Souhrnná chronologie 5. dynastie

Transkript

1 5. DYNASTIE Důsledky plynoucí z prosazení již dříve známého kultu slunečního boha Rea do oficiální státní ideologie na počátku 5. dynastie bývají v egyptologické literatuře nepřiměřeně zdůrazňovány a zhusta i přeceňovány. Někdy to vede až k nekritickému zevšeobecňování jeho dominance ve všech oblastech života egyptské společnosti, což je nepochybně přemrštěné. O vzestupu nového kultu svědčí jen jeho vnější známky a projevy sledovatelné na několika památkách spojených výlučně s vládnoucí rodinou, a jen v tomto omezeném souboru je dnes přístupný zkoumání, zatímco o předpokládané religiozitě obyvatelstva a jeho případné přímé participaci nebo aspoň pasivní účasti při uctívání slunečního božstva nevíme vůbec nic podle všeho o ní můžeme dokonce s úspěchem pochybovat. Hlavní oporou hypotéz o náhlém zavedení nové ideologie a vzrůstu vlivu jejích teologických protagonistů je šest tzv. slunečních chrámů, postavených v této době dva byly objeveny a čtyři další jsou písemně doložené. Jejich architektura se v mnohém podobá královským pyramidovým komplexům (viz níže). Centrum vzniku a praktikování Reova kultu se obvykle klade do města Iunu, kde se podle některých písemných pramenů (především titulů kněží), specifických stavebních aktivit doložených od 6. dynastie (fragmenty Tetiho obelisku) a zejména 12. dynastie (Senusretův obelisk) a na základě ještě pozdější tradice předpokládá existence mnohem staršího, obtížně definovatelného ústředního slunečního chrámu, po němž zatím nebyla nalezena ani stopa. Výraz Iunu se překládá jako Město sloupů ; v babylonských textech z 2. tisíciletí se objevuje pod jménem Ana, Asyřané v 7. století mu říkali Unu, ve Starém zákoně a koptských textech On. V Pozdní době se ujal název Pet net Kemet (Obloha Egypta), starořecky Héliopolis (Sluneční město). Víme, že Iunu neleželo přímo u řeky, ale bylo s ní spojeno umělým kanálem; jeho přístav je mnohonásobně písemně doložen. Zatím se podařilo lokalizovat centrální kultovní okrsek u pahorku el-hisn (na severovýchodním okraji Káhiry); podle sondáží podél 30 m silné obvodové zdi pokrýval plochu asi 900x1000 m. Pozůstatky přilehlého osídlení jsou pravděpodobně pod moderní zástavbou, v lepším případě pod zemědělskou půdou a tak či onak, vidina soustavných vykopávek zatím není reálná (viz obr. 227). Staviteli a uživateli slunečních chrámů byli výhradně vládci 5. dynastie, jimž se někdy říká sluneční králové. Nikdy dříve ani později se stavby tohoto druhu a určení v Egyptě neobjevují. Počínaje Neferirkareem byla královská titulatura rozšířena o páté jméno uvozené frází syn [boha] Rea, jež bylo nepochybně výrazem nově definovaného atributu královské osoby, a není vyloučeno, že bylo v ontologickém smyslu chápáno jako její samostatný, odlišitelný aspekt v tomto případě mohly sluneční chrámy fungovat obdobně jako běžné chrámy zádušní a z náboženského hlediska souviset spíše s oficiálně proklamovaným synovstvím vládců, posilujících takto svou autoritu, než se samotným virtuálním božstvem. Hierarchie kněží, struktura chrámového personálu, vnější podoba ceremonií a obětních rituálů ani jejich náboženská náplň se rozhodně od zádušních praktik nijak zásadně nelišily a při organizaci, správě a hospodaření obou typů chrámů se uplatňovaly tytéž principy. Zavedením nového či institucionalizací již praktikovaného náboženství rozhodně neutrpěla ostatní božstva, jejich chrámy a příslušný personál. V Egyptě nikdy s jedinou krátkou (a spornou) výjimkou za 18. dynastie nebyla žádná složka různorodých náboženských představ násilně utlumována, či dokonce potlačována. Koncem 5. dynastie vliv Reova kultu slábl a začalo se rozmáhat tzv. usirovské náboženství, jehož markantním projevem jsou první představy o posmrtném soudu, při němž je zemřelý nucen vzdorovat nařčením ze spáchání různých zavrženíhodných skutků, nebo naopak vznáší obvinění proti jiným osobám, které se na něm dopustily bezpráví. Důkladnějšího propracování a obecnějšího rozšíření se tyto myšlenky dočkaly za Prvního přechodného období, v souvislosti s tehdy zcela novým fenoménem demokratizace posmrtného života, jenž se stal dostupným i pro nekrálovské osoby. Za 5. dynastie se začalo nenápadně, ale v dlouhodobém důsledku významně proměňovat sociální složení nejvyšší vrstvy společnosti; a protože tak zásadní změny se v egyptských poměrech nemohly uskutečnit bez iniciace nebo aspoň souhlasu krále, mohli bychom je snad nejpřiléhavěji zahrnout pod pojem personální politika. Ve vysokých úřadech státní administrativy a v jiných stěžejních funkcích se čím dál tím méně objevují členové královské rodiny a nahrazují je schopní jednotlivci nekrálovského původu. Vládní moc se tak postupně přesouvala do rukou profesionální byrokracie, jež za své postavení vděčila králi viditelněji než jeho příbuzní a musela je svými výkony obhajovat. Jedním z pravděpodobných motivů takové změny byla snaha o zvýšení účinnosti státní správy a upevnění odvěkého řádu, v němž se na konci 4. dynastie, jak se často předpokládá, objevily povážlivé trhliny. Odborníci do této doby datují také pozvolný konec období hojnějších deš ů, tzv. druhého subpluviálu, jenž s sebou přinášel vzrůstající hospodářské potíže, horšící se životní podmínky a později i potravinový nedostatek.

2 Nová personální politika však byla úspěšná jen krátkodobě. Celkový počet hodnostářů podle soudobých dokumentů neúměrně vzrostl, byli odměňováni především pozemky, mnozí z nich zastávali i kněžské funkce a všichni usilovali o dědičnost svých úřadů. Tato tendence je markantní zejména v provinciích. Správci krajů (eg. anes; řec. nomarchos) soustře ovali ve svých rukou stále větší rozlohy půdy, budovali si vlastní nákladné rezidence, stavěli si honosné hrobky a postupně tak rozleptávali dosud platný princip univerzálního vlastnictví krále. Zemědělci přecházeli spolu s půdou z přímého poddanství králi do faktického područí místních vládců, tj. menších pánů, a v jejich službách začali pracovat také řemeslníci vyrábějící luxusní zboží, kteří dříve působili výlučně v královských dílnách. Hlavní nekropole (a tedy i předpokládané centrum Menneferu ) se za 5. dynastie posunula do sousedství dnešní vesnice Abúsír (severně od Sakkáry), kde vzniklo nové pyramidové pole. Samo jméno Abúsír určitě etymologicky souvisí s řeckým označením Busiris, jež je zase zřetelně odvozeno z egyptského pojmenování Per Usir, Doména [boha záhrobí] Usira. Soukromé hrobky hodnostářů již nejsou pevně semknuté v pravidelných řadách kolem královských pyramidových komplexů, jak tomu bylo za 4. dynastie, často nejsou ani v jejich bezprostředním okolí. Mnozí významní lidé si své mastaby postavili na starších pohřebištích v Sakkáře a Gíze, ke konci dynastie začaly vznikat i nové provinciální hřbitovy s reprezentativními hrobkami místní nobility. Mastaby příslušníků vysoké byrokracie a kléru z této doby dosáhly dosud nevídaných rozměrů a kvality provedení. Jádra superstruktur jsou vylehčena a členěna vnitřními místnostmi, stěny jsou pokryty velkým množstvím reliéfů a nápisů vynikající umělecké a řemeslné úrovně, která již nebyla nikdy později překonána, objevuje se i větší počet soch. Pozoruhodné jsou zejména mastaby, jejichž vlastníky byli Kaaper, Nianchchnum a Chnumhotep, Ptahhotep a Achtihotep, Cej (jedna z nejkrásnějších hrobek Staré říše), Ptahšepses (největší známá nekrálovská hrobka) a mnohé další. Dochované autobiografické nápisy vypovídají o soudobých poměrech a významných událostech a umožňují také jejich spolehlivou dataci v rámci relativní chronologie. Nápisy v provinciálních hrobkách se vyznačují sebevědomější dikcí, než tomu bylo v minulosti, jejich majitelé již nepřipisují všechny zásluhy o dílčí úspěchy králi, ale stále častěji se prezentují jako skuteční vůdci vojenských expedic, výprav do lomů apod. Známe i velké množství malých a velmi jednoduchých mastab této doby, které si z méně kvalitního nebo odpadního kamene a sušených cihel stavěli nižší úředníci a méně zámožní jednotlivci. Velké námořní lodě, jejichž používání se předpokládá již od závěru předdynastického období, jsou od počátku 5. dynastie spolehlivě doloženy, zejména v souvislosti s prvními zmínkami o velkých výpravách do země Punt (pravděpodobně na pobřeží dnešního Somálska). Jsou zmiňovány na Palermské desce, znázorněny na několika reliéfech ze Sahureova zádušního chrámu (viz obr. 218), na bloku s reliéfem sekundárně zabudovaným do vzestupné cesty Venisova pyramidového komplexu (obr. 219) a na dalším, jenž byl znovupoužit za 12. dynastie při stavbě komplexu Amenemheta I. v Lištu. Egyptské artefakty se již ojediněle vyskytují i v egejské oblasti, úlomky zlatnické práce se našly až v Anatólii. Jsou doloženy pákové váhy a také hrnčířský kruh in natura (otočná deska z pálené hlíny byla objevena v pyramidovém komplexu královské matky Chentkaus II. v Abúsíru). Koncem 5. dynastie byly otevřeny nové lomy ve Vádí Hammamát, kde se potom až do Římské doby těžily vzácnější druhy kamene. (Vádí Hammamát je součásti systému strategických údolí protínajících hornatou Východní pouš od ohbí Nilu u města Gebt; Koptos; Kuft severně od Vesetu, k přístavům na pobřeží Rudého moře.) Souhrnná chronologie 5. dynastie Pramen Chronologie Celkem roků Počet králů Turínský papyrus 9 Manehto Encyklopedie Zamarovský Lauer Schneider Strouhal Weeks Clayton Loy Vachala Kinnaer Baines Lehner

3 O počtu králů panuje celkem shoda: Turínský papyrus, Manehto (Iulius Africanus) i většina egyptologů jich uvádějí devět, menší počet je spíše výjimečný (například u Vachaly chybí možná jen nedopatřením Šepseskare, u Lehnera Menkauhor). Až donedávna se egyptologové shodovali i v názorech na jejich pořadí, v poslední době je však problematizoval Verner, když na základě svého výzkumu v Abúsíru dospěl k závěru, že po Neferirkareovi vládl nejdříve Neferefre (v neinvertovaném tvaru Raneferef) a potom teprve Šepseskare. Vernerovy poznatky, jakkoli výtečně argumentované, zatím nejsou obecně akceptovány, a to je také jediný důvod, proč se v našem přehledu přidržujeme tradičního schématu, vycházejícího ze Sakkárského seznamu králů. (Na příslušných místech se touto problematikou budeme zabývat podrobněji.) Jména na 18. až 22. řádku III. sloupce Turínského papyru jsou bohužel ztracena, takže tento stěžejní dokument nemůže k definitivnímu řešení posloupnosti na druhé až šesté pozici dynastie nijak přispět. Přiřazení jediného čitelného znaku ka (ka) na 17. řádku zakladateli dynastie Veserkafovi není v literatuře zpochybňováno, 23. a 25. řádek jsou dochovány v plném znění (Menkauhor a Venis) a zápis Dd (Džed) místo ra-dd-ka (Džedkare) na 24. řádku bývá většinou pokládán za písařskou chybu nebo omyl, eventuálně se připouští i autentické používání této kratší formy králova jména. Následující dva řádky seznamu (26. a 27.) obsahovaly záznam o součtu let vlády od Meniho až po Venise, tj. od začátku 1. do konce 5. dynastie; naneštěstí je však ztracen právě fragment s číselným údajem (a chybí i samo Venisovo jméno, ale z umístění zlomku před začátek 6. dynastie jednoznačně vyplývá, že žádné jiné zde být nemohlo). Eusebius ani jednoho krále 5. dynastie jmenovitě nezmiňuje. Všechna Manehtova jména zprostředkoval výhradně Iulius Africanus a jejich identifikace s egyptskými jmény je považována za téměř jistou. Jak již bylo řečeno, počínaje 3. králem dynastie Neferirkareem bylo do královské titulatury zavedeno nové, páté jméno, uvozené formulí za-ra, (sa Re), v překladu syn [boha] Rea. V běžném úzu jsou však i tito vládci nazýváni svými jmény nisut bitej, s výjimkou Venise, jehož trůnní jméno neznáme (Venis je rodné jméno, tj. typu sa Re). U Šepseskarea a Menkauhora se nedochovalo jméno nebtej (Obě paní) a u prvního z nich neznáme ani jméno Zlatý Hor. Přehled králů 5. dynastie (V posledním sloupci je pořadí vlády podle Vernera) Běžná jména TP Manehto 1. Veserkaf III,17 [Veser]ka[f] Usercherés Sahure III,18 [Sahure] Sefrés Neferirkare III,19 [Neferirkare] Nefercherés Šepseskare III,20 [Šepseskare] Siserés Neferefre III,21 [Neferefre] Cherés Niuserre III,22 [Niuserre] Rathurés Menkauhor III,23 Menkauhor Mencherés Džedkare III,24 Džed Tancherés Venis III,25 Venis Onnos 9. Dílčí absolutní chronologie 5. dynastie Clayton Lehner Kinnaer 1. Veserkaf Sahure Neferirkare Šepseskare Neferefre Niuserre Menkauhor neuvádí Džedkare Venis

4 Délka vlády králů (v letech) Clayton Lehner Kinnaer TP Manehto 1. Veserkaf Sahure Neferirkare Šepseskare Neferefre Niuserre x Menkauhor 8 (4+) Džedkare Venis Absolutní chronologie Lehnera a Kinnaera se různí v podstatě jen problematickou a dosti ojedinělou absencí Menkauhora u prvního z nich. Podle Kinnaera a také Bainese, jehož chronologie je s Kinnaerovou shodná se překrývají poslední čtyři roky Niuserreovy vlády s první polovinou osmileté vlády Menkauhora. Menší rozdíly vyplývají z příklonu tohokterého autora k tékteré hypotetické variantě, jichž lze při nedostatku jednoznačných pramenů legitimně konstruovat několik, ale názory na délku vlád se většinou radikálněji neliší od torzně dochovaných údajů Turínského papyru. Sluneční chrámové komplexy 5. dynastie Z architektonického hlediska se takzvaný sluneční chrám od běžného pyramidového komplexu liší jen podobou své ústřední stavby, a měl by tedy být stejně jako on považován za urbanistický celek a označován termínem chrámový komplex, nikoli jak je v egyptologii zvykem jako chrám. Jeho vstupním objektem je tradiční údolní chrám s přístavní rampou, z nějž vede do pouště standardní vzestupná cesta, která ústí do ohradní zdi. Zádušní chrám pyramidového komplexu je nahrazen rituálními jatkami a obětním oltářem, tedy zařízením s obdobnou funkcí, a vlastní sluneční chrám s mohutným zděným (nikoli monolitickým) obeliskem zaujímá v tomto komplexu místo pyramidy. Obvykle se soudí, že sluneční chrámy byly zasvěceny bohu Reovi, považovanému (resp. vydávanému) od této doby za božského otce panovníků. Význam těchto pojmů však může být poněkud posunutý v chrámech mohla být uctívána samostatná, oddělená božská složka panovníkovy osobnosti, kterou po svém otci Reovi automaticky dědil, nikoli bůh sám. (Pravý smysl obřadů neznáme, máme pouze mlhavé představy o jejich formální, jevové stránce.) Ve prospěch takového výkladu svědčí kromě jiného i vnější podoba slunečních komplexů s komplexy pyramidovými a naopak jejich odlišnost od chrámů jiných božstev (například Horových). Dosud byly objeveny sluneční chrámové komplexy Veserkafa v Abúsíru a Niuserrea v Abú Ghurábu (soudobá arabská vesnice severně od Abúsíru), po ostatních se dlouho a dosti intenzivně pátralo, ale bez úspěchu. Teorie o nejméně šesti objektech tohoto typu se opírá jednak o celkem jasné záznamy na Palermské desce, jednak o více než padesát dochovaných titulatur hodnostářů pohřbených v sakkárských a gízských mastabách, kteří s nimi měli něco společného. Tři zmizelé komplexy byly na základě těchto údajů bezpečně připsány Sahureovi, Neferirkareovi a Menkauhorovi, čtvrtý známe z jediného hrobního nápisu a nemůže být zatím k žádnému králi přiřazen jednoznačně; za pravděpodobného stavitele je považován Neferefre. Přehled slunečních chrámových komplexů 5. dynastie Stavitel Jméno chrámu Překlad jména Lokalizace Zdroje dokladů Veserkaf Nechenre Reova pevnost Abúsír 24 Sahure Sechetre Reovo obětiště? 3 Neferirkare Setibre Reovo oblíbené místo? 29 Šepseskare 0 Neferefre Hetepre Reův obětní stůl? 1 Niuserre Šesepibre Místo Reova potěšení Abú Ghuráb 12 Menkauhor Achetre Reův obzor? 3 Džedkare 0 Venis 0

5 Víme tedy, kdo chrámy postavil, známe jména kněží, kteří v nich působili, víme, které z nich byly přestavovány či rozšiřovány, jak se jmenovaly, jak dlouho se v nich příslušné obřady provozovaly, jakými fundacemi byly vybaveny a jaká měly privilegia, s kterými zádušními kulty v kterých pyramidách byly spjaty, a existuje i hodnověrná hypotéza o jejich lokalizaci (nejpravděpodobněji stály v řadě jeden vedle druhého v rozmezí vesnic Abúsír Abú Ghuráb). Uvážíme-li, kolik renomovaných badatelů i různých dobrodruhů čtyři ztracené chrámy marně hledalo, musíme připustit i eventualitu, že byly v minulosti beze zbytku rozebrány na stavební materiál. Ostatně ani z těch dvou nalezených mnoho nezbylo. 475 Haaseho mapa hypotetického rozmístění slunečních chrámů severně od pyramidového pole 5. dynastie, mezi Abúsírem a Abú Ghurábem Královské hrobky 5. dynastie Základním rysem pyramidových komplexů 5. dynastie je výrazná změna poměru hmot jejich komponentů, směřující k posílení kompoziční rovnováhy mezi vlastní hrobkou a přilehlým chrámovým objektem. Zatímco pyramidy mají ve srovnání s gízskými giganty mnohem skromnější rozměry a jejich infrastruktury se zjednodušují a téměř typizují, zádušní chrámy získávají na složitosti, architektonické rafinovanosti a estetické vyváženosti. Na rozdíl od chrámů 4. dynastie, půdorysně orientovaných napříč, tj. kolmo k přístupové linii, jsou situovány podélně, jako elegantní spojovací prvek vzestupné cesty a hlavní pyramidy. Předimenzované pilíře nahrazují dokonalé sloupy (poprvé v Sahureově komplexu) a jejich průřez již řádově nepřesahuje hodnoty potřebné ke statickému zajištění skutečných vzpěrných sil. (Pilíře však zavrženy nebyly používaly se nadále na nádvořích velkých mastab a později znovu převzaly místo sloupů v královských zádušních chrámech.) Reliéfní výzdoba komplexů se výrazně rozšířila a kvalitativně dosáhla maxima. Ve vnitřních prostorách pyramidy posledního krále dynastie Venise se poprvé objevují obsáhlé soubory liturgických a magických textů, vytesaných sloupcově uspořádanými, polychromovanými a skvěle provedenými hieroglyfy, tzv. texty pyramid, a od té doby standardně zaplňují dosud zcela holé stěny interiérů královských hrobek, zejména pohřebních komor a předsíní. Přehled královských hrobek 5. dynastie Veserkaf Sakkára Sahure Abúsír Neferirkare Abúsír Šepseskare Abúsír? Neferefre Abúsír Niuserre Abúsír Menkauhor Sakkára? Džedkare Sakkára Venis Sakkára

6 KRÁLOVÉ 5. DYNASTIE 1. [46.] Irmaat Veserkaf Hor: ir-ma+maa.t Irmaat Obě paní: ir-ma+maa.t Irmaat Zlatý Hor: nfr-bik-nbw Neferbiknebu Trůnní jméno: wsr+s-ka.f Veserkaf TP III,17: [wsr+s]-ka[.f] [Veser]ka[f], 7 roků; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Manehto: Usercherés (Iulius Africanus), 28 roků Varianty trůnního jména: Userkaf; Userkhaf; Ouserkaf Varianta Manehtova jména: Userkheres O původu Veserkafa, resp. o jeho případném příbuzenském poměru ke královské rodině 4. dynastie, existuje několik hypotéz. Můžeme je zhruba rozdělit na legendární a egyptologické, některé jejich prvky jsou však společné a vzájemně se překrývají. S jistotou nevíme ovšem nic a neznáme ani okolnosti, které tohoto muže vynesly na egyptský trůn. Legendární teorie vyplývá z obsahu povídky Chufu a divotvůrci, dochované v hieraticky psané klasické egyptštině na Westcarově papyru z doby 15. dynastie (je v Berlínském muzeu). Povídka má formu vyprávění Chufuových synů o různých divech, jímž baví svého otce. Po Chafreovi a Baufreovi přichází na řadu Džedefhor, jenž povolává divotvůrce Džediho, aby králi předvedl své kousky. Starcova produkce Chufua zaujme natolik, že s ním naváže rozhovor, při němž Džedi prorokuje vládu dynastie ještě v dalších dvou generacích ( tvůj syn a jeho syn ) a potom její zánik. Vystřídají ji prý tři postupně vládnoucí bratři, trojčata zrozená z nadpřirozeného spojení boha Rea s pozemskou ženou Redžedet, manželkou kněze Reova kultu v Sachebu. Povídka sice jména dotyčných králů neuvádí, ale při propojení její fabule se známými historickými skutečnostmi je jasné, že jimi mají být Veserkaf, Sahure a Neferirkare. Egyptologové považují toto dílo za dodatečný, silně tendenční pokus o legitimizaci nástupu nové dynastie, jehož kořeny sahají před zaznamenáním na Westcarův papyrus daleko do minulosti, nejsou si však jisti, zda se pod literárním nánosem neskrývá ona pověstná špetka historického jádra, spočívající v jakémsi puči, jímž Reovi kněží zbavili 4. dynastii vlády a násilně odstranili jejího posledního krále. Tuto myšlenku dávají do spojitosti s teorií vzestupu Reova kultu na začátku 5. dynastie, která se zase odvíjí od písemně a částečně i archeologicky doložených slunečních chrámových komplexů, objektů zcela nového typu, z nichž první prokazatelně postavil právě zakladatel dynastie Veserkaf. Pozoruhodné je, že podle povídky se k moci nedostal sám Reův velekněz, působící nepochybně přímo v centru kultu v Iunu, ale syn jemu v jistém smyslu podřízeného kněze ze Sachebu, poněkud záhadného města, u nějž je vysoký stupeň rozvoje nové teologie písemně prokázán, zatím však nebylo lokalizováno. (Nejpravděpodobněji bylo na západním břehu řeky naproti Iunu). Objevily se i pokusy překlenout tuto potíž myšlenkou, že Veserkaf sice byl synem Reova kněze ze Sachebu, ale později se stal veleknězem v Iunu splňoval by tak obě podmínky. Teorie, které jsme pracovně označili jako egyptologické, jsou střízlivější. Veserkaf mohl být docela prostě jedním z vedlejších synů krále Menkaurea a nevlastním bratrem jeho nástupce Šepseskafa, jehož smrt mohl podle starších názorů, tradovaných ještě Zamarovským, uspíšit v tomto případě by ovšem předpokládaná vláda záhadného Manehtova Thamfthise na konci 4. dynastie byla nepravděpodobná a na Turínském papyru by byl 16. řádek ve III. sloupci s dochovaným údajem o dvouleté vládě jaksi navíc. I tuto nesrovnalost však lze přemostit úvahou o jakémsi krátkém interregnu, v němž prakticky vládla Chentkaus I., než se Veserkaf odhodlal k oficiálnímu převzetí moci za okolností, jejichž politickému pozadí zatím nerozumíme.

7 Jiní badatelé považují za pravděpodobnější, že Veserkaf nebyl synem Menkaurea, ale Menkaureova strýce Džedefrea a jeho vedlejší manželky Neferhetepes, vlády se chopil zcela legitimně a své postavení posílil sňatkem s Chentkaus I. V rozporu s touto teorií není ani případná dřívější angažovanost budoucího krále v teologické oblasti mohl tedy být i oním hypotetickým Reovým veleknězem, jenž po nástupu na trůn povýšil kult slunečního boha na státní ideologii. Jako králův potomek by ovšem nemohl být synem kněze ze Sachebu. Slabinou hypotézy je značný časový interval mezi vládami Džedefrea a Veserkafa, problematizující nejen jejich vztah otecsyn, ale i poněkud schematickou představu královských trojčat z povídky. Proto se navzdory Westcarovu papyru dnes obecně věří (Kinnaer), že Veserkaf nebyl bratrem, ale otcem svých nástupců Sahurea a Neferirkarea a že jejich královskou matkou byla Chentkaus I. Další verze se pokouší generační vzdálenost obou králů eliminovat. Uvažuje o hypotetické Veserkafově matce Neferhetepes jako o nikoli manželce, ale možné dceři Džedefrea a pomocí metaforických oblouků typu Veserkaf svůj původ s největší pravděpodobností neodvozoval od královského otce (Korecký) uvolňuje prostor pro hledání jiného manžela Neferhetepes, do jehož role pochopitelně není dosazován bůh Re, ale onen kněz ze Sachebu. Existuje i možnost, že Neferhetepes nebyla Veserkafovou matkou, ale manželkou a majitelkou vedlejší pyramidy v jeho pohřebním komplexu v Sakkáře. Vzhledem k tomu, že její jméno je známo z jediného a navíc nepříliš jasného nápisu, manipulují s ní badatelé zřejmě podle toho, jak se jim to právě hodí. A nakonec se nevylučuje ani možnost, že po Šepseskafovi vládnoucí Džedefptah (Manehtův Thamfthis) nezanechal po své předčasné smrti dědice a ani žádný jiný mužský potomek Chufuovy rodiny v té době již nežil, takže linie 4. dynastie se přerušila po meči. Chentkaus jako manželka nebo dcera Šepseskafa mohla několik let de facto vládnout, aniž by se nástupnictví definitivně a jednoznačně vyřešilo. Zvláštní situace nakonec využilo mocné kněžstvo slunečního boha Rea a donutilo ji k formálnímu sňatku s veleknězem kultu Veserkafem, který zároveň protiprávně převzal královský úřad. V úvahu tak přichází i mocenský konflikt mezi vysokým klérem a královskou rodinou. Vzhledem k zatím jen variantnímu řešení Veserkafova původu a také k dosud nevyřešeným sporům o tom, jestli Egyp ané považovali nástupnictví králova syna s vedlejší manželkou za legitimní či nikoliv, nelze uspokojivě odpovědět ani na otázku, co vlastně vedlo Manehta k oddělení 4. a 5. dynastie. Důvodem mohla být jak víceméně virtuální nelegitimita odvozená z nižšího postavení Veserkafovy královské matky jako vedlejší manželky, tak skutečná změna královské rodiny zaniklé po meči a případně i po přeslici, a dokonce i organizovaný násilný převrat, jenž vynesl k moci uzurpátora a možného vraha. V Palermských análech bylo identifikováno šest let Veserkafovy vlády, do nichž spadá vojenská výprava do Núbie, blíže nevysvětlený příjezd sedmdesáti cizích žen (tj. cizinek) do Egypta a jakási kultovní aktivita, z níž vyplývá králův zájem o deltu. V souvislosti s nálezem jedné kamenné nádoby s jeho jménem na Kythéře (mezi Peloponnésem a Krétou) se obvykle tvrdí, že rozvíjel obchodní styky s cizími zeměmi, dokonce se vzdálenými ostrovy v Egejském moři (Verner), aniž by se uvážily slabiny takových závěrů nádoba nemusela být nutně získána obchodní činností, případně se na tento ostrov mohla dostat i mnohem později. Možnost vzájemného obchodu obou zemí samozřejmě existuje, je dokonce pravděpodobná, ale objevem jedné nádoby ji dokazovat nelze. Veserkafovým současníkem byl Hathořin kněz Nikaanch, pohřbený v jedné z tzv. Frazerových hrobek v Tadehnetu (Akóris; Tahna), a podle jeho autobiografického nápisu král podporoval nejen Reův, ale i kulty dalších bohů, mj. právě Hathořin, a stavěl pro ně chrámy. Víme například, že v místě zvaném Džertej (Tufium; Tód) stála svatyně, kterou vybudoval nebo aspoň opravil, bohužel se z ní nic nedochovalo. Veserkafova pyramida v severní Sakkáře Veserkafův pyramidový komplex je v mnoha ohledech netypický. Sama volba místa je poněkud překvapivá král si nevybral samostatnou volnou plošinu, ale vklínil svou hrobku mezi severovýchodní nároží ohradní zdi Džoserova areálu a vnitřní okraj tzv. velkého příkopu tedy vlastně dovnitř jeho komplexu v severní Sakkáře (viz obr. 232). Stísněný prostor je pak příčinou dalších anomálií, především zcela výjimečného umístění zádušního chrámu u jižní stěny pyramidy a zaústění vzestupné cesty do jeho boční zdi. Komplex je v dosti špatném stavu, i když tvrzení, že pyramida je rozpadlá (Verner) nebo že turisté ji považují za pouhý násep kamení a fotografují si z něj panorama Džoserovy pyramidy (Zamarovský), jsou trochu přehnaná. Ve skutečnosti je pyramida přes svou značnou zchátralost a pokročilý stupeň eroze na první pohled zřetelná a jasně identifikovatelná i pro laika a proti turistům je oplocena. 476 Veserkafova pyramida v severní Sakkáře

8 Jádro superstruktury je vybudováno s jistou nedbalostí, která se od této doby stala pravidlem bloky poměrně nekvalitního a jen hrubě přitesaného vápence budí dojem, jako by byly navršeny bez snahy o dodržení rovinnosti ploch jednotlivých vrstev. Úsporná technologie jistě výrazně zkrátila dobu stavby, na druhé straně je však s přispěním občasných zemětřesení hlavní příčinou horšího dochování nejen této, ale všech pyramid 5. a pozdějších dynastií. Obložení z jemného bílého vápence, které drželo nekvalitní jádro pohromadě, je již ztraceno. Zbylo jen několik fragmentů, š astnou shodou okolností i takových, na nichž se podařilo identifikovat zbytky Chamuesova restauračního nápisu, svědčícího o opravách komplexu za 19. dynastie. Pyramida tedy byla v dobrém stavu ještě v časech Nové říše a obložení muselo být strháno až později. Rozměry Veserkafovy pyramidy (m) Haase Verner; Baines Po korekci Kinnaer Základna 140 loktů 73,30 73,5 73,5 Výška 93 loktů Úhel sklonu ( ) Seked Koeficient 0,525 Po přepočtech zjiš ujeme, že Haaseho rozměrům odpovídá úhel a Vernerovým , což je dosti dobrá shoda. Baines sklon explicitně neudává, ale podle poměru jeho údajů o základně a výšce má hodnotu a velmi přesně (s tolerancí menší než 1 úhlová vteřina) odpovídá konstrukčnímu sekedu 5.1. Haaseho strana základny o délce 140 loktů je hodnověrná (projektant určitě nezvolil 139 nebo 141 loktů), evidentně zaokrouhlenou výšku je však třeba poopravit na 93,33 loktu a jeho loket má pak hodnotu 0,525 m. Rozměry vypočítané na základě těchto úvah jsou uvedeny souhrnně v posledním sloupci tabulky. Původní vchod do substruktury není na obvyklém místě v severní stěně, ale v dlažbě na nádvoří před ní, podobně jako vchod do dolního systému Chafreovy pyramidy. Starověcí zloději jej asi právě proto nenašli a prokopali nový tunel z úpatí severní stěny. Zlodějským tunelem pronikl dovnitř jako první Perring v roce 1839 a podle Vernera byl zároveň posledním, kdo substrukturu viděl, nebo krátce poté po zemětřesení zablokovala přístup do podzemí su a situace se každým rokem zhoršuje. Zde vyvstávají dvě znepokojivé otázky: Především je obecně známo, že komplex zkoumal v roce 1928 Firth, jenž zjistil, že zde byl pohřben Veserkaf (do té doby se předpokládalo, že majitelem hrobky je Džedkare), vykopávky však nedokončil (zemřel roku 1931). Teprve dlouho potom, v letech , obnovil výzkum Lauer a členem jeho týmu byl zřejmě i Vandier, autor plánu substruktury. Podle čeho plán kreslil, když dovnitř nemohl vstoupit? Vycházel snad z Perringových poznámek a nákresů? Do jaké míry je jeho plán hodnověrný? Nebo uvnitř byl? Druhou otázkou je, zda se Perring dovnitř neprostřílel pomocí náloží střelného prachu a devastaci tak nenapomohl. Po zemětřesení v roce 1992 je stav interiéru považován za kritický a naděje, že bude moci být ještě rekonstruován a zpřístupněn, se jeví jako velmi malá. 477 Veserkafova pyramida; plán a řez podle Vandiera Původní sestupná chodba klesá asi 10 m pod úroveň základny (Verner a Zamarovský) a 18,5 m od vchodu (Kinnaer) se lomí a pokračuje vodorovně. Přibližně uprostřed vodorovného úseku je zátaras s blokovací deskou a za ním odbočující chodba doleva, na východ, která ústí do systému dvou místností, vysvětlovaných jako

9 skladiště pro pohřební výbavu. První má mírně obdélníkový půdorys a druhá, delší, užší a s nižším stropem, je na ni napojena přímo (bez spojovací chodby) v pravém úhlu a má tak severo-jižní orientaci. (Lehner je považuje za jedinou místnost ve tvaru T.) Vodorovná chodba pokračuje za touto postranní odbočkou dále k jihu a ústí do předsíně o rozměrech 8x6 loktů (podle Kinnaera 4,14x3,12 m), umístěné ve svislé ose pyramidy. Za její západní stěnou je 15 loktů dlouhá a 6 loktů široká pohřební komora (Kinnaer 7,87x3,13 m) s dochovanými zbytky vápencového obložení. Z dostupných informací není zřejmé, zda byla substruktura vyhloubena tunelováním, anebo postavena v otevřené jámě. Podle Vandierova plánu jsou stropy předsíně i komory vytesány přímo do skály a sedlový tvar jen napodobují, což souhlasí s Vernerovým údajem o jejich poměrně hlubokém zapuštění do podloží (10 m pod základnu). Podle Lehnerova schématu jsou však předsíň a pohřební komora překryté skutečným sedlovým stropem z mohutných, proti sobě vzepřených bloků. Na žádném z plánů není nezbytný přístupový koridor, jímž by stropní bloky mohly být dopraveny na svá místa (podobně jako v Menkaureově pyramidě), a jestliže byly položeny shora, do otevřené jámy, musí nad nimi být umělé zdivo, které na plánech rovněž není zakresleno. Je snad Lehnerův strop čirý výmysl? Z králova sarkofágu zbyly podle informací z 19. století jen fragmenty, rozptýlené mezi troskami předsíně a pohřební komory. Údajně měl hladký povrch (bez reliéfů) a byl vyroben z bazaltu. (V Perringových dobách se pojem bazalt používal bez bližší analýzy pro všechny druhy kamene tmavé barvy. Petrologická zkouška dochovaného Venisova sarkofágu, o němž se také tvrdilo, že je vyroben z bazaltu, prokázala horninu, kterou geologové specifikují jako metamorfózní krystalickou šedočernou břidlici.) U východní stěny pyramidy, na místě, kde bychom očekávali zádušní chrám, je jen malá a atypická obětní kaple se dvěma žulovými pilíři a nepravými dveřmi z křemence, zatímco vlastní chrám stál před jižní stěnou. Tato jeho neobvyklá (a nikdy později neopakovaná) poloha vůči pyramidě bývá přičítána vlivům nového slunečního kultu nebo vědomému návratu ke staré severo-jižní orientaci komplexů 3. dynastie. Pro takový návrat je prý charakteristické zejména umístění komplexu v sousedství Džoserova na nevýhodném místě, které Verner pokládá za promyšlený dynastický krok, jenž měl spojit starou tradici a ideologii s novou vírou v boha Rea (všechny citace podle Haaseho). Jestliže víme, že příčinou výjimečné polohy zádušního chrámu byl nedostatek vhodného místa na východě, kde pyramida téměř bezprostředně sousedí s Džoserovým velkým příkopem, přestává být smysl takových vyumělkovaných odůvodnění zřejmý. Nabízí se vysvětlení jiné, střízlivější: Obvyklá poloha zádušního chrámu před východní stěnou pyramidy se neřídila iluzorními náboženskými ohledy, ale vyplývala z urbanistického pojetí komplexu: chrám je do něj zcela logicky začleněn jako přirozená spojnice vzestupné cesty a pyramidy. V tomto případě to nebylo kvůli nedostatku místa možné, tak jej prostě postavili jinde, a určitě se neobávali, že tím ohrozí králův posmrtný život jinak by takové řešení vůbec nepřicházelo v úvahu. Umístění Veserkafova chrámu u jižní stěny pyramidy je tedy naopak důkazem, že světové strany nehrály v náboženských představách Egyp anů takovou roli, jaká se jim přisuzuje. 478 Plán Veserkafova pyramidového komplexu podle Maragioglia a Rinaldiho Definitivní rozvržení a vnitřní uspořádání klasického zádušního chrámu 5. dynastie se plně uplatnilo až v pyramidovém komplexu Veserkafova nástupce Sahurea. Jeho složitou architektonickou strukturu chápeme jako dvě víceméně samostatné partie, z nichž pro seskupení staveb přilehlých k pyramidě se v egyptologické

10 hantýrce ujal název intimní část a pro vzdálenější, navazující na vzestupnou cestu, veřejná část viz obr. 488 a 491. (Jako v mnoha jiných případech jsou i tyto termíny zvoleny naprosto nevhodně, protože veřejnost nikdy a do žádné části královských zádušních chrámů přístup rozhodně neměla.) Veserkafův zádušní chrám již obsahuje s výjimkou sloupů všechny typické prvky, ale jejich uspořádání je vzhledem k poloze u jižní stěny pyramidy poněkud odlišné. Ústřední součástí veřejné části, umístěné v tomto jediném případě blíže k pyramidě než část intimní, je otevřený dvůr s bazaltovou dlažbou a dvaceti pilíři z červené žuly podél tří stran. Reliéfy na pilířích a další, jemnější a mimořádně kvalitní na vápencovém ochozu, z nichž se bohužel dochovaly jen zlomky (dosud z větší části nepublikované), umožnily Firthovi identifikovat pravého vlastníka komplexu a zároveň podat nepřímý důkaz o tom, jakého druhu byly výzkumy Perringovy, jenž si bu královských kartuší vůbec nevšiml, nebo je nejméně patnáct let po rozluštění hieroglyfického písma neuměl přečíst. Na jižní straně dvora našel Firth úlomek obrovské, původně asi 5 m vysoké Veserkafovy sochy z červené žuly, nejstarší kolosální sochy v Egyptě. Naštěstí se z ní dochovala právě hlava s malým zbytkem uraea nad čelem a uraženou korunou, vysoká téměř tři čtvrtě metru (je v Egyptském muzeu v Káhiře). 479 Hlava Veserkafovy kolosální, asi 5 m vysoké sochy z jeho zádušního chrámu (Egyptské muzeum v Káhiře) Dvěma úzkými průchody z jižní strany dvora byla přístupná intimní část chrámu s osmi pilíři ve dvou řadách a typickou strukturou v nejzazší linii, tzv. kaplí s pěti nikami, která se v pozdějších komplexech standardně opakuje a v níž zřejmě původně stávala pětice soch. Satelitní pyramida, z níž zbyly jen dva silně poškozené stupně a obnažená substruktura jednoduchá obdélníková komora vytesaná ve skalním podloží a přístupová chodba, která k ní vede od severu, rozhodně nemohla mít rozměry, jaké uvádí Verner. Strana základny 20,10 m jednak neodpovídá rozumnému násobku staroegyptského loktu, jednak by při výšce asi 15 m nemohla mít sklon stěn 53, ale více než 56. Podle Kinnaera měřila její základna 21 m (40 loktů při koeficientu 0,525), a předpokládáme-li stejný úhel jako u hlavní pyramidy, tj (seked 5.1), dosahovala do výšky 13,4 m (asi 25,5 loktu). Satelitní pyramidy bývají situovány u jihovýchodního rohu hlavní pyramidy, ale tato je u rohu jihozápadního, a důvody, které k takovému řešení vedly, nemohou vyplývat z omezených prostorových možností (srov. obr. 478): z jihovýchodu je sice do ohradní zdi zaústěna vzestupná cesta, která byla se zádušním chrámem propojena nejasnou, dosti zdevastovanou a obtížně rekonstruovatelnou chodbovou strukturou se skupinou skladiš, ale pokud by byla poloha satelitní pyramidy vzhledem k pyramidě hlavní poci ována jako důležitá, snadno by se k jejímu jihovýchodnímu rohu vešla, přístupový vestibul do otevřeného dvora zádušního chrámu mohl být veden kolem jižní ohradní zdi a sklady by zaujaly nynější místo satelitní pyramidy na opačném konci chrámu. Z uspořádání objektů ve Veserkafově komplexu je tedy zřejmé, že poloha satelitní pyramidy se neurčovala vzhledem k hlavní pyramidě, ale vůči zádušnímu chrámu kdyby ta Veserkafova stála na obvyklém místě a zádušní chrám na východní straně, zaujímala by vůči němu tutéž polohu. Vzestupná cesta kromě svého horního zakončení u ohradní zdi pyramidy zatím nebyla odkryta, ale je patrná na leteckých snímcích: vede v přímé linii zhruba jihovýchodním směrem, v posledním úseku se její stopa ztrácí. Údolní chrám dosud nebyl ani lokalizován. Vedlejší pyramida Veserkafovy manželky Neferhetepes (?) Bezprostředně za jižní ohradní zdí Veserkafova komplexu jsou zbytky malé vedlejší pyramidy královy manželky (její umístění je patrné z obr. 78 a 232). Měla třístupňové jádro, základnu o straně 26,15 m, výšku 17 m a sklon stěn 52 (Verner). Strana tedy odpovídá 50 loktům a po přepočtu podle Haaseho koeficientu 0,525 měřila 26,25 m, což je hodnota shodná s Kinnaerovou. Kinnaer uvádí výšku asi 17 m, nikoli však sklon stěn. Vernerovu úhlu by odpovídal seked 5.2 ( ) a výška 16,7 m. Pokud bychom předpokládali spíše seked shodný s hlavní (a snad i se satelitní) pyramidou, tj. 5.1 ( ), dosahovala by výšky 17,5 m. Substruktura je přístupná od severu, chodba vede do předsíně umístěné ve svislé ose pyramidy a pohřební komora navazuje za její západní stěnou. Podle Vernera mají obě místnosti téměř shodnou velikost, na Lehnerově plánu dokonce budí dojem, jako by ani nebyly vzájemně odděleny. Verner tvrdí, že jsou v podzemí, tj. ve skalním podloží, patrně tedy byly vybudovány v otevřené jámě. Nasvědčují tomu i obnažené zbytky sedlového stropu z obrovských vápencových bloků.

11 480 Zbytky sedlového stropu pohřební komory ve vedlejší pyramidě Veserkafovy manželky Neferhetepes Stupeň devastace malého zádušního chrámu, v podstatě zlikvidovaného zloději kamene, znemožňuje solidní rekonstrukci. Na žádném ze zlomků jemných reliéfů, které zde Firth našel a které rovněž nebyly dosud publikovány, není jméno majitelky. Jen podle nepřímé souvislosti vyvozené z nápisu v nedaleké hrobce kněze Persena, jenž v tomto komplexu zřejmě vykonával zádušní obřady, lze soudit, že Veserkafova manželka se jmenovala Neferhetepes. Veserkafův sluneční chrámový komplex v Abúsíru Asi tři kilometry severně od své pyramidy v severní Sakkáře postavil Veserkaf první z řady šesti známých slunečních chrámů. Toto místo, na němž jeho nástupce Sahure založil nové pyramidové pole, leží v sousedství arabské vesnice Abúsír a podle ní je i pojmenováno. (Pozdějším rozšiřováním se obě nekropole prakticky propojily a hrobky na jejich rozhraní bývají v literatuře lokalizovány někdy do severní Sakkáry, jindy do jižního Abúsíru.) Centrem údolního chrámu komplexu je otevřený pilířový dvůr, k němuž přiléhá sedm nik pro sochy. Vzestupná cesta je jen otevřenou rampou bez bočních stěn a zastropení a do ohradní zdi horního, tj. vlastního slunečního chrámu s obeliskem je zaústěna šikmo (viz obr. 481). Obeliskový chrám byl zřejmě postaven v nejméně třech etapách a jen nejstarší z nich je přičítána Veserkafovi: mohutný podstavec připomínající mastabu s čtvercovým půdorysem a 2,75 m silná, na nárožích zaoblená ohradní ze z vápencových zlomků. Soudobé texty zaznamenávají chrám na rozdíl od těch pozdějších determinativem ve tvaru mastaby, a z toho se vyvozuje, že vlastní obelisk tehdy ještě neexistoval. Postavil jej až Neferirkare, což potvrdila i švýcarsko-německá expedice, která pod vedením Rickeho v letech objekt z tisíciletých nánosů písku kompletně vykopala. Poslední úpravy, zejména dokončovací práce na údolním chrámu, spadají dokonce až do doby šestého krále 5. dynastie Niuserrea. 481 Veserkafův sluneční chrámový komplex v Abúsíru; plán a řez podle Rickeho

12 482 Schéma okružní chodby v podstavci obelisku podle Koreckého Jádro podstavce obelisku z Veserkafovy doby je vybudováno z úlomků vápence a ze sušených cihel. Později bylo doplněno vápencovými kvádry na mohutný kompaktní blok, jehož vnitřkem vedla stoupající, v rozích pravoúhle zalomená okružní chodba až na horní terasu. Z některých fragmentů a sklonu chodby v dolní partii odvodil Ricke výšku podstavce 18 loktů, strana základny měřila zřejmě 40 loktů a vnější stěny byly skloněny pod úhlem asi 75 (Korecký, podle něj i další rozměry). Vlastní obelisk byl sestaven z vápencových a žulových kvádrů, jeho strana u paty měřila asi 18 loktů, stěny dříku se podle nalezených fragmentů zužovaly směrem vzhůru s odchylkou 3 od svislé roviny a dosahoval výšky více než 30 m. Vrcholové pyramidion mělo úhel stěny Hlava Veserkafovy břidlicové sochy z jeho slunečního chrámu (Egyptské muzeum v Káhiře) 484 Trosky Veserkafova slunečního chrámu Chrám je značně poškozen, jeho zkáza je přičítána především zlodějům kamene, kteří zde téměř beze zbytku vytěžili především kvalitní turský vápenec. Podle archeologických nálezů a písemných pramenů byl v plném provozu nejméně do Venisovy doby, tj. až do konce 5. dynastie. Od začátku Nové říše už není nikde zmíněn a všechny údaje o něm mizí. Rickeho expedice našla v horním obeliskovém chrámu hlavu sochy z tvrdé černé břidlice, zpočátku považované za zpodobnění bohyně Neit. Podrobná analýza však objevila pod nosem knírek (Verner) a socha byla připsána Veserkafovi. 2. [47.] Nebchau Sahure Hor: nb-xa.w Nebchau Obě paní: nb-xa.w Nebchau Zlatý Hor: bik.wy-nbw Bikuejnebu Trůnní jméno: ra-sah-w Sahure TP III,18: jméno je ztraceno, 12 roků Manehto: Sefrés (Iulius Africanus), 13 roků Varianta trůnního jména: Sahoure Varianta Manehtova jména: Sephres

13 Nejasný původ králů 5. dynastie se pokoušejí řešit teorie naznačené již v souvislosti s Veserkafem. Povídku Chufu a divotvůrci z Westcarova papyru, podle níž byli Veserkaf, Sahure a Neferirkare bratři-trojčata, synové kněze ze Sachebu (zastoupeného při plození bohem Reem) a jeho manželky Redžedet, nepovažují egyptologové za historicky hodnověrnou a dávají obvykle přednost názoru, že Sahure a Neferirkare byli snad synové Veserkafa a Chentkaus I., ale zpravidla k tomu připisují charakteristický otazník. Víme, že Sahureova manželka se jmenovala Nefretchanebtej a byla matkou jeho prvorozeného syna. Princ Necerirenre, mimo vší pochybnost Sahureův legitimní dědic, se však po otcově smrti králem nestal, a nevíme proč. Na trůn usedl místo něj jeho strýc Neferirkare. Této okolnosti přičítají někteří badatelé zárodek rozkolu v královské rodině, která se rozdělila na dvě soupeřící větve, se všemi průvodními jevy a neblahými následky, podobně jako tomu bylo za 4. dynastie po Chufuově smrti. Dalšími identifikovanými Sahureovými syny jsou Haremsaf, Chakare a Nebanchre. Ani jedna z hrobek králových nejbližších příbuzných dosud nebyla nalezena, jen se předpokládá, že příslušný hřbitov je jihovýchodně od Sahureovy pyramidy v Abúsíru. V Palermských análech se dochovalo období sedmi sčítání dobytka ze Sahureovy doby, tj. 13 až 14 let, což poměrně dobře souhlasí s údaji o dvanácti letech jeho vlády na Turínském papyru a třinácti u Manehta. Stručné informace obsažené v análech potvrzují i reliéfy z králova zádušního a údolního chrámu a doplňují je i jeho nápisy ve Vádí Maghára na Sinaji, kde se těžily mě a tyrkys, a v dioritových lomech u núbijské Tošky, severovýchodně od Abú Simbelu. Stěžejní událostí Sahureovy vlády je první zaznamenaná výprava do země Punt, jejíž přesná lokalizace zatím není možná, ale s největší pravděpodobností bylo takto označováno rudomořské pobřeží poblíž Afrického rohu, v oblasti dnešní Eritreje nebo Somálska, případně Džibuti. Legendární pwn.t (Punt) je v egyptských textech často zmiňována spolu s jiným, pravděpodobně rozsáhlejším regionem nazývaným ta ntr.w (Ta neceru Země bohů), a domníváme se, že byla jeho částí. O výpravě vypovídají Palermské anály i chrámové reliéfy a není pochyb o tom, že se uskutečnila prostřednictvím lodní dopravy, respektive že její dominující fází byla cesta po moři. Nevíme jistě, jestli měla formu klasického mezinárodního obchodu nebo loupežné výpravy; expedice byla v každém případě ozbrojena. Mezi importovanými produkty jsou v literatuře jmenovány elektron, myrha, slonovina, kůže divokých zvířat, vzácná dřeva, vonné oleje, exotická koření, ale řadu specifických výrazů zatím neumíme spolehlivě přeložit a jejich význam si pouze domýšlíme. Některé lidské postavy znázorněné na Sahureových chrámových reliéfech jsou interpretovány jako obyvatelé země Punt, jiná je označována za syrského obchodníka a považuje se za doklad obchodních styků s asijskými sousedy. Chrámové reliéfy vypovídají i o dalších výpravách nepřehlédnutelný je zejména triumfální návrat námořní flotily s nákladem cedrového dřeva, pravděpodobně z Byblu na pobřeží dnešního Libanonu (viz obr. 218). Účelem vojenské expedice do Núbie bylo zřejmě zajištění bezpečných cest do zlatonosných oblastí, případně sama těžba zlata (podle archeologických výzkumů nežilo v době 4. a 5. dynastie v Núbii téměř žádné usedlé obyvatelstvo). Válka s Libyí, kde král podle soudobého nápisu ukořistil mimo jiné kusů dobytka, je někdy považována za smyšlenou a význam nápisu je vykládán jako propagační. Zamarovský zmiňuje, že Sahure byl prvním králem, jenž do úřadu cateje jmenoval nikoli svého syna, ale velmože nekrálovského původu, jímž byl podle něj Ptahšepses. Tento slavný muž, majitel obrovské mastaby v Abúsíru (největší nekrálovské hrobky Staré říše), byl sice možná již Sahureovým současníkem, ale jeho kariéra dosáhla vrcholu až za krále Niuserrea. Sahureova pyramida v Abúsíru Sahure si svůj pohřební komplex postavil asi čtyři sta metrů jihovýchodně od Veserkafova slunečního chrámu a založil tak nové pyramidové pole v Abúsíru, kolem nějž postupně vznikla rozsáhlá nekropole 5. dynastie. Velikost a struktura jeho komplexu, stavební postupy a kvalita výzdoby přímo navazují na nový styl, patrný již u Veserkafa v Sakkáře, avšak celkové urbanistické řešení, zejména prostorová a estetická vyváženost jednotlivých komponentů, založená na podstatném snížení objemu hmoty pyramidy a naopak rozšíření a náročné vnitřní sofistikaci obou chrámů, umocněné vzájemným souladem barevně rozmanitých druhů použitého kamene, směřuje již k nové kvalitě a považuje se za mezník ve vývoji královských hrobových komplexů. Reliéfní výzdoba obrazový program zádušního a údolního chrámu a vzestupné cesty má uměleckým pojetím a kvalitou řemeslného provedení nejvyšší úroveň svého druhu ve Staré říši. (Verner) Dnešní návštěvník Sahureova komplexu by ovšem mohl snadno propadnout dojmu, že superlativy, jimiž se hemží předchozí odstavec, jsou jen velmi přehnanou básnickou licencí. Sama pyramida vypadá jako sesutá hromada živelně navršeného kamení, v němž lze jen cvičeným okem rozpoznat torzo pěti stupňů původně

14 šestistupňového jádra z volných, většinou jen hrubě přitesaných bloků nekvalitního místního vápence. Po obkladu z jemného, zářivě bílého kamene z Tury zde již není ani památky. Chrámové reliéfy, jejichž zbytkům se podařilo přežít až do začátku 20. století, kompletně odlámal Borchardt a dnes jsou roztroušeny v různých muzeích, velká většina je pochopitelně v Berlíně. Jen díky jeho špatnému odhadu našli egyptští archeologové při terénních úpravách v roce 1994 další reliéfy podél vzestupné cesty, kterou Borchardt považoval za nezajímavou, a jejím vykopáním se tudíž nezdržoval. Haase při své návštěvě v roce 1990 zaznamenal, že vstupní chodba do pyramidy je napůl zavátá pouštním pískem a po několika metrech zablokovaná obrovským žulovým kvádrem, stropy jsou značně poškozené a rozpukané a jejich vápencové bloky drží pohromadě jakoby zázrakem. Další zkázu způsobilo zemětřesení 12. října Mnoho kamenů jádra se uvolnilo a sesulo, u starého průlomu v severní stěně se jich nahromadila celá hora. Zřítil se i vchod do pyramidy a Haase dokonce vyslovuje obavu, že celý vnitřní systém je navždy ztracen. 485 Sahureova pyramida v Abúsíru; pohled z vrcholu sousední Niuserreovy pyramidy Verner zdůrazňuje, že průzkum podloží nebyl nikdy proveden, ale podle analogie se sousední Ptahšepsesovou mastabou, jejímž výzkumem se česká expedice zabývala desítky let, usuzuje, že pyramida opravdu nestojí na rostlé skále, jak tvrdil již Borchardt, ale na umělé plošině vytvořené z nejméně dvou vrstev hrubých vápencových bloků. Nedostatečně pevné podloží v seizmicky aktivní oblasti Abúsíru je zřejmě spolu s úspornou technologií stavby aplikovanou od počátku 5. dynastie hlavní příčinou zoufalého stavu celé nekropole. Na starých Borchardtových a také Lauerových plánech jsou v superstruktuře ještě chybně zakresleny šikmé příložné vrstvy podle Imhotepova principu dostředné statiky, které Borchardt podle analogií se stupňovitými stavbami 3. dynastie bez důkazu předpokládal a Lauer (a nejen on) to po něm jen papouškoval. Průzkum velké, asi 10 m široké průrvy do nitra jádra v severní stěně, jež tu zbyla pravděpodobně po starověkých zlodějích, a zejména Vernerova důkladná analýza nedokončené a silně zdevastované Neferefreovy pyramidy stojící nedaleko však naznačují, že všechny abúsírské pyramidy jsou postaveny z vodorovně pokládaných bloků a právě onou úspornou technologií, kterou lze doložit již u Veserkafa komplexu v Sakkáře. Rozměry Sahureovy pyramidy (m) Haase Verner Baines Korecký Po korekci Základna 150 loktů 78,50 78,5 asi 78 78,5 Výška 92 loktů cca ,6 47,78 Úhel sklonu přes Seked Koeficient 0,5233 Nápadná shoda názorů na původní rozměry silně zdevastované stavby je poměrně překvapivá a můžeme jen doufat, že nejsou jen sekundárně odvozovány z Borchardtova třírozměrného papírového modelu vystaveného v Egyptském muzeu v Káhiře. Verner dokonce uvádí, že půdorys pyramidy není přesně čtvercový, a asymetrii u jejího jihovýchodního rohu zaznamenává s milimetrovou přesností: je posunut o 1,587 m na východ! Můžeme tedy konstatovat, že strana základny měřila 150 loktů a výška při konstrukčním sekedu 5.3 (podle Vernerových údajů 5,77) přibližně 91,3 loktu. Ztotožníme-li 150 loktů s délkou 78,50 m, vychází koeficient 0,5233 a výška 47,78 m. Sahureova pyramida byla tedy u základny o něco větší než Veserkafova, ale při méně strmém sklonu stěn dosahovala jen přibližně stejné výšky. Rozměry vypočítané na základě výše uvedených úvah jsou v posledním sloupci tabulky. Do nitra pyramidy pronikl jako první opět Perring. Spodní hrana vchodu se kryje s úpatím severní stěny, přístupová chodba po nezvykle krátkém a do malé hloubky klesajícím úseku přechází ve vodorovnou a současně se velmi mírně rozšiřuje Verner tuto pasáž popisuje jako malý vestibul. Za ním těsně navazuje jednoduchý blokovací systém s bočními drážkami pro padací desku. Potom chodba opět v původní šířce sotva znatelně stoupá a ústí na úrovni základových bloků do předsíně situované ve svislé ose superstruktury. Předsíň a stejně široká, ale trochu delší pohřební komora východně od ní jsou tedy celým svým objemem zabudovány do tělesa pyramidy. Pod úroveň základny zasahuje jen přístupová chodba, obložená po celé délce a v celém průřezu vápencovými bloky a jen na třech místech v úvodní sestupné pasáži, v místě blokovacího mechanismu a při vyústění do předsíně bloky žulovými.

15 Předsíň a pohřební komora byly zastropeny třemi vrstvami proti sobě vzepřených, neuvěřitelně mohutných vápencových ploten, jejichž délka dosahuje podle Perringa až 10,5 m. (Zamarovský odhaduje jejich hmotnost na více než 50 tun.) Verner (1997) uvádí, že Perring našel v troskách obou místností, zdevastovaných starověkými zloději kamene natolik, že již nelze přesně stanovit jejich půdorys, bazaltové fragmenty, které považoval za zbytky sarkofágu. Z této dikce by se dalo soudit, že Verner nález relativizuje a Perringovy zlomky za zbytky sarkofágu nepokládá, což ovšem nápadně kontrastuje s jeho tvrzením v jiné knize (z roku 1994), že v pohřební komoře v čedičovém sarkofágu spočinula Sahureova mumie (bazalt je typická čedičová hornina; v egyptologické literatuře jsou oba pojmy často směšovány a sám Verner je používá spíše namátkou). Pravda je, že všechny informace o bazaltovém nezdobeném sarkofágu pocházejí od Perringa a Vyseho a že Borchardt je při svém průzkumu v archeologické sezoně 1907/1908 nebyl schopen potvrdit. Sám žádné signifikantní zlomky v pyramidě nenašel. Silně poškozený, ale s výjimkou chybějícího víka v podstatě kompletní sarkofág zapuštěný mezi podlažní (základové) bloky, jehož fotografii publikoval Strelocke, tedy asi patří někomu jinému, do jiné pyramidy (v jeho knize je zřejmě vadná popiska). Podle Zamarovského měla pohřební komora výšku 3,6 m a půdorysné rozměry 15,3x15,3 m, tedy čtvercové, což je v přímém rozporu nejen s Borchardtovým plánem, na němž mají obě komory půdorys výrazně obdélníkový, ale i s technicky možným rozpětím sedlového stropu. Vycházel snad Zamarovský z původních Perringových údajů, v jehož době už byly vnitřní obkladové kvádry dávno vylámány a odstraněny? Stejná tisková chyba v obou jeho knihách (1979 a 1986) je dost nepravděpodobná. Na druhé straně je však docela dobře možné, že Borchardt si vymyslel nejen strukturu jádra pyramidy, ale i plán jejího vnitřku rozhodně by to nebyl ojedinělý případ. 486, 487 Severo-jižní řezy Sahureovou pyramidou inspirované Borchardtem vlevo Lauerův s plánem infrastruktury podle Maragioglia a Rinaldiho, vpravo Vernerův Asi existují i jiná svědectví, ale jejich ověření je problémem: sedlový strop byl zborcený a části zřícených bloků bránily v přístupu do komor již před zemětřesením v roce 1992 a jejich dnešní stav, kdy je patrně zavalena i chodba, asi nemohl být zatím ani zjištěn. Nabízí se úvaha, zda by vzhledem k těmto neutěšeným okolnostem a s ohledem na zřejmou nemožnost rekonstrukce klasickými postupy neměla být právě Sahureova pyramida shora postupně a opatrně rozebrána, abychom zjistili do všech podrobností, jak tyto stavby vypadají uvnitř a jak vznikaly. Kdyby byl každý kámen očíslován, dokumentován a jeho pozice zakreslena do plánů, neuzavřeli bychom si ani cestu k jejímu pozdějšímu znovupostavení. Rozpočet by jistě nedosáhl sumy vynaložené na přestěhování skalních chrámů v Abú Simbelu, nemluvě o mnohem méně významných egyptských stavbách přemístěných v moderní době podobnou metodou na velké vzdálenosti (například chrám z núbijského Dabódu do městského parku v Madridu či chrám z Dendúru do New Yorku). Možná by se našel i nějaký bohatý sponzor, jenž by oželel část svých příjmů a za odměnu vstoupil do síně slavných mecenášů. Velkolepý zádušní chrám je přes sto metrů dlouhý a přibližně padesát metrů široký. Jeho architektonický rozvrh a výzdoba se staly vzorem pro další generace stavitelů, ale co do kvality již nebyly předstiženy.

16 488 Borchardtův model Sahureova pyramidového komplexu (Egyptské muzeum v Káhiře) 489 Detail precizně vypracované Sahureovy titulatury z jeho zádušního chrámu 490 Pohled na Sahureův zádušní chrám z vrcholu jeho pyramidy. V pozadí jsou patrné pozůstatky vzestupné cesty, směřující k údolním chrámu Vzestupná cesta je zaústěna do veřejné části chrámu, která začíná podlouhlou vstupní síní, za ní následuje otevřený dvůr se šestnácti žulovými sloupy (tedy nikoli už pilíři) a s krytým ochozem po obvodě. Dvůr je na západě zakončen tzv. příčnou chodbou a v jejím centru je schodiště do kaple s pěti nikami, odkud se vcházelo do soustavy místností intimní části. Největší z nich byla na západním konci (u stěny pyramidy) opatřena nepravými dveřmi, a protože jsou jen hrubě opracované, předpokládá se, že je původně pokrývala měděná nebo zlatá fólie a příslušné nápisy s doprovodnou symbolikou byly vyryty nebo vytlačeny do ní. Z postranních výklenků příčné chodby, v jejichž středu je po jednom sloupu, bylo přístupných 27 dvoupodlažních skladištních a hospodářských místností situovaných nesymetricky po obou stranách chrámu a vybudovaných z tak velkých bloků, že schody do patra byly vytesány přímo ve stěnách. Chrám se stavěl z pěti barevně kontrastních materiálů: červené žuly (sloupy, překlady, dado), černého bazaltu (dlažba), žlutého alabastru (dlažba a schody), našedlého místního vápence (jádro) a jemného bílého vápence (obložení stěn). Sloupy v otevřeném dvoře a výklencích příčné chodby byly funkční, nesly architrávy (jeden z nich se našel až v koptském klášteře v Sakkáře, kde sloužil jako součást lisu na olej) a na nich ležely kamenné stropní desky s namalovanými žlutými hvězdami na spodní straně. Sloupy byly 6,2 6,3 m vysoké, překlady asi 3,55 m dlouhé a celý ochoz i se stropní konstrukcí dosahoval výšky 7,5 7,7 m (Korecký). 491 Plán Sahureova pyramidového komplexu Na sloupech a architrávech jsou vytesány Sahureovy titulatury a vápencové obložení pokrývalo velké množství historicky i umělecky ceněných reliéfů, ale zachovala se jen malá část, většinou ve zlomcích. (Podle Stadelmanna byly otlučeny ze stěn ve středověku a vypáleny na sádru.) Na jednom z nich byla postava člena králova doprovodu dodatečně doplněna o vladařské symboly a označena jako král Horního a Dolního Egypta Neferirkare (interpretací nápisu se budeme zabývat v souvislosti s ním). Historický význam má také ikonografický seznam obchodních lodí vracejících se z Asie, jenž potvrzuje údaje z Palermských análů, a také zobrazení námořní bitvy a několika oslav vítězství nad asijskými a libyjskými nepřáteli, s výčtem bohaté kořisti. 492 Podlahové dlaždice a fragment sloupu v Sahureově zádušním chrámu 493 Schodiště do horního patra skladů v Sahureově zádušním chrámu jsou vytesána do bočních stěn obrovských bloků spodního podlaží Jižně od ohrazení zádušního chrámu je satelitní pyramida s vlastní ohradní zdí. Podle Vernera měla původně dvojstupňové jádro, stranu základny 15,70 m (tj. 30 loktů při koeficientu 0,5233), výšku 11,60 m a sklon stěn 56. Úhel můžeme výpočtem zpřesnit na a po přiřazení nejbližšího konstrukčního sekedu 4.3 na Po těchto korekcích dospějeme zpětně k teoretické výšce pyramidy 11,57 m, což je dosti dobrá shoda. Východozápadně orientovaná vnitřní komora ve svislé ose pyramidy je zapuštěna mírně pod základnu, přístupová chodba od severu napřed klesá a potom opět stoupá, podobně jako v hlavní pyramidě. Vzestupná cesta je asi 235 m dlouhá (Korecký). In situ se dochovala jen její základová rampa z velkých vápencových ploten. Borchardt odkryl oba konce, a když nenašel nic interesantního, nechal asi tři čtvrtiny její délky bez povšimnutí. Obrovské bloky (až 2x2x1 m) s celými sériemi velmi jemných reliéfů a mnoha nápisy, které vedly ke změně některých starších názorů (podrobněji viz u Venise), našli pod nánosy písku až egyptští archeologové při úpravách okolního terénu v roce Borchardtovy metody výmluvně ilustruje i zjištění české expedice, která při výzkumu nedaleké Ptahšepsesovy mastaby objevila velké množství zlomků reliéfů [ze

17 Sahureova komplexu], které sem [Borchardt] uložil, přesněji odložil stranou. Některé z těchto zlomků publikoval, naprostou většinu však nikoli. Zrezavělá konzerva, útržek německých novin a dopisní obálka z ledna 1904 umožnily Borchardtův depozit datovat. (Citováno podle Vernera.) Zajímavé na tom je nejen nečekané využití archeologických metod pro nález z moderní doby, ale i to, že publikovanou, a tedy odborníkům známou část reliéfů desítky let nikdo nepostrádal! Údolní chrám o půdorysných rozměrech 40x30 m (Korecký) měl dvě přístavní rampy východní s otevřeným portikem s osmi sloupy a vnitřní halou o výšce přes 5,4 m (tamtéž) a jižní se skromnějším, jen čtyřsloupovým portikem (viz obr. 491). Sloupy jsou rovněž žulové, podlaha (asi 5 m pod dnešní úrovní terénu) je bazaltová, vápencové stropy zdobily žluté hvězdy. Mezi reliéfy na obkladech je i Sahure v podobě sfingy, jak šlape po poražených nepřátelích, a symbolické řady svázaných zajatců. Jižní rampa podle Borchardta sloužila přiléhajícímu pyramidovému městu Chabasahure. V okolí chrámu zřejmě stál i Sahureův královský palác Vecesneferusahure, doložený mj. nápisy na úplně obyčejných nádobách na lůj, objevených českou expedicí v blízkém Neferefreově pyramidovém komplexu. Jižně od zádušního chrámu byla v Sahureově době založena nekropole, která se v dalších generacích dále rozšiřovala. Výzkum hřbitova je teprve v počátcích; zatím se jen předpokládá, že zde stála mastaba jeho manželky Nefretchanebtej a další hrobky, v nichž byli pohřbeni královi synové Necerirenre (blok s jeho jménem byl nalezen v blízké Ptahšepsesově mastabě), Haremsaf, Chakare a Nebanchre. 494 Dvojice sloupů v Sahureově zádušním chrámu, mezi nimiž jsou v pozadí patrné všechny tři pyramidy v Gíze (v kompozicích tohoto druhu si libuje Vernerův fotograf Milan Zemina) Sahureův sluneční chrámový komplex Sahureův sluneční chrám Sechetre dosud nebyl nalezen, jeho existence je však nepochybná je nejen doložen písemně, ale existují dokonce kamenné bloky se stavebními graffity obsahujícími jeho název, objevené v nárožních věžovitých stavbách Niuserreova zádušního chrámu (podrobnosti viz tam). Podle Vernera přicházejí při výkladu graffit v úvahu tři možnosti: sluneční chrám nebyl dostavěn a připravený materiál později použil Niuserre, nebo dostavěn byl, ale některé bloky zbyly a byly rovněž uloženy k pozdějšímu využití. Méně pravděpodobná je zřejmě třetí varianta, že Niuserre při rozsáhlé úpravě nekropole Sahureův sluneční chrám rozebral. Česká expedice v polovině sedmdesátých let objevila u jihozápadního rohu Ptahšepsesovy mastaby velké pyramidion z červené žuly, které pravděpodobně tvořilo vrchol chrámového obelisku. Pyramidion je však anonymní (jeho původní obložení měděnými nebo zlatými pláty s nápisy je ztraceno), a může tedy pocházet i ze slunečního chrámu jiného krále 5. dynastie. 3. [48.] Veserchau Neferirkare Kakai Hor: wsr-xa.w Veserchau Obě paní 1. verze: wsr-xa.w Veserchau Obě paní 2. verze: xa-m Cham Zlatý Hor: sxm.w-nbw Sechemunebu Trůnní jméno: ra-nfr-ir-ka Neferirkare

18 Rodné jméno: ka-ka-i Kakai TP III,19: jméno je ztraceno Manehto: Nefercherés (Iulius Africanus), 20 roků Varianta rodného jména: Kakaj Varianty Manehtova jména: Nephercheres; Nepherkheres Důvod, proč byla porušena nástupnická pravidla a vládcem se po Sahureově smrti nestal jeho nejstarší syn Necerirenre, neznáme. Nezdá se, že by zemřel dříve než jeho otec nebo že z nějakých důvodů nebyl schopen vlády; egyptologové spíše předpokládají nějaké neshody v královské rodině, dynastické spory nebo přímé soupeření o moc, v němž se legitimní následník neprosadil. Neferirkareův původ není jasný a před jeho nástupem na trůn o něm nevypovídají žádné přímé prameny. Snad mohl pocházet z nějaké vedlejší větve královské rodiny, případně k ní vůbec nepříslušel a vládl jako uzurpátor. Totéž bychom ovšem mohli říci i o Sahureovi a předpokládat, že legitimním, ale z nějakých důvodů odsunutým nástupcem Veserkafa byl naopak Neferirkare, jenž se dostal k moci až po Sahureově smrti, kdy Necerirenre svůj nárok nedokázal prosadit, případně jej vůbec neuplatňoval. Je také možné, že Sahure a Neferirkare byli opravdu bratři, tj. synové Veserkafa a Chentkaus I. tuto domněnku formuloval Sethe na základě evidentně dodatečných změn na jednom z fragmentárních reliéfů ze Sahureova zádušního chrámu. Znázorňuje Sahurea se skupinou vysokých hodnostářů a k jedné z postav v jeho bezprostřední blízkosti byly později přitesány odznaky královské moci a jméno Neferirkare v kartuši uvozené symboly nisut bitej ( král Horního a Dolního Egypta ). Podle Setheho nechal Neferirkare upravit reliéf ex post, poté co se zmocnil trůnu. Setheho zjištění dodatečného přizpůsobení reliéfu a jeho výklad jako formální pokus o legitimizaci Neferirkareova postavení v čele státu je jistě relevantní, nijak z něj ovšem neplyne sourozenecký vztah obou králů, odvozený nejspíše jen z tvrzení o královských trojčatech v povídce Chufu a divotvůrci. Postulování vzájemné věkové korelace obou bratrů starší Sahure a mladší Neferirkare pak zřejmě jen mechanicky kopíruje pořadí jejich vlády. Objev však do značné míry zjednodušuje případnou otázku legitimity: pokud vůbec můžeme jednoho z nich považovat za uzurpátora, pak jím byl mnohem pravděpodobněji falzifikátor, tj. Neferirkare v opačném případě by se spíše snažil památku svého předchůdce zahladit. 495 Rekonstrukce fragmentu reliéfu ze Sahureova zádušního chrámu, na němž je postava člena královského doprovodu dodatečně doplněna o uraeus a nápis nisut bitej Neferirkare Neferirkare je posledním králem jmenovaným v Palermských análech a zároveň prvním, který své tzv. rodné jméno připojil k oficiální královské titulatuře jako její pátou součást. Přesněji řečeno je prvním králem, jehož páté jméno je známo a archeologicky doloženo. Uvozovalo se formulí za-ra (sa Re), tj. syn [boha] Rea, a psalo se stejně jako trůnní jméno (nisut bitej) v kartuši. Na evropské poměry nezvyklých pět královských jmen se v literatuře běžně zkracuje na jedno z nich a podle obtížně se prosazujících pravidel by jím mělo být poslední jméno v řadě. V egyptologické praxi se však nadále používá přednostně jmen již obvyklých, zaběhnutých, a tak i tento král je známý spíše jako Neferirkare než jako Kakai. Jeho hlavní manželkou byla v mnoha ohledech zajímavá a také trochu záhadná Chentkaus II. Z tohoto manželství se narodily přinejmenším dvě děti budoucí králové: starší Neferefre a mladší Niuserre. Jiné královy manželky ani potomky neznáme. Problematice spojené s Chentkaus II., majitelkou pyramidového komplexu v Abúsíru, se až neobvykle podrobně věnuje Verner, jenž předpokládá, že tato dáma po králově smrti po jistou dobu vykonávala nikoli de iure, ale de facto královský úřad, čistě teoreticky však nevylučuje ani její případnou, i když málo pravděpodobnou totožnost s Neferirkareovou matkou Chentkaus I. pohřbenou v Gíze. (Podrobněji viz heslo Chentkaus II. v oddílu Vybrané osoby 5. dynastie a také pasáž o dodatečné změně statutu jejího pyramidového komplexu v kapitole o Niuserreovi.) Údaj o délce Neferirkareovy vlády na Turínském papyru je ztracen. V Palermských análech se z jeho doby zachoval úsek až do 5. sčítání dobytka a stejné datum bylo objeveno i na stavebním graffitu na jednom bloku v pyramidě Chentkaus II. v Abúsíru, které je s ním s velkou jistotou spojováno, i když samo královo jméno chybí. Poměrně bezpečně je tedy doloženo jen devět až deset let Neferirkareovy vlády, badatelé však dosti všeobecně akceptují Manehtův údaj, jenž mu přisoudil celkem 20 let.

19 V Neferirkareově době je na řadě případů spolehlivě prokázáno posilování vlivu vysokých hodnostářů a kněží, kteří se již zdaleka nerekrutovali jen z příslušníků královské rodiny. Asi nejznámější je Cej (v jiné transkripci Ti), majitel jedné z nejhezčích a nejlépe dochovaných sakkárských mastab, jenž zastával své funkce ještě za Neferefrea a Niuserrea. Předpokládá se, že právě Neferirkare byl původcem závažné reformy státní správy, jejímž negativním důsledkem bylo zvyšování počtu úředníků a pozvolný vzestup jejich moci na úkor králů. V soukromých hrobech společenské elity se také poprvé objevují oběti bohu záhrobní říše Usirovi. Jeho uctívání se přibližně v této době rozšířilo z východní delty až do Menneferu a dochovalo se i v pozdějším řeckém názvu Busiris, z nějž zase vzniklo dnešní označení arabské vesnice Abúsír, rozkládající se poblíž nekropole 5. dynastie (další stejnojmenná lokalita je ve střední deltě). Kult se postupně ujal v celém Egyptě: již na konci Staré říše byl s Usirem ztotožňován zemřelý král ( usirovské sochy ) a za 12. dynastie, kdy se po převratech Prvního přechodného období záhrobní život demokratizoval, i mrtví nekrálovského původu. Označení Usir se stalo synonymem pro zesnulého člověka. Neferirkareova pyramida v Abúsíru Neferirkareův pohřební komplex byl navržen v mnohem větším měřítku než Sahureův; sama pyramida je největší stavbou svého druhu z doby 5. dynastie a přes svou nedokončenost a značný stupeň eroze je dodnes výškovou dominantou abúsírského pohřebiště. Komplex je torzem i co do kompletnosti vedle satelitní pyramidy mu chybí zejména vzestupná cesta a údolní chrám, ale již při letmém pohledu na půdorys pyramidového pole zjiš ujeme (viz obr. 523), že absence vstupních staveb je jen zdánlivá. Údolní chrám později uzurpoval (a dokončil) Niuserre a vzestupnou cestu svého otce odklonil ke své pyramidě, umístěné v bezprostředním sousedství. 496 Neferirkareova pyramida v Abúsíru se zádušním chrámem v popředí; pohled z vrcholu sousední Niuserreovy pyramidy Zakořeněné spekulace o jádru Neferirkareovy pyramidy v podobě skloněných příložných vrstev spolehlivě vyvrátila česká expedice, která se výzkumu abúsírské nekropole dlouhodobě věnuje. Podle Vernera vznikala pyramida po etapách a nebyla nikdy zcela dokončena, ani v dobách Niuserrea, jenž svůj pohřební komplex s Neferirkareovým v jistém smyslu svázal (jak již bylo naznačeno, mají společnou vzestupnou cestu a údolní chrám). V první etapě se jádro stavělo z kvalitních a pravidelně pokládaných vápencových bloků a bylo stupňovité jako za časů 3. dynastie. Obklad z bílého turského vápence dosáhl jen výšky prvního ze šesti stupňů (asi 10 m), a není ani jisté, zda po celém obvodě dnes je patrný jen na stratigrafii Perringova průlomu v severní stěně. 497 Odkryté stupňovité jádro Neferirkareovy pyramidy Ve druhé etapě, po změně architektonického záměru, bylo jádro zvětšeno půdorysně a zvýšeno o další dva stupně. K tomuto rozšíření již bylo použito zcela odlišné technologie bloky jsou výrazně menší, mnohem hůře ( nedbale ) opracované a méně pečlivě pokládané. Přestože určitě vyplňovaly a vyrovnávaly i stupně první etapy, nejsou si egyptologové zcela jisti vnější podobou. Podle Vernera byla pyramida v této etapě upravena na pravou (podobně jako médúmská), ale například na Krejčího trojrozměrném počítačovém modelu abúsírského pohřebiště z roku 1999 je vykreslena jako stupňovitá. Obložení, tentokrát z červené žuly, údajně rovněž nebylo dokončeno a rovněž nepřesáhlo výšku prvního stupně, v každém případě Borchardt nalezl in situ jen nejspodnější řadu bloků na východní stěně. Neodbytnou otázku, jež se po přečtení tohoto popisu doslova vnucuje, Verner (ani nikdo jiný) nepokládá: Není nakonec možné, že v této době již anachronicky stupňovitá první etapa stavby se svými vzorně otesanými a pečlivě svázanými kvádry je některou z marně hledaných stupňovitých pyramid 3. dynastie, kterou si Neferirkare přivlastnil a přestavěl ji postupem obvyklým až od časů Veserkafa, tj. pomocí malých, horizontálně kladených a jen hrubě opracovaných bloků na svou hrobku, pochopitelně již ve tvaru pravé pyramidy? Tato lákavá myšlenka však nebyla vyslovena právem: naprosto jí totiž odporuje výškové umístění vnitřních prostor (komplexy 3. dynastie se vyznačují substrukturami zapuštěnými hluboko do podloží) a také jejich architektura zejména sedlové stropy a mírné odklonění přístupové chodby na východ, které se od Neferirkareovy doby stalo pravidlem, respektovaným ještě v Džedkareově komplexu. Gigantické sedlové stropy lze položit jen shora a jejich případná dodatečná instalace do již hotové superstruktury postavené za 3. dynastie je technicky nepředstavitelná pyramida by se musela z velké části rozebrat a potom opět postavit, takže by se nic neušetřilo, celkový objem prací by naopak vzrostl. 498 Detail jádra Neferirkareovy pyramidy; vzadu je dochovaný fragment zdiva vyplňující původní stupně

20 499 Počítačový model abúsírské nekropole podle Krejčího; pohled od jihu Rozměry Neferirkareovy pyramidy (m) Haase Verner Baines Po korekci 1. etapa: Základna cca 72 73,5? Výška cca 52? Sklon stěn Seked etapa: Základna 200 loktů cca Výška 140 loktů cca ,5 Sklon stěn Seked 5 5 Koeficient 0,525 Dnešní výška torza 44,57 Haase uvádí i metrický rozměr strany základny ve 2. etapě 105 m, čili shodně s Bainesem. Vezmeme-li za směrodatný ekvivalent 200 loktů a necháme-li naopak stranou Vernerův údaj, jen o metr odlišný, ale prezentovaný také jen jako přibližný ( cca ), vychází koeficient 0,525. Z toho vypočítaná výška při pravděpodobném sekedu 5 a korigovaný úhel sklonu stěn jsou opět v posledním sloupci tabulky. Problémem je ovšem první etapa při straně základny 72 m by byl odpovídající rozměr v loktech 137,14, což je nepravděpodobné; při 140 loktech by strana měřila 73,5 m. Lze však vyslovit oprávněné pochybnosti, zda byla a zda vůbec mohla být strana základny první etapy přesně změřena. Za objev prvoetapového obložení, ukrytého pod částečně dochovanou vnější slupkou, vděčíme paradoxně Perringovi a jeho metodám otvírání přístupů do pyramid, které v tomto případě dělníci přežili zřejmě jen š astnou náhodou. Katastrofickou příhodu zaznamenal Vyse v roce 1837 (citováno podle Vernera): Poté, co bylo uvolněno deset nebo dvanáct stop chodby [přibližně 3 až 3,7 m], lidé byli vyburcováni hlukem a taktak se jim podařilo uniknout, když se nad vchodem zřítilo zdivo a obnažilo stěnu tvořenou velkými bloky. Původní, po sesuvu již nezřetelně ohraničený vchod byl v ose severní stěny, přibližně 2 m nad základnou. Přístupová chodba je konstruována podobně jako v Sahureově pyramidě: klesá jen na počátku, asi 2,5 m pod základnu pyramidy, potom však již nestoupá, ale pokračuje vodorovně, takže podlahy předsíně a pohřební komory jsou o tento rozměr zapuštěny do podloží (zatímco Sahureovy jsou na úrovni základny). Chodba je opět na třech místech v klesajícím úseku, v oblasti zátarasu a při ústí do předsíně zpevněna žulovým obložením, novinkou je dvojí mírné zalomení vodorovné pasáže doleva celkově se odklání k východu.