Tak jdeme, ze Satalic do Vinoře

Transkript

1 Tak jdeme, ze Satalic do Vinoře Výlet na samý okraj Prahy, zdánlivě jednoduchá věc, ale je třináctého prosince, dva dny předtím vydatně prší, dnes pro změnu jasná obloha a mrzne. Zrušit výlet, abychom se někde na ledě nezmrzačili? Nejde mi internet. Je to vyřešené, rušit se nic nebude, jedeme, tentokrát vlakem. Společnost České dráhy si zákazníků váží a tak po ránu nabízí trochu adrenalinu. Nástupiště 7S odkud by měl vyjet náš vlak na Mladou Boleslav se zdá že na Hlavním nádraží ani neexistuje. Všechno je tu digitální a přitom u našeho vlaku na úplném konci nádraží se ještě čtyři minuty před odjezdem vlaku obrazovka ani nerozsvítila. A že lze nabrat zpoždění ještě dříve než vlak vyjede z nádraží? To asi patři k tomu rannímu adrenalinu. Nejsme přece v Japonsku. Nakonec jsme se dočkali, s pětiminutovým zpožděním náš vlak je tu. Pro přesnost, přijeli dva slušně přetopené vagony, ty po rozpačitém rozjezdu zvyšovaly rychlost až to vypadalo že to v Satalicích ani neubrzdí. Ubrzdily a paní výpravčí na peróně historické budovy satalického nádraží vyděšeně sledovala vystupovat třináct zachumlaných turistů chystajících se k zimní procházce. Zdálo se že tolik lidí najednou již hodně dlouho vystupovat v Satalicích neviděla a tak ty dva naprosto prázdné vagony, již bez nás, poslala dál na Boleslav. Cestování patřilo k turistice vždycky a v Satalicích nádraží na něž jsme přijeli patří doslova k turistickým lahůdkám. Do provozu bylo uvedeno v roce 1872 jako součást kralupsko turnovské dráhy. Satalicím přinesla železnice nebývalý rozvoj a asi proto se o své nádraží starají tak jako málokde. Pěkně opravené v původní podobě, tady stojí jako svědek bouřlivého rozvoje železnice konce 19. století. Tak to bylo před nádražím naše první zastavení. K tomu dalšímu není příliš daleko a přesto že se jedná vlastně o satalické centrum můžeme jít skoro celou cestu středem silnice. Ta je v rekonstrukci, s doděláním asi čeká na teplejší počasí, jít se po ní dá ale bez problémů a nás bezpečně dovedla k našemu dalšímu zastavení významné místní památce kapli sv. Anny.

2 Zajímavý příběh jejího vzniku popsal místní kronikář. Od nepaměti zde prý stávala malá kaplička. Je to již více jak 300 let co tudy projížděla v kočáře hraběnka Šporková jedoucí do Lysé nad Labem. A právě tady před kapličkou pocítila porodní bolesti a v zájezdním hostinci naproti kapličce porodila zdravou holčičku. Z vděčnosti za úspěšný porod slíbila vystavět na tomto místě velkou kapli. Tak se i v roce 1714 stalo. Jako poděkování nechala kapli zasvětit svaté Anně, patronce šťastných porodů. To byla první kapitola tohoto památného místa. Není ale poslední. Ve druhé polovině 18. století bylo kolem kaple vysazeno 5 lipek, měli kapli symbolicky chránit a vytvářet blahodárný stín v letních měsících. Je to vlastně neuvěřitelné, jsou zde dodnes, až na jednu, ta se zlomila v roce 2003 během vichřice co se přehnala nad českem. Zlomenou lípu nahradila v r nově vysazená lipka při příležitosti 300. výročí otevření kaple sv. Anny. Staré lípy spolu s kaplí jsou prohlášeny významnou kulturní památkou ČR. Co takové památné místo kdysi pro satalické znamenalo vyjadřuje pěkně následující básnička písnička Satalická kaplička náladová písnička Slyšte vzkazku o vesničce nemalé háj v zeleni z jara zaplane. Kaštanová alej květem hýří, mámivou vůni kolem šíří, korunou však všeho slavné pouti jsou,celičký kraj do Satalic přivedou. Tančívá se do sytosti, mladým starým ku radosti. Z večerem pak vzpomínáme místečka jež dobře známe: U háje, u háje satalická kaplička v zeleni ukrytá je skoro celičká, lepšího místečka není snad ani, jakoby stvořené k milování. U háje kaplička v tom stromoví, ta přece nikomu nic nepoví. slova napsal Míla Kittler. Vrátíme li se znovu do textu této básničky písničky tak ten Míla Kittler asi před sto lety, ač nevědomky, popsal náš dnešní výlet. Vesnička nemalá - dnešní Satalice, háj dnešní satalická bažantnice, kaštanová alej co květem hýří, právě ta alej nás má nasměrovat do Vinoře, ani mapu již nebudeme potřebovat. Pozvánka na výlet zvala do kraje který vlastnili od začátku 18. století Černínové z Chudenic, významný český šlechtický rod založený již v roce V roce 1724 si nechali navrhnout barokním architektem Františkem Maxmiliánem Kaňkou ve Vinoři zámek s anglickým parkem a protože Černínové vlastnili kolem Vinoře rozsáhlé pozemky, vypracoval architekt Kaňka barokní osnovy celé okolní krajiny. Zahrnovaly kromě Vinoře a Satalic také Ctěnice, vše propojeno alejemi a parky s drobnými stavbami, nechyběla v nich boží muka i křížky u cest. Satalická bažantnice součást tohoto projektu byla tehdy navržena ve francouzském stylu. V 19. století se bažantnice mění na krajinářský park a nás v 21. století již vítá přírodně chráněný biotop se starými stromy, jehož obnova se provádí s ohledem na podíl nové výsadby a podíl starých a odumřelých kmenů potřebných k životu vzácných druhů hmyzu. Zastavujeme se na palouku který dříve sloužil k výřadu zvěře během honů. Palouku dominuje čtyřkmen dubu letního, druhého nejmohutnějšího dubu v Praze. Stáří 200 let, obvod kmene 675 cm.

3 Naučná stezka bažantnicí nás vede do aleje. Ano do té jež opěvuje Kittlerova písnička, té kaštanové aleje co květem hýří a mámivou vůni šíří. 13.prosince je to jen hezká představa, ale obrovské kaštanovníky jsou ve volné krajině krásné i v zimě, je to vidět i na našich snímcích. Lze si jen přát aby je v budoucnu úplně nevyhubil významný škůdce klíněnka jírovcová, ta potvora co vyžírá vnitřní pletivo listů a ty tak hnědnou již během léta. Byla k nám zavlečena z Makedonie a Jírovevec Madal neboli kaštanovník je jí vážně ohrožen. Na konci aleje bez povšimnutí míjíme odbočku k pozůstatkům historického hradiště, prakticky tam není nic vidět a cesta končí v roští, nic pro nás. Trochu s obavami a hlavně opatrně vstupujeme do vinořského parku. Vinořský park, kdo by čekal uhrabané cestičky, lavičky k odpočinku a dětská hřiště bude tak trochu v šoku. Po stovkách let od svého vzniku se změnil na klasický lužní (silně podmáčený) les s cenným biotopem o rozloze 35 hektarů. Střídají se velmi staré nebo odumřelé olše, duby, jasany, javory a to vše mezi tůněmi, rybníky a pískovcovými skalními výstupy. Vše ponecháno přírodě, odstraňují se pouze padlé kmeny přes cestu. Že v polovině prosince za mrazu ještě narazíme na nějakou houbu nečekal nikdo. Je to naprosto čerstvá, sluníčkem osvětlená, šupinovka tmavošupinná a již starší chorož hlízovitý na odumřelém kmeni.

4 Zastavujeme U Kamenného stolu. Kdo by čekal hostinec nebo dokonce restauraci bude překvapen. Je to rybník, s ostrůvkem uprostřed, zároveň jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst vinořského parku, z východní strany lemováno zajímavou pískovcovou skalou. Kde jinde udělat společnou fotku než při pohledu na tuto vodní scenérii z můstku na hrázi?

5 Pomalu a bez zranění opouštíme zajímavou divočinu a měníme ji za opravdický park ve vinořské čtvrti Podskalí. Je to tady tak trochu zvláštní druh bydlení. Domky ale i luxusní vily jsou téměř přilepeny na pískovcový masiv, některé do skal doslova zavrtány.. Sklípky vydlabané do skal jsou tu docela běžné. Držíme se skalního masivu, chceme se ještě podívat na rybníky v Obůrkách, i ty jsou v zajetí pískovcových skal porostlých vegetací. Od rybníků v Obůrkách je již vidět cíl našeho výletu kostel Povýšení svatého Kříže. Dovedou nás k němu domečky staré Vinoře. Že se blíží vánoce? stačí se jen podívat do oken. Kde jinde zakončit náš předvánoční výlet než před farním komplexem barokního kostelíka Povýšení sv. Kříže na vánočně vyzdobené vinořské návsi. Je právě něco po poledni, slavnostní osvětlení je pochopitelně v tento čas vypnuto ale ozdobený živý stříbrný smrk je krásný i v prosincovém poledním slunci. Ideální místo abychom si popřáli pěkné nastávající svátky a hlavně zdravíčko do nastávajícího roku. Jen to je potřeba abychom se mohli v tom roce 2019 opět vydat na nějaký ten výlet nebo vycházku. Výlet připravil a kroniku napsal Mirek Bernát, fotografie i přes tu zimu obětavě pořídila Jarmila Kočová Ve Vinoři a Satalicích 13. prosince 2018.