Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Bakalářská diplomová práce 2013 Josef Kučerňák - 1 -

2 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: Etnologie Josef Kučerňák Slavnostní kroj Horních Bojanovic a jeho vývoj od konce devatenáctého století do současnosti Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Kříţová, Ph.D. Brno

3 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury Podpis autora práce - 3 -

4 V první řadě bych rád poděkoval doc. PhDr. Aleně Kříţové Ph.D., za vedení bakalářské práce, za její četné podněty, připomínky a trpělivost, kterou mi během sestavování práce věnovala. Dále bych chtěl poděkovat mým respondentům, zejména paní Ludmile Procházkové, Martě Kohnové a Soně Nezhodové za jejich cenné informace, trpělivost a ochotu, a také v neposlední řadě mé manţelce a všem ostatním, kteří mi byli nápomocní při mé práci

5 Obsah 1. Úvod Charakteristika lokality Zeměpisná poloha a etnografické zařazení hanáckého Slovácka Horní Bojanovice Ikonografické a písemné prameny a odborná literatura Ikonografické prameny Písemné prameny a odborná literatura Slavnostní kroj hanáckého Slovácka Slavnostní kroj Horních Bojanovic Muţský kroj Košile Kalhoty Vesta - kordula Klobouk Opasek Boty Máznice Ţenský kroj Selská košilka Rukávce a krejzl Spodnička a jelita Sukně - brokátka Zástěra Kordulka Lajbl Věnec Šátek Boty a punčocháče Obřadní kapesník Stuhy Výroba krojů

6 7. Závěr Resumé Seznam respondentů Seznam pouţité literatury a zdroje Internetové zdroje

7 1. ÚVOD Poprvé jsem přijel do Horních Bojanovic v roce 1987, kdyţ jsem se jel představit příbuzným své nastávající manţelky. Přivítala mě malebná vesnice obklopená vinohrady, kde na konci léta začalo pomalu dozrávat víno. Jako budoucí člen rodiny jsem byl pozván na blíţící se hody, coţ jsem vděčně přijal. A tehdy v srpnu 1987 jsem měl příleţitost poprvé na vlastní oči uvidět stárky ve slavnostním kroji. Tento kroj mně, člověku z velkého města, připadal téměř jako něco exotického. Takový kroj jsem znal pouze z televize a musím přiznat, ţe na mě velmi zapůsobil. O to víc, ţe jsem hodně času strávil v dětství u babičky v Koţušicích na pokraji Moravského Slovenska v podhůří Chřibů. Tam ale takové barevné a zdobené kroje nebyly. Pouze starší ţeny nosily zástěru a nezbytný šátek na hlavě. Hodům se říkalo pouť a veškerá slavnost se odehrávala tak, ţe v sousedních Střílkách byly na náměstí kolotoče, večer zábava a ţeny si oblékly slavnostní zástěru a na hlavu vzaly sváteční šátek. Proto mě velmi zaujal kroj, který nosili na mých prvních hodech v Horních Bojanovicích stárci a stárky. Ve své práci bych chtěl zpracovat, jak hornobojanovický kroj, který se řadí k jiţní variantě hanácko - slováckých krojů, vypadal v době svého vzniku, jakým prošel vývojem od poloviny devatenáctého století, kdy se kroje Hanáckého Slovácka rozdělily na tři variantykroj hanácko slovácký jiţní, hanácko slovácký severní, podluţácko hanácko jiţní 1 do dnešních dnů, jak se na něm projevila lidová tvořivost a kreativita obyvatel Horních Bojanovic. Při své práci jsem pouţil metodu kvalitativního terénního výzkumu, kdy jsem získával informace jak přímo v rodinách respondentů v Horních Bojanovicích, tak v Městském muzeu a galerii v Hustopečích, kde byla vedoucí muzea paní Soňa Nezhodová 2 vůči mé osobě velice laskavá a vstřícná a umoţnila mi pořídit si obrazovou dokumentaci slavnostního kroje, ke kterému doplnila odborný výklad a upozornila mě na mnoţství detailů, kterých bych si zřejmě sám ani nevšiml. Dále mi poskytla i mnoţství dalších cenných informací potřebných k mé práci, za coţ jsem jí velice vděčný. Část své obrazové dokumentace jsem zaznamenal jiţ při svém prvním terénním výzkumu, který jsem zaměřil na hodové tradice Horních Bojanovic. Bylo mi umoţněno v rodinách Kokešů a Procházků sledovat přípravu na hody, chystání krojů a nafocení obsáhlé fotodokumentace krojů. Vyuţil 1 Dvouletý, Michal - Frolec, Ivo Habartová, Romana Kondrová, Marta Paška, Pavel Tarcalová, Ludmila Tymrová, Iva: Na paletě krojů. Uherské Hradiště: Nadace Děti-Kultura-sport, 2010, s Soňa Nezhodová - vedoucí Městského muzea a galerie v Hustopečích

8 jsem této moţnosti, protoţe v té době jsem jiţ měl určitou představu, kterým směrem bych chtěl směřovat svojí bakalářskou práci. Můj velký obdiv si získala trpělivost při déle neţ hodinu trvajícím oblékání stárky do kroje, ke kterému bylo potřeba ještě dvou zkušených pomocnic. Bez mimořádné ochoty a vstřícnosti zúčastněných osob bych velmi těţko získal dostatek materiálů a informací k dokončení mé práce. 2. CHARAKTERISTIKA LOKALITY 2.1 Zeměpisná poloha a etnografické zařazení Hanáckého Slovácka Malebná vesnice Horní Bojanovice leţí v údolním výběţku Ţdánického lesa v severní části okresu Břeclav. Její katastrální území sousedí na severu s katastrem obce Boleradice, na západě s katastrem Kurdějova, na jihu Staroviček a Velkých Pavlovic a její celková rozloha je 837 ha. Je obklopena svahy osázenými vinicemi a nalézá se 5 km severovýchodně od městečka Hustopeče v jihozápadní oblasti Hanáckého Slovácka. Hanácké Slovácko je poměrně rozsáhlou oblastí, která je označována jako přechodná oblast mezi Hanou a Moravským Slovenskem. Jan Herben 3 jej poeticky nazývá Kraj beze stínu a podle Josefa Klvani 4 byl právě Janem Herbenem název Hanácké Slovácko zaveden, i kdyţ se na vzniku názvu nedá vyloučit podíl regionálních vlastivědných pracovníků a spisovatelů. Určité rezervovanosti v souvislosti s názvem se nevyhnuli ani soudobí národopisci. Vlasta Svobodová - Brichtová a Miroslava Ludvíková, které se zabývaly mj. vývojem výšivek na Hanáckém Slovácku pro označení tohoto kraje uţívaly termín Brněnské Kloboucko. Richard Jeřábek 5 v roce 1987 konstatuje: Hanácko-slovácká přechodná zóna sahá aţ téměř k městu Brnu a podle některých autorů ve své západní části splývá se západomoravským Horáckem. Tím se na jihu Moravy uzavírá sféra rozšíření hanácké lidové kultury, která byla v minulých stoletích zřejmě mnohem rozsáhlejší 6. Josef Jančář ve svazku Lidová kultura vyčlenil Hanácké Slovácko z Moravského Slovenska, kam jej krojově 3 Jan Herben - politik, spisovatel, novinář a historik. 4 Josef Klvaňa - český přírodovědec, etnograf, pedagog, fotograf a cestovatel, silně spjatý s oblastí jiţní Moravy. 5 Richard Jeřábek - český etnolog a pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. 6 Nezhodová, Soňa: Hanácké Slovácko název regionu. Dostupné z:

9 zařadil Josef Klvaňa, jako přechodnou oblast vklíněnou mezi Slovácko, jiţní Hanou a Brněnsko. Na severu tvoří jeho hranici Ţdánický les, na jihu se táhne aţ k Velkým Bílovicím. Mnoho místních folklorních nadšenců ale vnímá Hanácké Slovácko jako jeden z regionů Slovácka, a řadí jej na stejnou úroveň jako např. Dolňácko, Horňácko či Podluţí 7. Richard Jeřábek v Národopisné revue ve své studii Hanácké Slovácko a hanáčtí Slováci 8 snahu vymezit oblast Hanáckého Slovácka označuje za chůzi po tenkém ledě. Richard Jeřábek zde definuje region Hanáckého Slovácka následovně: Podivín Ţiţkov Velké Bílovice Nový Poddvorov Starý Poddvorov Čejkovice Vrbice Kobylí Brumovice Krumvíř Stavěšice Stráţovice Věteřov Ostrvánky Bohuslavice a dále pokračuje podél říčky Kyjovky, která tvoří předěl mezi Chřiby na východě a Ţdánickým lesem na západě. [...] k severnímu okrsku náleţejí především samy Klobouky jako větší centrum městského charakteru, dále Morkůvky, Ţeletice, Nenkovice, Věteřov a podle Herbena téţ Kašnice. Jiţní krojový okrsek doplňují Rakvice, Šakvice, Starovičky, Velké Pavlovice, Bořetice, Němčičky, Horní Bojanovice a další obce směrem ke Kloboukám. Severozápadní hranice Hanáckého Slovácka proti Brněnsku je značně nezřetelná, i kdyţ kulturní ráz některých lokalit, například od Hustopečí ke Kloboukám, mluví pro blízkou příbuznost. Jde například o Boleradice, Diváky a Borkovany. Také je nezbytné počítat s lokalitami na jiţních svazích Ţdánického lesa (Dambořice, Uhřice, Ţarošice, Archlebov, Ţdánice a další), který i přes nevýraznou výšku tvoří kulturní předěl. 9 Mezi mnoţstvím různorodých zmínek o etnografické přináleţitosti obyvatel Hanáckého Slovácka vynikají autentické záznamy místní rodačky Augusty Šebestové z poslední čtvrtiny 19. století. Tak například na otázku poloţenou nějakému strýčkovi v Ţiţkově Co jsme my v těch dějinách? Jsme Hanáci nebo Slováci? - dostala odpověď Já já sám nevím, říkajů nám Hanáci, ale mě se to nezdá, Slováci taky nám nadávajů Hanáků. 10 Nelidové pojmenování Hanáckého Slovácka bylo prosazeno zásluhou vlastivědných pracovníků, z nichţ mnozí stáli u zrodu muzea v Kloboukách u Brna, které bylo zaloţeno 7 Sůkalová, Dana: Dívčí hanácko-slovácký kroj na pozadí historického vývoje-na příkladu obcí Čejkovice a Velké Bílovice. Brno: Ústav evropské etnologie Filosofické fakulty Masarykovy university, 2010, s Jeřábek, Richard: Hanácké Slovácko a hanáčtí Slováci. Národopisná revue 4, 1996, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s

10 v roce 1907 jako nejstarší muzejní instituce v rámci současného okresu Břeclav. Neujasněné představy o své regionální identitě skončily pro většinu hanáckých Slováků se vznikem folklórního festivalu v Krumvíři, který byl herbenovsky pojmenován Kraj beze stínu. Díky němu se pojmenování Hanácké Slovácko uchytilo i v těch obcích, kde se do té doby pojmenováním a zařazením sebe samých příliš nezaobírali. 2.2 Horní Bojanovice Nejstarší dochovanou písemnou památkou, týkající se Horních Bojanovic, je podle G. Wolného 11 listina uloţená v Archivu města Brna datovaná , tedy z období vrcholící tzv. velké německé kolonizace. Její vztah k obci Horní Bojanovice není naprosto spolehlivě prokázán a i Wolný ve své Církevní topografii z roku 1858 připouští jisté pochybnosti. Samotný název obce prošel v průběhu staletí dlouhým vývojem. Od Woyanowicz v roce 1298 přes ecclesia Boianoicensis v roce 1655 aţ po dnešní název Horní Bojanovice. Horní Bojanovice se vyznačovaly poměrně častými přechody z jednoho vlastnického rodu na jiný prakticky aţ do roku 1945, kdy byl zdejší velkostatek, v té době nejmenší na nynějším okrese Břeclav, zkonfiskován a rozparcelován. Na počátku svých prokazatelných dějin byly Horní Bojanovice obcí vladyckou, ale v pozdější době k jejím majitelům patřily i nejprestiţnější moravské šlechtické rody (Kunštáti, Pernštejnové, kardinál z Dietrichštejna), které zde těţily zejména z četných vinic. Na přelomu 15. a 16. století se zde začaly budovat rybníky, takţe v polovině 16. století nacházíme v Horních Bojanovicích dva rybníky: Dolní Bojanovský a Bojanovský. Těţce se na Horních Bojanovicích projevilo období třicetileté války a zejména neúroda a morová rána z konce třicetileté války. Jen v sousedních Hustopečích stihla morová rána 40% obyvatelstva a v blízkém Kurdějově téměř všechno obyvatelstvo. Údaje o počtu nakaţených v Horních Bojanovicích se nedochovaly. Další ranou v historii byl v roce 1663 vpád turecko-tatarských vojsk, který postihl i oblast Hanáckého Slovácka. Turecká vojska podnikala vpády na Moravu po dobu pěti týdnů od 3. září do 7. října, během nichţ bylo do otroctví odvlečeno celkem Moravanů. Horní Bojanovice byly od počátku zemědělskou, resp. vinařskou obcí. Systém hospodaření byl aţ do konce 19. století zaloţen na trojhonném hospodaření. Postupné 11 Gregor Wolný mnich benediktinského kláštera v Rajhradě u Brna, historik, spisovatel, středoškolský učitel

11 zavádění pícnin a okopanin vedlo ke střídavému hospodaření, které na začátku 20. století zcela převládalo. Nejdůleţitější sloţku místního hospodářství představovalo vinařství, které bylo v oblasti Hanáckého Slovácka písemně doloţeno jiţ v období vrcholného středověku. Doplňková lidová výroba (keramika, pletení z proutí atd.) se na rozdíl od okolních obcí v Horních Bojanovicích nikdy nerozvinula. Hornobojané jsou z etnického hlediska hanáckými Slováky. Za typické vlastnosti hanáckých Slováků pokládal Jan Herben zboţnost všichni se zdraví slovy Pochválen buď Jeţíš Kristus, velkou pohostinnost, svárlivost, němý cit a jednoduchý spíše melancholický ráz písní 12. Vztah Němců a Čechů na Hustopečsku nebylo moţno povaţovat za neutěšený, i kdyţ někdy docházelo ke konfliktním situacím. Ani smíšená manţelství nebyla výjimkou, samozřejmě hlavní roli v nich hrály majetkové poměry. Po druhé světové válce byla drtivá většina zdejších Němců odsunuta a domy a usedlosti zkonfiskovány, coţ postihlo i dvě ryze německé hornobojanovské rodiny. Podle sčítání lidu z roku 1994 bylo v Horních Bojanovicích z celkového počtu 639 obyvatel 157 Čechů, 476 Moravanů, 3 Slováci a 1 Polák. 3. IKONOGRAFICKÉ A PÍSEMNÉ PRAMENY A ODBORNÁ LITERATURA 3.1 Ikonografické doklady Starší vyobrazení lidových krojů jsou poměrně vzácná. Jiţ císařská administrativa ve Vídni si byla vědoma významu lidové kultury a z jejího popudu byly počátkem 19. století zahájeny sběry nejen lidových písní a pořekadel, ale vznikají a následně vycházejí první malby a alba lidových krojů. Vincenz Georg Kininger je autorem alba Kleidertrachten der kaiserlichen königlichen Staaten vydaného v roce Druhé vydání vyšlo v anglofrancouzské verzi. Toto album pod jménem autora úvodu Bertranda de Molevilla s názvem The Costume of the hereditary States of the House of Austria vyšlo v Londýně roku Alba obsahují po padesáti grafických listech. Další dochované malby z této doby je obrazová 12 Nezhodová, Soňa: Horní Bojanovice putování staletími. Podivín: Helena Vojtková, 1998, s

12 dokumentace lidových krojů - kvaše 13 vytvořené v roce Do současné doby se dochovalo 136 exemplářů kvašů, z nichţ část je uloţena v Moravském zemském muzeu v Brně a další část v archivech sudetoněmeckých institucí v Mnichově. 14 Přestoţe tyto malby nebyly vytvářeny malíři, ale na jejich vzniku se podíleli většinou úředníci a učitelé, zachycení podoby krojů odpovídá skutečnosti a díky jim si můţeme představit tehdejší podobu lidových krojů. Na jednom z dochovaných kvašů je vidět úprava hlavy a způsob uvázání dívčího šátku pro svobodné z Biskupic a z Břeclavska. Významná je také sbírka Wilhelma Horna Mährens ausgezeichnete Volkstrachten vydaná v roce , jejíţ součástí je litografie Svobodný pár z panství Klobouky a litografie Svobodný pár ve staroněmeckých krojích z panství Pavlovice. Kvalitním studijním materiálem jsou rovněţ studie krojů a dalších sloţek tradiční lidové kultury od Josefa Mánesa, které vznikly v letech Malíř zpracoval předlohy z Hané, Uherskohradišťska, Břeclavska, Jihlavska (německé etnikum) i Těšínska a Jablůnkovska a z Čech. Jeho vyobrazení jsou jedním z nejautentičtějších svědectví z doby kolem poloviny 19. století. Ikonografické a písemné doklady krojů z Hanáckého Slovácka jsou zejména z období vrcholného vývoje zdejších krojů, za které se povaţuje období od roku 1830 do roku 1850, kdy na Moravě vrcholí proces utváření regionálních typů lidového oděvu. Dalším významným českým malířem, který zanechal ikonografické doklady o podobě krojů Hanáckého Slovácka, byl Mikoláš Aleš. Alena Jeřábková se jeho kresbám krojů hanáckých Slováků věnuje v Národopisné revue 17. Morava Alšovi učarovala a přes to, ţe na ní podnikl několik cest aţ v letech , jiţ v roce 1883 namaloval 12 perokreseb slováckých typů krojů ke článku svého přítele Jana Herbena o jeho rodné jiţní Moravě. 18 Z území Hanáckého Slovácka jde o pět vyobrazení: Zámoţný sedlák z Krumvíře, Šohaj z Kobylí, Dívka z Brumovic, Šohaj ze Ţeletic a Mladá ţena z Čejkovic. Z Herbenových dopisů Alšovi vyplývá, ţe perokresby byly zhotoveny podle fotografií, které Herben předloţil Alšovi. Alena Jeřábková ve svém článku nehodnotí tyto perokresby jako primární pramen, ale 13 Kvaš je malba na papíře vodovými barvami smíšenými s krycí bělobou a pryskyřičnou, silně lepivou koloidní látkou (často arabská guma). 14 Ludvíková, Miroslava: Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku Brno - München: Moravské zemské muzeum - Sudetendeutsches archiv München, Zíbrt, Čeněk: Odpovědi a otázky redakční. Český lid 6, 1897, s Horák, Jiří: Národopis československý. Přehledný nástin. In: Československá vlastivěda II. Člověk, Praha: Sfinx, 1933, s Jeřábková, Alena: Alšovy kresby kroje Hanáckých Slováků. Národopisná revue 4, 1996, s Herben, Jan: Kus jiţní Moravy. Květy 5, 1883, I. s II, s s s s

13 jako nabídku moţnosti nahlédnout jejich prostřednictvím do stavu hanácko-slováckého kroje v osmdesátých letech 19. století. V závěru příspěvku Alena Jeřábková uvádí Alšovy kresby jsou i přes okolnosti vzniku pozoruhodnými doklady lidového kroje, který nese všechny znaky svého zformování na rozhraní dvou velkých a výrazných národopisných regionů. Ve srovnání s krojem o sto let mladším, s nímţ jsme se setkali v době příprav monografie současných Brumovic, 19 působí svou uměřenou elegancí estetickým dojmem. 20 Alena Jeřábková je také autorkou kapitoly o odívání, která vyšla v rámci Vlastivědy moravské v Lidové kultuře na Moravě. 21 Dva obrázky Hanáka a Hanačky v kroji nalezneme také v Ţákavcově kníţce o Alšovi. 22 Po revolučním roce 1848 a také v důsledku rozvoje průmyslu, ţelezniční dopravy a s tím souvisejícím pronikáním městské kultury mezi vesnický lid začíná pozvolna docházet k úpadku lidového kroje. S koncem 19. století a nástupem fotografie se zvyšuje počet dochovaných dokladů o krojích jiţ nejen v malované, ale hlavně ve fotografické podobě. Zobrazené kroje i s popisem lze také nalézt v příspěvku Josefa Kouly O kroji lidu slovenského 23, který vyšel v prvním ročníku Českém lidu 24, kde jsou kromě ilustrací i ve fotografické, byť černobílé podobě. I příspěvek Josefa Klvaňi do Českého lidu O lidových krojích na moravském Slovensku 25 je doplněn černobílými fotografiemi kroje. Moravským lidovým krojům se Klvaňa věnuje i v dalších ročnících Českého lidu. Josef Klvaňa dělí hanácko-slovácký kroj na dva typy, severní a jiţní. K tomuto rozdělení do té doby prakticky jednotného vzhledu kroje Hanáckého Slovácka došlo po roce 1848, a toto dělení je akceptováno dodnes. V depozitáři zámku v Lednici byly přibliţně před deseti lety nalezeny obrazy neznámého autora z poloviny 19. století, na kterých je znázorněna Svatba v Kloboukách v zimě a obrazy muţe a ţen v krojích. Na obrazu svatby je dobře patrný vzhled koţichu, který byl velmi drahý a mohl si jej dovolit málokdo. V roce 2009 proběhla rekonstrukce hanácko-slováckého kroje týmem 19 Jeřábková, Alena: Kroj a odívání. In. Jeřábek, Richard a kol.: Proměny jihomoravské vesnice (Národopisná studie z Brumovic), Brno: Universita Jana Evangelisty Purkyně, 1981, s Jeřábková, Alena: Alšovy kresby kroje Hanáckých Slováků, c. d., s Jeřábková, Alena: Odívání. In: Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Stráţnice - Brno: Národní ústav lidové kultury - Muzejní vlastivědná společnost, 2000, s Ţákavec, František: Kníţka o Alšovi- výbor 50 obrazů s podobiznou od M. Švabinského a 17 obrázky v textu. Praha: Nákladem dědictví Komenského, 1912, s Koula, Josef: O kroji lidu slovenského. Český lid 1, 1892, s Český lid- sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Zaloţen 1891, první ročník vyšel Klvaňa, Josef: O lidových krojích na Moravském Slovensku. Český lid 2, 1893, s Český lid 3, 1894, s

14 pod vedením Soňi Nezhodové z Městského muzea a galerie v Hustopečích. Rekonstrukce zobrazuje podobu slavnostního kroje stárka a stárky z let 19. století, tedy reálnou podobu kroje z doby, kdy ještě nebyl ovlivněn městskou konfekcí a tovární výrobou, svérázovým hnutím, kdy ještě nepodléhal zásahům vlastního vkusu jeho nositelů, nebo výrazné kultuře Podluţí, a kdy ještě plnil funkci tradičního lidového oděvu a nejen slavnostního úboru nošeného k výjimečným příleţitostem. 26 Tento kroj je v současné době vystaven ve stálé expozici Městského muzea a galerie v Hustopečích. Obrazová podoba kroje Horních Bojanovic je dochována aţ počátkem 20. století s nástupem černobílé fotografie. Dřívější zobrazení tohoto kroje nejsou známa. 3.2 Písemné prameny a odborná literatura Nejvěrohodnější písemné doklady a informace o oblečení obyvatel Horních Bojanovic jsou pozůstalostní zápisy velkostatku Horní Bojanovice z první poloviny 19. století uloţené v Moravském zemském archivu. Například v pozůstalosti čtvrtláníka Jana Lízala, který zemřel v roce 1836 ve věku 76 let, je zaznamenán koţich (odhad ceny 4 zlaté), klobouk (29 krejcarů), koţešinová čepice (20 krejcarů), lajbl (2 zlaté), vesta (2 zlaté), koţené kalhoty (2 zlaté), krátký soukenný kabát (3 zlaté), dlouhý soukenný kabát (4 zlaté). Po Eleonoře Pátkové (rozené Balšínkové), manţelce pololáníka Jiřího Pátka, která zemřela v roce 1831 ve věku 31 let, nacházíme v pozůstalosti: soukenný koţíšek (2 zlaté), cajkovou sukni (30 krejcarů), valisovou sukni (25 krejcarů), kartounovou sukni (15 krejcarů), dva fěrtuchy (jeden za 30 krejcarů a druhý za 10 krejcarů), atlasovou kordulu (10 krejcarů), šátek (25 krejcarů), šatu černou (15 krejcarů), modrou atlasovou kordulu (40 krejcarů), šatu zlatou (15 krejcarů), punčochy (12 krejcarů), plachtu (1 zlatý), rukávce (14 krejcarů). Ze zde uvedených oděvních součástí se 20. století nedočkaly nebo se objevují jiţ jen sporadicky na jeho počátku - rubáč, šata, plachta a soukenný koţíšek 27. Ze záznamů je také zřejmé, jak hodnotné v té době oblečení bylo. Josef Klvaňa ve spisu Kroje lidu moravského doplnil popis krojů řadou černobílých fotografií krojů. Nesmíme opomenout Klvaňovu kapitolu Lidové kroje na Moravském Slovensku v Niederleho Moravském Slovensku. Josef Klvaňa, který do Českého lidu přispíval 26 Rekonstrukce slavnostní formy hanácko-slováckého kroje. Průběh rekonstrukce. Dostupné z: Nezhodová, Soňa.: Horní Bojanovice putování staletími, c. d., s

15 významným způsobem, Horní Bojanovice přímo zmiňuje ve svém příspěvku Kolikerý jest kroj na moravském Slovensku 28. Ve sborníku k Národopisné výstavě českoslovanské píše Klvaňa kapitolu o moravských krojích 29. Poměrně značnou část své práce věnovala lidovým krojům a výšivkám Miroslava Ludvíková 30. Ve své knize Moravské lidové kroje - stručný přehled uvádí pouţívané materiály, střihový rozbor ţenského i muţského kroje a kromě popisů krojů jednotlivých regionů stojí za zmínku slovníček odborných a nářečných výrazů 31. Fotografiemi a ilustracemi je doplněna další kniha Ludvíkové Kroj brněnského venkova. Další práce Miroslavy Ludvíkové vyšla v roce 1966 v Časopisu Moravského muzea K otázce jiţních hranic brněnského kroje (kroj na Ţidlochovicku). Za upozornění stojí, ţe Josef Klvaňa, stejně jako Miroslava Ludvíková řadí Hanácké Slovácko a jeho kroj pod okolí Brněnska, 32 a nevyčleňuje je jako samostatnou oblast tak, jak je tomu dnes. Mnoho dalších autorů, kteří se věnovali krojům a výšivkám, vydávalo své příspěvky v jednom z nejvýznamnějších časopisů pro nás - Český lid, např. Renáta Tyršová, Jan Koula, František Pastrnek. V současné době za nejvýznamnější dílo zabývající se Horními Bojanovicemi povaţuji Horní Bojanovice- putování staletími od Soni Nezhodové, kde je zvláštní kapitola věnující se kroji a odívání Klvaňa, Josef: Kolikerý jest kroj na moravském Slovensku? Český lid 5, 1896, s Klvaňa, Josef: Kapitola kroje: II kroj moravský a slezský, A: Kroje moravské. In: Klusáček, Karel Kovář, Emanuel Niederle, Lubor Schaffer, František Šubert, František: Národopisná výstava českoslovanská. Praha: J. Otto, 1895, s Ludvíková Miroslava- česká etnografka, odborná pracovnice etnografického oddělení Moravského muzea v Brně. 31 Ludvíková, Miroslava: Moravské lidové kroje - stručný přehled. Praha: Ústřední dům lidové tvořivosti, 1969, s Klvaňa, Josef: Kroje lidu moravského. In: Bílý, František. Moravská čítanka. Telč: Emil Šolc, 1907, s Nezhodová, Soňa.: Horní Bojanovice putování staletími, c. d., s

16 4. SLAVNOSTNÍ KROJ HANÁCKÉHO SLOVÁCKA O kroji slavnostním neboli obřadním tak, jak si jej dnes představujeme, můţeme uvaţovat aţ s obdobím po zrušení nevolnictví, které svým patentem ze dne 1. listopadu 1781 zrušil císař Josef II. Do té doby neměl poddaný lid svobodu prakticky ani v oblékání. Oděv obyčejného lidu, u kterého převládala bílá barva, v té době podléhal direktivám vrchnosti, která do jisté míry určovala, co budou poddaní nosit. Aţ s ukončením nevolnictví se začal mezi lidem vytvářet slavnostní typ oděvu, který se výrazně nelišil od běţného kroje. Hojně se pouţívaly syté výrazné barvy. Bílá barva nebyla oblíbená, byla povaţována za smuteční. Svojí roli sehrála také dostupnost materiálů, která se zlepšila s nástupem průmyslové revoluce a strojní výrobou. Původní bílý oděv z konopí začal být nahrazován bavlněnými plátny, která začala být dostupná zejména v okolí měst, jako bylo Brno, kde prudce narůstala textilní výroba. To však neznamenalo, ţe by oblečení ztrácelo v první polovině 19. století na své, v té době vysoké hodnotě, pouze materiály byly kvalitnější, dostupnější a barevnější. Soňa Nezhodová uvádí, ţe doma se šily prakticky jen košile. Na vesnici v té době byly nůţky i ţehličky poměrně vzácné, téměř po celou první polovinu 19. století se pouţívá vál či mandl na válení šatů na rovné hrubší součásti. Jednotlivé střihové díly na košile se většinou trhaly. Proto byl střih košil povětšinou podélného ponča. Ostatní oděvní součástky si lidé nechávali šít. Slavnostní kroj Hanáckého Slovácka v období svého vrcholného stádia ( ) charakterizovaly syté a tmavé barvy, svébytná stylizovaná výšivka a jednotná forma (typ) od Hustopečska přes Kloboucko aţ po Ţdánicko. Dalo by se říci, ţe to byla variace na jedno téma. Rozhodující vliv na jeho podobu měla, stejně jako u jiných krojů, vojenská uniforma v tomto případě husarské vesty a kabátce zvané dolmany, které vynikaly bohatou prýmkovou a knoflíkovou výzdobou a byly inspirací při vytváření vzhledu muţské korduly. Zvláštností bylo prosazení výrazného prýmkování i v ţenském kroji

17 5. SLAVNOSTNÍ KROJ HORNÍCH BOJANOVIC Slavnostní kroj Horních Bojanovic byl v první polovině 19. století prakticky stejný, jako na celém Hanáckém Slovácku, aţ do roku 1848, kdy dochází k rozdělení na severní a jiţní variantu a jednotlivé obce se začínají lišit. V roce 2009 Soňa Nezhodová specifikovala ještě další krojovou variantu ovlivněnou Podluţím. Kroj Horních Bojanovic řadíme spolu s krojem obcí Bořetice, Čejkovice, Kobylí, Němčičky, Starovičky, Velké Pavlovice, Šakvice a novooosídlenecké Hustopeče k jiţní variantě. Slavnostní varianta kroje se dnes nosí pouze na hody, na hodky a podle Veroniky Kokešové se v kroji chodí do okolních obcí na krojové zábavy. Jeho funkce je především estetickoreprezentativní. Změny ve vývoji kroje od konce 19. století byly jak u ţenského kroje, tak u muţského. Původní tvar sukně ţenského kroje byl uţší a ještě počátkem minulého století je silueta postavy štíhlejší, zpravidla bývala jedna spodnička. Na dochovaných fotografiích, které ze svého rodinného archivu poskytla paní Marie Jägrová a paní Ludmila Procházková, je vidět, jak kroj vypadal. U dnešního kroje je aţ šest spodniček, coţ vizuálně deformuje postavu a Soňa Nezhodová o takové ţenské postavě říká, ţe má trupík místo trupu, coţ je dobře viditelné na obr. 37, kde je stárka Veronika Kokešová v kroji. Jak je vidět podle sukně, začíná pas jiţ na ţebrech a úplně se ztrácí oblast břicha. Také došlo ke zmenšení věnce. Muţský kroj prodělal v průběhu století změny v obuvi, střihu kalhot a vzhledu opasku. Jiţ na konci 19. století není součástí kroje černý šátek nákrčník. Počátkem 20. století je objevuje kosérek na klobouku, který se dle dochovaných fotografií na konci 30. let ztrácí. Jak je zřejmé z dochovaných fotografií, ţeny nosily kroj mnohem častěji neţ muţi a i v době okolo první světové války a za první republiky nosili někdy muţi i při slavnostních příleţitostech civilní oděv (obr. 36), případně jen ozdobený voničkou. Bylo tomu tak v důsledku většího styku muţů s městským způsobem oblékání a módou, zejména v důsledku cestování za prací do Brna a dalších měst. Paní Zuzana Procházková si v průběhu mého výzkumu posteskla, ţe zatímco v okolních obcích krojovaných přibývá, v Horních Bojanovicích jsou na ústupu, nové kroje si nikdo moc pořizovat nechce a je otázkou, jestli za pár roků bude ještě někdo chtít dělat stárky

18 5.1 MUŢSKÝ KROJ Košile obr. 1 Celkový pohled na košili. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 2 Detail výšivky monogramu na hrudi. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. Košile (košula) je z bílého plátna. Na obr. 1 a 2 je krojová košile ze zrekonstruovaného původního slavnostního kroje vystaveného v muzeu v Hustopečích, tak, jak vypadala v první polovině 19. století. Byla to jedna z mála krojových součástek, které se šily doma. Většinou si kroje lidé nechávali šít. Střih nebyl přizpůsobený tělu, košile se šila z rovných dílů, široký rukáv byl u zápěstí všit do úzké manţety, límec u krku byl stojatý a okolo něj byl uvázaný černý šátek (nákrčník). Jediná výšivka košile kromě monogramu na hrudi byla okolo ramen a na konci rukávu okolo zápěstí, jak je patrné z obr. 3 a 4. Na krku a rukávech byla košile zavázána tkanicí

19 obr. 3 Detail výšivky a zavázání rukávu. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 4 Detail ramenní výšivky. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. Koncem 19. století se začínají nosit košile městského střihu zapínané u krku na knoflíky. Knoflíky nahradily také tkanici zavazující rukáv u zápěstí. Na obr. 21 z roku 1919 je patrné, ţe i tak střídmé zdobení rukávů košile mizí, ztrácí se i šátek nákrčník, ale zůstává stojatý límec. Na dochované fotografii (obr. 22) z roku 1958, je však jiţ opět vyšívaný rukáv okolo zápěstí a je patrná bohatá barevná výšivka s květinovými motivy na přední části košile přes prsa aţ na břicho. V této podobě vzhled košil zůstal stejný aţ do dnešní doby, jak je zřejmé z fotografií pořízených v rodině Procházkových na hodech v letech 2011 a 2012 (obr. 5 a 6). Košile se stále šije z jemného bílého plátna a je nabírána pouze do manţet. Výšivka na prsou má mnoho variant, jejich vzory se vzájemně půjčovaly a nikdy neměly specifický místní ráz. Košile má stojatý límeček, náprsenku a manţety lemovány krajkou. V první polovině 20. století se místo výšivky aplikovala i bílá háčkovaná mříţka, která se našila na náprsenku a manţety a provlékala se jí barevná stuha. Např. v první hodovní den červená, druhý modrá

20 obr. 5 Krojová košile Miroslava Procházky. Horní Bojanovice Foto autor. obr. 6 Petr Procházka v krojové košili. Horní Bojanovice Foto autor Kalhoty obr. 7 Kalhoty svobodného mládence. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 8 Detail uvázání nohavic u kolen. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor

21 Kalhoty (gatě, koţenky) u původního kroje (obr. 7) byly z jelení kůţe a měly ţlutou barvu. U svobodných mládenců měly délku pod kolena a byly dole staţené řemenem (detail na obr. 8). Ţenatí muţi měli kalhoty s dlouhými úzkými nohavicemi zastrčenými do vysokých koţených bot. Na koţenkách byly vyšívané boční švy, přední a zadní šev po rozkrok a boční punt. Po roce 1848 je začínají nahrazovat černé látkové kalhoty, které se barevně sjednocují s vestou. Jako materiál k jejich výrobě bylo pouţíváno většinou sukno, některé prameny uvádějí i cajk (pevná bavlněná látka). Nejvšednější variantou byly plátenice pracovní oděv původně z konopí. K zániku muţských kalhot koţenek přispěl i úpadek jirchářského řemesla, v důsledku čehoţ se ztráceli zkušenosti s přípravou a zpracováním jelení kůţe. Počátkem 20. století se nosily kalhoty zastrčené do vysokých holínek, jak je vidět v detailu na obr. 34. Mezi roky , kdy se ke kroji nosily polobotky, se u kalhot pouţívá klasický střih nohavic (obr. 35 a 36). Po roce 1988 se do kroje vrací holínky a v důsledku toho se mění střih nohavic a kalhoty se od kolen dolů zase zuţují. Paní Marta Kohnová, která šila pro rodinu Procházkových kalhoty ke kroji, na spodek nohavic přišívá gumu, aby kalhoty drţely správně v nohavicích a nevyhrnovaly se. obr. 9 Detail gumového úchytu na nohavici kalhot. Horní Bojanovice Foto autor. obr. 10 Detail kapsy krojových kalhot Miroslava Procházky, Horní Bojanovice Foto autor

22 5.1.3 Vesta - kordula obr. 11 Vesta pohled zpředu. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 12 Detail výšivky límce a uvázání šátku. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. Vesta neboli kordula byla ušita ze sukna a v první polovině 19. století měla tmavomodrou, červenou nebo černou barvu, kterou vidíme na zobrazené rekonstrukci na obr Byla vyšívána vlnou a byla mnohem více zdobená neţ dnes. Inspirací jí byla tehdejší husarská uniforma. U svobodných mládenců bylo prýmkování zlatoţluté a kordula byla lemována červeným suknem. Ţenatí muţi měli prýmkování zelené a lemování korduly bylo modré. Detail výšivky stojatého límce je patrný na obr. 12. Na obr. 11 a v detailu na obr. 12 je vidět slavnostní kapesník, který je upevněn spínacím špendlíkem. V originále se vyšívaný slavnostní kapesník (obr. 14) uvazoval do horní dírky vesty. Bohatá výšivka byla i na zádech v bederní části vesty (obr. 13), kde byly ozdobné sklady (sošky). Soňa Nezhodová uvedla, ţe se kordula nikdy neprala

23 obr. 13 Detail výšivky spodní části zad, Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 14 Soňa Nezhodová drţí pánský obřadní kapesník. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. Po roce 1848 se kordula přestává zdobit a barevně se s kalhotami sjednocuje na černé barvě, která zůstala do dneška. Současná podoba vesty (obr. 15) se za poslední století prakticky nezměnila, jak je zřejmé z obr. 21, 22 a 41. Dnešní vesta slavnostního kroje má černou barvu, v rodině Procházkových jsou vesty podšity bílou podšívkou, jsou červeně lemované a na kapsách a spodní části zad na skladech mají velmi jednoduchou červenou výšivku, kterou vyšívala paní Kohnová. Na levé straně prsou je vesta ozdobena voničkou (obr. 16), vyrobenou z umělých květin a korálků, na níţ jsou připevněny tři stuhy v barvě bílé, modré a růţové, které sahají délkou skoro aţ k zemi. Voničku dostává stárek od své stárky. Ozdobení vesty voničkou a stuhami je vidět mj. i na obr. 22 z roku Délka vesty zůstala stejná jako u původní kordule do pasu. obr. 15 Vesta Miroslava Procházky. Horní Bojanovice Foto autor. obr. 16 Detail voničky. Horní Bojanovice Foto autor

24 obr. 17 Detail skladu a výšivky na zádech vesty. Horní Bojanovice Foto autor. obr. 18 Detail výšivky na kapse vesty. Horní Bojanovice Foto autor Klobouk obr. 19 Původní klobouk. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 20 Klobouky Miroslava a Petra Procházkových. Horní Bojanovice Foto autor. Nezbytnou součástí slavnostního kroje byl a je klobouk - šmukáč. S největší pravděpodobností se k výrobě klobouku slavnostního kroje pouţívala plsť, doloţit se to nedá, protoţe se ţádný nedochoval. Na obr. 19 je zrekonstruovaný klobouk v původní podobě, který je vystaven v muzeu v Hustopečích u Brna. Takto vypadal zhruba od 80. let 18. století aţ do poloviny 19. století. Klobouk byl černé barvy, velmi široký, aţ 55 cm v průměru, vpředu mírně prohnutý na skyvku. Po obvodu byla k vyztuţení pouţita dřevěná výztuha (lušňa). Kromě okraje a vrcholu byl souvisle pošit šmukem korálky, textilní drát, dracoury, flitry. U svobodných muţů byla vpředu umístěná trojcípá vonička svázaná červenou stuhou. Nejmarkantnější změnou ve vývoji vzhledu je velikost klobouku. Od poloviny 19. století se

25 průměr klobouku zmenšuje a začátkem 20. století je velikost prakticky stejná jako u dnešních klobouků (obr. 20). Menší změny jsou u zdobení klobouků. Koncem 19. století k výzdobě voničky přidávají zrcátka a objevuje se také kosérek, coţ je paví, pštrosí nebo nejčastěji bílé kohoutí pero - odznak dospělosti a udatnosti. Kosérek je patrný na dobových fotografiích z 20. let 20. století (obr. 21). Podle Josefa Klvani móda zdobení kosérkem přišla z chorvatských vesnic na jihu. Na fotografiích z let 20. století se jiţ kosérek neobjevuje. obr. 21 Hornobojanovický kroj ( r.1919). Foto převzato z knihy Horní Bojanovice-putování staletími. obr. 22 Hornobojanovický kroj (r. 1958). Na snímku Ludmila Procházková. Foto archiv rodina Procházkova Opasek obr. 23 Opasek pohled zpředu. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 24 Opasek pohled zezadu, detail výšivky, Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. Neodmyslitelnou částí muţského kroje v Horních Bojanovicích byl opasek. Původní opasek byl koţený, široký, tmavé barvy. K jeho zapínání byly pouţívány podle šířky

26 přezky a zapínal se vpředu. Byl zdobený, vyšívaný pavím brkem a nesměl na něm chybět monogram majitele. Jeho vzhled, zejména šířka nebyla jednotná, někdo měl i tři a více přezek, byla to individuální záleţitost a záleţelo na kaţdém jednotlivci, jak opasek vypadal. To však nic nemění na skutečnosti, ţe byl významnou součástí kroje. Na to, jak vypadal opasek koncem 19. a počátkem 20. století si ţádný z respondentů nedokázal vzpomenout, ale z dochovaných fotografií je zřejmé, ţe byl tmavý, bez zdobení a měl běţnou kovovou přezku. Na některých dochovaných fotografiích je vidět, ţe stárek nemá pásek vůbec a kalhoty má na kšandách (obr. 25), ale to bylo dle respondentů jen velmi zřídka. Obr. 25 Na snímku patrné u stárka pouţití kšand místo opasku (okolo r. 1935). Foto archiv rodina Jägerova. Po druhé světové válce se začíná nosit koţený opasek zdobený cvoky, vzhledově jiţ vypadající stejně jako dnešní opasek (obr. 26 a 27). Tato skutečnost je patrná na fotografii z roku 1958 (obr. 22), zatímco na obr. 21 z roku 1919 je vidět pouze tmavý nezdobený pasek. Způsob zapínání opasku se vrací k původnímu způsobu zapínání přezkami tak, jak tomu bylo v první polovině 19. století. Na obrázcích 28 a 29 je vidět způsob podšití filcem u opasků nošených v současné době bratry Procházkovými. Zde zobrazené opasky vyrobil dnes jiţ zesnulý pan Bohumil Kohn, manţel paní Marty Kohnové z Brna, která ušila téměř všechny

27 krojové součásti současného muţského i ţenského slavnostního kroje, které jsou zobrazené v mé práci s výjimkou selské košilky a rukávců. Vyšívání opasku pavím brkem se v Horních Bojanovicích jiţ dlouho nepouţívá. I v jiných regionech je dnes velice vzácné a často bývá nahrazováno paví pero světlou kůţí. Podle Soni Nezhodové vyšívání pavím brkem u nás zhotovuje jiţ jen pan Hýţe ve Zlíně, jinak toto řemeslo u nás zaniklo. Jako učební obor se vyšívání pavím brkem vyučuje v rakouském Salernu. obr. 26, 27 Opasky ke kroji - rodina Procházkova. Horní Bojanovice Foto autor. obr. 28, 29 Detail podšití opasků filcem - rodina Procházkova. Horní Bojanovice Foto autor

28 5.1.6 Boty Nedílnou součástí slavnostního kroje jiţ od jeho vzniku byly na míru ručně šité vysoké koţené boty s malým podpatkem a rovným okrajem, které nosili muţi v celém regionu. Ty se ke kroji nosí aţ do dneška. Výjimkou bylo období mezi roky Paní Ludmila Procházková k tomu říká To bylo, kdyţ byl Joţa Balšínek za hlavního stárka. Jeden ze stárků měl tak velkou nohu, ţe na něj nemohli sehnat holínky a paní Marie Jägerová k tomu dodává Však se jim na pouti všici smíli, ţe nemají na boty! Osobně si pamatuji, ţe kdyţ jsem byl poprvé na hodech v Horních Bojanovicích v roce 1987, tak ještě stárci měli polobotky. Na snímku zrekonstruovaného slavnostního kroje vystaveného v muzeu v Hustopečích (obr. 30), jsou vidět modré punčochy ke kolenům, znak svobodných mládenců, přesahující vysoké koţené boty. Dokladem nošení vysokých bot ke slavnostnímu kroji jsou obr. 33 a v detailu obr. 34 z počátku minulého století. Boty slavnostního kroje v Horních Bojanovicích měly vţdy koţenou podráţku. Miroslav Procházka ml. má na svých holínkách podpatek zdobený mosazí, coţ není typické pro Horní Bojanovice, ale podle jeho slov se mu to víc líbilo, a proto si pořídil holínky s mosazným podpatkem (obr. 31 a 32). I dnes jsou holínky ručně šité, a proto je jejich pořízení poměrně nákladnou záleţitostí. Zobrazené boty Miroslava Procházky ml. nechala na zakázku ušít jeho matka paní Zuzana Procházková v roce 2007 u pana Janulíka v Kosticích za téměř 6000,- Kč. Dnes v této ševcovské tradici pokračuje jeho vnuk Martin Tomaštík v Josefově u Hodonína. Nošení černých polobotek a s tím související jiný střih kalhot je patrný z obr. 35 (respondent Miroslav Procházka st. čtvrtý v pořadí) a v detailu na obr Nezhodová, Soňa.: Horní Bojanovice putování staletími, c. d., s

29 obr. 30 Koţené boty. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 31 Muţské koţené boty Miroslava Procházky ml. Horní Bojanovice Foto autor. obr. 32 Detail mosazí okovaného podpatku Miroslava Procházky ml. Horní Bojanovice Foto autor. obr.33 Svatba v Horních Bojanovicích okolo r Foto archiv rodina Procházkova. obr. 34 Detail obuvi

30 obr. 35 Hodový průvod v Horních Bojanovicích (1985). Čtvrtý v pořadí Miroslav Procházka st. Foto archiv rodina Procházkova. obr. 36 Detail nohavic kalhot a obuvi Máznice Kaţdý stárek musí být na hody vybaven máznicí (obr. 37), pentlemi nazdobenou skleněnou lahví o obsahu cca 0,5 litru, ze které, jak říká paní Procházková, si zavdává v průběhu průvodu. obr. 37 Nazdobená máznice. obr. 38 Stárci drţící v rukou máznice (okolo 1935). Horní Bojanovice Foto autor. Foto archiv rodina Procházkova. Z dochovaných fotografií je zřejmé, ţe máznici nosili krojovaní stárci na hodech jiţ ve 40. letech 20. století. O tom, ţe by byly máznice součástí výbavy stárků na konci

31 devatenáctého, nebo počátkem dvacátého století se mi nepodařilo sehnat důkazy, ani svědectví. Ani na fotografiích, které jsem měl moţnost vidět, se neobjevují.. obr. 39 Manţelé Matouškovi rodiče paní L. Procházkové. Svatební foto (civilní oděv ţenicha, nevěsta v kroji) Foto archiv rodina Procházkova. obr. 40 Paní Szymusiková roz. Frídlová -matka paní M. Kohnové (pokrývka hlavy šátek turečák). Foto archiv rodina Kohnova

32 obr. 41 Petr Procházka v kroji. Horní Bojanovice obr. 42 Veronika Kokešová v kroji. Horní Bojanovice Foto autor. Foto autor

33 5.2 ŢENSKÝ KROJ Obr. 43 Dívčí kroje naskládané v truhle paní Ludmily Procházkové. Foto autor Selská košilka Podle rekonstrukce původního kroje z první pol. 19. století byly rukávce košilka s rukávy (obr. 44). Rukávy byly podkasané, košilka měla v oblasti ramenních švů a na konci rukávů výšivku a konce rukávů byly zdobeny krajkou a byly zavázány červenou stuhou (obr. 45)

34 obr. 44 Nakasané rukávce košilky. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. obr. 45 Detail výšivky a ovázání rukávců mašlí. Rekonstrukce kroje, muzeum Hustopeče. Foto autor. Od konce devatenáctého století dochází ke změně. Rukávce se oddělují od košilky, která zůstává jako samostatný spodní díl kroje. Košilce se podle paní Marie Jägerové v Horních Bojanovicích říká selská košilka a je tomu tak, co pamatuje. Košilka zobrazená na obr. 46 patří paní Ludmile Procházkové, která jí zdědila po své babičce. Podle jejích slov je tato košilka skoro 100 let stará a dědí se v rodině z generace na generaci. Je vidět jednoduchý střih, na konci krátkých rukávů je patrná jednoduchá ruční výšivka s naturalistickým vzorem a krajka (obr. 47). V Horních Bojanovicích je košilka samostatný krojový díl, stejně jako rukávce. V obcích, kde se nosí dosud rukávce z neprůhledného plátna, (většinou severní varianty), se košilky uţ nenosí. obr. 46 Selská košilka paní Ludmily Procházkové. Foto autor. obr. 47 Detail výšivky a krajky rukávu selské košilky. Foto autor

35 5.2.2 Rukávce a krejzl obr. 48 Košilka s přišitými rukávci a krejzlem. obr. 49 Detail ručně vyrobeného krejzlu ( okolo r 1920). Foto autor. Foto autor. Na selskou košilku se oblékají rukávce, které se spolu s krejzlem přišívají na vrchní košilku. Podle paní Ludmily Procházkové je to prostě taková košilka, jiný název pro ni nemá. Rukávce, které jsou na obr. 48, jsou v rodině paní Procházkové stejně dlouho jako výše popsaná selská košilka. Rukávce jsou nakasané, průhledné a jsou ušité ze skleného tulu. Takto tento materiál nazývají paní Marie Jägerová, paní Ludmila Procházková i paní Marta Kohnová, která je dámská krejčí. Podle Soni Nezhodové by se mělo jednat o průhledný batist. Rukávce jsou průsvitné z důvodu, aby byla přes ně vidět výšivka na rukávech selské košilky. Na koncích jsou zdobené krajkou. Po oblečení se rukávce zavazují stuţkou, stejně jako tomu bylo u původního kroje Hanáckého Slovácka. Krejzl, který je celý krajkový, v detailu na obr. 49, byl ručně paličkovaný a je přišitý ke košilce. Do 50. let 20. století byl krejzl na kroji poloţený přes ramena, jak je vidět na obr. 25. Od poloviny 20. století nosí stárky v Horních Bojanovicích krejzl postavený (obr. 42) a je potřeba jej silně škrobit, aby drţel nahoře. Důvod, proč došlo k jeho postavení je prozaický, prostě se nám to víc líbilo říká paní Ludmila Procházková. U původního kroje Hanáckého Slovácka byl krejzl plátěný, vyšívaný a po obvodě ozdobený krajkou (obr. 44). Byl poloţený na ramenou

36 5.2.3 Spodnička a jelita Ţenská silueta byla u původního kroje štíhlá, pouţívala se maximálně jedna spodnička. Od konce 19. století se silueta sukně začíná rozšiřovat přidáváním spodniček. Po druhé světové válce se počet pouţívaných spodniček ustálil na čtyřech aţ pěti spodničkách. Paní Ludmila Procházková uvádí, ţe dnes v některých rodinách pouţívají i více neţ pět spodniček. Podle paní Marty Kohnové se začínají pouţívat tzv. jelita k rozšíření obvodu sukně okolo pasu ve 40. letech 20. století, některé materiály však tuto výstrojní součástku datují jiţ na konec 19. století 35. Z dochovaných fotografií se to nedá jednoznačně určit, je však zřejmé, ţe silueta ţenské postavy v sukni byla počátkem 20. století byla štíhlejší. obr. 50 Jelita k rozšíření pasu. Foto autor. obr. 51 Způsob oblékaní jelit (demonstrace). Foto autor. Jelita jsou plátěné válce přišité k malé vestičce, které se dříve plnily senem. V současné době se k jejich plnění pouţívá molitan. Způsob oblékání jelit je demonstrován na obr. 51. Na jelita se obléká krátká spodnička, nazývaná podhrňovačka, zdobená krajkou (obr. 52). Na ní se potom upevňuje pět, také krajkou zdobených spodniček (obr. 53). 35 Nezhodová, Soňa: Hanácké Slovácko a jeho slavnostní kroj. In: Nezhodová, Soňa a kol.: Příspěvky z rekonstrukce slavnostního kroje a moţnosti její aplikace v praxi. Edice města Hustopeče. 4 svazek, 2009, s

37 obr. 52 Paní Marie Jägerová a paní Ludmila Procházková oblékají Veronice Kokešové spodničku podhrňovačku. Foto autor. obr. 53 Veronika Kokešová s oblečenými spodničkami. Foto autor. Oblékání a správné uvázání spodničky je velmi důleţité pro budoucí celkový vzhled oblečeného slavnostního kroje. Pokud nejsou spodničky uvázány správně, na postavě stárky se ztrácí trup, a jak jsem jiţ uvedl v kapitole 5 na str. 16, dochází k efektu tzv. trupíku. K oblékání spodniček, u kterého jsem byl přítomen na hodech v roce 2012, bylo potřeba dvou zkušených pomocnic. Všechny spodničky jsou hodně naškrobené, a kdyţ jsem měl příleţitost si na ně sáhnou, působily na dotek dojmem, jako by byly laminované. Návod na správné škrobení má paní Ludmila Procházková nalepený uvnitř truhly, kde má uloţené kroje (obr. 55). obr. 54 Skládaná a silně škrobená spodnička. Foto autor. obr. 55 Návod na škrobení spodniček a sukní. Foto autor

38 5.2.4 Sukně - brokátka V první polovině 19. století byla sukně plátěná a barevně pruhovaná. U rekonstrukce vystavené v muzeu v Hustopečích je sukně prezentovaná jako červeně pruhovaná. Byla delší, aţ do půli lýtek. Na rozdíl od dnešního provedení materiál ani barva svrchní sukně neodpovídaly materiálu kordulky. Počátkem 20. století se při výrobě sukní přechází na brokát. Paní Kohnová uvádí, ţe jiţ její matka měla ve 30. letech 20. století brokátovou sukni. Sukně byly delší, ke zkracování dochází aţ později, a nebyly tolik škrobené a varhánkované jak dnes. Před druhou světovou válkou a v 50. letech 20. století byly sukně většinou stejné barvy a ze stejného materiálu jako kordulka, ale na některých dochovaných fotografiích je vidět, ţe se liší. To bylo v případě, ţe byla kordulka ušita z tmavého saténu. Tato skutečnost je dobře patrná na obr. 40. Dnes jsou sukně a s nimi i spodničky hornobojanovského kroje kratší, neţ v předválečném období, délka sukní je nad kolena (obr. 56). Porovnat délku sukní je moţno na obr. 40 a 42. U dnešního kroje je sukně ušita z brokátu a jedná se o stejný materiál, ze kterého se šije kordulka. Sukně je na spodní části obšitá krajkou a je ozdobena několika pásky krajkových nebo flitrových prýmků, jak je patrné v detailu na obr. 57. Obléká se přes hlavu a je navlečená na poslední spodničce škrobenici. V pase se uvazuje všitým plátěným páskem. obr. 56 Hody v Horních Bojanovicích Stárek Miroslav Procházka st. Foto archiv rodina Procházkova. obr. 57 Sukně brokátka. Foto autor

39 obr. 58 Veronika Kokešová obléká brokátku. Foto autor. obr. 59 Detail zdobení. Foto autor Zástěra U původního hanácko-slováckého kroje byla zástěra velmi široká a skládala ze dvou pruhů spojených tzv. stínkem. Vkládaly se do empírově zvýšeného límce, přes nějţ se dozadu uvazovala široká stuha. Je to dobře patrné na obr. 44. K nejoblíbenějším zástěrám patřily ty, které se vyráběly technikou šité batiky. obr. 60 Zástěra Veroniky Kokešové z bílého brokátu. Foto autor. obr. 61 Detail tištěné ozdoby a stuţkou obšitého kanýru. Foto autor. Na konci 19. století a v průběhu první poloviny 20. století nebyla jednotná forma zástěr, jak vypovídají dochované fotografie. Někdy se objevuje zástěra jednobarevná, jindy přímo bílá, ale většinou byly oblíbené světlé barvy. Podle paní Marty Kohnové byly tyto zástěry v mnoha případech i plátěné. Některé zástěry byly zdobené vyšívaným pásem s květinovým motivem ve spodní třetině přes celou šíři zástěry. Zdobný pás na zástěře je dobře patrný na