Desatero str. 1. I. Úvod

Transkript

1 D e s a t e r o Desatero str. 1 O I. Úvod deseti Božích přikázáních se praví, že jsou základem naší evropské civilizace. Možná bych trochu polemizoval s tím, že to už není tak docela pravda. Některé části desatera mají svou autoritu i ve světě kolem nás, avšak rozhodně to neplatí o jeho celém obsahu a hlavně základu, na kterém stojí. Často se totiž setkáme s tím, že do obecného povědomí vstupuje přikázání o mezilidských vztazích, ale to, že desatero se týká také úcty k Bohu, to už nějak mizí. A přitom je to základní předpoklad lidského života. Dnes se poměrně často mluví o tom, že jednotlivé příkazy desatera nemusíme brát jako rozkazy, ale spíše doporučení, směrovky, mantinely vymezující prostor lidského života. Také by se dalo říct, že jednotlivé body desatera jsou jakýmsi důsledkem toho, když člověk plní to, co je hned na počátku, tedy vyznání, že Hospodin je naším Bohem. Samotné desatero začíná doslova: A promluvil Bůh všechna ta slova tato řka:. Trochu jinak to najdeme v knize Deuteronomium, kde se desatero opakuje, tam Mojžíš mluví trochu košatěji, avšak shoduje se v tom, že to, co předává, je slovo Hospodinovo. Žádný příkaz, rozkaz, či cokoliv jiného, ale slovo. I když je potřeba říct, že výraz, který se zde pro ono slovo používá je sám o sobě velmi široký. Nejde jen o slovo jako shluk jednotlivých hlásek, ale spíš obsah, věc. V řečtině se užívá výraz λογος, který v sobě zahrnuje jakýsi univerzální božský pricip. Ostatně že onen termín slovo má širší význam se dozvídáme z dalších textů v Ex 34,28 nebo Dt 4,13, kde se píše, že na dvou deskách se nacházelo deset slov, která je totožná se smlouvou, kterou Bůh se svým lidem uzavírá. Ve slovníku mě velmi zaujalo, že hebrejský výraz ד בר lze přeložit také jako heslo. To by nás pak odkazovalo k tomu, že desatero je jakýsi souhrn celého Zákona. Jsou to body, hesla, která zákon dále rozvádí. Latinský výraz sermones, pak odkazuje k rozmluvě, proslovu nebo pojednání. Opět bychom v tom mohli vidět tedy jakési bloky, které jsou nejprve stručně vymezeny a pak dále rozvíjeny. O slovech, která Mojžíšovi předává sám Hospodin se mluví jako o deseti nějakých bodech či heslech, podle kterých se má odvíjet život v zemi zaslíbené. Když se však na následný text podíváme, zjistíme, že je velmi těžké ho rozdělit na deset částí. Alespoň tedy v některém z našich překladů. Počet deseti je jasně daný, avšak už se nikde nedočteme, podle jakého klíče se má tento počet rozložit. Pokud bychom brali jen záporky, dostaneme se v obou verzích k číslu jedenáct, navíc text by se dělil v dost zvláštních blocích. Další možností je vzít to logicky, ale ani zde si moc nepomůžeme, protože bude poněkud diskutabilní, jak se jednotlivé části rozdělí či pospojují. Nejasnost v dělení desatera do jednotlivých částí je patrná i v porovnání toho, jak jej dělí samotná reformace. Luteráni mají jiné číslování než helvéti. Stejně tak se liší v číslování katolíci a pravoslavní. Jinak desatero čísluje i samotná židovská tradice. Když si to tedy srovnáme, dostaneme celkem tři různá číslování desatera podle tradic. Z přehledu je patrné, že v křesťanských tradicích se důraz na Hospodina jako toho, kdo vyvádí z Egypta buď bere jako součást prvního přikázání, nebo se vypouští vůbec. Tím pak vzniká problém, jak se dostat opět k počtu deseti přikázání. Katolíci a luteráni to řeší rozdělením posledního přikázání na dychtění po ženě bližního a majetku bližního. Reformace a pravoslavní dělí hned první přikázání na příkaz Boží jedinečnosti a zákaz jeho zobrazování a klanění se takovým obrazům. Přikázání Židovská tradice Katolíci + luteráni Pravoslavní + helvéti I. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh Nebudeš mít jiného Boha mimo mne Nebudeš mít jiného Boha mimo mne II. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne Nevezmeš Boží jméno nadarmo Nezobrazíš si Boha III. Nevezmeš Boží jméno nadarmo Pomni den sváteční Nevezmeš Boží jméno nadarmo IV. Pomni den sváteční Cti Otce svého i matku svou Pomni den sváteční V. Cti Otce svého i matku svou nezabiješ Cti Otce svého i matku svou VI. nezabiješ nesesmilníš nezabiješ VII. nesesmilníš nepokradeš nesesmilníš VIII. nepokradeš Nevydáš křivé svědectví nepokradeš IX. Nevydáš křivé svědectví Nebudeš dychtit po ženě bližního Nevydáš křivé svědectví X. Nebudeš dychtit Nebudeš dychtit po majetku bližního Nebudeš dychtit

2 Desatero str. 2 Jak je tedy patrné, každá tradice si s dělením desatera poradila jinak. Pro dělení tak, jak se vžilo u nás by mluvilo na jedné straně nelogické dělení na dychtění po ženě a dychtění po majetku bližního. Přeci jen závist je špatná v každé podobě. Navíc příklon pravoslavné tradice by mohl být také docela na pováženou. K tomu pak můžeme připočítat poněkud sice scestné, avšak populární tvrzení, že přikázání o zobrazení Boha a klanění se takovým věcem, vypustili katolíci úmyslně, neboť by usvědčovali sami sebe z modloslužby, když mají plné kostely soch a obrazů. Scestné je to ze dvou důvodů. Jednak pravoslavní nic tokového nevypustili, přestože v jejich chrámech se také obrazy nalézají a mají je docela v úctě. Pak také dělení,které katolíci používají, bylo používané už v dobách, kdy působil Augustin, což je přeci jen doba, kdy se uctívání obrazů a soch v církvi nějak neřešilo a pokud nějaké obrazy byly, nikoho k ničemu nesváděly. Ostatně, skutečnost, že existuje dvojí dělení desatera najdeme už v samotném Písmu. Jako čtenáři jsme odkázáni na text, který máme nějak přeložený. Překlad většinou ale neuvádí různé značky, které se do původního textu dostávají. Když se ale podíváme do hebrejského textu, najdeme v něm takové značky, které oddělují větší nebo menší celky. A podle nich to vychází docela zajímavě: Přikázání Exodus Deuteronomium I. Já jsem Hospodin tvůj Bůh, II. nebudeš mít jiného Boha, nebudeš si ho zobrazovat, nebudeš se ničemu takovému klanět. Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha, nebudeš si ho zobrazovat, nebudeš se ničemu takovému klanět. Nezneužiješ jméno svého Boha III. Nezneužiješ jméno svého Boha Pomni den odpočinku IV. Pomni den odpočinku Cti otce i matku V. Cti otce i matku Nezabiješ VI. Nezabiješ nesesmilníš VII. nesesmilníš nepokradeš VIII. nepokradeš Nevydáš křivého svědectví IX. Nevydáš křivého svědectví Nebudeš dychtit po ženě svého bližního X. Nebudeš dychtit Nebudeš dychtit po majetku svého bližního V Deuteronomiu skutečně jedna značka rozděluje verš 21. na dvě části. Takže ono to dělení na dychtění po majetku a dychtění po ženě není zase tak od věci, i když nám může znít trochu nelogicky. Stejně tak nás může zarazit spojení dvou prvních přikázání, ale jak později uvidíme, i to bude mít své opodstatnění. Hodně tu záleží na kulturním a dějinném pozadí. Desatero jako celek má co říci v každé době, ale v různých dobách a různých podmínkách je někdy potřeba zdůraznit jiné věci. Co se týče dělení na jednotlivosti, má to spíše smysl pro katechezi a přehledné zpracování, než že by to mělo vliv na obsah toho, co je dáno. Ze všech dělení je také patrné, že Desatero má dvě části. Týká se vztahu člověka k Bohu a vztahů mezi lidmi. Na tomto dělení se jíž shodují všechny tradice. Ukazuje se tak, že i náš život se odehrává ve dvou rovinách, které se ale od sebe nedají oddělit. Nemůžeme se ani jedné z těchto rovin vyhnout. Stále žijeme před Bohem, stejně jako stále žijeme ve společenství lidí. Na tuto skutečnost právě mnohdy moderní doba zapomíná. Jakékoliv mezilidské svazky nemohou dost dobře fungovat, pokud zároveň není lidský život postaven do vztahu s Bohem, tedy do vztahu s autoritou, která je nad ním, která ho přesahuje, ale která zároveň vydává a garantuje pravidla lidského života. II. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh... Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Je to pro nás možná trochu zvláštní, brát jako první přikázání text, který je v našem vnímá spíše jakýmsi prologem, než skutečným přikázáním. Vždyť v tomto verši se nic nepřikazuje, nic nezakazuje, není to jaksi přikázání v tom slova smyslu, jako ta ostatní. Neříká člověku nic o tom, co by měl, nebo naopak neměl dělat. Mluví jen o tom, že Hospodin je Bohem, který vyvedl Izraele z egyptské země, což se skutečně blíží spíše nějakému úvodu, než samotnému přikázání. Nicméně si myslím, že právě tato úvodní slova mají svůj zásadní význam a dají se brát nejen jako úvodní poznámka, ale skutečně jako první přikázání. S podobným představováním Boží osoby se můžeme setkávat v příbězích praotců Izraele. Izákovi, Jákobovi a nakonec i Mojžíšovi se Hospodin představuje jako Bůh jeho otce, či otců. To je velmi zvláštní formulace. Tehdy většina bohů měla své jméno. Člověk té doby by to rozhodně očekával. Možná by to očekával i dnes. Zkrátka ke jménu se váže konkrétní osoba. Jenže v případě Hospodina je takové uvažování trochu problematické. On konkrétní

3 Desatero str. 3 jméno nemá. Bible o něm vždy mluví jako o Bohu či Pánu, což jsou obecná označení, nikoliv konkrétní jména. Vyjadřuje se tím, že tento Bůh je přeci jen někdo jiný, než to, co znalo jeho okolí. Ono označení jménem má samozřejmě něco do sebe. Pro nás je to jednodušší. Všechno kolem má své jméno. A podle toho, jak jsme co pojmenovali, tak to také můžeme zařadit do určitých škatulek. Ovšem právě takovéto škatulkování je velmi nebezpečné. Může časem změnit obsah toho, co je určitému jménu přiřazeno, může tento obsah zkreslit, zobecnit. Myslím, že to je problém pohledu dnešního člověka na Boha. Pojem bůh má spojen s něčím nadpřirozeným, něčím, co neumí popsat, ale zároveň je to pro něj něco, co ho přesahuje a má velikou moc. V tomto pojetí je ale těžké představit si ve spojení s Bohem něco konkrétního. Proto tedy Bůh Hospodin neříká praotcům, že se jmenuje tak či onak. S tím by si vždy spojili něco omezeného. Hospodin se představuje činem, odkazem na dějiny, ve kterých je poznatelný. Říká-li Mojžíšovi, že je Bůh jeho otců Abrahama, Izáka a Jákoba, říká, že je ten, o kterém mnoho slyšel, ten, který konal veliké divy. A je také ten, který dal své zaslíbení Abrahamovi a dalším pak dosvědčoval, že toto zaslíbení stále trvá a jednou dojde svého naplnění. Na počátku desatera se Hospodin představuje podobným způsobem, jako praotcům, ale přesto můžeme vidět určitý posun. Když se odkazuje do minulosti, nemluví o praotcích, ale o tom, co mohli všichni sami prožít. Mluví o vysvobození z Egypta, tedy o události, která je pro Izrael velmi důležitá. Tímto okamžikem totiž začíná nový život Božího lidu. Začíná naprosto konkrétní událostí, a také konkrétní zkušeností s Bohem. Je poznán jako ten, který osvobozuje člověka z pout otroctví vede do místa svobody. To je tedy první, co by měli mít izraelité na paměti. Je zde Bůh, který koná. Nedá se popsat sice jménem, ale dá se popsat právě svým dílem. Právě k tomuto Bohu se váže smlouva, která je uzavřena. Jejím základem není jakýkoliv Bůh, ale právě ten Bůh, který člověka vysvobozuje, zbavuje ho pout otroctví a vede do země zaslíbené. Druhým posunem je samotný obrat, já jsem Bůh tvůj. Neodkazuje jen na minulost, na to, že je to Bůh, který konal v životech praotců. Je to také Bůh přítomnosti, Bůh, který vstupuje s člověkem do vztahu. Tím také říká, že mizí prvek anonymity a cizoty, není to Bůh, který odněkud přivandroval a dělá si na člověka nárok. Je to Bůh, který je s člověkem od počátku jeho života. Je to Bůh, který se neváže k žádnému místu, nebo oblasti. Je to Bůh, který se váže k člověku. To je také patrný rozdíl mezi Hospodinem a bohy, které měly okolní národy. Ti bohové byly s něčím spojeni, se zemí nebo činností. Avšak Hospodin je spojený s lidským životem. Právě toto propojení s lidským životem je důvod, proč má hned první věta svou hodnotu jako první přikázání. Ukazuje, že lidský život má svůj pevný základ. Teprve z tohoto základu pak vyrůstá zákon, který drží lidskou společnost pohromadě. Zejména dnešní svět to právě takto potřebuje slyšet. Minule jsme mluvili o tom, že námi používaný výraz přikázání není tak docela přesný. Spíš by se dalo mluvit o deseti základních bodech lidské existence. A právě ten první a nejdůležitější bod je ten, že garantem této existence je Bůh Hospodin. Nikoli něco tam kdesi nahoře, ale Bůh, který jedná v lidském životě, Bůh který vstupuje s člověkem do určitého vztahu. To, že je potřeba právě toto zdůraznit je myslím jasné. Vždyť lidé častokrát mluví o tom, že něco někde musí být. Mluví o Bohu jako o principu, jako o nejvyšším dobru a podobně. Avšak nedokáží přijmout, že Bůh není něco někde nahoře, ale je někdo tady mezi námi. Bez tohoto prvního Božího slova jen stěží můžeme dobře pochopit pak ta další, protože bude chybět to nejzákladnější. Ke komu se to všechno vlastně vztahuje. Kdo je tím Bohem, který stojí na druhé straně této smlouvy. Za její platnost a dodržování neručí jen nějaký obecný princip, ale někdo naprosto konkrétní. Pro naši společnost postavenou na konkrétním pojmenování to musí docela těžko stravitelné. Ale bez tohoto poznatku se dá jen těžko orientovat v lidském životě. Bůh, ke kterému se vztahuje náš život, sice nemá jméno, není řekněme vědecky popsatelný, ale přesto je v živote poznatelný. Tolik tedy k tomu prvnímu přikázání, napomenutí či směrovce na cestě svobody. Nejsme sami, ale je zde Bůh, který má ve svých rukou náš svět i naše konkrétní životy. Je to on, kdo dává všemu ostatnímu smysl. Lidskému konání, ale právě i zákonu, který člověk z jeho rukou dostává. Proto je důležité mít na paměti, že je zde Hospodin, náš Bůh, který nás vyvádí z domu otroctví do země zaslíbené. Je zde Hospodin, který slyší, který koná a který na nás čeká s otevřenou náručí. O tohoto základu života nemůžeme desatero odtrhnout. Proto je dobré už onu první větu brát jako to nejprvnější přikázání pro lidský život. II. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Základní vyznání Izraele začíná větou: Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný... Zvláštnost Izraele spočívala v tom, že uctíval jediného a jedinečného Boha. Toho jediného, který ho vyvedl z Egypta. To je také základní předpoklad smlouvy, kterou Hospodin se svým lidem uzavírá. On je ten, který je vysvobodil, a oni jsou jeho lidem,

4 Desatero str. 4 který mu slouží, který ho uctívá. On je pro ně jediný Bůh, jako jediný si dělá nárok na úctu tohoto lidu. Logicky pověděno, nikdo jiný se nezasloužil o to, aby žili ve svobodě, aby se skončila doba jejich otroctví. Egyptským bohům byli lhostejní. Proto by měli právě Hospodinu prokazovat svou vděčnost tím, že je jediným Bohem, kterého uctívají. Svým způsobem má monoteismus, tedy úcta k jedinému bohu, nepopíratelnou výhodu. Vede k jednotě a svornosti. Vždyť bohové podobní lidem mají své choutky a můžou mezi sebou soupeřit. Tím můžou také rozdělovat lid, který je ctí. Jedni stojí na straně toho, druzí na straně toho. A sami víme, jak zuřivě se za pravdu právě toho svého boha umí člověk rvát. Při monoteismu je tedy jasné centrum kultu, je jasný předmět úcty a také způsob této úcty. Není důvod se dělit a štěpit, ale je možné být skutečně jedním lidem, což je dobrý tmelící prvek právě ve chvílích krize a ohrožení. Takovým pragmatickým pohledem viděno by tedy zdůraznění monoteismu bylo logickým krokem při sjednocení izraelských kmenů do jednoho lidu. Velmi zajímavá je v této souvislosti otázka po jedinosti Boží. Jestliže se Izraelitům zakazuje úcta k jiným bohům, tak by se zcela logicky nabízela představa, že Hospodin není jediným Bohem, ale podobných bohů je víc. Ony národy kolem Izraele také mnohem víc bohů ctili. Avšak je potřeba si položit otázku po definici toho, co je to bůh. V takovém tom běžném pojetí boha jako něčeho, čemu se člověk klaní, co má moc a ovládá dění světa, čemu se musí přinášet oběť, aby se příliš nehněval, tak takových bohů je skutečně mnoho. V takovémto pohledu je pak i Hospodin jen jedním z mnoha, které si člověk může vybrat. Pak také musí mít nějak pořádně zdůvodněno, proč si vybrat právě tohoto boha a ne jiného. Bude tak také v neustálé pokušení se vydat jinou cestou, než je cesta služby Hospodinu. Takováto kategorie božství je označitelná za božství stvořené člověkem, člověk něčemu dává boží atribut. A právě v takovém jednání chce Bůh člověku zabránit. Hospodin je poněkud jiná kategorie božství. Není bohem, kterého si stvořil člověk, ale je Bohem, který je sám Stvořitel. V tomto způsobu existence je Bůh jedinečný a také jediný. Jiný takový Bůh prostě není. Cokoliv jiného je jen zbožštění stvořeného, nikoliv Bůh sám. Pokud se tedy mluví o jiných bozích, je to bráno z pohledu člověka. Nemluví se o existenci jiných bytostí, které mají stejnou podstatu existence jako Hospodin, ale mluví se o existenci jiného předmětu úcty, ke kterému člověk utíká, aby nemusel uctívat Hospodina. Toto přikázání je tedy připomenutím Boží jedinečnosti. Přiznání božské úcty čemukoliv jinému je porušením tohoto základu vztahu Boha a člověka. K takovému porušení totiž už došlo hned v ráji. Had přeci namluvil Adamovi s Evou, že budou jako Bůh. Dostanou se na úroveň existence, která je pro stvoření jinak nedostupná. Tím ale vlastně utvoří jiného boha mimo Hospodina. A v tom je právě onen problém lidského hříchu. Hledá náhradu za Boha Stvořitele, snaží se mu vyhnout, snaží se najít způsob života, který by mu dával mnohem větší volnost a nenutil ho brát tolik ohled na Boží řád, který dává tomuto světu. V tomto smyslu je každá modloslužba únikem a nastavením vlastních pravidel života a úcty. Ono uctívání Baala jako boha deště bylo zajisté mnohem jednodušší, než služba Hospodinu. Vyčleněním různých oblastí, ve kterých onen bůh panuje, se člověk osvobozuje od toho, aby tento bůh zasahoval do jeho vlastního života. Božstvem je ovlivněn jen v otázkách souvisejících s jeho působností, nikoliv ve všech otázkách svého rozhodování. To je skutečně veliké lákadlo. V tomto smyslu je svět plný pohanství i dnes. Velkým omylem moderního světa je totiž předpoklad, že člověk může být absolutně nenáboženský. To je skutečně hloupost. Člověk se potřebuje něčemu klanět, něco uctívat. Jen je otázka, jak to nazve a jakou tomu svému předmětu úcty dá podobu. Nemusí se nutně jednat o uctívání starověkých bohů. Ti ve své podstatě jen zosobňovali různé touhy a oblasti lidského života, které člověk považoval za důležité. Dnes se jen mění jejich podoba, ale podstata zůstává stále stejná. Je to únik k jednoduššímu pohledu na svět a převedení odpovědnosti za své činy jen sám na sebe. S tím souvisí i zákaz jakéhokoliv zobrazování. Nemusí jít nutně o obrazy Boha. Jde spíš o vytváření si něčeho, čemu se pak člověk klaní, co uctívá. Ruku v ruce s připomenutím Boží jedinečnosti jde i tato ilustrace toho, co může tuto jedinečnost narušovat a vlastně nějakým způsobem zakrývat. Nejde o zákaz malování člověka nebo zvířat či rostlin. Jde o zákaz dávat stvořenému punc božského. A to se vztahuje na velice širokou škálu různých věcí, od uměleckých děl až po filosofické myšlenky a třeba úctu k přírodě. Základem lidského života nemůže právě úcta a klanění se čemukoliv lidskému, čemukoliv stvořenému. To nikdy nepřinese dobré ovoce. Spojení prvního přikázání o Boží jedinečnosti se zákazem výroby model a klanění se jim má tedy svoji logiku. Právě v souvislosti těchto dvou věcí můžeme pochopit jejich smysl a význam pro naše životy. Máme se bránit zbožštění čehokoliv, co je kolem nás, protože jediný skutečný Bůh je Hospodin. Cokoliv jiného jen člověka od tohoto pramene života odvádí a lidský život také hodně problematizuje. Zbožštění čehokoliv stvořeného dává člověku možnost obejít odpovědnost za svůj život před Bohem. Dává mu to možnost Boha ze svého života úplně vytěsnit. A tím také pokračovat v tom, co začal Adam s Evou, tedy vzpouru proti Bohu. Návrat stvořitelského řádu tedy nemůže začínat jinak než právě tímto uvědoměním. Není možné mít jiného boha kromě Hospodina. Není možné něčemu jinému vzdávat úctu než Bohu samotnému. Není možné čímkoliv jiným nahradit každodenní hledání Boží vůle pro lidský život. Není možné jít jiným směrem než tím, který ukazuje Bůh Hospodin. Cokoliv, co se položíme na jeho rovinu ve svém žebříčku hodnot nás dříve či později přivede do záhuby. Skutečně jediná cesta života je jen úcta k Hospodinu a sklánění se před jeho autoritou.

5 Desatero str. 5 III. Nevezmeš Boží jméno nadarmo Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Stejně jako předchozí přikázání Boží jedinečnosti a zejména zákazu zobrazování, i toto přikázání má svůj na první pohled jasný význam. Braní Božího jména nadarmo, no to je přeci jasné. Musíme si dávat pozor, aby nám občas neulítla taková ta slůvka, která jsou spíše klením, než zbožným vyznáváním Božího jména. Ne, že by to přikázání nemělo i tento důraz, ale každé zjednodušení v sobě nese určité nebezpečí toho, že něco důležitého můžeme přehlédnout. To platí i v tomto případě. Zcela jistě je velmi zavádějící zúžit toto přikázání na výraz: Nebudeš klít. To jen tedy na úvod k tomuto přikázání. Základním bodem, kolem kterého se točí toto přikázání, je jméno Hospodinovo. Překlady se trochu rozcházejí v tom, zda-li jde o braní jména nadarmo, nebo zneužití tohoto jména. Ekumeničtí či Luther mluví o zneužití, kraličtí a anglický KJV o braní nadarmo, bible 21 o neužití jména nadarmo, Jeruzalémská bible mluví o vyslovení jména nadarmo, stejně jako třeba ruský překlad. Každopádně jde o vztah k něčemu, co označuje Boží osobu. Jméno je důležitá vlastnost každé bytosti. Všichni se nějak jmenujeme. Jméno nás provází celý život. Znát něčí jméno je také základem blízkého vztahu. Znám-li něčí jméno, můžu ho důvěrně oslovit. A svým způsobem nad takovým člověkem získávám určitou moc. Dokážu minimálně upoutat jeho pozornost, neboť vyslovením něčího jména se ten dotyčný většinou alespoň otočí, zastaví, nějak prostě musí reagovat. Tím ho můžu tedy ovládat, neboť na své jméno každý slyší. Není tedy podstatné, zda Hospodin své jméno lidem zjevil nebo ne. Podstatné je, že jim dal do rukou nějaké označení, kterým ho mohou nazývat, kterým k němu také můžou volat. To je pak jeden rozměr tohoto přikázání. Pokud člověk k Hospodinu volá, neměl by toho zneužívat, ale volat ho jen tehdy, je-li to skutečně potřeba. To naznačuje užití v překladech Jeruzalémské bible, ruštiny a do jisté míry i Bible 21. Je pravda, že v dnešní době je takový výklad docela potřebný. Vždyť mnoho lidí skutečně používá Boží jméno jako určité zaklínadlo a neuvažují při tom, co vlastně dělají, že se dovolávají pozornosti Boží. Je to taková neúcta k Božímu jménu, která nás musí hodně dráždit, ale těm, co ji páchají je vlastně jedno. Vztah k Bohu se odráží i na vztahu k jeho jménu. Máme-li Boha v úctě, jak je to smlouvou vyžadováno, máme v úctě také jeho jméno. Druhým možným výkladem významu tohoto přikázání je užívání jména v magii, či používání pro svůj prospěch. Co se magie týče, nebylo zase tak nemožné, aby se Božího jména užívalo k zaklínání či podobným, nám už nic neříkajícím praktikám. Doklad takového přístupu najdeme i v Novém zákoně, kde nějací židovští zaklínači chtěli vyhánět duchy ve jménu Ježíšově 1. Boží jméno má samo o sobě určitou moc a tak to úplně svádí k tomu nějak toto jméno použít. Důležité zde je, že se píše o zneužití tohoto jména. To je dobré vědět pro případ, když narazíme na to, že ve jménu Hospodinově či Ježíšově se také dělali mnohé mocné činy, vyhánění démonů, uzdravování. Není tedy samo o sobě zlé toto jméno vyslovit, či se jim zaštítit. Důležitý je účel. Jméno Boží není obchodní artikl. A už vůbec není nějakou pomůckou, kterou můžeme Boha ovládat. Zneužití Božího jména je tedy v tomto smyslu používání jména k magii, kdy se stává součástí praktik, které mají Boha k něčemu donutit. Další možností je zneužívání jména k prosazení svých cílů. Sem by mohli patřit nejen různé náboženské války, které se zaštiťují svatou věcí, ale ve skutečnosti mají zcela lidský účel. Ovšem nejen války. Bůh se dá zneužít i v běžném životě, kdy se zkrátka člověk odvolá na Boží vůli, na Boží slovo či podobně a přitom mu ani o Boží vůli ani o podřízení se jeho slovu nejde. Do jisté míry do této kategorie může patřit i nesprávné užívání modlitby. To je takové užívání, kdy v modlitbě člověku nejde ani o rozhovor s Bohem, ani o hledání jeho vůle, ale o přesvědčení Boha, že moje plány sám podporuje a tak nic nebrání tomu, aby je posvětil. Je to modlitba, která funguje jako jakési zaříkadlo. Tím nemyslím její obsah, ale spíš důvod, proč modlitbu člověk používá. Přece se za to modlím, tak to musí fungovat. Velmi pozoruhodnou věc najdeme v několika textech knihy Leviticus 2. Mluví se o znesvěcení Božího jména. Toto znesvěcení je dáno do souvislosti s pácháním různých špatných věcí, jako například obětování dětí Molekovi, nebo křivá přísaha. Je to souvislost s čistotou lidského života. Boží jméno je znesvěceno, pokud lid nedbá na jeho příkazy. Tím se otevírá možnost vnímat toto třetí přikázání jako takový spojník mezi oběma částmi desatera. Na jedné straně je Boží jedinečnost, která je podtržena zákazem jakékoliv modloslužby. Na druhé straně je pak několik přikázání týkajících se mezilidských vztahů, avšak stále braných s ohledem na příslušnost k Hospodinu. Je to způsob, jak může být Bůh oslaven. Nejen oběťmi v chrámě, ale právě také tím běžným každodenním lidským životem. Kraličtí stejně jako Luther použili výrazu braní Božího jména nadarmo. S největší pravděpodobností se inspirovali řeckým a latinským překladem, které používají slovesa v tomto významu. Avšak v doslovném textu v hebrejštině se vyskytuje výraz, který se překládá jako nést. Jen pro zajímavost uvedu opravdu hodně doslovné a trochu kostrbaté znění: Neponeseš jméno Hospodina, tvého Boha, k šálení, neboť neočistí Hospodin toho, kdo nese jeho jméno k šálení. Dává to poněkud jasnější pohled na to, co znamená Boží jméno zneužít. Nejde jen o to tímto jménem nějak manipulovat, ale také ho nést na sobě, nazývat se tímto jménem. 1 Sk 19, Lv 18,21; 19,12; 20,3; 21,6; 22,2; 22,32

6 Desatero str. 6 Nesení Božího jména znamená označení se za lid Hospodinův. Toto označení nemá být prázdné. To znamená, že člověk, který se označuje za příslušníka Božího lidu by měl také splňovat určité nároky. Označením se za součást Božího lidu na sebe člověk bere jakoby dres Boží, je jeho reprezentantem před tímto světem. A tato reprezentace nemá být ostudou. Zneužití Božího jména je tedy nejen v tom, že bychom ho měli plná ústa a vyslovovali s neúctou. Je také v tom, že se jako jeho lid vůbec nechováme. A to samozřejmě neplatí jen pro Boží lid staré smlouvy, ale také pro lid smlouvy nové, tedy křesťany. Křtem na sebe bereme Boží jméno. Jestliže pak nežijeme podle toho, co jsme na sebe vzali, hřešíme proti tomuto přikázání. Zajímavá je také druhá část tohoto přikázání. Většinou se mluví o tom, že Bůh nenechá bez trestu, nebo nebude člověk před ním nevinný, pokud by zneužil jeho jméno. To je překlad vycházející víceméně z pojetí Vulgáty. LXX a hebrejština však mluví o čistotě. Text se dá vyložit i tak, že Hospodin neočistí toho, kdo ponese jeho jméno nadarmo. To už je poněkud přesun od aktivního trestání přestupníka k jakémusi neospravedlnění. Nazývat se Božím jménem je cesta k očištění od hříchu, cesta k ospravedlnění. Ale je podmíněna právě tím, že člověk se musí držet toho, co je mu dáno jako cesta života. Pokud ponese nadarmo jméno svého Boha, pokud přijetí tohoto jména bude jen prázdným gestem, bude také neúčinná milost, která z tohoto přijetí plyne. Opět by se tedy dalo mluvit o jakémsi předstupni k dalším příkazům desatera a zároveň završení předchozí části. Boží jedinečnost v lidském životě se projeví právě tím, že člověk nebude jen formálně dbát na to, co se píše, ale vezme to skutečně vážně. Úcta k Bohu se tedy projeví nejen vážností jeho jména, tím, že se hlídáme, abychom ho náhodou neřekli nevhodně nebo v nevhodné souvislosti. Projeví se také celým způsobem našeho života, který Boha oslavuje, který je svědectvím Boží zvláštnosti a jedinečnosti. IV. Pomni na den sváteční Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (podle Exodu) Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. (podle Deuteronomia) Další přikázání mluví o pozoruhodném projevu úcty vůči Bohu. Člověk jeden den v týdnu nebude pracovat, ale bude odpočívat. Již na první pohled je patrný rozdíl ve zdůvodnění tohoto odpočinku mezi knihami Exodus a Deuteronomium. Zatímco kniha Exodu klade důraz na stvoření a daný stvořitelský řád, deuteronomium se odkazuje k události vyvedení z Egypta. Obojí má svůj smysl a připomíná jedinečné Boží dílo, na které by neměl člověk zapomínat. Připomenutí dne odpočinku tak není samovolné, ale má svůj důvod v tom, aby se člověk zastavil na své cestě životem a připomínal si, že tento svět i jeho osobní svoboda jsou dílem Božím, nikoliv lidským. Toto přikázání je tak možné pojmout jako navedení k určité svobodě. Člověk je svoboden od neustálého pachtění a honby za nějakým tím mamonem a zajištěním svého života. Den odpočinku je připomenutím ráje a zaslíbením návratu tohoto prvotního stavu člověka. Vždyť nezapomeňme, že pachtění se a dobývání chleba svého vezdejšího v potu tváře, to je také součást lidského trestu za vzpouru v ráji. Odmítnutím Boží pomoci a vytvořením propasti mezi Bohem a člověkem se člověk dostává do koloběhu činností, které musí vyvíjet na zachování svého života. Bůh ale toto prokletí alespoň na chvíli přeruší, když dává den odpočinku. Je to den, kdy si člověk nemusí dělat starosti o svůj život, ale může si připomínat slova zaslíbení, že o jeho život je z Boží strany dobře postaráno a že Bůh také touží po obnově společenství s člověkem. Den odpočinku je tak také vyjádřením víry v tuto Boží pomoc a blízkost. Krásně to bylo vidět například v příběhu o maně na poušti. Každý den lidé vycházeli a sbírali, co spotřebovali. V den šestý toho nabrali dvakrát tolik a v den sedmý se nedalo najít nic. Ta důvěra spočívala v tom, že pokud by toho dvakrát tolik nabrali třeba v den třetí, tak jim přebytek do druhého dne nevydrží. Ale do dne sedmého ano. Člověk mohl věřit, že právě kvůli tomu dni se mu zásoby nezkazí. Pro dnešního člověka je tedy toto přikázání velikou výzvou. Přeci se mnohokrát ženeme za tím, abychom co nejvíc vydělali a zajistili svůj život. A to i za cenu toho, že neznáme čas k odpočinutí, neboť čas jsou peníze a peníze jsou hlavním předmětem zájmu našeho života. Života, ze kterého se vytrácí důvěra v Boží pomoc a uvědomění si touhy po společenství Boha s člověkem. Paradoxně se tak člověk snaží o něco, čeho sám nemůže ani dosáhnout, co

7 Desatero str. 7 kolikrát ani nemá ve svých rukou. Život člověka přeci není dán tím, co dokáže vykonat, ale co dokáže přijmout jako dar Boží milosti. Trest, který následoval po vyhnání z ráje, nás na tuto skutečnost stále upozorňuje. Získáváním chleba svého vezdejšího v potu tváře si člověk uvědomuje, že stejně úroda není závislá jen na tom, co zaseje, jak pole obhospodaří, ale je také závislá na tom, jak dá Hospodin déšť či slunce. Nikoliv tedy lidská práce, ale Boží požehnání je rozhodující pro zachování života. K takovému poznání máme dospět. Nezachování odpočinku může být také určitou formou modloslužby. To si uvědomíme ve chvíli, kdy se člověk na práci stane závislý, kdy se práce jako taková zbožští a učiní hlavním předmětem lidské činnosti. A také si to hodně uvědomíme ve chvíli, kdy se práce postaví mezi Pána Boha a člověka. Pokud je člověku dáno, aby pracoval, není to rozhodně proto, aby přitom zanevřel na Hospodina. Právě naopak. Práce má být svědectvím toho, že svět je v Božích rukou a my mu zde svým dílem jen sloužíme. V takovém případě není problém práci odložit a věnovat čas Bohu. Význam tohoto přikázání je tedy zřejmý. Ať se již odkazuje na stvoření nebo na vyvedení z Egypta, je zdůrazněn čas, který má být věnován Bohu, neboť je to Bůh, který určuje lidský život. V Zákoně totiž najdeme mnoho dalších textů, které nemluví již přímo o dni svátečním, ale mluví o slavnostech Hospodinových, ve kterých má být také zachován pracovní klid. Jsou to slavnosti, které připomínají významné mezníky v dějinách spásy Božího lidu. Každý Izraelec měl v takový den povinnost ukázat se před Hospodinem, tedy účastnit se bohoslužby konané v chrámě. Jde tu o budování společenství s Bohem. I to je součást úcty a jedinečnosti. Toto přikázání tedy uvádí vztah Hospodina a jeho lidu do poněkud jiných dimenzí, než tomu bylo třeba v pohanství a možná i jiných než je člověk běžně zvyklý. Jde tu o odstranění určité formálnosti tohoto vztahu. Člověk je zkrátka nejen vyzván k tomu, aby Boha ctil, tedy aby dbal na jedinečnost Boží ve svém žebříčku hodnot. Ale je vyzván k tomu, aby s tímto Bohem udržoval vzájemné společenství. Nejen několikrát v roce při různých obětech, ale na každém místě, kde se pohybuje, a každý týden. Toto přikázání tak dává člověku určitý řád do jeho života. Je určen symbolikou. Sedmička je číslo plnosti. Šestka zůstává těsně pod tím. A tak tedy můžeme i zde vidět připomenutí toho, že jakákoliv činnost dovede člověka hodně daleko, ale nikdy jeho život zcela nenaplní. Tím naplněním je až odpočinek, tedy čas, kdy je člověk společně se svým Bohem. Odkaz ke stvoření je také velikou ránou lidské pýše, neboť opět dává poznat, že je tu něco víc než my sami. Šestý den byl stvořen člověk, to někdy považujeme za vrchol Božího díla. Avšak tím maximálním vrcholem Božího díla není stvoření člověka, ale odpočinek a pokoj. Bůh tedy nekončí tím, že vytvoří člověka, ale že si najde čas na společenství s člověkem. Sedmidenní týden, který se tak vytváří a organizuje lidský život, může být také jistou protiváhou života v Egyptě. Egyptské náboženství bylo spíše sluneční. Slunce bylo uctíváno jako božstvo. Avšak sedmidenní týden je spíše odkazem k pouti měsíce. Sluneční rok se na stejně dlouhé sedmidenní úseky rozdělit nedá. Dá se dělit na desetidenní cykly, ale ne na sedmidenní. I v tom můžeme vidět kus svědectví o tom, že takovéto dělení času vychází z něčeho jiného než čistě logického počítání a pozorování. Často se také debatuje o vztahu mezi tímto přikázáním a křesťanskou nedělí. Můžeme říct, že je vše v pořádku, nebo zachováváním neděle a opuštěním soboty křesťané hřeší? Myslím, že důležité je jít k prameni, k hledání toho, co tento den vyjadřuje. Ježíš o sobotě mluví, že je učiněna pro člověka. Je to dar Boží milosti, že existuje den ve kterém smíme prožívat svobodu Božích dětí. Postavil se tak proti velice úzce zákonickému pojetí tohoto dne odpočinku. V samotném desateru se o tomto dni mluví jako o dni odpočinutí. Je to den sedmý, den odpočinutí Hospodina nebo také Hospodinu. V hebrejštině je vazba která umožňuje obojí pochopení, jiné překlady, jako latina či řečtina používají dativní vazbu, která rovněž může, ale zdaleka nemusí být přivlastňovací. Může odkazovat skutečně k tomu, že nejde jen o odpočinutí Hospodina, to je verze podpořená odkazem na knihu Genesis, ale může jít zastavení a odpočinutí Hospodinu, kvůli Hospodinu, pro Hospodina. K tomu by mohla odkazovat verze desatera podle Deuteronomia. Je zřejmé, že ve slavení neděle místo soboty došlo k posunu. Ježíš nebyl vzkříšen v sobotu, ale den poté. Je ale také otázka, zda toto přikázání mluví o vázání odpočinku na konkrétní den v kalendáři, nebo konkrétní událost v díle spásy. Text v Deuteronomiu mluví o vazbě na událost. Byl jsi otrokem a byl jsi vysvobozen. Proto si to připomínej v den odpočinku. Čistě teoreticky je totiž nemyslitelné, že by se sobota světila již během otroctví v Egyptě, či v době praotců. O tom se nikde nic nepíše. Proto den odpočinku mohl být počítán právě od vyvedení z Egypta. To by pak ale znamenalo, že Kristovo vzkříšení je zcela legitimně novým dnem odpočinku. Nesledujeme-li formu, ale obsah, musíme k takovému závěru dojít. Den Páně, vzkříšení, je novým svědectvím Božího vykupitelského díla. V Kristu začíná nové stvoření, to vyznává apoštol Pavel. K tomuto novému stvoření pak patří i nový důraz na den odpočinutí. Historicky došlo k uzákonění neděle, coby dne odpočinutí, až za císaře Konstantina, který ukončil pronásledování křesťanů. V jeho kroku ale jen stěží můžeme hledat projev moci nad dnem odpočinku. Jen zajistil, aby se křesťané mohli svobodně scházet v den, kdy si připomínají Kristovo vítězství. V Římě se předtím paradoxně zachovával jako den odpočinku den sobotní, saturnův den. Saturn byl bohem rolnictví, někdy také ztotožněn s Kronem, což byl řecký bůh času. Ozvěnu tohoto názvu dne najdeme ještě dnes třeba v angličtině jako Saturday. Přechodem na den po sobotě nedochází k rušení zákona, ale jak Ježíš avizoval, k jeho naplnění. Důvod svěcení tohoto dne dostává připomínkou Kristova vzkříšení novou podobu. Stejně jako neslavíme Pesach, ale Velikonoce a není to bráno jako porušení Zákona, tak je zcela na místě, že je slaven jako den odpočinutí den, který by měl být

8 Desatero str. 8 podle počítání až dnem osmým. Nicméně osmým dnem není, neboť nezavádí osmidenní cyklus. Tím pádem je to stále den sedmý, kterým vrcholí Boží dílo. Prvním vrcholem byl čas Boží na společenství s člověkem. Druhým vrcholem je pak vyvedení z Egypta a ustavení Zákona jako cesty k poznání Boha. A posledním vrcholem je Kristovo vzkříšení, jako výrazné připomenutí pozvání člověka zpět do Boží blízkosti, jako navázání opětovného společenství. Tímto směrem by se pak mělo upínat i zachovávání tohoto dne. Nejde jen o nic nedělání, nejde jen o dopřávání si klidu. Jde o hledání svého pokoje v Bohu Hospodinu a připomínání si jeho díla. Jde o vyhlášení svobody od každé otročiny, která svírá lidský rod od jeho pádu v ráji. Proto se také toto přikázání netýká jen člověka samotného, ale také všech těch, kteří jsou v jeho okolí, kteří jsou s ním v nějakém vztahu. Ať jsou to otroci, zvířata nebo také cizinci žijící v jeho branách. Tento den je zkrátka dnem pokoje, kdy má každý mít možnost připomínat si úžasné Boží dílo v našem světě. V. Cti otce svého i matku svou Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Exodus) Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Deuteronomium) Úcta k rodičům patří asi k základním hodnotám civilizace. I když patrně ne vždy samozřejmým. To prozrazuje i skutečnost, že se do desatera na první místo části o mezilidských vztazích dostává právě přikázání úcty k rodičům. Co se pod tímto pojmem skrývá a jak má tato úcta vypadat? Pohled do původních textů nám velmi rychle odhalí, co je,כבד míněno úctou. Jde tu o prokazování cti, držení ve vážnosti, oslavení. V hebrejštině je použit piel od kořene který znamená právě ctít, poctít či oslavit. Tím se nám otevírá možnost nejen úcty, ale také oslavení svého otce a matky. Nicméně hlavní důraz zůstává na onom uctění, poctě. Mezi dalšími příkazy Mojžíšova zákona totiž také najdeme i důraz na to, že pokud někdo zlořečí svému otci nebo matce, či pokud někdo uhodí svého otce či matku, musí zemřít. 3 V podobné duchu jsou nesena i další přikázání ohledně odhalování nahoty nejbližších příbuzných. Na pozadí je vždy poznámka, že by to znamenalo zneuctění otce. V Zákoně také najdeme velmi rázný příklad toho, jak mají rodiče jednat se vzpurným synem. Mají ho předvést před starší města a ti jej ukamenují 4. V tomto případě už je také naznačen důvod, který může k neposlušnosti vést. Zazní tam totiž něco o modlářství. Neposlouchat rodiče znamená předně sejít z cesty, po které svou výchovou své děti vedou. Tento důraz podpírá i kniha Přísloví, která v poslušnosti otce a matky a jejich rad vidí přímo až cestu života 5. Dodatek tohoto přikázání o prodloužení dnů na zemi, či dobrém životě přímo vybízí k tomu, pojmout toto přikázání hlavně sociálně. Vždyť v tehdejší době nebyl žádný důchodový systém, který by se o lidi už neschopné fyzické práce postaral. A tak tedy pokud se člověk bude dobře starat o své rodiče, stane se žárným příkladem pro své potomstvo, které se také později postará o něj. Je to taková docela dobrá ukázka toho, že se vyplatí být poslušným, neboť to může mít velmi pozitivní vliv na samotný život člověka. Každopádně i bez onoho zaslíbení dobrého a dlouhého života, by péče o stárnoucí rodiče měla být zřejmá. Vždyť Zákon je velmi sociální a snaží se vštěpovat člověku, aby měl ohled na ty slabší a nemohoucí. To je přeci věc, kterou se civilizace liší od divočiny. Slabí se nenechávají svému osudu, ale dokážeme se o ně postarat. Úcta k rodičům se tak stává znamením úcty k životu samotnému. Poukazuje se zde na určitou cenu člověka a jeho života. Člověk má stále svoji hodnotu, i když už nic nepřináší, nevytváří, naopak stojí nás mnoho sil a pečování. Na to bychom tedy také neměli zapomínat. Je to součástí úcty k Bohu. Máme-li jej v úctě, pak také máme v úctě jeho stvoření, jeho dílo. A to se vším, co k němu náleží. Úcta k rodičům je tak postavena jako obranná hráz proti pokušení vytvořit společnost postavenou na mladické dravosti a síle, tedy společnost, v níž se energie života stane jakousi modlou. Občas přeci slyšíme slovní spojení mluvící o kultu mládí. Mladí mají zelenou, mladí mají dostávat příležitost, musíme posilovat jejich sebevědomí, musíme s nimi počítat a tak podobně. Pravda, ve světě, který se mění rychleji než dřív, je mládí výhodou. Avšak právě proto je zde také toto přikázání. Mládí není vše. Představa společnosti krásných mladých lidí, společnosti, kde je stáří odsunuto za zdi různých ústavů, tak tato představa je poněkud zhoubná. Zaměřuje se příliš na člověka a jeho sílu, když ji ztrácí odsouvá ho bokem. To ale právě Boží lid dělat nemá. Úcta k rodičům je nutná pro zachování dlouhého života. Avšak nemusí to být zrovna jen v té sociální oblasti. Mládí je krásná věc, ale také nebezpečná. Už v těch textech z knihy Přísloví zaznělo několik zajímavých myšlenek. Poslouchat rodiče je cesta života. Ten důvod asi pochopí každý, kdo už trochu zestárl. Mládí chybí zkušenosti. Samozřejmě je může získat vlastními silami, ale to ho může také zabít. Úcta k rodičům je tak předpokladem toho, že se člověk může něco naučit, že se může vyhnout chybám, které jeho rodiče udělali. Máme kolem sebe dnes mnoho 3 Ex 21,15.17; Lv 20,9; Dt 27,16, Př 30,17 4 Dt 21,18nn 5 Př 1,8; 6,20nn

9 Desatero str. 9 vymožeností. Technika letí dopředu a pracovat s počítačem nás rodiče moc nenaučí. Respektive v této oblasti se spíše potřebují učit. Avšak život není jen o tom umět se pohybovat ve virtuálním světě internetu a mobilních sítí. Život má své stálé hodnoty, které se ani běžící dobou měnit nemají. A právě zde jsou rodiče důležití. Nejen že nás naučí základním návykům civilizace jako je jezení lžičkou a chození na nočník později záchod. Také nám předávají svědectví svého života, situace, ve kterých se ocitli a poznávali Boží blízkost. Úcta k rodičům je tedy nedílnou součástí života. Je předpokladem, že člověk bude schopen přijmout, udržet a pak také předat svědectví Božího jednání v jeho lidu. Nezapomínejme, že dlouhou dobu fungovala v Božím lidu jen ústní tradice. Příběhy praotců, nařízení zákona, to vše se předávalo jen ústně. Proto bylo důležité naslouchat a vážit si těch, kdo byli nositelé této tradice. Vždyť byli nositeli toho, co je nazýváno stezka života. Nikdo jiný nemohl předat člověku to, co bylo nutné pro zachování jeho života. Rodiče se tak stávají nejen těmi, kdo nás vychovali, ale také určitými prostředníky mezi námi a Bohem. Proto jim patří úcta. I když už jsou staří, přeci jen mají pořád náskok a také naší dobu umí vidět v širších souvislostech. A tak by člověk neměl brát na lehkou váhu jejich názory a pohledy na věc. Bible nám příliš mnoho příkladů o vztahu rodičů a dětí nenabízí. V příbězích velkých postav jde většinou o něco jiného. Přesto minimálně dva příklady najít můžeme. Oba jsou kolem krále Šalamouna. Říká se o něm, že byl moudrý. Proto měl také svého otce v úctě. Projevil to třeba tím, že postavil Jeruzalémský chrám podle jeho plánů. Určitě by měl na to, aby povolal nějaké jiné architekty. On ale dal na svého otce. Oproti tomu jeho syn, Roboám, byl příkladem člověka, který na svého otce nedbal. Místo jeho poradců si povolal mladé, sobě rovné. A jak to dopadlo? Jednotné království se rozdělilo. To jen tedy jako příklad toho, kam vede úcta či neúcta. Někdy je velmi těžké mít své rodiče v úctě. Snad právě proto se toto přikázání neztratilo někde v textu dalšího pokračování zákona, ale je dáno hned na jeho počátek. S rodiči to skutečně může být někdy těžké. Zejména dnes, když už se přeci jen hodně oslabuje jejich role coby svědků Božích pro naše životy. Avšak stále platí, co je zde psáno. Na první místě vztahů mezi lidmi stojí právě vztah k rodičům. Nemůžeme mluvit o tom, že jsme dobří a neděláme nic špatného, pokud nedokážeme mít v úctě své rodiče. A to ať jsou jacíkoliv. Nemusíme je vždy milovat, to zákon neříká, ale vždy k nim musíme mít respekt a brát je vážně a netočit se k nim zády. VI. Nezabiješ Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. Neměl-li to v úmyslu, ale Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila, určím ti místo, kam se uteče. Když se však někdo opováží lstivě zavraždit svého bližního, vezmeš ho i od mého oltáře, aby zemřel. (Ex 21,12-14) Další přikázání má velmi jednoduchý text. Tak jednoduchý, že se varianty v Exodu i Deuteronomiu mohou jen stěží lišit. A je to text také na první pohled jasný. Skoro si až člověk říká, že je podivné, že není na prvním místě. Vždyť jde o ochranu života a ta by přeci měla být na prvním místě. To by bylo ono prvotní přikázání. Jak se říkává, žij a nechej žít. Alespoň dneska by nám to tak přišlo velmi případné. Hodnota lidského života by přeci měla být na prvním místě. Ono o život jde vlastně v celém desateru. Avšak dříve než se začne mluvit o konkrétním ohrožení života, tedy o takovém, které se nám zdá naprosto jasné a konkrétní, je třeba pamatovat na to, že jsou i podstatnější věci. Všechno začíná už v lidském nitru, v tom, jak se staví ke svému okolí, či k samotné podstatě života, která je skryta v Bohu. Na samotném počátku jde o úctu k Bohu, zde smíme pozorovat, že tato úcta k Bohu se projevuje i v tom, že člověk nevztahuje ruku na jiný život. Možná právě v tom se liší pohled Bible a našeho světa na to, proč nezabíjet. Z pohledu dnešního světa jde o ochranu sebe sama, ochranu existence, možná určitý pud sebezáchovy. Člověk přece nemůže ničit tento svět, protože je jeho životním prostředím a pokud si ho nabude vážit, tak je sám proti sobě. Pro jiné může být úcta k životu dána jen jakýmsi soucitem, nebo na druhou stranu vypočítavostí, neboť život má svou hodnotu nejen v sobě samém, ale také vyjádřitelnou ekonomicky. Pohled Bible na důvod ochrany života vychází z úcty k Bohu. Lid Hospodinův poznává, že život nevzniká zásluhou člověka, ale je dílem Božím. A je také vůlí Boží život zachovávat. Stvoření není dáno k tomu, aby umíralo, ale aby žilo. A člověk je postaven jako správce tohoto života. Proto nemá člověk vztahovat svou ruku, aby do života nějakým způsobem zasahoval. Zabít vždy znamená mařit Boží plán se stvořením. Zabití je činem svévole, je ukázkou toho, že nikoliv Bůh, ale člověk se cítí být pánem nad životem. Pokud si uvědomíme tento základní postoj k životu, pak je také zřejmé, kam až všude může toto přikázání dosahovat. Při četbě Bible tak nějak cítíme, že s přikázáním nezabiješ to není zase tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jeden náboženský směr vidí toto přikázání v jeho absolutní platnosti a tak hlásá, že třeba zabít krávu je nesmírný hřích, kterého se židé i křesťané stále dopouštějí. Z pohledu do Bible je třeba říct, že při takovémto pojetí je Bůh pěkný ďáblík, protože člověka sám nutí, aby nějakého toho býčka občas zabil a položil na oltář jako oběť, která se mu líbí. Už z tohoto tedy vidíme, že velmi doslovně se toto přikázání brát nedá. Ostatně Bible je také plná toho, že jsou

10 Desatero str. 10 vybíjeny města včetně žen a dětí. To je čin, který se jinak nazývá genocidou a dnes je neospravedlnitelný. Nicméně v dějinách Boží lidu k takovým událostem dochází a je to dokonce na Boží popud. Stejně tak je Bohem přikázáno zabít ty, co zabíjejí, rouhají se, nedodržují den odpočinku a podobně. Bylo by tedy jednoduché říct, že nejde jen o zabíjení, ale o vraždění, o promyšlenou likvidaci druhého. To také není zrovna přesné. To by se toto přikázání velmi omezilo. Do jeho kompetence spadá totiž nejen ochrana života člověka, ale ochrana života stvoření vůbec 6. Co se týče ochrany života člověka, nedá se mluvit jen o úmyslném zabíjení. V Zákoně najdeme například odkaz k tomu, že je možné, aby byl člověk ukamenován, pokud jeho býk, o kterém je zřejmé, že je trkavý, zabije jiného člověka 7. To už jsme u smrti způsobené spíše lhostejností nebo nedbalostí, než nenávistí. Takový druh zabití nám ale většinou uniká. Nedochází ním, že i takto lze člověka zabít. Nicméně toto přikázání jde ještě dál a můžeme mluvit nejen o zabití z nedbalosti, ale také o náhodě. Jak tedy vidno, Zákon nějak nerozhoduje, které zabití je nebo není špatné. Určitému trestu člověk neunikne ať zabije úmyslně, nebo náhodou. Pokaždé totiž koná něco, co zasahuje do řádu života a co je tím pádem problematické. Právě onen řád je to, co je na pochopení rozsahu tohoto přikázání to podstatné. Z něj můžeme pochopit, jaké je měřítko toho, kdy je zabíjení hříchem a kdy nikoliv. Toto měřítko je spjato se sledováním Boží vůle. Je-li zabití zásahem do jeho plánů, pak je hříchem právě pro své snahy vyrovnat se Bohu v jeho moci nad životem. Pokud Bůh určí někoho, že je hoden smrti, pak není hříchem ho zabít, neboť zde člověk není v rozporu s Boží vůlí. Proto nelze toto přikázání vztahovat na případy jako je zabíjení zvířat k tomu, aby se člověk najedl, případně válčení za ochranu Boží věci. Zcela zřetelně do této kategorie spadá i sebevražda. Zde sice člověk neohrožuje na životě nikoho druhého, avšak zasahuje do Božích plánů s člověkem, neboť s každým z nás má Bůh své plány a život každého z nás je v jeho rukou. Navíc je potřeba vždy vidět, co je v pozadí takového činu, nejen rozhodnutí sebe samého o životě, tedy rozhodnutí, které člověku nepřísluší, ale také určitá rezignace, ztráta naděje a důvěry v Boží pomoc. Svým způsobem je to určitá vzpoura proti Bohu, protože člověk nechce nést úděl, který mu Bůh dal. To se do jisté míry dotýká i tématu eutanazie, tedy dobrovolného ukončení života v případě, že je člověk nevyléčitelný. Zde bych aplikaci přikázání nezabiješ viděl docela jednoznačně. Samozřejmě, že se dá odkazovat k mluvě o milosrdenství, avšak o milosrdenství a zkrácení muk se dá i prosit Boha, nejen lékaře. Navíc je zde právě onen problematický prvek, že člověk rozhoduje o něčem, co mu nepřísluší. Z Božích rukou bere do svých rozhodování o životě a smrti. Snaží se Boha nahradit a to je velmi vážné porušení vztahu mezi Bohem a člověkem. V souvislosti s tímto přikázáním se nedá vynechat ani otázka potratu. V Bibli se o něm toho moc nepíše. Hned v další kapitole za desaterem se můžeme dočíst, že pokud se dva muži perou a uhodí přitom ženu tak, že potratí, ale sama nezemře, neděje se zase až tak nic zlého. Viník jen zaplatí pokutu 8. Nicméně jde tady o náhodu, nešťastnou událost. Ovšem už z toho, že je nutno platit pokutu, je zřejmé, že přeci jen nějakou hodnotu už ten nenarozený člověk má. Z volání proroka Jeremiáše, Joba či žalmů, můžeme zaslechnout, že už plod v lůně je ve vztahu k Hospodinu, žije. To pak ale znamená, že hříchem je i zabití tohoto života. Již před narozením je člověk v Božích rukou, a není tedy možné, aby někdo jiný než Bůh rozhodoval o jeho další existenci. K tomuto přikázání by se dalo docela dobře ještě připojit i různé manipulování s genetikou. I to je totiž zásah do řádu života. Sice to už není evidentní zabíjení, nicméně pozadí takovýchto činností je stejné. Pokud jde o to, že se člověk pasuje do role toho, který rozhoduje o životě a smrti, pak je to stále případ porušování tohoto přikázání. Je potřeba mít stále na paměti, že ve vztahu k životu je důležitá úcta. A ta může někdy být zcela něčím jiným něž snaha o udržení tohoto života za každou cenu. Úcta k životu se projevuje nejen jeho ochranou, tedy tím, že člověk svévolně život neničí, ale také respektem k jeho konečnosti, kterou určuje Bůh. A tak v určitém úhlu pohledu bychom mohli říct, že pod toto přikázání patří nejen celé spektrum případů, kdy je život ničen, ale také způsob rozloučení se se životem. Je to nešvar poslední doby, že se s mrtvými už moc neloučíme. Samozřejmě, že to může mít mnoho příčin. Ale ta hlavní může ležet také právě v tom, že nedokážeme přijmout život v jeho konečnosti, tedy v podobě, jakou mu dal Bůh. A to už souvislost s tímto přikázáním má. Pokud člověk nedokáže přijmout život tak, jak ho Bůh předkládá, pak do něj zasahuje, snaží se ho ovlivnit. Nechuť k poslednímu rozloučení se zemřelým pak může být stejně nebezpečná pro vztah k životu, jako chuť někoho zabít. Vždyť ztráta k respektování hodnoty života má mnoho podob. A tak má také mnoho netušených podob porušování tohoto přikázání. Ostatně Ježíš ve svém kázání na hoře posunul celý problém od činu k postoji srdce. Nejen zabití, ale už hněv či pohrdání člověkem je vážný problém mající spojitost s ničením lidského života. Nemusíme tedy druhé lidi nutně vraždit, abychom se dostali do rozporu s tímto přikázáním. Možná to vypadá až moc složitě, ale na druhou stranu, Bůh nám také nabízí dobré východisko. Nesoustřeďme se jen na to, co druhému neudělat, ale učme se milovat Boha a mít pak úctu k jeho dílu. Pak nám bude zřejmé bez nějakého delšího přemýšlení, jak se chovat a co dělat, abychom neničili život, který Bůh dal na tento svět. Život je dar, který smíme vděčně přijímat. A jsme-li dostatečně pozorní k tomuto daru, pak se z něj můžeme také radovat a nacházet v něm cenné svědectví Boží moci a dobroty. A o tom právě to Boží dílo pro nás je. 6 Dt 22,6-8 7 Ex 21,28n 8 Ex 21,22n