Exorcismus v Mk 5,1 20 a zlí duchové v židovských tradicích

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra biblických věd Michal Ondra Exorcismus v Mk 5,1 20 a zlí duchové v židovských tradicích Diplomová práce Vedoucí práce: doc. ThLic. Mgr. Jaroslav Brož, Th.D. Praha 2017

2

3 Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval(a) samostatně a použil(a) jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne

4 Bibliografická citace Exorcismus v Mk 5,1 20 a zlí duchové v židovských tradicích: diplomová / Michal Ondra; vedoucí práce: doc. ThLic. Mgr. Jaroslav Brož, Th.D. -- Praha, s. Anotace Tato diplomová práce má za cíl představit čtenářům židovskou démonologii, jak se vyvíjela, čím byla ovlivněna, a jak se odrazila v práci evangelistů, když psali o Ježíšových setkáních s temnými silami. Nejdříve se setkáte s úvodem do pojmu démon, na což navazuje exkurz do helénské kultury, období Starého a Nového zákona, a samozřejmě také do intertestamentární literatury. Právě intertestamentární literatura je velice nosná, jelikož v ní se nachází bohatá sbírka děl, ve kterých je démonologie a angelologie mnohokrát zmiňována. V druhé části práce se nachází rozbor páté kapitoly Markova evangelia (Mk 5,1 20), která je následně porovnána s obdobnými příběhy u evangelisty Lukáše a Matouše. V závěru práce je krátce reflektována židovská tradice a její vliv na démonologii v Markově evangeliu. Klíčová slova Marek, démon, démonologie, Henoch, pád andělů, temné síly, zlý duchové Abstract Exorcism in Mark 5:1 20 and evil spirits in Jewish traditions The goal of this master thesis is to introduce the readers to Jewish demonology, how it evolved, what influenced it, and how it was reflected in the works on the evangelists when they wrote down the stories of Jesus confrontations with the forces of darkness. At first you will be introduced to the term demon, which is followed by an excursion into the Hellenistic culture, the period of the Old and the New Testament and, of course, into the intertestamental literature. It is specifically the intertestamental literature which is the most relevant, since it is a very rich collection of works many of which contain references to demonology and angelology. In the second half of this thesis you will find an analysis of Mark s fifth chapter (Mk 5:1 20), which is subsequently compared to similar stories found in the gospel of Luke and Matthew. The final chapter of this thesis shortly reflects the influence of the Jewish tradition on the demonology of Mark s gospel. Keywords Mark, daemon/demon, demonology, Enoch, fall of the angels, forces of darkness, evil spirits Počet znaků (včetně mezer):

5 Poděkování Chtěl bych poděkovat docentu Brožovi za pomoc při psaní této práce a docentu Bartoňovi, který mě učil ἡ κοινὴ διάλεκτος řečtiny.

6

7 Obsah Úvod Slovo démon a jeho výskyt v helénské kultuře, Starém a Novém zákoně 11 Démoni ve Starém zákoně a helénské kultuře Démoni v Novém zákoně Výběr textů z židovské intertestamentární literatury k tématu Kniha Jubileí Knihy Henocha Jazyková a literární analýza řeckého textu Mk 5, Synoptické srovnání textu s Matoušovou a Lukášovou verzí Shody a rozdíly v přístupu židovských tradic a evangeliu ke zlým duchům 64 Závěr Seznam použitých zkratek Seznam literatury

8 8

9 Úvod Cílem této práce je čtenářům představit vývoj démonologie od dob Starého zákona, přes helénskou kulturu, až po období Nového zákona. Postupně tedy budu představovat jednotlivá období, jaký měli pohled na démonologii a jak ovlivnili autory Nového zákona. Budu se tedy ptát, proč Marek ve své páté kapitole evangelia použil takové obrazy, které ve Starém zákoně nemají žádnou odezvu. Je to snad něco, co do té doby nebylo? Inspiroval se Marek jinde? Na tyto a jiné otázky naleznete odpověď v této práci. Démonologie mě vždy zajímala. Už jako dítě jsem měl velice zvláštní vztah k hororům, na které jsem se zároveň nerad i rád koukal, a to především na ty, kde vystupovali různé temné síly, zejména pak démoni a jiná strašidla. Knihy o démonologii jsem sice nikdy zvláště nečetl, spíše mě démoni zajímali jen tak obecně, ale boj dobra a zla mi byl vždy velice blízký. Příběhy, kde hlavní hrdina bojuje s démony, mě velice fascinovali, a ani to nemuseli být příběhy, stačila dobrá střílečka, jako DOOM kde si hlavní hrdina žádné servítky nebere a v doprovodu metalové hudby decimuje pekelné zástupy jak na běžícím pásu. Proto, když jsem se rozhodoval pro téma mé diplomové práce, tak jsem stále kroužil kolem démonů. Nejdříve jsem si myslel, že se podívám na exorcismus, ale pak se moje představy začaly formovat a skončil jsem u tohoto výletu napříč dějinami. Doufám, že čtenáři této práce naleznou chuť přečíst si zejména pseudepigrafní knihy, jako jsou kniha Jubileí a knihy Henocha, kde se skrývá mnoho velice zajímavých obrazů a postřehů té doby a to nejen co se démonologie týče. 9

10 10

11 1. Slovo démon a jeho výskyt v helénské kultuře, Starém a Novém zákoně Co je to démon V této úvodní části práce rozeberu význam slova démon, jeho použití, kde se v Písmu a jiné literatuře starozákonní a novozákonní doby objevuje a jakou tam hraje roli. Pro tuto část kapitoly jsem zvolil tři knihy, ze kterých jsem čerpal základní informace, a to jsou, Příruční slovník biblický 1, The Anchor Bible Dictionary 2, The New Interpreter's Dictionary of the Bible 3 a Encyklopedie Bible 4. Pro citace ze svitků z Kumránu a apokryfní literatury jsem použil knihy Rukopisy od Mrtvého Moře 5 a Knihy tajemství a moudrosti 6. Všechny citace z Písma pocházejí z českého překladu ekumenické Bible 7. Podle Encyklopedie Bible je démon (v řečtině δαίμων ) nadlidská osoba, která má božský původ. 8 Ovšem, význam tohoto slova se postupem času posunul a stal se synonymem pro temné (ale někdy i dobré) síly, které negativně (případně pozitivně) postihují lidi. Démoni na sebe, podle mnoha tradic, většinou brali formy duchů a jiných přízraků, které pronásledovali a trýznili lidi. Již od pradávných věků bylo zvykem připisovat všechny negativní události a jevy antropomorfizovaným silám, které okupují tento svět a fungují tak jako protiváha proti všemu, co je ve světě dobré. Těmto silám se tedy přičítali nemoci, smrt, války, špatné úrody, apod. Druhotně se také můžeme podívat na výraz δαιμονιζόμενος, který popisuje osobu, která je aktuálně postižená tím, že v ní přebývají temné, nebo jiné nadpozemské síly. Tento výraz se ve Starém zákoně vůbec nevyskytuje, můžeme ho tedy najít pouze v Novém zákoně, a to většinou v Evangeliu sv. Matouše, kde se vyskytuje celkem sedmkrát z celkových třinácti případů. V období před Novým zákonem se tento výraz 1 ŠKRA BAL,Pavel. Příruční slovník biblický. Praha, Kropáč a Kucharský, FREEDMAN, David Noel(ed.). The Anchor Bible Dictionary. Volume 2, D G. New York, Doubleday, DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D H, Volume 2. Nashville, Abingdon Press, STUBHANN, Matthias(ed.). Encyklopedie Bible, A L. Bratislava, Gemini, SEGERT, Stanislav. BAŽANTOVÁ, Šárka. ŘEHÁK, Robert (eds.). Rukopisy of Mrtvého moře. Praha, Oikumenh, SOUŠEK, Zdeněk (ed.) Knihy tajemství a moudrosti, I III. Praha, Vyšehrad, 1995, 1998, Bible. Český ekumenický překlad. Praha, Česká biblická společnost, STUBHANN, Matthias (ed.). Encyklopedie Bible, A-L. Bratislava: Gemini, 1992, s

12 prakticky nevyskytuje. Posedlost démony je považována za výraznou, ale blíže nespecifikovanou nemoc léčenou Ježíšem. V evangeliích je této nemoci připisováno mnoho různých příznaků, sklony k násilí (Mt 8,28), slepota a němota (Mt 9,32) nebo obecné trápení (Mt 15,22). Janovo evangelium je unikátní v přístupu k démonologii (což je popsáno podrobněji níže), jelikož je posedlost démony spojována s nepříčetností a lhářstvím. 9 Démoni ve Starém zákoně a helénské kultuře V dobách Starého zákona ovšem přišla revoluce. Lidem se zjevil Bůh a svou neomezenou silou, všudypřítomností a suverenitou vytlačil existenci démonů až na samý okraj reality, což je právě jeden z hlavních důvodů, proč je o démonech tak málo napsáno ve Starém zákoně. Přes to všechno se nějaká víra v temné síly zachovala. Z jedné strany díky místním tradicím z dob kanaánských božstev, a z druhé strany díky vlivu ze středozemí, zejména pak z antiky. Ve Starém zákoně se tak málo pracuje s temnými silami, že tam neexistuje žádné slovo, které by přímo odpovídalo slovu démon. Pokud jsou démoni ve Starém zákoně popisováni, tak vždy opisně, jako například v pozitivním smyslu duch Hospodinův (1S 16,13) nebo Boží duch (Ex 31,3), anebo v negativním smyslu například zlý duch od Hospodina (1S 16,14 16). Když bychom hledali trochu konkrétnější místa, kde se vyskytují démoni toho tradičního stylu, ve formě strašidel a jiných přízraků, tak se můžeme podívat například na proroka Izaiáše, který mluví o běsech (Iz 13,21) a (שדים upírech 10 (Iz 34,14) ve své apokalypse. Právě tento termín běsové (v hebrejštině se stal běžně akceptovaným výrazem pro tradiční démony ve Starém zákoně. Toto slovo je použito například v Deuteronomiu, kde je řečeno, že nevěrné pokolení obětovalo běsům a ne Bohu (Dt 32,17). Toto mohlo být zapříčeno právě vystavením se kanaánským tradicím. Další výrazy, které můžeme najít v souvislosti s démonologií ve Starém zákoně, jsou například ה,ע ל וק neboli aluka (v ekumenické verzi Písma je zde znovu použit překlad upír, ale přesnější by bylo použít slovo pijavice), které můžeme najít v knize Přísloví (Př 30,15). Dále pak ש ר ף neboli saraf, které má jak pozitivní (andělé obsluhující Boha u jeho trůnu) tak i negativní zabarvení v závislosti na 9 TWELFTREE, Graham H. Demoniac. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s Zde je použit termín ל יל ית neboli Lilith. Tato postava sama o sobě je velice významnou v apokryfní literatuře a stala se součásti mnoha legend a příběhů i v rámci moderní populární kultury 12

13 kontextu. V negativním slova smyslu se serafové například objevují v Deuteronomiu, kde jsou popisování jako ohniví hadi (Dt 8,15). Když si povšimneme lokalit, které se ve výše zmiňovaných úryvcích vyskytují, uvědomíme si, že ve většině případů se jedná o poušť (Dt 8,15, Nu 21,6 Iz 30,6), ta se tedy stala, v té době, tradičním místem, kde přebývají démoni nebo minimálně kde působí. Dokonce i Ježíš se setkal s pokušitelem právě na poušti. Strach z neznámého byl v dobách Starého zákona běžný, a není tedy divu, že i když byli tehdejší Židé věrní Bohu, stále v nich byl zakořeněn strach z temných sil, jako to můžeme vidět například v Žalmech. V devadesátém prvním Žalmu se mluví o hrůzách noci a moru, jenž se plíží temnotami, což právě může odkazovat na jak fyzické nebezpečí ze strany lupičů a nákazy, tak také nebezpečí nadpozemské, které přichází ve formě různých běsů a upírů (Ž 91,5 6). Zatímco předchozí texty Starého zákona popisují Boha jako toho, který všechno řídí a ovládá duchovní mocnosti, tak zde, v tomto Žalmu je lehce naznačeno, že je potřeba se proti temným silám bránit tím, že nalezneme útočiště u Boha, který vydává rozkazy svým andělům, aby své věrné služebníky chránil. V době helénské kultury se stalo slovo daimón populární díky Homérovi a jeho velkolepému příběhu Iliad. Zde Homér popisuje stav, kdy hrdinu Hektora popadne amok, při kterém získá ohromnou sílu a udělá se mu pěna u pusy, což se v pozdějších dobách bude připisovat právě démonickou posedlostí. Přímo slovo daimón zmiňuje, když antičtí bohové konají skutky proti hrdinům eposu. Básník Hésiodos zase popisuje démony, jako duše zemřelých lidí, kteří nějakým způsobem zasahují do života živých. U Platóna máme démony popsány jako nižší božstva neboli bůžky. Sloužili většinou jako prostředníci mezi bohy a lidmi, okupovali jednotlivá místa v kosmu a spravovali je. Sokrates se domníval, že ho démoni provázejí životem, ale byl to Xénokratés, Platónův učedník, kdo systematizoval démonologii a rozdělil démony na nižší a vyšší, dobré a zlé. Podle něho démoni komunikovali s lidmi skrze sny a věštce a bral je také jako ty, kdo k nám promlouvají v rámci svědomí. Filón Alexandrijský se také zabýval démonologií. On používal slovo daimón ve vztahu k bůžkům, převážně pozitivním 11, k duchům zemřelých 12, poslům Boha a múzám, které byli příčinou geniálního myšlení 13. Podle něho bylo démonů veliké 11 FILÓN, Alexandrijský. De decalogo, FILÓN, Alexandrijský. In Flaccum, 168, FILÓN, Alexandrijský. Quod omnis probus liber sit, 39 13

14 množství, které přirovnával k počtu hvězd na obloze. Filón také popisuje knihu Genesis, kde se v šesté kapitole píše o duchách, kteří kopulovali s lidskými ženami 14. Z těchto splynutí následně, podle Filóna, vzešli andělé Starého zákona. Ti, kteří se nepářili s lidskými ženami a byli spokojeni s tím, že nemají tělo, nadále zůstali společníky Boha a pomáhali mu se stvořením i při komunikaci s lidmi. Flavius Iosephus popisoval démony jako duše zemřelých, které se mohou vrátit s cílem vykonat odplatu 15. Flavius totiž rozlišuje démony podle toho, kdo zemřel. Takže z dobrého člověka se mohl stát dobrý démon, který měl schopnost pomáhat lidem tím, že je chrání nebo jim věští. Naopak ti, kteří se dopouštěli zla během svého života, se mohli stát zlými démony, kteří okupovali těla ostatních, což mohlo vést až ke smrti posedlého 16. V Septuagintě se démoni a duchové vyskytují ve vztahu k falešným božstvům (Ž 96,5). Čtvrtá kapitola knihy Báruka mluví o obětování běsům namísto Boha (Bár 4,7), stejně tak i Deuteronomium (Dt 32,17), Žalmy (Ž 106,37), Leviticus (Lv 17,7) a i další místa v ostatních knihách. Jelikož byla Septuaginta sepsána v období, kdy byla helénská kultura dominantní, nebylo cíleně nikde použito slovo δαίμων. To z toho důvodu, že slovo δαίμων bylo vnímáno převážně pozitivně, jak již bylo zmíněno výše u řeckých filozofů. Další významnou literaturou, kde se můžeme dočíst více o démonologii na přelomu letopočtů, jsou svitky z Kumránu, takzvané Svitky od Mrtvého moře. V těchto velmi významných spisech se na mnoha místech mluví o velikém počtu různých démonů. Tyto svitky budou více probrány v následujících kapitolách, ale pro úvod uvedu nějaké základní informace. Ve 4Q (Písně poučujícího) se zmiňují například pojmy, duchové zhoubných andělů, duchové kříženců, běsy Lilit, sovy a šakaly. Démonologie Svitků od Mrtvého moře s největší pravděpodobností existuje jako reflexe na knihy Henocha, který se vyskytuje ve Starém zákoně v knihách Genesis, jako šestý patriarcha, který chodil s Bohem a byl vzat Bohem na nebesa i se svým tělem. Tyto knihy slouží jako druhý centrální motiv této práce. V knihách Henocha se můžeme dočíst o velice propracované starozákonní démonologii, která významně ovlivnila dobu Nového zákona. 14 FILÓN, Alexandrijský. De gigantibus, FLAVIUS, Iosephus. Jewish Antiquities, , FLAVIUS, Iosephus. Jewish War, Tento odkaz je dále rozebrán v následující kapitole, kde se speciálně rozebírají Kumránské svitky 14

15 Poslední částí této exkurze do historie démonů ve Starém zákoně je funkce postavy nazývaná Satan. Je potřeba si uvědomit, že mezi Satanem a výše zmiňovanými démony (zejména těmi negativními) není žádná přímá spojitost. Samotné jméno Satan pochází z hebrejštiny ט ן) (ש a značí odpůrce nebo protivníka. Výskyt tohoto výrazu ve Starém zákoně můžeme pozorovat například ve stodevátém žalmu v šestém verši, kde se píše, Postav proti němu svévolníka, po jeho pravici žalobce ať stane. Jako samostatná postava se Satan objevuje až u Joba. Zde je představen jako služebník Boha, který má dovoleno zkoušet Joba. Satan a Bůh se společně dohadují o víře Joba. Satan nevěří, že je Job natolik spravedlivý, jak si Bůh myslí, a je toho názoru, že kdyby mu bylo zle, tak bude Boha zlořečit. Bůh se tedy podvolí Satanově hře a dá mu moc Joba trápit (Jb 1,6 12). Zde je důležité si uvědomit, že Satan je zde vyobrazen jako anděl, který žije ve společenství s Bohem a není tedy nějakým svévolným ničitelem a trýznitelem. Pouze využívá moc, která je mu propůjčena. Satan tedy s Bohem spolupracuje. Ještě jednou se objevuje Satan jako Boží anděl u proroka Zacharjáše, kde se ve třetí kapitole objevuje v roli žalobce, který stojí po boku Boha (Za 3,1 2). Satan zde nepronáší žádná slova, ale je zřejmé, že stále ještě není vnímán jako někdo, kdo by byl proti Bohu. V pozdějších knihách Starého zákona se začíná postava Satana proměňovat a začíná nabývat negativní konotace jako postavy, která pokouší a svádí lidi od Boha. Jako příklad si můžeme vzít knihu Moudrosti, kde se ve druhé kapitole píše, Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji (Mdr 2,23 24). Zde je patrný posun od posla a spolupracovníka Boha k postavě, která je přímo zodpovědná za pád lidstva do prvotního hříchu, tedy je tato postava identifikována s postavou hada z první knihy Mojžíšovy. Jeden z důvodů, proč k tomuto posunu došlo, mohl být fakt, že se v Izraeli některé skupiny odtrhli od židovské víry a přešli na Babylonskou, Perskou či jinou. Stejně jako byl první člověk sveden hadem v rajské zahradě, tak i tehdejší židé byli svedeni 15

16 k odpadlictví od Boha. Věrní Židé tedy připisovali toto odpadlictví Satanovi a tím se pohled na tuto postavu začal postupně měnit 18. Démoni v Novém zákoně V Novém zákoně má démonologie nanejvýš sekundární nebo terciární význam. Slouží zde primárně jako jeden z mnoha nástrojů, skrze které Ježíš Kristu projevuje svou vůli. Lidé, kteří jsou démony posedlí, jsou zbavování jejich utrpení, čímž Ježíš demonstruje svou moc léčit a vládnout nad temnými silami, ale zároveň zde démoni slouží jako vyznavači Ježíšovi pravé podstaty. Démoni, jak již víme, jsou nadpozemská stvoření, která mají znalosti a schopnosti, které my nemáme. Jedna z nich je to, že dovedou rozpoznat jinou nadpozemskou bytost. Proto tedy, když jsou démoni konfrontování Ježíšem, jejich jediná odpovídající reakce je padnout před ním na kolena, a prosit o slitování. Tyto velice impozantní a dramatické příběhy můžeme číst v Evangeliu svatého Marka, Matouše, Lukáše i Jana, a zároveň i v Pavlových listech a ve Zjevení Janově. Každý z těchto autorů má trochu odlišný přístup k démonologii, který ve zkratce popíši v následujících podkapitolách. 19 Marek Marek je velice aktivní, co se vyprávění kolem démonů týče, a je pravděpodobně nepopulárnější démonologem Nového zákona. V Markově evangeliu se vyskytuje slovo δαιμόνιον jedenáctkrát (třináctkrát když připočteme epilog, kde se vyskytuje slovo démon ještě v devátém a sedmnáctém verši) a výraz πνεύμα ἀκαθάρτον (nečistý duch) také jedenáctkrát. Marek se rozhodl pro tyto dva výrazy z toho důvodu, že díky nim dokáže oslovit jak kosmopolitní helénskou kulturu, tak i židovské čtenáře. Nečistý duch je bližší židovské vrstvě, jelikož byli Židé od dětství učeni, jaký je rozdíl mezi čistým a nečistým a vědí, že tyto dva stavy spolu nemůžou být, a na druhou stranu daimónion byl srozumitelnější obyvatelstvu, vzdělaném v řeckém prostředí. Židé viděli Ježíše, jak očišťuje a léčí jako Svatý Boží a Řekové viděli Ježíše, který skrze exorcismus bojuje se zlými démony, kteří hlasitě křičí, mají obří moc a vstupují do zvířat. 18 TWELFTREE, Graham H. Demon. The Old Testament, Greek, The Septuagint, Philo, Joseph us, The Dead Sea Scrolls, The Apocrypha and Pseudepigrapha. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s TWELFTREE, Graham H. Demon. The The New Testament; Jesus. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s

17 U Marka je vůdce démonů nazýván Belzebub (také známý jako pán much nebo Satan), který, společně se svými pomocnými démony, posedá lidi. Satanova role v Markově evangeliu je jít stále s Ježíšem a ničit vše, co po sobě zanechal nebo se mu stále stavět do cesty. Jako ideální příklady toho jsou pokušení na poušti (Mk 1,13), Petrovo kárání v osmé kapitole (Mk 8,33) a podobenství o rozsévači (Mk 4,3 9), kde je Ježíš prezentován jako rozsévač a Satan jako ten, kdo ničí to, co Ježíš zasel (Mk 4,15). Přestože Marek hned na začátku svého evangelia říká Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího (Mk 1,1) a znovu tuto informaci opakuje v jedenáctém verši, tak rád využívá úst démonů pro potvrzení Boží podstaty Ježíše Krista. Jsou to právě oni, kdo Ježíše na zemi dovedou okamžitě poznat, a jsou tak nuceni přiznat skutečnost Ježíšova původu (Mk 1,24, 34, 3,11 a 5,7). Marek se ale primárně věnuje démonické posedlosti z pohledu exorcismu, který na to navazuje. Je zajímavé si uvědomit, že si Marek vybral, jako Ježíšův první veřejný akt uzdravení, právě vyhnání démona z posedlého, což poukazuje na Markův zájem o tento způsob veřejného působení. Kromě toho si také můžeme všimnout faktu, že z celkového počtu třinácti uzdravení, je nejpočetnější kategorií právě exorcismus. Další argument pro Markův zájem o exorcismus najdeme v první a třetí kapitole, kde Marek ve zkratce shrnuje Ježíšovo působení a v obou případech zmiňuje léčení a konkrétně exorcismus (Mk 1,32 34 a 3,10 11). Marek představuje Ježíše jako exorcistu takovým způsobem, jaký byl v té době tradiční a srozumitelný. Ježíš vydává rozkazy dominantě a s velikou autoritou (například přísně nakazuje démonům, aby nikomu neříkali, kdo je, v Mk 3,12), vyhání je z těl jak v přímé konfrontaci (Mk 5,12 13), tak i na dálku (Mk 7,24 29) a snaží se získat jméno démona, aby nad ním měl větší moc (Mk 5,9), což byl v té době velice oblíbený způsob boje s démony. 20 Matouš Matoušova terminologie, co se démonologie týče, je odlišná a zároveň komplexnější, než ta Markova. Matouš používá termín πνεύμα ἀκαθάρτον pouze třikrát (Mt 10,1, 12,43 a 12,45), a když mluví o duchu, tak ve vztahu k Bohu (například Mt 3,16 nebo 12,18). Jediné místo, kdy používá výraz duch ve vztahu k démonům lze najít v osmé kapitole, kde se píše, vyhnal duchy svým slovem. Když se Matouš vyjadřuje ve svém 20 TWELFTREE, Graham H. Demon. Mark. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s

18 evangeliu k démonům, tak jednoduše používá tradiční řecký výraz δαίμων raději než πνεύμα ἀκαθάρτον a ty, kteří jsou démony posedlý, nazývá δαιμονίζομαι. Matouš také dává velký důraz na vládce démonů, když ho mnohokrát zmiňuje ve svém evangeliu pod různými jmény, jako jsou kníže démonů (Mt 9,34), Belzebub (Mt 12,24), nepřítel (Mt 13,25), silný muž (Mt 12,29), pokušitel (Mt 4,3), ten zlý (Mt 13,19) a Satan/ďábel (Mt 4,10) jako protivník Krista (Mt 4,1) a jeho následovníků a stejně tak i vládce démonů, kteří slouží jako jeho andělé (Mt 25,41). Matouš zmiňuje tři ze čtyř Markových příběhů o léčení démony posedlých (Mt 8,28 34, 15,21 28 a 17,14 20) a jeden, který pochází z hypotetického pramene Q, který je v Matoušově evangeliu duplikován (Mt 9,32 34; 12,22 23). Matoušových záměrem ve vyprávěních o léčení posedlých je poukazovat na Ježíšův původ jako Syna Božího a mesiáše. 21 Lukáš a Skutky apoštolů Přestože je Lukáš známý svou pneumatologií, užívá méně rozvinutý jazyk pro popis démonických sil ve svém evangeliu. Lukáš mluví celkem třiadvacetkrát o démonech ve vztahu k temným nadpozemským entitám, a pak ještě jednou ve Skutcích apoštolů, ale zde pouze v řeckém smyslu, tedy jako obecně nadpozemskou bytost (L 17,18 22 ). Termín πνεύμα ἀκαθάρτον je celkem použit pětkrát v evangeliu a dvakrát ve skutcích. Lukáš výjimečně používá jednoslovné výrazy pro popis nemocných, které Ježíš léčí, proto je v celém evangelium slovo ὁ δαιμονισθείς (posedlý démony) použito pouze jednou (L 8,36). Zajímavostí je, že termín πνευμάτων πονηρῶν (zlý duch) používá pouze Lukáš (L 7,21). Lukáš ve čtvrté kapitole svého evangelia mluví o člověku který byl posedlý nečistým duchem (L 4,33). Toto slovní spojení, které v řečtině zní πνεῦμα δαιμονίου ἀκαθάρτου, je unikátem toho evangelia. Exegeti se domnívají, že Lukáš použil toto slovní spojení proto, aby pomohl svým řeckým čtenářům pochopit význam slova δαιμόνιον, ve vztahu k nečistým duchům a vytvořit mezi nimi rovnítko. Po tomto momentě jsou slova nečistí duchové a démoni volně prohazovány a Lukáš mezi nimi netvoří rozdíl. 21 TWELFTREE, Graham H. Demon. Matthew. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s V českém překladu je zde uvedeno slovo božstva, ale v řeckém textu je δαιμονίων. Významově ovšem český překlad sedí, jelikož δαιμονίων bylo obecné slovo pro cokoliv, co pochází od Boha/bohů 18

19 Stejně jako u ostatních synoptiků je zde popisován Belzebub (L 11,15) jako kníže démonů (L 11,15), jehož Lukáš oslovuje Satan (L 10,18) nebo také ďábel (L 4,2). Dále používá výraz nepřítel (L 10,19) nebo silný muž (L 11,21). Oproti ostatním ale Lukáš nepoužívá při popisu ďábla slovo πειράζων (pokušitel) ani πονηρός (zlý). U Lukáše máme zajímavou verzi pokušení na poušti. Příběh probíhá podobně jako u Matouše, ale je zde zásadní změna na konci příběhu. Zatímco Matoušova verze končí tím, že ďábel odejde, u Lukáše je řečeno, že když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle (L 4,13). Je zde evidentní, že Lukáš mě zájem na tom, aby ďábel nebyl pouze jednorázovou postavou pro toto vyprávění, kde je Ježíš zkoušen na poušti, ale aby Ježíše následoval i nadále, a snažil se zničit to, co vybudoval (L 22,31), podobně jako v Markově evangeliu (podobenství o rozsévači lze nalézt v obou evangeliích). Ježíš tedy zápasí s ďáblem a jeho démony po celou dobu svého působení, ale i když jeho pozemské kázání skončilo, je stále na jeho apoštolech a ostatních, aby chránili církev před vlivem ďábla (Sk 13,10). Lukášův záměr, co se týče démonů ve svém evangeliu, byl ukázat na Ježíše jako bojovníka se zlem, jehož kázání ve světě bylo prvním stupněm ke konečné porážce Satana a jeho posluhovačů, které ve finále nastane při eschatonu, kdy bude zlo potrestáno a posláno do pekelné propasti (L 8,31). Ve vyprávění o návratu sedmdesáti v desáté kapitole Ježíš předpovídá zkázu Satana, když říká, že viděl jak Satan padá z nebe jako blesk. Ve světle celé kapitoly zde Ježíš naznačuje, že konec Satanovi vlády právě probíhá a to díky moci, kterou Ježíš svěřil prvotní církvi, Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí (L 10,19). V Lukášově evangeliu je brán větší důraz než u ostatních synoptiků na fakt, že Ježíš se staral o léčení posedlých během celého svého života a považoval ho za velmi důležité (L 7,21, 13,32). Toto je dále zvýrazněno ve skutcích apoštolů, kde Lukáš shrnuje Ježíšovo působení a explicitně zmiňuje léčení posedlých démony: a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově (Sk 10,38). Je zde tedy vidět, že Ježíš v Lukášově evangeliu a Skutcích apoštolů příliš nevnímal rozdíl mezi nemocí tradiční (bolesti, vysoká teplota, atd.) a nemocí nadpozemského původu, tedy posedlostí temnými silami. Tento fakt je patrný ve čtvrté kapitole Lukášova evangelia kde Ježíš přikazuje horečce, aby odešla (L 4,39). Tedy Ježíš použil stejný způsob léčby, jako kdyby prováděl exorcismus, postavil se nad ženu a nakázal nemoci, aby odešla (zároveň je zde i zřejmá paralela s utišením bouře na Galilejském jezeře). Dalším příkladem je vyléčení chlapce 19

20 v deváté kapitole evangelia, kde je z něj vyhnán zlý duch, ale není to bráno jako čistě zničení zlého ducha, ale jako celkové uzdravení osoby (L 9,42). Ve výsledku vidíme, že Lukáš dává nemocem démonický podtext, což se shoduje s přístupem k démonům v této i předchozí době, kde démoni fakticky personifikují nemoci. Ve skutcích máme ještě jeden zajímavý případ léčení posedlého. V šestnácté kapitole máme vyprávění o dívce, která má v sobě ducha věštectví. Zde je použit výraz πνεῦμα Πύθωνα (had) pro popis tohoto věšteckého ducha (Sk 16,16 18). Podle tehdejší tradice byli tito hadi spojeni s bohem Apollónem, který se ve světě zjevoval ve formě hada, který byl zodpovědný za věštecké břichomluvectví, takzvané εγγαστριμύθους (z břicha mluvení). Toto mělo v řecké kultuře relativně neutrální, spíše až pozitivní konotace, jelikož tímto způsobem se tradičně předávali věštby v Delfách, ale v židovské tradici to bylo vnímáno převážně negativně. V židovské tradici to můžeme najít v první knize Samuelově, kde si ve dvacáté osmé kapitole Saul vydá za věštkyní z Én Dóru, která také věští pomocí břichomluvectví (1S 28,7). Dalším prvkem v tomto vyprávění je použití výrazu μαντευομαι, v češtině schopnost věštit. Toto slovo má obzvláště negativní konotace, protože je spojováno s falešnými proroky z Deuteronomia (Dt 18,10) 23 a Micheáše (Mi 3,11) Bližší informace ohledně vyprávění o uzdravení posedlého v Gerase (L 8,26 39) se nachází v části práce pojmenované Synoptické srovnání textu s Matoušovou a Lukášovou verzí. Jan Janův pohled na démonologii je úplně odlišný od ostatních evangelistů. V Janově evangeliu se démoni vyskytují pouze v jednom případě a to, když se mluví o tom, že Ježíš sám je posedlý démony (J 7,20; 8,48,49,52; 10,20 21). Důvod pro tyto narážky na Ježíšovu osobu se postupem evangelia mění. První označení Ježíše za posedlého (J 7,20) je čistě obecné a nemá za význam ho opravdu obvinit z toho, že by byl posedlý démonem. Ježíš byl totiž pronásledován skupinou Židů, kteří usilovali o jeho život, jak se můžeme dočíst v páté kapitole, to bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít (J 5,18). Proto, když Ježíš předstoupil před lid a oni mu říkali Jsi posedlý? (J 7,20), tak tím mysleli něco ve 23 Věštec obírající se věštbami, LXX, μαντευόμενος μαντείαν 24 Jeho proroci věští za stříbro, LXX, καὶ οἱ προφῆται αὐτῆς μετὰ ἀργυρίου ἐμαντεύοντο 25 TWELFTREE, Graham H. Demon. Luke-Acts. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s

21 smyslu přeskočilo ti? nebo jsi blázen?. Jisté je, že lidé ho nepovažovali za démony posedlého ani v nejmenším. Toto se nese v Janové stylu používat ironii, takže i čtenáři musí byt jasné, že se o posedlost démony nejedná. V osmé kapitole se znovu Ježíš dostává do pře s Židy, kteří ho označují za posedlého. Zde se Ježíš pevně postaví Židům, a snaží se jim vysvětlit svůj původ, na což Židé reagují urážkami a touhou ho kamenovat. Ježíš dav nazývá syny ďábla, jelikož nechtějí přijmout jeho jako Syna Božího, a raději zůstanou ve lži, se kterou je ďábel spojován, než aby se přidali na stranu Ježíše. Tím, že je Ježíš nazývá syny ďábla, kteří stojí na straně lži, připravuje Jan čtenáře na další ironickou otázku, kde Židé budou znovu obviňovat z toho, že je posedlý, což se stane ve čtyřicátém osmém verši, neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem? (J 8,48). Židé jsou si dobře vědomi toho, že ďábel je ten, kdo žije ve lži, a proto se snaží najít nějakou záminku, aby mohli Ježíše provolat za blázna a posedlého, o což se pokusí o pár veršů dále, když Ježíš vysloví, že kdo je věrný Bohu bude žít na věky. Jan chce znovu poukázat na ironii jejich pokřiků a ukazuje je, ne Ježíše, jako démony posedlé. V desáté kapitole je obvinění z posedlosti vnímáno jako stav šílenství nebo jiného stavu nepříčetnosti. Židé zde používají slovo μαίνεται (je blázen), a je tedy zřejmé, že se znovu nejedná o skutečné nařčení z opravdové posedlosti démonem, ale spíše, jako v sedmé kapitole, že nemluví pravdu. Ovšem, takto daleko v evangeliu už je každému čtenáři jasné, že opak je pravdou a Ježíš je ten, který je pravdomluvný, a jeho odpůrci jsou ti, kdo by neměli být posloucháni. U Jana tedy máme démonologii založenou na válce mezi pravdou a lží. Ježíš, jako pravda, zde bojuje proti mocnostem ďábla a jeho posluhovačů, ve formě lidí, kteří nechtějí přijmout Krista a snaží se ho porazit lží. Proto ani Jan nemá ve svém evangeliu žádné vymítání nebo léčení démoniaků jako v ostatních evangeliích, ty by totiž úplně zbořili to, co Jan budoval. Jan se totiž snaží ukázat, že posedlost zlem není jen otázkou pár nebohých, ale všech co nechtějí přijmout Krista, tedy velkého počtu. Kdyby tedy Jan dal do svého evangelia vyprávění o léčení posedlých, tak by se docela vytratila jeho snaha ukázat ďábla jako lež samotnou, se kterou se bojuje ne vymítáním nebo léčením, ale přijmutím pravdy (J 1,12). Tím Ježíš ukazuje, že boj a poražení zla není jenom výsadou několika málo postižených, které léčil svým dotykem a slovy, ale všech kdo hledají pravdu TWELFTREE, Graham H. Demon. John. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s

22 Pavel V porovnání s ostatními apoštoly a evangelisty se Pavel zmiňuje ve svých listech velice málo o démonech. Z těch listů, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou skutečně pavlovské, je zde pouze jedna zmínka o temných silách ve formě démonů. Lze ji najít v desáté kapitole prvního listu Korintským, kde se říká, že: co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony (1K 10,20) 27. Když líčí svoje nepříjemnosti z cest ve druhém listě Korintským (2K 11,24 27), nesnaží se přesunout zodpovědnost za tyto činy na temné síly, jako bylo tehdy v kosmopolitní helénské kultuře zvykem, kromě jednoho místa, kde hovoří o ostnu, který nazývá jako posel Satanův. Mohlo by se tedy zdát, že víra v temné síly je Pavlovi vzdálená, ale není tomu tak. V obou listech do Korintu jsou zmínky o temných silách. V prvním listě píše, vydejte toho člověka Satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně (1K 5,5). A ve druhém, A není divu, vždyť sám Satan se převléká za anděla světla 28 ; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude jako jejich skutky! Dalším významným bodem je list Římanů, kde se v osmé kapitole v posledních verších mluví o vítězství Kristově nad vším, co odlučuje lidi od Boha. V těchto verších explicitně zmiňuje anděly a pány, tím má na mysli padlé anděly, kteří se společně se Satanem snaží odloučit lidi od Boha (Ř 8,38 39). Posledním zajímavým odkazem je opět v prvním listě do Korintu, kde Pavel píše o konci času, kdy budou poraženy všechny mocnosti a síly v čele se smrtí (1K 15,24 26). Tyto mocnosti pravděpodobně odkazují na nadpozemské síly, které okupují stvoření a snaží se mu škodit. 29 Listy a Zjevení Janovo V listě Efezanům se vyskytují síly, které se dají charakterizovat jako nadpřirozené nebo některé z nich i jako démonické, kterým vládne ďábel. Je zde větší koncentrace těchto pojmů, než kdekoliv jinde v Novém zákoně. Tyto pojmy jsou, ἀρχή (vlády; 1,21, 3,10 a 6,12), ἄρχων (vládce; 2,2), δύναμις (moc; 1,21), ἐξουσία (mocnosti; 27 Bible. Český ekumenický překlad; Je možné, že se zde Pavel odkazuje na epigraf knihy Jubileí, kde se v první kapitole v jedenáctém verši píše, a budou obětovat své děti démonům a všem výtvorům svého zbloudilého srdce., nebo na první knihu Henocha, kde se v devatenácté kapitole v prvním verši píše, a navedli je [falešní andělé] k uctívání démonů jako bohů. 28 anděl světla je zároveň význam jména padlého anděla Lucifera 29 TWELFTREE, Graham H. Demon. Paul. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s

23 1,21, 2,2, 3,10, 6,12), κοσμοκράτωρ (vládce světa; 6,12), κυριότης (panstvo; 1,21) a πνεῦμα (duch; 2,2, 6,12). Některé z těchto mocností jsou popisovány jako pod kontrolou ďábla (6,11, 16), jiné jako nebeské mocnosti a vlády (3,10) a další zase jako síly, které nás vedou od Boha (2,2 3). V listě Kolosanům se zmiňují síly ἀρχαί (principy) a ἐξουσίαι (mocnosti), v šestnáctém verši první kapitoly, kterým vládne Kristus, které byli původně skryty v nebi, ale Kristovou smrtí na kříži byly všem zjeveny a odhaleny. Dále jsou zde zmiňovány στοιχεῖα ve druhé kapitole, které reprezentují vesmírné mocnosti, které mohou svádět lidi z cesty ke Kristu (1,21). Autor tedy chtěl upozornit obyvatele Kolos, aby si dávali pozor na různé filozofy a falešné proroky, kteří by mohli vykořenit víru místních křesťanů. Přestože ale tyto vesmírné mocnosti nejsou přímo popisovány jako aktivně škodící (například že by posedali lidi), autor důrazně varuje, aby se jim věřící vyhýbali, a hledali nový život v Kristu (3,1 4,6). V prvním listě Timoteovi máme jenom jednu zmínku, co se týče démonologie, je ale na druhou stranu velice konkrétní. Ve čtvrté kapitole v prvním verši se přímo nachází slovo δαιμονίων, v tom kontextu, že v posledních dobách lidé odpadnou od víry a přejdou na víru v démony. Tady je nápadná spojitost s Janovým evangeliem, kde je lež a nepravda brána jako svody démonů, kteří nás vedou od Krista, tedy že pán lží, Satan, bude ten, kdo bude svádět lidi v posledních dobách. Zároveň je zde paralela s druhým listem Timoteovi (2Tm 2,26) a s prvním listem Janovým (1J 4,6). Další přímý odkaz na démony můžeme najít v listě Jakubově. Ve druhé kapitole Jakub říká, že i démoni jsou si vědomi Boha, ve kterého věří křesťané, a bojí se ho (Jk 2,19). Fakt, že démoni znají a vyznávají Boha, je evidentní na mnoha místech v Písmu, které jsem již zmínil (například Mk 1,24, kde démon okamžitě poznává, kdo je ve skutečnosti Ježíš). V prvním listě Janově, ve čtvrté kapitole popisuje Jan rozdíl mezi duchy dobrými a zlými (1J 4,1 6). V tomto listě je zásadní shoda démonologie s Janovým evangeliem, jelikož i zde je řečeno, že démoni (není řečeno přímo démoni, ale duch antikristův, τοῦ ἀντιχρίστου ) jsou lež a pomluvy, které člověka vedou od Krista a od pravdy, kterou na svět přinesl. Na druhou stranu to, co nás vede k vyznání pravdy o Kristu je od Boha, a tito duchové jsou dobří. Znovu je zde, stejně jako v evangeliu Janově, posun v démonologii od škodlivých bytostí, které posedají lidi, k falešnému proroctví a obecně ke lži. 23

24 Zjevení Janovo je velice bohaté na termíny spojené s démonologií a eschatologií (jelikož je to dokument speciálně apokalyptický, a zároveň jediný svého druhu v celém Novém zákoně). Nejprve zde máme několik odkazů na tradičně temné síly, jako jsou padlí andělé a padající hvězdy (Zj 8,10, 9,1, 12,9), propast (v řečtině ἀβύσσου, tedy místo, které se tradičně používá, když se mluví o místě původu temných sil; Zj 9,1; L 8,31) a ďábel nebo Satan (Zj 12,9; 20,2), který je zde znázorňován jako drak, v řečtině δράκοντα. 30 Konkrétní odkazy na démony jsou v tomto dokumentu celkem tři. V deváté kapitole se odkazuje na deset ran egyptských a na to, že se lidé nepřestali, ani po této ukázce Boží moci, modlit pohanským modlám a démonům (Zj 9,20). Dále v šestnácté kapitole se zmiňují tři nečistí duchové (πνεύματα τρία ἀκάθαρτα) podobní žábám, které vylezli ze chřtánu falešného proroka, draka a šelmy, aby šířili lži mezi věrnými Bohu (Zj 16,12 14). Třetí výskyt démonů ve Zjevení Janově je v osmnácté kapitole, kde se mluví o Babylónu, který se stal sídlem démonů (Zj 18,2). Zde se Jan odkazuje na proroka Izaiáše, který také mluvil o pádu Babylónu, který byl sídlem falešných božstev a model, a proroka Jeremiáše, který popisuje Babylón jako domovem šakalů (v řečtině δρακόντων, tedy draků) 31. Závěr 1. kapitoly Jak můžeme vidět, pojem démon se v průběhu vývoje Starého a Nového zákona měnil v závislosti na aktuální politické situaci, stavu společnosti, vztahu s okolními kulturami. Také samozřejmě záviselo na osobním nastavení autora, a kde a kdy žil. Když to tedy shrneme, můžeme vidět několik zřejmých přístupů, jak se vnímali démoni a temné síly. Máme zde tradiční přístup k démonům jako temným bytostem, které páchají ve světě zlo přímo, tedy že na sebe berou fyzické a meta-fyzické podoby a škodí buď přímo skrze vlastní tělo, nebo těla jiných (Starozákonní upíři, běsové apod. a Novozákonní draci, démoni posedající lidí a Satan). Druhý přístup je spíše řeckého stylu, tedy všemožné múzy, náhlá genialita, různá posílení schopností většinou od Bohů 30 Můj osobní pohled, vždy jsem byl toho názoru, že had, který se objevuje v první knize Genesis, který je zároveň prakticky vždy vyobrazován jako tradiční had omotaný kolem stromu, byl ve skutečnosti drak s nohama a možná i rukama. To jsem se domníval ze dvou důvodů, za prvé, protože tohoto hada Bůh potrestal tím, že bude lézt po břiše, což by nebyl pro hada žádný trest, jelikož hadi po břiše lezou normálně, a za druhé, protože právě ve Zjevení Janově je použito několik termínů dohromady, které nápadně odkazují na Starozákonního hada z knihy Genesis (dávný, had, ďábel, Satan) a tento had je nazýván drak. 31 TWELFTREE, Graham H. Demon. Letters. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s

25 a nižší správci kosmu (Homér, Filón Alexandrijský a další). Třetí skupinou jsou démoni janovského stylu, kde jsou vnímáni jako protiklad ke Kristově pravdě. Ten kdo žije v pravdě je od Boha a ten, kdo žije ve lži je od ďábla. Nejsou zde žádná fyzická vyobrazení těchto démonů, ale fakticky fungují jako hřích, tedy to, co nás odvádí od Boha. 25

26 2. Výběr textů z židovské intertestamentární literatury k tématu V této kapitole se podíváme na některou intertestamentární literaturu, která obsahuje démonologické prvky a termíny. Jako primární prameny jsem čerpal z těchto edic publikací: Rukopisy od Mrtvého moře 32, The Other Bible 33, Knihy tajemství a moudrosti 34, The Origin of Evil Spirits 35 a pro potřeby citace z Písma jsem použil český ekumenický překlad. Předtím, než začnu s rozborem textů v těchto knihách, je potřeba porozumět, s čím tyto knihy pracují. Proto nyní v krátkosti rozeberu, co jsou to pseudoepigrafy (také se používá výraz pseudepigrafy), intertestamentární literatura a svitky od Mrtvého moře. Knihy tajemství a moudrosti v předmluvě Zdeňka Souška definují pseudoepigrafy takto: Slovem pseudepigrafy označujeme spisy napsané pod jménem jiné, zpravidla významné a okruhu čtenářů známé již nežijící osobnosti (řecky PSEUDÉS = nepravý, falešný, EPIGRAFÉ = nápis, název). Židovskými pseudepigrafy v užším slova smyslu nazýváme spisy, které vznikly v době mezi Starým a Novým zákonem (případně některé zároveň s novozákonními knihami). Je to rozsáhlá literatura, z níž se ovšem řada spisů nedochovala vůbec (o některých víme pouze ze zachovalých názvů nebo citátů, jiné zmizely beze stopy) nebo v nepatrných zlomcích. Pokud se zachovaly úplné nebo téměř úplné, pak jen v pozdějších překladech. Většina židovských pseudepigrafních písemností nese název po známých starozákonních postavách (kniha Henochova, Závěť Mojžíšova, Závěti patriarchů. Martyrium Izajášovo, apod.), výjimečně po postavách mimobiblických (knihy Sibyliny, Aristeas). Orientace zachované židovské pseudepigrafní literatury je z velké části apokalyptického charakteru, tzn., že je pronikavě zaměřena na zlom věků a na příchod mesiáše. Ač pseudepigrafní písemnosti nedosahují duchovní úrovně kanonických spisů, jsou významným svědectvím života a myšlení doby, do níž vstoupilo evangelium, a jsou důležité pro studium Nového zákona. Jejich myšlenky měly zřejmě širokou publicitu a připravovaly příznivou živnou půdu pro 32 SEGERT, Stanislav. BAŽANTOVÁ, Šárka. ŘEHÁK, Robert (eds.). Rukopisy of Mrtvého moře. Praha, Oikumenh, BARNSTONE, Willis (ed.). The Other Bible. 2. revid. vydání. New York: Harper Collins, SOUŠEK, Zdeněk (ed.) Knihy tajemství a moudrosti, I III. Praha, Vyšehrad, 1995, 1998, WRIGHT, Archie T. The Origin of Evil Spirits. Revised edition. Minneapolis: Fortress Press,

27 vystoupení Ježíše Krista a porozumění jeho zvěsti. Ježíš na nosné myšlenky, byť svérázně, navazuje, s podřadnými a scestnými, byť zakořeněnými, polemizuje 36. Svitky od Mrtvého moře patří mezi rukopisy z období Druhého chrámu, tedy z doby mezi roky 520 před naším letopočtem, až do roku 70 našeho letopočtu. 37 Svitky samotné jsou z větší části z prvního století před naším letopočtem. Nejstarší jsou ze třetího století před naším letopočtem a nejmladší z poloviny prvního století našeho letopočtu. Oficielně byli jeskyně, ve kterých se tyto svitky našli, objeveny roku 1946 beduínským chlapcem, když se svou rodinou cestoval se stády na západní straně Mrtvého moře, a kdykoliv měl mladý chlapec edz Dzíb možnost, tak procházel jeskyně kolem míst, kde se pásly stáda, a doufal, že nalezne poklad. Ve výsledku se mu to vlastně povedlo a v jedné z jeskyň nalezl svitky, které jeho beduínští příbuzní prodali do kláštera sv. Marka v dubnu roku Jakmile se informace o kumránských svitcích stala více známou, začali místní beduíni procházet jeskyně a hledali cokoliv, co by se dalo prodat. Svitky se začali objevovat mezi Jeruzalémskými starožitníky a netrvalo dlouho a začal seriózní výzkum nejen svitků, ale i celé kumránské oblasti a v roce 1949 byla jeskyně (jeskyně I), kde byly svitky nalezeny, identifikována. Mezi roky 1951 až 1956 se výzkum podstatně zrychlil a proběhl výzkum osmi kilometrů skal na západním pobřeží Mrtvého moře, kde byly objeveny další jeskyně, ve kterých bylo nalezeno veliké množství manuskriptů. Tento objev měl ohromně pozitivní dopad pro historiky a biblisty, jelikož se nám otevřel nový pohled do období druhého chrámu. Kromě biblických, apokryfních a pseudepigrafních spisů jsou zde také texty sektářského typu, které nám dávají nový pohled na toto nepříliš probádané historické období. Většina nejstarších kopií knih Starého zákona pochází právě z Kumránských jeskyní, a jsou ve velkém množství případů shodné s těmi, které se předávali napříč dějinami. Dalším významným prvkem těchto svitků je fakt, že zde máme apokryfy a pseudepigrafy v hebrejštině a aramejštině, které byly původně známy pouze v etiopštině, řečtině a jiných jazycích. Výše zmíněné sektářské spisy jsou obzvláště zajímavé, jelikož jsou unikátní pro tuto oblast. Tyto spisy nám představují víru a zvyky lidí, kteří tyto spisy dali dohromady, pravděpodobně z oblasti Kumránu. Dále v těchto spisech nalezneme 36 SOUŠEK, Zdeněk. Knihy tajemství a moudrosti, s Jewish Virtual Library [ ]. and overview of the dead sea scrolls 27

28 různá pravidla a obřadní nařízení, biblické komentáře, apokalyptické vize a liturgické texty. Nyní, když je vysvětlen význam svitků od Mrtvého moře a co jsou to pseudepigrafy, se můžeme pustit do vyhledávání a popisu démonologie v těchto textech. Je zřejmé, že když si uvědomíme, jaké množství textu se ukrývá pod názvy svitky od Mrtvého moře a pseudepigrafy, musí nám být jasné, že i démonologie zajisté musí být v těchto textech, alespoň v nějaké formě obsažena. Nejprve se tedy podíváme obecně na texty ve svitcích z Mrtvého moře, kde se vyskytují pojmy spjaté s démonologií, a následně přejdeme k rozboru hlavního textu, čímž bude kniha Henocha. Abych rychleji nalezl odkazy na démony a jiné temné síly ve svitcích od Mrtvého moře, pracoval jsem s The New Interpreter's Dictionary of the Bible 38. Všechny citace ze svitků, pokud není řečeno jinak, jsou z knihy Rukopisy od Mrtvého moře 39. Odkazy na démony ve svitcích od Mrtvého moře jsou mnohé a pomáhají nám tak upevnit si náš pohled na démonologii období druhého chrámu a počátku doby Nového zákona. V kumránské komunitě byl brán démon převážně jako duch: všechny duchy zhoubných andělů a duchy kříženců, běsy Lilit, sovy a šakaly, a ty kdo napadají náhle a nečekaně aby odvedli ducha porozumění a aby zpustošili jejich srdce. (4Q ; 4Q ), ale přesto je evidentní, že zde existuje dosti propracovaná démonologie. Tito duchové jsou rozděleni do několika kategorií, například jako zhoubní andělé, kteří mohou i potrestat hříšníky: též síla a moc a veliký hněv s plameny ohně skrze všechny anděly zhouby proti těm, kdo se uchylují z cesty a oškliví si předpis, takže nezůstane jim ostatek, ani záchrana (CD A II 5 7). Když se v 4Q používá termín kříženec, myslí se tím nesvaté křížení lidí a andělů, které je podrobně rozebráno v knihách Henocha, a i v menší míře ve Starém zákoně, kde se píše ve čtvrté kapitole Genesis o andělech, kteří sestoupili na zem a kopulovali s lidskými ženami, ze kterých následně vzešli zrůdy, které se stali bohatýry dávnověku, mužové pověstní (Gn 6,1 4). Tito kříženci jsou velice významným prvkem, který bude podrobně rozebrán v části o knize Henocha. Dále jsou démoni popisováni jako duchové hříšnosti a ničitelé (4Q ) a jak bylo zmíněno výše, také více přízemními názvy jako jsou sovy a šakali. 38 DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D H, Volume 2. Nashville: Abingdon Press, 2009, s SEGERT, Stanislav. BAŽANTOVÁ, Šárka. ŘEHÁK, Robert (eds.). Rukopisy of Mrtvého moře. Praha, Oikumenh,

29 Zároveň se zde znovu objevuje, nám již známe, jméno Lilit, které je ve Starém zákoně většinou překládání jako upír nebo pijavice. Jeden z důvodů, proč si autoři těchto svitků vybrali taková jména démonů, jako jsou sovy nebo šakali, mohl být proto, že takto se tito démoni projevovali, když posedli člověka, někteří kvíleli jako sovy, a jiní vyli jako šakali, což by se dalo srovnat s chováním démonů v Markově evangeliu (například Mk 5,7) 40. Pánů démonů je v těchto svitcích vypsáno několik. Velice často se zde vyskytuje jméno Belíjaal, například v Damašském spise se dočteme: A ve všech těchto letech bude Belíjaal vypouštěn na Izraele, jak pravil Bůh skrze proroka Izajáše, syna Ámosova (CD A IV 12 15). Další jméno pro pána temnot je Mastema, kterého také můžeme najít například v Damašském spise: A v den, kdy vloží někdo na sebe obrácení k Zákonu Mojžíšovu, odstoupí anděl Mastema od něho, jestliže dodrží svá slova. (CD A XVI 4 5). Podle The New Interpreter s Dictionary of the Bible se ve svitcích ještě vyskytují názvy Melcheresa (4Q ) a Abaddon (11Q11 IV, 10), ale ty jsou ve svítcích, ke kterým nemám přístup, tedy nemohu poskytnout citaci. Ve svitcích se často vyskytuje odkaz na prince světla a anděla temna, kteří působí ve světě. To se můžeme dočíst například v Řádu Jednoty: A on stvořil člověka k vládě nad světem a předložil mu dva duchy, aby chodil podle nich až k času jeho navštívení. Hle, duchové pravdy a lži; v zřídle světla jsou rody pravdy a z pramene temnoty rody lži. V ruce knížete světel je vláda nad všemi syny spravedlnosti, po cestách světla budou chodit. A v ruce anděla tmy je všechna vláda nad syny lži a po cestách tmy budou chodit. Skrze anděla tmy nastává bloudění všech synů spravedlnosti i všechny jejich hříchy, provinění, viny i vady činů jejich jsou pod vládou jeho podle tajemství Božích, až k času jeho, a všechny rány jejich a všechna období úzkosti jejich za vlády nepřátelské jeho. A všichni duchové údělu jeho usilují srážet syny světla, ale Bůh Izraele a Anděl pravdy jeho pomáhá všem synům světla. A on stvořil duchy světla i tmy a na nich založil každý čin. (1QS III 17 25). Z tohoto úryvku je patrné, že v těchto svitcích máme jak dobré tak i zlé síly, oboje stvořené a pod autoritou Boha. Je zde tedy jistá paralela se zlými silami, které můžeme například najít u Joba, kde Satan trápí Joba, ale vždy pod dozorem Boha, který mu k tomuto trápení dává omezené svolení (Jb 1,12; 2,6). Na druhou stranu, pokud se podíváme na jiné místo ve svitcích, nalezneme odkaz na Belíjaala, který povstal proti 40 TWELFTREE, Graham H. Demon. The Dead Sea Scrolls. In DOOB SAKENFELD, Katharine (ed.). The New Interpreter's Dictionary of the Bible, D-H, Volume 2, s