Pohádka o neposlušném dinosaurovi

Transkript

1 Pohádka o neposlušném dinosaurovi Před dávnými a dávnými časy žila v jednom hlubokém lese rodina dinosaurů. Maminka Růženka, tatínek František a jejich malý syn Josífek. Když se Josífek narodil, byl velmi maličký a slaboučký. Maminka o něj měla veliký strach a říkala tatínkovi: Ten náš chlapeček je pořád tak maličký, jestlipak nám někdy vyroste? A tatínek jí s klidem odpovídal: Ale neboj se Růženko, však on nám synek vyroste, ani se nenadějeme. Musíš mu podstrojovat samé dobroty a uvidíš, jak poroste. Vždyť já jsem byl taky takhle malý. A tak mu maminka připravovala samé dobroty-kašičky z lesního ovoce, nakládané kořínky z různých rostlin, lístečky ze stromů naložené v dobrém láku. Malý Josífek, ale maminku zlobil a tyhle dobroty vůbec nechtěl jíst. Pořád se jen vymlouval, že nemá hlad a že bonbony jsou mnohem lepší. Jenže po těch bolí zoubky a bříško domlouvala mu maminka.jednou šli maminka s tatínkem a malým Josífkem na procházku do lesa.svítilo sluníčko, na nebi nebylo ani mráčku, a tak se vydali dál než obvykle.josífek běhal a poskakoval, chytal motýli a škádlil stonožky a brouky.maminka na Josífka volala: Josífku, neběhej moc daleko, nebo se ztratíš a sám nenajdeš cestu domů! Ale Josífek podle svého zvyku maminku neposlouchal a pořád odbíhal z cesty. V jednu chvíli ho zaujal velký pestrobarevný motýl. Přelétal z květiny na květinu, tu si sedl na větev stromu, tu polétl a sedl si na velkou žlutou květinu. Josífkovi se to moc líbilo a dováděl s motýlem a ani si nevšiml, že ho motýl zavedl do hustého neznámého lesa, ve kterém byly obrovské stromy rostoucí blízko sebe, takže sem sluníčko vůbec nemohlo. Byla čím dál větší tma a Josífek s hrůzou zjistil, že se dočista ztratil. Lekl se a začal volat: Maminko, tatínku! Ale nikdo se neozýval. Josífek byl nešťastný, sedl na starý pařez a usedavě se rozplakal. Jestlipak mě bude někdo hledat, jestlipak budu mamince a tatínkovi chybět, vždyť jsem je pořád zlobil a nechtěl jsem nic jíst, pomyslel si Josífek. Mezitím i maminka už zjistila, že Josífek už se delší dobu neukázal na cestě. Hned se polekala a začali s tatínkem volat: Josífku, Josífku!,ale Josífek je neslyšel, byl příliš daleko. Copak si ten náš chlapeček bez nás v tom hlubokém a černém lese počne, plakala maminka. A jestli pak neumře hlady, vždyť tady v lese nebude mít co jíst! lamentovala. Tatínek se jí snažil uklidnit, i když měl o Josífka také strach. Ale maminko, vždyť je už dost velký a tady v lese je jídla dost! No já nevím, tatínku, víš, že náš Josífek má mlsný jazýček, a nikdy nechtěl pomáhat při sběru kořínků a lístečků. Zatím Josífek samým pláčem na pařezu usnul. Když se zbudil, bylo už ráno. Rozhlédl se kolem sebe a pomyslel si: Tak se mi to nezdálo, opravdu jsem se ztratil! V tom uslyšel podivný zvuk, a za chvilku znovu. Copak je to asi za zvuk? A jejda, ozývá se to z mého bříška! Josífek do té doby nepoznal, co je to hlad! Copak si počnu? Copak budu jíst, když tu nemám maminku ani tatínka? Vždyť ani neumím sbírat kořínky, nevím, které lístečky maminka trhala! Najednou uslyšel v křoví šramot. Zaposlouchal se, a pak zavolal: Haló, je tu někdo? Já jsem Josífek a asi jsem se ztratil. Chvilku bylo ticho, a pak se z křoví vybatolilo podivné zvíře. Byl to také dinosaurus, ale z úplné jiné rodiny.

2 Ahoj Josífku, kdepak ses tady vzal? Ještě jsem tě tu nikdy neviděl. Já jsem Matýsek a každý den sem chodím sbírat listí a kořínky. Pomáhám tím mamince, protože nás je hodně a hodně toho taky sníme. Pojď se mnou a uvidíš! Josífek se trochu bál, ale ještě větší strach měl z toho, že by zůstal sám. Matýsek měl pravdu. Jeho rodina byla opravdu početná. Měl sedm sourozenců a všichni ho vesele vítali. Matýskova maminka ho pochválila, že toho nasbíral tolik a pak si všimla, že mají hosta. Matýsek jí vysvětlil situaci a maminka se jen usmála: Asi budeš mít velký hlad, pojď se najíst s námi. Na velikém pařezovém stole bylo spoustu misek s různými lesními dobrotami, bylo tam všechno, co býložraví dinosauři jedí. Josífek se nejdřív zdráhal, doma tohle nikdy moc nejedl, ale hlad byl silnější. Když viděl, jak ostatní dinosauři baští a pomlaskávají, také ochutnal. Ono to opravdu není tak špatné, pomyslel si a pustil se s chutí do jídla. Tak co, chutnalo ti zeptal se Matýskův tatínek. Moc, odpověděl ještě s plnou pusou Josífek. To jsem moc rád, řekl tatínek, a pak dodal a neboj se, tvoje rodiče taky najdeme. Tvého tatínka znám, hráli jsme si spolu, když jsme byli malí. A jak slíbil, tak se i stalo. Josífkovi rodiče byli nesmírně šťastní, když se s Josífkem zase setkali a moc děkovali Matýskovi a jeho tatínkovi, že jim zachránil jejich ztraceného syna. Josífek byl také rád a sliboval mamince a tatínkovi, že už bude vždycky poslouchat a jíst všechno, co mu maminka připraví. S Matýskovou rodinou se pak často scházeli a vždycky se moc nasmáli. A Josífek? Ten už se nikdy neztratil, poslouchal maminku i tatínka a snědl vždycky všechno, co mu maminka připravila. A také od té doby mamince rád pomáhal při sběru všech dobrot v lese. KONEC Zpracovala maminka Tomáše Slepičky

3 Pohádka o babičce Jawě 250 Na dvorku za domem ve staré ztrouchnivělé možná až strašidelné dřevěné kůlně bydlí už spoustu let stařičká motorka JAWA 250. Tak sama smutná a opuštěná mezi hromadou harampádí tam stojí zrezivělá na zpuchřelých pneumatikách. Snad jen věrný přítel vozík pávík jí připomíná skoro zapomenutou minulost, kdy se proháněla po silnicích s větrem o závod. Jé! Jak ráda by zase vyjela na projížďku. Už je tam v té kůlně tak dlouho, že si ani nepamatuje, jak vypadá sluneční svit, jak nádherně hřejí paprsky a jak voní rozkvetlé stromy a louky. Jednoho sychravého dne, kdy zase snila o projížďce, se náhle s vrzáním pantů otevřela ta obrovská vrata. Stála v nich cizí postava. Ta začala odklízet harampádí a čím dál víc se přibližovala. Když už byla úplně u ní s láskou ji pohladila a vysvobodila. Až později, v teplé, suché a světlé garáži, JAWA zjistila, že ta záhadná postava je její nový majitel. Tenhle pán smetl z JAWY všechny pavučiny, smyl zaschlé bláto, zrezivělým dílům dal nový lak, vyleštil do třpytiva všechny šroubky, vyměnil staré ztrouchnivělé pneumatiky za nové krásné, černé, s parádním vzorkem. Ani motor nezůstal bez povšimnutí a za několik měsíců je babička JAWA a její věrný přívěsný vozík zase v plné kráse a třpytu. Ještě doplnit do nádrže benzin a olej a nic nebrání tomu, vyjet na vysněnou projížďku. To si ale ani nepomyslela, jaká to bude nádhera. Zrovna v den její první vyjížďky je ve městě velká sláva a sjížděli se tam všichni její staří, dobří známý. Kamarád motocykl MANET, přítel PERAK, bývalá sousedka ČeZeta a spoustu dalších. Babička motorka JAWA si připadala jako v nádherném snu, ale vůbec to nebyl sen. Na důkaz toho má dodnes schovaný pohár za první místo. Ten den se totiž stala nejkrásnějším skvostem přehlídky veteránů. Už nikdy nebudu šťastnější. : pomyslela si a spokojeně se projížděla po silnicích za doprovodu bublavého zvuku motoru. KONEC Vypracovala: maminka Karolíny ŠÍPOVÉ Kreslila: Karolína ŠÍPOVÁ

4 Šneček Ludvík Daleko v hluboké trávě, kde nejde vůbec nic vidět, je schovaný malý šneček jménem Ludvík. Šneček Ludvík je nešťastný a sám. Nejen že jeho ulita jako jediná má tvar trojúhelníku,ale ona ještě svítí. Každý večer si ostatní šnečci hrají, protože je tma,tak nejsou vidět a jsou v bezpečí. Zatímco jsou přes den jsou schovaný a odpočívají.jenže Ludvík si s ostatními hrát nemůže,protože jeho svítící ulita přiláká ptáčky,kteří pak dělají na šnečky nálety a to je velice nebezpečné. Šneček Ludvík žil tedy sám. Večer, když si všichni hráli, byl zalezlý v husté a hluboké trávě, aby jeho svítící ulita nešla vidět. Zato přes den si mohl hrát, jen nebylo s kým. Jenou večer si šnečice Julinka hrála se svými brášky Pájou a Fájou. Lezli na pampeliškový květ, který se pomalu ohýbal až k zemi, s tím že se budou houpat.co se ale nestalo, Fája provokoval Páju tím,že ho kousal do ocásku a když mu to chtěl Pája oplatit, ztratil balanc a oba dva spadli dolů. Nic se jim samozřejmě nestalo, jenže Julinku vracející se pampeliška odmrštila přímo do pavučiny.pája s Fájou plakali a Julinka volala o pomoc. Kolem pavučiny se sešli všichni šnečci, jenže nevěděli jak by mohli Julince pomoci. I Ludvík slyšel volání o pomoc, které nepřestávalo. Rozhodl se, že e svého úkrytu vyleze a podívá se co se stalo. Když uviděl spoustu šnečků, jak koukají na uplakanou Julinku zamotanou v pavučině a nemůžou jí pomoci. Tak ho něco napadlo. Zavolal na šnečky, ať se všichni schovají, že Julince pomůže.šnečci zalezli pod listí, někteří se schovali do trávy a koukali co se bude dít. Ludvík lezl na strom, ke kterému byla pavučina napojená a jeho svítící ulita přilákala ptáčka, který létal opodál. Uviděl šnečka a začal dělat nálety, že Ludvíka sní.díky tomu že byl už Ludvík u pavučiny a ptáček Ludvíka minul, prolétl pavučinou, kterou tím rozbil. Julinka byla zachráněna. Všichni šnečci se radovali a úplně zapomněli na zachránce, který se pomalu vytratil zpátky do husté trávy, aby neohrožoval svítící ulitou ostatní šnečky. Šnečice Julinka byla hrozně hodná a šikovná, proto chtěla Ludvíkovi něčím oplatit to, že jí zachránil.když viděla kaštan, který padal ze stromu, rozbíjí se a z rozpůleného obalu se kutálí do trávy. Zadívala se na ten obal a hned věděla co s ním udělá. Zavolala na Ludvíka a řekla mu, ať vyleze z vysoké trávy. Julinky bratři Pája s Fájou napíchli Ludvíkovi obal od kaštanu na jeho špičatou a svítící ulitu. Ludvíkova ulita přestala svítit, tím pádem si už mohl s ostatními hrát. Nejvíc si hrál ale s Julinkou.A když budeme večer potichu, uslyšíme, jak si hrají ještě dnes. Vypracovala: maminka Karolíny Pařízkové Nakreslila: Karolína Pařízková

5 Pošťácká pohádka Pohádkový příběh, který Vám budu vyprávět se v očích malého devčátka opravdu stal. Bylo mi pět let a měla jsem babičku, která pracovalas poště jako doručovatelka. Brávala mě občas s sebou, pro mě to bylo velmi tajemné a čarovné míst, kde jsem si v koutku mohla hrát a pozorovat dění na poště. Pan poštmistr byl starší pán, který nosil poštovskou čepici a veliké bačkory. Ve druhé místnosti stál v rohu veliký stůl, byl obrovský, samý šuplík a měl hodně přihrádek, musela jsem si vylézt na židli, abych na něj dosáhla. Když babička šla roznášet poštu, tak jsem si u něj ráda hrála, schovávala jsem si v něm své poklady, bylo to moje veliké tajemství. Pan poštmistr občas zabručel a koutkem oka mě sledoval co dělám. Když měl už všechno orazítkované přišel ke mě, posadil si mě na klín a začal mi vyprávět pohádku, že tady na poště není sám, že tu má malé pomocníky, kteří ví že pošta je v bezpečí, protože jí hlídají malí skřítkové, kteří všechny dopisy a balíčky roztřídí do přihrádek. Byli sice maličcí, ale velmi pečlivý, zaobstarali všechnu práci, kterou jim pan poštmistr připravil, dohlíželi na to, aby se žádný dopis nezatoulal a neztratil, museli zachovat poštovní tajemství. Večer, když jsem usínala tak jsem si představovala jak tam malí poštovní skřítkové pracují a těšila jsem se na ráno a pospíchala s babičkou na poštu a věřila, že aspoň jednoho skřítka někde zahlédnu. Nikdy se tak nestalo, ale přesto jsem věřila, že tam někde jsou a pozorují mě. Vypracovala maminka Matyáše Glazera Nakreslila Dáša Valešková KONEC

6 Stonožka Žofinka Na paloučku u lesíčka žila stonožka Žofinka a ta si na svých sto nožiček pletla ponožky. Jenomže když pršelo, tak se jí ty ponožky smáčely a potom měla rýmu, a když bylo sucho, trhaly se. A ona si pletla pořád nové a nové a staré opravovala. Jednoho dne jí došla vlna a Žofinka neměla s čím si ponožky vyspravit. Co si jenom počnu, vždyť se mi odřou nožičky! Kdo mi jenom pomůže! A jak tak přemýšlí, slyší z nedalekého lesa klepání. Co to je? Vtom na to přišla - datlík Daník tu přeci klepe do kmenů stromů a vybírá z nich larvy a brouky. Vzpomněla si, že švec, když šije boty, tak sedí na verpánku a také tluče, ale do podešve. Já za Daníkem půjdu a na něco se ho zeptám Přišla do lesa, zaposlouchala se, jestli neuslyší známé klepání. Datlíkůůů Daníkůůů Kdo mě volá, kdo tu dělá rámus, v lese se nekřičí. Promiň Daníku, ale hledám tě. Prosím tě, pomoz mi. Neušil bys mi boty? Nožičky už mě bolí, ponožtičky se mi trhají. Co mám pro to udělat? Datlík Daník se zamyslí a povídá: Ušiju ti botičky, ale potřebujeme na ně kůži. Nedaleko bydlí můj kamarád hadík Toník. Zeptej se ho, třeba ti tu kůži dá. Jak je známo, hadi si kůži svlékají. U dvou skal má doupě. Žofinka Daníkovi poděkovala a vydala se na cestu. Šla a zpívala si Chytila jsem na pasece motýlka, aby jí cesta rychleji utíkala. Ani se nenadála a už byla u dvou skal. Přišla k doupěti a zavolala Hadíku Toníku, jsi doma? Halóóó. Jsem, kdo mě hledá? Já, stonožka Žofinka. Posílá mě datlík Daník. A proč tě za mnou poslal? Chtěla bych tě o něco požádat. Nedáš mi, prosím, svojí starou kůži? A nač jí potřebuješ? ptá se Toník. Na botičky. Mé ponožky už dlouho nevydrží. Žofinka na to. Že jsi tak hezky poprosila, dám ti svou starou kůži. povídá Toník. A než se Žofinka otočila, už jí podává hadík Toník kůži. Ať ti dobře slouží. Děkuji ti. odpoví Žofinka. Rozeběhla se za datlíkem Daníkem celá netrpělivá. Když uslyšela známé ťukání, zavolala Daníku, mám tu kůži. Datlík slétl ze stromu a Žofinka mu podávala kůži. Hmmm, pěkná kůže. chválí Daník. Daník spočítal nožičky, změřil tlapičky a čísla si zapsal. Za jak dlouho mi botičky ušiješ? Přijď si za týden, to budou tvé boty hotové. Byl to dlouhý týden, Žofinka se nemohla dočkat. A poslední noc nemohla ani dospat. Vstala brzo ráno, nasnídala se, umyla se a vyrazila. Došla do lesa k domečku datlíka Daníka a zaťukala. Daníku, jsem tu pro ty boty, jsou už hotové? Daník vystrčil hlavu z domečku. Ááá, Žofinka. a začal snášet ušité boty. Žofinka si je obouvala a byla šťastná, že jsou boty krásné, pevné a že jí nebude na nohy zima. Prohlížela je, běhala, dupala, skákala a tancovala. Datlíkovi Daníkovi hezky poděkovala a pelášila v botičkách domů. Jak se Daník druhý den podivil, když na stolečku před domečkem mu zavoněla veliká pocukrovaná bábovka. Upekla mu jí z vděčnosti stonožka Žofinka. maminka Adámka Červenky

7 Zaječí dobrodružství Byl krásný letní den. Sluníčko se smálo na všechny strany a na obloze ani mráček. V lese, kde se náš příběh odehrává, byl příjemný stín. Všechna zvířátka si užívala odpolední siesty. Jen dva neposední zajíčci Ťap a Lup skotačili na pasece uprostřed lesa. Bydleli s maminkou zaječicí a tatínkem zajícem v malém domečku z kůry a mechu na okraji lesa. Na pasece trávili každičkou volnou chvíli a vesele dováděli. Tatínek s maminkou jim vždycky říkali, ať na sebe dávají pozor, neběhají nikam daleko a hlavně ať si dají pozor na Zrzku. To lstivé, chytré a hlavně mrštné stvoření byla liška postrach celého lesa. Vždycky se odněkud z houští vynořila a zajíčci nestačili uhánět! Ale dnes nemuseli mít z lišky strach. Věděli od sovy Julie, která hlídá celý les, že Zrzka má dnes návštěvu. Běhá za lišák Richard ze sousedního lesa, a tak má Zrzka asi úplně jiné starosti. Ťap a Lup hráli na honěnou. Běhali a skákali jako o závod. Přes spadlé větve u lesa a honem do vysoké trávy a zase zpátky do lesa a přes vysokou muchomůrku a do mechu u vysoké borovice a pak Aúúú, vyjekl Lup, aúúú, to to bolí, honem, Ťape, já to nevydržím, to je bolest! volal a z očí už mu padaly velké slzy a smáčely mu kožíšek. Co se stalo, Lupe? povídá Ťap ustrašeně. A pak do viděl. Lupova zadní packa uvízla v něčem ošklivém, zubatém a rezatém. Lupe, zkus ji vytáhnout, říká Ťap, ale pacička jako by byla přilepená. Nezbylo nic jiného, než aby Ťap běžel pro pomoc. Domů to nebylo daleko. Maminka zrovna vařila čtyřlístkovou polévku a najednou slyší známý hlas: Tati, mami, Lup je zraněný! Mamince se v tu chvíli snad zastavilo její zaječí srdce leknutím. Rychle vyběhla ven, přidal se i tatínek, ten upustil na zem všechny šišky, které nesl do domečku, aby bylo čím zatopit. Všichni tří vylekaně uháněli na kraj lesa za Lupem. Ten byl už úplně vyčerpaný. Nožička ho bolela, nešla ven a Lup měl strach. Tatínek, když to viděl, hned věděl, oč jde. Vší silou chytil tu zubatou, rezatou obludu a pacička byla venku. Lupa to ještě trochu bolelo, a proto kulhal.

8 Doma si hned lehl do svého pelíšku a maminka mu nožku namazala mastí z léčivých bylin. Než šli spát, ptali se Ťap a Lup tatínka, co že to bylo za hroznou past, ve které uvízla Lupova nožka. A tatínek povídá: To nebyla past, chlapci, to jen člověk zapomněl, že les není žádná skládka. Místo, aby konzervu od svačiny vyhodil doma do koše, zahodil ji v našem lese. Vy přece také víte, že všechno má své místo, né? A hlavně nezapomínejte, že opatrnosti není nikdy dost! Lup byl tak unavený, že usnul hned, jak tatínek odešel od jeho postýlky. Zdálo se mu, jak vesele dovádí na pasece s Ťapem. Ale Ťap ještě dlouho přemýšlel o tom, co jim tatínek vyprávěl. A člověk by měl přemýšlet také. Neměli bychom zapomínat, že příroda nejsou jen dva malí zaječí bratříčci na pasece uprostřed lesa nebo sova Julie a liška Zrzka, ale i my tvoříme přírodu a neměli bychom jí ubližovat. Jan Lehoczky 1.A

9 POHÁDKA O ZLÉM DRAKOVI Ahoj děti, znáte pohádkovou zemi, kde žijí draci? Co říkáte? Že neznáte? Tak to Vám o ní něco povím: Daleko, předaleko, ještě dál než se rozprostírá království Pohádek, leží království Fantazie. Je to království, kde se nachází malebné údolí s devatero řekami a horami, dále město Fantomie a strašidelný hrad na vysoké skále. V tomto malebném království vládl moudře a spravedlivě starý král Richard. Král Richard měl jednu dceru Vendulku a ta právě oslavila osmnácté narozeniny. Král Richard se rozhodl, že nastal ten nejvhodnější čas na to, aby se princezna Vendulka vdala. Po celé zemi dal vyhlásit, že jeho dcera, princezna Vendulka, hledá nápadníka, budoucího krále celé Fantazie. Princezna Vendulka byla velmi krásná. O nápadníky tedy nebyla nouze. I přes velké množství nápadníků si však princezna Vendulka stále nemohla vybrat toho pravého. Král Richard proto rozhodl, že princezna se provdá za toho nápadníka, který zvítězí v rytířském souboji. Na souboj přijeli rytíři ze všech okolních zemí. Jenže ještě před začátkem souboje všechny plány zmařil strašný a zlý drak Tryton. Přiletěl do země a usadil se na strašidelném hradě na vysoké skále ležící na konci království Fantazie. V království mezi lidmi se povídalo, že s drakem Trytonem žijí na hradě nejděsivější z děsivých tvorů. Nikdo se neodvážil přiblížit se do blízkosti hradu ani za tmy, ani za denního světla. Drak Tryton se přihlásil do rytířského souboje jako uchazeč o princezninu ruku. Všichni rytíři se draka zalekli a vrátili se do svých království. Král Richard se obával postavit se proti takovému soupeři. Drak byl příliš velký, silný a dokázal chrlit oheň. Král se tedy dohodl s drakem, že princeznu Vendulku přiveze na strašidelný hrad do úplňku měsíce. Drak Tryton s tímto návrhem souhlasil a vrátil se do hradu na vysoké skále. Každý den slétával do údolí, kde místním lidem působil škody - žral ovce, krávy a svým plamenem pálil obydlí a úrodu. Právě v údolí žil urostlý chlapec Jirka, pracovitý a upřímný mladík plný síly. Jirka chtěl pomoci k záchraně království a tak se vypravil za králem Richardem a princeznou Vendulkou. Jakmile princeznu Vendulku spatřil, zamiloval se do ní. Do úplňku zbývaly ještě tři dny a Jirka byl odhodlán utkat se s drakem tak, aby zachránil království Fantazie. Následující den všichni obyvatelé města Fantomie vyprovázeli Jiříka na cestu za drakem k boji a přáli Jiříkovi hodně štěstí. Jiřík přebrodil devatero řek a přelezl devatero hor až dorazil téměř

10 ke strašidelnému hradu. Během dlouhé cesty Jiřík přemýšlel, jak by mohl draka úspěšně zdolat. Náhle stál před vysokou skálou a ta se znenadání začala otevírat. Jiřík vstoupil do tmy a rozhlížel se kolem a po drakovi. Otočil se a za ním stál drak Tryton. Jiřík vzal kámen a hodil ho po drakovi. Drak kámen spolkl a vychrlil oheň. Jiřík vytasil meč a chtěl utít drakovi jednu z hlav. Drak však meč spolkl. Jiřík se tedy rozhodl použít luk a šíp. Napnul tětivu, přiložil šíp a vystřelil směrem na draka. Jiřík zasáhl draka přímo do srdce. Drak klesl k zemi a Jiřík pocítil obrovský pocit úlevy. Rázem se z hradu se vytratila původní strašidelná nálada. Jiřík se vydal na cestu zpět za obyvateli království Fantazie. Zpráva o jeho vítězství nad drakem Trytonem se roznesla po celém království. Chystaly se oslavy a svatba. Co říkáte děti? Ptáte se proč? No přece proto, že Jiřík zvítězil v opravdovém souboji s drakem a zaslouží si milovanou princeznu Vendulku plným právem dle slibu krále Richarda. Jiřík se stal novým králem celé Fantazie, a pokud vím, panuje tam s Vendulkou až dodnes. Děti, to jsem rád, že to vše tak dobře dopadlo a moc se těším na další pohádku.

11 rodina Matuškova

12 Kozlíček Neposeda Byl jednou jeden kozlíček, takový malý zvídavý neposeda. Pokaždé, když byl s maminkou na pastvě, měl zvídavé otázky: Maminko, proč svítí sluníčko a proč je tráva zelená?. A maminka mu vždy na každou z těch otázek odpověděla. Jednoho dne se zase zeptal: Maminko, co je za tou velkou zelenou horou?. Neposedo, tam nesmíš nikdy jít! Žije tam zlý vlk, který žere malé kozlíky. Kozlík se lekl a celý den se držel u maminky. Uběhlo pár dní a kozlíček na varování zapomněl. Když se takhle jednou zase s maminkou a ostatními pásl, uviděl letět krásně barevného motýla. Kozlíček si ho se zalíbením prohlížel a běžel za ním. Ani si nevšiml že se ostatním vzdaluje. Kozlíček nedával pozor na cestu a nevěděl, kam běží. Když ho motýlek přestal bavit, rozhlédl se po okolí. Maminku nikde neviděl a vůbec to tam nepoznával. Začal se bát a už se začalo stmívat. Kozlík začal volat a volal co jen mu síly a hlasivky stačily, ale nikdo se mu neozýval. Kozlíček strašně plakal a bál se. Už byla tma. Najednou se k němu přibližovala dvě červená světýlka. Vlk! řekl si kozlíček a vzpomněl si na příběh o vlkovi, který žere malé neposlušné kozlíky. Strašně se začal bát a ze všech sil zavolal: Maminko pomóóóc, já se polepším a už budu hodnýýý.. Když to vypadalo, že bude s kozlíkem zle, uslyšel známé pískání a volání: Neposedo, kde tě mám? Kam ses mi zatoulal?. Na obzoru se ukázalo bílé jasné světlo. Kozlík se za ním rozeběhl a poznal svého kamaráda pasáčka, který když zahnal kozy do chlívku, zjistil, že mu Neposeda chybí. Musel kozlíka rychle najít, než ho najde zlý vlk. Kozlíček byl celý šťastný, rozeběhl se za ním a skočil mu do náruče. Pasáček měl velkou radost, že kozlíka vidí. A zlý vlk se otočil a utekl do lesa. Pasáček odnesl kozlíka domů k mamince. Všichni měli velkou radost, že se našli a jsou spolu. A jak to bylo dál? Kozlíček Neposeda už si dával pozor kam jde a jak daleko je maminka, aby se už nikdy neztratil. A když z něho vyrostl velký a silný kozel, dával pozor na své malé kamarády, aby se také nezatoulali. maminka Adámka Červenky

13 O zatoulaném králíčkovi Na zahrádce při domku u lesa žila jedna králičí rodinka. Maminka králíková, tatínek králík a spousta malých králíčků. Byl mezi nimi i králíček Bohoušek. Byl to hodný králíček, ale tuze mlsný. Jen tak něco hned nesnědl, zato samé dobroty to ano, ty mu chutnaly. Měl rád i čokoládu, i když ji jako malý králíček vůbec nesměl jíst, aby ho nebolelo bříško. Všichni mu mohli domlouvat, hrozit, stejně se jí vždy přejedl a bříško ho pak bolelo. A co teprve bonbónky, jak ty on dokázal spořádat. Celý pytlík najednou! Uf, pak už neměl ani na nic jiného chuť, ani se mu do bříška obyčejné jídlo nevešlo. Kdepak mrkvička, kdepak chleba nebo zelí, jenom samé sladkosti mu chutnaly. Jednou takhle v neděli po obědě, kterého se moc nenajedl, protože si šetřil místo na sladkosti, maminka řekla, že sladkosti dostane jenom ten, kdo snědl celý oběd. To byla rána. Na sladkosti si přece šetřil místo a ne si zaplácat bříško brambory. Co teď? Maminka se nedala uprosit, že příště si už určitě vše sní, jenom dnes, že už jídlo nemůže, ale něco sladkého by si ještě dal. "Když jste na mne takhle zlí, podívám se jinde a tam mi určitě něco sladkého dají" řekl si a odešel se podívat k plotu, za kterým ještě nikdy nebyl. Věděl jen, že tam také žijí další zvířátka. Našel díru v plotě jen taktak velikou, aby se mohl protáhnou na druhou stranu. Protáhl se, rozhlédl se a na chvilku dostal strach z neznáma. Vzpomněl si ale, že dnes nedostal ještě nic sladkého, a tak mlsota strach přemohla a hnala ho vpřed. Dokonce tak rychle, že přestal být opatrný a nedíval se kolem sebe. Buff!! Buff!! Buff!! Velký černohnědý tvor se přihnal tak rychle, že se Bohoušek nestačil schovat. "Vrr, haf, vrr, kousnu tě, sním tě!" Psa Bohoušek neznal. U nich na zahradě ho neměli. Králíček Bohoušek si ani neuvědomil, že chtěl poprosit o něco sladkého, jak se lekl. Jejda, co budu dělat, myslel si králíček. Naštěstí se ozval pískot, na který pes odběhl a už se nevrátil. Bohoušek hned vběhl do křoví - schovat se. Dup. Dup. Dup. "Co tu chceš?" zeptala se ve křoví Bohouška pichlavá kulička. "Dobrý den, já jsem králíček Bohoušek z vedlejší zahrady a přišel jsem se podívat, jestli tu nemáte něco sladkého." "Hm, já jsem zdejší ježek Pepa a o sladkosti se s nikým cizým nedělím, takže koukej mazat, pryč, než se rozzlobím a poznáš moje ostré bodliny!" Co měl Bohoušek dělat, rozhlédl se, opatrně vylezl ze křoví a rychle spěchal do záhonu květin. Pomalu začínal litovat, že se vydal na takovou nebezpečnou výpravu jenom kvůli sladkostem, které mohl mít i doma, kdyby si snědl oběd. Píp. Píp. Píp. "Co tu děláš? Nepřišel jsi mi sebrat nějaké žížaly?" Ptáčky Bohoušek znal i ze své zahrady, ale tohoto ne. Tento byl nějaký veliký a nelétal, jenom hrabal zobákem i pařátky v zemi. "Ne žížalky nehledám, chtěl jsem jen nějakou sladkost ochutnat." "No jen aby, moc ti nevěřím, běž odsud pryč, než tě klovnu a to já jako slepice umím opravdu dobře." Bouhoušek už se vůbec nerozmýšlel a pelášil rychle k díře v plotu. Teď už ho velmi mrzelo, že se vydal pryč kvůli své mlsnosti, že neposlechl a nesnědl si svůj oběd. Cítil se sám, byl moc smutný. Díru v plotu už našel bez dalších nepříjemných setkání. Protáhl se zase zpět do své zahrady a rychle hledal, kde má své sourozence i rodiče. Našel je, jak se vyhřívají na sluníčku a ukusují mrkvičku. "Maminko, já mám hlad, já bych si dojedl svůj oběd." A jak řekl, tak taky udělal. I sladkost potom dostal. Nesnědl si jí ale hned, nechal si něco i na potom, aby mu chvíli vydržela. A protože si od té doby už vždy

14 dojedl svoje jídlo bez reptání, dostával i dál sladkosti po jídle. A vážil si jich, protože věděl, že je nedostane jen tak, pokaždé, když si o ně někomu řekne. Zuzana Cechlová, 1.A

15 O neposlušném motýlkovi Jednou se vydala motýlí rodinka do lesa na palouček ochutnat nektar z lesních květin. Maminka s tatínkem upozorňovali synka Modrouška, aby se příliš nevzdaloval, protože to v lese nezná a mohl by zabloudit. Ale Modroušek byl nezbeda a sotva vlétli na lesní mýtinu, vůbec si nevšímal lesního kvítí, které lákalo motýly voňavým nektarem, ale letěl do hlubokého lesa, kde nebylo žádné kvítí, ale pouze samé pavučiny. Pavouci tu číhali právě na takové nezbedné mušky a motýly. Když rodiče zjistili, že s nimi Modroušek není, začali ho shánět. A bylo to na poslední chvíli. Modroušek se právě blížil k nastražené pavučině, kde už číhal hrozný pavouk Křižák. Tatínek s maminkou Modrouškovi zkřížili cestu, aby se nezapletl do hrozné pavučiny, kde mu hrozila jistá smrt. Křižák zklamaně koukal, jak třepetavá motýlí rodinka sbírá na mýtince sladký nektar a Modroušek se už od rodičů na kousek nevzdálil. KONEC Napsala maminka Nikoly Bilykové Nakreslila Nikola Bilyková

16 Kouzelné země Každý večer si maminka sedne ke svému chlapečkovi k postýlce a vypráví mu pohádku na dobrou noc. Chlapeček se jmenuje Štěpán. Štěpánku, hezky se polož, zavři oči a já Ti budu vyprávět. Maminka začíná vyprávět: Všude okolo nás se vznášejí obláčky a my letíme na kouzelném létajícím koberci. Vzneseme se vysoko nad zem a pozorujeme, jak se pod námi domy zmenšují, vidíme zahradu, míjíme školu a školní hřiště. Letíme dál přes louku plnou květin, až se před námi objeví velikánská brána, na které je nápis Země hraček.. Všude okolo nás je spousta kolotočů a prolézaček, skládanek a hraček. Zastavíme se zde se svým kouzelným létajícím kobercem a hrajeme si se všemi hračkami, které tam jsou. Mami, a je tam taky autodráha? Samozřejmě, v Zemi hraček musí být každá hračka, na kterou si jen pomyslíš. Postavíme si z kostek veliký hrad. A k němu draka. Ano, draka. A mami, musí tam být i princezna a princ, aby ji vysvobodil. A dáma tam vojáky a robota. a okolo uděláme rybník s lochneskou. A pak přijde plyšový méďa a se všemi si hraje. Mami, to je nějaká popletená pohádka. To je pohádka z fantazie,víš? A když si s těmi všemi hračkami pohrajeme, nasedneme si na náš kouzelný létající koberec a letíme dál. Před námi se objeví další velikánská brána s nápisem Země Spinkalinka. Proletíme jí a vidíme spoustu nadýchaných peřinek a polštářků a postýlek.. Před námi se objeví dvoje dveře. Vejdeme do prvních a všude okolo nás je spousta dobrot. Tak, tady se navečeříme. Ale nevím, co si dáme? Jsou tady samá jídla, co máme rádi: špagety, řízečky, omáčky s rýží a jiné další dobroty. Mami, a bonbony tam nejsou? Ty budou asi v jiné Zemi, víš přeci Štěpánku, že se před spaním sladkosti nejedí! Tak se navečeříme a jdeme do těch druhých dveří. Copak tam asi bude,mami? Otevřeme dveře a před námi se objeví veliká vana plná barevných bublinek.. Přiběhnou skřítkové, kteří nám ukážou, kde se máme umýt a vyčistit si zuby. Podávají nám pyžámko a my unavení ze všeho toho hraní se jdeme uložit ke spánku. Vybereme si tu nejkrásnější a nejpohodlnější postýlku a necháme si zdát krásný sen o všem, co jsme dnes přes den, ale i v Kouzelné zemi zažili. Dobrou noc. KONEC Pro Adámka Valentu napsala maminka

17 O ježkovi Pichláčkovi Za třemi městy, čtyřmi potoky a jednou horou, v hlubokém kouzelném lese, kde houby, stromy i zvířátka uměly mluvit, žil v zeleném mechu ježek Pichláček. Kousek u lesa byla zahrada plná ovocných stromů a Pichláček si tam moc rád chodil pro jablíčka i jiné ovoce. Když si na své jehličky nabral pár zralých jablíček, zamířil zpátky do lesa ke svému pelíšku. U borůvčí se málem srazil se zajíčkem Fouskem a zaječicí Fouskovou. Měli velkou červenou mrkvičku a spravedlivě se o ní dělili. O kousek dál pod bukem uviděl Pichláček divočáka Kňoura s paní Kňourovou, jak si spolu pochutnávají na bukvicích. Na paloučku u trnkového keře se svorně pásli jelen Jelínek se svou laní Jelínkovou. U lesního jezírka Pichláček uviděl žabáka Kvákala s paní žábou Kvákalovou, jak si spolu nacvičují večerní píseň. Chvíli poslouchal, pak si smutně povzdychnul a pomyslel si: Všechna zvířátka v našem lese mají kamaráda nebo kamarádku, jenom já jsem pořád sám. Pichláčkovi začalo být moc smutno a dal se do hlasitého pláče. Uslyšela ho paní sojka Modropírková a zaštěbetala ze smrku na Pichláčka: Máš u pelíšku návštěvu! Pospíchej domů! Pichláček už měl domů jen kousek, utřel si slzičky a utíkal k pelíšku. Tam seděla krásná ježčí slečna Bodlinka a mile se na Pichláčka usmála: Rozdělíš se se mnou, Pichláčku, o ta krásná jablíčka? Pichláček jen přikývl a nabídl Bodlince to nejkrásnější jablíčko. Stali se z nich velcí kamarádi a Bodlinka už u Pichláčka zůstala napořád. A Pichláček je šťastný, že už také není sám. Pro Markétku Csomorovou napsala maminka