4. DYNASTIE. Souhrnná chronologie 4. dynastie

Transkript

1 4. DYNASTIE Počátek 4. dynastie se v různých chronologiích liší o 95 let, konec již jen o 45 let. Délka její vlády je odhadována na 100 až 170 let, průměrně 135 let, což je ve srovnání s 3. dynastií téměř dvojnásobek. Zatímco do konce 3. dynastie byl poměrně bezpečným a někdy i jediným vodítkem pro utřídění archeologických poznatků a stanovení pořadí králů Turínský papyrus, v období vrcholného rozkvětu Staré říše od počátku 4. do poloviny 5. dynastie je tomu naopak. Podrobné, spolehlivé a dostatečně průkazné informace vytěžené z archeologických nálezů a z nich vyplývající relativní chronologie umožňují rekonstrukci jen velmi torzovitě dochovaných řádků III,9 až III,22 Turínského papyru, které patří všem osmi králům 4. dynastie a prvním šesti králům dynastie následující. Z období 4. dynastie je k dispozici jen část jména jejího zakladatele Snofrua a jediný znak na řádku III,12. Víme s naprostou jistotou, že Chufu vládl po Snofruovi a Džedefre (Radžedef) byl nástupcem Chufua a současně předchůdcem Chafrea (Rachefa), jehož jméno lze na 12. řádku identifikovat podle jediného zřetelného znaku xa (cha). Na 9. až 12. řádku museli tedy být zapsáni králové v pořadí Snofru Chufu Džedefre Chafre. Zbývající čtyři jména po Chafreovi jsou rovněž ztracena a dalším záchytným bodem je až znak ka (ka) na 17. řádku, který je zřejmě částí jména krále Veserkafa, zakladatele 5. dynastie. Do tohoto období patří Baka(re), Menkaure, Šepseskaf a Thamfthis, z nichž první a poslední jsou problematičtí. Většinou se předpokládá, že počet řádků na Turínském papyru (III,9 až III,16) odpovídá skutečnosti a že tedy v době 4. dynastie vládlo celkem osm králů. (Ve výpiscích z Manehta se dochovalo rovněž osm jmen, ale jejich pořadí je poněkud odlišné.) Starší badatelé neuvažovali ani Baku (Bakarea), ani nezkoumali identitu Manehtova pořečtěného jména Thamfthis a doplňovali seznam na celkový počet osmi králů (ovšem v jiném pořadí) dvěma Chufuovými syny: Baufreem (Rabaufem) a Džedefhorem (Hardžedefem), a to na základě graffita ve Východní poušti datovaného do 12. dynastie. Tato teorie je dnes opouštěna, aniž by byla všeobecně akceptována jiná, takže na seznamech některých egyptologů je jen šest králů, jindy nacházíme různé hybridní konstrukce (například Encyklopedie uvádí Baufrea a Thamfthise). Do našeho přehledu je Baka(re) zahrnut podle zásady zpřístupnit všechny, by nejisté poznatky (v tomto případě zejména Stadelmannovy) a totožnost Thamfthise je uvažována ve dvou hypotetických alternativách jednak s královnou Chentkaus I., jednak s historicky doloženým mužem jménem Džedefptah. Souhrnná chronologie 4. dynastie Pramen Chronologie Celkem roků Počet králů Turínský papyrus 8 Manehto 8 Schneider Lauer Encyklopedie Clayton Loy Weeks Zamarovský Strouhal Kinnaer Baines Lehner Vachala

2 Přehled králů 4. dynastie (Manehtova jména jsou seřazena podle předpokládané totožnosti s egyptskými jmény) Běžná jména TP Manehto 1. Snofru III,9 Snofr[u] Sóris 2. Chufu III,10 [Chufu] Súfis [I.] 3. Džedefre III,11 [Džedefre] Ratiosés 4. Chafre III,12 Cha[fre] Súfis [II.] 5. Baka(re) III,13 [Bakare] Bicheris 6. Menkaure III,14 [Menkaure] Mencherés 7. Šepseskaf III,15 [Šepseskaf] Sebercherés 8. a) Chentkaus I.? III,16 [?] Thamfthis b) Džedefptah? Pořadí králů 4. dynastie podle Manehta (Číslice u předpokládaných egyptských ekvivalentů Manehtových jmen v pravém sloupci udávají skutečné pořadí vlády) 1. Sóris 1. Snofru 2. Súfis [I.] (Cheops) 2. Chufu 3. Súfis [II.] (Chefrén) 4. Chafre 4. Mencherés (Mykerinos) 6. Menkaure 5. Ratoisés 3. Džedefre 6. Bicheris 5. Baka(re) 7. Sebercherés 7. Šepseskaf 8. Thamfthis 8. a) Chentkaus I.? b) Džedefptah? Dílčí absolutní chronologie 4. dynastie Clayton 1994 Lehner Snofru Chufu Džedefre Chafre Baka(re) neuvádí Menkaure Šepseskaf a) Chentkaus I.? neuvádí b) Džedefptah? Délka vlády králů (v letech) Clayton Lehner Kinnaer TP Manehto 1. Snofru Chufu Džedefre Chafre Baka(re) Menkaure Šepseskaf a) Chentkaus I.? b) Džedefptah? Celkem 4. dynastie ??

3 Poznámky k tabulkám: Bainesova chronologie je shodná s Lehnerovou s tím, že sice nejsou uvedena jména Baka(re) a Thamfthis (hypoteticky Chentkaus I. nebo Džedefptah), avšak jim příslušející letopočty ( a ) zůstávají neobsazeny. Kinnaerova chronologie je rovněž shodná s Lehnerovou, až na jednu nevýznamnou výjimku: podle tohoto autora vláda Šepseskafa skončila a vláda Thamfthise začala o jeden rok dříve ( a ). Při odhadech délky vlády jednotlivých králů je zřejmé, že citovaní autoři v podstatě respektují časové údaje zachované na Turínském papyru, odlišnosti spočívají především ve variantní interpretaci číslovek na 14. řádku (Menkaure), kde je znak 10 a osm znaků 1, tedy 18 let. Podle uspořádání znaků však nelze vyloučit, že původně byla na papyru ještě jedna značka 10, takže celkový počet by byl 28 let. Vyšší chronologie Claytonova přisuzuje Menkaureovi právě těchto 28 let, ale celkový součet roků panování dynastie je oproti zastáncům střední chronologie a oproti čtení sporného místa jako 18 jen o tři roky delší, protože na druhé straně nepočítá s králi na 5. a 8. pozici kompletního seznamu. Královské hrobky 4. dynastie Od počátku 4. dynastie zaznamenáváme podstatné změny urbanistického pojetí královského pohřebního komplexu, jehož nejviditelnějším projevem jsou pravé pyramidy. Historicky nejstarším takovým experimentem je Snofruova Lomená pyramida v Dahšúru, která se budovala od počátku jako pravá, ale od určité výšky byl náhle sklon stěn výrazně zmírněn možná ve snaze snížit hmotnost superstruktury po vzniku prasklin v klenbě pohřební komory. Přechodným typem je pyramida v Médúmu, původně projektovaná a stavěná jako stupňovitá (možná už za Huneje) a dodatečně (nejpozději za Snofrua) doplněná další hmotou do tvaru jehlanu. První vyhovující stavbou nového typu je až třetí Snofruova hrobka, Červená pyramida v Dahšúru, kterou lze považovat za prototyp řady pyramid Staré říše a Prvního přechodného období. Jen ojediněle si králové stavěli hrobky jiných tvarů (ve 4. dynastii jsou takovými výjimkami nepyramidové komplexy Šepseskafa a Chentkaus I.) Přestože Snofru postavil možná čtyři pyramidy (určitě dvě a třetí přinejmenším dokončil), a je tak v tomto oboru v egyptských dějinách absolutním rekordmanem, největší pozornost odedávna přitahovala trojice dobře dochovaných kamenných gigantů Chufua, Chafrea a Menkaurea na pyramidovém poli v Gíze na okraji Káhiry, opředená mnoha starověkými, středověkými i novověkými pověstmi, v posledních sto padesáti letech i obsáhlou snůškou pavědeckých nesmyslů. Významných změn doznaly i architektura doprovodných staveb královské hrobky a jejich uspořádání, které se opakuje jen s malými obměnami až do konce Střední říše a částečně ještě v době vlády 13. dynastie, kdy se pyramidy definitivně přestaly stavět. Pyramidový komplex tak nabyl za 4. dynastie své klasické, značně standardizované podoby. Vstupem do areálu je údolní chrám (též dolní ), umístěný zásadně na západním břehu Nilu nebo s ním souběžného umělého průplavu a opatřený přístavní rampou. Pravý účel údolních chrámů není objasněn přístaviště a vstupní brána samy o sobě nevyžadují nutně budovu, která ostatně nemusela být chrámem v pravém slova smyslu. Někdy se údolní chrámy považují za místo rituální mumifikace královských ostatků před pohřbem, ale tato domněnka se neopírá o žádné důvěryhodné prameny. Obecně se předpokládá, že v jejich okolí byla sídliště živých, tzv. pyramidová města, a také královské paláce. Zbytky údolních chrámů, sídliš i paláců, pokud ještě existují, většinou nejsou archeologicky prozkoumány. Často jsou pod úrovní hladiny spodní vody nebo nad nimi stojí arabské vesnice. Z údolního chrámu vede na západ do pouště řádově několik set metrů dlouhá vzestupná cesta, monumentální nadzemní chodba s dlažbou na upraveném podkladu či umělém náspu překonávajícím přirozené nerovnosti terénu, bočními stěnami a většinou i zastropením po celé délce. Stěny byly zevnitř někdy zdobeny reliéfy a lemovány sochami. Cesta ústí do mohutné ohradní zdi, vymezující nádvoří vlastního komplexu. Na nádvoří, zpravidla naproti vyústění vzestupné cesty, je zádušní chrám (též horní nebo pyramidový ), členěný na vnější ( veřejnou ) a vnitřní ( intimní ) část centrum kultu zemřelého krále. Tato komplikovaná a v některých partiích často i dvoupodlažní stavba s řadou nejen rituálních, ale i různých vedlejších prostor (např. skladů), je na nejzazší, tj. západní straně zakončena nepravými dveřmi, stélou naznačující vchod do hlavní pyramidy, k jejíž východní stěně chrám zpravidla těsně přiléhá. Skutečný vchod do hrobky je však vždy jinde; obvykle v severní stěně pyramidy, několik metrů, někdy i dost vysoko nad základnou, jindy na jejím úpatí, kde byl zakryt tzv. severní kaplí, později zřejmě po zkušenostech s lupiči i na jiných, dokonale zamaskovaných a od pyramidy dosti vzdálených místech. Pyramidy samy jsou

4 sice dominantními, architektonicky však nejméně sofistikovanými částmi komplexů obrovské masy kamenných kvádrů skrývají poměrně jednoduché infrastruktury, které se liší jen v detailech. Jejich základní součástí je vždy pohřební komora se sarkofágem určená k uložení rakve s mumií panovníka, přístupová chodba a často i jedna nebo několik dalších místností, o jejichž pravém účelu nemáme žádné zaručené vědomosti. U jihozápadního rohu hlavní pyramidy bývá mnohem menší satelitní (též kultovní ) pyramida s jednoduchou podzemní komorou, jejíž smysl také neznáme (předpokládá se, že byl obdobný jako u tzv. jižních hrobek v komplexech 3. dynastie). V satelitních pyramidách nebyly nikdy nalezeny žádné stopy po pohřbu ani po ničem jiném, co by naznačovalo jejich poslání. Součástí některých komplexů je ještě různý počet vedlejších pyramid, určených pro pohřby králových manželek, a také vyzděných a zastropených jam, do nichž byly ukládány dřevěné pohřební lodě (též sluneční bárky ), někdy neuvěřitelné velikosti. V okolí pyramidového komplexu každého krále je obvykle mastabové pohřebiště členů jeho rodiny a vysokých úředníků. Zbytky nápisů v těchto hrobkách jsou pak hlavním zdrojem našich informací; jejich studiem na mimořádně rozsáhlých nekropolích v Gíze mohla být dokonce sestavena dosti spolehlivá genealogie podstatné části královské rodiny 4. dynastie. Ve zbytcích údolních a zádušních chrámů 4. dynastie je poprvé prokázána volná pilířová konstrukce z kamene, a již ve formě dvorního ochozu nebo pilířových lodí interiéru. (Za 5. dynastie začal být pilíř nahrazován sloupem, tj. průřez se změnil z čtvercového nebo obdélníkového na kruhový.) Pilíř přestal být pouhou zpevňující součástí nosné zdi (viz například polopilíře vystupující z tzv. palácového průčelí) a stal se samostatným konstrukčním prvkem plnícím statickou funkci, zpočátku zbytečně robustním, s mnohonásobně větším průřezem, než bylo nutné vzhledem k předpokládanému zatížení. (Stropní konstrukce nesené pilíři se sice nikde nedochovaly in situ, často je však lze podle trosek poměrně přesně rekonstruovat a odhadnout tak jejich hmotnost.) Rozteč pilířů, jak poznamenává Korecký, byla přímo závislá na délce architrávů, tedy na dosažitelné délce monolitických bloků odtesaných z jádra skály v lomech, která tak ovlivnila na celá tisíciletí charakter monumentálních kamenných interiérů a stala se jedním z rozhodujících činitelů formujících prostor. Dalšími vynálezy 4. dynastie jsou kamenné stropní konstrukce přečnělkového a vzápětí i sedlového typu, které svou schopností odolávat velkým tlakům umožnily přemístění pohřební komory a přístupových komunikací z podzemí do vlastního tělesa pyramidy. Tyto nové prvky nahradily, resp. snížily na minimum potřebu obtížného tunelování chodeb a komor hluboko ve skalním podloží, u nějž se nikdy předem nevědělo, zda bude i po provrtání dostatečně kompaktní, aby superstrukturu bezpečně udrželo. Tunelování mělo i mnohé další nevýhody při čelní ražbě úzkých chodeb mohlo najednou pracovat jen velmi omezené množství lidí, takže dílo postupovalo pomalu, umělé osvětlení otevřeným plamenem činilo vzduch nedýchatelným a kromě toho hrozilo stálé nebezpečí, že se narušené partie skály zřítí a dělníky zavalí. Umístění infrastruktury přímo do pyramidy umožnilo efektivnější pracovní postupy, které se již do značné míry podobají modernímu stavitelství. Komory a chodby až do svého dokončení, tj. do položení stropů souběžně s další, vyšší vrstvou zdiva pyramidy, byly shora otevřené, a tedy přirozeně osvětlené, manipulační prostor se mnohonásobně zvětšil a umožnil současnou práci podstatně větší skupiny dělníků. V přibližně stejném poměru pochopitelně stoupla i produktivita práce, doba potřebná k dokončení stavby se podstatně zkrátila, a právě toho mohli stavitelé využít ke zvětšení superstruktur do gigantických rozměrů, zejména když již nemuseli jak se zpočátku mylně domnívali brát ohled na tlaky, jimiž budou pyramidy působit na neprovrtané skalní podloží. 303 Princip stropu přečnělkového (vlevo) a sedlového (vpravo) Stinnou stránkou této nové metody byla potřeba dopravit mimořádně masivní a těžké stropní bloky do velkých výšek dodnes nevíme přesně, jak to Egyp ané vlastně dělali. Relativně velké množství dochovaných chrámových a hrobních reliéfů velmi názorně ukazuje soudobé technologie z mnoha oblastí lidské činnosti od zemědělských technik až po řemeslnickou výrobu, žádný z nich však nezobrazuje nic, co by aspoň okrajově přibližovalo stavbu pyramidy. I když struktura královské hrobky nebyla z pochopitelných důvodů veřejnou věcí, vzhledem k velkému počtu osob účastnících se tak či onak stavby nemůžeme považovat pracovní postupy za

5 tajné. Spíše se můžeme domnívat, že Egyp ané je měli za naprosto triviální, nehodné zvěčnění. Mohutné stropní bloky se pravděpodobně dopravovaly nahoru stejnou metodou jako ostatní materiál, podle názoru mnoha egyptologů smýkáním na dřevěných sanicích po šikmých rampách pomocí tažných lan. Otázkou je, zda to byly rampy vnitřní, které postupně zmizely v nitru pyramidy, nebo vnější, které vedly ke staveništi v přímém směru nebo je šnekovitě obtáčely a po dokončení stavby byly odstraněny. Princip přečnělkového stropu je jednoduchý: na svislé boční zdivo komory se symetricky z obou stran položily naplocho velké kamenné desky, které přes ně přečnívaly o malou vzdálenost směrem do středu místnosti, každá vyšší vrstva byla posunuta vždy o stejný kus přes vrstvu předchozí, až se nakonec přiblížily natolik, aby mohly být bez obav ze zhroucení překlenuty závěrnými deskami. Velikost přesahů jednotlivých vrstev je velmi malá (pohybuje se okolo jednoho šesepu, dlaně ), takže celková výška přečnělkového stropu je větší než výška spodního svislého zdiva. Stropy tohoto typu jsou v komorách médúmské pyramidy, obou Snofruových pyramid v Dahšúru a také v tzv. velké galerii v Chufuově pyramidě. Princip sedlového stropu se poprvé objevil v obou nadzemních komorách Chufuovy pyramidy a od té doby se používal s menšími konstrukčními obměnami již zcela běžně. Jeho podstatou jsou dvě šikmo uložené, proti sobě vzepřené kamenné desky o velké tlouš ce, které jsou ve vrcholovém štítu zkoseny do svislé roviny, aby k sobě nepřiléhaly hranami, ale plochami. Takto upravené dvojice se pokládaly za sebou tolikrát, jak bylo třeba k zastropení celé délky příslušného prostoru většinou pohřební komory, ale jsou doloženy i nad některými přístupovými chodbami. Výhodou sedlového stropu je transformace svislých sil od zatížení hmotou pyramidy šikmo do stran, podél os vzepřených bloků, které jsou tak vystaveny stejně jako všechny ostatní kvádry v pyramidě jen vzpěrnému napětí, zatímco namáhání ohybovým momentem je redukováno na minimum. Otázkou je, nakolik byly tyto statické principy architektům jasné do důsledků, protože například v Menkaureově pyramidě je sedlový strop zcela nefunkční a v podstatě úplně zbytečný. (Na druhé straně je však nejstarším známým dokladem tzv. nepravé klenby: bloky jsou na pohledové straně, tj. zespoda, dodatečně přitesány do tvaru lomeného oblouku.) Architekti pravých pyramid museli vedle přesného zaměřování velkých délkových rozměrů dokonale zvládnout i další abstraktní veličiny, především rovinné a prostorové úhly. Pravidelný jehlan se čtvercovou základnou se vyznačuje dvěma vzájemně závislými úhly, z nichž jednodušeji konstruovatelný a v praxi také snadněji měřitelný je úhel sklonu stěn. Z něj pak automaticky vyplyne i úhel sklonu hran tvořených stykem dvojic stěn, měřený ve směru úhlopříčky podstavy. Není-li úhel sklonu všech čtyř stěn naprosto stejný, jehlan se nahoře do špičky nesejde, jak se snadno přesvědčíme experimentováním s trojúhelníky vystřiženými z papíru. (Například při odchylce pouhých třiceti úhlových minut u zhruba 146 m vysoké Chufuovy pyramidy by se chybně zaměřená stěna vzdálila asi dva metry od vrcholu, v němž se stýkají ostatní tři.) Dalším mimořádně obtížným problémem, jenž se na modelech z tuhého papíru viditelně neprojeví, ale značně komplikuje stavbu řádově sto metrů vysoké pyramidy, je dodržení rovinnosti stěn, tj. konstantního úhlu jejich sklonu v každé řadě kvádrů mezi základnou a vrcholem. Případnou dodatečně zjištěnou nepřesnost už nelze korigovat změnou úhlu o stejnou hodnotu opačným směrem ve vyšších partiích stavby, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože nerovnost plochy se nepříjemně projeví na hranách pyramidy, které nebudou mít tvar přímky, ale nevzhledné, křivolaké čáry. Stavitelům se to samozřejmě s tehdejšími geodetickými pomůckami nemohlo dařit, takže asi postupovali obráceně každá vrstva precizně opracovaných bloků vnějšího obložení z kvalitního vápence se začala pokládat až po usazení přesně zaměřených nárožních bloků a odtud se pokračovalo směrem ke středu stěn, kde jsou zjištěné odchylky od rovinnosti skutečně největší. Odborníci se však dodnes neshodují v tom, zda se při obkládání pyramid postupovalo od vrcholového pyramidia směrem dolů, nebo naopak zdola nahoru. Obě metody jsou teoreticky možné, ale obě mají svá úskalí. Předešlé odstavce se mimo jiné pokoušejí naznačit, že skutečná genialita stavitelů pyramid se projevuje v řešení zcela jiných problémů, než je neustále omílané, manuálně jistě obtížné, ale z hlediska intelektu zcela triviální vytahování šutrů do výšky. Udivující je především jejich schopnost konstruovat a s velkou přesností měřit potřebné úhly, aniž by disponovali čímkoliv, co bychom mohli bez uzardění nazvat měřidly. Dosažené výsledky jsou o to pozoruhodnější, že ještě neznali ani obloukovou, ani stupňovou míru, dokonce ani sám pojem úhel, jak mu rozumíme dnes. Chápali však vztahy mezi stranami pravoúhlého trojúhelníka a uměli jej zkonstruovat pomocí provázků o délce tří, čtyř a pěti stejně velkých jednotek (podle Pythagorovy věty, tehdy ještě neznámé, platí: =5 2 ). Sklon vyjadřovali pomocí poměru jeho odvěsen a dospěli tak intuitivně k poznatkům, na nichž je založena trigonometrie. Jedna odvěsna reprezentovala výšku jehlanu, tedy svislou osu pyramidy, a druhá polovinu strany její základny. Na svislé ose si vyznačili konstantní rozměr o délce 7 dlaní (tj. 1 loket), velikost úseku na vodorovné ose byla variabilní. Propojením vrcholů odvěsen pak byl jednoznačně definován sklon stěn, jenž se vyjadřoval délkovým rozměrem v dlaních a jemněji i prstech na vodorovné ose, a toto číslo se jmenovalo

6 seked. Se znalostí jediného číselného údaje určeného architektem tak mohli různí lidé nezávisle na sobě vyrábět přesné šablony, jejichž úhel byl shodný bez ohledu na případné rozdíly ve výchozí velikosti dlaně. Vynesli prostě 7 stejných dílů svisle a sekedem stanovený počet dílů vodorovně. Podle těchto šablon se pak na stavbě zarovnávaly vnější vrstvy jádra, ve vzdálených lomech přitesávaly šikmé plochy obkladových bloků, jinde mohlo být s předstihem vytvarováno vrcholové pyramidion atd. 304 Princip konstrukce sekedu V egyptologické literatuře se většinou udává sklon stěn pyramid v běžné stupňové míře, kterou lze vždy zpětně přepočítat na seked, zřídka však vyjde celé číslo. Vzhledem k tomu, že Egyp ané dělili dlaň na 4 prsty, tj. na čtvrtiny, může desetinná část výsledku nabývat korektně jen tří hodnot: 0,25, 0,50 a 0,75, které můžeme zapisovat i ve tvarech 0.1, 0.2, 0.3, udávajících počet prstů. (Sekedu 5.1 tedy v desetinném vyjádření odpovídá číslo 5,25 a znamená pět dlaní a jeden prst, tj. pět a čtvrt dlaně). Pro množinu čísel, která splňují uvedené požadavky, zde zavádíme termín konstrukční seked, jenž byl v praxi sice málokdy přesně dodržen, ale odchylky nejsou velké (obvykle se pohybují v řádu setin). Pokud při přepočtu úhlu na seked nevyjde rozumná hodnota, je vstupní údaj zaručeně chybný, tj. vina je na straně jeho autora (při kontrole obvykle zjistíme, že tangens udávaného úhlu se nerovná poměru výšky a poloviny základny pyramidy, jinými slovy: autor neovládá trigonometrii). V následující tabulce konstrukčních sekedů (v rozsahu převyšujícím potřebu při stavbách pyramid) je v prvním sloupci seked v egyptské číselné soustavě, tj. dlaních a prstech, ve druhém je jeho hodnota převedena do desítkové soustavy, ve třetím je odpovídající úhel sklonu ve stupňové míře a ve čtvrtém tentýž úhel ve zlomcích stupně zaokrouhlený na 4 desetinná místa, přičemž číslice od 1 do 4 se zaokrouhlují dolů a od 5 do 9 nahoru. Vzorce pro přepočet: úhel = arctg (7/seked); seked = 7/tg úhlu (velikost sekedu je třeba dosadit v desítkové soustavě). Konstrukční sekedy Seked Úhel 3 3, , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,1859

7 Přehled královských hrobek 4. dynastie Král Běžný název hrobky Lokalita Snofru Nepravá pyramida Médúm Lomená pyramida Dahšúr Červená pyramida Dahšúr Chufu Velká pyramida Gíza Džedefre Pyramida v Abú Raváši Abú Raváš Chafre Druhá pyramida Gíza Baka(re) Nedokončená pyramida Závijit el-arján (též Velká jáma) Menkaure Třetí pyramida Gíza Šepseskaf Mastabat faraún Sakkára Chentkaus I. Čtvrtá pyramida Gíza KRÁLOVÉ 4. DYNASTIE 1. [38.] Nebmaat Snofru Hor: nb-ma+maa.t Nebmaat Obě paní: nb-ma+maa.t Nebmaat Zlatý Hor: bik-nbw Biknebu Trůnní jméno: s-nfr-w Snofru TP III,9: s-nfr+f+r-[w] Snofr[u], 24 roků; ztracený znak je doplněn podle jiných pramenů Manehto: Sóris Varianty trůnního jména: Seneferu; Senofru; Snefru; Sneferu; Snefrou; Sneferou; Snofrev; Snofrew Snofru byl potomkem posledního krále 3. dynastie Huneje a jeho vedlejší manželky Meresanch I. Jako syn pouhé vedlejší ženy zřejmě nebyl bezproblémovým nástupcem a je možné, že svůj nárok na trůn legitimoval teprve sňatkem s dcerou hlavní manželky krále a svou nevlastní sestrou Hetepheres I., která se pak stala matkou jeho syna a nástupce Chufua. Víme, že měl nejméně tři manželky, podle Reisnerovy genealogie čtyři, ale jménem známe jen jednu. Potomci první z nich, označovaní jako tzv. první generace jeho rodiny, byli pohřbeni ve velkých mastabách poblíž pyramidy v Médúmu. Prvorozený syn této ženy (jehož jméno také neznáme) je považován za vlastníka největší médúmské hrobky (M 17), v dalších byli pochováni princové Nefermaat se svou ženou Itet (M 16), Rahotep s manželkou Nofret (M 6) a Ranofer. V pořadí druhá Snofruova manželka byla právě Hetepheres I., a zdá se, že jejím jediným synem byl pozdější král Chufu. Děti třetí manželky Kanefer a snad i Anchchaf už byli pohřbeni na nově založené nekropoli v Dahšúru, stejně jako další Snofruův syn Neceraperef, jehož neumíme spolehlivě k žádné z uvedených žen přiřadit. Snofru rozšířil královskou titulaturu o jméno Zlatý Hor, respektive byl první, kdo toto jméno používal prokazatelně (podobná symbolika je zaznamenána u několika králů ze 3. dynastie, není však jisté, zda v tomto významu). Podle Manehta vládl v Memfidě, písemné prameny Střední říše však situují jeho sídelní město Džedsnofru do bezprostředního okolí údolního chrámu pyramidy v Médúmu, tedy poměrně daleko od Mit

8 Rahíny, kde se centrum starověkého Menneferu předpokládá. Na jednom fragmentu Palermské desky se dochovala část análů z jeho doby, z období 6. až 8. sčítání dobytka, tj. od 11. nebo 12. do 16. roku vlády. Podle těchto záznamů získal Snofru při tažení do Libye 11 tisíc zajatců a 131 tisíc kusů dobytka a podnikl také několik vojenských výprav do Núbie, přičemž rozdrtil zemi Jižanů a přivedl s sebou 7 tisíc zajatců a 200 tisíc kusů dobytka, velkého i malého. V Dolní Núbii je jeho přítomnost doložena skalními nápisy; zřejmě si podřídil tamní obtížně přístupnou oblast zlatých dolů, otevřel poblíž Abú Simbelu dioritové lomy, a domníváme se, že právě on založil sídliště v Buhénu poblíž 2. kataraktu, které později přerostlo v pevnost a stalo se předsunutou vojenskou základnou. Palermské anály zmiňují také Snofruovy ozbrojené obchodní výpravy do východního Středomoří, odkud se vrátilo do Egypta (pravděpodobně ve 14. roce jeho vlády) čtyřicet lodí s nákladem cedrového dřeva. Obvykle se soudí, že cedry musely být připlaveny z pobřeží Libanonu, a Snofru tedy musel disponovat námořním lo stvem schopným objemný náklad pojmout. Je však třeba vzít v úvahu, že král nemohl mít flotilu dříve než dřevo bu koupil lodě na místě, nebo kmeny cedrů do Egypta přepravil dodavatel a teprve potom z nich byly lodě postaveny. Snofru využil této v Egyptě vzácné suroviny i pro stavbu svého paláce, s určitostí to víme o jeho vstupních dveřích. Anály uvádějí, že každý rok založil nějaký chrám nebo pevnost, podle Manehta postavil pevnosti Jižní a Severní země a pětatřicet paláců. Nezbylo z toho nic zachovaly se jen jeho pyramidy. Zanechal též jako řada jeho předchůdců skalní nápis v dolech na tyrkys ve Vádí Maghára na Sinaji. 305 (vlevo) Rekonstrukce záznamů o Snofruových činech v Palermských análech. V dolní polovině posledního (tj. levého) sloupce je informace o čtyřiceti lodích s nákladem cedrového dřeva dopravených do Egypta 306 (vpravo) Rekonstrukce skalního reliéfu s nápisem krále Snofrua ve Vádí Maghára na Sinaji Z několika zdrojů víme, že Snofru reorganizoval a upevnil státní administrativu, některé detaily jsou známy zejména z autobiografického nápisu v sakkárské hrobce velmože Mecena (viz), jenž na rozdíl od většiny vysokých úředníků nepocházel z královské rodiny. Král odměňoval hodnostáře daleko od sebe ležícími statky, aby předešel jejich spojování a vzestupu moci jejich držitelů. Pohnutkou mohla být i snaha o kultivaci bažin a aridních oblastí. Podle Turínského papyru vládl celkem 24 let, podle Manehta 29 let. Přestože většina autorů údaj z Turínského papyru ve svých chronologiích akceptuje, někteří nepřehlédnutelní odborníci na toto období jej problematizují a připisují mu vládu dvojnásobné délky okolo 48 let. Ve prospěch tohoto názoru svědčí nejen nepřímé indície, ale i zřejmé důkazy; síla setrvačnosti je však velká a zřejmě nějakou dobu potrvá, než si ostatní egyptologové přečtou příslušné práce, posoudí a případně akceptují jejich závěry. Především se jeví necelé čtvrtstoletí jako příliš krátká doba pro vybudování čtyř pyramid (v Médúmu, Síle a dvou v Dahšúru), jak vyplývá z maximalistické teorie, ale i pro případné pouhé dokončení pyramidy médúmské a stavbu dvou dahšúrských, což je doloženo zaručenými prameny. Hlavním podpůrným argumentem osmačtyřicetileté vlády je však interpretace stavebních graffit nalezených na blocích všech tří jeho velkých pyramid, kterou podrobněji nikoli však dostatečně srozumitelně rozvádí Verner. Graffita z Médúmu obsahují údaje z 15. až 18. sčítání dobytka, tzn. od 29. nebo 30. do 36. roku vlády krále, jehož jméno není uvedeno. Podle Vernera je vzhledem k existující chronologii pro konec 3. a začátek 4. dynastie velmi nepravděpodobné, že by se tato data mohla vztahovat k jinému králi než Snofruovi, a podobný názor zastává i Stadelmann. Z poznatků o typologii všech tří staveb je zřejmé, že médúmská pyramida je z nich nejstarší a Snofru by ji musel stavět v podstatě od nástupu na trůn nejméně 36 let, tedy ještě v době, kdy už byla dokončena Lomená pyramida v Dahšúru, datovaná podle stavebních graffit do 16. až 29., nejvýše však 30. roku jeho vlády. Pravděpodobnější tedy je, že médúmská pyramida byla ponechána v počátečním stupňovitém tvaru delší dobu a na pravou byla doplněna až po nezdařilém experimentu s Lomenou pyramidou. Verner

9 ovšem neuvádí, kde přesně byla graffita nalezena nevíme tedy, mohou-li se vázat k počáteční etapě nebo nutně až k závěrečné fázi. Podle graffit na blocích jádra a obložení typologicky nejmladší Červené pyramidy byla její stavba zahájena ve 30. roce vlády nebo krátce předtím a dokončena ne dříve než ve 48. roce. Znamenalo by to tedy, že Snofru začal stavět pyramidu v Médúmu, přibližně v 15. roce vlády stavbu zakonzervoval, možná úplně dokončil její stupňovitou etapu (v této době snad postavil i malou pyramidu v Síle) a začal budovat Lomenou pyramidu v Dahšúru, kterou dokončil v roce. Vzápětí zahájil stavbu Červené pyramidy a souběžně s ní přestavěl i médúmskou pyramidu na pravou. Klobouk dolů! Důvody, které vedly Snofrua ke stavbě tolika pyramid, jsou jak říkají trefně Angličané čirou záhadou, do níž zřejmě mohou umožnit nahlédnout jen nějaké nové objevy. Možná že pyramida v Médúmu opravdu patřila Hunejovi, přestože nejméně její závěrečnou etapu má na svědomí Snofru; z pozdější doby totiž známe prokazatelné případy, kdy nástupce mrtvého krále dostavěl jeho nedokončenou hrobku. Důvody ke stavbě dvou vlastních pyramid by už vypadaly přijatelněji, zejména když víme, že v první z nich se ještě před dokončením objevily praskliny v klenbě pohřební komory a mohly vzniknout docela pochopitelné obavy z totální destrukce. V žádné ze jmenovaných pyramid nebyla nalezena ani stopa po eventuálním pohřbu. Je však téměř jisté, že jedna z nich králi k poslednímu odpočinku posloužila a svou funkci plnila přinejmenším do doby anarchie a hromadného vylupování hrobů za Prvního přechodného období. Stadelmann, specialista na Snofruovy stavby, se domnívá, že to byla nejmladší z nich, Červená, přestože některé součásti komplexu již nebyly dokončeny. Soudí tak především podle pozůstatků zádušního chrámu, zejména rozlehlých skladů, které údajně svědčí o intenzitě zádušního kultu. Podle Vernera byly však doklady kultu trvajícího až do Střední říše objeveny také u Lomené pyramidy, která prý mohla převzít úlohu Snofruova symbolického jižního hrobu, tj. měla podobnou funkci jako jižní hrobky v komplexech 3. dynastie a pozdější satelitní pyramidy. Vezmeme-li v úvahu, že se zádušním kultem byl spojen značný nemovitý majetek a stálý příjem, můžeme snad připustit i možnost, že obě skupiny kněží, zformované ještě za Snofruova života, zaštítěné příslušnými nadačními (tzv. imunitními) dekrety a hospodářsky přímo závislé na výkonu kultu, pokračovaly v příslušných ceremoniích paralelně, případně mezi sebou o duši nebožtíka soupeřily. Snofru byl zřejmě ještě dlouho po své smrti populární, jeho osoba byla opředena různými mýty a připomínána i v literárních dílech. Na části Westcarova papyru je například tento úryvek: On [Snofru] řekl: Chci se projet na lo ce. Přineste mi dvacet pádel z pozlaceného ebenového dřeva s rukoje mi ze santalového dřeva pokrytého elektronem. Přive te mi dvacet žen těch nejkrásnějších tvarů, ňader a vlasů, které ještě nerodily. A také s sebou vezměte dvacet sítí a dejte je těm ženám, a si je obléknou. A tak se stalo, jak On přikázal. Ženy veslovaly sem a tam a On na ně s radostným srdcem pohlížel. (Citováno volně podle Tyldesleyové 1999b.) Snofruova (?) pyramida v Médúmu (2. část) (První část viz u posledního krále 3. dynastie Huneje) Odborníci rozlišují tři samostatné stavební etapy médúmské pyramidy: E1 až E3. Jak zjistili už Petrie a Wainwright, kteří nechali v roce 1891 prokopat do jejího nitra tunel, uprostřed je blok kompaktního zdiva s čtvercovou základnou o straně 38 m, jenž se nápadně podobá mastabě M1 zazděné v Džoserově pyramidě. O něj je opřeno jádro pyramidy z vápencových kvádrů nakloněných podle Imhotepova principu dostředné statiky pod úhlem 16. V etapě E1 byla pyramida stavěna jako sedmistupňová a ještě před úplným dokončením, v etapě E2, rozšířena a zvýšena na osmistupňovou a opatřena vnějším obložením. Poslední etapa E3, jejímž účelem bylo doplnění stupňů do tvaru hladkého jehlanu, se od předešlých lišila nejen vnějším vzhledem, ale i stavební technikou. Zatímco fáze E1 i E2 spočívají na pevném skalním podloží a vrstvy jádra jsou skloněny a opřeny o centrální mastabu, pod základy rozšíření a vnějšího obložení E3 je jen písek a jeho vrstvy byly pokládány vodorovně. Architekt zřejmě předpokládal, že původní stupně přídavnou hmotu udrží, a nepokládal za nutné provázat ji hlouběji do jádra. Nové kvádry byly prostě jen přiloženy k hladkému obložení etapy E Schéma struktury zdiva pyramidy v Médúmu. Zatímco ve stavebních etapách E1 a E2 byly kvádry pokládány šikmo, podle principu dostředné statiky, vrstva E3 je k nim přiložena ve vodorovné rovině

10 308 Letecký pohled na pyramidu v Médúmu od severozápadu. Pro představu o velikosti stavby srov. tři turisty u dolního okraje snímku Letmý pohled na torzo pyramidy stačí ke zjištění, že nejen celá stavební etapa E3, tj. hmota použitá při doplňování stupňů do jehlanovité podoby, ale i část staršího jádra leží v troskách na úpatí všech čtyř stěn. Existují dva názory, jak se to stalo: Americký fyzik Mendelssohn (The Riddle of the Pyramids, Londýn 1974) se domnívá, že staticky nedostatečně zajištěné kvádry obložení E3 se v určité fázi stavby po překonání kritického bodu zatížení zřítily a strhly s sebou nejen část hmoty nesoudržné s původním stupňovitým jádrem, ale i velký kus samého jádra vybudovaného v etapě E2. Přirovnal mechanismus katastrofy k efektu známému ve strojírenství jako creep (tečení), kdy se dlouhodobě (a obvykle i za vysokých teplot) namáhané součásti neznatelně, ale plynule deformují, postupně ztrácejí svou pevnost a nakonec se náhle, zdánlivě bezdůvodně zhroutí. Fyzikálně poněkud odlišné, ale svými důsledky podobné procesy jsou známy i v mechanice méně kompaktních materiálů, například při podmáčení sypaných hrází nebo samovolném sesuvu příkrých náspů či hald. Podle Mendelssohna mohla mít destrukce pyramidy znaky právě takového náhlého, lavinovitého zborcení, k němuž neexistuje žádný viditelný podnět. S tímto názorem zásadně nesouhlasí egyptologové. Verner uvádí, že již při letmém pohledu na jasně čitelnou stratifikaci su ových vrstev je zjevné, že nevznikly najednou, ale postupnou a dlouhodobou erozí jednoduše řečeno, zloději odnášeli vnější vrstvy kámen po kameni. Tento méně dramatický mechanismus likvidace pyramidy považuje Verner, podle nějž se začalo s rozebíráním stavby za Ramesse II. (19. dynastie), za archeologicky prokázaný. Je ovšem podivné, proč nebyly přednostně odvezeny například velké vápencové stély ze zádušního chrámu, které se přímo, téměř vyzývavě nabízely. Také kvalitní obkladové bloky dolních stupňů jsou zřejmě z velké části dodnes na svém místě. V Encyklopedii se jako důkaz pozdějšího rozebírání zdiva uvádějí i návštěvnická graffita z doby Nové říše na stěnách zádušního chrámu, která přesvědčivě ukazují, že tehdy byla památka ještě v dobrém stavu, ba dokonce budila obdiv návštěvníků. Takové argumenty jsou ovšem liché památka budí obdiv návštěvníků ještě dnes: navzdory částečné destrukci je to stále ještě nádherná monumentální stavba. I za Nové říše, kdy se takové giganty již dávno nestavěly, musela přitahovat pozornost jako podivuhodná starožitnost bylo jí už přes tisíc let. Dodejme, že polemika mezi zastánci Mendelssohnovy teorie a egyptology reprezentovanými zde Vernerem není vůbec nutná pravdivé mohou být totiž oba scénáře: ani případná neporušenost pyramidy ještě v době Nové říše není v principiálním rozporu s Mendelssohnovým creepovým efektem, jehož závěrečná fáze mohla být po dlouhodobě postupující erozi spuštěna docela malým vnějším impulzem (podobně jako lavina) v podstatě kdykoli, tedy nejen před, ale i dlouho po dokončení stavby, a mohla se dokonce uskutečnit i v několika časově na sobě nezávislých etapách. Existují i jiné teorie, například podle Lehnera nebyla pyramida vůbec dokončena, stavba byla opuštěna a zloději kamene pronikli k její horní části po původních stavebních rampách. Nejzazší možný časový bod destrukce je v každém případě stanoven objevem sekundárních pohřbů z 22. dynastie v sutinách na úpatí pyramidy, ve výšce asi 7 10 m nad základnou. 309 Pyramida v Médúmu se vzestupnou cestou od východu

11 Rozměry pyramidy v Médúmu (m) Raffaele Verner Baines Korecký Strana základny E3 146, Původní výška E3 93, ,5 92 Sklon stěn E (51 50 ) Pokusme se nyní na základě těchto různorodých čísel dospět pomocí různých triků (které se ve vědecké terminologii zpravidla označují slovem diskuse ) k jednoznačnějšímu závěru. Úhlu sklonu stěny stanovenému explicitně a shodně u Raffaela a Koreckého a dopočítanému u Bainese podle jeho údajů o straně základny a výšce pyramidy odpovídá s velkou přesností seked 5.2 (5 dlaní a 2 prsty), zatímco Vernerův o tři minuty větší úhel se od teoretické hodnoty příslušející konstrukčnímu sekedu 5.2 liší již podstatněji, a je tedy méně pravděpodobný. Jednoduchým trigonometrickým výpočtem dále zjiš ujeme správné korelace všech tří čísel u Raffaela, zatímco k poměru Vernerovy výšky a poloviny základny pyramidy by správně příslušel úhel 51 57, tj. ještě o další 4 minuty větší. Koreckého úhel je sice v souladu s pravděpodobnou velikostí sekedu, ale rovněž neodpovídá poměru odvěsen příslušného trojúhelníka. Vernerovy a Koreckého údaje jsou tedy vnitřně rozporné a jako takové je z dalších úvah vyloučíme. Vzájemně korespondující, a tedy důvěryhodnější Raffaelovy rozměry jsou v jeho práci uvedeny v loktech, které jsou v hořejší tabulce přepočítány na metry podle Vernerova poměru 1 loket = 0,5235 m (a zaokrouhleny na dvě desetinná místa). Na první pohled se sice poměrně dobře shodují s Bainesovými údaji, ale z jiného místa Raffaelova textu můžeme soudit, že pro Nepravou pyramidu v Médúmu platí vztah 1 loket = 0,53 m, a přepočet je tedy třeba opravit. Dále zjiš ujeme, že Baines používá koeficient 0,525. V následující tabulce jsou korigované rozměry pyramidy, přepočítané pro všechny tři stavební etapy ze staroegyptských loktů (1. sloupec) na metry pomocí koeficientů 0,53 (u Raffaela), 0,525 (u Bainese) a 0,5235 (u Vernera). Za nejpřesnější můžeme zřejmě považovat údaje Raffaelovy, jehož koeficient budeme implicitně požívat i pro stanovení rozměrů vnitřních prostor médúmské pyramidy. Korigované rozměry pyramidy v Médúmu Raffaele Raffaele Baines Verner (lokty) (m) (m) (m) Strana základny E ,00 105,00 104,70 E ,60 115,50 115,17 E ,40 147,00 146,58 Výška E ,55 70,88 70,67 E ,80 84,00 83,76 E ,43 93,54 93,28 Jednotlivé stupně v etapě E1 dosahovaly do výšky 20, 42, 61, 80, 99, 118 a 135 loktů, v etapě E2 pak 25, 48, 68, 87, 106, 124, 143 a 160 loktů. Teoretický vrchol pyramidia v etapě E3 byl ve výšce 178 loktů, 1 dlaň a 1 prst a pro sklon stěn byl použit konstrukční seked 5.2 (5 dlaní a 2 prsty), jemuž odpovídá úhel Dnešní torzo, podle Vernera asi 65 m vysoké a připomínající spíše mezopotamský zikkurat než pyramidu, je třístupňové jen zdánlivě. Nejvyšší osmý stupeň již zcela chybí. Severní, vyšší část dnešního silně erodovaného vrcholu nedosahuje ani k původní výšce sedmého stupně E2, šestý stupeň pod ním je jedinou částí dochovanou tak, jak vypadal po dokončení etapy E2. Zdánlivě příliš vysoký dolní stupeň se ve skutečnosti skládá ze tří částí: horní odpovídá částečně pátému stupni E2, prostřední čtvrtému stupni E1 a dolní je obnaženým jádrem třetího stupně jeho dolní dvě třetiny jsou tedy po obvodě oholeny na úroveň horní, takže celek budí zdálky dojem jednolitých stěn. Nejnižší první a druhý stupeň jsou pohřbeny pod masou zříceného zdiva a nánosy pouštního písku, částečně odstraněnými zatím jen u severozápadního rohu (viz obr. 308).

12 310 Severo-jižní řez pyramidou v Médúmu se zakreslením stavebních etap, původního a dnešního stavu Vchod do nitra pyramidy je v ose její severní stěny, s dolní hranou ve výšce 35 loktů (18,55 m) nad úpatím obložení E3 (podle Vernera asi 15 m nad základnou, podle Strelocka nepravděpodobných 30 m). Přístupová chodba, 1,67 m vysoká, 0,91 m široká a 58 m dlouhá, klesá pod úhlem 28 jádrem a posléze i skalním podložím až 17,5 loktu (9,275 m) pod základnu (podle Zamarovského 7 m), její poslední krátký úsek je vodorovný a prolomený dvěma výklenky prvním v levé stěně a druhým v pravé. Jejich účel není jasný. Verner míní, že snad měly umožnit snadnější manipulaci s kamennými bloky, jimiž se měla chodba po uložení pohřbu zapečetit, Zamarovský je považuje za předsíně. Severo-jižně orientovaná pohřební komora pak není vytesána v podloží na konci vodorovné chodby, ale umístěna nad ní, s podlahou jen mírně zapuštěnou pod úroveň základny, takže svou větší částí přesahuje do tělesa mastabového centra pyramidy. S přístupovou chodbou je propojena svislou šachtou, která ústí v jejím severovýchodním rohu. 311 Model infrastruktury pyramidy v Médúmu 312, 313 Sestupná pasáž (nahoře) a její vyústění do vodorovné chodby (vpravo) Podle Vernera našel Maspero v roce 1882 v této spojovací šachtě zbytky zazděných dřevěných trámů a lan, jež měly zřejmě sloužit k manipulaci s rakví krále, svůj účel však asi nesplnily: v pohřební komoře prý pravděpodobně žádný sarkofág ani pohřeb nikdy nebyl. Podle Zamarovského nebyly trámy a lana ve svislé šachtě, ale v přístupové chodbě pod ní, podle Koreckého zase nahoře v pohřební komoře. Jestli měly tyto konstrukce opravdu sloužit k manipulaci s břemeny, pak jediné jejich logické umístění je v horní části systému, tj. v pohřební komoře, jak tvrdí Korecký. Komora je 5 loktů široká a 11 loktů dlouhá (2,65x5,83 m). Je obložena jemně hlazenými kvádry kvalitního turského vápence (dnes už dosti zvětralého) až do výšky 2 loktů (1,06 m), kde začíná stropní konstrukce tvořená pozoruhodnou přečnělkovou klenbou z osmi vrstev mohutných vápencových bloků. Každá vyšší vrstva hori-

13 zontálně pokládaných monolitů přečnívá přes vrstvu předchozí směrem k ose komory, poslední ve výšce 9,5 loktu (5,035 m) od podlahy klenbu uzavírá. Tento typ nepravé klenby byl v médúmské pyramidě použit poprvé. (Podle Zamarovského jsou stropní bloky zdola přitesány do oblouku, takže budí dojem pravé klenby, je to však omyl tohoto estetického vylepšení se používalo až později.) 314 (vlevo) Ústí svislé šachty v dolním rohu pohřební komory 315 (vpravo) Čelní stěna po hřební komory; po stranách jsou dobře patrné mohutné desky přečnělkové klenby Infrastruktura médúmské pyramidy je ve srovnání s jinými natolik jednoduchá, že celé generace egyptologů věřily v existenci dalších vnitřních prostor, zejména obligátních komor pro uložení pohřební výbavy. Hledali je Francouzi (Maspero), Britové (Perring, Vyse, Petrie), Němci (Borchardt, Stadelmann) i Američané (Rowe). Hledali je zřejmě i starověcí lupiči, po nichž zbyla slepá, nikam nevedoucí šachta. Až v roce 2001 se objevila zpráva, že francouzsko-egyptská expedice našla nad vodorovným úsekem přístupové chodby další dvě místnosti, které označila jako odlehčovací, což je dosti podivné, protože dutiny vytesané v podloží a zastropené na úrovni základny nejen nic neodlehčují, ale naopak zhoršují statické poměry ve středu pyramidy, kde jsou tlaky největší. Zatím je k dispozici jen schematický náčrt (obr. 316), z nějž lze soudit, že objevitelé našli nebo prokopali chodbičku ze severního čela pohřební komory v úrovni její podlahy, která ústí těsně pod stropem první z obou nově objevených místností. Za ní je druhá, stejně velká, a z té pak vede šikmo nahoru, rovnoběžně s přístupovou chodbou, další podobná pasáž k plášti pyramidy, z větší části prozkoumaná zatím jen pomocí endoskopu (optického přístroje umožňujícího prohlídku nepřístupných dutin). Doufejme, že zpráva o nálezu není jen jednou z periodicky se objevujících kachen, jejichž účelem je zvýšit zájem turistů o Egypt. 316 Severo-jižní řez médúmskou pyramidou se zakreslením nově objevených podzemních komor Údolní chrám a přilehlé sídelní město Džedsnofru, známé mj. z povídek zapsaných na Westcarově papyru, nebyly zatím vzhledem k potížím se spodní vodou přesně lokalizovány. Od údolního chrámu vedla zhruba západním směrem asi 210 m dlouhá vzestupná cesta, která ústila do vysoké zdi ohraničující nádvoří komplexu. Poměrně malý, ale dobře dochovaný zádušní chrámek spíše jen kaple s velmi jednoduchou vnitřní strukturou a bez jakékoli výzdoby není u severní, ale poprvé před východní stěnou pyramidy. V jeho zadní místnosti jsou dvě velké, nahoře zaoblené, avšak bohužel nepopsané (tj. nedokončené) stély z vápence, které těsně přiléhají k úpatí pyramidy. Mezi jižní sekcí ohradní zdi a pyramidou jsou trosky satelitní pyramidy o délce strany 50 loktů (26,5 m), původně zřejmě také stupňovité. Jednoduchá substruktura byla přístupná od severu svažující se chodbou. Na

14 opačné straně, mezi hlavní pyramidou a severní zdí, jsou zbytky mastaby, určené pravděpodobně pro jednu z králových manželek. 317 Schematický plán pyramidového komplexu v Médúmu podle Stadelmanna K severovýchodnímu nároží ohradní zdi přiléhá zvenku již zmíněná obrovská mastaba M 17, za jejíhož majitele je pokládán prvorozený Snofruův syn (jeho jméno neznáme). Pravděpodobně je vybudována z odpadního kamene ze stavby pyramidy, vnější pláš ze sušených cihel byl původně omítnutý a obílený. Vstup do podzemní pohřební komory je dnes možný jen chodbou vylámanou starověkými zloději a považuje se za slušný sportovní výkon. V srdci mastaby byly nalezeny fragmenty lidských kostí a dřevěné rakve, na nichž hodovaly celé generace mravenců. Dnes je zde jen pootevřený vyloupený sarkofág a kamenná palice, jíž kdysi lupiči podložili jeho víko. 318 Mastaba M 17 v Médúmu 319, 320 Interiéry mastaby M 17 v Médúmu; vlevo zlodějský tunel, vpravo sarkofágová komora 321 Sarkofág v mastabě M Kamenná palice pod víkem vyloupeného sarkofágu Médúmská pyramida je zvláštní i tím, že je na této lokalitě jediná. V jejím okolí jsou však rozsáhlé, dosud systematicky neprozkoumané hřbitovy, rozčleněné archeology na části pojmenované podle světových stran. Na tzv. severním pohřebišti jsou velké mastaby ze sušených cihel postavené pro první generaci Snofruových synů; slavné nálezy pocházejí především z hrobek Nefermaata a Rahotepa (podrobněji viz u nich). Některé části nekropole byly používány až do Římské doby, ale většina hrobů je právě z počátku 4. dynastie. 323 Plán médúmské nekropole A pohřebiště z Římské doby; B severní pohřebiště; C vzestupná cesta; D médúmská pyramida; E satelitní pyramida; F jižní pohřebiště 324 Médúmská nekropole s pyramidou v pozadí 325 Detail zbytků palácového průčelí velké cihlové mastaby v Médúmu

15 Snofruova Lomená pyramida v Dahšúru Jižní pyramida v Dahšúru je v chronologické řadě tří Snofruových experimentů zdánlivě uprostřed mezi pokusem přestavět médúmskou stupňovitou pyramidu na pravou a první dokonalou pravou pyramidou v severním Dahšúru. Ve skutečnosti jak je výše doloženo je starší než závěrečná etapa E3 v Médúmu, takže médúmská rekonstrukce se uskutečnila až na základě vyzkoušené ideje. 326 Snofruova Lomená pyramida v Dahšúru Místo pro stavbu nebylo zvoleno nejvhodněji; nepříliš pevné písčité podloží s příměsí štěrku je spolu s nedostatečnými základy evidentně hlavní příčinou pozdějších potíží. První etapa stavby se navíc vyznačovala zcela nereálným projektem, počítajícím s velmi strmým sklonem stěn o sekedu 4 dlaně ( ), tedy i s větší výškou. Ve druhé etapě byl konstrukční seked zmírněn na 5 dlaní, vlivem nepřesnosti však stěny nesvírají s rovinou základny odpovídající úhel , ale (skutečný seked je tedy 4,9893 dlaně). Současně byla základna rozšířena, pravděpodobně proto, aby nemusely být demontovány kvádry vyšších vrstev položené již v první etapě, které by po změně sklonu přes vnější obrys druhé etapy přečnívaly. Strana čtvercové základny tak dosáhla délky 360 loktů (podle Haaseho 362). Z paralelně uváděných metrických údajů u některých autorů můžeme snadno stanovit koeficient jejich přepočtu, tj. uvažovanou délku loktu platnou pro Lomenou pyramidu: Strana základny loktů metrů koeficient Verner ,43 0,5262 Encyklopedie ,43 0,5262 Haase ,5249 Korecký ,60 0,5239 Baines (360) 183,5 (0,5098) Nevíme přesně, do jaké výšky byla první etapa s příliš příkrým sklonem (seked 4) dovedena; její vnější obrys, zakrytý zdivem druhé etapy, je patrný jen na stěnách a stropě severní přístupové chodby do nitra pyramidy, ve vzdálenosti asi 12 m od vchodu situovaného ve výšce 11,8 m, nikoli však již v západní chodbě, jejíž vchod je 33,3 m nad základnou. Druhá etapa (seked 5) dosáhla výšky 49,07 m (podle Vernera 47,04 m), a kdyby byla pod tímto úhlem dokončena, byla by vysoká 252,54 loktu, tj. podle výše vypočítaných koeficientů 132,3 m u Koreckého (z jehož plánu jsou převzaty i všechny blíže nekomentované rozměry), 132,9 m u Vernera, nebo 128,7 m u Bainese. Většina odborníků se shoduje v názoru, že nejpozději v této chvíli vznikly praskliny ve stropech infrastruktury a přinutily architekta k radikálnímu snížení hmotnosti horní části stavby další redukcí sklonu stěn na teoretický seked 7.2 (7 dlaní a 2 prsty), v praxi (tedy s odchylkou ). Horní část od roviny změny sklonu stěn k vrcholu měřila po dokončení 56 m (podle Vernera 57,67 m) a celá pyramida 105,07 m (podle Vernera 104,71 m, podle Bainese 105 m). V dnešním stavu, po ztrátě pyramidia a mírné erozi nejvyšších vrstev, je vysoká 101,15 m. Jsou tu však jisté pochybnosti, vyjádřené například Koreckým, zda změna sklonu nebyla zamýšlena již od samého počátku, protože hotové dílo dosáhlo výšky rovných 200 loktů, tedy podezřele kulatého, nikoli náhodného a z nouze vyplývajícího čísla. (O schopnosti Egyp anů zvládnout podobné výpočty nemůže být pochyb.) Oněch 200 loktů sice zcela rovných není; po přepočítání pomocí koeficientů vytěžených z rozměrů základny vychází 198,99 loktu u Vernera a 200,55 u Koreckého, odchylky v tomto řádu jsou však u tak velké stavby běžné a zanedbatelné (žádná egyptská pyramida není geometricky přesným jehlanem). Na druhé straně po předešlých zkušenostech víme, že čísla udávaná v literatuře nejsou zaručená.

16 Závažnější námitku proti náhlé změně plánu vznáší Verner: proč by architekti poté, kdy začaly stropy praskat, pokračovali dál ve stavbě, když si museli uvědomovat, že každým dalším zvýšením objemu, by i menším než původně zamýšleli, se riziko zvětšuje? Příčinná spojitost mezi prasklinami a změnou sklonu horní části pyramidy tedy není po uvážení připomínek Koreckého a především Vernera zcela jednoznačná. Je to první pravá pyramida, vznikala v období hledání nového architektonického vyjádření, a proto nelze vyloučit ani možnost, že její vnější vzhled byl takto projektován od samého počátku. Existují samozřejmě i různé šarlatánské teorie, někteří profesionální vykladači všech záhad vysvětlují lomený tvar dokonce jako záměrný symbol jednoty obou částí země. Podle Zamarovského (1979) jsou v horní části pyramidy kvádry uložené s daleko menší péčí než v dolní a někteří z toho vyvozují, že změnu sklonu způsobila náhlá smrt krále, tedy potřeba dokončit stavbu co nejrychleji. Korecký také míní, že horní část nese známky méně dokonalé stavební práce, prý si toho všiml už Perring. Baines ovšem naopak tvrdí, že po změně sklonu byla metoda pokládání kvádrů podstatně zlepšena. Při pokusu dopracovat se ke skutečným rozměrům pyramidy (viz poslední sloupec následující tabulky) vycházíme v prvním plánu z podobnosti Vernerových a Koreckého údajů a pomíjíme výrazněji odlišné rozměry Bainese, kde navíc chybějící úhly znemožňují zkompletování dat výpočtem. Verner sice uvádí rozměry základen a výšek s velkým rozlišením (na setiny metru), ale jeho úhly jim opět stejně jako u médúmské pyramidy geometricky neodpovídají (odchylka vznikla pravděpodobně zaokrouhlením na celé stupně). Za nejhodnověrnější tedy budeme považovat údaje Koreckého, které jsou v posledním sloupci doplněny čísly získanými výpočty. Rozměry Snofruovy Lomené pyramidy (m) Verner Korecký Baines Po korekci Seked 1. etapy 4 Sklon 1. etapy Základna 2. etapy 189,43 188,60 183,5 188,60 Výška 2. etapy 47,04 49,07 49,07 Seked 2. etapy 5 Sklon 2. etapy Teoretická výška při sklonu z 2. etapy 1 (135,27) (132,30) 128,5 132,30 Základna 3. etapy 2 123,58 118,65 Výška 3. etapy 57,67 56,00 56,00 Seked 3. etapy 7.2 Sklon 3. etapy Celková výška 104,71 105, ,07 Dochovaná výška 101,15 101,15 Koeficient 0,5262 0,5239 0,5098 0,5239 Poznámky: 1 Údaje v závorkách autoři neuvádějí jsou vypočítány podle jejich velikosti základny a úhlu sklonu 2. etapy. 2 Délka stěny v místě lomu superstruktury. Vnější obložení pyramidy z jemného turského vápence se dochovalo v mimořádně velkém rozsahu a relativně dobrém stavu. Na rozdíl od jádra spočívá na solidní, umělé základové plošině (tedy naopak než u médúmské pyramidy), kvádry jsou skvěle opracované, v dolních řadách až 1,85 m dlouhé a skloněné dovnitř podle principu dostředné statiky pod průměrným úhlem 6. Na spadlém bloku u severovýchodního rohu byl objeven kurzivní nápis se Snofruovým jménem. 327 Spodní řady obložení Lomené pyramidy opřeného o masivní základové desky

17 328 Detail ukotvení obkladových bloků do jádra Lomené pyramidy, díky němuž je pláš vysoce stabilní i po odebrání spodních řad zloději kamene 329 Plán Lomené pyramidy Lomená pyramida je zvláštní nejen svou superstrukturou, ale i dvěma na sobě nezávislými, teprve dodatečně propojenými vnitřními systémy jedním v podzemí, přístupným ze severní stěny, a druhým v tělese pyramidy, s vchodem v západní stěně. Západní vchod objevil v říjnu 1839 Perring, ale úplně jej odkryl až Fachrí v dubnu Je umístěn mimořádně vysoko podle Koreckého 33,3 m nad základnou (Zamarovský 30 m; Verner 33 m; Strelocke 33,92 m). Sestupná chodba je podle Koreckého jen 1,1 m vysoká a 1 m široká a těsně nad základnou pyramidy se mění na vodorovnou s poněkud větším průřezem. Na jeho plánu se velmi strmé klesání chodby po překonání asi třetiny její délky sotva znatelně zmírňuje, na Vernerově se naopak asi v polovině délky zvyšuje, podle náčrtku Zamarovského je úhel po celé délce konstantní. 330 Schéma interiéru v superstruktuře Lomené pyramidy s přístupem od západu 331 Západní vchod do Lomené pyramidy V navazující horizontální chodbě jsou na dvou místech úzké postranní výklenky s vyvýšenou a zešikmenou spodní plochou, v nichž byly původně velké kamenné bloky zátarasů připravené pro spuštění do chodby a uzavření vstupu. Chodba ústí do tzv. horní komory s 16,5 m (Korecký) vysokou přečnělkovou klenbou, tvořenou velkými bloky neopracovaného kamene, které se každou vyšší vrstvou přibližují o dvě dlaně (asi 15 cm) do středu místnosti, až ji úplně uzavírají. Na jednom z těchto bloků je červený kurzivní nápis se Snofruovou kartuší.

18 332 Schéma blokovacího mechanismu horizontální chodby západního systému Lomené pyramidy podle plánu H. Mustafy Podél delších stěn komory bylo asi do poloviny její výšky vybudováno hrubé vápencové zdivo, zčásti pospojované maltou a zčásti položené nasucho, v němž jsou uchyceny zbytky mohutných cedrových trámů v horizontální poloze, podobně jako v pyramidě v Médúmu. Většinou se předpokládá, že tyto konstrukce měly jen provizorní, manipulační charakter a po uložení pohřbu měly být odstraněny. Radiouhlíkové testy v polovině 20. století určily stáří dřeva na let (4800 ± 210). Horní komora spolu s přístupovými komunikacemi je prvním interiérem královské hrobky, který je celým svým objemem umístěn do vlastního tělesa pyramidy. Právě zde byly na blocích přečnělkového stropu (a také ve vodorovné chodbě) objeveny trhliny zamaskované sádrovou maltou, které byly možnou příčinou změny sklonu stěn horní části superstruktury. Jestliže ovšem tyto bloky nejsou jak se aspoň tvrdí přesně opracované a styčné plochy nejsou dokonale rovné, mohly na sebe dosedat jen v některých bodech a vyvolat tak v celé staticky neurčité konstrukci řadu nepředpokládaných ohybových momentů s multiplikačním efektem, které po prasknutí desek v místech kritického namáhání a následném nepatrném sesednutí bloků přestaly působit, takže dnešní stav stropu nemusí být natolik povážlivý, za jaký se vydává. Vchod do druhého, tentokrát podzemního systému, je v ose severní stěny, podle Koreckého ve výšce 11,8 m (Zamarovský 10 m; Strelocke 11 m; Verner 12 m). Sestupná chodba, opět 1,1 m vysoká a 1 m široká, klesá rovnoměrně pod úhlem jádrem i podložím a asi 25 m pod základnou (Verner a Zamarovský) ústí do úzké předsíně s přečnělkovou klenbou. Podél obou delších stran předsíně jsou zbytky úzkého a velmi strmého schodiště, které umožňovalo přístup do těsně navazující, ale výše situované tzv. dolní komory (označení dolní se vztahuje k horní komoře západního systému, nikoli k této předsíni). Dolní komora má rovněž přečnělkovou klenbu, která je 17,3 m vysoká a částečně přesahuje nad základnu. V jejím levém zadním rohu je vstup do krátké vodorovné chodbičky zakončené záhadnou svislou šachtou, umístěnou přesně ve svislé ose pyramidy. 333 Schéma interiéru v substruktuře Lomené pyramidy s přístupem od severu 334, 335, 336 Zleva: sestupná chodba za severním vchodem; pohled k vrcholu přečnělkové klenby dolní komory; detail závěru přečnělkové klenby dolní komory Oba systémy jsou propojeny úzkým, esovitě se vinoucím tunelem, vytesaným evidentně dodatečně a dosti hrubě ve zdivu jádra. Tunel vychází z klenby dolní komory na úrovni základny pyramidy a ústí do vodorovné chodby před horní komorou, přibližně v polovině mezi oběma zátarasy. Podobné sekundárně vytvořené spojky jsou i v dalších pyramidách a všechny pokusy o vysvětlení jejich účelu jsou zatím krajně neuspokojivé. Zde je

19 propojení někdy vydáváno za nutnou únikovou cestu ze západního do severního systému, jindy je považováno za chodbu vytesanou zloději. 337, 338 Vlevo schéma, vpravo axonometrický plán obou vnitřních systémů Lomené pyramidy a jejich dodatečného propojení Egyptologové považují za možné, že v Lomené pyramidě existují ještě jiné, dosud neobjevené prostory. Když Perring a Vyse v říjnu 1839 čistili severní přístupovou chodbu, tj. v době, kdy byl vysoko umístěný západní vchod ještě uzavřen původním kamenným zdivem (odstraněným až Fachrím v roce 1951), zaznamenali silný průvan, v němž jim zhasínaly lampy. Korecký mluví o skučení, které se objevilo náhle a náhle také zmizelo, Verner v televizním pořadu o pyramidách použil výrazu poryvy. Nevysvětlitelné provívání vzduchu v horizontálním koridoru mezi oběma západkovými bloky potvrdil i Fachrí. Průvan by samozřejmě bylo možné vysvětlit jen existencí nějaké další chodby ústící na povrchu pyramidy, nikoli neodhalenými komorami uvnitř jejího tělesa, jak se úporně traduje. Proto je na místě otázka, zda celou masou jádra neprochází mezi kvádry až k plášti nějaká úzká, možná i mnohokrát zalomená průrva, způsobená zemětřesením nebo jen tisíciletým sesedáním zdiva. Zatím zřejmě nikoho nenapadlo zjistit pravý stav věcí pomocí plynného indikátoru, například barevného kouře, nejlépe po hermetickém utěsnění západního vchodu. Centrum posmrtného kultu na úpatí východní stěny pyramidy bylo původně jen otevřeným obětištěm se dvěma vápencovými, asi 9 m vysokými stélami po stranách (zbytek jedné z nich stojí na nádvoří Egyptského muzea v Káhiře). Na malý zádušní chrám bylo přestavěno až později, některé úpravy jsou datovány dokonce až do Střední říše. Chrámek odkryl v roce 1951 Fachrí a podle královy titulatury na stélách komplex spolehlivě identifikoval. 339 Rekonstrukce rané fáze centra posmrtného kultu u Lomené pyramidy podle H. Rickeho z roku , 341 Plány rané (vlevo) a pozdější (vpravo) podoby zádušního chrámu u Lomené pyramidy podle W. Smithe z roku 1958 Na jižním okraji areálu jsou zbytky satelitní pyramidy se samostatnou ohradní zdí. Vchod do její infrastruktury je v severní stěně, těsně nad zemí. Chodba nejprve prudce klesá do podloží a po krátké vodorovné pasáži opět pod přibližně stejným úhlem stoupá do tělesa stavby, kde ústí do prázdné komory s přečnělkovou klenbou, vysokou téměř 7 m. Satelitní pyramida s původní výškou 32 m a stranou základny 55 m (Zamarovský) je malá jen v relaci ke své sousedce některé hlavní pyramidy 6. dynastie nejsou o mnoho větší. Na jejím východním úpatí bylo rovněž obětiště a dvě asi 5 m vysoké stély se Snofruovým jménem (dochovala se jen jedna). Někdy je tato pyramida interpretována nikoli jako satelitní, ale jako vedlejší, s předpokladem, že byla postavena pro Snufruovu matku Hetepheres I. Pro tuto teorii svědčí její umístění nikoli u jihovýchodního rohu, ale v severo-jižní ose Lomené pyramidy (viz obr. 329). 342 Lomená pyramida od severovýchodu se satelitní pyramidou v pozadí 343 Satelitní pyramida u Lomené pyramidy, pokládaná též za vedlejší pyramidu postavenou pro Snofruovu matku Hetepheres I. 344 Infrastruktura satelitní pyramidy

20 Údolní chrám z jemného turského vápence o půdorysu 90x50 loktů (Korecký), který na rozdíl od jiných není výjimečně zaplaven spodní vodou, odkryl Fachrí v roce Pravděpodobně byl v dobrém stavu ještě na začátku 19. století, kdy Perring a Vyse zaznamenali organizovaný odvoz kamenných kvádrů ve velkém rozsahu právě z těchto míst. Fachrí zde našel Snofruovu stélu, fragmenty velkých plastik a vynikající reliéfy zobrazující procesí žen přinášejících dary (nebo poplatky); jejich postavy jsou personifikací Snofruových královských statků v obou částech země. V chrámu jsou doloženy nejstarší známé volně stojící kamenné pilíře. Bránu v severovýchodním nároží zbytkově dochované ohradní zdi komplexu a údolní chrám spojovala nepravidelná a zřejmě nezastřešená vzestupná cesta, z níž také zbyla jen torza. Byla 704 m dlouhá (Verner), dlážděná vápencovými bloky a po stranách ji lemovaly nahoře zaoblené a na vnějších stranách mírně skloněné kamenné zdi. Snofruova Červená pyramida v Dahšúru Poslední ze Snofruových hrobních staveb a zároveň první architektonicky dokonale zvládnutá pravá pyramida v egyptských dějinách stojí na dohled, asi 2 km severně od Lomené pyramidy (Baines a Korecký; podle Vernera 4 km). Architekt vyvodil závěry z havárie vnitřních komor její předchůdkyně a postupoval s velkou opatrností, podle Vernera až přehnanou. Tento soud pravděpodobně nevychází ze statických výpočtů, ale jen ze zběžného srovnání s pozdějšími velkými pyramidami v Gíze; je třeba si uvědomit, že starověcí stavitelé ke správným proporcím mohutných jehlanů dospívali výhradně empiricky, metodou pokusu a omylu. Výchozími body projektu byly zřejmě některé parametry Lomené pyramidy, především velmi mírný sklon stěn její horní části a celková výška kolem 200 loktů, k jejímuž dosažení musela být radikálně zvětšena strana základny na dosud nevídaných 420 loktů, tedy zhruba 220 m. Rozměry Snofruovy Červené pyramidy (m; údaje v závorkách jsou dopočítány) Verner Baines Korecký Haase Po korekci Strana základny loktů Výška , Dochovaná výška 99,58 Úhel sklonu stěn Seked (7) ( ) 7.2 Koeficient (0,5238) (0,5238) (0,5238) Diskuse rozměrových údajů: Z poměru Vernerovy strany a výšky nevychází úhel 45 (seked 7), ale jen , tedy o více než půldruhého stupně menší, a Haaseho rozměrům po přepočtu odpovídá podobný úhel Ani jeden z nich nelze ztotožnit s rozumnou hodnotou konstrukčního sekedu jsou téměř přesně v polovině mezi 7.1 a 7.2. Pokusíme-li se z Koreckého výšky dopočítat u něj neuvedený rozměr základny, vyjde 216,42 m pro seked 7.1, nebo 223,89 m pro 7.2. Porovnáním těchto délek s výchozí hodnotou 420 loktů dospějeme v prvním případě ke koeficientu 0,5153 a ve druhém 0,5331, tedy k číslům s přibližně stejným oboustranným rozptylem kolem pravděpodobné hodnoty, a nezbude nám nic jiného než abdikovat a spokojit se s vágním údajem, že sklon stěn je stejný jako u horní části Lomené pyramidy. Na obranu citovaných autorů je ovšem třeba říci, že stavba zdaleka není pravidelná a přesné stanovení rozměrů možná již ani neumožňuje. Zatímco jádro a zcela výjimečně i obložení bylo vybudováno z místního hnědočerveného vápence (po němž dostala pyramida jméno), základová plošina je postavena z mimořádně kvalitního bílého kamene pocházejícího z lomů v Tuře, jenž se jinak používal právě jen na obklady zdiva z méně kvalitních materiálů, těžených v blízkosti staveb. Část obložení stěn se dochovala in situ, část leží v sutinách na jejich úpatí a většina již zcela chybí. Stavitelé také poprvé upustili od dosud svatého Imhotepova principu dostředné statiky a vrstvy bloků pokládali horizontálně. Soudržnost jádra a obkladu zvyšoval menší sklon stěn pyramidy, jenž umožňoval větší vzájemný přesah jednotlivých vrstev. Ke stabilitě přispíval i mírně konkávní (vydutý) tvar stěn, ne zcela pravidelných, jak bylo bezpečně zjištěno z fragmentů vápencového pyramidia, jež je nejstarším nálezem tohoto druhu a zároveň dokladem, že superstruktura byla skutečně dokončena. Rekonstruované pyramidion dnes stojí na speciálně pro ten účel zhotoveném kamenném podstavci opodál.