Chronické chřadnutí jelenovitých v Evropě

Transkript

1 34 Chronické chřadnutí jelenovitých v Evropě Pavel Vodrážka Chronické chřadnutí jelenovitých je nákaza, o níž jsme si donedávna možná mysleli, že se nás v Evropě netýká. Mnozí z nás o ní snad ani nevěděli, jiní se patrně domnívali, že se týká jen severoamerického kontinentu. Jedinou připomínkou byl asi omezený monitoring, jenž v EU, a tedy i v České republice, probíhal na základě rozhodnutí Komise 2007/182/ES ze dne 19. března 2007 v letech bez záchytu této nákazy (informace o nákaze a o probíhajícím monitoringu přinesl Svět myslivosti č. 5/2008). Situace na evropském kontinentu se však změnila po zjištění choroby u sobů v Norsku v květnu Foto Jaroslav Vogeltanz CHARAKTERISTIKA ONEMOCNĚNÍ Chronické chřadnutí jelenovitých (anglicky chronic wasting disease, CWD) je nakažlivé, nevyhnutelně smrtelné prionové onemocnění (spongiformní encefalopatie) postihující v zajetí chované i volně žijící přežvýkavé sudokopytníky z čeledi jelenovitých. Zatím je jediným známým prionovým onemocněním postihujícím volně žijící zvířata. CWD je onemocnění s inkubační dobou od 17 měsíců až po více než čtyři roky. Klinické příznaky zahrnují změny fyzické kondice a změny chování nakažených zvířat (úbytek hmotnosti, klopýtání, narušení pohybové koordinace, apatie, slintání, nadměrná žíznivost a močení, povislé slechy, ztráta strachu z lidí, agrese). Tyto změny však nejsou v počátečních fázích onemocnění příliš výrazné a mohou zapadat do běžného repertoáru chování nebo splývat s obvyklými sezónními změnami kondice. Diagnóza onemocnění založená na klinických příznacích tedy není spolehlivá a je k ní třeba provádět patologická a laboratorní vyšetření tkáně mozku a/nebo lymfatických uzlin. Patologickými nálezy vedoucími k diagnóze CWD jsou specifické změny mozkových tkání a hromadění formy prionového proteinu charakteristické pro onemocnění (PrP Sc ) v mozku a/nebo lymfatických tkáních. Zatímco u většiny prionových onemocnění dochází k hromadění PrP Sc pouze v tkáních centrálního nervového systému, u CWD je PrP Sc nalézán i v dalších tkáních, tělesných tekutinách a výměšcích a jeho vyměšování pak umožňuje snadný přenos mezi zvířaty. Donedávna byli popsanými přirozenými hostiteli jelenec ušatý, jelenec běloocasý, wapiti, jelen sika a los evropský. Nyní k nim přibyl i sob polární. Experimentálně přirozenou cestou byl prokázán přenos CWD na jelena evropského, což později potvrdil případ jelena pozitivního na CWD v USA. Daňka evropského se experimentálně podařilo nakazit pouze zcela nepřirozenou cestou inokulace přímo do mozku. Vzhledem ke sdílení prostředí jelenovitými a dalšími druhy volně žijících i domácích zvířat je důležitou otázkou, zda je přenos CWD možný i na jiné živočišné druhy. Tato možnost se zatím nepotvrdila. Experimentálního přenosu CWD na skot, ovce, kozy, hlodavce, norky, fretky a kotuly (opice z čeledi malpovitých pozn. red.) bylo dosaženo pouze cestou inokulace do mozku. SITUACE V SEVERNÍ AMERICE CWD bylo poprvé popsáno koncem 60. let minulého století, kdy biologové provádějící fyziologické a výživové studie u jelenců ušatých chovaných v zajetí ve výzkumných zařízeních pro divoká zvířata v severoamerických státech Colorado a Wyoming zaznamenali časté úhyny dospělých pokusných zvířat. Úhynům předcházely ztráty tělesné hmotnosti a změny chování. Na základě klinického obrazu onemocnění se výzkumníci nejprve domnívali, že mohlo být způsobeno nějakým nutričním deficitem či otravou toxiny nebo že příčinou úhynů mohl být stres zvířat z chovu v zajetí. Až v roce 1978 byla provedena histologická vyšetření mozků uhynulých zvířat, onemocnění bylo diagnostikováno jako přenosná spongiformní encefalopatie a bylo úplně charakterizováno.

2 Několik let poté bylo toto onemocnění diagnostikováno u jelenů wapiti chovaných v zařízení po nakažených jelencích ušatých a téměř současně i u jelenců ušatých původem ze zoo ve státě Colorado chovaných v jedné zoologické zahradě v kanadské provincii Ontario. V roce 1981 bylo CWD poprvé zjištěno v populaci volně žijících jelenovitých ve státě Colorado. Do 90. let se rozšířilo v severní části státu Colorado a v jižní části sousedního státu Wyoming. U farmově chovaných jelenovitých bylo CWD poprvé diagnostikováno v roce Šlo o komerčně chované jeleny wapiti na farmě v kanadské provincii Saskatchewan. Brzy poté byly zjištěny další infikované jelení farmy v provincii Saskatchewan a v severoamerickém státě Jižní Dakota, v USA a Kanadě byly zavedeny monitorovací programy. V roce 1997 bylo CWD z Kanady exportováno se živými wapiti do Jižní Koreje, kde byly případy CWD diagnostikovány od roku 2001 mezi dovezenými zvířaty, jejich potomstvem a dalšími jelenovitými na infikovaných farmách. Nákaza tam byla zřejmě zdolána kompletním utrácením zvířat na těchto farmách. V říjnu 2018 bylo CWD rozšířeno v 25 státech USA (ve více než 266 okresech) a ve čtyřech provinciích Kanady (mapa 1). Výskyt CWD v populacích jelenovitých v Severní Americe však není zcela souvislý. Vznik nových ohnisek ve farmových chovech je způsoben lidským faktorem (přesuny zvířat mezi těmito chovy a jejich managementem) a z farmových chovů dochází k přelivům do populace volně žijících jelenovitých, kde se pak nákaza dál šíří. Za posledních dvacet let bylo v Severní Americe na CWD testováno více než milion kusů jelenovitých. Mezi testovanými zvířaty bylo celkově méně než 1 % pozitivních na CWD, avšak výskyt choroby mezi testovanými volně žijícími jelenovitými v některých oblastech překročil 40 %. Náklady z veřejných zdrojů na programy zaměřené na prevenci a eradikaci CWD v USA od roku 1998 překročily 100 milionů dolarů a utraceny byly tisíce zvířat. Žádná z opatření však nebyla dostatečně účinná a postupující nákaza má za následek značné ekonomické ztráty v odvětví zabývajícím se farmovým chovem. CWD je také jedním z faktorů trvalého poklesu stavů jelenovitých, především v oblastech s jeho endemickým výskytem. PRVNÍ PŘÍPAD V EVROPĚ Severní Evropa je domovem početných populací volně žijících i hospodářsky chovaných jelenovitých. Z volně žijících jde o losa evropského, srnce obecného, jelena evropského, daňka evropského, soba polárního a jelence běloocasého (pouze ve Finsku, kde divoká populace o velikosti více než kusů vznikla z několika jedinců importovaných z USA ve 30. letech minulého století). Živobytí původního severského etnika (Sámů) na severu Skandinávie závisí na tradičním polokočovném způsobu chovu sobů. Tímto způsobem je v Norsku, Švédsku a Finsku chováno přes sobů a pro jejich pastvu se využívá okolo 40 % rozlohy uvedených států. Jelenovití (jeleni a daňci) jsou v severní Evropě chováni také farmovým způsobem a též v zajetí v zoologických zahradách a parcích. Poslední ostrůvkovité zbytky divoké populace soba polárního žijí v hornatých oblastech jižního Norska (poddruh Rangifer tarandus tarandus) a ve Finsku (Rangifer tarandus fennicus; česky je označován také jako sob karelský). V jedné ze subpopulací volně žijících sobů v přírodní rezervaci Nordfjella v hornaté oblasti mezi městy Oslo a Bergen v Norsku bylo v březnu 2016 v rámci vědecké studie interakcí mezi divokými soby a lidmi prováděno osazování rádiových obojků sobům za použití vrtulníku a uspávání narkotizačními šipkami. Při hledání ztracené šipky byla vystopována sobí samice ve věku tři až čtyři roky, která na zrazení vrtulníkem reagovala útěkem od stáda. Byla nalezena ležící, vykazovala známky silného stresu a během ně- 35 Mezi typické klinické příznaky CWD patří zhoršení fyzické kondice. Foto cwd-info.org Mapa 1: Rozšíření CWD v Severní Americe (říjen 2018). Okresy s výskytem CWD u volně žijících jelenovitých mají šedou výplň, tmavším odstínem jsou vyznačeny okresy s výskytem před rokem Chovy jelenovitých v zajetí s aktuálním výskytem CWD jsou vyznačeny červenými kroužky, chovy nyní již zrušené kroužky žlutými.

3 36 Mapa 2: Případy CWD v Norsku a Finsku. Vyznačeny jsou správní obvody obcí, v nichž byly případy atypického CWD diagnostikovány. Číslo v závorce u názvu udává počet případů, vybarvení druh zvířete. Výjimkou je přírodní rezervace Nordfjella s ohniskem klasického CWD. Zde je vyznačen obvod rezervace, přičemž rezervace je silnicí rozdělena do dvou zón. CWD bylo nalezeno pouze v severní zóně I, kde pak také proběhlo utracení všech sobů. kolika minut uhynula. Tělo bylo dopraveno do veterinárního ústavu k ohledání a vyšetření. Patologický a histologický nález byl podobný nálezům u jelenovitých pozitivních na CWD v Severní Americe a laboratorní testy mozkové tkáně a lymfatických tkání byly pozitivní na PrPSc. Šlo o první, poněkud překvapivý případ výskytu CWD v Evropě a zároveň o první případ diagnostikovaný u soba. V Norsku byl pak podstatně zintenzivněn program monitoringu CWD probíhající v tomto státě již od roku Zatímco v letech bylo na území Norska na CWD otestováno celkem 2159 jelenovitých, v roce 2016 jich bylo a o rok později Od začátku roku 2016 do 23. prosince 2018 bylo v Norsku na CWD vyšetřeno již celkem jelenovitých. DALŠÍ NÁLEZY V REZERVACI NORDFJELLA Další případy u sobů z rezervace Nordfjella následovaly. Po velké veřejné diskusi byl pak pro ni vypracován plán eradikace CWD, který zahrnoval úplné utracení populace divokých sobů, částečné oplocení oblasti a další opatření. V rezervaci nejprve probíhal zintenzivněný lov, kdy bylo uloveno 582 sobů, a pak tam mezi listopadem 2017 a květnem 2018 působili profesionální odstřelovači, kteří ulovili dalších 1442 kusů. Celkově se soby ulovenými před zahájením eradikačního programu a s nalezenými uhynulými soby bylo na CWD vyšetřeno 2471 vzorků zvířat z oblasti, z nichž bylo 19 pozitivních (prevalence 0,77 %). Sobi pozitivní na CWD byli ve věku 1,5 8 roků a v 68 % šlo o samce. U všech případů byl PrPSc detekován v zahltanových lymfatických uzlinách a jen u 53 % případů v mozkovém kmeni. U všech případů CWD byla také provedena genotypizace prionového proteinu a z porovnání jejich genotypů s genotypy negativních zvířat se zdá, že u sobů je infekce modulována genetickou predispozicí. Vzorky zvířat pozitivních na CWD z rezervace Nordfjella byly podrobeny dalším vyšetřením za účelem porovnání se severoamerickými případy CWD. Z prvních biochemických testů se zdálo, že kmen infekčního Laň jelena wapiti s charakteristickými projevy onemocnění. Foto foodsafetynews.com PrPSc přítomného ve vzorcích by mohl být identický s kmenem CWD kolujícím mezi severoamerickými jelenci, jeleny wapiti a losy. Později dostupné výsledky biologických testů spočívajících ve standardizovaném přenosu na pokusné hlodavce tuto identitu však spíše zpochybňují. Zřejmě tedy jde o unikátní kmen CWD podobný kmenu severoamerickému. Srovnáním epidemiologické situace u sobů v oblasti Nordfjella s průběhem nákazy CWD v populacích volně žijících severoamerických jelenovitých pokud ovšem lze takovéto srovnání činit dospěl Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) k závěru, že nákaza CWD byla v oblasti Nordfjella přítomna více než deset let. CWD I V JINÝCH ČÁSTECH NORSKA Příběh CWD v Evropě ale utracením sobů v oblasti Nordfjella nekončí. Při intenzivním monitoringu byly již v květnu 2016 zjištěny dva případy CWD u samic divoce žijícího losa ve věku 13 a 14 let ve správním obvodu Selbu asi 330 km severovýchodně od oblasti Nordfjella, z nichž byla jedna uhynulá a druhá sražená. V říjnu 2017 bylo CWD diagnostikováno u další losice ve věku 13 let, u které byly lovcem zřejmě pozorovány klinické příznaky. Tato losice byla ulovena v obvodu Lierne asi 170 km severovýchodně od Selbu. Ačkoli losi v Norsku běžně sezón-

4 ně migrují na vzdálenosti okolo 150 km, u případů ze Selbu a Lierne šlo o oddělené subpopulace, které se nemísí. Ještě v říjnu 2017 byl diagnostikován další případ CWD, a to u šestnáctiletého divoce žijícího jelena evropského uloveného v obvodu Gjemnes asi 250 km severně od oblasti Nordfjella a přibližně 170 km západně od Selbu (mapa 2). Další vyšetření těchto čtyř případů přinesla překvapivé výsledky: biochemické charakteristiky jejich PrP Sc se od sebe navzájem významně liší a liší se i od charakteristik CWD u sobů v oblasti Nordfjella a od charakteristik severoamerického kmene CWD. U izolátů z případů u losů existuje v jedné charakteristice podobnost s izoláty bovinní spongiformní encefalopatie (BSE, lidově nemoc šílených krav), nicméně referenční laboratoř EU u nich BSE vyloučila. Podle článku o norských případech CWD u losů, který norským a italským kolegům vyšel v prosincovém čísle časopisu Emerging Infectious Diseases, by mělo jít o atypické spontánní CWD. V tom je zřejmá paralela s klusavkou ovcí, která se ve své klasické infekční formě vyskytuje v chovech snad od počátku domestikace a jejíž atypická, neinfekční a zřejmě spontánní forma byla shodou okolností také poprvé popsána v Norsku v roce Od té doby je s relativně nízkou, ale zřejmě konstantní frekvencí diagnostikována snad všude, kde se ovce na klusavku testují. FINSKO DALŠÍM STÁTEM S POTVRZENÝM CWD V rámci povinného tříletého programu monitoringu CWD, který se začal v některých státech EU rozbíhat od ledna 2018 (viz dále), byl již v březnu diagnostikován první případ CWD u losa ve Finsku. Šlo o přibližně patnáctiletého uhynulého losa nalezeného Blíže o prionových onemocněních Mezi prionová onemocnění s největším dopadem se kromě CWD řadí bovinní spongiformní encefalopatie skotu (BSE), klusavka ovcí a koz, kuru (epidemie u lidí na Papui-Nové Guineji v minulém století) a variantní Creutzfeldtova-Jakobova choroba člověka (infekce člověka BSE prionem). Nejnověji byla v roce 2018 popsána spongiformní encefalopatie velbloudů v Alžírsku. Jde o onemocnění s dlouhými inkubačními dobami, jejichž podstata byla objasněna až koncem 70. let minulého století. Onou podstatou je změna prostorového uspořádání molekul prionové bílkoviny (PrP). Tuto bílkovinu mají ve svých buňkách všechny vyšší organismy už od kvasinek a prionové bílkoviny všech savců jsou si velice podobné. Přesný význam prionové bílkoviny pro organismus zatím neznáme, ale nasbíraná vědecká data nasvědčují tomu, že by mohla být kromě jiného důležitá pro vývoj nervové soustavy, paměť a spánek. Molekuly prionové bílkoviny mohou své normální stabilní prostorové uspořádání (označované PrP C ) změnit na jiné, ještě stabilnější uspořádání (PrP Sc ). Molekula v uspořádání PrP Sc na sebe velice ochotně váže další molekuly v uspořádání PrP C, kterým vtiskne své prostorové uspořádání, což bez zabíhání do detailů vede k tvorbě polymerních řetězců skládajících se do pevných vláken. V této formě je PrP Sc velice odolné působení různých chemických a fyzikálních vlivů, v buňkách (především mozkových) se hromadí, toto hromadění vede k poškození mozkové tkáně, jejímu rozpadu a nakonec ke smrti postiženého jedince. K přeskládání první molekuly PrP C na uspořádání PrP Sc zřejmě může dojít i samovolně nebo působením neznámého faktoru, dochází k tomu však zřejmě s velice malou pravděpodobností (spontánní prionová onemocnění), jež ale může být zvýšena přítomností některých mutací genu pro prionový protein (dědičná prionová onemocnění). Celé to nabývá na spádu, pokud se PrP Sc (prion) z nemocného jedince dostane do jiných jedinců (infekční prionová onemocnění). PrP Sc u nich působí jako neživý přenašeč infekce. U onemocnění, kde se PrP Sc hromadí i v periferních lymfatických tkáních (klusavka, CWD), k tomu dochází i přirozeným způsobem, neboť PrP Sc je vylučován v tělesných exkretech a sekretech. Do těl dalších jedinců se pak může dostat buď přímým kontaktem, nebo z prostředí, kde může vydržet roky. Jinde může k přenosu dojít konzumací tkání postiženého jedince, a to buď přímou (vcjd), nebo nepřímou cestou (epidemie BSE zkrmováním kafilerních produktů v cyklickém systému), případně i dalšími cestami. Problematika prionových onemocnění, ač tragická, je velice zajímavá a je mnohem širší, než bylo nastíněno v tomto textu. Zatím nám ale stále chybějí odpovědi na mnoho otázek. Z praktického hlediska jsou u infekčních prionových onemocnění důležité především otázky týkající se existence různých kmenů prionu s rozdílnými charakteristikami v jednom hostitelském druhu a potenciálu jejich přenosu na jiné živočišné druhy. ve správním obvodu Kuhmo na východě Finska u hranic s Ruskem. Výsledky všech testů vzorků z tohoto případu nebyly doposud publikovány, ale na základě výsledků biochemických testů se případ zatím jeví jako atypické CWD, podobně jako tři případy u losů v Norsku. Jde o první případ výskytu CWD v Evropské unii. V listopadu 2018 byl v Norsku diagnostikován již čtvrtý případ CWD u losa. Choroba byla zjištěna u patnáctileté losice utracené v obvodu Flesberg asi 60 km západně od Osla a přibližně 140 km jihovýchodně od oblasti Nordfjella. Losice vykazovala výrazné známky abnormálního chování, které však souvisely s jinými zdravotními problémy a spíše nešlo o klinické příznaky CWD (při pitvě byl zjištěn zánět v krku, vykloubená pravá kyčel a nádor vedlejších nosních dutin prorůstající do mozku ne zcela neobvyklý nález u starých losů). Podle zatím publikovaných informací by mělo jít o atypické CWD, stejně jako u tří předchozích případů losů v Norsku. Množství PrP Sc detekovaného v mozku bylo malé, takže losice byla patrně v ranější fázi inkubace onemocnění. Z dosud nalezeného množství případů atypického CWD u losů v severní Evropě vztaženého na množství tam otestovaných zvířat se zdá, že by u nich mohla existovat silnější genetická predispozice k CWD. Otázka, proč nebylo atypické CWD zatím diagnostikováno u losů v Severní Americe při množství jedinců, kteří tam byli na CWD otestováni, by mohla být zodpovězena nalezením určité genetické odlišnosti těchto dvou oddělených populací. V tomto ohledu si však musíme počkat na další data. Snad ještě podstatnější otázkou by mohlo být, kde se vzalo CWD, které bychom nyní mohli označovat jako klasické, u sobů v rezervaci Nordfjella. Obávám se však, že otázka jeho původu zatím nemůže být stejně jako u dalších klasických infekčních prionových onemocnění spolehlivě zodpovězena. Jediná hypotéza, která se nabízí, je spontánní původ. V případě CWD v oblasti Nordfjella lze spolehlivě vyloučit import se živými zvířaty ze Severní Ameriky. Rovněž hypotézu jeho dovozu v loveckých návnadách na bázi moči, navrhovanou některými experty, lze již nyní zřejmě vyloučit. Pro spíše spontánní vznik hovoří také to, že ač se toto CWD v biochemických testech podobá tomu severoamerickému, jeho charakteristiky v biologických testech jsou poněkud odlišné. 37

5 38 OPATŘENÍ ZAVEDENÁ V EVROPSKÉ UNII Evropská komise nejprve Prováděcím rozhodnutím (EU) 2016/1918 z 28. října 2016 s platností do konce roku 2017 zakázala dovoz živých jelenovitých z Norska s výjimkou určitých přesunů mezi severskými státy v rámci tradičního polokočovného chovu sobů. Toto prováděcí rozhodnutí bylo v listopadu 2017 doplněno o zákaz dovozu loveckých návnad na bázi moči jelenovitých do EU ze států mimo EU a z Norska a jeho platnost byla prodloužena do konce roku V lednu 2017 byl vydán nový vědecký názor EFSA ve věci CWD. V něm se doporučuje zavést ve státech s populacemi sobů a losů (členské státy EU Švédsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Polsko a dále Norsko a Island coby členové EHP) tříletý program monitoringu CWD za účelem získání odhadů podílu počtu jedinců trpících CWD k počtu všech jedinců ve sledované populaci (prevalence) v zemích s jeho výskytem. Popsaný monitorovací program je navržen tak, aby v každém státě detekoval nákazu o prevalenci 0,1 % s 95% spolehlivostí. To by mělo umožnit ověření skutečné situace u jelenovitých v Evropě, což mělo být i cílem monitorovacího programu probíhajícího v letech , který byl ale zřejmě nakonec jen kompromisem byly v něm totiž vzorkovány tak malé počty zvířat, že nákazu o nízké prevalenci, kterou bylo možno na základě severoamerických zkušeností i v případě přítomnosti CWD v Evropě očekávat, nebyl schopen odhalit. Na základě tohoto doporučení bylo v říjnu 2017 novelizováno nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 999/2001, o stanovení pravidel pro prevenci, tlumení a eradikaci některých přenosných spongiformních encefalopatií (dále jen TSE nařízení ). TSE nařízením je nyní program monitoringu CWD s parametry podle doporučení EFSA pro roky přikázán Estonsku, Finsku, Lotyšsku, Litvě, Polsku a Švédsku a nově je v něm také popsán odběr vzorků a laboratorní vyšetření jelenovitých na CWD. Testovací metody, které lze k tomuto účelu použít, jsou zatím v TSE nařízení uvedeny jen provizorně na základě jejich platného schválení k testování skotu na BSE a malých přežvýkavců na klusavku. Program se v uvedených státech týká všech druhů jelenovitých s výjimkou daňků a je specifikován zvlášť pro populace volně žijících jelenovitých a polodomestikovaných sobů a zvlášť pro jelenovité chované farmovým způsobem a v zajetí. Na CWD mají být testována mrtvá zvířata starší 12 měsíců, a to především ze skupin, kde je možno záchyt CWD očekávat. U volně žijících jelenovitých a domestikovaných sobů mají být vzorkována zvířata utracená z důvodu nemoci nebo špatné kondice, ulovená a poražená zvířata považovaná za nevhodná pro lidskou spotřebu, zvířata sražená auty nebo zabitá predátory a zvířata uhynulá. U jelenovitých chovaných v zajetí a na farmách mají být vzorkována utracená a uhynulá zvířata. Všechny podrobnosti o předepsaném monitorovacím programu lze nalézt ve zmíněném názoru EFSA a v TSE nařízení. Vzorkování má probíhat ve dvou fázích. V první fázi má být každou dotčenou zemí pro každou z obou částí programu za účelem zajištění geografické reprezentativnosti vzorkování náhodně určeno 100 vzorkovacích jednotek. Ve druhé fázi má pak být během tříletého trvání programu v každé vzorkovací jednotce odebráno a na CWD vyšetřeno 30 vzorků s cílem během tříletého trvání v každé zemi v každé ze dvou částí programu otestovat jelenovitých nebo se tomuto počtu alespoň přiblížit. Tento program se v uvedených zemích od počátku roku 2018 rozbíhá. V lednu 2018 byl vydán další vědecký názor EFSA, který se zabývá diagnostickými testy vhodnými k testování jelenovitých na CWD. Evropská komise měla záměr od roku 2019 rozšířit předepsaný monitoring CWD i na zbývající členské státy, jenž byl zdůvodňován především norským případem CWD u jelena evropského. Záměr Komise byl ale zastaven již ve fázi projednávání negativními stanovisky některých členských států včetně České republiky. Podle nich jeden případ zřejmě spontánního onemocnění atypickým CWD, u něhož nebyl PrP Sc detekován v lymfatických tkáních, ale jen v mozku (viz výše zmiňovaná paralela mezi klasickými a atypickými formami u CWD a u klusavky ovcí), neospravedlňuje náklady na monitoring v dalších členských státech. CO Z TOHO PLYNE PRO ČESKOU REPUBLIKU? Z aktuálního vývoje situace ohledně CWD je pro nás v Česku relevantní norský nález choroby u jelena evropského. Je možné, že s takovýmito případy bychom se mohli setkat i u nás. U případu popsaného v Norsku šlo nicméně o atypickou formu CWD, která by vzhledem k výskytu PrP Sc pouze v mozku neměla být za běžných podmínek infekční. Výskyt jednoho nebo více takových spontánních atypických případů u naší jelení zvěře by tedy neměl představovat riziko vzniku ohniska a šíření CWD. Přesto by bylo vhodné, a to i vzhledem k tomu, že u nás zřejmě v nejbližší době nebude zahájen aktivní monitorovací program CWD, věnovat případnému výskytu popsaných klinických příznaků u jelenovitých pozornost. Autor: Mgr. Pavel Vodrážka Státní veterinární ústav Jihlava Jelen wapiti nakažený CWD. Foto usgs.gov