Křesťanské církve v občanské společnosti

Transkript

1 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek Oddíl Vztahy mezi církvemi a státem O vztahu mezi státem a církví (resp. církvemi) v současném smyslu, tedy o vztahu mezi dvěma právními subjekty, z nichž jeden v sobě zahrnuje všechny občany bydlící na území určitého státu, zatímco druhý je tvořen pouze osobami, které se přihlásily k určité institucionálně organizované náboženské konfesi, lze hovořit teprve v posledních staletích evropských dějin. Až do konce středověku, přesněji do nástupu reformace v 16. století, byl okruh občanů určitého státu téměř totožný s okruhem členů katolické církve žijících na jeho území, a vliv i moc obou těchto subjektů se navzájem prolínaly. Pro popis současné reality vztahů mezi státem a církvemi je tedy nutné vyjít z historického kontextu, který si ukážeme v kapitole Z něj se pokusíme v další kapitole (1.3.2) abstrahovat nejčastější historické i současné modely tohoto vztahu. Nakonec popíšeme a vysvětlíme hlavní principy současné právní úpravy vztahu mezi státem a církvemi v ČR (1.3.3), přičemž samostatnou kapitolu věnujeme otázce financování církví a náboženských společností (1.3.4) Vývoj vztahů mezi státem a církvemi od antiky po dnešek Antický svět neznal žádný komplex společensko právních vztahů na způsob vztahů mezi státem a církvemi. V antické obci v řecké polis i v římské res publica byl totiž kult úzce spjat s její veřejnou funkcí, byl jednou ze složek její činnosti. Náboženství bylo občanskou záležitostí, s občanskou společností se ztotožňovalo, a proto nebylo zapotřebí žádných samostatných náboženských společností. Dokonce ani vlastní výkon kultu nemusel být vždy svěřován zvláštní skupině kněží (resp. kněžek), ale mohli se na něm podílet i veřejní úředníci. Ve starověkém Izraeli se sice občanská společnost také ztotožňovala s náboženskou, ale v obráceném pořadí. Izraelská pospolitost chápala sama sebe jako lid stojící pod přímou vládou jediného Boha a její společenské zřízení bylo v důsledku toho teokratické (bohovládné). Občanská společnost byla tedy v Izraeli součástí společnosti náboženské. 1

2 Křesťanství se začalo šířit v Římské říši skrze židovské náboženské obce. Izraelský lid měl v té době v celém impériu právně autonomní postavení, byl jedinou početně rozsáhlou náboženskou společností, nevyznávající tehdejší oficiální polyteistické náboženství. Křesťané se však brzy začali z izraelských obcí vydělovat a to neuniklo pozornosti tehdejší politické moci. Vývoj vztahu mezi římským státem a křesťanskou církví v prvních čtyřech staletích pak kolísal mezi fázemi tolerance a pronásledování (v některých obdobích i krvavého), až dospěl do definitivního uznání křesťanské církve (edikt milánský, 313). Nedlouho na to (391) se křesťanství stalo státním náboženstvím. Realita plurality náboţenství, jak ji známe dnes, byla v té době nepředstavitelná. Společnost tíhnula k systému jednoty moci, typickému pro starověk, křesťanství však kladlo moc politickou a církevní často do ostrého protikladu. K teoretickému zpracování tohoto posunu přispěl především Augustin ( ), biskup v severoafrickém Hippo Regio. Ten ve svém ekleziologickém a současně státovědném díle O obci Boţí (De civitate Dei) položil teoretický základ budoucí středověké dvojí obce. Podle Augustina církev a politické národy tvořily jednotu, jednotné společenství křesťanů (Corpus Christianorum), zároveň však vytvářeli dvě obce, lišící se navzájem cílem svého působení. Obě obce byly na sobě závislé a při určitém napětí a soutěžení mezi sebou vlastně kontrolovaly jedna druhou. Reprezentanti světské a církevní moci bezděčně působili proti přehmatům na druhé straně, a zabraňovali jí tím ve zneužívání mocenských nástrojů. Můžeme v tom dokonce vidět jakousi předjímku kontroly moci v novověkém demokratickém státě, kde se na vládě a její kontrole opozicí podílí dvě nebo větší počet sobě rovných politických stran. Uvedené dva znaky náboženská jednota společnosti a polarizace moci mezi obcí světskou a náboženskou jsou typické pro dějiny evropských národů přibližně v mezidobí let 500 až 1500, tedy v době, kterou označujeme jako středověk. Jiným směrem se vyvíjela východní část římské říše, kde vznikl specifický model propojení světské obce a církve, zvaný cézaropapismus. Církev byla v Byzanci včleněna do mocenských struktur státu, císař zasahoval do církevní legislativy, svolával koncily a synody, uplatňoval v církvi administrativní moc (zejména při obsazování úřadů) a někdy zasahoval i do oblasti liturgických a věroučných předpisů. Avšak i zde se udržela jistá polarizace mezi oběma společenstvími. Církev na západě směřovala přes krátká přechodná období cézaropapismu spíše k opačnému modelu papocézarismu. Nejvýznamnější měrou k tomu přispěla obratná politika papeže Inocence III. ( ), jenž získal většinu evropských panovníků mimo 2

3 Římskou říši k tomu, aby uznali svůj lenní vztah k Apoštolskému stolci. Podle tohoto pojetí církev, zejména papež, má bezprostřední moc nejen ve věcech duchovních, ale i ve věcech světských, a tuto moc propůjčuje nebo odnímá jednotlivým panovníkům nástrojem k odnětí vlády je mu exkomunikace, vyloučení z církve. Duchovní osoby a církevní majetek naopak nepodléhají světské moci. Kanonické právo je tedy nadřazeno právu sekulárnímu. Ambice papežů stát se vrchními lenními pány ovšem vyprovokovaly prudký odpor tehdejších vládců, a proto ani tento model se dlouho neudržel. Pro další církevněpolitický vývoj v Evropě byl rozhodující vnitrocírkevní úpadek v pozdním středověku: skandální a nákladný způsob vedení papežského dvora a spravování církevního státu, nezdar reformy církve, o kterou se pokusil Kostnický a V. Lateránský koncil ( ) a následkem toho odstředivé reformní snahy, které vyústily v reformaci. Reformní a teologické ideje Martina Luthera ( ) se podařilo úspěšně prosadit díky podpoře ze strany říšských knížat, a to jak proti papežství, katolickým biskupům, císaři a katolickým knížatům, tak v boji proti náboženským blouznivcům a vzbouřeným sedlákům. Luterská reformace se stala kníţecí reformací a vedla k vytváření zemských církví (Landeskirchen), ve kterých zeměpáni zaváděli reformaci shora. Rovnoprávnost obou náboženských stran v Německu byla potvrzena augsburským náboženským mírem (1555). Ten však nezakotvil žádné náboženské svobody pro poddané, upevnil zásadu cuius regio, eius religio (čí území, toho náboženství) a navíc ani nezajistil mocenskou stabilitu, což se nakonec projevilo ve třicetileté válce ( ). Poněkud odlišné rysy měla reformace švýcarská (Zwingli, Kalvín) a anglická (Jindřich VIII.). Náboženská reformace ke svému prosazení zpočátku potřebovala světskou moc a spojenectví státu, avšak v dlouhodobé perspektivě přivodila změnu vztahu církve a státu. Poté, co se postupně prolamovala zásada cuius regio, eius religio, vyvstala otázka, jaký poměr bude mít státní moc ke dvěma či více vyznáním, která na jeho území působí. Může buď jednu konfesi ve svůj prospěch privilegovat a ostatní tolerovat, nebo vytvořit konfesně-právní rámec pro faktickou rovnost všech konfesí ve státě. Další významnou změnu v chápání vztahu mezi státem a církví přinesla Francouzská revoluce. Důsledkem Prohlášení práv člověka a občana, přijatého ústavodárným shromážděním v srpnu 1789, bylo také zrovnoprávnění všech vyznání. To vedlo k vyvlastnění veškerého církevního majetku a řadě dalších proticírkevních opatření, mezi nimi také rušení řádů a klášterů. Pozdější jakobínská diktatura nastolila dočasně státní kult Rozumu, roku

4 se však stát zřekl podpory jakéhokoli kultu. Tak byla na evropském kontinentě poprvé provedena odluka církve od státu. Specifický vývoj vztahů náboženské a světské obce nastal v století v Americe Nové Anglii. Hlavní motivací prvních kolonistů byla jejich touha realizovat svobodný náboženský život. Proto byla pro postupně se utvářející novou severoamerickou civilizaci vždy příznačná přítomnost vyznavačů většího množství konfesí: presbyteriánů, kongregacionalistů, baptistů, metodistů, katolíků, kvakerů, mennonitů, moravských bratří a dalších. Ideje osvícenství a přirozeného práva i nutnost pokojného soužití přivedla Američany k myšlence i praxi náboženské tolerance a svobody. Tyto zásady se pak vtělily do prvního dodatku Ústavy Spojených států (1787), který obsahuje dvě klauzule: o zavádění náboţenství (Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství) a o svobodném vyznávání (Kongres nesmí vydávat zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství) Konfesně právní modely Konfesní právo je součástí právního řádu každého moderního státu. Vymezuje vztahy mezi státem a církvemi či náboženskými společnostmi. Zákonodárcem je tedy v tomto případě stát, návrhy zákonů jsou však konzultovány s představiteli institucí, kterých se přímo dotýkají církví a náboženských společností. (Naproti tomu pojmem kanonické právo označujeme vnitřní právní normy některých církví v našem prostředí nejčastěji církve katolické). Konfesně právní modely pak popisují různé možnosti právního nastavení vztahu mezi státem a církvemi. Podle nejčastějších konfesně právních modelů můžeme rozdělit státy do dvou skupin: Konfesijní stát identifikuje se s určitým náboženstvím či konfesí: Netoleranční: stát uznává jako dovolenou jedinou konfesi. Jiné konfese nemají právo na legální existenci nebo jsou zásadním způsobem znevýhodněny, a to jak z hlediska právní existence církví jako institucí, tak z hlediska naplňování individuální náboženské svobody jejich příslušníků. Tento model, běžný ještě v 19. století, byl v průběhu 20. století v Evropě postupně opuštěn, neboť je zjevně v rozporu s principem lidských práv. Dnes neexistuje v žádném státě Evropské unie. Toleranční: jedna konfese je státem preferována, ostatní jsou tolerovány za méně výhodných podmínek, ale při plném respektu k individuální náboženské svobodě každého 4

5 občana. Tento model byl nedávno (v roce 2000) opuštěn ve Švédsku, dodnes zůstává zachován v Dánsku, Finsku, Řecku a Velké Británii. Exkurs o státních církvích v některých státech Evropské unie Je zajímavé všimnout si blíţe konfesního práva těchto států v kontrastu k míře náboţenské svobody, která je dnes samozřejmá u nás. Ve Velké Británii je tzv. státní církví (established Church) církev anglikánská (Church of England). Její hlavou je královna. Církevní a státní právní systémy jsou vzájemně propojeny, takţe např. Synod anglikánské církve je oprávněn přijímat opatření závazná jako zákon, a tak nahrazuje rozhodnutí parlamentu. Královna má právo jmenovat anglikánské biskupy a naopak někteří biskupové (celkem 24) jsou členy Sněmovny lordů. Svobodná činnost ostatních církví je zachována, mají však statut dobrovolného sdruţení (srovnatelné s našimi neziskovými organizacemi) a nejsou jim přiznávána ţádná zvláštní práva. Zároveň je plně respektována individuální náboţenská svoboda kaţdého občana. V Dánsku je státní církví Evangelicko-luterská církev. To je jasně stanoveno v čl. 4 dánské Ústavy: Evangelisto-luterská církev je Dánskou národní církví a jako taková je podporována státem v hospodářských, právních a politických vztazích. Stát tuto církev finančně podporuje, ostatní církve a náboţenské společnosti, které mohou v Dánsku svobodně působit, mají stejný právní statut jako jiná občanská sdruţení a musejí vybírat finanční prostředky, které potřebují pro své fungování, od svých členů. Stát však zároveň zásadním způsobem zasahuje do vnitřních záleţitostí státní církve, a to zejména v personální oblasti: faráři jsou jmenováni a propouštěni ministrem pro církevní záleţitosti na návrh církevní rady. Státní církev má nárok na finanční podporu státu. Ve Finsku jsou dvě státní církve: luterská a pravoslavná. Je to důsledkem historického propojení země s evangelickým Švédskem na jedné straně a s pravoslavným Ruskem na straně druhé. Zatímco k finské luterské církvi se hlásí více neţ 90 % obyvatel, k pravoslavné církvi se hlásí méně neţ jedno procento. Finská pravoslavná církev je sice autonomní, nikoli však autokefální patří pod jurisdikci Ekumenického patriarchátu cařihradského (Istanbul). Podle parlamentního zákona č. 521/1969 je nejvyšší autoritou v rámci pravoslavné církve finská vláda. V zákoně o náboţenské svobodě z roku 1922 byl zakotven princip individuální svobody vyznání, zároveň však tento zákon zaručoval luterské a pravoslavné církvi určité veřejnoprávní postavení, na rozdíl od ostatních náboţenských společností. Církevní kodexy (základní zákoníky) vydávané církevními synody obou církví mají sílu státního zákona a schvaluje je prezident a parlament. Obě státní církve mají také právo vybírat od svých příslušníku církevní daň, z níţ jsou pak hrazeny zejména platy jejich duchovních. V Řecku se většina obyvatelstva (asi 97%) hlásí k autokefální Řecké ortodoxní církvi. Tato církev je Ústavou označena jako převládající, ústava však zároveň předpokládá odluku církve od státu, a proto mluví o tom, ţe se církev samostatně spravuje. Řecká pravoslavná církev je korporací veřejného práva, zatímco všechny ostatní církve a náboţenské společnosti mohou svobodně vyvíjet činnost v rámci stejné právní kategorie jako občanská sdruţení. Stát upravuje všechny záleţitosti státní církve, včetně vnitřní struktury, a zajišťuje také její financování (zvláště platy biskupů a kněţí). Církev má zase významný vliv na vnitropolitické dění, zejména v rámci svých vazeb na politické strany, a neváhá se postavit veřejně na odpor vládě zvláště v otázkách státní správy zasahujících do zájmů církve. Řeckou kuriozitou je, ţe trestným činem je proselytismus - neodbytný pokus zasahovat do náboţenského svědomí osoby s cílem změnit její náboţenství. Podobně zasahuje do státní legislativy i církevní manţelské právo, takţe např. cizoloţství dvou svobodných snoubenců mezi sebou je překáţkou pro uzavření platného manţelství. À rebours (z franc.; čti arebúr = s opačným znaménkem): stát nepodporuje žádné náboženství nebo církev, ale preferuje ateistickou ideologii. Všechny náboženské instituce naopak různými způsoby znevýhodňuje a zároveň omezuje naplňování individuální náboženské svobody občanů. Tento model byl běžný ve všech evropských komunistických státech, po zániku komunismu byl opuštěn. 5

6 Sekulární (světský) stát konfesně neutrální, neidentifikuje se s žádnou konfesí, všechny konfese i nevíru (stav bez vyznání ) považuje za rovnoprávné a přiznává jim nárok na zákonné uznání za stejných, zákonem stanovených podmínek. Hlavními znaky moderního sekulárního státu jsou: svoboda volby vyznání nebo stavu bez vyznání pro každého občana a svoboda vykonávat či nevykonávat náboženské obřady a vyznávat či nevyznávat víru podle této volby; nárokovost uznání náboženství (konfese, církve) jako instituce po splnění zákonných předpokladů; možnost jiných právních forem existence náboženských společností (např. občanské sdružení); rovnost všech náboženství a konfesí před zákonem; uznání církví i jejich součástí jako právnických osob a možnost církví zakládat svobodně a nezávisle na státu další právnické osoby s jakýmkoliv posláním v rámci občanské společnosti. Současné evropské sekulární státy můžeme ještě rozdělit do dvou skupin: Sekulární stát odlukový: odluka státu a církve měla původně odstranit zasahování státu do církevních záležitostí, někdy také na okraj společenského dění Za striktně odlukové státy jsou dnes v Evropě považovány pouze Francie a Nizozemí. V současné době se však téměř ve všech sekulárních státech vyskytuje větší či menší míra spolupráce, proto se v mezinárodněprávních dokumentech uvedený pojem nevyskytuje. Exkurs o státech Evropské unie, v nichž existuje odluka církve od státu Francie je zemí s katolickou tradicí, v době francouzské revoluce však stát v zájmu větší kontroly nad církví rozhodl o znárodnění církevního majetku a zároveň se zavázal hradit výdaje církve a ţivotní náklady jejích duchovních. Odluka církve od státu zde byla vyhlášena po přerušení diplomatických vztahů s Vatikánem jednostranně francouzskou vládou v roce 1905: republika zaručuje svobodný výkon náboţenství a ruší institut státem uznaných církví. Církve přestávají být veřejnými institucemi a spadají nadále do oblasti soukromých záleţitostí. Stát přestal platit duchovní jako státní zaměstnance, ale hradí náklady na opravu některých církevních budov, které jsou v jeho vlastnictví. Zároveň se zavazuje umoţnit kaţdému účast na obřadech jeho církve a vzdělávání se v otázkách vlastní víry. Stát také hradí mzdové náklady učitelům na církevních školách, které tvoří nezanedbatelnou součást vzdělávacího systému (cca 16 %). Z hlediska evropských dějin je tedy Francie jakousi laboratoří, v níţ byl vynalezen systém odluky církve od státu a v níţ se ukazují jeho silné i slabé stránky. Odluka církve a státu existuje také v Nizozemí. Aţ do roku 1876 byla státní církví Reformovaná církev, v praxi zde však po celé 19. století panovala velká náboţenská pluralita. Dnes neexistuje ţádný systém státního uznávání církví, v roce 1983 se stát také zbavil břemene v podobě platů a penzí duchovních, který původně vznikl jako odškodnění ztráty na církevním majetku. Církve jsou právnickými osobami podle civilního práva, je jim však přiznáván zvláštní status: na rozdíl od občanských sdruţení či nadací mohou samy rozhodovat o podobě svého vnitřního pořádku. 6

7 Sekulární stát kooperační je charakterizován heslem neidentifikace za současné kooperace: stát uznává mimořádné postavení církví v rámci společnosti oproti jiným subjektům (občanská sdružení, obchodní společnosti apod.) a přiznává jim některá mimořádná práva (proto jsou na hranici mezi veřejnoprávními a soukromoprávními institucemi). Jde o nejběžnější model v současných demokratických státech v západní Evropě zejména v Belgii, Španělsku, Itálii, Rakousku, Portugalsku a Německu, od 90. let 20. století se tento model postupně zavádí také ve všech postkomunistických státech, včetně České republiky Konfesní právo České republiky Česká republika je sekulárním státem kooperačním. Neidentifikuje se s žádným náboženstvím ani ideologií, respektuje individuální náboženskou svobodu každého občana, garantuje rovnost všech náboženství a konfesí před zákonem a každé církvi a náboženské společnosti zaručuje možnost získat právní subjektivitu po splnění zákonných podmínek. Zároveň nabízí některá zvláštní práva těm církvím, které v rámci státu existují bezkonfliktně po delší dobu a k nimž se hlásí větší množství občanů. Základem pro realizaci náboženské svobody v ČR je Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Vztah státu a církví a náboženských společností (dále v této kapitole jen církve ) je v ní rámcově vymezen v čl. 2 odst. 1 ustanovením, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání. V článcích 3, 15 a 16 se pak stanovují individuální i kolektivní práva v náboženské oblasti. Hlavním dokumentem konfesního práva je zákon č. 2/2003 Sb. o církvích a náboţenských společnostech (dále v této kapitole jen zákon ), který konkretizuje individuální a kolektivní práva daná Listinou a vztah mezi státem a církvemi. Zákon je založen na respektování svobody náboženského vyznání a vnitřní autonomie církví a na důsledném uplatňování konfesní neutrality státu vůči církvím. Upravuje registraci církví a náboženských společností a jejich svazů, která je realizována podle správního řádu, evidenci orgánů církví, řeholních a jiných církevních institucí a účelových zařízení jako právnických osob podle tohoto zákona a konkretizuje práva a povinnosti registrovaných církví. Zákon byl na konci roku 2005 novelizován zákonem č. 495/2005 Sb. Úprava vedení tří rejstříků podle zákona je obsažena ve vyhlášce Ministerstva kultury. Zákon v 3 definuje základní pojmy: 7

8 Pro účely tohoto zákona se rozumí a) církví a náboženskou společností dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby, b) osobou hlásící se k církvi a náboženské společnosti osoba, která podle svého přesvědčení a vnitřních předpisů církve a náboženské společnosti k ní přináleží. Pojem církev je běžný v křesťanském prostředí, v jiných náboženských tradicích se však nepoužívá. Proto přejala česká legislativa výraz náboţenské společnosti, který je běžný ve středoevropské právní tradici (srov. např. německé Religionsgesellschaften; Tretera 2002: 69) Náboţenská svoboda v právu České republiky Náboženská svoboda představuje jeden z nejvýznamnějších komplexů subjektivních práva každého člověka (Hrdina 2004: 45). Vychází z principu důstojnosti lidské osoby, má tedy přednostní postavení před jakoukoli institucí včetně státu. Stát nemůže právo na náboženskou svobodu vytvářet, udělovat či poskytovat, může ho pouze garantovat. V povědomí západního světa toto právo společně s dalšími lidskými právy definitivně zakotvilo po druhé světové válce a bylo kodifikováno v rámci Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté v roce 1948 Valným shromážděním OSN. Katolická církev, která se jen těžko vzdávala svého tisíciletého dominantního postavení v evropských právních systémech, se k právu na náboženskou svobodu oficiálně přihlásila na 2. vatikánském koncilu. Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae ze 7. prosince 1965 se stala jedním z nejdůležitějších církevních dokumentů 20. století. Text druhého článku této deklarace zní takto: 2. vatikánský koncil: DEKLARACE O NÁBOŢENSKÉ SVOBODĚ DIGNITATIS HUMANAE 2 Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum. Toto právo lidské osoby na náboženskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem. Všichni lidé, protože jsou osoby jsou totiž obdařeni rozumem a svobodnou vůlí, a proto mají osobní odpovědnost, jsou v souladu se svou důstojností pobádáni vlastní přirozeností a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též zavázáni přidržet se poznané pravdy, a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život. Lidé však nemohou splnit tuto povinnost způsobem přiměřeným své přirozenosti, nemajíli psychologickou svobodu a nejsou-li zároveň prosti vnějšího nátlaku. Právo na náboženskou svobodu tedy nevyplývá ze subjektivní dispozice osoby, nýbrž ze samé její přirozenosti. Proto právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí. Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád. 8

9 Exkurs o vývoji katolického pojetí náboženské svobody Čteme-li dokument o náboţenské svobodě dnes, připadá nám jeho argumentace samozřejmá. V době jeho vzniku šlo však o dokument přelomový, neboť přinášel zásadní změnu tradičního názoru katolické církve. Ta se totiţ po staletí drţela jednoznačné zásady: jen pravda, nikoli omyl má právo na existenci. A jelikoţ byla církev přesvědčena, ţe právě ona je na základě vedení Duchem svatým jedinou drţitelkou plné a neklamné pravdy, nemohl mít vedle ní ţádný jiný náboţenský názor právo na existenci. Toto přesvědčení stálo v pozadí křiţáckých válek, inkvizičních procesů, násilných zámořských misií i častého propojení církve se státní mocí. Tam, kde byla většina obyvatel státu katolická, poţadovala církev, aby stát nedovolil šíření nekatolických nebo dokonce nekřesťanských názorů. Kde byli katolíci v menšině, poţadovala však církev zaručení alespoň plné svobody pro šíření katolické nauky. Např. papeţ Řehoř XVI. v encyklice Mirari vos (1832) píše doslova: Z tohoto páchnoucího pramene indiferentismu vychází bludný a absurdní názor spíše delirium ţe svoboda svědomí musí být prosazena a ospravedlněna pro kaţdého (cit. in: TT 4/2003, 149). Mnoho účastníků 2. vatikánského koncilu prosazovalo potvrzení tohoto názoru. Na to, ţe k tomu nakonec nedošlo, mělo vliv několik faktorů: vzrůstající důraz na lidská práva v evropské kultuře po druhé světové válce, vyjádřený zejména Všeobecnou deklarací lidských práv; rozvoj ekumenického dialogu mezi křesťanskými církvemi a přijetí teze, ţe i v nich je do jisté míry přítomna skutečná církev Kristova (dekret 2. vat. koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio); rozvoj dialogu katolické církve s Ţidy i s dalšími nekřesťanskými náboţenstvími a přijetí názoru, ţe i ona obsahují zrnka pravdy (deklarace 2. vat. koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboţenstvím Nostra aetate); z toho všeho plynoucí prosazování vzájemné úcty mezi křesťanskými konfesemi i mezi světovými náboţenstvími. Nový myšlenkový model, který se nakonec na koncilu prosadil, je postaven na zásadě: nikoli pravda (nebo omyl) je nositelem práv, nýbrž jedině lidská osoba. Z toho vyplývá další zásada: pravda se nemůže prosazovat mocí nebo dokonce násilím, nýbrž jedině silou pravdy samé tedy argumentací v rámci dialogu (srov. Pesch 1993: ). Těmito dokumenty a v nich formulovanými zásadami katolická církev ukončila období náboţenské intolerance, kterou prosazovala a praktikovala po více neţ tisíc let svých dějin. Ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv byla převzata do ústavního pořádku České republiky v rámci Listiny základních práv a svobod ze dne 16. prosince 1992, která se stala zdrojem ústavněprávní konfesní úpravy v ČR (Hrdina 2004: 63). Vzhledem k zásadnímu významu tohoto dokumentu uvádíme všechny jeho články, jež se týkají náboženského vyznání, v doslovném znění: LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Článek 2 (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Článek 3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Článek 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. 9

10 (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. V článku 2 Listina deklaruje konfesní neutralitu České republiky, ve 3. článku garantuje základní práva a svobody všem, tedy také bez rozdílu víry a náboženství. 15. a 16. článek pak konkretizují právní pojetí individuální i kolektivní náboženské svobody. Zásady vyhlášené Listinou jsou postupně uváděny do praxe vytvářením dalších legislativních norem. Pokud jde o reálné naplňování zásad náboženské svobody ze strany české vlády a státních úřadů a o jejich využívání ze strany občanů v současné době, můžeme poukázat na zprávu amerického Úřadu pro demokracii, lidská práva a práci ze dne 19. září 2008, v níž se mimo jiné říká: Zpráva o svobodě náboţenského vyznání ve světě 2008, zveřejněna Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Česká republika Ústava zajišťuje svobodu náboženského vyznání a také další zákony a politiky přispívají k obecně svobodnému praktikování náboženství. Zákon se na všech úrovních snaží toto právo v plné míře chránit před poškozením, ať už ze strany jednotlivců či státních institucí. Vláda obecně v praxi svobodu vyznání respektuje. Během období, které tato zpráva pokrývá, nedošlo v situaci respektování svobody vyznání ze strany vlády ke změnám. V zemi nejsou známy případy uvěznění či zadržení z důvodu náboženského vyznání. Nemáme zprávy o nucené náboženské konverzi, ani u nezletilých občanů USA, kteří byli uneseni nebo nezákonně odvezeni ze Spojených států; rovněž jsme nezaznamenali zamítnutí toho, aby se tito občané mohli vrátit do USA. Objevily se určité zprávy o společenském znevažování a diskriminaci založených na náboženské příslušnosti, vyznání či praktikování, spojených se zbytky antisemitismu. Přední společenští představitelé však podnikli pozitivní kroky na podporu náboženské svobody. Jednotlivá práva vyplývající z principu náboženské svobody se týkají buď jednotlivce nebo institucí podle toho je můžeme rozdělit na práva individuální a kolektivní Individuální náboţenská svoboda Do oblasti individuální náboženské svobody patří podle Listiny právo na svobodu svědomí, náboženského vyznání a na změnu vyznání a právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru. Před zrušením povinné vojenské služby to bylo ještě právo odmítnout výkon vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání. Vedle těchto práv garantovaných normami ústavního práva uvádí zákon ještě další dvě práva, která jsou z ústavních práv odvozena: právo na svobodný vstup do církve a vystoupení z ní a právo na svobodnou volbu duchovního nebo řeholního stavu (zákon 3/2002 Sb. 2 odst. 3, 4). 10

11 Exkurs: Náboženská svoboda a jednání sekt Realizace práva na svobodný vstup do církve a vystoupení z ní se dostává do konfliktu s jednáním některých náboţenských společností sektářského charakteru. Ty totiţ často neumoţňují člověku, který do nich vstoupil, opět z nich svobodně vystoupit. K tomu, aby ho udrţely uvnitř svého společenství, pouţívají i psychický nátlak, vydírání a zastrašování, a tak se v demokratických státech často dostávají do rozporu se zákonem. Poněkud odlišná je situace katolické církve, která na základě pojetí křtu jako nezrušitelného znamení povaţuje kaţdého svého pokřtěného člena za katolíka aţ do smrti, zároveň však umoţňuje, aby z ní kdokoli formálním aktem vystoupil (CIC a 1117; srov. Hrdina 2004: 116). Je zde tedy rozlišena rovina svátostná (trvalá platnost křtu) a rovina právní (vystoupení z církve jako instituce). Zcela svobodné vystoupení neumoţňují svým členům ani řeholní řády a některé další společnosti v katolické církvi. V těchto případech však jde o realizaci řeholních slibů, jejichţ součástí je i slib celoţivotního setrvání v dané společnosti. Jelikoţ tyto sliby byly sloţeny po náleţité přípravě svobodně a dobrovolně dospělými osobami, nelze toto jednání povaţovat za sektářské ani nezákonné. Mezi individuální práva je třeba řadit i práva, která se týkají rodiny. Sem patří zejména právo na církevní sňatek, které je zakotveno v 10 zákona č 91/1998 Sb. o rodině (viz kapitola o zvláštních právech církví), a dále právo na svobodu svědomí a vyznání nezletilých spojené s právem a povinností rodičů na náboženskou výchovu svých dětí. Obě tato práva byla vyhlášena v Úmluvě o právech dítěte a posléze byla ve stručné formulaci přejata i do zákona o církvích. Úmluva o právech dítěte, vyhlášená pod č. 104/1991 Sb. jako součást Sbírky zákonů ČR Článek 14: 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají práva a povinnosti rodičů, a v odpovídajících případech zákonných zástupců, usměrňovat dítě při výkonu jeho práva způsobem, který odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem. Článek 18: 3. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných. 4. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují šetřit svobody rodičů, a popřípadě poručníků, zajistit náboženskou výchovu dětí podle jejich vlastního přesvědčení. Zákon č. 3/2002 Sb. 2 (2) Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno (Úmluva o právech dítěte, vyhlášená pod č. 104/1991 Sb.). Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí. Kolektivním právům se budeme podrobněji věnovat v následujících odstavcích Registrace církví a náboţenských společností Církev nebo náboženská společnost, která chce formálně komunikovat se státem, vcházet s ním do právních vztahů, příp. získávat od něj výhody, musí mít právní subjektivitu. Zákon stanovuje přesná pravidla pro proces, který vede k jejímu získání jde o tzv. registraci. Státním úřadem příslušným pro registraci je Ministerstvo kultury ČR. Aby mohla být církev registrována, musí splnit následující podmínky: Zákon 3/2002, 10: (1) Návrh na registraci církve a náboženské společnosti podávají ministerstvu nejméně tři fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let, mají způsobilost k právním úkonům a jsou občany České republiky nebo cizinci s trvalým 11

12 pobytem v České republice (dále jen přípravný výbor ). Členové přípravného výboru návrh podepíší a uvedou své osobní údaje. V návrhu přípravný výbor určí, kdo z jeho členů je zmocněn jednat jménem přípravného výboru. Podpisy členů přípravného výboru musí být úředně ověřeny. (2) Návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí obsahovat a) základní charakteristiku církve a náboženské společnosti, jejího učení a poslání, b) zápis o založení církve a náboženské společnosti na území České republiky, c) v originále podpisy nejméně 300 zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti, s uvedením jejich osobních údajů podle tohoto zákona a s uvedením totožného textu na každém podpisovém archu, který uvádí plný název církve a náboženské společnosti, sbírající podpisy pro účel její registrace, a z něhož je patrné, že podpisový arch je podepisován pouze osobou hlásící se k této církvi a náboženské společnosti, d) základní dokument. Základní dokument musí obsahovat (srov. 10, odst. 3) název církve, její poslání a základní články její víry, sídlo církve na území České republiky, označení statutárního orgánu, způsobu jeho jednání a jeho ustavování a odvolávání a osobní údaje jeho členů, organizační strukturu církve, způsob ustavování a odvolávání duchovních a seznam používaných označení duchovních, případné začlenění církve do struktur téže církve mimo území České republiky, zásady hospodaření církve, práva a povinnosti osob hlásících se k církvi. Církve, které byly registrovány, a právnické osoby, které byly evidovány předtím, než vstoupil v platnost zákon 3/2002, jimi zůstaly i nadále nemusely tedy podstoupit administrativní proces tak, jak ho zákon stanovil. Jakmile je církev zaregistrována, musí být zapsána v Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností. Pokud se několik církví rozhodne založit společnou organizaci (svaz) s právní subjektivitou, je tato nová organizace zapsána v Rejstříku svazů církví a náboženských společností. Kterákoliv církev může také zřizovat vlastní instituce s právní subjektivitou tzv. církevní právnické osoby. Ty jsou vedeny v Rejstříku evidovaných právnických osob. Všechny uvedené rejstříky vede podle zákona Ministerstvo kultury ČR a jsou veřejně přístupné na jeho webových stránkách ( V Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností bylo ke dni zapsáno 31 subjektů: 12

13 Apoštolská církev Bratrská jednota baptistů Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü Česká hinduistická náboženská společnost Českobratrská církev evangelická Církev adventistů sedmého dne Církev bratrská Církev československá husitská Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice Církev Křesťanská společenství Církev nová naděje Církev řeckokatolická Církev římskokatolická Církev živého Boha Evangelická církev augsburského vyznání v České republice Evangelická církev metodistická Federace židovských obcí v České republice Jednota bratrská Křesťanské sbory Luterská evangelická církev a. v. v České republice Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna Náboženská společnost českých unitářů Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Novoapoštolská církev v ČR Obec křesťanů v České republice Pravoslavná církev v českých zemích Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice Slezská církev evangelická augsburského vyznání Starokatolická církev v ČR Ústředí muslimských obcí Višva Nirmala Dharma subjekty: K témuž datu byly v Rejstříku svazů církví a náboženských společností zapsány dva Ekumenická rada církví v České republice (sdružuje 13 křesťanských církví a federaci židovských obcí) Vojenská duchovní služba (jejími členy jsou Církev adventistů sedmého dne, Církev bratrská, Církev československá husitská, Církev římskokatolická, Českobratrská církev evangelická) Největší množství údajů obsahuje rejstřík evidovaných právnických osob např. samotná římskokatolická církev jich má několik tisíc Zvláštní práva církví a náboţenských společností Církve a náboženské společnosti, které splní další podmínky stanovené zákonem, získají oprávnění k výkonu tzv. zvláštních práv. Jde o hlavní nástroj, jímž je uskutečňována kooperace sekulárního státu s církvemi. Ostatní nestátní právní subjekty tato práva získat nemohou. K přiznání zvláštních práv existují dva důvody. Prvním je historická role i současný přínos církví naší kultuře, vzdělání, zdravotnictví a sociální práci. Činnost církví je totiž mimořádně významná a užitečná nejen pro jejich členy (jde zhruba o 30 % naší populace, 13

14 tedy její významnou část), ale má význam a přínos i pro ostatní občany a pro stát jako celek. S použitím ekonomické terminologie by se dalo říci, že náboženství vytváří určité pozitivní externality. (Za externalitu je považována situace, kdy z nějaké transakce vyplývají náklady nebo výnosy i pro lidi, kteří se jí přímo neúčastní; srov. Loužek, Pozitivní působení církví je zřetelné zejména v těchto oblastech (srov. Tretera 2002: 16): boj se zločinností a narkomanií a prevence proti nim; specifický způsob poskytování sociálních služeb; péče o seniory, osoby s handicapem, nemocné a umírající, která je poskytována v náboženském duchu, tedy s důrazem na existenciální otázky člověka a na jeho spirituální dimenzi; posilování stability manželství a rodiny; výchova a vzdělávání dětí a mládeže směřující k podpoře kvality jejich života ve všech dimenzích; prosazování etických hodnot významných pro celou společnost (zejména ochrana života a obhajoba lidských práv); posilování psychické odolnosti občanů zvláště v krizových situacích (vězení, armáda, hromadná neštěstí apod.); spoluvytváření národní kultury; prevence proti škodlivému vlivu některých extrémistických náboženských skupin; účinná podpora cestovního ruchu (návštěvnost církevních historických památek, poutě). Druhým důvodem pro přiznání zvláštních práv je potřeba vytvoření právního rámce pro realizaci individuální náboţenské svobody, kterou zaručuje ústava. Má-li být naplněno právo každého občana na společné projevování víry např. formou účasti na náboženských obřadech nebo osobní komunikací s farářem/pastorem (duchovním), pak musí být duchovnímu umožněn přístup i do takových zařízení, do nichž je přístup veřejnosti ve značné míře omezen např. do věznic či zařízení pro ochranné léčení a ochrannou výchovu. Má-li být naplněno právo rodičů na náboženskou výchovu svých dětí, měli by mít také možnost přihlásit je do vzdělávacího zařízení zřizovaného vlastní církví, nebo alespoň do výuky náboženství, navštěvují-li školu zřizovanou obcí či krajem. Potřebuje-li významná část populace ke svobodnému projevu své víry chrámy a profesionální duchovní, a nebyl-li církvi 14

15 vrácen majetek, který komunistický režim protiprávně zestátnil, musí na sebe stát vzít závazek, že bude tyto služby finančně podporovat. Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv může podle 11 zákona 3/2002 podat církev, která je registrována nepřetržitě alespoň 10 let a plní všechny závazky vůči státu a třetím osobám. Návrh musí obsahovat podpisy tolika zletilých členů církve, kolik činí alespoň 1 promile obyvatel ČR (tj. v současné době asi ). Jsou-li splněny všechny podmínky, je stát povinen žádosti vyhovět, může však tuto registraci i oprávnění k výkonu zvláštních práv později opět zrušit, pokud daná církev své zákonné povinnosti neplní. Tento druhý stupeň registrace bývá také někdy označován jako akreditace. V praxi pak rozlišujeme církve registrované a církve akreditované. Zákon stanovuje tato zvláštní práva: 7: a) vyučovat náboženství na státních školách podle zvláštního právního předpisu, b) pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách České republiky, v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova, c) být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností, d) konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky podle zvláštního právního předpisu, e) zřizovat církevní školy podle zvláštního právního předpisu, f) zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním zákonem. Právo vyučovat náboţenství na státních školách vychází z dlouholeté tradice, která nebyla přerušena dokonce ani v období komunistické diktatury (i když v té době bylo administrativními úkony silně omezováno). Konkrétní podmínky k realizaci tohoto zvláštního práva určuje školský zákon. Více viz v kapitole o účasti církví ve vzdělávání (4.1). Právo pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské sluţby v armádě a ve věznicích je standardní ve většině západoevropských zemí. U nás bylo praktikováno v období první republiky, komunistický režim ho však zrušil. Podrobněji je specifikováno v zákonech a vyhláškách týkajících se příslušných státních institucí. Více viz v kapitole 4.5. Právo církví na financování ze strany státu je důsledkem situace z roku 1949, kdy komunistická vláda znárodnila většinu materiální základny, kterou církve vlastnily (zejména pozemky a budovy). Zároveň se zákonem zavázala, že bude církvím hradit jejich nejnutnější výdaje, zneužila toho však k zasahování do jejich vnitřních věcí. Více o financování církví viz v kapitole

16 Právo konat obřady, při nichţ jsou uzavírány církevní sňatky, bylo respektováno i v době komunismu, tyto obřady však byly platné pouze před církví, nikoli před státem. Současná právní úprava dává možnost, aby byl svatební obřad vykonaný před duchovním příslušné církve zapsán i do státní matriky, a novomanželé už tedy nemusí svůj sňatek opakovat před státním úředníkem. Podmínky pro tuto spolupráci jsou zákonem stanoveny takto: Církevní sňatek (Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině ve znění pozdějších novel) 4a 1. Prohlášení o uzavření manželství učiní snoubenci před příslušným orgánem církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností. 2. Manželství se uzavírá v místě určeném předpisy církve nebo náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony. 3. Je-li život snoubence přímo ohrožen, může se manželství uzavřít na kterémkoli místě. 4b 1. Podmínky uzavření manželství stanovené tímto zákonem platí i pro církevní sňatek. 2. Církevní sňatek může být uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství. 3. Orgán státem registrované církve nebo náboženské společnosti, před kterým došlo k uzavření manželství, je povinen do 3 pracovních dnů od uzavření manželství doručit protokol o uzavření manželství s uvedením skutečností podle zvláštního právního předpisu příslušnému matričnímu úřadu, v jehož správním obvodu bylo manželství uzavřeno Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady právní následky. 2. Byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský sňatek. Právo zřizovat církevní školy pramení z dlouhodobé tradice existence kvalitního církevního školství a z mimořádného důrazu, který církve kladou na výchovu a vzdělání. V době komunismu bylo toto právo potlačeno, nyní je podrobně rozpracováno ve školském zákoně (563/2004 Sb.). Detaily viz v kap. o účasti církví ve vzdělávání (4.1). Právo zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství posiluje ochranu zpovědního tajemství, jak je chápáno církvemi. Vzhledem k možnému zneužití je toto právo doplněno specifickým pravidlem: musí mít v dané církvi tradici nepřetržitého uplatňování po dobu alespoň 50 let. Uplatnění tohoto práva v praxi znamená, že duchovní dané církve je zbaven zákonné povinnosti oznámit závaţný trestní čin, o němž se dověděl v rámci zpovědi, a zároveň povinnosti svědčit o takovém trestném činu. Podrobněji viz kap

17 1.3.4 Ekonomické zabezpečení církví Křesťanské církve jsou ze své povahy nevýdělečnými organizacemi. Z hlediska ekonomického zabezpečení jsou tedy nejlépe srovnatelné s neziskovými nestátními organizacemi, označovanými někdy jako tzv. třetí sektor (NNO, angl. NGO). Pokud církve vykonávají činnosti, které lze považovat za veřejně prospěšné (zejména aktivity ve školství, zdravotnictví a v sociální práci), jsou financovány podobným způsobem jako jiné organizace působící v těchto sektorech (církevní školy z rozpočtu Ministerstva školství, církevní nemocnice z výnosů zdravotního pojištění apod.). Církve však potřebují finančně zajistit také svůj vlastní provoz zejména výstavbu a údržbu kostelů a dalších budov a dále odměnu za práci duchovních. Pro financování těchto potřeb existuje v současné Evropě několik odlišných modelů, které vycházejí především z historických kořenů Modely financování církví v Evropě V Belgii a Řecku jsou církve závislé na státních dotacích. Řecká pravoslavná církev je od roku 1833 státní církví. Požívá řadu důležitých, zejména finančních výsad. Pravoslavným farářům hradí stát plat, biskupům pak hradí významný podíl jejich životních nákladů. Ostatní církve požívají náboženské svobody, avšak nedostávají státní dotace a jsou financovány dary a sbírkami. Se specifickou situací se setkáváme v Belgii, která je sice plně sekulárním státem, přesto však zde většinu finančních potřeb církví a náboženských společností (zejména platy duchovních) dlouhodobě hradí stát. Tento závazek je výslovně uveden v belgické ústavě už od roku Německo (stejně jako některé severské státy) je známé svou církevní daní. Všichni členové kterékoliv církve, kteří jsou zapsáni v křestních matrikách, povinně platí této církvi určené procento ze své mzdy. Výše církevní daně se pohybuje mezi 8 a 9 % daně ze mzdy nebo daně z příjmu. Z toho také plyne, že např. nezaměstnaní či jinak sociálně slabí, kteří neplatí daň z příjmů, neplatí ani církevní daň. Pro velké církve vybírají daň státní daňové úřady na základě dohod uzavřených mezi státem a příslušnou církví. Jediným způsobem, jak se vyhnout placení církevní daně, je vystoupení z církve. V Dánsku, Finsku a Švédsku byly ještě donedávna místní protestantské církve těsně spojeny se státem jejich členové stále platí církevní daň. V Rakousku jsou církve financovány prostřednictvím povinných příspěvků svých členů. Tyto příspěvky nejsou navázány na státní daně a jsou tedy kvalifikovány jako soukromoprávní. Na základě zákona z roku 1939 je vybírají je samy církve, které si také samy 17

18 musí evidovat osoby povinné k příspěvku a samy je obesílat v případě neplacení. Dochází tak ke značným výpadkům příjmů, protože jednak církve nedokáží vybrat příspěvek od všech povinných osob a jednak správa příspěvku je pro církve drahá. Odhaduje se, že církve nevyberou asi 40 % částek, na které mají dle zákona nárok. Správa stojí církve zhruba 15 % z vybraných částek. Konkrétní základ a sazbu církevního příspěvku stanoví nikoliv zákon, který je velmi obecný, ale až prováděcí předpisy, které jsou vydávány církví. Výše církevního příspěvku se pohybuje zhruba na úrovni 1,1 % z celkového příjmu. V některých evropských státech byl zaveden systém tzv. daňových asignací: každý občan může určitou část své povinné daně nabídnout subjektům, které si svobodně zvolí mezi ně patří i církev. V Itálii existují daňové asignace od r. 1990, poplatník může rozhodnout, na co má být použita částka ve výši 0,8 % jeho daně z příjmů. Každé tři roky se projednává mezi státem a církví výše částky, kterou mohou poplatníci na výše zmíněné účely asignovat. Ve Španělsku existují asignace od r a rozhodnout lze o částce 0,5 % daně z příjmů. Poplatníci mohou rozhodnout, zda budou asignovat přímo církvi nebo jiným sociálním zařízením. Tato možnost asignace se však vztahuje pouze na katolickou církev. Církve však dostávají i přímé státní dotace na pokrytí potřeb, na které nestačí výnosy z asignovaných částek. Částka přímých dotací je součástí konkordátu mezi Španělskem a Vatikánem. Daňové asignace zavedlo v posledních letech také Slovensko, Maďarsko, Polsko a Litva: cca 1 2% povinných daní může poplatník asignovat kterékoli oprávněné neziskové organizaci včetně církví jde tedy jen o symbolické částky (oprávněných organizací je např. na Slovensku kolem 4.000, v Maďarsku tvoří příjem z asignací průměrně 0,8% celkových příjmů církví). Ve státech, kde církve zůstaly vlastníky velkého množství nemovitostí a půdy, je zachováno jejich financování z výnosů z vlastního majetku. Jde zejména o Velkou Británii, v níž je státní církví anglikánská církev s panovníkem jako nejvyšším představitelem, a dále o Portugalsko. Zde je sice většinová katolická církev od státu oddělena od roku 1911, nicméně na základě konkordátu z roku 1940 jí stát přiznává zvláštní postavení. Církev se musí v podstatě opírat o výnosy, kterých dosahuje z podílů na zemědělsky využívané půdě, a zároveň požívá rozsáhlá daňová osvobození. Ekonomicky nejtěžší situaci mají církve v těch státech, kde mohou získávat peníze pouze z vlastní pracovní a podnikatelské činnosti a z dobrovolných darů. V Nizozemí došlo v 19. stol. k odluce církve od státu a od té doby jsou téměř z 90 % financovány z dobrovolných příspěvků, které se pohybují mezi 1 až 3 % z příjmů dárců. Stát však 18

19 financuje církevní charitativní zařízení a náboženské školy. Vztah církve a státu ve Francii se vyznačuje jejich striktním oddělením od roku Pouze ve třech východních departementech v Porýní platí zvláštní nařízení. Z historických důvodů je církev v této oblasti již od napoleonských časů financována prostřednictvím státních výdajů. Ve zbytku Francie se musí katolická církev financovat sama. Zhruba tři čtvrtiny jejích příjmů pocházejí ze sbírek a darů a čtvrtina z dobrovolného příspěvku, jehož doporučená sazba je stanovena procentem z příjmů. Jelikož vlastní příjmy nestačí k financování církevních úloh, je řada farářů nucena k výdělečné vedlejší činnosti. Církevní stavby náleží státu, který je udržuje a církvi zdarma přenechává k dispozici. Evangelické církve jsou financovány výhradně z darů, z kterých musí i sama financovat stavby. Ty náleží na rozdíl od katolické církve obcím či kulturním spolkům Současný model financování církví v Česku Jak už jsme uvedli, bylo katolické církvi v letech dvěma restitučními zákony vráceno celkem 170 církevních budov, mnohé z nich byly ovšem v dezolátním stavu. Jejich majitelé většinou církevní řeholní řády však nezískali solidní materiální zázemí, takže rekonstrukci prováděli s malou podporou státu a s velkou pomocí ze zahraničí. Většina majetku katolické církve ovšem restituována nebylo a zůstává dodnes v rukou státu jde o některé další budovy, ale zejména o velké pozemkové vlastnictví. Stát nadále podle zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem poskytuje z rozpočtu Ministerstva kultury finance na mzdové výdaje (pro duchovní a pro pracovníky církevní administrativy), na provoz ústředí církví a na údržbu církevního majetku. Souhrnný přehled financování církví a náboţenských společností ze státního rozpočtu na základě zákona č. 218/1949 Sb. v letech (v tis. Kč) Počet duchovních Platy duchovních Pojistné duchovních Platy administrativy Pojistné administrativy Platy celkem včetně pojistného Prostředky na věcné náklady CNS Prostředky na údržbu církevního majetku CELKEM

20 Ostatní církevní výdaje jsou hrazeny ze sbírek a darů věřících, příp. z pronájmů, výnosů, vlastní podnikatelské činnosti církevních subjektů a z grantů. Samostatně je financováno církevní školství (MŠMT 1 mld.), zdravotnictví (zdrav. pojištění) a sociální práce (např. Charita ČR má roční rozpočet zhruba 2 mld. Kč, z toho 800 mil. dostává na základě grantů od státu, 300 mil. od zdravotních pojišťoven, zbytek musí pokrýt dary a sbírky). Každá CNS má své vnitřní směrnice o finančním hospodaření a o nakládání s majetkem: V případě církve katolické jde o kánony Kodexu kanonického práva, v nichž je stanoveno, že nejvyšší správa majetku přísluší papeži vzhledem k jeho nejvyšší vládní moci. Každá právnická osoba (např. diecéze, farnost, řeholní řád a jeho organizační jednotky) má mít svou ekonomickou radu nebo alespoň dva poradce, kteří pomáhají odpovědnému správci ve finančních záležitostech. Všichni členové církve jsou také povinni přispívat na její potřeby. Dodržuje se však zásada naprosté dobrovolnosti, a proto výše příspěvku není stanovena. Základní normou Českobratrské církve evangelické pro majetkové záležitosti je Řád hospodaření církve. Ten ukládá každému výdělečně činnému členu církve povinnost platit tzv. salár ve výši 5% čistého příjmu. O hospodaření církve na místní úrovni demokraticky rozhoduje shromáždění sboru, které volí dva revizory ti kontrolují správní orgán sboru (staršovstvo), který vede hospodaření, představitelé sboru jsou vázáni rozhodnutím správního orgánu. Církevní synod zřizuje tzv. personální fond na proplácení platů duchovních, jehož hlavním zdrojem je státní dotace. Každý sbor je povinen pravidelně odvádět tzv. repartice příspěvky na výdaje sborů vyššího stupně (seniorátní, celocírkevní). Také Hospodářský řád Církve československé husitské ukládá členům povinnost finančně přispívat na činnost církve. Výši příspěvků stanovuje shromáždění náboženské obce. Na všech organizačních úrovních církve jsou voleni tzv. revizoři, jejichž povinností je kontrolovat správnost hospodaření Návrh na finanční vyrovnání mezi státem a církvemi Vláda České republiky ve svém Programovém prohlášení z roku 2007 mimo jiné uvádí: Vláda podpoří církve a náboženské společnosti při plnění jejich nezastupitelné úlohy v posilování morálních a duchovních hodnot v životě české společnosti. Vláda bude usilovat 20