Kostel sv. Apolináře

Transkript

1 Kostel sv. Apolináře

2

3 Vážení a milí čtenáři, co se Vám vybaví, když uslyšíte slovo Apolinář? Drtivé většině zřejmě Zemská porodnice. Někomu možná první záchytka na světě (která byla založena právě před sedmdesáti lety, roku 1951) a nynější klinika pro léčení závislostí. Jinému, zejména z první republiky proslulá, Jedová chýše. Obávám se, že málokdo si v prvním momentu vzpomene na kostel, a už vůbec ne na světce, který dal celé ulici jméno. Jsem proto moc ráda, že další brožura ze série kostelů Prahy 2, kterou vydává naše městská část, je věnovaná právě tomuto svatostánku, který si zaslouží naši pozornost a úctu. Apolinářskou a její okolí mám moc ráda. Jedná se o jeden z nejklidnějších a nejkrásnějších koutů naší městské části, kde se moc ráda procházím trasa z mého vinohradského bydliště přes novoměstskou Apolinářskou až na Vyšehrad patří mezi mé nejoblíbenější. A to i v sychravém počasí, kdy tato místa získávají až mystickou atmosféru. Dovolím si citovat ze svého oblíbeného románu Sedmikostelí autora Miloše Urbana, který kostelu sv. Apolináře a jeho okolí dal nevídaný literární prostor: Sloupy podpírající zdivo sloužily za nosníky stříšek, zbudovaných ze svázaných klacků a zpod jejich stínu natahovali své strupaté paže nuzáci, žebrajíce almužnu Po žebráckých přístěncích dnes nezůstala stopa, ale samaritánský duch místa přetrval.

4 Jak ale bylo a hlavně bude v naší brožuře řečeno, i v současné Apolinářské najdeme samaritánská, léčivá místa a nemusejí to být jen kliniky. Pro mnoho z nás to může být právě gotická síla kostela (jednoho z posledních, které nechal na Novém Městě pražském vystavět Otec vlasti Karel IV.) a rozjímání v jeho lavicích. Ale i obyčejná procházka, únik z pulzujícího hlučného světa hned za rohem. Ne nadarmo kostel a ulice nesou jméno světce, který konal zázraky uzdravování. Přeji všem čtenářům, aby na zázraky nikdy nepřestali věřit. Víra, naděje a sounáležitost totiž podle mne vedou k opravdovému zdraví - jednotlivce i společnosti. A i toto je poselstvím sv. Apolináře v dnešní době. Věřím, že se Vám naše nová publikace bude líbit. Doufám, že třeba i díky ní najdete cestu do tohoto překrásného kostela, a že se v jeho prostorách třeba někdy potkáme i na bohoslužbě. S úctou Jana Černochová starostka městské části Praha 2 2

5 Světlo svatého Apolináře Vážení čtenáři, když jsem poprvé vstoupil do chrámu svatého Apolináře, překvapilo mě, jaké množství světla je uvnitř. I když nebyl nijak výjimečně slunný den a v kostele se nesvítilo, přesto jsem měl pocit, že zdi kostela přímo září, chtějí vydávat světlo, chtějí světu sdělit, co se nachází uvnitř. Pomyslel jsem si, že gotičtí architekti museli být pravdu mistři v nakládání se světlem tehdy velmi vzácným přírodním zdrojem. Podruhé jsem byl překvapený, když jsem zjistil, jakou má tento chrám historii. Spolu s dalšími čtyřmi kostely jej Karel IV. postavil tak, aby do tehdy opuštěných míst přinesl život, a tím i světlo. A možná, že tohle světlo pak spolu s dalším způsobilo, že mnoho století poté v okolí vznikají univerzity a nemocnice a vytváří se tak světlo pro lidské poznaní a pro pomoc druhým. Třetí věc, která mě nepřestává překvapovat, je fakt, že v okamžicích, kdy je náš kostel otevřen, což se bohužel děje méně často, než bych si přál, do něj rádi vstupují kolemjdoucí. A tak si říkám, že asi i oni hledají trochu toho světla. Ne viditelného, ale neviditelného. Světla pro duši, světla, které nám umožňuje vidět, co je v životě pomíjivé a co trvalé, světla, které nám ukazuje, jaké mají v našem životě místo různé věci jako práce, rodina, přátelé... Přeji si, aby vám tato brožura ukázala část tohoto světla a aby vám pomáhala je hledat a nacházet. P. Marek Mikuláštík FSCB Farní vikář farnosti sv. Apolináře 3

6 Kostel sv. Apolináře

7 Mapa kostelů na území Prahy 2 17 Kostely na území Prahy 2 1 sv. Martina 2 sv. Longina 3 sv. Václava 4 P. Marie a slovanských patronů (Emauzy) 5 P. Marie a sv. Karla Velikého (Karlov) 6 sv. Štěpána 7 sv. Kateřiny 8 sv. Apolináře 9 Zvěstování P. Marie (na Trávníčku) 10 sv. Kosmy a Damiána 11 sv. Ignáce 12 P. Marie Sedmibolestné (u alžbětinek) 13 Nejsvětější Trojice 14 sv. Cyrila a Metoděje 15 sv. Jana Nepomuckého na Skalce 16 sv. Petra a Pavla 17 sv. Ludmily hranice Prahy 2 historický průběh opevnění Nového Města a Vyšehradu 5

8 Kostel sv. Apolináře Historie Roku 1348 založil císař a český král Karel IV. Nové Město pražské. To bylo od počátku budováno podle promyšlené koncepce, jejíž velkorysost odpovídala hlavnímu městu Svaté říše římské. Karel se nechal inspirovat biblickými vizemi Nového Jeruzaléma a křesťanskou mystikou a symbolismem. Důležitou součástí jeho vize bylo zakládání mnoha klášterů a dalších institucí, jež měly vztah k osobě císaře coby světské hlavy křesťanstva a zároveň svou rozmanitostí odrážely univerzalitu křesťanského světa. Byl to například kostel sv. Jindřicha a Kunhuty, zasvěcený jedinému svatořečenému císařskému páru, dnes už zaniklý klášter sv. Ambrože (na místě domu U Hybernů), v němž se pěstovala ambroziánská liturgie, upomínající na Milán, kde byl Karel IV. korunován králem Itálie, nebo kostel Panny Marie Sněžné, odkazující na nejstarší římskou baziliku Santa Maria Maggiore. Zásadní význam pak měl už roku 1347 založený klášter slovanských benediktinů (Emauzy), navazující na cyrilometodějskou tradici a spojení s křesťanským východem, a roku 1350 založený kostel a klášter na Karlově, postavený po vzoru korunovačního kostela v Cáchách a zasvěcený císaři Karlu Velikému jakožto obnoviteli Římské říše na západě. Linie spojující tyto dva kláštery protíná v polovině spojnici dalších dvou klášterních kostelů založených Karlem IV., kostela sv. Kateřiny a kostela Zvěstování Panny Marie na Trávníčku, čímž vzniká na mapě pomyslný kříž. A právě v jeho středu nechal císař postavit kostel sv. Apolináře. Na rozdíl od klášterních kostelů tvořících ramena kříže se v tomto případě jednalo o kostel kapitulní. Kapitula je sbor kanovníků, tedy kněží buď při katedrále nebo při 6

9 Historie SV. KATEŘINA EMAUZY SV. APOLINÁŘ KARLOV ZVĚSTOVÁNÍ P. MARIE SV. PETR A PAVEL Kříž novoměstských kostelů založených Karlem IV. jiném významném kostele, označovaném jako kapitulní či kolegiátní kostel, v němž členům kapituly přísluší konat slavnostní bohoslužby. Pokud navíc svislé rameno pomyslného kříže protáhneme dále k jihu, směřuje ke druhému, starobylejšímu kapitulnímu chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, který měl vždy silnou vazbu na Řím jakožto hlavní město křesťanského světa jak svým zasvěcením, tak tím, že královská kolegiátní kapitula na Vyšehradě byla od svého založení roku 1070 po dlouhá staletí podřízena bezprostředně papeži (a vyňata z pravomoci pražských biskupů a arcibiskupů). 7

10 Kostel sv. Apolináře Také zasvěcení kostela sv. Apolináře, v českých zemích ojedinělé, dobře zapadá do symboliky Karlova pojetí Nového Města a má význam ve vztahu k císařské hodnosti. Svatý Apolinář byl totiž společník sv. Petra a první biskup v Ravenně. Stal se tak patronem tohoto města, které bylo od roku 402 sídelním městem posledních císařů Západořímské říše. Ravenna se řadí mezi významná města v představě křesťanské ideální říše Římské a její tradici chtěl zřejmě Karel IV. kostelem sv. Apolináře symbolicky přenést i do organismu Nového Města pražského. Tomu odpovídají i nástěnné malby v kostele, jejichž inspirací mohly být mozaiky v hlavním ravennském chrámu, bazilice Sant Apollinare Nuovo. Kostel sv. Apolináře byl postaven na vysokém návrší zvaném Větrov či Větrník (latinsky Mons Ventosum), jihovýchodně od rozlehlého Dobytčího trhu, dnešního Karlova náměstí, kde zástavba postupně řídla a ustupovala rozlehlým zahradám a vinicím. Ostatně podobný charakter si tato část Nového Města zachovala dodnes. Pozemky na vrcholu kopce náležely od roku 1222 vyšehradské kapitule a stála tu prý kaple sv. Jiljí. Po ní však nezůstaly žádné stopy, snad právě na jejím místě vyrostl nový gotický kostel. Kromě ní stála na návrší už od počátku 13. století proslulá krčma nazvaná původně Na Vinici, ale později známá jako Jedová chýše, která byla od středověku až do začátku 20. století zřejmě nejdéle fungující hospodou v českých zemích. Kostel sv. Apolináře vznikl jako jeden z posledních, které nechal Karel IV. na Novém Městě pražském zbudovat, ale zjevně s jeho založením počítal už mnohem dříve. Už v roce 1344, kdy bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, plánoval tehdy ještě markrabě Karel přenést do 8

11 Historie Současný kostel sv. Apolináře v Sadské byl postaven až po přenesení kapituly do Prahy, kdy ji zde nahradil klášter augustiniánů. Jeho vrcholně gotický presbytář skrývá unikátní síťovou klenbu ve stylu parléřovské gotiky, v 18. století pak byla dostavěna pozoruhodná barokně-gotická příčná loď a západní věž. Svůj pražský protějšek připomíná umístěním na protáhlém hřebeni, který zejména na jižní straně prudce spadá dolů, což dělá z kostela přirozenou krajinnou dominantu. Prahy kapitulu sv. Apolináře ze středočeské Sadské. Roku 1355 ze své cesty do Říma k císařské korunovaci osobně přivezl ostatky sv. Apolináře. Následně pak roku 1362 Karel IV. po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic skutečně přenesl kanovnické kolegium ze Sadské do Prahy. Je zajímavé, že kolegiátní kapitula sv. Apolináře na Novém Městě pražském tedy nebyla založena jako nová 9

12 Kostel sv. Apolináře instituce, ale navázala na mnohem starší historii. Sadská je dnes malé městečko nedaleko Nymburka, ale v raném středověku se jednalo o významné správní centrum středního Polabí. Podle tradice měla na tamním kopci stát kaple sv. Klimenta, založená už roku 864 sv. Metodějem, historicky doložena je Sadská roku 993. Roku 1118 tady kníže Bořivoj založil kolegiátní kapitulu sv. Apolináře, přičemž legenda spojuje její založení se zázračnou záchranou knížete. Přemyslovští panovníci v Sadské často pobývali a ve 12. století se zde konalo několik zemských sněmů. Její význam jakožto správního centra poklesl ve 13. století po založení města Nymburka, ale kapitula sv. Apolináře zůstala důležitou církevní institucí. O významu, který kapitula v Sadské ještě ve 14. století měla, svědčí také nepříliš známá skutečnost, že Karel IV. roku 1352 uvažoval o zřízení čtyř nových biskupství: ve Slaném, v Mělníce, ve Staré Boleslavi a právě v Sadské. Tento plán se sice uskutečnění nedočkal, ale symbolický význam sadské kapituly byl potvrzen jejím přenesením do hlavního města. Ke kapitule sv. Apolináře měl úzký vztah také první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který byl dříve v Sadské jejím děkanem. Stal se patronem a hlavním donátorem nového chrámu a svatoapolinářská kapitula na Novém Městě tak měla od počátku úzkou vazbu na pražské arcibiskupy, kteří také všechny členy kapituly jmenovali. Podle některých badatelů měl tedy kostel sv. Apolináře a tamní kapitula představovat jistou oporu vlivu arcibiskupa v rámci Nového Města pražského. V té souvislosti stojí za zmínku, že jediný další středověký kostel v českých zemích zasvěcený sv. Apolináři stojí v Horšovském Týně, tedy na tehdejším panství pražských arcibiskupů, a nese některé příbuzné rysy s kostelem sv. Apolináře v Praze. 10

13 Historie Legenda o založení sadské kapituly Důvod založení kapituly v Sadské líčí následující legenda: Kníže Bořivoj II., syn prvního českého krále Vratislava, byl mírný a dobrosrdečný panovník, ale už od svého nástupu byl nucen bojovat o vládu v Čechách se svými přemyslovskými příbuznými. Spor Bořivoje s mladším bratrem Vladislavem nakonec rozhodl císař Jindřich V., který svolal na Nový rok 1110 jednání znepřátelených bratrů v Rokycanech. Sám dorazil v čele vojska a na místě prohlásil knížetem Vladislava (který si císaře předem nakonil pěti sty hřivnami stříbra), zatímco Bořivoje dal zajmout, spoutat řetězy jako zločince, odvézt do Německa a uvěznit na hradě Hammerstein nad řekou Rýn, kde strávil ve vězení šest let. Když prý hrozilo, že jej císař dá popravit, modlil se Bořivoj úpěnlivě k mnoha světcům za své vysvobození, až se mu jednoho dne zjevil sám svatý Apolinář, velký mučedník a společník sv. Petra. Světec knížeti laskavě pokynul a zeptal se ho, jestli se chce vrátit zpět do Čech. Když Bořivoj horlivě přisvědčil, milostivý svatý jej v té chvíli přenesl do vlasti, na návrší u Sadské, což bylo oblíbené sídlo pražských knížat při rozsáhlých lesích, jež kdysi patřívaly Slavníkovcům. Záhy se Bořivoj opět dočkal i vlády, když mu bratr přenechal knížecí stolec, a z vděčnosti poté založil roku 1118 na místě své zázračné záchrany kostel a kolegiátní kapitulu. Od té doby byl v Čechách ctěn sv. Apolinář. K tomu můžeme poznamenat, že legendu poprvé bez uvedení pramene publikoval roku 1903 ve své Kronice královské Prahy spisovatel František Ruth. Její původ je tedy nejasný, ale nelze vyloučit, že má starodávný základ v legendě, která mohla být ve 14. století ve spojitosti se Sadskou skutečně živá. Pro Karla IV. by jistě měl motiv zázračné záchrany a Boží přízně přemyslovskému panovníku jeho předkovi symbolickou váhu, což odpovídá hlubokému významu, který v jeho plánech kapitula zjevně nesla. 11

14 Kostel sv. Apolináře Začátek stavby kostela se tradičně klade k přenesení kapituly v roce 1362, ale kronikářem uvedené označení vrchu jako hory sv. Apolináře naznačuje, že Karel IV. záměr připravoval s předstihem a kapitulu uvedl k již dříve založenému kostelu. Můžeme tedy usuzovat, že výstavba kostela mohla být započata dříve, snad kolem roku Během první etapy stavby kostela, asi do 70. let 14. století, byla postavena podélná sálová loď o pěti polích, která je slohově zjevně starší než presbytář. Na sedlové střeše nesla sanktusní věžičku a mohla tak už provizorně fungovat jako samostatný kostel. Součástí stavby lodě bylo také založení věže u jihozápadního nároží kostela, jejíž budování však postupovalo jen pomalu. Následně pak, v průběhu poslední čtvrtiny 14. století, byl dostavěn presbytář, se kterým se zjevně již od počátku počítalo. Stavba snad byla dokončena již před rokem 1390, v té době se pak kostel dočkal vymalování interiéru. Kanovnické kolegium u sv. Apolináře se skládalo z probošta, děkana a osmi kanovníků. Členové kapituly se měli věnovat studiu teologických otázek a přednáškám, takže mezi nimi často byli profesoři pražské univerzity. Funkci probošta většinou zastávala významná pražská duchovní osobnost. První probošt po přenesení není znám. Od roku 1380 byl proboštem Volkmar ze Švamberka, od roku 1389 Olbram ze Škvorce, jenž odsud roku 1396 odešel rovnou na stolec pražského arcibiskupa, v letech Oldřich ze Strašecího a další. Děkanem byl mimo jiné Václav Radecký z Radče, v letech ředitel stavby katedrály sv. Víta (z jeho rodu pocházel slavný vojevůdce 19. století Josef Václav Radecký). Sbor kanovníků u sv. Apolináře byl již ve 14. století úzce spojen s metropolitní kapitulou u katedrály 12

15 Historie Sadelerův prospekt, Philippus van den Bossche (1606). Ze sbírky Muzea hl. m. Prahy. Veduta sice zachycuje jižní část Nového Města na začátku 17. století, ale může nám dát představu o její středověké podobě. V popředí Podskalí s několika kostelíky, nad nimiž se vlevo tyčí vysoká střecha Emauzského kláštera, dosud bez věží, za ním vidíme jižní frontu domů Dobytčího trhu. Vpravo kostelík Panny Marie na Trávníčku se štíhlou věží, od něj vzhůru pak běží pás hradeb až ke kostelu na Karlově v nejvyšším bodě města. A přímo před ním, také na vysokém návrší, stojí kostel sv. Apolináře. 13

16 Kostel sv. Apolináře sv. Víta, jelikož děkani a zčásti i kanovníci svatoapolinářští bývali zároveň členy kapituly svatovítské. Kapitulní dům se napojoval na kostel na západní straně. Byl postaven do konce 14. století, ale o jeho podobě nemáme přesnou představu. Tribuna v chrámové lodi byla portálkem a patrně lávkou (možná krytou) spojená přímo s prvním patrem kolegiátní rezidence. Při kostele fungovala také škola, která stávala pod vrcholem kopce severně od kostela a je doložena na počátku 15. století. Kostel a jeho okolí jsou spojeny také se synem Karla IV., králem Václavem IV. Pověsti vyprávějí, že král chodíval v přestrojení mezi lid a zjišťoval, jestli se někde nešidí nebo nekrade. Často prý navštěvoval i krčmu Jedovou chýši na Větrově, která byla už v té době vyhlášená jako doupě neřesti a různé sebranky. Podle jedné pověsti tady poznal ve dvou hostech nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili ve Vídni otrávit. Kat, který ho doprovázel, jim vhodil do vína jed a oba na místě zemřeli. Jedová chýše tak prý získala svůj název. Lépe historicky doložena je událost z července roku 1419, kdy král Václav IV. se svým dvorem navštívil kolegiátní areál u chrámu sv. Apolináře. Před kostelem se srotil velký dav husitského lidu, jehož mluvčí Mikuláš z Husi, bývalý královský purkrabí na hradě Husi, předstoupil před krále a veřejně ho žádal, aby povolil přijímání pod obojí. Krátce poté, 30. července 1419, zaútočil rozzuřený dav na novoměstskou radnici, kde vyhodil z okna a ubil několik konšelů, čímž naplno propukly husitské bouře. Koncem roku 1419 nebo počátkem roku 1420 kapitula chrám opustila s výjimkou jediného kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům. Díky tomu byl kostel patrně zachráněn před zkázou, když 17. září

17 Historie rozvášněný lid vyplenil pražské katolické kostely a kláštery. Ostatní členové svatoapolinářské kapituly nalezli útočiště u kapituly metropolitní nebo v jiných městech. V roce 1420 byl areál využíván jako přístřeší pro východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad. Později zůstal fakticky opuštěn. V průběhu 15. století je kostel sv. Apolináře jen občas připomínán jako orientační bod při určování polohy blízkých novoměstských domů. Kapitulní statky byly za husitských válek rozchváceny, například Pražané si v roce 1421 přivlastnili proboštský dvůr s chmelnicí v Úněticích. Kapitula zchudla za husitských válek tak, že vlastně fakticky zanikla a nadále existovala již jen podle jména. V roce 1467 Václav Křížanovský, titulární kapitulní děkan a zároveň člen svatovítské metropolitní kapituly, obnovil katolický nárok na vrácení kostela sv. Apolináře. Přesto ještě v letech 1472 a 1493 ustanovil král Vladislav II. jako zdejší děkany utrakvisty Václava z Vrbna a univerzitního rektora mistra Pavla Žateckého. Od 70. let 15. století tu v souvislosti se svatoapolinářskou kapitulou existovalo faktické dvojvládí: Na jedné straně byli katoličtí probošti a děkanové, kteří byli jmenováni z řad členů metropolitní kapituly, ale fakticky šlo jen o čestnou funkci, na druhé straně pak utrakvističtí, které jmenoval král a kteří skutečně užívali kostel a zbytek majetku kapituly, který byl po husitských válkách navrácen. Roku 1492 byl jmenován poslední probošt svatoapolinářské kapituly mistr Jordán z Tachova, po jehož smrti roku 1512 úřad probošta, který byl už dlouho jen formální, zanikl zcela. Bohoslužby v kostele sv. Apolináře za husitských bouří téměř ustaly a ani v následujících desetiletích nebyl kostel příliš využíván, neboť kanovníci žili zpravidla jakožto 15

18 Kostel sv. Apolináře členové metropolitní kapituly na Hradčanech, zatímco u kostela sv. Apolináře žádní kněží nesídlili. Proto král Vladislav II. v roce 1498 kanovníkům přikázal, že si apolinářská kapitula musí povinně vydržovat střídníky. To byli většinou chudší kněží, kteří v zastoupení vykonávali povinnosti kanovníků. V roce 1503 pak král Vladislav II. oficiálně spojil svatoapolinářskou a svatovítskou kapitulu. Toto spojení mělo trvat do doby, kdy bude obnoveno pražské arcibiskupství, které bylo už od husitských válek neobsazeno. Ani po nástupu nového arcibiskupa roku 1561 ale k obnovení kapituly nedošlo. Naopak, sám arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice se přimluvil, aby bylo svatoapolinářské děkanství svěřeno administrátorovi dolní konzistoře a emauzskému opatu Jindřichovi Dvorskému z Helfenburka, který byl představitelem umírněných utrakvistů a měl přátelské vztahy s katolíky. V roce 1599 císař Rudolf II. postoupil kostel sv. Apolináře se všemi k němu příslušejícími statky novoměstské obci pro získání prostředků na vydržování novoměstského špitálu sv. Alžběty. Novoměstští se zavázali zajistit údržbu budov ze složené nadace 1000 kop míšeňských a dbát na to, aby kostel opět plně sloužil liturgickým obřadům. Jelikož novoměstská rada sestávala z nekatolických členů, sloužil kostel (ostatně jako už dlouho předtím) nekatolickým bohoslužbám. Novoměstští radní jej skutečně udržovali, obnovili sanktuář a v roce 1620 kostel vybavili i novým zvonem. Kapitulní dům byl renesančně přestavěn, jak dokládají dobové pohledy na Prahu. Na počátku 17. století se stal majitelem kapitulní budovy a vinice na svahu pod kostelem bohatý staroměstský měšťan Eustach Wettengl z Nayenperka a v roce 1625 Alžběta Vchyňská z Krajku. 16

19 Historie Jan Willenberg, kostel sv. Apolináře s kapitulními budovami, kolem 1600, kresba tuší na papíře. Vpravo jsou zachyceny středověké kapitulní budovy po renesanční přestavbě. Toto poměrně jedinečné a na svou dobu detailní vyobrazení kostela posloužilo v 19. století jako významný zdroj informací při přípravě regotizace kostela. Zpět do katolických rukou se kostel vrátil roku 1628, kdy byl z nařízení císaře Ferdinanda II. vrácen i se vším majetkem metropolitní kapitule, z jejíchž řad byl dosud formálně jmenován děkan kapituly u sv. Apolináře. Ovšem ani tento krok nevedl k obnovení samostatného života svatoapolinářské kapituly na vrchu Větrově. Kostel byl ustanoven jako farní a nadále byli z řad kanovníků metropolitní kapituly voleni jen děkani svatoapolinářští. 17

20 Kostel sv. Apolináře Při saském vpádu do Prahy v roce 1632 byl kostel nakrátko zabrán evangelickým pastorem Janem Hertviciem, ale záhy jej převzali katolíci zpět. I po navrácení kostela kapitule zůstal bývalý kapitulní dům v soukromém majetku a jeho osud šel odlišnými cestami. Syn Alžběty Vchyňské Oktavián jej prodal roku 1638 jezuitské koleji u sv. Klimenta. Jezuité v tomto domě později zřídili svůj první exerciční dům v českých zemích (exercicie je několikadenní duchovní cvičení, které zavedl sv. Ignác, zakladatel jezuitského řádu). 31. prosince 1670 se přihnala na Prahu silná vichřice, která poškodila i kostel sv. Apolináře vytloukla zasklení oken a srazila sanktusní věžičku na hřebeni střechy, čímž byly poškozeny krovy. Arcibiskup Matouš Sobek dal hned 3. ledna 1671 děkanovi Janu Františkovi z Talmberka dovolení ke sbírání milodarů na opravu kostela. Ta se uskutečnila ještě téhož roku a byla spojena s barokizací interiéru a postavením nové sanktusní věžičky s cibulovou bání. Architektem barokních úprav byl snad Daniel Rynd. Současně byl zvonařem Mikulášem Loewem přelit velký zvon z roku Při vstupu byla osazena kropenka s letopočtem V létě roku 1671 zřídil v lodi oltář Matky Boží Staroboleslavské nad rodovou hrobkou bývalý děkan Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi. V roce 1679 rozhodla svatovítská kapitula, že svatoapolinářského děkana, který bydlel na Hradčanech a konal své povinnosti v katedrále, bude jako duchovní správce u sv. Apolináře zastupovat stálý střídník čili vikář. Avšak teprve v letech byl postaven nový dům pro vikáře, který do té doby musel bydlet v nájmu. Tato původně barokní budova (čp. 443) stojí východně od kostela při 18

21 Historie Ouden-Allenův prospekt (1675). Ze sbírky Muzea hl. m. Prahy. Veduta ze třetí čtvrtiny 17. století ukazuje část Nového Města mezi barokně přestavěnou vyšehradskou citadelou, Podskalím a Karlovem dosud tvořenou převážně zahradami a vinicemi. Dopouští se však značné nepřesnosti v prostorových vztazích, zejména ve vzájemné poloze kostela sv. Apolináře a kostela Panny Marie na Trávníčku. 19

22 Kostel sv. Apolináře schodech spojujících vrch Větrov s Albertovem a dodnes slouží jako fara u sv. Apolináře. 20 V roce 1689 byl vnitřek kostela poškozen protestanty. Bývalý kapitulní dům západně od kostela byl roku 1746 zbořen a do roku 1750 byla na jeho místě zbudována asi trojnásobně velká barokní novostavba exercičního domu čp. 447, který se dodnes dochoval. Roku 1747 bylo při tom znovu zazděno velké západní okno lodi kostela. Portál na tribunu pod ním rovněž zůstal zaslepený. Když byla v květnu a červnu 1757 Praha obléhána Prusy, obsadilo císařské vojsko při obraně města strategicky významný vrch Větrov a v kostele sv. Apolináře zřídilo provizorní dílnu na výrobu nábojů. Při bojích o kostel byly značně poškozeny omítky a zdivo chrámu, takže bylo následně třeba nákladných oprav, které dal provést děkan Hrobčický. Došlo především k obnově interiéru a byly osazeny obnovené oltáře. V roce 1767 nákladem děkana Jiřího Englertha odlil zvonař Jan Jiří Kühner pro kostelní věž dva nové zvony, většího Apolináře a menší Annu. Roku 1768 byly na starou gotickou tribunu v západní části lodi osazeny barokní varhany s plastikami sv. Václava a dvou andělů. Velké změny pro kostel přinesly josefínské reformy. Jakožto farní kostel unikl uzavření a odsvěcení, které potkalo mnoho klášterních kostelů v okolí, naopak byl ustanoven jako farní pro nově vyměřenou větší farnost, do níž byly zahrnuty domy stojící v obvodu někdejších farností při zrušených klášterech na Karlově a u sv. Kateřiny. Tak byly na svatoapolinářskou faru přeneseny i matriky z těchto zrušených far a především se zásadní změny dočkalo vnitřní zařízení kostela. V roce 1785 byl odstraněn hlavní oltář a nahrazen velkým barokním hlavním

23 Historie Klášter alžbětinek se sv. Kateřinou a sv. Apolinářem, A. Gustav, kolorovaný lept (kolem r. 1810), ze sbírky Muzea hl. m. Prahy. Na této grafice vidíme okolí kostela sv. Apolináře od západu. Před kostelem bývalý exerciční dům, dosud před přestavbou a rozšířením. V popředí velká budova kláštera a nemocnice alžbětinek s kostelem Panny Marie Bolestné, vedle něj začátek prudce stoupající Apolinářské ulice. Za pozornost stojí také barokní cibulovitá střecha štíhlé gotické věže kostela sv. Kateřiny. oltářem Nanebevzetí Panny Marie a apoštolů ze zrušeného kostela na Karlově. Na něj byl zavěšen starší oltářní obraz sv. Apolináře od Siarda Noseckého. Současně se do kostela dostal i vedlejší oltář sv. Kříže. Uctívaný obraz Panny Marie Karlovské, namalovaný roku 1697 Janem Jiřím Heintschem, byl tajně v noci přenesen do kostela 21

24 Kostel sv. Apolináře Kostel sv. Apolináře s porodnicí, kolorovaný lept, Vincenc Morstadt (1825), ze sbírky Muzea hl. m. Prahy. Návrší Větrov je zde zobrazeno od jihu, v pohledu z hradeb na Karlově. V porovnání s předchozím vyobrazením zde už vidíme porodnici po klasicistní přestavbě ve 20. letech 19. století, kdy byla rozšířena o nové západní křídlo. sv. Apolináře, aby se zabránilo jeho znesvěcení, z čehož však po obnovení kostela na Karlově povstaly dlouhá desetiletí trvající spory s tamní duchovní správou, která několikrát neúspěšně žádala o navrácení obrazu. Nakonec byla pro karlovský chrám v roce 1871 Josefem Vojtěchem Hellichem zhotovena věrná kopie. Další změna spojená s josefínskými reformami vedla ve výsledku k tomu, že se jméno Apolinář stalo pro obyvatele 22

25 Historie hlavního města nadlouho takřka synonymem porodnice. V roce 1789 totiž císař Josef II. nechal v barokní budově bývalého exercičního domu přiléhající ke kostelu zřídit nalezinec a porodnici pro ženy v obtížné sociální a materiální situaci. Poté byl zrušen Vlašský špitál na Malé Straně a zde umístěné děti a těhotné ženy byly 17. srpna 1789 převezeny do tohoto domu. Vedly se tu anonymní porody a byl zde i nalezinec, kde mohly osamělé a chudé ženy své dítě odložit tedy obdoba dnešních babyboxů. V letech došlo k adaptaci interiérů a v patře byl proveden průchod k oratoriu rodiček v kostele sv. Apolináře. Kapacita porodnice záhy nepostačovala, a tak došlo v letech ke stavbě západního křídla a zvýšení budov o 2. podlaží. Po několika desetiletích se budova opět stávala z hygienického i prostorového hlediska nevyhovující, a proto rozhodl roku 1862 pražský místodržící Leopold Lev hrabě Thun-Hohenštejn o stavbě nové Královské české zemské porodnice U Apolináře na pozemku nedaleko od kostela východním směrem. Výstavba probíhala mezi lety Autorem projektu a stavby je český architekt, stavitel a mecenáš Josef Hlávka, který se ve svém návrhu řídil moderními lékařskými Zemská porodnice U Apolináře, v prvním patře arkýř kaple sv. Kříže. 23

26 Kostel sv. Apolináře poznatky a vytvořil ve své době jednu z nejmodernějších evropských porodnic. Stavba je postavena v severoněmeckém novogotickém slohu z červených cihel a je tvořena šesti pavilony s jedenácti trakty a vnitřním atriem. Ústřední částí budovy je kaple sv. Kříže, umístěná nad vstupním vestibulem v prvním patře. V průběhu stavby Hlávka ochrnul a projekt dokončil Čeněk Gregor. Stavba byla dokončena a uvedena do provozu roku 1875, kdy se zde 26. dubna narodilo první dítě. Dnes patří mezi nejdéle nepřetržitě fungující porodnice na světě. Budovu u kostela po porodnici převzal nejprve ústav choromyslných, následně zde byla umístěna venerologická klinika, kožní klinika a nakonec se zde usídlila protialkoholní léčebna. Když tu 15. května 1951 z iniciativy nestora české protialkoholní léčby doktora Jaroslava Skály byla otevřena pražská záchytná stanice (zřejmě první moderní zařízení tohoto typu na světě), získalo jméno Apolinář mezi Pražany opět další pozoruhodnou asociaci. Protože se v osmdesátých letech 19. století objevily na stavbě trhliny, zejména v prostoru kruchty a věže, rozhodla se svatovítská kapitula, že kostel bude opraven a regotizován. Nákladná přestavba, připravovaná již v roce 1890 a realizovaná v letech , byla svěřena staviteli svatovítského dómu Josefu Mockerovi. Mocker strhl gotickou tribunu v západní části lodi a nahradil ji replikou. Vyměnil poškozené kružby v oknech lodi i presbytáře (některé z okenních kružeb byly obnoveny už při menších opravách kostela v roce 1858), opravil oba severní portály lodi, přičemž u vyměněného západního zvýšeného portálu nahradil staré schodiště k němu novým. Na fasádě kostela nechal vyměnit zvětralé kameny a armovací kvádry a celý kostel nově omítl. Západní štít lodi strhl a nový vybudoval 24

27 Historie Pohled do interiéru kostela sv. Apolináře, Jindřich Eckert (kolem roku 1895), ze sbírky Archivu hl. m. Prahy. Podoba presbytáře po instalaci vnitřního zařízení z kostela na Karlově. Na hlavním oltáři místo hlavního motivu sochařské výzdoby Nanebevzetí Panny Marie umístěn původní oltářní obraz sv. Apolináře od Siarda Noseckého, zčásti zakrytý obrazem Panny Marie Karlovské (ten je dnes umístěn na bočním oltáři). 25

28 Kostel sv. Apolináře Pohled na kostel sv. Apolináře (1892), ze sbírky Archivu hl. m. Prahy. Fotografie zachycuje podobu kostela před Mockerovou regotizací, přesto můžeme vidět, že až na drobné detaily si kostel zachoval svou gotickou podobu. Okna už mají doplněny kružby po opravě z roku 1858, ale kostel má dosud sanktusníkovou věžičku s cibulovou střechou a barokní předsíňku před hlavním vchodem, chybí schody k bočnímu vchodu a novogotické vikýře na střeše. jako jeho obdobu. Opatřil stavbu včetně věže novým krovem a novým břidlicovým střešním pláštěm. Do portálů byly osazeny nové dveře podle jeho návrhů. Jižně od presbytáře přistavěl v gotickém stylu novou sakristii, spojenou s kostelem zděnou chodbou. V interiéru odstranil některé drobné štukové barokní doplňky a v jižní zdi presbytáře prorazil nový portál do přistavované sakristie. Upravil 26

29 Historie vstup z lodi kostela do věže. Ve věži, v jejímž přízemí byla původní chrámová sakristie, vybudoval nové schodiště. Během těchto úprav byl v roce 1895 objeven soubor nástěnných maleb vytvořených nejspíš z popudu arcibiskupa Jana z Jenštejna, které byly kdysi (nejspíš v barokním období) zakryty. Ty byly pak v letech poprvé konzervovány malířem Maxmiliánem Duchkem. Mezi lety vyrostly naproti kostelu na druhé straně Apolinářské ulice novorenesanční budovy skladišť a dílen Národního divadla a severně od nich mohutná budova univerzitního botanického ústavu. Tyto stavby do značné míry zastínily pohled na kostel od severu a severozápadu. Pohled na budovu Staré porodnice s kostelem sv. Apolináře, Jindřich Eckert (kolem roku 1895), ze sbírky Archivu hl. m. Prahy. Fotografie z prostoru vinice v zahradách Emauzského kláštera ukazuje kostel sv. Apolináře jako výraznou dominantu i v pohledu od severozápadu. 27

30 Kostel sv. Apolináře Jedová chýše K výrazné proměně okolí kostela došlo roku 1930, kdy byla zbořena sousední krčma Jedová chýše v Apolinářské ulici čp V drobném stavení spíše venkovského rázu sídlila legendární staropražská krčma opředená četnými pověstmi a, jak bylo výše zmíněno, asi nejdéle funkční hospoda u nás. Nechceme-li věřit pověsti o tom, že zde Václav IV. otrávil své traviče, nabízí jiné vysvětlení Egon Erwin Kisch ve svých Pražských dobrodružstvích: Jedová chýše byla oblíbeným lokálem mediků z blízkých lékařských ústavů, kteří nejen že s jedy pracovali, ale byli také ochotni je dále prodávat. Ve druhé polovině 19. století si Jedovou chýši přisvojili zejména němečtí studenti, kteří tu po nocích dováděli u muziky s mladými ošetřovatelkami a posluchačkami porodnických kurzů z nedaleké porodnice. Tomu udělali přítrž čeští studenti začátkem 20. století, kdy Jedovou chýši vybojovali pro sebe. Později však byla krčma známá spíše jako doupě pražské galerky s velmi špatnou pověstí. Tak ji ostatně zvěčnil i seriál Hříšní lidé města pražského. Traduje se, že jeden z majitelů dokonce přivazoval lžíce na řetízky, a aby nikdo neukradl talíře, nechal do stolů vydlabat otvory, do kterých se nalévala polévka; když host dojedl, utřel hospodský důlek i lžíci a další host mohl pokračovat v jídle. Údajně do Jedové chýše docházeli i nosiči mrtvol z blízkých špitálů, kteří se zde i s nebožtíky zastavovali na pivo. Vzhledem k dlouhé a divoké historii nepřekvapí mnohé historky o tom, že v domě strašilo, za nocí se ozývalo klepání na dveře, z prázdných pokojů byly slyšet hlasy. Podle dalších pověstí se tu zjevoval i Golem. Když známý psychiatr profesor Antonín Heveroch chtěl hospodu koupit, aby na jejím místě vybudoval soukromé sanatorium, přátelé ho prý varovali, že krčma je prokletá. Nedal si říci a krátce po její koupi roku 1927 nečekaně zemřel. 28

31 Historie Jedová chýše v roce Zdroj: časopis Světozor, roč. 13, č. 49 Osud krčmy však byl zpečetěn roku 1929, kdy městská rada rozhodla o přestavbě domovního bloku. V srpnu následujícího roku byla hospoda k velkému smutku milovníků staré Prahy stržena. Po jistých peripetiích a několika nerealizovaných projektech byl roku 1936 na místě hospody a sousedního domu čp. 445 postaven funkcionalistický nájemní dům architekta Josefa Kalouse, který z větší části zakryl pohled na kostel sv. Apolináře z náměstíčka na křižovatce Viničné a Apolinářské a zasadil ránu někdejší malebnosti tohoto zákoutí. 29

32 Kostel sv. Apolináře Malebné staropražské zákoutí na Větrově na pohlednici ze začátku 20. století. Hospoda Jedová chýše je malé stavení nejblíže ke kostelu. Podobný pohled dnes. Jediná z budov na předchozí fotografii, která dodnes stojí, je rohový dům zcela vlevo. A samozřejmě kostel, který je ale téměř zakryt funkcionalistickým bytovým domem. 30

33 Historie V roce 1941 byly na kostele opraveny střešní krytina a zasklení oken a obojí údržba se opakovala po skončení války v roce Roku 1947 byly sňaty přemalby z klenebních žeber, očistěny stěny v interiéru a kostel nově vymalován. K omývání žeber klenby byl tehdy zřejmě použit agresivní materiál, který poškodil i vzácné nástěnné malby, zejména v místech pod konzolami. V objektu byla rozvedena elektroinstalace a byly opraveny oltáře. V letech znovu čistil a restauroval nástěnné malby ateliér profesora Bohuslava Slánského. V roce 1951 byl při obnově omítek kostela odhalen zazděný jižní vstupní portál do lodi. V letech byl znovu opraven střešní plášť a klempířské prvky, restaurovány kamenné prvky na vnějšku stavby a kostel opatřen probarvenými štukovými omítkami. Na přelomu tisíciletí akademické malířky Eva Skarolková a Milena Nečásková provedly restaurování gotických nástěnných maleb, které byly před zahájením práce v havarijním stavu, byly poškozené a zašpiněné vlivem vlhkosti a dřívějšího nešetrného zacházení a hrozilo jejich nenávratné poškození. Restaurátorské práce byly rozděleny do několika etap, zahájeny byly v roce 1996 a ukončeny v roce Svatoapolinářskou farnost v letech spravovala na základě dohody s pražským arcibiskupstvím komunita Chemin-Neuf. Další kapitola dějin kostela se začala psát , kdy byla farnost svěřena Kněžskému bratrstvu misionářů sv. Karla Boromejského (FSCB). To bylo založeno v Římě 14. září 1985 Massimem Camisascanem jako společnost apoštolského života a inspiruje se osobností otce Luigiho Giussaniho, zakladatele původně italského, 31

34 Kostel sv. Apolináře dnes celosvětově působícího laického katolického hnutí Comunione e Liberazione. Úkolem bratrstva je vychovávat kněze-misionáře, kteří mohou jít pomáhat kamkoliv na světě, kde si je místní biskupové vyžádají. U kostela sv. Apolináře dnes sídlí i česká pobočka hnutí Comunione e Liberazione a i díky nim tu dnes funguje živá farnost. Kostel sv. Apolináře, Bohumír Kozák (1955). Reprodukce z knihy Poklady pražské architektury 32

35 Historie Pohled na kostel ze zahrady fary u sv. Apolináře 33

36 Kostel sv. Apolináře Svatý Apolinář Sv. Apolinář byl raně křestanský světec a mučedník původem ze Sýrie. Byl učedníkem sv. Petra a spolu s ním přišel z Antiochie do Říma. Později byl poslán do Ravenny, kde založil tamní křesťanskou obec a sám sv. Petr ho ustanovil jejím prvním biskupem. Legendy líčí, že svým kázáním přivedl mnoho lidí ke křesťanství, ale také konal zázraky jako uzdravování nemocných, což mu brzy vyneslo nenávist pohanských kněží. Podle jedné legendy se díky jeho modlitbě rozpadla modla pohanského boha Apollona, což je symbolické, protože jméno Apolinář je odvozeno právě od Apollona. Byl mnohokrát krutě mučen, několikrát vypovězen z města, načas působil ve vyhnanství v Řecku, nakonec byl ubit k smrti při pronásledování křesťanů za císaře Vespasiána. Nad jeho hrobem na ravennském předměstí Classe byla v 6. století zbudována jemu zasvěcená bazilika Sant Apollinare in Classe. V 9. století byly jeho ostatky přeneseny do nové baziliky Sant Apollinare Nuovo v centru Ravenny. V pozdějších staletích se jeho ostatky dostaly také do dalších měst, kde byl později ctěn. Mozaika sv. Apolináře ze 6. století v bazilice Sant Apollinare in Classe Jeho svátek se slaví v katolické církvi 20. července, v pravoslavné církvi 23. července. 34

37 Historie Je uctíván jako patron výrobců jehel, měst Ravenny, Düsseldorfu, Remagenu nebo Utrechtu. Je vzýván proti dně, padoucnici, močovým a žlučovým kaménkům a různým urologickým onemocněním. V českých zemích je zasvěcení sv. Apolinářovi velmi vzácné, kromě už zmíněných středověkých kostelů můžeme zmínit barokní kostely v Modlanech u Teplic a v Chlenech u Rychnova nad Kněžnou. Dnes zbořenou kapli sv. Apolináře založil na hradě Žebráku mladší bratr Karla IV. Jan Jindřich Lucemburský roku V umění bývá sv. Apolinář zobrazován jako biskup s bílým plnovousem. Jeho atributy jsou biskupská berla, kniha a kyj, kterým byl podle legendy zabit. Vedle sv. Apolináře z Ravenny existují také další světci tohoto jména, například sv. Apolinář z Valence (biskup v Burgundsku v 6. století) nebo sv. Apolinář z Hierapole (biskup v dnešním Turecku ve 2. století). Barokní sloup se sochou biskupa v Praze na rohu Apolinářské a Viničné ulice. Jedná se o sv. Vojtěcha, nebo o sv. Apolináře? Badatelé se neshodují. 35

38 Kostel sv. Apolináře Západní průčelí kostela s přiléhající budovou někdejšího exercičního domu, dnes kliniky adiktologie 36

39 Popis kostela Popis kostela Pohlížíme-li z Vyšehradu na historické centrum Prahy, vyniká kostel sv. Apolináře v popředí jako jedna z nejvýraznějších pohledových dominant. Vyrůstá vysoko nad údolím Botiče na vrchu Větrov, který je vedle Karlova nejvyšším bodem Nového Města, a působivě odsud shlíží na Podskalí a univerzitní areál na Albertově. Krásně je vidět z bastionu na Karlově a parku Ztracenka a až do konce 19. století, kdy výhled na něj poněkud zastínila nová zástavba, byl velmi dobře viditelný i z opačné strany, směrem od Botanické zahrady na Slupi a Karlova náměstí. Z pohledového hlediska je tedy jeho umístění v pražské krajině skutečně jedinečné. Pohled z Nuselského mostu přes novoměstské hradby na kostel sv. Apolináře, v pozadí Svatovítská katedrála 37

40 Kostel sv. Apolináře Kostel je ale malebně zasazen i do svého bezprostředního okolí. Jeho umístění přímo na hřebeni ostrohu, vybíhajícího podél Apolinářské ulice k západu, vede k nezvyklému uspořádání s budovou někdejšího exercičního domu přiléhající k západnímu průčelí kostela. Obdobně rozložen byl zřejmě i původní areál svatoapolinářské kapituly. Na jižní straně je kostel zasazen do zeleně albertovských svahů, zatímco samotné návrší Větrov, kde křížení ulic Apolinářské a Viničné vytváří malé náměstíčko, je jedním z nejklidnějších koutů Nového Města, který si i přes dílčí zásahy ve 20. století zachoval dodnes téměř venkovský ráz. Na rohu ulic zde stojí raně barokní sloup se sochou biskupa s letopočtem 1677, který je nejstarším volně stojícím sochařským dílem na území Nového Města. Není však jistá jeho totožnost. Často bývá v literatuře i mapách označován jako sv. Vojtěch (což je v českých zemích nejčastěji zobrazovaný svatý biskup), někteří badatelé se ale přiklánějí k tomu, že jde spíše o sv. Apolináře, což se zdá vzhledem k umístění sochy nedaleko stejně zasvěceného kostela a na území bývalé farní osady Apolinářské poměrně pravděpodobné. Samotný kostel sv. Apolináře je dobře dochovaný ve své původní gotické podobě, ačkoliv některé detaily jsou až dílem regotizace Josefa Mockera na konci 19. století. Je to jednolodní kostel s presbytářem na východní straně, k jihozápadnímu nároží je z boku přisazena hranolová věž, která v nejvyšším patře přechází v oktogon. Celek doplňuje novogotická cihlová sakristie z let , která stojí jižně od presbytáře, je s ním spojena malou chodbičkou a její vnější vchod na východní straně je doplněn předsíňkou. 38

41 Popis kostela Novogotická sakristie, přistavěná z jižní strany k presbytáři kostela 39

42 Kostel sv. Apolináře Pohled na kostel sv. Apolináře z Albertova. Foto: Karel Jakubec Západní průčelí kostela je z větší části zakryto přiléhající budovou bývalého exercičního domu, dnes kliniky adiktologie. Dlouhá loď je sestavena v půdoryse z pěti příčně položených obdélných polí, na něž navazuje dlouhý presbytář. Dispozice lodi kostela je analogická poněkud mladšímu novoměstskému kostelu sv. Klimenta na Poříčí. A podobná byla zřejmě původně i loď nedalekého kostela sv. Kateřiny, který však byl barokně přestavěn a z jeho gotické podoby se zachovala pouze věž. Celková dispozice s umístěním věže při jihozápadním nároží se nápadně podobá klášternímu kostelu řádu celestinů na hradě Ojvíně u Žitavy, který též založil Karel IV. (celestini měli být původně usazeni v Praze). Tento typ prostorných jednolodních staveb 40

43 Popis kostela Při pohledu od jihovýchodu z albertovských svahů nejlépe vynikne členitost současné podoby kostela včetně sakristie. V letních měsících je ale kostel z větší části zakryt stromy. 41

44 Kostel sv. Apolináře Opěráky a jedno z oken presbytáře s dlouhým presbytářem vychází z prostředí mendikantských (žebravých) řádů. Zároveň zde badatelé spatřují vědomé navázání na přemyslovskou dvorskou architekturu, což může souviset s přemyslovskou tradicí svatoapolinářské kapituly v Sadské. Celkově patří gotická architektura kostela sv. Apolináře na Větrově k nejhodnotnějším ve svém období. Ve své době zcela zásadně spoluvytvářela krajinné panorama Prahy a pojetím svého vnitřního prostoru výrazně obohatila různorodost tehdejších sakrálních staveb. Výjimečná byla tedy jak poloha, tak architektonická koncepce chrámu, což jistě korespondovalo s promyšleným pojetím Nového Města a snahou Karla IV. soustředit zde nejen rozmanité významné instituce a církevní řády, ale také osobité stavby, které by reprezentativně působily i svými uměleckými kvalitami. 42

45 Popis kostela Strohý exteriér kostela obohacuje deset mohutných opěráků armovaných pískovcovými kvádry a vrcholících kamennou kombinací pultových a sedlových stříšek, které obnovil Josef Mocker podle historických vyobrazení kostela. Opěráky jsou v horní třetině jednou odstupněny a v dolní třetině přepásány podokenní římsou. Spolu s dvojitým soklem v místech klesajícího terénu při severozápadním nároží dodávají fasádě poměrně členitý dojem. Loď vrcholí na západě i východě strmými trojúhelnými cihlovými štíty, které byly Mockerem znovu postaveny podle původního vzoru. Západní štít člení tři lomené vpadlé niky. Vaznicový krov nad lodí z 19. století je opatřen gotizujícími vi kýřky a pokryt břidlicovou střechou. Novogotická je i drobná sanktusníková věžička nad presbytářem (zde se však Mocker od původního řešení odchýlil, neboť původní gotický i pozdější barokní sanktusník stály nad středem lodi). Mohutná věž je ve své spodní, hranolové části členěna na tři podlaží. Spodní zůstalo bez oken, střední podlaží je prolomeno dvěma malými obdélnými okny Zajímavé novogotické architektonické prvky na střeše kostela: zleva sanktusní věžička zakončená zlatým kohoutem, vikýř a kamenná kytka zdobící vrchol štítu 43

46 Kostel sv. Apolináře Věž v pohledu ze sousední zahrady kliniky adiktologie (někdejší exerciční dům) nad sebou z jihu a dalším na východě. Tato okénka vedou na schodiště, které dnes prochází nižšími patry věže. Horní podlaží má tři velká lomená okna s kamenným ostěním v jižní, východní a západní stěně, zatímco k severu nad střechu lodi směřuje jen obdélné štěrbinové okénko. Nad hranolovou částí se pak věž proměňuje v malebný gotický oktogon, který je řešen analogicky věžím blízkých kostelů sv. Kateřiny a Panny Marie na Trávníčku, založených též Karlem IV. Dalším příkladem podobně řešené soudobé věže v Praze byl kostel sv. Anny na Starém Městě, který však po svém odsvěcení o horní osmibokou část věže v 19. století přišel. Původ tohoto řešení je raně gotický (příkladem jsou dvouvěžová průčelí v Kolíně a slezském Lwowku) a v 1. polovině 14. století rozvíjený na moravsko-slezském pomezí (například kostely v Uničově a Opavě). 44

47 Popis kostela Osmiboké patro je ve čtyřech stěnách prolomeno původními lomenými okny s kamenným ostěním. Věž je krytá vysokou osmibokou jehlancovitou střechou. Podle některých badatelů mohla být věž původně vyšší, analogicky k ostatním zmíněným kostelům, kde má osmiboká část věže vždy alespoň dvě podlaží a působí tak vyšším a štíhlejším dojmem než věž kostela sv. Apolináře. Díky poloze na vysokém návrší je ale i tato věž zdaleka viditelnou dominantou. Stěny kostela prolamují velká lomená okna s původním kamenným ostěním, které je místy signováno kamenickými značkami. Kromě čelního okna presbytáře jsou všechny okenní kružby dílem 19. století. Okna v lodi kostela jsou trojdílná, v presbytáři jsou užší a nižší dvoudílná okna. Při pohledu z vyšehradských hradeb můžeme vidět všechny tři podobně řešené věže novoměstských kostelů, stojící téměř v jedné linii: kostel Panny Marie na Trávníčku (v popředí), kostel sv. Apolináře a kostel sv. Kateřiny 45

48 Kostel sv. Apolináře Ostění zazděného okna v západním průčelí je viditelné nad střechou sousední budovy Západní průčelí bylo původně prolomeno rozměrným gotickým oknem, které však bylo zazděno již v 16. století (podle některých pramenů znovu zazděno při stavbě sousedního exercičního domu v 18. století). Dodnes je však patrné na fasádě nad střechou přilehlé budovy čp. 447, nad níž se zvedá západní štít kostela. Hlavní vchod do kostela je situován nezvykle na severní straně, ve čtvrtém poli lodi od západu, což je dáno tím, že k západnímu průčelí od počátku přiléhala budova kapituly. Jedná se o velký lomený gotický portál s bohatě profilovaným pískovcovým ostěním. Pochází asi ze 60. až 70. let 14. století a při regotizaci kostela byl odhalen odbouráním novější předsíňky a opraven. Dvoukřídlé dveře v něm jsou novogotické. Taktéž v severní stěně najdeme ještě menší lomený, jednoduše profilovaný portál do prvního pole lodi, který je přístupný bočním schodištem s kovaným zábradlím stoupajícím od západu podél nárožního opěráku. Portál i schodiště jsou zcela Mockerovým novogotickým dílem 46

49 Popis kostela Hlavní vchod s původním gotickým portálem 47

50 Kostel sv. Apolináře na místě původního gotického portálku, který byl v 18. století nahrazen barokním. Třetí vstup do kostela dříve býval v jižní stěně naproti hlavnímu vchodu. Prostý gotický lomený portál se zachoval zazděný a dnes je zvnějšku odhalen. Poslední původní vstup vedl lomeným portálkem na západní straně přímo na původní gotickou kruchtu a byl nejspíš můstkem spojen s původními budovami kapituly. Zazděný vstupní portál v jižní stěně kostela 48

51 Popis kostela Novogoticky upravený boční vchod s přístupovým schodištěm 49

52 50 Kostel sv. Apolináře

53 Popis kostela Interiér Umělecky nejcennější a nejpůsobivější je kromě celkového zasazení kostela v pražském panoramatu především jeho interiér. Jeho architektura působí na diváka zejména svou prostorností a vzdušnou světlostí, již podporuje elegance kamenných forem. Prostor je bohatě prosvětlen rozměrnými okny a hladká plocha zdiva tu střízlivě kontrastuje s brilantně tesanými kamennými klenebními žebry, konzolami, hlavicemi a dalšími prvky. Přirozené světlo je v tomto kompaktním interiéru jedním z důležitých faktorů celkového estetického účinku. Spodní část stěn je zcela hladká, bez plastického členění, až na niku hlavního portálu, před niž je dnes přisazeno nižší dřevěné zádveří. Hladká plocha stěn jako by sama vybízela k bohaté malířské výzdobě, kterou se ostatně kostel sv. Apolináře v literatuře nejvíce proslavil. Dominantou prostoru je rozložitá křížová žebrová klenba s téměř půlkruhovým, jen nepatrně lomeným profilem. Brilantně opracovaná svázaná hrušková žebra jsou spojena svorníky, dosedají na pětiboké kružbové konzoly, které patří k nejkrásnějším v české architektuře 3. čtvrtiny 14. století. Odsazením konzol od stěny a stlačením vrcholu klenby docílil architekt dojmu takřka baldachýnu nad vzdušným prostorem hladkých stěn. Kamenické detaily naznačují, že kostelní loď je kvalitním dílem družiny ovlivněné uměleckým prostředím na dvoře Karla IV. v době počáteční fáze výstavby Svatovítské katedrály. Pohled z hudební kruchty do interiéru kostela směrem k presbytáři. Po levé straně oltář Narození Páně, po pravé straně oltář Panny Marie Karlovské 51

54 Kostel sv. Apolináře Západní část lodi s vestavěnou kruchtou novogotickou replikou původní gotické konstrukce 52

55 Popis kostela Kružbová konzola klenby v lodi kostela 53

56 Kostel sv. Apolináře Pohled do presbytáře 54

57 Popis kostela V prvním poli lodi je vestavěna kamenná kruchta, která je Mockerovou kopií původní zpěvácké tribuny asi z let Stojí na středním pilíři, po stranách jsou dvě lomené profilované arkády a vrcholí poprsnicí zdobenou poli kružeb. K pilíři přiléhá polopilíř nesoucí profilovanou bohatě vrstvenou podnož arkýře, který vystupuje ze středu tribuny. Prostor pod kruchtou je zaklenut dvěma poli křížové klenby. Odlišný charakter oproti lodi kostela má užší a nižší presbytář, který byl stavěn později. Od lodi je oddělen vysokým hrotitým triumfálním obloukem a je tvořen dvěma velmi úzkými, příčně situovanými obdélnými poli a hlubokým pětibokým závěrem. Stěny jsou zde v interiéru více plasticky členěny, nalezneme tu průběžnou podokenní římsu a z ní vzhůru vybíhají oblé přípory, vrcholící sochařsky zdobenými hlavicemi střídá se tu listová zkroucená dekorace s půlfigurami andělů. Promyšlená záhybová soustava draperií i prostorové vyvinutí polopostav řadí figurální hlavice k vrcholnému architektonicko-sochařskému projevu přelomu 3. a 4. čtvrtiny 14. století. I klenba presbytáře je mírně odlišná a oproti vyrovnanému prostoru lodi působí mnohem členitějším dojmem. Přes rozdíly v pojetí lodi a presbytáře nepoukazuje tvarosloví chrámu nijak významně na vliv dvou stavebních fází; zdá se dokonce, že odlišení bylo vysloveně programovým záměrem, zdůrazňujícím posvátný význam presbytáře jako místa vlastního slavení liturgie. V severní zdi presbytáře je osazen manýristický sanktuář z počátku 17. století rámovaný kamennou stuhovou šambránou, zdobenou koutovými růžicemi a volutovými sponami, a s původními plechovými dvířky, pobíjenými v routovém vzoru. 55

58 Kostel sv. Apolináře Pohled vzhůru schodištěm, které zcela vyplňuje spodní patra věže 56

59 Popis kostela Nejvyšší patro hranolové části věže Interiér věže prodělal při regotizaci podstatné úpravy. Místo původního gotického portálku z prostoru pod tribunou byl zřízen nový, posunutý k východu. Přízemí, původně zaklenuté křížovou klenbou a sloužící jako sakristie, bylo klenby zbaveno a vnitřek věže vyplnilo novodobé kamenné schodiště nesené čtyřmi pilíři, kterému ustoupila i křížová klenba v patře věže, původně chrámovém depozitáři. Teprve 2. patro věže s lomenými okny si zachovalo charakter jednotného prostoru s cihlovou dlažbou a trámovým stropem. V posledním osmibokém patře se nachází zvonová stolice s dnes jediným barokním zvonem jménem Apolinář. Zvon z roku 1767 od Johanna Georga Kühnera je zdoben rostlinnými vlysy, reliéfem sv. Apolináře a latinským nápisem. 57

60 Kostel sv. Apolináře Nástěnné malby Hladké stěny lodi jsou zdobené gotickými nástěnnými malbami z údobí krásného stylu kolem roku Malby jsou bohužel obdobně jako většina dobových děl monumentální malby dochovány pouze v odlesku původního stavu. Vrchní modelační vrstva malby postav je takřka ztracena a s ní i většina detailů. Malby jsou provedeny ve své době obvyklou technikou al secco (na suchou omítku). Svou kvalitou, stupněm dochování a zvláštní ikonografií mezi obrazy vynikají především obrazové cykly ve spodní partii stěn chrámové lodi. Podobně jako na mozaikách v bazilice sv. Apolináře v Ravenně (Sant Apollinare Nuovo), kde je zobrazen zástup mučedníků a mučednic, jsou i tady na protějších stěnách vymalovány pásy s postavami světců Nástěnné malby na severní stěně lodi. V hlavním pásu na modrém pozadí Panna Maria Ochranitelka se zástupem světic, pod nimi polopostavy jejich manželů (vlevo) a pohanských panovníků (vpravo). Dále vpravo na červeném pozadí sv. Václav s dvojicí andělů. Mezi okny sv. Václav nebo sv. Leopold a sv. Zikmund. 58

61 Popis kostela a světic. Program maleb ovlivnili asi Václav z Radče, který byl svatoapolinářským děkanem v letech , a arcibiskup Jan z Jenštejna, kterému zdejší kapitula podléhala. Vzhledem k poškození maleb je určení některých postav sporné. Na severní stěně je to Panna Maria Ochranitelka s dvanácti světicemi stojícími nad mužskými polopostavami. Nacházíme zde ve své době v českém prostředí poměrně neobvyklý typ vyobrazení Panny Marie, která tu vystupuje nejen jako matka Ježíše, ale jako matka a ochranitelka všech křesťanů, což symbolizují početné postavy, kterým skýtá útočiště pod svým ochranným pláštěm. Malba je však bohužel velmi porušená, takže lze její původní podobu jen tušit. Levá skupina světic znázorňuje svaté matky a manželky, podle jiných badatelů příbuzenstvo Panny Marie. Pod ženskými postavami v levé polovině jsou vyobrazeni zřejmě jejich manželé, rámovaní arkádami. Nejblíže ke kruchtě je pravděpodobně sv. Cecílie s knihou a kotlíkem, případně sv. Marta. Pod ní v arkádě je nejspíše vyobrazen její manžel, mučedník sv. Valerián. Následuje světice s nejasným atributem, možná sv. Maří Magdalena. Další světice je pravděpodobně sv. Ludmila s malým sv. Václavem zobrazená nad knížetem Bořivojem (nebo sv. Alžběta s malým Janem Křtitelem a v arkádě s manželem Zachariášem). Čtvrtá světice je Marie Salome se svými syny, sv. Janem Evangelistou a sv. Jakubem Větším, pátá pak Marie Kleofášova se syny Jakubem Menším, Barnabášem, Šimonem a Judou Tadeášem. Přímo vedle Panny Marie stojí sv. Anna s malou Marií v náručí, pod ní je zobrazena trojice jejích manželů (Jáchym, Kleofáš a Salomas). 59

62 Kostel sv. Apolináře Panna Maria Ochranitelka s Ježíškem na ruce a malými postavami křesťanů pod ochranou jejího pláště. Pod ní je v arkádě zobrazen sv. Josef mezi býčkem a oslem. Po levé straně sv. Anna s malou Marií, pod ní trojice jejích manželů. Po pravé straně sv. Anežka Římská s beránkem u nohou, pod ní ve spodním pásu Aspasius. 60

63 Popis kostela Svaté panny v pravé části pásu u Panny Marie Ochranitelky Šest svatých panen v pravé části pásu je zobrazeno s korunami na hlavách a stojí nad pohanskými vládci, kteří byli příčinou jejich mučednictví. Tito na rozdíl od spravedlivých mužů v levé části nestojí v arkádách, ale jsou různě zkrouceni v pokořené pozici, jako by tvořili konzoly pro postavy svatých mučednic, stojících na jejich zádech. První světice vpravo od Panny Marie je sv. Anežka Římská s beránkem u nohou, pod ní zástupce prefekta Aspasius, další je světice nejisté totožnosti (snad sv. Apolena) s palmovou ratolestí a knihou. Následuje nejspíš sv. Lucie s mečem nebo dýkou. Čtvrtá je sv. Kateřina s mečem a kolem, pod ní císař Maxentius, pátá sv. Markéta s drakem a křížem, pod ní prefekt Olybrius a poslední v řadě je sv. Barbora s věží a mečem, pod ní její otec Dioscurus. 61

64 Kostel sv. Apolináře Obraz svatého Václava mezi anděly bohužel patří v souboru mezi nejponičenější. Sám svatý kníže drží v levé ruce praporec na dlouhé tyči, který vlaje vedle jeho hlavy. Anděl po jeho pravém boku (vlevo z pohledu diváka) drží v ruce meč, druhý anděl další neurčitý předmět. Pod nohama světce dnes už takřka neznatelná postava, snad bratra Boleslava. 62

65 Popis kostela Na pás světic navazuje na červeném pozadí vymalovaný obraz sv. Václava mezi dvěma anděly, který odkazuje na legendu, podle níž se při příchodu Václava na říšský sněm zjevili po jeho boku dva andělé. Pod jeho nohama byl, podobně jako u sousedního pásu světic, namalován pokořený protivník: buď jeho bratr Boleslav, nebo poražený kníže Radslav Zlický. Na jižní stěně nejblíže k triumfálnímu oblouku vedle oltáře Panny Marie Karlovské je dochovaná malba jednoho obtížně určitelného světce nebo světice. Na něj navazuje monumentální postava sv. Kryštofa s Ježíškem, dosahující až nahoru mezi okna. Vpravo od něj pokračuje pás s postavami světců. První dvě postavy mohou být evangelisté Nástěnné malby ve východní části jižní stěny 63

66 Kostel sv. Apolináře Pás maleb na jižní stěně s Ježíšem ve středu skupiny apoštolů, nahoře mezi okny sv. Alžběta Durynská nebo sv. Dorota jako autoři posvátných textů sedící u písařských pultíků, pod nimi ve spodním pásu nejspíš jejich atributy (býček a lev). Další dvě postavy je obtížné určit. Po krátkém přerušení pokračuje pak pás na jižní stěně velkou skupinou apoštolů, v jejichž středu stojí Kristus, předávající klíče sv. Petrovi. Pod nimi jsou polopostavy proroků. Zleva nejprve vyobrazen sv. Šimon Zélot. Další postavou by mohl být sv. Juda Tadeáš s kyjem, následují sv. Tomáš držící kopí, sv. Bartoloměj s nožem a sv. Jan s kalichem. Svatý Petr přijímá od Ježíše Krista klíče. V druhé ruce drží Kristus knihu, pod ním ve spodním pásu je pravděpodobně zobrazen král David. Vpravo od Krista stojí sv. Ondřej se svatoondřejským křížem (ve tvaru X). Další postavou je sv. Jakub Větší s mušlí, následuje sv. Filip 64

67 Popis kostela Ježíš předává sv. Petrovi klíče, po jeho druhém boku stojí sv. Ondřej 65

68 Kostel sv. Apolináře držící dvojitý kříž. Další je sv. Matěj se sekerou a následuje sv. Jakub Menší s valchářskou holí. Třináctou postavou je Jidáš, bez svatozáře, s váčkem s penězi a stromem, na němž se oběsil. Pás uzavírá poškozená postava pravděpodobně sv. Matouše (případně sv. Pavla). Každý z apoštolů drží kromě svého atributu také nápisovou pásku s úryvkem latinského Kréda (vyznání víry). V druhém pásu mezi okny jsou namalovány obrazy s převážně samostatnými postavami, zasazenými do iluzivních rámů. Na jižní stěně v nejvýchodnějším poli přesahuje vysoká postava sv. Kryštofa ze spodního pásu. Vpravo od něj je vyobrazen biskup s mitrou na hlavě a berlou s točenicí v pravé ruce, bývá identifikován jako sv. Vojtěch nebo sv. Apolinář. Nad postavou Krista zobrazena světice, buď sv. Alžběta Durynská, nebo sv. Dorota, s klečící postavou žebráka. Na severní stěně nad Madonou je namalována postava v černém, která pravděpodobně představuje buď sv. Václava, nebo sv. Leopolda s vévodskou čapkou. Vpravo v dalším poli je zobrazen světec v zeleném oděvu a s hermelínem, s korunou, žezlem a královským jablkem, pravděpodobně sv. Zikmund. V posledním poli je pak obraz se skupinou čtyř nebo pěti nezřetelných postav, možná Navštívení Panny Marie. Malbami světců ve vyšším pásu výzdoby mezi okny prosvítají konsekrační kříže, které byly malovány na stěny při posvěcení kostela. Samy o sobě byly krásným dekorativním prvkem a byly malovány drceným azuritem, ale později byly překryty figurálními malbami. To naznačuje, že v době posvěcení kostela nebyla ještě koncepce výmalby jasná. 66

69 Popis kostela Apoštolové v pravé části pásu: sv. Matěj se sekerou (v minulosti zde část omítky odpadla, proto se nedochovala hlava světce), sv. Jakub Menší s holí (jedna z nejlépe dochovaných postav cyklu) a Jidáš ve žlutém rouchu, bez svatozáře, s váčkem peněz a stromem, na kterém se oběsil 67

70 Kostel sv. Apolináře Hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie 68

71 Popis kostela Zařízení Kostel je převážně vybaven barokním zařízením, které sem bylo z velké části přeneseno po roce 1784 z tehdy zrušeného chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Karlově. Proto také není hlavní oltář zasvěcen sv. Apolináři, jak by se dalo očekávat, ale Nanebevzetí Panny Marie. Má bohatou sochařskou výzdobu a byl zhotoven v letech Naplňuje svou architekturou celý závěr presbytáře a působí vzhledem k poměrně úzkému prostoru presbytáře dojmem až nepřiměřené velikosti, neboť byl dimenzován pro prostornější presbytář karlovského chrámu. V tabernáklu je v nice umístěna drobná řezba Kalvárie zhotovená asi po roce Po stranách tabernáklu sochy andílků. Výše je centrálním motivem scéna Nanebevzetí Panny Marie: andělé unášejí Pannu Marii nad oblaka, nahoře v oltářním nástavci ji očekává Nejsvětější Trojice v podobě soch Boha Otce a Syna s připravenou korunou a holubice Ducha svatého. Po obou stranách na hlavní římse stojí čtyři sochy překvapeně gestikulujících evangelistů (podle některých zpráv bylo prý na karlovském oltáři původně všech dvanáct apoštolů, ale těžko bychom si představovali jejich rozmístění). Sochařská výzdoba je připisována Janu Jiřímu Šlanzovskému. Po jižní straně presbytáře stojí též z Karlova přenesený oltář Kalvárie s mimořádně krásnými sochami Panny Marie a sv. Jana Evangelisty snad od Jana Antonína Quittainera z doby kolem roku Za krucifixem je krajinné pozadí malované na dřevěné desce. V mense oltáře je uložena truhlice s ostatky karlovských řeholníků pobitých při drancování kláštera roku 1611, přenesená sem rovněž z Karlova. 69

72 Kostel sv. Apolináře Detail sochařské výzdoby hlavního oltáře Na severní stěně presbytáře visí dva rozměrné barokní obrazy Dvanáctiletý Ježíš v chrámu a Kristus a cizoložnice, výtečná díla od Michaela Václava Halbaxe namalovaná kolem r Kazatelna je rokoková, zhotovená kolem roku Dva andílci na amboně jeden s knihou, uzavřenou zámkem, druhý v kněžské rochetce snad symbolizují Mlčení a Život sv. Jana Nepomuckého. Ze tří andílků na stříšce jeden nese biskupskou mitru sv. Apolináře. Stříška vrcholí sochou sv. Jana Nepomuckého, možná od Ignáce Platzera, zatímco sochy andílků by mohly být dílem Richarda Prachnera. 70

73 Popis kostela Oltář Kalvárie se sochami Panny Marie a sv. Jana Evangelisty 71

74 Kostel sv. Apolináře Kazatelna Po stranách triumfálního oblouku stojí dva boční oltáře. Oltář po jižní straně je zasvěcen Panně Marii Karlovské a pochází rovněž z kostela na Karlově. Je to panelový oltář zhotovený kolem roku 1740, jeho architektura je zdobena zprohýbanými volutami. Titulní obraz Panny Marie Karlovské je originál, který namaloval roku 1697 Jan Jiří Heinsch původem slezský, v Praze usazený malíř, následovník Karla Škréty. Malíř v něm zobrazil Pannu Marii v očekávání, která svým gestem vyjadřuje pokoru ke vtělenému Spasiteli ve svém lůně. Navázal tak na středověké ikonografické vzory, přičemž inspiraci mu poskytl obrázek poprsí Panny Marie, umístěný na protějším oltáři. Před obrazem se na popud řeholníka Jana Václava Dvořáka začala konat pobožnost mariánského devítníku (devět sobot před slavností Narození Páně), obraz Panny Marie Karlovské záhy proslul jako zázračný a dostávalo se mu velké úcty. 72

75 Popis kostela Oltář Panny Marie Karlovské 73

76 Kostel sv. Apolináře Obraz poprsí Panny Marie, který byl inspiračním zdrojem pro obraz Panny Marie Karlovské Panna Maria Karlovská 74

77 Popis kostela 75

78 Kostel sv. Apolináře Oltář Narození Páně 76

79 Popis kostela Uchylovaly se k němu budoucí rodičky, které mu věnovaly množství zlatých a stříbrných obětin a jeho slávu šířily i desítky tisíc rytin. Roku 1705 kolem něj vznikl spor arcibiskup Jan Josef Breuner pokládal zobrazení Panny Marie jako těhotné dívky za pohoršující a nařídil odstranění obrazu. Karlovský opat Jan Václav Luňák se bránil poukazem na to, že obraz Matky Boží nesoucí v lůně Krista má oporu v Písmu svatém i starobylou ikonografickou tradici. Obrátil se dokonce na církevní autority v Římě i na císaře Josefa I. a nakonec uspěl. Panna Maria Karlovská tak byla na svém místě ctěna i nadále až do josefínských reforem a před milostným obrazem se mimo jiné několikrát modlila i císařovna Marie Terezie. Po stranách oltářního obrazu stojí sochy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, snad od Jana Jiřího Šlanzovského. V nástavci oltáře je volná kopie obrazu Panny Marie Pomocné (Pasovské), patrně z doby kolem r Severní boční oltář u triumfálního oblouku je zasvěcen Narození Páně. Byl zhotoven v letech a pochází snad ze zdejšího kostela. Po stranách titulního obrazu jsou sochy sv. Ondřeje a sv. Mikuláše, v nástavci pak věrná kopie obrazu Panny Marie Pomocné (Pasovské). Na oltářní mense je umístěn obraz poprsí Panny Marie v mosazném zlaceném rámu, přenesený sem z Karlova. Podle podání jej pražský malíř burgundského původu Jean Claude Monnot zdědil po svých předcích a daroval knězi Janu Václavu Dvořákovi, jenž se roku 1696 stal členem karlovské kanonie. Na přání opata Luňáka pak malíř Jan Jiří Heinsch namaloval obraz Panny Marie Karlovské, rozvíjející téma zde naznačené. 77

80 Kostel sv. Apolináře V jižní stěně lodi je vsazena náhrobní deska Juliany Dlouhoveské (matky pražského světícího biskupa a významného literáta Jana Ignáce Dlouhoveského) z roku Varhany jsou novogotické, postavil je Josef Vanický z Třebechovic kolem roku 1900, po regotizaci kostela. Cínová křtitelnice tvaru obráceného zvonu stojí na třech nohách s tlapami a s hlavami vousáčů, na plášti má figury apoštolů a nápis minuskulou. Náhrobní deska Juliany Dlouhoveské Varhany 78

81 Popis kostela 79

82 Kostel sv. Apolináře Literatura BAŤKOVÁ, Růžena a kol. Umělecké památky Prahy: Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady. Praha: Academia, BEDRNÍČEK, Pavel. Příběhy pražských svatyní. Praha: Volvox Globator, EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Svazek II. Praha, KALINA, Pavel. Praha Praha: Libri, PLATOVSKÁ, Marie a kol. Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books, ROYT, Jan. Příběh Panny Marie Karlovské. Documenta Pragensia XVII: Nové Město pražské ve století. Praha: Archiv hl. m. Prahy, Rybařík, Václav. Pražské mariánské, svatotrojiční a ostatní světecké sloupy. Staletá Praha. Praha: Národní památkový ústav, 2012, roč. XXVIII, č. 1. SKALICKÝ, Petr. Středověké nástěnné malby v kostele sv. Apolináře na Novém Městě pražském. Praha, Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filosofická fakulta, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce PhDr. Hana Hlaváčková. SKAROLKOVÁ, Eva. Restaurování gotických nástěnných maleb a odkryv nových nálezů v kostele sv. Apolináře v Praze na Novém Městě. Staletá Praha. Praha: Národní památkový ústav, 2010, roč. XXVI, č

83 Vydává: Městská část Praha 2 Text a grafická úprava: Matěj Čadil Fotografie: Matěj Čadil (není-li uvedeno jinak) Ilustrace na titulní straně: Matěj Čadil Mapové podklady: Přispěvatelé OpenStreetMap.org Tisk: Tiskárna PRATR a.s., Trutnov Praha 2021

84