DRUHY LIDSKÉHO JEDNÁNÍ

Transkript

1 DRUHY LIDSKÉHO JEDNÁNÍ Člověk je od Boha obdařen rozumem, svobodnou vůlí a nesmrtelnou duší. Může se tedy svobodně rozhodovat pro to, co rozumem poznává jako dobré. Svoboda s sebou přináší odpovědnost, která je s ním niterně spojena. Tuto odpovědnost za své jednání má člověk nejen pro pozemský život, ale také pro věčnost. Musí tedy volit nejlepší a mravně správné prostředky a částečné cíle. Člověk je odpovědný za rozhodnutí, jednání a předvídatelné následky. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, má tedy napodobovat život Ježíše Krista, který je dokonalým člověkem. Dosažení tohoto cíle je dosažením svatosti. Svatý je tedy především dokonalý člověk. Svatost se tedy týká každého člověka, pro každého je s Boží milostí a pomocí dosažitelná. Skutky, které děláme lze rozdělit do dvou skupin: 1) actus hominis (úkon člověka) = skutky, které nejsou závislé na naší vůli (kýchnutí, usnutí za volantem), jsou mravně nepřičitatelné 2) actus humanus (úkon lidský) = skutek vědomý a chtěný, jsem za něj mravně odpovědný (jedu nebezpečnou rychlostí městem) SVOBODA Je schopnost člověka rozhodovat se, volit mezi jednotlivými cíli (čeho chceme dosáhnout) a mezi prostředky k jejich dosažení (jak, pomocí čeho dosáhneme cíl) - podmínkou a předpokladem svobody je rozum a vůle Druhy svobody: a) vnitřní vlastní schopnost, možnost rozhodování; jde také o postoje, hodnoty, názory, které člověk zastává - je obtížně ovlivnitelná b) vnější projevy vnitřní svobody na venek svoboda slova, tisku, shromažďování ; této svobody je možné člověka zbavit, například z důvodu trestu, je ovlivnitelná Překážky svobody: - způsobují, že se snižuje (či zcela ztrácí) odpovědnost člověka za jeho jednání - jsou buď na straně rozumu, nebo na straně vůle a) na straně rozumu omyl, nevědomost (nezaviněná), věk, nemoc b) na straně vůle násilí, strach, závislost (nezaviněná), nemoc Mravnost lidského skutku určují 3 složky: MRAVNOST LIDSKÉHO SKUTKU 1) předmět cíl, ke kterému směřuje činnost, kterou dělám, sama o sobě 2) cíl úmysl jednajícího. Jedná se o úmysl, s jakým vykonávám nějakou činnost (nesu staré paní tašku, s úmyslem ji pomoci) 3) okolnosti zasazení skutku do reality (kdo, co, kde, pomocí čeho, proč, jakým způsobem, kdy) a) polehčující byl jsem hladový b) přitěžující okradu nemajetného důchodce o peníze c) měnící podstatu kradu v kostele = svatokrádež

2 Každá z těchto složek má své mravní zhodnocení kladné, záporné, neutrální. Aby skutek mohl být ve svém celku hodnocen jako dobrý, nesmí být žádná z jeho složek záporná. Stačí jeden zápor a skutek je mravně špatný. Z toho je zřejmé, že sebelepší cíl (úmysl) nezmění špatný předmět (aby se nemocný člověk netrápil, tak ho usmrtím) => účel nesvětí prostředky Lidský skutek má celkem tři fáze: a) fázi rozhodování volím cíle a prostředky, kterými cíl budu dosahovat b) fázi jednání vykonávání dané činnosti c) fázi následků skutečnosti, které skutek přinese SPOLUPRÁCE Jde o úkon (jednání), kterým se člověk účastní na jednání druhého člověka. Mravní hodnota spolupráce je závislá na mravní hodnotě vlastního skutku. Odpovědnost je závislá na intenzitě spolupráce se skutkem druhého (čím více spolupracuji, tím větší odpovědnost nesu). Spolupracuje se s dobrým nebo špatným skutkem. Druhy spolupráce: a) vnitřní souvisí s postojem souhlasem, vnitřním postojem k jednání druhého (mám radost, že se druhému děje bezpráví) b) vnější projevená na venek účastí, příkazem, radou, souhlasem, lichocením, přijetím, neodporováním, nezabráněním - je mezi nimi někdy těžké rozlišit, vnitřní postoj se velmi často projeví vždy na venek a) formální vědomá a dobrovolná člověk nese odpovědnost b) materiální je pouze vnější spolupráce s cizím úkonem bez vnitřního úmyslu (nevědomá, nedobrovolná, případně za použití principu dvojího účinku) - materiální spolupráce je dovolena, když je tím chráněno větší dobro nebo zabráněno většímu zlu - žádná osobní výhoda neodůvodňuje spolupráci s jednáním, které vede ke škodě společenství - motivací pro materiální spolupráci nesmí být ziskuchtivost CÍL - cíl je to, čeho chceme dosáhnout - ovlivňuje veškeré naše jednání, bez cíle nemůžeme jednat - cíl je první v úmyslu a poslední v dosažení = nejdříve nás napadne cíl, pak se snažíme ho splnit a na konci veškeré činnosti je dosažení cíle - některé cíle zaberou kratší, jiné delší čas, třeba i roky (stát se lékařem) - je potřeba si volit vznešené a vysoké cíle, ale musí být pro nás dosažitelné (pokud Druhy cílů - cíle mají různou hodnotu 1) částečný- jde o cíle různé hodnoty, které jsou hierarchicky uspořádané (jsou si různě nadřazeny) 2) konečný- souvisí s celkovým zaměřením člověka a) světský pohled - stát se člověkem, naplnit lidství b) náboženský pohled - dosáhnout svátosti

3 1) aktuální uvědomělý cíl (vím, proč v této chvíli něco dělám) 2) habituální neuvědomělý cíl (rozhodl jsem se, cíl stále ovlivňuje mé jednání, ale neuvědomuji si, že je to pro tento cíl chci odmaturovat, proto se učím a to si při každém učení uvědomovat nemusím); bývají to cíle vyšší hodnoty MRAVNÍ SVĚDOMÍ Svědomí je úkon praktického rozumu (osvíceného vírou), kterým člověk hodnotí skutek (úkon) podle shody nebo neshody s mravním pravidlem. Svědomí ve vhodnou chvíli člověku ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Soudí (posuzuje) také každou volbu člověka tím, že ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, je-li špatná. Svědomí posuzuje naše jednání před vykonáním skutku v době rozhodování, volby; při vykonávání skutku máme možnost jednání zanechat; po vykonání skutku cesta k nápravě špatného skutku, či radost z vykonání dobrého. Dosvědčuje tak vztah k nejvyššímu Dobru Bohu. Svědomí má každý člověk, jeho intenzita záleží na schopnosti užívání rozumu. V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí k tomu, aby druhé skutečně miloval, konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce... Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem... Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Proto je nutné, aby každý byl dostatečně usebraný, aby slyšel hlas svého svědomí a řídil se jím, aby slyšel hlas Boha, který k němu promlouvá. Výchova svědomí: je velice nutná, svědomí není statické, ale je ovlivnitelné jak z vnějších podnětů, tak i na základě mých představ, proto je nutná jeho výchova. Jsou oblasti lidského jednání, ve kterých člověk přesně neví, jak se má chovat, proto je světlem pro naší cestu Boží slovo; je třeba, abychom si ho přisvojili ve víře a v modlitbě uvedli do života. Je také nutné zpytování svědomí (zpětné hodnocení mých dobrých a špatných skutků) s pohledem na kříž Páně. Jsou nám oporou dary ducha svatého, pomáhají nám svědectví a rady druhých a vede nás učení církve. Cílem výchovy je, aby se svědomí stalo svědomím řádným. Některá pravidla: - nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něho vyšlo dobro - co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim - láska je vždy cestou respektování bližního a jeho svědomí - člověk musí vždy jednat podle hlasu svého svědomí, protože je nejbližší mravní normou, zákonem, který má v sobě člověk zapsaný - jednání proti svědomí je vždy hříchem - nemám-li jistotu o dobru či zlu skutku (v pochybnostech), nesmím ho vykonat Druhy svědomí: - svědomí mylné zaměňuje dobro za zlo a obráceně - bez vlastního zavinění jednání, které z něho vychází, není mravně přičitatelné - hříšné - vlastním zaviněním jednání z něj vycházející je mravně přičitatelné hříšné - svědomí úzké vidí hřích (zlo) i tam, kde skutečně (objektivně) není - svědomí široké nevidí hřích (zlo) i tam, kde skutečně (objektivně) je

4 - svědomí skrupulózní - druh úzkého svědomí -rozhodnu se pro skutek, který považuji za dobrý, ale poté zpochybním jeho dobro a považuji jej za špatný - svědomí zmatené - vidí zlo v obou protichůdných řešeních - svědomí řádné ideální svědomí, představa o dobru a zlu člověka odpovídá realitě, objektivní skutečnosti PRINCIP DVOJÍHO ÚČINKU (NÁSLEDKU) - podstatou je, že jednání přináší zároveň dobrý i špatný následek - mnoho rozhodování není jednoduchých, musíme zvažovat významná pro a proti - člověk je odpovědný i za následky svého jednání, proto se musí zamýšlet nad tím, jaké následky jeho jednání přinese Podmínky - musí být splněny všechny 1) dobrý a špatný následek musí vycházet bezprostředně z jedné příčiny 2) dobrý a špatný následek musí být neoddělitelné 3) dobrý následek musí být chtěný, špatný nežádoucí 4) zlo nesmí být prostředkem k dobru 5) čím větší špatný následek, tím větší musí být dobrý následek - jsou - li splněny všechny podmínky, je toto jednání LEGITIMNÍ - schází-li některá z podmínek, nejde o princip dvojího účinku a jde o špatné jednání Příklad: očkování injekční aplikací dobrem je ochrana před onemocněním, špatná je bolest při očkování HŘÍCH Zlo = absence dobra, nedostatek dobra - zlo tedy není kvalitou, ale nedostatkem, nedokáže naplnit lidský život a) FYZICKÉ - nemoc, zemětřesení..., nechtěné, ale děje se, nemá mravní hodnotu, neúmyslné špatné jednání b) MORÁLNÍ vražda, podvod, pomluva... chtěné, jde o hřích Definice hříchu: - existují různé definice, které vycházejí z různého úhlu pohledu a) jednání proti svědomí b) jednání proti lásce k Bohu a bližnímu c) vědomé a dobrovolné jednání proti zákonu ve vážné věci Podmínky hříchu: a) vědomé jednání b) dobrovolné jednání c) vážný skutek (mezi skutky jsou rozdíly, i státní zákony rozlišují různou závažnost jednání) Způsob spáchání hříchu: a) vykonám to, co jsem vykonat neměl b) nevykonám, co jsem vykonat měl (povinné dobro)

5 Dělení hříchu: 1) podle podmínek: a) těžký jsou splněny všechny podmínky hříchu; jde o hřích v pravém smyslu slova b) lehký některá z podmínek schází, je to jednání hříchu podobné, není to hřích v pravém smyslu slova - lehké hříchy se nesčítají, nemohou vytvořit hřích těžký; mohou ale srůst například úmyslem velkou krádež rozdělím na mnoho drobných přestupků v úmyslu mám velkou krádež 2) podle následků: a) smrtelný - jde o každý těžký hřích; zabíjí (ničí) nadpřirozený život (milost) v člověku; člověk směřuje od Boha, odvrací se od něj b) všední jde o každý lehký hřích; nemá následky smrtelného hříchu; neodklání od Boha, ale komplikuje cestu k Bohu, k dobru 3) podle způsobu provedení: a) vnitřní odehrává se v rovině rozhodnutí, postoje, hodnot jde o radost ze zla, zalíbení ve zlo, hříšnou touhu (jsem rád, že druhému ubližují) b) ne venek provedené jednání na venek patrné (kradu) 4) podle přičitatelnosti: a) formální jsou splněny podmínky hřích, jde o přičitatelné jednání, za které nesu odpovědnost vím, že to špatně, nikdo mě k tomu nenutí, ale přesto to udělám b) materiální nevědomé nebo nedobrovolné jednání, není člověku přičitatelné - pod pohrůžkou násilí něco udělám (je to nedobrovolné) Hříchy proti duchu svatému - podle Bible neodpustitelné, protože člověk odpustit nechce - postrádají lítost - odmítání Božího milosrdenství, zoufat nad Božím milosrdenstvím Prvotní hřích - jednání prvních lidí (muže a ženy), které spočívalo v porušení pravidel daných Bohem - obraz pojedení ovoce - následky = ztráta blízkosti Boha, smrt, bolest, utrpení, těžkostí života, nevědomost, porušení lidské přirozenosti Dědiční hřích - následek prvotního hříchu, který si nese každý člověk, protože je potomkem prvních lidí; člověk díky němu nese následky prvotního hříchu Hlavní hříchy jsou kořeny, vycházejí z nich ostatní hříchy a) pýcha touha po slávě a cti b) lakomství touha po majetku c) smilstvo touha po pohlavních požitcích d) nestřídmost touha především po jídle a nápoji e) závist odvrácení od dobra druhého f) hněv přímý odpor vůči dobru g) lenost (duchovní) odvrat od duchovního dobra Hříchy do nebe volající - vycházejí ze Starého zákona; je uvedeno, že tento skutek křičí k Bohu do nebe, jde o jednání, které je pod vlivem okolností velmi závažné

6 a) bratrovražda (vražda v rodině) b) nepřirozené smilstvo c) utlačování vdov a sirotků (těch, kteří jsou společensky a sociálně znevýhodněni) d) odpírání spravedlivé mzdy (nedávám to, na co má druhý nárok) e) utlačování vyvoleného národa - člověk nemůže žít v hříchu, je nutné, aby s ním něco dělal svátost smíření - pokušení je nabádání, ovlivňování k vykonání něčeho špatného, nevykonání povinného dobra, vykonání menšího dobra na úkor dobra většího není hříchem pokušení prožívat, ale souhlasit s ním, podlehnout mu - člověk by neměl vystavovat příležitosti pokušení a tím i hříchu, je potom obtížnější pokušení zvládnout - nejde o to hledat ve svém jednání jen to špatné, ale vědomí hříchu nás má přivést k jeho řešení CTNOSTI Ctnost je trvalá dispozice (nasměrování) ke konání dobra, které spočívá ve volbě a leží mezi dvěma extrémy. Ctnost je schopnost volit při rozhodování s lehkostí dobro. - ctnost je vždy zaměřena na dobro - souvisí se získáním dobré dovednosti skrze její opakování - usnadňují člověku jednání, vedou ho k dobru - se ctnostmi (neřestmi) se člověk nerodí, ale v průběhu života je získává; vrozené mu mohou být dispozice sklony, díky kterým bude pro něho některou ctnost nebo neřest snadnější získat - získání (ztráta) vyžaduje čas, není tok, že ráno nemám nic, v poledne ctnost a večer neřest Získání: opakováním dané dobré činnosti (činnosti ctnosti) a po určitý čas zvyšování intenzity tohoto jednání Ztráta: neztratím ji, pokud nemám možnost ji realizovat (jsem-li někde sám, ctnost zdravení se nemůže projevit); ztratím ji tím, že vědomě a dobrovolně vykonávám činnost opaku této ctnosti (chci přestat zdravit) Opak ctnosti: je neřest, ke každé ctnosti, s výjimkou lásky, jsou vázány dvě neřesti, které souvisejí s extrémy jednání (přehnání, nedostatek) Neřest je trvalá dispozice ke konání zla, spočívající ve volbě a leží na některém z extrémů. Druhy ctností: 1) Kardinální ctnosti základní ctnosti, jsou základem, formou, pro všechny ostatní ctnosti; každá ctnost jejich činnost obsahuje a) Rozumnost schopnost volit nejlepší cíle a nejlepší prostředky k jejich dosažení b) Statečnost schopnost překonávat překážky na cestě k cíli c) Umírněnost schopnost dávat jednání správnou intenzitu, správnou míru d) Spravedlnost dávat každému, co mu patří; jde o sociální rozměr ctností 2) Božské (vlité, teologické) ctnosti mají dvě roviny, přirozenou a nadpřirozenou; přirozená rovina vyjadřuje vztah člověka ke světu, nadpřirozená vztah člověka k Bohu, který se ale promítá i do vztahu člověka ke světu (křesťan by měl nadpřirozenou podobu ctnosti naplňovat jak k Bohu, tak i k člověku Miluj Boha nadevšechno a bližního kvůli Bohu.

7 a) Víra přesvědčení o skutečnostech, které nevidím a přijímám je pro autoritu sdělujícího; důležité je kdo, nám informaci říká, musí také zapadnout do našich vědomostí, které už máme; extrémy nevíra (nepřijmu nic, co si neověřím) a pověra (přijímám i to, co nemá žádný rozumový základ černá kočka přes cestu = neštěstí) b) Naděje je nasměřována do budoucna jde o očekávání dobra, dobrých příslibů, dobrého očekávání, které se má naplnit; musí vycházet také z reality (základem musí být i rozum nemohu doufat v to, že se stanu králem Anglie); extrémy opovážlivost (přehnaná naděje, nic se mi nestane) a zoufalství (beznaděj) nevidím žádné dobro, všechno je špatné c) Láska je úkonem vůle chtít druhému dobro; extrém neláska (nechtít dobro) a řadí se sem i nenávist (chtít druhému zlo) Druhy lásky: eros fyzická, tělesná láska storge - láska v rodině agapé láska vydávající se, nečekající odpověď, zaměřená na druhého milovat filia láska přátelská mít rád ZÁKON - každá lidská společnost, musí mít nějaká pravidla. - zajišťují rozvoj a fungování - společnosti, každého jednotlivce - obecně se rozlišují dva druhy pro lidské jednání zakazující a přikazující - neřešíme zde právo veřejné a soukromé Definice: "Rozumový rozkaz k obecnému dobru, ustanovený a vyhlášený tím, kdo má na starost společenství". Podmínky spravedlivého zákona a) rozumný uskutečnitelný; dávající smysl b) k obecnému dobru nesmí poškozovat, zvýhodňovat jednu skupinu (jedince) na úkor druhé c) ustanovený zákonnou autoritou tím, kdo má právo vydávat nějaká pravidla d) vyhlášený musí být možnost a čas se se zákonem seznámit (platnost čas, od kdy zákon platí; účinnost od kdy je člověk povinen ho dodržovat - bývá obvykle později než platnost) - jsou-li podmínky splněny musíme zákon dodržovat - nejsou-li splněny mohu, ale nemusím - pokud je proti obecnému dobru nesmím ho dodržet Druhy zákonů: 1) Věčný pravidla na člověku nezávislá; zákony, hodnoty, pravidla, obsažená v Bohu; řídí se jím celý vesmír 2) Přirozený je spojen s lidskou přirozeností, je univerzální; jeho hlavním pravidlem je příkaz ke konání dobra a vyvarování se zla; jde o příkaz rozumu, který člověk nevypracovává, ale je uložen lidem společně s jejich přirozeností; jde o odlesk Božího zákona v člověku; pracuje s ním svědomí 3) Pozitivní vyhlášený rozděluje se na Boží (Desatero) a lidský (státní zákony, vyhlášky, školní řád ); upřesňuje obecné normy přirozeného zákona; nesmí být v rozporu s věčným a přirozeným zákonem; platí pro něj výše uvedené podmínky

8 MORÁLNÍ SYSTÉMY - řeší závaznost zákona - řeší závažnost důvodů, které ospravedlňují před dodržením zákona - použitelné morální systémy vždy dávají platnosti zákona vysokou, větší váhu - důvody pro osvobození od zákona musí být vnitřně rozumné, zdůvodnitelné a solidní - jestliže určitá povinnost vyplývající ze zákona je nejistá, nebo když proti její závaznosti existují seriózní námitky, které si zasluhují pozornost v praktickém životě, nejsme v tomto případě povinni se podrobit nejisté povinnosti a můžeme se přidržet mínění, které se opírá o opačné, solidně pravděpodobné důvody ( Ondřej a Lukáš nechodí do školy, a já nemohu říct že jsou záškoláci - musím zvážit důvody, jestli jsou závažné a nebo nejsou; zjistím, že Ondřej je nemocný, ale Lukášovi se nechce jen do školy = Ondřej neporušil zákon, Lukáš ano (to, že se mi nechce, není závažný důvod) Podmínky pro použití morálních systémů: 1) musím brát zákon jako dobrý a ideální 2) chci zákon naplnit, ale nejsem toho v daném okamžiku schopen 3) důvody, které mě ospravedlňují před naplněním zákona, jsou závažnější, než pro jeho naplnění 4) pominou-li důvody, vrátím se k dodržování zákona - zákon vyšší platnost z toho vyplývá, že důvody pro omluvení musí být závažné Laxismus - i menší, trochu pravděpodobné důvody omlouvají - jde o nepřijatelný morální systém. Tutiorismus žádný důvod neomlouvá, důvody pro ospravedlnění musí být nejjistější nepřijatelný systém. -důvody pro ospravedlnění mohou být velmi individuální, mají různé spektrum a to znamená, že musíme konkrétní jednání člověka chápat ve vztahu k těmto okolnostem. LIDSKÁ PŘIROZENOST Přirozenost = podstata = soubor charakteristik dané věci Lidská přirozenost = soubor skutečností, které charakterizují člověka, jako člověka (co dělá člověka člověkem). - je jen jedna, proto jsou si všichni lidé rovni - Bible používá obraz, který tuto skutečnost ukazuje - muž a žena stejné jméno + stejný materiál; pokud by bylo více přirozeností, lidé by si nebyli rovni a bylo by možné lidství někoho jiného zpochybnit U člověka se projevuje prostřednictvím sklonů, které jsou samy o sobě dobré: 1) zachování sebe 2) zachování rodu 3) touha po společenství 4) touha milovat a být milován 5) touha po poznání pravdy 6) touha po dobru - sklony ovlivňují, motivují všechno naše jednání

9 - vedou nás k naplnění lidství, stání se člověkem, musíme je ale rozumem a vůle za pomoci Boží milosti usměrňovat - v náboženské oblasti jde vlastně o svatost = svatí jsou dokonalí lidé Lidé se navzájem liší vzhledem, vědomostmi, vzděláním, IQ, národností, pohlavím, kulturou, výchovou, náboženstvím vírou, barvou pleti = jde o skutečnosti člověku vlastní, které jsou připojeny (přilepeny) k lidské přirozenosti konkrétního člověka a utvářejí tak jedinečnost jeho lidské osoby - pokud bychom skutečnosti člověku vlastní označili za lidskou přirozenost, pak by každý musel své sklony naplnit, tedy bychom mohli každé jednání vlastně označit za dobré to nelze, ani bychom nemohli stanovovat jednotná pravidla pro všechny - pro odůvodňování dobrého a špatného jednání je důležitý soulad, nebo rozpor s lidskou přirozeností. Hřešit je lidské toto tvrzení neplatí, protože tím hřích omlouváme; pokud platilo, hřešit bychom museli DESATERO - dostal od Boha Mojžíš na hoře Sinaj (Horeb) - šlo o dvě kamenné desky - bylo uloženo v Arše Smlouvy (Úmluvy), nejdříve ve Stanu setkávání, později v Jeruzalémském chrámě ve velesvatyni - archa se ztratila v době Babylonského zajetí (586 př. Kr.) - text najdeme ve SZ na dvou místech Ex 20, 2-17 (2. Mojžíšova, Exodus) vznik cca 900 let př. Kr a Dt 5, 6-21 (5. Mojžíšova, Deuteronomium) cca 5.stol. př. Kr - řecky Dekalog; deka deset, logos slovo - původně podoba 10 slov (do dnešní doby se dochovala 3) - pozdější doplnění je vysvětlením přikázání Ex 20,2-17 Dt 5,6-21 Katechetická formule Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat... ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně Já jsem Pán, tvůj Bůh: 1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil.

10 tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Cti svého Otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. 4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Nezabiješ. Nezabiješ. 5. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nesesmilníš. 6. Nesesmilníš Nepokradeš. Nepokradeš. 7. Nepokradeš Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. 8. Nepromluvíš křivého svědectví. 9. Nepožádáš manželky bližního svého. 10. Nepožádáš statku bližního svého. Původně šlo o ústní tradici, která dostala později písemnou podobu s vysvětlením Tóra = zákon = 5 knih Mojžíšových - Mojžíš není autorem Tóry, ale obsahuje jeho učení - Desatero musíme vysvětlovat, dávat do vztahu k celé Tóře. - Desatero je zákon darovaný Bohem člověku jako pravidla pro cestu a život v Zaslíbené zemi (pro cestu k Bohu a dosažení věčného života) Horské kázání Mt 5-7 je jádrem Matoušova evangelia, ukazuje nový, niternější pohled na zákon, pravidla, která má člověk ve svém životě naplnit; nejde jen o vnější dodržování, ale o vnitřní postoj, hodnoty Katecheze = výuka náboženství předání obsahu víry. Autorem je sv. Augustin 4. stol - zjednodušené textu - v katechetické formuli Desatera schází přikázání - Nezobrazíš si Boha = neschází, je zahrnuté v 1. přikázání; Ježíš je boží obraz, jeho vtělením bylo toto přikázání překonáno

11 JEDINEC A SPOLEČNOST Bůh jako společenství Nejsvětější Trojice, stvořil člověka pro život ve společenství, kde láska k bližnímu je neoddělitelná od lásky k Bohu. Lidská osoba potřebuje společenský život - sebesdílení, je součástí společnosti. Každý člověk má být oddán, pozitivně přistupovat ke společenství, k němuž patří a vážit si představitelů, pověřených starat se o obecné blaho dané společnosti. Křesťané věří, že autorita, která má moc vyhlašovat zákony společnosti (jedinec nebo skupina), pochází od Boha (Jan 19,11) je tedy třeba autoritu poslouchat a respektovat. I církev, založená Ježíšem Kristem je společenství se svou autoritou, představenými, zákony, pravidly. Zásady: - pro člověka je nutná uspořádaná společnost s pravidly - člověk má být poslušný řádně ustanovené autority - od každého je nutná politická odpovědnost a angažovanost - snaha věřících o uplatňování křesťanských zásad ve spol. - každý má ochraňovat životní prostředí - nesmím nikoho nespravedlivě utlačovat a omezovat - nesmím sobecky prosazovat jen své názory jako jediné a nejlepší pro všechny Každý člověk dostal od Boha jiné dary hřivny (Lk 19,11-26). Člověk má tyto schopnosti rozvíjet, aby mohl být společnosti užitečný (1 Kor 12,4-11). Má se svými dary, na svém místě, podílet na politickém, hospodářském a mravním životě společnosti. Rodina je příklad nejmenšího společenství musí se začít zde. Sociální spravedlnost rovnost všech lidí spočívá v jejich důstojnosti jako Božího obrazu a v právech, které z ní vyplývají. Existují spravedlivé rozdíly (různý věk, fyzické a duševní schopnosti, ), které jsou součástí Božího plánu, aby si lidé vzájemně prokazovali lásku a milosrdenství. Je nutné potlačit, zmírnit přílišné sociální a hospodářské nerovnosti a nespravedlnost ve společnosti a ve světě. Lidská solidarita (sounáležitost) je požadavkem křesťanského bratrství, křesťanské lásky (u nás to může být např. pomoc starým a osamělým lidem, ). Církev se již od 19. stol. vyjadřuje k otázkám sociální spravedlnosti papežskými listy-encyklikami a ústy církevních koncilů. Tato oblast církev zajímá, věnuje jí pečlivou pozornost a upozorňuje na ni vlády světa. Sama pořádá různé sbírky, jak finanční, tak věcné, aby alespoň částečně pomohla v tíživých životních situacích. CÍRKEV, MATKA A UČITELKA Mravní život je život podle svědomí, které je formováno Desaterem, Přikázáním lásky a církví (církevní přikázání a učení). Církev je nositelkou Kristovy moci (Mt 28,18), kterou dal Kristus apoštolům a jejich nástupcům v čele s nástupcem sv. Petra papežem (Mt 16,19). Církev je nositelkou úřadu, učitelského, královského a kněžského. Církevní přikázání jsou projevem působení Ducha svatého v církvi. Všechny zákony Boží, církevní i světské (ústava, zákony státu, ) mají důležitý význam pro život člověka. Misijní poslání církev se stará, aby Boží království a zvěst o záchraně lidí, zasloužená Božím Synem Ježíšem Kristem, byla hlásána do celého světa a všemu tvorstvu (Mk 16,15). Spolu s radostnou zvěstí (evangeliem) je třeba hlásat i pravidla pro mravní život

12 člověka. Starost o šíření Božího království je především úkolem biskupů v čele s papežem, dále kněží a jáhnů, ale také všech ostatních křesťanů, i každého z nás. Církev se stará, aby víra a mravní učení, byly šířeny tak, jak to převzala od Krista a jak ji inspiruje Duch svatý. Každý věřící má křesťanství šířit příkladem svého života, ale i hlásáním ústy (slovy) je třeba předávat nezkreslené učení víry a zásad chování člověka k druhým i k celé společnosti. Je nutné vidět bolesti a životní těžkosti druhých, které jim zabraňují přijmout víru a hledat způsoby, jak pomoci. Církevní přikázání: 1) Světit neděle a zasvěcené svátky a být přítomen na celé mši svaté. 2) Alespoň jednou za rok přijmout svátost smíření a svátost eucharistie. 3) Zachovávat předepsané posty v pátek (lze i služba druhým). 4) Na Popeleční středu a Velký pátek dodržet přísný půst. 5) Podporovat církev službou nebo hmotně. Zasvěcené svátky: 1) Svatých Petra a Pavla ) Narození Páně ) Zjevení Páně ) Nanebevstoupení Páně čtvrtek po 5. neděli velikonoční 5) Těla a Krve Páně čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice 6) Matky Boží Panny Marie ) Neposkvrněné početí Panny Marie ) Nanebevzetí Panny Marie ) Svatého Josefa ) Všech svatých V ČR se tyto svátky (s výjimkou a 1.1.), pokud nepřipadnou na volný den, nemusí věřící zúčastnit mše svaté (je ale lepší zúčastnit se). Ekklesia kyriaké označení pro církev v prvním století Ekklesia svolané shromáždění, Kyriaké pánem pánovo - současné živé Evropské jazyka převzali označení pro církev z těchto slov - většina jazyků používá pro církev a kostel jedno slovo, což hezky vystihuje, že církev se uskutečňuje, žije v kostele - apoštol Pavel nazývá církev tajemné tělo Kristovo = nelze věřit a žít vztah k Bohu bez církve. Církev = Kristus Cíl působení církve - vést lidi k Bohu ke svatosti, k naplnění života (Kristus je dokonalý člověk, podstatou křesťanského života je být podobný Kristu) Etický cíl působení církve zajištění hodnoty a důstojnosti každého člověka v každé situaci od početí do smrti. Desatero Božích přikázání konkrétní pravidla zpracováno podle Katechismu katolické církve (Zvon 1995) 1) V jednoho Boha věřit budeš. První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť Bůh je stálý, neměnný, zůstává týž, stále věrný a dokonale spravedlivý. Pro tuto jeho velikost a pravdivost má věřící přijímat jeho slova, věřit mu a mít v něho naprostou důvěru.

13 Víra přesvědčení o věcech, kterém nevidím a přijímám je pro autoritu zjevujícího Boha. Víra není proti rozumu, ale je naší odpovědí, povinností vůči Bohu - věřit v něho a vydávat o něm svědectví. Hříchy proti víře: nevíra, blud (tvrdošíjné popírání nějaké pravdy), odpad od víry, rozkol (schizma odmítnutí podřízení papeži nebo společenství církve, pochybnosti ve víře (odmítám považovat za pravdivé, co Bůh člověku zjevil) Naděje člověk doufá v Boží pomoc a naplnění jeho příslibů v oplácení lásky a jednání podle přikázání. Hříchy proti naději: zoufalství (člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí a že mu pomůže), opovážlivost (buď člověk spoléhá jen na své schopnosti, nebo bez osobní snahy na Boha). Láska milovat Boha nade vše a všechny lidi pro něho a kvůli němu. Je odpovědí na všechno, co nám Bůh dává. Hříchy proti lásce: lhostejnost, nevděčnost, vlažnost, omrzelost (odmítání radosti), nenávist vůči Bohu. Ctnost zbožnosti náboženská odpověď na Boží velikost, která se projevuje v: klanění (projev zbožnosti vůči jedinému a pravému Bohu), modlitba, oběť přislíbení a sliby (patří sem i řeholní sliby), povinnost společnosti vůči náboženství a právo na náboženskou svobodu všech lidí. Hříchy proti ctnosti zbožnosti: pověra, modloslužba (mnohobožství, zbožšťování toho, co není Bůh (bůžci, satanismus, moc, peníze, tělo, ), věštění a magie, čarodějnictví, spiritismus, hříchy proti ústě k Bohu (pokoušení Boha, svatokrádež, svatokupectví (prodávání duchovních statků), ateismus. 2) Nevezmeš jména Božího nadarmo. Toto přikázání předpisuje respektovat jméno Pána. Boží jméno je svaté. Dar jména, které vyjadřuje boží podstatu, náleží do řádu důvěrnosti a intimity. Proto ho člověk nesmí zneužívat. Souvisí se smyslem pro posvátno, věřící má vydávat svědectví o Pánu a neohroženě vyznávat svou víru hlásat Boží jméno. Hříchy: zneužívání Božího jména, slíbit něco ve jménu Boha, rouhání (mluvit pohrdavě o Bohu), kletby, zneužívání Božího jména k magickým účelům, křivá přísaha (za svědka se bere Bůh). Každý člověk má své jméno, které vyjadřuje jeho osobnost, jedinečnost, proto si máme vážit i jmen a osobnosti druhých lidí. 3) Pamatuj, abys světil sváteční den. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den, je den odpočinutí Hospodina, Tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci (Ex 20,8-10). Tento den má být věnován Bohu, má ale také sloužit lidskému odpočinku a utváření vztahů v rodině. Pro křesťany je dnem odpočinku neděle, protože ten den vstal Ježíš Kristus z mrtvých. Věřící má prostor na modlitbu, proto se má, po vzoru prvních křesťanů, zúčastnit bohoslužebného shromáždění (výjimku tvoří nepřekonatelné překážky a velké těžkosti s návštěvou kostela). Účast je znamením spojení s Kristem a touhy ho následovat. Prožití církevního společenství s ostatními věřícími je také velmi důležité. Hříchy: pracovat v neděli (např.: je to lépe placeno, pokud je práce relaxací lze, nemají se dělat žádné těžké práce). 4) Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Toto přikázání se týká vztahů v rodině, s příbuznými, ale také vztahů ve škole, v zaměstnání, k vlasti, ke státním představitelům. Rodina tvoří základní stavební buňku nejen církve, ale i státu a jako taková musí být ochraňována (svoboda založit rodinu, právo na soukromé vlastnictví, ochranu zdraví, možnost spolčování, )

14 Povinnosti dětí vděčnost vůči rodičům, poslušnost, odpovědnost vůči rodičům (týká se dospělých dětí), dobré vztahy mezi sourozenci, mají právo a povinnost zvolit si své povolání a životní stav, respektovat učitele a vychovatele, kteří zastupují rodiče.. Povinnosti rodičů rodiče mají právo vychovávat své děti, dívat se na děti jako na děti Boží a respektovat jejich osobnost, vytváření domova, výchova ke ctnostem, evangelizovat své děti, vychovávat své děti k víře, zabezpečovat jejich hmotné a duchovní potřeby, respektovat životní rozhodnutí svých dětí. Vztah jedince a státu stát musí respektovat základní lidská práva každého člověka, každý občan musí přispívat k blahu společnosti, milovat vlast, být podřízený zákonné autoritě, stát musí přijímat trpící cizince. Občan je ve svědomí vázán nejednat podle zákonů, které jsou proti lidským právům, požadavkům mravního řádu, svědomí nebo učení evangelia. Stát nesmí bránit náboženským projevům svých občanů a omezovat vliv církví, které přispívají k jejímu rozvoji. Hříchy: jsou při překročení těchto pravidel. 5) Nezabiješ. Přikázání chce ochránit lidský život, který je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou aktivitu Boha. Toto přikázání chce ochránit nejen tělesný život, zdraví a integritu, ale i duchovní život člověka. Život je dar, který mám využít ne zneužít, který mám prožít se všemi dobry a zly a ž do přirozeného konce. Nikdy nemohu rozhodovat o životě a smrti druhého člověka, musím vždy jednat pro jeho ochranu. Jen Bůh je pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo zničit sebe či nevinnou lidskou bytost. Úcta k lidskému životu člověk má právo na přiměřenou obranu proti útočníkovi. Hříchy: vražda (přímé a úmyslné zabití), potrat (v jakémkoliv stádiu vývoje plodu), eutanazie, sebevražda. Respektování důstojnosti osob každá osoba má svou tělesnou a duševní důstojnost, kterou je nutné respektovat. Hříchy: pohoršení (postoj nebo chování, které působí druhému duchovní škodu nebo ho navádí k páchání zla), nerespektování péče o zdraví a jeho ochrany, kult těla, přejídání, užívání jakýchkoliv drog, nelidské vědecké pokusy na člověku, únosy a braní rukojmí, terorismus, úmyslné a nenutné zmrzačení, sterilizace a amputace. Do této oblasti patří také úcta k mrtvým. Obrana míru lidé se mají snažit o pokoj a mír mezi lidmi a mezi národy v celém světě. Hříchy: hněv, nenávist, nespravedlivá válka (stát se může zbraní bránit proti napadení, pokud selhaly všechny jiné možnosti vyřešení konfliktu), hromadění zbraní (musí existovat omezení), výroba zbraní a obchod s nimi (kontrolovatelný). 6) Nesesmilníš. Člověka stvořil Bůh jako muže a ženu, aby se navzájem doplňovali. Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby. Týká se citů, schopnosti milovat a plodit a způsobilost navazovat vztahy společenství s druhými. Spojení muže a ženy v manželství povýšil Bůh na svátost. Toto přikázání určuje normy prožívání sexuality, aby byla hodna důstojnosti člověka duše panuje nad tělem. Povolání k čistotě - každý člověk bez rozdílu je povolán k čistotě (člověk musí ovládat sexualitu, ne ona jeho) a sexuální život patří pouze do manželství. Tělesná čistota (i čistota úmyslů) je dlouhodobé dílo, je nutné na sobě stále pracovat. Lidská láska vyžaduje bezvýhradné sebedarování druhému. Hříchy: chlípnost (nezřízená touha a vyžívání se ve smyslné rozkoši), sebeukájení, smilstvo (tělesné spojení dvou neoddaných), pornografie, prostituce, znásilnění, projevy homosexuálního jednání a projevy sexuálních úchylek.

15 Manželská láska jejich tělesná intimita je projevem vzájemného duchovního společenství. Jejich sexuální život musí být otevřený příchodu dětí (s využitím přirozeného plánování rodičovství využívání plodných a neplodných dnů), jsou spolupracovníky Boha Stvořitele. Jejich vzájemný svazek je nezrušitelný, jedinečný a trvalý a je pro manžele prostředkem a cestou k věčnému životu. Hříchy: cizoložství, rozluka, mnohoženství, umělé oplodnění, krvesmilstvo (sexuální vztahy mezi rodinnými příslušníky), volná láska, manželství na zkoušku, některé antikoncepční metody, 7) Nepokradeš. Toto přikázání zakazuje brát nebo neprávem si ponechávat majetek bližního a jakýmkoliv způsobem působit škody na jeho majetku. Přikazuje také spravedlnost a lásku ve správě pozemských statků a plodů lidské práce. Každý člověk má právo na vlastnění soukromého majetku, ale jejich všeobecné určení je prvotní (v případě nutnosti ho lze použít ke všeobecně prospěšnému účelu). Do této oblasti patří také dodržování dohod a smluv. Církev se snaží působit směrem ke zmenšení sociálních rozdílů a napětí ve společnosti a ve světě. Člověk si má uvědomovat svou odpovědnost za druhé láska k chudým lidem. Hříchy: krádež, úmyslné poškození cizí věci, akce vedoucí k zotročování lidí, hazardní hry, špatné zacházení se zvířaty, zadržování spravedlivé mzdy, špatný přístup k práci, 8) Nepromluvíš křivého svědectví proti svému bližnímu. Náplní tohoto přikázání je láska k pravdě. Každý člověk ze své přirozenosti touží po poznání pravdy, jejímž pramenem je Bůh. Lidé mají být pravdiví, aby mezi nimi panovala důvěra a porozumění. Každý člověk má ale právo na tajemství, sem spadá zpovědní a profesionální tajemství a oblast sdělovacích prostředků. Mučedníci dokázali vydat svědectví Pravdě dokonce svým životem. I umění je projevem pravdy a krásy, spojením hmotného a duchovního. Hříchy: křivé svědectví, křivá přísaha, nerespektování dobré pověsti druhého (opovážlivý úsudek, nactiutrhání, pomluva), lež (říkat nepravdu s úmyslem někoho oklamat), chvastounství, neúcta k pravdě, porušení zpovědního tajemství, porušení profesionální tajemství (lékař), zneužívání hromadných sdělovacích prostředků k vlastním zájmů nebo pro zlo. 9) Nebudeš toužit po manželce svého bližního svého. Svatý Jan rozlišuje tři nezřízené touhy (důsledek dědičného hříchu): žádosti těla, žádosti očí a pýchu života. Toto přikázání zahrnuje tělesnou žádostivost. Člověk se skládá z duše a těla, duše musí mít vždy nad tělem převahu. Nejdůležitější pro zachování čistoty je čistota srdce (tj. jejich rozum a vůle jsou v souladu s požadavky Božího zákona na cestě ke svatosti). O čistotu člověk bojuje dosáhneme jí skrze ctnost a dar čistoty, čistý úmysl, čistý pohled, modlitbu. Čistota s sebou přináší stud, který je důležitý. Všichni se musíme snažit o očištění společenského prostředí. Hříchy: uvolněnost mravů (základ v mylném pojetí lidské svobody) 10) Nepožádáš statku bližního svého. Toto přikázání zdvojuje a doplňuje deváté, týká se chtivosti po majetku druhého. Týká se úmyslů srdce. Smyslová žádostivost nás vede k tomu, abychom sloužili po příjemných věcech. U toho přikázání je důležitá chudoba srdce nelpění na majetku, dokázat se rozdělit. Ti, kteří jsou osvobozeni od vztahu k pozemskému majetku, mohou vidět Boha, mají srdce otevřené potřebám druhých. Hříchy: nenasytnost (jak v jídle a pití, tak i v majetku), nezřízená záliba v bohatství a moci, závist (smutek z dobra druhého, má svůj počátek v pýše, přeje druhému zlo) přílišné lpění na majetku.