Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Rigorózní práce Společné jmění manželů

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Rigorózní práce Společné jmění manželů Konzultant: Prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. Prosinec 2010 Mgr. Kateřina Pavlová 1

2 Prohlašuji, ţe jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně za pouţití zdrojů a literatury v ní uvedených. Mgr. Kateřina Pavlová 2

3 OBSAH: I. Úvod... 5 II. Základy vývoje právní úpravy majetkového společenství manţelů VZNIK OBECNÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU ZÁKON O PRÁVU RODINNÉM OBČANSKÝ ZÁKONÍK PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA III. Obecná charakteristika společného jmění manţelů MANŽELSKÉ MAJETKOVÉ PRÁVO Právní úpravy manželských majetkových vztahů v Evropě Snahy o integraci v rámci EU Základní majetkový režim Majetkové společenství manželů a soudní praxe Právní podstata majetkového společenství manželů VZNIK SJM PŘEDMĚT SJM Obecné úvahy a významy Zdroje SJM Právní úprava SJM MAJETEK (AKTIVA) SJM Způsoby nabytí do společného jmění manţelů Nabytí na základě smlouvy Nabytí na základě jiné skutečnosti Společné jmění a pojištění ZÁVAZKY SJM (PASIVA) Právní úprava před Právní úprava od do současnosti SJM a výkon rozhodnutí VÝLUČNÝ MAJETEK Obecné výklady Zdroje výlučného majetku Správa výlučného majetku Podílové spoluvlastnictví manţelů

4 7. SPRÁVA SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Správa peněţních prostředků uloţených na bankovních účtech IV. Modifikace zákonného rozsahu SJM SMLUVNÍ MODIFIKACE Rozšíření rozsahu společného jmění manţelů Zúţení rozsahu společného jmění manţelů Změna doby vzniku společného jmění manţelů Změna zákonné úpravy správy společného jmění manţelů Předmanţelská smlouva MODIFIKACE SOUDNÍM ROZHODNUTÍM V. Zánik a vypořádání SJM ZÁNIK SJM ZA TRVÁNÍ MANŽELSTVÍ ZÁNIK SJM V DŮSLEDKU ZÁNIKU MANŽELSTVÍ HOSPODAŘENÍ DO VYPOŘÁDÁNÍ ZANIKLÉHO SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ VYPOŘÁDÁNÍ SJM Vypořádání dohodou manţelů Vypořádání rozhodnutím soudu Podmínky pro vypořádání SJM soudem a obecné otázky řízení Předmět vypořádání Ocenění vypořádávaného jmění Vnosy a zápočty Výše podílů každého z manželů Vypořádání zákonnou domněnkou ČLENSKÝ PODÍL V BYTOVÉM DRUŽSTVU VI. Závěr Seznam pouţité literatury Resumé Anglický název práce, klíčová slova

5 I. Úvod Rodina je základní společenskou jednotkou, která je chráněna zákonem, neboť její společenský význam je nezastupitelný. Ţádoucím předpokladem, nikoli však jednoznačnou podmínkou, vzniku rodiny je manţelství. I kdyţ v dnešní době je snad častější zakládání rodin bez oddacího listu. Podmínky vzniku manţelství, jeho vznik, zánik a funkce, které má plnit, jsou upraveny zákonem o rodině. Manţelství je trvalé ţivotní společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem předepsaným způsobem, jehoţ hlavním cílem je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. Očekává se, ţe manţelé budou společně ţít, povedou společnou domácnost, zaloţí rodinu, budou společně vychovávat děti a po dobu společného ţivota si budou vzájemnou oporou. Uzavřením manţelství se ţivot jednotlivce podstatně změní, člověk jiţ není samostatná jednotka odpovědná pouze sama za sebe, ale přebírá odpovědnost za druhého manţela a případně i za děti. Manţelství je vedle ţivotního společenství muţe a ţeny také významným právním institutem, který je upraven celou řadou právních norem, kterým se manţelé vstupem do manţelství podrobují, aniţ by si to příliš uvědomovali. Uzavřením manţelství manţelé neztrácejí nic ze svého dosavadního právního postavení, jen jejich budoucí právní vztahy jsou podrobeny jiţ jinému právnímu reţimu a vztahuje se na ně zvláštní právní úprava. Tato zvláštní právní úprava se týká především majetkových a závazkových vztahů jak mezi manţely samotnými, tak i mezi manţely a třetími osobami. V této rovině se manţelství projevuje formou legálního nebo smluvního systému majetkového společenství, jehoţ smyslem je především vyloučení moţnosti narušení osobního vztahu konkurencí individuálních zájmů manţelů vyplývajících z jejich různých majetkových a výdělečných moţností. 1 Přesto většina snoubenců otázku budoucích majetkových vztahů opomíjí zváţit, touto otázkou se nezabývá a z toho pak plyne mnoho problémů a nedorozumění. To vyplývá jednak z podceňování závaţnosti těchto otázek a jednak z neznalosti právní úpravy širokou veřejností. Podcenění této problematiky můţe vést ke zcela zbytečným rozporům, které se vyostří zpravidla během případného rozvodu manţelství a často přetrvávají i dlouhou dobu po něm. Těmto sporům však mohli manţelé snadno předejít, kdyby předem zvaţovali i tuto 1 Hrušáková, M., Fiala, J. Několik úvah nad institutem majetkových vztahů mezi manţely. Právník, 1991, č.2. 5

6 majetkoprávní stránku uzavření manţelství. Právní úprava majetkových vztahů mezi manţely modifikuje obecnou úpravu vlastnického práva a závazkového práva obsaţenou v občanském zákoníku. V oblasti vlastnického práva tato zvláštní právní úprava manţelských majetkových vztahů zavádí specifický typ spoluvlastnictví, které je bezpodílové. Kaţdý manţel je vlastníkem celé věci, je však omezen stejným právem druhého manţela. V oblasti závazkového práva mají závazky manţelů vůči třetím osobám povahu závazků solidárních, manţelé tedy ručí za závazky společně a nerozdílně. Právní řád podřazuje majetkové vztahy mezi manţely i vztahy mezi manţely a třetími osobami pod speciální právní normy. Soubor těchto právních norem pak nazýváme manţelské majetkové právo. 2 Manţelským majetkovým právem se rozumí úprava veškerých majetkových vztahů, k jejichţ vzniku došlo po uzavření manţelství. Manţelé však mají moţnost zákonnou úpravu společného jmění manţelů smluvně modifikovat. Důvodem této speciální právní úpravy je posílení trvalosti, stálosti, stability, pevnosti a jednoty manţelských vztahů, kdy zvláštní právní úprava posiluje prvky vzájemné pomoci, rovnoprávnosti a ekonomické solidarity manţelů. Naopak jejím cílem je potlačit přílišné prosazování individuálních zájmů jednoho z manţelů na úkor manţela druhého. Manţelé mají povinnost vzájemně si pomáhat a tuto povinnost konkretizuje zákon o rodině v podobě vzájemné vyţivovací povinnosti. Manţelé jsou si ve svých právech zcela rovni a platí zásada, ţe oba manţelé mají právo na majetek nabytý za trvání manţelství, nezávisle na tom, kdo je po právní stránce vlastníkem tohoto majetku a na čí jméno byl majetek nabytý. V kaţdodenním ţivotě si manţelé většinou majetkoprávní důsledky svých úkonů vůbec neuvědomují a svému jednání nepřikládají právní význam, o to větší je pak ale jejich překvapení při soudním jednání o vypořádání společného jmění manţelů. Zákonná úprava majetkových vztahů mezi manţely by měla vycházet především z historických, národních, kulturních i právních tradic a zvyklostí daného národa a současně odpovídat i aktuálním společenským poţadavkům. Tato práce, jak vyplývá jiţ z jejího názvu, je věnována majetkoprávním vztahům mezi manţely. Jejím cílem je analyzovat a zhodnotit specifickou právní úpravu týkající se majetkových vztahů jak mezi manţely navzájem, tak i mezi manţely a třetími 2 Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva Instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999, s.45. 6

7 osobami. Tato problematika vstupuje do našich ţivotů okamţikem uzavření manţelství a končí mnohdy aţ mnoho let po zániku manţelství. Vzhledem k obsáhlosti a komplikovanosti této problematiky je v podstatě nemoţné, aby se manţelé v těchto otázkách orientovali, coţ často vede k neshodám a nedorozuměním mezi nimi. Přitom se s touto problematikou prakticky setkáváme kaţdodenně ve svých ţivotech. To je také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala danou problematiku jako téma své práce. Práce je vedle úvodu a závěru rozdělena do čtyř základních kapitol, ve kterých se zabývám hlavními obsahovými otázkami daného tématu. Kromě druhé kapitoly věnované historickým souvislostem a vývoji institutu společného jmění manţelů, jsem se nejdříve ve třetí kapitole zabývala pojmem společné jmění manţelů obecně, jeho vznikem, předmětem, rozsahem a správou, tato část je evidentně částí nejobsáhlejší. Ve čtvrté kapitole věnuji pozornost způsobům modifikace společného jmění manţelů a moţnostem odklonu od zákonné úpravy. A konečně pátá kapitola je věnována zániku společného jmění manţelů a způsobům jeho vypořádání. V jednotlivých kapitolách je vţdy nejprve pojednáno o dané problematice obecně, poté je pozornost zaměřena na řešení konkrétních případů. Převáţná část práce je věnována současné právní úpravě a řešení konkrétních situací, ale zabývám se v ní i zhodnocením současné právní úpravy a úvahami de lege ferenda. 7

8 II. Základy vývoje právní úpravy majetkového společenství manželů 1. VZNIK OBECNÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU 1811 Majetkové manţelské právo bylo mnohem více neţ jiné právní oblasti ovlivněno převáţně právem zvykovým, přesto nelze popřít i vliv práva římského. Hodnocení vlivu římského práva na manţelské majetkové právo ale není v literatuře jednoznačné. Například M. Stieber o vlivu římského práva na úpravu majetkových vztahů mezi manţely nehovoří vůbec, 3 naproti tomu J. Blaţke uvádí, ţe majetkové právo manţelské v evropských právních řádech bylo ve svých základních zásadách pod silnějším vlivem římského práva proto, ţe v této oblasti byla právní úprava dílem zákonodárství světského, zatímco osobní práva manţelská od středověku aţ do nejnovějších dob byla upravována zákonodárstvím církevním. 4 Podle J. Blaţkeho základem právní úpravy majetkových vztahů mezi manţely v Obecném občanském zákoníku byla zásada odděleného majetku manţelů a modifikovaný dotální systém. První pokusy o kodifikaci občanského práva spadají jiţ do doby vlády Marie Terezie tedy do první poloviny 18. století. Nejednotnost a roztříštěnost právních úprav majetkových vztahů bránila dalšímu vývoji monarchie. Proto byla jmenována komise, která měla za úkol vytvořit Codex Theresianus Universalis jako soubor dosavadních právních předpisů včleněných do jednoho zákona. Toto dílo však očekávání nesplnilo, jelikoţ mělo podobu spíše učebnice práva neţ zákoníku. Bylo tedy vráceno pověřené komisi k přepracování, ke kterému došlo aţ za vlády Josefa II. kdy také došlo k vydání významného Manţelského patentu, který přesunul pravomoc rozhodování manţelských sporů na státní soudy. 5 Nakonec byl v roce 1786 vydán první díl Všeobecného občanského zákoníku, ve kterém se jiţ objevily výsledky Josefínských reforem. Zákoník byl po smrti Josefa II. dokončen zkušebně uveden v platnost. Dne byl vyhlášen za Všeobecný zákoník občanský. 3 Stieber, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vydání. Praha: Typus, 1930,s. 88 an. a 172 an. 4 Blaţke, J. Majetkové právo manţelské. Sborník studií z občanského práva. Praha: Orbis, 1953, s.223 an. 5 Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo, historie,současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, s.r.o.,2003, s.68 an. 8

9 Všeobecný zákoník občanský představoval první moderní kodex občanského práva na našem území. O jeho vysoké kvalitě svědčí i fakt, ţe aţ na drobné úpravy u nás platil aţ do roku Tento zákoník jiţ upravoval i rodinné právo a to v Vycházel z nerovnoprávného postavení mezi muţem a ţenou, muţ byl hlavou rodiny, a proto řídil domácnost, určoval společné bydliště, zastupoval manţelku plně soudně i mimosoudně a ta byla plně podřízena jeho moci, musela mu pomáhat a plnit jeho nařízení. Naproti tomu měl povinnost manţelku ţivit a ručil za všechny vzniklé závazky, i kdyţ manţelka například nakoupila bez vědomí či svolení manţela, její jednání ho zavazovalo. Také ve vztahu k dětem byl muţ nadřazen. Měl vůči dětem tzv.otcovskou pravomoc, která trvala aţ do zletilosti dítěte. Pokud se provdala nezletilá dcera, přešla sice pod moc svého manţela, ale co se majetku týče zůstala aţ do své zletilosti pod pravomocí otcovskou. Jestliţe dítě nemělo otce, muselo mít poručníka, kterým mohl být aţ do roku 1915 pouze muţ. Po tomto roce jím jiţ mohla být i ţena, ovšem jen ţena váţená a schopná poručnictví vykonávat. U vdané ţeny byl nutný ještě i souhlas jejího manţela. Nerovnoprávnost ţen se projevovala ve všech oblastech tehdejší společnosti, proto ji nalezneme i v právní úpravě majetkových vztahů mezi manţely. Panoval zde princip odděleného majetku. Kaţdý z manţelů měl svůj majetek a kaţdý nabýval majetek výhradně jen pro sebe. V případných pochybnostech se mělo za to, ţe vlastnictví nabyl muţ. Vedle principu odděleného majetku umoţňoval Obecný zákoník občanský, aby si manţelé smluvně zaloţili majetkové společenství pod názvem společenství statků. Majetek manţelů netvořil tedy v této době majetkovou jednotu a případnou právní nejistotu řešila právní domněnka, ţe manţelka svěřila manţelovi, jako svému zákonnému zástupci, správu svého jmění. Tato právní domněnka se ale netýkala nemovitostí, majetku nabytého mimo manţelství (dědictví), ani věcí určených k osobní potřebě manţelky. V naléhavých případech mohla být tato správa jmění manţelky manţelovi odňata. Jak jiţ bylo uvedeno, Obecný občanský zákoník umoţňoval vedle principu odděleného majetku také smluvní modifikaci majetkového společenství tzv. společenství statků, které nevznikalo přímo ze zákona, ale bylo potřeba uzavřít smlouvu formou notářského zápisu. Smlouva určovala, jaký majetek bude do společenství patřit, 9

10 kdo ho bude spravovat a další podobná ustanovení. Po skončení manţelství došlo opět k rozdělení majetku. Společenství se nemuselo vztahovat na veškerý majetek, pokud tomu ale tak bylo, bylo třeba podle zákona odečíst před rozdělením majetku všechny dluhy bez výjimky. Týkalo-li se společenství jen jmění přítomného nebo budoucího, bylo třeba odečíst jen dluhy uţité ke prospěchu společného statku. Smluvené společenství statků nezakládalo manţelům ţádné podíly, nedá se tedy hovořit o obdobě podílového spoluvlastnictví. Vztahovalo se jen na dobu trvání manţelství a bylo nevypověditelné. Za závazky ze společných statků ručili oba manţelé společně a nerozdílně. Manţelství mohlo být právně ukončeno za ţivota obou manţelů rozlukou (moţnost právního ukončení manţelství), pro katolíky byla však aţ do roku 1919 zakázána, těm byl povolen jen rozvod od stolu a loţe, který nezpůsobil zánik manţelství, ale pouze umoţnil, ţe manţelé spolu nemuseli nadále ţít. Teprve po skončení 1.světové války a vzniku samostatného Československa upravila tzv. manţelská novela (rozlukový zákon) moţnost zániku manţelství za ţivota obou manţelů bez ohledu na jejich vyznání. Po celou dobu platnosti této právní úpravy se počet rozluk pohyboval na minimální hranici. Bylo tomu tak hned z několika důvodů. Významnou roli zde měl stále vliv církve na manţelství, ale především postavení ţen v manţelství a společnosti. Ţena byla na manţelovi závislá nejen ekonomicky, muţ byl přece hlavou rodiny a ona musela poslouchat, nehledě na to, ţe rozlukou by se dostala do obtíţné sociální situace a i její společenské postavení by tím velmi utrpělo. Rozlukový zákon, jak byla manţelská novela běţně nazývána, zaváděl i fakultativní církevní sňatek, coţ znamenalo, ţe snoubenci měli na výběr, zda jej uzavřou v kostele a nebo na okresním úřadě. Novela do značné míry omezila konfesní prvky manţelského práva zrušením řady překáţek kanonického původu a povolením rozlučitelnosti manţelství. Celkově můţeme tento zákon č. 320/1919 Sb. hodnotit jako nejvýznamnější zásah do rodinného práva za celé období předmnichovské republiky. 6 Byla snaha rovněţ sjednotit úpravu manţelského majetkového práva, a to na principu 6 Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo, historie,současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, s.r.o.,2003,s.75 an. 10

11 společného majetku manţelů, který platil na Slovensku, avšak ani tento záměr se nepodařilo prosadit ZÁKON O PRÁVU RODINNÉM 1949 Poválečný vývoj Československa byl velmi sloţitým obdobím. Poválečná změna ekonomických podmínek ţivota společnosti s sebou přinesla i tento nový zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb., který vstoupil v účinnost Ve srovnání s předchozí právní úpravou se jednalo o zásadní změnu právního reţimu majetkových vztahů mezi manţely. Zákonem o právu rodinném byl do československého práva zaveden institut zákonného majetkového společenství manţelů. Zavedení tohoto institutu bylo odůvodněno tím, ţe o získaný majetek se zaslouţili oba manţelé, ať uţ proto, ţe oba byli výdělečně činní nebo tím, ţe výdělečná činnost jednoho manţela byla uskutečnitelná jen za přímé či nepřímé pomoci druhého manţela (většinou ţena pečující o děti a domácnost). 8 Podle 22 tohoto zákona, jmění, jehoţ nabude kterýkoli z manţelů v době trvání manţelství vyjma toho, čeho nabude dědictvím nebo darem, a toho, co slouţí jeho osobním potřebám nebo výkonu jeho povolání, tvořilo jeho získaný majetek. 9 Získaným majetkem byl tedy právě majetek nabytý jinak neţ darem a dědictvím, majetek neslouţící osobní potřebě jednoho z manţelů a výkonu povolání, byl jím i výnos ze samostatného majetku, předměty slouţící vybavení domácnosti (nábytek, koberce, obrazy) a vlastně všechny majetkové přírůstky. Rozsah majetkového společenství vyplýval za zákona a zahrnoval jen majetek nabytý za trvání manţelství v době účinnosti tohoto zákona, tj. od , a to i kdyţ bylo manţelství uzavřeno jiţ před tímto datem. Majetek nabytý před účinností tohoto zákona do majetkového společenství tedy zahrnován nebyl. Pokud jde o správu společného majetku, tak obvyklou správu mohl vykonávat kaţdý z manţelů samostatně, ale u záleţitostí, které tuto obvyklou správu přesahovaly, potřeboval souhlas druhého manţela. Manţelům však bylo zákonem umoţněno upravit si rozsah a správu majetkového společenství odlišně od zákona, a to nejprve dohodou 7 Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s.,2005, s Pokorný, M., Holub, M., Bičovský,J. Společné jmění manţelů. Praha: Linde Praha, a. s. 2000, s Dvořák, J. a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007,s.40 11

12 provedenou formou soudního zápisu a později formou zápisu notářského. Věřitel jen jednoho z manţelů se mohl uspokojovat i na majetku patřícím do majetkového společenství manţelů, na dohodu se mohli manţelé odvolávat jen v případě, ţe dohoda byla věřiteli známa. Judikatura neumoţnila, aby věřitel jen jednoho manţela uspokojil svou pohledávku sráţkami ze mzdy manţela druhého. To bylo odůvodněno tím, ţe nárok manţela na plat není ještě jměním náleţícím do majetkového společenství, protoţe se ještě nejedná o získaný majetek. Aby manţel předešel nebezpečí, ţe společné jmění bude zdevastováno v důsledku chování druhého manţela, mohl soud poţádat o zrušení majetkového společenství. Rozhodnutí soudu ovšem záleţelo pouze na jeho uváţení. Závaţným důvodem pro zrušení majetkového společenství mohlo být lehkováţné chování druhého manţela hrozící utracením společného jmění či dokonce způsobující ohroţení uspokojování potřeb rodiny, nebo i jen přechodné odloučení manţelů. 10 Většina výkladů týkajících se majetkového společenství manţelů byla velmi podobná dnešnímu pojetí této problematiky. Například záměna majetku, který patří jen jednomu z manţelů za majetek jiný byla pouze změnou hospodářské povahy a nikoliv rozmnoţením majetku, proto tento majetek byl stále ve vlastnictví jen jednoho z manţelů. Dále věc movitá nabytá z části z majetku samostatného a z části z majetku společného byla nabyta do majetkového společenství obou manţelů. Nebo přístavba domu, který je v samostatném majetku jen jednoho z manţelů, ze společných prostředků není nová věc, ale přístavba se stává součástí jiţ existující věci, a proto nedojde ke změně vlastnického práva. Zánik majetkového společenství byl spojen se zánikem manţelství, docházelo k němu tedy v případě smrti jednoho z manţelů, prohlášení manţelství za neplatné nebo v případě rozvodu. Zde se ale setkáváme ještě s jedním zvláštním případem zániku majetkového společenství a to je zbavení svéprávnosti manţela. Po zániku majetkového společenství tímto způsobem platila přiměřeně ustanovení o spoluvlastnictví. Soud vypořádal majetkové společenství tak, aby si podíly obou manţelů byly rovny. Do společného majetku se mělo vrátit vše, co z něj bylo vynaloţeno na majetek samostatný, a naopak manţelé mohli při vypořádání poţadovat vše, co ze svého samostatného majetku vynaloţili na společné jmění. Podíly při vypořádání být vţdy stejné nemusely. 10 Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manţelů. Praha: Orbis, 1978, s

13 Manţel, který byl rozvodem nevinný mohl ţádat o stanovení jiného podílu, mohl ţádat i o sníţení podílu druhého manţela na majetku, o jehoţ nabytí se nezapříčinil nebo jen nepatrnou měrou. Při určení míry se přihlíţelo i k péči o děti a společnou domácnost. Tím mělo být zabezpečeno, aby se ocenila osobní péče o rodinu a domácnost a to bez ohledu na to, zda byla vykonávána vedle svého peněţitého příspěvku ze zaměstnání nebo místo něj. 11 Autoři komentáře k zákonu o právu rodinném zaujali stanovisko, ţe zákonné majetkové společenství manţelů nelze ztotoţňovat s tzv. koakvizicí dřívější slovenské právní úpravy, která byla podle nich majetkovým společenstvím jen pro případ zániku manţelství a rozvodu a tedy neměla ţádné právní účinky během trvání manţelství. Naproti tomu důvodová zpráva k novému zákonu o právu rodinném připustila, ţe zákon sice zavádí novou instituci, která má však svou obdobu v tzv. koakvizci. 12 Zákon silně vychází ze sovětského pojetí rodinného práva, jelikoţ jeho návrh vypracovala na základě smlouvy o právní pomoci s Polskem smíšená československopolská komise, a tak se náš zákon aţ na pár výjimek shodoval s polským zákonem o právu rodinném. Přinesl do úpravy rodinných vztahů celou řadu změn. Rodinné vztahy měly být zaloţeny na principech lidově demokratického zřízení. Tímto zákonem došlo k vyčlenění právní úpravy rodinných vztahů z práva občanského, a tím k vytvoření nového právního odvětví práva rodinného. Konečně došlo ke sjednocení předpisů rodinného práva pro celé území Československa. Byla odstraněna nadřazenost manţela jako hlavy rodiny. Vznikl nový institut zákonného majetkového společenství mezi manţely, který tvořil veškerý majetek nabytý kterýmkoli z manţelů za trvání manţelství jak je uvedeno výše. Tento institut byl zaveden jen pro českou část republiky. Tato nová právní úprava odstranila rozlišování mezi rozvodem a rozlukou a upravila moţnost zániku manţelství za ţivota obou manţelů pod jednotným názvem rozvod manţelství. Jedná se o definitivní zrušení manţelství výrokem soudu. Úprava rozvodu byla poměrně přísná. Přestoţe jej právní úprava umoţňovala, pokládala ho za společensky neţádoucí jev, kterému se snaţila v mezích moţností zabránit. Touto úpravou se snaţili vést snoubence k tomu, aby si sňatek předem pečlivě uváţili a odhodlali se k němu jen tehdy, pokud jsou zde dány potřebné předpoklady pro zaloţení 11 Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manţelů. Praha: Orbis, 1978, s Komentář k zákonu o právu rodinném. Praha: Orbis, 1954, s

14 trvalého svazku. Soud mohl manţelství zrušit rozvodem, jestliţe mezi manţely nastal hluboký a trvalý rozvrat (kvalifikovaný rozvrat), zároveň zjišťoval vinu na tomto rozvratu a nemohl vyslovit rozvod manţelství proti vůli výlučně nevinného manţela. Zde ale v praxi docházelo k tomu, ţe provinivší se manţel jednoduše opustil společnou domácnost a zaloţil jinde novou rodinu i bez rozvodu. Tím docházelo ke vzniku tzv. mrtvých manţelství a právní úprava pozbývala zamýšleného efektu. Z tohoto důvodu došlo k novelizaci zákona o právu rodinném. Nemoţnost rozvést manţelství proti vůli výlučně nevinného manţela byla zmírněna tak, ţe bylo moţné povolit výjimečně i rozvod proti vůli výlučně nevinného manţela, pokud manţelství, které bylo hluboce a trvale rozvráceno, jiţ delší dobu neplní svůj společenský účel. Tato právní úprava platila aţ do , kdy nabyl účinnosti dosud platný občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.). 3. OBČANSKÝ ZÁKONÍK 1964 Právní úprava majetkových vztahů mezi manţely byla v roce 1964 vyňata ze zákona o rodině a přesunuta do občanského zákoníku, kde ji nalezneme dodnes. Občanský zákoník z roku 1964 dřívější právní úpravu majetkových vztahů mezi manţely nepřevzal, ale podstatně ji změnil. Manţelské majetkové vztahy vyjádřil v nové právní formě bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Jednalo se o nový institut občanského práva, který byl autory nové právní úpravy hodnocen velmi kladně. Na rozdíl od spoluvlastnictví podílového, byla tato forma spoluvlastnictví manţelů koncipována jako bezpodílová. Zvolená právní úprava měla nejlépe vyjadřovat stálost, jednotnost a stabilitu manţelského svazku, ve kterém má muţ i ţena stejná práva i stejné povinnosti. Měla nejlépe odpovídat skutečnosti, ţe v manţelství se oba manţelé přičiňují o nabytí společného majetku podle svých sil, schopností a moţností tím, ţe jsou výdělečně činní, nebo i tím, ţe jeden z manţelů podporuje výdělečnou činnost toho druhého péčí o společnou domácnost a děti a vytvářením rodinného zázemí. Tato změna právní úpravy je v novějších pracích hodnocena nejen jako dramatická, ale i značně problematická Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s

15 Pojmovým znakem bezpodílovosti se spoluvlastnictví manţelů podstatně odlišuje od spoluvlastnictví podílového. U podílového spoluvlastnictví vyjadřuje podíl míru účasti spoluvlastníka na společné věci, na rozdíl od spoluvlastnictví bezpodílového, kde není míra účasti vůbec vyjádřena, a to ani podílem, ani jiným způsobem. Spoluvlastníky jsou zde manţelé, kteří ţijí ve společném spotřebním ţivotě, proto takové vymezení míry účasti není třeba. V bezpodílovém spoluvlastnictví manţelů bylo podle zákona vše, co mohlo být předmětem osobního vlastnictví. Patřilo tam vše, co bylo nabyto některým z manţelů za trvání manţelství, s výjimkou věcí získaných darem nebo dědictvím, věcí slouţících, podle své povahy, osobní potřebě některého z manţelů nebo výkonu povolání jednoho z nich. Pro určení těchto věcí nestačila jen povaha dané věci, ale věc musela skutečně slouţit osobní potřebě nebo výkonu povolání jednoho z manţelů. Nestačil tedy pouze fakt, ţe by věc k tomuto účelu mohla slouţit. Dále byl z bezpodílového spoluvlastnictví vyloučen i majetek, který nabyl jeden z manţelů jiţ před uzavřením manţelství. Do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů patřily proto především příjmy z pracovního poměru, příjmy ze sociálního zabezpečení, také odměny a honoráře umělců, úspory vzniklé za trvání manţelství, peněţité a věcné výhry v loteriích a jiných soutěţích. Podmínkou bylo pouze to, ţe věc byla získána z poctivého zdroje, věci získané trestnou činností proto nikdy nemohly být součástí bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Výjimkou byly příjmy manţela z náhrady škody na zdraví, jako je bolestné a ztíţení společenského uplatnění, protoţe se jednalo o právo na odškodnění úzce spjaté s osobou poškozeného a s jeho individuálními potřebami, které vznikly v souvislosti s utrpěnou zdravotní újmou. Pokud se jednalo o mzdu za vykonanou práci, dospěla soudní praxe k závěru, ţe do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů patřila teprve aţ vyplacená a převzatá mzda, nikoli pouze nárok na ni, který nemohl být předmětem osobního vlastnictví, a proto nemohl být předmětem ani bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Přitom nebyly v praxi soudů pochybnosti o tom, ţe na rozdíl od předchozí právní úpravy do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů patří celá vyplacená mzda, nikoli snad jen ta 15

16 jde. 14 Práva a pohledávky do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů nepatřily, coţ je část, která zůstala po uspokojení osobních potřeb toho manţela, o jehoţ mzdový nárok značný rozdíl oproti současné právní úpravě. Pokud vznikly za trvání manţelství a v souvislosti s bezpodílovým spoluvlastnictvím, bylo třeba je vypořádat analogicky dle ustanovení 149 a 150. Práva a závazky netvořily tedy předmět bezpodílového spoluvlastnictví, přesto se vypořádávaly při zániku tohoto majetkového společenství podle zásad platných pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Vedle společných dluhů vzniklých za trvání manţelství, ze kterých byli oba manţelé zavázáni společně a nerozdílně, existovaly i dluhy jen jednoho z manţelů. Mohlo jít například o dluh manţela jako dědice, ale také případ, kdy jen jeden z manţelů uzavřel smlouvu o půjčce. 15 Manţel odpovídal za splnění závazku celým svým majetkem, tedy svým výlučným majetkem, tak i majetkem spadajícím do bezpodílového spoluvlastnictví, jelikoţ i k němu měl zavázaný manţel vlastnické právo. Podmínkou však bylo, aby závazek vznikl za trvání manţelství. Zánik bezpodílového spoluvlastnictví manţelů byl spjat se zánikem manţelství. Za trvání manţelství docházelo k zániku bezpodílového spoluvlastnictví jen zcela výjimečně, a to v případě, byla-li ohledně předluţeného majetku jednoho z manţelů nařízena likvidace, nebo byl-li rozsudkem soudu v trestním řízení uloţen trest propadnutí majetku některého z manţelů. K zániku bezpodílového spoluvlastnictví manţelů mohlo, za trvání manţelství, dojít také soudním rozhodnutím, avšak jen ze závaţných důvodů. Zejména jestliţe by další trvání bezpodílového spoluvlastnictví odporovalo tzv. pravidlům socialistického souţití. Tím měl zákonodárce na mysli především nevhodné chování jednoho z manţelů, který nakládá se společným majetkem nehospodárně, nebo se o nabývání společného majetku vůbec nepřičiňuje, ačkoliv je to v jeho schopnostech a moţnostech. I takto zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manţelů mohlo být opět obnoveno, ale pouze rozhodnutím soudu a jen na návrh některého z manţelů s tím, ţe se jiţ neobnovovaly předešlé majetkové vztahy mezi manţely, ale toto rozhodnutí dopadalo jen na vztahy vzniklé v budoucnu. 14 Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007,s Dvořák, J., Winterová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manţela. Právní praxe, 1999, č

17 Se zánikem manţelství bezpodílové spoluvlastnictví manţelů zanikalo vţdy, ať jiţ se jednalo o zánik manţelství smrtí jednoho z manţelů, prohlášením některého z manţelů za mrtvého nebo rozvodem. Při zániku manţelství rozvodem pak docházelo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi bývalými manţely. Zákon sice stanovil, ţe podíly obou manţelů, na společném majetku, jsou stejné, ale zároveň umoţňoval soudu, aby při vypořádávání přihlédl k tomu, jak se kaţdý z manţelů přičinil o nabytí a udrţení společného majetku a také vzal zřetel k péči o děti a společnou domácnost. Přihlédnutí k těmto skutečnostem pak mohlo vést k určení rozdílné velikosti majetkových podílů bývalých manţelů. V právní teorii i praxi se dovozovalo, ţe právo na vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manţelů se nepromlčuje s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva. První novelizace týkající se majetkových vztahů mezi manţely byla provedena zákonem č. 131/1982 Sb. Byla jím zavedena nevyvratitelná právní domněnka vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manţelů za situace, kdy nedošlo k vypořádání do 3 let od rozvodu manţelství. Výlučným vlastníkem movitých věcí se stal ten z bývalých manţelů, který je uţíval a ohledně nemovitostí a ostatních věcí se bývalí manţelé stali podílovými spoluvlastníky s rovnými podíly. Další novelizace byla provedena zákonem č. 509/1991 Sb., který jiţ umoţnil manţelům, aby si mohli smluvně změnit rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Manţelé si mohli dohodou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúţit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví, nebo si mohli vyhradit vznik bezpodílového spoluvlastnictví aţ ke dni zániku manţelství. Mohli si také odlišně od zákona upravit správu společného majetku. S touto moţností souvisela i úprava odpovědnosti za závazky vzniklé za trvání manţelství. Stále platilo, ţe věřitel se mohl domáhat uspokojení své pohledávky i z majetku společného, avšak s výjimkou situace, kdy se jednalo o pohledávku vzniklou jen jednomu z manţelů, kteří mají dohodou zúţen rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Předpokladem ovšem bylo, ţe obsah dohody byl věřiteli znám. Právní moţnosti modifikací rozsahu společného majetku rozšířily jak majetkovou samostatnost, tak současně i samostatnou majetkovou odpovědnost kaţdého z manţelů Dvořák, J., Winterová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manţela. Právní praxe, 1999, č

18 4. PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 91/1998 Sb. přinesla mnoho zásadních změn do právní úpravy majetkových vztahů mezi manţely. Jednou z těch nejzásadnějších bylo nahrazení institutu bezpodílového spoluvlastnictví manţelů institutem společného jmění manţelů. Společné jmění manţelů představuje právní formu manţelského majetkového společenství a současně je i základním a nejdůleţitějším institutem manţelského majetkového práva, do kterého se řadí i mnoho dalších institutů, jako například nájem bytu manţelů, dědění apod. Platný občanský zákoník jiţ neoznačuje společné jmění manţelů jako formu bezpodílového spoluvlastnictví vedle spoluvlastnictví podílového. Se vznikem tohoto nového právního institutu společného jmění se řešila otázka vzájemného vztahu dřívějšího institutu bezpodílového spoluvlastnictví s novým institutem společného jmění. Nahrazuje nový institut ten předchozí, nebo jde o zcela nový pojem, který nemá s tím dřívějším nic společného? Na poloţenou otázku jednoznačně odpověděla právní praxe, která dovodila, ţe společné jmění manţelů shodně jako dříve bezpodílové spoluvlastnictví představuje právní formu manţelského majetkového práva, avšak nejednalo se o pouhou změnu názvosloví, nýbrţ i o změnu obsahovou. Vztahem těchto dvou institutů se zabýval i Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, ţe se jedná o dva rozdílné instituty, a to pojmenováním, předmětem, rozsahem, obsahem i zánikem. 17 Změny, které nová právní úprava přinesla lze bezpochyby hodnotit jako zásadní, přesto vnitřní obsahovou propojenost s předchozí právní úpravou majetkových vztahů mezi manţely nelze přehlédnout. Zákonodárce se zřejmě nechal inspirovat legislativním návrhem publikovaným v roce 1996 v Právní praxi jako návrh budoucího občanského zákoníku. 18 Podle tohoto návrhu manţelé měli mít společné jmění, do kterého měl být zahrnut jak majetek, tak i závazky. Zahrnutí závazků do společného jmění manţelů představuje další významnou změnu dosavadní právní úpravy, stejně jako zahrnutí věcí slouţících k výkonu povolání jen jednoho z manţelů. Nová právní úprava také vytvořila větší prostor pro smluvní autonomii manţelů, měli moţnost změnit rozsah společného 17 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Ddo 1803/2000, Právní rozhledy, 2003, č. 6, s Koncepce nového civilního kodexu. Právní praxe, 1996, č

19 jmění či vyhradit zcela nebo z části vznik společného jmění ke dni zániku manţelství mimo věcí tvořící obvyklé vybavení domácnosti, coţ je nově zavedený pojem. Nově je pak také upravena moţnost snoubenců uzavřít tzv. předmanţelskou (svatební) smlouvu, kterou se upravují majetkové vztahy do budoucna. Dále byla zakotvena právní domněnka, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství, spadají do společného jmění, pokud není prokázán opak. Toto nové ustanovení má význam především v případě vypořádání společného jmění manţelů. Tolik ve stručnosti charakteristika současné právní úpravy, a to především se zaměřením na základní rozdíly od předchozí právní úpravy majetkových vztahů manţelů účinné do Podrobně je současná právní úprava rozvedena dále. 19

20 III. Obecná charakteristika společného jmění manželů 1. MANŽELSKÉ MAJETKOVÉ PRÁVO Nejdříve se musíme zabývat otázkou, co to vlastně je společné jmění manţelů, co tento institut vlastně představuje a proč existuje. Tento právní institut je zakotven v občanském zákoníku v 143 a dalo by se o něm hovořit jako o velmi specifickém druhu spoluvlastnictví, které však můţe vzniknout pouze mezi manţely. Je tak vyloučena moţnost vzniku společného jmění například mezi druhem a druţkou nebo mezi osobami stejného pohlaví, i kdyţ byl do českého právního řádu zakotven institut registrovaného partnerství, nelze ustanovení o společném jmění vztahovat na tyto osoby. Manţelství je zcela jasně definováno v zákoně o rodině a můţe vzniknout jen mezi muţem a ţenou. Komplex majetku manţelů má vlastnost velké proměnlivosti a pohyblivosti, proto je nutné právní úpravou zajistit a poskytnout určité jistoty v majetkové sféře jak mezi manţely samotnými, tak i ve vztahu ke třetím osobám. Pro tento specifický soubor právních norem, který upravuje důsledky uzavření manţelství v majetkové sféře mezi manţely navzájem, jakoţ i mezi manţely a třetími osobami, se ujal pojem manţelské majetkové právo. 19 Důvodem této zvláštní právní úpravy je především snaha posílit majetkovou jednotu manţelů jak v jejich vzájemném vztahu, tak i ve vztahu ke třetím osobám. Třetí osoby totiţ mnohdy nesprávně povaţují manţele za jeden právní celek (subjekt), společné jmění manţelů ale netvoří jednu právnickou osobu ani jiný právní útvar. Dalším opodstatněným důvodem této specifické právní úpravy majetkových vztahů manţelů představuje i potřeba přiměřené právní ochrany jednoho manţela před manţelem druhým. Naše společnost poţaduje vytvoření takových legislativních zábran, které by vyloučily moţnost zneuţití silnějšího hospodářského postavení jednoho manţela nad druhým a zároveň zdůraznily rovnost mezi manţely a jejich jednotnost. Tato právní úprava usiluje o posílení společných majetkových zájmů obou manţelů, upřednostňuje jejich společné rodinné zájmy před zájmy individuálními, které mohou někdy působit proti duchu manţelského majetkového společenství. 19 Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva-instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s

21 Zvláštní právní úprava manţelských majetkových vztahů utuţuje i prvky rovnoprávnosti, vzájemné pomoci a ekonomické solidarity mezi manţely. 20 Manţelé mají v manţelství stejná práva a stejné povinnosti a vzájemně rovné postavení, tak tomu ale nebylo vţdy. Dřívější právní úpravy poskytovaly více práv manţelovi, který byl hlavou rodiny a převáţným tvůrcem hodnot, zatímco ţena pečovala o domácnost a děti. V současnosti je situace samozřejmě odlišná, dnes mají oba manţelé rovné postavení a oprávnění rozhodovat o společném majetku a závazcích, které na sebe berou a za jejichţ plnění odpovídají. Mezi významné důsledky uzavření manţelství v oblasti majetkových vztahů manţelů patří nepochybně i právní úprava společného nájmu bytu manţely, která uspokojuje jejich trvalé bytové potřeby. Pro úplnost přehledu závaţných právních důsledků uzavření manţelství majetkové povahy nelze přehlédnout právní úpravu dědění. Uzavřením manţelství se manţel stává spolu s dětmi zůstavitele dědicem v I. dědické skupině. Krom těchto důsledků uzavření manţelství lze uvést ještě například získání statusu osoby blízké, zaloţení 1. domněnky při určování otcovství a další. Manţelským majetkovým právem rozumíme právní úpravu veškerých majetkových vztahů, které vznikají v důsledku uzavření manţelství. V uţším slova smyslu by sem patřily jen majetkové vztahy mezi manţely upravené v občanském zákoníku ke společnému majetku a majetkové vztahy manţelů ve vztahu ke třetím osobám. Pod pojmem manţelský majetkový reţim se rozumí způsob uspořádání majetkových práv a závazků manţelů k majetku, který manţelé vlastní v okamţiku uzavření manţelství, k majetku, který manţelé nabudou společně nebo individuálně za trvání manţelství, i souhrn práv a závazků kaţdého manţela v případě, ţe dojde k zániku manţelství. Tento manţelský majetkový reţim nám určuje, jak jsou rozdělena mezi manţele oprávnění ke společnému majetku, jak se spravují aktiva a pasiva manţelů a jejich vztahy ke třetím osobám. Otázka správy společného majetku je aktuální především za trvání manţelství, naproti tomu otázka rozvrţení aktiv a pasiv je aktuální zejména aţ při zániku manţelství. V rámci manţelského majetkového reţimu rozlišujeme dva jeho základní druhy, a to reţim manţelského majetkového společenství 20 Dvořák,J.a Spáčil,J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha:Aspi,a.s.2007,s

22 a nebo reţim oddělených (samostatných) majetků, který u nás ale v čisté podobě nenalezneme. Podstatou manţelského majetkového společenství je existence společného majetku manţelů, k němuţ mají oba shodná práva a povinnosti. Společenství můţe buď zahrnovat veškerý majetek manţelů, včetně toho majetku, který měl kaţdý z manţelů jiţ před uzavřením manţelství (univerzální majetkové společenství) anebo jen část majetku (majetkové společenství omezené) anebo se vztahuje jen na věci nabyté po dobu trvání manţelství. V reţimu oddělených majetků společné jmění manţelů vůbec nevzniká, kaţdý manţel má výlučné vlastnické právo k majetku nabytému za trvání manţelství Právní úpravy manželských majetkových vztahů v Evropě V dnešní době se nelze zabývat a zkoumat právní úpravou majetkových vztahů manţelů izolovaně od ostatních právních úprav majetkových vztahů mezi manţely v jiných evropských státech. Nelze přehlédnout, ţe otázka právní úprava manţelství a rodiny, včetně úpravy manţelských majetkových vztahů v jednotlivých státech Evropy se postupně dostává do popředí zájmu u evropských institucí. Majetkové vztahy manţelů se v mnohém značně odlišují od majetkových poměrů, které vznikají mezi nesezdanými lidmi, proto je třeba jim věnovat zvláštní pozornost. Komunitární právo otázky manţelského majetkového práva zatím jednotně neupravuje a ponechává ho na národním zákonodárství, které je vţdy značně ovlivněno národními tradicemi, zvyky, historií, kulturou, sociálními a jinými podmínkami. Proto se tyto právní úpravy manţelského majetkového práva v jednotlivých státech Evropské unie mnohdy liší. Z tohoto důvodu se v evropských právních úpravách setkáváme s různými typy manţelských majetkových reţimů, které si bývají mnohdy velmi podobné, jindy jsou zcela odlišné. Od evropského kontinentálního práva manţelských majetkových vztahů se značně liší země anglosaského práva (např. Velká Británie). V zemích anglosaského práva nemá uzavření manţelství vůbec ţádný právní dopad na majetkové vztahy manţelů, kaţdému z nich zůstává v jeho vlastnictví to, co jiţ vlastnil před uzavřením manţelství, ale i to, co teprve nabude během trvání manţelství bez ohledu na právní důvod nabytí. Zvláštní právní úprava majetkových 22

23 vztahů mezi manţely zde zcela chybí. Přesto mají manţelé moţnost si sjednat uspořádání svých majetkových vztahů smluvně. Evropské kontinentální právo naproti tomu reţimy manţelského majetkového práva upravuje, včetně moţností jeho modifikace a správy společného majetku. Standardní evropské právní úpravy poţadují, aby právní úprava majetkových vztahů mezi manţely obsahovala alespoň řešení - vzájemného vztahu manţelů ke společnému majetku nabytému za trvání manţelství (zda můţe kaţdý z manţelů spravovat majetek, zatěţovat jej, dále jej zcizovat apod.), určení vlastnického práva k věcem, které kaţdý z manţelů měl jiţ v době před uzavřením manţelství, odpovědnosti manţelů za závazky. Podle způsobu řešení výše popsaných vztahů rozlišujeme dva základní druhy manţelského majetkového reţimu, a to reţim manţelského majetkového společenství, který připouští širokou míru účasti obou manţelů při nabývání společného majetku, při jeho správě i zániku a vedle toho reţim odděleného (samostatného) majetku manţelů. Reţim odděleného majetku manţelů, který posiluje majetkovou svobodu manţelů, jejich vzájemnou nezávislost a individualitu, se můţe jevit jako jednoduší způsob řešení majetkových vztahů. Právní praxe ukazuje, ţe tento typ právní úpravy volí převáţně manţelé, kteří jsou majetkově velmi dobře situovaní, nebo ti, kteří uzavírají v pořadí jiţ několikáté manţelství. Mezi výhody tohoto reţimu řadíme snadnější stanovení odpovědnosti za závazky manţelů, při zániku manţelství nebývají problémy s vypořádáním majetku a závazků apod. Avšak jednoduchost tohoto reţimu je pouze iluzorní a zdánlivá, i tato úprava má řadu nevýhod, mezi které patří například případy, kdy manţelé mají rozdílnou majetkovou úroveň, kdy se manţelka stará o společnou domácnost a děti a přitom nemá ţádný prospěch z pracovní činnosti svého manţela a mnoho dalších. V praktickém ţivotě tento majetkový reţim tak rezolutně většinou nefunguje. I v tomto reţimu nabývají manţelé některé věci společně, a to do podílového spoluvlastnictví. Tendence po celé Evropě se postupně od tohoto reţimu oddělených majetků odklání. 23

24 Snahy o integraci v rámci EU Tak jako v jiných oblastech i v oblasti majetkových vztahů manţelů se objevují snahy o sjednocení právní úpravy v rámci Evropské unie. Úprava manţelských majetkových reţimů v jednotlivých evropských státech je velmi rozmanitá, coţ neuniklo pozornosti evropských institucí. V současné době sice nehraje rodinné právo hlavní roli v úsilí zaměřeném na politickou a ekonomickou integraci Evropy, přece jen ekonomická a politická integrace si časem vynutí i integraci rodinného práva, nebo alespoň podstatné sladění rodinněprávních předpisů. 21 Zatím se dá hovořit jen o vzdáleném a připravovaném harmonizačním cíli, který zapříčinil zatím jen doporučení upravit v členských státech EU shodné znaky právního reţimu manţelů. Právní úprava by se tak prozatím omezila jen na některé základní obecné principy základního majetkového reţimu manţelů. Mezi ně můţeme zařadit: 1. Právo manţelů na uzavření manţelské smlouvy, kterou si mohou upravit své majetkové vztahy po dobu trvání manţelství, nebo i pro případ jeho zániku. Stejné právo by měli i ti, kteří do manţelství teprve v budoucnu hodlají vstoupit (předmanţelská smlouva). 2. Svobodný výkon pracovní činnosti. Právo manţela svobodně si zvolit své povolání, a to i bez souhlasu manţela druhého. Z toho vyplývá i právo kaţdého manţela na výlučnou správu příjmů z povolání, jakoţ i majetku slouţícího k podnikání, či jiné jeho výdělečné činnosti. 3. Závazek přispívat k úhradě nákladů spojených s výdaji rodiny. Jednoznačná zásada, ţe manţelé přispívají k úhradě nákladů rodiny a domácnosti, a to poměrně podle svých příjmů, schopností a moţností. Tato zásada vyjadřuje poţadavek vzájemné ekonomické solidarity manţelů. 4. Ochrana rodinného obydlí. Vyjadřuje zásadu, ţe ţádný z manţelů nemůţe svým jednostranným úkonem ohrozit bydlení celé rodiny. Z toho vyplývá odůvodněný poţadavek na společné rozhodování v záleţitostech společného bydlení manţelů a jejich dětí. 5. Ochrana před jednáním druhého manţela. Základní právní reţim by měl obsahovat i taková ustanovení, jeţ by postihla jednání jednoho manţela, která 21 Boele, Woelki, K. Cesta k evropskému rodinnému právu. Právní praxe, 1999, č. 2-3, s

25 ohroţují zájmy manţelů či rodiny. Toto ustanovení nemá mířit jen na případy, kdy manţel nespravuje řádně společný majetek, ale i na situace, kdy manţel nakládá se svým výlučným majetkem tak, ţe ekonomické důsledky jeho jednání dopadají i na jeho rodinu a mohou mít váţné následky a připravit rodinu o obvyklé příjmy Kompenzace ekonomické a finanční nerovnováhy mezi manţely, k níţ došlo za trvání manţelství v důsledku organizace rodinného ţivota. Je spravedlivé, aby byla zakotvena povinnost manţela, který měl z uspořádání rodinného ţivota ekonomický prospěch, aby se vyrovnal s manţelem druhým. V praktickém ţivotě se jedná o případy, kdy se manţelka věnovala výchově dětí a péči o společnou domácnost, díky čemuţ omezila či ukončila své povolání. Tyto vyjmenované znaky by měly být zakotveny jiţ v základním majetkovém reţimu, a to bez zřetele k tomu, jaký majetkový reţim bude mezi manţely nastolen. Jednalo by se o jednotný majetkový reţim, který by nebyl reţimem obligatorním, ale reţimem smluvním, bylo by tedy pouze na účastnících, jaký majetkový reţim si zvolí, ale tyto výše vyjmenované principy by platily vţdy. Přestoţe se objevují snahy a náměty na sjednocení této právní oblasti, bude to ještě velmi dlouhý a sloţitý proces vzhledem v velkému mnoţství a roztříštěnosti právních úprav manţelských majetkových reţimů v jednotlivých státech Evropy. Zatím není vůbec reálné uvaţovat o zavedení jednotného zákonného majetkového reţimu manţelů v rámci celé Evropské unie, jelikoţ národní zákonné majetkové reţimy jsou velmi specifické a individuální, reagující na historický vývoj kaţdého daného státu a vyjadřující mentalitu a tradice kaţdého národa. Reálnější jsou proto úvahy o vytvoření pouze subsidiárního evropského manţelského majetkového reţimu, který by existoval v kaţdém státě vedle zákonného majetkového reţimu. Jednalo by se první krok směřující ke sjednocování a harmonizaci národních právních úprav. Vypracování modelu evropského manţelského reţimu, který by měl za úkol co nejvíce sblíţit manţelské majetkové reţimy v jednotlivých státech evropského společenství, jakéhosi kompromisního reţimu, představuje podle Rapport final reţim účasti na přírůstcích 22 Dvořák, J. a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007, s

26 majetku (tj. zákonný reţim v Německu). 23 kontinentální evropské právní úpravy s úpravou anglosaskou. Jednalo by se o jakousi kombinaci 1.2. Základní majetkový režim Majetkové vztahy, které vznikají mezi manţely za trvání manţelství, můţeme dělit do dvou skupin, a to na skupinu první, kterou tvoří majetkové vztahy vznikající při uspokojování potřeb rodiny a hrazení nákladů společné domácnosti dle 19 zákona o rodině, pod kterou si představíme vztahy a potřeby kaţdodenního rodinného ţivota. Patří sem takové majetkové vztahy, které vznikají v kaţdém manţelství bez ohledu na konkrétní manţelský majetkový reţim, který si manţelé zvolili. A dále máme skupinu druhou, kterou tvoří majetkové vztahy vznikající nad rámec první skupiny. To znamená ty majetkové vztahy, které manţelé nemusejí vynakládat na společnou domácnost a její běţný chod, ale zůstávají jim déle. Právě na tyto majetkové vztahy v plném rozsahu dopadá majetkový reţim, ve kterém to které konkrétní manţelství ţije. První skupina vztahů bývá upravena převáţně zákonem o rodině, za to druhá skupina představuje vlastní obsah manţelského majetkového reţimu. Evropským trendem poslední doby je spíše posilování povinnosti manţelů přispívat na uspokojování potřeb rodiny a společné domácnosti a také zvyšování právní ochrany rodinného obydlí. V české právní úpravě to zakotvuje zákon o rodině ve svých ustanoveních 18 a následujících, kde je zakotvena zásada rovnosti muţe a ţeny v manţelství, povinnost manţelů ţít spolu, být si věrni, respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Způsob, jakým mají být tyto povinnosti plněny, zákonem stanoven není. Povinnost vzájemné pomoci je bezpochyby realizována i vyţivovací povinností mezi manţely. Manţelé jsou povinni pečovat o uspokojování potřeb rodiny podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů, a to buď poskytováním finančních a jiných prostředků, nebo osobní péčí o děti a domácnost, která je postavena na roveň výdělečné činnosti druhého manţela. Úhrada nákladů společné domácnosti představuje především výdaje spojené s úhradou nákladů společného bydlení, elektrické energie, vodného, stočného, plynu, telefonních poplatků, zajišťování různých oprav, náklady 23 Dle Rapport final. 26