j. courtney sullivanová

Transkript

1 j. courtney sullivanová

2

3 Zásnuby j. courtney sullivanová

4

5 j. courtney sullivanová brno 2014

6 J. Courtney Sullivan The Engagements Copyright 2013 by J. Courtney Sullivan Translation Lenka Adamíková, 2014 Czech edition Host vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání) isbn (Formát PDF) ISBN (Formát epub) ISBN (Formát MobiPocket)

7 Pro Kevina A čemu vlastně diamanty vděčí za svou tvrdou a nelítostnou krásu? Ať už vznikají ze smrti hvězdy, nebo ze života planktonu, není v tom žádný rozdíl, neboť tyto střepiny země nejsou nic než prázdné klícky pro naše sny nepopsané plochy, na něž se dají zaznamenat přelétavé touhy lidského srdce. tom zoellner, the heartless stone (bezcitný kámen)

8

9 Zásnuby

10

11 Šíříme povědomí o diamantech, které nosí divadelní i filmové hvězdy, manželky a dcery politických vůdců, jakékoli ženy, kvůli nimž si zelinářova manželka nebo automechanikovo děvče posteskne: Kéž bych měla to, co ona. strategický plán z roku 1948, n. w. ayer a syn

12

13 1947 Frances si z konvičky nalila do hrnku poslední zbytky hořké kávy. Na malém kuchyňském stole ležela hromada papírů: grafické návrhy, kopie důvěrných zpráv, mizerné nápady, které si načmárala před několika hodinami, a dobré nápady, které už byly otištěny v časopisech Look, Vogue, The Saturday Evening Post, Life a Harper s Bazaar. Ty jí měly připomenout, že když to zvládla předtím, zvládne to i teď. V činžovním domě bylo výjimečně ticho. Obvykle odněkud zdálky slýchala pláč miminka, mileneckou hádku nebo spláchnutí záchodu. Ale teď bylo po třetí hodině ráno. Flamendři už spali a mlékaři ještě nebyli vzhůru. Její spolubydlící šla spát okolo desáté když ji Fran ces viděla v županu a v natáčkách, na chvíli jí záviděla její práci, i přesto, že Ann byla pouhopouhá sekretářka v práv nic ké kanceláři a zítřejší den stráví stejně jako kterýkoli jiný: chystáním kávy a zapisováním toho, co jí budou diktovat. Frances zrovna dopsala nejnovější texty pro De Beers, líbánkovou sérii se snímky nádherných míst, kam by se novomanželé mohli vydat skalnaté pobřeží Maine! Arizona! Paříž! A něco všednějšího pro ne zrovna majetné lidi, co nadepsala U řeky. Svým způsobem byl tenhle inzerát z celé série nejdůležitější, protože se snažili oslovit běžného zákazníka. Před deseti lety, když se na ně společnost De Beers obrátila poprvé, si agentura udělala spoustu průzkumů, aby zjistila, v čem spočívá síla, nebo spíše slabina, tradice zásnubního prstenu s diamantem. V té době mnoho žen po zásnubním prstenu netoužilo. 13

14 Považovaly ho za naprosto vyhozené peníze. Potěšila by je pračka nebo nové auto, cokoliv kromě drahého prstenu s diamantem. Ona přispěla k tomu, že se jejich názor zcela změnil. V líbánkových inzerátech stálo: Ať vaše štěstí vydrží tak dlouho jako váš diamant. Dost dobrý slogan, pomyslela si. Čas jít spát, Frank, zašeptala si pro sebe, stejně jako jí to každý večer, když byla ještě malá holka, šeptala její matka. Zrovna chtěla zhasnout, když si všimla prázdné linky, kterou na grafické návrhy načrtl umělecký ředitel. Do rána na ni musí vymyslet nějaký slogan. Sakra. Frances se znovu posadila, zapálila si cigaretu a vzala si tužku. Den předtím jí telefonoval Gerry Lauck, šéf newyorské pobočky. Měli bychom tam dát něco, z čeho bude zřejmé, že to je reklama na diamanty, uvažoval. Nějaký slogan. Co mys líš? Když se Gerry Lauck ptal, co si myslíte, bylo moudré pochopit, že se vlastně neptá. Podle jejího názoru byl ten muž génius. Nepředvídatelný a občas trochu zasmušilý, ale takoví jsou asi všichni géniové. Jasně, skvělé, souhlasila. Gerry vypadal jako Winston Churchill, choval se jako Winston Churchill a Frances se občas zdálo, že si myslí, že je Winston Churchill. Dokonce míval i deprese. Když měla jet poprvé do New Yorku představit mu své nápady, byla vyděšená k smrti. Gerry si je prohlédl a z tváře se mu nedal vyčíst sebemenší náznak toho, co se mu honí hlavou. Po několika mučivých minutách se usmál a řekl: Frances, vy píšete krásně. A co je ještě důležitější umíte prodat. Od té doby spolu výborně vycházeli. Polovina zaměstnanců N. W. Ayera měla z Gerryho Laucka buď strach, nebo ho nemoh la vystát. Druhá polovina si myslela, že je úžasný, a k téhle polovině patřila i Frances. 14

15 Ve sloganu by samozřejmě neměla být ani zmínka o De Beers, pokračoval Gerry v telefonu. Samozřejmě. Přes devět let utrácela společnost De Beers miliony za inzeráty, kde se v podstatě neobjevilo její jméno. Už jen zmínit se o firmě jako o distributorovi by bylo porušením zákona. A tak byly inzeráty prostě na diamanty a byly krásné. U Ayera udělali všechno, co bylo v jejich silách. V inzerátech se nesměly ukázat fotografie diamantových šperků, takže umělecké oddělení bylo tím pádem v úzkých. Gerry teoreticky neměl s kreativní stránkou nic společného. Byl jenom obchodník a pouze rozdával úkoly. Ale jako milovníka umění ho napadlo objednat originální obrazy od Lucioniho, Bermana, Lamotteho a Laury Knightové. Od několika nejvýznamnějších galerií v Evropě nakoupil do inzerátů pro De Beers raná díla Dalího, Picassa a Edzarda. Výsledkem byly čtyřbarevné inzeráty zobrazující nádherné krajinky, města a katedrály. A hned pod umělcovým výtvorem byl otištěný rámeček s obrázky kamenů od půl karátu až po tři karáty s jejich přibližnými cenami. Gerry byl první, kdo vytvořil reklamní kampaň založenou na výtvarném umění. Za rok nebo dva už to v oboru dělali všichni. Budu ten slogan potřebovat do zítřka, zdůraznil Gerry. Ráno odjíždím do Filadelfie a potom navečer do Jižní Afriky. Jasně, slíbila Frances a okamžitě jí to vypadlo z hlavy. A vzpomněla si na to až teď, pozdě v noci. Povzdychla si. Kdyby celý život neusilovala o světový rekord v odkládání věcí na poslední chvíli, možná by se jednou i vyspala. Věděla, že dnes večer bude muset pracovat, ale přesto si vyrazila s kamarádkou Dorothy Dignamovou a rozloučily se až v devět hodin, když Dorothy musela běžet na vlak zpátky do Penn Station. Dorothy začínala jako textařka u Ayera v pobočce ve Filadel fii v roce 1930, ale když před čtyřmi lety přišla do firmy Fran ces, Dorothy se brzy přesunula do newyorské pobočky na 15

16 Rockefeller Center 30, kde vedla oddělení pro styk s veřejností. Stejně jako Frances měla i ona na starosti především De Beers. Výhradně pro tohoto klienta zaměstnávali také textaře v Miami, Hollywoodu a v Paříži. Dorothy dokonce zařídila u Columbia Pictures natočení krátkého filmu Magický kámen: diamanty v průběhu staletí. V kinech se začal promítat v září 1945, a než ho stáhli, vidělo ho víc než patnáct milionů lidí. Její kamarádka jí nikdy neprozradila svůj věk, ale Frances tipovala, že Dorothy je aspoň o patnáct let starší než ona; mohlo jí být kolem padesátky. S reklamou začínala v Chicagu v posledním roce první světové války. Už od sedmnácti let pracovala jako redaktorka společenské rubriky pro Chicago Herald a zůstala tam až do dne, kdy noviny převzal pan Hearst a ona musela odejít. Odtamtud putovala do mlékárny Spokoje ná kráva, kde pracovala jako textařka, a později k Ayerovi. Dorothy byla opravdu jednička. Pro Frances byla vzorem. Ve třicátých letech cestovala jménem firmy Ayer po celém světě, pracovala pro Ford v Londýně, Paříži a Ženevě a plavila se do Norska a Švédska, kde sledovala vývoj v oblasti domácích spotřebičů. Dokonce často navštěvovala Hollywood, chodila na večeře do restaurace Trocadero, kde viděla všechny filmové hvězdy. V obchodním domě Bullocks Wilshire jednou narazila na Joan Crawfordovou. Dorothy si tam koupila stejné šaty jako ona, jen s tím rozdílem, že Dorothy si pořídila velikost čtyřicet čtyři, kdežto Joan velikost čtyřicet dva. Poslala pohlednici se vzkazem: Jsou to nepříliš drahé černé denní šaty a jsem si jistá, že nám oběma prokážou skvělou službu. Jejich dnešní večeře v Bookbinder s začala jako pracovní schůzka, ale po dvou martini se smály na celé kolo, jedly ústřice a vtipkovaly o chlapících z práce. Ohromně se bavily tím, co všechno se od nich jako od žen očekává za znalosti. Dorothy si před několika lety uložila do prázdné zásuvky pod svým psacím strojem list papíru a zapisovala si tam všechno, na co se jí ptali. 16

17 Frances přečetla pár nejnovějších dotazů: Jak by měla vypadat žena, která má sedmnáctiletého syna? Může mít zimní klobouk na sobě ptačí hnízdo? Je název Macy s v jednotném, nebo množném čísle? Jódlují někdy ženy ve vaně? Jaký je rozdíl mezi semišem a jelenicí? Má královna Marie hebkou pleť? Kolikrát za den se krmí miminko? Je tohle obrácené plisování? Skvěle si to užily, ale teď Frances ponese následky. Podívala se na list papíru s novým strategickým plánem a přečetla si: Především se musíme vyrovnat s psychologií davu. Pokoušíme se zachovat a posílit tradici zásnubního prstenu s diamantem udělat z něj psychologickou nezbytnost. Cílová skupina: asi sedmdesát milionů lidí nad patnáct let, jejichž názor bychom v rámci prosazování našich cílů rádi ovlivnili. No, tím se to pěkně zúžilo. V roce 1938 napsal Ayerovi zástupce sira Ernesta Oppenheimera, prezidenta společnosti De Beers Consolidated Mines, dopis, v němž se dotazoval, jestli by, řečeno jeho slovy, mohlo použití různých způsobů propagace zvýšit prodej diamantů v Americe. Ceny diamantů po celém světě kvůli hospodářské krizi prudce klesaly. Zákazníci o ně téměř přestali mít zájem. V Ame ri ce se ve srovnání s předválečnou dobou prodával jen poloviční počet diamantů a těch pár zásnubních prstenů s diamanty, které se stále kupovaly, bylo malých a nepříliš drahých. De Beers měli zásoby diamantů, které nedokázali prodat. Oppenheimer dychtil po tom, aby se zásnubní prsten s diamantem dostal ve Spojených státech na výsluní, a měl z dobrého zdroje, že Ayer je nejlepší v branži, že je to jediná agentura schopná tento úkol splnit. Za kampaň nabídl každoročně pět set tisíc po dobu tří let. To, co Ayer dokázal udělat pro De Beers, je zářným příkladem síly reklamy. Do roku 1941 se prodej diamantů zvýšil o pětapadesát procent. Po druhé světové válce v Americe 17

18 prudce stoupal počet sňatků a prodej diamantů s nimi šel ruku v ruce. A rostla i jejich cena: v té době se hodnota dvoukarátového diamantu pohybovala mezi a dolary. V roce 1939 to bylo mezi 900 a dolary. Pro tuto kampaň vytvořili zcela nový druh inzerce, který od té doby ostatní agentury kopírují. V inzerátu nebyl přímo obsažen prodávaný předmět nebo název značky; hlavní myšlenkou bylo zdůraznit citovou hodnotu diamantu. De Beers vyráběli méně, než bylo v jejich možnostech, a to proto, aby udrželi malou nabídku a vysoké ceny. Nejen že reklama oživila prodej, ale postarala se také o to, že prodaný diamant se nikdy nedostal zpět na trh. Frances zahrála na správnou strunu v srdcích žen, takže se vdovy, a dokonce ani rozvedené ženy nechtěly se svými prsteny rozloučit. Frances si občas představovala, jak Oppenheimerovi vypa dají. Zvláštní okolnosti jejich vztahu podněcovaly Francesinu fantazii a ona přemýšlela, jak se asi Oppenheimerovi tváří, když se dívají na její nejnovější nápady. Pozvednou obočí? Pousmějí se? Vykřiknou? Bylo neobvyklé, že se Frances s klientem nikdy nesetkala, ale De Beers měli kvůli kartelu zákaz vstupu do Spojených států. Společnost ovládala celosvětovou nabídku nebroušených diamantů; měli tak silný monopol, že zástupci společnosti by pouhou svou přítomností v Americe porušili zákony. Řídili firmu z Johannesburgu a z Londýna. Jednou za rok vložil Gerry Lauck inzeráty, které vytvořila, do tlustého alba v kožených deskách a vzal je s sebou do Jižní Afri ky ke schválení. Nechával si tam sadu golfových holí, protože to bylo jednodušší než se s nimi vláčet z New Yorku a zase zpátky. Když jel Gerry poprvé do Johannesburgu představit Oppenheimerovým výsledky průzkumu trhu, havaroval malý hydroplán, kterým cestoval, poblíž pobřeží Mosambiku. Aby se dostal na pobřeží, použil velké nástěnné mapy a grafy, které s sebou vezl, jako plováky. Ostatní dva cestující přišli o život 18

19 a v New York Times se objevil titulek: V jihovýchodní Africe havarovalo dopravní letadlo: Američan vyvázl bez zranění. Gerry si uvědomil, že mu ta prezentace do slova a do písmene zachránila život, a možná i proto byl ochotný udělat pro De Beers cokoli. Spolubydlící ve vedlejším pokoji hlasitě zachrápala a vyrušila Frances z přemýšlení. Ann očekávala nabídku k sňatku od nemastného neslaného účetního, s nímž už nějakou dobu chodila. Potom bude Frances zase shánět novou spolubydlící, což se jí od konce války stávalo každých pár měsíců. Rose, Myrtle, Hildy: postupně ji o všechny připravilo manželství. Ale v práci měla našlápnuto k povýšení, takže až se Ann odstěhuje, bude si možná konečně moct dovolit bydlet sama. Když Frances před čtyřmi lety u Ayera nastoupila, to jí bylo osmadvacet, přesvědčila své rodiče, že je načase, aby se odstěhovala z domova do města. Její výplatní páska ovšem vyžadovala, aby si našla nějakou spolubydlící, která by jí pomohla s nájemným. Chtěla mít vlastní dům v oblasti Main Line. Pak by se nemusela obávat, že v zimních ránech nebude mít ve sprše dost horké vody, a nemusela by snášet Annin nosový soprán, který v noci doprovázel Dinah Shoreovou zpívající v rádiu. Bydlet sama, to byla vyhlídka, o níž snila a na kterou se těšila, stejně jako většina svobodných dívek pravděpodobně sní o manželském životě. Frances přejela prstem po jednom ze svých nových líbánkových inzerátů. Ostatní ženy zřejmě nikdy nepřemýšlely o tom, co bude dál. Tolik dychtily po vdávání, jako by se snad o manželství vědělo, že to je ráj na zemi. Frances byla pravý opak: ona nad svou budoucností přemýšlela neustále. Občas si s někým zašla na večeři nebo zatancovat a užila si pěkný večer. Ale když potom přišla domů a lehla si do postele, srdce jí bušilo strachy. Jestli si s ním vyjde znovu, pak si možná vyrazí ještě jednou. Později ho bude muset přivést domů, aby 19

20 ho ohodnotili její rodiče a naopak. Nakonec ji požádá o ruku. A ona se potom stejně jako všechny ostatní pracující dívky, které se vdaly před ní, jednoduše rozplyne v životě obnášejícím mateřské povinnosti a odloučení od světa. Dorothy jí kdysi vyprávěla, že když se její nápadník George vrátil z první světové války, vzal si dceru řezníka. Pronesla něco chytrého, co podle Francesina názoru neříkala poprvé: Byla to strašná rána, jako řeznickou sekerou; podstatně ji ale zmírnilo pomyšlení, že Ženský reklamní klub mě stále miluje. Frances si neuměla představit Dorothy se zlomeným srdcem. Na to byla příliš nezávislá a příliš bystrá. Řekněme, že by se tenhleten George vrátil, požádal ji o ruku a ukryl ji před světem v pěkném domě někde v ústraní. Neukousala by se snad za pár týdnů nudou? Dorotin otec byl J. B. Dignam, průkopník reklamy a novinář; zemřel, když jí bylo dvacet. Od té doby Dorothy živila sebe i svou milovanou matku. Nějakou dobu bydlely v Pensylvánii ve Swarthmore a teď žily v hotelu Parkside v Gramercy na Manhattanu. Frances si nebyla jistá, jak to Dorothy zvládá. Po pěti odpracovaných letech u Ayera dostane každý zaměstnanec medaili s firemním motem: Neúnavná vytrvalost přináší úspěch. Kdykoli Frances tuto medaili viděla u někoho na stole, pomyslela si: To je ale krásně dojemné. Dostat tohle a k tomu ještě nějaké peníze navrch, to by bylo fajn. Mezi Ayerovými zaměstnanci se říkalo: Je to skvělé zaměstnání, pokud si vaše rodina může dovolit vás sem poslat. Frances vyrůstala převážně ve Filadelfii, docela pohodlně, ale bez nějakých výstředností. Rodina zaměstnávala jednu služebnou, dívku jménem Alberta, která ji naučila péct koláče a plést copánky. Francesin otec, syn irských přistěhovalců, pracoval jako dozorce v uhelném skladu. Rodina její matky také pocházela z Irska, ale usadili se v Kanadě, kde začali úspěšně podnikat ve stavebnictví a po celém Ontariu stavěli mrakodrapy. Pigottovi zde byli dobře známí, ale ve Státech 20

21 o nich nikdo nikdy neslyšel. Francesina matka s oblibou říkávala, že Američani mají tak malé ponětí o tom, co se děje za jejich hranicemi, že by pro ně Kanada klidně mohla být Zanzibar. Po vypuknutí krize přišel její otec o práci. Albertu museli propustit. Nakonec se přestěhovali na sever do Hamiltonu, matčina rodného města. Tehdy bylo Frances patnáct. Zůstala tam do svých dvaceti let, až konečně nastaly lepší časy a oni tři se mohli vrátit domů. V Pensylvánii koupili její rodiče farmu Longview, rozlehlou nemovitost v obvodu Media, a na ní chovali kozy a koně. Pro dospívající dívku bylo těžké rozloučit se s přáteli a zapadnout mezi bratrance a sestřenice Pigottovy, kteří byli zvyklí na všemožný luxus. Ale časem si Frances začala život v Kanadě užívat. Tam byli s otcem dva outsideři a velmi se sblížili. Frances byla jedináček, a pokud si její otec jako většina mužů přál syna, nikdy to nedal znát. Nechoval se k ní ani jako k dívce, ani jako k chlapci, prostě ji bral jako své jediné dítě, jako svého miláčka. Ať už Frances chtěla dělat cokoli, všechno považoval za báječné. A když ji něco nebavilo a chtěla s tím přestat, souhlasil s tím taky. Otec ji ochránil před všemi hodinami společenského tance a večírky, které její sestřenice neminuly. Jako malá holka psala Frances ráda povídky. On si každou přečetl a pak je kriticky zhodnotil. Ty přece nejsi redaktor, vynadala mu jednou matka. Jsi její otec. Měl bys jí prostě jenom říct, že ty povídky jsou bezvadné. Ale Frances byla jeho kritikou nadšená. Slova chvály pak byla o to sladší. A díky ní se také cítila jako opravdová spisovatelka. V šestnácti, ještě když byla na střední škole, dostala práci v místních ontarijských novinách, kde psala sloupek o nakupování. Snažila se a prodávala inzeráty a také inzeráty sama 21

22 psala; v období krize si vydělala pětačtyřicet dolarů týdně. To v ní zažehlo vášeň milovala psaní a prodávání. A ze všeho nejvíc se jí líbilo, že si sama vydělává peníze. Otec na ni byl pyšný. Frances se domnívala, že doba strávená v Kanadě ji na práci pro Ayera dobře připravila. Prezident společnosti Harry Batten se vypracoval sám a rád zaměstnával bohaté typy z elitních univerzit Ivy League, zvlášť silně tíhl k Yale. A měli i spoustu takových klientů. Byla mezi nimi jména jako du Pont nebo Rockefeller. Frances byla v textařském oddělení jediná bez univerzitního vzdělání, ale chovala se stejně sebe vědo mě jako všichni ostatní, takže si toho nejspíš nikdo ani nevšiml. Batten se rád chlubil tím, že Ayer má zaměstnance ze všech osmačtyřiceti států. Severský protestant z každého státu! pomyslela si Frances. To jsi teda pašák! Agentura neměla katolíky zrovna v lásce a židé nepřicházeli v úvahu. V té době byla ovšem situace ve všech agenturách stejná. Svou katolickou víru si nechávala pro sebe. Pouze jednou za rok volala do práce, že jí není dobře a že nepřijde na Popeleční středu. Čtyři roky v agentuře uplynuly jako voda a její babička si každé Vánoce dělala čím dál větší starosti, kdy už se Frances usadí a založí si vlastní rodinu. Když se její rodiče v roce 1911 brali, poté, co se náhodou seznámili na dovolené na Thousand Islands, byli starší, než bývalo obvyklé. Matce bylo osmadvacet, otci třicet. Než se narodila Frances, uběhly další čtyři roky. Matka si stále dobře pamatovala na všechny ty otázky a výtky, které jí předhazovali její starší příbuzní vdala se moc pozdě; dala si pořádně načas, než měla děti. Tyhle výhrady si velmi brala k srdci. Proto dlouhou dobu odmítala s podobnými věcmi zatěžovat Frances. Když se pak příležitost k popichování naskytla, trvala poměrně krátce, protože Frances bylo téměř dvaatřicet a dostala se tak zjevně do věku, kdy všichni vzdávali poslední naděje. A tak se z ubohé slečny opožděné ve 22

23 vývoji zkrátka a dobře stala stará panna se vším všudy. Byla to opravdu úleva, zbavit se toho tlaku. Pracovala pro nejmocnější reklamní agenturu na světě. Práce ji vzrušovala daleko víc než kterýkoli muž, s nímž se kdy seznámila. A to i v situacích, když musela být vzhůru až do rána nebo když se třásla strachy, že neuhodí hřebíček na hlavičku dokonce i tohle ji nesmírně bavilo. Dobře si uvědomovala ironii své situace: svobodná dívka, jejímž největším nadáním je přesvědčovat páry k zasnoubení. Když Frances v roce 1943 začala pracovat pro Ayera, bylo sto tři jeho zaměstnanců ve válce, což představovalo deset procent agentury. Jediní klienti, které během té doby přijímali, byly letecká společnost Boeing a armáda Spojených států. Inzeráty propagující luxusní zboží se považovaly za nevkusné. Od června 1942 do září 1943 se reklamy společnosti De Beers omezovaly na šíření informací o tom, jak firma svými prů myslovými diamanty přispívá k válečnému úsilí. Poté znovu začali publikovat inzeráty na šperky, ale museli s nimi nakládat citlivě. V roce 1945 vytvořila Frances novou kampaň, zcela odlišnou od toho, co se do té doby objevovalo v amerických časopisech. Inzeráty oslavovaly sňatky opravdových amerických vojáků vracejících se domů k běžnému životu s dívkami, které na ně čekaly. Nechyběly v nich fotografie ze skutečných obřadů a životní příběhy novomanželů. Součástí inzerátů byly zároveň důležité informace o diamantech. Během války využíval Ayer jako pracovní sílu čím dál více žen. Protože nebylo zbytí, zaměstnávali dívky, a to nejen jako sekretářky a písařky, ale také na vyšších a nižších manažerských pozicích. V obchodním oddělení pracovala Dolores, v oddělení médií Sally. Pak také dvě účetní a samozřejmě Dorothy v oddělení pro styk s veřejností. V textařském oddělení bylo celkem třináct mužů a tři ženy. Ty měly poskytovat ženský pohled na věc při vymýšlení 23

24 inzerátů na výrobky, které si budou kupovat ženy nebo jejichž prodej ženy ovlivní. Frances její vlastní touhy při práci pro De Beers nijak ne pomohly. Místo toho sledovala své kolegyně, kamarádky a spolu bydlící. Co si přejí nejvíce? To je jednoduché chtějí se vdát. Čeho se bojí? Bojí se toho, že zůstanou samy. Válka oba tyto pocity jenom umocnila. Z toho Frances vycházela. Snažila se vyjádřit, že samotný diamant může zabránit tragickému konci: Zásnubní diamant se jí třpytí na prstě jako slza ale nikoli slza smutku. Lze v něm, stejně jako v jejích očích vyčíst příslib příslib společně strávených chladných svítání, bohatého, plného a klidného života. Půvabná jistota, kterou poskytuje, prozáří všechny hodiny čekání na to, až na začátku jejich společného života vzplane radost. Inzeráty se většinou zaměřovaly na muže, protože prsten budou kupovat právě oni. Vytvořili pro kampaň spoustu exkluzivních inzerátů o gentlemanech o dobrém vkusu a úspěších a o tom, jak mohou muži pomocí prstenu, který darují své milované, vyvolat dojem, že oplývají oběma těmito vlastnostmi, i když ve skutečnosti nemají ani jednu. Francesina kamarádka vzpomínala, jak jí jednou za války napsal její nápadník, že má obavy z toho, co by si počala, kdyby se nevrátil domů. Přemýšlel, a s ním podle Francesina úsudku také spousta dalších mužů jako on, o smrtelnosti. A tak si Frances poznamenala: Jen několik málo mužů dokáže založit město, pojmenovat novou hvězdu nebo rozbít atom. Jen málo z nich si postaví tak velký pomník, že si na něj jejich potomci budou moct zdálky ukázat a říct: Podívejte, to byl náš otec. Tohle je jeho jméno. To bylo jeho životní dílo. Diamanty jsou nesmazatelným svědectvím, které muž o svém životě může zanechat. Celé to bylo velmi temné a pochmurné. Gerrymu Lauckovi to připadalo úžasné. Frances na okamžik zavřela oči. Měla by se jít trochu prospat, jinak bude na ranní poradě vypadat jako strašidlo. Ale 24

25 co si počne s tím sloganem? Na podlahu si do vějíře rozložila hromádku časopisů, všechny otevřené na stránce s jejím inzerátem. Vogue: Vaše diamanty nádherně září pokaždé, když je máte na sobě. Jejich kouzlo je nadčasové a přetrvá všechny módní vlny. Collier s: Noste diamanty, jako noc nosí hvězdy, pořád a navždy jejich krása je stejně nadčasová. Life: V zásnubním diamantu na jejím prstě budou vzpomínky zářit navěky. Myšlenka na věčnost už ji očividně dlouho pronásledovala. Zavřela oči a zašeptala: Panebože, sešli mi nějaký slogan. Frances si něco načmárala na útržek papíru, vzala si ho s sebou do ložnice a položila na noční stolek. Lehla si oblečená, ani se nepřikryla a usnula hlubokým bezesným spánkem. O tři hodiny později ji probudil budík. Ze všeho nejdřív se podívala na slova, která si zapsala: Diamanty jsou navěky. Pomyslela si, že je to docela dobré. Když se nohama dotkla chladné dřevěné podlahy, zaslechla v předsíni Ann, která měla právě namířeno do koupelny. V případě její spolubydlící nebylo na zasnoubení nikdy dost brzy. Frances rychle posnídala a osprchovala se. Oblékla si hnědé šaty s dlouhými rukávy a ani se neobtěžovala podívat se pro kontrolu do zrcadla. Stejně to pro ni vždy bylo určité zklamání: široké ploché tváře a praštěný úsměv od ucha k uchu. Byla na pár schůzkách s muži, kteří jí říkali, že je hezká, ale ona věděla, jak se věci mají. Tyčila se nad polovinou mladíků v kanceláři. Byla opakem toho, co se od žen v této době a v tomto věku očekávalo: něžné pohlaví mělo být zdrženlivé, tiché a drobné. Cestou vlakem do města svírala v ruce útržek papíru z minulé noci. Dojela na Washingtonovo náměstí a pospíchala do Ayerovy budovy. Hrozilo, že přijde pozdě. 25

26 V roce 1934, když byl zbytek světa zcela na mizině, měla společnost N. W. Ayer a syn dost prostředků na to, aby si postavila třináctipatrové ředitelství přímo naproti starému sídlu vlády. Byla to úchvatná budova postavená z vápence z Indiany ve stylu art deco. Když za ní její otec poprvé přijel na návštěvu, potichu si pískl a pronesl: No teda, Mary Frances, to je fakt něco. Byla ohromně pyšná, protože celé její křestní jméno používal pouze tehdy, když chtěl svým slovům dodat váhu. Frances otevřela velké mosazné dveře budovy, tak těžké, že i v tom nejmírnějším větříku se s nimi stěží dalo pohnout aspoň o píď. Zdi v hale byly obložené mramorem. Klasický styl, ale zároveň vůbec ne přezdobený nebo okázalý. Hodně podobný samotnému Ayerovi. Hned za dveřmi seděla za dubovým stolem recepční ve středním věku. Dobré ráno, madam, pozdravila ji. Dobré ráno. Frances čekala na výtah a snažila se ho silou vůle přivolat. Dveře se konečně otevřely, za nimi stála slečna obsluhující výtah, blondýnka v nažehlené uniformě a bílých rukavicích. Desáté poschodí? zeptala se jako každé ráno. Frances přikývla. Ten krátký okamžik v ní vždycky vyvolal zvláštní pocit pýchy někdo, o kom nevíte vůbec nic, ví nějakou drobnost o vás. Dodnes se jí častokrát rozbušilo srdce z toho, že může říct jakémukoli taxikáři ve Filadelfii, aby ji zavezl do Ayerovy budovy, a on bude přesně vědět, kam má jet. Vystoupila z výtahu a zastavila se u oddělení písařek uprostřed poschodí. Dřevěná krabice, kde pracovaly, Frances připomínala ohradu, v níž jsou stenografka Alice Fairweatherová a její čtyři podřízené zavřené jako domácí zvířata. Frances se vždy cítila trochu hloupě, když s nimi mluvila přes nízkou zástěnu. 26

27 Dobré ráno, slečno Geretyová, pozdravila ji Alice. Co pro nás dnes máte? Frances jí podala text inzerátu o líbánkách. Budu to potřebovat před poradou. Samozřejmě. Než to pošlou dolů do uměleckého oddělení, vrátí jí to perfektně přepsané. Šéf textařského oddělení George Cecil puntičkářsky lpěl na bezchybné angličtině. Dlouholetý zaměstnanec oddělení jednou v inzerátu přehlédl tiskovou chybu. Po deseti letech, co tam pracoval, ho Cecil další den na hodinu vyhodil. Frances dorazila do své kanceláře v Ranní porada začne v deset. George Cecil se podívá na nové slogany a rozdá další úkoly. Byl staromódní a upjatý, ale ředitelé ho milovali. Spousta lidí ho považovala za nejskvělejšího textaře na světě; vytvořil slogany Až z Kanady k nám dorazily zvěsti o báječném nápoji pro zázvorovou limonádu Canada Dry a Když jsem si sedl k pianu, smáli se, ale když jsem začal hrát! pro Steinway a asi stovku dalších. Nora Allenová o dvě kanceláře dál štěkala do telefonu, co jí hlasivky stačily. Kóje měly dveře a vysoké hnědé stěny, ale neměly stropy. Když jste zavřeli dveře, nikoho jste neviděli, zcela jistě jste však lidi kolem slyšeli. Frances si pročítala zprávu, kterou měla položenou na stole. Byla unavená. Jednou bude muset začít pracovat v normálních hodinách, ale zatím byla vždy nejčilejší, když byl čas jít spát. Měla by dělat noční směny v novinách. Přišla by jí vhod trocha kávy, ale Harry Batten ji zakázal pít v celé budově poté, co ji umělecký ředitel rozlil na originál fotografie připravené do tisku. Zákaz byl o to bolestnější, že Hills Bros. byl jedním z jejich největších klientů; všude kolem byla spousta plechovek kávy, která jen čekala na to, až si ji někdo uvaří. Pan Cecil dokonce ve dvacátých letech v rámci kampaně pro tuto firmu zavedl pojem coffee break. Ironií osudu 27

28 bylo, že dokud bude Batten naživu, v Ayerově budově nikdy žádná přestávka na kávu nebude. Frances zaslechla z chodby dva hlasy, z nichž jeden bezesporu patřil špatně naladěnému Georgi Cecilovi. Kdo to je? zeptal se podrážděně. Nora Allenová, řekla bych, odpověděla jeho sekretářka. Co to, proboha, dělá? Myslím, že volá do New Yorku. Proč si na to nevezme telefon? rýpl si. Frances se uchechtla. Ale na poradě zjistila, že s podrážděností pana Cecila se bude muset vypořádat i ona. Když představila svůj slogan, zvedl se ze židle a začal přecházet sem a tam neklamný znak toho, že její nápad brzy rozcupuje na kousky. Proč jsme chodili do školy a učili se gramatiku, když ji vy všichni prostě ignorujete? rozčiloval se. Tady musí být přídavné jméno. Kdybyste řekli Diamant je drahý nebo Diamant je tvrdý nebo Diamantem můžete rozřezat kámen, to by snad šlo. Ale tohle? Frances se už nadechovala k odpovědi, ale on pokračoval: Co si o tom myslíte, Chucku? Vyměnila si s Chuckem McCoyem pohled. Byl slušný textař, svou práci zvládal dobře, ale zcela jistě nepatřil k bůhvíjak průbojným mužům. Chuck si odkašlal. Každý románek začíná slovy Budu tě milovat navěky. To je přece hlavní myšlenka manželství, že bude trvat navěky, že ano? Mně se to docela líbí. Frances na něj vděčně pokývla, zrovna když se otočil k panu Cecilovi a vyhrkl: Ale není to gramaticky správně, to máte pravdu. Zavrtěla hlavou. Podlézavý blbec. Frances promluvila na svou obhajobu. Z mého pohledu slovo je znamená existuje. Je to synonymum k existuje. Ale jestli chcete, klidně to změňte. Já na tom netrvám. Netrváš na tom navěky? popíchl ji Chuck. 28

29 Frances obrátila oči v sloup. Když se o tom pobavíme, urči tě najdeme nějaké podobné slovo, co tam bude sedět. Třeba Diamanty jsou věčné. Zvažovala, že by dodala: Stejně jsem tomu věnovala asi tak tři minuty přemýšlení někdy nad ránem, ale zarazila se. Ano, pobavme se o tom, souhlasil George Cecil. Další tři hodiny nadhazovali nápady. Popelník uprostřed stolu se zaplnil až po okraj. Frances cítila, jak jí kručí v břiše. Souhlasila by s čímkoli, co by Cecil navrhl, pokud by to znamenalo, že si může skočit do bistra pro sýrový sendvič. Nakonec strčil do dveří hlavu Gerry Lauck a zeptal se: Už musím jet na letiště, Georgi. Máte ten slogan pro De Beers? George Cecil řekl: Tady Frances vymyslela Diamanty jsou věčné, takovým tónem, jako by právě vyzradil nějaké její tajemství. Gerry se zadíval na strop a zvažoval to. Zkusíme to, souhlasil. Ukážeme to klientovi a uvidíme, co na to řekne. No aspoň že už je to gramaticky správně, podotkl Cecil. Gerry rozhodil ruce. To jsem rád, Georgi. Ono to stejně není zas tak důležité. Prozatím to necháme takhle. 29

30

31 Část první

32

33 1972 Na stolku v chodbě ležela hromádka padesáti obálek s nalepenými známkami, adresovaných na P. O. BOX v New Jersey. Evelyn je shrábla do ruky. Miláčku, už jedu! zavolala na Geralda do jeho pracovny vzadu v domě. Dávej na sebe pozor! odpověděl jí manžel. Pošlu ti ty tvoje přihlášky! Jsi anděl! Když zavírala dveře, zakřičel na ni něco, čemu nerozuměla. Evelyn si povzdychla a vrátila se dovnitř. Cos říkal? zavolala. Žádná odpověď. Ještě si nezvykla na to, že v úterý v devět ráno je manžel doma. Šla k jeho pracovně kolem salonku, obývacího pokoje a jídelny, kde už prostřela stůl pro tři, položila na něj lněný ubrus a sváteční porcelánové talíře po matce. Uprostřed stála velká křišťálová váza, kam ještě před obědem dá květiny na dlouhých stoncích. Neuměla vysvětlit, proč se kvůli svému synovi tolik snaží. Po tom, co provedl, by mu prostě měla naservírovat tuňákový sendvič na papírovém tácku a nechat ho to sníst na příjezdové cestě. To, že nedokáže ztropit scénu, odjakživa považovala za jednu ze svých největších slabin. Gerald seděl v pracovně za stolem, před sebou měl psací stroj a stoh obálek opřený o hrnek kávy. Další? zamračila se. To je do jiné soutěže. Týdenní cyklistický okruh po Toskánsku sponzorovaný firmou Prince Spaghetti! Oči se mu 33

34 rozzářily. Vypadal jako zamlada, zrovna jako kdysi ten malý kluk na portrétu, který mívala jeho matka pověšený v salonku. Jejího šestašedesátiletého manžela nevzrušovaly krásné ženy nebo rychlá auta, ale sázkové hry a všelijaké soutěže. Evelyn bylo vždycky líto těch nadšených mladých sekretářek, které mu v pojišťovně přidělili a které nejspíš očekávaly, že budou pomáhat s důležitými obchody. Místo toho trávily hodiny psaním zpátečních adres na obálky a nalepováním známek. Od té doby, co Gerald odešel do důchodu, se z jeho koníčka stala jakási posedlost. Obvykle nic nevyhrál, ale když už se mu to výjimečně podařilo, snažil se příště dvakrát tolik. Tvrdil, že šance na vítězství jsou na jeho straně, protože většina lidí zkouší štěstí v soutěžích jen sem tam (nebo vůbec ne, pomys le la si), když je ve hře něco, co opravdu chtějí. Ale Gerald to zkouší pokaždé. Za těch zhruba dvacet let, co se soutěží účastnil, vyhrál jen pár věcí, a to nic moc úchvatného: dva lístky na Red Sox, kajak, ohyzdný hnědý chladicí box, který se povaloval v garáži, motorový olej, obraz psů v plachetnici a doživotní zásoby snídaňových cereálií Kaboom, které ani jeden z nich nejedl. Možná už máte výhru v kapse Kolikrát ta slova viděla křičet ze stránek novin? Většina sázkových her před pár lety skončila, když Federální obchodní komise vydala zprávu, v níž odhalila to, co Evelyn dávno tušila: nejhodnotnější ceny se udělují pouze zřídka. V současnosti zůstalo jen pár soutěží a ty v rámci propagace zpravidla provozovaly obchody s potravinami nebo benzinky. Jedna soutěž se jmenovala Pojďme na dostihy ; soutěžící si zdarma vybral předtištěný sázkový kupon v obchodě Stop & Shop a pak v televizi sledoval dostihy pořádané každý týden. Když vyhrál kůň napsaný na jeho kuponu, získal hlavní cenu. Její manžel seděl každý pátek před televizí s kuponem v ruce plný nadějí. Evelyn mu nedokázala říct, že ty 34

35 dostihy nejspíš natočili už dávno předtím a že ať už ty kupony do super marketu vytvořil kdokoli, jistě přesně věděl, kolik bude vítězů. Cítila se kvůli tomu trapně. Vždyť koneckonců nic nepotřebovali. Ale postupem času si uvědomila, že potřebovat a vyhrát jsou dvě zcela odlišné věci. Cyklistický okruh? podivila se. Kdys ty vůbec naposledy seděl na kole? Určitě když jsem byl ještě capart v krátkých kalhotách, Evie, ale o to přesně jde jsem v důchodu! Možné je cokoli. To ano. Ale na druhou stranu si teď musíš sám vyplňovat všechny přihlášky. To máš teda pravdu, souhlasil. Kdybych tak jen pro tu práci dokázal nadchnout svou ženu. Ukázala na něj prstem. Ani náhodou. Mimochodem, cos to vlastně říkal? Neslyšela jsem tě. Jenom jsem se ptal, jestli nemám něco udělat, než se vrátíš. Evelyn se usmála. V důchodu se z Geralda stal nový muž, i když toho spíše víc zamýšlel, než opravdu udělal. Nikdy dřív jí pomoc v domě nenabídl. Ale když ho za těch posledních pár týdnů několikrát vzala za slovo, dopadlo to bledě: nádobí umyl a uklidil do kredence celé od pěny, živý plot zastříhal do trsů, takže vypadal jako smutná smečka pudlů. Ani ne, ale jsi moc hodný, že se ptáš, odpověděla. Všechny postele nahoře jsou ustlané? zeptal se. Kde bude dneska spát? Evelyn celá ztuhla. Nebude tady přes noc, oznámila. Určitě ne? Ne. Právě proto synovi řekla, že ho zve na oběd, ne na večeři. Máme šest prázdných ložnic, podotkl Gerald. 35

36 Evelyn na něho hleděla. V téhle bitvě už připustila spoustu věcí, ale teď ustoupit nehodlala. Bylo dobré znamení, že Teddy přijede na návštěvu. Doufala, že to znamená, že přišel k rozumu. Ale když Evelyn pomyslela na jeho manželku a děti v domě na druhém konci města a na to, že je před pěti měsíci opustil, měla pocit, jako by jí někdo ždímal srdce jako hadr na nádobí. Teddy se nezmínil o tom, jestli dnes večer plánuje přespat doma. Jinak přece může jít do hotelu. Promiň. Neměl jsem začal Gerald. Ne, ne. To je v pořádku. Minulý týden jim Teddy telefonoval, že by se s nimi chtěl vidět. Musíme probrat pár věcí, oznámil. A taky jsme vůbec neoslavili tátův odchod do důchodu. Rozesmutnilo ji, jak moc tahle poslední věta Geralda potěšila. Je přece jedno, že pro něj firma před dvěma měsíci uspořádala velkolepou oslavu odchodu do důchodu a Teddy se na ni neobtěžoval z Floridy přijet. Její manžel si o jejich synovi vždy myslel jen to nejlepší, i když všechno svědčilo o opaku. Gerald věřil tomu, že Teddy přijede domů proto, aby dal do pořádku své manželství. Evelyn v to doufala, ale měla jisté pochybnosti. Proč jí Teddy řekl, že chce přijít sám, když mu navrhla, že na oběd pozve i Julii a holčičky? Gerald poznamenal, že si o tom nejspíš chce nejprve promluvit s nimi dvěma, než půjde za manželkou. Možná se nám chce i omluvit, dodal Gerald. Evelyn mu to odkývala. Hodně jí záleželo na tom, aby spolu byli všichni zadobře, a hlavně doma. S Geraldem se hádali zřídka, a když už na hádku přece jen došlo, rychle ji utnula v zárodku a tiše si odříkala báseň od Ogdena Nashe Slovíčko k manželům, která se podle ní dala stejně dobře vztáhnout i na manželky: 36

37 Ať ti i po manželském slibu Láska kvete jako nová; Když se mýlíš, uznej chybu; Když máš pravdu, zavři zobák! Posledních pár měsíců mezi nimi bylo kvůli Teddymu dusno. Gerald se jasně vyjádřil, že při svém synovi musejí stát za všech okolností a on si pak třeba sám uvědomí, kde udělal chybu. Evelyn se synovi nikdy do vztahů nepletla, ani když byl ještě mladý. Několikrát se raději kousla do jazyka. Jeho první přítelkyně dost pila a oba dva je vyhodili skoro z každého baru v Bostonu, obvykle kvůli hlasitým hádkám. Druhou přítelkyni zatkli poté, co se porvala s vlastní matkou. Teddy musel požádat Geralda o peníze, aby ji dostal z vězení na kauci. Ale pak si vzal Julii, báječnou dívku, a měli spolu dvě překrásné dcerky. Až do té doby litovala Evelyn nejvíc v životě toho, že mohla mít jen jedno dítě. Klidně by adoptovala dalších pět, kdyby jí to Gerald dovolil. Ale když se objevila Julie, měla konečně pocit, že má dceru. Hodně se spolu nasmály a půjčovaly si knížky a časopisy. Julie ji požádala o její recepty a Evelyn je ručně přepsala a k Vánocům jí dala celý sešit. Těch deset let od synovy svatby patřilo k nejšťastnějším v jejím životě. Poprvé měla pocit, že dům je plný. Jednou nebo dvakrát týdně se spolu všichni najedli. V neděli po návštěvě kostela děti házely kousky starého chleba kachnám pohupujícím se na mělkých březích jezírka a ona s Julií seděly na terase, popíjely limonádu a povídaly si. Jednou za rok se všechny čtyři vyparádily a šly na čaj do Ritzu. Holčičky si vzaly své oblíbené panenky a z křehkých porcelánových hrníčků jim dávaly usrkávat Earl Grey. Evelyn a Julie se seznámily na střední škole, kde obě učily. Ze začátku pozorovala Julii zpovzdálí. Julie byla vysoká a štíhlá, měla krásné blond vlasy a se studenty podle všeho vycházela zcela přirozeně a měla z nich radost. Mužská část 37

38 pedagogického sboru se v učitelské jídelně mohla přetrhnout, aby seděla u oběda vedle ní. Evelyn okamžitě pomyslela na Teddyho. To je dívka, s jakou by měl být miluje děti, je vyrovnaná a má dobré srdce. Po pár týdnech sebrala Evelyn kuráž a dala se s ní do řeči. Žaludek měla stažený nervozitou, jako kdyby do ní byla zamilovaná ona sama. Zjistila, že Julie se na východ přistěhovala z Oregonu před třemi měsíci a v okolí zná jen málo lidí. Byla nejstarší ze čtyř sourozenců. Její rodiče byli akademici a někdy v padesátých letech se usadili na prosperující třešňové farmě. Evelyn se svěřila se svým plánem nejlepší kamarádce. Ruth Dykemová učila prváky matematiku a vždycky říkala to, co měla na srdci. Dávej si pozor, varovala ji. Dohazovačství se ženské občas může vymstít. Evelyn se snažila nebrat si to příliš k srdci a nepřemýšlet, jestli kamarádčino varování náhodou nesouvisí s tím, že její syn není vhodná partie. A Ruthie si byla se svým milujícím synem tak blízká, že to bolelo o to více. Evelyn se také upřímně zamýšlela nad tím, co je v Juliině nejlepším zájmu. V té době to chodilo tak, že když se žena nevdala do nějakých pětadvaceti, už se nejspíš nevdala vůbec. Julii bylo třiadvacet. Příští víkend pořádám malou oslavu, musíš přijít, řekla jí Evelyn druhý den u oběda. Tam by je mohla seznámit. Věděla, že láska nefunguje na povel, ale jistě se jí dá trochu pomoct. Evelyn byla celou noc před oslavou vzhůru a rozvažovala, jak nejlépe zařídit, aby se Teddy s Julií dali do řeči. Kdyby Teddy jenom tušil, že celá situace byla předem promyšlená, nechtěl by s tím mít nic společného. Ale k Evelyninu překvapení a potěšení se ti dva začali bavit na verandě hned, jak přijeli. Když Evelyn otevřela dveře, stáli tam a Teddy zářil, jak ho neviděla už léta. 38

39 Začali se vídat a o šest měsíců později se zasnoubili. Párkrát ji napadlo, jestli Teddy pověděl Julii o své minulosti, nebo jestli by jí o tom snad neměla říct ona sama. Nakonec se rozhodla, že si s tím nebude lámat hlavu. Julie ho podle všeho napravila. Evelyn tehdy došla k závěru, že možná prostě jen potřeboval víc času, aby dospěl. Ulevilo se jí a představovala si, že se z Teddyho postupem času stane takový muž, jako je Gerald. Když se narodily holčičky, předpokládala, že tím je všechno vyřešené. Už si nemusí dále dělat starosti. Měla být dost chytrá a uvědomit si, že nikdo nedokáže předvídat, co život přinese. Evelynina starší vnučka Melody byla první, kdo jí pověděl tu novinku, že je táta loni na jaře opustil. Táta jel na služební cestu do Naples a tam se zamiloval, oznámila jí prostě, když se u nich Evelyn zastavila s tulipány ze zahrady a našla svou snachu, jak sedí v slzách za kuchyňským stolem. Evelyn uhladila Julii vlasy a nalila dvě skleničky brandy. Během dne nikdy nepila, ale zdálo se, že situace to vyžaduje. Ujišťovala Julii, že Teddy udělal hloupou chybu, které bude časem litovat a za kterou se bude jistě kát. Volal mi, že nějakou dobu zůstane na Floridě, vyprávěla zaskočená Julie. Říkal, že se ještě nikdy s nikým necítil tak jako s tou ženskou. Když jsem se ho zeptala, co přesně tím myslí, odpověděl mi, že se s ní cítí jako muž. Cítí se s ní svobodně. Zněl tak nadšeně. Skoro jako by si myslel, že z něho budu mít radost. Musel se pomátnout, kroutila hlavou Evelyn. Ten večer jim uvařila a zůstala do doby, než šly holčičky do postele. Ráno zavolá a omluví se. Vím to, ujišťovala ji. Přemýšlela, jestli si znovu nepřihnul. Měla pocit, že by se měla omluvit za něj, kleknout si na kolena a prosit Julii, aby mu odpustila, přestože věděla, že to nemá smysl. Když se Evelyn vrátila domů a pověděla Geraldovi, co se stalo, pouze podotkl: To je ale neřád. 39

40 Jak jen mohl, Geralde? Co s tím budeme dělat? Neměl bys zaletět na Floridu a promluvit si s ním, aby dostal rozum? Očekávala, že bude na její straně, ale Gerald s utrápeným výrazem zakroutil hlavou. Do toho se nemůžeme míchat, Evie. Není správné spřádat plány s Julií. Je to náš syn. Nějakou dobu manželovu radu ignorovala. Každý večer si s Julií povídala a vymýšlely způsoby, jak Teddyho přimět, aby se vrátil domů. Ale nakonec se na ni Julie stejně dívala jen jako na Teddyho příbuznou. S vnučkami se vídala čím dál méně. A Julie s ní už pak ani nechtěla mluvit. Evelyn se podívala na hodiny na Geraldově stole. Teddy přijede v jednu. Tím pádem má necelé čtyři hodiny na to, aby vyzvedla pečeni, květiny a dort, dala oběd do trouby a převlékla se. Už musím běžet, drahoušku, řekla mu. Za chvíli se uvidíme. Gerald přešel přes pokoj k ní. Položil jí ruce na ramena. Ať už nám dnešek přinese cokoli, zvládneme to. Laskavě se na něho usmála. Já vím. O pár minut později s pocitem naděje nastartovala auto. Bude se soustředit na to pozitivní. Neměla ve zvyku si zbytečně přidělávat starosti. Před týdnem, ještě než Teddy zavolal, si myslela, že se možná nikdy nevrátí. Ale už brzy přijede. Jednoho dne na to třeba budou vzpomínat jako na temnou kapitolu; to je všechno. Muži dělají chyby, a když požádají ženy o odpuštění, ony jim odpustí. Stává se to dnes a denně. Na chvíli se zastavila a vychutnávala si svěží podzimní ráno. Listí se začínalo vybarvovat a stromy po celém městě zářily jasně oranžovou, červenou a zlatavou barvou. Evelyn si bude muset dávat pozor, aby na ně moc nehleděla, až bude řídit, jinak by mohla sjet z cesty. Kdysi se jim poštěstilo získat tři zalesněné akry ve čtvrti Belmont Hill společně s domem daleko od silnice a s jezírkem třpytícím se v dáli. Pozemku podzim svědčil žluté listí 40

41 vypadalo na pozadí cihlového domu nádherně a tráva, kterou před dvěma dny posekali hoši z O Malleyho zahradnictví, byla po nedávných bouřkách sytě zelená. Vysoké šeříky a keře rododendronů už byly dávno odkvetlé, ale pořád pěkně zelené a hezké na pohled. Před lety zasadila za domem trvalky a růže a udělala si zeleninový záhonek. Zahradničení milovala. Jednou týdně pracovala jako dobrovolnice v Arnoldově arboretu, kde provázela školní exkurze a organizovala každoroční charitativní akci, při níž pořádala prohlídky historických domů v Massachusetts, včetně toho svého. Evelyn položila Geraldovy obálky na sedadlo vedle sebe, na ně si dala seznam úkolů a kabelku a otevřela okna, aby pustila dovnitř trochu vzduchu. V rádiu na stanici klasické hudby hrála známá skladba, která se jí docela líbila Dvořákova symfonie Z Nového světa. Zesílila rádio a vyjela po dlouhé příjezdové cestě k silnici. Nejprve se zastavila na poště a hodila Geraldovy obálky do schránky. Tyhle posílal do soutěže o hudební přehrávač. Za to, co Gerald utratil na poštovném, si ho v podstatě mohl koupit, ale na tom nesejde. V centru města našla před knihkupectvím místo k zaparkování. Vzala si věci, přešla přes Leonard Street a vydala se směrem k tržnici Sage s Market o pár budov dál. Když k ní dorazila, vyšla odtamtud Bernadette Hopkinsová a držela za ruku holčičku s copánky. Už to bylo deset let. Bernadette přibrala pár kilo a vlasy měla natupírované a vyčesané nahoru, ale její dětský obličej se nezměnil ani v nejmenším. Evelyn na žádného ze svých studentů nikdy nezapomněla. Bylo úžasné, že spousta z nich s ní stále byla v kontaktu. Roky poté, co je učila, ji zvali na svatby a posílali jí desítky přání k Vánocům a v nich fotky svých malých dětí. Ona si je všechny schovávala do krabice na půdě. Paní Pearsallová! zavolala Bernadette. Otočila se na holčičku. Rosie, to je paní Pearsallová. Na střední škole to byla moje oblíbená učitelka. 41

42 Teď už mi můžeš říkat Evelyn, řekla vlídně. To ne, to bych nemohla. Evelyn se pousmála. Tuhle odpověď slýchala často. Přijelas domů na návštěvu? zeptala se. Bernadette přikývla. Sestřenici v Newtonu se narodilo miminko. A kde teď bydlíš? Žijeme v Connecticutu. V Darienu. Můj manžel odtamtud pochází. Seznámili jsme se na vysoké studoval na Notre Dame. A já samozřejmě na Saint Mary. Znovu se obrátila na holčičku. Paní Pearsallová mi napsala doporučení. Evelyn stiskla rty. Nezdálo se jí, že by něco takového mohlo tu malou holčičku zajímat. Bernadette možná jen chtěla Evelyn naznačit, že si to pamatuje. No jo, vás měli všichni rádi, pokračovala. Pamatujete si na moji kamarádku Marjorie Priceovou? Ta teď pracuje v New Yorku v redakci časopisu Ladies Home Journal. Všem vykládá, že se spisovatelkou stala právě díky vám. To mě moc těší, řekla Evelyn. Tak ji ode mě pozdravuj, prosím. Vídáš se ještě se spoustou dívek z vaší třídy? Vzpomínala si, že Bernadette byla členkou studentské rady; možná to nebyla zrovna nejbystřejší dívka ve třídě, ale jistě byla jedna z nejzapálenějších. Všichni ji měli rádi a ona byla ke všem milá; výjimečná kombinace. No jistě, odpověděla Bernadette. Wendy Rhodesová a Joanne Mooreová jsou taky v domácnosti jako já. Všechny máme dvě děti a jsou stejně staré dva a čtyři roky. Joyce Douglasová je zubní hygienička není to legrace, když si vezmete, že její bratři tolik let hráli hokej? A předpokládám, že už jste asi slyšela, co se stalo chudince Nancy Birdové? Evelyn zakroutila hlavou, i když měla tušení, co bude následovat. Před rokem a půl přijel její manžel Roy na dovolenku z Vietnamu. Řekl jí, že jejich velící důstojník je ujišťoval, že do šesti 42

43 měsíců budou všichni Američani zpátky doma. Vrátil se tam a o pár týdnů později ho zabili. Evelyn se stáhlo hrdlo. Chudinka Nancy, vždyť je ještě tak mladá. Jak se jí vede? zeptala se. Je na dně. Teď má malého chlapečka. Týden předtím, než Roy zemřel, zjistila, že je těhotná. Evelyn to na chvíli vyvedlo z míry. S postupujícím věkem se stávala tak trochu staromódní: když byla mladá, slovo těhotná se nahlas neříkalo. V duchu se rozhodla, že musí Nancy napsat a zjistit, jestli by jí nemohla nějak pomoct. Bernadette se snažila situaci odlehčit. Když jsem se doslechla, že jste odešla z belmontské střední, bylo mi hrozně líto mých neteří, protože je nikdy nebudete učit, povzdechla si. Sestra pořád žije ve městě. Bydlí hned vedle mámy a táty. Evelyn na chvilinku zvažovala otázku, jestli náhodou nezná Julii byly zhruba ve stejném věku, ale Bernadette drmolila dále bez přerušení, aniž by se nadechla. Mimochodem, vypadáte báječně. Vždycky jste byla tak krásná. Pamatuju si, že do vás byli všichni kluci zbláznění, i když jste byla Stará? nadhodila Evelyn. Starší než my, to je vše, upřesnila Bernadette. Ale popravdě řečeno, vypadáte pořád stejně. I tohle slýchala často, i když to nebyla pravda. Od doby těsně po skončení vysoké nosila Evelyn tytéž dlouhé sukně a halenky s vysokým límcem a vlasy si zpravidla stahovala do culíku. Měla je většinu života blonďaté, stejně jako Julie a holčičky, ale nedávno získaly ne úplně nepříjemný odstín stříbrné. Na ženu byla vysoká, měřila přes metr sedmdesát, a byla štíhlá, ale nikdy nebyla vyhublá. Už od mala plavala, dokonce i závodně, když studovala na Wellesley. Do důchodu odešla před devíti lety když se narodila její první vnučka, aby mohla být po ruce a pomoct Julii, kdykoli 43