Z OBSAHU 10 NA MUŠCE. Čtyřiadvacítky nad Španělskem 10. Bojují s fanatickým nepřítelem. Americký TRADOC. Křest ohněm. Když nebezpečí baví

Transkript

1 Z OBSAHU Čtyřiadvacítky nad Španělskem 10 Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Bojují s fanatickým nepřítelem Americký TRADOC Vydává MO ČR AVIS Rooseveltova Praha 6 IČO Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Křest ohněm Když nebezpečí baví Redakce: Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz Brána ke generálským hvězdám 34 NA MUŠCE Úspěšně provedené cvičení Strong Campaigner nepochybně bylo velkým dnem pro českou armádu. Ta nyní, po třech letech nelehké reformy, disponuje brigádním úkolovým uskupením schopným bojového nasazení do operace na vynucení míru za hranicemi republiky. Ozbrojené síly se tak dostaly těsně před pomyslnou cílovou pásku dosažení počátečních operačních schopností k 1. lednu roku Přesto si nemohu neodpustit hnidopišskou poznámku týkající se právě tohoto cvičení. Vím, že u aliančních cvičení se běžně používají anglické názvy, ale už mi není dost jasné, proč u Strong Campaignera nebyl zvolen oficiální český překlad. Vždyť se jednalo o největší cvičení české armády od vzniku České republiky a navíc se jej účastnili pouze čeští vojáci. Maličkost? Asi ano. Ale je opravdu škoda, že jsme ten překlad nechali na médiích. Tak třeba tisková agentura zvolila název Neochvějný bojovník, Česká televize se rozhodla pro Neohroženého bojovníka, Mladé frontě DNES se zase líbil Silný bojovník. Což zas není tak nejhorší. V překladu se totiž mohl klidně objevit také válečník s přívlastky jako odolný, nápadný, statný, mocný, energický či přesvědčující. Korunu všemu by pak určitě nasadil překlad Horlivý agitátor. Naštěstí tuhle variantu nikdo nepoužil. Naštěstí! Ladislav Lenk Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova Praha 6 Oľga Endlová tel Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jiří Hokův Uzávěrka čísla: Toto číslo vyšlo dne:

2 STRONG CAMPAIGNER 2006 STRONG CAMPAIGNER 2006 Brigádní uskupení složilo zkoušku Největšího cvičení Armády České republiky se účastnilo čtyři a půl tisíce osob a přes tisíc kusů vojenské techniky Text: Jaroslav PAJER a Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a Jan KOUBA Prověření připravenosti součástí brigádního úkolového uskupení k nasazení v operaci na vynucení míru byl jeden z hlavních cílů říjnového cvičení Strong Campaigner, které se stalo vyvrcholením letošní přípravy jednotek mechanizovaného vojska, dělostřelectva, protivzdušné obrany, letectva, průzkumu, elektronického boje, chemické a biologické ochrany, logistického zabezpečení, ženistů i spojařů. 2 3

3 STRONG CAMPAIGNER 2006 STRONG CAMPAIGNER 2006 Současná koncepce výstavby profesionální armády počítá od roku 2007 s několika eventualitami nasazení našich ozbrojených sil. Je to buď jednorázové šestiměsíční vyslání brigádního úkolového uskupení v počtu až tři tisíce osob do operace na vynucení míru nebo v půlroční periodicitě dlouhodobá rotace praporního úkolového uskupení v počtu do 1000 osob v misi na podporu či udržení míru a současně jednorázové nasazení úkolového uskupení o síle do 250 osob v operaci humanitárního nebo záchranného charakteru. Právě na tyto možnosti se po celý rok připravovali příslušníci více než dvaceti vojenských útvarů, jednotek a prvků. Prokázáním efektivní součinnosti při plnění společných úkolů během součinnostních bojových střeleb završily převážnou část prvního kroku reformy armády, kterým je dosažení tzv. počátečních operačních schopností. V tři tisíce kilometrů vzdálené zemi Orangeland proběhla na přelomu let 2005 a 2006 bojová operace mezinárodních sil pod vedením NATO k prosazení míru Orangeland Freedom. Jejím výsledkem byla porážka místní armády, svržení vlády diktátora Alama Alejna a dosažení kontroly nad celým územím státu. Začátkem března 2006 zahájila Aliance fázi stabilizace, jejímž cílem je udržovat bezpečné prostředí a vytvářet podmínky pro mírový a demokratický rozvoj společnosti. K aktivní účasti na řešení situace v zemi se přihlásila i Česká republika a nabídla k šestiměsíční misi brigádní úkolové uskupení. Příprava našeho kontingentu IFO (Implementation Force in Orangeland) byla zahájena v říjnu 2005 a ukončena 16. října 2006 převzetím stanoveného prostoru pod jeho odpovědnost. Tak se dá ve stručnosti popsat fiktivní mezinárodní politická situace, do níž vstoupila vojska účastnící se cvičení Strong Campaigner Mezi prvními se už počátkem září ve vojenském újezdu Hradiště objevili příslušníci 15. ženijní záchranné brigády. Naším úkolem byla příprava prostorů, kde měly vyrůst polní tábory vojsk, zpevnění komunikací, budování obranných valů, pokládka betonových ježků a ostnatého žiletkového drátu concertino, popisuje mjr. Jaroslav Janáček, zástupce velitele 151. ženijního praporu z Bechyně. Mimo jiné to znamenalo pomocí zemních strojů srovnat plochy, zpevnit je štěrkem, uválcovat vibračním válcem, navézt či nahrnout ochranné valy ze zeminy, postavit dřevěné pozorovatelny při vstupech do základen a podobně. Na těchto pracích se nepodílel pouze ženijní prapor, ale i vojáci ze záchranných útvarů. Podle slov plk. Václava Vačkáře, zástupce velitele brigády, tu pracovalo na 200 osob a 150 kusů techniky. A tak ve výcvikovém prostoru Hradiště během necelého měsíce vyrostly základny v Sedleci, Mětikalově, Turči a v dalších místech. Většina vojáků účastnících se cvičení přijela 9. října a osídlila připravené plochy. Novinku zde představily prapory ženijní brigády, které jsou již od loňského roku vybaveny stany nové konstrukce. Inovace spočívá v tom, že jejich kostru tvoří nafukovací nosníky, které zajišťují nejen dobrou stabilitu, ale i rychlou a jednoduchou stavbu. Dvě osoby jej s pomocí kompresoru postaví do deseti minut a stejně tak i složí. Velkou výhodou je možnost vytvoření vchodu na jakékoliv straně, stany je proto možné propojovat do různých formací. Situace na území Orangelandu se dennodenně vyostřuje. Večer 17. října se před českou základnou srocuje dav místních obyvatel, který protestuje proti přítomnosti jednotek IFO. Lidé provolávající různá hesla se snaží dostat dovnitř. Brání jim v tom kordon těžkooděnců. Asi dvacet příslušníků 41. mechanizovaného praporu si na nevelké ploše mezi domy v Lochotíně zkouší výbavu pro potlačování davu. Vojáci se zanedlouho seznámí alespoň se základy a taktikou této činnosti. Pro mnohé z nich je to nové, protože ne všichni prošli mírovou misí, kdy je to součástí přípravy před jejich odjezdem. Aby výcvik na potlačování davu k něčemu byl, musí trvat minimálně týden, ale nyní na to máme pouhé dvě hodiny, posteskne si vedoucí výcviku podpraporčík Milan Miňha. Týdenní výcvik během přípravy na misi je zakončen hlavním cvičením, ve kterém nechybějí barikády, demonstranti, pyrotechnika a další prvky. Za ideální pokládá, kdyby v každém z útvarů bylo na třicet kompletů pro těžkooděnce, aby s nimi vojáci mohli častěji trénovat. Člověk musí vědět, že se na výstroj může spolehnout a nic se mu v ní nestane. Je to asi jako první seskok z letadla. Všechno je to v psychice, tvrdí instruktor rotný Pavel Řehák. Další příslušníci 41. mechanizovaného praporu si opakují zásady činnosti na kontrolně- -propouštěcích stanovištích. Jejich instruktor štábní rotmistr Stanislav Šedo jim postupně vše vysvětluje. Před kontrolně-propouštěcím stanovištěm by měl být zpomalovací práh, který řidiče donutí, aby jel pomalu. Pak by měla být závora zásadně ovládaná na dálku, třeba lankem. Za ní pak z betonových jehlanů uděláte šikanu, kterou donutíte řidiče ještě zpomalit. Mezitím na místo přijíždí cizí automobil. Tady si strážný vozidlo zastaví, půjde k řidiči a řekne mu, aby dal klíčky na střechu a všichni lidi vystoupili. Teprve pak si nechá předložit dokumenty a ptá se, jestli převáží nějaké zbraně, komentuje dění šrtm. Šedo. Pokud by se řidič nebo osádka chovali podezřele nebo platila zvýšená bezpečnostní opatření, řidič by byl postaven stranou a neozbrojený voják vozidlo prohlédne. Otevřenou krajinou projíždí kolona automobilů IFO, která přepravuje několik významných osob. Kvůli zajištění bezpečnosti ji doprovází ozbrojení vojáci. Náhle je konvoj palbou z boku donucen zastavit. Vojáci rychle zjišťují pozici nepřítele a odrážejí útok. Vzápětí přilétají vrtulníky a pomáhají zvládnout situaci. Pokus útočníků je rychle zmařen. Zatímco vojáci jistí prostor, přilétá další vrtulník, který transportuje postřeleného vojáka do polní nemocnice. Velitel kolony hlásí průběh incidentu operačnímu centru brigádního úkolového uskupení. Brigáda má celkově čtyři místa velení, z toho je jedno dočasné a tři stálé, líčí úkoly velitelství náčelník štábu 4. brigády rychlého nasazení podplukovník Petr Procházka. Úkolem hlavního místa velení je kompletní plánování a řízení operací v rámci brigády nebo brigádního úkolového uskupení. Dále zde máme centrum podpory brigády. To je velitelské stanoviště, které zabezpečuje činnost jednotek v týlu, tedy jednotky logistické podpory nebo například protivýsadkového odřadu. Všechna místa velení jsou digitalizována, což v praxi znamená, že pracují v počítačové síti v operačně-taktickém systému velení a řízení. Díky tomu dochází k rychlejšímu sdílení dat, přenosu informací mezi nadřízenými stupni a podřízenými jednotkami. Naše útvary jsme povinni zabezpečit spojením a prostředky tak, abychom zajistili možnost 4 5

4 STRONG CAMPAIGNER 2006 STRONG CAMPAIGNER 2006 přenosu informací a dat v reálném čase. Informace jsou podstatou činnosti současných jednotek. Pokud vím, co dělá protivník, jsem schopen na to reagovat a vyhrávám, dodává. Systém velení a řízení, který se u brigády rychlého nasazení začal zavádět v roce 1998, je plně kompatibilní s obdobnými systémy NATO, což potvrdilo i nedávné ověřovací cvičení v Německu. Jednotky IFO získávají informace o tom, že se v prostoru nachází základna teroristů. Operace na její zničení má název Strong Campaigner. Nejdříve dochází k průzkumu prostoru. Ve vzduchu krouží bezpilotní letoun SOJKA a na zemi pracují technické prostředky LOS a SNĚŽKA. Po získání potřebných informací je nejprve řízenými raketami zničena nepřátelská protivzdušná obrana a poté přilétají letouny Gripen a L-159, které ničí klíčové objekty tábora. Pak přicházejí ke slovu samohybné kanonové houfnice DANA, jež zahájily palebný přepad základny nejprve salvou a nakonec rušivou palbou do prostoru nutí protivníka zůstat v úkrytech. Těmto obrněným kolosům velí pplk. gšt. Milan Kalina, velitel 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu. Střílíme na vzdálenosti od pěti do šesti kilometrů, ale technické parametry našich zbraní umožňují střelbu až na dvacet kilometrů, objasňuje. Kromě těchto 152mm kanonových houfnic má jeho oddíl k dispozici ještě 122mm raketomety vz. 70 GRAD. Aby jejich palba byla co nejpřesnější, využívají několik druhů průzkumných prostředků. Máme tu dělostřelecký průzkumný radiolokátor SNĚŽKA s výsuvným ramenem, ukazuje na čtrnáctimetrový krk s radarem s několika typy kamer pro denní i noční vidění ukrytý mezi korunami stromů. Jeho hlavní předností je, že dokáže detekovat cíle až na vzdálenost dvacet kilometrů. Tento prostředek je určen pro vyšší stupně velení jako praporní nebo brigádní prvek dělostřeleckého průzkumu. Kromě toho mechanizované prapory, jež jsou vyzbrojeny bojovými vozidly pěchoty, mají k dispozici lehký průzkumný a pozorovací systém LOS na podvozku BVP. Technika ale není všemocná, tvrdí pprap. Roman Prokopec, zástupce velitele průzkumné čety 131. smdo, který se této profesi věnuje už devátým rokem. Odpozorování výbuchů není vždy jednoduché. Některé nejsou moc dobře vidět a přesto je musíme chytit. Práce je to poměrně složitá. Lidé jsou na funkcích třeba i pět let a v podstatě ještě nejsou hotoví. Protože je nutné zajistit třicetičlenný výsadek z letounů An-26, přilétají bitevní vrtulníky Mi-24, které palbou z visu ostřelují protivníka neřízenými raketami. Do místa boje se blíží i další vrtulníky přepravující posily, které se budou podílet na dobytí základny. Průzkum mezitím odhalil, že se teroristé pokoušejí opustit tábor ve třech vrtulnících. Jejich plány ruší protiletadlová četa několika raketami S-2M. Teroristé se proto snaží opustit tábor vozidly. Je povolána jednotka ženistů, aby minováním na dálku jejich úniku zamezila. Při této činnosti je nejdůležitější správné nastavení všech prvků, sděluje rtn. Radim Perknovský, velitel 122mm minového vrhače MV-3. Dostaneme směr a cíl střelby, vypočítám si čas výmětu a veškeré opravy, které souvisejí s větrem. Poprvé z této tříhlavňové zbraně střílel před pěti lety ještě jako voják základní služby. Jaké byly jeho pocity, když střílel poprvé? Je to velká rána, směje se. Držím knoflík a vyletí tři střely. Posádku minového vrhače tvoří kromě velitele ještě střelec a řidič. To proto, že se MV-3 obvykle převáží na korbě vozidla, v tomto případě Pragy V3S. Je to třeba i z hlediska taktiky. Přijet, vystřelit a odjet, aby je nepřítel nemohl zaměřit a zničit. Musíme mít vždy příjezdovou a odjezdovou cestu, vysvětluje rotný Perknovský. Ovšem jeho trojka neovládá jen minový vrhač. Jsme ženijní zatarasovací četa, pokračuje, a musíme ovládat základy veškerého ženijního výcviku, abychom zpomalili pohyb nepřítele. Možnosti ženistů, kteří byli začleněni do brigádního úkolového uskupení, jsou však širší. Jednotka je schopna plnit velmi široké spektrum úkolů ženijního zabezpečení, říká kpt. Jiří Machoň, velitel 1. ženijní mechanizované roty. Například to může být ženijní průzkum komunikací, prostoru, vodních překážek, provádění demolic, ničení objektů, použití trhavin pro budování ochranných staveb jako okopů a podobně. Naše technická četa je vybavena zemními stroji, například UDS-114, KN-251, takže můžeme dělat celou škálu zemních prací. V sestavě máme také odminovací stroj BOŽENA, mostní automobily, pomocí nichž lze postavit až sto metrů mostů. A nesmím zapomenout na důležitou věc, již jsme schopni provádět, jakou je zřizování průchodů v minovém poli. Za pomoci protitankových řízených střel a minometů jsou teroristé dále oslabováni. Průzkumná skupina hlásí veliteli brigádního úkolového uskupení další pokus protivníka opustit dobývaný prostor. Velitel se proto rozhoduje palbou z raketometů zničit tento plošný cíl. Raketometná baterie zaujala palebné postavení a z osmi vozidel během 20 vteřin vystřelí 320 raket. Zbylá ohniska odporu jsou dál ničena střelbou houfnic a minometů. K rozhodujícímu útoku se chystá 41. mechanizovaný prapor. Příslušníci 41. mechanizovaného praporu se během svého pobytu v Hradišti připravovali nejen na boj, ale i další role v případné misi. Úkoly jsou rozděleny na dva způsoby vedení činnosti, které se odvíjejí od rozehrané situace. Rutinními operacemi zajišťujeme bezpečnost a prosazujeme možnost demokratického vývoje. V takovém případě jde o patrolování, získávání informací a budování kontrolně-propouštěcích míst. Vzhledem ke stálé aktivitě teroristů můžeme rychle přejít k intenzivním operacím, kdy se budeme snažit zničit jejich tábor nebo omezit jejich operační schopnosti, říká velitel praporu podplukovník Milan Schulc. Při plánování a plnění úkolů vojáci kromě map a digitálního obrazu území používají i tradiční plastický stůl. Přesný model terénu je vytvořen z písku včetně všech detailů, jehož zhotovení trvá několik hodin, maximálně dní. Orientační body jsou označeny kódovými názvy. Výhodou je jeho velikost. Lze na něm detailněji zobrazit situaci, která se pak lépe pamatuje, vysvětluje velitel praporu. Když rozevřu mapu, tak se k ní zpravidla ani všichni nedostanou. A navíc, když vám budu ve tmě ve čtyři ráno píchat prstem do mapy, tak ani nevíte, kde jste. Odpor teroristů byl zlomen a může začít poslední fáze operace. Příslušníci 41. mechanizovaného praporu uzavírají prostor tábora a dochází k vyhledávání a soustředění teroristů. Místo je odminováváno a podrobně se analyzují odebrané vzorky, zda neobsahují otravné látky. 6 7

5 STRONG CAMPAIGNER 2006 STRONG CAMPAIGNER 2006 O důležitosti cvičení Strong Campaigner 2006 svědčí to, že se ho zúčastnil předseda vlády Mirek Topolánek a další významní hosté. Toto je velký den pro českou armádu. Je to potvrzení skutečně kvalitativního skoku za poslední tři čtyři roky, kdy se nám podařilo dosáhnout toho, co jste dnes viděli, prohlásil po ukončení součinnostních bojových střeleb ministr obrany Jiří Šedivý. Teď je jen důležité, abychom udrželi dynamiku a pokusili se cílových operačních schopností dosáhnout minimálně v tom termínu, ve kterém jsme si stanovili. Jeho slova reagovala na vyjádření náčelníka generálního štábu armádního generála Pavla Štefky, který prohlásil, že úkoly cvičení byly splněny bez vážnějších problémů. Potom předal veliteli brigádního úkolového uskupení a současně veliteli 4. brn plk. gšt. Aleši Opatovi certifikát o připravenosti k plnění úkolů 4. BÚU. Ze cvičení mám velice dobrý dojem. Velitel společných sil nám v průběhu čtrnácti dní dával poměrně zabrat, ale otestovali jsme tak všechny schopnosti brigádního úkolového uskupení. Pro brigádu to znamená, že je schopna bojového nasazení, což je pro mě, pro mé vojáky i tento stát velice důležitá věc, uvedl plukovník Opata. A FAKTA Jednotky a prvky brigádního úkolového uskupení velitelství 4. brn 41. mpr 42. mpr 43. vmpr 131. smdo (13. db) plro (25. plrb) vrtulníková letka (23. zvrl) pzr/l + čbpzp (102. pzpr) spojr + rsoc (101. spojpr) reb A (532. střeb) rcho (311. prrchbo) 1. žmr (151. žpr) prlogp + NSE (14. blogp) 6. pn + rcsu (NZ) rvp (HVeVP) četa CIMIC (střc/p) skupina pro řízení taktického letectva (22. zl) mobilní hydrometeorologická skupina Počty osob na cvičení v sestavě 4. BÚU 2650 ostatní cvičící 1440 ředitelství cvičení MND(SE) 107 podpora a zabezpečení 245 CELKEM 4452 Počty techniky na cvičení (ks) automobily 876 BVP 54 ShKH 8 RM 8 minomety 13 S-2M 6 ženijní 60 chemická 29 Mi-24/35 4 Mi-17/171 4 W3A Sokol 2 JAS-39 Gripen 4 L-159 ALCA 4 An-26 2 CELKEM

6 VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY Čtyřiadvacítky nad Španělskem Dva a půl tisíce kilometrů musely překonat přerovské vrtulníky, aby se zúčastnily známého cvičení tygřích letek Text a foto: Tomáš SOUŠEK Rovná padesátka bojových letounů a vrtulníků z devíti zemí Severoatlantické aliance zaplnila ve dnech 25. září až 2. října letošního roku dvě obří stojánky španělské letecké základny Albacete, kde se konal další ročník známého leteckého cvičení NATO Tiger Meet Již tradičně zde nechyběly ani české bitevní vrtulníky 231. letky z Přerova. NATO Tiger Assosiation neboli sdružení tygřích letek je dnes jednou z nejprestižnějších organizací Aliance. Její historie sahá až do roku 1959, kdy byla vytvořena na základě iniciativy francouzského ministra obrany Pierre Messnera. Jeho záměrem bylo prohlubování individuálních vztahů mezi jednotlivými letkami NATO. Jako jednotící prvek byl vybrán tygr, kterého měly některé jednotky ve svém znaku, jakožto symbol síly, rychlosti a mimořádných loveckých schopností. Prvního oficiálního setkání těchto letek v roce 1961 v anglickém Woodbridge se účastnili příslušníci americké 79th TFS, britské 74. squadron a francouzské EC 1/12. Pro mimořádný úspěch této akce bylo rozhodnuto o tom, že Tiger Meet se bude opakovat s každoroční pravidelností. Na druhém z nich se pak stanovily konkrétní cíle asociace, mezi nimiž vedle výměny praktických zkušeností a spolupráce v souladu s úkoly NATO nechybí ani udržování týmového ducha. Sdružení tygřích letek se postupně rozrostlo a dnes v něm má své zastoupení velká část armád Aliance. Z nových členských zemí je zde však zastoupena pouze Česká republika, a to prostřednictvím 231. letky bitevních vrtulníků, která byla za plnohodnotného člena NTA přijata v roce PŘES PŮL EVROPY Organizace letošního ročníku NATO Tiger Meet (NTM) se ujala španělská 142. squadron, sídlící na letecké základně Los Llanos nedaleko města Albacete. Rozsáhlá, jen minimálně osídlená území Pyrenejského poloostrova poskytují ideální podmínky pro velké letecké operace. Pro přerovské letce to však znamenalo naplánovat a absolvovat cestu dlouhou zhruba 2500 kilometrů, což pro vrtulník rozhodně není malá vzdálenost. Bylo rozhodnuto, že čtveřici bitevních strojů Mi-24V doprovodí také jeden transportní Mi-17, který zabezpečí přepravu větší části náhradních dílů a dalšího materiálu. Plánování tak dlouhého přeletu bylo zahájeno již dva měsíce před samotným cvičením. Vždyť Albacete je jedním z nejvzdálenějších míst, kam české vrtulníky dolétly. Při přípravě tratě jsme museli brát v potaz celou řadu faktorů. V první řadě bylo nutné se přizpůsobit transportnímu vrtulníku Mi-17, jehož vytrvalost letu činí jen 3 hodiny a 10 minut oproti čtyřem hodinám u Mi-24V. Podle toho jsme pak plánovali jednotlivé úseky letu, říká nadporučík Jaroslav Šimek, pilot 231. lbvr. Ten zpracoval také veškeré další podklady, jako jsou informace o terénu a o jednotlivých letištích. Poté přišly na řadu žádosti o diplomatická povolení přeletu vojenských strojů nad cizími státy. Jakmile byla povolení vyřízena, kontaktovali přerovští letci jednotlivá letiště vybraná pro mezipřistání již s konkrétními požadavky na palivo a další služby. Bezprostředně před letem se pak už jen znovu prověřuje aktuální počasí. Vzhledem ke vzdálenosti byl přelet naplánován na dva dny. První část vedla z Přerova přes letiště Plzeň-Líně a Colmar do jihofrancouzského Nimes-Garons. Na francouzské základně v Colmaru však byl toho dne silný provoz, a tak zdejší orgány využily drobného administrativního nedostatku a neumožnily českým strojům přistání. Všech pět vrtulníků tak muselo přistát na německém civilním letišti Lahr. Zde se však naplno projevily některé problémy v zabezpečení našich jednotek vysílaných na zahraniční cvičení. Zatímco ve světě se již naprostá většina služeb hradí pomocí platebních karet, naši vojáci jsou stále nuceni vozit s sebou finanční hotovost. Ta však nemůže být neomezeně vysoká a navíc je nutné přijímat i přísná bezpečnostní opatření, což celou cestu jen komplikuje. V Lahru tak došlo k tomu, že na úhradu leteckého paliva byla spotřebována podstatná část zálohy na mimořádné výdaje. Druhý den přeletu pak trať vedla z Nimes do španělské Zaragozy a odtud již do Albacete. Zejména první úsek byl velice zajímavý, neboť vrtulníky se pohybovaly jak nad mořskou hladinou, tak i mezi vrcholky Pyrenejí. TIGER, TIGER, TIGER Do Albacete se postupně slétlo padesát letadel ze třinácti členských letek NTA. Tygří symbolika byla patrná prakticky na každém kroku. Od výstrojních doplňků každého z účastníků až po speciálně zbarvené letouny. Zkrátka všichni příslušníci letek doslova žijí tygřím duchem. Ostatně je to i jedna z věcí, která se na závěr cvičení vyhodnocuje. Tygři se tak nezapřeli již při úvodním nástupu a vztyčování vlajek, které zakončili bojovým pokřikem Tiger, Tiger, Tiger, po němž všichni na zádech předvádějí mrtvé brouky. Je to právě tento duch a atmosféra, čím se Tiger Meet odlišuje od jiných aliančních cvičení. Jak říká velitel 231. lbvr pplk. Ivan Pospíchal, lze si jen stěží představit nějakého českého generála, který by takovéto chování na oficiálním nástupu připustil. V zahraničí ale dobře vědí, že i to je jedna z věcí, která dokáže vojáky z různých koutů světa spojovat. Komunita tygřích letek vyvíjí na cvičeních celou řadu aktivit. Jde například o různé soutěže, v nichž se hodnotí téměř vše od 10 11

7 VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY tygřího ducha, přes speciální oblečení, nejlépe zbarvený letoun, až po takzvané tygří hry, mající charakter netradičních sportovních disciplín. Jednotlivé letky se v podrobných formulářích hodnotí navzájem a ta, která získá nejvíce bodů, si pak domů odváží i hlavní cenu stříbrného tygra. Letos jednoznačně zvítězila francouzská letka EC 1/12 ze základny v Cambrai, jejíž příslušníci o sobě v dobrém slova smyslu dávali vědět po celou dobu cvičení. I jejich černobílá Mirage 2000 byla vyhodnocena jako nejhezčí stroj. Čeští vrtulníkáři tentokrát nezopakovali své úspěchy z předchozích ročníků, protože získali jen jednu cenu ve sportovní soutěži. I tak je ale mnohé letky zařadily ve svých hodnoceních na přední místa. Na první pohled by se mohlo zdát, že setkání tygřích letek jsou především společenskou událostí. Opak je však pravdou. Z Tiger Meetů se postupem času stala plnohodnotná letecké cvičení. Je pravda, že v minulosti jsme byli napadáni, že NTA je jen jakýmsi pijáckým spolkem, což bylo ale dáno tím, že jsme se setkávali i v dobách, kdy nám velení našich armád neumožňovalo společná cvičení. Tygří komunita však byla natolik silná, že přežila i tato období, říká německý plukovník Roland Kauschman, jeden z nejstarších tygrů. Podle jeho slov dnes stojí příslušníci tygřích letek na samotném vrcholu v oblasti leteckého výcviku a vzhledem k počtu strojů účastnících se každoročně Tiger Meetu lze tato cvičení srovnávat jen s málokterou obdobnou akcí v Evropě. STOVKY BOJOVÝCH LETŮ Společné létání je v současnosti hlavní náplní každého NATO Tiger Meetu. Při letošním ročníku provedli osádky téměř čtyři stovky bojových letů pokrývajících prakticky celé spektrum úkolů, které může letectvo plnit. Bohužel pro naše letce se zde projevila jasná převaha stíhacích jednotek. Ze třinácti letek totiž byly jen dvě vrtulníkové. Tomu pak odpovídaly i jednotlivé mise, které organizátoři cvičení plánovali. Přerovští letci tak spolupracovali zejména se svými kolegy z 230. squadron RAF, která do Albacete vyslala dvojici vrtulníků Puma. S nimi pak provedli několik průzkumných letů, kdy vyhledávali postavení pozemních jednotek, či letů na záchranu sestřelených osádek. I když nešlo o plnohodnotné CSAR mise, podle podplukovníka Pospíchala měly pro jeho piloty mimořádný význam. Létání nad španělským terénem má svá specifika a v mnohém se podobá oblastem, v kterých by v budoucnosti mohly být naše vrtulníky nasazeny. Ve zdejších horách jsme například létali a přistávali v nadmořské výšce 2200 metrů, což je mnohem výše, než létáme v Čechách. Také navigace je zde poněkud složitější, protože okolí Albacete není příliš osídlené a zdejší stavby mají navíc často barvu splývající s okolím. Naši navigátoři tak museli hodně úsilí věnovat předletové přípravě, neboť za letu měli k dispozici jen omezené množství orientačních bodů, vysvětluje velitel 231. letky. Zdejší mapy nejsou zdaleka tak podrobné jako ty používané u nás doma a jsou určené opět spíše stíhačům, a tak osádkám vrtulníků situaci příliš neulehčovaly. Přerovští letci ale i přesto ukázali, že své řemeslo ovládají dokonale. Nejednou tak překvapili obsluhu pozemních prostředků PVO svou taktikou a manévrováním v přízemních výškách. Navíc se opět prokázalo vhodně zvolené zbarvení našich strojů, které bylo vizuálním pozorováním často velmi obtížné odhalit. S vyhledáním nízko letících vrtulníků měli ostatně problémy i piloti moderně vybavených stíhacích letounů. Jak dodává pplk. Ivan Pospíchal, lidé v zahraničí často příliš netuší, jak široké možnosti naše bitevní vrtulníky mají, a o to více jsou pak překvapeni, když je mohou vidět v akci. Někteří piloti stíhacích letounů dostali možnost absolvovat let i v přední kabině Mi-24V. Jejich údiv a slova uznání pak po přistání nebraly konce. Výměny pilotů v kokpitech letadel totiž patří k další tradici Tiger Meetů. Trojice přerovských vrtulníkářů letos dostala na oplátku příležitost vyzkoušet si létání na strojích F-16, Mirage 2000 a Tornado. Letošní NATO Tiger Meet lze z pohledu českých letců hodnotit opět jako úspěšný, a to i přesto, že tentokrát nepřivezli žádnou cennou trofej. Příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků svým profesionálním přístupem prokázali, že se neztratí ani v silné mezinárodní konkurenci a že již mají své pevné místo v elitní asociaci tygřích letek

8 Prostějovští speciálové jsou v Afghánistánu nasazeni do operace Enduring Freedom již podruhé. Poprvé zde působili v roce Srovnávat obě mise je však podle názoru velitele obtížné: Na jihu je aktivita talibanců podstatně vyšší. K bojovým střetům dochází denně. Srovnávat může nejen velitel, ale také ostatní vojáci. Téměř sedmdesát procent se jich účastnilo mise v roce 2004 a řada z nich má také zkušenosti z mírových operací na Balkáně, v Iráku či Kuvajtu. Příslušníci 601. skupiny speciálních sil od května letošního roku plní úkoly na jihu Afghánistánu z předsunuté základny vzdálené přibližně dvě stě kilometrů od Kandaháru. Hlavním úkolem českých vojáků v určené operační oblasti bylo přispět k ustanovení afghánské vlády. Oblast je v současné době plně pod kontrolou této vlády a je to především zásluha našich vojáků, uvedl při návštěvě ministra obrany České republiky Jiřího Šedivého u jednotky velitel kontingentu plukovník Páleník. Společně s ministrem Šedivým české vojáky navštívili také náčelník GŠ AČR armádní generál Pavel Štefka, zástupce NGŠ-ředitel SOC MO generálmajor Emil Pupiš, ředitel Vojenského zpravodajství brigádní generál Miroslav Krejčík a ředitel sekce KIS MO-náčelník spojovacího vojska brigádní generál Jiří Baloun. MISE O situaci v prostoru nasazení svědčí i množství útoků vedených na základnu spojeneckých sil. Jen za posledních pět měsíců jich bylo třicet čtyři, a přestože v měsíci září měli BOJUJÍ s fanatickým NEPŘÍTELEM Text: Jan PROCHÁZKA Foto: autor a archiv 601. skss Současná bezpečnostní situace na jihu Afghánistánu, kde působí čeští vojáci, příslušníci 601. skupiny speciálních sil, je podle názoru řady mezinárodních bezpečnostních expertů kritická. Zde na jihu se jedná o regulérní válku, hodnotí jasně a stručně situaci v okolí Kandaháru velitel kontingentu speciálních sil plukovník Ondrej Páleník. Několikrát jsme se při bojových operacích dostali do styku s nepřítelem. Vždy jsme vyšli vítězně, drtivě vítězně

9 MISE MISE muslimové svátek ramadán, k oslabení aktivit protiafghánských sil nedošlo. Situaci podle názoru ministra Šedivého komplikuje skutečnost, že za poslední rok a půl se Taliban přeskupil a začal znovu útočit. Řada nových bojovníků přichází především z Pákistánu. Jsou dobře vyzbrojeni a dobře vycvičeni. Zde na jihu je největší koncentrace talibanských bojovníků. Tato oblast je přímo srdcem Talibanu, uvedl v Kandaháru ministr obrany, který si nesmírně váží vysoké profesionality příslušníků našeho kontingentu. Podle jeho vyjádření české vojáky vysoce hodnotí nejen Američané, ale také všichni, kteří zde s nimi spolupracují. Velitelé, se kterými jsem zde hovořil, říkají, že naši vojáci jsou na stejné úrovni jako jejich síly. Češi jsou naprostá špička, špička špiček, řekl na adresu příslušníků kontingentu speciálních sil ministr Šedivý. Podílejí se na řadě operací, mezi které patří především speciální průzkum a také útočné operace, jež následují po zjištění určitých údajů. Podle vyjádření generála Štefky právě skutečnost, že i přes přímé kontakty s bojovníky hnutí Taliban nedošlo u české jednotky k žádným ztrátám a vážným zraněním, svědčí o vysoké profesionalitě příslušníků speciální skupiny. Je to výsledek jejich tvrdého výcviku, dodal náčelník Generálního štábu AČR. Speciální úkoly a úderné operace malého rozsahu plní čeští vojáci z předsunuté základny, kde se příslušníci bojové části jednotky střídají v třítýdenních až šestitýdenních cyklech. Pak je nezbytný odpočinek, regenerace sil a také nutná údržba techniky a výzbroje. Nepřítelem zde nejsou jen dobře vyzbrojené skupiny talibanských bojovníků, ale také téměř nesnesitelné vedro a všudypřítomný prach. Příslušníci kontingentu speciálních sil se zatím zúčastnili téměř třiceti bojových operací. Podařilo se nám zadržet cíle vysoké důležitosti. Několikrát jsme se dostali do styku s nepřítelem, ale opakuji, všichni jsme zdraví a nedošlo k žádnému vážnému zranění, zdůraznil při setkání s novináři velitel kontingentu plukovník Ondrej Páleník. Bojových operací se zúčastnil také Jirka, který je v Afghánistánu poprvé. Dělám práci, na kterou jsem byl připravován. Ověřil jsme si, že mé rozhodnutí pracovat u této jednotky byl krok správným směrem, říká Jirka, který má již zkušenosti z mírových operací. Na přemýšlení a pocity podle něj při bojové operaci není čas. V tu chvíli, když jste pod palbou, se akorát snažíte eliminovat nepřítele vlastní palbou. Přemýšlet nad tím, co by mohlo být, je dost času potom. Měli jsme zatím štěstí. Vždy to pro nás dopadlo dobře, a tak toho přemýšlení, co by bylo potom, nebylo moc. Nepřítel je podle Jirky hůř vyzbrojený, ale tuhle částečnou nevýhodu nahrazuje svojí fanatičností. Všichni vojáci, kteří se účastní bojových operací, si vysoce cení kvalitní výzbroje. Používáme různé zbraně, vysvětlil nám při ukázce vybavení jednotky Milan. Každý z nás má osobní zbraň pistoli ráže 9 milimetrů typu Glock 17 a dále používáme i jiné typy zbraní. Oblíbený je podle Milana samopal M-4 a také modifikovaný a u nás dobře známý samopal vzor Sa-58. Součástí výzbroje našich vojáků jsou rovněž různé typy odstřelovaček, brokovnic, ale také granátomet a dobře známý RPG-7. Erpégéčko sedmička je sice starší typ, ale je velice dobrý. Určitou nevýhodou je, že ho používá i nepřítel, ale výhodou, zde na území Afghánistánu, zase je, že munici do něj najdete skoro v každém domě, odlehčuje náladu při ukázce zbraní Milan. Součástí výzbroje a výstroje českého kontingentu speciálních sil v Afghánistánu ovšem nejsou jen sofistikované zbraňové systémy, ale také koně. Základní výcvik jsme absolvovali již doma, protože jsme předpokládali, že k použití koní může dojít, objasnil nám v Kandaháru plukovník Páleník a dodal: Zde jsme ve výcviku pokračovali. Koně se v některých terénech skutečně osvědčili. Vojáci se však neučili pouze na koních jezdit, ale také ze sedla střílet, což vyžaduje nejen cit pro zbraň 16 17

10 SPOLEČNÉ SÍLY CVIČÍ jen naostro Jednotka PSYOPS Armády České republiky bude po roce 2010 schopna ovlivňovat veřejné mínění případného protivníka Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv jednotky CIMIC/PSYOPS V září byla na nástupu v Lipníku nad Bečvou slavnostně ukončena pohotovost jednotky CIMIC (CIVIL MILITARY COOPERATION) v šesté rotaci NRF (NATO Response Force). Při této příležitosti jsme požádali velitele z pověření jednotky CIMIC/PSYOPS majora Petera Horvátha o následující rozhovor. SPOLEČNÉ SÍLY Vaši lidé mají za sebou šestiměsíční působení v sestavě mnohonárodního úkolového uskupení NATO pod vedením Velké Británie v silách NRF. Co všechno jste udělali pro splnění tohoto úkolu? Po zařazení do jednotek NRF jsme museli získat certifikace, to znamená dosáhnout potřebné úrovně odborných znalostí a praktických dovedností. Zúčastnili jsme se jednotlivých certifikačních cvičení, kde bylo nezbytné splnit stanovené úkoly. Došlo k doplnění vaší jednotky nějakým speciálním materiálem, spojovacími prostředky, případně přepravními kapacitami? Jednotka byla vybavena materiálem na prvních 30 dní činnosti v prostoru nasazení bez možnosti jakéhokoliv doplnění. Výjimečné v tomto směru bylo především terénní vozidlo landrover s plnou balistickou ochranou. Ostatní materiál, jako je například výpočetní, telekomunikační a záznamová technika, tedy GPS, digitální kamery a fotoaparáty, je standardem pro činnosti jednotek CIMIC ve všech armádách NATO

11 SPOLEČNÉ SÍLY SPOLEČNÉ SÍLY Jaká byla doba hotovosti vašich podřízených v těchto silách, případně uvažovalo se během letošního prvního pololetí o jejich ostrém nasazení? Jednotka byla připravena do 48 hodin od vyhlášení signálu nasednout s veškerým materiálem a technikou do letadla a do pěti dnů převzít plnou odpovědnost za oblast CIMIC v místě nasazení. To mohlo být kdekoliv na světě, rozhodující byl v tomto směru požadavek velení NATO. Pro síly NRF jste vyčlenili osmnáct lidí. O jaké odborníky se konkrétně jednalo? Pro jednotku NRF byla vyčleněna osmnáctičlenná jednotka odborníků CIMIC, kteří jsou připraveni na plnění úkolů v oblasti komunikace s veřejností, monitorování a okamžitého vyhodnocení situace v civilním sektoru a ostatních CIMIC operacích. Vaši vojáci vyčlenění do sil NRF se účastnili zahraničních cvičení v Nizozemsku, Velké Británii a Portugalsku. O jaké akce se konkrétně jednalo a v čem byly pro vás přínosem? Zahraničního cvičení v Nizozemsku Active Improvement se zúčastnila celá jednotka CIMIC vyčleněna pro NRF. Na základě tohoto cvičení byla certifikována pro činnost v NRF. Cvičení ve Velké Británii Loyal Ledger sloužilo jako certifikační pro úroveň brigády. Allied Warrior, které se konalo v Portugalsku, bylo pak certifikačním cvičením pro úroveň divize. Účastnil se ho pouze štáb a velitelství jednotek NRF. Každé cvičení, zejména zahraniční, je pro jednotku přínosem. Dojde totiž ke sladění práce všech příslušníků a současně si můžeme vyměnit znalosti a zkušenosti s ostatními jednotkami. Je to také jediná možnost, jak si vyzkoušet praktické plnění úkolů jednotky CIMIC před skutečným nasazením do operace. V jaké fázi budování jsou v současné době jednotky CIMIC a PSYOPS (psychologické operace)? Oba dva prvky jsou doplněny personálem a zejména u jednotky PSYOPS se dokončuje vybavení materiálem. Četa CIMIC splnila 19. září podmínky připravenosti prvků brigádního úkolového uskupení dle metodiky CREVAL a byla hodnocena ve všech bodech výtečně. Odborná příprava probíhá kontinuálně, protože v problematice CIMIC a PSYOPS stále dochází k vývoji. Příslušníci střediska průběžně působí v zahraničních operacích, což je neocenitelným zdrojem informací pro celou jednotku. Také jazyková připravenost je nadprůměrná, třetina příslušníků jednotky má znalosti angličtiny dle normy STANAG stupně 3, výjimkou nejsou ani znalosti dalších jazyků. Totéž platí v dosažených bezpečnostních prověrkách. Z tohoto důvodu můžeme říct, že další vývoj jednotky závisí zejména na odborné přípravě a možnostech praktického nasazení příslušníků v operacích, protože CIMIC i PSYOPS jsou druhy operací, které je velmi složité cvičit pouze teoreticky, vyžadují reálné prostředí a problémy. Podařilo se vám personálně doplnit jednotku PSYOPS kvalitními odborníky na výrobu audio, video a tištěných produktů? Česká republika bude v rámci NATO poskytovat jednotku PSYOPS pouze na tvorbu tištěných produktů. Příslušníci PSYOPS byli vybráni tak, aby splňovali všechny předpoklady a požadavky pro tuto specializaci. Nemůžeme samozřejmě počítat s tím, že najdeme již připravené specialisty. Armáda je však schopna těmto příslušníkům poskytnout odborné vzdělání, a to nejen v naší republice, ale zejména v zahraničí. Jste již v současné době schopni připravovat tyto produkty a ovlivňovat jimi mínění případného protivníka? Ano, zatím ale pouze v malém měřítku. Jednotka PSYOPS má dosáhnout operačních schopností v roce 2010, do té doby bude plně vybavena materiálem a technikou a její příslušníci by měli být odborně připraveni. Přesto i tehdy zůstanou možnosti jednotky PSYOPS v AČR limitovány zejména její velikostí. Je výroba takových produktů součástí cvičení úkolového uskupení na bázi 4. brigády rychlého nasazení, kterých se účastníte? Není, pro brigádní úkolové uskupení je vyčleňována pouze četa CIMIC. Neuvažujete o vysílání některých odborníků PSYOPS na praktické stáže do Agentury vojenských informací a služeb? Tuto možnost necháváme zatím otevřenou, každopádně ji ale přivítáme. Příprava příslušníků PSYOPS a tvorby produktů je složitá a její záběr je velmi široký. Konkrétní možnosti přípravy jsou otázkou nabídky a dalšího jednání. Pravidelně posíláte odborníky do misí KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. V čem se liší práce vašich lidí v těchto rozdílných zemích? Ve své podstatě je v obou případech základem jejich práce jednání s veřejností a působení na veřejné mínění obyvatelstva. Styčný a monitorovací tým v Kosovu se pohybuje v prostředí, které je našim příslušníkům dobře známé. Máme zde vytvořené dlouhodobé a dobré vztahy s místním obyvatelstvem a autoritami. Práce probíhá v rámci mnohonárodního úkolového uskupení pod švédským velením. Také bezpečnostní situace v Kosovu je nesrovnatelná se situací v Afghánistánu. V Afghánistánu působí specialisté PSYOPS a od 4. rotace ISAF také specialisté CIMIC. Spolupracují zejména s příslušníky německé armády. Rozdíly v činnosti vyplývají především z bezpečnostní situace, kulturních a náboženských odlišností těchto zemí. Cíl je však v každé misi stejný podpora vlastních jednotek a jejich operací navázáním dobrých vztahů s veřejností

12 ZAHRANIČNÍ ARMÁDY Americký Představujeme vám Fort Monroe Velitelství výcviku a doktrín pozemních sil USA Text a foto: plk. Ing. Július KOVÁČIK, styčný důstojník AČR při US Army TRADOC Velitelství výcviku a doktrín pozemních sil USA (US Army Training and Doctrine Command TRADOC) je jedním z hlavních velitelství pozemních sil USA, které odpovídá za výcvik, přípravu, vzdělávání, tvorbu doktrín, koncepční rozvoj a výstavbu pozemních sil v dlouhodobém horizontu. TRADOC vznikl 1. července 1973 jako důsledek reorganizace pozemních sil po ukončení války ve Vietnamu. Jeho velitelství bylo dislokováno do Fort Monroe, třetí nejstarší nepřetržitě fungující vojenské základny v USA. Tato základna je umístěna na jihovýchodním výběžku virginského poloostrova, v historicky významné a vojensky důležité oblasti zvané Hampton Roads poblíž měst Norfolk, Yorktown a Williamsburg. Norfolk, největší námořní komplex na světě s téměř 7000 budovami na ploše ha, je domovským přístavem pro letadlové lodě, křižníky a ponorky Atlantické flotily. V Yorktownu proběhla na podzim roku 1781 poslední revoluční bitva, ve které si Amerika vybojovala svoji nezávislost. Williamsburg je architektonicky ojediněle zachovalým městem z období 18. století, kdy se stal hlavním městem Virginie. Budování pevnosti Fort Monroe začalo v roce 1819, dostavěna byla v roce 1834 a doposud je největší kamennou pevností postavenou v Americe. Jméno dostala po pátém prezidentovi Spojených států Jamesi Monroeovi. Ve své historii je nazývaná také Pevností svobody, což pochází z dob občanské války, kdy uprchlí otroci nalezli svoji záchranu právě zde. Další zajímavostí tohoto architektonického skvostu je, že tu v letech sloužil známý básník a spisovatel Edgar Allan Poe a od roku 1865 do roku 1867 zde byl vězněn prezident států Konfederace Davis Jefferson, neprávem obviněný z podílu na zavraždění prezidenta Lincolna. Po období více než 150 let své nepřetržité aktivní činnosti se stala Fort Monroe sídlem TRADOC, kterému pravidelně velí čtyřhvězdičkový generál. V současnosti to je William S. Wallace. K nejvýznamnějším složkám TRADOC patří Velitelství pro nábor, doplňovaní a základní výcvik a Velitelství pro otázky výstavby armády budoucnosti. První z nich řeší roční rekrutační úkol pozemních sil nábor nových rekrutů. O tom, že je to úkol nelehký, zejména v době probíhajících bojů v Afghánistánu a Iráku, svědčí i skutečnost, že v roce 2005 se nepodařilo tento úkol splnit. Druhé z uvedených velitelství je také nazýváno architektem pozemních sil budoucnosti. Vypracovává, koordinuje a integruje směry a postupy začleňování bojových systémů budoucnosti do nově vytvářených modulárních struktur. Do podřízenosti TRADOC mj. spadá také 33 výcvikových a vzdělávacích zařízení rozmístěných na 16 základnách, které organizují odborné a jazykové kurzy. V roce 2005 prošlo těmito kurzy téměř příslušníků pozemních sil, 7000 zahraničních studentů, vojáků jiných složek a občanských zaměstnanců. O důležitosti a významu TRADOC svědčí i skutečnost, že své národní zastoupení má ve Fort Monroe 17 států světa. Česká republika je zastoupena jako jediná z nově přijatých zemí NATO. Úkoly, náplň a charakter činnosti styčných důstojníků jsou v národní odpovědnosti a odvíjejí se od národních cílů, aktuálních potřeb a úrovně vojenské spolupráce s USA. Pro činnost všech styčných důstojníků je charakteristické, že sledují vývojové tendence v pozemních silách z hlediska koncepčního rozvoje, výstavby, organizačních struktur, vyzbrojování, výcviku, přípravy osob a tvorby doktrín. Dále sledují vývoj v oblasti transformace pozemních sil a opatření směřující k cílovým strukturám. Národní zastoupení České republiky při TRADOC v čele se styčným důstojníkem AČR bylo vytvořeno v roce 2001 z důvodů potřeb získání poznatků a zkušeností pro vybudování tehdejšího Velitelství výcviku a doktrín ve Vyškově. Styčný důstojník AČR při TRADOC se při své činnosti řídí požadavky ředitele Ředitelství výcviku a doktrín zaměřenými na rozvoj doktrinální soustavy AČR, rozpracovaní zásad použití ozbrojených sil České republiky a vytváření souboru pomůcek pro zajišťování výcviku v podmínkách profesionální armády. K jeho úkolům patří i koordinace činnosti při návštěvách výcvikových a vzdělávacích zařízení TRADOC představiteli AČR. Jedna z těch významnějších návštěv se uskutečnila v nedávné době, kdy ředitel Ředitelství výcviku a doktrín brigádní generál František Maleninský navštívil na pozvaní americké strany TRADOC a jeho výcviková zařízení. V průběhu této návštěvy prezentoval svému americkému partnerovi zkušenosti z přípravy příslušníků profesionální Armády České republiky. Při návštěvě školy pěchoty ve Fort Benningu (Georgia) delegace ŘeVD zhlédla teoretickou a praktickou přípravu poddůstojnického sboru a výcvik operací v zastavěném prostoru. Průběh této návštěvy prokázal, že vzájemná spolupráce mezi ŘeVD ve Vyškově a TRADOC ve Fort Monroe je oboustranně prospěšná a vytváří prostor k jejímu dalšímu rozvoji v budoucnosti

13 ŽENY V ARMÁDĚ ŽENY V ARMÁDĚ Většina absolventů vojenských vysokých škol dlouho vzpomíná na svůj příchod k první jednotce, kdy dochází ke konfrontaci školní teorie s reálnou praxí. Nejinak tomu bylo i v případě Jany Pernicové, která po skončení školy v srpnu minulého roku nastoupila ke 13. dělostřelecké brigádě. Už o čtyři měsíce později se začala připravovat na misi v Kosovu. Do reality vojenské služby tak skočila rovnýma nohama. Křest OHNĚM Po návratu z mise mám na armádu určitě jiný pohled, říká poručice Jana Pernicová Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV Byla jsem tady pouhé čtyři měsíce a hned mě vyslali do mise. Rozhodně jsem nečekala, že to přijde takhle rychle. O tom, že pojedu s jednotkou do Kosova, jsem se dozvěděla někdy v listopadu a odlétali jsme už na začátku ledna tohoto roku, vypráví čtyřiadvacetiletá poručice Jana Pernicová. Ve škole se svými spolužáky mnohokrát diskutovali o své účasti ve vojenských misích. Každý z nás chtěl do mise vyjet. Chápali jsme to jako samozřejmou součást služby v armádě a počítali jsme s tím, že se to jednou bude týkat i nás, dodává Jana Pernicová, která byla po návratu z mise povýšena do hodnosti poručice a velí hospodářské četě roty logistiky. OD TEORIE K PRAXI Janu Pernicovou přivedla do armády náhoda. Po ukončení gymnázia se podobně jako většina jejích vrstevníků rozmýšlela, co by chtěla dál studovat. V té době se jí dostaly do rukou noviny s inzerátem vojenské vysoké školy. Přihlásila se na bakalářské studium na ekonomické fakultě, kde úspěšně absolvovala obor ekonomika hygieny výživy. Rodačka z Lázní Kynžvart se po studiích v Brně přestěhovala do Jinců ke své první jednotce. Vyměnit velkoměsto za dvoutisícovou posádku není jednoduché, ale zvyknout si na neznámé prostředí jí pomáhá skutečnost, že sem s ní přichází i několik jejích spolužáků. Praxe je od teorie hodně vzdálená. Ve škole nám teorii přednášeli profesoři, kteří v praxi dlouho nebyli. Skripta jsme se učili nazpaměť, seznámili jsme se s používanými dokumenty, ale už nás nikdo neučil, jak se tyto rozličné formuláře vyplňují. Na škole citelně chybí praxe, posteskne si na okamžik Jana Pernicová. Do reality ji přivedla právě účast ve vojenské misi. Člověk se tam otrká a zocelí. Po misi jsem přestala některé věci prožívat jako dřív a naučila se rychle jednat. Navíc zde člověk řeší jen věci týkající se jeho oboru, ale v misi máte možnost sledovat fungování i jiných čet. Můžete se seznámit s tím, jak jednotka funguje jako celek a vše je spolu úzce provázáno, uvádí přínosy služby v misi mladá poručice. Do 8. kontingentu mise KFOR ji velitel vybral na funkci velitelky čety oprav. Čerstvá absolventka vysoké školy Jana Pernicová, pouze s několikaměsíční zkušeností z práce u útvaru, měla velet 33 chlapům sloužícím v armádě po mnoho let. Určitě jsem z toho měla velké obavy. Navíc jsem vystudovala oblast proviantu a nyní jsem se měla věnovat technice. Zvažovala jsem proto, jestli to mám vzít, nebo ne, ale říkali mi, že mi lidé z čety pomohou, hovoří o své vojenské anabázi por. Pernicová. NEJTĚŽŠÍ BYL PRVNÍ MĚSÍC Během služby v Kosovu měla štěstí na lidi. Většina z nich jí pomáhala nový úkol zvládnout. Pro velitelku čety oprav spočívala služba v misi především ve vyplňování různých formulářů a v plánování. Nejtěžší byl první měsíc, než jsem do všeho pronikla. Pro mě to byl křest ohněm, když jsem do této situace skočila rovnýma nohama, vzpomíná na první okamžiky Jana Pernicová, která si nejprve musela vybudovat respekt u svých podřízených. Našli se prý mezi nimi i tací, kteří se pokoušeli využít toho, že je v této oblasti nováčkem. Občas došlo k tomu, že se jí pokoušeli namluvit, že už mají stanovené úkoly splněné, ale když je přišla zkontrolovat, ukázalo se, že tomu tak není. Rychle zjistili, že s takovým přístupem u ní nepochodí. Nikdy jsem jim netvrdila, že všechno zvládnu. Přiznala jsem se jim, že se v této problematice ještě tolik neorientuji a poprosila jsem je, aby mi občas poradili. Na druhou stranu jsem se snažila pro ně zařídit maximum, aby měli všechno, co pro ně bylo možné získat. Opláceli mi to tím, že mi nedělali naschvály. Ale musela jsem jim také ukázat, že si ke mně nemohou všechno dovolit, a získat si nezbytnou autoritu, pokračuje sympatická poručice. Problém byl trochu v tom, že Jana Pernicová odjela do Kosova s jinou jednotkou, než u které slouží, takže tam mnoho lidí neznala. Zpočátku proto zabíjela volný čas sportováním buď v posilovně nebo jízdou na kole. Po čase se skamarádila se slovenskou zdravotní sestřičkou, takže když si potřebovala popovídat, tak věděla, kam může zajít. Žen v kosovské misi mnoho nebylo. ŽENY POD DROBNOHLEDEM Chlapi to v misi mají o něco jednodušší. Když jde žena přes základnu, tak ji hned každý sleduje. Ví se, kdy chodí na oběd, nebo se řeší, s kým se baví. Musíte si zachovávat odstup, tvrdí velitelka čety. Poručice Pernicová se v misi setkala i s tím, že se ji kolegové snažili sbalit. V takovém případě musí člověk dát jasně najevo svůj nesouhlas, prostě je rázně odpálkovat, popisuje svůj osvědčený recept. Žena v misi si musí zvyknout také na různé narážky, které nemusejí být vždy příjemné. Třeba když se venku oteplilo a začala jsem chodit v tričku, tak jsem od mužů slýchávala, že je provokuji a zda se nechci obléci, uvádí některé příklady poručice. A jaké má Jana Pernicová ambice do budoucna? Především dostudovat. Chtěla bych si dálkově dodělat inženýrské studium. Vybrala jsem si obor všeobecná logistika. Měla jsem v plánu se přihlásit již v minulém roce, ale do toho přišla mise, proto jsem musela svůj záměr odložit, umožňuje nám nahlédnout do svých dalších plánů. Jana Pernicová by chtěla v armádě udělat velitelskou kariéru. To by ale chtěl asi každý, který přichází do armády. Jednou bych chtěla velet rotě, ale uvidíme, zda se mi to vyplní. Žena to má v tomto ohledu o něco těžší, posteskne si. Jana je velmi perspektivní a cílevědomá žena. Úkoly plní výtečným způsobem na sto procent, jen víc takových žen do armády, stručně hodnotí její schopnosti zástupce velitele roty logistiky nadporučík Michal Svoboda

14 TECHNIKA TECHNIKA 1 To v bezpečné vzdálenosti před vozidlem aktivuje všechny protitankové miny s magnetickým zapalovačem. Na rámu je také jednoduchá mříž přivádějící k výbuchu miny s nástražným drátem. Kromě toho je ještě k dispozici infračervený systém, který iniciuje podél cest nastražené protitankové zbraně odpalované IČ ssenzorem. VDM za sebou táhne těžký přívěs, jenž svými koly přivádí k výbuchu tlakové miny. Průjezdem se vytvářejí dvě asi metr široké bezpečné stopy, které zároveň vytyčuje značkovací zařízení. V této stopě se pohybuje druhé vozidlo VTR (Véhicule Tracteur de Remorques) táhnoucí další dva těžké přívěsy. Jejich úkolem je aktivovat miny s tlakovým roznětem v téměř dvojnásobné šířce než za prvním vozidlem VDM. Po průjezdu VTR se dvěma trajlery tak vznikne konečný 3,9 m široký pás zbavený min. Jak vozidlo VDM, tak i VTR mají silně pancéřovanou kabinu řidiče. Její umístění poměrně vysoko nad zemí uprostřed mezi nápravami, tvarování spodní části do tvaru písmene V a ocelové pancéřování o tloušťce až 25 mm (skla oken mají tloušťku až 60 mm) poskytují ochranu před účinkem jakékoli známé protitankové miny. Francouzská armáda minulý rok objednala 30 systémů Dedale (budou umístěny na odminovací vozidla AMX-30B2 DT), a firma MBDA očekává, že v průběhu půlroku by francouzský úřad pro vyzbrojování měl objednat několik kompletů Souvim 2. S využitím zkušeností z programu Souvim 2 pracuje francouzský a německý průmysl na technologickém demonstrátoru MMSR-Sydera. Má být tvořen pěti specializovanými částečně bezosádkovými vozidly. První z nich DEV má za úkol zjišťovat přítomnost protipěchotních a protitankových min, určovat jejich polohu a případně ji i označovat. Vozidlo SDV bude schopné rušicí soustavou před sebou přivádět k výbuchu všechny typy min s bezkontaktními zapalovači. Miny reagující na tlak si na starost vezme těžké vozidlo HDV. Po těchto prostředcích by mělo přijít na řadu tzv. ověřovací vozidlo VEV, které nejen zkontroluje práci zmíněných odminovačů, ale mělo by zlikvidovat ještě nezjištěné například nekovové miny. A konečně poslední prvek systému MMSR-Sydera má tvořit řídicí vozidlo CCV s posádkou. Bude shromažďovat všechny dostupné informace a v reálném čase je vyhodnocovat. Operátoři z jeho kabiny budou na dálku ovládat vozidla SDV a HDV. 2 Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: autor, MBDA Nadnárodní společnost MBDA dokončila vývoj netradičního kompletu Souvim 2, určeného pro rychlé zprovoznění zaminovaných komunikací a cest. Svým průjezdem vytváří bezpečný pás zbavený min s mechanickými, tlakovými, magnetickými či na teplo reagujícími zapalovači. Na rozdíl od dnes široce používaných mechanických odminovacích systémů s rotujícím válcem a ocelovými řetězy, které při ničení min kompletně rozrušují povrch čištěného úseku a jsou proto velmi pomalé, Souvim 2 aktivuje část min rušením na dálku. Proto se může pohybovat pracovní rychlostí až 20 km/h a za den je údajně schopen vyčistit úsek až 150 km dlouhý. Systém tvoří dvě vozidla a tři tažené trajlery. Koncepce v podstatě vychází z jihoafrického odminovacího kompletu Chubby, avšak i přes tvarovou podobnost lze Souvim 2 považovat za vcelku nový typ. Základ tvoří vozidlo VDM (Véhicule Detecteur de Mines) s charakteristickými velkými nízkotlakými pneumatikami, díky kterým vytváří tak malý specifický tlak, že na něj nereagují běžné miny s tlakovým zapalovačem. Na přídi má VDM zamontovaný rám s rušicím systémem Dedale s programovatelným generátorem pro vytváření magnetického pole. 3 1 Vozidlo VDM z kompletu Souvim 2 s těžkým trajlerem pro iniciaci min s tlakovým roznětem je na titulním snímku. 2 Detailní pohled na antény zařízení Dedale umístěné na bezosádkovém na dálku ovládaném vozidle 3 Kresba dálkově ovládaného vozidla SDV z připravovaného francouzsko-německého programu MMSR-Sydera 26 27

15 ZÁCHRANÁŘI ZÁCHRANÁŘI Když nebezpečí BAVÍ Text: Jaroslav PAJER Foto: autor, Jiří HOKŮV a archivy Jana PŘÍKAZSKÉHO a Richarda MAŇÁSKA V dnešní armádě slouží v uniformě výhradně vojáci z povolání. Profesionálové. Ne všichni ale obsah toho slova naplňují. O to víc potěší, když se naskytne příležitost nejen najít odborníka na svém místě, ale poznat se s ním hlouběji. Praporčík Jan Příkazský a nadrotmistr Richard Maňásek jsou už několik let příslušníky 156. záchranného praporu v Olomouci. Příkazský je instruktorem speciální tělesné přípravy a jeden z osmi hlavních instruktorů lezení Armády České republiky. Maňásek velí lezeckému záchrannému družstvu, které je jako jediné v rámci 15. ženijní záchranné brigády zařazeno v organizační struktuře útvaru. Lezci z ostatních praporů tuto profesi dělají jako druhou specializaci. Ani jeden z nich se horolezcem, respektive po vojensku lezcem, nenarodil. Honza Příkazský se k této odbornosti dostal před devíti lety: Jsem jedním ze sedmi lidí v armádě, kteří absolvovali na Vojenské akademii ve Vyškově kurz pro instruktory speciální tělesné přípravy. Ta zahrnuje sebeobranu a boj z blízka, umění přežití, vojenské plavání, přesuny za ztížených podmínek, tedy na lyžích, po vodě a v členitém terénu, a také vojenské lezení. Richard Maňásek k této odbornosti přičichl před necelými čtyřmi lety, kdy se mu v útvaru naskytla možnost začít s lezením jako s druhou odborností. O rok později se dostal na tabulky útvarového lezeckého družstva. VÝCVIK AŽ NADORAZ Vojenské záchranářské lezectví je kombinací mnoha činností. Není to žádná rekreace, podotýkají oba. Přesto ve svém okolí slýchají názory, že jejich pobyty v horách jsou jen pěkné dovolené. Podobné soudy je dost štvou. Plynou totiž z neznalosti jejich autorů. Ono to není obyčejné sportovní lezení, říká o profesi Richard Maňásek a jeho kolega ho doplňuje: Naším úkolem není dojít na místo a padnout vysílením. My musíme dojít do cíle a tam teprve začít pracovat! To znamená, že si lidé musejí umět rozložit síly ujít náročnou cestu, během ní dbát na tepelný komfort, na pitný režim a na konci trasy být schopni provést záchranu osoby. Je to obrovská paleta činností, navazuje Maňásek. Proto trénujeme jak na skalách, tak na vodě, s vrtulníkem, na lyžích, na ledopádu, na budovách... Výcvik, kterého se často účastní nejen olomoučtí vojáci, ale i příslušníci ostatních útvarů 15. ženijní záchranné brigády, plánují a provádějí tak, že si lezci pokaždé, jak říkají, hrábnou na dno fyzických i psychických sil. Že to je správná metoda, si ověřili během červnového kurzu ve Škole horských vůdců a záchranářů v rakouském Saalfeldenu. Instruktoři nás tam často psychicky deptali tím, že nám řekli, abychom vytvořili nějakou techniku, třeba na spuštění raněného ze skály. Po chvíli ale přišli, že takhle je to sice dobře, ale že to máme udělat jinak. My to tedy změnili a oni nám zase oznámili, že se raději vrátíme k původnímu způsobu, vzpomíná nrtm. Maňásek. Méně odolní a nepřipravení jedinci by asi vybuchli. A na to oni čekali, pokračuje velitel olomouckých lezců. Pozorovali, jak se budeme chovat. My jsme na to ale zvyklí. Už to známe. A tak i když někteří z našich vojáků projevili nesouhlas s podobným řízením výcviku, nikdy se skupina jako celek nerozhádala a ohnisko sváru bylo záhy uhašeno. I přes značné vlastní zkušenosti se ani Jan, ani Richard nebrání setkáním se specialisty. Vlastně je vyhledávají. Mezi jejich známými konzultanty jsou naši špičkoví záchranáři. Ať je to zkušební komisař potápění pplk. v z. Pavel Chvalina nebo Ing. Radomil Matýsek, jeden z nejzkušenějších speleologů u nás, Miroslav Straka z Horské záchranné služby z Jeseníků anebo Marian Zuziak ze záchranného praporu v Bučovicích. S některými složkami integrovaného záchranného systému také realizují společné akce. S horskou službou máme od letoška dohodnuté týdenní zimní stáže. Nyní na podzim se chystáme na výcvik se speleologickou záchrannou službou. A nějaký čas už spolupracujeme s metodickým družstvem Policie ČR, které se specializuje na záchranu z volné výšky z mostů, budov i z vrtulníku. My jsme s ním slaňovali nejvyšší komín v republice, 308 metrů, v Elektrárně Tušimice, vypočítává Richard Maňásek. ZDRAVOVĚDA, JEJICH CHLEBA Zapomenout nelze ani na součinnost s Českým červeným křížem, jehož členové 28 29

16 ZÁCHRANÁŘI KALEIDOSKOP zdokonalují záchranáře ve zdravotní přípravě. Té není nikdy dost, tvrdí prap. Jan Příkazský. Asi se shodneme na tom, že nejen záchranář, ale každý voják by měl mít základní znalosti ze zdravovědy. A ty by si měl neustále opakovat. Pokud to nebude dělat, tak až se dostane do reálné situace, zazmatkuje. Nemusí jít hned o záchranu cizího života. Vezměme třeba takovou banální věc, kdy voják promokne a prochladne. Za tři dny má chřipku a je nepoužitelný, pokračuje zkušený instruktor speciální tělesné přípravy. A je to zase ve výcviku jich samotných a jejich velitelů, aby věděli, že se mají po nějakém čase ohřát a vyměnit mokrou výstroj. Připomíná pak zkušenost z horských pochodů. Je třeba mít s sebou náhradní prádlo. Dělají to jak Prostějováci, tak brnkaři, učili nás to i rakouští vůdci. Vylezli jsme na vrchol, tisíc metrů převýšení. Velitel rozhodl, že se tu zdržíme déle než pět minut. Po této době však začíná zpocené tělo prochládat, což znamená převléct si tričko a vzít si bundu nebo svetr. Totéž platí i o pitném režimu. My to děláme tak, že velitel stanoviště má na stopkách nebo na mobilu nastavenou hodinu. A když ten čas uplyne, všichni se napijí, vypráví dál Jan Příkazský. Protože člověk, který je upnutý na řešení nějakého problému při zásahu, nemyslí na to, že by měl pít. Tak to musí hlídat jeho velitel. K tomu je alespoň vedeme. ARMÁDA JE OBJEVUJE Takových zásahů, kdy zachraňovali život, zatím olomoučtí lezci mnoho nezažili. Vlastně jen jeden zásadnější. Při společném výcviku se složkami IZS došlo k nehodě, kdy figurant spadlý do komína začal mít skutečné život ohrožující problémy. Dusil se padajícími sazemi a přes úvazek z lan se mu neprokrvovaly nohy. Byly dvě hodiny v noci a úzký komín čněl více než dva metry nad střechu. Záchranáři pod řízením Jana Příkazského nejprve přivedli k obličeji zaklíněného muže kyslík, pak postavili obrovský kladkostroj, postiženého jím vyzvedli a předali do rukou lékaře. Neznamená to však, že by jejich umění jinak využíváno nebylo. Svou schopnost pohybovat se ve výškách uplatnili několikrát při letošní sněhové kalamitě, kdy přikurtováni na lanech shazovali z nebezpečných míst nadbytečnou bílou nadílku, anebo před půldruhým rokem v Hlinsku, kdy stavěli dočasné zastřešení vyhořelého čtyřpatrového činžáku. Co jsme si teď dělali statistiku zásahů za poslední rok, tak se akce, kdy záchranné prapory nasazují lezce nebo potápěče, začínají vykazovat častěji, konstatuje Jan Příkazský. Ona se armáda dopracuje k tomu, že tyto specialisty objeví. VYŠLAPÁVÁME CESTIČKY Už je tomu rok, co se praporčík Příkazský stal členem metodického družstva brigády, které sdružuje vybrané specialisty ze všech záchranných praporů. Zpracovávali jsme kupříkladu metodiku vedení lezeckého zásahu nebo směrnici pro vytvoření netabulkových lezeckých družstev, prozrazuje. Kromě Richarda Maňáska k práci na těchto materiálech přibírá i kolegu z útvaru, zkušeného kynologa rotmistra Radka Thumse. Některé věci jsou všeobecné, vysvětluje, a určitá pravidla, jak se má chovat velitel a jak záchranář, platí při jakémkoli zásahu. Radek nám vlastně dělal takovou oponenturu. Teď ale všichni přemýšlejí, jakým způsobem poskytnout tuto metodiku lidem jak v rámci brigády, tak třeba i zájemcům z dalších útvarů. Neznáme tu správnou cestu, kudy jít. My totiž ty cestičky teprve prošlapáváme, usmívá se Richard Maňásek. Myslím, že chybí základní zadání, co s námi, shora, navazuje Jan Příkazský. Ony jsou definovány úkoly brigády i záchranných praporů, ale příliš obecně. Pokud se budeme bavit o záchraně osob při živelních pohromách, tak si pod tím může člověk představit desítky nejrůznějších situací. My se sice v naší odbornosti snažíme připravovat maximálně profesionálně, ale stoprocentně nevíme, jestli to děláme dobře. To samozřejmě může potvrdit jen praxe. A dosavadní zásahy, ať ostré či cvičné, lezci zvládli. Navíc se před časem metodickému družstvu brigády podařilo dokončit směrnici, která určuje základní rámec pro nasazení lezeckých záchranných družstev a udává přehled odborných požadavků na jejich příslušníky. V době našeho rozhovoru už dokument prošel připomínkovým řízením a co nevidět má spatřit světlo světa. Záchranářské lezectví se v armádě rozvíjí teprve několik let. Hledají se nejen metodiky výcviku, ale i efektivní postupy při materiálním zajištění této odbornosti. O to cennější jsou názory těch, kteří své práci očividně dávají mnohem víc než jen osm hodin v pracovních dnech a kteří svým konáním vytvářejí novodobou tradici. Rakovničtí záchranáři rozšiřují spolupráci s pražskými hasiči Podrobnější seznámení s možnostmi záchranného praporu při jeho nasazení v rámci integrovaného záchranného systému i prohloubení vzájemné spolupráce bylo cílem společného zaměstnání příslušníků 154. zpr Rakovník a Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy. Na setkání, jež se uskutečnilo 26. září v rakovnických kasárnách, uvítal velitel útvaru pplk. Pavel Grund na 80 účastníků, mezi nimi náčelníka ženijního vojska plukovníka Otu Rolence, ředitele HZS hl. m. Prahy plk. Dalibora Gosmana, velící důstojníky směn HZS, představitele odboru krizového řízení pražského magistrátu i zástupce dobrovolných hasičů. Po prezentacích pražských institucí, jež se zabývají řešením krizových situací, a hostitelského útvaru následovala praktická demonstrace činnosti příslušníků záchranného praporu. V parku techniky byly připraveny ukázky zásahů v ohnisku nákazy ptačí chřipky a při odstraňování následků závalu. Nově pak byla představena souprava nafukovacích stanů určených pro dekontaminaci osob, požární plošina T-815 PP27, vznášedlo a robot pro pyrotechnické práce. Obdobné setkání by se mělo uskutečnit ještě v prosinci v prostorech HZS hl. města Prahy. Text a foto: prap. Alena HRDLIČKOVÁ 6. ročník soutěže O pohár ředitele Městské policie Jaroměř Cvičili ochranu a doprovod osob Dne 9. září letošního roku se nrtm. Michal Ježek, příslušník oddělení zabezpečení muničních základen Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, zúčastnil se služebním psem Achalem 6. ročníku obranářské kynologické soutěže O pohár ředitele Městské policie Jaroměř. Soutěž byla členěna do dvou kategorií. V části Poslušnost byla hodnocena ovladatelnost a poslušnost psů. Stěžejní část s názvem Obrana obsahovala průzkum terénu a objektu, avizaci a kontrolní zadržení. Zde se Achalovi (jako jedinému) podařilo srazit figuranta na zem. Velmi zajímavá, jak pro diváky, tak i pro samotné soutěžící, byla likvidace hospodských výtržností. Za velkého hluku, který doprovázelo vrhání předmětů na oba účastníky (psa i psovoda), prokázal Achal neobyčejnou statečnost. Podařilo se mu zabránit napadení psovoda agresivním figurantem. V této části obsadili nováček soutěže nrtm. Ježek s Achalem medailové 3. místo. V celkovém hodnocení obsadili místo čtvrté, přičemž na třetí ztratili jen čtyři body. Text: por. Šárka BRÁZDILÍKOVÁ, foto: prap. Martin ŠMIDBERSKÝ Ve VVP Boletice se v první polovině září uskutečnil společný výcvik útvaru osobní ochrany Královské Vojenské policie Velké Británie a oddělení ochrany osob Velitelství Ochranné služby Vojenské policie Praha. Výcvik byl zaměřen na ochranu a doprovod určených osob v krizových oblastech, jako je například Irák či Afghánistán. Cvičila se příprava, ochrana a doprovod chráněné osoby jak ve vozidle, tak i v pěší formaci. V průběhu řešení modelových situací byly použity imitační prostředky, cvičné střelivo a také nová výcviková pomůcka FX zbraně a střelivo, které přibližují výcvik co nejvíce reálné situaci. Samotný výcvik byl ukončen ostrými střelbami ve skupině a evakuací chráněné osoby z místa napadení. Vyvrcholením třech týdnů společné práce bylo závěrečné cvičení, které probíhalo jak ve vojenském prostoru, tak také v okolních městech a obcích. Námětem cvičení byl jeden den VIP osoby v uvedeném prostoru, kdy příslušníci oddělení ochrany osob Velitelství Ochranné služby Vojenské policie Praha prováděli reálnou ochranu a doprovod určené osoby na základě jejího denního fiktivního programu. Text a foto: npor. Bc. Jaroslav ŠELONG 30 31

17 OSOBNOST František Fajtl inspiroval filmaře k natočení filmu i velitele k výcviku vojenských pilotů ODEŠEL přítel mraků Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Radko JANATA, Jiří HOKŮV a archiv Čtvrtého října letošního roku přišla Česká republika o jednu z nejvýznamnějších postav své novodobé historie. Zemřel generálporučík František Fajtl, legendární stíhací pilot, jehož jméno znal snad každý z nás. Přepisovat jeho životopis by bylo jen nošením dříví do lesa, a tak se raději zaměřme na nejzajímavější momenty z jeho života a na to, jak generála Fajtla viděly některé osobnosti veřejného života. Je to jedna z legend pro nás všechny, jeden z největších hrdinů celého 20. století, jakého jsme v naší zemi měli. Tato generace hrdinů sice odchází, ale naším úkolem je, abychom nedopustili jejich zapomenutí. V jeho osudu se promítly pohnuté chvíle republiky ve 20. století, prohlásil o Františku Fajtlovi prezident České republiky Václav Klaus. Slavný pilot měl skutečně pestrý život, v němž ho potkalo několik vzestupů i pádů. První těžké období přišlo v době okupace Československa v březnu roku František Fajtl tehdy v Přerově zastupoval velitele letky a musel se tak podílet na předávání letadel i letiště německým jednotkám. Mladého, vlastenecky smýšlejícího důstojníka tato prohra bez boje velmi zasáhla, proto se prakticky okamžitě rozhodl pro odchod do zahraničí. Tak jako řada jeho kolegů se postupně přes Polsko a Francii nakonec dostal až do Velké Británie, kde se po krátkém výcviku ihned zapojil do probíhajících bojů. Postupně vybojoval čtyři vzdušná vítězství. Byl jedním ze zakládajících příslušníků 313. československé stíhací perutě a velitelem jedné z jejích letek. Kromě toho, že byl dobrým pilotem, měl František Fajtl pro velitelskou funkci i další důležité předpoklady. Jako jeden z mála měl tehdy velmi dobré jazykové znalosti. Uměl výborně anglicky. Dokonce už za první republiky se učil anglicky, což nebylo obvyklé, protože tehdy se učila hodně francouzština. On vlastně do války odcházel vůbec velice dobře jazykově připravený. Uměl francouzsky, anglicky, německy, dokonce i trošku rusky, řekl o generálu Františku Fajtlovi historik Jiří Rajlich. Tyto kvality nezůstaly bez povšimnutí jeho nadřízených, a tak se v dubnu 1942 mohl stát vůbec prvním československým důstojníkem, kterému bylo svěřeno velení britské stíhací perutě. Velel však pouhý týden, když se jeho osud málem definitivně naplnil. Ve vzdušném boji byl letoun Františka Fajtla zasažen a on s ním musel nouzově přistát na území okupované severní Francie. Místo přistání bylo vzdáleno jen několik set metrů od zámečku obsazeného německým gestapem, jehož příslušníci také ihned začali po pilotovi pátrat a jemu tak šlo doslova o holý život. Musel použít všechny své znalosti a dovednosti, aby dokázal uprchnout. Mimo jiné byl několik hodin ponořený pod vodou, kde dýchal pomocí stébla, a čekal na setmění. Za pomoci dalších lidí se nakonec dostal přes Paříž do neokupované části Francie. Jeho další cesta vedla náročným terénem Pyrenejí do Španělska, kde byl ale zadržen a uvězněn. Teprve na zásah britského konzula byl osvobozen a mohl odcestovat zpět do Velké Británie. Tato jeho anabáze trvala bezmála čtyři měsíce. František Fajtl bojoval nejen na západní frontě, ale i na té východní. Od 1. června 1944 až do konce druhé světové války byl velitelem 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku, jehož příslušníci napsali jednu z nejsvětlejších stránek našich vojenských dějin, ať už to bylo účastí ve Slovenském národním povstání či v bojích při osvobozování Československa. Ani Františka Fajtla neminuly poválečné represe komunistického režimu a na nějaký čas skončil za mřížemi. V roce 1964 se dočkal alespoň částečné rehabilitace a mohl se tak opět začít věnovat své publikační činnosti. Je to právě množství jeho knih a článků, díky nimž se mladší generace mohly i v totalitním režimu dozvídat o hrdinství našich letců za druhé světové války. Generál patřil k těm lidem, kteří vrátili naší vlasti ztracenou čest, řekl při posledním rozloučení s Františkem Fajtlem scenárista Zdeněk Svěrák. Byl to právě životní příběh slavného letce, jímž se inspiroval při psaní scénáře svého filmu Tmavomodrý svět. František Fajtl však inspiroval mnohem více lidí a některé jeho zkušenosti posloužily i mladé generaci českých vojenských pilotů. Bývalý velitel vzdušných sil brigádní generál Jan Vachek o něm napsal: Byl to chlap, jak má být. V době, kdy politici tehdejšího Československa selhali, v ohrožení republiky odešel do zahraničí a jako pilot šel splnit ten úkol, který ho ti politici nenechali plnit doma. Byl to pro mě taky člověk, jehož zkušenosti mi daly impulz k pořádání kurzů přežití. Po sestřelu nad Francií utíkal a používal své strategické myšlení, takže se mu podařilo dostat zpátky do Anglie, aby mohl dál bojovat. Na základě jeho zkušeností jsme cvičili piloty, házeli je do vody nebo pověsili na strom, dělali jsme s nimi psí kusy, ale snažili jsme se je naučit umět utéct a přežít. Pilot je moc drahý a při nouzovém přistání v nepřátelském území je třeba, aby se dostal zpátky. Fajtl byl toho ukázkovým příkladem. Pro mě jako příslušníka malého národa je velkým vzorem, který na bojištích druhé světové války ukázal, že čeští piloti se neztratí, že jsou naopak vynikající. Měl jsem ho strašně rád. Byl to hrdina, a přesto on i jeho paní zůstali velice skromní, téměř nenápadní

18 HISTORIE HISTORIE BRÁNA ke generálským hvězdám Počátkem listopadu uplyne osmdesát pět let od založení prestižní prvorepublikové Válečné školy Text: Vladimír MAREK Foto: archiv Eduarda STEHLÍKA Okamžitě po vzniku Československa v roce 1918 bylo zřejmé, že nově budovaná armáda se neobejde bez ucelené vojenské vzdělávací soustavy. A tak již v průběhu roku 1921 vzniká nejen síť specializovaných učilišť, Vojenská akademie v Hranicích, Intendantská škola, ale především zařízení poskytující nejvyšší vojenské vzdělání Válečná škola v Praze. Válečná škola zahájila svoji činnost 1. listopadu 1921 v Praze 6 v ulici Na Valech ve třetím poschodí budovy, ve které v současné době sídlí Ministerstvo obrany České republiky. Jednalo se o objekt bývalé rakousko-uherské kadetky, který byl postaven koncem devatenáctého století. Kadetní škola, jež v něm sídlila od roku 1900, byla založena o jednatřicet let dříve. Původně působila v Králodvorských kasárnách na Starém Městě pražském. Posluchači školy byli předurčeni k potřebám vojenského doplňování z oblasti Čech. V roce 1918 dochází ke zrušení kadetky. Prakticky ihned se do její budovy nastěhovaly nejrůznější instituce. V roce 1920 pak byla vrácena Ministerstvu národní obrany. ROZHODOVALY I FINANČNÍ POMĚRY Prvním velitelem nově vytvořené Válečné školy se stal francouzský generál Amedée Jamet. Také základ pedagogického sboru tvořili téměř výhradně francouzští důstojníci. Zatímco ve třicátých letech nastupovalo každý rok na školu od dvaceti do třiceti posluchačů, v prvních letech existence školy byly tyto počty ještě nižší. Celkově za dobu první republiky absolvovalo Válečnou školu téměř šest set důstojníků, z toho 22 Litevců. Každý ročník nesl pojmenování po nějaké významné osobnosti. Tak například ročník 1922 byl Štefánikův, ročník 1924 Žižkův a ročník 1926 Krále Petra I. Osvoboditele. Nároky kladené na případné uchazeče byly nemalé. Museli mít za sebou nejméně pět let služby v armádě. Samozřejmostí byl výborný zdravotní stav, schopnost jízdy na koni, znalost mateřského jazyka, francouzštiny a jednoho menšinového jazyka. Postupně se přijímací podmínky ještě zpřísňovaly. Po roce 1934, kdy se již jednalo o vysokou školu, byli přijímáni důstojníci v hodnosti nadporučíka či kapitána ve věku od 27 do 33 let, pevné vyhraněné povahy, spořádaných finanční poměrů, kteří byli schopni služby v poli. Nezbytná také byla nejméně velmi dobrá kvalifikace. Prubířským kamenem se pak stalo samotné přijímací řízení. Konkrétně se jednalo o psychotesty a zkoušku ze všeobecného vzdělání. Skládala se z několika písemných prací z oblasti sociologie, politologie, literatury, zeměpisu, dějepisu, ze znalostí problematiky demokracie, nacionalismu, socialismu, z přezkoušení ze dvou cizích jazyků, ale i ze všeobecné taktiky, organizace Československé armády, topografie a válečných dějin. Nezbytná byla i jízda na koni a absolvování výcviku na letecké pozorovatele. Zatímco písemné zkoušky trvaly čtyři dny, ústní pak ještě další tři dny. Od poloviny dvacátých let byla délka studia na škole tři roky. V prvním ročníku absolvovali posluchači školy praktickou průpravu v učilištích jednotlivých druhů zbraní. Společně s diplomem důstojníka Generálního štábu byl absolventům školy udělován Pamětní odznak školy z neoxidovaného stříbra. POD NOVÝM VEDENÍM V roce 1926 střídá dosavadního velitele školy další francouzský generál Joseph Le- -Blévec. V té době se zásadním způsobem mění postavení francouzské mise, která nadále již plní pouze poradní funkci. V čele Hlavního štábu nahrazuje francouzského československý generál. Podobná situace je i na Válečné škole z 22 řádných učitelů je již jen devět Francouzů. Ke skutečně zásadním změnám dochází ale až koncem dvacátých let, kdy ve funkci velitele školy nahrazuje generála Le-Bléveca československý brigádní generál František Hrabčík. Především ale pak o více než dva roky později, kdy se velení školy ujímá generál Vojtěch Boris Luža. Ten se snaží do výuky zařadit ty nejmodernější trendy ve vojenství. Mezi generalitu, která usiluje o kvalitativní změny nejvyššího vojenského školství, patří i přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Sylvester Bláha. Ten také v březnu roku 1933 připravil velice progresivní náměty pro vojenskou audienci u prezidenta republiky k problematice politické výchovy důstojníků. Až doposud je Válečná škola považována za vyšší vzdělávací institut. V roce 1934 je na základě rozkazu prezidenta republiky T. G. Masaryka zavedena ucelená vojenská vzdělávací soustava, plně srovnatelná s civilními školami. Na základě tohoto nařízení vzniká Vysoká škola válečná. Doba studia se prodlužuje na čtyři roky. Důstojník Generálního štábu musí být i v jiných oborech na výši, řekl při této příležitosti velitel školy generál Luža. Proto budou do programu školy zařazeny přednášky vysokoškolských profesorů z oblasti společenských věd s důrazem na politický, hospodářský zeměpis, historii, psychologii, národní hospodářství, státní a mezinárodní právo a sociologii. Během prvního ročníku, podobně jako dříve, probíhaly stáže na učilištích jednotlivých druhů zbraní. Během druhého ročníku se probírala organizace a bojová činnost divize. Třetí ročník byl věnován sborovému a armádnímu stupni. Poslední ročník završovala praktická stáž ve štábech vyšších jednotek. Existenci Vysoké školy válečné, podobně jako obdobných zařízení naší armády, přerušila okupace Československa a druhá světová válka. Prakticky okamžitě po jejím skončení byla Vysoká škola válečná obnovena. Armáda potřebovala kvalitně připravené důstojníky. V jejím čele stál bývalý velitel čs. obrněné brigády na západní frontě generál Alois Liška. To již ale byla struktura nejvyššího vojenského školství poněkud jiná. Vysoká škola válečná byla součástí Vysoké školy vojenské. Ta kromě ní zastřešovala ještě kurz vyšších velitelů a Školu velitelskou. Politické změny v únoru roku 1948 přinesly výrazné změny nejen v oblasti vojenského školství, ale prakticky celé naší armády. Takto neslavně skončila jedna významná kapitola v historii vojenského vzdělávání příslušníků naší armády. První velitel Válečné školy francouzský generál Amedée Jamet Přijetí dvou litevských posluchačů u příležitosti absolvování pražské Válečné školy náčelníkem Hlavního štábu generálem Janem Syrovým (sedí po jeho pravici a levici). V pořadí V. ročník Krále Petra I. Osvoboditele Válečné školy během setkání v roce 1936 u příležitosti desátého výročí jejího absolvování 34 35

19 HISTORIE MAJÁK v novém kabátě Téměř osmdesát let stojí na kbelském letišti unikátní vodojem a letecký maják Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a archiv Dominanta 24. základny dopravního letectva i celé městské části Praha-Kbely, historický maják, se konečně dočkala rekonstrukce. Po dlouhých letech postupného chátrání se tato stavba stává opět ozdobou svého okolí. Letecký maják upoutá každého, kdo projíždí po Mladoboleslavské ulici kolem areálu letecké základny v Praze-Kbelích. Tato historická památka však již řadu let pomalu chátrala, a tak se musela řešit její záchranu. Jednou z myšlenek byl bezúplatný převod objektu na zdejší městskou část. Kbelská radnice, která má maják od roku 1999 i ve svém znaku, totiž o něj projevila zájem, s tím, že by jej po rekonstrukci využívala jako vyhlídkovou věž. K tomuto kroku však nakonec nedošlo. Lze si jen stěží představit veřejně přístupnou vyhlídkovou terasu nad vojenskou leteckou základnou. Armáda se proto rozhodla, že maják opraví vlastními silami. Nejdůležitějším krokem k opravě majáku bylo zajištění finančních prostředků. V tomto ohledu nám velice pomohl náčelník Generálního štábu, jemuž se podařilo vyčlenit dostatečnou částku. Teprve poté jsme mohli naplánovat rekonstrukci, kterou jsme rozdělili na dvě etapy, říká Štefan Podhorčík z 24. zdl, který má celý projekt na starost. První fáze opravy, jež se uskutečnila v letošním roce, se zaměřila především na venkovní části majáku. Dvě stavební společnosti si úkol rozdělily tak, že jedna pracovala na střeše a ochozu, druhá pak na opravě vnějšího pláště budovy. Střecha totiž již značně obrostla nejrůznější náletovou zelení od mechů a lišejníků, přes různé traviny, až po menší břízy. Prvním krokem tak bylo odstranění veškerého porostu. Poté došlo na demontáž všech klempířských prvků na střeše i ochozu, na němž byla až na nosnou konstrukci vybourána také podlaha. Jakmile byla všechna místa důkladně zaizolována, byl obnoven původní stav tak, že většina kovových a plechových částí se vyrobila nově. Potom přišla na řadu cementová omítka celého pláště, která byla otlučena a opravena včetně historických plastik pod ochozem. Vedle zástupců armády na průběh rekonstrukce dohlíželi také památkáři, kteří museli odsouhlasit každý krok, včetně finální barevné úpravy. Díky tomu maják zvenku stále vypadá jako v roce 1928, kdy byla dokončena jeho stavba. Jak říká Štefan Podhorčík, práce na majáku tím zdaleka nekončí. V příštím roce by mělo dojít na opravu velkých prosklených ploch. Okenní tabule jsou totiž už velmi zašlé a jejich kovové rámování na mnoha místech ničí koroze. Tam, kde to ale půjde, bude prý snaha o maximální zachování původních dílů. Závěrečná etapa by se měla zaměřit na interiér stavby, v němž je působení času také velice zřetelné. Zatím se zde jen provizorně opravilo ocelové schodiště s dřevěnými stupni, díky němuž lze již dnes bezpečně vystoupat až k vrcholu budovy. Výtah instalovaný uprostřed věže se ale nepohnul už dlouhá desetiletí. Současné snahy letecké základny o postupné opravy jednotlivých objektů s ohledem na jejich historickou hodnotu jako by vycházely z přístupu, který byl uplatňován již při výstavbě kbelského letiště ve dvacátých letech minulého století. Zajímavým příkladem může být například zápis z porady na ministerstvu veřejných prací konané ve věci stanovení direktiv pro vybudování letiště ve Kbelích dne 29. ledna Uvádí se v něm: Vojenské i civilní letectví na letišti ve Kbelích dosáhlo takového rozmachu, že není nadále možno řešiti otázku výstavby letiště parcielně, dle stávající právě potřeby, jak se dosud dálo, nýbrž třeba opatřiti jednotný plán, který vyhovoval by nejen nyní, ale i v budoucnosti Z důvodů ekonomických bylo by zajisté nejvýhodnějším vybudování společného letiště jak pro účely vojenské, tak i civilní, aby pozemek, komunikace, vodovod, kabely přivádějící elektr. energii, kanalizace, správní budovy, úřady celní i poštovní byly společné. Jelikož letiště situováno jest na obvodu Prahy, bude třeba vybudovati jej nejen moderně, účelně, ale i esteticky výrazně, aby důstojně se representovalo a tvořilo význačný objekt v rámci Velké Prahy. V duchu myšlenky estetického vzhledu letiště byla vybudována celá řada objektů od administrativních budov až po hangáry. Zcela jedinečnou stavbou pak byl 43 metrů vysoký maják, který zároveň sloužil jako vodojem pro letiště. Maják navrhovala jedna z vůdčích osobností architektonického dění v Československu ve dvacátých letech, architekt Otakar Novotný. Spodní část stavby, která vychází z mohutného šestibokého podstavce uloženého na opukové skále v hloubce čtyř metrů, tvoří šest nosných pilířů, které jsou vyztuženy v každém patře. Na pilířích je ve výšce 28 metrů pomocí úložného věnce usazena železobetonová nádrž na vodu o objemu 1500 hl. Vodárenský prostor je oddělen stropní deskou nesoucí ochoz a ochrannou betonovou konstrukci u posledního nástupiště výtahu. Ten byl instalován doprostřed věžního prostoru mezi čtveřici sloupů a umožňoval přepravu šesti osob nebo 480 kg nákladu. Nad nádrží vznikl ve výšce 34 metrů ochoz s výhledem do celého okolí. Na samém vrcholu pak byl umístěn letecký maják jedna z mála navigačních pomůcek pro piloty tehdejší doby. Šlo o silný francouzský reflektor systému Barbier Rénard Turenne, který měl svítivost 2,75 milionu svíček. Za jasného počasí tak byl paprsek otáčející se v intervalu čtyř vteřin viditelný až na vzdálenost 80 kilometrů. Jak jsme již zmínili, tehdejší stavitelé si dali práci také s výtvarným pojetím budovy, a tak vnější stěny nádrže zdobí celkem čtyři plastiky s leteckou tematikou od sochaře Jana Laudy. Stavba více než čtyřicetimetrové věže však ve dvacátých letech minulého století nebyla zcela běžnou záležitostí, zejména proto, že kladla vysoké nároky na přesnost a pečlivost všech prací. Proto se použily i některé technické novinky té doby. Vůbec poprvé v Československu tak dělníci použili například takzvanou Ahlersovu váhu, která umožňovala udržet požadovanou pevnost betonu. Právě kvůli náročnosti se cena stavby bez vnitřních instalací vyšplhala na 800 tisíc korun. Jen pro zajímavost na současnou rekonstrukci je celkem vyčleněna částka téměř desetinásobná. Jedině díky tomu ale budou moci unikátní kbelský maják obdivovat i příští generace

20 SUMMER SURVIVAL SUMMER SURVIVAL Hledání LIMITŮ V šestém ročníku mezinárodního mistrovství AČR v letním víceboji Summer Survival zvítězili vojáci grabštejnské veterinární základny Text a foto: Vladimír MAREK ZÁCHRANA Z LANOVKY Simulovaná porucha lanovky patří do programu závodu. Pro soutěžící je ale úplně stejným překvapením, jako by se jednalo o reálnou nehodu. Letošní ročník jsme postavili tak, že účastníci víceboje absolutně netuší, co je právě čeká, každá disciplína je pro ně naprostým překvapením, říká jeden z organizátorů z Vojenské akademie Vyškov kapitán Jiří Pevný. Jde nám o to, vyzkoušet si, jak jednotliví vojáci umějí reagovat na nečekané situace. Celý závod je především o rychlém rozhodování, okamžitých reakcích a improvizaci. V kabince se právě nachází družstvo vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy ve složení podpraporčíci Václav Čáp, Daniel Šorm a Jan Berger. Tvrdí o sobě, že jsou prváci a s podobnými náročnými závody teprve začínají. Spíš než zvítězit prý přijeli sbírat zkušenosti. Summer Survival je podle nich hodně náročný. Přesto si ale počínají jako zkušení mazáci. Ještě před chvílí při přesunu žehrali na třicetikilogramový batoh na zádech, nyní jsou rádi, že ho mají. Je v něm totiž nejen všechno nezbytné pro přežití ve volné přírodě, ale také nyní tak potřebná lanová technika. Zatímco cvakají karabiny, jeden ze členů družstva připravuje lano, další pak otevírá dveře lanovky. Dolů slaňují rychlostí téměř volného pádu. Ještě je potřeba dostat co nejrychleji dolů lano. To bylo nezbytné na lanovce ukotvit tak, aby jej bylo možné uvolnit zezdola ze země. Lanovka k hornímu můstku propasti Macocha připomíná spíše důlní výtah klesající kolmo někam do podzemí. Z hloubky pod námi doslova mrazí v zádech. Jako by ani tohle všechno samo o sobě nestačilo, kabinka s účastníky mezinárodního mistrovství v letním přírodním víceboji sebou párkrát zahrká, aby nakonec zastavila nějakých pětadvacet metrů nad zemí. ORIENŤÁK PŘI SVÍČKÁCH Dalších několik desítek sekund věnuje trojice zorientování se a určení směru dalšího postupu. Největší krizi údajně měli po první etapě. Přesun byl nejen fyzicky náročný, nesnadná byla i orientace. V tomto okamžiku jsme dokonce velice reálně uvažovali o tom, že vzdáme, přiznává Daniel Šorm. K náročným a dalo by se říci i nejnapínavějším disciplínám patřil jakýsi orienťák v jeskyni. Do ní mohli soutěžící vstoupit pouze se dvěma hořícími svíčkami. Úkolem přitom bylo správně se orientovat v jeskyni a najít východ na druhé straně. Tápání mezi krápníky navíc komplikovalo jezírko, přes které bylo nutné dostat se na druhou stranu. Soutěžící si museli přitáhnout člun a přeplout. Také tato disciplína, podobně jako pro další družstva, byla pro vojáky z Karlovy univerzity velice tvrdým oříškem. Svíčky nám po cestě zhasly, potmě se dál postupovat nedalo. Přestože nás to velice mrzelo, museli jsme se vrátit, popisuje nejtěžší okamžiky podpraporčík Šorm. Byla to dokonalá prověrka jak psychických, tak fyzických sil. Člověk pozná, jak funguje jeho vlastní tělo. Jinak se jim ale daří. Doufám, že tomu tak bude i nadále, usazuje si podpraporčík Šorm třicetikilogramovou krosnu na záda a společně se svými kolegy vyráží na další cestu. V tomto okamžiku ještě netuší, že o necelé dva dny později se jejich naděje promění v jistotu. SLANĚNÍ DO ČLUNU Letošní šestý ročník Summer Survivalu, jehož organizátorem je Vojenská akademie Vyškov, odstartoval v pondělí 2. října v Kroměříži. Jednotlivá družstva se musela spustit z mostu na řeku Moravu do člunu a zároveň zdolat devatenáct branek umístěných na jejím toku. Jinak se ale plnění většiny disciplín odehrávalo v Moravském krasu. Armáda zde má velmi dobré kontakty s místními zastupiteli a se Správou chráněné krajinné oblasti. Pro nás je to atraktivní prostředí, které inspiruje k vymýšlení nových, velice zajímavých a většinou i náročných disciplín, říká ředitel závodu Josef Husár z Vojenské akademie ve Vyškově. O nadstandardních vztazích svědčí i skutečnost, že vojáci dostali za plného turistického provozu k dispozici lanovku. Na druhou stranu účastníci závodu si uvědomují, že se pohybují nejen v chráněné, ale i turisticky velice zajímavé oblasti, a podle toho se také musejí chovat. Po vodním slalomu čekala soutěžící střelba a zlézání skal. Museli prokázat i znalosti z poskytování první pomoci zraněnému. Jiné dispozice prověřila vodní záchrana. Většina těchto disciplín byla zaměřena na co nejlepší spolupráci v týmu. Orientační běh, který následoval, byl naopak ryze individuální záležitostí, a tak nebylo možné spoléhat na orientační znalosti a schopnosti kolegů. Každý musel běžet jen za sebe, a to mnohdy i v protisměru, než kudy se pohybovali kolegové z družstva. Soutěžící překonávali i se zátěží více než stokilometrovou vzdálenost. Trasa a jednotlivé úkoly vycházejí z pohybu a pobytu vojáka v neznámém terénu, kde musí plnit nejrůznější zadání, řekl nám tiskový mluvčí pořádající Vojenské akademie Vyškov Lubomír Sedlák. Jde prý totiž především o to, prověřit ryze bojové disciplíny, které vojáci uplatní i při běžném výcviku. MISTŘI NEJEN PŘES PSY Letošního ročníku soutěže Summer Survival se účastnilo jedenáct tříčlenných družstev. Čtvrtým v družstvu pak byl velitel, který se ale na plnění jednotlivých disciplín bezprostředně nepodílel. Jedno z družstev bylo ženské. Ve složení podporučice Lenka Lušková, podpraporčice Lenka Honzů a podpraporčice Michaela Rusňáková ho postavila Vojenská policie. Soutěž si udržela mezinárodní charakter. Jednotlivé disciplíny letního přežití si k nám přijelo vyzkoušet lotyšské družstvo. Podle kapitána Pevného ho tvoří zkušení vojáci. Na to, že mají jisté problémy v jazykové oblasti, si počínají velice dobře. Ne všechna zadání hned pochopí. Přesto zatím drží krok s ostatními. V okamžiku, kdy pronášel tato slova, ale ještě netušil, že je všechno jinak. Lotyšské družstvo totiž již několik minut patřilo k těm, která z náročné soutěže odstoupila. A to ze zdravotních důvodů. Už to, že dokázali po tři dny držet krok s ostatními, si ale zaslouží uznání. Absolvování obdobně extrémní soutěže totiž vyžaduje mnohaměsíční přípravu. Letos získali Lotyši jisté zkušenosti, příští rok snad tedy budou úspěšnější. Společně s nimi odstoupilo ze soutěže i družstvo 154. záchranného praporu z Rakovníka. Před zahájením Summer Survivalu všechno nasvědčovalo reprezentativnějšímu zahraničnímu zastoupení. Vloni se účastnili soutěže Rakušané. Slibovali, že se letos vrátí. Nakonec jim ale do toho něco přišlo. Přihlásili se i Francouzi. Také ti ale na poslední chvíli účast v soutěži odřekli. Závěrečný čtvrtý den přírodního víceboje strávili vojáci v lanovém centru Baldovec. Absolvovali zde Bungee Running, lanové disciplíny, opičí dráhu a přepravu výbušniny. Jednotlivé disciplíny sledovali i vojenští letečtí přidělenci z Francie, Itálie a Slovenska a zástupce Lotyšské armády. Pořadatelé se netajili tím, že do budoucna by chtěli počet soutěžních družstev ještě rozšířit, a to především o zahraniční účastníky. Není to pro mne zrovna snadné přiznat, ale ta lana nám dala pořádně zabrat, říká po zvládnutí všech disciplín Jiří Jirák z grabštejnské veterinární základny. Právě tato tříčlenná skupina patří k favoritům soutěže. Potkali jsme ji třetí den soutěže při vyprošťování z porouchané lanovky. Vedli si opravdu mistrovsky. Když jsme se jich ptali, jak si ve víceboji vedou, jen krčili rameny. Nyní jim ale pořadatelé oznamují, že právě oni jsou letošními vítězi soutěže. Jak je vidět, vojáci veterinární základny jsou nejen mistři ve výcviku služebních psů, nemalou pozornost věnují i fyzické kondici, vytrvalosti, lezeckým disciplínám a vlastně všemu, co souvisí s přežitím ve volné přírodě. Hned za nimi se umístili studenti vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy Praha. Celkové pořadí 1. SDAT Grabštejn 1279 bodů 2. VO FTVS UK Praha 1141 bodů 3. Vojenská akademie 2 Vyškov 1107 bodů 4. Vojenská policie 1 Praha 1091 bodů 5. Výcviková základna Vyškov 1090 bodů 6. Vojenská akademie 1 Vyškov 823 bodů 7. VSŠ a VOŠ MO Moravská Třebová 665 bodů mechanizovaná brigáda Hranice 559 bodů 9. Vojenská policie 2 Praha 517 bodů 10. Družstvo Lotyšské armády nedokončilo 11. Družstvo 154. záchranného praporu Rakovník nedokončilo 39