UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra obchodního práva Pojem a druhy směnek Diplomová práce Michal Blaha Vedoucí diplomové práce: JUDr. Marie Zahradníčková, Csc. Praha, prosinec 2011

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne Michal Blaha

3 Poděkování Děkuji paní JUDr. Marii Zahradníčkové Csc., vedoucí mé diplomové práce, za cenné rady a pomoc při zpracování této práce. V Praze dne Michal Blaha

4 Obsah: Úvod Historie směnky Vývoj směnečného práva Prameny směnečného práva Pojem směnky Náležitosti směnky Náležitosti směnky cizí Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu Náležitosti směnky vlastní Grafická úprava směnky Blankosměnka Směnečné doložky Druhy směnek Podle počtu účastníků základního směnečného vztahu Směnka cizí na vlastní řad výstavce Zastřená směnka vlastní Komisionářská směnka Nepřípustné redukce směnky Podle vztahu ke kauzální pohledávce Směnka pro soluto Směnka pro solvendo Zajišťovací směnka Depozitní směnka Závěr Přílohy Seznam použitých zkratek Seznam pramenů a literatury Abstrakt Klíčová slova Abstract Key words

5 Úvod Směnka patří mezi instituty práva, které můžeme považovat za tradiční součást právního řádu nejen České republiky a jež je neodmyslitelně spjat s tržní ekonomikou. Základní úprava toho institutu je obsažena v zákoně č. 151/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů. Již z tohoto pohledu je zřejmé, že směnka v době přijetí tohoto zákona a následné době nemohla v širší míře plnit svůj účel a ani nemohla být všeobecně rozšířeným institutem, z toho důvodu mezi laickou veřejností nepochybně došlo ke značné ztrátě povědomí o její existenci a účelu, zejména však o základních principech směnečného práva. V období po roce 1989 však dochází v průběhu transformace centrálně plánované ekonomiky nejen k oživení a započetí využívání směnek v širší míře, ale také dalších institutů tržní ekonomiky. Směnka se tak v posledních letech stává stále více využívaným prostředkem v rámci obchodního styku. V aktuální době se směnka nejčastěji využívá jako zajišťovací prostředek, dále je používána jako platební prostředek, nebo například jako prostředek úložný. Hlavním cílem této diplomové práce je charakterizovat směnku a základní principy, ze kterých směnečné právo vychází, a provést analýzu podstatných náležitostí směnky zejména v kontextu aktuální judikatury. Z tohoto pohledu považuji za základní část práce kapitolu 5., kde se věnuji rozboru podstatných náležitostí jak směnky vlastní, tak směnky cizí dle ZSŠ a grafické úpravě směnky, jejíž úprava není stanovena žádným právním předpisem, a proto vzhledem k aktuální judikatuře NS tato problematika vyvolává řadu otázek. Práce vychází z právních předpisů účinných ke dni

6 1. Historie směnky Jak již bylo naznačeno v úvodu, směnka je neodmyslitelně spjata zejména s obchodem, s tržní ekonomikou. Z tohoto pohledu může být až překvapivé, že vznik směnky, resp. listiny, která plnila obdobnou funkci, je možno hledat již ve středověku. Ve 12. století, kdy zejména v severoitalských městech docházelo k značnému rozvoji obchodu, se objevila potřeba existence určitého instrumentu, který by umožnil převádět pohledávky z jednoho obchodníka na druhého, a to nejenom v rámci jednoho města, ale i na delší vzdálenosti. Nejmarkantněji se toto projevilo v situaci, kdy díky křížovým výpravám došlo k ovládnutí Blízkého Východu. Ve středověku totiž nebylo vhodné převážet větší obnosy hotovosti, v té době vyjádřené zejména prostřednictvím drahých kovů, ať už to bylo z důvodu faktické obtížnosti či z bezpečnostních důvodů. Ruku v ruce s rozvojem obchodu také docházelo k rozvoji bankovnictví. Bankéři se označovali jako tzv. capsores a jejich činnost zpočátku mimo jiné zahrnovala i směnu jednotlivých druhů měn, což při tehdejší politické a právní rozdrobenosti Itálie bylo pro obchodní vztahy rozhodující. V této souvislosti se v průběhu 12. století objevila listina, která svými prvky již připomínala směnku a měla povahu směnky, a která se v té době označovala jako tzv. cambium. Základní výhodou takové listiny bylo, že obchodník již nemusel disponovat příslušnými měnami cizích městských států, postačilo pouze složit příslušný obnos u kapsora, který vystavil listinu, jež obsahovala výslovný příslib, že příslušný obnos bude vyplacen, ať už přímo tímto kapsorem, popřípadě jinou, s ním spolupracující osobou. Konečné vypořádání tak bylo ponecháno na kapsorovi a osobě, která na základě takové listiny plnila. Již v těchto počátcích je možné vypozorovat základní prvky směnky, a to jednak směnky vlastní, pokud plnil kapsor, popřípadě směnky cizí, pokud plnila třetí osoba na příkaz kapsora. Obecně převládá názor, že historicky dříve se objevila listina připomínající svojí povahou směnku vlastní 1, jakožto slib výstavce k proplacení, až následně listina připomínající směnku cizí, jakožto příkaz výstavce k proplacení určité částky směřující vůči třetí osobě. 1 např. KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, s. ISBN

7 Na přelomu 13. a 14. století v zájmu zajištění bezproblémového průběhu placení směnky bylo ze strany kapsorů přistoupeno k vydávání směnky společně s listinou osvědčující příkaz obsažený v takové směnce, přičemž v průběhu vývoje tato doprovodná listina počala vyjadřovat závazek lépe než samotná směnka a postupně začala tato listina přebírat povahu samostatného závazku. Odtud také pochází starší název pro směnku cizí trata, kdy taková listina se označovala jako litterae tractae, tedy směnka tažená. Následně se součástí takové listiny také stalo prohlášení osoby, jíž byl příkaz výstavce určen, směnečníka, že příkaz akceptuje, tedy že listina z jeho strany bude proplacena. Došlo tak k zakotvení akceptu směnky cizí. V průběhu vývoje se také začal objevovat indosament, tedy prostředek, kterým bylo možno převést práva ze směnky. Možnost takového převodu však nejdříve byla omezena co do počtu možných provedených indosamentů, stejně tak co do práv, která bylo možné převést. Po zavedení tohoto institutu, tedy v průběhu 17. století, se dá považovat vývoj základních prvků směnky za uzavřený, což však neznamená, že by vývoj jednotlivých dílčích otázek ustrnul

8 2. Vývoj směnečného práva V souvislosti s rozvojem směnek se objevila potřeba na stanovení základních pravidel jejich fungování. Stejně jako většina ostatních právních institutů, regulace směnek byla z počátku prováděna zvykovým právem, což vedlo ke značné roztříštěnosti právní úpravy a snahám o písemné zakotvení takových pravidel. První pokusy můžeme spatřovat v tržních řádech jednotlivých měst. Byť města měla své tržní řády, byly tyto značně podobné, což se projevilo i v podobné úpravě směnky. Takováto úprava se v průběhu vývoje ukázala jako zcela nedostatečná. Za jeden z prvních pokusů o systematickou úpravu směnečného práva můžeme považovat francouzský Ordonance de commerce z roku 1673, který byl později nahrazen zákoníkem Code de commerce z roku Tato úprava dala vzniknout francouzské oblasti směnečného práva, do které můžeme dále zařadit např. Španělsko a Nizozemí. Vývoj směnečného práva se neomezoval pouze na Francii. Jako další oblasti můžeme označit anglosaskou právní oblast, nebo rakousko-německou. V českých zemích se vývoj ubíral obdobným směrem jako v ostatních evropských zemích, tedy zejména se objevovala snaha o písemné zachycení obyčejových pravidel. Roku 1717 byl vydán směnečný řád, který platil v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a který byl obnoven roku I s ohledem na značnou příbuznost a ekonomickou provázat se během 19. století objevovaly snahy německých států a Rakouska o unifikaci směnečného práva. Výsledkem těchto snah byla konference v Lipsku konaná roku 1847, kde byl přijat Směnečný řád, který následně účastníci převzali do tuzemské právní úpravy. Pro české země se tak stal významným nový všeobecný směnečný řád z roku Výše uvedený směnečný řád z roku 1850 i přes četné novelizace zůstal v platnosti až do vzniku Československé republiky v roce 1918 a byl zařazen do skupiny zákonů, které byly recepční normou č. 11/1918 Sb. převzaty do právního řádu nově vzniklého československého státu a který byl nahrazen až směnečným zákonem z roku 1927 uveřejněným pod č. 1/1928 Sb. Snad nejvýraznějšího významu v oblasti směnečného práva měla konference konaná roku 1930 v Ženevě, jejímž výsledkem byla Úmluva o jednotném zákonu směnečném, Úmluva o střetech zájmů a Úmluva o směnečných poplatcích. Za jeden - 8 -

9 z nejvýraznějších projevů této konference se dá považovat v podstatě celosvětové rozdělení směnečného práva na směnečné právo ženevské a směnečné právo anglosaské. Československá republika se ženevské konference zúčastnila, avšak nedošlo k ratifikaci výše uvedených úmluv. K inkorporaci ženevských úmluv tak došlo paradoxně až během okupace za 2. světové války, kdy vládním nařízením č. 111/1941 Sb. byl v protektorátu Čechy a Morava zaveden Jednotný směnečný řád, vycházející z německých směnečných předpisů. Z pohledu Československé republiky se stal významným rok V tomto roce byl vydán zákon 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, který se stal základním právním předpisem upravujícím směnečné právo. ZSŠ zůstal v platnosti až do současné doby, přičemž ústavním zákonem č. 4/1992 Sb. se tento zákon stal součástí právního řádu České republiky. S ohledem na existující rozdíly mezi směnečným právem ženevským a anglosaským je OSN, resp. Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL), vedena snahou o úpravu sporných otázek, které by mohly mít negativní vliv na mezinárodní obchod. Výsledkem těchto snah je Úmluva OSN o mezinárodních směnkách a dluhopisech (1988), která však do dnešního dne nevstoupila v platnost. Cílem této mezinárodní smlouvy není náhrada jednotlivých směnečně-právních systémů, ale paralelní existence této mezinárodní smlouvy vedle práva ženevského a anglosaského a její možné využití v případě, kdy se směnka této mezinárodní smlouvy dovolá, přičemž toto musí být obsaženo v textu směnky i jejím nadpisu

10 3. Prameny směnečného práva Základním pramenem směnečného práva v České republice je zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, který se stal účinným dne Tento zákon i přes svoji více než šedesátiletou existenci byl pouze dvakrát novelizován, a to zákonem č. 29/2000 Sb., který se však z pohledu směnečného práva dá považovat za bezvýznamný, a zákonem č. 296/2007 Sb., který byl přijat v souvislosti s počátkem účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. ZSŠ tak za svoji existenci prokázal na tuzemské poměry značnou životnost a zejména konzistentnost. Dále je také pozoruhodné, že vzhledem k datu vydání ZSŠ nebyl zatížen žádnými ideologickými prvky a také to, že jím bylo provedeno převzetí ženevského směnečného práva. Z tohoto pohledu je nutné zmínit, že Ženevské úmluvy nejsou pramenem českého směnečného práva, avšak můžeme je považovat za významný zdroj a pomůcku při interpretaci. ZSŠ patří do skupiny právních předpisů soukromoprávních, a dále do skupiny předpisů s kogentní úpravou. I když o tom není v zákoně přímá zmínka, vyplývá z celého pojetí, že jde o právní úpravu přísně závaznou a formální 2. ZSŠ jakožto základní právní předpis, který upravuje směnečnou problematiku, vystupuje vůči ostatním zákonům jako zákon speciální. Úprava v ZSŠ tak bude mít vždy přednost před úpravou obsaženou v jiných právních předpisech. Za předpokladu, že určitá problematika nebude v ZSŠ řešena, bude nutné použít úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jakožto základního občanskoprávního předpisu. Naopak spornou byla otázka, jaký je vztah ZSŠ a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to zejména za situace, kdy účastníky takového právního vztahu budou podnikatelé ve smyslu ObchZ, a směnka bude vystavena v souvislosti s podnikatelskou činností takových osob. Touto problematikou se zabýval i Vrchní soud v Praze, který mimo jiné dovodil: Není podstatné, kdo jsou právě účastníci směnky, neboť i to se může prostřednictvím indosace kdykoliv změnit. Konečně není ani významné, k jakému kauzálnímu vztahu se směnka v jakékoliv funkci váže, neboť i tato okolnost zejména indosací ztrácí na 2 KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, s. ISBN

11 významu (čl. I. 17 zák. č. 191/1950 Sb. ). Potom ovšem nelze tento abstraktní platební závazek podřadit též obchodnímu zákoníku, ale je nutno dospět k závěru, že obecnou úpravu směnečných závazkových vztahů je nutno hledat jen v občanském zákoníku 3. Vrchní soud v Praze tak zdůraznil nezávislost směnečného vztahu na vnějších okolnostech, zejména s přihlédnutím k možným změnám v osobě účastníků směnečného vztahu. Obrácený výklad by mohl způsobit dvojkolejnost právního režimu, který by se na směnku vztahoval, tedy současnou aplikaci ObčZ a ObchZ, a to podle povahy jednotlivých účastníků, což je z pohledu směnečného práva nežádoucí. Avšak z výše uvedeného rozsudku nevyplývá, že by se ObchZ na směnečné vztahy žádným způsobem nemohl aplikovat. Typicky se bude jednat o situace, kdy taková skutečnost nebude řešena ObčZ, příkladem může být problematika jednání jménem/za obchodní společnost nebo družstvo. Směnka jakožto cenný papír je dále upravena zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon tvoří obecnou úpravu cenných papírů. O směnce se zmiňuje v 1 odst. 1 písm. g), kde uvádí, že směnka je cenným papírem, a dále v 91, kde podává výčet cenných papírů, které mohou být vydány v zaknihované podobě. V takové podobě je možné vydat pouze cenné papíry, které jsou zastupitelné, což směnka není. Byť v ust. 1 odst. 1 ZCP došlo k podřízení úpravy veškerých cenných papírů pod ZCP, nutno zmínit, že tento zákon nemá zásadního vlivu na směnečné právo a ve vztahu k ZSŠ vystupuje jen jako zákonná norma obecná. Určitou specifickou a dílčí úpravu směnečného práva můžeme hledat v zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který je účinný od Již z názvu zákona vyplývá, že tohoto zákona se použije pouze v případě, že směnka bude sloužit jako prostředek ke splacení poskytnutého spotřebitelského úvěru, nebo bude sloužit jako jeho zajištění. Z tohoto pohledu je také zajímavé, že se zde jako snad v jediném právním předpisu přímo hovoří o zajišťovací funkci směnky. Nutnost přijetí takového předpisu vyplývá ze směrnice Rady 87/102/EHS ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž předchůdcem ZSÚ byl zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. 3 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 5 Cmo 189/

12 Základním právním předpisem směnečného procesního práva je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, kde je upraveno, jakým způsobem je možné se domáhat práv ze směnky před soudem, také je zde zakotvena obrana proti takovým nárokům. V této kapitole provedený výčet zákonů, které se vztahují ke směnečnému právu, měl za úkol provést základní výčet a popis nejdůležitějších zákonů, které se vztahují ke směnečnému právu, nelze jej tak považovat za výčet vyčerpávající

13 4. Pojem směnky Současná právní úprava žádným způsobem nepodává definici směnky, pouze v čl. I. 1 ZSŠ podává výčet náležitostí cizí směnky, následně v čl. I. 75 ZSŠ pak náležitosti směnky vlastní. Tyto náležitosti však nemohou být považovány za definici směnky. Ani ZCP neobsahuje tuto definici, pouze v 1 odst. 1 stanoví, že směnka je cenným papírem. Definice směnky je tak ponechána na odborné literatuře. Za nejvhodnější definici směnky považuji tu, která definuje směnku jako dlužnický cenný papír, vystavený ve formě zákonem stanovené, kterým se určité osoby zavazují majiteli směnky zaplatit v určitém místě a určitém čase jistou peněžní sumu s tím, že jde o závazky přímé, bezpodmínečné, nesporné a abstraktní 4. Z výše uvedené definice tak vyplývá, že směnka musí být vystavena v písemné formě, je absolutně vyloučeno, aby k vydání směnky došlo ústním, nebo konkludentním projevem vůle. Za podklad směnky však může být použito jakéhokoli substrátu, který je schopen zachytit projev vůle směřující k vystavení směnky. Při tom je však nutné vzít v potaz trvalost takového podkladu i možnost prezentace. Nejčastějším podkladem pro směnku tak bude papír, je také možné použít například tkaninu, nebo dřevo 5. Směnka také nemusí být tvořena jen jednou částí, je připuštěn přívěsek ke směnce. Základní funkcí takového přívěsku je zvětšení plochy směnky, zpravidla její rubové části. Takové zvětšení plochy může být nutností zejména v případu delší řady rubopisů, kdy další rubopis by se na základní rubovou stranu již nevešel. Zákonná úprava řeší problematiku přívěsku jen sporadicky v čl. I. 13 odst. 1 ZSŠ, otázka jak má přívěsek vypadat, nebo jakým způsobem by měl být přívěšek k základní listině připevněn, je ponechána opět literatuře a judikatuře. Ohledně podstaty přívěsku hovoří judikatura tak, že přívěskem ke směnce podle čl. I. 13 odst. 1 SŠZ není část směnečné listiny jen graficky oddělená. Přívěsek je původně samostatný list papíru dodatečně k dřívější směnečné listině pevně připojený. Jde o dvě nejprve samostatné, ohraničené hmoty, následně pevně spojené, nikoliv jen přiřazené 6. Z výše uvedeného lze dovodit základní vlastnosti přívěsku, tedy původní samostatnost, fyzickou ohraničenost a 4 KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, s. ISBN ROUČEK, František. Nové československé právo směnečné. Praha: Státní tiskárna v Praze, s. 6 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 5 Cmo 385/

14 spojení se základní směnkou. Byť výše uvedená judikatura, včetně doslovného výkladu čl. I. 13 ZSŠ, hovoří o přívěsku jako listině, resp. listu, domnívám se, že přívěskem může být jakýkoli substrát, který je způsobilý stát se směnkou. Teoreticky by se mohlo stát, že směnka bude v konečné fázi tvořena dvěma substráty. Není mi známo, že by soudy posuzovaly platnost takové směnky, avšak dle mého názoru by tento stav neměl být překážkou pro platnost směnky. Jakým způsobem by měl být přívěsek k základní směnce připojen, ani výše uvedená judikatura neuvádí. Jako nejpraktičtější se jeví jeho přilepení, popřípadě spojení pomocí kancelářské sešívačky. Směnka je označována za cenný papír dokonalý, nebo jako skriptura. Ve směnce tak dochází ke spojení subjektivního práva a podkladového materiálu, na kterém je takové právo zachyceno. K tomu, aby právo ze směnky vzniklo, trvalo nebo mohlo být realizováno, je nutné, aby existovala taková listina 7. I uvedené spojení práva a substrátu není absolutní. Dle čl. I. 90 odst. 1 ZSŠ je možné směnku umořit, tedy listinu nahradit rozhodnutím soudu. Co se týče umoření, toto je možné pouze u směnky obsahující veškeré náležitosti, je vyloučeno u blankosměnky. O této problematice je pojednáno dále v části 5.4. Vzhledem ke svému účelu můžeme také směnku označit také za dlužnický cenný papír. Vystavením směnky se však dlužník může zavázat pouze k určitému peněžitému plnění, a to pouze k zaplacení určité peněžité sumy ve smyslu čl. I. 1 bodu 2. ZSŠ, není možné se zavázat k plnění nepeněžitému, např. poskytnutí služeb, výkonu prací. Dalším významným znakem směnky je její abstraktnost. Tato vlastnost vyjadřuje skutečnost, že ke vzniku směnečného závazku se nevyžaduje žádných jiných skutečností, než zákonem stanovených formalit. Z tohoto pohledu je tak zejména kauza vydání směnky nevýznamná, důvod směnky nemusí být ani obsažen v jejím textu. Dále směnku můžeme považovat za závazek nesporný. Tato vlastnost směnky je jistě pro věřitele směnky vlastností nejvýznamnější. Vlastník tak při uplatnění práv ze směnky, např. při jejím soudním vymáhání, pouze musí prokázat, že je vlastníkem listiny, která splňuje náležitosti směnky. Tímto je tak přeneseno důkazní břemeno na dlužníka ze směnky, ať už přímého či nepřímého. Tento musí při soudním řízení vznést námitky, které musí také prokázat. 7 obdobně PŘIBYL, Jiří. Směnečné právo. Praha : Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, s. ISBN

15 Abstraktnost a nespornost tvoří podstatu tzv. směnečné přísnosti (rigor cambii). Tato vlastnost může být považována za obtíž, avšak při bližším pohledu je jen tímto způsobem zaručeno, aby směnka plnila svoji funkci. Díky principu směnečné přísnosti je možné, aby směnka bez jakýchkoli obtíží měnila svého majitele a nabyvatel směnky si jen kontrolou, zda taková listina splňuje zákonné náležitosti, mohl ověřit, zda skutečně nabývá směnku. Pokud by bylo nutné zkoumat kauzu směnky, popřípadě další náležitosti, došlo by do jisté míry k popření tohoto principu směnečného práva. Směnka je také dle čl. I. 11 odst. 1 ZSŠ označena jako zákonný cenný papír na řad, jinak také jako zákonný ordre papír. K převodu práv majitele směnky je nutné jeho výslovné prohlášení, kterým označí nabyvatele práv ze směnky. Tento převod se děje tzv. rubopisem, kdy dle zvyklostí se takové prohlášení zapisuje na rub směnky. Převod práv ze směnky je pak dovršen předáním směnky, tedy tradicí. Dle ust. čl. I. 11 odst. 1 ZSŠ je směnka cenným papírem na řad, i když tak v ní není uvedeno. Směnka ovšem může být vydána také jako cenný papír na jméno. V takovém případě je nutné směnku dle ust. čl. I. 11 odst. 2 ZSŠ opatřit doložkou nikoli na řad, tzv. rekta doložkou. Základním významem takové doložky pak bude změna ve způsobu převodu práv a povinností ze směnky. V případě, že směnka bude opatřena rekta doložkou, již nebude možný převod práv a povinností rubopisem, bude nutné přistoupit k postoupení pohledávky dle ust. 524 an. ObčZ. Z obecného pohledu je možná existence cenného papíru na majitele, kdy takový cenný papír neobsahuje jméno oprávněného a převod práv a povinností se děje prostou tradicí, avšak to není případ směnky. Jak bylo uvedeno výše, směnka je cenným papírem na řad, popřípadě může být vystavena na jméno. Ve smyslu ust. čl. I. 1 bodu 6. ZSŠ, resp. čl. I. 75 bodu 5. ZSŠ, směnka musí obsahovat jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno. Jméno osoby oprávněné ze směnky je tak podstatnou náležitostí jak směnky cizí, tak směnky vlastní, což vylučuje, aby byla vydána směnka na majitele, popřípadě aby se směnka v průběhu své existence takovou směnkou stala. Jako další znaky směnky je možné uvést, že směnka je cenný papír hlavní, tedy takový, který nebyl vydán za účelem, aby jeho prostřednictvím byla uplatněna jiná práva vztahující se k jiným cenným papírům. Dále se jedná o cenný papír individuální, a contrario k ust. 5 odst. 3 ZCP

16 5. Náležitosti směnky ZSŠ neobsahuje definici pojmu směnka, avšak podává výčet náležitostí nezbytných pro to, aby listina byla směnkou. Tento výčet je obsažen v čl. I. 1 ZSŠ pro směnku cizí a v čl. I. 75 ZSŠ pro směnku vlastní. Tato ustanovení mají poměrně zásadní význam ve spojení s ust. čl. I. 2 odst. 1 ZSŠ, podle kterého listina, jež neobsahuje všechny zákonem uvedené náležitosti, není směnkou. Pokud však taková listina bude ve smyslu ust. 41a odst. 1 ObčZ splňovat znaky jiného právního úkonu, podle zásad konverze právních úkonů ji bude možné případně považovat za takový jiný právní úkon Náležitosti směnky cizí Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána První ze zákonných požadavků se označuje jako tzv. směnečná klauzule. V každé listině, která má být směnkou, musí být obsaženo slovo směnka. Již v první z podstatných náležitostí se v plné míře projevuje jedna ze základních vlastností směnky, a to formálnost. Nutnost pojmenování listiny za směnku patří mezi výjimky jednoho ze základních principů soukromého práva, a to zásady, která stanoví, že právní úkony se vykládají nikoli podle formy, resp. označení, ale podle svého obsahu. Význam takového ustanovení na listině může být považován za určité preventivní opatření, kdy již na první pohled má být každému zřejmé, že se jedná o směnku, tedy o listinu, pro kterou platí různé specifické zákonné požadavky. Slovo směnka musí být uvedeno v podobě slovního druhu podstatného jména, bez ohledu na jeho pád. Jsou vyloučena označení jako například směnečný závazek nebo směnečná listina, atd. Stejně tak je vyloučeno označení trata 8. Z tohoto požadavku však nevyplývá, že je nutné označovat druh směnky, tedy rozlišovat, zda se jedná o směnku cizí, nebo vlastní, avšak takovéto označení může být použito jako nepodstatná náležitost. 8 HERMAN-OTAVSKÝ, Karel. Československé právo směnečné podle všeobecného směnečného řádu. Praha : Spolek československých právníků Všehrd, s

17 Z požadavku, aby slovo směnka bylo pojato do vlastního textu listiny, vyplývají další otázky, zejména ohledně umístění tohoto slova v rámci listiny, nebo vztah k dalšímu textu. Dikci zákona tak nevyhoví, pokud slovo směnka bude umístěno pouze v nadpisu listiny. Takové umístění je možné, avšak má význam pouze jako nepodstatná náležitost směnky. Umístění tedy musí být integrální součástí listiny, které bude v případě směnky cizí navazovat například na příkaz uhradit směnečnou sumu. Jako vhodné bude označení za tuto směnku zaplaťte, popřípadě obdobné. Důležité ovšem je, aby slovo směnka bylo kryto podpisem výstavce (aby nestálo až za tímto podpisem) 9. Z výše uvedeného vyplývá, že směnku není možné považovat za pouhý nahodilý souhrn podstatných náležitostí stanovených v čl. I. 1 ZSŠ, resp. v čl. I. 75 ZSŠ, ale jedná se o logicky uspořádaný text na předmětné listině. Další související problematikou může být, v jakém formátu je slovo směnka na listině uvedeno. Opět vzhledem k absenci zákonného ustanovení tento problém řeší judikatura, kdy z rozsudku NS ze dne sp. zn. 29 Odo 430/2002 vyplývá, že odlišný formát písma slova směnka od ostatního textu, nemůže způsobit neplatnost směnky. Posledním požadavkem čl. I. 1 bodu 1. ZSŠ je, aby slovo směnka bylo vyjádřeno v jazyce, ve kterém je tato listina sepsána. Z tohoto požadavku ZSŠ jasně vyplývá požadavek na jazykovou jednotu směnky, avšak volba použitého jazyka je ponechána na vůli účastníků. Může tak být použit jakýkoli jazyk bez ohledu na místo splatnosti směnky nebo na státní příslušnost účastníků, je možné použít i jazyk mrtvý, například latinu 10. Nutné je rozlišovat srozumitelnost a platnost takové listiny. Evidentně srozumitelnou listinou bude listina, která bude sepsána v jazyce českém a slovenském, jako platná směnka však neobstojí. Za výjimku můžeme považovat označení například místa splatnosti, které leží v zahraničí, stejně tak není třeba překládat jména účastníků směnky, i kdyby existoval český ekvivalent příslušných pojmů. Takový postup by spíše způsoboval problémy při používání směnek, než by je řešil. Jazyková jednota se však týká pouze základního textu směnky, jakékoli další prohlášení, například avalisty, indosanta, atd. může být učiněno v odlišném jazyce. Bylo by absurdní, kdyby platnost listiny, jako směnky zhatil desátý (cizojazyčný) indosament 9 PŘIBYL, Jiří. Směnečné právo. Praha : Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, s. ISBN shodně KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, s. ISBN

18 v řadě. 11 Tyto závěry potvrzuje také současná judikatura Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu můžeme považovat za základní princip směnky cizí. Přestože není stanoveno, jakým způsobem by tento příkaz měl být na směnce uveden, za nejběžnější můžeme považovat příkaz zaplaťte. Existence jakékoli podmínky ve smyslu ust. čl. I. 1 bodu 2. ZSŠ způsobuje absolutní neplatnost směnky. Podmínkou v tomto smyslu je jakákoli myslitelná podmínka, například podmínka odkládací nebo rozvazovací, objektivní nebo subjektivní, splnitelná nebo nesplnitelná. Je však možné si představit, že ve specifických případech bude určitá podmínka zejména směnečným dlužníkem požadována. Typicky se bude jednat o situaci, kdy směnka bude sloužit jako zajišťovací prostředek, ať už se bude jednat o zajišťovací směnku splňující veškeré náležitosti směnky dle ust. čl. I. 1 ZSŠ, resp. dle čl. I. 75 ZSŠ, popřípadě vystavenou ve formě blankosměnky. Takové podmínky mohou být kladeny na okamžik uplatnění, popřípadě na způsob jejího vyplnění. Byť mohou být takové podmínky ze strany směnečného dlužníka pochopitelné, ani takové na směnce nemají místo. Za tímto účelem je žádoucí o takových podmínkách mezi účastníky směnky sepsat smlouvu, která bude tuto problematiku upravovat. Avšak i nedodržení podmínek sjednaných v takové smlouvě nebude mít vliv na platnost směnky, může pouze založit možnost námitek pro nedodržení podmínek stanovených v takové smlouvě, například pro předčasné uplatnění směnky. Výše uvedeným příkazem musí být přikázáno zaplacení určité peněžité sumy. Taková určitost musí být z příkazu patrná jakémukoli následnému držiteli směnky, popřípadě osobě, která hodlá do směnečného vztahu přistoupit. Určitost je tedy nutno posuzovat z obecného hlediska, jak tomu rozumí každý, nikoli jen ze zkušeností nebo zvyklostí určitých subjektů 13. Ve vztahu k určitosti musí být ze směnky také jednoznačně patrné, v jaké měně má být směnečná suma uhrazena. Při absenci měny ZSŠ neobsahuje žádnou zákonnou 11 KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, s. ISBN např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne sp. zn. 29 Cdo 427/ KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, s. ISBN

19 domněnku nebo fikci, která by za měnu označovala například měnu státu, kde je směnka splatná, tedy absence takového údaje způsobí její neplatnost. Směnka tak může být vystavena na jakoukoli měnu bez ohledu na místo splatnosti nebo mezinárodní příslušnost účastníků. Základní podmínkou bude, aby se jednalo o skutečnou měnu, tedy takovou, která je za měnu uznávána alespoň v jednom státě za zákonné platidlo. Problém může vzniknout v situaci, kdy stanovená měna nebude v platebním místě v oběhu. Tuto problematiku řeší čl. I. 41 ZSŠ, který stanoví, že za takového předpokladu je možné směnku zaplatit v tuzemské měně podle hodnoty kurzu, který má v den splatnosti. Zároveň je ponechána na vůli smluvních stran možnost určení hodnoty kurzu takové měny. Pokud by kurz měny byl stanoven přímo na směnce, tato hodnota by měla přednost před stanovením kurzu dle kurzovních lístků bank v příslušný den. Zároveň v čl. I. 41 odst. 3. ZSŠ dochází k zakotvení tzv. doložky o efektivním placení v cizí měně. Tato doložka způsobuje, že není možné zaplatit směnku v jiné měně než v té, ve které byla vystavena. Měna také musí být měnou aktuálně, resp. při vystavení směnky, existující. V současné době tak směnka nemůže být vystavena na koruny československé, nebo na jakoukoli historickou měnu, ať už tuzemskou, nebo zahraniční. Problematika přechodu na jiné měny byla pro Českou republiku velmi aktuální. Ať již z důvodu rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky a následné měnové rozluky, nebo vzniku společné evropské měny euro. Nutno podotknout, že vzhledem k závazkům k Evropské unii, zejména nutnosti byť v časově neomezeném horizontu přijmout společnou měnu euro, bude třeba opět tuto problematiku řešit. Po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky došlo dne k provedení měnové odluky. Toto datum je pro směnečné právo poměrně významné. Směnky, které byly vystaveny nejpozději dne , musely znít na měnu koruny československé. I když byla směnka vystavena před datem měnové rozluky a její splatnost nastala, anebo nastane posléze, jednalo se, resp. jedná se, o směnku platnou a vynutitelnou. Touto problematikou se zabýval Krajský soud v Brně, který dovodil, že byla-li směnka vystavena před datem v bývalé československé měně (v Kčs), nic nebrání její platnosti a vymahatelnosti po tomto datu. Pravidlo přepočtu peněžitých závazků, vyjádřených v korunách československých, na českou nebo slovenskou korunu ke dni měnové odluky, tj. k , platí pro veškeré peněžité závazky a tedy i pro závazky

20 směnečné 14. Vyskytovaly se také případy obrácené, kdy po datu byly vystavovány směnky, jejichž směnečný peníz zněl na již zaniklé koruny československé. Judikatura takové listiny za směnky neuznala 15. Obdobná problematika jako při výše uvedené měnové odluce se týká také států, které za svoji zákonnou měnu převzaly nebo převezmou společnou měnu euro. V současné době země tvořící tzv. eurozónu jsou Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, následně přistoupilo Řecko, Slovinsko, Slovensko a Estonsko. Od bylo euro zavedeno jako zákonná měna pro země patřící do eurozóny, avšak do se jednalo pouze o přechodné období. V tomto období ještě vedle eura existovaly jednotlivé národní měny, od pak došlo k jejich zániku a euro se tak stalo jedinou zákonnou měnou. Z tohoto časového vývoje vyplývá, že do bylo možné směnku vystavit pouze v národních měnách takových států, v období od do mohly být směnky platně vystavovány jak v národních měnách, tak v měně euro, od je možné platně vystavit směnku pouze v měně euro. Můžeme se také setkat se směnkami, které obsahují měnu pouze v obecném vyjádření, jako například koruny nebo dolary, bez bližšího určení, o měnu kterého konkrétního státu se jedná. Tuto problematiku upravuje čl. I. 41 odst. 4 ZSŠ, který stanoví nevyvratitelnou domněnku pro určení konkrétní měny. Pokud tedy bude směnečný peníz vyjádřen v obecném označení, které je shodné pro místo vystavení i placení, bude určena příslušná měna podle místa placení. Mohou však nastat také situace, kdy směnka bude vystavena a bude splatná v České republice a směnečný peníz bude označen X korun, nebo vystavena v České republice, splatná např. v Polsku, nebo obráceně. Za takových podmínek by se mělo jednat o platnou směnku, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v takových případech se nejedná o kolizi měn, podmínky určitosti by měly být splněny. Za neplatnou by mohla být označena směnka, pokud by místo vystavení a splatnosti bylo různé, přičemž ani u jednoho takového státu by měna určená ve směnce nebyla měnou zákonnou. Příkladem může být směnka vystavená v Belgii, splatná v Polsku, znějící na X korun. Podmínka určitosti příkazu zaplatit peněžitou sumu se také dotýká otázky, jakým 14 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne sp. zn. 5 Cm 51/ např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 5 Cmo 527/94., nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne sp. zn. 5 Cm 27/

21 způsobem má být výše směnečného peníze na směnce uvedena. Zcela běžnou praxí je, že směnečný peníz bývá vyjádřen jak číslicemi, tak slovy. Na platnosti směnky nic nezmění, pokud bude vyjádřen jen jedním z těchto způsobů. Zcela zásadním požadavkem je, aby vyjádření výše směnečného peníze bylo určité, nezaměnitelné. Jako nevyhovující ustanovení můžeme považovat například taková, kdy výše směnečného peníze bude záviset zcela na vůli remitenta. Příkladem může být ustanovení typu zaplaťte částku, která Vám bude sdělena, nebo vyjádření výše směnečného peníze, které vyplývá z jiných vztahů než směnečných, například zaplaťte tolik, kolik mi dlužíte. V takových případech se bude jednat o směnku absolutně neplatnou. Jiným případem je stav, kdy vyjádření směnečného peníze bude provedeno jak slovy, tak číslicemi, a díky tomu dojde k odlišnému vyjádření jeho výše. ZSŠ takovou situaci předvídá a stanovuje v čl. I. 6 nevyvratitelné právní domněnky, které takovou vadu napraví bez důsledků z pohledu platnosti směnky. Odst. 1 výše uvedeného ust. ZSŠ stanoví, že pokud je směnečná suma vyjádřena jak slovy, tak čísly, a neshodují se tyto údaje, platí suma vyjádřená slovy. Zcela jednoznačně je poskytnuto řešení pro pluralitu v označení směnečného peníze, která je způsobena jeho vyjádřením, které bylo kumulativně provedeno jak v číselném, tak slovním vyjádření. Podle stejných pravidel se bude postupovat také tehdy, pokud číselné vyjádření bude na směnce provedeno několikrát. Dále čl. I. 6 odst. 2 ZSŠ upravuje situaci, kdy směnečný peníz bude vyjádřen v číselné nebo písemné podobě několikrát. Pokud taková situace nastane, platnou je nejmenší částka. Výslovně neřešená je situace, kdy na směnce bude uvedeno více rozporuplných údajů psaných jak slovy, tak čísly. Literatura se shoduje, že v takovém případě bude směnečná suma určena podle nejnižší sumy, která je vyjádřena slovy 16. K takovému závěru nás může přivést postup, kdy nejprve ve smyslu ust. čl. I. 6 odst. 2 ZSŠ vybereme nejmenší částku danou slovy a nejmenší částku danou číslicemi, následně z těchto dvou údajů bude ve smyslu ust. čl. I. 6 odst. 1 platný ten, který je napsán slovy. Z pohledu placení směnky jsou dána významná omezení prostřednictvím zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb.,o 16 např. KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, s. ISBN , nebo KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, s. ISBN

22 správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Základním principem tohoto zákona tvoří ust. 4, kde zákon stanoví, že jakékoli platby nad částku ,00 Kč musejí být prováděny bezhotovostně, pokud netvoří výjimku podle zvláštního právního předpisu. Základní otázkou tak je, zda se ZOPV vztahuje také na směnku. Literatura došla k závěru, že směnka netvoří výjimku z působnosti tohoto zákona a vztahují se tak na ni podmínky pro způsob placení 17. Pokud směnka zní na směnečný peníz, který je např. vyšší než ,00 Kč, tato skutečnost nezpůsobí neplatnost směnky, avšak důsledkem placení v hotovosti by mohla být veřejnoprávní sankce ve formě pokuty ve smyslu ZOPV. Směnka může být kdykoli zaplacena formou bezhotovostního převodu, a tedy ve smyslu ZOPV bez omezení výše, z tohoto důvodu není nutné, dle mého názoru ani vhodné, aby placení směnky bylo vyňato z působnosti ZOPV Jméno toho, kdo má platit (směnečníka) Další náležitostí směnky je dle ZSŠ označení směnečníka, označovaného také jako trasáta. Z povahy směnky cizí, jakožto bezpodmínečného příkazu vyplývá, že označení takové osoby nemůže být nahrazeno žádným jiným prohlášením. Pro umístění, kde má na směnce být směnečník vyznačen, nejsou zákonem stanovena žádná pravidla. Zpravidla se tak neděje přímo v směnečném prohlášení, směnečník bývá vyznačen na lícové straně směnky vlevo dole. Opět je nutné zachovat zásadu, že takový zápis musí být kryt podpisem výstavce. Za předpokladu, že na směnečném formuláři bude v tomto místě vyznačeno jméno osoby, aniž by bylo výslovně uvedeno, že se jedná o směnečníka, současná judikatura dovozuje, že se jedná o osobu směnečníka, a to s odkazem na obecnou zvyklost na takové místo tento zápis vyznačovat 18. Směnečníkem může být jakákoli osoba, která je schopna se směnečně zavazovat. Směnečník také nemusí být na směnce uveden pouze jeden, není vyloučena mnohost směnečníků, avšak takový příkaz musí být dán kumulativně, tedy musí směřovat na všechny osoby. Alternativní označení směnečníků je vyloučeno. Směnečník je tedy osoba, které výstavce přikazuje, aby určité osobě uhradil směnečnou sumu. Směnečník se stane směnečně zavázanou osobou až v okamžiku, kdy 17 KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon o omezení plateb v hotovosti ve vztahu ke směnce a šeku. Právní rozhledy roč. 13., č. 7, s Dostupný také na 18 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 5 Cmo 657/

23 z jeho strany dojde k akceptování tohoto závazku, čímž se stane přímým dlužníkem ze směnky a následně je nazýván akceptantem. Mohou nastat i situace, kdy směnečník směnku neakceptuje, bude nepřesně nebo neurčitě označen, dokonce může být takový zápis na směnce zcela smyšlený. Pokud se tak stane, směnka nebude mít přímého dlužníka, avšak zůstane v každém případě zachována odpovědnost výstavce, jakožto nepřímého dlužníka. Z výše uvedeného tak vyplývá, že označení směnečníka může hrát ve směnečných vztazích jen a pouze formální úlohu. Navíc situace, kdy směnečník neakceptuje směnku 19, nebo bude nesprávně označen 20, nemá dle judikatury žádný vliv na její platnost, stejný důsledek bude bezpochyby mít okolnost, pokud osoba směnečníka bude smyšlená. Zákonem je také neřešena otázka, jakým způsobem má dojít k identifikaci směnečníka. Není tak vyžadováno, aby směnečník byl zcela přesným způsobem identifikován, musí však ze směnky být patrno, komu je příkaz určen. Za dostačující bude považováno označení jménem a příjmením u fyzické osoby, obchodní firmou u osoby právnické. Další údaje, které zpřesňují identifikaci, je však vhodné použít. U fyzické osoby takovými údaji budou zejména datum narození nebo rodné číslo a bydliště, u podnikající osoby na základě živnostenského oprávnění identifikační číslo a místo podnikání. U právnické osoby se bude zejména jednat o identifikační číslo a sídlo. Takové přesné označení osoby směnečníka je vhodné nejen pro přesnou a nezaměnitelnou identifikaci, ale také s ohledem na ust. čl. I. 2 odst. 3 ZSŠ. Pokud by ve směnce nebylo určeno místo splatnosti, jako jedna z podstatných náležitostí směnky, právě údaj u jména směnečníka se považuje za místo jeho bydliště a je také místem splatnosti. Nepřípustné označení směnečníka je opisné označení, a to i v případech, kdy by vzhledem k dalším okolnostem bylo jednoznačné, kdo směnečníkem má být, například označení mému sousedovi z druhého patra 21. Směnečníkem může být také sám výstavce, v tomto případě se bude jednat o tzv. zastřenou směnku vlastní, o které bude pojednáno v kapitole rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 5 Cmo 531/95 20 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 5 Cmo 387/94 21 obdobně KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, s. ISBN

24 Údaj splatnosti Další náležitostí směnky je údaj splatnosti. Směnka dle čl. I. 33 odst. 1 ZSŠ může být splatná na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý den, přičemž dle odst. 2 tohoto ustanovení ZSŠ se jedná o výčet taxativní, tedy není připuštěno, aby splatnost směnky byla určena jiným způsobem. V opačném případě by směnka byla absolutně neplatnou bez možnosti takovou vadu zhojit. Pokud však směnka nebude obsahovat datum splatnosti dle čl. I. 2 odst. 2 ZSŠ platí, že taková směnka je splatná na viděnou. Tohoto pravidla je možné použít jen a pouze za zákonem stanoveného předpokladu nedostatku údaje okamžiku splatnosti, není možné takto zhojit neplatné ustanovení splatnosti směnky a pro tyto případy zavádět splatnost směnky na viděnou. Prvním přípustným druhem splatnosti je splatnost na viděnou, kdy takové směnky se označují jako vistasměnky. Jedná se o směnky, které buď neobsahují datum splatnosti, a v takovém případě se postupuje dle pravidla čl. I. 2 odst. 2 ZSŠ popsaného výše, nebo je splatnost takto přímo určena. Jakým způsobem stanovit, resp. označit, že se jedná o směnku splatnou na viděnou, ZSŠ neurčuje. Obvyklé je ustanovení typu zaplaťte na viděnou nebo za tuto vistasměnku zaplaťte. Otázkou může být, zda druhé označení není v rozporu s požadavkem na jazykovou jednotu směnečného prohlášení ve smyslu ust. čl. I. 1 bodu 1 ZSŠ. Na tuto otázku je možné odpovědět kladně, slovo vistasměnka můžeme považovat za zdomácnělé. Pokud zvolíme označení splatnosti za použití slova vistasměnka, bude nutné se vyvarovat současného označení jiného způsobu určení splatnosti směnky, zejména konkrétního dne. Takové současné označení by pak mělo za následek neplatnost směnky z důvodu kolize dvou odporujících si údajů splatnosti 22. Okamžik splatnosti vistasměnky není možné předem nikdy určit, splatnou se stane na viděnou, tedy kdykoli, kdy bude k placení předložena jejím vlastníkem. Z pohledu dlužníka se jedná o nejméně výhodný druh směnky, neboť dlužník je povinen být připraven kdykoli směnečný peníz uhradit. Tato skutečnost je umocněna tím, že majiteli směnky žádný právní předpis neukládá povinnost jeho zamýšlený postup dlužníkovi alespoň avizovat. Spornou může být otázka, zda je možné vistasměnku předložit k placení ten samý den, kdy byla vystavena. 22 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 5 Cmo 584/

25 Ve vztahu k směnce splatné určitý den NS dovodil platnost takové směnky 23. Ke splatnosti jakékoli směnky v ten samý den, kdy byla vystavena, však existují i opačné názory, např. Z. Kovařík tuto možnost vylučuje 24. Pokud ve výše uvedeném rozhodnutí NS uznal platnost směnky vystavené na určitý den, přičemž splatnost směnky byla totožná s datem jejího vystavení, analogicky se dá dovodit, že i vistasměnka může být předložena k placení ten samý den, kdy byla vystavena. ZSŠ takový postup nevylučuje a dle mého názoru se v obou případech jedná o zcela totožné situace. Dále takovému postupu ani nebrání fyzická nemožnost. Směnka může být vystavena například ráno a předložena k placení odpoledne 25. Směnka také může být splatná určitý den po viděné a bývá označována za lhůtní vistasměnku. Jedná se o modifikaci výše uvedeného způsobu splatnosti, kdy jsou zejména odstraněny přílišné tvrdosti na okamžitou úhradu směnečného peníze při prezentaci. Okamžik splatnosti takové směnky je stále na jejím majiteli, avšak předložením směnky nedochází ke splatnosti směnky, ale začíná běžet lhůta, která je na ní uvedena. Typickým příkladem určení, že se jedná o směnku splatnou určitý čas po vidění, může být např. za patnáct dnů po viděné zaplaťte. Tato prezentace má pouze význam pro určení, kdy nastane den splatnosti takové směnky. Při splatnosti bude muset být směnka opětovně předložena. Pro směnky splatné na určitý čas po vystavení bude platit obdobně to, co pro lhůtní vistasměnky, avšak s tím rozdílem, že zde je již od vystavení známo přesné datum splatnosti. Základní problematikou tohoto druhu směnky je určení data splatnosti. Lhůta tak může být stanovena ve dnech, týdnech, měsících, letech, apod., nemůže však být stanovena v hodinách. Splatnost směnky bude nejčastěji určena přímo konkrétním datem. Z pohledu dlužníka odpadá nejistota ohledně okamžiku splatnosti, pro obě strany pak problematika počítání lhůt. Datum splatnosti musí být určeno zcela konkrétně, aby nebylo pochybností, kdy splatnost směnky skutečně nastane. Ve směnečných formulářích se většinou setkáváme s požadavkem, aby měsíc splatnosti byl určen slovy, tedy například 15. srpna Vyjádření okamžiku splatnosti slovy může být bráno jako jistější, avšak 23 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne sp. zn. 29 Odo 1047/ KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka splatná na viděnou a její využití. Právní rozhledy roč. 13., č. 22, s Dostupný také na 25 obdobně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne sp. zn. 7 Cmo 174/

26 označení splatnosti nezpůsobí neplatnost směnky. Není ani vyloučeno označení pomocí římských číslic. Splatnost směnky tak může být vyjádřena pomocí konkrétního dne, jak bylo uvedeno výše. Také je možné použít označení počátek, střed, nebo konec měsíce ve smyslu ust. čl. I. 36 odst. 3 ZSŠ. Není ani vyloučeno určení konkrétního dne opisem, např. třetí květnové úterý 2012, ani s odkazem na jednodenní církevní, popřípadě civilní svátek, např. Velikonoční pondělí S ohledem na tato určení je však nemožné použít označení vícedenních svátků, jako např. Vánoce Byť se označení data splatnosti směnky může zdát jako záležitost samozřejmá, jednoznačná, existuje mnoho druhů příkladů možného stanovení data splatnosti směnky, které je učiněno v rozporu s požadavkem čl I. 33 ZSŠ, čímž je způsobena absolutní neplatnost takové směnky. Pokud nebude určitě stanoveno datum splatnosti, bude směnka neplatná dle 37 odst. 1 ObčZ 26. ZSŠ v čl. I. 33 odst. 2 výslovně zakazuje vydávat směnky, které by měly postupnou dobu splatnosti, tedy směnky splátkové. Bez jakýchkoli pochybností budu neplatné směnky, jejichž datum splatnosti bude neexistující, např. 31. února 2012, důvodem neplatnosti také bude alternativní určení okamžiku splatnosti, například na 10. srpna 2012 nebo 15. srpna 2012, stejně tak stanovení určitým obdobím, např. od 10. srpna 2012 do 15. srpna Stejný důsledek také bude mít stanovení splatnosti s předložkou do. Jedná se o lhůtu stanovenou ve prospěch dlužníka a jako taková nemůže obstát. Neplatnost směnky také způsobí, pokud okamžik splatnosti je uveden až příliš přesně, tedy pokud za okamžik splatnosti bude určena i konkrétní hodina určitého dne, například 15. srpna 2012 v 15:00 hod. 27 Důvodem neplatnosti je tak skutečnost, že ZSŠ v ust. čl. I. 33 odst. 1 neumožňuje takovým způsobem určit splatnost směnky, důsledkem je pak její neplatnost dle ust. čl. I. 33 odst. 2 ZSŠ Údaj místa, kde má být placeno Směnka musí obsahovat označení místa, kde má dojít k jejímu zaplacení. Ve vztahu ke směnečným závazkům nebude možné použít obecnou úpravu pro místo plnění dle ObčZ, není tak možné dluh ze směnky označit za donosný, nebo odnosný. Význam místa splatnosti směnky je také v tom, že dlužník není povinen splnit svůj dluh 26 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 9 Cmo 504/ rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 9 Cmo 13/