Kritéria a kategorie červených seznamů a jejich možné aplikace pro hodnocení přírodních biotopů na regionální úrovni

Transkript

1 Kritéria a kategorie červených seznamů a jejich možné aplikace pro hodnocení přírodních biotopů na regionální úrovni David Vačkář Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Kališnická 4, Praha, david_vackar@nature.cz Abstrakt: Příspěvek rozebírá základní principy hodnocení rizika extinkce podle standardizovaných kritérií červených seznamů IUCN-Světového svazu ochrany přírody. Upozorňuje na možná úskalí, stejně jako výhody, procesu hodnocení zejména na regionální úrovni. Kritéria a kategorie červených seznamů jsou přiblíženy v kontextu ekologických zákonitostí a nejistot procesu hodnocení. V současnosti lze považovat proces hodnocení na globální i regionální úrovni za stabilizovaný (tj. nebude se pravděpodobně již zásadně měnit). Populace jsou hodnoceny podle 5 kritérii a následně řazeny do 11 diskrétních kategorií. Jsou rovněž načrtnuty možné aplikace stávajících kritérií a kategorií červených seznamů IUCN pro hodnocení přírodních biotopů. Úvod Cílem červené knihy biotopů ČR je dospět k sadě kritérií a kategorií vymezujících stupeň ohrožení, kterému čelí jednotlivé biotopy jakožto samostatné jednotky ekologické organizace. Hlavním cílem červených seznamů je standardizované sledování změn a následná kategorizace rizika vyhynutí populací jednotlivých druhů. Ačkoliv bylo učiněno několik pokusů vyvinout standardizovanou sadu kritérií rovněž pro hodnocení stupně ohrožení biotopů, v rámci IUCN-Světového svazu ochrany přírody zatím neexistují zásady pro hodnocení biotopů. Kritéria a kategorie červených seznamů jsou primárně aplikovány na globální hodnocení druhů. Protože projekt Červené knihy biotopů je zaměřen na území ČR, musí brát v úvahu také nové zásady pro regionální aplikaci červených seznamů. Tyto zásady poskytují v současnosti nejlepší vodítko pro regionálně zaměřená hodnocení stupně ohrožení biodiverzity vzhledem k výskytu endemických či náhodně se vyskytujících taxonů. Červené seznamy, resp. knihy, nejsou pouze vědeckým nástrojem odhadu pravděpodobnosti extinkce, ale také nástrojem řídícím rozhodování orgánů ochrany přírody. Podle červených seznamů se často rozhoduje o záchranných programech a repatriaci druhů, pro ohrožené druhy se vyhlašují zvláště chráněná území, druhy červených seznamů jsou často chráněny i zákonem a jejich počet a změny se udávají ve zprávách o stavu životního prostředí (Possingham a kol. 2002). Ačkoliv s tímto řazením druhů na seznamy je spjata celá řada problémů, červené seznamy IUCN patří k pokročilejším nástrojům ochranářského hodnocení, 1

2 a to díky zavedení standardizované procedury hodnocení rizika vyhynutí založené na sadě kritérií s kvantitativními prahy (Lamoreux a kol. 2003). Proto je potřeba odlišovat červené seznamy IUCN od produkce národních tzv. červených seznamů, resp. knih, které jsou často založeny opravdu pouze na seznamech, nicméně postrádajících dokumentaci hodnocení a standardizovaná kritéria. Metoda červených seznamů Hlavním účelem červených seznamů je poskytnout relativně jednoduchý a všeobecně použitelný systém identifikace a klasifikace druhů s vysokým rizikem globálního vyhynutí. Tento systém poskytuje explicitní, objektivní rámec pro klasifikaci co nejširšího spektra druhů vzhledem k riziku jejich zániku. Rovněž je však potřeba si uvědomit, že červené seznamy nejsou jediným způsobem, jak stanovit priority ochrany přírody. Základem kategorizace červených seznamů je proces hodnocení podle pěti kvantitativních kritérií (A až E). Objektivizované hodnocení umožňuje srovnatelnost jednotlivých hodnocení. Od roku 1994 jsou v hodnocení stanoveny kvantitativní prahy, jejichž překročení řadí hodnocený druh do jedné z devíti, resp. jedenácti příslušných kategorií (tab. 1). Kategorie tedy představují disjunktní množiny druhů. Kategorie kriticky ohrožený, ohrožený a zranitelný jsou považovány za kategorie ohrožení; náležitost k jedné z těchto kategorií tedy implikuje ekvivalentní nebezpečí vyhynutí v blízké budoucnosti. Sada pěti kritérií je založena na změnách početnosti populací, změnách rozsahu a rozlohy rozšíření, početnosti malých populací a kvantitativní analýze populace (tab. 2). Pro zařazení do jedné ze tří kategorií ohrožení postačuje splnění jednoho z kritérií A až E. Pokud tedy není k dispozici kvantitativní analýza životaschopnosti, postačuje např. znalost změn rozšíření druhu v rámci jím obývaného přirozeného areálu rozšíření. Některé definice červených seznamů se poněkud odlišují od běžného užívání. Např. populace znamená v pojetí červených seznamů celkový počet jedinců daného taxonu. Důležitými pojmy jsou areál rozšíření (EOO- Extent of Occurence) a plocha výskytu (AOO-Area of Occupancy) (srov. obrázek 1), podle jejichž změn se rovněž hodnotí míra rizika příštího ohrožení. Kritéria a definice druhových červených seznamů jsou do určité míry využitelné i pro hodnocení biotopů. Některé aspekty možných přístupů k hodnocení biotopů budou rozvedeny níže. Vzhledem k hodnocení biodiverzity lze jistě kromě druhové, resp. populační úrovně hodnocení stupně ohrožení uvažovat i o hodnocení genetickém či hodnocení na vyšších hladinách biologické organizace. Bowen (1999) diskutuje efektivitu přístupů zaměřených na geny, druhy či ekosystémy. Pro vytyčování priorit na genetické hladině byl prosazován přístup tzv. evolučně významných jednotek, založený na vymezení částí genomu, které jsou zvláště jedinečné z fylogenetického hlediska. Zatím však neproběhla diskuze o kritériích pro hodnocení genetického ohrožení populací. Naproti tomu již proběhly pokusy vymezit kritéria červených seznamů na úrovni ekosystémů nebo krajiny (např. Rossi & Vos 1993). 2

3 Vážnější diskuze v rámci IUCN-Světového svazu ochrany přírody však zatím nepropukla a další z pokusů o vytvoření červených seznamů na vyšších hladinách biologické organizace jsou diskutovány dále v textu. Ohrožení a vzácnost Pro kategorizaci ohrožení a rizika extinkce je důležité rozlišovat mezi ohrožením sensu stricto a vzácností. Fenomény biodiverzity jsou na zemském povrchu rozmístěny velmi nerovnoměrně. Rabinowitzová a kol. (1986) rozlišili celkem sedm forem vzácnosti. Vzácnost je vymezena třemi hlavními osami: 1) omezený geografický areál rozšíření, 2) specifické požadavky na stanoviště a 3) nízká populační hustota. Mnoho druhů je tedy přirozeně vzácných, aniž by muselo nutně čelit ohrožení. Druh může být vzácný, pokud se vyskytuje velmi lokalizovaně, tedy je omezený na jednu či několik málo míst výskytu. Na těchto lokalitách však může být velmi početný, dokonce dominantní. Výskyt některých druhů není přímo geograficky omezený, ale je vázaný na určitý typ stanoviště. Druh se vyskytuje v silné vazbě na toto stanoviště a druh je potom vzácný, pokud je vzácný i typ stanoviště. Konečně mnoho druhů se vyskytuje řídce s nízkými populačními hustotami, ale často v rozsáhlém areálu rozšíření. Celkem tedy vychází 7 kategorií vzácnosti a jedna běžná druh s širokým geografickým areálem, vysokými hustotami populace a bez vazby na biotop. Některé regionální kategorizace červených seznamů rozlišují explicitně vzácnost a ohrožení (Moravec a kol. 1995, Solomeshch a kol. 1997). Pro vymezení stupně ohrožení neexistuje jednoznačné dělící kritérium. Rozlišení je rovněž závislé na intenzitě vzorkování. Gaston (1994) doporučuje jako odhad vzácných druhů čtvrtinu z celkového počtu druhů, stejně tak i počet běžných druhů. Naproti tomu ohrožení druhu je funkcí relativně rychlých změn populační početnosti nebo geografického areálu rozšíření. Ohrožení s.s. je vymezeno právě kritérii a kategoriemi červených seznamů IUCN-Světového svazu ochrany přírody (IUCN Red List of Threatened Species ). Standardizované hodnocení umožňuje srovnání změn v jednotlivých časových obdobích a zároveň srovnání mezi jednotlivými taxony či regiony. Stanovení rizika extinkce druhu není zdaleka triviální záležitostí. Vyžaduje nejenom objektivní kritéria, ale také pečlivé posuzování situace organizmu podle nejlépe dostupné informace a dostatečné objemy dat, a to těch správných dat, což nemusí ani zdaleka být pravidlem. Základem posouzení rizika extinkce druhu je stanovení demografických charakteristik populace. Průměrná doba, za kterou druh může vyhynout nebo být vyhuben, závisí v první řadě na přirozeném růstu populace r a nosné kapacitě prostředí K (Iwasa a kol. 2000). Procesy demografické výměny populací závisí na efektivní velikosti populace, tedy souboru jedinců, kteří reálně přispívají k reprodukční výměně populace. Výchozí malá populační početnost představuje poměrně vysoké riziko extinkce v prvních generacích. Riziko extinkce v závislosti na počáteční velikosti populace však sleduje exponenciální rozložení a pokud se populace udrží 3

4 během kritického stádia a dosáhne nosné kapacity, pravděpodobnost extinkce rapidně klesá. Populace nemusí v prostředí existovat izolovaně, ale může docházet k výměně jedinců mezi různými populacemi migračními procesy. Některé populace tak mohou být pravidelně doplňovány jedinci z jiných populací nebo fungovat jako tzv. metapopulace, kdy může docházet nejenom k posilování populace, ale také k znovuosidlování krajinných plošek, ze kterých již populace druhu vymizela, což vede k udržování populace (Hanski 1998). Kritéria červených seznamů rozlišují mezi obecným poklesem populace a setrvalým poklesem malých populací. Málo početné nebo geograficky vzácné populace jsou totiž vystaveny většímu riziku náhodných či extrémních výkyvů, které mohou vést k jejich vyhynutí. Pro hodnocení vzácnosti však neexistuje jediné rozhodovací kritérium (Magurran 2004). Nejistoty procesu hodnocení Posouzení rizika extinkce se musí potýkat s několika typy nejistoty (Regan a kol. 2000). Zatímco některé nejistoty lze redukovat zkvalitněním dat, jiné se odstraňují pouze těžko a mohou vnášet šum do objektivního posouzení stavu druhu z hlediska ochrany. První druh nejistoty lze označit jako nejistotu epistemickou. Epistemická nejistota vzniká následkem nekompletních dat, nepřesnosti měření, extrapolacemi apod. Může být sice redukována (např. lepším plánováním průzkumů, zpřesněním měření), ale nikoliv úplně odstraněna. Dalším zdrojem nejistoty souvisejícím s epistemickou nejistotou je přírodní variabilita. Populace jsou přirozeně proměnlivé v prostoru a čase a perioda jejich oscilace nemusí být známa. Velikost lokální populace ještě nemusí určovat její životaschopnost. Pokud populace existuje jako metapopulace, může podléhat stochastickým událostem lokálních extinkcí a rekolonizací, což může značně zkreslovat konečný odhad životaschopnosti. Také efektivní velikost populace, tedy proporce populace zanechávající potomstvo, může být několikanásobně nižší než aktuální velikost. Významným typem nejistoty je vágnost kritérií posuzování rizika, neboli sémantická nejistota. Rozhodovací kritéria IUCN například vyžadují stanovení počtu dospělých jedinců, rozlohu oblasti výskytu a odhadu proměnlivosti těchto parametrů. Ne všechna kritéria však jsou nebo mohou být stanovena jednoznačně. Posouzení extrémních událostí nestanovuje žádné kvantitativní prahy, ale závisí čistě na posouzení expertem. Rozhodovací proces by měl být maximálně nepředpojatý a objektivní, tzn. založený na kvantitativních charakteristikách populací. Získání dostatečné informace k posouzení kategorie ohrožení druhu předpokládá dlouhodobější data z monitorovacích soustav. Údaje získané monitorováním by měly být srovnatelné, tzn. shromážděné standardním způsobem. Regionální hodnocení Pokud bylo hodnocení červených seznamů aplikováno na regionální hladinu, způsobovalo často celou řadu problémů. Tyto problémy byly 4

5 obvykle řešeny zaváděním celé řady přídavných kategorií, často velmi nekonzistentních nebo přinejmenším mezinárodně nesrovnatelných (cf. de Iongh a kol. 2003). To vedlo IUCN k zahájení diskuzí o regionálním hodnocení. Výsledkem těchto diskuzí bylo přijetí zásad k aplikaci kritérií červených seznamů na regionální hladině (IUCN 2003). První verze zásad pro hodnocení rizika extinkce na regionální úrovni, které nicméně představovaly průběžnou verzi pro připomínky vědecké obce, byly publikovány v mezinárodních recenzovaných časopisech (Gärdenfors 2001, Gärdenfors a kol. 2001). Z těchto článků vychází i oficiální verze 3.0 pro regionální aplikaci (IUCN 2003), která je ale oproti původně publikované verzi doplněna o některé nové metodické a terminologické prvky. Publikace z Conservation Biology (Gärdenfors a kol. 2001) byla přeložena do češtiny pro potřeby zpracovatelů jednotlivých skupin taxonů v rámci přípravy druhových červených seznamů (AOPK ČR 2005, AOPK ČR in prep.). Pokud však má regionální hodnocení (tedy každé sub-globální hodnocení) být uváděno jako červený seznam IUCN, musí v současnosti následovat zásady pro regionální hodnocení. V rámci regionu se mohou vyskytnout taxony s různou historií vývoje rozšíření, od taxonů původních v dané oblasti z období před osidlováním lidmi až po taxony introdukované v současnosti. Dále se zde mohou současně vyskytovat reprodukující se a nereprodukující se taxony. Nereprodukující se taxony jsou ty, které se v daném regionu nerozmnožují, ale pravidelně využívají jeho zdroje a mohou být na nich závislé. Také se mohou vyskytnout případy dříve původních taxonů, které jsou v daném regionu vyhynulé (vyhubené), ale stále přežívají v jiných částech světa. Cílem regionálního hodnocení je odfiltrovat případné nesoulady globální vs. regionální kategorizace, které mohou vzniknout nesprávnou aplikací kritérií červených seznamů IUCN. Zvláště v ČR, kde se mnoho druhů vyskytuje na okraji svého areálu rozšíření, může docházet k častému nadhodnocení stupně ohrožení (tj. zařazení populace do vyšší kategorie ohrožení, než je reálný stupeň ohrožení). Aplikace regionálních kritérií zaručuje přizpůsobení kategorií vzhledem k možným faktorům snižujícím regionální riziko vyhynutí. Část definice (IUCN 2003) je oproti původní verzi (Gärdenfors a kol. 2001) doplněna o definici rozmnožující se populace (breeding population), což je (sub)populace, která se v regionu reprodukuje, ať už to zahrnuje celý reproduktivní cyklus nebo jakoukoliv jeho podstatnou část (tab. 4 uvádí všechny základní definice týkající se regionálního hodnocení). Rovněž byla vypuštěna definice současného areálu rozšíření a přirozeného areálu rozšíření. Tyto definice byly nahrazeny definicí přirozeného areálu (natural range). Přidána je rovněž definice metapopulace jakožto souboru populací obývajících vhodné plošky v jinak nevhodném habitatu. S tím souvisí definice propadu (sink) jako oblasti, kde je lokální reprodukce taxonu nižší než lokální úmrtnost. Pro regionální aplikaci jsou oproti verzi 3.1. kategorií a kritérií červených seznamů zavedeny dvě nové kategorie: (1) regionálně vyhynulý (RE) pro druhy nadále se nevyskytující v regionu a (2) nevhodný pro hodnocení 5

6 (NA) pro taxony nevyhodnotitelné na regionální úrovni (například zatoulanci nebo taxony mimo přirozený areál) (srv. tab. 1 a 4). Postup regionálního hodnocení Celý proces regionálního hodnocení předem vylučuje zatoulance a populace vyskytující se mimo svůj přirozený areál rozšíření (IUCN 2003). Druhy v regionu se vyskytující pouze příležitostně mohou být hodnoceny, ale populace mohou být určitým způsobem filtrovány, tzn. lze stanovit např. nezbytný podíl na globální populaci. Rovněž je potřeba brát v potaz migrační procesy výměny jedinců (resp. propagulí ) u v regionu se rozmnožujících populací. Pokud je však hodnocená regionální populace izolovaná od okolních konspecifických populací, lze použít celosvětová kritéria červených seznamů IUCN (IUCN 2001) beze změn. Taxony vyhynulé či vyhubené v dané oblasti, ale vyskytující se v jiných částech světa, by měly být klasifikovány jako regionálně vyhynulé (RE) (tab. 1). Kategorie vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě (EW) by měla být používána pouze pro taxony, které jsou vyhynulé nebo vyhubené ve volné přírodě v celém jejich přirozeném areálu rozšíření. V prvním kroku hodnocení se aplikují globální kritéria IUCN (IUCN 2001). Výsledkem je předběžná kategorizace. Všechna používaná data se přitom týkají regionální populace. V druhém kroku se zhodnotí, zda konspecifické populace vyskytující se mimo region mohou ovlivňovat přežívání hodnocené populace (srov. tab. 3). Pokud je hodnocená regionální populace vystavena imigraci, většinou to vede ke snížení předběžné kategorie ( podhodnocení rizika extinkce ). Také u expandujících populací může být snížení kategorie o jeden nebo i více stupňů přiměřené. Pokud je však populace v dané oblasti z demografického hlediska propadová, tj. není schopná samostatné existence bez imigrace jedinců z okolních populací, a pokud se předpokládá, že se zdroj těchto jedinců zmenšuje, může být nebezpečí vyhynutí regionální populace při použití těchto kritérií skutečně podceněno. V těchto výjimečných případech lze použít vyšší kategorii ohrožení. Jestliže není známo, zda okolní populace ovlivňují nebezpečí vyhynutí regionální populace, měla by být aplikována celosvětová kritéria beze změn. Specifické je hodnocení taxonů region pouze navštěvujících (tj. nerozmnožujících se v regionu). Pro odhad kategorie je nezbytné zhodnotit stav populace v oblastech, kde se rozmnožuje. V druhém kroku jsou pak zhodnoceny podmínky životního prostředí vně i uvnitř hodnoceného regionu. Kategorie se podhodnocuje pouze v případě, že podmínky v rámci regionu jsou stabilní nebo se zlepšují. Velmi vzácné taxony, hodnocené např. podle kritéria D, by neměly být podhodnocovány. Navštěvující taxony by měly být vedeny odděleně od rozmnožujících se nebo alespoň označeny jako navštěvující taxony. Důležité je, aby celý proces hodnocení podle kritérií červených seznamů IUCN byl řádně dokumentován. Lze tedy doporučit, aby každá publikace, která je výsledkem regionálního hodnocení, obsahovala nejméně tři informace: (1) kategorii regionálního červeného seznamu, (2) kategorii 6

7 celosvětového červeného seznamu a (3) odhad podílu regionální populace na celosvětové populaci (v %). Proces hodnocení totiž může vést k případům, kdy druh je ohrožený globálně, ale nikoliv regionálně. Takovýto druh by však měl být v regionálním seznamu uveden v kategorii LC. Pokud není podíl na celosvětové populaci znám, měla by být příslušná položka označena otazníkem. Dále by hodnocení mělo obsahovat všechny příslušné předpoklady. Vytištěný regionální červený seznam by měl uvádět přinejmenším vědecký název a autora popisu taxonu, kategorie a kritéria regionálního červeného seznamu (s použitím anglických zkratek) a podíl regionální populace na celosvětové populaci (v %). Pokud možno by mělo být uvedeno také místní jméno (v národním jazyce) a krátký souhrn dokumentace daného taxonu. Doporučeno je rovněž zpřístupnění národních červených seznamů na internetu v angličtině, což následně usnadňuje výměnu informací a regionální hodnocení v sousedních státech i globální hodnocení populace (Rodríguez a kol. 2000). Červené knihy biotopů Hodnocení stupně ohrožení biotopů se potýká zejména s problémem klasifikace základní jednotky hodnocení. Zatímco populace určitého druhu sestává většinou z diskrétních organizmů-jedinců, biotopy vykazují často přechodovou dynamiku a neostré hranice ekologických seskupení. Zatím převažuje klasifikace ekologických společenstev založená na rostlinné složce (Daubenmire 1968), ačkoliv existují i celkem perspektivní pokusy využít i jiných společenstev (např. Dufrêne & Legendre 1997). Většina dosavadních pokusů vytvořit červené seznamy společenstev byla založena na fytocenologických přístupech. V rámci přehledu existujících červených seznamů pro habitaty a rostlinná společenstva uvádějí Köppel a kol. (2003) celkem 8 existujících seznamů ohrožených rostlinných společenstev. V rámci kategorie habitatu byla klasifikace ohrožených biotopů provedena pouze v oblasti Wadden Sea (Nordheim a kol. 1996). Červené seznamy rostlinných společenstev byly podle údajů v přehledu publikovány ve Švýcarsku, Německu, Estonsku, Slovensku, Bělorusku, Ukrajině a rovněž ČR (jedná se o publikaci Moravce a kol. 1995). Rovněž pro území bývalého Sovětského svazu byla publikována červená kniha biotopů (Solomeshch a kol. 1997). V této červené knize rostlinných společenstev jsou společenstva klasifikována kombinací distribuce a stupně ohrožení (tabulka 5). Celkově bylo hodnoceno 324 svazů. V České republice byl sestaven první červený seznam rostlinných společenstev v roce 1983 (Moravec a kol. 1983). Seznam byl aktualizován v roce Seznam je založen na inventáři asociací tříděných do čtyřech kategorií ohrožení, resp. vzácnosti (tab. 6). Seznam kategorizuje asociace na základě ohrožení (tedy reálného úbytku) a v rámci kategorií ohrožení je rozlišeno, zda se jedná o asociaci vzácnou či dostatečně hojnou. V současnosti představuje zřejmě nejlepší východisko k hodnocení stupně ohrožení Katalog biotopů České republiky (Chytrý a kol. 2001), který s dostatečnou obecností může zachytit změny biotopů vyskytujících se 7

8 v ČR. Pro hlubší analýzu změn v rámci různých stanovištních podmínek nebo analýzu příčin změn však bude nezbytné klasické fytocenologické hledisko, zejména vzhledem k zachycení degradovaných stádií stavu biotopu vzhledem k přírodnímu typu biotopu. Možnosti aplikace kategorií a kritérií IUCN pro hodnocení biotopů v ČR Tentativní analýza možných kritérií Kategorie červených seznamů by teoreticky byly aplikovatelné i na biotopy. Představují celkem logický rámec klasifikace rizika vymizení. Kategorie červených seznamů jsou však nastavena podle (semi)kvantitativních kritérií, které rozlišují různou míru vzácnosti cílových jednotek. Jaká je možnost využití kritérií IUCN? Uplatnění většiny kritérií (tab. 2) pro hodnocení biotopů předpokládá kromě stanovení rozlohy a areálu rozšíření rovněž vymezení základní jednotky hodnocení biotopu. Nejbližší pojetí je v současnosti zřejmě pojetí segmentu biotopu, tedy nejmenší relativně homogenní jednotky biotopu, rozlišitelné v terénu při mapování. Hodnocený soubor biotopů jsou potom všechny segmenty daného typu biotopu vyskytující se na určité ploše a zaujímací určitý geografický areál rozšíření. V rámci kritéria A1 by pak bylo možné hodnotit pokles počtu segmentů, rozlohy segmentů biotopu a areálu rozšíření. Otázkou je nastavení kvantitativních prahů, které by zařadily biotop do kategorie ohrožení. Zde se kvantitativní prahy poklesu početnosti, rozlohy či rozsahu výskytu považuje 90%, resp. 80% pokles pro kategorii CR, 70%, resp. 50% pokles pro EN a 50%, resp. 30% pokles pro VU. Spolu s vytvořením sady bioindikačních kritérií kvality biotopu by bylo možné na základě pravidelného monitoringu sledovat změny kategorií ohrožení. Je zřejmé, že biotopy s malým počtem segmentů nemusí být nutně bezprostředně ohrožené poklesem početnosti či rozlohy, ale jsou ohroženy inherentně vzhledem k vyšší pravděpodobnosti zániku během zintenzivnění ovlivňujících faktorů. Z tohoto hlediska jsou relativně ohroženější biotopy vyskytující se ve velmi malém areálu rozšíření a s lokalizovaným výskytem. Za kriticky ohrožené biotopy lze považovat nejvzácnější biotopy s méně než 50 jedinci (resp. segmenty). Tato hranice je však odvozena z populační genetiky a nemusí být pro hodnocení ekologických společenstev směrodatná. Hranicí podle odpovídajících kritérií IUCN pro EN, resp. VU by mohlo být považováno 250, resp segmentů. Tyto kategorie zahrnují 93 typů biotopů vyskytujících se v ČR. Pokud se podíváme na předěl vzniklý aplikací tohoto postupu, zjistíme, že na předělu seznamu biotopů s tisícovkou segmentů se nachází biotop L6.1 a na druhé straně biotop L2.2. Ačkoliv oba biotopy patří k prioritním habitatům dle směrnice 92/43/EHS o stanovištích, celkově existují patrné rozdíly v rozšíření. Zatímco perialpidské bazifilní teplomilné doubravy jsou nepříliš rozšířeným typem biotopu omezeným výskytem na teplejší klimatické oblasti (České středohoří, Český a Moravský kras, jižní Morava), údolní jasanovo-olšové luhy patří k biotopům běžně rozšířeným 8

9 v rámci celé ČR. Zároveň však některé biotopy s vyšším počtem segmentů než 1000 představují rovněž relativně vzácné biotopy, počet segmentů tedy nemůže být jediným kritériem ohrožení. Nezbytným dalším kritériem je rozloha biotopů. Zde se jeví jako dobře využitelné kritérium IUCN pro rozlohu menší než 20 km 2 nebo počet lokalit menší než 5. Podle tohoto kritéria (pracovně D2) spadá do kategorií ohrožení 116 biotopů, tedy vzhledem k relativní vzácnosti většiny biotopů celkem rozumné číslo. Regionální hodnocení Hodnocení stupně ohrožení biotopů podle kritérií IUCN vyžaduje aplikaci regionálních zásad. Pro hodnocení jsou vhodné pouze přírodní typy biotopů. Ty se zhodnotí podle globálních kritérií červených seznamů IUCN. Zejména kritéria B a C jsou však vysoce citlivá na regionální hodnocení. Pokud se biotop vyskytuje i mimo Českou republiku, kategorie ohrožení je potřeba přizpůsobit v regionálním procesu hodnocení. Pokud typ biotopu pozůstává z ploch, které se vyskytují rovněž extra-regionálně (tedy i mimo hodnocenou oblast), je nutné uvažovat o snížení výsledné kategorie hodnocení (např. z EN na VU). Bezproblémové je hodnocení lokálně rozšířených biotopů, na které mohou být přímo vztaženy globální kritéria. Vhodnost druhových kritérií a zejména kvantitativních prahů pro biotopy si vyžádá další analýzy. Minimálně kritérium D by však po přizpůsobení kategorií podle zásad regionálního hodnocení mohlo být využitelné z hlediska hodnocení počtu segmentů. Dalším důležitým krokem je zavedení kvantitativních prahů pro změny areálu rozšíření a plochy výskytu pro biotopy. Druhové prahy IUCN se v tomto případě mohou jevit jako příliš vysoké vzhledem k dynamice biotopů. Rovněž navrhované kritérium 1 % ročně pro hodnocení změn zvláště chráněných typů přírodních stanovišť vyhlášených v rámci soustavy Natura 2000 bude zřejmě vyžadovat další přehodnocení. Důležitým se jeví zejména implementovat monitorovací systém nastavený na detekci požadované změny, který rovněž umožní souměřitelné hodnocení změn areálu, rozlohy a kvality biotopů v čase. Citovaná literatura AOPK ČR (2005): Červený seznam obratlovců ČR. - Příroda, (v tisku). Bowen B. W. (1999): Preserving genes, species, or ecosystems? Healing the fractured foundations of conservation policy. - Molecular Ecology 8: S5-S10. Daubenmire R. (1968): Plant communities: a textbook of plant synecology. - Harper and Row. Dufrêne M. & Legendre P. (1997): Species assemblages and indicator species: the need for a flexible asymmetrical approach. - Ecological Monographs 67: Gärdenfors U. (2001): Classifying threatened species at a national versus global level. - Trends in Ecology and Evolution 16:

10 Gärdenfors U., Hilton-Taylor C., Mace G. & Rodríguez J. P. (2001): The application of IUCN Red List Criteria at Regional levels. - Conservation Biology 15: Gaston K. J. (1994): Rarity. - Chapman & Hall, London. Gaston K. J. (ed). (1996): Biodiversity: a biology of numbers and difference. - Blackwell Science Publishers Ltd, UK. Hanski I. (1998): Metapopulation dynamics. - Nature 396: de Iongh H. H., Bánki O. S., Bergmans W. & van der Werff ten Bosch M. J. (eds.). (2003): The harmonization of Red Lists for threatened species in Europe. - Proceedings of an International Seminar 27 and 28 November 2002, The Netherlands Commission for International Nature Protection, Leiden, 332 pp. IUCN (1998): IUCN Guidelines for Re-introductions. - Prepared by the IUCN Species Survival Commission Re-introduction Specialist Group. IUCN, Gland, Switzerland and Cambridge, UK. IUCN. (2001): IUCN Red List Categories and Criteria: Version IUCN Species Survival Commission. IUCN, Gland, Switzerland and Cambridge, UK. IUCN. (2003): Guidelines for Application of IUCN Red List Criteria at Regional Levels: Version IUCN Species Survival Commission. IUCN, Gland, Switzerland and Cambridge, UK. ii + 26 pp. Iwasa Y. a kol. (2000): Estimate of population extinction risk and its application to ecological risk management. - Population Ecology 42: Köppel C., Jansen F., Burton J., Schnitler M. & Hirneisen N. (2003): A statistical survey on European Red Lists. - In: de Iongh H. H., Bánki O. S., Bergmans W. & van der Werff ten Bosch M. J. (eds). The harmonization of red Lists for threatened species in Europe. Proceedings of an International Seminar 27 and 28 November 2002, The Netherlands Commission for International Nature Protection, Leiden, 332 pp. Lamoreux J., Akçakaya R. H., Bennun L., Collar N. J., Boitani L., Brackett D., Bräutigam A., Brooks T. M., da Fonseca G. A. B., Mittermeier R. A., Rylands A. B., Gärdenfors U., Hilton-Taylor C., Mace G., Stein B. A. & Stuart S. (2003): Value of the IUCN Red List. - Trends in Ecology and Evolution 18: Levins R. (1969): Some demographic and genetic consequences of environmental heterogeneity for biological control. - Bulletin of the Entomological Society of America 15: Magurran A. E. (2004): Measuring biological diversity. - Blackwell Science Ltd., 256 pp. Moravec J. a kol. (1983): Rostlinná společenstva České socialistické republiky a jejich ohrožení. - Severočes. Přír., Litoměřice, suppl. 1983/1. Moravec J. a kol. (1995): Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. - Severočes. Přír., Litoměřice, Suppl. 1995/1:

11 von Nordheim H., Andersen O. N. & Thissen J. (1996): Red List of biotopes, flora and fauna of the trilateral Wadden Sea Area. - Schriftenreihe für Landschaftspflege und Naturschutz 47, Bundesamt für Naturschutz (BfN), Bonn-Bad Godesberg. Possingham H. P., Andelman S. J., Burgman M. A., Medellín R. A., Master L. L. & Keith D. A. (2002): Limits to the use of threatened species lists. - Trend in Ecology and Evolution 17: Rabinowitz D., Cairns S. & Dillon T. (1986): Seven forms of rarity and their frequency in the flora of the British Isles p. In: Soulé M. E. (ed.). Conservation Biology: The Science of Scarcity and Diversity. Sinauer, Sunderland, Mass. Regan H. M., Colyvan M., Burgman M. A. (2000): A proposal for fuzzy International Union for the Conservation of Nature (IUCN) categories and criteria. - Biological Conservation 92: Rodríguez J. P., Ashenfelter G., Rojas-Suárez F., García Fernández J. J., Suárez L. & Dobson A. P. (2000): Local data are vital to worldwide conservation. - Nature 403: 241. Rossi R. & Vos W. (1993): Criteria for the identification of a Red List of Meditteranean landscapes: three examples in Tuscany. - Landscape and Urban Planning 24: Solomeshch A., Mirkin B., Ermakov N., Ishbirdin A., Golub V., Saitov M., Zhuravliova S. & Rodwell J. (1997): Red Data Book of plant communities in the former USSR. - Lancaster University, Lancaster, 69 pp. 11

12 Tabulka 1. Kategorie červených seznamů IUCN (IUCN 2001) Kategorie Zkratka Definice Vyhynulý Vyhynulý ve volné přírodě Kriticky ohrožený Ohrožený Zranitelný Téměř ohrožený Málo dotčený Nedostatečná data Nevyhodnocený EX EW CR EN VU NT LC DD NE Druhy, pro které rozsáhlé průzkumy nezpochybňují skutečnost, že poslední jedinec vyhynul. Druhy, které přežívají pouze v kultivaci, chovu nebo jako naturalizovaná populace (nebo více populací) i mimo původní areál rozšíření. Druhy, který čelí výjimečně vysokému nebezpečí vyhynutí ve volné přírodě (tj. pokud nejlepší dostupné údaje ukazují, že splňují kterékoliv z kritérií A až E z tabulky 2). Druhy, který čelí velmi vysokému nebezpečí vyhynutí ve volné přírodě (tj. pokud nejlepší dostupné údaje ukazují, že splňují kterékoliv z kritérií A až E z tabulky 2). Druhy, který čelí vysokému nebezpečí vyhynutí ve volné přírodě (tj. pokud nejlepší dostupné údaje ukazují, že splňují kterékoliv z kritérií A až E z tabulky 2). Druhy, které se prozatím neřadí jako kriticky ohrožené, ohrožené nebo zranitelné, ale jsou blízko zařazení nebo budou pravděpodobně zařazeny do kategorie ohrožení v blízké budoucnosti. Druhy, které se prozatím neřadí jako kriticky ohrožené, ohrožené nebo zranitelné. Do této kategorie jsou zahrnuty rozšířené a početné druhy. Druhy, pro které není odpovídající informace pro přímé nebo nepřímé hodnocení nebezpečí vyhynutí založené na stavu rozšíření a/nebo populace. Druhy v této kategorii mohou být dobře prozkoumány a jejich biologie dobře známa, ale chybí data o početnosti a/nebo rozšíření. DD proto není kategorií ohrožení. Druh není vyhodnocený, pokud nebyl hodnocený podle kritérií (viz tabulka 2). NE druhy nejsou uváděny v červených seznamech IUCN. Zásady hodnocení pro regionální úroveň (IUCN 2003) obsahují dvě kategorie použitelné pouze pro hodnocení jiná než globální: Regionálně vyhynulý Nevhodný pro hodnocení RE NA Stav taxonu, kdy neexistují žádné rozumné pochybnosti, že v dané oblasti uhynul nebo vymizel poslední jedinec potenciálně schopný rozmnožování nebo, pokud se jedná o dříve příležitostně se vyskytující taxon, že v dané oblasti uhynul nebo vymizel poslední jedinec Taxon spadá do kategorie NA, pokud je nezpůsobilý k hodnocení na regionální úrovni. Taxon je NA zejména v případech, kdy se nejedná o populace vyskytující se ve volné přírodě, taxony mimo svůj přirozený areál rozšíření nebo se jedná o taxony region pouze navštěvující. Verze červených seznamů z roku 1994 obsahovala další kategorii, která však po přehodnocení všech druhů nebude dále používána (IUCN 1994a): Menší nebezpečí/závislý na ochraně LR/cd Druhy, které jsou zájmem pokračujícího druhově specifického nebo stanovištně specifického ochranářského programu zaměřeného na daný druh, přičemž zastavení takového programu by vyústilo v zařazení druhu do jedné z kategorií ohrožení v příštích pěti letech. 12

13 Tabulka 2. Souhrn pěti kritérií (A-E) používaných ke zhodnocení, zda druh patří mezi ohrožené druhy (tedy kriticky ohrožené, ohrožené nebo zranitelné). Použití kteréhokoliv z kritérií A-E Kriticky ohrožený Ohrožený Zranitelný A. Snížení populace (úbytek měřen v delší z period 10 let nebo 3 generací) A1 90% 70% 50% A2, A3 & A4 80% 50% 30% A1. Pozorované, odhadované, odvozené nebo předpokládané snížení populace v minulosti, kde příčiny poklesu jsou snadno vratné A ZÁROVEŇ jsou známy A ZÁROVEŇ již pominuly, podložené a vymezené následujícím: a) přímé pozorování b) index početnosti odpovídající taxonu c) snížení AOO, EOO a/nebo kvality stanoviště d) aktuální nebo potenciální úroveň využívání e) účinky zavlečených taxonů, hybridizace, patogenů, znečištění, konkurentů nebo parazitů. A2. Pozorované, odhadované, odvozené nebo předpokládané snížení populace v minulosti, kde příčiny poklesu nemusely odeznít NEBO nemusí být známy NEBO nemusí být vratné, vzhledem k bodům a) až e) pod A1. A3. Snížení populace projektované nebo předpokládané v budoucnosti (nejvýše však 100 let), založené na bodech b) až e) pod A1. A4. Pozorované, odhadované, odvozené, projektované nebo předpokládané snížení populace (nejvýše však 100 let), kde časové rozmezí zahrnuje minulost i budoucnost a kde příčiny poklesu nemuseli odeznít NEBO nemusí být známy NEBO nemusí být vratné, podle bodů a) až e) pod A1. B. Geografické rozšíření v podobě B1 (areál rozšíření) A ZÁROVEŇ/NEBO B2 (plocha výskytu) B1. Areál rozšíření (EOO) < 100 km 2 < km 2 < km 2 B2. Plocha výskytu (AOO) < 10 km 2 < 500 km 2 < km 2 A ZÁROVEŇ nejméně 2 kritéria z následujících: a) velmi roztříštěné nebo # lokalit = b) Pokračující pokles: (i) areálu rozšíření; (ii) plochy výskytu; (iii) rozlohy, rozsahu nebo kvality stanoviště; (iv) počet lokalit nebo subpopulací; (v) počet dospělých jedinců. c) Extrémní výkyvy: (i) areálu rozšíření; (ii) plochy výskytu;(iii) počtu lokalit nebo subpopulací; (iv) počtu dospělých jedinců. C. Nízká populační početnost a pokles Počet dospělých jedinců < 250 < < A ZÁROVEŇ C1 a/nebo C2 C1. Odhadovaný pokračující pokles nejméně (pro období nejvýše 100 let) C2. Pokračující pokles A ZÁROVEŇ (a) a/nebo (b): a (i) # dospělých jedinců v každé subpopulaci a (ii) nebo % jedinců v jedné subpopulaci tvoří nejméně (b) extrémní výkyvy počtu dospělých jedinců D. Velmi malá nebo omezená populace 25% za 3 roky nebo 1 generaci 20% za 5 let nebo 2 generace % 95% 100% (1) počet dospělých jedinců A ZÁROVEŇ/NEBO (2) omezená plocha výskytu - - E. Kvantitativní analýza Ukazující pravděpodobnost vyhynutí ve volné přírodě: 50 % za 10 let nebo 3 generace (max. 100 let) 20 % za 20 let nebo 5 generací (max. 100 let) 10% za 10 let nebo 3 generace AOO < 20 km 2 nebo # lokalit 5 10 % za 100 let 13

14 Tabulka 3. Kroky regionálního hodnocení druhů. Tabulka 4. Definice pro regionální hodnocení (IUCN 2003) 1. Neškodné (benigní) zavlečení Pokus zavést taxon za účelem jeho zachování mimo jeho zjištěný areál rozšíření, ale v odpovídajícím biotopu a ekogeografické oblasti; neškodná introdukce je jako ochranářský nástroj vhodná pouze tehdy, pokud se nezachovala žádná oblast v rámci historického areálu rozšíření druhu (IUCN 1998). 2. Rozmnožující se populace Populace nebo její část, která se v regionu rozmnožuje, ať již to zahrnuje celý reprodukční cyklus nebo jeho významnou část. 3. Konspecifické populace Soubor populací stejného druhu (zde též ve smyslu jakékoliv taxonomické jednotky nižší než druh). 4. Snížení a zvýšení kategorie (downgrading and upgrading) Proces přizpůsobení kategorie červených seznamů pro hodnocení regionální populace vzhledem ke sníženému nebo zvýšenému riziku vyhynutí (vyhubení) - v případě sníženého rizika je kategorie snížena, v případě zvýšeného rizika je kategorie zvýšena. 5. Endemický taxon Taxon přirozeně se nalézající ve specifické oblasti a nikde jinde; termín je relativní v tom smyslu, že taxon může být endemický pro malý ostrov, pro zemi nebo pro kontinent. 6. Globální populace Celkový počet jedinců daného taxonu. (Viz bod 10. Populace). 7. Metapopulace 14

15 Soubor subpopulací taxonu, které obývají vhodné biotopy v jinak nevhodné krajině. Přežívání metapopulace je závislé na rychlosti lokálních extinkcí obývaných plošek a rychlosti (re)kolonizace prázdných plošek (Levins 1969, Hanski 1998). 8. Přirozený areál rozšíření Areál rozšíření taxonu vyjma kterékoliv části, kam byl taxon zavlečen do regionu nebo sousedního regionu. Rozlišení volně žijících a zavlečených populací může být založena na předem stanoveném roku nebo události, nicméně toto rozhodnutí je ponecháno na tvůrcích červeného seznamu. 9. Nevyhodnocený (NA) Kategorie pro taxony, které jsou považovány za nevhodné pro hodnocení na regionální hladině. Taxon může být NA, pokud se nejedná o volně žijící populaci anebo se jedná o populaci vyskytující se v daném regionu mimo svůj přirozený areál rozšíření nebo pouze o náhodné zatoulance. Taxon může být rovněž hodnocen jako NA, pokud se vyskytuje v regionu pouze v nízké početnosti nebo se jedná o nižší taxonomickou úroveň (nižší než druh nebo poddruh) než je přiměřené pro hodnocení. Na rozdíl od ostatních kategorií červených seznamů není závazné používat NA pro všechny taxony, na které se vztahuje; ale použití je doporučeno ve všech případech, kdy je to informativní. 10. Populace Výraz používaný v kritériích IUCN (IUCN 2001) ve specifickém smyslu, který se odlišuje od běžné biologické praxe. Populace je vymezena jako celkový počet jedinců daného taxonu. V kontextu regionálního hodnocení lze doporučit, aby tato definice byla používána pro termín globální populace. V regionálních směrnicích byl termín použit z praktických důvodů pro skupinu jedinců daného taxonu, která může nebo nemusí vyměňovat propagule s ostatními entitami. (Viz 15. regionální populace a 18. subpopulace). 11. Propagule Živá entita schopná šíření a produkce nového dospělého jedince (např. spora, semeno, plod, vajíčko, larva nebo část jedince stejně jako celý jedinec). 12. Region Geografická oblast na nižší než celosvětové úrovni, např. kontinent, země, stát nebo provincie. 13. Regionální hodnocení Proces určení relativního rizika vyhynutí (vyhubení) regionální populace podle uvedených směrnic. 14. Regionálně vyhynulý (RE) Kategorie taxonu, kdy neexistují žádné rozumné pochybnosti, že v dané oblasti uhynul nebo vymizel poslední volně žijící jedinec potenciálně schopný rozmnožování nebo, pokud se jedná o dříve příležitostně se vyskytující taxon, že v dané oblasti uhynul nebo vymizel poslední volně žijící jedinec. 15. Regionální populace Část celosvětové populace vyskytující se ve studované oblasti; může zahrnovat jednu nebo více subpopulací. 16. Záchranný efekt Proces, kdy má imigrace propagulí za následek snížení rizika vyhynutí cílové populace. 17. Propad Oblast, kde lokální reprodukce taxonu je nižší než lokální mortalita. Výraz je obvykle používán pro subpopulaci vystavenou imigraci ze zdroje, kde je lokální reprodukce vyšší než lokální mortalita. 18. Subpopulace 15

16 Geograficky nebo jinak rozlišené skupiny (globální) populace, mezi kterými je malá demografická nebo genetická výměna (obvykle jeden úspěšně migrující jedinec nebo gameta za rok nebo méně; IUCN 2001); subpopulace může být nebo nemusí být omezena na region. 19. Taxon Druh nebo infraspecifická jednotka (taxon na nižší než druhové úrovni), pro který je hodnoceno riziko vyhynutí. 20. Zatoulanec (vagrant) Taxon, který se v současnosti v hranicích daného regionu vyskytuje pouze příležitostně. 21. Návštěvník (příležitostně se vyskytující taxon) Taxon, který se v daném regionu nerozmnožuje, ale pravidelně se vyskytuje v rámci regionu (v současnosti nebo během posledního století). Hranice mezi zatoulanci a návštěvníky může být předem stanovena několika způsoby, např. použitím procenta globální populace zaznamenané v regionu nebo předpověditelnost výskytu. 22. Volně žijící populace Populace vyskytující se v přirozeném areálu rozšíření, jejíž jedinci jsou výsledkem přirozeného rozmnožování (tj. nikoliv výsledkem lidmi zprostředkovaného vypuštění nebo translokace). Pokud je populace výsledkem neškodné introdukce, která je nebo byla úspěšná (tj. populace se sama udržuje), je tato populace považována za volně žijící. Tabulka 5. Kategorie červené knihy rostlinných společenstev bývalých států Sovětského svazu. Solomeshch a kol Kategorie Rozšíření (distribuce) Vzácný Regionálně omezený Rozšířený ale nepříliš početný Rozšířený a početný Charakteristika Svaz výjimečně omezený rozšířením zejména z důvodu lokalizovaného výskytu přírodních podmínek jako vzácné geologické nebo edafické rysy nebo v důsledku rozsáhlé destrukce stanovišť nebo v důsledku změn využití území a hospodaření. Svaz více či méně omezený na určitou oblast nebo větší geografický celek, ať již z přirozených nebo antropogenních příčin, ačkoliv v rámci areálu může být někdy dosti rozšířená. Některé aliance v této kategorii, zejména ze Sibiře, mohou být hodnoceny jako kategorie 3 nebo 4, pokud je získáno více informací. Svaz se vyskytuje napříč jednou nebo několika klimatickými oblastmi, ale na stanovištích, která jsou spíše malá z přirozených nebo antropogenních příčin. Svaz se vyskytuje běžně v rámci jejího přírodního areálu a pokrývá Podíl svazů v kategorii (%)

17 rozsáhlé oblasti. Pokud jsou stanoviště malá, tato kategorie se blíží kategorii 3 a pokud je malý areál, přibližuje se kategorii 2. Stupeň ohrožení Extrémně ohrožený Ohrožený v celém areálu Ohrožená v části areálu Zranitelný Bez bezprostředního ohrožení Stupeň ohrožení neznámý Svaz bude kompletně vyhlazen, pokud nebude přijata okamžitá akce k ochraně vegetačního typu. Obvykle se jedná o endemická společenstva. Dokonce i v případě statutární ochrany může hrozit ohrožení celkového vymizení v důsledku sukcesní nestability, protože celková rozloha rostlinných společenstev je velmi malá. Svaz ohrožený úbytkem rozlohy nebo biodiverzity a celkově vymizením v celém areálu rozšíření. Svaz ohrožený poklesem rozlohy nebo úbytkem biodiverzity nebo celkovým vymizením v některých částech jejího rozšíření. jedná se o důležitou kategorii vzhledem k enormnímu rozsahu některých vegetačních typů a plošně specifickému charakteru hrozeb. svaz vykazuje tendenci úbytku rozlohy nebo biodiverzity nebo tendenci ke ztrátě ploch a rostoucí fragmentaci, ale vzhledem rozšířenému výskytu neexistuje v současnosti vážné ohrožení. Svaz není vystaven bezprostřednímu ohrožení spočívajícího v poklesu rozlohy nebo biodiverzity. Pro tyto svazy není v současnosti dostupný dostatek informací ke kategorizaci stupně ohrožení

18 Tabulka 6. Kategorie červeného seznamu rostlinných společenstev ČR a změny mezi roky 1983 a 1995 (Moravec a kol. 1995). Symbol 1! Stupeň ohrožení/vzácnosti Charakteristika /a vzácná Asociace vymizelá nebo pravděpodobně vymizelá, resp. vyhubená Asociace lidskou činností bezprostředně ohrožená a v nebezpečí vymizení (např. soustavným odvodňováním) /b dostatečně hojná /a vzácná Asociace ustupující v důsledku lidské činnosti (např. převodem přirozených lesů na monokultury) /b dostatečně hojná Podíl asociací v kategorii (%) Podíl asociací v kategorii (%) /a vzácná Asociace bez ohrožení lidskou činností /b dostatečně hojná

19 Obrázek 1. Přístup hodnocení areálu rozšíření (EOO) a plochy výskytu (AOO). A představuje stávající či projektovaný výskyt dané populace. B ukazuje možnou hranici areálu rozšíření, tedy kontinuální vnější obrys výskytu populace. C znázorňuje jeden z přístupů stanovení plochy výskytu, zde v podobě počtu obsazených čtverců. IUCN