R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y

Transkript

1 17 Co 351/ ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Novotné ve věci žalobce Českomoravské investiční a.s., Bartošova 1833/6, Brno, IČ , zastoupeného Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti žalovaným 1. TOBA TRADE s r.o., Ludvíkova 1351/16, Ostrava-Radvanice, IČ , zastoupenému JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, a 2. Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, Dlážděná 1003/7, Praha 1, IČ , o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne č.j. 5 C 16/ , t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a III. p o t v r z u j e. II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně m ě n í tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 1. náklady řízení ve výši ,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Světlany Vargové, advokátky se sídlem v Ostravě, Musorgského 14. III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1. náklady odvolacího řízení ve výši ,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Světlany Vargové, advokátky se sídlem v Ostravě, Musorgského 14. IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2. náklady odvolacího řízení ve výši 100,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2 pokračování Co 351/2008 O d ů v o d n ě n í V záhlaví označeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými, a to Správou železniční dopravní cesty, státní organizací, jako prodávajícím na straně jedné, a společností TOBA TRADE s.r.o. jako kupujícím na straně druhé, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č vedeném pro k.ú. a obec Prostějov, a to k budově č.p. 3164, bydlení, část obce Prostějov, situované na pozemku parc.č. 8124, dále k pozemku parc.č. 8122, zastavěná plocha a nádvoří, a k pozemku parc.č zastavěná plocha a nádvoří, je neplatná, a dále aby bylo určeno, že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření pro Správu železniční dopravní cesty, státní organizaci (výrok I.). Dále soud I. stupně stanovil žalobci povinnost nahradit žalovanému 1. náklady řízení ve výši ,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce ( výrok II.) a žalovanému 2. náklady řízení ve výši 700,-Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku ( výrok III.). Své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil soud I. stupně závěrem, že žalobce nemá na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy naléhavý právní zájem, neboť i kdyby bylo určeno, že kupní smlouva v žalobě specifikovaná je neplatná, nemohlo by to mít příznivý dopad na právní postavení žalobce. I případná nová účast žalobce v nabídkovém řízení by mu totiž ještě nezaručila, že by v něm byl úspěšný. Ohledně požadovaného určení vlastnictví k nemovitostem odůvodnil soud I. stupně svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu skutečností, že žalovaný 2. je v katastru nemovitostí stále veden jako vlastník předmětných nemovitostí, a nelze proto jeho vlastnictví určovat soudním rozhodnutím. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně ustanovením 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který s ním nesouhlasil, neboť podle jeho názoru je nesprávný. Především vytkl soudu I. stupně, že vydaným rozhodnutím porušil jeho právo na soudní ochranu, neboť rozhodl de facto procesně a nikoliv meritorně. Tím mu bylo odepřeno právo na poskytnutí spravedlnosti, a proto je rozhodnutí soudu I. stupně vadné. Žalobce dále namítl, že soud I. stupně nepochopil funkci určovací žaloby v předmětné věci, která je prostředkem ochrany jeho práva. Zdůraznil, že jiným způsobem nemohl napadnout proces prodeje nemovitostí státu, který podle jeho názoru odporoval platné právní úpravě, takže už v tom je nutno spatřovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Uvedl dále, že soud I. stupně nedostatečně prověřil okolnosti ohledně tvrzeného naléhavého právního a jeho závěr o jeho neexistenci je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, na niž poukázal. Žalobce dostatečně osvětlil, že v případě jeho úspěchu ve věci by došlo k výraznému zlepšení v jeho právním postavení. Poukázal dále na nesprávnost a nezákonnost procesu prodeje nemovitostí státu ve správě žalovaného 2. a podrobně popsal, v čem je spatřuje. Předmětná kupní smlouva je podle jeho názoru absolutně neplatná pro rozpor s právem Evropských společenství i s právním pořádkem České republiky, takže k převodu majetku státu nemohlo dojít. Určením neplatnosti smlouvy o převodu majetku by se žalobce mohl znovu ucházet v řádné soutěži o jeho koupi. Z důvodu rozporu předmětné kupní smlouvy s právem Evropských společenství žalobce dále navrhl, aby bylo zahájeno řízení u Evropského soudního dvora o předběžné otázce o výkladu právní povahy a obsahu komunitárních pravidel, zejména použití článků 87 až 89 SES a dále sdělení Evropské komise č. 97/C 209/03. Vytkl dále soudu I. stupně, že se jeho žalobou věcně nezabýval, a navrhl konečně, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví.

3 pokračování Co 351/2008 Ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce žalovaný 1. uvedl, že soud I. stupně zcela správně posoudil předpoklad úspěšnosti předmětné určovací žaloby, jímž je po procesní stránce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a pokud jej soud v předmětné věci neshledal, správně se již nezabýval věcí samou. Tímto postupem zcela jistě nemohlo být odepřeno právo žalobce na spravedlnost a na soudní ochranu. Zdůraznil, že žalobce byl seznámen s předem stanovenými pravidly prodeje, ale nastavené podmínky prodeje neakceptoval a nesplnil je. Jde tedy o zcela odlišný případ než jaký byl řešen v žalobcem citovaných judikátech Nejvyššího soudu České republiky, které dovodily existenci naléhavého právního zájmu na určení i v případě neúspěšného účastníka nabídkového řízení, avšak pouze za předpokladu, že splnil podmínky prodeje, k čemuž však v předmětné věci nedošlo. Nabídkové řízení bylo dostatečně transparentní, byla dodržena zásada rovnosti všech jeho účastníků, avšak žalobce nemohl být vybrán z důvodu, že žalovaný 1. nabídl vyšší kupní cenu. Žalovaný 1. dále zdůraznil, že proces prodeje státního majetku proběhl zákonným způsobem, neboť veškeré zákonem stanovené předpoklady pro nakládání s nemovitostmi státu byly splněny. K návrhu žalobce na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru poukázal žalovaný 1. na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 913/2008, v němž byl vyložen smysl a účel řízení o předběžné otázce před Evropským soudním dvorem, a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako zcela správný potvrdil. K odvolání žalobce se písemně vyjádřil rovněž žalovaný 2., který uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobce neprokázal na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V případě úspěchu žalobce ve věci by stejně nemohlo dojít ke změně jeho právního postavení, neboť žalobci nebylo znemožněno účastnit se nabídkového řízení. Žalobce se jej účastnil, nebyl však úspěšný, protože nesplnil stanovené podmínky. Žalovaný 2. dále zdůraznil, že proces prodeje nemovitostí proběhl v souladu s právními předpisy a pokud by žalobce splnil všechny stanovené podmínky, mohl být účastníkem předmětné kupní smlouvy, a nemovitosti tak mohl získat. Žalovaný 2. stejně jako žalovaný 1. odmítl návrh žalobce na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru poukazem na to, že nejde o spor o výklad hmotného práva. Protože i v případě dalšího žalobcem požadovaného určení, že Česká republika je vlastníkem předmětných nemovitostí, chybí naléhavý právní zájem, žalovaný 2. navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil, neboť námitky žalobce uváděné v jeho odvolání jsou irelevantní a vyjádřují pouze jeho snahu prodlužovat předmětné řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal z podnětu takto podaného odvolání žalobce rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v souladu s ust. článku II. bodu 10 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl s účinností od novelizován občanský soudní řád. Podle tohoto ustanovení se odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože se žalobce odvolal proti rozsudku soudu I. stupně vydanému před nabytím účinnosti této novely, tedy před , postupoval odvolací soud v tomto odvolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do ( dále jen o.s.ř.). Odvolací soud posoudil odvolání žalobce jako včasné, podané osobou k tomu oprávněnou, jako přípustné a řádné ( ust. 204 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. 201, ust. 202 odst. 2 á contrario a ust. 205 odst. 1 a 2 téhož zákona). Odvolací důvody, které žalobce uplatnil ve svém odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ust. 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř., tedy, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

4 pokračování Co 351/2008 posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod ve smyslu ust. 205 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly žalobcem v jeho odvolání tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Po přezkoumání věci dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce svou žalobou domáhal určení neplatnosti v žalobě specifikované kupní smlouvy a určení vlastnictví k nemovitostem, jak byly rovněž v žalobě specifikovány. Jde tedy zcela nepochybně o určovací žalobu ve smyslu ust. 80c o.s.ř., podle něhož žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Z tohoto zákonného ustanovení zcela jasně vyplývá, že předpokladem úspěšnosti takové určovací žaloby je po procesní stránce kromě věcné legitimace účastníků řízení i existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jinými slovy, není-li naléhavý právní zájem na požadovaném určení prokázán, nelze takové žalobě vyhovět a je nutno ji zamítnout. Obecně platí, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Platí dále i to, že zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby se současně také zabýval věcí samou. Tyto závěry vyplývají z ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky, který se mnohokrát již touto problematikou zabýval. Žalobce spatřoval tvrzenou neplatnost předmětné kupní smlouvy v jejím rozporu se zákonem ( ust. 39 obč. zákoníku), neboť podle něj byly porušeny podmínky pro převod majetku státu stanovené zákonem č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení odůvodňoval žalobce tím, že úspěch v řízení by mohl mít příznivý dopad na jeho právní postavení v podobě možnosti ucházet se o nabytí převáděného majetku a dále tím, že jde o ochranu jeho práva k nabytí vlastnictví za situace, kdy se měl podle pravidel poctivého obchodního styku sám stát vlastníkem převáděného majetku. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že se v předmětné věci soud I. stupně správně především zabýval otázkou, zda žalobce má na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví k nemovitostem naléhavý právní zájem, přičemž po přezkoumání této otázky se odvolací soud zcela ztotožnil s jeho závěrem, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobce nemá, a to ani v případě určení neplatnosti kupní smlouvy, ani v případě určení vlastnictví k nemovitostem. Pokud jde o určení neplatnosti v žalobě specifikované kupní smlouvy, zde odvolací soud zcela přisvědčil závěru soudu I. stupně, že žalobce jako neúspěšný účastník nabídkového řízení, nemůže mít na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy naléhavý právní zájem, neboť i kdyby bylo žalobě vyhověno, nezměnilo by se žádným způsobem jeho právní postavení. Nutno zdůraznit, že domáhat se určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené po proběhlém nabídkovém řízení může pouze takový neúspěšný účastník, který splnil veškeré podmínky prodeje majetku, a musí prokazovat, že jeho nabídka byla jako celek lepší než nabídka vítězného účastníka nabídkového řízení. V souzené věci však žalobce za takového neúspěšného účastníka považovat nelze, neboť nesplnil veškeré stanovené podmínky prodeje majetku. Z listin ve spise založených zcela nepochybně vyplývá, že se žalobce prostřednictvím systému DATA ROOMS seznámil s majetkem, který měl být prodáván, a rovněž i s jeho minimální cenou, a poté zaslal společnosti Euro Reality Group s r.o., která prodej nemovitostí zprostředkovávala, dopisem ze dne svou nabídku na odkoupení majetku s tím, že současně uvedl svou představu o způsobu prodeje nabízeného majetku, způsobu úhrady

5 pokračování Co 351/2008 kupní ceny a o termínu uzavření jednotlivých kupních smluv. Na to mu bylo zprostředkovatelem prodeje dopisem ze dne sděleno, že podmínkou prodávajícího je úhrada plné výše kupní ceny před podáním návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí. Žalobce však nebyl ochoten akceptovat veškeré stanovené podmínky prodeje, které byly zejména ohledně financování nemovitostí požadovány. Je tedy zřejmé, že jeho neúspěch spočíval v nesplnění podmínek prodeje vyhlášených žalovaným a nikoli v tom, že by mu bylo znemožněno ucházet se o koupi majetku ve vlastnictví státu, případně v tom, že by byl na jeho úkor vybrán účastník, jehož nabídka by byla ve svém souhrnu méně výhodná. Za této situace žalobce nelze považovat za účastníka řízení, jehož právo by bylo bez navrhovaného určení ohroženo nebo že by jeho právní postavení zůstalo nejistým. I kdyby byla určena absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy, nemohl by se žalobce domáhat na žalovaném 2. uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti, takže jeho právo ucházet se o jejich koupiby bylo pouze právem hypotetickým. Stejně tak dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva České republiky k předmětným nemovitostem ( s právem hospodaření pro žalovaného 2.). Bylo totiž zjištěno, že jako vlastník těchto nemovitostí je v příslušném katastru nemovitostí stále zapsána Česká republika s právem hospodaření s majetkem státu pro žalovaného 2, takže i kdyby v této konkrétní věci bylo určeno vlastnické právo České republiky k předmětným nemovitostem, nemohlo by to být podkladem pro změnu v zápisu v katastru nemovitostí, neboť tento zápis je tam již učiněn. Případné kladné rozhodnutí tak nemůže pro žalobce ani přivodit příznivější právní postavení a nejde ani o případ, že by rozhodnutí o požadovaném určení vlastnického práva pro Českou republiku s právem hospodaření pro žalovaného 2. mělo povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce, která by měla být soudem řešena. Jak již bylo výše uvedeno, zjištění nedostatku naléhavého právního zájmu na určení požadovaném žalobou je důvodem pro zamítnutí žaloby, aniž by se také soud zabýval otázkou její důvodnosti po věcné stránce. To znamená, že opodstatněnost žaloby po věcné stránce již soudem I. stupně zjišťována být nemůže, a je tedy zcela nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, aby k této otázce soud I. stupně prováděl dokazování. Soudu I. stupně proto nelze vytýkat, pokud dokazování v tomto směru nevedl, a samozřejmě v tom nelze ani spatřovat porušení práva žalobce na soudní ochranu zakotvenou v článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V postupu soudu I. stupně v předmětné věci odvolací soud neshledal žádného pochybení a žádná vada řízení, které by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolacím soudem zjištěna nebyla. Odvolací důvody ve smyslu ust. 205 odst. 2 písm. c) a d) tak naplněny nejsou a námitky žalobce v tomto směru uváděné v jeho odvolání nejsou důvodné. Není důvodná ani námitka žalovaného, že v dané věci existuje rozpor s komunitárním právem a že měl být dán podnět k zahájení řízení u Evropského soudního dvora postupem podle článku 234 SES k řízení o předběžné otázce, a to k výkladu právní povahy žalobcem uváděných komunitárních pravidel a k výkladu jejich obsahu. Odvolací soud zde poukazuje na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 913/2008 ze dne , které vykládá smysl a účel řízení o předběžné otázce před Evropským soudním dvorem, přičemž o správnosti závěrů, k nimž Nejvyšší soud České republiky v tomto rozhodnutí dospěl, nemá odvolací soud důvod pochybovat a cokoli na nich měnit. Nutno zdůraznit, že právo Evropské unie nezakládá obligatorní povinnost soudu za každé situace předkládat Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku na základě pouhého tvrzení účastníka řízení. Předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru předpokládá jen

6 pokračování Co 351/2008 situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká platnosti či výkladu práva Evropských společenství. Nejde o prostředek vznášení hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků. Předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství, Evropský soudní dvůr podle své ustálené judikatury odmítne ( např. věc 299/1995 Kremzow versus Rakousko/1997/ECR I.-2629, bod 19, nebo věc C 144/1995 Maurin/1996/ECR I. 2969, bod 13). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že v předmětné věci rozhodl soud I. stupně zcela správně, odvolací důvody uplatněné žalobcem v jeho odvolání nejsou dány, a proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil za použití ust. 219 o.s.ř., a to včetně správného výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2. I když soud I. stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1. použil správně ustanovení 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci úspěšnému žalovanému 1. přiznal náhradu nákladů řízení, jeho rozhodnutí v této části není správné, neboť soud I. stupně nesprávně stanovil výši nákladů řízení, které musí ve věci neúspěšný žalobce žalovanému 1. nahradit. Náklady žalovaného 1. byly představovány jeho náklady spojenými s právním zastoupením advokátem, přičemž vzhledem k tomu, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky, a to určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví k nemovitostem, bylo zapotřebí při stanovení výše sazby odměny za zastupování advokátem postupovat podle ust. 17 písm. a) vyhl č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od , kdy se sazba odměn za zastupování určí součtem předmětu řízení všech spojených věcí. V předmětném řízení tedy výše sazby odměny za zastupování ve věci určení neplatnosti kupní smlouvy představuje částku ,- Kč ( ust. 5 písm d) cit. vyhl.) a ve věci určení vlastnictví částku ,- Kč ( ust. 5 písm. b) cit.vyhl.). Celkem tedy odměna za zastupování advokátem žalovaného 1. v řízení před soudem I. stupně činí ,-Kč. K tomu náleží žalovanému 1. paušální náhrada hotových výloh za 4 úkony právní služby po 300,-Kč (ust. 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od ), dále cestovné ke dvěma soudním jednáním z Olomouce do Prostějova a zpět při ujetí celkem 80 km, při průměrné spotřebě 7,4 l benzínu Natural 95 na 100 km, při ceně 1 l tohoto benzínu jedenkrát ve výši 27,8 Kč a jedenkrát ve výši 30,9 Kč a při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy jedenkrát ve výši 3,9 Kč a jedenkrát ve výši 4,1 Kč ( ust. 13 odst. 4 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve spojení s ust. 1 písm. a/ a 2 písm. b/ vyhl.č. 357/2007 Sb. a ust. 1 písm. a/ a 2 písm. b/ vyhl.č. 451/2008 Sb.). Celkem náklady cestovné žalovaného 1. po zaokrouhlení představuje částku 490,-Kč. Konečně náleží žalovanému 1. náhrada za ztrátu času ke dvěma soudním jednáním za 4 započaté půlhodiny po 100,-Kč (ust. 14 vyhl č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od ). Náklady řízení žalovaného 1. před soudem I. stupně tak představují částku ,-Kč, protože však advokát žalovaného 1. doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty ( dále jen DPH ), je zapotřebí navýšit takto vypočtené náklady řízení o 20 % DPH, neboť i DPH patří k nákladům řízení ( ust. 137 odst. 3 o.s.ř.). Náklady řízení žalovaného 1. před soudem I. stupně navýšené o 20 % DPH tedy představují částku ,-Kč a k zaplacení této částky zavázal odvolací soud ve věci neúspěšného žalobce tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, přičemž lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo vyplývají z ust. 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. 149 odst. 1 téhož zákona. V tomto směru tedy odvolací soud ve smyslu ust. 220 odst. 3 o.s.ř. změnil výrok II. rozsudku soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení 224 odst. 1 o.s.ř. a 142 odst. 1 téhož źákona, podle nichž v odvolacím řízení zcela úspěšní žalovaní mají právo

7 pokračování Co 351/2008 na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady řízení žalovaného 1. jsou představovány jeho náklady spojenými s právním zastoupením advokátem, přičemž i v odvolacím řízení činí výše sazby odměny za zastupování částku ,-Kč ( ,-Kč o určení vlastnictví k nemovitostem a ,-Kč o určení neplatnosti kupní smlouvy). K tomu náleží žalovanému 1. paušální náhrada hotových výloh po 300,-Kč za 2 úkony právní služby, a to za sepis vyjádření k odvolání žalobce a účast u odvolacího jednání, dále náhrada cestovného k odvolacímu jednání z Olomouce do Brna a zpět a náhrada za ztrátu času stráveného na cestě k tomuto jednání. Náhradu cestovného i náhradu za ztrátu času přiznal odvolací soud žalovanému 1. pouze v poloviční výši s ohledem na to, že advokát žalovaného 1. se účastnil u odvolacího soudu v tentýž den ještě dalšího jednání. Náklady cestovného advokáta žalovaného 1. představují částku 1.082,56 Kč při ujetí celkem 180 km, při průměrné spotřebě 7,36 l benzínu Natural 95 na 100 km, při ceně 1 l tohoto benzínu ve výši 28,70 Kč ( ust. 4 písm. b/ vyhl.č. 462/2009 Sb). a při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 3,90 Kč (ust. 1 písm. a/ cit. vyhl.). Polovina cestovného pak po zaokrouhlení představuje částku 541,- Kč a polovina náhrady za ztrátu času za 6 započatých půlhodin po 100,-Kč činí 300,- Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalovaného 1. tak představují částku ,28 Kč, navýšené o 20 % DPH po zaokrouhlení částku ,-Kč. Náklady odvolacího řízení žalovaného 2. jsou tvořeny jeho náklady spojenými s cestovným k odvolacímu jednání z Prahy do Brna a zpět veřejným dopravním prostředkem ve výši 200,-Kč, jak žalovaný 2. doložil. Vzhledem k tomu však, že také žalovaný 2. se účastnil téhož dne ještě dalšího jednání u odvolacího soudu, byla mu přiznána pouze náhrada těchto nákladů odvolacího řízení ve výši jedné poloviny. K zaplacení částky 100,-Kč tedy odvolací soud zavázal v odvolacím řízení neúspěšného žalobce tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Náklady odvolacího řízení oběma žalovaným musí žalobce zaplatit v třídenní lhůtě (ust. 160 odst. 1 o.s.ř.), přičemž v případě žalovaného 1. k rukám jeho právního zástupce (ust. 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Nesplní-li povinná strana dobrovolně a včas to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat jeho splnění návrhem na výkon rozhodnutí. V Brně dne 8. března 2010 Za správnost vyhotovení: Jarmila Vilkusová JUDr. Jaroslav Burian,v.r. předseda senátu