Bohemia centralis 10

Transkript

1 Bohemia centralis 10

2 STŘEDISKO STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE A OCHRANY PŘÍRODY STŘEDOČESKÉHO KRAJE PRAHA 1981 Vydalo Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje ve Státním zemědělském nakladatelství, Praha 2

3 Redakční rada Milan Rivola /výkonný redaktor/ Petr Čepek Jen Jeník Vojen Ložek Pavel Pecina Eduard Průša Vladimír Skalický František Skřivánek Josef Tlapák Státní zemědělské nakladatelství, Praha

4 Obsah Inhalt Contents BALATKA B. - SLÁDEK J. 7 Geomorfologie Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko a přilehlého území The Geomorphology of the Protected Landscape Area Kokořínsko and the Adjacent Area NĚMEC J. 55 Geologické poměry SPR Kokořínský důl Die geologische Beschaffenheit des Naturschutzgebietes im Kokoříner Tal PŘÍHODA A. 71 Houby Kokořínska Die Kokoříner Pilze HODKOVÁ Z. 93 Poznámky k výskytu a rozšíření některých druhů savců na území CHKO Kokořínsko Einige Bemerkungen über das Vorkommen und Verbreitung einiger Arten von Säugetiere im LSG Kokořín PIVNIČKOVÁ M. 105 Státní přírodní rezervace Úpor - současný stav vegetace a její ovlivnění změnou vodního režimu Das Naturschutzgebiet Úpor - der derzeitige Zustand der Vegetation und deren Beeinflussung durch die Änderung des Wasserregimes KUBÍKOVÁ J. - MOLÍKOVÁ M. 129 Vegetace a květena Tichého údolí, Roztockého háje a Sedleckých skal na severozápadním okraji Prahy Die Vegetation und Flora des Naturschutzgebietes Stiller Tal, Roztoky Hain und Sedlec Felsen LOŽEK V. 207 Měkkýši Státní přírodní rezervace Sv. Alžběta na Klíčavě Molluscen fauna of the State natur reserve St. Alžběta on Klíčava 4

5 PECINA P. 215 Příspěvek k poznání zvířeny navrhované Státní přírodní rezervace Zvolská Homole Beitrag zur Kenntnis der für das Naturschutzgebiet des Zvolener Berghügels vorgeschlagenen Fauna PIPEK P. - ŠTĚPÁNEK M. 239 Lepidopterologické poměry okolí Davle /III/ Lepidopterologische Verhältnisse der Umgebung von Davle /III/ Krátké sdělení 257 Kurze Mitteilungen Redakční uzávěrka

6 6

7 Bohemia centralis, Praha, 10: 7-53, 1980 Geomorfologie Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko a přilehlého území The Geomorphology of the Protected Landscape Area Kokořínsko and the Adjacent Area BŘETISLAV BALATKA-JAROSLAV SLÁDEK ÚVOD Území CHKO Kokořínsko se nachází v jižních částech geomorfologického celku Ralské pahorkatiny /součást geomorfologické oblasti Severočeské tabule/, a to v geomorfologickém podcelku Dokeské pahorkatiny. Zabírá podstatnou část jejího nejrozsáhlejšího okrsku, označovaného jako Polomené hory. Jen malé území na jihovýchodě a jihu zasahuje do Jizerské /Dolnojizerské/ tabule, a to do okrsků Skalské a Košátecké tabule. Polomené hory se typem reliéfu kvádrových pískovců středního turonu výrazně odlišují od okolního území s podstatně jednotvárnějším povrchem. Pestrost povrchových tvarů na pískovcích byla také hlavním důvodem pro vyhlášení chráněné krajinné oblasti /dále CHKO/, neboť reliéf a skalní podklad určily ráz celého přírodního prostředí území. Polomené hory představují specifický typ pískovcového reliéfu jaký se v žádné jiné pískovcové oblasti u nás nevyskytuje. Je to orograficky poměrně homogenní jednotka s převládajícím pahorkatinným, méně vrchovinným povrchem. Základní rysy reliéfu určuje vzájemný vztah dvou hlavních skupin povrchových tvarů - plošin a údolí, kdežto výrazné vypuklé tvary převážně na neovulkanitech se významněji uplatňují jen v plošně omezených částech. Lze říci, že přibližně polovina plochy území připadá na údolní tvary, které ovšem místy plošně značně převládají. V Polomených horách lze, a to vzhledem k poměrně malému tektonickému porušení území, 7

8 vhodným litologickým poměrům hornin a blízké erozní bázi nejlépe ze všech našich pískovcových oblastí sledovat vývoj zarovnaného plošinného reliéfu a zejména svérázných údolních tvarů. Rovněž tvary zvětrávání a odnosu hornin jsou zda bohatě zastoupeny a některé mezoformy patří k nejvýznamnějším u nás vůbec /např. pokličky, tvary železitých inkrustací, výklenky, pseudoškrapy/. Nikde jinde nelze tak dobře sledovat recentní vývoj údolních začátků jako zde. V tom tkví velký vědecký význam Polomených hor pro sledování současných erozních procesů, jejichž dokonalé poznání má nesporný praktický dopad. Je třeba upozornit i na kulturně osvětový význam Polomených hor jako pískovcového území ležícího nejblíže hlavnímu městu. Hustá sít dobře značených turistických cest, které vedou nejzajímavějšími místy dosud poměrně málo porušeného přírodního prostředí, poskytuje bohaté možnosti pěší turistiky spojené s poznáním jednoho z nejpozoruhodnějších koutů naší vlasti. Je to území prakticky bez průmyslu, s řídkým osídlením malých údolních a plošinných obcí, zemědělsky využívané pouze na jihu a místy uprostřed na rozsáhlejších plošinách krytých sprašovými hlínami. Kromě toho se dnes značná část bytového fondu využívá pro rekreační účely. Proto zde zatím nedošlo k větším zásahům člověka do přírodního prostředí; drobné staré pískovcové lumky pro místní potřebu většinou již splynuly s okolním reliéfem, takže jediné rozsáhlejší lomy jsou jen na Vrátenské hoře při jihovýchodní hranici CHKO. Stranou nezůstává ani značný hydrogeologický význam Polomených hor jako rozsáhlé infiltrační oblasti pramenných vývěrů nejen zde, ale i ve vzdálenějších oblastech /Mělnické Vrutice, Kropáčova Vrutice/. Zařazení nejvýznamnějších částí Polomených hor mezi chráněné krajinné oblasti bylo proto záslužným činem. GEOMORFOLOGICKÉ ČLENĚNÍ CHKO Kokořínsko odpovídá regionálně podstatným částem geomorfologického okrsku Polomených hor, zaujímajících území ve středu a na jihu geomorfologického podcelku Dokeské pahorkatiny. Jen malými plochami na jihu a jihovýchodě zabíhá CHKO do Středojizerské tabule. Protože hranice CHKO vede většinou po komunikacích různého typu, nemůže všude souhlasit s vymezením geomorfologických jednotek. Dále podáváme stručnou charakteristiku geomorfologického členění celého území Polomených hor, i když značná část území tohoto okrsku na severovýchodě a severozápadě leží již mimo hranice CHKO. Je tomu tak nejen proto, aby se zachovala souvislost této homogenní geomorfologické jednotky, ale také proto, že je třeba postihnout specifické postavení celých Polomených hor v rámci Dokeské pahorkatiny. 8

9 V této stati používáme nové geomorfologické členění ČSR, vypracované v Geografickém ústavu ČSAV. Toto tříděni, vycházející z analýzy geomorfologických poměrů území, má několik taxonomických stupňů. Základní jednotky -geomorfologické celky - se sdružují na základě převládajících morfostrukturních a orografických poměrů v oblasti (v našem případě Severočeská tabule). Taxonomicky nadřazenou jednotkou oblastem jsou subprovincie (zde Česká tabule), seskupené v provincie (Česká vysočina). Nás ovšem více zajímá členění na jednotky nižších řádů, u nichž se postupně projevuje větší homogenita povrchových tvarů, takže se stéle více ztotožňují s jistým typem reliéfu, určeným stejnorodou morfostrukturou, morfografií, orografickými poměry i genezí komplexu tvarů. RALSKÁ PAHORICATINA Geomorfologický celek na západě oblasti Severočeské tabule, charakterizovaný převážně strukturně denudačním reliéfem na kvádrových pískovcích svrchní křídy, se člení na dva podcelky - Dokeskou pahorkatinu a Zákupskou pahorkatinu. DOKESKÁ PAHORKATINA Geomorfologický podcelek na jihu Ralské pahorkatiny (přibližně mezi údolím Ploučnice na Českolipsku a údolím Labe mezi Liběchovem a Litoměřicemi)sdružuje 5 okrsků s odlišným typem reliéfu: Polomené hory, Ústeckou pahorkatinu, Jestřebskou kotlinu, Provodínskou pahorkatinu a Bezdězskou vrchovinu. POLOMENÉ HORY Vymezení Základní a plošně nejrozsáhlejší okrsek Dokeské pahorkatiny se výrazně odlišuje od ostatního, většinou níže položeného území. Hranice okrsku, která na východě, jihu a západě 9

10 zhruba sleduje rozhraní kvádrových křemenných pískovců, probíhá od Liběchova při pravém okraji labského údolí po Stračí východně od Štětí a odtud pokračuje (zprvu k severovýchodu, 1. Mapka členění reliéfu CHKO Kokořínsko a přilehlého území: 1 - hranice celku, 2 - hranice podcelku, 3 - hranice okrsku, 4 - hranice podokrsku, 5 - hranice části podokrsku, 6 - hranice CHKO Kokořínsko; I - Ralská pahorkatina: IA - Dokeská pahorkatina, IA-1 Polomené hory, IA-la Kokořínska vrchovina, IA-la-1 sitenská část, IA-la-2 střezivojická část, IA-la-3 beškovská část, IA-la-4 ždírecké část, IA-la-5 libovická část, IA-lb Vlhošťská pahorkatina, IA-lb-1 kostelecká část, IA-lb-2 domašická část, IA-lc Dubská pahorkatina, IA-lc-1 drchlavské část, IA-lc-2 švábská část, IA-ld Maršovická vrchovina, IA-le Žďárská pahorkatina, IA-le-1 korecká část, IA-le-2 lucká část, IA-le-3 bezdědická část, IA-lf Lomská pahorkatina, IA-lf-1 strachaleká část, IA-lf-2 ješovická část, IA-lg Blíževedelská pahorkatina, IA-lg-1 ronovská část, IA-lg-2 rašovická část, IA-lg-3 sukoradská část, IA-2 Úštěcká pahorkatina, IA-3 Jestřebská kotlina, IA-4 Bezdězská vrchovina; II - Jizerské tabule: IIA - Středojizerská tabule, IIA-1 Skalská tabule, IIA-la Březovická tabule, IIA-lb Vrátenská tabule, IIB - Dolnojizerská tabule, IIB-1 Košátecká tabule, IIB-la Řepínská tabule; III Dolnooharská tabule, IV - České středohoří. 10

11 později k severozápadu) po zvlněné linii na Chocebuz, Lomy, Hubenov a Tetčiněves do západního okolí Úštěku. V tomto úseku netvoří všude geomorfologicky výrazné rozhraní, ale často poměrně plynulý přechod do níže položeného slínovcového reliéfu Úštecké pahorkatiny. Hranice CHKO jen zde na jihu (jižně od Strachal) přibližně odpovídá hranici okrsku, kdežto déle správně sleduje západní okraj vyššího pískovcového území Vlhoštské pahorkatiny. Na severozápadě, severu a severovýchodě lemuje Polomené hory nižší reliéf strukturně tektonických sníženin Úštěcké kotliny a zejména Jestřebské kotliny. Hranice tu probíhá při úpatí různě výrazného strukturního svahu od Úštěku na Lukov, Kravaře (mezi Lukovem a Kravařemi se Polomené hory krátce stýkají s Českým středohořím), po severním, východním a jižním úpatí Ronova na Blíževedly, Holany, Jestřebí, Staré Splavy a Starou Skalku, dále východně od Korců a jižně od Oken do východního okolí Žďár. Hranice CHKO se zde shoduje s geomorfologickým rozhraním jen v úseku mezi Blíževedly a Holany a blíží se mu mezi Korci a Žďárem; mezi Holany a Žďárem hranice CHKO zhruba sleduje východní okraj Vlhoštské pahorkatiny a sever Kokořínské vrchoviny. Jihovýchodní hranice Polomených hor proti jednotvárnější, nižší a údolími méně rozčleněné Jizerské tabuli probíhá od Žďáru do východního okolí Bezdědic, na Nosálov, Libovice, Mšeno, Kaninu až do severozápadního okolí Nebužel. Při srovnáni s hranicí CHKO se objevuje větší odchylka mezi Žďárem a Nosálovem, kde část území Polomených hor zůstává mimo hranice CHKO, a mezi Nosálovem a Mšenem, kde CHKO naopak úzkým pruhem zasahuje na Jizerskou tabuli. Jižní hranice Polomených hor probíhá od severozápadního okolí Nebužel na Vysokou, Strážnici a jižní okolí Želíz do Liběchova, a to většinou při jižním úpatí výše položených strukturních plošin. Hranice CHKO se v tomto úseku značně liší od geomorfologického rozhraní; od Nebužel pokračuje na Střemy, k železniční stanici Lhotka a na Vysokou, Chodec, Dolní Zimoř a Želízy, takže v úseku mezi Nebužely a Vysokou zabíhá do Jizerské tabule a dále až k Želízům naopak probíhá územím Polomených hor. Stručná charakteristika geomorfologických poměrů Polomené hory tvoří typ erozně denudačního reliéfu, podmíněného svrchnokřídovými sedimenty a třetihorními neovulkanity. Je to strukturní stupňovina, rozčleněná hustou sítí údolí (často kaňonů) a zpestřené místy výrazný mi elevacemi z neovulkanických hornin. Charakteristickou horninou je kvádrový pískovec středního turonu, jehož litologie a tektonika 11

12 podmiňuje vývoj forem typických pro tento reliéf. Nejvyšším bodem je Vlhošť (614 m), nejníže leží údolní niva Liběchovky u Liběchova (160 m); plošinný reliéf je ve výši m. Hydrograficky patří území Polomených hor převážně k povodí Labe prostřednictvím Pšovky, Liběchovky, Obrtky (Obrockého potoka) a Úštěckého potoka. Malá část území na severu patří k povodí Ploučnice prostřednictvím Robečského potoka, nepatrná část na východě je pak v povodí Jizery (Skalského potoka) a Košáteckého potoka. Specifickým rysem reliéfu Polomených hor je stupňovité uspořádání strukturně denudačních plošin jako výsledek různě intenzivních, erozně denudačních procesů v různě odolných svrchnokřídových sedimentech v závislosti na místních erozních bázích. Strukturně denudační plošiny jsou uspořádány do několika výškově rozdílných úrovní. Nejvýše položené plošiny (většinou 130 až 160 m nad dny hlavních údolí, místy až 220 m) jsou mladotřetihorní (převážně pliocenní). Níže položené plošiny jsou pleistocenní a lze je rozdělit na 4 úrovně: 2 staropleistocenní, 1 středopleistocenní a 1 mladopleistocenní. Převládají strukturně denudační plošiny staropleistocenního stáří, ležící m nad dny hlavních údolí. Některé plošiny a okolní svahy jsou kryty sprašovými sedimenty. V dobře propustných a silně rozpukaných kvádrových pískovcích Polomených hor vznikla hustá údolní síť, jejíž půdorysné uspořádání je z velké části závislé na průběhu puklin. Specifickým údolním tvarem jsou zde kaňony (doly) a neckovitá údolí s příkrými až svislými skalními stěnami, často s patrovým uspořádáním. Kaňony dosahuji hloubky většinou m a mnohde jsou značně dlouhé (přes 10 km). Zpravidla jimi neprotékají pravidelné vodní toky. Údolní dno je vyplněno písčitými a hlinitými náplavy značných mocností (v hlavních údolích až m). Při úpatích skalních stěn se usazují osypy a suťové kužely, při ústí vedlejších údolí do údolí hlavních se tvoří náplavové kužely. Nejtypičtější kaňonovitá údolí sledují směr sever-jih, popřípadě východ-západ. Některé údolní úseky mají směry severovýchod-jihozápad nebo severozápad-jihovýchod (na východě). U rozsáhlejších vulkanických suků se vyvinula údolní síť svahového typu s radiálním uspořádáním. Geomorfologicky výrazné elevace různých tvarů i rozměrů tvoří proniky neovulkanických těles z čedičových a znělcových hornin, původně podpovrchových, denudačními procesy postupně vypreparovaných z pláště svrchnokřídových hornin. V některých částech území jsou dominantním prvkem reliéfu. Místy vulkanické horniny nevystupují až na povrch a podmiňují elevace pískovcových suků. V podmínkách periglaciálního podnebí v pleistocénu byly obnažené skalní tvary neovulkanických hornin postiženy mrazovým zvětráváním. Tak vznikla charakteristická vrcholová skaliska, mrazové 12

13 sruby, balvanové proudy a haldy. Balvany a sutě rozvlečené po úpatních svazích ze svrchnokřídových hornin vytvářejí pláště suťových a soliflukčních sedimentů. Na čedičových horninách vznikly většinou elevace kuželovitých tvarů, v některých případech protáhlé, na znělcových horninách pak zejména rozsáhlé kupy. Pro detailní modelaci reliéfu Polomených hor jsou charakteristické tvary selektivního zvětrávání a odnosu kvádrových pískovců. Skalní města vznikla při vývoji údolí a při destrukci strukturně denudačních plošin a hřbetů. Většinou tvoři organickou součást kaňonovitých údolí (dolů); výraznější skalní města vznikla na okrajích plošin a hřbetů. Ve skalních městech se vyvíjejí tvary podmíněné selektivním zvětráváním pískovců - izolované skalní sloupy, výklenky a jeskyně, brány a okna, pseudoškrapy a voštiny. Železité polohy v pískovcích podmínily vznik skalních pyramid, pokliček a hřibů i tvarů železitých inkrustací. Skalní města lemují místy v několika patrech svahy kaňonů, popřípadě výrazných elevaci z neovulkanických hornin. Podrobné geomorfologické členění Na základě odlišných typů reliéfu, daných především různou nadmořskou výškou, rozdílným stupněm erozního rozčlenění a přítomností neovulkanických suků, lze na území Polomených hor vyčlenit 7 podokrsků, dělících se déle na několik částí. Kokořínská vrchovina Nejrozsáhlejší podokrsek na jihu a v centru Polomených hor (v povodí Pšovky a na levém břehu Liběchovky) se vyznačuje hustou sítí ostře zaříznutých, hlubokých kaňonovitých až neckovitých údolí, rozčleňujících stupňovinu strukturně denudačních plošin, které se zvedají od jihu k severu (z 300 až 330 m na m). Údolí, lemované 2-3 patry pískovcových stěn s úpatními osypy, mají výrazná akumulační dna s mocnými hlinitopísčitými výplněmi. Nejvyšší body území jsou vázány na neovulkanické suky na severovýchodě (Vrátenská hora 508 m) nejníže leží niva Liběchovky u Želíz (175 m). Vývoj reliéfu probíhal v závislosti na změnách polohy erozní báze Labe. Podle rázu reliéfu se Kokořínská vrchovina člení na 5 částí. 13

14 Sitenská část (na jihu od linie Sedlec - Jestřebice - Vidim - Medonosy) je charakterizována rozsáhlejšími strukturně denudačními plošinami, poněkud řidší sítí kaňonovitých a neckovitých údolí se skalními stěnami (většinou ve dvou patrech), intenzívním recentním vývojem nejhořejších údolních úseků a nepřítomností vulkanických tvarů. Povrch plošin (na jihu na denudačních zbytcích svrchnoturonských slínovců) s pokryvy sprašových hlín se zvedá z m na jihu na m na severu) nejvyšší bod Spálený vrch 375 m u Vdimi); nejníže leží niva Liběchovky u Želíz (175 m). Výškové rozpětí je 200 m. Je to litologicky podmíněná stupňovina, patřící k pahorkatinám s větší výškovou členitostí, výraznými tvary zvětrávání a odnosu pískovců a se zarovnanými povrchy. Střezivojická část uprostřed a na severu Kokořínské vrchoviny se od sitenské části odlišuje větší nadmořskou výškou méně rozsáhlých pískovcových plošin, hustší sítí kaňonovitých a neckovitých údolí, menšími skalními městy ve 2-3 úrovních (západně od Mšena, u Konrádova, na západním okraji plošiny Rač, u Dražejova) a četnými tvary zvětrávéní na železitých polohách a inkrustacích (pokličky u Vojtěchova, Jestřebic, Dobřené, Bukovce; Špičák 390 m u Střezivojic). Skalní stěny, věže a pyramidy dosahují relativních výšek m. Nepříliš početné jsou skalní brány a okna. Nejvyšším bodem je trachytový suk Nedvězi (458 m). Výškové rozpětí 240 m ( m) charakterizuje vrchovinu s menší výškovou členitostí; jinak má jednotka podobný typ reliéfu jako sitenská část. Beškovská část Kokořínské vrchoviny vytváří malou jednotku mezi Nedamovem a Blatci se strukturně podmíněným reliéfem výrazných vulkanických suků a pískovcových hřbetů směru severozápad-jihovýchod až západoseverozápad-východojihovýchod (Velký Beškovský kopec 474 m, Ostrý kopec, Bořejovský vrch 430 m, Vysoký vrch 427 m). Na jejich svazích vystupují skalní stěny a věže, místy s železitými inkrustacemi souvisícími s vulkanickou činností(dokonale vyvinuté formy s periglaciální modelaci na Kamenném vrchu 382 m u Křenová). Maximální výškové rozpětí 214 m ( m) určuje vrchovinu s menší výškovou členitostí v reliéfu litologicky podmíněných hřbetovin. Ždírecká část, na jihovýchod od beškovské části Kokořínské vrchoviny (mezi Blatci a Kruhem), má jednotvárnější, níže položený reliéf strukturně denudačních plošin a rozvodních hřbetů převážně mezi m (nejvyšší bezejmenný vulkanický suk s k. 412 m západně od Kruhu) a nehlubokých, převážně neckovitých údolí se skalními stěnami v povodí horní Pšovky a Skalského potoka. Výškové rozpětí 137 m ( m) zařazuje území mezi pahorkatiny s menší výškovou členitostí. 14

15 Libovická část Kokořínské vrchoviny zaujímá nejvýše položené území na severovýchodě podokrsku s výraznými neovulkanickými vrchy (trachytová kupa Vrátenské hory 508 m, čedičové suky Kuželík 481 m a Kolo 451 m) a s pískovcovými elevacemi (Drnclík 481 m). Na svazích vrchů (zejména Vrátenské hory) vznikla radiální údolní síť. Na svazích neckovitých až kaňonovitých údolí v povodí nejhořejší Pšovky a Skalského potoka vystupují výrazné pískovcové stěny, místy s úpatními výklenky. Tuto jednotku charakterizuje největší výškové rozpětí z celé Kokořínské vrchoviny, a to 243 m ( m), takže jde o vrchovinu s menší výškovou členitostí 2. Trachytová Vrátenská hora (508 m) u Mšena (foto B. Balatka).. 15

16 Vlhošťská Pahorkatina Vytváří pruh silně členitého reliéfu směru severozápad-jihovýchod, navazujícího při údolí Liběchovky u Zakšína na Kokořínskou vrchovinu. Povrch stupňoviny strukturně denudačních plošin, ležících v nejvyšší střední a severozápadní části většinou mezi m (jinde ve m), je rozbrázděn hlubokými, široce rozevřenými údolími v povodí Obrockého potoka (převážně) a Liběchovky. Významné jsou neovulkanické elevace (Vlhošť 614 m) a tvary selektivního zvětrávéní pískovců. Podle výškových poměrů a tvarů zvětrávání lze vyčlenit dvě odlišné části. Kostelecká část, nejrozsáhlejší a nejvýše položené území Vlhošťské pahorkatiny mezi Stranným a Pavličkami, je charakterizována erozí silně destruovaným reliéfem širokých suchých údolí (dolů), většinou přechodného typu mezi kaňony a zářezy tvaru V (v povodí Obrockého potoka); jen některé kratší údolí a údolí na severu mají kaňonovitý ráz. Údolí oddělují meziúdolní hřbety se stupňovinou strukturně denudačních plošin. Kromě zbytků nejvýše položené plošiny (ve m), patrně neogenního stáří, jsou zde rozšířeny nižší úrovně (často v podobě úzkých lemů - kryopedimentů), oddělené od vyššího území skalními stupni a srázy. Na svazích pískovcových elevaci a údolí vystupují ve 2-3 výrazných patrech pískovcové stěny, vysoké většinou 5-25 m (např. na jihozápadním svahu znělcové kupy Vlhoště 614 m, v okolí Husy 449 m, Číře 422 m a Čápu 387 m aj.). Jen místy zde vznikla menší skalní města (ve strukturním svahu k Jestřebské kotlině - Bročky u Stranného, Stříbrný vrch 442 m, mezi Koňským vrchem 430 m a Kostelcem 433 m). Z bohatých mezoforem a mikroforem zvětrávéní pískovců se zde vyskytují rozsáhlé výklenky, tvary na železitých inkrustacích a výrazné pseudoškrapy. Ojedinělé drobné uzavřené sníženiny ve střední části připomínají eufózní závrty. Nepočetné neovulkanické suky jsou kromě Vlhoště poměrně málo výrazné (Kostelec 433 m, Zámecký vrch). Značné výškové rozpětí území, a to 349 m ( m), charakteristické pro vrchovinu s větší výškovou členitostí, je ovlivněno exotem Vlhoště; bez této elevace činí jen 194 m ( m), takže téměř celé území má ráz pahorkatiny s větší výškovou členitostí. Domašická část Vlhoštské pahorkatiny zaujímá níže položený povrch na jihozápadě a jihu. Území v povodí Obrockého potoka charakterizuje značně destruovaný reliéf plošin a hřbítků (ve m) s drobnými svědeckými pískovcovými skalkami a suky a mělkých neckovitých údolí i zářezů tvaru V. Území na jihovýchodě, tj. v povodí Liběchovky, má rozsáhlejší strukturně denudační plošiny (typu sedimentů) v okolí krátkého neovulkanického hřbetu Dubového vrchu (397 m), 16

17 ostré erozní rýhy i asymetrická údolí s drobnými pískovcovými stěnami. Výškové rozpětí 167 m ( m) charakterizuje pahorkatinu s větší výškovou členitostí. Dubská pahorkatina Vytváří níže položenou jednotku v centru a na severu Polomených hor s rozsáhlými strukturně denudačními plošinami (převážně mezi 300 a 350 m), řídkou údolní sítí a na většině území poměrně vzácnými vypuklými tvary. K CHKO patři jen menší část území na severozápadě a jihu Dubské pahorkatiny; kromě jednotvárného, zemědělsky využívaného území leží mimo rámec CHKO zajímavé kaňonovité údolí Dolského potoka i nejzajímavější část strukturního reliéfu mezi Jestřebím a Holany. Dubská pahorkatina se členi na dvě typologicky odlišné části. Drchlavská část, zaujímající převážnou část území Dubské pahorkatiny (na jihu a ve středu), představuje měkký reliéf rozsáhlých plošin a velmi mírných svahů s pokryvy sprašových hlín, rozbrázděný dlouhými úpady a mělkými úvalovitými údolími. Nepočetné výraznější údolí rázu kaňonů a tvaru V, popřípadě krátké erozní rýhy se skalními stěnami se objevuji jen na jihu při Liběchovce a na severu v povodí Robečského potoka (kaňony Dolského a Švábského potoka a potoka od Heřmánek), kde vznikly výrazné kvádrovité skály a věže, vysoké m (např. u Loubí a Sušice). Nápadné pískovcové suky se skalními tvary (svědecké skály, zdi) jsou vázány na drobné čedičové žíly (Drchlavský vrch 376 m, Mariánský vrch 362 m). Maximální výškové rozpětí 136 m ( m) je příznačné pro pahorkatinu s větší výškovou členitostí. Švábská část v pruhu na severu při styku s Jestřebskou kotlinou vytváří členitější reliéf suků a strukturních hřbetů směru severozápad-jihovýchod až západoseverozápadvýchodojihovýchod, podmíněných odolnějšími křemitými a železitými polohami pískovce s pozoruhodnými tvary zvětrávání, zejména železitých inkrustací (hřbet jihovýchodně od Borku 303 m, Dlouhý hřeben 351, Rožec 338 m, Žižkův vrch 325 m aj.). Hřbety (místy až se třemi úrovněmi skalních stěn oddělených úzkými ústupovými plošinkami) oddělují široké údolní deprese většinou tvaru V a U; vzácnější jsou kaňony. Výškové rozpětí území 120 m ( m) odpovídá pahorkatině s větší výškovou členitostí. 17

18 Maršovická vrchovina Tato jednotka, představující pokračování reliéfu severní části Kokořínské vrchoviny, leží zcela mimo rámec CHKO. Vývoj reliéfu tohoto podokrsku na severovýchodě Polomených hor v povodí Mlýnského potoka (mezi Jestřebím a Zbyny)určila blízké erozní báze Jestřebské kotliny, proniky neovulkanických těles a tektonické zdvihy hrásti Maršovického vrchu, kde vystupují na povrch staropaleozoické fylity a keratofyry, zčásti zakryté cenomanskými pískovci a spodnoturonskými slínovci a jílovci. Území na středoturonských pískovcích se vyznačuje silným erozním rozčleněním suchými kaňonovitými až neckovitými údolími (roklemi) se skalními stěnami a výklenky. Povrch meziúdolních hřbetů a plošin se sklání od západu k východu (ze m na m). Reliéf oživují rozsáhlé neovulkanické suky (znělcový Maršovický vrch 515 m, čedičové elevace Šedina 473 m, Strážný vrch 455 m, Holý vrch 428 m, Skalecký vrch 382 m), místy s pískovcovým obalem (ve středních a dolních 3. Neovulkanické suky Maršovického vrchu (515 m), Berkovského vrchu (480 m) a Šediny (473 m) (foto J. Sládek). 18

19 částech svahů (se strukturními stupni, několika úrovněmi skalních stěn a svahovými rýhami až kaňonky (Šedina, Strážný vrch). Od převládajícího pískovcového území se typologicky liší rozsáhlý asymetrický hřbet Maršovického vrchu na krystaliniku s táhlými severními svahy na slínovcích. Výškové rozpětí 252 m ( m) odpovídá vrchovině s menším výškovým rozpětím. Žďárská pahorkatina Zaujímá úzký pruh území směru severozápad-jihovýchod (mezi Vrchovany a Bezdědicemi) při tachovské části Jestřebské kotliny s přechodným typem reliéfu. K Jestřebské kotlině spadá nízkým, přímočarým strukturním svahem. Člení se na 3 části. Korecká část na severozápadě (většinou v povodí nejhořejší Liběchovky) je charakterizována reliéfem nevelkých plošin a meziúdolních hřbetů a středně hlubokých kaňonovitých až neckovitých údolí se skalními stěnami. Nápadnými dominantami jsou čedičové kuželovité suky Berkovský vrch (480 m) a Korecký vrch (469 m) s úpatními kryopedimenty. Výškové rozpětí činí 199 m ( m); jde tedy o pahorkatinu s větší výškovou členitostí. Lucká část uprostřed Žďárské pahorkatiny má monotónnější reliéf s plošinami, mírnými svahy, nevýraznými suky a asymetrickými suchými údolími, směřujícími k Jestřebské kotlině. Výškové rozpětí území 70 m ( m)charakterizuje pahorkatinu s menší výškovou členitostí. Bezdědická část na jihovýchodě Ždárské pahorkatiny zabírá nejhořejší povodí Skalského potoka s výraznými suchými kaňonovitými údolími stromovité sítě, hlubokými m. Na souvislých skalních stěnách jsou četné výklenky. Meziúdolní hřbety s plošinami se mírně sklánějí od západu k východu (ze m na m) a plynule přecházejí do nižšího povrchu Jizerské tabule s nepoměrně řidší údolní síti. Výškové rozpětí 135 m ( m) je příznačné pro pahorkatinu s větší výškovou členitostí. Lomská pahorkatina Zaujímá okrajové území na jihozápadě Polomených hor na pravém břehu Liběchovky mezi údolím Obrockého potoka u Sukorad a údolím Labe mezi Liběchovem a Štětím. Vzhledem k faciólní změně hornin (pískovce - slínovce) jde o přechodné území k Ústecké pahorkatině, od níž se liší větší nadmořskou výškou a místy tvary na pískovcích. Výšková poloha stupňoviny rozsáhlých strukturně denudačních plošin umožnila vyčlenit dvě části. 19

20 Strachalská část na severu a uprostřed Lomské pahorkatiny mé výše položený plošinný reliéf, který stupňovitě klesá směrem k jihu, a to z 355 m (Lom) na m. Vcelku jednotvárný reliéf zpestřují drobné vulkanické suky Újezdského Špičáku (348 m) u Bylochova a Špičáku (281 m) u Stračí a zejména výrazné neckovité údolí i zářezy tvaru V při Liběchovce (místy se skalními stěnami). Na severozápadě jednotky se objevují rozevřenější a mělčí údolí a četné erozní rýhy a strže na slínovcích (v povodí Obrockého potoka). Výškové rozpětí 170 m určuje reliéf pahorkatiny s větší výškovou členitostí. Ješovická část na pravém břehu Labe jihozápadně od Tupadel je charakterizována povrchem rozsáhlých strukturně denudačních plošin, který je nepatrně porušen erozí, na slínovcích, klesajících stupňovitě k Labi. Nejvyšší úroveň (v m) představuje staropleistocenní kryopediment s ústupovou stěnou na severu a s četnými svědeckými skalkami, vysokými 10 až 15 m. Plošinu místy kryjí nízké hřbítky přesypů navátých písků. Výškové rozpětí 90 m ( m) charakterizuje pahorkatinu s menší výškovou členitostí. Blíževedelská pahorkatina Byla vyčleněna na severozápadě Polomených hor mezi Úštěckou kotlinou a údolím Obrockého potoka u Sukorad. Protože se na značných plochách uplatňují slínovce (zejména na jihu a jihozápadě), jde místy o přechodný reliéf k Úštěcké pahorkatině. Člení se na 3 části, z nichž se na území CHKO nachází jen převážné území ronovské části. Ronovská část na severu je charakterizována erozí málo porušeným reliéfem rozvodních plošin, navazujících na výrazný čedičový kužel Ronova (553 m) s rozsáhlým úpatním slínovcovým podstavcem postiženým sesuvy. Výškové rozpětí území činí 243 m ( m, bez Ronova jen 86 m), ale převládající území tvoří pahorkatinu s menší výškovou členitosti. Rašovická část na východě od Úštěcké kotliny představuje značně rozčleněné pískovcové území v povodí Úštěckého potoka s hlubokými (50-80 m) a poměrně rozevřenými údolími převážně ve tvaru U a V. Povrch nepříliš rozsáhlých, značně destruovaných plošin a zvlněných meziúdolních 20

21 4. Rozsedliny oddělující pískovcové bloky a věže - zřícenina hradu Hrádek (Helfenburk) u Úštěku (foto B. Balatka) 21

22 hřbetů leží ve m. Z drobných neovulkanických těles se tvarově uplatňuje čedičový suk Ostrého vrchu (380 m). Na svazích hlavních údolí (zejména Hrádeckého potoka a poboček) vystupují pískovcové stěny, kvádrovité bloky a věže, místy postižené gravitačními svahovými pohyby. K Úštěcké kotlině spadá povrch vysokým rozčleněným strukturním svahem na zlomové linii. Územím jednotky protéká Úštěcký potok v neckovitém až kaňonovitém údolí antecedentního rázu. Výškové rozpětí 195 m ( m) charakterizuje pahorkatinu s větší výškovou členitosti. Sukoradská část na jihovýchodě Blíževedelské pahorkatiny, převážně v povodí Obrockého potoka, vytváří erozně denudační reliéf plošin a mírně ukloněných svahů převážně v m, zvedající se směrem k severozápadu. Povrch rozčleňují úpady, asymetrické údolí a četné erozní rýhy. Vzhledem k převládajícím slínovcovým horninám se toto území rázem reliéfu blíží Úštěcké pahorkatině, od níž se liší především orograficky. Výškové rozpětí 150 m ( m) je příznačné pro pahorkatinu s větší výškovou členitostí. JIZERSKÁ TABULE Jihovýchodní a zčásti jižní okrajové části CHKO zabíhají (většinou kvůli průběhu hranice po komunikacích) na území obou geomorfologických podcelků Jizerské tabule - Středojizerské i Dolnojizerské tabule. Středojizerská tabule Ze dvou okrsků - Bělské tabule a Skalské tabule - se na území CHKO regionálně uplatňuje Skalská tabule. Skalská tabule Vytváří homogenní reliéf rozsáhlých, strukturně denudačních plošin (se sprašovými pokryvy), plynule klesajících od severozápadu k jihovýchodu (z m na m) a rozčleněných nepříliš hustou sítí převážně suchých údolí neckovitého tvaru, popřípadě s příčným profilem tvaru V a v horních úsecích na severozápadě se skalními stěnami (pouze v povodí Košáteckého potoka). Při styku s Polomenými horami se litologicky uplatňují kvádrové pískovce, přecházející směrem k jihovýchodu do vápnitých pískovců. K území CHKO patří jen úzký pruh reliéfu podokrsku Vrátenské tabule při rozvodí mezi Pšovkou a Košáteckým potokem mezi Nosálovem a Nebužely. 22

23 Dolnojizerská tabule Je zastoupena jen nejzápadnějším okrskem - Košáteckou tabuli. Košátecká tabule Zabíhá na území CHKO severní okrajovou částí podokrsku Řepínské tabule, rozčleněné výrazným kaňonovitým údolím Pšovky a postranními rýhami, kde jsou výrazné skalní stěny. Povrch strukturně denudačních plošin zde leží ve 250 až 300 m. VÝVOJ NEJHOŘEJŠÍCH ÚSEKŮ SUCHÝCH ÚDOLÍ Výskyt různě odolných poloh ve svrchnokřídových souvrstvích a velký výškový rozdíl mezi místní erozní bází a začátky údolních zářezů jsou podmínkami pro specifický vývoj údolních tvarů na území kvádrových pískovců Polomených hor. Z tohoto vývoje lze stanovit zákonitosti, které se uplatňují zvláště v nejhořejších úsecích suchých údolí, kde se střídají polohy svrchnokřídových souvrství s různými litologickými vlastnostmi, a to nejvýrazněji v okrajových oblastech reliéfu kvádrových pískovců. Vývoj těchto nejhořejších údolních úseků probíhá epizodicky skokem, tj. prakticky jen v obdobích intenzivních přívalových dešťů nebo při prudkém tání sněhové pokrývky, v závislosti na plošném rozsahu a rázu sběrných oblastí (úpadů). Erozní činnost tedy působí nerovnoměrně. Litologické rozdíly jednotlivých svrchnokřídových souvrství (střídání poloh křemitých, vápnitých a slínitých pískovců až písčitých slínovců) se projevují vznikem různě vysokých skalních stupňů (až 20 m), které podléhají v dalším vývoji postupné destrukci. Tento erozní vývoj nejhořejších údolních úseků probíhá poměrně rychle a dokládá současně probíhající geomorfologické procesy. Epizodické zahlubování těchto údolních částí potvrzují zbytky starých údolních den, která tvoří úzké skalní terasy pod skalními stupni, lemující mladší erozní zářez. Selektivně probíhající erozní procesy v nejhořejších údolních úsecích určují svérázný vývoj údolních tvarů v pískovcových oblastech a přispívají k vytvoření husté údolní sítě, a tím k intenzivnímu rozčlenění reliéfu. Při boční i hloubkové erozi se uplatňuje závislost na směrech puklin, která je tím větší, čím pokročilejšího stadia vývoje bylo dosaženo. Závislost vývoje údolí na litologickém složeni je zde velmi těsné na rozdíl od poměrů v jiných 23

24 oblastech, budovaných např. krystalickými nebo granitoidními horninami, kde vývoj vedlejších údolí odráží bezprostředněji vývoj údolí hlavního. Podrobné studium nejhořejších údolních úseků v oblasti Polomených hor umožnilo rozlišení několika geneticky odlišných částí údolí. Nejhořejší část údolí tvoří zpravidla úvalovitý úpad, začínající v strukturně denudačních plošinách nebo mírně ukloněných denudačních svazích. Druhá část údolí má ráz strže, která odspodu proniká do úpadu. V jejím dnu se objevuje již pískovcové podloží, takže se v podélném profilu vyskytují místy malé ohyby ve sklonu. Tato část údolí konči zpravidla skalním stupněm, jehož výška závisí na mocnosti odolnější vrstvy pískovců (až přes 10 m). Pod skalním stupněm ve třetí části údolí se vyvíjí hluboce zaříznuté soutěska s velkým sklonem a vhodnými podmínkami pro vznik evorzních tvarů ve dnu i stěnách. Při vývoji soutěsky se již uplatňuje průběh puklin v pískovci nebo (vzácněji) soutěska probíhá nezávisle na puklinách a je zahloubena do kompaktní horniny. Další, čtvrtá část údolí má přechodný erozně akumulační charakter a představuje postupně se rozšiřující kaňonovité údolí s malými stupni ve sklonu dna, kde se uplatňuje současná zpětná eroze. Tato část pak plynule přechází do poslední, páté části údolí, vyvinuté dokonale jen u větších údolí jako typický kaňon, zpravidla s několika patry pískovcových skalních stěn (nebo i měst) a s výrazně vyvinutou údolní nivou tvořenou písčitými a hlinitými sedimenty, dosahujícími často značných mocností. Vyrovnaný sklon dna má jen první a páté část údolí, v ostatních částech se víceméně uplatňuje eroze, jejíž činností vznikají v litologicky odlišných souvrstvích nápadné ohyby a lomy ve sklonu dna. Uvedené schéma vývoje údolí se nemusí uplatnit všude. U některých údolí nejsou některé popsané části zastoupeny. Závisí to vždy na litologickém rázu pískovců a na délce údolí. Klasicky vyvinuté údolní tvary popsaného typu se nalézají v jihovýchodní části Polomených hor mezi Kokořínem a Mšenem v kvádrových pískovcích středního turonu. Levé údolní pobočky Pšovky (Kokořínského dolu) se zde na východě postupně zařezávají do rozsáhlé a celistvé tabule, tvořící rozvodí proti Košáteckému potoku, jehož povodí je již převážně na území Jizerské tabule. Strukturně denudační plošiny na tomto rozvodí, kryté souvislou vrstvou spraše, nacházejí se ve výši m, tj. asi 150 m nad údolní nivou Pšovky, a jsou zřejmě mladotřetihorního stáří. Nejtypičtější vývoj údolí v této části Polomených hor ukazuje Kaninský důl, dlouhý 4,1 km a začínající dvěma větvemi jihozápadně od Mšena; zprava do něho ústí údolí Sedleckého dolu (Kočičina), dlouhého 1,6 km a začínajícího západně od Sedlce. U obou větví začátku 24

25 Kaninského dolu (Vrbodol se vytvořily výrazné, asi 10 m vysoké skalní stupně, založené na poloze vápnitého pískovce a fungující v době vodních přívalů nebo prudkého tání aněhu jako vodopády, pod nimiž vznikly rozsáhlé obří kotle. Úsek pod vodopádem ve východní větvi je pozoruhodný tím, že soutěska je tu zahloubena do odolnějšího celistvého a nerozpukaného křemitého pískovce a vyvinuly se v ní četné evorzní tvary - obří hrnce a boční výmoly značných rozměrů (až 2 m v průměru a 1 m hluboké). Vyskytují se až 5 m nade dnem soutěsky, což dokládá rychle postupující prohlubování stupňovitého dna soutěsky. Podobný vývoj údolí probíhá i v Sedleckém dole a zvláště dobře je sledovatelný u několika krátkých poboček Kaninského i Sedleckého dolu, u nichž je nejlépe patrná závislost jejich průběhu na směrech puklin. Podobný vývoj mají některé další údolí na jihu Polomených hor. Pozoruhodné je zejména údolí severovýchodně od Harasova, ústící do Kokořínského dolu jihojihovýchodně od hájovny Černínov, dlouhé 390 m. Má 8 skalních stupňů, zpravidla na polohách vápnitého, kaolinického nebo křemitého pískovce, a několik evorzních tvarů (kotlů, hrnců, výmolů( a jeskyňkou na nejdolejším úseku, vzniklou rozšířením výklenku pod horní hranou skelního stupně a hlubokou proti sklonu dna údolí 6,6 m, širokou 5,9 m a vysokou 2,3 m. Podobné mezoformy a mikroformy údolního vývoje lze pozorovat v údolí ústícím do Kokořínského dolu jihozápadně odtud a v horních větvích údolí ústícího do tohoto dolu u hájovny Černínov a dlouhého celkem 1175 m. Další doklady tohoto údolního vývoje v oblasti kvádrových pískovců této části Polomených hor poskytují některé krotké pobočky Truskavenského, Sitenského a Vidimského dolu a údolí v horním, povodí Pšovky západně od Blatců. Údolí ústící zleva do Sitenského dolu východně od Sitného má 4 výrazné skalní stupně, vysoké 6-15 m a typicky vyvinuté evorzní tvary ve dnu i stěnách průměru až 2 m a hloubky až 1,3 mu Velmi dobře vyvinuté evorzní tvary (obří hrnce průměru i hloubky až 2 m) vznikly na několika krátkých pobočkách obou větví Vidimského dolu jihozápadně a jižně od Horní Vidimi. V krátkém dole jihozápadně od Horní Vidimi je několik skalních stupňů, z nichž vyniká asi 30 m vysoký stupeň proříznutý úzkou erozní rýhou s četnými evorzními tvary. V horních částech stržových úseků pod úpady se často vyskytuje zřetelná svahová i výšková asymetrie s příkřejšími levými údolními svahy, exponovanými k západu až severu, která byla způsobena zatlačováním údolí akumulacemi spraší, popřípadě i sklonem svrchnokřídových vrstev. Nejtypičtějším příkladem přizpůsobování údolního půdorysu 25

26 směrům puklin je levé pobočka Vidimského dolu severovýchodně od Tupadel, které mé 6 výrazných ohybů v pravých až ostrých úhlech. 5. Suché údolí se skalními stupni ve dně v levém svahu Kokořínského dolu u hájovny Černínov (foto B. Balatka). 26

27 TVARY ZVĚTRÁVÁNÍ A ODNOSU PISKOVCŮ PÍSKOVCOVÁ SKALNÍ MĚSTA Na území Polomených hor nebyly většinou vhodné podmínky pro vznik skalních měst ve vývoji, jak jej známe z jiných pískovcových oblastí české křídové pánve. Nepříznivě se zde projevuje poměrná orografická homogenita území, chybějící vysoko položené tabulové plošiny a velké mocnost pískovců, takže se téměř nevyskytuje proříznutí jejich souvrství na slínovcové podloží. Malá tektonické porušenost území, poměrně řídká soustava většinou sevřených puklin a omezené procesy gravitačních svahových pohybů pískovcových bloků byly dalšími limitujícími faktory vývoje skalních měst. Proto v Polomených horách převládají údolní skalní formy (většinou skalní stěny), které nelze klasifikovat jako skalní města. Přesto se na četných místech setkáváme s prostorovým uspořádáním pískovcových bloků a věží (často v několika výškových úrovních), které můžeme označit jako skalní města. Vznikla při okrajích vysoko položených plošin, hřbetů, v širokých údolních zářezech, popřípadě v místech většího erozního rozčlenění. Až na nepatrné výjimky zde nevznikla pokročilé destrukce meziúdolních částí reliéfu na formy tzv. plošinného skalního města. Převážně jde o typ okrajového svahového skalního města, charakterizovaného nevelkým plošným rozsahem a poměrně nízkými skalními tvary. V Kokořínské vrchovině se setkáváme s drobnými skalními městy ve značně rozčleněných částech území a v širokých údolních závěrech (v pobočkách Kokořínského dolu v okolí Klučova, v postranních údolích Planého dolu mezi Vojtěchovem a Střezivojicemi, v Truskavenekém dole v okolí Šemanovic, v okolí Vidimi, Havraní skály u Dražejova aj.). Při jejich vývoji se místy uplatnily drobné svahové pohyby pískovcových bloků (poklesy o 2-5 m). V jihovýchodních částech území (v okolí Klučová a Střezivojic) omezují kvádrovité bloky (méně věže) subvertikální i nepravidelně zprohýbané pukliny převládajících směrů 10-30, 60-90, a V embryonálním skalním městě jihozápadně od Tubože v horní části široké postranní deprese v levém svahu dolu, začínajícího u Střezivojic, vznikly skalní věže, vysoké m; rozšířené pukliny směru 105 a 175 pronikají několik desítek metrů do plošiny a oddělují zárodečné formy rozsáhlých bloků. Podobný vývoj lze sledovat i na jiných místech při údolních hranách, např. při údolí Liběchovky u Tupadel, v levém svahu Vojtěšského dolu jihovýchodně od Šemanovic a jinde. K nejlépe vyvinutým výskytům svahového skalního města patří západní okraje vysoko položené strukturní plošiny Rač (395 m) východně od Bukovce. Vznik skalních tvarů 27

28 podmínil velký výškový rozdíl (145 m) mezi hranou plošiny a blízkým údolním dnem Liběchovky. Vytvořily se zde tři stupně skalních stěn, lemujících rozsáhlé cirkovité závěry svahových depresí. Nejvýraznější svrchní patro vzniklo destrukcí hrany strukturní plošiny vyztužené polohou odolného železitého pískovce až slepence. Skalní stěny s převisy, věže a sloupy se zárodečnými tvary pokliček dosahují relativních výšek m a jsou často omezeny nepravidelnými puklinami převládajících směrů 10-25, 55-75, 6. Skalní město u zříceniny Pustého zámku u Bukovce (fotob.balatka) 28

29 a Mezi střední úroveň skalních stěn, vysokou m, a svrchní patro se vkládá úzký pruh ústupové plošinky až mírného svahu. Na snížených hřbetových výběžcích k západu se pískovcové hmoty středního patra rozpadly na mohutné kvádrovité bloky a věže, oddělené rozsedlinami a kaňonky (Pustý zámek). Půdorys skalních tvarů mé většinou rozměry 3 x 6 m, místy až 5 x 10 m. Pravidelné subvertikální pukliny mají převládající směry 50-60, a V úrovni povrchu skalního města u Pustého zemku pokračuje k východu na svahu pod svrchním patrem zřetelné strukturní terasa (široká m), rozčleněné puklinami na bloky s náznaky vývoje okrajového skalního města s odsedáním bloků podél rozsedlin a místy s nepatrnými náznaky sufózních procesů (nevýrazné mělké deprese na puklinách). Nejméně výrazné spodní patro tvoří destruovaná pískovcová stěna, vysoká kolem 10 m. Menší tvary skalních měst (ve dvou úrovních) se vytvořily déle na svazích Velkého Beškovského kopce (474 m) a Vysokého vrchu (427 m) i Ostrého kopce na severovýchodě Kokořínské vrchoviny. Pískovcové sloupy a věže na západním a jižním svahu Ostrého kopce jsou omezeny puklinami směru 105 a 180. Ve Vlhošťské pahorkatině, druhé nejvýznamnější jednotce Polomených hor, jsou drobné skalní města na několika místech v nejvýše položené kostelecké části. Na severním strukturním svahu k Jestřebské kotlině vznikla východně od Stranného malé skupina skalních sloupů, pyramid, homoli a věží, vysokých m (Bročky). Skalní město (rozměrů 100 x 250 m) v počátečních stupních vývoje rozčleňuje vrcholovou část izolované pískovcové elevace Stříbrného vrchu (442 m)jihovýchodně od Hvězdy. Vrcholová plošina je rozčleněna zejména na západě rozšířenými puklinami směrů 20-25, 50-60, a na rozsáhlé kvádrovité bloky (rozměrů až 6 x 10 m), vysoké m, s vyklenutým ohlazeným povrchem modelovaným ronem. Na polohách měkčího jemnozrnnějšího pískovce vznikly v okrajových stěnách rozsáhlé výklenky a převisy. Na okrajových svazích vrchu vystupuje spodní patro s menšími kvádrovitými bloky (rozměrů 2x8 m, 5x6m apod.), vysokými m a omezenými puklinami směrů 15-30, 60-75, a Obě skalní úrovně odděluje úzká ústupová strukturní plošinka. Tři výrazné stupně skalních stěn vystupují na jihozápadním svahu znělcové kupy Vlhoště (614 m). Obě nižší úrovně odpovídají dvěma patrům na blízkém Stříbrném vrchu. Často zprohýbané pukliny směrů 5-20 a omezují rozsáhlé kvádry, jejichž svrchní části byly srážkovou vodou seříznuty do šikmých ploch s výraznými pseudoškrapy. Celkové výška skalních stěn na jihozápadním svahu Vlhoště dosahuje m. Menší skalní formy s 29

30 pseudoškrapy jsou i na svazích hřbetu při jihovýchodním úpatí Vlhoště. Sousední Malý Vlhošť (440 m)je charakteristický ohlazenými skalními tvary (tzv. sloní skály). Drobné seskupení typu skalních měst se nachází v okolí pískovcového hřbetu Husy (449 m). Na svazích elevací a přilehlých údolí vystupují až 3 patra stěn, oddělené úzkými skalními terasami. Do střední úrovně se místy zahlubují výrazné cirkovité skalní závěry s náznaky sufóze. Jižně od Kostelce (433 m) se vyvinulo embryonální skalní město - snížený meziúdolní hřbet rozčleňují rozšířené pukliny směru 45 a 125 na rozsáhlé kvádry, místy s náznaky sufózních tvarů. Rovněž v okolí se ojediněle nacházejí mělké bezodtoké deprese; nejvýraznější slepá balkovitá sníženina (dlouhá 60 m a hluboká 2-3 m) připomíná rýhový závrt. 7. Pohled od Stříbrného vrchu na znělcovou kupu Vlhoště (614 m) s několika patry pískovcových skalních stěn na jihozápadním svahu (foto J. Sládek). 30

31 Hřbetové skalní město rozčleňuje sníženou část úzkého asymetrického meziúdolního hřbetu (427 m) jihovýchodně od Koňského vrchu (430 m). Rozsáhlé kvádrovité bloky s vyklenutými svrchními částmi vytvářejí 3 úrovně (nejvýraznější je střední) a jsou omezeny puklinami převládajících směrů 20-25, 40, 70-80, a Skalní povrch je místy detailně modelován pseudoškrapy a drobnými kuželovitými vyvýšeninami na železitých inkrustacích. Tři patra skalních stěn lemují zejména západní a jižní svahy pískovcových vrchů Číř (422 m) a Čáp (387 m). Na území Dubské pahorkatiny vznikly četné pískovcové věže, vysoké m zejména na vyšším pravém svahu asymetrického kaňonu mezi Loubím a Kozlím Rohem (zvláště v okolí Sušice). Kvádrovité věže a rozsáhlé bloky lemují též svahy kaňonu Dolského potoka. V soutokovém úhlu potoků u Dolského Mlýna se úzký hřbet rozpadá na kvádrovité bloky (na puklinách a ) s projevy gravitačního odsedání (Chudý hrádek). V Maršovické vrchovině vycházejí nápadné pískovcové stupně (2-3 m) s rozsáhlými bloky, vzácněji věžemi, na západním svahu Šediny (473 m). Tyto stupně se udržely diky odolnější prokřemeněné hornině a řídké soustavě puklin sledujících vrstevnice. Převládají pukliny směrů 0-5, 40-45, a Šikmý skalní povrch je modelován zřetelnými pseudoškrapy. Do severního svahu Šediny e 5 drobnými pískovcovými stupni se zahlubují svahové deprese a rýhy, přecházející postupně ve výrazné kaňony se skalními stěnami a výklenky; ve více rozčleněných částech území se místy objevují náznaky vývoje skalních měst. Na území Lomské pahorkatiny se zvedají izolované svědecké skály a skalnaté hřbítky, vysoké m, nad povrch strukturně denudační slínovcové plošiny jihozápadně od Tupadel. Některé z nich byly umělecky upraveny sochařem Václavem Levým. Představují zbytky původně vyššího povrchu, zachovaného severně odtud. Rozsáhlý zarovnaný povrch v okolí skalek končí na severu při úpatí celistvé pískovcové ústupové stěny. SKALNÍ HŘIBY A POKLIČKY Skalní hřiby, představující specifickou formu selektivního zvětrávání pískovců Polomených hor, významně zpestřují reliéf této oblasti. Za svůj vznik v geomorfologicky exponovaných polohách při hranách plošin nebo hřbetů, popřípadě v horních částech údolních svahů, vděčí přítomnosti poloh odolnějších železitých pískovců až slepenců, které vytvářejí širší vrcholovou desku (klobouk), kdežto spodní část skalního sloupu (noha) bývá často 31

32 zřetelně zúžena. Zejména horninové polohy bezprostředně pod kloboukem bývají vlivem odlišných mikroklimatických poměrů značně nesoudržné až drolivé. Lze sledovat jednotlivé etapy vývoje těchto skalních pyramid - od málo porušené subhorizontální strukturní skalní plošiny (skalní terasy) přes postupné rozšiřováni puklin až trhlin, vznik jednostranných výklenků a převisů v dosud neoddělených formách až po izolované věže různých tvarů a velikostí. Tyto formy připomínají spíše muchomůrky, čímž se liší od skalních hřibů Broumovských stěn, majících zaoblené, masivnější hlavy na tvrdších křemitých pískovcových partiích. 8. Sedm chlebů - pískovcová skála západně od Tupadel (foto J. Sládek). 32