First published: Soudobé dějiny, 2011, 1-2

Transkript

1 Zitierhinweis Franc, Martin: Rezension über: Ivan Adamovič / Tomáš Pospiszyl, Planeta Eden. Svět zítřka v socialistickém Československu , Řevnice: Arbor Vitae, 2010, in: Soudobé dějiny, 2011, 1-2, S , First published: Soudobé dějiny, 2011, 1-2 copyright Dieser Beitrag kann vom Nutzer zu eigenen nicht-kommerziellen Zwecken heruntergeladen und/oder ausgedruckt werden. Darüber hinaus gehende Nutzungen sind ohne weitere Genehmigung der Rechteinhaber nur im Rahmen der gesetzlichen Schrankenbestimmungen ( 44a-63a UrhG) zulässig.

2 Zdařilá výprava na planetu Eden 233 Recenze Zdařilá výprava na planetu Eden Sci-fi, vesmír a utopie v komunistickém Československu Martin Franc ADAMOVIČ, Ivan POSPISZYL, Tomáš: Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu Řevnice, Arbor vitae 2010, 246 stran. Nakladatelství Arbor Vitae vydalo po Bruselském snu další luxusně graficky vypravenou publikaci, která doprovodila divácky atraktivní výstavu. Opět platí, že ilustrace v publikaci (často zobrazující exponáty výstavy) zde mají téměř rovnocennou vypovídací hodnotu jako samotné texty. Tentokrát však zvolené téma představovalo podstatně obtížnější problém. Zatímco československá účast na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 a její vlivy na životní styl české a slovenské společnosti koncem padesátých let a v letech šedesátých se bez větších potíží daly interpretovat jako výtvarná záležitost, v případě sci-fi či společenské utopie nutně výtvarná složka tvoří jen doplňkový projev literárních počinů. Za velmi sympatickou považuji snahu zasadit celou problematiku do širších společenských souvislostí. I to asi určilo časové vymezení, kde jednu z hranic tvoří rok 1948 a druhou rok 1978, kdy se do vesmíru vypravil první (a dosud i jediný) český kosmonaut Vladimír Remek. Již na přebalu je téma světa zítřka vymezeno třemi okruhy Sci-fi, Vesmír, Utopie. Zdaleka největší pozornost soustředila většina příspěvků na prvně jmenovaný úsek, zatímco další dvě subtémata zde figurují jen jako doplněk. Zejména problematika utopie a její pozice v české společnosti v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech je zpracována dost povrchně a opět pouze v souvislosti se samotnou sci-fi.

3 234 Soudobé dějiny XVIII / 1 2 Ve větším rozsahu tuto problematiku reflektuje vlastně jen úvodní esej jednoho z editorů, Tomáše Pospiszyla. Ten se zde zamýšlí nad celkovým významem utopie a utopického myšlení v dobovém kontextu a jejich přítomnost ve společnosti identifikuje jako významné specifikum tehdejší epochy. Zároveň načrtává komplikovaný dobový vztah k budoucnosti a k vizím života v ní, který měl mít podobu komunistického ráje. V mnoha ohledech klíčovým prvkem vztahu moci a science fiction byl limitující požadavek nejzazší hranice, formulovaný po roce 1945 v Sovětském svazu na jeho základě se měli autoři věnovat pouze technickým problémům nejbližších let a vycházet striktně ze současného stavu. Obrazy budoucnosti vznikající v padesátých letech tak podle Pospiszyla byly v podstatě krotké a obsahovaly minimum originálních, smělých nápadů. Poněkud překvapivě bez větších rozpaků Pospiszyl přijímá fukuyamovskou vizi konce dějin, věčně nudného, liberálního a demokratického bezčasí, které nastalo po rozpadu bipolárního světa. Vizionářské vidění podle něj definitivně patří minulosti. Zejména v zemi, která prošla komunistickým experimentem, již prý nikdy nebude možné utopismus znovu oživit. Současný nedostatek velkorysého myšlení o budoucnosti zdánlivě Pospiszylův závěr potvrzuje, domnívám se však, že v delším výhledu je existence společnosti bez utopistické komponenty těžko představitelná. Fenoménu science fiction v Československu padesátých až sedmdesátých let se věnuje v další kapitole Ivan Adamovič. Zaměřil se především na otázku akceptace žánru oficiálními místy a také na strategie používané při jeho obhajobě. Autor neopomenul ani pronikání vědeckofantastické tematiky do tvorby pro děti a mládež, tedy do oblasti, kde se rozvinula v mimořádném rozsahu. Adamovič společně s Pospiszylem jsou také autory kapitoly, která se pokouší o zpracování nesmírně důležitého a atraktivního tématu ozvuků výzkumu vesmíru a zpráv o něm v české populární kultuře. Rozdělili je do několika podtémat. Jedno se zabývá ohlasy vesmíru ve světě dětí, dětských hraček a knih (včetně dodnes populární neználkovské série, v níž podle autorů obrazový doprovod Jaromíra Zápaly převýšil literární kvality sovětské předlohy); dalšímu podtématu vévodí kosmické rakety jako ústřední symbol kosmického věku ; a konečně dojde i na roboty, které se proslavily především v dětském světě, v podobě populární figurky robota Emila, jedné z televizních hvězd, a částečně i prostřednictvím robota Mikiho, hrdiny komiksového seriálu z populárního dětského časopisu Ohníček. Jednotlivé oddíly studie jsou poměrně krátké a spíše jen letmo načrtnuté. Na jednu stranu sice je vidět snaha autorů posbírat co nejvíce zpráv o různých artefaktech reflektujících dobový zájem o vesmír, na straně druhé však důkladné empirické zmapování bylo jednoznačně nad jejich síly i nad možnosti rozsahu textu. Proto se autoři spíše snažili zmínit alespoň ve stručnosti ta nejzajímavější nebo nejdůležitější díla či projekty, často jen v jedné větě. Pospiszyl s Adamovičem zápolí v této kapitole, ale i na jiných místech, s problémem, s nímž se badatelé v oblasti kulturních a konzumních dějin po roce 1948 potkávají prakticky neustále s nepřehledností jednotlivých projevů (dokonce i v zemích východního bloku, v oblasti hmotné kultury značně sešněrovaných státním plánovacím dirigismem), z nichž musí obtížně vybírat nejtypičtější nebo nejvíce vypovídající příklady. Při nezbytné redukci přitom

4 Zdařilá výprava na planetu Eden 235 může často dojít k určitým nežádoucím posunům a k vytržení z kontextu. Zdařilá věta popisu společně s úspěšným výběrem zmiňované věci však může naopak nahradit svou výpovědní hodnotou mnoho stránek textu a přinést mimořádně zajímavý vhled do atmosféry doby. Ne vždy se oběma autorům podobné formulace vydařily, ale rozhodně jejich texty (nebo spíš konvolut textíků) poskytují řadu zajímavých, inspirativních podnětů. Naopak některé pozoruhodné prvky zůstaly jen velmi letmo zmíněny třeba pojetí Sputniku jako nové betlémské hvězdy z Východu (srv. humorný obrázek převzatý z Dikobrazu na straně 59) a vůbec propojení dobývání vesmíru s ateistickou propagací. Jádro knihy v dalších kapitolách se věnuje již přímo výtvarným doprovodům vědeckofantastické a futurologické 1 literatury, připomíná nejvýznamnější české malíře a ilustrátory spojené s tematikou vesmíru a sci-fi slavného Zdeňka Buriana a spíše v okruhu ctitelů sci-fi známého Teodora Rotrekla 2 zamýšlí se nad pojetím budoucnosti v českém vědeckofantastickém filmu a nezapomíná ani na komiksy a na ohlasy volání vesmíru, budoucnosti a utopií ve volné tvorbě různých českých výtvarníků. Autoři jednotlivých statí se mohli opřít o rozvětvenou komunitu ctitelů science fiction a o jejich velmi bohatou sběratelskou činnost. Jistě i díky tomu mohli o ilustracích vědeckofantastických knih pojednat v širokém záběru zahrnujícím všechny země východního bloku, a dokonce zmínit i vlivy kosmického socrealismu v zemích takzvaného třetího světa, jako například ve Vietnamu nebo Egyptě. Spojení se sci-fi komunitou je však zároveň i jedním z úskalí celé publikace. Přinejmenším v některých pasážích se totiž zdá, že autoři počítají s hlubší znalostí celé problematiky. Pro méně zasvěcené by asi byla vhodná nějaká doprovodná antologie některých klíčových literárních textů příslušného žánru, nebo alespoň stručné obsahy jednotlivých děl. To ovšem souvisí s tím, že výtvarné artefakty tohoto druhu byly spíše druhotnou záležitostí vzhledem k literárnímu ztvárnění sci-fi. Nicméně i přes určitou vázanost na okruh fanoušků s ní možná souvisí i sklon vyhledávat a zdůrazňovat různé speciality a kuriozity vztahující se ke sci-fi s láskou, pro nezúčastněného laika až nepochopitelnou nalezneme i v těchto statích řadu podnětných myšlenek a poznámek. K zajímavým závěrům dospívá mimo jiné kapitola o českém vědeckofantastickém filmu. Ta si všímá mimo jiné klíčové otázky vztahu k budoucí existenci komunismu jako celosvětového společenského systému, jak o tom snila zejména chruščovovská propaganda na konci padesátých a na počátku šedesátých let. Autor textu Ivan Adamovič upozorňuje na problematičnost a fantasknost vznosných vizí, která vedla k tomu, že i jedna z nejproslulejších vědeckofantastických komedií z počátku šedesátých let, Muž z prvního 1 Ivan Adamovič ve čtvrté kapitole používá místo termínu futurologický výraz futuristický. To se mi však zdá vzhledem k existenci futurismu jako uměleckého směru poněkud zavádějící. 2 Teodor Rotrekl je zajímavým příkladem osobnosti úzce spjaté s komunistickou myšlenkou, od níž ho neodvrátil ani vývoj po srpnu 1968, přestože jemu osobně přinesl perzekuci.

5 236 Soudobé dějiny XVIII / 1 2 století, obsahuje jemné náznaky parodií oficiálních snů. Specifickou formou, v níž česká kinematografie dosáhla pozoruhodného mistrovství, se stal žánr crazy sci-fi (například Pane, vy jste vdova; Zítra vstanu a opařím se čajem; Zabil jsem Einsteina, pánové). V něm obvykle je otázka společenského zřízení rozmlžena a většinou se počítá s přetrvávající existencí rozděleného světa. Rozpad dřívějších velkolepých klišé podle Adamoviče ilustruje televizní seriál Návštěvníci z první poloviny osmdesátých let, kde je podle něj budoucí svět vylíčen jako nepokrytá parodie. Dokládá to nejenom soužití s delfíny, 3 ale především jeho řízení popleteným CML Centrálním mozkem lidstva. Jak autor tvrdí, normalizační kultuře jako kdyby došly argumenty, historická perspektiva a vize budoucnosti. Sám však připomíná, že určitou roli zde mohlo hrát propojení se západním koproducentem, které znemožňovalo ideologicky průraznější formulace. Nicméně i u dalších filmových či televizních děl autor pozoruje zásadní změnu metanarace. Sám identifikuje jako jeden ze základních příběhů českých sci-fi filmů sedmdesátých a osmdesátých let trauma z nevydařeného kontaktu s mimozemšťany, nebo obecněji s tvory odjinud. Podle Adamoviče toto trauma živily historické souvislosti a pocit marginality v rámci celosvětového dění. Inspirativně působí i text Tomáše Pospiszyla o ohlasech utopií, vesmírné tematiky a sci-fi v dílech českých a slovenských výtvarníků. Významnou roli zde hrají různé vize architektů, kteří se snažili vyprojektovat města zítřka. Realizace se však dočkal jen zlomek jejich projektů. Za nejvýznamnější futuristické (nebo opět spíše futurologické?) realizované architektonické dílo pokládá autor hotel a retranslační věž na Ještědu od Karla Hubáčka z první poloviny sedmdesátých let. Musím však přiznat, že na mne nejvíce zapůsobila malířská tvorba současného výtvarníka Pavla Karouse, jeho cyklus Sluneční stát z roku 2002 (viz s. 228), parafrázující již zmíněné ilustrace Jaromíra Zápaly k cyklu o Neználkovi, zejména ke knize Neználek ve Slunečním městě. Jasně barevná dílka ovšem naplňuje novým, děsivým obsahem, trochu ve stylu některých současných japonských výtvarníků (například Takešiho Murakamiho), kteří takto pracují s estetikou dětských hraček či ilustrací z dětských knížek. Silný náboj mají podle mého názoru i další díla využívající odkazy na populární sci-fi. V závěrečné kapitole celého díla se Ondrej Herec pokouší o analýzu utopického myšlení socialistické 4 science fiction. Jeho text představuje zajímavý pandán k úvodnímu Pospiszylovu eseji i k navazující stati Ivana Adamoviče analyzující českou a slovenskou science fiction v dobovém kulturním kontextu. I on konstatuje 3 Ivan Adamovič hovoří o všelidové demokracii, v níž lidé roku 2484 žijí společně s dětmi a delfíny, nezdá se mi však, že by v seriálu byly děti nějak inkorporovány do řízení světa, žádný přesun společenské hierarchie mezi generacemi jsem zde nepozoroval. 4 Jako socialistická se zde označuje vědeckofantastická literatura, která vycházela v zemích sovětského bloku.

6 Zdařilá výprava na planetu Eden 237 některé rysy, jichž si povšimli oba editoři. Zmiňuje požadavek nejzazší hranice, používá však odlišnou formulaci blízká hranice, což může čtenáře poněkud mást. Herec pozoruje jako oni i počáteční optimismus, spojovaný s vírou v úspěchy technického racionalismu. Zároveň zajímavě rozebírá specifika sci-fi a jejich prolínání s požadavky socialistického realismu. Společná je podle něj jakási insitní romantika s černobílými postavami, sváří se však onen požadavek typičnosti se snahou o dobrodružnost a akčnost. Socialistická vědeckofantastická literatura měla ještě jiná specifika například klasický hrdina býval často nahrazen návštěvníkem a průvodci, protože v budoucím komunistickém světě nevybyl dostatek prostoru pro skutečný dramatický konflikt. Požadavek řádu a podřízení jednotlivce vyšším cílům pak vedl podle Herce i k velkému omezení erotických motivů. Tvůrce poslední kapitoly si však všímá i jiných proudů ve vědeckofantastické literatuře od šedesátých let, než byl ten oficiálně optimistický. Připomíná alternativní pohledy nejvýznamnějších českých tvůrců žánru, mezi něž patřili například Josef Nesvadba, Ludvík Souček nebo ještě žijící Ondřej Neff, jakož i existující antiutopie, které podle něj reflektovaly realitu života v totalitě. V samotném závěru Herec jako by trochu polemizuje s Pospiszylovým akceptováním představ Francise Fukuyamy. Narozdíl od jednoho z editorů se autor závěrečné kapitoly nedomnívá, že by bylo utopické myšlení zcela mrtvé. Sám se ovšem od utopie jednoznačně distancuje tvrdí, že sen o utopii prozrazuje touhu zbavit se odpovědnosti za svůj život a svěřit ho jiným lidem. Místo něj staví jako směr otevřené společnosti úsilí o neustálé zdokonalování. Zároveň ale připouští, že zdroje utopického myšlení, za něž považuje sociální konflikty a touhu ovládnout přírodu, nezanikly ani v současném světě. Nevím, které z nabídnutých vyústění se bude jevit čtenáři po prostudování celého svazku jako věrohodnější. Nicméně lze doufat, že ho jednotlivé texty či bohatý, zajímavý a atraktivní obrazový doprovod (byť někdy s trochu zmatenými popiskami viz s. 90) přivedou minimálně k zamyšlení nad různými otázkami spojenými s problematikou budoucnosti, utopie a jejího vztahu k životu společnosti v socialistickém Československu nebo v kontextu ideologie marxismu-leninismu. V knize Planeta Eden nenalezne žádné definitivní odpovědi ani dokonale zpracovaný empirický materiál, jen různé podněty, které se občas mihnou v podobě smělých, trochu provokativních a zároveň pozoruhodných formulací. A přesně to asi můžeme očekávat od děl na pomezí mezi dějinami umění a kulturními dějinami, k nimž se řadí i publikace Planeta Eden.