Katedra trestního práva. Diplomová práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra trestního práva Diplomová práce Obhajoba obžalovaného v hlavním líčení Petra Lavická 2006 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Obhajoba obžalovaného v hlavním líčení zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. 1

2 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat doc. JUDr. Alexandru Nettovi, CSc. a doc. JUDr. Josefu Kuchtovi, CSc. za odborné vedení mé diplomové práce a za jejich vstřícný přístup. 2

3 Obsah: 1. Úvod Pojem hlavního líčení Účel, význam a průběh hlavního líčení Protokolace hlavního řízení Vztah hlavního líčení a přípravného řízení Osoba obžalovaného Obžalovaný jako subjekt trestního řízení Obžalovaný a jeho právo na obhajobu Jednotlivé složky práva na obhajobu Osoba obhájce (práva a povinnosti ) Postavení obhájce Obhájce zvolený, obhajoba nutná, obhajoba bezplatná a obhajoba více obviněných Práva a povinnosti obhájce Taktika obhajoby Dokazování a obhajoba obžalovaného v hlavním líčení Pojem dokazování Opatření důkazů obhájcem Průběh dokazování v hlavním líčení Výslech obžalovaného Výslech svědka Výslech znalce a znalecký posudek Závěr hlavního líčení Charakteristika závěru hlavního líčení Závěrečná řeč obhájce Závěrečná řeč a poslední slovo obžalovaného Úvahy de lege ferenda Závěr...64 Summary...66 Použitá literatura a právní předpisy :

4 1. Úvod Obhajoba obžalovaného v hlavním líčení je realizací jeho práva hájit se sám či prostřednictvím zvoleného či ustanoveného obhájce v průběhu trestního stíhání. Toto právo je garantováno jak Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami tak i zákonem. Je tedy na jedné straně prostředkem obžalovaného k ochraně jeho práv a na straně druhé je pro stát a jeho orgán soud, institutem, který zajišťuje legalitu trestního stíhání a rozhodnutí o vině a trestu. Stát garantuje obžalovanému jeho právo vystupovat v hlavním líčení a hájit tak svá práva prostřednictvím obhájce, kterého si může ve všech případech zvolit a v některých případech je mu dokonce ustanoven bez ohledu na jeho vůli. Jedná se o ty případy, kdy uznal zákonodárce za nutné z různých důvodů zajistit kvalifikovanou ochranu práv obviněného. Hlavní líčení může být považováno za prostor vymezený pro nejširší uplatnění obhajoby a zároveň je okamžikem, ve kterém se odehrává kardinální část trestního řízení dokazování. Hlavní líčení je jednou z částí řízení trestního, ve které dochází k vyřčení rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného a popřípadě jeho následného trestu. Účelem hlavního líčení je objasnit, zda se stal skutek uvedený v obžalobě a z provedeného dokazování následně vyvodit důsledky, ať už ve formě trestu, zproštění obvinění nebo zastavení trestního stíhání. V průběhu trestního stíhání vedle osoby obviněného (v hlavním líčení obžalovaného) vystupuje osoba obhájce, která zastupuje obviněného a obhajuje jeho zájmy. Myslím si, že právě v době konání hlavního líčení je obhájci poskytnut největší prostor k uplatnění jeho právních znalostí, navržení či provedení důkazů a k přesvědčení soudu o nevině klienta nebo alespoň ke zmírnění jeho viny. Prostřednictvím obhájce je obžalovaný schopen uplatnit své právo na obhajobu na vyšší úrovni, jelikož nelze předpokládat, že by všichni obžalovaní měli dostatečné znalosti práva a také z logických důvodů většinou nebývají schopni objektivního posouzení situace a rozhodování o taktice obhajoby s potřebným odstupem. Volbou obhájce se tedy obžalovaný vyvaruje zbytečných chyb a neuvážeností v jeho neprospěch. Je obhájcem připraven na průběh následujícího řízení, společně zvolí nejvhodnější taktiku obhajoby 4

5 V mé práci se zaměřuji zejména na osobu obžalovaného, osobu obhájce a jejich možnosti obhajoby v hlavním líčení a snažím se shrnout názory a postoje odborníků z oblasti práva trestního a to jak hmotného tak i procesního. 5

6 2. Pojem hlavního líčení 2.1 Účel, význam a průběh hlavního líčení Hlavní líčení bývá charakterizováno jako těžiště nebo jádro trestního řízení. Je považováno za nejdůležitější stádium trestního řízení, v němž se rozhoduje a vině a trestu obžalovaného. Představuje vrchol soudního stádia trestního řízení. Předcházející přípravné řízení slouží k tomu, aby věc mohla být nakonec projednána v hlavním líčení jsou li k tomu zákonné důvody. Aby mohlo být dosaženo smyslu hlavního líčení, je třeba věc řádně připravit a poté ji projednat a rozhodnout v jediném hlavním líčení bez odročení. Rozhodující postavení získává nezávislí soud. Zahájení hlavního líčení se děje sdělením věci, která bude projednávána. Jako další předseda senátu prověří přítomnost a totožnost osob, které byly k hlavnímu líčení předvolány. Následně je vyzván státní zástupce k přednesení obžaloby. Obžaloba je pro soud východiskem, kterým je dán rozsah a obsah hlavního líčení. S pohledu obžalovaného je přednesení obžaloby důležité z důvodu seznámení se obžalovaného se skutkem uvedeným v obžalobě a jeho porovnání se skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. V další fázi hlavního líčení dochází k procesu dokazování. Úkolem soudu je provést a zhodnotit důkazy získané v přípravném řízení, navržené stranami nebo ty, které jsou podle jeho názoru pro objasnění věci důležité. Soud odpovídá za správné a úplné zjištění skutkového stavu věci a zákonné rozhodnutí a má širokou možnost provádět dokazování. Meze dokazování stanoví soud tak, aby jím zjištěný skutkový stav umožňoval bez pochybností rozhodnout. Soud nese konečnou zodpovědnost za to, že budou provedeny všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí. Soud musí v hlavním líčení objasnit rozhodné skutečnosti svědčící jak v neprospěch obviněného, tak i v jeho prospěch. 1 Dokazování začíná výslechem obžalovaného, který je vyzván k vyjádření se k obsahu obžaloby. Obžalovaný má možnost reagovat na tvrzení státního zástupce a objasnit situaci ve svůj vlastní prospěch již v počátcích hlavního líčení. Další provádění důkazů a jejich pořadí si stanoví předseda senátu podle svého vlastního uvážení. Problematiku dokazování rozeberu podrobněji v jedné z následujících kapitol. 1 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání, Praha : Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2003, s

7 Poslední fází hlavního líčení je jeho závěr. V něm probíhají dva důležité úkony závěrečná řeč a právo posledního slova obžalovaného. Nutno dodat, že průběh hlavního líčení je významně ovlivňován zásadami, které procházejí jak hlavním líčením, tak i celým trestním řízením. Uplatňují se zde tedy určité principy, jimiž je řízení resp. hlavní líčení ovládáno. Jsou to základní zásady trestního řízení. Postup orgánů a osob účastnících se hlavního líčení i jeho příprava a průběh se nutně těmito zásadami budou řídit. V hlavním líčení se tak v největší míře uplatní zásada řádného zákonného procesu, zásada obžalovací, zásada vyhledávací, zásada legality, zásada ústnosti a bezprostřednosti, zásada presumpce neviny a práva na obhajobu. Všechny tyto základní zásady jsou uvedeny v 2 Trestního řádu ( dále jen Tr.ř. ). 1) Zásada řádného zákonného procesu Nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Je vyloučeno, aby osoby byly bezdůvodně stíhány, lze je stíhat jen způsobem, který stanoví trestní řád. 2) Zásada obžalovací Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. Podstatou této zásady je rozdělení procesních funkcí mezi tři subjekty žalobu, obhajobu a soud.v hlavním líčení není možné projednávat jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. 3) Zásada vyhledávací Tato zásada stanoví, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost vyhledávat a provádět důkazy z vlastní iniciativy a svá rozhodnutí vyvozují jen ze zjištěných skutečností. 4) Zásada legality Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána nestanoví jinak. Dbá o to, aby byl řádně a včas stíhán každý pachatel každého trestného činu. 5) Zásada ústnosti Jedná před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí z pravidla tak, že se osoby vyslýchají. 7

8 6) Zásada bezprostřednosti Při rozhodování v hlavním líčení smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Rozhoduje se tedy na základě provedených důkazů, které by měly splňovat podmínku co největší blízkosti zjišťované skutečnosti. 7) Zásada presumpce neviny Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Existuje zde povinnost orgánů činných v řízení prokázat vinu. 2.2 Protokolace hlavního řízení V této kapitole bych se ráda zmínila o změně, kterou dostála úprava týkající se protokolace hlavního líčení a která může značným způsobem ovlivnit obhajobu obžalovaného. Novelou trestního řádu zákonem č. 283/2004 Sb. došlo ke změně, která spočívá v tom, že zvukový záznam o průběhu hlavního líčení a veřejného zasedání se pořizuje vždy, s výjimkou případů, kdy úkon bude proveden mimo budovu soudu, například ve věznici nebo nemocnici a bude uchováván na nosiči informací až do doby skartace spisu ( 55b Tr.ř.). Doplněný 55b trestního řádu, vytváří zákonné předpoklady pro zrychlení a zefektivnění hlavního líčení a pro vypracování protokolu o hlavním líčení. Avšak ani výše uvedená novelizace nevyřešila problém, který se začal objevovat vzápětí po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. V souvislosti s námitkami, zejména námitkami obhajoby vůči obsahu protokolu, ale i v souvislosti s jeho opravami a doplňováním, se zejména obhájci dovolávali a dovolávají možnosti nechat si pořídit kopii zvukového záznamu pro potřeby obhajoby. Argumentují například tím, že obhajoba by měla mít možnost vznášet námitky proti obsahu protokolu nejen se znalostí protokolu, nýbrž v případě potřeby i zvukového záznamu pořízeného o průběhu úkonu konaného před soudem. Není důvod pro to, aby obhajoba při vznášení námitek spoléhala pouze na paměť, poznámky či eventuálně na neoficiální záznam úkonu, který by si sama pořídila. Zvukový 8

9 záznam je třeba považovat za jediný objektivní doklad úkonu, který musí být k dispozici jak soudu tak stranám. 2 Otázkou protokolace se zabýval Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí. 3 Uvedl, že zvukové záznamy pořizované soudem o průběhu hlavního líčení, slouží soudci jako pomůcka pro vypracování protokolu o hlavním líčení, případně pro potřebu dalších oprávněných orgánů při získávání obrazu o průběhu jednání před soudem. Kopie nosiče pořízeného zvukového záznamu se ani přes žádost některé ze stran těmto stranám neposkytuje. Nejvyšší soud uvedl, že požadavek obviněného na pořízení a poskytnutí kopií zvukových záznamů průběhu hlavního líčení nevyplívá z žádného existujícího ustanovení trestního řádu, a pokud jeho oprávněnost jmenovaný obhájce opíral o ustanovení 65 Tr.ř. a 55b Tr.ř., nelze s ním souhlasit. 4 Podle 65 Tr.ř je obviněnému a jeho obhájci je garantováno pouze právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Ustanovení 55b Tr.ř. pak upravuje některé zvláštnosti protokolace řízení před soudem, pokud je o něm pořizován zvukový záznam. Z žádné jeho části nelze dovodit, že zvukový záznam je součástí spisu, naopak v odstavci 7 je zakotveno, že zvukový záznam se uchovává na nosiči informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné, poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení. Z uvedeného je evidentní, že trestní řád nepočítá s pořizováním kopií zvukového záznamu pro potřeby žádné ze stran trestního řízení, tedy včetně obviněného a jeho obhájce. 5 Na druhou stranu Nejvyšší soud konstatoval, že je nutné stranám řízení poskytnout možnost ověřovat si, zda následně vypracovaný protokol o hlavním líčení souhlasí s tím, co bylo zaznamenáno na zvukový záznam. Obhájce obviněného může mít odlišný názor na obsah protokolu než protokolující úředník. Jak již bylo uvedeno výše, nemají strany právní nárok na pořízení kopie zvukového záznamu, ale je jim pro zmírnění negativního dopadu tohoto rozhodnutí umožněno přehrání zvukového záznamu. Žádost o přehrání zvukového záznamu nemůže soud bezdůvodně odmítnout, neboť by bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. 2 Rizman, S. Několik poznámek k průzkumu účinnosti novely trestního řádu. Trestní právo, 2005, č. 5, s Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 4 Tz 7/ Vantuch, P. K možnosti přehrání či pořízení kopie záznamu z jednání soudu obhajobě. Trestní právo, 2005, č. 9, s. 12 a n. 5 Vantuch, P. K možnosti přehrání či pořízení kopie záznamu z jednání soudu obhajobě. Trestní právo, 2005, č. 9, s

10 2.3 Vztah hlavního líčení a přípravného řízení Trestní řízení se skládá z několika fází, přičemž bych na tomto místě ráda rozebrala řízení přípravné, které má s hlavní líčení velice úzkou souvislost. Přípravné řízení je stadiem, které předchází hlavnímu líčení a má zajistit, aby před soud byly postaveny osoby podezřelé ze spáchání trestných činů uvedených v obžalobě a aby byl shromážděn důkazní materiál pro soudní přelíčení. Hlavní líčení se zahajuje na podkladě obžaloby a spisů z přípravného řízení. Na své důležitosti přípravné řízení získalo novelou č. 256/2001, která kromě jiného pozměnila postavení obhajoby. Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit ( 165 odst. 2 Tr.ř.). V ustanovení 165 Tr.ř. je upravena jak účast obhájce, tak i obviněného ve vyšetřování. Tímto je straně obhajoby poskytnuta možnost výrazným způsobem ovlivnit průběh hlavního líčení a jeho výsledek. Jelikož soud pečlivě přezkoumává jakékoli odchylky od protokolu o výpovědi učiněném v přípravném řízení a jejich příčiny, je účast obhájce v přípravním řízení více než vhodná. Účast obhájce v tomto stádiu trestního řízení přispívá k náležitému objasnění věci z hlediska zájmu obviněného a může vést k zúžení trestního stíhání, zastavení trestního stíhání apod. Pokud dojde k hlavnímu líčení, je obhájce na tuto situaci lépe připraven, jelikož většina informací je mu známa již z přípravného řízení a může svou taktiku obhajoby dlouhodoběji promýšlet. Základní význam má právo obviněného mluvit se svým obhájcem bez přítomnosti třetích osob. Možnost obviněného radit se se svým obhájcem je jedním z prvků přípravy jeho obhajoby. Právo obviněného komunikovat se svým advokátem mimo dosah slyšení ze strany třetí osoby figuruje mezi základními požadavky spravedlivého procesu v demokratické společnosti. Kdyby advokát nemohl mluvit se svým klientem bez takovéto kontroly a přijmout od něj důvěrné pokyny, jeho pomoc by ztratila na účinnosti. 6 Má-li obviněný obhájce, je na průběh trestního řízení lépe připraven. Obhájce ho obeznámí s jeho právy a to mu umožňuje, aby se důkladně připravil a uvědomil si, čeho chce dosáhnout. Nemá-li obviněný obhájce, je ve výrazně složitější situaci, 6 Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dokončení). Bulletin advokacie, 2002, č , s

11 neboť svá práva ani cíl své obhajoby si nemusí dostatečně ujasnit a dozví se o nich až z poučení od vyslýchajícího před prvním výslechem, což mu může vytvořit řadu problémů. Novela č.256/2001 také přesunula těžiště provádění výslechů svědků z přípravného řízení do hlavního líčení. 11

12 3. Osoba obžalovaného 3.1 Obžalovaný jako subjekt trestního řízení Jednou ze stran trestního řízení je osoba, proti níž se trestní řízení vede a v jeho průběhu je označována různými způsoby, které označují její postavení. Jako obžalovaného zákon označuje toho, proti komu se vede trestní řízení, po nařízení hlavního líčení ( 12 odst. 8 Tr.ř ). Obviněným je ten, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání ( 160 Tr.ř. ). Pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený ( 12 odst. 7 Tr.ř. ). S těmito pojmy budu v následujícím textu takto nakládat. Jelikož hlavní líčení je ovládáno zásadou kontradiktornosti, mají obě strany procesu zásadně stejné postavení. Soudní jednání má charakter sporu mezi obžalovaným a žalobcem. Obviněný má poměrně velkou volnost procesního postupu. Může se vyjádřit ke všem skutečnostem, a k důkazům o nich, aniž by byl povinen vypovídat a vyvíjet jakoukoliv procesní aktivitu. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky ( 33 odst. 1 Tr.ř.). Vše závisí na jeho uvážení, které ze svých práv se rozhodne využít. Je tedy představitelné, že některý obviněný bude svých práv využívat od samého počátku trestního stíhání a jiný bude po celou dobu absolutně nečinný. Nelze vyvozovat závěry o vině či nevině jen z chování obviněného. Z faktu, že nevypovídá nebo naopak záměrně vypovídá nepravdu, nelze vyvozovat konečné závěry. Existuje zde právo na svobodnou volbu prostředků obhajoby. Obviněný má především právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí, stejně tak má právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby postupovaly tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, zejména aby také objasňovaly se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící v jeho prospěch a prováděly v tomto směru důkazy. Právo obviněného na obhajobu musí být zabezpečeno příslušnými právními normami, které zabezpečují konkrétní oprávnění obviněného v průběhu 12

13 trestního řízení a povinnost orgánů činných v trestním řízení přihlížet ke všem okolnostem, které jeho vinu zmírňují či vyvracejí. 7 Tolerance státu k postupu obviněného, k jeho procesní taktice, má však své meze. Obviněný má i procesní povinnosti. Je to povinnost dostavit se k výslechu i když nemusí vypovídat podrobit se úkonům potřebným ke zjištění své totožnosti, např. prohlídce těla, strpět odběr krve nebo podobný jiný úkon, podrobit se vyšetření duševního stavu. K tomu všemu však může být donucován jen pořádkovým opatřením, zejména pokutou nebo může být k orgánům činným v trestním řízení předveden. S výjimkou těchto i některých dalších zásahů ze strany státní moci není však obviněný povinen jakkoli přispívat k objasnění věci ani svým procesním chováním jakkoliv jinak napomáhat dosažení účelu trestního řízení. Může tedy svou obhajobu orientovat nejen k tomu, aby jsa nevinen - nebyl odsouzen, ale i k tomu, aby - jeli pachatelem - nebylo dosaženo jeho usvědčení nebo odsouzení Obžalovaný a jeho právo na obhajobu Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní stíhání vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného ( ÚS 592/2000 ). Zásada práva na obhajobu je obsažena zejména v ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v ustanovení 2 odst. 13 Tr.ř. Zajišťuje objektivní rozhodování soudu, jelikož napomáhá k náležitému zjištění všech okolností, které jsou nepostradatelné pro jeho správné rozhodnutí a zaručuje plnou ochranu práv a právem chráněných zájmů osobě, proti které se vede trestní řízení. Účelem práva na obhajobu je ochrana zájmů obviněného tak, aby byly náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, dále skutkového objasnění věci, jejího právního posouzení a ochrany 7 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s Mandák, V. Meze trestní obhajoby nástin základních otázek. Bulletin advokacie, 2003, č. 10, s

14 všech práv obviněného v průběhu celého trestního řízení, a to i v různých dílčích otázkách tak, aby nedocházelo k porušování procesních práv obviněného a k zbytečným zásahům do jeho ústavně chráněných práv a svobod. Tak přispívá obhajoba ke správnému objasnění a rozhodnutí věci, aby obviněnému nebyl přičítán čin, který nespáchal nebo jeho spáchání mu nebylo prokázáno a v případě, že jej spáchal, aby nebyl potrestán přísněji než odpovídá jeho vině. 9 Právo obviněného na obhajobu v sobě zahrnuje tři složky. 1. Obhajoba materiální právo osobní obhajoby, tj.možnost, aby se obviněný hájil sám. Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat opravné prostředky. V této souvislosti bylo značně posíleno právo obviněného na obhajobu v tom směru, že není povinen vypovídat a může se v průběhu prováděných úkonů radit se svým obhájcem. Z toho vyplývá právo obhájce účastnit se výslechu obviněného a dalších úkonů. 2. Obhajoba formální právo obviněného zvolit si obhájce a radit se s ním. Volba obhájce a jeho následná činnost přímo zabezpečuje uplatnění materiálního práva obviněného, čili se dá hovořit o obhajobě ve své podstatě také materiální. Má-li se obviněný v průběhu trestního řízení vhodně hájit, je potřebné, aby byl schopen náležitě využít všech práv, která mu zákon poskytuje. Vzhledem k tomu, že nelze předpokládat, že každý obviněný zná dokonale trestněprávní a trestněprocesní normy a navíc je schopen využít práva, která jsou mu dána v konkrétní situaci, je důležitou součástí zabezpečení práva na obhajobu možnost obviněného zvolit si obhájce Právo obviněného požadovat od všech orgánů činných v trestním řízení, aby byly objasněny všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch. Obviněný musí být o svých právech nejen poučen, musí mít také možnost je uplatnit. Orgány činné v trestním řízení musí samy se stejnou péčí objasňovat jak okolnosti svědčící v neprospěch obviněného, tak i okolnosti svědčící v jeho prospěch. 9 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s

15 3.3 Jednotlivé složky práva na obhajobu 1. Právo vyjádřit se ke všem skutečnostem ( 33 Tr.ř. ) Obviněnému je garantováno právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich. Není však povinen vypovídat. I když není povinen vypovídat, musí být obeznámen s tím, proti jakému obvinění se má či může bránit. Na základě toho se může obviněný rozhodnout, zda podá výpověď, ale nebude odpovídat na případné dotazy nebo naopak svou výpověď nepodá, ale na určité dotazy odpoví. Třetí možností je jak odmítnutí vlastní výpovědi, tak i pokládaných otázek. Výpověď obviněného je prostředkem k uplatnění vlastní obhajoby a proto je v tomto momentě velmi důležité celou situaci důkladně rozvážit. Odmítnutí výpovědi obviněným, který daný skutek spáchal, může být za jistých okolností výhoda. Naopak odmítnutí výpovědi obviněným, který je nevinen, může znamenat nevyužití důkazu vyvracejícího obvinění. Pokud je obviněný zastoupen advokátem, nemusí si s touto svízelnou situací lámat hlavu, jelikož obhájce mu je bezpochyby schopen poradit, které skutečnosti bude dobré uvést a které nikoliv. Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost je uplatnit. Právo obviněného být poučen se vztahuje na všechna stádia trestního řízení. Z poučení musí být jasné, jaká oprávnění obviněnému z trestního řádu plynou, aby jich mohl bez jakýchkoliv překážek v plné míře využít. Obviněný má právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisy a poznámky a pořizovat na své náklady kopie spisů a jejich částí. Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 472/2000 uvedl, že právo obviněného nahlížet do spisu je jednou ze složek jeho práva na obhajobu, zaručovaného čl. 40 odst. 3 LZPS, a právě proto je omezení tohoto práva, i když je zákonem připuštěno, vždy třeba náležitě zdůvodnit. 11 Obžalovaný má právo zúčastnit se projednávání věci v hlavním líčení. Jestliže byl ale ze soudní síně vykázán, po jeho návratu do soudní síně mu musí být soudem sdělen podstatný obsah jednání v době jeho nepřítomnosti, aby se mohl ke každému provedenému důkazu vyjádřit. 11 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s

16 Obžalovaný má v hlavním líčení právo na závěrečnou řeč a po skončení závěrečných řečí a před odchodem soudu k závěrečné poradě poslední slovo. V závěrečné řeči má jako poslední možnost ovlivnit rozhodnutí soudu a nastínit mu svoje stanovisko k projednávané věci. Při pronášení posledního slova nesmí být obžalovaný nikým přerušován a nesmějí mu být kladeny žádné otázky. 2. Právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě ( druhá věta 33 odst. 1 Tr.ř. ) Toto právo může obviněný realizovat v různých etapách trestního řízení, ať už tedy v průběhu přípravného řízení nebo hlavního líčení. Je představitelné, že obžalovaný uvede okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě v návrhu, který adresuje soudu ještě před započetím hlavního líčení, během průběhu dokazování v hlavním líčení nebo až po skončení dokazování v jeho závěrečné řeči nebo dokonce v jeho posledním slově. Z toho je zřejmé, že se jedná o uplatnění práva obviněného hájit se, jak uzná za vhodné. Je přitom zcela lhostejné, zda obviněný znal okolnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch již dříve nebo je zjistil až během průběhu trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost upozornit obviněného na jeho právo uvádět okolnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch. Jak již bylo uvedeno výše, záleží čistě na obviněném jak s touto informací naloží. Neuvede-li okolnosti a důkazy v jeho prospěch v přípravném řízení nebo po nařízení hlavního líčení po výzvě předsedy senátu, před jeho započetím, nezbavuje se možnosti podat je kdykoliv později. Pokud obžalovaný uvede nové skutečnosti až během hlavního líčení, nemůže být tato jeho obhajoba odmítnuta soudem s poukazem na její opožděné uplatnění. To že obviněný během celého trestního řízení nepodal ani jeden návrh na doplnění dokazování, nelze chápat v jeho neprospěch. 3. Právo činit návrhy a podávat žádosti Uplatnění tohoto práva stranou obhajoby je důležité z toho důvodu, že poskytuje obhajobě možnost podílet se na objasnění skutkového stavu ve prospěch obviněného. Nejvíce patrné to bude při navrhování důkazů obhajobou, které při vyšetřování nebyly zohledněny. Obhájci je umožněno vyhledat důkaz, který svědčí ve prospěch jeho klienta, navrhnout jeho provedení soudu a dokonce podat žádost o to, aby ho mohl sám fakticky provést. Zejména se bude jednat o výslech svědka nebo znalce. 16

17 Obviněný je oprávněn podávat také návrhy na rozhodnutí. Tyto návrhy je možné činit kdykoliv, i během přípravného řízení. Většinou se bude jednat o návrh na postoupení věci jinému orgánu, přerušení nebo zastavení trestního stíhání. Další možností jsou návrhy a žádosti týkající se postupu řízení. Mezi ně nejčastěji patří žádost o propuštění z vazby, námitky podjatosti, návrh na odročení hlavního líčení, žádost o navrácení lhůty atd. 4. Právo zvolit si obhájce a radit se s ním ( 2 odst. 13 Tr.ř. ) Právo zvolit si obhájce dává obviněnému možnost zvolit si obhájce podle vlastní vůle, výběru a přesvědčení, bez jakéhokoliv omezení a na vlastní odpovědnost. To vytváří pro obviněného záruku nezávislého, ničím neovlivněného působení obhájce v trestním řízení. Obviněnému náleží právo radit se s obhájcem i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Může i v průběhu úkonu požádat o poradu s obhájcem, s nímž se však nemůže radit o tom, jak odpovědět na otázku, která již byla položena. V případě, že by o poradu požádal obviněný po položení otázky a před jejím zodpovězením, vyslýchající orgán umožní obviněnému poradu s obhájcem až po zodpovězení položené otázky. Přitom však nesmí být obviněný k odpovědi žádným způsobem donucován. Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může obviněný mluvit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Rozmluvě obviněného s obhájcem nesmí být nikdo přítomen. Obviněný má právo žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil jiných úkonů přípravného řízení. Důsledkem toho je oprávnění, aby obhájce byl přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být důležitý pro obviněného, již od zahájení trestního stíhání Právo podávat opravné prostředky Mezi opravné prostředky, ať už řádné či mimořádné patří stížnost, odvolání, odpor, dovolání, návrh na povolení obnovy řízení a stížnost pro porušení zákona. Stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s odst. 2 Tr.ř. 17

18 Odvolání může obžalovaný podat proti každému rozsudku soudu I. stupně. Výkon soudnictví v České republice je dvoustupňoví, proti rozhodnutí soudu druhého stupně není již řádný opravný prostředek přípustný. 14 Obviněný a osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce mohou podat proti trestnímu příkazu odpor. Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal a to do osmi dnů od jeho doručení. Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení ( 314g odst. 1, 2 Tr.ř. ). Každé rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení musí obsahovat poučení o opravném prostředku. Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští ( 265a odst. 1 Tr.ř.). Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno ( 265d odst. 2 Tr.ř. ). Všechna tato výše uvedená práva, která jsou v ustanovení 33 Tr.ř. označena jako práva obviněného, přísluší nejen obviněnému, ale je možné je vztáhnou i k osobě obžalovaného a za jistých okolností i na osobu odsouzeného. 14 Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. 17. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde, 2002, s

19 4. Osoba obhájce (práva a povinnosti ) 4.1 Postavení obhájce Obhájce je právním zástupcem osoby, proti které se trestní řízení vede a jeho úkolem je poskytnout obviněnému všestrannou právní pomoc. Zejména dbá obhájce na to, aby v průběhu celého řízení byla ve prospěch obviněného využita všechna práva a prostředky obhajoby, které trestní řád obviněnému poskytuje a aby obviněný pro neznalost trestních předpisů nebyl na svých právech zkrácen. 15 Obhájcem v trestní věci může být jen advokát ( 35 odst. 1 Tr.ř. ). Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, která zapíše do seznamu advokátů každého, kdo získal vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v ČR, vykonával podobu alespoň tří let právní praxi jako advokátní koncipient, složil advokátní zkoušku a splňuje další podmínky uvedené v 5 odst. 1 a 2 zákona o advokacii ( dále jen AZ ). Advokátem je tedy osoba právnicky vzdělaná a oprávněná provozovat advokacii, která pomáhá svému klientovi radou, vystupuje za něj před soudy a úřady a chrání jeho práva a oprávněné zájmy. Výkon advokacie je realizací práva každého na poskytnutí právní pomoci, které je upraveno mimo jiné v Listině základních práv a svobod a také v zákoně o advokacii. Advokacie je povoláním nezávislým, takže i osoba obhájce je považována za nezávislou. Je ovšem omezen v jisté míře právními předpisy a pokyny klienta. Dalším omezujícím prvkem jsou etická pravidla advokátského povolání a pravidla soutěže stanovená stavovskými předpisy. Právní pomoc v České republice zajišťují především advokáti, v omezené míře a v zákonem stanoveném rozsahu i další osoby, jako například notáři, daňoví poradci, patentoví zástupci apod. Ti poskytují právní pomoc v zákonem stanoveném rozsahu a za úplatu. Postavení obhájce a význam jeho obhajoby jsou při výkonu spravedlnosti potud odlišné a specifické, že sice ani obhájce ve své obhajobě není zákonem vyjmut z povinnosti přispět k náležitému zjištění trestného činu a spravedlivému 15 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání, Praha : Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2003, s

20 potrestání pachatele, to však za předpokladu, že svou činností nezhorší postavení a neztíží situaci obviněného. 16 Advokáta nelze považovat za orgán státu, ani když je ustanoven ex offo. Nezávislost advokacie na státu naznačuje, že výkon obhajoby je zásadně věcí obviněného a jeho obhájce, ať je obhájce ustanoven bezplatně nebo je odměňován v soukromém rámci. Státu nepatří právo vměšovat se do vztahu advokáta a jeho klienta, jedná-li se o způsob vedení obhajoby. Stát tedy neodpovídá za selhání advokáta, ale za to, že jeho orgány neučinily potřebná opatření, aby při selhání ustanoveného nebo obviněným zvoleného obhájce byla zajištěna obhajoba obviněného, vyžadují-li zájmy spravedlnosti obhajobu obhájcem Obhájce zvolený, obhajoba nutná, obhajoba bezplatná a obhajoba více obviněných Obviněný si může svého obhájce zvolit nebo jej za něj může zvolit jeho zákonný zástupce. Nevyužije li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh, jakož i zúčastněná osoba ( 37 odst. 1 Tr.ř. ). Tyto osoby, kromě zákonného zástupce, vystupují nikoli v zastoupení obviněného, ale jménem svým. Proto v případě, kdy osoba obviněného není zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k právním úkonům není omezena, je k volbě nutný jeho souhlas. Nejedná-li se o důvody nutné obhajoby, je zcela v dispozici obviněného, zda si svého obhájce zvolí nebo zda se rozhodne obhajovat sám. Může tak učinit v kterékoliv etapě trestního řízení. Je ovšem zásadní toto rozhodnutí dobře rozvážit. Většina osob nemá zájem o právní pomoc advokáta až do chvíle než se jejich věc ocitne před soudem. Až v tomto momentě si obžalovaný uvědomí vážnost situace a zpětně zjistí, že si rozhodnutím zastupovat se sám spíš přitížil než pomohl. Po poradě s advokátem by byl informován, jaký postup může očekávat od orgánů činných v trestním řízení, jaká jsou jeho konkrétní práva a jak jich může účinně využít. 16 Ševčík, V. Taktika obhajoby ( prvá část ). Bulletin advokacie, 2001, č. 9, s Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ( dokončení ). Bulletin advokacie, 2002, č , s

21 Trestní řád tedy vychází ze situace, kdy si obviněný zvolí svého obhájce sám. Dochází k tomu udělením plné moci, kdy obviněný vystupuje v pozici zmocnitele a advokát, který má obviněného zastupovat, v pozici zmocněnce. Ke zvolení si osoby obhájce je nezbytný jeho souhlas, jelikož advokát je oprávněn poskytnutí právní služby odmítnou. 18 V praxi je nezbytné, aby se obviněný dohodl o svém zastupování s konkrétním advokátem, z jehož strany musí být patrný souhlasný projev vůle, který jednoznačně prokazuje, že zmocnění obviněného k obhajobě přijal. To je nezbytné, jak ve vztahu k obviněnému, tak i orgánům činným v trestním řízení, jimž se obhájce plnou mocí prokazuje. Většina advokátů přijímá plnou moc na stabilním předtištěném tiskopise. Plnou moc podepisuje obviněný, který zmocnění ke své obhajobě uděluje. 19 Dojde-li k situaci, kdy obviněný pokládá postup obhájce při určitém procesním úkonu za nepřípustný, je obviněný oprávněn vypovědět plnou moc obhájci. Na druhou stranu může toto chování obviněného zapříčinit odstoupení advokáta od smlouvy o poskytování právních služeb dle 20 AZ. Právo zvolit si svého právního zástupce bývalo v minulosti zneužíváno k oddálení různých úkonů trestního řízení. Stačilo, když si obviněný před uskutečněním daného úkonu zvolil nového obhájce, který měl přednost před obhajobou ex offo a nebo prostě odvolal plnou moc předcházejícího obhájce. V případě nutné obhajoby v této situaci nebylo možné, aby se obviněný stal osobou nikým neobhajovanou a bylo tedy nutné plánovaný úkon odložit, čímž docházelo k maření trestního řízení. Tento problém byl vyřešen novelou č. 265/2001, kterou byl doplněn 37 odst. 2 Tr.Ř. Oznámí-li obviněný změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode den doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený zástupce AZ 19 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s

22 Novela tedy uložila obhájci novou povinnost zajistit obhajobu obviněného i poté, co byl výkon obhajoby úkonem obviněného ukončen, pokud není možno v příslušných lhůtách zajistit obhájce jiného. 20 Existují případy, kdy obviněný musí mít obhájce a to i proti své vůli. Důvody nutné obhajoby uvádí trestní řád v 36. Obviněný musí mít obhájce pokud je ve vazbě, ve výkonu trestu nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu; je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena; je mladiství, je proti němu vedeno řízení jako proti uprchlému; pokud to považuje soud nebo státní zástupce za nutné, zejména proto, že má vzhledem k tělesné nebo duševní charakteristice obviněného pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit; obviněnému hrozí trest, jehož horní hranice převyšuje pět let; soud jedná ve zjednodušeném řízení; soud rozhoduje o vydání obviněného do ciziny nebo rozhoduje o ochranném léčení obviněného. V 36a Tr.Ř. jsou uvedeny důvody nutné obhajoby ve vykonávacím řízení. V případech nutné obhajoby se obviněnému určí lhůta ke zvolení obhájce. Pokud si v této lhůtě obviněný obhájce nezvolí, je mu obhájce neprodleně ustanoven, aby byla zaručena jeho řádná obhajoba. Ustanovený obhájce, takzvaný ex offo, obhajuje obviněného po celou dobu, kdy trvají důvody nutné obhajoby. Obhájce ex offo je placen ze státních prostředků, teprve tehdy, je-li obviněný odsouzen, je povinen státu zaplatit to, co stát zaplatil obhájci za jeho obhajobu. Je-li obviněnému obhájce ustanoven, nemá obviněný právo na jeho výběr, ani právo, aby byl konzultován k osobě obhájce, jehož soud hodlá ustanovit, ani právo žádat o změnu ustanoveného obhájce, pokud ovšem obhájce plní své povinnosti. Soud se však musí ujistit, že obviněnému bude zaručena účinná obhajoba. 21 Běžně se v trestních obhajobách ex offo setkáváme s tím, že obviněný ( klient ) či obhájce ( advokát ) požádá soud o zproštění ustanoveného obhájce pro ztrátu vzájemné důvěry a soud obvykle žádosti vyhoví. Zde musí k řešení přistupovat soud citlivě, protože na straně jedné nelze tolerovat pouhé přání klienta či advokáta vyvázat se ze zástupního vztahu, neboť takový postup by byl zcela jistě nadužíván, 20 Petříček, L. K nové povinnosti obhájce po novele TR.Ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s Repík, B. Advokát ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva I. část. Bulletin advokacie, 2002, č. 10, s

23 když již nechci říci zneužíván, na druhé straně nelze po advokátovi ( ani po klientovi ) požadovat detailní vysvětlení rozporů, které mezi nimi vznikly. 22 Obviněný je zásadně povinen hradit náklady obhajoby. Výjimkou z tohoto pravidla je ustanovení 33 Tr.Ř. Osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení samosoudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V obou případech náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát. Návrh na rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni. Kromě obviněného a jeho obhájce jsou k tomu oprávněny ještě další osoby. 23 Od má soud možnost rozhodnout o nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. Stačí přitom, je-li z důkazů uvedených ve spise zřejmé, že obviněný nemá dostatek prostředků na úhradu obhajoby. V takovém případě nemusí obviněný sám obstarávat důkazy svědčící o tom, že nemá potřebné prostředky na úhradu nákladů obhajoby. Důvodem této úpravy je snaha vyjít vstříc nemajetným osobám a současně předcházet vzniku nedobytných pohledávek u nemajetných obviněných, jejichž finanční a osobní situace jim neumožňuje hradit náklady obhajoby. 24 Trestní řád nebrání tomu, aby si obviněný sám vyhlédl advokáta, kterého by předtím, než se dohodnou na převzetí obhajoby, upozornil na svoji finanční situaci. Tento potenciální obhájce pak může jménem potenciálního klienta zpracovat návrh na rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Obhájce, který takový návrh bude zpracovávat, si sám nejlépe učiní úsudek o oprávněnosti vzneseného nároku. Bude moci odhadnout, jaké rozhodnutí ve věci padne. Pokud advokát vyhodnotí jako pravděpodobnější, že bezplatná obhajoba 22 Ježek, V. Právní povaha určení advokáta podle 18 odst. 2 zákona o advokacii. Bulletin advokacie, 1999, č. 8, s Příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh nebo zúčastněná osoba. 24 Vantuch, P. Novela trestního řádu. Právní rádce, 2004, č. 8, s

24 bude přiznána, mohl by být již před právní mocí rozhodnutí činný jako obhájce obviněného, který byl zvolen na plnou moc. Z právní úpravy bezplatné obhajoby neplyne, že by byla překážkou pro uznání bezplatné obhajoby ta skutečnost, že si obviněný sám zvolil svého obhájce. 25 Byl-li obviněnému obhájce ustanoven, hradí jeho odměnu stát. Nemajetný obviněný, u kterého jsou dány důvody nutné obhajoby, může tedy od okamžiku ustanovení využívat právní pomoci ustanoveného obhájce. Obviněný, který nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady obhajoby, má však nárok na obhajobu bezplatnou, resp. za sníženou odměnu i v případě, že nejde o nutnou obhajobu ve smyslu 36 a 36a Tr.ř. 26 Obhájce může obhajovat v jedné trestní věci více obviněných, ale pouze v případě, když jejich zájmy nejsou v rozporu. Není účelem obhajovat co nejvíce obviněných, jelikož s počtem obviněných klesá kvalita poskytované právní pomoci. Pokud přece jen dojde ke kolizi zájmů spoluobviněných, jejichž obhajoba je vykonávána stejnou osobou obhájce, je trestním řádem stanoven postup vyloučení advokáta jako zvoleného zástupce. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. 27 Důvodem k vyloučení obhájce z obhajoby dvou či více obviněných je snaha zákonodárce předejít vzniku situací, kdy by nebylo možno vyloučit, že by obhájce, který by pokračoval v obhajobě jednoho z obviněných, mohl využít ve věci informace a poznatky získané od spoluobviněných, které dříve rovněž obhajoval, což by nadále obhajovanému obviněnému poskytovalo neodůvodněné privilegované postavení. Současně to zabraňuje vzniku stavu, kdy ba jeden ze spoluobviněných mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn, nebo naopak znevýhodněn, což by vedlo k narušení principu rovnosti před zákonem. 28 V kolizi mezi spoluobviněnými jde o takový stav, který by jejich společného obhájce stavěl před povinnost využít či opomenout tvrzení jednoho ze svých mandantů proti druhému a naopak argumentovat ve prospěch jednoho okolnostmi, jež by musel vzápětí v zájmu druhého vyvracet. Je nabíledni, že takový 25 Tetzeli, D. Právo chudých na obhajobu po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Bulletin advokacie, 2002, č. 5, s Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. 17. aktualizované vydání, Praha : Nakladatelství Linde, 2002, s a odst. 2 Tr.ř. 28 Vantuch, P. K vyloučení advokáta vykonávajícího obhajobu obviněných v substituci. Bulletin advokacie, 2003, č. 4, s

25 bezzásadový postup by byl v rozporu nejen s etikou obhájce, ale především se zákonem a všemi předpisy o obhajobě. 29 Advokát by neměl převzít obhajobu dvou nebo více obviněných jen na základě jejich kusé informace o obvinění, mnohdy účelově formulované tak, aby navenek byla prezentována jednota zájmů všech obviněných. Na počátku trestního stíhání k takovému dobře míněnému, příp. i stylizovanému postoji obviněných dochází. Advokát by si měl ještě před převzetím obhajoby dvou nebo více osob vyžádat od každého z obviněných, kteří jej chtějí zmocnit ke společné obhajobě, maximum informací dostupných v této fázi řízení, především usnesení o zahájení trestního stíhání, listinné důkazy, záznamy o podaném vysvětlení ( mají-li je k dispozici ). V případě pochybností o jednotě zájmů by si měl vyžádat i podrobné vyjádření každého ze spoluobviněných o důvodnosti zahájení trestního stíhání o souladu či existujících eventuálně možných budoucích rozporech v zájmu spoluobviněných a to buď ústně od každého zvlášť nebo případně písemnou formou. 30 V praxi vyvstala otázka, jakým způsobem pohlížet na situaci, kdy původní obhájce, zvolený všemi obviněnými, již obhajobu nevykonává, protože z ní byl dle 37a odst. 2 Tr.ř. vyloučen nebo odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb podle 20 odst. 1 AZ s oběma či všemi obviněnými, avšak bez ohledu na konflikt zájmů mezi obviněnými vykonává obhajobu v substituci nových obhájců. V takovém případě substitut zvolený oběma novými obhájci v praxi vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v řízení odporují, což je dle 37a odst. 2 věta první Tr.ř. důvod, pro který byl vyloučen původní advokát ze společné obhajoby. Existence této situace je v rozporu se zákonem, resp. představuje vědomé obcházení zákona, protože v praxi vykonává společnou obhajobu dvou nebo více obviněných, u nichž existuje kolize zájmů, nadále jeden advokát. Obzvláště to platí v případě, pokud tímto substitutem je advokát, který vykonával obhajobu v substituci již před vyloučením původního obhájce, kterého si zvolili všichni obvinění, u nichž posléze vznikla kolize zájmů Fišer, K. Některé problémy obhajoby při střetu zájmů mezi spoluobviněnými. Bulletin advokacie, 1999, č. 1, s Vantuch, P. Vyloučení advokáta z obhajoby obviněného. Bulletin advokacie, 2002, č , s Vantuch, P. K vyloučení advokáta vykonávajícího obhajobu obviněných v substituci. Bulletin advokacie, 2003, č. 4, s

26 Může dojít k tomu, že nově zvolení či ustanovení obhájci spoluobviněných, jejichž zájmy si odporují, chtějí dát substituční pověření k obhajobě obou ( všech ) spoluobviněných třeba i náhodně témuž advokátovi. Je-li advokát žádaný o společnou substituci obeznámen s kolizí zájmů mezi obviněnými, může převzít substituci jen ve věci jednoho obviněného, zřejmě toho, který jej k substituci zmocní jako první. I tento substitut je však povinen poskytnutí právních služeb druhému ( či dalšímu ) spoluobviněnému odmítnout, vzhledem ke kolizi zájmů mezi spoluobviněnými i proto, že ve věci již poskytl právní služby jednomu ze spoluobviněných, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá ( 19 odst. 1 písm. a) AZ). Pokud by takový advokát o konfliktu zájmů obviněných nevěděl a substituční pověření k obhajobě obou či více obviněných převzal, byl by povinen od substituce při poskytování právních služeb spoluobviněných odstoupit ihned poté, co se o kolizi jejich zájmů věrohodně dozví. 32 Jestliže dojde k vyloučení advokáta z obhajoby, je tato situace nepříjemná zvláště pro spoluobviněné, kterým vzniká další problém a to zvolit si nového obhájce. Nový obhájce musí nastudovat důkladně obsah spisu, což může být zvláště časově náročné, nemluvě o tom, když ho tíží termín blížícího se hlavního líčení. 4.3 Práva a povinnosti obhájce Povinnosti a práva obhájce jsou obsaženy v 41 TrŘ. Rozsah oprávnění obhájce je užší než rozsah oprávnění obviněného a to z toho důvodu, že některá oprávnění se vztahují pouze k osobě obviněného. Tak je tomu například při výpovědi obviněného nebo při jeho právu posledního slova. V těchto případech, kdy to nepřipouští povaha úkonu, nemůže obhájce svého klienta zastupovat. Širší je však v tom směru, že obhájce je oprávněn se účastnit vyšetřovacích úkonů, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, neboť obviněný se jich smí účastnit pouze se souhlasem policejního orgánu. Policejní orgán uděluje tento souhlas hlavně v případech, kdy se obviněný obhajuje sám. Má tedy možnost účastnit se úkonu, případným svědkům klást otázky a tím realizovat svoje právo na obhajobu. 32 Vantuch, P. K vyloučení advokáta vykonávajícího obhajobu obviněných v substituci. Bulletin advokacie, 2003, č. 4, s. 21 a n. 26

27 Mezi povinnosti obhájce především patří povinnost poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Tím je myšleno, že záleží pouze na taktice obhajoby, kdy svou obhajobu uplatní a uvede skutečnosti pro obhajobu podstatné, popřípadě navrhne provedení důkazů. Uplatňování obhajoby hned jak se naskytne první příležitost, nemusí být pro obviněného vždy to nejlepší. Obhájce nesmí k obhajobě používat jiné prostředky než ty, které mu dává trestní řád a jiné právní normy. Přitom však nemůže obhájce uvádět nic, co by bylo v neprospěch obviněného. Musí se také vyvarovat kladení takových otázek svědkům a znalcům, na něž může dostat reálně odpověď, která by mohla obviněnému přitížit. Pokud nemůže reálně předpokládat, že odpověď na jím položenou otázku bude v zájmu obviněného, neměl by takovou otázku vůbec položit. Obhájce také musí dbát o to, aby orgány činné v trestním řízení nepostupovaly jednostranně, aby neshromažďovaly důkazy pouze v neprospěch obviněného, nýbrž i v jeho prospěch. Musí uvádět okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí a nabídnout o nich důkazy. 33 V řízení před soudem musí uplatňovat všechny zákonné zájmy obviněného, především provedení veškerých důkazů a zaprotokolování veškerých skutečností v jeho prospěch. Jestliže obhájce dojde k závěru, že důkazy svědčí ve prospěch obviněného a je jimi přesvědčen o nevině klienta, musí udělat vše, co je v jeho silách, aby nedošlo k neodůvodněnému postihu obviněného. Naopak směřují-li veškeré okolnosti k tomu, že obviněný trestný čin spáchal, je na obhájci, aby shromáždil veškeré důkazy, které mohou sloužit jako polehčující okolnost a dostatečně důrazně na ně poukázal. Výsledkem jeho snahy by mělo být to, že nedojde k odsouzení nevinného nebo k uložení nepřiměřeného trestu pachateli trestného činu. 33 Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2002, s