Spoluvlastnictví a společné jmění manţelů

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Spoluvlastnictví a společné jmění manţelů Bakalářská práce Autor: Daniela Šubertová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Jan Hrdlička Praha Duben, 2011

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, resp. místě bydliště dne Daniela Šubertová

3 Poděkování: Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Janu Hrdličkovi, za odborné vedení a pomoc při psaní mé práce. Dále pak všem, kteří mi poskytli cenné rady a hlavně rodině, za jejich úţasnou podporu.

4 ANOTACE Tato bakalářská práce, na téma Spoluvlastnictví a společné jmění manţelů, se zabývá současnou právní úpravou vlastnických a spoluvlastnických vztahů a poskytuje základní přehled o postavení těchto dvou institutů v občanském právu. Úvod poukazuje na stanovené cíle této práce. Dále je pak zaměřen na stručné nastínění historického vývoje spoluvlastnictví a SJM v nejdůleţitějších bodech, které jsou zásadní pro pochopení některých následných změn v občanském zákoníku. Hlavní část práce, je následně rozdělena do dvou kapitol, ve kterých se věnuje kaţdému z těchto institutů samostatně a to od jejich vzniku aţ po jejich zánik a následné vyrovnání. Ambicí této práce, je mj. zpracovat a detailněji popsat spoluvlastnictví a SJM, tak, aby přínosem bylo srozumitelnější pochopení problematiky těchto dvou právních institutů. ANNOTATION This bachalor thesis on Co-ownership and Common Property of Spouses" deals with the current legislation and the co-ownership of property relations and provides a basic overview of the status of these two institutions in the civil law. The introduction refers to the objectives of this work. It gives a brief outline of the historical development of co-ownership and common property of spouses (SJM) in the most important points that are fundamental to understanding some subsequent amendments to the Civil Code. The main part is further divided into two chapters which deal with each of these institutes independently, from thein origin to their demise and the subsequent settlement. The aim of this work is to process and describe in detail the co-ownership and common property of spouses (SJM) in such a way to make the issue of these two legal institutions more understandable.

5 OBSAH: Úvod Spoluvlastnictví Vlastnictví vs. Spoluvlastnictví Vznik spoluvlastnického vztahu Originální způsob vzniku spoluvlastnictví Zpracováním či zpracováním cizí věci Zhotovením nové věci Derivativní způsob vzniku spoluvlastnictví Nabytím na základě smlouvy Děděním Rozhodnutím státního orgánu Druhy spoluvlastnictví Ideální spoluvlastnictví neboli spoluvlastnictví nedělitelné Reálné spoluvlastnictví neboli spoluvlastnictví dělitelné Bezpodílové spoluvlastnictví Vlastnictví bytů (společenství vlastníků bytových jednotek) Subjekty podílového vlastnictví Fyzické osoby Právnické osoby Stát Podílové spoluvlastnictví a právní společenství Vnitřní a vnější vztahy spoluvlastnického práva Zánik a zrušení spoluvlastnictví Zrušení spoluvlastnictví dohodou Zrušení spoluvlastnictví rozhodnutím soudu Vypořádání spoluvlastnictví Reálné rozdělení věci Přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům

6 1.8.3 Prodej věci a rozdělení výtěţku podle výše podílů Společné jmění manţelů Pojem SJM a jeho právní úprava Předmanţelská (rodinná) smlouva Vznik SJM Předmět SJM Majetek (aktiva) Závazky (pasiva) Výlučné vlastnictví Modifikace SJM Zúţení SJM Rozšíření SJM Vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manţelství Obsah SJM Vztah SJM a podnikání Zánik SJM Zánik SJM za trvání manţelství Hospodaření do vypořádání zaniklého SJM Vypořádání SJM Formy vypořádání SJM Dohodou Dohodou manţela s příslušným subjektem Rozhodnutím soudu Ze zákona - uplynutím doby Předmět vypořádání SJM Závěr

7 Seznam pouţité literatury Publikace Právní předpisy Judikatura Internetové zdroje Seznam zkratek Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č Příloha č

8 Úvod Předkládaná práce si klade za cíl zmapovat problematiku spoluvlastnictví s důrazem na společná práva a povinnosti obou manţelů, která v sobě tento institut občanského práva zahrnuje. Krátké právní ukotvení zmíněného institutu umoţňuje rozdíly v posuzování důsledků obecné modifikace vlastnického a závazkového práva. Právě zvláštní charakter právní úpravy a jeho jedinečnost se staly hlavním motivem k výběru tohoto tématu. Přestoţe ţádný z výše uvedených cílů není historický, následující řádky budou věnovány stručnému nastínění vývoji institutu spoluvlastnictví a převáţně pak společného jmění manţelů, se zaměřením na proměny v chápání společných práv a povinností vyplývajících ze změn tehdejší společnosti. Jedná se o výčet nikoli dostačující, avšak zachycující důleţité milníky, o kterých bude následující práce pojednávat. Pojem věcných práv (iura in rem) vznikl na historickém základě římského práva, abstrakcí společných znaků různých subjektivních občanských práv, jejichţ předmětem je věc hmotná. Svým původem však římskoprávní není. Byl vytvořen aţ pozdější právní naukou v době recepce římského práva. Tehdejší potřeba regulovat spoluvlastnické vztahy pramenila ze situací, kdy spoluvlastnictví vznikalo z důvodu nedostatku peněz jednoho čí více osob při koupi určité věci. Právě nedostatek finančních prostředků nutil okruh osob, aby jednu a tu stejnou věc vlastnilo více lidí společně. Kromě společné koupě určité věci bylo moţné spoluvlastnický podíl získat i nabytím nedělitelné věci v rámci dědictví, kdy zůstavitel zanechal svůj majetek více osobám. Pojem věcných práv nebyl nikdy zcela vyhraněný, v průběhu historického vývoje se stále měnil a různil se také i podle právních kultur. Na naše území se dostal aţ v roce 1811 prostřednictvím rakouského občanského zákoníku ABGB (první oddíl druhého dílu). S ohledem na otázky práva uţívání věcí, se mohl institut spoluvlastnictví vyvíjet aţ do dnešní podoby. Rovnost vlastníků, která vyplývá z rovnosti občanské a je v současném právním a politickém systému samozřejmá, byla vyhlášena LZPS, i zásadní novelou ObčZ, aţ v roce 8

9 1991 jako odezva na právní stav před rokem 1990, který do té doby rozeznával různé druhy a formy vlastnictví. Institut manţelství byl v dobách minulých úzce spjat s křesťanstvím, přestoţe se tehdejší česká společnost jen velmi nerada vzdávala pohanských způsobů v chápání manţelského svazku. Jiţ v roce 922 nalezneme prvotní záznam, který dokládá výše uvedené. Manţelské právo bylo upraveno právem kanonickým a úpravu obsaţenou v kanonickém právu bylo odkazováno i v následujících obdobích. Celý vývoj manţelského svazku se do období oddělení církevní a světské moci potýkal s níţe vysvětleným problémem: Dřívější právní formy manţelství kolísaly mezi principem posvátnosti svazku a principem smluvním. 1 Právo na monogamii a nerozlučitelnost, však neplatilo absolutně. Například nebylo-li manţelství konzumováno, bylo moţné jej na základě rozhodnutí církevního soudu zcela rozloučit. Od druhé poloviny dvanáctého století bylo církevní mocí manţelství povaţováno za svátost. Nepředstavovalo tedy uzavření smluvního vztahu pouze mezi lidmi, ale rovněţ mezi lidmi a Bohem. 2 Striktně byl stanoven okruh zásadních překáţek manţelství, které nedávaly moţnost manţelství uzavřít. Překáţky méně závaţné bylo moţné odstranit formou papeţské výjimky. V komparaci se současností jistě stojí za zmínku skutečnost, ţe manţelství v minulosti zaniklo jen smrtí některého z manţelů. Rozvod manţelství podléhal opět papeţské výjimce, popřípadě vstupem jedné ze stran na klášterní půdu. Zproštění manţelských povinností bylo moţné na základě rozluky od stolu a loţe, coţ ovšem nemělo vliv na trvání manţelství jako takového. Zásah soudní moci do manţelského práva připadal v úvahu jen ve specifických případech, např. objevila-li se dodatečná překáţka bránící vzniku manţelství. Přes reformy v patnáctém století bylo manţelství ponecháno pod správou církevní. Celý křesťanský svět se drţel stejných pravidel. Rovněţ současné a dřívější postavení ţeny je jevem zcela rozdílným. Postavení muţe a ţeny nebylo rovné. Manţelka byla vstupem do manţelství manţeli povinována především poslušností a věrností, přičemţ porušení těchto povinností bylo přísně trestáno. Jakkoliv se můţe při studiu tehdejších poměrů zdát, není pravdou, ţe by se ţena nemohla proti jistému 1 HOLUB, M., BIČOVSKÝ, J., POKORNÝ, M.: Společné jmění manţelů, 2.vyd. Praha: LINDE, 2009, s VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V.: České právní dějiny, 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010: Do této doby datujeme dodnes uţívanou formuli Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, s

10 provinění svého manţela bránit. Městská práva zabezpečovala manţelce moţnost odloučit se od svého manţela, aniţ by nějak byla dotčena její práva či postavení. Majetkoprávní vztahy mezi manţeli byly upraveny tak, ţe veškerý majetek manţelky sňatkem automaticky připadl jejímu choti. Do tohoto majetku spadalo především věno, jehoţ výše byla odvozena od majetkových poměrů budoucí manţelky a odráţelo společenské postavení, představované penězi, statky a zcela běţně i vybavením běţné domácnosti. Manţelka nebyla oprávněna disponovat s majetkem bez předchozího souhlasu svého muţe. Nijak však nebyla dotčena majetkoprávní samostatnost ţeny v manţelství. Zakotvení a stabilitu manţelského právě na našem území přinesl Všeobecný občanský zákoník, jehoţ účinnost byla vyhlášena na počátku roku Manţelství představovalo smluvní závazek dvou lidí, přičemţ jejich postavení nebylo rovnoprávné. Ţena byla i nadále podřízena svému muţi, který měl vůči své ţeně a potomkům vyţivovací povinnost. Povinností ţeny bylo zabezpečovat běţný chod domácnosti. Zásadnější změnu představoval Zákoník v oblasti majetkoprávní. Začal se uplatňovat tzv. majetkový individualismus, který přiznával kaţdému z manţelů právo na vlastnictví k určité věci odděleně. Výjimku představoval případ, kde se muţ stával správcem i ţenina majetku, pouze však za předpokladu, ţe manţelka nebyla proti. Existovali-li však jakékoliv pochybnosti o vlastnictví, zákon vţdy rozhodoval ve prospěch muţe. Pro případ smrti jednoho z manţelů existoval institut společenství statků, jehoţ úprava vycházela z případné smlouvy, uzavřenou formou notářského zápisu. Smlouva přiznávala jednomu z manţelů nárok na polovinu majetku. Šlo-li o dluhy ze společných statků, odpovídali manţelé rukou společnou a nerozdílnou. 3 Tedy zde jiţ platila stejná zásada, kterou lze nalézt v ustanovení dnes platného občanského zákoníku. Zcela nové úpravy v oblasti manţelství a rodinného práva se dostalo v období poválečném, respektive v období po Únorovém převratu. Rodinné právo se stalo chráněné Ústavou. S účinností od počátku roku 1950 se uplatňoval zákon č. 265/1949, o právu rodinném. Tímto zákonem došlo k osamostatnění právní úpravy rodinného práva, které bylo dříve součástí práva občanského. Původní nadřazenost manţela byla na základě výše uvedeného zákona zcela odstraněna a manţelství je od té doby chápáno jako dobrovolné a trvalé společenství muţe a ţeny. Majetkoprávní poměry mezi manţeli byly upraveny následujícím způsobem a to tak, ţe do tzv. institutu zákonného majetkového společenství patří veškerý majetek, jehoţ nabyl 3 HOLUB, M., BIČOVSKÝ, J., POKORNÝ, M.: Společné jmění manţelů, 2.vyd. Praha: LINDE, 2009, s

11 kterýkoliv manţel po dobu trvání manţelství. Naopak do tohoto okruhu nepatřil majetek získaný či vlastněný jedním z manţelů v době před uzavřením manţelstvím, dále pak majetek nabytý dědictvím či darem či soubor majetku slouţící osobním potřebám nebo k výkonu povolání. Kromě výše uvedených aktiv do tohoto institutu patřily i závazky, vyjma těch, které vznikly před uzavřením manţelství či těch, které se vztahovaly k majetku ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů. Rozsah majetku mohl být manţeli upraven formou notářského zápisu. Tímto způsobem mohla být upravena i správa majetku, kterou mohl provádět kaţdý z manţelů zvlášť. A jen v případě, ţe tato činnost přesahovala obvyklý rámec správy, musel být druhým manţelem poskytnut k takovému konání souhlas. Soudní zásah do společného majetku byl moţný jen ze závaţných důvodů. Obdobně, jako je tomu dnes, společný majetek zanikal úmrtím jednoho z manţelů, rozvodem či zbavením způsobilosti k právním úkonům jednoho z manţelů. Zákon o právu rodinném byl několikrát modifikován. Nejzávaţnější změny se dotkly oblasti rozvodů, osvojení či změn pravomoci soudů. Dnešní právní úprava rodinného práva sice vychází ze zákona přijatého v 60. letech minulého století, avšak je hlavně výsledem řady novel přijatých aţ do roku Dřívější úprava majetkových vztahů byla od roku 1964 včleněna do ustanovení občanského zákoníku. Institut zákonného majetkového společenství byl přeměněn na institut bezpodílového spoluvlastnictví manţelů, a tím zcela změnil chápání společného majetku manţelů, protoţe takto tvořený majetek byl formou spotřeby osobního vlastnictví. 4 Zajímavostí je, ţe společný majetek netvořila aktiva a pasiva, která neměla majetkový charakter. V případě, ţe by bezpodílové vlastnictví odporovalo pravidlům socialistického souţití, mohl soud na návrh jednoho z manţelů předmět bezpodílového spoluvlastnictví manţelů zrušit. Rozsah dnešního společného jmění manţelů byl novelizován v průběhu 90. let. Vypořádání společného majetku bylo rozšířeno o domněnku k provedení vypořádání tam, kde ho po dobu 3 let po zániku manţelství manţelé sami neprovedli. Změna státoprávního uspořádání přinesla především odstranění vymezení společného majetku jako osobního vlastnictví. Upraven byl i majetek získaný restitucí, moţnost rozšíření či zúţení společného majetku a v neposlední řadě došlo k řešení otázek spojených s podnikatelkou činností jednoho či obou manţelů ve vztahu ke společnému jmění. 4 KADLECOVÁ, M., SCHELLE, K., VLČEK, R.: Dějiny českého soukromého práva, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s

12 Zákon č. 91/1998 Sb. změnil a doplnil nejen Zákon o rodině, ale rovněţ i Občanský zákoník. Od tohoto data se pro společný majetek pouţívá termín společné jmění manţelů (v textu dále pouze SJM ). Zákon o rodině deklaruje rovné postavení obou manţelů, vyplývající z jednoty toho manţelského společenství. Předmět SJM je navíc rozšířen o závazky obou manţelů. 12

13 1. Spoluvlastnictví 1.1 Vlastnictví vs. Spoluvlastnictví Podstata spoluvlastnického práva se v ničem neliší od práva vlastnického. Zejména událostmi po roce 1989 došlo k rozvoji tohoto institutu. Vlastnické právo, resp. soukromé vlastnictví bylo v rámci politického upořádání socialistické společnosti nemyslitelné. Právě uvolnění situace a následný přechod k současnému společenskému uspořádání, opět vyzvedl vlastnické právo, které je řádně definováno právním řádem a chráněno Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Zmíněná podobnost je dána tím, ţe jak právo vlastnické, tak spoluvlastnictví jsou právy věcnými, tedy právy absolutními, která působí erga omnes. Předmětem takových práv je individuálně určená věc v právním smyslu. Pojem věcných práv (iura in rem) vznikl abstrakcí společných znaků různých subjektivních občanských práv, jejichţ předmětem je věc hmotná. Rozdíl mezi základním věcným právem, tj. vlastnictvím, a závazkovým (obligačním) právem má své kořeny v ekonomické oblasti. Je výrazem odlišnosti mezi výrobou, tj. přisvojováním a směnou. Od závazkového práva se věcné právo liší tím, ţe oprávněnost subjektu poskytuje tzv. přímé či bezprostřední právní panství nad věcí (odtud název věcné právo). Věc můţe být ve vlastnictví pouze jednoho subjektu (výlučné vlastnictví) nebo ve vlastnictví několika subjektů (podílové spoluvlastnictví). Nalézt přesnou definici spoluvlastnictví či podílového spoluvlastnictví není moţné, jelikoţ ObčZ rozlišuje jen mezi podílovým spoluvlastnictvím a SJM. Jakmile se věc ocitne ve spoluvlastnictví více osob, patří těmto subjektům společně a na tyto osoby je pak pohlíţeno jako na jediného vlastníka. Jedná se tedy o určitou právní fikci, ve které práva vlastníka předmět svého vlastnictví drţet, uţívat, poţívat jeho plody a uţitky či nakládat s ním, přísluší celému okruhu osob. Tato rovnost vlastníků, která je v současném politickém a právním systému samozřejmá a vyplývá z rovnosti občanské, byla Listinou základních práv a svobod i zásadní novelou občanského zákoníku z roku 1991 výslovně vyhlášena jako zřejmá odezva na právní stav před rokem 1990, který striktně rozeznával různé druhy a formy vlastnictví. 5 5 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol.: Občanské právo hmotné 1, ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s

14 O spoluvlastnictví však nejde v případě, kdyţ věc patří jednomu subjektu, který sám je sloţen z více osob. Jestliţe obchodní společnost či druţstvo je vlastníkem určité věci, pak skutečnost, ţe tento subjekt je sloţen z více společníků, nemá pro kvalifikaci právního vztahu k věci ţádný význam (tyto osoby se na činnost i subjektu vlastnického práva podílejí zákonem stanoveným či sjednaným způsobem, nejsou však spoluvlastníky věci). 6 Podstata podílové spoluvlastnictví spočívá v tom, ţe kaţdý ze spoluvlastníků věci se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví k věci v tom rozsahu, jenţ odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, z čehoţ vyplývá, ţe ObčZ vychází z vymezení podílového spoluvlastnictví jakoţto spoluvlastnictví ideálního, neboť výše spoluvlastnického podílu neodráţí konkrétní reálnou část věci, ale pouze míru, kterou se jednotlivý spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. 7 V rámci spoluvlastnictví jsou určeny dvě formy podílů, a sice ideální a reálný podíl. Reálné spoluvlastnictví však není v našem právním řádu zastoupeno, a tudíţ se veškerá platná právní úprava soustředí pouze na podílové spoluvlastnictví ideální. 1.2 Vznik spoluvlastnického vztahu Spoluvlastnický vztah můţe vzniknout na základě projevu vůle subjektů, ale i bez tohoto projevu. Např. ex lege či rozhodnutím státního orgánu. Spoluvlastnické právo ke společné věci lze nabýt způsobem originárním nebo derivátním. V případě originárního způsobu nabytí nabyvatel neodvozuje své právo od předchozího subjektu (jde např. o vydrţení). Naopak je tomu při derivátním způsobu nabytí věci, kdy nabyvatel odvozuje své právo od předchozího subjektu (typickým příkladem je např. dědické řízení). Ve spoluvlastnictví je rovněţ nutné sledovat převod a přechod vlastnického práva. Při převodu vlastnického práva záleţí na projevu vůle převodce. Při přechodu však tento projev není nutný, neboť rozhodná je jiná právní skutečnost, která deklaruje nabytí vlastnického práva jako, např. nabytí rozhodnutí orgánu. 6 KRÁLÍK, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku, C.H.Beck, 2008, s KRÁLÍK, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku, C.H.Beck, 2008, s

15 Podle 132 ObčZ je moţné nabýt spoluvlastnického podílu těmito způsoby: smlouvou (kupní, darovací aj.) děděním rozhodnutím státního orgánu na základě jiných skutečností, jeţ jsou dány zákonem Originální způsob vzniku spoluvlastnictví vydrţení zpracování či zpracování cizí věci přírůstek vlastnictví ztracených či opuštěných věcí, věcí skrytých, jejichţ vlastník není znám, nabývá stát (podle právní úpravy 135) výjimečně ze zákona (např. 872, odst. 1 aţ 4) Zpracováním či zpracováním cizí věci Zpracování je v ObčZ upraveno v 135b, kde je popsáno jako zhotovení nové věci z věci, která je svou podstatou naprosto odlišná od té původní. Vznikne tedy v důsledku změny věci jednoho subjektu a práce druhého subjektu. Podle 135b odst. 1 a 2 ObčZ můţe spoluvlastnictví, stejně jako vlastnictví výlučné, vzniknout také zpracováním. Na straně zpracovatelů pak bude vystupovat více subjektů. Pokud je zpracovatelem jen jediný subjekt a věc náleţí také pouze jednomu subjektu, nemůţe k nově zhotovené věci vzniknout spoluvlastnictví, pokud se na tom účastníci nedohodnou. Ustanovení ObčZ se obdobně pouţijí i v případě sloučení určité věci Zhotovením nové věci Vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá v okamţiku jejího zhotovení originárně ten, kdo danou novou věc (např. stavbu) vytvořil. V případě, ţe je nově zhotovenou věcí stavba, která vznikla společnou činností více osob, je třeba při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů, vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. 15

16 O nabytí vlastnictví k nemovitosti zhotovením se provede v katastru nemovitostí záznam za předpokladu, ţe je splněna ohlašovací povinnost, tj. ţe je předloţeno rozhodnutí o kolaudaci a geometrický plán Derivativní způsob vzniku spoluvlastnictví Jak jiţ bylo výše uvedeno, k nejčastějším způsobům nabytí vlastnického práva či spoluvlastnického podílu, bývá právě platně uzavřenou smlouvou či v rámci dědického řízení, kdy je určitá věc zůstavitelem odkázána více subjektům, popř. v dědickém řízení i na základě rozhodnutí soudu Nabytím na základě smlouvy Jedná se o uzavření dvou či vícestranné smlouvy. Smluvním nabytím vlastnického práva je obecně kaţdá smluvně zaloţená změna v osobě vlastníka věci, při které nabyvatel odvozuje své vlastnické právo od dosavadního vlastníka. 9 Smluvní převod vlastnictví je dvoufázový. Rozlišuje se jednak právní důvod, tak i právní způsob nabytí. Jestliţe se smluvní strany nedohodnou jinak či právní předpis nestanoví odlišně, smlouva směřující k převodu vlastnického práva je jen právním důvodem, nepůsobí však jako faktický převod. Smlouva o převodu vlastnictví má účinek obligační, zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci převedl na nabyvatele právně uznaným způsobem převodu vlastnictví. Dispozitivně toto pravidlo platí u věcí movitých. Způsoby vzniku spoluvlastnického vztahu: 1) předmětem převodu je věc ve výlučném vlastnictví v případě, ţe převádí výlučné vlastnické právo jeden převodce na více nabyvatelů, je podmínkou takového vzniku spoluvlastnictví nutnost, aby tak učinili všichni spoluvlastníci převádí-li výlučný vlastník na nabyvatele pouze část věci, vznikne mezi nimi spoluvlastnický vztah 8 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol.: Občanské právo hmotné 1, ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol.: Občanské právo hmotné 1, ASPI Publishing, s.r.o., 2002, s

17 2) je-li předmětem převodu věc v podílovém spoluvlastnictví, jeţ je převáděna na jiné spoluvlastníky, vznikne tímto převodem úplně nový spoluvlastnický vztah Je-li předmětem převodu nemovitost, která je v evidenci katastru nemovitostí je ke vzniku spoluvlastnického vztahu za potřebí ještě vklad do katastru nemovitostí ( 133 odst. 2 ObčZ) Děděním Jak jiţ bylo výše zmíněno, nabytí vlastnického práva či spoluvlastnictví lze také na základě dědického řízení. Ať uţ je-li předmětem dědictví pouze podíl k určité věci nebo věc, která byla ve výlučném vlastnictví zůstavitele. Dědicové se mohou vypořádat: podle 482 ObčZ dohodou, na jejímţ základě mezi nimi vznikne spoluvlastnictví ze závěti nebo podle 483 ObčZ na základě rozhodnutí soudu neodmítl. Spoluvlastnictví vzniká okamţikem smrti zůstavitele, jestliţe dědic dané dědictví Rozhodnutím státního orgánu V praxi je jedná především o rozhodnutí soudu. Je moţné např. přikázat věci, která patřila do SJM, do podílového spoluvlastnictví v rámci vypořádání SJM. Tento způsob vypořádání je však spíše neţ nabytím spoluvlastnického podílu, změna reţimu vlastnického práva. V rámci SJM je totiţ vlastnické právo jednoho z manţelů omezeno vlastnickým právem manţela druhého. Do této kategorie můţe navíc spadat rovněţ dědictví, jestliţe zůstavitel nezanechal závět. 17

18 1.3 Druhy spoluvlastnictví Ideální spoluvlastnictví neboli spoluvlastnictví nedělitelné Věc, která je předmětem podílového spoluvlastnictví, není rozdělena sama o sobě, rozdělena jsou však práva vlastnická k ní na tzv. kvóty (ideální podíly), s nimiţ je moţné disponovat. V ObčZ připadá na úpravu spoluvlastnictví hlava druhá společně s dalším právním institutem, jímţ je SJM Reálné spoluvlastnictví neboli spoluvlastnictví dělitelné V případě toho druhu spoluvlastnicí je moţné, aby kaţdý společník měl v rámci svého vlastnického práva reálnou část věci, nikoli pouze její ideální podíl. Ani věc či právo není rozděleno. Podmínkou vzniku takového spoluvlastnictví je skutečnost, ţe existuje-li věc, tvořící jeden celek, má kaţdý ze spoluvlastníků právo k přesně vymezené části té dané věci. V tomto případě můţe kterýkoliv se spoluvlastníků s danou věcí nakládat, aniţ by potřeboval souhlas ostatních spoluvlastníků. Jak jiţ bylo zmíněno, náš právní řád tuto úpravu nezná, je moţné ji však naleznout v ustanovení v rakouském zákoníku ABGB Bezpodílové spoluvlastnictví Současná právní úprava, novelizovaná v roce 1998, jiţ bezpodílové spoluvlastnictví neobsahuje. Tato forma spoluvlastnictví byla obsaţena v občanském zákoníku v období před rokem 1989 jako tzv. bezpodílové spoluvlastnictví manţelů (BSM), kdy se vlastně jednalo o úpravu dnešního SJM (podrobně rozebráno v druhé části této práce), jeţ mohlo vzniknout také pouze mezi manţeli. Jiţ samotný název tohoto typu spoluvlastnictví naznačuje, ţe vztah mezi spoluvlastníky nebyl vymezen ţádnými podíly. Kaţdý ze spoluvlastníků byl vlastníkem celé věci a současně byl omezen stejným vlastnickým právem druhého bezpodílového spoluvlastníka. Coţ znamená, ţe všichni spoluvlastníci museli vţdy jednat společně a ţádný ze spoluvlastníků nemohl volně disponovat se svým podílem. 18

19 V rámci tohoto typu spoluvlastnického vztahu bylo moţné rozlišovat tzv. vnitřní vztahy, tj. vztahy mezi spoluvlastníky navzájem, a vnější vztahy, ve kterých byly kromě spoluvlastníků navzájem brány v potaz i vztahy vůči třetím osobám. Manţel či manţelka měli stejná práva k celé věci, tzn., ţe vlastnické právo jednoho z manţelů bylo omezeno vlastnickým právem manţela druhého. Z tohoto vyplývá, ţe předmětem bezpodílového spoluvlastnictví nemohl být např. pozemek Vlastnictví bytů (společenství vlastníků bytových jednotek) Bytové vlastnictví je specifickým druhem spoluvlastnictví, v němţ je spoluvlastník budovy vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru (jednotky) a zároveň i podílovým spoluvlastníkem společných částí. Součastná právní úprava bytového vlastnictví vychází, oproti té dřívější, z tzv. dualistické teorie. Je zakotvena v ustanovení 125 odst. 1, jeţ bylo součástí novely ObčZ (s účinností od ), a které říká, ţe vlastnictví bytů a nebytových prostor upravuje zvláštní zákon. Dále pak toto vlastnictví upravuje ustanovení 118 odst. 2 ObčZ, podle něhoţ mohou být předmětem občanskoprávních vztahů byty a nebytové prostory. Obě výše zmíněná ustanovení vycházejí z toho, ţe ani byt ani nebytový prostor přesto, ţe jsou vymezeny jako reálné části budovy, nejsou fakticky samostatnými, reálně oddělitelnými částmi budovy, proto s nimi nelze, ani ze stavebně technického hlediska, nakládat v plném rozsahu jako se samostatnou věcí (např. ji zničit). Jde tedy o určitou právní fikci bytu nebo nebytového prostoru jako samostatných věcí. Povaha bytu a nebytového prostoru jako reálně neoddělitelné části jedné nemovitosti vyţaduje zejména respektování této skutečnosti, tedy ţe jde o fyzicky neoddělitelné části budovy a fakt, ţe při jejich uţívání a dispozici s nimi je třeba respektovat potřebu hospodaření s domem jako celkem. Bytové spoluvlastnictví je tedy kombinací reálného spoluvlastnictví k určité části nemovitosti či nebytových prostor a ideálního podílového spoluvlastnictví společné části této nemovitosti či nebytových prostor. Kromě právní úpravy obsaţené v ObčZ podléhá tento druh spoluvlastnictví také reţimu zvláštního právního předpisu č. 72/1994 Sb., kterým jsou upraveny některé spoluvlastnické vztahy k budovám, bytům a nebytovým prostorám, a kde je bytové vlastnictví rozděleno do několika skupin právních vztahů. Základní skupinou jsou vztahy mezi spoluvlastníky budovy (tj. mezi vlastníky jednotek), do níţ spadají: 19

20 vznik spoluvlastnictví budovy obsah spoluvlastnického vztahu (práva a povinnosti spoluvlastníků, a to jak ve vnitřním, tak i ve vnějším vztahu) spoluvlastnictví společných částí práva a povinnosti stavebníků (tedy budoucích spoluvlastníků budovy) Do druhé skupiny patří regulace práv a povinností jiných subjektů v souvislosti se vznikem, převodem nebo přechodem spoluvlastnictví budovy, kamţ spadají např.: úprava postavení společenství vlastníků jednotek ( 9 aţ 11) povinnost vlastníka pozemku ( 21 odst. 4) povinnost banky ( 26 odst. 1) atd. 1.4 Subjekty podílového vlastnictví Jde o okruh osob, u nichţ můţe vzniknout podílové spoluvlastnictví, který není nijak omezen. Jedinou podmínkou vzniku podílového vlastnictví je právní subjektivita daného subjektu. Jde tedy o tyto subjekty: fyzické osoby, tj. osoby jak v příbuzenském či jiném vztahu jako např. druh, druţka, manţelé, tak i osoby bez zjevného vztahu právnické osoby stát Fyzické osoby Kaţdá fyzická osoba je moţným nabyvatelem spoluvlastnického práva k věcem movitým i nemovitým. Fyzické osoby pak musí splňovat podmínku způsobilosti k právním úkonům, která je dovršena obvykle 18. rokem ţivota. Kvalitativní či kvantitativní omezení vlastnického práva není dáno. Výjimku však tvoří čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde je napsáno: Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé 20

21 společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob, zákon můţe také stanovit, ţe určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem na území České a Slovenské Federativní republiky. ObčZ taktéţ hovoří o omezení vlastnictví věci, a to v 125 odst. 1: Zvláštní zákon stanoví, které věci mohou být předmětem vlastnictví pouze státu nebo určených právnických osob Právnické osoby Právní úprava nabývání práv k movitým či nemovitým věcem je u právnických osob obdobná jako u osob fyzických. Jedinou podmínkou je opět způsobilost k právním úkonům u osob, jeţ za danou právnickou osobu jednají. I v případě právnických osob existují zákonem dané výjimky, které se týkají omezení postavení spoluvlastníka k zákonem určenému majetku či věcem Stát Stát vystupuje v rámci občanskoprávních vztahů jako právnická osoba, která je s ostatními subjekty na stejné úrovni. Ta pramení ze zařazení občanského práva do odvětví práva soukromého, zatímco v právu veřejném je postavení státu ostatním subjektům nadřazeno. V případě, ţe je vlastníkem kteréhokoliv podílů stát, aplikují se jednotlivá ustanovení ObčZ o podílovém spoluvlastnictví. To ovšem naplatí o státních organizacích. Odborná literatura vcelku jednotně traktuje, ţe role státu jakoţto spoluvlastníka je povaţována za fakticky neţádoucí, neboť v ní je stát u společné věci omezován vlastnickými oprávněními jiného vlastníka, nicméně se jedná o roli, které se stát nemůţe včela vyhnout, zvláště stává-li se spoluvlastníkem ze zákona či na základě zákona. Nabytí spoluvlastnictví na základě smlouvy pak bývá povaţováno za způsob zcela výjimečný ROZSUDEK NS ze dne , sp. zn 22 Cdo 2528/98 v Právní rozhledy, 1999, č. 4, s KRÁLÍK, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku, C.H.Beck, 2008, s

22 1.5 Podílové spoluvlastnictví a právní společenství Typickým rysem podílového spoluvlastnictví je především pluralita určitého okruhu subjektů a podíl v rámci spoluvlastnictví. Subjekty, které mohou vlastnit podíl v rámci spoluvlastnictví jiţ byly výše definovány, proto se práce v této části zaměří na charakteristiky spoluvlastnického podílu. Spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, kterou se spoluvlastníci podílejí na svých právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. není však jen mírou účasti na vlastnickém vztahu ke společné věci, nýbrţ také určuje rozsah práv a povinností jednotlivých spoluvlastníků za trvání účasti na vztahu ke společné věci. 12 O výši podílu rozhoduje zákon či dohoda mezi okruhem dotčených osob. V případě, ţe výše podílů není jasně definována, je moţné vyslovit právní domněnku, ţe výše jednotlivých podílů je stejná u všech okruhu osob spoluvlastnického vztahu. Obsahem podílového spoluvlastnictví jsou práva a povinnosti, které jsou předmětem výlučného práva vlastnického jde o právo věc drţet, uţívat, poţívat její plody a uţitky a práva nakládat s ní, jeţ vznikají: 1) mezi spoluvlastníky při hospodaření se společnou věcí (tzv. vnitřní vztahy) 2) mezi spoluvlastníky a třetími osobami ohledně společné věci jako celku (tzv. vnější vztahy) 3) mezi kaţdým spoluvlastníkem a třetí osobou ohledně jeho spoluvlastnického podílu Vnitřní a vnější vztahy spoluvlastnického práva Hospodařením se společnou věcí je myšleno uţívání dané věci, její pronájem a nakládání s ní, dále pak její údrţba, opravy atd. Přičemţ zde zákon počítá s dohodou spoluvlastníků. Vnitřní i vnější spoluvlastnické vztahy je nutné chápat ve vzájemné souvislosti, nikoliv je od sebe oddělovat. 12 ROZSUDEK NS ze dne , sp. zn 28 Cdo 1213/99 13 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s

23 Určujícím faktorem, do jaké míry se jednotliví spoluvlastníci na hospodaření podílejí, je velikost konkrétního podílu (princip majorizace). V případě přehlasování v otázkách hospodaření se společnou věcí mají minoritní spoluvlastníci moţnost přijaté rozhodnutí majoritních spoluvlastníků zvrátit soudní cestou v případě, jedná-li se o důleţitou změnu společné věci, jíţ se rozumí např. změna podstaty věci nebo změna její funkce, v jiném případě nikoli. V případě rovnosti, nebo nedosaţení většiny hlasů spoluvlastníků, rozhodne podle 139 odst. 2 ObčZ na návrh kteréhokoli ze spoluvlastníků soud. Uţívá-li podílový spoluvlastník společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení. Protoţe však není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněţitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůţe být vydáno. 14 Pakliţe je sporné, kdo je vlastníkem majoritního podílu na společné věci, má minoritní spoluvlastník podle 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení majoritního spoluvlastníka. Vztah všech spoluvlastníků vůči třetím osobám ve věci společné jako celku upravuje 139 odst. 1 ObčZ, který ustanovuje, ţe všichni spoluvlastníci jsou oprávněni a povinni jednat společně a nerozdílně při právních úkonech se společnou věcí. Občanský zákoník tímto upravuje tzv. aktivní a pasivní solidaritu. Příkladem aktivní solidarity je případ, kdy dluţník splnil celé plnění do rukou jednoho ze spoluvlastníků, čímţ zanikla jeho povinnost plnění k ostatním spoluvlastníkům. Naopak je tomu, v případě pasivní solidarity, kdy věřiteli vzniká právo poţadovat plnění od kaţdého dluţníka jednotlivě, případně jen od některého z dluţníků nebo od všech dluţníků společně. Kaţdý ze spoluvlastníků sám je oprávněn domáhat se, prostřednictvím některé z vlastnických ţalob, ochrany u soudu proti neoprávněným zásahům třetích osob. V případě sporu vyvolaném třetí osobou je pasivně legitimován kterýkoli z podílových spoluvlastníků, nebo všichni podíloví spoluvlastníci společně. Ve vztahu mezi třetí osobou a kterýmkoli ze spoluvlastníků má ve svém výlučném vlastnictví kaţdý ze spoluvlastníků svůj spoluvlastnický podíl, kterým však kromě převodu na osobu blízkou ( 116 a 117), nemůţe disponovat bez přihlédnutí k ustanovením zákona. Pokud by tedy svůj spoluvlastnický podíl chtěl převést na jinou osobu neţ je osoba blízká, 14 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s

24 musí podíl dle zákonného předkupního práva, nabídnout nejdříve ostatním spoluvlastníkům ( 140). 1.7 Zánik a zrušení spoluvlastnictví Zánik spoluvlastnického práva podléhá stejnému právnímu reţimu jako právo vlastnické a k jeho zachování nemůţe být ţádný ze spoluvlastníků nucen. Kaţdý z nich tak v případě, ţe mezi nimi nedojde k dohodě, můţe u soudu podat návrh na zrušení spoluvlastnictví, jenţ bývá za platného právního stavu soudem zamítnut jen výjimečně. Je moţné rozlišovat mezi dvěma typy zániku absolutním a relativním. Absolutní zánik je takový, kdy vlastnické právo jiţ na další subjekt nepřechází. Relativní zánik je pak definován tak, ţe vlastnické právo přechází od původního vlastníka na vlastníka nového. Dále je moţné i rozdělení zániku vlastnického práva na základě vůle dosavadního vlastníka nebo nezávisle na ni. Zánik vlastnického práva na základě vůle dosavadního vlastníka můţe vzniknout v důsledku jím učiněným právním úkonem a to např. smlouvou, spotřebováním či zničením dané věci, opuštěním, atd. K zániku vlastnického práva nezávisle na vůli dosavadního vlastníka dochází např. v důsledku smrti vlastníka, zánikem nebo ztrátou věci nebo rozhodnutím státního orgánu Zrušení spoluvlastnictví dohodou Zrušení spoluvlastnictví dohodou můţe nastat pouze na základě vůle všech spoluvlastníků, kteří při této formě zrušení spoluvlastnictví nejsou zákonem nijak omezeni. Při vypořádání se tedy mohou dohodnout tak, ţe věc bude nadále ve spoluvlastnictví, i kdyţ jen některých dosavadních vlastníků 15. Nebo pak na reálném rozdělení dané věci, na přenechání věci jednomu či více ze spoluvlastníků nebo na prodeji společné věci a následném rozdělení (dle velikostí podílů) výtěţku za ni. Dohodu je moţné uzavřít kdykoli. Ať uţ za trvání spoluvlastnického vztahu, v průběhu soudního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale dokonce i po vydání rozsudku, 15 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s

25 pokud ještě nenabyl právní moci. (Obsah dohody se však musí lišit od obsahu nepravomocného rozsudku.) Náleţitosti dohody nejsou právním řádem, tj. občanským zákoníkem upraveny. Jedinou podmínkou je obsaţení způsobu vzájemného vypořádání. V rámci vypořádání dochází i k vypořádání všech souvisejících práv a povinností, které vznikly ze spoluvlastnictví. Písemnou formu dohody zákon předepisuje, jen je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost ( 141 odst. 1). 16 Nesplnění této podmínky by způsobilo absolutní neplatnost ( 40 ObčZ). Dohoda je také dle 133 odst. 2 ObčZ předmětem vkladu do katastru nemovitostí. Nebyla-li dohoda o vypořádání uzavřena v písemné formě, je kaţdý ze spoluvlastníků povinen vydat na poţádání ostatním spoluvlastníkům písemné potvrzení o tom, jakým způsobem se vypořádali. Bez zřetele k tomu, jaká věc je předmětem podílového spoluvlastnictví, je povinností kaţdého ze spoluvlastníků vydat na poţádání ostatním písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali ( 141 odst. 2). Jestliţe spoluvlastník nesplní tuto povinnost, lze se domáhat vydání tohoto potvrzení u soudu Zrušení spoluvlastnictví rozhodnutím soudu Nedojde-li mezi spoluvlastníky k dohodě o zrušení spoluvlastnictví a k následnému vypořádání, můţe, jak jiţ bylo výše zmíněno, kterýkoli ze spoluvlastníků podat návrh na zrušení a vypořádání soudní cestou. A jelikoţ platná právní úprava neumoţňuje, aby soud rozhodl o vyloučení spoluvlastníka ze spoluvlastnictví; de lege ferenda bude zřejmě třeba i toto právo soudu přiznat. 18 Soud je zásadně povinen spoluvlastnictví zrušit a vypořádat (případy, kde tak učinit nemusí, zákon upravuje v ustanovení 142 odst. 2). Při svém rozhodování soud není vázán konkrétním návrhem spoluvlastníka, nýbrţ můţe rozhodnout i jinak jde o tzv. iudicium duplex (srov. i 153 odst. 2 OSŘ) KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s

26 Dle Rozsudku NS ze dne , sp. zn. 22 Cdo 2884/99 Bylo-li podílové spoluvlastnictví zrušeno, ale dosud nevypořádáno ţádným ze tří způsobů uvedených v 142 odst. 1 ObčZ, nezaniklo. 1.8 Vypořádání spoluvlastnictví Po zrušení spoluvlastnictví musí vţdy následovat i jeho vypořádání. Tedy jeho konečná a úplná likvidace. Zákon ustanovuje závazné pořadí způsobu vypořádání spoluvlastnictví, které soud musí respektovat. Vypořádání soud provádí reálným rozdělením věci podle výše podílů, přikázáním věci jednomu nebo více spoluvlastníkům nebo prodejem věci a následným rozdělením zisku dle výše podílů Reálné rozdělení věci Definici tohoto způsobu vypořádání spoluvlastnického práva nelze nalézt v české právní úpravě. Pouţije se však v souladu s ustanovením 142 ObčZ. Na prvním místě soud zkoumá, zda lze věc reálně rozdělit podle výše spoluvlastnických podílů. Reálným rozdělením se rozumí vznik samostatných věcí v právním smyslu. Pokud jde o reálné rozdělení budov, soudní praxe připouští rozdělení jen vertikální a to tak, aby vznikly samostatné budovy (proto tomuto způsobu rozdělení nesmí bránit ani stavební předpisy srov. stavební zákon č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K rozdělení pozemků je vyţadováno i územní rozhodnutí orgánů státní správy. 20 Dojde-li k reálnému rozdělení věci, připouští zákon podle 142 odst. 3 ObčZ zaloţení věcného břemene ve prospěch vlastníka nově vzniklé nemovitosti, a to i bez jeho návrhu. 21 Podle ObčZ jsou pro provedení reálného rozdělení soudem nutné níţe zmíněné předpoklady. Byl podán návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Mezi spoluvlastníky 20 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s

27 nebyla uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozdělení věci je dobře moţné a to jak fakticky, tak i právně. A některý ze spoluvlastníků je ochoten uhradit náklady na rozdělení věci. Fakt zda lze konkrétní věc rozdělit je vţdy výsledkem individuálního posouzení, přičemţ soud zohledňuje především velikosti podílů a účelné vyuţití věci. Rozdělení věcí je tedy fakticky moţné, je-li technicky proveditelné, funkčně opodstatněné, a pokud i po jejich rozdělení mohou i nadále slouţit k uspokojování potřeb, k nimţ byly určeny Přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům Není-li reálné rozdělení věci dobře moţné, soud za přiměřenou náhradu přikáţe věc jednomu nebo více spoluvlastníkům. K této formě vypořádání dále dochází za následujících předpokladů. Byl-li podán návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, mezi spoluvlastníky nedošlo k dohodě a neexistují ţádné důvody hodné zvláštního zřetele. Spoluvlastníci s přikázáním věci souhlasí a spoluvlastník, kterému je věc do vlastnictví přikázána, je schopen přiměřenou náhradu zaplatit. Jelikoţ se jedná o přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům, není na rozdíl od spoluvlastnického podílu ( 140 ObčZ) moţné věc přikázat do vlastnictví třetí osobě nebo osobám blízkým. Při určení, kterému ze spoluvlastníků soud věc přikáţe, zákon zdůrazňuje hledisko účelného vyuţití věci. Toto hledisko spolu s hlediskem velikosti spoluvlastnického podílu ( 142 odst. 1) jsou pro soud rozhodujícími hledisky. Právní praxe dovolila, ţe je zřetel brán také na hledisko trvalého bydlení, bydlení s nemocnými dětmi, rekreační účely, atd. Konkrétní případy soudní praxe dále pak potvrzují, ţe v případě, má-li zájem o společnou věc více spoluvlastníků, hledá se konečné soudní rozhodnutí jen obtíţně. 22 Věc nelze přikázat tomu ze spoluvlastníků, který ji chce prodat, v případě, ţe druhý spoluvlastník ji chce nadále uţívat. Jelikoţ je předmětem řízení celá společná věc a ne jen její podíl, spoluvlastnictví se ruší celé a následně se znovu rozhoduje o dalším novém uspořádání vlastnictví k věci. Věc se tedy přikazuje jednomu ze spoluvlastníků do výlučného vlastnictví nebo více spoluvlastníkům do podílového spoluvlastnictví. Coţ je také základní rozdíl proti vypořádání SJM. 22 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s

28 Při stanovení výše přiměřené náhrady v případě nemovitosti, vychází soud z ceny, za níţ by byla v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodána jiná nemovitost obdobných kvalit Prodej věci a rozdělení výtěţku podle výše podílů Není-li reálné rozdělení věci dobře moţné a ţádný ze spoluvlastníků nemá o věc zájem, je třetí moţností zániku spoluvlastnického práva prodej společné věci a rozdělení výtěţku z ní dle výše podílů spoluvlastníků. Pro tento způsob vypořádání musí být splněny téměř stejné předpoklady jako při předchozí formě vypořádání a to. Musí být podán návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, mezi spoluvlastníky nedošlo k dohodě a neexistují ţádné důvody hodné zvláštního zřetele. Nejsou dány podmínky pro přikázání věci za přiměřenou náhradu jednomu ze spoluvlastníků nebo více spoluvlastníkům. Rozdělení věci není dobře moţné a o vlastnictví k věci nemá ţádný ze spoluvlastníků zájem. Nařídí-li soud prodej věci a rozdělení výtěţku podle výše podílů, vykoná se jeho rozhodnutí dle 348 OSŘ o rozdělení společné věci. (V případě, ţe jde o prodej movité věci, dle 323 n. OSŘ a u nemovitostí 335 n. OSŘ.) 23 V případě, ţe by věc nikdo nekoupil a výkon rozhodnutí by se tímto nepodařil zrealizovat, zůstává věc i nadále ve spoluvlastnictví. Zákon za určitých předpokladů výjimečně připouští, aby k soudu podaný návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl zamítnut; to však nelze a to vzdor existenci důvodu zvláštního zřetele hodných lze-li věc reálně rozdělit. Soud je oprávněn návrh zamítnout tehdy, shledá-li důvodů zvláštního zřetele hodných ( 142 odst. 2 první věta). 24 V případě, ţe jsou tyto důvody opravdu dány, soud nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním do výlučného vlastnictví či prodejem společné věci, ani ho nezruší. K důvodům zvláštního zřetele hodných řadí soudní praxe zejména zdravotní stav, vysoký věk, či skutečnost, ţe ţalovaný spoluvlastník proţil většinu ţivota ve společné nemovitosti (srov. 3 odst. 1). Jestliţe k zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví došlo z důvodů 23 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s

29 zvláštního zřetele hodných, není vyloučeno, aby se spoluvlastník v případě podstatných změn poměrů (odpadnou-li důvody pro zamítavé rozhodnutí) domáhal změny pravomocného rozhodnutí novým návrhem na zahájení řízení. Jelikoţ zamítavé rozhodnutí bylo vydáno pouze pro tentokrát, tj. jen pokud trvají důvody zvláštního zřetele hodné KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné. 3. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, s. r. o., 2002, s

30 2. Společné jmění manţelů 2.1 Pojem SJM a jeho právní úprava Společné jmění manţelů nahradilo na základě novely občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. (účinné od ), dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví manţelů. Současně se změnou názvu došlo také k doplnění některých ustanovení a celkovému uvolnění dosud poměrně rigidně a kogentně upraveného BSM. Dalším pozitivem této nové právní úpravy, upravující co tvoří nebo naopak netvoří SJM, je mimo jiné explicitní vyjádření teorie transformace majetku do SJM. Společné jmění manţelů je tedy zvláštním případem spoluvlastnictví. Jehoţ součástí jsou i závazky, a tedy i práva. Jde o spoluvlastnictví, které není podílové, to znamená, ţe v něm nejsou stanoveny podíly. K určení podílu, který je potom zásadně stejný, dochází aţ v případě zániku SJM a jeho vypořádání. Tento druh spoluvlastnictví (SJM) můţe vzniknout jen mezi manţeli. SJM tvoří majetek nabytý a závazky vzniklé za dobu trvání manţelství, pokud není prokázán opak. Kaţdý z manţelů je nadále vlastníkem celé věci, přičemţ jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého manţela. Nelze tedy hovořit o ideálních podílech manţelů ani, na rozdíl od nesezdaných párů, aplikovat ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. SJM jako spoluvlastnický právní vztah má právní ochranu vlastnického práva. Kaţdý ze spoluvlastníků (manţelů) proto můţe pouţít všechny prostředky k ochraně svého vlastnického práva včetně vlastnických ţalob. K tomu nepotřebuje souhlas druhého manţela Předmanţelská (rodinná) smlouva Významnou změnou v úpravě majetkoprávních vztahů bylo zavedení tzv. předmanţelských smluv. V ustanovení 143a odst. 3 ObčZ se budoucím manţelům umoţňuje své budoucí majetkové vztahy v manţelství upravit smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu (viz. příloha č. 3). 26 PLECITÝ, V., VRABEC, J., SALAČ, J.: Základy občanského práva. 4. rozšíření vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s

31 Tento institut, zavedený novelou občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. umoţňuje snoubencům sjednat si předmět a správu SJM odchylně od standardní zákonné úpravy. Dále pak vyhrazení zcela nebo zčásti vznik SJM aţ ke dni zániku manţelství (jestliţe se ovšem nejedná o věci, které tvoří běţné vybavení společné domácnosti) a také určit, za jakých podmínek bude SJM vypořádáno v případě zániku manţelství. Předmanţelská smlouva se stává účinnou dnem uzavřením sňatku snoubenců. Lze ji tedy uzavřít pouze před vznikem manţelství. Po uzavření sňatku není její uzavření moţné. V případě jiţ uzavřeného manţelství lze regulovat majetkové vztahy pouze smluvní modifikací podle 143a odst. 1, 2 ObčZ (viz. následující kapitola 2.4). V předmanţelské smlouvě nelze upravit budoucí vyţivovací povinnost dětí nebo druhému manţelovi. Ani odstupné v případě, ţe jeden z manţelů zaviní rozpad manţelství. 2.3 Vznik SJM Nejčastějším případem vzniku SJM je vznik formálně platného manţelství. SJM však můţe vzniknout i v neplatném manţelství, dokud nebyla jeho neplatnost vyslovena soudem. Manţele si také mohou podle ust. 143a odst. 2 ObčZ vyhradit, smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu, zcela nebo z části vznik SJM ke dni zániku manţelství, pokud nejde o věci, které tvoří obvyklé vybavení společné domácnosti (stejně jako u předmanţelské smlouvy). Tato úprava je podobná institutu tzv. koakvizice, která platila do roku 1950 v uherském právu na Slovensku. (Její podstata spočívala v tom, ţe veškerý majetek nabytý manţely za trvání manţelství nespadal do SJM. Teprve dnem zániku manţelství, ať uţ dnem právní moci rozvodového rozsudku, rozsudku o prohlášení za mrtvého nebo dnem úmrtí manţela, se veškerý majetek stal společným jměním. Výjimku pak tvořil majetek, jehoţ úprava byla stanovena notářským zápisem o zúţení rozšíření SJM (viz. kapitola 2.4). 2.4 Předmět SJM Podle ustanovení 143 ObčZ tvoří SJM majetek (aktiva) a závazky (pasiva) nabyté některým z manţelů nebo jimi oběma společně za dobu trvání manţelství. Vzniknou-li pochybnosti o tom, zda konkrétní věc či závazek je či není součástí SJM, má se za to, ţe pokud není dle 144 ObčZ prokázán opak, tvoří SJM nabytý majetek a 31