Téma 10 Konstruktivismus Kazimir Malevich

Transkript

1 Téma 10 Konstruktivismus Konstruktivismus vznikl v Sovětském svazu v roce 1914 jeho zakladatelem a vedoucí postavou byl Vladimir Tatlin. Po Velké říjnové socialistické revoluci bylo Leninovým záměrem ze zpátečnického carského Ruska vytvořit novou zemi, která by plynule přešla do industriálního věku. Výsledkem této snahy bylo to, že v Sovětském svazu vznikl zcela nový a unikátní směr, který je dnes znám jako konstruktivismus. Konstruktivismus žádá po umělci, aby se obeznámil a ovládl zcela nové nástroje a prostředky umění a aby kombinoval tyto prostředky tak, aby vytvářel nové typy prací. Prostředky, které konstruktivisté používali, zahrnují kovy, dráty a kousky umělých hmot, někteří konstruktivisté mimo to vytvářeli také litografie a fotografie. Názory uměleckých kritiků na konstruktivismus se mnohdy výrazně liší. Někteří kritici považují konstruktivismus za převratný umělecký styl, zatímco jiní mu nepřiznávají žádný výraznější vliv na umění. Lze však tvrdit, že Tatlin použil konstruktivismus k tomu, aby v celosvětovém měřítku ukázal umělecké snahy nového Sovětského svazu. Po nástupu Stalina k moci v roce 1932 se intelektuální atmosféra v Sovětském svazu značně změnila. Dnes je konstruktivismus uznáván především proto, že užíval tolik různých výtvarných prostředků a jeho velkou předností bylo také to, že dokázal popsat vznikající industriální společnost, ve které našel svůj původ. Kazimir Malevich , Rusko, Ukrajina Ruský malíř a teoretik Kazimir Severinovič Malevič (Malevich) se narodil 23. února 1878 v Kyjevě. Jeho rodiče Severin a Ludwika Malewiczovi pocházeli z Běloruska, jeho otec byl vedoucím v místním cukrovaru. Malevič byl prvním z jejich čtrnácti dětí, dospělosti se jich dožilo pouze devět. Malevičovi se kvůli náročnému povolání otce často stěhovali, žili v mnoha zapadlých vesničkách Ukrajiny. I když se Malevič ve svém dětství nesetkal s pracemi žádných opravdových umělců, poznal tradiční ukrajinské umění, se kterým se seznámil hlavně ve výšivkách. Sám ho pak napodoboval a už jako malý chlapec dokázal obstojně malovat. Díky povolení rodičů začal Malevič v roce 1895 v Kyjevě studovat kreslení. Když v roce 1904 zemřel jeho otec, přestěhoval se do Moskvy, kde začal studovat na tamní Moskevské škole malířství, sochařství a architektury, kde byl celých šest let. Dodatečně také studoval soukromě, v ateliéru Fedora Rerberga. V roce 1911 se poprvé účastnil výstavy Svazu mladých malířů v Petrohradu, kde se seznámil s Vladimirem Tatlinem. Ještě v tom samém roce se seznámil s Larionovem, Gončarovovou a Chagallem, se kterými založil avantgardní futuristicko-kubistickou skupinu Oslí ocas, se kterou pak v roce 1913 vystavoval v Moskvě. V roce 1914 se v Paříži zúčastnil výstavy Salon des Indépendants. Po počátcích ve futurismu a kubismu Malevič svou účastí na moskevské výstavě skupiny Oslí ocas se svým slavným obrazem Černý čtverec na bílém pozadí zcela změnil rozměr tehdejšího umění. Své dílo, založené na kompozici geometrických tvarů v základních barvách zdůvodnil ve slavném manifestu Suprematistické nepředmětný svět neboli osvobozené nic, který vydal v roce Podle Malevičova učení byl suprematismus filosofickým systémem barev vykonstruovaným v čase a prostoru, který byl intuitivní, skládající se jak z vědeckého, tak i mystického prvku. Jako Einsteinova rovnice E=mc2 pro teorii relativity měl Malevičův suprematismus elegantně jednoduché řešení pro celý svět umění. Malevič se svou tvorbou stal jedinečným umělcem, který našel nejen odvahu namalovat, ale také pojmenovat a definovat nový obrat v umění. Podle svých slov se zabýval soustředěným pozorováním černé plochy. V tomhle čtverci vidím to, co kdysi spatřilo lidstvo v tváři boží.. V roce 1918 Maleviče jeho umění zavedlo logicky až do místa, kdy namaloval obraz Bílá na bílé, konec abstrakce všech abstrakcí. Malevič si poté uvědomil, že jeho abstrakce již nemohla pokračovat, kapituloval a vrátil se spíše k figurativnímu umění. Po Říjnové revoluci se Malevič stal členem oddělení pro výtvarné umění při lidovém komisariátu osvěty a výboru na ochranu památek a vytváření sbírek umění. V letech 1919 až 1922 vyučoval na Chagallově škole umění ve Vítebsku, v letech 1922 až 1927 na Akademii umění v Leningradě, v letech 1927 až 1929 na Kyjevském státním uměleckém institutu a v roce 1930 na Domě umění v Leningradě. V roce 1926 napsal knihu Bezpředmětný svět (Die gegenstandlose Welt), ve které popsal hlavní teorie suprematismu. V roce 1926 Malevič dostal povolení vycestovat na západ, navštívil také Bauhaus v Dessau, kde se zajímal o místo profesora. V Berlíně pak předal mnoho svých obrazů architektu Hugo Häringovi a pravděpodobně pod politickým tlakem se rychle vrátil domů. Své obrazy již nikdy neviděl. Po zbytek života maloval hlavně neoimpresionistické obrazy, které zpětně datoval do let 1903 až Malevič věřil, že po smrti Lenina a Trockého se bude sovětské umění vyvíjet k

2 modernismu a abstrakci. Po nástupu Stalina k moci však pro Maleviče přišlo kruté vystřízlivění Stalin a jeho režim prosazovali jednoduché propagační umění, které by apelovalo na soudružské city dělníka, a zavrhovali jakékoliv abstraktní umění, které považovali za nesrozumitelné a buržoazní. Mnoho Malevičových obrazů bylo následně zabaveno a Malevič dostal zákaz malovat a vystavovat svoje abstraktní díla. Malevich zemřel na rakovinu 15. května 1935 v Leningradě. Na smrtelném loži byl vystaven se svým obrazem Černý čtverec na černém pozadí. Suprematismus Suprematismus vznikl v roce 1915 v tehdejším Sovětském svazu jako umělecké hnutí zaměřující se na základní geometrické tvary. Jeho hlavním teoretikem i umělcem byl Kazimir Malevič, který právě v jednoduchosti strohé geometrie dokázal najít zcela nový přístup k abstrakci. První výstavou suprematismu byla výstava 0.10, která se konala v roce 1915 v Petrohradě a na které Malevič poprvé vystavil svoje abstraktní experimenty, přičemž hlavním obrazem výstavy byl jeho obraz Černý čtverec na bílém pozadí, který dokonale vyjadřoval jeho inovativní myšlenky. V roce 1915 byla založena skupina Supremus, která v sobě sdružovala mnohé nadějné mladé ruské umělce. Tato skupina se pravidelně scházela k debatám o umění a možnostech suprematismu ve všech oblastech kultury. Myšlenky suprematismu v mnohém splývaly s konstruktivismem a především jeho funkcí v propagandě a průmyslovém i interiérovém designu, kterou prosazovala hlavně Ljubov Popova a El Lissitzky, který oba směry propagoval také v zahraničí a hlavně skrze Bauhaus. Cílem suprematismu bylo očistit umění od předmětného vnímání reality, docílit čistých uměleckých pocitů forem a barev a najít cestu k bezpředmětnému světu (Die Gegenstandlose Welt), jak hlavní mluvčí suprematismu Malevič nazval svou teoretickou knihu vydanou v Mnichově v edici Bauhausu v roce Toto umění se vyznačovalo výlučným užíváním strohého geometrického jazyka s představou světa bez předmětů, osvobozeného od gravitační síly a pozemských podmínek. Jeho tvary působily nehmotně, jakoby směřovaly přes rám obrazu dál do nekonečna, dosažení čehož bylo dávnou Malevičovou touhou. Legendárním se stal Malevičův obraz Černý čtverec na bílém pozadí, který byl první výrazovou formou pocitů nevázaných na předměty. Vše, co tradiční svět miloval a obdivoval, bylo potlačeno do krajních mezí nulového bodu abstrakce černý čtverec představoval pocit, bílá plocha nic. Absolutní konec všech abstrakcí však znamenal Malevičův obraz Bílá na bílé, ve kterém suprematismus dosáhl naprosté dokonalosti vyjádření a harmonie a další pokračování v suprematistické tvorbě by bylo v Malevičově názorové ideologii krokem zpět. Malevič následně kapituloval a vrátil se k figurativnímu umění. Malevič věřil, že po smrti Lenina a Trockého se bude sovětské umění dále vyvíjet k modernismu a abstrakci. Po nástupu Stalina k moci v roce 1924 však pro Maleviče přišlo kruté vystřízlivění Stalin a jeho režim prosazovali jednoduché propagační umění, které by apelovalo na soudružské city dělníka, a zavrhovali jakékoliv abstraktní umění, které považovali za nesrozumitelné a buržoazní. Mnoho Malevičových obrazů bylo následně zabaveno a Malevič dostal zákaz malovat a vystavovat svoje abstraktní díla. Z Malevičovy knihy Die Gegenstandlose Welt, vydané v Mnichově v edici Bauhausu v roce 1927: Když jsem se v roce 1913 ve svém zoufalém pokusu osvobodit umění od balastu objektivity uchýlil k čtvercové formě a vystavil obraz, který se neskládal z ničeho jiného než černého čtverce na bílém poli, kritici i publikum si povzdychli: Vše, co jsme milovali, je nyní ztraceno. Jsme v poušti Před námi není nic než černý čtverec na bílém pozadí! I já jsem byl uchvácen jakousi bojácností smíšenou se strachem, když jsem měl opustit svět vůle a myšlenky, ve kterém jsem žil a pracoval a v realitě, ve kterou jsem věřil. Ale zářivý pocit osvobození neobjektivity mě dále zatahoval do té pouště, kde byly reálné pouze pocity takže se pocit stal substancí mého života. Nejednalo se o prázdný čtverec, který jsem vystavil, ale spíše o pocit neobjektivity Suprematismus byl znovuobjevením čistého umění, které se v průběhu času zakrylo nahromaděním věcí Veřejnost však viděla neobjektivitu jako zosobnění úpadku umění a nepochopila evidentní fakt, že pocit zde nabral externí formu Vladimír Tatlin Vladimir Tatlin ( ) byl malíř a architekt, jeden dva (spolu s Kazimir Malevich) většina důležitých jmén v ruských avantgardních uměních 20. Tatlin je nejlépe známý jako architekt, který projektoval obrovský památník k 3. mezinárodní, velká věž všichni v železe, sklenici a oceli, plánoval být větší pak Paříž Eiffel věž (1922). Projekt byl nikdy vyrobený přímo k jeho vysokým nákladům. Uvnitř železa-a-ocelová struktura, podobný DNA pruhu, tři stavební kameny pokryté skleněnými okny by odevzdaly různé rychlosti (první jeden, kostka, u rychlosti roku; druhý jeden, pyramida, u rychlosti měsíce; třetí jeden, válec, u rychlosti dne). Tatlin je také zakladatel ruského Constructist umění, s jeho pultem-

3 reliéfy, struktury vyrobené ze dřeva a železo projektovali být pověsen v rohách zdi. Tyto sochy byly pochopeny ptát se tradiční myšlenky na obraz. Ačkoli blízcí přátelé u začátku jejich nosičů, Tatlin a Malevitch rozkol pro ten poslední nesouhlasil s utilitářským programem constructivism. Toto vést Malevitch vyvinout jeho Suprematist program ve městě Vitebsk, kde on našel školu volal UNOVIS (výzkumníci nového umění). Nicméně, Suprematism byl narozen v 1915, u 0.10 výstava, jeden z hlavních přehlídek Rusa avantgardní, také volal poslední výstavu futuristy. Tatlin také zasvětil sebe ke studiu oděvů, namítá a tak dále. U konce jeho života on začal k výzkumu přes lety ptáků, v rozkazu poskytovat lidi k zařízením to by dovolilo jim pronásledování jedno z velkých snů o lidstvu: letět. Tatlin také byl velmi nadaný návrhář, který prefigurated některé úspěchy dokonce v moderní námořní dopravě takový jako ponorky. El Lissitzky , Rusko, Ruský umělec El Lissitzky (celým jménem Lazar Markovič Lissitzky) se narodil 23. listopadu 1890 v židovské rodině ve vesnici Pochinok, padesát kilometrů jihovýchodně od Smolensku. Do školy chodil do Vitebska a do Smolenska, kde žil v domě svých prarodičů. Už jako malý chlapec se zajímal o kreslení a malování a ve svých třinácti letech začal docházet na hodiny kreslení k místnímu malíři Jehudovi Penovi. Kreslení ho bavilo tolik, že v patnácti letech začal sám učit. V roce 1909 se Lissitzky přihlásil k přijímacím zkouškám na Akademii v Petrohradě i když zkoušky složil úspěšně, nebyl přijat, protože Akademie přijímala pouze omezený počet židovských studentů. Po neúspěšných zkouškách na petrohradskou Akademii se Lissitzky stejně jako celá řada dalších ruských židovských umělců rozhodl odejít na studia do Německa. Tam původně studoval architekturu a technické inženýrství na Technische Hochschule v Darmstadtu. V létě 1912 také pěšky navštívil Paříž a cestoval po Itálii, kde se inspiroval tamní architekturou a krajinami, které nadšeně skicoval. Svoje skici pak vystavil v Petrohradě a úspěch z jeho výstavy ho motivoval k dalšímu kreslení a malování. V Německu Lissitzky zůstal až do začátku první světové války, kdy se musel vrátit do Ruska. Po válce zůstal v Rusku a také studoval architekturu na Polytechnickém institutu v Rize. Po dokončení školy začal pracovat v různých stavebních firmách. V této době se také velmi aktivně zajímal o židovskou problematiku a otevřeně kritizoval ruské zákony, které byly často protižidovské zakazovaly například tištění hebrejského písma a ruské občanství pro Židy. Lissitzky tehdy také ilustroval dětské knížky v jidiši, které měly propagovat židovskou kulturu. V roce 1919 byl Lissitzky pozván Marcem Chagallem do Vitebska, aby tam na jeho umělecké škole vyučoval architekturu a grafické umění. Chagall na svou školu přizval mimo jiné také Kazimira Maleviche, který Lissitzkého seznámil s principy suprematismu. Malevich vyučoval svůj suprematismus na spíše tradičně židovské Chagallově škole, což mezi oběma umělci vedlo k častým neshodám. Lissitzky sám se nezřídka nacházel uprostřed jejich argumentů, až se nakonec přiklonil k Malevichovým principům a tudíž odmítl vlivy tradičního židovského umění. Chagall nakonec raději ze školy odešel. Lissitzky se pod Malevichovým vedením začal naplno věnovat suprematismu, který zcela ovládl jeho uměleckou tvorbu. S Malevichem pak v roce 1919 založil suprematistickou skupinu UNOVIS a pod jeho vlivem také vymyslel svoji odnož suprematismu, kterou nazval Proun. Jeho Prounen (tak nazýval svoje díla) zahrnovaly malby, litografie i trojrozměrné instalace, které se potom do jisté míry také objevily v jeho experimentech v architektuře. V Prounen se rovněž často objevovala hebrejská písmena a symboly. Význam slova Proun Lissitzky později vysvětlil jako stav přeměny malby v architekturu. V roce 1921 Lissitzky odešel do Berlína, kde se stal jakýmsi reprezentantem ruské židovské kultury. Pracoval jako redaktor a designér pro několik mezinárodních časopisů a staral se o kontakt ruských umělců s jejich německými protějšky a organizoval také jejich společné výstavy. Jeho přáteli se stali například Theo van Doesburg, László Moholy-Nagy, Hans Arp a Kurt Schwitters, který byl jedním z postav za uspořádáním vůbec první Lissitzkého samostatné výstavy v hannoverské galerii Kestner-Gesellschaft v roce Seznámil se také se Sophií Küppersovou, vdovou po majiteli galerie, kterou si v roce 1927 vzal za manželku. V roce 1924 Lissitzky odešel do švýcarského Locarna, kde se léčil a zotavoval z tuberkulózy. Jeho pobyt mu zaplatila společnost Pelikan Industries, pro kterou navrhoval reklamní plakáty. V době svého léčení také překládal Malevichova pojednání do němčiny. V roce 1925 se Lissitzky musel vrátit do Ruska, protože mu švýcarské úřady zamítly prodloužit vízum. Po návratu do Moskvy začal Lissitzky vyučovat na Státní vyšší umělecké a technické škole, kde zůstal až do roku Začal se také více zabývat architekturou a

4 navrhoval plakáty sovětské propagandy, spolupracoval také na budování různých výstavních pavilonů. Pracoval i na knižním designu, do kterého zapojil svoje rozsáhlé znalosti typografie a fotomontáže. Lissitzky byl velmi všestranným umělcem navrhoval divadelní kostýmy i plakáty sovětské propagandy, pomáhal s pořádáním výstav a psal knihy. Zabýval se také typografií, fotomontáží i knižním designem. Lissitzkého malířské práce byly většinou malovány v červené, žluté a modré. Lissitzky také používal nepopisné formy a čisté geometrické tvary a zobrazení, které byly typické pro suprematismus. Zároveň se však snažil zachycovat pohyb a stroje v konstruktivistickém stylu. Lissitzkého pojetí výtvarného umění a architektury se stalo známé a populární především prostřednictví Lászla Moholy-Nagye a jeho učení na Bauhausu ve Výmaru. Mnoho architektonických návrhů Lissitzkého se v jeho době nerealizovalo, protože byly poměrně finančně nákladné. Lissitzkého odvážné architektonické návrhy však ovlivnily mnoho mladých architektů dneška. Celý svůj umělecký život Lissitzky věřil, že umělec může být původcem změny ve společnosti, což shrnul ve své teorii das zielbewußte Schaffen (cílené vytváření). Lissitzky byl také výtečným pedagogem, dokázal nadšeně vyprávět o umění i sdílet svoje myšlenky se svými studenty. Lissitzky zemřel na tuberkulózu 30. prosince 1941 v Moskvě. Alexander Rodčenko Rodčenko se narodil v Petrohradě v dělnické rodině. V roce 1902 se přestěhovali do Kazaně, kde studoval Kazaňskou školu umění pod vedením Nikolaje Fešina a Georgie Medveděva a Stroganovův Institut v Moskvě. Pod vlivem suprematisty Kazimira Maleviče vytvořil první abstraktní kresby v roce V roce 1916 se účastnil výstavy Bouře organizované Vladimírem Tutlinem. Rodčenko byl tehdejší vládou v roce 1920 jmenován ředitelem zodpovědným za reorganizaci uměleckých škol a muzeí. V letech učil na Vyšších technicko-uměleckých ateliérech. V roce 1921 se stal členem skupiny Produktivisté, která obhajovala začlenění umění do každodenního života. Zanechal malby aby se mohl věnovat grafickému designu plakátů, knih a filmů. Byl hluboce ovlivněn myšlenkami a praktikami filmového tvůrce Dzigy Vertova, se kterým intenzivně spolupracoval v roce Ovlivněný fotomontážemi německých dadaistů, Rodčenko zahájil vlastní experimenty s tímto médiem. Nejprve v roce 1923 využíval nalezených obrázků, od roku 1924 začal také fotografovat. Jeho první publikovanou fotomontáží byla ilustrace Majakovského básně O tomto v roce Od 1923 do 1928 Rodčenko s Majakovským (kterého několikrát portrétoval) úzce spolupracoval na designu a layoutu publikací konstruktivistických umělců LEF a Nový LEF. Mnoho jeho fotografií se objevilo a bylo použito na těchto časopisech jako obálky. Jeho snímky eliminovaly zbytné detaily, zdůrazňovaly dynamické diagonální kompozice a byly zaujaty umístěním a pohybem předmětů v prostoru. Ve 20. letech byly Rodčenkovy práce abstraktní do té míry, že byly nefigurativní. V letech 30. s měnícími se stranickými požadavky na umělecké praktiky, se soustředil na sportovní fotografii a snímky z přehlídek a jiných pohybů s choreografií. Rodčenko se připojil ke skupině Okťabristů v roce 1928, ale po třech letech byl vyloučen a obviněn z formalismu. Fotografové Boris Ignatovič společně s Alexandrem Rodčenkem byli jedněmi z organizátorů a vedoucích skupiny Říjen (Oktjabr). Ve 30. letech se podíleli na propagaci nové věcnosti v Rusku. Využívali speciální techniky, například Sabatierův efekt, porušení citlivé vrstvy retikulací (zvrásnění, mřížkování[1]), fokalk (tepelná destrukce citlivé vrstvy skleněné fotografické desky[2]) a struktáž (kresba fotografickými roztoky - vývojkou nebo ustalovačem[3]). V kompozici využívali úhlopříčky, dvojexpozice, montáž, koláž, kombinaci s kresbou nebo typografií. Invenční prací s úhlem pohledu, místem snímání a kompozicí dával Rodčenko a jeho příznivci svým snímkům dynamiku, která se ukázala jako účinný způsob tlumočení myšlenky.[4] Působil v redakci sovětského magazínu SSSR na strojke, který vycházel ve čtyřech jazykových

5 mutacích v letech Ve své době měl tento časopis nezanedbatelné místo v historii fotožurnalistiky za svůj významný přínos v publikování obrazových zpráv. V pozdních 30. letech se vrátil k malování, skončil s fotografováním v roce 1942 a ve 40. letech vytvářel abstraktní expresionistická díla. V těchto letech pokračoval s organizací fotografických výstav pro vládu. Zemřel v Moskvě v roce Hodně z grafického designu 20. století bylo ovlivněno jedním mužem Alexandrem Rodčenkem. Například jeho portrét Lilji Brik z roku 1924 inspiroval velký počet dalších prací, včetně obálek mnoha hudebních alb. Věra Ignaťjevna Muchina (Вера Игнатьевна Мухина, 1. července 1889, Riga 6. října 1953, Moskva) byla prominentní sovětská sochařka tvořící ve stylu socialistického realismu. Jejím nejslavnějším dílem je monumentální sousoší Dělník a kolchoznice (1937) vytvořené pro mezinárodní výstavu v Paříži, nyní instalované v Moskvě. Alexander Dejneka