RODINA JAKO INSTITUCE A VZTAHOVÁ SÍŤ

Transkript

1 RODINA JAKO INSTITUCE A VZTAHOVÁ SÍŤ OLDŘICH MATOUŠEK SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ

2 Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ, Praha Ediční řada Studijní texty, 3. svazek,v sérii učebnic navržené ediční radou kateder sociální práce svazek 1. Obálku navrhl Miroslav Hadinec.Kresba Michal Hrdý. Značka Jiří Bartůněk. Vydání první. Vychází s podporou holandského vládního fondu. Vytiskl A. Zápotocký, Praha. Adresa nakladatelství pro písemný styk:alena Miltová, poste restante Praha 42. Distributor pro Slovensko:Kníhkupectvo AP, Kozia ul. 20, Bratislava. Oldřich Matoušek, 1993 ISBN

3 OBSAH DESET UČEBNIC... 4 POZNÁMKA KE STRUKTUŘE KNIHY A JEJÍMU POUŽÍVÁNÍ... 5 PŘEDMLUVA... 6 I. BIOLOGICKÉ A KULTURNÍ KOŘENY RODINY... 8 I. 1. PRAVĚK RODINY... 8 I. 2. OIKOS A POLIS... 9 I. 3. RODINA VE STAROVĚKÉM ŘÍMĚ...10 I. 4. RODINA VE STŘEDOVĚKU...11 I. 5. NOVOVĚKÁ RODINA...13 I. 6. BIOLOGICKÉ ZÁKLADY RODIČOVSKÉHO A PARTNERSKÉHO CHOVÁNÍ...16 I. 7. KULTURNÍ VLIVY FORMUJÍCÍ RODINU...18 II. RODINA A NOVODOBÁ SPOLEČNOST...22 II. 1. HODNOTOVÁ ORIENTACE SPOLEČNOSTI A RODINY...22 II. 2. RODINNÁ SÍŤ A RODINNÁ KONCEPCE SOCIÁLNÍ SKUTEČNOSTI...24 II. 3. RODINA A POLITICKÉ POSTOJE...26 II. 4. INTERRUPCE JAKO POLITIKUM...26 II. 5. SPECIFIKA ČESKÉ RODINY...29 III. VÝVOJOVÝ CYKLUS RODINY...32 III. 1. VOLBA PARTNERA A S NÍ SPOJENÁ OČEKÁVÁNÍ...32 III. 2. SŇATEK...33 III. 3. ORIENTAČNÍ A PROKREAĚNÍ RODINA PSYCHOLOGICKÁ PERSPEKTIVA...35 III. 4. RODINNÁ TRADICE...36 III. 5. VÝVOJOVÉ FÁZE RODINY...37 III Rodina s předškolním dítětem III Rodina se školními a dospívajícími dětmi III Rodina opuštěná dětmi IV. VZTAHY A PROCESY V RODINĚ...42 IV. 1. RODINA JAKO SYSTÉM INTERAKCÍ...42 IV. 2. VNITŘNÍ STRUKTURA RODINY...45 IV. 3. RITUALIZOVANÉ UDÁLOSTI...46 IV. 4. RODINNÁ TERITORIALITA...47 IV. 5. TEORIE ZMĚNY V RODINNÉM PORADENSTVÍ A V RODINNÉ TERAPII...49 IV. 6. RODINA JAKO KLIENT...50 IV. 7. NÁVŠTĚVA V RODINĚ...53 V. KLINICKÉ RODINY, ETNICKY ODLIŠNÉ RODINY A NORMALITA RODINY...55 V. 1. RODINA ZANEDBÁVAJÍCÍ, PŘÍPADNĚ TÝRAJÍCÍ DĚTI...55 V. 2. RODINA SE ZNEUŽÍVANOU NEBO TÝRANOU ŽENOU...57 V. 3. RODINA A NEMOC...58 V. 4. RODINA A PSYCHICKÁ PORUCHA...60 V. 5. RODINA S MENTÁLNĚ RETARDOVANÝM DÍTĚTEM...62 V. 6. RODINA S TĚLESNĚ POSTIŽENÝM DÍTĚTEM...63 V. 7. RODINA MLADISTVÉHO DELIKVENTA...64 V. 8. RODINA SVOBODNÉ MATKY...65 V. 9. RODINA S DOSPĚLÝM ALKOHOLIKEM...66 V. 10. RODINA A ROZVOD...68 V. 11. REKONSTRUOVANÁ RODINA...71 V. 12. UPRCHLICKÁ RODINA...72 V. 13. ROMSKÁ RODINA...73 V. 14. IDEA FUNKČNÍ RODINY...75 SLOVNÍČEK POUŽÍVANÝCH POJMŮ...79 DOPORUČENÁ LITERATURA

4 Deset učebnic Nikdy nezapomenu, jak jsme těsně po revoluci letěli s Jiřinou Šiklovou do Holandska. V neděli brzy ráno mě vytáhl její syn z postele a oznámil mi, že kvůli papežově návštěvě v Praze odlétá letadlo o pět hodin dříve. Balení mi trvalo osm minut (hlavně mít s sebou pas!), cesta do Dejvic dvacet pět minut, tam nás zastavil policejní kordon, který k letišti soukromá auta nepouštěl. V tlačenici jiných vozidel jsem našel letištní autobus, Jiřina sedící vevnitř přesvědčila řidiče, že mi má otevřít. Po průchodu celní kontrolou na letišti Jiřina zjistila, že nemá pas. Vzala si taxík, dojela domů a zase zpátky, k letadlu dorazila minutu před startem. Cestou mi povídala, jaké to bylo za komunistů ve vězení. V Amsterdamu nás čekal Jef Helmer. Nenápadný štíhlý muž, zdálky vypadající jako student, teprve zblízka bylo vidět šediny. Jef podporoval Chartu 77 dlouho před revolucí. Natolik úspěšně, že si od našich úřadů vysloužil zákaz vstupu do ČSSR a pokárání od holandského ministerstva zahraničí. Po roce 1989 se jeho pomoc zaměřila do oblasti jeho profese; je učitelem sociální práce na Hogeschool v Driebergenu, což je vyšší střední škola udělující bakalariáty. (Má 170 učitelů a 2100 studentů. Jedním z prvních konsternujících fakt, která jsme se od Jefa dověděli, byla informace o tom, že těchto škol a univerzit, pěstujících obor sociální práce, je v Holandsku dvacet a to má Holandsko zhruba stejný počet obyvatel, kolik měla v té době ČSFR.) Byli jsme samozřejmě seznámeni s provozem školy, viděli jsme i přednášky a semináře, jednali jsme na holandském ministerstvu sociálních věcí a prohlédli jsme si některá zařízení poskytující sociální péči. V průběhu návštěvy se k nám připojil Jiří Kovařík. Místní noviny o nás otiskly několik článků s fotografiemi, na nichž se my dva muži vyjímáme díky svým účesům a vousům jako mužici na snímcích z krymské války. S Holanďany jsme domluvili, že k nim vbrzku přijede na školení 15 učitelů z nově zakládaných univerzitních kateder sociální práce z Bratislavy, Brna a Prahy. Akce se povedla, novopečení pedagogové byli v Holandsku dvakrát dva týdny a myslím, že jsou touto zkušeností trvale poznamenáni. Snad jedině Ivo Možný měl čerstvější zahraniční zkušenosti, ostatní viděli, jak se dá dělat sociální práce, v nejlepším případě po dvaceti letech. Není pak divu, že si z této zkušenosti vyvodili, že se takto také dělat má. Jen málokomu se v krátké době poté podařilo vyjet do jiné země a korigovat svoje zážitky z Holandska jinými modely. Všichni však museli provést korekci svých vizí pod vlivem našich tvrdých podmínek. Evropské nadšení pro změny v bývalých komunistických zemích postupně opadalo, spolupráce našich sociálních škol s Holanďany však pokračovala a rozšiřovala se. Lví podíl na ní stále má Jef Helmer, který se v Čechách, na Moravě a na Slovensku ukazuje nejméně jednou za dva měsíce. Uprostřed neformálních večírků vytahuje z odřené vepřovicové aktovky stohy lejster a domlouvá semináře a konference, obstarávání příspěvků pro naše zařízení školící studenty, zprostředkovává know-how pro naše vyšší střední školství a vymýšlí dokonce na školství nezávislé projekty týkající se našich Romů. Vždy mě dokáže překvapit, když mě při těchto příležitostech informuje o tom, jak se jmenuje nový policejní šéf obvodu Praha 5, kdo je kdo na našem ministerstvu vnitra nebo kdy se bude v Bratislavě konat konference o delikventní mládeži, na niž bych určitě měl jet. Jedním z konkrétních výsledků holandské podpory našemu sociálnímu školství má být série deseti učebnic, jež by měly částečně pokrýt potřeby vyšších a vysokých škol. Splní-li autoři své sliby (tzn. dodají-li rukopisy včas), měly by do konce roku 1994 vyjít v Sociologickém nakladatelství tyto tituly: Ondrušek, Rapoš, Babincová: Alternatívne postupy pri riešenií konfliktov Gabura, Pružinská: Poradenský proces Labáth: Starostlivosť o mládež ohrozenú asociálnym vývojom Sborník překladů: Gender studies Matoušek: Rodina jako instituce a vztahová síť Potůček: Sociální politika Večeřa: Sociální stát. Východiska a přístupy Řezníček: Metody sociální práce Matoušek: Ústavní péče Mareš: Nezaměstnanost jako sociální problém Pedagogové i studenti, kteří jsou s tímto plánem seznámeni, jej považují za dobrou zprávu. Kéž by své mínění nezměnili po četbě ohlášených textů V Praze 6. července 1993 Oldřich Matoušek 4

5 Poznámka ke struktuře knihy a jejímu používání Tato kniha má sloužit hlavně jako učebnice. V krátkých kapitolách najde, doufám, pedagog oporu pro rozsáhlejší výklad. Mezi kapitolami je vždy vloženo několik cvičení pro studenty. Některá mohou být zpracována individuálně hned na místě, některá se opírají o diskusi dvojice nebo kroužku studentů. Jiná jsou vlastně domácími úkoly. Tam, kde student sahá pro látku ke cvičením do biografie své vlastní rodiny, případně tam, kde se má dotknout vlastních předsudků a slabých míst, je třeba vážit vhodnou formu zveřejnění a někde postačí, zůstane-li výsledek pouze na papíře, aniž byl s kýmkoli konzultován. Rád bych povzbudil studenty i pedagogy k vymýšlení dalších cvičení z některých by se mohla stát témata seminárních prací, případně malých výzkumů. Jsou otázky, na které se dá hledat odpověď i při vzorku zahrnujícím jen jednu zkoumanou osobu. Student by měl být cvičeními připravován na novou úlohu sociálního pracovníka, která podstatně přesahuje tradiční pojetí sociální práce, odvozené z dosavadních institucí poskytujících sociální a zdravotní péči; totiž na úlohu tvůrce nových forem péče, která přímo vyžaduje kritický pohled na formy dosavadní. Bylo by dobré, kdyby se studenti při cvičeních mohli opřít o své poznatky z praxe. A bylo by ještě lepší, kdyby za vším, co v praxi viděli, uměli udělat otazník. O. M. 5

6 Předmluva Jaký smysl má rodina aneb Rousseauovo dilema Hlavní smysl rodiny je reprodukční. Rodina usnadňuje lidem péči o děti a jejich výchovu. Kromě toho, že je rodina biologicky důležitá pro udržení lidstva, je také jednotkou společnosti. Reprodukuje člověka jako organismus i jako bytost kulturní. Zprostředkovává tradici dalším generacím. Rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává. Formuje jeho osobní vývoj i postoj ke všem dalším skupinám. Rodina se snaží formovat dítě podle svého hodnotového schématu, podle vlastní tradice. Rodinné normy se vždycky nějak odchylují od norem ve společnosti průměrných. Rodina chce, aby dítě vstoupilo do společnosti s určitým druhem orientace, s určitým programem. Od starověku až do současnosti bylo provedeno mnoho pokusů o přesunutí rodičovské péče na jiné osoby, skupiny, ba i na stát. Tyto pokusy se nikdy v širším měřítku neujaly. Model rodiny tvořené rodiči, jejich dětmi, případně prarodiči vykazuje v čase neobyčejnou stabilitu. Prakticky všechny společnosti jsou na tomto přirozeném modelu rodiny založeny. Také všechny funkční formy náhradní péče o děti usilují o to, aby se alespoň v něčem podobaly dvougenerační rodině; ty nejlepší z nich jsou psychologicky věrnou kopií úplné nebo neúplné rodiny. Dítě ke svému vývoji potřebuje krom zajištění primárních potřeb (teplo, nasycení) stabilní prostředí (domov) a přítomnost stabilních osob (rodičů), na jeho vývoji vysoce citově angažovaných. Tato angažovanost je oboustranná. Dítě i rodič se spolu ztotožňují, podporují se, spoléhají se na sebe, samozřejmě se dostávají i do konfliktů. Rodiči na dítěti velmi záleží, víc než na čemkoli jiném, vnímá ho jako jedinečné, zvláštní, je jím fascinován. Také dítě vnímá rodiče nejdřív jako všemocného protektora, později jako pomocné já, které supluje zatím nedokonale utvořené já dětské a umožňuje dítěti adaptovat se na nároky světa. Totožnost dítěte určuje rodina už tím, že mu dává jméno. Příjmení vyznačuje příslušnost dítěte k určité rodině a křestní jméno je výsledek rodičovské volby, kořenící buď v rodinné tradici nebo inspirované dobovou módou. Když se nám člověk představí celým jménem, říká nám vlastně, do které rodiny patří a kterým jejím členem je. Rodiče svým vlivem určují životní dráhu dítěte dítě si z rodiny odnáší představu o pracovním uplatnění, o manželství a rodině, o hodnotové hierarchii. Tyto programy si přehodnocuje a ponechává z nich to, co považuje za pozitivní, to si zachovává až do konce života. Nebýt intenzivního pouta mezi rodičem a dítětem, neměly by tyto programy zakotvení; kdyby nikomu jinému nezáleželo na tom, aby si je dítě osvojilo a aby je naplňovalo, nezáleželo by pak ani na programech samotných, dítě by se ocitlo ve stavu anomie. 1 Rodina má smysl i pro rodiče. Dospělému umožňuje přesahovat horizont vlastního života. Starost o členy rodiny je víc než starost o sebe, touto starostí dostává náš život nenahraditelné dimenze. To, co děláme, má větší cenu, když je to zhodnoceno či přímo zužitkováno rodinou. Dospělý je rodinou potvrzován v roli sexuální a v roli rodičovské obě role jsou základem dobrého sebehodnocení. Dospělý se vyvíjí v souladu s vývojem svého partnera. Se svými dětmi znovu prožívá i vlastní dětství, má možnost opravit chyby, jichž se dopouštěli jeho rodiče. Rodina dospělému rozšiřuje i jeho sociální pole. Díky partnerovi může navázat nové kontakty, stejně jako díky dětem, počet významných osob se tak může rozrůstat a obměňovat. Všem členům rodiny, dětem i dospělým, poskytuje rodina domov. V něm člověk odkládá veřejné role. V rodině je možná vysoká míra otevřenosti, vysoká míra sdílení. Rodina umožňuje svým členům zpracovávat všechny druhy traumat, která je potkávají. Umožňuje i sdílet radost. Pokud nejsme psychicky vykolejeni, posuzujeme se očima členů své rodiny, korigujeme pod jejím vlivem své chování. V případě vzniku vážných poruch tělesného nebo duševního zdraví je rodina schopna mobilizovat značné rezervy, poskytovat svému členovi velkou podporu a všemi dostupnými prostředky usilovat o návrat do původního stavu. V ideálním případě dává rodina každému, kdo do ní patří, pocit bezpečného zázemí. V ideálním případě si tento typ přijímání neklade žádné podmínky. Členové rodiny jsou partnery v komunikacích. Nepřetržité vyměňování zpráv upevňuje jejich rodinné role, umožňuje jim sledování společných cílů, respektování sdílených hodnot. Dobře fungující rodina je schopna v komunikačních výměnách vyvažovat nevýhody jednotlivých členů zvýšeným zájmem o jejich postoje, interpretováním zpráv vyjadřovaných mimoslovními prostředky, vciťujícím se ztotožněním. 1 Mluví-li se dnes o tom, že celá společnost je ve stavu anomie, jde o tvrzení dramatizující, taková společnost by nemohla existovat. Jde nanejvýše o anomii relativní, při srovnání dnešního stavu společnosti s minulým. I když společnost může selhávat, resp. mást občany rychlými změnami hodnotových akcentů, rodiny to nedělají. 6

7 Na druhé straně je rodina zdrojem stresu. Rodič musí být malému dítěti k dispozici stále, ať odpočatý či unavený, případně i nemocný. Také dospělí se musí stále jeden druhému přizpůsobovat. Řada individuálních plánů se může uskutečnit až po souhlasu jiných členů rodiny nebo musí být opravena a musí být přijat plán kompromisní. Jsou situace, v nichž se člen rodiny musí podrobit vyššímu zájmu, a to zcela. Radost z dětí a partnera má i svou stránku rubovou: starosti a úzkosti. Dnešní názor na rodinu jako na společenství udržované díky vzájemné citové angažovanosti členů rodiny vykrystalizoval v 18. století. Tehdy došlo k jedné z rozsáhlých novověkých prověrek hodnot. Už tehdy se osvícenský racionalistický světonázor ocitl v krizi. Dijonská akademie dala k veřejné diskusi otázku: Přispěl nepochybný rozvoj vědy a umění ke zhoršení nebo ke zlepšení mravů? J. J. Rousseau dal jednoznačnou odpověď: Racionalistická věda i klasicistní umění člověka kazí, odvádějí ho od jeho přirozenosti, dusí jeho individualitu, potlačují jeho cit. Připomeňme, že jde o dobu, kdy se věda poprvé projevuje jako výrobní síla, jsou zakládány první továrny využívající fyzikálních a chemických objevů. Monarchie založené na dědičné aristokracii se začínají rozpadat, chystají se revoluce středních vrstev, prestiž církve klesá (Svatá říše římská zaniká v roce 1806), osvícenští panovníci ruší náboženské řády a kláštery. Začíná vlna zájmu o jazyky, vzrůstá národní uvědomění, začínají se formovat státy, jejichž pojítkem už není monarcha, ale národ, který má společné dějiny, kulturu, jazyk. Rousseau je k těmto trendům v opozici. Lidské instituce kazí přirozenost člověka, je nutné se znovu vrátit k přírodě, k předcivilizačnímu stavu. Ve velmi vlivném pedagogickém spise Emil čili o vychování poskytuje Rousseau návod na rozvíjení ještě nezkažené, přirozeně dobré lidské přirozenosti. Výchova by měla co nejméně překážet rozvoji osobnosti, zní ústřední teze Emila. Dokud dítě není zkaženo špatným vlivem rodičů a vychovatelů, je obdivuhodným vznešeným divochem. Teprve od Rousseauových dob roste soustavný zájem o dětský vývoj. Díky jeho vlivu začalo být chování dětí studováno, nejdříve na jednotlivých případech potomků význačných vědců (Pestalozzi, Darwin), později i na větších skupinách dětí psychologickými metodami. V posledních desetiletích se ročně publikují stovky odborných studií o vývoji dítěte a stovky populárních příruček o výchově určených rodičům. Rousseau neinspiroval pouze pedagogiku. Je považován za průkopníka romantismu, uměleckého směru, který prosazoval jako protiváhu rozumu cit. Oblíbeným hrdinou romantismu je osamělý jednotlivec, stavící se proti společnosti. Romantismus hodnotí výše nadání a originalitu než slepé následování vzorů (např. antických, jak to činil klasicismus). Romantik se chce dostat až na dno lidského já a tam hodlá nalézt univerzální pravdu. To, co člověka obklopuje, je dobré k tomu, aby rozezvučelo skryté struny lidského nitra. Romantický hrdina vášnivě miluje, jeho láska bývá neopětovaná, nešťastná, to ji umocňuje. Romantismus podporoval kult zamilovanosti, která nutně musí vyústit tragicky. Stabilita rodiny se tak po odpadnutí ekonomických vazeb a náboženských směrnic dostala na vratký základ. Pro moderního člověka je stále velmi přitažlivý ideál plného osobního rozvoje, k němuž patří i intenzívní prožití erotických náklonností. V dnes tak populárních příručkách asertivity tvrdí úvodní kapitoly, že člověk je zbytečně spoután mýtem o své odpovědnosti vůči jiným lidem, jiným skupinám. I vůči rodině. Dilema je jasné prioritou nemůže být zároveň osobní rozvoj dítěte i jeho rodiče. (Rousseau dal, jak známo, svých vlastních pět dětí do nalezince.) Rodina dokáže svou hlavní úlohu plnit dobře jen tehdy, když se rodič dokáže podřídit potřebě dítěte, protože je za ně odpovědný, a když podobně odpovědný vztah k sobě mají i dospělí členové rodiny. Moderní člověk ale tápe v otázce: Ve jménu čeho bych měl být odpovědný? Je odpovědný díky historické setrvačnosti, díky schopnosti lpět na blednoucích náboženských normách. Oslavování citu a individuality jej nezachrání, to dnes už ví. Pokud není věřící, chybí mu ideologie zakládající smysl pro odpovědnost. Cvičení 1. Představte si, že jste 20 let vdaná (ženatý) a váš partner vám sdělí, že si našel někoho jiného a že se s vámi rozvede. Zformulujte si argumenty, jimiž byste ho (ji) přesvědčovali, aby tak nečinil. Pokuste se odhadnout, jak by na tyto argumenty váš partner reagoval. Potom označte jeden ze svých argumentů za stěžejní. Zdůvodněte, proč jste tak učinili. (Při celém cvičení předpokládejte, že děti, které s partnerem máte, jsou již dospělé.) Na závěr si představte, že spolu s partnerem navštívíte manželskou poradnu. Pokuste se zformulovat argumenty, které by pro udržení vašeho manželství mohl použít manželský poradce, a opět uvažte, jak by působily na vašeho partnera. 2. Pokuste se stanovit, kdy je dítě dost zralé na to, aby trávilo část dne mimo rodinu v dětském kolektivu. Domníváte se, že dítěti rok před nástupem do školy prospívá celodenní pobyt v dětském kolektivním zařízení? Pokuste se odhadnout, jak by na obě otázky odpověděla plně zaměstnaná matka v padesátých letech našeho století. 7

8 I. BIOLOGICKÉ A KULTURNÍ KOŘENY RODINY I. 1. Pravěk rodiny Člověk dnešního typu se objevuje v mladší době kamenné. Archeologie je jediným vědním oborem, který může doložit způsob jeho života. Je jisté, že tento člověk žil ve skupinách, a je skoro jisté, že šlo o skupiny pokrevně spřízněné. Je jisté, že se tito lidé živili lovem a sběračstvím. Je možné, že jejich společnost byla společností klanovou, odvozovala svůj původ od společného mytického předka. Uvažuje se o tom na základě analogie s tzv. necivilizovanými společnostmi, které se dochovaly do nedávné doby. Ty pravděpodobně konzervují prvotní typ organizace lidského společenství. Klan sdílí stejný náboženský kult, obývá společné teritorium, má vnitřní i vnější ekonomické vazby, uplatňuje pravidla dovolující, resp. zakazující jisté druhy sňatků. Klany jsou někdy řízeny radou starších, která slouží v nutných případech i jako soud. Nedokážeme si představit společnost, která by byla lidská, a nebyla přitom organizovaná, neměla koordinované role jednotlivců. Nejmenší jednotkou společenské organizace je ve všech společnostech rodina. Protože ji vytvořily všechny známé typy společností, předpokládáme, že ji měly i společnosti doby kamenné. Malinowski svými výzkumy v Melanésii dokázal, že i ve společnosti, v níž se neví, kdo je biologickým otcem dítěte (věří se, že žena počne poté, co obcovala s duchem), se lidé dělí do rodin a platí přesná pravidla, určující, které dítě ke které rodině patří. I když není znám skutečný otec, jeho roli zastává například matčin strýc. Otázka, zda vůbec někdy hrály vedoucí úlohu v rodině a společnosti ženy, je otevřená. Domněnka o existenci matriarchátu má oporu zejména v nálezech tzv. Venuší, obvykle malých hliněných sošek žen, jež nezpodobňovaly ideál ženské krásy, ale ženské tělo s výraznými mateřskými atributy. Jeden nález celého souboru takových sošek u stěny chatrče vedl k hypotéze, že šlo o ochranná božstva rodiny. Dějepis umění se pozastavuje nad kontrastem v úrovni provedení skalních kreseb zvířat (někdy i lovců) a naivní, domáckou neumělostí Venuší. Tzv. zvěrné umění (skalní kresby) zaniká kolem 10. tisíciletí př. n. l., nikoli však výroba Venuší, jejich podoba se stylizuje do nepochybných plochých fetišů. Ještě ve starší době bronzové, jako pokračování této tradice, vytváří podobné ploché idoly z mramoru kultura lidu žijícího na Kykladském souostroví. Z tohoto základu se pak vyvíjí figurativní sochařství. Dalším druhem archeologických nálezů, jež svědčí pro výraznou společenskou úlohu žen v době kamenné, jsou nálezy dlouhých domů, v nichž žilo několik pokrevně spřízněných rodin. Předpokládá se, že šlo o rodiny spřízněné po linii mateřské, tj. o rodiny matrilineární. Ženy byly pohřbívány v některých případech výpravně, soudí se, že mohlo jít o významné představitelky rodu, pramatky. Obranu společenství, stejně jako nejvýznamnější zdroj obživy, lov, zajišťovali patrně muži. Někteří autoři proto nevylučují možnost existence mužských náčelníků i za tzv. matriarchátu. Je celkem jisté, že v lovecké a sběračské společnosti byly možné jen rodiny malé. Platí to i pro doložené necivilizované kultury jihoamerické, australské a africké. Ve všech případech jde o malá, početně stabilizovaná společenství s nízkou porodností, s dlouhou dobou kojení dětí (což je forma přirozené antikoncepce), někdy praktikující i jiné antikoncepční metody nebo dokonce uměle vyvolané potraty, s nízkou frekvencí sexuálních kontaktů mezi dospělými (překážkou jsou mj. rituální zákazy, možná i celkově nižší naléhání sexuálního pudu než u lidí civilizovaných. 2 Kromě toho je zřejmé, že ve společenství, které se často stěhuje za zdrojem obživy, nemůže mít matka na starosti více než jedno dítě nezvládla by transport více dětí. Během cest muži postupují vpředu a mají v pohotovosti lovecké náčiní. Matky vzadu nesou jednak celý majetek rodiny, jednak malé děti. Situace rodiny se zásadně mění tzv. neolitickou revoluci probíhající kolem roku 8000 př. n. l. Příznivější klima lidem dovoluje, aby se usazovali déle na jednom místě a zkoušeli pěstovat rostliny, později i chovat zvířata pro svou obživu. Soudí se, že to byly spíše ženy, které díky sběračským zkušenostem mohly začít s výsevem semen. Snad měly i iniciativu ve výrobě keramiky a v tkalcovství. Jakmile vznikla trvale obydlená sídla a trvale obhospodařovaná území, mohla se rozvinout řemesla, obchod a vojenství. Společnost se mohla diferencovat podle majetku. Vedoucí postavení ve společnosti a v rodinách získávají muži a v civilizovaných společnostech si je udržují až do našeho století. Počet dětí v rodinách začíná stoupat, stoupá i počet obyvatel na jednotku území. Cvičení 2 U civilizovaného člověka sexualita hypertrofuje, je jedním z posledních pozůstatků naší animality, svodem agrese, jedním z mála pojítek dospělého páru. 8

9 3. Uvažte, která vědní disciplina by mohla s jistotou prokázat, že v časných stadiích vývoje lidské společnosti existoval matriarchát a jakou povahu by tento důkaz měl mít. 4. V mnoha mytologiích se vyskytují báje o nadvládě žen. Nejznámější je asi mýtus starých Řeků o Amazonkách, bojovných ženách, které si uřezávaly pravý prs, aby mohly lépe střílet z luku, a muže mezi sebou trpěly jen nakrátko a jen pro účely rozmnožení rodu. Amazonky se zabývaly politikou i válčením. I ve starých pověstech českých najdete báji o dívčí válce. Zkuste vysvětlit původ těchto mýtů. 5. U všech primátů, našich nejbližších živočišných příbuzných, dominují samci nad samicemi. Zdůvodněte, proč je takové uspořádání rolí účelné. I. 2. Oikos a polis V době předklasické, homérské, tj. v 8. a 7. století př. n. l., byla řecká společnost organizována podle širokých rodů. Rod, genos, byl soubor rodin, jejichž muži odvozovali svůj původ od společného předka, uctívali ho a používali jeho jméno. Rod měl krále, který byl představitelem kultu a nejvyšším politikem, neměl však kompetence hospodářské. Byl také nejvyšším soudcem. Na rozdíl od doby klasické měly ženy v těchto starších dobách větší volnost, mohly se například pohybovat na veřejnosti bez doprovodu. Rodina ovšem byla striktně patriarchální. Muži a ženy se oddělovali i při jídle, ale po skončení jídla mohly ženy k mužům přisednout. Mohly se účastnit rozmluv, mohly je někdy i řídit. Ženám příslušely všechny obvyklé domácí práce, včetně vaření s výjimkou přípravy masa, to byla doména mužů (upomínka na jejich loveckou tradici?). Mužům se tolerovaly konkubíny, většinou to byly otrokyně. Levobočci mohli být otcem uznáni za legitimní potomky, pokud manželka neporodila syna. Před svatbou se slušelo, aby se o dívku ucházelo víc nápadníků, pořádaly se pro ně soutěže (řečnické, pěvecké, taneční, atletické), otec dívky z nich pak vybral nejlepšího. Ženich přinášel dary otci nevěsty, ten pak dal dceři věno, které dostala zpátky v případě, že byla manželem později zapuzena. Svatba i narození prvního dítěte byly provázeny rituály, které měly neutralizovat nepříznivé síly. Věřilo se totiž, že na každé první věci a bytosti lpí kletba zrušitelná obětí. Proto se obětovala první díla, někdy i prvorozenci; posvátná prostituce řešila obavu z prvního sexuálního styku. Po narození dítěte jej otec prohlédl a mohl jej zavrhnout, mělo-li viditelnou vadu. Dítě se křtilo (tzn. pojmenovávalo) dvakrát. Pátý den po narození bylo přijato do rodu, desátý den po narození dostalo vlastní jméno. Polis byla v klasickém Řecku nezávislým, soupeřivým městským státem. Ten měl nejvýše desetitisíce obyvatel. Svobodných a plnoprávných občanů, totiž mužů, v něm byla menšina. Většinu tvořily ženy, děti a otroci. Politika a náboženství byly v tomto státě stále ještě vysoce propojeny. Závažná rozhodnutí činil sněm všech svobodných občanů. Menšími jednotkami společnosti byly kmeny, fyly, těch bylo deset. Fyly se dělily na demy, těch bylo původně sto. Ty se ještě dělily na fratrie, pokrevně spřízněné rodiny. Nejmenší jednotkou společnosti byl oikos. Slovo oikos se s naším výrazem rodina přesně nekryje, má význam širší. Původně oikos znamenal obydlí, později všechen neživý inventář, zvířata, otroky a členy rodiny žijící pospolu. Oikos je tedy domácnost s domem i půdou. Stejným slovem se označovala jídelna ve velkých domech. Zájmem polis bylo udržet na stejném území stále stejný počet oiků. Růst počtu obyvatel se reguloval zakládáním kolonií a vznikem nových oiků v nich. Zániku jednotlivého oiku se bránilo ustanoveními dědického práva, podle nichž přecházelo přednostenství domácnosti po smrti otcově na nejstaršího syna, případně na jiného blízkého příbuzného, v nejhorším případě na dceru, ale ta se musela provdat za nejbližšího mužského příbuzného svého zemřelého otce. Řecká společnost muže nutila ke sňatkům. Ve Spartě například hrozil mužům, kteří by se odmítli oženit, trest. V jiných městských státech upadali dlouho svobodní muži do veřejného opovržení. Muž se neženil z lásky. Ženil se proto, aby měl mužského následovníka, který by udržoval rodinný kult. Kdyby rodinný kult nikdo neudržoval, nemohl by být zemřelý na onom světě šťasten. Postavení ženy v rodině bylo podřízené. Ženy se zdržovaly převážně ve vyhrazené části domu (gynaikeion), ven vycházely co nejméně, v majetnějších rodinách obstarávaly pochůzky a nákupy otroci. Ženy se vzdělávaly minimálně, jen doma a jen ve styku s ženskými členkami domácnosti. Vdaná žena pečovala o řádný chod domácnosti, co bylo za zdmi jejího domu, nemělo se jí týkat. Muž pobýval doma málo, s ženou komunikoval také málo, ba i žádoucí počet sexuálních styků s legitimní manželkou musel mužům doporučovat zákonodárce, aby tak bylo pojištěno narození legitimního mužského dědice. (Muž se totiž mohl sexuálně stýkat s konkubínami a s jinochy.) Ženy se vdávaly na konci puberty, muži okolo třicítky. Sňatek domlouval otec nevěsty s ženichem, který při volbě nevěsty musel respektovat mínění svého otce. 9

10 Muž se mohl rozvést bez všech formalit kvůli ženině nevěře nebo neplodnosti. Pokud se s neplodnou ženou nerozešel, vystavoval se sankcím nebo opovržení. Žena, chtěla-li se rozvést, musela se obrátit na státního úředníka, archonta, a ten posoudil její důvody. Nevěra manžela ji k rozvodu neopravňovala. Teprve prokázané bití od manžela a špatné zacházení byly uznány jako platný důvod. Na rozvedené ženy se hledělo s despektem, takže rozvod byl ze strany žen využíván jen jako poslední prostředek záchrany. Dítě bylo považováno za plnoprávnou bytost až v okamžiku, kdy dostalo jméno. Chlapec dostával jméno často po dědovi z otcovy strany. Potraty nebyly stíhány, nenarozené děti se netěšily právní ochraně. Dbalo se ovšem na práva otců, vdaná žena si mohla nechat udělat potrat, ale jen se souhlasem svého manžela. Odkládání dětí bylo dalším prostředkem regulace velikosti rodiny. Děti se odkládaly v košíku nebo v hliněné nádobě na veřejná místa. Přežít mohly jen několik hodin. Nalezené dítě se mohlo stát otrokem toho, kdo jej vychoval. Když se dítěte ujala bezdětná žena a její muž dítě uznal za svého potomka, nebyl pak v jeho společenském postavení rozdíl proti vlastnímu dítěti. (Odkládaly se nejen děti přespočetné a nemanželské, také děti nedonošené a nemocné; většina jich zemřela.) Hospodář, kyrios, měl právo dítě přijmout nebo zapudit. Před zavedením Solónových zákonů je mohl dát i jako zástavu při zadlužení. Kyrios byl jediným zákonným zástupcem svých dětí před soudem a jinými státními orgány u synů do doby jejich plnoletosti, u dcer do doby jejich sňatku. Cvičení 6. Zkuste popsat, jakou podobu by musel mít řecký městský stát, aby v něm měli muži a ženy rovnoprávné postavení. Jak by taková změna ovlivnila instituce tohoto státu, jaký vliv by měla na jeho ekonomiku? 7. Uvažte, jestli by rovnoprávné postavení mužů a žen ve starověké řecké společnosti bylo slučitelné s nerovnoprávným postavením otroků. I. 3. Rodina ve starověkém Římě Otcem rodiny je nazýván ten, kdo má v domě právo vládnout, a tímto jménem je nazýván oprávněně, i kdyby neměl syna: neboť není takto označena pouze jeho osoba, ale i jeho právo. Citát z římského právníka Ulpiana má připomenout, že na patriarchální povaze rodiny římská společnost nezměnila nic. Rodinu ve svých raných dějinách Římané cenili natolik, že když sestavovali kolem roku 450 př. n. l. svůj první právní kodex, tzv. Dvanáct desek, prohlásili v něm, že rodina je základní jednotkou společnosti. Staré římské právo odlišovalo dva druhy sňatku. Při tzv. sňatku přísném přecházela nevěsta z péče otcovy do péče manželovy. Sňatek zvaný volný ponechával ženu v péči otcově, s veškerými majetkovými, dědickými a jinými právními následky. Přísný sňatek mohl být vykonán buď obřadně snědením svatebního koláče v přítomností kněží nebo neformálně, ročním soužitím ženicha a nevěsty nebo symbolickým prodejem nevěsty ženichovi. Současně s krizí římské republiky dostává se do krize i římská rodina. Už dvě století předtím se dají zaznamenat příznaky měnícího se postavení žen. Jistý francouzský historik pořídil soupis 1000 nápisů na římských náhrobcích a našel mezi nimi malou skupinu ženských, na nichž byla uvedena profese zemřelé. Nemajetné ženy mohly podle toho pracovat jako švadleny, porodní báby, kojné, kadeřnice, písařky, sekretářky, vychovatelky, obchodnice a modistky; v souboru se našly dokonce čtyři lékařky. (V novověké Evropě bylo ženám lékařské vzdělání zpřístupněno až na konci 19. století.) V Římě ženy nepracovaly nikdy v oblasti práva a povolání bankéře jim bylo zapovězeno zákonným ustanovením. Majetné ženy mohly spravovat svůj vlastní majetek, zaměstnávaly pro ten účel zvláštního správce, procuratora. Na rozdíl od žen v klasickém Řecku se římské ženy prosazovaly i v politickém životě. Souběžně s nástupem císařství (v prvních desetiletích našeho letopočtu) zanikají staré formy uzavírání manželství. Přísné manželství v té době znamenalo už jen příslušnost ženy k náboženskému kultu mužovy rodiny. Císaři se snažili řešit pustnutí mravů novou legislativou. Augustus vydal sérii zákonů, které měly posílit tradiční rodinná pouta. Mužům z nejvyšších společenských vrstev (jež byly zdecimovány občanskými válkami) se ukládalo za povinnost uzavřít sňatek. Jiný zákon zvýhodňoval rodiny s více dětmi, další byl zaměřen proti cizoložství. Účinek těchto zákonů byl nepatrný, nestoupl ani počet sňatků, ani počet dětí. Augustus se obíral myšlenkou zavést kult bohyně Pietas, která představovala zbožnost, bezúhonnost, spravedlnost, rodičovskou lásku a lásku dětí k rodičům, též svědomité plnění všech mravních povinností. Ani tento Augustův projekt nebyl úspěšný. 10

11 Portrét vzdělané, veřejně činné ženy najdeme už u autorů římských, například u Gaia Crispa, který se směsí obdivu a rozhořčení popisuje jistou Sempronii, účastnici spiknutí proti Catilinovi. Ve zcela stejném duchu líčí osvícenský anglický historik Gibbon 3 manželku císaře Severa: Julia Domna, to bylo její jméno, si zasluhovala všechno, čím ji obdarovaly hvězdy. Byla i v nemladém věku velmi krásná a spojovala živou obrazotvornost s pevnou myslí a pronikavým úsudkem, jaký je jen zřídka údělem ženského pohlaví. Její roztomilé vlastnosti nikdy nezapůsobily na zasmušilou a žárlivou povahu manželovu, ale za vlády jeho syna řídila nejzávažnější záležitosti impéria s rozvahou, která napomáhala synově autoritě, a s umírněností, jež někdy napravovala jeho divoké výstřednosti. Julia se s jakýms takýms úspěchem věnovala vědám a filozofii a získala si tím nejskvělejší pověst. Byla ochránkyní všech umění a přítelkyní všech nadaných mužů. Vděčné lichocení vzdělanců pělo chválu na její ctnosti, ale chceme-li věřit skandálním historkám starověkých dějin, cudnost zdaleka nepatřila k nejvýznačnějším ctnostem císařovny Julie. Kdybychom chtěli psát dějiny ženské emancipace tak, aby byly historicky doloženy, museli bychom je začít starověkým Římem. Mužská reakce na svobodomyslné projevy žen byla ostrá; když nepomohly pokuty, byly i ženy z nejvznešenějších rodin vypovídány do vyhnanství, aby nedávaly špatný příklad. Také rozvodů bylo ve starém Římě mnohem víc než v Řecku, po právní stránce byly snadné. Patricijové se ženili především podle svých politických zájmů, setrvávali v manželství krátkou dobu a měli málo potomků. Cvičení 8. Pokuste se zdůvodnit, proč neuspěly Augustovy pokusy ovlivnit stav římských rodin. 9. Co bylo podle vašeho názoru příčinou pronikání žen do veřejného života ve starověkém Římě? Srovnejte v tomto ohledu starověké Řecko a křesťanskou středověkou Evropu. I. 4. Rodina ve středověku Je velmi obtížné dopátrat se toho, jak vypadala evropská nebo slovanská rodina v raném středověku. Jsme odkázáni na kronikářské zmínky a na archeologii materiál srovnatelný s řeckými dramaty a filozofickými spisy k dispozici není. O Slovanech víme, že po příchodu na naše území (okolo 5. století n. l.) žili v malých vesnicích a v hradištích chráněných dřevěnými palisádami. Provozovali extenzívní zemědělství střídající obdělávané plochy po jejich vyčerpání. Slovanská rodina byla patriarchální. V době pohanské mohli mít význační mužové více žen. Uvádí se například, že slovanský vůdce Sámo, původem Frank, měl 22 synů a 15 dcer s dvanácti manželkami. Kyjevský kníže Vladimír měl pět manželek a 800 konkubín. Mnohoženství bylo tolerováno mnoha staršími společnostmi, bylo však ve všech výsadou bohatých a mocných. Kdyby bylo dostupné všem mužům, vedlo by k neřešitelným sporům o ženy. Murdock, 4 který z tohoto hlediska srovnal více než pět set známých společností, shledal, že polygamie byla možná v 80 % z nich, polyandrie (mnohomužství) se naproti tomu praktikovalo jen v necelém jednom procentu srovnávaných společností. Byly to společnosti extrémně chudé, uměle zmenšující počet žen, neznalé navíc biologického otcovství muž se v nich stával otcem na základě rituálu. U východních Slovanů je spolehlivě doloženo soužití ženy s více muži, zejména bratrů s jednou ženou. Je doloženo také tzv. snachočestvo, čili sňatek vykonaný otcem ženicha v zastoupení, sexuálně konzumovaný také otcem ženicha, a to až do doby synovy dospělosti. Existují i zprávy o jarních oslavách plodivých sil přírody, během kterých byly sexuální styky dovoleny všem se všemi. Křesťanství proti mnohoženství bojovalo, zpočátku nepříliš úspěšně. Ještě v roce 1039, dávno po pokřesťanštění našich zemí, vydal Břetislav II. nařízení zapovídající mnohoženství. Naši pohanští předkové také od nevěst neočekávali panenství, podle některých náznaků se považovalo v době sňatku za nežádoucí. Sňatky domlouvali otcové nevěst, ti dostávali za děvče tzv. snubní dar. Po sňatku se však věrnost vyžadovala striktně již v dobách pohanských. Cizoložství s vdanou ženou mohlo být trestáno i smrtí, znetvořením nebo prodáním do otroctví. Svobodnou ženu však muž milovat směl, mohl ji zařadit mezi své manželky nebo konkubíny. 3 Gibbon, E.: Úpadek a pád Říše římské. Odeon, Praha Murdock, G.: Social Structure. Macmillan, New York

12 Křesťanství má k rodině postoj zdánlivě dvojaký. Bůh stvořil svět se zalíbením, tedy i manželství a rodina jsou dobrá zřízení. Co Bůh spojil, člověk rozlučovat nemá. Na druhé straně žádá Kristus od těch, kteří jej následují jako učedníci, nezávislost na rodině. Mají-li být cele na jeho straně, musejí být schopni opustit svoje rodiny. Rodina je pro ně překážkou cesty k nejvyšší metě, konkurencí. Boží království je rodině nadřazeno. Kdo se zasvětil Bohu, má žít v celibátu. Celibát doporučují jako nejlepší cestu i Jan Štítný ze Štítného a Jan Hus. Apoštol Pavel připouští, že víra může být příčinou rozchodu manželů. Když jeden uvěřil a druhý ne, může druhý odejít. Pavel však věřícímu doporučuje, aby popud k rozchodu nedával. Už prvotní církev kodifikuje rodinné role. Slyšme apoštola Pavla (List Koloským): Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně. Děti, poslouchejte své rodiče, protože se to líbí Pánu. Otcové, neponižujte své děti, aby nezmalomyslněly. Cokoliv děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Rodina se tedy, jak říkají dnešní teologové, má orientovat na Krista. Má v ní být vzájemná služebnost, vzájemná úcta. Je celoživotním závazkem, naplněním života, ale ne konečným je příležitostí, možností, jak se spojit s Bohem. Hlavním úkolem rodiny z křesťanského hlediska je zplodit děti. Sexuální obcování, jehož účelem není plození dětí, je hříšné. Antikoncepce a jiné praktiky regulující počet dětí v rodině jsou také hříšné. Manželská doktrína církve formulovaná po Sv. Pavlovi Klementem Alexandrijským a Sv. Augustinem se nevzdává ideálu čistoty, celibátu. Tato doktrína mohla navazovat na antický stoicismus, rovněž nepřátelský tělesným rozkoším. Křesťanství byla nejvlivnější ideologie evropského středověku. Podobu rodiny a pravidla rodinného soužití však určovaly i jiné vlivy. Středověká společnost je zemědělská, většina obyvatel žije na venkově a pracuje na půdě. Ekonomika byla velmi závislá na klimatu. Stačilo jedno nepříznivé léto a hrozil hladomor. Hrozily epidemie moru, schopné redukovat obyvatelstvo na třetinu, i na polovinu. V některých oblastech stále hrozily vpády barbarů. Průměrný lidský věk byl proti dnešku poloviční. Zvyk odkládat přebytečné děti, existující u starých Řeků i Slovanů, přetrvává celý středověk. Teprve na konci středověku jsou zřizovány první nalezince, v nich ale přežívá jen malá část dětí, většina zmírá nemocemi. Důvodem této praktiky je především chudoba. I potraty se asi praktikovaly hojně, nepřímým důkazem jsou četná protipotratová prohlášení církevních představitelů. Rodina je v této době až na výjimky výrobní jednotkou, ať obdělává půdu, pěstuje dobytek nebo provozuje řemeslo. Děti se na své budoucí povolání připravují také v rodinách, i když obvykle ne v rodinách vlastních. Sňatky nejsou podmíněny náklonností snoubenců, ale zájmy ekonomickými a stavovskými. Ke sňatkům poddaných je třeba souhlasu vrchnosti. V některých oblastech a v některých dobách jsou chudině sňatky zakázány vůbec. Běžné je soužití širších rodin a tří generací. Velikost rodiny je závislá na tom, kde rodina žije venkovské rodiny jsou v průměru větší, ve městech mají větší rodinu jen nejmajetnější. V rodinách žijí i neprovdané dcery a neženatí muži. Na venkově prakticky není možné žít mimo rodinu, ve městě je to možné jen v nejnižších společenských vrstvách. Společně s rodinou žijí i učedníci a tovaryši, kteří nejsou pokrevně příbuzní. Ve městech, která se začínají rozvíjet koncem středověku, se postupně prosazuje tendence k oddělenému bydlení střední a starší generace. Neplatí to pro rodiny bohaté, jejichž soudržnost je diktována zájmem na udržení rodinného majetku. Stejný zájem diktoval odkládání sňatků ve městech až do doby, kdy se muž stal ekonomicky soběstačným. Naproti tomu na venkově se muži ženili brzy, aby rodinu obohatili o pracovní síly. Příbuzenství je v té době mocným poutem mezi lidmi, podobně jako v dobách předchozích a rozdílně od společnosti industriální. (My cítíme jako příbuzné jen členy nejbližší rodiny.) Podívejme se, jak pečlivě lišila staročeština druhy příbuzenských vztahů a jak od sebe dělila příbuzenskou linii mužskou a ženskou. Slova jsou to dnes už zaniklá, některá časem získala význam obecnější, než jaký mívala v minulosti: šír = manželčin bratr deveř = manželův bratr svak = manžel sestry (z tohoto slova se v 15. století vyvinul švagr) zelva = žena, která není pokrevní příbuzná, ale je pokrevní příbuznou některého mužského člena rodiny nevěsta = manželka pokrevního příbuzného, která prostřednictvím sňatku přechází do mužovy rodiny strýc = mužský potomek v otcovské linii ujec = bratr manželky strýna = manželka strýce synovec = bratrův syn sestřenec = sestřin syn 12

13 Úplný výčet dochovaných názvů pro příbuzenské vztahy, který tu podávat nemůžeme, by ukázal, že zásoba pojmenování pro mužské členy rodu je výrazně větší než množina názvů pro ženské příbuzné. Předpokládá se, že v malých společenstvích, například na vesnicích, byli všichni lidé příbuzní, což jednak určovalo jejich vztahy, jednak posilovalo vzájemnou solidaritu. Dětství bylo ve středověku krátké, zhruba do osmi let. Pak se dítě stalo v jednom okamžiku dospělou osobou. V tu dobu začalo dítě buď pracovat v zemědělství, nebo šlo do učení, obvykle mimo domov. Dítě, které tak z domova odešlo, už nemuselo své rodiče nikdy spatřit, neboť umírali velmi brzy, ženy často při porodu. Časté byly i druhé sňatky ovdovělých s příbuzným zemřelého, čímž široké rodiny zacelovaly ztráty. Je snad již patrno, že středověká rodina je v mnohém podobná rodině antické. Trvá vedoucí postavení muže a podřízená role ženy, vysoká oddělenost mužské a ženské role, necitelnost vůči nenarozeným nebo čerstvě narozeným dětem, vázanost rodiny na majetek (dům, hospodářství). Rodina je nejen společenskou jednotkou, je i jednotkou výrobní a institucí výchovnou. Cvičení 10. Ve všech typech společenské organizace, o nichž jsme až doposud mluvili, měl vedoucí postavení v rodině muž. Domníváte se, že ve společnosti existovaly právní či jiné zábrany proti tomu, aby svého nadřízeného postavení nezneužil? Pokud se domníváte, že takové zábrany existovaly, uveďte jejich příklad. Domníváte se, že proti muži zneužívajícímu svou moc v rodině mohly být podle zákona uplatněny sankce a jaké? 11. Na přelomu tisíciletí je u nás pohanství nahrazováno křesťanstvím. Pokuste se odhadnout, jakým způsobem se v té době církev obracela na rodinu. 12. Domníváte se, že středověký kult Panny Marie souvisí s jiným postojem společnosti vůči ženě? Pokuste se zjistit, kdy a kde tento kult vznikl, a pokuste se určit, čím byl motivován. I. 5. Novověká rodina Ještě před buržoazními revolucemi dávají někteří evropští myslitelé najevo do té doby téměř neexistující zájem o rodinu a žádají, aby ji státní moc (panovník) posílila. Odsuzují jednak stále pokračující odkládání dětí do nalezinců, jednak odesílání malých dětí na učení do cizích rodin, případně do špatně vedených internátních škol. Koncem 18. století vystupuje Robert Malthus se svou vizí přelidněné země a omezených zdrojů obživy, z níž vyplýval požadavek omezení počtu dětí v rodinách. Ten se, i pod vlivem jiných činitelů, začal v průmyslově vyspělých zemích postupně uskutečňovat. Revoluce, které bojovaly za občanskou rovnost, nemohly pominout občanská práva žen. Proces ženské emancipace začal fakticky dlouho předtím, než byl feministickým hnutím za první Francouzské revoluce deklarován. Už v době renesanční byla ženám ze středních vrstev dostupná některá povolání, o která muži jevili malý zájem. Prodávaly v drobném plátno, obchodovaly na tržištích a v kotcích s kořením a jinými potřebami do kuchyně jako hrstnice nebo hokyně, šily a prodávaly punčochy, rukávce a okruží a jiné oděvní součástky, tkaly a rozvážely po jarmarcích šlojíře a roušky. Moralisté vypočítávající povolání vhodná pro ženy o této živé aktivitě v obchodu mlčeli. Nedala se sice ani popřít, ani zakazovat, ale nehodila se do patriarchálního schématu, do něhož zarámovali život počestné měšťanské rodiny. 5 Hnutí za ženskou emancipaci formulovalo své cíle nejdříve ve Francii a v Anglii. V roce 1791 vydává v Paříži Olympie de Bourges spisek Práva ženy a občanky považovaný za první artikulaci vznikajícího feminismu. Žádá se v něm naprostá rovnost mužů a žen před zákonem a mj. i právo na zcela svobodnou volbu manželského partnera, určenou pouze citovou náklonností. Tak je formálně dovršen proces připravovaný od 12. století, kdy trobadorská poezie začala slavit kult citového vztahu muže k ženě. Patriarchální rodina se od tohoto momentu začíná rozpadat. Byla to do té doby rodina dosti otevřená vůči komunitě ji obklopující, zejména na venkově. Jednání jejích členů bylo pod veřejnou kontrolou, požívali jen nízkého soukromí. Citové potřeby členů rodiny byly plně podřízeny hospodářským zájmům. Před rokem 1800 byla erotická zamilovanost výsadou šlechty. Ve středověku ji i šlechta pěstovala jen platonicky a odděleně od manželství. Rytíři si mohli svobodně zvolit svůj idol, mohli pro něj veřejně horovat, předvádět před ním své mužné kvality v turnajích, ale nic víc. Ještě dlouho v novověku byla erotická zamilovanost považována teology a moralisty u lidí nižšího původu za nemoc. A ještě Michel de Montaigne ztotožňuje projevy lásky mezi 5 Janáček, J.: Ženy české renesance. Československý spisovatel, Praha

14 manžely s incestem a prohlašuje, že rodina nemá jiné poslání než plození dětí. Také Francis Bacon 6 prohlašuje lásku za hloupou vášeň, která zamítá přírodu a přirozenou stupnici hodnot. Nejlíp si vedou ti, praví Bacon v Esejích, kdo nemohou-li už k sobě lásku nepřipustit, alespoň ji drží zkrátka a zcela ji oddělují od vážných životních událostí a skutků. Vnikne-li jednou do těchto záležitostí, otřese osudem člověka, a ten už se pak nikdy nemůže věnovat tomu, co si předsevzal. Postoj, který od starověku pohoršoval připomeňme, že Perikles byl v Athénách pomlouván za to, že miloval svou druhou ženu se po roce 1800 n. l. stává normou. Normou nepřímo podporovanou zesvětšťováním společnosti, umělecky propagovanou v té době vznikajícím romantismem, normou umožněnou vzestupem středních stavů, rozvojem tovární výroby a trhu. Jak ukážeme dále, je proces zrovnoprávňování ženy záležitost dodnes neukončená. Zde ještě uvedeme jeho historicky důležité momenty. Již za Velké francouzské revoluce vznikly první ženské legie, vzápětí však byly Konventem rozpuštěny. Vznikl i první ženský politický klub, který byl také brzy rozpuštěn. Byl uzákoněn rozvod (1792), ale manžel měl právo na své mužské potomky, pokud byli starší sedmi let, a žena byla rozvodem znevýhodněna ekonomicky. Napoleon a restaurace monarchie ve Francii vrátili tento vývoj zpět, rozvod byl zrušen v roce V Anglii začíná boj za ženská práva ve stejné době a postupně nabývá na větší síle než ve Francii. Práva na svůj vlastní majetek se tam ženy domohly roku V téže době jsou už v Anglii zakládány vyšší školy pro ženy, zákon je ale uzná až na začátku našeho století. První anglická lékařka promovala již roku 1865, ale do spolku anglických lékařů začaly být ženy přijímány až po první světové válce. Na přelomu století se bojovalo především o volební právo žen. V roce 1913 se Emily Davidsonová vrhla pod běžící koně při dostizích v Derby a zaplatila tak životem za snahu veřejně demonstrovat právo žen na účast ve volbách. Po první světové válce parlament volební právo ženám přiznal, ale s mnoha podmínkami (starším než 30 let, vzdělaným, vdaným, starajícím se o domácnost). Angličanky byly předvojem, například ve Švýcarsku se ženám dostalo volebního práva až dlouho po druhé světové válce. Novověká industrializace přenesla pracovní místo z rodiny do továrny a soustředila obyvatele do měst. Ani zemědělství nemohlo zůstat u rodinných farem, větší farmy také koncentrovaly větší množství pracovníků. Zavedení povinné školní docházky odvedlo děti na větší část dne z rodin. Na přelomu 19. a 20. století začaly pracovat v průmyslu ženy, někde i děti. Tím se stala domácí práce pro ženu přítěží, neměla totiž na trhu práce žádnou hodnotu, izolovala ženu od společenského dění a bránila jí v přirozeném spojení s přírodními ději, které žena měla na venkovské usedlosti. Na trhu práce žena měla a dosud má horší postavení než muž. Větší pracovní zatížení žen, které nebylo kompenzováno žádnými výhodami, vedlo k většímu tlaku ženských hnutí a také v rodinách vyvolávalo větší napětí. Muž přestal být jediným živitelem rodiny. Rodina ztratila pevný společenský statut daný povoláním svého přednosty. Prestiž muže v rodině začala klesat. Ve veřejném prostoru začal proces stírání rozdílů mezi muži a ženami. Jako osoba pracující člověk své pohlaví nepotřebuje; to je ve veřejné sféře respektováno jen módou a reklamou (je ale pozoruhodné, nakolik se reklama drží tradičního dělení ženských a mužských sfér působnosti). Sňatky přestaly být určovány jinými zájmy než přáním snoubenců žít společně. Souhlas rodičů se sňatkem se stal dodatečným a formálním. Větší mobilita společenská, kterou přinesla industrializace, šla ruku v ruce s větší mobilitou prostorovou. Jak se společnost stávala bohatší, stíraly se dřívější strmé rozdíly mezi vrstvami a třídami. Rozvinutá industriální společnost je stále méně hierarchická, více než pyramidou je dnes prostorem pro ekonomickou a informační směnu. Lidem záleží hlavně na tom, jsou-li uvnitř nebo vně tohoto prostoru. Moderní doba lidi osvobodila od starých vazeb na společenskou třídu i na místní komunitu, nejsou už podřízeni vrchnosti ani církvi. Daní za toto osvobození je rozčlenění lidského života do málo souvisejících sfér řízených byrokratickými aparáty novodobého státu. V každé sféře je předepsána jiná role. Předindustriální společnost se proto některým kritikům současnosti jeví jako ztracený ráj jednoty rolí a činností. Je nesporné, že rodině industriální doby se dnešní státní i jiné instituce vměšují do stále ubývajících kompetencí. Svou výchovnou funkci si dnes rodina podržela jen vůči nejmenším dětem. V ní se zdá nezastupitelná. Jinak je rodina místem uspokojování (a frustrování) citových potřeb, místem přerozdělování ekonomických hodnot, místem konzumu a rekreace. Nová doba posílila význam rodiny jako útočiště před veřejným světem. Rodina je víc než jindy protiváhou prostoru veřejného rodina dává možnost jiného než konzumního postoje. Rodinné vazby jsou v jistém smyslu nezrušitelné a nesměnitelné. Rodina je společenství, které dává příležitost k uplatnění trvalých hodnot protilehlých konzumnímu těkání od věci k věci, od místa k místu, od osoby k osobě. Nejcennějším statkem, který dnes rodina dětem předává, už není majetek, ale vzdělání. Svou úlohu zprostředkovatele kulturních hodnot tím rodina vykonává jen nepřímo, volbou školy. V ostatních případech ji 6 Bacon, F.: Eseje čili rady občanské a mravní. Odeon, Praha