Ostravská NEJ Tereza Vilišová.

Transkript

1 ROČENKA 2014 ROČNÍK IV rozhovory Ostravská NEJ 2014 Tereza Vilišová

2

3 Redakce OKNO změna je život Staré přísloví praví, že v životě máme jednu jedinou jistotu. Dříve nebo později přijde změna. Ostrava těchto dnů je toho živoucím příkladem. Tam, kde kdysi stála elektrocentrála, se dnes nachází galerie Plato a vedle se hraje badminton. Na místě staré koksovny je teď největší obchodní centrum Karolina. Ve sprchách dolu Hlubina hraje divadlo Petra Bezruče Landsmannovu hru Pestré vrstvy. V plynojemu hraje Janáčkova filharmonie a v celé Dolní oblasti Vítkovice probíhá každoročně Colours of Ostrava. VŠB TU pro změnu v Porubě otevírá Národní superpočítačové centrum IT4Innovations v celkové hodnotě 2,4 miliardy korun. Než jsme se pustili do přípravy letošní ročenky, byl jsem přesvědčen, že oktáva, jak název napovídá, má rozsah osmi tónů. K mému úžasu sice osm tónů má, ovšem díky dvěma půltónům se celá vejde do rozsahu sedmi tónů. To jsem se dozvěděl z rozhovoru s pianistou Martinem Kasíkem, který studoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a dnes vyprodává koncertní haly v Americe a Japonsku. O všech dalších, kteří jsou nějakým způsobem s Ostravou spjati a šíří slávu našeho města po celém světě, se dočtete na následujících stránkách této ročenky. Každý den najdete OKNO Ostravské kulturní noviny na webových stránkách OIS:. Obsah Jiří Surůvka...4 Fotografická soutěž...8 OIS Karolina...9 Trojhalí Karolina: Pleskot, Nohavica, Gebauer a další...10 Velký svět techniky. Hrajte si a dotýkejte se David Kotek Ivanka Lefeuvre Ostrava město mezi městy... a secese Frank Viehweg David Kantor Martin Kasík Jindřich Šimek Jaromír Konečný Co vše se může také dít na věži. Camera obscura Ota Filip Zářivé krystaly Bohumila Kubišty v Ostravě...40 Tereza Vilišová Jakub Mazůch Ostravou s průvodci Pěknou zábavu po celý rok 2015 Vám přeje šéfredaktor Redakce: Zleva: Táňa Krajčová zástupce šéfredaktora, Martin Straka fotograf, Jan Král redaktor, Jiří Šimon redaktor, Adriana Kramolišová redaktorka, Radim Chytka šéfredaktor ISBN Vydal: Ostravský informační servis, Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava ISSN redakce@ostravainfo.cz, tel.: Fotografie: Martin Straka, Radovan Šťastný, Jan Král, Vladimír Kiva Novotný (titulní strana), archiv OIS 3

4 výtvarné umění Jiří Surůvka Náš člověk v Londýně Osm současných českých malířů vystavovalo svá díla od půli února do půli března v prestižní londýnské Frameles Gallery. Výstava nazvaná Český postmodernismus měla velký úspěch u kritiky i publika. Pro velký zájem dokonce byla o týden prodloužena. Nestává se často, aby české současné umění takto vycestovalo na tak dobrou adresu. Mezi osmi vystavujícími nechybělo ani jméno Jiřího Surůvky. Docent Ostravské univerzity a známý ostravský výtvarník se do londýnské Frameles Gallery vypravil i osobně. Jirko, jak se to vlastně stalo, že vaše práce obdivoval Londýn? Přece jenom, kdo by se v srdci staré dobré Anglie zajímal o nějaké zapadlé Čechy, že Všechno způsobil profesor etiky na právech University v Cardiffu Jiří Přibáň a jeho kniha Obrazy české postmoderny. Kniha obsahuje několik esejů, v každém z nich se Pribáň věnuje umělci, kterého on považuje za důležitého. Letos kniha vyšla v angličtině. Profesor Pribáň chtěl knihou propagovat české umění a vyjednal i naši výstavu v Anglii. Frameles Galerry je poměrně slušná galerie, myslím, že patří mezi třicítku nejvýznamnějších soukromých galerií v Londýně. Kritika výstavu hodnotila jako nejvýraznější vystoupení českého umění, dokonce nás přirovnávali k České surrealistické skupině. Ne tedy tvorbou, ale tím, že Česká surrealistická skupina byla známá mezi válkami tím, že je druhou nejsilnější hned po francouzské. To bylo od kritiky lichotivé. Výstavy současného českého umění v západní Evropě nebývají každý rok. Vlastně ani ve východní Evropě. Prostě české výstavy se ve světě moc nekonají. Proč tomu tak podle tebe je? Nikoho to nenapadne, což je naprosto šílené. Ostatní státy své umění podporují. Dávají do něj peníze a vyvážejí výstavy. Protože umění, to je v dnešním světě také dost významná komodita. České státní instituce trpí tím, že funkcionáři se rvou o posty ředitelů, ať už v Národní galerii nebo České filharmonii. Ani žádný pořádný soukromý altruista se nenašel. Pokud se už najde movitý člověk, který dává peníze do umění, tak do něj dává svůj byznys plán spočívající spíše v tom, aby umělce nějak ošulil, než aby do něj investoval. Což je krátkozraká politika. Takový Charles Saatchi viděl jsem v Londýně jeho galerie ten právě investuje peníze, koupí umění od mladých umělců, fedruje to, propaguje po světě a pak vlastně i vydělá. To je podstata západního altruismu. Konat dobro a sobě též. To jsme u nás ještě nepochopili. U nás je zásada dělat někomu zlo, ať je mi z toho dobře. To už mě trochu rozčiluje, tenhle východní model. Pojďme zpátky do Londýna. Jak dlouhá tam ta tvoje mise vlastně byla? V Londýně jsem byl od soboty do soboty, vernisáž se konala ve středu, uprostřed 4

5 výtvarné umění týdne. Londýn jsem nikdy předtím nenavštívil, udělal jsem si tedy takový týdenní turistický výlet. Vlastně výtvarně turistický. Obešel jsem si galerie i zajímavé londýnské čtvrti. A navštívil jsem české kamarády. Žije jich v Londýně hodně? Kupodivu v Londýně je značně velká česká klika, soustředěná kolem Red Gallery. To je takový zvláštní prostor, něco jako v Ostravě Cooltour. Myslím tedy co do velikosti. Obsada je zcela jiná. Jde o aktivní lidi, kteří propagují české umění. Dokonce jsem tam zjistil, že se zde prodávaly na aukci moje věci. Tu aukci organizovalo České centrum Londýn v době konání Olympiády v roce Malovali jsme tehdy takové dětské vláčky, které se potom dražily. Vydražilo se nějakých šest tisíc liber pro nemocné děti. A v galerii jsem se dokonce setkal s Irkou, která si můj vláček na aukci koupila. Ta se se mnou nadšeně objímala, fotila se se mnou Jako zdravotní sestra přesně pochopila, co jsem chtěl bílým vagónkem s červeným křížem, poškozeným a znovu opraveným, říci. Metaforu péče a samaritánství. Učinil sis pro sebe nějaké resumé z celého pobytu, nějaký ucelený londýnský závěr? Mně ten týden tam úplně stačil. Musel jsem pořád chodit. V Londýně vůbec všichni někam pořád chodí. Nejrychlejším dopravním prostředkem ve městě jsou totiž nohy. Protože je tam šílený provoz a všichni pospíchají. To se mi vůbec nelíbilo. Taky proto nežiji v Praze, ale v centru Ostravy, kde je lidí čím dál méně. Jsem tak zvyklý na velký prostor kolem sebe a pomalou chůzi. V Londýně je naopak stísněný prostor, spousta lidí, každý běží za svým cílem. Skoro jako v New Yorku, kde je to řádově ještě horší. Tam už se po chodnících řítí tisíce lidí. V Londýně to jsou alespoň stovky. Takže, co jsi všechno viděl? Byl jsem se podívat například i na Downtown. Skleněné a ocelové City. Taková architektura je vždycky hezká z dálky, ale zblízka je to peklo. Jezdí se tam podzemní drahou a rovnou do všech těch bank vcházejí lidé podzemními vchody. Stejně vypadají stavby v Bruselu, Lucemburku, Štrasburku prostě v západní Evropě má každé větší město stejnou finanční čtvrť. Jinak zbytek Londýna je moc pěkný. Má lidské měřítko. Centrum je obdobně velké jako v Praze, dá se obejít pěšky, po řece plují parníky Vyzkoušel jsem i místní kuchyni. Začal jsem systematicky u fish and chips. Dál jsem postupoval k pudingům a podobně. Vyloženě špatné to zase není. Hodně je to o tom, že náš příjem je asi tak třikrát nižší než příjem průměrného Angličana. Takže cigarety jsou sice v Anglii třikrát lepší Gilbert&George, 1998, dig.tisk na syntetickém plátně, 150x100 cm kvality, ale zase třikrát dražší. Všechno je tam třikrát dražší. Za jedna plus jedna tam platí měsíční nájem čtyřicet tisíc korun na naše peníze. Nejnižší plat je 60 tisíc. Nedá se to srovnat. Během výstavy jsi byl úspěšný i finančně, prodal jsi svůj triptych Hruška, Gilbert a George, Výkřik. Myslíš si, že onen měsíc ve Frameles Gallery může tvým věcem pomoci ještě více do světa? Myslím, že ano. Médium, které k tvorbě používám, digitální tisk, je dnes už úplně běžné. A mladší lidi, lidi ze střední třídy, jsou již na tyto věci zvyklí. Tisknu v sériích po šesti kusech. To znamená, že cena je šestkrát nižší než u obrazu. Mé věci si mohou dovolit i mladší lidé, kteří si zařizují byty. Ve Frameles Gallery mi slibovali, že mi uspořádají i nějakou další výstavu. Bylo vidět, že i oni mají zájem prodávat. Doma v Ostravě digitální tisk pomalu nikdo nepovažuje za opravdové umění. Není to ta klasická ruční práce. Lidé podle tebe v Ostravě prostě tedy chtějí jednoduše klasické obrazy Zaujalo mne, že Marek Pokorný, ředitel nové Městské galerie Ostrava, se podivoval nad tím, že v Ostravě se v galeriích vystavují jenom obrazy. Na to on není vůbec zvyklý. V Praze se obrazy vystavují možná v deseti procentech galerií. Zbytek jsou instalace, videa, nová média To do Ostravy vůbec nedolehne. 5

6 výtvarné umění Strůjci války I., 2000, dig.tisk na syntetickém plátně, 150 x 100 cm Jestli se při některých instalacích náhodou nenabízí otázka, zda to není dobře Pro Ostravu je to špatně. Ostrava se chová jako pštros. Kulturní veřejnost není kompatibilní s podobnou obcí někde v jiném městě. Ty jsi asi jeden z mála, který si rozhodně může dovolit srovnávat. Při svých cestách, jak říkáš turisticko-výtvarných, jsi už toho projel dost Chvála bohu. Přes umění se člověk alespoň někam podívá. Vždy, když jsem se z nějakého stipendia či dlouhodobějšího pobytu v cizině vrátil, hřímal jsem, abychom se tady taky trochu přizpůsobili. Ale marně. Můžeš říct, jak se docentovi Ostravské univerzity žije mezi studenty? Styk s mladými adepty umění je vždycky úžasný. Člověku alespoň nepřipadne, že je mnohem starší než oni. Někdy se dokonce cítím jejich vrstevníkem. Pomáhá mi to při tvorbě, mám chuť do bláznivějších projektů, než kdybych seděl někde zalknut vlastní důstojností. Je dobré, že musím napřed se svými pracemi obstát před mými studenty a pak je až pouštět někam dále. Jací studenti podle tebe jsou? Na univerzitě učím už deset let, předtím jsem učil na střední škole. Můžu pozorovat, jak se střídají generace, jak se trochu mění. Dnes už nejsou studenti třeba tak sečtělí, ale zase nemají problém s počítači. Jsou jiní. Dříve hodně zakládali kapely, vystupovali skupinově, dělali věci podobně jako my. Ale dneska se to hodně individualizuje. Skupinky jsou tak maximálně ze dvou, tří lidí, celou řadu věcí dělají sami, nebo zase s někým úplně jiným. V tom je taková fluktuace. Podle mě je to pozitivní. Doba takové vlastnosti tak trochu vyžaduje. Z druhé strany to mají těžší. Už nějakých pět let se tady mluví jenom o krizi. Studenti mají obdobné pocity, jaké měli mladí někdy koncem 70. let v Británii, kdy vznikl punk a kdy Tatcherová bourala ocelárny. Taková nedůvěra k budoucnosti. Čím se nedůvěra k budoucnosti projevuje? Chtějí si užít studium. Protože ví, že pak spadne klec, budou se muset něčím živit a uměním to asi nebude. V tom jsme to měli jiné. Já jsem na začátku 90. let chtěl být slavným a bohatým umělcem. Být úspěšný, prosadit se. Dřel jsem, pracoval maniakálně, ve stresu. Mnoho obětoval. Samozřejmě, postupem času jsem slevoval. Ale povedlo se mi alespoň to, že se uměním dnes živím a mohu si dělat, co chci. Dnes se většina mladých lidí do nejistých podniků, jako je umění, pouští nerada. Jdou cestou nejmenšího odporu, mnozí opřeni o protekci a konexe svých rodičů. Pro úspěch i obětují charakter. Já bych poslal rodiče k šípku, dnes si to někteří nechtějí dovolit. Ale takoví byli i za nás, jen ne v umění, alespoň v Ostravě ne. Proto zkoumám charakter adeptů i u přijímacích zkoušek, kromě talentu. Mám na to intuici. Jaký je běžný den docenta Fakulty umění Ostravské univerzity Jiřího Surůvky? Ranní rituály, ty mi zaberou tak dvě hodiny. Chodím spát pozdě, vstávám brzy, ale pak se motám doma. Jdu se psem, pak do školy, kde strávím několik hodin. Koupím něco k jídlu, mířím domů, kde odpoledne, nejčastěji tedy v pozdním odpoledni a v noci něco dělám. Více času mám jen o víkendu. Když si vyšetřím čas, že někam jedu, to je něco jiného. Naštěstí teď celkem pořád někam jezdím. Doc. Mgr. Jiří Surůvka narodil se v Ostravě je vedoucím ateliéru nových médií na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity má psa Emila letos byl zařazen do prestižního seznamu, tzv. indexu J&T Banky, a dostal se tak mezi 50 nejzajímavějších českých umělců narozených po roce

7 výtvarné umění Dvojčata, 1998, diptych, dig.tisk na syntetickém plátně, 150x150 cm Kam? Jako ostravští umělci máme hodně kontaktů v Polsku nebo na Slovensku. Je s podivem, že v Rakousku moc ne. Rakušané jsou tradičně trochu odtažití. Byl jsem na stipendiu ve Vídni. Pořád tam cítím nedůvěru k Čechům. Starší generace nám nedůvěřují a mladší to přebírají. Důvod? S Masarykem jsme jim rozbili Rakousko. Pořád to tam je. To v Německu ne. Němci, ti mají spíše výčitky svědomí za nacismus. Je v nich jakoby pocit viny vůči celé Evropě, takže jsou naopak vstřícní. V Německu mám spousty kamarádů, v Drážďanech, v Berlíně, Düsseldorfu. Umělci jsou skutečná elita, všude. Nacismus přežívá jen v byrokracii, německé, rakouské i české. A také mám přátele na život a na smrt, dalo by se říct na Ukrajině, v Bělorusku nebo ve Slovinsku, Slovensku a Polsku. Tam také jezdím velmi často. Ale pořád zůstáváme v Evropě. Někam za cizokrajnějším uměním a jeho tvůrci se vypravit nechceš? Dál jsem opravdu nebyl, kromě USA. Tam jsou ovšem byrokrati i v uměleckém životě, už tam nikdy nepojedu. Takové Turecko, nebo Albánie, to už je jiná, balkánská mentalita. To už mi úplně stačí Maďaři. Jednak jim tolik nerozumím, ani oni nám, a jednak jsou fakt takoví divocí Každý rok odkládám pozvání na Pusta symposium do Maďarska. Symposium pořádá skupina šílených umělců z Budapešti, kupříkladu skupina Blok. Jsou ještě starší než já. Celé prázdniny dělají land art a pijí víno, vaří guláš a je to celé jako indiánský tábor. Spí se ve stanech. Až se tam odhodlám jet, musím být přece jenom zdravější. Určitě půjde o zatěžkávací zkoušku. I když to jejich víno je tak dobré, že z něj hlava vůbec nebolí. No, Tokaj možná vyléčí leccos. Nejde jen o Tokaj. Tam mají i různá jiná vína. Měli jsme společnou výstavu a to víno, co oni přivezli na vernisáž, to bylo excelentní. Fakt. A ty klobásky To mě láká (smích). Když jedu na Západ, tak kontakt mezi umělci určitě není tak vřelý, jako s umělci z postkomunistických zemí. Nevím, čím to je. To bude nerozborným přátelstvím mezi bratrskými národy. Ano, my jsme družbu provozovali a provozujeme dodnes. Takže, jestli ti komunisti nakonec neměli v něčem pravdu Ano, ano, my jsme se družili. Ale proti komunistům. Taková protikomunistická internacionála, když to tak vezmeš. Proto se mi teď v Londýně líbily placky s nápisem Underground. Pro ně to znamená jenom obyčejné metro (smích). Hned jsem jich několik nakoupil a přivezl domů přátelům. Rozdám jim je jako medaile. Kde byl během tvé londýnské exkurze tvůj věrný pes Emil? Neměl jsi s jeho ustájením problém? Emila mi hlídala jedna naše studentka. Emil si ji velmi oblíbil, nebo spíš ona jeho. Už mi ho hlídala opakovaně. Dokonce i tehdy, když jsem byl dva měsíce ve Švédsku. Ovšem Emil pak už od ní někdy nechce zpátky. Ona je taková sportovní, pořád s ním běhá někde po lese. To se mu líbí. Spolu akorát ležíme oba dva na kanapi a potom jdeme na procházku, nejčastěji do hospody. Už to tady trochu zaznělo, omlouvám se předem za poněkud indiskrétní otázku: Co tvoje zdraví? Teď mám právě s hospodou utrum, protože mám něco s jícnem. Jmenuje se to jako člen Pink Floyd Syd Barrett Baretův jícen. Musím držet dietu, nekouřit, nepít alkohol, ba ani kafe. Zkoušel jsem to všechno dodržet, ale fakt to nejde. Holt, už to není ono. Ale jak jsem sledoval generace umělců před námi, tak haprovat se zdravím začali časem všichni. V Londýně vůbec všichni někam pořád chodí. Nejrychlejším dopravním prostředkem ve městě jsou totiž nohy. Protože je tam šílený provoz a všichni pospíchají. 7

8 O nás Vyhodnocení fotografické soutěže Ostrava na cestách Ostravský informační servis přichystal letní fotosoutěž, která probíhala od do Stačilo zaslat fotografii z dovolené, prázdnin nebo výletu, na které bylo vidět libovolný ostravský suvenýr. Pět autorů nejoriginálnějších nebo nejvtipnějších snímků dostalo jako odměnu dvě funkční trička ze série Ostrava město sportu Obdrželi jsme dvacet zajímavých a nápaditých snímků pořízených v různých koutech republiky i světa. Porota ve složení redakční rady OKNa měla těžké rozhodování. Nakonec však pět nejlepších zvolila: Petr Ďásek a tým MOST, o.p.s., Martina Olivíková, Jiří Šotek, Kamil Urbánek a Veronika Urbánková. Gratulujeme!!! Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili, všechny zaslané fotografie jsou k vidění na našem Facebooku. Zde si můžete prohlédnout ty vítězné: Jiří Šotek, Niagárské vodopády Veronika Urbánková, Maďarsko město Bö Kamil Urbánek, Tachov Petr Ďásek, Himaláje Martina Olivíková, Irsko Cliffs of Moher 8

9 o nás OIS Karolina sedmá pobočka otevřena Když se v loňském roce otevřela nová pobočka Ostravského informačního servisu v Gongu, zdálo se, že bude na dlouhou dobu poslední. Letos se však naskytla příležitost otevřít pobočku v obchodním a zábavním centru OC Forum Nová Karolina. Je nejmladší, ale už se dostává do povědomí občanů. Nese jméno OIS Karolina a byla slavnostně otevřena 4. března Zabydlela se v 1. patře na hlavním schodišti, příhodně hned u výtahů. Pobočka vítá příchozí po nově postavené moderní lávce vedoucí přes Místeckou ulici z Ústředního autobusového nádraží, na níž se člověk nemůže nezastavit a nepokochat se úchvatným pohledem na Dolní oblast Vítkovic. OIS Karolina nabízí téměř všechny obvyklé služby. Vstřícní zaměstnanci rádi poradí s orientací ve městě, ale i v nákupním centru. Vyhledají zajímavý koncert nebo divadelní představení a rovnou i prodají vstupenky. Turisté si mohou na památku zakoupit ostravský suvenýr. Otvírací doba je snadno zapamatovatelná, neboť pobočka funguje denně od 10:00 do 19:00 hodin, ve výjimečných případech, např. koná-li se v OC zajímavá kulturní akce, a že jich už ve Fóru proběhla velká spousta, zůstává pobočka otevřena až do 23:00 hodin. Výjimečných akcí se ve Fóru odehrává nespočet. Velkým lákadlem jsou výstavy fotografií, veteránů, motocyklů, amerických aut, módní přehlídky nebo koncerty. Příkladem může být hudební Festival v ulicích, kdy se přímo ve Fóru Karolina nacházely tři stage, dále třeba projekt Pomáháme hudbou, kterého se Karolina zúčastnila instalováním stylového bílého klavíru v přízemí. Díky tomu si mohli návštěvníci během celých dvou měsíců užít hru nejen amatérských hudebníků. V červenci před Karolinou po dva dny stála Kavárna Potmě, kde si návštěvníci mohli vyzkoušet svět nevidomých. Neméně zajímavá byla i akce s názvem Outdoorová Ostrava, která byla hlavním doprovodným programem Mezinárodního festivalu outdoorových filmů a pro návštěvníky bylo v prostoru Nové Karoliny připraveno mnoho sportovišť a jiných převážně sportovních aktivit. Od září je pro návštěvníky nachystáno překvapení, a to foto-plocha s hornickou tématikou, před kterou návštěvníky vyfotíme a buď jim fotografii zašleme na , nebo vytiskneme jako pohlednici, tu mohou zaslat své rodině či přátelům jako originální pozdrav z Ostravy, dodává vedoucí nové pobočky Barbora Gulašiová. ANKETA 1. Váš největší (kulturní) zážitek? 2. Jmenujte významnou osobnost Ostravska. Lucie Ochodková, pedagog 1. Strassenfest Borová, opravdu skvělý festival na Prajzské, zejména tanec, kroje, ale i pivo. 2. Jan Prokeš muž s vizí, Jan Balabán muž s invencí. Martin Klečacký, historik 1. V rámci akce: Noc kostelů jsem navštívil kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Radvanicích, kde mají nádherný interiér, varhany a vše doplnil úžasný výklad. 2. František Sokol Tůma mýtická postava. Daniel Kokeš, grafik, fotograf 1. Mým největším kulturním zážitkem v Ostravě v roce 2014 byl Festival v ulicích, protože jsem viděl plno umělců z různých odvětví umění. 2. Grafik a designér Georgi Stojkov je pro mě významnou osobou v Ostravě. Jelikož je to člověk, který má přehled v široké škále umění a rozumný názor na věc. Marek Stoniš, redaktor 1. Setkání s panem architektem Josefem Pleskotem na letošním Colours of Ostrava. 2. Eduard Ovčáček, protože mi jeho obraz visí na zdi. Kristýna Vaňková, studentka 1. V roce 2014 jsem navštívila například Deep camp na provozu Hlubina v Dolní oblasti Vítkovic. Bylo to super, chtělo by to více podobných akcí v Ostravě. 2. Mezi mé oblíbené osobnosti z Ostravy patří Jiří Surůvka. Jeho tvorba je zajímavá a je mi sympatické, jak je obsáhlá, co se týče používání technik a způsobů, jak vyjádřit myšlenku. 9

10 Volný čas Trojhalí Karolina: Pleskot, Nohavica, Gebauer a další Píše se jedenáctý červenec a architekt Josef Pleskot provází hrstku hostů a novinářů čerstvě zrekonstruovaným Trojhalím. Už o pár hodin později se budovy definitivně otevřou veřejnosti. Jsem šťasten, říká Pleskot bez obalu a bere si do ruky reprodukci obrazu Hieronyma Bosche. Trojhalí jsme pojali jako formu zastřešeného náměstí. Prostor plný života lidí jako z obrazů Hieronyma Bosche. Úplně normální život, vypráví o svých inspiracích architekt. Památkově chráněné objekty před desetiletími sloužily jako elektrická ústředna a dvojlodní elektrocentrála. Stavby připomínaly řecké chrámy. Ovšem zasypané výkopy z Karoliny. Museli jsme začít rozhodnutím, že je znovu vykopeme, uvádí Pleskot. Dnes jsou Pleskotovy chrámy přeměněny na sportoviště a otevřené náměstí. Mezi budovami vznikla podzemní pasáž s dvěma vchody dlouhá 112 metrů. Je o několik metrů delší než Lucerna, říká Pleskot o podzemní pasáži a hned dodává, že by si přál, aby se v jednotlivých kójích pasáže časem prodávalo něco normálního. Třeba známky, zasní se architekt. Nohavica. O pár hodin později V podvečerních hodinách se zrekonstruované prostory plní lidmi. Vstupenky na Nohavicův koncert byly zdarma a z pokladen poboček Ostravského informačního servisu zmizely v řádech desítek minut. Vítej Ostravo v Trojhalí, zdraví se s fanoušky Nohavica. Doprovodnou kapelou se mu pro toto výjimečné odpoledne stala dechovka Karolinka. Hudebníci volí jednoznačný repertoár písně z Ostravy a o Ostravě. Na řadu tak přicházejí písničky o městu mezi městy nebo o jednym dumku na Zarubku, což Nohavica označuje za starý ostravský tradicionál. Před osmi lety Nohavica svým koncertem Trojhalí před rekonstrukcí uzavíral, nyní symbolicky stojí u jeho znovuzrození. Všichni Kurtové, i Gebauer V jedné z části Trojhalí vyrostlo sportoviště. Hraje se zde badminton, košíková nebo házená. Základními jednotkami sportoviště je šest kurtů. Jmenují se Kurt Gebauer, Kurt Vonnegut, Courtney Love, Courtney Cox, Kurt Russell a Kurt Cobain, vysvětluje manažer zájmového sdružení Trojhalí Karolina Jan Rušaj. Jediným ze jmenovaných je v dosahu rodák z Hradce nad Moravicí, profesor a akademický sochař Kurt Gebauer. Rád přijel nová sportoviště, spojená i s jeho jménem, do Ostravy otevřít. Badminton? Ten jsem naposledy hrál tak před třiceti lety s dětmi někde na louce, svěřuje se Gebauer, když se 1. srpna při slavnostním otevření sportoviště chopí badmintonové rakety. O Trojhalí Zastřešené náměstí odpovídající velikosti centrálního Masarykova náměstí v Ostravě má rozlohu 4500 metrů čtverečních, jeho kapacita je 4800 lidí. Budova s dvěma plochami s dřevěnou palubovkou má rozlohu 1600 metrů čtverečních. Rekonstrukce trvala dva roky a stála 170 miliónů korun bez DPH. Tato částka byla hrazena z 85 procent z evropských fondů, zbylých 15 procent zaplatilo město Ostrava. 10

11 Pohled do středu zeměkoule. Barevná letadýlka poháněná světly. Rozložitelné modely lidských těl. Van De Graafův generátor tedy takový přístroj, který umožní nabíjet kovovou kouli na vysoké napětí. Model vesmíru. Nadšené děti, přemýšlející otcové, zvědavé matky. volný čas Velký svět techniky. Hrajte si a dotýkejte se Ti, co přicházejí k přístroji, který jim ukazuje, jak budou vypadat v osmdesáti letech, se buď zasmějí, nebo vyděsí. Záleží na povaze. Ve Světě techniky vám změří teplotu nebo také množství tuku v těle. Všude je doporučeno zejména se všeho dotýkat a hrát si. Velký svět techniky, mimořádný ostravský projekt, byl slavnostně otevřen 26. října. Všechno pečlivě projít a vyzkoušet si je úkol opravdu na dlouhý čas. Rozsáhlá budova opláštěná velkými zrcadly obsahuje tři stovky exponátů. Když se u každého zdržíte tři minuty, zabere vám Velký svět techniky 900 minut, neboli patnáct hodin. Čtyři expoziční světy stojí na čtrnácti tisících metrech čtverečních. Nazvány jsou Dětský svět, Svět vědy a objevů, Svět civilizace, Svět přírody. A uvnitř je ukryta i lidská duše. Je celkem holá, vevnitř je potažená jakoby kůží a jdeme závity hlouběji a hlouběji, referovala v reportáži o vstupu do duše jedna z nadšených reportérek. Tady by měl mít člověk pocit, že je opravdu uvnitř své vlastní duše, oznámil příhodně ředitel Velkého světa techniky Jakub Švrček. Budovu vyprojektoval, jak už to bývá Co: Kde: Více na: Velký svět techniky Dolní Vítkovice, Ostrava-Vítkovice v Dolních Vítkovicích zvykem, Ing. arch. Josef Pleskot. A získal tak ocenění Architekt roku. Za mimořádný přínos architektuře v posledních pěti letech. 11

12 rozhovor David Kotek O cenách, souvisejícím faux pas a zastřešení Kuřího rynku V letošním roce získalo ostravské Projektstudio hned dvě čestné ceny Grand Prix architektů. Jednu za rekonstrukci objektů v továrním areálu ve Svinově, druhou za novostavbu rodinného domu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Přitom ceny uděluje mezinárodní porota. Spoluzakladatelem a jednatelem Projektstudia je David Kotek, architekt, který na sebe upozornil mimo jiné projekty Pyramida nad Ostravou nebo studiemi na rekonstrukci stadiónu Bazaly. Hned dvě čestné ceny letošního Grand Prix architektů lze jistě označit za velký úspěch pro ostravský tým To určitě, jsem na ně hrdý. Navíc u Grand Prix architektů je vyhlašováno jen první místo a k tomu dvě čestné ceny, další ocenění již nejsou. Velkou radost jsem měl především z ocenění výsledků rekonstrukce svinovského areálu. Myslím, že jde zatím nejdál z našich projektů. Jenom je škoda, že nestojí nikde u rušné cesty a téměř není vidět. Řekl bych, že spousta Ostraváků o této svinovské rekonstrukci nemá ani ponětí. Přesně tak. Jiné naše projekty, jako Bextra na Místecké ulici ve Vítkovicích nebo Concept House na Opavské v Porubě, mají u veřejnosti mnohem více ohlasů. Prostě stojí u hlavní cesty a jsou tak mnohem více na očích. Z fotek vypadá původní areál ve Svinově dost zdevastovaně. Jak jste se vlastně k rekonstrukci dostali? Zavolal si mě investor, David Pospiech, a ukázal mi celý notně zdevastovaný areál bývalé křupkárny. Investor mi sdělil svůj záměr a když jsme areál procházeli, všiml jsem si zchátralých staveb na způsob unimobuněk. Navrhl jsem, že je vyčistíme, opláštíme a uvnitř provedeme nutné úpravy. Půjde tak o elegantní a přitom levné řešení. Když jsem přinesl první návrh, Davidu Pospiechovi se zpočátku nelíbil. Ale neřekl hned ne, udržel tvář. O pár hodin později mi volal, ať jen pokračuju. Až za rok mi sdělil, že teprve po diskuzi s manželkou prý uznal, že je to ono. Jeho žena Kateřina, absolventka umělecké školy, mu doporučila, ať do projektu určitě jde. Všiml jsem si, že autodopravce David Pospiech je uveden spolu s tebou jako spoluautor projektu To je hodně pikantní. Já si nechávám natolik od klientů do projektů kecat, až mi ostatní architekti vyčítají, že jako studio nemáme rukopis Na původním projektu bylo opláštění co nejlevnější, z plechu. David Pospiech sám přišel se zahraničním časopisem, kde měla budova plášť z chromu. Jen jsem se ho v úžasu zeptal, zda si něco takového opravdu můžeme dovolit a hned poté začal pátrat po pochromovaných panelech. Chrom nakonec perfektně zapadl do celého konceptu krásně se na opláštěných zdech odráží celý areál. Vše má ekologický charakter, jsem nadšený. A další architekti evidentně taky. Proto také to čestné uznání Grand Prix architektů. Byl jsi oceněním hodně překvapen? Překvapen je slabé slovo. Způsobil jsem faux pas. V roce 2006 jsem jel do Prahy na vyhlášení cen kvůli projektu Bextra. Byl jsem přesvědčen, že něco musíme dostat, a nakonec jsem odjížděl bez hlavní ceny, zklamaný. S cenou útěchy časopisu Architekt. Letos jsme za studio na předávání do Prahy ani nejeli. Přitom vyhlašování cen se koná ve Veletržním paláci, je s tím spojeno hodně slávy. No a my tam chyběli. Prostě jsem nabyl přesvědčení, že v celé té plejádě 12

13 Rozhovor To je poměrně dost zakázek. Z takového množství musí mít architekti upřímnou radost Byla to zvláštní doba. Mladí architekti se v Ostravě nerodili, škola žádná nebyla, prakticky nikdo, kdo vystudoval, se do Ostravy nevracel. Uměl jsem dělat vizualizace, modely, mnohé jsem podával jinak než místní etablovaní architekti. Po naší práci byl hlad. Bylo ji najednou více a já to nestíhal. Tak vznikl ateliér. Název Projektstudio přitom nebyl nijak nový. Už dříve ho vymyslel táta. Kolik tvoří Projektstudio lidí? To záleží podle zakázek. Připravovali jsme třeba návrh druhé etapy dostavby Nové Karoliny. Díky doporučení pana architekta Josefa Pleskota jsme tak mohli tvořit celé město. Pracovalo zde snad třicet lidí. Studie, modely, neskutečně úžasná práce. Zadání bylo přitom krásně jednoduché: vytvořte město. Takže Nová Karolina poroste dál podle Vašich návrhů? Mělo by to tak být. Uzemní řízení je schválené a nejenom dle mého názoru se centrum prostě musí rozšiřovat směrem k Vítkovicím. Musí se zcelit ta obrovská díra ve městě. Pan Jan Světlík tomu jde naproti. Ale ještě k Projektstudiu. Tvoří ho architekti, stavaři, slečna, která se věnuje inženýrské činnosti i asistentka, bez jejíchž káv bychom všichni zhynuli. Přicházejí stále noví lidé, kteří mají zájem u nás pracovat. A to už i cizinci. Sídlo společnosti Pospiech Ostrava-Svinov. Cena GPA 2014 Prostě jsem nabyl přesvědčení, že v celé té plejádě přihlášených českých špičkových architektů nemůžeme nic získat. Galavečer jsme prostě nedali. A to bylo špatně. přihlášených českých špičkových architektů nemůžeme nic získat. Galavečer jsme prostě nedali. A to bylo špatně. Zvláště, když čestná uznání pro Projektstudio byla letos dvě. Jestli svinovský areál mnoho lidí nevidělo, pak u druhého uznání pro vás to platí možná dvojnásobně. Jde o rodinný dům ve Frýdlantu nad Ostravicí. Dům je zajímavý tím, že ho tvoří jednotlivá křídla, která se vyhýbají studním a vzrostlým stromům. Dům je hodně velký a žije v něm více lidí. Ovšem tím, že je rozdělený do křídel, tak se zdánlivě jeví jako malý domeček. S investorem jsme nad projektem hodně diskutovali, šlo hlavně o brilantní práci architektky Kateřiny Holenkové z našeho týmu Kdybys měl jednoduše popsat, co to vlastně Projektstudio je. Projektstudio je huť. Huť? To myslíš jak? Vše začalo tím, že jsem pracoval v Brně a můj otec architekt měl tady v Ostravě práci, do které se mu už nechtělo, nebyla to jeho parketa. Tak mne přemlouval, ať ji vezmu a ať to zkusím. Výsledek byl takový, že jsem neustále pendloval mezi Brnem a Ostravou. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro Ostravu, ve které jsem vyrůstal. A protože mne vždycky bavilo pracovat ve více lidech, přibíral jsem k práci nejčastěji bývalé spolužáky ze školy. Tak vznikala budova letiště Mošnov, lávka ke Slezskoostravskému hradu přes Ostravici nebo dostavba krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Cizinci? Zavedli jsme něco jako stipendia, nabízíme zahraničním studentům ubytování zdarma. Minulý rok tak s námi například pracovala Španělka a také jeden maďarský student architektury. Vítěz v mezinárodní soutěži na solární dům. Na poradách alespoň mluvíme anglicky a Evropa přichází sem. Španělská studentka dávala dohromady kresby na školce v Krásném Poli, Maďar zase řešil koncepci parku pro děti. Cizinci nás obohacují svými jinými přístupy. A Projektstudio mají všichni jako základnu. Proto ho označuji jako huť. Ing. arch. David Kotek narozen v roce 1977 v Ostravě mimo jiné studoval v letech na Fakultě architektury Polytechniky v Miláně ve vlastní architektonické kanceláří Projektstudio v Ostravě působí od roku 2004 jako horolezec úspěšně zdolal několik třítisícovek, včetně lezení v ledu 13

14 rozhovor Lidé přijdou, něco se naučí, a jdou zase pryč. Je to různorodé, musíme se vyvíjet. Brontosauři se nevyvíjeli a umřeli. Nehovořili jsme ještě vůbec o budově, ve které Projektstudio sídlí. Vloni dokončený Concept House v Porubě získal letos titul hlavní cena Stavba Moravskoslezského kraje a Stavbu roku 2014 města Ostravy. Letos máme úrodný rok v oceněních Dal jsem dohromady několik klientů, kteří chtěli stavět. Našel jsem pozemek a vznikl Concept House. Jmenuje se tak, protože je konceptuální. Je postaven jako universální dům, kde se může dít prakticky všechno. Jsou v něm dvojité podlahy, aby se sítě daly natáhnout všude podle potřeby. Vznikaly zde i světelné lodžije. Třeba čekárna ortodoncie má denní osvětlení i přístup k venkovnímu vzduchu, přestože je vzdálena pět metrů od fasády. Jde vlastně o takové zenové zahrádky. Na Porubu má dům mimo jiné i dost netypicky tmavou barvu Když se podíváš z okna, každý dům tady má jinou barvu. Je to jako cirkus, bohužel. Některé domy mají na sobě až deset barev, což je velká škoda. Rozhodl jsem se vymezit. Zvolil jsem jednu barvu a ještě k tomu tmavou. V posledních měsících si všímám, že v ulici už začali i další volit stejné postupy jako my. Mám z toho radost. Je něco, co by z tvého pohledu Ostrava hodně potřebovala? Kdyby někdo pospojoval trojúhelník mezi Jihem, Porubou a centrem něčím, co by bylo rychlé a lidé by tak mohli začít kolovat, korzovat. Ubylo by smogu. Jinými slovy Ostrava potřebuje metro. Asi jo. Nebo nějakou rychlodráhu. Něco je třeba vymyslet, jinak Ostravu budou tvořit pořád jen silná sídliště, která nelze spojit dohromady. Je a bude polycentrická. Concept House Ostrava-Poruba O Grand Prix architektů Grand Prix architektů Národní cena za architekturu je soutěžní přehlídka architektonických prací dokončených v uplynulém roce, pořádaná Obcí architektů. Soutěžní přehlídka je otevřená, zúčastnit se jí mohou čeští i zahraniční architekti, projektanti a výtvarníci, podmínkou je, že dílo je realizováno na území České republiky. Nemůžu se nezeptat na stále probíranou otázku vylidněného centra. Existuje podle tebe řešení? Lidi, lidi, lidi. Byty, byty, byty. V celé Evropě se vylidňují centra. Osobně hodnotím velmi vysoko projekt Nové Karoliny. Za vše, co tam vzniká, jsem rád. Pro mě není centrum města jen Masarykovo náměstí, ale mnohem širší okolí. Nebýt Nové Karoliny, není dneska v centru už vůbec nikdo. Centrum může být rádo, že má Novou Karolinu a že je vůbec důvod pro někoho z Jihu nebo Poruby, proč do centra jet. Zajímavé je, že obchodní domy dnes nabízejí lidem to, co jim městské inženýrství vlastně vzalo. Vůbec totiž už nelze naprojektovat klasickou italskou uličku. A to kvůli množství předpisů, nejrůznějším sítím a tak dál. Prostě to nejde. V obchodních domech tak vznikly ulice, kde na lidi neprší a kde se cítí příjemně. Vůbec se tomu nedivím. Kdyby někdo přišel a zastřešil Kuří rynek, něco by to rozhýbalo Věřím tomu. Ale co když Kuří rynek zůstane bez střechy? Neviděl bych to nijak pesimisticky. Už nyní se situace v centru mění. Mám informace, že noví majitelé koupili a opravují domy v centru. Padnou ceny a lidé se do centra opět začnou stěhovat. Jde o ekonomický urbanismus, který má svoji logiku. Stačí se podívat na opravené Trojhalí. Jak tam opět chodí lidé. Vždyť je to úžasné. Tým Projektstudia 14

15 literatura Ivanka Lefeuvre Deníková paměť z komunistického Československa Migrace Takový je název knihy Ivanky Lefeuvre. Psycholožka, která se po propuštění z vazby, kam se dostala kvůli nesouhlasu s prvními normalizačními volbami, si počátkem osmdesátých let vedla záznamy o tom, jak s rodinou zacházel komunistický režim po podpisu Charty 77 a jak museli všichni odejít do Francie. Své záznamy Ivanka Lefeuvre vydala v edici Paměť nakladatelství Academia až nyní, v roce Číst z nich přijela také do Ostravy. Své deníkové záznamy jste se rozhodla zveřejnit až po více než třiceti letech. Lze si to vysvětlovat tak, že už uzrála doba? Nebo jste k tomu měla nějaký jiný důvod? To je dost komplikovaná otázka. Můj úmysl zveřejnit deníkové záznamy se vyvíjel v průběhu času. Ptáte se, jestli dozrála doba. Řekla bych, že spíše jsem dozrála já. Vlastní deník je skutečně z roku 1982 a je psán rukou. V roce 2003 jsem vše přepsala na psacím stroji. Slyším dobře, řekla jste na psacím stroji? Ano, ještě v roce 2003 jsem psala na psacím stroji. Jiří Gruntorád z knihovny Libri Prohibiti mi řekl, že na stroji už píšu jenom já a několik důchodců. Tím Vás určitě potěšil To určitě, protože v té době jsem zdaleka ještě v důchodu nebyla A víte, proč jsem začala opisovat v roce 2003? Protože v letech 2001 a 2002 jsem se stala babičkou. Jde o důležitou změnu v našich životech. Narodila se další generace. Řekla jsem si, že se moji dva vnuci třeba budou jednou ptát, proč žijeme ve Francii a proč babička mluví česky. Začala jsem uvažovat o tom, že rodinnou historii sepíši pro vnuky. V roce 2010 jsem vše přepsala na počítači. Kniha ovšem obsahuje také spoustu fotografií a dokumentů, mnohé z nich vyrobila Státní bezpečnost. Kdy jste se k nim dostala? Bylo to v letech Tehdy jsem začala chodit do archivu bezpečnostních složek, kde jsem se dozvěděla spoustu nových věcí. Některé informace z archivu jsem do poznámkového aparátu knihy zařadila. Našli se lidé, kteří říkají, že na knize je nejzajímavější právě ten poznámkový aparát. Určitě je zajímavý tím, že je v něm hodně faktografie. Setkala jste se při hledání oněch estébáckých materiálů s nějakými obtížemi? Podmínkou pro možnost nahlédnout do materiálů bylo mít české občanství. Musím přiznat, že právě jedním z motivů, proč jsem si v roce 2004 požádala o navrácení českého občanství, byl také důvod, že jsem se chtěla seznámit s těmito dokumenty. Věděla jsem už od přátel, že se zachovaly. Myslela jsem si, že nic moc nenajdu. Že jsem přece jenom nebyla tak důležitá. Ale nakonec jsem v archivu našla 300 stran. Ty byly v mém spisu s krycím jménem Baletka. Dalších 300 stran jsem našla ve spisu s krycím jménem Mobile, který StB vedla na mého tehdejšího manžela Martina Hyblera. Dále jsem objevila záznamy a fotografie ze sledování. Některé z těch fotografií jsem zařadila do knihy. Byla jste hodně překvapena tím, co jste si o sobě a svých blízkých v archivech StB přečetla? Vím, že mnozí své nálezy z archivů obrečeli. Bohužel. Před odjezdem do Francie jsem pracovala v psychiatrické ambulanci a tam se našla kolegyně, zdravotní sestra, která se v mém spisu vyskytuje hodně často. Podává o mně zprávy, které jsou někdy hodně soukromého charakteru. Moc se mne dotklo, že mi otvírala zásuvky pracovního stolu, kabelku, pravidelně se dívala do mých osobních věcí. Tak to musela být velmi důkladná spolupracovnice StB. Nikdy jsem ji od té doby neviděla. Někdy si říkám, že by bylo zajímavé se s ní setkat, třeba ke spolupráci měla důvody, o kterých nevím. Pravděpodobně byla pod tlakem. Zatím jsem nenašla odvahu k tomu, abych se ji pokusila kontaktovat. Možná bych byla ráda, aby zkontaktovala ona mne. Jestli si přečte moji knihu, mohla by to udělat. Možná mají spolupracovníci StB tendence svá selhání omlouvat nejrůznějšími důvody, jen proto, aby to sami se sebou vydrželi. Potěšilo by mne, kdyby se ti lidé alespoň nějakým způsobem omluvili. To by bylo alespoň zadostiučinění. Ale zatím k tomu nedošlo. Souboj s režimem jste začala v hodně mladém věku. Už začátkem sedmdesátých let, v době Vašich vysokoškolských studií, jste se ocitla na půl roku ve vazbě. Důvodem byl protest 15

16 literatura proti normalizačním volbám. Jak jste se do vazby dostala? O této části Vašeho života v knize moc není V knize to není, protože mé záznamy jsou až z osmdesátých let. Nikdy jsem se nesmířila s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vždy jsem měla pocit, že říkám to samé, co také říkají lidé okolo mne. Alespoň v roce Když v roce 1971 přišly první posrpnové normalizační volby, byl to pochopitelně důvod, abychom řekli ne. Vyrobili jsme leták, který se jmenoval Občané a v podstatě citoval Ústavu ČSSR. Bylo v něm uvedeno, že občan má volební právo, nikoli povinnost jít k volbám. Zdůraznili jsme, že občan může také nevolit. Radili jsme těm, kteří by už k volbám šli, aby kandidáty škrtli a na volební lístky napsali symbolicky Dubček. Letáky jsme v Brně házeli do schránek. Podle obžaloby jsem se přímo provinila tím, že jsem přenesla tašku s letáky od mého tehdejšího manžela Václava Šabaty k jeho bratrovi Janu Šabatovi. Nejdřív jsem dostala paragraf pobuřování. Dlouho jsem se s příslušníky StB přela o to, že jsem přece nikoho nepobouřila. Jenom jsem nesla kabelu. Pak mi ale paragraf překvalifikovali na pomoc k podvracení republiky. Během mé vazby se totiž situace ve státě zhoršila. Normalizace pokročila Ano, pokročila. To jsme viděli i ve vazbě. Například nám sebrali propisovací tužky a pera, mohli jsme používat pouze obyčejné tužky. Také jsme nesměli mít u sebe na cele víc než jeden dopis, zpravidla ten poslední. Ostatní nám byly odebrány a uloženy do osobních věcí. To bylo hodně nehumánní opatření. Každý, kdo se někdy ocitl ve vězení, ví, jak vězněnému psychicky pomáhá opětovné pročítání dopisů od nejbližší rodiny a přátel... Po necelých šesti měsících jsem byla propuštěna. Bez soudu. Propustili nás 3. května 1972 i s mým manželem Václavem Šabatou. On byl odsouzen, dostal podmínku. Jeho dva mladší sourozenci, Anna a Jan, byli odsouzeni do výkonu trestu. Po propuštění z vazby jste se nějaký čas živila jako tanečnice. To je jistě zajímá epizoda Vašeho života. Dle toho asi také StB pojmenovala svazek, který si na Vás vedla, jako Baletka. Soudruzi měli specifický smysl pro humor. To máte zcela pravdu. Také si to pojmenování svazku tak vysvětluji. Poté, co jsem vyšla z vazby, jsem dostudovat nemohla. Na brněnské filozofické fakultě bylo vše velmi ponižující. Musela jsem chodit k takzvaným kárným komisím a mé studium bylo pozastaveno. Stejně jako bylo pozastaveno pro všech dalších osmnáct studentů, kteří participovali na letákové akci. Když mne vzali do vazby, byla jsem na začátku 5. ročníku studia psychologie. Něco jsem ale dělat musela, tak jsem začala pracovat na poště u přepážky. Za tři dny mne vyhodili s tím, že takový případ na poště nechtějí. Celý život jsem se věnovala gymnastice, klasickému i modernímu tanci. S Václavem Šabatou jsme dělali závodně společenský tanec. Tancovat jsem uměla. A objevil se konkurz do divadla Reduta, což byla brněnská scéna operety. Hledali dvě baletky do souboru, přišlo asi dvanáct uchazeček. Já to místo nedostala, ale Dana Vejchodová, choreografka v Redutě, za mnou přišla, že na divadlo to není, ale nabídla mi místo v baletním souboru v kabaretu. Šlo o Kabaret u netopýra, bývalou Flédu v Brně. Tak jsem se dostala ke kabaretu a tři roky se živila jako tanečnice. Na smlouvu o dílo jsem rovněž tančila v kabaretu Evropa. Letos 5. března jsem měla v Brně autorské čtení. A přihodila se mi opravdu velká kuriozita. Knihkupectví Academia je v prostorách bývalé Evropy. Svoji knihu jsem četla v místech, kde jsem před lety tancovala. letech, ve dvou různých kontextech, na tomtéž místě. Jedním z nejsilnějších míst Vaší knihy je rozhodnutí odejít z Československa s třemi velmi malými dětmi. To určitě chtělo velkou odvahu, na druhé straně, velkou odvahu jistě chtělo i v Československu zůstat. Především nešlo o svobodné rozhodnutí. Šlo o velký tlak ze strany StB. Hlavně na mého tehdejšího manžela Martina Hyblera. Stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v červnu 1979, poté, kdy jeho hlavní představitelé byli zatčeni. Václav Havel, Petr Uhl, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Otta Bednářová, Dana Němcová a další byli ve vězení. Na jejich místo, aby činnost výboru mohla pokračovat, nastoupilo dalších dvanáct lidí. Mezi nimi byl i Martin Hybler. Od tohoto momentu se tlak Státní bezpečnosti zintenzivnil. Včetně fyzického násilí a ponižování, pokud jde o mého manžela. Byli jsme zařazeni do Návštěvou Ostravy jsem nadšena. Ještě jednou bych ráda všem zúčastněným poděkovala za tak srdečné přijetí v moravskoslezské metropoli. Z knihy Migrace StB sleduje Ivanku Lefeuvre Tak to je krásný návrat. Řečeno dnešní terminologií, vlastně comeback. Vůbec jsem to netušila. Domnívala jsem se, že Academia je v Brně úplně jinde. Má brněnská přítelkyně mne do Academie zavedla a já jí říkám: Ale Mileno, vždyť já tady tancovala! To mne hodně emocionálně zasáhlo, ocitnout se po tolika akce Asanace, což jsme tenkrát pochopitelně nevěděli. Jejím cílem bylo nás všemi prostředky, včetně fyzického násilí, donutit k opuštění republiky. Původně jsme chtěli odjet někam na studijní pobyt, na rok, na dva, a pak se zase vrátit. Nechtěli jsme ztratit kontakt s rodinou a přáteli. To by ovšem bylo možné jen 16

17 literatura v tom případě, že by Martin Hybler dával StB informace. To pochopitelně odmítl. Existuje o tom přesný záznam z : Spolupracovat s vámi, jak mi opakovaně navrhujete, odmítám. Mimochodem nejde o žádné neutrální datum. Tehdy bylo vyhlášeno stanné právo v Polsku. Na počátku osmdesátých let minulého století StB používala hodně nevybíravé metody. Moje přítelkyně Petruška Šustrová nazývá toto období obdobím státního terorismu. Začátek osmdesátých let byl ze strany Státní bezpečnosti hodně brutální. Ne tedy, že by později byli nějak přehnaně milí. Ale čím si tu jejich tehdejší brutalitu vysvětlujete. Byli si tak jistí, že si mohou opravdu dělat, co chtějí? Existují o tom historické analýzy. StB byla velmi nervózní pod vlivem situace v Polsku. Po převzetí moci generálem Jaruzelským se počala uklidňovat. Žádost o vystěhování jsme podali v prosinci 1981, celý proces vyřizování pak trval dalších šest měsíců. Už tehdy jsem si uvědomovala, že situace se během té doby jakoby zklidňuje. Nejhorší to bylo v roce 1980, kdy byla v Polsku založena Solidarita, a pak celý rok Myslím, že celé toto období v knize bravurně popisujete, včetně loučení s blízkými na pražském hlavním nádraží. Teď by mne hodně zajímal Váš příjezd do Francie, musel to být pro Vás přece úplně jiný vesmír. Byly to dva světy. I když někdy si říkám, že ještě jsou dodnes. Alespoň pokud jde o chování některých lidí. Jak napsal v doslovu historik Petr Blažek, kniha je jakýmsi svědectvím o dvou světech. Ve Francii jsme se ocitli v zařízeních pro politické uprchlíky. Pro nás to znamenalo seznámení s dalším, třetím světem. Šlo o lidi z Afriky, z Asie. Ve srovnání s tím, jaká oni zažívali utrpení ve Vietnamu, Kambodži, Laosu, v diktátorských režimech v Africe bylo to naše přeci jen mírnějšího charakteru. Jinak Francie, to byl pochopitelně pocit svobody. Francie mi dala hodně. Kdybych to měla říci jednou větou, pak mi vrátila lidskou důstojnost, svobodu. Ty už mi v Československu hodně chyběly. Pokoušela jste se běžným Francouzům vykládat své zážitky z komunistického Československa? Myslíte si, že je vůbec možné je sdílet? Zajímává otázka. Je o sdělitelnosti či nesdělitelnosti těchto zážitků. Je to zvláštní, ale jsou věci, které pochopí i naprosto neznámý Čech, protože tady žil, nebo tady, v případě mladších, žili jeho rodiče a zná tu dobu z vyprávění. Na druhé straně, i když jsou mí francouzští přátelé hodně blízcí, tak jim stejně nějak uniká smysl. Proč StB dělala domovní prohlídky, při kterých zabavovala psací stroje? Proč se Ivanka Lefeuvre na besedě v Alliance française Ostrava pídili po každém kousku popsaného papíru? Proč nám zakázali odvézt do Francie určité knihy? Proč se české knihy tiskly ve Francii a ve Švýcarsku a do Čech se musely vozit tajně? To vše svědčí o míře kulturního barbarství minulého režimu. V současnosti se věnujete sociálně právní ochraně ohrožených dětí. Co to konkrétně obnáší? Do Čech jezdím třikrát, čtyřikrát do roka v souvislosti s mojí přednáškovou činností v rámci různých evropských programů. Povoláním jsem psycholožka, dvacet let jsem působila v Centru departementu Horní Vienna pro dětství a rodinu, ve městě Limoges, ve střední Francii. Pracovala jsem v několika zařízeních dotyčného centra, především s dětmi kojeneckého a batolecího věku a s jejich rodiči. To jste ovšem asi nebyla svědkem příliš veselých záležitostí. Asi tak jako všichni, kteří se zabývají touto oblastí. Ale můžu říci, že za posledních patnáct let se situace ohrožených dětí v České republice proměňuje hodně k lepšímu. Doufám, že jsem k tomu alespoň nějakým způsobem přispěla. Jezdím sem pracovně od roku Na svém pracovišti v Limoges jsem přijala desítky českých profesionálů, pomáhám organizovat studijní cesty francouzských studentů a pedagogů do Prahy, účastním se stáží, konferencí a vzdělávacích programů zaměřených na výměnu zkušeností mezi českými a francouzskými odborníky. Autorská čtení z Vaší právě vyšlé knihy Migrace 1982 jste během měsíce absolvovala v těch největších českých městech, v Praze, Brně i v Ostravě. Jaký z nich máte dojem? Mám dobrý pocit. Vždy jsem byla příjemně překvapena návštěvností. V Praze se mnou byli na čtení historikové Jaroslav Pažout a Petr Blažek, na kytaru zahrál Zbyněk Benýšek. V Brně se mnou byl už jenom pan Blažek. A do Ostravy, do té se mnou nepřijel nikdo... Ostravský spisovatel Jan Balabán trefně k této situaci napsal, že do Ostravy jezdí jen ti, kteří musí. Já to takhle neberu. Naopak, jet do Ostravy bylo mým vlastním přáním, bylo to svobodné rozhodnutí. Jsem tady moc ráda. Již z prvního telefonického kontaktu s paní Annou Swiatkovou z kulturně-literárního centra Academia, které jsem telefonovala ještě z Francie, jsem pocítila velkou vstřícnost. A také zde mám kolegyně, se kterými téměř deset let spolupracuji, nejsem v Ostravě poprvé. V průběhu literárního večera, autorského čtení a diskuze jsem opravdu ocenila zájem, otevřenost a komunikativnost ostravského publika. Návštěvou Ostravy jsem nadšena. Ještě jednou bych ráda všem zúčastněným poděkovala za tak srdečné přijetí v moravskoslezské metropoli. Ivanka Lefeuvre rozená Šimková, narodila se v roce 1949 v Praze působila jako psycholožka v České Lípě před tím se tři roky živila tancem v kabaretech podepsala Chartu 77 mezi prvními v roce 1976 do emigrace odešla po nátlaku StB v roce 1982 žije a pracuje ve Francii, zabývá se sociálně právní ochranou ohrožených dětí jako psycholožka navštěvuje pracovně Ostravu 17

18 Volný čas Ostrava, město mezi městy a secese Třikrát navštívil císař František Josef I. na přelomu 19. a 20. století Ostravu. Nyní se díky těmto návštěvám vydal i o 360 kilometrů dál na východ, do slovenských Košic. Symbolicky samozřejmě. Ostravské muzeum uspořádalo ve Východoslovenském muzeu v Košicích výstavu nazvanou Ostrava, město mezi městy a secese. Císař František je na ní jednou z hlavních postav. Vernisáž, za velkého zájmu Košičanů, se uskutečnila 6. května. Expozice Ostravského muzea v Košicích Ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová zahajuje výstavu v Košicích Nohavica v reproduktorech Kdo se chce do Košic dostat rychle, měl by dle ředitelky Ostravského muzea Jiřiny Kábrtové zvolit vlak. Autem jsme absolvovali cestu v poslední době několikrát, ale vždy jsme měli kvůli kolonám na cestě veliké zpoždění, říká ředitelka ve vlaku, který jede na Košice z Chebu a v Ostravě přibírá cestující už ve čtvrt na pět ráno. Během pěti a půl hodinové cesty lze spatřit celkem výstižný průřez dnešním Slovenskem: hory, řeky, moderní akvaparky pro vodomilné turisty, stejně jako chudinské osady místních Romů. Pak přicházejí Košice. Při procházce centrem není nesnadné pochopit, proč dostaly titul Evropské hlavní město kultury Evropa je ze zdejších kaváren přeplněných lidmi na prosluněných ulicích až bytostně znát. Samozřejmě, měli jsme z té hodiny trochu obavy, ale vše dobře dopadlo, přiznává po vernisáži ředitel Východoslovenského muzea v Košicích Robert Pollák. Vernisáž je načasována už na jedenáct hodin dopoledne, na muzeum zcela nezvykle. Ve městě se totiž zrovna koná už 20. ročník Dne města Košic. V roce 1369, 7. května, dostaly Košice od krále Ludovíta Velikého erbovou listinu. A slaví se pořádně. Vernisáže se v Košicích střídají jedna za druhou, ve městě koncertují hlavní slovenské hvězdy jako Peter Lipa nebo Jana Kirschner. Přesto je hlavní historická budova muzea 6. května před jedenáctou hodinou dopolední zaplněna lidmi. K názvu výstavy nás inspirovala písnička vám všem jistě dobře známého Jaromíra Nohavici. Bohužel nebylo v našich silách ho angažovat na tuto vernisáž, ale my vám písničku pustíme. Jmenuje se Těšínská a hovoří právě o době před sto lety, o době, kdy se ještě konaly zázraky, říká ředitel Pollák a z reproduktorů se line Nohavicova píseň. Mám všem Košičanům od Jarka vyřídit co nejupřímnější pozdravy, přidává se ředitelka Jiřina Kábrtová. Dnes zpívá v Nymburce v severních Čechách, proto se nemohl zúčastnit. Ale do Košic jezdí velmi rád a kdyby mohl, určitě by dnes přijel. Jiřina Kábrtová pak vykládá přítomným o svém vztahu ke Košicím. O tom, jak zde její otec, hutník tělem i duší, pomáhal stavět zdejší železárny, o tom, jak zde pět let prožil a studoval její manžel a také vzpomene na Dny Ostravy v Košicích, které se zde konaly před deseti lety a jejichž hlavním organizátorem bylo Ostravské muzeum. Setkávaly se zde informační centra, archivy knihovny, hrálo ostravské Divadlo loutek, Nohavica měl ve zdejší katedrále dva koncerty s Janáčkovou filharmonií. Čekali jsme, že Košice udělají v Ostravě to samé, ale plány se nějak bohužel rozplynuly. Doufám však, že se ještě vše podaří, říká ředitelka. Myslím si, že obě města i jejich obyvatelé k sobě mají velmi blízko. Upřímností, mentalitou i dravostí. Bylo by dobré, kdybychom se setkávali i nadále, otevírá výstavu ředitelka Kábrtová. František Josef i kopřivnická keramika Poprvé navštívil František Josef I. Ostravu 1. září Tehdy nechal zastavit svůj vlak na nádraží v Přívoze, aby promluvil k místním. V té době zasáhly Ostravsko katastrofální povodně. Císař slíbil, že se vrátí, a svůj slib 20. září téhož roku dodržel. V Ostravě se zdržel celé tři hodiny, během kterých toho stihl opravdu hodně. Navštívil kostel svatého Václava coby nejstarší budovu ve městě, místní školy, šachtu a přešel tehdejší Řetězový most v místech, kde dnes stojí most Miloše Sýkory. Všude prý tehdy ještě byly vidět následky povodní. Třetí a poslední návštěvu, uskutečnil císař až o dvacet šest let později. A přijel do úplně jiné Ostravy. Zatímco při prvních návštěvách jej zdravilo provinční pohraniční město s šesti tisíci obyvateli, 28. července 18

19 volný čas 1906 svého císaře vítala, a to velmi pečlivě, třicetitisícová průmyslová metropole. Podle dochovaných dokumentů vyjel František Josef I. vlakem v 6 hodin z Vídně, do Přívozu přijel přesně v hodin. Odtud šel spolu s celým průvodem nadšených Ostravanů postavenými slavobránami až na dnešní Masarykovo náměstí, prohlédl si Novou střelnici v dnešních Komenského sadech a také Vítkovické železárny. Vše opět muselo probíhat velmi rychle. V hodin usedl císař opět do vlaku a v hodin již byl zpátky ve Vídni. Výstava však není jenom o císaři. K císařově návštěvě se váže období secese a Ostravské muzeum má spoustu předmětů z té doby, vysvětluje Jiřina Kábrtová. Zvláštností jsou například výrobky kopřivnické keramiky. Byl o ní velký zájem, byla hodně zvláštní, přesto po dvou generacích zanikla a dnes už vůbec lidé nevědí, že v Kopřivnici nějaká taková manufaktura existovala, uvádí Kábrtová. Na výstavě je také například nábytek a další předměty violisty Jiřího Herolda ( ), který patřil k zakladatelům známého hudebního rodu Heroldů na Ostravsku. Z Ostravy do Košic vše vezla dvě velká auta. Mezi Košicemi a Ostravou pendlují auta s muzejními exponáty poměrně v častých frekvencích. Nedávno košické muzeum vystavovalo v Ostravě jednak svůj zlatý poklad, jednak grafiky středověkých umělců včetně Albrechta Dürera. Expozice Ostravského muzea v Košicích Expozice Ostravského muzea v Košicích Košice, Ostrava, Evropa Ostrava a Košice jsou dlouholetými partnerskými městy. Hodně lidí sem přicházelo z Ostravy budovat Východoslovenské železárny, vztahy přetrvaly, myslí si náměstek košického primátora Ján Jakubov. S nostalgií vzpomíná, jak i on, coby vysokoškolský student v roce 1977, trávil čas na brigádě v Ostravě. Ján Jakubov se však vůbec nediví, že na výstavu i přes nezvyklý dopolední čas kráčí zástupy zájemců: Lidé se naučili na kulturu chodit a my jsme tomu velmi rádi, říká. Vypráví s nadšením o loňském roce, kdy Košice měly titul Evropské hlavní město kultury Dostali jsme kulturu do ulic, nebylo dne, aby se nekonala nějaká zajímavá kulturní událost. Od té doby lidé v Košicích chodí na kulturu ve velkém, líčí Jakubov. Díky titulu se například zrekonstruovalo muzeum, bývalá kasárna se přeměnila na kunst hale a podle náměstka Jakubova se proměnily na kulturní prostory i někdejší výměníkové stanice v panelových sídlištích. Právě to, že se nám podařilo dostat kulturu i na sídliště, velmi kvitovali v Bruselu, uvádí náměstek. Mezi běžnými diváky výstavy byl i Milan Alexy. Mezi Košicemi a Ostravou jsou velmi specifické, nadstandardní vztahy. Velmi se o tyto věci zajímám a fandím tomu, vysvětluje svoji účast na výstavě někdejší šéf technolog ve válcovnách VSŽ, který si dnes jako důchodce přivydělává coby průvodce turistů nejen v Košicích, ale také v Praze. Ostrava a Košice, to byly pilíře československého hutnictví, vzpomíná s nostalgií. S ostravskou výstavou v Košicích je Milan Alexy nadmíru spokojen. Jsou tady krásné věci. Určitě by spolupráce mezi městy měla pokračovat, myslí si. Čekejte bociany Už příští jaro má obě muzea opět spojit společný projekt a tentokrát je místo historie na programu příroda. Konkrétně čáp bílý, slovensky bocian biely. Ekoprogramy zaměřené na tento druh ptáka máme v muzeu už dvanáct let. Někdy na začátku příštího roku bychom je chtěli ukázat v Ostravě, plánuje pracovnice košického muzea Eva Sitášová. Lidé v Ostravě se tak mají o životě bílých čápů dozvědět veškeré podrobnosti. Materiálů zabývajících se čápy máme opravdu hodně, slibuje Eva Sitášová. Co: Ostrava, město mezi městy a secese, výstava Ostravského muzea Kdy: 6. května až 31. srpna, úterý sobota hodin, neděle hodin Kde: Východoslovenské muzeum v Košicích, Košice, Slovenská republika Vstupné: 1 19

20 Hudba Frank Viehweg Jak naučil Němce zpívat Nohavicu Německý textař, písničkář a spisovatel se narodil v roce 1960 ve Wolgastu na pobřeží Baltského moře. Celé mládí prožil v realitě NDR, kvůli své tvorbě byl vyloučen z tamní komunistické strany. Svoji první milostnou píseň napsal už ve 14 letech, následovaly další texty, povídky i pohádky. V roce 2000 si náhodou koupil CD Jaromíra Nohavici, od té doby přeložil do němčiny několik jeho písní, které úspěšně hraje na koncertech v Německu i Česku. Kromě toho překládá texty latinskoamerických nebo ruských písničkářů a samozřejmě také stále skládá vlastní písně. V Ostravě jsme Vás mohli vidět před několika lety na koncertu Jaromíra Nohavici v aule Vysoké školy báňské. Jak vzpomínáte na koncert před jeho asi nejvěrnějším a nejvděčnějším publikem? V listopadu 2009 jsem v Česku spolu s Jarkem a naším polským kolegou Tolkem Murackim odehrál tři koncerty, a to v Praze, Příbrami a v Ostravě. Na tyto koncerty mám samé dobré vzpomínky, obzvláště na ten v ostravské aule. Přirozeně to pro mě bylo něco mimořádného, vystupovat s mými přebásněnými texty v tomto městě spolu s Jarkem. Byl jsem šťastný, že mě ostravské publikum tak vřele uvítalo a přijalo. Jak jste se vůbec dozvěděl o Jaromíru Nohavicovi, bylo to ještě před pádem Zdi nebo až po sjednocení Německa? Mé první setkání s Jarkem Nohavicou bylo v roce Tehdy jsem během cesty po jižních Čechách vídal na různých místech plakáty s reklamou na nové CD zpěváka, kterého jsem neznal. Poslední den mého pobytu v Českém Krumlově jsem se v obchodě s hudebninami ptal na jméno tohoto člověka z plakátu a dostal jsem se tak k CD Moje smutné srdce. Po několika letech mi při našem setkání Jarek vysvětlil, že toto CD je pro něj úplně atypické. Ale samozřejmě jsem se mezitím dostal i k jiným jeho CD. Jaká byla jeho první píseň, kterou jste přeložil do němčiny a zahrál? To už nemůžu s určitostí říci, ale určitě to byly písně z onoho alba z plakátu například Unaven, Nebe je tu nebo titulní skladba Moje smutné srdce. To byly první pokusy, první kroky k tvorbě Jaromíra Nohavici. Tvorbu Jaromíra Nohavici výrazně ovlivňují města, ve kterých žije, máte nějaký svůj Těšín nebo Ostravu? To je otázka na domov a prostředí, které inspiruje a odráží se v umělecké tvorbě. Tím může být město nebo třeba krajina. A já musím říci, že takové místo asi nemám. Pocházím z Wolgastu, což je malé město u Baltského moře, a má matka je z pomořanského Štětína. Rodina z otcovy strany pochází zase ze severních Čech. A zajímavé je, že přímo můj otec se narodil na počátku 30. let provázených zmatky světové krize v moravském Lískovci, takže vlastně kousek od Ostravy. Pokud bych tedy měl něco označit za domov a inspiraci, byla by to němčina, se kterou pracuji ve svých písních. Jednou z nejznámějších písní Jaromíra Nohavici je Když mě brali za vojáka, kterou jste přebásnil do němčiny. Pro mnoho umělců, a nejen pro ně, byl nástup na vojnu noční můrou, jak jste to prožíval Vy? Z důvodů mé výchovy a mého tehdejšího přesvědčení jsem se zavázal k tříleté službě v NVA (Německá lidová armáda, pozn. red.). Byla to dvakrát tak delší doba, než bylo tenkrát povinné. Už v prvních dnech mi bylo jasné, že to bylo špatné rozhodnutí. Ještě jsem si tenkrát asi nebyl jistý, pro co jsem se narodil, ale v každém případě ne pro to, abych se stal vojákem. Napadlo Vás vůbec ve svých dvaceti letech, že se budete celý život živit hudbou? To už částečně vyplývá z předchozí otázky. Když jsem byl v mých dvaceti letech na vojně, nevěděl jsem, čím bych měl být nebo snad co se ze mě stane. Dnes si říkám, že jsem vlastně po celé ty roky dělal právě to, co mě nakonec dovedlo k mé práci. Na druhou stranu se v našich životech neustále objevují okolnosti a nechci tu použít slovo osud, které se nedají tak jednoduše ovlivnit. Frank Viehweg narozen v roce 1960 v NDR dlouhodobě žije v Berlíně píše hlavně milostné písně, ale i skladby reflektující politiku textař, písničkář a spisovatel vydal několik CD a knih v Německu popularizuje písně J. Nohavici 20