1. Světové a české románské umění. Modul M3

Transkript

1 1. Světové a české románské umění Modul M3

2 1 Celkový obraz O modulu Pomůcky a nástroje Výuka bude probíhat v multimediální učebně za pomoci počítače a dataprojektoru. Používat se budou také knihy pojednávající o příslušných, právě probíraných tématech. K výuce budou sloužit i předem připravené prezentace. V modulu jsou užity volné reprodukce z Pravidla a konvence Strana 2/105

3 2 Obsah 1. Celkový obraz 2 2. Obsah 3 3. Světové a české románské umění Historický úvod, vznik a funkce románského slohu Románská architektura ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku Románská architektura v Čechách a na Moravě Románské sochařství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku Románské sochařství v Čechách a na Moravě Románské malířství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku Románské malířství v Čechách a na Moravě Románské užité umění Rejstřík Strana 3/105

4 3 Světové a české románské umění 3.1 Historický úvod, vznik a funkce románského slohu ÚVOD Období evropských dějin st. se označuje pojmem vrcholný středověk. V našich zemích se s tímto pojem setkáváme až v počátku 13. století, tedy o dvě století později než v západní Evropě. Jeho hlavním rysem je rozsáhlejší diferenciace společnosti (Její příčinou byla větší dělba práce, která umožnila vyšší produktivitu zemědělství. Úhorovou soustavu vystřídalo vyspělejší a efektivnější trojstranné hospodářství, které zajistilo vyšší výnosy díky dokonalejším pracovním prostředkům). Příčinou této diferenciace byla větší dělba práce umožněná vyšší produktivitou zemědělství. Následný rozvoj zemědělské výroby a dopravy podmínil odpoutání se řemesel od zemědělství a vznik řemeslných a tržních osad, z nichž se v období vrcholného středověku vyvinula města. Ta vznikala nejdříve na území bývalé římské říše (Jednalo se především o Itálii, Francii, Španělsko a Porýní), kde mohla navázat na stará římská města a římské vojenské tábory, později byla zakládána i na území ostatní Evropy. Diferenciace šlechty Pohled na francouzské středověké město Carcassone Rozvoj obchodu a městské řemeslné výroby spolu se zvýšeným oběhem peněz způsobily, že feudální renta naturální a v pracovních úkonech (robota) se proměnila v rentu peněžní. Peněžní hospodářství prohloubilo majetkové rozdíly v celé společnosti a přispělo k její diferenciaci, která se projevila i ve třídě feudálů. Světští aristokrati se rozdělili na vyšší šlechtu - pány a šlechtu nižší - zemany. Dalším odstupňováním hodností (baron, kníže, vévoda.) vznikl vzestupný žabříček feudálních závislostí vrcholící v osobě krále. Země se proměnila v mozaiku větších a menších dědičných a samostatných panství spjatých lenními závazky, do jejichž vnitřních poměrů panovník zasahoval jen výjimečně. Rytířství Od 11. století se začalo mezi feudály žijícími ve stálých drobných válkách šířit rytířství, jehož clílem bylo zušlechtit mravy šlechty. Rytířem se mohl stát pouze bojovník, který prokázal statečnost, křesťanského ducha a podrobil se určitým řádům. První zmínky o rytířském stavu se Strana 4/105

5 objevují kolem roku 1000, kdy se v latinských písemných pramenech začíná používat výraz miles peditesque, což byl bojovník na koni, kterého povolával vládce určitého území v případě války do boje. Kolem roku 1030 už výraz miles peditesque označoval příslušníka určité elitní společenské vrstvy, která se označuje jako ordo equestris nebo ordo militaris. Ve Francii, kolébce rytířstva, se jí říká chevalerie a ve Svaté říši římské ritterstand, rytířstvo. V počátcích historie rytířstva nebylo označení rytíř šlechtickým titulem. Rytíř byl elitní bojovník, většinou neurozeného původu. Rodokmen nehrál žádnou roli, důležitá byla osobní odvaha a způsobilost k boji. Rytíř však většinou pocházel z bohaté rodiny nebo musel mít alespoň bohaté a štědré příbuzné nebo rodinné přátele, jelikož bitevní kůň, který byl rytířovým nejcennějším majetkem a zbroj stála nemalé jmění. Označení rytíř, jako šlechtický titul, se začíná používat až ve 12. století, kdy se ale řada urozenců pyšní tímto titulem, aniž by si ho dle skutečných rytířských zásad zasloužili. Pasování na rytíře byl slavnostní obřad, který měl probíhat v kostele. Většinou se však odehrával přímo na bojišti před zahájením bitvy či po ní. Rytíře pasoval panovník nebo jeho zástupce (V českých zemích řytíře pasoval vždy jen král.). V raném středověku ale mohl rytíře pasovat kterýkoliv jiný rytíř (Příkladem je třeba rytíř Vilém le Maréchal, který pasoval na rytíře svého pána a následníka anglického trůnu mladého Jindřicha Mladíka.). Mladý bojovník před tím, kdo ho pasoval, poklekl a přednesl předepsanou přísahu. Poté ho pasující lehce udeřil plochou stranou meče na obě ramena a předal přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství (odtud pochází výraz pasování). Rytířská privilegia jsou např. vlastnictví dědičných pozemků, účastnili se volby panovníka, byli oslovování statečný rytíři atd.. Církev Středověké dělení společnosti na tři obce: duchovní, rytíře a dělníky V období vrcholného středověku usilovala církev o trvalé zajištění nedotknutelnosti a nedělitelnosti svého pozemkového vlastnictví, jež získala v celé Evropě již během raného středověku. Ustavila se ve zvláštní stav, řídící se vlastními řády, podléhající kanonickému právu (Kanonické právo je právo katolických, pravoslavných a anglikánských církví, které jsou jeho tvůrkyněmi. Tvoří podmnožinu církevního práva. Zásadním předpokladem tohoto práva je, že nesmí nijak narušovat božské právo, které je častěji a přesněji označováno latinsky jako ius divinum. Srozumitelněji lze říci, že se jedná o soubor pravidel (kánonů) platných v určité křesťanské (katolické, pravoslavné či anglikánské) církvi. Toto právo má za sebou velmi dlouhou Strana 5/105

6 historii, za jejíž počátek lze označit vznik křesťanství. Během této historie došlo k několika církevním rozkolům, změnám principů v nahlížení na toto právo. Změnami procházelo nejen toto právo, ale i celá společnost, a tak se měnil i vztah jednotlivých státních práv k tomuto celku. Neinformovanou veřejností bývá toto právo spojováno s něčím nemoderním a s něčím, co je již překonané a často bývá dáváno do souvislostí s mučením resp. torturou, atp.. Tato kritika však bývá založena na neznalosti a často nezohledňuje skutečný vývoj nejen tohoto práva, ale i ostatních právních systémů. Právě z tohoto práva totiž pochází řada myšlenek, které později pronikly do jiných právních systémů (např. vydávání zločinců). Na některých vývojových stupních, respektive na některých pasážích tohoto práva, je silně patrné ovlivnění římským právem. Po celou svoji historii se toto právo pohybuje mezi právními a teologickými potřebami.) a nepřipouštějící zásahy světské moci. Vznikla tak mezinárodně oraganizovaná a odstupňovaná soustava hodností v čele s papežem(tato soustava se nazývá církevní hierarchie). Zavedením celibátu(celibát je dobrovolné rozhodnutí žít svobodně, bez manželství a bez pohlavních styků. V západní církvi se tento požadavek začal výrazně prosazovat pod vlivem mnichů a mnišství nakloněných biskupů a papežů až na přelomu 3. a 4. století a definitivně se tato podmínka prosadila až ve 12. století. I poté však byla myšlenka celibátu na mnoha místech jen velmi těžce uváděna do praxe, zejména na venkově, kde se ji podařilo prosadit vlastně až po reformaci. Myšlenka povinného celibátu pro kněží představovala zásadní bod sporu jak mezi křesťanským východem a západem (a to již před velkým schismatem) i mezi katolickou církví a protestanty.) se zamezilo dělení církevního majetku dědickými odkazy. Církev, v této době nejlépe organizovaná instituce nadnárodního charakteru rozšiřovala svůj vliv na veškerý život věřících, v čemž jí pomáhaly nové řeholní řády především premostrátský (Název premonstráti vznikl podle jejich mateřského kláštera ve francouzském Prémontré, který založil v lesním údolí poblíž burgundského Laonu roku 1121 Norbert z Xantenu, jenž působil nejprve jako kanovník, později jako putující kazatel. Jako samostatný řád potvrdil premonstráty roku 1126 papež Honorius II.. Mezi jejich hlavní zásady, řídící se řeholí sv. Augustina, patřil asketický život (ovšem ne tak přísný jako u cisterciáků), konání kněžských povinností mezi věřícími (kázání, zpovídání), charita, rozvíjení vzdělání a vědy. Roku 1126 se Norbert z Xantenu stal arcibiskupem v Magdeburku, který byl misijním arcibiskupstvím pro východní Evropu. Premonstráti poté působili jako misionáři mezi Polabskými Slovany, Prusy a Litevci. Určitou roli hráli také při kolonizaci. První premonstrátský klášter v Čechách byl založen roku 1142 na Strahově olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, který premonstráty přivedl do našich zemí. Hlavním centrem premonstrátů v Čechách je dosud Strahovský klášter. Pod jeho pravomoc spadá klášter Milevsko. Dále jsou v České republice premonstrátské kláštery Teplá, Nová Říše a Želiv. Premonstráti působí ve farnostech po celé České republice, strahovští například na Svatém Kopečku u Olomouce, v Praze, Jihlavě, Bechyni, Holíči, Louce u Znojma, Říčanech, nebo v Doksanech, kde je také klášter sester premonstrátek.) a cisterciácký (Cisterciácký řád založil roku 1098 Robert, opat benediktinského kláštera Molesme, nespokojený s tamními pořádky, s 22 dalšími mnichy klášter ve francouzském Citeaux (latinsky Cistercium - podle milníku staré římské cesty). V novém klášteře, který původně stál v neobydlené krajině věnované příbuznými opata Roberta, chtěli žít podle nezmírněných, přísně asketických regulí sv. Benedikta z Nursie. Tento klášter se stal centrem reformního hnutí v benediktinském řádu, které se distancovalo od přepychu a okázalosti a soustředilo se na prostotu a odříkání podle hesla sv. Benedikta Ora et labora! (česky Modli se a pracuj), které benediktini postupně opustili. Po vynuceném odchodu opata Roberta zpět do kláštera v Molesme se novým představeným v Strana 6/105

7 Citeaux stal Alberich. Za jeho působení se mniši tohoto kláštera roku 1100 s povolením papeže Paschalise II. osamostatnili a přijali název podle svého působiště - cisterciáci. Nový řád byl podřízen přímo Svatému stolci. Opat Alberich vypracoval základní regule řádu Instituta monochorum Cisterciensum de Molismo venientium. Řádu bylo zakázáno přijímat jakékoliv církevní poplatky a stanovena povinnost manuální práce jak pro laické bratry (konvrše), tak pro samotné mnichy. Alberich zavedl také nový řádový oděv, bílý hábit s černým škapulířem.na formování řádu se významně podílel i třetí opat Angličan Stephan Harding, který doplnil řádové regule o tzv. Chartu caritatis. Definitivní uznání řádu proběhlo v roce 1119.Roku 1112/13 vstoupil do kláštera v Citeaux jako novic mladý Bernard, který se již roku 1115 jako 25letý stal opatem nově založeného kláštera v Clairvaux. Postupně se stal vůdčí duchovní osobností své doby a významně se zasloužil o rozšiřování řádu zakládáním nových klášterů. Když roku 1153 umíral, existovalo v Evropě kolem 300 (možná i 350) cisterciáckých klášterů, z toho 68 bylo založeno z Clairvaux. Cisterciáci brzy zatlačili do pozadí clunyjské mnichy. V roce 1145 byl zvolen někdejší mnich z Citeaux papežem a přijal jméno Eugenius III.. Cisterciácké kláštery se budovaly převážně v odlehlých končinách a nehostinných krajích, aby mniši nepřicházeli do kontaktu s laiky a snáze mohli dodržovat přísnou řeholní kázeň. Kolem těchto objektů se většinou nacházel vodní tok a mnoho dosud neobdělané půdy, kterou začali postupně kultivovat. Na polích i zahradách pracovali cisterciáci osobně. Jejich zásluhou tak byly kolonizovány mnohé do té doby pusté oblasti západní a střední Evropy. Zároveň šířili pokročilejší způsoby zemědělského hospodaření, které byly běžné ve Francii.. Cisterciácké kláštery se staly významnými hospodářskými středisky a brzy přilákaly pozornost světské společnosti. Panovníci, šlechta i církevní hodnostáři je začali zahrnovat bohatými pozemkovými dary, takže se majetek klášterů rozrostl o nové vesnice a stovky poddaných. V důsledku toho se cisterciáci postupně vzdalovali původním ideálům. Ve 14.století se řád dostal na ústup, zatímco na popularitě nabývali žebraví mniši. V českých zemích vzniklo velké množství cisterciáckých klášterů, z nichž nejvýznamnější jsou následující: Sedlec, Plasy, Osek, Velehrad, Porta Coeli, Vizovice a Zlatá Koruna). Rostoucí náboženská vroucnost se projevovala štědrými dary církvi, jež se stávala vlastníkem ohromných statků. Duchovenstvo (světské i řeholní) si podrželo rozhodůjící vliv na veškerý duchovní život ve vrcholně středověké společnosti. V jeho rukou spočívalo všechno písemnictví, úřednická agenda panovníků, školství, věda a v neposlední řadě také výtvarné umění. Spor o ivestituru Hlavní náplní evropských dějin vrcholného středověku ve století byl zápas mezi papežstvím a císařstvím o hegemonii v křesťanském světě a křížové výpravy proti nevěřícím. Vypukl v 70. letech 11. st. sporem o investituru (Tento spor probíhal mezi papežem Řehořem VII. a císařem Svaté říše římské Jindřichem IV., jeho počátky je však třeba hledat v tzv. clunyjském hnutí, jehož reformní snahy vedly k tomu, že se papež Lev IX. a následně i Mikuláš II. postavili proti laické investituře tj. proti dosazování církevních hodnostářů světskou mocí. Za tímto se skrývala snaha o získání praktické nezávislosti na světské moci. V těchto zásazích totiž spatřovali simonii (tj. svatokupectví). Naopak panovníci v západní Evropě se snažili udržet systém, který jim umožňoval ovlivňovat církevní dění. Tato situace nutně musela vést ke sporu mezi církví a jednotlivými panovníky. Je třeba si uvědomovat, že jednotlivé strany byly natolik provázané (a tedy nutně i nejednotné), že je nelze jednoznačně vymezit. Spor o investituru byl Strana 7/105

8 nejprve vyřešen ve Francii, následně v Anglii. Definitivního vyřešení se spor dočkal za papeže Kalixta II., z jehož podnětu byl přijat konkordát wormský.), který byl dočasně ukončen konkordátem wormským v roce Císař se v něm zřekl investitury a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů. Papež na oplátku souhlasil s císařovou přítomností u voleb a s právem císaře volbu potvrzovat. Dále se dohodlo, že při jmenování biskupů bude císař předávat žezlo (Žezlo tzv. temporalia bylo chápáno jako znak světské moci) a papež prsten a berlu (Tyto atributy byly chápány jako znak církevní moci, tzv. spiritualia.). To prakticky znamenalo, že došlo (alespoň teoreticky) k oddělení církevní a světské moci a císař nadále dosazoval kněží jen do jejich světského úřadu). Na tomto systému nejvíce vydělala italská města. Znamenalo to praktický rozpad starého systému v římsko-německé říši, kdy se moc státu opírala o církev. Tato odluka byla oboustraně výhodným kompromisem, který umožnil ukončit spory. Křížové výpravy Papež žehná rytířům před odchodem na křížovou výpravu Křížové výpravy podnítila okupace Jeruzaléma sedlužickými Turky v roce Po této události papež Urban II. vyhlásil v roce 1095 na církevním sněmu v Clermontu svatou válku za osvobození Svaté země z rukou nevěřících. O rok později byla vyslána první křížová výprava do Svaté země. Za tři roky dobyla Jeruzalém a založila království jeruzalémské (Zakladatelem království jeruzalémského byl Gottfried z Bouillonu.) a několik křižáckých knížectví. K obraně proti muslimským obyvatelům Palestiny vznikly rytířské řády johanitů a templářů. Ohrožená křesťanská panství měla upevnit druhá křížová výprava vyslaná roku 1047, pro kterou agitoval Bernard z Clairvaux a jíž se účastnili císař Konrád III., francouzský král Ludvík VII. a český kníže Vladislav II.. Když Jeruzalém dobyl roku 1187 egyptský sultán Saladin, byla podniknuta třetí křížová výprava, která získala pouze sultánovo povolení křesťanským poutníkům, k návštěvě Božího hrobu a dala podnět k založení řádu německých rytířů (Třetí křížové výpravy se zůčastnili císař Friedrich I. Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard Lví srdce.). Poslední křížová výprava proběhla v roce 1271 a podnikl ji francouzský král Ludvík IX. do severoafrického Tunisu, kde zemřel na mor. Ještě v témže roce padl Akkon, poslední křesťanská bašta v Palestině do rukou egyptských Mameluků. I v důsledku této události přesídlily rytířské řády Templářů na Kypr a Johanitů na Rhodos. I když výpravy, kterých proběhlo celkem devět, nesplnily svůj záměr, měly velký vliv na západoevropskou společnost. Právě díky nim se obyvatelstvo západní Evropy seznámilo s vyspělejší východní kulturou a následně od ní přebralo její technické i kulturní výdobytky (Západoevropští dobyvatelé převzali například dokonalejší fortifikaci staveb, po vzoru východní kultury našli zalíbení v přepychových oděvech a v Strana 8/105

9 zemědělství se seznámili s novými plodinami například s rýží či citrony.). Šlechta začala zavádět erby, které původně sloužily k rozeznání obrněných rytířů a zdokonalovala též svoji bojovou výzbroj a výstroj. Zjemnilo se také její chování, počala se rozvíjet dvornost, stoupala úcta k ženě a vznikala první národní poezie (Začínalo se rodit národní vědomí. První básně psané v národních jazycích jsou toho dokladem. První literární díla byli lyrická i epická. Ve Francii se jedná o text zvaný Chanson de Roland, v Německu pak o Der Nibelunge Nôt.). Díky křížovým výpravám zbohatl zejména papežský dvůr a italská přístavní města Benátky a Janov, jež obstarávala přepravu rytířů a obchodovala s Východem. VZNIK ROMÁNSKÉHO SLOHU Křižácký rytíř v boji Románské období je první jednotnou západoevropskou uměleckou epochou po antice. Časové vymezení románského slohu se v jednotlivých zemích různí. Zhruba lze mluvit o období 11. a 12. století. V českých zemích se románský sloh poprvé objevuje v počátku 12. století a rozvíjí se do poloviny 13. století, kdy jej pozvolna nahrazuje raná gotika. Románské malířství však na našem území přežívalo ještě déle. Samotný charakter slohu se podobně jako jeho časové vymezení v jednotlivých oblastech různí. Tato diferenciace je způsobena feudální rozdrobeností a nerovnoměrným vývojem feudalismu v jednotlivých evropských zemích. (Například v Německu přežívá otónský sloh ještě v 1. třetině 11. století a románský sloh zde ovládá architekturu ještě v 1. pol. 13. století, zatímco v severní Francii vznikla již před pol. 12. století gotika.). Pojem románský sloh vznikl v 1. třetině 19. století a nahradil starší termín byzantinský sloh. Vztahoval se především na architekturu 11. a 12. století, když bylo rozpoznáno, že se značně podobá antickým stavbám říše římské, a měl svou analogii v pojmu románských jazyků. Románské umění mělo vystřídat antické umění podobně jako románské jazyky latinu. Termín dobře postihuje společnou základnu slohu - provinční římské umění, méně již přínos nových národů, které vznikly na bývalém uzemí římské říše splýváním starého obyvatelstva s germánskými kmeny. Na rozdíl od jiných slohů (gotický, renesanční, barokní) se románský sloh nezrodil na jednom místě, nýbrž přibližně ve stejné době v různých zemích, které patřily římské říši. Protože pozdně římské umění nebylo ve všech částech římské říše na stejné vývojové úrovni, liší se i románské podle jednotlivých oblastí Strana 9/105

10 FUNKCE ROMÁNSKÉHO UMĚNÍ Románské umění sloužilo především římské církvi k propagaci náboženské ideologie, jež zároveň upevňovala feudální zřízení. Existovalo sice také umění světského charakteru, ale sakrální (církevní) umění mělo, zvláště na počátku, vedoucí postavení. Hlavním objednavatelem a odběratelem románských uměleckých děl tak byla přirozeně církev, která zároveň působila i jako jeho hlavní výrobce. Klášterní hutě stavěly a zdobily kostely, v klášterních a kapitulních skriptoriích se psaly a iluminovaly rukopisné knihy. Církev předepisovala jak obsah a náměty románského umění, tak i jeho formu. Umění podobně jako filosofie sloužilo teologii. Z toho vyplýval transcendentální (přesahující hranice smyslové zkušenosti) ráz románského umění, jeho zaměření k oslavě zjevení, posmrtného života a vyjádření základních myšlenek křesťanské víry. Proto v románském umění převažuje pojmová stránka zobrazení, umění používá symboly a z formálního hlediska tíhne k abstrakci. V románském umění se necenila tvůrčí originalita v pojetí námětu a jeho výtvarném zpracování. Pracovalo se podle zavedených předloh, přejímaly se hotové vzory a hlavní snahou umělců bylo tyto vzory co nejvěrněji napodobit. Teprve na konci románského období se v nejpokročilejších zemích setkáváme se jmény prvních sebevědomých umělců. V průběhu vrcholného středověku se výrazně rozvinulo poskytování donací církvi, které mělo často podobu přímého převedení vlastnictví. V pozemských záležitostech dotyčné náboženské instituce, obyčejně kláštery, ponechávali donátoru, jímž byl zpravidla král či vysoký šlechtic vliv, který neměl daleko od úplného řízení instituce. Kostel se stal mauzoleem rodu a za duši zakladatele se sloužily mimořádné mše. Donátor navazoval zvláštní vztah se světcem, kterému věnoval svou donaci a jehož přítomnost zastupovaly relikvie na oltáři. Od světce se na oplátku očekávalo, že bude hájit zájmy svého smrtelného klienta na onom světě a při Posledním soudu (V důsledku této formy závislosti církve na šlechtě vznikají reformní hnutí přímo v samotné církvi. Nejvýznamnějším je tzv. Clunyjská reforma, která se snažila o obrození katolické církve a vymanění se z moci feudality. Boj za osamostatnění církve pomáhal také papeži v boji o investituru v 10. a 11. století. Zmíněné hnutí vzniklo ve Francii a postupně se šířilo dál do Evropy, například do Svaté říše římské. Pojmenování Clunyjská reforma je odvozeno od jména bohatého benediktinského kláštera v Burgundském městě Cluny. Základní body "Clunyjské reformy" byly následující: podpora celibátu a zpřísnění způsobu života v klášterech, podřízenost církve pouze papeži a samostatnost klášterů.) Strana 10/105

11 Románské umění ve Francii - kostel Sainte-Madelaine ve Vézelay (12. století) 3.2 Románská architektura ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA První projevy románského umění, které v 11. století ohlašují nové slohové období se neobjevují náhle. Pro nejstarší románské památky v oblasti Středozemního moře je charakteristické zdivo z drobných, hrubě přitesaných kamenů a soustavné užívání slepých arkád a plochých lisén tzv. lombardských pásů. Tento způsob dekoru se uplatňoval na apsidách, bočních obvodových zdích a i na průčelí. Baziliky s tímto novým výzdobným systémem byly dosud překryty dřevěným stropem. Později se objevila kupole a zároveň s ní klenba nad lodí. Novou architekturu si přivlastnila jižní a severní Itálie, Katalánie, dolní Languedoc, Provence, kraje při Rhôně a Saôně a v neposlední řadě též Porýní až do Holandska a Švýcarska. Koncem středověku se románská architektura objevila i na byzantském území. Románské umění se rozvíjelo zejména v oblastech, které byly nejvíc vzdáleny byzantskému vlivu: ve Francii, Španělsku a Anglii. V Itálii pro ně bylo přijato označení "novolatinské" umění, zvláště tam, kde nepůsobil francouzský vliv. Průkopnickými kraji v románské architektuře byly Katalánsko, Burgundsko, Normandie a oblast střední Loiry.Hlavními druhy románské monumentální Strana 11/105

12 architektury jsou kostel a klášter v sakrálním stavitelství a hrad, městský palác, měšťanský dům a kamenný most v stavitelství světské. Světská architektura v Německu - císařská falc ve Wartburgu Vedoucím druhem sakrální architektury byl kostel, který k sobě vázal i románské sochařství, malířství a umělecké řemeslo (Na románských kostelech se lze setkat s kamenickou výzdobou průčelí, portálů, ostění, sloupů a hlavic. Spatřit lze také bronzová vrata, nástěnné malby, malby na skle atd.). Sakrální architektura ve Francii - provensálská škola, kostel Saint-Gilles-du-Gard ( kol. 1135) Typy kostelů Typy románských kostelů se dělí na podélné (Jednolodí s apsidou, eventuálně s věží, bazilika, stejnolodí neboli síň.)a centrální (Rotundy, pětikupolový chrám, půdorys oktogonu, čtverce, nebo řeckého kříže.) Strana 12/105

13 Podélný románský kostel ve Francii - bazilika Sainte-Madelaine ve Vézelay (kol. 1120) Centrální románské kostely v Německu - palácová kaple v Cáchách a rotunda v Drűgette Románská bazilika Nejrozšířenějším typem chrámu se v románském slohu stala bazilika, která převzala z karolinského období půdorys latinského kříže s příčnou lodí - tzv. transeptem a chórem - kněžištěm s půlkruhovou apsidou. Někde přistupoval k závěru ještě ochoz s věncem paprskovitě rozložených kaplí. Proti dřívější době byl zvětšen a prodloužen chór a rozmnožen počet apsid, které byly stavěny u bočních lodí a ramen příčné lodi kostela. Díky těmto inovacím bylo možno sloužit mši zároveň na různých místech kostela. Západní průčelí, kde se zpravidla nalézal hlavní vchod do chrámu zdobený výtvarně pojednaným portálem, někdy svíraly dvě věže, další věž se vypínala nad křížením hlavní lodi a transeptu. Hlavní loď byla v raných fázích slohu kryta dřevěným stropem, boční lodi byly klenuty. Proto se hlavní zájem románských architektů soustředil na zaklenutí hlavní lodi, jímž byl vnitřní prostor baziliky umělecky dotvořen a zároveň stavba zabezpečena před požárem Strana 13/105

14 Křížová klenba Románská bazilika ve Francii - Saint-Nectaire (kol.1080) Ze tří klenebních (Jednalo se o kupoli, valenou klenbu podélnou nebo příčnou a křížovou klenbu.) možností zaklenutí hlavní lodi baziliky byla nejvhodnější klenba křížová, protože sváděla tlak do čtyř hlavních bodů a dovolovala odlehčení zdiva. Veliký tlak kleneb vyžadoval tlusté zdi, které dávají románské architektuře charakteristické rysy hmotnosti, masivnosti, blokovitosti a převládající horizontálnosti. Tyto rysy ještě umocňuje spíše šířkový než výškový vývin stavby, mohutnost stavebních článků a malá střílnovitá okna. Vázaný půdorys a vertikální členění stěn Hlavním přínosem románské baziliky je pevný a jasný geometrický řád, který vymezuje proporce stavby a jehož základ tvoří vázaný půdorys. Měřítkem tohoto stavebního principu je čtverec křížení. Na jedno klenební pole hlavní lodi tzv. travé připadají dvě pole lodí vedlejších a výška hlavní lodi se v něm rovná její dvojnásobné šířce. Stavitelé románských bazilik také vypracovali nový systém členění hlavní lodi do výšky. Hlavní loď bývá zpravidla členěna na arkády, tribuny, triforium a okna. Ačkoliv stavitelé románských bazilik převzali všechny hlavní stavební prvky z architektury pozdně římské a raně křesťanské, vytvořili z těchto prvků nový architektonický celek, jenž byl protikladem raně křesťanské snahy po jednotné a celistvé architektonické formě. Aditivnost Vlastní podoba románské baziliky vznikla adicí, skládáním jednotlivých architektonických prvků v co největší, nejsložitější a nejbohatší soubor, aniž by tyto prvky ztratily svou osobitou platnost. Podle názorů některých badatelů lze v této aditivnosti spatřovat jistou analogii k feudálnímu zřízení, založenému na složitě odstupňovaném poměru osobní závislosti, nadřízenosti a podřízenosti, v němž si však různí držitelé moci uhájili své individuální postavení Strana 14/105

15 Snaha po rozmanitosti se projevila v samotném způsobu zdění. Zdi románské architektury vystavěné nejčastěji z kamene, nebo z cihel nebyly omítány jako architektura římská. Stavitelé ponechali záměrně působit režné zdivo tvořící vždy originální struktury. (Při této metodě výstavby se zvláště uplatnilo kvádříkové zdivo složené z pečlivě přitesávaných pravidelných kvádříků spojených maltou a následně vyspárovaných.). ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA VE FRANCII K neobyčejnému rozmachu stavební činnosti došlo v průběhu 11. až 13. století ve Francii. Podnítila jej hospodářská prosperita země po skončení normanských nájezdů, vzrůst populace, potřeba nových chrámů, rostoucí počet klášterů a řeholníků. rozvoj clunyského hnutí a ve 12. století šíření nového cisterciáckého řádu a v neposlední řadě také rozmáhající se kult ostatků svatých a pelerináží (Pelerináž je označení pro zbožné poutě.). Sakrální stavby Architektonické školy Odlišné hospodářské, politické, etnické církevní i kulturní podmínky v různých částech Francie vedly k vytvoření sedmi archtektonických škol (Některá literatura hovoří dokonce o devíti architektonických školách). K níže uvedeným sedmi přidává ještě školu poitouskou, pro kterou je typické západní průčelí chrámu rozčleněné arkádami a bohatě zdobené sochami a dekorativními prvky (například kostel Notre-Dame-la-Grande v Poitiers vystavěný kolem roku 1143) a školu languedockou, jejímž příkladem může být chrám Saint-Sernin v Toulouse (po roce 1080) postavený jako pětilodní stupňovitý emporový halový kostel s trojlodním transeptem s kaplemi a chórovým ochozem s věncem kaplí.). První chrámové lodi, zaklenuté valenými klenbami na pasech se ve Francii objevují v 2. polovině 11. století. Nejstarším zcela zaklenutým kostelem ve všech částech je klášterní (clunyský) kostel Saint-Etienne v Nevers, který je typem velmi rozšířeného poutního kostela. Loď klášterního kostela ve Vézelay byla zaklenuta roku 1140 křížovou klenbou s mohutnými příčnými pasy, jež spolu s důmyslnou sestavou pilířů zajišťují stabilitu stavby Strana 15/105

16 Bazilika Sainte-Madeleine ve Vézelay (hlavní loď kostela byla zaklenuta roku 1140) Severofrancouzská škola vznikla na území královské domény Ile-de-France, kde vládli Kapetovci. Formálně navázala na karolínskou architekturu. Po formální stránce se v severofrancouzské škole rozvíjela bazilika s transeptem a chórovým ochozem s věncem kaplí. Vývojově patří tato architektonická škola k nejdynamičtějším. Románský sloh zde přerůstal v gotiku, která se projevovala vertikálními tendencemi a snahou o odstranění tektonického významu zdí spojenou se zaváděním opěrných pilířů a se zvětšením okenních ploch. Nejvýznamnějšími stavbami jsou kostel Saint-Denis u Paříže a započetí stavby katedrály v Chartres dokončené v gotice. Severofrancouzská škola - kostel (katedrála) Saint Denis u Paříže (kol. 1144) Strana 16/105

17 Normandská škola se rozvíjela v prostředí severozápadní Francie. Tato škola je charakteristická používáním hrotitého lomeného oblouku a žebrovou klenbou. Rozvíjen zde byl kostel vystavěný jako emporová bazilika, jejíž interiér byl prosvětlen poměrně velkými okny a zdoben dekorativními prvky geometrické povahy. Normandská škola měla vliv na ostrovní anglickou architekturu (Napříkad na katedrály v Durhamu, Westminstru atd.) Nejvýznamnějšími stavbami školy jsou kostel Saint-Etienne v Caen, tzv. Mužský klášter postavený kolem roku 1062 a kostel La Trinité v Caen, tzv. Ženský klášter pocházející z 2. pol. 11. století a z počátku 12. století (Kolem roku 1120 byla vystavěna šestidílná žebrová klenba hlavní lodi kostela.). V duchu normandské architektonické školy byly vystaveny též kláštery založené Vilémem Dobyvatelem a jeho manželkou jako pokání za to, že uzavřeli sňatek, přestože byli bratranec a sestřenice. Normadská škola - pohled do interiéru hlavní lodi kostela Saint-Etienne v Caen (kol. 1062) Burgundské románské umění se rozšířilo po všech oblastech, kam sahal vliv clunyského řádu. Právě v centru řádu, městě Cluny, byla již v 10. století započata stavba místního kostela, který je nejvýznamnější památkou burgundské školy. Kostel v Cluny byl stavěn v letech Zbořen byl na počátku 19. století (Přesnou představu o celkovém vzhledu klášterního kostela v Cluny dává chrám Notre-Dame v Paray-le-Monial, jenž je miniaturní verzí Cluny III.. Klášter v Paray-le-Monial byl založen roku 973, roku 999 přešel pod vládu Cluny a opat Odilo zde 1004 vysvětil malý chrám, asi stejného typu jako Cluny II.. V roce 1090 byla zahájena stavba dodnes zachovaného trojlodí, inspirovaného Cluny III., i když byla dokončena podstatně dříve.). Do dnešní doby se dochoval objekt, jenž je fragmentem křížení třetí vývojové fáze stavby. Původně byl chrám v Cluny jako pětilodní bazilika s nartexem (délka 130m), dvěma transepty a chórem s ochozem a věncem kaplí. Hlavní loď byla zaklenuta lomenou valenou klenbou, v lodích vedlejších byla staviteli použita křížová klenba s lomeným obloukem v arkádách. Nad nimi se nacházelo triforium a vysoká okna. Ve vrcholné fázi své výstavby byl kostel v Cluny největším kostelem křesťanského světa před přestavbou chrámu sv. Petra a hlavním svatostánkem clunyské kongragace, k níž patřilo přes 300 dceřiných klášterů po celé Evropě. Významnou stavbou burgundské školy je také klášterní (clunyský) kostel Saint-Etienne v Nevers ( ) - nejstarší zcela zaklenutý románský kostel (V hlavní lodi kostela se nacházela valená klenba s Strana 17/105

18 pasy, na tribunách nad vedlejšími loďmi byla staviteli použita čtvrtkruhová klenba s vnějšími opěráky formálně se jedná o velmi rozšířený typ poutního kostela.). Do burgundské školy patří také katedrála v Autun pocházející z 2. čtvrtiny 12. století a klášterní kostel Sainte-Madeleine ve Vézelay (Kostel byl založen kolem roku Hlavní loď roku 1140 zaklenuta křížovou klenbou s mohutnými příčnými pasy. Klenbu zvenčí podepírala soustava opěrných pilířů - tento princip byl rozvinut v gotické architektuře.) vystavěný z velké části v 2. čtvrtině 12. století. Burgundská škola - klášterní kostel Cluny III., mědiritina z poč. 16. století Auvergnská škola je typická použítím valené klenby v hlavní lodi, čtvrtkruhové klenby ve vysokých tribunách nad bočními loďmi a kupolí s polygonální věží nad křížením hlavní lodi a transeptu. Příkladem stavby auvergnské školy je kostel Notre-Dame v Clermont Ferrand (Kostel pochází z 12. století. Vystavěn byl jako emporový (stupňovitý) halový kostel. Nad střední lodí byla valená klenba, nad emporami čtvrtkruhová valená klenba. Boční lodi byly sklenuty křížovou klenbou, dále byl v kostele chórový ochoz s kaplemi a stupňovitá příčná loď se vzpěrnou funkcí querriegel.). Akvitánská škola rozvíjela stavby založené jako síňový prostor bez tribun, kdy boční lodě byly téměř stejně vysoké jako loď hlavní. Nejčastěji stavitelé sklenuli prostor valenou, nebo křížovou klenbou. Perigodská škola pracovala s podněty pocházejícími z byzantské architektury. Kostely perigodské školy byly stavěny jako jednolodí nebo centrála s kupolemi umístěnými na mohutných pilířích. Jako příklad lze uvést s katedrálu Saint-Front v Périgueux ( ), která byla vystavěna jako kupolový kostel, zřejmě podle vzoru kostela sv. Apoštolů v Konstantinopolu a chrámu sv. Marka v Benátkách. Jednalo se o centrální stavbu na půdorysu řeckého kříže s pěti kupolemi na pendentivech Strana 18/105

19 Perigodská škola - katedrála Saint-Front v Périgueux ( ) V provensálské škole lez sledovat doznívání tradic antického stavitelství. Kostely byly nejčastěji stavěny jako tmavé jednolodní a nepravé baziliky bez ochozu, transeptu, tribun a triforia s úzkými postranními loděmi. Na východě byly uzavřeny prostými apsidami. V hlavní lodi byly sklenuty valenou klenbou, ve vedlejších lodích se nejčastěji nacházela klenba čtyřkruhová. Stavby provensálské školy jsou typické použití antikizujících stavebních článků a bohatou sochařskou výzdobou. Za příklad staveb z jižní části Francie lze označit kostel Saint-Gilles-du-Gard postavený kolem roku 1135 (Jedná se o kostel s třemi portály s bohatou figurální výzdobou reflektující pozdně římské vzory například triumfální oblouky), nebo kostel Saint-Trophine v Arles pocházející z 12. století (Kostel byl postaven jako trojlodní bazilika s hrotitou valenou klenbou ve střední lodi, čtvrtkruhovou valenou klenbou v úzkých bočních lodích. Nacházel se zde portál a křížová chodba (Z a J křídlo gotické) s bohatou figurální výzdobou.). Provensálská škola - kostel Saint-Trophine v Arles (12. století) Kláštery V stavbách klášterů byly nejvíce umělecky pojednány ambit (Ambit, neboli kvadratura či křížová Strana 19/105

20 chodba je uzavřená klenutá klášterní, kostelní či kapitulní chodba čtvercového půdorysu okolo rajského dvora, která měla fungovat jako místo odpočinku. Přiléhaly k němu ostatní důležité prostory jako kapitulní síň, kostel, refektář, dormitář. Charakteristické je otevření křížové chodby do prostoru dvora arkádami či okny, jejichž vzhled byl poplatný době svého vzniku.) se zdobenými hlavicemi sloupů a kapitulní síň (Kapitulní síň je shromažďovací prostor (ke společnému čtení - proto v něm stává kamenný pulpit - nebo poradám) řeholníků v klášteře nebo kanovníků v sídle kapituly. Bývá připojena k ambitům a architekturou (často dvoulodí) i výmalbou patří k nejcennějším prostorám románského i gotického kláštera.). Mezi nejkrásnější románské realizace patří křížová chodba kláštera Saint-Pierre v Moissacu pocházející z počátku 12. století a kapitulní síň v Tulle ze stejné doby. Světské stavby Klášterní kostel Saint-Pierre v Moissacu (12. století) Ze světské architektury se ve Francii dochovaly hrady s věží tzv. donjonem (Donjon je věž převážně čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Výjimečně se může objevit i donjon půdorysu kruhového, jako například na Křivoklátě. Šlo většinou o věže obytné, v případě potřeby mohly sloužit i jako věže útočištné. Donjony se na našem území objevovaly od počátku hradního stavitelství. Mohly se vyskytnout i jako součást tvrzí. Typickými ukázkami hradů donjonové dispozice jsou v našem prostředí Kost nebo Karlštejn.), které sloužily za obydlí a poslední útočiště majitelů a obránců hradu při obléhání. Dále radnice v La Rèole (Gironde), několik městských domů v Cluny s arkádami v přízemí a obytnými místnostmi v patrech, kamenný most v Avignonu z konce 12. století a opevnění města Carcassone. Toto opevnění však bylo v rámci puristických úprav 19. století podobně jako celé město Carcassone "rekonstruováno" francouzským architektem Eugènem Emmanuelem Violletem-le-Ducem Strana 20/105

21 Románský most v Avignonu (konec 12. století) ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA V NĚMECKU Sakrální stavby V 11. století za vlády císařů sálské (francké) dynastie ( ) hrálo Německo v oblasti románské architektury jednu z vůdčích rolí. Ve své tvorbě navázali němečtí stavitelé na otónskou dvouchórovou baziliku. Za vlády výše zmíněné sálské dynastie se těžiště stavební činnosti přesunolo ze Saska do Porýní, které se stalo centrem stavitelské školy, mezi jejíž největší výtvory patřily monumentální císařské dómy ve Špýru (Ve Špýrské katedrále ubíhaly pilíře až pod rovný trámový strop, který byl kolem roku 1080 nahrazen jednou z nejranějších valených kleneb v Evropě.), Mohuči (Dóm v Mohuči byl založen v 10. století. Vybudovat jej nechal biskup Willigis. V den svěcení roku 1009 se však dóm stal obětí požáru a rekontrukce proběhla až v 1. pol. 11. století z popudu biskupa Barda a dokončena byla v polovině 12. století. Dispozičně se jednalo o typickou baziliku s dvěma protilehlými apsidami a vysokou osmibokou věží nad křížením. Další čtyři věže se nacházely na koncích obou příčných lodí.), Trevíru (Trevírská katedrála vznikala v letech 1017 až 1047 z iniciativy biskupa Poppa přestavbou staršího kostela a do dnešní doby se zachovala téměř nezměněna. Poskytuje jediný příklad časného saského průčelí, jehož arkádové galerie, lisény a obloučkové vlysy byly převzaty z Lombardie.) a Wormsu (Dóm ve Wormsu byl budován v letech 1170 až 1230 opět jako bazilika s dvěma apsidami. Nad obojím křížením se vypínají dvě velké osmiboké lucerny a na obou koncích čtyři kruhové věže. Vysvěcení dómu se konalo patrně až v roce 1181). Pevnostní charakter jim dodávalo zejména pět nebo šest mohutných věží. Významným vývojovým prvkem německé románské architektury byl dvojí chór - východní a západní. Nejstarším dokladem dvojchórové dispozice je patrně klášterní kostel sv. Cyriaka v Gernrode vybudovaný v letech a v kostele sv. Michala v Hildesheimu z let (Trojlodní kostel byl postaven na půdoryse se dvěma příčnými loděmi a dvěma protilehlými apsidami. Připomíná stavby z doby Karla Velikého. V interiéru kostela se pravidelně střídají pilíře a dva sloupy s krychlovými hlavicemi.), jehož vnější uspořádání i členění vnitřního prostoru znamenají důležité stádium v rozvoji románské architektury Strana 21/105

22 Architektura v Německu - kostel sv. Michala v Hildesheimu ( ) I v průběhu 12. století bylo hlavním centrem německého románského stavitelství Porýní. (Téměř všechny stavby byly zbudovány v poměrně malé oblasti na dolním Rýnu.). Nejvýraznějším rysem vnějšku staveb byl obrys s citlivým uspořádáním dvou párů věží v obou závěrech a dvojí křížení s osmidílnou kupolí nebo Lucernou na trompech. Uvnitř klenby byla jednotlivá pole křížové klenby. Příkladem tohoto typu stavby je chrám opatství v Maria Laach v Eifelu(Stavba chrámu byla zahájena roku 1093 a vysvěcena roku Svými rozměry je kostel mnohem menší než císařské dómy, ale má rovněž šest věží. Před průčelím bylo postaveno jakési atrium, do něhož vyčnívá apsida.). Výzdoba vnějšku se většinou omezovala na arkádové galerie na obvodu apsid, na lizény a obloučkový vlys. Vnitřní prostor byl prostý a strohý. Zvláště mohutně působí vnitřní členění ve třech monumentálních císařských dómech ve Špýru, Wormsu a Mohuči, které byly i během 12. století stále budovány. V arkádách hlavní lodi se střídaly velké a malé pilíře, oproti francouzským stavbám však chybí triforium. Snaha po vertikalitě se projevuje i tím, že vnitřní části pilířů pokračují v plné výšce zdi, i když zaklenutí zde nebylo zamýšleno. V Kolíně nad Rýnem, značně poškozeném v druhé světové válce, bylo několik kostelů, jejichž stavitelé se pokoušeli o syntézu bazilikálního a centrálního půdorysu pomocí trojapsidálního chóru. Dokladem této snahy jsou kostely Sv. Marie na Kapitolu, Sv. Martina a kostel sv. Apoštolů (Původně kostel přestavěný roku Použitím trojlistého závěru vznikla originální skladba z oblých hmot. Kostel je charakteristický značně vysunutými úměrně vyčnívajícími hlavními apsidami a rovněž vyčnívajícími apsidami na obou koncích transeptu. Na kostele sv. Apoštolů věže ztratily na významu a jsou jaksi vtěsnány mezi vyčnívající apsidy.). Ve srovnání s Porýním nejsou stavby na ostatním území Německa už tak významné, snad až na kapli Všech svatých v Řezně postavenou asi kolem roku 1150 a klášterní kostel v Kőnigslutteru založeném v roce 1135, jehož dvojlodní křížová chodba je proslulá svými bohatě zdobenými pilíři Strana 22/105

23 Architektura v Německu - chrám opatství v Maria Laach v Eifelu ( ) Světské stavby Ze světské románské architektury v Německu vynikají císařské falce (Falc je předchůdkyně hradu. Jedná se o opevněné a soběstačné dočasné sídlo panovníka Svaté říše římské zejména v raném a částečně i vrcholném středověku. Ústřední stavbou falce byl obdélný palác s komorami a zásobárnami v přízemí a reprezantačním sálem v patře. Podle něj se název falc přenáší i na obdobný typ zejména raně gotického paláce.), v nichž se už palác stal samostatným honosným sídlem. Tyto císařské stavby navazují na karolinské falce a přes ně na římskou vilu. Za zmínku stojí zejména falce ve Wartburgu a Gosslaru. Městských domů se v německém prostředí příliš nedochovalo. Z oblasti inženýrských staveb lze uvést kamenný most v Řezně, kterému časově předcházel pražský Juditin most postavený za vlády Vladislava II. mezi léty 1158 a Juditin most byl nejstarším kamenným mostem v Českých zemích a jedním z nejstarších severně od Alp. Nápad vystavět kamenný most přes Vltavu je přičítán třináctému pražskému biskupovi Danielovi, jenž se po zničení původního dřevěného mostu r inspiroval kamennými mosty v Itálii, kde byl se svým králem Vladislavem II. na válečném tažení. Štědrou mecenášku našla stavba zejména v králově choti Juditě Durynské, po níž později dostal jméno. Stavbu prováděli stavitelé povolaní z Itálie. Architektura v Německu - kostel Panny Marie na Kapitolu (kol. 1065) Strana 23/105

24 Architektura v Německu - Katedrála sv. Martin a sv. Štěpána v Mohuči ( ) ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA V ITÁLII V Itálii se ve shodě s politickým a hospodářsko-společenským vývojem vytvořilo několik oblastí románského umění. V Benátkách a jižní Itálii převládal vliv byzantského umění, protože zde od 6. století uplatňovala východořímská říše svou politickou a kulturní nadvládu. Složitější situace nastala na Sicílii, jejíž část obsadili v 9. století Arabové a kterou spolu s jižní Itálií dobyli v první polovině 11. století Normané. V sicilských dómech se z těchto důvodů prolínají prvky byzantské, arabské a normanské, jak dokládají stavby v Palermu, Cefalù a Monreale. V Římě se za úpadku papežské moci v 10. a v první polovině 11. století nevytvořily příznivé podmínky k uměleckému rozvoji a architektura ustrnula na tradiční raně křesťanské bazilice. Tato praxe v římském prostředí pokračovala i ve 12. století. Zato románská architektura rozkvetla v severoitalských a toskánských městech, která od 11. století bohatla výrobou a obchodem, rozvinula peněžní hospodářství, postupně získala politickou a soudní samosprávu, vystupovala jako suverénní městské státy a dokonoce přinutila feudály, aby se usazovali v městech. Měšťané italských měst se zároveň začali dovolávat příkladu římské antiky, za jejíhož dědice se považovali Strana 24/105

25 Sakrální stavby Architektura v jižní Itálii a Sicílii - katedrála a baptisterium v Parmě Románská architektura se nejdříve ujala v Lombardii, v oblasti situované v severo-západní Itálii, rozkládající se od Alp až k údolí řeky Pád. Tradiční sloupové arkády byly již počátku 11. století obohaceny o pilíře a dřevěný strop začal být nahrazován kamennou klenbou. Na vnejším zdivu kostelů se zvláště na krátkém závěru s rovnoběžnými apsidami uplatnily dekorativní lisény, obloučkový vlys a trpasličí galerie odvozené z průčelí římských městských paláců. Pro Lombardii jsou charakteristické kostely postavené na půdorysu baziliky bez transeptu s třemi apsidami, smysl pro proporce v rozvržení hmot a ploch a menší podíl sochařské výzdoby, která se uplatňovala pouze na průčelí. Hlavním dílem je kostel sv. Ambrože v Miláně (O časové zařazení kostela sv. Ambrože se dodnes vedou spory. Lze však říci, že kostel již vykazuje všechny výše uvedené charakteristické lombardské rysy. Byl postaven patrně roku 850 na nynějším půdorysu a následně přestavován od roku Předsíň kostela pochází asi z roku 1140 a žebrová křížová klenba asi z roku 1180.), jenž se stal vzorem pro dómy v Modeně, Piacenze, Parmě a Cremoně. V Toskánsku měla na architekturu velký vliv katedrála v Pise, kterou začal stavět Řek Boschetto roku 1063 na půdorysu latinského kříže. Právě soubor románských staveb v Pise vybudovaný s donací měšťanů zbohatlých křížovými výpravami a vítězným bojem s Araby je nejskvělejším příkladem románské architektury v Toskánsku. Mohutný pětilodní dóm s transeptem a kupolí, "šikmá věž" - válcová zvonice tzv. kampanila s šesti galeriovými ochozy a centrální baptisterium s kupolí tvoří jedinečný architektonický celek. Florencie více tíhnula k raně křesťanským typům. Kostel San Miniato al Monte (Kostel byl postaven v roce 1013 a následně přestavěn v letech ) byl postaven jako bazilika s dřevěným stropem, ale v každém třetím arkádovém poli jsou pilíře, které podpírají příčné oblouky. Výzdoba z různobarevného mramoru připomíná ozdobné průčelí Badie ve Fieslole Strana 25/105

26 Architektura v Toskánsku - Mohutný pětilodní dóm s transeptem a kupolí, "šikmá věž" - válcová zvonice tzv. kampanila s šesti galeriovými ochozy a centrální baptisterium s kupolí v Pise Architektura v Toskánsku - Kostel San Miniato al Monte ve Florencii ( 1013, ) Ve 12. století v Lombardii svazkové pilíře vytlačovaly postupně sloupové arkády. Objevovaly se žebrové klenby a nad křížením byly vztyčovány polygonální kupole na trompech. Západní průčelí tvořila plochá zeď odlehčená řadou arkád pod okapy. Tato plochá zeď dále mívala vystupující portál na představených sloupech. Horní část apsidálního závěru bývala řešena jako otevřená arkádová galerie. Z významých lombardských realizací 12. století je na místě zmínit kostel San Strana 26/105

27 Zeno vystavěný ve Veroně v letech , kostel San Michele v Pavii z let či katedrálu ve Ferraře. Architektura v Lombardii - kostel San Zeno Maggiore ve Veroně ( ) Architektura v Lombardii - kostel San Michele v Pavii ( ) Toskánská architektura se od ostatních italských škol 12. století výrazně liší. A to zejména užíváním mramorových obkladů, buď střídavě ve světlých a temných pásech, nebo ve vzorech z tenkých různobarevných desek. V průčelích toskánských kostelů se v hojné míře vyskytují arkády a galerie. Třetím výrazným prvkem toskánské školy je udržování plochých dřevěných stropů a užívání sloupových arkád v lodi kostela. Významným dílem je pokračování stavby katedrály v Strana 27/105

28 Pise, s přílehlým baptisteriem a kampanilou. Architektura v Toskánsku - baptisterium v Pise ( ) Světské stavby Ze světské architektury se v italském prostředí už v románské době uplatnily radnice - sídla městské samosprávy(tyto radnice měly sloupovou síň v přízemí a radní sál s trojdílnými půlkruhovými okny umístěný v patře stavby. Příkladem architektury tohoto typu jsou městské paláce v Miláně či Cremoně.) a šlechtické paláce ve městech stavěné jako pevnosti s vysokými věžemi Strana 28/105

29 Architektura v Itálii - stará radnice ve Florencii (13. století) ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA VĚ ŠPANĚLSKU Sakrální stavby Reconquista (Reconqiusta je označení pro boje křesťanů za osvobození Španělska od arabské nadvlády) a poutě do Santiaga de Compostela (Santiago de Compostela bylo založeno na přelomu 4. a 5. století n.l. Název města je odvozen z latinského Campus Stellae, tj. hvězdné pole resp. Mléčná dráha. Později pak byl zkomolen na Compostela. V 9. století zde byly objeveny údajné ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů. Od vrcholného středověku až dodnes je Santiago jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst s velkou katedrálou). Vedly k trvalému spojení s Francií, odkud do Španělska trvale pronikali umělci i typy kostelů. Velké španělské stavby 11. století jsou spojeny s francouzskou languedockou školu. Nejvýznamnější realizací je bezpochyby chrám Santiago de Compostela(V katedrále jsou uloženy ostatky svatého Jakuba Staršího, který se ve španělštině jmenuje Santiago. Katedrála je cílem Svatojakubské pouti, ve španělštině El Camino de Santiago. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Pyrenejský poloostrov. Po návratu byl popraven v Jeruzalému, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben.) založený asi v roce 1077, který má svou dispozicí velmi blízko k francouzským kostelům vystavěným podél poutní cesty, zvláště pak k Saint Sernin v Touluse, s nímž má společnou valenou klenbu, tribuny, věž nad křížením a ochoz s kaplemi Strana 29/105