ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 11Co 559/ ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohumíra Žídka a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Šárky Žmolilové v právní věci žalobce IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o., se sídlem Praha 5, Hlubočepská 17, zastoupeného JUDr. Jiřím Bőnischem, advokátem v Brně, Ječná 29a, proti žalovanému městu Rožnov pod Radhoštěm, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí 128, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem v Ostravě Moravské Ostravě, Preslova 361/9, o určení vlastnictví, k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí č. j. 19C 56/ ze dne , takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem budovy čp. 592 na parcele č. st. 822 v katastrálním území Rožnov pod Radhoštěm, potvrzuje. II. V odstavci II. výroku se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši ,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí advokátu Mgr. Thomasi Mumulosovi.

2 pokračování Co 559/2013 III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši ,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí advokátu Mgr. Thomasi Mumulosovi. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem budovy čp. 592 na parcele č. st. 822 a pozemku parc. č. st. 822, to vše v katastrálním území a obci Rožnov pod Radhoštěm (odstavec I. výroku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši ,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku). Rozsudek napadl včas podaným odvoláním žalobce. Jeho odvolání směřovalo proti té části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně určení vlastnictví k budově čp. 592, stojící na parcele č. st. 822 (dále jen předmětná nemovitost či předmětná budova ). Část výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta ohledně určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. 822 v k.ú. Rožnov pod Radhoštěm, nebyla napadena odvoláním a nabyla právní moci. Soud prvního stupně dle žalobce správně zjistil, že Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí návrh žalovaného na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tj. budově a pozemku zamítl, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 23C 342/ zamítl žalobu ohledně vkladu k předmětné budově čp. 592 postavené na pozemku p. č. st. 822 a částečně nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu, když žalovanému povolil vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku p. č. st. 822 a že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 1Co 77/ v odvolacím řízení rozsudek krajského soudu potvrdil. V řízení před soudem prvního stupně v této právní věci, i v řízení o žalobě proti rozhodnutí katastrálního úřadu provedly soudy stejné důkazy, z nichž učinil opačná zjištění. Podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojitosti s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci tak, jak jsou uvedeny shora, došlo k řádnému převodu předmětného pozemku, avšak nikoliv budovy, když ta předmětem těchto dohod nebyla. Závěry soudu prvního stupně v této právní věci, že tomu bylo naopak, jsou přinejmenším překvapivé. Soud prvního stupně na jiných místech odůvodnění napadeného rozsudku argumentuje zásadou legitimního očekávání žalovaného, že se stane vlastníkem předmětných nemovitostí, sám ale této zásadě vůči žalobci nedostál. S ohledem na skutková zjištění i právní závěry shora uvedeného souběžného soudního řízení žalobce zcela legitimně očekával, že soud k nim přihlédne a bude je v podstatě respektovat, když se jednalo o stejnou věc mezi stejnými účastníky. Pokud se od těchto zjištění a právních závěrů soud prvního stupně odchýlil, měl to náležitě a podrobně odůvodnit, což neučinil. Z odůvodnění napadeného rozsudku není vlastně zřejmé, proč soud prvního stupně žalobu zamítl, když v souvisejících soudních řízeních bylo určeno, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž ke změně vlastníka může dojít jen zákonem předepsaným způsobem. Soud prvního stupně při zjišťování obsahu dohod

3 pokračování Co 559/2013 účastníků argumentuje 35 odst. 2 o.z., avšak nesprávně jej vyložil. Individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jeho převodu musí být provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu. Podmínkou nabytí vlastnického práva k nemovitosti byla registrace převodní smlouvy bývalým státním notářstvím, nebo nyní rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva. Tuto podmínku žalovaný přes veškerou snahu nesplnil a ani splnit nemohl. Proto nemůže být správný závěr soudu, že na základě dohod předložených v tomto řízení bylo vlastnické právo k předmětné budově čp. 592 převedeno na žalovaného. Soud prvního stupně účinky uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 29Odo 1430/2005) považuje za překonané jiným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 4326/2011, když si posledně citované rozhodnutí vykládá tak, že v řízení předcházejícímu jeho vydání Nejvyšší soud posoudil mimo jiné okolnosti a vlastní dohodu ze dne a protokoly ze dne a Z rozsudku Nejvyššího soudu takový jeho postup zřejmý není. Jeho závěry nikterak nejsou v rozporu s požadavkem na registraci smlouvy či vklad práva do katastru nemovitostí, jakožto podmínku převodu vlastnického práva. V napadeném rozsudku je také citován pokyn Nejvyššího soudu, že v dalším řízení by nemělo zůstat nepovšimnuto, že naložení s předmětnými nemovitostmi bylo předurčeno privatizačním projektem společnosti TESLA Rožnov, a. s. (viz předposlední odstavec odůvodnění zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu). Soud prvního stupně tomuto pokynu přikládá vyšší význam, než ve skutečnosti má. Podle něj tímto rozhodnutím Nejvyšší soud odhlíží od formalistického názoru dříve prezentovaného ve svém rozhodnutí sp. zn. 29Odo 1430/ a vykládá je tak, že pro posouzení dané věci je předurčení bezúplatného převodu privatizačním projektem, který má zásadní význam. S takovou interpretací nelze souhlasit už jen proto, že požadavek na registraci smlouvy, nebo rozhodnutí o vkladu vlastnického práva, jakožto podmínky pro vznik účinku převodní smlouvy, nelze považovat za přepjatý formalismus. Jinak, než uvedeným způsobem účinky smlouvy o převodu nemovitosti nemohou nastat. Pokyn Nejvyššího soudu, na nějž soud prvního stupně odkazuje a interpretuje jej jako revizi předcházejícího rozhodnutí, by mohl být vhodný tehdy, pokud by se v projednávané věci jednalo o převod vlastnického práva v rámci privatizace. O takový případ se zde nejedná. Podle privatizačního projektu předmětná budova čp. 592 byla převedena do vlastnictví žalobce, resp. jeho právního předchůdce, a to vkladem do jeho základního jmění. I když privatizační projekt předpokládal budoucí možný bezúplatný převod do vlastnictví žalovaného, nemůže být sám o sobě nabývacím titulem, když realizační smlouvu tuto nemovitost neobsahovaly. Kromě toho následné realizační právní úkony již nebyly v rámci privatizace. Odkazy na nálezy Ústavního soudu ČR nejsou pro tuto věc použitelné. Žalobce se domáhal změny napadeného rozhodnutí tak, že žalobě bude v uvedené rozsahu vyhověno. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný a poukázal na soulad napadeného rozhodnutí se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku č. j. 21Cdo 4326/ ze dne , tedy v řízení, v němž Nejvyšší soud posuzoval shodné skutkové okolnosti. Na základě tohoto právního názoru je nepochybné, že předmětné nemovitosti nemohly být v rámci privatizace

4 pokračování Co 559/2013 převedeny na žalobce, neboť tento nebyl v privatizačním projektu uveden ani zamýšlen jako jejich nabyvatel, ale pouze na žalovaného, který byl předmětným privatizačním projektem určen jako jejich jediný nabyvatel. Pokud si žalobce následně po uplynutí mnoha let snažil prostřednictvím vyhledávání formalistických vad zpochybnit převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem a k velkému počtu dalších nemovitostí a nyní tvrdí, že je porušením jeho legitimního očekávání, že tento postup zneužívající formalistický přístup k bezprecedentnímu obohacení není příslušnými soudy chráněn, pak je to zjevným výrazem nepochopení toho, co mají soudy na mysli při zdůrazňování ochrany legitimního očekávání. Výrok v odstavci II. týkající se náhrady nákladů řízení napadl včas podaným odvolání také žalovaný. Namítal, že šlo o určení vlastnického práva k nemovitosti, která je penězi ocenitelná, z důvodu čehož žalovaný neprodleně po konání ústního jednání ve věci samé objednal vyhotovení znaleckého posudku a tento obratem doložil spolu s vyčíslením náhrady nákladů řízení. Obvyklá cena předmětné nemovitosti byla znalcem ke dni zahájení soudního sporu stanovena ve výši ,- Kč a sazba odměny za 1 úkon právní služby tak činila ,- Kč. V tomto smyslu navrhoval změnu napadeného rozhodnutí a nově stanovení náhrady nákladů řízení žalovanému. K tomuto odvolání se vyjádřil žalobce, který poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne , z čehož plyne žalovanému jako obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy, kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si žalovaný musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství a charakteru svěřeného majetku. Nutno uvést, že ačkoliv v předmětném řízení se jedná o jiný nemovitý majetek, právní základ sporu je stejný, či minimálně zásadně podobný jako v řízeních vedených u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 15C 21/2000, 15C 1/2007, 15C 37/2003, 19C 205/2009, 17C 23/2012 a 13C 85/2012. Ve všech těchto řízeních byl žalovaný účastníkem sporu a byla uplatněna stejná či minimálně zásadně obdobná procesní obrana. Přesto žalovaný v předmětném řízení opět zmocnil ke svému zastupování advokáta, ačkoliv mu z předchozích řízení byla tato procesní obrana známa a má k dispozici odborný personální aparát zaměstnance s právním vzděláním. Ačkoliv se výše zmiňovaný nález Ústavního soudu týká výslovně statutárních měst, přičemž uzavírá, že nebudeli jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Žalovaný statutárním městem není. Pro předmětné řízení tedy neplatí automaticky, že by náklady řízení spočívající v odměně advokáta byly považovány za náklady vynaložené neúčelným způsobem, pokud dotčený účastník neprokáže opak. S ohledem na vše výše uvedené považuje žalobce za pochybení, pokud soud prvního stupně účelnosti nákladů řízení žalovaného se nezabýval vůbec, neboť v tomto konkrétním řízení se s ohledem na právní status žalovaného a existenci obdobných předchozích sporů jejich vynaložení účelným nejeví.

5 pokračování Co 559/2013 U jednání před odvolacím soudem žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce setrval na podaném vyjádření a na svém odvolání proti výroku II. Žalobce, resp. jeho právní zástupce se omluvil ze své účasti u nařízeného jednání a souhlasil, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Dále navrhl přerušení řízení, neboť v průběhu odvolacího řízení Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21Cdo 494/ ze dne zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1Co 77/ v části, v níž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 23C 342/ ve výroku o zamítnutí žaloby o zápis vlastnického práva žalobce k budově čp. 592 postavené na pozemku parc. č. 822 v k. ú. Rožnov pod Radhoštěm a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Důvod pro přerušení řízení v tomto případě odvolacího byl tak obnoven. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání, a to ohledně určení vlastnického práva k předmětné budově. Odvolací soud posoudil návrh žalobce na přerušení řízení jako nedůvodný a usnesením rozhodl, že se řízení nepřerušuje. Shora uvedeným rozsudkem sp. zn. 21Cdo 494/2013 Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání v řízení o zápis vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí; pro odvolací řízení ve věci samé není tento rozsudek Nejvyššího soudu nijak závazný a nejedná se o případ ve smyslu 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Z obsahu spisu se podává, že žalobou došlou okresnímu soudu dne se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k budově čp. 592 postavené na pozemku parc. č. st. 822 a pozemku parc. č. st. 822, to vše v katastrálním území Rožnov pod Radhoštěm. Uvedl, že k nabytí vlastnických práv k nemovitostem ve prospěch žalovaného byla v roce 1992 nutná registrace převodního právního úkonu příslušným státním notářstvím. Taková listina neexistuje. V katastru nemovitostí je založena pouze dohoda o bezúplatném převodu nemovitosti ze dne , která nebyla příslušným státním notářstvím registrována a ani nebylo zahájeno řízení o její registraci. Odvolací soud konstatuje, že okresní soud učinil zcela náležité a dostatečné dokazování listinami tak, jak je to zachyceno v protokole o jednání ze dne Odvolací soud považuje skutková zjištění okresního soudu tak, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 3 až 6 za zcela správná a odpovídající provedeným listinným důkazům. Stručně lze shrnout skutkovou podstatu sporu tak, že v rámci tzv. velké privatizace schválila vláda privatizační projekt společnosti TESLA, a. s. (též TESLA Rožnov, a. s.), přičemž mimo jiné předmětná budova měla být dle privatizačního projektu převedena na žalovaného. To byl jednoznačný záměr vládou schváleného privatizačního projektu, jak to z něj nesporně vyplývá. Po zrušení akciové společnosti TESLA Rožnov bez likvidace ke dni vzniklo 14 nástupnických společností, mimo jiné též společnost SVAS a. s. (právní předchůdce žalobce) a s ohledem na záměr převést mimo jiné předmětnou budovu do majetku žalovaného, byla uzavřena dohoda o bezúplatném převodu majetku mezi společností SVAS a. s. a žalovaným. Okresní soud podrobně

6 pokračování Co 559/2013 a přesně popisuje tento privatizační proces v odůvodnění napadeného rozhodnutí a odvolací soud na něj zcela odkazuje. Odvolací soud zcela souhlasí s právním hodnocením předmětné věci. Je zcela mimo vší pochybnost, že záměrem státu v privatizačním procesu bylo, aby majetek TESLA Rožnov a. s. jako právního nástupce zaniklého státního podniku TESLA Rožnov nepoužitelný pro podnikatelské účely byl převeden do majetku města Rožnova pod Radhoštěm. Takto měl být převeden pozemek parc. č. st. 822 a na něm stojící budova čp Z privatizačního projektu vyplývá tento zcela jednoznačný záměr privatizovatele, tedy státu, který v rámci velké privatizace rozhodoval o tom, na jaký subjekt svůj majetek převede. Nabyvatelem předmětné budovy se neměl stát SVAS a. s., nýbrž se jim mělo stát město Rožnov pod Radhoštěm. Žalovaný byl také na základě dohod realizovaných v důsledku privatizačního procesu zapsán jako vlastník předmětné budovy v katastru nemovitostí. Okresní soud zcela správně rozhodl v duchu názoru prezentovaného v rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21Cdo 4326/2011 a odvolací soud pro zdůraznění svých úvah tento závěr Nejvyššího soudu opětovně cituje: V dalším řízení by nemělo zůstat nepovšimnuto, že naložení s předmětnými nemovitostmi bylo předurčeno privatizačním projektem společnosti TESLA Rožnov, a. s., podle něhož měly být tyto nemovitosti bezúplatně převedeny do vlastnictví města Rožnov pod Radhoštěm. I když privatizační projekt představuje pouze přípravnou fázi v procesu privatizace a i když se teprve na jeho základě privatizace realizuje právně závaznými formami (způsoby), má zcela zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku, a to jak proto, že v rámci privatizace nelze převést jiný majetek, než ten, který je v něm vymezen, tak i při určení subjektu, na nějž má být privatizovaný majetek převeden, neboť majetek lze převést pouze na toho, kdo je v něm jako nabyvatel uveden. K tomu odvolací soud dodává, že z privatizačního projektu je zcela jasné, že předmětná budova měla být spolu s pozemkem (stejně jako mnohé jiné nemovitosti) převedena do vlastnictví města Rožnov pod Radhoštěm. Tomu zcela jednoznačně nasvědčuje dohoda o bezúplatném převodu majetku uzavřená mezi právním nástupcem TESLA Rožnov, a. s. SVAS, a. s. a městem Rožnov pod Radhoštěm dne , která zcela jednoznačně odkazuje na privatizační projekt TESLA Rožnov, a. s. Odvolací soud je nucen konstatovat, že nemohlo dojít k žádnému narušení legitimního očekávání žalobce. Žalobce totiž takové legitimní očekávání mít ani nemohl. Od samého počátku privatizačního procesu bylo zřejmé, že předmětná nemovitost byla státem určena k převodu do vlastnictví města Rožnov pod Radhoštěm a není nejmenšího důvodu přisvědčit žalobci, že jeho právní předchůdce SVAS, a. s., či snad žalobce sám mohl mít jakýkoliv právně ospravedlnitelný důvod domnívat se, že se stane nabyvatelem předmětné nemovitosti. Pokud žalobce k takovému názoru dospěl, neměl pro něj žádné rozumné opodstatnění. Odvolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že žalobce svou snahu dobrat se majetku, který mu

7 pokračování Co 559/2013 od samého počátku nikdy nebyl určen a jehož vlastníkem se nikdy neměl stát, nesprávně zaměňuje s požadavkem na naplnění svého legitimního očekávání. Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a okresní soud zcela správně žalobu zamítl. Odvolací soud s odkazem na shora uvedené závěry napadené rozhodnutí v odstavci I. výroku jako věcně správné potvrdil ( 219 o. s. ř.). Odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám vzneseným žalovaným ohledně výroku o náhradě nákladů řízení. Nejprve je nutno uvést, že odvolacímu soudu je znám názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne , na který se žalovaný odvolává. Odhlédneme-li od toho, že město Rožnov pod Radhoštěm není statutárním městem, je nutno mít na zřeteli, že se v předmětné právní věci, stejně tak jako ve věcech týkajících se ostatních nemovitostí, tak jak na ně poukazuje žalovaný, nejedná o běžný spor typu vyklizení nemovitosti apod. Jedná se o spor dostatečně složitý na to, aby náklady vynaložené žalovaným na právní zastoupení bylo možno považovat za náklady účelně vynaložené ve smyslu 137 a 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšný žalovaný má na náhradu těchto nákladů právo a okresní soud pochybil, jestliže pro odměnu advokáta aplikoval 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nejedná se o věc penězi neocenitelnou, popř. o věc, jejíž hodnotu by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Naopak předmětná nemovitost (v řízení před soudem prvního stupně budova s pozemkem) jsou penězi ocenitelné, o čemž svědčí stanovení jejich obvyklé ceny znaleckým posudkem vyhotoveným znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí. Závěry tohoto znaleckého posudku č /13 vyhotoveného znalcem Jaromírem Kleinem, jenž byl žalovaným do spisu založen, jsou ohledně stanovení obvyklé ceny zcela jednoznačné a znalec cenu budovy, včetně pozemku stanovil ve výši ,- Kč. Odvolací soud nemá důvod pochybovat o správnosti tohoto závěru. Při ceně nemovitosti ,- Kč činí odměna ve smyslu 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby ,- Kč. Odvolací soud přiznal zastupujícímu advokátu odměnu za úkony právní služby: převzetí zastoupení, vyjádření k podané žalobě, účast u jednání před soudem prvního stupně (3 x ,- Kč = ,- Kč). Odvolací soud nepřiznal advokátovi požadovanou odměnu za úkon vyjádření ve věci nacházející se na č. l. 85 až 86 spisu, neboť v tomto vyjádření není uvedeno nic podstatného pro věc samu. Paušální náhrada za 3 úkony právní služby dle 13 odst. 3 citované vyhlášky činí 900,- Kč. Náhrada cestovních výdajů ze sídla advokáta k procesnímu soudu a zpět činí celkem 803,- Kč (132 km x 6,8 l / 100 km x 36,50 Kč / 1 l nafty x 0,01 = 328,- Kč; 132 km x 3,60 Kč / 1 km = 475,- Kč; celkem 803,- Kč). Náhrada za promeškaný čas v souladu s 14 citované vyhlášky činí za 4 půlhodiny 4 x 100,- Kč = 400,- Kč. Částka ,- Kč se zvyšuje o 21% daně z přidané hodnoty a činí ,- Kč. Tato částka byla jako účelně vynaložené náklady přiznána procesně úspěšnému žalovanému a procesně neúspěšný žalobce je povinen tyto náklady žalovanému nahradit. V souladu s 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení bylo pouze

8 pokračování Co 559/2013 určení vlastnického práva k budově, doložil žalovaný doplněk znaleckého posudku znalce Jaromíra Kleina, který obvyklou cenu této nemovitosti ke dni rozhodnutí odvolacího soudu stanovil v částce ,- Kč. Za použití 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí odměna advokáta za 1 úkon právní služby ,- Kč, advokát má právo na odměnu za 2 úkony právní služby (účast u jednání a vyjádření k podanému odvolání), 2 x ,- Kč = ,- Kč. Paušální náhrada výdajů za 2 úkony právní služby činí dle 13 odst. 3 citované vyhlášky 600,- Kč. Částka ,- Kč se zvyšuje o 21% daně z přidané hodnoty a činí ,- Kč. Tyto náklady byly procesně úspěšnému žalovanému přiznány k nahrazení ze strany procesně neúspěšného žalobce. Lhůtu k plnění stanovil odvolací soud v obou případech v souladu s 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo v souladu s 149 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci 150 o. s. ř. dány nejsou. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat podle 237 o. s. ř. dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení u Okresního soudu ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí. Za správnost vyhotovení: Tereza Polášková Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Ostravě dne 28. ledna 2014 JUDr. Bohumír Žídek, v.r. předseda senátu