R o m á n s k é u m ě n í

Transkript

1 R o m á n s k é u m ě n í Románské umění časově spadá do 11. a 12. století, na naše území se dostává později, tedy od poloviny 11. století do poloviny 13. st. Historicky hovoříme o období vrcholného středověku ( století), patřím sem tedy i gotika. V Evropě vzrostl počet obyvatel z 38 milionů na 75 mil. Bylo to dáno ústupem epidemie hlízového moru, který řádil zejména v 6. a 7. století. Dále k zvýšení počtu obyvatel přispěly pokroky v zemědělství: železné nástroje, trojpolní systém, těžký pluh, vodní a větrné mlýny, chov koní. Před rozvíjejícím se zemědělstvím couvaly močály a lesy, pozoruhodný byl i pokrok řemesel. Na počátku 11. století se upevnila feudální soustava a moc byla rozdělena mezi feudály světské a církevní. Nová centra vznikla při velkostatcích, biskupstvích a klášterech a částečně se tak oslabovalo postavení měst. Výjimkou jsou mimořádně aktivní města v Itálii a Nizozemí, kde se rozvíjel obchod, řemesla a bankovnictví už od 12. století. Rozhodujícími objednavateli umění však jsou po celou románskou dobu církevní představitelé (biskupské dvory a kláštery) a vládnoucí špičky (královské dvory). Společnost byla tehdy rozdělena do tří hlavních skupin: na duchovní, rytíře a zemědělce tedy na ty, kteří jsou vzdělaní a modlí se, ty, kteří vládnou a chrání a ty, kteří pracují toto rozdělení bylo považováno jako dané od Boha (sv. Augustin autor díla De Civitate Dei O obci boží) a tedy správné a spravedlivé. Nebralo však v úvahu pozvolný růst vrstev obchodníků a řemeslníků, které se začaly objevovat na scéně až ke konci románského období v důsledku rozvoje měst. Důležitými centry kultury byly ve středověku kláštery. Kláštery se přednostně budovaly v klidných údolích, která byla bohatým zdrojem obživy. Pro přijetí do kláštera bylo třeba splnit dvě podmínky: dokázat duchovní způsobilost pro řeholnický život a také poskytnout dar. Darem byly často i rozsáhlé pozemky. Církevní řády se tak automaticky stávaly vlastníky půdy a pozvolna se začaly zaplňovat příslušníky šlechtických rodů. Kulturní tvůrčí úspěchy klášterů nejsou něčím, co by se mohlo očekávat od chudých, neškolených mnichů. Už za vlády Karla Velikého byli mniši průkopníky nových technik v řemeslech a obchodu a mnoho klášterů se stalo zemědělskými a obchodními středisky. Kláštery byly odpovědné za latinskou liturgii a literaturu k ní, za vedení škol a výběr vhodných učitelů, byly tak, spolu se školami při biskupstvích, centry vzdělanosti. Mniši měli za úkol nejen se modlit, ale i pečlivě opisovat všechny knihy potřebné pro výuku. Evropa jim vděčí za své knihovny a uchování duchovních i světských znalostí starověku. V 11. století postupně houstla a rozšiřovala se síť komunikací nejen díky obchodu, ale také zásluhou poutních cest. Procesí poutníků putovala zejména do Říma (k hrobu apoštola Petra) a k hrobu svatého Jakuba do Santiaga da Compostela, kde byly zázračně nalezeny ostatky

2 apoštola Jakuba Staršího. Poutní cesty (pelerináže) mají předobraz v Bibli, rodiče Ježíše putovali každý rok do Jeruzaléma a když mu bylo 12 let, putoval s nimi. Pelerináže měly přímý vliv na dispozici (uspořádání) poutních kostelů. románský sloh Pojem odkazuje k jednomu z inspiračních zdrojů, k umění římské říše (Roma = Řím). Vychází z pozdně římské tradice a raně křesťanské, otonské a karolinské tvorby. Po roce 1000 nenastal očekávaný konec světa a došlo k nebývalému stavebnímu ruchu. architektura Hlavními stavebními druhy jsou stavby sakrální (kostely a kláštery) a profánní (hrady, městské paláce, měšťanské domy, kamenné mosty). S výstavbou kostelů jsou spojeny další umělecké druhy, které výtvarně doplňují celek kostela (malířství, sochařství, umělecké řemeslo). Nejrozšířenějším typem podélného kostela je bazilika na půdorysu latinského kříže, která se rozrůstá o další prostory. Dosud nevídanou měrou se zvětšuje chór a příčná loď, aby vyhověly rostoucímu přílivu poutníků. Chór bývá někdy doplněn ochozem s kaplemi, případně se objevují apsidy i u bočních lodí. Zastropení bylo možné dvojí: dřevěný krov (snadno podléhá ohni) nebo kamenné zaklenutí (kupole a hlavně valená klenba). Hledání nejvhodnějšího způsobu zaklenutí se stalo zejména ve Francii prestižním úkolem až posedlostí. Valená klenba je polovina pláště válce zakrývající podélně loď. V některých případech pomáhají klenbu držet podpůrné oblouky (meziklenební pasy), které ji člení na klenební pole, tzv. travé (obr. vpravo). Tíha valené klenby působí kromě svislého tlaku i

3 horizontálně do stran. Výjimečně bylo užito lomeného oblouku, u kterého jsou tlaky lépe rozváděny do stran i přímo dolů (tento princip rozvinula až gotická architektura). Tlak klenby vyžadoval masivní zdi, které dávají románské architektuře charakteristické rysy hmotnosti, masivnosti, blokovitosti a převládající horizontálnosti. Mohutné zdi dovolovaly užít jen malých sdružených oken půlkruhově zakončených. Dále byly tlaky vyrovnávány přistavěním bočních lodí do výšky klenby a jejich vyztužením mohutnými pilíři. Vnější zdivo vyskládané z pečlivě opracovaných kvádříků se neomítalo. Saint-Nectaire, Auvergne, Francie, od 1080 Dispozice stavby měla pevný a jasný řád, základem byl vázaný systém. Měřítkem vázaného systému je čtverec křížení (hlavní a příčné lodi), který se pak opakuje v hlavní lodi. Ve vedlejších lodích jsou pak dva menší čtverce přiřazeny k jednomu velkému v hlavní lodi. Výška hlavní lodi se rovná její dvojnásobné šířce. Dochází tak k skládání jednotlivých prvků a jasnému slučování hmot. Ustálil se typ průčelí inspirovaný římskými vítěznými oblouky s jedním nebo třemi vstupy, navíc doplněný věžemi po stranách. Pro románskou architekturu v Evropě neexistuje jednotný projev, jednotlivé varianty jsou dány vlivem místní tradice, konkrétním funkčním požadavkem na jednotlivé kostely (farní, poutní, klášterní). Francie Zřejmě nejen díky hospodářské prosperitě a vzrůstu populace dochází k rozmachu stavební činnosti. Země se odívá do bílého šatu kostelů a je doslova líhní stavebních typů a variant. Vrůstá potřeba farních, poutních a klášterních kostelů. Kláštery zahrnují areály mnoha funkčních

4 staveb kromě kostela jsou to rajský dvůr s křížovou chodbou, refektář (společná jídelna), dormitář (ložnice), kapitulní síň (shromažďovací prostor), hospodářské budovy a další (viz karolinské umění). Stavby na sebe navazují a vytvářejí soběstačné hospodářské a společenské jednotky, které se šíří do celé Evropy. Ve Francii se od 10. století prosazuje tzv. Clunyjský řád, reformovaná podoba benediktýnského řádu. Čilá stavební činnost tohoto hnutí je důležitá pro rozvoj románské architektury a umění ve Francii. Po jeho zbohatnutí vznikají na konci 11. století nové řády cisterciáků, kartuziánů a premonstrátů usilující o skromnější životní podmínky, které se projevují i ve střízlivější podobě architektury. Cluny III, nedochovaný největší románský kostel Evropy se dvěmi transepty, předlodím a mnoha věžemi Ve Francii se hovoří o několika architektonických školách, většinou členěných dle geografických oblastí (Normandie - sever, Burgundsko východ, Provence - jih, a další). Neznamenalo to, že se v dané oblasti vyskytují pouze určité kostely, ale že zde nějaký typ převládá. Kromě toho se u každého typu mohou objevit drobné obměny Sainte-Madeleine, Vézelay, kolem 1120, vnitřní zeď - mezilodní arkádové pilíře jsou členěny pilastry s polosloupy, které vynášejí příčné pasy a klenby.

5 Německo Umění navázalo na otonskou tradici, což se odráží v užívání dvouchórové dispozice, velkého množství věží (nad křížením i při obou stranách chóru). Pro vnější dekoraci je typické užití obloučkového vlysu, sdružených oken, lizén a trpasličích galerií. Mezi pozoruhodné památky patří tzv. císařské dómy ve Špýru, Mohuči, Trevíru nebo Wormsu. Špýr (Speyer), dóm Panny Marie a sv. Štěpána, po 1082 Ze světských staveb jsou nejvýznamnější císařské falce, což byly honosné paláce císařů (příkladem je Cheb), hrady s hradbami a ústřední obrannou věží, která současně sloužila jako obytná tzv. donžon. Přimda, západní Čechy (tehdy součást německé říše), ruina románského hradu na vrcholu kopce s hradbami a donžonem, přelom 11. a 12. stol. Pozoruhodnou památkou je nejstarší kamenný most ve střední Evropě, který dodnes stojí v Řezně (Regensburg).

6 Itálie Itálie byla vždy spjata s kulturním odkazem antiky a vedle toho přijímala románské vlivy ze severu a západu a vlivy byzantské z východu. Jedním z tradičních prvků zde bylo vyčlenění baptisteria a zvonice (kampanily) mimo vlastní kostel. Příkladem může být soubor staveb v Pise (Toskánsko): chrám pětilodní bazilika s trojlodním transeptem a kupolí nad křížením, kampanila šikmá věž, baptisterium, přilehlý hřbitov. Vnější výzdoba je tvořena zejména arkádami v několika řadách nad sebou (na průčelí kostela a na kampanile). Severní Itálie (Lombardie) byla více ovlivněna německým stavitelstvím a jižní spolu se Sicílií přijímala navíc islámské prvky (zejména dekor). sochařství Románské sochařství bylo převážně spojeno s architekturou, zvýrazňuje klíčové články architektury: v interiéru hlavice sloupů a na exteriéru portály. Spojení sochařství s architekturou nutilo umělce komponovat výzdobu dle tvaru architektonického článku (hlavice, půlkruhový tympanon, archivolty). Tři králové odpočívají před cestou do Betléma, anděl je budí (král nahoře už má otevřené oči) a ukazuje jim hvězdu, za kterou mají jít, hlavice sloupu kostela Sainte Lazare v Autun, Burgundsko, Francie, kol 1140, Mistr Gislebert

7 Kristus s nevěřícím Tomášem a apoštoly, reliéf z křížové chodby kláštera Santo Domingo v Silos u Burgosu, Španělsko Křesťanské umění se až do 12. století příliš nevěnovalo sochařství. Zprvu se objevuje jen nízký reliéf a teprve postupně dochází k jeho plastičtějšímu prokomponování a postupnému odpoutání sochy od podkladu. Pozvolna roste cit pro objem a přirozené proporce postav, které jsou zprvu schematicky zjednodušené (stylizované a ornamentalizované vousy, vlasy, roucha, taneční postoje ) protáhlé a jako by nehmotné, často působí dojmem vznášejících se bytostí. Důležitou roli hrají gesta. Prostor není ani naznačen, vzdálenosti mezi postavami a jejich umístění v prostoru neodpovídá realitě, často jde o hieratické uspořádání dle významu zobrazené osoby. Portál kostela Saint-Pierre v Moissacu, od 1115, Francie Na tympanonu vpravo je vyobrazena apokalyptická vize ze IV. kapitoly Zjevení svatého Jana, ohlašující konec světa. Uprostřed je Kristus na trůnu, kolem něj evangelistů čtyři a dvě symboly protáhlé postavy andělů. Po stranách ústředního nohama výjevu Krista i pod sedí čtyřiadvacet starců s pohárem a citerou v ruce. Tympanon je rámován dekorativně zdobenými archivoltami. Sochař zde poprvé projevuje cit pro objem, rozvíjí množství gest zejména u postaviček starců, kteří tak působí velmi živě.

8 Ústupkový portál kostela Sainte Lazare v Autun, Burgundsko, Francie, kol 1140, Mistr Gislebert. Kristus v mandorle je tentokrát doprovázen rozvinutým dějem, po pravici jej doprovázejí spravedliví s naznačeným Nebeským Jeruzalémem, po jeho levici probíhá vážení pozemských skutků s expresivními ďábelskými postavami a peklem. Vážení provádí archanděl Michael a ďábel, za nimi stojí Rozmařilost (Luxuria) s hady na prsou. Za Michaelovými zády, čelem ke Kristu stojí dvanáctý apoštol s otevřenou Knihou života, podle níž právě soudce váží. V architrávu (pás pod tympanonem) rozděluje anděl vzkříšené na vykoupené a zatracené. Tympanon v Autun působí obzvláště živě díky postav, ruší prodloužení které jejich Kromě takřka tělesnost. toho dramaticky zde působí kontrast mezi dobrem a zlem, jak například je ve tomu scéně vážení duší. Archanděl zavinutý v hedvábí stojí proti hrozným, pitvorným ďáblů až postavám s dlouhými vychrtlými končetinami. Autor tympanonu vytesal své jméno k nohám Krista: Gislebertus hoc fecit toto vytvořil Gislebertus. Je to jedno z mála jmen v románském sochařství, které známe. Na archivoltách jsou znázorněna znamení zvěrokruhu a sezónních prací. Negramotnému věřícímu nebo poutníku je umožněno číst biblické příběhy, které jsou součástí sochařské výzdoby architektury.

9 V Itálii se často setkáváme s typem portálu s předsazeným baldachýnem podpíraným sloupy, které na svých zádech nesou lvi (ve středověku symbol vzkříšení). Portál baziliky San Zeno, Verona Detail baldachýnu portálu, mistr Niccolo, konec 12.st., Ferrara Z 12. století jsou dochovány první dřevěně skulptury, byly nejčastěji vyřezávány z lipového, dubového, ořechového nebo topolového dřeva a polychromovány (tzn. pokryty jemnou křídovou vrstvou a kolorovány). Ukázka představuje čtecí pult pulpit zdobený symboly evangelistů a nesený čtyřmi postavami. Alpirsbach, pol. 12. st., v 132 cm, Německo.

10 malířství Také románské malířství sloužilo církvi a zobrazovalo biblické příběhy. Všem přístupné bylo nástěnné malířství v kostelech. Výzdoba byla jasně dána dle významu jednotlivých prostor v kostele. V kněžišti (konše apsidy) byl zobrazen trůnící Kristus v mandorle doprovázen Pannou Marií a sv. Janem, symboly evangelistů, dvanácti apoštoly a někdy 24 starci. Stěny lodí pokrývaly příběhy ze Starého a Nového zákona nebo legendy křesťanských mučedníků uspořádané do horizontálních pásů. Berzé la Ville, po 1110, Kristus v mandorle a Traditio legis - Předání knihy Petru a Pavlu, Francie Typickými prvky jsou potlačení reality, schematičnost, lineárnost (kresebnost) vedoucí až k ornamentální stylizaci, nezájem o plastický tvar, výrazná barevnost. Berzé la Ville, po 1110, umučení sv. Vavřince, Francie

11 Na rozdíl od malby nástěnné byla knižní malba určena převážně vrstvě kněží a nejvyšších světských feudálů. Zprvu se zdobily jen knihy církevní, ale od 12. století se začaly ilustrovat i knihy světské (eposy a rytířské romány). Zvěstování, švábský evangeliář, 1150, Německo, mluva gest, výrazná lineárnost, plošnost a barevnost, zlaté pozadí, které symbolizuje nekonečno a slavnostnost posvátného okamžiku, výjev je rámován dekorativní bordurou Evangeliář Jindřicha Lva, 1188, parádnická iluminace na fóliu se stvořením světa v šesti dnech, evangelisty a proroky, charakteristická je typizace tváří a maximální využití plochy Způsob kresby kvašem vaječný bílek s arabskou gumou a pigmenty

12 umělecké řemeslo Umělecká řemesla se rozvíjejí zejména v prostředí klášterních, biskupských a dvorských dílen. Pokračuje tradice kovoliteckých hutí, které mají bohatý odbyt při vybavování chrámových dveří a výbavy. Bonanno z Pisy, Narození Krista, pastýři a andělé, kolem 1180, bronzový reliéf dveří jižního ramene transeptu dómu v Pise Obdobně žádanými jsou relikviářové skříňky nejrůznějších tvarů přizpůsobených charakteru ostatků svatých. Stejně jako desky iluminovaných rukopisů nebo korunovační klenoty jsou bohatě zdobeny jemnými zlatnickými a šperkařskými pracemi. Jejich dřevěná jádra pokrývají tepané zlaté plechy, vsazované drahé kameny, slonovina a výrazně barevné y (tavené sklo), převážně zpracované technikou champléve (jamkový ), kterým prosluly zejména dílny ve francouzském Limoges. Relikviář ve tvaru ruky pro ostatek sv. Vavřince, cedrové dřevo, stříbro, částečně pozlaceno, asi 1175, Německo

13 Kristus se symboly evangelistů, technika champlevé, na měděné desce, Limoges, charakteristické jsou plasticky vystupující hlavy a končetiny, 12. st. Skvostnou ukázkou románského uměleckého řemesla se světským (nenáboženským) obsahem je tzv. Tapiserie z Bayeux, vlněná výšivka na lněném plátnu jako podkladu o výšce 50 cm a délce 72 m, na níž je zachyceno 58 scén líčících dobytí Anglie Normany pod vedením Viléma Dobyvatele roku Nechala ji zhotovit zřejmě královna Matylda mezi léty Ukázka znázorňuje normanskou jízdu rytířů a bordury s vedlejšími výjevy (heraldická zvířata, drobné epizody) lemující hlavní scénu.