è. 14/èervenec srpen 2009 Nadaèní listy osobnost Eva Pilarová vzpomínka Waldemar Matuška fenomén Zlatý Slavík

Transkript

1 è. 14/èervenec srpen 2009 Nadaèní listy osobnost Eva Pilarová vzpomínka Waldemar Matuška fenomén Zlatý Slavík

2 Město Karlovy Vary partner Karlovarského folklorního festivalu GALAPROGRAM DOMÁCÍCH A ZAHRANIČNÍCH HVĚZD Sobota / 19,30 hod. / LH Thermal Velký sál Jedinečná podívaná na folklor tří světadílů FOS ČR Festival pořádají: Soubor písní a tanců Dyleň Karlovy Vary, Folklorní sdružení České republiky, Obec Slováků v Čechách, Karlovy Vary

3 Slovo úvodem Tak jako oplývá léto svou pestrostí, tak jsme se i my snažili, aby oplývala pestrostí také témata letního dvojèíslí. V nìm zpíváme a tancujeme, cestujeme, vzpomínáme, vzdìláváme se, bavíme i odpoèíváme, dokonce kouzlíme a èarujeme. O všechny tyto zážitky se s vámi rádi podìlíme. Obsah NADACE ŽIVOT UMÌLCE 2 Nadaèní pøíspìvky Vzpomínka na Karla Zicha Osobnost z titulní strany, trojnásobnou zlatou slavici Evu Pilarovu, není tøeba pøedstavovat. Toto pøíjemné setkání je mimo jiné obohaceno také vzpomínkou na nedávno zesnulého Waldemara Matušku, kterému se podrobnìji vìnujeme i o pár stránek dále. Od smutných vzpomínek pøejdeme k nìèemu veselejšímu, a to tøeba formou rozhovoru se sympatickou tajemnicí nadace Lýdií Soldánovou, èi s mladým, talentovaným iluzionistou Pavlem Dolejškou. K létu patøí cestování. My jsme skloubili pøíjemné s užiteèným a v rámci karlovarského filmového festivalu jsme navštívili jedno z nejkrásnìjších mìst Èeské republiky Karlovy Vary. Krátce pøipomínáme vznik filmového festivalu a ještì stihneme i návštìvu zázraèných Alžbìtiných lázní... A z Varù se vrátíme zpátky do Prahy, kde už se tìšíme na záøijové Vinobraní, které bude letos pojato v ponìkud netradièním stylu, ku pøíležitosti významného výroèí povýšení Královských Vinohrad na mìsto. Pøeneseme se do doby, kdy po ulicích jezdili krásné koèáry a maminky vozily krásné koèárky. Proè zmiòujeme i koèárky? Staèí dùkladnì prolistovat celé vydání a uvidíte sami Tak listujte, vzdìlávejte se a dobøe se bavte... Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS., alexandras@ .cz, tel: , Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Ing. Tomáš Salač, Radek Brož, Lýdie Soldánová, Jaroslava Řezníčková Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: , DIČ: CZ , R. č.: MK ČR E letní dvojčíslí 14/09, vychází , příští číslo vyjde Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, Pardubice NADACE ŽIVOT UMÌLCE 5 Hovoøí Lýdie Soldánová TALENT 8 Pavel Dolejška OSOBNOST 12 Eva Pilarová FENOMÉN 18 Zlatý Slavík KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ 20 Karlovy Vary ZDRAVÍ 26 Alžbìtiny láznì CO MOŽNÁ NEVÍTE 28 Vinobraní na Grébovce HISTORIE 30 Historie koèárku VZPOMÍNKA 34 Waldemar Matuška KAM ZA KULTUROU 40

4 NADACE ŽIVOT UMĚLCE ČLENOVÉ SPRÁVNÍ RADY: Vladimír Prošek předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes Mgr. Vojtìch Jouza člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů Miroslav Svoboda člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR Prof. Jiøí Tomášek profesor HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců ČLENOVÉ DOZORČÍ RADY: Prof. Jiøí Hlaváè předseda, prof. HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců Ing. Michal Krùšek člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odb. svaz profes. zpěváků ČR Ivan Pazour člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR APARÁT: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Lýdie Soldánová tajemnice REDAKČNÍ RADA: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace NADACE Rádi bychom vás prostøednictvím nadaèních stránek informovali o dvou významných událostech, které probíhají každoroènì v mìsících srpnu a záøí a na jejichž podpoøe se podílí také NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Zároveò pøi této pøíležitosti vzpomeneme i smutné výroèí úmrtí zpìváka Karla Zicha, jednoho z významných pøíznivcù NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Mezinárodní festival Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních Ve dnech srpna 2009 budou Mariánské Lázně hostit v pořadí již 50. ročník Mezinárodního festivalu Fryderyka Chopina. Jedná se o jeden z nejstarších hudebních festivalů pořádaných v České republice i v Evropě, konaný bez přerušení. Festival připomíná pobyt významného světového skladatele F. Chopina v Mariánských Lázních v roce Je přehlídkou mistrovského umění světoznámých klavíristů chopinistů. Letos nabídne festival svým návštěvníkům tři orchestrální a pět komorních koncertů, dva klavírní recitály a dvě matiné mladých umělců, věnované nadějím evropké klasické hudby (Lukasz Trepczynski a sourozenci Al-Ashabovi). Festival bude doprovázen také výstavou v Domě Chopin a v Městském divadle. NADACE ŽIVOT UMĚLCE přispívá na Mezinárodní festival F. Chopina částkou ,- Kč po dobu 3 let. Mgr. Daniel Rùžièka šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Maøan ředitel společnosti INTERGRAM Janusz Olejniczak Eri Goto 2 Lukáš Klánský, Ondøej Valenta

5 ŽIVOT UMÌLCE Významnou společenskou doprovodnou akcí festivalu je také již tradiční golfový turnaj Chopin Cup 09 a tenisový turnaj Esa Karla Zicha, který připomíná letošní nedožité 60. narozeniny dlouholetého patrona a podporovatele festivalu, Karla Zicha. Známý zpěvák stál spolu se Zuzanou Navarovou, Janem Teplým, Jiřím Novotným, Jiřím Hlaváčem, Jakubem Waldmanem a dalšími obětavými lidmi, také u zrodu NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Bohužel právě v těchto letních měsících, 13. července 2004, během své dovolené v zahraničí, při potápění u korsického města Porto-Vecchio, tragicky zahynul. Bylo mu pouhých 55 let. Karel Zich I přesto, že byl pracovně velmi vytížený, nikdy neváhal najít si čas na pomoc při nadačních programech. Škoda jen, že mu bylo zde na zemi vyměřeno tak málo času, stejně jako například i jeho kolegyni Zuzaně Navarové, na kterou jsem vzpomínali v červnovém vydání. Věnujme krátkou vzpomínku i Karlu Zichovi. Narodil se 10. června 1949 v Praze. Kořeny ve slavné hudební rodině jej v období střední školy přivedly ke studiu kompozice na Státní konzervatoři v Praze. Poté absolvoval na filozofické fakultě University Karlovy sociologii a estetiku, což následně završil doktorátem. Jeho cesta však směrovala k muzice. Už jako patnáctiletý hrál ve skupině Framus, později slavné pod názvem rozšířeným o číslovku Five. Další kroky vedly do Spirituál kvintetu a začátkem sedmdesátých let se vydal na sólovou dráhu. Nádherná barva sametového hlasu zajistila Karlu Zichovi nezaměnitelnost mezi ostatními interprety. Široký interpretační záběr, od rock n rollu přes folk a pop až ke spirituálům a gospelům, využíval opravdu naplno. Už v polovině sedmdesátých let se tak propracoval na čtvrté místo v anketě Zlatý slavík. Jeho úspěchy na tehdejších hudebních festivalech typu Bratislavské lyry a spousta pódiových vystoupení ho v roce 1976 přivedly k myšlence založit vlastní skupinu Flop. Společně zpíval také se zpěvačkou Lenkou Filipovou (např. duet Mosty). Mezi jeho největší hity patřily písně Máš chuť majoránky a Paráda. Byl také vynikajícím kytaristou, na dvanáctistrunnou kytaru měl u nás málo konkurentů. Byl ale hlavně také člověkem se srdcem na dlani, po němž zůstalo prázdné místo nejen na naší hudební scéně, ale také v NADACI ŽIVOT UMĚLCE. SENIOR PRIX

6 NADACE ŽIVOT UMĚLCE Dabingová cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství Slavnostní udílení cen Františka Filipovského za nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu bude probíhat dne 19. září 2009 v prostorách Občanské záložny v Přelouči. Jedná se o významnou kulturní akci, jejímž cílem je nejen vzpomínka na přeloučského rodáka Františka Filipovského, ale také snaha o přispění a udržení vysoké úrovně českého dabingu. Funesem. To byly zároveň i přehlídky herectví. Celosvětový trend je co nejrychleji, co nejlevněji Ale v umění? Dabing přece umění je. A před těmi, kdo jej ovládají, smekněme Valérie Zawadská, Libuše Švormová, Dalimil Klapka, Jaromír Meduna či zesnulý Miroslav Moravec nebo Věra Galatíková. Naštěstí bychom mohli jmenovat i další, a tak doufejme, že dabéři budou i nadále po zásluze odmněňováni. Jaromir Meduna František Filipovský Libuše Švormová Cena je pojmenovaná po herci a také mistrovi dabérovi, na jehož hlas se nedá zapomenout. Dabing je velice náročná, bohužel například oproti herectví, dosti opomíjená disciplína. Někdo dá u filmu přednost spíše originálnímu znění s titulky, ovšem ty nezvládnou pokrýt vše, a tak přichází na řadu dabing. Současná technologie umožňuje výrobu maximální kvality, ne vždy se však musí jednat o prvotřídní dabing. Digitální technologie znamená zrychlení, ale ne vždy jednoznačné vylepšení. Dabing se stává vynikajícím v tom okamžiku, kdy je vnímám pouze film, kdy je projev dabujících herců maximálně totožný s tím, co se odehrává v obraze. A to pan František Filipovský věděl velice dobře. Starý dabing je jen těžko překonatelný, dříve bylo více času a bylo to znát i na výsledku. Namátkou vzpomeňme díla, jako je Vinnetou, Mrazík, Angelika, filmy s Louis de Miroslav Moravec Valérie Zawadská Dalimil Klapka Vìra Galatíková NADACE ŽIVOT UMĚLCE přispívá na Dabingovou cenu Františka Filipovského částkou Kč, udílí se přímo umělci ( Kč pro dabéra, Kč pro dabérku). redakènì zpracováno I králové začínali korunou číslo účtu pro případné příspěvky /0100 adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám. 23, Praha 1 tel.: , 4

7 Hovoøí Lýdie Soldánová Øekne-li se tajemnice, vìtšinì z nás se, zejména z døívìjších èasù, vybaví starší usedlá dáma v šedivém kostýmu a drdolem na hlavì, která se komisnì zeptá, co si pøejeme. Když však zaklepete na dveøe tajemnice NADACE ŽIVOT UMÌLCE, otevøe vám mladá, sympatická a usmìvavá sleèna, které se mùžete s klidem zeptat na cokoliv. A tak se budu ptát i já... vala nás sama. Takové to máma táta děti, jsem nikdy nepoznala. Mně zastupoval roli táty bratr, který je o necelých šest let starší. Odmalička mě hlídal a ochraňoval, a to dělá vlastně dodnes. Máme spolu moc krásný vztah, pořád jsme v kontaktu, vídáme se, voláme si, mám ho moc ráda, je to opravdový brácha. Máte krásné a zvláštní jméno Lýdie. Děkuji. Lýdia se jmenuje také moje teta, maminčina sestra ze Slovenska. Mamince se to jméno tehdy moc líbilo pro jeho neobvyklost, a tak ho dala i mně. Jen ho trochu počeštila, na Lýdi-e. Vy pocházíte ze Slovenska? Já ne, ale maminka je z Jižního Slovenska, tatínek byl z Moravy a my s bratrem už jsme se oba narodili tady v Praze. Říkáte tatínek byl. Už není? Je to velmi smutné, ale zemřel, když mi byly tři měsíce. Maminka se už nevdala a vycho- Co dělá? Bratr je inženýr, ale svou profesi nevykonává. Věnuje se hudbě. Je kytarista a hraje v kapele Ina & Hany Bany. Myslím, že mu to jde dobře a jsem na něj pyšná. Díky němu jsem také začala poslouchat rockovou muziku, což by do mě možná nikdo neřekl. To opravdu ne. Než se dostaneme k Vaší krásné práci, prozraďte nám ještě něco ze svých zálib a koníčků. Tak v prvé řadě je to ta rocková a metalová muzika, rockové koncerty, to vám zabere spousta času. Pak také fotografuji, občas dělám bratrovi dvorního fotografa při koncertních vystoupeních (smích) a když je čas, tak moc ráda čtu. Mám ráda knihy s životní tématikou. Třeba takové ty příběhy odvlečených žen do Arabských zemí, to čtu velmi ráda, zároveň je to pro mě i jakýmsi varováním, že s tak odlišnou kulturní a náboženskou národností by si Evropanka raději nic začínat neměla. 5

8 NADACE ŽIVOT UMĚLCE Vás naštěstí, zejména jako blondýnu, do arabských zemí nikdo neodvlekl, bydlíte v Praze a ještě máte to štěstí, že pracujete v tak záslužné organizaci, jako je NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Jak jste se vůbec k této práci dostala? To bylo takové štěstí v neštěstí, jak se říká. Já mám vystudovanou obchodní akademii, ale, že by to mělo být mým hlavním zaměstnáním, nějaké účetnictví apod., to si dnes opravdu neumím představit. Po obchodní škole jsem šla ještě studovat angličtinu a tenkrát bohužel onemocněla tehdejší tajemnice nadace paní Chalupová, která pracovala také s mojí maminkou. Výkonným ředitelem byl v té době pan Jiří Novotný, jeden ze zakladatelů nadace, a ten mi nabídl, jestli bych mu nechtěla vypomáhat v administrativě. Já si řekla proč ne, a tak jsem to přijala. Mezitím však bohužel paní Chalupová, která byla těžce nemocná, zemřela, a tak si mě pan Novotný už ponechal. Ještě jsem dodělala jazykovku a v nadaci pak už zůstala na plný úvazek. A jsem moc ráda, je to krásná práce. Co je na ní nejkrásnější? Všechno. Ale přiznám se, že jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla zůstat, je podpora starším umělcům, a teď nemyslím jenom tu podporu finanční, ale zejména duchovní, formou každoročních setkávání, ať už na předvánočním setkání nebo při udílení SENIOR PRIX. Zrovna nedávno zemřel bývalý režisér Národního divadla pan Milan Macků, který by letos oslavil 85. narozeniny. Když mi to jeho paní volala, vzpomínala, jakou měl vždy její manžel z těch nadačních setkání radost, jak se na ně těšil, že tam uvidí své kolegy, že si s nimi popovídá. Celý rok se na to chystal a pak byl prý vždy velmi nadšený a dojatý. A takových ohlasů máme mnoho. V těchto okamžicích mám z té práce radost největší. Samozřejmě je záslužné podporovat i mladé umělce, ale upřímně, ti mají ještě život před sebou, mají daleko větší možnosti se o sebe postarat, mají plno síly, jsou zvyklí vyrůstat v dnešním, až příliš moderním světě, kdežto ti staří lidé už ty možnosti nemají a ve většině ani tu dnešní, velmi rychle se měnící dobu, dost dobře nechápou. Já nyní prozradím, že jste se narodila 2. července, tudíž ve znamení raka. Toto znamení se vždy obrací do minulosti, upřednostňuje nostalgii a vzpomínky a jen velmi pozvolna se přizpůsobuje věcem novým, moderním. Proto také ta láska ke starým lidem, proto ta úcta k historii, ale také k umění... Jak dlouho už v nadaci pracujete? Teď tu budu šestým rokem. Jak jsem již zmínila, začínala jsem ještě u pana Novotného, který mi dal do začátku opravdu velmi dobré a cenné rady, ze kterých čerpám dodnes. Dal mi prostě dobrý základ, a to nejen pro tuto práci. Šest let není málo. Prozraďte, co je vlastně takovou hlavní náplní tajemnice NADACE ŽI- VOT UMĚLCE? Ježkovy oči! Toho je velmi mnoho! Pro představu; od klasických administrativních prací až po obsahovou a organizační přípravu SENIOR PRIX. Zároveň je potřeba být pravou rukou výkonné ředitelky. Je toho hodně, zabralo by 6

9 to na celý rozhovor, ale baví mě to, jinak bych to přece nedělala. Je mezi umělci někdo, kdo Vám, jak se říká, přirostl více k srdíčku? Určitě. Je to herečka Emička Skálová (pozn. ŽIVOT UMĚLCE č. 12. / osobnost vydání). Nesmírně milý a obětavý člověk. Když jsme se poznaly, tak mi už při druhém setkání povídá: Liduško, tykej mi, já budu taková Tvoje prapraprababička. (smích). Je kouzelná. Mám ji moc ráda. Chodím ji pravidelně navštěvovat stejně jako i ostatní držitele SENIOR PRIX, se kterými jsem se setkala a setkávám. Mají v sobě něco, co chytne člověka za srdce. I když si to spousta lidí neuvědomuje, starší lidé dokážou být velmi vtipní, veselí, mají v sobě kolikrát více optimismu než mladí. To je pravda. My to vídáme právě na těch setkáních. Někdy dokážou ti naši staroušci opravdu překvapit. Na těch setkáních najednou všichni omládnou a vžene se jim jakoby nová krev do žil. Také chodí k nám do kanceláře něco vyřizovat jeden starší, velmi známý pěvecký umělec, a ten začne pokaždé už ve dveřích zpívat. Je to moc milé. Mladý vám nezazpívá. Preferujete zahraniční dovolenou před tuzemskou? To není preferování, Španělsko jsme si oblíbily a tak tam jezdíme pravidelně. Jinak samozřejmě nedám dopustit na Slovensko. Je to moc krásná země, nádherná krajina, ráda vzpomínám, jak jsme tam ještě s bráchou jezdívali k babičce a dědovi na celé prázdniny. To bylo moc fajn. Do kterých míst konkrétně? Na jih, do Rimavské Soboty a jejího okolí. Mluví se tam slovensky, ale také maďarsky a Čecháčky tam mají rádi. Vy umíte maďarsky? Neumím maďarsky číst a psát, ale domluvím se, používám takovou tu odposlouchanou maďarštinu. Chvilku mi to trvá, než přepnu, ale pak se rozmluvím. Pokud si ovšem potřebuji zanadávat, tak to jsem rodilý Maďar. (smích) Bratr a maminka, ti mluví perfektně. Tam na jihu jsou lidé moc milí a přátelští, třeba na rozdíl od Bratislavy a okolí, kde se k nám chovají dost odtažitě, sama jsem to zažila. Ale myslím, že také ne všichni tady v Čechách se chovají dobře zase ke Slovákům. To máte těžké. A přitom jsme byli jedna republika. Na dovolenou jedete s maminkou, jestli tomu dobře rozumím, tak manžel nebo přítel není? Zatím není. Dnes je opravdu problém najít hodného, spolehlivého a také trochu dobře vypadajícího partnera, a to si myslím nejsou nijak zvlášť přehnané požadavky. Připadá mi, že už jsou všichni přebraní a ti co zůstali, nejsou na holky, víte jak to myslím. A v současnosti je jich snad čím dál víc. Je léto, kam se chystáte na dovolenou? My jezdíme s maminkou každoročně do Španělska. Co u Vás znamená dobře vypadající? Já jsem romantická duše, snílek, miluji historii i historické romány. V těch se objevují rytíři, kteří bojují o své vyvolené. To by bylo krásné. Do té doby bych se chtěla dostat. Já vím, že dnes už se o ženy nebojuje, ani rytířské chování se příliš nenosí, ale kdyby se našel nějaký, který by se tomu rytíři alespoň podobal... Krásné dlouhé vlasy... brnění může nechat doma. (smích) za rozhovor dìkuje: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytla: Lýdie Soldánová 7

10 talent Tentokrát máme v rubrice pro mladé opravdu velmi zajímavého hosta. Otázky nebudu klást ani zaèínající nadìjné hereèce, ani úspìšnému talentovanému zpìvákovi èi hudebníkovi, ale mladému a pøesto už velmi zkušenému kouzelníkovi iluzionistovi, mimo jiné držiteli 1. místa z mezinárodní soutìže kouzelníkù a iluzionistù Marvin Cup Pavel Dolejška Máte raději označení kouzelník nebo iluzionista? Jaký je v tom vůbec rozdíl? Kouzelníka si většinou každý představí jako pána vytahujícího z cylindru králíky a různé mašle a fábory, tak to mi moc nesedí. Hlavní rozdíl je také v tom, že iluzionista se snaží navodit iluze, kdežto kouzelník dělá taková ta známá kouzla. Ty já dělám samozřejmě také, ale více preferuji to označení iluzionista. Jste držitelem 1. místa mezinárodní soutěže kouzelníků a iluzionistů Marvin Cup 2008, ale jak jsem se informovala, to není jediné vítězství. Já se velmi nerad chlubím a říkám něco sám o sobě. Jen řekněte, vždyť můžete být právem na sebe pyšný. Tak dobře, za svůj profesní život jsem absolvoval opravdu mnoho různých soutěží a festivalů u nás i v zahraničí, čeho si ale opravdu nesmírně vážím, to je Cena diváků. V roce 2006 se konal v Divadle kouzel Pavla Kožíška mezinárodní festival, kde se sešlo asi 50 kouzelníků z celého světa. Festival probíhal tři dny a všichni diváci, kteří ho navštívili, měli za takový malý úkol napsat na lísteček jméno kouzelníka (iluzionisty), který je nejvíce zaujal. Cenu diváka jsem dostal já. Pikantní na tom je, že například moji rodiče, kteří se přišli také podívat a viděli tam tu výzvu; Cena diváků označte svého favorita, tak ti si řekli, že v tak silné konkurenci nemá ani cenu mě na ten lísteček psát. Vlastní rodiče a hlas mi nedali. (smích) Zpětně by Vám ty hlasy dali určitě dvojnásob. Kolik je Vám vlastně let? Je mi 20 let. Tak to klobouk (cylindr) dolů, musel jste začínat hodně brzy. Kdy Vás poprvé napadlo, že začnete kouzlit? Bylo to v době, kdy jedna nově vzniklá televize poprvé odvysílala vystoupení Davida Copperfielda. V té době mi bylo asi šest nebo sedm let a celé to vystoupení jsem sledoval se zatajeným dechem. Říkal jsem si, že to musí být skvělé být kouzelníkem. Po nějaké době ty díly v televizi opakovaly a to už jsem byl rozhodnutý na sto procent. Jenže já byl v té době hrozně plachý a nesmělý, jít se někam zeptat nebo něco zařídit, to bylo nemyslitelné. Ale štěstí stálo při mně, a také vlastně velká náhoda. V roce 2000 v místě mého bydliště, v Modřanech, otevřel Ing. Jan Jedlička kouzelnický kroužek. Maminka tam tehdy se mnou šla, přihlásil jsem se a už jsem tam zůstal. Ing. Jan Jedlička, tento velmistr magie, obrovská kouzelnická osobnost známá u nás i v zahraničí, kterému je už 85 let a kouzlí od svých pěti let, mně nedávno nabídnul, že vzhledem ke svému věku se už na vedení kroužku necítí, jestli bych to nepřevzal po něm. Ta nabídka je pro mě obrovskou ctí a od září tedy kroužek povedu já. Ve dvaceti letech! Myslím, že Vás čeká opravdu velká budoucnost. Povězte, panuje mezi kouzelníky také taková ta vzájemná řevnivost, jako třeba u herců a zpěváků? A jak velká. Ty vztahy nejsou opravdu jednoduché. Například já znám skoro všechny kou- 8

11 historie kouzel je hodně bohatá, když si jen vezmete počet kouzelníků za ty stovky let. Je velmi těžké přijít na nové principy, a tak se často sahá třeba do minulosti, na staré kouzla, ty se dají do nového kabátku, tzv. opráší a kouzlo staré třeba 150 let, znovu ohromuje, neboť si ho nemůže nikdo pamatovat. zelníky v České republice, je jich něco kolem sto, stopadesáti, což si řeknete, že vzhledem k tak malému počtu by mohli mezi sebou i vycházet, ale kdepak. Já sám mám mezi nimi jen takových deset, se kterými opravdu vycházím a můžu se s nimi bavit o čemkoliv. Prozradil jste někdy někomu nějaká kouzla a triky? Třeba rodičům? Každý kouzelník podepisuje po absolvování několika let slavnostní přísahu, kde se zavazuje, že nikdy v životě nic neprozradí, i kdyby se tomu už přestal věnovat, tak je to do konce života jeho tajemstvím. A z této přísahy vlastně i kouzelnictví vychází. Uvedu příklad; určitě řada lidí viděla film Obecná škola, jak tam pan Čepek spojuje a rozpojuje ty kovové železné kruhy. To je pro zajímavost nejstarší kouzlo na světě, staré přes let! Začalo se dělat v Číně, proto se ty kruhy také jmenují čínské, a nejdříve se dělalo při různých obřadech a rituálech. Dodneška se toto tajemství kouzla zachovalo a neprozradilo. To je vážně zajímavé. Máte nějaká svá vlastní kouzla? Mám nějaká vlastní kouzla, i když je složité stále vymýšlet nová a nová, protože i v kouzlech platí, že všechno už tu jednou bylo. Obzvlášť Kolik času zabere příprava jednoho kouzla? To se nedá jednoznačně říci, je to velmi rozdílné, protože kouzla rozdělujeme do několika oborů. Máme obory jevištní magie; to je vlastně to co vidíte, když je kouzelník na jevišti, mluví a dělá kouzla s hrdličkami, se šátky apod. Potom je obor mikromagie; karty, mince a cigarety. Dále obor iluze; to jsou ty velké triky ve stylu Copperfielda, obor manipulace; tomu se říká královna magie, neboť je to vůbec nejtěžší obor, u kterého je všechno opravdu jenom čistě o prstech, a pak ještě obor komická magie; to musíte lidi kouzlem i pobavit. Každé kouzlo se učí rozdílně jinak. Začátky se učíte klidně týden, měsíc a nebo také půl roku, roky. Když se do toho za nějaký čas dostanete, tak si pak můžete třeba nějaké kouzlo koupit, což dělám také, tak hodinu dvě ho zkouším a už to umím. Koupit si kouzlo? Ano, to se kupuje a je to obrovský byznys. Po celém světě existuje mnoho obchodníků, kteří kouzla vymýšlí, vyrábí a prodávají. Je to hotový produkt. Tak jako si v obchodě s potravinami koupíte rohlík, tak půjdete do obchodu s kouzly a koupíte si kouzlo. Předpokládám, že Vaším vzorem je David Copperfield? Ano, samozřejmě. David Copperfield Byl jste na jeho vystoupení, když byl v Praze? Byl, tehdy jsem za lístek utratil veškeré svoje úspory, ale nemohl jsem si ho přece nechat ujít. Seděl jsem v patnácté řadě, což bylo docela blízko. Jeho vystoupení, to je úžasná show. Málokdo na světě dokáže to co on, skloubit dojemný příběh, velké iluze, skvělou mediální komunikaci apod. 9

12 talent Příprava jednoho jeho kouzla prý trvá i několik let. To je pravda, každá příprava jeho show trvá šest, sedm nebo i více let. Copperfield se narodil ve znamení Panny a to jsou velcí perfekcionalisti. Dokud si není jistý, že je všechno úplně perfektní, dokonalé na sekundy, tak to ven nepustí. Je třeba ale také zmínit, že jeho tým čítá kolem 250 lidí a ti všichni v tom zákulisí dělají všechno proto, aby ten jeden člověk vepředu vypadal tak jak vypadá a mohl předvádět to, co předvádí. Málokdo si to možná uvědomuje, ale bez toho štábu by to rozhodně nešlo. Celá ta velkolepá show je zejména v obrovské souhře lidí. Každá show, ať už velká nebo malá, musí být pro toho hlavního představitele finančně dosti náročná, všechny ty doplňky, rekvizity, lidé kolem. Vás osobně ta práce už i živí? Ano, mě už dva roky živí, ale je to opravdu finančně velmi náročné, málokdo si to dokáže představit. Jen pro představu, jedna opravdu solidnější iluze stojí kolem Kč. chtěl. Můj táta pracuje v gastronomické oblasti a mně se ten obor vždy velmi líbil. Mým velkým snem je oba tyto obory skloubit. Chtěl bych jednou v Praze otevřít kavárnu, která by byla prostředím celá v duchu kouzel a magie. Krásný sen, při Vaší píli se Vám určitě splní. Vzpomněl jste tatínka, že pracuje v gastronomické oblasti a maminka? Maminka pracuje v lékárně a ještě mám o čtyři roky staršího bratra, který se věnuje technice, je to velká hlava přes počítače a ve svém oboru je velmi úspěšný. Takže v rodině žádní kouzelníci? Jste první vlaječkou. Ano, jsem první vlaječkou. (smích) Chcete říct, že to všechno už si dokážete ve svých dvaceti letech financovat Vy sám? Dokážu. Protože to chci a baví mě to. To jste vážně šikovný. Jakou máte školu? Mám vystudovanou střední hotelovou školu, obor cestovní ruch. To je úplně z jiné strany. Je i není. Já jsem v patnácti letech ještě přesně nevěděl co a jak a na nějakou školu jsem David Copperfield je ve znamení panny a Vy? Já jsem ve znamení berana. Dobré znamení, hlavními znaky jsou píle, vytrvalost a cílevědomost. Tak ať do všech cílů dorazíte s co největším úspěchem... Děkuji. text: Alexandra Stušková, DiS. foto: poskytl Pavel Dolejška 10

13 café Louvre z a l o Ï e n o PraÏany oblíbená kavárna, hosty zde b vali také Franz Kafka, Karel âapek a Albert Einstein KAVÁRNA RESTAURACE SALÓNKY BILLIARD TERASA GALERIE «CAFÉ LOUVRE» Národní tfiída 22, Praha 1, tel cafelouvre@cafelouvre.cz, po pá , so ne

14 osobnost Krása, noblesa, elegance, k tomu naprosto ojedinìlý, nezamìnitelný hlas, darovaný pøímo od Pánaboha. To vše je dáno umìlkyni, která letos v srpnu oslaví významné životní jubileum a která je k naší velké radosti i osobností tohoto letního vydání. Čím více jsem se blížila pohádkovou krajinou na Českolipsku k chalupě, kam mě paní Pilarová pozvala, tím menší dušička ve mně byla. I přesto, že se už po létech považuji za celkem ostřílenou redaktorku, k některým umělcům chovám tak velký respekt, že ztrácím půdu pod nohama v nejistotě, jak mě asi přijmou. Tentokrát byly moje obavy zcela zbytečné. Setkání s Evou Pilarovou bylo už od prvního okamžiku velmi milé a přátelské, bezprostřední a také veselé, to když jsme hned na uvítanou chytaly zaběhnutého kocoura)) Nakonec se nám to zdárně podařilo a nic už nebránilo tomu, abychom si sedly a povídaly si... Paní Eva Pilarová Eva Pilarová se narodila 9. srpna 1939 v Brně. Stále vypadá velmi dobře, možná to bude i tím, že se narodila v Brně, poněvadž jak známo, na Moravě se rodí nejkrásnější děvčata... Vážně? zareagovala paní Eva roztomile: To já ani nevím, slyšela jsem to snad jen v té písničce Ivana Mládka, jak tam zpívá; Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď, jsou milá a hezká... (smích) Nicméně tak či tak, jisté je, že budoucí hvězda Semaforu spatřila prvně světlo světa právě v moravské metropoli a už od dětství byla velmi činorodá. Chodila jsem do různých dětských pěveckých kroužků, po čem jsem ale toužila ze všeho nejvíce, to bylo učit se hrát na klavír. O patro nad námi totiž bydlela rodina, jejichž dcerka Věrka, se kterou jsem kamarádila, na klavír hrála. Občas mě u nich nechala také zahrát. No a protože jsem byla jedináček, rodiče jednoho dne mému přání vyhověli a klavír Dìtství mi koupili. Pak jsem začala docházet do hudební školy, kterou vedl jistý pan Prof. Tomaštík, který byl zároveň i varhaníkem v kostele. Přišly Vánoce..., a protože se mu líbil můj hlásek, tak jsem díky němu prvně zpívala dětské sólo v Blodkově vánoční mši, rodiče mě pak přihlásili i do kostelního sboru U sv. Tomáše v Brně. Chodila jsem tam asi šest let. Když jsme se ze Starého Brna přestěhovali do čtvrti Královo Pole, chodila jsem do školy na Kotlářskou ulici, kde byl učitelem zpěvu známý prof. Phdr. František Lysek. Kromě toho, že učil na škole, tak vedl také dětský rozhlasový sbor. Všimnul si mě, netrvalo dlouho a už jsem i tam měla svá první dětská sólečka. Většina si jistě představuje, že malá Evička po- 12

15 cházela z muzikantské rodiny. Ale kdepak, tatínek byl krejčím, měl velkou firmu, kterou mu pak soudruzi vzali, a maminka byla švadlenou. I když zpívat oba uměli. Můj tatínek měl velice krásný barevný hlas, ale byl trošku na štíru s intonací, vypráví paní Pilarová o svých rodičích: a maminka, ta zase měla hlas spíš trošičku ochraptělý, ovšem intonaci perfektní. Asi se to pak ve mně nějak skloubilo dohromady. Oba rodiče hodně poslouchali vážnou hudbu, často jsme chodili do Janáčkovy opery a mně se to moc líbilo. Mladá Eva Pilarová určitě měla předpoklady stát se operní zpěvačkou, vždyť tento zpěv dokonce i studovala, jenže v životě nastal jeden, jak sama podotýká, velmi důležitý zlomový okamžik. Bylo to po válce a v kinech začali dávat film Zasněžená romance, v hlavní roli s vynikající norskou krasobruslařkou Soniou Henni. Mě ale více než celá Sonia upoutala kapela Glenna Millera, která ve filmu hrála. Byla jsem tak nadšena, že si myslím, že právě tam se někde zaseknul ten drábek, který se už nepustil. Jenomže to nebylo jako dnes, že se přihlásíte na nějakou školu, na které se můžete už soustředit na určitý žánr, tak to tehdy nešlo. Vyučovala se jenom vážná muzika. Já jsem zprvu chtěla studovat Konzervatoř, jenomže moje maminka spráskla ruce; Jediná dcera a ona chce být komediant! Tak jsem na přání rodičů vystudovala Obchodní akademii a po jejím ukončení jsem se tajně přihlásila na brněnskou JAMU. Bylo nás tam tehdy stovky uchazečů a přijali jenom šest, já byla mezi nimi. Když přišlo domů vyrozumění, maminka, která neuznávala nějaké listovní tajemství, dopis otevřela, přečetla... a zase byl malér; Jediná dcera a ona chce být komediant! Tehdy se mě však zastal tatínek, který byl hrdý na to, že jeho dceru vybrali mezi tolika uchazeči, byli jsme tedy už na maminku dva a já začala studovat na JAMU. Jak došlo k tomu, že studentka brněnské JAMU našla cestu do slovutného pražského Semaforu? Za všechno může právě ta JAMU. My jsme tam měli mimo jiné i tělocvik, ale ne ledajaký šerm a veslování. Já jsem si vybrala šerm, jenomže jednou jsem tou kuličkou na konci dostala takový šťouchanec do žeber, nebylo to opravdu nic příjemného, že jsem se rozhodla raději pro veslování. Měla jsem zrovna přijít na první hodinu, ale ujela mi tramvaj, a když jsem dorazila, tak už nebyla žádná loďka volná. Vyučující profesor tělocviku Kukleta, to jméno nikdy nezapomenu, tehdy křiknul na jednoho studenta. Pilar, ženu na palubu! A tak jsem poznala jistého kontrabasistu Milana Pilara, mého pozdějšího manžela. Mimo to, že studoval vážnou hudbu, tak si také bokem přivydělával, v tehdy už slavné kapele Gustava Broma. S tím se nakonec po čase rozešel a jednou jsme tak šli spolu po Praze a on mi povídá: Pojď se mnou, já si musím ještě něco vyřídit v divadle. Přišli jsme do Semaforu, tehdy ještě sídlil Ve Smečkách, a on najednou: Tak vám vedu tu zpěvačku z Brna, co jsem vám slíbil. Než jsem se vzpamatovala tak bylo po konkurze a než jsem se vzpamatovala podruhé, tak jsem se stala kmenovou členkou divadla Sema- Suchý-Šlitr-Pilarová for..., a v občance jsem měla napsáno herečka. (smích) Ale vždyť jste také herečkou byla, podotýkám. Na to se paní Pilarová rozesměje: To herečka bych dala do uvozovek se třemi vykřičníky. Přesto však připomeňme tři, dodnes velmi populární filmy; Zločin v šantánu, Dobře placená procházka a Kdyby tisíc klarinetů, kde paní Pilarová byla herečkou!!! Její parketou je ale přece jenom zpěv, a že byl od počátku vynikající, o tom svědčí například i historicky první ocenění Zlatého 13

16 osobnost S Karlem Gottem v roce 1964 Zlatí slavíci 14 slavíka v ženské kategorii, které dostala v roce 1964 právě Eva Pilarová (úplně první Zlatý slavík byl udělen v předchozích dvou letech pouze v mužské kategorii). Jak vnímala tak rychle narůstající slávu, jak se s ní vůbec vyrovnávala? Samozřejmě, že mě to těšilo, ale v tom věku to člověk ani tak nevnímá, neměla jsem čas se tím nějak opájet, neboť pořád se kolem mě něco dělo, natáčení, nové hry, televize... Co však člověk stíhal vnímat a co nebylo právě příjemné, byly různé nesmyslné pomluvy. Lidská závist nezná meze, a tak se začaly vymýšlet tak neskutečné kraviny, které přetrvaly věky. Tehdy nebyl bulvár, možná to bude někomu připadat podivné, ale já si myslím, že o to to bylo horší, neboť dnes napíše bulvár o někom něco, druhý den napíše něco dalšího a třetí den se už zapomene, co napsal ten první. Kdežto ty blbosti, co se tenkrát vymýšlely např. o mně, o Waldovi nebo i o Gottovi, ty přetrvaly roky. A jdou s námi pořád. (smích) Blbosti neblbosti, právě všichni tři jmenovaní byli i tak populární a dostávali jedno ocenění za druhým. Kterého ocenění si Eva Pilarová váží nejvíce? Každého, odpoví s úsměvem slavná zpěvačka: včetně toho posledního, které jsem dostala letos v červnu a kterého si opravdu cením. Před rodným domem Karla Krautgartnera v Mikulově je totiž obdoba amerického Chodníku slávy a tam mám na tomto chodníku svoji hvězdu i já. Nemá ji tam nadarmo. Eva Pilarová je zpěvačka obdařená krásným, barevně zajímavým, naprosto nezaměnitelným hlasem sopránem o rozsahu tří oktáv, oplývající navíc i vynikající pěveckou technikou. Prostě dar od Boha. Dnes však ze všech stran slyšíme i hlasy těch, co tento dar nemají a přesto zpívají. Jaký je názor profesionální zpěvačky na tyto zpěváky? Já říkám přej a bude Ti přáno. Když si někdo myslí, že na to má, tak ať si to zkouší, každý si musí, s prominutím, dříve nebo později tu hubu nabít sám. Těžko můžete někomu říkat, nemáš na to, nedělej to, stejně neuvěří. Naprosto nic proti nikomu nemám, naopak, když se objeví někdo, kdo se mi líbí, s velkou chutí a ráda mu to i řeknu. Z mladých zpěváků na mě takto zapůsobila například Helena Zeťová. Paní Pilarová je vzorem pro mnoho mladých umělců, zajímá mě, jestli i ona sama měla nějaký svůj vzor. Já jsem měla těch vzorů více, většinou však zahraniční. Mně se totiž odjakživa líbily takové ty hlubší hlasy. Vzpomínám si, že když jsem poprvé viděla německý film Srdce královny, kde hrála známá Zarah Leander, tak mě zcela fascinoval její hluboký, skoro až mužský, hlas. To bylo takové první vnuknutí, kdy jsem si přála zpívat také tak hluboko. Oni mi pořád všichni psali soprán, ty výšky, a já chtěla hloubky. (smích) A představte si, že když jsem jednou vystupovala v jednom pořadu ve Stockholmské televizi, tak jsem tam tu Zarah viděla na vlastní oči. Byla jsem z toho úplně mimo. Mně se prostě vždy líbily ty hlubší hlasy, a tak jsem si i řekla, že si budu vybírat více mužský repertoár, že to nebude tak nápadné, jako kdybych kopírovala nějakou ženskou. I když..., musím se maličko pochlubit, že jedno takové srovnání se zpěvačkou mi vůbec nevadilo, naopak mi velmi polichotilo, to když mi Josef Škvorecký po jednom vystoupení, kde jsem zpívala něco od Elly Fitzgerald, vymyslel přezdívku Fitzpilarka. To bylo velmi lichotivé, ale na tu dámu jsem na tu dámu mìla... zdaleka neměla. V těchto místech je možná ten správný čas podotknout, že paní Eva Pilarová je sama k sobě velmi sebekritická, jak vtipně tvrdí, kdyby nebyla tak by nebyla. Vracíme se ještě zpět k Elle Fitzgerald, a také k černým zpěvačkám. Na Ellu Fitzgerald prostě nikdo nemá, dodnes ji nikdo nepřekonal, ani z černých zpěvaček. Ale jinak každá černá baba, která zpívá třeba jen v nějakém místním sboru, je lepší než kdejaká, třeba i světově proslulá, bílá zpěvačka. Natož já. Vím o čem mluvím, neboť sama jsem měla několikrát možnost si poslechnout mše v Harlemu v New Yorku, je to něco naprosto fantastického. A zpívají naživo. Z žádného playbacku. Ráda se od paní Pilarové dozvím i něco o playbacku. Odpoví rázně. Ten já zatracuji. Když Zarah Leander

17 někdo neumí zpívat, tak ať to nedělá. Vždyť je to neúcta k publiku. To si zaplatí lístek, chce slyšet zpěv a místo toho se na něj otvírá pusa naprázdno. Jsou někdy bohužel i situace, kdy není vyhnutí, třeba v televizi, jinak ale preferuji zpěv naživo, protože zpívám ráda a protože mě to hlavně baví. Eva Pilarová bývala, a stále ještě je, pro mnohé velkým idolem nejenom pěveckým, ale také ženským. Tradovalo se; nejkrásnější nohy má Pilarka. Majitelka krásných nohou se rozesměje: No, k těm nohám..., když byla premiéra Takové ztráty krve, tak mi Šlitr povídá: Nemysli si Pilarko, že jsme tě vzali kvůli tvému hlasu, my jsme tě sem vzali, že se nám líbily tvoje nohy. Ale pravdou je, že ono v tom Semaforu, to byla vůbec líheň samých krásných nohou. Vemte si třeba Hanu Hegerovou, Naďu Urbánkovou, nebo Milušku Voborníkovou. Krásné nohy mohli nejvíce obdivovat určitě hlavně manželé Evy Pilarové. Tím prvním byl Milan Pilar, se kterým se seznámili už na brněnské JAMU. Byli spolu dva roky. V manželství se jim narodil syn Milan. Když mu však byly teprve tři měsíce, pan Pilar zůstal v Západním Německu. Dnes je synovi paní Pilarové už 47 let, sám má dva kluky, kterým je 22 a 21 let. Přiznávám, že jsem například vůbec neměla tušení, že má paní Pilarová syna. Odpoví mi, že ji to ani nepřekvapuje: Já jsem nikdy nebyla z těch, co by své potomky neustále někde zveřejňovali a vystrkovali. Respektuji soukromí svého syna už od dětství a respektuji ho dodnes. Myslím, že je to tak lepší, než aby se na něj ukazovalo, to je ten od Pilarové. Často je to těm dětem spíše na škodu. Druhým manželem Evy Pilarové byl zpěvák Jaromír Mayer. Ten ji také emigroval. Ne, mně už ne, opravuje mě: to jsme už byly dávno rozvedení. Brali jsme se s velkou slávou v prosinci 1968 v Paříži a v roce 1971 proběhl tichý rozvod v Praze. Jaromír emigroval až v roce 1986, týden po Waldovi. Jenže tehdy Matuškova emigrace převálcovala všechno ostatní, takže jeho emigrace si pomalu nikdo nevšiml. No a jinak to s ním byla také dvuoletka. (smích) S kým ale byla a je dvouletka mnohonásobně převýšena, to je s třetím zpěvaččiným manželem, bývalým tanečníkem Janem Kolomazníkem. Letos oslaví už stříbrnou svatbu 25 let a tvoří jeden z nejharmoničtějších párů společnosti. Málokdy S manželem Janem Kolomazníkem potkáte každého zvlášť. Účastní se společně koncertů, společenských akcí, společně rádi vaří, ale také rádi cestují. Paní Pilarová projela s manželem pěkný kus světa, ptám se, kde se jí líbilo nejvíce. Tak určitě na Cubě, kde jsou jedny z nejkrásnějších pláží světa, také v New Yorku..., ale nejraději vzpomínám na Hawai. Ještě když jsem byla malá, ale zvládla už Ferdu Mravence a Brouka Pytlíka, tak jsem se vrhla na čtení cestopisů. To mě moc bavilo. Přečetla jsem snad všechno o Austrálii, o Spojených státech, o Africe..., a pak jsem četla také nějakou knížku o Hawaiských ostrovech. Tak moc jsem toužila se tam jednou podívat... Říká se, že když si člověk něco vysní a pak se mu to splní, bývá zklamaný. Mně se Hawai splnila dvakrát a nezklamala mě. Byla přesně taková, jakou jsem si ji vysnila. Při zmínce o Cubě neodolám a navodím řeč i na tolikrát propíranou a různě prezentovanou událost havarovaného letadla, které se 15

18 osobnost v roce 1973 vracelo právě z Cuby, avšak zřítilo se a v něm zahynula celá kapela, se kterou Eva Pilarová vystupovala. Ona v letadle nebyla, protože... proč vlastně? Jak to tehdy bylo doopravdy? K tomu Vám řeknu, jak dokážou být někteří lidé zlí, zejména ti, co jsou od rána do večera na internetu a pozurážejí kdeco a kdekoho. Bylo to zrovna v den výročí této tragédie, na webových stránkách byl o tom článek a nějaký chlap se k tomu vyjádřil, že Pilarka tehdy do letadla nenastoupila, protože byla tak ožralá, že ji to nedovolili. To je taková blbost, to člověka opravdu zamrzí. A o to více, když se pak ještě najde někdo, kdo to neověřeně šíří dál. To se stalo také. Proč to ti lidé dělají? Nechápu, co z toho mají. V tom letadle tehdy zahynulo šest mladých kluků, kterým nebylo ještě ani třicet, jen jeden to přežil a představte si, že jen s odřeným loktem! Já jsem vůbec neměla v úmyslu nastoupit a odletět. My jsme byli s kapelou na Cubě často, nevystupovali jsme za honorář, ale za to, že tam můžeme týden nebo 14 dní zůstat. V ten osudný čas volali z Prahy, že chtějí aby kapela doprovázela tehdejší pěvěckou soutěž Intertalent. Měli odletět zkoušet. Bylo to v únoru a já jsem říkala, co budu už v Praze dělat, a tak jsme ještě spolu se zpěvačkou Vlaďkou Prachařovou na Cubě zůstaly a kluci odletěli. Bylo to 19. února, špatně přistáli na Ruzyni a havarovali... Aby mohla Eva Pilarová vystupovat, připravil ji život do cesty všelijaké rozhodnutí. Jedním z nich bylo např. i podepsání anticharty. Doba byla různá, kdyby měla kouzelný proutek a mávnutím mohla změnit čas, do kterého období by se pak dostala? Nemávala bych žádným proutkem, zůstala bych tam, kde jsem teď, bez ohledu na věk. Samozřejmě by pro mě bývalo lepší, kdyby to, k čemu došlo v roce 89, se stalo už v roce 68. Člověk by si víc zažil zájezdy do zahraničí, nicméně i tak jsem vydržela natolik pohromadě, že jsem si je mohla užívat i po revoluci. Procestovala jsem toho hodně. Víte, já nemám ráda takové to, co by kdyby. Neohlížím se, nevracím se. Mám pořád hodně práce, která mě baví. V tomto vydání vzpomínáme i na nedávno zesnulého Waldemara Matušku. Rozhodně nemůžeme zapomenout zeptat se na Waldu i Evy Pilarové. Vždyť patřila k těm, kdo ho znali nejlépe. Walda, to byl bohém. Nic nestudoval a všechno uměl. Nestudoval herectví hrát uměl, nestudoval zpěv zpívat S Waldemarem Matuškou v roce uměl, neznal noty 1963 hrát uměl. Byl to prostě talent od Pánaboha, do všeho šel naplno a hlavně srdcem. Také si nikdy z ničeho nic nedělal. Moc rádi jsme spolu zpívali. Já vím, že se o nás vedly různé řeči, ale nic z toho není pravda. Nikdy jsme spolu nic neměli, poněvadž on stejně nebyl na blondýny, jemu se vždy líbily tmavovlásky. (smích) Je také známo, o tom ostatně píšeme i ve Vzpomínce, že mu zpočátku velmi vadil brněnský akcent Evy Pilarové. A to nejenom jemu, směje se paní Pilarová: například Mirek Horníček mě jednou zastavil ve foyeru divadla Semafor a povídá: Poslouchejte, Vy prej jste z Brna, a já na to: Ano, su. A on: Víte o tom, že zabít Brňáka na půdě pražského divadla není trestný? A o mnoho let později to poopravil, že trestný to je a jsou za to dva měsíce podmíněně. (smích) Ještě, že nám tu brňačku nezabili. Jinak bych ani já neměla možnost Evu Pilarovou poznat osobně. Naše setkání jsme poprvé odložily, poněvadž musela odjet za maminkou do Brna. Mamince paní Pilarové je již úctyhodných 94 let a stále se těší dobrému zdraví. Už podle telefonátu jsem poznala, že spolu mají krásný vztah. Vztah plný lásky a porozumění, který se v dnešní době pomalu vytrácí. Lidé jsou na S maminkou 16

19 fotoobrázek Evy Pilarové sebe nějak zlí. Paní Pilarová má na to zajímavý názor a když to tak zpětně hodnotím, vlastně ji musím dát za pravdu. Lidé jsou na sebe zlí odjakživa. Je mezi nimi tolik zloby a nenávisti, koná se tolik zločinů a špatných věcí, ale to je tu přece už od nepaměti. Jen se ohlédněme zpět do historie. To byli lidé také pěkní pacholci. Sekali se, čtvrtili, zabíjeli své děti, vyvražďovali své příbuzné. To jen my dnes o tom všem více víme, neboť ta mediální informovanost je téměř stoprocentní. Ale nemyslím si, že by to teď bylo horší nebo lepší. Záleží vždy na samotném člověku, na jeho výchově v rodině, na prostředí ve kterém vyrůstá. Paní Eva Pilarová vyrůstala v katolické rodině, je věřící, to jsem se ostatně mohla přesvědčit i v krásném interiéru jejich chalupy. Nakonec jsme se šly spolu ještě projít ke kapličce a po cestě si povídaly co chystá nového. Samozřejmě si to nenechám jenom pro sebe. Tak, shodou okolností právě v den vyjítí vašeho časopisu a v předvečer mých narozenin, 8. srpna, budou ve městečku Dubá na Českolipsku probíhat Mezinárodní jazzové dny a část programu bude vyhrazena pouze pro mě, bude to takový narozeninový koncert. Potom jedu zpívat na festival do Trutnova, pak chystá jedna nově vzniklá televize pořad zvaný Královny, takže budu točit, no a od září začínají opět zájezdy s mojí kapelou. Už od listopadu budu dělat dvacet vánočních koncertů..., a jestli se to podaří, v příštím roce by mi mělo vyjít nové CD s texty Josefa Fouska. Ty skladby jsou tak krásně barvitě napsané, bude tam blues, bude tam swing, popík, rocková balada, prostě všechno, moc se na to těším. A taky bych měla koncertní šňůrou po halách českých a moravských měst oslavit 50 let v showbyznysu. Na nedostatek práce či zájmu si tedy Eva Pilarová rozhodně stěžovat nemůže. K tomu ještě stihla napsat šest kuchařek (dvě společně s manželem) a také se aktivně věnuje jedné ze svých velkých zálib, fotografování. Za pomocí počítačové techniky pak vytváří z fotografií, jak to sama nazvala, tzv. fotoobrázky. Jedná se o dílka skutečně zdařilá, dokonce pořádala už i několik výstav, a to nejenom u nás, ale také v zahraničí. Co tedy popřát paní Evě Pilarové závěrem. Má šťastné manželství, práci, která ji už léta baví i živí, krásného koníčka..., tak snad... určitě zdraví a ať má kolem sebe samé dobré přátele, kteří ji nebudou závidět, ale budou se na ni jenom hezky usmívat, tak jako se ona ten den usmívala na mě. text: Alexandra Stušková, DiS. foto: poskytla Eva Pilarová Ocenění 1962 Zlatá medaile v oboru jazzového zpěvu na Světovém festivalu mládeže - Helsinky 1964 Zlatý slavík 1967 Zlatá bratislavská lyra 1967 Zlatý klíč Intervize 1967 Grand Prix de Disque Sopoty 1967 Publikumsliebling, festival písní v Berlíně NDR 1967 Zlatý slavík 1969 Cena za nejlepší interpretaci Festival populárních písní Varadero, Kuba 1971 Zlatý slavík 1978 Zlatá děčínská kotva 1978 Cena za nejlepší interpretaci Bratislavská lyra 1981 Zasloužilá umělkyně 1993 Platinová deska Supraphonu 1998 Cena Masarykovy akademie 2004 Platinová deska Tommü records 2009 Hvězda na Chodníku slávy v Mikulově před rodným domem jazzmana Karla Krautgartnera 17

20 fenomén K ponìkud zvláštnímu výbìru fenoménu nás tentokrát inspirovala souhra dvou umìleckých osobností tohoto vydání. Doufáme, že i vás zaujme pár zajímavých poznatkù, možná budete i místy pøekvapeni, a také si tak trochu zavzpomínáte jak to vlastnì tenkrát bylo... Zlatý slavík Jak vlastně vznikl Zlatý slavík? Na jedné z porad v roce 1962 se redakce časopisu Mladý svět bavila o tom, čím více zaujmout své čtenáře. Někdo u stolu navrhl: Uspořádejme anketu o nejoblíbenější písničku a zpěváka roku. Nikdo však nevěděl, jak tuto anketu nazvat. Pak prý vstal tehdejší redaktor oddělení kultury Ladislav Smoljak a nesměle pravil: Znáte takovou tu hračku, co se prodává na poutích a v puse píská? My jsme jí říkali slavík! A bylo to. Díky Smoljakovi se tak stalo z pouťové hračky pozlacené kulaté pískátko, které bylo téměř třicet let barometrem popularity u publika. Už v prvním ročníku vyjádřilo své sympatie k písničkám a jejich interpretům 797 čtenářů Mladého světa. Zlatý slavík se pak stal po léta nejpopulárnější anketou a prožívali ji téměř všichni, nehledě na věk, na stav ani na povolání. Po listopadu 89 začal hlas Zlatého slavíka pomalu slábnout, až se ztišil úplně. Všechno bylo v té době jinak, všechno se měnilo, rušilo, nově zakládalo apod. Poslední ročník ankety Zlatý slavík se konal v roce Èeský slavík Po pár letech pauzy, v roce 1996, však zazpíval znovu. I když s malinko pozměněným názvem Český slavík. (Kvůli rozdělení republiky už bez slovenských interpretů). Původní myšlenka ankety o nejúspěšnější písničku zanikla už v prvních letech Zlatého slavíka, avšak anketa popularity zpěváků je stále velmi úspěšná. Český slavík navázal na svého předchůdce nečekaně dobře. Přijali ho jak zpěváci a skupiny, tak také, a to je nejdůležitější, široká veřejnost. Organizátoři se nemýlili, když věřili myšlence, že i v záplavě zahraniční muziky, která se po roce 1989 zpod pultů nahrnula na všechny rozhlasové stanice, do televize a do všech médií, mají lidé českou písničku a české interprety stále rádi. V prvním ročníku obnovené ankety Český slavík přišlo hlasovacích lístků a znamenalo to rekord v historii Slavíků. (V minulých letech, kdy ještě hlasovali také občané Slovenska, bylo nejvíce anketních lístků). Průměrně se od roku 1996 každého ročníku ankety zúčastňuje hlasujících. 18