Tisková konference dne K PREMIÉŘE MADAMA BUTTERFLY. ( , Janáčkovo divadlo)

Transkript

1 Tisková konference dne K PREMIÉŘE MADAMA BUTTERFLY ( , Janáčkovo divadlo)

2 Giacomo Puccini MADAMA BUTTERFLY Opera o třech dějstvích, libreto podle Johna Luthera Longa a Davida Belasca napsali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Záštitu nad inscenací převzal velvyslanec Italské republiky v ČR, Jeho Excelence Fabio Pigliapoco. Dirigent Režie Scéna Kostýmy Jaroslav Kyzlink Jiří Nekvasil Daniel Dvořák Marie Blažková osoby a obsazení Cio-Cio-San Suzuki Kate Pinkerton Pinkerton Sharpless Goro Yamadori Bonzo Yakusidé Komisař úředník Matka Teta Sestřenice Csilla Boross, Adriana Kohútková Jana Wallingerová, Jitka Zerhauová Jitka Klečanská, Radana Weidlichová Peter Berger, Ivan Choupenitch Roman Janál, Pavel Kamas Zoltán Korda, Petr Levíček Jakub Tolaš, Petr Císař Jan Hladík, Jiří Klecker Milan Rudolecký, Tomáš Krejčiřík Aleš Šťáva, David Nykl Jana Iskrová Martina Králíková Yvona Špičková, Hana Koňárková Premiéra dne 13. listopadu 2009 v Janáčkově divadle. Druhá polovina devatenáctého století a počátek dvacátého byly ve znamení fascinace japonskou kulturou. Řada umělců čerpala z japonské kultury a stranou vlivu nezůstalo ani užité umění. V módě byly japonské zahrady a interiéry v japonském stylu a ani oděvní průmysl nezůstal nedotčen. Také literatura přibližující západním čtenářům exotickou zemi byla velice populární. Mnoho gentlemanů se vydávalo za dobrodružstvím do dalekých zemích a jejich deníky byly často publikovány. Jedním z nich byl i novinář Lafcadio Hearn, který do Japonska přijel v roce 1890 a už zůstal. Oženil se s Japonkou, změnil si jméno na Koizumi Yakumo a nakonec se stal japonským občanem. Jeho literární dílo výrazně přispělo k utváření obrazu Japonska jako země cenící si krásy a obývané okouzlujícími a graciézními ženami. S velkou popularitou se také setkala novela Pierra Lotiho Madame Chrysanthéme, která byla publikován v roce Pierre Loti vlastním jménem Julien Viaud ( ) byl nejen francouzský spisovatel, ale i zároveň námořní důstojník a jeho kariéra jej přivedla do exotických koutů Země, které posléze použil jako pozadí svých románů. V roce 1898 vyšla v lednovém čísle časopisu Century Magazin povídka Madame Butterfly, jejímž autorem byl americký právník a spisovatel John Luther Long ( ). Přestože Long

3 nikdy nepřiznal, že by se při psaní povídky inspiroval jinými literárními prameny, je velice pravděpodobné, že znal Lotiho novelu. Nicméně dle Longova tvrzení mu jako základ povídky posloužil skutečný příběh, který mu vyprávěla jeho sestra paní Correll. Ta Japonsko navštívila se svým manželem misionářem a údajně se setkala v Nagasaki se skutečným synem Butterfly Tomem Gloverem. Ten jí vyprávěl o vztahu matky a britského obchodníka a o jejím pokusu o sebevraždu. Longova povídka zaujala spisovatele, režiséra a producenta Davida Belasca ( ). Belasco, který začal svoji kariéru jako kopista v divadle, se vypracoval na jednoho z nejmocnějších mužů Broodwaye a majitele dvou významných newyorských divadel. Jako režisér se zasloužil o vytvoření zcela nového standardu naturalizmu v americkém divadle a patřil k tvůrcům moderního pojetí světelného designu Belasco nebyl jediný, kdo se o Longovu povídku zajímal, nicméně to byl on, kdo nakonec obdržel svolení k dramatizaci. Ta mu trvala pouhých čtrnáct dnů, během kterých adaptoval Madame Butterfly do podoby jednoaktové hry. Premiéra se konala s velkým úspěchem 5. března 1900 v Herald Square Theatre. Ještě téhož roku se Belasco vypravil s Madame Butterfly na turné do Londýna. Shodou okolností se ve stejné době nacházel i Giacomo Puccini, neboť londýnská Covent Garden připravovala uvedení jeho opery Tosca, která měla velmi úspěšnou premiéru v 14. ledna 1900 v Římě. Skladatelovy myšlenky se více než na londýnské provedení Toscy soustředily na hledání nového námětu na další operu. Jako obvykle to pro Pucciniho, který měl neobyčejně vytříbený smysl pro dramatickou situaci, nebyl snadný úkol. Intendant Covent Garden Frank Nielson ho upozornil na úspěšnou Belascovu hru o malé Japonce. Ještě dříve než se Puccinimu podařilo získat text, naskytla se mnohem lepší příležitost vidět hru v Duke of York s Theatre v Londýně. Na Pucciniho, přestože mu jeho chabá znalost angličtiny umožnila pouze částečné porozumění dialogů, hra hluboce zapůsobila. Belasco ve svých pamětech vzpomínal, jak Puccini vtrhnul do jeho šatny po konci představení, objal ho a prosil o svolení použít Butterfly jako námět pro operu. Přesto přišly pochybnosti. Nicméně Puccini navštívil představení ještě jednou v doprovodu přátel Alfreda a Marie Angeli a když viděl jejich upřímné dojetí, bylo rozhodnuto. Pověřil Ricordiho, aby vyjednal s Belascovým agentem v New Yorku oficiální práva na Madame Butterfly. Jakmile byla smlouva podepsána, Pucciniho libretisté Giacosa a Illica, jeho věrní spolupracovníci na operách Bohéma a Tosca, se pustili do práce. Puccini původně uvažoval o tříaktové opeře s jedním aktem odehrávajícím se v Americe, nicméně tento nápad opustil a libretisté pracovali na třech aktech odehrávajících se v Japonsku. První dějství je z velké části dílem obou libretistů, neboť Belascova hra začíná až po odjezdu Pinkertona z Japonska. Když však Illica začal pracovat na libretu, měl k dispozici pouze Longovu povídku a text hry obdržel až o několik týdnů později. Úspěšně pokračující práce na Madama Butterfly byla přerušena v únoru Za mlžně noci havaroval Puccini se svým novým automobilem na cestě nedaleko Luccy. Puccini, který byl při havárii vyhozen z vozu, utrpěl složitou zlomeninu pravé holení kosti a trvalo několik měsíců, než se zotavil. V květnu 1903 napsal Puccini Illicovi ve stavu hluboké deprese: Addio tutto, addio Butterfly, addio vita mia! Nicméně v následujících měsících se zvolna vrátil k práci a na konci roku byla orchestrace Madama Butterfly hotova. V průběhu ledna 1904 odjel Puccini do Milána, aby dohlížel na přípravy premiéry Madama Butterfly v Teatro alla Scala. Režisérem inscenace byl syn nakladatele Giulia Ricordiho Tito, dekorace navrhnul vysoce ceněný francouzský scénograf Lucien Jusseaume a jako dirigent byl vybrán zkušený Cleofonte Campanini. Také pěvecké obsazení bylo vynikající Rosina Storchio jako Butterfly, Giovanni Zenatello v roli Pinkertona, Giuseppe de Luca coby Sharpless a Giuseppina Giaconia jako Suzuki. Všichni účinkují byli novou operou nadšeni a celé divadlo včetně technického personálu sledovalo s neutuchajícím zájmem a dojetím na zkouškách osud Cio- Cio-San. Premiéra 17. února 1904 se však zcela nečekaně změnila v naprosté fiasko. Ranní noviny přinesly titulky Puccini vypískán, Fiasko v La Scale a Butterfly, diabetická opery, výsledek nehody. Puccini okamžitě stáhnul operu z repertoáru a odjel i s partiturou opery do Torre del Lago, aby pustil se do práce na změnách. Rozdělil druhé jednání, které o premiéře trvalo více než půldruhé hodiny, na dvě části orchestrální mezihrou. Přikomponoval v posledním obraze Pinkertonovu árii. V prvním obraze vypustil výstup opilého strýce a udělal několik dalších drobnějších škrtů např. v květinovém duetu. Rovněž revidoval instrumentaci opery k větší srozumitelnosti. O tři měsíce později se světu představila Madama Butterfly taková, jakou ji známe dnes. Premiéra se konala v Teatro Grande v Brescii 28. května Nepředpojaté obecenstvo bylo okouzleno a dojato. Puccini zvítězil na celé čáře a Butterfly je od těch dob trvalou součástí repertoáru operních scén celého světa milována publikem i interprety.

4 Jaroslav Kyzlink vystudoval dirigování sboru a orchestru na JAMU. Od roku 1992 působí v brněnské opeře: nejprve jako sbormistr, od roku 1996 jako dirigent, v letech stál v čele souboru jako šéfdirigent a umělecký šéf. Se souborem Janáčkovy opery nastudoval a provedl řadu inscenací (např. Její pstorkyňa 2004, režie D. Pountney a 2006, režie Z. Kaloč, Káťa Kabanová 2003, La Traviata 2001, Andrea Chénier 2000, Die Zauberflöte 1999, Gianni Schicchi / I Pagliacci 2008, režie O. Havelka, Eugen Onegin 2009) a vedl jej na festivalech doma i v zahraničí, dvakrát při úspěšných turné po Japonsku (2001, 2003). V letech byl hostujícím dirigentem Státní opery Praha, od roku 2002 pravidelně hostuje v opeře ND v Praze, kde také v letech 2003 a 2004 nastudoval dvě inscenace v rámci projektů Český triptych. V roce 2003 navázal spolupráci s Operou SND v Bratislavě, kde působil v letech jako šéfdirigent a mimo jiné se hudebním nastudováním podílel na vzniku profilových inscenací Alcina, Rusalka, Peter Grimes nebo Le nozze di Figaro. Pravidelně spolupracuje s předními českými a slovenskými symfonickými i komorními orchestry, je znám z mnoha projektů na koncertních pódiích a festivalů v ČR, ale také v dalších evropských zemích a Japonsku. Je zván jako porotce dirigentských a vokálních soutěží, od roku 2006 jako pedagog externě spolupracuje s Hudební fakultou VŠMU v Bratislavě. Jeho repertoár zahrnuje více než třicet operních titulů, od skladatelů období baroka až po dvacáté století, v zahraničí je zván především k nastudování děl českých skladatelů, zejména Janáčka a Dvořáka. V květnu 2008 debutoval na festivalu Pražské jaro. Na počátku prosince 2008 se hudebním nastudováním podílel na vzniku kooprodukční inscenace Gluckovy opery Orfeo ed Eurydice pro Operu SND a Teatr Vielki Warsawa, která získala Cenu za inscenaci roku na Slovensku. V březnu 2009 nastudoval novou produkci Rusalky pro Národní operu v Aténách, na počátku října dirigoval na půdě SND slovenskou premiéru opery Hry o Marii B. Martinů. V roce 2011 nastuduje Rusalku pro Tokyo National Opera. V roce 1989 absolvoval Jiří Nekvasil studium operní režie u L. Štrose na Hudební fakultě AMU, paralelně se věnoval formou mimořádného studia i dramaturgii na divadelní fakultě AMU. V roce 1988 založil spolu se scénografem Danielem Dvořákem experimentální operní scénu Operu Furore. V letech byl šéfem opery ND v Praze. Za svou dosavadní uměleckou dráhu realizoval přes šest desítek operních a činoherních inscenací, pro Operu Furore (Faust, Houslema do železa, Andy Warhol, Golem extáze expresionismu) a Operu Mozart (The Best of Mozart, Figaro? Figaro!, Play Magic Flute, Don Juan Bastien) a zejména pak v letech realizoval mozartovský cyklus průběhu letních stagion Opery Mozart ve Stavovském divadle. V Národním divadle nastudoval večer soudobých oper J. Klusáka Zpráva pro akademii a M. Nymana Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem, minimalistickou operu J. Adamse Smrt Klinghoffera, Výlety páně Broučkovy a Její pastorkyňu L. Janáčka, scénické provedení Verdiho Requiem, Adrianu Lecouvreur F. Cilea, Prodanou nevěstu a Tajemství B. Smetany, Řecké pašije B. Martinů, Antigonu J. Myslivečka, Mozartova Dona Giovanniho, Děvče ze Západu G. Pucciniho a v roce 2008 světovou premiéru komorní opery A. Březiny a J. Nekvasila Zítra se bude... (projekt byl vyhlášen Inscenací roku a získal 5 nominací na Cenu A. Radoka). Ve Státní opeře inscenoval světové premiéry oper Bubu z Montparnassu E. F. Buriana (1999), Faidra E. Viklického (2000) a Circus Terra T. Madsena (2002). Dále pak českou premiéru opery B. Brittena Utahování šroubu (2000), dílo A. Zemlinského Bylo-nebylo (2000) a operu Polský žid K. Weise (2001). Pravidelně působí v zahraničí. V Trieru režíroval německou premiéru poslední opery E. W. Korngolda Kathrin (1999), Klusákovu Zprávu pro akademii (2000) a Příhody lišky Bystroušky L. Janáčka (2002), v Hamburku Dona Giovanniho G. Gazzanigy (2001), v Erfurtu Adrianu Lecouvreur F. Cilea (2004), v Regensburgu Bludného Holanďana R. Wagnera, v Rheinsbergu Antigonu J. Myslivečka, v Rostocku Tři přání B. Martinů. V Teatro Colon Buenos Aires (Argentina) inscenoval s velkým úspěchem jihoamerickou premiéru opery L. Janáčka Příhody lišky Bystroušky (2000). Francouzskou premiéru opery M. Gurlitta Vojáci nastudoval v Opeře v Nantes (2002). V USA režíroval inscenaci opery G. Verdiho Nabucco (2003), v Rize Utahování šroubu B. Brittena (2003) a Její pastorkyňu L. Janáčka (2005), v Tallinu Utahování šroubu B. Brittena (2008). Pro Opera Dublin vytvořil inscenaci Její pastorkyně (2004), pro SND (2005) a pro Deutsche Oper am Rein Duisburg/ Düsseldorf (2008) inscenaci Dvořákovy Rusalky.V NDB se představil mimořádně úspěšnou inscenací opery B. Martinů Juliette (2009). Vedle práce v divadle spolupracuje jako režisér již deset let také s Českou televizí, především na tvorbě hudebních pořadů (přes 100 režií). Je autorem téměř 20ti hudebních dokumentárních filmů, např. dvou filmů věnovaných Bohuslavu Martinů (Návrat z exilu a Martinů a Amerika) a hudebního filmu věnovaného Ervinu Schulhoffovi (Zuby mi cvakají v rytmu shimmy, 1995) či sedmidílný dokument Krajan G. M. věnovaný G.

5 Mahlerovi (2009). V televizi natočil i několik oper, k nejpozoruhodnějším pak patří zpracování děl Bohuslava Martinů mechanického baletu Podivuhodný let a opery Slzy nože. Filmy byly na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1999 oceněny Zlatým křišťálem a na Festivalu Screening stage Arts Prize v roce 1999 hlavní cenou Grand Prix a cenou za nejoriginálnější způsob režie. V roce 2000 pak natočil filmový přepis opery Hlas lesa Bohuslava Martinů. Daniel Dvořák vystudoval architekturu a scénografii u prof. J. Svobody na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, poté ve Vídni na Akademie der bildenden Künste (prof. Lois Egg). Po studijním pobytu v USA začal pracovat jako divadelní, filmový a televizní scénograf. Dosud vytvořil více než 200 divadelních výprav doma i v zahraničí (např. Německo, Itálie, Francie, Švýcarsko, Irsko, Řecko, Lotyšsko, Rusko, Slovensko, Argentina, Japonsko, Korea). V roce 1988 založil spolu s J. Nekvasilem soubor Opera Furore. V roce 1990 byl jako intendant povolán k řízení Komorní opery Praha, kterou reorganizoval na Operu Mozart. V roce 1998 byl jmenován intendantem Státní opery Praha a v letech působil jako generální ředitel ND. V roce 1992 spoluzaložil letní mozartovské stagiony ve Stavovském divadle a vytváří pro ně scénografie např. Die Zauberflöte, Le nozze di Figaro, La clemenza di Tito, Don Giovanni. S ND v Praze spolupracuje jako scénograf od roku 1983 a vytvořil zde více než 30 scénografií, např. Macbeth, Il Trovatore, Lucia di Lammermoor, Komik, Smrt Klinghoffera. Ve Státní opeře Praha jako scénograf realizoval především světové premiéry např. Bubu z Montparnassu E. F. Buriana (1999), Faidra E. Viklického (2000), Die Physiker A. Pflügera (2000). Dále scénografie pro Der Freischütz C. M. Webera, Polského žida K. Weisse, The Fall of the House of Usher P. Glasse, Es war einmal A. Zemlinského aj. Jako specialista na monumentální, technologicky komplikované scénografie byl přizván ke spolupráci na největších českých muzikálových projektech: Dracula a Monte Cristo. Jeho výtvarné řešení filmu Rebelové bylo nominováno na Českého lva, je také autorem výpravy pro stejnojmenný muzikál v Divadle Broadway (2003). Vytvořil scénografii pro pražské verze muzikálů West Side Story (2003), Miss Saigon (2004). V roce 1991 spoluzaložil Národní divadlo marionet a je spoluautorem nejúspěšnější české divadelní produkce po roce 1990: marionetové verze Dona Giovanniho. Dále vytvořil pro loutky zmenšeninu barokního divadelního mechanismu (v r Zázračné divadlo barokního světa) a sérii českých národních pohádek ( ). V roce 2002 spoluzaložil Muzeum loutek v Českém Krumlově. Řada jeho divadelních prací je zaznamenána Českou televizí (např. The Best of Mozart, Bubu z Montparnassu, Golem, Polský žid, Dracula). Vytváří i scénografie pro hudební televizní filmy (např. Odysseův návrat, Evropská turistika, Signorina gioventù) a speciální TV události (koncert ke vstupu ČR do Evropské unie, Večer k rozloučení Václava Havla s funkcí prezidenta ČR). Na Pražském quadrienale 1999 získala česká expozice za jeho účasti hlavní cenu Zlatou Trigu. Za divadelní scénografii obdržel v roce 1999 Cenu Alfréda Radoka. V roce 2001 byl na ni opět nominován. V témže roce mu byla udělena Cena Masarykovy akademie umění za scénografické dílo. V roce 2002 byl francouzskou vládou jmenován Rytířem řádu umění a literatury. O jeho práci vyšly dvě monografické knihy a byl též zařazen do prestižního televizního cyklu GEN, který dokumentuje činnost nejvýznamnějších osobností České republiky. Výtvarnice Marie Blažková studovala v letech střední školu uměleckých řemesel v Brně (SŠUŘ), obor Užitá malba pod pedagogickým vedením Petra Veselého. V současné době je studentkou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, 5. ročníku oboru scénografie pod pedagogickým vedením Jána Zavarského. Jako výtvarnice spolupracovala na řadě projektů a inscenací (Výstava SŠUŘ Brno, Galerie Mladých cyklus maleb, 2003; Fashion show Mezipatra krátkometrážní film Tělo, 2004 (vysíláno v ČT); Don Giovanni režie: Jana Janěková, Znojemský festival, 2006; Fashion show Mezipatra Hoolee, 2005; Groteska k příležitosti otevření Nám. Svobody po rekonstrukci, 2006; Najde se Nemo? neslyšící JAMU, Divadlo Husa na provázku sklepní scéna, 2006; Krysař režie: Petr Foff, bezbariérové divadlo Barka, 2007; Krvák režie: Tomáš Pavčík, Divadlo Husa na provázku, 2007; Kabaret Rat Noir režie: Tomáš Pavčík, Hadivadlo, 2007; Kalendář svatých režie: Tomáš Pavčík, Muzejní noc Petrov, 2007; Dvojhlavý orel režie: Radoslav Mesarč, Besední dům Vyškov, 2008; Její pastorkyňa režie: Linda Keprtová, MdB, 2008; Musical koncert režie: Lukáš Janota, Studio Marta, 2009; Údolí suchých kostí režie: Linda Keprtová, Reduta, 2009).

6 v hlavních rolích Csilla Boross vystudovala hru na klavír a posléze zpěv na Akademii hudby Ference Liszta pod vedením Judit Németh, Boldizsár Keönch, Ilona Tokody a Gabriella Imre. Zúčastnila se také řady mezinárodních kurzů u předních pěvců jako jsou např.: Ileana Cotrubas, prof. Walter C. Moore, István Gáti, prof. Ralf Döring, Nicolas Clapton, Anna Reynolds, Júlia Hamari, Krisztina Laki, Jeanne Henny, Renato Bruson. Svou kariéru začala jako koloraturní sopranistka a nastudovala party Konstance (Únos ze serailu), Gildy (Rigoletto), Kleopatry (Julius Caesar) a další. V současné době se věnuje spíše dramatickému repertoáru, např. Mozartova Donna Anna (Don Giovanni), Cio-Cio-San (Madama Butterfly), Violetta (Traviata), Tatjana (Evžen Oněgin), Tosca, Venuše (Tannhäuser), Aida, Adriana Lecouvreur, Lady Macbeth (Macbeth). V letech byla sólistkou Maďarské státní opery v Budapešti a od sezony 2008/2009 je sólistkou Janáčkovy opery NDB. Mimo operní jeviště se věnuje i koncertní činnosti (např. Leoš Janáček Glagolská mše). Adriana Kohútková studovala zpěv na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V roce 1993 se stala sólistkou opery SND v Bratislavě, kde ztvárnila mnoho rolí světového repertoáru (Gildu v Rigolettovi, Konstance v Únosu ze serailu, Fiordiligi v Cosi fan tutte, Neddu v Komediantech, Aninu v Náměsíčné a další). Se souborem opery SND též hostovala v Paříži (Olympia v Hoffmannových povídkách) a v Japonsku (Musetta v Bohémě). V roce 1996 nazpívala titulní roli ve světové premiéře CD nahrávky opery E. Chabriera Gwendoline pod taktovkou Jeana-Paula Penina. Pro společnost HNH International nahrála dvě Rispighiho opery. Roku 1998 se představila v rámci 10 představení v Grand Theatre de Genéve v postavě Luisy v Prokofjevových Zásnubách v klášteře. Na základě velkého úspěchu této produkce dostala nabídku na další spolupráci (Ženeva, Victoria Hall Janáček a Mahler, Lausanne Dvořák Svatební košile, Paříž live nahrávka šestnácti Janáčkových písní ve francouzském rozhlase). Je stálým hostem Slovenské filharmonie, Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a Janáčkovy filharmonie Ostrava. Mezzosopranistka Jana Wallingerová absolvovala pražskou konzervatoř, kde studovala u Jarmily Krásové. V roce 1998 získala druhou cenu na soutěžní přehlídce konzervatoří České republiky. Od roku 2001 se formou soukromého studia vzdělává u Natálie Romanové. V letech 1997 až 2000 zpívala v Opeře Mozart v Praze. Od roku 2000 je sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno, kde ztvárnila roli Rosiny (Lazebník sevillský), Lišáka (Příhody lišky Bystroušky), Varvary (Káťa Kabanová), Maddaleny (Rigoletto), Feneny (Nabucco), Nancy (Marta), Hänsela (Perníková chaloupka), Niklase (Hoffmannovy povídky), Krásky (Kráska a zvíře), Olgy (Eugen Onegin), Hadače z ruky (Juliette) a další. Hostovala také v Městském divadle v Ústí nad Labem, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Divadle J. K. Tyla v Plzni, ve Státní opeře Praha a je stálým hostem v Národním divadle v Praze. Za rok 2005 a 2008 jí byla Národním divadlem Brno udělena cena diváka DIVA. Mezzosopranistka Jitka Zerhauová je dlouholetou členkou Janáčkovy opery NDB. Pěvecké kariéře se věnuje již od dětství, navštěvovala pěvecký sbor Mladost a Mladé madrigalisty. Po absolvování JAMU krátce působila v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, aby poté přijala nabídku na angažmá ve Státní opeře v Bratislavě. Záhy své působiště rozšířila i na brněnskou operu, kam od roku 1987 přešla na plný úvazek. Nadále spolupracovala s bratislavskou operou a s operou Národního divadla v Praze. Nejen brněnské obecenstvo mohlo poznat její pěvecké kvality v náročných partech mezzosopránového oboru jako je Carmen, Ježibaba (Rusalka), Káča (Čert a Káča), Azucena (Trubadúr), Amneris (Aida), Krčmářka (Boris Godunov), Czipra (Cikánský baron), Kabanicha (Káťa Kabanová) a mnoha dalších. Mimo operní jeviště se rovněž intenzivně věnuje interpretaci písňových recitálů, kantát a oratorií, spolupracuje s rozhlasem a televizí. Úspěšně také vede hudební agenturu Amneris. Tenorista Peter Berger vystudoval zpěv na konzervatoři v Košicích a poté absolvoval mistrovské kurzy u P. Dvorského a E. Blahové. Ještě v době studií se stal sólistou opery Státního divadla v Košicích. V roce 2007 mu byla udělena 1. cena v soutěži Anglo-Czechoslovak Trust v Londýně. K jeho dalším úspěchům patří udělení ceny Literárního fondu za ztvárnění postavy Prince v Dvořákově Rusalce. Mezi jeho nejúspěšnější postavy patří Nemorino (Nápoj lásky), Faust (Faust a Markétka), Princ (Rusalka), Alfréd (Traviata), Vašek (Prodaná nevěsta), Michel (Juliette), Don Ottavio (Don Giovanni) a Ernesto (Don

7 Pasquale). Pravidelně spolupracuje se Státní filharmonií v Košicích, Slovenskou filharmonií, je hostem Státní opery v Bánské Bystrici. Věnuje se také interpretaci oratorní tvorby. Koncertně vystupuje doma i v zahraničí. V říjnu 2007 úspěšně debutoval v Slovenském národním divadle postavou Pinkertona v Madama Butterfly. V roce 2008 hostoval v Národním divadle ve Splitu v roli Fausta (Faust a Markétka) a Nemorina (Nápoj lásky). V roce 2009 debutoval v ND v Praze v roli Prince (Rusalka). Od sezony 2008/2009 je sólistou opery NDB. Ivan Choupenitch se narodil v Bělorusku. V letech studoval operní zpěv na fakultě Běloruské akademie hudby u profesora L. Ivaškova. Během roku 1992 studoval zpěv u Franca Corelliho. Profesionální kariéru začal v roce 1984 ve Státním akademickém velkém divadle opery a baletu v Bělorusku. Od roku 1992 působí jako sólista Janáčkovy opery NDB, kde nastudoval řadu tenorových rolí, např.: Cavaradossi (Tosca), Pinkerton (Madama Butterfly), Rudolf (Bohéma), Alfréd (Traviata), Vévova (Rigoletto), Don Alvaro (Síla osudu), Don Carlos, Macduff (Macbeth), Turiddu (Sedlák kavalír), Faust (Mefistofele), Edgar (Lucia z Lammermooru), Hoffmann (Hoffmannovy povídky), José (Carmen), Nadir (Lovci perel), Princ (Rusalka), Laca (Její pastorkyňa), Boris (Káťa Kabanová). Ivan Choupenitch se účastnil mnoha soutěží a festivalů operní hudby. V roce 1991 se stal vítězem na mezinárodní soutěži pěvců Castelina Di Chianti Rocca Della Macie, Itálie. V roce 1992 vyhrál III. cenu a získal titul vítěze v mezinárodní soutěži tenorů Bengniamino Gigli Recanati, Itálie. Pravidelně působí v zahraničí (např. Španělsko, Německo, Itálie, Holandsko, Švédsko, Japonsko, Velká Británie, Irsko). Od roku 1992 působí na scéně Opery SND, kde ztvárnil řadu rolí (např. Cavaradossi (Tosca), Alfréd (Traviata), Jeník (Prodaná nevěsta). Mimo operní jeviště se rovněž věnuje koncertní činnosti (Mozartovo Requiem, Beethovenova 9. symfonie, Rachmaninovy Zvony, Rossiniho Stabat Mater a Orffova Carmina Burana). Pořídil velké množství nahrávek pro rozhlas a televizi. Od roku 2003 se intenzivně věnuje pedagogické činnosti. Roman Janál byl po úspěšném debutu v roce 1995 ve Státní opeře Praha v roli Guglielma (Cosi fan tutte) a Figara (Lazebník sevillský) angažován jako sólista. V roce 1997 se stal sólistou Národního divadla, kde nastudoval mnoho rolí domácího i světového repertoáru, např. Dona Giovanniho, Hraběte Almavivu (Figarova svatba), Polluxe (Castor et Pollux), za jehož ztvárnění získal prestižní cenu Thálie za rok 1999, dále doktora Malatestu (Don Pasquale), Giorgio Germonta (La traviata), Silvia (Komedianti), Sonoru (Děvče ze Západu), Grégoria (Romeo a Julie), Escamilla (Carmen), Smetanovy role Voka (Čertova stěna), Kaliny (Tajemství) a Tomše (Hubička) aj. V roce 1984 začala jeho spolupráce s Českým rozhlasem, kde realizoval řadu studiových nahrávek a natočil několik CD operních árií a písňových cyklů autorů období romantismu i 20. století. Pravidelně spolupracuje s významnými orchestry, jakými jsou Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a Pražský komorní orchestr. Pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka přednesl s BBC Orchestra v Londýně sólový part v Martinů Polní mši a Otvírání studánek. Tytéž skladby provedl rovněž pod vedením Christophera Hogwooda v Amsterdamu. Od sezony 2008/09 je sólistou Janáčkovy opery NDB. Barytonista Pavel Kamas ještě v době studií nastoupil do angažmá Slezského divadla Zdeňka Nejedlého v Opavě. Často pohostinsky vystupoval i v ostravské opeře a na dalších scénách republiky. V roce 1978 se stal členem Janáčkovy opery NDB. Těžištěm jeho tvorby jsou bel cantová díla, nevyhýbá se však ani českým operám a soudobé hudbě (I. Krejčí: Pozdvižení v Efezu, K. Horký: Atlantida). Na brněnském jevišti ztvárnil celou řadu stěžejních rolí barytonového oboru: Verdiho Rigoletta, Macbetha, Nabucca, Simona Boccanegru, Čajkovského Evžena Oněgina, Escamilla z Bizetovy Carmen, Mozartova Dona Giovanniho, Belcoreho v Donizzetiho Nápoji lásky, Bohuše ve Dvořákově Jakobínovi, Gérarda v Giordanově opeře Andrea Chénier, Dona Pizzara v Beethovenově Fideliovi, barona Prusa a Šiškova v Janáčkových operách Věc Makropulos a Z mrtvého domu. S jeho uměním se mohli seznámit i posluchači v zahraničí (Švýcarsko, Itálie, Lucembursko, Japonsko ad.). Věnuje se též koncertní činnosti.