Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám

Transkript

1 Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám Název školy: Střední zdravotnická škola a Obchodní akademie, Rumburk, příspěvková organizace Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Šablona: III/2 č. materiálu: VY_32_INOVACE_431 Jméno autora: Ing. Jaroslav Melichar Třída/ročník: I., II. Datum vytvoření: Vzdělávací oblast: Tematická oblast: Předmět: Výstižný popis způsobu využití nebo metodické pokyny: Vyuč. předmět DEJ Vybrané kapitoly z regionálních dějin Šluknovska Dějepis Metodický a obrazový materiál pro vhodné doplnění tématu Husitské období o konkrétní dějinné události v kontextu regionální historie Šluknovského výběžku s využitím videodataprojektoru.

2 Husitské období ve Šluknovském výběžku a okolí VY_32_INOVACE_431 Na počátku husitských válek bylo už celé Šluknovsko národnostně německé. Stejně jako ostatní pohraniční oblasti českého státu osídlené německým obyvatelstvem, stálo i Šluknovsko nejdříve stra nou celého hnutí, později se přidalo na stranu nevládnoucího českého krále a později císaře Zikmunda Lucemburského. (Pozor! Uvede-li se v té době pouze Zikmund, rozlišuj od kandidáta husitů na českého krále Zikmunda Korybutoviče a od šlechtice Zikmunda z Vartemberka na Děčíně.) Moc panská se spojila proti husitům s Šestiměstím a Míšeňskem (Saskem). V letech byl zemským fojtem Horní Lužice a tehdy i Šestiměstí Hynek Berka zvaný Hlaváč (rozlišuj v té době od Hynka Berky Dubského a Hynků Berků /otce a syna/ na Tolštejně), který byl věrným stoupencem katolické strany. Ten také přivedl 7. května 1420 z Lužice vydatnou pomoc Zikmundově posádce na pražském hradě v síle 4 tisíc bojovníků. Po slavném vítězství husitů na Vítkově se vypravil v září 1420 jeden z husitských vojů pod vedením Zbyňka z Buchova a Chvala Řepického na Žitavsko proti hradu a klášteru Ojvínu. (Tento tehdy český hrad se původně jmenoval Mojvín. Vystavěl jej pravděpodobně Chval z Lipé / /. Roku 1369 zde dal vystavět císař Karel IV. klášter, do něhož uvedl poustevnické mnichy celestiny.) Proč byl husitským cílem právě Ojvín? Když totiž uprchli na počátku husitských válek pražští kanovníci (sbory duchovních katedrálních kostelů podílejících se mj. i na správě diecéze - správního obvodu biskupství), uchýlili se právě sem a do Žitavy a přivezli sem i klášterní poklady a významné svátosti z Prahy. Odtud také řídili veškeré záležitosti týkající se katolické víry v severních Čechách. Vypověděli také poslušnost pražskému arcibiskupovi Konrádu z Vechty, který sice ještě v červenci 1420 korunoval Zikmunda Lucemburského na českého krále, ale v dubnu 1421 neočekávaně přestoupil k podobojí (přijímání oltářní svátosti nejen těla Páně - hostie /chleba/, ale také krve Páně - vína i obyčejným lidem, nejen knězi; proto kalich ve znaku husitů kališníků). V červnu 1421 zasedal v Čáslavi sněm, který se usnesl, aby v zemi byl obnoven mír. Hlavním zákonem se staly proslulé tzv. čtyři pražské artikuly (články), jejichž znění bylo výsledkem dohody všech křídel husitského hnutí. Zikmunda, krále českého, uherského a římského (císařem až od roku 1433, zbavil sněm české koruny. Ze sněmu byl také zaslán lužickým stavům list, který vysvětloval, že se Zikmund provinil proti Čechům a žádal, aby se od něho odtrhli a připojili k husitům. Lužičtí stavové však českému králi (sice právoplatnému, ale vládnoucímu jen v tzv. vedlejších zemích Koruny české) zůstaly věrni. Spolupráce severočeské šlechty s lužickými městy byla potřebná oběma stranám. Zdejší šlechtici žádali od Lužice obvykle vojenskou sílu a výzbroj, která jim byla často poskytnuta. Lužická města jednak vítala vojenské akce zdejší šlechty proti husitům, především však měla zájem o čerstvé zprávy o pohybech a záměrech husitských polních vojsk. Jak ukazují tehdejší zhořelecké záznamy (viz např. Codex diplomaticus Lusatiae sup., v Německu vyd. R. Jecht, ), Šestiměstí získávalo zprávy z mnoha severočeských hradů a měst, např. Děvína, Fredevaldu, Frýdlantu, Grabštejna, Hamrštejna, Jablonného, Lipé, Milštejna, Ralska, Tolštejna, Vartemberka (Stráže) aj. Na svoji dobu obdivuhodnou zpravodajskou službu měli Berkové z Dubé. Spojení se Šestiměstím udržovali pomocí rychlých poslů, kteří sem podávali zprávy o pohybech a záměrech husitských vojsk od široké sítě zvědů a špiónů. Z Lužice se pak zprávy šířily do Saska a Slezska. Např. Hynek Berka Hlaváč podává 21. května 1421 po obsazení Bělé (pod Bezdězem; ) zprávu Zhořeleckým:... podávám Vám zprávu, že husité táhnou od Bělé - jsou to ti hradečtí a Smiřický - k Jablonnému a chtějí se města zmocnit. Proto Vás... napomínám, abyste byli proboha a dle vůle našeho pana krále připraveni a město sami obsadili, aby se nestala velká škoda.... Po pádu Litoměřic ( ) se obával o Lipý (Českou Lípu) a v dalším listu z , kde oznamuje Žitavským pád Litoměřic, zároveň míní, že nepřátelé potáhnou asi na Lipý. Žádá o posilu

3 200 pěších nebo jízdních střelců. Jeho odhad se však tehdy ještě nenaplnil. Sám se pak uchyluje do bezpečí na Tolštejn. Tolštejn držel v letech Jan Berka z Dubé, který byl sice stoupencem Husovým, ale strach z hospodářského kolapsu po plenění husitských vojsk ho přinutily ke spojenectví s katolickými sousedy. Když husité obsadili Litoměřice a v roce 1423 dobyli i Děčín, proslýchalo se, že nyní je na řadě Lužice. Proto začal Jan sjednávat prostřednictvím svého hejtmana s lužickými stavy a děčínskými, lipskými (Lipé) a michalovickými pány obranný spolek proti husitům. Dohodli se, že Šestiměstí vyšle vojenské oddíly k Rumburku. Vojsko bylo skutečně v síle 400 mužů sebráno. Na pomoc Rumbursku však přišlo pozdě a za týden se spěšně vrátilo (v polovině června 1423). Husité byli rychlejší a už na konci května svedli vítěznou bitvu poblíž Valdeku. Některé zprávy říkají, že ani k bitvě nedošlo, neboť zdejší slabé vojenské oddíly raději před husity utekly. Cosi se událo i u Šluknova, neboť po pádu Kamenice (České K.) v květnu téhož roku se ve zhořeleckých knihách píše:... když ti u Pihelu a Gersdorf (šlechtic) u Šluknova poškozovali zemi.... Rychlý vývoj událostí, zvláště po rozdrcení vojsk panské jednoty u Malešova 7. června 1424, učinil konec i dosud pevnému spojenectví Berků z Dubé a Vartemberků s katolíky. Oba rody pod tíhou událostí raději volily cestu smíru s husity. A tak se stalo, že např. ještě v červnu1423 pomáhá Šestiměstí Rumburku a brzy na to je ve zhořeleckých radních účtech vyčítavá poznámka, že se... dobří čeští páni s husity smířili.... A když husité zajali v roce 1425 u Žitavy mezi jinými i budyšínského hejtmana, vsadili ho do vězení na Tolštejně. Mezi zdej šími šlechtici a Šestiměstím, někdejšími spojenci, se rozpoutala malá válka. Víra však začala jít stranou, šlo především o kořist, získávanou pěstním právem. Tolštejnská posádka podnikala nájezdy na klášterní statky až ke vsi Slegil (SV od Žitavy, dnes Schlegel), kde pobrala v dubnu 1425 dobytek a na zpáteční cestě ještě u Spitzkunnersdorfu zajala žitavského hejtmana Mikuláše z Ponikau. Podobné rozbroje s Šestiměstím měl i Jindřich Berka z Dubé na Vildštejně (Wildenstein). Že to ale nebylo nepřátelství nesmiřitelné, dokazuje i to, že na přelomu dubna a května téhož roku byla záležitost s vpádem tolštejnské posádky na Žitavsko urovnána na jednání obou stran ve Šluknově, když první vyjednávání o propuštění za výkupné na tvrzi rytířů z Varnsdorfu bylo zmařeno. V říjnu 1425 se ze zápisu ve zhořeleckých knihách dovídáme o dalších husitských akcích. 14. října obsadili husité Benešov (nad Ploučnicí) a Kamenici (Českou) a překročili pohoří na jakési červené louce. Německý historik Jecht se domnívá, že to bylo někde v oblasti Chřibské (JECHT, R. Der Oberlausitzer Hussitenkrieg und das Land der Sechsstädte unter Kaiser Sigmund. Görlitz: 1911). Na jaře 1426 se vzdává Janu Roháčovi z Dubé (pozor - Roháčova Dubá je ta u řeky Sázavy!) i strategický Lipý (Česká Lípa). Tehdy se Šestiměstí obávalo, že se boží bojovníci obrátí velkou silou proti němu, především proti Žitavě. Konaly se proto veliké přípravy k obraně a lužická zemská hotovost byla k Žitavě stažena. O pomoc bylo žádáno i Míšeňsko a knížata slezská. Kolem roku 1426 umírá Jan Berka z Dubé a Tolštejn po něm dědí jeho bratr Hynek Berka mladší (Hynek III.) zvaný pak na Tolštejně. Ten opět jednak jedná s Šestiměstím o posílení posádky na Tolštejně, jed nak opět začíná plnit funkci zpravodajské centrály pro Šestiměstí. Po rozepřích v husitském táboře (jež vyústilo až v zajetí husitského kandidáta na český trůn, litevského Jagellonce Zikmunda Korybutoviče) se začínají opět přiklánět na katolickou stranu i Vartemberkové. Složitost doby nám odhaluje i dopis, který napsal jeden z hejtmanů Řádu německých rytířů velmistrovi do Prus ohledně návštěvy Jana Chudoby z Ralska, řečeného Ralsko, v Žitavě:... oznamuji Vám, že není pravda, co jsem Vám psal v předchozím listu, že by se Jan z Vartemberka spojil s kacíři, když přijel minulou středu přes pohoří do Žitavy... a on sděloval, že stojí pevně ve víře Kristově a že chce raději ztratit vše, co má, než by odpadl. Leč příliš se mu věřit nedá.... (uvedená pochybnost se pak v roce 1428 plně potvrdí). Dlouho očekávaný husitský výboj do Žitavy, Lužice a Slezska (zvláště po únorové úmluvě slezských knížat, že v létě vypraví do Čech křížovou výpravu) nastal na začátku května Od Prahy a od Lipé vytáhli

4 Táboři a Sirotci v celkové síle (Jecht) (Palacký) mužů. Nejdříve samozřejmě na Žitavu, do níž se utekla celá svatovítská kapitula z Prahy. V čele husitů stáli Prokop Holý, Prokop Malý - Prokůpek a Velek Koudelík z Březnice. Žitavské vojsko sice udeřilo na pochodem unavené boží bojovníky hned po jeho příchodu 11. května, bylo však poraženo (padl i jejich městský hejtman) a stíháno až ke hradbám. Samotné dob ře opevněné město ale zatím husité nedobývali a postupovali dále k severu celou krajinu pleníce a pálíce (Palacký). Bylo zasaženo i Frýdlantsko, Jablonné, Mimoň. Husité oslabili Žitavsko, Lužici i část Slezska natolik, že z plánované křižácké výpravy proti nim zatím sešlo. Při návratu se husitské vojsko rozdělilo na tři části. Jedna z nich se vracela přes Šluknov, Rumburk a dále lipskou cestou do Lipé. Německý kronikář si stěžuje, že vojsko nebralo ohled na majetek obyvatelstva. Sklonek léta pak přinesl v severním pomezí pouze menší loupežné výpady do Žitavska a Lužice, které opět s vírou neměly nic společného. Např. Jindřich Berka z Dubé z hradu Falkenštejna (u Jetřichovic) využil toho, že jeho spojenci z Šestiměstí měli plné ruce práce s husity a zajel si pro jejich dobytek a ovce až k Žitavě. Žitavští při jeho kvapném návratu zachránili už pouze ovce. Stejně loupili i berkovští hradní hejtmani a vazalové, např. Luticové, Knoblochové aj. Na podzim 1427 pod tíhou událostí v těsném sousedství husitských opor (např. už i Lipé) otevírá i dříve zmínění spojenec Šestiměstí Jan Chudoba z Ralska (Jan z Vartemberka) svůj hrad Vartemberk husitské posádce. V dubnu 1428 už je i sám do tažení husitských vojsk plně zapojen, když se ho po boku Hradeckých a pražanů sám zúčastňuje. Naproti tomu Hynek Berka mladší na Tolštejně se narozdíl od svého předchůdce stává spojencem Šestiměstí a častý písemný styk dokazuje jeho zpravodajskou činnost. Např. na soustředění husitských vojsk, která se chtějí pomstít za utrpěnou škodu. Velké intenzity nabyly boje ve výběžku a okolí v letech , když zažil náš kraj několik spanilých jízd husitů do Lužice, Saska a Slezska. Na počátku června 1429 vytáhlo husitské vojsko z Lipé, kde se shromáždilo pěších, 400 jezdců a 150 válečných vozů, kolem Tolštejna přes Rumburk a Jiříkov do Lužice (Jaroslav Berka z Dubé o soustřeďování husitských vojsk u Lipé včas Šestiměstí informoval). Mezi 12. až 15. červnem pak operovalo v Horní Lužici, kde se zřejmě spojilo s dalšími oddíly, které pak postoupily až ke slezské Boleslavi. V září 1429 pak došlo k největší bitvě na území výběžku, a to v místech podél varnsdorfského lesa a luk proti Frenzelsbergu (kóta 468 m; vrchol nyní na území SRN) mezi Studánkou (Schönborn) a Rumburkem. Husité pod vedením sirotčího hejtmana Prokůpka (Prokopa Malého) porazili vojsko lužických měst (především žitavského) a místních oddílů. Poražených prý padlo více jak 1000 (... pobití... byli zakopáni ve vyčerpaných pyritových jamách. ). Na podzim 1429 obsadili husité i Lipovou (Haňšpach), při tažení do Lužice v roce 1430zničili tvrz v Šenově tak, že už nebyla obnovena. V letech už husité ovládli (ať přímo vojensky nebo díky přestoupení ve víře či prodejem) v nejsevernějších Čechách prakticky všechny strategické pevnosti. Vedle Žitavy už zůstávaly v držení přívrženců krále Zikmun da jenom Tolštejn, Sloup, Milštejn a Fredevald (u České Kamenice). Ten ovšem jen díky tučné peněžní injekci Šestiměstí Mikešovi Pancíři ze Smojna, který nejen zapomněl na dřívější nepřátelství, ale začal do Zhořelce poskytovat i důležité zpravodajské informace. (Viz mapa č. 6 Průběh vojenských tažení husitů v letech v knize R. Anděla Husitství v severních Čechách, Liberec, Severočeské krajské nakladatelství, 1961.)

5 Ani po porážce radikálních husitů v bitvě u Lipan ( ) nezavládl na česko - lužickém pomezí klid. Kromě tehdy běžných loupežných výpadů se od roku 1433 naplno rozhořela na dlouhých 10 let tzv. vartemberská válka mezi pány z Vartemberka a Šestiměstím (především Žitavou), když byl v Žitavě lstivě zajat a pro zradu krutě popraven Jan Ralsko mladší. K Vartemberkům se ochotně přidali i další šlechtici. Ne však z lásky k Vartemberkům, ale pro kořist, když byl důvod k loupežím. Použité zdroje: MELICHAR, J. et al. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008 ANDĚL, R. Husitství v severních Čechách. Liberec: Severočeské krajské nakladatelství, 1961 Codex diplomaticus Lusatiae superioris. Görlitz: R. Jecht, JECHT, R. Der Oberlausitzer Hussitenkrieg und das Land der Sechsstädte unter Kaiser Sigmund. Görlitz: 1911