Orel skalní a jeho využití v sokolnictví

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti Orel skalní a jeho využití v sokolnictví Bakalářská práce 0

2 2008/2009 Ondřej Zbytovský Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Orel skalní a jeho využití v sokolnictví zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:... 1

3 Poděkování Rád bych poděkoval za pomoc a za cenné připomínky Ing. Janu Dvořákovi, PhD., všem členům Klubu sokolníků ČMMJ, kteří mi pomohli při získávání informací pro zpracování bakalářské práce. Děkuji mysliveckým hospodářům a pracovníkům OMS za poskytnutí cenných informací a v neposlední řadě své rodině za veškerou podporu po celou dobu studia. 2

4 Abstrakt: V letech byl prováděn odlov srnčí zvěře pomocí loveckých dravců, čtyř samic orla skalního. Lov se uskutečnil ve čtyřech honitbách, a to v MS Svatý Hubert Kostelec, MS Hubert Ždánice, MS Moravec a MS Písečné. Pro konfrontaci údajů o jedincích ulovených orlem skalním s jedinci ulovenými střelnou zbraní byla vybrána průměrná hmotnost a věk ulovené zvěře oběma způsoby jako srovnávací údaje. Z výsledků této práce vyplývá, že orel skalní loví jedince menší hmotnosti (srnčata 5kg, 7 kg), dává přednost jedincům starým (srny 6 let, 9 let) a handicapovaným (poranění, parazité). Úspěšnost sokolnicky vedeného orla skalního při lovu srnčí zvěře je 24,62%. Klíčová slova: orel skalní, sokolnictví, význam dravců Abstract: In years was maintained hunting roe deer trought the use of birds of prey, 4 females of golden eagle. Hunt was accomplished in four hunting grounds and that is in MS Svatý Hubert Kostelec, MS Hubert Ždánice, MS Moravec and MS Písečné. After confrontations dates about individuals hunted by golden eagle with individuals hunted by rifle was choosen average weight and age hunted game by both manners comparative figures. From this bachelor work results that the golden eagle hunts individuals of less weight (roe-calfs 5kg, 7kg) prefers hunt older individuals (roes 6 years old, 9 years old) and affected roes (injury, parasites). The succes trained golden eagle by hunting roe deer is 24,62%. Keywords: golden eagle, falconry, prestige of raptors 3

5 Obsah 1 Úvod. 4 2 Cíl práce Literární přehled Taxonomické členění Řád dravci Význam dravců v ekosystému Potravní ekologie dravců Vliv populační dynamiky kořisti na predátory Vliv predátorů na kořist Sokolnictví Legislativa v sokolnictví Sokolnické členění dravců Dravci nízkého letu Dravci vysokého letu Orli Charakteristika orla skalního Postup při výcviku orla Ochrana dravců Metody vypouštění dravců do přírody Hospodářský význam sokolnicky držených dravců 31 4 Metodika zpracování Použité způsoby lovu orlem skalním Postup získávání informací Zpracování informací Výsledky práce a diskuze Závěr English summary Seznam použité literatury 48 9 Přílohy

6 Seznam tabulek v textu Tab. 1: Celkový odlov srnčí zvěře v MS Svatý Hubert Kostelec. 37 Tab. 2: Celkový odlov srnčí zvěře v MS Hubert Ždánice 38 Tab. 3: Celkový odlov srnčí zvěře v MS Moravec Tab. 4: Celkový odlov srnčí zvěře v MS Písečné. 42 Tab. 5: Tabulka celkového počtu ulovené srnčí zvěře.. 44 Seznam obrázků v textu Fig. 1: Rozšíření orla skalního (Aquila chrysaetos L.) (Hudec, Šťastný et al., 2005).. 23 Fig. 2: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Svatý Hubert Kostelec.. 37 Fig. 3: Graf úspěšnosti dravce v MS Svatý Hubert Kostelec Fig. 4: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Hubert Ždánice. 39 Fig. 5: Graf úspěšnosti dravce v MS Hubert Ždánice 39 Fig. 6: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Moravec Fig. 7: Graf úspěšnosti dravce v MS Moravec.. 41 Fig. 8: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Písečné.. 43 Fig. 9: Graf úspěšnosti dravce v MS Písečné 43 Fig. 10: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře Fig. 11: Graf výsledné úspěšnosti dravce. 45 5

7 Seznam příloh Příloha č. 1 Tab. 1: Počty a průměrné hmotnosti zvěře ulovené střelnou zbraní a loveckým dravcem v MS Svatý Hubert Kostelec Tab.2: Údaje o zvěři ulovené střelnou zbraní a loveckým dravcem v MS Svatý Hubert Kostelec Příloha č. 2 Fig. 1: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Svatý Hubert Kostelec 2006 Fig. 2: Graf úspěšnosti dravce v MS Svatý Hubert Kostelec 2006 Fig. 3: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Svatý Hubert Kostelec 2007 Fig. 4: Graf úspěšnosti dravce v MS Svatý Hubert Kostelec 2007 Fig. 5: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Svatý Hubert Kostelec 2008 Fig. 6: Graf úspěšnosti dravce v MS Svatý Hubert Kostelec 2008 Příloha č. 3 Tab. 3: Počty a průměrné hmotnosti zvěře ulovené střelnou zbraní a loveckým dravcem v MS Hubert Ždánice Tab. 4: Údaje o zvěři ulovené střelnou zbraní a loveckým dravcem v MS Hubert Ždánice Příloha č. 4 Fig. 7: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Hubert Ždánice 2007 Fig. 8: Graf úspěšnosti dravce v MS Hubert Ždánice 2007 Fig. 9: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Hubert Ždánice 2008 Fig. 10: Graf úspěšnosti dravce v MS Hubert Ždánice 2008 Příloha č. 5 Tab. 5: Počty a průměrné hmotnosti zvěře ulovené střelnou zbraní a loveckým dravcem v MS Moravec Tab. 6: Údaje o zvěři ulovené střelnou zbraní a loveckým dravcem v MS Moravec 6

8 Příloha č. 6 Fig. 11: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Moravec 2006 Fig. 12: Graf úspěšnosti dravce v MS Moravec 2006 Fig. 13: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Moravec 2007 Fig. 14: Graf úspěšnosti dravce v MS Moravec 2007 Fig. 15: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Moravec 2008 Fig. 16: Graf úspěšnosti dravce v MS Moravec 2008 Příloha č. 7 Tab. 7: Počty a průměrné hmotnosti zvěře ulovené střelnou zbraní a loveckým dravcem v MS Písečné Tab. 8: Údaje o zvěři ulovené střelnou zbraní a loveckým dravcem v MS Písečné Příloha č. 8 Fig. 20: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Písečné 2008 Fig. 19: Graf úspěšnosti dravce v MS Písečné 2008 Fig. 18: Graf celkového počtu ulovené srnčí zvěře v MS Písečné 2007 Fig. 17: Graf úspěšnosti dravce v MS Písečné

9 1 Úvod Význam dravců pro člověka je jak záporný, tak kladný. Specializovaní masožravci kříží často zájmy člověka, poněvadž loví zvěř, drůbež i užitečné ptactvo a jsou pak obecně považováni za škodlivé. Řada dravců však pochytá mnoho myšovitých hlodavců nebo jiných pro hospodářství škodlivých savců, popřípadě ptáků. Teprve podrobnějším a hlavně všestrannějším studiem života jednotlivých druhů dravců byla přesněji stanovena jejich funkce v přirozených biocenózách a mnoho falešných názorů o jejich významu bylo korigováno. Bohužel nové poznatky jen velmi pomalu pronikají do praxe, takže mnohé druhy byly v minulosti pronásledovány a některé byly a jsou na pokraji vyhubení. Všem dravcům je sice více než desetiletí zaručována úplná ochrana pro jejich vzácnost a význam, ale jejich poslední zbytky jsou i tak stále ohrožovány častým neporozuměním ze strany člověka a nejrůznějšími zásahy v přírodě (prováděním lesních prací v době hnízdění, melioračními pracemi, nevhodným použitím chemických prostředků včetně prudkých jedů, i nadále prováděným protizákonným nebo nemístně povoleným odstřelem aj.). Člověk naproti tomu dovedl ke svému prospěchu využít již v dávných dobách loveckých schopností dravců. Ochočoval a cvičil je k lovu, nejčastěji sokoly, a proto je lov pomocí dravců nazýván sokolnictvím. V novější době ožilo sokolnictví jako druh sportovního lovectví, které je pro biologa výborným prostředkem k pozorování fyzických i psychických schopností dravých ptáků. To může účinně propagovat i ochranu dravců. 2 Cíl práce 1. Zpracovat literární přehled zaměřený na funkci dravců v ekosystému. 2. Na základě výběru vhodných lokalit provést analýzu úspěšnosti útoků orla skalního, drženého pro účely sokolnictví. 3. Analyzovat údaje o populacích srnce obecného na vybraných lokalitách, konfrontovat s údaji o jedincích, ulovených orlem skalním. Vyhodnotit vliv potravního chování orla skalního na kvalitu populace srnce obecného. 4. Pro vlastní vyhodnocení kvality populace srnčí zvěře brát údaje o této zvěři v daných lokalitách za období min 10 let. 4

10 3 Literární přehled 3.1 Taxonomické členění (Hudec, Šťastný et al., 2005) Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: ptáci (Aves) Podtřída: letci (Neognathae) Řád: dravci (Falconiformes) Čeleď: krahujcovití (Accipitridae) orlovcovití (Pandionidae) hadilovovití (Sagittariidae) sokolovití (Falconidae) Řád dravci Jsou to středně až značně velcí masožraví ptáci, charakterizovaní tvarem zobáku a úpravou nohy. Patří k nim někteří z nejtěžších ptáků. Z našich je to např. orel mořský (Haliaeetus albicila). Nejmenší naši dravci neváží o mnoho více než hrdlička divoká nebo kos, např. poštolka obecná (Falco tinunculus) nebo samec krahujce obecného (Accipiter nissus). U dravců se vyskytuje nápadný pohlaví dimorfismus ve velikosti těla a samice bývají přibližně o třetinu větší než samci (sokolnicky terček), např. u sokola stěhovavého váží samec asi 600 g, samice asi 930 g (Hudec, Šťastný et al., 2005). Opeření má dosti tvrdé krycí peří, na spodních částech praporů s hojným pápěřím, paosten je většinou vyvinutý. Pernice i nažiny jsou řídce porostlé také prachovým peřím. Na holenní části nohy je peří zpravidla prodloužené a tvoří tzv. kalhotky (bracae). Ručních letek je obvykle a rýdovacích per 12. V opeření obyčejně chybí pestré zbarvení, převažuje šedá a hnědá barva. Kostrčí žláza je dobře vyvinutá a většinou opeřená. Pelichání trvá delší dobu, takže rychlost a obratnost letu nebývá ztrátou per příliš ovlivněna. Některé z letek, stejně jako mnohá krycí pera, mohou pelichat již během 5

11 hnízdění, přítomnost čerstvého peří na hnízdech pak bývá viditelnou známkou toho, že hnízdo je obydleno. Pelichání je úplné hlavně po ukončení hnízdění, a to každoročně. Velké druhy, jako např. orli získávají šat dospělých ptáků postupně za 4 5 let. Mláďata se líhnou v opeření z bílého prachu, které již po několika dnech bývá vystřídáno prachovým šatem (praepennae). Následující šat mladých je většinou vyměněn až ve 2. roce života (Hudec, Šťastný et al., 2005). Zobák je v přední polovině horní čelisti sehnutý a vybíhá v ostrou špičku. Okraje přesahují dolní čelist a mají ostré hrany, což usnadňuje trhání masa z těl ulovené kořisti. Kořen zobáku a okolí nozder jsou kryté tuhou zrohovatělou kůží, tzv. ozobím, nejčastěji žlutě zbarvenou. Kostra se vždy vyznačuje silnou pneumatizací, u většiny druhů jsou kosti silné, což se shoduje s masivní stavbou těla. U mnoha rodů jsou silně vyvinuté orbitální výběžky před čelní kostí, které dodávají pohledu dravců charakteristický výraz. Většina dravců má 14 krčních obratlů, sokoli (rod Falco) 15. Hřeben hrudní kosti je vysoký, vpředu vazem spojený s vidlicí klíční kosti. Nohy dravců jsou poměrně dlouhé, mají značné pohyblivé a většinou dlouhé prsty opatřené dlouhými, ohnutými a špičatými drápy (noha chápavá tvořící tzv.spár). Mají hlavní význam při uchopení a usmrcování kořisti, podle níž jsou pak různě adaptovány (Hudec, Šťastný et al., 2005). Mozek dravců je ve srovnání s ptáky jiných řádů na středním stupni rozvoje. Velikost mozku je dána hlavně rozvojem mozečníku jakožto centra pohybu a zrakovými laloky, závislými na dokonalosti zrakových ústrojů. Ze smyslů je nejdokonalejší zrak, jak je vidět na velikosti očí namířených zpravidla hodně dopředu a umožňujících binokulární vidění, tak důležité pro správný odhad vzdálenosti při stíhání a uchvacování kořisti. Bystrozrakost je u dravců mimořádná. Mnohem podřadnější úlohu má sluch, na sluchovém ústrojí je zejména kochleární část u některých rodů (Milvus), velmi slabě vyvinuta. Také jednoduchost dravčích hlasů tomu plně odpovídá. Čich je oproti jiným ptákům vyvinutější pouze u některých mrchožravých rodů, zejména supů, u nichž bývají čichové laloky mnohem více vyvinuty (Hudec, Šťastný et al., 2005). Trávící ústrojí má, v souvislosti s takřka výhradní masožravostí dravců, charakteristická přizpůsobení. Jazyk je velký a svalnatý, slinné žlázy jsou značně vyvinuté a vylučují hlavně sliz, který usnadňuje polykání kořisti. Dutina hrdelní je 6

12 široká a jícen roztažitelný, což souvisí s hltáním kořisti. Potrava, které bývá po ulovení zpravidla polykána najednou, je ukládána ve voleti a jednak v pružném žaludku. Většina dravců tráví i kosti své kořisti, pouze nestravitelná srst a peří jsou vyvrhovány ve formě šišticovitých vývržků. Slepá střeva jsou zakrnělá. Zvláštností rozmnožovacího ústrojí je, že častěji než v jiných řádech ptáků bývají vyvinuté oba vaječníky, funkčně se rozvíjí i vaječník na pravé straně, zejména u krahujců (rod Accipiter). Potrava je u všech dravců výlučně živočišného původu s výjimkou včelojeda lesního, který se v období nouze může živit i ovocem. Velikost kořisti závisí na velikosti dravce a jeho způsobu lovu (Hudec, Šťastný et al., 2005) Význam dravců v ekosystému Při loveckém konfliktu mezi dravcem a kořistí bývají vyhlídky na úspěch na obou stranách vyrovnány. Dravec útočí, jak mu to nejlépe dovolují jeho schopnosti a napadený živočich reaguje mnohostranným rejstříkem svých ochranných možností, kterými byl přírodou bohatě obdařen. Vlastnosti, jež poskytuje příroda soupeřícím jedincům, vytvářejí ve svých účincích jakousi harmonii, tzv. biologickou rovnováhu, která vznikla souběžně s celým vývojem života na Zemi a je výsledkem protichůdných vztahů. Kdyby tomu tak nebylo a odmyslíme li si zásahy člověka, musel by nutně nastat jeden z obou extrémů a tím by byla porušena věky nedotčená zákonitost rovnováhy v přírodě: jestřábi lesní (Accipiter gentilis) by např. v areálu svého výskytu vyhubili všechny králíky nebo by museli sami vyhynout, protože by jim útočné schopnosti nestačily, aby se králíka nebo jiné kořisti zmocnili. Jen je-li některý kus defektní, např. neduživý a proto pomalejší a méně obratný než ostatní, stává se snadnou kořistí dravce, kdežto zdravý, zdatný kus snáze uniká. Útočící dravec se zpravidla zaměří na osamocenou, oslabenou kořist. Nemocný jedinec, který může být nebezpečím i své společnosti, zaniká a zdravý, fyzicky zdatný žije dál a plodí potomstvo a to na obou stranách, u pronásledované kořisti i u dravců (Sternberg, 1969). 7

13 Predace Spotřebovávání jednoho organismu (kořisti) jiným organismem (predátorem, kořistníkem). Predace je vztah mezi predátorem (dravcem) a jeho kořistí (Červený et al., 2004) Potravní ekologie dravců V současné době je vztah mezi prostředím a v něm žijícími organismy často pojímám jako ekologická funkce životního prostředí. Poněkud jinou představu o ekologii a životním prostředí však má průmyslový manažer, jinou zemědělec, lesní hospodář, myslivec a opět jinou ochránce přírody či ochránce zvířat. Nikdo z nich dnes již snad nepochybuje, že dravci jsou nedílnou a významnou součástí jak přirozených, tak i člověkem pozměněných ekosystémů. Jedním z nejdůležitějších prvků, které ovlivňují vývoj ekosystémů, je především člověk (Červený et al., 2004). Počet jedinců každého druhu predátora na určité ploše (tedy hustota populace tohoto druhu) je do značné míry závislý na dostatku potravy, tedy početnosti a dostupnosti kořisti. Je nutné podotknout, že hustotu populací těchto druhů mohou limitovat i jiné faktory než potrava (např. místa pro hnízda) (Mlíkovský, 1989). Je známo, že početnost některých druhů kořisti jen málo kolísá mezi jednotlivými roky, zatímco u jiných, zvláště u drobných hlodavců, jsou výrazné populační cykly (Krebs et Myers 1974, Vlasák 1986). To se odráží v různém kolísání potravní nabídky pro predátory. Vztah mezi populační dynamikou druhů kořisti a populační dynamikou druhů predátorů můžeme rozdělit na dvě části: (1) vliv populační dynamiky kořisti na predátory a (2) vliv predátorů na populační dynamiku jejich kořisti Vliv populační dynamiky kořisti na predátory Není nejmenších pochyb o tom, že množství potravy (a tedy hustota populací druhů kořisti) má na predátory a jejich populace velký vliv. Projevuje se zejména na úmrtnosti predátorů a na jejich schopnosti produkovat mláďata. 8

14 a) Produkce mláďat Dostatek potravy v zimě se projeví zejména větším počtem predátorů, kteří zimu přežijí, lepší kondicí samic, který se projeví jednak ve větší snůšce, jednak v tom, že zahnízdí větší procento samic. Tyto vztahy byly v různé míře prokázány například u jestřába lesního (Tornberg et Sulkava, 1990). To vše se projeví ve větším počtu mláďat. Samotná velikost snůšky je ovlivněna řadou faktorů a samice se snaží ji optimalizovat. Cílem přitom není vyvést co možná největší počet mláďat, ale zajistit, aby se mláďata dožila dospělosti (Murton et Westwood, 1977). Jednotlivé faktory se přitom do značné míry kompenzují, takže výsledek (= počet mláďat, která se dožijí dospělosti) je podobný. Studie na poštolce obecné ukázala, že umělé zvětšení snůšek mělo za následek vyšší úmrtnost mláďat ve hnízdě, větší úmrtnost mláďat po vylétnutí a dokonce i následnou větší úmrtnost rodičů ( Dijkstra et al., 1990). b) Úmrtnost predátorů Na dostatku potravy samozřejmě závisí úmrtnost predátorů, a to jak mláďat ve hnízdě, tak vyvedených mláďat i dospělců. Závislost mezi dostatkem potravy a přežíváním mláďat ve hnízdě je zjevná, i když není přesně známo jaký podíl na úmrtnosti těchto mláďat má skutečně nedostatek potravy, a kdy ne úmrtí způsobeno jinými příčinami (nemoci, predace) (Mlíkovský, 1998). Méně známé je, do jaké míry umírají mláďata našich dravců následkem hladu po vyvedení. Zdá se, že u všech druhů jsou mláďata po vylétnutí ještě několik málo týdnů krmena, nebo alespoň přikrmována rodiči. Pozorování na luňáku hnědém (Bustamante et Hiraldo 1989, 1990) a pochopu rákosním (Witkowski, 1989) ukázala, že v této době se mláďata sice učí létat i znát krajinu, že však vůbec neloví. Zdá se tedy, že lovit se mladí dravci učí teprve poté, co je rodiče přestanou krmit. Jejich schopnost obstarat si potravu je nutně daleko menší než u dospělců (Marchetti et Price 1989), což vede k jejich zvýšené úmrtnosti. Přesné údaje bohužel prakticky nejsou k dispozici. Dospělí draví ptáci hynou hlady především v zimě (Glue 1973, Mlíkovský et Piechocki, 1978). Jak zjistili Mlíkovský a Piechocki (1978), v jihovýchodním Německu připadlo na měsíce leden až březen celkem 76 % přirozených úmrtí (tj. po odečtení úmrtí zaviněných člověkem) u káně lesní, 71 % u krahujce obecného, 50 % u jestřába lesního, 43% u poštolky obecné. Jaká část této úmrtnosti jde na vrub nedostatku potravy 9

15 je rok od roku různé, v závislosti na hojnosti potencionální kořisti. Piechocki (1989) spočetl, že průměrně hyne hlady 52 % samců a 18 % samic krahujce obecného (z přirozených úmrtí). U poštolek obecných má hlad za příčinu pouze 13 % přirozených úmrtí dospělých jedinců (Piechocki, 1975). Schopnost obstarat si v krizových obdobích dostatek potravy je druhově různá. c) Populační dynamika Přestože dostatek potravy je jen jedním z faktorů, které ovlivňují populační dynamiku predátorů, mají na ni populační cykly hlavních druhů kořisti velký vliv. V praxi to znamená, že čím větší je množství potenciální kořisti, tím větší je celkové přežívání predátorů. Populace druhů kořisti a jejich predátorů tak kolísají souběžně. Podívejme se, jak reagují predátoři na populační cyklus drobných hlodavců: Během vzestupné fáze cyklu (progradace) začne přibývat množství potenciální kořisti. Predátoři mají tedy více potravy a tudíž se snižuje jejich úmrtnost. Některé druhy predátorů se přitom do oblasti, kde vzestup populačního cyklu jejich kořisti začíná, začnou stahovat, což se může projevit v jejich zvýšené hustotě (Pessner et Hartung, 1989). Celkově tedy predátorů přibývá. Příslušní predátoři se přitom živí téměř výhradně dotyčným hojným druhem kořisti, takže se složení potravy několika druhů predátorů nemusí v tomto období prakticky vůbec lišit např. Mlíkovský Během vrcholové fáze cyklu (gradace) výše popsaný stav trvá. Během sestupné fáze cyklu (retrogradace) stavy kořisti více či méně rychle klesají. Pro predátory nastává období nedostatku potravy, který má za následek 2 reakce: přemístěním se do oblasti, kde je kořisti dostatek, nebo přechod na jinou (méně vhodnou) kořist. V obou případech silně vzrůstá úmrtnost predátorů, což se projevuje v poklesu jejich početnosti. Během nízkého početního stavu (pesimum) tato situace trvá. Tyto cykly se neustále opakují a jak druhy kořisti, tak druhy predátorů jsou na ně zjevně dobře přizpůsobeny. Výraznější jsou tyto cykly v severních oblastech, v našich zeměpisných šířkách už méně (Hansson et Henttonen, 1985). Některé druhy predátorů se živí kořistí, která žádné výrazné populační cykly nemá (např. ostříž lesní) a některé zase mají tak různorodou kořist, že se v tom menší populační výkyvy jednotlivých druhů ztratí. Celkově kolísají stavy specializovaných predátorů výrazně, zatímco univerzálnějších predátorů jen málo (Mlíkovský, 1989). 10

16 Významné je, že druhy predátorů specializované na kořist s výraznými výkyvy stavů jsou zpravidla nordické, tedy schopné odkočovat na lepší místa, zatímco stálí, teritoriální predátoři musí mít kořist různorodější. Některé druhy tyto dvě mezní strategie kombinují (Mlíkovský, 1989) Vliv predátorů na kořist Při spatření (nebo zaslechnutí) potencionální kořisti dravec napřed zhodnotí, zdali se mu vyplatí (z hlediska investice času, energie, riziko, že bude predátor sám uloven) na dotyčnou kořist vůbec zaútočit (Mlíkovský, 1998). Wilson et Weir (1989) například uvádějí, že jimi sledovaná samice krahujce obecného se v 61 % všech případů rozhodla po spatření potencionální kořisti vůbec neútočit. Ale ani každý útok dravce na potencionální kořist nekončí úspěchem. Úspěšnost útoků na hmyz je kolem 80 % na ryby % a na savce a ptáky pouze přibližně % (Temeles, 1985). V jednotlivých případech ovšem úspěšnost lovu silně kolísá, zejména se zkušeností predátora a pozorností potencionální kořisti. Vezmeme-li v potaz i rozhodnutí predátora vůbec nezaútočit, je pravděpodobnost ulovení zpozorované kořisti ještě menší. Výše zmíněná samice krahujce obecného měla úspěšnost útoku 17,3 %. Protože útočila jen v 39 % případů, celková pravděpodobnost, že uloví zpozorovanou potencionální kořist byla jen 7 % (Wilson et Weir 1989). Ptačí predátoři se lovit učí, takže úspěšnost lovu je u mladých ptáků nižší než u dospělých. V této souvislosti je pozoruhodné, že se mladí dravci nechají po několik týdnů po vylétnutí z hnízda krmit rodiči, aniž se přitom snaží lovit. Učit lovit se tedy musí až po dosažení samostatnosti, což v té době samozřejmě vede k jejich zvýšené úmrtnosti (Mlíkovský, 1998). a) Reakce potenciální kořisti na přítomnost predátora Je dobře známo, že potenciální kořist mění v přítomnosti predátora své chování, zároveň, ale že za normálních okolností neopouští místo svého výskytu. V chráněných voliérách trávili například norníci rudí hodně času na volném prostranství. Když byl do voliéry usazen dravec, hlodavci se začali volnému prostranství co nejvíce vyhýbat. Dalším příkladem je změna chování sýkor podle toho, jestli je dravec loví nebo ne. To přitom není dáno jeho přítomností nebo nepřítomností, ale tím jestli má k dispozici dostatek jiné kořisti, které dává přednost. Sýkory (jako potenciální kořist) jsou schopné 11

17 zhodnotit nejen, zdali se příslušný predátor na lokalitě vyskytuje nebo ne, ale i nakolik je jim momentálně nebezpečný (Mlíkovský, 1998). b) Komplementární predace Na základě chování potenciální kořisti a evolučně ekologických souvislostí popsal Mlíkovský (1976) tzv. princip komplementární predace, tedy skutečnost, že se predátoři při interakci s nějakým druhem kořisti určitým způsobem navzájem doplňují. Jde o to, že určitý druh kořisti, např. hraboš polní, je loven větším počtem různých druhů predátorů, u nás například různými savci (Grulich, 1959), ptáky (Balát et al., 1959) a hady. Každý z druhů predátorů přitom hraboše loví v trochu jiném prostředí, v jiné denní době, jiným způsobem atd. Dohromady to znamená, že hraboš nemá možnost stáhnout se na jakékoliv místo, které by bylo absolutně nepřístupné jakémukoliv predátorovi a v němž by se přitom dokázal uživit i množit. Každé konkrétní místo má tedy pro něj nějakou hodnotu rizika, že bude sežrán. Je třeba mít na paměti, že v přírodě normálně neexistují izolované systémy typu jeden druh kořisti jeden druh predátora ani více druhů kořisti jeden druh predátora, ba ani jeden druh kořisti více druhů predátorů, ale pouze komplexní systém více druhů kořisti více druhů predátorů, tedy tzv. potravní síť (Mlíkovský, 1998). c) Vliv predátorů na populační cykly kořisti Predátoři uloví značnou část populací drobných savců, takže se obvykle má za to, že snižují jejich stavy. Skutečný vliv na existenci populačních cyklů se však doposud prokázat nepodařilo. Zdá se totiž, že populační cykly drobných savců probíhají, ať je vliv predátorů jakýkoliv (Krebs et Myers, 1974). Otevřená je naproti tomu otázka, zda predátoři dokáží zkrátit fázi gradace, anebo prodloužit fázi pesima drobných savců. Některé studie ukazují na to, že tento efekt skutečně predace má, a navíc, že díky tomuto vlivu probíhají populační cykly hlavních druhů kořisti synchronně (Henttonen, 1985). O tom, jakou část populace kořisti predátoři uloví, se vedou spory, protože je velmi obtížné zjistit zároveň velikost populace kořisti, její změny, a k tomu zastoupení 12

18 dotyčného druhu v potravě všech zúčastněných predátorů. Zdá se, že všichni predátoři dohromady odebírají z populace každého druhu maximálně % jedinců (Krebs et Myers, 1974). Experimenty ukázaly, že tento odběr jedinců nemá žádný vliv na populační dynamiku kořisti (Mlíkovský, 1998). Podíl ulovených jedinců se mění s fází populačního cyklu, přičemž nejnižší je v době progradace a gradace, zatímco největší procento kořisti je uloveno predátory v době retrogradace a pesima (Pearson, 1971). Při hodnocení vlivu predace na stavy populací kořisti nesmíme zapomenout na to, že jedinci hynou i jiným způsobem než predací. Dobrým příkladem je studie vlivu motáka pochopa na odchovy mláďat několika druhů v Anglii (Underhill Day, 1989). Pár motáků odlovil ve svém teritoriu celkem 25 % kachňat kachny divoké, 22 % mladých bažantů a 4 % kuřat koroptve polní. V sousední oblasti, kde motáci chyběli, byla ovšem úspěšnost rozmnožování těchto druhů stejná. Tato studie ukazuje, že když nejsou dotyčná mláďata ulovena dravcem, hynou jinak. V této souvislosti je také podstatné, že predátoři loví především nemocné nebo jinak handicapované jedince, kteří tak jako tak mají jen malou šanci přežít a zúčastnit se rozmnožování. Díky autoregulaci velikosti populace (např. teritoriálním chováním, nedostatkem potravy) je obvykle určité množství jedinců nadbytečné. Tito jedinci často migrují (Hanson, 1990), díky čemuž se objevují v neznámém terénu a stávají se tak kořistí predátorů daleko snadněji než starousedlíci. Význam znalosti terénu byl potvrzen i v experimentech s drobnými hlodavci a dravci (Mlíkovský, 1998). Obecně je nutno připomenout, že druhy kořisti s vysokou úmrtností počítají. Výpočet je následující. Aby byla populace stabilní (tj. aby se její početnost neměnila) musí jeden pár určitého druhu ptáka nebo savce za svůj život vyprodukovat dva dospělé jedince, schopné reprodukce (jako náhradu za sebe). Všechna ostatní mláďata jsou jen jakousi pojistkou, nadprodukcí. Samice myši domácí, která za svůj život vyprodukuje 10 vrhů po 6 mláďatech, tedy 60 mláďat, vlastně dopředu počítá s tím, že 58 z nich, tedy 97 % zahyne ještě před dosažením dospělosti, aniž by populace byla ohrožena. S obdobnými ztrátami počítají samozřejmě i predátoři. Samice krahujce obecného, která za svůj život vyprodukuje průměrně 3 snůšky po 5 mláďatech, očekává, že 13 z 15 mláďat, 87 %, uhyne ještě před dosažením dospělosti. Tyto výpočty jsou samozřejmě velmi přibližné, jasně však dokazují, že vysoká úmrtnost je v přírodních populacích normální. (Mlíkovský, 1998). 13

19 d) Predace a diverzita druhů kořisti Zajímavým efektem predace je zvýšená různorodost společenstva jejich kořistí. I když mechanizmy tohoto působení nejsou známé, je zjevné, že při absenci predátorů dochází mezi druhy jejich potenciální kořisti ke zvýšené kompetici, což vede k tomu, že některé z těchto druhů z oblasti vymizí. Predátoři tak vlastně napomáhají přežívání druhů v oblastech, odkud by je jinak jejich silnější konkurenti vytlačili (Mlíkovský, 1998) Sokolnictví Původní historická definice, tedy že sokolnictví je umění cvičit a používat k lovu dravé ptáky vystihuje poslání sokolnictví v minulosti. Vycvičený dravec byl velmi důležitým pomocníkem při opatřování potravy a původní význam sokolnictví byl opravdu ohraničen touto definicí. Postupným vývojem společnosti se měnil pohled na svět a tedy i přírodu. Ne náhodou zájem o sokolnictví byl prvním iniciátorem myšlenek ochrany dravců v přírodě a také ochrany lovené zvěře. Tím postupně vstupuje do sokolnictví prvek ochranářský. S důsledky vědeckotechnické revoluce se vytrácí ekonomický význam sokolnictví a toto se stává především zábavou a sportem. Hospodářský význam sokolnictví je znovuobjeven až ve 2. polovině 20tého století, kdy se sokolnictví stává opět profesí a to především v oblasti ochrany prostoru letišť před nežádoucími hejny ptáků, která mohou být, v případě střetu se startujícím nebo přistávacím letadlem, důvodem katastrofy (Anonym, 2008). Sokolnictví, jako činnost pěstující vztah mezi člověkem a dravcem je také v nové době velmi významným činitelem nesoucím know how umělého odchovu dravců v péči člověka, což se stalo rozhodujícím prvkem pro záchranu některých druhů dravců před vyhynutím. Novodobá definice se tedy rozšiřuje do nových oborů jako je aktivní ochrana přírody, vzdělání společnosti a ochrana sekundárních hospodářských a civilizačních potřeb společnosti. Lov zvěře pomocí dravých ptáků jak byl chápán historicky má již dnes význam především pro zachování tisíce let trvajícího kulturního dědictví lidstva. Obdiv člověka k dravcům lze vysledovat až do dávné minulosti, kdy obyvatelé střední Asie před bezmála 4. tisíci lety zjistili, že dravce mohou poměrně snadno vycvičit a využít k lovu potravy. Doletí totiž dál než oštěp nebo šíp a byl proto kočovným národům rozsáhlých středo- asijských stepí důležitým pomocníkem při 14

20 získávání obživy. Z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. jsou doklady o dravcích používaných k lovu také z náhrobků v Indii z doby osídlení Árijci. Ve starověkém Egyptě byli sokoli dokonce uctívaným božstvem a jejich těla balzamována. Avšak je třeba zdůraznit, že se sokoli ani s jinými dravci nelovili a ani sokolnictví jako takové neznali. Sokoli pro ně byli symbolem statečnosti a šlechetnosti. To však spíše svědčí o kultovním životě starých Egypťanů. Z Antiky existuje velmi málo záznamů, snad jen zmínka o Odysseovi, který se vrací z výpravy s několika sokoly. V Evropě se používání dravců k lovu, tedy sokolnictví, objevilo v době stěhování národů v průběhu 4. století n. l. po vpádu Hunů. Velký rozkvět zažívá sokolnictví v době Karla Velikého ( n. l.). Tento významný panovník vydal kolem roku 800 n.l. jeden z prvních známých sokolnických zákonů, který přesně stanovil tresty za krádež či usmrcení sokola.z našeho území je prvním dokladem o používání cvičených dravců spona ve tvaru sokola s čepičkou z 5.století n.l. V době Velkomoravské říše je sokolnictví již velmi rozšířené a oblíbené při panovnických dvorech, svědčí o tom mnoho literárních památek a archeologických nálezů. V Evropě dosáhlo sokolnictví, jež získalo název podle nejpoužívanějšího dravce sokola, největšího významu ve 13. a 14. století (Anonym, 2008). S rozvojem schopností člověka lovit pro potravu a zdokonalováním především palných zbraní ztrácí sokolnictví svůj původní význam a stává se pouze zábavou vládnoucích vrstev. Šlechta používá pro své lovecké kratochvíle sokoly, jestřábi byli spíše pro nižší vrstvy na lov pro potravu. Cvičení dravci a to zejména větší druhy ze severu byli velmi ceněni a často se stávali předmětem vysoké diplomacie středověku. Válečné konflikty, dluhy, vykoupení zajatců i jiné politické problémy se řešily darováním cvičených sokolů. Při panovnických dvorech byli dravci chováni ve velkém počtu, o to se starala sokolnická družina, která měla rozsáhlé výsady. Z našich vladařů byl vášnivým lovcem a sokolníkem Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, který rád lovil v okolí Poděbrad a dal vzniknout vsi Sokolče jako středisku sokolnického dvora. Jeden z nejvýznačnějších panovníků 13. století císař Fridrich II. ( ) napsal dílo s názvem O přirozenosti ptáků a o umění lovu s ptáky. Jedná se o vůbec první knihu s ornitologickou tématikou, v této době byla svým obsahem zcela ojedinělá. Z části se zabývala ornitologií, z části sokolnictvím. Ve svém díle povýšil sokolnictví na umění, neboť jak napsal, lidé mohou ovládnout čtyřnohého tvora násilím a jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může ovládnout toliko lidský duch. 15

21 Sokolnictví se také oddávala církev a to tak vášnivě, že to až začalo budit pohoršení. Proto rozhodnutím církevních sněmů v letech 506 a 517 n.l. bylo zakázáno osobám církevním nejen provozovat lov se sokoly, ale také se ho účastnit. Vášeň však byla silnější a tak zákazy musely být na dalších sněmech znovu a znovu vyhlašovány. Ani to však nezabránilo kněžskému stavu se věnovat lovu s dravci dále. Jak jinak si vysvětlit, že i tak hluboce věřící panovník, jakým byl Karel IV., přenechal kolínskému arcibiskupovi každoroční dodávky 12-ti sokolů. S rozvojem palných zbraní, které svou účinností dravce mnohonásobně převyšují, začalo sokolnictví postupně upadat a v 18. století téměř zaniká. Pouze v Anglii, lpící na svých tradicích, v Kazachstánu a arabském poloostrově, se kontinuita sokolnictví zachovala dodnes. Na oblibě získávají jiné způsoby lovu, štvanice a hromadné parforsní lovy se střelnou zbraní, které se staly i počátkem konce mnoha druhů zvěře. Sokolnictví patřilo středověku (Anonym, 2008). První pokus o vzkříšení sokolnictví v Evropě se uskutečnil v Holandsku založením Královského loveckého klubu již v roce Holandští sokolníci byli již od středověku známí dodavatelé chycených sokolů za tahu, kteří byli pro své letové schopnosti velmi žádaní. Ke skutečnému oživení této lovecké tradice v širším měřítku dochází až ve 20. století, když byl v roce 1923 v Lipsku založen Svaz německých sokolníků. Od poloviny minulého století vznikají po celé Evropě sokolnické organizace a následně i na jiných kontinentech. První pokus o založení sokolnické organizace u nás však inicioval tehdejší sokolník Bedřich Mensdorf-Pouilly, šlechtic od Nového Bydžova, už v roce v roce 1927 prostřednictvím časopisu Stráž Myslivosti. Pro malý zájem tato snaha zanikla. Přesto je tento člověk právem považován za obroditele sokolnictví na našem území (Anonym, 2008) Legislativa v sokolnictví O této problematice pojednávají v nejaktuálnějším znění Medková (doplnění Brüll, Trommer, 2003) a Spejchal (2007). Jako historicky první spojení sokolnictví s legislativou je udáván právní výnos, který okolo roku 800 vydal král Karel Veliký. Ten upravoval sokolnictví z hlediska práv k držení dravců včetně trestů za jejich zcizení či zabití. Velmi přísná pravidla regulující sokolnictví platila v carském Rusku především za vlády Ivana Hrozného v 16. století, kdy byla v platnosti carova přikázání, která např. stanovila chytání dravců a jejich dodávky na carský dvůr jako povinnou službu státu. 16

22 Jiné přikázání stanovilo carův monopol na všechny v přírodě i v zajetí žijící krečety, tedy rarohy lovecké. Vymáhání sokolnických legislativních norem bylo pod hrozbou tvrdých trestů až trestu smrti za nejtěžší delikty. Dnes legislativní rámec sokolnictví v naší zemi pokrývá tři základní oblasti, jichž se sokolnictví dotýká. 1. Sokolnictví je ze své podstaty lov, a proto je v této oblasti regulováno zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Tento zákon a návazné prováděcí právní předpisy stanovují sokolnictví jako povolený způsob lovu a určují podmínky pro jeho provozování. Většina dravců používaných k sokolnickým účelům je podle ustanovení 2 zákona o myslivosti, kterou nelze bez povolené výjimky lovit, tj. ani odchytit dospělé jedince, ani vybrat mláďata z hnízda. K těmto dravcům patří: jestřáb lesní, káně lesní, káně rousná, krahujec obecný, moták pochop, poštolka obecná, raroh velký, sokol stěhovavý. Ostatní druhy dravců nejsou ve smyslu zákona o myslivosti považováni za zvěř. V ustanovení 44 zákona o myslivosti je definován lovecký dravec, kterým se rozumí dravec chovaný k sokolnickému využití, kdy nemusí jít o druh zvěře uvedený v 2 písm. c) zákona o myslivosti. Zákon o myslivosti dále říká, že držení a chov loveckého dravce jsou možné jen na základě povolení výjimky ze základních podmínek zvláště chráněných živočichů podle předpisů o ochraně přírody ( 56 zákona o č. 114/1992 Sb. v platném znění) a za podmínek v povolení uvedených. Držitel loveckého dravce musí mít složeny sokolnické zkoušky a být členem sokolnické organizace. K provedení některých ustanovení zákona o myslivosti slouží vyhláška č. 244/2002 Sb., která v části třetí, hlavě první stanoví bližší pokyny pro používání loveckých dravců a způsob provádění sokolnických zkoušek. Vyhláška stanovuje, že lovecké dravce v sokolnictví mohou používat pouze osoby, které mají lovecký lístek, složily sokolnické zkoušky a používají lovecké dravce v souladu s ustanoveními zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. K lovu zvěře může být použit pouze takový lovecký dravec, který svým způsobem lovu a velikostí odpovídá druhu a velikosti lovené zvěře. 2. Pro účely sokolnictví se používají draví ptáci, kteří jsou všichni chráněni. Proto je sokolnictví regulováno také normami týkajícími se ochrany přírody. Jedná se o legislativu celosvětové, evropské a národní úrovně. Co se týče ochrany dravců je základním zákonem v České republice zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a 17

23 krajiny, který v oblasti ochrany ptáků vychází z tzv. ptačí směrnice EU (Směrnice o ochraně volně žijících ptáků č. 79/409/EEC). Zákon o ochraně přírody a krajiny je pro sokolnictví velmi omezujícím, neboť na základě jeho interpretace dochází k problémům se získáváním dravců nejen z přírody, ale i těch odchovaných v zajetí, včetně jejich držení a chovu. S platností od došlo k zásadní změně zákonné úpravy držení dravců, a to tak, že za volně žijícího živočicha se již nepovažuje jedinec, který pochází z odchovu v zajetí, je nezaměnitelně označen a který je evidován orgánem ochrany přírody, o čemž je vydáváno osvědčení. Tato právní úprava je oproti předchozí logičtější, neboť sokolničtí dravci jsou většinou již v řadě generací odchováváni v zajetí. Proto se k jejich využívání v sokolnictví logicky nemohou vztahovat stejně restriktivní opatření, jako pro dravce z přírody. U dravců držených (i těch, kteří byli odchováni v zajetí) před účinností této novely však stále platí, že kromě dravců cizího původu a kříženců spadají do působnosti zákona o ochraně přírody a krajiny jako zvláště chránění živočichové, kdy zákon rozlišuje tři kategorie zvláště chráněných živočichů podle stupně jejich ohrožení. Prováděcí právní předpis pak stanoví, které konkrétní druhy spadají do příslušné kategorie. Zákon stanoví, že tito živočichové jsou chráněni ve všech vývojových stádiích, je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Zákazy vztahující se na zvláště chráněné živočichy neplatí bez výjimek, když na základě ustanovení 56 zákona 114/1992 Sb. lze udělit v odůvodněných případech výjimku za podmínky, že jiný veřejný zájem výrazně převyšuje nad zájmem ochrany přírody. Tuto výjimku může udělit orgán ochrany přírody. Na základě těchto ustanovení je tedy jak získávání, tak i držení a případný chov loveckých dravců orgány ochrany přírody striktně omezován nejen v případech dravců pocházejících z přírody, ale v případě jejich odchovu v zajetí, kdy jsou soukromým vlastnictvím. Pravidla dovozu a vývozu dravých ptáků upravuje zákon č. 100/2004 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a regulování obchodu s nimi (a návazná vyhláška), který vychází z tzv. Washingtonské konvence. Tato konvence má za cíl pomocí národních legislativ sjednotit dohled nad obchodem s ohroženými druhy zvířat, rostlin, jejich vývojových stádií a částí popř. výrobků z nich. Především reguluje 18

24 obchod s ohroženými živočichy z volné přírody, ale monitoruje a kontroluje i obchod s exempláři odchovanými nebo vypěstovanými člověkem. 3. Vzhledem k tomu, že sokolnictví je způsob držení zvířete v lidské péči, vztahuje se na něj i legislativa veterinární. Základním veterinárním zákonem je zákon č. 166/1999 Sb. o veterinární péči. Tento zákon řeší z pohledu sokolníků především přesuny dravců mezi regiony a státy a veterinární podmínky organizování sokolnických akcí. Druhým zákonem z této oblasti je zákon 246/1992 Sb. o ochraně zvířat proti týrání. Vzhledem k tomu, že dravci držení pro sokolnictví spadají do kompetence tohoto zákona, vypracoval Klub sokolníků ČMMJ na základě požadavků zákona dva interní dokumenty schválené Ústřední komisí pro ochranu zvířat proti týrání, závazné pro každého člena klubu. Jedná se o Řád chovu dravců a sov v péči člověka, který popisuje zařízení a vybavení pro chov a držení, zajištění zdraví a pohody, způsoby přepravy apod., a o Řád pro veřejné vystoupení nebo svod popisující postupy pro realizaci vystoupení s dravci na veřejnosti. Na úseku ochrany zvířat proti týrání došlo k jedné podstatné změně v legislativě a to k té, že již neplatí vyhláška o zvláště nebezpečných druzích zvířat, kterými byli všichni dravci a sovy, ale nyní byla zřízena nová kategorie a to zvířata vyžadující zvláštní péči. Do této kategorie byly zařazeny všechny rody orlů a výr velký. Zájmy sokolníků však byly ošetřeny alespoň tak, že přímo do zákona (na ochranu zvířat proti týrání) a následně i do vyhlášky se dostalo ustanovení, které lovecké dravce (ve smyslu příslušných ustanovení zákona o myslivosti)z této kategorie vyjímá. Je tedy potřeba na místně příslušném Krajském úřadu požádat orgán státní správy myslivosti o rozhodnutí na loveckého dravce, pokud nechceme mít "zvíře vyžadující zvláštní péči" se všemi právními důsledky, které to přináší. A to bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o orla (výra) používaného k lovu, k chovu nebo jiným účelům (Medková, 2009). 19

25 3.3 Sokolnické členění dravců Dravci nízkého letu Neboli krátkokřídlí (shortwings). Do této skupiny patří v našich podmínkách dravci rodu Accipiter, tj. jestřáb lesní, krahujec obecný, jsou oblíbeni pro svoji loveckou výkonnost a odvahu, u krahujce hraničící se smrtelným hazardem. Tvar křídel dravců těchto dravců je kratší, zaoblený a ocas, sokolnicky rýdovák, je dlouhý. Stavba těla jim zaručuje vysokou startovní rychlost a obratnost v konečné fázi útoku. Svoji kořist usmrcují stiskem pařátů. Ze své morfologické podstaty loví tito dravci krátkým rychlým útočným letem. Jsou univerzálními lovci a to jak z hlediska druhu kořisti, tak i typu krajiny. Dravci nízkého letu jsou velice oblíbeni také v japonském, korejském a čínském sokolnictví. V dnešním sokolnictví jsou dravci nízkého letu obohaceni také o káni rudochvostou a káni Harrisovu. Oba tyto druhy pochází z amerického kontinentu a v současnosti se ve stále větší míře objevují i u evropských sokolníků na úkor našich tradičních jestřábů (Spejchal, 2007) Dravci vysokého letu Neboli dlouhokřídlí (longwings). Do této skupiny řadíme dravce z rodu Falco, reprezentují nejpočetnější čeleď z rodu dravců. Zoologicky se liší od jestřábů, především stavbou zobáku mají zejk, což je zoubek po stranách horní čelisti umožňující sokolům usmrtit kořist přeštípnutím vazu. Další odlišností je kruhový tvar nozder s ostrůvkovým výběžkem uprostřed a odlišný způsob pelichání. Dále se od ostatních dravců liší dlouhými zašpičatělými křídly, schopností lovit střemhlavým útokem, někteří z nich loví výhradně v letu (sokol stěhovavý), jiní jsou schopní lovit jak kořist letící tak i pohybující se na zemi (rarozi). V sokolnictví jsou používáni především k lovu pernaté zvěře. Svoji kořist rychle usmrcují již zmíněným přeštípnutím vazu. V historii jsou nepoužívanějšími dravci pro sokolnictví, pro jejich lovecké schopnosti, krásu útoků ve velkých výškách, ale i svou přítulností k člověku. V evropském sokolnictví byli a jsou používáni sokol stěhovavý, raroh velký, raroh lovecký, ojediněle raroh jižní, z malých sokolů dřemlík tundrový, poštolka obecná a ostříž lesní. Na americkém kontinentu je nahrazován raroh velký rarohem prérijním a z malých sokolů se používá pouze dřemlík tundrový. Arabské sokolnictví se opírá o 20

26 raroha velkého, sokola stěhovavého nebo jeho menšího zástupce šahina.v dnešní době nejsou výjimkou kříženci dravců vysokého letu, tzv. hybridní formy (Spejchal, 2007) Orli Tato skupina zahrnuje největší dravce používané k sokolnictví. Mají mohutné tělo, dlouhá široká křídla a obrovskou sílu stisku pařátů. Absolutní prvenství patří orlu skalnímu, který kombinací velikosti, síly a především inteligence předčí všechny další zástupce rodu Aquila. Již od pradávna jsou orli používáni středoasijskými národy k lovu rychlonohé antilopy sajgy v otevřené stepní krajině. Dodnes používají své orli berkuty k lovu zajíců, lišek a dokonce i vlků. Další orel používaný k sokolnickým účelům je orel jestřábí (Hiraaetus fasciatus), je výrazně menší než orel skalní, na první pohled je velice podobný velkému jestřábu lesnímu. S postupně získávanými zkušenostmi, v oblasti výcviku tohoto dravce, se stává sokolníky stále žádanějším (Spejchal, 2007) Charakteristika orla skalního Orel skalní (Aquila chrysaetos) (Linnaeus, 1758) Délka těla: 70 95cm Rozpětí: samec : cm samice : cm Hmotnost: samec : průměrně 3700g samice: průměrně 5000g Výskyt ve střední Evropě Hlavní oblastí výskytu ve střední Evropě jsou Alpy a Karpaty. Po velkém poklesu početnosti začátkem 20. Století se díky ochraně v posledních desetiletích počty opět zvýšily a v současnosti jsou stabilizované. Jen v oblasti středoevropských Alp (Švýcarsko, Bavorsko, Rakousko) hnízdí cca 680 párů, k tomu přistupuje příslušný počet jednotlivých ptáků, dosud pohlavně nedospělých nebo nespárovaných, kteří se potulují často daleko od hnízdišť. Také na východě střední Evropy se počty orlů skalních zvyšují na Slovensku hnízdí cca 90 párů, v Polsku 30, nově i v Maďarsku tři páry. V severním Německu se objevují jen výjimečně jako zimní hosté jednotliví mladí 21

27 ptáci původem ze Skandinávie. Na území České republiky hnízdil do 19. stol., později se hnízdění neprokázalo. Vyskytuje se jednotlivě dosti pravidelně mezi měsíci srpen a květen, nejčastěji říjen až leden (Mebs, 2004). Poznávací znaky S rozpětím křídel kolem 2 m je mnohem větší než káně lesní, které se svou letovou siluetou zdálky poněkud podobá. Ovšem proporce jednotlivých částí těla působí dosti rozdílně: velmi dlouhá a široká křídla jako užší, naproti tomu ocas zřetelně delší než u káně lesní. Při kroužení je nápadné výrazné prstovité roztažení ručních letek na konci křídla. Poznávacím znakem proti dalším orlům při kroužení je poloha křídel, která směřují do těla lehce nahoru (zepředu v širokém V), zatímco u dalších orlů jsou držena vodorovně. Na předním okraji křídla je také často patrný ohyb před koncovou ruční částí (Mebs, 2004). Celkové zbarvení starých ptáků je téměř jednotně tmavohnědé. Pouze temeno a šíje jsou zlatožluté, což vyjadřuje vědecký i anglický název. Mladí ptáci jsou poznatelní podle bílých kořenů vnitřních ručních letek, které tvoří na křídle shora i zespodu velké bílé pole. Kromě toho je bílý i ocas, až na širokou tmavou koncovou pásku. S postupujícím věkem mizí ze zbarvení bílá barva, šatu dospělých dosáhne teprve v roce. Hlas Pouze zřídka je slyšet volání hiéh, podobné hlasu káně lesní, ale hrubší, dále melodické glik-glik-glik a štěkavé giak. Tyto hlasy se při toku a na hnízdišti spojují do hlasité řady. Žadonivé hlasy mláďat jsou hlasité ijéb. Rozšíření Orel skalní je rozšířen v šesti subspeciích po velké části Eurasie a Severní Ameriky. V současné době však je jeho areál rozčleněn do jednotlivých refugií, zahrnujících převážně horské oblasti (Hudec, Šťastný et al., 2005). 22

28 Fig. 1: Rozšíření orla skalního (Aquila chrysaetos L.) (Hudec, Šťastný et al., 2005) Prostředí Ve většině Evropy žije převážně v horách. V nich hnízdí na strmých skalních stěnách, případně i na stromech, a loví na volných plochách, převážně nad hranicí lesa. Na Slovensku žije v Karpatech, hnízdí především poblíž úpatí hor a loví na otevřených plochách mimo les. Ve Švédsku, Finsku a evropské části Ruska hnízdí orel skalní v odlehlých větších lesích, hnízdí na starých stromech a loví rovněž na otevřených plochách, jako jsou např. rašeliniště. Hustota osídlení a velikost revíru Ve švýcarských Alpách bylo na rozloze 5565 km 2 zjištěno 51 párů, což znamená 109 km 2 na pár. Přesto lovecký revír jednoho páru v době hnízdění včetně výchovy mláďat tvoří km 2, v zimě dokonce ještě menší plochy, ležící na jižních svazích v subalpínském stupni. Ve Skotské vysočině tvoří revír jednoho páru km 2, z toho však v době hnízdění má lovecký revír velikost pouze 20 km 2 (Mebs, 2004). Způsob lovu a potrava Orel skalní loví buď z vyhlídkového posedu, z vysokého kroužení, nebo z nízkého pátracího letu, při kterém využívá momentu překvapení kořisti. Složení potravy je mnohostranné a závisí na místních a sezónních podmínkách. V Alpách jsou 23