka s Karolínou proti té tiché nákladní poště nic nenamítají. Já bych se potřebovala vyčůrat, vychrlí ze sebe najednou Pavlínka, která už asi dlouho potřebuje. V tom se asi patnáct lidí zvedá a utíká ven. Teda takovej konec jsem nečekal, směje se Tomáš, který se taky zřejmě těšil, jak někdo prokecne, že žádná sirka už tu není. Rusalka Péťo, obrací se ke mně šéf. Nechtěl bys dát konečně tu Rusalku? Těšil jsem se na ni už vod Hořic. Nováčci ven, hned plním šéfovo přání. Někteří se zvedají už velmi ztěžka a někdo se dokonce ještě nevrátil z toalety. Já to zařídím, Petře, nabízí se Marek a běží zmapovat situaci. Je to dobrý, oni jsou skoro všichni na terase, tak až se vrátí Radka s Renčou, můžeme začít. To jsem ti dal aufíráka, co? pochvaluje si šéf, jak mi to vymyslel. Takže připomínám: jsme pěvecký těleso, zpíváme sborově Brouka-Babka, Brouk-a-Babka, a z několika z vás udělám sólisty, opakuji všem, jak jsme to v minulých letech dělali. Sólový role bude mít třeba Tomáš, Radka a Petr, kterým hned připomínám jejich árie a jsme připraveni. Jako prvního přivádí Marek našeho doktora Jaromíra. Vítáme tě, Jaromíre, začínám distingovaně. Jsem sbormistrem věhlasného pěveckého sboru Smetana, se kterým právě nacvičuji Dvořákovu pohádkovou operu Rusalka. Téměř všechny role jsou již obsazené: vedle Rusalky je tu samozřejmě vodník, Ježibaba, lesní žínky, kněžna, hajný a kuchtík. Chybí nám však poslední důležitá role prince, kterou teď svěřuji tobě. Budeš dávat pozor a až na tebe ukážu, tak odzpíváš si svůj part. 181

182 Petr Matějka Já vás ale upozorňuju, že vůbec neumím zpívat, brání se Jaromír. Ale umíš, opravuje ho šéf. A nebudeme vo tom diskutovat! Samotný děj začíná scénou, pokračuju, jak v lese nad jezerem vychází měsíc a svými paprsky ozařuje třpytivou vodní hladinu. Na paloučku rozpustile dovádějí lesní žínky a laškují s vodníkem, přičemž postupně ukazuju na Renču s Nonou a na Tomáše. Vodníkova dcera Rusalka je do tebe zamilovaná a ty ji najednou spatříš, jak se topí. Takže, až ti ukážu, tak zazpíváš:,a co máám dělat jááá? To je tvůj part rozumíš tomu? A to je jako všechno? diví se princ Jaromír. Ano to je všechno. Pak už bude následovat zase jenom sbor a opera bude gradovat. Toho gradování se právě trochu bojím, přiznává Jaromír. Tak začínáme! uklidňuju celé těleso ťukáním propisovačky o opěradlo židle, a stejnou taktovkou začínám dirigovat. Klubovnu zaplňuje libozvučný mnohohlas,brouk-a-babka, Brouk-a-Babka, který stále mohutní, dokud sboru nedám pokyn k opětovnému ztlumení a nevyzvu sólistu Tomáše, aby v roli vodníka zazpíval: Rúúsalka se tóópíí. A zase všichni: Brouka-Babka, Brouk-a-Babka. V tom na výpravnou scénu Státní opery Cidlina přitančí koketní kněžna Radka s árií: Záávolejte háásičéé. A zase všichni:,brouk-a-babka, Brouk-a-Babka. Se svým kupletem přibíhá hajný v podání Petra Kováře, který jako člen sboru dobrovolných hasičů pěje rázný povel:,připravte si hááákýý. A zase sbor: Háky sem - háky tam, háky sem - háky tam. Jako dirigent citlivě ztišuju sbor, obracím se a očima kontaktuju Jaromíra, ztvárňujícího prince, který coby neplavec pozoruje celou tragédii divadelním kukátkem Karl-Zeiss ze břehu rybníka, a na můj pokyn zazpívá: A co máám dělat jáaá? Na tuto sugestivní princovu otázku odpovídá celý pěvecký sbor Smetana svým mohutným chórem: Ty nám polib prrrdééél! Opera živelně končí, opět hurónský řev a opařený Jaromír. Ale zdá se, že ho spíš, než jaká je to kravina, zaskočilo, že je už konec. Nevypadá to, že by se nějak urazil. Tak, a teď zavoláme dalšího, říkám a jdu pro Marka. Všichni se mezitím posilněte. 182

183 Zahradnictví '90 Po Jaromírovi přichází Jana Harrachov, které namísto oplzlého prince přiděluji roli moderní sličné Ježibaby, která se těší, že si utopenou Rusalku ugriluje k večeři. Ostatní zůstává stejné, všichni si užívají své árie, sólisti své role předvádějí čím dál profesionálněji, až přichází oblíbené finále celého sboru, jehož součástí se stává i Jaromír: Ty nám polib prrrdééél! Tak se tu střídají různí princové a Ježibaby, sbor je stále početnější, sólisti stále profesionálnější, vznikají dokonce různé alternace, dokud nejsme zase všichni kompletní. Zažíváme při tom tuny srandy. Po večírku Na rozdíl od předchozích let nemám chuť zůstávat na večírku až do konce. Nejradši bych se nenápadně vytratil s Janou, ale ta možná ještě nebude chtít. Nevadilo by ti, kdybych si už šla lehnout? překvapuje mě. Není to blbý vůči ostatním? Vůbec to není blbý, rozjasňuju tvář. Doprovodím tě. To ale nemusíš, jestli nechceš, nepřekvapuje mě. To jsem přesně čekal, že nebude chtít doprovodit do chatky. Ale budu ráda, když se mnou půjdeš. Zase mě překvapila juj, to je krása! Nevím sice, co si od toho můžu slibovat, ale stejně jsem rád, že to navrhla. Tak pozor, pozor, zastupuje nám cestu Renča. Snad už nejdete jít spát? Máte to schválený od šéfa? Šéf tady už není, jestli sis nevšimla, odstrkuju Renču na stranu. Je tu jenom zástupce. Jenom já chci jít, odpovídá Jana. Matěj se vám ještě vrátí. Tak vo tom pochybuju, volá Láďa a hlasitě se směje. Ale držet vás tu nebudeme. A hezky si to užijte! volá za námi ještě Zoban. Můžu se u tebe zahřát? ptá se zmrzlá Jana a cestou se ke mně choulí, protože není zrovna teplá noc. Je sice zmrzlá, ale její tělo mě rozpaluje do běla. Jdeme nočním táborem, který je osvětlený měsícem a vysokými lampami, známými z pouličního osvětlení. Kolem nich se hromadí noční hmyz a nepůsobí to moc vábně. V tom tichu je dokonce slyšet, jak zmatené můry hlasitě narážejí do bakelitových krytů lamp. Tak jsme na místě, prohlašuje Jana před chatkou. Jdeš dál? 183

184 Petr Matějka Můžu? neskrývám překvapení. Jasně, že jo. Chtěla bych bejt chvilku s tebou. Vstupujeme do chatky krajní chatky č. 13, která je na začátku spodní řady až u sadu. Sousední chatky patří jejímu oddílu, tak musíme být potichu. Interiér je provoněný krémy a parfémy, je příjemně uklizený, takže není problém usednout na postel. Jana tu bydlí s Radkou, která je ještě v klubovně, tak si můžeme v klidu povídat, aniž bychom se báli, že by sem Radka vtrhla. Holky mají štěstí, že jsou ubytovány ve dvou, protože někteří vedoucí obývají své chatičky po třech. Děti bydlí samozřejmě po čtyřech. Dneska se mi ten vejlet líbil, říká Jana. Byla jsem v místech, který dobře znám, kde jsem už stokrát byla, a přesto to bylo jiný. Jak to myslíš? Já se tam jinak pohybuju s horolezcema, chápeš? zamyslí se Jana. Viděla jsem to najednou z jinýho úhlu. A taky se mi líbilo, jaks to celý vedl. Jak ses rozhodoval, a jak všichni tě poslouchali. Proč vlastně nejseš učitelem? Protože jsem studentem. A nechtěl bys jít učit? To víš, že chtěl, přiznávám. Už dlouho na to myslím. Jen se v budoucnu dostat někam, kde by mě potřebovali. Mohla bych se ti nezávazně pozeptat u nás, jestli chceš, podívá se na mě starostlivě. Myslím na průmyslovce. Tak jo, to by vůbec nebylo špatný, podívám se na ni, jakobych tomu stejně nevěřil a dám jí pusu na tvář. Děkuju. Je to zvláštní představa, že bysme spolu pracovali na stejný škole, viď? zamyslí se. Ale stejně chci zkusit ještě ten peďák, abych mohla v budoucnu taky legálně učit a né jen občas suplovat, když někdo náhodou onemocní. Nebo otěhotní, co? směju se. Jo, opětuje mi Jana úsměv. Ale to nebude můj případ. To bysme pak už zase na stejný škole nepracovali, uvažuju. Chceš, abych tady zůstal s tebou, dokud neusneš? Dneska ne. Za chvilku dorazí Radka a bylo by to blbý. Tak kdy? Až budeš mít třeba někdy volnou dvojku, jo? podívá se na mě spiklenecky. Je to jasné musím co nejdřív někde upíchnout Marka. Na co myslíš? zeptá se najednou Jana. 184

185 Zahradnictví '90 Na hromadný přesuny vedoucích, přiznávám. Ten šéf nás ubytoval tak, aby žádnej vztah nezůstal utajenej. Přesně, říká Jana uznale. Co s tím uděláme? Například Tomáš s Radkem jsou na chatce taky jen dva, kombinuju. Tak bych tam moh třeba poslat Marka. No vidíš, pochválí mě Jana. Takhle nějak jsem to myslela. Snad budou mít kluci pochopení a nechaj u sebe Marka přespat. To si piš, že budou, usměje se. Oni to taky budou řešit. Sem k Radce určitě bude chtít někdy Zoban, ne? uvažuju. To je sice možný, ale pochybuju, že by ho tu chtěla, vyvrací mou úvahu Jana. To je od něj platonický a jednostranný. Ale u Nony s Radkem to tak platonický není, co? doplňuju. No, to asi né, usměje se Jana. Nona si k sobě může pozvat Radka, pokud odešle Renču za Petrem do trojky. Nebo by Nona mohla k Radkovi na osmičku, když někam odsunou Tomáše, spekuluju. Čímž by uvolnila osmnáctku pro Renču s Petrem. Ale teď už půjdem spát, končí Jana debatu. Dneska každej sám. 185

186 Petr Matějka X. Erotika s povýšením Tahle rána po večírku už zvládám. Nejdřív je mi v posteli nad ránem strašně zle, ale nakonec se z toho vždycky dostanu. V takovém stavu jsem i dneska: V puse jako v kriminále, bolení hlavy, škrábání v krku, strašná zima a okno jako vrata. Oproti podobným ránům doma jsem ve výhodě, že mě nevidí maminka, že jsem neztratil peněženku a klíče, že jsem nikomu nepošlapal zahrádku či neporazil popelnici, že jsem v noci na nikoho nezvonil a s nikým se nepohádal. Jsem uzavřený v hranicích tábora, izolovaný od policajtů a všech odporných abstinentů. Tady jsme na tom všichni stejně, tudíž mi nikdo nemůže nic vytýkat. Já jsem se už napůl probudil, tak zírám na palandu, počmáranou dětskými vzkazy a kosočtverci. Přemýšlím, jestli umřu hned, nebo až příště. Měl bych se přemoct a vystrčit aspoň jednu nohu, aby se mi podařilo vylézt dřív, než ostatní. Dneska to možná vyjde, protože potřebuju tak strašně na záchod, že nevydržím ležet ani vteřinu. Při pohledu na hodinky zjišťuju, že je krátce po šesté a všichni snad ještě spí. Pokládám pravou nohu na studené lepkavé lino a snažím se neprobudit Marka. Dělám tiché kroky ke dveřím, které ruší jen odlepování chodidel od zalepené podlahy, ale na aufíráka to neplatí. Opatrně sahám po klice a otvírám vrzající dveře chatky, abych zjistil, že v noci pršelo, a že je stále zamračeno. Vylézám před chatku, abych hned pokropil její boční stěnu, která naštěstí sousedí s lesem a není sem vidět. Cítím se natolik zmačkaný, že trocha vody na obličej by mohla bodnout. Nezdržuju se kartáčkem a kulhám k venkovní umývárně pod okny klubovny, kde se odhodlávám k opláchnutí obličeje ledovou vodou. Doma bych se asi rovnou celý osprchoval, ale tady není teplá voda kdykoliv si člověk vzpomene, tak se aspoň osměluju k opláchnutí hlavy pod kohoutkem a k pocákání těla od kohoutku. Je skoro neuvěřitelné, že to můj fyzický stav zlepšuje o padesát procent. O tom, kde najdu druhou polovinu své kondice, už není pochyb. Zuby si jdu vyčistit rovnou do Hampejzu, kde se na mě v lednici směje pár zbylých piv. Jedno si okamžitě otvírám a nechávám do 186

187 Zahradnictví '90 sebe proudit tu blahodárnou ječmenovou sílu. Cítím, jak se celým mým organismem rozlévá největší blaho v celém širém vesmíru. Vedle skříně registruju tři naskládané prázdné basy, přinesené z klubovny. Aby taky ne, vedoucím dne byl včera Petr, a ten ví, co se sluší. Nepochybuju o tom, že klubovna je perfektně uklizená a Petr už spí. Až se trochu proberu, někdy během dopoledne zajedu pro nové zásoby. Ahoj Péťo, vchází do Hampejzu sám šéf Karel. Jak to tam skončilo? Seš v pořádku? Já jsem tam nezůstal do konce, takže v pořádku jsem, předstírám svěžest, energii a dobrou náladu. Možná jsem si tím i trochu dobré nálady nějak vsugeroval. Jsem rád, že jdeš příkladem, oceňuje šéf. Já taky nečekám, až se odporoučí poslední flamendr. Šéf si sedá na svou židli, zapaluje ranní cigaretu a při pohledu do lednice ho mírně rozkuckává vidina posledních piv. Hele, Péťo, ptá se starostlivě, kdy jedeš pro pivo? Právě jsem na to myslel, reaguju. Ale zrovna jsem vypil jednoho vyprošťováka. Tos udělal správně, schvaluje šéf a sám do své zelené lahve vypouští bublinky. Tak až pojedeš, kup něco pro údržbáře Vacka. Dneska má narozeniny, tak mu po obědě popřejeme. Pojeď se mnou a něco vymyslíme cestou, navrhuju. To bych asi moh, zamyslí se šéf. NEI-report a Leo Po snídani odcházejí oddíly do svých zaměstnání a já líně nakládám prázdné basy do bílého trabanta. On je vlastně tátův, ale tady na táboře je prostě můj. Pojede s náma ještě Naďa, hlásí mi šéf. Doufám, že se k tobě oba vlezeme. Jasně, že jo, směju se. Sám přece víš, kolik je v trabantu místa. Teď když tu nemáme Václava, tak si troufám říct, že spousta, prohlašuje šéf chvástavým tónem. Vyrážíme směr Jičín a Naďa cestou vypráví, co se všechno večer ještě odehrálo a jak se Božka v noci pohádala s dcerou Helenou. Napadá mě, že možná v takových chvílích šéf získává informace, kterými své vedoucí 187

188 Petr Matějka posléze ohromuje. Není špatné mít kolem sebe dobré informátory možná také proto bere Naďu s námi, protože ode mě se dozví prd. Když vjíždíme do Jičína, tak Naďa dostává nápad, co tomu našemu panu údržbáři koupit k narozeninám. No právě proto jsme tě vzali sebou, Naděnko, odpovídá spokojeně šéf, i když ten pravý důvod bude spíše ten, že se chtěl dozvědět něco z chodu tábora. Zastavuju vedle jičínské lipové aleje, před hospodou U Šuků, kde všichni vylézáme z auta. Šéf s Naďou míří k nedaleké trafice s nápisem Poštovní novinová služba a já mezitím odnáším dvě pivní a jednu limonádovou basu do hospody, kde bez problému dostávám další dávku. Tak mi to vyměňte za vostrý, šéfíku! hlásím hned při vstupu do napůl zaplněného lokálu, přestože je normální pracovní dopoledne. Sedí tu několik místních dědků a řemeslníci v montérkách. Nošení plných bas je příjemná rozcvička a já už se těším, jak si po příjezdu hned jedno rozdělám. Nakládám trabanta, dvě basy rovnám do kufru a jednu na zadní sedadlo tak, že v autě zbývá jen místo pro tři cestující. Karel s Naďou se konečně vracejí a šéf má v ruce kartón marsek, několikery noviny a nějaký časopis. Ty budeš na táboře číst noviny, šéfe? ptám se nechápavě. A proč by se Karel nemoh přečíst čerstvý zprávy? směje se Naďa. Je snad nějakej nekulturní barbar? To je většinou pro Vacka, odpovídá šéf s jiskrou v oku. A až zjistíš, co jsme nakoupili za tiskoviny, tak budeš škrábat prstíčkem, aby ti to Vacek nechal přečíst. Můžu se mrknout? prosím a šéf mi ochotně předává kupičku lesklého křídového papíru. NEI report tyhle noviny jsem už někde viděl, ale nevím, co v nich je, neskrývám svou neznalost a zvědavost. A co je tohle LEO? Alois Jirásek to zrovna není, ale prohlídneš si ho až pak, vytrhává mi to bohatství z ruky, sedá do auta a celý balík hází na odkladnou plošku za zadním sedadlem. Třeba ti to Vacek půjčí ke studiu. Jedeme domů, ale já pořád myslím na to Leo. Na přední straně toho žlutého časopisu byla totiž úplně nahatá holka s obrovským poprsím, jaké jsem viděl v rakouských prodejnách Austria Tabak. Strašně bych si přál, kdybych ten časák mohl prozkoumat. Jsem brutálně nadržený. 188

189 Zahradnictví '90 Při našem příjezdu do tábora už Marek připravuje potřeby pro vytýčení trasy dnešního postřehového závodu. Dáš mi jedno pivo, šéfe, ptá se mě hned po vystoupení z auta. Voni ty hulváti už všecko vylohnili. Tak doufám, že si taky udělali čárku, podotýkám. Jasně, že udělali, hlásí Marek. Taky si už jednu dělám, vidíš? Tak pro ně skoč do kufru, úkoluju aufíráka. Jsou celkem pitelný, jak se chladily ve sklepě hospody. Na stole leží krabička s připínáčky, několik rolí částečně rozstříhaného krepáku a červenobílé kontroly na čtvrtkách A4. Ahoj Petře, vchází do Hampejzu Karolína. Nezapoměls na mě? Jak bych na tebe moh zapomenout? říkám žoviálně, ale neočekávám odezvu. Karolína si bere z basy svoji sodovku, dělá do Chlastenbuchu hvězdičku a usedá na pohovku. Nemáte bejt všichni náhodou u dětí? vstupuje do Hampejzu šéf, na což mu Karolína něco odsekne, naposledy si lokne sodovky, kterou pokládá na stůl nedopitou a beze slova odchází. Ta dáma je na mě permanentně nabroušená, a já nevím proč. To je snad na každýho, ne? snažím se ho zastat a uklidnit. Ba ne, vrtí Karel hlavou. Na mě je naštvaná nějak jinak. Zvenčí se od brány ozývá křik dětí, jak se nějaký oddíl vrací ze zaměstnání do tábora. Tak jsme tady z výletu do lomu, vráží do Hampejzu Radek a hned si bere jedno z basy, která je ještě neuklizená vedle lednice. A našli jste nějaký šutry? ptá se příchozí Čmolda, kterého jsem dneska ještě neviděl. Ale jó, kýve hlavou netečný Radek, který je asi rád, že se v pořádku vrátili. Šli jsme tam ještě s holkama z osmýho oddílu, takže žádný velký tempo. To mi vyhovovalo. Tam tě zavedla Nona? směje se šéf, který tu oddílovou družbu prohlédl. Doufám, že ti už všechno ukázala. Navěšel jsem do udírny nový maso, hlásí uzenář Petr, který se celé dopoledne s nejstaršími kluky motal kolem udírny. Některé z nich poslal do lesa pro dřevo, jiné postavil k topeništi, aby udržovali malý ohýnek, někoho dal k teploměru a někoho ke dvířkům udírny, aby otáčet a přerovnával maso. Zbytek kluků z jedenáctky pilou rozřezává jakési ovocné větve, které chlapci sebrali někde u cesty, lemované snad jabloněmi nebo švestkami. 189

190 Petr Matějka Odkud máte ty větve? ptá se vystrašeně šéf. Ani už nevím, vyhýbá se Petr odpovědi, i když to určitě ví. Doufám, že jste je přitáhli od silnice, vyzvídá Karel. Jasně, že byly u silnice, šéfe, kroutí se Petr. Kde taky jinde? V tom se ke mně naklání Marek a opatrně mi šeptá do ucha, že je mají ze sadu pod táborem. Aha tak proto má šéf obavy. Ten sad je dozajista na soukromém pozemku, jehož majitel nebude mít asi dobré zkušenosti s dětmi zvlášť s těmi z vesnice, když mu tam chodí na třešně a švestky. Uřezané větve by však nerozchodil vůbec. Postřehový závod Během poledního klidu vyrážíme s Markem do lesa, abychom společně vytýčili trať postřehového závodu M1. Ani nevím, co ta zkratka vlastně znamená, ale používá se odjakživa. Marek má v ruce velký chomáč oranžového krepáku, který váže na větve po trase. Běžíme už tradičně ven bránou a u křižovatky zahýbáme do lesa, kde to bereme zpočátku po cestě, ale pak uhýbáme do nepřehledného terénu s ostružinami a otravnými keříky. Kontroly na čtvrtkách držím já a vždycky rozhoduju, kam kterou připíchneme. Máme jich asi dvacet a snažíme se je rozmísťovat, aby byly vidět na dohled do všech směrů a vzdáleností. Neplatí tedy, že by kontroly musely být na trase umístěné přímo, ale musí z ní být vidět. Běžíme kolem rokle, ale s dostatečných odstupem, aby tam někdo nezahučel. Marek funguje opět jako hodinky, všechno bere vážně, ale přitom má smysl pro humor a pochopení pro ptákoviny. Proč já bych ho vlastně nemohl povýšit? Vždyť je tady jako praktikant už potřetí a vždycky byl perfektní. Uvědomuju si, že jsem ještě nikdy žádného aufíráka nepovyšoval. Před třemi roky jsme se Zdenou povýšili podaufíráka Dana, ale ten vlastně nebyl můj já jsem jen zaskakoval. Je to jasné, musím Marka povýšit. Kolik tady na Cidlině vlastně bylo nadaufíráků? Nejdřív Karla, potom já s Honzou, a nakonec Radka nikdo další mě nenapadá Marek bude pátý. Až se vrátíme, zahájíme ten závod, ale u toho nemusím být po celou dobu. K šéfově lavičce na terase přistavíme stůl z jídelny, zapojíme oddílky, některé rozestavíme po trase a já to zahájím. Marka udělám vedoucím závodu a fertig. Jako nadaufírák přece musí být schopen svého vedoucího zastoupit. Trasa je hotová, do tábora se vracíme zespoda od bazénů, v ruce zbytek připínáčků, jinak všechny kontroly a krepáky již visí na stromech, 190

191 Zahradnictví '90 větvích, sloupech a keřích. Jedna kontrola zdobí krmelec, další přikrášluje posed a jedna lesní studánku. To si puberťáci si užijou. Marku, skoč mi do jedničky pro látkový čísla a stopky, úkoluju aufíráka a sám běžím do jídelny, abych vynesl dva stoly na terasu. Cestou se ke mně připojuje Tomáš a probuzený Petr, který odpočíval po službě vedoucího dne. Na terase se objevuje vedoucí dne Nona, Marťa, Jana a Radek, kteří se ptají, kdy jejich oddíly vystartují. Mezitím přibíhá Marek s prázdnou výsledkovou tabulkou a organizaci závodu dostává na povel. Do samotného startu prvních závodníků zůstanu s nimi a mezitím pomůžu s přivazováním plátěných čísel z učiliště. Líbí se mi ta nervózní nálada, jak se děti překřikují, kdo bude nejlepší, jak se holky děsí, že někde zabloudí, a jak nejstarší shodně tvrdí, že tenhle závod je kravina non plus ultra. Tak soudruhu plukovníku, křičí teatrálně Marek, postřehový závod je připraven ke startu. To by chtělo pásku, říká Tomáš a odbíhá k Hampejzu, aby sebou přivedl šéfa Karla, před kterého s Petrem natahují dlouhou stuhu přes šířku terasy a podávají mu tupé erární nůžky. Soudruhu generální tajemníku, hlásím, dovol mi tě požádat o slavnostní zahájení branně bezpečnostní prověrky, která si neklade za cíl nic menšího, než potvrdit fyzickou připravenou našich pionýrů k obraně socialistické vlasti. Já vím vždy připraven, vy bejci. Jen aby vám to nezůstalo, neskrývá šéf své výhrady k našemu blbnutí, ale bere do ruky nůžky, kterými se pokouší přepižlat tu Serbouskovu červenou mašli. Teda klobouk k z hlavy dolů, šéfe! křičí Marek, když se šéfovi po desítkách sekund konečně daří rozdělit pásku na dvě poloviny. Demostrativně přitom sundává svoji kšiltovku a ještě s ní flákne o zem. Soudruh aufírák má pravdu, generální tajemníku, pokračuju v nadšeném volání. To obrovské úsilí, to stachanovské nasazení! Teda komu čest, tomu čest, soudruhu hlavní vedoucí! doplňuje Radek a šéf jen kroutí hlavou. Děti na nás koukají jako na zjevení, protože slovo soudruh jim bývalé soudružky učitelky koncem listopadu zakázaly. Někteří táborníci ho však mají tak hluboce zakořeněno, že někomu občas vyletí ruka se spontánním výkřikem soudružko. A my jim teď v hlavičkách děláme takový guláš. 191

192 Petr Matějka Údržbář Vacek Tak teda soudruzi, teď všeho nechte a pojďte na chvilku před Hampejz, velí šéf. V první chvíli mě nenapadá proč, ale když tam spatřím paní hospodářku, kuchařky, uklízečku a Čmoldu s Jiránkem, je mi to jasné. Čekáme tu na pana Vacka, hlásí Čmolda. Už jsem pro něj poslal Zobana do dílny. Dostavují se naše praktikantky Ivanka s Pavlínkou a Martinkou, a od chatek trousí se zbytky vedoucích. Po chvilce se dostavuje i sám oslavenec. Tak Františku, bere si slovo paní hospodářka ve chvíli, když ho pouštíme doprostřed kroužku. Ke tvejm osmnáctinám ti přejeme stálou pohlavní svěžest a vůbec, všechno nejlepší. Následuje série podaných rukou, plácání po ramenou a pár opentlených lahví a bonboniér od personálu. Pokud jde o vedoucí, většina pana údržbáře ani moc nezná, protože s ním není v aktivním styku jen když upadne klika od chatky nebo někdo utrhne splachovadlo na WC. Všem je však jasné, že sem tento zaměstnanec patří, a že by tu bez něj nic nefungovalo. Mezi dárky, které pan Vacek dostává, jsou erotické noviny NEI-report a časopis Leo. To je ale zajímavý, listuje se zájmem pan údržbář hanbatými stránkami a vytahuje z pouzdra brýle. V jednu chvíli strká hlavu skoro dovnitř stránky, jako by chtěl osobně prozkoumat intimní objekty na fotografiích. Sexuelka vonná Co tam zkoumáš, Františku? směje se Karel. Jestli chceš s něčím pomoct, jsme ti k dispozici. No, nemůžu to tady přečíst, říká se zájmem oslavenec. Pavlínko, podívej se mu na to, pobízí šéf naši praktikantku, která se bezelstně staví vedle Vacka a nechává si ukázat inkriminovaný článek. Jdu se vám na to podívat, pane Vacku, říká s pubertálním přízvukem Pavlínka. A mám to jako přečíííst, jak je to napsanýý? No jistě, kroutí hlavou šéf. Jak jinak bys to chtěla číst? Vytáhla jeho tepající ztopořenýý penýýs a kromě hbitého jazýčku mu nabízí zduřelé bradavký, zahajuje Pavlínka svým nezkušeným dívčím hláskem napínavé čtení, které všechny naprosto ztišuje napínavé po všech 192

193 Zahradnictví '90 stránkách. Při pohledu na mladou svůdnou čtenářku v průsvitném tričku a krátkých šortkách, ze kterých kouká půlka zadečku, se ve mně v kombinaci s obsahem článku bouří hormony. Bože, ta její prdelka a štíhlé nohy, ach ty její trčící bradavky. Nikdy jsem na ni nepomyslel vždyť mám kolem sebe hodně jiných květinek. Jak ale Pavlínka předčítá o orálním sexu a následně i pohlavním aktu, děkuju všem svatým, že je na blízku moje holka, jejíž pouhá přítomnost mě chrání před intimní návštěvou praktikantek. Při letmém pohledu na Káču z kuchyně se však moje jistota vytrácí. Otče, neuveď mě v pokušení a zbav mě od zlého. Tohle, kdyby mi doma našla babička, utírá si Vacek orosené čelo. Asi bych to těžko vysvětloval. Můžeš si časopis nechat v táboře, vysvobozuje ho paní hospodářka. Oni to tady zatím prostudujou. Asi to tak dopadne, směje se s odlehčením oslavenec. Pokud vám to teda nebude vadit. My to nějak zvládneme, uklidňuje ho šéf. Pavlínka nám to večer dočte, viď? Já sem to ale jenom četla, brání se Pavlínka. Jinak s tím nemám nic společnýho ani tomu nerozumím. Ten článek jsem nepsala já, ale tady nějaká Sexuelka, nebo co? Praktikantka ukazuje prstem na jméno autorky. Ukaž mi to, bere jí Leo z ruky Tomáš. No jo, vážně Sexuelka. Tak tohle jméno už ti nikdo neodpáře, směje se šéf. Pro nás budeš už jenom Sexuelka. To je jak nějaká kytka, napadá mě. Sexuelka vonná. Ale já jsem přece Pavlína Dobrá, marně se brání naše květinka. Né, ty seš Sexuelka vonná, trvá si šéf na svém. A hotovo! Jak chceš, šéfe, pronáší mírně naštvaná praktikantka. Bomba! Přestože jsem sebou musel fláknout na špinavý rozpálený asfalt a ještě se nechal zalehnout několika klejícími vedoucími, vnitřně se raduju, protože mi to nejen pomáhá utajit své vzrušení, ale večer se budu moct podívat na to Leo. Nesmí mě při tom vidět Jana mohla by si myslet kdovíco, a třeba by ji to jako ženskou urazilo. Ale teď už se vedoucí starších oddílů přesunou na terasu, ať odstartujeme ten závod, velím. Šéfe, můžeš se mnou na chvilku poodejít na stranu? prosím Karla. Potřebuju s tebou něco projednat. 193

194 Petr Matějka No to víš, že jsem to udělal kvůli tobě, šeptá mi šéf. Můžeš si to Leo půjčit na chatku, ale pamatuj na čísla 6 a 9. Máš na mysli polohu 69 z Kamasutry, šéfe? rozjasní se moje tvář. Tuhle polohu mám rád. Né, ty blbče, zamračí se šéf. Myslím na šestý a devátý přikázání: Nesesmilníš a nezatoužíš po cizejch. Nebo máš snad za lubem ještě něco jinýho? Chtěl bych povýšit Marka, zamlouvám erotické téma a nahrazuju je návrhem na pátého nadaufíráka. Nejseš proti? Ani náhodou nejsem proti, ožije Karel. Skoč si do vesnice pro flašku, sedni k mýmu psacího stroji a večer po diskotéce to můžeš předložit ústřednímu výboru strany. Cože, už dneska? ptám se udiveně. A proč to oddalovat? překvapuje mě šéf. Tys byl povýšenej až na konci tábora a cos z toho měl? To je fakt, potvrzuju. Karla byla povýšená hned na začátku a patřičně nám to dala sežrat. Hele, je to jednoduchý, pokračuje šéf. Když předložíš dobrou žádost a kvalitní kolek, tak to se Čmoldou zvážíme. Ten už má s jedním nadaufíráckým povyšováním vlastní zkušenost, dokonce povyšoval právě tebe, tak to spolu kompetentně posoudíme. Trvám ale na tom, aby mě Marek celej zejtřek zdravil tím fláknutím čepice o zem. Příprava na disko Pro děti je to událost nad jiné významná. Nejstarší holky se přikrášlí, namalují a promění se v modelky. Z kluků se stanou v gentlemani a začnou myslet v jiném kódu hrají si na dospěláky, vedou chlapské řeči, přestanou si hrát a odmítají být považováni za děti. Službu má dnes Nonin 8. oddíl, což jsou starší děvčata, kterým na zdárném průběhu diskotéky velmi záleží. Hned po večeři začala jídelnu přetvářet na dům kultury a oddechu. V mé chatce č. 2 opatrně rozpojuju improvizovanou hi-fi věž, abych ji mohl přeinstalovat do jídelny. Nejdřív gramofon, pak CD přehrávač, kazeťák a hromadu muziky. Nakonec pokojové reprobedny, které při diskotéce poslouží pro oddělený mikrofonní okruh, neboť nemám žádné směšovací zařízení, kterým bych do hudby přimíchal mluvené slovo. Hudbu budu pouštět jiným kanálem a písničky přepínat přímo na vstupu gramofonu tak, 194

195 Zahradnictví '90 že si předem rozjedu následující skladbu z jiného zdroje, mírně stáhnu hlasitost a začnu mluvit do mikrofonu. Právě v tomto okamžiku nenápadně přecvaknu zdroj na vstupu a hlasitost zesílím. Změna písničky tak proběhne efektně, jako na pravé diskotéce. Velké reprobedny, zesilovač a světelné efekty mám uskladněné v klubovně a s jejich stěhováním pomáhá nejen Marek, ale nabízí se prakticky každý kolemjdoucí. Nakonec si nesu jen pár kablíků a zbytek stěhuje hromada pomocníků z řad dětí i vedoucích. Diskotéka je velká atrakce. V jídelně vedle dveří srážíme pár stolů a vytváříme pult pro diskžokeje, tedy pro mě. Přímo před sebe umísťuju gramofon NZC-420, ze kterého sundávám horní plastový kryt, vpravo pokládám stolní tape-deck Sony TC- FX330 za tuzexových bonů a na něj nový CD-přehrávač Tesla, který jsem pomocí černé fixy a bílého propisotu překřtil na Philips; však jsem za to obdržet už několik pochvalných zabučení, protože západní značka se pořád počítá. V budoucnu to bude asi jedno, ale půl roku po revoluci na tom stále záleží. Koncák svazarmovského Hi-Fi klubu Transiwatt TW120 uklízím pod stůl a připojuju k němu výstupní dvojlinky, které mi pomocníci natahují nade dveřmi, schovávají pod stoly a za lištami. Jiní dobrovolníci staví reprobedny a vedle na židli rovnají gramodesky, kazety a cédéčka. Už jsem si zvykl na to, že se vždycky najdou dvě tři holky, které se rády prohrabávají nahrávkami a své oblíbené mi dávají na stranu. Já se jim pak zčásti snažím vyhovět. Kromě zvukové aparatury jsem si z domova přivezl svou bývalou barevnou hudbu, jejíž řídicí krabička už sice nefunguje, ale jednotlivé barvy se dají ovládat tlačítky z vláčků. Na každou stranu k reprobednám umísťuju dva dvoubarevné podomácku vyrobené reflektory. Jeden červený se zelenou, druhý modrý s oranžovou. Soudruhu diskžokeji, můžu pak zapínat ty světla? přibíhá ke mně jeden kluk ze sedmého oddílu. Překvapuje mě ten soudruh, ale už z toho asi taky zblbnul, jak si tady hrajeme na generálního tajemníka a vytahujeme relikvie minulého režimu. Možná ho má taky zakořeněný hluboko v sobě, jako my všichni. Jasně, že můžeš, pojď, vítám ho za svým pultíkem a podávám protekční židli, kterou mu kamarádi budou závidět. Neřeším to, prostě byl ve správnou chvíli na správném místě a to se přece počítá. Jen doufám, že se vyhneme úrazu elektrickým proudem, protože když se přes výhybková tlačítka pro 16 voltů prožene 220 střídaných, není to úplně košér. Ale co? Už se to používalo loni a všichni to přežili. 195

196 Petr Matějka Diskotéka Sál se plynule naplňuje dětmi a službu konající děvčata ukazují, kam si má který oddíl sednout. Pro vedoucí je to téměř bez práce tedy až na mě. Já mám připraveno několik nových hitů pro efektní začátek a pak spoustu českých písniček, které jsou nakonec těmi nejvděčnějšími. Honička mladších kluků po kluzké podlaze jídelny je již standardním atributem každé diskotéky a nikdo se to nesnaží korigovat. Vedoucí dne Nona neztrácí čas rozdáváním medvědů a rovnou uděluje upřímné moravské záhlavce. Hlavní šéf na diskotéku nechodí a zlí jazykové tvrdí, že před ní vždy prchá do lesa. Svým způsobem mu rozumím, protože taková akce až příliš evokuje moderní civilizovaný svět, což je vlastně v rozporu s myšlenkou táborníctví a soužití s přírodou. Pro děti je to však nahlédnutí do světa dospělých, na který se těší a po kterém touží, a o kterém vědí jenom něco. Podobně jsme my starší toužili po pozlátku západního světa, volali po svobodě, prosperitě a blahobytu, aniž bychom dopředu znali vše. Oficiální propaganda nám ty kapitalistické země líčila co nejčerněji a my si ji malovali co nejrůžověji pravda bude asi někde uprostřed a nikdo z nás přesně neví, kde. Začínáme. Aparatura propojená, kontrolky svítí, písničky připravené, já i můj malý osvětlovač na místě, děti nažhavené a vedoucí smíření s realitou. První skladbu spouštím bez úvodního varování a jídelnou už duní Always on My Mind od skupiny Pet Shop Boys, po které teprve vítám návštěvníky diskotéky a vysvětluju, že tancovat můžou v kroužku a pro pomalou písničku si kluci vyberou tanečnici a řeknou jí Smím prosit?, pročež jídelnou zavládne směs klučičího smíchu a dívčího okřikování. Já nenápadně přepínám na kazeťák a uvádím staré dobré ELO s písní Twilight, z alba Time. Na taneční ploše se v kruzích svíjí nejstarší oddíly, pro které je diskotéka vyvrcholením dosavadního táborového dění. Pro malé kluky a holčičky je to spíše šok, ale někomu ta hlasitá muzika dodává sílu k honičkám a nečekané brutalitě. Nenápadně sleduju, jestli to někdo z vedoucích řeší, abych nemusel přerušovat muziku. Uprostřed jídelny se utvořilo kolečko křepčících vedoucích, kteří napomáhají ke ztrátě ostychu posledním sedícím táborníkům. Těším se na ploužák, abych se k nim mohl vetřít a zavlnit se s Janou. Aby to bylo stylové, tak první pomalou písničkou bude naše loňská Šmoulí hymna, kterou jsem s Janou sice nazpíval, ale nikdy netančil. 196

197 Zahradnictví '90 Ploužáky Ták a zpomalujeme, hlásím do mikrofonu a přepínám na kazeťák s připravenými Cidlinskými Šmouly. Jany se ujímá Tomáš, ale když vidí, jak se blížím, okamžitě mi ji předává, údajně proto, aby si prý zatančili interpreti. Je to nepopsatelný pocit, když si na tuhle věc můžu zatancovat právě s Janou. Vrací se mi ty chvíle, když jsem písničku vymýšlel, jak jsme ji s Janou v soukromí mého pokoje zkoušeli zpívat, jak jsme hledali přijatelnou tóninu a nekonečně o tom diskutovali. Nakonec jsme ji nahráli a já ji loni představil na posledním pionýrském táboře, kdy na diskotékách zněla i několikrát za večer a byla mezi dětmi notoricky známá a oblíbená. A teď si ji zpíváme s Janou do ouška při tanci. Cidlinský, cidlinský Šmoulové, Šmoulové, nejsou zlí, plaziví moulové, jó moulové. Cidlinský, cidlinský Šmoulinky, Šmoulinky, Bláhový, rozkvetlý květinky. Na konec písničky rychle odbíhám ke svému pultíku, kde mě ovšem duchapřítomně zaskakuje Radek, aby muzika nestála. Pouští tam Why Worry od našich oblíbených Dire Straits a pak něco od Stinga. Ještě chvilku zůstávám s Janou, ale pak si měníme taneční partnery. Tančím s Radkou a chvilku s Nonou, dokud se tedy nevrátí Radek. K pultíku se vracím ve chvíli, kdy mě o tanec přichází požádat malá tlustá Helena, třináctiletá dcera hlavní kuchařky Božky. Je mi líto, vymlouvám se a uvnitř se raduju z úniku. Docela by mě zajímalo, kde je ta Káča z kuchyně. Myslím, že už si všimla, jak na ni mlsně zahlížím jen nevím, co si o tom myslí. Doufám, že je věrná svému manželovi, a že na žádné bokovky nepomýšlí. Na rozdíl ode mě já raději myslím na čísla 6 a 9. Nebo na 69? Diskotéka zdárně pokračuje, děti ztrácí zábrany a společně se neomylně dostáváme k hitům, které tu zněly před lety, když jsem přijel jako patnáctileté ucho. Perníková chaloupka s diskohadem, Jahody mražený a z nostalgie zařazuju i Ringovu Diskotéku: Béďo, kam jdeš? Do Amfóry! Co je tam dnes? Diskotéka. 197

198 Petr Matějka U čudlíků na barevné blikání je velká tlačenice a já musím kluky krotit a střídat. Tancování je nebaví, ale blikání ano. Na koho se nedostane, ten vrací desky do obalů, kazety a cédéčka do krabiček, a podle mých pokynů připravuje další. Jeden dobrovolník má na starosti oranžový maják z bagru, rotující na mém diskžokejském stole. V jídelně se šeří, čím mé světelné efekty vynikají v plné kráse. Troufám si neskromně říci, že úroveň diskoték se oproti počátečním letům razantně zlepšila. Kdysi šla hudba anonymně z klubovny do malých plastových reproduktorků v jídelně a dětský křik ji přehlušoval. O nějakém kontaktu s diskžokejem nemohla být ani řeč. Po deváté posílám nejmladší oddíly do hajan a před půl desátou diskotéku ukončuju. Holky z dvanáctky za mnou přicházejí kňučet, některé si klekají na kolena a prosí, abych zahrál ještě jednu. Přídavek Najednou z davu přichází na pomoc Marťa, která mi bere z ruky mikrofon a nabádá pubertální mládež k opuštění jídelny. Když se jí to nedaří a nechá se ukecat k přídavku, tak svůj proslov koření slovem: BOMBA. Je sranda sledovat, jak se na různých místech jídelny probořují hlavy vedoucích kamsi pod hladinu těch dětských. Nakonec musím pod stůl i já, kde si mezi obaly od kazet užívám přízemního pohledu na smyslnou Marťu v šortkách, která coby bombardér zůstává stát. Pomalu a rozkošnicky šplhám po těch nahých nohou své pokořitelky, která se ničemu nebrání a své kotníky, lýtka, kolena, stehna i zadeček mě nechává důkladně osahat a pomazlit. Nakonec 198

199 Zahradnictví '90 mi podává pomocnou ruku a prosí o tanec, kde své nestoudné hlazení dovádím téměř k dokonalosti. Obklopeni dětmi si to užívají i ostatní vedoucí, manželata tančí spolu, Zoban se mačká k Radce, Nona k Radkovi, jen Jana stojí ve velkém otevřeném okně jídelny a s Tomášem foukají na děti bubliny z bublifuku. Nakonec přidávám ještě druhý a finálně i třetí ploužák, po kterém už s Marťou celou diskošku utínáme, protože se naše rty už natolik dotýkaly, že bychom další vývoj situace asi nezvládli. Zvlčilou pubertální mládež nám pomáhá rozhánět i Sexuelka, která ještě loni patřila k ní. Diskotéka končí. Rychlá porada Po večerce, která se posunula až k desáté hodině, se Hampejz líně plní vedoucími, v nichž přebývá trocha rozverné cochcárny z právě proběhlé merendy. Každý nově příchozí si pečlivě hledá své místo na válendě. Je totiž velmi důležité, kdo bude s kým sedět a dotýkat se, jaký má přístup k lednici, jak je vidět na šéfa, na Pavlínku, Karolínu či na Janu. Já většinou sedím hned vpředu u lednice, protože se s ní cítím duševně spjatý a dohlížím na správné čárkování v Chlastebuchu. Uprostřed stolu leží tác s čistými skleničkami a vedle žlutočerné noviny NEI-report a erotický časopis LEO, který nám tu nechal Vacek, aby doma nedostal világoš. S tímhle časopisem mám své plány chci si ho půjčit do chatky a v klidu prolistovat. Musím dávat bacha, aby mi ho někdo neznárodnil. Nebo spíš nezprivatizoval? Jak se vlastně dneska říká velké krádeži? To asi ukáže až budoucnost. Ta vaše diskotéka mě vždycky vykolejí, začíná šéf poradu. Nejlíp mi bylo v lese, kde je ta hlasitost už celkem snesitelná. Tož já su z teho též celá rozvrkočená, šéfe, kroutí se na pohovce rozevlátá Nona. To si umím živě představit, odpovídá lakonicky Karel. Ale jsem rád, že si to děti užily. Někteří na sebe provinile mrknou s uvědoměním, že na blaho dětí při diskotéce nějak nemysleli. Ze své židle u lednice pozvolna přejíždím pohledem řadu vedoucích na protější pohovce a očima se zaseknu na inženýrce, která mi ten pohled upřeně opětuje, až musím ucuknout k Janě, která se však tváří jakoby nic. Pokud nás zahlédla a přesto se tváří netečně, tak mi to vadí. Šéf probírá dnešní den, kritizuje poopiční líné ráno, chválí postřehový závod, děkuje za přání Vackovi, a nakonec i za tu diskotéku a nakopání dětí do regálů. Chválí Nonu za dobrou službu vedoucí dne, včetně 199

200 Petr Matějka jejího oddílu. Já z toho nic nevnímám a myslím na erotický tanec s Marťou, která si teď ještě provokativně na hlavu nasadila modrou milicionářskou čepici. Myslím na její nohy, zadek i prsa, které jsem cítil při našich nestoudných tanečních kreacích. Bojím se přiznat, že ji asi chci. Čmolda si bere slovo a připomíná páteční program, který se četl již po večeři na nástupu. Velké oddíly jdou pěšky do Jičína a berou si vysílačky, aby mohly ze Zebína navázat spojení s Hampejzem. Po zítřejší večeři mají na svou tradiční besedu dorazit radisti z Nového Bydžova a vedoucím dne bude Tomáš, jehož 9. oddíl má službu. Povýšení Teď mi, prosím, věnujte trochu pozornosti, navazuje na Čmoldu šéf. Dostala se mi ruky jedna ponížená žádost, kterou se vám teď pokusím přečíst: Vážený soudruhu generální tajemníku ústředního výboru Komunistické strany Československa, soudruhu Karle Urbánku, totiž Zahradníku. Hampejz se ztišuje a šéf pokračuje ve čtení: Já, náčelník StB Praha 1, Bartolomějská 6, chatka č. 2 se obracím na Vás, jako na mého nejvěrnějšího druha, kamaráda, přítele, stejným způsobem, jako se na Vás obracím i v mnoha jinších závažnějších případech s prosbou vyslyšet mé toužebné prosby. Karel se na mě podívá a nevěřícně zakroutí hlavou: To je ovšem hroznej sloh, souhruhu plukovníku. Čte však dál: Poručík Marek je již několik let zaměstnán jako můj zástupce a jelikož se z důvodů, o kterých nechci hovořit, doneslo několik urážejících pomluv, které nemají v mé práci obdoby, ale které jsou asi teda pravdivé, nezbývá mi jiné řešení, v rámci utajení těchto prasáren na veřejnosti, než požádat o povýšení výše jmenovaného soudruha z funkce aufíráka do funkce nadaufíráka, jinak bude ta svině kecat. A nejen o mě. Já nikdy, šéfe, ozývá se z pohovky Marek, který právě zjistil, že asi půjde o něho. Jmenovaný má tyto přednosti, pokračuje ve čtení Karel. 1. Ví toho na nás tolik, až se mně samotnému dělá špatně. 2. Má nohu třiačtyřicítku, s kterou obráží kotelny na Václaváku. 3. Umí ležet na kavalci celé hodiny, aniž by jevil známky únavy. 4. V požívání Mattonky předčí soudruhy Biľaka, Jakeše i mne. 5. Jako jediný ze soudruhů umí po Mattonce pohovořit v plénu. 200

201 Zahradnictví '90 6. Má rád práci s mládeží, hlavně s děvčaty. 7. Má ho dlouhého, čehož využívá při trestání demonstrantek. 8. Ovládá nazpaměť stanovy KSČ, pionýra a jisker. 9. Plodí, občas i dobré nápady. 10. Nebojí se říci svůj názor, důkazem toho je, že už ho jednou řek. 11. Samostatně myslí, čímž se liší od nás na Hlavní správě StB. 12. Mluví pravidelně rusky, za což se nestydí. 13. Ze spisů StB umí založit hřejivý táborák. 14. Vlastní rudou plaketu za lití piva do huby vleže. A teď mi dovolte, abych zkoumaný předmět popsal, soudruhu generální, beru si slovo a kynu Markovi, aby povstal a já ho mohl popsat v detailu. V oblasti malého mozku mu po ráně obuškem vyskočil pahrbek geniality, a tady ve střední části těla jsem v noci zaznamenal podivnou aktivitu. Podle pravidel jsem aufírákovi ve své žádosti navrhnul úkoly, jejichž splněním se prokáže jeho způsobilost. Zadání úkolů Šéf si sundává brýle a otáčí se k Čmoldovi: Tak co tomu říkáš, jako můj zástupce? Já chci vidět ty úkoly, odpovídá Čmolda přísně a ukazuje na poslední odstavec žádosti. Samozřejmě je uvidíš, odpovídá šéf. My teď ale musíme zaujmout nějaký stanovisko. Normálně bych se teď zeptal i sporťáka jako člena vedení, ale nemůžu se ptát žadatele. Navrhuju ochutnat kolek, reaguje Čmolda. Pokud bude kvalitní, tak bych tu hodnost podmínečně udělil. Šéf zvedá nad hlavu červené Cinzano, které je součástí žádosti. Stejnou lahví Čmolda okolkoval žádost o mé povýšení již před šesti lety. Tenhle kolek se mi líbí, rozjasňuje Čmolda tvář a pomáhá ho šéfovi otevřít. Takovej jsem už někde viděl. No není to špatný, přičichává šéf a svlažuje rty. Na můj vkus to trochu lepí. Ale chutná dobře, chválí Čmolda a bere si od šéfa žádost, aby pokračoval ve čtení. Tady jsou ty úkoly pro následující den: 1. Nosit na krku rudý šátek a na hlavě čepici Lidových milicí. 2. Zdravit Čest práci všechno živé, včetně Asty, Punti i Jiránka. 201

202 Petr Matějka 3. Při potkání Generálního tajemníka sejmout pokrývku hlavy a se slovy Klobouk dolů, soudruhu generální s ní bouchnout o zem. Šéf si od Čmoldy bere žádost zpátky: Tímto navrhuju jmenovanému hodnost nadaufíráka pouze propůjčit a zítra vyhodnotit splnění úkolů. A až pak ji uznáme definitivně, pokračuje Čmolda. Nebo naopak odejmeme, doplňuje šéf. Ještě je tu pozdrav Práci s děvčaty čest, datum, podpis a obtisk kolku. Tak Marku, postav se nám ještě, velí Renča jako členka vedení, načež se aufírák opět zvedá z kanape, na všechny strany se uctivě uklání, děkuje šéfovi, zástupci a celému vedení. Všechny tři praktikantky mezitím rozlévají italský vermut do přinesených skleniček z jídelny, které podávají šéfovi, zástupci, Renče, doktorovi a mně. Co říká kolku můj zástupce? ptá se šéf a svlažuje rty. Na moji fajnovou hubu je to mírně přeslazený. Já jsem pro podmínečný povýšení, odpovídá Čmolda a napije se. Ať rozhodne splnění úkolů. Co tomu říká doktor Jaromír? Ten nadaufírák to je něco jako druhá atestace? ptá se žertem doktor a převaluje vermut po jazyku. Kolek je výbornej a za tu práci s děvčaty bych byl pro povýšení bez podmínek. Ta druhá atestace mě pobavila, směje se šéf. Dalo by se taky říct, že je to vyšší důstojník mezi praktikantama. A co na to říká zdravotnice? Já chci zejtra slyšet Čest práci, říká Renča a srká Cinzano. Když budu spokojená, tak budu souhlasit s definitívou. Ještě ať se vyžvejkne pendl, ukazuje šéf na Péťu Jiránka. Já mám sice radši plzeňskej Prazdroj, než tohle lepidlo, ochutnává Petr. Ale pokud mě zejtra pozdraví dřív než Punťu, tak souhlasím. Je to jasný, zvedá šéf ruku s roztaženou dlaní, aby všechny ztišil, a obrací se k Markovi: Zejtra tě nechci vidět bez čepice, tady indžinýrka ti ji půjčí, a kdykoliv tě potkám, musí letět k zemi. Doufám, že má letět čepice a né já, hlásí se Marťa a koketně na mě mrká. Půjčím mu ji ráda, když na mě bude hodnej. 202

203 Zahradnictví '90 Rituál Přistup ke mně blíž, pokračuje šéf k Markovi a mezitím podává Radce nějaký okopírovaný strojopis: Pokud pominu samotného žadatele, tak tě jako bývalou nadaufíračku prosím o přečtení definice nadaufíráka. Přátelé, kamarádi, dávejte pozor, uvádí Radka své čtení. Nadaufírák je nejvyšší stupeň vyspělosti, kterého je praktikant schopen dosáhnout. Správný nadaufírák je ozdobou svého vedoucího. Je schopen souvisle hovořit, zná několik sprostých slov a ví, co znamenají. Používá je však jenom se souhlasem vedoucího. Pečuje o blaho svého vedoucího a vhodným způsobem mu dává najevo svoji oddanost. Z toho mu plyne i řada výhod. Na rozdíl od aufíráka ho již není nutné na noc přivazovat. Je-li v úzkých, vedoucí ochotně poradí, ale nepomůže Ámen, praví šéf a otáčí se na Marka. Poklekni na levé koleno. Podle starého zvyku bere do ruky dlouhé pravítko 40 cm, které Markovi přikládá na rameno: Aufíráku Marku, tímto tě pasuji do stavu nadaufíráckého, zní utichlým Hampejzem. Zároveň ti milostivě povoluji používati velkého mozku, zastupovati svého vedoucího a osvobozuji od podřadných činností aufíráckých. Pamatuj však na podmíněnost tohoto stavu a na stálou oddanost svému vedoucímu, jehož spokojený úsměv je i nadále tvou největší odměnou. Sloužím socialistické vlasti! vykřikuje Marek. Vždy připraven! Definitivní platnost potvrdí zítřejší koncilium na základě splněných úkolů, upozorňuje šéf. Teď už prosím žadatele, tedy soudruha plukovníka, aby určil místo pro úřední razítko. Vzhledem k pohlaví a soudružským zásluhám povýšeného prosím o rudé razítko na jeho levici, rozhoduju možná přízemně. Kdybychom povyšovali třeba Sexuelku Pavlínku, zvolil bych umístění razítka po vzoru výpravčího Hubičky z Ostře sledovaných vlaků. Mírně zklamaná zdravotnice Renča bere do ruky kulaté táborové razítko, namáčí je do mokrého polštářku, symbolicky na ně dýchá a s gustem zabořuje do Markovy paže. O své razítko teď musíš náležitě pečovat, přikazuje šéf. Aby se ti nesmylo nebo neošoupalo. Slibuji a přísahám, odpovídá Marek a na ex likviduje přidělenou skleničku Cinzana. Jako pravej nadaufírák už bys toho moh říct klidně i trochu víc, napomíná ho šéf. 203

204 Petr Matějka Dobře, šéfe, bere ho Marek za slovo. Ze své nadřazené pozice tedy žádám podaufíračku Sexuelku vonnou, aby nám konečně dočetla to Leo. Zbytek večera se zvrhnul v jeden velký záchvat smíchu, protože Pavlíčninu předčítání v kombinaci s Radkovými komentáři se prostě nešlo ubránit. Seděl jsem těsně vedle Marti, všichni jsme se řechtali jako nepříčetní a já jsem stále silněji cítil přítomnost jejího elektrizujícího těla a mé nezvladatelné touhy. Jak postupně všichni odcházeli do hajan, nám se ani jednomu nechtělo. Dlouho po půlnoci zůstal už jen Radek s Nonou a já s Marťou. Poté, co se vedoucí dne Nona zvedla na obchůzku tábora a Radek ji šel doprovodit, zhasli jsme v Hampejzu světlo a zevnitř otočili klíčem 204

205 Zahradnictví '90 XI. První pátek Po včerejší noci je Hampejz vzorně uklizený, protože Nonina ženská ručka se prostě nezapře. Rovnám prázdné lahve do basy a doplňuju lednici, aby v ní nezůstalo ani jedno místo prázdné. Dokonce navzdory svému přesvědčení dávám vychladit i pár limonád. Prosím, chci prodat tři západní medvědy, přichází do Hampejzu kluk z pátého oddílu. Včera před diskotékou jsme na nástupu vyhlásili kurz 4:1, takže tady máš 12 malejch východních, vyplácím s úsměvem malého spekulanta, ale uvědomuju si, že musíme hned na zítřek ty západní zlevnit, jinak se nám všechny vrátí a východní brzy dojdou. Máme štěstí, že si ty medvědy nechodí měnit celý tábor při každé změně kurzu, protože bychom na to asi neměli. Většina oddílů opustila tábor hned po snídani, takže tu mám celkem klid. Jičín vlakem Oddíly od pětky do osmičky vyfasovaly svačiny a vyrazily na výlet do města Jičína, což je kromě malé Železnice jediné větší město v okruhu deseti kilometrů. Pro děti je to atrakce, neboť Moraváci na vlastní oči spatří dějiště večerníčků a Jičíňáci se realizují jako místní znalci. Vedoucím to ulehčuje práci, protože takový malý snaživec cestu naplánuje a v podstatě řídí. Mladší oddíly tam jezdí vlakem, ale starší chodí pěšky, protože to vyjde nastejno železnické nádražíčko je umístěno napůl cesty do Jičína, ve kterém pak to nádraží taky není zrovna v centru. Podtrženo - sečteno, cesta je stejně dlouhá vlakem jako pěšky a jediný rozdíl tkví v tom, že vlakem to trvá déle, stojí více a svazuje nás jízdní řád. Malým prckům to však psychologicky skýtá dojem kratší cesty, odpočinek během jízdy a radost z oblíbených vláčků, což u těch větších nefunguje a cestu vlakem rádi vymění za výstup na kopec Zebín, kudy vede cesta tedy pokud se vedoucím chce nahoru. 205

206 Petr Matějka V Jičíně děti čeká několik strategických bodů, které se vždy opakují. Když pomineme největší atrakci všech výletů rozchod, tak hned druhou v pořadí je jičínská věž, které ovšem Jičíňáci říkají Valdická brána. Věž se jí neříká proto, že její prvotní funkcí byl historicky vstup do města, nikoliv rozhledna. V minulosti mělo město více vstupních bran z různých směrů, ale zachovala se pouze ta od Valdic. Dominantu města, do té doby těžícího z dávné slávy Albrechta z Valdštejna, z brány učinil až kreslíř Radek Pilař, když ji spojil se Čtvrtkovými nesmrtelnými postavičkami Rumcajse, Manky, Cipíska či vodníka Česílka. Po namáhavém výstupu na bránu a návštěvě muzea je čas na limonádu, která je pro vedoucí prohnaná destilační kolonou. Je-li rozchod na náměstí tou největší atrakcí pro děti, pro vedoucí jde o nejriskantnější část výletu, která se může proměnit v těžkou noční můru. Jaká to úleva, když se děti v pořádku a zavčas zase sejdou. Cesta do tábora je vždy něco rychlejší a příjemnější, protože děti už vědí, co je čeká a mají po rozchodu nakoupené hračky a sladkosti, udržující dobrou náladu. Dnes odpoledne se na pěší túru do Jičína chystají nejstarší oddíly, tedy devítka až třináctka. Na cestu si berou vysílačky, aby nás zkusily pozdravit z vrcholu kopce Zebína, který je z tábora na dohled. Daliborka Šéf v Hampejzu není, protože hned po snídani zmizel k sobě na Daliborku, tedy do svého pokoje v budově»a«. Tato budova v sobě dále skrývá ložnice zdravotníků a ošetřovnu s izolačkou, do nichž se vchází chodbou z terásky. Pouze k šéfově Daliborce vede přímý vstup z boku budovy, což ji odlišuje od bloků»b«a»c«. Daliborka však nebyla vždycky sídlem hlavního vedoucího. Před pěti lety nechaly hospodářky ten přímý boční vstup zazdít a do Daliborky prorazily dveře z pokoje zdravotnic, kam je také přesunuly. Ne všechno se však podaří a po dvou letech se postranní vchod zase vrací. Zavřené dveře k vedlejšímu pokoji už jistí pouze postel letos v něm coby uklízečka sídlí mamka naší vedoucí Karolíny. Ve třetím pokoji přebývá doktor Vašek, přičemž druhý doktor Jaromír jezdí na noc domů. Zdravotnice Renča sdílí chatku s Nonou. 206

207 Zahradnictví '90 Čest práci Dosavadní křehký klid v Hampejzu náhle přerušuje divné vojenské dupání, zakončené dutých bouchnutím, jako když praskne prádelní šňůra s čerstvě vypraným prádlem. Dřív, než stačím vykouknout ze dveří, začne se prostranstvím před mezi Hampejzem a budovou»a«rozléhat hlasité úsečné hlášení: Klobouk z hlavy dolů, soudruhu generální tajemníku! Dochází mi, že si Marek plní jeden z úkolů, které mají zpečetit jeho včerejší povýšení. Šéfův hysterický smích, který zažívám jen při zpěvu písně Skliečka, mě utvrzuje v tom, že můj praktikant už asi nadaufírákem zůstane. Při pohledu z Hampejzu ho vidím zvedat ze silnice milicionářskou čepici, kterou mírně oprašuje a pevně usazuje na hlavu což je další úkol. Čest prááci! volá Marek i na mě, čímž prokazuje dodržování třetího úkolu. Vzápětí mi však dochází, že pozdrav nepatřil mě, ale probíhajícímu psu Punťovi, který většinu tábora tráví louděním v trávě vedle udírny. Čest prááci, Petře! zdraví Marek nakonec i svého vedoucího, jakmile si mě všimne. Ten tvůj aufírák je ale hodně aktivní soudruh, Péťo, chválí ho šéf a usedá na svou pracovní židli v Hampejzu. Mohli bysme ho dneska pověřit noční hrou. Co říkáš? Já jsem pro, rozhazuju radostně dlaněmi. Stezku odvahy jsme letos ještě neměli. Čest práci, Astóó! zdraví Marek Punťovu slintající kamarádku. Pojď sem k nám, volám na něj ze židle u lednice. Klobouk z hlavy dolů, soudruhu generální! sklání se Marek při vstupu do Hampejzu, přičemž opět vší silou mrskne čepicí o betonovou podlahu, až to hlasitě mlaskne. Čest prááci, Petře! Marku, připrav věci na noční hru, úkoluju ho bez komentáře. Jasně, skočím pro ty diody a vyzkouším, jestli všechny fungujou. Nikam pro ně nechoď, okřikuje ho Karel. Musí to zůstat v naprostým utajení. Takže o tom víme jenom my a Čmolda? ptá se Marek překvapeně. Ne ne, opravuje ho šéf. Víme to jen my tři, a tak to taky zůstane. A pokud se něco proflákne, tak to byl jeden z vás dvou. Snad z nás tří, ne? opravuju ho. Ne, z vás dvou, trvá si Karel na svém. 207

208 Petr Matějka Nebude to nikdo z nás! razantně ujišťuje Marek. Připravím si to u nás v chatce a pro jistotu se zamknu a zatáhnu záclonky. To je rozumný, schvaluju. Všude jinde je to nebezpečný, včetně chatky č. 1. Ale běda, jestli si při tom sundáš čepici. Pokud se to před těma puberťákama skutečně povede utajit, pokračuje šéf, tak to bude snad poprvé v historii všech mejch táborů. Čest práci! vykřikne najednou Marek. Co blbneš? ptám se nechápavě. Nikdo nepřišel. Přilítla moucha a leze tady po stole. Já přece zdravím všechno živý, vysvětluje Marek. Prásk! rozlehne se Hampejzem nelítostně mlaskavý zvuk šéfovy plácačky. No právě: všechno živý tak proč ji zdravíš? Ahoj lidi, vchází dovnitř Jaromír, který právě dorazil z domova. Čest práci, zdraví Marek a symbolicky si sundává čepici, jaksi nad rámec svých úkolů. Čest, čest. Můžu se mrknout? odpovídá doktor a se zájmem ukazuje na NEI-report, který tu zůstal od včerejška. To vydává Nezávislá erotická iniciativa. Není to ani moc sprostý. Šéfovy bublinky Chceš přihrát pivo, Jaromíre? šmátrám rovnou v lednici. Díky, rád. Můžeš mi ho rovnou otevřít, reaguje Jarda a hned při listování novinami se trochu napije. Dáš si taky jedno, šéfe? ptám se. Mně podej to, co tu pije Karolína, šokuje. Někde jsem čet, že kdo začíná den pivem, ten je alkoholik. Vono to není tak jednoduchý, směje se doktor. Někdo může chlastat jak duha a závislost si stejně nevypěstuje. Jo! A druhej nepije vůbec a je z něj notorik, kontruje šéf a obrací do sebe čirou láhev se sodovkou. No vidíš, tak neriskuj, chytám ho za slovo. Ahóój lidíí! vráží do Hampejzu fotbalistka Renča s podaufíračkou Ivanou v závěsu. Děvčata se s oddílem vrací odněkud z lesa, děti poslala na ubikace a přišla se napít. Čest práci! Čest práci! zdraví obě holky Marek, každou zvlášť. 208

209 Zahradnictví '90 Tož dobré ranko, děcka, přichází rozespalá a zmamlaná Nona. Konečně sem sa po tej včerejšej službě kapku vyspála. Čest práci, Nono! zdraví Marek. Teda ale šéfe! Co to muchláš v ruce?! povšimne si Nona šéfovy lahve s čirou tekutinou. Bublinky, přece, odsekává Karel. Proč tě to tak zajímá? Fakt? Ty tu slópeš šampus? Tož mi daj rychle čuchnót a nerob cavyky, nenechává se odbýt a vytrhává Karlovi láhev z ruky, aby si přivoněla k sektu. Tož su blbá nebo mám rýmu, ale já nic necétím. To si ze mňa robíš prču, šéfe? Hele, nebuď drzá a dej to sem, zvyšuje šéf přísně hlas a láhev jí vytrhává zpátky. Teda Karle, ty seš dneska ale úplně rozvrkočené. Doktore, udělej s ním něco, nabádá Jardu, o kterém včera prohlásila, že je to správné kolík vod pěti dětí. Já ale taky netuším, co se mu stalo, vrtí Jarda hlavou s bezradným úsměvem. Sám bych si s takovým stavem nevěděl rady. Teda děcka, vidět šéfa se sifonem v ruce, to je snáď na skončení tábora, konstatuje vykolejená Nona a otvírá táborovou kroniku. Tento nezapomenutelné zážitek musím zachytit pro příští generace. Jen piš, souhlasím. O děti se ti stará pendl, tak máš čas. Mohla bych pak taky přispět do kroniky? ptá se právě příchozí Jana. Chtěla bys tam něco připsat o tom výletu do Prachovskejch skal. O tom už ale psala Renča, reaguje Tomáš, který se tlačí do Hampejzu hned za ní. A já bych ten vejlet už nerozmazával, jestli můžu prosit. No, původně mi to taky připadalo jako ptákovina, psát o jedný věci dvakrát, říká Tomášovi Karel. Teďs mě ale přesvědčil, že to význam má. Já s tím nesouhlasím, oponuje Tomáš. Ať napíše o něčem jiným. Jen o tom napiš, Janinko aspoň se něco dozvím. Člověk jednou vynechá celodeňák a všechno mu uteče. To víš, šéfe, souhlasí Jana. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Řečeno po cimrmanovsku: Kdo chvíli močil, již močí opodál, dodávám citát ze hry Dobytí severního pólu. Ale tohle močení opodál nebylo o mně, jak jsem slyšel, směje se šéf na Tomáše. 209

210 Petr Matějka Tak pojď příště s náma a nic ti neuteče, šéfe, pokouší ho Tom a trvá na svém. Ale v kronice nic nebude. Nechceš se radši zúčastnit naší cesty do Jičína? Rád bych s váma šel, mládeži, ale musím bejt na příjmu u vysílačky, neskrývá šéf radost, jak se z toho vykroutil. Nezapomeň, že jste mi slíbili ten pozdrav ze Zebína. V tu chvíli se do Hampejzu s dupotem řítí Petr, Renča, Radka a Marťa, načež šéf nervózně polkne, když Tomáš jim vysvětluje zbytečnost dalšího zápisu do kroniky. Poslední kapkou je příchozí Čmolda, který s Tomem také vřele souhlasí. Co tady vlastně všichni děláte? ozve se nevrlý šéf. Kdo se vám právě stará o děti? Čmoldo, udělej si mezi vedoucíma pořádek! Nikoho tady nechci vidět! zaúřaduje. Všichni ven! A vůbec, zahromuje na Toma šéf. Není tady vedoucí dne nějak moc dlouho? Zeď nářků Po obědě se v klubovně koná schůzka táborové rady, kde si jednotlivé oddíly prosazují různé požadavky a vyřizují stížnosti, a kde vznikají nové nápady a náměty k zlepšení. Jednání táborové rady se tradičně účastní zástupce, který dnes přišel do Hampejzu s tím, že starší oddíly chtějí nějakou veřejnou nástěnku, na které by mohly ventilovat své připomínky, přání a stížnosti. A jak by si to představovali? ptá se šéf. Nějak konkrétně? To právě přesně nevědí, krčí Čmolda rameny. Nějakou čistou plochu, kde by si svobodně vylejvali srdce. Prostě žádaj svobodu slova. Tu revoluci nám byl čert dlužnej, kroutí hlavou šéf. Zlatej socík. Kdo ví? říkám bezradně. Třeba to bude plný sprosťáren. To jsem jim říkal taky, ale holky slibovaly, že na to budou dohlížet, tlumočí Čmolda. Už je vidím, oponuje Karel. Po prvních 24 hodinách to budeme v rychlosti zase rušit. Tak tomu zkusme dát šanci, šéfe, obracím. Uvidíme, jestli ji využijou, nebo to celý zabijou. Aspoň vyzkoušíme něco novýho. Mohla by se o to starat táborová rada, přemýšlí Čmolda. Brala by z toho náměty pro vedení tábora. 210

211 Zahradnictví '90 Jasně, taková zpětná vazba z lidu, doplňuju. Vox populi. Vidím, že vám to nemá cenu rozmlouvat, tak to zkusme, souhlasí nakonec šéf. Dřív bych se toho bál, ale dneska nám už do toho žádnej soudruh nebude kecat. Navrhuju pověsit jim do haly prázdnou nástěnku s velkou čistou čtvrtkou. Vedle nástěnky s denním programem a bodováním úklidu, vymýšlím. Do záhlaví by měl přijít nějakej nápis, ne? Zeď nářků, pousměje se šéf. Jako v Jeruzalémě. Jičín pěšky Tak my vyrážíme do okresního města, volá do Hampejzu Jana, jejíž třináctka spolu s dalšími staršími oddíly jdou na pěší výlet. Jana s Marťou jsou Jičíňačky, takže žádného dětského průvodce nepotřebují; samy mají plán, kudy jít a co navštívit. Tak si pojďte pro ty vysílačky, volá na ně šéf. Už jsme tady pro ně, vráží dovnitř Petr s Tomášem a každý si vybírá jednu. Zbytek nechcete? ptá se šéf. Dvě nám stačej, tati, říká Petr a venku už komanduje své kluky, kteří posedávají na trávníku kolem Hampejzu. Hlavně buď na příjmu. Přesně tak, šéfe, přidává se Radka. Až budeme na vrcholku Zebína, tak se dívej, jak máváme. Ale nejdřív jdeme přímou cestou do Jičína, říká Jana. Na Zebíně se stavíme až cestou zpátky. Vezmeme to kolem železnický pily k Prostřednímu mlejnu a kolem zahrádkářský kolonie a městskýho koupaliště rovnou na náměstí. Takže v kolik asi? ptá se Karel. Myslím ten Zebín. Tam to máme sedm kilometrů, což jsou dvě hodiny chůze, potom minimálně hodinu ve městě a zpátky to vezmeme lipovou alejí přes Sedličky na Zebín. Tak v kolik? trvá šéf na své otázce. Zhruba od pěti buď na příjmu, odhaduje místní Marťa, která má doma Zebín skoro za zahradou. A sledujte z terasy, jak vám máváme, říká Jana. Tak my už odcházíme, šéfe, strká do Hampejzu hlavu Radka. Na chvilku si od nás odpočiňte. 211

212 Petr Matějka Tak, a jsou pryč, konstatuje šéf a uvnitř zavládne ticho. Vadilo by ti, Karle, kdybych Radku poslech a šel si teď dáchnout na dvojku? ptám se a rukou nestačím skrývat zívání. Jak na tebe koukám, tak bys to potřeboval jako sůl, dává mi šéf svolení. Běž, ať se na tebe nemusím koukat a nezačnu zívat taky. Tak díky, vstávám ze židle a trochu se přitom zamotám. Kdyby něco, tak víš, kde mě hledat. Chatka č. 2 je prázdná, tak si pouštím tichou muziku, zamykám a uléhám. Klíček od chatky č. 1 se sportovním nářadím má u sebe nadaufírák, což je záruka klidu. Kdybych byl oddílákem, tak bych si takový komfort nemohl dovolit. Takhle můžu nabrat síly, aniž by mě někdo rušil. Budu se však snažit přijít do Hampejzu nejpozději na to vysílání ze Zebína, protože jsem hrozně zvědavý. Na svých digitálkách nastavuju buzení ve čtyři hodiny, což možná ani nevyužiju. Ležím a zkouším zavřít oči. Sen Převaluju se na zádech, na jednom boku, na druhém a nakonec na břiše. Proč mi to nejde usnout? Asi bych měl zatáhnout improvizovaný závěs, abych udělal aspoň trochu tmy. V těch chatkách pořád něco smrdí celé roky je to cítit. Kdykoliv přijedu na tábor, tak ten typický zápach cítím a okamžitě mi to evokuje všechny táborové věci. Pomáhá mi to rychleji se dostat do té atmosféry, která je pouze tady na Cidlině. Podobně jako chatky, má svůj typický zápach Hampejz, jídelna, vestibul, toalety, ošetřovna a obytné bloky, ve kterých bydlí nejmladší děti. Ani jeden z těch odérů není nikterak příjemný, ale patří sem, a dokonce by mi i chyběl, kdyby to tady někdo vydezinfikoval a navoněl. Dříve tu stály chatky starší, které však smrděly jinak. Tyhle nové byly zpočátku jenom pod blokem»c«a při mém prvním pobytu na Karlově táboře v srpnu 83 v nich bydlel oddíl nejstarších děvčat, tedy také Nádraží. Před prázdninami 86 byly tyhle velké chatky instalovány po celém táboře, došlo k jejich přečíslování a zvýšení kapacity tábora, což si později vyžádalo přístavbu jídelny. Kromě toho muselo být dořešeno osvětlení tábora, protože obzvlášť tady u lesa byla v noci slušná tma. Dokonce i ta boudička pro hlídku u brány se závorou vypadala úplně jinak dnes je moderní a prosklená. Ve srovnání s původními chatkami je tohle naprostý komfort v těch starých se lidi mačkali jak sardinky a sem se 212

213 Zahradnictví '90 dokáže vměstnat celý oddíl, když je to nutné. Nebo třeba Emilův legendární alkoholicko-sexuální spolek ve sportovním skladu č. 1. Uvědomuju si, že jsem v místě, kam jsem se celý rok těšil už mnohokrát. Zatím to vždycky vyšlo a po každém skončení tábora se začínám těšit na ten další. Kdo ví, jak to se mnou bude teď, kdy už nebudu studentem. Nebudu muset chodit v srpnu normálně do práce? Jak to má vlastně zařízené šéf? Jak to dělali další pracující, co tu byli jako vedoucí v minulosti? Třeba Bobo? Asi je uvolňovali z práce jako tenkrát mě, když jsem byl zaměstnancem. Teď však přichází nová doba, která v budoucnu ovlivní nejen můj soukromý život, ale celou společnost. Měl bych si toho tady vážit víc? Vrátíme se sem ještě někdy? Neumím si představit, že by Karel přestal dělat tábory. Jsem z toho nervózní a s každým novým dnem na to musím myslet víc a víc. Naštěstí máme před sebou ještě hodně dnů i nocí, než přijde ta poslední. V hlavě se mi mísí všechny předchozí tábory, přede mnou defilují všechny děti, které jsem měl na starosti, všichni vedoucí a praktikanti, všechny holky, se kterými jsem tu trávil intimní chvilky. Všechny situace, které jsem nevyužil a pak se chlácholil, že jsem se vlastně ubránil pokušení. I prd, Velebnosti pokušení jsem nepotlačoval, jen jsem se nerozhoupal, což ze mě nechtěně udělalo slušňáka. A co z toho mám dneska? Kdybych se tady znovu potkal s některou pokušitelkou z minulosti, už bych neváhal ani vteřinu. Dneska bych už Alenku neopustil nahou v noční chatce, nenechal bych ji nedotčenou v noci u toho bazénu, kde jsme se tenkrát jenom koupali. Kdyby teď zaklepala na dveře, pozval bych ji dál, zamknul bych dveře a sbohem rozume! Probuzení Pokud by v tuto chvíli vstoupila nějaká jiná dívka, určitě bych si ji tu nechal, abych měl na co vzpomínat. Kdyby teď zaklepala na dveře, tak by to znělo asi tak, jak se mi to právě zdá. Ano, přesně takhle by mi to znělo v uších. Dokonce bych slyšel její hlas za dveřmi chatky, který by klidně mohl znít třeba, jako kdyby tam stála Karla. Dokonce by na mě zvenčí volala a brala za kliku. Kdybych si nebyl naprosto jistý, že se mi to jenom zdá, že jsem ponořen do snu uprostřed hlubokého spánku, tak bych přísahal, že tam před chatkou fakt stojí a lomcuje za kliku. 213

214 Petr Matějka Péťo, seš tam nebo nejseš? říká moje snová postava. To jsem já, Karla, máš jít k udírně na flákotu. Je to hezký sen, když kombinuje někoho, kdo tu letos není s udírnou, která tu je. Tedy né, že bych měl hlad, ale něco malého by se do mě určitě vešlo. Co kdybych zkusil dát nohu na podlahu? Tohle dilema řeším každé ráno. Zůstat ležet a počůrat se, nevstát a přemoct hlad a žízeň. Petře, jestli tam seš, tak pojď ven, slyším duté hlučné bouchání na dveře, které tak otřásá chatkou, že to skoro nevypadá na sen. Proboha, ono se mi to asi fakt nezdá! To volání a rámus mi do sna přešlo z reality! Rychle otvírám oči a vstávám, abych šel ke dveřím a otočil klíčkem. Ani nevím, co mě k té klice vlastně žene jestli je to chuť na pivo a na uzené, nebo touha po shledání s někým ze snu. Otáčím klíčkem a bázlivě otvírám dveře, za nimiž evidentně někdo stojí, ale Marek to není. Není to ani Jana, ani šéf, tahle silueta může patřit jen a pouze Karle. No to čumím, vypadne ze mě, aniž bych své překvapení a úžas musel předstírat. Přede mnou skutečně stojí skutečná šéfova dcera z masa a kostí, a že to jsou nějaký kosti! Poznali jsme se už na mém, vlastně našem, prvním táboře před sedmi lety a naposledy tu byla loni jako zdravotnice. Rychle přejíždím očima její dráždivou postavu, zahalenou v dlouhých extravagantních šatech z jakési moderní pytloviny, která je však hříšně řídká a průsvitná. To byla doba, Péto, říká mírně naštvaná Karla, ale hned se k sobě přitiskneme s objetím, abychom pocítili svá těla odshora dolů. To byl celej rok, Kájo, odpovídám uhýbavě a spontánně jí dávám poctivou pusu, ne nepodobnou menšímu polibku. Následuje nejistá a vrávoraná cesta k udírně, kde na nás už čeká uzenář Petr. To je dost, že jsme tě probudili, ty bláho! volá na mě od udírny. Máš tady kousek úplně čerstvě vytažený krkovičky. S Karlou usedáme k udírně na improvizovanou lavičku, kterou Petr vyrobil ze dvou pařezů a fošny. Do ruky oba dostáváme kousek masa, i když Kája zpočátku trochu vzdoruje. To je překvapení, co? vystrkuje Karel hlavu z Hampejzu. Takys mohla předem zavolat, že přijedeš na návštěvu. Neříkej, že mě někde neubytuješ, taťko. Ale jó, já to nějak vymyslím, říká spokojený šéf. Doktor Vašek by se měl vrátit až zejtra, tak se zatím ubytuješ na ošetřovně a pak uvidíme. 214

215 Zahradnictví '90 Často jsem na tebe myslel, přiznávám polohlasně, když nám Petr poodejde do Hampejzu pro piva. Vzpomínal jsem na loňskej rok. To mě těší, říká Karla svou typickou intonací a provokativně mě probodává očima, dokud se Jiránek nevrátí se dvěma studenými otevřenými Rohozci. Tak na zdraví, Péťo. Na zdraví, opětuju ťuknutí našich lahví, které v sobě skrývá něco víc, než jen přípitek. Možná vzpomínku na něco minulého, možná příslib něčeho budoucího. Taky se mi po tobě stejskalo, říká, jakoby chtěla šeptat, ale nakonec to tiše zazní tak, že mi až tělem projedou elektrizující permoníci. Jak tady budeš dlouho? ptám se. Podle toho, jak se mi tu bude líbit, odpovídá tak trochu hádankou. Pročpak tě to zajímá, Péťo? Radši to nekomentuju, protože nevím jak. Nevyznám se ani sám v sobě, dokonce zapomínám, že tu letos nejsem sám. Minimálně do zejtřka, možná do neděle, odpovídá, aniž by čekala na mé důvody. Pípaj ti hodinky. To jsem si nařídil, abych nezaspal vysílání ze Zebína, usměju se a mezi námi trochu povoluje erotické napětí. Škoda Vysílání Péťo, pojď sem, ať to taky slyšíš, volá po ně šéf z Hampejzu. Tak já jdu dovnitř, podívám se trochu provinile až omluvně na Karlu, která to ale vůbec nebere jako problém. Sedí dál na lavičce vedle udírny a dává se do řeči s doktorem Jaromírem, který si přišel pro flákotu. Tak si to zapneme a zkusíme naladit, říká nadšeně šéf a šteluje si jednu z vysílaček na pracovním stole tak, aby k ní měl pohodlný přístup. Skočím ještě zkontrolovat připojení antény ke stožáru, vyskakuju z Hampezu, abych prověřil vedení drátu z okna a jeho připevnění k rezaté kovové tyči. Zdá se, že to je dobrý, volám dovnitř. To bych prosil, odpovídá s náležitou hrdostí. Taky jsem to celý odpoledne vylaďoval. Do Hampejzu přibíhá Marek: Je něco potřeba, šéfe? ptá se nás obou a není jasné, koho vlastně oslovuje. Neměls pozdravit? plísní ho Karel. 215

216 Petr Matějka Klobouk z hlavy dolů, soudruhu generální tajemníku, čest práci, Petře, napravuje to a flákne čepicí o zem. To je nějakej novej rituál, pánové? ptá se s pobavením Karla, která se zvedla od udírny a za klapotu svých podpatků přišla nasávat hampejzovou atmosféru. Máme novýho nadaufíráka, říká šéf. To by tě mohlo zajímat. Čest práci, Karlo, zdraví ji rychle Marek a podává ruku. Vítám tě v klubu, odpovídá mu Karla sladkou pusou. Já jsem byla první nadaufíračka v historii. Marku, moh by ses jít podívat na terasu, jestli se něco děje na Zebíně? pověřuje ho Karel. Jasně, už letím, rozeběhne se splašeně k terase pod jídelnou, přičemž ho se vznešeným klapotem následuje Karla: Těšilo mě, pánové, ještě se uvidíme. Tak co? ptám se šéfa a kývu na šumící vysílačku. Uslyšíme z toho vůbec něco? V to pevně doufám, opáčí šéf podrážděně, že jsem zapochyboval. Nic tam není vidět, vrací se Marek z terasy. Je tam jenom kaplička a kolem ní se nic nehejbá. Ta kaplička je tam furt, odsekne rozladěný šéf. Ještě to zkoušíme znovu a stále, je už však půl šesté a výsledek veškerý žádný. Marek opakovaně odbíhá a přibíhá, všechno kolem zdraví Čest práci, při každém návratu vytrvale zdraví generálního tajemníka, tříská o zem čepicí a dokola každého zdraví zvlášť Čest práci. Nakonec to balíme a šéf volá na Čmoldu s Renčou, uzenářem a doktorem, aby v mé a Markově přítomnosti prohlásili Markovy úkoly za splněné. Tak ti blahopřeju, nadaufíráku, podávám Markovi a on si konečně může sundat čepici. To nebyly žádný těžký úkoly, směje se Marek. Vydržel bych to dělat pořád. Klobouk z hlavy do tak dost! vyštěkne šéf. To ti věřím, že bys to vydržel pořád. Já už ale ani minutu. Co to máte v hale za nástěnku? přichází rozesmátá Karla. Myslíš Zeď nářků? ujišťuje se Čmolda. Cože? vytřeští oči překvapený šéf. Tys ji tam už instaloval? Chtěl jsem ji představit až při nástupu. 216

217 Zahradnictví '90 Pozdě, taťko, komentuje to Karla s úšklebkem, Už tam máte první puberťácký výlevy. Já jsem tam už taky něco viděl, pokyvuje Čmolda hlavou. Chtěj další diskotéku. Zbytek se nedá tlumočit. Od Jičína Je těsně před večeří a do tábora se z Jičína vracejí nejstarší oddíly, jejichž vedoucí hned mažou k nám. Proč ses nám neozýval, šéfe? ptá se Tomáš hned při vstupu do Hampejzu. Zkoušeli jsme to tak dlouho, že jsme málem nestihli večeři. Nebylo na co, odpovídá Karel zklamaně. Vůbec jsme vás tady nenaladili. Ale my jsme vysílali jak o život, říká Petr mlíkař. Mávali jsme svázanejma bundama. Ahoj Karle, zdraví Jana. Máme to všecko vyfocený. Petr má pravdu, šéfe, skáče jim do řeči Radka. Svázali jsme k sobě bundy z celýho oddílu a vylezli s nima na strom. Na ten jedinej strom, co je na vrcholu? diví se Marek. Ale my jsme vás fakt neviděli. Copak ty už nezdravíš? hubuje ho příchozí Marťa. Už nemusím, chlubí se Marek. Jsem nadaufírák bez podmínek. To mě docela mrzí, zachmuří se Marťa. Mě zase mrzí to s těma vysílačkama, přidávám zklamaně. Byl jsem tolik natěšenej, že se propojíme na velkou dálku. Víš, co by to bylo, kdybysme si takhle bezdrátově povídali na vzdálenost několika kilometrů? Abych se přiznal, tak ani nevím, o čem bych mluvil, uvažuje Karel. Jenom bych řek Jak mě slyšíte? a vy byste odpověděli Dobře. Něco takovýho nemá význam ani do budoucna. Nastoupeni Tábore, pozor! dává povel předsedkyně táborové rady nastoupenému táboru a čeká na naprosté ztišení. Tábore pohov! Po pravidelném hlášení všech oddílových předsedů si bere slovo vedoucí dne Tomáš, aby přečetl zítřejší program pro jednotlivé oddíly a další pokyny. 217

218 Petr Matějka Službu ráno přebírá oddíl č. 13, oznamuje Tomáš. Vedoucí dne bude Jana. Zde! vyštěkne má dívka. Kurz západních medvědů k východním bude 2:1, pokračuje Tom. Odpoledne nás dole u koupaliště čeká beseda s jičínskými potápěči a večer nám přijede zahrát pardubická country skupina Leporelo. V hale před jídelnou, bere si slovo Čmolda, najdete nástěnku pro vaše dotazy a připomínky. Můžete na ni psát, co vás trápí a co byste na táboře chtěli zlepšit, dodává hlavní vedoucí. Ale jestli tam najdu sprosťárny a vulgarismy, tak vám ji zase sebereme. Je jenom na vás, jak ji využijete, přikládám své polínko. Jak už jistě vidíme za sebou, hned teď po nástupu nás čeká beseda s radioamatéry z Nového Bydžova, takže se nerozcházejte, nikam se už nevzdalujte a posedejte si sem pod hřiště. Nástupištěm to zašumí a děti začínají být k neudržení. Já se však po nástupu besedy neúčastním, neboť jsem ji v minulosti absolvoval už mnohokrát. Využívám faktu, že jako sporťák nemám na starosti žádné děti a jdu to spláchnout do Hampejzu. Nacházím zde však osamocenou Karlu První nářky Dnešní večerní porady se účastní vzácná návštěva v podobě šéfovy dcery, která dorazila již během dne, což u některých vedoucích způsobilo divné reakce a nevyřčené otázky. Zvlášť u holek cítím, že ji berou jako cizí těleso ve fungujícím organismu, možná jako sokyni, protože pro kluky je to naopak příjemné oživení. Já její návštěvu vítám dokonce z více důvodů. Jaké to potěšení, když si člověk může s někým zavzpomínat na staré časy, vytáhnout staré hlášky a zase chvilku mluvit ve dvojsmyslných jinotajích, které tady snad už na nikoho neplatí. Marná sláva, vedoucí se tady od těch počátků hodně změnili a někdy mi ty staré časy chybí. Kája sedí na židli u prostředního stolu, není tedy mezi ostatními na pohovce a trochu se separuje, stejně jako já nebo šéf, protože my taky nesedíme na gaučích. Kájiny vyzývavé pohledy mě baví, protože ostatní holky, zdá se, trochu žárlí. Tak jak se ujala ta Zeď nářků? ptá se šéf během porady. Je tam něco zajímavýho? 218

219 Zahradnictví '90 Buď bez starosti, šéfe, hlásí Renča. Hned po besedě s radistama se tam děti nahrnuly a celou ji počmáraly. To je pravda, říká Karolína. Chtěj k jídlu svíčkovou a Moraváci chcou kuřa z rejžou. Pak je tam několik požadavků na návštěvy rodičů, přidává Katka. Mě nejvíc zaujala ta volba královny krásy, říká Marťa. To není nic novýho pod sluncem, říká Karla. Miss Cidlina tady byla už v pravěku. Jestli myslíš HoluPa v dvaaosmdesátým, tak to byla maska na karnevalu, připomíná šéf. Oni si ji chtěj určitě zvolit jako v televizi, se vším všudy. Jasně, to by bylo dobrý, říká iniciativně Angelika. Holky by mohly soutěžit v různejch disciplínách. To jako budou recitovat básničky? vymýšlí Čmolda. Básničky? ťuká si Enží na čelo. Viděls někdy volbu miss? A co promenáda v plavkách? ptám se. Holky se předvedou a Tak dost! zvýší šéf hlas. Máme sice demokracii, ale některý věci jsou zakázaný pořád. Nejsem z toho zrovna na větvi, to vám říkám rovnou. Tak ať si to děti připravěj samy, navrhuje Karla. Když to bude za něco stát, tak jim to umožněte. Tebe jsme tady potřebovali, dcéro, říká ironicky Karel. Viď, taťko? utahuje si z něho. Doufám, že to myslíš vážně. Jak jinak, dává jí šéf nakonec za pravdu. Čmoldo, naplánuj to někam na příští tejden, ale předem chci vědět, jak je to připravený. Já si to vezmu na starost, hlásí se indžinýrka. Vymyslíme s holkama disciplíny a celej večer si budou moderovat děti, jestli nám půjčí Máťa mikrofon. Pro tebe všechno, Marti, koketuju a nenápadně sleduju Janu, která mě už během večerní besedy viděla odcházet do chatky s Karlou. Ale dopředu upozorňuju, že to proběhne v rámci slušnosti a dobrýho vkusu, hrozí šéf prstem na indžinýrku. My s tím Martě pomůžeme, že jo lidi? přidává se Jana, která je z Karly trochu nervózní. Každá z nich je totiž úplně jiná, což může posoudit jen někdo, kdo obě dvě dobře zná třeba já. I když co je to dobře zná? Ještě k tý Zdi nářků, vrací se šéf k dětským přáním. Ty návštěvy rodičů si nechám projít hlavou, ale vyčlenil bych na to nějaký víkendový odpoledne, nejlíp těsně před koncem tábora. 219

220 Petr Matějka Tak to dejme na tu poslední neděli, navrhuje Renča. Děti stihnou napsat domů a ty nenavštívený nebudou tolik smutný. Takže devatenáctýho odpoledne, říká Čmolda a píše si poznámku do notýsku. Ale je tady ten historickej šerm. Ruprechti přijedou až po poledním klidu a osobním volnu, takže ty návštěvy dáme místo toho, říká Karel. První plněné přání To nám to pěkně jde, šéfe, co? beru si schválně slovo ve chvíli, kdy se má každou chvíli z lesa vrátit Marek, který tam právě na stromy věší světelné diody a vytyčuje trasu. Taky jsem na tý nástěnce viděl přání, že děti toužej po stezce odvahy. Hampejzem zavládne chvilka ticha, protože tam takové přání nikdo jiný neviděl však jsem si to taky vymyslel. Naštěstí už k Hampejzu doléhá sílící dupot mého nadaufíráka, jak se vrací z nočního lesa: Je to připravený, Petře! Chvilka nechápavého ticha se prodlužuje, všichni na nás dva nechápavě hledí, ale šéfovo rozhodnutí vše vzápětí vysvětluje: Běžte si v tichosti vytáhnout z regálů nejstarší oddíly a shromážděte je tady mezi jedničkou a Hampejzem. Já jsem to věděla! říká Radka. Jste mi svědky, že jsem už během vejletu v Jičíně říkala, že dneska bude noční hra. Kterej z vás to pustil ven? oboří se šéf na mě s Markem. Ani jeden, směje se Radka. Prostě jsem to vytušila. To se mi snad zdá, nadává Tomáš. Když už se mi jednou konečně povede dostat kluky včas do postele, tak to nakonec stejně přijde vniveč. Konec diskuse! ukončuju brblání. Běžte si vzbudit děti, načež se Petr, Jana, Radka, Tomáš a Marťa zvedají z gauče. Za Radkou ještě utíká zamilovaný Zoban, prý aby na to chudák nebyla sama. Vy ostatní se běžte rozestavět po trase, nařizuju. Marek vám ukáže, kde budete stát. A můžeme při tom strašit? ptá se Marcel. Prosím vás, žádný strašení, upozorňuju. Děti si projdou trasu v naprostým tichu a vy zasáhnete jen v případě, že z ní někdo sejde, nebo kdyby puberťáci dělali nepřístojnosti. 220

221 Zahradnictví '90 Hm, to je škoda, vzdychá zklamaný Marcel, ale už s ostatními pohlušně vylézá před Hampejz, kde už s některými vedoucími postávají první rozespalí kluci z 9. oddílu. Marku, nezdržuj se a běž s vedoucíma na trasu, pobízím ho. Za deset minut začínám vypouštět děti. Tak šup! Jak přicházejí další k Hampejzu, tak nikomu neujde nadávání, stěžování si a sprosté nadávky otrávených puberťáků. Nikdo to však moc nekomentuje, protože jsme přesně takovou reakci čekali a svým způsobem nám to dělá radost. Sexuální loudil Vzpomínám si, jak jsem se těchto nočních her účastnil v minulých letech, nejvíc mi však v paměti uvízla ta první stezka odvahy před sedmi roky, kdy jsem tu byl jako podaufírák. Tenkrát jsem byl jen o rok starší než oddíl nejstarších holek a měl jsem k nim natolik blízko, že jsem si dokonce v nočním lese přál, abych tam mohl s nějakou pionýrkou ve stínu noci zůstat, myslel jsem na nějaké to osahávání nebo líbačku, ale nakonec z toho stejně nebylo nic. Ale ne proto, že by se nenaskytla příležitost, ale že jsem byl vůl. Nenašel jsem dostatek odvahy a nakonec vždycky couvnul, což jsem sám sobě na oko zdůvodňoval vzorným pedagogickým přístupem, byl jsem tu přece jako výchovný pracovník. Pak mě to však po celý rok hlodalo a s každým dalším táborem jsem se zařekl, že už takovou chybu nezopakuju. Dnes už jako sporťák na trasu hlídat nechodím a podobné choutky nemám. Naopak, myslím na společnou noc se svojí holkou, pokud tedy najdeme stejnou řeč. Tady na táboře spolu trávíme snad méně času než v civilu. Už jsem se přistihl, že žárlím i na vedoucí, kteří s jejími svěřenci sdílejí různé táborové aktivity a chodí společně s oddíly na výlety. Hlavně na Tomáše a na Petra. No nic, moje chatka je dneska připravená, Marka můžu poslat na jedničku, a zkusím vyvolat Janinu žárlivost přes Karlu. Nebyla bys dneska v noci se mnou? šeptám jí v tom mumraji před Hampejzem, zatímco se tam shromažďují děti. Ještě nevím, odpovídá vyhýbavě. Podle toho, jak to tady rychle proběhne. Mám trochu strach z Karly, volím taktiku ohroženého samce, který neumí ovládat vlastní chtíč. 221

222 Petr Matějka Já jsem si toho všimla, říká Jana se zvláštní zlobou na jazyku. Jak se na vás všechny kouká. Jóó? Aháá, vymýšlím nejlepší možnou reakci. Na mě to samozřejmě neplatí. Tak proč mě teda žádáš o ochranu? Já tě mám rád a chci bejt s tebou, bráním se. Vždyť jsme spolu nebyli snad od začátku tábora. Protože na to prostě nebyl čas, chápeš to? No jasně, že to chápu, přecházím takticky do defenzívy. Byl to jen takovej nápad, promiň. A budeš mít v chatce volno? obrací najednou kartu. Možná, že jo, Motýlku, uculuju se šibalsky, přestože Marek o ničem neví. Moh bych to zařídit, třeba. Tak dobře, podívá se na mě soucitně, jako maminka na dítě, které chce pustit na hřiště. Zrovna takhle jsem si to sice nepředstavoval, ale účel byl snad dosažen. Už jsem se před ní v životě ztrapnil tolikrát, že tohle je úplný prd. Stezka pro Rosamunde Kolem desáté začínáme vypouštět první odvážlivce na trasu, nejprve s devítky, desítky a Janiny třináctky posíláme je po jednom v minutových intervalech. Asi po dvaceti minutách se nám první kluci vracejí od koupaliště, i když v jiném pořadí, než jak startovali okamžitě je posíláme spát. Starší holky si při čekání stěžují, jak je to tady hrozné, že se člověk ani pořádně nevyspí, a že na nějakou nablblou stezku odvahy nejsou zvědavé. Kluci z dvanáctky toho naopak využívají a v chabém táborovém osvětlení je štípají, pošťuchují a osahávají. Ve tři čtvrtě na jedenáct začínáme na trasu posílat právě tyhle nejstarší pubescenty z 11. a 12. oddílu, kteří to však neskrývaně sabotují. Po celou dobu se lesem rozléhají dívčí výkřiky o pomoc, občas na sebe čekají a hlasitě se svolávají, do toho je kluci přepadají a holky vřískají. Hlídající vedoucí je všemi silami krotí a vyhrožují odebráním západních medvědů. Nakonec se okolo půl dvanácté vrací v několika hlučných tlupách a jako by měli o kolo méně, ještě drze zpívají Okolo Hradce, Okolo Frýdku, Okolo Třeboně, Okolo Levoče, Okolo Suče a Chodí Pešek okolo. Sebranka puberťácká! 222

223 Zahradnictví '90 Jdeme si postupně sednout zpátky do Hampejzu a já se těším, jak si dám konečně pivo. Tentokrát je na gaučích několik volných míst, jak někteří vedoucí pobíhají po trati, tak si přisedám k Janě. Je mi tam s ní hezky, tak si zase po delší době spolu zazpíváme Tisíc dnů mezi námi od Nerezu. Tak trochu jsem zvědavý na Karlu, co tomu řekne, protože ji mám za hudebního profíka. Naše hlasy příjemně souzní, však jsme tuhle věc pilovali ještě před táborem a tady jsme si ji několikrát zopakovali. Karla však nereaguje, dokonce mám pocit, že tu písničku ani nezná. Taky mě to mohlo napadnout, že se taková osobnost nebude vyjadřovat k našim amatérským pokusům. Péťo, moh bys pokračovat v tý lidový notě, když už s tím děti začly? pobízí mě šéf. Moh bys dát tu německou Škodu lásky jak jste ji s Radkem zpívali s východníma Němcema na Mácháči. Teď by se to hodilo, když je taková chcíplá zábava. Also gut, říkám s nadšením, neboť cítím, že se ode mě očekává trocha srandy, namísto velkého umění. Rosamude, schenk mir Dein Herz und sag ja. Rosamunde, frag doch nicht erst die Mama. Rosamunde, glaub mir, auch ich bin Dir treu, denn zur Stunde Rosamude, ist mein Herz gerade mal frei. Kurva, to je ale bomba! křičí obdivně Petr Jiránek, načež se všichni v Hampejzu neochotně sunou k zemi. Nééé, já sem to tak nemysléél, brání se Petr. Říkám jen, že to je prďácky zazpívaný jak ta Němčina debilně zní. Tady ale nikdo neřeší, jak to myslíš, Petře, napomínám ho. Ale danke schön, lieber Genosse. Bitte bitte, wunderbar, mein kleiner Trottel, vchází dovnitř navrátivší se doktor Václav, který přijel vystřídat doktora Jaromíra. Příště doporučuju jinou munici, směje se Karla, která padat nemusela. Třeba pumu, granát nebo ňákej jinej obal. Jdeme? šeptám Janě do ouška, která se beze slova zvedá a všem přeje dobrou noc. Pevně doufám, že je to součástí naší taktiky. Za pár okamžiků mizím i já. 223

224 Petr Matějka XII. Víkend Během letošního tábora nás čekají dva celé víkendy. Jsou to dny bohaté na besedy a návštěvy, protože po zbytek týdne se musí chodit do práce a na návštěvu tábora není jindy čas. Jana dnes vstávala někdy časně ráno, protože jsem se probudil v chatce sám. Není divu, vždyť má službu vedoucího dne, takže musela vstát dříve, převzít píšťalku a vzbudit ostatní vedoucí. Tedy kromě mě. Kuchyně K dnešnímu obědu se chystá bramborový guláš, což bylo zřejmé již od rána, když Monika se Stáňou seděly celé dopoledne u jídelny nad lavorem brambor, aby je naškrábaly pro dvě stě hladových krků. Napadá mě, že bych mohl trochu poškádlit naše kuchařky. Do kuchyně bych správně neměl ani páchnout, protože nemám potravinářský průkaz, ale letošní uvolněná morálka a příležitostný pobyt šéfa okresní hygieny mi k tomu dodává odvahu. Pod svícnem je přeci tma a já pochybuju, že by nám sem Jaromír poslal nějakou přepadovku, když tu s námi po večerech chlastá. Mimoto dnes doktoruje Václav, tak využívám pootevřených dveří a vnikám dovnitř toho zapovězeného království. Jídlo ještě není hotové, a protože je tu ještě větší vedro, než venku, jsou všechny ženy velmi nalehko. Božka se proti mé přítomnosti snaží protestovat, ale když se mě ujímá její zamilovaná tlustá dcera Helča, bere mě na milost. Já si však malé vlezlé puberťačky nevšímám a mířím k veliké várnici, do které zrovna Káča napouští hadicí vodu na ten guláš. Tahle velkovýroba mě děsí já tady po celé roky konzumuju jídlo z hadice. Káča se mnou nebezpečně laškuje a vůbec jí nevadí, že jí ze zadu z ruky odebírám stříkající hadici a pomáhám správně mířit. Ta Káča je neuvěřitelná koketa, protože se, držíc kraje várnice a vrtíc zadečkem, do mě nesnesitelně namačkává. Cítím její zpocené tělo, na něko- 224

225 Zahradnictví '90 lika místech zakryté jen bílou látkou pláště, nahoře nebezpečně rozepnutého, samozřejmě bez podprsenky, a dole končícího těsně pod prosvítajícími kalhotkami, které nelze přehlédnout, když očima sjíždím po dlouhých stehnech až ke kotníkům. Cítím taky své tělo, jak se tam dole nedá ovládnout. Ale já jsem taky jenom člověk, Kačenko, šeptám jí do ucha. Ostatní kuchařky mě sice neslyší, ale natolik poutáme jejich pozornost, že se Božka najednou vyklání z výdejního okénka do jídelny a křičí: Ahoj Jano, pojď si dětem pro polívku! Fuj ve mně to cuklo! Tohle Božka přesně sledovala! Raději opouštím kuchyni bočním vchodem a nabíhám do jídelny venkem z terasy. Uvnitř se už přísně prochází vedoucí dne Jana a příležitostně pokládá na stůl ukázněných oddílů východního medvěda. Ta Božka je ale mrcha, když mě vystavila takovému riziku! Počkej, já ti to jednou spočítám! Potápěči Během poledního klidu je venku takové dusno, že by klidně mohla přijít večer nějaká bouřka, aby ten lepkavý vzduch trochu pročistila. Sedím s několika lidmi v Hampejzu a pijeme jedno pivo za druhým. Je tu s námi i Karla ve svých průhledných šatech, které se k táboru sice moc nehodí, ale k ní ano. Je v nich tak svůdná a vyzývavá, že mám co dělat, abych na ni pořád mlsně necivěl. Teď do toho ještě ta proklatá Kačena, co mě v kuchyni tak vyrajcovala, že bych to tady bez dívčí něhy asi už nevydržel. Ještě štěstí, že je tu se mnou letos má skvělá holka. Při pohledu na odpolední program mě napadá, jak jsem na základce vystřídal několik zájmových kroužků, ve kterých jsem však, kromě soukromých hodin kytary, nikdy nevydržel. Asi rok jsem rodičům doma skučel, že chci koupit rybářský prut, ale dali mi podmínku, že se musím přihlásit do rybářského kroužku. Při první schůzce jsem tam vyfasoval několik brožurek o rybaření a hned při té druhé mi v šatně ukradli boty, tak jsem skončil. Podobným způsobem dopadlo několik dalších kroužků, takže mi vždycky zbyla jen ta kytara. Tohle moje tápaní ukončil až kroužek sportovního potápění, kde jsem vydržel několik let, až do konce základní školy. Právě na dnešní odpoledne mají totiž přijet na besedu jičínští potápěči. Samozřejmě s praktickou ukázkou u našeho koupaliště. Těším se, že přijedou kluci, se kterými se budu znát. Bude to takové setkání po letech. 225

226 Petr Matějka Můžeme si vyměnit medvědy? přichází do Hampejzu dvojice kluků ze 7. oddílu s ogumičkovaným paklíkem malých žlutých kartiček. Kolik toho máte, kluci? ptám se. Šestnáct východních, říká jeden z nich. Takže vám za ně dávám osm západních. V pořádku? Tož ano, děkujeme! mizí kluci s nadšením do chatky. Už jsou tady! volá zvenčí Jana. Dejte si dohromady děti a běžte dolů k bazénům. Při pohledu na červenou škodovku vidím vylézat známého potápěče, kterému jsme říkali Fiňák, a jeho syna Mirka, se kterým jsme byli ve stejné věkové skupině potápěčského klubu. Čau, ty vole, volám od Hampejzu na Mirka, ale odpovídají mi oba. Pojďte dál, chlapi! Dáte si pivo? Vy se znáte, pánové? podívá se na mě překvapená Karla, ale pak si se zájmem prohlíží už jen kluky potápěčský, jakoby o zbytek tábora ztratila zájem. Dokonce se po chvilce rozhovoru zvedá a jde s nimi k autu, aby jim pomohla s věcmi ke koupališti. Zvedají se i ostatní a já v Hampejzu zůstávám sám. Já potápěč, a sám! Trochu naštvaně jdu dolů za ostatními, kde Fiňák už prvním dětem ukazuje lahve se vzduchem, dýchací automatiku, dlouhé ploutve do moře a potápěčské brýle, kterým my odborníci říkáme maska. Na konci celkem nepovedené přednášky, kdy děti neustále vyrušovaly a honily se kolem bazénu, si několik zájemců z řad vedoucích nasazuje potápěčskou výstroj a po schůdcích klesá do velkého bazénu. Pojď jim to ukázat, Matěji, volá na mě Fiňák. Aby viděli, jak vstupuje do vody potápěč! Konečně satisfakce! Jako správný sporťák na sebe navlékám Fiňákův neoprénový oblek, nazouvám ploutve, kolem pasu závaží, na záda vzduchovou flašku, na obličej masku, do pusy automatiku a jsem připraven. Sedám si na bobek zády k vodě a ukázkově po zadu padám do velkého bazénu, na jehož bahnitém dně se uvelebuju, abych si tam v klidu asi minutu dýchal. Už jsem tam pro tebe chtěl skočit, směje se po mém vynoření Fiňák, kterému se ale do té naší špíny vůbec nechce, takže samozřejmě kecá. Taková primadona, zvyklá na čistý zatopený lomy a azurový moře? směju se. Tak nežvaň a radši mi pomoz z toho neoprenu. U dětí jsem zase jednou king, ale co u Jany? 226

227 Zahradnictví '90 Leporelo Na večerním nástupu hlavní vedoucí sděluje dětem, že příští neděli bude na táboře návštěvní den a nabádá je, aby o tom napsaly rodičům. Tato zpráva způsobuje všeobecnou radost napříč všemi oddíly, ve kterých to radostně zašumí. Již během pravidelného hlášení předsedů lze od hřiště sledovat, jak se do jídelny po terase stěhuje country kapela, která nám bude večer hrát. Původně jsme zamýšleli, že by vystoupila venku, ale vlivem horkého dne se poslední půlhodinu tak nebezpečně zatáhlo a zvedl vítr, že jsme to vystoupení pro jistotu přemístili pod střechu. Jana, která má dnes na krku píšťalku vedoucího dne, hned po rozchodu muzikantům pomáhá, ale tak ochotně, že mi to teda skoro až vadí! Najednou zapomíná, že já jsem taky muzikant, a vůbec: Co se má co bavit s cizejma a ještě si s nima hnedka tykat? Jsem fakt hodně naštvanej, ale udělám to jako včera: Po návratu prcků z noční hry jí opět navrhnu společnou noc. Hrozně to potřebuju díky té polední exkurzi v kuchyni by mi dneska nepomohl ani kýbl bromu. Do zcela zaplněné jídelny přicházím na poslední chvíli, kdy už mluví šéf Karel. Kapela se jmenuje Leporelo a je to klasická nástrojová sestava pro country nebo možná bluegrass. Vidím kontrabas, kytaru, banjo a mandolínu, dokonce v rohu na zemi tahací heligonku. Mikrofony jsou nastaveny tak, že všichni muzikanti budou při hraní stát, což je mi nesmírně sympatické. Nemám rád folkaře, kteří při hraní sedí a tváří se jak umělci z Prahy. Jestliže může celý koncert prostát taková ikona jako je Karel Kryl, tak potom už každý. Chlapi začínají hrát a jídelnu za zvonivých tónů banja prostupuje jedna táboráková pecka za druhou. Žádný Novák, Olympic ani Schellinger pouze Před chajdou, Okoř, Nebeští jezdci a Černý muž pod bičem otrokáře žil. Děti ty refrény zpívají s takovým nasazením, jak jsem to od nich vůbec nečekal. V jídelně vládne perfektní atmosféra, která baví úplně všechny, dokonce ani nikdo z vedoucích nepotřebuje okřikovat děti, protože jejich pozornost s naprostou lehkostí uchvátil zpívající kytarista. Docela se těším, jak si s dětmi zítra zazpívám při těch malých ohníčcích dole u vody. Dáme si Žbirkův Biely kvet, Nagyovu Kristínku, a pak třeba tuhlenctu Loď džambí od Plavců, jak ji právě hraje i tahle grupa z Pardubic. 227

228 Petr Matějka Odmítnutí Co dneska? Budeme zase spolu? ptám se Jany před večerní poradou. Zase mám strach z Karly, aby mě nějak neprovokovala. Hele, seš dospělej člověk, tak bys měl vědět, co děláš, zvyšuje tón. Já musím pak ještě uklidit Hampejz a zkontrolovat oddíly. Já vím, jsi vedoucí dne, snažím se. Moh bych ti s tím hlídáním pomoct, jestli chceš. A nechtěl by ses jít radši pořádně vyspat? odmítá mě. Já ráno nevstávám, na rozdíl od tebe. Já vím, ale mám trochu strach, abych odolal, vždyť víš To se jako nedokážeš ovládnout, když vidíš ženskou? To je mi tě teda fakt líto, posílá mě definitivně někam. Bum! A je vymalováno! Stejná taktika naprosto opačný výsledek. To jsem se zase jednou pěkně ztrapnil. Že bych jí něčím naštval? Uvidíme, jestli ještě nezmění názor během stezky odvahy, na kterou dneska posíláme mrňouse. Po včerejšku, kdy ji absolvovali puberťáci, o ní mluví celý tábor, s čímž jsme ovšem počítali, proto jsme takticky začínali právě nejstaršími, abychom překvapili aspoň je. Zbytek dětí v táboře bude holt tušit, že je to někdy čeká taky nebudou však vědět, kdy. Hergot, to jsem fakt odsouzen k celé noci bez holky? Dokonce po tom, co jsem se tak pěkně potápěl? Noční hra probíhá naprosto v klidu a dá se říct, že je to vlastně rutina. Nejmenší kluci a holčičky ani nedutají a nikdo se z toho oproti včerejšku nesnaží dělat frašku. Posíláme je na trať po dvojicích, aby se méně báli, čímž se celá akce smrskává na polovinu času. Po návratu posledních prcků se s Markem vydávám na trasu, abych mu pomohl sundat ze stromů svítící diody a posbírat hlídající vedoucí. Naše elektrické světlušky krásně na stromech svítí a spolehlivě označují trasu, obzvlášť když dneska nevyšel měsíc. Lesní noční klid provázený šuměním větru ve vrcholech stromů je opravdu trochu strašidelný. Mám dneska zase spát u Tomáše? ptá se Marek. Já myslím, že to nebude nutný, odpovídám trochu zklamaně. Ale díky za nabídku. Po návratu do naší chatky sebou Marek fláknul na pelest a okamžitě usnul. Chvíli se pokouším usnout taky, ale nejde to. Nadaufírák zařezává už tak hlasitě, že by mu mohl závidět každý dřevorubec, ale mně to zrovna nepomáhá. Hlavou se mi honí celý dnešní den, od rána až doteď. Jsem 228

229 Zahradnictví '90 smutný. To dnešní muchlování v kuchyni s Káčou, pak to Janino chladné odmítnutí. Kde ta Káča vlastně bydlí? Zlobila by se hodně, kdybych se za ní teď podíval? Mohli bychom si povídat, třeba. Asi už spí, to se nehodí. Na druhou stranu pak toho zase budu litovat, jak se znám. Jako už tolikrát v minulosti. Vždycky se na táboře držím hrozně zpátky, a letos tuplem. I když včera ta odpolední chatka s Kájou No nic, žádné ohledy se brát nebudou. Mám přece taky právo na trochu té něhy, nebo snad né? Nejsem přece prašivej. Rozhodnuto. Jdu se nenápadně mrknout k tomu obytnému kontejneru za chatkou č. 3, kde bydlí holky z kuchyně. Pokusím se vytratit nenápadně, abych neprobudil Marka. Nemusí to vědět. Dveře od chatky sice trochu vržou, ale otvírám je rychlým hladkým pohybem, takže to vrznutí v Markově řezbě naprosto zaniká. Beru z poličky klíček od chatky č. 1, kde jsem v rámci zkulturnění sportovního skladu vyrobil takovou šmajchlovnu. Je tam permanentně zavřená okenice a pod postelí svíčky dokonalá romantika. Káča Potichu se blížím k chatce se spícími kuchtičkami. Zastavuju se před klikou a chvilku váhám. Bojím se jí dotknout. Doufám jen, že jsem natrefil na ty správné dveře, a že Káču najdu rychle, abych nevzbudil ostatní. Musím přiznat, že mám trochu strach, jak to všechno dopadne. Tohle je pro mě ta pravá zkouška odvahy né ta v lese s diodami. V Hampejzu se ještě svítí, ale je tam už klid. Možná v něm Jana coby vedoucí dne právě uklízí. O to větší je to adrenalin, když stojím před cizími futry. Nedá se nic dělat, jestli tu budu ještě chvilku přešlapovat, tak mě někdo uvidí a bude vymalováno. Ťuk ťuk, zkouším velmi potichu upozornit na svoji přítomnost. Třeba ta Káča vyleze sama. Nic. Zkouším to ještě jednou, tentokrát trošičku silněji, ale stále velmi opatrně. Nemám na výběr jdu na věc. Rukou velmi opatrně, ale pevně obepínám kliku a pomaličku jí tisknu dolů, dokud dveře nepovolí. Lehounce je táhnu k sobě, až se vytvoří štěrbina a rychle vklouzávám do černé tmy neznámého interiéru, kde na několika postelích spí holky. Nedokážu se rychle zorientovat, která je která, tak se přibližuju k jednotlivým hlavám a zkouším je poznat. Kačena je hned tady vpravo! Zdá se, že všechny spí a bojím se, že některou zbytečně vyděsím. Káčo, spíš? jemně lomcuju s její peřinou, ale ona nereaguje. Zkusím to znovu: Káčo, Kačenko, probuď se 229

230 Petr Matějka V tom se něco zachruje ve vedlejší posteli, tak se přestávám hýbat, dokonce natajuju dech. Je to dobrý, můžu pokračovat. Kateřinko, holčičko, nechěla bys Co nás tady budíš! Kdo to tady je?! ozve se najednou z vedlejší postele probuzená a velmi naštvaná Naďa. Promiň, Naďo, promiň. Já jsem nechtěl, omlouvám se. Potřeboval jsem se na něco zeptat Káči. Tak si to běžte říct ven a nechte mě spát! nadává. Co se stalo? Kdo to je? zmateně se probouzí Káča a vypadá hrozně roztomile. To jsem já, Petr, šeptám. Potřeboval bych s tebou mluvit. Mohla bys na chvilku se mnou? Kačena se na nic neptá, beze slova si sedá na postel a hledá pantofle. Já ji beru jemně za ruku a táhnu ke dveřím, ven na vzduch. Pokušení Tak co potřebuješ? zívá před chatkou a třese se zimou. Já jí k puse přikládám ukazováček, aby nemluvila, a rychle ji vedu k chatce č. 1. Kéž by nás teď nikdo neviděl, kéž by se teď nikdo nevynořil z Hampejzu. Beze slova se nám daří vklouznout do jedničky, já za námi zamykám a usazuju Káču na postel. Počkej chvilku, ještě zapálím svíčku, pohladím ji po vlasech a vytahuju z kapsy zapalovač. Chatkou se rozlije měkké světlo svíčky, kterou usazuju do prázdného skleněného popelníku. Chceš si se mnou zapálit? Káča mlčky kývne a z mé nabízené krabičky vytahuje jednu petru. Oba se nakláníme k hořící svíčce a chvilku tiše kouříme. Atmosféra je plná erotického očekávání, jaké jsem už strašně dlouho nezažil. Bylo mi po tobě hrozně smutno, víš? začínám do ní vrážet svoje klíny, ale raději se dívám do plamínku svíčky. Mně se po tobě taky stejskalo, překvapuje mě. Už od oběda jsem si pořád říkala, že chci bejt s tebou. Po tom, jaks byl za náma v kuchyni. A nepřipadalo to ženskejm podezřelý? ptám se s obavou. To je slabý slovo, přiznává Káča a šibalsky se usměje. Během zbytku dne tě rozebraly na atomy. Ahá, a co třeba říkaly? ptám se zvědavě. 230

231 Zahradnictví '90 Takový ty věci, co se říkaj mezi babama, odpovídá vyhýbavě. Drbaly tě tak, že na tobě nenechaly nitku suchou. No, a co třeba? nenechávám se odbýt. Například? Například, že seš tady největší kurevník na táboře, co nenechá jedinou sukni v klidu, provinile se pousměje, když už to musíš vědět. A ty myslíš, že to je pravda? ptám se. To já nevím, šeptá Káča. A je mi to vlastně jedno. Jak to myslíš, že ti to je jedno? Já jsem šťastná, že jsem teď s tebou, šeptá s tváří ozářenou světlem svíčky. Všechno ostatní mě prostě nezajímá. Sedí schoulená na posteli, na sobě tričko a spací tepláky, přes které ji přes látku hladím po rozpálených nohou. Káča mi na oplátku začne hladit právě tu ruku, která jezdí po jejích stehnech. Druhou rukou se prohrabuju jejími dlouhými vlasy, na které jsem se mohl do teďka jenom dívat. Nakláním se jí k obličeji, přičemž se rty letmo dotýkám její tváře. Čekám, jestli neucukne nebo se ode mě neodtáhne. Naopak, vůbec se nebrání a vstřícně otáčí hlavou tak, aby se naše rty potkaly. Chvilku se nehybně dotýkají, ale Káča se na mě začíná tlačit a po chvilce cítím, jak z její pusy vyjíždí lačný jazyk, který se přes mé přední zuby tlačí co nejhlouběji do mých úst. V tu chvíli přestávám hladit její nohy přes tepláky a oběma rukama jí vnikám pod tričko, kde během náhlého vášnivého a živočišného líbání beru zuřivě do ruky obě její prsa a prsty drtím její krásně vzrušené bradavky. V tu chvíli se ode mě Káča na chvilku odtlačuje a v rychlosti si sundává tepláky a triko, aby si ponechala pouze úzké kalhotky. Já neztrácím ani vteřinu a okamžitě hladím její ramena, prsa, boky a nahé nohy od rozevřených vnitřních stehen přes kolena a lýtka až dolů k chodidlům. Líbám ji po celém těle a cítím, že to takhle už dlouho nevydržím. Zkouška věrnosti Možná náhodou, možná však řízením osudu jsou najednou hned u chatky slyšet tiché šmátravé kroky, které se zastavují až kdesi před jejími dveřmi, odkud po chvilce ticha míří kamsi k Hampejzu. Dokonce se mi zdá, že slyším hlas malé Heleny, jak se někoho vyptává na Káču. Ten druhý hlas však nemůžu rozpoznat. Mezitím mi Káča rozepíná zip u džín a snaží se nahmatat knoflík od vysokého napětí. Já si najednou uvědomuju, že ten druhý hlas v Hampejzu může klidně patřit Janě, která tam třeba uklízí. Jestli za ní přišla malá žárlivá Helča, mohla by mi to pěkně zavařit. Vlastně obě- 231

232 Petr Matějka ma, vždyť Káča je přece vdaná ženská. Kdoví, jestli už ta malá bonzačka někomu nevyzvonila, kohože jsem si to v noci odvedl pryč. Promiň, ale já nemůžu, zastavuju Káčinu ruku, která se mi dobývá pod kalhoty. Jsem tady se svojí holkou a mám ji rád. Teď jsem si to uvědomil. Chatkou se rozhostilo bolestivé prázdno, možná zklamání, možná pocit viny, možná od každého trochu. Asi to teď pěkně schytám. Já chci bejt taky věrná svýmu manželovi, snaží se mi Kačka pomoct, aniž bych z jejího hlasu slyšel nějakou výčitku. Taky to tak cejtím. Já se ti, Kačenko, strašně moc omlouvám, pečetím nastalou situaci, aby se už nedala vrátit. Je jasné, že se nic dalšího neodehraje pravděpodobně už nikdy do konce tábora. Zase jsem to možná podělal a jednou si budu rvát vlasy taková krásná samice. Ale s mojí holkou se vůbec nedá srovnávat, přece se o ni nepřipravím nějakým přiblblým chtíčem. Kačka, která se mezitím rychle oblékla zpátky do tepláků a trika, už opatrně odmyká dveře a vyhlíží ven z chatky. Nikde nikdo. Ani v Hampejzu se už nesvítí, šeptá mi a nazouvá si pantofle. Než však naplno otevře dveře, aby ji pohltila tma noci, vrací se ke mně na postel a dává mi dlouhý živočišně mokrý polibek, po kterém mi však symbolicky kapesníčkem utírá rty, aby zahladila stopy, nejen na tváři. Ten polibek byl krásný i hořký zároveň byl totiž poslední. Mám tě ráda, abys věděl, vyhrknou jí slzy, když mě pohladí po vlasech. Hrozně tě Janě závidím. Aniž bych se zmohl na jediné slůvko, jen na sucho polykám, přičemž Káča vstává z postele a tiše našlapuje ke dveřím, odkud mi na rozloučenou symbolicky mávne s krátkým a definitivním Pá. Dveře se tiše zaklaply a po Káče zbyla jen vůně. Ach jo, ty ženy. Jak byl by ten svět bez nich klidný a bezpečný ale jak nudný, opakuju si Conneryho slova z filmu Jméno růže. Neudělal jsem přece jenom blbost, že jsem to takhle pitomě zazdil? Taková šance se už nebude opakovat. Ba ne! Já myslím už jenom na tu svou, k čemuž mi tahle epizoda paradoxně dopomohla. Teď už vím jasně, co vlastně chci. A koho. Tahle Káča teď aspoň vidí, že není pravda všechno, co se o mě říká. Mimochodem, ani ty řeči o ní nejsou pravdivé; je to hrozně hodná holka žádná hloupá koketa. Na jednu otázku si však odpovědět nedokážu: Byla to nevěra? 232

233 Zahradnictví '90 Nedělní ráno Je již tradicí, že v neděli na táboře odpadá rozcvička a budíček je vyhlášen o půl hodiny později, než ostatní dny v týdnu. Pokud jde o mě, já nepoznám, je-li to v 7:00 nebo 7:30. Obojí je pro mě stejně vražedné, takže to nedokážu posoudit. Ještě v dobách, kdy jsem měl na starosti svůj oddíl a musel budit děti, tak jsem předstíral maximální svěžest, abych je trochu motivoval. Bohužel jsem tím však většinou motivoval jenom sám sebe. V poslední době jsem si po probuzení zvykl přisednout k šéfovi na lavičku a z terasy s ním sledovat ranní činnost oddílů. Dnešní den je pod komandem indžinýrky, která po Janě převzala píšťalku vedoucího dne. Ještě loni by mě šéf z té lavičky vyhodil, ale letos je ve srovnání s dřívějškem celkem benevolentní. I toto ráno trůníme vedle sebe na lavičce a, kouříce cigaretu, vedeme nevázaný rozhovor o nesmrtelnosti chrousta. Cítím, že jsem mu nějak blíž, než dřív. Dokonce ani loni, kdy už jsem byl také sporťákem, jsme takový vztah neměli. V souladu se svým původním očekáváním jsme s Karlem a Čmoldou tu akční trojku, jako předloňské CI5, nevytvořili. Staly se z nás dvě dvojice, jedna mezi Karlem a Čmoldou, a ta druhá mezi šéfem a mnou. Můj vztah k Čmoldovi zůstal přísně profesionální, bez osobního bonusu. Umíme dobře spolupracovat, domluvit se na programu a organizaci, ale jinak se vzájemně nevyhledáváme a vlastně si ani nemáme co říct. Dokonce se mi zdá, že Čmoldu záměrně někdo občas shazuje a snaží se oproti Karlovu přesvědčení vypichovat jeho nezdary, aby vynikly úspěchy mé. Není to však příjemné, jak by se mohlo zdát taková tichá revolta proti Čmoldovi a potažmo i šéfovi vyznívá tak, že ji nějak tajně přiživuju a podporuju právě já což není pravda. Pokouším se proto ty drobné protičmoldovské schválnosti a podrázky ani nekomentovat ani nepodporovat tím, že bych třeba při jeho zaváhání pro kontrast reagoval bezchybnou a úžasnou nápravou. Ani mě nenapadne. Biják Dneska po snídani vyrážíme s táborem do Železnice, abychom tam v místním kinosále shlédli Méďu-Béďu. Už se stalo tradicí, že vybraná část vedoucích zapadne se šéfem do promítací kabiny, aby tam v hustém kouřovém oparu popíjela meruňkovici a jiné dobroty z lednice pana promítače Sobotky. Už jako patnáctiletý podaufírák jsem měl tuto čest a téměř nikdy 233

234 Petr Matějka jsem neseděl dole s dětmi. Dnes to sice neplánuju jinak, ale rozhodně se tím nebudu nějak vytahovat, protože Jana, věnujíc svůj čas převážně dětem, tohle vyvyšování nemá ráda. Nic na tom nemění ani fakt, že po včerejší službě spí a její oddíl jde do kina s pendlem. Navíc mám po včerejší noci hodně, ale opravdu hodně špinavé svědomí. Možná právě proto tentokrát odmítám odvoz Karlovým trabantem a jdu pěkně pěšky s ostatními. V jeho modrém drakovi se dnes mačká Čmolda, Renča a doktor Vašek. Hned po příchodu do kina takticky mířím takticky do sálu, abych tam naoko pomohl s organizací zasedacího pořádku, a zůstal tam až do vypnutí světel, kdy se nenápadně vytrácím nahoru do dveří s nápisem Vstup zakázán, vedoucích k místnímu promítači Sobotkovi, rovněž však ke Karlovi a celé posádce trabanta. Tak pojď dál a vem si buchtu, slyším šéfovo pozvání. Promítací kabina Opět se s otevřenou pusou ocitám v temné komoře pana promítače, který mi, jako již tradičně, klepe na rameno: Dovolíš na chvilku? Potřebuju přehodit mašiny. Jeho stará lednice ani její obsah se v zásadě nezměnily, jen meruňku nahradila moderní broskvová Koskenkorva Peach-vodka (čti koskenkurva píčvodka), od invaze Šmoulů též přezdívaná hopsinka. Puls moderní doby, který i náš Hampejz překřtil na Píčhaus, neminul ani tento promítací jinosvět. Technický pokrok dal vale oběma krásným promítačkám Meopton UM 35 a nahradil je čistě funkcionalistickými kisnami Meo 5X, které se již nepodobají futuristickým strojům z knížek Julese Verna a Františka Běhounka, a ani náhodou nepřipomínají strojovnu ponorky kapitána Nema či hvězdný koráb Robinsonů vesmíru. Design těchto modrých plechových škatulí se dvěma cívkami je bohužel naprosto bez fantazie, přesně v duchu socialistického realismu. Tak hop tam s ní, nabádá nás promítač k vypití dalšího panáčka peckovité šťávičky, demonstrativně zvedá sklenku do výšky a ťuká si přednostně s Renčou. Právě v tu chvíli se však ozývá bouchání na dveře, ve kterých se posléze objevuje její manžel a náš pendl. Vidím, že je tady líp, než dole, pochvaluje si příjemné broskvové ovzduší. Tam dole se bombarduje jak vo život, kurva. Jsem zválenej jak 234

235 Zahradnictví '90 hovado. Okamžitě fasuje svoji skleničku, i když by pan promítač raději dámskou návštěvu. Péťo, než si sedneš a zapálíš, moh bys skočit do sálu pro Nonu a nějaký praktikantky, snaží se šéf pohlavně vykompenzovat jeho příchod. Za neochotného kručení se Petr vytrácí, aby po chvilce skutečně přivedl Pavlínku, Ivču a hlavně Nonu, která tak agresivně dosedá na promítačův klín a zavaluje ho svými přednostmi, že ten chudák málem zapomíná přehodit na další díl filmu o to šéfovi šlo. Pavlínku s Ivčou, které spokojeně docucávají svoji hopsinku, šéf nakonec posílá zpátky k dětem a my zůstavší si blaženě vychutnáváme svou kávičku, panáčky a cigaretky. Kdeže jsou ty časy, kdy jsme tu s napětím sledovali okénkem plátno a čekali na čtvereček v rohu filmu pro zapnutí druhé promítačky, následovaný kolečkem k přepnutí zvuku. Tenkrát jsem o těch prolínacích značkách neměl ani šajn, dokonce jsem je tady v kabině ani přes obří soustředění nedokázal postřehnout. Dneska je vidím vždy a všude, aniž bych o to stál. Každý film má svůj konec a před kinem se hromadí děti, jejichž vedoucí je svolávají a počítají. Celé to příkladně organizuje vedoucí dne Marťa, která při tom však nadává jak papoušek, jaká to byla trapárna, když se během filmu neustále bombardovalo a vedoucí si opakovaně lehali na špinavé parkety. Prý by za to někteří zasloužili pětadvacet. Neboj, Petře, směje se Marek. Marťa při bombardování vůbec nepadala, takže za těch pětadvacet to má spíš ona. Však já jí to večer sečtu, uklidňuju ho. Díky za dobrej bonz. Děti celou zpáteční cestu škemrají, že chtějí k vodě. Po příchodu do tábora mají v chatkách tak nesnesitelné vedro, že jim někteří vedoucí slibují koupání, aniž by to předem s někým konzultovali, dokonce i za cenu změny programu. To bude zase Čmolík vyvádět. Slunce, seno, buřty Dneska je už od rána skutečně tropické vedro, tak téměř všechny oddíly mění program a po poledním klidu se ještě během osobního volna vydávají dolů k bazénům, aby tam mohly lenošit, chytat bronz a hlavně se koupat. Jedinou vadou na kráse toho krásného letního odpoledne může být snad jen ta odporně špinavá voda v bazénech. Děti to však jako vadu neberou, samozřejmě až na děvčata z nejstarších oddílů, které se, tak trochu po vzoru svých vedoucích, této vody štítí. Zdá se, že celý dnešek proběhne 235

236 Petr Matějka v odpočinkovém duchu, protože ani na večer se žádná náročná aktivita nechystá. Karla se s námi loučí a odjíždí trochu mě to mrzí. K večeři máme hovězí znojemskou pečeni, při níž děti odevzdaně dlabou hlavně knedlíky s omáčkou. V souvislosti s tím, jak některé mladší vůbec nejedí maso, si vzpomínám na jeden dávný incident s kuchařkami, kdy jsme dětem z talíře odebírali netknuté maso, které nesly k okénku. Napadá mě, že bychom to mohli někdy zopakovat, protože mně začíná Božka pěkně lézt na nervy; třeba, když mě včera vyhodila z kuchyně a dneska na mě kouká jako vrah. Nebýt té naší udírny, už byl několikrát oheň na střeše. Však počkej, Božka, počkej já ti to brzy spočítám. Na nástupu se vracíme ke směnnému kurzu západních a východních medvědů v poměru 3:1, a poté se všechny oddíly s igelitkami buřtů vrací dolů ke koupališti, kde podle plánu rozdělávají malé ohníčky a opékají. Někteří ohřívají v kotlíku vodu a z nasbíraných lesních plodů vaří ostatním čaj. Tyhle večery s ohněm mám rád, protože si můžeme zazpívat s kytarou. Nejraději chodím hrát k nejstarším holkám, u kterých mám falešný dojem, že o mě stojí. Některé z nich mají krasopisně vedené zpěvníčky, které mi předkládají, a já v nich nacházím mnoho písniček, které jsem třeba nikdy nezpíval, a přitom je notoricky znám. Tak se poprvé pouštím do Dobešovy nejkrásnější písničky Něco o lásce, ale rád si zopakuju i Brontosaury, třeba Na kameni kámen, Hlídej lásku, skálo má, Růže z papíru či Generační song. K tomu všemu přichází po chvilce Nona, která jakmile slyší Brontíky, tak vždycky prosí o píseň Holky těžší to maj. Nemůžou chybět ani hity od Nerezu, jako třeba Javor, Kočky a společně s Janou Tisíc dnů mezi námi. Krvavá dohra Kluky z pátého oddílu však písničky moc neberou, proto si konečně nacházejí pořádnou chlapskou zábavu na úrovni. Dělej, házíme, vole! křičí jeden na druhého a všichni se postupně soustřeďují u pletiva na okraji táborového pozemku, odkud házejí kameny na různé cíle. Nejprve zasahují stromky, potom věčnou kaluž s blátem a žábami a nakonec obrací mušku vzájemně proti sobě. Soudružko, soudružko, přibíhá jeden páťák k Martě, tedy vedoucí dne. Soudružko, Milan tam leží a možná je mrtvej! Teče mu krev z hlavy! Má rozbitej mozek! Cože?! vykřikne Marťa. Co se stalo? Kde máte vedoucího? 236

237 Zahradnictví '90 Já nevím, kde je Marcel, odpovídá bezradně kluk z jeho oddílu. Pojďte rychle, musíme ho odvést na ošetřovnu nebo zavolat sanitku nebo asi pohřebák. Co se stalo? přibíhá ke svému oddílu Marcel. Já jsem byl na chvilku u holek ořezávat jim pruty na buřty. Tak pojď rychle, velí Marťa. Vezmeme ho nahoru k Vaškovi. Mezitím se malý Milan postavil, ale hlavu si drží rukou, kterou má od krve celou červenou. No, to je nadělení, hromuje indžinýrka. To sis je do Prčic nemoh líp hlídat? Copak to jde? brání se Marcel. Vždyť jsou to nejhorší grázlové v táboře. Já jsem nedostal na starosti hodný holky jako ty. Teď není čas na blbý kecy! jedná rychle Marťa a bere z jedné strany zasaženého táborníka. Pojďte mi s ním někdo pomoct, musíme ho rychle dostat nahoru. Já ti s ním pomůžu, prosím tě, nabízí se uražený Marcel. Ty zůstaneš tady a pohlídáš si svoje kluky, rozumíš?! Půjdu s váma já, přibíhá Marek a bere kluka pod paží. Na ošetřovně Vašek zpočátku sprásknul ruce, co se to zase událo, ale jako profík hned raněnému čistí ránu a obvazuje hlavu. Na žádnou sanitku nečekám, rozhoduje a vede kluka ke své škodovce. Ukážeš mi cestu do špitálu. Seš přece z Jičína, né? Jasně, ukážu, přikyvuje Marťa a nasedá. A ty, Marku, pokračuje doktor, zavolej na jičínskou chirurgii, že k nim jedeme na šití. Telefonní seznam mám v pokoji na stolku. Jasně, jdu na to. Co se tady děje? přichází šéf od Daliborky, ale doktorova škodovka už mizí za bránou. Ále, vlastně skoro nic, uklidňuje ho Marek. Máme zavolat někam na pohotovost, že tam vezeme maroda. Vy mi teda dáváte, kroutí hlavou Karel. Já tam brnknu sám, pusť to z hlavy. Vrať se dolů k oddílům, aby tahle krvavá neděle neměla další dohru. 237

238 Petr Matějka XIII. Nový týden Po odeznění prvního týdne se na táboře už nikomu nestýská po domově a nikoho ani nenapadne vzpomenout na školu, práci a všední dny zbytku roku. Všichni jsou už navyklí táborovému režimu a neuvědomují si, jak se nám ta společná budoucnost neúprosně krátí. Kolikrát jsem si během školního roku říkal, jak je ten tábor ještě daleko, a že se ho asi nedočkám. Kolik nepříjemných událostí vždycky stojí v cestě, kolik toho člověk musí překousnout, než ten vytoužený srpen přijde. A když už je člověk konečně tady, tak si jedinečnost každého okamžiku ani neuvědomuje. Pravidelný režim dne, pro děti příjemný a pro vedoucí ubíjející, nás nekompromisně tlačí do stále nových aktivit, jedno zaměstnání střídá druhé a na nějaký sentiment není čas. Většina unavených vedoucích se s každým dnem více a více těší na polední klid, osobní volno a večerku. Zlí jazykové tvrdí, že pro vedoucí je právě večerka tou nejkrásnější událostí každého táborového dne. Samozřejmě jde o mírnou nadsázku, neboť jsou to právě děti, kdo dělá tábor táborem, bez koho by se celý náš pobyt mohl odehrávat někde na čundru nebo v kempu. Z mého pohledu by se zdejší zážitky daly rozdělit do dvou zdánlivě rozdílných kategorií. Na hraní s dětmi a na hrátky s vedoucími. Kdybych to měl přirovnat k běžnému životu, tak děti jsou zaměstnání a vedoucí jsou rodina. Přes den jsme v zaměstnání a večer trávíme s rodinou. Komu se to prolíná, ten dosáhl pravého táborového štěstí. Orienťák Zatímco u nejmenších byl včerejšek ve znamení výletu do Jičína, pro starší byl zasvěcen orientačnímu běhu. Pondělní závod byl příkladem velkého táborového pokroku, neboť jsme měli k dispozici pravé orienťácké kontroly, opravdové závodní mapy s okolím tábora a samozřejmě buzoly. Žádné obkreslování obrázků na kousek ručně nalinkovaného papíru nalezení jednotlivých míst bylo jednoznačně prokázáno procvaknutým kódem razi- 238

239 Zahradnictví '90 cích kleští, které jsou součástí každé kontroly s číslem, připomínající červenobílý lampion na tyčce, zapíchnuté do země. Tím se mimo jiné zamezilo dřívějšímu podvádění a obkreslování od kamaráda. Kdo tam nebyl a neměl procvaknuto v mapě, tak měl smůlu. O něčem takovém jsme si dřív mohli jenom nechat zdát. S Markem jsme si společně proběhli lesní prostor mezi táborem a hřebenem u Kyjí, a jednotlivé kontroly viditelně zapíchali do význačných míst, zakreslených v mapě, jako třeba k lesní studánce, pod Alainovu věž, do rohu paseky nebo cípu lesa. Nesnažili jsme se je skrývat v houští či umísťovat do nepřístupných roklin a věčného bláta, a rovněž jsme se striktně drželi ve zmapovaných hranicích. Do všech map jsme potom zakreslili a očíslovali kontrolní místa v souladu se čtrnácti kontrolami, které máme k dispozici. Už při úvodní instruktáži byl na dětech vidět zájem, jaký u takových závodů není obvyklý. Většinou se to snaží shazovat či nějak bojkotovat, ale v tomto případě jsme viděli zvědavost a nedočkavost. Po týdnu na táboře už ten les všichni trochu znali a snažili se předem odhadnout, u kterého konkrétního stromu tu kterou kontrolu najdou. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a již první přiběhnuvší závodníci se v cíli rozplývali, jak se jim ten závod líbil, že to klidně mohlo být i těžší, a že si to chtějí střihnout znovu. 239

240 Petr Matějka Nakonec si trasu dobrovolně proběhli i někteří vedoucí. Větší ocenění jsme si jako sporťáci nemohli přát. Renčina služba Navečer musel šéf zase prchnout do lesa, neboť se hned po nástupu jídelna rozdrnčela taneční hudbou. O diskotéku děti prosily prakticky denně, hned od skončení té předchozí, a nebyla ušetřena ani Zeď nářků. Vedoucí dne, fotbalistka Renča, taktéž přezdívaná Knoflík, se při organizaci opravdu vytáhla, protože nic neponechala náhodě a drobné nedostatky z první diskotéky svědomitě odstranila. Všem oddílům vyčlenila místo k sezení, prostřídala oddíly kluků a děvčat, a po celou dobu dohlížela na jejich chování, aby se nikdo nepral, nehonil po jídelně a pokud možno neseděl. Po večerní poradě pak Renča nejen procházela tábor a vzorně uklidila Hampejz, ale také přispěla do kroniky, z čehož mám vždycky velkou radost. Díky ní se budoucí generace dozvědí, že šéf odešel spát mezi prvními, a že jsem ve dvě ráno zbyl v Hampejzu jen já s Markem a Ivča se sloužící fotbalistkou. Poté, co jsme usoudili, že je tam vedoucí dne už nějak moc dlouho, se Renča vydala na obhlídku tábora, aby se po půl hodině vrátila s otřesným zážitkem, který prý začal neznámými mužskými hlasy v obytném bloku holčiček. Poté, co během zásahu stačila upadnout na schodech, kopnout do prázdné lahve od limonády, praštit se o lavičku do hlavy a narazit do zdi, musela své podezření na mužské hlasy přehodnotit na vrzající splachovadlo. Po návratu do Hampejzu nám tu hrůzu líčila v tak živých barvách, že jsme jí doporučili zápis do kroniky, kde pak nezůstala utajena ani taková pikantnost, že jsem při následném lovu mouchy šéfovi rozbil skliečko u baterky a Renča pak i žárovku. Pro svůj příspěvek by v jeho Hujerrdiagramu zasloužila veliké plus za dobrý bonz, ale vzhledem k faktu, že se nám ta moucha v plné kondici stále chechtá ze skříně, to není zrovna nutné. Do nového úterního rána nás už budil příští vedoucí dne Marcel, který je od krvavé neděle jako vyměněný. Kuřata I. Hele Karlíku, vtrhne Božka do Hampejzu jak Škopková do kravína. K dnešní večeři nebudu dětem dávat celou čtvrtku kuřete, je to škoda. 240

241 Zahradnictví '90 Pojď dál, Boženko a hezky si sedni, vybízí ji šéf, čímž si tu její úvodní větu nechává v rychlosti projít hlavou. Vem si, jestli chceš, nabízí jí marsku a sám si zapaluje. Božena si jednu beze slova vytahuje a svůj široký zadek rovná na židli, aby na žádné straně nepřetékal více, než na druhé. Nedaří se Tak, a teď mi to řekni ještě jednou, říká Karel a připaluje jí svým letitým zapalovačem. Už má samozřejmě jasno: Božka chce ušetřit na kuřatech, protože je přesvědčená, že je děti budou vracet. No jak řikám! spustí na něj. Těm malejm stačí jen pulka z ty štvrtky. Jinak by to bylo plejtvání, protože voni to stejně nechaj. A jak to víš? dělá šéf nechápajícího. Jak víš, že to nedojedí? Jak, jak to vím? Prostě to vím! Mám svý zkušenosti asi. Pak se to akorát vyhazuje a plejtvá. Měl bys bejt rád, že chci ušetřit. Tady se ale nic ušetřit nedá, odporuje šéf. Děti to maj zaplacený a to maso je už nasmlouvaný, koupený a přivezený. My v tuhle chvíli můžeme ušetřit leda tím, že budeme v umejvárně pořádně utahovat kohoutky nebo že nenecháme někde protejkat záchod, uvažuje šéf, jak by ji to po dobrém vysvětlil a rozmluvil. Možná bysme třeba nemuseli svítit ráno do šesti a mohli ty lampy vypínat o hodinu dřív. Našlo by se toho asi hodně, ale na jídle dětem šetřit nehodlám. Po chvilce ticha se na ni nevěřícně podívá: Ty si, Boženko, děláš legaci, viď? No tak to si nedělám, hromuje Božka dál, jakoby teď Karel házel na stěnu hrách. Takže ty si opravdu myslíš, že když dáš dítěti jednu osminku kuřete, že se pořadně nají. Rozumím tomu dobře? Né, žádnou vosminku! Jenom chci rozpůlit tu štvrtku, ty seš snad natvrdlej, poučuje. Celou ji prostě nesnědí a bude se to akorát vyhazovat. Tak dost! bouchne šéf pěstí do stolu. Děti dostanou přesně to, co je v normativech. Ale s tím na mě nechoď, s normama. Teď, dyž máme tu demogracii, tak ňáký tyhlencty komunistický kraviny už dáávno neplatěj. Prostě jim dám půlku prsíček nebo stehýnka a musí jim to stačit. A co když budou mít hlad? vyzvídá šéf, aby zjistil, kolik tahů dopředu má Božka připraveno. Tak, tak, koktá a je vidět, že nemá připraveno nic. Prostě jim to musí stačit a fertig! A můžu se zeptat, o co ti vlastně jde? napůl šéf už křičí. 241

242 Petr Matějka Abysme si taky ušetřili něco pro sebe, přiznává. To se jen furt plejvtá a my bysme s tím vystačili no jéje! Tak to ne! Děti dostanou celou porci, protože na ni maj nárok. A z čeho myslíš, že vám dávám maso pro udírnu, ha? tne Božka do živého. To byste neměli furt čerstvý uzený. Pokud by to mělo bejt na úkor dětí, rozhoduje rázně Karel, tak do udírny nepřijde ani deko. Tak dobře, jak myslíš! křičí Božka. Ale uvidíš, že budeme vyhazovat hromady masa! Odchází, a je slyšet ještě třískání hrnců z kuchyně. Kuřata II. Je to jasný, pánové, obrací se šéf na mě se Čmoldou, kteří jsme to celé mlčky vyslechli. Dneska nesmí zůstat z večeře ani gram masa. A jak to chceš udělat? ptá se Čmolda. To máme ty děcka držet v jídelně tak dlouho, dokud nedojedí celou porci? Takhle jsem to rozhodně nemyslel, Čmoldo, vydechne Karel zklamaně, že nebyl ihned pochopen. Ahá, pokouší se Čmolda o opravu. My dětem přikážeme, aby hned u výdejního okýnka hlásily, kdo nechce maso, nebo chce jen málo. Tak jim to pojďme odebírat sami, né? přidávám se do debaty. Přesně tak! oddychuje si šéf. Vy se postavíte k vracecímu okýnku a jak budou děti přinášet nedojedený zbytky, tak z toho budete vybírat maso a dávat ho někam na stranu. Jasný? A nestačilo by teda, kdybysme od dětí vybírali jenom celý porce a né nějaký nakousaný? ptá se Čmolda. To né vybíral bych od nich všechno maso, oponuju. Celý porce před jídlem a nakousaný po něm. Vyčleníme na to dva talíře a pověříme někoho z vedoucích. Děti mu to budou nosit rovnou na stůl v jídelně, ať neděláme před kuchyní nějaký divadýlko. Co vy na to? Dobrý den, prosím, přichází malá blonďatá Šárka ze čtvrtého oddílu. Chtěla bych prodat pět západních medvědů. Koupily jsme je v sobotu za deset východních, když byly jen po dvou. Teď mě holky poslaly, že za ně dneska dostaneme víc. To máš pravdu, slečno, chválím ekonomické myšlení malých spekulantek a sahám do krabice. Dneska jsou v poměru 3:1, takže tady jich máš patnáct. 242

243 Zahradnictví '90 To je nápad, vykřikne šéf. Máme přece medvědy, přičemž holčičce přidává na cestu ještě jednoho východního. Děkujů! A pozdravuj vaši vedoucí Angeliku, volá za ní Čmolda. Ano, prosím. Takže chlapi, vrací se Karel k tématu, klidně za to dětem rozdávejte medvědy, prostě si to zařiďte, jak chcete, ale tahlencta Božena ze všech vydanejch kuřat neuvidí ani ten pověstnej prd. Nesmí dostat sebemenší šanci, aby se jí ta blbá předpověď vyplnila, rozhoduje Karel. Je to jasný, Čmoldo, rekapituluju. Před příchodem do jídelny svoláme vedoucí dohromady a dáme jim jasnej pokyn: Všechno kuřecí k Jiránkovi na stůl. To by šlo, pokyvuje šéf a trochu se uklidňuje. Dejte mu na to nějakej tác, talíře stačit nebudou. Ať se to neválí po stole. Kdo má vedoucího dne? Marcel? Tak ať s tím pomůže však vy už si nějak poradíte. Kuřata III. Jak jsme ujednali, tak se také stalo. Už během odpoledního postřehového závodu, tentokrát pro mladší oddíly, se mezi vedoucími šíří tajný plán pro večerní sběr kuřat, taková revolta proti problémové hlavní kuchařce. Dokonce ani nemusíme svolávat žádnou schůzku, protože neexistuje vedoucí, který by nebyl obeznámen a nažhaven na akci. Děti dostávají důležité instrukce, že kdo nechce kuře, tak si musí nechat naložit pořádnou porci a hned ji odevzdat pendlovi, který sedí na opačném konci jídelny, co nejdále od kuchařek. Děti se na to těší snad víc, než my, protože je to vlastně takový druh bojové hry. Aktivně se mezi sebou dohadují, že třeba budou nejprve shromažďovat maso u předsedy oddílu, který to pak pendlovi odnese najednou. Trochu to připomíná školní soutěže ve sběru papíru či léčivých bylin. Do budoucna se snad už starý papír a léčivé byliny sbírat nebudou, protože nastupuje neviditelná ruka trhu, která prý ty pokřivené mechanismy socialistického plánování nahradí. Všechno zboží by mělo být k dostání jsem zvědav, jestli je to vůbec možné. Stále mám v paměti, jak pořád něco nebylo, a podpultový prodej byl každodenní realitou. Když jsme u nás v akci Z dostavěli samoobsluhu, tak se ještě před jejím otevřením objevilo ve výloze kakao zázrak. Už několik 243

244 Petr Matějka hodin před otevřením se od obchodu klikatila dlouhá fronta, ve které přešlapovaly celé rodiny, protože si každý směl odnést jen jeden balíček kakaa za sedm korun. Já jsem tu frontu vystál několikrát a do zavíračky jsem těch kakaí stihl přinést deset. Spolu s ostatními členy rodiny jsme jich tak do špajzu nashromáždili sedmnáct. Lepší byl jen Kučera z béčka, který jich měl doma dvacet tři. Tolik štěstí jsem do té doby snad nezažil. Další hony na podpultové zboží se zaměřovaly spíše na věci opravdu potřebné. Kromě masa, na které před masnou stála fronta každé čtvrteční ráno, jsme sháněli hlavně toaletní papír a vložky pro holky. Vlastně i pro kluky, protože se výborně hodily jako výplň do podomácku vyráběných reprobeden. Kuřata IV. Do jídelny přicházejí oddíly. Na první pohled nic zvláštního, ale ve vzduchu visí revoluční proti-kuchařkovská nálada. Děti sedí u svých stolů, mlátí příbory do stolu a čekají na otevření výdejního okénka a pokyn k zařazení do fronty. Všichni vědí, že o tom nesmí vůbec mluvit. Já tomu utajení sice moc nevěřím, protože děti jsou k vyzrazení tajemství náchylnější více, než dospělí, ale už to nelze zastavit. Do jídelny vchází nenápadný uzenář s velkým plastovým tácem, který má k přenášení masa z udírny do Hampejzu. Všichni na sebe významně mrkáme a těšíme se na sladkou odvetu. Od kuchyně se konečně ozve známý šoupavý zvuk okénka, které kuchařky v otevřené poloze zajišťují nějakým kolíkem. Tak třetí oddíl, nástup na jídlo, dává pokyn vedoucí dne Marcel a kluci se navzdory Láďově a Zobanově usměrňování vrhají k okénku jako vlci. Jeden po druhém křičí, že chtějí hodně masa a poprvé vůbec nikdo nepožaduje jídlo bez masa. Hned po trojce následuje sedmý a osmý oddíl, pod vedením Radka s Nonou, a po nich hned další. Marcel dává pozor, aby u okénka nevznikaly žádné proluky, které by kuchařkám umožnily slídit očima po jídelně. U pendla se vytváří malá fronta řada dvou až tří dětí, které mu na tác vidličkou shrabují celá stehýnka a prsíčka. Nestačím se divit, kolik dětí nechce kuře takovou delikatesu. Snad je vrací i ti, kteří je normálně můžou. Naprosto neobvyklá situace. Běda ale, jestli mi někdo přijde s tím, že má hlad, kárá nás šéf, který to sám vymyslel, ale hned spokojeně přisedá k velitelskému stolu ke mně, Čmoldovi a doktoru Vaškovi. 244

245 Zahradnictví '90 Jestli večer pořádáte tu miss Cidlina, říká doktor Vašek, tak se ty modelky stejně nesměj moc přežírat, takže je to vlastně v pořádku. Vůbec z tý vaší miss nemám radost, reaguje šéf. Jak nemusím diskotéku, tak tohle je snad ještě horší. Ale všechno si to povedou děti samy, šéfe, uklidňuje ho Čmolda. A tohle je dobrá zpráva, nebo špatná? mumlá si šéf, když obírá své stehýnko. Doufám, že jste si to s nima aspoň prošli. Jasně, že jsme to nacvičovali, viď Čmoldo? snažím se zachránit situaci dřív, než Čmolda řekne pravdu. On však moudře využívá své jedinečné příležitosti mlčet, neboť stejně jako já sází na Radku, Marťu, Tomáše, Petra a Janu, které není třeba kontrolovat a řídit. Už se před námi oběma několikrát pochlubili, jaké disciplíny s dětmi nacvičují. Běžte se někdo podívat, jak jsou na tom s tím sběrem kuřat, říká šéf, načež Čmolda zvědavě vyskakuje jako čertík a chvátá k pendlovi. Má už vrchovatej tác, nadšeně hlásí. Tak ať toho nechá a rychle s tím vypadne, rozhoduje šéf. Hlavně nenápadně, to vám doufám nemusím připomínat. Čmolda se znovu vrací a ještě o něčem s pendlem diskutuje. Po pár minutách se však Péťa zvedá a s tácem zadními dveřmi mizí přes vestibul ven na terasu. Kam to vodnes? ptá se šéf. Zapad s tím do lesa za chatky, hlásí Čmolda. Prozatím to schová u nás na trojce. Výborně, ale nechte to tam do večera, říká opatrný šéf a nenápadně nakukuje k okénku se špinavým nádobím. V kuchyni je zatím klid, ale připravte se na humbuk tohle nám jen tak neprojde. Ty děti tam fakt vracej jen brambory a vohlodaný kosti. A né abyste nám to všecko nežrali, varuju Čmoldu. Víš přece, proč jsme to celý dělali. Co si s tím teď uděláte, je vaše věc. Pro mě za mě, si to sežerte třeba hned, ale nikdo z kuchyně vás při tom neuvidí, připomíná šéf hlavní smysl akce. Dělali jsme to hlavně pro děti a taky jsme chtěli udělit lekci Božce. 245

246 Petr Matějka XIV. Miss Cidlina Podle programu se po sběru kuřat koná volba cidlinské Miss. Je to pro nás zcela nová událost, protože jsme nic takového ještě nedělali. Ale jdeme s dobou, tak jsme v rámci rozšíření demokracie vyhověli dětem, které si ji prosadily přes Zeď nářků. Nikomu přece neunikla ta obnovená soutěž Miss Československo, kterou se loni vyhrála Slovenka Ivana Christová. Na můj vkus to nebyla úplně ta nejlepší baba, neboť byla moc intelektuálně střižená, což žádný chlap zrovna nemusí, a tudíž ji doma stejně nemá. Kdo by taky chtěl intelektuálku a ještě k tomu missku, po které slintají chlípníci z celé republiky? Takže vlastně o nic nejde. Dětská režie Ani nevím, zda už letos v Ostravě proběhl druhý celorepublikový ročník, ale u nás na Cidlině je to na spadnutí. Naše podmínka z vedení byla taková, že si to organizačně zajistí samy děti a nám jen sdělí, co k tomu potřebují. Samozřejmě si nemohly říct o všechno třeba šampus jsme jim zamítli, ale s ozvučením a výzdobou sálu jim pomáháme. Vedoucí dne Marcel v tom tedy není sám, naopak, většinu příprav dělají právě nejstarší oddíly, které zároveň ze svých řad nominovaly soutěžící krásky. Vše samozřejmě pod dohledem jejich vedoucích. Mladistvý entuziasmus náctiletých organizátorů nepostrádá originalitu a zodpovědný přístup, jaký bychom v řadách vedoucích občas marně hledali. Navíc tu soutěž nebude nikdo sabotovat ani zesměšňovat, protože největší kverulantky by musely kritizovat samy sebe. Já jsem jim poskytl zvukovou aparaturu, přičemž se celá scéna oproti diskotéce odehraje na druhém konci jídelny, tedy před výdejními okénky u kuchyně. Právě k čelní stěně přichází stůl pro dětskou porotu, která bude sedět k divákům čelem a ke kuchyni zády, čímž bude soutěžícím dívkám dýchat na záda. Mezi porotcovským stolkem a hledištěm vzniká z dvojité řady stolů přes šíři jídelny 246

247 Zahradnictví '90 vyvýšené pódium a promenádní molo, kde se bude všechno odehrávat. Drobné výškové rozdíly a hladký povrch k sobě sražených jídelních stolů nevěstí nic dobrého, ale mé obavy, že se tam při chůzi někdo přizabije, zůstávají bez odezvy. Vzadu, poblíž porotců, se krčí skromný pultík pro obsluhu hudby tam sedím já. Zbytek si řeší kluci a holky sami. Velmi důležitá je délka mikrofonního kabelu, ke kterému přidávám dlouhou prodlužku a poskytuju stojánek, který bude k dispozici pro případné recitátorky a zpěvačky. Dekorace jsou hotové, hala svítí leskem a po krátkém večerním nástupu se již plní prvními zvědavci. Na rozdíl od diskoték jsou židle rozmístěny do řad jako v divadle, aby dětské zraky směřovaly právě na vysoké pódium. Ze stropu plandají různobarevné fáborky z nastříhaného krepáku a jídelnou se line tlumená hudba. Některé dívky z pořádajících oddílů tu již nejsou, neboť se připravují na svou vlastní účast v soutěži. Ty zbývající, společně s kluky, doprovází příchozí diváky k jejich židlím, a menší usazují dopředu, aby viděli všichni. Nástup a soutěž Veškerá místa k sezení jsou do poslední židle obsazena, vedoucí stojí opření o zadní stěnu, dokonce se přichází podívat i hlavní šéf tábora. Nervozita stoupá a já již na pokyn moderátorské dvojice usedám k aparatuře, stahuju hudbu a zapínám mikrofon. Dobrý večer, vážení diváci, zahajuje krátkovlasá blonďatá Klárka z desátého oddílu a sál pozvolna utichá. Srdečně vás vítám v tomto prestižním kulturním paláci na největší akci sezóny, kterou je bezpochyby volba Miss Cidlina První miss, která vzejde ze svobodné volby naší odborné poroty. Miss, která vejde do historie! Ano, ano, první demogratická, bere si mikrofon moderátor Lukáš z 11. oddílu. A teď již zvu na pódium všechny naše finalistky! Hurááá! přehlušuje reprodukované fanfáry dětský vřískot a klučičí pískání na prsty. Z boční části jídelny již po improvizovaných schodech stoupá na pódium dvanáct očíslovaných zástupkyň starší části dívčí poloviny tábora, zhruba od deseti do čtrnácti let. Mají na sobě krátké šaty nebo halenku se sukýnkou, na nohou většinou sandálky, všechny bez výjimky skvostné. Napadá mě, jak tohle hadí plemeno umí už ve stavu poupěte zaútočit těmi ženskými zbraněmi, ještě v době duševní a tělesné nevyzrálosti u někte- 247

248 Petr Matějka rých tedy už jen duševní. Překvapuje mě, jak touha po předvádění přebíjí u těchto dívek strach i ostych. Dochází mi najednou, po jak tenkém ledě se pohybujeme a šéfovy původní rozpaky naprosto chápu. Následuje představování jednotlivých soutěžících moderátory Lukášem a Klárou, každá slečna musí o sobě něco říct, vyjmenovat záliby a oblíbené školní předměty, prozradit zamilované jídlo a pití. Kromě toho dívky odpovídají na otázku, co by dělaly jako vedoucí oddílu a co by jako první zrušily v pozici vedoucího tábora. Nakonec každá čelí všetečným dotazům jak od poroty, tak i dětské části publika. Následuje volná disciplína, při které dívky zpívají, tančí, dělají provazy a předvádějí divadelní scénky. Promenáda Vrcholným číslem takového večera je samozřejmě promenáda v plavkách. Na tu se každý větší kluk těší už od začátku. Dívky mají pod svými šaty již plavky oblečené, tak jen na moment odcházejí do ústraní, aby se do nich svlékly, upravily, dolíčily a připíchly startovní čísla. Slavnostní hudba z Dvořákovy Rusalky již zní jídelnou a na pódium přichází postupně jedna dívka za druhou, přičemž elegantním krokem přeplouvají celé molo, na konci se otáčí a kráčí zpátky. Některé se snaží kopírovat manekýnky z televize a při chůzi kladou ladně jednu nohu před druhou. U některých dívek je podle jiného tvaru opálení vidět, že mají ty jednodílné plavky pouze půjčené. Ty mladší jsou stavbou těla ještě andělsky dětské, ale na pár starších soutěžících se již příroda vyřádila ďábelsky. Na rozdíl od volných triček a teplákových souprav, ve kterých je vídáme přes den, jim ty přiléhavé a odvážně krojené plavky až nestydatě vykreslují pučící ženské křivky; od hrudníku, přes pánev až k nohám. V duchu se ptám, k čemu ty opravdové soutěže krásy vlastně slouží. Chlípným pohledům pánské části národa a dobrému zajištění soutěžících? Možná je to startovní čára pro modelky a ozdůbky bohatých sportovců či podnikatelů, možná vidina bezpracného luxusního života. Co však motivuje tyhle naše mladé táborové krásky, když tu žádný módní guru ani milionář nesedí? Že by bezděčná touha po předvádění, vrozený ženský exhibicionismus? Nebo snad mezi námi sedí nějaký budoucí hokejista, jako třeba ten osmnáctiletý Jágr z Kladna, co dal před odletem do NHL na letošním mistrovství góly Americe, Švédsku a Finsku? Ten bude jednou slavný a bohatý. 248

249 Zahradnictví '90 Poslední dívka ladně proplouvá molem a dává si extra záležet. Uprostřed se zastaví, dá ruce v bok, přenese váhu, zhoupne v bocích, zavlní zadečkem a laní chůzí pokračuje až do konce. Poté dámy nastupují po dvojicích. Každá korzuje z opačné strany mola, obě kráčí proti sobě, uprostřed se zastaví, synchronizovaně zapózují a pokračují každá svým směrem. Nakonec na molo šplhají úplně všechny najednou, kde se staví do dlouhé řady, složené z různobarevných plavek a svůdných dívčích nohou. Je to dokonalá přehlídka táborové krásy. Některé dívky stojí nehybně, jiné sebou šijí, další se usmívají do objektivů a zbytek hledí do země, případně slídí v publiku po kamarádech, kterým občas zamávají. Vyhlášení Doprostřed před dívky předstupuje moderátorka Klára a přikládá k ústům svůj mikrofon: Vážení diváci, právě probíhá hlasování naší ctěné poroty, abychom se konečně dozvěděli jejich ortel a mohli vyhlásit vítězky soutěže, chvilku to natahuje, ale pak již kráčí s mikrofonem k porotčímu stolku. Prosím o fanfáru pro slavnostní vyhlášení druhé vicemiss, první vicemiss a nové držitelky titulu Miss Cidlina 1990, přičemž si před publikum přivádí hlavního porotce s malou papírovou ruličkou. Na levé straně jídelny se již houfují hostesky s připravenými šerpami, květinami a korunkou pro vítězku. A nyní již předávám mikrofon předsedovi poroty a prosím o vyhlášení výsledků. V jídelně ustává hluk a pozornost se soustřeďuje na porotce Tondu z 9. oddílu, který neobratně rozbaluje ruličku s tajnými výsledky: Dovolte mi vyhlásit výsledky hlasování odborné poroty a korunovat novou královnu krásy tábora Cidlina. Vicemiss Na třetím místě se umístila, a druhou vicemiss se stává dívka č. 6, Jitka Vaníčková z osmého oddílu! Halou se rozezní bouřlivý potlesk, pískání a lomcování židlemi. Křehká Jitka v modrých plavkách vystupuje z řady dívek o krok dopředu, dostává květiny a bílou šerpu s nápisem Druhá vicemiss Cidlina. Zároveň přijímá gratulace od předsedy poroty, moderátorů a právě přibíhajícího zástupce Čmoldy, který si od porotce bere mikrofon, aby vyhlásil stříbrnou finalistku. 249

250 Petr Matějka Druhý nejvyšší počet hlasů a titul První vicemiss získává dívka s číslem jedna, Lucie Králová z 12. oddílu! hlásí zástupce vedoucího tábora a publikem hřmí ještě mohutnější potlesk s pískáním a dupáním, spojený se špitáním a dohady. Pro jedenáctku a dvanáctku je to velké zklamání, protože Lucku považovali za jasnou favoritku a nepochybovali o jejím vítězství však jako první nasazená soutěžila s číslem jedna. Po tomto Čmoldově vyhlášení se sálem šíří velké napětí a nad hlavami diváků zůstává otazník jako barák. Kdože to převezme nejvyšší titul z rukou hlavního vedoucího? Že by ta Lenka z dvanáctého oddílu? Nebo Pavla z osmého? Prosím hlavního vedoucího tábora, pana Karla Zahradníka, aby přišel vyhlásit a dekorovat nejkrásnější dívku tábora, hlásí moderátorka Klára, ale nikdo nepřichází. Je tu někde poblíž hlavní vedoucí? ptá se překvapený moderátor Lukáš. Sálem to zašumí, jak se všichni rozhlížejí kolem, nejvíce však k zadní stěně, kde byl šéf viděn naposled. Čmolda se nahýbá k moderátorce a něco jí šeptá. Ta operativně reaguje a mění rozhodnutí: Vítězku celé soutěže přichází vyhlásit pan sportovní vedoucí Petr Matějka, který jí rovněž předá květiny, šerpu a korunku. Trochu to ve mně trhlo, ale duchapřítomně vyskakuju na molo mezi tu hromadu poupat, z nichž již dvě se honosí šerpou s titulem Vicemiss. Od předsedy poroty přebírám papírek s výsledky a nechávám si od moderátorky Kláry přidržet u úst mikrofon. Miss Vážení přátelé, prosím o naprosté ticho, natahuju dramatickou chvilku, čímž snižuju úroveň hluku v sále na nula decibelů, a jestli teď spadne na zem špendlík, bude to rána jako z děla. Nikdo ani nedýchá, jen vzadu kdosi kašle. Já na zádech cítím bodavé dívčí pohledy, jak zkoušejí na dálku přečíst vítězku z lístečku. Já její jméno sice už vidím, ale nedokážu je přiřadit konkrétní soutěžící, proto si je v duchu zkouším alespoň přečíst, abych pak nekomolil či nekoktal. Už to nechci zbytečně protahovat, tak se slavnostně obracím k publiku: Královnou krásy tábora se stává, a titul Miss Cidlina pro rok 1990 získává dívka z 10. oddílu, se soutěžním číslem 5, slečna Petra Šanovská! Chvilka naprostého ticha, možná dvě vteřiny. Najednou se strhává takový aplaus, že lavina v Obřím dole je prdnutí cvrčka. V různobarevné řadě jednodílných plavek se zavlní červená a dvě stovky párů očí se přesouvají na rozpačitou plavovlasou blondýnku, která si prsty utírá navlhlé oči. 250

251 Zahradnictví '90 Není ani nejstarší ani nejvyvinutější, proto možná nepatřila mezi favoritky. Při pohledu na ni, dojatou, usměvavou a šťastnou, nelze o verdiktu poroty sebeméně pochybovat. Nejkrásnější dívka se jmenuje Petra. Strašně moc ti blahopřeju, Petro, říkám jí v tom kraválu, přičemž jí nasazuju korunku a navlékám šerpu s nápisem Miss Cidlina Ona jemně pokrčuje kolena, aby mi to usnadnila a dekorace proběhla hladce. Na závěr jí předávám květinu a dávám pusu na obě mokré tváře. Zespoda na nás blýskají fotoaparáty, všechny tři missky si vzájemně gratulují a pózují pro společné fotografie. A teď novou Miss Cidlina prosím o první sólový tanec, křičí do mikrofonu moderátorka Klára. Já královně Petře nabízím své rámě, abychom sešli dolů a odtančili si kultovní ploužák o Cidlinských Šmoulech. Petra mě při tanci bere překvapivě hned kolem krku a já své ruce spínám nad jejím pevným zadečkem, což pohotově zvěčňuje Tomášův dotěrný fotoaparát. Takhle drobounké a subtilní tělíčko jsem ještě nikdy nedržel v rukou. Skoro se bojím vlastních představ, abych tuhle panenskou čistotu neposkvrnil pouhou myšlenkou, natož sebemenším vzrušením. Jednou, až budeme oba starší, budu při pohledu na tuto fotografii sám sobě závidět, a ona nejspíš prskat jako kocour. Je opravdu krásná. Zbytek večera se spontánně mění v improvizovanou diskotéku, přičemž vítězky i finalistky zůstávají v plavkách, ve kterých se protancují až do 251

252 Petr Matějka večerky, která přichází po čtvrt na deset. Nejstarší oddíly do půl desáté uklízejí jídelnu a vše uvádějí do původního stavu. Vedoucí dne Marcel se o to vůbec nemusí starat a svůj služební oddíl může klidně nakopat do regálů. Kuřata V. Večerní porada v Hampejzu je hodně rozverná a pohodová, protože právě skončená miss je asi tím nejlepším programem za poslední dny. Možná je to úleva, jak z nás spadlo napětí a strach z premiérové akce, ale spolu s Nonou jsme dnes rozvrkočení všichni. Přistihuju se při myšlence na nohy malé Petry, její červené plavky a náš společný taneček, přestože jsme už pak tančili každý s někým jiným. Do Hampejzu vchází uzenář Péťa, který doprostřed stolu pokládá vrchovatý tác s pečenými kuřecími čtvrtkami. Tééda, klobouk z hlavy dolů, sousede! křikne Radek a jako první si vybírá to nejhezčí propečené stehýnko, do něhož se s vykulenýma očima a velkou chutí zakusuje. To je pravda, soudruzi! I má brigadýrka letí z palice tryskem, před tou bohatou ourodou! křičím já a vrážím si taky jedno stehno až do krku. Nikdo nechce zůstat pozadu a v Hampejzu se strhává nevázaná bitka o další stehýnka, prsíčka a křidýlka, všichni nechutně mlaskají a od válendy házejí kosti zpátky na tác, případně na své kamarády. Ne každý se však trefí a mnoho ohlodaných kostí padá pod stůl, čímž Hampejz důstojně dostává svému jménu. Po chvilce tak vzduchem začínají létat už nejenom kosti, ale také křídla, stehna, prsa i trička. Když už se na zemi nahromadil tak odporně krásný bordel, že ho je škoda uklízet, dostáváme nápad k jeho důstojnému využití. Radek si obléká moji plukovnickou uniformu, ve které si pečlivě lehá pod stůl na hromadu ohlodaných zbytků, ke které přikládáme zmuchlanou čepici, dva špinavé talíře, prázdné láhve, hadr na podlahu a trochu popele z cigaret. Pro větší autenticitu se figurant stylově omotává kolem nohy od stolu, pravačkou se chytá láhve od vína, levačkou od rumu, zavírá oči a vyplazuje jazyk. Pozor, vyletí ptáček, zaostřit, cvak a blesk! I Jan Saudek by nás pochválil za dokonale aranžovanou uměleckou scénu pro novou táborovou pohlednici, nebo aspoň na památku do kroniky: Hampejzium tremens. 252

253 Zahradnictví '90 XV. Putování po ráji Není bez zajímavosti, že tábor Cidlina sousedí s místy nazvanými Tábor a Cidlina. První patří kopci a ten druhý obci. Do obou lokalit se postupně podíváme na první vyšplháme po vlastních, druhou mineme vlakem při cestě do Českého ráje. Hon na lišku Právě na horu Tábor vedla naše letitá bojovo-pochodová hra, jejímž smyslem bylo nalezení liščího doupěte podle zanechaného trusu. Nedostatkovou stolici tohoto mazaného savce obvykle nahrazujeme čtverečky nastříhaného papíru, které tento rezatý pes trousí cestou necestou tak, aby dětem dostatečně zamotal hlavu, náležitě je naštval, extrémně unavil a nakonec přivedl do cíle. Aby to trusohledači neměli tak jednoduché, vede trasa spíše necestou, během které i ten největší optimista přestává doufat v nesmrtelnost Vladimíra Iljiče Lenina a závidí příjemnou lesní procházku Alexeji Petroviči Meresjevovi (dle Vondráčka ruský plaz na osm). Již od středečního rána jsme s Markem, Renčou, Petrem a Vaškem trávili dopoledne stříháním kancelářských papírů, abychom vrchovatě naplnili kartonovou krabici liščím trusem. Zatímco Renča stříhala malá roztomilá hovínka lišky Bystroušky, Vaškův kalibr připomínal spíše Tyranosaura Foxe. Hned po obědě vyrazili Marek s Petrem na trasu, aby naším společným exkrementem ozdobili všechna neschůdná zákoutí lesa, pole, rokle, bažin a pasek. Já jsem oproti loňsku zůstal v táboře s dětmi a jejich vedoucími, abych dohlédl na organizaci startu. Protože jsem znal pouze cíl a věděl o Markově plánu protáhnout oddíly těmi nejhoršími porosty v severovýchodních Čechách, kývl jsem na šéfovu velkorysou nabídku zůstat v Hampejzu a pak s ním do cíle dopravit svačinu. Dobře jsem věděl, že to nemůže dopadnout dobře a nikdo nezůstane ušetřen; nejprve to na trase schytají děti, posléze jejich vedoucí a nakonec sami autoři. Dodnes zdobí 253

254 Petr Matějka kroniku memento tehdejšího zdravotníka Franty z 20. srpna 1987, když se, netuše nejhoršího, nabídl coby průvodce nejstarších děvčat, která během strastiplné cesty naplánovala fyzickou likvidaci lišáka HoluPa a budoucí dentista Franta si s ním zatoužil pohrát v zubařském křesle. Že dívky nemluvily do větru, mohl ten pták pocítit hned po návratu do tábora, kdy mu nakonec nezbyl ani ten pověstný chlup na zadku. Jak to je dlouho, co odešli? zeptal se šéf. Myslíš lišáky, nebo děti? probudil se spokojený doktor Vašek, který si s námi v Hampejzu užíval pohody s cigaretou, pivem a uzeným. Myslím děti, samozřejmě, odpověděl suše Karel, přičemž se nervózně podíval na hodinky. Já myslím, že už bysme měli vyrazit. Já skočím do jídelny, jestli už jsou připravený svačiny, a rovnou bych je přines, nabídl jsem se. Jičíne, jestli jdeš pro jídlo, tak ti jdu pomoct, nabídla se zdravotnice Renča. Sám bys to nepobral. Tak co? Jedeme? přišla se zeptat paní Lidická, která již předtím k Hampejzu přistavila bílou služební Dácii. Vzhůůru na posvátnou horu Táábor! zvolal pateticky doktor Václav a s načatým pivem se pracně zvedl z gauče, čímž dal pokyn k odjezdu. Chci na vlastní brejle zřít sílu svých liščích sakramentů. Hora Tábor Nasoukali jsme se všichni do Dácie, která díky zavalitému doktorovi dosedla skoro na zem a líným tempem se rozjela. Autem to z tábora na Tábor netrvá ani čtvrt hodinky, a tak jsme z prázdného parkoviště na vrcholku s chutí zapadli do místní restaurace III. cenové skupiny s názvem Chata na Táboře. Doktor nabídl paní hospodářce rámě a způsobně ji dovedl od auta až ke stolu. Uvnitř lokálu jsme nalezli Marka s Petrem a kromě Novopackého piva jsme si od nich nechali doporučit výbornou dršťkovku a guláš se šesti. Jako správný sporťák jsem si s nimi ještě před jídlem vyběhl schody místní rozhledny, odkud bylo z lesa slyšet nadávání blížících se rozzuřených puberťáků. Popřál jsem klukům hezkou zábavu a seběhl do restaurace na výborné jídlo. Zhruba po deseti minutách se z lesa na parkoviště vyrojily dívčí oddíly, které se okamžitě sháněly po Petrovi s Markem. Kdo by v těch rozcuchaných, špinavých a rozzuřených divoženkách s pomstou v očích poznal 254

255 Zahradnictví '90 včerejší načesané, voňavé a usměvavé missky? Dívky z dvanáctky jsou neúnavnými kritičkami všeho nejen na Táboře, ale i na táboře. Spravedlivý hněv hrozící dívčí válkou vzal za své s příchodem chlapců, kteří se hladově vrhli na Dácii a její kufr s jídlem. To jim natolik zacpalo pusy a zaměstnalo žaludky, že na lišácké tyrany dočista zapomněli. My jsme si tak mohli v klidu i s jejich unavenými vedoucími posedět v místní ospalé restauraci. Když dorazila ufuněná Nona, vyčinila Petrovi s Markem, že na železničním přechodu měla sto chutí jít po kolejách k nádražú. Ještě před hromadným odchodem oddílů se kluci s pár dobrovolníky vydali na trasu, aby likvidací jejich (i našeho) trusu zahladili veškeré papírkové stopy. Abychom si i my z vedení trochu stylově užili honby za trusem, tak jsme nasedli do Dácie a během zpáteční cesty se před nás přimotal pomalý a zapáchající fekální vůz značky Praga V3S v provedení Hovnocuc. Bohužel, ani zkušená závodnice paní Lidická ho nedovedla v nepřehledných lesních zákrutách předjet. To víš, řekl Karel odevzdaně, taky musíme následovat liščí trus. Přátelé, je tohleto vůbec liščí? zeptal se ironicky usměvavý doktor Vašek a labužnicky zavolal z okénka: Podejte mi hovno, ať si přivoním! Zrod výletu Zítřejší páteční program obsahuje jedinou položku pro celý tábor, kterou je celodenní putování po Českém ráji. Na rozdíl od včerejšího honu na lišku s jasně určeným cílem, nemáme tentokrát ani tušení, kam se ráno vlastně vydáme. Pokud bychom kopírovali naše předchozí tábory, věděli bychom, že všichni odjedou z Kyjí vlakem na Sobotku, přičemž polovina vystoupí o stanici dříve v Libošovicích a obě skupiny vyrazí proti sobě. Postupně by pak prošly Prokopským údolím, navštívili Kost a Humprecht, potkaly se v malebném údolí Plakánek a vrátily se vlakem do Kyjí. Karel se však od počátku netají touhou po změně. Nechce už opakovat stále stejný výlet, který známe nazpaměť, a sází na silné zastoupení místních znalců v řadách vedoucích. Svou roli hraje určitě i naše chuť odlišit se od konkurenčního tábora, který tu před měsícem vedl náš loňský zástupce Bobo. Se šéfem, Čmoldou a Janou tedy hned ráno zasedáme k pracovnímu stolu, přes který rozprostíráme velkou turistickou mapu, abychom probrali reálné možnosti, zapíchli prst do zajímavých míst, propojili je trasou a celé to napasovali na hromadnou dopravu. 255

256 Petr Matějka Naše neúprosná a bezvýchodná jednání několikrát přerušují děti, jež se, využívajíce kurzu 4:1, výhodně zbavují drahých západních medvědů, kterých nám v krabici přibývá na úkor těch východních rozhodujeme, že před zítřejším výletem vrátíme kurz na 3:1. Dalším přerušením je plánované focení dětí a vedoucích, na které přijíždí paní fotografka z Jičína. Po vyfotografování všech oddílů následuje oddíl vedoucích, pro což si v rychlosti navlékám vycházkovou plukovnickou uniformu a můj nadaufírák Marek si nasazuje maskáčovou čepici já si však svou lampasáckou pokrývku hlavy na poslední chvíli sundávám. Kromě vedoucích se k naší velké skupině staví i holky z kuchyně, včetně nějakého kuchařčina přítele. Po návratu k mapě a dalším nekonečném dohadování se nakonec rodí cesta vlakem do Sedmihorek, odkud se mladší část vydá na hrad Valdštejn a dál do Turnova, kde navštíví místní muzeum. Starší oddíly odbočí na zámek Hrubá Skála, dále kolem rybníka Vidlák na zříceninu hradu Trosky, odtud přes rybník Nebák na zastávku v Malechovicích a přes Libuň, kde přistoupí skupina od Turnova, vlakem do Kyjí a pěšky do tábora. Samotný pochod bude měřit asi 15 kilometrů a měl by trvat čtyři hodiny, plus čas na občerstvovací a turistické atrakce. Nikdy jsme to nikdo nešel, takže zdárný průběh není zaručen. Pro jistotu šéf k některým bodům trasy vypočítává přibližné časy příchodu i termíny nejzazšího odchodu. Rudá cedule Pojďte se podívat, co děti přitáhly z vycházky, volá do Hampejzu Čmolda, což vyprovokuje šéfa vstát ze židle a vykouknout ven. To si snad děláte srandu, Tomáši! zvolá podrážděně, což přinutí i mě, abych opustil válendu a podíval se také. Venku u závory stojí kluci z Tomova a Janina oddílu a na zemi mají postavenou asi metr vysokou a dva metry širokou plechovou tabuli s vyobrazením kladiva, srpu, hvězdy, továrny a sovětské rakety Voschod, čemuž dominuje heslo: V PEVNÉ JEDNOTĚ KSČ A LIDU ZA DALŠÍ ROZVOJ NAŠÍ SOCIALISTICKÉ VLASTI. Kde jste to, proboha, sebrali?! hromuje nevěřícně šéf. Bylo to tam vyhozený, pane hlavní vedoucí, brání se jeden z kluků. Nikdo to nechtěl, tak jsme to zachránili. Vážně to tam bezprizorně leželo, potvrzuje to Tomáš. A kde jste vlastně byli? V Bradlecký Lhotě, říká Tomáš. Šli jsme kolem střelnice. 256

257 Zahradnictví '90 Takže vy jste byli na vojenský střelnici, kam se nesmí a ještě jste tam ukradli tuhle rudou hrůzu? Před rokem by to bylo na kriminál, ale dneska je to spíš dobrej skutek, protože jste vypomohli komunální službě s likvidací odpadu. Nebyli jsme přímo uvnitř toho objektu, vysvětluje Tomáš. Šli jsme jen normálně okolo, cestou ze zříceniny Kumburka a Bradlece. Copak cesta z těhlech hradů vede kolem střelnice?! To přímo né, ale byl jsem tam jako voják na střelbách, tak jsem to chtěl zase vidět, vysvětluje. Proto jsme to vzali okolo. Tahle cedule se tam vážně válela v trávě. Asi byla sundaná z nějakýho baráku. Tak se rychle vyfoťte a pryč s tím nechci to tady vidět, přikazuje šéf. Ještě nás zavřou. Vyfoť se s náma, tati, prosí šéfův syn Pavel, který je členem Tomova průzkumného oddílu. My jsme mysleli, pokračuje další kluk z oddílu, že když tady máme ten socialismus, že by se nám to mohlo hodit že bysme si ten nápis mohli pověsit třeba na jídelnu. Ano, pane hlavní vedoucí, přimlouvá se další. Ta cedule byla hrozně těžká, ale my jsme to zvládli. Přišlo nám to jako dobrej nápad. Tím si právě nejsem tak jistej, kroutí hlavou rozpačitý šéf. Brzo vám ten socík zatrhnu. A tahle cedule zmizí ještě dneska! Tak se pojďte vyfotit, volá na kluky Tomáš, který ze sportovního skladu přináší vzduchovku. Já zapínám svůj foťák Fuji DL-60, ve kterém mi zbývá několik volných snímků, a zaměřuju si tu tabuli. Flintu si od Toma 257

258 Petr Matějka přebírá kluk v šortkách s vlajkou USA, a společně s dalšími sedmi kamarády a hlavním šéfem pózuje u obří komunistické cedule. Bizarní scéna. Ranní sentiment Páteční probuzení přichází jaksi nečekaně, ostatně jako každé nové táborové ráno. S přibývajícím číslem v kalendáři jsou naše dny stále kratší, o nocích ani nemluvě. Neumím si vůbec představit, že za týden touto dobou bude už po všem. Děsí mě pouhé pomyšlení, že se příští pátek probudím ve své domácí posteli a naše krásné společné chvíle budou pouhou vzpomínkou. Nechci o tom slyšet, nechci na to myslet, nechci si to připustit netoužím po budoucnosti. Zatím jsem pořád ještě tady a chci žít přítomností, takže si teď zajdu do Hampejzu vychutnat první lahodný doušek z lednice a psychicky se připravit na dnešní velkolepý výlet do kraje lesů, rybníků a skalních měst. S cestovní horečkou a snídaní v bříšku se již oddíly řadí směrem od brány, kolem Hampejzu až k jídelně. Je to obrovská masa lidí. Pendlující Petr dnes povede dívčí 6. oddíl, jehož vedoucí Katka po včerejší službě spí. Vedoucí dne Láďa má na povel skupinu mladších oddílů, která vystoupí spolu s námi, ale po kilometru cesty se před Lázněmi Sedmihorky oddělí na hrad Valdštejn a dál na Turnov. Kromě aufíráka Zobana bude Láďa jediným chlapem ve skupině. Kyje Nečekejte a už jděte, volá Čmolda na Láďu, aby se po lesní pěšině vydali do malebné vesničky Kyje, za kterou je umístěna vlaková zastávka. Podle mapy jsou to pouhé dva kilometry, ale většina cesty vede do kopce, což se u malých capartů může protáhnout třeba na hodinu. Láďa se chová jako zkušený horský vůdce a řízení několika oddílů mu evidentně nedělá problémy: Odcházíme! Držíme tempo! Nikdo se nefláká, ať nás starší saláti nepředběhnou! To není fér, soudruhu plukovníku, volají na mě děti ze starších oddílů, které zatím čekají. Je to fér! Musej udělat víc kroků, protože maj kratší nožičky. 258

259 Zahradnictví '90 Ale vo to menší kroky a lehčí člověci! nenechávají se odbýt drzí puberťáci. Při pohledu k hospodářské budově vidím turisticky přioděnou paní Lidickou, k níž se od Daliborky blíží šéf v tradičních džínách a světlé košili, s chlebníkem a zrcadlovkou přes rameno. Ještě jsem nezažil, aby s námi šla na výlet hospodářka, ale svědčí to o dobrých vztazích personálu s naší skvadrou. Já jdu taky v džínách a košili, ale přes rameno mám jen malý kompaktní foťáček. Tak kde to vázne? volá šéf na Čmoldu, čímž dává nepřímý pokyn k odchodu starších oddílů. Celý kolos se dává do pohybu a svižným tempem míří k odbočce na lesní cestu, která vede kolem rokle, posedu a paseky do čím dál strmějšího kopce, dobře známého z orientačních a postřehových závodů. Nikdo se nevysiluje zbytečným mluvením, každý je rád, že to nějak ufuní zvlášť my vedoucí. Přes všudypřítomné louže a bláto dokonce nikoho ani nenapadne zvolat bomba, protože případná odveta za tu legraci rozhodně nestojí. Navíc je naším prvotním úkolem stihnout vlak a nastoupit pokud možno čistí. Zdoláváme lesní vrchol a po chvilce opouštíme les. Před námi se rozprostírá malebná víska Kyje, včetně krásné vyřezávané čekárny autobusu. Ač vlaková zastávka nese jméno vesničky, jsme teprve v polovině cesty. Procházíme místní křižovatku, která připomíná náves a pokračujeme opět do kopce, tentokrát po silničce k hoře Tábor. Po dalším kilometru se upachtění a vysílení shromažďujeme na železničním perónu a jsme šťastni, že jsme to stihli dřív, než místní lokálka. Po čtvrt hodině se skutečně od Ploužnice ozývá houkání třívagónové červené soupravy, která vyrazila z Lomnice a již s ohlušujícím skřípěním brzdí. Zastávka Sedmihorky Mazej vod těch kolejí! křičí na své svěřence Tomáš, který je má natolik vycepované, že tím ovlivňuje i ostatní jinak rozjívené oddíly. Nastupujeme do prázdného vláčku a hned je veselo. Děti sedí namačkané ve všech sedačkách, vzájemně si sedí na klínech a jsou zatím nezvykle čisté. Projíždíme lesem přes obec Cidlina, která se jmenuje jako náš tábor, a po zastávce v Kněžnici brzdíme v místním železničním uzlu v obci Libuň, odkud se dá jet i do Sobotky. My však letos míříme k Turnovu. Souprava se dává do pohybu a po chvilce již zvedáme děti a ženeme k výstupním dveřím, abychom v pořádku vystoupili na zastávce Karlovice-Sedmihorky. Dvě stovky 259

260 Petr Matějka capartů se tak ocitají na náspu malého nádražíčka v Českém ráji a podle oddílu se řadí tak, aby se po čtvrthodinovém pochodu rozdělily na dvě skupiny. Malá okreska se po jednom kilometru skutečně větví a mladší oddíly pokračují do mírného kopečka k hradu Valdštejn a pod Láďovým vedením mizí v lese. S nimi nás opouští také fotbalistka s Ivčou, Karolína s Pavlínkou, Angelika s Martinkou a Láďův aufírák Zoban. Pro jistotu jim přiděluju ještě svého nadaufíráka. O naši starší skupinu se formálně stará Čmolda, což je vlastně druhý Láďa na táboře, fakticky však v čele štrúdlu kráčí Jana spolu se mnou, protože tento kraj oba dobře známe. Lázně Sedmihorky Procházíme bývalé vodoléčebné lázně v Sedmihorkách, které dnes slouží k rekreačním účelům, ale kouzlo lázeňského centra si dochovaly. Právě zde se v 19. století zrodil název Český ráj. Některé děti zde iniciativně odbíhají do fronty k místnímu kiosku, ale Čmolda jejich choutky tvrdě potírá. Míjíme lázeňskou kolonádu a vcházíme do lesa, kde z nekvalitní asfaltky odbočujeme na lesní cestu. Před námi objevivší se skály prozrazují, že se nacházíme v kulisách kultovního filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Kolem sochy sv. Prokopa pod Dračí věží přicházíme po zelené značce k Myší díře, která je stejně jako 260

261 Zahradnictví '90 v Prachovských skalách prubířským tunelem všech tlouštíků a zdrojem legrácek. Jednou z takových je naše oblíbená hra Bomba, která dnes poprvé dopadá právě v těch nejužších místech celého výletu. Po zdárném průchodu skalní štěrbinou se houfujeme na parkovišti zámku Hrubá Skála, původního hradu na skalách, spojeného mosty a přestavěného na renesanční sídlo šlechty. Hrubá Skála Jé, pívo! opouští Jiránek svěřený 6. oddíl a s dalšími vedoucími se bezhlavě vrhá k stánku s občerstvením naštěstí zavřenému. Jako poslední dobelhává šéf s paní Lidickou a společně se jdeme mrknout na zámeckou terasu, která je po deseti letech opět zpřístupněná veřejnosti. Stavební práce však nejsou zcela dokončeny, všude se válejí lopaty, kolečka, zbytky lešení a hromádky cihel, kamení a písku. Výhled do kraje však veškerý stavební bordel přebíjí svou kouzelnou atmosférou. Vždyť se tady odehrávaly rytířské souboje pohádky o princi Bajajovi, který v nedalekém lese usekal hlavy úchylnému drakovi. Přímo z této terasy padali poražení rytíři i se svými koňmi do hluboké propasti pod zámkem. Už by měli otevřít ten kiosek na parkovišti, říká Radek a jako první opouští s oddílem nádvoří, následovaný Nonou, šéfem a paní Lidickou. Já ještě chvilku zůstávám s Janou, která se nemůže nabažit výhledu na Kozákovský hřeben. Po chvilce se však vydávám za ostatními. Nemaj tady pivo, sděluje mi naštvaně uzenář Petr, který stojí vedle své veselé Renči, poblíž Radka s Nonou. Všichni v ruce drží kelímek s limonádou a vtipkují na celé kolo. Šéfe, prosila bych eště jednúc, nastavuje Nona svůj kelímek, do kterého jí Karel neradostně cvrndne trochu rumu ze své nové placatice. V tu chvíli se k němu přimotává Renča a postupně několik dalších zájemců. To si snad děláte srandu! zlobí se šéf. Necháte mi aspoň špunt? Ještě mně, prosím, nastavují kelímky Marťa s Radkou. Špunt ti necháme, šéfe, směje se Nona a je jasné, že má pravdu. Takhle to dopadá, když někomu podáš prst, konstatuje smutně šéf. Koupil jsem si to pro povzbuzení, ale povzbudil jsem hlavně vás, tak se teď předveďte. Ale kde si kurva dáme pivo, když ho tady nemaj? ptá se Petr. 261

262 Petr Matějka Uděláme zastávku na Vidláku, uklidňuju uzenáře a tajně doufám, že tam bude otevřená hospoda. Soudruh plukovník půjde napřed a zajistí občerstvení pro všechny, rozhoduje šéf. Včetně dětí. Hřbitov horolezců To je jasný, soudruhu generální, ale vezmeme to přes hřbitov horolezců, vrážím klín do šéfova itineráře. To ale nemyslíš vážně, Péťo? Viď, že ne? neskrývá šéf viditelnou nevoli. Dyť to pak nestihneme. Ale stihneme, oponuju. Je to jen kousek. Ale na tvoji odpovědnost, rezignuje šéf a dovoluje nám vydat se opačným směrem asi kilometr k pietnímu místu, které jsem nedávno objevil. Moravské děti začínají remcat, že majou žížeň, že je bolijou nožičky, a že by se šly raděj někam okoupat. Pro nějaké smlouvání však není prostor, tak se snažíme udržet aspoň minimální kázeň. Cestou míjíme rozšířené skalní prostranství Adamovo lože a odbočujeme vpravo na žlutou směr Mariánská vyhlídka, ze které se nám rozprostírá okouzlující pohled na skalní město a Hrubou Skálu. V dálce vykukují Trosky, kam máme dnes rovněž namířeno. Ještě musíme sestoupit k hřbitovu mezi skály, hlásím všem vedoucím. Je to nebezpečný, tak opatrně! Ale já tam nemusím, že ne? prohlašuje šéf a zůstává nahoře. Já tu počkám též, prohlašuje Nona a usazuje se na prosluněnou skalní plošinku s cigaretkou. Dobrej nápad, chválí šéf a vytahuje mařenku. Tak tady hlavně nezapalte les, kárám je a vstupuju na strmé ocelové schodiště, nořící se do pietního prostoru, kterému dominuje protější Nekonečná skála s mosaznými cedulkami a jmény českých horolezců, kteří tragicky zahynuli při svých výpravách. Všechno to vzniklo po tragédii naší horolezecké výpravy v Peru roku Děti se tu chovají překvapivě tiše a nepochybně chápou význam tohoto místa. 262

263 Zahradnictví '90 Vidlák Dlouho se s dětmi nezdržujeme a stoupáme zpátky, abychom mohli pokračovat v trase a poskytnout vyprahlým hrdlům toužebně očekávané občerstvení. Chápu to jako nejvyšší prioritu a s Janiným oddílem vyrážíme jako první zpátky k Hrubé Skále a následně k rybníku Vidlák. Cesta vede z kopce částečně po silnici, ovšem téměř bez aut. Po chvilce nás dohánějí kluci z Tomášovy devítky, kteří jsou tak ve věku Janiny smíšené třináctky. Jana nás znalecky vede různými zkratkami loukou i lesem, o nichž jsem neměl ani tušení. Po necelé půlhodince máme na dohled rybník Vidlák s přilehlým kempem a restaurací. V duchu se modlím, aby bylo otevřeno, tak posílám Tomáše napřed, aby to běžel zjistit. Je to dobrý! volá nadšený Tomáš, což naše kroky ještě urychluje a já s velkou úlevou vcházím do výčepu oblíbené turistické hospůdky. Natočte nám deset piv a 198 limonád, hlásím mírně vylekanému výčepnímu. Nezapomněls, že máme půlku tábora na Valdštejně? upozorňuje Jana a já jí musím dát za pravdu. No jo vlastně, opravuju se. Tak jen 138 limonád, piva zůstávaj. Budete to pít venku, nebo tady? zjišťuje hospodský a jeho žena už rovná na tác plastové kelímky, do kterých teče červená perlivá tekutina. Ty piva taky do skla, nebo je chcete taky ven do kelímků? ptá se mírně vyplašený vrchní. Všechno chceme ven do kelímků, odpovídám. Ale jedno rychlý tady do skla. Dostávám do ruky nádhernou orosenou sklenici s bílou čepicí a ten úžasný zlatý mok zdolávám na dva zátahy, čímž možná pokořuju táborový rekord. Kdyby tě teď viděl Jiránek, dostal bys flákotu navíc, směje se Jana, která si na žízeň kupuje sodovku. Tak tady jsou ty piva, ukazuje výčepák na deset blonďatých krasavců, které vynáší před hospodu ke stolu. Kde jsou všichni, proboha? ptám se s obavou, protože venku nacházím stále jen stejné dva oddíly, které už lohní limonádu a vytahují balíčky s jídlem. Vždyť jim opadne pěna! Myslím, že už jdou, říká Tomáš při pohledu na silnici. No to je náádheráá! volá z dáli žíznivý uzenář, spatřiv vyskládanou frontu pivních krasavců. 263

264 Petr Matějka Konečně pořádná turistická zajímavost, chválí Petr a dělá své pivo na ex. Můžu si vzít ještě jedno? Šéf, drže pivo, postává s paní Lidickou a Nonou opodál, a protože dámy pivo nemusí, objednává všem rundu fernetů včetně sebe. Než děti stačí vypít jednu limonádu a trochu posvačit, stihne to šéfova fernetová trojka třikrát otočit. Rodinka Tak pokračujeme, ujímá se vedení Čmolda a oddíly odcházejí, tentokráte do kopce až ke zřícenině hradu Trosky. Šéf ještě platí, tak jeho trojka nabírá zpoždění a děti jim mizí z dohledu. Spolu s paní Lidickou se po fernetu cítí natolik zmožen, že se všichni vydávají pomalejším tempem. Samotná cesta od Vidláku vede k Troskám ovocným sadem do takového krpálu, že to unaví skoro každého, nejen po třech fernetech. Ne však Nonu ta srší obrovskou energií a dostat ty dva nahoru bere za svůj stranický úkol. Tož pojďte už, povzbuzuje je. To je hrozné, jak sa táhnete! Hýbněte kostrou. Ten fernet ji tak nabudil, že paní Lidickou a šéfa chytá za ruce a táhne je za sebou jak traktor, přičemž předstírá, že je jejich dcera. Maminko a tatínku, proč jste se mi takhle vožrali?! huláká na celou stráň jabloní. Já jsem vám říkala, abyste tolik nechlastali, ale vy si nedáte říct! Turistická cesta je plná lidí a protijdoucí turisté se pohoršeně otáčejí, co je to za hroznou rodinu matka s otcem imrvére ožralí, no prostě hrůza. To mi musíte dělat takovou ostudu, že nevydržíte aspoň chvilku bez teho chlastu? Kókejte, jak všici čumijó! rozléhá se Nonino hromování po celé stráni, až jedna kolemjdoucí babička zacpává vnoučatům uši. A já, abych vás takhle nalitý táhla nahoru! Prosím tě, Nono, uklidni se trochu, už to přestává bejt sranda, říká polohlasně studem rudý Karel a očividně začíná zrychlovat, aby tu ostudu měl už za sebou. Jen se nedělej, můj vožralej tatínku, dyť seš zas jak pytel, přerušuje Nona šéfovo opatrné šeptání, které zdálky vypadá jako omlouvání se. Jste s maminkou furt jak broci. Mám to doma dnes a denně! V pondělí na šrot, v úterý na plech, ve středu na mol, ve čtvrtek na sračku, v pátek do němoty, v sobotu do slepoty a v neděli delírium kredenc. Pořád ale v rauši! Kdo to má včil vydržet? Kdo to má po vás uklízet? Nona přitom oba vytr- 264

265 Zahradnictví '90 vale táhne za sebou jak lokomotiva, ale počáteční želví tempo přechází v rychlou závodní chůzi, za kterou by se nemusel stydět ani náš zlatý olympionik ze Soulu Jozef Pribilinec. Nonini náhradní rodiče se pokoušejí od své dočasné dcery nenápadně odtrhnout a předstírat, že k ní nepatří na chvilku se to daří, ale Nona si je nakonec znovu pochytá a své utrpení dál vykřikuje do světa dál. Maminko, tatínku, vy mi už zase chcete zdrhnout a já vás pak večer najdu na záchytce! Všechny naše peníze utratíte za chlast, záchytky a léčebny já pak nemám na učebnice! láteří Nona, která naštěstí začíná trochu chraptět, ale z šéfova chlebníku zákeřně vytahuje prázdnou placku rumu, kterou mu na Hrubé Skále vypila právě ona, a obrací ji dnem vzhůru: Šak sa podívte, dyk už nemáme ani žádné jídlo! Tatínku, než budeš včil řídit, vem si aspoň hašlerku, ať to není poznat! Trosky Tímto stylem všichni tři dobíhají do zahrádky výletní restaurace pod Troskami, kde šéf beze slova usedá na lavičku. Co se mu stalo, Nono? ptá se starostlivá Renča. Nepotřebuje šéf panáka? Proboha né! Jenom panáka né! vyhrkne šéf s obrovským strachem, že by se ta blamáž měla ještě někdy opakovat. Na Trosky si běžte sami, já tady zakládám základní tábor. Vrcholové družstvo, za mnou! beru si na starost oddíly a vedu je vzhůru ke slavné zřícenině, ze které je krásný výhled na svět. Nona se na parkovišti dává do řeči s nějakými Italy a hned k nim naskakuje do Jeepu: Běžte napřed, já za váma dondu! volá na Radka, který nad ní mává rukou a bere její oddíl pod svou ochranu. Kde se ten Karel tak unavil? ptá se nechápavá Renča a paní Lidická jí barvitě popisuje, co jim ta Nona cestou provedla. Renča se neudrží a 265

266 Petr Matějka vyprskne smíchy. Cesta k bráně do zříceniny vede po prudké cestě, která nám všem dává natolik zabrat, že přestáváme mluvit a jen funíme. Ve chvíli, když se před námi konečně objeví vstup do hradu, slyšíme za sebou zvuk off-roadu, ze kterého vyskakuje odpočatá Nona: Jezdila jsem v džípu, heč! Tady ogaři sicilský ňa povozili po půlce Českého rája! Ty na mě ani nemluv, okřikuje ji mírně naštvaná paní Lidická, která si popisováním cesty od Vidláku trochu ulevila. Nebák Po návratu do základního tábora nacházíme šéfa v dobrém rozpoložení. Údajně si potřeboval odpočinout, čemuž se už teď nikdo nedivil. Naše další trasa vedla pořád z kopce, nejprve po pěšině do Troskovic, dále po silnici a později lesem k rybníku Nebák, s plánovanou svačinovou pauzou. Některé oddíly cestou zpívaly a těšily se, jak se v rybníce vykoupou. Koupání sice nebylo na programu, ale vedoucí ho dětem přislíbili za vzorné chování, což zapůsobilo jak kouzelná hůlka, měnící největší sígry v naprosté beránky. Děti hned po příchodu shazují oblečení a okamžitě skáčou do vody. Nedáme jedno rychlý? ptá se mě Péťa Jiránek, kterému se do vody nechce a prosí Janu, aby mu na chvilku pohlídala holky. V místním lokálu je nám nejlépe, a když se objevuje šéf, máme už první kousek v sobě. Při objednávání další rundy jsme už mysleli i na něho, aby mu to nebylo líto. Ty čůzy z desítky mě pekelně nakrkly, říká Karel vztekle při příchodu do výčepu. Tady u rybníka se sčuchly s ňákým cizím táborem a hrozně si tam stěžujou na nesnesitelnost poměrů u nás. Úplně mi zkazily náladu. Indžinýrka si už taky vyslechla svoje, když si je neumí zkrotit. To jsou ale slepice pitomý, říká naštvaně Jiránek. A co jim vlastně nevoní, že to nekváknou přímo? Ale jedna pipina od Radky kváká na všechno už od tý její slavný první menstruace v neděli, informuju. Ten předvčerejší hon na lišku tomu dal korunu stačí se mrknout na Zeď nářků. Rejpalka Marťa se toho chytla a nakazila i ty svý, říká Petr. Večer jim to na nástupu nedarujeme, uzavírám. Co pijeme za pivo? olizuje se šéf. To není Rohozec, že né? Né, tohle jsou Svijany, potvrzuje Jiránek. Ale vůbec nejsou špatný, chválí Karel a trochu se zklidňuje. 266

267 Zahradnictví '90 Malechovice Děti se na břehu rybníka rychle suší, dojídají zbytky zásob a připravují se na svižnou chůzi k vlaku. Času máme tak akorát, proto se do obce Roveň a na vlak v Malechovicích vydáváme bez nervů. K zastávce dorážíme s časovou rezervou a před příjezdem lokálky dopadá na peron několik bomb. Péťo, z toho tvýho hřbitova horolezců jsem teda nebyl moc na větvi, přiznává šéf ve vlaku. Měl jsem furt před očima časovej plán a bál se, že to nestihneme. Teď jsem ale rád, že jsme tam byli. Turnov Náš vlak se blíží k libuňské křižovatce tratí. Měla by nás tam čekat mladší část tábora, která pod vedením Ládi došla k zřícenině jednoho z nejstarších hradů Valdštejn a dále přes krásnou skalní vyhlídku Hlavatici až do Turnova. To je město podobné Jičínu, co do počtu obyvatel, počtu škol, průmyslových podniků i turistického ruchu, přesto není městem okresním a neleží v pahorkatině turnovské, nýbrž jičínské. Vzpomínám si na turnovské spolužáky ze střední školy, kteří byli těmito fakty značně frustrováni. Byli velmi alergičtí na okresní město Semily, které jsou ve srovnání s Turnovem poloviční a téměř bezvýznamné; proto si na svá auta vedle semilské poznávací značky SM přidávali doplňkovou samolepku Jsem z Turnova nebo Nejsem ze Semil. Dále jim extrémně vadila záměna s Trutnovem a mylné označení Jičína za Srdce Českého ráje, které náleží právě Turnovu, neboť Jičín je pouhou jeho branou. Přes tyhle frustrace patřili Turnováci k těm chytřejším spolužákům a lepším kamarádům, se kterými se stýkám dodnes. V rámci empatie jsem se od nich naučil pomlouvat Semily a Trutnov, a omezeně i Jičín pro absenci prodejny hudebnin, která v Turnově vždycky byla a stále je. Právě v tomto městě dnes naše mladší oddíly navštívily místní muzeum, obsahující expozici drahých kamenů, jakožto i geologické, mineralogické, historické a etnografické sbírky. Libuň Vjíždíme do nádražíčka velkého železničního uzlu v Libuni, kde jsou již na nástupišti shromážděny první čtyři oddíly, spořádaně čekající na 267

268 Petr Matějka úplné zastavení vlaku. Při otevření dveří se do vlaku pod Láďovým vedením hrnou unavení a ucapkaní špunti, kteří tu vystoupili z vlaku od Turnova a čekali na přestup k nám. Vedoucí nechávají nejprve nastoupit všechny své ovečky, a sami po schůdcích stoupají až nakonec. Při pohledu z okénka sleduju Sexuelku Pavlínku se Zobanem, jak z obou stran podpírají naprosto zmoženou Karolínu. Ten pohled je natolik nezvyklý, že se k oknu lepí celá polovina vlaku, sedící na té správné straně. Buďto si někde cestou zlomila nohu, vyvrkla kotník nebo je totálně grogy. Co jste tam s ní dělali, Láďo? ptá se šéf s nejistým úsměvem, který však ztrácí ve chvíli, kdy se s velkou námahou podaří Karolínu vytlačit nahoru do vlaku a usadit na nejbližší sedačku, kde se ihned sesouvá do horizontální polohy a celou ji zabírá. Co bysme s ní dělali, šéfe? brání se Láďa. Začalo to fernetama už v kiosku na Valdštejně, pokračovalo během rozchodu na turnovským náměstí, korunu tomu dalo čekání na tamním vlakáči a tahle libuňská přestupní putyka ji dorazila. No takhle zlískanou oddílovou vedoucí jsem neviděl snad od šestaosmdesátýho, žasne šéf a otáčí se k její praktikantce: Pavlínko, díky. Nemáš zač, šéfe, krčí rameny ustaraná Sexuelka, která během dnešního výletu trochu zestárla a možná i zmoudřela. Kája pořád něco mlela o tobě a svý mámě, že prej spolu něco máte. Jo tak proto se ke mně už od začátku tábora chová tak odměřeně, kroutí hlavou nevěřícně Karel. Její mamka totiž bydlí v pokoji hned vedle Daliborky, tak si z toho zřejmě vyvodila tuhle pitomost. Zkus jí to vysvětlit, až se probere. Snad se jí uleví, říká šéfovi starostlivá Pavlínka. Za tu dobu, co spolu vedeme oddíl, jsem si zvykla na to napětí, jak v sobě pořád něco držela. Dneska to holt muselo ven. Vedle v pokoji dřív bydlely zdravotnice, a letos tahle paní uklízečka, vysvětluje šéf. Já se jí to pokusím vysvětlit a tobě ještě jednou díky. Já ti taky děkuju, šéfe, usmívá se zcela jiná Pavlínka, než ta ze začátku tábora. Už nechci bejt ve vašich očích jen ta zastydlá puberťačka. Už nejseš, to ti slibuju, říká vážný šéf, který se však nakonec přeci jen mírně pousměje. Sexuelkou nám ale zůstaň, prosím. 268

269 Zahradnictví '90 XVI. Zase víkend Probuzení do druhé táborové soboty je po včerejším výletu náročné pro všechny. Nejtěžší to má však asi vedoucí dne Karolína, protože si umím představit, jakou po té alkoholové smršti mohla strávit noc a jaké měla ráno. Díky své indispozici však nechala vyniknout své, do té doby podceňované, praktikantce Pavlíně, která nám tu do včerejška fungovala spíše pro pobavení, a nikdo ji tu nebral moc vážně. Během cesty se ovšem tak svědomitě postarala o celý oddíl, včetně ochromené vedoucí, že se na ni dneska díváme už jinou optikou. Stala se z ní zodpovědná a spolehlivá aufíračka, což si vzala za své natolik, že dneska už od časného jitra bezvadně zastupuje svoji vedoucí; jako vedoucí dne nás hned ráno přišla vzbudit, pak s oddílem připravila jídelnu na snídani a dokonce dostala důvěru při rozdávání medvědů. Na výletě se zřejmě více skamarádila s aufíračkou Ivčou, od které převzala to dobré a upustila od svého typicky pubertálního akcentu. Já jsem po tom našem putování také nadmíru spokojený, protože jsme to prostě dali. Až do konce jsme nevěděli, jak nám to Hruboskalsko dopadne, jestli zvládneme ujít trasu, zda stihneme naplánované pamětihodnosti a občerstvení, a jak doběhneme na vlak. Všechno dopadlo na výbornou a ještě k tomu nám přálo i počasí. Konec socíku I ten druhý táborový víkend bude ve znamení besed, návštěv a programu dodaného zvenčí. Dnes odpoledne přijedou chovatelé koní, které přes svého muže domluvila Naďa, po večeři nás čeká tradiční fotbalový srandamač, zítra nás pobaví skupina historického šermu a podle přání na Zdi nářků se uskuteční historicky první oficiálně povolená návštěva rodičů. Dalším permanentním evergreenem na Zdi je diskotéka, ale přeci nemůžeme našeho šéfa vyhnat na zbytek tábora do lesa. Možná uděláme ještě jednu. Platí pořád ten včerejší medvědí kurz 2:1, soudruhu plukovníku? přichází do Hampejzu asi pět děvčat z Katčina 6. oddílu. 269

270 Petr Matějka Jasně, že platí, ujišťuju je. Minimálně do nástupu. Takže bysme chtěly prodat všechny naše východní medvědy, jestli se to teda může, říká nejistě jedna z dívek. Chceme mít jenom západní. Vidím, že jich máte celkem 24, počítám, tak vám za ně dávám 12 západních. Hele, pánové, s těma soudruhama už všichni brzděte! kárá nás šéf překvapivě. Už to přestává bejt vtipný a děcka z toho maj v hlavách slušnej guláš. No, něco na tom bude, připouštím. Některý děti nás už oslovujou soudruhu naprosto normálně. Jestli to okamžitě nezatrhneme, tak nás zejtra během návštěvního dne ty rodiče rozcupujou. Je to jasný? Od teďka už žádný soudruzi, žádný komunistický retro ani zlatej socík vracíme se do současnosti. Koně Už jsou tadýý! volá nadšený Čmolda a do tábora vjíždí kočár tažený dvěma hnědáky. Venku se rozléhá klapot koňských kopyt a drnčícího povozu, který zastavuje přímo před Hampejzem. Tak nás tady máte, jak jsme se dohodli, vchází mezi nás sportovně vyhlížející pán s knírkem, přičemž zvenčí doléhá koňské funění. Jé, ty jsou krásný, volají děti a přibíhají ke koním. Můžeme si je pohladit? To je ale nemůžete takhle hladit, okřikuje holky z desátého oddílu Marťa, která má koňskou ohradu doma za barákem a na koních zřejmě sama jezdí. Můžeme si je osedlat? ptá se jedna z dívek. Chtěla bych se naučit jezdit na koni. Tohle jsou ale koně tažný, směje se pan kočí. Ty se nesedlaj. A mohla bych se s vámi svézt? říká mu koketně aufíračka Ivča, která hned leze na kozlík. Tak pojď, směje se usměvavý pán a přisedá si k ní. Kdo se chce svézt vzadu v našem kočáru? Já, jáá, prosím! Vyberte si mě! překřikují se děti, které se mezitím nakupily kolem a hned se cpou do drožky, která s tou zatahovací plachtou vypadá jako kabriolet. Všechna sedadla jsou vmžiku několikanásobně obsazená a pan kočí pobízí obě koňské síly k tahu. Souprava se dává do pohybu 270

271 Zahradnictví '90 kolem Hampejzu, vymění děti a své kolečko několikrát zopakuje s mnoha dalšími pasažéry. Čmolda si vyjednává malý vozkovský rychlokurz, s bičem v ruce usedá na polstrovanou lavici a s plným fiakrem objíždí Hampejz. Ivča je v sedmém nebi, protože jako jediná zůstává na kozlíku vedle šoféra. Jaké to bylo, mladý muži? ptá se Čmoldy doktor s pivem v ruce. Vono se to řídí jako v autě, odpovídá překvapeně, přičemž v ruce drží bič. Ale teď bych si dal jedno zelený ze sedmýho schodu. Máš ho mít, chválím a podávám mu jedno gratis. Půjč mi ten bič, říká Karel a vychází ven z Hampejzu. Chci si něco vyzkoušet. Čmolda mu ho podává a šéf si nasazuje klobouk, vychází před Hampejz, zjednává si kolem sebe prostor a roztáčí bič dokola. Jaktože mi to nepráská, volá na profíka od koní. Musíte to chytit tady za bičiště, pomalu ho uvést do pohybu a rychle trhnout, poučuje šéfa. Ten zvuk dělá vlastně jen koneček, když překoná rychlost zvuku. Já vím. A vyvolá tím rázovou vlnu, říká šéf a najednou nás ohluší typickým prásknutím. Tak tomuhle se, pánové, říká akustický třesk. Kolláčovi Na zbytek odpoledne se všichni i s koňmi přesouvají na travnatý obdélník za budovou»b«, kde je zorganizována beseda o jezdectví, vozatajství a vůbec o koních. Děti se dozvídají, jak vypadá koňský povoz, jakou má od středověku historii, kdo je vozka, co je to kozlík, špalíková brzda, či rozdíl mezi kočárem, sulkou a dostavníkem. Kůň může svůj náklad táhnout díky koženému postroji, přizpůsobenému jeho tělu, který se skládá z ohlávky, udidla, opratí, náhřbetníku, chomoutu, oje, podpínky, náhřivníku, poprsnice a nákrčníku s kroužky pro opratě. Děvčata se ptají hlavně na jezdectví a způsoby ovládání koně, kluky zajímá drezura, parkur, dostihy a western. Přistihuju se, že pro žízeň nedávám pozor, tak se po chvilce vracím do Hampejzu, kde mě čeká příjemné překvapení. Kromě šéfa tu nacházím vzácnou návštěvu, jejíž příjezd jsem v tom koňském klusu ani nezpozoroval. Na pohovce pod oknem sedí bývalý sporťák Kolláč s manželkou Janou, která tu s ním byla předloni jako oddílová vedoucí. To je ale překvápko! zvolám a namísto podané ruky rovnou nabízím pivo z lednice. CI5 se vrací na místo činu! 271

272 Petr Matějka Myslíš, mamko, že bych si moh jedno dát? ptá se manželky, ale na svolení nečeká a hned ho do sebe klopí. Aspoň si teď můžeš vyzkoušet to řízení, miláčku. Ahoj Matěji, podává mi ruku Jana a až po ní sám velký Bodie, který tu nedávno trousil srandu, kudy chodil. Dnes už tu sedí zkušený ostřílený ženáč, který se snaží o legraci, ale v přítomnosti jeho ženy to není ono. Když tu před dvěma lety sloužili spolu, byli sice de iure svobodní, ale de facto už ne. Jana si ho hlídala a on tomu čelil. Při promítání filmu Jak básníkům chutná život říká Kendy, že bez práce nejsou koláče, což Štěpán Šafránek komentuje slovy:,dneska jde každýmu jenom o koláče. Režisér Klein by se divil, proč právě v tomto místě zahřměl jídelnou bouřlivý smích, kořeněný Janiným zvoláním: Jak, každýmu? Kolláč je MŮJ! Jednou se spolu blížili od jídelny k Hampejzu, přičemž Kolláč najednou zrychlil, aby si vytvořil několikametrový náskok, se kterým vběhl dovnitř, v první vteřině otevřel lednici a sáhl po otvíráku, ve druhé odzátkoval láhev, ve třetí až desáté ji vysál a v jedenácté vrátil láhev do basy. V tom okamžiku nasadil nevinný úsměv a vstoupila Jana. Kolláči, přijels jako na zavolanou, plácám ho po ramenou. Jako večerní zaměstnání máme srandamač. Pomůžeš nám? Hele, chtěli jsme bejt do tmy doma, zvyšuje Jana hlas, ale když Kolláč s nadšením souhlasí, okřikne ho důrazněji: Petře!!! Tak se aspoň na chvilku přijďte podívat dolů na hřiště, navrhuju, abych trochu uvolnil manželské napětí. Co vy na to? Wendy, asi to nepůjde, couvá Kolláč. Ale mohli byste to udělat v duchu letošního mistrovství světa ve fotbale, co skončilo před měsícem v Itálii. Třeba jako to finálový utkání v Římě: Německo Argentina. Srandamač Každý rok je tato parodie fotbalového zápasu zdrojem velké legrace, nejen pro vyznavače kopané, ale i pro nesportovce, recesisty a odpůrce této hry. Někdy se zápas podobá více divadelní frašce, než opravdovému sportu. Jako sporťák bych to neměl říkat, ale sám k milovníkům fotbalu nepatřím, tak se nesnažím vstupovat do úprav pravidel a nechávám to na Markovi už proto, že si nechává říkat Marco van Basten. Některé místní regule jsou dány historií, ale jiné můžou vzejít z okamžitého nápadu. 272

273 Zahradnictví '90 Ještě před koncem přednášky o koních se nejstarší kluci spolu s Markem vytratili do chatek, kde s vedoucími a trenéry Petrem a Tomem chystají převleky a maskoty obou týmů. V duchu instrukce o italském 14. mistrovství světa, v jehož finále se stejně jako před čtyřmi roky v Mexiku utkalo západní Německo s Argentinou, se naše táborové týmy stylizovaly do jejich barev. Argentinci modrá trika, Němci červená kluci jako hráči, dívky jako roztleskávačky. Před čtyřmi roky to německo-argentinské finále v Mexiku vyhráli Argentinci a letos v Itálii jim to Němci oplatili. Aby to však neskončilo nerozhodně, definitivního mistra určí až cidlinské superfinále u koupaliště. Už během večeře a nástupu je tábor názorově rozdělen na dvě nesmiřitelné poloviny, z nichž každá má svůj manšaft, roztleskávačky i vlajkonoše. Disciplína celého nástupu je neudržitelná a situaci řeší pouze povel Rozchod, který je zároveň pokynem k odchodu do připraveného fotbalového kotle u bazénů, kde hudební aparatura již chrlí muziku jak u houpaček a kolotočů. Neorganizovaný přesun fanoušků je provázen mohutným kraválem pištících táborníků, vybavených bubínky, foukačkami, řehtačkami a dětskými samopaly. Oddíly si sedají kolem hřiště, mlátí klacky do plechovek a nacvičují mexické vlny. Sexy roztleskávačky k sobě přitahují pozornost nácvikem tanečních kreací z filmu Pomáda, za účasti finalistek soutěže krásy, včetně vicemissek a missky Petry. Holky mají na sobě jak jednodílné, tak i dvoudílné plavky, v jakých jsme je soutěžit neviděli. Ostatní jsou omotaní barevnými krepáky a pomalovaní národními symboly Německa a Argentiny na tvářích, rukou, nohou a kolem pupíku. Netradiční hřiště je jako vždy přepůleno ozdobeným špagátem ve výši necelého půlmetru nad dělicí čárou, který musí podlézt každý, kdo chce na druhou polovinu. Míč ten provázek musí naopak přeletět, což jsme převzali z nohejbalu. Z ledního hokeje jsme přibrali možnost hry za bránou, čímž odpadají rohové kopy, ale góly lze střílet jen zezadu. Zápas bude časově rozdělen na dvě třetiny libovolné délky, kterou určí nejvyšší sudí já. Namísto píšťalky budu střílet ze vzduchovky, a jako žlutou a červenou kartu vytasím východního a západního medvěda. Loni jsem tu během soudcování jezdil po hřišti na německé motorce MZ-150, což letos vynechávám. Nažhavenou atmosféru posiluje reprodukovaná píseň Zelená je tráva a za bouřlivého vítání, podpořeného mým hecováním do mikrofonu, se ve vstupních vratech objevují obě znesvářená mužstva: V čele Němců kráčí 273

274 Petr Matějka uzenář Lothar Matthäus a Argentince vede kapitán Diego Čmolda Maradona. Již během cesty z tábora došlo v lese k několika provokacím a šarvátkám, které museli uklidňovat trenéři Franz Beckenbauer a Carlos Bilardo. Nejsilnější nadávkou evropského týmu je zlověstné Du bist Schwein, zatímco jihoamerický temperament své soupeře častuje trefnějším idiota estúpido. Mužstva se za pískotu rozvášněného davu řadí na hřiště ke svým bránám. Po vzoru svého mexického kolegy Edgarda Codesala se v černém stavím doprostřed hřiště, s půlicím špagátem v rozkroku. Lámu vzduchovku pro slepé nabití, zvu k sobě kapitány, abych jim vhodil míč jako v hokeji a vystřelil začátek. Zápas je zahájen! Čmoldio Maradona vyhrává buly a žene míč proti německé bráně, při podlézání provázku však zůstává ležet a se slovy Beba beba! simuluje dehydrataci a zánět slepého střeva. Za nenávistného pískotu německých fanoušků přibíhá zdravotnice Renča s trychtýřem, a do krku mu lije první pomoc. Jakmile to spatří německý kapitán Jiránkdorf Matthäus, dostává zánět mozkových blan, žíznivě padá na záda a zvoláním ich auch požaduje Jägermeistera dostává však jen fernetovou tinkturu. Když se oba odmítají zvednout, jsou pro simulování vyloučeni na půl druhé minuty a hra pokračuje bez nich. Poté, co Juan Simón pošle míč pod dělicím provázkem a José Serrizuela ho do německé brány pálí zepředu, musím střelbou přerušit hru a balón předat Němcům. Argentinští fanoušci na mě volají Puta Negro a dožadují se uznání gólu. Klaus Augenthaler vykopává přes spícího Maradonu na Völlera, ten podle regulí přestřeluje provázek a sám ho podlézá, přičemž přihrává Hermannovi. Celou akcičku dokončuje Littbarski, který míjí argentinskou bránu, ale nezvládá otočku, hází držku a balón končí v bazénu. Přes Germánský odpor s pokřikem Schwarze Sau to však musím střelit jako zakázané uvolnění. Z pomyslné trestné lavice povolávám simulanty a slibuju jim další první pomoc, pokud se zvednou a předvedou spoluhráčům velký fotbal. Oba kapitáni se překonávají a do soupeřových branek zavěšují každý po jednom gólu. Po úspěšné první pomoci následuje slíbená druhá, třetí a čtvrtá, což rapidně zhoršuje kondici kapitánů na obou stranách. Po přijetí páté pomoci se už Matthäusovi nechce podlézat dělicí špagát a z lenosti zůstává opřen o soupeřovu bránu, zatímco vzteklý Maradona usedá na míč a odmítá hrát. Když Beckenbauer požaduje pro svého kapitána přestávku na močení, střílím žlutou kartu a oběma frontmanům ukazuju východního medvěda. Na poslední druhou třetinu vyhlašuju výjimku pro kapitány a před písmeno C 274

275 Zahradnictví '90 jim na dres připisuju W, což znamená povolení kdykoliv odběhnout na záchod. Protože už jsou oba unaveni běhat a natolik mimo hru, že už ani v soupeřově bráně nepředstavují nebezpečí, dostávají povolení hrát i z ofsajdové pozice. Ostatních hráčů se to však netýká, proto mezi vrávorajícími kapitány kličkují až do úplného vysílení, aniž by padl jediný gól. Skóre tak zůstává na stavu 1:1. Závěrečný výstřel z pušky je bohužel provázen nablblou tradicí, a sice hozením hlavního rozhodčího do zapáchajícího bazénu. Je to hloupé a nebudu to komentovat. Nu což, stejnak jsem se chtěl umýt jako shodně odměněný Matthäus, Maradona, Beckenbauer, Bilardo a další. Návštěvní neděle Na žádném táboře nemají vedoucí rádi, když jim do programu zasahují návštěvy. Vždycky to nějak omezuje oddílové vedoucí a působí to lítost nenavštívených dětí. Letos jsme to však riskli a nechali se inspirovat Zdí nářků. Šéf stanovil jednotný termín na poslední táborovou neděli, na jejíž odpoledne se návštěvy zaplánovaly do programu, který tímto nebude narušen, a nenavštívené děti stejně za pár dní frčí domů, tak jim to nemusí být líto. Už před týdnem vyzval šéf na nástupu děti, aby o dnešní možnosti návštěvy napsaly domů. Jsou tady ňáký lidi a chtěj dovnitř! přibíhá do Hampejzu od brány chlapec ze služebního 7. oddílu. Při pohledu ven skutečně před bránou vidím šedou škodovku stodvacítku, ve které sedí čtyři lidi. Dva z nich budou rodiče a vzadu sedí zřejmě děda s babičkou. Neříkali jsme snad, že sem ty návštěvy maj jezdit až po obědě? zlobí se Karel a oknem Hampejzu nakukuje k bráně. Tak co teď s nima? ptá se Čmolda. No nic, já tam jdu, říká šéf překvapivě, protože ještě loni by je možná vyhodil. Přes zavřenou závoru se naklání asi třicetiletý muž sportovní postavy, který se šéfem o něčem diskutuje. Ten po chvilce ukazuje rukou na malý plácek vedle brány, kde si můžou zaparkovat auto, a pozvolna se vrací. Prostě přijeli už teď po snídani, protože jim dítka nenapsaly přesnou hodinu, říká šéf. Přece je teď nevyhodím, když už jsem je pozval. Čmoldo, mrkni se, kdo má v oddíle nějakou Kučerovou a Kučeru. 275

276 Petr Matějka Už to hledám, šéfe? probírá se zástupce seznamem dětí. Kučerová Pavlína tak to je 10. oddíl. Má bráchu Michala v pátým, kterej by se měl nacházet tady někde v táboře. Já je seženu. Moc velkou radost z těhlenctěch návštěv nikdy nemám, ale chtěl jsem to letos zkusit, svěřuje se mi šéf, jakoby chtěl trochu omluvit své rozhodnutí. Šéfe, nedělej si s tím hlavu, uklidňuju ho. Byla to dobrá myšlenka. Když jsem byl na táboře jako dítě, tak jsem čekal rodiče každej den. A co kdyby tenkrát všem kamarádům z tvýho oddílu přijeli, jenom tobě né? ptá se Karel trochu vyčítavě. Co bys dělal? Já vím, každá mince má dvě strany, připouštím. Kdyby mi jako jedinýmu nepřijeli, asi bych se z toho zbláznil. Tak vidíš, říká šéf s širokým gestem. Právě z toho mám strach. Ale já jsem se tenkrát ke konci srovnal a pak mi bylo dokonce líto, že tábor končí, vyvracím šéfovu obavu. Děti se spíš budou chtít rodičům pochlubit, kde bydlej a tak. Počítáš, doufám, se vstupem rodičů dovnitř areálu tábora? Jinak konkrétně to neplánuju, ale představoval jsem si, že by to stačilo u brány, přiznává. Nevím, jestli je to dobrej nápad. Pokud na mě dáš, šéfe Jasně, že na tebe dám, přerušuje mě. Tak je pustíme, kam budou chtít. Na terasu, na chatky, do jídelny a ke koupališti. Ale neurazil ses, viď, že ne? To né, ale znáš to můžou tam mít bordel. Tak řekneme vedoucím, aby si s dětmama ještě prošli chatky a trochu je tam nechali uklidit, doplňuju. Většina rodičů přijede až odpoledne, tak by se to mělo stihnout. Návštěva rodiny Kučerových trvala asi hodinu, všichni si nechali od syna ukázat tábor a rodiče se pak vydali k bazénům pro dceru. Dědu s babičkou nechali v Hampejzu, kteří si s námi v klidu vypili pivo a limonádu. Když od nich šéf slyšel samou chválu, po chvilce se rozpovídal a bylo z toho příjemné posezení. Po obědě se už od půl jedné začínají před bránou houfovat další auta, živelně se řadící k okraji lesa někteří rodiče však přicházejí od zatáčky před táborem. Kluci sloužící u brány se chovají velmi důležitě a nepouští auta dovnitř. Korunuje to autobus, přivážející rodiče od Hradce Králové, který jako jediný dovnitř smí. Ani nevím, kdo tuhle hromadnou dopravu 276

277 Zahradnictví '90 zorganizoval, ale při vjezdu autobusu si připadám jako chovatel v ZOO, kam přijela výprava za zvířátky. Když se vůz obtáčí kolem Hampejzu, padne na mě divná tíseň, připomínající scénu posledního dne, kdy všechno končí. Táborem se šíří nepředstavitelná cochcárna, nic se nedá uhlídat nebo organizovat. Všude se procházejí malé rodinné skupinky, někteří rodiče mluví s vedoucími, jiní se jen tak volně nechají vodit svými dětmi, které jim předvádějí ubikace, výstavku výrobků v hale a většinou je táhnou dolů ke koupališti. Dětem svítí oči, ke všemu se tady hlásí a o táboře mluví jako o svém. Šéf vypadá spokojeně, protože ho v Hampejzu navštěvují nějací známí z Hradce, do konce však nevydrží a nenápadně mizí v soukromí své Daliborky. Zhruba po hodince se první rodiče loučí a ve chvíli, kdy se vedoucí začnou shánět po dětech kvůli svačině, se k odjezdu rozhoduje většina návštěv. Některé maminky svým dětem odvážejí tašky se špinavým prádlem, tatínkové zase fasují samorosty a cenné ozdobné klacky. Odjezd autobusu je signálem pro ty poslední a přes svačinu zůstávají asi jen tři rodiny, které jsou zvědavé na právě dorazivší skupinu historického šermu Ruprecht. Během rytířských ukázek, které probíhají na travnatém plácku mezi budovami»a«a»b«, se jdu podívat do lednice, jestli nám nezteplalo pivo. Pojď se mrknout, kdo přijel na návštěvu, volá na mě šéf z Hampejzu, abych si to náhodou nerozmyslel a nešel jenom kolem. No né! zavolám a hned se vítám s Vaškem Hradem a jeho Hankou, kteří k nám v minulých letech jezdili s táborem Roxana. To je ale milý překvapení! Co vás sem k nám přivádí? Trochu vzpomínky a trochu závist, odpovídá vousatý Vašek. Strávili jsme tady s vámi hodně pěknejch chvil a náš tábor se letos už bohužel nekoná. To mě mrzí, říkám smutně a rozdělávám si pivo. Tak na zdraví! Sčítání medvědů Večerka doznívá, děti jsou v regálech a rutinní porada začíná. Než se všichni stihnou usadit, daří se mi jich několik zkasírovat za bombu, která se v poslední době trochu zpomalila a ztratila na atraktivitě. Tak jak jsme na tom s medvědama? ptá se Karel. Už nemáme skoro žádný západní, hlásí vedoucí dne Radek a ukazuje prázdnou krabici. A malý východní ty klazani mizerný nechtěj. 277

278 Petr Matějka To se nediv, když západního dáváte jen už za dva malý, vyčítá šéf. Všichni si je nakoupili, protože jsme řekli, že závěrečný sčítání bude s počátečním kurzem. Vždyť jsme to dneska na nástupu vrátili na 3:1, brání se Čmolda. A zejtra můžeme západní zhodnotit na 4:1, nebo dokonce 5:1, aby nám je prodali. Né, už to nechte bejt, oponuje šéf. Ale to je škoda, když chceme ty velký získat zpátky, říká Tomáš. Získáme je tak jako tak, odpovídá Karel. Během zejtřka je od dětí vyberte a důkladně spočítejte. Takže soutěž končí? říká překvapená Radka. Uvažuj se mnou, Radko, říká šéf. Ve čtvrtek odjíždíme, takže ve středu budeme hlídat tábor před kanadskou nocí. Nebudeme přeci vybírat od dětí zubní pasty a zároveň jim dávat dort. Ve středu to prostě bejt nemůže. Tož co úterý, šéfe? ptá se Nona. Přes den bude olympiáda s rozdáváním medailí a večer táborák, kroutí Karel hlavou. Nedovedu si představit, že by měli na chatkách dort a pak ho v noci po ohni někde konzumovali. Tak co pondělí, šéfe? zvedá ruku jindy nemluvný Marcel. Výborně, Marceli, chválí ho šéf za potvrzení své vlastní myšlenky. Zejtra dopoledne máme přípravu na karneval a odpoledne průvod do vesnice. No, a při večerním nástupu bych to vyhlásil s předáním dortů. A na snědení pak budou mít celej večír, doplňuje vítězně Marcel. Kde to chcete vyhlašovat? ptám se. Na nástupu? Máš snad lepší nápad? podívá se na mě nevěřícně Karel. Já bych to vyhlásil v jídelně a nechal je tam dort rovnou sníst. Pak bych normálně pokračoval diskotékou, vysvětluju. Stejně jsme jim ještě jednu slíbili. A jo, vidíš diskotéka, sykne Karel a vzápětí rozhoduje. Spojíme to s dortem pro vítěze pořádku, a pak to jídlo vůbec nemusí opustit jídelnu. Tak tu vaši diskotéku holt jednou vydržím. Kdoví, jestli to nebude úplně naposled. Jak to myslíš, Karle? ptá se trochu vyděšeně zdravotnice Renča. Hele, neďoubej to, Renátko, odpovídá šéf s nezvykle roztřeseným hlasem. Fakt, neďoubej to Já jsem taky pro, vrací se k tématu Čmolda. Stejně na děti už ty medvědi moc neplatěj ani východní ani západní. 278

279 Zahradnictví '90 XVII. Jdeme do finále Jen několik z nás má tu čest dělat vedoucího dne dvakrát za tábor, protože po prostřídání všech začíná nové kolo, které však již nedokončíme. První a poslední den mívá na povel někdo z vedení, protože příjezd a odjezd dětí je celotáborová akce. Letošek zahajoval Čmolda a zakončovat budu já. Jsme tu již třetí pondělí a píšťalku si již podruhé nasazuje Radka službu má tedy nejstarší dívčí oddíl. Karneval Už jsem si zvykl, že během přípravy na karneval vzniká v táboře takový bordel, který se pak uklízí prakticky až do odjezdu domů. Sice se gruntuje hned po vyhlášení masek, ale i později na nás vyskakují čertíci zpod postelí, zpoza skříněk, jak u dětí, tak i v klubovně a Hampejzu. Za uklizený můžeme tábor prohlásit až po jeho úplném opuštění. Je o mě všeobecně známo, že nemám karnevaly rád. Jako dítě sem je přímo nesnášel. Vždycky mi připadalo trapné se do něčeho strojit, pak v tom chodit a do své masky se náležitě stylizovat. Chápu to například u herců, kterým převlek pomáhá vcítit se do dané role a divákovi zpříjemnit zážitek. Sám jsem členem divadla malých forem, kde si však na žádné převleky či kostýmy moc nepotrpíme. Dobrý herec tuhle berličku prostě nepotřebuje, obzvlášť má-li před sebou inteligentního diváka. Asi tyhle maškarní šarády nebudu podporovat ani u svých dětí, budou-li. Otázkou ovšem je, jak to bude vidět jejich případná matka. Od účastníků karnevalu se přepokládá, že budou ve svých přestrojeních veselí a vtipní, podle jejich masek. Rovněž se od nich očekává jisté komediantství, což může být průser. Když jsem tu byl poprvé jako aufírák, většina vedoucích použila pro své převleky bílá prostěradla, chlapi šli za arabské šejky a holky za pohádkové víly. O rok později se stejní kluci zase 279

280 Petr Matějka navlékli do bílých prostěradel, ale pro změnu se vydávali za staré Římany, zdravící se Ave Caesar. Nakonec jsme stejně všichni skončili v železnické restauraci Zátiší a klopili do sebe pořád stejné rumy a zelenou. Já jsem se tehdy coby podaufírák vyfintil do zjevu lepé děvy a za rok jsem si vzpomněl na Járu Cimrmana, který soutěžil ve frymburském starobinci v masce Pumpa v zimě tak mě napadlo jít za Hadr na holi. Moje mlčící maska však nebyla ani s žertovným nápisem Je to hůl a žere málo hápník pro okolí zábavná. Ale která kdy byla? Kdo se těm maskám kdy smál? Já se nesmál tak ať se do nich převléká ten, kdo se směje. Karnevalem se dá na táboře zaplácnout většina dne, což je pro některé vedoucí docela příjemné. Zvlášť pro nás, kteří nemáme konkrétní oddíl. Ještě během dopoledne zajedu do Jičína pro piva a limči, sečtu Bombograf, vyúčtuju Chlastenbuch, a pak si třeba v chatce zahraju na kytaru nikdo mě nebude postrádat. Cestou na nákup se zastavím v jičínském fotolabu, kde si nechám vyvolat film a udělat fotky budou hotové do zítřka. Rovnou si do svého Fuji foťáku koupím další prázdný film na 36 snímků, který do konce tábora celý vyfotím. A za co dneska půjdu, abych splnil? Za něco v bílém prostěradle jako loni? Né, letos jdu za plukovníka. Neumíš se hlásit, chlape? vykřiknu na Jiránka, který právě vešel do Hampejzu. Mám totiž na sobě kompletní uniformu, včetně čepice a zelených kalhot s přišpendleným červeným lampasem z krepáku. Fuj, otírá si uzenář zpocené čelo. V první vteřině jsem si fakt myslel, že tady je ňáká guma, jak jsem se lek. Tak co? trvám na svém. Vy neumíte podávat hlášení, vojáku? Vyliž mi prdel, gumo buzerantská, směje se Petr. Poslušně hlásím, přibíhá můj nadaufírák. Tys asi eště nebyl na vojně, co? přerušuje ho přicházející Tomáš. Jinak bys věděl, jak se máš hlásit. Á, dozorčí, pokračuju na Tomáše. Čekám na to hlášení. Soudruhu plukovníku, dělá mi Tom radost, dozorčí deváté roty, vojín Serbousek. Běhen mé služby se nic zvláštního nestalo! Jaktože nestalo?! křičím přísně. Nemáte opasek ani čepici, chlastáte tady pivo a v té vaší deváté rotě zbylo jen patnáct vojáků! No jo, ten tvůj oddíl je velikostí spíš četa, nebo dokonce družstvo, podotýká Petr. Rota jsou přece tři čety, jesli si to z tý pakárny eště dobře pamatuju. 280

281 Zahradnictví '90 No jo a tři roty je prapor, doplňuje Tomáš. Ale žádnej dozorčí čety neexistuje, tak jsem použit rotu. V pořádku, ukončuju debatu s vojínem. Jděte si k jednotce a věnujte se pořadovému výcviku. A né, že během karnevalu něco provedete. Provedu! Po obědě probíhá slavnostní nástup tábora v maskách. Všichni stojí na stejných místech, jako každý večer, ale tentokrát bez tradičních hlášení. U každého oddílu vyčnívá přizdobený vedoucí, případně aufírák či aufíračka. Vpředu stojí s vedením také vedoucí dne Radka, která mě prosí, abych ve své uniformě velel táboru výjimečně já. Tááboréé, POZOR! zařvu jako na lesy, přičemž se na chvilku stylizuju do své vojenské role, jak jsem to pochytal po dobu dvou let na vojenské katedře ČVUT a před rokem během těch pěti týdnů u tankového pluku VÚ 8015 ve Stříbře. Když se všichni leknou a naprosto uklidní, tak s přehnaným dupáním pochoduju ze skupinky vedoucích směrem k oddílům. Pomalu kolem nich procházím, tu a tak někomu upravím límeček, povytáhnu kalhoty, nebo doporučím ostříhání. Děti se snaží vypružit do pozoru a hra na vojáky je kupodivu baví. Po zhlédnutí všech oddílů pochoduju zpět na své velitelské stanoviště. Velitel 3. čety, vystupte! zvolám na Láďu, který se v bílém prostěradle odděluje od svých svěřenců a vzorově dupe ke mně, až se mu od podrážek práší. Pane plukovníku, hlásí se mi po vojensku, Velitel 3.čety přišel jsem na váš rozkaz! Poručíku, vykonejte přehlídku vašich masek! Ale já jsem byl na vojně jen svobodníkem, šeptá mi Láďa. Nekecejte! řvu na celé nástupiště. Právě jste byl povýšen! Sloužím lidu! nenechá se Láďa vykolejit. Dovolte mi odejít! Běžte, člověče. Teď jsem čekal, že řekne Sloužím kapitalistické vlasti, šeptá mi do ucha pobavený šéf. Nový poručík nezklamal a předvedení masek svého oddílu organizuje na výtečnou. Děti se mu v kolečku po nástupišti procházejí jako v cirkuse, čemuž asistuje i podaufírák Zoban, který jednotlivé masky představuje je vidět, že je vyráběl s dětmi. Předávám velení Radce, která stejným způsobem nechává zaperlit i ostatní oddíly, od nejmenších po nejstarší. Rej bludiček, loupežníků, tanečnic, víl, vodníků, ufonů a všech možných večerníčko- 281

282 Petr Matějka vých postaviček. Následuje přesun vedoucích na terasu, pod kterou promenáda masek pokračuje a prochází kolem bodující poroty, stávající z hlavního šéfa, zástupce Čmoldy, doktora Václava, zdravotnice a mě. Děti se po průchodu pod terasou následně řadí před bránu, abychom mohli společně vyrazit na karnevalový průvod do vesnice. Místní obyvatelstvo se těší na děti a personál restaurace Zátiší na vedoucí. Vyhlášení Po příchodu průvodu ze Železnice a zbaštění večeře se už celý tábor řadí na hřišti k rutinnímu nástupu. Tábore, POZOR! velí předsedkyně táborové rady, jako každý večer. Děti jsou ještě rozjívené z karnevalu, se zbytky krepáků, pomalovaných obličejů a drzého chování pirátů, divoženek a strašidel. Předsedové oddílů, podejte hlášení! Ze tří stran nástupiště pochodují děti, které se zastavují pár metrů před předsedkyní a tvoří kolem ní půlkruh. Oproti minulým letům nemají předsedové na sobě pionýrské kroje a při svých hlášeních nezdraví pionýrským pozdravem. Ruce připažené, podél těla jako igráčkové ten pozdrav s otevřenou dlaní před čelem mi tady prostě chybí. Předsedkyně táborové tady, předseda prvního oddílu Tomáš Crha. První oddíl je nastoupen k slavnostnímu snímání státní vlajky v počtu 15, kuňká malý špunt z oddílu Renči a Ivči. Děkuji, odpovídá předsedkyně a na patě se otáčí k předsedkyňce druhého oddílu. Předsedkyně táborové tady, zástupkyně předsedkyně druhého oddílu Lucie Žemličková. Druhý oddíl je nastoupen k sejmutí vlajky v počtu 14, jedna na ošetřovně, pokračuje copatá blondýnka z oddílu Karolíny a Sexuelky. Stejným způsobem probíhají hlášení dalších oddílů, až ke třináctce, načež se hlavní táborová radní obrací k Radce: Paní vedoucí dne, tábor je nastoupen k večernímu snímání státní vlajky v počtu 201, dva na ošetřovně. Děkuji, odpovídá Radka a předsedkyně se otáčí k táboru: Předsedové oddílů, zařaďte se! načež oni dělají čelem vzad a rychle cupkají zpět, aby si vyslechli další povel předsedkyně táborové rady. Tábore, pohov! Zítra má službu třináctý oddíl, čte Radka, a vedoucí dne bude Jana. Zítřejší dopolední zaměstnání bude příprava táboráku, odpoledne cidlinská olympiáda a večer velký táborový oheň. 282

283 Zahradnictví '90 Tak vážení, bere si slovo zdravotnice Renča, při dnešním bodování úklidu jsme museli být ale hóódně shovívaví; přihlédli jsme k přípravě masek. Ale jídlo pod postelí, papírky pod polštářem a šišky za matrací netolerujeme ani během karnevalu, pánové! Takže: sluníčko za vzorný pořádek dostávají nejmladší holčičky z druhého oddílu, které mají opět 10 bodů pojďte si pro to, holky. No, a jako už tradičně, putovní prase získává pátý oddíl se třemi body. To je pěkná ostuda, kluci, křikne na kluky pendl Petr. Vždyť se to prase u vás už musí cítit jako doma! I ty vaše tři body jste dostali se zavřením všech očí! doplňuje Čmolda, který se bodování účastní také. Holčičky a kluci, pokračuje Karel tradičně. Náš společný čas se rychle krátí dneska se tu scházíme prakticky dva dny před koncem tábora, pokud nepočítám den odjezdu. Pevně věřím, že i ty zbývající dny spolu prožijeme stejně hezky, jako ty minulé. Během tábora jste sbírali kartičky s medvědy, které jste dostávali za vzorné chování, za něco udělané navíc, prostě za odměnu. Vaši vedoucí vám je během dne všechny sečetli a na vítězný oddíl čeká už teď v jídelně velký dort. Než však přistoupíme k vyhlášení vítězů, odměníme za úklid největší táborové pořádníčky, pro které je také připravený dort. Troufám si říct, že už teď vím, kdo to určitě nebude! Od pátého oddílu to zašumí, řada kluků se zavlní a padne pár tichých sprosťáren. Prosím našeho pana doktora o sdělení, který oddíl získá prémii za nejlépe uklizené ubikace. Už to máte? Ano, ano, říká doktor Václav žoviálně. Naše výpočetní středisko tam započetlo i dnešní bodování a došlo k průměrnému hodnocení 9,82 bodů, které získávaly dívky ze šestého oddílu! Toto Vaškovo konstatování nikoho moc nepřekvapuje, protože z průběžných výsledků v hale to bylo víceméně jasné. Ale to neznamená, že od zítřka můžete mít na chatkách čurbes! varuje hlavní vedoucí, ale hned nasazuje slavnostní tón. Teď už prosím svého zástupce, aby vyhlásil výsledky naší táborové hry s medvědy. Takže, navozuje Čmolda slavnostní atmosféru, směnný kurz západních a východních medvědů, použitý při sčítání, byl 3:1 stejně jako na začátku. Za velkého medvěda tři body, za malého bod. Na třetím místě se umístil 4. oddíl, jehož členky nasbíraly medvědy za celkem 46 bodů. 283

284 Petr Matějka Následuje vlažný potlesk a zároveň velká šeptanda, kdo se asi dostane před tyto dívenky. Tak si pojďte pro bonbóny, holky, říká Radka. Celý oddíl se hrne dopředu pro velký celofánový sáček se sladkostmi. Na druhém místě, pokračuje Čmolda, se umístil oddíl číslo 9, tedy kluci od Tomáše, kteří nashromáždili 54 bodů. Huráá! hřmí nástupištěm a nervozita šplhá do nebes. Kluci přebírají ještě větší pytel cukrátek a vracejí se na místa. Atmosféra houstne. Na prvním místo, natahuje to Čmolda, se s celkovým počtem 67 bodů dostává oddíl Ticho, nebo nic nedostanete! zakřičí Renča, když se nástupištěm začnou rozléhat výkřiky dětí, tipující vítěze. Tak ještě jednou, směje se Čmolda. Na první pozici se umísťuje oddíl, který získává dort! Rámus na place sílí a pozornost dětí slábne. Jestli se teď okamžitě neztišíte, vykřiknu já, tak večer nebude žádná diskotéka! Za pár vteřin je naprostý klid a Čmolda může pokračovat. Tak ale opravdu naposledy, říká zástupce. Na prvním místě se s počtem 67 východních medvědů, umísťuje oddíl číslo 12! Supéér! piští nejstarší holky, které se radují hlavně proto, že se celou dobu šuškalo o jasném vítězství nejstarších kluků z 11. oddílu. A ono né! Utřeli jste hubu, blbečci, co? křičí na kluky jedna škodolibá holčina z dvanáctky. Aspoň z toho blbýho dortu nebudeme tlustý jako někdo, nenechají si to kluci líbit. Krávy blbý! Tábore pozor! zklidňuje vášně předsedkyně táborové rady. K vlajce hleď! Vlajková četo, vlajku sejmi! Čtyři ze zhrzeného 11. oddílu přistupují ke stožáru a soukají ocelové lanko s československou vlajkou dolů. Táborem se rozléhá známé vrzání lanka a pískání kladek stožáru. Klukům se daří tříbarevnou plachtu osvobodit od lanka a táborem se nese povel: Vlajková četo, pochodem vchod! načež s roztaženým praporem pochodují kamsi za křoví, kde ho zručně balí. Tento každodenní rituál mi bude už ve čtvrtek chybět. Tábore, přímo hleď! zakončuje předsedkyně. Rozchod! Bezvládí Úterní olympiáda je jednou z posledních celotáborových akcí, následovanou večerním táborákem, a my vedoucí máme po večerce rozlučovací 284

285 Zahradnictví '90 pařbu v klubovně. Z tohoto výčtu je jasné, že na rozdíl od včerejšího karnevalu budu jako sporťák hodně vytížený. Olympiáda je ryze sportovní podnik, táborák spadá také pode mě a přípravu mejdanu mám na triku zase já. Opět jednou využiju komfortu vlastního praktikanta a zapřáhnu ho do všech aktivit. Probuzení do olympijského rána neskýtá moc radosti je zamračeno a vypadá to na déšť. Nejstarší klučičí oddíly se hned po snídani rozprchly po lese, kde sbírají klacky, klády a roští pro večerní táborák. Po téměř třech turnusech je přilehlé okolí již natolik vybrané, že je potřeba zajít pro topivo hluboko do lesa. S uspokojením sleduju dychtivé kluky, jak se vrací z lesa s roštím a souškami, a hned zpátky pro další. S nimi po lese pobíhají jejich vedoucí Petr, Tomáš a Radek. Pendl a Čmolda se placatí u ohniště, přikrývají celtou dřevo kdyby pršelo a hrají si s motorovkou Husqvarna. Dneska jsou už tyhle řetězové pily lehce k mání a může je mít každý, ale kdysi jsem na ně čuměl jako tydýt. Po táboře se už od včerejška rozmáhá zvláštní způsob cochcárny, oddíly jsou roztroušeny po celém prostranství, holky kolem ohniště hrají gumu a na hřišti skáčou panáka, mladší kluci se honí po táboře bez známek organizovaného zaměstnání. Ani šéfa není nikde vidět, není v Hampejzu ani na terase pravděpodobně odpočívá na Daliborce. Vedoucí posedávají kolem hřiště, polehávají na chatkách, kouří na lavičce, popíjejí v Hampejzu a po probdělých nocích vypadají jako mumie. Nikdy bych neřekl, že tohle šéf někdy dopustí. Dřív by nás hnal svinským krokem k oddílům a večer by to dal hříšníkům při poradě sežrat. Pendl Péťa zanechává svěřené holky z 12. oddílu svému osudu a se Čmoldou odchází do lesa řezat silné kmeny na táborák. Při vchodu do Hampejzu nacházím na pohovce Nonu, Renču a Janu, jak popíjejí limonádu, kouří a prohlížejí si společné fotky dětí a vedoucích, které po ránu dovezla paní fotografka z Jičína. Ukaž, jak vypadáme? beru si obrázek vedoucích. Já jsem tam kolem ramen s nadaufírákem a zase mám ztmavlý brejle, hergot. Vypadáš dobře, Jičíne, chlácholí mě zdravotnice Renča. To já koukám nasraně až bojovně. Angelika už má vidět bříško, pokračuje Nona, Katka cení zubiska jako králík, Zoban sa trapně tulí k Radce, Kovář sa cpe přede mě a svýma prsiskama zastiňuje mojeho LUPa, támhle vzadu za kuchyňskou Káčou vykukuje Božka, a náš šéf vypadá výborně tož to uznajte, děcka! 285

286 Petr Matějka Petře, co se to tady v poslední době děje? ptá se Renča, která si té dnešní cochcárny všimla také. Tohle přece není normální. Já nevím, co je normální, přidává se Jana. Jsem tu s vámi poprvé a místní zvyklosti neznám. Tož já si rozhodně nepamatuju, že by byl v táboře takový neorganizovaný zmatek, reaguje Nona. Děcka si tu bezprizorně bloumajou po táboře a nikoho to nevytáčá. Když už tady není šéf, tak by měl zasáhnout aspoň Čmolda, né? říká Renča. Normálně by přišel k nám do Hampejzu a řek by aspoň, že je tady vedoucí dne nějak moc dlouho. Tak se mám zvednout a něco s tím dělat? ptá se rozpačitě vedoucí dne Jana. Čmolda je podle mě v lese s pendlem. Tož jen tu vostaň, rozmlouvá jí to Nona. Čmolda to dělá jen z hujerství a šéf tu včil není. To je fakt, pokyvuje Renča a zapaluje si cigáro. Stejně s tím nic nenaděláš medvědy už rozdávat nemůžeš a pořád je to věc vedoucích. Šéf je fuč, zástupce je fuč, pendl je fuč a tady sporťák Péťa ti nevynadá. A nezdá se vám, že Karlík v poslední době hodně polevil? říká Nona. Jakoby mu docházely síly. Nevím, ale dřív by nás asi seřval na dvě doby, kdyby viděl tu cochcárnu, potvrzuju. Skoro bych se teď měl ujmout vedení já. Hele, dej si radši pivo, Jičíne, odrazuje mě Renča. Pozejtří se už stejně jede domů. Tak po mě jedno hoď, usměju se na Renatu, ale nemám z toho dobrý pocit. Doufám jenom, že se nerozprší, protože po obědě chceme chystat tu olympiádu. A máš nějakej náhradní program pro případ deště? ptá se Jana. Nemám, přiznávám. Tak to jste docela odvážný, kroutí Jana hlavou. Podívej se na tu černou oblohu. Nechám si to projít hlavou cestou, připouštím možnou improvizaci. Jedu nakupovat dobroty na dnešní večírek. To je už dneska, jo? diví se Renča. Vždycky je to 21. srpna, dcérko, připomíná Nona. Přesně v den osvobození Sovětskou armádou. To je pravda, říkám. Každej rok musel šéf telefonovat někam do Jičína. Snad na policii nebo někam na úřad. 286

287 Zahradnictví '90 To jsem ani nevěděla, kroutí hlavou Renča. A proč vlastně? Aby náš večírek nebyl považovanej za provokaci, vysvětluju. Když je to zrovna v den výročí okupace. Tak to letos už nehrozí, předpokládám, přidává se Jana. Přátelé, jestli mi ještě něco dlužíte, měním téma, třeba za nálety nebo za pití, tak mi to ještě dejte. Jedu na nákup a budu toho brát víc. Potřebuju co nejvíc hotovosti. Stav se cestou v Minilabu pro ty naše fotky, připomíná Jana. Jsem zvědavá, jak nám vyšly. Nakládám do trabanta tři prázdné basy od piva a jednu od limonády, inkasuju peníze z Bombografu i Chlastenbuchu, abych je všechny vzápětí utratil za závěrečný večírek v klubovně. Bude to vlastně poslední velký nákup, protože zítra vezmu už jen minimum, aby se to stihlo vypít do pozítří dopoledne. Olympiáda zrušena Po obědě začíná jemně pršet a my v Hampejzu sledujeme mraky, jak se houfují na obloze, jestli se to třeba ještě neumoudří. Začínají se mi honit hlavou myšlenky na náhradní program. Šéf ani Čmolda tu nejsou a polední klid se nekompromisně chýlí ke konci. Podle režimu dne po něm ještě následuje organizované osobní volno, i když organizované tady není snad už vůbec nic. Tak co uděláme s tou olympiádou, Matěji? ptá se mě Jana s naléhavostí v hlase. Jako vedoucí dne to potřebuju vědět. Ještě počkáme, oddaluju nějaké rozhodnut, protože čekám na šéfa nebo zástupce. A na co budeme čekat? ptá se mě Marťa. V tomhle deštíku přece nebudeme běhat a skákat do dálky. Tak na to bacha, varuje zdravotnice Renča. Nechci mít zejtra plnou marodku na antibiotikách. Hele, polední klid právě končí, říká Tomáš, tak já se jdu podívat na kluky. Kdyžtak mi řekněte. Tak co s tím teda uděláme? naléhá Jana. Kdo to tu vlastně vede? Tak vypjatou situaci jsem tu asi ještě nezažil. Všichni na mě koukají a čekají, co udělám jak rozhodnu. Tak kdo ten tábor vede, Matěji? nedá se Jana odbýt. 287

288 Petr Matějka Já, odpovídám a odhodlaně vstávám ze židle. Děkuju, šeptá Jana a dává mi dlouhou pusu. Miluju tě. Vyhlašuju náhradní program v jídelně! rozhoduju rázným silným hlasem. Všichni ať přijdou sem do Hampejzu. Zařídím, ožívá Jana a zvesela opouští Hampejz, aby oběhla všechny vedoucí. Když se jich většina znuděně přitrousí, dáváme dohromady společenské hry, které se dají hrát pod střechou. Tak co všechno lze dělat v jídelně? prosím kolegy o nápady. Vařečkování, navrhuje Tomáš. Dítě si stoupne na židli, kolem pasu mu přivážeme provázek s vařečkou, ta bude soutěžícímu viset za zadkem rukojetí dolů. Na zem postavíme láhev a on musí zadkem pohybovat tak, aby se koncem vařečky strefil do hrdla láhve. To by šlo, schvaluju. Moh by se jim u toho třeba měřit čas máš to za úkol. Kdo máte něco dalšího? Já mám taky jednu soutěž, při který se stojí na židli, říká Sexuelka. Soutěžící na ni vyleze a trefuje se mincí do kýble s vodou, v jehož středu je umístěna zavařovací sklenice. Když se trefí do kýble bod, pokud se strefí přímo do sklenice, pak třeba pět bodů. Výborně Pavlínko, jsi vedoucí stanoviště s kýblem, říkám spokojeně. Dál? A co třeba běžet se lžící v puse, na který je vajíčko? hlásí se praktikantka Martinka. Můžou třeba obíhat kolečko na čas. Beru, říkám Martince, ale místo vajíčka pingpongovej míček. Co tancování kolem židlí? pokračuje Zoban. Hraje muzika, děti obcházejí kolečko z židlí, kterejch je o jednu míň, než soutěžících. Když skončí hudba, tak si každej musí rychle sednout jeden jde vždycky z kola ven, a s ním se ubírá i jedna židle. Souhlasím, ale místo reprodukovaný hudby hrajte na kytaru. Nebo třeba přivázat bonbón na provázek, říká Marcel. Jeho konec si dá dítě do pusy a snaží se tam dostat i bonbón, bez použití rukou třeba ho namotávat jazykem nebo posunovat zubama. To by taky šlo, výborně! chválím Marcela a jsem vděčný, že mě v tom lidi nenechávají samotného. Postupně dáváme dohromady další soutěže, na které si vedoucí vzpomínají z her svých oddílů. A tak fotbalistka Renča dostává na starosti házení kroužků na tyčku, Karolína shazování plastových kuželek, Angelika prohazování míčků pusou šaška, Láďa skákání v pytli, Katka lovení rybiček 288

289 Zahradnictví '90 z vody na udici, Nona malování obrázků, Marťa házení míčků do košíku a Radka skládání komínu z kostek na čas. Jana mezitím se služebním oddílem připravila jídelnu, ve které šly stoly na stranu jako při diskotéce a na volné ploše vznikla soutěžní stanoviště. Některé disciplíny zůstaly vedle v hale a kreslení portrétů probíhá v klubovně. Venku mírně poprchává, a nikomu to nevadí. Jídelnou se rozléhá fandění, tvoří se skupinky kamarádů, kteří se vzájemně podporují, vlastně to ani není o oddílech. Děti si to užívají, zapálení vedoucí to organizují a vůbec to nevypadá na nouzový program. Děkuju, Péťo, pokládá mi ruku na rameno právě přišedší Karel. Dobře jste to s Čmoldou rozhodli. Napadá mě, kde ten Čmolda vlastně je. V každém případě tu s námi nebyl, nic nevymýšlel a na ničem se nepodílel. Já ho ale podržím, ať k tomu měl důvod jakýkoliv. Připadal bych si hloupě, kdybych měl žalovat. Tak jsme tady! objevuje se najednou v jídelně uzenář Péťa, celý mokrý. Zachraňovali jsme s Čmoldou ten večerní fajrák. Ahá! A jak to dopadlo? ptám se překvapeně. Oheň je připravenej a přikrytej plachtou, nemůže Péťa popadnout dech. Je to vysoká pagoda stačí jen zapálit. Ale vždyť venku prší, říkám zklamaně. Už přestává! překřikuje Péťa dětský kravál. A dokonce se to trhá a obloha se začíná vybírat. Tak to je super, díky! pookřeju a mám velkou radost. Ještěže jsem šéfovi nežaloval na Čmoldu a vyhnul se zbytečnému trapasu. Večer a noc Zbytek dne probíhá v duchu kolektivní improvizace, do které nám už šéf nezasahuje. Večerní táborový oheň krásně hřeje a barví naše tváře, společné písničky znějí spíše smutně, až nostalgicky. Sedíme na mokrých pařezech, židličkách, fošnách i v trávě a hrajeme na několik kytar Radek, Jana, fotbalistka Renča a já. Některé děti zpívají s námi, jiné jen poslouchají, ale všichni hledíme do plamenů a v duchu se ptáme, zda se ještě někdy vrátíme. Nikomu se od ohniště nechce, ale po deváté pagoda lehá popelem a Ovečka z táborového rozhlasu žene děti do regálů. Žádná porada se dnes nekoná, tak se s vedoucími rovnou přesunuju do klubovny. Marek se Zobanem tam již během večera nanosili basy 289

290 Petr Matějka s pivem a limonádou, víno, džusy, keksy a buráky. Doktor Vašek dovezl několik lahví s domácí pálenkou. V klubovně si posedáváme kolem stolu a bez obav si rozléváme vše, co teče. Nikdo se netváří záhadně a nikdo po druhých zvědavě nepokukuje, protože se na rozdíl od seznamovacího večírku už dobře známe. Každý si už dávno vybral svůj okruh přátel, kamarádů a lásek, už je dáno, kdo s kým, kde a kolikrát. Ani společenské hry typu Čangajšek, Vlak Družby a Rusalka nelze hrát podruhé, tak snad aspoň naše oblíbená sirka přijde na řadu. Vytratilo se to počáteční tajemné fluidum, to napětí z očekávání nového a nepoznaného. Po několika panácích a pivech se dáváme s Radkem a Janou do ladění kytar, aby nám to dneska pěkně znělo. Než však stačíme dotáhnout všechny struny a pustit se do zpěvu, dostává se do šéfových rukou ponížená žádost o povýšení Zobana na aufíráka, s následujícím odůvodněním: V rámci přestavby národního hospodářství a zvýšení úrovně našeho pedagogického sboru žádám tímto o povýšení mně svěřeného Zobana do druhého stupně aufíráckého. Můj podaufírák projevil schopnosti rozeznat levou botu od pravé, dokonce i svetr si obléká límcem nahoru. Pochází z dřevařské rodiny, což mělo vliv na jeho další život, který je prodchnut velkou láskou ke dřevu, hlavně v noci. Zařezává totiž s takovou intenzitou, že se lidé z širého okolí ptají, který že debil má v noci zapnutou cirkulárku. Jinak je to kluk jako jedle, hluchý jako pařez, dutý jako bambus, má volšové ruce a palici dubovou. V případě, že se mu něco řekne, je to jako když mluví do dubu a do vrby zároveň. Nic neudělá a všechno vyprdelí. A ještě zpráva na závěr. Jestliže se o pěkných děvčatech mluví jako o kočkách, pak lze směle prohlásit Jířu za dřevokocúra. Úkoly nechť vymyslí naše poťouchlé vedení. Následuje známý povyšovací rituál spojený s ohledáváním objektu, čehož se s velkým zájmem účastní snad všechny přítomné dívky. Zoban je v sedmém nebi a vlastně mu to všichni závidíme tolik dívčích rukou najednou nehladilo, neosahávalo a nezkoumalo žádného z nás. Dneska máme to 22. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, ale kdo by dneska řešil minulost? Rusáci si pod Kocábovou taktovkou balí kufry a my už hledíme do budoucnosti, aniž bychom tušili, jaká bude. Zoban je pasován na aufíráka a my konečně bereme kytary, abychom dali kultovní fláky jako je Markytánka, Tereza, Rohozec a marsky, Cidlinský Šmoulové a nesmrtelný Marcel-Hudba: 290

291 Zahradnictví '90 Senzace - atrakce, velevážené publikum: Přijel cirkus Brousek! Vstupné je deset korun, děti polovic, kurvy a buzeranti zdarma. Marcel, hudba! Jén tám buď a nevylézej odtamtuď, jén tam buď a nevylézej ven. Suchej tám a mokrej vén a dej nám Pánbůh dobrej den! A jén tam buď a nevylézej ven. Senzace, atrakce, velevážené publikum, máme tady žirafu, která piliny žere a celá prkna sere Marcel, hudba! Jén tám buď a nevylézej odtamtuď, jén tam buď a nevylézej ven. Suchej tám a mokrej vén, dej nám Pánbůh dobrej den! Jén tam buď a nevylézej ven. Senzace, atrakce, velevážené publikum: Máme tady kouzelníka, kterej tahá králíky z klobouku, holuby z nosu a ptáka z kalhot. Marcel, hudba! Jén tám buď a nevyléze odtamtuď Senzace, atrakce, velevážené publikum: Máme tady medvěda, který má tak velkou cukrovku, že se mu u prdele rojej včely! Marcel, hudba! Jén tám buď a nevylézej Senzace, atrakce, velevážené publikum: Máme tady tanečnici, a ta ji má jako slunečnici: Samej brouček, samý semínko! Jén tám buď Senzace, atrakce: Máme tady provazolezkyni, která předvádí jedno číslo na laně a další čísla v šatně. Hleďte na našeho slona se třemi ocasy: jeden vpředu, jeden vzadu a jeden uprostřed! Máme tady Inda, ten když ho vyndá, tak mu bryndá tři sta metrů proti větru. Představujeme vám čarodějnici, která má velkou moc nebo ji má moc velkou? Máme tady opičky, které mají píčky na klíčky! A taky nejdelšího hada na světě hlavu vám ukážu já, ocas vám ukáže kolega Marčélo ve stanu. Na závěr tu máme patnáctiletou tanečnici Marušku hérgot, kde se ta kurva zase toulá? Marcel, hudba! Nevynecháváme ani šéfova oblíbená Skliečka a pokračujeme písněmi od Matušky, Kryla, Daňka, Dobeše, Nohavici, Nerezu a Brontosaurů. Přecházíme k pomalejším a smutnějším, včetně Nonou oblíbených Ptáčat. Nostalgická atmosféra je přímo nakažlivá a přerůstá v takovou depresi, že Tomáš navrhuje společnou procházku dolů ke koupališti. Všichni s nadšením souhlasíme a vybíháme na terasu, abychom se vzájemně chytli kolem pasu a vyrazili do mokrého lesa. Po dešti je krásně teplá voda, čehož využíváme a hromadně skáčeme do velkého bazénu. Každé noční koupání bez plavek je pro mě vzrušující ty náhodné doteky pod vodou, to plavání blízko nahých dívek, to vzájemné klouzání našich těl, to hlazení dívčích 291

292 Petr Matějka zadečků, stehen a bradavek, to vzájemné porovnávání husí kůže to všechno je dneska na Cidlině dovolené. Bože dej, ať se tyhle chvíle v příštích letech zase opakují. Šéf tu s námi sice není, ale já mu v duchu děkuju, že mě sem kdysi vzal, a že mi dal šanci každý rok se vrátit. Po návratu do klubovny využíváme složené aparatury po včerejší diskotéce, propojujeme cédéčko a kazeťák se zesilovačem, a do časných ranních hodin tančíme jeden ploužák za druhým. Nona s Radkem, Renča s Péťou, já s Janou, Zoban s Radkou, Marcel s Katkou, Čmolda s Marťou, Enží s Láďou, ale i různě na přeskáčku. Tak si já postupně zaploužím třeba s fotbalistkou Renčou, s praktikantami Ivčou a Sexuelkou, a dokonce si při tanci výborně popovídám s nezvykle milou a svůdnou Karolínou. Do chatky však odcházím se svojí Janou, která jako vedoucí dne stejně nesmí spát, a prožíváme nebesky krásný zbytek noci takový, na jaký se nezapomíná. Nemusel jsem prosit, loudit či se zesměšňovat. Stačilo jen čapnout situaci, postavit se k problému čelem a zachovat se jako chlap. Cítím se šťastný. 292

293 Zahradnictví '90 XVIII. Poslední Na dnešek jsem skoro nespal, protože těch pár chvilek, kdy jsem zamhouřil oči, by se spíše dalo nazvat sérií mikrospánků. Jana spí jako andělíček, tak ji nechávám spát a potichu se vytrácím z chatky, abych vyrazil do posledního táborového dne, protože zítřek už nepočítám. Poslední celý den Do budíčku zbývá asi čtvrt hodiny, tak se stavuju v Hampejzu, kam jsou již zpátky nanošeny zbytky pití. Otvírám si jedno z lednice a klopím ho do sebe na dva zátahy. Tělem se mi rozlévá taková úleva, jakou pociťuje jenom notorik nebo vedoucí na táboře. Jak by řekl klasik: Nebylo mně nic, a teď je mi stokrát líp. Mířím na terasu, abych se mrknul na poslední plnohodnotnou rozcvičku. Šéf tam již na lavičce pokuřuje, tak si přisedám a dostávám jednu vysušenou marušku. Dozvídám se, že někteří vedoucí zamířili nad ránem znovu k bazénům, kde strávili zbytek noci a prokecali se tam až do rána. Neptám se, odkud to ví možná od Čmoldy, který tam byl také. Dneska budou všichni padat na hubu, dej na mě, říká šéf odevzdaně. Tak já jdu pustit kohouta. Típá vajgla a odchází do klubovny, aby do spícího tábora vpustil optimistickou ranní znělku, začínající právě kohoutím kokrháním. Tak co? vrací se na lavičku a vkládá si do úst další marsku. Už aspoň vylezli z chatek? Jak vidíš, tak vylezli, vyvracím jeho pesimistickou předpověď. Oni nestačili pořádně usnout, tak to na ně přijde až během dne počkej na polední klid, pochybuje dál. Dneska má vedoucího dne náš Petr, ten je svěží, protože nepije, tak by to mělo proběhnout dobře. To je potřeba, přikyvuju. Už během dne musíme dávat bacha, aby se někde neobjevila namazaná klika pastou. Přesně tak Kanada se blíží, říká šéf rezignovaně. 293

294 Petr Matějka Poslední porada Po obědě se scházíme v Hampejzu na úplně poslední poradě. Z jídelny se dovnitř trousí samé spící vagóny, které sebou beze slova hrcnou na pohovku, zapálí cigárko, rozdělají pití a tupě zírají do blba nebo spíš na blba? Je tu fotbalistka Renča, zvaná též Knoflík, Láďa s Angelikou, Nona s Radkem, zdravotnice Renča s pendlem Péťou, Katka s Marcelem, přicházejí praktikantky Sexuelka s Martinkou a Ivčou, doráží zívající Marťa, Karolína, Tomáš, Marek, Čmolda a doktor Vašek. Jediná trochu svěží a vyspalá je Jana. Nakonec přichází sám šéf. Teda děcka, přetíná ticho Nona. Já su ale úplně grogy. To mě nepřekvapuje, pousměje se šéf, ale je na něm vidět, že nemá moc dobrou náladu. Ale to se týká vás všech jen se na sebe podívejte. Už teď skoro chrápete. Po večerce už žádná porada nebude, zahajuje Čmolda, tak se musíme domluvit na organizaci dnešního večera, noci a zítřejšího odjezdu. Můžu na chvilku dovnitř? ptá se příchozí Petr, který by tu jako vedoucí dne normálně neměl být. Pojď dál, dneska tě tu potřebujeme, říká šéf a ukazuje mu volné místo vzadu na pohovce, přímo pod tapetou s podpisy. Tak jako každej rok, musíme zabránit ničení majetku tábora. Veškerý pokusy o kanadskou noc nekompromisně zničíme hned v zárodku. To znamená, že okamžitě vyberete od dětí všechny pasty, krémy na praní a podobný nebezpečný sajrajty, instruuje Čmolda. Však už to znáte. Večer jim pastu půjčíte jen na vyčištění zubů, doplňuju. A nestačilo by to od nich vybrat až po večerní hygieně? ptá se vedoucí nejmenších holek. Radši né, Karolíno říkám jí. Máme s tím blbý zkušenosti oni jsou schopný už běhen dne napáchat škody. Karolína se na mě podívá s pochopením, jakoby to uznala a souhlasila. Takového gesta bych se od ní dřív nenadál asi ten včerejší taneček. A celou noc se bude hlídat, připomíná šéf. Petr by to sám nezvládnul. Proto se domluvte, kdo zůstane vzhůru a kdo koho vystřídá. Mohla bych hlídat s Radkem? ptá se Nona. A já s Radkou? hlásí se Zoban. To si domluvte, jak chcete. Jen mi to pak napište tady do tabulky, ukazuje Čmolda připravenou čtvrtku A4. 294

295 Zahradnictví '90 A co se týče zítřka, pokračuje šéf, hned po ránu ať si děti svléknou postele a složí lůžkoviny. A po snídani, upozorňuju já, ať si přenesou svoje kufry sem nad jídelnu. Odděleně: zvlášť Znojemáci, zvlášť Jičíňáci a pak ten zbytek. Kdo z vás pak pojede kterým autobusem jako dozor, to už je rozepsaný tady na nástěnce, ukazuje šéf na seznam. Potom proběhne kontrola všech chatek a pokojů, vkládá se do debaty zdravotnice Renča. Musí tam bejt čisto, zameteno, ustláno a lůžkoviny budou připravený v komínku u dveří. Je to jasný? Takže si musíme s dětma zabalit ještě dneska? ptá se Karolína. Určitě, zvedá šéf hlas. Všechny děti si musí během dnešního odpoledne nachystat kufry. Oddíly, co to stihnou rychleji, vyrazí na procházku po okolí. Nikdo se nebude placatit v táboře. Poslední tábor Šéf se na chvilku odmlčel, aby si rozdělal nové pivo a zapálil mařenku. Po několika doušcích přichází do Hampejzu paní Lidická a šéf nasazuje vážnou tvář. Chtěl bych vám všem poděkovat za perfektní práci. Vždycky je to prima pocit, když si člověk vybere ty správný lidi do týmu. Lidi, se kterejma je spolupráce radostí a hrou. Lidi, na který se člověk může vždycky a bezvýhradně spolehnout. V tom Karel vstává ze své šéfovské židle a začíná nám jednomu po druhém podávat ruku: Chci moc poděkovat Čmoldovi za jeho roli mé pravé ruky, Máťovi za výbornou sportovní, kulturní a organizační práci, tiskne mi ruku, až mi vlhnou oči. Děkuju taky tobě, Renátko, i tobě Vašíčku, za tu starostlivou péči o naše chátrající tělesné schránky hlavně o tu mou. Petře, tobě za nejen za dobře vyuzenou krkovičku, ale hlavně za to, jaks perfektně pendloval a výborně zapadnul do kolektivu jen si vzpomeň, jak ses toho zpočátku bál. Šéf si postupně třese rukou a objímá se všemi, kteří se mezitím postavili do fronty k jeho stolu. Děkuju jak starejm pákám, tak i těm, co s námi letos jeli poprvé. Vzájemně jste si pomáhali a nováčci tady vyrostli v ostřílený vedoucí. Na dnešní poradu jsem taky pozval naši hospodářku, paní Lidickou, se kterou jsme tady společně ušli ale pořádnej kus cesty a vždycky to bylo perfektní. Děkuju ti, Jano. 295

296 Petr Matějka Šéf se vrací zpátky do své židle a znovu se odmlčí, aby si loknul piva a potáhl z cigarety jakoby se chystal říct něco nepříjemného, do čeho se mu nechce. Přistihuju se při myšlence, že jsem tak pompézní loučení v žádném předchozím táboře nezažil. Buďto šéf stárne a všechno ho dojímá, nebo je v tom něco závažnějšího, než jen konec jednoho tábora. Nevím, jak bych začal, pronáší rozechvělým hlasem, který mě začíná děsit. Všichni kolem usedají a v nastalém tichu by byl slyšet špendlík spadnout. Byli jste fajn a bude se mi po vás stejskat Všichni kolem rázem tuhnou a Noně s Renčou dokonce vyhrknou krokodýlí slzy. Šéf pokračuje: Chci vám prostě oznámit, že jsem po zralé úvaze a dlouhém srovnávání všech pro a proti dospěl k rozhodnutí, že tím letošním táborem se rozloučím i s celou Cidlinou. Jak, rozloučíš? ptá se nechápavě Renča. Jako pro letošek? Asi jsem se nevyjádřil dost jasně, pokračuje šéf. Pod mým vedením byl prostě ten letošní tábor úplně poslední. To ale nemyslíš vážně, šéfe? Viď, že ne? pokouší se Tom zapochybovat a zviklat šéfa. Nic jsem nemyslel vážnějc, Tomáši, utvrzuje nás Karel v nezvratnosti svého kroku. A vůbec se mě nesnažte přesvědčovat. Snad se teď někdo z vás neurazí, ale já se vás neptám já vám to oznamuju. Moje rozhodnutí je pevný a neměnný. A věřte mi, že jsem k němu nedošel lehce. Ale co bude dál? ptá se Radka, které se také koulí slzy po tváři. Dál? pousměje se šéf. Přijde sem místo mě někdo jinej. Vás se to samozřejmě netýká; vy jste mladý, všechno máte před sebou a můžete to šéfovský žezlo převzít po mně. Ba ne! říká ubrečená Renáta. I kdyby to tady převzal někdo jinej, což mi teď připadá naprosto šílený, šéf budeš vždycky jenom ty, Karle. Ale můžeš nám říct to jedno jediný? připojuju se k debatě. To jediný, co nás všechny teď zajímá: Proč? Tak o tom až někdy příště, Péťo, odpovídá šéf vyhýbavě a utírá si slzu do kapesníku. Třeba na srazu v Hradci. Nálada je na bodě mrazu nikdo neví, co říct. Nováčci to sice tak neprožívají, ale pro nás skalní je to kudla do břicha, nebo spíš rovnou do srdce. Strašně to bolí. Pokud bych vám směl poradit, kdo by tu štafetu moh převzít po mně, tak mám jeden tip, překvapuje šéf. Dokážu si totiž dobře představit, že by to skvěle zvládnul třeba tady Čmolda. 296

297 Zahradnictví '90 Cože?! vyprskne Nona rozpitou limonádu a spolu s Renčou demonstrativně odchází z Hampejzu. V rychlém sledu je následuje Radka s Tomášem a exodus završuje Angelika s Petrem, kteří o něčem vášnivě debatují u udírny. Po chvilce se společně vrací s memorandem: My chceme, aby to převzal někdo jiný, říká načuřená Nona. To už ale nebude záviset na mně, brání se Karel nečekané revoltě. To si budete muset rozhodnout sami, jestli do toho někdo půjde. My jsme se jednomyslně shodli tady na Máťovi, říká Renča a ukazuje na mě, aniž by to se mnou někdo předem probral. Já o tom ale fakt rozhodovat nebudu, pokračuje Karel v defenzivě. Byl to jen nápad. Ať to klidně dělá Máťa, jestli se mu do toho bude chtít ten by to taky zvládnul levou zadní. Ale to už je na něm a na zřizovateli, pokud tady budou dětský tábory pokračovat. Ale budeš mít přece aspoň nějakej poradní hlas, né? ďoubá do něho Renča. Tvoje doporučení bude důležitý. Nechte toho teď, uzemňuju je krátce, ale dost důrazně na to, aby mě všichni beze slova poslechli možná mám opravdu nějakou přirozenou autoritu. To je teda rána, šéfe, říká Nona. Já su z teho úplně rozvrkočená. Budu potřebovat hodně času, abych si to srovnala v hlavě. Ale ať to dopadne jakkoliv, budeme na tebe, šéfe, vždycky vzpomínat. A kdykoliv tady za nama dojedeš, budeš vítaný host. Děkuju ti, Nono, říká Karel značně rozechvělým hlasem. Všichni sedíme mlčky na gaučích, popíjíme pivko a přemýšlíme o budoucnosti. Nejhorší bude to zítřejší ráno, až se rozjedem domů, roztíná ticho ubrečená Nona. Odjedou děcka, odjedou vedoucí Bude mi po vás smutno, děcka ale snad to skousnu. Nejhorší bude cesta na mou rodnou Moravu. Letos jedu sama bez dětí, bez vedoucích bude to hrozná cesta. Ať žije Cidlina 91. Poslední odpoledne Zbytek po(s)ledního klidu a následné osobní volno tráví vedoucí krasopisným nadepisováním diplomů pro své svěřence, které se budou předávat na dnešním posledním nástupu, kde zároveň definitivně sejmeme státní vlajku. Na diplomy máme speciální předtištěné formuláře, do kterých 297

298 Petr Matějka stačí jen dopsat jméno, oddíl, zásluhu a podepsat se s razítkem tábora. Před pár lety je tady celé kreslil zdravotník Franta a byla to učiněná malířská díla, letos tu však žádného takového umělce nemáme. Vymýšlejí se nejrůznější možné zásluhy: za nejlepšího běžce oddílu, za největšího srandistu, za dobrého kamaráda, nebo třeba za vzorného táborníka. Cílem je, aby diplom dostal každý, kdo si ho jen trochu zaslouží. Hned po nástupu si je děti šoupnou do kufrů, tak je snad nestihnou zmamlat, zapatlat nebo rovnou ztratit. Po zbytek dne necháváme šéfa o samotě. Nešlo přehlédnout, jak je to pro něho těžké mnohem těžší, než pro nás. Viděl jsem, jak si sám prochází tábor a jak se s ním tiše loučí. Jak vzpomíná na ty začátky, na všechny průšvihy i radosti, na dva tisíce dětí a sto dvacet vedoucích, kteří mu tu za těch deset let prošli rukama. Za tím vším se teď rozhodl udělat tlustou čáru a s tímto magickým místem se rozloučit. S místem, které tolik znamenalo i pro mě. S místem, kde jsem potkal mnoho krásných lidí i bouřlivých lásek, s místem, které navždy zůstane hluboko v mé paměti. Je mi úzko při pomyšlení, že mi od Karla už žádná další pozvánka nepřijde. Zavírám se do své chatky č. 2, uléhám na postel a vzpomínám. Jen ten pavouk u stropu si v klidu souká svoji nástrahu na mouchy jen on tu smí zůstat dál. Můžu dovnitř? ozývá se Janin tichý hlas ode dveří. Chtěla bych se přitulit a chvíli s tebou mlčet. Pojď dál, motýlku, zvu ji polohlasně. Vidělas teď někde šéfa? Viděla. A kde je? Obešel tábor dokola, odpočinul si na tereze a pak zamířil lesem k bazénům, šeptá Jana. Chvilku jsem s ním poseděla na lavičce. A říkal něco? vyzvídám. Třeba, proč se tak rozhodnul? Vůbec nemluvil, šeptá Jana rozechvěle. Předstíral sice, že je v pohodě, ale skrýval slzy a bylo mu možná nepříjemný, že jsem ho takhle viděla. Poslední večer Ovečka dohrála, ale Hampejz je prázdný. Tu a tam se někdo zastaví v lednici pro pivo, ale jinak všichni hlídáme tábor. Pár lidí postává na terase, někdo chodí kolem chatek, další hlídají obytné budovy s malými caparty. Já jsem s děvčaty na tereze, kde si povídáme o tom, co budeme dělat po příjezdu domů. 298

299 Zahradnictví '90 Já, až přijedu domů, říká Marťa, tak se naložím do vany. To já taky, přidává se fotbalistka. Ale pak budu asi tři dny spát. Stejně, holky, navazuje Karolína., Ten, kdo vymyslel postel, ten by zasloužil medaili. Medaile je málo, říká Katka. Vynálezce postele by zasloužil řád. Já bych to viděla rovnou na Nobelovu cenu, navrhuje Jana. Sedíme, popíjíme, kouříme a máme pohodu. Po chviličce k nám od ošetřovny belhá Renča s čerstvým kafíčkem. Jestli nás takhle uvidí šéf, tak nás rozežene, varuje s úsměvem. Ale nerozežene, kroutí hlavou fotbalistka. Lidi, mně se bude strašně stýskat, povzdechne si Radka. Všechno v pořádku? blíží se k nám s baterkou Petr Kovář. Není tady vedoucí dne nějak moc dlouho? směje se Jana. Nic se neděje, Petře, uklidňuju ho a zapaluju si spartu. Tak hlídejte, a kdyby něco, mám sebou vysílačku, loučí se Petr a mizí mezi chatkami. Spolehni sa, Kovářu! volá za ním Nona, která se opírá o zábradlí terasy. Kurňa, děcka, ani nevíte, jak mi všeci budete chybět. Poslední ráno Je čtvrtek, 23. srpna Tohle už není normální táborový den. Rozcvička byla nepovinná, takže od ní leckde upustili, děti mají sbaleno a po ránu už jen svlékají postele, zametají a vynášejí smetí do kontejneru. Kufry už mají většinou venku před chatkami a budovami. Vedoucí své chatky ještě neuklízejí a spíše pomáhají dětem. Nikdo z nich nesrší super náladou, protože jsou tu všichni ospalí a unavení. Šéf s paní hospodářkou procházejí ubytovací prostory, aby zkontrolovali stav a úplnost zařízení. Po kanadské noci se sice našly dvě kliky od zubní pasty, a sice u chatek č. 5 a 6 nad jídelnou, ale žádné jiné škody se neobjevily. Staré tradice holt mizí děti už nejsou, co bývaly a ani o tu blbou Kanadu se nedokážou pokusit. Během snídaně, na které jsou pro znojemské děti připraveny balíčky, se jdu naposledy mrknout do kuchyně. Podávám si ruku s Božkou i její dcerou Helčou, nacházím pomocné kuchyňské síly Moniku se Stáňou, a jako bonbónek na konec si nechávám Káču. Beze slova k ní přistupuju a pevně svírám v objetí. Kačenka se ke mně tiskne jako o život a tiše mi do ucha šeptá, že mě má stejně ráda. 299

300 Petr Matějka Tak už toho nechte, Péťo, směje se Naďa. Radši mi připrav ty sportovní věci, co jsme si půjčili z učiliště. Tím nám ukončuje poslední intimní chvilku, ale před zraky všech se ještě stihneme políbit. V chatkách to vypadá jako po boji, všechno je prázdné, pusté a neútulné. A přitom den našeho příjezdu byl nedávno připadá mi to jako včera, kdy jsme byli šťastní, že máme před sebou celý tábor, kdy jsme se bouřlivě vítali, kdy jsme plánovali společné akce a žasli nad novou udírnou. Jak mi Naďa připomněla, mám nějakou práci ve sportovním skladu, tedy v chatce č. 1, proto neztrácím čas a jdu balit. Postupně kompletuju sportovní potřeby: dávám k sobě rakety na líný tenis, počítám míče, vzduchovky, granáty, krikeťáky, švihadla, pásmo, buzoly a nakonec skládám síť na volejbal. Do auta systematicky skládám reprobedny, gramofon, kazeťák, CD-přehrávač, zesilovač, světla a kabely. Vedle Nadiny škodovky připravuju zapůjčené náčiní z učňáku. Jde to rychleji, než jsem čekal, tak si na chvilku usedám do Hampejzu, abych si rozdělal pivo. Je to asi mé poslední pivo na tomto táboře, protože pak už budu muset řídit. Možná je to moje úplně poslední pivo tady na Cidlině, minimálně však na té Zahradníkově. Nechce se mi tomu věřit, že končí jedna velká etapa a ještě jsem se s tím po šéfově včerejší rezignaci nevyrovnal. Petře, přišli jsme zrušit Hampejz, vchází dovnitř Petr s Tomem, kteří mě, odpojujíce lednici, de facto vyhazují ven. S lahví v ruce vylézám na vzduch a sleduju pochmurnou atmosféru tábora. Okolo tu bezcílně bloumají děti ze všech oddílů, ustrojené ve svátečním oblečení, ve kterém přijely. Skupinky brečících děvčat obcházejí všechny vedoucí s prosbou o podpis a adresu. Nevyhýbají se ani mně. Petře, můžeš se mi podepsat? přichází za mnou misska Petra, která má přes bundu nataženou šerpu Miss Cidlina Po ní přicházejí i další dívky, včetně finalistek a obou vicemissek, a po nich další kluci a holky. Jako vedoucí dne dohlížím na zdárné vystěhování dětí z ubikací, které si znovu osobně procházím a vytahuju zpod postelí samorosty, klacky, igelitové tašky a osamělé ponožky. Děti si své kufry odnášejí nad jídelnu, kde jim je oddíláci třídí na české a moravské. Zdá se, že největší čurbes zůstává v chatkách vedoucích, ale o to se snad starat nemusím. Každý ví, kdy a jak frčí domů, tak má buď již sbaleno, nebo ještě vyčkává. Scéna nad jídelnou je jak z katastrofického filmu: polovina tábora brečí a druhá má na krajíčku. Nona s Radkem se objímají a mlčí. Zoban stojí poslušně vedle 300

301 Zahradnictví '90 milované Radky a nechce se od ní hnout. Jsou tu i další páry, včetně těch dětských. Taky jsem se tu dříve slepě zamilovával a na konci tábora se bolestivě loučil. Poslední Ovečka Přestože jsem to čekal a psychicky se na to připravoval, zase mě šéf dostal. Právě totiž pustil do táborového rozhlasu Dydovičovu Bláznovu ukolébavku. Je to každý rok stejné: jakmile během posledního dopoledne z ampliónu zazní večerková Ovečka, je konec. Kdo byl jen trochu smutný, začne ronit slzy, a kdo už předtím bulil, spustí hysterický řev. Je to jak domino nikdo se neubrání. Snažím se na to nemyslet a zkouším šířit aspoň trochu úsměvu a naděje. Každému říkám, že se zase příště uvidíme, přestože tomu sám moc nevěřím. Až dokončím školu, budu muset do zaměstnání, a pravděpodobně také na vojnu. Pochybuju, že se tady budu moct v budoucnu ještě nějak angažovat, což je však momentálně nepodstatné my teď musíme v pořádku odbavit děti a rozloučit se: vzájemně se sebou, se šéfem Karlem a s naší milovanou Cidlinou. Ahoj Petře, přišly jsme se rozloučit, říká mi Sexuelka Pavlínka, vedle které stojí praktikantka Martinka. Tak už je to tady loučení. Pro děvčata si přijela stejná škodovka, která je před osmnácti dny přivezla. Loučení nesnáším, ale musím to zvládnout. Ahoj holky, byly jste perfektní, objímám se s nimi, jak jsem to neudělal za celý tábor. Překvapují mě, jak jsou něžné a subtilní. Připomíná mi to objetí při tanci s naší malou misskou. Nezapomeňte se podepsat na tapetu v Hampejzu. A uvidíme se na srazu! Po Ovečce znějí táborem Cidlinští Šmoulové a děti už posedávají u svých kufrů nad jídelnou, které jsou podle instrukcí rozděleny do tří skupin: velkou znomejskou, menší jičínskou a nejmenší pro děti s individuálním odvozem. Pod otevřenou táborovou závorou právě dovnitř vjíždí babička s dvojkolákem, aby si vyzvedla dvě ratolesti z třináctého oddílu, které sem stejným prostředkem přivezla na začátku. Přibíhá k nim Jana, aby je před babičkou pochválila a rozloučila se. Kufry šup na káru, a hurá domů! Děti, které se nemotají kolem kufrů, se honí po hřišti. Naprosto neorganizovaně takovou cochcárnu už ukočírovat nelze. Naštěstí nás vysvobozují tři znojemské autobusy, přijíždějící pro malé Moraváky. Radka s Renčou předčítají jména, podle kterých děti nastupují, přičemž šoféři 301

302 Petr Matějka nakládají jejich kufry. Zbytek vedoucích na ně hledí, ještě v rychlosti se loučí a pak už se jenom mává. Já to všechno odevzdaně sleduju zpovzdálí, dokud se nezavřou dveře a autobusy nezmizí za bránou. Ještě dlouho je sledujeme odjíždět malou příjezdovou silničkou, a pak ještě chvilku slyšíme zvuk motorů. Po jejich odjezdu už je všechno jinak. Tábor je ze dvou třetin prázdný, tak jdu chlapům pomoct do Hampejzu, kde už jsou nastěhovány skříně z chatky č. 1 a venku se povalují válendy. Spolu s Radkem jdeme čapnout jednu válendu a neseme ji na ošetřovnu. Za námi jde Marek s Tomášem a třetí gauč nesou oba Petrové. Pánové, ještě mi dlužíte za pití, připomínám cestou. Jasně, hlásí se ke svým dluhům Tomáš s Petrem uzenářem, kteří mi hned přinášejí své poslední drobné. Ten Hampejz ale vypadá odporně, mračí se uzenář. Tohle už není Hampejz, říká šéf, přicházející od Daliborky. Tohle je sportovní sklad. Do tábora vjíždí autobus ČSAD Hradec Králové a odváží jičínské děti. Tábor Cidlina osiřel. Poslední kouř Mířím na terasu, kde na lavičce nacházím šéfa. Přisedám si a vytahuju své poslední cigárko. Mlčky spolu pokuřujeme a kocháme se výhledem na krajinu. Přestože mezi námi nepadne jediné slůvko, oba mlčíme o tomtéž. O přátelství, o společné cestě, o nádherném prostředí Českého ráje, o skvělých lidech a nakonec o poznání sebe sama. K tomu všemu není třeba slov 302