Krátké pøíbìhy. I. díl

Transkript

1 Krátké pøíbìhy I. díl 1

2 2008 GBV-Dillenburg Rozšiøování: ŠÍØENÍ PÍSMA SVATÉHO Naboèany Hrochùv Týnec Tisk: DUO-tisk, s.r.o., Ostrava 2

3 Obsah Znáš cestu do nebe?... 5 Popínavá rostlina Na život a na smrt Špatná spoleènost Nejvìtší síla Boží pomoc, pøi níž si Bùh použil ledního medvìda Vítìzství Podivný prùvodce Modlitba jedné nedìlní školy Udìlal jsem to já! Zùstal èist Bùh odpovídá na naše modlitby èasem Svým Pøekvapení Bùh miluje vìrnost v malém Cesta do Itálie Kdo je nejvìtší høíšník? Rùžová stužka Vytaženi z bahna Lední medvìd Požehnaná služba Výlet do myslivny Zkuste mne (Mal. 3,10) Obìtovaná panenka Vìø a poslouchej! Lež má krátké nohy Jenda a pøíchod Pánì Jirka a jeho zlatka Dobrý pastýø Cikánský chlapec Pøíbìh o Evièce Veliká pokrývka

4 Znáš cestu do nebe? Hustì pršelo a ve mìstì všechno vypadalo tak trochu smutnì. Auta musela jet pomalu a opatrnì, aby na mokrém asfaltu nedostala smyk a chodci zase spìchali každý se snažil být co nejdøíve doma a v suchu. Na protìjší stranì silnice zahalen do pláštì také pospíchal jeden pán. Rychle pøešel ulici. Pojednou ucítil, jak ho nìkdo uchopil za rukáv. Ohlédl se a vidí dvì vážné oèi, které se na nìho dùvìøivì dívají. Copak ode mne chceš, holèièko? zeptal se a již sahal do kapsy u kabátu, aby jí dal nìjaké peníze. Pane, øekla ona, vy byste mnì možná mohl øíci, kudy vede cesta do nebe? Cesta, kam? ptal se onen pán ponìkud pøekvapen. Já bych ráda vìdìla, kde je cesta do nebe, opakovala ta malá dívka a napjatì se na nìho dívala. A proèpak to chceš vìdìt? Když mùj tatínek umíral, odpovìdìla, øíkal mi, že jde do nebe; ale já teï nevím, kudy se tam jde. Vím jenom, že øekl: Jituško, musíš hledat cestu do nebe. Pak se tam opìt setkáš s maminkou i se mnou. Byla to jistì zvláštní, ale velice dùležitá otázka, která zde byla vyslovena na ulici, plné ruchu. Ale jak to bylo dobøe, že ta holèièka hledala a našla nìkoho, kdo jí mohl ukázat správnou cestu, která vedla k nebi. Ten pán totiž byl opravdový køes an. Jak se mu rozehøálo a rozveselilo srdce, když malé Jitušce mohl vyprávìt o Pánu Ježíši. Zcela jednoduše jí vyprávìl o tom, co je tou cestou, která vede do nebe. Že tou cestou je sám Pán Ježíš, který pøišel z nebe a zemøel na køíži za høíšníky. A také to, že jdeme po takové cestì do nebe, jestliže jdeme za Ním, jestliže Ho následujeme. Malá Jitka s napìtím poslouchala a s otevøeným srdcem pøijala tu radostnou zprávu o veliké lásce Boha a Spasitele k lidem. Pak jen pìknì podìkovala a již utíkala svou cestou. Pán se za ní díval a prosil v srdci toho dobrého Pastýøe, Pána Ježíše, aby i tuto Svou 5

5 6 Pojednou ucítil, jak ho nìkdo uchopil za rukáv.

6 oveèku ochraòoval až do onoho dne, kdy bude moci spolu s mnohými jinými vejít do slavného Otcovského domu. Tam je mnoho pokojù, kde budou vìènì pohromadì všichni, kdo také milují Pána Ježíše. O mnohých chlapcích a dívkách víme, že již znají toho laskavého dobrého Pastýøe. Vìøí, že zemøel za jejich høíchy. Modlili se k Nìmu a tak Ho našli. A tak nalezli tu pravou cestu, která vede do nebe. Ty také? Popínavá rostlina. Co je to za kytièku, co tu tak krásnì kvete? zvolala Martièka. To je hrách. Nasela jsem ho, a nyní když povyrostl, dala jsem k nìmu hùlku, aby rostlina mìla potøebnou oporu, vysvìtlovala její pøítelkynì. Se zájmem se dívala obì dìvèata na malou rostlinku ze všech stran. O nìco pozdìji prosila Martièka svou maminku: Maminko, prosím tì, dej mi také hrách. Chtìla bych ho také zasít a pìstovat. Dítì muselo ještì chvíli poèkat, až mìla maminka èas. Když pak pøinesla seménko hrachu a podávala ho malé Martì, øekla vážným hlasem: Tu máš hrách a myslím, že se mùžeš od malé rostlinky, která z nìho vyroste, nìco významného nauèit. Tomu nerozumím, maminko, jak bych se mohla od této rostliny nìèemu nauèit? Ale ano, mé dítì, odpovìdìla maminka. Jen o tom pøemýšlej, dítì! Tak jako toto semeno musí být zaseto do dobré zemì, tak také i Slovo Boží. Nestaèí, že ho máš v hlavì, ne, musíš ho pøijmout do svého srdce, jestliže má pøinášet ovoce. A tak jako tato rostlina nemù- 7

7 že pozdìji bez potøebné opory nikdy rùst nahoru, tak ani ty nemùžeš nalézt bez Pána Ježíše cestu do nebe. Je Pán Ježíš již tvým Spasitelem a Pánem? Na život a na smrt. Artur, malý chlapec z jednoho tichého horského mìsteèka v Mexiku, navštìvoval pravidelnì evangelizaèní shromáždìní, v nìmž evropská misionáøka zvìstovala radostné poselství o spasitelné lásce Boží. Artur musel pøitom vždy urazit pìšky dlouhou zpáteèní cestu, protože usedlost rodièù byla od místa shromáždìní nìkolik kilometrù vzdálena. Ale chlapec se cesty nebál, ponìvadž toužil celým srdcem po Božím slovu. Opìt jednou po takovém shromáždìní se chlapec vydal na cestu domù. Vyšel o nìco døíve nežli ostatní návštìvníci, protože chtìl dojít na otcovu farmu ještì pøed setmìním. Statnì si to kráèel kupøedu, i když se na té cestì trochu bál. Èasto zpívali ve shromáždìní píseò, v níž se opakují slova: Jeho oko bdí neustále... Artur vždy zpíval také a dnes tu píseò opìt zpívali. Ale kdo mohl vìdìt, zda-li se Bùh stará také i o nìho, malého Artura? Kdo mu mùže s jistotou øíci, že veršík platí i pro nìho? Najednou uslyšel chlapec za sebou zvláštní zvuk, funìní a dupot kopyt. Obrátil se a velmi se ulekl. Velikou rychlostí bìželo za ním èerné chlupaté zvíøe. Kanec! vykøikl s hrùzou Artur. Kanec jednoho Španìla, který bydlel nedaleko! Chlapec zvíøe znal. Èasto již sousedé napomínali Španìla, aby postavil pro kance pevnìjší a bezpeènìjší chlívek, ale lehkomyslný muž nedbal domluv. Nyní se stalo to, èeho se mnozí již dávno obávali kanec z chlívku utekl. Chvíli zùstal Artur stát jako ohromen, ale pak uhánìl velkými skoky pryè. Bìžel co mu nohy staèily. Rozezlený kanec ho však tvrdošíjnì pronásledoval, ano, èím rychleji utíkal, tím více se zdálo, že ho kanec dohání. 8

8 Bìžel, co mu nohy staèily. Arturovo srdce bušilo k prasknutí, rychle oddychoval a z èela se mu øinul pot. Chlapec se neodvážil ani ohlédnout a nezadržitelnì se øítil kupøedu a kanec za ním. A v bìhu volal Artur hlasitì o pomoc. Nikoho nebylo však vidìt, široko daleko se žádný zachránce neukazoval. Zdali nebe vidí mé nebezpeèí? Zdali slyší mé volání? probìhlo myslí chlapce. Jak to ještì pøed hodinou zpívali? Hrozí-li hrùza, nebezpeèí nenadálé, Jeho oko bdí neustále. Jeho oko? Zda vidí i mne? Zda pomùže i mnì? Avšak jak by to bylo možné, nyní, zde... Pane Ježíši, pomoz mi, zachraò mne! køièel Artur. Náhle chlapec zakopl a upadl. Ještì v pádu uslyšel nablízku padnout výstøel a potom ztratil vìdomí. 9

9 Dva muži vystoupili z nedalekého køoví a spìchali k chlapci. To se to zase jednou povedlo! Podívejme se na náš úlovek. Ještì štìstí, že ten kluk upadl! Jen tak jsem mohl na kance vystøelit. Máš pravdu, potvrzoval druhý, pøišli jsme v nejvyšší èas. Kdoví co by byl chlupáè s klukem udìlal! Soucitnì se sklonili muži nad malým Arturem, kter ý nyní pomalu pøicházel k sobì. Teprve když uvidìl mrtvého kance, vzpomnìl si na to, co se stalo. Muži mu dali napít a brzo se mohl zase zvednout. Byl to zázrak, že se Artur vážnìji nezranil. Na cestì domù øekl svým prùvodcùm: Zabili jste mého nepøítele a mnì jste zachránili život. Misionáøka nám dnes povìdìla, že také Pán Ježíš pøemohl našeho nejhoršího nepøítele, Satana, a tak se stal naším Zachráncem. Musíme k Nìmu pøijít a uvìøit v Nìho. To chci uèinit, protože nyní vím, že mì také miluje. Špatná spoleènost. Jeden sedlák nabil pušku, aby výstøelem zahnal vrány, které vyzobávaly setbu z jeho pole. Nezpozoroval, že jeho papoušek, jenž miloval spoleènost, pøiletìl k vranám a hledal s nimi zrnéèka. Když sedlák vystøelil, postavil se na plot, aby se podíval na výsledek své akce. Uvidìl kromì mrtvých vran také svého papouška s rozcuchaným peøím a zlomenou nohou. Když dìti spatøily zle zøízeného papouška, ptaly se: Kdo postøelil našeho Arka, kdo to udìlal? Tu papoušek sám odpovìdìl: Špatná spoleènost špatná spoleènost! Ano, tak to bylo, øekl otec vážným hlasem. Arka byl s vránami na poli a byl zasažen výstøelem, který byl urèen vránám. Pamatujte si to, dìti, a chraòte se pøed špatnou spoleèností! 10

10 Jak mnoho mladých lidí se dostalo do tìžkostí ne pro pøevrácené vìci, které by sami uèinili, ale proto, že se dostali do zlé spoleènosti! Jsme èasto posuzováni podle lidí, s nimiž pìstujeme styky. Rovný rovného si hledá, vrána k vránì sedá, øíká se právem. Je nerozumné dìlat nìco jen proto, že to také i ostatní dìlají. Bùh øíká zcela jasnì: Nepostoupíš po množství ke zlému! (2. Mojž. 23,2). Jestliže nìco dìláme, nech je to proto, že víme, že je to dobré, a ne proto, že to mnoho jiných také èiní! Èasto bylo pozorováno, jak si krokodýl velmi lehce opatøuje potravu: Leží nehybnì s otevøenou tlamou, jako by byl mrtev, a do jeho tlamy nalezou všelijaká malá zvíøata jako hmyz, žáby, ještìrky apod. Ale najednou krokodýl tlamu zavøe a všechno spolkne. Moji malí, milí pøátelé, rozumìli jste, co se máte z tìchto dvou pøíbìhù nauèit? Nedìlejte nikdy to, co dìlá vìtšina lidí, mohla by to být vaše záhuba!...nebo prostranná brána a široká cesta jest, která vede k zahynutí, a mnoho jest tìch, kteøí vcházejí skrze ni. Nebo tìsná jest brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo jest nalézajících ji. (Mat. 7,13-14). Nejvìtší síla. Ïurko, tøináctiletý slovenský hoch, musel jít jednou s tatínkem do svìta, aby mu pomohl vydìlávat peníze pro jejich èetnou rodinu. Živili se prodejem rùzných drobností, které doma vyrábìli. Ïurko mìl vždy velkou radost z toho, že jeho tatínek je velký a silný muž, který s tìžkým nákladem na zádech dokázal tak daleko cestovat. Být tak silný a veliký jako tatínek bylo jeho nejvìtší a nejvroucnìjší pøání. Když mu bylo dvanáct let, musel mu v zimì doma pomáhat. Øezali plechy na peèení koláèù, drátovali hrnce, vyrábìli pasti na myši 11

11 a ještì mnoho jiných vìcí. Dìlával to velmi rád, protože tatínek pøi práci obyèejnì vypravoval o svých cestách za výdìlkem, na kterých se mu nìkdy pøihodily rùzné zajímavé pøíbìhy. Ïurko velmi zatoužil po tom, aby mohl také cestovat se zbožím. Pøedstavoval si, že je to velmi jednoduché a krásné. Putoval by Boží pøírodou, cestou by prodával jeden kousek zboží za druhým a koneènì s prázdnou nùší a plným pytlíkem penìz by se vrátil domù. Nic na svìtì nemohlo být krásnìjšího. Aspoò si to tak myslel. Síly mám dost, záda i ramena mám silná jak se patøí a nohy už také nìco vydrží. Tak a podobnì mluvíval. Tatínek byl už starší, pomocníka by potøeboval a tak ho tedy vzal s sebou do svìta. Hoch však brzo poznal, že své síly pøecenil. Pøedstavoval si potulný drátenický život mnohem snadnìjší a lehèí, než byl ve skuteènosti. Náklad na zádech ho tlaèil a ramena bolela. Nohy byly odøené a od dlouhého pochodu tak pálily, že ho každý krok bolel. Lidé, kterým nabízel své zboží, ho èasto posílali pryè a nic nekoupili, takže brzo ztratil odvahu jim je nabízet. Tu by byl rád zase doma u maminky a mladších sourozencù. Ale kdykoliv ho pøepadla touha po domovì, stateènì se vzpøímil a pomyslel si: Jsem už pøece velký a chci být tak silný jako tatínek. Èlovìk pøece zesílí nošením tìžkých vìcí. Utìšoval se tím znovu a znovu, takže pøes celé léto vydržel na cestách po boku svého tatínka. Pøišel podzim. Vítr ostøe hvízdal po pustých polích. Nìkdy pršelo bez pøestání celý den a bylo stále chladnìji a chladnìji. Ïurkova stateènost a odvaha se zmenšovala. Unaven a hladov kráèel vedle tatínka. Za celý den nic neprodali, ani jedno laskavé slovo neslyšeli. Druhého dne se proto rozdìlili. Každý šel jinou cestou a k veèeru se mìli sejít v jisté vesnici. Zaèínalo se smrákat a Ïurko tu vesnici stále nevidìl. Zabloudil snad? Zastavil se a utøel si pot z èela. Dnešní den nebyl o nic lepší než vèerejší. Snad ještì horší, protože Ïurkovi chybìl tatínek. S tvrdými 12

12 a nelaskavými lidmi musel dnes jednat sám a sám snášet jejich hrubé a èasto posmìšné poznámky. Nyní byl nesmírnì unaven tìžkým dnem a vesnice nikde. Bylo mu podivnì u srdce. Po zádech mu hned pøebíhal mráz a hned mu bylo horko. Najednou se s ním svìt zatoèil, smysly ho opustily a Ïurko se zhroutil uprostøed silnice na zem. Naštìstí jel tudy za chvíli sedlák s vozem. Naložil hocha se všemi jeho vìcmi na vùz a zavezl ho do vsi. Tam se sešel s jeho tatínkem. Ten se polekal, když uvidìl svého synka na voze. Ïurko byl zøejmì nemocen a cestovat nemohl. Rodná ves byla ještì nìkolik dní cesty daleko a na to, aby ho uložil do hospody, nemìl peníze. Co dìlat? Sedlák, který hocha vezl, ho nemohl vzít dál a tak byl ubohý tatínek úplnì bezradný. Pøemýšlel a na nic moudrého nemohl pøijít. V té chvíli šla kolem starší žena ve smuteèním odìvu. Vidìla hocha i tatínka a když slyšela o jeho starostech, poprosila sedláka, aby nemocného zavezl do jejího domu. Brzy na to ležel Ïurko v teplé posteli. ;,Myslím, že váš synek je velmi nemocen, øekla paní. Zavolám lékaøe a o hocha se postarám, dokud se neuzdraví. Mùžete tady pøespat a chcete-li jít zítra dál, nechte mi hocha tady. Až bude zdráv, mùžete si pro nìho zase pøijít. Tatínkovi vyhrkly slzy: Milá paní, jak to, že s námi takto jednáte? Vždy jsme úplnì cizí! Tu se rozplakala i ta paní. Vypravovala, jak nedávno ztratila svého muže i syna a teï jí cosi zøetelnì øíká, aby se postarala o Ïurka jako o vlastního. Zapla Pán Bùh, zapla Pán Bùh, dobrá paní, dìkoval hluboce dojatý dráteník. Druhý den ráno šel klidný a potìšený svou cestou. Vìdìl, že jeho synek je v dobrých rukou. Ïurko mìl zápal plic. Laskavá vdova sedìla u postele ve dne v noci a peèovala o nìho. Koneènì nemoc povolila a hoch se pomalu zotavoval. U své dobrotivé hostitelky se cítil dobøe. Tak mìkkou a pohodlnou postel a tak dobré jídlo nemìl ani doma. Nejvíce se mu 13

13 14...poprosila sedláka, aby nemocného zavezl do jejího domu.

14 líbilo, že paní umìla vypravovat pìkné pøíbìhy. Byly dokonce krásnìjší než tatínkovy. Pøíbìhy o dobrém pastýøi, který hledal ztracenou oveèku a o silném Reku, který zemøel za všechny lidi, mohl poslouchat stále. Pøišel však èas, kdy se spolu museli rozlouèit. Ïurko se vracel k rodièùm a sourozencùm. Tu mu paní položila ruku na rameno a mile øekla: Když jsi mìl, Ïurko, horeèku a blouznils, opakoval jsi stále, že jsi už velký a silný. Ve skuteènosti jsi byl ubohý a slabý. Milý hochu, chceš-li být skuteènì silným mužem, vìø v Pána Ježíše. Však jsem ti o Nìm vyprávìla. Silný Spasitel èiní muže silnými. Zde v této knize je o Nìm psáno. Èti v ní pilnì, Ïurko, to ti prospìje! S tìmi slovy mu podala Nový zákon. Hoch jej vdìènì pøijal. Èíst trochu umìl a tak se mohl zaøídit podle rady své dobroditelky. Pilnì v nìm èítával a brzy se stal skrze víru v psané Slovo Boží uèedníkem Pána Ježíše. Sám na sobì poznal, že silný Spasitel èiní muže silnými. Ïurko pozdìji rád vypravoval o tom, jak ho všechny síly opustily, aby mohl poznat nejvìtší sílu sílu Ježíše Krista. Boží pomoc, pøi níž si Bùh použil ledního medvìda. Jistá eskymácká rodina z Labradoru se dostala jednou do veliké nouze. Vše, co bylo k jídlu, snìdli a to u Eskymákù je již zlé znamení, protože v dobì nouze pøi všem, co se jen mùže postrádat, snaží se získat alespoò nìjakou potravu. Moøe zamrzlo. Severní vítr s poletujícím snìhem huèel. Pod pochmurným nebem se krèilo obydlí ze snìhových blokù, s matnou okenní tabulí ze støeva velryby. Uvnitø kleèel otec, matka a dítì na kolenou a modlili se o záchranu pøed smrtí hladem. To jediné, co se dalo v této dobì ještì ulovit, byli ptáci, kteøí jen 15

15 velmi zøídka prolétali krajinou. Nadìje na takový vzácný úlovek byla nepatrná. Pøesto vzal otec své náèiní k lovení ptákù, vyšel ven do pustiny a postavil si tam okrouhlou chatrè z kvádrù, jež naøezal pilou ze zmrzlého snìhu. Potom ještì dal na kopuli klenby tabuli prùhledného ledu a nalíèil past s èerveným hadøíkem z vlnìného šátku jako vnadidlo. Skrèil se a nepohnutì se díval na své zaøízení k lovu a doufal, že mu Bùh pošle nìjakou koøist. Právì tak vytrvale vzhlížel k Nìmu a volal o pomoc. Èekal však marnì, nechytil nic. Následujícího dne po neustávajících modlitbách vydal se opìt na lov ptákù a v nadìji na úspìch neustále opakoval: Veliký Bože, jenž jsi pomohl Eliášovi, pošli mi pokrm! Avšak veèer se vrátil opìt s prázdnýma rukama, jako pøedešlého dne. Nyní již Eskymák klesal na mysli. Nemohl se již upøímnì modlit. Také se již nechtìl ani namáhat opatøovat potravu. Pojednou k nìmu pøistoupila jeho dvanáctiletá dcerka a prosí: Tatínku, jdi ještì jednou. Já vìøím, že nás Pán Ježíš dnes vyslyší. Maminka a já Ho budeme celý den prosit, aby ti poslal nìjaké zvíøe. Urèitì nepøijdeš s prázdnou domù. Tato slova skleslého muže opìt pozvedla. Uchopil své náèiní a vydal se na lov, tentokrát jiným smìrem. Zase postavil chatrè ze snìhu. Protože byl následkem dlouhého strádání velmi vysílený, trvalo to delší dobu, než chatrè vybudoval. Také i její klenutý strop vyèníval jen velmi málo nad okolí. A zase pozoroval Eskymák otvorem ve snìhu nalíèené vnadidlo a doufal v Boží pomoc. Tu se neèekanì prolomila klenba chatrèe a pøed jeho nohy spadlo nìco tìžkého na podlahu. Jaké zdìšení se zmocnilo Eskymáka, když se pøed ním pozvedl mohutný lední medvìd! Medvìd si to totiž namíøil pøes jeho chatrè ze snìhu a ta se pod tíhou zvíøete prolomila. Sotvaže zvíøe uzøelo Eskymáka, uteklo bázlivì na druhou stranu chatrèe a pøikrèilo se k zemi. Eskymák se neodvážil ani dýchat. Potom se však obrátil v krátké vroucí modlitbì k Bohu a úpìnlivì prosil: 16 Bože Danielùv, zachraò mne pøed tímto divokým zvíøetem!

16 Nyní se též pohnul medvìd a pokoušel se nalézt východ z jámy. Pohlédl k otvoru chatrèe, aby tudy utekl. Najednou Eskymák pochopil, že tento medvìd má být pokrmem, o nìjž Boha prosil. Vytáhl dýku, pøiskoèil k medvìdu a podaøilo se mu mohutné zvíøe zabít. Nyní byla veškerá nouze naší eskymácké rodiny odstranìna. Prosili o ptáka a obdrželi medvìda! Když dopravili medvìda do svého obydlí, celá rodina poklekla a dìkovala z hloubi svého srdce Pánu, že byl tak milostiv, a Jehož dobrota se stále osvìdèuje. Eskymák se rozdìlil o svou velikou zásobu masa s mnoha jinými rodinami, které mìly také nouzi. Za nìjaký èas nabral nové síly a mohl zase vstoupit do svého lehkého kajaku, aby tak opìt vyjel na volné moøe za svým živobytím. Nemìli bychom takovému velikému, obdivuhodnému Bohu vìnovat celý svùj život i se vším, co jsme a co máme? Pakli jsme nevìrní, On zùstává vìrný, zapøíti Sám Sebe nemùže. (2. Timot. 2,13) Vítìzství. Delší èas jsem pobýval v Jižní Americe. Když bylo krásné poèasí, toulal jsem se èasto dlouhé hodiny v širém kraji, hledal vzácné rostliny a pozoroval zvíøata ve volné pøírodì. Jednou jsem byl témìø pùl dne na cestì. Odložil jsem z ramene loveckou pušku na zem, z chlebníku si vzal jídlo a usadil jsem se na chvíli ve stínu hustého keøe. Zatím co jsem tak sedìl a odpoèíval, vzbudil mou pozornost malý pták. Poletoval nade mnou mezi vìtvemi a pøitom vydával pronikavý, ustrašený pískot. Ohlížel jsem se na všechny strany, ale zpoèátku jsem nemohl objevit, proè ten pták byl tak neklidný. Potom jsem však zpozoroval bezprostøednì pøed sebou hada, jak se prodíral mezi koøeny a pak se vinul po kmenu mladého stromku vzhùru. A právì na tomto stromì mìl malý pták své hnízdo. 17

17 18 Když se had blížil k hnízdeèku...

18 Když se had blížil k hnízdeèku, odletìl pták bleskurychle k jednomu keøi v blízkosti místa mého odpoèinku a právì tak rychle se zase vrátil. V zobáku nesl malou vìtvièku s nìkolika zelenými lísteèky. Touto vìtvièkou zakryl nyní pták ve spìchu své hnízdo, takže samièka s mláïaty nebyly vidìt. O okamžik pozdìji objevila se hlava hada nad okrajem hnízda. Ale had se hnízda ani nedotkl. Nevypátral ho snad? Pozornì jsem se díval. Zdálo se mi, jako by byl had tou malou vìtvièkou nad hnízdem zastrašen. Nebo jsem se mýlil? Když se had zase odplazil a ptaèí rodina byla mimo nebezpeèí, zvedl jsem se, vyšplhal k hnízdu a opatrnì sundal vìtvièku. Uložil jsem ji do chlebníku a když jsem se vrátil, ukázal jsem ji jednomu domorodci v naší osadì a zároveò mu vylíèil svùj malý zážitek. Øekl mi, že v okolí osady se vyskytuje jeden keø, jemuž se tito hadi vždy vyhýbají a zøejmì se s ním nikdy nechtìjí dostat do styku, asi tak, jako kdyby jim byl jedovatý. Tak mi to ten domorodec vysvìtlil. A já jsem mu vìøil, protože jsem se již èasto pøesvìdèil, že se na jeho vysvìtlení mohu spolehnout. Malý pták nenechal napospas své hnízdo, nenechal ty své na holièkách, ale vìdìl, jak odehnat nepøítele. Umíme se i my také tak setkat s nepøítelem, oním starým hadem? Nemusíme se mu bezbrannì a bez obrany vydat. V Epištole Jakuba je nám øeèeno: Vzepøete se ïáblu! (Jakub 4,7). Také apoštol Petr nás napomíná, abychom se postavili proti ïáblu pevní u víøe. Podivný prùvodce. Jednoho podzimního dne šli dva evangelisté do sousední vesnice, aby tam navštívili nìkolik rodin, a veèer pak mìli biblickou hodinu. Pozdì, po vykonané denní práci, vydali se na cestu domù. Ještì nebyli daleko od vesnice, když se k nim pøidal velmi neobvyklý prùvodce, velký, tmavosrstý pes. Nejprve si oba muži cizího zvíøete nevšímali. Protože se ale od nich již více nehnul, mysleli si, že asi svému pánu 19

19 utekl a chce se k nim pøipojit. Mnohokráte se pokoušeli psa odehnat, ale nepodaøilo se jim to. Pes jim byl stále v patách. Zatím se úplnì setmìlo. Oba muži se tiše bavili o událostech dne. Museli také neustále dávat pozor na cestu, aby nezabloudili. Náhle pes neoèekávanì zavrèel a díval se usilovnì pøed sebe do temnoty. Potom s hnìvivým štìkotem utíkal velkými skoky dopøedu. Oba muži, kteøí se nejprve ulekli, pokraèovali pak pokojnì v cestì, až došli na rozcestí. Pøed nimi stál pes s naježenou srstí a zuøivì štìkal smìrem k úzké polní cestì. Když se evangelisté pozornìji podívali, co psa tak vydráždilo, uvidìli tøi temné postavy se zakrytými oblièeji, jak plné strachu prchají pøed psem. Mìly zøejmì v úmyslu pøepadnout oba muže. 20 Pes jim byl stále v patách.

20 Když oba muži docházeli k domovu a ohlíželi se, kde je pes, vùbec ho už nevidìli. Ani nevìdìli, kde je pes opustil. Vìdìli ale, že nebeský Otec je ochránil ve velikém nebezpeèí pomocí tohoto velikého psa. Ne vždy máme viditelného prùvodce, který jde s námi. Èasto je k nám poslán k ochranì i andìl, abychom neutrpìli žádnou škodu. Jak požehnané, že Pán nikdy nenechá ty Své samotné. Já s vámi jsem po všechny dny! Jaký to pøíslib! Moji malí, milí pøátelé! Odevzdejte se do ochrany dobrého Pastýøe! On vás ochrání nejen pøed zlými lidmi, ale také i pøed høíchem a pøed mocí a lstí Satana. Modlitba jedné nedìlní školy. Petr navštìvoval již nìkolik rokù nedìlní školu. Byl velmi pøístupný všemu, co tam slyšel, pøijímal Slovo Boží do svého srdce se vší vážností a mnoho o nìm pøemýšlel. Radostnì také zpíval krásné písnì nedìlní školy a nauèil se mnohému verši z Písma. Zaèátkem poslední války, která pøinesla mnoha rodinám starosti a bolesti, pøišel Petr jedné nedìle do nedìlní školy se svou malou sestøièkou. Bylo hned na nìm vidìt, že ho nìco tíží. Když pozdravil uèitele, vyøídil, že maminka vzkazuje, že tatínka odvezli do nemocnice, a že podle mínìní lékaøù je sotva ještì nadìje na uzdravení, a zdali by se chtìl uèitel se všemi dìtmi modlit za Petrova tatínka. Uèitel rád pøislíbil. Potom sdìlil ostatním dìtem pøání Petrovy maminky a že jeho tatínek je velmi nemocen. Nyní se modlil s dìtmi k Pánu Ježíši a prosil, je-li to Jeho vùle, aby dal milost a uzdravil Petrova tatínka. Všechny dìti tiše naslouchaly každému slovu a hlasitì øekly Amen! Následujícího dne navštívil uèitel Petrovu maminku, aby se vyptal na stav nemocného. Povìdìla mu, že z nemocnice pøišla zpráva, že otcùv stav se proti oèekávání bìhem noci zlepšil a že se cítí mnohem lépe. Po nìkolika dnech byl dokonce propuštìn domù. 21

21 Jakou radost to zpùsobilo dìtem oné nedìlní školy, když se to dozvìdìly. Nyní spoleènì prožily, jak Pán Ježíš odpovìdìl na jejich modlitby. A ještì nìco mùžeme vyprávìt o Petrovì rodinì a to nìco velmi neobyèejného. Tato rodina bydlela v blízkosti nákladního nádraží. Otec byl z nemocnice doma teprve krátkou dobu, když nepøátelští letci napadli a bombardovali nákladní nádraží. Vznikly obrovské škody. Otec, protože byl ještì slabý, ležel obyèejnì v tuto denní dobu v posteli. Ale toho dne, když padaly bomby, vstal èasnìji z postele. Zanedlouho bylo výbuchem bomby vymrštìno do vzduchu velké kolo nákladní lokomotivy, pøi dopadu prorazilo støechu jejich domu a roztøíštilo otcovu postel. Nikdo z rodiny nebyl zranìn. Jak milostivý je Bùh! A vyslýchá naše modlitby. Kéž se Mu vždycky odevzdáme do ochrany a dùvìøujeme Mu! A vzývej mne v den soužení, vytrhnu tì, a ty mne budeš slaviti. (Žalm 50,15). Udìlal jsem to já! Ve tøetí tøídì mìla zaèít hodina ètení, ale v posledních lavicích byl stále nìjaký šum. Paní uèitelka se tam pøísnì podívala. 22 Copak to je, Jindøichu? zeptala se. Jindøich se zaèervenal a vzrušenì si stìžoval: Oni mi vzali novou propisku. Ráno ji ukazoval všem dìtem, jimž se tolik líbila. Byla to asi nejkrásnìjší propisovací tužka, jakou kdy vidìly. Svítila se jako ze støíbra a bylo v ní sklíèko, v nìmž byly vidìt krásné obrázky. Než šel Jindøich ze školy domù, zabalil ji pìknì do zeleného papíru a položil na knížky, protože odpoledne s ní chtìl psát úlohy. A nyní... nyní byla propisovací tužka pryè! Paní uèitelka se nejprve zeptala každého žáka, zdali tu propisovací tužku nemìl nebo nevidìl, ale všechny dìti øíkaly: Ne. Celá ta

22 vìc se však musela dát do poøádku a tak paní uèitelka øekla, že si o tom ještì odpoledne promluví. O pøestávce se o té vìci poradila s panem øídícím a po vyuèování musely všechny dìti ještì zùstat ve tøídì. Chlapci a dìvèata, øekl pan øídící, Jindrovi se ztratila nová propisovací tužka, kterou jste všichni vidìli. Tato tužka byla zde ve škole a musí se tu nìkde nalézt. Jestliže ji nìkdo Jindrovi vzal, pak jsem jist, že už nyní toho lituje, že to udìlal, ale možná, že se stydí pøiznat se. Urèitì nemìl z té tužky radost. Ona ho musí pálit v ruce, kdykoli na ni sáhne. Ale on se stydí, proto bych mu chtìl pomoci. Ten, kdo to udìlal, mnì tu tužku mùže dnes nebo zítra pøinést. A já vám slibuji, že o tom nebude vìdìt nikdo jiný než já. Nikdy se už potom nebude o té vìci mluvit. Tak, a nyní jdìte domù. Nebylo to žádné veselé rozcházení, ale druhého dne ráno jakoby se mezi dìtmi na vše už zapomnìlo. Když zaèalo vyuèování a pan øídící jako poslední vstoupil do školní budovy, vidí hned za dveømi ležet nìjaký malý zelený balíèek. Zvedl ho a... byla v nìm ona ztracená propisovací tužka! Ale jak jen se sem do chodby dostala? Pan øídící to vypravoval dìtem a dodal: Žáci, já si myslím, že ten, kdo tu propisovací tužku vzal, toho velice lituje, a že by ji byl tak rád vrátil, ale nemìl k tomu odvahu. Proto ji jednoduše položil na chodbì na zem a myslil si, že tím bude všechno v poøádku. Ale jistì chápete, že takhle ta vìc v poøádku není. Èekám tedy, že ten, kdo to udìlal, se èestnì pøizná. Opìt uplynul celý jeden den a nic. Veèer už leželi Jirka a Karel Vondrákù v posteli. Jirka poøád tìžce oddychoval a Karel se neklidnì obracel sem a tam. Nech už toho, Jirko, øekl Karel. Vždy pøece Jindra tu propisku už má vrácenou. Proèpak bych ještì mìl chodit k panu øídícímu a oznamovat mu, že jsem to byl já, kdo ji vzal. Já jsem si ji pøece chtìl jenom prohlížet! Vùbec jsem si ji nechtìl nechat. Proè tedy k vùli tomu ještì vzdycháš? 23

23 Ne, já bych chtìl, abys to panu øídícímu èestnì a jak se patøí øekl. Jsem si jist, že pak to teprve bude správné. Kdyby to tak vìdìla maminka! Øekla by ti také, že se k tomu musíš èestnì pøiznat. Karel se ještì dlouho obracel na posteli sem a tam, až nakonec pøece usnul. Když mìl vstávat, byl už rozhodnut. Mùžeš už být, Jirko, klidný, já to dnes sám øeknu. Jakmile zaèala první pøestávka, zùstal Karel ještì ve tøídì, aby si urovnal knihy, a když pan øídící odešel ze tøídy, rychle bìžel k tabuli, vzal køídu a napsal velikými písmeny: 24...vzal køídu a napsal velikými písmeny...

24 UDÌLAL JSEM TO JÁ, KAREL VONDRÁK. Ano, takhle se chtìl pøiznat. Nemìl to vìdìt jenom pan øídící, nýbrž celá škola to nyní mìla vìdìt! Teprve teï se mu ulevilo a cítil se zase dobøe. Pak šel ven a hrál si s chlapci. Když ale opìt mìlo zaèít vyuèování, silnì se mu rozbušilo srdce. Ve tøídì bylo veliké napìtí. Také pan øídící se podíval na tabuli a potom na Karla. Ale vùbec se nezlobil, naopak, tváøil se velice vlídnì. Dìti, øekl, jistì jste si všechny pøeèetly, co je napsáno na tabuli. Nyní ale všichni dobøe zavøete oèi a mìjte je zavøené tak dlouho, dokud nebudu poèítat: jedna, dvì, tøi. Jistì je máte všichni zavøené. Potom šel k tabuli a smazal slova Udìlal jsem to já. Ale nechal na tabuli: Karel Vondrák a pøipsal pod to právì tak velkými písmeny: JE PRIMA KLUK. Potom øekl: Jedna, dvì, tøi, a všechny dìti otevøely oèi a každý se díval na tabuli, protože vìdìl, že tam bude nìco k vidìní. Dìti se chvíli usmívaly a dívaly kolem sebe. Ale když pan øídící øekl: A se pøihlásí, kdo si to také myslí! zvedli ruku všichni až na jednoho. A ten, co se nehlásil, prožil v nìkolika dnech nìco, naè ve svém životì už nikdy nezapomnìl. Zùstal èist. Karel byl osmnáctiletý mladík a byl zamìstnán jako pomocník u jednoho kupce. V zamìstnání to nemìl lehké a navíc byl špatnì placen. Zamìstnavatel, neboli principál, jak se mu tehdy øíkalo, byl velmi pøísný, nìkdy i nespravedlivý a tvrdý. Když se dozvìdìl, že se Karel stal následovníkem Pána Ježíše, ještì bedlivìji jej pozoroval a hlídal. Velice rád by jej pøistihl pøi nìjaké nepoctivosti nebo pøi nìèem, co se na vìøícího hocha nesluší. 25

25 Proto byl nyní Karel nucen zvláš peèlivì dbát na své chování a jednání a dennì volal ku Pánu, aby mu dal sílu a moudrost k øádnému vykonávání svých povinností a aby vìrnì kráèel Boží cestou. Nejvíce Karla rmoutilo, že ze svého nepatrného pøíjmu nemohl podporovat své chudé rodièe tak, jak by si ze srdce pøál. Jednou v poledne, když Karel pøišel do obchodu, pøedal mu principál nìkolik úètù a naøídil, aby je šel zaplatit. Dal mu peníze a øekl, že mùže veèer odejít o nìco døíve a obstarat to cestou domù. Zaplacené a potvrzené úèty a vezme do obchodu druhý den ráno. Po nìkolika hodinách práce se Karel vydal na cestu. Šel od domu k domu a platil úèty. Když vcházel do posledního domu, tu si všiml, že má o ètyøi sta korun více, než mìl mít. Byl tím velice zneklidnìn. Zbylé peníze si nechal u sebe. Když potom pøišel domù, uvidìl soudního sluhu, jak chce zabavit jeho rodièùm nábytek. Pan domácí již dávno vyhrožoval, že to pøedá soudu, protože Karlovi rodièe již asi pùl roku neplatili nájem pro nedostatek penìz. Nemocný otec a ustaraná maminka stáli kolem, když soudní zøízenec prohlížel jejich skromný majetek. Je mi to velmi trapné, øekl, když vstoupil Karel, ale musím vykonat svou povinnost. Nedalo by se tìch ètyøi sta korun na nájemné nìjak opatøit? 26 Tato slova projela Karlem jako blesk. Ètyøi sta korun! Vždy má ètyøi sta korun ve své kapse, ètyøi sta korun, o kterých principál jistì neví a nebude je od nìho požadovat! Karel zøízenci neodpovìdìl, ale spìšnì odešel do své komùrky. Tam se vrhl na kolena a chtìl se modlit, nenacházel však vhodných slov. Opìt vyskoèil a pøecházel po pokoji sem a tam. Usilovnì pøemýšlel. Proèpak bych si nemohl vzít tìch ètyøi sta korun. Mùj principál je bohatý pán, ty peníze nebude nikdy potøebovat a mým rodièùm by to velice pomohlo! Je nevšímavý a jistì mu ty peníze chybìt nebudou.

26 Tak se mu to zdálo samozøejmé a byl by jistì podlehl pokušení, kdyby mu Bùh v této chvíli nepomohl a neposílil ho Svým Slovem. Potom se Karel zase vrátil k rodièùm, aby je potìšil v jejich trápení. Druhý den ráno vstoupil do principálovy pracovny. Zde mám zaplacené úèty, øekl. Dobrá, položte je na stùl! No, na co ještì èekáte? zeptal se drsnì principál, když uvidìl, že Karel ještì stojí. Prosil bych vás, pane principále, abyste se laskavì sám podíval, zda je všechno v poøádku! Principál vzal papíry, zbìžnì se na nì podíval a øekl: Jdìte po své práci! Karel však zùstal stát a klidnì øekl: Dal jste mi vèera s sebou o ètyøi sta korun více zde jsou! V pøísné tváøi kupcovì se cosi zmìnilo, ale jen na chvilièku a potom øekl úseènì: Dobrá, nechte to tady ležet! V tu chvíli vstoupil do pokoje sluha a zašeptal nìco principálovi do ucha a Karel slyšel jak odpovìdìl: Øekni mu, že už mùže jít, že ho nepotøebuji! O polední pøestávce se potom sluha Karla ptal, co se to zvláštního stalo, že ho vèera veèer principál poslal na policii, aby na dnešní den ráno poslali jednoho policistu do obchodu. Karel po tomto sdìlení leknutím strnul. Náhle mu bylo vše jasné. Principál mu schválnì dalo ètyøi sta korun více a èekal, že si je Karel pøivlastní a byl by ho nechal hned ráno zatknout. Jak byl nyní Karel vdìèen Pánu za Jeho velikou dobrotu, která ho ochránila pøed høíchem. Vroucí dìkovná modlitba stoupala z jeho srdce k nebesùm. Když byla polední pøestávka, šel se Karel projít na ulici. Najíst se 27

27 28...na co ještì èekáte? zeptal se drsnì principál...

28 nemohl, protože poslední své peníze vydal vèera veèer za jídlo a také byl z toho všeho, co se mu pøihodilo, pøíliš rozrušen. Když tak procházel ulicemi, tu jej nìkdo uchopil za rameno. Byl to pán, u kterého vèera veèer Karel platil poslední úèet. Nechtìl byste jít se mnou? zeptal se. Rád bych si s vámi pohovoøil. Šli spolu do nejbližší restaurace a tam mu tento muž vyprávìl, že mu vèera veèer bylo nápadné Karlovo rozèilení a že se nemohl zbavit myšlenky, že je Karel v nebezpeèí, že se dopustí nìjaké nepravosti. Proto šel za ním a pøed domem, kde Karel bydlel, dlouho stál, až ho uvidìl, jak šel k pekaøi pro chleba. Od pekaøe se dovìdìl v jakém tìžkém postavení se Karel a jeho rodièe nacházejí. Tu se ho zmocnila obava, že by nouze mohla Karla pøivést k nìjakému zlému skutku, nepomùže-li mu Bùh. Víte, pokraèoval, co jsem udìlal? Zavøel jsem se ve svém pokoji a modlil jsem se za vás. Vy jste se za mne modlil? zvolal Karel a v oèích se mu objevily slzy. Ano, to jsem uèinil. Vìdìl jsem, že jste vìøící a vìøící se pøece mají modlit jeden za druhého. A dnes ráno jsem navštívil vaše rodièe a potom jsem šel k domácímu a pøemluvil jsem ho, aby se zabavením jejich vìcí poèkal ještì asi dva týdny. A pokraèoval: Nyní bych ještì rád vìdìl, jaký máte plat? Když mu to Karel oznámil, zeptal se: Nechtìl byste pracovat v mém obchodì? Dám vám mnohem vìtší plat. Když Karel souhlasil, øekl mu, aby na nìho tady poèkal, že pùjde k principálovi to zaøídit a za chvíli se vrátí. Pøišel asi za hodinu a sdìlil Karlovi, že mùže u nìho nastoupit hned zítra ráno. Ještì než se s ním rozlouèil, pøedal mu od principála dvì stì korun. 29

29 S radostí v srdci odešel Karel domù. Tento pøíbìh Karel vyprávìl, když mu bylo již 70 let a nakonec ještì pøipomenul, že byl veden Boží milostí, která ho nejdøíve chránila v pokušení a potom posílila jeho slabou víru. Tehdy bylo navázáno nové, hlubší pouto mezi ním a Pánem Ježíšem. Bùh odpovídá na naše modlitby èasem Svým. Divoce zuøila bouøe v údolí Rýnu. Prudkým deštìm a náhlým táním snìhu v alpských údolích vystoupila øeka r ychle ze svých bøehù. Voda dosáhla také na níže položené domy. V jednom trochu stranou stojícím domku, který patøil chudé rodinì, leželo v kolébce spící dítì. Koèka, která asi tušila hrozící nebezpeèí a hledala blízkost èlovìka, skoèila do kolébky a lehla si v ní na mìkkou, èervenì kvìtovanou pøikrývku. Otec nebyl doma, byl zamìstnán ve vzdáleném mìstì. I matka nebyla èasto doma, protože pomáhala na dvoøe bohatého sedláka v sousedství. Také onoho dne, když zaèala bouøe zuøit, nebyla doma. Avšak myšlenkami byla u svého dítìte. Tiše a vroucnì se modlila k Bohu, aby ochránil její dcerušku, malou Marcelku. Dùvìøovala Bohu, nebo zakusila již mnohý dùkaz Jeho pomoci a moci. Zatím voda v øece stále stoupala. Bouøe prolomila dveøe malého domku. Vody proudily chodbou, tekly do sklepa, pøedsínì, a odnášely vše, co stálo v cestì. Pak se dostaly do pokoje a odnesly i malou kolébku s dítìtem na øeku. Teprve veèer se vrátila matka z práce domù. Naskytl se jí strašný pohled: dveøe v domku byly otevøené, všude bahno a spouš. Velice se ulekla a honem bìžela do pokoje, kde leželo dítì. Kolébka byla pryè! Od toho dne žila žena jako ve snách. Nemohla pøemoci bolest nad ztrátou svého jediného dítìte. Rok od roku stále více chøadla. Radili 30

30 jí, aby vyhledala vyhlášeného lékaøe v nedalekém mìstì. Nejprve dobré rady odmítala, ale potom si pøece dala øíci a vydala se do mìsta k lékaøi. Když sedìla v èekárnì lékaøe, pootevøely se jedny dveøe a malé dìvèátko, asi dcerka lékaøe, nahlédlo dovnitø. Ach! myslela si smutnì žena, zrovna tak veliká by byla dnes moje Marcelka, kdyby ještì žila. Vzpomínka na den povodnì se pøed ní mocnì vynoøila, až se jí oèi zalily slzami. Když pak žena stála pøed lékaøem, øekla: Pane doktore, mùžete být š asten, že máte tak milou bytùstku. Také já jsem mìla kdysi dítì, holèièku. Pøed léty mnì ji ale vzala povodeò. Ach, moje Marcelko, moje slunéèko! Nato odpovìdìl lékaø, dívaje se na ženu s podivným, pøemýšlivým pohledem: A mnì bylo toto dítì tou velikou povodní darováno. Pøiplavala v kolébce po zuøící øece a uvnitø na pøikrývce sedìla koèka. Co to povídáte, pane doktore...? Ach, kolébka...? Mùžete mi øíci...? Byla pøikrývka èervenì kvìtovaná? Byla to šedá koèièka? Sotva slyšitelnì šeptala žena tato slova a pøitom se dívala na doktora široce otevøenýma oèima. Tu se žena vrhla k malé holèièce, objala ji jemnì a vzlykajíc volala: Ano, tak to bylo, vzpomínám si na to pøesnì! Mé dítì, mé dítì! Má malá Marcelko! Potom pozvedla zrak vzhùru a z jejího srdce stoupala vroucí dìkovná modlitba k Bohu, jenž vyslyšel mnohá volání a úpìnlivé prosby za život dítìte a držel Svou ochrannou ruku nad malou Marcelkou. Lékaø pøi tom stál v pohnutí. Zde nemusel již léèit. Š astná matka byla celá bez sebe. Stále znova tiskla své dítì k sobì a pøitom mu stále hladila svìtlé kadeøe. Znova a znova šeptala: 31

31 Ach, jak veliký je náš Bùh! U Boha není žádná vìc nemožná! (Luk. 1,37) Pøekvapení. 32 Následující událost se pøihodila pøed více desetiletími v Kanadì. Náleželi jsme ke skupinì osadníkù, jimž byla pøidìlena èást zemì uprostøed braše, to znamená køovin, a kterou jsme mìli nyní zúrodnit. K nejbližšímu sousedu to byl kus cesty. Mìli jsme spøežení volù a jednoduchý døevìný vùz. Tatínek s ním jednou týdnì jezdil do nejbližšího vìtšího místa, aby pøivezl potraviny. Dny i týdny byly tenkrát naplnìny zajímavými událostmi. Èasto jsme se setkali s loupežnou lùzou, divokými koèkami, mohutnými medvìdy, a proto jsme museli mít s sebou stále pušku. Jednou zase odejel tatínek s voly do mìsta na nákup. Zanedlouho k nám pøišel soused a prosil maminku, aby s ním šla, že jeho dceruška je velmi nemocná, a že ví, že maminka se dobøe vyzná v ošetøování nemocných. Velice nerada nás maminka nechala samotné. Dùraznì nás varovala, abychom za její nepøítomnosti neotvírali dveøe. Potom odešla se sousedem a my jsme zùstali doma sami. Maminka však nikdy neopomenula poruèit nás do Boží milosti. Pavel byl starší nežli já a poci oval také vìtší zodpovìdnost, jež na nìho byla vložena. A tak plynula hodina za hodinou. Neustále jsme naslouchali, neuslyšíme-li zvonìní rolnièek volù. Samota nám sice nebyla nezvyklá, avšak my jsme vìdìli, že jsme v osamìlých houštinách sami. A tak pomalu nastal veèer. Najednou jsme zaslechli u kuchyòských dveøí neobvyklý šramot. Mysleli jsme, že je to Mops, náš pes, že otce pøedbìhl a pøišel døíve. Pavel chtìl psa pustit dovnitø a tak otevøel dveøe. Napjatì jsme se dívali ven do temnoty. Kde je Mops? Èekali jsme, že pes jako obvykle se pøiøítí do domu. Avšak nic se nehýbalo. Vyšli jsme tedy ven a pøed

32 domem jsme nalezli ležící temné zvíøecí tìlo. Byl snad náš dobrý Mops zranìn? Opatrnì jsme ho donesli domù. Avšak kdo popíše náš údiv, když jsme se ve svitu lampy podívali na zvíøe! Nebyl to vùbec náš Mops, ale byl to malý medvìd. Zvíøe krvácelo na noze. Zdalipak se nedostalo do nìjaké pasti? Naše radost z neoèekávaného hosta byla veliká a tak jsme ihned zranìnou nohu zvíøete obvázali. Ještì jsme však s tím nebyli hotovi, když se ode dveøí dralo k našim uším temné øvaní. Dech se nám zastavil a jako ochromeni strnule jsme zírali k zavøeným dveøím. Medvìdice nalezla stopu svého zranìného mládìte a sledovala ji až do našeho domu. Mohutné zvíøe tu nyní stálo pøede dveømi a chtìlo dovnitø. Myslelo, že mládì je v nebezpeèí. Nebyl to vùbec náš Mops... 33

33 Tu se zatøásly dveøe i stìny mocným úderem pracky. Døevo se tøíštilo a praskalo. Srdnatì pøiskoèil Pavel ke stolu, uchopil ho a pøistrèil napøíè pøede dveøe. My ostatní jsme snášeli palivové døíví a všechen menší nábytek a rovnali vše za stùl. Když pak malý medvìd odpovídal na bruèení medvìdice, ozval se venku ještì pronikavìjší a zlostnìjší øev. Zdìšení ochromovalo všechny naše údy. Ach, kdybychom byli pøece jen matku poslechli a dveøe neotvírali! Nyní jsme jistì ztraceni. Najednou jsme uslyšeli zvonìní rolnièek volù. Tatínek se vrátil domù. O nìco pozdìji zaznìl výstøel a bruèení pøede dveømi ustalo. Otevøeli jsme dveøe a spìchali k otci. Strach a hrùza nám ještì svíraly hrdlo. Když se napìtí uvolnilo, spoleènì jsme dìkovali Bohu, že nás ochránil. Jakmile malý medvìd volání medvìdice neslyšel, úplnì se uklidnil. Brzy ulehl spokojenì u teplých kamen a usnul. Zranìná packa se rychle zahojila. Již po nìkolika dnech jsme poznali, že jsme v malém medvìdu nalezli znamenitého kamaráda ke hraní. A protože kvùli nám ztratil matku, prokazovali jsme mu obzvláštní péèi a pozornost. Pozdìji se mladý medvìd vrátil do divoèiny a již nikdy jsme ho nevidìli. Bùh miluje vìrnost v malém. Osmiletá Janièka chodila èasto se svou maminkou nakupovat. Pøívìtivý starý majitel obchodu jí mnohdy dovolil, aby zboží, které chtìla koupit, si sama odvážila na malé váze. Jednoho dne, kdy zase smìla sama vážit lískové oøíšky, vzala si tajnì z pøihrádky dva krásné, veliké oøíšky a strèila je do své tašky. Když pøišla domù, honem zahrabala ty dva schované oøíšky pod jeden keø rùží v zahradì. Janièka se ale nemohla z oøíškù tìšit. Vìdìla, že udìlala nìco velmi zlého a nyní že byla zlodìjka. Když byla odpoledne sama v obývacím pokoji, slyšela pokojové hodiny hlasitì a pravidelnì tikat. 34

34 Copak tak vytrvale øíkají? Ja-na krad-la... Ja-na krad-la... tikaly neustále hodiny. Janièka se dala do pláèe. Když maminka pøišla do pokoje a zeptala se jí, proè pláèe, vyprávìlo jí dìvèátko, že ukradla v obchodì oøíšky. Maminka a dceruška spolu poklekly a Janièka vyznala svùj høích pøed Bohem. Pak šla Janièka s maminkou do obchodu a ukradené oøíšky vrátila. Starý muž mìl velikou radost, že se Janièka pøiznala a øekl: Janièko, pros Pána Ježíše, aby ti citlivé svìdomí zachoval. Oba oøíšky si zase vezmi s sebou na upomínku, kdyby na tì ještì nìkdy pøišlo pokušení! Janièka je dnes již veliká. Ale ještì stále má oba oøíšky dobøe uschované v malé krabièce, jako upomínku na ten v dìtství první, vìdomì uèinìný høích, který vyznala a byl jí odpuštìn. Cesta do Itálie. Malý Robert mìl vìøící rodièe a býval pilným posluchaèem a návštìvníkem nedìlní školy. V poslední dobì však ochladl. Do nedìlní školy chodil nepravidelnì a s menší radostí. Mìlo to svou pøíèinu. Robert mìl totiž pøítele, který mìl na nìho špatný vliv. Byl to divoký Jindra, tøináctiletý syn øezníka. Nemyslel na nic jiného než na darebáctví a také je provádìl. Robert nebyl stateèným a odvážným uèedníkem Pána Ježíše. Když se mu Jindra posmíval, že chodí do nedìlní školy, a nazýval ho zpáteèníkem, nechal se zastrašit. Neodvážil se otevøenì postavit na stranu Pána Ježíše a vystoupit proti Jindrovi, když ho tento ulièník chtìl svést anebo sám dìlal nìco špatného. Robert nemìl odvahu k vyznání a Jindra snadno získal pøevahu. Pod vlivem Jindry a knih, které si od nìho pùjèoval, se dostal velmi rychle na špatnou cestu. Jindra nenávidìl obzvláštì školu a umìl i Roberta svést k tomu, že stále èastìji chodil za školu jako on. Jednou pøišel Jindra s návrhem: 35

35 Roberte, poslouchej! Já mám ohromný nápad. Víš co? Pùjdeme do Itálie. Je tam teplo, svítí tam stále slunce. Nebudeme muset chodit do školy a nikoho nebudeme muset poslouchat. Ani rodièe, ani uèitele. To bude nìco! Pøi myšlence na útìk z domu se v Robertovi hnulo svìdomí. Cosi mu øíkalo, že by tím velmi ublížil svým dobrým rodièùm a zarmoutil svého milého Spasitele. Neodvážil se to však øíci pøed Jindrou, protože se bál, že by se mu bezbožný kamarád vysmál. Proto jenom nesmìle namítl: Nemáme pøece peníze.,,o ty se postarám já, chlubil se Jindra. Peníze vezmu z tátovy pokladny v krámì. Cestou se už potom nìjak protluèeme. To je to nejmenší! Ale to je pøece krádež! namítl Robert s uleknutím. Jindra mu prudce a pohrdavì odpovìdìl: Nepovídej! Jsi moc zbabìlý a svìt patøí jenom odvážným. Dobøe si to pamatuj! A Robert mlèel, tak jako vždy. Když se nìkdy odvážil postavit se proti Jindrovi, dostal vynadáno zbabìlcù. Cítil, že Jindra má špatnou pøedstavu o odvaze a stateènosti, ale sám nemìl odvahu øíci smìle NE ke zlu a nepravosti. Za nìkolik dní sedìli oba ve vlaku a jeli do Itálie. Cestu si našli v jízdním øádu a v jednu hodinu v noci èekali na menším nádraží na další vlak. V zatuchlém a zakouøeném vzduchu liduprázdné èekárny byla zima a neútulno. Byl leden a hoši mrzli. Asi vzpomínali na své teplé postele doma. A zde v noèním klidu se v Robertovi hnulo svìdomí. Myslel na rodièe, kteøí asi nespí strachem a starostí o nìho. Tyto pøedstavy vzbudily v jeho srdci lítost a touhu po domovì. Když Jindra na chvíli usnul, napsal tajnì lítostivý a pokorný dopis rodièùm. Prosil je, aby mu odpustili a pøijeli si pro nìho. Psal, že už s Jindrou nechce jít dál a na zpáteèní cestu nemá peníze. 36 Následující den však zastihl oba chlapce na další cestì. Stále ještì nemìl Robert odvahu postavit se rozhodnì proti Jindrovi. Na jedné horské zastávce vystoupili a zašli do hospody, aby se posilnili. Hospodské namluvili, že jsou vandrovníci a jdou do uèení. Dále pokraèovali pìšky. Byla krutá zima. Namáhavì se prodírali vyso-

36 kým snìhem na osamìlých lesních cestách. Silný horský vítr jim ztìžoval chùzi a kupøedu postupovali jen pomalu. V poledne ještì nebyli ani v polovinì cesty, kterou mìli dnes ujít. Robert byl zneklidnìn. Myslel na rodièe, na dopis a na to, že jde se zlým kamarádem dál. Koneènì si dodal odvahy a øekl: Jindro, už si nedám od tebe porouèet a vrátím se! Maminèinu mazánkovi je smutno? posmíval se Jindra. Tento posmìch citelnì podráždil Roberta. Beze slova se vrhl na Jindru a zaèala rvaèka. Zrudlý hnìvem a rozèilením øekl nakonec Robert: Jdi si do Itálie, nebo kam chceš, sám! Tøeba tam, kde roste pepø. Já s tebou dál nepùjdu. Mùžeš mnì nadávat zbabìlcù, ale já udìlám to, k èemu jsi zbabìlý ty: vrátím se domù. Obrátil se a utíkal zpìt, co mu nohy staèily. Jak se dostane domù bez haléøe v kapse, to ho v této chvíli nenapadlo. Vìdìl jenom to, že si koneènì dodal odvahy a vzepøel se svému svùdci. Bylo mu z toho lehko u srdce. Když byl z dohledu i doslechu, zpomalil krok. Prve si ve svém rozèilení nezapamatoval dobøe cestu a teï si zase nevšiml, kudy jde a že se dal postranní cestou. Zacházel stále hloubìji do lesa. S houstnoucí tmou si uvìdomil, že zabloudil. Na obloze se ukázaly první hvìzdièky a našemu osamìlému poutníku bylo najednou úzko. Srdce mu bilo, div se nerozskoèilo. Mimodìk zrychlil krok, ale stále nic nevidìl. Žádnou vesnici, žádný domek, jen bílý sníh a mlèící les. Tmy pøibývalo. Robertovi bylo chvíli horko, hned ho zas mrazilo strachem. Náhle se vrhl do snìhu na kolena a z nejhlubších míst svého srdce volal k nejvìrnìjšímu Pøíteli všech zbloudilých: Pane Ježíši, zaveï mì domù k rodièùm! Já nevidím na cestu. Prosím Tì, vezmi mì za ruku a veï mì! Potom vstal a šel dál. Došel na køižovatku lesních cest. Zastavil se a prosil znovu: Pane Ježíši, prosím Tì, veï mì, ukaž mi cestu! Dal se vlevo a po krátké chùzi uvidìl okraj lesa a v dálce osvìtlené okno. 37

37 V úzkostném oèekávání zrychlil krok, ale oèi z osvìtleného okna nespustil. Koneènì došel k domku. Postavil se na špièky a nahlédl oknem dovnitø. Uvidìl prostou, èistou svìtnièku. U stolu sedìla žena a mìla pøed sebou velkou otevøenou knihu. Robertovo srdce zajásalo. Zøetelnì poznal, že to je kniha ze všech knih nejdražší Bible. Bylo mu najednou tak milo, jako kdyby byl doma. To je jako u nás, pomyslel si a s dùvìrou zaklepal. Dobrý veèer, paní, øekl. Zabloudil jsem v lese. Mohla byste mì tu nechat dnes pøes noc? Paní ho laskavì pozvala dál. Pøipravila mu teplou veèeøi a pøichystala postel. Poèínala si tak mateøsky laskavì, že Robert k ní nabyl dùvìru a pøi rozmluvì jí poctivì a otevøenì øekl, èeho se dopustil a jak se dostal do své nynìjší situace. 38 U stolu sedìla žena a mìla pøed sebou velkou otevøenou knihu.

38 Vážnì, ale láskyplnì ho paní napomínala. Vzala do rukou Písmo, poukázala na list Efezkým 6:1,2 a ptala se: Takto ctíš rodièe? Zpùsobil jsi jim velkou bolest, když jsi utekl z domova. Já mám hodné rodièe, v horkých slzách vyprávìl Robert. Vìøí v Pána Ježíše a vedou mne k Nìmu. Nechtìl jsem to udìlat, ale Jindra mì svedl. Ne, ne, milý chlapèe, øekla paní. To uvažuješ zcela špatnì, když všechnu vinu svaluješ na Jindru. Ten nic neví o Pánu Ježíši. Ty jsi byl vyuèován Slovem Božím a proto jsi ty vinen, pøesto že jsi mladší. Od toho, kdo více ví, se více oèekává. U tebe je ta chyba, že jsi nikdy nemìl odvahu vyznat Pána Ježíše a øíci ke høíchu NE. Od takového se Spasitel smutnì odvrací a zlý nad ním od poèátku získává moc. Potom se s ním pomodlila a šli spát. Ráno požádala paní jednoho souseda, aby Roberta doprovodil do blízkého mìsteèka. Tam se o nìho postarali v útulku do té doby, než si ho maminka odvezla. Divokého Jindru našel po dlouhém bloudìní v zasnìžených samotách vysokých hor myslivec. S jeho pomocí se i Jindra dostal zase domù. Robert s ním už nic nechtìl mít. Stal se zase pilným žákem nedìlní školy a také stateèným následovníkem svého Spasitele. Jeho bludná cesta mu byla pouèením pro celý pozdìjší život. Kdo je nejvìtší høíšník? V jedné nedìlní škole dostaly dìti, když se rozcházely, každé lístek a na nìm jednu otázku. Bìhem týdne mìly na tuto otázku najít správnou odpovìï. Nìkdy si kvùli tomu musely pøeèíst nìkolik kapitol z Bible a o to šlo právì strýèku uèiteli, protože se tím velmi mnoho nauèily. 39