TÁBOŘENÍ. 2. Znalost stavby různých typů stanů a táborových staveb, bezpečnostní rizika provozu tábora a vybraného místa pro táboření

Transkript

1 LŠ Stříbrná řeka, Zbyněk Jiroušek - Jerry TÁBOŘENÍ 1. Vývoj táboření z historického hlediska Historický vývoj táboření a táborových staveb, jejich konstrukce a účel, rozdíly v účelu, konstrukci a použití Táboření nemá v dějinách našich zemi ještě ani stoletou tradici. Počátky táboření a tábornického hnutí vůbec můžeme hledat na počátku 20. století, v době kdy vznikal skauting a hnutí lesní moudrosti a posléze i odtud později vyčleněné divoké táboření tramping. Ještě v 19. století panovaly předsudky o nezdravém životě pod širým nebem, který je dobrý pouze pro kočovné cikány apod. Díky české povaze se postupem doby stal z táboření fenomén, jaký nemá v Evropě obdoby a mnohdy ani v pravlasti indiánů. Avšak právě od indiánů a dalších přírodních národů jsme převzali (zásluhou E.T.Setona a jeho knih) pravzory většiny táborových staveb, které pak byly postupem doby upravovány a vylepšovány dle místních podmínek. Českým fenoménem zcela jistě je stan na podsadě. Na prvních táborech byly podsady stloukány přímo na místě z drobné kulatiny a sloužily pouze na ten jeden tábor, později byly využívány krajinky (v podstatě levný odpad z pily) a dnes se většinou vyrábějí podsady z hoblovaných palubek, jednoduše se skládají a používají se po mnoho let (věnuje-li se jim patřičná péče). Na podsady se zprvu stavěly jehlanovité stany, později stany tvaru A. Ty mají mnohem více využitelného vnitřního prostoru. Původně dřevěné konstrukce na stanová plátna byly nahrazeny kovovými konstrukcemi skládanými z tenkých trubek. Jsou pevnější a stabilnější. Vývojem prošlo i samo stanové plátno, tak přes původní lněné a bavlněné stanovky dnes používáme i na podsady stanovku umělých vláken z polyamidu, jako na běžné stany pro turistiku. Tyto stanovky jsou mnohem výhodnější, lehčí, je snadnější údržba, pouze je nebezpečné v nich svítit otevřeným plamenem. Ovšem svícení svíčkou je na našich táborech také pomalu na ústupu. Táborové stavby podle konstrukce se vyvíjely jako vázané, spojované hřebíky a sroubené. Sroubené se používají vždy na stavby trvalejšího charakteru a na letních táborech nejsou příliš využívány. Jejich stavba není jednoduchá a je časově náročná. Konstrukce vázaných i spojovaných staveb je stejná a bylo vydáno mnoho obrazových příruček. Při stavbě se používají základní tři vazby kolmá, šikmá a prodlužovaní. Na tom není z historického hlediska co měnit. Vždy platí zásada minimálně tří, většinou více opěrných bodů a zabránění destrukce stavby šikmým zavětrováním. Podle účelu a použití můžeme táborové stavby rozdělit na: a) obytné stany, chatky, srub apod. b) hospodářské kuchyň, jídelna, hangár, dřevník, spíž, sklípek, umyvárna, latrína, studánka c) účelové a dekorativní vlajkový stožár, táborová brána, hlídková věž, různé mostky a lávky, táborové oznamovatele, stavby v táborovém kruhu, totemy, polní oltáře aj. 2. Znalost stavby různých typů stanů a táborových staveb, bezpečnostní rizika provozu tábora a vybraného místa pro táboření Na trhu je dnes velký výběr stanů vhodných pro skautskou činnost. U držitele OČK se předpokládá, že bude ovládat stavby různých typů stanů jehlan, áčko, tunelové stany i samonosné kopule, dále ovládá stavbu podsadového stanu, větších vojenských stanů a indiánského tee-pee. Dále se předpokládá zvládnutí základních táborových staveb (konstrukce kuchyně, jídelny, táborové brány, hlídkové věže, latríny, umyvárny, lavic a křesel k táborovému kruhu). Ví do jaké hloubky zapouštět kůly při stavbě vyšších konstrukcí (hlídková věž, vlajkový stožár) a jak bezpečně je vztyčovat. Zná i použití vázaných staveb, druhy vazeb a nutnost zavětrování. Z bezpečnostních rizik provozu tábora zná zejména rizika: - při použití nástrojů a strojů - při použití rizikových chemikálií - při jízdě hromadnými prostředky a přesunech po komunikacích - při koupání - při použití pitné vody a potravin, případně sběru lesních plodů Z hlediska bezpečnosti je potřeba zajistit hlavně vhodné místo k táboření tak, aby nemohlo dojít k úrazu. V našich podmínkách se nemusíme obávat divoké zvěře, takže snad není nutná celonoční hlídka u hořícího ohně. Kde je nevhodné nebo nebezpečné tábořit? Na nechráněných vyvýšených místech, kde hrozí silnější vítr. To se netýká kopulovitých stanů, které jsou do extrémních podmínek stavěny. Nestavět stany a přístřešky pod vysoké, popřípadě osamělé stromy, kde v létě hrozí nebezpečí při bouřce úderem blesku. Také není vhodné stavět stany ve vysokém

2 smrkovém lese, neboť v něm za větru hrozí nebezpečí vývratů a polomů. Přímo u břehů potoků a říček v jejich horních tocích při náhlém dešti rychle vzedmutá hladina hrozí vyplavením. Skalní převisy jsou velmi oblíbeným místem na přenocování. Je však potřeba prohlédnout skálu, aby nebyla příliš zvětralá a nehrozilo padání kamenů, totéž platí i o jeskyních a skalních výklencích. Oblíbené místo na spaní je i na skalních plošinkách. Jsou totiž pěkně vyhřáté denním sluníčkem, ale v noci při spánku a převalování hrozí pád do hlubiny. 3. Architektura a stavba tábora Způsoby uspořádání táborů, jejich estetická i praktická stránka, začlenění tábora do krajiny, pořadí táborových staveb Začlenění tábora do krajiny, estetická stránka Výtvarná stránka uspořádání tábora je stejně důležitá jako dobře vyřešený provoz tábořiště, který nemusí být na první pohled patrný. Naopak výtvarné záměry, vhodné začlenění tábora do krajiny a citlivá úprava celého prostoru tábořiště vzbuzují v účastníku i návštěvníku tábora estetické zážitky a jsou výchovnými prvky. Jen tím, že jsme cokoliv v přírodě umístili nebo postavili, ovlivnili jsme přírodní prostor a vytvořili nové prostředí. Jestli dobré, nebo špatné, o tom rozhoduje právě schopnost vnímat krajinu a cit pro estetiku. Našimi tábory chceme přírodní rámec krášlit, nebo alespoň nepoškodit, proto se musíme o výtvarnou stránku našeho tábořiště v celku i v podrobnostech zajímat a hledat stále cesty, jak ji zdokonalovat. Jisté je, že tyto souvislosti jsou jedny z nejobtížnějších a že je zapotřebí řešit je více citem než rozumem, spíše zkusmo než rázným rozhodnutím, protože se jim nedá naučit. Získávají se teprve dlouhou zkušeností, bedlivým a častým pozorováním různých táborů. Některé z poznatků byly již vyzkoušeny na mnoha táborech a mohou se téměř všude uplatnit: Ubytovací stany umisťujeme vždy tak, aby za nimi byl už jen les nebo jiná zeleň. Stanová plátna a jejich rytmus proti zeleni vytváří krásný prvek velmi příbuzný obrysu jehličnatého lesa proti obloze, čímž se tyto motivy k sobě vážou. Kuchyni a velký společný stan jako stavby odlišné umisťujeme vždy dál od stanů. Při volbě výšky vlajkového stožáru pamatujeme na to, aby byla vlajka viditelná i ze vzdálenějších prostor tábořiště. O významu tohoto pohledu na vlajku se není třeba rozepisovat. Vezměme také v úvahu velikost vlajky k výšce stožáru. Vlajka je také mnohem hezčí a výraznější proti lesu nebo proti obloze. Velkou výtvarnou úlohu na tábořišti hrají tzv. pohledové osy. Máme určitá místa, na kterých se často zdržujeme a pracujeme. Z nich bychom chtěli vidět to nejhezčí, co na táboře máme. Zkusme proto umístit vlajkový stožár, aby na něj bylo vidět z příchozí cesty, nebo z průseku, aby totem u táborového kruhu byl vidět nějakým průhledem z kuchyně, nebo ze středu tábora, pootočme stěny kuchyně nebo jídelny, abychom se dívali při jídle ze stínu na řeku, rybník, nebo sluncem ozářenou louku. Hlavní vstupní bránu postavme tak, aby nejen vábila ke vstupu do tábora a označovala ho příchozím, ale aby také pohled zezadu na ni byl příjemný, protože pohled z táborového náměstíčka je vlastně častější než pohled zepředu. Odmítněme jakékoliv ohraničení nebo oplocení tábora. Uzavřenosti dosahujeme jinými způsoby, například postavením stanů a vzdálenostmi mezi nimi. Máme-li na tábořišti roztroušenou zeleň, stromky, keříky, pokusme se jí výtvarně využít a tábor do ní vhodně zastavět. Naprosto neskautské je získávání volného prostoru jejich vymýcením. A na závěr, jedna z podmínek, aby byl náš tábor krásný a přitažlivý, je všeobecná úprava, výzdoba a úklid tábořiště. Výstavba tábora, pořadí staveb Nejdříve je potřeba říci, že je velký rozdíl jedeme-li na tábořiště stálé kde se táboří každý rok a takováto tábořiště dnes u většiny středisek a oddílů převládají, nebo na tábořiště úplně nové. Na stálých tábořištích většinou máme některé stálé stavby třeba tzv. dřevěněný sklad, ze kterého se po vystěhování podsad stává kuchyň a pod. Jiná situace nastává jedeme-li na tzv. zelenou louku. Vždy je nejlépe vyslat tzv. předvoj. Jeden den před odjezdem skupina starších RS a skautů s vůdcem, u menších dětí za pomoci rodičů, odjedou na tábořiště. Předvoj vyměří prostor pro stany, kuchyň, zásobovací stan, sklípek, odpadovou jámu, latrínu, bránu, věž. Obecně by mohl platit následující postup: Po příjezdu na tábořiště postavíme velký stan hangár a složíme do něho všechny věci, které by neměly zmoknout hlavně kufry, spacáky a matrace do lůžek táborníků, sportovní náčiní a potraviny. Potom začneme s výstavbou vlastních stanů. Na tom se mohou již podílet sami táborníci, kteří mezitím mohou dojet. Současně začínáme ihned s výstavbou nejnutnějších užitkových staveb. Provedeme zemní práce vykopeme jámy na latrínu, vsakovací jímku a odpadní jámu. Zemní práce může také vykonat předvoj, má-li na to dostatek času. Začínáme stavbu kuchyně jako nejdůležitější společné stavby tábora. Kuchyň musí být zastřešená, chráněná 2

3 nejméně ze dvou stran, kamna postaveny tak, aby na ně nepršelo s dostatečně dlouhými kouřovými rourami. Dále zde musí být pracovní stoly, výdejní pult, police na nádobí, bedny, kout na mytí rukou. Kuchyň může být půdorysně čtverec nebo obdélník, rozměry minimálně 5 x 5 m pro cca 40 lidí. Nosná konstrukce je většinou ze smrkové kulatiny. Kůly zapuštěny 70 cm do země aby se neviklaly, jsou obloženy v základech většími kameny a hlína kolem důkladně upěchovaná. Střechu děláme buď z plachty nebo z dehtového papíru. V těsné blízkosti kuchyně umístíme kotel na ohřev teplé vody, dřezy na mytí nádobí poblíž předem vykopané vsakovací jímky. V sousedství kuchyně vybudujeme přístřešek na dřevo, zásobovací stan pro uskladnění trvanlivých potravin a jídelnu. Jídelna je opět z kulatiny nebo je postaven velký hangár. V něm však bývá v létě dost teplo. Uvnitř musíme mít lavice a stoly alespoň z hoblovaných prken. Velikost jídelny závisí na velikosti tábora všichni musí u jídla sedět. Sklípek postavíme nejlépe ve svažitém terénu. Použijeme tenčí kulatinu, zvenku obložíme mechem a zasypeme hlínou. Je možné stavět i z kamenů a jako pojivo použít lepkavou hlínu. Dobré je mít uzamykatelná dvířka a nebo vyložit sklípek bedýnkou s uzamykatelným víkem. Ideální je muže-li sklípkem protékat voda, která se stará o chlazení. Současně s kuchyní je nutné začít stavět latrínu. Konstrukce z kulatiny, na sezení hoblovaná prkna, uzpůsobit na výšku dětí a vhodně zastřešit a zakrýt. Jáma na latrínu musí být dostatečně hluboká, aby vydržela po celou dobu konání tábora. Někde se začínají používat i ekologické záchody například od firmy Camping Gaz. Jsou sice nákladnější na pořízení a provoz, ale odpadá nutnost kopat hlubokou jámu a stavět latrínu. Eko WC funguje tak, že ve spodní nádobě o obsahu 50 l je nalita speciální chemikálie, která během 48 hodin dokáže rozložit fekálie na neškodný roztok, který je možno vylévat do přírody. Podmínkou je ještě používání speciálního toaletního papíru. Používání těchto WC je pro děti snadné a mnohem hygieničtější. Poslední stavbou je umývárna. Nejlepší je na potoce kde voda rychle odtéká. Nezapomeneme na uzavřený prostor pro hygienu dívek. Dobrým zlepšením může být vojenská polní sprcha původně určená pro hygienickou očistu při napadení zbraněmi hromadného ničení. Soupravu sice musí obsluhovat osoba starší 18 let, ale to nemusí být na táboře problém, neboť při hygieně by měl stejně někdo z vedení na děti dohlížet. V tlakovém kotlíku se poměrně rychle ohřívá voda, stačí na 40 C. Je výhodné, když můžeme zajistit z výše položeného potoka přítok studené vody. Není-li to možné, musíme použít přítok ze soudku umístěného na podstavci z kulatiny. Teplou vodu ženeme pumpováním do sprchy a současně dočerpáváme vodu studenou. Je to jednoduchý princip jako u domácího boileru. K této sprše je možné použít i jednoduché skládací vojenské kabinky a tím zajistit intimitu i pro děvčata. Spojování kulatiny provádíme buď hřebíky nebo vážeme. U hřebíkových spojů musí být stejná délka hřebíků v obou kusech dřeva! Vázané stavby jsou vyšší školou táboření a svědčí o vyspělosti oddílu. Teprve po zvládnutí těchto staveb můžeme přistoupit i k stavbám dekorativním. To již nám naplno běží táborový program a tak to bývá i jeho součástí. Z dekorativních staveb určitě nejdříve vztyčíme stožár na vlajku a špalek na zasekávání sekery, případně stojan na družinové a oddílové vlajky, respektive tyto dekorativní stavby budujeme současně s hospodářskými. Nejdéle druhý den by již měl být zahájen pravidelným ranním nástupem se vztyčením státní vlajky a zaseknutím sekery do špalku. Dále stavíme táborovou bránu a případně hlídkovou věž. Při všech stavbách vždy zajistíme přítomnost dospělého činovníka a dodržujeme všechna pravidla bezpečnosti práce. Vztyčování vysokých sloupů a stavbu výškových konstrukcí svěřujeme vždy nejvyspělejším a nejzkušenějším táborníkům většinou roverům. Nakonec postavíme sportovní stavby hřiště na volejbal, branky na fotbal, kůly, terče na lukostřelbu apod. Nakonec vybudujeme táborový kruh křesla, sedátka, ohniště případně totem. To již bývá součástí táborového programu, soutěže družin a podobně. Totem je záležitost poměrně časově náročná a mnoho oddílů vozí svůj totem s sebou. 4. Výbava a výstroj Co rozumíme pod pojmem výstroj a výzbroj? Výstroj jsou v podstatě všechny součásti oblečení chránící člověka před nepřízní počasí a pomáhající udržet tzv. tepelný komfort. Výzbroj je veškerý materiál, který pro pobyt v přírodě nutně potřebujeme k určitému druhu prováděné činnosti, který nám usnadňuje pohyb i pobyt a současně zajišťuje naši bezpečnost. Kvalitu a typ výstroje a výzbroje určují především podmínky, ve kterých se činnost uskutečňuje. Záleží na tom, zda podnikáme jednodenní nebo dvoudenní výpravu nebo náročnější vícedenní expedici, např. do hor, případně v zimních podmínkách. Co ale vlastně je tepelný komfort? Každý lidský organizmus prochází od klidového stavu až po vrcholný výkon několika různými režimy. Každý režim má svoji minimální a maximální hranici tepelného komfortu. Pro naše potřeby pohybu, táboření a nocování outdoor stačí znát minimální hodnoty tepelného komfortu ve třech základních stavech organizmu: Ekonomický režim je takový stav organizmu, který umožňuje dlouhodobý pohyb bez přehřátí organizmu nebo jeho prochladnutí. Minimální hodnota je 5 0 C, rozuměj na povrchu těla Klidový režim nastává v okamžiku zastavení, kdy provádíme na tábořišti lehčí práce a přípravu na nocleh. Minimální hodnota je 20 0 C. Režim spánku s minimální hodnotou 25 0 C. 3

4 Nedodržením spodní hranice TK dochází k rychlému úbytku sil, organizmus prochladne a při delším působení těchto nepříznivých podmínek člověk rychle umírá. Z výše uvedeného vyplývá, že největší teplotní skok je z přechodu ekonomický - klidový režim, kde se samozřejmě dělá nejvíce chyb. Co všechno si vzít na sebe a sebou vypočítáme velmi jednoduše - od hodnoty min. TK pro určitý režim odečteme hodnotu nejnižší předpokládané teploty. Je jasné, že tohle budeme počítat hlavně pro režim spánku, protože pro ostatní režimy se to léty praxe stane věcí instinktu. Takže, když je venku C a na spaní potřebuji 25 0 C izolační schopnost mého oděvu a spacáku musí být (+25) - (-20) = 45 0 C. Oblečení Tábornické oblečení I když budeme mluvit převážně o moderních materiálech, nemůžeme dost dobře tuto kapitolu přeskočit. Patří sem všechno oblečení, většinou z tradičních materiálů, které slouží všem skautům, ale i trampům, táborníkům, woodcrafterům, všem, kteří propadli kouzlu přírodního táboření. Materiálem tohoto oblečení bývá přírodní vlákno, bavlna a plátno, většinou laděné do zelena, khaki, maskáčoviny. Dnes převládá styl US ARMY, se širokou škálou doplňků. Tento styl oblékání sahá svými kořeny více jak 80 let do minulosti, má obrovskou tradici a je výhradně českým fenoménem, který nemá ve světě obdoby, tak jako trempské a tábornické hnutí vůbec. Moderní oblékání (outdoor) Spodní prádlo má za úkol transportovat vlhkost od těla a udržovat suchou pokožku, nasátou vlhkost rozprostřít na co největší plochu, aby měla šanci se rychle vypařit, hřát a být příjemná na tělo. Čistá bavlna tohle nemůže splnit, je sice příjemná, ale po zvlhnutí funguje jako studený obklad, vlhkost saje do vláken a poměrně dlouho schne. Moderní materiály jsou již Climatex, Moira, Meraklon, Craft, Rhovyl, Capilene, Trevira. Tyto materiály mají lepší tepelně-izolační vlastnosti a přijímají vlhkost až 20x méně než bavlna. Setkáme se i se síťovaným spodním prádlem. To překryté další vrstvou vytváří na povrchu těla uzavřené ostrůvky vzduchu, a jak si řekneme dále, uzavřený vzduch je nejlepší izolant. Fleece není pouze ovčí vlna, ale také kvalitní oblečení pro druhou vrstvu z polyesterových vláken, tzv.!drtič mrazu. Kvalitní flís má skvělé vlastnosti, je lehký, neabsorbuje vlhkost, tepelně izoluje, vzhledově uspokojí i náročné horačky, je to téměř zázrak, který s námi dýchá a s vodou není kamarád, promoklý stačí trochu provětrat a je vbrzku suchý. Nejčastější materiály jsou: Polarfleece, Polarplus, Polarlite, Polartec, BiPolar, Thermovelours, Synchylla. Co však rozhodně flís drtit neumí, to je vítr. Můžeme sáhnout po flísovém obleku s větruvzdornou membránou Windstopper. Membrána je velmi lehká, udržuje tepelný komfort, odolává nepříznivým povětrnostním vlivům a zároveň odvádí tělesnou vlhkost. Vrchní oblečení se musí oblékat na předchozí vrstvy, a proto jej kupujeme dostatečně velké. Toto oblečení by mělo být nepromokavé a současně prodyšné. Jde to vůbec dohromady? Za určitých okolností ano, ale nečekejme zázraky. Nejlepší obleky jsou opatřeny zátěrem nebo ještě kvalitnější membránou. Důležitý ukazatel je nepromokavost udávaná jako výška vodního sloupce v mm a prodyšnost udává kolik gramů vodní páry je schopno se odpařit za 24 h. přes m 2 měřené látky. Je také nutno si uvědomit, že membránové obleky fungují jen směrem z tepla do zimy, jinými slovy za suchého mrazivého počasí. Při dešti je povrch bundy mokrý a je tím snížena schopnost propouštět pot. Také nošení batohu tuto vlastnost snižuje. Přesto k těmto materiálům neexistuje alternativa a jejich komfort a funkčnost byly před dvaceti lety nepředstavitelné. Další důležitá věc je, že pod oblečení s klimatickou membránou se musíme oblékat co nejméně, na spodní hranici TK. Proč? Za normálních podmínek se pot vypařuje do volného prostoru, jinak musí prostoupit oblečením. To tvoří překážku. Problém je v tom, že když je toho oblečení moc, pára může zkondenzovat ve vodu - vychladnout dřív než dorazí k membráně a ta ji nepustí dál a my vlhneme a vlhneme. Ztráty tepla mokrou cestou jsou až 30x vyšší. Samozřejmě stejná hloupost by byla vzít si pod superbundu nebo kalhoty bavlněné triko nebo flanelku košili, ty pot dál nepustí a nasají ho do sebe. Švy musí být přelepeny speciální páskou. Nejčastější materiály jsou: Pertex, Aquatex, Sympatex, Entrant HR, Gelanots, Dermizax a Gore-Tex. Jak mají vypadat jednotlivé součásti oblečení? Spodní prádlo nemá být těsné, dostatečné dlouhé a nesající pot. Trika bavlněná opravdu jen na léto, jinak z materiálu typu Climatex, Moira atd. dlouhá až pod zadek a volnější, ne těsná na tělo. Kalhoty volného střihu, umožňující jakýkoliv pohyb. A zase - plátěné kalhoty do teplých oblastí, jinak použijeme flísové materiály. Vlněné kalhoty nelze doporučit, seškrcují krevní oběh a rychle filcovatí. Proti větru můžeme použít i tzv. fukéráky. Jsou z poměrně levné šusťákoviny, v pase i dole do gumy, ale tak, aby šly přetáhnout přes boty. V klidovém režimu v extrémních podmínkách se používají péřové kalhoty. Jsou dost drahé a jejich zhotovení svépomocí je dost obtížné. Aby splnily svůj účel, musí být jako dobrý spacák šity komorovým způsobem. Turistické kalhoty by měly mít kšandy, nejlépe napevno našité, protože knoflíky a patenty vždycky někde tlačí. Kalhoty pro VHT by měly mít zipy po celé délce nohavic, aby šly oblékat a svlékat i přes boty případně i s nasazenými mačkami. Nohavice mohou být dole upraveny jako kamaše proti vnikání sněhu s upevněním k botě 4

5 nebo pod botu. Dále mají mít vyztužená kolena a zadek případně vyteplená kolena, zvýšený pas a šikovné zapínací kapsy. Suché zipy jsou lepší než kovové. Košile, roláky, halenky používejte z moderních materiálů. Svetry - když je nechcete nahradit flísovou mikinou, tak raději slabé, shetlandské z jemné česané vlny, volné, přiléhající ke krku. Silné svetry ze surové vlny jsou těžké, i když odolné proti oděru. Angorské svetry zase nic nevydrží. Větrovka chrání před nepřízní počasí. Materiál musí být nejméně silná šusťákovina, nebo dražší materiály se zátěrem. Má být dlouhá nad kolena, rukávy dlouhé tak, aby se do nich schovaly ruce i při napjatých pažích. Rukávy i spodek jsou opatřeny všitou gumou. Na prsou má být našitá velká kapsa se suchým zipem. Bunda je dostatečně velká a volná, aby šla obléknout přes všechny vrstvy pod sebou, a aby neomezovala pohyb. Je dlouhá, sahá nejméně do poloviny stehen. Lze ji stáhnout dole v pase a u krku. Šňůrky v tunýlcích musí jít lehce protahovat. Rukávy musí být dlouhé ke konečkům prstů a je možno je stáhnout suchým zipem. V podpaží musí mít rukávy dostatečnou rezervu pro pohodlné vzpažení. Kapsy musí jít uzavřít, aby z nich nic nevypadlo a zip musí být překrytý, aby do nich nepršelo. Límec s kapucí musí vytvořit kuklu, která ochrání spolehlivě krk, bradu, tváře a čelo. Chomout musí jít stáhnou tak, aby kolem brady nezatékalo. Nepromokavé bundy musí mít zalepené švy. Zapínání musí být dvojité, druhé zapínání musí překrýt první, jinak vzniká studený šev. Pod légou, která zip kryje, má být odvodňovací žlábek, který nepustí vodu k zipu, ale nutí ji odtékat dolů z bundy. Lepší je oboustranně rozpínací zip, jezdci zipu mají být opatřeny šňůrkami, do zipu se nesmí dostávat látka. Šňůrky v okolí hlavy mají být zajištěny tak, aby při větru nešlehaly do obličeje. O péřových bundách platí v podstatě to samé, nejsou zpravidla v nepromokavé úpravě vzhledem k jejich použití v extrémních suchých mrazivých podmínkách. Pokrývka hlavy slouží buď v létě k ochraně proti slunečnímu záření a má být maximálně prodyšná. V zimě je nutno sáhnout po čepici nebo kulichu. Ty však nedokáží spolehlivě ochránit obličejovou část hlavy. Dobrá je dvojitá vojenská šála. Lze ji natáhnout jako kuklu přes hlavu, použít jako pružné obinadlo nebo jako náustek při dýchání. Vyrábějí se speciální celoobličejové kukly. Občas se zanášejí ledovými krystaly okolo úst. Rukavice, v prstových rukavicích jsou prsty obratnější, ale rychle promrzají. V palčácích se prsty hřejí o sebe a palec lze zasunout k prstům na ohřátí. Vhodné jsou nepromokavé a větruodolné. Mají mít zvonovitý vstup pro snadné nasazení. Péřové rukavice poskytují vynikající komfort, ale jsou neohebné. Kožešinové a koženkové rukavice jsou nevhodné, rychle se v nich sráží vlhkost a tvrdnou. Dobrým východiskem jsou rukavice z dutých vláken. Ponožky jsou velmi důležitou součástí oblečení a chrání nohy před omrznutím. Bavlněné ponožky se hodí jen v letním období. Použití vlněných ponožek v zimě je dnes diskutabilní. Když dáte vlněné ponožky do moderních membránových bot, opět zabráníte průchodu potu k membráně a tím boty naprosto znehodnotíte. Vyrábějí se proto speciální trekingové ponožky s vlastnostmi podobnými dříve popsanému prádlu a tepelně izolační schopnosti jsou na úrovni vlny. Počet ponožek musíte stanovit podle venkovní teploty. Zhruba na každých 10 stupňů pod nulou přidat jeden pár. Ponožky je dobré mít vzestupné velikosti, nesmí se v botě shrnovat, vznikají pak puchýře a odřeniny. Podkolenky nejsou vhodné protože stahují krevní oběh. Teplo končetin je přímo závislé na kvalitě krevního oběhu. Návleky neboli kamaše slouží jako ochrana proti vnikání sněhu svrchu do boty i jako tepelná izolace. Mají sahat pod kolena a materiál je pevná nepromokavá látka. Potom mohou sloužit i ve vlhké trávě. Mohou být vázané nebo na gumu a nesmí být přiliž volné aby nepřekážely chůzi a nezpůsobily zakopnutí končící pádem. Pláštěnka je nutná při boji proti vlhkosti a funguje i za větru jako ochrana. Velkou nevýhodou je, že se zevnitř potí a vše na nás vlhne. Navíc voda z pláštěnky stéká do bot. Pláštěnka tudíž najde uplatnění za deště, ale jen při klidovém režimu. O něco lepší vlastnosti má nepromokavé pončo. Vždy má být tak velké a dlouhé, aby se pod něj schoval i batoh. Brýle - jako ochrana před účinky slunečního záření hlavně na horách v zimě jsou naprostou nutností. Je-li záření zesíleno odrazem od sněhových polí, může dojít rychle k prudkému zánětu spojivek a někdy k přechodné sněžné slepotě. Brýle chrání i účinně proti tvrdým sněhovým krystalkům ve sněhové bouři. Nejideálnější jsou brýle s UV filtrem a se sklem, které dokáže měnit barvu podle intenzity osvětlení. Přehled materiálů používaných na outdoorové oblečení Climatex - je to dvouvrstvá integrovaná pletenina polypropylénových vláken a bavlněné vrstvy. POP vlákna nesají pot a transportují ji do BA vrstvy. Climatexové výrobky jsou o % lehčí než celobavlněné a mají lepší tepelně-izolační schopnosti. Meraclon, Craft - spodní prádlo, které vyrábějí severské země. Je to 100% polyester (PES). Vynikající tepelnou ochranu zajišťuje minimální tepelná vodivost vláken PES. Moira - syntetické vlákno z USA, odvádí vlhkost od pokožky tzv. knotovým efektem, je velmi lehká. Technowarm Microfleece velmi příjemný ultralehký materiál s elastickými schopnostmi, chrání proti tělesným pachům, je antibakteriální. Polartec - je velký balík materiálů z PES vláken s vynikajícími tepelně-izolačními schopnostmi. Polartec je prodyšná tkanina, která neabsorbuje vlhkost, někdy mívá voduodpudivou úpravu. 5

6 Capilene, Trevira - tkaniny z PES vláken. Pertex - mikrovlákenná tkanina. Speciální mikrovlákno je utkáno do neuvěřitelné hustoty vláken na cm 2. Různé Pertexy se liší silou a zátěrem. Pro odolnost velkému namáhání je používána ripstop struktura, tzn. každé X-té vlákno je zesíleno. Tkanina je lehká a dobře sbalitelná. Není zcela nepromokavá ani větruvzdorná, ale velmi prodyšná. Výhoda je, že lze velmi přesně stanovit vlastnosti Pertexu při výrobě,a tím získat ideální tkaninu pro určitý výrobek. Activent - vysokou větruvzdornost a přiměřenou voduodolnost při zachování maximální prodyšnosti zajišťuje několik velmi tenkých zátěrů. Aquatex technická látka vyrobená z vláken Tactel Gore-Tex - je mikroporézní teflonová membrána, která pracuje na principu rozdílu velikosti molekul páry a vody. Její póry jsou x menší než molekuly vody a 700x větší než molekuly páry. Je nejprodyšnější ze všech současných vysoce nepromokavých materiálů. Jako membrána může existovat samostatně, může být mezi tkaninu a podšívku vložena, může být na tkaninu nalaminována. Gore-Tex XCR (extended Comfort Range) dvou nebo třívrstvý laminát, nová membránová konstrukce, 25% prodyšnosti navíc, určen do nejextrémnějších podmínek. Helsapor - je membrána od firmy Edelweis a pracuje na stejném principu jako Gore-Tex. Gelanots polyuretanová membrána od Japonců. Laminuje se na různé vrstvy vrchního materiálu (PAD, PES) nebo je volně vložena. Velmi elastická, vysoce nepromokavá, prodyšná a větruodolná. Dermizax membrána z vláken Memotex od fi. Toray Industries. Jemné materiálové póry se při stoupající teplotě otvírají, aby mohly propustit víc vzduchu a tělesných par, při klesajících teplotách se póry uzavírají a udržují tělo v teple. Paměť memotexové membrány má schopnost přizpůsobovat se daným teplotám a vytvářet optimální podmínky pro vysoký tělesný výkon. Speciální oblečení - oblečení určené pro specifickou činnost, v našem případě pro cykloturistiku a vodáctví. Jdeme-li na kole, materiály našeho oblečení zůstávají stejné jako u turistiky, mají však trochu jiné provedení. Trika jsou dlouhá, vepředu na krátký zip ke krku, vzadu mají našity kapsy. Kalhoty se používají spíš těsnější, dlouhé nad kolena a se zesílenou oblastí sedu (odírání o sedlo). V chladnějším období se používají tzv. čapáky. To jsou dlouhé k noze přilehající kalhoty, něco jako byly lyžařské šponovky. Volné kalhoty by se pletly do řetězu kola. Kalhoty nemívají kapsy. Cyklistické rukavice jsou prstové a ustřižené - konečky prstů z nich koukají ven. Větrovky bývají kratší než turistické a pláštěnka má jiný tvar, aby utvořila jakýsi zvon od hlavy přes sedlo a řidítka Co se týče oblečení na vodu, mám na mysli jízdy na jaře a v extrémnějších podmínkách. V létě na Lužnici totiž vystačím s dříve popsaným turistickým oblečením. Tzv. mokré oblečení jsou v podstatě neopreny, které se dělají v tloušťkách 2-7 mm. Na vodu je vhodná tloušťka 3-4 mm, silnější jsou pro potápěče. Neopren funguje tak, že voda, která do něj vnikne se ohřeje na tělesnou teplotu, a tím vytlačí pocit chladu. Neopreny se používají většinou bez rukávů s krátkými i dlouhými nohavicemi. Zip může být vepředu nebo vzadu, případně zapínací ramena. Výhodou jsou vyztužená kolena a zadek. Přes tuto kombinézu se dá použít neoprénový kabátek s krátkými rukávy nebo i s dlouhými, většinou vyrobenými z nepromokavé tkaniny. Rukavice se dají s úspěchem použít vlněné a využít právě toho, že vlna hřeje i mokrá. Vyrábějí se samozřejmě i neoprénové, ve střihu již mají ohnuté prsty, aby se lépe drželo pádlo - jsou méně ohebné. Jako pokrývku hlavy použijeme při slunci čepici proti úžehu, při dešti se uplatní klobouk se širokou krempou, aby nepršelo za krk a samozřejmě do extrému neoprénovou čepičku, která najde uplatnění hlavně u milovníků eskymáckých obratů. Turistická obuv Naše vlastní nohy jsou stále nejdůležitějším prostředkem k přesunům, a proto se vyplatí věnovat jim patřičnou péči. Vhodné a dobré boty jsou zcela zásadní pro jejich pohodlí, natož pak zdraví. Historie vniku dobrých bot sahá do roku 1937, kdy milánský horolezec Vitale Bramani přišel s nápadem opatřit horskou obuv podešví z profilované gumy. To jen odkud pochází název VIBRAM. Poprvé byly vyrobeny boty použitelné v jakémkoliv druhu terénu - ve skále, ve sněhu, je na ně spolehnutí i na zrnitém ledu i na travnatých svazích. Ve světě se dělí náročnost turistických podniků na zhruba pět kategorií, hiking, trekking, adventure, mountain a expedition. Podle toho jsou vyráběny i turistické boty. Pohorkové sandály: Před časem se objevily poměrně jednoduché a velmi pohodlné sandály s gumovou podrážkou a pásky se suchým zipem, které se daly jednoduše doladit přesně na konkrétní nohu. Chůze je v nich bezpečná i v náročnějším terénu a můžeme je použít v létě na přezutí, při brodění, a do lodi jako vasrboty. Pohorkové sandály jsou vlastně robustní modifikací s vibramovou podešví. Objevily se i sandály pro cykloturisty dokonce s úchytem pro nášlapné pedály (Shimano). Trekingové polobotky: Jsou určeny převážně jen pro chůzi. Mají vibramovou podešev, svršek je tužší, podpírá chodidlo. Mohou být celokožené, ale spíš se setkáme s nylonovými materiály jako je Cordura v kombinaci se semišem a kůží. Jsou určeny pro krátké až celodenní výlety po cestách a pěšinách. Trekingové pohorky: Existují mnoha značek. Jsou většinou kotníkové, s vibramem, a jsou určeny pro víkendové výpravy od jara do podzimu, a také na lehčí vícedenní horské túry se středním batohem. Svršek bývá kombinací 6

7 syntetických tkanin se semišem nebo kůží, některé modely jsou doplněny Gore-Texem nebo Sympatexem, který zvyšuje voduvzdornost, ale sníží prodyšnost a zvýší podstatně cenu. Někteří výrobci se i v této třídě drží osvědčeného celokoženého provedení. Při porovnání je třeba říci, že bota z kůže má mnohokrát delší životnost při správné údržbě, ze syntetických látek je zase lehčí, trochu levnější a rychleji schne. Pohorky: Jsou stále nejlepšími botami pro vícedenní putování s velkým batohem, pro VHT v náročném a vlhkém terénu i chladných podmínkách. Tuhá vibramová podešev zajišťuje dobrou stabilitu i s batohem i v nepevném terénu, v suti. Některé typy mají mezi podešví a mezipodešví kovovou (plastovou) výztuhu, která zajišťuje příčné vyztužení a dají se používat i v horolezectví (lezení po úzkých hranách, policích a římsách). Kožené pohorky se dělají z kvalitní hověziny (Nubuku), ideálně z jednoho kusu - mají co nejméně švů. Na exponovaných místech boty bývá kůže až 5 mm silná. Dobře upravená kůže zaručuje značnou voděvzdornost při zachování vysoké míry prodyšnosti. Někteří výrobci vkládají mezi dvě vrstvy kůže membránu Gore-Tex. Tyto boty pak musíte ošetřovat výhradně prostředky k tomu určenými, které nesnižují prodyšnost boty. Jsou to převážně přípravky firmy NIKWAX a ATSKO. Zimní pohorky: Supertěžké zimní kožené pohorky bývaly v dobách před příchodem duplexů dlouho jedinými vhodnými botami do zimních velehor, do těch nejtvrdších podmínek. Své postavení si udržují dodnes, i když jsou výrobně složité a drahé. Jedná se většinou o ruční práci. Moderní zimní pohorky jsou hybridem mezi plastovým skeletem a koženou botou. Mají tuhou podešev, která má vždy drážku na horní hraně na špičce a patě na upevnění maček. Některé jsou již řešeny jako duplexy s vnitřní vyjímatelnou botičkou. Jsou určeny především na túry na sněhu, případně za použití maček. Skelety: hovorově duplexy jsou celoplastové skořepiny s vnitřní botičkou, podobně jako lyžařské přeskáče. Používají se výhradně do zimních podmínek včetně lezení v ledu. Jejich použití mimo sníh a mimo zimu je chybou, jsou pro chůzi nasucho zcela nevhodné a nepohodlné. Turistické holínky: Při speciálních akcích jako ranní výpravy za zvěří, ornitologické pozorování ptáků na březích rybníků v rákosí, les po dešti, do vřesovišť na Šumavě nebo ve Finsku, či hledání impaktů na pobřeží Antarktidy tam všude se sebelepší pohorky nehodí. Také jeskyňáři používají téměř výhradně holínky. Musí mít ale vibramovou podešev, tvarovanou vložku zúženou u kotníků, aby se nevyzouvaly při chůzi (to obyčejné zahradnické holínky s oblibou dělají), nejlepší jsou se šněrováním a khaki zelené. Boty pro turistiku na lyžích: Běžecké boty vybíráme podle typu vázání a na turistiku bereme vysoké nad kotníky, žádné závodní polobotky. Boty pro vodní turistiku: Buď již zmíněné vasrboty, to mohou být ony sandály, staré kecky, botasky. Slouží k ochraně nohy před poraněním při vystupování u břehu, při přenášení jezů, při vystupování na mělčině i při nuceném opuštění lodi z vůle Čochtanovy. Řeky jsou dnes zaneřáděny střepy a jiným odpadem a rozříznout si chodidlo není terno. Také existují speciální neoprénové boty, jako doplněk k neoprénovému oblečení. Cykloturistické boty: Měly by umožňovat i chůzi bez kola v lehkém terénu. Nelze tedy doporučit cyklistické boty s tvrdou hladkou podrážkou. Ty jsou výhradně pro silniční cyklistiku. Mají mít podrážku vroubkovanou, ale dostatečně tvrdou, aby se nevytlačovaly rýhy od pedálů. Jsou to většinou polobotky, kožené nebo z tuhých syntetických tkanin. Zimní mrazové boty: tzv. Sorelky podle firmy Sorel, která je jejich největším výrobcem v Americe. Vyrábí je také Dachstein. Jsou odolné proti vodě a mrazu. Mají velmi silnou vyjímatelnou vnitřní botičku. Jsou ideální pro klidové aktivity v zimních podmínkách např. přezutí z běžeckých bot při zimních přejezdech pohoří. Tyto boty se nehodí pro dlouhou chůzi. Nohy vás zábst nebudou. Dachsteiny mají atest do -35 o C a Sorelky slibují neuvěřitelných -64 o C. Prostě pro zlatokopy na Klondike. Kanady a farmářky: oblíbené boty táborníků a trempů mají dlouho zakořeněnou tradici, ale nejsou zrovna vhodné na turistiku. Na potlachu, kde se moc nechodí, a na vandru s lehkou usárnou od jara do podzimu najdou své využití. Jsou z jednoduché kůže. Existují také zimní gore-texové kanady, určené speciálním jednotkám. To je jiné kafe, ale těžko se shánějí. Konstrukce boty Podešev musí zajišťovat co největší tření na všech podkladech a být trvanlivá a odolná proti oděru. Nejlepší jsou gumové směsi s přírodním kaučukem. Nejvíc používaný vzorek je již zmíněný Vibram. Mezery mezi výstupky, jejich sklon a tvar jsou dělány tak, aby měly samočistící schopnost a nezanášely se blátem, kamínky a klacíky. Mezipodešev je důležitá izolační vrstva od studené země. V mezipodešvi jsou různé tlumiče dokroku z pěnového polyuretanu (PUR) ale také různé gely, elastické kuličky, váčky se speciální tekutinou, kterou při každém dokroku přetlačujeme z váčku do váčku. V mezipodešvi jsou také vložky, které rozhodují jak bude bota tuhá, ohebná, jaké torzní namáhání vydrží špička a pata navzájem. Vložka kvalitní a anatomicky tvarovaná se podílí na tlumení dokroků a tepelně izoluje. Dále odvádí pot z ponožek do další vrstvy, která ho absorbuje. Proto musí jít lehce vyndat a usušit. Pata a špička - čím těžší terén, tím pevnější musí pata a špička být 7

8 Svršek a odolnost proti vodě - nepropustné jsou jen plastové boty a holínky. Kvalitní a dobře udržovaná kůže odolává vodě dost dlouho. Boty s Gore-Texem patří mezi to nejlepší, co se dnes vyrábí. Tyto výrobky musí mít předepsanou visačku a mívají označení Guaranteed to keep you dry. Údržba bot: umělé tkaniny je možné impregnovat přípravky Nikwax Fabric Leather Footwear Proofing nebo Atsko Silicone Tater Guard. Suché kožené boty ošetřujeme prostředky na bázi vosku - Nikwax Waterproofing Wax nebo Atsko Sno-Seal. Během túry na vlhké boty je impregnace na bázi vody - Aqueous Nikwax. Speciální přípravek pro impregnaci švů je Atsko Welt-seal. Ten se dá nahradit měkkým lyžařským voskem, který je nutno zažehlit. Při koupi bot je nejdůležitější velikost. Na akce od jara do podzimu by měly být o číslo větší, než normálně nosíme. Noha nabude za pochodu s batohem na objemu, musí se vejít ponožka navíc a noha nesmí být v botě těsná. Na zimní a náročné akce kupujeme boty o dvě čísla větší. Jen zdánlivě obrovská velikost chrání spolehlivě před omrzlinami. Musí se tam vejít více párů zimních ponožek a bota opět nesmí být těsná. Při zkoušení se projdeme nejen po rovině, ale snažíme se simulovat chůzi při sestupu, výstupu a traverzu. To se nejlépe zkouší na nakloněné rampě. Nakonec prohlédneme všechny spoje, háčky, očka, vložky a porovnáme obě boty co do velikosti a stejnosti páru. Spací pytle Spánek obecně je důležitou částí našeho života. Všechny tělesné funkce se minimalizují a díky tomu dokážeme regenerovat síly ztracené při denní zátěži. Pokud si chceme opravdu odpočinout, spánek musí být klidný, nerušený a dostatečně dlouhý. Spacák patří k nejdůležitějším částem výzbroje. Má chránit ospalého turistu, táborníka, horolezce, cyklistu i vodáka před chladem, větrem a vlhkosti vzduchu. Než koupíte spacák, je třeba vědět, v jakých podmínkách chcete přespávat. Z teplotního hlediska je jedno, jestli je ve spacáku příšerné horko, nebo velká zima. Solidní výrobce udává tři, případně čtyři teplotní údaje např. +19/-12/-25 0 C nebo +19/+5/-15/-25 C. První údaj je tzv. horní extrém, druhý spodní hranice tepelného komfortu (při čtyřech údajích jsou druhá a třetí hodnota rozmezím komfortu) a poslední údaj znamená spodní extrém, tedy teplotu okolí, při které ve spacáku nezmrznete. Typy spacáků podle konstrukce: Dekáč má pravoúhlý tvar, většinou studené švy a méně kvalitní náplň. Rozepnutím se změní na deku. Je vhodný jen pro letní kempování a do vytápěných místností. Mumie vychází z tvaru lidského těla, má teplé švy a kvalitní náplň. Kvalitní mumie se hodí i do extrémních podmínek. Tzv. severská mumie, která je dnes nejpopulárnější má pohodlný vstup díky dlouhému a dobře zateplenému zipu, zateplení ramen stahováním, zateplení hlavy stahovací kapucí. To vše minimalizuje ztráty tepla a dělá nejlepší poměr mezi hmotností a izolačními schopnostmi. Někteří výrobci, ve snaze jít dál, vymýšlejí různá vylepšení. Mezi poslední novinky patří tzv. rozšířené spacáky, které mají umožnit spáči pohodlné obracení z boku na bok, aniž by se otáčel i se spacákem. Stojí za úvahu, zda tato relativní výhoda předčí to, že je potřeba vyhřát větší množství vzduchu ve spacáku. Sloní noha: je v podstatě náhrada péřového spacáku, sahá od nohou nad ledviny a je použitelná jen ve spojení s péřovou bundou. Šití spacáku: Dnes se spacáky šijí různými komorovými způsoby. Znamená to použití mezivrstvy, která je střídavě přišita na vrchní a spodní látku. Komory musí být konstruovány tak, aby nedocházelo k přesýpání náplně. Tvar spacáku má být dole zakončený jako velká, dobře naplněná bačkora pro obě nohy. Náplň: Dělí se na přírodní a syntetickou. Přírodní náplně: husí peří nebo to nejkvalitnější získané z mořských ptáků, převážně z Kajky mořské. Drané peří se skládá ze dvou frakcí, jednak je to prachové peří, a jednak drobná pírka. Kvalita peří se označuje poměrem těchto složek. Právě poměr prachu a drobných pírek určuje, do jakých teplot se dá spacák použít, ale také jeho trvanlivost. Nejlevnější a trvanlivé spacáky mají poměr 50 : 50. Tady je ale lepší použít spíš duté vlákno. Kvalitní, středně lehké a dostatečně trvanlivé spacáky se plní v poměru 70 : 30. Hmotností a objemem po sbalení jsou srovnatelné s kvalitními spacáky z dutých vláken. Extrémní, velmi lehké spacáky mají poměr 80 : 20. Tato směs má optimální poměr plnivosti a životnosti. Velmi obtížně je nahradíte i nejkvalitnějším dutým vláknem. Ultralehké a extrémně stlačitelné spacáky se plní 90 : 10, či dokonce 95:5. Ty už se nedají nahradit ničím, mají omezenou životnost a ceny nad ,- Kč. Spacák plněný kajčím peřím bychom asi nezaplatili. Výhody a nevýhody peří: o malinký kousek vede v tepelně-izolačních vlastnostech má velmi dobrou tvarovou stálost má velkou vzduchovou kapacitu a vynikající stlačitelnost při zachování špičkových parametrů nízkou hmotnost 8

9 absorbuje vlhkost, jako každý přírodní materiál a špatně se vysouší při navlhnutí se výrazně zhoršují jinak vynikající tepelně-izolační vlastnosti při praní a čištění se peří odmašťuje, křehne a postupně znehodnocuje podléhá stárnutí, škodí mu UV záření, může způsobovat alergie údržba péřových spacáků je poměrně obtížná. Syntetické náplně: Jsou to umělá vlákna dutá nebo mikrovlákna. Nejznámějšími výrobci umělých vláken pro tyto účely jsou firmy DuPont, která vyrábí dutá vlákna a 3M, vyrábějící mikrovlákna. Syntetické vlákno se vyrábí vstřikováním a jeho průměr je menší než lidský vlas. Vynikající vlastnosti jsou dány vzduchovou dutinou uvnitř vlákna, jejíž rozměr je menší než molekula vody. Tělem ohřátý vzduch v dutině necirkuluje a nemůže být vodou vytlačován a to je princip izolační schopnosti vzduchové kapacity vláken. Mezi dobré vlastnosti patří, že hřejí i mokrá a lehce se vysouší. To je způsobeno tzv. silikonizací, která zabraňuje v kapilární vzlínavosti vody mezi vlákny. Je to v podstatě nesmáčivá vrstvička na povrchu vlákna, kterou je voda odpuzována a kapky, které se tím vytvoří se nemají kde zachytit a lehce se odstraní mechanickým vytřepáním. Jednoděrová dutá vlákna se nazývají Hollowfibre a Thermofil. Zmenšení cirkulace ohřátého vzduchu v dutinách dosáhli výrobci zvýšením počtu kanálků v jednom vlákně. Víceděrová vlákna se nejčastěji nazývají Hollowfil a sedmiděrové supervlákno Quallofil. Další vlákna od DuPontu jsou Euroloft, Terraloft, Ultraloft, Micraloft. Mikrovlákno od firmy 3M se jmenuje Lite Loft nebo Thinsulate. Mikrovlákno je chaotická spleť nekonečného vlákna se silikonovou úpravou. Oproti dutým vláknům jsou lehčí s poměrně vysokou izolační schopností. Výhody a nevýhody dutých vláken a mikrovláken: tepelně-izolační vlastnosti se jen u těch nejlepších vyrovnají kvalitnímu peří mají vysokou tvarovou stálost až 15 let vzduchová kapacita se u těch nejkvalitnějších přibližuje peří neabsorbuje vlhkost a teoreticky by měla hřát i mokrá stejně jak suchá dá se velmi rychle vysušit a snadno se udržuje praním ani při častém praní se náplň neznehodnocuje nezpůsobuje alergie má oproti peří menší stlačitelnost a zabírá v batohu více místa. Obecně tedy můžeme říct, že peří by mělo dostat přednost do velkých suchých mrazů, tam kde jde o každý gram hmotnosti, kde se požaduje vysoký tepelný komfort a tomu, kdo se bude o svůj spacák pečlivě starat. Duté vlákno pak všude jinde, do vlhčího prostředí, pro vodní turistiku, na vandry a táboření, na cykloturistiku. Je potřeba zdůraznit, že špičkové spacáky od norské firmy Ajungilak ze syntetikou snesou extrémně i 50 C. Vnitřní a vnější tkanina: Je neméně důležitá pro kvalitu spacáku jako náplň. Vnější látka musí zabránit prolézání náplně, musí chránit před větrem a přitom umožnit průchod tělesných výparů. Nejvýhodnější jsou materiály bez zátěrů, kde se nepropustnosti pro výplň dosahuje vysokou hustotu tkaní. To vše dohromady a ještě určitou voduodpudivost splňuje Pertex. Používá se na oba druhy náplně. Firma Gore nabízí na špičkové péřáky vynikající Dry Loft. Jako vnitřní materiál se občas používá i bavlna. Nedoporučuji, bavlna je sice příjemná na spaní, ale je těžší, saje vlhkost a mnohem rychleji se špiní. Izolační podložky Mnoho lidí si může myslet, že když si pořídí superspacák má vystaráno. Vrstva spacáku, která je naším tělem stlačována k zemi nestačí izolovat a tak v chladných podmínkách se bez podložky neobejdeme. Klasické karimatky jsou lehké, poměrně neskladné, snesou drsné zacházení. Díry a škrábance neubírají nic z dobrých izolačních vlastností. Někdy jsou dvouvrstvé a je důležité zjistit jestli je to jen na ozdobu a nebo jestli jedna vrstva je tvrdší a odolnější proti kamínkům a klacíkům. Alumatky jsou slaboučké a lehoučké. Jsou vhodné jen do letního počasí, protože jejich izolační schopnost je malá. Navíc se chybuje, že se dává hliníkovou vrstvou k zemi, ta patří nahoru, aby odrážela vyzářené tělesné teplo. Také se po ní ve svahu dost vozíte. Karimatky z EVA materiálu: pěnový plast etylenvinilacetát má uzavřené póry, nepřijímá vlhkost, je velmi odolný a pružný (nekřehne) v minusových teplotách. Je potřeba počítat s vyšší cenou. Profilované karimatky mají tvar rohožky nebo vlnité valchy. Důvodem je snaha udržet mezi studenou zemí a tělem co nejvíce vzduchu, jako dobrého izolantu. Nejznámější je podložka Ridge Rest od firmy Therm-A-Rest. Nafukovací matrace: dnes se vyrábějí odlehčené a rozměrově přijatelné. Musí se na ně dávat větší pozor, můžeme je o ostrý předmět prorazit a můžou nám přefouknuté taky prasknout na sluníčku. Dobré nafukovačky mají několik oddělených komor. Dobře izolují od studené země, jsou dobré do vlhka, hmotnost g. Samonafukovací matrace: Jsou o třídu lepší než všechno ostatní. Mají výhody pěnové a nafukovací matrace dohromady. Speciální pěnový plast je uzavřen do neprodyšného obalu z houževnatého vrstveného nylonu. Švy jsou 9

10 svařovány a oba materiály plast a nylon svým povrchem spojeny pevně dohromady. Po otevření ventilu pěna uvnitř sama nasává vzduch a rozpíná se. Tloušťky mm poskytují skvělý komfort za cenu vyšší váhy g. Velmi dobře se balí. Cena je vysoká,ale úměrná kvalitě. Solidní firma dává na tyto výrobky 3 roky záruku. Jsou vhodné do nejextrémnějších podmínek. Nejznámější je Comfortmat, Skinmat od Artiachu dále Therm a Rest a Coleman. Stany Stany slouží na ochranu proti větru a vlhkosti, slunci i hmyzu a jako ochrana při zamezení velkých ztrát při vaření v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Ideální stan má být navíc ještě lehký, nepromokavý, jednoduchý na postavení, má se dobře balit a zabírat co nejmenší objem. Universální typ stanu, který by vyhovoval všem těmto rozporuplným podmínkám neexistuje. Stále je nutné vybírat podle účelu a cíle výpravy nebo expedice, respektive podle toho, jaká činnost u vás převládá. Stany dělíme: a) podle účelu na lehké, útočné pro horolezce, postupové univerzální a těžké kempové pro převoz autem b) podle architektury na jehlan, áčko, tunel, kopuli a hybrid c) podle konstrukce na jednovrstvé, vícevrstvé, samonosné a kotvené. Lehký útočný stan: Je to nejednodušší lehký stan bez konstrukce. Říká se mu taky bivakovací. Má kruhový stahovací vchod, je nepohodlný, ale účelný a jednoduchý. Má jen jednu vrstvu tkaniny, která je prodyšná, ale vytváří ochranu před větrem a sněhem. Také se setkáme s názvem Žďárského pytel, neboli Žďárák. Není to stan, ale bivakovací vak. Bývá to obyčejný obdélníkový pytel z nepromokavé látky, nebo dnes už z Gore-Texu, do něhož se vejde i více lidí. Má poutka pro zavěšení na skálu a otvor pro odvětrávání. Jehlan: Je stan pro romantické letní táboření nebo pro nouzové přenocování. Jsou to v podstatě spojené dvě kosočtverečné celty. Zkušený táborník ocení genialitu vojenských návrhářů, neboť z celt lze postavit různá obydlí od jednoduchého hrobečku až po velký hangár z dvaceti i více celt. Výhoda je, že se o přístřeší mohou podělit oba spolubydlící, tyč a kolíky se vyrobí na místě. Nevýhodou je velká váha celty, a když namokne tak dlouho schne. Také skýtá nejvíce mrtvého prostoru. Áčko: Je kotvený stan jedno i dvouplášťový. Ten jednoplášťový je na ústupu, je to vlastně stanovina z přírodních materiálů (len) a vzhledem k váze je dnes vytlačována PAD materiály. Používá se prakticky už jen na podsadových stanech. U dvouplášťových stanů je nevýhodou příliš velká plocha tropika mezi opěrnými body - tyčemi. PAD se vlhkem roztahuje a při větru dochází ke styku tropika s vnitřním stanem, k plácání a izolační vrstva vzduchu je pak nulová. Při vichřici vám stan nafackuje. Další nevýhodou je, že se musí vždy kotvit a ještě stále má moc mrtvého prostoru. Výhodu má především v nízké pořizovací ceně, jednoduchosti a malé poruchovosti konstrukce a nemá žádné vodorovné plochy, na kterých by se usazoval sníh nebo voda. Tunel: Má maximálně využitý vnitřní prostor vzhledem k půdorysu. Základna je obdélníková. Odstraňuje nepříjemné lepení vlhké stěny na spacák, obličej a věci. Svým tvarem je mnohem odolnější větru než áčko. Vyžaduje však většinou kotvení a na velké ploše vodorovné střechy se rád usazuje sníh. Kopule: Bývají samonosné a nesamonosné. O samonosné kopuli platí, že je to zatím nejlepší stan do nejextrémnějších podmínek. Kopule mají velký vnitřní využitelný prostor, odpadá nutnost kotvení (skalnatý terén), není nutno stavět s ohledem na směr větru - nárazová odolnost ze všech stran, jednotlivé díly střechy jsou malé a neplandají a nedotýkají se vnitřního stanu za větru a deště, dají se postavit i jedním člověkem. Jen malinkatou nevýhodu mají v tom, že na malé plošce vodorovné střechy se může usazovat sníh, ale daleko méně než na tunelu. Geodetické kopule (od klasických se liší tím, že se tyče kříží na více místech, nejen nahoře) jsou obecně nejstabilnější, je však složitější stavba. Hybridy: Jsou to vlastně nesamonosné kopule nebo stany vycházející tvarem z kopule. Jsou tzv. účelově deformovány. Uvnitř vznikají různé prostory pro zablácené boty a pro vaření. Vnitřní prostor se však paradoxně zmenší víc než se může zdát. Většinou se musí kotvit. Ministany: Je to malinká rakvička s jedním ohnutým prutem pro jednu osobu. Cyklostan: Superlehký účelový stan jehož konstrukci tvoří kolo. Ušetří se na tyčích a lesklý miláček je na noc v suchu. Materiály: Na tyče se dnes používají buď duralové trubky nebo sklolaminátové tyče. Ideální jsou takové, které jsou spojeny opletenou gumou a sesazují se do sebe. Nedochází pak ke ztrátám spojek. Platí, že stany určené do extrémních povětrnostních podmínek mají více duralových prutů, které se kříží v co nejvíce místech (geodetická kopule). Celá konstrukce je pevnější a vytváří menší jednotlivé segmenty, které pak ve větru neplácají. Je to na úkor hmotnosti, ale to je cena za bezpečnost. Z toho vyplývá, že ne vždy můžeme hodnotit stan jen podle váhy. Podlaha bývá ze syntetiky, většinou PAD s několikavrstvým, voduodpudivým a oboustranným zátěrem PVC nebo PUR. Vnitřní stan je nástavba nad podlahou a je z lehké prodyšné tkaniny aby nedocházelo ke kondenzaci par uvnitř stanu. Hmotností je nejvýhodnější PES nebo prodyšný PAD - nylon. Vnější stan - tropiko bývá z PAD nebo PES, se zátěrem. PAD, jak známo, se navlhnutím vytahuje a někdy se může lepit na vnitřní stan. V tomto ohledu je lepší PES s PUR zátěrem. Moderní tropika mívají nanesenou aluminiovou vrstvu z vnitřní nebo vnější strany. Švy a 10

11 podlážka musí být zabezpečeny proti pronikání vlhkosti. Solidní výrobce tudíž dodává ke stanu speciální PUR lepidlo, nebo jsou švy přelepeny páskou jako u oblečení z Gore-Texu. Materiál na kolících bývá buď hliník nebo UH. Umělohmotné jsou jen do měkké půdy, jinak jsou k ničemu. Do tvrdého terénu jsou nejlepší tenké kolíky, průřezu silnějšího drátu. Do štěrku zase kolíky pravoúhlého profilu. Na měkký písek zase kolíky lopatičky. V materiálech úmyslně neuvádím klasické stanoviny a celtoviny, které se hodí na stálé tábory a na nošení na zádech jsou dávno překonány. Jaký by tedy měl být nejlepší stan: materiál podlážky odolný proti oděru a spolehlivě zadržující vodu tropiko spolehlivě zatřené, řešené tak, aby se nemohlo dotýkat vnitřního stanu materiál tropika odolný proti UV záření celý stan dostatečně prostorný pro předpokládaný počet nocležníků včetně batohů a bot měl by jít snadno a lehce postavit i po paměti, ve tmě stabilní ve větru ve všech směrech měl by umožňovat dobré odvětrávání i za deště měl by být co nejlehčí, nevyžadovat vypínání a dodatečné kotvení velkým počtem šňůr měl by jít postavit i na podkladu, kde nejdou natlouci kolíky - samonosnost měl by mít možnost postavit samostatně tropiko a pak vnitřní stan - stavba za deště měl by mít dostatečně pohodlný vchod, případně dva protilehlé, to neplatí u zimních stanů s rukávovým vchodem, který zamezuje vnikání sněhu na léto by měl mít moskytiéru měl by mít předsíňku na vaření a odložení špinavých věcí měl by jít sbalit do několika dílů, aby stan nemusel nést jen jeden z trojice. Vařiče Jsou jednou z nejdůležitějších součástí výzbroje. V místech, kde nelze rozdělat oheň, v zimě na sněhových pláních a na ledovci jsou jediným prostředkem k získání vody. Jíst sníh samotný je smrtelně nebezpečné, protože dochází k pomalému podchlazování organizmu. V teplých oblastech jsou zase nezbytným sterilizátorem vody. Plynové vařiče: Bývají lehké, skladné a nejsou moc drahé. Na trhu je dostatek náhradních bombiček neboli kartuší. Využívají směs propan-butan. Čistě propanové náplně jsou určeny do nízkých zimních teplot. Bod varu propanu je C. Při plusových teplotách jsou silně explozivní. Naopak firma Primus plní své kartuše čistým butanem. Ten má bod varu -1 0 C a taková náplň se pak hodí v létě. V mrazech by nám špatně hořela. Ale i v létě nesmíte takovou náplň vystavovat teplotám vyšším jak 50 0 C. Velmi rychle dosáhnou plného výkonu, nešpiní dno ešusu. Nevýhodou je častý zákaz přepravy v hromadných prostředcích a v žádném případě nedostanete kartuši do letadla. Některé vařiče mají piezoelektrické zapalování. Bombičky se připojují buď závitem, nebo drapáky. Někteří výrobci dodávají redukce k připojení na dvoukilovou bombu MEVA. Přehled vařičů na plyn: Z českých výrobků je to VAR 1 a VAR 2. VAR 1 má spíš bodový plamen a hodí se na malé nádoby. Dvojka je vynikající svými parametry a směle se může měřit se světovou špičkou. Je velmi lehký, 110 g, velmi výkonný, není moc stabilní. Americký Coleman k nám dodává vařiče COLEMAN MICRO, lehký, skladný a spolehlivý, do mírně náročných podmínek, se zajímavou konstrukcí šikmých nosičů nádoby na vaření. Hmotnost 158g. COLEMAN BACKPACKING AUTOMATIC je doplněn kruhovým závětřím plamene a má piezoelektrický zapalovač. Hmotnost 280g. COLEMAN POCKET je standardní vařič do nenáročných podmínek. Hmotnost 216 g. COLEMAN ALPINE STOVE je určen do extrémních podmínek. Spojení kartuše s tělesem vařiče je totiž hadičkou a tím se stává tento vařič velmi stabilním i v nerovném terénu, na skále apod. Francouzská firma CAMPING GAZ k nám dodává známé BLEUETY. BLEUET 270 TURBO je vynikající univerzální vařič pro všechny druhy turistiky i do nejnáročnějších podmínek. Má velký výkon, kruhové závětří, jemnou regulaci plamene, hmotnost 222g. BLEUET 270 MICRO je lehký vařič pro turistiku v běžných podmínkách. Švédská firma PRIMUS má jako tradičně vařiče z velmi kvalitních materiálů a se širokým příslušenstvím. PRIMUS BRUNO je univerzální vařič i do náročných podmínek. Má velký výkon, křížový větrolam, piezoel. zapalování. Hmotnost 191 g. PRIMUS SPIDER určen do nízkých teplot, do drsné přírody. Má velký výkon, ale i velkou spotřebu, kruhové závětří, velmi dobrou stabilitu díky trojnožce, piezoel. zapalování. Je dost těžký 378 g. PRIMUS WILD LIFE je univerzální vařič i do náročných podmínek. Má křížový větrolam a dík velkému výkonu postačí pro vícečlennou skupinu. Většina ostatních vařičů je uvažována pro dvojici. PRIMUS ULTRALIGHT TITAN je v současnosti nejlehčím vařičem světa, váží pouhých 95 g. Benzinové vařiče: Mají vysokou výhřevnost až KJ/kg. Oproti plyňákům dosahují plného výkonu až po určitém nahřátí.. Palivo je explozivní statickou elektřinou a nesmí se přepravovat v UH nádobách. Výkon vařiče stoupne jeho 11

12 natlakováním, proto moderní benziňák musí mít pumpičku. Další zlepšení je vedení trubky s palivem nad hořákem, kde se předhřívá palivo. Takový vařič při plusových teplotách není potřeba nahřívat a po natlakování se rozjede sám. Nejlepší typy jsou pak opatřeny samočinnou jehlou, umístěnou v trysce a ovládanou regulátorem paliva. Jsou 3-6x dražší než plyňáky. Některé mají speciální lahve na palivo, lehké, bezpečné a perfektně těsnící. Nejsou poruchové, většina selhání je způsobena neodbornou obsluhou. Benziňák vyžaduje trochu zkušeností a používají je většinou profíci. Palivem je benzin technický nebo bezolovnatý. Přehled benzinových vařičů: Německá firma ENDERS vyrábí vařič BIWAK. Konstrukčně připomíná nestárnoucího klasika JUWELA hořák se musí nahřívat tuhým lihem. Z amerických výrobců je to COLEMAN. Všechny vařiče COLEMAN mají předehřívání paliva a tlakování. UNLEADED FEATHER STOVE už má sklápěcí nožičky a je vybaven integrovaným krytem proti větru a regulací výkonu. Palivo bezolovnatý benzin. Použití i do drsnějších podmínek. PEAK 1 MULTIFUEL STOVE je vařič, z názvu vícepalivový, a sice benzin/petrolej. Patří ke světové špičce, je lehký a určen do nepříznivých povětrnostních podmínek. APEX II STOVE je vařič s oddělitelnou nádržkou paliva což zvyšuje bezpečnost jak při vaření, tak při přepravě. Americká firma MSR vyrábí špičkové WHISPER LITE INTERNATIONAL 600 STOVE - vařič pro všechny outdoorové aktivity i do drsných podmínek, spaluje benzin a petrolej, hmotnost 400 g a XKG II SHAKER JET STOVE - asi to nejlepší co můžete u nás koupit, vařič do extrémních podmínek, hoří i při C a do výšky 4 800m. Spaluje skoro všechna kapalná paliva, dokonce i naftu. Váží i s nádržkou, která je pochopitelně oddělitelná 450g. Hybridní vařiče: Jsou takové, které dokáží spalovat rozdílná paliva. SYNCHROFLAME od firmy MARKIL funguje na benzin, plyn, petrolej a naftu. Ideální je start plynem, přechod při vaření na benzin a závěrečné pročištění trysek opět plynem. Podobně funguje i HIMALAYA MULTI FUEL od PRIMUSU. Vařiče na tekutý líh: Nejznámější je TRANGIA. Jsou bezporuchové, netoxické. Hodí se na krátké akce. Výhřevnost asi Kj/kg. Vařiče na tuhý líh: Známý VAŘÍK - skládací krabička, ve které se spalují kostky lihu. Jedinou předností je bezporuchovost, jinak je jen jako rezerva nebo na letní romantické čmudění pod šálkem kafe. Vařiče bez plamene: Francouzská firma CAMPING GAZ, vyrábí vařič TREK 270. Pracuje na principu katalytického hoření. Ke spalování plynu dochází průchodem přes speciální mřížku, na které je nanesena vrstva katalyzátoru. Teplo je přenášeno infrazářením a ne plamenem. Protože není otevřený plamen, je daleko bezpečnější. Také vítr nemá na provoz a na dobu vaření žádný vliv. Pracuje na běžně dostupné ventilové kartuše. Vařič na dřívka: Je jakási minikovářská výheň od Markillu. Ve spodní části je vrtulka, která žene vzduch do ohniště. Vrtulku pohání solární článek nebo tužková baterie. Otáčky se dají plynule regulovat. Výkon vařiče je překvapivě srovnatelný s nejlepší plynovou a benzínovou konkurencí. Spaluje větvičky, dřívka a šišky. Výhody a nevýhody - palivo, kyslík a sluneční energie jsou zadarmo, skvělý výkon i v mrazivém počasí, minimální poruchovost, nic se netěsní, nic se neucpe, nic nemůže bouchnout, ale vysoko v horách není čím topit, ve stanu by byl kouř a špiní dna nádob. U nás ho začala vyrábět firma Condor Ochrana proti zimě a větru K vaření na studeném větru slouží různé spořiče tepla, které si můžeme zhotovit i sami třeba z karimatky a profesionálně vyráběné větrolamy dodané výrobcem k vařiči. Některé větrolamy navíc zajišťují převod tepla z hořáku na bombičku s plynem - jsou to ty určené do extrémních mrazů. Obecně platí, že v mrazu musí jít vařič vždy na plný výkon, aby se nestalo, že nám voda v ešusu zamrzne. Vařiče, které v podmínkách místnosti neuvedou do varu litr vody do 5 minut se do mrazu nehodí. Nádobí Na vaření se hodí lehké hliníkové nádoby. Ešusy jsou na vaření tak pro dva lidi, v zimě nezamezí tepelným ztrátám. Poměrně slušnou nabídku v této oblasti má firma PRIMUS se svými TREKKING STOVE SETS. Tyto sety jsou z lehoučkého nerezu. Víme, že dlouhodobé používání hliníku může škodit zdraví. Ruksaky, torny, krosny a batohy Torna: klasika, která se hodí pro letní táboření a nenáročnou turistiku. Dobře sbalená torna vypadá velni esteticky. Dnes je překonána. Vejde se do ní opravdu málo a spacák se musí balit do tzv. bandalíru a karimatku na ní nedáte vůbec. Sloužily v době, kdy se spalo na dekách a pod dekami. Americká torna: ueska, usárna či uzda, je romantickým symbolem trempingu. Originály jsou dnes velmi ceněny. Uzda se musí umět zabalit, na rozdíl od batohu tam nemůžete věci nahrnout a jít. Balí se tak, že do celty se uloží spacák a všechny náhradní součástky oblečení, vytvoří se svinutím válec, který se zapne do torny. Všechny další věci se upevňují řemínky na povrch (čutora, ešus, sekerka, baterka). Potraviny se nosí v chlebníčku žracáčku.je to nepraktické - abych se dostal na náhradní svetr, musím rozbalit celou uesku. 12

13 Tele: Pochází od německé armády a už se vyskytuje minimálně. Je nejméně praktické. Vnitřní prostor je miniaturní, všechno je třeba balit na povrch včetně spacáku, tele je těžké, kožené popruhy dřou, háky na zavěšení bedniček s náboji jsou pro nás k ničemu. Dále jsou na trhu k dostání další typy toren kanadského, italského nebo zálesáckého stylu, které jsou o dost větší než tele, ale přesto nemohou konkurovat moderním batohům. Krosny: Původně transportní prostředek horalů nachází i dnes uplatnění hlavně při horských vynáškách materiálu, pro transport krabic, sudů a jiného harampádí potřebného pro provoz takových chat, kam jiná cesta než horská pěšinka nevede. Výkonný horský nosič dokáže na krosně vynést kg nákladu. Jsou zaznamenány rekordy i vyšší. Krosna je v podstatě konstrukce, původně dřevěná, dnes z duralových trubek, s popruhy. Na konstrukci se upevňuje náklad buď přímo nebo je na ní upevněn nylonový vak, který slouží jako batoh. Ve VHT jsou dnes vytlačeny anatomickými batohy. Osvědčily při přenášení PET soudků s bagáží při vodáckém putování. Batohy: Pro turistiku, VHT i horolezce se osvědčil nejlépe kletrový typ batohu. Původní kletráky (z německého klettersack) byly jednokomorové se stahováním šňůrkou a pevně našitým víkem a kapsou. Pro svou nepraktičnost při potřebě věcí ze dna batohu byly postupně vyvinuty kletrové typy s vnitřní přepážkou, odepínatelnou zipem, s odnímatelným víkem. A to už byl první krůček k moderní konstrukci anatomického batohu dnešních dnů. Jak takový dobrý batoh vypadá? Záda jsou vyztužená, lisovaná z plastů a zabraňují otlakům od tvrdých předmětů. Výztuha jde u některých typů vytáhnout za účelem snadného vyprání batohu. Záda musí také zajistit dostatečné odvětrávání. Může nebo nemusí být rozdělený do komor. Každá komora musí být samostatně přístupná. Některé batohy mají překrytý zip po celé délce sucháčem a dají se rozepínat odspoda i svrchu. Kapsy jsou dobré, když jsou dvě boční, případně i odepínatelné. Jedna či dvě mohou být i ve víku a jedna má být přístupná, aniž by se musel batoh otevírat. Dole na bocích jsou šikovné malé kapsičky na zastrčení třeba tyček od stanu nebo lyží. Úplně dole bývají poutka na připevnění maček nebo cepínu. Dobrý batoh má i systém kompresních pásků, kterými se dá regulovat objem i vzhled ne plně narvaného batohu. Také se jimi dají z boku upevnit různé věci, které mají být po ruce (sekerka, teleskopické hole apod.). Nosné popruhy musí být široké, pohodlné, dostatečně měkčené, s možností výškového posouvání popruhů na zádech. Samozřejmostí je i prsní popruh umožňující sepnutí nosných popruhů vpředu. Tím se zabraňuje sklouzávání popruhů z ramen ve složitém terénu, při jízdě na běžkách apod. Balanční dotahy musí jít dotáhnout při nahozeném batohu. Víko batohu musí jít odepnout a pomocí pásků vysunout nahoru tak, aby přikrylo naplněnou horní komoru - nástavec, který je jinak ukryt v batohu. Bederák musí zajistit stabilní polohu a zabránit kymácení. Musí být schopen odlehčit nosným popruhům a potažmo i našim ramenům. Musí mít boční dotahy, aby šel seřídit na tělo. Jeho rychlospojka se nesmí samovolně rozepínat. Spony musí umožnit rychle se batohu zbavit v životu nebezpečných situacích, ale to neznamená, že se mohou samovolně rozepínat. Dno batohu je dobré z nepromokavé látky, zesílené, abychom ho mohli postavit i do mokré trávy, sněhu atd. Materiály Musí splňovat následující podmínky: částečnou nepropustnost, pevnost, oděruvzdornost a lehkost. Dobrým domácím materiálem je Plastex z Technolenu. Zahraniční materiály jsou Padnis, Cortex a Cordura, která je materiálem většiny výrobců. Rozdíly v jejich vlastnostech nejsou velké, na pomyslném žebříčku vede Cordura. Špičkovou tkaninou na batohy je Technora Aramid od firmy SALEWA - PES materiál s nízkou hmotností. Velikost (objem) batohu Samozřejmě je lepší vždy batoh větší, který se dá zmenšit. Problém je, že velký batoh svádí k tomu brát si zbytečnosti. Pro nenáročné výlety a víkendovky stačí batoh do 40 l. Pro náročné třídenní akce a putování do 60 l. Pro vícedenní putování mimo dosah civilizace a pro zimní podmínky musíme sáhnout po pořádném hřbetolamu l. Zásady balení Při rovnání věcí do batohu střídejte stlačitelné a pevné věci, svetr - konzerva. Těžké věci blízko k zádům a do horní poloviny batohu - těžiště. Neplný batoh upravit kompresními řemínky a rozložit náklad po celé délce zad. Batůžky pro cyklisty: Jsou malé a končí v úrovni kapes cyklistického dresu. Nosný systém pavouk rozkládá hmotnost batůžku na celou plochu zad. Měla by na něj jít upevnit cyklistická přilba, mívá na bocích pásky s odrazky. Nedokážu posoudit jeho praktičnost. Dle mého názoru jsou mnohem lepší cyklistické brašny. Jsou vyrobeny z podobných materiálů jako batohy a nezatěžují záda, jako batoh, hlavně při delších jízdách. Bývají různých typů. Ať jsou dost objemné, aby se vám všechny věci vešly. Nejlepší je, když jsou na zadním nosiči dvě boční a jedna horní a dvě boční na předním nosiči To už je dostatečný objem i na vícedenní cykloturistiku. Vodácké pytle, vaky, soudky: Lodní pytle se uzavírají rolováním horního okraje kolem tvrdší lišty nebo pásku. Vyrábějí se od velikosti 3 l až do 150 l. Jsou z těžších a odolných tkanin, některé mají i batohové popruhy s bederákem, některé jen ucha. Existují i nafukovací loďáky, které nejen že pozřou bagáž, ale pomáhají udržet loď nad hladinou při převržení. Některé loďáky mají protinárazové vyztužení. Na našich řekách se stále používají a ještě dlouho budou různé PET soudky a sudy a lahve unifasky, které jsou sice méně skladné, zato však spolehlivě těsnící, pružné při nárazech o kámen a mají snahu plavat i s bagáží. Dají se také pořídit mnohem levněji, než dobrý loďák. 13

14 Transportní prostředky Lyže: Běžky se vyrábějí závodní, univerzální a turistické. Turistické běžky jsou širší a těžší. Je to proto, že robustnější konstrukce vydrží relativně drsnější zacházení a namáhání. Mají na skluznici pod patou tzv. rybí šupiny, nebo stoupací pásky. Vázání je dnes mnoho typů, ale vybíráme takové, které umožňuje upnutí vysokých kotníčkových turistických bot. Délky běžek turistických by měly být tak o 10 cm delší než postava. Do velké obliby se dnes znovu dostávaní tzv. telemarkové lyže a telemarský styl lyžování vůbec. Mazání běžek je to malá věda a chce to nějakou zkušenost. Na voscích je většinou napsáno na jaký sníh jsou určeny, problém je v určení jaký ten sníh právě teď je a jaký bude v poledne, za dvě hodiny, nahoře na hřebeni a tak. Zásadou je, že čím větší mráz, tím tvrdší vosk musím použít. Vosky jsou ve třech základních typech - tvrdé, tekuté a parafíny. Tvrdé vosky jsou na nový sníh, tekuté na starý a parafíny jsou tvrdé vosky, určené pro sjezd. Sněžnice: Sněžnice se vyplatí místo lyží, když je více jak 50 cm prašanu. Tlakové poměry vycházejí u sněžnic, při stejné ploše o 50 % lépe než u lyží. Tato více jak let stará pomůcka severských přírodních národů prožívá v posledních letech revoluční znovuzrození hlavně v USA, kde se tomu říká Snowshoeing. Původní sněžnice eskymáků byly dřevěné, vycházely tvarem z medvědí tlapy nebo bobřího ocasu, a byly až 2 m dlouhé, tedy dost těžkopádné. Výplet sněžnic byl ze surové kůže. Moderní sněžnice jsou velmi lehké, stabilní, lehce ovladatelné, pohodlné a mají dlouhou životnost. Dva základní tvary zůstaly zachovány dodnes. Bobří chvost - okrouhlý tvar, podobný slze se v zadní části sbíhá do delšího konce. Medvědí tlapa je kratší, okrouhlejší a širší forma. Klasický rám sněžnice je ze dřeva, nebo moderní z extrémně lehkého a pevného legovaného hliníku, nebo odolného plastu. Výztuž rámu je klasická kůže, různě pevné popruhy nebo vysoce efektivní neopren. Záleží na tom, zda si potrpíte více na tradici, nebo na účelnost. Nedílnou součástí je vázání a zatahovací pásy, umožňující upevnění boty. Moderní sněžnice mají drapáky, které oceníte hlavně při chůzi zledovatělým terénem. Tvar bobřího ocasu se pak hodí na rovnější pláně a hluboký sníh, medvědí tlapa naopak do prudších stoupání a do členitého terénu. Kvalitní plastové sněžnice vyrábějí americká firma MSR a francouzská TSL. Lyžařské hole: Jsou nedílnou součástí lyží a využívají se také často při chůzi ve sněžnicích. Správná délka běžeckých holí je po rameno stojícího lyžaře. Materiál dnes už bývá převážně dural. Pro zimní VHT a chůzi ve sněžnicích se dnes stále více prosazují hole teleskopické. Jsou vyráběny z kvalitního legovaného hliníku, který se používá při výrobě letadel. Úplnou špicí jsou hole z karbonových vláken, lehčí a pevnější než hliník. Skvělou výhodou teleskopických holí je jejich délková nastavitelnost a hlavně skladnost. Hole se užívají i v létě pro odlehčení při chůzi se zátěží. Trojdílné hole mají horní dva díly rovné a spodní kónického tvaru. Proto musíte spodní díl vždy úplně vytáhnout a až potom pevně přitáhnout. Potřebná délka hole se tedy nastavuje vždy na jejím horním konci! Saně: Používáme je výjimečně k přepravě těžkých nákladů. Jeden člověk uveze na saních až 100 kg nákladu. Když už saně tak s co nejnižším těžištěm, aby nedocházelo k převrhnutí s nákladem. Kola Silniční kolo se dříve používalo hojně pro cykloturistiku. Bývá vybaveno blatníky a osvětlením. Šířka plášťů také nebývá vhodná do terénu. Dnes se vyrábějí extremně tenké pláště , které mají jízdní vlastnosti téměř jako galuska, s výhodou nezašité duše, lehčeji opravitelné. Řidítka berany také nejsou po delší době pohodlná. Částečně pomůže koza - nástavec na řidítka, na kterém opřené ruce odpočívají. Převodové poměry jsou podobné závodnímu kolu. Trekingové kolo je přechodem mezi kolem silničním a horským a je nejuniverzálnějším kolem současnosti. Je nejlepší kombinací pro jízdu silnice/terén. Má blatníky, předepsané osvětlení a nosič. Je ho možné doplnit i nosičem nad přední kolo a tak lépe rozložit bagáž. Střední síla plášťů a 18 až 21 převodů umožňují jak rychlou jízdu po silnici, tak prudké stoupání v poměrně členitém terénu. Nejlehčí převod bývá až 1:1. Převodové páčky umístěné na rozdíl od závodních kol na řidítkách zvyšují bezpečnost při jízdě v náročném terénu. Horské kolo je určeno převážně pro jízdu mimo silnice. Celková konstrukce, robustnost a převody jsou uzpůsobeny k jízdám ve velmi náročném terénu. Mají většinou 21 rychlostí. Nejlehčí převod jde do pomala (0,9 : 1) a vyjedete s ním skoro všechno. Kdo jezdí jen v terénu, vybere si horské kolo s lehkým hliníkovým rámem a odpruženou přední i zadní vidlicí. Plavidla Lodě můžeme rozdělit na pevné a nafukovací. Podle konstrukce na kajaky, kanoe, pramice a rafty. Materiály: Dřevo - je nejstarším, klasickým a ještě i dnes používaným materiálem. Dobře ošetřované dřevo je velmi trvanlivý materiál, lehký a pevný, přirozeně pružný, je lehčí než voda, plave, pohlcuje zvuk, jízda je tichá. 14

15 Kromě velkých nároků na údržbu, uskladnění a ceny, je nevýhodou nízká odolnost proti nárazům. Nelze vzít na divokou vodu. Hliník - nejstarší umělý materiál. U našich vodáků, na rozdíl od jiných zemí, se netěší oblibě. Hliník je velmi pevný a trvanlivý materiál, který nepotřebuje údržbu. Hliníkové lodě jsou ale těžké, hlučné a studené a bez vzduchových vaků jdou po zvrhnutí se ke dnu. Sklolaminát - je u nás stále nejrozšířenější a relativně nejlevnější materiál ke stavbě lodí. Je to polyesterová nebo epoxidová pryskyřice, vyztužená skelnou tkaninou. Dobře se opravuje, dobře tepelně izoluje. Laminát je křehký a jeho trvanlivost závisí na zpracování, množství výztuží apod. Lodě bez výztuže by se ve vlnách rozlámaly. Dobrá loď musí zvonit při poklepu. Vzduchové vaky jsou nutné. Kevlar - vlákno má zlatavou barvu a používá se podobně jako skelná tkanina. Výhodou kevlaru je jeho velká pevnost při nižší hmotnosti. Carbon - název podle výztuže, látky z uhlíkových vláken. Uhlík je ještě lehčí než kevlar, ale křehčí. Většinou se používá v kombinaci s kevlarem. Royalex - sendvičový materiál na bázi Akryl - Butadien - Styrol a tvrzeného pěnového PUR (polyuretan). Je to pružný, pevný materiál s tvarovou pamětí. Deformace a trhliny se po zahřátí vrátí do původního tvaru. Je nenáročný na údržbu, díky pěnové vrstvě uprostřed dobře tepelně izoluje, tlumí a plave. Materiál je poddajný a sklouzne lehce po kamenech v řece bez poškození. Je měkčí než předešlé kompozity, proto musí být skořepina silnější a je to na úkor váhy. Polyetylén - je dnes nejpoužívanějším materiálem pro lodě na divokou vodu. Jednovrstvý PET je homogenní, houževnatý a levný materiál. Musí být ale silný a ještě vyztužen, aby dosáhl potřebné pevnosti. Jednovrstvý PET sám o sobě neplave. Výhodou lineárního PET je jeho snadná opravitelnost. Crosslink je PET se síťovou strukturou molekul. Je pevnější, avšak nelze ho opravovat svařováním.. Extralineární PET mechanicky předčí Crosslink a navíc se dá svařovat. Nevýhodou těchto PET je, že se snadno poškrábou a deformují se teplem, jednostrannou zátěží i UV zářením. Vícevrstvý sendvičový PET je složen ze tří vrstev různých vlastností. Obě vnější vrstvy z obyčejného PET jsou spojené pěnovým jádrem. Jsou cenově srovnatelné s lineárním PET, jsou pevnější, lehčí, plavou, dobře izolují, tlumí. Jsou těžší než laminát, poškrábatelné, díky pěnovému jádru je nutná velká tloušťka materiálu, vadí jim UV záření a jsou těžko opravitelné svařováním. PAD,PUR,PVC - materiály používané k výrobě nafukovacích lodí. Jsou buď dvouplášťové, obal z PAD a duše z PVC, nebo jednovrstvé lepené a svařované z tkanin nánosovaných gumou, PVC, PUR a dalšími plasty. HYPALON - je PUR materiál s vynikající pevností. Jsou velmi kvalitní a nemá na ně vliv změna teploty. Turistické lodě Pramice jsou velké, široké, poměrně stabilní, těžké. Používají je s oblibou vodní skauti, protože se do nich vejde celá družina - posádka. Je to bezpečná loď i pro menší děti. Pohání se pádly z obou stran a vzadu sedí kormidelník. Nevýhodou je nesnadná přepravitelnost, je potřeba mít vlastní odvoz, je těžké přenášení přes překážky na řece, jezy, stromy atd. Kanoe Otevřená - skořepina bez jakéhokoliv krytí, často zvýšené špičky (indiánský tvar), okraj zpevněný dřevěněnou lištou. Polokrytá - částečné zakrytí přídě a zádi, otvor zakrytý límcem s možností připevnění špricky (nepromokavá krycí zástěra). Zavřená - má krytou palubu se dvěma, lépe se třemi otvory (prostřední pro bagáž, s límci pro špricku). Kupujeme-li kanoi, zajímají nás tři parametry: Délka, která ovlivňuje rychlost a ovladatelnost, šířka rychlost a stabilitu a tvar dna rychlost, ovladatelnost a stabilitu dohromady. Délka: Krátké s délkou cm, dobře točivé, snadno ovladatelné, špatně vedou, jsou pomalejší, hůře se udržují v přímém směru. Nehodí se také pro dlouhé túry, nevejde se vám bagáž. Naopak se velmi hodí na krátké akce na úzkých klikatých říčkách, kterých je u nás bezpočet. Střední délka cm - univerzální. Ještě dobře točí, ale už drží směr. Bez potíží zvládnete týdenní putování a se zkušenostmi sjedete i WW II. Dlouhé nad 500 cm jsou u nás vzácností. Jsou rychlé, dobře vedou, ale špatně točí. Je tu dostatek místa pro bagáž na delší dobu i pro tříčlennou posádku. Jízdní vlastnosti určuje i kýlová linie. Kýl může být rovný s plochým dnem nebo podélně prohnutý se zaobleným dnem. Ten druhý tvar zvyšuje točivost lodi. Šířka: Čím je loď širší a plošší dno, tím je stabilnější a naopak. Normální šířka je 90 cm (uprostřed), široké jsou nad 95 cm a pod 85 cm jsou úzké Tvar dna: 15

16 Ploché - loď je stabilní, dobře točivá, pomalejší. Má tzv. ostře ohraničený bod zvratu. Při překročení určitého náklonu rychle ztrácí stabilitu. Výhodou je velký vnitřní prostor pro dlouhé cesty a když se nebudete moc nahýbat. Oblé dno - lodě jsou vratší, točivější a rychlejší. U nás se vyskytuje nejčastěji. Je pro sportovní lodě na mírně divoké vody. Dno do V - nejrychlejší, nejlépe vede, vratké, ale při náklonu stabilnější, málo točivá. U turistických lodí je toto dno neobvyklé a málo používané. Kajaky délky se pohybují mezi 4-5,2 m a šířky kolem 60 cm. Dvoumístné kajaky bývají široké cm. O tvarech platí všeobecně to, co jsme si řekli o kanoích. Cestovní kajak musí mít prostor pro náklad. Je buď oddělený od kokpitu jezdce a má vlastní vstup nebo se bagáž cpe otvorem kokpitu. Oddělené komory jsou výhodnější. Lépe se nakládá a vykládá, když se cvaknete opustíte loď jenom vy na rozdíl od nákladu, který si zůstane hovět ve vodotěsně uzavřené komoře, která vám ještě udrží lodičku na hladině. Nevýhodou je, že do takovýchto otvorů nedostanete soudek nebo unifasku, náklad musíte rozdělit do několika menších loďáčků. Cestovní kajaky mívají někdy flosnu (kormidlo), která se dá řídit i nohama a pomáhá udržet loď v přímém směru na vodních plochách. Turistický kajak by měl mít opěrky nohou a zad, měkce vypolstrované, sedačka by neměla tlačit do boků. Lodě na divokou vodu Kajaky jsou univerzální (allround), klasické baculaté stabilní lodě (bambule, banány), playboat pro dovádění ve vlnách, rodeové speciály pro akrobacii bývají účelově deformovány pro různé příležitosti a naprosté zázraky lze předvádět na sguirtboats Kanoe jsou odvozeny od závodních slalomových typů. Z Ameriky se sem občas dostane otevřená kanoe pro divokou vodu. Je sice otevřená, ale vycpaná velkými nafukovacími vaky, které zabraňují zalití. Nafukovací plavidla Kajaky jsou jednomístné, některé vybavené šprickou a lze je použít i na divokou vodu. Dvoumístné slouží spíš pro rekreaci. Kanoe nafukovací jsou vyráběny jen dvoumístné. Jsou ve tvaru minipramic nebo taky indiánek. Jízdní vlastnosti jsou dobré, pokud jsou správně natlakovány. Loď se pak na vlnách nebortí a nekopíruje je Rafty běžně 4 až 12-ti místné. Rafty s nafukovacím dnem mají větší výtlak a menší stabilitu. Dno na mělčích vodách dost trpí. Rafty se pohání pádly nebo vesly, na rozdíl od všech ostatních lodí, kde se pouze pádluje. Katamarány jsou dva válce spojené rámem. Konstrukce bývá jednoduchá, rychle smontovatelná, loď je pevná. Plavidla jsou dvou až čtyřmístná. Výhodou této lodi bez dna je lepší manévrovací schopnost, stejná nosnost jako raftu a je lehčí. Pádla Kajakářská pádla: Mají dva listy, symetrické pro krátkou loď a divokou vodu nebo asymetrická, delší pro hluboké vody. Listy pádla jsou pootočeny o 60 až Žerď je rovná nebo zalomená, kulatého či oválného průřezu. Aby se pádlo nepřetáčelo v ruce a neprokluzovalo, je žerď opatřena tzv. soft-gripem. Kanoistická pádla: Mají jeden list, buď slalomový - krátký, široký, symetrický, prohnutý, nebo rychlostní - dlouhý úzký, asymetrický, prohnutý. Prohnutý list je určen pro slalom, dlouhé listy jsou do hlubokých vod, asymetrické se používají v rychlostních disciplínách. Spodek listu je vyztužen kováním, zpravidla hliníkovým nebo mosazným. Žerď je v místě uchopení oválná a je zakončena hlavičkou. U kanoistických pádel se nepoužívá soft-grip. Hlavičky jsou buď téčkové (u našich vodáků naprosto převažují), tzv. T-Grip nebo tzv. Palm-Grip používán převážně u dřevených pádel. Palm-grip je výhodný pro dlouhé cesty, protože se pohodlně drží a umožňuje klasickou techniku pádlování, kdy se pádlo otáčí po každém záběru o indiánský způsob. Délka pádla má být asi po ramena postavy. Materiály: Dřevo - je osvědčený klasický materiál a stále se těší největší oblibě. Kvalitní pádlo je z dobrého a správně zpracovaného dřeva kombinovaného z několika druhů. Používá se jasan, smrk, javor, třešeň. Dřevěné pádlo vyžaduje údržbu a šetrné zacházení. Plasty - Pádla jsou levná a nepotřebují údržbu. Většinou se jedná o kombinaci duralová žerď plastový list. Kompozity - sklolaminát se téměř nepoužívá, používá se dražší laminát s uhlíkovými vlákny Carbon nebo aramidovými vlákny Kevlar. Pádla jsou dost drahá. Jsou pevná, tvrdá a lehká, naopak uhlík je křehký. Použití najdou ve výkonnostní kanoistice. Pro univerzální pádla jsou nejlepší kompozity na bázi tvrzené PUR pěny. Vyrábí se tlakovým litím a lisováním. Jádrem listu je PUR pěna se skelnou výztuží nebo sendvič dřevo-laminát. Kování je zapuštěno po celém obvodu listu. Jsou střední cenové třídy, kvalitní, odolná a nenáročná na údržbu. Než koupíte pádlo, musíte vědět kam a jak často budete jezdit. List pádla musí být nejlehčí, těžiště pádla by mělo být v místě uchopení. Pádlo položte na hranu ruky a vyzkoušejte balanc, bude-li se list převažovat, není to dobré. 16

17 Prostředky pro zajištění bezpečnosti Horolezecké lano: Jsou vyrobeny ze speciálně upravených PAD vláken, o průměru 9 mm pro použití jako lano dvojité a 11 mm jako jednoduché, v délkách 30, 40, 45, 50, 60, 80 m. Moderní lano má schopnost zachytit měkce pád. Je to dosaženo přiměřenou průtažností. Průtažnost je běžně 20 %, ale k přetržení lana dochází až po prodloužení o % délky. Horolano musí mít visačku CE/UIAA a ta nejlepší s úpravou everdry. Horolana mají nosnost okolo 1200 DaN (dekanewton, odpovídá zhruba 1200 kg). Nosnost lana se zmenšuje ostrými ohyby, nebo zachycením pádu přes ostré kameny a skálu. Také záleží na technice jištění. Horolezecké reep šňůry: Používají se na úvazky, jsou od 3 do 7 mm průměru a nosnost mají 196 až 980 DaN. Horolezecký úvaz: Vždy používejte kombinaci prsního a sedacího úvazku nebo úvazek celotělový. Nikdy ne jen prsní nebo jen sedací, je to nebezpečné. Samostatný prsní úvazek je při pádu relativně, ale jen relativně, bezpečnější, použití jen sedacího úvazku může mít za následek i zlomení páteře. Opět hledat visačku CE/UIAA. Karabiny: Duralové s atestem CE/UIAA mají nosnost až 2000 DaN. Pro VHT jsou nejlepší tzn. Klettersteig, velké s velkým rozvorem a vždy s pojistkou., nejlépe automatickou (Expres, Twistlock, Shell Lock), bez pojistky nejsou bezpečné. Některé jsou vybaveny hrazdičkami, které drží provázané lano stále tam, kde má být a nelze je nechtěně vycvaknout. Šplhadla: Nejsou nutnou výzbrojí, i když na extrémních zajištěných cestách jsou pohodlné. Měly by při uklouznutí zablokovat ihned pohyb směrem dolů. Cepín: Pro účely VHT postačí cepín s certifikátem UIAA kategorie B (basic). Cepín s dřevěněnou násadou je již zastaralý. Ideální je celoduralový, lehký okolo 250g. Délka cepínu by měla být cm. Kratší jsou pro horolezecké účely v kolmé skále. Mačky: Turistické celoduralové modely, kvalitní značky s certifikátem, váha asi 500 g. Mají odpovídat botě. Na skelety nebo pohorky s drážkou lze použít mačky s rychloupínáním (New Matic). Na obyčejné pohory musíte použít mačky s řemínkovým upínáním (New Classic). Mohou být kloubově spojené nebo rámové jednodílné. Na mírnější svahy stačí 8-10 hroté s hroty kolmo dolů. Pro pohyb ve strmém terénu je potřeba maček 12 hrotých. Vhodnost maček pro různý terén se řídí délkou, tvarem a sklonem předních hrotů a druhého páru. Pro nás je důležité, že mačky pro led a sníh mají hroty delší, druhý pár směřuje šikmo dopředu, jsou dále od sebe, usazené více do šíře. Mačky pro terén skála/led mají hroty kratší a jejich druhý pár směřuje kolmo dolů. Lyžařské hole: Jsou dobrou pomůckou při chůzi v lehčím až středním terénu. Použít se dají i v létě, odlehčují zádům. To už bylo řečeno. Pro VHT teleskopické, vzhledem k jejich skladnosti v batohu. Přilba: Opět se doporučuje horolezecká s certifikátem, ultralehká váží okolo 250 g. Jsou stavěny tak, aby tlumily nárazy a jejich postroj zaručuje správnou polohu na hlavě za všech okolností. Ty lehoučké mají vystýlku z pěnového polystyrénu. Slaňovací osma: Celoduralová je lehká a může se vám hodit. Je vždy bezpečnější, než použití tzv. Dülferova sedu. Tlumič pádu: Vkládá se mezi úvaz a závěsné lano. Lano jím prochází cik-cak, a při zachycení pádu dojde k prokluzu a ztlumení tvrdé pecky. Tlumič je kovový a musí být kalibrován na tloušťku používaného lana. Prostředky pro cykloturistiku Cyklistické přilby jsou dnes sklolaminátové, vyplněné pěnovým polystyrénem, lehké a dostatečně větrají hlavu. Dále je možné použít různých chráničů kolen a loktů. Prostředky pro speleologii Téměř se neliší od prostředků pro horolezce mimo lan. Lana se používají speciální speleologická, která mají vyšší odolnost proti oděru a nízkou tažnost. Je to dáno tím, že v jeskyňářství, při sestupech do propastí se nezachycují pády, po lanech se většinou spouští a nahoru se jde po šplhadlech. Lana se vyrábějí v kombinaci materiálu PAD/PES o průměru 10 a 10,5 mm, v délkách 50, 60,100, výjimečně 200 m. Baterky Jsou důležité vždy za snížené viditelnosti, ať jste na horách, vodě nebo v jeskyni. Nejlepší jsou čelovky, protože mám volné ruce a kam se podívám tam svítím. V současné době jsou asi nejlepší baterky značky PETZL. Fungují 17

18 na baterie nebo nabíjecí akumulátor, některé mají zoom nebo kombinaci žárovka LED diody a další svítí i 50 m pod vodou. Plovací vesty: Je částečnou ochranou vašeho života. Nezachrání vás při bezvědomí, ale pomáhá plavaní, chrání proti ostrým nárazům a tepelně izoluje. Pro děti a mládež je povinná a jinak bych neradil jezdit bez ní WW 3 a výše a také uprostřed rozlehlé vodní plochy by se mohla hodit. Tvar vesty musí být takový, aby dobře seděla na těle, neškrtila, nebránila pohybu a zároveň nesmí v žádném případě spadnout nebo sklouznout z těla. Jako nosná výplň se používá Polystyrén, Airex a Poreten. U vesty je vhodný límec. Materiál se používá PAD nebo PES. Z hlediska bezpečnosti jsou lepší výrazné barvy, které jsou ve vodě vidět. Vodácké helmy: Jsou potřeba v balvanitých peřejích a kaňonech. Ochrání od případného upadnutí do bezvědomí po nárazu hlavou o kámen. V helmě musí být slyšet, nesmí zakrývat výhled, musí krýt hlavu i na spáncích a v zátylku. Je možné ji doplnit chráničem obličeje (nezapomenout sundat při líbání). Materiál helmy může být z POP, PVC nebo PET, případně Kevlaru a Carbonu. Vnitřní výplň bývá z popruhů PAD nebo PET, nebo je napevno vlepen pěnový PUR, používá se i polystyrén. Chránič obličeje je připevněn šroubky nebo je integrovaný. Házecí pytlík: Je to kus lana, které plave na vodě, sbaleno do vaku kónického tvaru, aby se lépe odvíjelo. Materiál lana je POP, síla 10 mm. Tento materiál má nulovou nasákavost. Tkanina pytlíku je převážně PAD. V pytlíku je materiál zajišťující plavání konce hozeného lana na hladině, je stejný jako u vest. Prostředky k orientaci Kompasy, buzoly: Nekupujte buzoly přiliž laciné, snadno pak zjistíte, že podle mapy jste na protějším kopci. Mapy: Dnes se dají běžně koupit mapy v měřítku 1: a dokonce i 1: Podle nich už můžete chodit cestou necestou a nejste-li chronickými kopáči do bludných kořenů, tak na 99 % dojdete tam kam jste si naplánovali. GPS (Global Position System) Neboli přístroj pro satelitní navigaci. Není zatím tak rozšířen, i pro svoji cenu, ale jsou situace, kdy je orientace velice složitá a buzola není spolehlivá, když to přeženu tak třeba cestovateli přes arktické pláně. GPS plní několik funkcí. Určí přesnou polohu, pochodový azimut a vzdálenost ke zvolenému cíli. Není potřeba znát magnetickou deklinaci, přístroj ji bere v úvahu a ukáže na stupnici, jaký azimut si máte nastavit na buzole. Práci s GPS zvládne i dítě. Je potřeba zmáčknout knoflík a vyčkat pár minut. Přístroj zachytí signály minimálně 3 družic k určení polohy a 4 družic k určení nadmořské výšky. V kategorii outdoor jsou ve světě nejoblíbenější značky GARMIN a MAGELLAN. Nářadí K tábornickému i turistickému nářadí patří i obyčejná souprava na šití. Rozhodně se v přírodě neobejdete bez nože. Měl by být z kvalitní oceli. Vždy by měl být v pouzdru. Při táboření, kde se vaří na otevřeném ohni se neobejdete bez dobré sekery. Asi nejlepší současné sekerky s topůrkem z pevnostního plastu jsou od finské firmy Fiskars. Pouzdro na sekeru by mělo být samozřejmostí. Dnes se dají koupit i lehké, případně skládací pilky např. od firmy Sandvik. Na zahlazení stop po našem táboření se hodí polní lopatka. Nejlepší je asi po zkušenostech armádní lopatka US ARMY, která se nadvakrát dá složit do pouzdra a připevnit k pasu. Je ostrá a dá se použít i jako motyčka i jako sekera. Je ale dost těžká, ale lehké lopatky jsem ještě neviděl. Když stavíte iglú v zimě, je dobré si zhotovit z duralového plechu síly 3 mm pilu na sníh. 5. Typy táborů, jejich zabezpečení a provoz Rozdíly mezi různými typy táborů (stálý, putovní, vodácký, zimní), rozdíly v zabezpečení, bezpečnosti, výbavě. Postup při výběru tábořiště, povolení tábora, hlášení tábora, povolení hygienika a další harmonogram přípravy a vedení tábora. Zajištění po provozní a organizační stránce. Způsoby a možnosti stravování na táboře, potravinami a pitnou vodou, uskladnění potravin, likvidace odpadů Chceme-li s oddílem dětí, nocovat v přírodě a není nyní důležité zda pod stanem nebo pod širákem, musíme my sami mít nějakou tu zkušenost, mít to vše vyzkoušené ve své vlastní praxi. Všechny tábornické příručky nám mohou jen napomoci a ukázat cestu a sami poznáme, co je v praxi možné a co ne. První zásadou je celkový zdravotní stav dítěte, jeho tělesná zdatnost a míra otužilosti. Přiznejme si, že všechny tři vyjmenované předpoklady nejsou u dnešních dětí z měst žádnou samozřejmostí. Lépe než panelákové děti jsou na tom bezesporu děti z venkova, které mají blíž k přírodě, i když vesnický skauting se zase potýká s jinými problémy. 18

19 Předpisy platné pro zotavovací akce dětí a mládeže, o kterých bude ještě řeč v souvislosti se stálými tábory, nám zakazují nocovat ve stanu s dětmi mladšími sedmi let. O přespávání v přírodě bez stanu se v nich nehovoří vůbec, neboť takovouto činnost tvůrci vůbec nepředpokládají. Budeme-li to dodržovat, znamená to, že s nejmladší věkovou kategorií smíme na výpravách přespávat jen v pevných objektech jako jsou chaty, chalupy, turistické noclehárny, skautské klubovny a základny, tělocvičny atd. To se v praxi většinou děje ve vlčáckých a světluškovských oddílech. Při spaní pod širákem, nebo bivakování se zvyšují nároky na kvalitu výstroje a zkušenosti táborníků. Doporučoval bych tuto činnost provozovat s dětmi od let. Je totiž nutné, aby si výzbroj na přespávání sami nesli na zádech. Některé oddíly to řeší tak, že proviant a výzbroj jim doveze na místo táboření auto. To je možné u mladších dětí tolerovat. V druhém případě nastupuje hledisko přípustné zátěže, která musí být přiměřená věku. (viz TVS) Malé děti nesmějí nosit těžké batohy a denní dávky pěšího putování v kilometrech jsou také malé. Dnešní moderní stany se sice dají rozdělit mezi tři táborníky (vrchní stan vnitřní stan tyče a kolíky), takže na každého vyjde něco přes kilogram zátěže, ale kvalitní spacák váží cca 2 kg, k tomu přičtěme váhu karimatky, náhradního oblečení a hlavně jídla, které je vždy nejtěžší. U mladších dětí se často setkáme s nevhodnými batohy, respektive nepřesvědčíme rodiče těchto dětí, aby jim v útlém věku lepší batoh koupili. Táboření na výpravách a spaní pod širákem jsou podniky určené pro skauty a skautky. Nesnažme se do něho pouštět s vlčaty a světluškami. S těmi mladšími můžeme ve stanech přespávat od května do konce září když přeje počasí. S těmi staršími a RS si to můžeme, při dodržení určitých pravidel, dovolit i celoročně. Ve stanech bychom měli přespávat jen na povolených místech. Problém je v tom, že tábořiště a kempy bývají otevírány jen na sezónu letní tj. od června do září. V nich je, kromě dříve jmenovaných negativních jevů, možnost topení otevřeného ohně a tím i možnost vaření na otevřeném ohni, v kotlíku. Avšak okolí takovýchto tábořišť většinou tvoří dokonale vyčištěný les, ve kterém nenajdete ani větvičku. Problémové bývá umístění tábořišť. Mimo atraktivní turistické oblasti, umístěné většinou v nějaké CHKO, kempy většinou nebývají. I když většina našeho území kam stojí za to jet se nachází právě v CHKO, stále je dost pěkných míst mimo ně a tady se již dostáváme do konfliktu se zákonem. Oheň se smí rozdělávat nejméně 50 m od okraje lesa a tábořit se nesmí vůbec. Plánujeme-li výpravu do rezervace, CHKO, do listnatých lesů a do míst, kde není čím topit, je potřeba mít ve vybavení i vhodný přenosný vařič. Druhy jídel volíme jednoduché, nenáročné na přípravu a dlouhé vaření. Bereme v potaz nutriční i kalorickou hodnotu stravy. V zimě má být strava kaloričtější. Vhodné jsou práškové polévky, instantní strava, extrudovaná strava, suché salámy, tvrdý sýr, čokoláda, různé sušené kaše. K pití je nejlepší čaj nebo pramenitá voda. Sladké pití žízeň nezažene. Dále potřebujeme následující vybavení: na každé tři lidi lehký přenosný stan, na 6 lidí jeden kotlík, vaří-li se na vařičích jeden ešus na 2 lidi, na skupinu sekerku nebo malou pilku, otvírák, zápalky, každý musí mít spacák a karimatku, náhradní suché oblečení na noc, oblečení a obuv dle ročního období, baterku do stanu. Nouzové přespávání bivakování a spaní pod širákem nacvičujeme nejlépe na letním stálém táboře. Jak stavět nouzové přístřešky z větví, pod vývraty, pod převisy apod. vám řekne každá zálesácká příručka. Trend je ale vozit sebou igelit, celtu nebo tropiko od stanu áčka, které napneme mezi dva stromy pomocí šňůry, než pracně shánět chvojí na stříšku atd. Je to zdlouhavé a nepraktické a lámat chvojí ze stojících stromů by snad žádného skauta a skautku nenapadlo. Pamatujeme, že nouzovým přespáváním se zase dostáváme do rozporu se zákonem. Ovšem při spaní pod širákem a zachování ticha nás stejně nikdo v noci v lese nenajde. Zimní tábor a zimní táboření je podnik velmi náročný jak na přípravu tak na výběr táborníků. Zde musíme provádět přísný výběr samozřejmě starších dětí. Doporučuji věk nejméně 14 let, vybírat děti podle jejich schopností, stupně otužilosti, kterou lze vypozorovat i na letních táborech, prostě toho, kdo na to má. Tábor nestavíme v lavinami ohrožených územích, na zamrzlých vodních plochách, které svojí rovinou přímo lákají, při mokrém sněžení pod stromy hrozí lámání větví. V zimě se dá tábořit ve stanech, nejlépe samonosných kopulích nebo tunelech. Stan v zimě nikdy nemůžeme stavět na povrchu sněhové pokrývky. Musíme ho zapustit do terénu. Záleží na síle sněhové pokrývky, ideální je hloubka zapuštění cm. Tím stan účinně chráníme proti bočním nárazům větru a nemusíme stavět ochranné zítky ze sněhu. Sníh pod stanovou podlahou upravíme lyžemi do roviny a pokud to dovoluje struktura sněhu, zpevníme ji udupáním. Pamatujme, že pro postavení stanu potřebujeme upravit plochu cca dvojnásobných rozměrů, než je jeho podlahová plocha. Komfortní táboření je v tee-pee, nejméně však šestimetrovém, doporučuji sedmimetrové, kde se dá zatopit otevřený oheň a máme-li i lining, respektive v zimě bychom ho měli mít, rozdíl mezi vnitřní a venkovní teplotou bývá vysoký. Je-li dostatek sněhu můžeme zkusit postavit iglú obydlí eskymáků. Předem upozorňuji, že stavba iglú je náročná a zdlouhavá. Proč ho tedy stavět? Když pomineme možnost si to prostě jen vyzkoušet, tak iglú má oproti stanu v zimě nesrovnatelné výhody. Je mnohem teplejší, sušší, tišší a prostornější. Poskytuje nejlepší ochranu v mrazu, větru i sněhové bouři. Ač je to k nevíře, rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou v iglú může být až neuvěřitelných 60 C! Protože vchod je pod úrovní podlahy, studený vzduch do iglú prakticky nemůže a celý prostor funguje jako bublina teplého vzduchu. A sníh je vynikající izolant. Polárníci naměřili při venkovní teplotě 45 C pod stropem iglú +16 C. Co ke stavbě potřebujeme? Jediné nutné speciální nářadí je sněhová pila. Pila musí být dostatečně dlouhá, protože určuje délku řezaného kvádru. Z malých kvádříků se špatně staví. Ideální je délka okolo 50 cm. Nejlepším materiálem je tvrdý, 19

20 alespoň 3mm silný duralový plech. Můžete mít i sněhovou lopatu, která se ale dá nahradit lyžemi. Na práci musíte mít vhodné oblečení abyste po dokončení stavby nezjistili, že jste mokří až na spodní prádlo a nemáte se kde usušit (pokud jste opravdu na zimním táboření a nehrajete si na něj někde v okolí zděné, vytápěné chalupy). Větrovka a kalhoty z nepromokavé látky, kvalitní zimní obuv, návleky neboli kamaše a na teplých rukavicích navlečené gumové (které se používají na úklid) jsou jediné vhodné vybavení na tuto legraci. Nakonec pamatujme, že iglú není vhodné stavět při teplotách 0 C a více. Ne každý sníh je dobrý na stavbu, i když prý odborník postaví iglú z jakéhokoliv druhu sněhu. Nejlepší je ufoukaný a udusaný sníh. Když po něm jdete a nepropadáváte se, můžete rovnou krájet kvádry. Kyprý sníh je potřeba ušlapat lyžemi, sněžnicemi, nakonec botami. Upravenému sněhu dáme půl hodinky času, aby si sedl a vytvořil nové struktury. Místo na iglú nemusí být na rovině, ale začátečníkům rovinu doporučuji. Na sníh nakreslíme kruh o průměru asi dva metry. Nakreslíme si i vstupní chodbu, která musí být v pravém úhlu k převládajícím směru větru. Bloky začneme vyřezávat v místě budoucího vchodu a postupně se prořezáváme do kruhu budoucího iglú. Kvádry se musí uvolňovat pouze odříznutím. Páčením nebo vylamováním vám popraskají a jsou nepoužitelné. Než začnete kvádr zvedat zkontrolujte, že je opravdu po všech stranách odříznut. Bloky začínáme usazovat podle základního principu, že může držet v jakékoliv poloze když podepřeme dva úhlopříčně protilehlé rohy. Bloky se dají na místě usazení opracovávat na patřičný tvar sněhovou pilou. Musíme je hned od začátku naklánět dovnitř, jinak se bloky kácejí, nebo se vám nepodaří iglú nahoře včas uzavřít. Horní hranu první řady bloků odřízněte k vytvoření spirály, stačí tak pět bloků. Jakmile máte základ, stavba jde rychle. Nezapomínejte na zvětšování náklonu bloků. Vrchlík iglú uzavřeme větším blokem, který opatrně upravujeme pilou až zapadne. Zvenčí ucpeme sněhem všechny mezery. Je-li hluboký sníh, vchodový tunel zastřešíme dvěma bloky do A. Někdy je nutné použít bloky tři, dva šikmo, třetí svrchu zaklenbovat. Stavíme-li iglú jako ochranu proti silné vichřici respektive očekáváme-li ji, musíme ještě postavit stěnu proti větru. Ledové částice hnané větrem se totiž chovají jako smirkový papír. Zevnitř iglú uhladíme, aby odtávající voda po hladkých stěnách stékala dolů kde zmrzne nebo se vsaje do sněhu. V iglú je pak krásně sucho. Chceme-li v iglú vařit, musíme vytvořit ventilační otvor ve stěně, který potom ucpáváme sněhovou koulí. Ve dne je v iglú dost světla, v noci stačí svíčka, protože bílé stěny krásně odrážejí světlo. Když je sněhu hodně nebo narazíme na sněhovou závěj a sníh je suchý můžeme zkusit vyrobit sněhový záhrab. V záhrabu je také teplo a zaručeně v něm nezmrzneme. Při krizových situacích za mlhy a silné sněhové vánici v horách může být jediným prostředkem k přežití, proto je dobré ho natrénovat když o nic nejde. Záhrabové stavby jsou také fyzicky náročné, většinou nemohou pracovat společně více než dva až tři lidé. Při hloubení záhrabu je uvnitř dost vlhko a teplo takže se moc neoblékáme. Vybavení na zimní táboření je poměrně nákladné a je možné používat vybavení oddílové. Každý musí mít vhodné a teplé zimní oblečení pro pobyt venku, dále vhodné teplé převlečení na spaní, kvalitní zimní spacák péřový nebo z nejkvalitnějších dutých vláken, silnou karimatku, náhradní ponožky a rukavice. Strava musí být kalorická a stále mít k dispozici teplou tekutinu. Spotřeba tekutin za mrazu je dvakrát až třikrát vyšší než za běžných podmínek. Strava je nejdůležitějším prostředkem k znovuzískání vydané energie. Dnes je možné si vybrat ze široké nabídky potravin pro outdoorové aktivity. Výsledkem dlouholeté páce potravinářských technologů jsou výrobky, které mají dostatečný obsah minerálních látek, vitamínů, tuků a pod. Mají současně vysoký kalorický objem, nízkou váhu, dobře se balí a rychle se připraví k požití. Prostě různé sáčky s koncentrovanou stravou se staly nepostradatelným doplňkem náročných turistů vždy tam, kde je potřeba pečlivě sledovat váhu batohu. U každého člověka i v úplném klidu dochází ke spalování energie, jejíž příjem a výdej se měří v kilokaloriích nebo v kilojoulech (1 kcal = 4,186 kj). Minimální spotřeba člověka v klidu je asi kcal/den. Při běžném režimu se spotřeba pohybuje mezi 2000 až 3000 kcal. Při velkých tělesných výkonech jako VHT, pobyt v extrémních podmínkách a tak, může se hodnota zvednout až k kcal/den. Přitom dochází ke zvýšenému pocení a tím k rychlé ztrátě tekutin a soli. Proto je důležité hodně pít, minimální denní dávka je 3 litry, v extrémních podmínkách se může zvednout až na 10 litrů. Nápoje mají obsahovat minerální látky ve zvýšené koncentraci (kalcium, kalium, magnézium), jsou to ty známé ionťáky a jim podobné. Také strava má být více solena. Při výběru potravin na zimní pobyt tedy dbáme zejména na jejich kalorickou a nutriční hodnotu, trvanlivost, přepravitelnost, stravitelnost, hmotnost, a přihlížíme i k ceně a dostupnosti nákupu. Dnes je k dostání sušená strava, vakuově balená (dvouletá záruka) a má slitování i s největším nešikou. Připravuje se vždy v teplé nebo studené vodě nebo mléku. Pokud není voda, dá se jíst i nasucho, namazat na chléb apod. Mnoho z vás se už naučilo vyrábět si lehkou stravu doma. Jsou to ty různé kolovací pytlíky naplněné směsmi vloček, rozinek, kousků čokolády, kokosu atd. Závěrem: Zvlhlé a mokré věci je možno dát na noc ven vymrznout, mráz vysušuje! Vybavení táborníků je potřeba zkontrolovat ještě před odjezdem. Táboříme-li poprvé, je vhodné zajistit zázemí v blízké vytápěné chatě nebo chalupě, kde se dá uvařit a kam se dá v případě nouze ustoupit. Nikdy neriskujme táboření poprvé naostro. Putovní tábor je akce, která vyžaduje od vedoucího obrovské zkušenosti a hlavně pevné nervy a trpělivost. Přesto jsou oddíly, které raději jezdí na putovní tábory, než na tábory stálé. To platí hlavně o vodních skautech. Zde je však třeba říci, že putovní tábor po řece na lodích je poměrně snazší. Neberu teď v úvahu materiální přípravu 20