Smolina. zpracoval Radim Častulík. Základní údaje o obci

Transkript

1 Smolina zpracoval Radim Častulík Základní údaje o obci Smolina jako okrsková obec je součástí obce (města) Valašské Klobouky jako obce Lipina a Mirošov. Nachází se na rozhraní Vizovické vrchoviny v údolí Bílých Karpat. Nadmořská výška obce je 410 m. Katastr obce má výměru 394 ha (plodná půda má výměru 384 ha). 1

2 pole 178 ha louky 42 ha zahrady 3 ha pastviny 149 ha lesy 13 ha Od Valašských Klobouk obec leží 2,5 km jihovýchodním směrem. Sousedí s obcí Tichov. Obcí protéká potok Smolinka (název je odvozen od názvu obce, jde o zdrobnělinu). Název obce Smolina (smol je kořenný morfém, -ina je prefixem) je pravděpodobně odvozeno od místa, kde tekla smola (pryskyřice), nebo od osobního jména Smolek. Místní název obce (toponymum) může zčásti souviset s přemyslovskou kolonizací za Bruna ze Schauenburgu. Železniční stanice, farní, matriční úřad a pošta, stejně jako obchody a další organizace se nacházejí ve Valašských Kloboukách. Smolina patří do okresu s rozšířenou působností Val. Klobouky (od ). Občané jsou římskokatolického vyznání. Dále je součástí děkanátu Valašské Klobouky. V obci se nachází dětský domov, základní a praktická škola, památník Josefa Valčíka, kulturní dům, obecní knihovna a z památek pětiboká dřevěná zvonice na návsi. Historické názvy obce 1503 Smolnu 1520 Smolnu 1575 Smolinu 1670 Smolyna 1751 Smolna Demografický vývoj rok Počet domů Počet obyvatel

3 Častá příjmení obyvatel Smoliny Baklík, Bednář, Beňo, Častulík, Dostál, Fusek, Hlavica, Hrubčík, Jahoda, Juřica, Kořenek, Krahulík, Kudela, Maček, Mana, Mikulčík, Nedavaška, Petrůj, Petřík, Sáblík, Sucháček, Šebesta, Šenkeřík, Trchalík, Valčík, Žák Dějiny Smoliny ( stol.) Území jižního Valašska bylo osídleno již v době neolitu, což dokládají archeologické průzkumy. Ve dvanácti nalezištích (Fryšták, Luhačovice, Napajedla, Nedašova Lhota, Polichno, Poteč, Smolina, Spytihněv, Tečovice, Veselá, Zádveřice, Zlín-Prštné) archeologové objevili sekyrky, vyrobené z rohovce či pruhovaného pazourku jihopolského původu. 1 Úplně první zmínka o oblasti kolem Smoliny se nachází v zakládací listině vizovického kláštera z 20. srpna 1261 (za doby vlády Přemysla Otakara II.). V listině se však zmiňují o dvou potocích Smolin, nikoli o obci. O obci Smolině pochází první zmínka až z r (z období vlády Vladislava Jagellonského). Tato první písemná zpráva o obci se uvádí kolem prodeje brumovského panství králem Vladislavem II. Janovi Meziříčskému z Lomnice. Ostatně osídlovací (kolonizace) proces východní Moravy a zlínského regionu byl úzce vázán na tehdejší komunikační sítě. Již na konci 13. a 14. století se na území nynějšího zlínského kraje vykrystalizovalo několik územních celků feudálních panství. Smolina patřila od 15. století do brumovského panství. 3 1 Langová, J.: Pravěké osídlení Zlínska. In: Zlínsko. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy, Pro srovnání: první písemné zprávy o sousedících obcích: Valašské Klobouky (1341 za vlády Jana Lucemburského), Tichov (1422 za husitských válek), Mirošov (1460 za vlády Jiřího z Poděbrad) 3 Kohoutek, J.: Proměny sídlištní struktury ve století. In: Zlínsko. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy,

4 Jiří Kohoutek, přední moravský archeolog, ve vědecké studii popsal dle archivních pramenů středověké osady v rámci brumovského panství. Dokonce v údolí potoka Smolenky mezi Křekovem, Mirošovem a Vlachovou Lhotou existovala osada Kolelek (první zmínka o této lokalitě z roku 1466 se však zmiňuje o pusté osadě). Ale v letech 1481 a 1482 se uvádí v pramenech jako osídlená, ale již před rokem 1547 již neměla žádné obyvatele. Podle rejstříku zemské berně (1516), kde jsou zachyceny počty usedlostí jednotlivých panství, se můžeme dočíst zajímavé historické informace. Ve Smolině bylo v té době 10 usedlostí. Feudální páni měli značný zájem na rozvoji vesnic kvůli platbám dávek, poplatků a odpracováním roboty. Základní obživou bylo zemědělství. V roce 1601 byla Smolina spojena s lipinskou rychtou. V roce 1604 byly společně s Lipinou ve Smolině založeny gruntovní knihy. 17. století bylo obdobím válek, náboženských a sociálních konfliktů - tatarské a turecké vpády (1663) a třicetiletá válka (ukončena vestfálským mírem 1648) značně obec poškodila i její obyvatele. Významný historik a archivář František Václav Peřinka uvádí cituji: Ještě dlouho po bitvě bělohorské bylo ve Smolině zajisté dosti českých bratří nebo luteránů, kdyžtě r jen 48 osob po katolicku příjímalo. 4 Vpádem tatarských vojsk (1663) bylo zavražděno či zajato 28 lidí, uloupeno 24 koní, 44 krav a 142 ovcí. Je skoro až s podivem, že vesnici Tataři nevypálili, což často dělávali při svých dobyvačných nájezdech. O dvacet let později (1683) u Klobouk na loukách poblíž Smoliny tábořilo turecké vojsko (v témž roce byli Turci u Vídně v bitvě poraženi, a tak bylo zabráněno islámské expanzi do střední a západní Evropy). V roce 1758 bylo ve Smolině 22 domů (z toho 12 gruntů, 6 podruhů, mlýn, kovárna a zbytek chalup bez rolí). Nejstaršími usedlíky na gruntech, jež obhospodařovali, byli Mikulčík (čp. 4, čp. 12), Trchalík (čp. 18) a Jahoda (čp. 18). Lánový soupis (z roku 1670) podává konkrétní obraz o tehdejší situaci hospodářů. Ve Smolině bylo v té době (za vlády habsburského císaře Leopolda I.) 16 usedlostí a z toho 6 pustých hospodářství. Kloboucký farář dostával ze Smoliny (rok 1771) od 3 půllánů po kopě pšenice a ovsa, dohromady 3 kopy každého druhu obilí, 4 Peřinka, F.V.:.: Vlastivěda moravská: val.-klobucký okres. Brno: Musejní spolek,

5 od 15 čtvrtláníků po půlkopě, dohromady 7 a půl kopy pšenice a ovsa, od 1 podsedníka mandel pšenice a mandel ovsa. V roce 1848 byl ve Smolině již jen 1 půllán (č. 9), ale 12 čtvrtlánů, 3 šestiny lánu a 11 osmin lánu. Co se týče školství, tak obecní škola byla ve Smolině založena v roce 1818, jak bylo v té době zvykem, učil obecní pastýř nebo kněz. Předtím chodili děti ze Smoliny do kloboucké farní školy. Taktéž z Mirošova chodívaly děti do Smoliny do školy (a to pěšky). Cituji: Při školní inspekci 7. dubna r našel klobucký děkan Eichler ve škole 48 dětí ze Smoliny a z Mirošova, škola byla umístěna v chaloupce zbudované obcí, učil klobucký pekař Josef Mňačko a učil prý dobře. 5 V roce 1821 osada zčásti vyhořela. Další sociální pohromy přišly během revolučního roku 1848 (v roce, kdy císař Ferdinand V. zrušil robotu na území rakouské monarchie) obrovská drahota, neúroda a tyfus z hladu. Feudální vztah k brumovskému hradu trval až do roku František Matýsek v jedné studii dokonce zmiňuje, že v obci Smolina žila v té době i jedna romská rodina (šlo o rod Didy, který zde pobýval od r. 1786) a sice v domě čp. 21. Smolina byla vždy zemědělskou obcí, její obyvatelé jezdili za obživou do sousedního města (Valašské Klobouky) či do baťovského Zlína, ale i např. do zahraničí (převážně řemeslníci). Většina obyvatel chudé a malé obce se živila těžkou prací na kamenitých políčkách a chovem hovězího či vepřového dobytka. V zimě si potom přivydělávali prošíváním podešví pro kloboucké papučáře. V letech působila v obci Fuskova pálenice, čili pálení a prodej slivovice patřil k dalším výrazným hospodářským atributům obce. Výraznou, i když málo probádanou osobností Smoliny, byl František Ročák ( ), který řadu let v obci působil jako učitel. Taktéž byl činným jako publicista časopisu Komenský, který poprvé vyšel v roce V obecní kronice Smoliny jsem našel unikátní záznam vzpomínky na prusko-rakouskou válku (1866). Převyprávěl ji František Mana ( z čp. 23) z ústního vyprávění svého otce cituji: Bylo to v jarních měsících, sedláci pracovali na Díloch odkud bylo vidět na císařskou silnici, které znenadání směrem od Poteče blýskajíce palašemi, vyrojily se kohorty 5 Peřinka, F.V.:.: Vlastivěda moravská: val.-klobucký okres. Brno: Musejní spolek,

6 rakouského vojska. Někteří z rolníků zanechali práce, jeli domů a pobravše nejnutnější jeli do hor k Martinkám. Na druhý den oral otec výše jmenovaného na Kopanicách, když za ním přišel místní představený, Šebesta, z čísla 14 s oficírem, který neznal česky. Tento plácaje voly po hlavě stále opakoval Menšo, Klobúk, menšo, Klobúk, a naznačoval, aby voly zapřahl a jel s nimi. Mana, který rozuměl, že má dát voly do Klobuk na maso, nechtěl poslechnut až po té, když oficír na něj tasil palaš, chtěje ho probodnout, jel s ním. Zbytečně se, jak potom zjistil, strachoval. Účelem cesty bylo, aby dovezl pro vojáky maso z Brumova do Klobuk. Dostal za cestu masa i zaplaceno, takže pak si chválil a říkal, že jsou to dobří vojáci, co nám jdou na pomoc proti Prusům. Jak se později zjistilo, bylo to spřátelené vojsko saské, které rozbilo ležení v Mezném Pod křížem. 6 První světová válka Tragicky poznamenala dějiny obce první světová válka ( ). Konflikt vycházející z nacionalistických třenic na Balkáně vybuchl po atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda ď Este ( ) 28. června 1914 při jeho státní návštěvě Sarajeva. Manifestem císaře Františka Josefa I. ( ), který vládl rekordních 68 let, byla vyhlášena 28. července válku Srbsku. Válečný požár se pomalu rozšířil po celé Evropě. Odvodům na frontu neunikli ani obyvatelé Smoliny (probíhaly v letech ). Na frontu byli odvedeni tito obyvatelé Smoliny: Josef Baklík (čp. 39) František Baklík (čp. 39) František Dostál, řídící učitel Jan Hrubčík (čp. 7) Jan Jahoda (čp. 18) Josef Juřica (čp. 13) Jan Krahulík (čp. 32) Jan Kudela (čp. 40) Josef Mana (čp. 23) František Mikulčík (čp. 22) Jan Mikulčík (čp. 39) Jan Mikulčík (čp. 4) 6 Pamětní kniha obce Smolina (s. 110) 6

7 Josef Mikulčík (čp. 14) František Petrůj (čp. 9) Jan Petrůj (čp. 9) Alois Petřík (čp. 31) František Petřík (čp. 46) v ruském zajetí 2 roky Jan Petřík (čp. 31) v ruském zajetí 2 roky, 6 týdnů byl zavřen pro styk s legionáři František Ruman (čp. 2) František Sáblík (čp. 38) Jan Sáblík (čp. 1) Josef Sáblík (čp. 5) těžce zraněn na ruské frontě Josef Sucháček (čp. 21) Matěj Šenkeřík (čp. 10) František Trchalík (čp. 35) Josef Trchalík (čp. 29) Alois Třeka (čp. 42) v ruském zajetí 30 měsíců Alois Žák (čp. 25) František Žák Josef Žák (čp. 25) v ruském zajetí 3 roky a 2 měsíce Jan Žák (p. 24) v ruském zajetí 19 měsíců Jan Žák (čp. 17) Ti všichni bojovali na frontách první světové války. Nejprve byli odváděni záložníci do 36 let a poté byli odváděni na frontu rukovanci do 50 let přímo. Samotná válka měla tíživý sociální dopad na obyvatele Smoliny, jak je uvedeno v místní obecní kronice: Doma ve vesnici se zase počal jeviti nedostatek živobytí. Rolníci byli nuceni odváděti eráru obilí a dobytek a za tím účelem byly prováděny prohlídky (rekvizice) a soupisy dobytka. Také kotly, mosazné kliky, zvony musely se odvádět. Co se k jídlu v obchodech kupovalo, prodávalo se jenom na lístky např. mouka, cukr atd. 7 V první světové válce nepadl žádný Smoliňan. Do ruského zajetí se dostalo 9 vojáků a do italského zajetí 2 vojáci. Zpátky se vrátilo domů všech 35 odvedenců. Z legií se vrátili Josef Trchalík (z italské fronty) a František Baklík (ze Sibiře), který si po návratu domů otevřel ve Valašských Kloboukách stolařskou dílnu. Válečné útrapy skončily po strastiplných čtyřech letech rozpadem rakousko-uherské monarchie a vyhlášením svobodné a demokratické Československé republiky (28. říjen 1918). 7 Pamětní kniha obce Smolina 7

8 První republika První roky demokratického Československa, které svou hlubokou morální autoritou zašťiťoval T. G. Masaryk ( ), nebyly vůbec jednoduché. Rozvrácené hospodářství bylo nezbytné řešit pronikavými politickými a sociálními reformy. I kronikář píše: Mnozí však si tu svobodu i mylně představovali po svém způsobu, totiž že si můžeme dělat, co by se nám líbilo, aniž bychom byli za své jednání zodpovědni, že bude společný majetek dle hesla volnost rovnost bratrství a podobně 8 Ani ne za tři roky po skončené válce v roce 1921 byla vyhlášena částečná mobilizace na zajištění státních hranic proti Maďarsku. Ze Smoliny narukovali tito branci: Jan Jahoda (čp. 18) Josef Juřica (čp. 13) Josef Mikulčík (čp. 14) František Petřík (čp. 31) František Ruman (čp. 2) František Sáblík (čp. 38) Jan Sáblík (čp. 1) Josef Trchalík (čp. 44) Obec prožívala v klidné éře prvorepublikové demokracie rozvoj v kulturní i sociální sféře. V roce 1922 zřídili v obci knihovnu a chudinský fond. O dva roky později (1924) ve Smolině založili Sbor dobrovolných hasičů (celkem bylo 19 členů). Tento sbor se v červnu téhož roku zúčastnil čestné stráže prezidentu Masarykovi, který projížděl valašským regionem a navštívil Valašské Klobouky. 9 Že si Smoliňané vážili prezidenta Masaryka, dokazuje i ten historický fakt, že o rok později (v roce 1925) v den prvního máje (v roce 75 let TGM) byly na návsi u kříže posazeny čtyři lípy. V květnu toho roku ukončili Smoliňané regulaci potoka Smolinka. Na správu a udržování regulace potoka založili i fond s naspořenou částkou korun. Docházelo i majetkovým přesunům, jak dokládají i kronikářské záznamy. Např. 2. ledna 1928 prodal František Ruman statek Janu Mačkovi ze Študlova 8 Pamětní kniha obce Smolina (cit. s. 9) 9 Valašské Klobouky navštívili v celé moderní historii pouze dva prezidenti republiky T. G. Masaryk ( v r. 1924) a V. Klaus (v r. 2007) 8

9 za korun a odstěhoval se do Vlachovic, kde koupil pole a část velkostatku. Většina obyvatel Smoliny byli soukromě hospodařící rolníci a domkáři, Jan Valčík (čp. 16) byl kovářem a František Mikulčík (čp. 22) mlynářem. Co se týče zemědělských prací, jak píše kronikář, bylo to s úrodou špatné: Ve dne horko a noci chladné a bezvětrné a snad vlivem těch chladných nocí voda z potoka vyschla. Sena a slámy vlivem jarní zimy bylo méně než jiné roky a stavy zase pro sucho skoro nic. Ozimy se zasely v sucho a přišla na ně taková pohoda, že se musely některé sžínat, jelikož bylo mokro a dobytek se nemohl na ozimy pustit. 10 Obecní zastupitelstvo Smoliny bylo složeno ze tří politických stran (Čs. strana lidová, Čs. strana sociálně demokratická, Čs. strana republikánská) v tomto složení: Jan Hrubčík, Jan Sáblík, Josef Fusek, František Petrůj, Josef Hrubčík, František Juřica, Jan Mikulčík, Josef Mana, Jan Žák, František Sáblík. Významným dnem pro obec bylo zakoupení a vysvěcení stříkačky pro dobrovolné hasiče. Kronikář píše: Svěcení stříkačky se odbývalo dne 20. května a bylo spojeno se slavností tj. skládání slibu hasičského sboru, proslovu bratra starosty župy Kovalčíka a kázání světícího kaplana. Za kmotřenku stříkačce při svěcení stála paní Pechancová, choť klobuckého p. starosty a věnovala sboru 200 korun do pokladny. Že bylo pěkné počasí, slavnost se pěkně vydařila. 11 V roce 1928 se Smoliňané rozhodli vést obecní kroniku, jak ukládal tehdejší zákon o obecních kronikářích (prvním kronikářem se stal Josef Fusek, který ji vedl do roku 1938). Do okresního zastupitelstva ze Smoliny kandidoval za republikánskou stranu řídící učitel František Topinka. 6. října 1929 se usnesli obecní zastupitelé, že podají žádost k pozemkovému úřadu o příděl lesa Slovákova brumovskému panství. Světová hospodářská krize, která dramaticky vypukla krachem na newyorské burze v říjnu 1929, se plíživě dostala do našich končin již počátkem 30. let. Obecní kronika zaznamenává i tyto události (rok 1932): Tento rok se nevyznačuje událostmi zvláštními a potěšitelnými teprve neboť krize hospodářská stoupá, čili nastává ve světě hůře. Rolníci málo vydělají a lacino prodávají, domkáři a dělníci nemohou se dostati nikde do práce. V obecním 10 Pamětní kniha obce Smolina (cit. s. 11) 11 Pamětní kniha obce Smolina (cit. s. 14) 9

10 hospodářství se jeví také ta hospodářská krize. Obec mívá takovou rezervu ve starých nedoplatcích z 1 až 2 let minulých u svých občanů za sena dva a pastvu, ta však už je vybrána a zůstává toliko průměrný roční příjem a asi 1000 korun dluhu. 12 V obecní kronice jsem našel i jednu zajímavou statistiku o obecním rozpočtu z první republiky. Obecní rozpočet Smoliny pro rok 1933 Příjmy korun Výdaje korun 150% přirážka na úhradu schodku korun I přes hospodářské potíže té doby docházelo k drobným rozvojovým projektům obce. V letech došlo ke generální regulaci potoka, roku 1933 znovu postavili obě zdi mezi mosty a dokončili zdivo u hasičského skladiště. V r byly vysazeny z lesních stromů dub a borovice. Kronikář píše: Obci samé přibylo r výměry asi o 6 mír v pozemkové knize, ač tyto parcele už dávno obhospodařovala. Pastva byla od nepanšti poskytována na pasení dobytka a pole pronajímána domkařům. 13 Ve stejném roce zůstal v obci už je jeden grunt/půllán/- u rolníka Františka Petrůje (čp. 9). Přes tyto dílčí úspěchy i Smoliňany trápila vysoká nezaměstnanost, drahota a chudoba docházelo však k realizování podpůrných sociálních programů, které měly zmírňovat dopady krize: Nezaměstnané dělníky podporuje ministerstvo sociální péče stravovací akcí tj. přiděluje jim poukázky na které dostanou v obchodě různé poživatiny na 1 lístek za 10 korun, které pak okresní úřad proplácí. Poukázky přiděluje asi 1 na týden nebo i déle podle rodiny a nezaměstnanosti, musí se však prokázati, že byl ve smluvním poměru v práci a nemocenskou knížkou. 14 Významnou prvorepublikovou osobností Smoliny byl František Topinka, řídící učitel, kterého jmenovali 1. ledna 1935 čestným občanem obce. Zasloužil se mj. o rozvoj školství v obci a zasadil se za provedení regulace potoka Smolinky v letech V letech ve Smolině působila Domovina 12 Pamětní kniha obce Smolina (cit. s. 18) 13 Pamětní kniha obce Smolina (cit. s. 24) 14 Pamětní kniha obce Smolina (cit. s. 19) 10

11 domkařů a malorolníků a v letech družina katolických zemědělců. Do okresního zastupitelstva zvolili ve volbách 1931 občané starostou Smoliny Josefa Manu (za republikánskou stranu). Tady bych připomněl, že první kronikář Smoliny Josef Fusek se zúčastnil jako jediný z obce státního pohřbu T. G. Masaryka v září To se však již blížilo nebezpečí fašismu. Po zářijové mobilizaci 1938 se z československé armády vrátili rolníci Karel Sucháček (čp. 21) a Josef Sáblík (čp. 5). Ve Smolině v politicky napínavém roce se po obecních volbách utvořilo zastupitelstvo v tomto složení: Jan Mikulčík František Mikulčík Josef Žák Josef Fusek Alois Kořenek František Petrůj Josef Hrubčík František Kudela František Sáblík Josef Žák Jan Mikulčík František Mikulčík 11

12 voják František Kudela (1920) Smoliňan (barevně kolorovaná fotografie) 12

13 Sbor dobrovolných hasičů ve Smolině (1924) 13

14 Svěcení stříkačky pro dobrovolné hasiče (1932) Obecná škola ve Smolině (pravděpodobně konec 30. let) naproti škole (přes potok) bydleli Valčíkovi (na fotce spolu se žáky je bývalý učitel František Topinka pochován je v Čechách, odkud pocházel) 14

15 Nacistická okupace Patnáctým březnem 1939 začala šestiletá nacistická okupace již tak okleštěné republiky po mnichovské dohodě a byl vytvořen protektorát Čechy a Morava (Böhmen und Mahren). Okamžitě nacistické okupační orgány zahájily germanizační politiku k potlačení naší státnosti. Obec Smolina byla přejmenována na Smolin a byly vyvlastněny domky čp. 16 a čp. 41. Rovněž musela obec odevzdat zvon ze zvonice. Po čase sundali nový zvon z válečné náhražky a zavěsili původní, jenž ušel svému osudu a byl znovu posvěcen, aby sloužil dále svým účelům. Za nacistické okupace byla Smolina elektrifikována (1942) a zaveden (1943) telefon (telefonní ústředna byla zřízena v bytě tehdejšího starosty Jana Mikulčíka čp. 22). Občané během nacistické okupace a zvláště po útoku německé armády na Rusko v červnu 1941 začali horlivě vnímat jakékoliv zprávy prostřednictvím zahraničního rozhlasu (ten byl pod trestem smrti okupačními orgány zakázán) v bytě starosty Jana Mikulčíka, nebo v hostinci u Josefa Fuska. Sociální a hospodářské poměry se měnily pomalu ale jistě k horšímu, a proto nebylo divu, že se odboj proti fašistům radikalizoval. Místní občané podporovali partyzány, kteří se zdržovali v lesích za Tichovem. Totálně nasazeni na nucené práce do Německa do zbrojovek byli Jaroslav Petrůj (čp. 9), František Juřica (čp. 13) a Anastázie Sáblíková (čp. 6) ti všichni byli ročník Anastázie Sáblíková utekla hned z transportu a dva roky se ukrývala u rodičů. Kronikář zaznamenal: Válka nesla sebou zhoubný alkoholismus, hazardní hry, pohyb velkého množství peněz, za které nebylo co koupit, tyto věci velmi podporoval. Nedostatek alkoholu přineslo se sebou domácí výrobu tak zvané samohonky, ta se vyráběla z různých surovin: z řepy, z brambor, cukru, rži atd. 15 Když se blížila fronta, přehnaly se nad Smolinou americké bombardéry (v letech ). Kronikář zaznamenal útok německých stíhaček na spojenecké letectvo na jihovýchodním 15 Pamětní kniha obce Smolina (cit. s. 49) 15

16 Valašsku v letních měsících roku Tehdy si už smolinští občané opatřovali od maďarských a rumunských vojáků zbraně, granáty a čekali na poslední chvíle, kdy měli bránit svou vlast, holé životy a majetek. Zvláště Smoliňané žili v neustálém napětí, když si uvědomovali heroický čin (atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha) rodáka Josefa Valčíka (o něm pojednávám v samostatné kapitole). Gestapem byli zatčeni starosta Smoliny Jan Mikulčík spolu manželkou a František Trchalík a uvězněni ve Val. Kloboukách v budově radnice (čp. 276). Němci se během celé nacistické okupace do Smoliny nenastěhovali, ani v ní nepřebývali. Pouze hospodářské hlídky a gestapo chodili kontrolovat Smoliňany. Lidé se přes to všechno dokázali s vypětím všech sil přenést a chovali se kamarádsky a vlastenecky, což ostatně dokazuje i ten nepopiratelný fakt, že neprozradili Valčíkův pobyt ve Smolině a v Mirošově. Kdyby se někdo podřekl, gestapáci by občany krutě vyslýchali a Smolina by byla vypálena stejně jako Lidice či Ležáky. Z kolaborantských spolků německé okupační orgány ustanovili v obci Národní souročenství, které však neprovozovalo skoro žádné aktivity. Smoliňané byli v této organizaci spíše z donucení. Řada smolinských občanů přenášela informace ze zpráv, jež přenášel londýnský rozhlas. Šířily se po vesnici z domu starosty Jana Mikulčíka, hostinského Josefa Fuska (u něho se schovávali přes noc partyzáni) a jejich sousedů Josefa Žáka a Josefa Sáblíka, kteří měli doma rozhlasový přijímač. Podle vzpomínek Marie Mačkové (dcery Josefa Fuska) k nim do hostince chodili i němečtí důstojníci a vojáci, takže nebylo divu, že žili v neustálém strachu, aby Němci nevešli v noci do hospody a nenašli schované partyzány. Bojová morálka a kázeň však u některých partyzánů zcela chyběla. Odvody zemědělských produktů byly od německých okupačních úřadů přesně stanoveny a velmi přísně hlídany. Čtyři Smoliňané byli za toto porušení uvězněni ve Valašských Kloboukách. Další přísné normy se např. týkaly odvodů mléka. Odstředivky a máselnice byly všechny zaplombovány a sneseny do jedné místnosti, kde byly uzamčeny. Nikdo doma nesměl mléko odstřeďovat a ze smetany stloukat máslo. Zvlášť pozorně Němci sledovali domácí zabijačky a pálení slivovice. Když se začala blížit fronta, zapojovali se do bojových akcí i někteří Smoliňané (Josef Žák a Jaroslav Petrůj byli partyzáni). Poslední měsíce druhé světové války se nesly na jižním Valašsku 16

17 ve znamení ploštinské a březinské tragédie 19. dubna 1945 komando SS (pod vedením Otty Skorzenyho) vypálilo pasekářskou osadu Ploština a její obyvatele povraždilo (23 mužů a 1 ženu). Ploština se stala i silným námětem pro literární zpracování do románové podoby valašskoklobouckým rodákem Ladislavem Mračkem. Jde o román Smrt si říká Engelchen (poprvé vyšel v roce 1959), který byl zfilmován režiséry J. Kadárem a E. Klosem v roce Tento válečný autobiograficky laděný román Smrt si říká Engelchen byl přeložen do 15 světových jazyků. Toto ryze protifašistické dílo má nadčasovou dimenzi a silný humanistický rys. Aktuální akcent vyznívá jako přímá obžaloba fašismu a války. Mňačko byl jedním z prvních autorů, který ukázal pravou tvář válečného hrdinství, vše je relativní. Mňačko prokázal své vypravěčské mistrovství a fabulační schopnosti. Ačkoli místo děje, čas a některé postavy (např. Nikolaj, rodina Zichova z Ploštiny) románu vyjadřovaly historickou realitu, tak řada jevů byla pouhou fikcí. Šlo o tak ožehavé téma, že to až autora samotného trápilo. Byl totiž partyzánem, kterému se po vyhlazení Ploštiny zhroutily veškeré ideály. Příběh zasadil do kopaničářské obce Ploština, která hrála důležitou roli v kompoziční struktuře románu představovala hlavní motiv (leitmotiv) vedle milostného motivu. Silné epické prvky jsou prolínány lyrickými pasážemi. V retrospektivě příběhu hlavní hrdina vzpomíná na své dobrodružné zážitky z konce druhé světové války (přítomný čas tempus prézens je přerušován minulým časem tempus preteritum v retrospektivních pasážích). Děj se odehrává na moravsko-slovenském pomezí (na Valašsku v okolí Valašských Klobouk, často se zmiňuje o Lidečku a Čertových skalách). Autor použil ich-formu, kdy ústřední hrdina příběhu vzpomíná na partyzánský odboj (svěřuje se čtenářům se svými dojmy, pocity a myšlenkami). Voloďa leží v nemocnici a vzpomíná na partyzánský odboj, svěřuje se se svými traumatizujícími zážitky zdravotní sestře Elišce, do které se zamiluje. Voloďa spolu s ostatními partyzány bojuje proti německým fašistickým okupantům, provádějí sabotážní akce (např. vyhazují mosty, narušují komunikace, přepadávají německé vojenské hlídky). Ukrývají se v lesích a v pasekářské obci Ploština, která se stává jejich druhým domovem. Voloďa se skamarádí s ruským velitelem partyzánského oddílu Nikolajem. Ten se těžce zraní při manipulaci s pancéřovou pěstí a raději se zastřelí, než by měl trpět. Další důležitou postavou románu je židovská dívka Marta, se kterou se Voloďa citově sblíží. Marta nevydrží peklo války a 17

18 spáchá sebevraždu. Partyzáni z Ploštiny odejdou. Ta je nacistickým komandem SS pod velením velitele Engelchena (v překladu Andílek) vypálena. Voloďa slibuje pomstu za tragédii Ploštiny a doufá, že se mu podaří Engelchena dopadnout a pomstít se za válečné zločiny na Valašsku. Neustále přemítá o smyslu lidské existence, je pln pochyb a smutku neustále se mu do mysli vrývají tíživé vzpomínky na Ploštinu. V kompozici románu hraje podstatnou roli výstižná psychologická kresba postav (hlavních i vedlejších), atmosféry prostředí a podobně. Ačkoli je román napsán spisovnou češtinou, tak přesto se v něm objevují hovorové výrazy a expresivně zabarvená slova (dysfemismy, eufemismy, augmentativa). Dialogy nepostrádají dramatičnost a napětí, ve vnitřním monologu se hrdina zpovídá čtenářům z milostných zážitků a zároveň jako by zpytoval svědomí (obviňuje sebe i partyzány, že u Ploštiny nebojovali a odešli). Mňačko tímto dílem i otevřel tabuizované téma partyzánský odboj za války. Jako první spisovatel u nás odmítl komunistické dogma o nezlomném partyzánském hrdinství a v naturalistických výjevech vylíčil bolestivou skutečnost posledních měsíců a týdnů. Ukazuje kladné i záporné stránky charakteru partyzánů strach i statečný postoj, lásku i ztrátu lidské důstojnosti. Na Ploštině byli upáleno i pět Tichovjanů: František Vašička ( ) Jan Vašička ( ) Jan Zádrapa ( ) Josef Zádrapa ( ) Alois Zádrapa ( ) Gestapo se sídlem ve Valašských Kloboukách pochytalo ve Vlárském průsmyku 14 civilistů a zezadu je brutálně postřílelo u Lačnova v březinském lesíku. Velitel gestapa R. Adler byl po válce za tyto zločiny odsouzen lidovým soudem k trestu smrti a popraven. Poslední dny války letadla odstřelovala železniční trať na Vlárském průsmyku. Smolina a přilehlé obce stejně jako město Valašské Klobouky osvobodily jednotky rumunské a sovětské armády 2. května 1945 (dva dny po Hitlerově sebevraždě v bunkru říšského kancléřství). 8. května Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci a tímto aktem skončila nejhroznější válka v dějinách lidstva. Lidé si oddechli a začali nasávat první okamžiky míru a svobodného politického vývoje, který se však 18

19 vymkl naší politické reprezentaci z rukou, když se tři roky po válce dostala k moci komunistická strana. Josef Valčík Osobnost smolinského rodáka Josefa Valčíka přerostla svým historickým významem (svým výrazným příspěvkem v protinacistickém odboji atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha května 1942) prostor 16 Reinhard Heydrich ( ) nacistický válečný zločinec a jeden z nejmocnějších nacistů Třetí říše vedle Himmlera, Göringa a Bormanna. 19

20 valašského regionu daleko za hranicemi našeho státu a proslavilo jeho jméno a statečnost po celém světě. Reinhard Heydrich (7. března 1904 Halle an der Saale 4. června 1942 v Praze) byl prominentní nacista, blízký spolupracovník Heinricha Himmlera a druhý nejvyšší představitel SS (obergruppenführer SS) a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), v letech zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava. Byl jedním z hlavních architektů holocaustu (vypracoval strategii vyhlazovacích koncentračních táborů a systematické vyhlazování Židů v plynových komorách). Jako zastupující říšský protektor prosazoval politiku cukru a biče sociální výhody dělníkům versus brutální perzekuce vůči neloajálním a nepřátelům nacistické Třetí říše. Narodil se v domě čp. 16 a pocházel z osmi sourozenců. Jeho otec Jan Valčík si přivydělával jako kočí, obecní hlídač, sluha a ponocný. Jeho o 10 let mladší manželka Veronika Valčíková byla ženou v domácnosti, chodila pomáhat sousedům a v zimě drala po chalupách peří. Josef Valčík se narodil ve znamení Štíra 2. listopadu Cituji: Josef musel už jako malý chlapec vypomáhat v domácnosti a chodit s matkou pracovat k sousedům. Posléze ho rodiče poslali do vedlejší obce Lačnova, aby tam sloužil u jednoho pasekáře jako kravař. Po absolvování tří tříd obecné a dvou ročníků pokračovací školy ve Smolině a Lačnově ho svěřil otec Julin Matyášovi ve Valašských Kloboukách, aby ho ve své firmě vyučil koželuhem. Zde strávil Valčík jako učeň a potom jako pomocník celkem pět let. Firma však měla stále méně práce, a proto se s ní musel Josef 10. února 1934 rozloučit října 1936 nastoupil Valčík základní vojenskou službu u 22. pěšího pluku v Jičíně. 16. dubna 1937 byl povýšen na svobodníka a 1. listopadu téhož roku na desátníka až na četaře (dne 16. června 1938). Po nacistické okupaci Čech a Moravy 15. března 1939 byl Valčík z armády propuštěn. Ale již za pár měsíců vstupuje do protifašistického odboje (v prosinci odešel přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii do Francie) a 6. března 1940 je zařazen do československé branné moci po odvodu. Téhož roku 7. července přijíždí Valčík do Anglie lodí Mohamed el Kebir. Dostal se k pomocnému praporu 1. čs. brigády a 27. září (právě v době 17 Kubánek, P.: Dal signál k atentátu na Heydricha. Uh. Hradiště: Nakl. Uher,

21 vrcholící letecké bitvy o Anglii) byl Valčík ustanoven výkonným rotmistrem 1. roty 2. pomocného praporu. A 28. října byl povýšen na rotného. V roce 1941 se dobrovolně přihlásil k plnění úkolů protifašistického odboje v okupované vlasti. 7. března Valčíka povýšili na rotmistra pěchoty a 6. června absolvoval školu pro rotmistry (měl výtečný prospěch). Po parašutistickém kursu (měl 5 seskoků) Valčíka přidělili (29. října 1941) k II. odboru MNO. Ve Skotsku ještě stihl absolvovat sabotážní kurz. Pro operační období od října 1941 do dubna 1942 vypracovali plán výsadkových operací, v jejichž rámci byli posíláni speciálně vycvičení a vyzbrojení odborníci pro sabotážní akce, diverze, zpravodajství a odbojovou činnost proti nacistickým okupantům. Členy skupiny Silver A byli nadporučík Alfred Bartoš (krycí jméno Emil Sedlák), zástupce velitele rotmistr Josef Valčík (krycí jméno Zdeněk Toušek) a radista svobodník Jiří Potůček (krycí jméno Alois Tolar). Jejich úkolem bylo obnovit fungující vzájemné spojení a koordinovat činnost odbojových skupin na území protektorátu. Jako parašutista skupiny Silver A byl po výcviku v Anglii vysazen v noci z 28. na 29. prosince téhož roku na území protektorátu Čechy a Morava (Böhmen un Mahren). Nadřízení Valčíka hodnotili v sabotážním kurzu jako tělesně vyspělého a odvážného. Pamětníci si ho pamatují jako veselého vojáka s dobrosrdečnou povahou, v jehož charakteru se objevovaly dobrodružné rysy. Mezi Valčíkovy charakteristické vlastnosti patřilo vysoké sebevědomí, horlivost v úsudku, samostatnost, ukázněnost, sebejistota a silná vůle. Velitel školy major Edwards napsal o Valčíkovi tento posudek: Veselý, kamarádský, domýšlivý, někdy se přeceňující, smělý, příliš samostatný, s menším smyslem pro kolektivní práci, iniciativní, dobře pracuje v noci, spolehlivý Silné konstrukce, s dobře vyvinutým svalstvem, schopný nejtěžších námah i dlouhých pochodů, dravý a zručný v anenském boji Celkové hodnocení: tělesně i duševně vyspělý, odvážný, velmi vhodný k provádění samostatných úkolů za nejtěžších podmínek. 18 V lednu 1942 se parašutistům podařilo získat křestní listy zemřelých občanů. Právě na tomto základě jim byly vystaveny falešné úřední doklady. Do okupované vlasti odletěl vybaven falešnou legitimací na jméno Zdeněk Toušek. Valčíkovými kolegy v protifašistickém odboji, kteří měli v politickém úkolu atentát na

22 Heydricha, byli Gabčík a Kubiš. Byl vysazen u obce Senice u Poděbrad, kde pracoval jako číšník v hotelu Na Veselce. U své rodiny se Josef Valčík skrýval před velikonočními svátky od 20. března do Bílé soboty. Nejprve bydlel v dřevěném domku u rodičů. Ale protože měl obavy, že bude prozrazen jeho pobyt ve Smolině, tak radši odešel do sousedního Milošova (tento úkryt mu poradil František Trchalík). Cituji: V rodné chalupě se parašutista skrýval v komůrce za kuchyní. Jednoho dne ho zde málem objevil synovec Emil Beňo, který si jako obvykle vyčíhal okamžik, kdy babča vyšla na dvorek, aby si smlsnul na čerstvé smetaně. Děda Valčík ho však zahlédl a vyprovodil za ucho z domu. Teprve po válce si chlapec vysvětlil toto neobvyklé dědovo chování. 19 S Josefem Valčíkem rozmlouvali a vedli časté diskuse Jan Mikulčík (čp. 22), tehdejší starosta obce, Josef Hrubčík (čp. 20), Jan Mikulčík (čp. 39) a samozřejmě místostarosta Smoliny František Trchalík (čp. 3). Právě od nich se Valčík dozvěděl o odbojové činnosti na Valašsku a o hospodářských poměrech v rodném kraji. 4. dubna 1942 odjel Valčík ze Smoliny do Prahy, kde se za pomoci Marie Moravcové a Jana Zelenky napojil na odbojovou skupinu Antropoid, s níž začal úzce spolupracovat na sabotážních akcích, které měly narušit moc nacistického vojenského aparátu a okupačních orgánů. Bylo to naposledy, kdy spatřil svou rodnou vesnici. V Praze se pak Valčík podílel na přípravách atentátu na Heydricha. Postava Josefa Valčíka se dokonce objevila ve filmu Atentát (1964) režiséra Jiřího Sequense, postavu jednoho z atentátníků (právě Josef Valčíka) hrál Jiří Kodet. V létě 1968 na téma setkání Josefa Valčíka hovořil s učitelem Milanem Hlavicou sám páter Borák, který mu vyprávěl, co zažil: Valčík byl tehdy v situaci, z níž neviděl východiska. Nechtěl vydat v nebezpečí svou rodinu, ale přihlásit se na četnické stanici odmítl. Nezbývá mu prý nic jiného, než aby to sám se sebou skončil. Chtěl si vzít život. Řekl jsem mu, že by to byl projev osobní slabosti, ale také zrada na věci, kterou byl pověřen. Sklopil oči, zastyděl se. Odcházel klidnější. Před odchodem jsem mu dal jako talisman obrázek svatého Václava od Mikoláše Alše. Byl jsem velice rozrušen P. Kubánek: Dal signál k atentátu (cit. s. 39) 20 Hlavicova pozůstalost ( 22

23 Jak proběhl celý atentát na Heydricha? Valčík spolu s Gabčíkem a Kubišem se podíleli na přípravách atentátu, který provedli 27. května dopoledne. Od dubna Valčík s Gabčíkem a Kubišem jezdili na kolech každý den na Mělník k 15 km vzdáleného zámečku Panenské Břežany, kde Hendrich bydlel. Zkoumali toto okolí, aby našli příhodné místo ke své akci. Kolo značky Ogar, na kterém jezdíval Josef Valčík, měl schované u garážmistra Janečka na Žižkově. Valčík nejednou zavtipkoval, když vzpomínal v té době na své rodné Valašsko slovy: To je jediné správné kolo pro mne, však já su také ogar. Představitelé domácího odboje, s nimiž se parašutisté stýkali, se začali obávat o následky atentátu na Heydricha. Toho dne měl Hendrich odletět do Berlína na poradu k říšskému vedoucímu SS Himmlerovi. Ráno 27. května se Heydrich, který bydlel se svou ženou Linou a dvěma dětmi v Panenských Břežanech na zámku, což byl dříve židovský majetek, který podlehl arizaci. Tentokrát jel s osobním řidičem SS-Oberschaarführerem Kleinem. Jeho šedozelený Mercedes Benz 320 s poznávací značkou SS-3, vyzdobený dvěma praporky s hákovým křížem a znakem SS, zamířil kolem Bohnic do Kobylis a Libně. Na třídě předjel tramvaj č. 14. Heydrichův řidič začal jízdu zpomalovat. Blížili se totiž k ostré pravotočivé zatáčce do ulice V Holešovických (blízko Vltavy a Trojského mostu). Gabčík s Kubišem přijeli na vyhlédnuté místo po 8 hodině ráno. Gabčík si v aktovce vezl samopal Sten-gun MK II FF 209 se sklopnou ramenní opěrkou. Kubiš měl v aktovce schované dvě bomby z plastické trhaviny 808 (sám je vyfotil). Domluveno bylo, že střelbou zaútočí Gabčík. Na křižovatce oba odstavili kola a krátce se setkali s Valčíkem. Valčík poté popošel nad zatáčku na roh Fügnerovy ulice. V kapse svíral odjištěnou pistoli a kovové zrcátko, kterým dal později Gabčíkovi a Kubišovi signál o příjezdu Heydrichova auta. Jde o nejpravděpodobnější historickou variantu, že Valčík ukazoval zrcátkem, protože vyšetřování německé kriminální policie (fotodokumentace, nákresy osob během atentátu) prokázalo na základě svědeckých výpovědí, že jeden muž (s velkou pravděpodobností Valčík) ukazoval zrcátkem: V půl jedenácté se ještě neděje nic. Jen odzdola, od Trojského mostu přijíždí k zatáčce trojka s vlečným vozem. Jedna z mnohých, které kolem nich deset projely. V deset třicet jedna bleskne od záhybu nahoře světelné znamení 21 A dále právě Valčík patřil 21 Drejs, J.: za Heydrichem stín (cit. s. 197) 23

24 k těm, kteří technicky organizovali průběh atentátu. Ale přesnou absolutní pravdu se již nikdy nedozvíme. Heydrichovo auto zpomalilo asi na 40 km/hod. V protisměru se proti němu právě rozjížděla tramvaj linky č. 3. Na kapotě svého předního vozu nesla označení Lidé, kteří v ní před chvíli na zastávce vysedli, se začali rozcházet a jedna paní vstoupila do vozovky. Zastavila se však a čekala, až velký tmavý automobil se značkou SS přejede. Gabčík pod pláštěm přehozeným přes ruku složil samopal, baloňák odhodil a zamířil na Heydricha a jeho řidiče v autě. Výstřely ale nepadly. Cituji: Až do jara 1991 se vždy tvrdilo, že rotmistrovi selhala zbraň. Novou hypotézu však vyslovil Jaroslav Čvančara, podle něhož: dokumenty o selhání zbraně nic neříkají. V materiálech gestapa se píše jen to, že Gabčík učinil nezdařený pokus o atentát. Při rekonstrukci atentátu konaného při natáčení britského filmu nazvaného SS-3 dospěl tento historik a publicista k myšlence, že útočící parašutista nestihl možná spoušť záměrně, aby nezasáhl cestující v tramvaji, která právě projížděla za protektorovým vozem. Na rozdíl od překvapeného řidiče, reagoval Reinhard Heydrich téměř okamžitě. Napřímil se a sáhl po pistoli. Zároveň udělal Kleinovi své příkazy. V tu chvíli zasáhl Jan Kubiš, kterého automobil už také minul. Popoběhl za ním, vytáhl rychle z aktovky jednu bombu, odjistil jí a hodil. Zazněl výbuch, jehož tlaková vlna vyrazila okna tramvaje a okolních domů. Esesácké kožené pláště dosud ležící na zadním sedadle osobního automobilu byly výbuchem vymrštěny vysoko vzhůru. Ozvaly se výkřiky sklem poraněných a vystrašených cestujících. Bomba dopadla před pravé zadní kolo Heydrichova vozu. Její střepiny prorazily karoserii, pronikly sedadlem a zasáhly zastupujícího říšského protektora. Bylo deset hodin jednatřicet minut. 22 Hned druhý den 28. května se vedle vyhlášek o stanném právu objevily i plakáty s Valčíkovým jménem a fotografií. Heydrich na následky vážných zranění podlehl 4. června. Reakce Němců na atentát byla brutální a rychlá. Za hodinu byly uzavřeny všechny výpadové cesty z Prahy a byla přerušena železniční doprava. Na základě Hitlerových rozkazů vydal téhož dne K. H. Frank výnos o atentátu. Na dopadení atentátníků byla vypsána na tehdejší domu tučná odměna 10 miliónů korun. Kdo pachatele přechovával, nebo jim poskytl pomoc či přístřeší, byl i se svou rodinou popraven. Popravám neunikli dokonce ani ti, kteří atentát navenek či potají schvalovali. V Praze a v širokém okolí 22 Kubánek, P.: Dal signál k atentátu (cit. s. 62) 24

25 byl vyhlášen civilní výjimečný stav. Ke slovu se znovu přihlásilo stanné právo. Od 27. do 28. května od 21 hod. do 6 hod. nesměli lidé vycházet z domu. Na tutéž dobu musely být uzavřeny všechny hostince, restaurace, veřejné zábavní podniky (zákaz zábav), divadla, muzea, biografy a zastavila se veškerá veřejná doprava. Kdo se objevil přes zákaz na ulici, byl okamžitě zastřelen. Heydrichiáda se svým brutálním terorem vyvrcholila vypálením Lidic (10. června) a Ležáků (24. června). Říšským protektorem byl Hitlerem jmenován šéf německé pořádkové policie SS- Obergruppenführer Kurt Daluege. Vyhlášku o stanném právu i vyhlášku s Valčíkovou fotografií musel ve Smolině ironií osudu vylepit jeho otec, jenž byl obecním sluhou. Gestapo uvedlo na úředním věstníku špatné křestní jméno všimněte si, že místo jména Josef je v něm uvedeno jméno Miroslav (a stejně tak i datum a místo Valčíkova narození 20. leden 1920 v Hodoníně), což zmátlo i některé Smoliňany. Ale valná většina občanů obce Josefa Valčíka poznala okamžitě na úřední vyhlášce. Text úřední vyhlášky o dopadení Josefa Valčíka byl následující: korun odměny! Kdo zná tohoto muže a kde se zdržuje? Zobrazený muž se jmenuje Miroslav Valčík, narozený v Hodoníně. Tento muž je popisován takto: Vysoký asi 1m 65cm, plavé až světleplavé, dozadu sčesané vlasy, které na pravé straně spadají trochu stranou, takže vzniká dojem pěšinky. Okrouhlý obličej, zdravá načervenalá barva obličeje, čistá pleť (žádné vřídky), čistě oholený. Modré oči, normální nos a poněkud přiléhající uši. Sdělení z řad obyvatelstva, která povedou k dopadení výše zobrazeného muže a jež na přání budou projednávána přísně důvěrně, si vyžaduje s poukazem na vypsanou odměnu korun tajná správní policie, hlavní úřadovna státní policie Praha, v Praze II, Bredovská ulice 20, telefon 20041, domácí klapka 156, nebo každý jiný německý policejní úřad a každá protektorátní policejní úřadovna. V Praze dne 28. května 1942 Vedoucí úřadovny státní policie Podepsán Dr. Geschkem SS-Standartenführer Zpočátku gestapo o Valčíkově rodišti a příbuzných nic nevědělo. Ve Smolině se zrádce nenašel. Bylo však jen otázkou času, kdy se nacisté z úst zrádce pravdu dozví. 15. a 16. června přijelo zlínské 25

26 gestapo na Valašskokloboucko znovu. Jelikož Karel Čurda odbojáře udal gestapu 16. června, musel udat Valčíkovu stopu někdo jiný. Někteří občané se dodnes domnívají, že se jednalo o jednoho muže z Valašských Klobouk. Mezitím se Gabčík, Kubiš a Valčík schovávali v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. To bylo jejich poslední útočiště. Když gestapo po Čurdově zradě vědělo, kde se schovávají, udělali doslova manévry na parašutisty. Proti esesáckému komandu bojovali statečně do posledního dechu. Celou obranu kostela vedl Adolf Opálka (celkem se v něm schovávalo 7 parašutistů Adolf Opálka, Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc). Úkryt jim v kostele přichystal biskup pravoslavné církve svatý Gorazd II. 23 (vlastním jménem Matěj Pavlík, ). 4. září 1942 byl nacistickým komandem zastřelen na Kobyliské střelnici. Proti parašutistům nastoupilo 800 příslušníků SS a gestapa v čele s velitelem Karlem von Treuenfeldem. Ale protože realisticky tušili, jaká muka je čekají v případě zatčení, rozhodli se poslední kuklou zastřelit. Josef Valčík jako hluboce věřící katolík sebevraždu vždy odsuzoval, ale nechtěl padnout do rukou gestapa. Podle pitevního protokolu se zastřelil 18. června po tvrdých bojích v kostele pistolí ráže 6,35 mm ranou do pravého spánku. Dvanáct členů rodiny bylo gestapem zatčeno na Valašsku 16. června 1942, další dva bratr Emil s manželkou byli zatčeni v Brně. Všichni byli uvězněni v Praze v pankrácké věznici a v Terezíně. O tom, že Němci uvažovali o likvidaci Smoliny po vzoru Lidic, bylo oznámeno smolinskému starostovi Janu Mikulčíkovi na schůzi starostů obcí okresu v Uherském Brodě. Prohlídka gestapa proběhla i na valašskokloboucké faře, kde gestapáci jak v místnosti, v níž byly uloženy farní spisy, tak v bytech obou kněží, hledali materiály týkající se Josefa Valčíka a jeho příbuzných. Na základě varování velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Zábranským totiž páter Borák pohlednice od parašutisty i všechny ostatní poznámky o něm včas zničil. 24 Ostatně páter František Borák, který působil ve Valašských Kloboukách jako kaplan, ve svých vzpomínkách uvedl situaci Valčíkovy rodiny po smrti jejich syna Josefa takto: Valčíkova rodina, hlavně Josefovi mladší 23 Svatořečen v Olomouci ve dnech 4. až 6. září P. Kubánek: Dal signál k atentátu (cit. s. 85) 26

27 sourozenci, hledali v těch dnech radu o pomoc u mne. Snažil jsem se jim dodat naděje a útěchy. Situace byla den ze dne hrozivější. Nedalo mi to a znovu jsem zašel do Smoliny. Právě jsem probíral s Valčíkovými celou situaci, když tu před domem zabrzdilo policejní auto. V poslední chvíli jsem stačil vyskočit z okna do dvorku. Tenkrát se gestapo omezilo pouze na několik otázek. Rodina zůstala ještě doma. Příštího dne byla neděle. Valčíkovi přišli do kostela, připravit se na smrt. Prosili mne, abych se postaral o jejich čtyři děti 25 Z terezínského ghetta poslala několik dopisů Veronika Valčíková, matka Josefa Valčíka a jeho sourozenců a babička. Část jednoho dopisu vám uvedu (byl napsán v Terezíně 28. července 1942): Pane starosto! Zasíláme Vám srdečné díky za balík. Ráda bych však věděla co je s dětmi. Emil nech se nezapomíná s námi modlit. A co obchod? 21. října 1942 byla celá Valčíkova rodina transportována do koncentračního tábora Mauthausen, kde o tři dny později byli zavražděni komandem SS (podle některých svědků byli povražděni v plynové komoře, některá svědectví zase tvrdí, že byli zastřeleni do týlu). Cituji: Netloukli je esesáci, ale ještě ukrutnější lidé. Byli to spoluvězni, většinou Němci, odsouzení za vraždy, krádeže a homosexualitu. Valčíkovi i všichni ostatní parašutisté už byli odvedeni pryč. Kdo nevydržel chlad nebo padl únavou, byl odvlečen do bunkru ubit. Konečně jeden z dozorců odvedl na karanténní blok, kde byly sepsány nacionále nových vězňů. Bylo ráno 24. října Ještě toho dne, kdy dojeli do Mauthausenu, byli ti, kteří patřili mezi pomocníky nebo rodinné příslušníky parašutistů, povražděni. Ženy Němci nahnali do plynových komor a muže zastřelili ranou do týlu. Podle jiného údaje byli všichni zastřeleni. Po válce vězněním zbědovaný in. Rafaja prý vyprávěl svým známým ve valašských Kloboukách, že zvláště krutý úděl připravili nacisté Valčíkovi matce. Měla zemřít poslední, když předtím musela prožít hrůzu ztráty svých dcer a manželek synů. 26 Sestra Josefa Valčíka Františka Sívková byly popravena po porodu. Mauthausen patřil k nejbrutálnějším a nejpřísnějším nacistickým koncentračním táborům (hned po Osvětimi). Nachází se (dnes je památníkem) v Horním Rakousku asi 20 km východně od města Linec. 8. srpna sotva měsíc po anšlusu Rakouska byli do P. Kubánek: Dal signál k atentátu (cit. s. 92) 27

28 Mauthausenu posláni vězni z koncentračního tábora Dachau, kde byli vězněni i dva rodáci z Valašskokloboucka (Karel Slaběňák z Valašských Klobouk sloužil jako administrátor kněz v Blovicích a organizoval protifašistický odboj prostřednictvím skautingu a budoucí kardinál Štěpán Trochta rodák z Francovy Lhoty, jenž šířil letáky, podával zprávy do ciziny, schovával v salesiánském klášteře antifašisty a navazoval kontakty s Junákem), aby začali se stavbou pracovního tábora. Dachau byl prvním koncentračním táborem nacistického režimu založený již v roce 1933 říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem. I když byl tábor Mauthausen od začátku ovládaný německým státem, založila jej soukromá firma. Tato firma vedená vysokým funkcionářem SS koupila kamenolom od Vídně a začala se stavbou mauthausenského tábora. Již 8. května 1939 se tábor změnil na pracovní tábor, kde se měli co nepřísněji trestat političtí vězňové a odpůrci režimu. I když přesné ztráty na životech nelze přesně zdokumentovat, tak většina zdrojů uvádí od 122 do 320 tisíc obětí tohoto tábora. Vězni byli využíváni k otrocké práci v žulových kamenolomech. Kromě hospodářské funkce měl tábor i politickou funkci. Přinejmenším do r byl tábor upraven pro vězně a vraždění skutečných či domnělých politických a ideologických nepřátel nacistického Německa. Později sloužil i k vyhlazování Židů a Romů. Když byli vězni po dvanáctihodinové práci totálně vyčerpáni nebo když byli příliš nemocní či slabí, byli povražděni v plynových komorách (nacisté používali k zabíjení jedovatý plyn cyklon B) nebo smrtící injekcí. V prosinci 1941 dokončili plynovou komoru, která mohla najednou zabít až 120 vězňů. Až do roku 1940 tvořili největší skupiny vězňů němečtí, rakouští a českoslovenští socialisté, komunisté, anarchisté, homosexuálové a Romové. Dalšími skupinami byli např. katoličtí evangeličtí kněží. Během celého roku 1940 bylo v táboře uvězněno mnoho Poláků. V letech bylo do tábora transportováno Čechů a Slováků, z nichž zde zahynulo (mezi nimi celá rodina Valčíkova). Do Mauthausenu bylo odvedeno mnoho významných osobností české kultury a společenského života např. herec, skladatel a písničkář Karel Hašler, kněz a budoucí kardinál Štěpán Trochta. Jenom pro zajímavost čtyři roky tu byl vězněn i československý prezident Antonín Novotný, který vstoupil do českých dějin negativně jako ten, kdo nesl odpovědnost za politické procesy a kolektivizaci 50. let. V roce 1944 evakuovali do Mauthausenu velkou skupinu maďarských a holandských Židů (přibližně